GYBEAT. gybu times multikulturalismus dění 1kolem nás šuplík zahraničí sport. ročník 3. číslo 2. (Multi) kultura (lismus)

www.gybu.cz

GYBEAT

ročník 3. číslo 2.

(Multi) kultura (lismus)

gybu times | multikulturalismus | dění1kolem nás | šuplík | zahraničí | sport

obsah

Gybu Times: Mladé reportérky tentokrát vyzpovídaly zeměpisáře/tělocvikáře Zdeňka Halamáska. Zakladatelka filmového klubu nám přiblíží jeho činnost a ohlédneme se i za plesem.

(Multi)kultura(lismus): Téma je v  tomto

 

čísle velmi široké. Podíváme se na východ Evropy, ale i  do velké blízkosti nás samotných. Na závěr připomínka 70. výročí osvobození Osvětimi.

Rozhovor s H.

4 8 10

 

14

4

Rozmysleme si, koho si sem přivedeme Kam na kebab?

15 16

Vous êtes Charlie? Arbeit macht frei

18

20

Sice bez Boha, ale zato s dýní! Velká očekávání, velká bitva, velké zklamání

22 23

The making of Harry Potter

12

20

Sejmi náhodného turistu

25

26

Ze  studentova šuplíku: I  naše umělecká rubrika si vzpomene na Charlieho. Vrací se nám také poetické intermezzo.

Ples ples

Když zapomeneme na média

12

Dění kolem nás: Dvě zdrcující kritiky od Kristý Hrdličkové a  Zdendy Völfla. Lucka Štěpánková vás pozve do studií Warner Bros, z výšin kinematografie pak dopadnete do měkkého.

Filmový klub Gossip

9

27

<jméno> The longer the daylight the less I do wrong

28 29

SLOVO REDAKCE

Slang Hledání

26

26

Poetické intermezzo

Vážení čtenáři, Zahraničí:

 

Gybeat

se

opět

podívá

do USA. Tentokrát očima Lucky Zelené, která v současné době pobývá v Utahu.

Sport: David Linhart se ohlíží za třetím ročníkem halového turnaje ve fotbale -

Jak se žije v Utahu

30

33

BudCup 2015

BudCupu.

30

33

držíte v rukou v pořadí druhé číslo GyBeatu tohoto školního roku. U příležitosti 70. výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi a ve světle nedávných událostí ve Francii jsme se rozhodli po dlouhé době obrátit hlavní téma čísla na něco vážnějšího. Jaký je pohled studentů na vznik multikulturní společnosti, která se začala utvářet? Mohou se mezi nás začlenit i lidé z naprosto odlišných kultur a jiného náboženského vyznání? Nebo je hranice mezi křesťanským a islámským světem příliš silná? Ukrajinská krize: co nám říkají média a co se podle tamních obyvatel skutečně děje? Snad vás únorové číslo přivede k zamyšlení. Možná některé z vás rozčílí, ale věříme, že i pobaví. Vaše redakce

2

3

GyBu Times

Snažím se být objektivní, pokud možno spravedlivý a  snažím se, aby výuka k  něčemu byla a  studenty zaujala. Aby alespoň z  některých hodin a témat studentům něco v hlavě zůstalo i bez biflování. Ale jestli se mi to daří, to musíte posoudit vy. Máte nějaký trapas nebo vtipnou historku ze svých školních let?

Andrea Lorenzová, Petra Pážíková

Rozhovor s H.

rofesorské rozhovory jsou mezi P studenty nemálo oblíbené a  ani toto číslo GyBeatu čtenáře nezklame.

zdroj: osobní archiv

hokejové kartičky, pogy atd. Já většinou na  začátku nic moc neměl, třeba 20 známek z  Německa, a  vrátil se s  pořádnou sbírkou: Uganda, Austrálie, Lesotho :)

Tentokrát jsme se vydaly do kabinetu zeměpisu a  vyzpovídaly našeho profesora Zdeňka Halamáska! Jaké jsou jeho koníčky a  sny? A  čemu vděčíme za to, že nás může učit?

To se musím zamyslet, vyloženě na nějaký trapas si asi nevzpomenu… Napadá mě jen, když jsme na lyžáku na gymplu při polštářové bitvě rozbili našemu tělocvikáři brýle polštářem – nevěděli jsme, že to je on, válčili jsme s vedlejším pokojem, na signál prudce otevřeli dveře a  až posléze zjistili, že to byl on, to bylo dost vtipný. Teda myslím. V tu chvíli možná spíš děsivý. On dostal šílenou bombu do obličeje a  pak řekl jenom: „Tak snad mi ty brejle aspoň podáš“. Tak si teď říkám, jak je to na našich kurzech v klidu :)

v prvním ročníku na gymnáziu

zdroj: osobní archiv

Máte rád své povolání, nebo byste se rád vrátil do minulosti a  rozhodl se jinak? Nebudu lhát - jsou chvíle, kdy si říkám, že bych to změnil, ale to je jen občas, jinak mě ta práce opravdu baví, bez toho to nejde - člověk určitě nemůže učit, aniž by ho to bavilo, to je pak hrozně poznat.

Jaký jste byl student? Byl jsem spíš průměrný student, na základce jsem měl ještě vždycky vyznamenání, ale na gymplu už to bylo horší… Dělal jsem to, co jsem uznal, že potřebuji, a to, co mě bavilo, a  s  tím jsem neměl problém. To byl samozřejmě zeměpis, šla mi čeština – hlavně sloh, společenské vědy, trochu i  počítače. Ale jinak jsem si vystačil s  tím, co jsem pochytil v  hodinách (je fakt, že tenkrát byla absence výrazně nižší než dnes, za nás se prostě do školy chodilo). Ale taková chemie, matematika nebo fyzika, to byla hrůza. Nebo biologie. Molární hmotnost a integrály jsem jaksi nikdy nevstřebal.

Co vás přivedlo k profesi učitele, jaké školy jste studoval? Bylo vaším dětským snem vzdělávat nové generace? První škola byla ZŠ Písnická a potom kvůli stěhování od šesté třídy sportovní ZŠ Jitřní v  Hodkovičkách. Po deváté třídě Gymnázium Písnická a poté na PřF UK geografie a na FTVS tělocvik (mezifakultní studium). Rozhodnutí stát se učitelem přišlo až při studiu VŠ, protože to byla dobrá a  vlastně i  jediná možnost, jak se věnovat oběma oborům, které mě bavily. Pamatuju si ale, že naši ze mě chtěli mít spíš obchodníka. Jako kluci jsme strašně rádi „vyměňovali“. To jsme se sešli a  navzájem jsme měnili známky, autíčka, později

Jaký si myslíte, že jste učitel? Nebo jaký se snažíte být?

4

Tady na škole vedete kroužek florbalu – věnoval jste se mu hodně a  měl jste nějaké úspěchy?

ve třech letech

Já jsem se v  průběhu dospívání věnoval mnoha sportům, ale u ničeho jsem nevydržel nějak extra dlouho (judo, atletika, kickbox, softball, vrcholově kuželky) kromě florbalu, ten mě drží dodnes. Začalo to na gymplu s  trenérem a  učitelem tělocviku panem Kočvarou. Hráli jsme juniorskou soutěž a měli hodně úspěchů. Na vysoké škole jsem hrál s  kamarády v  nově vzniklé Bohemce (nikoli FBŠ!) a  tam jsme postupovali až do nejvyšší mužské ligy – dnes extraligy. Zahráli jsme si například na  Czech Open i  proti nejlepším

zdroj: osobní archiv

5

GyBu Times

týmům a mistrům světa. Vrchol byl asi zápas proti Pixbu Wallenstam, tenkrát to byl takový florbalový Real Madrid. Vůbec mi nevadilo, když Robert Záruba v  Brankách Bodech Vteřinách komentoval naši prohru 2:8 a  gól, který jsem dostal exhibičním

Bohužel tyto končiny teď nejsou úplně bezpečné. Existuje nějaké místo, kam byste se rád vrátil? Tady nepřemýšlím dlouho, to je určitě Island, ten mě opravdu nadchl – a nejenom kvůli sopkám.

způsobem od švédského útočníka. Taky jsem několik let trénoval žáky a juniory, ale když jsem začal učit, už toho času bylo míň, tak jsem přestal. Florbal hraju dodnes s kamarády, ale už je to taková pralesní liga, kam si jdeme udělat žízeň. Teď zas mlaďoši prohánějí nás a  my nestíháme :), přesně jako tenkrát, když jsme se smáli těm „dědkům“.

Cestoval jste už při studiu? Máte nějaké tipy pro studenty, kteří by také rádi cestovali – třeba jak to zvládnout finančně či časově při škole?

Jste zeměpisář, takže není moc překvapením, že rád cestujete – je nějaké místo, kam byste se opravdu chtěl podívat, nějaký velký sen? Těch snů je strašně moc a postupně se k nim dostávám, ale zatím toho není tolik, co mám procestováno. Třeba mi dost uniká Amerika – tam je toho hodně k  vidění, láká mě například Patagonie. Aktuální sen na  léto je Grónsko, takže uvidíme, jestli to vyjde. A  jinak dalším obrovským snem je Afrika – Etiopie, Kongo atd., kde je spousta zajímavých sopek, což je jeden z mých velkých koníčků – sopky a  šutry, těch mám plný byt.

6

Jeďte za  pár korun na Zakarpatskou Ukrajinu, do Rumunska. Poznejte svět. Prázdniny jsou dlouhé :)

Ale samozřejmě za ty roky, co učím, nějaké kroky zvládnu. Nemyslím si, že bych na tanec měl úplně vlohy, ale tancuji rád.

A co koníčky? Třeba co se sportu týče? Jaký vás nejvíce baví?

Co vám vůbec nejde?

Na prvním místě by byl asi snowboarding a  lyžování ve volném terénu – freeride. Také mě nadchl paragliding, ale to je spíš minulost. V  posledních letech jsem si oblíbil golf, ale to jsou spíše individuální věci. Z  těch kolektivních sportů je to florbal.

Zpěv. Já jsem strašný zpěvák. Mám to jako s  tím tancem, zpívám hrozně rád, ale můžu zpívat většinou jen ve  sprše nebo v  autě, protože se to prostě poslouchat nedá a nikomu bych to nepřál slyšet. Moje noční můra je, že budu muset vystupovat někde na karaoke.

Jakou hudbu rád posloucháte?

Je něco šíleného, co byste chtěl v životě udělat?

Hudbu poslouchám rád a  jsem typ člověka, který nemá vyhraněný žánr nebo styl a  poslechne si rád skoro cokoliv – takže od současných popových šlágrů přes Káju Gotta, klasické skladby od Dvořáka či klasický jazz až po r’n‘b, měl jsem i  výrazné hiphopové období, takže je toho opravdu hodně.

Cestoval jsem samozřejmě taky, ani ne tolik na gymplu, spíš až na vysoké škole. Tenkrát to bylo hlavně po Evropě, byla jiná doba. Dovolená s  rodinou či kamarády byla spíš do Chorvatska a Itálie. Dneska uvolňujeme studenty do Thajska, Srí Lanky, Dominikány a  je to úplně normální. Ale dneska je spousta možností a  cestovat se dá hrozně levně, když si člověk vezme stan, spacák, nějaké jídlo a vařič, jede s  kamarády... Takhle já jsem cestoval (cestuji), vůbec bych se toho nebál a rozhodně vám to všem doporučuji člověk vidí úplně jiný svět a otevře mu to oči.

Protože jste profesor maturitního ročníku a  na plese jste musel tančit, zajímá nás, jaký máte vztah k tanci?

Samozřejmě záleží, jestli je vám 15 nebo 19, to je rozdíl. Jste mladší? Vezměte stan nebo celtu a  jeďte vlakem kamkoli do přírody v  ČR. Jste plnoletí? Kupte si letenku za 500 do  Osla, za  6000 do  Pekingu.

Mám velice hluboké základy (smích), jelikož jsem absolvoval přesně dvě hodiny v tanečních a pak jsme s hochy usoudili, že nás víc baví jít na pivo do hospody a doma říct, že jsme byli tančit, čehož dodneška trochu lituji.

