GABY DESLYS ( ) Príbeh o tanecnici a špiónce Hedvice Navrátilové Z Horní M oštenice alias Gaby Deslys

GABY DESL YS (1881-1920)

Pr íbeh o tanecnici a špiónce Hedvice Navr átilové Z Hor ní M oštenice alias Gaby Deslys Použité mater iály zpr acoval Jir í Rosmus ze svého ar chivu 01 Pr íbeh o tanecnici a špiónce Hedvice Navr átilové alias Gáby Deslys - Sbor ník Státního okr esního ar chivu Pr er ov 2001 Ver a Fišmistr ová 02 K amil Zeman - pseudonymy: I van Olbr acht, Josef Vr bata Gaby Deslys 1. vydání v CR/SR: v r oce1925 03 Pavel Hej cman - K r álovské Fandango vydáno r . 1991 04 foto ar chiv 05 Gabi milenkou padlého kr ále

Příběh o tanečnici a špiónce Hedvice Navrátilové alias Gáby Deslys Sborník Státního okresního archivu Přerov 2001 Věra Fišmistrová Během 1. světové války i několik let po jejím skončení způsobila v Evropě velkou senzaci francouzská tanečnice Gáby Deslys. Byla či nebyla jedna z největších hvězd varietního světa na počátku 19. století totožná s Hedvikou Navrátilovou z Horní Moštěnice u Přerova? Umělkyně žila ve Španělsku, nejčastěji vystupovala v Paříži, Londýně, Vídni, ale i v řadě amerických měst. Články, ale i smyšlené povídání o životě této tanečnice, zpěvačky a herečky rozviřovaly několik let hladinu veřejného mínění doma i ve světě. Záměna Hedviky Navrátilové se světově proslulou tanečnicí francouzského původu Gáby Deslys není dosud řádně vysvětlena. Tato světoběžnická Moravanka, záhadami obestřená milenka pozdějšího portugalského krále Manuela II., bývala v tisku označována moravskou Mata Hari. Údajně byla vyzvědačkou ve službách Francie a Anglie. Na Hedviku Navrátilovou alias Gáby Deslys byl za 1. světové války vydán rakouskými vojenskými úřady zatykač, v němž byla Navrátilová obviněna ze špionážní činnosti ve prospěch států Dohody.1 V zatykači bylo uvedeno, že Hedvika Navrátilová vystupovala pod uměleckým jménem Gáby Deslys. Dala se do služeb anglické vlády, která „verbovala" válečné dobrovolníky a každému získanému nováčku dala umělkyně hubičku... Po svém vystoupení často navštěvovala anglické raněné vojáky a dávala jim květinové dary.2 Byla Hedvika Navrátilová skutečně Gáby Deslys či se jednalo o dvě různé osoby? Kdo vlastně byla Hedvika Navrátilová? Střípky tohoto příběhu se skládají velice obtížně. Archiválií se zachovalo minimálně a při sestavování tohoto příspěvku lze vycházet především z novinových článků, mnohdy nepřesného až zavádějícího obsahu, různých domněnek, kombinací a spekulací... Životopisné osudy krásné tanečnice by se snad mohly odehrát i následujícím způsobem. Hedvika Navrátilová se narodila dne 31. 10. 1884 v Horní Moštěnici č. 84 v rodině podruha. V roce 1890 se rodina Jana a Anny Navrátilových s pěti dětmi odstěhovala do maďarského městečka Hatvánu, ale bez Hedviky, kterou údajně vychovávala babička. Do dvanácti let chodila v Přerově do klášterní školy, pak odjela za rodinou do Maďarska, kde se v tamější škole naučila jazyku.3 Byla zde však nespokojená, odmítala být služkou v domácnosti. Chtěla se stát tanečnicí, a proto dvakrát od rodičů utekla. V šestnácti letech již vystupovala jako tanečnice v pochybném zábavném podniku v Brně. Odtud odjela k sestře do Vídně, kde se prý měla v 16 či 17 letech provdat. Sňatek odmítala a utekla k příbuzným do Celovce, pak se vrátila zpět do Vídně.4 V roce 1903 se v Lipníku n.B. při seznámení s Richardem Martinčíkem, olomouckým typografem, vydávala za kuchařku ve Vídni. Ten byl mnohem později jedním z důležitých svědků v celém případu ohledně dokazování původu umělkyně. Hedvika si určitý čas s Richardem dopisovala. V jednom z dopisů mu sdělila, že vystupuje ve Vídni jako tanečnice a přijala jméno francouzské tanečnice Gáby Deslys. Společně trávila s Martinčíkem jedny prázdniny v Itálii, kde veškeré výdaje hradila sama. Brzy ho však opustila a věnovala se dalším známostem...5 Zde se však informace rozcházejí. V letech 1903-1904 byla totiž zaměstnána jako služka v Praze, což ovšem mnohem později Hedvika popírala. Toto její zaměstnání ale potvrzovaly čelední knížky, které vystavil František Zavadil, starosta obce Horní Moštěnice. Ze záznamů v těchto dokladech dále vyplynulo, že Hedvika byla římsko-katolického vyznání, postavy prostřední, obličej měla okrouhlý, oči modré, obočí světlé, nosánek špičatý, zvláštní znamení neměla. Pravděpodobně v tomto období ztratila rodina přehled o jejím dalším životě, protože z Prahy „zmizela a nebylo o ní žádných zpráv".6

Portrét Gáby Deslys. Uveřejněno ve Světozoru, rok 1927, č. 25, s. 500-502, autor V. Stech Vše nasvědčuje tomu, že Hedvika pravděpodobně od roku 1904 účinkovala jako tanečnice a zpěvačka v divadlech ve Velkém Varadínu, Aradu, v Rumunsku, v Rusku, Lvově, Katovicích, Varšavě. Krátce působila i v Berlíně, kde jedno z vystoupení skončilo bujarou zábavou, při které se zastřelil její snoubenec, boháč, německý šlechtic Walter Bernhadt. Ten byl sice okouzlen její krásou a půvabem, podporoval její taneční talent a vystupování, ale během jejich společného soužití ji často fyzicky napadal.7 Hedvika během pár let své kariéry tanečnice vystřídala celou řadu uměleckých jmen, např. Heddy Roger, Hedy Nogrady, ve Lvově vytvořila s tanečnicí Nelly Vossovou duo Sisters Roggers. Dle jedné verze obveselovala asi v roce 1907 Lvov společnost ruských tanečníků v čele s Harry Vicelem či Vogelem. Ten se velice zajímal o dívku s modrýma očima a krátce nato vznikl exotický taneční pár: Gáby Deslys a Harry Pilcer. Duo mělo velký úspěch nejen ve Lvově, ale především ve Vídni, která tak otevřela „dveře" evropské scény těmto dosud neznámým umělcům. Dle jiné verze vystupovala Navrátilová ve Varšavě, Německu, Londýně, na francouzské riviéře, kde se, dle vlastních slov, letmo setkávala s tanečnicí Gáby Deslys a jejím partnerem Vogelem, ale s Gáby Deslys se prý blíže neznala...8 V roce 1908 vystupovala ve Vídni kabaretní hvězda Gáby Deslys v hlavní roli v Helmsbergerově operetě „Děvče s fialkami". Poté tančila v Paříži a Londýně ve skeči „Tanečnice a tři milovníci". Byla slavná a vystupovala na největších a nejznámějších scénách celé Evropy.9 V téže době poznala poručíka Manuela, portugalského prince, který byl zasnouben s princeznou Augustou Viktorií z Hohenzollernů. Manuel se seznámil s Gáby Deslys, která byla o několik let starší než on, v Paříži, a jejich milostný poměr nezůstal tajemstvím. Románek budil pozornost evropského tisku a bezesporu přispěl k větší popularitě tanečnice.10 Při státním převratu dne 1. 2. 1908 v Lisabonu byl zavražděn portugalský král Karel I. a jeho starší syn. Po atentátu se stal králem mladší syn Manuel II. Ten vládl jen

krátce, protože byl revolucí svržen a dne 5. 10. 1910 byla vyhlášena Portugalská republika.11 Láska k této ženě prý ovládla Manuela natolik, že zanedbával nejen státnické záležitosti, ale také utrácel pro ni obrovské sumy. Obdarovával ji šperky a dalšími cennostmi, zakoupil jí palác v Elysejských polích a údajně i zámeček na francouzském venkově a sídlo v Londýně.12 Právě když Gáby vystupovala ve Vídni, byl Manuel ze země vypuzen. Gáby Deslys, tanečnice divadla Apolla, byla v té době ubytovaná ve vídeňském hotelu Astoria.13 Během jejího pobytu v hlavním městě monarchie navštívily hotel dvě Moravanky v hanáckém kroji. Jednalo se o sestru a tetu Hedviky Navrátilové, které ji přišly navštívit na popud vídeňského soukromého detektiva Fischera. Ten dostal od rodiny Navrátilovy úkol zjistit, co se stalo s jejich nezvěstnou příbuznou a především ověřit, zda zámožná a slavná kabaretní hvězda Gáby je totožná s Hedvikou, která se „do země propadla" a rodina o ní nemá žádné zprávy. Krásná tanečnice je však odmítla přijmout a tajně ve spěchu odjela i se svým tanečníkem, s nimž slavila ve Vídni triumf.

Portrét Gáby Deslys. Uveřejněno ve Světozoru, rok 1927, č. 25, s. 500-502, autor V. Stech

Zajímavé je, že údajně zapomněla zaplatit nejen hotelový účet ve výši 900 K, ale u klenotníka i šperk za 2000 K. „Zmizelá" tanečnice se pak vyzývala výměrem vídeňského soudu, později rozsudkem, k zaplacení všech pohledávek. Na návrat k modrému Dunaji však neměla pomyšlení, protože musela čelit dalším problémům.14 Právě ke konci roku 1910 a počátkem roku následujícího se objevovaly pochybnosti o jejím původu. Určitě k tomu přispěla další návštěva její sestry ve Ví dni. Umělkyně se nikdy k rodině nehlásila, nemluvila o ní. Pro celou Evropu a především pro Francii byla rodilou Francouzkou z bohaté rodiny. Příbuznou, která snad chtěla získat peníze, snad se chtěla sblížit se „ztracenou a žňově nalezenou" sestrou, Gáby nepřijala a vyhodila ji. Z pomsty pak sestra

podala reportéru časopisu „As Ezt" informace o rodinném zázemí, životě a zaměstnání Hedviky v mladších letech. Prostřednici vím tisku hýla m/poutaná polemika o podivném původu umělkyně. Pro snob tou Paříž a celou Francii bylo obrovskou potupou, že jejich miláček Gáby Deslys „...je prý pouhou Češkou, že údajně byla služkou, která drhla podlahu a zrodila se v zemi, kde chodí vesnickými humny medvědů více než ve Francii ovčáckých psů, že pochází z nemajetné rodiny, že není urozeného původu, a že tudíž pochází ze země c i k á n s k é!!!!" Nejspíše proto se objevuje v tisku zpráva o její údajné sebevraždě.16

Zajímavé noviny, 1912, č. V roce 1911 vystupovala Gáby v Americe. Operetní hvězda si zde dělala obrovskou reklamu ze svého poměru k Manuelovi. Plakáty ji zde oslovovaly ne jako umělkyni, ale jako „krasavici, která pomáhala povaliti trůn".w Skutečností však je, že v Evropě se o ní hovořilo již jako o bývalé králově milence. V tomto období, kolem roku 1911, byla na vrcholu své slávy. Byla považována za Francouzku, v Paříži i Londýně udávala tón v módě, eleganci, měla krásu a šarm. V roce 1913 opět navštívila New York, kde vystupovala v nové operetě Emmericha Kálmána „Malý král". Opereta byla hrána v dalších dvanácti amerických městech. Děj operety tvořila milostná aféra bývalého portugalského krále Manuela II. s krásnou tanečnicí. Gáby zde představovala vlastně samu sebe. Tuto operetu hráli v Praze -Vinohradech pod názvem „Veselý král" v 1. čtvrtletí roku 1913 celkem jedenadvacetkrát. V novinových recenzích a článcích se však neustále připomínalo, že „...Gáby Deslys je asi jen pouhou Češkou z Moravy, její rodiče jsou chudými Čechy, slečna dcera se pofrančila a na svůj původ zapomněla ..."."

Domnělá Hedvika Navrátilová v Paříži prokazovala svoji totožnost a vyvracela verzi, že Deslysová a Navrátilová byla jedna a táž osoba. Národní politika, 19. 1. 1930 Zde je na místě položit si otázku, jak vlastně došlo k záměně obou tanečnic, z nichž jedna (ale která?) byla spolupracovnicí francouzské a anglické špionážní služby? Pravděpodobně se tak stalo v roce 1911 na plese v Paříži, kterého se údajně zúčastnily obě umělkyně, a kde se Hedvice Navrátilové ztratily veškeré osobní doklady.18 Odcizili je agenti výzvědné služby, aby je mohli použít pro skutečnou Gáby Deslys, která byla v jejich službách? Nápadná podoba obou žen by tak umožnila vyzvědačce Deslysové pracovat ve Vídni, aniž by byla odhalena, protože by měla průkazy rakouské příslušnice Navrátilové. Faktem je, že po vypuknutí 1. světové války v roce 1914 hrozilo Navrátilové, jako příslušnici nepřátelského státu, vypovězení z Francie. A tak později, při zdlouhavém dědickém řízení, při kterém musela prokazovat svůj původ, Navrátilová prohlašovala, že nebyla Gáby Deslys, nikdy nebyla špionkou, a že během války žila jen ve Španělsku, kam se jako příslušnice nepřátelského Rakousko-Uherska uchýlila z Francie. Přesto se však objevily dokumenty které potvrzují, že Gáby žila během války většinou v Londýně. Byla obviněna z protistátní činnosti a byl na ni vydán rakouskými úřady zatykač, v němž se uvádělo, že špionka Hedvika Navrátilová vystupuje pod uměleckým jménem Gáby Deslys.19 A nyní se objevuje na scéně další jméno - Gabrielle Cairre, nar. 5. 11. 1881 v Marseilli, Francie, tanečnice, zpěvačka, konferenciérka, která vystupovala pod uměleckým jménem Gáby Deslys. Skutečná Gabrielle Cairre byla dcerou Hypolitte Cairre, garderobiérky, a jejího manžela, krejčího Cairre. Cairrovi měli údajně dvě dcery, z nichž jedna zemřela. Svědkové později popsali rozdíly v podobě mezi Gabriellou a Hedvikou. Gabriella hovořila francouzsky a částečně anglicky, neuměla česky, maďarsky, německy ani španělsky (na rozdíl od Hedviky), a s rodinou Navrátilových z Horní Moštěnice neměla nic společného, v letech 1908—1910 určitě neprožívala milostný románek s portugalským králem. Lze předpokládat, že během doby, kdy musela Gáby Deslys prokazovat svůj francouzský původ, využila známosti se svou garderobiérkou. S největší pravděpodobností použila upravený (či

zfalšovaný) rodný list její zemřelé dcery Gabrielly. Tak byla Gáby Deslys falešným dokladem prohlášena rodilou Marseillankou a dcerou Hypolitty Cairre.20

Do Prahy přijela z Paříže Hedvika Navrátilová. Národní politika, 30. l. 1930 V tomto období působila v Paříži slavná nizozemská tanečnice Mata Hari, vl. jm. Margareta Geertruida Zelleová (nar. 7. 8. 1876, zemř. 15. 10. 1917). Vystupovala po celé Evropě, od roku 1905 působila v Paříži, nejprve pod jménem MacLeodová (manželka skotského důstojníka C. MacLeoda). Za 1. světové války byla milenkou německých i francouzských vládních úředníků i důstojníků. Proslula jako vyzvědačka ve službách Německa a zajímaly se o ni tajné služby několika států. Přestože se její spolupráce s německou tajnou službou věrohodně neprokázala, byla Francouzi zatčena, obviněna ze špionáže a popravena. Mata Hari se stala hrdinkou pozdějších bulvárních románů a romantických legend, jejichž základem byly polopravdy, které sama šířila.21 Stojí jistě za úvahu, že mnohé tyto poznatky (skandály, milenci, vymyšlené historky) jsou totožné s údaji o Gáby Deslys alias Hedvice Navrátilové. Ta se velice obávala zatčení, a proto neustále trvala na tom, že nikdy pro špionážní službu nepracovala a že tuto činnost musela provádět osoba, která jí odcizila dokumenty, o které později žádala na Obecním úřadě Horní Moštěnice.22 V letech 1916 a 1918 tato kráska, známá svým dobrodružným životem, opět podnikla cestu za oceán a vystupovala v New Yorku ve hře, jejíž hlavní atrakcí bylo neustálé svlékání a oblékání šatů a záměna kostýmů. Pro tento účel bylo přepraveno do Ameriky přes sto kostýmů a obrovské množství klobouků. Umělkyně byla totiž také známá nošením obrovských až extravagantních klobouků, z nichž jeden měl průměr jeden metr. Během svých tanečních kreací často vystupovala nahá, čím budila veřejné pohoršení.23 Po skončení války se vrátila do města lásky i půvabná Marseillčanka Gáby Deslys. Kromě obrovského bohatství „královny ze Sáby" přivezla z New Yorku i rytmus džezu a ragtimů. Na scénu se vrátila proto, aby v srdcích vojáků zahojila válečné rány. Cassino de Paris znovu otevřelo umělkyni své brány. Při vystoupeních prý s Gáby společně účinkovalo na scéně okolo sto tanečnic a tanečníků. Ale i sláva Gáby Deslys pomalu vyhasínala, když její místo začala pomalu nahrazovat nová, mladší vycházející hvězda varietního světa Mistinguette.24 Rozmarná Gáby měla řadu milenců nejen v Evropě, ale značné oblibě se těšila i u mnohých

amerických milionářů. Když ji požádal o ruku její dlouholetý taneční partner Harry Pilcer, nabídku přijala, ale v zápětí si vše rozmyslela, a to svérázným způsobem. V roce 1919 uprchlá s francouzským vévodou Louisem de Crussol do Ameriky, za kterého se ihned provdala. Jejím přáním bylo věnovat se zde především filmu. Stala se ale vévodkyní a opět zaplnila stránky tisku. Novináři se však znovu zabývali především její pestrou minulostí. Dobrodružná povaha nedovolila Gáby být vzornou manželkou, protože několik dní po svatbě uprchlá novomanželi zpět do Francie.25 V roce 1920 se promítal v Praze film s názvem „Bonnelette" v hlavní roli s Gáby Deslys. Recenze uváděly, že herečka neobyčejné krásy a nevšedních vlastností se představila i jako vynikající mimická umělkyně.26 Přerovské kino Urania uvedlo sedmidílné drama „Kadeřávka" (Bouchatta) dle románu M.Herbiera „Půlnoční anděl" v hlavní roli s naší krajankou rodem / Umní Moštěnice, Hedvikou Navrátilovou.27

Portrét portugalského krále Krátce nato přinesly noviny a časopisy celé Evropy šokující zprávu o úmrtí Gáby Deslys. Umělkyně zemřela dne 11. 2. 1920 o páté hodině odpolední v soukromém sanatoriu v Montrouge následkem operativního zákroku. Operace se zdařila, ale pacientka dostala vysokou horečku a přes veškerou péči jí věnovanou se nepodařilo jí zachránit. Její jméno opět zaplňovalo stránky tisku. Obsahem článků byly především polemiky o jejím obrovském jmění ve výši 400 000 liber. Jelikož ale Gáby zanechala právoplatnou závěť, předpokládalo se, že celé dědické řízení bude mít hladký průběh. Důchody plynoucí z jmění odkázala své matce a sestře, po jejich smrti mělo jmění připadnout rodnému městu Marseille. Nezapomněla ani na bývalého tanečního partnera H. Pilcera, jemuž odkázala l milion franků. Nemalé problémy nastaly s prodejem značného množství cenností, které Gáby zanechala. Doslova se „válčilo" o zlatou postel, kterou pro ni nechal zhotovit Manuel u italských umělců. Za toto lože, které zůstalo v Anglii, musela zájemkyně zaplatit přes 150 000 korun.28

Celé toto řízení se protahovalo a stalo se předmětem zájmu novinářů, a tudíž i veřejnosti dalších deset let — jednalo se o obrovské bohatství, na které přece měla nárok Francie!! Neustále se řešil problém, zda Gáby Deslys je opravdu Hedvika Navrátilová z Horní Moštěnice u Přerova na Moravě. Po jejím úmrtí se právě z Moravy přihlásilo neskutečné množství příbuzných (mezi nimi asi 150 sestřenic), kteří uplatňovali nárok na dědictví a předkládali nejrůznější důkazy o rodinných vazbách, a tudíž oprávněném nároku na majetek.29 O krásnou Gáby se dokonce začala zajímat i Chropyně, kde prý údajně měli doklady o jejím tamějším narození.30 Čs. konzulát v Marseilli oznámil, že všechny údaje a důkazy jsou nepodstatné, nepodložené, protože Gáby se narodila v Marseilli, její pravé jméno bylo Gabrielle Cairre a její rodiče dosud v tomto městě žijí. Rovněž bylo prokázáno, že závěť uložená u notáře Paula Marii byla psaná rukou zesnulé.31 Celým zmatečným případem byl v Paříži pověřen vyšetřující soudce Amelin. Ten vyslechl řadu svědků, kteří tanečnici osobně znali. H. Pilcer tvrdil, že Gáby byla francouzského původu, olomoucký typograf Martinčík byl přesvědčen, že Deslys je skutečně Navrátilová z Horní Moštěnice, kde dosud žil její strýc Fešper, který rovněž uplatňoval nárok na dědictví. Tvrdil, že Gáby je jeho neteř. Milovanou Hedviku prý považoval za mrtvou, protože si nedovedl vysvětlit, proč o sobě nedala žádnou zprávu. Sám vlastnil několik fotografií a dopisů od Hedviky, poslední s datem dne 18. 5.1920 z Paříže, které údajně při uplatňování nároku na dědictví předal konzulátu v Budapešti. Ty prý ale záhadně zmizely. Také věděl, že Hedvika měla gardedámu Hypolitte Cairre, která měla dvě dcery, z nichž jedna zemřela a Hedviku Navrátilovou prý adoptovala. Do celé komplikované záležitosti se vložil i přerovský továrník E. Weigl, který se v Paříži pokoušel uplatnit nárok rodiny Navrátilovy na dědictví po zesnulé Gáby, dále to byl i bývalý nájemce Hanácké kyselky v Horní Moštěnici Norbert Beinhauer, který měl v Paříži pronajatou vinárnu. Rodina Hedviky se nevzdávala -předložila další nový a zaručeně nezvratný důkaz, kterým byl pařížský adresář „Tout Paris", ročníky 1915-1921, kde u jména Gáby Deslys byla poznámka, že se jedná o pseudonym Hedviky Navrátilové.32 Po několika letech, kdy se vedl nekonečný a „senzační" spor o dědictví, byl uveřejněn v tisku snímek pomníku na hrobě zesnulé tanečnice Gáby Deslys na marseillském hřbitově. Je z bílého mramoru s nápisem „Gáby Deslys". Nad deskou je bronzová, silně zlacená lilie, kterou věnoval Harry Pilcer.33 Novináři se snažili udělat z celé kauzy veřejnou záležitost. Objevovali stále nové a nové svědky a uveřejňovali zaručeně pravé informace v této ojedinělé soudní při. Francouzský list Journal vyslal do Marseille zvláštního reportéra, aby se zabýval tímto záhadným případem. V tomto městě ale nikdo nevěřil nějakým Navrátilovým z neznámé Moravy.34 V roce 1927 rozvířila hladinu veřejného mínění zpráva, která způsobila zcela jistě obrovskou senzaci: Hedvika Navrátilová žije a pobývá přechodně v baskickém lázeňském pobřežním městě Biarritzu. Napsala prý rodičům dopis ve kterém je vyzývala, aby ihned zastavili soudní proces ve věci dědického požadavku po Gáby Deslys. Prohlásila, že si nikdy nepropůjčila jméno táto umělkyně . Příbuzní všechna sdělení včetně důkazů odmítli a pro hlásili ji za podvodnici a nároku na dědictví se nevzdali. Soudní úřady pověřily komisaře soudní policie Amelina, aby osobně provedl výslech dotyčné osoby. Navrátilová přijela do Francie a byla vyslýchána v pařížském Justičním paláci. Zde se prokázala „křestním" listem vydaným v Horní Moštěnici, dále pasem vydaným v Madridu a dokladem o trvalém bydlišti v Saň Sebastianu ve Španělsku.36 Uvedla, že píše a mluví česky, německy, francouzsky, španělsky, maďarsky. Tvrdila, že tanečnici Gáby Deslys znala jen od vidění, její jméno nikdy neužívala. Skutečností je, že podoba obou byla, dle fotografií, velmi nápadná, ne-li shodná. Ujistila přítomné, že členové rodiny Navrátilovy se neucházejí o dědictví z vyděračství, ale z opravdového přesvědčení, že Hedvika Navrátilová zemřela a byla tanečnicí Gáby Deslys. Uvedla, že dědictví po zesnulé není prý tak pohádkově obrovské, jak se uvádí, ale ve skutečnosti prý činí jen asi čtvrtinu sumy.37 Pokud by nebyla tato osoba Gáby Deslys či ji opravdu neznala a

nebyla s ní ve styku, jak mohla být informována o výši dědictví?? Komisaři Amelinovi neochvějně tvrdila, že ve špionážní službě nikdy nepůsobila a kategoricky se tomuto obvinění bránila. Také se nezapomněla zmínit o zcizení svých osobních dokladů v roce 1911, atd. atd...

Pomník Gáby Deslys na hřbitově v Marseille Vysoký úředník francouzské policie velmi opatrně uvedl v deníku Liberté, že G. Deslys si mohla za války opravdu přisvojit jméno Navrátilové, aby mohla snadněji vykonávat zpravodajskou činnost ve prospěch své rodné Francie. Dodal, že francouzská služba měla několik spolupracovníků mezi artisty, pro které bylo cestování do různých zemí v tomto povolání pravidlem, a tudíž nebyl problém získávat nejrůznější informace.38 V tisku se objevila i zpráva tohoto znění: „Podle mportů rakouské policie č. Z. 487 H. St. 1917, které byly nedávno nalezeny, je v seznamu českých velezrádců a jejich pomocníků též G. Deslys, ihned za Arnoštem Denisem. Gáby Deslys, Kúnstlername, richtig Hedwig Navrátil, Tánzerin, geboren am 31. October 1884 in Ober Moschtenitz bei Prerau (Mdhren), ebendatum zustdndig, kath., ledig...".39 Aby celá záležitost byla komplikovaná stále více, objevily se i dohady o údajných, odložených dcerách Gáby Deslys.40 Tisk uvedl, že v americkém Los Angeles již v roce 1903 působila další dvojnice tanečnice Gáby Deslys, dokonce se ze zámoří objevil požadavek na dědictví...41 Novou vlnu pochybností do procesu o dědictví vnesl ředitel pražského vinohradského kina Variet-Bio, světový impresario Rellos. Netajil se přesvědčením, že Hedvika a Gáby jsou totožné a že za Hedviku Navrátilovou vydávaná a objevivší se žena nemůže být Navrátilovou z Horní Moštěnice. Byl však přesvědčen, že Gáby byla Češka, která opravdu začala jako služebná, ale která se díky talentu naučila skvěle tančit. Gáby Deslys byl představen v Paříži. Uvedl, že když psala závěť, netušila, že nemoc je smrtelná. Protože se bála prozrazení svého prostého původu, psala v závěti o sobě jako o Gáby Deslys.421 přerovský tisk se zajímal o osudy tanečnice a informoval čtenáře o průběhu řízení. Zcela jistě pravá fotografie Gáby D. byla vystavena ve výkladní skříni lidového knihkupectví OBZORU. Snímek zachycoval detail slavné tanečnice z francouzského filmu „Kadeřávek". Obrázek byl desetinásobnou zdařilou zvětšeninou z uměleckého fotoateliéru Janovského.43 Po úporném naléhání přijala během pobytu v Paříži údajná Hedvika Navrátilová k rozhovoru zpravodaje ČTK. Jmenovaná však téměř na všechny dotazy odpovídala vyhýbavě, neúplně, či

odpověď zcela přešla mlčením. O tanečním partnerovi Pilcerovi hovořila se zjevnou záští. Uvedla, že v Paříži se do ní zamiloval španělský bankéř, s nímž žila řadu let v Saň Sebastianu a Biarritzu. Pár byl velice známý v hernách obou baskických lázeňských měst. Prohry, rozmařilý život, snad i spekulace zruinovaly bohatého Španěla. Známost prý skončila, ale Navrátilová zůstala v Saň Sebastianu, kde má byt. Na scéně již nevystupovala řadu let. Četné otázky nebyly zodpovězeny, mezery v rekonstrukci života se nepodařilo vyplnit. Patrně se rozhodla říci či prozradit jen málo, snad jen to, co bylo již dříve známé z tisku. Doslova hrůzu v ní vyvolal dotaz ohledně podepření z vyzvědačství. S láskou vzpomínala na strýčka Fešpera, ale vrátit se do Československa či Maďarska rázně odmítla.44 Během celých dlouhých a nekonečných deseti let se stále objevovaly nové a nové přímé i nepřímé důkazy o totožnosti Hedviky Navrátilové alias Gáby Deslys, vyslýcháni byli stále další a další svědkové, kteří by mohli znát obě umělkyně. Mnozí tvrdili, že Gáby Deslys je Hedvika Navrátilová, další opak, jiní tuto možnost zcela vylučovali. Rodina neustala v požadavku na získání obrovského dědictví. Zajímavý byl negativní postoj H. Pilcera, který jistě znal svou partnerku nejlépe. Francouzi tvrdili, že zemřela Gabrielle Cairre alias Gáby Deslys, ostatní, kteří znali Hedviku Navrátilovou jako Gaby Doslys, tvrdili, že zemřela Navrátilová. Příbuzní stále trvali na tom, že osoba, která byla v Paříži úředně uznána za Hedviku Navrátilovou je podvrženou figurkou ke zmatení celého případu a proto dědický proces povedou dále….45 ČESKOSLOVENSKÁ TISKOVÁ KANCELÁŘ V PRAZE Telegrafické zpravodajství novinářské Obchodní a finanční Obecní radě v Horní Moštěnici 'Velitelství československé tiskové kanceláře v Praze děkuje srdečná obecní radě v Horní Moštěnici , panu starostovi Nehybovi a panu řídícímu učiteli Daňkovi za laskavé informace o Hedvice Navrátilové a její rodině, které nám tyly poskytnuty přípisem ze dne 17. ledna 1930, čís. 7S. Sdělení těchto použijeme pro příští ínformci tisku československého l zahraničního. V úctě dokonalé Ředitel

Čermák

Poděkování ČTK za informace o H. Navrátilové.SOkA Přerov Je možné, že Gáby Deslys alias Hedvika Navrátilová nechala zemřít jen své umělecké jméno, což dělala řada hvězd po ukončení své kariéry. Jak je tedy možné, že tři měsíce po svém údajném úmrtí, obdržel strýc Fešper (pokud si toto nevymyslel) dopis od Hedviky z Paříže? Pokud by tento údaj byl pravdivý, Hedvika tímto sdělením potvrdila, že žije a tudíž by dál mohla užívat svého majetku. Fešper se pozastavoval nad skutečností, proč dosud neobdržel od Hedviky z Biarritzu žádnou zprávu.46 Stovky či tisíce lidí mohly dokázat, že Hedvika Navrátilová byla Gáby Deslys, ale Gáby zemřela. Nikdo nepotvrdil a neprokázal, že Navrátilová žila dál ve Španělsku

CONSULADO DE ESPAŇA PRAQA

V Praze ,dne 25. února 1927 , Slavná obec Horní Moštěnice u. Přerova Morava, Španělský konzulát v Praze žádá o zaslání domovského Jistu Hedviky Navrátilové,dcery Jana Navrátila;.::„ a Anny roz.Pesperové narozené dne 31,října 1884, 5 kolků po 1Kč jsou přiloženy . Vzdávaje své díky znamenám v dokonalé ústě El Consul de Espaňa 5 kolků po 1 Kč doporučené !

Žádost španělského konzulátu o domovský list H. Navrátilové. SOkA Přerov Ta ale po absolvování všech výslechů v Paříži přijela koncem ledna roku 1930 do Prahy, kde se ubytovala v hotelu Ambasador. Týden vystupovala v podniku Alhambra za denní honorář 2 500 franků (prý obrovská částka – snad šlo v tisku o nesprávný údaj).47 Byla stále krásnou a elegantní ženou. Při osobním setkání ji v Praze údajně poznala její bývalá taneční partnerka z počátku její kariéry Nelly Vossová, strýc Fešper, její bratr a sestra Marie, která byla provdaná v Uhrách za Alexandra Čerkese Ta již během pobytu v Paříži v roce 1927 uvedla, že Gaby alias Hedvice Jako příslušníci Rakouska-Uherska hrozilo během války vypovězení či Internování a proto si opatřila ženu H.Cairre, která vystupovala jako její matka. Pro typografa Martinčíka byla tato žena cizí osobou - trval na tom, že znal a měl milostný poměr s pravou Gáby Deslys, která prý byla skutečnou Hedvikou Navrátilovou z Horní Moštěnice.48 Navíc prohlašoval, že ona žena v Paříži se jmenuje Rézi a je bývalou partnerkou Navrátilové, která s ní vystupovala na uměleckých zájezdech, zejména ve Varšavě a Berlíně. Pocházela prý z ostravského předměstí Fifejdy. Podoba obou žen byla zarážející, a proto by nebyla záměna obou tanečnic při vystupování případně při vykonávání špionážní činnosti nemožná.Touto novou skutečností se ovšem rozuzlení celého případu značně zkomplikovalo.49 V tisku se objevila zpráva, že exkrál Manuel při výslechu sdělil, že Gáby byla Maďarkou.50 Z těchto indicií vyplývá, že do hlavního města zcela jistě přijela pravá Hedvika Navrátilová. Ta v Praze poskytla rozhovor novinářům ČTK. Znovu se roztáčí kolotoč novinářských senzací, domněnek, spekulací a s tím vším spojená obrovská reklama a neustálé opakování, že ...Hedvika nebyla služkou, rodiče nebyli chudí, otec nebyl topič, ale úředník a později ředitel Skeneho cukrovaru, že nevystupovala jako Gáby Deslys, tuto osobu neznala, nestýkala se s ní, nebyla špiónkou ... atd., atd.51

V Paříži oznámil komisař Amelin, že dne 11. 2. 1930 skončila zákonitá lhůta pro podání odvolání ve věci dědického řízení po zemřelé Gáby Deslys. Stížnosti a nároky rodiny Navrátilovy z Horní Moštěnice byly definitivně zamítnuty. Nepochybně spor vyhráli francouzští advokáti. Rozsudek zněl: Gáby nebyla Češka - zemřela dcera Francie!52 Je možné, že existovala skutečná Gáby Deslys, Francouzka, tanečnice, která vlastnila odcizené doklady Hedviky Navrátilové, prováděla špionáž ve prospěch Francie a Anglie, byla milenkou portugalského krále. Lze připustit, že ji při řadě jejích vystoupení opravdu zastupovala zmíněná Rézi, aby sama mohla provádět špionážní činnost. Kdo ví... Snad Hedvika Navrátilová, rodačka z Horní Moštěnice, rovněž tanečnice, která vystupovala pod různými uměleckými jmény, a tedy i pod pseudonymem Gáby Deslys, čímž zcela zmátla příbuzné i veřejnost, pravděpodobně nedosáhla velkého majetku (na začátku kariéry prý byla podporována rodinou). Jelikož si obě umělkyně byly značně podobné, lze předpokládat, že Hedvice lichotila záměna s proslulou Gáby a především i fakt, že byla považována za Manuelovu „milovnici". Možná proto tuto skutečnost nikdy nevyvracela. Reklama byla a je pro uměleckou dráhu nepostradatelná! Pokud skutečná Gáby Deslys opravdu zemřela v roce 1920 (a Francouzi tvrdili, že v Montrouge zemřela Gabriella Cairre-Gaby), skutečné datum a místo úmrtí Hedviky se zjistit nepodařilo.Také její další osud je neznámý. Patrně zemřela v cizině, daleko od svého rodného kraje, jako neznámá žena. Během krátkého pražského pobytu v roce 1930 neměla zájem navštívit Horní Moštěnici.53 Lze předpokládat, že se vrátila do Paříže, Saň Sebastianu, možná Anglie či dokonce Ameriky ...kdo ví ...Vše nasvědčuje tomu, že Gáby byla skutečně Hedvikou Navrátilovou z Horní Moštěnice. Zde však opět musí zapracovat naše fantazie. Je zřejmé, že Hedvika alias Gáby nebyla tak slavná jako tanečnice a špiónka Mata Hari, ale ve své době i ona zaplňovala příběhy a milostnými aférami ze svého výstředního života stránky tisku a pochopitelně si tak dělala obrovskou reklamu. Snad by se v rakouských a francouzských městských a především policejních a soudních archivech nalezly další písemnosti o této kabaretní hvězdě a potvrdily se by se domněnky o její špionážní práci. Pak by jí zcela jistě právem příslušel název „moravská Mata Hari z Horní Moštěnice". Byl by tak s definitivní platností vyřešen tento životní příběh chudé, ale krásné dívky z vesnice u Přerova, která získala ve světě slávu a bohatství a snad i ke štěstí přišla... Anebo nebyla Hedvika Gáby Deslys a jednalo se o zcela jinou ženu ? …

Poznámky 1 Při dokončení tohoto příspěvku se autorce dostala do rukou publikace Pavla Hejcmana „Královské fandango" (Příběh české Mata Hari), vyd. MF 1991. Tento autor dobrodružných, historických a kriminálních publikací popsal románovou formou „příběh téměř neuvěřitelný o jedné z největších dobrodružek našeho století Gabriele Deslys". V knize o 208 stranách není uveden poznámkový aparát, z něhož autor čerpal, takže lze připustit, že i takto se mohl odvíjet život této tanečnice asi do ukončení 1. světové války. Dalším osudem Gáby se tato publikace nezabývá. Dohoda (Trojdohoda), vojensko-politický blok Velké Británie, Francie, Ruska, založená 1907 jako protiváha Trojspolku. Za 1. sv. války se rozrostla v koalici 25 států. Trojspolek, tajný obranný spolek Německa, Rakousko-Uherska, Itálie, uzavřený dne 20. 5. 1882 a do 1. světové války několikrát obnovovaný (1887, 1891, 1902, 1912). 2 Státní okresní archiv Přerov (dále jen SOkA Přerov), fond Okresní úřad Přerov (dále jen OkÚ Přerov), pres. spisy, rok 1930, inv. č. 1055, k. č. 45, č. pres. 233. Jedná se německy psané spisy týkající se Hedviky Navrátilové — Gáby Deslys, rodačky z Horní Moštěnice, podezřelé z vyzvědačství za 1. sv. války: Žádost PZÚ o zaslání spisů a odpovědi OkÚ z let 1916-1930; Policejní ředitelství Praha píše prezidiu pražského zastupitelství; Policejní ředitelství v Brně zasílá dne 11. 8. 1916 připiš OkÚ Přerov tohoto znění: „Redakci pražských

novin Čech byl adresován a zabaven pohled se známkou Skotsko, Dakota, 2. 9. 1915, a na adresní stránce pohledu je výstřižek s textem: „Cech" z 18. 7. píše: Gáby Deslysová, bývalá přítelkyně portugalského krále, dlí za války v Londýně. Na Horní Moštěnici na Moravě, kde se narodila a na původní své jméno Hedvička Navrátilová za válečného ryku sotva vzpomíná. Ježto tanečnicím i prvého řádu za války nedaří se valně, nalezla vynalézavá kráska nové zaměstnání. Dala se do služeb anglické vlády, jež verbuje válečné dobrovolníky a za slavnosti rekrutů v paláci Combervillském slíbila dle „B.T." každému hubičku, když vstoupí do vojska. Slib svůj udatně splnila a políbila každého nováčka". Na Horní Moštěnici na Moravě, kde se narodila a měla své vlastní jméno Hedvika Navrátilová asi sotva během válečných událostí myslí ... Kromě toho (k novinovému výstřižku je připsána velezrádná poznámka, která obsahuje li mhou urážku veličenstva a pohanění německého císaře) jsou rukou připsány následující velezrádné řádky: „Sláva jí! Ona jistě dělá více pro českou vlast, než-li ty pražské husy, zdobící české vojíny, kteří přelévají svoji krev za šíleného Viléma a jeho nohsledu starého Francka J. I. Pereat rakušácký Rotes Kreuz! Vivat Gáby!" Další německy psaný připiš je ze dne 16. 8. 1916, kdy Obecní úřad Horní Moštěnice píše okresnímu hejtmanství (OH) Přerov: „S odvoláním na zprávu, že Deslys Gabyy -Hedvika Navrátilová, se narodila v Horní Moštěnici dne 31. 8. 1884, okres /'/vrou, a tam příslušná, je římsko-katolického vyznání, dosud netrestaná, má být dosud svobodná, herečka, navštěvovala zde národní školu, vlastní v Horní Moštěnici movitý a nemovitý majetek. Je dcerou manželů Jana a Anny Navrátilových. Její otce byl svého času, když bydlel v Moštěnici, vařičem v cukrovaru v Přerově, před 25 lety se Hedvika se svými rodiči odstěhovala do Hatvánu u Budapešti v Maďarsku, kde se její rodiče zdržují a kde její otec je zaměstnán jako vařič v tamější cukrovaru. Její matka Anna vlastní dosud v obci domek v ceně 2000 korun, na kterém vázne dluh 600 korun ve zdejší spořitelně.. .Strýc Hedviky jménem Fešpr zde bydlí jako domkař, ale v žádném písemném kontaktu s manželi Navrátilovými ani s uvedenou osobou není. Nic bližšího nelze o rodině Navrátilové a Hedvice zjistit." Dále Okresní hejtmanství Kroměříž píše OH Přerov dne 29. 11. 1916 (něm.): „Gáby Deslys správně Hedvika Navrátilová z Horní Moštěnice není podle údajů hospodářského správce Rudolfa Dohnala v Kvasících sestrou jeho manželky. Dohnalova manželka Emílie, roz. Navrátilová, má jen sestru jménem Sofie, která je provdána za krejčovského mistra Sebastiana Lachotu v Ruclavicích, okr. Holešov. Rodiče Emílie Dohnalové, roz. Navrátilové, se jmenují Rudolfa Marie Navrátilovi a bydlí v Horní Moštěnici, kde je Navrátil v tamějším dvoře šafářem. Podle výpovědi Dohnala pochází Hedvika Navrátilová z jiné rodiny Navrátilů v Horní Moštěnici. Rudolf Dohnal je ve dvoře v Kvasících zaměstnán již více let jako hospodářský správce a má dobrou pověst a je bezúhonný." Viz také: Přerovský obzor (PO), 20. 10. 1914, č. 101, s. 3, 12. 3. 1915, č. 71, s. 4, 19. 10. 1920, č. 240, s. 3, 2. 10. 1927, č. 228, s. 3, 22. 3. 1930, 66, s. 2. 3 Zemský archiv Olomouc, Rodná a křestní matrika Horní Moštěnice, str. 51, svazek V, rok 1884. Otec Jan Navrátil, podruh v Moštěnici, syn Jana Navrátila, podsedníka v Moštěnici a jeho manželky Anny, dcery Václava Kuželi, podsedníka v Moštěnici. Matka Anna, dcera Jiřího Fešpra, domkaře v Moštěnici, a jeho manželky Barbory, dcery Jiřího Olehlíka, domkaře v Moštěnici. SOkA Přerov, fond AO Horní Moštěnice, Kniha domovských listů, pracovních a služebních knížek, inv. č. 4, 1864—1913. V jednotlivých letech jsou záznamy o vydaných domovských listech či pracovních knížkách členů rodiny Navrátilových při cestách do Hatvánu v Uhrách. SOkA Přerov, fond Soukromá měšťanská škola dívčí s právem veřejnosti, 1891-1942, třídní výkazy o docházce a prospěchu, inv. č. 1-15, 1891-1897 - v těchto letech zde Hedvika nestudovala. SOkA Přerov, fond NŠ Horní Moštěnice, katalogy, inv. č. 13-30, 1889-1895. V těchto letech Hedvika do zdejší školy nechodila. Pouze jsou zde záznamy o jejích sourozencích. Viz: inv. č. 13, šk. rok 1889-1890, 1. třída, č. 12 - Josef Navrátil, nar.18. 3. 1883, poznámka: odstěhovali

se do Uher dne 30. června 1890, inv. č. 14, šk. rok 1889-1890, II. třída, č. 4 - Florian Navrátil, nar. 24. 5. 1881, pozn. dne 1. července 1890 odstěhoval se s rodiči do Hatvánu (v Uhrách), inv. č. 15, 1889-1890, III. třída, č. 42 -Antonie Navrátilová, nar. 12. 6. 1878, pozn. dne 1. července 1890 odstěhovala se s rodiči do Hatvánu v Uhrách. U všech tří sourozenců Hedviky je uveden otec Jan, domkař v Moštěnici č. 84. Vše nasvědčuje tomu, že se i ona v roce 1890 odstěhovala s rodiči do Uher a patrně se později vrátila zpět, datum se však zjistit nepodařilo. SOkA Přerov, fond Sčítací operáty ze Sčítání lidu, rok 1880, Horní Moštěnice č. 84: Vešpr Jiří, žena Barbora, syn Jan, zeť Jan Navrátil, nar. 28.9.1850, žena Anna, nar. 11.8. 1855, dcera Antonia, nar. 1878, syn Jan, nar. 1880. Sčítání lidu, rok 1890, Horní Moštěnice č. 2 -uvedena i rodina Jana Navrátila, nar. 1822, manželka Františka a syn Alois, č. domu 38 —rodina Fešprova, č. 84 — Fešprová Barbora, nar. 1826, rok 1900, č. 38- rodina Fešprova, rok 1910, č. 38 — rodina Fešprova. Viz také PO, 15. 1. 1930, s. 3 — Hedvika měla bratry Arnošta, Floriana, Josefa, sestry Antonii a Marii (bratři a sestra Marie žili v Hatvánu). V tisku se objevovaly zprávy o nemanželském původu Hedviky, ale doklad o této informaci neexistuje. Negativní bylo i dohledávání ve fondech SOkA Přerov, FÚ Horní Moštěnice, inv. č. 98, k. č. 8, Přílohy křestní matriky, 1835-1939, AO Horní Moštěnice, inv. č. 65, k. č. 3, Věci matriční všeobecně, 1892-1935. 4 PO, rok 1927, č. 74, 75, 79, 80, 81. 5 Kronika obce Horní Moštěnice, l kniha, 1923-1945, s. 240-242, rok 1930, uloženo OÚ Horní Moštěnice (přiloženo i foto Hedviky Navrátilové). 6 Hedvika údajně sloužila do 10.10. 1903 v Praze Marie Lóblové, dne 8. 2. 1904 ukončila službu u Karla Vodičky. Viz: Světozor, rok 1927, č. 25, s. 500-502, autor V. Stech. 7 Národní politika, 21. 1. 1930, s. 11. Viz také č. 6 8 Viz také č. 4, 6 10 Viz také č. 4, 6, 7 11 V Portugalsku byla nestabilita, monarchistický systém ztrácel na popularitě. Byl rozpuštěn parlament a opět nastolena diktatura. Ze všeobecných voleb v srpnu 1910 vyšli nejsilnější republikáni, ale v poslanecké sněmovně většiny nedosáhli. V Lisabonu dne 3.10. 1910 povstala vojenská posádka, k níž se přidal i lid. Dne 5. 10. 1910 byla vyhlášena Portugalská republika. Poslední portugalský král Manuel II. byl revolucí svržen. Uprchl na pláž v Ericeiře, odkud se s rodinou dostal do Gibraltaru a pak na britské jachtě do Anglie. V exilu se věnoval hudbě. Do Portugalska se již nikdy nevrátil. Zemřel v roce 1932 v Twickenhamu na kraji Londýna. Viz také Klíma Jan: Dějiny Portugalska, LN 1996, s. 149153, 161, 165. 12 Viz také č. 6 13 Zajímavé noviny, 5. 1. 1911, ročník II, č. l, s. 2 (nepodařilo se zjistit, zda onou osobou vystupující ve Vídni během portugalské revoluce byla opravdu Gáby alias Hedvika či se jednalo o její dvojnici). 14 Viz také č. 6 15 Zajímavé noviny, 5. 1. 1911, ročník II, č. l, s. 2, 30. 5. 1912, ročník III, č. 22, s. 340, 16 Obzor, 15. 1. 1930, č. 11, s. 3, viz také č. 6. 17 Zajímavé noviny, 16. 11. 1911, ročník II, č. 46, s. 729. 18 Zajímavé noviny, 17. 4. 1913, ročník IV, č. 16 19 Obzor, 18. 1. 1930, č. 14, 3, 31. 1. 1930, č. 25, s. 3. 20 PO, 12. 3. 1915, č. 71, s. 4, Národní politika, 11. 1. 1930. '21 Obzor, 5. 1. 1930, č. 4, s. 4, 17. 1. 1930, č. 13, s. l, Haná, 18. 7. 1925, č. 160, s. 2. Národní politika 5. 1. 1930. Viz také: francouzský slovník Larouse, 1982, heslo Deslys (G. Cairre). 22 Velký encyklopedický slovník naučný (Encyklopedie Diderot), 1999, M-Ž. 23 SOkA Přerov, fond AO Horní Moštěnice, inv. č. 36, k. č. 3 (obsahuje 5 přípisů) 1. Německy psaná žádost Hedviky Navrátilové o zaslání jejího rodného listu ze 4. 10. 1926,

uvedena její adresa: Hedwige Navrátil, Euskal-Erria No. 8-3. Stok, Saň Sebastian, Spanien. 2. Španělský konzulát v Praze žádal o zaslání domovského listu Hedviky, 25. 2. 1927 3. ČTK Praha žádal informace o Gáby Deslys, jelikož se zahraniční a především pařížské listy stále více zajímají o její případ, 8. 1. 1930. 4. ČTK Praha děkuje za informace starostovi Nezhybovi a učiteli Daňkovi, 20. 1. 1930 5. ČTK Praha zaslala na vědomí OÚ Horní Moštěnice záznam rozhovoru s Navrátilovou, při jejím příjezdu do Prahy (není přiložen). 24 PO, 23. 2. 1916, č. 5, Národní politika, 26. 8. 1912 (Gáby Deslys již zase straší v Londýně, na jevišti se svléká a tančí nestoudný tanec a dělá nám ostudu). Nepodařilo se zjistit, jak na její v té době odvážná, šokující a provokativní vystoupení i 'reagovala policie. ' . Kalina, Ján L.: Svět kabaretu, Obzor Bratislava 1966, kapitola: Hviezdy musichalu, s. 39. 26 Obzor, 21.10. 1919, č. 288, s. 5,9. 1. 1920, č. 6, s. 3. 27 Obzor, 25. 1. 1920, č. 20, s. 3. Obzor, 19. 10. 1920, č. 240, s. 3 (mj. i sdělení, že ...za války byla Gáby Deslys vede ji.i v policejním seznamu cechů, kteří za hranicemi pracovali proti Habsburkům...), Národní politika, 25. 6. 1921 uvedla, že Gáby Deslys hraje hlavní roli ve filmu „Bůh náhody", který se toho dne promítal v LIDO BIO v Praze. 29 Obzor, 15. 2. 1920, č. 37, s. 3, 18. 2. 1920, č. 39, s. 3 (jmění ve výši 40 000 anglických liber), Národní politika, 16. 2. 1920. Viz také č. 6. 30 Obzor 3 . 9. 1921, č. 1993.s 2, 3l Hana, 19. 4. 1925, č. 89, s. 4. 32 Obzor 13.4. 1927 č.86 s.3 33 Haná 18.7. č.160 s 2

G A B Y D E SLY S. Román světoznámé

tanečnice.

Nap ití

J O S . VRB A TA.

ŮX

¥ v b rn ě

t9 2 5 r

Prí'nV;r’ ..P ro jd u * , — Tiskcsa Síoíaické tisk árn y v fifra&i

Kamil Zeman - pseudonymy: Ivan Olbracht, Josef Vrbata Gaby Deslys Rok 1. vydání v ČR/SR: 1925 Román počet stran 120

DIGITALIZOVAL Jiří ROSMUS

I

Gaby Destys — toto Jméno vyslovováno bylo v po­ slední době velmi mnoho a stalo se tak populárním nejen V Československu, ale i v cizině. Zde konečně mělo svůj zvuk již dlůuho před tím, než zdomácnělo u nás. Mařenka Navrátilová — Gaby Deslys. — Dvě iména a přec jen jediná osoba, jediná žena, krásná nad pomyšlení, a žena, které byl osud nesmírně příznivý, žena, do jejíž duše nikdo nevnikl, jejíž srdce nikdo neprobadal. Byla to podivná žena, právě tak jako byla podivnou její matka. Ačkoliv tato žila v Horní Moštěnici a v letech 60. minulého století, kdy obecný lid jen ve výjimečných případech pídil se po čtení, Františka Navrátilová ne­ nechala sebemenší kousek potištěného papíru bez po­ všimnutí. Četla dosti bídně, ale to jí neubíralo chuti. Po prvních dvou, třech větách odkládala knihu, kalendář nebo útržek papíru, neobsahoval-li líčení příhod ze vzne­ šeného světa. Za takovou knihu byla by dala i život, neboť jiného neměla, jsouc dcerou podruhovou. Stalo se jednou, že do vsi zabloudil potulný šlejfíř. Byl to mladý, statný chlapík jiskrných černých očí, sně­ dých tváří a černých, až modře se lesknoucích vlasů. Na koketní svůj černý knírek nachytal jistě již při svých potulných cestách mnoho žen, jak svědčila o tom jeho obratnost, s jakou se k ženám měl. Není snad šlejfířstvi podivuhodné řemeslo, které pro­ půjčuje těm, kdož je provozují, téměř řečnickou doko-

3

nalosf. Je to životní zfcušenost. již tento druh lidf sbírá po cestách. Náš šlejfíř měl o výhodu víc, alespoň v očích Františky Navrátilové, klcrá po krátkém seznámení ob­ jevila, že potulný muž vozí ve svč truhlici po světě nejen instrumenty svčho řemesla, ale i poklad pro ni přímo ne­ dostižitelný. Měl tam knihu, dva tlusté svazky, a po přeslabikování několika řádek na různých stránkách po­ znala Navrátilová, že nebude déle živa, neseznámi li se se světem, uzavřeným v zežioutlých listech, citelně již ohmataných. Název knihy zněl velmi lákavě: »Marino Marinelli, aneb krvavá svatba v Benátkác.h«. Františka Navrátilová, jak byla chudá statky ve­ zdejšími, tak byla bohata opravdovou krásou. Vlasy měla zlatohnědé, oči laní, tváře krév a mléko, postava ztepilou, jak proutek byla ohebná, svižná a při tom tvarů mírně plných. aPůjčte mi tu knihu,« pravila šlejfíři, dávajíc mu ně­ kolik nožů na broušení. »Pojedete jistě Horní Moštěnici zpět k Přerovu a já vám ji pak odevzdám.« »Pojedte se mnou na cesty,« žažertoval hbitý mlá­ denec, jemuž sedmnáctiletá důvěřivost vnukla potmě­ šilou myšlenku: »Můžete mi po vesnicích pomáhat sbírat práci a mezitím co budu brousit, můžete sí číst. Je to krásná kniha a já vím ještě o jiných a taky bych vám je zaopatřil, když tak ráda čtete.« S krásnou Františkou zatočil se svět. Dál, do mést, do velkých měst, poznat život, okusit něco z oné krásy, o níž jen snívala, to bylo nesplnitelné přání romanticky založené krásky. »Za čas byste mne měl dost, jako všichni ti lidé u nás v Moštěnici,® řekla smutně, držíc pevně první svazek románu, na jehož prvních stránkách zahlédia svět hrabat a vévodů. »Ale co vás nemá, panenko,® zasmál se na ni žertovný chlapík, ukázav při tom řadu svých skvěle bílých zubů. »Jen pojďte se mnou, aspoň na zkoušku. Uvidíte, že se nám dobře povede, a shodneme-ii se, usa-

4 i

dfme se po Jase v nějakém vStšfrn městě. Nechci se celý život tahat s tímto kolečkem; až si něco zahospodaříme, usadíme se ve Vídni, já si tam otevřu obchod a vy bu­ dete paní.« Šlejfíř rozvíjel dál překrásnou vidinu budoucího ži­ vota, aniž vážil a odměřoval slova. Pánetika se mu líbila a možná, že se sám vemluvil do jakéhosi svého snu. Mluvil a mluvil, ale Navrátilová ho poslouchala jen tak na půl, ačkoliv se jí bystrý a vtipný chlapík líbil. Ale íisírlá v ruce knihu a to pro ni zatím znamenalo víc něž sliby; pfonášené ústy ještě medovSjšímL »Tak mi tu knihu půjčíte?« ptala se, Žadoníc pohle­ dem, při němž srdce ostříleného šlejfíře jihlo. *Dobrá,« řekl, »abyste poznala mé dobré úniysly, půjčím a jen vám k vůli žařídím svou zpáteční cestu zas přes Moštěnici, ač kšeft z toho pro mfle nekouká.* ^ Po chvilence, patrně, aby zahladil špatný dojem, že je jen jakás duše kramářská, dodal: »Vrátím se pro knihu á také pro vás!« Františka podala mu upracovanou ruku a již běžela s větrem o závod k chalupě a tam na hambálkách ukryla svůj poklad. Brusič pobrousll kde co bylo a odejel, když před­ tím Se jen zcela zběžně s Navrátilovou rozloučil. Tato kudy chodila, tudy myslela na benátskou ná­ dheru, ná paláce, na hraběnky a hrabata, na vévodkyně a plesy, na hrdinného Marineiliho a jeho věrného čer­ nocha Gora. Na brusiče zhruba nevzpomněla, leda když si představovala, že by slibovaná Vídeň mohla jí po­ skytnout alespoň možnost nalilédnouti do života tak pestrého a opojného. Ale čím více sympatií získával u ní hrdina Marinelli, tím častěji si ho ve své chudé fantasii stotožňovala se snědým, černovlasým brusičem, jehož příchodu se obávala jednak proto, že nemohla tak rychle pokračovati ve čtení, jednak z důvodu, který si vysvětlit sama nedovedla.

