www.gybu.cz
GYBEAT
ročník 4, číslo 3
Na nejvyšší úrovni
gybu times | na nejvyšší úrovni | 1 kultura | šuplík | zahraničí | sport
obsah
Gybu Times: Rozhovor s tou nejvyšší. O GyBu v článku i statistice a nechybí rubrika Kam na VŠ.
Mám pocit, že jsem tady potřeba
4 7
10
Kultura: Rekapitulace loňského roku z hudebního pohledu. Doporučíme také, na co zajít do kina.
Ze studentova šuplíku: Nebojte, studentův šuplík je bezedný.
Gossip Dvakrát a dost
11 12
Na nejvyšší úrovni: Ve vysokých sférách tentokrát nejsme jen v rubrice tématu. V ní se podíváme do sfér ne úplně běžných sportů.
Chlapec se zelenou šálou Anketa
8
Osobní seznámení
Pohni sebou
13 14
Jak jsem se stala uklízečkou
The best of 2015
16 20
If the hangman catches you, you hang Bowie 1947-2016
20
23
Abandonada / Opuštěná Smůla
23
4
13
16
SLOVO REDAKCE
22 Vážení čtenáři,
Zahraničí: Rozhovor s absolventem tentokrát oprávněně zakotvil v zahraniční rubrice.
Sport: Ohlédnutí za nedávným BudCupem.
25
28
Na GyBu jsem byl hroznej pankáč
BudCup 2016
2
25
když jsme listovali články, které v tomto čísle naleznete, všimli jsme si něčeho, co je spojuje. Vysoká úroveň. A nemluvíme teď o úrovni samotných článků či celého časopisu (která je bezpochyby také vysoká). Ale ať už se jedná o reprezentantky na mistrovství světa, paní ředitelku či hudební legendu Davida Bowieho, všichni se na té nejvyšší úrovni pohybují. Či pohybovali. Odpočívej v pokoji, Davide. Téma únorového čísla proto zní Na nejvyšší úrovni.
28
Příjemné čtení vám přeje vaše redakce.
3
GyBu Times
Jaké máte koníčky?
ráda konflikty a direktivní, autoritativní řešení bez jakéhokoliv vysvětlení.
Mým celoživotním koníčkem je sport. Hodně jsem se věnovala cyklistice, volejbalu, plavání, atletice a lyžování. A mimo jiné se teď starám o vnoučata, která se stala také mým koníčkem. Takže všechny možné aktivity jako bruslení, sáňkování, lyžování i letní výlety dělám s vnoučaty. Mimo to je mým koníčkem i sledování zajímavých filmů, literatura, divadlo a opera.
Jako osobnost mě velmi zaujal pan profesor Tomáš Halík, se kterým jsem měla tu čest se setkat osobně. Velmi si vážím osobnosti Václava Havla, se kterým jsem se bohužel nikdy osobně nesetkala. Letos na výměnném pobytu v Mexiku mě mrzelo, že ho na rozdíl od USA v Mexiku nikdo nezná.
Dala byste svá vnoučata na naši školu? Určitě ano, ale nesměla bych tady být ředitelkou. Nikdy jsem to neudělala, že bych dala svoje dítě na školu, kde jsem pracovala jako zástupkyně nebo ředitelka. Umíte si představit ty připomínky některých kantorů?
Anna Sojková a Richard Iltis
„Mám pocit, že jsem tady potřeba“
zdroj: osobní archiv
„P
řijďte za mnou do ředitelny…“ Ačkoliv jsme nic neprovedli, nedaří se nám zbavit se nervozity. Tiše se přede dveřmi přeme, kdo z nás bude ten odvážný a zaklepe na onu obávanou místnost, kde sídlí ředitelka školy, Zdeňka Bednářová. Tak tedy jdeme na to!
Jak jste se dostala k ředitelování? Rozhodla jsem se až někdy před deseti lety. Po patnácti letech práce jako zástupkyně na Gymnáziu Arabská a pak na Gymnáziu Nad Kavalírkou v Praze jsem zjistila, že bych docela ráda dělala ředitelku. Když se tady na GyBu vyhlásil konkurz, přihlásila jsem se, protože na Praze 4 bydlím, navíc tady vystudovala moje dcera a mně se tahle škola líbila. Také mě zaujalo českošpanělské bilingvní studium, takže jsem se přihlásila do konkurzu a konkurz vyhrála. Nyní už jsem tu deset let, funkční období mi končí přibližně za dva roky, ale rozhodně bych se ráda hlásila do dalšího konkurzu, protože bych si opravdu přála zůstat tady dalších pár let. Nikam jinam ani do nějaké vyšší funkce už bych nechtěla jít, protože mám pocit, že tady jsem potřeba, že tady jsem blíže ke studentům. Rozhodně bych nechtěla dělat třeba úředníka na ministerstvu.
Jaké bylo vaše vysněné povolání, když jste byla malá? Už od školky jsem chtěla být učitelkou, takže kdykoliv jsme si hrály s dětmi, vždycky jsem byla paní učitelka. Nakonec jsem vystudovala učitelství pro střední školy s aprobací matematikafyzika. Proč tedy neučíte fyziku nyní? Já jsem jednu dobu na gymnáziu i fyziku učívala. Fyzika je ale podle mého názoru na výuku velmi těžký obor, a protože nyní učím pouze 2 hodiny týdně, vybrala jsem si matematiku a matematický seminář.
4
Pamatujete si na svého ředitele na gymnáziu? Byl pro vás inspirací? Bohužel si ho pamatuji velmi dobře, protože tento ředitel mi nedal doporučení ke studiu na vysoké škole, ačkoli jsem byla nejlepší studentkou v ročníku. To vše kvůli politickému „škraloupu“ mého otce v sedmdesátých letech. Takový ředitel mou inspirací rozhodně nebyl.
v 15 letech
Když už je řeč o gymnáziu, jaké jste měla známky?
zdroj: osobní archiv
Je pravda, že váš manžel je ředitelem Gymnázia Elišky Krásnohorské?
Mně se vždycky dařilo ve škole výborně, moje vysvědčení bylo vyvěšeno na ukázku i před naší učebnou dějepisu na výstavce vysvědčení učitelů. Téměř vždycky jsem na vysvědčení měla samé jednotky a byla jsem premiantkou třídy. Maturitní vysvědčení a vysvědčení ze státnic z vysoké školy mám rovněž se samými jednotkami.
Ano, už od roku 2003 a já jsem od roku 2005 ředitelkou GyBu. Musím říct, že nejen ve vás, ale i v úřednících magistrátu a ministerstva to budí velký zájem. Již na fakultě jsme studovali spolu a od doby studia na vysoké škole jsme manželé, tudíž více než třicet pět let. (Gratulace od redakce.)
Máte nějaký vzor? Třeba ředitelský?
Nekonkurujete si?
Ředitelský vzor žádný nemám, ale obecně jsem člověk, který chce řešit problémy nejprve po dobrém. Nemám
Určitě ne, protože jsme školy naprosto rozdílného charakteru. GyBu je velké gymnázium, zatímco Ohradní je
5
GyBu Times
škola spíše rodinného typu. Manžel chtěl dělat ředitele na nějaké menší škole, ale já žádná specifická přání neměla.
opravdu nemám ráda, protože pedagog nemá neomezeně vládnout ve třídě, má být schopen diskuze a musí umět nechat studenty slušně vyjádřit svůj názor a nijak je za něj netrestat.
Co si myslíte o úrovni naší školy?
Na jakou věc, kterou jste pro školu udělala, jste nejvíce pyšná?
O naší škole mám velmi dobré mínění. Jsem ráda, že jsme na takové vysoké vzdělávací úrovni, že si studenty můžeme vybírat. Opravdu si myslím, že u nás jsou velmi dobří studenti, nejenom co se týče znalostí a dovedností, ale že ve škole máme také mnoho slušných, milých a kultivovaných studentů.
Asi na to, že jsem se dostala do centra španělské komunity v Praze. Získali jsme jako škola výborné kontakty se španělskou ambasádou, s Institutem Cervantes, tudíž mám pocit, že tímto velmi podporuji studenty, kteří studují španělštinu (což je u nás naprostá většina). Za úspěch považuji seznámení se se španělským velvyslancem, který začal předávat našim absolventům maturitní vysvědčení, začal chodit na naše plesy, navštěvuje studenty a profesory ve škole a my chodíme na jejich akce. Snažím se takové mezinárodní kontakty co nejvíce rozvinout a tím prospět studentům, učitelům a celé škole. Velmi důležité jsou také výborné výsledky našich studentů v posledních letech ve všech možných akcích a soutěžích a jejich úspěšné studium na vysokých školách doma i v zahraničí. Máte nějaký cíl do budoucna? Chtěla bych zvyšovat kvalitu školy po všech stránkách a s pomocí studentů a profesorů vybudovat vzdělávací centrum, kde by se všichni cítili dobře a mohli se nerušeně vzdělávat a v klidu pracovat.
s pohárem uprostřed, sportu se zamlada věnovala vrcholově
zdroj: osobní archiv
A také bych si přála, abychom měli jako vedení školy větší volnost a svobodu a nebyli tolik svázáni legislativními nařízeními a předpisy.
Co byste změnila na naší škole, kdybyste měla neomezenou moc a finance? Jistě bych krásně vybavila budovu a přijímala jen učitele vstřícné, komunikativní a zároveň takové, kteří jsou schopni diskuze se žáky a nejsou to jen autoritativní osoby, které vedou výuku způsobem „Uděláš to, protože jsem to řekl/a.“ Takovou filozofii
6
Ema Labudová
Chlapec se zelenou šálou ladší i starší nově příchozí již M patrně zjistili, že na GyBu platí nemilosrdné zákony přežití: kdo
Kromě průměrných přeživších se mezi zdmi GyBu pohybují skuteční mistři. Jsou to osamělí vlci, pochroumaní veteráni, ke kterým je záhodno chovat se s úctou, ne-li se zbožnou bázní. Nedělejte nic, co by je mohlo podráždit, netrhejte jim rohlíky s vajíčkem od úst. Jen tiše pozorujte a učte se.
neovládá umění sprintu po schodech, ať nejí. Kdo smlouvá, nerupne. Svetr navíc – zisk. A předně: štěstí přeje připraveným. Proto je úspěšné přežití do značné míry závislé na rozměrech zásob. GyBu má chválabohu strategickou polohu v blízkosti základen Markse, Costy a Billy; často se octnete v situaci, kdy je nezbytné obětovat včasný příchod ve prospěch zásobovanosti. V letních měsících je ideální Eisskaffe, v zimě má největší efekt čaj nebo káva, ať už instantní, nebo ze základny.
