GYBEAT. Retro GyBu. ročník 3. číslo 3

www.gybu.cz

GYBEAT

gybu times | retro | kultura | šuplík | sport 1

ročník 3. číslo 3.

Retro GyBu

obsah

Gybu Times: Letos maturující reportéři se vydali do školní knihovny za profesorem Ivo Kleinem. Zavzpomínáme na  výměnné pobyty a nechybí ani váš oblíbený Gossip.

Retro GyBu: V  novém čísle GyBeatu se ohlédneme za významnými milníky v  historii naší školy a  také vývojem sportovních akcí. Retrospektivní obrázek doplníme vzpomínkou na legendáárního fotografa a  historkami z  hudebního prostředí minulého režimu.

Kultura: Oproti negativním kritikám z  minulého čísla vám tentokrát přinášíme o poznání pozitivnější pohled na nový film i  vycházející hudební hvězdu. Historické naladění čísla rozšiřuje ohlédnutí za Oskary.

Ze  studentova šuplíku: Chodíte o  velké přestávce na svačinu do jídelny? Do jaké skupiny se řadíte?

Sport: David Linhart pro nás shrnul dění na stále oblíbenějším fotbalovém turnaji

Klein aneb rozhovor s indiánem

4 10

Zápisky z cest vol.3 Sevilla

11 13

Gossip

4

Historie GyBu

14 26

Beachcup Moderní dějiny kopané na GyBu

27 32

Sudkova Praha

14

Historky z dob ne úplně vzdálených

33

36

Nezávislé oscary Kingsman: The Secret Service

37 38

Jeden svět

36

Hozier

40

SLOVO REDAKCE 42

Hodiny Osazenstvo jídelny při svačinách

43 43

Crawling back to the end of the term

42

Milí čtenáři, pouze studenti současných maturitních tříd osmiletého studia zažili akademii k 50. výročí založení naší školy. Proto jen málokdo ví, že existuje jakýsi Almanach shrnující historii GyBu, který byl při této příležitosti vydán. Připomenout si významné milníky z historie našeho gymnázia ale rozhodně stojí za to, tentokrát na stránkách GyBeatu.

33

GyBu Girls Challenge vol.3

smíšených družstev.

33

Hlavním zdrojem informací nám byla kronika Gymnázia Budějovická, za jejíž zapůjčení a doplnění mnoha zajímavých vzpomínek děkujeme panu profesoru Tejchmanovi. Velký prostor v retro tématu je věnován také sportu, především tolik populární GyBu lize. Na své si přijdou také milovníci hudby a fotografie. Příjemné listování nejen minulostí vám přeje redakce!

2

3

GyBu Times

učit, k češtině jsem připojil díky zájmu o politiku a filozofii právě společenské vědy, respektive tenkrát se ten obor jmenoval občanská nauka. Zmiňoval jste působení na lidi. Jak tedy chcete na studenty působit, jaký chcete být učitel?

Eliška Šubrtová a Tommy Rybecký

Klein aneb rozhovor s indiánem

zdroj: Tommy Rybecký

V  tomto čísle jsme se pro rozhovor s  profesorem vydali do knihovny. Někteří Iva Kleina vídáte, pouze když sprintuje po chodbách pro svačinu. My jsme pro vás ale zjistili, jak náš profesor-indián tráví volný čas a  jak se na GyBu dostal.

nikdy žádné problémy neměl, ale ten svíravý pocit mě opustil až někdy během gymplu. Nikdy jsem si taky na  školu nehrál, a  kdyby mi někdo říkal, že tam strávím v  budoucnu tolik let, nevěřil bych mu. Co mě tedy dovedlo k  učení? Nejspíš asi knížky. Hodně jsem četl a četba foglarovek mě dovedla do turistického oddílu, který jsem velmi brzy začal vést a  zůstal u  toho skoro pětadvacet let. A  ty výpravy do neznáma, večery u  ohňů, usínání na jehličí pod hvězdami mě nějak nasměrovaly na cestu učitele. V  oddíle jsem poznal, že je možné a  hezké na děti působit, někam je směřovat. Třeba, že normální je druhému pomáhat, rozdělit se, žasnout nad maličkostmi, tvořit. Původně jsem chtěl studovat češtinu a  dějepis, ale u  přijímacího řízení jsem zjistil, že jsou tam asi lepší a  připravenější budoucí historici. Takže na dějepis mě nevzali, a  když jsem potom další rok přemýšlel, co jiného bych mohl

Kde jinde začít, než ve škole. Co vás přivedlo k  učení a  k  „sockám“ konkrétně? To je vlastně takový trochu paradox… V  dětství pro mě škola představovala spíš trauma, nechodil jsem tam rád, po prvním dnu na základce jsem prohlásil, že tam už teda nikdy… Tenkrát ještě školní chodby voněly desinfekcí a z toho se mi vždycky stáhl žaludek a chtělo se mi zvracet… Školu jsem chápal trochu jako vězení, kde si nemůžu dělat, co právě chci, a musím být s lidmi, o které vůbec nestojím… Byl jsem hodně introvertní a  žil si ve svém vlastním světě. S učením jsem

4

Nejlíp se na lidi působí asi mimo školu, právě například v oddílech, kdy s dítětem strávíte třeba dvě odpoledne v týdnu, každý druhý víkend výpravu a  o  prázdninách měsíc tábora v  týpí. To už je můžete nějak výrazněji ovlivnit. Tady ve škole člověk studenty musí především něco naučit a  tím je nasměrovat k nějakému zájmu. Zajímá nás přece to, o  čem alespoň trochu víme. A  vychovávat tu jde spíš tak mezi řádky, ukázat jim jiné hodnoty a  přístupy k  životu, než vidí kolem sebe, než se naučí třeba z televize. Oni vás pak možná mají za magora, ale třeba o tom trochu přemýšlejí, a pak si najdou nějakou vlastní cestu.

zdroj: osobní archiv

je spousta, vzpomínám na jeden školní výlet, kdy jsme se cestou brodili po kolena v rozvodněné řece a pak šli skoro celou noc přes hory a doly. Nebo se mi vybavuje jeden apríl, kdy studenti ze španělské třídy ráno v  šest hodin někdy omotali madla vstupních dveří do školy řetězem a  zamkli je visacím zámkem. První hodina dávno začala, pan školník nadával jak špaček a snažil se přepilovat zámek… Legendární bylo také, když se studenti nabourali do školního rozhlasu s  hlášením, že profesor Rašek, to byl takový strašně hodný a  plachý pan profesor, má urychleně vrátit do školní knihovny Kámasútru a  příručku „Dospíváš v muže“.

zdroj: osobní archiv

Určitě máte nějaké zážitky z  dosavadního působení na GyBu, které by se měly dostat na stránky studentského časopisu.

Čím je Ivo Klein, když právě ne kantorem ani knihovníkem?

Rád vzpomínám na listopad 1989 tady ve škole, kdy většina studentů měla jasný ideál a odhodlání leccos obětovat. Nevím, jak by vypadala revoluce s dnešními studenty… Příhod z GyBu

Říkám trochu z  legrace, že jsem indián. Stejně jako oni k  životu nepotřebuju moc věcí, co se jen trochu

5

GyBu Times

dá, to si vytvořím sám, radši než mezi čtyřmi stěnami jsem někde v lese, v horách, na skále… Nejkrásnější usínání je pod  hvězdami. A  taky jsem asi jediným učitelem na GyBu, který dokáže rozdělat oheň třením dřev. Nedávno jste se na hodině zmiňoval, že jste také asi jediným člověkem na GyBu, který sestrojil parní stroj. To je pravda, jsem konstruktér, hodinář, to mám z rodiny, radioamatér, restaurátor a  vůbec mě baví všechna možná řemesla. Fascinuje mě stará technika. Parní stroj má v sobě zvláštní kouzlo, nad parní lokomotivou se snad i  dnes zasní každý kluk, každý chlap. Postavil jsem si hodně titěrný parní stroj, téměř by se vešel do krabičky od sirek. Rád opravuju a  restauruju staré věci, třeba hodiny, rádia… A pak Tatrovka, na té jsem se vyřádil, tři roky jsem se skoro každé odpoledne měnil v  truhláře, klempíře, svářeče, čalouníka, lakýrníka, motoráře… Až bylo všechno konečně hotové a z totálního vraku odněkud z pole je zas krásné autíčko vypadající přesně tak, jak v  roce 1938 vyjelo z  továrny v Kopřivnici.

A přesně k vaší čtyřkolé krasavici jsme se chtěli dostat. Kam už jste se s  ní podíval?

Vaše oblíbené jídlo?

Tak, všude možně, hodně po Čechách, Moravě, Slovensku… Za krásou a  dobrodružstvím nemusí člověk nikam daleko. Ale jeli jsme dvě hodně dlouhé cesty, jednu do Itálie, to bylo asi 2000 km. Chtěli jsme především přejet přes Alpy legendární Gossglocknerskou horskou silnicí, to je taková pouť do Mekky pro všechny veteránisty, úžasná cesta. A  pak cesta do Francie, Paříže a hlavně do Bretaně, užili jsme si pětadvacet dní s  větrem ve vlasech, protože Tatra je kabriolet, najeli 5000 km, spali na  pobřeží, na loukách i na kraji pole. V Carnacu třeba přímo mezi menhiry, kterých je tam spousta i  mimo turisticky navštěvovaná místa. Když se probouzíš a  vidíš východ slunce u  Mont-SaintMichel, připadáš si neskutečně svobodný. Nechápu lidi, co ztrácejí čas v hotelech, na přecpaných plážích a tak…

Oblíbený měsíc v roce?

A jaké jsou vaše plány pro letošní léto? Máte nějaký větší projekt? Na červenec plánujeme zase cestu Tatrou, asi zas do Itálie, trochu si užít Alpy, a  pak se podívat do Benátek nebo Florencie, tam jsem ještě vlastně nikdy nebyl. A  v  srpnu jezdíme už moc let s  kamarády, bývalými dětmi z  oddílu, na nějakou dlouhou cestu stopem na východ. Byli jsme takhle mockrát v  rumunských Karpatech, v  horách v  Bulharsku, Černé Hoře, Albánii, Turecku, Gruzii, na Krymu. Letos, jestli to vyjde, bychom chtěli zkusit Indii. Tam budeme muset ale asi naprosto mastňácky doletět letadlem. Teď pár stručných otázek. Jaká je vaše oblíbená knížka? První, co vás napadne. Toho je moc. Jedna, ke které se vždycky vrátím, je Saturnin.

zdroj: osobní archiv

6

A  když třeba člověk uvažuje o  tom, jestli je bůh nebo není, tak ani ve svých padesáti letech teď nemám úplně jasno. V  mnoha ohledech vidím svět jako schopný fungovat bez boha, sám o  sobě, jako nějaký dokonalý organismus. Na  druhou stranu, myšlenka toho, že může existovat něco absolutního, k čemu by člověk měl být nějak přitahován…

Svíčková, kterou si sám uvařím. Květen. Kdybyste měl možnost jít na takovou povídací procházku s  nějakým filozofem, kdo by to byl?

…je to takové uklidňující, zbavuje to odpovědnosti…

Těch je taky moc, s každým. Tak kdybyste si mohl vybrat tři.

…to nemyslím, spíš to člověka může nějak motivovat, že všechny ty věci, které nás tady obklopují, nejsou zas až tak důležité a  významné, a  že je něco vyššího k  čemu by člověk mohl směřovat. Ale je to spíše názor filozofický, víru žádnou jako takovou nemám.

Aristoteles, Spinoza a Marx. Takže po letech vyučování všech politologických, filozofických a  dalších teorií, k  čemu se sám kloníte, jaký je váš názor na svět, jsoucno, život, smysl života? Já si myslím, že třeba poznávání filozofie možná člověku v  lecčem ten názor ujasní, ale v  lecčem zase zkomplikuje, protože člověk ví, že ty věci jsou složitější. Můj názor na svět… Myslím si, že neexistuje žádný univerzální smysl lidského života, v  tomhle směru to asi bude hodně individuální. Jestli by tam měl být nějaký společný znak, tak si myslím, že má pravdu Aristoteles, a  v  tom se s ním ztotožňuju, že člověk by se měl snažit využít možnosti, které mu jeho forma dává. To znamená maximální uskutečnění se v  rámci svojí formy, zkusit si pokud možno všechno, co lze, a snažit se realizovat, nežít jenom nějakým pasivním přijímáním něčeho zvenčí, ale naopak pokud možno co nejvíce realizovat sebe. V tomhle směru hodně souzním například s  názory Epikurovými, že člověk by měl být co nejvíce soběstačný. Když si něco sami vymyslíte, vytvoříte, postavíte, zažijete vášeň tvorby a  k  tomu vytvořenému máte pak niterný vztah… To je k tomu smyslu.

zdroj: osobní archiv

A  kdybyste si měl třeba vybrat, které náboženství je vám tak obecně nejsympatičtější? Tak já jsem indián, takže samozřejmě jsou mi sympatická přírodní náboženství. Šamanismus, totemismus, animismus. Kdybych to měl seřadit, tak přírodní náboženství, potom náboženství východní, taoismus,

7

GyBu Times

buddhismus. A  pak teprve náboženství abrahámovská.

vymyslet a  udělat originální svatební oznámení, vyrobit dvanáctimetrový dřevěný stůl s  lavicemi a  úplně těsně před svatbou uvařit doma svíčkovou pro padesát lidí. Hodně nám taky pomohli kamarádi. No a  v  pátek, zrovna bylo vysvědčení, jsme dojeli Tatrou na Skalku, po krásném obřadu šli asi 5 km lesem do Černolic, kde jsme na zahradě měli takovou klasickou venkovskou svatební hostinu s kamarády a rodinami. Jídlo se ohřívalo na ohni, k  tanci hrála hudba z  gramofonu na  kliku a  až do rána jsme pak seděli u ohně, zpívali a slavili. Počasí vyšlo nádherně, takže s  některými kamarády jsme slavili až do neděle.