5

A ku poctivu: Šlejfíř, který zbrousil tolik vesnic a Při leckteré muzice omámil svou vyřídilkou a svou zku­ šeností tak mnohé děvče, v myšlenkách mnohem častěji, než byl zvyklý, zabloudil do Horní Moštěnice. Nevím, pronášelo-li se i tehdy tak často přísloví o protivách, které se přitahují, ale je nepochybilo, že ne­ známá ta síla, jež věci, povahy a lidi protilehlé k sobě táhla, působila svou zákonnou silou i zde. Buď jak buď, šlejfíř se do Horní Moštěnice vrátil a nebyla hlavní pohnutkou zapůjčená kniha. Zlatovlasá Františka mu udělala, a ačkoliv ve vesnici nezískal tento­ krát ani jediného nože k nabroušení, zdržel se tam tři dny, hraje si na pána v obecní hospodě. Čtvrtého dne byla vesnice překvapena událostí, která se tam nesběhla podle tvrzení starých pamětníků vůbec: Holka a šlejfíř zmizeli a jedna šla řeč, že odešli spolu do světa. * » •

Na událost tu se téměř již zapomnělo, když jednoho "dne byl pan starosta překvapen neobvyklou návštěvou. Vousatý chlap přivezl roztomilé dítě zlatoplavých vla­ sů, černých, jiskrných očí a živé jako rtuť. Odevzdával je v obecní kanceláři na starost obci jako nemanželské dítě Františky Navrátilové z Horní Moštěnice. Matka ve Vídni zemřela, opuštěna prý jakýmsi frajerem. Víc vousáč říci nedovedl, nebof ho záležitost příliš nezají­ mala; byl řemeslným rozvažečem takových sirotků, jichž se Vídeň ochotně zříkala. Starosta nebyl nadílkou zrovna nadšen. Je to snad již vlastnost, která na člověka přichází s úřadem starostenským, i když obecní finance a starost o ně každého starostu stejně netrápí. Zvěst o přírůstku rozletěla se po vsi a všude vzpo­ mínáno tehdejšího náhlého zmizení Františky Navrá­ tilové. Bylo mnoho řečí na návsi a po chalupách, ale méně ochoty dítěte se ujat, přesto, že děvče bylo velmi silné a mohlo by snad již leckterou práci zastat. Tak se

6

stalo, že bylo z rozhodnutí výboru usneseno, připlácet na dítě z obecní pokladny čtyři zlaté a dítě dáno chu­ dým, bezdětným manželům. Nemělo tam na růžíeh ustláno a jedině stařenka této rodiny, žijíc ve stejném ú strku na svém hubeňoučkém výměnku, si Mařenku z Vídně zamilovala. Dítě jí oslazovalo smutné dny zimy života svou švitorností, krásou a živostí, a stařenku bavívalo svými kusými vzpomínkami na život ve vel­ kém městě. Když je stařenka se značnou nesnází po­ poháněla do práce, napomínajíc: »Co z tebe, dítě, bude? Jen se stále točíš u střípku zrcadla, vlasy si upravuješ a na jiné nedbáš*, odpovídala jí čiperná žába: »Tanečnice, babičko!« A vskutku nebylo pružnější dívčice ve vsi. Urostlá jako proutek, byla by se opravdu nejraději stále nakrucovala, natřásala a — tančila. Všecka děvčata ven­ kovská přinášejí si k počátkům svého tanečního umění zpravidla dost topornosti. Mařenka Navrátilová tančila jako víla a tanec svůj pestřila tak ladnými pohyby, že bylo radost, na ni pohledět. Menší zálibu měla ve škole, ale číst se naučila velmi dobře a po čtení byla jako posedlá. »To má po matce,« říkávala o ní, když ji na pastvě viděli, zahloubanou do kusu novin, jež cestou našla, ne­ bo do knihy, kterou na učiteli vyžebrala. Dospívala, bylo jí čtrnáct let a nastávala nutnost, rozhodnout, co s ní »Co s tebou, holka, bude?« ptávala se jí babička a Mařenka opakovala, co slyšela od svého pěstouna a od jiných: »Půjdu do Vídně sloužit.® Tehdy byl z Moravy vůbec a zejména z míst, které měly snadné spojení s .Vídní, velký spád do tohoto Baby­ lonu nad Dunajem. Česká krev tam tekla potoky a omlazovala hlavní město. Nebylo prázdným slovem, když někteří lidé tvrdili na otázku, které jest největší české město, že Vídeň. Všude, kam jsi se podíval, viděls

7

pod zkomoleninou Jména český původ — v řemeslnlcťvu, v měšťanstvu, v úřednictvu i u dvora. Pan baron Bezecny, /vynikající dvorský úředník, různí ti Po.spischiliové, Fosati (Vousatý) a jiní a jiní přišli před lety jako Češi irodem do hlavního města, a to je poněmčilo. A co čes­ kých dívek, hlavně služebných, padlo v oběť. »Do Vídně« bylo tedy heslem Mařenky Navrátilové a obec jí ráda přispěla na cestu v naději, že bude mít obtížného občana s krku. »Ale ať to s tebou nedopadne jako s tvou mámou,* dal jí starosta napomenutí na cestu, když jí podepisoval služební knížku. »Měj se na pozoru.« Víc pro ni udělat ani nemohl, ovšem jen z toho dů­ vodu, že by to nebylo nic platné. Nic by bylo neudrželo toto děvče, které mělo v sobě dvojí nepokojnou, krev a dvojí touhu žít jinak. Jak? To sama nevěděla Mařenka Navrátilová ani tehdy, když na severním nádraží ve Vídni ocitla se v proudu a rucliu velkoměsta. Vykročila z nádraží pravou nohou — prý aby měla v tom velkém městě šíčsfcL II. A ku podivu, měla štěstí hned s počátku. Alespoň se tak zdálo. Na udanou adresu šla do zprostředkovatelny služeb na Taborstrasse a neseděla tam dlouho. Taková podivná dáma, bledých tváří, černých vlasů a vpadlých očí si ji odvedla ještě téhož dopoledne. Marie se jí patr­ ně zalíbila, což ostatně nebylo ani divu. Prostředkovatelka služeb přetlumočila již dosti chatrnou češtinou Navrátilové, co asi bude v nové domácnosti za práce. Marie se přiznala, že ještě nesloužila, ale paní se vyslo­ vila v tom smyslu, že si ji vycvičí, bude-li jen pracovat chtít. Nová paní Mařenčina měla podivné jméno a podle názoru své služky i podivné zaměstnání: byla učitel­ kou frančiny, hudby a tance a jmenovala se Gaby Des8

lys. S oblibou vybírala si česká děvčata, poněvadž se jí již několikrát podařilo vycepovat z nich to, co potře­ bovala a chtěla mít: Něco na způsob obratně komorné. Byt Gaby Deslys na Opern-Ringu nebyl' velký, ale velmi útulný a vkusně zařízen. Měl tři pokoje a nialou ložnici. V největším z nich stálo piano a jinak měl málo nábytku. Jak ve dvou dnech Mařenka poznala, cvičila se v tomto pokoji hudba a kromě toho různé rytmické pohyby a tance. Menší pokoj byl přijímací a návštěv, zejména odpoledne, bývalo někdy dost. Třetí, již opravdu malý, sloužil jaksi jako rodinný pokojík. Začátek služby byl by býval mnohem krušnější pro Marii, !kdyby nebylo- druhé služky, která dělala tlumoč­ nici a prostředkovatélku. Paní dómu, která byla slečnou, znala německy dost málo. Ale kdyby byla znala sebe víc, nebylo by to pro Marii žádná výhoda, poněvadž těch několik slov, jež v dětství ve Vídni pochytila, se jí zase v Horní Moštěnici vykouřilo z hlavy. A zaměstnavatelka slečna Gaby Deslys byla vlastně Francouzkou. Při svých zkušenostech — vždyf tolik dívek za mnoho let prošlo jejíma rukam a’— rozpoznala brzo, že Marie je ducha velmi čiperného a těla nejvýš pružného. Usmyslila si — ve svém podivínství, jak si s počátku Marie několikrát říkala — že naučí tuto krásnou dívku něčemu jinému, než udržování pořádku v domácnosti, klepání koberců, drhnutí podlah a utírání prachu. P ři rozkazech označovala některé v ě d francouzský a bý­ valy z toho mnohdy žertovné situace; ale brzo se uká­ zalo, že se slečna Deslys ve svém předpokladu nemýli­ la. Marie chápala kupodivu vehni rycliie, i když s po­ čátku jen papouškovala. Zakrátko byla práce v domě rozdělena tak, že první služebná zastávala práce těžší, kdežto z Marie se stala více méně komorná. Tak měla přístup ke všemu a také k tomu, co ji nejvíc vábilo, zajímalo a těšilo. Mohla často přililížeti k

různým tanečním cvikům, jimiž její zamčsínavatelka % městských, nemotorných slečinek dělala slečny obratné. Bavívala svou velitelku nyní nejen papouškováním slov německých a francouzských, ale i napodobováním ne­ obratností, jak je viděla při tanečních lekcích. Při tom projevovalo se tolik vrozené její ladnosti pohybů a tolik zvláštní ušlechtilosti, že její velitelka rozhodla se, zacvičovati ji v prázdných chvílích i v tanci. Byl to pro ni vlastně požitek, neboť viděla, jak se tu pod jejím ve­ dením vyvíjí zřejmě jedinečný talent Potvrdil jí to, po čase i její dávný přítel hrabě Deschamps, na kterého mladá, svěží a nyní již plně vy­ vinutá komorná svýma černýma očima a pružnými boky působila s počátku víc než svým talentem pro franštinu a tanec. La plus belle et meilleure — nejhezčí a nejlepší, říkával jí, snaže se při tom vzít ji za bradičku, oč po­ koušel se tak často, že se někdy slečna Deslys na to i mračila. Poměr slečny Deslys k panu hraběti byl vůbec po­ divný. Ovšem stěny budoiru slečny Deslys byly velmi mlčenlivé a ty jediné by mohly o něm povědět něco velmi přesného. Bývá sice pravidlem, že pán před svým sluhou a pravděpodobně i paní před svou komornou bývají, jak se říká, velmi malí, ježto tito mají příležitost nahlédnout do různých skrytějších záhybů života svého panstva. V našem případě pak komorná Marie byla ještě příliš krátkou dobu při svém zaměstnání a mimo to neměla pro jemnosti jeho, které právě dodávají služebníkovi jisté moci nad panstvem, žádné vlohy. . . A kromě toho byl její zřetel příliš obrácen k tanci, takže se o vnitřní život své paní nestarala. Z toho důvodu také nechápala Marie zájem pana hraběte Deschamps o sebe, jsouc příliš zaujata vděčností ke své velitelce za to, že jí ukazovala jiné možnosti ži­

10

votní, takové, že se jí o nich, když nastoupila službu, ani nezdálo. »To bude tanečnice,* říkával jí často pan hrabě, hledě ji při tom aspoň štípnouti do tváře. Štípnutí se Marie ubránila hbitým uhnutím, a uznání své obratnosti přijala zato s dvojnásobným uspokojením. Pan hrabě ochlazován lhostejností krásné komorné z nutnosti obnovil svou pozornost k své přítelkyni, ale nevzdával se naděje. Začal s jinou taktikou spoléhaje na to, že je příliš dobrým Francouzem, aby nad ženou ne­ zvítězil. Choval se zdvořile odměřeně dávaje jen tak mimochodem někdy najevo svou pozornost. Netušil, že v hlavě někdejšího služebného děvčete z Moravy vlivem prostředí a Čtení nejrozmanitějších knih, které se pro Marii stávaly tím zajímavějšími, čím více se seznamovala s íranštinou, prostou jakési dosud neurčité, zato tím více fantastičtější plány. Co Marie chtěla, nevěděla sama, až jednoho večera, když se zúčastnila jakéhos dobročinného představení, při kterém vystupovala jedna z žaček její velitelky jako španělská tanečnice. Marie pomáhala v šatně při strojení, a tu přičichnuvši ke vzduchu světa, který představují di­ vadelní prkna, měla dojem, že objevila svůj svět. Jaksi maní si vzpomněla při tom, když v dětství viděla chy­ cenou rybku, která se znovu dostala do vody, jak sebou mrská, jak ve vodě, tak říkajíc, dvojnásob oživuje. Když stála v zákulisí a pozorovala onen zvláštní ruch a šum, to napětí a očekávání a když pak po šťastném čísle za­ slechla burácení potlesku, viděla květinové dary a nové a nové v y v o lá v á n í tanečnice, tu se jí zdálo, že poznala svůj svět, že by se konečně jako ryba dostala do vody, kdyby mohla tento způsob života prožívati. Ale jak? To byla velká otázka, jež se jí zdála zatím nerozluštitelná. Která cesta vede do tohoto života? To nevěděla a marně si tím lámala hlavu.

11

ni Od té doby pozorovala slečna Deslys na své ko3rné jakousi zamyšlenost, které dříve nebývalo. »Co je ti, Marie?« zeptala se jí několikrát a marné kala na odpověď. Marie jí ani odpověď dát nemohla, měvadž sama nevěděla, kudy kam, a to, co by říci ohla, jevilo se jí vůči své dobré velitelce jako veliká neira. Cítila, že ani vlastní matka by nemohla pro ni víc lělat než slečna Deslys udělala, a nemohla jí proto říci é životní heslo, se kterým teď stáie chodila: Chci do 'ěta! Změna se švitořivou, veselou komornou, vždy plné :selých nápadů, působila i na slečnu Deslys a mrzutější iladu, jež z toho někdy vznikala, odnášel bezděky i pan •abě. Pátraje po příčině — měl přec jen svědomí poněkud íklidné, ačkoliv se poslední dobou choval až příliš jorně — dověděl se o zvláštnostech v chování krásné úmorné. Znalec žen se v něm probudil a ochotný Francouz, de se musí něco státi, řekl jen sobě, a to ještě velmi Dtichu. Zazdálo se mu totiž, že hrozny, které byly pro 5ho dosud velmi vysoko, a proto velmi kyselé, začínají ádnouti a snižovati se na dosah jeho ruky. Byl ochoten idět v tom opatření jakési vyšší spravedlivé moudrosti, terá ho chtěla odměnit za poslední léta se stárnoucí íilenkou prožitá. »Co máš, Marie?« zeptal se jí při prvé příležitosti, schází ti něco, potřebuješ něčeho, nemohl bych ti cmoci?« »Ale nic, pane hrabě,« odpověděla Marie na první tázku, ba začala být dvojnásob veselá, aby zahladila ebemenší stopy jakéhos podezření, jež poc” e svého línění i svými nejtajnějšírni myšlenkami vzbudila. 2

riraoe st; ucíc nv// v/uuuw tím pilněji pozoroval, jsa přesvědčen, že se ocitl na MJnívné cestě. Marie proti svému zvyku vyžádala si nyní několi­ krát dovolení, aby směla navštíviti buď balet v divadle nebo produkce na jiných tanečních scénách. Slečna I Jeslys viděla v tom horlivost žákyně, pan hrabě zas nové znamení, že správně stopuje. Náhoda tomu chtěla — a jak často nepatrné náhody jsou v životě člověka příčinou velkých změn, aniž si to řádně uvědomujeme — náhoda tomu chtěla, že pan hrabě potkal Marii, spěchající do Apolla. Zastavil se s ní a dal se do řeči. Marie byla na ulici příliš krásná, aby pan hrabě v ní viděl komornou. A byla vkusně oblečena, takže každý, kdo by jej byl viděl, byl by pojat jen závistí, vida jak se na něho přívětivě usmívá. »To přec nejde, pane hrabě,« bránila se Marie, když jí nabízel svůj průvod. »Bude lépe, když půjdu sama,« řekla vzpomenuvši si, že dnes má pan hrabě u slečny , Deslys svůj »jour« — den, kdy je určitě očekáván. »Podíváme se jen na chvíli spolu, já pak odejdu a dostavím se jen s malým zpožděním, vy přísná strážkyně své velitelky,« řekl pan hrabě, vycítiv jemnost Mařčinu, která zamlčela, »proč to nejde«. A než se Marie nadála, seděla s panem hrabětem v jedné z lóží. Byla cele zaujata španělskou tanečnicí, která tehdy s velikým úspěchem vystupovala; neměla smyslu pro nic jiného, tím méně pro svého průvodce. A on? Jen pozoroval a po dvou číslech skutečně odcházel s velkými omluvami. Marii se ulehčilo odchodem pana hraběte a hrabě od­ cházel s přesvědčením, že již objevil, co Marii leží na srdci. Úspěch tanečnice na scéně. Kráčeje za svou přátelskou povinností, snul cestou plán, jak dopomoci Marii k splnění jejího snu a sobě k vy­ plnění vlastního

13

Slečna Deslys byla toho dne překvapena srdečností svého přítele i vřelostí jeho citu. Netušila, kam jeho myšlenky občas zalátají a blažené jeho vzezření odvo­ zovala od toho, že období jeho chladnosti vůči ní zas na dlouho pominulo, že zas nastávají chvíle velké rozkoše, o jakých by mohly stěny budoáru vyprávět,-kdyby ne­ uměly tak dokonale m lčet---------IV. , P ři jedné z následujících návštěv u slečny Deslys 'fíiskl pan hrabě Marii do rukou vstupenku do lóže do mpolla, kde vystupovala slavená ruská tanečnice. Marie Bístek vděčně přijala a nebyla ani překvapena, když do flóže se dostavil i pan hrabě. Jeho přítomnost jí ani dost málo nevadila. Když Ruska dotančila a sklidila bouři potlesku, zeptal se hrabě nadšené krásné komorné: »Chtěla byste také býti tak os!avována?« Marie odhalila své nitro víc očima než slovy, neboť hlasem zajíkavým řekla jen dvě slova: »Ach, ano!« »Chcete-li, pomohu vám k tomu, ale pod jednou pod­ mínkou.* Marie se na hraběte podívala polo tázavě a polo ne­ chápavě. Tolik duchapřítomnosti a obratnosti však měla, že hned neodpověděla, aby ani slovem neuvázla v nějaké nástraze. »Ničeho se neobávejte, moje podmínka není zlá. Chtěl jsem jen říci, že vám na jeviště mohu pomoci, ale v Paříži — zde ne.« Paříž! Toto jediné slovo projelo Marií jako cosi nesmírně úžasného a vzbudilo v ní pocit blaha, touhy, nadšení, ra ­ dosti. Paříž, krásná vidina jejích snů, jak ji poznala ze čtení řady románů, Paříž, světové město, s nímž, jak se onehdy dočetla, marně se snaží Vídeň závodit, Paříž, město světla a světa. 14

Oči jí zářily, v tvářích jen hořela a ásta neinusila lir.-ibčti ničeho dopovědět na potvrzení toho, že jde za •.vvin cílem cestbu opravdu nejkratší. A už si v duchu maloval, jak v některé tiché uličce poblíž botanické za­ hnuly zřídí Marii krásný, útulný byt a jak v něm prožije Idylu, o které si již předem přál, aby trvala hodně dlouho. »Do Paříže vám pomohu, nejprve na menší jeviště na zdokonalení, pak na velké, a dobudete svět, budete-li míti dost odvahy. Při své kráse a svých schopnostech vám nestojí nic v cestě a co by stálo, to odklidím,« zahovořil k ní poněkud neprozřetelně vášnivě. Marie nepostřehla vedlejšího, nebo lépe řečeno, hlavního zájmu hraběte, nebof byla celá zmámená myšlenkou na Paříž a možností úspěchu na jevišti a životem, jejž si představovala tak krásný, jak ho ted vi­ děla, jako divák. Krásné jeviště, růže, potlesk, nadšení, kytice, mnoho pánů, se kterými se vesele povídá. O rubu tohoto života neměla Marie správné před­ stavy. Žila až dosud v klidném závětří a odvedena záhy z vesnice zůstala ve věcech lásky nedotčena, přes to, že žila ve vídeňském Babelu. Život miluje takové výjimky a udělal si jednu z Marie Navrátilové, již nadal všemi před­ nostmi a svůdnostmi ženského pokolení a k tomu přidal chladnost, nevelkou vznětlivost a naprostou cudnost »Pojedeme do Paříže, já vás tam uvedu —« »A co by tomu řekla slečna Deslys?« Hrabě tomu rozuměl svým způsobem a pospíšil si s odpovědí: »K ní se vrátím co nejdříve.* * Ještě nikdy nešla Marie tak rozmrzelá z divadla. Šla sama, nebof hrabě chtěl nechat »Paříž« působit samu a nechtěl si ptáčka přílišným lákáním poplašit. Paříž, divadlo, květiny — tyto věci měla Marie na mysli, spěchajíc domů, měla jich plnou hlavu. »Podej štěstí ruku,« říkal jí jakýsi vnitřní hlas. A ku podivu nějakého varovného, výstražného hlasu ani ne­ 15

bylo. Překvapila ji sice ochota hraběte, ale Marie, majíc na mysJi svou lhostejnost vůči mužům a zvláště vůči panu hraběti, příliš se otázkou zištnosti *nebo nezištnosti svého hraběcího příznivce nezabývala. Aniž si to nějak zvlášť uvědomovala, byla si jista, že je obrněna vůči všem nástrahám mužského pokolení. Když druhého dne přišel hrabě Deschamps na návštěvu k slečně Deslys, zašeptal vítající ho komorné do ucha jediné slovo: »Paříž!«. A ten tam byl klid který ovládl její mysl, když se ze včerejška vyspala, a ráno chladným rozumem usou­ dila, kam se až ve svých myšlenkách včera rozehnala. A jako schválně dal se pan hrabě při večeři do vzpo­ mínek na Paříž, nakazil jimi i slečnu Deslys a Marie, po. slouchajíc u stolu, slyšela v úryvcích hovoru no$é Vy­ nášení života v hlavním městě nad Seinou. Asi za týden přinesl pán hrabě Marii zase lístek do divadla a dostavil se také do lóže. V přestávkách hovořil s ní žertovně, ale ani slovem se nedotkl cesty do Paříže. Teprve na konci představení řekl jí jen jako mimo­ chodem: ^Kdybyste chtěla* zavezl bych vás ode dneška za týden do Paříže. Mám vše napolo vyjednáno, záleží teď jedině na vás, chcete-li nastoupit skvělou životní dráhu. Jste sama strůjcem svého štěstí. Rozmyslete se do tří dnů. Popozítří přijdu k slečně Deslys na návštěvu a řeknete-li mi ano, připravím vše k odjezdu. Vaše ne, bude mi znamením, že se již nemám vašimi touhami zabývati.« Tento způsob řeči hraběcího příznivce potěšil Marii, ale také ji mátl. Zamyslila se nad tím, neboť příliš ne­ osobní zájem pana hraběte se jí zdál přec jen podivný. Ale dosažitelnost Paříže, tato její touha, jak to správně označil pan hrabě jen tak, jakoby mimochodem, zarazila brzo všecko mudrování krásné komorné, zejména když na ně podle .své povahy nebyla příliš zvy klá. Jen ji velmi mrzel příkaz, aby o svém rozhodnutí nikomu nic neříkala, jelikož by ji slečna Deslys jistě nechtěla tak brzo ze slu­ 16

žeb propustiti, na dsuhé straně všalt sama uznáv ila, že má li dojít k činu. tr«i?í rozhodnutí o něm být rychlé. Tak to alespoň znala ze života hrdin románů. Když popozítří hrabě Deschamps přišel a řekl jedi­ né slovo »ParišI«, odpověděla mu Marie: »Qui inonsieur* (ano pane). Příští týden byla poměrně tichá domácnost slečny Deslys překvapena s počátku nevysvětlitelným útěkem krásné komorné. Když pak druhého dne slečna marně očekávala svého přítele hraběte Deschamps, pojala pode­ zření proti oběma. * Kdyby byla mohla slečna Deslys toto své podezření sděliti s některým starším obyvatelem v Horní Moštěnici, byi by jí ten na útěchu asi řekl: »Vždy£ její máma také s jedním utekla.* * * * V Paříži ubytovala se Marie Navrátilová a pan hrabě v hotelu. Hrabě choval se i nadále velmi přesně, takže Marie mohla být se svým příznivcem nejvýš spo­ kojena. Nic po ní nechtěl a dobrých rad dával jí velmi mnoho. Třetí den pařížského pobytu dostal hrabě Deschamps z Vídně telegrafickou zprávu od svého přítele, že slečna Deslys se otrávila, jakmile nabyla jistoty, že uprchl do Francie s její komornou. Bylo by nespravedlností, kdyby se zde výslovně ne­ zjistilo, že zpráva tá hraběte velmi dojala. Ale skuteční starost s uvedením Marie na prkna, jež představují svět způsobila, ž.e se nemohl dojmům těm příliš poddávati Zprávu o úmrtí sdělil s Marií co nejšetrněji, a zá roveň jí navrhl, aby ku poctě této dobré duše, která j prokázala tolik laskavosti a dobrodiní, přijala pro jevišti její jméno na uctění její památky. 3

Gaby rv tfv s

i;

v.

V menším divadle variétním Eldorado v latinské čtvrti pařížské měli cd nové změny programu sensaci. Rozkošná, mladá tanečnice vystupovala každého večera a okouzlovala diváky svou krásou a strhující ohnivostí svých tanců, jakož i nesmírnou něhou a tak říkajíc slad­ kostí svých pohybů. Bohatství kostýmů bylo ovšem samozřejmé a k němu dopomohla mladé tanečnici to­ bolka pana hraběte. Na účet příští lásky investoval tento vypočítavý svěíák peníze bez počítání, doufaje v úroky velmi pěkné. Uplynul měsíc, n% který byla nová tanečnice Gaby Deslys v Eldoradu éngažována a ředitel podniku pospíšil si uzavříti s ní smlouvu na další měsíc, zvýšiv jí o něco malou gáži. Tato okolnost posílila sebevědomí naší Marie, nyní v tanečnici Gaby Deslys proměněnou tak, že večer ná­ sledujícího dne, když po představení večeřela s hrabě­ tem, prohlásila resoluíně: »A teď, pane hrabě, musíte mi podat účet z vydání, které jste se mnou měl, začnu plnit svou povinnost.* Hrabě se usmál a prohlásil, že již dávno na to pa­ m atoval a že jí účet předloží až při šampaňském. Mladá, krásná tanečnice byla veselá až k rozpusti­ losti a v rozmarné náladě vyprázdnila poněkud rychle dva poháry šampaňského ■— když jí hrabě připíjel na další její úspěchy. Veselou náladou stržena, dovolila do­ konce svému společníku, aby jí zkusil jeden z páru nád­ herných podvazků, zdobených brilantovou sponou, které jí odevzdal jako dar na ■začátek její dráhy skutečně samostatné umělkyně, Měsíční pobyt v zákulisí vykonal na Gaby Deslys svůj vliv, aniž si toho byla sama vědoma. Její počínání bylo, jak by se to obecně označilo, velmi volné, nikoliv však frivolní, také ne drzé, ba ani ne nehezké. Osvojila si jistý druh zjemnělé koketerie; tato se stala vlastně její 18

přirozeností, vždyť nikde na světě nedovede si tanečnici, ba ani nejprostší herečku jinak představit. Na doklad toho a snad z části i na omluvu a vysvětlenou možn® zde s kronikářskou přesností zaznamenat událost, která v začátcích pařížského pobytu Gaby Deslys byla velmi nová a byla živě přetřásána. Sborové tanečnice jednoho z divadel nedosáhly u ředitelství zvýšení gáží, jehož se dožadovaly. O stávce předpokládaly správně, že by byla bez úspěchu a vymyslily si prostředek mnohem účinnější. P ři prvním tanci na scéně se roztomile ne­ usmívaly, zachovávajíce chladné až lhostejné vzezření. Účinek byl ohromující. Ředitel po skončení tance dal si baletky zavolati, a smluvil s nimi ihned žádané zvýšení. Při následujícím čísle ukazovaly baletky nejen své nož­ ky, ale v úsměvu i své zoubky, a obecenstvo, baletky i ředitel byli velmi spokojeni. Než vraťme se do separé, v němž hrabě P. Des­ champs a tanečnice šampaňským zalévali své přátelství a chystali se načít novou jeho kapitolu. Hrabě spatřiv rozkošné kolínko, pod něž chtěl upev­ nit podvazek, vypadl úplně ze své úlohy, a opustil opatr­ ný a taktický dosavadní svůj postup. Chtěl pevnost zdo­ lat překvapujícím útokem. Hlasem, vášní rozechvělým, řekl: »Zde je můj účet,« a chystal se krásku obejmouti. Ale zmýlil se. Champaňské nebylo tak silné jako lhostej­ nost krásné Gaby, která prudkým rozmachem svých paží se z objetí vyprostila a zazvonivši na sklepníka, požádala o garderobu pro sebe a pána. Hrabě ji pokorně doprovodil v autu do hotelu, po­ líbil jí před dveřmi pokoje dvorně ruku, a odešel do své ložnice. Byl- krůtě zklamán, ale nevzdával se naděje. Marie — nyní Gaby Deslys, se ve své ložnici úplně vzpamatovala i z posledního opojení vínem, jež v ní ještě bylo. Konečně :sem ho prohlédla, říkala si několi­ krát po sobě, ale bez zvláštního vzrušení; až se sama tomu podivila. A vykonávajíc svou večerní toiletu, dů­ kladné mytí od hlavy k patám v teplé a studené vodě,

19

>

s následujícím vtíráním nejlepší kolínské vodičky, ně­ kolikrát se při tom podívala do ohromného zrcadla, v němž se viděla celá. A dívala se se zalíbením na své štíhlé, dlouhé nohy, krásně vypěstěné, na pružné boky, které při každém kroku sě zachvěly, na svá skvělá ňadra, jablíčkovité fórmy, silně, ale .nikoliv nemírně vy­ vinutá. Hruď měla modelovanou dokonale plně, klíčních kostí vidět nebylo. A barva její pleti! Znalec by ji byl ocenil, nebof to nebyla ta všední plachtová bělost, nýbrž hebký nádech do žlutá dodával jí zvláštního teplého tónu, jak říkají malíři. »Kdyby mne takhle viděl,« pomyslila si a zase hro­ zila pěstí směrem, kde tušila pokoj hraběte. »Ale zítra si to povíme,« rozhodla se v Záchvatu ; jakés vrozené moudrosti, která jí Velela, aby na >>nepřítele« útokem oslabeného podnikla sama útok. Takový totiž vládne ve 'světě řád vyšší spravedl­ nosti, který si někdy vytvoří tvora lidského dokonale vyzbrojeného. Bývá sice pravidlem: krásná žena men­ ším duchem nadána; kam by také přišly ty méně krásné, kdyby neměly v náhradu roztomilost, eleganci, obrat­ nost nebo jiné dary. A ostatně příroda ve své nevy­ zpytatelné spravedlnosti zachází ještě dál a pravdu má onen, ani ne příliš legendární žid, který si bral opravdu ošklivou Sáru, a řekl na poznámku přítelovu: »kam jsi dal, Moric, oči?« — »kdybys měl mé oči, líbila by se ti Sára tňky.« Když přišel hrabě Deschamps k snídaní, seděla Gaby již dávno na svém místě. Byla jak májové sluníčko krásná a milá a tmavé její očí zářily snad ještě víc než kdy jindy. Hrabě ucítil v ústech jakousi paehut po vče­ rejší své porážce a bezděky zvolnil krok. Ale Gaby po­ dívala se naň tak nevinně, tak nevyčitavě, tak prosíš, že se ihned vžil do situace, jako by se nic nebylo stalp. Chudák — znalec žen. Netušil, že se mu za chvíli povede tak, jak všem znalcům se někdy přihodí. Všecko 2Q

Ji-Jicli znaíectví je nechá na holičkách, kdy by mělo vyť.il dvojnásob. »Dobrý den, hrabě,« řekla Gaby a podala mu ne­ nuceně svou ruku. r. Hrabě jí ji dvorně políbil, jsa si dobře vědom toho, ,U' i to mu.kdekdo závidí a tím více,.že m u:závidí kde1-do »poměr« s krásnou tanečnicí, která še stávala po­ malu již více než sensaci jedné čtvrti a jednoho zábav­ ního podniku. Od těch dob, co deník Matin přinesl Gahinu podobiznu — ovšem za tučný poplatek — začínalo se o krásné tanečnici mluvjt v řadách tak zvaného »světa parížsk.ého«. ■' : ' Pó několika větách obvyklého obsahu, jako /.mají ranní rozpravy, podívala se Gaby zvlášť mile na hra­ běte a řekla:.; - Vv »Pane hrabě, včerejšek se nesmí opakovat, mámě-li zůstat dobrými přáteli, jsem vám velmi zavázána, ale bolelo by mne, kdybyste můj závazek považoval za splatný jen tím způsobem.« Zkušený světák byl tímto silným a nenadálým úto« kem nejvýš překvapen. Ovšem jako mistr ve společen­ ském obcování nedal své překvaponí v nejmeňším na­ jevo. A když se vzpamatoval, musel si přiznati, že Gaby svou Sebevědomou odbojností žískala ještě víc jeho sym­ patií, že se stala ještě přitažlivější, že získává nad ním moci. Netušil ovšem, že krásná tanečnice se rozhodla ještě jinak proti němu zabezpečili a dlouho to neprohlédl. Gaby žila až v neuvěřitelném odříkání mužského svěía a proto byl hfabě považován za naprostého vítěze. Ale v následujících dnech stáválá se Gaby pozor­ nější k mužskému svému okolí a přijímala jeho pozor­ nosti skoro příliš zjevně. Tu věnovala pohled, tam zas několik vět rozhovoru a místo dřívějších odměřených díků za nádherné květinové dary mívála teď pro dárce několik sidV uznání, jež pronášena frančtinou poněkud 21

i

cizokrajnou, působila na ctitele tanečního utnění, kteří se až k ní dostali, jako nebeská rosa. Velké překvapení vyvolalo u hraběte Deschamps její přání, aby k večeři přibral toho neb onoho svého známého. Hrabě si ovšem brzo vysvětlil toto její počí­ nání ve svůj prospěch; měl za to, že ho chce tím způso­ bem dráždit, a jeho nadšení pro krásnou a ctnostnou ta­ nečnici stouplo ještě víc, bylo-li to ovšem možno. Zvláštní pozorností začala Gaby vyznamenávat sedmdesátiletého markýze ďEtoiles, jemuž se již ruce třásly, který však líbaje ruku krásné Caby, byl by nej­ raději zlíbal jí celé předloktí. Markýz byl známý svou štědrostí vůči dámám zrovna tak, jako byl znám svou někdejší výbojností a pestrou minulostí ve věcech lásky. Kdo ovšem posuzoval rozkošnou tanečnici podle ob­ vyklého měřítka, velmi se mýlil. Neběželo jí o ctitele, ale chtěla rozšířením jich počtu zbavit jednotlivce do­ mněnek jakékoliv výsady. Byla opravdu ve svém nitru ctnostná, takže si ani nedovedla představit, že tímto svým opatřením hraběte Deschamps jen rozohňovala. Byli ovšem také lidé, kteří počínání krásné taneč­ nice odhadovali jako výborný reklamní trik, neboí když takto navázala styky s částí velké společnosti, letělo její jméno brzo cd úst k ústům. Uzavřela pro příští tři měsíce velmi výhodné enga­ gement ve velkém variétním podniku, jehož ředitel jí s ochotou platil vymínčné příplatky za druhý a třetí měsíc, neboí se staia opravdovou hvězdou, za kterou putovala Paříž stará i mladá, bohatá i chudobná. Teď už nedostávala jen dopisy blouznivých obchod­ ních příručí, studentů, obchodníků, zámožných řemesl­ níků, teď už nedostávala jen nádherné květinové dary s visitkami advokátů, průmyslníků a členů šlechty, teď již docházely dary V krásných pouzdrech, a s několika řádky, obsahující prosbu, aby jen velela, čeho si přeje. Gaby se z toho někdy až hlava točila a hrabě Des22

m ps byl do ní v pravém slova smyslu až po uši . milován. Ona však stála nad celou tou řadou mužských srdcí • /dychtěných, rozvášněných, vypočítavých a romantic1 ■di netknuta a nezaujata. VI. Universitní ulicí kráčeli dva mladí studenti, kteří :■f.iv<j opustili přednášky. Jeden z nich byl medik a iliuhý právník, a oba se ubírali do nemocnice, aby vy­ slechli přednášku o soudním lékařství. »Pos!ouchej, milý Alberte, ty jsi v poslední době ně­ jaký podivný. Máš něco proti mně, udělal jsem ti snad néeo, že jsi teď vůči mně tak uzavřený? Anebo co jiného Ji* příčinou, že už nejsi tak sdílný jak jsi býval, ba ani nu tak veselý. Už několik dní chystám se k této roz­ pravě s tebou, ale až dosud jsem se neodvážil, nechtěje z tebe vynuco.vati, co sám neuznáš za dobré mi říci. Ne­ měj mi ani teď za zlé, nechci se vtírat, ale tvého zname­ nitého jihoírancouzského veselí je mi líto. Schází mi. Já jako Seveřan jsem příliš rozvážný a v tobě jsem našel kamaráda, který mi ve své štědrosti poskytuje to, co mé povaze naprosto schází. Ale aby to neznělo tak pří­ šerně vážně, pravím ti podle kteréhosi tvého veselého receptu, že máš buď velkou rýmu, nebo že jsi ukrutně zamilován. Ačkoli jsem medik, proti rýmě ti poradit ne­ dovedu, ale proti lásce, zejména tajné, neznám lepšího prostředku, než, otevřeš-li své srdce příteli.« Albert, syn bohatého průmyslníka z jižní Francie, zavrtěl hlavou. »Mýlíš se, milý Gastone. Nezměnil jsem se, ačkoliv liych rád. Byl bych teď spokojenější, kdybych měl tvou povahu chladnou a rozhodnou. Já jsem však ve svá blouznivosti zabloudil příliš daleko, a ve své nerozhod­ nosti nevím, kudy kam.« »A kde je ta bludička, která tě vedla?« 23

»ó jistě by ses mně vysmál, kdybych ti ji ukázal, nebo řekl její jméno.« »Nesměji se nikdy kamarádovi, i když je zamilován až po uši jako ty. Spíš bych byl ochoten zamilovaného politovat, ale vím, že ty ty s mi mohl hned říci: lnu, medik!« »Na neštěstí, milý Gasíone, mohl bys mne opravdu politovat, jsem zamilován až k š í l e n st v í , a to k šílenství opravdovému, neboť jediná jistota, kterou v této své lásce mám, je fakt, že nebudu nikdy vyslyšen- Jak je to směšné! Áž doposud jsem se ani nepokusil, abych se ke svč zbožňované jen přiblížil a také nevěřím, že se mi to kdy podaří. Vídám ji skoro denně a od jisté doby pra­ videlně denně 9 od té doby také přestaly naše společné večerní procházky, jichž přerušení jsi mi již dvakrát tiadhodil.« »Proč se neodvážíš přiblížit se k ní?« zeptal se Gaston s úsměvem. »je to snad tygřice v zoologické zahradě, která je, jak známo, zvlášť divoká a záludná ?« »Sr.ad je to tygřice, nevím to, nevypadá podle toho. Neznám však její povahy. Vídal jsem ji dosud vždy jen v uctivé vzdálenosti, ale snad by mi tygřice tebou zmí­ něná' srdce tak hrůzně nedrásala, jak to činí ona žena, ovšem aniž o tom ví, ale zato tím nemilosrdněji. Řeknu ti -to bez okolků;: Miluji Gaby Deslys.« »Gaby Deslys? Ach, to je ta tanečnice, za kterou se nyní blázní půl anebo snad celá Paříž, a která v divadle — ani nevím dobře, v kterém, slaví takové triumfy ~ta l i tedy hlavu zmátla?. Milý Alberte, ze všech paříž­ ských žen, do kterých by se rozumný člověk mohl zamilovati, je Gaby jistě nejnevhodnější. Neznám ji, ne­ viděl jsem ji, nevím o ní nic, než že mate Pařížanům hlavy — jestli vlastním přičiněním nebo bez něho — a nechci se tě svým posudkem, který jsem vyslovil, nijak dotknouti.« »Ona je tak krásná —e 24

»UŠetři si přirovnání,® vpadl mu Bretončc do řeči poněkud drsně a prudce; »bez odporu připouštím, že je Gaby Deslys co do krásy bez konkurence. Ale právě proto byl jsi, můj milý kamaráde, více než neprozřetel­ ný, že jsi u ní ztratil svou špetku rozumu. Přece nejsi tak domýšlivý, abys mohl konkurovati s nějakým markýzem, hrabětem nebo lordem, který se jistě kolem této hvězdy již točí. A což teprve, jestli se jí podivuje nějaký Američan s těžkými dolary v kapse, jeden z těch na příklad, jehož jmění každou vteřinu vzroste o sto dolarů? Milý Alberte, vypuď si krásnou tanečnici z hlavy, ze srdce i z mysli. Jistě někteaý z takových mužů, jak jsem je uvedl, leží krásné tanečnici u nohou, není-li jich ně­ kolik a kdyby některý z nich vstal, nastane na jeho mí­ sto nebezpečná tlačenice. A ke všemu slyšel jsem onehdy v kavárně, že všecka skvělost jmen, všecka nád­ hera bohatství, všecko mužské otročení u ní nic ne­ pomůže.® »Což je tak ctnostná? Ó, kdybych to věděl zcela ji­ stě, kdyby mi to mohl někdo zaručiti! Bylo by to trochu útěchy pro mé trýzněné srdce, kdybych byl jist, že také všichni ostatní se trápí, trpí, zoufají, a tonou v bezna­ dějnosti jako já.« »Můj Bože, milý kamaráde, tvoje vášeň vzrostla do rozměrů velmi povážlivých. To je zcela mimořádné zbytnění srdce. Řekni si klidně, že ti do toho nic není, jak žije a jak miluje. Vypuď ji z hlavy a věnuj se dále krásné Charlotě, rozkošné švadlence, kterou ti kdekdo závidí. Budete-li dnes pohromadě, zvu se k vám na čaj. Jídlo si přinesu, víno se u tebe nějaké najde, ty zazpí­ váš a budem veselí, jak jsme bývali někdy za zimních večerů.« »Už se s Charlotou u mne neshledáš,« řekl Albert zřejmě rozpačitě. Včera jsme se rozešli, nebof jsem pro­ hlásil, že už spolu bydlet nebudeme. Podívala se na mne, že jsem až užasl, jak takové klidné oči mohou nabýt! lesku tak divokého a zeptala se mne prudce: Kdo je ta 4

Gaby Deslys.

21

dáma? Kdo že ji vypuzuje z krásného hnízdečka? A já jsem se jí přiznal. Vypravoval jsem jí velmi podrobně o své nešťastné lásce k velké tanečnici. A hle z divoženky, o které jsem v první chvíli myslel, že mi vy­ škrábe oči, stala se v pravém slova smyslu milosrdná sestra. Posadila se vedle mne, poslouchala mne klidně a jala se mne pak utěšovati, že jsem se její účastí div nerozplakal. Byl to takový náladový večer. Když sebe a mne uklidnila, nutila mne, abych se přiznal, co uči­ ním, jestliže mne Gaby Deslys nevyslyší. Rekl jsem jí, že nemám nadarmo známé mediky a od těch že si do­ vedu opatřiti něco na uklidnění. Měl jsi vidět, jak se chudinka polekala; třásla se na celém těle a dala se do pláče, že jsem ji nebyl s to uklidniti. Pokoušel jsem se zmírnit svůj výrok, přemohl jsem se a jal se žertovat. Byly to ovšem žerty, při nichž mi krvácelo srdce hned pro dvě ženy. Pro krásnou, milou Charlottu a pro Gaby Deslys, krásnou tanečnici. »Nesmíš zemřiti, po­ starám se o to, aby tě krásná tanečnice vyslyšela,« lkala Charlotta. »Slib mi, že se nedopustíš žádné hlou­ posti než se spatříme. Slíbil jsem jí to na její velké na­ léhání věda, že ji jen takto uklidním . . . Po těchto slovech Charlotta naházela své šaty a tu trochu svého rozkoš­ ného prádla, jež u mně měla, do kuíříku, a opustila mne.« ^Roztomilá malá Charlotta je tedy volná?«, zvolal s neuvěřitelným nadšením mladý Bretoněc. »Ach, to by bylo něco pro mne! Velmi rád bych si chytil tutc krásnou, roztomilou rybičku.« »Prosím tě, nenamáhej se,« řekl Albert poněkud po­ drážděně. »Za hodinu poté, kdy mne opustila, litoval jsem svého přenáhlení. Hledal jsem ji v celé čtvrti, u všech svých přátel a u jejich přítelkyň, jakož i všude tam, kde viselo návěští o prázdném bytě, iestli slečna takového a takového vzezření tam tento den vyjedná­ vala o nájem. Nikde jsem jí nepřišel na stopu a také dnešní valnou část dopoledne jsem ztratil hledáním. Po­ dle všeho naši čtvrt opustila.* 2a

»To je s^ce škoda,« řekl Bretonšc klidně. »ale nedá se na tom nic ezměniti.« Po těchto slovech vešli oba kamarádi do universitní budovy na přednášku. Když bylo po přednášce, vyšli spolu na malou pro­ cházku před obědem. Albert řídil směr cesty, aniž tc Gaston pozoroval a tak se octli v ulici St. Honoré. Tair otiž obývala od posledního čtvrtroku Gaby Deslys pře­ pychově zařízený nevelký dům. , Jakou shodou okolností se tam dostala, není přesn? známo a tak zvaní zasvěcenci mohli si ústa uvyprávě; detaily o tom, proč opustila společný hotel, sdílený tat louho s hrabětem Deschamps, a jak to, že se nastě­ hovala do rozkošného tohoto domu, zařízeného pri r> přepychem vpravdě knížecím. V souvislosti s tímtc nádherným bytem bylo vyslovováno nejen jméno markýze ďEtoileš, ale také jméno velkého anglického bo­ háče lorda Derbyho. Ale jak to tak často bývá, vele zasvěcenci a znalci podrobností věděli tuze málo přes­ ného. jed in ý muž, který by mohl podati přesné zprávy jak to vlastně je, byl vlastník onoho domu, pan Micheioup, specialista ve vedlejších obchodech s láskou. Za­ býval se totiž případy velmi delikátními a zrovna ted měl jeden, jak se říká rozdělaný. Pronajal slavené ta. nečnici Gaby Deslys skvěle zařízený dům v pevnéir •čekávání, že se konec konců přec jen naskytne bo­ hatý ctitel, který mu jednoho dne řekne: Pane Micheloupe, kolik je třeba zaplatiti, aby dáma, která obývá váš dům, stala se jeho vlastnicí ?« Tato prazvlaštní spekulace se již panu Micheloupov: dvakrát podařila: potřeboval ještě jeden takový úlovek aby se pak již po celý život nemusel o existenci sta­ rat. Ale dokud se tak nestalo, byl Micheloup velmi přes­ ný ve vybírání nájemného, jež si obstarával sám kaž­

27

dého prvního v měsíci. Předstíral, že čhce-ušetnti krás­ né nájemkyni starosti s posíláním peněz, ale používal svých návštěv vlastně k tomu, aby se přesvědčil o sta­ vu zařízení. Také dnes, přesně ve dvanáct hodin, dostavil se tento zvláštní obchodník na návštěvu ke Gaby Deslys. Tanečnice ležela v rozkošných nedbalkách na po­ hovce s krásným zlatožlutým přehozem a kouřila po snídani svou pravidelnou cigaretu. »Ach, buďte stdečně vítán, pane Micheloupe. A po­ saďte se, jste jistě poněkud unaven. A že si jdete pro peníze?« »Ach. madam, promiňte, ž e vám odporuji, ale šel jsem náhodou mimo, a vzpomenuv si, že je zrovna prv­ ního, řekl jsem si, kdo ví, zda vám svou návštěvou ne­ ušetřím zbytečných starostí.« Při této poněkud udýchané zdvořilosti políbil starý kocour tanečnici ruku tak dvorně, jak to jen dovedl. Gaby Deslys se rozesmála perlivým smíchem a řekla: »Můj drahý pane Micheloupe, dnes vás neočekávaně zklamu. Má pokladna je prázdná. Platila jsem ohromné účty za čtyři toilety a šest klobouků. Prosím vás proto, abyste mi na týden až dva laskavě poshověl.« Obchodníkův obličej, který v tu chvíli ještě zářil nebeskou laskavostí a přemírou dobroty, zřejmě zpřís­ něl, jakmile bylo proneseno slovo o poshověnL »Jaká to nešťastná náhoda,« zvolal s umučeným obličejem. »Mám zrovna zítra platit deset tisíc franků a ač bych nerad naléhal na váš, nezbývá mi nic jiného, než trvati na tom, abyste mi laskavě —« »Ješíě odpoledne vám zaplatím čím jsem povinna,« přerušila ho Gaby Deslys a vzchopila se s pohovky tak prudce, že až péra zapraskala. Oči jí zasvítily, čelo se zkrabatilo. A prudkým tónem dodala: »Netřeba o tom dále hovořit, stane se, jak jsem řekla: Odpoledne!«, »Velectěná slečno, pozoruji, že jste se rozhněvala,« 28

• Lil starý lišák tónem zřejmě lísavým. »A1e odpusťte, m obchodník,- a nejsem nikterak tak bohat, jak si mnozí i. mně myslí. A pak — promiňte mou smělou po­ níku. — nechápu, že vy byste mohla být v peněžních ■> nozích. Vy, o kterou by se nejraději seprali řiditelé ■>li velkých pařížských podniků. A pak, kdybych si ■:l dovoliti poznámku ještě jednu: Jediné slovo by po’-iOil
za ni smlouvy, uzavíral je, přijímal peníze, vydával. Ta­ nečnice starala se jen o své tance a o své tělo. Ve věcech finančních důvěřovala mu úplně, a řekla-li Micheloupovi, že nemá peněz, mluvila čirou pravdu, neboť neměla opravdu ponětí o tom, jsou-li nějaké peníze k disposici čili nic. Také bylo do písmeny pravdivé její tvrzení, že od svých přátel a ctitelů ničeho nechce a ničeho nemá. Když nepříjemná návštěva odešla, zamyslila se Gaby chvíli nad tím, co bude nebo co může býti. Snad po prvé přišla ve svých myšlenkách na to, aby se pozastavila nad účelností svého tance, svého bohatého a nákladného ži­ vota a zkrátka všeho, co s ním souvisí. Až dosud žila, tak říkajíc, z ruky do úst, ovšem ne v tom pravém slova smyslu, nýbrž nestarajíc se dnes o zítřek, leda o toilety, koně a velké večeře. Nevěděla také, co šlo na její účet a co bylo na účet darů, ale kdyby byl někdo nestranný spo­ četl vše, co vydala nebo co se utratilo za její přítomnosti nebo v jejím jménu, byl by se dočetl cifry, která by zna­ menala knížecí jmění. Když přišel hrabě, oznámila mu Gaby návštěvu i její požadavek. »Deset tisíc franků sehnat do odpoledne, nebude malý úkol, milá Gaby,« řekl -hrabě, který s počátku svá vydání také nepočítal a chtěje udržeti krok s nebezpeč­ nými ctiteli krásné tanečnice, zabředl sám do značných dluhů, a nyní se vlastně při tanečnici přiživoval. Aniž to Gaby věděla, splácela mu tímto způsobem úroky i s Ka­ pitálem velmi dobře. Ačkoli hrabě tušil, že k těmto koncům hospodářství jeho i tanečnice jednou dospěje, nečekal, že tento konec pan Micheloup tak uspíší svou neodbytností. Hrabě věděl, že nedostatek provozovacího kapitálu znamenal by i konec jeho poživačného života, a tím spíše konec jeho nadějím na k ásn o u tanečnici. Musel se však rozhodnouti, čeho se vzdá, neboť požadavek mizerných desíti tisíc franků, stal se mu dnes ukazovatelem na rozcestí. Buďto ztratí naději na eventuelní lásku 11 krásné ženy tím, že 30

ji pohne, aby svou pozorností vyznamenala některého ze smečky ctitelů, anebo mu tato velmi neurčitá naděje zů­ stane, ale ztratí tím jistěji možnost žít dosavadním skvě­ lým životem, nebof úpadek Gabyn byl by také úpadkem jeho. Rozhodl se tedy, že Gaby přivede poněkud na jiné myšlenky. »Má drahá, bude na Čase, abychom vzali tužku do rukou. Je pravda, že jsem vám radil k dosavadnímu způ­ sobu života, nebof Pařížané musí býti oslepeni. Ale teď nestačí již naše prostředky, a bude nutno rozmnožiti příjmy ne pouze přijímáním darů květinových a příle­ žitostných, ale i jiných.® Gaby vymrštila se z pohovky snad ještě prudčeji, než když ji Micheloup upomínal o deset tisíc. »K tomu mi radíte vy, a způsobem tak neomaleným? Když jste si mne nemohl koupit, chcete mne alespoň prodat?« A dala se zlosti do pláče. Hrabě ji nechal chvíli na pokoji, předpokládaje, že slzami odplaví se rozhorlení a rozčilení a že pak bude možno s tanečnicí klidně hovořit. Gaby si po chvíli osušila oči, napudrovala si obličej, položila se na pohovku a hleděla do stropu. Hrábě mezi­ tím listoval v obrázkovém časopise, který byl pln illustrací představující jednotlivé tance Gaby Deslys a jejího nádherného zařízení v nynějším bytě. Tanečnice přemýšlela, nemluvíc ani slova. Hrabě vy­ stihnuv vhodnou chvíli, ukazoval jí brzy ten, brzy onen obrázek a netušil ani, jak výborně -ji tímto způsobem zpracovává pro své záměry. »Co myslíte, hrabě, o lordu Derby?« Hrabě se nevyptával, co a jak, nýbrž vešel hned na tentýž tón, a pravil: »Lord Derby je krásný, starý muž, ale umělkyně po­ třebuje něco romantického. Dlužno sice uvážiti, že lord by byl nejméně nebezpečný, ale vy a lord dohromady, 31

to by bylo romantičnosti tolik, že by spojení toto působilo směšným dojmem. A pak pokračoval hrabě sám od sebe: »I
přísných; dovedou být veselé, rozmařilé, ba rozpustilé, ale drží se dlouho zděděných názorů, mají svůj pojem cti, chrání ji a vzdorují všem nástrahám. Ale když lákadla světa vytrvale svádějí a když se naskytnou chvíle, které najednou ohrozí dosavadní způsob života, tu příklady jiných, jichž je přirozeně velmi mnoho, vykonají svou práci, že pak ryzí poctivost si najednou zapláče. Qaby vtipkovala sice o deseti tisících, ale bylo jí na­ jednou jaksi nepříjemno, když si představila, že by se ani »najít«, ani vymyslet nedaly v době, která k tomu byla vyměřena. »Mám pro vás dopis,« řekl po chvíli ticha hrabě. Qaby však to úplně přeslechla. Vzpomínala, a tak utonula v myšlenkách, že ani nepozorovala, jak její velmi vzdušné nedbalky povolily u ňader a poskytly tak hraběti pohled, jehož se nemohl nasytiti. Qaby vzpomínala na svou první důvěrnější přítelkyni v Paříži. Když se s ní seznámila, nastával právě u krásné Mabel také obrat. Tanečnicí byla druhořadou, ale kráskou nespornou. Když si uvědomila, že na jevišti již výš ne­ vystoupí, přestala klást odpor bohatému obchodníkovi kožemi, a ten jí opatřil další bezstarostný život. — A je docela milý, ba skoro ho mám ráda — říkáVala Mabel, spatřivši svého blonďáčka na »svém« místě v divadle. A co udělala Estchl? — ptala se v duchu Qaby sebe samé, vzpomínajíc křehounké tanečnice, nyní ve Varieté zaměstnané, která »za nic na světě« nechtěla přijímat dvoření jakéhosi rozkladitého dlouhána, až konečně se ýe své prostořekosti přiznala, klesla mu konečně úplně do náruče a pak se často chlubívala, že ji nosí v loktech jako panenku. — Ale nesmím být těžká — dodávala s úsměvem, nesmím mít na sobě nic než punčošky. A zádumčivá Mirabel, míšenka z jižní Ameriky, podivínka svého druhu, která jako by kouzelným proutkem oživla, když vešla ve spojení s ředitelem banky indočínské. . . 5

Qaby Deslys.

33

Gaby pohodila nožkou a opřela o koleno jedné druhou, takže rozkošné kraječky zasvítily hraběti do očí. Byl chudák jak na skřipci, a hlasem, který prozrazoval, že má hrdlo vyprahlé, opakoval: »Mám pro vás dopis!« »S desíti tisíci?« zeptala se krásná Gaby nedbale. »Možná, že s více jak desíti.« »Ach, milý hrabě, vy jste fádní. Ostatně, ukažte mi Jej. Nečetla jsem dnes ještě žádný obdiv o sobě. Pošta leží dosud nerozřezána na mém stoIku.« »Je to vlastně dopis mnč adresovaným »Aj, to je tedy ctitel velmi ostýchavý,« zeptala se Gaby se zřejmým úsměškem. Bylo jí v tu chvíli velmi protivno, neboť cítila, že pře­ stává býti člověkem a stává se zbožím, předmětem obchodu. Ve svém pestrém životě, za veselých večerů byla svědkem několikerého podobného obchodu, ale nijak se jí to nedotklo, ba nejen, že necítila odporu k »prodané«, ale měla jakési ne zcela určité, přece však blahé vědomí, že se to netýká její osoby, že není okolnostmi nucena k témuž kroku. Ale nikdy nepomyslila, že snad jednou také na ni dojde. Až teď, teď sama stála na podobném rozcestí a skoro se divila, že již. »Opravdu již?« ptala se sebe samé a uvědomovala si ponenáhlu, jak vlastně celé její okolí a řada bujných večerů byla mimo vše jiné také přípravou k tomu. »Což mne ten hrabě přec k tomu uhonil,« napadlo ji a přemýšlela o tom, jak se vlastně dostala k rozkošnému bytu, v němž se jí tolik zalíbilo. Netušila, že hrabě jí byt již delší dobu vydržoval z příplatků různých kavalírů, kteří takto doufali předplatit si budoucí radosti života. Hrabě vyňal z náprsní kapsy podlouhlou obálku ozdobenou erbem a podal ji krásné Gaby. »čtěte, prosím.* 34

Qaby přelétla řádky nedlouhého dopisu, tváříc se co nejlhostejněji: Dopis zněl takto. »Dověděl jsem se, že máte na slečnu Gaby Deslys mimořádný vliv. Prosím Vás uctivě, uveďte mne k ní. Po pět dní vysedávám v první loži vpravo v divadle, v němž se po ní celá Paříž blázní a opájím se pohledem na božskou tu ženu a mimořádnou uměikyni. Můžete směle počítat na mou bezměrnou vděčnost. Domnívám se, vážený pane, že Vás odněkud znám; snad z Vídně, snad se však mýlím shodou jména. Ale af je tomu jak­ koliv, a£ jsem pro Vás naprostým cizincem, prosím, vy­ slyšte mou prosbu a pomozte mi, abych mohl slečně Gaby Deslys dát na jevo svou bezmeznou úctu a položit jí k nohám vše, co mám — i své jméno.« Podepsán byl Adam hrabě Lasocki. »Co tomu říkáte, Gaby? To je oheň, vášeň, která v prudkém záchvatu strhává s sebou vše, jako prudká voda. Hle, nabízí nejen vše, ale i jméno!« »Není toho příliš mnoho najednou?« ozvala se po chvíli Gaby a jak tak často, překvapila i tentokráte svou životní moudrostí, již dala otázkou na jevo, mělkého hraběte, který nevěděl, co by hned odpověděl. Gaby sebou pohnula, upravila si k velké lítosti hra­ běte šaty a řekla klidně: »Přiveďte svého — svého — přítele,« řekla ironicky 0 a obrátila se zády. Jak si tak lehla na bok, žádná Venuše nemohla by se lépe vyjímati na pohovce. VIII. K páté hodině přijel hrabě Lasocki na čaj. O stý­ chavě, ale s vybranou zdvořilostí, jaké jsou vůči ženám ved'e Francouzů jen ještě Poláci schopni, děkoval krásné Gaby za milostivé pozvání. Byl blízkostí krásné taneč­ nice omámen jak nezkažený mladík na prvním dosta­ veníčku se svou láskou. Qaby byla skutečně okouzlující. Od těch dob, co

33

pobývala v Paříži, v pravém slova smyslu rozkvetla v nádhernou mladistvou ženu. Její formy se rozkošně za­ kulatily a denní gymnastika tance zvyšovala přirozenou pružnost a vrozenou eleganci jejího těla. Mistrný krejčí spolu s francouzskou vybraností dovršily toto dílo pří­ rody v div, jehož kouzlu nikdo neodolal. Tím méně mladý polský hrabě. Gaby byla k němu roztomilá, ačkoliv dobrý pozo­ rovatel hfyl by z jejího chování vycítil něco skrytému ostnu podobného. Hrabě se jí líbil, toho nemohla v sobě zapřífi, a to snad bylo právě příčinou, žě měla k němu jakousi nechuť. Kdyby jí byl protivný, kdyby se k ní nebyl choval s tak příliš zřejmou úctou, byla by mu mohla dát na jevo své pravé city — myslila si. Ale hrubá být nedovedla, zamilovaností na první pohled netrpěla a odtud prýštila nejistota z jejího chování vůči hraběti, ne­ jistota, ovšem při zběžném pozoftívání neznatelná. Mezitím co hrabě Lasocki popíjel čaj a vpíjel se do krásy své zbožňované, vyřizoval hrabě Deschamps v přijímacím pokoji s panem Micheloupem obchodní zále­ žitost. Peněz nebylo, ale za to výborné vnadidlo. Hrabě Deschamps namluvil — a ku podivu velmi brzy — hra­ bivému obchodníkovi, že se vyskytla možnost, aby svůj dům, obývaný krásnou tanečnicí, výhodně prodal pol­ skému šlechtici, kterému se v Gaby zalíbilo. Micheloup odešei bez peněz a přece spokojen, neboť tušil, že při­ chází chvíle, pevně očekávaná. Hrabě Lasocki doprovodil v automobilu, který byl tehdy ještě značnou zvláštností, Gaby Deslys do di­ vadla, kde tančila. Byl cestou značně roztržit a na­ prosto nesvůj. Ku podivu, tato roztržitost přenesla se i na Gaby. Tanečnice, která překonala již tak mnohé, pocítila na jevišti po prvé jakousi nejistotu. »Co to je?« ptala se sa­ ma sebe, — »přece nejsem zamilována a nemohu to také potřebov&ti«. — Aniž tušila, bouřila se tu lepší část jejího 36

nitra proti osudu, který konec konců jako by čekal všecky ty, co hrají divadlo. Na konec si s nimi i osud zahrá. Gáby tomu nechtěla a v přestávce před druhým číslem — tančívala nyní při výjimečných představeních jako číslo zvlášť přitažlivé dvakrát — vymyslila si, že musí tento večer provésti hěco, aby ještě vyklouzla smyčce osudu. Hrabě Lasocki ji cestou vroucně prosil, aby mu dovBlila večeřet s ním, jen s ním. Z jakési vrozené opatr­ nosti neopomněla Gaby poznamenat, že to třeba nebude možné a poprosila hraběte, aby se nehněval, kdyby jeho žádosti vyhověti nemohla. Při zákulisních návštěvách seznala pak celou řadu těch, kdož ji obletovali a tak se v prvořadém restau­ rantu sešla společnost poměrně Četná a velmi veselá. Gaby posadila vedle sebe hraběte Lasockého a svou vtipností a veselostí rozproudila velmi brzo čilou zábavu. Hraběte Lasockého zřejmě vyznamenávala, ale bedlivě dbala i toho, aby i ostatní musili svou pozornost soustřeďovati k ní, nebof večeře účastnilo se i několik jiných hvězd divadelních. S pokračující nocí stoupala nálada a Gaby byla toho večera zřejmě rozpustilá. Při šampaňském hovořilo se o různých výstřednostech dřívějších dob a toho použil Starý záletník baron Godefroy k vypravování veselé scény, jíž prý se zúčastnil a jejímž vrcholem prý bylo, že slavená zpěvačka se vykoupala v šampaňském před dvěma vybranými svědky a páni pak toto šampaňské vypili. Godefroy byl jedním z naprosto odmítaných ob­ divovatelů Gaby Deslys a již dávno toužil po tom, aby tuto nedobytnou ženu přiměl k něčemu, o čem by pak mohl v anekdotě bavit společnost na její účet. Netušil, že bude friít tentokrát úspěch, tento odmítaný ctitel. Gaby při ivypravování této historky najednou napadlo, žé by snad tímto způsobem mohla na celé čáře odzbrojit! hraběte Lasockého. Nedbala toho, že ho snad svou vý­