Platí Šumové úměra: až tahle škola začne topit, tak já začnu chodit přezutá. Mimo ni je mnoho metod, z nichž jasně vyčnívají dvě: Košíkova metoda: celou oblast krku, úst a zátylku zahalíme do měkké, ideálně vlněné šály libovolné barvy; tělo poté zabalíme do silného zimníku. Ruce je vhodno, ale ne nutno strčit do kapes a nechat je tam. Dýcháme nosem čerstvý mrazivý vzduch, tělo však máme v teple. Charvátové metoda: zakoupíme malý model přenosného elektrického topení a přineseme jej do třídy.
Co se toho týče: GyBu není něco, co je radno brát na lehkou váhu. Apeluji na vás, nebuďte lehkomyslní. Pokud nezemřete, když rozsednete nábytek, a neoddělá vás rám otevřeného okna, Kvirenc ani uvolněná dlaždička v podlaze, skoro jistě vás dostane ta nejtvrdší zbraň: mráz.
Košíkovu metodu možno upravit: deka, tlustý svetr či koberec jsou příhodnými ekvivalenty. Charvátové metodu nahrazovat topením vyrvaným ze zdi nevhodno.
Řiďte se rozvrhem topení: září až říjen – zapnuto. Listopad až březen – vypnuto. Duben až červen – zapnuto (výluk se bát nemusíte, rozvrh topení je o dost spolehlivější než rozvrh hodin). V období chladu se soustřeďte na jistá tepelná tělíska, která jsou rozmístěná po škole a která můžeme rozdělit na primární (sušič rukou na toaletách, teplá voda příležitostně tekoucí z kohoutků) a sekundární (barel ve vestibulu, automat na kafe).
Říkám vám to z pozice člověka, který si prošel lecčím. Můžete mě poslechnout a vést víceméně plnohodnotný život – nebo se můžete choulit na chodbě s rukama zabořenýma v kapsách mikiny až ke stehnům, toužebně myslet na vlast a tvářit se, že emigrace byla ta největší pitomost, kterou jste v životě udělali.
7
GyBu Times
Anna Sojková a Prokop Fialka
7,8 %
Anketa
364 studentů. 15 tříd. 2 „sociologové”. Prozkoumali jsme neprozkoumané. Slyšeli neslýchané. Exkluzivní výber toho nejlepšího a hlavně: grafy!
4,7 % Jak obvykle obědváš?
8%
a) v jídelně b) nosím si oběd z domova
3,8 %
c)
d) chodím domů
67,7 % 9,3 %
chodím si něco koupit
e) neobědvám
7,6 % V kolik by měla začínat výuka?
12,6 %
a) dřív než v 7:45
10,4 %
b) v 7:45
Jak často bys využíval „studovnu“ (místnost s kobercem a pohovkami), kdyby ve škole byla zřízena?
19,5 %
c) v 8:00
41,3 %
d) v 8:30 e) později než v 8:30
25,8 %
a) vůbec ne
26,8 %
b) 1-3x za měsíc
17 %
c)
1x týdně
d) víckrát týdně e) 11,5 %
12,1 %
26,2 % Kolik hodin týdně se obvykle učíš? a) méně než 1 h
12,9 %
b) 1 h
23,9 %
c)
2-3 h
d) 4-6h e) více
předběžný návrh studovny navrhované Studentským parlamentem GYBU
32,7 %
zdroj : Prokop Fialka
8
9
každý den
Ondra Doskočil
Dvakrát a dost DM (5.D) si na maturitním plese velmi dobře rozuměl s alkoholem. Stejně tak i s mladičkou CAAC (2.D). Ta byla doslova tím jediným, co ho v průběhu večera ještě MP (5.A) drželo na nohou. se sice při rozchodu s BČ (5.A) nezachoval jako gentleman, ona už pro něj ale dávno nesmutní. Na lyžařském kurzu vzplanuly city mezi ní a JZ (3.D) MM (3.D) a pevně věříme, že tentokrát už to a MH (6.A) si svůj vztah pěkně bude ten pravý. pěstují a díky jejich starostlivé péči se zelená jako tráva po dešti. Nemůžeme nezmínit také úžasné taneční kreace některých profesorů na plesové after párty. Plusové body si rozhodně zaslouží nový španělský fyzikář/ Ještě chemikář LG, který se nestyděl to mezi studenty se nám nestalo, pořádně rozbalit. Hvězdami večera ale aby si nějaký pár sám zůstávají KZ a TF, kteří svými tanečními řekl o zmínku o svém vztahu pohyby všem vyrazili dech na stránkách GyBeatu. Tak (a málem i zuby). tedy gratulujeme, i když se zpožděním, šťastné dvojici PM (7.A) a DV (3.E). Považujeme za naši povinnost informovat vás o milostném GyBu čtyřúhelníku. Situace je krapet P l e s zamotaná, snad se neztratíte. AJ (4.D) odhalil mnohé. Třeba a VP (8.B) spolu chodili. Pak se rozešli i nový pár ze 4.D Stala se MF a VP strávil noc s TP (6.D), zatímco pouze uměleckou inspirací MČ, nebo AJ začala zlatokopčit na JP (8.B). se nám blýská na vážnější Toho nakonec nechala, prý s ním vztah? nechtěla nic mít, a on teď chodí s TP. Konec.
10
omentálně studuji ekonomii M a marketing. Když někomu tohle řeknu, obvykle následují otázky:
přibližně půlka ročníku a někdo, jako já, si studium prodlouží o rok, aby ho zvládnul. Časově je studium poměrně hodně náročné. Valná většina přednášek a seminářů nemá povinnou účast. Když na ně ale nechodíte, tak zpravidla musíte o to delší dobu dohánět látku sami. Všechno tohle zní dost děsivě. Naštěstí v tom ale nejste sami. Všichni studenti, kterých je na celém bakalářském studiu dohromady cca 700, si hodně pomáhají. Zároveň výborně funguje studentský život a na škole se pořád něco děje, takže když už se neučíte, vždycky máte co dělat.
„A jsi na VŠE? To studuješ nějakej dvojobor? To jde studovat takhle v Praze?“ Většinou tedy musím dodat, že jsou to dva různé obory na Karlovce, a bohužel nefunguje nic jako „doubledegree“ a.k.a. dvojobor. V loňském roce jsem začal studovat ekonomii na Institutu ekonomických studií na FSV (Fakulta sociálních věd). Letos jsem si k tomu přidal druhou školu MKPR (Marketingová komunikace a public relations). V tuhle chvíli si asi pokládáte jednu nebo obě z následujících dvou otázek: „Baví tě to?“, a/nebo: „K čemu ti to bude v budoucnu?“ Na první otázku odpovídám: „Už jo.“ Na druhou: „Opravdu ještě nevím.“ Důležité je to „už“ v mé první odpovědi. Když jsem si podával přihlášky na vejšky, rozhodně jsem si nemyslel, že skončím na IES. V maturitním ročníku jsem chtěl vyjet na univerzitu do Skotska a taky jsem se v Praze hlásil na práva. Na IES jsem si dával přihlášku vlastně jenom proto, že jsem slyšel, že je to těžká škola, a já mám rád výzvy. Nakonec mi zahraničí nevyšlo a studium práv se mi znechutilo při učení se na maturitu. Tak jsem skončil na IES. „…až jednou půjdete na ty matematické vysoké školy.“ Takhle vždy končil pan profesor Vačkář svůj výklad na dvouletém semináři matematiky. A já jsem si v duchu říkal: „To určitě. Já a matika. Stejně budu dělat něco humanitního.“ Teď trávím několik hodin týdně na MatFyzu, kde se studenti IES učí matematiku.
Co se tedy na IES učí a jak se to liší třeba od VŠE? Základem je matematika. Na přednáškách mikroekonomie se učíme o kvazikonvexních a kvazikonkávních funkcích. V makroekonomii zkoumáme vliv různých multiplikátorů a jejich změn na ekonomiku. Ve finančním účetnictví počítáme cash flow a zkoumáme, jaké metody účtování vyhovují více majitelům společností a jaké manažerům nebo investorům. Studenti VŠE se o ekonomii učí dost povrchově, na IES se ekonomie učí do hloubky. Navíc v angličtině. Víc jak polovina předmětů se dá zapsat buďto jen v angličtině, nebo má anglickou variantu. Pokud vám jde matika, umíte anglicky nebo se angličtiny nebojíte a zvládnete se učit hodiny v kuse, potom se nebojte dát si přihlášku na IES. Nejvíc mě studium na vejšce začalo bavit letos. K IES jsem si přidal marketing a nemůžu si tu školu víc vynachválit. Je jednoduchá, zapojuje vás a chodí tam zajímaví a aktivní lidé. Pro mě funguje spíš jako zájmový kroužek a moc si nedokážu představit, že bych studoval jenom MKPR. Ale i to se dá. Pak ale
První věc, kterou byste měli vědět o IES, je, že jestli vám nejde matika aspoň trochu, tak skončíte. Prvákem projde
11
GyBu Times
máte tolik času, že můžete pomalu pracovat na plný úvazek. Pro mě není MKPR o obsahu učiva, ale hlavně o lidech.
80. Říká se ale, že přijímačky jsou to nejtěžší na téhle škole. Takže když už se dostanete, skoro určitě vás nikdo nevyhodí. U přijímaček je nejdůležitější pohovor, kde mluvíte o své motivaci ke studiu, seznamu přečtené literatury, která má vztah k oboru, a o náhodně vylosovaném tématu z aktuálního dění nebo martketingu.
Adam je šéfredaktor časopisu Markething.cz, který má přes 25 000 lajků na Facebooku. Honza je snowboarďák sponozorovaný Horsefeathers a dělá social media managera pro Red Bull a další společnosti. Jakub píše blog o vodních dýmkách a spoluzaložil obchod iSmoke.cz. A to je jenom náhodný výběr. Oproti dalším školám, jejichž studenty znám, jsou studenti MKPR jedni z nejaktivnějších vůbec. Má to svůj důvod. K přijímačkám přijde téměř 1000 studentů a z nich se do prvního ročníku dostane asi
Studovat dvě vysoké školy není tak náročné, jak se to může zdát. Pro mě je to trochu snazší tím, že jsem si druhou vysokou přidal až po roce. Musíte si dát víc práce s vytvářením rozvrhu a naučit se trochu „žonglovat“ s kredity. Pokud ale věříte tomu, že studovat dvě vysoké školy je něco, co by vás bavilo, tak do toho určitě jděte. Stojí to za to.
