Gymnázium a Střední odborná škola, Rokycany, Mládežníků 1115 Číslo projektu:
CZ.1.07/1.5.00/34.0410
Číslo šablony:
V/2
Název materiálu:
Pracovní list – rozbor dokumentu
Ročník:
3. – Septima, maturitní seminář z dějepisu
Identifikace materiálu:
JEZ_52_PL_A. Dubček – vzpomínky. Rozbor dokumentu_24
Jméno autora:
Jaroslava Ježková
Předmět:
Dějepis
Tématický celek:
Naše dějiny 20. století
Anotace:
Pracovní list je zaměřen na rozbor vzpomínek čs. politika A. Dubčeka. Vzpomínka zachycuje autentickou situaci z doby Dubčekova dětství, konkrétně pobyt v SSSR. Cílem je ukázat realitu v tehdejším SSSR, přiblížit pocity tehdejších nadšenců pro budování a jejich střet s realitou.
Datum:
15.1. 2014
Uvedený úryvek zachycuje vzpomínku A. Dubčeka na pobyt v SSSR. V rámci okouzlení možnostmi komunismu odjížděly do SSSR skupiny nadšenců, často s celými rodinami, aby pomohli budovat komunismus. Jednou z institucí, která zprostředkovávala pomoc SSSR, bylo Interhelpo, které mělo pomoci vybudovat socialismus v Kyrgyzstánu.
Autentická svědectví
přímých účastníků přibližují drsnou realitu. Za svítání 24. dubna 1925 vlak dorazil na konec železniční trati. Na cestě jsme byli 27 dní, než jsme se dostali až sem. Kde však byl Pišpek? Zdálo se, že vlak zastavil uprostřed ničeho. Nebyla tam ani staniční budova, ale jen několik nízkých chatrčí a okolo nich holá step. Později jsem často slyšel opakovat čísi sklíčený komentář: »Tak tady jsme na konci světa.« Pišpek, který se měl brzy stát naším domovem, byl tehdy stále ještě hlavně »stanicí« pro nomády, kteří tuto oblast obývali. Jeho centrem byl čilý bazar, kde se kupovalo a prodávalo uprostřed handrkování skoro všechno - obilí, rýže, ovoce, zelenina, kukuřice a slepice, dokonce i ovce, dobytek a mnoho jiných věcí. … Představitelé této první skupiny Interhelpa, jmenovitě Filip Švolík, její předseda, museli jít do Pišpeku oznámit náš příchod a získat nějakou představu o tom, jak začít. Je třeba říci, že místní sovět měl pro nás pochopení a byl velmi ochotný, pokud to dovolovaly jeho omezené zdroje. Brzy se někteří interhelpovci, včetně mého otce, stali členy městského sovětu. Dopis z 25. května 1925, který poslali členové představenstva, F. Švolík a J. Kavan, Rudolfovi Tesařovi, členovi druhé skupiny Interhelpa, která se měla právě vydat na cestu, shrnuje situaci měsíc po našem příchodu: »Přišli jsme do Pišpeku 24. dubna 1925 a byli jsme zklamaní rozdílem oproti Marečkovým zprávám, protože kraj ani podnebí jeho informacím neodpovídají. Jsme v zemi s velmi primitivním hospodářským zřízením. Jsme ubytováni v bývalém vojenském táboře, který pozůstává z asi deseti malých baráčků, které byly na spadnutí. Opravili jsme je a teď je to trochu veselejší. Máme smlouvu na používání těchto baráků do konce března příštího roku. Zůstat tam přes zimu je však nemožné, takže si brzy začneme stavět rodinné domy. Smlouva, kterou podepsal Mareček, byla nedostatečná, proto jsme byli nuceni uzavřít ještě jinou..., abychom mohli získat pozemky na stavbu rodinných domů a pro výrobní dílny u železnice. Pozemky, na něž uzavřel smlouvy Mareček, se hodily jen pro zemědělství... Místní úřady nám všemožně vycházejí vstříc a doufáme, že i navzdory těžkostem ze začátku se nám podaří to nejpotřebnější v krátké době zařídit.