37

středností raní do duše, chtěla se za všech okolností sprostit jakéhokoliv vlivu nového svého ctitele. ’ »Jseni ochotna učiniti totéž, a jako kontrolora volím si hraběte Lasockého,« zvolala Gaby Deslys k všeobec­ nému úžasu. Její nápad byl přijat s hlučnou veselostí a přes všechny protesty hraběte Lasockého kázal baron Godeíróy ihned naplniti v koupelně vanu šampaňským,- nejdražší známky. Gaby Deslys pozorovala svého nového obdivovatele obratnými pohledy a postřehla, že je ve zřejmých roz­ pacích, ale že se ostýchá dáti je na jevo. Vyložila si to svým způsobem, že zde mužská ješitnost bojí se býti za­ hanbena před ostatním světem, třeba by to byl svět zřejmých zhýralců. Mýlila se. Hrabě Lasocki byl jat čistou, nezištnou láskou a tato jeho láska měla podstou­ pit podle jeho soudu zkoušku téměř nemožnou; nemož­ nou proto, že zkouška ta měla býti vystavena posudku veřejnosti. Za krátko hlásil baron Godefroy, že vše je připra­ veno. Gaby se z v e d li kázala hraběti Lasockému, aby se podíval na hodinky a aby za deset minut zaklepal na' dveře koupelny. Po té odběhla. Celá společnost za veselých poznámek stopovala rafii hodin a jakmile se přiblížila desátá minuta, všichni se zvedli a doprovázeli hraběte ke koupelně. Hrabě od­ hodlal se tam vejiti a když procházel špalírem svých druhů a známých, připadlo mu, že nebylo hůře odsou­ zenci, který v dřívějších dobách »běžel ulicí«, známém to krutém trestu, při němž odsouzenec musel proběhnouti dvěma řadami vojáků, z nichž každý ho udeřil prutem. Zde nebylo prutů, ale hrabě Lasocki, ač pohledu členů společnosti neviděl, cítil každý z nich jako prut dvojnásobný. U dveří koupelny chvěla se mu ruka tak, že se musel k zaklepání přinutit. V tu chvíli hlomozící společnost ztichla jako v kostele, takže všichni slyšeli veselé »vstupte« a perlivý smích Gaby Deslys. 38

Hrabě Lasocki vešel do koupelny a v první chvíli neviděl kromě poházených šatů ničeho. Zaslechl jen zvučný rozkaz, aby ihned zavřel dveře. Učinil tak a zůstal u nich státi. »Jen dále,« promluvila Gaby ztlume­ ným již.hlasem a teprve nyní uviděl hrabě Lasocki roz« košnou hlavu tanečnice vykukovati přes okraj vany. Víc* neuviděl, neboť se ihned obrátil a vyšel z koupelny. A byl by také více neuviděl, neboť tělo krásné tanečnice bylo pokryto bublinkami uvolněnými ze šumivého vína, takže -vypadalo jako obestřeno stříbrnou, nesmírně jem­ nou tkaninou. Společnost přivítala hraběte s ohlušujícím řevem a otázkami, z nichž jedné pro druhou rozuměti nebylo. S ještě větším napětím byla očekávána krásná ta­ nečnice. Vyšla po chvíli z lázně, ale tatam byla její dřívější rozpustilost. A když ria ni baron Godefroy vy­ křikl jakousi příliš smělou otázku, odpověděla mu chlad­ ně: »Teď je na vás řada, abyste to šampaňské vypil.se svými přáteli a tak se přesvědčil, zdali vás sklepník v počtu lahví neošidil.« Ve všeobecném ruchu zmizel hrabě Lasocki po an- \ glicku, takže to nikdo nezpozoroval. Gaby Deslys se domnívala, že se tak zbavila lásky, již nechtěla. IXSotva se druhého dne Gaby Deslys ke dvanácté hodině ustrojila do svých rozkcšnj^ch nedbalek, byla jí ohlášena návštěva pana Micheloupa. Nebyla to první nepříjemná zvěst, kterou toho dne tanečnice slyšela. Již při ranní toiletě hlásila jí komorná, že bylo nutno pro­ pustiti jednu ze služek, ježto se ukázalo, že nedbala přesně rozdílu mezi mým a tvým. Změna v obsluhujícím personálu nebyla tanečnici nikdy příjemná a nyní k této nepříjemnosti hlásila se nepříjemná návštěva. Gaby Deslys vzpomněla si na včerejší požadavek pana Miche­ loupa a domnívala se, že přichází znovu upomínat. Dala shánět komornou hraběte Deschamps. ale ten odejel do 39

m ěs^. Nezbylo jí tedy než nepříjemného kramáře při­ jmout, neboť zapříti se v tuto chvíli dáti nemohla. »Dobrý den, pane Micheloupe!« pravila Gaby, když jí tlustý návštěvník s úsměvem co možno nejroztcmilejším líbal ruku. Gaby nemohla se domysliti účelu jeho nezvyklého úsměvu a cítíc se vůči tomuto nepříjemnému muži sla­ bou, považovala za příkaz opatrnosti být i přes nepří­ jemnost jeho návštěvy pokud možno roztomilou. »čím vám mohu posloužiti, milý pane? Doufám —® »Madam přece již jistě ví, anebo alespoň tuší pří­ činu mé návštěvy.® Gaby Deslys byla na rozpacích, nevědouc, je-li to první a zdvořilá forma upomínání, nebof nevěděla od hraběte Deschamps, podařilo-li se mu peníze opatřiti. Nechtěla však také svou nevědomost zbytečně prozrazovati a hleděla, jak by se opět co nejnevinněji zeptala na to, oč vlastně jde. »Madam, nemohu býti přece první, který by s váiiii sděloval zprávu tak důležitou a novinu tak vvznamnou.« »Je to zřejmá usluha vůči i při svých starostech pamatujete odpověděla. Návštěvník se potutelně usmál a řekl: »Madam, mou včerejší návštěvu oplácíte způsobem tak roztomilým, jak jste roztomilá sama; ani si toho ne­ zasluhuji.® »Tak už jsme tam,« řekla si v duchu Gaby Deslys a čekala na to, jak starý kocour začne znova škňourat a škemrat tam, kde včera přestal. V rozpacích přebírala se došlou poštou, kterou dosud ani neprohlédla a mezi řadou dopisů poznala obálku s erbem hraběte Lasockého. Byla plna zvědavosti, co dopis obsahuje, ale důležitost nastávající rozmluvy a pravděpodobného upomínání ne­ dovolila jí, aby dopis četla. »Madam, přicházím tentokrát ve formě docela jiné než včera.* 40

Gaby Deslys tušila z tohoto úvodu upomínání bez­ ohledné a již v duchu viděla, jak se stěhuje z tohoto rozkošného domu a jak v důsledku toho u vrtkavých Pařížanů spadne snad s výše, na kterou se dostala, nebude-li ještě dnes opatřen mizerný peníz desíti tisíc franků. Pan Micheloup se usmál a řekl: »Madam, vidím, že vás asi překvapím a to dvojná­ sob po včerejší své návštěvě. Z vašeho pohledu a z va­ šeho chování musím usuzovat, že nevíte, co se stalo ze včerejška na dnešek.« Gaby si v duchu řekla: » . . . vlastně co se nestalo —«, ale mlčela, očekáva­ jíc přímý útok člověka, chtivého peněz. Pan Micheloup zabručel něco do svých mrožích vou­ sů a pohladiv si svou napoleonskou bradku, řekl: •Již vidím, že musím zanechat všech ohledů a říci vám přímo, že se přicházím s vámi rozloučiti. Tento dům není již můj, včera ho koupil hrabě Lasocki, včera jsme ujednali smlouvu, včera jsem mu vše odevzdal. iorSnnn abyste mi včerejšek prominula, sňala, že jako obchodník jsem --------Gaby Deslys byla zmatena tak, že si ani dobře ne­ uvědomila, že jí Micheloup líbá ruku a odchází s mnoha poklonami a přáním všeho příjemného do budoucna. »Co to má vše znamenat?* ptala se sama sebe. »Je to snad odpověď Lasockého na mé včerejší chování? Chce mi snad ukázat, že je silnější než já, chce mi snad zahrát notu, podle které tančit i?eumím?« Vzala spěšně dopis s erbem Lasockého, roztrhla o* bálku a četla: »Madam, doufám, že neodepřete přijmouti dům, v němž bydlíte, do svého vlastnictví. Notářskou smlouvou byl vám již připsán a budu šťasten, jestliže tento můj prostý dar jako výraz mé úcty nezamítnete.« Gaby žasla. Spustila ruce do klína s tímto prostýrí 6

Qabv Deslvs.

a o veliké lásce svědčícím dopisem a zamyslila se. Na jaké šíastué planetě jsem se to narodila:-, říkala si, když tak v duchu přehlížela jednotlivé íázě svého životního štěstí. Po prvé za dlouhou dobu připomenula si útulnou moravskou vesnici a v duchu viděla neuvěřitelně stoupa­ jící čáru svého vzestupu. Je to snad již vrchol? č i lze ještě výš? Tato otázka vytanula-jí na mysli teď. kdy si živě představila, jak před dobou, poměrně velmi krátkou, pásla husy v Horní Moštěnici a jak se teď obratem zá­ hadného štěstí sta h majitelkou nejrozkošnějšího soukro­ mého hotelu pařížského. Co dále? Co dále? Vzpomínala si, jak jí její mo­ ravská babička říkávala, že štěstí je vrtkavé a snažila se přemýšleti o hraběti Lasockém. Je to láska? Má být koupena darem ceny přímo pohádkové? Nedovedla ničeho vymysliti, nedovedla soustavně přemýšleti, nebof dosud toho nepotřebovala, dosud jí stačily okamžité nápady a právě jimi vítězila, pro ně byla považována za neodolatelnou. Byla v duchu vděčna hra­ běti Lasockému. že volil písemný způsob odevzdání da­ ru. Viděla v tom projev velké ušlechtilosti a přes všecko své podezírání musila uznat, že hrabě snad aspoň pro začátek je z jiného dřeva než převážná většina mužů, které dosud poznala. Přišla panská a oznamovala, že na uprázdněné místo po propuštěné služebné hlásila se již řada dívek, které však byly vesměs správcem zamítnuty, že však nyní při­ šla jedna ze žadatelek, o které správce soudí, že by mohla být paní příjemná a dovoluje se ptáti, zda by si ji madam nedala představit. »Přiveďte ji,« řekla Gaby. Do salonku vešla Charlota, již ovšem Gaby ne­ znala, kterou však my známe z rozhovoru dvou stu­ dentů, z nichž jeden byl ctitelem krásné tanečnice a zá­ roveň milencem Charlotiným. Gaby si dívku prohlédla od hlavy k patám; líbila se 42

jí a kromě toho působila 11a ni velmi dobrým dojmem. Zeptala se jí po jméně. »Charlota Pierrefondová, 221etá, rodem z Paříže,« odpověděla dívka směle. »Byla jsem modistkou, vyznám se však také v krejčovství a ráda bych, jak se říká, slou­ žila paní k ruce.« »Zastávala jste již podobné místo a máte o tom vy­ svědčení?* »Nemám. Nesloužila jsem dosud v žádném domě.« »Máte alespoň vysvědčení o své činnosti za poslední dvě léta?« Charlota sklopila oči a chvíli mlčela. Pak se však vzpřímila a pravila se zřejmým pohnutím v hlase,: »Madam, nechci vás klamati. Je to mé přání sloužiti vám a jsem přesvědčena, že budete se mnou spokojena. Nechci vám zapříti, že jsem poslední dvě léta žila se stu­ dentem ve společné domácnosti, jak je to zde v Paříži obvyklým zjevem. 0 dsu 2 ujete-li snad tento způsob ži­ vota, stačí, když řeknete slovo a já odejdu. Jen prosím, abyste mi odpustila, že jsem se odvážila vás obtěžovati.® Gaby se zamyslila. Neměla předsudků, nebo se ale­ spoň domýšlela, že je nemá. Vždyť viděla kolem sebe tolik společných domácností, slyšela o tolika, ale teď byla přímostí této dívky přece jen překvapena. Charlota ustoupila na dva kroky ke dVeřím. »Má drahá,« řekla Gaby, »co jste dělala, jaký byl váš vnitřní život dosavadní, to vlastně nepodléhá mému soudu. Ale nebudete po čase litovat toho, že jste svého milence opustila? Či — odpusťte mi tu otázku, opustil snad on vás?« Zdálo se, že Charlota byla na tuto otázku připra­ vena, neboť rovnou odpověděla: »Máme se dosud rádi. Ale okolnosti nás nutí k roz­ chodu. Můj Albert je z bohaté rodiny a znáte otce tako­ vých studentů. Sami v dvaceti letech měli svou lásku, ale své syny hledí vystříhat od něčeho podobného. Ostatně se nedivím, vždyť patří k povinnosti rodičů za­

43

bezpečit budoucnost svého dítété čo nejlíp a bylo by jisté málo lásky v tom, aby otec dopustil, aby budoucnost jeho syna ztroskotala spojením s jakoukoliv gri,setcu.« Tato řeč udělala na Gaby zřejmý dojem. Přistou­ pila k ní, podala jí ruku a pravila: »Přijímám vás, můžete ještě dnes nastoupiti.« Charlota políbila podanou jí ruku a se zřejmým se­ bevědomím řekla: »Madam, nebudete litovat této své důvěřivosti. Chci býti nejpozornější, nej věrnější vaší služebnicí. Ale pro­ sím, nezazlívejte mi, projevím-li vám svou podmínku.« Gaby se zatvářila velmi překvapeně. Jak? Tato dívka, hledající místo, a nalézající zřejmý útulek ve své tísni, klade si podmínky?« Charlota zpozorovala ihned nelibost, kterou vzbu­ dila a dodala prosebně: »Nemohu bez Alberta žiti nebo ne bez toho, abych ho alespoň někdy viděla. Vše, co žádám, je jen to, aby mne směl někdy navštíviti, ovšem aniž by tím* trpěla moje práce a mé povinnosti.« Gaby se usmála a aniž si byla vědoma, že překra­ čuje míru důvěrnosti, zvolala vesele: »A myslíte, Charkitto, že Albert zůstane vám věrný, když se nebudete stále kol něho točiti?« »Jsem si tim zcela jista madam, i když je Albert nejhezčí a nejroztomilejší muž z celé latinské Čtvrti, ne­ bojím se žádné sokyne, i kdyby byla sebekrásnější a sebehezčí.« »To je láska —«, řekla si Gaby a byla překvapěna, že v tak krátké době necelého dne setkává se po druhé s doklady tohoto citu, jemuž byla dosud velmi vzdálena. »Af pan Albert vás navštěvuje kdykoli uzná za vhodné!«, řekla Gaby s jakýmsi vnitřním uspokojením, majíc se takto za ochranitelku velké lásky mladých lidí. »Nastupte, Charloto, ještě dnes a učiňte se hodna důvěry, se kterou vám vycházím vstříc.« Obě ženy neměly nejmeňšího tušení o tom, jak da44

lekosáWé rozhodnutí učinily způsobem tak klidným. Ne­ mohly vědět, co je psáno v knize osudu u obou a je do­ bře, že to nevěděly, jako je dobře, že to člověk vůbec vědět nemůže a oddává se vždy naději, af se mú vede dobře nebo špatně* že se mu někdy příště povede je­ ště líp. Naděje jé velikým zdrojem života*

X. Hrabě Lasocki ohlásil k odpolednímu čaji svou ná­ vštěvu. Gaby ho čekala š jistou zvědavostí* neboť, jsouc prosta jakéhokoliv vzplanutí citu, byla si vědoma, že má nad zamilovaným zřejmě vrch. Přijala hraběte s vrozenou svou roztomilóstí, jako by se včera nic ne­ stalo, jako by hó byla včera svým nápadem nevypudila ze společnosti, přes to, že si toho byla zřejmě vědoma. Po několika úvodních větách břéšél Lasocki hned k věci, kterou měl na mysli, a řekl: »Zajisté se madam nepclměvala mým rozhodnutím, které jsem písemně oznámil. Ze jste mne přijala, je tni svědectvím vašeho souhlasu a jsem dvojnásob šťasten, jestliže svým rozhodnutím získal jsem si Vaši důvěru, která byla včera vystavena velké zkoušce.« Gaby vycítila z koncje této poznámky totéž, co ze včerejšího níčku hraběte/že společnosti. »Snad je přece jeh jiný muž, než ti ostatní, co mne obletují« — řekla si, ačkoliv* jeho velkolepý dar by svědčil o tom, že v podstatě jeho touhy a úmysly nejsou jiné. »Hrabě, překonáváte mne svou velkomyslností, ale jsem skutečně na rozpacích, jak si ji mám vykládat.« »Je to jen projev naprosté mé oddanosti a nic více, madam,« pravil hrabě Lasocki. »Mám-li s vámi souhlasit,« pravila Gaby, »pak to učiním jen tak, že tento váš důkaz oddanosti přijímám podmínečně: Jakmile se přesvědčíte, že vaší úcty neza­ sloužím, že vaše oddanost se počne umenšovati, nastane

45

dflvím'; stav a já se budu povnžovati cizinkou v tomto domě, jak jsem jí byla až doposud.«

Hrabě učinil jen zamítavý pohyb rukou, nejsa s to promluvit. Věděl sice, co by říci chtěl, byl přesvědčen dokonce, že by to říci uměl, ale byl příliš jemný, aby nevystihl, že pro tuto chvíli by se nehodilo árii prosté ani horoucí vyznání lásky, již ke krásné této ženě cho­ val. Vážil si sám příliš svého citu, než aby ho dal všanc chvilkové náladě a byl z těch, kteří umějí čekati. Dou­ fal, že jeho chvíle přijde, ale jako člověk opravdový byl připraven na to, že na dně tohoto poháru naděje může se skrývati hořké zklamání. Byl však odhodlán jiti za svým cílem, neboť si byl jist čistotou svých myšlenek a citů. Byl přesvědčen, že je zamilován do krásné ta­ nečnice a byl skoro rád, že ona k němu nevzplála, neboť rychlá odezva na jeho cit byla by vzbudila jeho pode­ zření a ne radost. Zábava při čaji byla srdečná a Gaby zřejmě pod­ léhala kouzlu tohoto jemného člověka, tak jako on pod­ léhal kouzlu její krásy a roztomilosti. Obsah rozmluvy mohl by se zdáti neúčastněným všední. Vždyť o čem zvláštním nebo velkém lidé zamilo­ vaní nebo ti, kteří se jimi stávají, hovoří? Co je táhne k sobě? Je to zevnějšek, někdy obecně uznávaný za krásný, jindy podiv vzbuzující duše dvou lidí, jsou taže­ ny k sobě silou neznámou a mnohdy tím prudší, čím méně o této síle účastnění dovedou přemýšlet nebo hovořit. Je to jakýsi zákon přírody, jehož pravidla jsou a zůstávají nám neznáma a o jejíž podivné vyjádření pokouší se známá píseň cigánčina z rozkošné opery Carmen, která mimo jiné zpívá: »Ty zhrdáš mnou, já miluji tě, však lásky mé buď varován!« Na večerní představení doprovázel hrabě Lasocki Gaby zase, a tentokrát ku podivu Gaby nejenže nebyla rozechvěna nebo rozčilena, ale cítila jakési vnitřní uspokojení, cosi vřelého, něco, co jako by ji povznášelo, co ji ukazovalo celé okolí v jakémsi jiném světle.

46

A důvod toho nemohl být v knížecím daru, jehož se jí dostalo. Gaby nebyla chtivá a dovedla-li brát, dovedla stejně snadno, ne-li snadněji, dávat. Byla-li kdykoliv předtím v nesnázích peněžních, nebyla příčinou toho rozmařilost nebo strojivost. Viděla nad to vše, ale měla ruku velmi štědrou, která nepočítala, zejména tam ne, kde se domnívala, že pomáhá. Z toho důvodu zaujímala Gaby zcela mimořádné postavení u varietních hvězd. Byla uznávána nejen těmi, jímž skýtala požitek svým tancem a krásou, nejen těmi, kdož se snažili získati si její přízeň, aby se mohli blýsknout ve společnosti, nejen těmi, jichž nejvyšší tou­ hou bylo zmocniti se jejího těla, ale širokými vrstvami neznámých potřebných lidí, kteří ji neviděli nikdy tančit,: ale zato často se usmívat, když tomu a onomu pouštěla do ruky nějaký zlatý dvacetiírank. Dnes po prvé se stalo, že v přestávce za kulisami nikoho nepřijala, omluvivši se všem lehounkou indisposicí. Nebylo jí nic, chtěla se jen klidně oddat svým slast­ ným myšlenkám, chtěla se oddat své radosti, že koneč­ ně našla člověka citu a úmyslů nezištných, že našla někoho, jemuž snad bude moci naprosto důvěřovati, že našla něco, o čem jen slýchala, že život také dává: Přátelství. Lásku zamítala, lásku necítila, nebo se ale­ spoň o svém citu k hraběti Lasockému pevně domnívala, že láskou není. Neďntěla totiž, aby byla, aniž měla proto své důvody. Během několika dalších dní stal se hrabě Lasocki obecně uznávaným ctitelem krásné tanečnicg, ač podle pravdy nutno říci, že nepokročil o nic dále, než byl dne prvního. Ovšem fantasie lidská a ještě víc pověst pra* cuje rychle a nikdo jí v tom nedovede zabránit. Hrabě Deschamps klesl během těch dnů na obyčej­ ného vykonavatele nebo správce hospodářských záleži­ tostí. I v tom směru ucítila Gaby jakousi úlevu, neboť i když dříve tenío houževnatý nápadník ničím jiným nebyl osvojoval si jisté naděje a s nimi i způsoby, které 47

I

tanečnice nemile nesla, ale nedovedla jim nijak zabrániti. Šťastný los, určený té, která vzešla z dobrodruž­ ných rodičů a pobyla krátký čas ve vzdálené kterés moravské vesnici, chystal se podle všeho zdání zaskvít iešťě větším leskem. XI. ’ Po týdnu prvém uplynulo ještě několik dalších a hrabě Lasocki nepostoupil v hodnosti milence, již mu obepná pověst přiřkla, ani o píď dále, než byl prvního dne, kdy s Gaby Deslys promluvil. Tanečnice ho přede všemi vyznamenávala, byla k němu nejvýš roztomilá, dávala mu přímo okázale najevo svou přízeň, ale nic více. Peníze, jež pro ni utrácel, byly jako dusivou vrst­ vou, která znemožňovala, aby vzklíčilo to, co Lasocki stále očekával. Sám byl zamilován jak se říká až po uši, ale jsa povahy klidné, nedopouštěl se žádných výstřed­ ností a čekal. Yiděl, že Gaby Deslys přes veškeru svou záhadnou minulost, přes veškeren svůj bujný a pestrý život je žena neprobuzená. Nebyl domýšlivý, ale doufal, že bude snad tím mužem, který z krásky učiní ženu úplnou. Dosud se mu líbila modloslužba, které se od­ dával, a ačkoliv si přál víc, nedal se svým přáním strhnouti ke kroku, o němž předpokládal, že by tanečnici pravděpodobně pobouřil. Byla v něm jakási víra v ode­ vzdanost osudu; měl za to, že je-li mu to souzeno, klesna mu krásqá tanečnice jednoho dne v náruč, překonána jeho láskou. Během těchto týdnů stala se ze Charloty víc než komorná věhlasné tanečnice. Aniž si to Gaby sama uvě­ domovala, chovala se k ní tak přátelsky, jako kdysi její vídeňská příznivkyně, jejíž jméno nesla, k ní. Nutno také přiznat, že Charlota byla velmi obratná a Gaby uznávala tuto obratnost nejen rozmanitými skutky, ale i slovy, které Charlotu těšily ještě více. 48

Byly jí však také mukou, o které nikdo nevěděl. Její Albert, který jí v domě Gaby Deslys navštěvoval víc než často, naléhal stále bouřlivěji na to, aby mu nějak zprostředkovala seznámení se ženou, do níž je zamilován až chorobně. Různá vysvětlení zamítal a vy­ hrožoval nepředloženým nějakým skutkem tak často, že Charlota nakonec trnula téměř v ustavičné nejistotě, objeví-li se příště. A když některý den vynechal,, jak se také někdy stávalo, padalo Charlotě úzkostí vše z rukou a myslela sama, že takový den nepřečká. Jednoho dne .pravila jí její veKtetka: »Nu, milá Charloto, zdali pak tvůj nejmilejší užívá povolení, které jsi mu vymohla? Dosud jsem ho ani okem nespatřila.* Charlota odpověděla ne zcela podle pravdy: >Byl zde již několikrát, madame, ale přichází zpra­ vidla, když madam je v divadle.* »Aj, to je vlastně člověk vůči mně velmi nezdvořilý. Což neprojevil nikdy přání, aby mně byl představen, nebo aby mne alespoň uviděl?* Charlota zbledla, ale pevným hlasem odpověděla: »Madam, Albert vás viděl již několikrát tančit a je nadšen vaším uměním. Ale jak by on, bezvýznamný stu­ dent, mohl se odvážit a vyslovit touhu, aby se seznámil se slavnou Gaby Deslys?* Aniž to věděly, aniž to tušily, stály v tu divili tyto dvě ženy proti sobě, jedna nevědomky útočíc, druhá m plného vědomí bráníc nejdražší svůj poklad. Gaby se bezstarostně usmála nad nápadem, který jí v tu chvíli blesk! hlavou, a řekla vesele: »Oznarn panu Albertovi, že vás oba očekávám na. večeři v Casinu de Paris. Ovšem po divadle. Zatelefonuj áa kasina, aby nám bylo vyhrazeno separé.* »Ah madam, jaké vyznamenání pro nás, jaké štěstí.* Charlota řekla tato slova podle pravdy věcné, ale 7

Ga&r Dcaly*.

49

co při tom cítila, to zamlčela. Ba sotva by to byla do­ vedla odít ve slova. Nevěděla a nebyla by jich našla pro mrazení, jež v tutéž chvíli, kdy děkovala, cítila v celém těl s. i »A pro mne to bude potěšením,« fekla Gaby. »Konečně budu jednou s dvěma zamilovanými. Prosím, aby­ ste se přede mnou nijak neostýchali. Chci alespoň lásku vidět, když ji sama nemohu nebo nedovedu prožívat.* Charlota vynalézavým ženským pudem vedena a tísní, ve které se ocitla, nucena, odvážila se k poznámce: »A pan hrabě Lasocki? Nutno snad objednat večeři pro čtyři osoby? Nechci se dopustit omylu, který by ml snad madam potom vytýkala.« »Večeři objednej pro tři. Dnes nejsem pro nikoho doma, ani pro hraběte Lasockého.« Gaby takovým způsobem často unikala hraběti Lasockému, aniž si řádně uvědomovala, že ho tímto jed- , náníin k sobě víc připoutává, než by chtěla a tušila. Skutečná láska bývá nesplňováním svých přání a žá­ dostí vždy spíš rozněcována a nebylo také divu, že hrabě Lasocki i při své opravdové skromnosti leckdy se domníval, že Gaby tímto způsobem hledí jen oddáliti chvíli úplného doznání svých citů. Hrabě i při svých klidných úvahách byl přec jen stižen krátkozrakostí za­ milovaných a tak mnohé, co by si člověk naprosto stříz­ livý vyložil víc podle pravdy, vykládal si přec jen podle svých přání. Proto považoval také krásnou tanečnici nejen za velkou umělkyni na jevišti, ale i za velkou umělkyni ve hře s lidským srdcem. Gaby naproti tomu této druhé části svého umění vědoma si nebyla a snad právě proto provozovala je s takovou dokonalostí, která omamovala všecky muže. Hrabě Lasocki měl tu výhodu pro nás pozorovatele zřejmě málo příjemnou, že ne­ vystihoval pravou podstatu věci. Taková je mnoho­ značná tvárnost lásky pro zúčastněné, zatím co člověk, který stojí stranou, vyřídí to touto jétlnou větou: Láska je slepá.

Hrabě přišel na obvyklý odpolední čaj, což bylo jeho výsadou před všemi ctiteli. Tanečnice ho přece při­ jala na jeho důtklivé naléhání, že s ní chce'něco důleži­ tého sděliti. Zval ji na večeři, kterou toho dne pořádal několika, svým přátelům. Gaby odřekla a uvedla rovnou, že je jinak zadána. Lasocki prosil, naléhal, ale marně. Když bylo po představení, poděkovala se Gaby ně­ kolikrát obecenstvu, ale pak se již vyvolat nedala. Byla v tom ohledu dost skoupá a stupňovala tím jen nadšení obecenstva pro sebe. Ve své šatně dala se svléci, umýt teplou a osvěžit studenou vodou, a oblékla pak jednoduchou, ale velmi vkusnou toaletu. Když vyšla ze šatny, spatřila Charlotu s mladým, krásným mužem ohnivých zraků, tmavé pleti a černých vlasů. Byl krásně rostlý, dosti rozložitý, ale přec jen štíhlý •— bylo to mládí, svěžest, pružnost a ve zraku nadšení. Byl to Albert, jemuž první setkání s mi­ lovanou bytostí dodávalo ke všem jeho přirozeným vlastnostem těla a ducha tolik strhujícího nadšení, že mu i krásná tanečnice na první pohled podlehla. Netu­ šila, že Albert je do ní zamilován, a proto jako květina ke slunci, abychom to řekli obrazně, obrátila k němu naplno nejen svou tvář, ale celou svou roztomilost, s ja­ kou žena jeviště působí na ty, kteří jsou zamilováni do představitelů tohoto světa. »Ach, pan Albert, dobře-li předpokládám,* řekla s rozkošným úsměvem a podala mladému muži ruku. »Těší mne opravdu, že jste mé pozvání přijal. Charloto, máš výborný vkus. Ale pojďme k autu, ať se zbytečně nezdržujeme. Zajisté mi, pane Alberte, podáte rámě!« romluvila to vše s takovou samozřejmou lehkostí ušila, jali tato prostá slova obvyklé zdvořilosti různě působila na Alberta a jeho milenku. Albert se cítil unášen jako v oblacích,, neboí hlas,

S

51

pohyby, ttemSvy krásné taneínfce znííly mu Jako hudba nebes. Zato Charlota byla toutéž hudbou drcena. Nepoddávala se však, neboť si byla vědoma, že tomu sama chtěla, že zamýšlela velkým svým utrpením vykoupiti si lásku velikou a trvalou. Obětavost ženy pro lásku nezná mezí a Charlota byla z těch žen, které jsou do­ kladem citů, o nichž mužské srdce zpravidla nemá aai tušení. Na Gaby Deslys působil jižní temperament Albertův Jako něco nového, dosud nepoznaného. Mladý muž byl výbojný, aniž se tak tvářil a strhoval tanečnici nejen tó­ nem svého hlasu, ale i obsahem svých pohotových od­ povědí. Z jeho řečí a poliledů poznávala jakousi obdobu hraběte Lasockého, ale forma a jakoby i obsah byl do­ cela iiný. Cítila se zřejmě nadšena mladým studentem a ve své prosté mysli vysvětlovala si to sympatií, již k němu chová pro Charlotu. Jako by se koupala v pohádkové živé vodě, tak J připadala společnost studentova. Skvěle osvětlenými místnostmi nádherného restau­ rantu nesla se po boku Albertově jako královna. Hlavy všech hostí otáčely se po ní a u všech stolů nastalo šeptání o tom, s kým se to slavná tanečnice vede. Někte­ ří tvrdili to, druzí ono, nikdo nic určitého nevěděl, a tak se usjednotili na tom, že je to nějaký cizinec neznámého jména, rodu a postavení — že je to nějaká rozmarnost Gaby Deslys. Vrchním sklepníkem byli uvedeni do rozkošně vyčalouněného pokoje, v němž bylo vkusně prostřeno pro tři osoby. Večeře byla znamenitá a Albert- počínal si tak, jako by náleželo k jeho denním zvykům, večeřet s diva­ delními hvězdami. Nejen že nepřišel ani na chvíli do rozpaků, ale stal se za chvíli zřejmě pánem situace a bavil obě ženy způsobem dokonalým. Co se jí dosud ne­ stalo, uskutečnilo se za této večeře. Gaby mohla na mladém muži v pravém slova smyslu nechat oči a také S2

Charlota podlehla kouzlu okolí, sfcvéié večeře, výbor­ né ho společníka a konec konců i vína. Gaby si opravdu nemohla vzpomenouti, že by kdy byla prožila večer tak pěkný. Vysvětlovala si to tím, že má srdce uspokojené dobrým činem, jejž mladým lidem prokazovala. Sedíc vedle Alberta ani nezpozoro­ vala, že není ta, která dává a poskytuje, nýbrž že plnými doušky ssaje cosi neznámého a tak sladce unášejícího z blízkostí tohoto mladého muže. Cítila, jak ji jeho oči spaluji, zadívala se na jeho rty krásným knírkem zdo­ bené a zazdálo se jí, že jsou stvořeny k líDání. Byly asi dvě hodiny po půlnoci, když Gaby pod­ strčila Charlotě peněženku se žádostí, aby 1vyrovnala účet. Charlota opustila separé. Gaby zahleděla se na studenta jako ve snách % její pohled po prvé poněkud zmátl Alberta. Hned se však vzmužil a poslušen svého temperamentu přešel k útoku, řka: »ProČ si se mnou hrajete, madam?* Zuby mu za­ svítily, jak se jimi zahryzl do svého horního rtu a v očích mu zaplálo. »Já Si s vámi nehraji, hezký hochu,* odpověděla Gaby a aniž si toho byla dobře sama vědoma, vzala ho polonahými pažemi kolem krku. Vůní jejího těla zmámen neodolal Albert déle a se­ vřel ji do náruče celou silou svého junáckého těla, prudce ji líbaje na rty a krásné hrdlo. A zase se vrátil k jejím višňovým rtům a líbal a líb a l---------- Tanečnice byla těmito polibky jako proměněná. Do celého jejího těla vlil se nepoznaný dosud žár; umdlena polibky a pevným objetím, čehož obého dosud nepo­ znala, stačila jen vydechnout: »Líbej mne j e š t ě « Albert se nedal pobízet; po měsíce tajená láska jako by se chtěla jedním proudem přelít do bytosti, pro niž vlastně od určité doby jen žil, pudila ho k dalším polib­ kům a ty, aniž on to věděl, dopadaly jako déšf na žízni­ vou půdu.

53

Gafóy se v Jeho náručí zachvívala a v kraťoučké pře­ stávce dvou přívalů polibků zašeptla: »Víš, že jsi první, kdo mne líbe?« Albert odpověděl: »A víš ty, že jsi vlastně má jediná láska od tří měsíců?« A znovu jal se ji líbati na oči, na tváře a hrdlo. Gaby ho vzala za ruce a přitiskla je k rozbouřeným ňadrům. »Poroučej, jsem ochotna následovat tě, kam budeš chtít. Jsem ochotna učinit vše, co budeš chtít, jen mne líbej a miluj. Jsem tvá, zcela tvá, dám ti vše, co mám.« Ačkoliv byl Albert tak stržen jako Gaby, ačkoliv byl omámen nenadálým a nečekaným úspěphem, přec jako pravý dobyvatel žen zachoval si stále aspoň část roz­ vahy a ta mu vnukla myšlenku, kterou ihned horkým dechem zašeptal rozkošné své milence do ucha. »Pojd, odjedem někam k moři, kde v malém, tichém domku prožijeme nejrozkošnější chvíli, jimiž Bůh obla­ žuje dva lidi, kteří se milují.« Vtom pohnula se pozvolna klika u dveří a milenci se od sebe odtrhli. Charlota vešla a nebyla by musila ani vidět rozohněné oči a rozpálené tváře a byla by uhádla, že obětí svou zachránila sice život svého milého, ale ztratila jeho lásku. »Snad jen na čas,« řekla si ve své obětavé lásce. Sevřela rty, vykonala klidně přípravy k odjezdu a za půl hodiny odjela se svou velitelkou automobilem domů. Albert rozloučil se s Gaby vřelým políbením niky. Druhého dne, když se tanečnice ke dvanácté hodině probudila, bylo jí hlášeno, že hrabě Lasocki čeká již půl hodiny na to, aby ho přijala. Gaby vešla v rozkošném ranním úboru do salonu, ftíkala si, že snad v celém svém jednání nepočíná si správně, ale rozhodně nechtěla být zbabělá a nechtěla se přetvařovat vůči tomu, o němž věděla, že ji miluje

54

a který pro ni přinesl tolik obětí, že -hraničily až na Jeho vlastní zkázu. .Podle vzezření uhodla Gaby, že hrabě má o vče­ rejšku nějaké zprávy. Nebylo to nic divného, neboť re­ staurant, v němž večeřela a okolnosti, za jakých přišla na toto tržiště života, vylučovaly jakoukoliv tajnost. Hrabě promluviv několik slov úvodem, přešel hned k vlastnímu tématu. Ale činil to vše podle své přiroze­ nosti tak krotce, tak nevášnivě, tak ušlechtile, že Gaby srovnávajíc temperament studentův a tohoto milovníka znovu se přesvědčila, že tento muž při veškeré dobrotě své povahy nemohl by býti předmětem její lásky. Kdyby aspoň způsobil nyní nějakou scénu. Kdyby se aspoň nějak rozhodnul, kdyby třeba běsnil. Ale místo toho všeho zaslechla Gaby slova, která, jsouce výrazem úžasné víry, ji překvapovala, ale nesírhovala. Hrabé pravil: »Zdá se, že mé štěstí, že splnění mých snů hrou osudu se oddálilo. Nevím nic určitého, nesna­ žím se to vědět; okolnost, že jste zamítla večeřet se mnou a večeřela sama s jakýmsi mladým mužem, je sama o sobě dost výmluvná. Počkám, děj se co děj, a nezměním svého poměru k vám, byť byste i z Paříže zmizela kamkoliv.« Gaby Deslys se zachvěla. Hrabě jí bezděky připo­ mněl, k čemu ji student včera přemlouval. V tu chvíli byla si vědoma, že zavolá-li student ještě jednou, půjde s ním kamkoliv. Pod dojmem slov hraběte pravila pak: »Snad nechcete prorokovat nějaké změny v mém životě? Pro všechen případ vám připomínám, pane hra­ bě, že trvám na přesném plnění smlouvy, již jsme spolu uzavřeli, když jste se ke mně tak velkomyslně zacho­ val. Snad vám dobré dobrým neodplácím, ale zneužívat vaší laskavosti, dobroty a náklonnosti vůči mně, ne­ chci. Myslete si o mne cokoliv, ale nepokládejte mne za vypočítavou. Byl jste mně vždy milým společníkem a budete jím nadále, kdykoliv, se setkáme.* 55

Hrabě uhodl, kolik uhodilo a odešel sklíčen v duši, ale neotřesen ve své lásce. Tak osud hraje se srdci lidskými; rozdvojuje ta, která by podle všech poznatků rozumových k sobě nej­ lépe se hodila a spojuje taková, jichž dráhy se bezděky stýkají ve svazek delší nebo kratší, aby vznikla vese­ lohra, komedie nebo drama, jímž se pak lidé více či méně podivují. XII. Byly krásné slunné dni, jaké se dostavují velmi ča­ sto koncem ledna. Gaby oznámila řéditeiství varieté, k velkému zděšení ředitele, že v únoru vystupovat ne­ bude. Veškeré naléhání a prosby byly marné. Gaby na­ psala krátký dopis na rozloučenou hraběti Lasockému a druhý dopis Charlotě, ve kterém ji prosila za odpu­ štění a na svou omluvu dodávala, že jinak jednat ne­ mohla. Večerním rychlíkem odjela do Nicy, vyjednavši si již dříve v Paříži nájem roztomilého domku na mysu Ferratu, uzounkém to poloostrově nedaleko Nicy, vybí­ hajícího daleko do moře a pečlivýma rukama přemě­ něného v jedinou rozkošnou zahradu. Nebylo snad možno mistrněji, významněji a účel­ něji voliti prostředí, do kterého se tito dva mladí lidé uchýlili se svou prudkou láskou. Příroda na tomto již­ ním prostředí Francie dává dosti dešíů a hojně slunce, vysoké alpské hory chrání pobřeží pred mrazivými větry a tak roste zde vše do divukrásných květú a rozměrů vše očekávání překonávajících. Ač blízko města, které právě v únoru blížilo se k vrcholu sezóny, ač nedaleko města, které svou slave­ nou hernou vábilo sem hráče o štěstí z celého světa, oba mladí milenci žili na poloostrov fe jako v zapome­ nutí od všeho světa. Tisíce květú bylo v zahradách kol nich a v jejich srdcích nejkrásnější květ — láska!

56

Albert byl milenec stejně prudký jako obratný a dovedl tuto ženu postupně zasvětit do nejrozmanitěj­ ších projevů lásky. A Gaby, sta vši se v jeho náručí celou ženou, od­ dávala se mu s celou prudkostí a ryzostí první lásky. Jejich útulná ložnice, lavičky v zahradě a loďka, na které si vyjížděli za klidného večera při měsíčním svitu, mohly by vyprávět o mladé lásce, které pod teplým jarním sluncem dařilo se jako všem okolním květům. Tak plynuly dni, jež nikdo z nich Nepočítal. Ale snad bylo té lásky přec jen příliš mnoho, snad kdyby bylo možno s tímto citem, převzácným jako.nejdražší koření, hospodařit s rozumem, vydržel by na dobu delší. Ale rozum a láska, kdo kdy viděl pohromadě toto spře­ žení, zejména u lidí mladých, u lidí, kteří prosti všech starostí, veškeré práce, v pravém slova smyslu opá­ jeli se ze zdroje, o němž mysleli, že je nevyčerpatelný. P rávě rozseta mezi hloží a kamení všedního života a takto tento život oblažujíc, vydrží láska jako věrná průvodkyně do skonání. Život slastný, bez starosti, práce a námahy, není na dlouho radostí a rozkoší. To pocítili i naši mladí lidé. Byli vyčerpáni láskou, bylo třeba zdroj její osvěžit. Ale jak? Druh druhovi dal, co měl :nejsvěžejšího,. své mládí a nadobyčej mnoho roz­ koše. Teď byli na dně poháru. Obapolný styk nestačil ani v tomto případě na nové jeho naplnění. Neuvědomili si toho ve své nezkušenosti, ale jakýsi pocit zklamání .vkrádal se do jejich#duší, přes to, že se mu bránili. Jejich zahrada nezdála se jim již být tak krásná, lavičky, které .vyslechly steré vzdechy a přísahy lásky, již ne­ vábily a loďka marně se houpala na vlnách, očekávajíc příchodu obou mladých lidí, aby je vyvezla na moře a byla tam houpavým ložem jejich lásky. A mezitím, co Albert a Gaby se jaksi neradi pro­ bouzeli ke skutečnému životu, trpěla v Paříži Charlota neznámým osudem svého milence. Věděla, že je někde ve světě s její yelitelkou, ale nic víc. A nepřála si nic &

Gahy Deslys.

57

,víc vSdět, nebof i tak klesala pod tíží zkoušky, jiZ si uložila. Vždyť sama téměř vložila Alberta do objetí své velitelky. V největším svém zoufalství si říkala: Bývala bych tomu mohla zabrániti? Snad by se to bylo stalo za půl roku, snad za rok — či snad by se to nebylo stalo vůbec? Ale byl by býval v té době můj? Nebyl by pro mne stejně ztracen a snad na věky, kdyby se byl dal strhnouti k tomu, čím vyhrožoval? Bylo to zvláštní odhodlání této dívky, byla to zvláštní srdnatost, velkolepá oběť, jaké tak mnohé ženy podstupují pro vyvoleného svého srdce, aniž se svět o tom dovídá. Snad ještě uvidíme a uslyšíme, jak osud, tento mo­ loch obětí, přijal obětavost Charlotinu. Hrabě Lasocki přijal odjezd Qaby Deslys na podiv ,velmi statečně, ale zato byl ve svém nitru trojnásob zdeptán. Chodil jak bez duše a bylo potřebí mimořád­ ného napětí vůle, aby jeho okolí nezpozorovalo, jak je zničen. Miloval tanečnici opravdově a teď po jejím útěku přes to, že tušil, co prožívá s mladým studentem, jeho láska neochabla ani o stín. Gaby Deslys stala se mu určením života a při jeho povaze tím jaksi tíživější, že nedovedl jako někteří milenci svou velkou lásku vy­ stupňovat rychlou smrtí. Žil nadějí v návrat své lásky a chodil občas do rozkošného pařížského bytu krásné tanečnice, kde ustanovil Charlotu správkyní, dav roz­ pustit ostatní služebnictvo s bohatým odbytným. Jednoho odpoledne zdržel sc déle v salonu Gaby Deslys. Bezděká sdílnost dvou lidí stejnou trýzní sti­ žených poučila ho o utrpení Charlotině. Poznal tak no­ vý odstín lásky, ba vlastně novou jeho formu, a pojal k mladé dívce, k níž se nechoval jako k pouhé slu­ žebné, velikou úctu. Odcházeje, stiskl jí srdečně ruku a řekl: »Můžeme si podat ruce, neseme každý jiné břímě. Ale mám za to, že nás stejně tlačí k zemi. Přeji vám, aby vaše naděje vydržela až do konce, který by vás odměnil za vše, čím nyní trpíte.*

85

»Pů]du do Monte Carla,« ohlásila Gaby Deslys Albertovi po snídani k jedenácté hodině, jednoho dne ve čtvrtém týdnu jejich společného pobytu v rozkošné vilce na mysu Ferratu. »Snad tam nechceš hledat štěstí?« poznamenal Al­ bert jejím náhlým rozhodnutím překvapený. »Jak to myslíš? V herně nebo mezi lidmi?« opáčila Gaby, cítíc se poznámkou poněkud dotčena. Stávalo se to poslední dobou častěji: Jako by ovzduší, jež mi­ lenci spolu dýchali, bylo naplněno nějakým svárlivým plynem. Brzo ten, brzo onen cítil se dotčen nějakou poznámkou, pro kterou docházelo k přestřelce; tato sice po chvíli končila smírem a objímáním, ale přes to, jako by se již nezakalené nebe nad jejich láskou neklenulo. Gaby Deslys nevyzvala ani Alberta, aby ji dopro­ vodil, ač původně měla v úmyslu tak učiniti. Jeho po­ známka ji opravdu ranila a odjela sama. Její objevení v nádherném parku v Monte Carlu a pak v herně působilo pravou sensaci. Proslýchalo se sice hned po jejím příjezdu, že Gaby Deslys se usa­ dila na sezónu na azurovém pobřeží. Též noviny při/íesly tuto zprávu, ale když ji nikdo neviděl ani v Nice, ani kdekoliv jinde, mělo se za to, že to byl trik lá­ zeňské správy toho kterého místa, aby si udělala re­ klamu. Krásnou tanečnici nebylo možno nikde viděti, neboí déle jak tři týdny trávila jako v klášteře ve vile na mysu Ferratu a do knihy cizinců zapsala se svým dřívějším jménem Marie Navrátilová. »Gaby Deslys — Gaby Deslys,« letělo od úst k ústům v parku, hernách a nádherných sálech kasina v Monte Carlu. Nastala sháňka po ní. Ani ne za hodinu doptá­ vala se redakce velkého deníku v Nice správy kasina v Monte Carlu, zakládá-li se na pravdě zvěst, že Gaby Deslys zítřkem počínajíc bude v divadelním sále ka­ sina vystupovat. Zpráva toho druhu dostala se před čtvrt hodinou do Nicy, a redakce by ráda ve .večerním svém vydání

59

přinesla přesnou zprávu. Ředitelství zábavního podniku bylo redakci vděčno za vnuknutí, odpovědělo, že za čtvrt hodiny podá nejpiesuějši zprávu a poslalo hned své nejobratnější lidi, aby uaby našli a oznámili to ihned řediteli. Gaby seděla v oddělené herně, kam pouhé vstupné činí 20 franků a lhostejně sázela stoíratik za stofrankem. Prohrávala stále. Jakýs šedivý slarý pán jí po šesté prohře pravil, zřejmě unesen její kráso:!: »Máte asi, madame, štěstí v lásce!« »V lásce?« opakovala si Gaby potichma s podive­ ním. Takové je lidské srdce, že na dobré chvíle rychle zapomíná. Vtom p řisto u p il k e Gaby slu h a v liv r e ji a n a z la té m is c e jí p o d a l dcrpis. To ř e d ite l k a sin a v n e ju c tiv ě jš íc h V ětá ch ji p rosil o k r á tk o u

ro z m lu v u .

Když tanečnice vstávala, poprosil ji starý pán, aby mu poradila číslo, na které má vsadit. Gaby inu řekla, on na ně položil pět tisíc franků a vtom již se hlásilo, že kulička ruletová si právě toto číslo oblíbila. Starý pán inkasoval 25 tisíc. Ředitel kasina s mnoha prosbami za prominutí po­ žádal Gaby o Mdenní pohostinou hru a nabídl jí Sumu za to přímo závratnou. Vypočítal si ovšem, že ztrojná­ so b ili vstupné, vydělá za tu dobu sám též tolik, počí­ taje na zvuk jména krásné tanečnice a na překvapení, jež náhlým jejím objevením vyvolá. Gaby souhlasila. Potřebovala jiný vzduch,, nové okolí. Smlouva byla podáním ruky zpečetěna, v kance­ láři kasina ihned napsána a současně se telefonovalo do Nicy o překvapující události. Oba večerníky v Nice vyšly s překvapující zprávou, na kasinu v Monte Carlu objevily se obrovské plakáty, zprávou o vystoupení pa­ řížské tanečnice byli vzrušeni i hráči u roulety, které jinak njc nerozrušilo, leč to, kam se rozběhnutá kulička zatoulala. Ředitel takového zábavního varieté musí mít čich 6a

po atrakcích jako honící pes. Ředitel v Monte Carlu byl pravým mužem na pravém miste. Nezklamal se ve svých výpočtech. Hned v prvé dva dny měl divadlo vyprodáno na celý týden a při tom řada lidí provozo­ vala divoké překupnictví s lístky. Celá cizinecká' ko­ lonie v Monte Carlu se hnala za slavnou Deslys a Nica zůstávala v záloze na druhý týden. Do života milenců na iqysu Ferratu přinesly vari­ etní hry Gabiny rovněž jisté osvěžení, ač se nedalo již zapírat, že oba mladí lidé studnici své lásky vyčerpali na dno. Toto milování bez míry způsobilo, že Gaby začínala 11a lásku hledět trochu jinak. V prvních třccll týdnech ji vzrušovala a ona chtěla* vzrušení i nadále. Cítíc je slabé, začínala obviňovat svého studenta a neuvědomila si, že oba přebrali. Albert začal pak ve své mysli obviňovat Gaby z nevděčnosti. Říkal si, že musí přec vědět, jak jí obě­ toval svou lásku, své mládí, své nadšení a jak ona mu splácí nevděkem. Jakmile do lásky přichází mudrování, vážení a mě­ ření, bývá veta po velkém citu. To, co vypadalo, že může hory přenášet, objeví se až příliš lidské. Chyba fcývá ovšem nikoliv v citu samotném, ale v lidech, kteří příliš zamilováni neuvažují s počátku vůbec a pak zase příliš mnoho. Je pravda, že strhující láska zná jenom vrch a dol, a že láska vytrvalá má osudem přé^ depsanou tak zvanou střední cestu a nanejvýš nepatrné úchylky od .ní. Oba mladí lidé byli tělesně vyčerpáni a jsouce ne­ dočkaví, domnívali se, že jejich duše se též navzájem vyčerpaly. Albert při své prudké povaze Jihofrancouze nebyl naladěn k trpělivému očekávání a Gaby ve svém probuzeném ženství a v prudkosti svého způsobu ži­ vota nedovedla ani pochopiti, že čas, tento veliký lékař všech nedostatků, dovede vyrovnat i to, co jí samé ,v poměru k Albertovi nedostačovalo. 6!

A než se kdo nadál, objevil se v Monte Carlu Arabi! Lasocki. Z pařížských novin dověděl se o pobytu své milované a bez rozpaků se za ní rozejel. Přeplativ, téměř desateronásobně vstupenku do Ka­ sina, viděl již třetího večera, co Qaby v Monte Carlu jako host vystupovala, svou milovanou na jevišti. Ještč týž večer se v zákulisí k ní přihlásil, aby jí složil svou poklonu a byl k vlastnímu svému překvapení přijat ne­ obyčejně milostivě. Gaby cítila, že po prudké vášni by jí tato oddaná láska mohla dáti něco nového. Bylo tomu asi tak, jako když člověk po ustavičném prodlévání v nádherné za­ hradě plné nejrozmanitějších květů vydechujících nejdráždivější vůně, octne se v prostém lese; tu jeho vůně působí na přesyceného nově a osvěžuje ho. Již den nato přijala Gaby nabídku hraběte, aby se přestěhovala do nádherného bytu jednoho z největších hotelů v Monte Carlu, postaveného v tichém zákoutí / . daleko od moře. (■ Albert byl zdrcen, vida se odhozena jako divadelní kytice, kterou si večer slavená herečka tiskne k hrudi a již druhého dne káže odhoditi, aby měla místo pro nové. Ale takový je život lidí u divadla; žijí vzruše­ něji, mají hlubší dojmy, ale potřebují jich více, aby ná­ sledující byly s to překonati ty, které byly předtím a pů­ sobit takto nově. Albert vzplanuv, neměl kdy uvážit, že bude jako svíce postavená do průvanu, že rychle dohoří.-1Byl příliš sebevědomý, aby dal najevo své utrpení. Opustil vilu na břehu moře týž den, kdy se jeho nevěrná láska přestěhovala. Neštěstí jedněch bývá často štěstím druhých a tak toutéž noční dobou, kdy vlak odvážel Alberta od Stře­ dozemního moře, byl hrabě Lasocki šíasten, objímaje a líbaje Qaby Deslys. Co přišlo potom, vyvrcholilo slastný, jeho p o ž ite k ... 62

XIII.

Albert, vrátiv se do Paříže, vyhledal svůj prostý byt v Latinské čtvrti. Jakým objevem byla pro něho tato prostě zařízená světnička, jaké uklidnění dýchalo naň z jejích čtyř stěn, když po tolik neděl žil jen. v samém přepychu. A hle, tu na krbu objevil krabičku se šitím Charlotiným. Z ní brávala ta věrná duše jehlu a nit, aby mu buď přišila knoflík, ne^o vyspravila něco na prádle. Podepřel si hlavu nad krabičkou a vzpomí­ nal na Charlotu. A jako by mu tato krabička otvírala nový pohled na věrnou dívku. »Mám ji vyhledat?« ptal se sám sebe. Cítil, že v, je­ jích očích nebude považován za ztraceného syna, který se vrátil. A ponenáhlu si uvědomoval, že to byla vlastně Charlota, která se obětovala, aby mu znemožnila šílený čin pro tanečnici. »2iji, žiji, a to zásluhou své Charloty,« opakoval si několikrát. »A jsem vůbec hoden předstoupit před ni?« ptal se sám sebe, odhodlán ji vyhledat. »Ano, za její oběť musím se ji poklonit, nejen po pás, jak Rusové říkají, ale obejmout její kolena a po­ prosit za odpuštění,« pravil si, blíže se někdejšímu roz­ košnému sídlu Gaby Deslys, které Charlotta dosud spravovala z nařízení hraběte Lasockého. Když zazvonil, zřejmě rozpačitě očekávaje, kdo mu přijde otevříti, stála před ním najednou Charlota a než se nadál, padla mu kolem krku. Z očí mu vyčetla vše a co nevyčetla, to si jako pravá žena domyslila. A Albert ji po chvíli nato zlíbal, splynuv s ní potom ,y rozkošném objetí, jakého již dávno n e z a ž il----------Tak oba mladí milenci se zase našli, dík velké obětavosti ženině a začali jednu z nejkrásnějších kapi­ tol svého života v lásce očištěné utrpením. Ne tak dobře se dařilo hraběti Lasockému. Také on se spaloval v náruči krásné tanečnice a holdoval podle iejího přáni dnešku, nemysle na zítřek. Pokusil se sice 63

několikrát podle své povaiiy uvést jejich společný žiyot na klidnější koleje, ale Gaby dala se příliš unášeti svou rozechvělou nestálosti a chtivostí a Lasocki, obá­ vaje se, že by ji ztratil, povoloval víc, než bylo moudré, aby ženu tu si na delší dobu zachoval. Velké úspěchy, kterých Gaby docílila v kasinu y Monte Carlu, byly důvodem, že své pohostinské hry prodloužila již po druhé. A v této době začal ji obletovat velmi vytrvale onen starý pán, který vyhrál 2^.000 fran­ ků, vsadiv na číslo, které mu Gaby udala, když odchá­ zela z herny k rozmluvě s ředitelem. Byl to nějaký španělský niarkýz a Gaby se o něho s počátku nijak nezajímala. Když se však blížila sezóna v Monte Carlu ke konci a španělský markýz neustával naléhat a zval Gaby na krátký pobyt v Ženevě, odhodlala se k tomu, tato kdysi ve svých citech prostá žena. Odhodila Lasockého, syta jeho důvěřivé lásky a zvědava 11a starého pána, který při svých šedinách byl postavy velmi statné a dělal celým svým zevnějškem čest íodu, jehož byl jj representantem. Pozvání markýzovo tanečnici lákalo í o to víc, že jí sliboval pobyt v Ženevě jako přechod í k dalšímu pobytu ve slavných mořských lázních y, Biarritz i. . . Gaby Deslys aniž si uvědomila, skiouzla nebo klesla na úroveň těch, o nichž se říká, že je život zkazil. í Úspěchy na jevišti byly jí všední, úspěchy y lásce |s muži zamilovanými začínaly ji nudit. Chtěla zkusit něco z toho, o čem dříve slýchala. A podle svého řádu jako divadelní hvězda prvni velikosti, sáhla zcela chtivě po markýzi, aniž ovšem on si toho byl vědom. XIV. V Ženevě, této malé Paříži, Gaby Deslys vytržena Z hlučného a bujného života na francouzské Rivieře, poznala za několik dní, že potřebuje oddechu pro své nervy. Prožila toho přec jen příliš mnoho za necelé tři 64

*

měsíce, žila jaksi příliš rychle a tichá vilová čtvrt že­ nevská, jakož i výlety do hor, a konečně i společnost starého pána, dokonalého kavalíra, přinášely jí rychlé osvěžení. Zalíbilo se jí v tomto obnovování sil tak důkladně, že markýz se stával zřejmě netrpělivým, ale drobné potyčky, které měl s Gaby, považoval za zvláštní koření života, které Gaby vynalezla, aby nakonec velká po­ choutka chutnala tím zvláštněji. Markýz nebyl totiž zvyklý na to, aby ženy odolá­ valy jak jeho zjevu, tak jeho kavalírství. Ale v tomto pří­ padě přišel jaksi na novinku. Týden ho to bavilo, čtrnáct dní ho to zajímalo, ale pak si musel leckdy přiznat, že přichází vůči své spanilé ctitelce poněkud z rovnováhy. Najednou na velkolepém výletě do hor, kde pro sněhovou vánici bylo nutno dva dny se zdržet, než lanová dráha byla opět uvolněna, rozhodl se markýz k ráznému činu. »Ale, pane markýzi,« řekla mu s roztomilým úsmě­ vem Gaby, podávajíc mu na dobrou noc ruku k políbení, »zde v horách mezi věčným sněhem a ledem se lásce ne­ daří. Bylo by nebezpečno, vystavovat ji mrazivému ,větru.« »Madam, španělská ohnivost a francouzská dokona­ lost dovedou přec přemoci nástrahy přírody,« útočil dále markýz. 1 »Pane markýzi, přesvědčím se o pravdivosti vašich slov, ale někdy jindy,« zasmála se Gaby a odešla do svého pokoje. »Caramba,« zaklel si markýz zcela po prostém způ­ sobu španělském, ale to bylo také jediné, co mohl udě­ lat. Cítil, že tato rozkošná mladá ďáblice mu přiložila pevně uzdu, a to mu bylo v situaci, jako dnešní, sice velmi nepříjemné, ale jinak ho to lákalo svou novostí, jelikož až dosud se setkával se ženami, které mohly být obrazem nádob velice křehkých. A když pak v Zenevě své štěstí opět zkoušel, odpo­ věděla mu krásná společnice, rozkošně se usmívajíc: „9

Qaby Deslys^

»Ale, pane markýzi. v zemi všech svobod popřejte i mně svobodu volby místa pro naši lásku.« Tak se mu vymykala stále a stále a kde nestačil žert a vtip, tam se mračila, a kde nestačilo i to, tam dupala nožkou, až statečný potomek rodu, který snad úspěšně v dobách dávných pobíjel divoké Maury, stál před touto ženou ochočen jak jehně. Sjezdili spolu půl Švýcarska, vracejíce se vždy do Ženevy za několik dní, markýz pln naděje, že snad již bude vyslyšen, Gaby pak nadšena jak krásami hor tak i napětím, v němž dovedla udržet muže, který v po­ čátku jich známosti se neprozřetelně pochlubil svými úspěchy u žen, poukazuje při tom s chloubou na své še­ diny. Tanečnice, ač sama přiznávala krutost své hry, nemohla si odepříti pokračovat v ní. Dělalo jí to tak do­ bře, jako dříve její vášnivé hýření silami jejího mládí. Markýz, tento španělský světák, v Madridě a ve světo­ známých španělských lázních v San Sebastian jako ne­ odolatelný dobyvatel žen známý, hrál ted úlohu o to směšnější, že Gaby pro zpestření počínala příliš okatě koketovat s mužským světem, jako by si uložila přivést svého světem jí přisuzovaného milence úplně z rovno­ váhy. Vysoká škola zkušeností, již markýz se domníval míti, ukázala se pouhou obecnou školou vůči nevypočítatelnosti tanečnice; na ní mohl markýz, tento domýšlivý znalec žen, se přesvědčit, co příroda a společnost dove­ dou do ženského srdce vložit, spojí-li se v rozmarnosti dokonalé a vzroste-li símě takové v pařeništi, Jakým je svět zhýralců. Gaby Deslys byla dlouhá ženou čistého srdce a čistých smyslů; ale jako kámen na břehu moř­ ském je stálými vlnami přílivů a odlivů obrušován, až se aspoň formou podobá kamenům ostatním. Je-li zvlášť tvrdý, trvá to obrušování u něho déle a trvalo také u Gaby. Má-li zvláštní svůj karakter, je-li protkán na př. silnými žilkami křemene, zachovává si svůj zvláštní ráz, ale obrušuje se. Tak si připadala Gaby sama sobě, vzpomínajíc chvi66

lek* prožitých na břehu moře u mysu Fezzatu s Alber­ tem a zpytujíc na pohovce svého budoiru své svědomí, nedbajíc přítomnosti markýzovy, který se opájel jejím negližé. Vzpomínala, jak s Albertem se podivovali obrou­ šeným, uhlazeným oblázkům, které na břehu vlnami po­ hazovány, vyluzovaly zvláštní melodii, troucje se druh o druha. Uvědomovala si, jak ji proud života konec konců také uchvátil, ale umiňovala si, že přes to i na­ dále nepodlehne každé vlně, která se po ní rozežene. »Nač myslíte, Gaby,« přerušil delší mlčení markýz. »Na moře,« řekla Gaby rovnou, ač, jak víme, nepo­ věděla pravdu celou. »Toužíte-li po něm, rozjedeme se do Biarritze hned, af jsme třeba první. Co na tom.« »0 tom se dá, markýzi, přemýšlet. Beztoho márn již těch ledovců dost.« »A proto je spalujete svýma žhavýma očima,« pro­ nesl markýz opatrnou narážku na koketerii Gabinu, která dosahovala rozměrů povážlivých, ač bylí* jen výrazem počínající nudy u tanečnice. »Zdá se, že pan markýz příliš odvykl těžšímu ví­ tězství,* schladila Gaby svého karatele. »Nezapírám, že tvrz tak pévnou neobléhali ani moji předkové, pokud pamět našeho rodu sahá, ale liouževna- tosti našeho rodu zastat nemíním,« dodal s pravou špa­ nělskou vychloubačností. »Nu, milý markýzi, přičiním se, abyste byl oprav­ dovou chloubou svého rodokmenu a v nedostatku dobro­ družných výprav chci svou tvrz vůči vašim nájezdům chránit co nejdčle.« Tu si náš statečný bojovník proti ctnosti žen uvědo­ mil, že si zaharcoval způsobem nepravým a dal se do zcela zbabělého vyjednávání. Hladil tanečnici, vymýšlel nejpodivuhcdnější Iichůtky, sliboval, líbal předloktí, ale jakmile se odvážil o něco dál, pleskla ho Gaby přes ruku, zahalila se až po bradu

do přehozu a po chvíli vypustila markýze z budoiru s rozkazem, aby šel studovat jízdní řád. To se mu stalo několikrát a název jízdní řád, stá­ val se již posměšnou poznámkou. Tentokrát markýz opravdu odešel do Cookovy kan­ celáře a dal si tam sestavit jízdní řád přes Marseille do Biarritze. Volil úmyslně tuto cestu, aby se vyhnul Paříži. Při večeři vytasil se pak s cestovním plánem a byl pře­ kvapen, když mu Gaby klidně řekla: »Tak zítra pojedem!« Ač tak náhlého rozhodnutí nečekal, nezbylo markýzi nic jiného, než souhlasit a tak oba druhého dne nastou­ pili cestu. Zdrželi se několik dní v Marseille, kde velmi čilý přístavní ruch tohoto města tanečnici ku podivu zajímal. Když se chystali nastoupit další cestu, překvapila Gaby markýze netušenou žádostí, aby odbočili cestou do Lourd. Markýz pokusil se tento rozmar tanečnici vymluvit, řka: »Vždyť nepotřebujete ještě dělat pokání.® »Kdoví« — odpověděla mu Gaby hbitě, »není-ll to vlastně jediný a největší hřích mého života, že prornariíuji čas s vámi, pane markýzi.« Rána seděla, ale přesto, odvážil se markýz ještě k jedné poznámce: »Panna Maria lurdská je velmi shovívavá a jistě vátn tento hřích odpustí, a odpustila by vám možná ještě v ě tš í .« »Ale jestli by odpustila vám, pane markýzi, tento ještě větší hřích? Vždyť vy Španělové se stále vychlou­ báte jako ochránci žen a kde jen můžete, tak je ol tipu­ jete, nebo se aspoň pokoušíte oloupit o jejich jediný po­ klade Markýz dal si po této odpovědi již pokoj a zařídil se podle vysloveného přání.