Kristý Hrdličková
Osobní seznámení ýuka by neměla být jen o sezení V v lavicích a poslouchání, jak kantor předčítá z učebnice. Obzvláště
přeživších holocaustu a dalších pamětníků. V průběhu několika let shromáždila nadace v 56 zemích světa téměř 52 000 svědectví ve 32 jazycích. V roce 2013 přibyly také rozhovory s přeživšími a svědky genocidy Tutsiů ve Rwandě a v roce 2014 12 interview s pamětníky nankingského masakru v letech 1937/38.
předměty jako dějepis se naopak rázem stanou mnohem zábavnějšími a přínosnějšími, když z lavic vstaneme a s historií se setkáme osobně. Nebo alespoň skrze vzpomínky pamětníků, jako to studentům ze semináře dějin a kultury 20. století umožnil profesor Hes návštěvou Centra vizuální historie Malach.
I když jsme spolu s profesorem Hesem objevili kromě všech výhod takovýchto svědectví i mnohé jejich nevýhody, nadšení z „osobního seznámení“ nekleslo. Více než 52 000 lidí se s námi mohlo podělit o svůj neuvěřitelný životní příběh. Všichni jsme po odchodu z CVH Malach měli o čem přemýšlet. A rozhodně nejen o tom, co ze zhlédnutých rozhovorů použít v seminární práci.
Centrum vizuální historie Malach sídlí v Knihovně Matematickofyzikální fakulty Univerzity Karlovy na Malostranském náměstí. Jedině odsud je zájemcům k dispozici veškerý obsah celkem tří archivů. Nejobsáhlejší z nich je jednoznačně archiv Nadace šoa Univerzity Jižní Kalifornie, která roku 1994 začala sbírat videosvědectví
12
na nejvyšší úrovni
Lucka Štěpánková
Pohni sebou! šichni jistě moc dobře známe V všechna ta slavná novoroční předsevzetí: letos budu žít zdravě,
tímto. Informacemi o pop pilates vás s velkým potěšením zaplavím tak, že se v nich utopíte. Tato originální odnož pilates nesahá do historie vzdálenější než pár let, kdy vznikla díky trenérce a návrhářce Cassey Ho. Mohu potvrdit, že od obyčejného pilates se však zásadně liší. Cassey sama ho často nazývá „tancem na matračce určené pro jógu.“
letos začnu cvičit, letos zhubnu… hele, kobliha!
Tak s pravdou ven, jak dlouho vám to novoroční předsevzetí vydrželo? Týden, dva, nemám pravdu? (Nemám? Výborně!) Možná se tak stalo kvůli nedostatku motivace, možná kvůli tomu, že jste ve skutečnosti nechtěli na svém životě nic změnit, ale předsevzetí jste si dali jen tak z recese. Anebo se vám nepodařilo najít žádný druh pohybu, který by vás opravdu bavil (nebo to předstírejte, ať to alespoň vypadá, že tento článek je k něčemu dobrý). Běhání, fitko, zumba, spinning… Nic z toho vás prostě a jednoduše nezaujalo.
Krása pop pilates nespočívá jen v tomto, instruktoři totiž srší pozitivní energií, kterou na vás spolehlivě přenesou. V Česku zatím žádné trenéry nemáme, dovolím si však předvídat, že nějací jsou určitě na cestě svou certifikaci získat, jelikož Cassey Ho před několika týdny otevřela celosvětový kvalifikační kurz pro budoucí instruktory pop pilates. Zatím si budete muset vystačit s youtube videi, a to přímo od zakladatelky: šup na kanál Blogilates a už ať vás vidím na matračkách!
Když jsme se tedy dohodli, co je špatně, je načase s tím něco udělat. Rozhodla jsem se vám proto představit několik způsobů, jak se hýbat, o kterých jste třeba ještě neslyšeli.
Barre
Bikram jóga
Když se dneska řekne cvičení u tyče, většina z vás si asi představí pole dance. Toto cvičení u tyče je ale o něčem úplně jiném: je inspirováno baletem a slouží ke zpevnění celého těla. A ač na to nevypadá, toto elegantní cvičení vás dokáže také pěkně vyřídit.
Jóga, tu už určitě znáte. Tohle ale není klasická jóga: u bikram, neboli hot jógy, se pořádně zapotíte, cvičí se totiž v sauně. Pokud tedy teplo není nic pro vás, raději bych na vašem místě z bikram jóga studií vycouvala.
Piloxing
Sama jsem ještě s tímto tipem cvičení neměla tu čest, můžu vám však díky svým úžasným zdrojům a poskokům (které samozřejmě mám jako každá správná redaktorka) zaručit absolutní vyčerpání a mučivou bolest. No nezní to jako skvělá zábava?
Piloxing je v podstatě směsice boxu, pilates a tance. Zapojíte svaly a zároveň se zapotíte: piloxing je jako dva v jednom. Pokud se nebojíte se sami sobě občas zasmát, tak je toto cvičení přesně pro vás. Pokud se rozhodnete jej vyzkoušet, dejte mi vědět, jestli jste si také připadali jako trolové v baletní sukýnce útočící na imaginárního komára.
Pop pilates Nedostatek osobních zkušeností z předchozího tématu vám vynahradím
13
na nejvyšší úrovni
Eliška Srnská a Míša Baudyšová
Jak jsem se stala uklízečkou
e to jen pár týdnů, co jsme se vrátily z curlingového mistrovství světa juniorů. Jmistrovství Do Finska jsme nejely jako diváci, ale jako členky české reprezentace. Jak celé probíhalo a jak jsme se k tomuto sportu vůbec dostaly, vám řekneme v tomto článku. Eliška
mě na první trénink. Psal se rok 2011 a od té doby jsem na ledě víc než doma.
Moje curlingová kariéra začala vlastně strašně sobecky. A to tím, že jsem zkazila herní kariéru vlastní mamince.
Míša Asi tak před třemi roky jsem byla fandit sestře na MS juniorů v curlingu ve Švýcarsku. Hlavním cílem cesty pro mě bylo lyžování, ale i přes to jsme se na dva zápasy dostali. Při prvním zápasu, který trval asi tři hodiny, jsem se jako každý člověk nesrozuměný s tímto netradičním sportem tak nudila, až jsem si slíbila, že tohle v životě hrát nebudu. Nicméně při druhém zápasu jsem seděla vedle národního trenéra, který mi vysvětlil, co se na ledě vlastně odehrává, a já jsem si řekla: „Vždyť je to přece docela zajímavé.“ Poté mi bylo vysvětleno, že jen málo sportujících lidí hraje curling a že by mi to nejspíš mohlo jít. Tak jsem si řekla: „Proč to nezkusit?“. A tak jsem se dostala k curlingu.
S maminkou jsme chodily fandit na zimní stadion Hasa, kde se až do roku 2004 odehrávala veškerá curlingová klání. Mé zážitky odsud? Opravdu nuda, strašná (ale opravdu strašná) zima a absolutní nepochopení toho, co se na ledě vlastně děje. Čas ale poposkočil, na Roztylech vyrostla zbrusu nová nádherná curlingová hala a já se postupně stala věrným fanouškem týmu CC Kolibris 1. Postupem času se ve mně probouzelo stále větší nutkání hrát, až jsem to jednou nevydržela a šla se zeptat do haly, zda by mě vzali trénovat… Nevzali… Až po více než půl roce se ustrnuli a vzali istrovství světa juniorů B M (B, protože první tři postupují do A, což je vlastně MS deseti nejlepších
(ačkoli v uších lidí a asi hlavně fyziků to může znít jako sci-fi), musely jsme si chvíli zvykat, ale shodly jsme se s Míšou, že tamější led bude náš kamarád. Systém turnaje byl jednoduchý, hrálo se ve třech základních hracích skupinách a první dva týmy (a ze dvou skupin dokonce první tři) postupovaly do play-off.
týmů) bylo mým prvním mistrovstvím a Elišky třetím. Do Finska jsme jely obě reprezentace, jak klučičí, tak holčičí, což ve výsledku zpříjemnilo celý turnaj. První dva dojmy z cesty? Za prvé, Finnair vám nedá najíst. Za druhé, vystoupili jsme z letadla do -30 °C, což způsobilo, že nám pak v curlingové hale bylo vedro.
Náš první zápas skončil absolutní výhrou 18:0, což je asi rekordně největší výhra, co se kdy na mistrovství stala. Nastoupily jsme proti Rakušankám, které hrály asi tři měsíce, takže to byl očekávaný výsledek. Z dalších třech soupeřů ze skupiny (Itálie, Anglie
Jako na každém mistrovství, naše první seznámení s ledem proběhlo formou tréninku. Protože každý led je trošku jiný
14
Ačkoli polovina týmu prohru a zároveň konec turnaje obrečela (to znamená já a naše kapitánka), teď zpětně se na turnaj díváme jako na turnaj, kde jsme předvedly, co jsme mohly, a neudělaly jsme našim barvám ostudu.
a Slovinsko) nás trochu potrápila Itálie, ale zůstalo nám čisté skóre čtyř výher a žádné prohry. První problém nastal při zápasu s Maďarkami, o kterých jsme věděly, že budou pořádným soupeřem. Možná právě kvůli podlehnutí velkému psychickému tlaku jsme zápas prohrály. Ale poslední zápas proti Dánsku jsme vyhrály, takže jsme postupovaly do play-off jako druhé ze skupiny.
Po odehrání medailových zápasů se slavnostně předaly medaile a strhlo se doslova davové šílenství, které se neslo v duchu hesla: „Kdo nenafotí minimálně 150 selfie s ostatními týmy, nemá právo dál žít!“ Řekla bych, že všichni přežili… A večer už trochu seriózněji laděný slavnostní závěrečný banket. Juniorky v šatech jako dámy a junioři v slušivých oblecích jako gentelmani. Chvíli nám vydrželo se tak tvářit, ale po nějaké době se večer stejně zvrhl ve večírek. Byl to nádherný večer a to i přes to, že zde nebyla ani kapka alkoholu!