Já mám pocit, že dělám často šílené věci, ale spíš to je spontánní, občas si rád zablbnu (kolega Turek potvrdí :)), ale nějaké konkrétní plány na šílenost nemám. Nedávno jsme si také všimli tetování s poměrně zajímavým motivem hodinek s kozami, tak nás zajímá, jestli to mělo nějaký důvod nebo skrytý význam („je čas na kozy“ nebo tak něco)? Tetování byl obtisk „ze žvýkačky“, kterou jsem vzal v  nějakém obchodě, a přišlo mi vtipné si z vás udělat legraci - musím říct, že mě dost bavilo těch několik dnů sledovat reakce studentů. Někteří se i zeptali, někteří jen zvědavě koukali. Ale skrytý význam toho tetování, že na něm byly kozy – živý kozy – zvířata!, to byla spíš shoda náhod, než nějaký skrytý význam. Ale musím říct, že to byl zajímavý pocit, mít to na tom předloktí těch několik dnů.

zdroj: osobní archiv

Takže normální trvalé tetování by vás nelákalo? Kdyby to bylo na pár měsíců, tak ano, ale myslím si, že za pár let bych toho litoval a  chtěl bych to sundat. A  taky

7

GyBu Times

si myslím, že by mi rozhodně neslušelo, jako například Milanovi (Voračkovi). Nejsem na to typ, si myslím :)

Vařit ve výborně vybavené kuchyni z polotovarů? Nevím. Jinak bych si dovedl představit osobnější a  vlídnější atmosféru ve škole, ale to je dáno i její velikostí. A  samozřejmě spousta studentů by také mohla změnit svůj přístup, vážit si toho, co pro ně učitelé dělají.

Je na tomhle gymnáziu něco, co byste chtěl změnit, nebo vám tu všechno vyhovuje?

Plánujete být zase třídní?

Nic není dokonalé a  spousta věcí by se samozřejmě měnit dala. Třeba stravování. Názor, že jde „jen o školní jídelnu“ a  „co chceš za ty peníze“, v dnešní době neobstojí. Samozřejmě, že to není vždy špatné, ale někdy jen kroutím hlavou.

Nezáleží to jen na mně, ale hlavně na vedení školy, ale musím říci, že ta práce mě baví, a když budu mít tu možnost, určitě do toho znovu rád půjdu.

Anna Sojková

Filmový klub se představuje 7.  října. Den, kdy na naší škole vznikl Filmový klub. Co to ale vůbec znamená?

V  listopadu proběhlo naše první promítání. Byl to dánský snímek Polibek od Putina o  nelehké situaci mladé ženy z  mládežnického (a  také putinovského) hnutí Naši, která se dostává do společnosti novinářů s opačným názorem. V prosinci jsme promítali trochu oddechovější film Na sever od slunce o  dvou norských kamarádech, kteří za polárním kruhem zjišťují, co vůbec potřebují k  životu a  jestli může být dnes ještě člověk svobodný. Na začátku února jsme k 70. výročí osvobození Osvětimi zorganizovali krátkou besedu s  paní Doris Grozdanovičovou, pamětnicí Terezínského ghetta. Před besedou jsme ještě promítali britský snímek s  názvem Mladý, hrdý, nácek. Už z  názvu vyplývá, že se jednalo o  dokument o  Britovi, který vede tamní ultrapravicovou národní stranu.

Člověk v  tísni už mnoho let pořádá filmový festival Jeden svět, který se specializuje na nezávislé filmy z celého světa. Před pár lety se rozhodl festival rozšířit o projekt Jeden svět na školách – tedy promítáni filmů dětem a studentům. V rámci této akce začalo vznikat několik prvních filmových klubů. Z jejich zakladatelů – studentů – se stala parta kamarádů a  nejen že spolu sdíleli tipy na dobré filmy, ale začali společně pořádat besedy s  pamětníky, panelové debaty a  jiné akce k  náboru nových „klubáků“, a  tedy k  rozšiřování projektu do  dalších škol. Nás to zaujalo a  se souhlasem paní ředitelky jsme založili klub a připojili se tak k  desítce dalších škol z  celé republiky. Díky tomu máme možnost promítat filmy z  rozsáhlé databáze, které byly uvedeny na minulých ročnících festivalu.

Na polovinu března plánujeme další besedu, tentokrát na poněkud oddychovější téma. Doufáme, že se příště zúčastníte i Vy!

8

Maturanta ZV z  8. B jste již mnohokrát mohli vidět ve společnosti patnáctileté AL. Ne, nemá ji na hlídání, už skoro čtyři měsíce spolu chodí. Ale jak se říká, věk je jenom číslo, a my doufáme, že jim to co nejdéle vydrží.

Maturant TR se nedávno zakoukal do krásné SK. Snad je to tím, že jsou oba tak stydliví, ale jejich přátelství se stále nepřehouplo v nic víc. Možná se to časem změní, v redakci věříme, že by se k sobě skvěle hodili!

Někt eré románky bohužel končí až příliš rychle. Pár MN a  KH, o kterém jsme vás informovali v minulém čísle, se v  pátek třináctého rozešel. Na té pověře o nešťastném dni přeci jen něco bude…

Profesor JC se buď velmi rád baví vytvářením drbů nebo se rozhodl hrát si na  dohazovače. Jak jinak si vysvětlit, že se naší šéfredaktorky KH neustále ptá na maturanta z  bilingvní sekce MS, kterému se KH údajně líbí?

JB si očividně z  rozchodu příliš nedělá - než aby zaháněl smutek alkoholem, rozhodl se zalovit ve vodách svého ročníku a úspěšně. Nejen maturitní ples, ale i valentýnské odpoledne na BudCupu si totiž náramně užil s KJ. Přejeme tedy novému páru jen to nejlepší!

Nevěra některých spolužáků je pro naše agenty záhadou. Proč to tedy MV vykřikuje v jídelně před  ostatními? Má tajné informace, nebo prostě žárlí?

Maturant JK se ukázal jako zkušený svůdník, na plesové afterparty začal nejdříve se svou spolužačkou CC, od které bychom tohle rozhodně nečekali. Nakonec u  něj ale zvítězila BM z předmaturitního ročníku...

9

GyBu Times

„T

a škemráme „fakt už jen o jednu poslední fotku“.

Filip Mašek

Ples ples

y jdeš fakt pozdě i  na svůj maturiťák?“ křičí na mě Tereza Nečasová do telefonu, a  já se přesto nepřestávám usmívat. Nemůžu přestat. Dnes je přece náš velký večer! Večer všech, co jsme, ať už kratší či delší dobu, přežili na Budějovické - škole, která nám za ty roky chtě nechtě přirostla k srdci. „Vždyť už tam za chvilku budu,“ snažím se uklidnit spolužačku a  tvrdím jí, že už jsem na Muzeu, ačkoliv se stále kochám výhledem na Thomayerovu nemocnici z okna autobusu. „Ty seš fakt nenapravitelnej,“ utrousí můj večerní doprovod a  položí mi telefon. „Je lepší přijít pozdě, než přijít neupravený…“ zkouším ještě zavtipkovat, ale odpoví mi pouze pípání zavěšeného hovoru.

láhev otevřou jako první. Nácvik probíhá velice plynule a po rychlém uhašení žízně se už během několika chvil od  vchodu ozývají hlasy nedočkavých rodičů a  kamarádů. Zanedlouho už Lucerna spokojeně šumí všudypřítomnou zábavou i  nervozitou, ve vzduchu se mísí desítky různých parfémů, které jsou spolehlivě potlačeny v  kuřáckém patře, a  dámské záchody se již pyšní dlouhými frontami plnými mračících se princezen a  jejich močových měchýřů. Vyzvednout kytku. Přinést kytku do  ředitelské lóže. Splněno! První úkoly večera mám za sebou a  přichází nástup. Nadšený moderátor dává svými slovy pokyn k hudbě a my vcházíme na parket. Sál jásá a  všechny smysly se nemůžou nabažit stovek vjemů, které na ně právě působí. Máváme, smějeme se, užíváme si chvilku slávy a  mně nabíhá slušná tréma z  mého studentského projevu. Když mi pár sekund před jeho začátkem paní v  zákulisí říká, že ho „někam tady položila“, jdou na mě mdloby. Naštěstí paní a  její naběhnutá žíla na čele desky najdou a já vstupuji na pódium, kde jsem okamžitě v  plné síle zasažen světlem tak oslepujícím, že i kdyby byl sál přede mnou prázdný, nevšiml bych si toho. Něco řeknu, v  uších mě zabolí vlastní hlas linoucí se z  reproduktorů, a  když v  silné záři spatřím byť jen na okamžik usmívající se kamarády, zhluboka se nadechnu a hecnu se – teď to prostě řeknu a bude to senzační. Povedlo se. Publikum jásá a  po satirickém pojetí španělského projevu, který určitě zahřál u  srdíčka pana španělského velvyslance a  zbytku studentů odhalil jejich jazykové mezery, se konečně začíná šerpovat, fotit a tančit. Kdyby se někdo snažil spočítat úsměvy, které rozzářily v  ten moment Lucernu, nedopočítal by se. Rodiče kolem nás krouží se svými fotoaparáty jako žraloci před útokem a  my zase jako neúnavné hyeny stíháme upoceného fotografa

Celou cestu přemýšlím, jak to všechno dopadne, jestli se povede vystoupení, zdali se nezakoktám při projevu či nerozdrtím třídní profesorce při tanci prstíky. Usmívám se jak blbeček na  všechny kolemjdoucí a  nepřestávám si užívat zkoumavé pohledy spolucestujících v  metru, zvědavě pohlížejících na mé vyleštěné boty a  kravatu. Stará paní naproti mně mi vrací široký úsměv, a  pokud nebyla dementní, tak vám přísahám, že mi v duchu přála, ať si ten ples užiju. Příchodem do Lucerny se ale vše mění. Najednou vidím ten prázdný sál, kde už za chvíli budou tleskat stovky lidí, kde prožijeme jednu z  nejhezčích událostí celého studentského života a kde budeme za hlavní hvězdy právě my, maturanti. Již známé tváře šatnářek z Lucerny se mračí mezi prázdnými věšáky, zato přízemí je již plné nedočkavých spolužáků. Rázem jsem obklopen načančanými princeznami, které uzavírají pakty s ďáblem, jen aby v příštích pěti hodinách nemusely s  obrovskými šaty na záchod, a  elegantními mladými muži, kteří se dohadují, kterou že tu propašovanou

10

v  této zemi. Kluky převlečené za holky, odhalování těl a  bizarní taneční kreace třídního profesora či profesorky. Naše vystoupení jsou směsice těchto tří a  ještě mnoha dalších věcí. Je úplně jedno, zdali se na parketě prohánějí žlutí panáčci v  montérkách a  afro parukách a  jejich energický profesor nebo kuřata ruku v  ruce se supy za korejské hudby plné kokrhání a  kvokání. Nezáleží na tom, jestli v  rytmu muziky pochoduje utrápená třída převlečená za vězně či se před zraky všech mění studenti na hejno prazvláštních krabů. Není důležité, jestli se slečny svíjejí na zemi, zatímco kolem nich běhá epileptický kůň nebo se od  mazurky a  SpiceGirls dostáváme až k hiphopové písni o velkém hadovi (mrk mrk). Není to totiž žádná soutěž. Jediné, co v  nás zůstává, je vzpomínka na  to, že jsme si zakroutili před tisícihlavým publikem pozadími a náramně si to užili.

Tak už se stalo, že jsem kluk. A  také se stalo, že naše třídní profesorka je žena. To si dle plesových tradic říká o  tanec. A  podle mě si to zase říká o  katastrofu. Kdyby mi tenkrát taneční mistr Hes na  hodině neřekl do mikrofonu před celým kurzem, ať „zastrčím to panděro“, tak bych tam možná ještě někdy přišel a tanci se naučil. Jenže jak říká úplně jiný pan Hes: „Dějiny neznají kdyby“. Takže si dovedete představit, jak vypadá můj tanec s  paní profesorkou Borůvkovou. Chvíli mě vede ona, chvíli ji vedu zase já, ale vedu ji do neštěstí. Stačí krok vedle a už to vypadá, jako kdyby dva medvědi vykradli lihovar a pak se rozhodli zkusit wrestling. Profesorka se směje, já se snažím jí nezpůsobit trvalou újmu, ať už psychickou či fyzickou, a  taktně (ale přesto silně) ji posílám za dalším nešťastníkem. Ony ty taneční asi fakt k něčemu byly, co?