Jak jste vlastně přišel ke svému známému totemu? A  co je to za zvíře – sova, nebo tučňák? Někteří studenti ho nazývají tučňákem a tím ho samozřejmě hluboce urážejí. Je to orel, hromový pták, posel Velkého ducha… Je to dárek od dávné lásky, vyřezaný ze šumavského jalovce, dostal jsem ho v roce 1987. Nebojíte se, že se na něm třeba v noci omylem uškrtíte? To ani ne, spíš mám strach, abych ho někde neztratil, nenechal, už se mi to párkrát stalo. Jednou jsem se pro něj i několik kilometrů vracel, ale naštěstí je pořád se mnou a  snad bude až do konce.

A  na závěr, tématem GyBeatu bude historie, retro a…

No tady je těch schodů taky dost. No ale tam byly dvě věže, kazatelna v  tělocvičně a  samá tajná komnata. Takže to mě trošku zklamalo, ale po těch 25 letech jsem si tady zvykl, a  už mám dokonce vztah i  k  téhle socialisticko-realistické architektuře, už mi přijde docela zajímavá.

Počkat, takže protože tématem je retro, tak jste si vybrali zrovna mě? Ne, to my jsme chtěli už dávno před vymyšlením toho tématu, ale… Ne, ale tak, já jsem člověk, který žije minimálně o padesát let zpátky, takže se to docela hodí…

A měla stejnou světle fialovou barvu? Tak to přece všichni vědí… Nebo vlastně už nevědí, že tahle šílená fialová barva, která už není tak šílená, protože vybledla, tady je asi 17 let. Asi prvních deset let měla takovou tu standardní barvu budov z padesátých let, to znamená takový ten hnědošedý březolit.

Tak veselka má trvat tři dny… A plánujete třeba rodinu?

A  vztah ke GyBu jako k  instituci… Mám to tu rád, je to určitě kus mého života, spousta zážitků, občas i  pocit, že ta práce má smysl, a  když se podívám na okruh svých přátel, tak jsou to z  devadesáti procent bývalí žáci. Nevím, jestli se ty řady budou ještě nějak rapidně rozšiřovat.

Plánujeme, pakliže nám to příroda dopřeje, tak určitě.

Teď bychom vám chtěli položit trochu více osobní otázku – svěřil byste se nám s  nějakými detaily ze své svatby loni v létě?

zdroj: osobní archiv

Jsou takoví lidé, kteří se narodili do špatného století, ale v současné době se to dá celkem dobře realizovat, člověk si snadno najde skupinu podobně naladěných lidí. Ale chtěli jsme se zeptat, jaký je a jak se vyvíjel váš vztah ke GyBu?

Ze svojí svatby… Tak muselo to být trochu nonkonformní, ze svatebního průmyslu a  jeho produktů se nám oběma zvedá žaludek. Takže Aničku jsem požádal o ruku při západu slunce na jedné krásné skále nedaleko Zdic. A  pak jsme objížděli Čechy a  hledali nějaký opuštěný odsvěcený kostelík, to byl kompromis, Anička chtěla mít svatbu v kostele, já ne. Nakonec jsme se rozhodli pro kostelík na Skalce nad Mníškem pod Brdy. Znal jsem ho ještě z  dětství, kdy to byla úplná ruina, zažili jsme tam kdysi s oddílem spoustu dobrodružství. Dneska už je opravený, vevnitř ale stále vypadá spíš jako jeskyně. No a pak jsem šil nevěstě svatební šaty; kolegyně Danuška Marešová mi našla fotku krásných šatů z  Paříže a  za pár odpolední bylo hotovo. Pak jsme taky museli

zdroj: osobní archiv

8

Říkal jste, že po šesti letech působení jste se stěhoval sem do knihovny, za jakých to bylo okolností? Já jsem knihovnu přebral po ne právě slavně proslulém profesoru Frišmanovi, o němž tu kdysi kolovala celá řada mýtů. Učil češtinu a  možná ruštinu. Tehdy fungovala knihovna tak, že měla provozní hodiny asi deset minut v týdnu, student do ní nemohl přijít, ale vhodil si svůj požadavek do schránky na dveřích a pan profesor mu to tak do týdne, čtrnácti dnů vyřídil, takže v  podstatě ta knihovna nefungovala. Teď je to myslím lepší, jen kdyby studenti ty knížky taky včas vraceli. Takže vracejte knížky, bando studentská!

Nastoupil jsem na GyBu možná i  trochu náhodou, protože mě čekala vojenská služba a  já jsem potřeboval na měsíc před ní jít někam do práce. Zrovna bylo volné místo na GyBu, mimochodem místo Honzy Kvirence, který byl v  té době na vojně. No a  nejdřív mě vyloženě iritovala budova, protože mi přišla taková hloupá, nezajímavá… Já jsem totiž studoval gymnázium Na Zatlance a to byly takové trochu Bradavice, samé schodiště…

9

GyBu Times

Lucie Štěpánková

Zápisky z cest vol.3

aneb No quiero hablar con los espaňoles nunca más 26. 3. Milý deníčku, tak se blíží ten osudný den. Naši drazí Madriďané nás přijedou navštívit do  matičky Prahy. Asi měsíc před plánovaným příletem jsme se dozvěděli, že čtyřem z  nás žádný Španěl nedorazí. Agustín má nějaký výjezd s  politickou stranou, Pabla vyhodili ze školy… Štěstí, že Irene se ničím nevymyká z průměru. Zítra ji jedeme vyzvednout na letiště. Drž mi palce, ať to s ní nějak přežiju. 27. 3. Milý deníčku! U  nás doma máme oddělenou koupelnu a záchod. U nás doma se zouváme. U nás doma se vstává o půl šesté. U nás doma je to normální. Tak proč mám pocit, že jsem Irene šokovala natolik, že bude mít trvalé následky? 28. 3. Deníčku, ještě před odletem do Čech projevili někteří Španělé zájem jít do Státní opery. Proč ne? Rusalka začínala v  19:00. Co znamená „pod  koněm“ už Madriďané dávno věděli. Sraz jsme měli v  18:00, to přeci nejde nestihnout. Začínalo pršet. Šestá pryč. Španělé nikde. Pršelo. Hodně. 18:20. Španělé nikde. Lilo. V  18:40 se pohodovým krokem přiloudali Madriďané, aniž by je vůbec napadlo, že by se na ně mohlo čekat. A  o  těch džínech a  mikině, které si oblékli do  Státní opery, se raději nebudu zmiňovat… 30. 3. Milý deníčku!

„I gusta vařit.“ Ano, i  takovou větu jsem byla schopna vyslovit po večeři, při které se mluvilo třemi jazyky: já se Španělkou španělsky, mamka s ní anglicky a já s mamkou česky. Zmatená a  zmatečná jak google překladač - přesně tak jsem se cítila. Celý den mi v hlavě hraje „Johny! La gente está muy loca-ca-ca…“ Nechápu proč?! 2. 4. Deníčku, chci spát… Bylo by fajn, kdyby se Irene dneska nikam nechtělo, a  třeba dokonce před půlnocí zalezla do postele… „Vamos a ir de fiesta?“ Ne! Ne! Ne! Ne! Ne! „Vale.“ Bylo by naivní si myslet, že se Španělé nebudou chtít v  cizím městě vracet domů noční dopravou. Bylo by naivní si myslet, že se budou Španělé ve všední dny vracet před půlnocí. Bylo by naivní si myslet, že Španělé budou chtít jít spát před druhou ráno. Bylo by naivní si myslet, že Španělé vůbec někdy spí. 3. 4. Milý deníčku!!! Ona odjela!!! Ráda bych ti napsala o  týdnu s  našimi Madriďany něco neskutečně hlubokého, ale se třemi hodinami spánku nejsem schopná nic chytrého vymyslet. Nemysli si, mám i spoustu pěkných zážitků. Jen si teď nějak nemůžu žádný vybavit… Ale jedno vím jistě. Víš, jaké to je, jít si po takovémhle týdnu lehnout v sedm hodin večer? K nezaplacení.

10

EČ ze 4.D zcela podlehla svému spolužákovi OL. Přejeme černo-bílému páru mnoho štěstí a pestrobarevnou budoucnost!

Za účelem upevňování přátelských vztahů mezi Českou republikou a  Španělským královstvím vyrazil KV ze 4.D na schůzku s dcerou španělského velvyslance. Jak už sám KV přiznal, bude to běh na dlouhou trať. I  přesto přejeme mnoho úspěchů!

RS a  MH z  8.C v  divokých tanečních rytmech ztrácí zábrany. Co se vyvine z vášnivě stráveného večera? Student 4.D s  velkou hlavou dává všem dívkám, a  především pak BN z  2.E, na vědomí, že je stále volný..!

EK z  3.E míří vysoko. Zalíbení našla v  již poměrně dávném absolventovi a stálému hráči GyBu Ligy TK. Nezbývá, než popřát tomuto vztahu dlouhé trvání!

Bystré očko z bilingvy si všimlo neobyčejného zájmu profesora VC o profesorku MD. Kdepak, pozornosti našich reportérů neuniknou ani vyučující!

Krásná SK (2.E) se totiž v březnu seznámila s JH (6.A), postupně se poznávali a první pusu si dali před třemi týdny. Držíme palce!

11

Retro GyBu

zdroj: Almanach GyBu

založena 33. jedenáctiletá střední škola v  Praze 4, Budějovická ulice.

1958

Zásluhou tělocvikáře B. Ottomanského byl vybudován sportovní stadion u školy. Všichni žáci i rodiče odpracovali při budování mnoho brigádnických hodin.

1961

1965

Sloučením 4 středních škol vznikla z  Budějovické střední všeobecně vzdělávací škola.

„V  roce 1967 škola vypadala úplně jinak, měla takovou špinavě žlutou fasádu. Okolní budovy a sídliště stavěli vězni, ještě v době, kdy jsem nastoupil, tady byly strážní věže. V  této budově byla i  základní škola. Vedle nynějšího kabinetu paní profesorky Duškové sídlily učitelky první třídy a vedle se učili prvňáčci. Ti chodili na oběd v 11, aby je nikdo neušlapal. Tam, kde je teď kabinet matematiky, byla zdravotnická místnost – protože tu byly malé děti, docházela sem paní doktorka. Takže to všechno vypadalo úplně jinak.“ - prof. Tejchman 12

1967 Na s t oupi l pan profesor Tejchman.

„V jídelně, která byla poloviční, držel dozor jen školník, který vážil asi 150 kilogramů, a všichni se ho báli. Tehdy školu vlastně nevedla ředitelka, ale školník. I  rodiče, když chodili na třídní schůzky, tak chodili kolem něj a poslušně v ruce nosili bačkory a ve vestibulu se do nich pokorně přezouvali.“ - prof. Tejchman

Únor - studenti odmítají vstup do školní budovy, nad  kterou vlaje prapor se srpem a  kladivem. Školník Dvořák se snaží odpárat znaky z  rudého praporu. Vyučování se nekoná. Rudé právo chystá článek o  kontrarevoluční mládeži na naší škole, ale po zásahu rodičů je tato akce pozastavena. Ředitelka J. Pelcová zahajuje na  škole krutou normalizaci. Řada profesorů musí odejít.

1968

1969

Na protest proti vstupu armád Varšavské smlouvy se v  září stávkuje. Po celé tři dny a  noci setrvávají studenti v  budově školy, pořádají různě besedy s protagonisty Pražského jara.

„Na všech školách se stávkovalo. Starší studenti se zúčastnili stávky, která trvala tři dny a tři noci, dělaly se tady různé besedy. Stejně se tu ale prosadila normalizace. A pak přišly prověrky, kvůli nim muselo asi 10 lidí odejít. Bylo to nepříjemné období. Jednoho z kantorů dokonce studenti udali, že v dějepise vykládá nějaké protistátní partie, takže si potom musel brát na každou hodinu svědka. A pak se dělaly družby se sovětskými vojáky, kteří byli v Milovicích, a jejich dětmi. Pamatuji si, že jsme proti nim hráli volejbal a samozřejmě jsme je museli nechat vyhrát, protože kdyby prohrály, tak už by nepřijely. No zkrátka, nedovedete si to představit. Všechno, co bylo ruské, bylo prostě… Ale lidi to přeháněli, kolikrát dělali víc, než vůbec museli.“ - prof. Tejchman 13

Retro GyBu

V  parku před gymnáziem byl umístěn pomník Barikádníka.

Byla zrušena střední škola v Kunraticích, její studenti přešli na gymnázium Budějovická.

1972

1974

„Taky se chodilo na branná cvičení do Krčského lesa. Učitelka byla bomba, a  když zapískala, museli jsme si všichni lehnout na zem nohama k ní a krýt si hlavu. Nikdo ale v blátě ležet nechtěl a tak jsme se schovávali za stromy. Jenže když nás bylo za jedním stromem deset, ti poslední už byli vidět. Všichni nakonec dostali poznámku. “ - Eva Kuchařová (na GyBu 1960-63) „Tady v malé jídelně bylo skladiště civilní obrany, to jsem měl také na starosti. Byly tady tyče, na kterých visely masky. Z každé třídy bylo 6 nosičů. Ti vzali tyče na ramena a běželi s nimi buď do třídy, nebo do šatny. To tenkrát byly takové drátěné kóje. Studenti si tedy nasadili masky a museli v nich sedět. Pointa byla v tom, že jedna část se musela oddělat a to často neudělali, takže se všichni začali za chvíli dusit. A pak museli mít hadříky a vytřeli ty masky a celý den byl pryč. A pak se dvakrát do roka chodilo do Krče podle azimutu. “ - prof. Tejchman 14

Ke 30. výročí únorových událostí se konala řada besed včetně besedy se členy Lidových milicí, přímými účastníky z roku 1948.