Nedá mi to a musím se ještě vrátit k zápasu s Italkami. Základní hrací doba skončila vyrovnaně, takže jsme musely prodlužovat. Poslední jedoucí kámen celého zápasu, který znamenal výhru nebo prohru – málokdo si dokáže představit, co se ve mně odehrávalo! Tak silný zážitek ze hry jsem si zatím asi nikdy neodnesla, bylo to tak neuvěřitelně těsné! Zážitek byl možná o to silnější, že to dopadlo dobře a odnesly jsme si cennou výhru. Po dohrání skupiny jsme měly den a půl na malý odpočinek, při kterém nás drželi v očekávání, který tým se stane našimi soupeřkami… Losuje se z klobouku… Chvíle napětí… Rusko. „Je mi to jedno, koho dostaneme, když to nebude Rusko,” byla asi nejčastější věta předchozího dne. Našim klukům byli také vylosováni Rusové, kteří je bohužel porazili, a tak kluci skončili na osmém místě. Těsně po skončení jejich zápasu byly Rusky vylosovány nám, což nás nejprve značně znervóznilo, poté však převládl pocit podobný spíše typicky české nevraživosti k Rusům a chuť pomstít kluky, a tak jsme do zápasu nastupovaly dost namotivovány, což Rusky značně znervóznilo. První polovinu zápasu jsme řídily hru my a Rusky se snažily s námi držet krok. Na začátku druhé poloviny jsme ale nepředvedly dobrý výkon a Rusky začaly mít navrch. Zápas byl velice vyrovnaný až do úplně posledního kamene, ale tentokrát vyhrály Rusky. A tak jsme skončily páté s pocitem, že jsme byly asi centimetr od medaile. Rusko:Česko, 2:0.
Během mistrovství jsme se seznámily se spoustou skvělých lidí, ať už se Španělkami v sauně, jež se španělsky bavily o našich klucích, kterým jsem vše vesele překládala, či na závěrečném banketu s Novozélanďankami, které nás ujišťovaly, že je musíme někdy přijet navštívit. A tak mám já komu posílat slohové práce ze španělštiny a Eliška zas pozvánku do Austrálie. Tak jsme si užily deset dní curlingu s lidmi, co si náš sport užívají stejně jako my, ale po příchodu do školy jsme zase jen „uklízečky“.
15
kultura Jakub Kvizda
The best of 2015 a každým rokem obvykle následuje Z nějaké to závěrečné ohlédnutí a shrnutí a nenapadl mne žádný
důvod, proč by ten minulý měl být výjimkou. Podle tradičního scénáře jsem vybral to nejlepší, co mne minulý rok v hudebním záhonku oblažilo nejvíce, a to ve čtyřech kategoriích: rock, tuzemská scéna, metal a zbytek (žánrový; neplést se zbytečným, o žádný odpad se opravdu nejedná). Trojice a tři sedmice, to působí symbolicky. Symbolické jsou však hlavně mé příspěvky k následujícím počinům, to hlavní už zůstává na vás – posluchačích. Vítejte tedy v okénku zaměřeném na loňské hudební příspěvky na nejvyšší úrovni.
7. Editors – In Dream (synthpop/dark wave, ENG)
Temná atmosféra a žaludek svírající emoce. To je v krátkosti vše, o čem toto album je. Dosud možná nejkomplexnější a zvukově nejvýraznější počin reflektuje zpěvaččiny zkušenosti s nočními můrami a spánkovými poruchami, stejně jako oficiální poznatky ze světa psychologie a neurologie. Písním vévodí nádherný a lehce zastřený hlas hlavní protagonistky a desku posouvá do úplně jiné dimenze. Pohled do propasti ještě nikdy nebyl tak děsivý a lákavý zároveň. Nejlepší skladby: Maw, After the Fall, Simple Death
1. Peter Pan Complex – Peter Pan Complex (alternative/indie rock)
Za nadšeného příznivce jazzu se jistojistě nepovažuji, přesto i v tomto odvětví se čas od času objeví nahrávka, která mě zvedne ze židle (v pozitivním slova smyslu, ne jako v případě čtení diskuze na Novinkách); v průměru jednou za pět let, když světlo světa uzří nové album norských experimentátorů Jaga Jazzist. Jazzová komplexnost a výstavba skladeb se na celé ploše alba setkává s elektronickou hudbou současnosti a touhou po objevování neobjeveného a přátelé, je to jízda. Ač se to může zdát neuvěřitelné, každou chvíli na posluchače vykoukne chytlavý motiv a usnadňuje tím ponoření se do hudby. Já jsem ponořen plně a nemám nejmenší chuť vyplavat na hladinu. Nejlepší skladby: Big City Music, Shinkansen, Oban
Islandská kultura je obecně známá především pro svou sympatickou nonkonformnost a nenucenou snahu lišit se od zbytku světa, což je nejvíce zřetelné hlavně v atmosféře tamních výtvorů. Přestože jsou Of Monsters and Men dneška bez debat komerční kapelou, na jejich hudbu to mělo naštěstí minimální vliv. Po čtyřech letech od první studiovky tedy přicházejí s ještě lepší a ucelenější nahrávkou. Nemohu opomenout kupříkladu perfektní produkci, propracovanou a zároveň decentní instrumentaci nebo nádherně se doplňující mužský a ženský vokál (příslušná jména umělců zde vypisovat nehodlám, vzhledem ke skutečnosti, že mi nebyl přidělen prostor dostatečný ani pro jedno, natož pro všechna). Abych to tedy kvůli výše zmíněným prostorovým patáliím zkrátil: jedná se o kouzelné album s magickou atmosférou. Těším se na další přírůstky. Nejlepší skladby: Hunger, Slow Life, We Sink
4. Mumford & Sons – Wilder Mind (indie/folk/pop rock, ENG)
16
Jménem republiky
6. Enya – Dark Sky Island (celtic music, IRL)
2. Chelsea Wolfe – Abyss (noise rock/ ambient/gothic, USA)
3. Jaga Jazzist – Skyfire (electro/nu jazz, NOR)
1. Of Monsters and Men – Beneath the Skin (indie/folk/pop rock, ISL)
Knižní novinky
5. CHVRCHΞS – Every Open Eye (synthpop, SCO)
Během politických procesů první poloviny 50. let minulého století bylo odsouzeno kolem 27 000 mužů a žen, z toho více než 200 bylo odsouzeno k trestu smrti. Na osmi vybraných případech autoři dokumentují řadu různých podob komunistické perzekuce. Autoři: Ivana Bláhová, Lukáš Blažek, Martin Boštík, Tereza Stará Nakladatelství: Auditorium
Staří U2 načichlí punkem a britskou kytarovou scénou 90. let. Dynamické přívaly kytarové energie střídají ozvěny současného izraelského písničkářství za doprovodu neustupujícího tepotu precizní rytmiky. Eponymní debutové album této pětice vzniklo pod taktovkou Michaela Rendalla, pyšnícího se spoluprací se jmény jako Pink Floyd nebo Killing Joke, a je to znát jak na zvuku, tak na dospělosti nahrávky. Zpěv sice nepatří do kategorie „čuměl jsem, až mi vypadly oči z důlků“, přesto se do aranžérsky propracovaných písní výborně hodí. Nejvýraznější kaňkou na této kolekci tak zůstává skutečnost, že zní tak nečesky, že má na tuzemské scéně téměř mizivou šanci vyvolat větší ohlas. Nejlepší skladby: The Eye Collector, Not You, Scissors 2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami (alternative/post-rock) 3. Aleš Brichta Project – Anebo taky datel (heavy metal) 1. Soilwork – The Ride Majestic (melodic death metal, SWE)
Mluv jako TED
Nestačí mít skvělé myšlenky a nápady. Abychom uspěli, musíme své nápady umět prodat. Tato kniha odhaluje techniky nejlepších TED speakerů z celého světa. Autor: Carmine Gallo Nakladatelství: BizBooks
Minulý rok nic lepšího nevyšlo. Můžete o tom vést spory, můžete s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co proti tomu můžete dělat. Titul alba vystihuje naprosto vše. Od sladkého začátku až do sladkého konce je to majestátní jízda, od které nemohu odtrhnout uši. Atmosféra, technická dokonalost (jeden z nejlepších bubenických výkonů, jaké jsem za hodně dlouho
17
kultura
slyšel), zapamatovatelné melodie, brutalita, chytlavé refrény. Co víc si přát? Švédská šestice mi tu naservírovala vše, co v hudbě hledám. Melodic death metaloví velikáni definitivně usedli na trůn. Korunu tomu všemu totiž nasazuje bezkonkurenční chameleonský zpěv Björna Strida. Jen je škoda, že jejich prosincové vystoupení částečně pohřbil zvuk a na pódiu je poté zválcovali američtí průkopníci polyrytmů Periphery. Nejlepší skladby: Death in General, Enemies in Fidelity, Father and Son Watching the World Go Down
Omámen a hypnotizován jejich téměř dokonalým vystoupením, spěchal jsem si dalšího dne koupit nejnovější album této šestice. Během prvních poslechů jsem procházel několika druhy pocitů. Neskutečná virtuosita všech hudebníků, jejich neschopnost hrát pravidelně alespoň deset vteřin a fakt, že to dokáží perfektně předvést i naživo, způsobil, že mi brada spadla až na zem. Podruhé se tak stalo v okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že i přes všechnu komplexnost je to zároveň chytlavé a vysoce návykové. Posledními dílky do skládačky jsou zpěvák Spencer Sotelo, v klidu a pohodě přecházející od čistého zpěvu do screamingu a growlingu, a perfektní zvuk, vytvářený hlavně třemi (šesti-, sedmi- a osmistrunnými) kytarami. Pokud mě někdy uvidíte s odřenou bradou, víte, proč tomu tak je (ve většině případů). Bláznivé a výborné dvojalbum. Nejlepší skladby: Heavy Heart, Psychosphere, Omega
2. Swallow the Sun – Songs from the North I, II & III (death/doom metal, FIN) Jak už název napovídá, jedná se o trojalbum. Ano čtete správně. V součtu dvě a půl hodiny čirého a nefalšovaného smutku a beznaděje (možná jemně načichlé zoufalstvím) a hlavně – nadpozemsky krásných melodií. Každý z disků byl opatřen rozdílným stylovým vyjádřením, nad všemi však jako smrt krouží nekonečná temnota. Na prvním albu tak naleznete plus mínus klasický (i pro StS) skandinávský death/doom metal nejvyšší jakosti; to znamená hromada growlingu prokládaného čistým zpěvem, kytary melodické i hutně riffující, občasný závan piána a fůra melancholie. Disk druhý se nachází v objetí akustických kytar, melodického vokálu a fůry melancholie. Třetí z tohoto albového triumvirátu nabízí pohřební tempo zpomalené ad absurdum, kanální „zpěv“ a fůru melancholie – jinými slovy, funeral doom metal ve své nejryzejší podobě. Co dodat, když jsou veškerá slova zbytečná? Milník nejen pro skupinu samotnou, ale pro celý žánr. Nejlepší skladby: Lost & Catatonic, Autumn Fire, Empires of Loneliness 3. Periphery Alpha & Omega metal, USA)
4. Enslaved – In Times (progressive extreme metal, NOR) 5. Draconian – Sovran (doom/gothic metal, SWE) 6. Amorphis – Under the Red Cloud (melodic death metal, FIN) 7. Goodbye to Gravity – Mantras of War (metalcore, ROM) 1. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase. (progressive rock, ENG) Génius, u kterého se mění ve zlato vše, na co sáhne. Frontman v současnosti neaktivních Porcupine Tree přišel s perfektní sólovkou, kterou doprovodil detailně propracovaným příběhem inspirovaným skutečným případem ženy, kterou našli v bytě až tři roky po její smrti. V obecnějším měřítku se koncept zabývá samotou, izolací a osamělým životem ve velkoměstě. Ruku v ruce s tím jde nálada hudební složky, ze které smutek a nostalgie přímo čiší. Nejlepší
– Juggernaut: (djent/progressive
18
Divadelní novinky
skladby: Hand Cannot Erase, Perfect Life, Happy Returns
Manon Lescaut
2. Bring Me the Horizon – That’s the Spirit (electronic/alternative rock, ENG)
Dnes již klasické veršované drama Vítězslava Nezvala. Jeden z nejvýraznějších příběhů lásky nevěrné a přitom oddané, plný napínavých zvratů a okouzlujícího rytířského světa. Kde: Národní divadlo Režie: Daniel Špinar Premiéra: 11. 2.