Zívnutí tady a  zívnutí támhle. Starší generace se loučí se svými potomky a dává jim mnoho cenných rad na  afterparty, zatímco mladá generace koulí očima a  nemůže se dočkat přichystaného mejdanu. Krásné účesy děvčat vypadají najednou v kombinaci s džínami zvláštně a  kluci se konečně naplno nadechují po hodinách škrcení hroznýšem zvaným kravata. Sál již teď tančí úplně celý, nesmrtelné hity z  Pomády lákají i  profesory dolů na parket a  já se opírám o sloup ve třetím patře a mávám na  rodiče, kteří spolu odcházejí ven. Ještě nasávám atmosféru plesu a  odcházím do  Karlových lázní. Jak dlouho se to celé plánovalo a  organizovalo, kolik hádek se kvůli tomu muselo uskutečnit a  kolik peněz a  úsilí to muselo stát, tak stejně rychle, hladce a  příjemně celý večer utekl. Slyšel jsem říkat jednoho rodinného známého, že si vlastně na svůj maturitní ples ani nepamatuje, protože to měl někde v nějakém malém sále v snad ještě v menším městě a že to není vůbec tak důležité, jak se říká. Tenkrát jsem si myslel, že se plete, a teď už vím určitě, že pravdu neměl. Na   tenhle večer se totiž zapomenout nedá a  vím, že rozhodně nejsem jediný, kdo to tak cítí. :)

Průměrná hladinka sálu stoupá a  perfektně se doplňuje s  příjemně hrající kapelou. Profesorský tanec skončil pro jistotu hned u  baru a  spolu s  mou učitelskou společnicí se shodujeme na tom, že to je náš tanec nejoblíbenější. Zajímavé, že takový v  tanečních nikdy neučí. Několik pater sálu je již k prasknutí naplněno fotícími se rodinkami, bývalými studenty vzpomínajícími na svou velkou noc, ale i  mladšími spolužáky, kteří si u  výčepu piva marně stoupají na špičky, a  maturanty, kteří hledají své ztracené kamarády. Jedním z  mnoha nepsaných pravidel Lucerny totiž opravdu je, že pohlcuje lidi. Jakmile někoho ztratíte, máte minimální šanci ho v  davu opět najít. Pokud to ovšem není kuřák, kterého spolehlivě najdete ve třetím patře. Vystoupení. Předtančení. Půlnoční překvapení. Často jsem slyšel názor, že je to prostě soutěž mezi maturitními třídami o  to, kdo publikum oslní nejvíc. Jsou tři věci, které můžete každý rok čekat ve vystoupení aspoň jedné třídy na plese jakékoliv školy kdekoli

11

multi kultura lismus

Anna Sojková

Když zapomeneme na média

J

e na čase, abychom se v našem časopise konečně pustili do mírné kontroverze. Proto vám představuji osmnáctiletou studentku Nadiju Konstantinovnu Šlenčak, která je původem z Ukrajiny. Povolanějšího člověka už si snad na takový rozhovor nemůžeme přát.

Ano, mám tam příbuzné. Dříve jsme tam jezdili každé léto, ale čím jsem starší, tím méně mě to tam táhne. Uvažují tvoji příbuzní o  emigraci? Popřípadě přijeli by sem za vámi? Nepřemýšlejí, jejich život je tam, mají tam pozemky, všechno… Na vesnici domy, zvířata, není to prostě možné. Máš aktuální zprávy o dění? Mám nejaktuálnější zprávy od příbuzných a přátel z těch krajů a dále i z televizních novin. Doma se o tom občas bavíme. Odkud čerpáš informace? Já osobně čerpám informace od rodičů, oni se o  to zajímají více, přes příbuzné, zprávy z Ukrajiny a z Ruska, atp. Kdyby ses měla rozhodnout, jestli jsi spíš Ruska nebo Ukrajinka? Spíš Ruska. Hodláš se v budoucnu vracet na Ukrajinu? V  budoucnu se vracet nehodlám, chci spíš naopak odcestovat i  z  Česka někam do zahraničí. Láká mě studium v Austrálii nebo v Americe…

Jak dlouho už žiješ v Česku?

Jak to aktuálně vypadá ve tvé vesnici?

V  Česku žiji od svých čtyř let. Narodila jsem se ve východní části Ukrajiny v  městečku Kramatorsk. Za svůj domov ovšem považuju Česko vzhledem k tomu, že tu žiji už od malička. Cítím se být Češkou, můj život je prostě tady, tam už jsem někým cizím. Doma mluvíme rusky, ale ukrajinštině rozumím.

Nemám příbuzné jenom tam. Ve vesnici je to v  pohodě, ovšem poblíž městečka, kde jsem se narodila, se stále něco děje, lidé umírají. Ale z mých blízkých se zatím nikomu nic nestalo, jen pár známých odjelo k  příbuzným do jiných krajů. Do bojů se ale nikdo z nich nezapojil.

Takže máš příbuzné stále na Ukrajině. Jezdíš za nimi?

12

Kdyby se situace radikálně zhoršila, udělala bys / udělali byste něco?

porušuje Ukrajina tím, jak vlastně ten konflikt vzniknul, tedy „zakázání ruštiny“ ve východní části Ukrajiny. Možná narážíš na to, že se Krym připojil k Rusku.

Kdyby se situace zhoršila, tak bych / bychom něco rozhodně udělali, protože za rodinu dáme ruku do ohně.

Rusko je mírná země, soběstačná. Nemá potřebu se spojovat či tak něco jako jiné země, např. členské státy EU. Ohledně Krymu, hodně lidí si myslí, že Putin obsadil to území pro své potřeby, pro potřeby Ruska, ale to je velký omyl. Přibližně 96% lidí žijících na Krymu se chtělo připojit k Rusku.

Na čí straně stojíš? A proč? Řeknu to takhle… Štve mě ukrajinská vláda, která je dle mého názoru prostě prohnilá. Lidé odmítli přijmout určitá ustanovení… V  té oblasti lidé mluví rusky, oni válku rozhodně nechtěli, přišli s tím, že jsou proti, a byl jich velký počet, a  co udělala vláda? Místo toho, aby to zvážila, tak na ně poslala vojáky, začala zabíjet nevinné lidi. Co jim zbylo než se bránit? Kdo by chtěl žít v  takové zemi? Rusko už odedávna chtějí zlikvidovat všichni, protože je to velice mocná země. Amerika v ní stále vidí hrozbu, Ukrajina, válka… Je jedno jak, proč… Rozpoutat válku a  zničit Rusko. Ukrajina je jen loutka v rukou Ameriky, to je můj názor. Proti Rusku nic nemám. Já stojím za tím, že by si lidé měli rozhodnout, co chtějí. Mám zprávy od známých, vím, co se tam doopravdy děje… Ne všechny ty zprávy, co jdou do světa. Lidé bránící svoje území, nesmyslná rádoby válka. Já dokonce chci, aby se část Ukrajiny připojila k  Rusku právě z  toho důvodu, jak se stát chová k těm lidem.

Není podle tebe současný vládce V. Putin příliš radikální? Stojíš za ním? Nevím, jestli se dá říci, že za ním stojím. Spíš doufám, že ten člověk dokáže předejít konfliktu, válce a  to teď závisí právě na něm. Některé jeho postupy, projevy mnoha lidem nepřijdou správné či dobré, ale takhle situace a  vzniklý konflikt také nejsou vůbec jednoduché. Troufám si říct, že většina tvých kamarádů má v této věci opačný názor. Necítíš na sebe z jejich strany tlak? Nepřesvědčují tě? Tak to je dobrá otázka. Ano, stalo se, že jsem se o tom s kamarády bavila. Ovšem oni nevědí vůbec nic, jenom to, co se děje v televizi, média jsou v dnešní době hrozně manipulativní. Když mám na  to tenhle názor, tak na něčem stavím. Něco je na pravdě, něco si domyslím. Ale když už, tak jdu logickými kroky. Když se zeptám kamarádů na hlubší smysl, proč stojí zrovna za tím a  tím názorem, tak odkážou na média. Můj oblíbený citát z knížky Meče pravdy: „Lidé jsou hloupí,“ někdy se mi jeví jako ovečky. Spíš já přesvědčuju svoje kamarády než oni mě a pokud někoho nepřesvědčím, tak jenom kvůli tomu, že je jim nesympatický Putin a  mají na něj určitý názor z  médií, což jim neberu, ale jde o samotnou podstatu, o  válku, o  konflikt. Moje devatenáctiletá kamarádka z  Ukrajiny mi napsala tohle: „Amerika za to rozhodně může. Rusko a Amerika vedou válku na našem území, a umírají naši lidé, nevinní lidé.“

Jak tedy vypadá podle tebe situace na Ukrajině doopravdy? Situace vypadá tak, že proti sobě bojují lidé, co brání území, a  ukrajinská vláda. Rusko se svými vojenskými silami rozhodně nenakráčelo na Ukrajinu, protože to by vedlo k válce. Nějaká pomoc ze strany Ruska tam určitě je, ale jaká přesně jsou pouze domněnky, ať už jsou to zbraně či humanitární pomoc. Jak se stavíš k  názoru, že Rusko porušuje základní lidská práva? Nevím, jakým způsobem Rusko porušuje základní lidská práva. Vím, že je rozhodně

13

multi kultura lismus

Zuzka Říhová

Adam Kolář

Rozmysleme si, koho si sem přivedeme

I

Přistěhovalci nám sem přinášejí svoji kulturu, která je někdy bohužel neslučitelná s naší. Ne vždycky se ovšem oni chtějí přizpůsobit. My jim musíme dopřávat naprostý komfort, v jejich zemi by to ovšem většinou neudělali. Zkuste si třeba přiskotačit do Bagdádu, že si chcete postavit kostel. Dávám vám maximálně týden života. Nebo si zkuste prosadit vánoční stromeček na náměstí. Mrtví.

migrační politika je dnes hojně rozebírané téma, především se spojuje s  uprchlíky a  přistěhovalci z  Blízkého východu. Společnost se kvůli nim rozdělila na dvě části (neberte to jako útok, jenom jako holý fakt). Jedna z nich souhlasí s  přijímáním přistěhovalců a uprchlíků, a druzí jsou proti (jak jinak :)). Já bohužel/bohudík patřím do té druhé skupiny. Vzhledem k  momentální vyhrocené situaci jsem pro uzavření hranic a  nevpouštění dalších lidí, a  to odkudkoli, ať už z  Blízkého východu, Afriky nebo odjinud.

Neuznávám argument, že my jsme přece kulturně napřed, tak budeme mírumilovnější než oni. Ano, jsou něco jako mladší bratr naší kultury, ovšem mladší sourozenci se vás normálně nesnaží zabít. Je sice hezké, že se k  nim chceme chovat lépe a vítat je tu jako na dovolené, ale to máme sedět se založenýma rukama jako fackovací panák východu a  říkat s  připitomnělým úsměvem: „Musíme se chovat lépe než oni, jsme vyspělejší.“? Jak vy nám, tak my vám. Jinak se tyto konflikty potáhnou donekonečna, umře spousta nevinných lidí na obou stranách, ale když si mám vybrat mezi nevinnými lidmi tady a nevinnými lidmi tam, tak si vyberu právě svoje lidi, svojí rodinu, svoje přátele, sebe. Jsem sobecký člověk.

