GYBEAT. Bez nápadu. gybu times bez nápadu kultura šuplík zahraničí sport. ročník 4, číslo 2

www.gybu.cz

GYBEAT

ročník 4, číslo 2

Bez nápadu

gybu times | bez nápadu | kultura 1 | šuplík | zahraničí | sport

obsah

Gybu Times: O sobě nám tentokrát něco prozradí profesor Dušek. Ohlédneme se také za dvěma exkurzemi (jejichž cílové destinace od sebe dělí přibližně 10 000 km) a vrací se nám seriál Kam na VŠ.

8

Ze studentova šuplíku: Opět otevíráme šuplíky a nabízíme vám tři zajímavá díla.

Zahraničí: Podíváme se za uprchlíky do  Rakouska a na jeden zdánlivě bezpečný vysokoškolský kurz. Zahraniční rubriku pak doplní rozhovor s naší bývalou studentkou.

Dva pohledy na jednu exkurzi Gossip

10 11

Kam na VŠ: Architektura

4

¡Qué viva México!

12

Milí čtenáři,

Bez nápadu

Kultura: Recenze jak z divadelní, tak z hudební scény. Na závěr pak dvě pozvánky.

Dušek aneb jablka a jezevčíci

4

SLOVO REDAKCE

14

Bez nápadu

Vánoční zázrak (nebo spíš ne)

16 17

Thy Catafalque - Sgùrr TED

20 21

23

Pudlové a ohryzci Tulák po zemi

24

22

Mezi uprchlíky Příště raději Afghánistán

24 26

16

Znáte Prahu?

Ráno poté

22

14

Jak se žije na soukromé škole v Anglii

22

25

dva měsíce utekly jako voda a vy konečně držíte v rukou další číslo GyBeatu. V něm se po dvou letech vrátíme k seriálu „Kam na VŠ?“, ve kterém absolventi naší školy představují univerzity, na kterých studují. Pokud se tedy stále ještě nemůžete rozhodnout, kterou vysokou školu si vybrat, snad vám tento staronový seriál pomůže a zodpoví některé otázky. Starší články o vysokých školách můžete najít v archivu, do kterého se dostanete buď přes naší facebookovou stránku, nebo rubriku Gybeatu na webu školy. Absenci rubriky Ze studentova šuplíku v minulém čísle jsme se vám rozhodli vynahradit hned třemi povídkami.

Sport: 5 vrcholů dosavadní sezóny fotbalové GyBu Ligy přiblíží opět Adam Kolář.

28

GyBu Liga: 5x NEJ

29

Na závěr už snad jen poznamenáme, že příprava GyBeatu není vůbec snadná a stála nás již mnoho bezesných nocí. Někdy zkrátka chybí inspirace, a pokud vás zajímá, co znamená tak zvláštní téma „Bez nápadu“, nalistujte o pár stránek dál. Příjemné čtení a nekonečné množství nápadů vám přeje vaše redakce.

2

3

GyBu Times

Mluvil jste o tom, že už na gymnáziu jste se zajímal o dějepis a „socky“. Je nějaký předmět, který vám naopak nešel? Často to u učitelů humanitního zaměření bývá chemie…?

Pumpkins nebo Cradle of Filth, svého času jsem poslouchal hodně i Tři sestry, tam se mi líbily ty praštěné texty.

Taky mám chemii, ale z jiného důvodu. Bavila mě, v  prvním ročníku obzvlášť, ale otrávila mi ji učitelka, která chtěla všechno doslova. Pamatuju si, že jsem vždycky dostal 3-. Jednou jsem se dva měsíce učil slovo od slova, jak to bylo v  sešitě, nechal jsem se dobrovolně vyzkoušet a ona už mě měla zafixovanýho: „Nojo, Dušek,“ a dala mi zase 3- (smích).

Přesně tak. Když sportuji, mám radši tvrdší hudbu, takže když jdu běhat, pouštím si do sluchátek třeba metal nebo i  vojenské pochody, to je hodně povzbuzující. Naopak když chci doma pracovat a  trochu se uklidnit, pouštím si klasickou hudbu, když chci usnout, pustím si gregoriánský chorál.

Takže napříč žánry.

Když už jste zmínil to běhání – na svůj Facebook dáváte hodně fotek z  různých běžeckých, turistických nebo cyklistických výletů. Věnujete se tomu nějak vážněji, nebo si jen občas jdete zasportovat?

A co hudebka, výtvarka? Andy Lorenzová a Petra Pážíková

Dušek aneb Jablka a jezevčíci   již tradiční rubrice učitelských V rozhovorů přišel tentokrát na řadu pan profesor Dušek. Těm, které učil,

zdroj: osobní archiv

A  nepřemýšlel jste někdy, že půjdete do politiky? Před třemi lety jsem koketoval s jednou politickou stranou a  účastnil jsem se různých jejích schůzí, jednání či oslovování veřejnosti. Teď se takovými věcmi nezabývám, ale do budoucna bych si to dovedl představit. Hlavně v  komunální politice, začít někde v nějaké městské části - takové to „Mysli globálně, jednej lokálně.“

jistě neunikl jeho osobitý humor či velké znalosti v  oblasti dějepisu a společenských věd. Proto doufáme, že se nám v  rozhovoru podařilo alespoň částečně odhalit jeho rozmanitou a chvílemi i překvapující osobnost. Začněme s  takovou tou klasickou otázkou  – jak jste se stal učitelem? Byl to váš cíl už od dětství, nebo jste k tomu dospěl spíš postupem času?

Já jsem chodil jenom na hudebku, tenkrát jsme to měli rozdělené. A  tam mě hodně oslovil gregoriánský chorál, který poslouchám už od toho gymnázia, a  je to pro mě nádherná duchovní záležitost. Chodím i na Schola Gregoriana Pragensis na jejich koncerty naživo.

Snažím se si trochu psát, jak chodím plavat, běhat nebo ujeté kilometry na kole, samotného mě to hecuje a  motivuje. Nebo se taky hecujeme s kamarády – soupeříme, kdo ujel nebo zaběhl více kilometrů. Sport je opravdu moje srdcová záležitost a sportuji hodně, ať už jde o  tenis, plavání, běhání nebo kolo, rád hraju i  hokej, bowling, šipky nebo šachy. Co se těch šachů týče, v roce ’88 ve třetí třídě jsem byl třetí na Velké ceně ČSSR. Taky mám rád kulečník u rodičů na vesnici hraji s hasiči turnaje a  myslím si, že jsem v  tom fakt dobrej (smích). A jaké máte další koníčky?

Máte nějaký vzor? Nebo oblíbené dějepisné období?

Pocházím z učitelské rodiny - táta dělal ředitele na základní škole a  máma na základce učila, takže jsem k  tomu vždycky měl blízko. Ale spíš pro mě bylo důležitější to, že jsem se o  své předměty zajímal už na gymplu, a navíc jsem vždy rád komunikoval s  lidmi, takže jsem měl v  maturitním ročníku docela jasnou představu a  rozhodl se jít na ten peďák. Na školství se mi líbí, že člověk nejen předává znalosti dál, ale také se sám vzdělává a práce je zároveň jeho koníčkem.

Co se týče dějepisného období, mám rád moderní dějiny. Myslím si, že současnost nelze pochopit bez znalosti posledního sta, dvou set let, a  také myslím, že dnešním studentům to více řekne, protože je to poměrně aktuální. To, co se dělo v  bitvě u  Marathonu, je sice zajímavé, ale už to současnou realitu neovlivní. Takže dvacáté století, mezinárodní vztahy a  mezinárodní politika, to je moje oblíbená látka.

4

Rád čtu odbornou literaturu ve svých oborech nebo i  odborné články na internetu, které mě obohatí a dále je můžu předávat studentům. Mým velkým koníčkem je vytváření prezentací, nedávno jsem třeba dokončil prezentaci o druhé světové válce, která má přes 500 slidů.

zdroj: osobní archiv

A jakou hudbu ještě posloucháte? Mám rád třeba klasickou hudbu. Máma učí hudebku, takže jsme odmala doma poslouchali klasiku - Bacha, Mozarta… Ale nebráním se ani Prague Ska Conspiracy, The Doors, Smashing

Jak dlouho trvá vytvořit těch 500 slidů? Strašně moc. Když to má mít hlavu a  patu, tak s  tím jedním slidem se

5

GyBu Times

Naše oblíbená je ta, na které jste s jelení lebkou a vycházíte z galaxie.

mazlíte třeba pět deset minut, než tam zarovnáte obrázky a uspořádáte text. Také musíte mít předem připravené výpisky, které do prezentace dáte, takže jde o  desítky, dohromady o  stovky hodin. Zabere to hodně práce, ale baví mě s tím učit a myslím si, že i pro studenty je to (snad) zábavná forma výuky.

A tady se vám líbí nejvíc, že?! Tady se mi líbí hodně – super studenti, dobré vedení a kolegové. Myslím si, že to je hodně dobrá škola a cítím se tu dobře.

Ta má i  story  – to byl jelen, kterého v  roce 1901 u  Sychrovského zámku ulovil kníže Rohan a řízením osudu se dostal až do hasičské zbrojnice u rodičů v Paceřicích.

Závěrem přidáváme pár z repertoáru pana profesora:

Během hodiny společenských věd řešíme „střední cestu“ v  buddhismu  – přejídat se X vůbec nejíst. Spolužačky začnou potichu diskutovat o  váze. Najednou se ozve pan profesor Dušek: „Kdo přibral? Zase Katka?“

Stíháte vůbec se všemi koníčky a aktivitami dělat běžné věci, jako třeba vaření? Baví vás? Stíhám, vaření mě opravdu baví a uklidňuje a moc rád se jím zabývám. Mám rád třeba tureckou nebo asijskou kuchyni. Českou mám rád taky, to je klasika, ale když vařím, tak rád experimentuji s  asijskou, kde je hodně zeleniny. Když už jsme u  té gastronomie  – zdá se, že vaším velkým koníčkem je také lisování moštu. Jak jste se k němu vůbec dostal? Tím jsem tady známej (smích). Mám rodiče na vesnici v  Českém Ráji, takže máme na zahradě spoustu jablek, a i když nejsou, tak stačí zajít za sousedy. Starodávné umění lisování jablečného moštu jsem se naučil jako teenager a  hodně mě to naplňuje a  baví, líbí se mi ta spjatost s přírodou - vím, že jablka jsou z  našich stromů a  z  kraje, který mám rád.

zdroj: osobní archiv

K  prezentacím ve vašem podání neodmyslitelně patří i  koláže, kterými zdobíte i  zdi školy. Jak jste k  tomuto koníčku vůbec přišel?