Kompletní recenzi můžete nalézt v jednom z předchozích čísel, jistě stojí za přečtení. Jediné, co bych doplnil, je, že moje predikce se naplnila a That’s the Spirit se u mne, přes lehkou počáteční skepsi, opravdu zařadilo na příčky nejvyšší. Jo, a nenechte si je ujít 15. června na festivalu Aerodrome společně s Korn a Billy Talent! Nejlepší skladby: Doomed, Follow You, Avalanche
Smrt a dívka
Strhující psychologický thriller o minulosti, která nás vždycky dostihne. Co je to vyšší spravedlnost? A lze na ni spoléhat? Jak se máme vyrovnat s naší totalitní minulostí a s těmi, co z té totality „zbyli“…? Kde: Divadlo Ungelt Režie: Josef Svoboda Premiéra: 20. 2.
3. Year of the Goat – The Unspeakable (stoner/doom rock, SWE) Pro mne jedno z loňských největších překvapení, dané zčásti i proto, že mi dnes tento žánr přijde dosti vyčerpaný. Ale jak je vidět (slyšet), když se toho chopí ti správní maníci, může se stát cokoliv. Ruku v ruce zde jdou retro sound a melodie 70. let s moderním zvukem a energií. A pokud vás zajímá, jak by zněli Muse v době Nixonova prezidentování, pusťte si „The Emma“. Jedinou nevýhodou této desky je skutečnost, že její vrchol přichází už v první, 13ti-minutové skladbě. Tuto tak nepatrnou, až možná neexistující vadu však svou přítomností nahrazuje například delikátní gospelový sbor. Nejlepší skladby: All He Has Read, Black Sunlight, Riders of Vultures
Smrt člověka-veverky
Zběsilá hra mapující jednu zásadní kapitolu z dějin terorismu, která dosud patří mezi největší traumata moderní německé historie. Kde: Divadlo Komedie Režie: Ondřej Mataj Premiéra: 22. 2.
4. Coheed and Cambria – The Color Before the Sun (alternative/progressive rock, USA) 5. Apocalyptica – (alternative rock, FIN)
Shadowmaker
6. Therapy? – Disquiet (alternative/ punk rock, NIR) 7. Riverside – Love, Fear and the Time Machine (progressive rock, POL)
19
kultura Tommy Rybecký
If the hangman catches you, you hang onec loňského roku se filmově K vydařil. Kromě (alespoň dle mého názoru) úspěšného navázání na Star
v podání mistra řemesla filmové hudby, Ennia Morriconeho, tentokrát navíc ve spolupráci s Českým národním symfonickým orchestrem.
Wars vypustil do světa svůj osmý film génius žánru, Quentin Tarantino.
Stejně jako množství lokací, velmi úzká je i soupiska postav. Také u nich převažuje kvalita nad kvantitou. Nechybí ani typicky tarantinovská pestrost jazyka – kromě klasické američtiny s nádechem divokého západu tak očekávejte černošský, anglický, mexický i australský přízvuk.
Další western od Tarantina? Fajn, řekl jsem si, dám tomu šanci. Filmový guru mě však poněkud zaskočil, když se brzy dozvídáme, že ústřední postavou je „bounty hunter“, lovec odměn za hledané renegáty. Zde však podobnost scénáře s Django Unchained končí. Místo životopisného příběhu hrdiny, kterému nemůžete nefandit v jeho honbě za svobodou a láskou, se totiž začíná odvíjet detektivní příběh, jehož účinkující začnete nenávidět, a co je hlavní, stále budete pátrat, kdo není tím, za koho se vydává.
A konečně to, proč jsme všichni tady: necenzurovaná nahota a brutální násilí ve špičkovém vizuálním zpracování. Je třeba podotknout, že množství vystřelených mozků a ustřelených jiných částí těla je vzhledem k malému počtu postav obdivuhodné.
Celý děj filmu se odehrává v jediné místnosti a několika málo exteriérech. Všechny lokace a jejich atmosféra jsou propracované tak, že se chvějete zimou v mrazu řádícího blizardu a následně jste vděčni za zahřátí od roztopeného krbu a teplé večeře. 4DX? K čemu, když můžete všechny smysly opanovat obrazem a zvukem – hudebně opět
Tarantino tak rozhodně nezklamal ani v naturalističnosti podání své westernové detektivky a Hateful Eight je film, který potěší každého milovníka kinematografie na nejvyšší úrovni. „You only need to hang mean bastards, but mean bastards you need to hang.“ Doporučuji.
Petra Pážíková
BOWIE 1947-2016 áme za sebou teprve necelé dva M měsíce nového roku a britská kulturní scéna už utrpěla dvě velké
David Bowie, jehož velká část Britů vnímá jako nejvýznamnější britskou ikonu 20.let.
rány. Zatímco 14. ledna zemřel herec Alan Rickman, představitel Severuse Snapea ve filmech o Harrym Potterovi, čtyři dny před ním podlehl rakovině rockový zpěvák, herec a skladatel
Označení „hudební chameleon“ je neskutečné klišé, ale pokud na někoho sedí opravdu dokonale, tak právě na Bowieho. Zpěvák, vlastním jménem
20
Filmové novinky
David Robert Jones, stihl za život vydat dvacet pět alb, jejichž žánr se dá souhrnně označit jako alternativní rock, ale prolíná se v něm i mnoho dalších podžánrů, jako je art rock, glam rock, pop, elektronická či experimentální hudba nebo jazz a soul. Nikdy se nebál experimentovat, strhávat na sebe pozornost výstředními převleky a inspirovat ostatní umělce. Velmi ho fascinovalo téma vesmíru, kterému se věnuje v mnoha písních, a za zmínku rozhodně stojí i Ziggy Stardust, jeho alter-ego, pod nímž vystupoval na počátku sedmdesátých let (poté, co se komerčně proslavil úspěšným albem The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars).
Dánská dívka
Drama, Romantický, Životopisný Dánská dívka líčí příběh muže, který se ve snaze najít sebe sama, vydal tam, kam před ním ještě nikdo nikdy nevkročil. A příběh ženy, jež ho při jeho hledání podporovala, i když věděla, že ho v případě úspěchu navždy ztratí. Premiéra: 4. 2.
Každý jistě zná alespoň jednu z jeho nejznámějších písní, jako jsou Space Oddity, Starman, The Man Who Sold The World, Heroes či spolupráce se skupinou Queen na hitu Under Pressure. A ač na tomto poli nedosáhl komerčního úspěchu, velmi oceňované jsou i jeho herecké počiny. Namátkou jde zmínit například role ve filmech Muž, který spadl na zem, Krásný gigolo, ubohý gigolo, Labyrint či Poslední pokušení Krista. Objevil se i ve filmu My děti ze stanice ZOO, kde ztvárnil sám sebe - jako spousta dalších rockových hvězd, i Bowie měl mnoho zkušeností s drogami (zejména s kokainem). Bylo by však velmi nefér shazovat kvůli tomu kvalitu jeho tvorby.
Ma ma
Drama Drama Julia Medema, jednoho z nejvýraznějších španělských tvůrců současnosti, ukazuje hlavní hrdinku Magdu jako ženu silnou a milující, která i v těch nejtěžších chvílích dokáže brát věci s nadhledem. Premiéra: 18. 2.
Poslední, co zpěvák světu zanechal, než se vrátil na rodný Mars, je album Blackstar, vydané v den jeho 69. narozenin a pouze dva dny před jeho smrtí. Jde o působivou zpověď muže, který je konfrontován s vlastní smrtelností. Jednoduše řečeno se jedná o dílo dost depresivní. Bowie však už nemohl udělat lepší tečku za svou celoživotní tvorbou. Svět přišel o výjimečného umělce, který si však svou tvorbou a obrovským přínosem hudbě zajistil, že nikdy nebude zapomenut.
Brooklyn
Drama, Komedie, Romantický Eilis vyráží přes oceán na cestu z malého irského městečka Enniscorthy do newyorské čtvrti Brooklyn. Vydává se tak na cestu do neznáma, do prostředí, které s ní zpočátku nemá nic společného a do života, který si sama nezvolila. Premiéra: 25. 2.