Nyní chce Česká republika přijmout uprchlíky (děti) právě z Blízkého východu. Myslím, že to není nejlepší nápad. Nikdy nemůžeme vědět, koho si sem přivedeme. Jistě, informační služby tvrdí, že je prověřují, ale jak to chtějí udělat? Jak to mohou pořádně dohledat? Pokud vy se vydáte do nějaké země s  tím, že jste uprchlík, změníte si jméno, popřípadě si o  sobě vymyslíte všechno ostatní. Jak v té zemi mohou zjistit, jestli jste opravdu ten, za koho se vydáváte, nebo úplně jiná osoba? A  navíc pokud byste byli z Blízkého východu, kde se podobné věci dají zjistit mnohem hůř než tady? Jsou to sice jen děti, ano, ale to neznamená, že musí být nutně naprosto neškodné. Není tomu tak dávno, kdy se v Nigérii odpálila desetiletá holčička. Islamisté svým lidem vymývají mozky. Neříkám, že právě tyto děti jsou pološílení radikálové, ale můžeme si dovolit riskovat? V této době? Kdo mi zajistí, že až půjdu do školy, tak 10 metrů ode mě nevybouchne nějaký šílenec? Nebo že mě někdo neupálí jako se to stalo v Německu, kde dva islamisté upálili 19letou těhotnou dívku? Nevím, jak u ostatních, ale u mě pud sebezáchovy stále ještě funguje. Nechci se přidávat k  davové hysterii, možná je ale tato hysterie na místě.

Na závěr bych chtěla všechny ujistit, že neříkám, abychom odsud vyhnali klidně žijící lidi, kteří nedělají problémy, ale zamyslela bych se nad pouštěním dalších lidí přes naše hranice. Máme spoustu vlastních problémů a další si sem přivážet nepotřebujeme. V jiných zemích, kde mají muslimských přistěhovalců mnohonásobně víc než my tady, řeší hodně problémů spojených právě s těmito přistěhovalci. Co se teroristických útoků týče, většina z nich nebyla podle statistik provedena muslimy, ovšem muslimské útoky bývají nejkrvavější a  mají nejvíc obětí. Měli bychom si rozmyslet, koho si sem přivedeme.

14

Kam na kebab?

K

otázce multikulturalismu rozhodně patří i odlišné zvyky, tradice a v neposlední řadě i  pokrmy. Rozhodl jsem se přispět do GyBeatu nečím praktickým - průzkumem, kde v Praze seženete nejlepší kebab. Známkování jako ve škole. Kačerov

Budějovická

V podivně vyhlížejícím stánku vás přivítá a  mírně vyděsí typická romská žena. Po vstřebání úvodního překvapení si povšimnete slibné ceny a těšíte se na levný oběd, nakonec ale zjistíte, že dobré ceně odpovídá i  porce, každopádně chuťově patří tento evidentně neasijský stánek překvapivě k nadprůměru.

Nový kebab nahradil pekárnu Kabát, udělal dobře? Zřejmě ano, protože alespoň prozatím si drží dobrou úroveň a  ještě zlepšuje pověst stánku stejného řetězce na Hájích. K  dispozici je mnoho variant připraveného masa. Obsluha sice nehovoří plynně česky, je však milá a ochotná, chuťové odpovídá nový kebab v  podchodu svému staršímu bratrovi na Hájích.

chuť - 2; ochota - 3; porce - 4; cena - 1-

chuť - 1-; ochota - 1; porce - 2; cena - 3 Háje Jak již bylo zmíněno, nová pobočka stejného řetězce je k  nalezení i  u  nás na Budějovické. Stará klasika na konečné ale rozhodně nezklame. Snad jen mírně zmatená obsluha a ne zrovna okouzlující sídliště Jižního Města mírně zkazí chuť z jinak velmi dobře připraveného kebabu. chuť - 1-; ochota - 2; porce - 2; cena - 3 I.P. Pavlova

Anděl

Uprostřed ruchu velkoměsta nalezneme stánek na zastávce hned pod KFC. Bohužel samotný kebab až nečekaně zřetelně odráží právě velkoměsto. Zvláštnímu chlápkovi v  okénku jde jen o  to, aby vás co nejrychleji odbavil, takže se nelekejte, až vám polovina kebabu vypadne spodem nedobře zabalené tortilly. Zde jsem jedl jen jednou a znovu již nebudu.

Anděl je naše poslední zastávka, která je zároveň nejvíce z  ruky, vězte ale, že rozhodně stojí za to. Ihned nad metrem nalezneme stánek, který nabízí velmi dobrý kebab. Obsluha má sice evidentně naspěch, o dobré jídlo a požitek z něj vás však v žádném případě nepřipraví, těšit se můžete také na veliký výběr.

chuť - 3; ochota - 4; porce - 3; cena - 2-

chuť - 1-; ochota - 3; porce - 2; cena - 3

15

multi kultura lismus

Kristý Hrdličková, Zdeněk Völfl, Tommy Rybecký

Vous êtes Charlie?

T: Tady jsem vám přinesl nejnovější výtisk Charlieho Hebda. I  pro  neznalce francouzštiny jsou to docela zajímavé noviny. A zvlášť v souvislosti s okolnostmi, za jakých bylo toto číslo vydáno, nutí k zamyšlení. Mně osobně se to zdá trochu přehnané. Celé noviny jsou plné urážek a  výsměchu, přičemž většina z  toho směřuje na  muslimy. Kromě jednoho obrázku papeže jsou téměř všechny protiislámské a v  podobném duchu Charlie Hebdo funguje již delší dobu. K: Jsou to karikatury a ty mají lidi pobavit, nejsou myšleny jako urážka. A  nikdo tě nenutí je číst, pokud se ti nelíbí. Chápu, že Charlie pravidelně zasahoval citlivá místa muslimů a vůbec celý jejich způsob a dokonce i smysl života. Ale já zkrátka vidím rozdíl ve vtipném poukázání na nějaký očividný fakt a tím, kdyby zobrazovali a zesměšňovali konkrétního muslima.

Z: Jenže musíš pochopit, že zesměšnění náboženství je pro věřícího zesměšnění jeho samého. My tři jsme všichni ateisté, že? Jen těžko si dokážeme něco takového představit, protože pro nás je nejsvětější právě ta svoboda. Oni to prostě vnímají jinak. T: S tím souhlasím. Pokud jde o karikatury, beru je jako skvělý způsob poukázání na nějakou skutečnost ve společnosti nebo politice. Je ale rozdíl mezi karikaturou nějakého politika, který si svou kariéru a její směřování sám zvolil, a karikaturou muslima či nějakého symbolu jeho víry.

Z: …každopádně reakce tímto způsobem jsou špatné pro obě strany a nic nevyřeší. Rozhodně celá tahle událost uškodila hlavně muslimům samotným. Pokud vím, drtivá většina z nich s tím nemá vůbec nic společného. Nutit je k  tomu, aby se omlouvali (což mnoho lidí po muslimských komunitách chtělo), mi přijde podobně uhozené jako přijít za svým pokřtěným spolužákem a chtít po něm omluvu za pálení čarodějnic. T: Vím akorát o té, která byla formou vypálení jejich redakce před pár lety… K: Řešením tohoto střetu ale přece nemůže být ozbrojený útok. Existují snad civilizovanější způsoby, jak vyjádřit nesouhlas. Myslíte, že Charlie Hebdo dostával nějakou negativní zpětnou vazbu? Z: Je to vlastně střet jejich nejvyšší hodnoty, tedy víry, a naší nejvyšší hodnoty, tedy svobody. Otázkou je, zdali můžou žít lidé s  odlišnými hodnotami vedle sebe. Možná by stačilo jen trochu respektu, který Charlie rozhodně postrádá.

K: A tím se dostáváme k toleranci, kterou se všichni ohánějí… Nemůžu si pomoct, muslimové v Evropě jsou zkrátka menšina, musí respektovat naši svobodu. Samozřejmě, že je správné je tolerovat, já osobně proti muslimům vůbec nic nemám, ale přizpůsobit by se měla právě menšina.

16

T: Hodně lidí to bere jako útok na svobodu slova. Rád bych ještě doplnil protiislámské směřování novin. V roce 2009 byl vyhozen dlouholetý kreslíř Siné poté, co karikoval sňatek syna tehdejšího francouzského prezidenta s židovkou a jeho následnou konverzi k judaismu. Tolik ke svobodě slova v Charlie Hebdo. Z: To je další funkční příměr. Oni berou zobrazení Muhammada jako něco za hranicí, my tak vnímáme třeba vtipy o holocaustu.

K: Pokud vím, tak právě o holocaustu platí i jisté mezinárodní úmluvy a  třeba právě karikatury na toto téma jsou zakázané… Mimochodem, víte, co řekne Hitler Židovi, který vysypává popelník? – „Hledáš někoho?“ Z + T: (smích) To bylo fakt zlý!

K: Já vím, omlouvám se. Ale copak tohle znamená, že podporuji holocaust? Asi těžko, a žádnému Židovi bych to také neřekla. A jaký je rozdíl mezi tímto vtipem a Charlie Hebdem? T: To, že ty ho říkáš jen těm lidem, u kterých víš, že na něj nebudou reagovat negativně. Pokud bys ho ale otiskla například do novin nebo časopisu…

K: Já bych jím byla jen v jednom z jeho významů. Každý to křičí, ale každý tím myslí něco jiného. Jedni, jako třeba i já, tím „jen“ vyjadřují soustrast a dávají najevo svůj nesouhlas s tragickou událostí, která se odehrála, s teroristickým útokem. Druzí jdou více do hloubky, než jen ke zmařeným životům. Neúprosně brání právo na svobodu slova. Třetí pak toto heslo považují za výstup proti islámu a  využívají jej, stejně jako provedený útok, k  šíření, podporování a zasévání xenofobie. Ve větě „Je suis Charlie“ se toho skrývá mnohem víc.

Z: Na tohle musím použít skeptické „epoché“, čili zdržení se úsudku. Mou nejvyšší hodnotou je svoboda a náboženským dogmatům nerozumím. Ale rozhodně se nebudu řídit úslovím „podle sebe soudím tebe“. Vím, že svět kolem sebe teď stejně neovlivním, a tak jen sleduji, jak všichni šílí, shánějí placky a hádají se. Každý má svou pravdu a nikdo ho o opaku nepřesvědčí. Občas jen zírám s otevřenou pusou, jak se lidé, kteří si nebyli schopni o Islámu přečíst ani článek na Wikipedii, rozohňují a nejraději by všechny muslimy nechali postřílet. Inu, jak říká definice, xenofobie je strach z cizího. Neznámého. Není chyba v neznalosti?

T: Karikatury beru jako skvělý způsob vyjádření názoru a smířil bych se i s jejich namířením na církve, které mi jako instituce v mnoha ohledech vadí. Na Charlie Hebdo se mi ale nelíbí ta jednostrannost. Neobstojí ani argument o množství muslimů ve Francii, židů a jiných menšin je tam taky spousta. Proto se nepovažuju za Charlieho ve smyslu vyjádření podpory těmto novinám. Lidé a zejména média ale mají tendenci škatulkovat a zjednodušovat: buď je Charlie, nebo schvaluje útok. Proto byly fascinující reakce na prohlášení například papeže nebo českého duchovního Tomáše Halíka, kteří se oba nad celou událostí zamysleli trochu zeširoka a nepřidali se k davu „Čárliů“.

Z: Asi se shodneme, že my tři se neshodneme. I když to vypadá, že skoro všichni jsou v názoru na toto téma jednotní. Všichni jsou Charlie.

K: No jistě, všudypřítomné heslo dnešních dní, Je suis Charlie. Vy jste Charlie?

17

multi kultura lismus

Tommy Rybecký

Arbeit macht frei

D

robný déšť se snáší z  šedivé oblohy. Chladný vítr proniká vrstvami oblečení. Již dávno opadané stromy dokreslují nepříjemnou atmosféru místa. A  přesto žádný z  těchto faktorů není příčinou toho mrazení v kostech.