Literární seminář IV.C na závěr své celoroční činnosti uspořádal besedu se spisovatelem Janem Otčenáškem.

1978

1976

„Byl tu vodácký spolek, měli jsme vynikající fotbalisty, kteří vyhráli Pražský přebor. Sem totiž chodili reprezentanti jako Hruška, brankář, který chytal za národní družstvo. Takže škola byla po sportovní stránce opravdu na úrovni.“ - prof. Tejchman „Na hory museli jet skoro všichni. Vedle chaty byl kopeček, který jsme nejdřív museli ušlapat, několikrát jsme ho tedy vyšlapali nahoru a sešli dolů, čímž jsme si upravili povrch ,a pak jsme ho jednou slavnostně sjeli. Jenom první družstvo, těch několik vyvolených, mohlo na dva až tři dny jet někam, kde byl vlek. V  českých horách bylo vleků poskrovnu.“ Michal Sýkora (na GyBu 1980-84) 15

Retro GyBu Uspořádána akademie k  30. výročí založení školy. Během letních prázdnin došlo k vloupání do školní budovy a k pokusu o založení požáru. Byla zničena především sborovna, škoda byla odhadnuta na 50 000 Kčs.

Zavádí se nový předmět – základy výroby a  odborné přípravy s bloky volitelných předmětů.

Studenti gymnázia Budějovická projevují zájem o životní prostředí a pečují o zeleň v okolí své školy. Vysázeli také na 70 javorů podél komunikace Budějovická.

1980

1984

„Je zvláštní, že někteří profesoři se vůbec nezměnili – např. paní profesorka Kolzrtová, která si zachovala svou přirozenou autoritu i úsměv – velmi potěšilo. Taky uchovává klasifikační archy, to pro některé nemusí být tak potěšitelné, a myslím, že je bude uchovávat ještě v dalších padesáti letech, tak pozor!!!“ - Kateřina Švarcová (roz. Helclová, na GyBu 1986-90)

16

„V  nynější největší počítačové učebně byla původně boxová jazyková učebna. Byly tam boxy, v  těch seděli studenti, vepředu měl kantor magnetofon a mohl do boxů zapojovat vstup a slyšet, jak studenti odpovídají. Za dva roky se zničila, protože se o ni nikdo nestaral. Pak se tam učila výtvarná výchova.“ - prof. Tejchman

1988

1986 V novinách se objevuje článek o  Gymnáziu Budějovická a  o  nejnovějším školním předmětu – informatice a výpočetní technice (IVT). Je založena počítačová učebna, kde se studenti seznamují s prvními počítači. Profesorka Marie Kopečná představuje žákům počítače takto: „Je to jako kdybyste chtěli získat přátelství nového spolužáka. Nejdříve ho musíte poznat, pochopit jeho chování, reakce a teprve potom s ním můžete navazovat bližší kontakty.“

17

Retro GyBu

„Ještě jsme taky jezdili na víkendové dobrovolné brigádnické akce - jezdili jsme na zříceninu Zvířetického hradu, spali jsme ve stanech a ráno vyfasovali motyky, hrábě a krumpáče, které jsme se přes den snažili používat. Celodenní rachota byla ale odměněna večerním táborákem se vším všudy!“ - Kateřina Švarcová (roz. Helclová, na GyBu 1986-90) „Je to zajímavé, jak v roce 68, tak i 89 se studenti hodně angažovali. Tenkrát to byla zase jiná euforie, zrušily se brigády, zrušily se odborné předměty. Pak tady byly různé improvizované akce, přijeli studenti filosofie a  poprvé předváděli Havlovu Audienci v tělocvičně, pak se sem zvali herci… Takže přibližně podobně jako v roce 68, jenomže to bylo veselejší. V roce 68 to bylo tragické.“ - prof. Tejchman

Tahle generace je hrozně uspěchaná, teď mají ve 14 letech za sebou všechny mejdany. To tenkrát nebylo, na brigády jeli, když jim bylo zhruba 16. Bylo to období Semaforu, Matuškových písniček a podobně, a tak se po večerech hrálo na kytaru. A navazovaly se tam první lásky mezi studenty, oni se vlastně poprvé dostali od rodičů. Byla tam opravdu legrace.“ - prof. Tejchman „Když si to vezmete, já jsem měl 20 let na starosti brigády. V  půlce srpna jsem odjel na chmel, vrátil jsem se v  půlce září. Tam jelo vždycky tak 100-150 studentů. Přišel jsem do školy, měsíc jsem učil, odjel jsem zase se třídou na 14 dní na brambory. Pak přišlo jaro, tak jsem na 14 dní jel drátkovat chmel, no a  před prázdninami jsem jel na Šumavu sázet stromečky, takže jsem byl tak 2 měsíce po brigádách. Vždycky jsme měli problém s  obrovským zájmem studentů, byli tenkrát trošku jiní, neměli možnost, neexistovalo si někde sehnat brigádu. Pamatuji si, že jsme jednou nevzali nějakou třídu a oni nám rozbili okna u školy jako odpověď.“ - prof. Tejchman 18

1989 Mění se osnovy učiva, končí školní brigády a výuka odborných předmětů. Mění se barva školní budovy (ze žluté na fialovou) a mizí socha Barikádníka od V. Bendy. Na místo ředitelky nastupuje Hana Jiráková.

19

„Revoluce – velmi hektická doba – diskuze, přednášky, setkání s osobnostmi. Vždy plný pavilon a tělocvičny. Ihned po revoluci zorganizoval úžasný pan profesor Votlučka adventní zájezd do Lince. Byla pro nás velká rána, když pan profesor zemřel, měl nám toho ještě hodně předat…“ - Kateřina Švarcová (roz. Helclová, na  GyBu 1986-90)

Retro GyBu

„Pavilónek, kde probíhala sexuální výchova, promítaly se filmy a  pořádaly přednášky nejen během revoluce, již dávno neexistuje – nyní je z něj fitcentrum.“ - Kateřina Švarcová (roz. Helclová, na GyBu 1986-90)

„Noviny si moc nepamatuji, několikrát se o to studenti pokoušeli, ale pokaždé to brzy zaniklo. Ale fungoval tady pavilonek, stál tam, kde je dnes fitcentrum. Tam se hrálo divadlo. Bylo tam jeviště, opona, reflektory… Začínal tam Jaroslav Dušek a jeho třída. Také tam byly besedy, třeba tu byl Dalibor Janda, byly tu besedy s  Otčenáškem, spousta lidí… Křesťan z Mladého světa… Dál se tam promítaly filmy, pořádaly se tam i  maturitní večírky, což bylo vynikající, protože to nic nestálo. Ten pavilonek byl pěkný, obložený dřevem, vešlo se tam 350 lidí, takže když byla nějaká školní akce, konala se tam. Bylo to perfektní, to žádná škola nemá.“ - prof. Tejchman

1990 V  budově proběhly rozsáhlé přestavby vybudována nová kuchyň a  jídelna, vznikly půdní ateliéry, proběhla rekonstrukce kanceláří, počítačových učeben, hygienického zařízení a školního hřiště. Z bývalého divadelního sálu/ pavilonku se stalo fitcentrum.

Na základě dohody mezi ministerstvyškolstvíŠpanělska a  České republiky je GyBu prvním dvojjazyčným českošpanělským gymnáziem v ČR.

Byla zahájena první sezóna celoročního fotbalového turnaje - GyBu ligy.

2003

1990

Zahájen provoz na detašovaném pracovišti na Pošepného náměstí.

V areálu školy proběhlo natáčení filmu Gympl režiséra Tomáše Vorla

zdroj: moviemania.sk

zdroj: tyden.cz

20

2006

21

Retro GyBu

zdroj: Nhu Anh Tony Nguyen

Odehrál se první beachvolejbalový turnaj Beach cup.

2008

Založen studentský parlament a studentský časopis GyBeat.

2009

2012

2013

50. výročí existence školy. Koná se akademie v sále Městské knihovny.

2014

Odehrál se exhibiční fotbalový zápas mezi výběrem GyBu a týmem Real TOP Praha.

zdroj: Filip Foglar

22

Koná se akademie k 55. výročí založení školy, opět v  sále Městské knihovny.

Zrušeno detašované pracoviště na Pošepného náměstí.

zdroj: Filip Kirschner

23

zdroj (pokud není uvedeno jinak): Kronika Gymnázia Budějovická a organizace, na které odkazují loga

Retro GyBu

Hanka Ledvinková

GyBu Beach cup: šestiletá historie

27.

To je součet všech turnajů se jménem Beach cup, jejichž organizaci mají Filip Foglar (absolvent osmiletého studia GyBu, dnes student architektury) a  Hana Ledvinková (absolventka šestiletého studia GyBu, dnes studuje FSV) na svědomí. Jedná se o turnaje v plážovém volejbalu, vytvořené speciálně pro studenty, profesory a  absolventy Gymnázia Budějovická. Turnaje se hrají podle platných pravidel beach volejbalu s  několika výjimkami, např. nižší výškou sítě, možností přijímat „prstama“, a jsou koncipovány tak, aby si zahráli všichni jeho účastníci přibližně stejně a aby měli do poslední chvíle o co bojovat.

rozvíjel celý koncept turnajů. Do rodiny Beach cupů brzy přibyly další: Beach cup 2, Beach cup 3… Letos v březnu (2015) byl odehrán již 26. Beach cup a organizátoři dokonce do té doby úspěšně zvládli jeden otevřený turnaj (Beach open) pro kategorii žen a mužů. Z  turnajů Beach cup nikdy nikdo neodcházel domů s  prázdnou, ať už skončil první nebo poslední. Organizátoři myslí na motivaci hráčů, kteří v  některé části turnaje prohráli a  již nemohli usilovat o  celkové vítězství. Každý může získat alespoň část ceny, kterou dostal vítěz – tričko s logem turnaje.

samostatné místo (nefunguje tedy tak, že by více párů skončilo na děleném místě a  nezahrálo si tak zápasy mezi sebou), předchází mu velmi pečlivá příprava: vlastní logo každého turnaje, vytvoření grafických tabulek pro zapisování výsledků, podrobný rozpis zápasů a časový plán turnaje, informování studentů, zakoupení medailí a triček s logem turnaje atd. Kvůli množství práce, kterou s sebou pořádání turnaje nese, byl organizátorský tým po třech letech od jeho založení doplněn dalšími spolupracovníky, ať už informátory (Zdenda Völfl, Terka Kohoutová, Eliška Srnská), hlasatelem (Vítek Voltr) nebo pořadatelkou (Kačka Cmuntová). Poděkování patří také týmu fotografů, kteří atmosféře turnaje přispívají obrazovou dokumentací (Jan Lembas, Pavel Málek, Jan Lukány, Tommy Rybecký).

Beach cup má vlastní stránky, od roku 2013 i praktický online systém pro přihlašování na jednotlivé turnaje či facebookovou skupinu. Účastníci turnajů tvoří komunitu, kterou spojují společné zážitky a zájmy jak o gympl, pohyb a konkrétně plážový volejbal; letos pojedeme již třetím rokem na herní beachový zájezd do Itálie na začátku letních prázdnin, kde se vždy koná i další ze série našich turnajů. Stále ještě se můžete přihlásit :-) Zajímavé a  uspokojující dnes je pohled na  řadu zúčastněných hráčů (přes 250), na  ty, které Beach cup nadchnul a  motivoval je ve snaze zlepšovat se a  napříště dosáhnout lepších výsledků. Velmi potěšující je také účast několika profesorů GyBu, dodnes se turnaje pravidelně účastnili např. Martin Turek, Daniela Horčáková či bývalý tělocvikář

Že jste tohle všechno už slyšeli? Jak se vlastně v  hlavách studentů zrodila myšlenka zorganizovat beach volejbalový turnaj? Čtěte dál. Na začátku byli dva nadšenci – Filip, pilný a  cílevědomý student, hráč a  trenér Volejbalové školy Praha, a  Hanka, sportovní nadšenkyně, jedna z  party bláznů, kteří si ve svém volném čase chodili pinkat míčem na školní hřiště, ať byl déšť nebo sníh. Ti dva se seznámili na sklonku roku 2008 na  tradičním Vánočním volejbalovém klání, které pořádali tělocvikáři na GyBu na  detašovaném pracovišti na Pošepného náměstí. Jak už to tak v dnešní době bývá, na Facebooku se mezi nimi rozvinula diskuze o „díře na trhu“, a to na téma, že jim škola organizuje turnaj v  šestkovém volejbale, už ale ne ve volejbale plážovém. Brzy se domluvili, že by mohli takový turnaj zkusit zorganizovat. A  tak se uskutečnil první turnaj v lednu roku 2009.

zdroj: Filip Foglar

Rozdělení hráčů do několika pavouků podle výsledků ve skupině mělo za  následek více vyrovnaných zápasů – každý si tedy zahrál s  podobně dobrým soupeřem.