63

Po krátké zastávce v Jmenovaném poutním místS dojeli do Biarritze. Byli mezi prvními hosty, což markýze velmi uspokojovalo, ale přesto dožil se i tam nepří­ jemného zklamání, kterého naprosto neočekával. \

XV. Biarritze je velmi příjemné lázeiíské město na začát­ ku sezóny jako každé dobré velké lázně, pokud nejsou přecpány lázeňskými hosty. Proto si m arkýz zvolil toto místo a byl povděčen své přítelkyni, že netrvala na tom, aby tam prožili hlavní sezónu. Ale takových vybíravých hostí mají každé lázně několik a není proto začátek se­ zóny nijak mrtvý. To markýz předpokládal, ale neoče­ kával, že se v Biarritzi setká se svým dávným přítelem lordem Alenbym, který se vracel z velké indické cesty a rozhodl se použít Biarritze jako posledního místa odpo­ činku, než se vrátí do Anglie. Lord Alenby byl ve všem všudy typický Angličan; vysoký, statný, samý sval, v obličeji typ mužné krásy, výrazných očí, význačného nosu a důkladných spod­ ních čelistí. Pravá jeho tvář byla podle toho, jak kdo na to hleděl, zohyzděna — nebo zkrášlena hroznou jizvou, již utrpěl při lovu na tygry, vystřeliv na dravou bestii o zlomek vteřiny později, než měl; bestie byla zasažena těžce když se již vzchopila ke skoku a dopadnuvši na lorda, rozedrala mu tvář. Když se lord usmál, dodávala jizva jeho tváři divné vzezření. Blížil se k padesátce, ale i při jeho osmahlé a větrem ošlehané tváři každý by mu hádal sotva čtyřicet. Hrudník měl dokonale vyvinutý, držení těla vzorné, nikoli však prkenné, byl to zkrátka zjev, z něhož sálalo zdraví, mužná síla, odvaha, houžev­ natost, při čemž však v obcování byl forem dokonalých a uhlazených. Vracel se z Indie z delší studijní cesty, na které podnikl řadu lovů velmi odvážných a dokonale úspěš­ ných. Mohlo-li co zoceliti tuto povahu, tyto nervy, tuto zdravou tělesnou soustavu, učinila to v plné míře indic­

69

ká cesta, jejíž kořist i v jiném směru byla velmi vydat­ ná a již nákladní loď v několika ohromných bednách do­ pravovala do Londýna. Markýz a lord byli dávní známí a dobří přátelé. Ne­ viděli se však již několik let, kterážto doba byla bezděky prodloužena ještě indickou cestou lorda Alenbyho. Kdykoliv jindy byl by se markýz s lordem setkal velmi rád. Ba ani nyní by mu setkání takové nepůsobilo nejmenších obtíží, nuoyt Gaby Deslys. Markýz měl totiž na svědomí malý hříšek vůči své­ mu příteli ještě z doby své diplomatické činnosti v Lon­ dýně. Tam svému mladšímu příteli s obratností zkuše­ nějšího přebral lásku, se kterou se dokonce i oženil, ale za půl druhého roku i rozvedl. Ku podivu, první myšlenka markýzova, když lorda Alenbyho spatřil, bylo cosi jako hlas svědomí, ačkoli je těžko za to míti, že by diplomat a světák vůbec, takovou prostou vlastnost v seznamu svých ctností měl. A snad to ani nebyla výčitka svědomí, jak by to na­ zvali obyčejní lidé, snad to byla jen obava kořistníka, že by mu mohla být na oplátku vzata kořist, již si tak důkladně zakličkoval. Aí je tomu jakkoliv, markýz, spatřiv Alenbyho, ne­ mohl jeho opravdové mužné kráse upřít obdivu a ve své důkladné znalosti lidí si zcela poctivě řekl, že je-li Gaby k čemu, tu se při volbě mezi ním a lordem nemůže ani vteřinu rozmýšlet. Na štěstí markýzovo nebydlil lord v tomtéž hotelu jako on a k setkání obou nedošlo iluied. Ale markýz věděl, že by-jakýkoliv delší odklad mu zjed­ nal posici rozhodně špatnou, a vyhledal proto svého pří­ tele jednoho večera při obědě. Přišel sám, ale při první příležitosti se svému druhu přiznal, s kým tráví příjem­ né dny v lázních. »Ach, Gaby Deslys,® zvolal lord, »dle pověsti znám již delší dobu a když jsme posledně dostali na loď poštu, dočetl jsem se v novinách o jejích úspěších v Monte Carlu. Gratuluji, příteli, vaše štěstí zůstává vám věrno.®

70 ^

Lord nemínil při této poznámce nic zvláštního, ale jak už to tak bývá, viník i otrlý, ucítí hned výčitku. »Což jste, lorde, ani v Indii nezapomněl?« »VSnoval jsem se tam lovu, svým studiím a libůst­ kám, milý příteli a ničemu jinému; zejména ženy mi vy­ padly úplně z programu. Nemyslil jsem na ně a jsa pří­ liš zaměstnán, netoužil jsem po nich. Jen ve třech přípa­ dech krajního nebezpečí, jemuž jsem jenom zázrakem unikl, vzpomněl jsem na ženu a ženou tou býla má matka.« M arkýz byl překvapen vážností lordovou, ale diplo­ mat v něm nedal se uspati. Rekl sl, že bude nutno dát dvojnásobný pozor na tohoto muže, který, vrátiv se do evropských poměrů a zvyků, vrátí se jistě také k dřívěj­ ším svým zvyklostem, a to tím spíše, že tu nebude mít co lovit, čím se namáhat a vyčerpávat »Zajisté mne brzo představíte své zajímavé dámě,« řekl lord Alenby na rozchodnou. »Učiním tak zítra — povíte-li mi teď svůj program.* Umluveno a vykonána Druhého dne dostavil se lord k obědu do hotelu, v němž bydlel markýz s tanečnicí. Již při seznámení poznal markýz jako znalec lidí, že lord Alenby učinil na Gaby hluboký dojem. I když tomu nebyl rád, nedivil se tomu ve svém nitru, nebof přiznával svému příteli jak zajímavost tak i krásu, která se i u žen vybíravých nemohla minouti účinkem. Oběd uplynul velmi příjemně, lord počínal si velmi zdrženlivě a aniž chtěl, právě tím působil na tanečnici yelmi silně. Vypravoval zajímavě i zábavně a líčil rozmarné i nebezpečné příhody tak přirozeně, bez sebemenší snahy vyvolat nějaký dojem, že právě tím svým vypra­ vováním strhoval. M arkýz znal tuto silnou stránku svého přítele, a sna­ žil se proto nit rozhovoru příst sám. 71

Ale tuto snahu kazila mu Gaby, vyzývajíc vždy lor­ da, aby vypravoval. »Pokud vás to madam baví, milerád,« řekl lord, »ale nerad bych vyvolal dojem, že mluvím stále o sobě. Ne­ mohu se tomu přirozeně vyhnouti, nebot déle jak půl druhého roku žil jsem odkázán sám sobě a příhodám, jež mne potkaly. A kromě toho rád vyslechnu všelicos ze života svého přítele, s nímž jsem se tak dlouho nevi­ děl. Leccos z toho života bude madam přirozeně i vás zajímat.* Markýz zbystřil pozornost, nebof pojal podezření, že lord zamýšlel učiniti nějakou úmyslnou narážku. Ale Alenby byl toho v tu chvíli na míle vzdálen. Byl okouzlen krásou a přirozenou srdečností Gaby Deslys, ale nemy­ slel, dívaje se jí občas do jejích krásných očí na nic po­ dobného, čeho se markýz obával. DosfaV se do vypravo­ vání, octl se v duchu příliš daleko v Indii, než aby my­ slel na lov bílé ženy v Biarritzi. Po prvním obědě bylo přirozeně téměř nemožno, aby se přátelé nadále pravidelně nescházeli. Tak se stáyalo, že se jednou obědvalo v hotelu, kde bydlel unirkýz, po druhé zase v hotelu, kde bydlel lord. Schůzky ty dostávaly pro markýze jednu nepříjem­ nou příchuť. Cítil, že je svého cíle vzdálenější než v 2enevě a spoléhaje na svou znalost žen, neodvážil se ani k nepřímému útoku na Gaby v obavě, aby ji nevchnal do náruče lorda Alenbyho. « .j Pozoroval totiž velmi pečlivě chování Gabyno. Ta nepromluvila o lordu ani slůvka, ale při každé snídani a při každém obědě bylo čím dál tím zřejmější, jak ji ne­ smírně zajímá. | Byl pro ni novinkou mezi muži; choval se k ní snad ještě zdvořileji a dvorněji než všichni dosavadní, ale ne­ překročil ani v nejveselejší náladě o stín mez vytčenou mezi dobře známým mužem a ženou. Zejména nebylo y jeho chování ani sebemenší stopy dobývačnouti přesto, 72

že o lhostejnosti se u něho mluvit nemohlo. Byl zkrátka to, čemu Angličan říká gentleman. Na Gaby působilo to vše strhujícím způsobem, a to tím více, že tento mimořádný mužský zjev, tato zvláštní povaha přiměla ji k revisi jejího poměru k mužům, při­ měla ji k jakési generální přehlídce všech těch, které dosud poznala, k jakémusi přemýšlení o světě mužském a ženskérn a o vzájemnosti jejich poměru k sobě. Pozná­ vala, že s takovým mužem, jako je lord Alenby, se dosud nesetkala a její ženská zvědavost se snad po prvé tázala, jaký asi je tento muž při poměru zcela intimním. Prožívala nyní zvláštní dny; markýz jí byl lhostej­ ný, ale svým nynějším pokojným chováním docela snesitelný, lordem byla přitahována, ale bez nejmenšího jeho přičinění a její sebevědomí, dosavadními úspěchy yelmi vypjaté, jí nedovolovalo, aby se o lorda sama při­ činila, ačkoliv k tomu měla sto chutí. Pozorovala však, že roste u ní nechuť k markýzi tím více, čím více se pro­ dlužovala doba jejich společného života a s nechutí od­ mítala možnost, že se konečně musí přiblížiti den, kdy bude muset markýzi vyrovnat svůj účet ať po dobrém či po zlém. Z těchto nesnází vysvobodil ji nenadálý příjezd hra­ běte Lasockého do Biarritze. Tento muž šel po stopách Gabyných jako honicí pes, aniž měl ovšem lehké nohy takového zvířete. Vyčerpal se totiž finančně svými oběťmi pro tanečnici a odhozen jí po veliké lásce, která se mu ukázala klamem, sešel i tělesně. Byly to trosky někdejšího jeho zjevu, když ho Gaby spatřila na pro­ menádě, kde' se k ní mimo nadání 'připojil, neboť šla sama. Zapřísahal ji svou láskou, aby se k němu vrátila, aby; s ním odjela do Střední Ameriky, kde je ochoten pro ni pracovat! do úpadu, aby s ní vytvořil rodinné štěstí. Poukazoval na to, že je ve Francii stejně jak ye své vlasti nemožný, utrativ zdéděaý svůj podíl, že je 9 CLaby Deslviu

73

však ochoten pracovali, ale k práci té potřebuje pože­ hnání její lásky. Tanečnice se přirozeně nedovedla vžít do myšlen­ kové úrovně člověka ztroskotaného a hovořila s Lasockim jako s mužem, jak ho znala z dřívějška; domlou­ vala mu, posilovala jeho vědomí a nabízela mu, ovšem yelice jemně, pomoc ze svých prostředků. Ptala se ho, kolik potřebuje pro svůj zamýšlený podnik ve Střední Americe, když jí uvedl, že tam má známé, s nimiž může navázat snadné spojení a na důkaz přátelství, které k ně­ mu chová i nadále, prohlásila ochotu prodat řadu svých šperků, jen aby mu umožnila počátek nového života. Ale žít tento nový život s ním, odmítla. Lasocki prohlásil, že si přijde druhého dne pro de­ finitivní odpověď a odešel zřejmě zdrcen. Druhého dne byla daleko za Biarritzí nalezena mrtvola muže s prostřelenou hlavou. Když pak noviny přinesly zprávu o tom, i jméno sebevrahovo a vzdálené narážky na tragedii, která se tu dohrála, poznal markýz i tanečnice, že jsou v městě nadále nemožni. Ale také lord Alenby vystihl pravou chvíli a v roz­ pravě při odpoledním čaji, na který se dostavil úmyslně o něco dříve než markýz, nabídl tanečnici pobyt vé svém londýnském paláci, označiv jej jako prozatímnost, než Gaby uzavře definitivní smlouvu s nejpřednějším lon­ dýnským variété, o niž, jak prý se lord doslechl, právě vyjednává. Lord Alenby nevěděl o vyjednávání nic určitého, ale to byl jeho tygří skok po kořisti, která ho lákala od prvního spatření. A to byla také jeho odveta markýzovl, který, ač srdečně zván do Londýna, přirozeně nepřijal, ncbot vi­ děl, že svou partii prohrál. Gaby Deslys pozvání přijala, vidouc v něm přiznání, že lord o ni stojí. 74

XVI.

•

Když ve spacím voze, který ji unášel do francouzské­ ho přístavu Calais, Gaby, ukládajíc se na noc, přemýšlela o této své cestě, byla sama sebou nejvýš spokojena. Stín hraběte Lasockého padal jí sice na duši, ale právem si říkala, že má svědomí docela čisté. Nikdy hraběti ne­ slibovala víc, než mu dala, nikdy mu na víc nedělala naději a kromě toho i v poslední'chvíli jednala s ním tak, jak si myslela, že odpovídá nejlépe jeho povaze. Zastřelil se — říkala si Gaby, stahujíc lehoučkou, ale hustou pokrývku až po bradu, zatím co vlak uháněl rychlostí vpravdě šílenou — zastřelil se, cítě v tu chvíli, že nemůže beze mne žiti. Ale já bych nemohla žiti s ním — ospravedlňovala se ve svých myšlenkách, ač spra­ vedlivý posuzovatel sám pozná, že se Gaby neměla z če­ ho ospravedlňovat. Dala tomu mrtvému, dokud žil, co měla nejlepšího; on se, domníval, že toho potřebuje pro svůj další život. Nebyl to také jeho omyl. Nezažíváme až příliš často případy, které ukazují, že pokus velkou lásku učinit trvalou, po letech poměrně krátkých ztrosko­ tává? Vlak hučel a klepal stejnoměrně, tak jako to klape ve mlýně. Ale Gaby nemohla usnout. Proč? Tu jedinou příčinu si nepřiznala a snad o ní ani nevěděla. Bylo to rozčilení z úspěchu u lorda Aleubyho. Jak bude tento úspěch veliký? Tak se ptala Gaby sama sebe, ale — což je přirozeno — domyslit to nedovedla. A zase se její myšlenky obrátily na cestu schůdnější — do minulosti. Markýz? Což nebyla mu dobrou společnicí na všech cestách? Máchla rukou a zbavila se vzpomínky na rnarkýze téměř rázem. A najednou jako by jí jakás růžová vidina vyvstá­ vala pícd zraky a z mlh minulosti vystoupil mladistvý obličej — studentův. Oh, první zralá láska. Probuzení

75

Jara, probuzení ženy. Gaby se pcdvědomky slastné protáhla na svém úzkém železničním loži. »Oh, studente, vděčně na tebe vzpomínám,« řekla Gaby téměř nahlas. Ale 1 teď se jí vkrádal jakýsi stín do duše — Charlotta. Což nemůže být opravdová a velká láska bez utrpení a bez trpké příchuti? Což oloupila Charlottu o studenta opravdu — říkala si po několikáté Gaby usí­ najíc únavou a zase se probouzejíc. Konečně usnula na­ dobro. A v mužském oddílu spacího vagonu spal lord Alenby již dávno hlubokým spánkem zdravého muže. Také on, než usnul, jaksi zpytoval svědomí, ale jen pokud běželo o Gaby. Neznal ji vlastně, ale cítil se svým vyzváním zavázán. Cítil jen, že mu Gaby imponuje svou krásou, roztomilostí, chováním a zřejmou -dobrotou svého srdce. »Jsou to snad jen kulisy, či pozbyl jsem měřítka pro evropské ženy svým pobytem,« ptal se sebe sám ukládaje se na lože. V Calais výborně posnídali před vstupem na loď. Gaby byla jako májové sluníčko, tak krásná a tak za­ hřívala i klidného lorda, že div neroztál. Ale plavba z Calais do anglického přístavu Dowerii byla velmi bouřlivá. Moře v průlivu La Manche bývá zřídkakdy klidné, ale toho dne bouřib těžce, že jen otu­ žilí mořeplavci zůstali mořskou nemocí nedotčeni. Gaby trpěla velice mnoho, ale ani slůvkem si nezanaříkala. Lord byl stále u ní, dal jí přinésti všemožné utišující prostředky, stále se jí dotazoval, zdali si něčeho nepřeje, byl k ní zkrátka pozornost sama, hladil ji tčtněř pohledem, ale jinak nepřestoupil mezí jich vzájemným poměrem vytčených. Když konečně loď přistála v Doweru, dal lord ts!efonovat do Londýna pro své auto a zároveň dal přísluš­ né rozkazy pro ubytování své přítelkyně. Hodinu po vystoupení na břeh mořská nemoc úplně

76

zmizela a Qaby se zřejmS zotavila. Šálek černé kávý a naprostý klid způsobil tuto změnu k lepšímu. Auto přijelo k polednímu a po malé posnídávce vy­ dal se lord s Qaby Deslys na cestu do Londýna. Volná jízda automobilem přinesla další zotavení, takže druhou polovici cesty Qaby konala již tak, jako by ošklivé plavby po moři nebylo. XVII. Lord Alenby, kdykoliv dlel v Londýně, bydlel vždy ve starém zámku svých předků, který svou velkou za­ hradou sousedil se známým obrovským londýnským Hydeparkem. Když auto přijelo před bránu, stála tam již řada lo­ kajů a služebnictva, kteří hlubokou úklonou vítali svého pána, kterého tak dlouho neviděli. Lord Alenby uvítal se velmi srdečně se svým hof­ mistrem a také služebnictvu děkoval za uvítání, ačkoliv zde zachoval jistou nepřístupnost. Pak políbil Gaby Deslys dvorně ruku a oznámil jí, že ji hofmistr dovede do pokojů pro ni vykázaných a že po dvou hodinách ji bude očekávati k obědu. Již příjezd působil na Gaby velkolepě, ačkoliv byla zvyklá na nejrozmanitější projevy pocty. Vykázané ji komnaty tento dojem ještě zvýšily. Místnosti ve starém zámku byly velmi obratně přizpůsobeny modernímu po­ hodlnému bydlení, ale byl při tom zachován všechen sta­ robylý ráz vznešenosti a monumentality. Pohodlí bylo stupňováno na nejvyšší možnou míru; bylo zřejmo, že lord^j^e svých rozkazech důrazně upozornil na to, jak si ubytování mladé dámy přeje. Gaby sotva skončila zběžnou přehlídku všeho, když mezitím druhé auto přivezlo její komornou a zavazadla, jež komorná začala ihned rozbalovat. »Jakou to stránku svého, života začínám?« zeptala

77

se Sama sebe Gaby Deslys, odkládajíc šaty ve svém boudoiru, Byla to otázka, na kterou si sama nedovedla dáti odpověď a na kterou by jí také nikdo odpověď dáti ne­ dovedl Snad ani osud ne, neboť je možné, že sám mění své kombinace, vidi-li, že by mohla ijastat spleí událostí ještě zajímavější. Gaby se zamyslila a přistihla se pojednou při tom, že v myšlenkách pronáší jakési přání. Co to bylo? 1 Gaby tím byla sama překvapena: dovolávala se svého srdqp, aby zůstalo klidné, aby zůstalo vytrvalé. Prosila je, lb y jí nekazilo idylu života, je-li stanoveno, že ji má žiti. Příjezd, uvítání, zámek, obrovský jeho park, vyká­ zané jí komnaty, to vše působilo na Gaby svou solidní stařousedlostí tak, že bezděky si přiznala přání, aby to vše zůstalo'pro ni co nejdéle zachováno. Bylo to vyznání velkého dosahu, ale Gaby si je v této chvíli cele neuvědomila. Nemohla si uvědomit, neboť hlavní tón jejího života dvou posledních let byl tón veselí a lehkosti. Nechceme tím naznačovat!, že se z r, stala žena lehká, neboť z dosavadních životních osud.; naší hrdinky bylo dostatečně zřejmo, že takovou být ne chtěla, a také prosba, již pronášela k svému srdci, třeba i ve' formě velmi neurčité, svědčila o tom, že příroda tuto ženu nadala nejen krásným tělem, ale i cudnosti pravé krásy. ( Gaby nebyla povaha hloubavá, jinak by musila v tuto chvíli přijít na to, že buď vyslovila vyznání lásky, anebo že v jejím srdci je s k r y t a schopnost obratné spekulace. Takovým dojmem působí totiž osudy různých hrdi­ nek životních dramat, tragedií a komedií, když je zhuště­ ně vidíme podány v novinářské kronice. »Co teď bude?« řekla si Gabý s novým důrazem a uvědomila si, že první krok, který musí co nejdříve uoiniti, je navázat styky s některou z velkých divadelních 78

agentur. Chtěla být společnicí lordovou, ale chtěla jinak žiti ze svého a v každém případě po svém. Gaby Deslys nedomyslila to, o čem začala pře­ mýšlet; nebylo to jejím zvykem, neměla pro to. jak by se vyjádřil rnc/der ní znalec lidských povah, prostě buňky. V ustanovenou dobu dostavila se do jídelny; sotva­ že lokaj před ní dveře otevřel, vykročil ji lord Alenby hbitě vstříc a podav jí rámě uvedl ji ke stolu. Tam na ni čekalo majé překvapení, neboť se ne­ mělo obědvat ve dvou, jak Gaby za to měla. Bylo pro­ střeno pro tři osoby a opodál třetího místa v uctivém postoji stál asi dvaadvacetiletý muž velmi podobný lor­ du Alenbyinu tváří i zřejmým sportovně vypěstěným tělem. Při bližším pozorování tváře zdál se tento mladík rozhodně starším. g. Lord Alenby představil svého synovce Eduarda, á ten se Gaby Deslys dvorně sice, ale s jakousi dávkou vyzývavé smělosti uklonil. Gaby neušla tato maličkost, a to tím dřivé, jelikož byla tímto hostem lordovým překvapena. Ačkoliv jí lord Alenby cestou v automobilu velmi mnoho vypravoval, o přítomnosti svého synovce se ani slovem nezmínil. Ga­ by v tom postřehla zřtejmý úmysl a snažila ,se hned při obědě objevit nějakou stopu. To se jí ovšem nedařilo, ježto oba páni přímo závodili v pozornosti vůči ní. Ale tolik Gaby vypozorovala, že mladý muž počínal si jaksi mnphem světáčtěji, než jeho strýc. Při obědě, který byl podáván přesně v šest hodin, byl lord samá pozornost a úsluha. Gaby ho znala po této stránce podle svého domnění velice dobře, ale* byla přece překvapena, neboť si musila přiznat, že dovedl své dobré vlastnosti vystupňovat ještě o jednu, zastávaje tecT kromě všech ostatních úkolů ještě úkol hostitele. Pozoroval, že Gaby, žena, která dosud za všech okolností a ve ýšech společnostech dovedla se ukázat na 79

výši všech požadavků na ni kladených, byla nyní po­ někud stísněna. Lord hleděl tuto tíseň s ní sejmouti, hleděl svou spo­ lečnici rozptýliti. A jako muž, který o povahách lid­ ských hluboce přemýšlel, viděl v této tísni — již by ostatně málokdo na Qaby Deslys vypozoroval — dobré znamení, že tato tanečnice je z jiného dřeva, než zpra­ vidla tanečnice bývají. Po skončeném obědě a zábavné besedě s oběma pá­ ny následovala projížďka parkem v gigu. Dvoukolý vo­ zík lén řídil lord, a jsa nyní s Gaby sám, byl v náladě zřejmě znamenitější než při obědě. Leč- o svém synovci se opět nezmínil ani slovem a když při jedné příležitosti Qaby něco poznamenala, mávl jen rukou a řekl: »Ach ten —« Zarazil se, ale pak, věren svému gentlemanství, dodal: »Nechci vám nic napovídat a musím se přiznat, že jsem chtěl říci světák. Ale nebylo by to slovo zcela při­ léhavé a bylo by mi vlastně jen v návalu slov vyklouzlo z úst.« Projížďka ohromným parkem, v němž příroda na vhodné a úrodné půdě mohla zcela volně uplatňovat své síly, Gaby velmi osvěžila a přivedla ná myšlenky zcela jiné, takže když přišla do svých pokojů, měla srdce na­ plněno zviáštnim uspokojením a jakousi siovy těžko vy­ jádřitelnou radostí ze života. Jakmile se ráno probudila a přivolala zvonkem komor­ nou, byla jí hlášena návštěva dvou pánů. Když si dala předložit jejich navštívenky, zjistila, že jsou to zástupci dvou největšich divadelních agentur světových. Dovedla si představit, jak y saloně tito dva konkurenti se navzá­ jem měří a aby byla vůči oběma spravedlivá, zjistila u komorné, který z pánů hlásil se dříve: toho pak po snídaní přijala. Byl to zástupce divadla^ které mělo pronajato Křlžtálový palác londýnský. Ten ukázal jí v ranních listech 80

zprávu o jejím včerejším příjezdu do Londýna a popro­ siv ji, aLy přijala engagement, nabídl jí sumu tak obrov­ skou, že Gaby Deslys byla překvapena přesto, že si řekla již dříve, že pod jistou, velmi značnou sumou, v. londýnských divadlech vystupovat nebude. Nedala ovšem své překvapení najevo, nebof rozuměla docela dobře počínání agentově, který těžil ze své výhodné si­ tuace, a chtěl za'všech okolností svého soupeře znemož­ nit. Tato prozíravost vynesla mu úspěch, neboť Gaby vešla na jeho nabídku nemajíc nikterak v povaze se ■svým uměním licitovat. '* Druhého pána přijala pak již jen s poznámkou, že je již angažována a nepřijala jeho návrhu, který zname­ nal o čtvrtinu vyšší příjmy a zároveň závazek zaplatit pokutu, která by byla důsledkem zrušení smlouvy právě uzavřené. ■ »Děti :lásky bývají dětmi Štěstěny,« opakovala si polohlasně větu z románu, který den před tím začala čísti. A při té příležitosti vzpomněla si na to, že se jí v noci zdálo o babičce v Horní Moštěnici, jak ji v dětství hla­ dila po. vláskách a utěšovala ji, když plakala nad ústrkem, jejž zakoušela od pěstounů: »Dítě, ty jednou budeš šťastné.« Gaby zamyslila se nad touto vzpomínkou a musela si přiznat, že na nedostatek štěstí si ve svém životě do­ sud naříkati nemohla. Ale zároveň si doznala, že to do­ savadní její štěstí ji zcela neuspokojilo, a připomenula si lehounký filosofický rozhovor, který měla s lordem, když se projížděli po velkém parku. Hovořili také o štěstí a po kratší rozpravě pravil lo rd : »Být šťasten, není přece žádný určitý stav, do kte­ rého by s
81

celém království a když konečně našli takového, který prohlásil, že šťasten je — hle, ten ani košili neměl.« »Ze mne bude ještě filosof,« řekla si Gaby, ukládajíc se do nádherného lože. »Teď tančím, nebo alespoň hod­ lám tančit a filosofuji. Až přestanu tančit, budu asi jen filosofovat, budu-li míti na to kdy. Chtěla bych tančit co nejdéle, neboť tančit, toť radost života.« Se svými myšlenkami o štěstí nemohla Gaby Deslys hned usnouti. I vzala namátkou z knihovničky jakousi kroniku pěkně vázanou, přemítala v ní chvíli a dala se pak do čtení jakéhosi referátu, který líčil jak tanečnice Cleo byla po velkolepém úspěchu v divadle pozvánu belgickým králem, proslulým to ctitelem něžného pohlaví vůbec a tanečnic zvlášť. Gaby začala číst z prostředka, jak pobočník králův vyřizoval tanečnici pozvání svého pána. »Oznámím Jeho Veličenstvu, že jste s díkem přijala jeho pozvání, slečno Cleo«, řekl pobočník jasným hlasem. »Bud’te tak laskava a svěřte se po představení, až sc pře­ vléknete, mému vedení. Budu vás čekati s povozem u po­ stranního východu.« — »Děkuji — děkuji vám pane pobočníku.« odpověděla Cleo zajíkavě »a prosím, abyste Jeho Veličenstvu —« Chtěla mluviti dále, chtěla říci, že při veškeré úctě vůči králi a při poctě, jakou pro ni pozvání je, musí je zamítnouti, poněvadž Ale nemohla říci nic, neboť pobočník již dávno zavřel za sebou dveře. Do šatny se vřítila její stará divadelní komorná Ro­ sa a div, že nekřičela »šťastné dítě, šťastné dítě. Víš-li pak, co tě čeká, miláčku?« »Ano, vím to,« vydechla Cleo, »Jeho Veličenstvo král chce po dnešním představení se mnou mluviti a po­ zval mne k večeři.« »Šťastné dítě, šťastné dítě, zajisté že jsi hned přijala toto pozvání? Králova přízeň bude tě teď ozařovati jako slunce květiny a ty rozkveteš nádherně.« 82

Ale Cleo neposlouchala a neslyšela co žvavá stařena plnými ústy dále mluvila. Byl konec představení, ve kterém Cleo dosáhla velkok. oiío úspěchu. Rychle se převlékla do jednoduchých svých šatů, ozdobila si hrud' několika růžemi a zahalena v plášť, opouštěla divadlo. . »Ať žije Cleo,« zajásal jí vstříc dav, jakmile ote­ vřela malé postranní dveře, vedoucí ze šaten přímo na ulici. »Ať žije naše veliká, nepřekonatelná umělkyně.« Ale Cleo nedbala jásavého volání, které by každého jiného tvora opájelo a spěchala k dvornímu povozu. Ještě neurazila polovinu cesty, když se vedie ní vy­ nořila mužská postava. »Cleo, Cleo, zde jsem! Zde jsem já, doktor Guide.« Cleo byla blízko mdlobám, sebrala však všecky své síly a šeptem pravila, při čemž jí hias selhával. »Jsem šfastna, příteli, že vás vidím, ale dnes večer s vámi ne­ mohu. Očekává mne někdo vyšší, jehož nemohu zkla­ mat!.« »A kdd je ten vyšší, smím-li se ptáti?<* vypravil ze sej)e těžce muž, který na Cleo čekal. »KráI!« vdechla mu Cleo do ucha. Učinila pak několik spěšných ki^ků k dvornímu po­ vozu a jakkoli se s ní celý svět točil, zaslechla přec ne­ jasný výkřik z úst mladého, těžce zkoušeného muže. Jakmile se objevila před dvířky kočáru, rozevřely se tyto a dvě paže pomáhaly jí do elegantního nitra vozidla. Gaby Deslys spustila ruku s knihou a zašeptala: »Tedy nebyia šíastná?« A dojata, zaplakala z čistého scncitu nad údělem oné ženy, bezděky tak oplakavši i úděl svůj. 83

XIX.

Do začátku sezóny zbývaly ještě dobré dva měsíce. Londýn byl od »společnosti«, to jest od oněch přísloveč­ ných desíti tisíc jak vylidněn. Vše . dlelo bud' někde na venkově, ve skotských horách, v mořských lázních, ve Švýcarsku, nebo potulovalo se někde po Evropě. Gaby žila v paláci a hlavně v rozsáhlém parku jeho jako na venkově a byla by prožívala vpravdě idyv lický život, nebýt událostí, které občas idyličnost zne­ možňovaly. Den ze dne bylo zřejmější, že,strýc a synovec pu­ stili se s počátku v tichý, ale tím houževnatější zápas o srdce krásné Gaby. Vzpomínáme si, jak Gaby, jakoby v předtuše toho, co přijde, prosila své srdce, aby zůstalo klidné. Svou myslí táhla k lordu Alenbymu; byl to muž hodný obdivu a úcty všech lidí, ale soupeře měl velmi nebezpečného: mládí svého sýnovce, strhující jeho temperament a bez­ ohlednost mladého podnikavce. Lord Alenby pokusil se, tak říkajíc, v prvních dnech příjezdu o odstranění svého synovce, nabídnuv mu ce­ stu do Švýcar. Nechtěl ovšem postupovat příiiš nápad­ ně; bránilo mu v tom hlavně vědomí, že je vlastně je­ diným ochráncem mladého muže, který neměl již jmýdi členů rodiny. Kromě toho nedovedl lord Alenby při své poctivosti brániti se pravděpodobným výčitkám svědo­ mí, že by jaksi z čiré sobeckosti vystavil mladého a buj­ ného člověka všem svodům světa, nebof z referátu vy­ chovatele poznal, že mladý baronet za nepřítomnosti strýcovy velmi zdivočel. Učinil mu proto nabídku ce­ sty jen tak mimochodem. Baronet odmítl, zlákán přítom­ ností Gaby Deslys. Ani druhý pokus lorda Alenbyho, oddělit oba mla­ dé lidi od sebe, se nepodařil. Nabídl totiž Gaby Deslys pobyt na jednom ze svých venkovských statků. Gaby neznajíc pravou pohnutku ze skromnosti odmítla s ouů84

vodnSním, že park při paláci jí venkov fiplně nahražnje, takže nemá ani dojmu pobytu ve městě. Baronet byl společníkem tak obdivuhodným jako jeho strýc a nadto měl přídavkem veselost, bujnost a odvahu svého mládí. Učil Gaby jezditi na koni, řídit auto, šermovat a věnoval jí kdekterou chvíli svého vol­ ného času, jehož měl až nazbyt. S počátku bylo to pro Gaby nejvýš zábavné, sle­ dovat, jak strýc a synovec obratně vůči sobě manévro­ vali, aby buď na dopoledne nebo na odpoledne jeden z nich Gaby pro sebe zaujal. Všichni tři byli pohromadě nejvýš při jídle, jakmile pobyt Gabyn dqstoupil sklonku druhého týdne. G abý lichotilo, že i v takovém odloučení od světa je středem zájmu dvou lidí, z nichž každý měl tisíc mož­ ností opatřit si rozptýlení nebo zábavu jakoukoliv. Vždy vítězí ten, kdo dovede na mnohostranný nástroj, jakým je žena, bez váhání zahráti na pravém místě, kdo do­ vede rozechvěti nejdůležitější struny: marnivost, ješit­ nost a sebelásku. To dovedl lord Alenby rukou jemnou a hrál, tak říkajíc, piano. Kdyby byl jen sám, byl by svou hrou okouzlil, ba strhl. Ale baronetova hra prudká, zřejmě výbojná a zase lichotivá a mazlivá, často vášnivá okouzlovala víc. Gaby si to začínala až příliš dobře uvědomovat, a aby nepropadla ani jedné ani druhé straně, jala se vy­ nakládat veškeré své umění diplomatické, aby udržela společnost ve třech. Leč tím jako by dmýchala do ohně, který počínal plát v srdcích obou mužů. Dokud nerozpoznala náležitě situaci, bývala celá dopoledne s baronetem, neboť milovala pohyb, brzo se naučila jezditi na koni a jako s větrem o závod prohá­ něla se ráda s mladým baronetem. A šerm znamenal pro ni opět pohyb a zároveň zvláštní cvičení nejen těla, ale i vůle. Byla tím vším tak nadšena, že mnohdy sama již1netrpělivě čekala na baroneta, procházejíc se v za­

85

hradě. Ovšem baronet vykládal si její horlivost a její nadšení víc ve. svůj prospěch než to odpovídalo skuteč­ nosti, a pustil se do dobývání jejího srdce s veškerou silou a bezohledností svého mládí. Lichotilo jí to s po­ čátku, ale když postřehla lehké mraky na čele lorda Alenbyho, uvědomila si, že musí být opatrnější, aby snad nezašla příliš daleko. Také lord Alenby sledoval svůj cíl, ale s rozvážnou moudrostí padesátníka. Byl by snad dovedl postupovat jinak, byl by snad nalezl vřelejší tón a ohnivější způso­ by, ale nechtěl chvilkového vítězství. Měl celkem již dosti dobrodružství za sebou a svou indickou cestou ja­ ko by byl této kapitole udělal velkou a rozhodnou tečku. Chtěl žít se ženou svěžího ducha a sve/ílio těla, a to obojí domníval se vidět u Gaby. Zkrátka zamýšlel se svou životní lodičkou veplout do klidného přístavu i kdyby to nebyl hned přístav manželský. Snad by se mu to vše bylo pcdaiilo. nebo*- víme, že sama Gaby v jakési tklivé náladě dožadovala se po svém srdci, aby se naučilo být klidné. Ale baronet při­ váděl jak Gaby tak i její srdce úplně z rovnováhy. Byl to mladík příliš bujného zdraví a příliš bujné fantasie a vášnivý přes míru. Každé děvče v jeho okolí muselo se míti před ním na pozoru, neboť vc svúdnictví dopra­ coval se k pravé virtuositě. Uměl hovořiti vžJy podle úrovně své oběti .a nebyl vybíravý, chtěje vyhověti své vášni. Bylo mu jedno, má-li před sebou baronesu nebo děvče z hospodářských budov, prodavačku z lon­ dýnského obchodu nebo náhodnou známost z ulice. A kdo by nahlédl do jeho knihovny, byl by poznal, jak důkladnou průpravu tento mladý muž n:a; svazek vedle svazku řadily se tam nejrozmanitější paměti a různé spisy, líčící zákulisní život společenský v nejrúznějšíeh dobách. Gaby Deslys zdála se mu kořistí, na jejíž dosažení mu nepřipadala žádná námaha, žádná oběf velká. Krás­ ná 'žena, vtipná a obratná a nadto ve společnosti velmi 86

mnoho znamenající. Baronet tušil správně, jaký rozruch způsobí vystoupení Gabyno v Londýně a již si v duchu maloval vzrušení, jaké by způsobil, kdyby se objevoval po jejím boku s pověstí, že je jejím milencem. Je Qflvěká pravda, že žena 'chce být dobývána a zrovna tak stará je zkušenost, že čím více dobyvatelů, tím větší je spokojenost ženy. Výjimky i zde potvrzují pravidlo. Ale nepředstavujme si, že ženy od divadla jsou výjimkami zcela zvláštního druhu, které nedove­ dou jinak žít, než pro své srdce a radost svého rodu. Bývají to často ženy dětinně prosté, něžné v citecn, přímé v myšlení i skutcích. Snad právě proto, když ne­ najdou brzo rovnocenné srdce, klesají snadno z náruče do náruče. Ale Mesalin, žen zhýralých, bývá mezi nimi málo, zatím co obecná pověst jich v jejich řadách vidí mnoho. Gaby Deslys byla z toho dobrého průměru žen nevypočítavých a proto její srdce kolísalo mezi srdci obou mužů, přitahováno více brzo tím, brzo oním. Byly chvíle, kdy si Gaby vroucně přála, aby lord Alenby byl alespoň zčásti tak útočný, jako jeho syno­ vec, jemuž se musela brániti čím dál tím důkladněji. A byly také chvíle, kdy ráda se dala omamovati slast­ nými řečmi baronetovými, které působily jako májový deštík na suchou půdu. Mladý muž však dovedl hovořit i jinak a to bylo pro Gaby noVinkou. Dovedl řečí dráždit smysly. Ač­ koliv Gaby při takových poznámkách Chovala se odmí­ tavě a později naprosto reservovaně, přec zvědavost, tato přemocná páka a tento první krok k ztroskotání, působila i u ní tak, že úplně zapomněla na výstrahu, svého času jí lordem Alenbym danou jediným, ale vý­ razným slovem: »SvětákI« Baronet byl víc než světákem, lépe řečeno byl horší. Byl to zkažený mladý muž. A osud dovolil si tu zas jednu ze svých ošemetných her, dávaje značným protivám se ' přitahovati. 87

Gaby si hrála s nebezpečím jako dítě s ohněm. Ří­ kala si, že okamžik nebezpečí opiavdového včas po­ střehne, a že se mu vyhne nebo mu zabrání. Klouzala se jakoby nad propastí. Mladý muž postřehl dobře toto přílišné sebevědomí své krásné společnice.a vynasnažoval se zpívalixco nej­ lépe, aby ptáčka tím jistěji lapil. Kdo ví k čemu by byl delší bezstarostný život, vý­ borná výživa a ovzduší, jímž baronet Gabv obklopoval, vedla, kdyby se mezitím nepřiblížil začátek divadelní sezóny. Rozmařilosti daří se vždy v nadbytku a zahálce, neboí nemá-li člověk starostí, zaměstnává svou mysl jinak, poněvadž i mozek nejlínější nemůže zůstat ne­ činným. Lord Alenby dobře pozoroval, co se děje a snad svou váhavostí zavinil to, co se stalo. Nechal jak sám sobě si vysvětloval — Gaby Deslys podstoupí ti zkoušku, aby pak po dobrém jejím výsledku vystoupil ze své reservy. Je však známo, že častá krůpěj i kámen prorazí a nebylo divu, že mladí lidé ponecháni sami sobě, klesli si konečně v objetí. A nezůstalo ovšem jen při objetích a pí i milování, baronet hleděl uplatniíi všecky své vědoiíiosli v tajem­ stvích lásky a Gaby byla jako motýl, který krouží tak dlouho kolem zářivého světla, až do něho vletí a spálí si křídla. Gaby si je v pravém slova smyslu nespálila, ale její cit až dosud přes veškeru pestrou minulost čistý a cudný, změnil se v pravý opak. Byl to požár vášně, do kterého mladí lidé z nerozumu nalévali všechen olej své mladosti. Hořel dlouho a baronet stal se uznaným mi­ lencem krásné tanečnice, neboť byl vídán po jejím boku, když už sezóna londýnská byla v plném proudu. Lord Alenby s resignací ustoupil úplně do pozadí, přiznav si nevýhodu, že bral tuto ženu-tanečnici příliš vážně. 88

XX.

Úspěchy Gaby Deslys byly na londýnské půdě ještě větší než kdekoliv jinde. Ovšem ne pouze úspěchy na jevišti. Gaby se ukázala nejen dobrou učednicí, ale brzo vynikla nad svého mistra baroneta, který svou životní svíčku v mladé nerozvážnosti zapálil na obou koncích. Stal se brzo překonaným stanoviskem, což nebylo divu při obrovské konkurenci nápadníků, jimiž byla nyní již ve všem dokonalá tanečnice obléhána. Ale ani teď je nebrala po řadě, jak by snad leckdo myslel, nýbrž brala ohled na rod, postavení a jmění. Nebylo také divu. Na­ bízely se jí peníze na rozhazování plnými hrstmi a ona je také plnými hrstmi rozhazovala. Londýnská společnost měla této zimy dostatek látky k zábavě a tisk, pěstující rozmanité společenské historky, mohl alespoň jednou týdně zpravit své čtenáře o opuštěném milovníku, o obrovských darech, o finančně zakrvácených jednotlivcích a vše to se pojalo s jménem krásné tanečnice. Slepá spravedlnost dostávala bohaté dostiučinění: společnost zkazila dobrého člověka, a tato nákaza mstiia se zase na společnosti. Tak to posuzují karatelé rad a kazatelé mravnosti, ale ti, kdož tvoří tak zvanou vyšší společnost, těchto hlasů hedbají. Žijí po svém jako každá vrstva lidské společnosti, a byt by měli sebe více vad, jsou přec jen Stále oním nejvyšším stupněm, na nějž Se snaží kdekdo zespodu vyšínouti. '\ V Londýně, v nejv?tším evropském městě, jsou ve ' zvýšené míře soustředěny všéchriy předností a všechny vady společnosti a není proto divu, že se tam žije nej­ bujněji a že je tam také nejvíce kazatelů a oprávců lid­ ské společnosti. Lze tam najiti nejvyšší stupně lidské dobroty a nejhorší brlohy lidské špatností. Je tam příle­ žitost vypěstovat ctnosti k nejvyšší dokonalosti a poznati neřest v nejdivnějších formách. 1 2 Cahy

Dealyt

89

I Gaby Deslys měla pro všechny vrcholky, údolí i ní­ žiny společenského života spolehlivého průvodce a sfeznámila se dokonale se všemi stránkami života, o kte­ rých dosud neměla ani ponětí. Stalať se svými úspěchy v Křišťálovém paláci předmětem denních rozprav a spo­ lečenského zájmu. Pozvání nestačila jí pošta téměř do­ dávat. Proslulá střízlivost a zdrženlivost anglická byla vůči jejímu umění tatam a potlesk, jakým byly odměňo­ vány její výkony, byl zrovna tak jedinečný jako spousta květinových darů, jimiž byla při každém představení zahrnována. A nezůstávalo jen při darech květinových. V této záplavě uznání, jimiž byla krásná tanečnice za­ hrnována, utonulo přirozeně velmi brzo jméno mkidélio baroneta již proto, že svými prostředky nestačil ;ini na to, aby mohl udržeti krok s ostatními a tím méně na to, aby mohl vyniknouti. Gaby chodila z večírků na večírky a nebyla s to ani podle jmen parnatovati si jednotlivé své ctitele. Jen jeden stal se jí nápadným svou houževnatostí. Af byla kde­ koliv, vždycky si dovedl zjednali včas informace a pří­ stup, a vždy dosáhl toho, že jí moli! políbiti ruku. Gaby se o něj nestarala, a jen v paměti ho vedla pod ozna­ čením portugalský hrabě. Vystupoval pod jménem mar­ kýz Alvarez z Lisabonu, jak se jednou přesvědčila z na­ vštívenky, připojené k nádhernému šperku perlovému, který jí byl dodán do šatny jednoho večera, kdy dvakrát po sobě vystoupila. Při veškeré zhýčkanosti a záplavě darů byla Gaby těmito jedinečnými perlami tak nadšena, že se jimi pro druhé číslo ihned ozdobila. VěSěla dobře, že perly ne­ znamenají jen slzy, nýbrž že jsou také výrazem přání, položí-li je někdo krásné ženě k nohám. Portugalský markýz by! tímto uznáním uveden v ta­ kové nadšení, že si vyžádal přístup do šatny a hlasem rozechvělým pravil tanečnici: •Mějte můj vřelý dík za to, že jble můj skromný dar 60

uznala za hodna, aby před celou veřejností zdobil vaše krásné hrdlo.* »Pane markýze, tyto drahocenné perly — ?« »Když tyto perly odpočívaly kdesi v hloubi moře, naslouchajíce živelné písni svého mohutného prostředí, netušily, že budou zvoleny k tomu, aby zdobily hrdlo Gaby Deslys. Ale již tehdy šeptalo jim moře krásnou pohádku a žádalo je, aby vyšly z tajemných hlubin a mohly povědít nejkrásnější ženě, že ji někdo miluje nad veškero pomyšlení.® To dopověděv markýz obratně ustoupil, aby ihned jeho místo zaujala celá velká mužská společnost, která se mezitím v šatně shromáždila. Gaby byla darem a ještě víc přiznáním dárcovým i jeho zmizením tak překvapena, že v první chvíli na několik otázek dala odpověď zřejmě roztržitou. Nikdo si toho nepovšiml, poněvadž krásné ženě bývá vše dovoleno, a bylo by jí prominuto víc než taková nepatrná roztržitost. Toho večera byla pořádána hostina u lorda Derbyho a když se Gaby dostavila a celá společnost se shro­ máždila, přistoupil k ní pán domu a pravil jí, nabízeje jí rámě, aby ji doprovodil k tabuli: »Dnes snad po prvé ve svém životě jsem sobcem. Měl jsem postoupiti čest doprovoditi vás k tabuli jedno­ mu ze svých hostí, ale nepřenesl jsem to přes srdce. A zejména jeden z mých hostí bude mi to míti za zlé, neboť je zvyklý na to, že mu kdekdo ustupuje.* Gaby se neptala, kdo by to byl. Přitiskla se k paži lordově pevněji a řekla mu: »Nemohu si přáti nic lep­ šího, než abych seděla po vašem . boku, lorde. Vaše opravdovost a vážnost mne nejlépe chrání. Jsem s vámi ráda, mám vás ráda.« Cítila, jak se mu ruka zachvěla a zastyděla se. Slova jí jen tak přes rty sklouzla a Gaby nepomyslila, že vá­ žený lord, stařec pětašedesátiletý, ale skvělého ze91

vnějšku, mohl by si slova její jinak vykládat!. Ale lord dal jí brzo sám příležitost, aby je mohla náležitě vy­ světlit!. Mezitím co hosté usedali k tabuli, zůstal lord Derby se svou průvodkyní o několik kroků pozadu a zastavil se v předsíni velkého salonu. Rozkázal sluhům spustiti portiery, takže byl na chvíli od společnosti úplně od­ dělen. Obrátil se plnou tváří ke krásné tanečnici, a vzal ji rozčileně za ruce: Chvějícím se hlasem řekl: »Opakujte mi, Gaby, ještě jednou, co jste ml právě doznala.« Gaby se na něho podívala svýma temnýma očima a řekla mu klidně: »Miluji vás, lorde Derby —« Lord zakýval rozvážně hlavou a v jeho ušlechtilé tváři objevily se zřejmé stopy bolesti. »Slyšel jsem tato slova za svého života příliš často než abych jejím zvukům ihned podlehl. Že ano, Gaby? Milujete mne jako milujeme dobrého a upřímného přítele ?« »Ano, tak anebo jak otce snad milujem;« vydechla Gaby a sklopila zrak. Nebyla vnitřně přec jen taková, jak se celému světu zdála. Půl minuty bylo naprosté ticho. Pak ucítila Gaby na čele polibek a jako ve snách slyšela hlas lorda I)crbyho: »Děkuji vám srdečně za vaši lásku k pravdě. Starci, jaký já jsem, a který snad naposled zatoužil po lásce, netřeba proto spílati a není snad nutno méně si ho vážiti. Teprve, když se domnívá,- že lásku též vzbudil, možno se nad ním usmívati, ale to jen ze soustrasti. A teď pojďte, má zlatovlásko, nemám vás pro vaši pravdu méně rád, nýbrž jen jinak, tak zcela jinak —« A dříve, než tomu mohl ušlechtilý ten muž zabrániti, sehnula se Gaby a políbila mu ruku. Lord Derby ji rychle utrhl a řekl s úsměvem: 92

•

»Ne tak, milé dítě, snad mně nechcete deset roků přidávati? Ale poslyšte: mám velkou starost, a vy byste mi mohla v ní ulehčiti.* »Kdybych mohla, byla bych šťastna, lorde.* »Jde o Eduarda, mého vnuka, na jehož životě záleží pokračování našeho rodu. Je poslední a jeho smrt by mne uvedla v zoufalství.® »Jeho sm rt? Vždyť baronet zdravím přímo kypl.« »To je pravda. Ale také je pravda, že váš vášnivě miluje a že jeho srdce hoří plným plamenem. Znám ho, znám náš celý rod, vím, jací jsme všichni byli výbušní a proto vím, že u takového mladíka není nic snazšího, než odhodit život jako bezcennou věc, když se nemůže domoci splnění svého horoucího přání. Sedmdesátiletý dá se poučiti, jak jste viděla, ale sedmnáctiletý, ten do­ vede jen milovat a nemyslet. Uzdravte ho, j.ako jste uzdravila mne, a stlumte vše, čím byste ho okouzlúvala.« Gaby podala lordovi ruku a řekla: »Slibuji vám, mylorde, že budu vašemu vnukovi dobrým lékařem.® Lord se uklonil na znamení díků a zavedl pak Gaby do jídelny. Židle pro ni určená byla vyzdobena růžeml nej­ krásnějších exemplářů. Po její levici seděl starý hostitel, po její pravici k jejímu velkému překvapení portugalský markýz. XXL Během hostiny přesvědčila se Gaby, že tomuto por-> tugalskému markýzi bylo vyhraženo toto přednostní právo, neboť se projevoval jako dokonalý muž velké společhosti. Gaby sice brzo vystihla svým pudem a na základě své bohaté zkušenosti, že markýz není mi-

mořádnš nadán duchem a vtipem, ale způsob jeho jednání byl bezvadný, roztomilý a nikoli všední. Svého nadšení pro krásnou tanečnici neskrýval. Zatím co lord Derby už seděl poněkud zamyšleně, zmocňoval se jí její soused z pravice čím dále tím více. S velkým nadšením vy­ pravoval jí o své vlasti, o slunném, květy bohatém P or­ tugalsku. •Přijeďte do Portugalska,« šeptal jí -r- měl vůbec ve zvyku mluviti dost potichu, hlasem jakoby zastře­ ným — a přijeďte do Portugalska a zažijete tam na bře­ zích našeho Tajo krásný sen ve stínu oranžovníků, pa­ lem a oliv. Provezu vás po gondole a budete okouzlena pohledem na Lisabon a jiná města. Nevidčla-li jste Neapol a Cařihrad, ničeho jste neztratila a naopak vše získáte při pohledu na města portugalská. Skutečně se divím, že jste se svým uměním nezajela do královského divadla v Lisabone, které vyhledávají všichni velcí umělci ať už zpěváci, herci nebo tanečníci. Všichni tam sklízejí slávu a zlato.« »Mému umění by se sotva otevřelo královské diva­ dlo lisabonské; jsem jen tanečnicí.® »Mám za to, že bude Lisabonu velikou ctí, když se bude moci poklonit vašemu umění. Mám styky s intendantem královského divadla, a kdybych měl vaše svo­ lení, ujal bych se záležitosti vašeho engagementu.« Když se Gaby na něho podívala jaksi neurčitě, na­ léhal dále. »Jaké štěstí by to pro mne bylo, seňoro, kdybych vás mohl na zimu vyvézti z této země, která v tu dobu nemá slunce, ale zato mnoho mlh, do hlavního města své vlasti, které vám poskytne mnoho slunce, mnoho květin, a« — hlasem ještě tišším dodal: »mnohé jiné štěstí.« Když b3rlo po hostině, při které bylo hojnost jídal a vzácných vín a také dosti řečí a přípitků, rozešli se hosté jednak do kuřáckého salonu, do herny a do ka94

iečníkového sálu. Gaby, která byla nyní hostem lorda Deťóyho, odešla do svých pokojů. Rozloučila se jen s lordem, jemuž srdečně poděko­ vala za krásný večer a pro ostatní zmizela po anglicku. Komorná, která na ni čekala, vypravovala Gaby své sdílnosti, která je u hereček i tanečnic vždy velmi vy­ vinuta, různé podrobnosti z večera, nepozorujíc ani, jak často vyslovuje jméno portugalského markýze. »A mladý baronet, synovec mylorda Dcrbyho?* zeptala se komorná, když postřehla, jak její velitelka s ochotou vypravuje. »Jistě byl velmi nešťasten, když viděl pana- markýze po vašem boku v tak živé zábavě.* »Viděla jsem ho sedět v druhé půli tabule,* vypra­ vovala Gaby, »a pozorovala, jak každé mé hnutí sto­ puje'-, úmyslně jsem se mu však pro tento večer vy­ hýbala.* Noční toiletta byla skončena. Svěže vykoupána a natřena kolínskou vodou, oblékla se Gaby do rozkoš­ ného nočního prádla a uložila se. Komorná zahalila ji modrou, hedvábnou pokrývkou a odešla zhasnuvši světla. Vína lorda Derbyho, ač jich Gaby jako vždy požila s velkou opatrností, vyvolala u ní přec jen zvláštní, měkkou náladu. V myšlenkách dala si defilovati řadu svých ctitelů a ku podivu nejdéle obírala se mladým studeném Albertem. Najednou zavrzly balkonové dveře. Objevila se ruka, která rozhrnula krajkové záclony, a štíhlá postava vkročila do pokoje, ozářena měsíčním světlem. >Baronete? Vy se odvažujete ?« Gaby se posadila, a tu již stál mladý lord u jejího ložer Očima ji přímo hltal. ^Baronete, je to hodno gentl3inana?« zeptala se Gaby. »Jděte, milý hochu, jděte, prosím vás, jděte a přisahám vám, že se nikdo nedoví, co jste této noci učinil.*'

95

»Af to zví celý svět,* vyrazil ze sebe mladý muž chraptivým hlasem, »že jsem se u vašich nohou zastřelil. Mohla byste mne zachránit^ ale vím, že to neučiníte, neboť jste okouzlena Portugalcem, který je jen o několik let starší než já.« Po těchto slovech vytáhl z kapsy revolver. »Nemyslete si Gaby, že vám chci zahrát divadelní scénu. V několika minutách bude po ní. Velmi mne bolí myšlenka, že můj děd ztratí vé mně posledního svého rodu, ale tisíckrát větší je má zoufalost, že neopětujete mou lásku. Buďte s Bohem Gaby, budte s Bohem na yšky!« Přitiskl ústí revolveru k srdci. Ale Gaby vyskočila opravdovým tygřím skokem z postele, nedbajíc toho, že je jen tak tak oblečená, vyrvala inu zbraň z ruky a odhodila ji dakeko do kouta. »Ěduarde,« Zvolala objavši ho. a přitiskla se k ně­ mu s celou vřelostí svého rozkošného těla, »ty zlý ho­ chu. Nesmíš zemříti, mám svátou povinnost zachrániti tě — vždyť jsem to slíbila, svatě slíbila tvému dědovi!* A zahrnula ho svýriii polibky, které on s vášní ještě horoucnější opětoval. Měsíc nakukoval zvědavě do pokoje, ale všichni mi­ lenci celého světa ví, že nikdy nic n epoví... Mezitím co se odehrávala tatú rriilosthá scéna, do­ zrála malá pomsta odmítnutého bařorleta Alenbyho. Ne­ byla to u něho láska, ale uřažená ješithost, která ho vedla k myšlence, že musí Gaby tiěco provésti. Měl se příliš rád, než aby pomýšlel na sebevraždu, byl ve svém nitru příliš zbabělý, aby se tváří v tvář postavil šťast iiějšímu soku. Vymyslil si způsob docela jiný, moderní, & domakav se svými styky toho, že bude u lorda Derbyho pořádána slavnostní večeře ku poctě Gaby Deslys za přítomnosti portugalského krále, vymyslil si dobrý 96

svůj plán. Vyhledal spřáteleného novináře a tomu po­ dal informace k pikantní zprávě. Účinek byl opravdu překvapující. Zatím co jiné lon­ dýnské listy přinesly ve společenských zprávách no­ ticky o skvělé hostině u lorda Derbyho na počest Gaby Deslys, pořádané za přítomnosti člena panujícího rodu jednoho ze států na jihozápadě Evropy, přinesl současně deník Miroir dlouhý článek o téže hostině s nápisem »Portugalský král a pasačka hus«. V článku byla s po­ drobnostmi líčena skvělost tabule a pozornost, prokazo­ vaná krásné tanečnici Gaby Deslys, o níž prý list může přinésti informace stejně zajímavé jako dosud neznámé. Podle těchto informací Gaby Deslys byla v mládí pasačkou hus v některém z východních států evropských, snad v Maďarsku, Rumunsku, a dostala prý se tam hrou osudu, byvši ve vídeňském nalezind zaměněna s jiným dítětem. Na konci článku byla štiplavá poznámka, obdi­ vující se demokratičnosti londýnské lordské společnosti a portugalského krále, bavícího se výborně s někdejší husopaskou. Tyto informace, jež redaktor listu získal od baro­ neta Alenbyho, doplnil pisatel peprnou poznámkou, že portugalský král jako přítel umění a demokrat, jistě pozve krásnou tanečnici do svého sídelního města. článek působil v londýnské společnosti skutečně jako puma. Byl však druhého dne vyvrácen jiným listem, který přinesl informace, že Gaby Deslys je Francouzka a přísluší do Marseille. Ve společnosti, která má na takové věci kdy, bylo z toho všeho mnoho řečí, mnoho zábavy a mnoho ško­ dolibosti, ale skutečný výsledek toho všeho byl, že se lidé o vstupenky do Křišťálového paláce, kde Gaby vystupovala, přímo rvali, že ředitelství zvýšilo ceny vstupenek i gáži Gaby Deslys. 13

I.