Pod branou

Z  nápisu nad hlavou se přezíravě dívá obrácené B, údajný akt odboje, který během pár let viděl mnohé. Do obou stran se rozbíhají dvě řady vysokých plotů z  ostnatého drátu, doplněné vždy po několika metrech dřevěnou cedulí s namalovanou lebkou a nápisem HALT! O  skrytých vlastnostech ostnatého drátu pak informují slova Hochspannung, Lebensgefahr (vysoké napětí, nebezpečí životu).

koncentračního tábora v Dachau Rudolf Höss. Ten také později dostal za úkol nalézt způsob, jakým bude „židovská otázka“ vyřešena. Kasárenské budovy v  současnosti fungují jako muzeum. Expozice jsou doplněny mnoha působivými předměty a  dokumenty z  doby fungování tábora, návštěvník si tak může prohlédnout artefakty jako cestovní kufry, boty či brýle. Tedy – hromady po tisících kusů od každého.

Kdysi životu nebezpečné dráty obepínají komplex budov, který byl před druhou světovou válkou kasárnami polské a ještě dříve rakousko-uherské armády. Rozkaz Heinricha Himmlera z 27. dubna 1940 mu však dal zcela nový účel. Přebudováním areálu na koncentrační tábor byl pověřen svědomitý důstojník SS a dosavadní velitel

Osvětim Komplex vyhlazovacích a  pracovních táborů založený na jaře roku 1940. Původně zaměřen pouze na polské politické vězně a odbojáře, později vybrán jako místo pro „konečné řešení židovské otázky“.

Mezi domy se skrývají ještě tři důležitá místa – u bloku číslo 2 to je die Schwarze Wand, střelnice. Na opačném konci tábora se nachází Krematorium I. A pár metrů od něj dům, ve kterém žil Rudolf Höss se svou rodinou.

KL Auschwitz I. vznikl na místě bývalých polských kasáren, kapacita byla postupně navyšována na 30 000 osob. Výstavba KL Auschwitz  II. Birkenau zahájena na podzim roku 1941, cílová kapacita měla být 200 000 osob. Z plánovaných čtyř částí dostavěny pouze dvě.

Konečná stanice

Železniční vlečka vedená z osvětimského nádraží nás z  prostředí bezelstně vypadajících cihlových domů přivádí k  bráně do objektu, který vstoupil do  dějin. Zde, nedaleko obce Březinka, totiž v roce 1942 vznikla doslova továrna na vyvražďování. Za branou se koleje větví a  vzniká tak nádraží, na kterém nikdy nikdo do vlaku nenastoupil.

Součástí tábora Osvětim-Březinka byla také krematoria II. a  III., spojená s plynovými komorami v podobě sprch. V roce 1942 byl zahájen provoz třetí části, KL Auschwitz III. Monowitz. V současnosti stále stojí většina původního tábora i  s  krematoriem I. Část obytných budov a všechna tři krematoria v OsvětimiBřezince byla před koncem války zničena.

Po obou stranách nádraží se vinou již známé ploty z ostnatého drátu, za nimiž se do dáli rozebíhají uličky, kdysi propojující asi 300 převážně dřevěných baráků. Z nich se dodnes zachovala necelá stovka.

27. ledna 2015 uplynulo 70 let od příchodu sověstské armády do Osvětimi.

zbořeniště. SS se zde snažili zahladit stopy po dvou „multifunkčních“ budovách. Krematoriu II. a III., životním díle Rudolfa Hösse.

„Pochopil jsem, že plánováním stavby tak grandiózních rozměrů poprvé koncipuji použití prostředků na úrovni historického úkolu, který mi připadl.“ - z knihy Smrt je mým řemeslem založené na hössově autobiografii (Robert Merle, 1952)

V  letech 1940-45 prošlo branami všech tří částí osvětimského koncentračního a vyhlazovacího tábora 1,3 milionu osob. Z nich 1,1 milionu jen jedním směrem.

Na konci nádraží se v  současné době nachází zdánlivě neidentifikovatelné

18

19

dění kolem nás

Divadelní novinky Tanec smrti

přeplácanou scénu plnou neladících kulis a  rekvizit, které jsou na jevišti naprosto zbytečně. Děj se odehrává na podzim, v době Dušiček či Halloweenu, chcete-li. Ale proč je celá scéna pokrytá hromadou spadaného listí, o  které herci stejně jen zakopávají a  které ani v  obýváku, ani v hospodě nemá co dělat, a přímo geniální svíčkové pole je natolik upozaděno, že si ho skoro nevšimnete? A  proč je tam proboha ta blikající dýně?

Kristý Hrdličková

Sice bez Boha, ale zato s dýní!

N

evěřila jsem, že to někdy řeknu, ale Švandovo divadlo mě poprvé v  životě zklamalo. Ponurá, psychologická, nutící k  zamyšlení, ale především zdlouhavá, nevyvážená a  zbytečně komplikovaná taková je inscenace divadla „na druhém břehu“ Dům bez Boha.

zdroj: Švandovo divadlo

pro tuto. Čas na přípravy se tak značně zkrátil. Dalším nešťastně zvoleným prvkem je místo. Hned zprvu musím říct, že text hry je opravdu výjimečný. Dodo Gombár, umělecký ředitel Švandova divadla, se s  ním v  roce 2008 dostal do  finále cen Alfréda Radoka a  rozhodně právem. Ponurá atmosféra leží jako těžká bílá mlha nad každou větou, citace z evangelia dodávají textu zamyšlení hodný ráz, všechny postavy jsou nuceny odhalit v  jistém momentu i  ta nejskrytější místa své duše (která prý váží 21 gramů) a  ty nejsilnější myšlenky se skrývají v nejvtipnějších replikách („A kdo ji jako zvážil? Asi nějaká váha, ne?“) Nádherný text, který je ovšem tak složitý, že se na něj musíte plně soustředit. A  když chcete stíhat i  vše ostatní, co se na jevišti děje, zvládnete to jen těžko. Dům bez Boha si dovedu představit jako rozhlasovou hru. Velká scéna jí nesvědčí. A  když už se u  Švandů rozhodli, že ji nastudují, tak bych ji alespoň uváděla v  menším Studiu, kde je divák hercům mnohem blíž a  vše, co se na scéně odehrává, by mohl skutečně prožít.

Marek nebude farářem. Po odchodu z teologické fakulty se vrací do rodné vsi, kde však místo klidu najde hrob svého otce, ztrápenou matku, rozpadající se vztah s bratrem a neutichající výčitky svědomí. „Co když naše stíny si na nás počkaly doma?“ Úvodní citově vypjatou rodinnou scénu vystřídá vesnická hospoda, kde se přes všechny pokusy nedaří nemluvit o  ničem jiném než o  „divné době, kde jedni koleje kradou a  druzí na ně skáčou.“ Už druhý sebevrah v  krátké době a podivný Tmavý chlap… Rodinné drama se opakuje v bytě Markova bratra, jeho švagrová zase figuruje v  takřka telenovelové scéně. A  v  závěru konečně promluví Markova stará láska a ukáže se, v čem je Tmavý chlap důležitý. Nejvýstižnější slovo, které mě napadá k ohodnocení celé inscenace, je nešťastná. Představení je složeno ze spousty zbytečných chyb. Celé to začalo hned na zkouškách. Soubor Švandova divadla totiž původně nacvičoval úplně jinou hru, ale v průběhu zkoušek se režisér rozhodl

Mluvila jsem o  soustředění se. To jde jen velmi těžko, když vás neustále něco rozptyluje (a  nemyslím tím jen hlučné diváky). Myslím tím především zbytečně

20

Krutá i směšná anatomie jedné lásky, milostný trojúhelník lidí již nemladých, kteří však časem nezmoudřeli a nedokázali ani otupit hroty své vášně, zloby a nenávisti. Kde: Divadlo ABC Režie: Viktorie Čermáková Premiéra: 24. 1.

Jednotlivé části inscenace spolu ani trochu neladí. Vypadá to, jako by režisér, scénárista a  kostymérka neměli jedinou schůzku a  každý si dělal, co chtěl. První scéna působí jako komorní rodinné drama, druhá jako komedie s  detektivní zápletkou a  už vůbec nemluvím o  té závěrečné, kde se režisér pokusil o jakýsi minimalistický motiv, který s  náladou zbytku představení absolutně nesouvisí. Do toho již zmiňovaná přeplácaná scéna a  jako třešinka na dortu kostýmy - v  ponurém listopadu si Markova láska vykračuje v  letních šatičkách (tedy až poté, co z  hlavy sundá obří dýni, kterou měla jako halloweenský kostým).

Putin a Bil›ak u trezoru

I Vladimír Putin chce spát, ovšem brání mu v tom tajemné noční návštěvy. Kdyby to alespoň celé dávalo smysl… Noční groteska o tom, co se možná mohlo a může stát. Kde: Švandovo divadlo Režie: Viktorie Čermáková Premiéra: 31. 1.

Bohužel to nevylepší ani úžasné herecké výkony, které se v  celém tom mumraji ztrácí. Abych ale nebyla jen kritická, herecky je tato inscenace vážně skvělá. Hlavní roli dokonale zvládnul nový člen souboru Tomáš Červínek (i  když věřím, že se v  něm skrývá ještě mnohem víc). Výborný byl i  David Punčochář v  roli Markova prostředního bratra Ondřeje a  mile mě překvapila také Andrea Buršová, rovněž nová členka souboru, která ztvárnila roli Markovy švagrové.

Doktor Živago

Sugestivní příběh ženatého lékaře, který hledá své místo mezi dvěma ženami a zároveň své místo v revoluci. Dramatizace legendárního románu. Kde: Divadlo Na zábradlí Režie: Jan Mikulášek Premiéra: 27. 2.

Jak jsem zmínila již na začátku, tohle bylo první představení ve Švandově divadle, které mě zklamalo. I když většina recenzí na Dům bez Boha je velmi pozitivní, já jej doporučit nemůžu. Tolik nevyváženou inscenaci bych hodnotila zlatým středem, tedy padesáti procenty. Pokud se mi podaří sehnat původní text hry, budu nadšená a  půjčím vám ho k  přečtení. Mezitím si ale ke Švandům zajděte na  něco, co se vám bude líbit - třeba na Hamleta.

Události (tip redakce)

Oceněná hra inspirovaná atentátem Anderse Breivika zkoumá destruktivní touhu člověka pochopit nepochopitelné. Jak daleko sahá odpuštění tváří v tvář krutosti? Kde: Studio Švandova divadla Režie: Jan Holec Premiéra: 28. 2.

21

zdroj: svandovodivadlo.cz

dění kolem nás

Filmové novinky SpongeBob ve filmu: Houba na suchu

Lucie Štěpánková

The making of Harry Potter

Animovaný, Dobrodružný, Komedie, Rodinný Jedna z  nejoblíbenějších animovaných postaviček konečně našla cestu na filmové plátno. Ve 3D! Premiéra: 5. 2.

V Zdeněk Völfl

P

Velká očekávání, velká bitva, velké zklamání

ošesté a naposledy jsme se mohli podívat do Středozemě s  Peterem Jacksonem. Jen málokterý film si mohl být tak jistý svým komerčním úspěchem a možná právě to se na jeho výsledné podobě podepsalo.

„Bundabard“, který spíše než temnou pevnost nápadně připomíná slovo „brundibár“. A postavy? Zde uděluji režisérovi velkou pochvalu. Výběr Martina Freemana do ústřední role byl správný. Naší sherlockovskou dvojici doplňuje Benedict Cumberbatch, který nadaboval Šmaka. Andy Serkis jako Glum také rozhodně nezklamal, zato Gandalf, ach Gandalf. Postava, kterou v Pánovi Prstenů všichni milují a hltají každé jeho slovo, nám mizí a  zůstává chlapík, který občas prohodí něco, co asi mělo znít osudově, ale je z toho jen další prvoplánový blábol.

Vracím se z kina a rozjímám za poslechu soundtracku Pána Prstenů nad tím, čeho jsem byl svědkem. Hobit: Bitva pěti armád. Hned na úvod bych rád upozornil, že patřím mezi ty Tolkienofily, kteří se kromě přečtení Pána prstenů a  Hobita a  zhlédnutí filmů, včetně vystřižených scén, pustili i  do Silmarillionu, bible Středozemě. Dlouho jsem se bál, že snad režie Hobita nebude svěřena Peteru Jacksonovi, ale když to nakonec získal on a  Howard Shore přislíbil napsat hudbu, věděl jsem, že to nemůže dopadnout špatně. Jakmile jsem viděl trailer na první díl, nemohl jsem dospat a píseň „Far over the misty mountains“ mi hrála v  uších celý podzim 2012. Bohužel se ukázalo, že to zkazit jde. Mé srdce puká (abych navázal na patos, kterého dokázal Jackson do každé druhé scény vmáčknout víc, než Josef Kajetán Tyl do celé Fidlovačky), když vidím, jak dnes film vypadá. Pojďme si to tedy rozebrat.