Na Beach cup 1 přišlo do nafukovací haly Kapitol v Michli 18 dvojic. Hrálo se celý den a  večer následovala afterparty v nedalekém podniku. V tomto duchu se

Většina stavebních kamenů turnaje zůstala zachována dodnes. Beach cup je synonymem dohrávek zápasů o  každé

24

Turnaje se v  průběhu let odehrály v několika různých areálech. První turnaje se hrály v  Michli a  dva letní na kurtech GyBu. Postupně se organizační tým začal stahovat k  areálu Sportovní akademie Domyno na Novodvorské a v posledním roce dokonce vyzkoušel dva nové areály, Beachklub Pankrác a  Beachklub Ládví (především kvůli rozšíření kapacity turnaje na rekordních 28 dvojic). Spolupráce s  Domynem byla dlouhou dobu také stvrzena oboustrannou dohodou, která studentům GyBu a  účastníkům Beach cupu zajišťovala výhodné ceny na pronájem beachových kurtů.

Martin Procházka. Podpořit hráče a vidět pokroky chodí pravidelně i  tělocvikáři Helena Novotná a  Mirek Javorský. Jim všem patří velký dík, protože nejen, že sami hrají po boku studentů a  předávají jim tak cenné herní zkušenosti, ale také současné studenty motivují k  pravidelnému pohybu, informují je o  turnajích a  dodávají jim kuráž bojovat se spolužáky a absolventy. Tolik ke vzniku a vývoji turnajů Beach cup. Pokud máte dotaz, rádi vám odpovíme na Facebooku nebo osobně na některém z následujících turnajů.

25

Retro GyBu

Tomáš Linhart

Moderní dějiny kopané na GyBu

P

ůvodně jsem přemýšlel, že by si tenhle článek zasloužil spíše titulek jako „Opráski zhistorje Gybilugy.“ Po  reálném zhodnocení vlastních schopností ale zůstaneme jen u  psaní, na grafickou podobu si raději netroufnu. Děkuji pamětníkům za poskytnuté informace a hurá vstříc kořenům fotbalu na GyBu! Jako vyjukaný primán jsem na Budějárnu přišel v září 2006. Do ligy jsme se zapojili až o  dva roky později, ale oficiální organizovaná fotbalová soutěž tou dobou už léta fungovala – jako malí kluci jsme denně po škole jen zírali na staré mazáky a závistivě hleděli na výsledky na nástěnce, kde se skvěly tehdy legendární názvy týmů: Vestecký negramoti, Lolitky, Chiquita, Rosol nebo KFC Korupce.

Vítězové sezóny 2004/2005 zdroj: Tomáš Linhart

studentů posílených tehdejší hvězdou ligy Jakubem Mandátem. Od další sezony přejala GyBu liga formát hanspaulky – hrály se oddělené soutěže na jaře i  na podzim. Od podzimu 2005 je dochovaná oficiální dokumentace včetně všech výsledků, zápisů, soupisek, komentářů i tabulky střelců. Ve finálovém zápase porazil Médeu po prodloužení tým Lolitky. Na jaře 2006 soutěž opanovali Vestecký negramoti.

Okolo přelomu tisíciletí se údajně nějaký organizovaný fotbal na GyBu již hrával, a to především pod taktovkou vyučujících. Žádná velká soutěž to ale ještě tehdy nebyla – na první oficiální ročník si škola musela počkat do let 2003/2004, šéfem byl Honza Hron a  ročník měl podobu celoroční soutěže bez vyřazovací fáze. Na premiérové vítěze je však tou dobou ještě brzo – tento ročník se údajně nedohrál, když nejstarší ročníky daly v  závěru ligy přednost maturitě. Podle dochovaných údajů byl na čele tým Kesslerovců a mezi nejúspěšnější celky patřili také Křováci a Médea.

Podzim 2006 znamenal změnu ve vedení, organizaci soutěže na rok převzal Vojta Luhan, a pořadí bylo následující: 1) Lolitky, 2) Vestecký negramoti, 3) KFC Korupce. Kvůli maturitním povinnostem předních celků i  vedení byla do ročníku vložena zima 2006, kde vítězství obhájily Lolitky pod  názvem Izba 33 vrací úder. Stříbro získali hoši z KFC Korupce a bronz připadl tehdy nadějným mladíkům z  Rosolu. Jarní soutěže se již maturanti nezúčastnili a prvního triumfu se dočkala Chiquita.

Další ročník (2004/2005) dodržel formát celoročního turnaje, avšak oproti premiérovému přibyla vyřazovací fáze. Nebyla to jediná novinka, na jaře se dokonce odehrával i  pilotní projekt ženské GyBu ligy! V  následujících ročnících už však nebyl takový zájem, proto zůstala GyBu liga vyhrazena chlapcům. A ve  finálovém zápase z  10.  června  2005 vybojoval celek hráčů okolo Vojty Luhana, Fandy Rosberga a  Ondry Burdy pod názvem Médea premiérové zlato po zdolání o rok starších

Následující sezona 2007/2008 opět znamenala změnu ve vedení – nejvyšší místo přejal Karel Nepraš, duchovní otec GyBu ligy, jak ji mnozí z  Vás znají dnes.

26

gólem přes celé hřiště ke zlatu na závěr působení na GyBu tým FC Rosol.

Celou soutěž zprofesionalizoval, založil webové stránky, které fungují dodnes, pořádal pro hráče tipovací soutěže na  každé kolo a  hlavně navrátil soutěž k celoročnímu formátu, od nějž se už pak nikdy neodklonila. V  zimní přestávce se tento rok konal jednoroční projekt zimního poháru, ve kterém triumfovala Chiquita. Hlavní soutěž opanovali dle očekávání hráči Rosolu, kteří ve finále smetli nováčky z  Pošepného 1.FC 1.F (později FC A.Č.A.B.), pro něž bylo na úvod studia na GyBu stříbro ohromným úspěchem.

Ročník 2010/2011 se nesl ve znamení kuriozit a  výjimek. V  soutěži skončil suverénní Rosol, avšak Chiquita po nepovedeném finále chtěla ještě jednou triumfovat. Žádný zákaz tehdy neexistoval, a  tak byl vytvořen absolventský tým. Ten byl společně s  Barclays United největším adeptem na celkové vítězství. Absolventi se však na podzim nescházeli, se třemi hráči v  poli ztráceli zápasy s  outsidery a  nakonec se jim ostudně ani nepovedlo proniknout ze  základní skupiny. Bylo jasné, že tato sezona bude přelomová – a  to nejen na  nejvyšších příčkách, ale i  co se týče rekordů. Na  podzim 2010 padlo v  zápase Barclays – TJ Redbull množství branek, které překonává veškeré guinnessovské zápisy! V  utkání hraném na širokém chodovském hřišti padlo neuvěřitelných 64 branek a  skóre 62:2 zůstává asi nepřekonatelným milníkem. Kdo tam nebyl, neuvěří. Nutno podotknout, že mnoho důkazů pro tento výsledek není, ale sami poražení hráči se dodnes k nelichotivému zápisu do historie hrdě hlásí.

Napřesrok (2008/2009) jsem se do této velkolepé soutěže konečně zapojil aktivně také já. Se třemi spolužáky a  několika letošními maturanty (tehdejšími sekundány) a  jejich legendárním třídním Danem Žákem jsme založili tým FC AC SK a  hned v  první sezoně jsme senzačně hráli o  bronz. Zaslouženě jsme podlehli o  rok staršímu Pohřebnímu Commandu, další z  legend soutěže – tato stálice hrála GyBu ligu dlouhá léta až do léta 2013, avšak vyrovnat úspěch z této sezony se jim už nepodařilo. Hlavní slovo v  soutěži ale měla ústřední dvojice rivalů – FC Chiquita a FC Rosol. Pro tento rok vybojoval zlato první jmenovaný celek. Nově se také udílela individuální ocenění.

Ani v této sezoně se Profesorům mezi TOP 4 ještě nepovedlo prorazit. Premiérovou účast v této fázi zaznamenaly hned 2 celky ze 4, a  to ne zrovna ty, od kterých by se to čekalo. Ve vzájemném zápase zdolali FC AC SK Prošlý mlíka a  mohli se těšit na soupeře, který vzešel ze semifinálového duelu A.Č.A.B. – Barclays. Starší A.Č.A.B. ještě v  závěru utkání vedl, ale nezvládl koncovku a  po prodloužení postoupili do  finále šikovní technici z  Barclays. V  zápase o  třetí místo zaslouženě ke 3 roky starému stříbru přidali maturanti z  Pošepného bronz a  i  následující finále přineslo velkolepou podívanou. Zkušenější Barclays soupeře podcenili a  dovolili FC AC SK jít do vedení, které už si ani po dramatickém závěru nenechali borci v červeném ujít, a po velké bitvě jsme mohli slavit náš největší úspěch, historicky první triumf v GyBu lize. Vzhledem k tomu, že mě naštěstí Ajfel nepřestřílel, mám tu čest mít doma na poličce vystavenou sošku

I  v  další sezoně (2009/2010) byly karty rozdány jasně – dva velikáni, pár dravých celků a nově vzniklý celek SRPŠ (oficiálně Spolek rychlých a přesných šutérů, ačkoliv nedlouho před začátkem soutěže uvažoval tehdejší kapitán Tomáš Novák i o zvučném názvu Drtiči homolek…). Právě Profesoři zdolali ambiciózní FC AC SK v  boji o  páté místo, bronz proti béčku Rosolu ukořistil BROCK z  Pošepného (později Barclays). Nejzajímavější podívanou ale slibovalo finále, ve kterém se proti sobě opět postavili Chiquita a Rosol. Maturanti od prof. Rosolové byli však limitováni zraněním střelce Hejdy i  brankáře Vodrážky, tudíž jim Banáni vyšli vstříc a povolili angažování náhradníků z jiných týmů. Tato benevolence se jim nakonec vymstila, jelikož trio Milan Voračka (GK), Filip Masri a  David Kristek (celkem 4 branky) dovedla společně s  kuriózním

27

Retro GyBu

pro  nejlepšího střelce této sezony. Celý ročník vyvrcholil premiérovým výběrovým zápasem Utkání hvězd.

Dodnes z  něj existuje záznam, a  tak je možné zhlédnout Kalibovu hlavičku, jež posílá oranžové do poločasového vedení 1:0. Ve druhé půli však mohutný skluz Vojty Ocelíka zabraňuje prof. Bártlovi v postupu vpřed a míč jaksi záhadně podél přední tyče dostává do sítě Honza Kosík – 1:1. A když kapitán soupeře, prof. Novák, vybídl ke skórování Filipa Masriho, mohli jsme se ohromně radovat z obhajoby titulu. Z  organizačního pohledu byla sezona vydařená nejen vzrůstajícím počtem diváků v  ochozech GyBu areny, ale také rozvojem webových stránek i statistických dat – bylo spočítáno, že za celý rok padlo 562 branek. Nejvýraznější měrou se o  to přičinili dva nejlepší střelci – shodně 28 branek nasázeli Aleš Krupička (SRPŠ) a Michael Ernest (Barclays). Do této sezóny se také datuje vznik populárního prodeje párků v rohlíku, Superpoháru a především turnaje BudCup. Ten navázal na tradici zimního turnaje a  dnes je z  něj zavedená značka pro 10 celků. V  premiérovém ročníku v  lednu 2012 triumfovali po  dramatickém závěru a  pokutových kopech hráči FC AC SK.

V sezoně 2011/2012 se opět částečně měnilo vedení – Karel Nepraš už na GyBu nepobýval den co den, a  proto jsme mu společně s  Petrem Homolkou začali od nové sezony s  organizací pomáhat. Po letech už v soutěži nebyli ani Chiquita, ani Rosol, ani A.Č.A.B. – nastal čas pro  nové generace, přestože hráči těchto celků hráli významnou roli ve svých nových působištích (Ajfel a  Mikeš u  Prošlých mlík, Karel Nepraš u Predátorů, Jirka Rédr v FC AC SK nebo Tomáš Kaliba v SRPŠ). Po aktualizaci pravidel bylo namísto kompletně absolventských týmů povoleno startovat maximálně dvěma absolventům v každém celku. Trio semifinalistů FC AC SK, FC SRPŠ a Barclays United doplnil tým maturantů okolo Karla Procházky – Big Balls. Ti v  semifinále jasně podlehli FC AC SK a po urputném boji s Barclays se do boje o  titul konečně probojovali i  Profesoři. A  jak byl zápas o  bronz jednoznačný (Barclays si ve své rozlučce s  GyBu vychutnali velkokoulaře 12:2), tak diametrálně odlišné bylo finále.