97

Aféra byla příliš pikantní, aby zůstala omezena jen na Londýn. Druhý den se jí zabývaly pařížské deníky a zas každý podle svého. V Matinu bylo možno pod podobiznou Gaby a vedle obrázku portugalského krále čísti dlouhý, celý sloupec velkého toho listu zabírající článek a pod ním známé nám jméno: hr. Deschamps. Tento dávno zapomenutý muž, nyní všelijak re ži­ vící, ale hlavně agenturou pro_ menší divadla, varieté a kabarety, bohatě tu zužitkoval vše, co o Gaby věděl, v zajímavý článek. Vypravoval o ní, že přijela do Vídně z Moravy v Uhrách — v zeměpisu byl slabý jako všich­ ni Francouzi — a že již od jejího nejranějšího mládí, kdy ji poznal a mohl sledovati, považoval za květinu západu, nějak na východ zabloudilou. Zdůrazňoval její snadnost, s jakou se učila franšíině u jisté francouzské učitelky ve Vídni a z její elegance, jakož i z nesporného nadání pro božské umění taneční odvozoval další své tvrzení, že hned ze začátku pochyboval o jejím maďar­ ském původu, byť by se i určitě uváděla její příslušnost do departementu Moravie. Sám prý sice ví, že nynější jméno světoznámé tanečnice je přijaté, ale původní jmé­ no přes zřejm.ý slovanský původ — Navratil — není zárukou, že tanečnice je opravdu původu maďarského »de la* Slovaquie«. Aby pak svému článku dodal ještě více romantičnosti, přidal hr. Deschamps na konec hi­ storku, která se za jeho pobytu ve Vídni živě přetřásala. Byla to záměna dvou novorozeňat ve vídeňské porod­ nici, kde v tutéž dobu narodila se dvě děvčátka dvěma ženám; jedné Marseillance a jakési ženě z lidu. A p i-' satel končil svou, zprávu otázkou, která jistě dojala všecky čtenářky a zároveň ponechávala volnost k dal­ ším nejrozmanitějším kombinacím, na něž si zejména pařížský boulevardní tisk tolik potrpí: »Kdo ví, zda slavená a vyznamenaná Gaby Deslys není vlastně pů­ vodu francouzského a zda město Marseille, odkud vyšla 98

píseň, kícrá se stala heslem velké francouzské demokra­ cie, nedalo světu dceru, která, aniž to tuší, nese prapor demokracie všude tam, kde se zjeví, třeba byla ztotož­ ňována s pasačkou hus z malebného departementu mo­ ravského, severozápadně od Pešti rozloženého?® Pomsta mladého baroneta Alenbyho, která měla v úmyslu vyvolati společenský skandál, změnila se v pastvu pro tisk, neboť v nastalé honbě listů po nových a nejnovčjších a nejspolehlivějších zprávách o Gaby Deslys se dávno zapomnělo na to, že anglická vyšší společnost a portugalský potentát měli utrpět jakousi úhonu. Gaby byla v očích široké veřejnosti povýšena na vynikající osobnost, nesmírně zajímavou a takové se, jak zkušenost učí, • odpouští vše, pokud se nedopustí chyby opravdu neodpustitelné: že přestane být vyni­ kající a zajímavou. XXII. Mladý baronet Elmore, vnuk lorda Derbyho, se málo staral o to, čím se po jeho »první noci«, jak to později nazýval, bavil celý Londýn a pak po celý ostatní týden Paříž a ostatní velká evropská města. Miloval s celou horoucností svého jinošského srdce Gaby Deslys, miloval ji čistou láskou, jaké je schopno srdce nezkaženého mladíka, které tak mnohdy zaplá láskou k ženě, aniž hledí na bližší okolnosti, jako je minulost zbožňované, nebo její věk. Tanečnice nebyla lety o mnoho starší, ačkoliv rozdíl pěli, šesti let činí ve skutečnosti rozdíl ten mnohem větším a jak znalci odhadují, možno jej nejméně zdvojnásobit!. Životní zku­ šenost Gaby Deslys tento rozdíl ještě zvyšovala. A je to zvláštní zákon lásky, který tyto rozdíly

99

k sobě vábí neodolatelnou silou, která u ženy se s lety mění téměř v touhu, okusit na příklad mezi třicátým a čtyřicátým rokem nadšení niládenečkova. Gaby ne­ patřila sice k takovým vypočítavým, ale podlehla kouzlu též, nebof objetí mladého junáka ji strhlo. Poddala se mu s celou vášnivostí svého pružného, bujného těla. V miadém statném baronetu zvítězily nakonec proti jeho lepší vfili, s jakou ziezl balkon, pudy jeho zdra­ vého a mužného těla a není divu, že v objetí Gabině setrval, až měsíc zašel. Opatrnost velela nastoupit návrat, než se začne rozednívat. Po nesčetných a vášnivých polibcích se mladí lidé konečně rozešli, zejména když Gaby svolila, aby třetího dne, nebo lépe řečeno noci, ji zase navštívil. Stojíc v rozkošných nedbalkách na prahu balkóno­ vých dveří, posílala mu ještě rukou hubičky* když hlava mladého milence začala mizet u spodní hrany balkonu do neproniknutelné noční tmy. Ale ku podivu! Jakmile noční chla"d ovál mladíkovu hlavu a rozbušené srdce se mu ztišilo, cítil ríisti jakýsi nepříjemný pocit vystřízlivění. Usedl na chvíli na laviw&a v parku, hledě z noční tmy na balkon, který před třemi hodinami byl pro něho cílem takového prudkého roztoužení. Teď mu byl lhostejný, ba víc než to. Jak byl rád, že Gaby ihned zavřela a že její okno se staženými záclonkami bylo úplně podobné všem ostatním, jichž bylo tolik v zahradní frontě paláce 1 Jakási ošklivost v něm začala růsti; nevydržel v parku a odebral se tiše, ba — cítil to — jaksi zkrou­ šeně do svého pokoje. Tytéž stěny to byly, které slyšely, jak jim po tři nebo čtyři týdny žaloval žal své lásky, ale nyní jako by to nebyl jeho pokoj Krásné obrazy, jimiž měl pokoj vyzdoben, jako by mu cosi vytýkaly a bohatá knihovna

100

jako by ho obžalovávala, že ji zanedbával pro takovou dobu a pro věc »takovcu«. Uvědomoval si, posadiv se ke svému psacímu stolku, že se nikterak nevrátil jako vítěz. »To nebyla láska,« zdála se mu šeptat podobizna jeho matky, pověšená nad psacím stolem, ženy ušlechti­ lých rysů a neskonale milého pohledu očí. »To není láska a nebyla to láska,« řekl si posléze sám zcela nahlas, probíraje detaily svého nočního dobro­ družství. A jako by všecko to kdysi tak milé okolí, jímž se ve svém pokoji obklopil se skutečným vkusem a opravdovostí vážného mladého muže, opakovalo po něm a s jeho nitrem: :jkí »To není a nebyla lá s k a ...« i :: Byl zdrcen a div nezmalomyslněl uvědomiv si, že níjryzejší cit, jehož je lidské srdce schopno, ho zavedl na scestí, vedoucí kamsi do hlubin. Odstrojil se zcela mechanicky a uléhaje na lože, měl dojem, že tam klade cosi méně čistého, než po všecky předcházející dny. Na spaní neměl ani pomyšlení, ale zá­ kony těla byly silnější než lidská domýšlivost. Jen ulehl, tvrdě usnul tělesnou únavou, již si ani neuvědomoval. XXIII. Ráno se probudil s nepříjemným pocitem sice,- ale mnohem klidněji nazíral již na to, co se stalo. »Ne, to není pravá láska« — opakoval si znova ve svém mladistvě^ ř’stém nazírání — »to byly jen smysly, duch o tom neví. Dlužno s tím vším zúčtovat* — dodal a vyšel si do parku na ranní procházku. Bylo velmi časně a proto byl mladý baronet nejvýš překvapen, když z jedné z bočních cest spatřil náhle

101

přicliázeti Gaby. Neočekávaným jejím zjevením byl zmaten a v první chvíli byl by nsjraději utekl. Ale připamatoval si slova, kterými ho včera uvítala: »Je to hodno gentlemana?# Sklopil na chvíli oči, ale šel jí od­ hodlaně vstříc. »Dobré jitro, mis Deslys,« pozdravil ji hlasem pokud možno pevným, přívětivým a uctivým. Gaby postřehla prvotní zmatek mladíkův a vědoma svého slibu, který dala lordu Derbymu, zachovala se podle něho. Nezačala s nějakou důvěrností a spíš jako matka vroucně přivítala Elmsora: •Dobré jitro, baronete, již tak zrána vzdáváte hold přírodě? To nebývá zvykem londýnské mládeže. Do­ volte, abych vás za to odměnila tím, že vás poprosím, abyste mi byl na chvíli společníkem.« 9 * »0 velmi rád, miss Deslys, neboť jsem vás chtěl sám poprosit o to, abych vás směl na chvílí obtěžovat, neboť vám chci ňěco říci,« pravil baronet, chápaje se odhodlaně toho, co si ráno při oblékání umínil. »PosIouchám a jsem jista, že to nebude nic mali­ cherného,* řekla Gaby; aniž tušila, posílila touto větou baroneta v jeho úmyslu tak obratně a účinné, že se tento nevědomky na ni velmi vděčně podíval. »Začnu tam, kde jsem přestak — pravil baronet pevným hlasem, ale mnohem tišším dodal: »V noci.« A po krátké pomlčce pokračoval: »Musí to být, musím před vámi súčtovat sám se sebou!« »Jste přísný soudce, baronete, ale vaše opravdovost je zárukou spravedlnosti,« poznamenala Gaby, hledíc na mladého muže pohledem plným prosby o smilování. Také Elmor se na Gaby podíval a jejich oči si v tu chvíli vyměnily přiznání velké ceny. Gaby si říkala: »Škoda, že my ženy nesetkáme se včas s mužem, který

102

by v nás udržel čistou lásku, vášeň tak, aby z toho mohlo býti spojení na celý život. Proč se setkávám te­ prve nyní s mladým mužem, o němž to mohu předpoklá­ dat. Mohu? Odkud to vím, že mohu? Nenamlouvám si to? Nejsem v jeho blízkosti strhována jeho zjevem, n e - : tvářím se snad zamilovaně — sama pro sebe?« A Elmor si v duchu odříkával, hledě do očí Gabi- '■ ných: »To nebyla láska, ale tato žena mne neklamala předstíráním její existence. Snad jsme se yzájemnS strhli ye vír vášně.* . Opodál byla lavička a Gaby vyzvala svého průvod­ ce, aby si na chvíli usedli, že ho chce v klidu výslechnouti. Když se baronet na ni nedíval, prohlížela si ho sft zalíbením a nejraději by mu vjela rukou dQ krásných jeho vlasů. Připomenula si však, že má býti jeho léka­ řem a nejen že se zdržela všech projevů, které by mohly býti jinak vykládány, ale zatvářila se roztomile vážně. 2eny, které zvykly na jeviště, nesou s sebou vždy kus jeho ovzduší. 1 Mladý baronet nakreslil holí v písku jakýs obrázek svých rozpaků, ale po hlasitém oddechnutí, jež si ani ne­ uvědomil, které však tanečnici připadalo, jako by nabral dechu k odvážnému podniku, pravil hlasem, s počátku poněkud stísněným: »NemSjte za zlé, že začínám mluvit o věcí, O kte­ rých se mezi mužem a ženou za bílého dne nemluví. Ale — a teď zpevnil svůj hlas — to nebyla láska. Dopustil jsem se vůči vám činu, který se neměl státi. Nechci být nespravedlivý' ani vůči sobě, nechci v jakémsi sebe- ( mrskání vinit jen sebe, nebo ze sobectví vinit jen vás.! Snad jsme se strhli navzájem ve vír vášně. Nechci roz- [ hodovat, jak to bylo. Vím jen, že své srdce, které jsem k vám nesl přeplněné citem, odnesl jsem si sprahlé. A ted na něm cítím jizvu. »To nebyla láska...« 103

Gaby ho pohladila po ruce, nebyla s to se udržet. Nezamýšlela ho usmiřovat, byla dojata, neboť pocítila, že je účastná vzácného jevu: Zpovídá se tu čisté srdce. Cosi jako ozvěnou v ní znělo a kdyby byla uměla na­ slouchat tomuto vnitřnímu hlasu, byla by poznala, že to, co ji tak dlouho chránilo před pokleskem a zpovrchněním, byla také čistota nezkaženého srdce. Mladý muž se na ni podíval a pravil: »Snad se dřív nebo později usmějete nad tímto mým filosofováním. Snad jiná na vašem místě by mi se zvoni­ vým smíchem řekla: Nemudruj a miluj, jsi mlád, máš-li v srdci lásku. A není to zvláštní, že od vás této poznám­ ky neočekávám? Byl jsem v noci zoufalý nad tím, že jste své ženství tak rázem zbavila závojů, jež jsem považo­ val za posvátné. Srdce mně ještě teď bolí, ale vím, že jeho mukou jsem musel vyplatit svůj život. Nedovedu to tak říci, jak to cítím, ale vím, že vy jste mi dala vše, abyste mne zachránila při, životě. Bylo by nespravedli­ vé, abych i já svým způsobem za to nezaplatil « Odmlčel se, neboť viděl, že Gaby naň hledí se zaro­ senýma očima. Chtěl něco říci, ale byl úplně zmaten. Ta, která v noci byla jeho milenkou, hleděla teď na něho oči­ ma, jež bezděky mu připadaly jako oči matčiny. Byly tak mírné, plné laskavosti a něhy. Hochu zlatého, dobrého srdce,« řekla mu hlasem, dušeným přemírou citu, »dobrý hochu, zachovejte si své čisté srdce co nejdéle! I kdyby to byla láska, nebyla bych jí hodna, ale souhlasím s vámi: Nebyla to láska, již zasloužíte a jíž se také dožijete. Jste mlád a « Dále nemohla. A než se nadál, vstala, vdechla mu na čelo cudný polibek a utíkala od tohoto místa, neboť cítila, že po delším prodlévání by v ní vykřikla její touha po velké čisté opravdové lásce srdce nezkaže­ ného, jaké měl tento mladý, krásný muž statného těla, 104

jiskrných očí a ocelových svalů. Jste mlád a opa­ kovala si šeptem cestou, a dokončila pro sebe: — — a krásný a chtěla bych svou lásku dáti za v a š i___ Při snídani, k níž se Gaby dostavila klidná, ozná­ mila lordu Desbymu na uklidněnou, že jeho vnuk je za­ chráněn. »Opravdu? A jak jste krásná kouzelnice této změny docíiila?« »Dohodli jsme se úplně po dobrém. To nebyla lásk a ...« dodala, ale hlas se jí při tom zřejmě zachvěl. XXIV. Gaby byla touto svou nešťastnou láskou tak zaměst­ nána, že se zhruba nestarala o to, jak se noviny perou o to, kdo je, kdy a kde se narodila, ani o to, seděla-li jako někdejší pasačka hus s králem či nic. Celé odpo­ ledne zaměstnávala se ve volné chvíli baronetem Derbym — bezděky se k němu vracely její myšlenky a proto ji objev, že portugalský markýz je vlastně portu­ galský král Manuel, nijak nepřivedl z míry. Více ji zajímaly v následující dny pařížské denní listy, zejména ovšem článek hraběte Deschamps. Vzpo­ mínala na své mládí a stěží si dovedla vzpomenout na jméno moravské obce, ve které prožila kus dětství. Ne­ narodila se tam, to; věděla, ale určitého víc nevěděla.. Ří­ kali jí, že se narodila ve Vídni, věděla, že tam prožila příjemné dny. A teď k svému úžasu pozorovala, jak se velký kus Evropy hádá o to, je-li Rumunkou, Rakušankou, Maďarkou či Francouzkou. Gaby se výborně bavila těmito články o sobě a ze­ jména jí velké potěšení způsobil jeden z pařížských boulevardních časopisů, který směle rozpředl myšlenku, 1 3 Qaby Deslys.

105

nadhozenou hr. Deschamps a přinesl obšírný článek prý na základě autentických dat z Vídně čerpaných ■ jímž se dokazovalo, že Gaby je příslušnice města Mar­ seille, neboť prý se narodila francouzským rodičům, pro­ jíždějícím Vídeň, byla však jako novorozeně v ústavu novorozeňat zaměněna s jiným novorozenětem jakési ženy jménem Nawatal či Navrátil. Mrou osudu, který mnohdy sám napravuje, co pokazil, se stalo, že se při svém návratu do Vídně ve čtrnácti letech dostala zase do francouzských rukou slečny Deslys, učitelky hry na klavír, tanců a franštiny. Z vděčnosti za vychování, které jí poskytla, přijala její jméno, které jde nyní světem. Autor článku skončil slibem, že podá zprávu o svém dal­ ším pátrání. »Celý svět se o mne zajímá,« povzdychla si Gaby, »ale vyměnila bych teď tento zájem za lásku toho mla­ dého hocha, nebo alespoň za jeho zájem. Ovšem, sama jsem musela mu předem odříci. . . Proč jen ta láska tak divnými cestami chodí?« Týden chodila Gaby taková jakási nesvá. Tušila, že je to smutek po ztraceném štěstí. Koncem týdne dostala z Lisabonu telegram od ředitelství královského divadla, aby oznámila, kdy je ochotna vystupovati za podmínek, jež si sama určí, neboť budou všecky předem přijaty. Gaby nerozpakovala. Nic ji v Londýně netěšilo, nejméně pak společenský styk s baronetem. Odpověděla telegra­ ficky, že přijede ihned a že vystupovat začne 15. pro­ since. Londýn byl zas jednou překvapen. Gaby odejela, zaplativši ředitelství křišťálového paláce značné od­ stupné za nedodrženou smlouvu. Tentokráte ji její srdce v y h n a lo ... 106

XXV.

Lisabon ležel krásné tanečnici v pravém slova smyslu u nohou. I kdyby nebylo jejího opravdového umění tanečního, i kdyby nebylo její strhující krásy, již dovedla udržet stáie svěží, byla by stačila k úspěchu na divadle okolnost, že král Manuel měl o Gaby zájem a že zájem ten byl veřejným tajemstvím, dík novinář­ ským článkům. Alě Gaby byla krásná a její tanec byl uměním. I její duch stačil na to, aby okouzloval. Lisabon jí ležel u nohou a žádná korunovaná krá­ lovna by nemohla mít po všech stránkách líp. Bydlela v letním sídle králově, v komnatách skvostně zaříze­ ných tak, že i její někdejší přepychový byt pařížský byl chudičký. Vzácné malby, drahocenné koberce, prastarý nábytek, umělecké věci nesmírné ceny, to vžh obklopo­ valo krásnou tanečnici. Král byl hned od počátku cele její. Každé sebemenší přání bylo jí splněno a přec ,v srdci Gabyně hlodal jakýsi červ nespokojenosti. Nevěděla, co to je, a několikrát si stěžovala své ko­ morné, již si z Londýna vzala s sebou. »Tak si připadám jako pták ve zlaté kleci!« . »Madáme,« pravila komorná, »jste skromná ve svém nitru a to vše, čím vás v Lisaboně zahrnují, právě vaší skromnosti vadí. Ale jsme zde teprve tři týdny, zvyknete si.« »Něco mi zde schází a sama nevím co. Nevíš to snad ty, která tak mnohdy víš víc než já?« »Je to velká důvěra, kterou mne madame poctívá,« pravila komorná, která byla do značné míry osobním tajemníkem krásné tanečnice a dovedla leccos obratně své paní říci a vždy s- prospšchcm. Byla to věrná duše, která se za to, že se se svou velitelkou měla tak dobře, snažila všemožně odvděčovat zvýšenou pozorností. Po krátkém přemýšlení dodala:

107

»Je-li vaše srdce spokojeno, madame, pak se jistě aklidníte.« »Je-li mé srdce spokojeno,« opakovala Qaby víc pro sebe a zamyslila se. Ano, zde 11a velkou vzdálenost od Londýna teprve cítila, že před svým srdcem utekla až do Lisabonu. A vzpomínala na milé rozhovory, jež mí­ vala s mladým baronetem Derbym na procházkách ve velkém parku zámeckém, než ji vykonal návštěvu bal­ konem. Sejde s očí, sejde s mysli — to se u ní tento­ krát nechtělo uplatnit. Vzpomínala na milého toho ho­ cha a to tím víc, že byla v obdobné situaci jako tehdy, když po prvé se připravovala k tomu, že se konečně musí prodat. Teď byl kupcem král a nabízel přímo po­ hádkovou cenu. Ale tato okolnost u Qaby nerozhodo­ vala. Ač se sama měla za špatnou, ač společnost ve své mravní povýšenosti by nad ní zlomila hůl, Qaby nebyla v základě své povahy z těch prodejných. Nekráčela-li cestou ctnosti, vystlanou hložím a kamením, byl její ži­ vot obrazem, jímž společnost ve svém souhrnu žije. Ctnost s nectností jde světem a někdy se spojují v jedné bytosti, která je jedněmi vynášena a druhými krajné od­ suzována. Král Manuel jako besedník byl jí zcela příjemný — ale v íc . . . ? Nemohla se proň nadchnou-ti a tím více cí­ tila, že potřebuje protilék nebo protijed na londýnskou bolest svého srdce. Ještě celý týden se tak trápila a král se divil, že musí stále ček at. . . Jeho poslem lásky, který přinášel Qaby dary, po­ zvání a vzkazy, byl hrabě Tajo, mladý důstojník, temné pleti, vlasů až do modra černých, očí ohnivých, postavy elegantní, pružné, tváře výrazné a způsobů vybraných. Ilias jeho byl kovový baryton a přímo se vemlouval do srdce. U dvora a v šlechtické společnosti se hraběti jinak 108

neříkalo, než Studené srdce; byl zevnějškem a všemi svými vlastnostmi téměř předurčen být pravým oblí­ bencem žen, ale vedl život přímo vzorně ctnostný. Byl vzorným, roztomilým společníkem, ale nepřekročil ani o píď dovolené meze. Gaby se líbil a bylo to sn a i to jediné, co se jí v Lisaboně líbilo, ač víme, že jí při hostině v Londýně král Manuel ještě jako portugalský markýz nasliboval velmi mnohé, co se ji bude v Portugalsku líbit. Tanečnice, do­ slechnuvši se od komorné, co se o hraběti vypravuje, začala si ho více všímati a brzo vypozorovala, že se v její společnosti, zejména když ji jako důvěrník králův navštěvoval bez svědků, choval jako by byl něčím tís­ něn. Gaby vypozorovala, že těžce snáší plný pohled jejích o q í . Na jeho omluvu musíme dodat, že to nebylo divu, nebof pohled ten byl skutečně čarovný a okouzlil tak mnohého člena vyšší lisabonské společnosti, jak o tom svědčila písemná vyznání, anonymní dárky a pohledy při plesích a večírcích. Gaby se začala o hraběte Tajo zajímat a dávala mu při příležitostech tento zájem najevo, ovšem svým ne­ skonale jemným způsobem. Aniž tušila, pletla tím na roztomilého pobočníka krutý bič. Tento odříkavý muž, Odolávající všem nástrahám polopanen šlechtické a dvorské společnosti, propadl osobnímu kouzlu krásné tanečnice. Odborníci, kteří se domnívají, že se vyznají ve věcech lásky, by o tomto případě tvrdili, že se zami­ loval na první pohled. Něco na tom bylo. Když byl pověřen králem k deli­ kátní službě být poslem jeho lásky, cítil se hrabě vyzna­ menán. Ale po několika setkáních s Gaby poznal, že byl osudem vyhlédnut ke kruté hře. • Miloval a nesměl milovat!

109

r Znal pověst té ženy, ale to tnu — cudnému takřka až ku svatosti — nevadilo, aby se jí v mysli stále neobíral. Sám nevěděl, co se to s ním děje, neboř si musil přiznat, že Qaby se nijak nepřičiňovala o něj, jak to tak mnohé jiné činily. I teď jejich hovory ncpřekročovaly mez, jež byla přesně vytčena portugalskou etiketou, y mnohém ohledu ještě koženější než pověstná etiketa španělská. Držel-li se jí lirabě Tajo, nedbala jí Qaby ani tro­ chu, alespoň ve svém saloně nebo budoiru, kde také ně­ kdy hraběte přijala. Strojenost a škrobenost byla jí naprosto cizí a to bylo první, co na hraběte silně působilo. Její jemnost a takt dovolovaly jí zase udržet vysokou společenskou úroveň a tak králův pobočník, který sám nepropadl společenské lži, ve které žil, cítil se v salonu i budoiru Gaby Deslys jako v čistém horském vzduchu. »Nejste u dvora,« s úsměvem napomínala hned nazačátku návštěvy hraběte, když v přísném postoji a v uctivé vzdálenosti vyřizoval pozvání královo, nebo oznamoval nějaký vzkaz. »Z vůle královy jsem však vaším rytířem ,« hájil se hrabě Tajo, »a z úcty ke k r á li...« Ale Gaby mu nedala domluvit, řkouc: »Ctíin též vašeho krále, ale to mi nebrání, abych se od vás, pane hrabě, nedověděla i jiných věcí v družném hovoru.« A tak se stávalo, že ho zapletla v besedování, zvlášť tehdy, když král se jí omluvil, že pro státní zá­ ležitosti odkládá společnou vyjížďku nebo smluvené setkání v parku při snídani. A oba měli si toho tolik co povídati — jak to tak bývá mezi mužem a ženou, kteří nemluví o lásce, kteří si neřekli, že jeden druhého rádi vidí, kteří se mají rádi. 110

aniž si to naznačovali nebo řekli. Vše bylo tak přiro­ zené inezi nimi, jako ty schůzky, které nevyplývaly z vy-, hledavání příležitosti. Brzo však hrabě Tajo poznal, že propadl úplně kou­ zlu ženství a kouzlu krásy Gaby Deslys. On, dokonalý společník, stával se teď někdy zamlklým. Uvědomil si, že propadá zamilovanosti a dával na sebe pozor, aby, se neprozradil. Co však utají zamilovaný muž před ženou jen tro­ chu bystrou? Gaby brzo poznala, kolik uhodilo v srdci králova pobočníka, ale cítila, že i v jejím srdci odbilo zrovna íolik. Ale co počít — to nevěděla, ač byla životem tak — abychom prostě řekli — honěná. Král stával se již vel­ mi netrpělivý, neboť to bylo po prvé, co pevnost ctnosti musel tak dlouho obléhat. Ještě několik dní trvala tato hra na schovávanou mezi oběma, až se Gaby jedné nepokojné noci rozhodla učinili tomu rázně konec — nebo začátek. A šla na hra­ běte čistě ženským způsobem. Nemusila dlouho čekat. Následujícího dne, když byl pobočník hlášen, přijala ho v budoiru. Když ho usadila, tu jako náhodou se svým krajkovým negligé zachytila lenoch u křesla. Lehounká pouta, tající nádheru její krásy, dokonale povolila a Ga­ by v roztomilých rozpacích — byla dokonalá herečka — 'zakryla, si rukarna obličej. Iirabě Tajo ani nevěděl do­ bře, co činí, ale v tutéž chvíli horoucími polibky hleděl zakrýti, co utržené sponky dokonale poodhalily. Jak ji polibky ty zahřívaly, jak klesajíc pod nimi zachytila se pažemi kol krku pobočníkova! Na rozpravu tentokrát nezbyl čas, neboť všecek byl spotřebován opojnou a strhující písní lásky, již milenci dopěli do po­ slední slo k y . . .

111

»Musíte být můj, stále můj, jste mou oporou, jinak zde nevydržím,« loučila se Gaby s hrabětem, »nebo mu­ síte se mnou uprchnout!« »Gaby, Gaby, sladká, zlatá Gaby,« opakoval hrabě, »co poručíte, to vykonám. A třeba se na váš rozkaz roz­ loučím nejen s tímto městem, s touto zemí, ale i s tímto světem, ačkoliv jsem teprve teď poznal, jak sladko je žít a milovat, ba snad i být milován.« »Ale, ty milý, upřímný hlupáčku, ty musíš žít, pro mne žít, byt by se se mnou dělo cokoliv. Jsem syta tan­ čení, chci milovat a být milována, horoucně, obé lioroucně. Jsi zajatcem mého srdce a dokud budeš svou velitelku ctít, dotud ti bude milostivá. Ty ohnivý liochu, tys dosud nevěděl, proč jsi tak nadán krásou a silou? Tedy ívěz: Pro mne, pro mne!« Hrabě opouštěl Gaby jak proměněn. Jak se mu svět Zdál jinačí, jak se mu vše jevilo krásné, zářivé, nové! A Gaby? Snesla objetí královo na lovčím zámečku, kam s ním vyjela druhého dne. Dala mu jen zbytky z bohaté tabule, již měla pro hraběte a i nadále dostáva­ lo se králi jen drobtů, jichž jeho pobočník zanechal. XXVI. Je možný takový život? Je a více než to! Byl a je skutečností. Tím více pak’ v zemi, kde poměry politické jsou tak nevyvinuté, jako tomu bylo v Portugalsku. Veřejná kontrola vlády nebyla téměř žádná a král byl hříčkou osob a jejich přívržen­ ců. Kdo uměl krále líp zabavit, kdo ho líp rozptýlil, mohl tím lépe vládní otěže třímat sám, zejména při povaze slabošské, jakou byl Manuel. Ovšem i stát musí být správně řízen a není-li to,

112

chyby se hromadící konečně se vymstí. Zažili jsme jich všichni v posledních dvacíti letech dost, aby nebylo třeba příklady dokazovat. Jakmile politika není vážnou, opravdovou službou veřejnosti, plnou těžké odpovědnosti, vede ku zkáze. Snad jednotlivci pomůže ke skvělému životu, dává mu lesk, slávu, ale tyto pomíjející hodnoty těžce musí za­ platiti celek. Politika, která je zábavou, náhradou jiného zaměstnání výdělečného, se těžce mstí. Ale co věděla naše krásná tanečnice o politice! Na­ rodila se na tak šťastné planetě, že ji nemusela dooprav­ dy — jako jiné — provozovat v tom maloučkém mě­ řítku, jak tomu je v zákulisí divadel. Vše se jí dobře da­ řilo. A proto nepozorovala, že vládnoucí strana zneužívá jejího vlivu, jejž na krále nesporně měla. Prkna divadelní jen představují svět, ale světem nejsou, i když život na nich bývá leckdy těžký. Není proto divu, že i tak dokonalá tanečnice na parketách po­ litických pletek se nevyznala. Udržovala krále v dobré míře pro svou lásku k hraběti a nepozorovala, že na­ slouchajíc radám těch, jimž ponenáhlu mizela moc, slou­ žila špatné věci. Jakmile zmizela z divadelního nebe lisabonského, stala se pro veřejnost jen milenko1’ královou a podle hlasů nespokojenců nástrojem těch, kdož vedou Portu­ galsko po špatné cestě. V oposičním tisku se bouřilo proti »cizince«, nejprve skrytě, ale čím dál tím zjevněji. A tak se přiblížilo jaro, které má moc probouzet ne­ jen přírodu, ale i silná hnutí v lidských myslích. Strana nespokojenců, která byla přitlačena ke zdi po atentátu na Manuelova otce — při němž on a ná­ sledník trůnu padli za obět — zdvihala čím dál tím více hlavu a bouřila široké vrstvy lidu hlavně poukazováním 15 Qaby Deslvs.

113

na to, že vládnoucí činitelé opanovali krále pomocí ci­ zinky. Agitace ta byla velmi účinná, nebof podávala ne­ kritickému davu v zjednodušené formulce příčinu bídy, i když tato fdrmulka neodpovídala zcela přesně pravdě. Královna-Vdova vystihla, kam věci spějí a snažila se příměti syna, aby ulomil agitaci nejostřejší hrot tím, že by se zřekl tanečnice a přiměl ji k opuštění země. Manuel nechtěl o tom ani slyšet a nejen to. Sám Ga­ by chlácholil, kdykoliv ona, dotazujíc se po příčinách mimořádných opatření bezpečnostních, navrhovala, že opustí Lisabon nebo i zemi, je-li snad její přítomnost pří­ činou nesnází. »Snad byste nechtěla svým útěkem ukázat slabost královské moci?« pravil jí, nemaje tušení o tom, že zlatá klícka stala se jí tísnivou a že by se ráda dostala na vzduch, by užila lásky a svobody. »A nemohlo by Vaše Veličenstvo zas jednou zajet do Londýna a tam prožít šťastné a klidné chvíle jako pouhý inarkýz?« »Není to možné; státní záležitosti vyžadují mé pří­ tomnosti právě teď a jich tíživost zas činí pro mne chví­ le blaha, jež vy mi poskytujete a tedy činí vaši přítom­ nost nezbytnou.« Gaby viděla, že po dobrém se od svého královské­ ho přítele neodpoutá a jala se se svým hraběcím milen­ cem připravovat útěk. Ale vývoj událostí byl rychlejší než tyto přípravy. Tak uplynuly letní měsíce a přiblížil se říjen. Královně-vdově dostalo se jistých informací a roz­ hodla se na základě jich zakročit u svého syna bez okolků. Po delší rozpravě, během které marně vymáhala na Manuelovi, aby upustil od Gaby, pravila mu s vypočítavostí ženy: 114

Jen ještě na Jednu otázku mi, milý Manueli, odpo­ věz. Jsi si tak jist láskou té ženy? Je hodna tvého ob­ divu, tvé lásky ?« »Věřím jí a zbožňuji ji!« »A jsi o její věrnosti přesvědčen?« »Jak nyní o své!« sKrálovna-matka še chvíli zdráhala, ale pak řekla pevným hlasem: »A což, jsou-li důkazy její nevěry?« Mafluel zlostí zbledl. Ale opanoval se. »To nikdo nemůže dokázati,« pravil roízechvělýrn hlasem. »Sázím svou korunu — a chcete-li, i svůj život na její věrnost!« »Kdo ví, zda jsi korunu již neprohrál, milý synu — chci se pokusit zachránit ti alespoň život.« »Důkazy! Důkazy!« vzkřikl král jako zběsilý. Kdo to nedokáže a nabízí mi to, toho vyženu z Portugalska! A bude-li důkaz proveden, dám ji vyšívat ještě dnes ...« Mezitím události postupovaly svým tempem. Večerní listy přinesly překvapující zprávu: »Král rozpustil sněmovnu. Vláda odstoupila. Příští volby dosud stanoveny nejsou.« Ale v denních zprávách bylo ohlá­ šeno něco ještě zajímavějšího: »Zítra koná se v letním sídle králově velká zahradní slavnost. Slavná tanečnice Gaby Deslys vystoupí po delší době po prvé a předvede na jevišti v přírodě nové tance. Slavnost koná se ve pro­ spěch dobročinného výboru.« Hodinu po vyjití novin se zdálo, jako by někdo zasel do ulic neklid. Lidé se shromažďovali, ze zástupů stále rostoucích ozývaly se různé výkřiky. Jitření rostlo a tu někdo vhodil do davu, shromážděného na náměstí Camsenově, heslo: »K letnímu sídlu královu!« A skutečně dav se začal valit označeným směrem. Ale policie a vojsko, dávno připravené, rozprášilo dav a

115

zatlačilo ho do postranních ulic. Ovšem rozčilení tím uklidněno nebylo a také ne tím, když k večeru vyšlo zvláštní vydání vládního listu, oznamující, že dosud vláda neodstoupila, že král koná s politiky důležité po­ rady a že dvůr se podle všeho slavnosti v parku ne­ zúčastní. Ale tento olej na rozbouřené veřejné mínění již dost nepůsobil. Město bylo zachváceno zvláštním kvasem. Ač byl již pozdní večer, ulice přetékaly lidem, tu a tam za­ stavovaly se hloučky a odevšad zaznívala rozčilená de­ bata. A podivně čilí lidé chodili od hloučku ke hloučku a rozpalovali mozky, beztoho již velmi rozjitřené. V přijímacím saloně svých pokojů přecházela kraIovna-vdova. velmi netrpělivě, naslouchajíc zvláštnímu ruchu, z ulice až sem zaléhajícímu. Po chvíli zazvonila a zeptala se vstoupivšího komorníka: »Hrabě Tajo ještě nepřišel ?« »Posla!i jsme již třikrát do paláce pana pobočníka. Jeho komorník vzkázal, že pan hrabě odejel k večeru na krátkou vyjížďku za město.« Vyjížďku za město — opakovala si královna-vdova. Věděla, že to znamená cestu do vily, již obývá Gaby Deslys. V zamyšlení hleděla královna-vdova oknem, u něhož poodhrnula záclonu. Jak dlouho tak stála, nevěděla, když tu pojednou byla vyrušena svou komornou. »Co mi neseš ?« »Právě přišel, Vaše Veličenstvo.« »Hrabě Tajo?« »Ne, Vaše Veličenstvo, Fernándo.« A 'do salonu vstoupil bradatý muž, ustrojený jako námořník. Byl to královnin tajemník a na žádost své velitelky vyšetřil v přestrojení náladu mezi lidem. 116

Zprávy přinesl velmi neveselé o tom, co se venku děje. Není jen lid nespokojen. Ale námořníci se vzbou­ řili a vojsko se přidalo na stranu republikánskou. Jako jediné východisko ze situace krajně nebezpečné označo­ val jen útěk královské rodiny. Mezitím, co se královna radila se svým tajemníkem a král se svými politickými rádci, zazněl nádvoříni ohlu­ šující praskot a hned za ním druhý, tře tí. . . Půda se zachvívala, otřásala. . . Válečné lodi střílely na královský zámek, revoluce v Portugalsku se začala. Královna doufala zachránit korunu svému synovi obětováním jeho milostnice. Hodlala hr. Tajo přimět k přiznání po dobrém či zlém a proto ho dala hledat. Ale hrabě vytušil nebezpečí již v poledne a přemlou­ val ve vile svou krásnou tanečnici k útěku. I tato naivní žena myslila, že politické události se dají vždy ovládnouti. Když jí však její chytrá komorná svým milencem, námořnickým poddůstojníkem, dokázala, že »dnes v noci to začne«, bylo usneseno, že se hned za soumraku na­ stoupí cesta ke španělským hranicím v automobilu, který Gaby nedávno dostala od krále darem. Usneseno a vykonáno. Když první rány houkaly z přístavu, uháněl od sídla krásné tanečnice automobil,, obsazený čtyřmi osobami: Dvěma milenci a dvěma milenkami. Ale neujel daleko, když z nedalekého lesa proti němu zahoukla rána. Hrabě Tajo lehce vykřikl, ale ani sebou nehnul. Pod­ důstojník, který seděl u volantu, přidal co nejvíc plynu a šílenou rychlostí uháněl z nebezpečného místa. V Lisaboně tekla krev, ale i v automobilu tekla. Když se uprchlíci domnívali býti mimo dosah přímého 117

nebezpečí a zastavili, hr. Taio dokonával; byl těžce ra­ něn do prsou. Při bližším ohledání auta zjištěno, že za ním bylo vypáleno ještě několik ran, ale vesměs ne­ škodných. Mrtvý musel býti ponechán osudu. Gaby uronila nad ním několik slz, ale poznavši, že jde o její vlastní bez­ pečnost, povolila snadno naléhání komorné. Mrtvý byl složen v houštině lesa a auto uhánělo dále k hranicím. Za čtyři dni bylo dosaženo španělské město Bajadoz. Tam se uprchlíci dověděli, že Portugalsko je již čtyři dni republikou a že Manuel prchl po moři ze »své« země. V Bajadozu se uprchlíci rozešli. Milenci šli za hla­ sem svého srdce a Gaby Deslys odjela do Paříže. XXVII. Prvních 14 dní prožila Gaby v Paříži v divné ná­ ladě. Události posledních měsíců a příliš bujný život jak v Lisaboně tak předtím v Londýně předkládal své účty. Gaby doufala rozptýlit se opětným vystoupením na scénu, ale toto vystoupení nebylo již jako kdysi žádnou událostí. Jiné krásky, jiné tanečnice ovládaly mysl Pařížanů a »milenka sesazeného krále« portugalského byla atrakcí sotva na měsíc. Gaby cítila, že i tělesně vadne. Hrabě Tajo byl zřejmě její poslední nadějí, aby za­ čala jiný život. Snad byla i ta naděje klamná, ale držela tanečnici tělesně i duševně nad hladinou. Teď, když na­ děje té nebylo, cítila Gaby sama na sobě, že klesá. Chtěla ještě ze života vyzískat ne snad ve smyslu peněžním, ale chtěla žít ještě životem rušným a pestrým a podlehla proto svodům jednoho z agentů, který jí do­ kázal pravděpodobnost velkých úspěchů v různých mě­ stech Spojených států severoamerických.

118

Ale nebyla to cesta triumfální, nebyla to cesta plná úspěchů. Již v New Yorku povadlá kráska zklamala v podniku prvořadém a od té chvíle nezbylo, než potloukati se po místnostech druhého a třetího řádu. Ani na Američany, tyto věčně velké děti, »milenka krále portugalského« nepůsobila zvlášť přitažlivě a Gáby, stala se otrokyní agentovou, který se snažil z podniku odstraniti pro sebe veškeré risiko. Tak táhla Gaby Des­ lys od města k městu přes celou obrovskou pevninu severoamerickou, stále sama doufajíc v nějaké příští velké vítězství. Jen úspěch je kořením života lidí, jimž prkna jsou celým světem a není-li strhujícího úspěchu, jímž umělec byl po celý předchozí život hýčkán, ztrácí i pro něho jeho umění smysl. V San Francisku Gaby Deslys onemocněla, vyčer­ pána na těle i na duchu. Na štěstí končila v tom městě platnost smlouvy, již uzavřela s agentem a výtěžek cesty byl takový, aby stačil na zotavení v rozkošném podnebí kalifornského ráje, takže nebylo ani nutno sáhnouti na hotovost, kterou si Gaby v dobách svého štěstí uložila v anglické bance. Po půl druhém roce vrátila se Gaby do Evropy jako stín někdejší krásy, a jako zřícenina někdejšího skvě­ lého, pružného, statného těla. Přijela zase do Paříže, ale ruch tohoto velkého města ji unavoval a vzpomínky fia někdejší slávu ji trýznily. Odstěhovala se do jižní Francie poblíž Marseille a v jed­ noduché vile marseillského předměstí trávila své dny, vyplňujíc je pátráním po svém původu. Dlouho to trvalo — tři roky uplynuly, než pilným dopisováním a úřední korespondencí si zjistila, že po­ chází z rodičů marseillských, ačkoliv se narodila ve Vídni. Jak tiše žila poslední léta, vyrovnávajíc tak příliš rušný život let mladých, tak tiše zemřela. Bylo potřebí 119

její smrti, aby vyvolala ještě jednou sensacl ve vzpo­ mínkových Článcích všech novin v Bvropě. Při této příležitosti byly znovu rozvířeny všemožné kombinace o jejím původu, a ježto zanechala značné jmění, hlásili se dědicové z mnoha koutů Evropy. A nastalo zase dlouhé pátrání, jež, prováděno úřední cestou, protáhlo se na několik let. Teprve po uplynutí jich mohli se smáti dědicové šťastní a dědicové domnělí uložit své naděje do hrobu zapomenutí. Jaký život, taková smrt! říkává se a hle, u Gaby Deslys to neplatilo! Nebyla světicí, ale nebyla také že­ nou špatnou z prospěchu. Životní štěstí ji vyneslo do závratných výšin, ale na dně každého poháru radosti je vždy dost místa pro kapku pelyňku. I Gaby se ho napila, jak jsme poznali z jejích osudů. Jen ten, kdo sám je zcela bez viny, může po její památce hodit kamenem. Byla také jen člověkem. Konec.

B R N O P řílo h a „ P r o u d u * .

1 925.

T is k e m R o ln ic k é tis k á r n y v B r n ě .

KRÁLOVSKÉ FANDANGO PAVEL HEJCMAN

r

Gabriela Záhady tohoto

století „Víte, kdo to je Deslys, člověče? G abriela Deslys? To je ta děvka, která prodávala v Londýně polibky za dvacet tisíc liber a výtěžek, sedm miliónů, věnovala na verbování českých dobrovolníků! Listina rakousko-uherských vlastizrádců ji uvádí hned na druhém místě za Arnoštem Denisem! Je to nejm azanější agentka Francie.“

© Pavel Hejcman, 1991

ISBN 80-204-0245-4

r

Otevřela oči. Slavnostní lesk jiskřivého dopoledne pohasl, Minulost zmizela. Vzduch byl stále ještě kalný, nehybný a mrtvý. Stékal v horkých kaskádách po mramorových sloupech a fasádách, po kyticích kamen­ ných květů do azurové modře kanálu a měnil ji v temnou, neprůhled­ nou zeleň. Teď, v okamžicích úlevy a klidu, když mohla konečně přemýšlet, vracela se stále častěji k minulosti a pokoušela se ji vidět dnešníma očima, Bělostné gotické oblouky a štíhlé stvoly Ca D ’Oro na protější straně kanálu zapadly do růžového stínu vonícího vodou, páchnoucí­ ho odpadky a dýchajícího chladem, Ruch na hladině docela ustal. Dřímání, odpolední siesta. Cítila prázdno, klid i úlevu a prostupoval ji zvláštní, neurčitý pocit štěstí. Snad to ani pocit štěstí nebyl, možná jen pocit uspokojení z dosažení cíle *— alespoň částečky cíle. Věčná horečka slávy a neklidu, štvoucí ji z místa na místo, z angažmá do angažmá, od úspěchu k úspěchu, pohasla. Teď si nepřála vůbec nic. Vlezte mi všichni na záda! Přetřela si orosené čelo a mřížovím balkónu pozorovala nehybnou, fantastickou kulisu nádherných paláců, chvějící se na hladině kanálu Grande. Tak si ten okamžik vždycky představovala. Nejdříve jen v mysli, za zavřenýma očima, když usínala, později s otevřenýma očima, ve chvílích zamyšlení. Konečně mu mohla ukázat, kam až to dotáhla, co vytvořila ze všemi opovrhovaného parchanta. Co ze sebe udělala! Náhlý osvěžující závan z moře jí prohrábl husté plavé vlasy a rozhrnul pohodlnou lehkou tuniku. Ještě byla nahá, bílá — slunci se úzkostlivě vyhýbala — jak od něho vstala. ÚSPĚCH! A on ho teď viděl! Vyrazil mu dech! Konečně se s ním mohla podělit o své štěstí. Štěstí? Zkřivila rty. Musí zůstat střízlivá, kritická, vidět svět takový, jaký je. Ve správných rozměrech.

„Richarde!" zavolala tiše do temné rozlehlé síně prastarého benát­ ského domu, zrcadlícího se stejně nehybně a nehmotně na hladině kanálu Grande jako paláce na druhé straně. Ale věděla, že ji neslyší, že spí tvrdě a nehybně, přemožen dojmy, unaven krásou kolem i nekonečným objímáním. Na okamžik ji napadlo, neudělala-li přece jen chybu. Není to od ní příliš kruté? Ukázala mu jiný svět, svět, který nezná •—• a pak ho pošle domů. Zítra, pozítří, až ji to přestane bavit. Všechno mu vezme! Snad se neměla do toho sentimentálního dobrodružství pouštět. Jejich čas je pryč, zmizel, odtekl, vyprchal. Poznala ho ještě v minulém životě, v životě, který utonul pod temně zelenou, špinavou hladinou dole u jejích nohou. Spálený olej, shnilá zelenina, melouny, všechny slupky světa, Dokázala se podruhé narodit! Zvedla hlavu. Od basiliky Della Salute se zvolna blížila gondola. Slavnostně! Černá a stříbrná jako pohřební vůz. Tichá, osamělá, zbloudilý pták v dešti. Jenže nepršelo. Richarda poznala v tom prvním, vzdáleném životě, v němž drhla v pražském domě paní Loblové do úmoru podlahy i její věčně podělaný zadek, Služka, holka pro všechno, venkovská husa. Když tehdy, tenkrát, bůhví jak už je to dlouho, snad sto let, odcházela z domova, bezradná a vyděšená — byla to cesta až na konec světa — čekal na ni v Přerově na nádraží Richard. Její Richard, její láska a naděje, vzplanutí rozechvělého srdce. Smysl života. Jel s ní až do Olomouce a dodával jí sil na té první velké cestě, o níž nevěděla, kam vede, kde končí a co ji na ní čeká. Proto ho teď pozvala, teď chtěla splatit starý dluh. Ukáže mu Itálii, celý ten nádherný svět, který se před ní otevřel, když se konečně vynořila z neprůhledných špinavých vod. Sama nevěděla, kde vlast­ ně probíhá ta hranice. Kdy nastal okamžik proměny Hedviky Navrá­ tilové, ubohé služtičky, chodícího neštěstí a bídy, kdy odhodila vnucený úděl. Bylo to v Praze, Hatvani nebo až v Katovicích? Ve Lvově, Vídni nebo v Berlíně? Ale věděla, že tady v Benátkách, na balkóně starého paláce Di Collato, se nyní probouzí z odpolední siesty Gabriela Deslys, žena, které tleská celá Evropa, která dovedla pevně uchopit svou příleži­ tost, Hedvika je pryč, nikdy nežila, neexistuje. Zmizela, rozplynula se. ■ 8

GABRIELA DESLYS A HARRY PILCER! Vídeň, Berlin, Paříž -— celý svčt, Černá slavnostní gondola se vytrvale blížila středem kanálu G ran­ de. Opuštěná, samojediná v horke'm srpnovém odpoledni. Kabina zastřená dlouhými vlajícími záclonami. Znovu ospale přivřela oči. Gondola zmizela. Nechtěla by Richardovi ublížit. Byla to jenom dětská láska. Od okamžiku, kdy nastoupila v Přerově do vlaku, uplynulo plných pet let. Je to mnoho, nebo málo? Zhluboka vydechla, pach vody stou­ pal. až k ní. Teď si tím nechtěla lámat hlavu. Do konce srpna má prázdniny. Harry někde v Rakousku zlézá Alpy a ona je volná, svobodná, může si dělat co chce. Pro podzimní sezónu m ají už angažmá v Miláně. Pomalu bude muset začít zkoušet. Dřít, pracovat, /novu se snažit. Ještě si zajede s Richardem do Říma a možná i do Neapole — než ho pošle zpět, než se za ním definitivně uzavře hladina. Splácí jenom dluh. Vděk dívčího srdce! „Richarde...? “ opakovala znovu tázavě, protože v temné síni za /ády slyšela kroky. „Pán ještě spí, seňoro,“ šeptla komorná a položila na kamenný stolek stříbrný podnos. Dole u věčně mokrých, zelených, slizem prokvetlých schodů kotvila gondola. Ta černá a stříbrná, pohřební vůz a osamělý pták, „Návštěva, seňoro.“ PIERRE CARD 1N duecteur THÉÁTRE OLYMPIA PARIS KELLX DESROY — nic víc. Ani directeur, ani intendant, pouze Felix Desroy. Posadila se a znovu četla jména. „Proboha, teď? Zbláznili se! Kolik je hodin?" „Tři. seňoro .*1 , „To je u vás čas návštěv?" „Ne, seňoro, siesty." „Tak co tady chtějí?" mávla rukou. „Ještě spím!" „Dali mi, . v rukou jí blýskla mince. „Zlatý frank?" dívala se do snědé, trochu vyděšené tváře služtičky. Také bývala tak vyděšená. Dali jí zlatý frank a holka teď trne. Zhluboka se nadechla. „Že prosím," řekla znechuceně. „Příště ale ka/deho vyrazíš." ■ 9

„Gracia, seňoro, gracia, spolehněte s e h o l k a se sklonila a políbila j í ruku. Protáhla se. Ona vždycky říkala: „Danke schón, danke víelmals, kíiss dic lland, gnádige Frau.“ Nechtělo se jí v tom vadnoucím, zemdlelém vedru vstávat, nechtělo se jí oblékat, nechtělo se j í vůbec nic, ani mluvit s těmi lidmi. Jen přitáhla tuniku k tělu. Vynořili se z šera síně. Oba v šedém, sebejistí a zdvořilí. Tohle všechno znala, už dávno to 11a ni nepůsobilo. Kývla k mra­ morové lavičce v rohu balkónu, kam teď dopadalo slunce. Jen ať se zapotí! Ředitele pařížské Olympie poznala ihned, byli všichni stejní. Ve Vídni, v Miláně nebo v Berlíně. Vykrmený, s prokvetlou bradou, prsteny, perla v kravatě a celá ta sláva. Vydřená z holek, jako byla ona. / Druhý ji mátl, zůstával v pozadí, ve stínu mezi dveřmi, štíhlý, s chytrou, nevypočitatelnou tváří a bílými vlasy. Neurčitý věk. Naučila se věřit prvnímu dojmu. Ne slovům, ale intuici. Zabloudila pohledem znovu k vizitce. Felix Desroy . . . ani titul, ani bydliště, určitě nebyl z umělecké branže. Teď se tvářil jako nesmělý pozorova­ tel, zvědavec, ředitel mu slíbil, že ho seznámí s Gabrielou Deslys, že mu ji představí. Předvede jak arabskou klisnu! Ale z těch dvou má asi hlavní slovo on. Co po ní mohou chtít? Pohodlně natáhla dlouhé štíhlé nohy daleko před sebe. Tak jen se dívejte, dívejte se, myslela si v duchu. Všechno si nechám dobře zaplatit. „Omlouváme se, madam,“ řekl udýchaně Cardin a sklonil se k její ruce. Viděla oči, zvlhlou pleš a perlu na vázance. „Vracíme se z Říma do Paříže, madam, víme, že není vhodná doba, že se to nehodí, ale náš čas . . . Když jsme slyšeli, že jste v Benátkách .. „Opravdu ?11 zeptala se s úsměvem a upřela pohled na muže ve stínu. Neměla chuť na zdvořilosti a lichotky, na plácání veslem. Angažmá v Miláně bylo hotovou věcí, zbývalo jen podepsat smlou­ vu. V takové situaci se s Konkurencí nevyjednává, není to solidní a ona musí být solidní. Když vedla obchodní jednání, a vedla je vždycky, Harry byl po této stránce k ničemu, neměl obchodní talent, cítila v sobě svého otce. Jeho hlas, pohyby, jeho myšlenky. Bylo to zvláštní, jak si ho uvědomovala. Probouzel se v ní tak, jak ho znala z dětství, jak jí ho ukázali. Od malička, tedy od doby, kdy byla schopná vybavit si první vzpomínky, měla otce dva a každý přicházel ■ 10

v jinou dobu. Vklouzl k ní, vetřel se a mluvil jejími ústy. Nikdy však nevěděla, který z nich je ten pravý. Občas se mísili a spojovali k nerozeznání. Nechávala je tedy jednat a nedělala si starosti, co z toho vzejde. Teď se ozval ten druhý, ten, na kterého se směla dívat jen někdy z povzdálí a přes tovární plot. Přijížděl v kočáru, celý v černém, oči i vlasy černé a duši nejčemější. Židovský sviňák a lump, který ždímal z lidí doma v cukrovaru krev. Tak to řval alespoň při každé příležitosti a od prvních okamžiků jejího vnímání druhý otec, na něhož se směla dívat stále, hlavně však, když ji mlátil a nadával. „Prosím,“ řekl s úsměvem na jejích rtech laskavý židovský pán a slabě kývl hlavou. Když se tak na matku usmál, znamenalo to, že otec s dětmi poputuje za lepší prací do Hatvani v Uhrách nebo bůhví kam a matka do jeho postele. Teprve teď tomu začínala rozumět, byl matkou posedlý, živil se jejím tělem. „Máte pravdu," řekl důstojně Cardin, „přijíždíme skutečně jen kvůli vám, rád bych vám nabídl angažmá. Vaše minulé vystoupení v Parisianě s II chante gloire de la parisienne a všemi těmi marseillskými písněmi zanechává stále hluboký dojem. Óvšem Capucines nebyl podnik pro vás. Naše divadlo,“ řekl NAŠE tak důstojně, jako kdyby to byla pařížská opera, „má na mysli angažmá za skutečně výhodných podmínek, madam." Žiďovský pán v ní se nezávazně usmál a jen pokrčil rameny. „Děkuji, monsieur, jé to od vás nesmírně laskavé, ale bohužel, sa­ ma nemohu o nabídkách rozhodovat. . . Bez domluvy s partne­ rem „Gabrielo . . .?“ zavolal tázavě Richard a vynořil se z temné síně benátského domu do jasu odpoledne. Ti dva ho zahlédli a vyskočili z výhně na kamenném sedátku. „Mistře, vážený Mistře .. zajásal ředitel. „Proboha ne,“ řekla ledově Gabriela a první otec, řvoun a hrubián, zaťal pěsti. Tváří mu přelétl rudý mrak. Proč sem ten osel leze? Ale druhý, mazaný a světa znalý, se bez zaváhání, ozval. „To je pouze můj bratr, pánové. Odpusťte, v noci flámuje a ve dne vyspává, po­ zvala jsem ho na prázdniny." Její hlas měl laskavý, sametový tón. Mateřsky káravý a nadřa­ zený. Dávno si odvykla bydlet s Harrym. Žena jejího jména si nesmí nic takového dovolit a Richard, ten venkovský balík a pitomec, ji musí ■ 11

právě teď zkompromitovat před pařížskou Olympií. Proč ho vůbec zvala? Měla ho nechat bydlet v hotelu, ne si ho brát k sobě. „Promiňte, promiňte," zakoktal Richard německy. Takovou ji neznal, to nebyla jeho Hedvika, ale ta cizí, nádherná Gabriela. Bez­ radně vycouval. „Pan Pilcer je skutečně v Alpách, bez něho nemohu o ničem rozhodnout! Snad příště, pánové, příště. . a vztáhla k nim ruku. Vřel v ní vztek. Pitomec! Slyšení bylo u konce. Pierre Cardin, ředitel pařížské Olympie, si otřel zpocené čelo. V tom krásném šedém obleku mu muselo být nesmírné vedro.,Ještě okamžik, madam, neznáte přece naše-podmínky." To NAŠE zaznělo zasé v nádherné hadživotní velikosti. „Řekl jsem výhodnou nabídku, madam. Rozumíme tím tisíc franků za každé vystoupení a smlouvu na celou sezónu. Budete-li si přát, můžeme uzavřít smlouvu i na příští rok. Je vaše angažmá v Miláně výhodnější? Myslete přece také trochu na sebe.“ Zatajila dech. Z kanálu Grande vystupoval zahmvající, minulostí jemně pá­ chnoucí azurový opar a zahaloval paláce průzračným stínem. Slunce bylo miniově mdé a vybuchovalo jí před očima. Tisíc franků za vystoupení! Tisíc zlatých franků! Nesmysl! Šílená nabídka. Podvod! Jsou to podvodníci! * v, .Žertujete, monsieur Cardin?“ zeptala se ostře a upřela na něho velké modré oči. „Ne, madam, to bych si nikdy nedovolil. Naše divadlo angažuje jen světově proslulé umělce. Nejsme v rakouské monarchii, angažuje vás Francie. Smlouvu můžeme podepsat okamžitě." Mlčky je pozorovala. Tisíc franků denně, nebo skoro d en n ě... Pojednou cítila tu hroznou nezkušenost mládí. Oba otcové v ní užasle mlčeli, Žádný z nich si nevěděl rady, ani ten židák, ředitel cukrovaní a lump, ani řvoun a rváč Navrátil. Musí si poradit sama, vymotat se z toho, vytančit na nádherných nohou. Za co jí chtějí platit tisíc franků denně? „Nerada ruším dané slovo, pánové, a vždycky plním závazky. Na moje slovo se může každý spolehnout." Chladně zkoumala tvář Pierra Cardina i toho druhého, toho Desroye. Všechno, co za těch pár • let života ze světa kolem pochopila, finty a podvůdky, polopravdy ■ 12

a nadnesené sliby, reklamní triky vymýšlené Harry Pilcerem, lsti a úskoky konkurence, počala obracet ve zlomku vteřiny sem a tam. Hledala příklad, podobnost, důvod. Ale zůstávala jenom bezradnost. H any byl daleko, a radit se s Richardem? Jak by jí mohl chudák poradit? To, co jí nabízí ten člověk z Paříže za den, nevydělá on ani za dva roky, I kdyby ji snad chtěl jeden z nich získat, kdyby ji chtěl pro někoho koupit, za ženu se dnes tolik neplatí. L áskaje lacinější. Tolik se platí jen za umění, za skutečné velké umění, To by snad mohli nabídnout Emě Destinnové, ale jí? Zhluboka se nadechla. Pozor! Nesmí ztratit soudnost. Je opravdu tak velkou zpěvačkou a tanečnicí? Asi sotva. První taneční kroky udělala v Hatvaní. Když už to s ní teta nemohla vydržet a matka byla daleko, začala ji posílat do taneční školy. Ještě neuměla počítat, ale už tančila. Bylo jí sotva osmnáct, když si jí v Katovicích povšiml Harry. Slavný ruský tanečník, umělec z Petrohradu, Harry Pilcer. Tehdy přijela do Katovic na inzerát, kterým divadlo Apollo hleda­ lo mladé, nadané umělkyně. Nechala drhnutí podlah u pražských paniček a vydala se napříč monarchií. Harry byl skutečným um ěl­ cem, on ano. Dřel ji, týral, proklínal, miloval a zase dřel, až padala únavou, až jí počaly tleskat Katovice i židovský Lvov, až ji objevila konečně Vídeň a otevřela jim brány do celého světa. Až se mu vymkla z rukou a začala vládnout sama, vládnout a ještě více dřít, dřít až k smrti. Ve Vídni Hany ho poprvé přinutila, aby si najal vlastní byt, aby ji ríekompromitoval. Pro umělkyni je řádný život nejlepší vizitkou. Počala tušit, že její budoucnost není slavný Harry Pilcer, H any byl pouze přítomnost, přestupní stanice. Ale aby jí někdo nabídl tisíc franků denně.. . ne, takovou umělky­ ní není, ještě ne, ještě. . . K čemu ji asi potřebují? „Náš čas je velmi omezen, madam,“ řekl neočekávaně tichým, přísným hlasem ten mladistvý šedovlasý muž v pozadí. „Chcete-li si nabídku v klidu rozvážit, můžeme vám poskytnout několik hodin. Snad bychom mohli společně povečeřet a při té příležitosti,.. Smlouva bude připravena k podpisu, je právně ověřena pařížskou kanceláří," IJpřela na něho neuhýbající pevný pohled. Právně ověřená pře­ dem, . . Se vším tedy počítali, i s tím, že neodmítne, že prostě nelze odmítnout. „Opravdu nevím. . hlesla bezradně. „Dovolím si pro vás poslat o deváté.. zaváhal, německy ■ 13

nemluvil příliš dobře a hledal vhodný výraz. „Člun,“ dodal konečně. Snad nechtěl říci gondolu, snad se mu to zdálo příliš teatrální, příliš benátské, řekl prostě jen „člun“ a očima vážil tu nádhernou plavou ženu, její intelekt a odvahu, její rozhodnost a vůli, její pleť a nahé tělo pod průsvitnou tunikou i ty oči, pevné, neuhýbající. Snad právě vystoupila z některého ze starých obrazů, jimiž byly přeplněny paláce po obou stranách kanálu. Do paměti si vrýval s pečlivostí policejního protokolu její podobu. Ale nechal toho, bylo to příliš studené, nevýstižné. To hlavní, co tvořilo její osobnost, se skrývalo uvnitř, nepostižitelné, podmaňující, prostupující celou bytostí. Ta žena byla magnetem, oslňující létavicí. „Nic neslibuji," řekla váhavě, „budu o tom přemýšlet.'4 Ale vě­ děla, že už je rozhodnutá. Ráno pošle telegram Harrymu a do Milána sáhodlouhý dopis. Nemohou přece zahodit takovou příležitost. S penězi jsou na dně. Paříž se pro ně může stát přestupní stanicí do Ameriky, nebo . . . nebo kam? Zůstala ležet na balkóně a nepřítomně hleděla na pruh stříbrné, oslňující česly. Když černá gondola odrazila, zvedla mdle ruku na pozdrav. Energie z ní vyprchala, podmanivé kouzlo vyzářilo. Konec představení. Zase to byla jen Hedvika Navrátilová. Sklesle odpočívala, obtížena váhou té chvíle, která na ni tak neočekávaně dolehla. Teprve když slunce sklouzlo s kamenné lavice na lehátko, vstala a vešla do chladného přítmí síně. „Richarde!" ( Hněv v ní znovu vzkypěl. Když ho však uviděla nešťastného a zmateného, jak sedí s hlavou v dlaních v křesle, horká vlna opadla. Pocítila Starou něhu a náklon­ nost. Přistoupila k němu a přitiskla si jeho hlavu na prsa. „Nemohu si dovolit mít milence, nemohu si dovolit žádné skandály. Víš, co by to bylo pro noviny?" řekla laskavě. „Ti lidé,“ kývla hlavou k balkónu, „mne zvou do Paříže, tisíc lranků denně," políbila ho na čelo. „Teď musím přemýšlet, sedni si ke mně a mlč, nic neříkej, nevím, co mánii dělat ,"1 Natáhla se na široké lůžko s těžkými baldachýny a hleděla do stropu. Příjemné šero a chlad. Ze stínů vystupovaly staré příběhy, zločiny a l^sky. Cítila něčí dech, něčí ústa, jak se nesměle třou o její pleť a spočívají na křivce prsů. Tváře a osudy lidí, které neznala, o nichž neměla ani tušení. Zvědavě naslouchala šepotu vystupujícímu z koutů, ale ničemu nerozuměla. ■ 14

Z dálky k ní doléhal jiný hlas, něco jí připomínal, nebo snad někoho. Napadlo ji, že už překročila hranici, ten zvláštní předěl, oddělující ji od dnešního rána. Že se to stalo právě teď a v te'to chvíli. ETAPA! Udělala první krok, nastoupila novou cestu. „Myslel jsem, že se vezmeme, Hedviko,“ šeptl vzdálený hlas. Ne, nebyl to Harry se svými věčnými nabídkami sňatku. Harryho už dávno nebrala vážně. Poznala ten hlas a počala se s nechutí vracet. Věděla, co si kdysi slíbili. Samozřejmě že to věděla, a teď začínají potíže. „Tebe bych mohla mít do smrti ráda,“ vydechla zastřeně, „tebe ano, jsi kousek mého já, j s i .. .,“ vzpamatovala se. „Musíš mít rozum, Richarde ,11 řekla pevně. „Vis přece, že to není možné!" Nedá se přece zastavit, nemůže se vrátit, už vykročila. „Jsou to jen krásné prázdniny," šeptala mu mezi polibky, ale vzrušení, kterým chtěla sebe i jeho od té myšlenky odlákat, kterým ji chtěla setřít, nepřicházelo. Míjelo ji. Střízlivýma, nezúčastněnýma očima sledovala, jak laská její tělo, bloudí ústy v záhybech pleti a prostupuje ji. Zklamaná sama sebou, že není schopná tu chvíli pro­ žívat stejně, odvrátila tvář. Vzdálila se. Nechala tu druhou bezvládně pod jeho ústy a sama v přísném soustředění začala přemýšlet. Co za to budou chtít? Kdo je poslal? Dotkl se jí osud? Ta dole bolestně vydechla. „Dávej přece pozor," šeptla mrzutě, „večer si musím vzít velkou toaletu." Ale jí se to netýkalo. Ještě chvíli se zavřenýma očima čekala, až ti dva skončí, a pak opět vklouzla do té netečné, sebou zklamané. Poprvé v životě ji napadlo, že i tělesné vzrušení přichází především skrze duši. Že odejde i s Richardem. Smíření. Otřela mu zvlhlé čelo a stáhla se na svoji polovinu lůžka. Teď si snad může na chvíli zdřímnout. Už snad dá pokoj, už s tím návrhem nepřijde. Vzít s e .. . Řekla mu to jasně, jenom prázdniny! Krásné prázdniny, nic víc!