Není zde vůbec žádný průmysl. Je zde jen pivovar, v němž budeme dělat montáž, protože jeho strojové zařízení je ve velmi špatném stavu. Přivezte si peřiny, teplé oděvy a kuchyňské nádobí, protože o všechno je tu nouze. Noci jsou docela studené.«
Jednou z prvních starostí bylo získat nějaký příjem. Když družstvo přijelo, jejich hotovost obnášela jen 332 rublů. Jednotliví členové neměli žádné peníze. Bylo potřebné spustit výrobu, i když skromnou, ale hned. Obuvníci prodali svoje výrobky okamžitě. Jejich holinky kupovala městská milice. Brzy následovali krejčí a stolaři. Otec zřídil dřevařskou dílnu. To všechno umožnilo nakoupit dřevo, stavební kámen a uhlí. Materiál bylo třeba dopravovat až od Samary. Potom poskytla Kirgizská obchodní banka půjčku 20 000 rublů na financování stavby koželužny, pro niž přivezlo družstvo všechny stroje. Příchod družstva způsobil mezi obyvatelstvem Pišpeku velkou senzaci. Kirgizi a Tádžikové, kteří nikdy neviděli automobil, byli velmi vzrušení. Když přijelo auto nebo traktor a zdvihl se mrak prachu, místní lidé utíkali v panice a křičeli šajtan, šajtan - satan, satan. Ale po krátkém čase si na stoje zvykli a vztah interhelpovců s domorodým obyvatelstvem byl velmi přátelský. Tvrdé podmínky při příchodu přinutily družstvo fungovat nějaký čas jako komuna. Několik prvních měsíců se nemohly vyplácet žádné mzdy. Byla jen společná kuchyně a všichni museli bydlet v rozpadlých barácích, které před dvaceti lety postavili japonští zajatci z rusko - japonské války v letech 1904-1905. Střechy nejenže propouštěly vodu, ale měly i velké díry, dveře i okna bud úplně chyběly, nebo byly rozbité a podlahy byly na mnoha mlsech prohnilé. Pokud vím, aspoň jedna rodina se rozhodla vrátit se ihned domů, když viděla »zařízení«, která místní vojenská správa pronajala družstvu na jeden rok. … Zdravotně nezávadná pitná voda byla dalším vážným problémem. Místí lidé brali všechnu vodu z malého mělkého potoka a zřejmě neuměli vrtat studně. Nikdo nevěděl, v jaké hloubce by se voda mohla najít. Naštěstí naši lidé narazili na vodu v hloubce asi dvaceti metrů, ale i tak bylo v Pišpeku o celou dobu málo vody. Rodinné domy bylo třeba postavit ještě před příchodem zimy. Protože cihelna nebyla ještě dokončena, musely se cihly sušit na slunci a zpevňovat vlhkým jílem a slámou. Vápno ani cement nebyly. Pracovali všichni, i děti. živě si pamatuji, jak jsem míchal mokrý jíl. Rodinné domy byly plánované jako čtvercové stavby, každá pro čtyři rodiny. Jedna rodina měla jeden pokoj, kuchyně byla společná a k tomu malá chodba. Střechy se dělaly ze dřeva a pokrývaly se kovovými pláty. Šachovnicové rozvržení zástavby bylo výsledkem americké zkušenosti mého otce. …. Asi tak po roce se poměry zlepšily a bylo už i více jídla: Potravu z družstevního hospodářství občas doplnilo to, co naši muži zastřelili na lovech v okolí. Pušky si přinesli z Československa a povolení nebylo problémem. Jeden Kirgiz k nám přinesl starodávnou pušku a naši lidé na něho udělali velký dojem, když mu ji opravili. Zůstal naším dobrým přítelem. Došlo samozřejmě i k vážným a bolestivým událostem. Klimatické podmínky v Pišpeku byly mnohem tvrdší.. Obzvlášť v létě bývala extrémní vedra a vlhko. V první expedici nebyl žádný lékař, a když začátkem léta vypukla epidemie malárie, nebylo čím proti ní bojovat. Před koncem
prvního roku zemřelo na tuto nemoc třicet dětí…. Jinou pohromou byl požár, který v roce 1926 zničil mnohé z našich dílen. Všechno se muselo postavit znova, ale to už jsme učinili přísná opatření, abychom předešli novým požárům. Následky těchto neštěstí byly některé rodiny natolik vyděšeny, že odešly do jiných částí Ruska a někteří se dokonce vrátili domů. Mezi těmi, kteří to brzy vzdali a odešli, byl sám pan Mareček, který se odstěhoval na místo, kam původně plánoval přivést celou expedici - do Převalska, kde byly celkové poměry mnohem lepší.