BudCup

Sezona 2012/2013 byla opět zlomová. Ve vedení proto, že Karel Nepraš přenechal své pravomoci mladším a plnil pouze roli redaktora pro web. V  SRPŠ proto, že se Tomáš Novák vzdal funkce kapitána ve prospěch Martina Procházky. A  v  GL obecně proto, že snad každý z přihlášených celků toužil po zlomení nadvlády FC AC SK. Řeknu Vám, že pokud si zrovna nelibujete v narážkách a posměchu, tak 2 roky po sobě vyhrát GyBu ligu a souběžně s  tím být ve vedení soutěže není zrovna záviděníhodná pozice. Na první příčky se letos chtěli protlačit ambiciózní Predátoři – tým, který ještě o  rok dřív dostával dvouciferné šichty, posílil o  jistotu v  bráně Hradečného, dřívějšího nejlepšího hráče Koubu a  šikovného mladíka Trčku. Velká čtyřka týmů byla pro tuto sezonu jasně stanovena – posledním chybějícím je tým GKS Pošepowice, tedy mix toho nejlepšího z  Pošepného a  hlavně dva tahouni z  řad absolventů. Pohádka na vlně úspěchu

zdroj: Tommy Rybecký

28

neměla pro FC AC SK další pokračování, jakmile se zranil brankář Homolka – bez  jistoty v  bráně jsme proti Pavlu Sulkovi a  spol. prohráli semifinále a  pak proti Predátorům na penalty i zápas o třetí místo. Predátoři se mohli radovat z dosud největšího úspěchu týmu, bronzové medaile.

hosté v poměru 7:2, ale povedlo se vybrat desetitisíce na  pomoc dětem trpícím cystickou fibrózou a stejně jako na soutěži studentských projektů gymnázia Na Zatlance nyní i GyBu liga ukázala svůj obrovský potenciál a svou jedinečnost. A  pomalu se blížíme do současnosti. I sezona 2013/2014 přinesla několik změn – novými šéfy soutěže se stali Adam Kolář a  David Linhart – dřívější vedení plnilo pouze funkci poradního orgánu. Rekordní počet 16 celků znamenal i  velkou porci zápasů a  o  to větší porci gólů. Nové vedení si připravilo nový koncept soutěže, přestala se hrát jarní čtvrtfinálová skupina a  namísto toho byla zřízena po vzoru Ligy mistrů klasická vyřazovací fáze

V  boji o  ty nejcennější kovy chyběly na  straně Pošepowic opory týmu a  borci SRPŠ si šanci nenechali ujít – zaslouženě deklasovali soupeře a  poprvé se mohli kantoři na GyBu radovat ze zlatých medailí! V lednu 2013 ovládl druhý ročník BudCupu tým Barclays United a  sezona byla úspěšně zakončena již tradičním Utkáním hvězd.

Vítězové sezóny 2012/2013 zdroj: GyBu Liga online

Utkání hvězd 2013

Vedle něj se na GyBu konala také jedna masivní akce, která (pokud vím) nemá na  jiných středních obdoby. Kterak jsme si jednou jako organizátoři soutěže vysnili, povedlo se nám uspořádat na škole exhibici s  celebritami sportovního a  kulturního života. Vzhledem k  rozhodnutí obou členů vedení, že soutěž přenecháme mladším, bylo konání této exhibice jakousi pomyslnou třešničkou na dortu za 2 roky našeho působení u  GyBu ligy. Přes tři stovky diváků namačkaných v  maličké GyBu areně, široká škála občerstvení, maskot Lumír a  hlavně tým Real TOP Praha hrající exhibiční utkání proti výběru školy. Zápas nadšených mladíků proti zkušeným borcům nakonec ovládli

i  s  odvetami. Za opětovné porušování pravidel byl dokonce jeden tým poprvé z GyBu ligy vyloučen. Po fotbalové stránce začala soutěž již klasicky Superpohárem – v něm smetli vítězové BudCupu (Barclays) vítěze GyBu ligy (Profesory) 9:3 a  nová sezona byla odstartována. Mezi hlavní favority patřili po odvetě prahnoucí FC AC SK, nažhavení Predátoři, toužící-konečněpo úspěchu, Kokosy a v první řadě hlavně obhájci titulu SRPŠ.

zdroj: Tommy Rybecký

Že Vám mezi jmenovanými chybí nějaký tým z  Pošepného? Máte pravdu! Avšak na  startu sezony bylo dle soupisek tak obtížné týmy odhadnout, že nevyzpytatelné nováčky Chelsenal, zbytečně prohrávající

29

Retro GyBu

Fanáticos nebo o rok dříve předposlední Artilleros zkrátka nebylo možné mezi favority zařadit. Čekalo se, na čí stranu se přidají volní Sulek s  Bartoškem, hlavní jazýčky na  misce vah. Překvapivě to však nebyli zkušenější Fanáticos, ale mladší Artilleros, tedy tým, se kterým se původně počítalo spíše do baráže. Avšak zatímco Chelseanalu i Fanáticos se postup vzdaloval, Artilleros mířili vzhůru sebejistě.

Girls challenge

Titul nejlepšího střelce získal Karel Nepraš se svými fenomenálními a  rekordními 54 brankami – počinem, který se jen tak někomu nepovede překonat. Sezona byla opět zakončena Utkáním hvězd a podruhé za sebou zavítali v  charitativním utkání na GyBu celebrity z  Realu Top Praha. BudCup ovládli podruhé v  řadě Barclays a další novinkou oproti běžnému provozu soutěže byl rychle oblíbený turnaj GyBu Girls Challenge, s  jehož pořádáním se počítá i do dalších ročníků. GyBu liga letos běží svým dvanáctým rokem a  dále zůstává soutěží, která se dynamicky mění – 2 hlavní členy vedení rozšířili od sezony 2014/2015 Ondřej Horký a Jan Hrdlička a nový herní systém umožňuje další postup dokonce i týmům, které v  základní skupině nezískaly ani bod. Zkrátka každý rok nabízí GL něco nového, ale zároveň dodržuje zaběhnuté tradice – v  letošní sezoně už se odehrál Superpohár (nakonec vítězně pro FC AC SK, ačkoliv jsme ho vůbec neměli hrát), Girls Challenge (kde po dvou triumfech Tatranu putuje trofej k mladým puškám), základní fáze GyBu ligy a  v  únoru 2015 valentýnský BudCup, ve kterém potřetí za  sebou zvítězili Barclays United. Vyřazovací část spěje do své závěrečné fáze a já přeji GyBu lize do dalších let co nejvíc gólů i příznivců.

zdroj: Tommy Rybecký

Ze čtvrtfinálových dvojic vzešly po  odvetných duelech tyto semifinálové páry: SRPŠ – FC AC SK a  Predátoři – Artilleros. První zápasy skončily 4:3 (výhra SRPŠ) a  2:6 (výhra Arilleros). Přestože v odvetách oba vítězové podlehli, Artilleros divoká přestřelka 8:7 na postup stačila. Profesorům prohra 2:6 nikoliv, takže do finále šli potřetí za 4 roky FC AC SK. Oba závěrečné zápasy skončily stejným výsledkem – Profesoři udolali Predátory 4:2 a stali se s kompletní sbírkou medailí nejúspěšnějším týmem posledních tří let, ve finále po bezbrankovém poločase a vážném zranění bráchy přišly 4 bleskové góly Artilleros a  chabá odezva, takže útok na zlatý hattrick FC AC SK opět nevyšel a  poprvé (a  naposledy) v  historii se z  titulu raduje tým mimo hlavní budovu! Došlo tedy na zimní slova střelce Bartoška: „Vyhraje ten, od koho se to čekat nebude…“

Pokud to někdo dočetl až sem, má můj obdiv, protože tolik keců o  fotbale běžný člověk nesnese. Troufám si říct, že GL má dnes už bohatou historii a  každému z  hráčů zanechala něco ve vzpomínkách. Je to jedinečný koncept soutěže, který mi pomohl navázat dlouholetá přátelství. Jsem hrdý, že jsem se na jejím chodu mohl podílet a  věřím, že pokud neusne vavřínech, je ve správných rukách vstříc bezproblémovému fungování a  dalšímu rozvoji. A  klukům z  nižšího gymplu můžu za sebe poradit jen jedno – nenechte se dlouho přemlouvat a hrajte! Je to ta nejlepší věc, kterou můžete ve 13:05 (potažmo ve 13:55 či 14:45) udělat. :-) Text byl pro potřeby GyBeatu zkrácen. Celý bude k nalezení na webu GyBu ligy.

30

Sezona

Vítěz

Nejlepší hráč

Nejlepší brankář

Nejlepší střelec

2003/2004

nedohráno

/

/

/

2004/2005

Médea

/

/

/

Podzim 2005 Lolitky

/

/

/

Vestecký negramoti /

/

/

Jaro 2006

Podzim 2006 Lolitky

/

/

/

Zima 2006

Izba 33 vrací úder

/

/

/

Jaro 2007

FC Chiquita

/

/

/

2007/2008

FC Rosol

/

/

J. Hejda (FC Rosol)

2008/2009

2009/2010

2010/2011

2011/2012

FC Chiquita

FC Rosol

FC AC SK

FC AC SK

T. Kaliba

Š. Procházka

K. Nepraš

(FC Rosol)

(FC Chiquita)

(FC Chiquita)

J. Hejda

Š. Procházka

T. Starý

(FC Rosol)

(FC Chiquita)

(FC Chiquita)

J. Kouba

Š. Procházka

T. Linhart

(Barclays United) (FC AC SK)

(FC AC SK)

F. Masri

P. Homolka

A. Krupička

(FC AC SK)

(FC AC SK)

(FC SRPŠ); M. Ernest (Barclays United)

2012/2013

2013/2014

FC SRPŠ

Los Artilleros

T. Kaliba

M. Procházka

D. Bartošek

(FC SRPŠ)

(FC SRPŠ)

(GKS Pošepowice)

T. Linhart

P. Homolka

K. Nepraš

(FC AC SK)

(FC AC SK)

(FC Predators)

/ znamená, že se statistika nesledovala či nejsou dochovány věrohodné zápisy

31

Retro GyBu

Jana Vaněčková

Sudkova Praha aneb Výlet do minulosti

ředstavte si, že jste se ocitli v roce 1928. P Na Malé Straně. Pražský kulturní život vzkvétá. Procházíte se po Újezdu a  vaši

k  němu nikdo nebude chodit. O  rok později se u  něj každé úterý scházela různorodá společnost a  Sudek pouštěl gramofonové desky pro sebe a své přátele. Nikoho nezval, ale mohl přijít kdokoliv.

pozornost upoutá pozoruhodný muž, který jde proti vám shrben se stativem přes rameno. Při chůzi se rozhlíží kolem, jako by něco hledal.

Opět se ocitáte ve dvacátých letech. Tentokrát je podvečer, ale opět jste na  Újezdu. Stojíte u  domu s  číslem popisným 30 a do dveří právě vstupují dva muži. Nedá vám to a mlčky je následujete. Společně míříte k  dřevěnému domečku a  nasloucháte živému rozhovoru o  tom, co se dneska bude hrát. Zprvu nechápete, ale protože cestování v  minulosti je stejně relativní, zavíráte oči, ručičky vašich hodinek se přetáčí o hodinu, a vy zjišťujete, že sedíte spolu s  ostatními na schodech a dvorem se line Beethoven, Schubert a Bach.

autor: Josef Sudek; zdroj: woodenkimonos.com

Tommy Rybecký

Historky z dob ne úplně vzdálených ři bližším studiu historie rockové P hudby – bigbítu – a  undergroundu v zemích českých v souvislosti s tvorbou

lidí a  před vchodem do Lucerny řádila Veřejná bezpečnost. Čas od času některý z  velících magorů zařval, hoši vyrazili vpřed a řezali všechno před sebou obušky. Pak se vše na chvíli zklidnilo a  kordon chvilku pouštěl lidi dovnitř. Vystihli jsme v tom zmatku místo, kde byl trochu slušnější velitel, a dostali jsme se dovnitř celkem bez problémů, ale Lucerna byla plná lidí s jelity od obušků na rukách i na tvářích a  během koncertu do sálu klesal slzný plyn. Proti předchozím amatérským koncertům se zoufalým ozvučením to byl úžasný zážitek, i  když obě skupiny hrály jen instrumentálky.

seminární práce na toto téma jsem se setkal s  řadou zajímavých historek a příběhů, o které bych se s vámi čtenáři rád podělil. Pokud by vás téma zaujalo a  chtěli byste se o  něm dozvědět něco více, rád vám svou seminárku poskytnu k přečtení. Kam za bigbítem?

V  sedmdesátých letech v  Praze zůstal bigbít jen při maturitních plesech. Na těch vždy po 11. hodině vystřídala orchestr rocková kapela. Rodiče a učitelé v té chvíli rychle prchli, naházela se saka doprostřed sálu a mohlo se dle libosti tančit, což bylo při koncertech přísně zakázáno. Maturitní plesy proto byly velmi oblíbené a  ve své druhé polovině hojně navštěvované.

To vše mělo ještě zajímavou dohru, když se o  pár dní později v  novinách objevila zpráva, že VB zatkla člověka, který po  pražských školách prodával falešné lístky na koncerty v Lucerně. Do Lucerny za kulturou, nakládačkou II.

Do Lucerny za kulturou, nakládačkou

Josef Sudek se denně vydával na procházky po Praze a  hledal motivy, které by mohl fotit. Ať už to bylo focení stavby chrámu svatého Víta nebo pohled skrz zasněženou Prahu na Pražský hrad. Každý motiv pečlivě studoval a  trávil několik desítek minut tím, že měřil expozici. A to i přesto, že za první světové války přišel o  ruku a byl nejen nucen opustit svůj sen stát se knihařem, ale také byl při fotografování odkázán pouze na svou levou ruku. Zajímavý muž kráčející proti vám upoutá vaši pozornost natolik, že se vydáváte za ním plni očekávání, kam vás dovede. Zanedlouho se ocitáte na Střeleckém ostrově. Až na starší lavičky to tu vypadá skoro stejně jako v  současnosti. Mistr pokládá stativ, rozhlíží se a vy ze strachu, že by si vás všiml, jste opět nuceni vrátit se do roku 2015.

autor: Josef Sudek; zdroj: pinterest.com

Hudba vás krásně uspává, vy zavíráte oči… a  vzápětí je opět probouzíte. Je úterý, 6:15 ráno a vám zvoní budík. „Vono je v  Praze asi něco zakletýho, že vždycky o něco zakopnete! Chodíte dlouho okolo, nevidíte nic, ale najednou se vám rozsvítí! Buď v  hlavě, nebo v  tý Praze. To já nevím, ale něco tam najednou začnete vidět, co jste předtím neviděli…“ (Poslední rozhovor s  Josefem Sudkem, Fotografie – magazín III, 1996)

V září 1927 si Josef Sudek pronajal malý dřevěný domeček ve dvoře činžovního domu pod Petřínem. Zalíbil se mu právě proto, že byl zastrčený, a  myslel si, že

32

Celé období zásahů VB na koncertech vyvrcholilo v  následujícím roce taktéž v  Lucerně. Naprosto neuvěřitelnou příležitost vidět naživo skupinu Locomotiv GT, složenou z  nejlepších maďarských rockových hudebníků své doby, si nechtělo nechat ujít několik tisíc lidí.