21
ze studentova šuplíku
Kačka Houšková
Abandonada / Opuštěná Pro jednou jsem opět zůstala opuštěná ve světě falešníků. Neměla jsem šanci se obhájit nebo jen vyslovit nějakou námitku. Nikdo mne neposlouchal, a pokud ano, raději dělal, že ne. Abych jim neotravovala životy, vsadili mne do (anti)sociálního žaláře, aniž bych cokoliv udělala.
Una vez más, me quedé abandonada en un mundo de gente falsa. No tuve oportunidad de defenderme, ni para decir algunas objeciones. Nadie me escuchó y si alguien lo hacía, pretendía que no. Me pusieron en una prisión (anti)social para que no pudiera estropear sus vidas, aunque YO no hice nada.
Jsem ve vězení a neustále musím přemýšlet nad tím, co tak špatného jsem provedla, že mne ignorují a nechtějí mne vidět. Nemám nejmenší ponětí. Proč já? Proč mne tu nechali? Proč jsem vždy já „ta špatná“? Věří někdo v mou nevinnost? Zná někdo pravdu? Nic nevím, ale myslím, že jestli tu budu ještě nějaký čas, zešílím z toho všeho.
Ahora estoy en esa prisión y siempre pienso en qué habíahecho tan malo que nadie me quiera ver, ni comunicarse conmigo. No sé absolutamente nada. ¿Porqué yo? ¿Porqué me pusieron aquí? ¿Porqué siempre soy „la mala“? ¿Cree alguien en mi inocencia? ¿Sabe alguien la verdad? No sé absolutamente nada y yo personalmente creo que con un poco de tiempo más, me volvería loca de todo eso.
Připadám si jako hlavní hrdina povídky „Jáma a kyvadlo“ z pera mistra Edgara Allana Poea. Lidé okolo mne jsou krysy a ti, co mne odsoudili a uvrhli na toto místo, jsou inkvizitoři. Já jsem vězeň, vězenkyně, lépe řečeno, která čeká na svůj osud. A tím osudem je její smrt, samozřejmě. Záleží jen na tom, jaký způsob si vyberu. Sebevražda? Nebo bude lepší počkat si, až mne smrtelné kyvadlo společnosti rozpáře jako švadlena, když páře švy na oblečení? Samozřejmě je tu ještě možnost s krysami… Mohli by si mne dát jako zákusek.
Me siento como el protagonista del cuento del maestro Edgar Allan Poe „El pozo y el péndulo“. La gente alrededor de mí son las ratas y las personas quienes me habían sentenciado a esa prisión son los inquisidores. Yo soy el prisionero, mejor dicho, prisionera que espera a su destino. Y su destino es la muerte, por supuesto. Solo depende de la forma que elijo. ¿Será un suicidio? ¿O será mejor esperar hasta que el péndulo mortal de la sociedad me descosa como la modista descose los puntos de la ropa? Seguro que existe la opción de las ratas… Pudieran tomarme como un postre.
Pořád se zmítám v nevědomosti. Jediné, co vím, je, že dříve či později zemřu, a že mne společnost nepotřebuje.
Sigo sin saber. Lo único que sé es que voy a morir, tarde o temprano y que la socieadad no me necesita.
Můj příběh zde končí. Během mého přemítání dorazil můj osud. Na shledanou… v dalším životě.
Mi cuento acaba aquí. Durante mis pensamientos, mi destino ha llegado. Hasta la vista… en la otra vida.
22
Tereza Tesková
Smůla
To, že je nutné milovat život víc než jeho smysl, mi oznámila dnes ráno už poměrně rezignovaná Mia. Nikdy předtím mě o tom takhle přemýšlet nenapadlo. Obecně jsem se úvahám na téma „Můj život“ dost vyhýbal. Jednak proto, že kdybych to nedělal, tak se za chvíli zblázním, ale hlavně proto, že moc nebylo nad čím polemizovat. Ono se to celé dalo shrnout jedním slovem. Smůla.
Výsledek byl, že jsem ve dvou letech skončil na jednotce intenzivní péče po zásahu proudem z vypojené a už tři měsíce nefungující tiskárny. Maminka se tenkrát postarala, aby se její ratolesti dostalo té nejlepší péče, a po pár dnech si mě mohla hrdě odnést domů. Ne na dlouho. Vlastně by se dalo říct, že v nemocnici jsem strávil valnou většinu svého dětství. O čemž svědčí i to, že jsem obávanému primáři říkal od raného věku Karle (i když se jmenoval Antonín), svou nemocniční postel jsem měl označenou cedulkou se jménem a sestřičky se pokaždé jen třásly, aby mi mohly přinést rakvičky se šlehačkou. Ale to poslední asi bylo spíše symbolické, než morální.
Ale abych nepředbíhal, Mia je moje sestra a rodinná psycholožka. Rodinná proto, že z blíže nespecifikovaného důvodu k ní nechodí nikdo jiný, než moje drahá maminka. Proslýchá se, že zájem všech ostatních o Mioniny psychologické schopnosti opadl krátce po tom incidentu se sangvinickým sebevrahem. Od té doby sestra svou praxi provozuje jen pro rodinný kruh a pro ostatní zůstává „žena v domácnosti“. Mít za manžela bohatého poslance není občas špatné. No nic, to už bychom zacházeli do věcí, kde nemáme co dělat.
Krátce před maturitou ovšem mou oblíbenou nemocnici zavřeli a já byl trvale odkázán na něžnou domácí péči mé maminky a mladší sestry. Ani vlastně nevím, jak mé absence brali ve škole. Ale zřejmě dobře, protože jsem odmaturoval s vyznamenáním, i když se na mě během písemní zkoušky z jazyka českého zřítil stůl. Ovšem vyvázl jsem jako zázrakem bez vážnějšího zranění a zkoušku dospělosti splnil. Mé sudičky v důsledku toho zřejmě přesedlaly na vyšší level.
Já byl k Mie vyhnán svými rodiči poté, co mě potřetí v tomto týdnu málem zajela tramvaj. Víte, já nejsem sebevrah, opravdu ne. Já jsem spíš… jakýsi specifický druh smolaře. Okolnosti se mě totiž neustále od raného věku snaží zabít a ještě nikdy se jim to nepovedlo. Máma tvrdí, že je to důkaz boží dobroty, já tvrdím, že je to důkaz toho, že ke všem těm hrdinům z knížek, dětem štěstěny a neporazitelným bojovníkům pravidelně končícím strašlivou smrtí musí existovat i nějaký protiklad.
Vysokou školu jsem absolvoval v univerzitní koleji v Olomouci, kde mě pravidelně každé čtvrtky opařil kávovar, a ob dva týdny se se mnou zřítila postel. Už vlastně ani nevím, kdo byl mým spolubydlícím v kolejní ložnici, mám dojem, že se střídali. Průměrná životnost mých kamarádů byla totiž tak dva měsíce, načež následovalo nervové zhroucení.
Že jsem měl šťastné dětství, je bohužel trochu nadnesené, i když ne úplně nepravdivé. Matka byla účetní v nemocnici a táta expert na počítače.
Práci jsem si našel jako učitel výtvarné výchovy a zeměpisu na základní škole
23
ze studentova J.A. Komenského. Po pár měsících jsem byl nucen šuplíku
zahraničí Nakonec lakonicky prohlásila, že jediné, co mi může poradit, je, že mám milovat život víc než jeho smysl, a šla si udělat kafe.
rezignovat, když na mě třídní vyvrhel a záškolák Tomáš O. pod vlivem jakési zakázané omamné látky zaútočil mapou jižní Ameriky a vlastními zuby.
Když jsem se sebral z těch schodů, které jsem cestou od ní sletěl po hlavě, a kráčel pomalu domů, téměř bezmyšlenkovitě se vyhýbaje otevřeným kanálovým poklopům a nevinným slupkám od banánů, napadlo mě, že má možná pravdu.
Teď jsem již třetím měsícem bez práce a hrdě vedu soukromou praxi. Jak se tak říká, postavil jsem se na vlastní nohy, i když v mém případě by bylo lepší říct na vlastní kolečka, protože valnou část oněch třech měsíců jsem byl na kolečkovém křesle. Zařídil jsem si výtvarný ateliér, specializující se na kresby uhlem. Jakékoliv barvy, z větší části jedovaté, jsem totiž zavrhl už dávno. Takovou radost svému osudu nedopřeji.
Tak já tedy miluji. Miluji život celým svým srdcem a doufám, že to ten zmetek konečně pochopí a přestane se mě snažit odstranit z povrchu zemského. Nezbývá než milovat a doufat.
Ale abych se vrátil k dnešnímu dni a k Mie. Má okouzlující mladší sestra má totiž sklony věřit ve šťastné hvězdy a osudy boží. To je sice v profesi psychologa hezké, ale poněkud neúčinné, neb průměrnou schizofrenii z pohybu nebeských těles a boží nálady prostě nevyčtete. Když jsem byl tedy spojeným úsilím celého zbylého příbuzenstva přinucen k tomu, abych ji navštívil, docela jsem se těšil z pohledu na svou sestru, jak obrací oči v sloup a pronáší zastřeným hlasem: „Vaše traumatizující zážitky z dětství umocněné vlivem Saturnu…“.
Kristý Hrdličková a Filip Mašek
„Na GyBu jsem byl hroznej pankáč“ devět hodin ráno a my sedíme Jčajeena červené pohovce s hrnkem horkého v redakci magazínu Reportér.