A jak se má Bukefalos? Pikantní je, že on se nejmenuje Bukefalos, ale já jsem ho na tohle jméno naučil tím, že jsem ho krmil zbytky jablek z  lisování a  on si na to jméno zvykl. Jak se jmenuje doopravdy, to nevím, majitel je cizinec, takže se s ním nevídám. Nakonec ho ale musel dát pryč z mého dosahu, protože byl žravej a bývalo mu po jablkách špatně. Takže se má dobře, ale možná je to tím, že už ho nepřekrmuju.

Moje srdcová záležitost je učebna 11 – tam jsem si to vyzdobil tematicky, společenskovědně. Myslím si, že je to důležité pro studenty, protože plakáty jsou vizuálně podnětné a v rámci výuky mohou být dobrými pomůckami. No a  ty koláže, co dávám na internet, to jsou jen takové srandičky. Jednou v létě jsem měl něco s ramenem a nudil jsem se, tak jsem zkoušel, co všechno se s těmi fotkami dá dělat.

6

hlášek

Po 15 minutách, co jsme postrádali profesora Duška, se vrátil se třemi studentkami rakouského gymnázia se slovy: „Byly jenom tři, zvládl jsem to rychle.“ Profesor Dušek ke dvěma bavícím se spolužačkám: „Vy jste těhotný myšlenkou a  já jsem váš porodník. Ale tohle bude očividně potrat.“

zdroj: osobní archiv

Ještě by nás zajímalo, jak přicházíte na  všechny své hlášky, kterými jste také docela proslulý. Nacvičujete doma před zrcadlem, nebo jde o náhlé nápady?

Občanka, sexuální chování:

To je opravdu spontánní. Snažím se dávat příklady z  praxe, a  když mě nic nenapadne, tak fantazie zapracuje a vždycky z toho vznikne nějaká story. Někdy to dělám i  záměrně, abych hodiny nějakým způsobem oživil  – udržíte pozornost a  zároveň se všichni zasmějeme. Většinou si ale tedy studenti z hodin pamatují hlášky a ne tu látku.

Dušek: „Tak kdo si myslí, že zoofilie je na hraně patologie a normálnosti?“

To známe – pan Vopršálek a spol…

Na občance vypráví pan profesor o lidských právech a manipulaci s lidmi, aneb „psí hodina“:

Nejmenovaný student: *hlásí se* Dušek: „No tobě bych teda svýho jezevčíka nesvěřil.“

Ano, pan Vopršálek, jezevčíci a já nevím co všechno (smích). Ale kolikrát jde o spontánní reakce na přihlouplé dotazy studentů.

„Lidé jsou ovlivnitelní, když do nich něco hustíte od mala celý život, tak se tomu přizpůsobí. Třeba že všichni Romové kradou, to jsou předsudky. To je jako třeba kdyby vám odmala tvrdili, že dobrej pejskař je mrtvej pejskař.“

A jak dlouho tu vlastně učíte? Tady šestým rokem a celkově dvanáctým rokem, předtím jsem učil na gymnáziích v Litvínově a v Pardubicích.

7

GyBu Times

mohli jsme se projít po zákaznickém centru. Tam byly všechny nové modely Škodovky, a  to včetně speciálů, jako je například ten policejní. Já jsem ale stejně „zkejsnul“ mezi těmi rachotinami a kochal se jimi. Říkal jsem si, že bych se domů klidně svezl Superbem z roku 1938. Na druhou stranu, jezdit v autě se spotřebou 25 litrů na 100 kilometrů by nebyla láce ani v dnešní době.

Když už máme dveře, máme prakticky vše, takže jsme byli vyhnáni do další části závodu, kde se vyříznutý kus plechu podobal autu. Konstrukce byla nalakovaná, ale stále měla své mouchy. Například sedačku jsme vůbec nezahlédli. Čeho ale bylo v  závodu požehnaně, byly mini kuchyňky - čisté a  moderní. Nejmodernější však byli pracovníci měsíce. Nejenže se ani na  moment nezastavili, dokonce všem kolem rozdávali úsměvy. Po prohlídce závodu jsme odložili vestičky a  dva průvodce a  začali jsme cestovat časem. Z  dob dnešních moderních aut jsme se vrátili do konce 19. století, kdy pánové Laurin a Klement začali vyrábět jízdní kola. S  postupem času se z kol staly motocykly, které byly rychlejší než jejich první automobily. Prvorepublikové automobily byly velice elegantní, na rozdíl od aut z doby komunismu, které připomínaly spíše krabice. V  závěru prohlídky muzea, která tak trochu probíhala formou tipovací soutěže, jsme už bohužel moc nevnímali, protože nám začínalo kručet v břiše. Tento problém vyřešila až naše další zastávka - Hrubá Skála v  srdci Českého ráje.

Michal Bayer a Adéla Hnátová

Dva pohledy na jednu exkurzi zdroj: Lukáš Nekolný Pohledem kluků ze 7.A

dveří se zde razily třeba i kryty zadních kol a jinačí plechy, o kterých většina lidí - nás dva nevyjímaje - ani neví, kde se na autě nachází.

21.  10. jsme se s  naší třídou 7.A  a  s  paralelkou 5.D vydali na výlet do  Českého ráje. Ráno v  7:30 jsme vyrazili směr mladoboleslavský závod Škodovky, kde nás čekala exkurze do výroby a následně návštěva přilehlého muzea. Cesta rychle utekla a  celkem jsem se i  pobavil, když mi Honza odříkával svůj referát na němčinu; o  tom, jak je skvělé nechat se pohřbít na Marsu, když máte peníze. Pomalu bych jeho nabídce i podlehl a pohřeb si zaplatil, kdybychom nedorazili na místo určení.

Když jsme popojeli na montážní linku, byl to úplně jiný svět. Připadalo nám to tam takové sterilnější a méně uspěchané. Nemíhaly se tu vozíky s nákladem dveří na Fabie a  nemlátily nám vedle hlavy desetitunové lisy. Na druhou stranu tu bylo narváno. Asi každých deset metrů jsme mohli vidět stanoviště o  šesti lidech, kteří do každého auta něco přidávali. Na jednom stanovišti přidělávali elektrické obvody, na jiném montovali přístrojovou desku a  jinde nedělali nic, protože dané auto zrovna nemělo elektrická okénka.

Nevím, jak pro ostatní, ale pro nás dva byl mladoboleslavský závod ta nejzajímavější část. My radši vůni benzínu a  tavené ocele než přírody a  chmele pivovaru, kam jsme vyrazili odpoledne. Ačkoliv jsme navštívili jen dvě haly (výrobnu plechových dílů a  montážní linku), prohlídka byla zajímavá a poučná. Podívali jsme se, jak se razí plechové díly, přesněji tři tisíce dveří na Fabii, nebo tak něco. Vedle

Následně jsme pokračovali do muzea, kde jsme se podívali na starodávná auta, ale i  kola a  motocyklety, které zakladatelé Laurin a  Klement vyráběli. Tato část prohlídky se mi líbila nejvíc. Když jsme se podívali, v jakém modelu Škodovky se narodil Baroš, a zjistili jsme, jak se restauruje vrak z nějaké stodoly,

8

I takováto auta se vyráběla v Mladé Boleslavi

zdroj: Lukáš Nekolný

Pohledem dívek z 5.D Ve středu 21. 10. dostali studenti z 5.D a  7.A  možnost navštívit automobilku Škoda v  Mladé Boleslavi. Bohužel jsme museli vstávat dost brzy, což byl pro  jednoho studenta velký problém. Když už jsme konečně vyjeli, rozhodnuti dospat spánkový deficit z  předchozí noci, zjistili jsme, že musíme vyplňovat pracovní listy. A tím se náš sen o ulejvání rozplynul. Ani jsme se nenadáli, a už jsme byli před závodem v Mladé Boleslavi. Na začátku prohlídky nás oblékli do  slušivých vestiček, abychom se náhodou neztratili. Exkurze začala v tovární hale, kde jsme viděli, jak se z  obyčejného plechu najednou staly dveře. Hluk tam byl neuvěřitelný, ale stále nedosahoval kvalit naší třídy při hodině španělského dějepisu.

Škoda muzeum vystavuje auta i netradičně v policích

zdroj: Lukáš Nekolný

9

Zdeněk Völfl

Architektura:

věda humanitní, technická, nebo umění?

sem na vysoké škole měsíc, plný Jobjektivní. dojmů a  zážitků. Těžké být Přesto se pokusím shrnout,

Ale stejně se nemohu zbavit dojmu, že mě tohle celé vlastně baví. A  to je první a  nejdůležitější podmínka k  dostudování. Tahle škola vám pospojuje jednotlivé zájmy dohromady: kreslení, tvoření, matematiku, úvahy o všem možném, zálibu v historii, zájem o  veřejný prostor (tak se dá nazvat vznešeně politika) i o techniku a stavby.

jaká ta naše škola vlastně je. FH, 2.D se poslední dobou nějak moc točí kolem KS, 5.D. Je v  tom snad něco víc? Nebo snad, dle jeho slov, „pro ni není dost dobrý?“ PČ, 7.A, nemá o  děvčata nouzi. Když mu jeho dlouhodobá přítelkyně odjela studovat do zahraničí, vystřídal ji za mladičkou CG, 2.D. Vztah s ní ho ale přestal bavit a velmi brzy si našel náhradu: KV, 3.E. Na GyBu máme nový idylický páreček: PD, 3.E, a ŽK, 7.A. Dle slov našich informátorů jsou spolu velmi roztomilí. (Možná až moc.)

MK, 7.A, je celý zblázněný do AČ, 4.D. Možná by mu měl někdo vysvětlit, že když nedokáže svou vysněnou ani pozdravit na chodbě, z  platonické lásky se ta skutečná nikdy nestane.