O  tom, že jde do tuhého, jsme se přesvědčili až při slavném koncertu v  Lucerně na jaře 1973, kde hrálo CollegiumMusicum Mariana Vargy spolu s Jazz Q Martina Kratochvíla. Chtěli jsme tam jít, ale bylo beznadějně vyprodáno. Na obvyklou cestu s  falešnými lístky (byly jednoduché – na žlutý papír se docela snadno nakreslily a  ve shonu u  vchodu to ti dědci neměli čas poznat) jsme si netroufli. Stal se ale zázrak. Ráno ve  škole nám ředitel rozhlasem oznámil, že má nabídku vstupenek na kulturní akci v Lucerně. Jako správný bolševik netušil, co to je CollegiumMusicum a Jazz Q.

Co jsem očekával, to se i  stalo. Policajti na dav zaútočili. Ze tří stran tísněný dav se tedy vyvalil jediným směrem, který byl volný. Velkými skly, která oddělují bufet Lucerna od pasáže. Ti, co byli u skel, měli smůlu. Z davu se začal ozývat hysterický křik, který policajty trochu zarazil, a na chvíli se stáhli. Tlak se uvolnil a lidi, kteří propadali do bufáče, se vysklenou výlohou vraceli zpět do pasáže. Až na jednoho. Na zemi zůstal v kaluži krve ležet asi čtyřicetiletý náhodný chodec.“

Lístky jsme opravdu dostali, ale u vchodu do Lucerny ze Štěpánské bylo hned jasné, že to nebude žádná legrace. Zkusili jsme proto průchod Rokokem, kde bylo volněji. Proti nám odcházeli lidé se zarudlýma očima zasaženýma slzným plynem. V pasáži Lucerna byl dav

Po pár týdnech se po Praze roznesla zpráva, že onen pořezaný člověk vykrvácel. Všem fanouškům rockové hudby bylo

33

Retro GyBu

policajti – jak uviděli dlouhý vlasy, na  nic se neptali, kluky sebrali a  odvezli do  Budějovic. Tam si poseděli tři dny, během kterých byli vyslýcháni, několikrát dostali nakládačku a byli ostříháni.

jasné, že problémy, které tento koncert provázely, se budou hodit. Další opravdu rockový koncert se v Lucerně konal až koncem roku 1976.

Kontrarevoluce

Rozdíl mezi člověkem a zvířetem

V únoru 1974 jsem se vypravil do nového vzorového zařízení SSM, nazvaného Amfora. Byl to bývalý Daily Club, zavřený někdy začátkem roku 1970. Klub se změnil k nepoznání. Místo veselého a pohodovou atmosférou dýchajícího sleziště hudbymilovné mládeže se z  něj stalo několik sterilních a  studených místností, obhospodařovaných vyděšenými svazáky, a s barem, kde se čepovala limonáda.

Onen památný den v  Budějovicích stačilo, že měl člověk dlouhé vlasy, aby byl policajty zajištěn a bylo s ním nakládáno jako se zvířetem. Na místo se sjelo kolem 1500 lidí z  celého Československa. Dav byl ještě před  zahájením napaden pohotovostními jednotkami VB a LM. Podle svědků byl dav nejprve obklíčen a  následně najížděním vozů a  za štěkotu policejních psů hnán na nádraží.

Zasedli jsme v  řídce zaplněném sálku a  koncert začal. Když kapela začala hrát (Stehlík), zarazil jsem se. Chvíli jsem se snažil hudbu zařadit, ale pak mě úplně strhla. Bylo to něco naprosto původního. Během produkce jsem si všiml i  pořadatelů. Po dvaceti minutách začali nesmyslně pobíhat po sále. Bylo vidět, že mají z  muziky, která se hrála, strach. To byl jeden z obvyklých jevů té doby. Jakmile v  nějakém takovémhle zařízení začala kapela hrát něco, co nebylo úplně sterilní a nudné, pořadatelé se zřejmě domnívali, že se na ně plíží kontrarevoluce. Svoje trauma vyřešili tak, jak bylo v těch dobách obvyklé. Vyhodili kapele proud.

Kdo neběžel dost rychle, toho na místě surově zbili a  potom odvezli do cel předběžného zadržení, dokud stačila jejich kapacita. Dav hnali městem před zraky spokojených a  „slušných“ budějovických občanů, kteří s  radostí povzbuzovali pohotovostní jednotky výkřiky typu: „Měli by je všechny postřílet.“ Na nádraží byl připraven zvláštní vlak střežený PS s nabitými samopaly, který měl odvézt do Prahy účastníky koncertu i  ty, kteří se ke všemu připletli jen náhodou. Vyvrcholení přišlo právě zde. Cesta k vlaku totiž vedla podchodem, ve kterém ozbrojené složky ministerstva vnitra vytvořili uličku policista, pes, policista, pes… Touto uličkou byli lidé hnáni po  menších skupinách a  přitom biti pendreky a  kousáni zdivočelými psy. Až následně byli nacpáni do vagonů a odesláni do Prahy.

Zkoušky Poslední otázkou půlhodinovýho propírání bylo: „Jaký je nejhlubší tón na basové kytaře?“ Odpověděl jsem, že E, ale to odborníkům nestačilo. Chtěli vědět ještě jeho oktávové označení. Vítězoslavně se na mě dívali, jak mě chytili na švestkách. A  to mě naštvalo ještě víc a začal jsem se jich vyptávat, k čemupak amatérská kapela potřebuje vědět, jestli je nejnižší tón na base v  kontra, nebo subkontraoktávě. Vmetl jsem jim ještě do tváře svoji oblíbenou teorii o Beatles, kteří by u  nás nikdy nemohli začít hrát, protože neznali noty, a  pak jsem byl urychleně propuštěn.

Očití svědkové pak vyprávěli, že po  tomto zásahu musela být na nádraží přivolána zvláštní četa uklízeček, aby krví postříkaný podchod omyla. Kluci z  práce jeli do Budějovic nějakým starším autem, které se ale cestou porouchalo. Na předměstí se tak dostali, až když celá akce probíhala. Rozhodli se proto, že se aspoň podívají na nedaleký zámek Hluboká. Tam je však zastavili

34

Jiný kraj, jiný mrav

utajení bylo dokonalé. „Ta zeď vypadala, že tam stojí dýl než ten barák,“ směje se dnes Čuňas.

Zajímavý byl způsob organizace festivalu. První kontrola se odehrávala před  vchodem. Kdo měl tričko s  cizojazyčným nápisem nebo symboly americké vlajky (tohoroční móda), neměl na vstup nárok, dokud ho neobrátil naruby nebo nepřevlékl. V  hledišti pak čekala další kontrola na ty, kteří si tričko obrátili zase zpátky.

Velký šéf V dubnu 1982 se měly konat PJD. Pozvání přijala i řada zahraničních kapel, Lucerna byla zamluvena, program byl vytvořen, lístky se prodávaly a  v  mnoha lidech stoupal optimismus. Zákaz dorazil den před konáním s  upozorněním, že Jazzová sekce je odpovědná za pořádek v  okolí Lucerny.

Senzací této protitričkové akce bylo, když policajti na Václavském náměstí sebrali nic netušící Angličany, takto nežádoucně oděné. Nějak se o tom moc brzo dozvěděli na britský ambasádě a  ze zákroku byla mezinárodní ostuda.

Zahraniční kapely byly na cestě a  stejně tak většina mimopražských fanoušků. Je nanejvýš pravděpodobné, že cílem tohoto na poslední chvíli vydaného zákazu byla provokace, která měla JS zlomit krk. Trojan či jeho šéfové počítali s tím, že davy lidí, které se před Lucernou shromáždí, se rozhodnou k nějakým protestním akcím. Náhodou se zrovna před Dny objevily na Václavském náměstí hromady dlažebních kostek.

Jistota nejistotou Všichni, kdo nebyli zadržený, žili první dny ve strachu. Denně byl někdo u výslechu, probíhaly domovní prohlídky. Paranoia se stupňovala. Každou chvíli se o někom tvrdilo, že je fízl. Po hospodách se řešily postupy, jak se chovat u výslechů.

Aktivistům Jazzové sekce se však podařilo včas na nádražích a náměstích informovat příchozí fanoušky a  k  žádnému většímu nahromadění lidí tak nedošlo. K  vzteku přítomných policistů i soudruha Trojana.

Hudební praxe Plastici se po průšvihu v roce 1976 snažili hrát v utajeném soukromí. Nějaký čas to šlo. Ale potom (1977-1981), co byla jedna chalupa, v který udělali koncert, zbořena, protože tam měl bejt malinkej vojenskej prostor o  rozloze pozemku, na kterém stála, potom, co jedna z chalup vyhořela a  další musela být zbořena, protože tam měla vést dálnice, nezbylo Plastikům nic jiného než se věnovat pouze studiové práci.

Na pokladnu Lucerny pořadatelé vyvěsili vzkaz pro anglickou skupinu This Heat, která měla dorazit až pozdě odpoledne. Trojan ho strhnul a  začal s  ním prchat i  se svým osobním strážcem. Choval se jako malej kluk. U  pokladny kina Lucerna ho dohnali pořadatelé z Jazzové sekce a žádali navrácení vzkazu s tím, že za pořádek v  okolí jsou zodpovědní oni. A  pak Trojanovi luply nervy a  vytáhl známou legitimaci (StB). Překvapením byla jen jeho vysoká hodnost.

Několikrát jsme zkoušeli u  Havlových na Hrádečku. Václav byl tou dobou zrovna v kriminále, takže jsme mohli ke zkoušení využít i jeho pracovnu.

Týden na to Hlas Ameriky celou záležitost dost podrobně vylíčil. A  to byl vlastně Trojanův konec. Prozradil nejen svou příslušnost k StB, ale i kdo stojí za kulturně likvidačními zákroky poslední doby.

Vokno Po každém čísle bylo potřeba rozmnožovací stroj schovat tak, aby unikl případným domovním prohlídkám. A tak se zazdíval do zdi a obráceným vysavačem se na čerstvou omítku nahnal prach, by

35

kultura

Divadelní novinky

Jakub Zeman

Kingsman:

Zemětřesení v Londýně

The Secret Service

„M

annersmaketh man“ – Motto oxfordské univerzity nejlépe vystihuje duch tohoto filmu.

Nikola Malečková

Nezávislé Oscary

C

elé to začalo roku 1929, kdy se poprvé udílely ceny Akademie. Tehdejší slavnostní ceremoniál trval pouhých patnáct minut a  vítězové byli známí již tři měsíce předem. Od té doby se změnilo mnoho věcí. Namísto deseti kategorií jich teď máme čtyřiadvacet. Jména výherců se dovídáme až při samotném ceremoniálu, který dnes trvá něco přes tři hodiny a z Hollywood Roosevelt Hotel se přestěhoval do Dolby Theatre.

zdroj: wayz.com

pouze v  případě, že budou oceňovat divácky oblíbené a všeobecně známé filmy. Což většinou znamená mainstreamové blockbustery. Jen málo ročníků oslavovalo nebo dokonce ocenilo menší nízkorozpočtové filmy. A  právě ony roky, kdy v  hlavní kategorii zvítězily nezávislé filmy, nebyly divácky příliš oblíbené a  Akademii se to ne úplně vyplatilo. Mluvíme například o roku 2008, ve kterém zvítězil film Tahle země není pro starý a  kdy sledovanost klesla na historické minimum. A  právě proto se Akademie snaží oceňovat velké a známé filmy, jen tak si udrží celosvětový věhlas, prestiž a  především onu životně důležitou sledovanost.

Jedno ovšem zůstává stejné i po 86 letech existence Oscarů. Tedy systém, kterým se volí nominované a posléze i vítězné filmy. Již od samého počátku o  tom rozhodují členové Akademie filmového umění a  věd, kterých je současně asi šest tisíc. Systém hlasování je vcelku jednoduchý. Herci volí nejlepší herce, režiséři nejlepší režiséry a  tak dále. Nejlepší film posléze vybírají všichni členové Akademie.

Tak vypadala praxe alespoň do letošního roku. Jenže právě letos jsme byli svědky něčeho vskutku výjimečného. Většinu nominovaných filmů lze totiž popsat jako nezávislé a  nízkorozpočtové (zejména Whiplash, Birdman, Still Alice nebo Chlapectví). Žádný z nich nezaznamenal přes své vysoké kvality velký komerční úspěch. I  tak se ale  snímky dostaly do klání o  nejprestižnější filmové ocenění. Čím si tohle vysvětlit? Akademie nejspíš konečně zlomila hůl nad  povrchními masovými trháky a  filmoví fanoušci se mohou jenom radovat. Otázkou je, jak dlouho jim to vydrží?