Hlavní třída se probudila. Na hladině nebylo k linutí. Průvody gondol s barevnými lampióny. Hlasy a struny. Vůně živého moře, přivátá večerním větrem. ■ 15

Nemohla se toho pohledu, nasytit. Rozhrnula záclony „člunu" a zamávala. Dům sc vzdaloval, i mramorový balkón sc vzdušnými girlandami oblouků a sloupů, Všechno sc od ní vzdalovalo. Věděla, že definitivně skončila další část jejího života, Že se octla na hřbetě vlny, která ji nese vzhůru. Velká gondola tiše a neslyšně vklouzla do proudu a zamířila s pestrým hejnem k moři. Pohodlně se opřela a hltala to hemžení. Na rtech se jí objevil nepatrný úsměv, A on by ji chtěl strhnout zpět, vrátit z tohoto nádherného světa pod hladinu. Znovu se otočila. Dům už zmizel a s ním i Richard - ten člověk na balkóně, S úlevou vdechla svěží vánek, Směřovali obloukem k. náměstí Svatého Marka, Zmocnila se jí horečná nedočkavost a zvědavost, přála si znát svůj osud, vědět, co bude dál, co ji vlastně čeká. Dvě hodiny se pečlivě oblékala, Nejíepší šperky a pléd z rajčího peří. Milovala perly a peří, Pod ním jenom bílá pleť. Záplava zlatých vlasů spoutaná stuhou stejné barvy jako toaleta. Mohla si to dovolit, mohla si dovolit všechno, Toaletu měla empírovou, hladkou bez ozdob. Stará zašlá zeleň s nádechem zlala, Pevné tvary těla. Všechno led’nesla na prodej, na benátský trh. Hlasitě se té myšlence zasmála, spokojeně. Minuli jásavě ozářené náměstí s obchody a kavárnami, dóžeeí palác i Most vzdechů a vpluli do jednoho z tichých, nefrekventovaných kanálů, Tady se už nedovedla orientovat, tady nikdy nebyla. Temné masívní paláce, zdi ukrývající zákoutí zahrad. Světla zmizela a ploužili se tmou. Jenom jas noční oblohy světélkoval ve vodé a chladnými sprškami skrápěl boky lodi. Muž na zádi vytrvale nořil veslo až ke dnu a za celou dobu nepromluvil. Gondola pojednou změnila směr. Zabočila do jiného kanálu a Gabriela spatřila široké schodiště vystupující z vody ke kamennému slavnostnímu portálu, Po obou stranách zeď. Za ni nejspíše zahrada a teprve potom dům. Neviditelný, rozplývající se v šeru, bez jediného záblesku světla, Na okamžik se j í zmocnila úzkost. Očekávala palác plný světel, s hejnem gondol, a zatím . . . „Prosím, madam,“ řekl průvodce a vztáhl k ní ruku, aby j í po­ mohl vystoupit. „Dva schody jsou ještě pod vodou, udělejte delší k ro k . , Pak rozžal světlo. Prošlí portálem s otevřenou mřížovou bránou a vedl ji po pískové cestě k domu, Vzpomněla si na svoje vzrušení, když poprvé stoupala po točitých schodech do nevlídné pracovny ředitele katovického Apolla, ■ 16

Nebyla to pracovna, ale podkrovní díra, stejně sešlá jako ratejna v přízemi', kde se hrálo. Jí se tehdy zdálo, že stoupá do nebe,, a rozčilením ztrácela dech. Nic nezná, nic neumí kromě m ytí podlah a toho mála, co do ní natloukli v klášterní škole v Přerově. Co když bude chtít, aby něco předvedla, zahrála . . . ? Ale v okamžiku, kdy zaklepala na zašlé popraskané dveře, projela |i hlavou spásná myšlenka. Není přece herečkou, je tanečnici a zpěvačkou. Řekne, že je tanečnicí, v Hatvani přece něco pochytila. Vklouzla do zchátralé svatyně. Ředitel v černém oblýskyněm sáčku byl Žid. Polský, pejzatý, droboučký a útlý. S obrovskými brýlemi, ,.Ich bin cine Tánzerin, Herr Direktor, ich habe gelesen Ilir Inser a t . . koktala bez dechu pražskou němčinou, pochycenou u paní Lóblové. „Jesu, jesu, zlatynko, ji posílá samo n e b e v y s k o č il nadšeně ředitel. „Prosím o pár kroků . . .“ „lady? Bez muziky ?44vydechla zděšeně. , „Tady, jenom pár kroků, musím vidět nožičky. Fráuleín je z Vídně ?*6 „Z Prahy . . Mohla snad říci z Moštěnic? „Výborně, výborně, z Prahy, slavní umělci do slavného divadla. Tak prosím, prosím . . ■ Odložila ubohý pomačkaný kabátek, pod ním seprané barchetové šaty. Venku byl nevlídný, pokročilý podzim, Celou cestu pršelo a dva dny už nejedla. Ale pojednou byla zase v Hatvani, malá, nepatrná, plavovlasá královna mezi cikánskými dětmi. Vykročila důstojně jako ta krásná vysoká žena u ohně, zavlnila boky a zvedla ruce. „Výborně, výborně, nádhera, Fráuleín,"' jásal ředitel, „zázrak, jste přijatá. Pět zlatých tydně.“ A zařadil ji do sborka stejných neštěstí, jako byla sama, Týdně dostávala sotva tři zlaté, podle toho, jaká byla návštěva. Častěji vůbec nic. Ale byla u divadla, byla umělkyní a pak, když se objevil H any P ilccr. . . „Prosím, madam / . Dveře starého domu se otevřely. Světla ji oslnila. Ten dům nebyl vůbec temný, jenom okenice zůstavaly zavřené. Na stěnách zrcadla, dávno zašlé fresky, uprostřed schodiště vedoucí vzhůru. „Monsieur Desroy vás očekává, madam,“ řekl důstojně gondo­ liér i sluha, nebo kdo to vlastně byl,, a'pokynul rukou ke schodišti. Váhavě udělala několik kroků. ■ 17

Nikdo ji nepřivítal, nikdo jí nevyšel vstříc. Ale ta BENÁTSKÁ DÁMA, co vešla s ní, dokonalá a vznešená, se ve všech zrcadlech pohnula a společně stoupaly vzhůru. Jako v Katovicích. Jenom kostým měla jiný. Starou zeleň s nádechem zlata. Rovných pět set zlatých a rajčí peří, tisícovku k tomu. Napadlo ji, jak se některé úseky života vytrvale opakují. Řekne snad monsieur Desroy také, vás posílá samo nebe? Uprostřed kroku zaváhala. Desroy? Ředitel Cardin tu snad není? Pevně a rázně vykročila. To je neslýchané. Nikdo ji nepřivítá, ji, první hvězdu evropského kabaretního nebe. Podráždění, dosud skry­ té a zastřené, doutnající pod povrchem, že musí jednat, jak nechce, že ji chytili na tisíc franků denně, vyšlehlo horkými plaménky. Temné vyřezávané dveře jídelny byly široce otevřené. U prostře­ ného stolu hořely dva vysoké mnohoramenné svícny. Prázdno a ticho. Nikdo tam nebyl. .Něco jí to připomnělo. Okamžik z dětství. Když utekla poprvé z domova a četníci ji přivedli za dva dny zpět, musela vejít sama a čekala na trest. Pomalu obešla dlouhý, nádherně prostřený stůl. V kamenných vázách obrovské trsy květů. Jaký trest ji čeká tady? Pak přistoupila k oknu a otevřela je dokořán. Zdálo si jí, že je tu dusno a žár ze svícnů stoupá. Že pro samou vůni se tu nedá dýchat. Plameny svící se zavlnily a JE N ČLOVĚK vstoupil. Jako tehdy její otec. Tiše, nepozorovaně, a pak ji začal bít. Chtěla se jenom podívat do světa, chtěla.

Stála v koutě mezi starými postelemi. Dál už nebylo kam ustupo­ vat. Ale kdyby i bylo, neudělala by ani krok. Křečovitě zavřela oči a pevně se přidržela čela lůžka. Byla to její postel, tady spala s matkou. Už neviděla začazenou petrolejku ani hrubý, otlučený stůl, ani tvář toho druhého otce, která k ní také patřila, ale byla jí nesmírně cizí. „Ne, už ne, už ne, už ne,“ vzlykla pokaždé jako automat, kdykoli dopadl úder. Nesnažila se zakrýt tvář, ani se nechtěla bránit, bylo jí to jedno. Ten nářek patřil jen jejímu nitru, cítila takovou rozdvoje­ nost. Tělo zůstávalo tady a duch vzpumě unikal. On si vlastně přál bít to, co bylo uvnitř, čeho se nemohl zmocnit, ■ 18

kam nemohl dosáhnout, a protože si každým úderem uvědomoval marnost svého vzteku, bil o to víc a jako zběsilý. „Už ne, už ne, už ne,“ vzlykala cizím, znásilněným hlasem a TA UVNITŘ, co byla v bezpečí, hlasitě řekla: „Zase uteču! Jednou budu spát ve zlatý posteli a ne v tomhle hnoji!“ Zahlédla v jeho očích děsivý kráter.

Byly to stejné oči, teď už věděla, koho se má bát, ..Dovolíte několik otázek, madam?" řekl Felix Desroy a lehce jí políbil niku. Mel oči jejího otce. Dveře byly zavřené, jen svíce vrhaly stíny a oknem stoupal vlhký pach z kanálů. „Otázek?" „Je mojí povinností ověřit si před podpisem smlouvy několik podrobností," „Prosím!" řekla studeně. Od začátku věděla, že těch tisíc franků nebude za umění, za její hlas a za fantastické tance. „Jste Gabriela Deslys alias Hedvika Roge, členka dueta sester Rográdi, vlastním jménem Hedvika Navrátilová, narozená v Rakousko-uherské monarchii, olomoucké arcidiecézi, obci Horní Moštěni­ ce?" zeptal se vyčkávavě. Nemohla vydechnout. Její tvář byla ledová a bílá. Viděla ty oči, znala je. Měla by utéci, ale neunikne jim, bude je nosit v sobě. „Je vám známo, madam, že můžete být každým dnem zatčena pro nezaplacené účty? Že vás hledá rakouská policie?" „Co jste to řekl?" vydechla a jediným pohybem strhla se stolu brokátový ubrus. Sklo a stříbro zoufale zařinčelo na kamenných dlaždicích. „Co si to dovolujete?" Navrátil v ní se rozzuřil. Felix Desroy zděšeně ustoupil. „M adam ,.." „Chcete mne vydírat? Mne že hledá policie? Snad proto, že jsem nezaplatila v Astorii mizerných devět stovek? Nezaplatila a nazaplatím, rozumíte ? Nemám chuť platit, nechce se mi, v tom hotelu nebyli ochotni dodržovat moje soukromí. Dlužím také klenotníkovi, jak asi víte, ale účet nebyl zaplacen, protože ten osel žádný neposlal." „Obávám se madam, že vídeňským ani haličským soudům by vaše vysvětlení nestačilo. Obávám se dokonce, že policejní prezidium ve Vídni odeslalo v předmětném sporu zdejší policii depeši. . . Uklidně­ te se, prosím," dodal zdvořile Felix Desroy a jeho tvář byla už opět nevzrušená a chladná. „Jsem tady především proto, abych vám poskytl ochranu a vyrovnal případné pohledávky." ■ 19

„Ochranu ?14 „Samozřejmě, madam. Máme mimořádný zájem na vašem angaž­ má. Jenom vy nám můžete pomoci." „Pařížská Olympie je snad na mizině?" „Nejde jen o angažmá v Olympii," řekl tiše. „Ne?" . „Ne, madam, jste přece velmi inteligentní a schopná žena, předpo­ kládal jsem, že k podpisu smlouvy přistoupíme až po večeři, a le .. bezradně pokrčil rameny nad spouští na mramorové' podlaze. „Nebudeme tedy večeřet!" řekla rázné Gabriela. „Chci vidět ten papír!" „Jak si přejete.. odpochodoval ke krbu a vrátil se s tuhými koženými deskami. „Prosím, zbývá jenom váš podpis." Měla ji v nice! Zázračnou smlouvu, zázračné' angažmá, mohla jí číst, ohmatat, tisíc franků denně. Sen. Bylo by po dluzích, po věčných starostech, z čeho zaplatí toalety a šperky, automobil a šofe'ra. Padesát procent úspěchu je reklama. Dámy z operního světa zblednou závistí, ale k tomu. potřebuje peníze, stále jen peníze a peníze a peníze. GABRIELA DESLYS A HARRY PILCER Nebyl to podvod, skutečná smlouva, právně ověřená, s razítkem divadla a právní kanceláře. Zbýval jen podpis, její podpis. Posadila se k zdemolovane'mu stolu. Výtržník se někam vytratil a místo něho četl pozorně včtu za větou mazaný židovský pán. Napadlo ji, stačil-li Desroy už také zjistit, že nezaplacené šperky z Vídně prodala obratem ruky klenotníkovi v Udine, aby měla na prázdniny s Richardem. Všechny ušetřené peníze hltala Harryho nemoc, n a ' ty nesměla, sáhnout. Nepovaloval se jen rozmařile v Alpách, jak prohlašovala, ale léčil si tuberkulózu. Bývala teď často bez peněz. Režie závratně rostla a náklady na reklamu stoupaly. Musela jen platit, na všechny strany platit. „Nerozumím poslednímu bodu," řekla váhavě a zvedla hlavu. „Co znamená formulace - všechny další povinnosti a příkazy vyplývající ze smlouvy bude jmenovaná přijímat od Felixe Desroye, zavazuje se je dle svých nejlepších schopností plnit a zachová o nich mlčení? Vy jste choreografem nebo uměleckým ředitelem, pane? Nikdy jsem vaše jméno neslyšela." Desroy se nepatrně, téměř pobaveně usmál. „Ano, mohli bychom ■ 20

lomu lak fikat. Budu teď vaším uměleckým ředitelem, ale nemějte obavy, nehodlám vás příliš obtěžovat. Požádám-li však o laskavost, bude vaši povinností moji prosbu splnit. Velmi přesně a velmi důsledně. To je vše. Jsem přesvědčen, že si budeme rozumět .*1 Hleděla na něho nehybným, soustředěným pohledem. Uvnitř bylo ticho a nikdo se neozýval, nikdo nedovedl poradit. Jen ona v duchu proklínala svou hloupost, svoji nevzdělanost. Obyčejná venkovská husa. Musí se učit, ještě více učit. Ten člověk říká slova, za nimiž se něco skrývá, něco nesmírně důležitého, co stojí za tisíc franků denně, a j í jejich smysl uniká. „Rozhodnete-li se podepsat,“ řekl zase Desroy a prohlížel si jí spokojeným pohledem, „znamená to, že pošlete zítra svého bratra domů a pozítří odcestujete do Paříže. Před začátkem sezóny jsme zorganizovali ještě několik pohostinských vystoupení v Ostende." „Richarda mám poslat domů? Teď, když sotva přijel ? '4 „Je to nezbytné, madam. Během několika dnů by vás stejně zatkla zdejší policie. Musíte ze země, nedá se nic dělat. Jen díky mým známostem. „Mohu dluh kdykoli vyrovnat/1řekla pevně. „Budu-li chtít, ale já nechci. O zatčení nemůže být ani řeči, už zase přeháníte." Felix Desroy pozvedl ruku a přejel jí konečky prstů po tváři, jako by se dotýkal vzácné sochy.,Jste skutečně báječná, mně však říkejte vždycky jenom pravdu. Vím, že zaplatit nemůžete. Chcete-li oprav­ du dosáhnout úspěchu, udělat kariéru, cesta vede jen přes Paříž a přes Olympii. Pak vás možná uvidí i Amerika. Bylo by přece nepříjemné, mít teď potíže s rakouskými úřady,“

Spustila záclony a tma ji obklopila. „Prosím pomalu, jedle poma­ lu," řekla unaveně. Už dávno nebyla tak duševně vyčerpaná jako dnes. Místo radosti ze závratného angažmá deprese. Těžká a skliču jí­ cí. Přepadala ji někdy přímo na scéně, uprostřed vystoupení, upro­ střed jásavého potlesku. Noční vánek z moře byl chladný a ostře čeřil vlny. Gondola se prudce zhoupla a odrazila. Vnímala údery vln i vláčnou tmu, v níž mohla konečně obnažit tvář. Svléknout ji a odhalit nitro. To jsem já, tady pluji a mám strach. Úzkost z budoucnosti. Ten muž ji vyděsil, nebyl jako bláznivý vídeňský detektiv Fischer, kterého si najali příbuzní, aby po ní pátral, aby urvali něco z její slávy. Teď už nebyla židovským parchantem, nechtěli ji mlátit, ale přivinout k milujícímu srdci.

Fischer byl břídil, diletant, nechal ji upláchnout, ale ten muž tady . . . Zhluboka vdechla zápach ryb, odpadků a hnijící vody. Co mu to podepsala? Ví o ní všechno. Tomu neupláchne. Přála si smazat své ponižující mládí, ale nesmazala je. I tu jedinou vzpomínku, kterou si chtěla ještě na chvíli ponechat, musí teď vrátit, zavrhnout a poslat domů. Richarda! Škrtnutím pera udělala za ním tečku. Vlastně ne, možná, že jen otevřela stavidla. Všechno teď brala voda. S náhlou jasností si uvědomila, jak byla v posledních dnech šťastná. Ještě nikdy nebyla tak šťastná. Gondola se vlekla temnými neznámými kanály. Nepluli k náměstí Svatého Marka, ale oklikami někam do vnitřního města. Bylo jí jedno, kudy ji veze, jen ať to trvá co nejdéle. Ať Richard zatím usne a nemusí mu nic vysvětlovat. Ráno bude všechno snažší. Listina, kterou si odváží, přestane mít skrytý výhružný tón a zůstane angaž­ má, jaké člověk získá sotva jednou za život. Teď na ní leží noční tíha, všechny úzkosti města a není schopná jasně přemýšlet. Který z otců jí asi to dědictví úzkosti zanechal. Nebo to byla matka? Matka třesoucí se hrůzou před tím doma i před tím z cukrovaru? Nic z toho dodnes ještě plně nepochopila, ničemu nerozuměla. Pohnula se. Celé tělo ji bolelo, jako po celodenní dřině. Přála si padnout do postele, zavřít oči a spát. Pozítří odjíždí do Paříže, zítra se musí Richard vrátit. Nic mu přece neslíbila. Prudce odhrnula záclonu. „Rychleji, prosím,“ řekla podrážděně. „Začíná být chladno." Loď se rozběhla, vlny udeřily, začala poznávat známé paláce. Na zelených, věčně slizkých schodech si promáčela střevíčky. Bez dechu vyběhla vzhůru. „Richarde!" Ležel na lůžku a spal, dřímal, nebo snad jenom hleděl do tmy. „Podepsala jsi tu smlouvu?" zeptal se tiše. Po celou dobu asi na nic jiného nemyslel. Rozžala světla a přikývla. Posadil se, okamžik na ni zkoumavě hleděl, rozcuchaný, s bezel­ stnou, důvěrně známou tváří. Nemohl mít představu, co znamená tisíc franků denně. „Zítra se musíš vrátit domů, Richarde," řekla pevně a odrazila od známého břehu. Sama a s napjatou plachtou. Nikdy se nestane jeho ženou. ■ 22

„Předělávat celý program ?14Harry si prohrábl navyklým pohybem dlouhé černé vlasy a nedůvěřivě na ni pohlédl. Pak praštil zuřivě poznámkami a tanečními nákresy o podlahu. „Nemáš rozum, jsi blázen, Gabrielo, kdy ho chceš nastudovat a kde vezmeš novou hudbu?“ Seděla na pohovce a bez vzrušení čekala, až se uklidní, až to spolkne. Dříve honil on ji, teď musí honit ona jeho. „Stárneš, Harry,“ řekla jedovatě. „Začínáš být pohodlný. V Paříži nechci vystupovat se starým vídeňským harampádím. Víš vůbec, co se od nás očekává? Chápeš, jakou máme příležitost? To, co stačilo na závěr letní sezóny v Ostende, tady už stačit nebude. Náměty můžeme snad ponechat, ale vyjádření musí být úplně jiné, moderní. Tady není monarchie, ale republika. Čteš vůbec noviny? V Paříži může mít úspěch jenom experiment, netradiční tanec, možná i s akrobatickými prvky.“ Zvedla se a zamířila do ložnice. Byt to byl prostorný, v jednom ze starých rozlehlých domů na rue de Bassano. Největší, jaký mohla sehnat. Řekl j í o něm ředitel Cardin. Tady mohli s Harrym v klidu zkoušet a studovat nová čísla, bez obav před zvědavou konkurencí. Na jeviště se přišlo až s ho­ tovou věcí. Vrátila se s haldou novin a hodila mu je do klína. „Čti! Všude o nás píší, i o vystoupení v Ostende. Paříž očekává senzaci, nemůže­ me si dovolit obyčejný standard, rozumíš? To by byl konec, fiasko, a já chci teprve začít. Všechno předtím byla jen příprava. Nikdo nám nebude cpát tolik peněz zadarmo. Musíme prostě překvapit, vyburco­ vat je! A máme na to dva týdny. Nebo jsi ztratil odvahu? Nic nového té už nenapadá?" Zhluboka se nadechl a mlčel. „Kdo to všechno platí?" zeptal se konečně a klepl prsty do novin. „To je přece náročná reklamní akce.. . “ Úkosem na ni pohlédl. Znovu ho napadlo, že kdysi udělal chybu, měl si ji tehdy ve Lvově vzít. Oženit se s ní, dokud ho ještě potřebovala, dokud si bez: něho nevěděla rady. Člověk vždycky přijde na všecluio pozdě. Není ani nepřekonatelnou tanečnicí, ani zpěvačkou se zázračným hlasem, žádné vynikající božské nadání, a přesto je to žena s neodolatelným šarmem a kouzlem, obdařená strhující energií. Senzitivní i tragická a k tomu venkovský dříč. ■ 23

I

Děvečku odněkud z Moravy, ale jednou jř bude ležet u nohou i Amerika. Celý svět! „Asi divadlo," řekla lhostejně, „potřebují dostat svoje peníze zpět, Teď záleží jenom na nás.“ Pokrčil rameny. Vysoký, štíhlý, trochu džigolo, trochu hochštapler, MISTR z Petrohradu, NĚKDO. Dvorní choreograf a tanečník jeho carského Veličenstva. Ostatně, kdo ví, jak to všechno bylo. Gabriela se ho raději nikdy příliš nevyptávala. Sama neměla zbyteč­ né otázky ráda. Její mládí ho už začínalo unavovat. Stále častěji si v poslední době přál mít za partnerku zralou, klidnou ženu, ale věděl příliš dobře, že je právě její mládí a elán oba živí. Ničeho si nebyl vědom lepe. „To nejsou obyčejné reklamní texty, Gábi,“ řekl zamyš­ leně. „Mně se to nelíbí. O Olympii nikde ani slovo, ředitel by si přece nenechal lakovou příležitost ujít. Oni rozebírají choreografii, skladbu a myšlenku, tvůj vnitřní projev. Píší, že se pohybuješ na hranici vkusu a vulgárnosti, bez obav před zřícením do propasti, že jsi barbarská a neodolatelná. To píše zkušený odborník, který nás viděl, který se vyzná, a ne reklamní agent." Odložil noviny. „Tobě se opravdu zdá, že je všeelmo v pořádku?" zeptal se váhavě.. . A bylo to lady. Okamžik, na který čekala, kterého se obávala, který musel přijít. Viděla jeho unavenu, pohublou tvář a velké, temné oči. Kdysi ji okouzlily, zmocnily se jí. Prokvétající, pečlivě barvené vlasy. Třicít­ ku měl už dávno za sebou. On skončil, ona začínala. V tomhle řemesle rok znamená deset let. Stále častěji si v poslední době uvědomovala věkový rozdíl, ale i. skutečnost, že jeho zkušenosti a umění nemůže nikdo a nic nahradit. Ješlě dlouho ji povede, nevěděla by si bez něho rady. Ted' pocítila úlevu, že si s ním může konečně promluvit, že s tím přišel sám. Benátské dny ge vytratily, rozplynuly, zapadly do minulosti. Je­ nom ta smlouva s jediným nejasným bodem zůstávala. „Ne, Hany," řekla. „Od začátku ío není v pořádku, Nevím, kde hledat chybu a co se za tím skrývá, co po mně mohou chtít. Zatím je všechno docela obvyklé, kromě honoráře, ale něco cítím, něco z toho člověka do mne vstoupilo. Nemohla jsem takovou nabídku odmít­ nout, také kvůli tobě. Hany. Musíš se dát konečně do pořádku, musíme přestat s dluhy.. . “ Sklonil se k je jí nice. „Gabrielo.. . “ „Ncch toho, proboha," odtáhla se mrzutě. „Prohlédni si moje návrhy zapomeň na Petrohrad i Vídeň, to všechno je za námi, ■ 24

'

I

vstupujeme do dvacátého století, musí to být něco jiného. Pocity lidí nového věku, cesta ke svobodě, divoké vášně, nebát se nahoty. Já se 11/ od toho císařského balastu osvobodila a něco takového bych chtěla vyjádřit! Musíš tomu dát přijatelnou formu, žádný balet ani tragédie." „Jdeš nu na nervy," řekl, „ani nevíš, jak mi lezeš na nervy. Přestávám snášet ty věčné změny, nemám chuť vymýšlet, nemám chuť vůbec na nic!" Zvedl choreografické návrhy, její představy figur a sestav. Byly pozoruhodné srozumitelné a výstižné. Když vtančila na jeviště, nikdo netušil, že každý pohyb je dokonale promyšlen a vyvážen, že se nepoddává hudbě, že to není strhující projev temperamentu, ale konstrukce a chladná úvaha. Matematika. Ostatní přišlo až potom, lehce a samozřejmě. „Opravdu si mě nechceš vzít?" zeptal se bez souvislosti. „Patříme přece k so b ě .. Věcná otázka, stále platná, mluvili o ní stejné často jako o programu, penězích nebo angažmá. Klidně a nevzrušeně. „Dej mi s tím pokoj," vyjela. „Nechci mít za manžela partnera. Jde mi to proti srsti, přestala bych tě brzy bavit." „Jsi hrozná, nemravná a nestydatá!" dál prohlížel náčrty. Bylo to hlavně její vystoupení, samozřejmě, on pouze asistoval a dělal nosiče, stěhováka. Pod hladinou podrážděné ješitnosti jí však byl vděčný, že bere hlavní díl práce na sebe. Šetřila ho, nemusel se tolik unavovat. „Podívám se na to doma," řeki konečné. „Zítra můžeme začít zkoušet, kdy inám přijít?" „Ráno v šest, ale opravdu v šest," dodala výhružně. „Mám přesný program, do oběda budeme zkoušet a odpoledne přijde profesor francouzštiny, do vánoc chci mluvit jejich řečí." „Vychoval jsem si zlého pána," povzdechl odevzdaně a políbil ji na tvář. „Nestěžuj si," řekla, „musíme se udržet co nejdéle. Do Vídně se vrátit nemohu, tam by mě zavřeli, a v Itálii máme také nadlouho konec. Pěkně jsem je podrazila, milánští nám to nezapomenou." „Nevím, zdá se mi, že jsi se asi ukvapila. Pohostinsky vystoupit, to ano, a le .. . Snad jsi neměla tu smlouvu podepisovat, může nárn zlomit vaz. Kdo jednou v Paříži propadne,. „Nesmíme propadnout!" Od začátku věděla, že s ní nesouhlasí, že se jen nechce hádat. Že se jí trochu bojí, protože je na ní závislý. Má strach, aby mu neřekla adieu, lásko, najdu si nového partnera. ■ 25

„Myslíš, že jsem měla odmítnout?44 zeptala se unavení. Přikývl. „Ano, myslím, něco tu není v pořádku .44 Mlčela. Neodvažovala se říci mu plnou pravdu. Nevěděl nic o té nevydaře­ né večeři a otázkách Felixe Desroye. Nevěděl nic o vystoupení v Ostende s pokynem, aby věnovala pozornost mladičkému důstojní­ kovi, aby zazpívala jen pro něho. Vždycky si z obecenstva vybírala někoho, komu patřila její píseň. Byl to starý trik, umění navázat kontakt s obecenstvem, vnutit se do jeho přízně. To všechno si nechala pro sebe, áby Harry, někdy až neuvěřitelně konzervativní, nedostal strach. Desroye od vystoupení v Ostende neviděla. V Paříži ji přívítal Cardin, pomohl jí obstarat byt a zbytečně je neobtěžoval. Byla volná, svobodná a mohla dělat, co chtěla, až do okamžiku, kdy vystoupil z vlaku Harry. Z první zálohy koupila bílého renaulta a ve fantastické toaletě se projížděla Paříží. REKLA­ MA! To byla její osobní propagace. Hned příštího dne se objevily v novinách obrovské fotografie. SENZACE! GABRIELA DESLYS V PAŘÍŽI! SVĚTOVÁ TANEČNICE V OLYMPU Měla dost času obnovit staré známosti z dob krátkých pohostin­ ských vystoupení. Ještě se na ni pamatovali z Parisiany i z Capueines, tenkrát dostávala ovšem pár franků a kritika se o ní sotva zmínila. Ale přesto už tehdy byla představena vévodovi de Grussol, potomkovi pohádkově bohatého rodu a uznávanému znalci umění, muži, který obratně ve prospěch svých přítelkyň ovlivňoval tisk. Minulý týden mu při večeři řekla: „Excelence, chtěla bych vás požádat o pomoc, mám z Paříže hrozný strach. V Olympii od nás čekají zázraky,a*já jsem venkovanka, celá Paříž asi očekává příliš mnoho .44 Vévoda, zkušený, světa znalý muž okamžitě pochopil, co od něho ta nádherná, plavovlasá, orientálně oděná dáma žádá. Byla okouzlu­ jící a její talent mimo jakoukoli pochybnost. „Vaše obavy jsou úplně zbytečné ,44 odpověděl s úsměvem. „Vši­ chni skuteční muži Paříže se postaví za vás. Budou vám ležet u nohou .44 Od té doby počaly vycházet zasvěcené, nevtíravé články hovořící bez senzačnosti o moderním, poněkud výstředním umění Gabriely Deslys, kterému sice nemusí rada lidí rozumět, ale většina je bude ■ 26

bezesporu chápat, protože Gabriela je nejúspěšnější hvězdou evrop­ ských revuálních scén a music-hallů. Ani o tom však Harry nevěděl a Gabriela nepovažovala za nutné ho seznamovat se svými soukromými přípravami pařížského úspě­ chu. Už dávno pochopila, že v žádném případě nesmí být předem oslavovanou favoritkou. Že tato cesta má svoje zákony. Musí zůstat skromnou, plachou dívkou, aby se mohla o to výše každým vystou­ pením vyšvihnout. Aby noviny mohly stupňovat gradaci superlativů. I plakáty žádala střízlivé a prosté. Jenom jméno tištěné velkým solidním písmem. Člověk musí umět včas přitlumit oheň. „Až se Desroy ozve,“ řekla Harrymu lhostejně, protože měla i pro tento případ vypracovaný plán. „Půjdeš si ho prohlédnout, někoho mu pověsíme na paty, chci vědět, kdo to vlastně je , co je to za chlápka. K divadlu nepatří, tam ho nikdo nezná. Ředitele se ptát nemohu, o tom člověku nepadne nikdy ani slovo.“ Pevně stiskla rty, přála si o něm vědět vše, tak, jako on věděl o ní. Přála si oplatit mu tu večeři v Benátkách. Budou-li mít úspěch, nechá Olympii Olympií a na příští sezónu uzavře smlouvu s divadlem Folies Bergere. „A co orchestr?“ zeptal se Harry věcně a nechal její slova bez povšimnutí. „Musíš obstarat ten nejlepší, který tady mají. Jednou bych chtěla mít svou vlastní kapelu.“ Vstala a přistoupila k oknu. Cítila se plná energie, to město před ní byl její osud. Tady se cítila doma. Člověk má právo zvolit si domov. Podzim ještě nepokročil, ale září se hlásilo teplými dešti. Náhlá sprška z Atlantiku zabušila do chodníků a zvedla vzhůru vůni prachu. Byla to stejná vůně, jako když chodívala TAM - DALEKO po mokré cestě do školy. Zahlédla Richarda a pocítila v sobě matčinu úzkost. Měla z té úzkosti strach, bála se ji pochopit, nechtěla to její nejhlubší tajemství znát. Harry stál vedle a objímal ji rukou kolem ramen. Nejdříve se do něho bouřlivě zamilovala, okouzlil ji a uchvátil, pak ho nenáviděla a nakonec pochopila, že se jeden bez druhého nemohou obejít. Chtějí-li však společně pracovat, nesmějí spolu žít. Občas se jí zdálo, že ji Harry zná skrz naskrz, že prohlédl všechny záhyby její duše a nic mu neutají. „Mrzí mne, že nemáš radost, že jsem to udělala špatně," řekla sklesle. Teď byli jenom přátelé, jenom společníci. Vášnivá objetí dávno skončila. ■ 27

■

„Nevím, udělala-li jsi to špatně, nechci ti radit, Gabrielo, ale na toho člověka teď zapomeň. Pro nás je důležité angažmá, práce, ráno se do toho dáme. Přijdu v šest.“ Ale zdálo se jí, že mu to nejde ze srdce, že ji uklidňuje. Začínali v cizím městě a nevěděli, co je čeká a na kterém úskalí skončí. Starosti je vždycky spojovaly a prohlubovaly jejich přátelství, shoví­ vavost a porozumění. „Půjdeme na oběd!“ řekla rázně, aby překonala tísnivou náladu. „Potom se můžeme chvíli projít, chtěla bych ti vysvětlit, oč mi vlastně jde. Okamžik počkej, hned budu hotová .'1 Věděla, že se musí soustředit jen a jen na práci. Zbavit všech pochybností. Podepsala výbornou smlouvu a bude ji plnit co nejlépe. Otevřela skříň a přetáhla přes hlavu nádhernou vycházkovou toaletu. Na zlatou záplavu vlasů posadila široký, nadýchnutý florenťák a vlekla Harryho ke schodišti. Po dlouhé době cítila opět pořádný hlad. To bylo nejlepší známkou, že se život po prázdninovém lenošení vrací do normálních kolejí. Že zapomíná ňa Benátky a zvy­ ká si na Paříž.

Šatna byla prostorná, přepychová, proti vídeňskému Apollu hoto­ vý ráj. V Katovicích se jich tísnilo v jedné ubohé díře pdtnáct. Posadit se k zrcadlu mohlo pouze sedm, ostatní musely stát. Ani v jiných Šatnách to obvykle nebývalo lepší, ale tad y .. . Pohodlně se natáhla do křesla a zhluboka vydechla. První část vystoupení dopadla výborně. Už druhý týden byla Olympie vyprodána a noviny po počátečních střízlivých úvahách přešly do superlativů. NOVÉ UMÉNÍ DVACÁTÉHO STOLETÍ! GABRIELA DESLYS ODHAZUJE TRADICE! GENIÁLNÍ HVĚZDA EVROPSKÉHO VARIETNÍHO NEBE! Vévoda de Grussol jí posílal každý večer obrovské kytice a dnes obdržela dokonce pozvání na večeří. Vleže, s nohama vzhůru, aby si odpočala, spokojeně četla. „Mademoiselle, je to výborné, každý večer lepší. Nechcete se mnou povečeřet?" Zamyšleně se lismála. Byl mazaný, ten vlivný pán. Jejich vystou­ pení bylo možná i výborné, ale teď, po dvou týdnech, si tím už nebyla jistá. Měli by ještě častěji obměňovat program. Do konce sezóny ■ 28

s ním rozhodné nevystačí. Bude nutné chodit s vévodou na večeři i obédy, znát názory kritiků, aby se mohla podle nich předem za­ řídit. Otevřela další dopis. Nohy vztyčené vzhůru, opřené o zeď. Pří­ jemná dráždivá zábava. Teď o samotě mohla číst všechny ty bláz­ nivé nabídky rnu/ů. Nemusela, předstírat, že ji nezajímají, stavět se netečnou. Ani Harry ji ve chvílích klidu nerušil. Nebyl to dopis, jen nenápadná obálka, přiložená k temně fialovým kvčtům. Ještě nikdy takové květy neviděla. Se zájmem vyňala tuhou pozvánku se svým jménem. Adresa nějakého paláce v Elysejských polích, datum, hodina a jednoduchý podpis „Manuel"1. Nic víc. Napadlo ji, že stejně se jmenoval v Ostende mladý, neodbytný důstojník, který jí posílal květiny ovázané zlatými náramky. Vídala ho každý večer po celý týden, kdy v Ostende vystupovala. Vyrušova­ la ji ta nezávazná hra,, údery pohledů a nevyřčená slova. I to patřilo k tanci. Květy a pozvánky byly jen nutné rekvizity. Vadly v šatně od představení k představení a každý večer je vystřídaly nové. Ale ten hoch byl příliš mladý, vzbuzoval v ní úzkost, stejnou jako Bernard. Ubohý Bernard, nechtěla se už nikdy k tomu výstřelu v Berlíně vracet. Jen žádné ohňostroje. Vzala de Gmssolův list a na druhou stranu stručně napsala: „Odpusťte, jsem unavená, chodím co nejdříve spát a ráno časné vstávám. V poledne mívám největší hlad. Nechcete mne pozvat raději na oběd?“ Neměla chuť večeřet s ním ani s kýmkoli jiným, Garderobiérka mu zprávu před koncem představení předá, Tištěnou pozvánku odložila lhostejně na stůl. Harry zaklepal na dveře. „Jsi připravená?"" „Okamžik. . Ta chvíle samoty a odpočinku stačila, aby byla Opět svěží.. Ještě jednou se přehlédla v zrcadle, vždycky se oblékala a líčila sama, protože kolem sebe nesnášela zástupy lidí. Pak vyšla na chodbu. Hudba udeřila, zmocnila se jí, už ji slyšela docela zřetelně. „Madam, m adam .. Podrážděně se otočila. t Divadelní sluha běžel udýchaně za ní. „Odpusťte, velmi pilné . . a podal jí přeložený list vytržený ze zápisníku. Přelétla spěšně načrtnutý vzkaz. „Přijměte, prosím, pozvání poručíka Manuela!"" P. Ani oslovení, ani podpis, Prostě jen „F.-“ Teprve teď si uvědomila, že list je psán německy, snad proto,.aby sluha nerozuměl. Věděla, co to znamená, Felix Desroy. ■ 29

I

Nezapomněl na ní, ozval se. „Nebudu vás příliš obtěžovat, snad jen občas požádám o laskavost,“ slyšela jeho hlas a znovu se octla v Benátkách a stoupala obklopena zrcadly vzhůru po širokém scho­ dišti. Nikdy se nezbaví toho zahanbujícího pocitu, který v ní setkání zanechalo. Toho pokoření! A le .. . Proč se tehdy nezmínil o Berlíně a Bernardovi? Proč jí neřekl: „Ten muž se pro vás zastřelil, dohnala jste ho k sebevraždě, byla to vaše vina!“ Že by ani všemohoucí pan Desroy nevěděl všechno? Že by tuto maličkost přehlédl? Ubohý B em ard... Zhluboka povzdechla. Občas ji přicházely navštěvovat staré lásky a s nimi výčitky svědomí. Bernard byl už jenom dávná historie. Světla pohasla. Stála na jevišti. Minulost zmizela, nic ji netížilo. Teď měla nejná­ ročnější vystoupení, vrcholné číslo programu. CESTA KE SLUNCI! Pod lehkým řeckým kostýmem tenký zlatý trikot. Dokonalý a rafinovanější než nahé tělo. Jeviště téměř ve tmě, hlediště v polo­ šeru. Ale za chvíli zazáří s rozpuštěnými vlasy ve vycházejícím slunci jako blesk. Sama se stane sluncem! Zatím se může dívat po tvářích a hledat. Prodlužovat noční tanec. Hudbu nevnímala, byla v ní, tvořila s ní neoddělitelnou součást. Ten člověk je tady, sleduje ji, ví o všem, co se děje, snad i o pozvání od vévody. Určitě o něm musí vědět, proto ten spěšný lístek. Aby nedala přednost vévodovi před poručíkem. Proč? Zachytila pohled tmavých očí. Manuel! Usmála se. Kdo je ten chlapec? Oči se nalezly a pevně spojily. Uchopila ho! * Nepatrně se uklonil. Odevzdané sklonila hlavu k rameni. Svítalo! Spěchala ke slunci. Zlatá, osvobozená z úzkosti noci. Zářící s roze­ smátou tváří. Tunika zmizela. Hlediště bouřilo. Dlouho s tím číslem nevystačím, myslela si střízlivě. Mnoho efektů a málo tance. Musím vymyslet něco nového, něco, aby tleskali i bez zlatého kostýmu. Opona. • Konec, snad to nebylo tak špatné. Kritika ji ještě nenapadla, možná, ■ 30

I

že se dosud nevzpamatovala, musí včas přijít s něčím náročnějším, co by jim vyrazilo dech. Potřebovala by nové nápady, hudbu a písně. Harry se už vyčerpal. Oč pohodlnější by bylo vystupovat v revui, musí o tom začít vážně přemýšlet. i Slyšela doznívající potlesk. Teď už j í na něm nezáleželo, dnešek byl pryč, nic z něho nezůstalo. Jen rozváté kroky. Dříve ji potlesk okouzloval a dodával sil. Znamenal příromnost, neměnnou, věčně trvající. Ale teď si začínala uvědomovat prázdno. Sotva dokončila poslední skok, poslední pohyb rukou, začalo prázdno. Nic. Strašlivé hluboké nic. Musela myslet na zítřek a na budoucnost. Potlesk neměl cenu. Blázni! Za půl hodiny už o ní nebude nikdo vědět. V šatně čekal Harry a nadšený Cardin, oba ve výborné náladě. „Není to laciné, monsieur Cardin?" přerušila ředitelův chvalozpěv. „Není to triviální? '4 Harry na ni užasle pohlédl. „Chtělas přece něco, n ě c o .. „V tom zlatém trikotu ?*1zeptal se ředitel. Přikývla. „Myslíte méně lesku? Ale to by nebyla cesta ke slunci, to byste nebyla v y .. . nebo snad m yslíte.. . nahá?“ zeptal se nejistě. „Ano, úplně nahá.“ Nic nepochopil, stejný pitomec jako ti druzí. Bude tančit nahá. Tanec přece nedělá kostým, trikot nebo sukénka, kostým překáží pohybu a zastírá ho. Je to podívaná, ptačí peří, odvádí pohled. Divák vidí dráždivě zlaté tělo, ale nevidí tančící tělo. Lidské tělo. Zmýlila se, teď po několika vystoupeních to začíná chápat. To všechno už tady bylo. Sousoší potřená bronzem. Viděla je v Berlíně, tři zlaté sochy měnící každým okamžikem fantastickou spleť údů. „Chtěla bych se převléknout,"“ řekla mrzutě, „dejte mi pokoj. Nemusíš čekat, Harry, bonsoir, monsieur directeur!“ Vyhodila je, neměla chuť še bavit. Všichni od ní očekávají strhují­ cí písně a bláznivý tanec. Pitomci! Zmizeli. Teď mohla přemýšlet, rozmlouvat se svými představami. Svlékla jemný zlatý trikot a pocítila k němu odpor. Zdál se jí pojednou nepřirozený, zkoumavě pohlédla na svoje prsa a temný oblý klín. Bude tančit nahá! Bronzový úder hodin ji vzpamatoval, musí si pospíšit, je nejvyšší čas. Zmocnila se jí zvědavost, proč má večeřet s člověkem, kterého nezná, kdo je ten mladý poručík, s kterým zatím rozmlouvala ■ 31

vždycky jen očima? Rozuměla dobře tomu, co j í říkal, ale kdyby měla přijímat každé pozvání.. . Oblékla večerní toaletu, Přísnou a bez ozdob. Věděla, že jí kon­ trast sluší a že do společnosti nesmí přijít nikdy tak, jak se od ní očekává. Byla zvyklá předvádět záplavu kožešin a briliantů, ale ted* cítila, že by měla všechnu tu nádheru ztlumit a vrátit se ke střízlivé­ mu vkusu. Společnost byla početnější, než očekávala. Už dávno se naučila nedostatky svého klášterního vzdělání zakrývat mlčením a úsměvem. Ten palác jí svou nádherou zatajil dech. To nebylo sídlo o vznešenost se snažící šlechty ani průmyslových boháčů. Tiskla ruce neznámých lidí a odpovídala s naučeným úsměvem na lichotky. Napadlo ji, že snad všichni očekávali, že se před nimi objeví ve zlatém trikotu jako na jevišti. Konečně bylo představování dam a pánů u konce a poručík Manuel - nějaký Manuel, kdo je to Manuel? - ji uvedl ke stolu. Úkosem zahlédla v zrcadlech krásný pár, ona upjatá v temné modři, on ve světlé, zlatém hýřící uniformě. Spokojeně se do něho zavěsila. Tebe bych mohla mít ráda, napadlo ji. Vzápětí však pocítila strach, strach z osudu i ze sebe. Vlastnický dotyk jeho ruky probudil podvědomí. Výstraha! Do toho chlapce by se mohla skutečně zamilovat. Jako do Richar da. Vždycky se řídila okamžitými city a impulsy. Někdy měly hlas jejich otců, jindy do ní vstupovaly bez haraburdí vzpomínek, ale vždycky byly správné. Už tehdy, když ho spatřila v Ostende poprvé, navázali kontakt. Střetnutí a spojem očí. Od toho večera očekávala, kdy se objeví. Kdy přestane posílat květiny a přijde sám. Číšníci v černém přinášeli večeři. Hluk v jídelně se nepatrně utišil. Pečení bažanti, štiky obložené mandlemi, zeleninové saláty, bílá, lehká vína. „Máte překrásný dům,“ řekla tomu chlapci tichým, klidným hla­ sem. „Lilu' se vám?“ vydechl nadšeně. „Jistě, je nádherný." „Budu mít nesmírnou radost, když si ho prohlédnete, obával jsem se, že moje pozvání nepřijmete." Slabě se usmála. Teď ho měla v rukou, cítila to. Od této chvíle se začne příběh rozvíjet, jak bude chtít ona. Jen zatím nevěděla, bude*li vůbec chtít. ■ 32

Měl příjemný hlas, temné oči a štíhlou tvář. Nanejvýš dvacet let, Hany byl proti němu mrzutý patron a vévoda de Grussol důstojný Mary pán. Jedla málo a střídmé, vína se sotva dotkla. Uvědomovala si desítky párů očí, jež je pozorují a střeží. „Trochu se před vámi slydím, jste tak významnou umělkyní a já to dotáhl sotva na poručíka,*’ řekl chlapec vesele, „To je asi tím, že dlouho nebyla válka," usmála se na něhp, „Já tančím každý den, kdežto vy Zvážněl, „Tak jednoduché to nent,“ povzdechl mrzuté. Stačila zaznamenat tu zrněnu. Bylo v ní něco, co důvěrně znala. Vzpoura a naděje, na něco čekal. Přál si zmocnit se svého osudu a pevně ho držet. Číšníci předkládali pečené tístřice a šampaňské. Nálada se počala rychle zvedat. Někde uvnitř zaslechla tichý hlas, naléhající, aby odešla, aby toho nechala. Je nejvyšší čas, ráno ji čeká práce. Ale ten lilas byl slabý a nepřesvědčivý. Chtěla vědět, co bude dál. Zdálo se jí, že opět večeří v Benátkách s Richardem a ještě nemá tušení, jak brzy ta krásná prázdninová cesta skončí. „Znám vás vlastně už dávno," řekl Manuel, když se jim podařilo mezi přípitky z jídelny vyklouznout, „Půjdeme si prohlednout dům, ano?" Přikývla. „Viděl jsem vás tančit už v Parisianě i v Capueines, a od té doby . .

Překvapeně na něho pohlédla. Bylo by to možné? Vedl ji krásnými, s uměleckým vkusem zařízenými pokoji a salóny. Nebyl to okázalý palác, ale útulný královský dům. Napadlo ji, že si počíná stejně jako ona tehdy v Benátkách, když pozvala Richarda. Chce ji oslnit, ukázat se. „A od té doby?" navázala na nedotečenou vetu zvědavě. Zůstal stát a pohlédl jí do tváře. Z tanečního salónku doznívala hudba. Temné oči ji prostoupily a obnažily. „Čekám na tento den," řekl sotva slyšitelně. „Zmizela jste mi, dlouho jsem vás nemohl najít, snil jsem jenom o vás. Měl jsem vás stále před očim a.. . Zdá se vám to směšné?" Mlčela. Nebylo to směšné, bylo to pravděpodobné, snad dokonce jisté, asi mluvil pravdu. Ona také čekala. Šest let čekala na několik okamžiků s Richardem. Snila o nich a připravovala je. Dovedla si to představit. Člověk musí být schopen realizovat své sny, musí být ■ 33

odhodlán splnit svoji touhu, Byl to snad on, kdo poslal Čardina a Desroye? Ale vzápětí tu myšlenku zavrhla. Nepotřeboval přece posílat prostředníky. On ne. Přisel by sám, jako přišel nyní. „Stále myslím jen na vás “ vydechl. „Hovořím s vámi, představuji si. . ' Položila mu lehce prst na ústa. Ano, bylo to možné, bylo možné myslet na člověka, aniž o tom věděl, zmocnit se ho a vlastnit, nosit ho v sobě. Znala ten stav, rozuměla mu, „Děkuji, už neříkejte nic, je to nejkrásnější lichotka, jakou-jsem kdy slyšela." „To není lichotka !*1vybuchl prudce. Viděla jeho tvář a všechno jako na dlani. „Já vím, tím spíše o tom nemluvte!“ řekla rozhodně a odtáhla se. Znovu cítila ten zvláštní pocit nejistoty. Co je to za člověka? Kdo je ten Manuel? Stoupali po mramorovém schodišti. Stále výš, kam už nedoléhaly zvuky hlasů ani hudby. Jídelna s hosty zmizela. Plynové lampy ozařovaly zákoutí chodeb. „To jsem připravil pro vás,** řekl a otevřel zlacené dveře. Dámský budoár. Až se jí zatajil dech. „Když zůstanete, je celý dům váš ,*4dodal tichým, pevným hlasem ale nepokusil se ji ani obejmout, ani políbit. Obchod. Kšeft! Teď tomu začala rozumět. Hlasité se rozesmála. „Sen a peníze, pane poručíku? To je všechno, co mi chcete dát?' Zrudl, polkl. Přece jen to byl ještě chlapec. | Bavila se jeho rozpaky. Obešla nádherný budoár a nahlédla d< kouzelné ložnice. Nikdy takovou neviděla. „A co vaše srdce, tec neříká nic?" zeptala se a vyvedla ho tím z míry. Kam zmizel posto světáka? „Mé srdce?" vydechl. Prošla kolem něho se studenou tváří. „Ano. to bych možn přijala," řekla střízlivě přes rameno a zamířila ke schodišti. Věděk že musí odejít, že je nejvyšší čas. Nic z toho není pravda, nesn podlehnout té hře, hře na sny a záhady, na hledající lásku. Za chví bude ráno, musí pracovat. Cardin jí nedá ani frank zadarmo, u dávno měla spát.

V

■ 34

Probudilo ji vytrvalé šuměni deště a bolesti hlavy. Neodvažovala se otevřít oči. Za oknem tušila těžké, temné mraky. Nikdy neměla ráda podzim. Připomínal jí věčné putování polními cestami do přerovské školy. Teď se jí občas vybavovala stejně nekonečná cesta vkikem do Katovic za prvním angažmá. Pršelo a pršelo, oknem hleděla na ubíhající kraj. Nebo ji probudila Hippolyta? „Máš tady dopis, musela jsem to podepsat," řekl hlas a kovový úder stříbrného podnosu o noční stolek ji definitivně probudil. Samozřejmě byla to Hippolyta. Protáhla se. Nenechá ji chvíli prospat. „Tak vstávej, je spousta hodin. Co moje angažmá, ještě nic? S nikým jsi včera nemluvila ?11zeptala se. „Ještě nic, musíš se také porozhlédnout sama, trochu se snažit." „Snažit se uprostřed sezóny? Neměla jsem do Paříže vůbec jez­ dit!" „Neměla, ale jednou jsi tady a časem se něco najde. Zatím mi můžeš dělat společnici, potřebuji někoho, na koho se mohu spoleh­ nout. Měla jsem prostě víc štěstí..." „Ty máš vždycky víc štěstí. . „Jako tanečnice je výborná," šeptl s despektem Harry, když zjistil, že se k ní před týdnem nastěhovala, „ale jinak? K čemu ti tu bude? Proč si pěstuješ konkurenci?" Dostala vztek, schválně si ji u sebe nechá. Nic mu do toho není. Rozhodla se, že Hippolytě pomůže a pomůže.jí! Bez zájmu otevřela dopis. Déšť na ni působil vždycky depresivně, nic nemělo smysl. Obyčejný list bílého papíru. Místo podpisu jenom „F." „Restaurant Soleil, rue du Jeu des Enfants, 14.30 hod." Vyskočila rovnýma nohama z postele a zapomněla na bolesti hlavy. Stříbrný podnos řinčivě udeřil o podlahu. Co si ten chlap myslí? „Musím k Harrymu, snídat budu potom!" křikla. „Všechno je na stole, jsi hrozná, nedá se s tebou vydržet," ječela Hippolyta. Vlastně jí dělala služku. Ale Gabriela už neslyšela. Nezajímalo ji to. Snídaně.. . Desroy se s ní chce sejít. Uklidnila se až na ulici. Deštník nestačil zastřít ■ 35

potopu. Chladný vzduch jí vracel rozvahu. Musí se poradit s Harrym. Zjistit, kdo je ten člověk. Nebude si s ní hrát jako kočka s myší. V hlavě už mčla plán. Bouřlivě zazvonila u dveří Harryho bytu a setřásla zbytek deště. Přišel jí otevřít neoholený, rozcuchaný a jen v županu. Dávno ho přestaly její vpády udivovat. „Musí? tam jít se mnou,“ řekla rozhodně, když konečně přečetl list. „Nevím, co mám dělat, co po nás může chtít," „Po nás? Snad po tobč,“ zavrčel, m rzutí a vedl ji k prostřenému stolu. „Budeš něco jíst? Mčla bys mi konečně říci pravdu. Musím znát všechny okolnosti. Smlouvu jsi podepisovala ty i s dodatkem. Neříkám, že je špatná, že bych to neudělal také, je to vůbec nejlepší smlouva, jakou jsem měl kdy v ruce, ale přece je n .. . Tobě se už také příliš nelíbí, že," dodal s ironickým úsměvem. Cítila, jak se jí hrne krev do hlavy, jak v ní otcův lilas bouří. Jak z Harryho čiší nadřazenost, místo aby olízl všech deset. Pocítila k němu odpor. Teď se jí to stávalo stále častěji. Tenhle chlap se jí každý večer dotýká, dělá si na ni nárok ! Smetla šálek s čajem se stolu a běžela k okmi. Lilo! „Mám toho dost! Konec! Už s tebou nebudu vystupovat!"* Mlčel, vzal si jiný šálek čaje a pokračoval v jídle. Nechal ji zuřit a rozbíjet nádobí, dokud ji hluk tříštícího se skla nevzpamatoval. „Ví o nás úplně všechno, Harry,“ řekla konečně sklesle a unaveně se posadila do křesla. „O mně a samozřejmě i o tobě. Úplně všechno. Ví, že nejsi Rus, kde jsme tančili i kde jsem sloužila, komu jsem zůstala co dlužná i to, že mne chtěla zatknout vídeňská policie. Mám z něho strach. Stačilo by jediné slovo novinám a je navždycky po kariéře; ten člověk nás může do rána zničit.“ „I obyčejná kritika nás může zničit, když se nenaučíš ovládat,'1 povzdechl znechuceně. „A teď uklidit! Já nemám pokojskou!** nařídil. ostře a ukázal na střepy. Klekla si na podlahu a začala sbírat tu spoušť. Zase ji napadlo, kolik lidí v sobě nosí a kdo všechno v ní žije. Slavná Deslys i děvečka z Horních Mošttyiic, oba otcové a někdy matka a potom ona, i TA DRUHÁ, kterou ještě pořádně nezná, nic o ní neví, ale která tam je a čeká. „Nedělej si starosti,“ řekl konečně se svým vznešeným nadhledem Harry. „Jsi někdy trochu bláznivá a přikládáš všemu velký význam. Abys měla klid, přijdu se na toho muže podívat, mám už také něco za sebou“ ■ 36

,l.t pmstě cítím nebezpečí, obávám s e , .

ale neřekla, čeho se

n h .iv ii

Hleděl na ni moudrýma očima. Už dávno věděl, že její tušení jsou p řesn á jako barometr, že ji jen uklidňuje.'