10

„Na úvod přednášky se pokusím o vtip,“ zahajuje svůj projev profesor. „Jaký je rozdíl mezi lékařem a  architektem?“ Dramatická pauza. „Lékař může své chyby pohřbít, architekt na ně hledí do  konce života.“ Pohled do publika. Pár úsměvů. „Teď jste se měli smát, to byl ten vtip. Beru si to osobně a patřičně to zohledním při zkoušce.“

Pokud se cítíte tak, že chcete vědět o  všem něco, nikoli všechno o  něčem, je tahle škola právě pro vás. A co pro to musíte udělat? Ve skutečnosti to není tak těžké, jak se zdá. Stačí jen pracovat. Ve skutečnosti tam poměr přijatých a  nepřijatých není tak strašidelný. Problém ale je, že většinu zájemců odradí už zadání přijímacích zkoušek. Ty se skládají ze třech výkresů, testu z matematiky, prostorové představivosti, obecných znalostí a  kulturního přehledu. Hodně, že?

Takový byl úvod do naší přednášky filosofie. Ano, správně, filosofie. Už to bude více jak měsíc, kdy denně navštěvuji Fakultu architektury ČVUT, s  Filosofickou fakultou UK nemám vlastně nic společného, a  přesto každý pátek nadšeně poslouchám myšlenky svérázného filosofa. Stejně tak musím překreslovat lidské tělo, abych si osvojil proporce, musím se učit vzorce pro  stavební fyziku a  jakým způsobem udělat překlad, a  na konzultacích pozemního stavitelství se dozvídám, že jsem idiot, protože nevím, jak zakreslit sprchu s mísící baterií.

Není to tak dramatické, jak to vypadá. Čísla jsou následující: cca 500 statečných si podá přihlášku. Z toho jen 400 dorazí k  přijímacím zkouškám. Vezmou 250. To znamená, že pokud vás ta bláznivá mašinerie úkolů neodradí a ke zkouškám dorazíte, je pravděpodobnější, že budete přijati, než naopak.

Je to pravděpodobně jedna z  časově nejnáročnějších škol, máte asi tolik času, kolik mají na medicíně, nebo na právech ve zkouškovém. Předmětů máme o něco víc než na gymplu a několikanásobně víc než téměř na všech ostatních vysokých školách. Ve škole trávíme více času než doma, a  to jsme teprve v  prváku. Nemáme za sebou ani zkouškové období. A výhledy? Šance, že v padesáti se možná uchytíme v  nějakém ateliéru a  budeme moct navrhnout vilku nebo přispět nějakou částečkou k  zajímavé velké stavbě. Věřte, že otázka, proč jsem nešel na ekonomku, mi naskočí v hlavě každou hodinu.

Jak tedy hodnotím své měsíční dojmy? Nevybral jsem si špatně. Pro toho, koho baví víc věcí, je to dobrá volba. A až mě někdy potkáte a  budu brblat, že mám moc práce, je to jenom tím, že jsem nevyspalý. Na závěr rada: nepijte na gymplu kávu. Nezvykejte si na kofein před  vysokou. Na  vysoké budete jeho pomoc potřebovat.

11

GyBu Times

?

krátké nohy. Největší povyražení na nás čekalo při odchodu z  pyramid, kdy se nám do cesty připletl trošku větší a  chlupatější pavouček. Abychom ale nepropadli panice, na pomoc ihned přispěchal náš spolužák a  uplatnil dovednosti nabyté v  pralese  – sdělil nám, že je to naprosto nevinný tvoreček.

vstoupili do propadající se katedrály. Do prezidentského paláce jsme nemohli, protože v  centru naneštěstí právě probíhala demonstrace. Co nám všem vyrazilo dech, byla návštěva jisté cukrárny, kde byly svatební či narozeninové dorty neuvěřitelných rozměrů, tvarů a  barev. Jejich pravostí si ne všichni byli úplně jisti, a jen díky jedné odvážné bytosti víme, že skutečné byly, protože nenápadně ochutnala vršek jednoho z nich.

Anonym

¡Qué viva México!

N

ejočekávanější výlet celého bilingvního studia má sedm studentů z  5.D a  osm studentů ze  4.D již za sebou. Strach před odletem samozřejmě byl, protože jsme netušili, do čeho se pouštíme, a  informace, ke kterým se v Česku dostaneme, nejsou vždy úplně nejrůžovější. Nicméně všichni zúčastnění nastoupili v  Praze do letadla. Teď už opravdu nebylo cesty zpět, ani tehdy, když se začínaly šířit zprávy o  hurikánu na západním pobřeží Mexika.

mimo město. Co jsme snad ale všichni hned ochutnali, byly tacos. Jak jinak, když jsme byli v  Mexiku. Víkend uplynul jako voda a  náš společný program začal vřelým mexickým uvítáním za doprovodu orchestru dešťových kapek. Úterý již bylo plně věnováno mexické kultuře, protože jsme zavítali do Antropologického muzea, které čítalo mnoho oddílů. Stihli jsme toho jen zlomek, ale abych pravdu řekla, tolik mi to nevadilo, protože co si budeme povídat, já upřednostňuji spíše tu přírodu. Naprosto vyčerpávající byla i návštěva centra, Zócala, kde jsme

Co si budeme povídat, let byl dlouhý, a  proto se s  ním každý vypořádal po svém. Někdo spal jako andílek, někdo si ke spánku musel dopomoci jistými prostředky, jejichž vůně připomínala vůni zmoklého psa, a někdo jedl a jedl a  mluvil a  jedl… Nic zajímavého se však během letu nestalo, a  proto bude lepší toto téma opustit a  věnovat se samotnému pobytu. První víkend v  rodinách trávil každý jinak. Většina studentů zůstala s rodinami doma, někdo se ovšem hned vzdálil a  zažil svá první dobrodružství

12

Tím zábava bohužel skončila, protože ve čtvrtek nás čekal den ve škole kvůli školní oslavě Día de los Muertos. Ve  čtyřech dnech volna si pro nás připravily jednotlivé rodiny program. Tady se zážitky velmi různily. Někdo měl obrovské štěstí a  dostal se na  Yucatán, a  dokonce i  viděl Chichén Itzá, někdo se jel slunit, praktikovat adrenalinové sporty nebo krmit krokodýly v soukromé zoo a zažít pravou džungli. Ten, kdo zůstal ve městě, také nepřišel až tak zkrátka, protože se s  rodinami mohl vydat na jednodenní výlety do nedalekého i  dalekého okolí. Například na Tepoztlán, kde si člověk i  trošku protáhnul kosti výlezem na pyramidu, nebo objevil krásu květin v Jardines de México či se trošku ohřál v  Acapulcu. A  abych nezapomněla na  zábavu, přes všechen ten program, několikahodinová čekání ve škole či jízdu autem průměrnou rychlostí pomalejší než je rychlá chůze se skoro polovina zájezdu na sklonku volna stihla odreagovat v zábavním parku Six Flags, z  jehož horských drah byl nejen krásný výhled na město, ale i nádherně vyřvaný hlas. Kdo to nestihl v  době volna, měl možnost na závěr týdne. Po volnu se nikomu zpátky do školy nechtělo, ale jinak to nešlo, protože nás čekala Frida Kahlo, ale hlavně zlatý hřeb výletu, pyramidy v  Teotihuacánu. Krása a monumentalita se slovy popsat nedají… Co se ale popsat dá, jsou strmé schody nahoru, a to my nemáme nijak

No a na závěr už na nás čekaly jen loďky na Xochimilcu, dům Dolores Olmeco a  sídlo Maxmiliána Habsburského, ve kterém jsme se cítili jako doma. Jak by také ne, když je krásně evropsky zařízen. Bylo by dobré zmínit mexické jídlo, které bylo vcelku vydatné a  chutné. Dokonce jsme mohli ochutnat i některé speciality jako například červy, kteří byli opravdovou lahůdkou. Bez čeho se však neobešlo žádné jídlo, bylo chilli, limetka a sůl. Ne všichni si chilli oblíbili, ale neskutečná variabilita chilli omáček a samotných papriček se jim upřít nedá. ¡Adiós y qué viva México!

13

bez nápadu

Kristý Hrdličková

Bez nápadu neb o  nekonečně dlouhé cestě, A kterou musí šéfredaktor ujít, než vydá další číslo svého milovaného

„Zdendo? Napíšeš něco o tom, jak se ti líbí na architektuře?“ – „Klidně, za pár dní to máš na mailu.“

časopisu (a  začne v  něm nacházet gramatické chyby, které při korekturách přehlédl).

Neměla jsem. Moc úkolů.

„Zdravíčko, nutný brainstorming: téma do listopadového čísla?“

Moc cestování. Moc únavy.

Tak zní můj příspěvek v  soukromé facebookové skupině aktivních přispěvatelů do GyBeatu ze 14.  října. Zobrazeno uživateli: 21. Množství nápadů: 3. Množství použitelných nápadů: hm…

Moc prokrastinace. Počet dnů do uzávěrky: deset. Sakra. „Jaké je teda téma GyBeatu?“ – „No, to bych taky ráda věděla…“

Ne, Luci. Tématem GyBeatu opravdu nebude Kýčovité křoví.

co to sliboval?“  – „Už to má napsaný. Poslal to na mail, nebo ho mám zastřelit?“ – „Střel ho. Ale do kolene, to víc bolí.“

„Andy? Jak jste na tom s rozhovorem?“ – „Už ho máme, čekáme na korektury od Duška.“ „Nechcete se mnou někdo začít chodit? Já že bych to napsala do Gossipu…“

„Děcka, shánějte Gossip! Já jsem jako vždycky neinformovaná…“

Napadá mě myšlenek.

Počet dnů do uzávěrky: dva. Počet hotových článků: čtyři.

mnoho

přelomových

Vydáme až prosincové číslo. Ne, řekneme, že nám za ten loňskej multikulturalismus někdo vystřílel redakci. Nebo to svedu na nezvladatelné množství domácích úkolů. Nebo na  neproplacenou fakturu. Svedu to na  uprchlíky. Homosexuálové by taky nebyly špatný. Nebude žádný téma.

Přímá úměrnost dokonale funguje, alespoň něčím si můžu být jistá. Začínám přemýšlet, jestli bych nemohla otisknout něco od mých kamarádů básníků a  místo jejich jména napsat anonym, aby se nepoznalo, že nejsou ze školy. Jsem zoufalá. Dokonce tak moc, že začínám vyjednávat. „Prokope? Uděláme dohodu: ty mi do zítřka napíšeš článek o uprchlících a já tě za to nedám do Gossipu.“

Moment. Nebude žádný téma? Hm… „Tommy? Téma bude „Bez nápadu“. A  nehádej se se mnou, schválila mi to maminka!“

Píšu Tommymu, protože Tommy vždycky vyřeší všechno: „Dej listy… Ne, spadané listy!“

Tommy: „Něco ve smyslu kýč by před Vánocema sedělo, jen lepší název.“ Lajkla jsem to.