Dalo by se předpokládat, že se hlasovací systém během let natolik zdokonalil, že jej dnes můžeme nazývat spravedlivým. Ale opak je pravdou. Má se totiž za to, že akademici hlasují podle osobních sympatií, známostí nebo oblíbenosti daného filmu nebo umělce u  diváků. Úroveň a  umělecká hodnota odvedené práce jsou, zdá se, až na druhé koleji. Cílem Oscarů je samozřejmě udržet si popularitu a sledovanost. Té dosáhnou

36

Abych byl zcela upřímný, když jsem v kině ignoroval reklamy, běžící před každým promítaným filmem, nebyl jsem si jistý, co od tohoto snímku očekávat. Ne snad, že bych neviděl trailer. Spíš jde o to, že jsem z něj měl pocit, že nejspíš půjdu na mutaci špionážního thrilleru ze šedesátých let a  za vlasy přitaženou špionážní komedii ve stylu Johnyho Englishe s  hercem z Královy řeči. Inu, nebyl jsem tak daleko od pravdy. Samozřejmě, nelze to natolik zjednodušit, nicméně také nelze vyvrátit validitu tohoto tvrzení. Pustím se tedy nejdříve do příběhu. Ze začátku filmu si opravdu budete připadat jako na začátku klasického Bonda ze zlatých šedesátých. Vyšperkované technické hračky, bojová umění, dvourozměrný ďábelský padouch ztvárněný známým hercem (Samuel  L. Jackson)… Nicméně od první minuty cítíte, že zde něco nehraje. Úsměvná úvodní sekvence nám představí hlavní hrdiny. Prvním je deterministický džentlmen z  vyšší třídy, který věří, že dobré mravy nejsou závislé na příjmové skupině, nýbrž na okolí. A ve svém volném čase se věnuje organizaci Kingsman, nezávislou, mezinárodně financovanou tajnou službou. Druhým není nikdo jiný než člověk, který vyrostl v  té nejhorší čtvrti v  Londýně, nicméně disponuje neuvěřitelnou inteligencí a  škálou dovedností. Hádejte, co se stane, až se tyto dvě postavy potkají… Celkově musím říci, že tento koncept je velmi originální, příběh disponuje i  zajímavými dějovými zvraty, někdy překvapivými, někdy potom už méně, nicméně napětí vám zde zajisté scházet nebude. Postavy jsou dobře napsané, a i když nejsou zcela uvěřitelné,

Pozoruhodná hra úspěšného současného britského dramatika, inspirovaná „Třemi sestrami“ A. P. Čechova, odehrávající se od šedesátých let 20. století do daleké budoucnosti. Kde: Národní divadlo (Nová scéna) Režie: Daniel Špinar Premiéra: 2. 4.

Nespavost

Netradiční inscenace o čtyřech částech. Příběh bezejmenné ženy, která se v noci místo spánku věnuje četbě klasické literatury. Ve svých nočních výletech se dostane až na samý pokraj života a smrti. Kde: MeetFactory Režie: Lucie Ferenzová, Viktorie Čermáková, Radim Špaček, Miroslav Bambušek Premiéra: 14. 5.

Kámen

Je rok 1993 a Heidrun se se svou starou matkou a pubertální dcerou vrací do svého rodného domu, což má být nový začátek jejich života. Jenže v domě ožívají obrazy z minulosti zabírající časové období od nástupu fašismu až po nedávnou minulost. Kde: Národní divadlo (Stavovské divadlo) Režie: Michal Dočekal Premiéra: 28. 5.

37

zdroj: narodni-divadlo.cz

kultura

plní v  tomto filmu svou úlohu excelentně.

hereckým výkonům, originální zápletce a  neotřelému humoru zcela perfektní zpestření do všedního dne a jednoznačně by neměl ujít z  hledáčků filmových nadšenců.

Po technické stránce není filmu moc co vytknout, ba naopak. Záběry jsou strhující, soundtrack chytlavý a  na akční scény se dobře dívá, dokonce zvládají tento film obohacovat v rámci originality.

8/10 – Úžasné a originální

Zdaleka nejpodstatnějším aspektem tohoto filmu ale nejsou jeho akční scény či dějové zvraty, nicméně jeho zábavný, chytrý, ale především neotřelý humor, perfektně sedící na každou postavu, díky kterému se budete bavit po naprostou většinu filmu a který ho také dost táhne, zejména pak v poslední čtvrtině.

Filmové novinky

můžeme dnešní dění prožívat takřka v  přímém přenosu – sledovat vývoj, zaujímat postoje, aktivně reagovat. Přesto se chováme zcela opačně – pouštíme k  sobě jen vybrané zprávy, uzavíráme se do mentální rezervace. V  ochranné bublině je nám příjemně, protože máme pocit, že to, co je venku, se nás netýká,“ říká ředitelka festivalu Hana Kulhánková. A  k  tomu dodává, že takový pasivní postoj je zvlášť v  dnešní globalizované době nebezpečný.

Pořád jsem to já (tip redakce)

Drama Alice Howlandové je diagnostikována raná forma Alzheimerovy choroby. Její úsilí zůstat stále tím, kým kdysi byla, je děsivé, dojemné i inspirující. Premiéra: 16. 4.

Holub seděl na větvi a  rozmýšlel o životě

Festival Jeden svět byl založen roku 1999 lidskoprávní organizací Člověk v  tísni. V  rámci zahájení vždy probíhá udílení cen Homo Homini osobnostem, které se výrazně zasloužily o  ochranu lidských práv. Mezi nejznámější patří ruský aktivista a  bývalý politický vězeň Sergei Kovalev nebo Szeto Wah, bývalý hongkongský politik, který bojoval proti  čínskému režimu. Každý rok také porota vybere desítku nejlepších filmů, které ocení a následně je promítá v Bruselu. Letos vyhrál cenu za nejlepší film snímek Podoba ticha, „který vzdoruje a zároveň se konfrontuje s všudypřítomnými následky genocidy v Indonésii,“ jak uvedla porota.

V  tom bych naopak nacházel největší slabinu tohoto snímku. Celý film jste se bavili díky již zmíněnému perfektně ušitému humoru, zajímavé zápletce a  občas nějaké té akčnější scéně pro zpestření. Nelze říct, že by nic z toho nebylo přítomné v  této poslední části, nicméně film z  spíše replikoval klišé špionážních filmů, než aby je parodoval, jak bylo původně zamýšleno. Nicméně i  přesto věřím, že tento film představuje díky svým špičkovým

zdroj: joblo.com

Anička Sojková

Drama, Komedie Brilantně absurdní příběhy o  lidském žití. Vítězný snímek z  71. ročníku festivalu v Benátkách. Premiéra: 16. 4.

Avengers: Age of Ultron

Akční, Dobrodružný, Fantasy, Sci-fi Marvel Studios uvádí snímek, který je výpravným pokračováním největšího superhrdinského filmu všech dob. Premiéra: 30. 4.

Pokud jste letos festival nestihli, nezoufejte. Některé filmy se dají koupit za symbolické ceny na internetu nebo se přijďte podívat na další promítání Filmového klubu!

Jeden svět

N

arušit předsudky, pohodlné nevědomí a  fámy šířené českou společností – to je cílem 17. ročníku festivalu dokumentárních filmů o  lidských právech Jeden svět s  heslem „Praskněte své bubliny!“.

po  promítání. Mimo jiné nabídl i „premiéru“ (je prvním festivalem, který tento snímek získal) oscarového snímku Citizenfour o  whistleblowerovi Edwardu Snowdenovi. Představil také čtyři české novinky, Jenica & Perla, Zatajené dopisy, Stále spolu a Cukr Blog.

Jeden svět se uskutečnil v  Praze od  2.  do  11.  března  2015 a  následně v  dalších 33 městech České republiky a nabídl přes 110 snímků z 59 zemí světa a přes 100 hostů, ať už přímo režiséry nebo hlavní protagonisty filmů. S  těmi se diváci mohou setkat na  debatách

Jeden svět letos vzniká ve chvíli, kdy světem hýbou zásadní události jako útok na redakci satirického týdeníku v  Paříži, válka na Ukrajině, rozpínání Islámského státu nebo nárůst rasismu v  České republice. „Díky moderním technologiím

38

zdroj: jedensvet.cz

39

zdroj: comingsoon.net

kultura

Hudební novinky

hitovka, a  přestože mi připomíná tucty jiných skladeb, nejsem schopný určit ani jednu. Možná už stárnu. Klasickou verzi alba zakončuje Cherry Wine, skladba nejvíce vyvolávající nostalgické pocity, připomínající The Fray nebo Andrewa Bella.

N

estává se často, aby vrcholky popových žebříčků dobývaly skladby opravdu hodnotných umělců. Ale každá taková anomálie člověku rozbuší srdce. Za jednu z  takových by se s  jistotou dal označit gospelem ovlivněný megahit Take Me to Church od mladého multiinstrumentalisty, zpěváka, skladatele a v neposlední řadě textaře Hoziera.

zdroj: nymag.com

společnosti. Zajímavé je, že na první poslech je to nenápadná, téměř tuctová píseň, její krásy se vyjeví až později. Dvojka Angel of Small Death  &  the Codeine Scene svým rytmem naznačuje, jak by asi zněla soul-rocková verze Rolling in the Deep od Adele. Není to vyloženě špatná věc, ale na laťku nastavenou prvním flákem se bohužel nemá šanci dostat. Jackie and Wilson jemně přitvrdí a hned tu máme kvalitního následovníka současných blues/hard-rockerů jako The Answer, Rival Sons nebo Electric Mary. Následující Someone New je na  poměry desky veselá záležitost s  vyloženě šedesátkovým feelingem. Jedinou písničkou napsanou v  netradičním 5/4 rytmu je From Eden. Ta zaujme hlavně mezihrou (s trochou odvahy by se to dalo nazvat až sólovým partem), která jinak standardně kvalitní skladbu (na poměry Hoziera, což znamená vysoký nadprůměr pro 90% ostatních umělců) posouvá o level výš.

Andrew Hozier-Byrne, tak zní celé jméno tohoto irského rodáka. Před zahájením sólové kariéry působil jako člen vokálního seskupení Anúna, což slyšitelně ovlivnilo jeho hudební vkus. Take Me to Church se zařadila mezi 10 nejposlouchanějších písní na Spotify vůbec, vyšplhala se mimo jiné na 2. místo amerického žebříčku Billboard (dokonce celý rok před vydáním plnohodnotné desky), minulý rok zajistila svému autorovi nominaci na Grammy v kategorii Píseň roku a její videoklip vyvolal spoustu kontroverze, protože otevřeně kritizuje katolický postoj k  homosexualitě. První krok tedy více než vydařený, dokáže však Hozier udržet posluchačovu pozornost i  po dobu necelých 55 minut (v  případě limitované edice ještě o  nějakých 17 minut víc)?

In a  Week je hodně folkově znějící duet, na mysl se kradou například legendy Fleetwood Mac. Hostující zpěvačka Karen Cowley nemá nijak oslnivý hlasový rozsah, ale zajímavá barva hlasu to dostatečně vynahrazuje. Ostatně ani Hozier není žádný výškař (popř. hloubkař), ale jeho umírněný projev se výborně hodí k  povětšinou střídmé instrumentaci. Sedated je další

Album podle očekávání začíná písní, která Hozierovi otevřela dveře do vybrané

40

Blues rock Minulý rok byla tato žena v nejlepších letech nominována na Grammy za album Seesaw, letos je tu s  další várkou sólové tvorby. Vychází: 14. 4.

Speciální edice přináší ještě 4 další kousky a  rozhodně to nejsou nějaké vycpávky. Melancholická In the Woods Somewhere již během úvodní minuty aspiruje na  nejlepší věc na albu… O  5  minut později o  tom není pochyb. Ale ani zbývající tři skladby nikterak nezaostávají.

Jakub Kvizda

Take me to good music (finally)

Beth Hart – BetterThanHome

Apocalyptica – Shadowmaker

Cello metal Poprvé v  historii se finský kvartet rozhodl na  desce využít služeb pouze jednoho zpěváka, kterým se stal Francy Perez, znám hlavně z projektu Scars on Broadway. Vychází: 17. 4.

Již několikrát zmíněná Take Me to Church vyniká i  po textové stránce. Přestože pojednává (videoklipu navzdory) o  heterosexuálním sexuálním zážitku, je téměř geniálně propojená s  náboženskými tématy.Obecně jsou však texty chytře napsané, se zajímavými nápady a  dvojsmysly. Tematicky se až na výjimky točí okolo lásky, ale jsou podány v  originálním balení, daleko od  prostoduchých banalit. Můžete se však také podívat do mysli žháře, sledovat dvě tlející těla v  divoké irské přírodě nebo sdílet pocity člověka odcizeného od vlastního života. Komorní nálada většiny písní vyvolává melancholické nebo nostalgické představy, díky své energii se o ní přesto dá mluvit jako o  veselé desce (jakkoliv si tato spojení protiřečí). Po zvukové stránce je samozřejmě vše v  nejlepším pořádku, každý nástroj je perfektně vyvážený a nahallovaný zpěv albu dodává na  „velkoleposti“. Podstatnou složkou hudby jsou téměř všudypřítomné sbory v  pozadí. Nejlépe tahle placka funguje po půlnoci ve sluchátkách, ale ani přes den neztrácí své kouzlo. Zajímavé je, že i  přes svou nadměrnou délku a  počet pomalejších skladeb deska nikdy nenudí. Debutové album tedy ukázalo vysoký potenciál, uvidíme, jak se s rychle nabytou slávou Hozier dokáže vypořádat.

Yelawolf – Love Story

Hip hop Hlavním tahákem je zde jistojistě hitovka TillIt’sGone, která se objevila již minulý rok na kompilaci Shady XV. Vychází: 21. 4.