Během gymplu jsem měl svoje nejdrsnější období. Taky že jsem málem nedostudoval. Měl jsem hrozné problémy. Obrovský pankáči jsme byli všichni, ale se mnou to mávalo asi nejvíc. Nejedl jsem maso, nosil jsem různě barevný vlasy, píchal do sebe špendlíky… Dvakrát jsem dělal reparát, v pololetí jsem měl i pětku, hodně čtyřek. Já jsem byl asi nejhorší student v historii celé GyBu. Někdy ve třeťáku se mi stalo, že mě vyhodili. Už ani nevím, jak to přesně bylo, snad jsem měl v červnu dvě pětky na vysvědčení a to už se ani reparát dělat nemohl, nebo co. Ale nakonec mě z toho vytáhli spolužáci, kteří přemluvili francouzštinářku Trnkovou, aby mě ještě přezkoušela a dala mi čtyřku. To byla hrozná story, Trnková to vážně udělala, napsala mi, co se mám naučit za věty, že mě z toho druhej den vyzkouší. Když mi tu čtyřku nakonec dala, domluvili jsme si s celou třídou na druhý den na sedmou ráno sraz před školou, že jí natrháme kytku. A sešli se všichni kromě mě, kterej jsem zaspal. Takže dvacet mých spolužáků pobíhalo po Budějovický a kradlo na zahradách růže, aby to dali Trnkový. Před lety jsem vyrážel na nějakou cestu po francouzsky mluvících zemích, po severní Africe, a ona se mi ozvala: „Vidíte, kdybyste se tenkrát víc snažil, nemusel jste teď mít takový problémy.“
Proti nám sedí Tomáš Poláček, který ještě než studoval na pražské Fakultě žurnalistiky a pracoval pro Mladou Frontu Dnes či právě pro magazín Reportér, studoval také na našem milém Gymnáziu Budějovická. Dnes je známý především díky svým nekonečným cestám stopem, o kterých samozřejmě i rád píše. Stejně jako my je rozespalý, ale v dobré náladě, a i když říká, že si ze svých let na GyBu už nic nepamatuje, bez dlouhého přemlouvání začíná vyprávět. Povězte nám něco o vašich prvních krůčcích na GyBu. V září ’93 jsem nastoupil na Budějovickou, na čtyřleté. Tenkrát jsem byl hroznej pankáč. Vzpomínám, že první den školy jsem měl triko Sex pistols. Najednou koukám, že jeden spolužák má taky triko Sex pistols. To bylo hrozně divný. Oba jsme chtěli být rebelové, a nakonec jsme skončili skoro jako stádo. Ale jinak na spolužáky vzpomínám rád. Všem nám bylo šestnáct, takže jsme hned od začátku chodili spolu do hospod. Asi po dvou dnech jsme našli hospodu, kde nám budou nalejvat, a tam jsme chodili tak třikrát týdně. Byli jsme skvělý kolektiv.
Nekonalo se, respektive, sestra se o pár věcí pokoušela, ale když jí podle všech možných i nemožných testů vyšlo, že jsem prostě jen neuvěřitelný smolař, musela se vzdát.
Určitě jste nebyl jediný, komu zrovna paní profesorka Trnková ulehčila studium. Jak dopadla maturita?
Vídáte se i nadále s bývalou partou? Kolektiv máme dobrý dodnes, hlavně s klukama. Během studia jsme založili fotbalový tým a stále hrajeme. Takže tak čtyři kluci od nás ze třídy a pět z vedlejší se tak dvacetkrát do roka sejdeme a jdeme na fotbal.
No, tu jsem dělal samozřejmě v září. A jak jste se vůbec dostal k novinařině? Novinář jsem chtěl být od základky. To bylo to jediné, co jsem mohl dělat. Šla mi čeština, rád jsem četl. Na základce jsme taky měli výborný časopis
A jaký jste byl student?
24
25
zahraničí Calypso. Díky tomu jsem se na tu vejšku vlastně dostal. Na žurnalistice učila matka mého spolužáka ze základky. Ta mě viděla u přijímaček a ptala se, proč jsem si do životopisu nenapsal žádnou praxi. Řekl jsem, že žádnou praxi nemám, a ona: „Ne ne, vždyť jste měli na základce super časák“. Dostal jsem za to asi dvacet bonusových bodů a vzali mě.
Mám dvě malé děti, takže člověk už nemůže moc řádit. Ale to pankáčský období skončilo už s nástupem do Mladé Fronty. Poslali mě dělat reportáž o nějaké obrovské demonstraci a já se jí poprvé neúčastnil jako ten, co drží transparenty.
Na gymplu jste se novinářsky nečinil?
Postupně nás s kamarády to cestování opouštělo, ale já si uvědomil, že by to mohlo být něco, o čem budou chtít lidi číst. A tak jsem stopování spojil se svým povoláním. Úžasně jsem si prodloužil mládí.
Věříme, že teď vypadáte lépe, než se špendlíky v uších. No, ale zpátky k cestování. Kdy jste se poprvé někam vydal stopem na vlastní pěst?
Ale jo, Budějovická mi v tom taky pomohla. To zase trochu souvisí s další známou tváří školy – dějepisářem Kvirencem. Ten mi občas dával pěknej nášup. Nemohl jsem mu odpustit, že nás hned v září se spolužákem rozsadil, abychom prý nedělali bordel. On tenkrát vydával časopis, dějepisnej, Čelem vzad se to jmenovalo. A my jsme ve třídě taky měli časopis, takovou trošku recesi právě na Kvirence. Vycházely v něm docela vtipný články a jmenoval se Zadkem včel. Na starosti to měl můj spolužák Jan David, současný šéfredaktor Metra.
Na prvním delším „tripu“, to bylo už někdy v prváku nebo ve druháku, jsme s kamarádem potkali našeho bývalého občankáře Kleina. Chtěli jsme jet z Prahy do Rumunska, na Drákulův hrad, a Kleina jsme potkali někde na Jižáku. A když se dozvěděl, kam jedeme, začal se hrozně smát, protože my jsme na cestovatele vůbec nevypadali. Měli jsme kytaru, tequilu, jednu celtu a malej batůžek. Tak tak to začalo, jeli jsme několikrát do Rumunska a pak jsme ty cesty začali prodlužovat. Jeli jsme do Turecka, pak do Gruzie, na Kavkaz.
Přejděme teď k tomu, co vás proslavilo, a to je cestování stopem. Kdy jste si cestování oblíbil? Pamatujete si první vykonané cesty? S cestováním po Evropě jsme začali už jako třída. Pamatuju si, že jsme se vydali do Amsterdamu. Pak třeba do Rumunska… Někdy v prváku jsme měli organizovaný výlet právě do Amsterdamu, jel s námi náš třídní matikář Rašek. Ten na nás vůbec nestačil a měl to chudák vážně těžký, dělali jsme hroznej bordel. Pro spoustu z nás to byl první výlet do zahraničí, já tam třeba poprvé viděl moře. Dostali jsme rozchod, takže jsme se všichni zničili trávou.
Až jsem jednoho dne roku 2008 seděl v redakci a hledali jsme téma na nějakou velkou letní reportáž. Byla olympiáda v Pekingu a já řekl, že tam dojedu stopem. Takhle daleko jsem se stopem nikdy nedostal. Ostatním se ten nápad hrozně líbil, tak jsem sehnal víza a jel. A šlo to výborně. Bylo to mnohem snazší, než jsem čekal, za nějakých dvacet tři dní jsem byl z Prahy v Pekingu. A já si tenkrát řekl, že když to jde tak snadno, udělám nějakou fakt velkou cestu. Tak jsem se dostal k nápadu, že projedu celou zeměkouli.
To se nám skoro nechce věřit. Kdy jste se zklidnil?
V první části této cesty kolem světa, ze které jste se před nedávnem vrátil, jste si
26
to namířil přes Rusko do Magadanu, pak přes Kamčatku na Aljašku a Amerikou na jih až do Ushuaii. Nebál jste se?
po čele. Jeli jsme asi do čtyř do rána a já si byl fakt jistý, že umřeme. Když jsme konečně dojeli, vyvalil jsem se z toho auta, lehl si na zem a padl do mrákot. Na to nerad vzpomínám.
Neměl jsem strach, že mě třeba někdo zabije. Měl jsem strach, jestli to bude mít smysl. Na tři měsíce jsem opustil rodinu, redakci, a co kdyby to nebavilo čtenáře? Jinak by to bylo úplně zbytečné. Lidí jsem se taky nebál, bouračka by byla horší. Několikrát mě napadlo, že to může dopadnout špatně. Blbá doprava, blbá auta…
A co naopak něco, na co vzpomínáte rád? Rád vzpomínám na to, když člověk může zůstat u někoho přes noc. Když jsou lidé milí a nemají problém vám něco nabídnout. Takovej pěknej večírek jsem zažil třeba na Bajkale. Mladí Rusové mi zastavili a vzali mě k jezeru na Bajkal, tam je to vážně překrásný. A dva dny jsme tam strávili na břehu jezera. Hodně jsme jedli, lovili ryby, dělali táboráky… Na to rád vzpomínám, jen jsem se flákal a koukal na tu krásnou přírodu.
Co řidiči? Narazil jste někdy na někoho opravdu zvláštního? Měl jsem dvě stě padesát řidičů a všichni byli v pohodě. Devadesát procent z nich byli milí, a těch zbylých deset procent tak trochu blázni. Po čase už jsem byl vážně unavenej. Dvě stě padesáti řidičům jsem vyprávěl pořád dokola ten samej příběh. A počasí, to může být fakt boj. Buď bylo 40 stupňů a strašný vlhko, nebo naopak příšerná zima. To bylo v Peru a v Argentině. Když stojíš někde čtyři hodiny na větru, třeba v -5 stupních, není to moc příjemný.
Někde jsem četl, že vám cesty vrátily víru v lidskost. Můžete to nějak upřesnit? Miloval jsem, jak jsou lidi pohostinný. Vezlo mě dvě stě padesát řidičů a tak polovina mi něco věnovala. Vlastně jsem to čekal, protože to samé jsem zažil už v Číně. Věděl jsem, že třeba Rusové jsou hodně pohostinní. Nejen tam, ale vůbec v zemích bývalého Sovětského svazu. Pak v Americe jsem mnohem déle čekal na auto, než zastavilo. Tak to je, čím bohatší země, tím míň stopařům zastavují. Po tom Rusku to byl nepříjemný zvrat, tam jsem byl zvyklý, že mi třeba každé páté auto zastavilo, ale v Americe jsem čekal tak dvě, dvě a půl hodiny určitě.