„Andy? Jak jste na tom s rozhovorem?“ – „Už ho máme, čekáme na korektury od Duška.“

Tři týdny do uzávěrky. Andy Lorenzová a  Petra Pážíková se ochotně ujaly rozhovoru s  Duškem. Tentokrát to nebudu řešit na poslední chvíli!

Počet dnů do uzávěrky: šest. Počet hotových článků: dva.

Dva a půl týdne do uzávěrky. Rozdávám další úkoly (a  už zase mám pocit, že nestíháme). „Někdo, kdo byl na  exkurzi v  Českém ráji, napíše něco o exkurzi v Českém ráji“. Ano, zadávání konkrétních úkolů konkrétním lidem se mi v minulosti osvědčilo…

„Tommy? Jak mám nazvat tvůj fejeton?“ – „Nijak, to není k publikaci.“ – „Tommy, to je jedinej článek související s tématem čísla, kterej máme!“ – „Ne.“ – „Tak jak to mám nazvat?“ „Andy? Jak jste na tom s rozhovorem?“ – „Už ho máme, čekáme na korektury od Duška.“

„Jaké je téma GyBeatu?“ – „Netuším. Zkus něco o  podzimu. Třeba porovnej Halloween a Dušičky.“

Počet dnů do uzávěrky: čtyři. Počet hotových článků: tři.

Počet dnů do uzávěrky: čtrnáct. Času dost.

„Btw, bude Zdenda psát o tý vejšce nebo zdroj: korektor.the-comic.org

14

15

kultura Thy Catafalque

Vánoční zázrak (nebo spíš ne)

2.

října jsem měla tu čest zajít do Divadla Komedie na premiéru nové inscenace Mesiáš, ve které se David Prachař a  Igor Chmela pokusí o  nemožné - zahrát co nejlépe celý příběh o  narození Ježíška (cestu do  Jeruzaléma, Tři krále a  samotný porod nevyjímaje) jen ve dvou. Jako divák jsem se mohla na vlastní oči přesvědčit, že to nemožné opravdu je.

celé publikum. Tak se stalo, že jsem si na Davida Prachaře zakřičela: „Vyližte mi koloseum!“ a  byla jsem spokojená. Spolupráce diváků využívali herci během celého představení a  nadšení v  publiku za celou hodinu a  půl neutichlo. Bohužel tím ale narážím na  důležitý poznatek: získat přízeň diváků je až příliš snadné. Hra Mesiáš je určená stoprocentně konzumnímu publiku; je jednoduchá, snadno pochopitelná, s  osvědčenými vtipy a triky, které vždy zaberou. Protože když David Prachař přitáhne Igora Chmelu jako těhotnou Marii na skateboardu, který má představovat osla, je naprosto jasné, že se všichni budou smát. A  to je něco, co musím kritizovat. Humor, který je opravdu jednoduchý a opravdu jednoduše se vymýšlí. Přiznávám, že jsem milovnice absurdního dramatu a  je těžké se mi zavděčit. Ale vím, že i  komedie se dají dělat chytře, proto nemohu nebýt zklamaná.

Hned na úvod je nutné říci, že se jedná o  komedii. Je to přesně takový ten typ představení, na které si rádi zajdete po opravdu náročném dni v práci, kdy jste vyřizovali stovky papírů, tisíce jich ztratili a  nutně se potřebujete odreagovat. Pokud patříte mezi diváky, kterým bohatě postačí drama v  jejich osobním životě a  necítí potřebu po  večerech přemýšlet nad  těžkostí lidského bytí, pak je Mesiáš hra přímo pro vás a  můžete tuto recenzi rovnou přestat číst. Stejně tak, pokud jste se při sledování Partičky zamilovali do Chmelových vtipů. Pokud se ale považujete za náročnější diváky, kteří neumřou smíchy, jen co se dvojice herců ukloní, dobře si rozmyslete, jestli vám opravdu návštěva tohoto představení stojí za to.

Co musím naopak vyzdvihnout, to jsou pěvecké schopnosti Mariany Prachařové, Prachařovy dcery. Ta hraje v představení Marianu Prachařovou. Nic víc, nic míň. Zajišťuje hudební doprovod a z jejího podání tradičních vánočních koled, předělaných do moderní podoby, mi doteď běhá mráz po zádech. Úžasné.

Ve zkratce zde převyprávět děj asi nemá moc smysl, vězte jen, že Prachař s Chmelou skutečně zvládli zastat všech x rolí, které se v  příběhu o  Jezulátku objeví. A  musím přiznat, že hra má mnoho krásných momentů, kdy jsem se upřímně smála. Velmi dobře je například zvládnutá spolupráce s  diváky, kteří v  jednu chvíli zastanou roli jeruzalémských obyvatel protestujících proti Římu. Jakoukoliv akcí, která dokáže nabourat pomyslnou stěnu mezi „těmi na jevišti“ a  „těmi v hledišti“, si totiž herci získají zpravidla

Ke hře Mesiáš se toho už mnoho dodat nedá. Závěrem bych snad jen zopakovala, že pokud se chcete v  době vánočních stresů uvolnit a  zasmát, s  klidným srdcem můžete jít podpořit Divadlo Komedie. Pokud naopak potřebujete uniknout ze světa nákupních středisek do světa méně komerčního, pak bych toto představení rozhodně nedoporučila.

16

Knižní novinky

Jakub Kvizda

Kristý Hrdličková

Sgùrr

Kafe a cigárko

Jak v  době blogové vytvořit ze svého blogu fenomén, který se pro zástupy čtenářů stane čtvrteční drogou? Úspěšný blog o divadelním zákulisí nyní jako kniha! Autor: Marie Doležalová Nakladatelství: Domino

Z

klamán posledními výplody 5  Seconds of Summer a  Seleny Gomez, rozhodl jsem se jemně přehodit žánrovou výhybku. Do  cesty se mi shodou okolností postavil avantgardně-metalový maniak Tamás Kátai, původem z  městečka Makó na jihu Maďarska. V  roce 2011 se přestěhoval do Skotska, přičemž poté zůstal jediným členem figurujícím v sestavě Thy Catafalque.

Včely

Ceněný román srovnávaný se slavným 1984. Napínavý a  vynalézavý příběh hrdinky, která tváří v  tvář zoufalému boji o  přežití změní svůj osud i osud svého světa. Autor: Laline Paull Nakladatelství: Práh

Jako u  každé avantgardy, i  zde by bylo osudovou chybou utvořit si názor podle prvních pár (v tomto případě) poslechů. Přestože si rád naivně myslím, že už mě v  hudbě nic nedokáže překvapit, šesté album tohoto projektu mi dalo opravdu zabrat. Hlavně začátky byly velmi krušné a vypadaly nějak takto: 1.-2. poslech: „…???“ 3.-5. poslech: „Co to k***a?!“ 6. poslech: „Ááá, jasný, chápu to.!“ 7.-9. poslech: „Co to k***a?!“ A pak se to nějak zlomilo. Další přehrání s sebou přinesla jisté osvícení a dnes už jsem schopný album poslouchat i  jen s občasnými náhodnými výkřiky plnými pochopení, radosti a  potměšilého chichotání. Ženský hlas toto monstrum uvede do pohybu během dvacetivteřinové introdukce. První regulérní track Alföldi kosmosz mele dohromady psychedelický rock, bluegrass a  folk. V  dáli se ozývá i  poměrně tradiční blackmetalová melodie a… je pryč. Dříve, než si to stačíte uvědomit. Písní se proplétají housle, které vytvářejí ústřední melodickou linku, a  přestože

17

kultura

se zde neozývá zpěv, nijak mi tu ani nechybí.

náklaďáku. Tohle je zhudebněné šílenství. Soundtrack ke zmaru a beznaději. Konečně přichází zklidnění, snad stihnu zavolat na psychiatrii… Ale né, už je tady zase ten techno beat. To je konec.

Na pozici číslo tři se tyčí patnáctiminutový kolos, jehož název je moc dlouhý na  to, abych ho sem psal. Tady se již konečně objevují i  zkreslené kytary a  hned to má grády. Dále se vyskytují: trip-hop, post-black metal, rock á la kultovní Maďaři Omega, elektronická hudba, hard rock, trocha industrialu… (a  dost). To vše za závojem neklidu a  melancholie. Tyto dva pocity se dají vztáhnout na celou desku, přesto jsou prvky, které je vytvářejí, spíše v pozadí a při nepozorném poslechu je registrujete jen podvědomím.

Sláva bohu, je tu poslední skladba Keringo, a  já mám konečně čas se zvednout ze země a  donutit své zubožené tělo k  nějakému pohybu. První polovina funguje jako katarze a  očistec, a  přestože v  sobě jemná klávesová melodie možná ukrývá lehkou nervozitu, po  předchozích skladbách je to jako se dívat na rozkvetlou louku plnou motýlů. Ke konci ještě přichází přitvrzení, ale to už je spíše marný pokus šílence o poslední odpor.

Vítané zklidnění přichází s  krátkou mezihrou A  hajnal kék kapuja, kde se objevuje typicky skotská flétna a krásná kytarová melodie.

Kratičké outro obstarává a  cappella sopránistka Ágnes Sipos a  tak moc to člověka vytrhne ze stavu, ve kterém do té doby byl, že začne pochybovat o  tom, co slyšel. Avšak není jednoduššího způsobu, jak si to ověřit, než zmáčknout replay a  znovu se vrhnout do hlubin umělcovy duše.

Střed alba tvoří Élő lény a je to střed, jak se patří. Odsuď se délka skladeb první poloviny zrcadlově odráží do  druhé poloviny a  tvoří tak zneklidňující symetrii. Pod hypnotickým riffem se odehrávají kytarové čardášové melodie a  výkřiky podobné těm mým, když najednou… vesmírné klávesy. Chvílemi si připadám jako uvězněný v automatu na pinball, jak jsem jednotlivými motivy házen ze strany na stranu, nahoru a dolů.