Navíc se tam objevuje milostný trojúhelník Legolas, Tauriel a Fili. Všechny jejich scény se zdály spíše jako přílepek a zde je onen patos vidět snad úplně nejvíc. A pak je tu ještě postava Barda, největšího lidského hrdiny celého příběhu, která je ze všech nejrozporuplnější. Postava rozhodně měla charakter, ale jeho největší scéna, kdy zabíjí draka, patří k těm nejabsurdnějším – vystřelí kovovou šipku z ramene svého syna, což by mu pravděpodobně rameno přinejmenším pohmoždilo. Obecně se jeho „akční scény“ v  mnohém vyrovnají Legolasovým.

Začal bych názvem: Neočekávaná cesta, Šmakova dračí poušť a  Bitva pěti armád vs. Společenstvo prstenu, Dvě věže, Návrat krále. Co zní lépe? Mně teda rozhodně to druhé. Současný pokus o  napodobení a  dotvoření Tolkiena na mě působí prvoplánově a ne tak působivě. To platí i  pro vymyšlený název pevnosti

Zkrátka ať se Hobit tváří jako reklama na Nový Zéland nebo „největší“ podívaná roku, sklouzl mezi tuctové americké akční filmy a  najít v  něm ten britský počin profesora lingvistiky, který si neváhal vymyslet vlastní jazyky, aby dílo, inspirované Eddami a dalšími prastarými díly, dotáhl k dokonalosti, je stále těžší.

22

elikána jménem Harry Potter snad nemusím nikomu z vás představovat (pokud ano, mazejte do kouta na hanbu a  alespoň si pusťte filmy, protože právě těch se následující článek týká). Leavesdenské filmové ateliéry poblíž Londýna, The making of Harry Potter. Přesně tam světoznámá série dostala svou filmovou podobu, načež bylo studio upraveno a  zpřístupněno veřejnosti. Já měla to štěstí navštívit o prvním víkendu akci zvanou Hogwarts in snow (Bradavice ve sněhu), který je zde již každoroční tradicí období okolo Vánoc, tentokrát tedy od 14. listopadu do 1. února.

Padesát odstínů šedi

Drama, Romantický, Erotický Adaptace bestselleru popisující zvláštní erotický vztah studentky se zámožným mužem. Premiéra: 12. 2.

zdroj: wikipedia.org

Ateliéry se skládají ze tří částí: dvorku a  dvou budov pojmenovaných J a  K, podle křestních jmen autorky. Na začátku prohlídky jsou pro návštěvníky připraveny dva krátké filmy: první o  vzniku filmové adaptace a  v  tom druhém návštěvníky přivítají Daniel Radcliffe (Harry Potter), Emma Watson (Hermiona Grangerová) a  Rupert Grint (Ron Weasley). Nato se plátno zvedne a za ním už čekají vstupní dveře do Velké síně. Jak jsem je prvně uviděla, pomyslela jsem si, že jsou menší, než jsem očekávala - ovšem na majestátnosti jim to rozhodně neubíralo.

Žena v černém: Anděl smrti

23

Drama, Horor, Thriller Skupina osmi školáků, evakuovaných za  druhé světové války, přijíždí za  doprovodu ředitelky školy do odlehlé vísky. Ve snaze ukrýt se před válkou brzy probudí k životu zlé síly. Premiéra: 12. 2. zdroj: impawards.com, imgkid.com

dění kolem nás

Pro ty z  vás, kteří se v  budoucnu rozhodnou do  Leavesdenu zavítat, mám malou radu: až se vás budou ptát, zda má onen den někdo narozeniny, přihlaste se: nechají vás otevřít dveře.

Co určitě stojí za to, je máslový ležák v  místním stánku. Mnoho lidí tvrdí, že tento autentický nápoj s tajnou recepturou jim nijak nezachutnal, ovšem já z něj byla nadšená, proto, pokud se do  ateliérů chystáte, máslový ležák rozhodně nevynechávejte.

„Welcome to Hogwarts,“ a  následuje vstup do samotné Velké síně. Skalním fanouškům chlapce, který přežil, vhrknou do očí slzy, a těm, kdo mají u mě černý puntík za to, že jimi nejsou, jistě alespoň na chvilku dojdou slova. I  bez začarovaného stropu, který byl ve filmech přidán počítačem, má síň obrovské kouzlo.

Knižní novinky

Lucie Štěpánková

Sejmi náhodného turistu

íváte se jim do očí. V tom okamžiku, D kdy se vaše pohledy střetnou, zaznamenáte krátký záblesk strachu. A pak je naprosto chladnokrevně vezmete polštářem po hlavě…

zdroj: flickr.com

V  druhém studiu K  jsou vystaveny figuríny napodobující některé postavy, například domácího skřítka Dobbyho, a  návrhy snad všech staveb použitých ve filmu. Prošla jsem se po Příčné ulici se všemi krámky jako Kratochvílné Kouzelnické Kejkle, Krucánky a Kaňoury, Olivanderovy hůlky a  mnoho dalších, rovněž vše propracované do nejmenších detailů.

zdroj: flickr.com

Prohlídka pokračuje dále, v  ateliéru J je toho ještě hodně k vidění, třeba nebelvírská společenská místnost, Hagridova chatrč, pracovna Albuse Brumbála, rekvizity jako Nimbus 2000, diadém Roweny z  Havraspáru nebo zrcadlo z  Erisedu, vše doladěné do  nejmenších detailů. Nezapomenutelným zážitkem byl let na  koštěti, který jsem si zde mohla vyzkoušet, nebo lekce práce s kouzelnickou hůlkou.

Na závěr prohlídky návštěvníci obejdou model bradavického hradu v měřítku 1:24 (ale i  ve zmenšenině je obrovský) a  skrz Olivanderův obchod s  hůlkami vejdou rovnou do obchůdku se stovkami replik a  suvenýrů, který nenechá oko jednoho potterheada suché a peněženku plnou.

Východ ze studia J se otevírá rovnou na dvorek plný dalších filmových kouzel: dům číslo čtyři v  Zobí ulici, záchranný autobus, most z  exteriéru bradavického hradu a  mnoho dalších. A v rámci Hogwarts in snow bylo u domu Potterových použito sněhové dělo, abychom ho mohli navštívit za stejného počasí, jako Harry v posledním díle.

24

Pokud jste pár dní před Štědrým dnem navštívili Staroměstské náměstí, přesně tohle byla realita, se kterou jste se zde mohli setkat. Stovky lidí se zde sešli vybaveni předepsanými zbraněmi – polštáři – aby si vyřídili účty se svými přáteli. A  proč u  toho nesejmout i  pár neznámých, či dokonce chudáky zmatené turisty, kteří se k události pouze nešťastně nachomýtli a bezúčelně se snažili prodrat se davem Pražáků? Řádně vyzbrojených, samo sebou.

Tvář se ztracenými ústy

Sbírka jednoho z  největších básníků 20. století. Jiné vnímání, jiné cítění, jeho poezie je tvrdá až krutá. Dokonalé odkrývání neznáma“. Autor: Henri Michaux Nakladatelství: Malvern

Všechno to začalo zazněním píšťalky. Někteří se na začátku jen opatrně rozhlíželi a  šetrnými ranami zkoumali, jak na ně budou okolní bojovníci reagovat. A pak tu byli tací (jako třeba já), co hned při první příležitosti začali zuřivě máchat polštářem kolem sebe, snažíc se zasáhnout maximum terčů, nejlépe těch vyděšených a  křičících v  cizích jazycích (ono se jim taky nemůžete divit – jste v  cizím městě, na cizím náměstí a  najednou do vás bezdůvodně začne banda divných lidí bušit, ač jen polštáři). „Jen do nich, do turistů!“ tak zněl válečný pokřik jednoho z nejvášnivěji bojujících.

Krom předmětů s  erbem všech kolejí, hůlek, košťat, knih, klíčenek, polštářů, pobertových plánků, brků a všeho dalšího je tu i  koutek vyhrazený pro autentické sladkosti. A  odejít bez čokoládové žabky či Bertíkových fazolek tisíckrát jinak? To by byl, dámy a pánové, hřích.

Ač mlátit do bezbranných turistů bylo velmi uspokojující, bohatě jste se mohli spokojit s  absolutně neznámou osobou, též ozbrojenou. Vzali jste je vší silou po hlavě, oni vám to vrátili, a tak vy zas na ně. Tak to šlo, dokud vás dva dav nerozdělil, ale vždycky jste se snažili být ten, kdo dá poslední ránu.

A  tím to končí. Ale nezapomeňte na  slova J. K. Rowlingové, kterou my potterheadi uznáváme (pomalu) jako svatou: „Hogwarts will always be there to welcome you home.“

Celé se to odehrálo v  méně než pěti minutách, ovšem kočičí hlavy zůstaly pokryty vrstvou peří, stejně tak moje vlasy, no a  vykašlávat polštářovou výplň budu nejspíš ještě v červnu.

Básnické spisy I.- 1947 - 1963

Guru několika generací nonkonformní mládeže, světec českého undergroundu, svérázný filosof, pozoruhodný prozaik, vynikající básník a jeho sebrané spisy. Autor: Egon Bondy Nakladatelství: Argo

25

zdroj: malvern.cz, neoluxor.cz

ze studentova šuplíku

Ema Labudová

Slang

V

  duchu Charlieho Hebda, kterému rovněž nebylo nic svaté:

You don’t want to share your knowledge??? / Joder coño de verdad concéntrate y cógele la puta mano / *směje se vlastnímu vtipu* / Conquista el terriALEJANDRO MAGNO / Todos quieren ser un gas noble / (nesrozumitelný blábol, občas se vyskytnou slova jako „učit se“ a  „průběžně“) / VOY A  HABLAR CON MI AMIGA (dosaď) / *s  velmi šťastným leskem v  oku vypráví o  umírajících kytičkách, zvířátkách a lidičkách, ideálně na odporné bolestivé nemoci* / Los individuos de (dosaď třídu) / Madre mía (protože everybody loves Granada and nostalgia getting srs) / Number five… /… /…/…Lukáši /