….. V listopadu 1925 přišla do Pišpeku další skupina 60 lidí. Můj otec je jménem družstva očekával v Aryse a přivedl je do osady. Jiná, větší skupina přišla v roce 1926. Bylo v ní více než 600 lidí a s nimi už i dva českoslovenští lékaři, doktoři Birnbaum a Lovas, a dva učitelé pro družstevní školu. Jedním z nich byl dobře známý slovenský spisovatel Peter Jilemnický, který byl s námi několik měsíců…. Škola v Pišpeku začínala od ničeho - padesát dětí společně navštěvovalo v prvním roce jedinou třídu. Vyučovalo se v jednom z menších baráků tábora a ze začátku nebyly ani učebnice, ani papír a tužky. To se ale brzy změnilo. Škola se přestěhovala do nově postaveného domu a druhá expedice přivezla knihy a všechno potřebné, dokonce i notový papír a atlas světa. Já jsem začal chodit do školy v Pišpeku v roce 1929, ve svých osmi letech. Nejprve byla čeština nebo slovenština jediným vyučovacím jazykem. Vyučovaly se všechny základní předměty, včetně algebry, fyziky, dějepisu a zeměpisu. V roce 1928 pak bylo ve škole zavedeno vyučování v ruštině, na což měl vliv nejen tlak místních sovětských úřadů, ale měli jsme i praktické důvody, protože všechno vyšší vzdělávání bylo možné jen v ruštině. Někdy v době před rokem 1930 začala většina členů družstva uvažovat o trvalém pobytu v Sovětském svazu. V průběhu let se život stále zlepšoval. Družstvo se postupně vzmáhalo, usilovně a účinně budovalo základní odvětví kirgizského průmyslu: první elektrárnu a slévárnu, první textilní továrnu, mechanickou koželužnu, cihelnu a továrnu na nábytek. Stavební tým vyprojektoval a postavil vládní budovu Kirgizské republiky, státní banku a nemocnici, budovu školy a velký kulturní dům s hledištěm se 600 místy. Interhelpo také jako první začalo v Kirgizii pěstovat cukrovou řepu. V roce 1926 byl Pišpek přejmenován na Frunze podle sovětského vojenského činitele, oponenta Trockého, a lidového komisaře války, který se tam narodil. Zemřel rok předtím. Počet obyvatel města vzrostl ke konci dvacátých let asi na 50 000 (podle současného sovětského pramene). A jak pokračovala konsolidace sovětské moci, vzrůstal důraz na modernizaci a urbanizaci. Ale po porážce umírněných v Moskvě roku 1928 začal Stalin uplatňovat svou radikální politiku. Kolektivizace, která začala v roce 1929, zasáhla Kirgizii v roce 1930. Interhelpo nebylo kolektivizací přímo zasaženo ani ve svém zemědělském, ani v průmyslovém
sektoru. Způsob jeho řízení zůstal takový, jaký jeho členové znali z Československa. To znamená, že je řídilo demokraticky zvolené vedení a předseda. Právě to však brzy narazilo na sovětskou praxi jmenování shora. V roce 1928 se muselo Interhelpo připojit k centralizované družstevní organizaci a v roce 1930 muselo přijmout nové stanovy, které odpovídaly sovětskému modelu. V roce 1932 bylo Interhelpo rozděleno na sedm družstev. Kolektivizace se nejdřív ohlásila příchodem rolníků, deportovaných ze svých domovů na Ukrajině a v Rusku. V nákladních vagónech je poslali na Sibiř a do Střední Asie. Pamatuji si na strašlivé scény na železniční stanici ve Frunze. Někteří zemřeli po cestě a ti, co ještě žili, včetně dětí, vypadali jako živé mrtvoly. Byli tak hladoví, že jedli krmivo pro prasata a drůbež, které se hemžilo červy. Nikdy nezapomenu pohled na mrtvého muže s nafouklým břichem. Zeptal jsem se matky, na co ten muž zemřel, a ona řekla: »Od hladu.