..Opravdu přijdeš?" N etrpělivě pohnul h lavou. „O pravdu!“ l M dechla s i ,

l’o obědě vyjela taxíkem na druhý konec města a potom se pustila |K'šky do Jeu des Enťants, kterou tady téměř nikdo neznal. Stará zapomenuta ulice. Jednoduchý šedivý plášť a klobouk s hustým /.ivo|i-m. Venku se vyčasilo, tíseň ji opustila, jako vždycky, když ••e výbuchem citů uvolnila. Na všechno, co bylo ráno, docela zapo­ mněla. Konečně zahledla na rohu restauraci s omšelým nápisem Soleil. r.iři; |i stále ještě udivovala a okouzlovala, Vídeň byla proti ní wnkoyské město. Každý den tady přinášel něco nového. Stačilo Iťiioin se dívat. Vysokými okny zahlédla Desroye nad kávou u mramorového ••lulku. Okamžik Si nebyla jistá, je-li to on. Jeho elegance někam /n u /d á . Dnes to byl jiný člověk. Kdyby nevěděla, že tu na ni čeká, ••ii.ul by ho ani nepoznala. Úředník nebo profesor, vdovec mající si lni/ku - jenom ne sebevědomý muž z Benátek, Od té doby se s ním lešiě nesešla. Kavárna byla tichá, omšelá a poloprázdná. <)dpolední slunce vrhalo dovnitř chladné, bledé světlo a Gabriěle •■(• /dalo, )c je ten nejobyčejnější všední den. Tiše se přiblížila k jeho •.lolku a odložila plášť. Teprve teď se slabé usmál, vstal, aby jí políbil mku, a objednal kávu. „Jsem rád, že jste přišla," řekl a jeho oči se snažily proniknout hustým závojem. „Doufám, že začátky byly ilohié, že jste v Paříži spokojená." Nepatrně pokrčila rameny a mlčela. „I my jsme spokojeni," dodal po chvíli. „Myslím, že si budeme dobře m/umět. Ze srdce bych si přál, abychom mohli prodloužit vaši smlouvu. To ovšem zatím nespěchá. Dnes bych vás chtěl jen požádat o laskavost." Neodpovídala. Čekala, co přijde, co bude dál, „Nechci vás příliš obtěžovat, pozval jsem vás jen na několik slov, kieia nel/e psát." ■ 37

Číšník přinášel kávu. Vrhl zvědavý pohled na její zahalenou tvář a vzdálil se. „Máme zájem,“ řekl tiše Desroy, ale neřekl, kdo to je -my-, kdo má ten zájem, a jen se k ní naklonil. „Abyste s tím ... s tím chlapcem," dodal po krátkém zaváhání, „udržovala co nejpřátelštější styky. To by byl zatím váš jediný úkol. Nebude vám to příliš proti mysli? Domníváte se, že je to možné?" Usrkla kávu. Něco takového neočekávala. „Kdo je to -my-?“ zeptala se sotva slyšitelně. Před oknem kavárny zůstal někdo na okamžik stát a díval se pátravě dovnitř.. „My?“ Felix Desroy pokrčil bezradně rameny. „My . . . Jak bych vám to vysvětlil. . očima bloudil po poloprázdné místnosti. „Snad by se také dalo říci FRANCIE - je to pro vás důležité?" Přikývla. „Tak tedy Francie, Francie, Gabrielo .14 „A kdo,“ zaváhala, „kdo je ON?“ vypravila ze sebe zadrhlým hlasem. Zase stála v koutě mezi postelemi a dál už neměla kam ustupovat. Tušila to, věděla! Křečovitě zavřela oči a pevně se přidržela lůžka. „Myslíte pana poručíka? Zatím jen Manuel, snažte se, aby vám všechno řekl sám, abyste se to dozvěděla od něho. Ale potom neztraťte hlavu!“ dodal příkře, „V žádném případě nesmíte ztratit hlavu!“ Vzal ji rozhodným pohybem za ruku a svlékl jemnou krajkovou rukavičku. „Poslouchejte dobře! Otevřeme vám cestu k takové budoucnosti, o jaké se vám ani nesnilo. Nechceme za to nic, jen pochopení pro naše zájmy.“ Zhluboka, hlasitě vydechla. „Co znamená mít pochopení pro vaše zájmy?“ zeptala se chraptivě. .. * Zase okamžik mlčel a jeho oči se snažily proniknout závojem. „To znamená," řekl konečně, „že se v dohledné době stanou vaše i naše zájmy totožnými a že je budete dle svých možností prosazovat. Vaše angažmá bude prodlouženo a pomůžeme vám získat státní občanství. Zatím byste mohla být totiž pro kdejaký starý hřísek z Francie vypovězena, nebo dokonce předána rakouské policii. Na tom přece nemáme ani my, ani vy zájem. Nebo se mýlím?" „Nemýlíte se,“ řekla a spuštěná opona, kterou poprvé zahlédk v Benátkách, se počala zvedat. „Nechápu, proč je ten mladý muž tak důležitý." ,Ještě není, ještě ne, ale jednou by mohl být. Nepředbíhejte čas ■ 38

Tančete, sklízejte vavříny a neodmítejte jeho pozornosti, to je vše, nic víc." Chladnými ústy se dotkl její ruky. „Vidíte, ani o schůzku vás nepožádám, můžete na mne zapomenout .*4 Zapomenout! Mohla na něho zapomenout!

Když Harry večer nahlédl do její šatny, byla už klidná a soustředě­ ná jako obvykle. „V pořádku?** zeptal se lhostejně a ona přikývla. Dávno se naučila každý večer od všeho odpoutal a hodit starosti za hlavu. Pozorně se líčila, v zrcadle viděla svoji tvář i to, jak se Harry pohodlné usazuje v křesle. Byl připravený a čekal pouze na ni. Neodmyslitelný, všudypřítomný. Ani ho nevnímala. „Ten člověk,“ řekl tiše za jejími zády a zapálil si cigaretu. „Bydlí v ulici Villedo, nejmenuje se Filip Desroy, ale Filip Maison. Jel jsem prostě za ním, znají ho tam dobře, je důstojníkem na ministerstvu války." . „ lim .. .,** mávla rukou a setřásla oblak zlatého prachu. Teď ji to nezajímalo, svět okolo zmizel, rozpouštěl se, slyšela hudbu, byl nejvyšší čas. Podala Harry mu ruku a lehkými kroky společně vyšli. Jenom ji napadlo, uvidí-li dnes večer Manuela. Ale na jeho místě seděl vévoda de Grussol a hudba ztrácela barvu. () přestávce se za ní přihnal s kyticí zlatých chryzantém. Dušičky! Co ie 10 za nápad, on se snad zbláznil, proč j í nese pohřební květiny? Ale byly tak krásné a on tak nesmírně zdvořilý a dokonalý, že se na něho příjemně usmála a směl se posadit do jejího křesla, „Co byste říkala pohostinskému vystoupení v Londýně, Gabrie­ lo?" zeptal se. „Obrátil se na mne jeden anglický přítel a prosí o zprostředkování. Honorář by byl pohádkový." „Uprostřed sezóny?4* záporně pohnula hlavou. „Víte přece, že to není možné, že nesmím. Jsem teď majetkem Qlympie, Cardin by nedal nikdy souhlas ,44 „A k odpolednímu soukromému vystoupení v mém domě?“ Viděla jeho inteligentní, příjemnou tvář, lehce prošedivělý knír, hyl to přece jen stále ještě mladý muž. „Uvádíte mne v pokušení, monsieur,44 řekla koketně. „Jsem ale vázána přísnou smlouvou. Pat­ řím skutečně Olympii, koupili si mě .*4 Už měla na sobě zlatý trikot a chtěla vyjít ven. Uprostřed kroku.se však zastavila, zůstala za španělskou stěnou a přehodila si přes hlavu bílou tuniku. ■ 39

„Nemluvte přece o angažmá,“ řekl prosebné. „Pouze čaj ó páté, fíve o’clock, soukromá návštěva, honorář byste si určila sama." „Ne, není to možné,“ řekla pevně. Den ji unavil, vyčerpal a teď netrpělivé očekávala, kdy bude po představení. Přála si mít alespoň na okamžik klid, aby se mohla soustředit, ale vévodu nemohla přece vyhodit. „Slíbila jste mi ale, že vás smím pozvat na oběd,“ naléhal neod­ bytně. „Tb ano,“ řekla vesele, aby zmírnila dojem ze svého odmítnutí. „Půjdu velmi ráda, ale varuji vás, já se opravdu pořádné najím, bude vás to stár spoustu peněz." Napadlo ji, že musí být opatrná, že se kolem ní objevují sami po­ divní lidé a vévoda de Grussol není mezi nimi na posledním místě. Jenom nemohla přijít na to, čím je přitahuje. Proč o ni mají takový zájem. „ledy zítra?“ Z chodby zaslechla Harryho hlas. Přikývla. „Zítra!“ a vrhla na něho okouzlující pohled.

‘

Z představení se domů vracívala obvykle sama a pěšky. Měla ráda noční procházky tichým městem. Nemusela spěchat a mohla přemýš­ let, převracet uplynulý den, nechat Deslys v šatně, zmizet zadním vchodem obdivovatelům a být konečně svobodná. Volná! Když tehdy ve Lvově začínala, myslela, že svobodu přinášejí peníze. Nemuset mít obavy, z čeho zaplatí byt, obědy a nové boty. Později, ve Vídni, přišla na to, že čím větší chce mít svobodu, tím více musí mít peněz. Aspoň tolik, aby se Harry mohl od ní odstěho­ vat a ona si zařídila život podle svého. t Teď jí občas napadlo, že je tomu právě naopak. Člověk může být svobodný jenom tehdy, když nemá nic, když ho neváží žádné peníze, nemusí myslet na novináře, publikum, smlouvy, na společenské obědy a- večeře, na repertoár, co je dnes nové, bude zítra staré, věčný bič změn a nekonečné dřiny. Peníze jsou ten nejhorší otrokář, ale málokdo to chápe. Chudá holka neví, že je svobodná. Cítila se volná pouze v krátkých okamžicích, kdy se j í podařilo uniknout davu a šlapala sama, unavená a ospalá po chodníku domů. Ohrnula límec pláště, už zase pršelo, ale nechtěla o tu krátkou procházku před spaním přijít. Někdo ji na konci ulice rychlými kroky předešel, rozevřel deštník a připojil se k ní. ■ 40

Mi voliu'. Ikvc slova, |en liilcry deště, Kad hyili napiavil len minuly, nepodařený večer ,'14 řekl nejistě (HtiuCík Manuel. „Snad jsem vás neurazil, mohu na vás čekávat po piedsiavcm před divadlem?" Nemel unilomiii, ale prostý Imavý plášť. Student z Latinské čtvrti, t iiila, jak ji btišť srdce a krev se žene do hlavy. Nečekala ho. I'odchovala si všechno nejdříve rozmyslet, ale byl lady a mohla už icnom jit, poslouchat jeho chlapecký hlas, trochu vzrušený a nadne­ seny, jakoby vystupující z jejího vlastního nitra. „Hyvam večer hodně unavená," řekla konečně. „Nebudu, vání /abavnoii společnici, je to moje jediná chvíle oddechu," a rozpovída­ la se o sve práci, ranec a cvičení, nekonečné zkoušky, k tomu iic/bydtc hodiny francouzštiny a pozvání, která nemůže odmítnout, Poslouchal liše, zaujatě, byla teď ve světle plynových lamp Úplně lina, než ji znal z jeviště. Už dávno přešli její dům a chodili bez cíle s e m a lam. ,,Všichni něco dělají," řekl podrážděně, „Chtěl jsem studovat pi.iva na Sorboně, ale nebylo io možné. Chtěl jsem zůstat doma a věnoval se politice, ale ani lo nebylo možné, stále někomu překá­ žím ” /.nechuceně mávl rukou. „Navlékli mne do téhle uniformy ,i ži|i lady. Ani skutečnou vojenskou hodnost jsem však nikdy nedosáhl," dodal (nice. Zvědavé na něho pohlédla. „Vlastně nevím, kdo mne doprovází ,61 tekla škádlivě. ..Nevíte?" zeptal se nedůvěřivě a ostře na ni pohledl. „Ne.“ ..()pravdu to nevíte?" Pokrčila rameny. „Opravdu ne,“ lllasiiě se rozesmál, neočekávaně, ulehčené. „ la k to nechtějte \cdcl a nikdy se na to neptejte. Nebudu vás už těmi nářky unavovat. Icďse můžeme skutečně seznámit. Já jsem Manuel a vy Gabriela, to uplnč slačf. Budu vás každý večer doprovázet domů, chcete?" Objal |i a lehce se dotkl jejích úst, nesměle, až co bude říkat. I )cšdiík se zakolébal, sprška jim šlehla studeně do tváří. Stáli proti sobě zaražení a bdělí, Jen svčllo plynových lamp. Bylo lo jako úder piobu/ení. Někde se kdysi potkali. „ K o l i k j e li l e t ? “ z e p t a l a s e p á t r a v ě .

„Skoro devatenáct, a tobě?" „Také mi bylo devatenáct," vydechla se' smíchem. Propletené pisty a údery srdce. ■ 41

Vzpamatovala se, déšť jí rozmazával líčidlo. Proboha, je rnu teprve devatenáct. ,vRáno musím brzy vstávat,“ řekla rozhodně. Stoupla si na špičky a dotkla se ústy jeho tváře. „Dobrou noc, Manueli, někdy na mne zase můžeš počkat."

„Jak dlouho se chceš tahat s tím klukem ?*4hulákal Harry. „Chovej se konečně jako dospělá, nezapomeň, že jsem to byl já, kdo z tebe něco udělal!" Otočila se k němu zády a pokračovala v oblékáni'. Věděla, co bude následovat. „Buď toho necháš a vezmeme se, n e b o .. ..Nebo co?" zeptala se prudce. „Nebo co? Myslíš, že ti budu věčně otročit?" Venku už ležel druhý týden snili. Leden se přihlásil neobvyklými mrazy a cele město se clo rána změnilo. t „Nebo se definitivně rozejdeme!" Oblékla si krátký kožíšek a vytáčela se před zrcadlem. „ la k se rozejdeme! Mohu tančit s Hippolytou," řekla lhostejně. „Hippolytu pošleš domů, tu ženskou prostě nesnáším!" „Ty nesnášíš vůbec nikoho, jdu bruslit. Mám tě dost, po krk!" křikla na něho francouzský. „Gabrielo.. hlas mu výhružně přeskočil. „Tak se rozejdeme!" práskla za sebou dveřmi. Pak je znovu otevřela. „K obědu nepřijdu, odpoledne máte volno!" zavolala do kuchyně na kuchařku a rozběhla se ze schodů. Blázen! Nechtěla být dospělá. Jak mohla Harrymu vysvětlit, že se skutečně zamilovala, že láska je jen-jedna, bláznivá, fantastická, nerozumná, šílená. Že louží po nočních toulkách a chlapeckých polibcích, že má dost kytic, titulů a prázdných řečí. Dost jeho drezůry a rozkazů. Co měla ze svého mládi? Od malička jen dřinu a teď, když konečně nemusí myslet 11a peníze, může být snad jednou také zamilovaná. Večer bez zájmu odskákala svoje čísla v Olympii a spěchala domů. Vlastně ne, spěchala ven, kde čekal na rohu Manuel. Popr­ vé v životě chodila na schůzky, nemusela se přetvařovat a dělat GABRIELU. Harry zuřil, proklínal, řádil, jako řádívala ona. To si slavná hvězda nesmí dovolit, ona je přece NĚKDO. Prosil ředitele, aby zasáhl, ale ■ 42

ilúsic»|ný pan Canlin ho jen chlácholil: „Trpělivost, Mistře, vážený

Mistře, m /um a trpělivost, je ještě tak mladá a její výkony tím přece ni*lrpí. jste stále senzací Paříže,“ lichotil. Kano vyspávala a ztrácela o práci zájem. Ale byla šťastná. V parcích se po Novém roce objevila kluziště a chodila každý den s Manuelem bruslit. ..Harry už zase vyvádí," říkala Manuelovi, když se rozesmátá •i udýchaná přihnala za ním na kluziště. „Asi tě zabije, určitě tě zabije." Posadila se na lavičku a Manuel si klekl k jejím nohám, aby jí připevnil brusle. „Mám se s ním rozejít? Mám ho poslat k vodě?" zeptala se potměšile. „Ale musel bys tančit se mnou." Zděšeně zvedl hlavu. „Já? Tančit?" „A zpívat." „Proboha, ne!" Spatřila jeho oči a hlasitě se rozesmála. „To byl jen žert, neboj se. ( o bych si s tebou počala?" „V každém případě se o tebe postarám," řekl vážně. „Budeš mít možnost rozhodnout se jak chceš, můžeš té práce nechat!" Smích jí zmizel ze rtů. Už zase s nesmírnou vážností přeháněl. Vždycky ji to dojímalo. On ji skutečně miluje. „Merci, monsieur," šeptla sotva slyšitelně. „Merci bien." Postarám se o sebe sama. Vzala ho za ruku a rozběhli se na ledovou plochu. „Jednou ti budu vyprávět, jak jsem se dostala nahoru," vydechla a ukázala ke koru­ nám stromů. „Ještě nikdo to neslyšel, ty budeš první. Stejně se s llarrym nemohu rozejít, i kdybych chtěla, je prostě skvělý, ale hlazen!" „Ty ho miluješ?" vyhrkl žárlivě. „Ne, je to můj partner, našemu vztahu bys nerozuměl, miluji jenom tebe," pověsila se mu na krk. Někdo z diváků na ně zaměřil velký objektiv fotoaparátu a Gabrie­ la se šťastně usmála. Cítila, že se její život mění a naplňuje, že začíná mít smysl. Všechno, co bylo předtím, zmizelo, někam se propadlo, vyprchalo. Znovu se narodila. Bylo jí lhostejné, co si myslí Harry. Nepřemýšlela o něm. O tanci ani o kariéře, teď měla někoho, kdo jí rozuměl. Bruslení jí šlo dobře a začínala zkoušet na ledě taneční kroky. Manuel byl výborný bruslaři učitel; Byly to nádherné .chvíle pohybu a radosti. ....... ■ 43

Objektiv je zase zachytil, udělala před ním divadelní postoj, pán se uklonil a smekl zdvořile klobouk. „Děkuji, děkuji, madam." „Opravdu jsi na mne celý rok myslel?" zeptala se nedůvěřivé, když už promrzli a unaveni obědvali v malé restauraci nedaleko kluziště. Bylo to poprvé, co se vrátila k rozhovoru z onoho podzimní­ ho večera v jeho domě. „Ano," řekl vážně, „nemohl jsem zapomenout na tvoji tváf a pohled. Byla jsi mí blízká, něčím jsi mě přitahovala. Kdysi jsem četl, jak se jeden muž zamiloval do obrazu a pak tu ženu stále hledal. Celý život. A když ji n ašel,. Položila mu prst na ústa. „Nechci znát konec." „Věděl jsem, že tě najdu, že tě musím získat. Jenom jsem nevěděl, že to bude úplně jiné, než jsem si představoval. Že budu chodit na kluzjště, nosit tenhle strašný plášť a jíst. v takové restauraci. . hlasitě se rozesmál, nevázaně, „Jsi tak vznešený, až z lebe jde strach," řekla. „Nikdy se nedovíš, kolikrát jsem musela utíkat z domova, než se mi podařilo přijít až sem.“ „Na shledanou, 11a shledanou, ruce líbám,“ vzdychal dobrácký starý utahaný vrchní, když platili. „Led už dlouho nevydrží, pane. V novinách píší nejdéle do konce týdne, letos přijde brzy jaro. Madam, monsieur, , a hluboce se klaněl, Loudali se domů. Mlčky, spokojení jeden druhým i tím zimním, ve fialovém oparu mizejícím dnem, „Kuchařka m 4 dnes volno a Híppolyta běhá za angažmá," řekla mu před domem. „Nechceš mi donést brusle nahoru?" Příslib a svítání. Bylo to poprvé, co ho pozvala. Dům byl starý, se širokým schodištěm a těžkým litinovým zábrad­ lím. Na odpočívadle se políbili. Okamžik, na který čekala a který přišel sám, pronikl až k srdci. Když odemykala dveře, třásly se jí ruce. Obklopilo je teplé, tiché šero, ani hodiny v něm neslyšela. Pak dveře zapadly. Ten zvuk je oddělil a vzdálil od celého světa. Postavil zeď a za ní stmívání. Vedla ho do rohového pokoje s vysokými okny, odkud viděla nejlépe na Paříž. Spustila závěsy, nechala.se svléknout a zastřela mu dlaněmi tvář. „A teď mi dopověz ten příběh," řekla.

■ 44

J e to nádherný snímek, Gabrielo," rozplýval se vévoda de Grussnl a podaval jí přes stůj noviny. „Smím vás požádat o autogram?" ..Ale ne/traťle potom hlavu!" šeptl hluboko uvnitř příkře Felix I Vsmy.

Stiskla pevné rty. Cítila, že jí ubíhá půda pod nohama, že še něco hrnutí. Na první straně ranního vydání Figura zahlédla Manuela, .wlio Manuela, jak objímá nějakou cizí krásnou dívku se Šťastným úsměvem. ' ' GABRIELA DESLYS A PORTUGALSKÝ PRINČ DON MANUEL KOBURG BRAGAN£

'

I vař se jí změnila v nehybnou, strnulou masku. Vévoda se zaujatě dohadoval s číšníky. Každou středu s ním teď pravidelně obědvala. By lo to nezbytné, představoval ji spoustě lidí, kteří mohli mít vliv. I )e Grussol se šťastně předváděl uprostřed nejvznešenější společnosti •• nádhernou ženou, o jejímž umění a nahém těle mluvili všichni muži Pari že. GABRIELA DESLYS A PORTUGALSKÝ PRINC DON MANUEL KOBURG BRAGAN£ ..Potom nesmíte ztratit hlavu,“ opakoval znovu naléhavě Felix. .Nesmíte ztratit hlavu!" Kousla se do rtů, ne, nikdy neztratí hlavu! Konečně byl obřad s číšníky ukončen. Začalo prostírání. „Podepište mi ten snímek, Gabrielo, jednou bude mít nesmírnou m m ," řekl s úsměvem. „Jen bych rád věděl, kdo z vás tak rozumí reklamě, pan Pilcer, nebo vy?" přátelsky j í pohrozil prstem, „Cardin bude mít do konce sezóny vyprodáno. Ale přesto si myslím, že děláte chybu." Podepsala Se rázným pevným písmem přes celou stranu novin. Sen byl u konce, dětská láska se rozplynula. „Jakou chybu?" její hlas měl tvrdý kovový přízvuk. Pokrčil lehce rameny. Ještě nepostřehl nebezpečí, ještě ji neznal. .Že odmítáte moje city," řekl žertovným tónem. „Víte, jaký je mezi mnou a donem Manuelem rozdíl?" zaklepal prstem na noviny. Odvrátila pohled. Nemohla se vzpamatovat, ještě to nemóhla ■ 45

pochopit. Toužila odtud odejít, vstát a utíkat. Její lásk a.. . „Princ si vás nemůže vzít," povzdechl ironicky de Grussol, „já však ano," a políbil jí ruku. „Kdykoli si to budete přát, Gabrielo. Udělám z vás nejslavnější tanečnici světa." „Proč by si mne nemohl vzít?“ Všichni v jídelně je pozorovali. Každý snad už četl noviny a vidčl ten snímek. „Protože bude zasnouben, má drahá. Opravdu jste (o nevěděla? S princeznou Hohenzollem z německého císařského rodu. Kdežto já. . nepatrně se uklonil, měl dokonalý žaket a v klopě bílý květ. „Princezna budoucího manžela za ten snímek asi nepochválí. Máte teď proti sobě celou německou císařskou rodinu a to není málo.“ „Nesmíte ztratit h la v u ,š e p ta l vytrvale Felix Desroy a Gabriela slyšela divoký hlas otce, jak v ní zuří a běsní. „Nepochybuji však o tom, že dostanete řadu vynikajících nabídek. Princ je přes svoje mládí a na portugalské poměry téměř radikálem. Nemá sice naději stát se následníkem, protože jeho bratr i otec se těší pevnému zdraví, ale právě proto je trůnu nebezpečný. Kdyby se spojil s republikány, mohl by způsobit politické potíže. Německo má však mimořádný zájem na pevném spojenectví s portugalskou mo­ narchií. Německo si nepřeje v Portugalsku republiku. Proto mu bylo doporučeno, aby zatím, než se ožení, žil raději v Paříži. Při povstání v roce 1906 šly některé radikální skupiny do boje proti vládě s Manuelovým jménem a lo mu bylo teprve šestnáct.*1 Vévoda se zaujatě rozpovídal o politice a ona mohla přemýšlet, Probouzet se / dívčího snu. Všichni věděli, kdo je Manuel, jen ona ne. Nepochopila nic, je venkovská husa, husa z Moštěnic. Moravo, Moravo, Moravěnko milá . . . Je hloupá a nevzdělaná. Harry má pravdu. Teď je jasné, proč by „■» Manuel mohl být jednou důležitý. Jednou, možná při nějakém spik­ nutí, o němž vévoda tak zaujatě mluví. Proto jí nabídli tak výhodné angažmá, nechtějí po ní přece nic jiného, než aby zájmy Francie a je jí byly totožné. , „Můj majetek je samozřejmě proti pokladu portugalské koruny směšný,“ pokračoval stále stejně nezávazným tónem de Grussol. „Domnívám se však, že bych vás mohl učinit šťastnou." „Chcete mne opravdu učinit šťastnou?" řekla podrážděným hlasem svého otce. Užasle na ni pohlédl. „Jak o tom můžete pochybovat?" „Tak už mlčte a objednejte něco pořádného k jídlu. Já pracuji ■ 46

sesiná^t hodin denně a.tohle všechno . . nespokojeně trhla rame­ ny, „neměla jsem tušení, že poručík je nějaký princ. Jsem cizinka, v zivolě jsem žádného prince neviděla. Byla bych ráda, kdyby se 0 lom už nepsalo, to jistě můžete zařídit. Berlín a L isabon.. . Ať mi dají pokoj !'1 „Domníval jsem se, že je to re klu mní tah pana Pilcera, že chceteomráčit Evropu .44 Zhluboka povzdechla. 'Nechtěla omráčit nikoho. Přála si jen, aby se vrátil ten okamžik v jeho náručí, aby cílila umírat svoje srdce. Ale nevěděla, s kým bude muset spát. Hnala se slepě vzhůru a všechno nechávala za sebou. Nepřemýšlela, co je 11a konci té cesty a kdy se /n tí dolů. Vévoda zářil a vtipkoval. Odpovídala s obvyklou lehkostí, jako když večer předváděla nadřené taneční variace. Konečně přišly na nulu moučníky a zmrzlina. Pak předjel naleštěný rolls-royce.a šofér v livreji ji odvezl domů. Bylo po obědě. „Čekají na tebe dva páni," šeptla Hippolyta vyděšeně, sotva ( iabriela olevřela dveře. „Mysleli, že ty jsem já a nechtěli si to dát \ ymluvit. Teď si prohlížejí tvoje fotografie .14 Dva páni! Shodila plášť a vešla do salónu. Zdvořile vstali, uklonili se až k zemi. Bílé náprsenky a čenié k.ih.íly. Havrani! ...Isme zástupci advokátní kanceláře René Laroche a syn, madam,“ iekl štíhlý starý muž s brýlemi a plnovousem. „Náš klient, Jeho Výsost don Manuel Koburg-Bragang, jehož právní záležitosti máme 1est zastupovat, se rozhodl darovat vám dnem podpisu listin dům t i slo 315 v Elysejskýčh polích, stojící na pozemku katastrální čís­ lo. . Pan René Laroche zvedl oči ukryté pod skly brýlí, okamžik na 111 přísně pohlížel, „atakdále, atakdále ,44 pokračoval věcným hlasem, .s lučním důchodem pět set tisíc franků na nutné výdaje, mzdy .lu/cbnktva a udržováni domu. Bylo nám ctí provést příslušné pi .1vnť převody a nyní jsme pověřeni uvědomit vás o změně majetko\ u h v/.tahů ve váš prospěch .44Z černé lesklé aktovky vyňal kožené d e s k y a s úklonou je Gabriele podal. Z avřela o č i.

„V každém případě se o tebe postarám ,44 řekl vážně Manuel a po/orné jí upevňoval brusle. Ani nepostřehla, kdy se pánové z kanceláře Laroche a syn vzdálili. I ’i o p a d l a se do temně modré neprůhledné tůně, naslouchala šepotu ■ 47

protichůdných hlasů a zkoumala své já .. Snažila se ho zachytit, ohmatat a proniknout jím.. Napadlo ji, že má nesmírné množství já, která pokaždé vystupuji" v jiné, nepředvídané podobě. leď byla bohatá, skutečné bohatá. Stala se majitelkou jednoho z nej krásnějších paláců, jaký kdy viděla, a k tomu půl miliónu franků ročně. Už nemusí každý večer do Olympie, nemusí vymýšlet nová čísla a variace na starý otřelý repertoár. Už se nemusí předvádět s falešným úsměvem a uštvaným srdcem v záři reflektorů. Její tělo je krásné, oddané a výkonné zvíře, její duše neprůhledný zvon. A teď se stalo něco nepochopitelného, dosáhla životního cíle, Je nezávislá! Ale uvnitř bylo ticho, ani jásot, ani nadšení. Vždycky věděla, že jednou takový okamžik musí přijít. Listiny v její ruce znamenají nejen bohatství, ale také domov. U ž ji nemohou zavřít pro dluhy, postrkem poslat do Moštenic. Ale co s tím? Neznamená lo konec? Konec té vzrušující cesty? Teď po létech dřiny má se vším praštil? Co tomu řekne Harry a de Grussol? Na ostal nich jí nezáleželo, Harry však znamenal tanec, nepochopitelnou část její podstaty, a vévoda nebezpečí. Od prvního okamžiku, kdy ho poznala, cítila, že ten vysoce postavený, bůhví čím se zabývající muž je jí svým vlivem v uměleckém světe a v tisku nebezpečný. Stačilo by docela málo a mohl by ji zničit. Proto se s ním ukazovala zářící a dokonalá v nejlepších reslauránech a na nejživějších bulvárech, Krmila hlado­ vou šelmu, stala se nepostradatelnou potravou jeho nesmírné ješit­ nosti. Ale co udělá teď? A otec na ni zařval: ..Jsi stejná děvka jako tvoje mama, židovský parchant a ne moje krev!” Stáhi zase v tom známém koutě, v úzké světnici mezi hrubými manželskými postelemi. Dál už nebylo kam ustupovat, A kdyby i bylo, neudělala by ani krok. Nesnažila se zakrýt tvář, ani se nechtěla bránil. ..Ne, už ne, už ne,“ vzlykala pokaždé, když dopadl úder. Fen nářek platil však je jímu nitru, které se nemohlo smířit s tím, s čím se smiřovalo tělo. Navenek nepronikl ani hlásek. Vždycky cítila takovou rozdvojenost. Tělo zůstávalo pokorně tady a duch vzpurné unikal. Ale nebyl to otec! Harry stál nad ní a bil ji přes tvář složenými novinami. Nevěděla, kolik je hodin ani kam zmizeli ti lidé. Venku byla už tma a lustr měkce zářil, Jenom pomalu se vracela zpět z té hluboké tůně a malátně vstupovala do vlastního těla, „Jenom já mám na tebe nárok !'4křičel přeskakujícím hlasem. „Jsi

moje, já z tebe něco udělal, teď mě nemůžeš zradit. . z očí se mu hrnuly velké lesklé slzy. Komediant! Pitomec! Nebyly to věčně zamlžené opilé oči otce a údery byly také jen hlasitě papírové, jako na jevišti. ..Přestaneš se válet s tím portugalským klukem! Ještě mu není dvacet! Vykašlu se na tebe, nechám tě plavat!" Zaťala zuby. Věděla, že má pravdu, že se musí podrobit, vzdát se té vášně. Nikdy by nenašla takového partnera, jako .je Harry. Vytrhla mu však noviny z ruky a odhodila je na zem. ..Mezi námi je kónec,“ ječela, „dělá sc mí z tebe nanic a ke Cardinovi si jdi skákat sám, já už tolio mám dost!" Zmocnilo se jí nádherné opojeni. Může hodit Cardinovi angažmá na hlavu, nemusí se už bát Harry ho. Pitomá holka a zkušený chlap. Poprvé ji .dostal jednou pozdě v nocí po představení v zatuchlé šatné katovického Apolla, Ještě teď cítila, jak jí svléká propocený trikot. Bylo to vulgární a ubohé, ale teď je bohatá, svobodná a nezávislá. Nikdo na ni nemá právo! Teď přišla ta chvíle, kdy se může konečně své minulosti definitivně zbavit. Uprchnout, narodit se znovu, . , ..Hippolyto! Pan Pilcer odchází!" Harry na ni zděšeně pohlédl. Znal všechny její projevy, výbuchy vzteku, zoufalství i komplexy méněcennosti. Věčný motor, který ji línal' vpřed, Znal ji ve chvílích rozkoše i vášně, lhostejného chladu, ale teď ho napadlo, že někdo rozbil její osobnost, že před ním stojí roztříštěná žena. „Vzpamatuj se, Gábi,“ řekl naléhavě. „Ničemu nevěř, nesmis se tíhl nechat zničit. Zítra si o všem v klidu promluvíme. Všechno zůstane tak, jak lo je. Proč jsi nepřišla odpoledne na zkoušku? Teď se musíš obléknout, je nejvyšší čas, za chvíli začíná představení!" Napadlo ji, že jedině on ji asi opravdu miluje. Ty věčné hádky a křik, to byla skutečná láska. Dupla nohou! „Vlez mi na záda, s Olympu jsem skončila, nechci s ní nic mít!“ O půl desáté však přijel zděšený ředitel Cardin a nabídl jí dvojná­ sobný honorář, když vystoupí alespoň v závěrečném čísle. Olympie byla obležená, ještě nikdy nezažila takový nával. Gabrie­ la Deslys, milenka portugalského prince, tančí v Olympii nahá! ..Já vám samozřejmě rozumím, madam," řekl diplomaticky Car­ din. „Potřebujele více volného času, více klidu a novou inspiraci. Je to přirozené, člověk není stroj. Mám pro vás úplně nový návrh, žádná každodenní dřina. Závratné vstupné a závratné honoráře. Můžete vystupovat jen dvakrát třikrát, týdně, ale teď po jefte, neděle jte starému ■ 49

,

příteli potíže. Sama víte nejlépe, že to s vámi myslím dobře, že jsem jako váš otec.“ Kolikátého to už má otce? Není také Desroy jejím otcem? Odvlekl ji násilím do auta a vezl do divadla. „Mohu-li vám dát radu,“ řekl tiše, když už se přestala bránit, „nenechávejte svého . povolání, nedejte se zlákat princovou přízní. Tanečnici vašeho for­ mátu každý zná, celá Evropa vás zná, ale budete-li soukromou osobou.. pokrčil lehce rameny. „Monsieur Desroy by vám dopo­ ručil možná něco jiného, já však vidím především váš talent,“ ztišil hlas. „Dejte si pozor, Gabrielo, nedělejte víc, než je nezbytně nutné," řekl neurčitě. „Mohli by zneužít i vaší lásky.“ Polkla. Studená sprcha! Ještě nikdy s ní tak otevřeně nemluvil. „Co po mně chtějí?" zeptala se chraptivě. Pokrčil rameny. „Na to se neptejte mne, já o tom nic nevím, ale držte se jeviště. Jako tanečnice si můžete dovolit všechno, skandály a pletky, dluhy i milence. Tanečnice nikdy neohrožují trůn, tanečnice k němu patří. Ale jako soukromá osoba a k tomu cizinka.. . Pan Pilcer je vynikající člověk," dodal bez souvislosti. „Měla byste se za něho provdat, jste ideální taneční pár, nepřehánějte svoje city, děvenko." „Ideální?" hlasitě se rozesmála. „Co mám dělat, když ho nesná­ ším?" „Provdejte se za něho a nesnášejte ho dál!" řekl věcně.

Důvěrná chvíle, otvírání skal. „Vždycky jsem měl strach," řekl Manuel, „že nepoznám skuteč­ nou lásku, že nenajdu opravdový cit. Znám dvorské pokrytectví a lež, vím, jak se smějí mému otci, a on je přece král." Seděl pohodlně u jejích nohou a díval se, jak si kartáčuje vlasy. Přestěhovala se do toho domu počátkem jara, tiše a nenápadně, a nechala Hypolitě svůj starý byt. Ještě nepřivykla tomu, že jí všechno patří. Klopýtala o služebnictvo a překážely j í komorné. „Doma mne každý znal," pokračoval Manuel, ale mluvil spíše pro ■ 50

sebe než pro ni. „Byl jsem pod věčným dozorem. Pak jsem mohl konečně odejít do Paříže a našel jsem tebe. Nemohu tomu stále uvěřit, Gabrielo." Sklonila se a políbila ho na ústa. „Politika mne nezajímá," řekla tiše, „mám spoustu práce a na titulech mi nezáleží. Ten dům," zakroužila kolem sebe rukou, „je krásný, ale zbytečně velký. Můj byt by stačil pro nás oba - a mám z tebe take' strach," řekla vážně. „Mám strach ti vyprávět, jak jsem se dostala nahoru. Všechno, co o mně píší v novinách, jsou nesmysly. Nemám vzdělání a to, co znám, mne naučil Pilcer. Není to urážka majestátu? Nezavřou mne za to?" zeptala se s úsměvem. „Říkám ti to proto, abys pochopil, že mi nezáleží na tom, kdo jsi ty. Stačí, že mě miluješ." Uchopila ho za vlasy, „a už také vím, že jsi prolhaný kluk, je ti teprve osm náct.. . “ „G abrielo.. „Neboj se, nic to neznamená, udělala bych to stejně." Viděla jeho šťastné oči. Zabořil jí hlavu do klína. Byl to nádherný pocit, ten vzrušený, zamilovaný hoch byl její, úplně její. „Manueli," zeptala se potměšile. „Chtěl by ses se mnou oženit?" „Ano," vydechl a vzápětí se nad ní prudce vzpřímil. „Ano, ale není to možné, nejsem svým pánem. Kdybych se stal někdy králem, bylo by to jiné. Nechal bych Hohenzollemku císaři a udělal v Portugal­ sku pořádek, domluvil se s republikány, zreformova! ústavu a zbavil se Joaa Franca! Dal bych ho zastřelit!" „Co? Kdo to je?" zeptala se udiveně. „Diktátor! Regeueradores!" ušklíbl se. „Vládne místo otce. Otec ani bratr na něho nestačí. To on mne poslal do Paříže a teď mě chce oženit. Má strach, že bych udělal doma revoluci." Objala ho. Napadlo ji, že je přece jenom jiný, že ho nezná. „Musel jsem jim z cesty!" „Zapomeň na to, když nemůžeš být králem, můžeš něco jiného. Chtěla bych si s tebou vyjet na venkov." „Nestojím o venkov," řekl sklesle. „Ale budeš-li chtít, koupím ti někde zámek." „Nechci!" křikla přeskakujícím hlasem a zmocnila se jí zuřivost. „Já po tobě přece nic nechci, nesnáším, když za všechno platíš! Nestojím o tvoje dary!" Nic nepochopil. Nepochopil, že mu chtěla otevřít nitro, přijmout ho, vložit do sebe. Vysnila si ideální lásku, takovou, po které vždycky toužila. Nezištnou a prostou, ale on je jiný. Opět z ní byla ■ 51

chladná, nedostupná Deslys. Napadlo ji, jak snadno by mohla odvést tohle jehně na porážku. Když tehdy začínala v Katovicích, byla take' tak hloupá? Asi byla! Měla po náladě. Už ji nebavilo být bezstarostnou zamilovanou Pařížankou. Cardin má pravdu, musí se držet jeviště, bůhví, jak tenhle sladký románek skončí. Joao Franco asi vytahá Manuela pořádně za uši. Někdo hlasitě zaklepal. Zvuk ji podráždil, ani tady nemá soukro­ mí, stále poslouchají za dveřmi. „Prosím," řekla ostře. Sluha v livreji otevřel dveře. ' „Všechny ty kašpary vyhodím,“ sykla vztekle.,Jak můžeš kolem sebe sne'st tolik lidí?“ „Výsosti," šeptl sluha, „přišli pánové z vyslanectví a nedají se odbýt, mohu je uvést?“ a hleděl s nehybnou tváří na Manuela sedícího u Gabrieliných nohou. „Může je uvést, Gábi?“ zeptal se zlomýslně Manuel a zvedl k ní oči. Překvapeně na něho pohlédla a pak se rozesmála. „Samozřejmě, Jeho Výsost prosí," pokynula sluhovi rukou. „Jeho Výsost princ Manuel prosí," opakoval sluha strnule a otev­ řel dveře. .Z ítra všechny-vyhodím,“ řekla. „Stačí mi kuchařka a komorná, proč mám živit tolik lidi?" Portugalský vyslanec Sylvius Cortés s prvním vyslaneckým radou hrabětem Alfonsem Verde vpochodovali ve slavnostních uniformách do Gabrielina budoáru. Pomalu se otočila a pokračovala v rozčesávání vlasů. Manuel u jejích nohou se ani nepohnul. Viděla v zrcadle jejich důstojné nehybné tváře, řády na prsou, zlatá lemování. . ,*Vaše Výsosti," vyslanec se nepatrně uklonil a ji nevzal vůbec-na vědomí. „Jsem pověřen tlumočit vám obsah naléhavé depeše od Jeho Veličenstva. Jeho Veličenstvo král Carlos prosí, abyste se co nej­ rychleji vrátil domů," podal Manuelovi složený list. „Domů? Stalo se něco? Zase nějaké spiknutí? Ale k čemu potřebu­ jí právě mne?" Oba diplomaté na sebe nejistě pohlédli. „Kdyby snad madam na okam žik..." „Madam zůstane tady!" řekl cliladně Manuel hlasem,, kteiý ještě neznala. Teď to byla Jeho Výsost a princ. Silvius Cortés nespokojeně odkašlal, „Dle důvěrných informací ■ 52

Jeho excelence regeneradora Joaa Franc a i naši tajné policie připra­ vuje jistá skupina karbónám na Vaši Výsost v Paříži-atentát. Jména osob nejsou dosud známa a nemůžeme proto účinně zakročit u francouzské vlády. Přání Jeho Veličenstva je zcela jasné, okamžitě se musíte vrátit do Lisabonu. Francouzská vláda odmítá převzít odpovědnost za vaši bezpečnost. Je to jediná možnost, jak zmařit plány útočníků. Madam, snažně vás prosím e.. dodal naléhavě a obrátil se konečně ke Gabriele, „domluvte Jeho Výsosti, Jeho Výsost skutečně podceňuje nebezpečí. Přimějte ho k odchodu, dokud je čas. Ti lidé mohou dorazit do Paříže každým dnem a já nesu osobní odpověd­ nost," J e to nelogické, hrabě," přerušil ho posměšně Manuel. „Nejsem králem ani následníkem, proč takové obavy o moji bezpečnost? Kdo podepsal tu depeši, otec, nebo regeneradores?" „Jeho excelence Joao Franc o," hlesl vyslanec. „Tak mu oznamte," křikl chlapeckým hlasem, „že jsem zaneprázd­ něn, že nemám čas!" „Manueli!" Ani si jí nevšiml, „Děkuji vám, pánové!" Ticho! „Děkuji, vzal jsem vaše upozornění na vědomí, můžete jít!“ Odpochodovali. „Manueli," řekla důrazně, „to není rozumné," Mávl rukou. „U nás nemine rok, aby nebyla vzpoura nebo spiknu­ tí. Všude pracují karbonáři nebo republikáni. Ale s tím nemám nic společného, to se mne netýká, nejsem následníkem. Mou smrtí nemohou nic získat. Jde především o tebe, a tak si vymysleli atentát. Francova tajná policie zasáhla." Viděla, jak se mu žene krev do tváře, „Manueli, . Vzal ji do náruče a nesl do té nádherné ložnice: „Jediný nebezpeč­ ný.člověk jsi ty, Gabrielo!" Už to nebyla dětská láska. Svět na ně zaútočil, strhl hedvábné roušky. Pochopila, že se z ní přijetím portugalských diplomatů právě stala princova oficiální mi­ lenka. Nikdy se nebudu líbat bezstarostně na ulici ani venku v trávě. Nemá venkov rád. Příliš brzy skončil jejich sen. Berlín a Lisabon o nich ví, De Grussol měl pravdu. Zoufale ho objala. Oba hledali totéž, obyčejnou lásku. Neočekáva­ ně si vzpomněla na Richarda, na podobný sen v Benátkách, který ■ 53

dávno zapadl bůhví kam. Také sen, z něhož se probudila. Mamě se snažila vrátit zpět, kdy j í bylo ještě sedmnáct. Zachytit vůni nedělní­ ho odpoledne a přeschlé trávy. Pocítit vzrušené bušení srdce. Vidět svět očima děvčete odcházejícího poprvé do služby. Jak byl každý stisk ruky opravdový, každé slovo mělo nesmírný význam a váhu, dalo se o něm hodiny přemýšlet. Ten čas se propadl, vyhořel! Vzlykla. Tiše, potichounku, aby ji Manuel neslyšel, ale pak ho křečovitě objala a hlasitě se rozplakala. ATENTÁT! „A co když je to pravda?14 Zahlédla jeho velké, užaslé oči. „Máš o mne strach, Gabrielo?" Neobratně jí otíral tvář a Harry na ni odkudsi křikl: „Dej pokoj s tím klukem! Vím dobře, oč ti jde!“ Pak zaslechla, jak vedle zvoní vytrvale telefon. Měla ten vynález ráda, nemohla se ho nasytit. Byla to její hračka, vždycky běžela nedočkavě zvednout sluchátko. Možnost mluvit s kýmkoli, s ředite­ lem nebo s Harrym, s vévodou a novináři z křesla před zrcadlem, ji stále ještě vzrušovala. Ten zvuk ji vzpamatoval. Zhluboka se nadechla a políbila Manuela na tvář. „Ano, mám strach, okamžik, volají asi z divadla." Spatňla se ve velkém benátském zrcadle, jak jde nahá s plavými rozpuštěnými vlasy ložnicí, a zdálo se jí, že je stejně štíhlá jako on. Že mu je podobná. Zvědavě se po něm ohlédla. Ležel s rukama za hlavou a díval se na ni. „Líbím se ti?“ zeptala se. Přikývl. Nikdy se jí nevzdá. Dostal vztek na Cortése i na Joaa Franca, na věčné vzpoury a revoluce. S čím přijdou příště? Aten­ tát. . . Nic nesmyslnějšího si nemohli vymyslet. Kdyby tak mohl vládnout, spojit se s liberály a skoncovat s diktaturou. Tiše zavřela dveře a sáhla po županu. Teď už se nechtěla dívat na svoje tělo.* „Desroy," řekl tiše hlas ve sluchátku. „Jak se máte, Gabrielo?" Naposledy s ním mluvila v té restauraci, v Soleil. „Otevřeme vám cestu k takové budoucnosti, o jaké se vám nikdy ani nesnilo." To bylo na podzim. Od té doby se neozval. Teď se v jediném okamžiků všechno vrátilo. „Děkuji," řekla nejistě. „Mohu vás požádat o laskavost?" Přikývla, nemohl ji vidět. „Ale ta záležitost velmi spěchá.. . “ „Poslouchám!" ■ 54

„Vašemu příteli hrozí nebezpečí, musí opustit Paříž!“ „Harrymu?* zeptala $e vyčkáyavě. „Ne,-panu Pileerovi ne.“ Cítila, jak j í mizí krev z tváře. ATENTÁT! „Opustit Paříž?" „Ano, co nejdříve! Dokážete to? Musíte to dokázat! Udělejte cokoli, jen ať se vrátí do Lisabonu!" „Já?" „Je to ve vašem zájmu,“ řekl stroze, „můžete odjet třeba s ním.“ Otřela si tvář. Měla pojednou čelo zbrocené potem jako po neko­ nečných hodinách dřiny. „Co by tomu řekl pan Cardin?“ vydechla sotva slyšitelně. „Nic, to zařídím já. Prostě onemocníte, můžete být take' jednou nemocná, stejně se blíží konec sezóny." „Musím si přece všechno rozmyslet,'4 vydědila podrážděně. „Rozmyslet? Ale nerozmýšlejte se příliš dlouho. Večer vás po představení čekám v restauraci Soleil!" zavěsil. Pomalu se zhroutila do křesla. Ten člověk neprosil, rozkazoval. Strnule hleděla do zrcadla. Dostala strach, nikdy neměla přistoupit na jejich angažmá. ATENTÁT! Je to tedy pravda. Tajná policie v Lisabonu i francouzská zpravo­ dajská služba potvrzu jí stejnou zprávu. Chtějí ho zabít.. . „Manueli!'1 vykřikla a rozběhla se zpět. „M anueli.. Ležel s rukama za hlavou a ani se nepohnul. „M anueli.. Dělal, že spí, ale až se k němu nakloní.. . Už znala ty liry. Zlomek vteřiny přemýšela, jak ho přesvědčit, jak ho přinutit, jak zlomit chlapeckou vzpouru. Kdyby jela s ním, pak si dá snad říci. Má podsunout tu myšlenku jemu, nebo s ní má přijít sama? Srdce se jí sevřelo. Na tom teď nezáleží, 11a ničem nezáleží, m usí ho zacliránit! „Přestaň!" řekla a dívčí tón z jejího hlasu zmizel. .Přestaň s tím, právě mi volali přátelé. Musíš se opravdu vrátit, s tím atentátem je to pravda." „Jací přátele?" zeptal se podezíravě. „Na tom nezáleží!" „To mám utíkat?" Posadila se 11a okraj lůžka a položila si jeho dlaň na srdce. „Slyšíš? Tak mě vyděsili. Utíkat nemusíš, to není útěk, pouze odjedeš. Nepozorovaně a rychle. Když budeš chtít, pojedu s tebou.“ ■ 55

„Opravdu?" Přikývla. „I do Lisabonu?"

„I do Lisabonu, ale nikdo o tom nesmi v ěd ét" „Lžeš! Chceš se mě zbavit, zastrašili tě! S kým jsi to mluvila?" Mlčela. Nejistě odvrátil pohled. „A tvoje práce?" „Máni tě ráda." „G abrielo.. . “ Slabě se usmála. „Ano, asi je to chyba. Jednou se mě možná budeš chtít zbavit a nebudeš vědět jak.“ Pevně ji uchopil za ruce. Položila mu prst 11a ústa. „Neříkej nic, žádné sliby!“ Dávno věděla, že člověk má všechno jfen půjčené, tvář, mládí, schopnosti a nic z toho není věčné. Teď dostala krásný dům a musí ho opustit. Ještě si nestačila prohlédnout všechny pokoje, nahlédnout do zásuvek stolů, skříní a příborníků. V Paříži získala životní angažmá a před koncem sezóny se ho musí vzdát. Nikdy dříve by to neudělala. A hluboko uvnitř jí vševědoucně pohlédl do tváře mazaný židov­ ský pán. Až se I10 polekala. V jeho očích bylo všechno pokrytectví světa i vědomi, že musí provést ten příkaz. Vlastní strach, úzkost i naděje. „To nejsem já,“ šeptla inu do tváře, „to přece nemohu být j á , . . “ On se však usmál, jako když posílal otce do Hatvani za lepší prací. Otec se vzpínal a bušil hlavou do zdi, ale všechno byla domluvená hra. Ubohá hra ubohých lidí. Ve skutečnosti matku prodával. Bůhví, čím ředitele tak upoutala, jaké bylo to jejich tajemství. „Máš pravdu, nikdo by o tom nemusel vědět," řek! zamyšleně Manuel. „Léto strávíme v Ericeiře, matka tam má sídlo. Je to překrásné míslo na břehu moře a do Lisabonu je skok. Budeme tam mít klid. Koupím ti malý dům někde 11a pobřeží a nikdo nebude tušit, kam každý den mizím. Nikoho ani nenapadne.. hlasitě se roze­ smál, šťastně, nadšeně. „Je to výborný nápad, večer přes zahrady k tobě nebo ty ke mně. Franco se přepočítá — a představím tě matce, slibuji!" Pojednou byl plný rozhodnosti, zcela zaujat myšlenkou na návrat. Rozpovídal se o Ericeiře, plážích, a pobřeží. Jeho nadšení počalo přecházet i na Gabrielu. Znovu k němu. vklouzla do postele a dychtivě ho objala. Proč by si nemohla dovolit na několik měsíců vysadit? Na podzim se zase vrátí. Jenom Harry, s ním. se nedomluví, ■ 56

lnuli* mu musei utéci, nikdy by nesouhlasil. Napíše mu dopis a poíle peníze. jen žádné scény. A s Cardinern to Felix zařídí sám. „Zítra zavoláš na vyslanectví,44 šeptala mezi polibky, „a budeš poslušný, nesmějí nic tušit. Do týdne přijedu za tebou!44 Až se těch s l o v zalekla. Napadlo ji, že vstupuje na nebezpečný příkrý sráz, kam se smí odvážit jen princezna JJohenzollem - a dole buší temný oceán. Ale byla rozhodnuta udělat všechno, vlastnit Manuela, dýchat jeho dech, Vybojovat si místo na slunci! Není následníkem! Karbonáři a republikáni by jistě souhlasili s nerovným sňatkem! Fantastická představa, nesmyslná, vláha z podhoubí mozku. A Felix tiše řekl: „Potom však nesmíte ztratit hlavu!44 Ale mohla si s tou představou alespoň hrát, mazlit se s ní, otvírat jako nádherný slunečný den, Měla před sebou CÍL.

Uchvátila ji vyprahlá země, vedro a žár. Železnice byla špatná a pomalá, země zaostalá. Úmorné nekonečné cestování. Ale byla svobodná a šťastná. Projížděla Španělskem od San Sebastiánu přes Madrid do Badajozu a nespěchala. Měla teď dost času, dost času na všechno. Vytratila se z Paříže a Cardinovi poslala jen stručnou zprávu, že se musí několik týdnů léčit. Když se před odjezdem sešla s Felixem v restauraci Soleil, bezsta­ rostně jí řekl: „Dělejte si, co chcete, máme k vám plnou důvěru. Žena jako vy si vždycky poradí. Smlouvu na příští sezónu zajistíme. Možná v -Olympu nebo ve Folies Bergere. Francie má zájem, aby k atentátu na prince Manuela nedošlo, a také, aby nedošlo k jeho sňatku. Nechceme Hohcnzollemy v Portugalsku ani kdekoli jinde. Když vás v Ericeiře novináři objeví, bude z toho pořádný skandál, ale to vás nemusí zajímat. Skandál je pro umělkyni vašeho formátu nejlepší reklama, vyznáte se v tom s panem Pilcerem jistě lépe než já. Jedle a na nic nespěchejte. Nepřijímejte žádná angažmá, nepleťte se do jejich politiky a . . krátce se zasmál, „všechno ostatní vám bude přidáno, Francie je vám už teď vděčná,44 ■ 57

Byl to zvláštní m ul. Naháněl j í strach a současně ho i trochu obdivovala. Ta práce ji začínala bavit. F rancie.. . Nevěděla, za co jí může být Francie vděčná. Teď nadšeně objevovala novou zemi. Rychlík se vlekl z Madridu k Badajozu a v noci měli překročit portugalské hranice. Nemohla se dočkat. Shledání! Z okna viděla rudé, spálené svahy sierry de Guadalupe a z Guadiany byla stále širší, ale polovy schl á špinavá řeka. Obalilo ji sametové kouzlo fialového soumraku. Pronikalo otevřenými okny a přinášelo zvučné hlasy cikád. Mohla snít o Ericeiře. Ještě z Toleda poslala Manuelovi předem dohodnutý telegram. Několik nezávazných slov, aby věděl, že je na cestě. A teď cítila, že je to největší dobrodružství jejího života. Přála si, aby cesta trvala věčně. Ke svému zděšení si však pojednou nemohla vybavit Manuelovu tvář. Překryl ji nespočet dojmů i pocit, že jenom jede, pohybuje se tou cizí zemí odnikud nikam a není si vůbec jistá, zda ho miluje. Chtěla ho skutečně zachránit před nebezpečím? Nebo TA UVNITŘ m á vlastní plán? Je taková láska vůbec možná a je j í schopná? Neztratila rozum? Vždyť i on je nehotový a vrtkavý. Co od něho vlastně očekává? Nebo neočekává nic? Poprvé v životě nic nechce? Stačí jí, že ho vlastní? Že ji prostupuje pocit matky i milenky současně? Nezničí svoji i Harryho budoucnost? Co by asi udělal Desroy, kdyby odmítla, mohli by ji vypovědět ze země? Zatím ovšem „Francie" nechtěla nic, s čím by nemohla souhlasit, co by neudělala sama. Kdyby se alespoň mohla s někým poradit, vidět situaci jinýma očima. Nevyměnila cíl za přeludy? Rychlík hlomozil spícím krajem. Nebyla schopná dát si uspokoji­ vou odpověď. Když konečně otevřela unaveně oči, svítalo. Zlatonos­ ná Tajo splývala s mořským chobotem, vnikajícím hluboko do pevniny. Pochybnosti se rozplynuly. V recepci hotelu Brasilia na ni čekal' stručný dopis, „Zítra se musím zúčastnit státní slavností. Do Ericeiry odjedeme pozítří, zatím si prohlédni město.“ Nezlobila se. Mohla se po cestě alespoň vzpamatovat. Bylo to nádherné vklouznout konečně zase do vany, padnout na lůžko a žaluziemi zastřeným oknem hledět na maurskou Afame s dominan­ tami nádherných chrámů Sao Jorge a svátého Vincenta. Vzduch prosycený mořem ji omamoval. Mohla se do sytosti ■ 58

vyspat. Nechala město městem, na ně bude mít ještě času dost a prospala den i noc. Ráno, odpočatá, svěží a nadšená, vyrazila se zástupy lidí na náměstí Černého koně, aby viděla Manuela při slavnosti po králově boku. Svého Manuela. Bylo to její tajemství, tajemství nejtajnější a nesdělitelné, stejné jako její přítomnost tady. Náměstí bylo obklopeno bílými vládními budovami, uprostřed jezdecká socha Josefa I. a v pozadí monumentální triumfální oblouk otevíral vstup do města. ' Nad hlavou slaný vítr z moře. Tady končila Evropa a začínal SVĚT. Vojenská kutálka, prodavači ovoce a limonád, hlučící řeka lidí. Octla se mimo ně, stala se divákem, ztraceným žíznivcem pijícím víno. Prostupovala ji pýcha a nadšení. Za chvíli ho uvidí. Nikdo z těch tisíců netuší, že už zítra ho obejme. Neznámá žena z tohoto davu. Musí se dostat co nejblíže. Přála si, aby ji také on zahlédl, aby ji uviděl s rozesmátou tváří a mávajícíma rukama. Prodírala se k místu, kde stála ověnčená tribuna, kam měl vystou­ pit král s oběma syny. Neměla tušení, jaký je dnes svátek, proč oslavují ten den. Ani ji to nezajímalo. Všechno kolem bylo nádherné a vzrušující. Zdálo se jí, že i ona je středem pozornosti. Jednou možná také vystoupí na tribunu, jásot a fanfáry, nádhernou černou toaletu - po Manuelově boku. Blížil se v bílé a zlaté uniformě, i Carlos král a Louis, následník trůnu. Celá rodina v nádherném otevřeném voze. Začala mávat a křičet, drala se k okraji chodníku. Vůz právě zastavil a dav ztichl. Ti tři, bílí a zlatí, vstali, aby vystoupili, a pojednou se ozvaly jasně slyšitelné výkřiky. „Ať žije revoluce, ať žije republika!" A pak nad Terreirem de Paco zabouřily výstřely. Náměstí znehybnělo. Nemohla pochopit, co se stalo, co to znamená. Ti bílí a zlatí leželi s rozhozenýma rukama na dlažbě ulice. Otevřená dvířka automobilu, řidič ještě za volantem. Pak se ticho proměnilo v bouři. Oddíly vojska, uniformy policie. Dav se rozprchl na všechny strany, střelba a povely. AŤ ŽIJE REVOLUCE! AŤ ŽIJE REPUBLIKA! PRYČ S KRÁLEM! Viděla, kde leží Manuel, chtěla se rozběhnout k vozu, ale vír ji ■ 59

strhl a unášel kolcrn jezdecké sochy Josefa I. a pod vítězným obloukem do města. Tam byla záchrana před kopyty vojenských koní a kulkami policie. Den změnil tvář. Nebe bylo popelavé, moře ocelově šedé. Už ani práskání výstřelů, ani výkřiky nebylo slyšet. Zůstala sama. Prázdné ulice, zavřená okna, spuštěné žaluzie. Ticho. ATENTÁT! Tělo zalité potem. Neměla tušení, kde je její hotel, kam ji proud prchajících zanesl, kam všichni zmizeli. Mrtev! Manuel je m rtev! Myslela na svatbu a jela na pohřeb. Opřela se o 2eď starého domu a zavřela oči. Nohy se jí třásly, srdce uštvaně spěchalo dál. ATENTÁT! V tom náhlém, nikdy předtím neslyšeném tichu se před ní roztrhla opona. Viděla jasně! Potřebovali zabít všechny tři. Krále i oba syny, celou rodinu. Proto se Manuel musel vrátit do Lisabonu. V Paříži mu nikdy nebezpečí nehrozilo. Léčka a klam. Všichni muži z královské­ ho rodu museli zemřít. Spiknutí! A o n a .. . Zachvátila ji studená hrůza. Zahlédla tvář pravdy, liž tehdy v Benátkách připravovali dnešní den. Udělalo se jí špatně, začala hlasitě zvracet a pak se zhroutila na špinavý schod. „Nesmíš být hysterická!" křikl hlasitě Harry. „Nevyváděj, musíš se vzpamatovat!14 „To není možné, to není možné,“ vzlykala hlasitě, „nemám s tím nic společného, já ho nezabila, proboha, já n e .. Zvedla se. Bílá sukně uválená, krajky potrhané. Pozdě odpoledne, v mrtvém nehybném žáru se jí konečné podaři­ lo uniknout z bludiště starého města a najít cestu do hotelu. Nikdo nevěděl, co se vlastně stalo. Ti tři byli mrtví, ale zvítězila republika? Nebo m á situaci v rukou regeneradores Joao Franco a královna matka? Napadlo ji, že by měla okamžitě odjet, na nic nečekat, utíkat na nádraží. Nechtěla vidět jeho mrtvou tvář, průvod sunoucí se do středu chrámu. Každým okamžikem může přijít policie. Pařížský vyslanec podal jistě zprávu o jejím odjezdu, ale nebyl to snad on, kdo přišel s depeší a příkazem , aby se Manuel vrátil? Organizoval atentát snad sám Franco a král Carlos jen podepsal svou smrt? ;,Do jejich politiky se nepleťte!" řekl káravě Desroy. ■ 60

/

■■■Strnule ležela na m/.Kii, Nemohla se rozhodnout. Už ji nebavila vyhlídka na Afame a židovské ghetto. Bloudila uplynulým dnem. Stála na tribuně v černé toaletě po Manuelově boku. Odkud jen bere ty sny a představy? Vždyť právě přijížděl s králem a následníkem trůnu. Zlatí a bílí. Pozvedla ruce. Měla černý trikot - vdova - tanec vdovy. Nesmí zapomenout na začátek, na cestu davem, musí si všechno přesně uvědomit, podrobně zaznamenat a rozepsat. Zvednuté ruce, projev mládí a nadšení se neočekávaně zlomí ve výraz smutku a zoufalství, Protiklady! Široce otevřenýma očima sledovala samu sebe, vlastní pohyby na náměstí Černého koně, úděs a paniku, snahu uprchnout. Pustou ulici, lhostejnost a odevzdání. Bloudění prázdným městem. Symboly. Začala tančit, hudba v kontrastu s pohybem, veselá, hektická se zlomenými půltóny. Slyšela ji docela jasně, kytary a bubínky z To­ leda a pak všechno přerostlo v kastaněty, ani kov ani struny, jenom přesně ohraničené údery dřeva. Probudila se. Prudce a zděšeně, neměla trikot, ležela v pomačkaných šatech na lůžku a venku tma. Někdo vytrvale klepal na dveře. Policie! „Okamžik," řekla unaveně, „okamžik prosím," rozžala a šla otevřít. Dva cizí muži vpadli beze slova dovnitř a proběhli pokojem na balkón, do koupelny a do salónu. „Jste tady sama?" Otevřeli všechny skříně a pak jeden z nich Šeptl: „Jeho Veličenstvo-král!“ Zmizeli v chodbě, a než mohla pochopit, vzpamatovat se, stál před ní Manuel v plášti a klobouku, bledý, zpocený, s ovázanou paží. Opřel se o židli a okamžik ji uštvaně pozoroval. „Tak vidíš," řekl konečně, „dostal jsem se z toho. Musel jsem tě vidět," kývl hlavou ke dveřím, „to je moje stráž." Žije! Objala ho. A teď je králem, její Manuel se právě stal králem! „Bojím se," vzlykl, „mám strach, Gabrielo, mám hrozný strach. Musíš odejít. V Ericeiře jsem připravil dům, ale nikdo nesmí vědět, že jsi tady, že jsi přijela za mnou. Zavraždili by tě. Regeneradores by to udělal. Musím se nejdříve ujmout vlády, všechno„se změnilo. Ale přijedu za tebou, až bude po pohřbu a korunovaci. Dám zavřít všechny republikány i karbonáře, rozdrtím spiknutí,. hlas se mu zlomil. ■ 61

„Manueli,“ řekla pevně a položila dlaně na jeho studenou tvář. „Je mi to líto .. . “ „Mně jich není líto,“ vykřikl. „Mám jenom strach, nevím, kdy na mne znovu vystřelí. Nechci být králem!'4 „Když jsi přišel dnes ke mně, nemůžeš mít strach," řekla rozhod­ ně. „Nesmíš mít strach! Jsi dospělý muž, vzpomeň si na moji lásku." Jeden ze strážců nahle'dl dovnitř. „Veličenstvo, je nej vyšší č a s .. „Pojď, odvezeme tě, všechno tady necti, zítra pošleš do hotelu dopis, že jsi odjela do Paříže, ať zavazadla a účty pošlou za tebou!"