Faith No More – Sol Invictus

Alternative rock Po osmnácti letech vychází nová placka této sanfranciské legendy. Vychází: 19. 5.

8,5/10

41

zdroj: elsantuariodelrock.com

ze studentova šuplíku

Kačka Houšková

Ema Labudová

Hodiny

A

Osazenstvo jídelny při svačinách Ona sama je velký hodinový přístroj. Mozek ovládá ručičky a  srdce jí tiká. Někdy rychle, někdy pomalu. Jakmile budou její hodiny staré, začnou se čas od času rozbíjet.

  zase sama. Zavřená v  pokoji. Celý den, celou noc. Svět kolem ubíhá. Ráno se probudí, pomodlí se, aby už byl večer. Večer přijde, za deset minut budík. Pomodlí se za brzký večer. Dorazí, ulehne, usne, budík. Pomodlit, ulehnout, usnout, budík. Pomodlit, ulehnout, usnout, budík… Stále dokola, stále stejný řetězec. Každý den, každý týden, každý měsíc, každý rok, každou dekádu. Tik, tak, tik, tak. Svět kolem ní ubíhá. Ubíhá nepředstavitelnou rychlostí. Rychlostí geparda, rychlostí badmintonového míče, rychlostí světla. Pořád a  pořád dokola. Ten samý rozvrh. Tik, tak, tik, tak.

A  když se rozbíjí už teď? Začni si kopat hrobeček, někdo tě již brzy nahradí, maličká. Nečinně zírá do stropu. Počítá. Buchbuch, tik tak. Buchbuch, tik tak. Zhluboka se nadechne, popadne tužku a  začne si čmárat. Patvary, které její ruka bezmyšlenkovitě kreslí a  obtahuje, nedávají ani za boha smysl. Obtahuje, stínuje, čmárá, škrtá, rozmazává. Stejně nic. Uhlem dodá pár nesmyslných čar, černou temperou pár náhodně rozmístěných teček. Absolutně beze smyslu.

Neunavuje ji to. Nevšímá si toho. Jen stále sedí zavřená v  pokoji. Sama. A píše. Píše o tom, co vidí a  co nevidí. Co cítí a co necítí. Co slyší a  co neslyší. Buduje si svůj svět, kde je všechno jinak. Žádné hodiny. Žádný rozvrh. Jen ona, tužka a  papír. A  slova. Tisíce nevyřčených slov, tisíce nadávek, tisíce pohrůžek, tisíce faktů, tisíce pravd. Všechno v  jediném tahu tužkou.

A tak to má být. V jejím světě nic nedává smysl. Ona je jeho pánem, ona ho řídí. A  jakmile zanikne ona, její svět zahyne s ní. Každý svět má hodiny. A  žádný se jim nevyhne.

Žádné hodiny. Žádné hodiny. Jenom ne hodiny. Smůla. I  v  jejím světě existuje čas. I  její svět bude jednou odtikán do záhuby. Kdy? Zítra? Pozítří? Za čtrnáct dní? Příští rok? Za  sedmdesát let? Možná. Někdy určitě.

Populární grupa. Z jejich směru se ozývá velmi hlasitý a v určitých chvílích trochu přehnaný smích, který tu a tam sklouzne za hranici otravnosti. Celý stůl vydává záři vkusné zábavy, bohatství a  lepší společnosti. Zbytek jídelny se povinně cítí zahanbeně, co to vedou za ubohej život, když si u stolu školní jídelny neužijí takový kopec srandy.

se strhl v  mém ranním ristrettu a  teď se zrcadlí v  mé rozpolcené servané nátuře. Potkali Ježíše, i když si tím vlastně nejsou jistí. Glam. Skupina dívek s  mejkapem, který vypadá jako dílo přírody, outfity vyšperkovanými do posledního detailu a  elegantně rozbitými drdoly. Když jedí, strouhaný sýr nĚJAk zůstává na chlebu a nepadá na stůl, ňadra a klín.

Nohsledi populární grupy. Sedí u stejného stolu jako populární grupa. Jedí u stejného stolu jako populární grupa. Pijí čaj u stejného stolu jako populární grupa. Rozdíl spočívá v  tom, že nemluví. Jen sedí, civí a po bradě jim teče slina.

Košík. Přijde pozdě a  je nasranej, že mu děti sežraly rohlíky. Primáni. Jako žíznivá bouře se přiženou, vyloví ze Snoopy peněženek dvoukorunky a  strkají se ve frontě. Jsou mladí, nespoutaní, neporazitelní. GyBu je ještě nezarazilo svým železným kladivem pevně do země.

Stalkeři. Na svačinu chodí doslova jen proto, aby mohli nenápadně sledovat dříve vytipovaný objekt. Většinou nejí, jen pijí čaj a zabírají místo.

Lidé, kteří prostě chtějí přijít, koupit si chleba s  máslem, nasvačit se, protože mají hlad a  protože se má jíst pravidelně po malých dávkách, a zase odejít.

Mattia. Mladí básníci pražští. Kolem jejich stolu se stahuje temná aura krásné deprese. Koncentrace takového toho typu talentu, který se objeví jednou za sto let, se šplhá do závratných výšin. Zvrácené neštěstí bijící na okenní tabulku jako déšť, jež

…je jich málo.

Ema Labudová

Crawling back to the end of the term TŽŽŽŽŽŽžžžžžžžmvpumpampa dam damdam „I’m a puppet on a string, Tracy Island, time-travelling“

6:10, dismiss. Nestihnu si dodělat obočí. „A  new royal family, a  wild nobility, we are the family.“

6:00, dismiss.

6:20. Není zbytí.

Trrrtšššttrrrtšššttrrr „I’m from a little city with expensive taste, where the cars don’t run till the engine breaks“

42

„A  new royal family, a  wild nobility, we are thefamily.“

43

ze studentova Skrčená do prenatální polohy v  pyžamu šuplíku

sport

Plus komplex „díky povinnostem, které se na mě zničehonic bez varování navalily, teď nemám čas na věci, které mi přinášejí radost a  potěšení, a  když se najde čas, jsem příliš unavená, abych dělala věci, které mi přinášejí radost a  potěšení, tudíž ve věcech, které mi přinášejí radost a  potěšení nedělám žádný pokrok, tudíž mi už věci nepřinášejí radost a potěšení.“

s  Pusheen, voní tu vanilka a magnólie. Jinak řečeno NO.

„A  new royal family, a  wild nobility, we are the family.“ Co kdybych tu prostě zůstala ležet. Co můžete dělat? Můžete dělat hovno, tak je to. Nemáte mě jak přinutit. Páky, které jste měli, na mě víckrát neplatí. Už je mi všechno jedno.

Hahaha a  pak se haha lidi ptaj hahahaahahhhaa „a  co bych jako chtěla dělat jinýho než chodit do  školy, to by život neměl žádnej řád“ haaaaaaaahhaahaahhhh.

Pampa dam pa dam pa dam pa dam pa dam pa dam pa – týýýýýýýýýýýdýýýýýýý ýýýýýýdýýýdýýýdýýý

Já vám to řeknu: chodila bych na procházky, četla o starým Řecku a učila se francouzsky, latinsky a  rusky. Hrála na piáno. Zkoušela nový styly psaní.

Zvednu se a posadím se na okraj postele. „I feel beneath the white, there is a redskin suffering from centuries of taming“

Největší role model je Thomas Tracy se svou jednoduchou, manuální prací, která dovoluje, aby člověk při jejím výkonu přemýšlel o  svých záležitostech. Ne jako když NĚKDO vyžaduje vaši plnou pozornost ŽE ANO mrk mrk.

Asi pět minut prostě jenom ztrácím čas a civím na nachové nebe. Velmi depresivní jogurt, půlka zadku mi přetéká přes kuchyňskou linku, nepřirozené nažloutlé osvětlení – BBC 1 tomu dodává takovou domáckou atmosféru.

42 sekund po příchodu domů si nastavuju 20 minut na šlofíčka. Šlofíček se protáhne na hodinu a půl.

Ze skříně vytáhnu doslova první věc, která na sobě nemá flek od jídla. Doslova. Outfit of the day už mě jaksi nežere tak, jako kdysi.

Nacházím štěteček na gelový linky. Panika se mi rozlévá do žil, jak prázdně civím na poznámky vzorců a  slov a  zlomkových čar… Svět mi padá na hlavu…

Nemůžu najít štěteček na gelový linky. Jsem v prdeli. Metro mě taky sere. Lidi mě serou. Costa mě sere. Panáček na semaforu mě sere. Všechno mě sere. Mám já to zapotřebí? Vzdělání? Poslouchat, jaká jsme budoucí elita národa? Stejně skončit v práci, kterou nechci dělat? Po dlouhém únavném životě zemřít jako Eleanor Rigby spolu se svým jménem???

Příznaky deprese: Smutná, pesimistická, zoufalá nálada Pocit beznaděje a bezvýchodnosti Neschopnost prožívat radost Ztráta zájmů Pokles energie Zvýšená únavnost

Dospělost za dveřmi more like nervy v  kýblu, krize existence a  chronický nedostatek peněz.

44

David Linhart

GyBu Girls Challenge vol. 3

zdroj: Tommy Rybecký

však odehrávaly poměrně vyrovnané souboje, o  postoupivších rozhodly převážně hubené výhry, které si týmy zařídily ke  konci utkání. Až na tým Hrc Prc ze  skupiny A  každý tým alespoň jednou zaváhal, proto bylo do poslední chvíle tajemstvím, kdo se vejde do  dvou postupových míst. Kromě Hrc Prc z toho nakonec nejlépe vyšli Nigga Team, Tomik Saint Germain a  TJ Tatran tři sekery. Tatran se v  semifinále utkal s  Nigga týmem, Hrc Prc čekal Tomik saint Germain. První ze  zmíněných zápasů uhrál ve svůj prospěch Tatran, ve druhém byla situace o  mnoho zamotanější. Po  bezbrankové základní fázi hrací doby se přešlo k  penaltám, které směly kopat pouze dívky. Po několika kolech ostřelování tyčí, břeven, ale i  kabinetů

V  neděli 12.  4. se odehrál 3. ročník oblíbeného smíšeného turnaje GyBu girls’ challenge. Počasí bylo až na pár chvilek přívětivé, nic tedy nebránilo pohodovému průběhu turnaje. Vzhledem k  počtu týmů naplánovali organizátoři začátek turnaje již na osmou hodinu ranní a  na každý zápas vymezili 1x12 minut. Na rozdíl od minulých ročníků probíhal turnaj tentokrát naprosto plynně, nenabralo se žádné zpoždění a  nenastala žádná komplikace. Již před jednotlivými zápasy se dalo očekávat, kdo z  týmů by mohl aspirovat na postupové příčky a  kdo bude outsiderem turnaje. Nečekaně se

45

sport informatiky propálila Davida Hradečného Barbora Pecková a  zařídila týmu Tomik Saint Germain finálovou účast.

I  přes úspěšnost těchto týmů se z  titulu nejlepší střelkyně radoval úplně někdo jiný. S dvěma góly na kopačkách se stala nejlepší střelkyní Lucka Ouporová z týmu Neprojdou!, který se umístil na pátem místě po výhře nad Čechovými houslemi.

K poslednímu zápasu nastoupili oba týmy velmi opatrně, každý čekal na chybu druhého. Tatran spoléhal na hrubou sílu dua Kršek-Nguyen, protivníci zase na  technické dovednosti Vilímka. Technika nakonec zvítězila a  Vilímek svému týmu vystřílel historicky první místo na GyBu girls’ challenge.

Chtěli bychom všem poděkovat za účast, především ale chceme ocenit nebojácné dívky, které s  vervou bojovaly po celý den za svůj tým. Dále bychom chtěli poděkovat panu Kozákovi a  samozřejmě paní ředitelce naší školy. Těšíme se za půl roku!

Tak, milí čtenáři, teď z krajin historie zpět do současnosti. Někteří (včetně mě) k maturitě, někteří například na cyklisťák a ostatní do cílové rovinky dalšího školního roku. Mně osobně toto číslo GyBeatu připomnělo jeden důležitý fakt. Studenti vždy po svých pár letech studia odcházejí, ale GyBu a její zaměstnanci zůstávají a předávají vědomosti i zkušenosti dalším generacím žáků. Příští rok nastoupí další téměř stovka nových studentů a celý tenhle vesmír s názvem GyBu se bude rozpínat dál. Jsem velmi rád, že jsem v tomto malém vesmíru mohl přispět ke vzniku a existenci galaxie s názvem GyBeat, a že si můžete číst již desáté číslo tohoto časopisu. GyBeat vždy fungoval za velké účasti maturantů a vždy zvládl jejich odchod a nástup nové generace mu prospěl. K tomuto jubileu mu tedy přeji, aby dál vycházel i po té, co já, nebo i Kristýna již na GyBu nebudeme. Aby se vždy našlo dost nadšených a zvídavých mladých redaktorů.

zdroj: Tommy Rybecký

Tommy

Umístění: 1. místo - Tomik Saint Germain

6. místo - Čechovy housle

Šéfredaktorka: Kristýna Hrdličková

2. místo - TJ Tatran tři sekery

7. místo - Pohřební Kozando

Korektury: Kristýna Hrdličková, Markéta Sýkorová

3. místo - Hrc Prc

8. místo - Pasztor team

Grafické zpracování: Tommy Rybecký

4. místo - Nigga Team

9. místo - FC Poslední místo taky místo

5. místo - Neprojdou!

10. místo – Buldozeři

Kontakt: [email protected]

Tisk: Point4Me, POINT CZ s.r.o.

46

47

48