Sgùrr znamená ve skotské galštině vrchol hory a  album je podle slov svého tvůrce inspirováno skotskými vysočinami a  maďarskými nížinami a většina písní je o „horách, vodě, jejich vzájemném propojení a  symbolech, které se k nim vážou.“ Navzdory změně prostředí v  jeho hudbě i  nadále zůstal feeling maďarských pust a  pustin, což je částečně způsobeno i  texty v maďarštině.

A potom přichází rána pěstí přímo mezi oči. Jura je naprostým blackmetalovým šílenstvím. Zní to jako nějaký zapomenutý demáč Mayhem. Necelé tři minuty stačí, abych byl doslova ubit vražedným tempem a  ďábelskou vokální deklamací.

Občas to zní jako techno předělávky lidových písniček, občas jako něco, co si ve svých korábech pouští banda zelených mužíčků. Thy Catafalque spojují tvrdost, agresi a  nenávist black metalu, folkové motivy tvůrcovy domoviny (hlavně v  houslových partech - ty byly paradoxně nahrány řeckým hudebníkem) a  elektroniku/ noise s něčím, co by se snad dalo nazvat progresivním rockem. Nejzajímavější

Zbrutalizovaně slayerovský začátek Sgùrr Eilde Mòr mě doráží. I  zde se objevuje zpěv. I  když, zpěv… Nějak takto by zněla rozbitá sušička prádla, kdyby uměla zpívat. Střední pasáž je magořina. Mám nervy v  kýblu. Kýblu, který byl prostřílen a  hozen pod  kola

18

ovšem je fakt, že se tato žánrová rozdílnost neprojevuje na ploše celého alba nebo písničky, ale většinou je přítomna najednou.

Modrý pták

Hudební um ústředního a  jediného tvůrce je nezpochybnitelný, Tamás Kátai kromě vokálů obstaral i  kytaru, basu, klávesy a naprogramoval bubny. Přesto tu jde hlavně o  atmosféru, precizní výkon je vedlejší. Klávesové zvuky se pohybují od syntezátorů, až po cosi, připomínající zrezivělý xylofon.

Znovu a líp

Divadelní novinky Modrý pták jako touha po prchavém neuchopitelném štěstí. Dobrodružná cesta za duší věcí a tvorů kolem nás, která sama o sobě je cílem. Kde: Stavovské divadlo Režie: Štěpán Pácl Premiéra: 19. 11. Co by se stalo, kdyby dva lidé smazali dvacet let manželství a byli zase na začátku - mladí, zamilovaní a plní ideálů…? Situační komedie o lásce, manželství a přehodnocování. Kde: Divadlo Palace Režie: Martina Krátká Premiéra: 11. 12.

Důležitou složkou jsou bicí. Přestože jsou, jak už jsem zmínil, naprogramované, je tak uděláno velice originálním způsobem, který z  velké části souvisí s  celkově zastřeným zvukem. Ať už se jedná o  blastbeaty (není jich mnoho) nebo trip-hopové rytmy, vždy vyznívají velmi akusticky a organicky. Až dřevně, řekl bych. Tuto desku bych doporučil lidem, kteří se vyžívají v ‚negativní‘ hudbě a kterým nevadí trocha toho ‚bubákového‘ metalu. Ruce pryč by rozhodně měli dát slabší povahy a psychicky narušení jedinci (a že jich je…). Přestože se dají najít i  větší šílenosti (hlavně z  oblasti noise/dark ambientu  – Stalaggh, Gulaggh, Merzbow…), zde kromě toho lze najít i uměleckou hodnotu. Jen houšť podobných nonkonformních výletů, vytrhujících člověka ze spárů nudy a  šedi většiny mainstreamu. Přestože šeď je tady přítomna v  hojné míře. Končím a mačkám replay…

Rozmarné léto

x / 10 (za x je možno dosadit libovolné číslo, závislé na labilitě, náladě a počasí)

Dramatizace slavného románu Vladislava Vančury. V  poněkud zpustlých říčních lázních na břehu řeky Orše se denně setkávají tři postarší pánové: majitel lázní Antonín Důra, sečtělý abbé Roch a  major ve výslužbě Hugo… Kde: Divadlo Viola Režie: Michal Pavlík Premiéra: 17. 12.

19

kultura Markéta Sýkorová

Znáte Prahu?

TED

T

echnology, Entertainment, Design to oficiálně znamená zkratka TED. Pokud ale nemáte chuť číst tento článek, pak vězte, že se dá vyložit i jako Trháky pro Extrémní Dobrodruhy a  rovnou skočte na stránky www.ted.com. Všem ostatním ráda vysvětlím, o co se jedná.

TED se snaží zájemcům přiblížit i jinak, například v roce 2009 se rozšířil o  další formát konferencí, tzv. TEDx. TEDx konferenci může uspořádat kdokoliv a kdekoliv, pokud získá licenci a  splní základní požadavky. Tak je možné sdílet inovativní a  inspirativní myšlenky i  v  rámci menších komunit po celém světě. V  České republice se „tedexy“ konají pravidelně v  Praze, Brně, Hradci Králové a  dalších městech a na vstupenku zvládne ušetřit i průměrný středoškolák. I tyto události se natáčí a později vyvěšují na internet. Ty nejlepší z  nich jsou umístěny spolu s  klasickými TED videi na oficiálních stránkách této neziskovky.

TED je americká nezisková organizace, která se věnuje myšlenkám hodným šíření. Dělá to skrz vydávání knih, vytváření výukových videí, udělování ocenění atd. Především však pořádá konference, na které se sjíždějí vědci, inovátoři, lídři, sportovci, aktivisti… Zkrátka lidé, kteří mají světu co sdělit. Připravují si krátké a úderné přednášky, kterými vás zpravidla naprosto pohltí a  nadchnou. Někdy jen vypráví své ohromující životní příběhy, jindy vás zasvětí do svého oboru nebo vám dají překvapivé rady do života. Pokud se rádi obklopujete zajímavými, inspirativními a úspěšnými lidmi, účast na této konferenci by pro vás mohla být nezapomenutelným zážitkem. Drobný problém nastává ve chvíli, kdy se dozvíte, že se pořádá „výběrové řízení na diváky“, které nepochybně probíhá ve vysoce konkurenčním prostředí. TED chce mít totiž zajímavé lidi nejen na pódiu, ale i  v  publiku. A co víc, když už si vás laskavě vybere, za obyčejnou vstupenku zaplatíte 8 500 amerických dolarů (zhruba 205  000 Kč). Teď si pravděpodobně říkáte, proč vám tady představuji takový podivný elitářský spolek… To proto, že záznamy z  přednášek organizace zpřístupňuje i  obyčejným smrtelníkům-zvědavcům na internetu.

Pokud se rozhodnete dát TED Talks šanci, rozšíříte si tím obzory a  procvičíte jazyky. Většina videí je v  angličtině, s  titulky často ve více než 40 jazycích. TEDx videa, která jsou přístupná především přes YouTube, jsou až na  výjimky neotitulkovaná a pochopitelně v těch jazycích, v jakých zemích se konají. Pokud nevíte, kde začít, tady jsou tipy na dvě přednášky, které oslovily mě. Svůj boj o život po těžké nehodě mistrně líčí bývalá vrcholová sportovkyně Janine Sheperd ve své přednášce „A broken body isn’t a broken person“ (na ted.com s titulky v českém jazyce), druhá zajímavá a  humorná přednáška od psycholožky Kelly McGonial nazvaná „How to make stress your friend“ (také s českými titulky) vám možná pomůže lépe zvládat stres.

20

Filmové novinky

Kristý Hrdličková

Hunger Games: Síla vzdoru - 2. část Akční, Dobrodružný, Drama, Sci-fi, Thriller V  poslední kapitole nepůjde jen o  přežití, ale bude se bojovat o  budoucnost obyvatel celého Panemu. Nikdo není připravený na konec. Premiéra: 19. 11.

K

olik rodilých Pražanů žije ve vaší čtvrti? Jaké jsou nejfrekventovanější stanice metra? Jaké je věkové složení obyvatel Prahy a kolik dětí tu bude žít v  roce 2050? Na tyto a mnohé další otázky přináší odpověď výstava Znáte Prahu? na Staroměstské radnici.

Tři vzpomínky

Drama Marguerite Dumont je milovnice opery. Už celé roky pravidelně zpívá pro své hosty. Jenže zpívá zoufale falešně a nikdo jí nikdy neřekl pravdu. Premiéra: 3. 12.

Výstava s  názvem Znáte Prahu? Město v  mapách, grafech a  číslech je pro návštěvníky otevřena až do  konce prosince v  Sále architektů na Staroměstské radnici. Výstavu připravil Institut plánování a  rozvoje Prahy a veřejnosti tak zprostředkoval ta nejzajímavější data, která sesbírala Sekce prostorových informací. Návštěvníci se mohou na mapách podívat nejen na to, jak je na tom jejich čtvrť se znečištěním ovzduší, ale třeba i  zjistit, kde žije v  Praze nejvíce psů a  kde se spáchá nejvíce trestných činů. Pro zájemce je připraveno několik úkolů a  otázek, na které při prohlídce mohou najít odpovědi.

Star Wars: Síla se probouzí

Akční, Dobrodružný, Fantasy, Sci-fi Dlouho očekávaný sedmý díl úspěšné ságy nás zanese do doby přibližně 30 let po skončení posledního dílu Star Wars. Premiéra: 17. 12.

Tou nejatraktivnější mapou je pak mapa největší, do které mohou návštěvníci dle libosti zapíchnout špendlík - žlutý na nejhezčí místo v  Praze, černý na to nejošklivější. Zdá se, že Pražané se cítí nejlépe na levém břehu Vltavy, naopak Václavské náměstí a  Černý most vychází z průzkumu nejhůře. Pořád ale máte možnost výsledky ovlivnit, takže pokud vás výstava zajímá, určitě se běžte na Staroměstskou radnici podívat. Vstup je zdarma!