Fíjense ustedes / Poco a  poco / Makes sense to me / Co je? (+ pohled plný nezměrné zášti, opovržení a  nechuti) / A  ver / Zase kecáte? / Matemágia / Os suena? / Exáááctly / Mládežníci / Rosumíš? / Sexo y amor despues de la clase / Říkám tomu dvojí plat / A upřímně řečeno… / Let’s skip it / Chabales / You›re selfish. / Reacciona! / No zlatunky… / I’m skipping page 45 as well / Jo-nesotoje / No upřímně ta pětka ti sedí jak (šibalský úsměv) víš co na hrnci / u-STED / He›MURRICAyyyy›MURRICA bud›MURRICAdies›MURRICA (Star Spangled Banner in the background) / Oioioi… / Brambůrky (OBVIOUSLY) /

uprostřed vozovky a pak už jen v němém úžasu sledoval nebe. Hvězdy. Zklidnil se tep. Jeho osobní spory byly smyčkou hvězd opět připoutány k  sobě- jen aby uviděl ten výjev. Hleděl a  nerozeznával souhvězdí, cynicky si poznamenal, že svými nulovými znalostmi by na rande fakt neoslnil. Pousmál se. Vzácná chvíle klidu. Sedl si. Ach, to mi připomíná, když jsem seděl tenkrát na tý Národce. Prý sice přiožralý, ale seděl jsem tam, neobdivoval jsem tenkrát hvězdy, ale fascinovala mě proměna vlastního těla- nekonečné množství šestiúhelníků se v  mém těle pohnulo. Skřípaly mezi sebou, ohýbaly nevědomky mé tělo. Někdo doprovodil mé pravidelně vrstvené tělo k sobě domůjaká ostuda pak ráno! Ale ten pocit šestiúhelníků, na to nešlo zapomenout. Od té doby na to nezapomněl, na ten pocit skřípění, uvědomil si. Chtěl to znovu zažít. Když si pustil ve 4 ráno na tom přechodu hudbu do uší na maximum, cítil, jak se mu do žil vlévají tvary. Nehledal. Hlava cítila ozvěnu hvězd, lapala po dechu, plíce zato načas žily vlastním životem, pravděpodobně byly pětkrát větší, tělo se

o to nějak postaralo. Ale jeho hlavě, přes snahu černě, oblečení, hudby- chyběl žár, necítil potřebu zahřát se, ohřát si vědomí. Vrátil se domů. Lehl si do postele. Konečně. Šestiúhelníky. Jeho tělo se opět lámalo, každý záchvěv vyvolal na povrchu vědomí zemětřesení. Zahleděl se z postele do okna- cítil se jako na kapačkách, ale zde ho neléčili, zde mu do těla proudila tma, jako kdyby už dokázal správně roztřídit všechny černě rohu místnosti, ve  které poslední dobou trávil většinu času. Napadaly ho verše, ale nechtěl si kazit tento pocit tělesného úpění, namáhání provazů v těle. Toužil, aby cítil své tělo se rozpadat na malé útvary, cítil, jak sklouzávají po jeho nahé, vzdouvající se hrudi a  jak po křivce jeho zad utíkají a  snaží se přilnout k  jeho gravitaci, k  té černi sálající z okolí, která mu teď dávala sílu a  držela pohromadě jeho touhu hledat a  jeho skryté přání nikdy necítit potřebu pátrat po věcech. V tuto chvíli jen cítil, že usíná v klidu, že na něho hvězdy nesměle mávají a že se v zhasnuté lampě jeho pokoje pochechtávají děti.

Mattia Natale

Hledání

Ema Labudová

<jméno>

B

myšlenek o prasatech, hvězdách a utrpení. Snažil se v  noci rozvrstvit stupně černě v  rozích místnosti, jeho pozornost se snažila ulpět na jediném okamžiku, ve kterém by se dokázal zabývat jinou myšlenkou než hledáním.

yla noc, šel sám, procházel se pokojem. Hledal svou vinu, někde na sobě, oděl si ji jednou. Neví, kdy se jí pokryl, kdy se na  něj dostala. Hledat ten pocit bylo pro něj už i více než pouhá úchylka. Jeho osobnost se rozdělila-jakoby ani nešlo hůře, zažíval střídavé stavy nekončící úzkosti a náhlé, nárazové euforie, kterou by popsal jako cirkusový kolotoč, který se mu protočí mozkem a hledá cestu ven, cinká a děti se na něm smějí. I on hledá. Všichni hledají cestu, jak z toho ven. On však nevěděl jak. Tu vinu nemohl smýt, nemohl se naložit do vody, neměli doma vanu- tudíž by nemohl ani teatrálně zemřít v  Maratově póze, což ho občas, třeba ve 4 ráno, dokázalo rozchechtat svou absurdností, tou neuvěřitelností, jakou se dějí ironie jeho života, jak se vrství a  po nocích se z  nich vytváří jednolitý proud

Noc postupovala- a on se šel podívat ven. Procházel přes přechod pro chodce, který v  tak nekřesťanskou hodinu ani nemohl být normálně překročen nikým jiným než zbloudilým bažantem. Nebyla mu ani zima; temno z jeho oblečení nasávalo do sebe jakýkoliv záchvěv okolních částic, aby udrželo při životě odhodlání jediného jedince, kterého objímalo celými svými vnitřnostmi. On se snažil nonšalantně přejít po tom přechodu, aniž by šlápl mimo bílé pruhy, ale nešlo mu to, všiml si totiž hvězd nad sebou. Na chvíli si zaklel

26

T

je a pak mi řekni svůj názor…nebo šetři dechem?

ak sis seděla na samém kraji křesla s nohama u sebe, což zvýraznilo tvoji stehenní mezeru, která vzpřímena-lis vlastně není. A  smála ses jako Marilyn Monroe, zatímco jsem se nořila do tvýho je ne sais quoi a ani se nesnažila dodržovat nějaké dekorum, nicméně.

Jo. Šetři dechem. Prej kouříš. Jako Jonathan Brockett ze Studny osamění se ráda vpíjím do lidí a  jejich koupelen a přemýšlím, kdo nebo co se jim násilím vecpe do hlavy deset vteřin před usnutím. Toužím snad jen přijít s  něčím novým, jenže mě vždycky praští do ksichtu smutná pravda: všechno už řekl Villon.

Druhý den jako by uběhlo sedm let a dotýkají se tě jiné ruce. Sorry. Od jistého nárazu na dolce vita se oddávám jednodenním životním láskám

Doñas (ayooo Catalina) y señores, zdám-li se vám arogantní, tak vězte, že ve skutečnosti za tímto hledím zdánlivě neprůstřelným se schovává někdo přecitlivělý a zranitelný, co za osamělých nocí brečí nad Medvídkem Pú

My heart was breaking//but left unlocked//didn’t see you sneaking//but I’m glad you stopped A  teď vážně, milánku, do-o-prav-dy: poslechni si ty starší alba. Poslechni si

27

ze studentova pod Laniným plakátem…. šuplíku

Poetické intermezzo

Jen pro vaši informaci. Jestli hrajete na basovou kytaru a máte kudrnatý vlasy a  jmenujete se Nicholas O’Malley, dělá vás to asi tak stokrát atraktivnějšími. Není zač.

Dělám si prdel. Jsem narcis a  píšu líp než vy. Viewegh mi dal tři body a  Wildovi ani jeden.

P.S. Wanker Ranker ain’t nobody got time for Pitsburg university

The sound you make is muzak to my ears//you must’ve learnt something in all those years Ema Labudová

The longer the daylight the less I do wrong

V

čera se zabila jedna transka jménem Leelah Alcorn.

Jako lidi? Ale Sorrow od The National je jako by vás někdo se silnýma rukama zezadu objal a nepustil

Prohlášení, výrok; ale po delším hloubání na mě nějak udeřila smrtelnost jako těžká černá guvernantská bota – předevčírem srdce bije, včera rakev země kryje.

Komplimenty jsou všechny nádherné, ale moje srdce na celé čáře získává „to bylo vtipný, Emo. Ten článek, co se jmenuje ‹něco vtipnýho›. Se mi dostal do ruky ten váš pochybnej plátek…“ následované zasněným pohledem do dáli (až k  tomu plakátu Beatles) v brčálově zeleném svetru a s pažemi složenými v přemýšlivé gesto.

Těsně u  ksichtu mi tvář ozařuje displej a  v  pozadí (pixely se rozmažou) mi oblažuje vkus přirozeně konejšivá fialová obloha. Ó Praha. Nebo mi taky odpověz za šest dní, ty dicku. Twate. Wankere. Miluju tě

Sorry, sir. The editorial cunts censore out my eponymous names.

And you could have it all//My empire of dirt//I will let you down//I will make you hurt

A  přichází prozření, zoufalý zpěv vraha, co právě zjistil, že tu krev ze svý oblíbený košile jen tak nedostane

„The next one’s  called Separate and Ever shut the fuck up“

?

Kristý Hrdličková

finally clean

your lies in your green eyes maDe me finally go lust At the first sighT fooled by your sweEt smile i should’ve really knowN and dear let’s be honest when It Came to your promise it mEant nothing at all and guess what is sad But true we’re sO over, i’m leaving You cauSe i love myself more

Kampa

Už zase prším hlasitěji, než bych měla. Ticho večera nutí racky k letu, na špinavém peří svítí kapky deště, kapky myšlenek, kterými nejsem. Žižkovský maják rozhazuje své světlo a racci na křídlech svírají Prahukrásnou a churavou. Už zase na tebe myslím. Na hladině řeky se tvoří letokruhy. Staccatový tón tramvaje přislíbil zapomnění, Už zase čekám, až ustane déšť.

Hlava se rozpoltila, takže vidím dvojitě? Červená a  zelená neonová čára se mi ohýbají před očima v  kulisách řezavě chladného rána, obě vodorovné, napružují se v  rytmu elektrické bubnové soupravy a diktují dobro a zlo.

Některý písničky z  vás udělají královnu a  bohyni a  jiný elegantní dámičku v  zakouřený kavárně a  další otrávenýho punkera, co tři dny nespal, a některé když zní, to jako by vám radost prorážela z těla ven skrz plíce a  u  jinejch se dramaticky sesunete zádama po zdi na podlahu a dáte se do pláče a za zvuku dalších ležíte na  posteli neschopni pohybu a  civíte na jedno velmi konkrétní místo na stropě, jenže ten strop je všude stejnej.

Erole jednou mi vyšikanuješ bipolární poruchuMAJKLE SKLAPNI

28

29 29

zahraničí nechtěl koupit naráz 10 kg soli nebo 50 kg mouky?

vdaná/ženatá ještě před dvacítkou. Jedno z jejich hlavních mott zní „Families are Forever“, takže plno rodin má právě plno dětí a rozvody jsou tu jen velmi výjimečné. Co se týče dalších pravidel, platí přísný zákaz jakýchkoliv návykových látek. To znamená drogy, alkohol, cigarety, ale i káva, energy drinky nebo třeba čaj! Také se nesmí cestovat a nakupovat v  neděli a každé pondělí večer je tzv. „family night“, kdy musí být celá rodina spolu a čtou se texty z Knihy Mormonovy. Do kostela se

MORMONSKÉ NÁBOŽENSTVÍ Celý rok tu budu žít u mormonské rodiny a určitě je to zajímavá zkušenost. Už jen proto, že je zcela běžné, když má rodina šest dětí. A proč? Lidé, kteří se hlásí k  náboženství „Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů“, mají zakázáno mít sex před svatbou, takže většina lidí je

Lucka Zelená

V

Jak se žije v Utahu JÍDLO

še začalo 13. září, když jsem sama nastoupila do letadla do New Yorku. Možná tomu nebudete věřit, ale bylo to vůbec poprvé, co jsem letěla letadlem. Sama. S vědomím, že opouštím lidi, které mám ráda, na celých deset měsíců, abych celých deset měsíců bydlela s lidmi, o kterých jsem věděla možná to, jak se jmenují. Na letiště JFK v New Yorku jsem přiletěla asi ve 21:00 našeho času a do půlnoci čekala ve frontě, aby mě Američané vůbec pustili dál na letiště. Byl to můj první přestup v životě. Na JFK v New Yorku, s několika změnami gateů, ve 2:00 ráno. Když jsem se konečně dostala do letadla do Salt Lake City v  Utahu, docela jsem si oddechla. Na letišti v Salt Lake City o půlnoci místního času na mě čekala část mé nové rodiny s cedulí „Welcome Lucie“, abych je náhodou v té skoro prázdné hale nepřehlédla. ;-) Teď bydlím v malém městě Lehi, vzdáleného asi tři čtvrtě hodiny od hlavního města, ještě s „mamkou“, „tátou“, třemi mladšími „sourozenci“ a s mou nejlepší kamarádkou Anou, exchange studentkou z Ria de Janiera. Jak se mi tady vlastně daří? A  na  co všechno jsem si musela zvyknout? Pokusím se vám to trochu přiblížit. :-)

Zvyknout si na jídlo pro mě bylo dost složité, protože doma jsem vůbec nejedla hamburgery a hot dogy, a naopak jsem vždy milovala ovoce a zeleninu. Američané to mají přesně naopak! Mezi další nejoblíbenější jídla patří Mac&Cheese (macaroni and cheese), pizza nebo mexická jídla upravená na  americký způsob. Všichni zbožňují cookies! Na podzim pumpkin cookies, v zimě perníčky a v průběhu roku snad desítky dalších druhů. Mezi nejoblíbenější fast food restaurace tady patří Wendy’s, Inand-out, Taco bell, Cafe Zupas nebo třeba Subway. Zajímavé je, že do  McDonald’s tady nikdo nechodí, naopak! Američané v Utahu McDonald’s pohrdají a říkají, že tam mají nejhorší hamburgery, co kdy zkusili. Co se týká nakupování, nejpopulárnější je Wal-mart. Ve Walmartu můžete koupit skoro všechno, od jídla přes televize, látky na šaty a léky, až po popelnice (obyčejný tvaroh tu sice neseženete, ale hlavně že si můžete vybrat asi ze šesti druhů popelnic). Většina rodin má i zaplacené členství v „Costco“, což je něco jako Makro, a lidé tam nakupují jídlo ve velkém množství. Kdo by si přece