« Nikdo tehdy nechápal, co způsobilo všechnu tuto bídu. Pro nás to byla znepokojivá zkušenost, pro děti, tak jako pro dospělé. Ale přitom jsme samozřejmě dále žili svým normálním životem. Dospělí tvrdě pracovali, od svítání do setmění. My děti jsme chodily do školy, psaly si úlohy, pomáhaly okolo domu a hrály si. Ale život už nebyl stejný jako předtím. Stín neznámého původu se vynořoval nade vším, co jsme dělali. Když se praktiky kolektivizace začaly uplatňovat i v Kirgizii, všude vyvolávaly odpor. Kirgizští rolníci vytvářeli ozbrojené skupiny, známé pod názvem basmači. Někteří se skrývali ve městech a na vesnicích, jiní odešli do hor. V noci podnikali útoky na ruské činitele, na armádní jednotky a na milici. Viděli jsme několik jejich obětí viset na stromech a na stožárech. Všechno toto násilí bylo pro rozum desetiletého chlapce nepochopitelné. Kolektivizace a násilná represe rozvrátila celý život regionu, zejména ekonomiku, která se předtím tak viditelně zlepšovala. Po nové dani, uvalené na pěstitele ovoce, následovala masová likvidace ovocných sadů. Pamatuji si na pěstitele, od kterého jsme kupovali jablka a jiné ovoce. Jednoho dne jsme přišli do jeho sadu a viděli jsme, že vykácel skoro všechny stromy. Proč? - zeptala se moje matka. »Uvalují na nás novou vysokou daň a já ji nemohu platit,« řekl. »Tak jsem pokácel většinu svých stromů. Těch několik, co jsem nechal, vystačí tak právě pro mou rodinu.« A tak zmizelo ovoce z trhu. Všechna hospodářská produkce byla těžce postižena, neboť násilná kolektivizace, povinné dodávky a rekvírování odradilo rolníky, aby produkovali víc, než potřebovali pro sebe. V roce 1932 Interhelpo poslalo otce do Moskvy na nějaké odborné školení. V té době už myslím pomýšlel na to, že se budeme stěhovat. A skutečně k tomu došlo, zcela náhle. V roce 1933 jsme se stěhovali na západ, do města Gorkij. (Dubček, A: Naděje umírá poslední, Praha 1993 ISBN 80-205-0351-X)
1. Co bylo Interhelpo? 2. S jakými ideály odjížděli lidé do SSSR? 3. Jak lze jejich ideály vysvětlit? 4. Jak vypadal způsob řízení Interhelpa? Jak se musel proměnit? 5. V čem se lišila idea a skutečnost? 6. Které období dějin SSSR je historickým pozadím pobytu Dubčekovy rodiny? 7. Jak se lidé bránilo kolektivizaci? 8. Jak se ve všednodenním životě životě obyvatel projevil stalinismus?
Souvislosti: 1. V kterém období vzniká stalinismus? 2. Jak je Stalin ve 30. letech přijímám v československém prostředí? 3. Kteří z československých intelektuálů přijímali stalinismus? 4. V textu se objevuje jméno P. Jilemnického. Zjistěte více o jeho osudech. 5. Kde v české literatuře najdete motivy obdivu k SSSR a která díla vyznívají kriticky? Vyber rysy, které jsou příznačné pro éru stalinismu (ano, je pravda, ne – není pravda) a) neexistují jiné politické strany kromě vládnoucí b) oficiální ideologie připouští pouze jediný světový názor c) jediným omezením vůdce-diktátora je parlament d) jsou potlačena lidská práva e) jedině umělcům je povolena tvůrčí svoboda f) vedle přísného centrálního plánování je na venkově povoleno soukromé hospodaření