21

zdroj: joblo.com

ze studentova šuplíku

Zdeněk Völfl

Ema Labudová

Ráno poté

sychravá sobota ráno. S  mírným Jnad ebolehlavem po pěti pivech mířím ránem domů. Nad celou Prahou

Pudlové a ohryzci klubem. Utratil přes pět tisíc, ale nepamatuje si to. Asi to už to ani nezjisti. Na účet rodičů se nedívá. Rodiče věří, že neomezený přísun peněz mu dá štěstí, bezpečí a budoucnost. Nevnímají ho. Jak moc se mýlí. Nechápe hodnotu peněz. Dívka, po které včera prahnul, nalíčena několikamilimetrovou vrstvou make-upu, aby nebylo vidět její akné (a to, že je jí šestnáct), odešla, a to i přes to, že ji pozval mnohokrát na nejdražší drink. Neskóroval. Ani to si však nepamatuje.

vládne podzimní melancholie. Důchodci už se vrací ze svých obvyklých okruhů po okolí domů. Obtěžuje je zápach. Bezdomovec, šťastný, že už jezdí metro a  může uschnout po nočním dešti. Tiskne k sobě psa, otrhaného, špinavého, mokrého až nechutně smradlavého. Přesto je to jediná živá bytost, kterou jeho existence zajímá. Která každé ráno očichává jeho obličej, jestli ho večerní líh na zahřátí nestál život.

Dva bezdomovci se hádají o obsah koše. Po chvíli na sebe pohlédnou a rozesmějí se nad absurditou situace. Cítí se zase chvíli šťastně. Cítí přátelství.

Žebrák v  centru se budí celý promrzlý na lavičce.

Paní v  otrhané bundě vystoupila z  rozbitého autobusu, jehož dveře dělají opravdu nepříjemný zvuk. Jde ke koši a  bere nedopalky cigaret. Má z toho upřímnou radost. Bude mít něco na večer.

Třeští mu hlava. Včera měl úspěšný den, páteční noc byla plná lidí s  penězi. Vyděšení turisté, překvapení množstvím žebráků, ve městě rozdávají. Po návštěvě směnárny mu z darovaných eur zbyla sotva polovina, co měla. Zase ho podvedli, ani o tom neví. Netrápí se tím, už tak má trápení nad hlavu.

A  všude tady prochází davy lidí, které je nevidí. Tváří se, že je to svět, který neexistuje, obtěžuje je a  raději póvl z ulice obchází velkým okruhem.

Mladí potomci snobů po něm několikrát hodili padesátikorunou nebo si s  ním posměšně vyfotili selfie. Hlavně, že nechali dvoustovku. Něco jako důstojnost pro něj neexistuje pres dvacet let. Je to o  výsledku. Po skoro měsíci měl teplé jídlo. Koupil si pizzu, jejíž krabice se pod ním válí. K  tomu láhev Morgana a whiskey. A utratil vše, co včera nažebral. Po dlouhé době si chvíli připadal jako člověk. Po týdnu se mu díky vysoké hladince podařilo zapomenout na vlastní existenci.

Ve vzduchu však visí nervozita. Bezstarostnost léta končí. Přichází zima, kdy každá taková noc může stát všechny život. Čekají je těžké časy. A já? Šťastný se v melancholické náladě vracím domů, kde na mě čeká teplý oběd. Ráno jsem se probudil v  teplé posteli. Ne sám. A jen přemýšlím, jestli se lidem, kteří se nedostanou do rána do  postele, mohu nějak pomoci. Asi ne…

Ten mladík v pozvracené bundě Tommy Hilfiger se probudí před zavřeným

22

fanasy Grečko, 29, pianista, A uviděl jednoho únorového dne stříbrnovlasou Řekyni Atanásii Thátanos

Afanasy Grečko, 30, pianista, seděl osmého třetí v půl čtvrté ráno u bílého kuchyňského stolu a  srkal švestkový čaj; Atanásie přecházela po místnosti a drmolila šílenou rychlostí podrobnosti svého nového cíle stát se architektkou. „Myslíš, že na to jsou rychlokurzy? Určitě. Stopro. Navíc já žádnej nepotřebuju, mám to všechno tady,“ Atanásie si poklepala na čelo, „tady v kebuli, a jsem dobrá. Vím to.“ Afanasy vstal, pokynul jí, aby pokračovala, líbnul ji na tvář, vzal si lahev vodky a napil se.

Srdce Afanasyho Grečka, 29, pianisty, se téměř rozskočilo, když se Atanásie Thátanos objevila druhého dne znovu (tentokrát bez pudlího doprovodu), nechala si přinést presso, připlula s hrnkem v ruce k piánu a zeptala se ho, jestli by mu nepřišla vhod procházka po nábřeží.

S  prvním májem začala Atanásie čím dál častěji plakat, prázdně zírat z  okna nebo ležet bez hnutí v posteli. Afanasy Grečko, 30, pianista, jí nosil denně noky s  kuřecím a  špenátem a  v  noci ji držel za ruku, jako by se snažil, aby všechny jeho síly přelnuly do ní.

a  okamžitě se do ní zamiloval. Seděl na otáčivé židličce za piánem v kavárně Grand Café Orient a hrál Bésame Mucho, když vzhlédl od  klaviatury a  spatřil ji, jak vstává od stolu a nechává nějakého beztvářného pudla, aby jí natáhl kabát. Afanasy nelenil a  rozjel sólo o  šesti bluesových stupnicích a  dvou pentatonikách, ale Atanásie Thátanos se jen letmo ohlédla, pousmála se a odešla.

Pátého srpna vešel Afanasy Grečko, 30, pianista, do svého bytu a  v  obličeji mu přistály Variace pro temnou strunu. „Kdo je Regina, co?“ zasyčela Atanásie s  jeho diářem v  ruce. „Tak kdo to je?“ a Afanasyho do prsou udeřil Kmotr.

Afanasy skoro v  slzách odvětil, že přišla, ale až mu skončí směna. Atanásie zasmušile pokývala hlavou, otočila se, prázdný šálek nechala na náhodném stole a měla se k odchodu. Afanasy asi dvě vteřiny seděl jako opařený, pak beze slova vstal, vzal si bundu a utíkal za ní.

Pokusil se říci: „Regina je moje teta,“ ale než dokončil větu, umlčely ho Hovory k  sobě. Atanásie nacpala jen velmi malou část svého šatníku do tašky, odstrčila ho z  cesty a  práskla za sebou dveřmi.

„Mám hypománii,“ prohlásila Atanásie a hodila kachně kus rohlíku. „Opravdu?“ zadíval se na ni se zaujetím Afanasy. „To se dneska už moc nevidí. Já ji taky občas mívám…“

Afanasy to vydržel den, pak ho něco popadlo a  on vstal od nedojedené večeře, vyběhl na ulici, vytáčel její číslo a hledal ji všude, kde spolu kdy byli.

„Víte, co znamená moje jméno?“ Afanasy umíral touhou se to dovědět, ale Atanásiinu pozornost k  sobě přivábila labuť s  křídlem složeným v  ošklivém, nepřirozeném úhlu.

Lhostejno jak, kdy, kde nebo proč, Atanásie Thátanos Afanasyho podvedla se dvěma ohryzky, takové dvě nic to byla, dvě košile na dvou ramínkách.

23

ze studentova Afanasy Grečko, 30, pianista, si vzpomněl, jak šuplíku

zahraničí ruka byla také úplně Olmerovsky sama. Afanasy Grečko, 31, pianista, hrál v Grand Café Orient Klobouk ve křoví, když připlula Atanásie Thátanos se sklenicí toniku a  řekla něco řecky. Afanasy jí nerozuměl. Navázal na jejich poslední rozpravu:

kdysi pohrdal pudlem, co ji doprovázel v  Grand Café Orient, a  teď jím byl sám. Pro Atanásii byl – jako každý – plně nahraditelný. Sbalil se a šel, a jak šel, spal, jedl, mluvil, dýchal, pořád měl nutkání se ohlédnout po svém boku, a to nutkání ho provázelo, ať se vrtnul kam se vrtnul. Stále se ohlížel a  stále natahoval ruku, ale stál vždy sám a jeho

„Co znamená Atanásie?“ „Věčný život.“

Kačka Houšková

Tulák po Zemi rouzdám si světem tam a  sem. B Mám svůj cíl, mám svůj sen. Chodím tam a  zpátky, můj život se

vzhlížet. Alespoň většinou. Proč tedy vybočovat? Stačí se krčit a trpělivě čekat na správnou příležitost.

skládá ze  stereotypů. Jsem tucťák, co nesnáší tucťáky, jsem jednooký král mezi slepými, jsem jen brouzdal, tulák po Zemi. Jsem i něco víc? Och, možná jednou. Všichni si snažíme uchovat svou drsnou tvář. Jsme nad věcí, řveme si svý pocity do sociálních sítí a  nadáváme na každou ovci, co se drží davu a drží se davových šílenství. Je to jako sen.

Jsem tulák, nemám ani pořádně ponětí, jestli to vy chápete. A i kdyby ne, stejně se budete držet svého, vždyť lidstvo je jen stádo ovcí. Je jen na ovci samotné, kdy se rozhodne stáhnout a prorazit si cestu do předních řad. Je to jako u sprinterů. Nebo ne? A mám si být v tomhle světě vůbec ještě nečím jistá? Spekulace sem, spekulace tam. Och, tuláci ví ze všeho nejvíc, ale já jsem jen hloupý tulák.

Na stádo koukáme zvrchu, ale sami jsme stejně mezi nimi. Nadávat. A  pro  co? Ulevit dušičce a  trhat se davem a vlastní pózou zároveň? Oh no, please. Je lepší se v davu zastavit a skrčit, než vybočit. Ležící ovce - mrtvá ovce, ne? Mrtvé ovce si nikdo nevšimne, ovce útěkářky dav odsoudí. Ale když mrtvá ovce po nějakém čase vstane z mrtvých a přinese něco nového… všichni začnou

Hloupý, mladý, nerozvážný. Výjimka. Absolutně vybočuji z  řady. Ale zakamufluji to. Použiji odborné termíny a  přikrčím se. Přikrčím se a  časem se třeba do přední linie probojuji. Časem možná. Vždyť je to můj sen. Sen Tuláka po Zemi.