30

31

zahraničí

sport

chodí každou neděli na tři hodiny. První hodina v  kostele je strávená všemi lidmi společně a jedná se o takovou mši, jenom tu nemají faráře. Druhá hodina je rozdělená na skupiny podle věku, kde se rozebírají skripta (Sunday school) a třetí hodina je rozdělená na ženy a muže, ještě podle věkových kategorií. Teenageři v  mém věku se nazývají Young Women a Young Men, schází se také v úterý nebo ve středu a zúčastňují se různých aktivit. V mormonském kostele najdete hlavní sál, plno vedlejších místností pro Sunday school a nebo Young Women a Men, dále kuchyň a nebo třeba tělocvičnu. V  kostelech se často organizují různé parties, od večeří zaměřených na  různá témata až po tzv. dances, hlavně pro teenagery, kam se pozve DJ a všichni tancují.

umění a další. Na naší škole je povinná historie, americká literatura, mentoring, tedy třídnické hodiny, matematika a  jeden jakýkoliv „science“ předmět. Na  amerických středních školách je většinou 1000-5000 lidí. Naše škola je neskutečně malá! Chodí tam asi jen 350 lidí. Každá hodina trvá kolem osmdesáti minut, denně máme 5 hodin. Přestávky jsou pětiminutové a pauza na oběd má půl hodiny. K obědu si můžete dát pizzu, hot dog nebo hamburger a to je vše. Naštěstí máme ve škole mikrovlnky, takže plno lidí si ohřívá jídlo z domova. Škola začíná v  8:30 a končí v 15:15. Rozvrh se nám dělí na A days (pondělí, středa, pátek) a B days (úterý a čtvrtek). To znamená, že všechny předměty, co se učíme v „A days“ máme třikrát týdně, v „B days“ dvakrát týdně. Většina škol má po škole v nabídce „Clubs“, což jsou volnočasové aktivity. Nicméně moje škola je tak malá, že nemáme ani jeden. Zatímco jiné střední školy mívají tým amerického fotbalu, naše škola má basketbalový tým. Na začátku každé sezóny se pořádá „Homecoming dance“. „Dances“ jsou v Utahu dost oblíbené, jak ve školách, tak v kostelech. Naše škola začíná v půlce srpna a končí na  konci května, což znamená o trochu delší prázdniny než v ČR.

AMERIČANÉ V UTAHU V Utahu je jen málo Afroameričanů, o trochu více Mexičanů, občas Asiaté, ale velká většina obyvatelstva se skládá z bělochů. Hodně mě tady překvapilo oblékání teenagerů, protože styl jim většinou nic neříká. Většina lidí od nás ze školy nosí do školy staré tenisky, batohy s Barbie nebo Frozen, plno holek snad ani nevlastní skinny jeans (body pro moji host mom!). Ve škole naštěstí nemáme uniformy, ale máme zakázané nosit trička bez rukávů, velké výstřihy, šaty, sukně a  kraťasy musí být přinejmenším po kolena, musíme mít přirozenou barvu vlasů a uzavřené boty. Často se mi stává, že jdu ve škole po chodbě a lidé, se kterými jsem v životě nemluvila, mě zastavují a chválí mi tričko, boty nebo třeba vlasy. Evropa na mně asi jde poznat! :-)

David Linhart

BudCup 2015

J

sou to 2 týdny, co proběhl již tradiční halový turnaj BudCup 2015. Kdo by náhodou nevěděl, co je BudCup, jedná se o každoroční jednodenní turnaj v halovém fotbale, kam se mohou přihlásit studenti, absolventi či profesoři Gymnázia Budějovická, a jejich tým může být obohacen o dva hráče, kteří s  naší školou zatím neměli co do činění. BudCupu se každoročně účastní 10 týmů. Největší změna oproti minulým rokům byla letos ta, že ani jeden z týmů nebyl jednoznačným outsiderem a bojů o postup se mohl účastnit prakticky kdokoliv. Každý přihlášený tým byl velice odlišný, někdo sázel na fyzickou vyspělost, někdo na techniku, někdo na sehranost a někdo dokonce jen na taktickou hru.

výkony by se dala krájet. To dodalo na atraktivitě každému střetnutí. Zápasy se odehrávaly v nepopsatelném tempu, nikdo nikomu nedaroval ani centimetr prostoru. I týmy, které před duelem neměly kdovíjaké předpoklady k vítězství, dokázaly vše nemálo zamotat a svým důrazem a bojovností vyrovnávaly technickou vyspělost protějšího týmu.

Až doposud se jednalo vždy o lednovou záležitost, pro nesčetné množství různých akcí se však vedení GyBu ligy rozhodlo tuto událost přesunout na únor, přesněji na sobotu 14.2. zdroj: Tommy Rybecký

Celý turnaj se nesl ve znamení překvapení. Již první zápas nám ukázal, že největší velikáni z dřívějších turnajů nenavážou na své suverénní výkony. Byli to právě borci z FC AC SK, kteří prohráli s týmem BrosBeforeHoes, posledním týmem loňského ročníku. Nutno však podotknout, že FC AC SK měli letos výrazně oslabenou sestavu. O jedno z dalších překvapení se postaral dlouholetý tým FC SRPŠ. Loňský bronzový tým měl tento rok velmi rozlehlou marodku a předem avizovali, že jejich opory jako Kaliba a Ernest je na turnaji nepodpoří. Dokonce málem nebyli schopni nastoupit, kdyby narychlo nesehnali pár doplňkových hráčů. Ze  známých tváří nastoupili za SRPŠ pouze Bártl a Krupička. Pro nikoho tedy nebylo překvapením, když se ve skupině umístili na čtvrtém místě z pěti. Právě

DOPRAVA Vůbec tady neexistuje něco jako městská hromadná doprava - žádné autobusy, tramvaje, metro nebo trolejbusy. Pěšky je všechno daleko, takže s odvozy musím spoléhat na rodinu. Američtí občané tu mohou mít řidičský průkaz už od šestnácti let a dokonce si ho většinou můžete udělat i ve škole! Jediný dopravní prostředek kromě auta, kterým tady jezdím, je školní autobus, který mě každý den vozí do školy a ze školy. Můj host dad je policista, takže mě a Anu občas vozí policejním autem. My s Anou samozřejmě nejradši jezdíme na zadních sedadlech, kde jsou neprůhledná okýnka a dveře se nedají otevřít zevnitř, takže nám pokaždé musí jít „táta“ otevřít dveře.

HIGH SCHOOL Co asi všichni vědí je, že na amerických středních školách jsou předměty volitelné. Nicméně pokud chcete v budoucnu odmaturovat, musíte si splnit tzv. kredity z oborů jako je věda, jazyky,

32

zdroj: Tommy Rybecký

Hráči natěšeni na turnaj ani nevnímali, že je v ten den nějaký svátek či že by dokonce mohli/měli vytáhnout své drahé polovičky na nějaké romantické místo. Hlavou jim probíhal pouze očekávaný zápas a soustředěnost na hru a jejich

33

sport skupinou  A nečekaně prolétli již zmínění BrosBeforeHoes, kteří si poradili s každým kromě týmu z profesorského sboru. O druhou příčku ve skupině a tím pádem i o postup se rvaly FC AC SK a FC A.Č.A.B. Vzájemný duel rozhodl o účasti týmu FC A.Č.A.B. v  semifinále, když svého soupeře rozebrali defenzivní a trpělivou hrou.

Nejlepším hráčem byl vyhlášen člen vítězného týmu Pavel Sulek. Trochu překvapivě se nejlepším brankářem stal nováček tohoto turnaje Vláďa Zikmund, který za FC AC Kokosy vychytal nespočet střel, a to aniž by si nasadil brankářské rukavice. Nejlepším střelcem se stal opět Viliam Valúch z Chiquity.

Čas se s časem sešel a opět jste se (tedy alespoň doufám) pročetli Gybeatem až na poslední stránku. Jak bylo zmíněno již v úvodu, po dlouhé době Gybeat zvážněl, tedy alespoň v některých tématech, a podívali jsme se i do historie. Právě tou se bude zabývat i příští číslo, pro které již máme spoustu nápadů. Pokud byste se i vy chtěli zapojit do tvůrčí činnosti a získat skvělou zkušenost z působení ve studentském časopise, neváhejte! Napište nám na [email protected] nebo ve škole vyhledejte někoho z šéfredakce (Kristý, Tommy, Zdenda). Uvítáme jak nové pisálky, tak kreativní kreslíře - nebo třeba karikaturisty?

Situace ve druhé skupině byla poměrně jednoznačná. Hned od začátku turnaje šli na postup dva týmy – FC Chiquita a Barclays United. Jejich vzájemný zápas pouze rozhodoval o tom, kdo postoupí z jaké příčky. Po remíze 1:1 rozhodlo až skóre, které měli Barclays podstatně lepší. Zbytek skupiny B už bojoval jen o umístěnímezi sebou. Nejlépe z toho vyšli zkušení FC AC Kokosy, kteří si třetí místo pohlídali. Za nimi skončili i šikovní mladíci z Čechových houslí a FC Chelsenal. Týmy, které bez jediné výhry či remízy neměli šanci na úspěch.

A málem bychom zapomněli, děkujeme Anně Rybecké za již druhou obálku. vítězní Barclays

V prvním semifinále se střetli FC Chiquita a BrosBeforeHoes. Většina lidí předpokládala, že to bude jednostranná záležitost ve prospěch Chiquity. Byla… ale přesně naopak. Bros sfoukli Banány jako svíčku v poměru 4:0. Druhé semifinále bylo mnohem vyrovnanější. Účast Barclays ve finále zařídila pouze penalta v prvním poločase. Mohlo to být i naopak, ale před koncem zápasu napomohlo Barclays nastřelené břevno.

zdroj: Tommy Rybecký

Chtěli bychom poděkovat všem zúčastněným za hladký průběh turnaje, po organizační stránce se nenaskytly žádné nepříjemnosti a nenabrali jsme ani žádné zpoždění. Děkujeme a těšíme se opět za rok! Konečné umístění: 1. Barclays United 2. Bros before hoes 3. FC A.Č.A.B 4. Chicquita banán 5. FC AC SK 6. FC AC Kokosy 7. FC SRPŠ 8. Čechovy housle 9. TJ Tatran tři sekery 10. FC Chelsenal

Do finále se tedy probojovali očekávaně Barclays United a neočekávaně BrosBeforeHoes. Velmi vyrovnaný první poločas se hrál v tempu za stavu 1:1. V druhém poločase to však byl druhý ze zmíněných týmů, kdo přidal na obrátkách a 3 minuty před koncem zvýšili skóre dokonce na 3:1. Vyplašení Barclays se najednou hnali dopředu, jejich nápor zesílil a během necelé minuty dokázali srovnat. Následovalo pětiminutové prodloužení. V tom došly Bros poslední síly a absolventi z Pošepného si dvěma góly zařídili zlatý hattrick.

34

Chcete se  zbavit svých starých učebnic? Máte doma něco, co už nikdy nebudete potřebovat nebo máte v  sobě zvláštní schopnost doučovat ostatní studenty předměty, které vy sami dobře ovládáte? Již od  příště bude pro vás a  vaše nabídky otevřená nová inzertní rubrika! Inzeráty nejen ve stylu koupím/prodám můžete posílat na email [email protected].

Víte o  drbu, jenž by neměl být utajen pouze pár vybraným jedincům, nýbrž by se  nad ním měla pobavit celá škola? Neváhejte se proto obrátit na náš e-mail [email protected]! Vaše anonymita je s námi zaručena!

35

36