Jaký je váš nejhorší zážitek z celé cesty? Tak to vím naprosto přesně. V Mexiku jsem měl řidiče, který mě vzal do kamionu, a bylo to v oblasti, kde vážně není radno se v noci pohybovat venku sám. Jeli jsme a byl hrozně nepříjemný provoz. Vypadalo to, jako by ty kamiony mezi sebou závodily. Začalo strašně pršet, stěrače nestíraly, takže jsme přes sklo nic neviděli. Po nějakých čtyřech hodinách jízdy jsme zastavili, dali si kafe, a ten řidič si vedle kávy koupil i spoustu nějakých bílých prášků. V autě je pak rozemlel a hrozně moc jich vyšňupal. Ale třeba dvacet lajn! Já jsem to pak googlil, nebyl to kokain, ale nějaký „vitalin“, lék, co lidi berou, když se nedokážou soustředit. Tak to vyšňupal, jeli jsme oblastí, kde byla jedna bouračka za druhou, v kamionu nebyly pásy… Mně tekl studenej pot
Na závěr naše oblíbená otázka. Co byste poradil současným studentům GyBu? Já přeju studentům, aby měli takový štěstí jako já. Třeba jak jsem vyprávěl o tom zážitku s paní Trnkovou. Já měl štěstí i v září u té maturity. A hlavně ať to nevzdávaj›, ani v tu chvíli, kdy to vypadá beznadějně, vždycky se to dá zvrátit. A hlavně ať si to užijou. Už to nikdy nebude tak hezký jako je to na gymplu. To je ta nejlepší doba.
27
sport
zahraničí Adam Kolář
Budcup 2016:
FC AC SK sesadili Barclays z trůnu po penaltách, senzační bronz získal Tatran
sobotu 6. února se v prostoru velké V tělocvičny základní školy v Jesenici uskutečnil tradiční zimní halový turnaj
Obě základní skupiny měly jasné favority. Ve skupině A si měli pro postup z první pozice dokráčet fotbalisté okolo Dana Bartoška, v béčku se zase očekávalo suverénní vítězství hráčů FC AC SK. Oba celky zpočátku skutečně naplňovaly očekávání, nakonec se ale celá situace hodně zamotala. Oproti minulým ročníkům tradičního turnaje viděli diváci mnohem více jednoznačných zápasů, tým FC A dokonce svým soupeřům jednou nastřílel dvouciferný počet branek. Právě fotbalisté bývalého AČABu nakonec zamotali pořadím ve skupině A. Nejprve si totiž s obrovským štěstím dokázali poradit se svým rivalem z Chiquity, aby následně zaskočili i Barclays, které překvapivě přehráli 2:1. FC A tedy postoupili do semifinále z první příčky a bílí se museli spokojit s druhou pozicí.
zvaný BudCup. Jako každý rok se kladl důraz zejména na kvalitu, a tak mohli startovat fotbalisté prakticky bez omezení, jedinou podmínkou bylo, aby alespoň někdy v minulosti navštěvovali GyBu, dva hráči v každém celku navíc nemuseli mít s naší školou naprosto nic společného. Ze dvou pětičlenných skupin vzešla dvě semifinálová klání a z nich již tradiční finálová dvojice FC AC SK se znovu postavili Barclays, které tentokrát po penaltách udolali a ukončili jejich tříletou vládu. Bronzové medaile nakonec spočinuly na krku hráčů Tatranu, kteří během spanilé jízdy turnajem jako jediní udolali pozdější vítěze a prohráli jediné utkání, a to s Barclays United.
V áčku kráčeli jasně za postupem fotbalisté okolo kapitána Tomáše Linharta. Červení si na úvod poradili se SPRŠkou, svou sílu ale prokázali především v následném utkání se svými loňskými přemožiteli, s Bangbros, když nad nimi zvítězili jasně 4:0. O druhé postupové místo sváděli tuhý boj fotbalisté Tatranu a Bangbros. Ti se střetli hned ve svém prvním vystoupení na turnaji. Po jednoznačné první polovině, kterou hráči Bangbros vyhráli 2:0, se vzchopili příznivci seker a díky skvělému začátku druhé části se oba soupeři nakonec po remíze 2:2 rozešli smírně. O tom, kdo z této dvojice postoupí, rozhodoval až poslední zápas ve skupině, který hrál Tatran proti FC AC SK a k postupu potřeboval prohrát maximálně o jeden gól. Po první půli vítězové z roku 2012 sice vedli právě jednogólovým rozdílem, ve druhém dějství ale fotbalisté Tatranu utkání
zdroj: Tommy Rybecký
28
překvapivě otočili a po vítězství 2:1 dokonce slavili první místo ve skupině. FC AC SK nemuseli nikterak smutnit, neboť postupovali rovněž - z druhé příčky.
dostali do zaslouženého dvoubrankového vedení. V samém závěru utkání sice Doležalovi prošla střela z dálky mezi nohama, na vítězi utkání to ale už nic neměnilo.
Semifinále pro favority, ostudný konec Chiquity
Druhé semifinále proti sobě svedlo Barclays United a TJ Tatran tři sekery. Hosté se svým sokem drželi krok jen v první půli, kdy až do posledních několika vteřin drželi bezbrankový stav, těsně před první sirénou se ale hráči Barclays prosadili. Gól dodal favoritům potřebný klid a po třech minutách druhé půle už na tabuli svítilo skóre 4:0. Za tohoto stavu se utkání prakticky již jen dohrávalo a snížení na konečných 2:4 z pohledu Tatranu bylo spíše kosmetickou úpravou skóre.
Než se dostaneme k samotným semifinálovým bojům, pojďme ještě po stopách zápasů o umístění. O deváté místo se střetla SPRŠka s Čechovými houslemi. Ani jeden z týmů ve své skupině nezískal ani bod, a tak měli všichni hráči o motivaci postaráno. Ve vyrovnaném utkání se nakonec z vítězství radovali hráči pod vedením Matěje Čecha, kteří zvítězili 3:2. O sedmou příčku si to rozdala Chiquita s Nekopne si. Zatímco Nekopne si nevstupovalo do turnaje s nikterak vysokými ambicemi, Chiquita, jakožto bronzový medailista z roku 2013, jistě pomýšlela výše. Frustrace z nevydařené základní skupiny však vygradovala právě před zápasem o sedmé místo, když hráči z týmu tropického ovoce dorazili posilněni značnou dávkou alkoholu. Zejména proto po uplynutí šestnácti minut svítil na tabuli nelichotivý a ostudný výsledek 1:10.
Penaltovou loterii ovládli hráči FC AC SK, bronz pro Tatran V zápase o bronzové medaile hrála prim taktika. Zejména hráči Tatranu se nikam nehnali a trpělivě čekali na chybu soupeře. Ta přišla poměrně brzy a Kršek poslal Tři Sekery do vedení. Obraz hry se neměnil a nervozita fotbalistů FC A narůstala. Místo srovnání skóre se ovšem z přímého volného kopu přesně trefil Kasalický a dvoubrankové vedení už si Tatran pohlídal. Bronzové medaile pro tým, který byl už na začátku na hraně výběru celků, které se kvalitativně vejdou do turnaje, jsou obrovským překvapením.
Střetnutí o páté místo už bylo mnohem zajímavější. Proti sobě se postavily týmy, kterým nechybělo mnoho, aby se probojovaly do semifinále - Bangbros a Kokosy na trávě. Šlo o vyrovnané a pohledné utkání. Fanoušky svými kousky bavil zejména Viktor Žampa, jenž byl hlavním strůjcem těsného vítězství Tuanova celku, který vyhrál poměrem 3:2. V prvním semifinále narazili hráči FC AC SK na FC A. FC A sice vyhráli svou skupinu, proti jednomu z největších aspirantů na titul ale od začátku tahali za kratší konec. Červení na hřišti zkrátka kralovali a velmi precizním, odpracovaným a poctivým výkonem se
zdroj: Tommy Rybecký
29
sport Zlatý hřeb celého turnaje měl však teprve přijít. Po roce se proti sobě totiž opět postavili obrovští rivalové - FC AC SK a Barclays United. Start do zápasu zachytili lépe hráči v bílých dresech a Doležal musel několik málo minut po úvodním hvizdu lovit míč ze své sítě. Hráčům Barclays patřila celá první půle, místo druhé branky ale bílí dvakrát mířili jen do tyčky. Hráči FC AC SK výrazně přidali po přestávce. Hra jakoby se zrcadlově otočila. Nyní to byli fotbalisté v rudých dresech, kdo diktoval tempo hry. Kýžené ovoce na sebe rovněž nenechalo dlouho čekat, protože na Kvizdovu střelu byl Mynář krátký. Další míč už ale gólman Barclays za svá záda nepustil, a tak se šlo do pětiminutového prodloužení. V něm už se hra vyrovnala, příležitosti i branky jsme viděli na obou stranách. Jako první vsítili druhý gól hráči Barclays, z vedení se ale vůbec neradovali dlouho, neboť jen o několik málo vteřin později bylo opět vyrovnáno. Stav 2:2 navíc přetrval až do konce prodloužení, o vítězi tedy musel rozhodnout penaltový rozstřel.
Pořadí BudCupu 2016: 1. FC AC SK 2. Barclays United 3. TJ Tatran tři sekery 4. FC A
Prosíme o povšimnutí si změny kontaktního emailu (tedy toho, kam nám vy všichni můžete posílat své články). Vzhledem k tomu, že už rok jsou naše online verze na webu školy, chtěli jsme po vypršení vlastní domény využít právě tu školní. Za neumožnění tohoto děkujeme nejmenovanému profesoru informatiky. Gmailu zdar.
5. Bangbros FC 6. Kokosy na trávě 7. Nekopne si 8. Chiquita FC 9. Čechovy housle 10. FC SPRŠka Individuální ocenění: Nejlepší hráč: Jakub Kouba (Barclays United) Nejlepší brankář: David Hradečný (FC A) Nejlepší střelec: Viktor Žampa - 8 gólů (Bangbros FC)
V něm se brzy dostali do výhody červení, jenže Mynář za stavu 3:2 v páté sérii penaltu chytil a svůj tým podržel. Jako poslední si z hráčů Barclays míč přichystal Dan Bartošek, jenž jednoduše musel proměnit. To se mu ovšem nepodařilo, neboť Doležal vystihl směr střely, zasáhl a nechal vypuknout obrovským oslavám. Radost fotbalistů FC AC SK byla o to větší, že z trůnu po tříletém panování sesadili právě Barclays. Na závěr se jistě sluší dodat poděkování všem zúčastněným za hladký průběh turnaje. Doufáme, že jste si to užili a za rok se při dalším BudCupu těšíme již pošesté na shledanou!
Šéfredaktorka: Kristýna Hrdličková Korektury: Kristýna Hrdličková Grafické zpracování: Tommy Rybecký Kontakt:
[email protected]
Tisk: Tisk Pětka s.r.o. vítězní FC AC SK
30
zdroj: Tommy Rybecký
31
32