24

Prokop Fialka

Mezi uprchlíky ž delší dobu jsem nesouhlasil U s  přístupem k  uprchlíkům na Balkáně, a krom toho, že jsem chtěl

Nebo podle toho, jak se to vezme. Když někdo daruje 15 tun banánů a vy z nich pak musíte vařit poživatelná jídla, zajisté vám to bude připadat alespoň trochu úsměvné. Jenže po dni, za který uvaříte víc jídla, než byste dokázali sníst za celý svůj život, vás už to nebude vůbec překvapovat. No ale abych vám trochu objasnil, jak to v  táboře funguje. Díky registraci přes zmíněnou organizaci jsme byli umístěni na seznamech, podle kterých policejní hlídky pouštěly lidi do areálu v  rakouské vesničce Spielfeld, která leží přímo na hranicích se Slovinskem. V  areálu se nacházely čtyři obrovské vytápěné stany, každý s  kapacitou odhadem pro tisíc lidí. Tři byly určené pro uprchlíky a  jeden pro neziskovky. Tímto stanem vždy přišla do areálu nová várka promrzlých uprchlíků a  ti obdrželi potravinový balíček, mléko a  pleny pro malé děti od Červeného kříže, teplé jídlo od nás a  dle potřeby mohli využít provizorní „nemocnici“ nebo charitu rozdávající nejnutnější oblečení.

nějak pomoci, byl jsem zvědavý, jak to v uprchlických táborech vypadá a chtěl jsem si vytvořit vlastní obraz o tom, co se tam děje. Myšlenka vyjet jako dobrovolník do  uprchlického tábora se mi v  hlavě zrodila už někdy v září, ale až přednáška o  uprchlickém táboře od našeho bývalého studenta Martina Procházky mě v  tom utvrdila. Začal jsem přes ostatní dobrovolníky pečlivěji studovat aktuální dění přímo v  uprchlických táborech a  hledal vhodnou příležitost, kdy vyrazit. Ředitelské volno před 17. listopadem utvořilo ideální prostor, kdy jsem nemusel do školy, a  tak jsem se třemi kamarády neváhal a  kontaktoval několik různých organizací, které dobrovolníky koordinují.

Jestli se mě ptáte, zda naprostá většina byli zdatní muži, kteří tam jen dělali nepořádek a  bouřili se proti místním autoritám, musím vás zklamat. Vzhledem k tomu, že jsem většinu času strávil na výdeji, setkal jsem se tváří v  tvář se zhruba dvaceti tisíci lidmi a dovolím si odhadnout, že tak 45% byli muži a zbytek ženy a děti. A to převážně velmi malé a  často špatně oblečené nebo i  bez bot. Uprchlíci povětšinou nemluvili anglicky, ale zato nás téměř vždy obdařili vřelým poděkováním a  úsměvem. A  to se dosti divím, když předtím museli v průměru strávit okolo 10-20 hodin v  mrazu na hranicích v  několikatisícovém davu za dunění obrovských ampliónů: „STAY CALM! DO NOT FIGHT! FOLLOW THE

I  když jsme původně chtěli vyjet do  Srbska, zaregistrovali jsme se nakonec přes rakouskou neziskovku TWO na hranice Slovinska a Rakouska. Možná si představujete třídění obrovských hromad darovaného oblečení nebo rozdávání potravinových balíčků, ale to přesně nebyl náš úkol. My jsme jeli vařit. A to není žádná sranda.

25

zahraničí Závěrem bych chtěl pouze podotknout, že kdo mi nevěří, ten se tam může sám zajet podívat a  přesvědčit se, že sem nepřichází teroristé ověšení bombami anebo lidé, co chtějí jen těžit z  naší ekonomiky. A  koho by třeba zajímalo, jak uvařit kari s  hromadou banánů za  dvacet minut pro 500 lidí anebo naučit nandávat jídlo rychlostí světla, nechť mě kontaktuje.

INSTRUCTIONS OF THE SOLDIERS AND POLICE!“ Samozřejmě jsme z vedlejších stanů nebo z  uzavřených hranic slyšeli i  pískot nebo skandování, ale tam jsme moc nahlížet nemohli, a tudíž jsme přesně nevěděli, co se tam děje. Každopádně k žádné významnější potyčce nedošlo a  v  táboru převládal klid, a to hlavně zásluhou velmi precizní organizace rakouské policie a armády.

sprintem. Jednou nás dokonce nějací hodní francouzi pozvali k  sobě domů na těch pár chvil, než se situace v ulicích uklidní. Jejich angličtina nebyla příliš na úrovni, a tak jsem je alespoň obšťastnil zdvořilostní frází „Mon aéroglisseur est plein d›anguilles“ (Mé vznášedlo je plné úhořů). Má výslovnost zřejmě není bezchybná, neboť se zdáli zmateni. Druhý víkend byl podstatně klidnější, a  dokonce i  muzea byla otevřena. Co oceňuji, je absence většího množství turistů, jež zejména v Louvre příjemně překvapila.

Doporučení, postřehy (město, počasí): Nejspíše jsem si nezvolil pro návštěvu Paříže tu správnou roční dobu, město bylo poměrně depresivní, ulice mrtvé a  většina obchodů část pobytu uzavřena. Celý pobyt bych hodnotil jako týden strávený v zábavním parku. Horská dráha je ze začátku poměrně adrenalinová záležitost, avšak po týdnu omrzí. Nových znalostí jsem rovněž načerpal množství ekvivalentní týdnu v  lunaparku. Co se počasí týče, pršelo jen dvakrát. Jednou tři dny, podruhé čtyři.

Filip Kirschner

Závěr: Příště možná raději Afghánistán.

Příště raději Afghánistán a vysoké škole jsou zahraniční N kurzy poměrně častou záležitostí, při jejich volbě si ale musíte dávat

měl vágní obavy o  naše bezpečí (narozdíl od studijního oddělení a  rektorátu ČVUT, které se hrdinně za celou dobu pobytu neozvalo a  dalo nám tak jasně na vědomí, jak vysoké je jejich mínění o  naší samostatnosti). V  průběhu týdne jsme měli každý den dopoledne přednášky, odpoledne práci v laboratoři.

pozor. Absolvent našeho gymnázia Filip Kirschner se jako student FEL ČVUT zúčastnil kurzu o  dataminingu na univerzitě TELECOM ParisTech v  Paříži. Filipovu závěrečnou zprávu o  kurzu a  pobytu v  Paříži s  jeho svolením publikujeme.

Hodnocení: Hodnocení sestávalo ze tří částí: 8 bodů za nepříliš smysluplně zadaný test ve francouzské angličtině (méně srozumitelná než jazyk kmene navajo), který byl odevzdáván do  systému, na který nebylo možné se připojit, 8 bodů za projekt, který byl poměrně náročný a  stál mnoho úsilí, avšak nedostaneme za něj od ČVUT ani kredit, a nakonec čtyř bodů za domácí úkoly, kterých bylo vzhledem k rozsahu projektu až příliš (5).

Před odjezdem: Nákup letenek a  zařízení ubytování. Příští rok bych zvážil i  nákup neprůstřelné vesty. V  našich krajích je poměrně zbytečná, avšak v Paříži se vyplatí. Doprava: Do/z  Francie letadlem, po  Paříži metrem, když právě nebylo kvůli terorismu uzavřeno. Ubytování: Malebný byt 2+1 cca. 800 m od klubu Bataclan.

Doprovodný program, volný čas: Mimo obou víkendů nebylo možné kvůli rozsahu kurzu navštěvovat jiné budovy než školu. První víkend bylo možné (když právě nebyl v  platnosti zákaz vycházení) prohlédnout si uzavřené památky a  muzea alespoň zvenčí. Chladné počasí v  těchto procházkách příliš nevadilo, neboť občas vypukla panika a  člověk se zahřál krátkým

Stravování: Výborné a levné (dotované státem) jídlo ve studentské menze, měli i víno (rovněž dotované státem). Pokud student nechtěl celou lahev, ochutnávka byla zdarma. Kurz: Mimoškolní aktivity 13. 11. 15.  11. byly z  nepříliš konkrétních důvodů zrušeny. Koordinátor kurzu

26

Anna Sojková

Jak se žije na soukromé škole v Anglii é bývalé spolužačce Miu se M podařilo získat stipendium na  soukromé škole ve Velké Británii,

Upřímně, vůbec mi nedocházelo, že opouštím GyBu a  svoje nejskvělejší spolužáky. Tak nějak jsem se přesvědčovala, že do té Anglie jedu až za dlouhou dobu, že nemusím nic řešit. Všechno to na mě dolehlo až večer před  odletem, kdy jsem fakt začala panikařit, nevěděla jsem, co si zabalit, jestli jsem na něco nezapomněla a  to všechno. A  abych zodpověděla tu druhou otázku, ne, nebála jsem se, naopak, těšila jsem se celou dobu.

konkrétněji na Shrewsbury School ve  stejnojmenném městě. Když jsme se viděly během její návštěvy v  Praze, rozhodla jsem se ji trochu vyzpovídat. Jak ses na britskou školu dostala?

Získala jsem roční stipendium od  Nadace OSF (Open Society Fund), která kromě Velké Británie nabízí stipendia i do Spojených Států. Co jsem pro to musela udělat? Poslala jsem jim svůj životopis, doporučení od profesorů a  další dokumenty, dostala pozvání na testy z  angličtiny a  prošla jimi. Pak jsem šla na anglický pohovor se dvěma dalšími uchazeči a  o  měsíc později mi zavolali a  nabídli mi plné stipendium, to znamená, že mi platí jak školné, tak ubytování a  stravu. Školu jsem si ale vybrat nemohla, tu mi vybrali oni na základě pohovoru a životopisu.

Jak vypadá tvůj běžný den ve škole? Odpovědět na tuhle otázku není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, protože každý den je úplně jiný, ale pokusím se to nějak zobecnit. Ráno odcházíme v  7.30 společně s  ostatními holkami z „housu“ do jídelny na snídani. Některé dny mi začíná škola v 8.30, jiné dny v  9, takže po snídani následuje oblékání se do uniforem a  příprava do  školy. Denně mám kolem pěti hodin. Mám totiž jen čtyři předměty - biologii, chemii, matiku a  němčinu.

Co tvé pocity před odjezdem? Bála ses?

27

zahraničí Ale nezáviďte mi, musím do školy i v sobotu, takže prakticky nemám víkendy. Po hodinách jdeme na oběd a  po něm se rozutečeme na  odpolední aktivity, na které jsme se zapsali - sport, hudba, cokoli - je tu toho vážně hodně. Pokud se někdo na nic nezapsal v daný den, tak má volno a může jít třeba na dvě hodiny do města. Večeři máme kolem 6. večer a  od 7.-9. večer musíme povinně vypracovávat úkoly. Kolem 10. večer obcházejí učitelé jednotlivé pokoje a chodí se spát okolo té 11. večer, kdy se i vypíná WiFi.

to vyzkoušet, snad mě chápete. Jinak, výběr jídla tu mám ve formě bufetu, takže si vždycky něco najdu (respektive, i ze salátu se najíte). Jaké jsou tvoje pocity teď? V Anglii jsem byla zatím jen šest týdnů, teď dva týdny volna v  Praze, ale už zase poletím zpátky. Takže zatím tam neznám všechno, ale už jsem si zvykla na to, co se kolem mě děje, vím, co očekávat, jak se chovat, atd. Ano, chybí mi Praha, ale už to pro mě není tak strašné jako ze začátku. Snažím se mít z toho roku tam co nejvíce a mám pocit, že se mi to daří.

A co děláš o víkendu? Teda v neděli?

Jak se cítíš v novém kolektivu?

Každou sobotu večer máme „školní party“, které se konají v  areálu školy a  je pouze pro můj a  o  rok starší ročník. Moc si o tom nemyslete, končí nám to ve čtvrt na jedenáct a  máme povolené buď dva cidery, nebo dvě piva, nebo jednu skleničku vína za  večer, je to tedy hlavně na seznámení se s  ostatními spolužáky. V  neděli se pak snažíme všichni odpočívat, ale vyspávat si stejně nemůžeme, protože máme povinnou kapli v 10 hodin ráno. Po  ní jdeme na brunch, tedy snídani s  bonusem v  podobě „hashbrowns“. Dopoledne a  odpoledne pak většinou vypracováváme nějaké ty úkoly nebo chodíme do města (ale upřímně, na to jsme většinou příliš líné).

Na tuhle otázku se taky neodpovídá lehce, mám tu totiž okolo 180 lidí v  ročníku, takže těch skupin tam je několik. Číňané si utvořili vlastní komunitu, Britové stojí také víceméně při sobě a nepouští si moc lidí mezi sebe, proto se tedy nejvíce bavím s ostatními zahraničními studenty - hlavně lidmi z Hongkongu a z Evropy. Soukromá britská škola. Nejsou tam trochu snobští? To je samozřejmě hodně různé. O  některých už od pohledu můžeš říct, že jsou to snobové a  také se tak chovají - třeba tu máme jeden velice konzervativní „house“, kam se dostanou jen chlapci, jejichž otcové/bratrové tu dříve studovali. Ale co se týče třeba oblečení, tak to se tu vůbec neřeší, protože se tu nehraje na značky, ale na pohodlnost.

Říká se, že anglická kuchyně je jedna z nejhorších. Vaří tam lépe než ve školní jídelně? Ano. Vaří tu lépe než v českých školních jídelnách, přece jenom je to soukromá škola, že. Hned první týden jsem se naučila jíst „porridge“ a  anglická slanina je taky výborná, ale fazole já nemusím. A když už jsem u jídel, která tu nemusím… Pod pojmem „pie“ si běžně představíte něco sladkého, že? Já tu mám „pie“ plněné hovězím a  fazolemi, ještě jsem se neodvážila

Jsi tam jediná Češka? A Vietnamka? Ano a  ano. Údajně se tu občas Češi vyskytují, ale jako Vietnamka tu jsem úplně první. Co se týče ostatních Slovanů, tak jsem tu narazila jen na pár Rusů.

28

Jaké jsou tvé plány do budoucna?

rozdílovek z 11 předmětů je pro mě příliš děsivá, takže můj plán je udělat vše pro to, abych získala stipendium i na druhý rok.

Je tu možnost, že bych tu zůstala i  na druhý rok, který bych zakončila A-Levels, což by pro mě bylo nejvýhodnější, protože bych pak měla otevřené dveře do britských vysokých škol. Kdybych na druhý rok stipendium nezískala, vrátila bych se na GyBu, šla k rozdílovkám a buď bych pokračovala s  mojí bývalou třídou, nebo bych si zopakovala ročník. A  představa

sport

S vysokou si zatím nejsem úplně jistá, ale docela silně koketuji s  myšlenou stát se doktorkou, takže plánuju jít na  medicínu, buď v  Anglii, nebo v Česku, a pak se uvidí.

Adam Kolář

GyBu liga: 5x NEJ yBu liga je fenomén posledních G let. Na GyBu již prakticky není studenta, který by ji neznal. Stejně jako

v  čele. V  Linhartově případě ale nejde jen o  střílení gólů, svému týmu bývalý kapitán přispívá také organizováním hry, svůj podíl má i  v  manažerské funkci. Nikdo nepochybuje o  tom, že právě jeho charisma nalákalo do týmu FC AC SK tolik slibných hráčů.

obvykle se na podzim hrají základní skupiny a na jaře nás bude čekat playoff. Je tedy pravý čas zrekapitulovat si, čeho jsme byli během uplynulých podzimních měsíců svědky, či případně, co nás čeká ve vyřazovacích bojích. Stejně jako loni se budeme věnovat NEJ momentům.

NEJlepší brankář: Luis Montilla Ptáte se, kdo to je? Ještě nedávno bych se ptal také. Španělský profesor dějepisu a  zeměpisu k  tomuto uznání přišel doslova jako slepý k houslím. Montilla patří Rosolu Juniors, za nějž prozatím odehrál jen a  pouze jediný zápas. Možná i  právě proto na sebe dokázal tak výrazným způsobem upozornit. Tým okolo Petra Solaře se k  zápasu čtvrtého kola proti Kokosům na trávě sešel bez brankáře, statečný profesor však svůj tým nenechal ve štychu a mezi tři tyče dobrovolně zaskočil. Rukavice? A  k  čemu? Sice vám neodcituji, jak španělská domluva probíhala, diváci však byli svědky perfektního házenkářského výkonu, jelikož gólman Rosolu odchytal celé utkání holýma rukama. V  konečném důsledku sice modří dle očekávání prohráli, ovšem

NEJlepší hráč: Tomáš Linhart GyBuligový veterán, který zažil takové legendy jako Karla Nepraše (jako studenta) nebo pana profesora Poletína. Nejlepší hráč předminulého ročníku i  nadále ukazuje, že nepatří do starého železa. Ve svých dvaceti letech je hlavním tahounem obhájců triumfu FC AC SK, za které na rozdíl od svého absolventského parťáka Petra Homolky pravidelně nastupuje do všech zápasů. K  tomu má také zdravou motivaci, neboť mu zatím v  tabulce střelců patří až dělené šesté místo. Nutno podotknout, že pokud bychom odečetli zápasy s  Melounem, byl by forvard se třináctkou na zádech

29

sport se svými soky sehráli naprosto vyrovnanou partii. Na vyrovnaném průběhu utkání měl velkou zásluhu právě zmiňovaný zaskakující brankář, jenž svými skvělými efektními, ale i efektivními zákroky střelce růžových doslova ničil a  do posledních minut držel šance na remízu. Není tedy divu, že se po tomto heroickém výkonu stal do té doby neznámý profesor španělštiny jedničkou svého celku. Kdo ví, kam má nový objev nakročeno, třeba letos zcela nečekaně nakoukne i  do závěrečné exhibice hvězd.

černobílí dokázali zdařilý podzim přetavit v poměrně úspěšné jaro. V něm se v  play-off prokousali do  semifinále a  nakonec skončili čtvrtí. Za sebou nechali například ambiciózní Kokosy na trávě nebo zraněními zdecimované profesory. Letos je to ale úplně jiná písnička. Ačkoliv tým přes léto neprošel žádnou velkou obměnou, tento rok se mu vůbec nedaří. Prozatím patří týmu okolo kapitána Kryštofa Šimka předposlední příčka ve skupině B a  na  bodový zisk hráči Almdudleru stále čekají. V posledním zápase je čeká zatím poslední FC JNDŠK a  černobílí budou jistě favority, nechme se ale překvapit, co s  hráči udělá psychika. V  následném předkole proti Rosolu Juniors nebude Almdudler čekat nic jednoduchého. Právě dle tohoto zápasu se bude v  táboře Barokního klubu celkově hodnotit sezóna, zatím je to ale jedna velká bída.

NEJvětší překvapení: FC Nekopnem si Tým složený z  hráčů 3.E letos kroutí v  GyBu lize již svou třetí sezónu. Prozatím však nijak neoslňoval. Nejednalo se o  žádný propadák, tým okolo Davida Voříška se pohyboval v  klidných vodách středu tabulky a  patřil k  průměru soutěže. Maximem Nekopnem si je loňské čtvrtfinále, tehdy si hráči tohoto celku vylámali zuby na  hratelném Almdudleru. Letos ale, jak se zdá, šlape vše, jak má. Nekopnem si mají již za sebou všechna klání ve  skupině  B a  sklonit se před soupeřem zatím museli jen jednou. Bylo to v  duelu s  FC AC SK, a  tak porážka nebyla žádným překvapením ani ostudou. Jinak tým hráčů z  jedné třídy šlape jako hodinky a  kosí překvapivě snadno jednoho soupeře za druhým. Kam až tato zatím snadná cesta povede, ukáže jen čas.

nic mě nenapadá

NEJvyšší výhra v  historii: Kokosy na trávě - FC Meloun 95:1 Při prvním pohledu na výsledek si každý fanoušek myslí, že ho šálí zrak, opak je ale pravdou. Kokosy jakožto bývalí hráči TJ Tatranu tři sekery měli jasnou motivaci v utkání se statečnými mladíky. Právě Tatran dosud držel nelichotivý rekord, když před šesti lety podlehl FC BROCKu 2:62. Nynější Kokosy opravdu neponechali nic náhodě a  svého soupeře drtivým způsobem přejeli. Už před šesti lety se hovořilo o  nepřekonatelném výsledku, nyní už tomu tak ale asi opravdu bude. Nikdo si totiž nedokáže představit, že by nějaký tým někomu nasázel za padesát minut rovnou 100 branek. Musíme ale poukázat i  na věkový rozdíl, protože se jednalo o zápas odvážných primánů s letošními maturanty a právě tento fakt prakticky předurčil debakl i vítěze.

NEJvětší zklamání: BK Almdudler Loni, když jsem psal podobný článek shrnující skupinovou část GyBu ligy, referoval jsem o  Barokním klubu jako o  příjemném překvapení. Loni také

30

Šéfredaktorka: Kristýna Hrdličková Korektury: Kristýna Hrdličková Grafické zpracování: Tommy Rybecký Kontakt: [email protected]

Tisk: Tisk Pětka s.r.o.

31

32