Několik prvních nocí nemohla spát. Atlantik zneklidněl, převaloval se, vlny bušily dunivě do skal a hlasitě srkaly písek nádherných pláží. Byl to kamenný venkovský dům uprostřed oranžovníkových sadů, fíkovníků a starých moruší. Kdysi asi patřil majiteli sadu nebo jeho správci a teď se stal jejich úkrytem a útočištěm. 1 uvnitř bylo všechno staré a kamenné. Podlaha, stůl, lavice kolem zdí. Zvlněný zelený kraj přecházel místy mírně k moři a jinde se lámal na příkrých skalác h, věčně omývaných příbojem. Když prošla sadem na návrší, viděla v zátoce bílou haciendu, letní rezidenci královny. Tady končila Evropa a dál se prostíral už jen Atlantik, bezbřehá vodní pláň, odkud neustále útočil pod palčivou oblohou nikdy neutichající vítr. Mohutné masy vod ochlazovaly pobřeží. Celé dny četla pozorně noviny a snažila se pochopit události. Jedno bylo jisté. Královna, zdrcená ztrátou manžela i syna, neztra­ tila hlavu a pevně uchopila vládu do svých rukou. Některé listy otevřeně psaly, že tragédie byla vyprovokována uvězněním vůdců opozice Alfonsa Costy a doktora Almeida, zatýkáním republikán­ ských žurnalistů a deportacemi nepohodlných osob do Aťriky. Dikta­ tura Joaa Franca ohrozila svou zaostalostí samé základy monarchie. Jiné noviny zdůrazňovaly, že za vším stojí republikánské vlivy z Brazílie. Strach brazilských zrádců ze silného Portugalska a nikoli důsledek rozpadu konstituční monarchie a regeneradorovy zvůle. „Padne-li Joao Franco, zmocní se vlády karbonáři nebo jezuité. V chrámu svátého Vincenta byly minulý týden pohřbeny ostatky krále a následníka trůnu na místo posledního odpočinku rodu Braganpů," psal jiný list. „Za atentátem nestojí domácí republikáni ani ■ 62

karbonáři, je to nezodpovědný čin ze zahraničí placených lidí. Králo­ va smrt přišla zcela neočekávaně a zastihla republikány nepřiprave­ né, neschopné ustavit republiku a vyřešit domácí situaci. Volba nového, nedospělého krále proběhne pod vedením pevné matčiny raky bezpochyby hladce. Viníky je třeba hledat v neschopnosti monarchie, ale hlavně v hrozivě se rýsujících mračnech evropské krize.“ Nechala toho. „Do jejich politiky se nepleťte,“ řekl zase Felix. Vyšla si na pobřeží, aby unikla tísnivým úvahám, ale stále musela myslet na slova toho článku. Hrozivě se rýsující mračna evropské krize. „Nechceme Hohenzollemy v Portugalsku ani kdekoli jinde,“ šeptl Desroy. Ale teď je tady přece jen budou mít. S trpkou jasností si uvědomila, že Manuela ožení, že je už rozhodnuto. Na tribunu vystoupí v nádherné toaletě princezna von Hohenzollem. V bílé, svatební! Svlékla se a natáhla do zlatého písku. Žár ji prostoupil, moře u nohou. Mamě se však snažila uniknout myšlence, která ji vytrvale znepokojovala. Měli zemřít všichni, i Manuel, proto jí zaplatili. Ani republikáni, ani karbonáři nebo Brazílie, ale Francie. Francie rozho­ dila sítě, aby se zbavila možného spojence Německa. Vzpomněla si na nepatrnou zprávičku zapadlou v celé té smuteční pompě. Ema Destinnová přijala nabídku Metropolitní opery v New Yorku. Destinnová odjíždí do Ameriky. Z těch několika slov na ni zavanul dech vzdáleného domova. Destinnová byla NĚKDO, to byla skutečná umělkyně. Ona jen sbírala drobty slávy - vydělávala peníze. Měla by s Desroyem skončit, má dost, aby si to mohla dovolit. Zavřela oči. Všechno se rozplynulo. Už věděla, co znamená žít na konci světa. Dál už nebylo nic. Zůstala sama. Snad se tu kdysi i narodila. Ta věčná myšlenka se však ozvala znovu. Vyskočila a běžela tanečními kroky po hladké desce mokrého písku. Chtěla konečně zahlédnout svoji stopu. Vidět vlastní skoky. Také by měla odejít do Ameriky. Začala tančit, ničím nespoutaná, obalená jen pískem a dechem moře. Pak padla do vln a pokoušela se plavat, splynout s oceánem a rozptýlit se v krůpějích tříště. Ale jen se zhluboka napila slané vody. Vlna ji udeřila a vyvrhla na ■ 63

břeh. Nepatřila tomuto živlu. Udýchaně zůstala ležet. Moře ji převa­ lovalo a ohlušovalo. Stala se součástí přírody. Potom zahlédla chodce. Strnula! Do Ericéiry býla téměř hodina cesty a sem, tak daleko na pobřeží nikdo domácí nechodil. Snad jen při sklizni pomerančů. Mohl to být jen někdo z královského domu, „Manueli!” Letěla mu vstříc, věděl, kde ji má hledat. „Manueli!" Vrhla se mu do náruče. Nebyl tanečníkem, nevěděl, jak zachytit ženské tělo v letu a neztratit rovnováhu, „Matka zprostila Joaa Franca úřadu, musí odejít,“ vydechl nadše­ ně, když oba přistáli v hlubokém písku. „Jsi nádherná, teď se všechno zm ění.. . G abrielo.. zvrátil se na záda a přitáhl ji k sobě. „Můžeš si něco přát, cokoli. Šťastně ho objala. „Jenom tebe a , . zasypala ho horkým pískem, „tuhle nádhernou zlatou postel,4* ^ „Budeš ji mít,“ šeptl udýchaně. „Celou ze zlata, nechám jí pro tebe udělat ve Florencii.44 Hlasitě se rozesmála, „Jsi stále stejný. . ale hnilo jí sevřela studená dlaň. Zaslechla svůj vlastní hlas, jak křičí otci do tváře: „Jednou budu spát ve zlatý posteli.. . “ Že by ta TICHÁ, NEPOZNANÁ, uzavřená v ní už dávno vytušila nezadržitelný proud, který se jí zmocní?

Ze všeho nejvíce ji unavovalo horko, nečinnost a nikdy neustávají- , cí chladný dech moře. Věčný vítr jí zbavoval rozvahy a přiváděl k zuřivosti. Musela odejít, vrátit se, aby mezi nimi nedošlo k nenapravitelné roztržce. Vnitřní stravující neklid ji hnal zpět do Paříže. Až královna ustaví rozumnou vládu a v zemi bude Uid, přijede Manuel za ní. V Ericeiřc nemohla vydržet. Zbytek léta strávila na zámku Saint Florentin nedaleko Paříže. Byla to půvabná stavba, patřící kdysi remešskému arcibiskupství, Na ■ 64

jaře jí ho koupil Manuel. Vždycky sloužil jen lovům a vznešeným hostům, Do arcibiskupské ložnice pod fialová nebesa postaví zlatou postel z-Florencie a zařídí si ji podle svého vkusu. Ale raději ne. V Portugalsku získávají vliv jezuité a králova trpěná milenka si nemůže dovolit žádná dvojsmyslná gesta. Král s Deslys ve zlaté posteli, v arcibiskupské ložnici. Dovedla si představit, co by to bylo pro noviny. Seděla zamyšleně v zeleném dámském salónku a širokým oknem přehlížela zahradu a park. Tu postel navrhovala sama a teď se těšila, až ji florentští zlatníci dodají. Harry se od jejího návratu ještě neukázal. Věděla, že musí zatnout zuby, že za ním musí přijít sama jako kajícnice, aby ji zase vzal na milost. Byl nejvyšší čas začít zkoušet a pracoval, chtěla-li na podzim znovu ohromil Paříž. Cítila, že s e jí zmocňuje netrpělivost. Nejraději by se za Harryiu rozjela ihned. Ale nebylo to možné, nechtěla mu dopřát pocit úplného vítězství. Jen ať čeká. Věděla, že i on zuří a proklíná ji, ujišťuje se, že za ní nikdy nepůjde, ale nakonec by přišel, určité by přišel. Jenže to by byl konec. Nesmí zničil jeho sebevědomí, nesmí mu vzít dojem, že je nenahraditelný. Raději sklopí hlavu a přijde sama. Ještě den nebo dva počká, slabě se usmála, už léta balancovali na ostří nenávisti, ale vždycky ještě dovedla odhadnout správný čas. Ani příliš brzy, ani příliš pozdě, Sama odešla, sama se vrátí, A zámek nechá zámkem, je tu vlastně nuda. Takový život není pro ni. Mohla by zavolal de Grussolovi a uspořádat hon. Neví ani, které pozemky jí vlastně patří, nechce se jí hrabat v papírech. Ničemu neunikla, je tu stejně pusto a prázdno jako v Ericeiře. Jenom horko a vítr schází, ale zalo stále prší. Netrpělivě vstala. Pojede do Paříže! Proč to má odkládat? Ale vzápětí se opět posadila. Ještě ne, musí vydržet! Alespoň dva dny. Vešel sluha s šálkem odpolední kávy, „Madam, líledá vás nějaká dáma. , „jaká dáma?" „Říká, že je vaše sestra, , .“ „Prosím?“ vydědila. „Vaše sestra. . .“ „Nemám sestru! Co je to za nesmysl?'4 „Ale máš, Hedy, máš,“ řekl příjemný ženský hlas mezi dveřmi a Gabriela se prudce otočila. „Proboha, Rézo!" letěla jí vstříc. Ani si neuvědomila, že mluví

česky, po tolika letech zase česky. Réza z ostravské „Fifeity". „Sisters Rográdi", její prvni partnerka. Katovice a Lvov, společné začátky. Objaly se. Slzy a polibky. „Kdybych byla tehdy chytřejší," vzdychala Réza dojaté, „mohla jsem sedět v tomhle zámku já. Měla jsi štěstí, Hedy, obrovské štěstí, dokázalas to!" Nadšeně se rozhlížela. Byla stále stejná, plavovlasá a štíhlá jako ona, ale přece jen se sklonem k tloustnutí. I to staré znaménko pod okem jí zůstalo. Živá minulost. Gabriely se pojednou zmocnil nepříjemný pocit nejistoty. V tom nelíčeném přívalu radosti z nenadálého setkání zavlála černá stuha. Co tomu řekne Harry? Réza by mohla být nebezpečná. Tehdy byla první, zkušenější, a líbila se mu. Potřeboval novou partnerku i milenku, ale Réza ho odmítala, doufala v lepší příležitost. „Kde tančíš, co děláš," chrlila ze sebe otázku za otázkou, aby nezpozorovala její zaváhání. „Svačinu pro slečnu!" kývla na sluhu a zdůraznila slovo slečnu. Ten blázen by si mohl myslet, že je to opravdu její sestra. „Velikou a obrovskou, máš jistě hlad, jak jsi mne našla?" „To víš, Hippolyta," řekla unaveně Réza. „Mohu se posadit? Šla j^em z nádraží pěšky, netušila jsem, že je to takový kus. Potkaly jsme se v jedné divadelní kanceláři. Vyzkoušela jserh už kde co, Riviéru i Biaritz a teď jsem tady. Prostě to nejde, nemohu prorazit, příliš velká konkurence. Asi jsem měla zůstat v monarchii." „Jsi bez angažmá?" Pokrčila rameny. „Bez angažm á.. . prostě už netančím, svlékám se." „Co?" „V Sheherazade na Montmartru, padesát franků denně, není to zlé, ale žádná budoucnost." „Svlékáš se?" „Ještě víc než ty," rozesmála se. „Jenže já nemám štěstí." Seděly pojednou proti sobě ve střehu. „Mohla bych říkat, že jsem byla tvojí partnerkou, a le ..." Nebezpečí! Chce ji snad vydírat. „Asi by ti to nebylo vhod, jsi slavná Deslys, dovedu si předsta­ vit. . . “ Gabriela cítila, jak se v ní probouzí stará nenávist. Ona v: Harrym ■ 66

rozeznala osobnost, okouzlil ji, ale co dalo práce, než dosáhla toho, aby si jí všiml. „Nic si nedovedeš představit!" řekla tvrdě. „To všechno je pryč, pak bych ti už nemohla pomoci. Byla jsi vždycky líná, Rézičko. Tahle práce znamená jenom dřinu, štvu se jako kůň. Na minulost zapomeň!" Napadlo ji, že by s ní neměla tak mluvit, měla by být opatrnější. Je prostě v Paříži a chce se přiživit na její slávě. Možná že přijela jen proto. Mohla by se opravdu vydávat za její partnerku nebo - proboha - sestru. Podobné si příliš nejsou, ale co neudělají líčidla a kostým. Obě plavovlasé, stejně v elké.. . A Hippolyta ji k ní pošle! Až jí na čele vyrazil pot, noviny se hned všeho chytí. Harry měl pravdu, měla se na Hippolytu vykašlat, nechat ji v Ostende, netahat za sebou staré harampádí. „Dám ti pro začátek tisíc franků," řekla věcně. „Aby sis mohla opatřit pořádný byt, oblečení a začít ve slušném podniku nebo operetě. Zkus to v operetě, nesnaž se prorazit sama, to přijde později. Rozhodně tě nechci vidět v bordelu! A budeš mlčet, rozumíš?" nevědomky přešla zase do češtiny. „Držet hubu, Rézo, nikde ani slovo o minulosti!" Viděla, jak polkla. „Já ti přece nechci dělat potíže, vím, jak to chodí." „To jsem ráda," řekla drsně. 51 Sluha přinášel svačinu. „A teď, když je mezi námi jasno, spusť, vyprávěj!" Nechala ji mluvit, vypovídat se. Všechny ty příběhy tuctových tanečnic. Berlín a Varšava, Nice, Monte Carlo a stále od ničeho k ničemu. Nekonečné cesty hltající honoráře, bída a hlad. A s tímhle „neštěstím" začínala, i takhle mohla dopadnout. Je to vůbec možné? V čem vlastně spočíval zárodek jejího úspěchu? Skutečně jen v Harrym? V jeho drezúře? Nebo byla prostě vytrvalej­ ší a lepší. Narodila se pod šťastnější hvězdou? Nenávist se počala měnit v útrpnost. Může se jí divit? Může se divit, že už dávno za ní nepřišla? Jemně ji vzala za ruku. Slzy a zklamání. Za chvíli začně tloustnout a pak už ani to svlékání nepůjde. „Něco pro tebe udělám," řekla pevně, „ale musím mít čas, nesmíš na mne spěchat, potřebuji si všechno rozmyslet. Harrymu ani slovo, vyvádí kvůli Hippolytě, že jsem ji vzala k sobě, a teď ještě ty .. “ „Neboj se, o mně neuslyšíš, budu čekat, až se ozveš. Přišla jsem tě jen navštívit, udělala jsem si výlet," šeptla Réza. ■ 67

Udělala si výlet. Gabrielu napadlo, že snad čeká na pozváni', že by u ní chtěla pár dní zůstat, ale neměla chuť obnovovat dávné přátelství. Ta doba byla pryč. Co je kdy spojovalo? Každá šla od začátku vlastní cestou. A že jsou krajanky? To snad mělo význam v Katovicích, když jim bylo osmnáct, necítily se tak opuštěné, ale v Paříži se to nesmí rozkřikovat. „Vracím se večer'vozem domů," řekla rozhodně, „budeš-li chtít, vezmu tě s sebou!“ Jen žádné sentimentální vzpomínky. To by mohla přijít i Nelly a kdejaká holka, s kterou vystupovala. Nemůže vydržovat všechny, každá stejně čeká, kdy konečně spadne a zlomí si vaz. Ale ta chvíle nepřijde, nesmí přijít, je na začátku. Ještě nedosáhla americké Winter Garden, ještě má všechno před sebou!

„Nejvyšší čas, že jsi tady," řekl spokojeně Ilarry, když se druhý den odpoledne objevila v jeho bytě. Pečlivě se na setkání připravila. M usí zatnout zuby, nesmí se nechat ničím unést. „Cardin nám prodloužil smlouvu i na podzimní sezónu," pochva­ loval si spokojeně. Žádné scény a výčitky, ani slovo o jejím útěku, jako kdyby se rozešli včera, S úlevou zjistila, že to není přetvářka, že se hned napoprvé nezačnou hádat. Byl klidný a vyrovnaný jako málokdy předtím. Nechala se obe­ jmout a políbit, chvíli ji otáčel sem a tam a pozorně si ji prohlížel. „Nevypadáš špatně," řekl konečně. „Jenom trochu blahobytné, Ztratila jsi tu správnou jiskru, ale to se spraví. Teď snad dostaneš konečně rozum!" Zbystřila pozornost. O čem to mluví? Proč by měla dostávat rozum? . . „Král je král, co jiného jsi mohla čekat? Konečně, nic tak hrozné­ ho se nestalo, zachoval se k tobě víc jak slušně - a komerčně nám to také neuškodí." „Co jsem mohla čekat?" zeptala se nechápavě. Teprve teď se zarazil a nedůvěřivě na ni pohlédl. „Nečteš snad noviny? Žení se přece, píší o tom jako o hotové věci. Princezna von Hohenzollem odjíždí do Portugalska." Nebyla schopna slova. Proto ta Harryho blahovůle, ta blahosklon­ nost. Vrací se odkopnutá žena, zrazená milenka, chce jí to ulehčit, ukázat, jaký je kavalír. Snad čekal, že přijde ve smutku a s pláčem.

a 68

\

„Ty osle!“ křikla a zapomněla na všechna předsevzetí. „Pitomý osle, samozřejmě, že se žení, ale co to má společného se mnou? Myslíš, že mě poslal domů? Nemohla jsem snést tu strašlivou nečinnost, vítr na pobřeží a nudu!“ Hlasitě se rozesmála, křečovité, ale za tím smíchem byly slzy. Zlomené tóny, kastaněty, tanec vdovy. Nic j í neřekl ani nenapsal. Měl strach, bál se, proto ji nechal odjet, ani se příliš nebránil. A teď je ruka v rukávě! „Nebo si myslíš, že jsem se už viděla v herrnelínu? Že jsem snila, jak mne vede k trůnu?" Sevřela dlaně, až jí zbělely klouby. „Nejde o něho ani o tu Němku, jde o spojenectví...," hlas se jí zlomil. „Němci potřebují, aby Francie měla v zádech tuhle stupidní monarchii." „Tak nekřič," řekl klidně Harry. „Nerozčiluj se, na mě přece nekřič, já ti rozumím. Musí zajistit potomky, když celou rodinu vystříleli. Jsem rád, že jsi zase tady." „Až nám nabídnou angažmá v New Yorku, uvidíš, jaká ze mne bude královna," vzlykla. Ani jí nenapsal, musí se to dovědět od Harryho. Bude spát s tou Němkou, nezabránila ničenou, .Slabě se usmál. „Myslíš, že nám je nabídnou?" „Nemyslím, já to vím!" Zmlkla, zastyděla se, nechala se unést. Vyslovila svůj životní sen. Ale ta druhá, ta uražená a ješitná chtěla tohle slyšet. Úkosem pohlédla na Harryho. Nesmál se. Nikdy se jejím nápadům nesmál. „Bude to trvat ještě dlouho," řekla, aby zmírnila dojem svých slov. „Zatím se musíme smířit s Paříží." „Ano, tak dlouho, dokud nezmoudříš a nepřestaneš rozptylovat síly. Jsi stále ještě nedospělá, Gabrielo. Štveš se za něčím a nevíš za čím, co s tebou mám dělat?" Najednou ho viděla, jaký skutečně byl. Nesmírně dobrý, unavený, s příznaky stáří. Celou tu dobu se bál, zda se vůbec vrátí. „Nechrne toho," řekl mrzutě a mávl nikou. „O prázdninách ti přišel do divadla dopis. Vzal jsem ho raději k sobě. ..," vstal a přehraboval se v zásuvkách. „Je odtam tud..." „Z domova?" vydechla. Přikývl a podal jí lacinou, dlouhou cestou ohmatanou obálku. Gabriela D e s ly s H e d v ik a Navrátilová Paris Théátre Olympia Nedočkavě obálku roztrhla.

a 69

„Drahá H edviko.. Až se jí zatajil dech. „Od rodičů?“ zeptal se Harry. Přikývla a spěšně vložila dopis do kabelky. „Přečtu si ho potom.“ Už podruhé, tak krátce za sebou, se přihlásila minulost. „Měla bys jim napsat, aby používali jenom jména Deslys, konku­ rence slídí. . . Kdyby jednou vyhrabali. . „Já vím, já vím, zítra přijdu ráno,“ řekla překotně. „Jako obvykle v šest, odpoledne mám angličtinu.“ „Připravuješ se do New Yorku?“ usmál se slabě. „Ano, také bys měl začít!“ „Drahá H edviko.. četla ten dopis znovu a znovu se sevřeným srdcem. Zase byla jen hloupá vesnická holka. Richard se ozval. Na známkách razítko z Olomouce. Kdysi mu slíbila, že bude jeho ženou. Dětské lásky. Než všechno smetl čas. Uprostřed noci vstala a začala psát dopis. Neobratně kroužila písmena dávno cizích slov. Pravopis už skoro zapomněla a musela hledat správné výrazy. „Na mne už nemysli, připravuji se na cestu do Ameriky. . Šli vzhůru po zeleném svahu. Uštvané procesí a zpocení muzikanti. Mariánská pouť na Hostýn. Kostel nekonečně daleko, nádherně daleko a ona šlapala po Richardově boku vzhůru.

Mlha venku zhoustla a jeli pouze krokem. Město nechali za zády a teď konečně zastavila na pusté cestě nedaleko Seiny. „Nikdy bych nevěřil," řekl uraženě Felix Desroy, „že vás něco takového může napadnout. Jak jste na ten nesmysl vůbec přišla?" Mlčela a jen konečky prstů bubnovala lehce na volant. „V Soleil se už nebudeme scházet. Po lisabonském atentátu nevě­ řím ničemu," unaveně si zamnul oči. „A smím-li prosit, nejezděte na schůzky v tomhle voze. Každý v Paříži ho zná. Říkáte, že se nemůžete zbavit pocitu viny. . . Jste opravdu příliš senzitivní, poku■ 70

sim se vám všechno vysvětlit. Podvrhli falešnou stopu, matoucí informaci. Věrohodnou, a proto účinnou. Připravovali zdánlivě jednu akci a provedli druhou. V podobných případech se dá těžko odhad­ nout skutečný záměr. Zpráva byla natolik věrohodná, že ji přijala i portugalská policie. Kdyby se Manuel nevrátil do Lisabonu, odstřelili by ho bez obtíží tady a krále s následníkem při jeho pohřbu. Vy s tím v žádném případě nemáte nic společného, na to zapomeňte, Gabrielo. Král Carlos pouze podcenil své protivníky, to byla ta nejvážnější chyba.“ Nechala ho mluvit, přesvědčovat, zapřísahat se. Znala tyhle řeči. Jak dlouho ji chce ještě zdržovat? Pohlédla na hodinky. Topoly podél cesty se rozplývaly v deštivém soumraku. „Teď jde jen o to,“ povzdechl Desroy znechuceně, „aby se mladý král nedopouštěl stejných politických chyb jako jeho otec.“ „O politiku se nezajímám, nic mi o tom neříkejte!*1 „Samozřejmě, to je v pořádku, chápu vás,“ přikývl souhlasně. „Situace V Portugalsku je nepřehledná. Není jasné, co chce královna a co opozice. Jejich vůdcové Almeido a Costa sedí ve vězení, ale síly, které odstranily Carlose budou intrikovat dál. Republikánští žurnalisté zůstali deportovaní v Africe a zatýkání pokračuje. Nic se nezměnilo. Bez Franca nebo s Francem .. . Na koho teď bude králov­ ský dvůr svalovat vinu? Nezačne-li Manuel co nejdříve uskutečňovat ústavní i politické reformy, nepřesvědčí-li národ.. Desroy se v šeru nepatrně usmál a pokrčil rameny. „Proč mi to říkáte? Co by se mohlo stát?“ zeptala se sotva sly­ šitelně. „To nikdo nemůže předvídat, nejspíše padne opět výstřel. Jediná rychlá a rozumná cesta z politické krize je vyhlášení nové ústavy a amnestie. Propuštění opozičních vůdců a pak, ve spolupráci s nimi, hledat možnost posílení stability monarchie. To by snad pomohlo neutralizovat vzrůstající vliv německého císařského domu. Na M a­ nuelově sňatku má hlavně zájem císař Vilém, Portugalci ne.“ „Nerozumím politice/' řekla znovu vyhýbavě. „Ale jistě víte, co znamenají občanské svobody a jak jsou napří­ klad důležité pro vás. A o tyto svobody dnes v Portugalsku jde. Nepochopí-li to ten chlapec včas. . „O tom jste chtěl se mnou mluvit?“ zeptala se ostře. Už měla dost skrývaček a náznaků. Dobře mu rozuměla. Přála si něčím udeřit o zem, strhnout záclony, ale místo toho jen pevněji sevřela volant a kousla se do rtů. ■ 71

„Ne, vůbec ne, chtěl jsem vám jen nejdříve objasnit situaci. To, o čem budeme hovořit, je mnohem vážnější. Jistý poručík Manuel Braganp překročil totiž, dnes ráno lrancouzsko-španřlské hranice a je na cestě do Paříže. Přijede nočním expresem z Lisabonu. Tím vznikla pro stát kompli­ kovaná situace, Francie je v choulostivém postavení. Nemůžeme převzít odpovědnost za královu bezpečnost, poklid přijíždí neoficiál­ ně a na zapřenou, aniž uvědomil příslušné úřady. Nemůžeme mu ale také odmítnout vstup do země. Nastává reálné nebezpečí, že dříve nebo později by mohly extrernistické síly uvažovat o násilném aktu na francouzském území." „A co já s tím mám společného?" „Velmi mnoho,“ řekl Vážně. „Král jede totiž, za vámi, a bude-li tak jezdit častěji, vystavujete se nebezpečí, že byste mohla být z Francie vyhoštěna jako nežádoucí osoba. K tomu není třeba žádného provi­ nění. Jde pouze o to, aby Manuel neměl důvod navštěvovat Paříž a Francie se případným atentátem nedostala do sporu s Lisabonem a Berlínem. .Stát se musí bránit nepředvídaným komplikacím. Ať jezdí do Londýna nebo do ftíma, ale u nás nestojíme o zápletky." „Tak k věci!" řekla studeně. „Co ode mne chcete?" „Kdo, já?“ vydechl pokrytecky. „Ne, vy ne, Francie." „Vůbec nic, nikdy bych se neodvážil... Musíte správně chápat moje slova, nepřikládat jim jiný význam. Provede-li ovšem král vhodné reformy a poskytne-li amnestii politickým vězňům, sníží se možnost atentátu 11a minimum nebo odpadne úplně a nebude nutné o celé záležitosti mluvit." Pomalu se k němu otočila a pohlédla mu přímo do očí. „Pane Maisone," řekla a vyslovení Desroyova skutečného jména zaznělo jako výzvo nebo úder do tváře. „Nechtěl byste to konečně zkusit jinak? Bez' vyhrožování a zastrašování? Pokud vám rozumím, žádáte, abych s králem pohovořila o amnestii a propuštění jistých osob. Nemám nejmenší důvod, proč bych s ním právě o tom nemohla mluvit. 1já se domnívám, že s metodami regenerádora Franca by asi daleko nedošel. Ale proč právě vy na mně tyto metody uplatňujete, nechápu!" Zrudl, pak zbledl, nadechl s e ,.. Záporně pohnula rukou. „Ještě okamžik," řekla. „Vím, že mne zneužíváte, a vy víte, že prpti tornu nemohu nic dělat, pokud chci . zůstat v Paříži. Slibuji vám však, že s vámi jednou vyrazím dveře!"

■ 72

„Pak sc ovšem král doví, že jste agcnlkou francouzské tajné služby," řekl nezvučné. „Králi je jedno, kým jsem, a ncřeknu-li mu o tom sama, vy to nikdy neuděláte. Tři dny po svatbě uteče za mnou od své královské choti, to je pro vás důležité! Uděláme tedy obchod. Promluvím s ním o amnestii a o lidech, které jste jmenoval. S ústavou však za mnou nechodíc, nikdy jsem žádnou nečetla a nevím, k čemu vlastně je. Vy vsak zařídíte, abych konečně obdržela francouzské státní občanství. Je vám to jasné?" „Mír, Gabrielo, mír,“ zaprosíl unaveně. „My dva se přece nebude­ me hádat. Samozřejmé souhlasím. Lituji, že jste mne hned správně nepochopila, asi jsem se špatně vyjádřil, je to moje vína. Ale uvažte, nebude-li Manuel dělat rozumnou politiku, nebezpečí nových spik­ nutí hrozí dál. Nepochybuji, žc máte zájem na tom, aby se nestal jejich obětí. K vám má plnou důvěru, vy jediná mu můžete poradit, ale musíte vědět jak. Opakuji, Francie má mimořádný zájem na stabilitě nové portugal­ ské vlády i na tom, aby nepodléhala německému vlivu. Situace v Evropě je vážná, Vilém nepokrytě hrozí. Bude-li Manuelova vláda umírněná, prospěje oběma našim státům. Diplomatickou cestou by­ chom nedosáhli ničeho. Skutečnou moc drží stále ještě královna matka a jezuité. Manuelovi sc povolují výstřednosti, ale musí už konečně začít vládnout sám, ukázat rozhodnost a odvahu. Vzbudit důvěru opozice a převést ji na svou stranu. Slíbit jim, co budou chtít “ „A já ho mám o tom přesvědčit? Nepřeceňujete můj v!iv?“ „Jsme schopni odhadnout vaše možnosti. Ztratíte ve vhodné chvíli několik slov. Nic víc se od vás neočekává. Ale musíte být rozumná a nebránit se spolupráci." „To je všechno?" „Všechno!" Přikývla a nastartovala. Věděla, že se ho nezbaví, že není jme cesty. Pak rozžala světla a opatrně se na silnici otočila. Venku už byla docela tma. Z řeky táhly chuchvalce mlhy a zastíraly výhled. Měla po náladě. Celý týden se těšila na Manuelův příjezd. Bylo v tom zadostiučinění a skutečná radost. Vrátil se! Nic se mezi nimi nezměnilo, miluje lio, i když se musí smířit s jeho státnickými povinnostmi, A odpoledne zavolal Desroy. Vševědoucí a všudypřítomný. Ve chvíli, kdy to nejméně očekávala. ■ 73

Stále jasněji si uvědomovala, že to nikdy nebyla nevinná hra a pouhé prokazování laskavostí, jak si dříve snažila namlouvat, Dnešek ji o tom přesvědčil. Počítají s ní a drží ji pevně v rukou. Může křičet, hrát si na uraženou, ale musí poslechnout, nebojí zničí. Žádná konkurence by nemohla být nebezpečnější. Úkosem pohlédla na Felixe po svém boku. Začalo silně pršet. Měl přivřené oči a mlčel. V dálce vystupovala ze tmy jasná, dýchající záře. Město světel. Také byl selkáním unaven. Dala by Saint Floren­ tin za to, kdyby věděla, co si myslí, kam ji vlastně vede, jaký je to člověk a kdy to všechno skončí. Nikdy se k ní nepokusil přiblížit, nebo alespoň předstírat přátelství. Stále stejně korektní, chladný a neosobní. „Pojedete večer na nádraží?'* zeptal se tiše. „Mám jet?" Přikývl. „Ale mohu-li vám radit, snažte se nebýt příliš nápadná, bude lépe, když o králově příjezdu noviny nebudou psát - a nikoho si nevšímejte, zařídil jsem, aby tam bylo několik našich lidí, pro všechny případy." Snad měl opravdu strach, aby se Manuelovi něco nestalo. „Přejete si, abych vás odvezla domů?" Pátravě na ni pohlédl. „Víte, kde bydlím?" „Samozřejmě!" „Jsem rád, že jsem vás nepodcenil. Ale pan Maison, to nejsem já, tam byste mne zbytečně hledala. Je to jen stín pro zvědavé oči." Sáhl do kapsy a podal jí složený lístek. „Telefonní číslo, kdybyste se se mnou potřebovala někdy spojit. Nikdy ho nezapomeňte a zastavit mně můžete kdekoli."

Probudila se brzy ráno. Zaslechla tiché, uklidňující úde 17 věžních hodin, vzdálené hlasy kohoutů a vysokými okny viděla šedé, v oparech zavinuté koruny stromů. Neděle. Manuel ještě spal, vzdálený, s široce rozhozeným a rukama. Blaženě se protáhla. Nemusí vstávat. Celý týden nebude muset vstávat. Jě nemocná, nádherně nemocná. Jen ať si I lany s Cardinem zuří. Chtěli by z ní udělat stroj. Tančící a zpívající stroj na peníze. Kdykoli přijede Manuel, vysadí, bude nemocná, zmizí do Saint Florentin. ■ 74

Poslední úder věžních hodin se rozplynul. Teprve sedm. Všechno se opět ponořilo do hlubokého klidu. Zvolna ji počal prostupovat zvláštní pocit úlevy a štěstí, kdy si nic nepřála a vnitřní žár zmizel. Byla smířená sama se sebou. Nepatrně se pohnul. Vrátil se. Zabořila mu prsty do vlasů a pevně ho objala. Pak se jen tiše dívala a zvědavě zkoumala výraz jeho probouzející se tváře. Z nádraží odjeli přímo sem. Desroy ji přece jen vystrašil. Tady je nikdo nenajde, ani novináři, ani republikáni. Nikdo! Včera zavolala Cardinovi, že je zachlazená a nemůže pár dní vystupovat. Už nad vším zlomil hůl, neřekl ani slovo. Nejlepší ředitel, jakého znala. Venku se zvedal vítr a rozhrnoval mlhu. Na okamžik zahlédla cíp jasné oblohy, paprsky slunce a pak všechno znovu zahalila mléčná běl. Mlha klesala, bude krásný den. Hodiny opět udeřily. „Čtvrt,“ šeptl Manuel. „Máme spoustu času," přitáhl ji k sobě. Nespal. „Jsem opravdu u tebe?“ vydechl tiše a přitiskl k ní tvář. Neočekávaně ji napadlo, co asi šeptal té Němce, když ji objímal, když. . . „Nenávidím ji!“ řekla zastřeně, „strašněji nenávidím, nedotýkej se mě!“ Cítila, jak ztuhl a přestal dýchat. Pak se odtáhl a otevřel oči. „Opravdu? Myslel jsem, že ti to bude jedno.“ A hleděl jí zblízka do tváře. Spokojeně, krůtě. „Jde jenom o spojenectví, o upevnění mo­ narchie. Nemysli na to, nic se nezmění, tady jsem jiný člověk." „Ne,“ povzdechla. „Nejsi jiný člověk, teď už jsi jen král. Rozdíl je v tom, že se u mne cítíš svobodný a u ní sloužíš Němcům!" Viděla, jak zbledl. „Někdy jsi drzá, to by si doma nikdo nedovolil!" jeho hlas zněl chladně a nepřátelsky. Užasle na něho pohlédla. Otočil se k ní zády. Zvedla se v ní obrovská temná vlna. „Drzá? Jak ty ses změnil!" Zaťala zuby, nesmí jí podlehnout, musí se ubránit, ale ta všepohlcující hora se už přiblížila, zmocnila se jí a hnala k pobřeží. „Jsem drzá? Já že jsem k Jeho Veličenstvu drzá?" křičela. „Když se mnou ležíš v posteli, tak pro mne nejsi král! Nesneseš pravdu, už teď tě vodí na provázku, nemusel jsi za mnou jezdit! Proč myslíš, že jsem tě odvezla až sem? Nic tě nenapadá? Tys to nepochopil? Aby tě v Paříži neodpráskli!" ■ 75

Vlna dolehla na břeh, udeřila do písku a roztříštila se. Zůstala le­ žet bezvládná a zničená, sotva dýchala. Zase to přehnala, ne­ ovládla se. Vyběhl z ložnice neschopný slova, ani si neoblékl župan. Konec, hotovo, finíto! Desroy i jeho vězňové mají po naději. „Nechceš mě dát zavřít?" ječela za ním divoce. „Vyvézt do Afriky?" Pak si otřela zvlhlé čelo a šla se do koupelny umýt. Felix má pravdu, dopadne jako starý král. St udená voda ji vzpamatovala. Sklesle si oblékla jezdecký kostým a šla dolů posnídat. Měla se ovládnout, nesmí být vulgární. Tak se nechová dáma. Ale byla ona někdy dáma? Na schodišti ji přepadl tísnivý pocit samoty. Takový zámek a nikde živé duše. Několik komorných a sluhů. Prázdné pokoje a salóny, prázdný park. Co tu vlastně dělá? Snad měli zůstat v Paříži. „Manueli!" zavolala hlasitě, „M anueli...," a byla připravená ho odprosit. Ale nikdo se neozval. Vzdoruje, napadlo ji a opět se v ní počala zvedat vlna podráždění. Seběhla raději spěšně do jídelny. Prázdná, jen prostřený stůl. Hlasitě zazvonila. Dveře se ^otevřely a vstoupil důstojný sluha. „Snídani a pak připrav koně. Pánovi řekněte, že jsem si vyjela, asi ještě spí!" Netrpělivě tleskla, aby ho rozhýbala. „Ano, madam." '„Kdybych měla vaše tempo, umřela bych hlady!" „Ano, madam." „Nedělejte mi tu kašpara!" křikla výhružně. „Ano, madam." Vzdala se. Je zámeckou paní, může mu hodit celý stůl i tenhle zámek na hlavu, může všechno. A Manuel je král, může ještě víc. Rozdíl je v loni, že on si svoji moc uvědomuje a využívá jí. Ona ji nechápe. Ni^dy z ní nebude dáma. Vypila sklenici mléka a nacpala si kapsy křehkými rohlíčky. Musela ven, potřebovala pohyb, vzduch. Vyšvihla se do sedla. Prach a teplá srst. Jednou plavila s čeledíny koně. Obrovské těžké valachy. Voda stoupala ke koňským bokům, máčela jí nohy a ona cítila tu zvláštní vůni prachu a rozpálené, pařící se zvířecí srsti. Zachytila se drsné hřívy a pozorovala záblesky vody i slunce. Viděla temné, živé oči vyhřebelcovaných poiokrevníkfi, když kočár zastavil před jejich domkem. Spřežení odfrkovalo, cukalo svaly a pohazovalo hlavami. Oči se otáčely k oknu, kde se krčila ona,

ukrytá za květinami. Ten pán také najednou pohnul hlavou a měl oči úplně stejné, temné a vlliké jako jeho koně, Setkání. Nepatrně se usmál a přátelsky na ni mrkl. Obklopilo ji ticho a tajemství. Zaslechla matčin zatřený hlas a šepot toho pána. Koně se k ní zase otočili a větev ji udeřila do tváře. Přitáhla uzdu. Musí mít rozum, půjde se Manuelovi omluvit. Projela parkem, listí hýřilo barvami. Nikdy neměla ráda podzim ani vítr v prořídlých korunách. Z návrší viděla do širého kraje, vysoká obloha a zbytky nočních mračen. Cizí země, která nic neříkala. Neznala její polní cesty. Ztracená! Padla 11a ni úzkost. Musí pryč, vrátit se! Ale pak zaslechla údery kopyt. Zůstala stát a vztáhla k němu nice. V těsném objetí se celé dopoledne brouzdali suchým listím. Do večera se ještě dvakrát pohádali. „Těšil jsem se, že tě uvidím tan čit.. .“ „Chci tě mít jen pro sebe,“ řekla rozhodně. „Jsem sobecká, musís se s tím smířit. V Paříži by nám lidé nedali pokoj.“ „Lžeš, máš strach, bojíš se. Jak jsi to říkala? Že by mne odpráskli? Co je to za hrozné výrazy, občas jsi nesnesitelná." „A ty .. . Opravdu si myslíš, že se tě už nechtějí zbavit? Že stačí, když dáš pár republikánů zavřít?" „O čem to mluvíš? V životě jsem nedal nikoho zavřít." „A co Costa a Almeida a Chagas a B orges..,? “ vyhrkla jedním dechem. „Teď píší v novinách, že dojde i na doktora Bombarda. Nevím, kdo to je, ale bojím se o tebe. Sávu si prý připravuješ novou vzpouru." „To píše pařížský tisk?" Přikývla. „Budu si stěžovat u francouzské vlády! Já je přece nedal zavřít, to udělal otec a Franco. Nemám s tím nic společného! Bombarda nesnáší matka, tvrdí, že je stejně nebezpečný jako Teofilo Braga a Manuel de Arriaga, Franco je chtěl dát po atentátu všechny postřílet. Jednou provždy se zbavit vůdců spiknutí, pak by snad byl pokoj." „Ty nejsi Franco, jsi nový král! Pokud je necháváš ve vězení, schvaluješ regenerádovy činy a oni mají stále stejný důvod k nená­ visti. Jaký to má smysl? Proč nezačneš konečně vyjednávat a plnit svoje sliby? Nemůžeš chodit veřejně ani do divadla. Co se nepovedlo u vás, mohlo by se podařit tady." ■ 77

[

„Nemohu-li do divadla v Paříži, pozvu tě do Lisabonu. Proč bys nemohla tančit u nás?“ „Pokud budou ti lidé ve vězení, nepřijedu!“ Vztekle udeřil příborem o stůl. „Vládne přece matka, to nezáleží na mně.“ „Začni vládnout sám, propusť je a dej zemi novou ústavu, dříve mné v Lisabonu neuvidíš!14 „Nemůžeme se stále jen hádat,“ řekl zděšeně. „Ne, odpusť, jsem podrážděná, přepracovaná, vím, že ti vděčím za všechno, musíš mi prominout, o politice už nebudeme mluvit, nezají­ má mě, mám o tebe jenom strach,“ vydechla unaveně.

Ve středu odpoledne se v Saint Florentin neočekávaně objevil vévoda de Grussol. Bůhví, jak se dozvěděl, kde ji má hledat, ale snad mu to řekli v divadle, nebo se obrátil na Harryho. Nejspíše na Harryho a ten se jí chtěl zas jednou pomstít a způsobit nepříjemnosti. Tušil, proč a s kým se tady skrývá. Zahlédla známý rolls-royce, jak se blíží platanovou alejí k zámku, a zastavil se v ní dech. Co má udělat? Představit mu Manuela a pozvat ho na kávu? Nebo ležet se zavázaným krkem v posteli? Nezbýval čas na dlouhé přemýšlení. „Ten člověk se zná s německým vyslancem,“ řekla spěšně Manue­ lovi. „Večer by toho byla plná Paříž a ráno i Berlín. Nevycházej ze svého pokoje, dokud tě nezavolám. Nejsi tady! Nechci, abys měl nepříjemnosti!11Shodila ze sebe šaty a jen v prádle běžela do ložnice. Když vévoda se zdvořilou nevyzpytatelnou tváří vstoupil, ležela už v obkladech a na nočním stolku stál šálek horkého čaje. „Vévodo.^. .,“ slabě se usmála, její hlas nebylo ani slyšet. „Snad nejste opravdu nemocná?11 zeptal se zděšeně a podával jí obrovskou kytici podzimních růží. Měl dokonalý žaket, stužku Čest­ né legie a na prsou nějaký řád. Napadlo ji, že je oblečen do VELKÉ společnosti. Počítal asi s tím, že se u ní setká s králem, a teď byl zmaten. „Nic to není, jenom zachlazení. Ty moje nešťastné hlasivky, stále mne všichni straší operací,11 šeptala s námahou. „Posadte se, ano, sem ke mně, jak ráda vás vidím. .. Půjde-li to tak dál, bude se zpíváním konec. Proboha,11pevně mu sevřela ruku, „něco vymyslete, nesmí se o tom dozvědět noviny ani konkurence, proto jsem odjela.11 ■ 78

Nechala se nadzvednout, aby j í mohl upravit polštáře i náheme' krajky na prsou. „Jste můj jediný přítel,“ vzdychala, „pro ostatní jsem vyřízená, mrtvá, nikoho ani nenapadne, aby mne navštívil." Dvě hodiny ji utěšoval a očima propátrával .kdejaký kout. Byla přesvědčena, že přijel jen kvůli Manuelovi. Ale proč? Ze žárlivosti? Chce snad ztropit skandál? Když se konečně chystal k odchodu, podala mu k políbení ruku, výstřih se otevřel.. . „Ne, to ne, vévodo," vydechla slabě, když se ji pokoušel obejmout. „Jsem unavená, nemohla bych celou noc spát." „Je to tvůj milenec, podvádíš mne!" zuřil po jeho odchodu Ma­ nuel. Věčná komedie, oč tu vlastně jde? Musela se smát. Ale pojednou umlkla a zaraženě řekla: „Nikdy tě nenapadlo, že by tě mohli sledovat? Že chtějí vědět, co tady děláš? Tvoje matka, nebo ta Hohenzoilern?" „To by se neodvážili!" vybuchl. „Ale ano, odvážili, docela jistě odvážili. De Grussol je na němec­ kém velvyslanectví jako doma. Nejde mi z hlavy jeho oblečení a ten řád. Za mnou by nepřišel jako k audienci, dobře ho znám."

Klavír utichl. „Zno-vu, zno-vu, ještě jednou, zno-vu," skandoval Harry a rytmic­ ky tleskal dlaněmi. Už týden nacvičovala nový fantastický tanec Kolibřík. Rytmus nohou musel být naprosto přesný a střídal nejtěžší klasické baletní prvky s moderními krokovými variacemi. Všechno ostatní bylo víc než moderní, futuristické. Pohyby rukou i držení těla. Dosahovala tírii zvláštního kontrastu a účinku. Dvě odlišné bytosti se prolínaly v jediné. Harry byl stále ještě choreografem s nevyčerpatelnou představi­ vostí. Cítila se teď v nejlepší formě, mohla soustředěně pracovat hodiny a hodiny, aniž pocítila únavu. Zima se přehnala a divoce se přihlásilo jaro. Nikdy jí čas neubíhal tak rychle. Manuel přijížděl téměř pravidelně, vždycky se několik ■ 79

dní zdržel a pak opět nepozorovaně zmizel, Ten vztah jí vyhovoval. Jejich cit se prohloubil, zvroucněl a přitom ji nepouial. Neztrácela energii pro svoji práci, neměla za zády neodbytného milence, které­ mu by musela skládat účty. „Po-zor, dá-vej po-zor!“ skandoval Harry, ale už ztratila tempo a vypadla z děje. Udýchaně se zastavila, něco ji vyrušilo, „Tady lo není dobré, nesmíš spoléhat na hudbu, nohy musí praco­ vat jako stroj, zvládnout pořádně techniku!” „Telefon," řekla nedočkavě, „to bude z klenotnictví, dělají mi čelenku. Pak to vezmeme znovu, Deslys. . Hany jen podrážděně trh) obočím a šel se natáhnout na pohovku. Znal její telefonické rozhovory. Půl hodiny pauza. „Felix," řek! tichý hlas ve sluchátku a zněl vzdálené jako ozvěna z jiného svčla, „Četla jste dnešní noviny?" „Ne,“ vydechla a oči jí úzkostlivě zalétly k Harrymu. „Tak si je přečtěte, - a blahopřeji." „Prosím/" „Blahopřeji!" Harry zvedl podezíravě hlavu. Věčná žárlivost, „Je to ten klenot ník?“

Pomalu odložila. „Klenotník?" opakovala nechápavě, „Máš dnešní noviny?" „Noviny?" „Tak pro ně běž, utíkej!" „Zbláznila ses? Zkoušíme!" „Neřečni a běž!" „Já? Jsem snad tvoje komorná? Máš dům plný lidí, , Vyběhla ze dveří. „Paulíno!" K čemu jí může Felix blahopřát? Zmocnilo sď jí prudké vzrušení, strach i nejistota, Bylo po práci, teď už se nemohla soustředil. Když konečně přiběhla Paulína s Figarem, rozložil Hany noviny na stole a poklepal si prstem na čelo. „Ten tvůj M anuel.. POLITICKÁ AMNESTIE V PORTUGALSKU! KRÁL MANUEL PROPUS TIL REPUBLIKÁNSKÉ VŮDCE. NOVÁ ÚSTAVA V DOHLEDU! „Píší tam něco o mně?" zeptala se, „Vypustil vlky z ohrady a teď ho definitivně vyřídí," usmál se škodolibě Hany, „O tobě nepíší nic," ■ 80

..B la h o p ře jiře k l Felix. Pochopila. Cítila, jak se jí hrne krev do hlavy. „Ničemu nerozumíš, je to ohromné gesto. Základ pro smíření! Bez opozice a parlamentu nemohl vládnout. Vytvoří moderní evropský slát,“ vydechla nadšeně. Byla to i její zásluha, i její. „Proboha, G abrielo.. usmál se s despektem Harry. .Jenom se nepleť do politiky. Propustit revolucionáře? Je to stejné, jako by zapálil vlastní dům, aby se mohl ohřát. Ale možná že chce jen zřídit republiku a udělat Teofila Bragu nebo Manuela de Arriaga preziden­ tem," dodal ironicky. „Je to první král, kterého si budou Portugalci vážit!" křikla vztekle. Hlasitě se rozesmál. „Nevím o žádném králi, kterého by si národ vážil. To jenom ty," hlas se mu změnil, „ty si ho musili vážit, co jiného ti zbývá, stala se z tebe královská děvka!" Ticho. Úder holi­ lo nikdy neměl vyslovit! Teď si to uvědomil, udělal největší chybu svého života. Je prostě jiná, úplně jiná. výstřední a snad i nemravná, ale tohle neměl říkat. Má JISKRU. DAR! Stála proti němu pojednou přikrčená, bezradná a skleslá. Černý trikot na bílém těle. Ani slzy, ani záchvat vzteku. Jenom zděšení, „Dnes toho necháme," hlesla, vzala noviny a vyšla z tělocvičny. POLITICKÁ AMNESTIE V POTRUGALSKU! Zamkla se v ložnici a padla na lůžko. Je královská děvka! Slyšela, jak buší na dveře. Dostala tenhle dům, zámek, zlatou postel, pemze a šperky! Zvedla se a zděšeně pohlédla do zrcadla. Tvář pravdy. Je královská děvka! A to jí řekne Hany, jediný člověk, na kterého se mohla vždycky spolehnout. Co si asi myslí ostatní? Bušení venku neustávalo. Měla by z Paříže odejít, vyklidit pole. Zmizet kamkoli, třeba do Londýna. Teď už s Harrym nemůže zůstat. To je konec, neočekávaný, ale definitivní Tupě hleděla před sebe. Z té vnitřní prázdnoty něco vyvstávalo, ještě nevěděla co, ale tušila, že musí udělat poslední krok.. Nezůstane v Paříži, už by tu nemohla dýchat. De Grussol jí pomůže obstarat angažmá v Londýně. Spálí všechny mosty!

■ 81

Vstala a zvedla telefon. „Nechcete se mnou poobědvat, vévodo?“ zeptala se chladně. Rozplýval se štěstím. Za hodinu přijel novým otevřeným vozem a vezl ji jako královnu v kožešinách a peří k hotelu Ambassador. Bylo nádherné jarní předpoledne a všude plno lidí. Ráno ještě neměla tušení, co se stane a k čemu se rozhodne. Přidržovala si široký klobouk a mrtvě se usmívala. Byl to vlastně příjemný muž, ''bůhví, co proti němu měla. Chytrý a dokonalý, bez jeho vlivu se nemohla obejít. Teď se mamě snažila rozluštit záhadu, proč v ní nevzbuzoval víc než chlad. Harryho proklínala a nenáviděla, do Manuela se zamilovala, Des­ roye se bála, ale jeho prostě nevnímala, míjel ji. Nic v ní neprobouzel. „Výborně, budu vám dělat impresária," řekl nadšeně. „A zdarma, Gabrielo, žádná procenta. Londýn vám nabídne takovou smlouvu, že se Olympia finančně zhroutí, kdyby vás měla udržet. Zařídím angaž­ má, reklamu, všechno, co je třeba, ale. . „Nebojte se, nevyhodili mne, ani jsem nepropadla. Prostě chci odtud, nic víc,“ řekla upřímně. „Věděla jsem, žc se na vás mohu spolehnout, děkuji," políbila ho na tvář. Vůz zastavil před hotelem a kolem se shromáždil zástup diváků. Někdo začal skandovat její jméno. Rozhodila úsměvy a vévoda ji pyšně vedl po schodišti vzhůru. Jeho ješitnost hltala obrovské sousto. „Příští měsíc odjíždím do Londýna,“ řekla večer Harrymu v šatně. „Chci, abys to věděl a počítal s tím. Najdi si novou partnerku a oznam to Cardinovi, nemám chuť nechat se přemlouvat. Prostě odjíždím. Máte dost času změnit program.14 Byla už docela klidná a vyrovnaná. Jednou museli spolu skončit. Nemohlá pracovat s člověkem, který ji považoval za děvku. Nezmohl se na odpověď. Věděl, že je všechno zbytečné a marné. To už nebyla divoká hádka, po níž přicházelo usmíření. Něco se zlomilo, něco mezi nimi prasklo. Byla rozhodnutá. Bezmocně pokrčil rameny.„Jak chceš, ale já toho opravdu lituji.“ Mávla jenom rukou. „Nerozcházíme se ve zlém, Harry, nic ti nevyčítám. Byl jsi tím nejlepším partnerem, ale táhneme to spolu příliš dlouho a to není dobře. Vím, co jsi pro mne udělal, jenže mi není osmnáct a nejsem v Katovicích. Od těch dob nás dělí celá věčnost, jsme prostě jiní lidé. Proč bychom si měli působit potíže? Kdyby ti Cardin angažmá vypověděl, nebo jsi jinou partnerku neseh­ ■ 82

nal, ráda ti zaplatím ušlý honorář. Už dávno nemusím počítat, tak jen se neostýchej, klidně mě zmáčkni.” Stál před ní zestárlý a zdrcený. Všechno se zhroutilo, minulost i budoucnost. Věděla, jak ji miluje, ale šli každý jinou cestou. „Snad si to ještě rozmyslíš," hlesl konečně. Pohnula záporně hlavou. „S tím nepočítej, de Grussol odjíždí do Londýna, aby mne co nejlépe prodal a on to dokáže, je to otázka času.“

Ve snu ji však nenapadlo, že za tři týdny bude sedět v expresu do Madridu a na Londýn si ani nevzpomene. Sotva se vévoda přeplavil do Anglie a obdržela první vítězný dopis, že všechno je na nejlepší cestě, ohlásila jí komorná pozdě odpoledne pana Arlindo Vieiru z Lisabonu. Nikdy jeho jméno neslyšela, ale přicházel ODTAM­ TUD. Bylo jí, jako by se ozval sám Manuel. „Jsem ředitelem divadla Arcadia, madam," řekl s hlubokou úklo­ nou a položil před ni kazetu z cedrového dřeva, vykládanou temným stříbrem. „Navštívil jsem několik vašich posledních vystoupení," mluvil pomalu, obřadně, se starošpanělskou zdvořilostí. Vychrtlý, cizokrajný, se spalujícíma černýma očima. „Neodvažuji se vám však nabíd­ nout angažmá, moje divadlo je vaše!“ znovu se hluboce uklonil. Pak otevřel kazetu. Oslnil ji lesk zlata. „Dovolil jsem si nepatrnou pozornost, madam. Tyto mince nebudou nikdy v oběhu, je to mimo­ řádná ražba u příležitosti královy korunovace." Skříňka byla plná zlatých stoescudových mincí, z nichž na ni zhlížela Manuelova chlapecká tvář. Nadšeně vykřikla. „Doufal jsem, že vás potěší, Jeho Veličenstvo bude mít nesmírnou radost." Z aktovky slavnostně vyňal desky se smlouvou. Pět tisíc escudů za vystoupení. Podepsala bez váhání. Milovala portugalského krále. Byl zapomenut de Grussol, Harry i Cardin a celý ten všední svět. Propustila služebnictvo, zamkla pařížský dům a Arlindo Vieira ji vítězně odvážel do Lisabonu. Zapomněla na vedro a žár, neustávají­ cí vítr z Atlantiku a nudu v opuštěném domku na pobřeží. Před začátkem léta několikrát vystoupí,' aby podráždila zvědavost, pak stráví prázdniny v Ericeiře a na podzim. . .

■ 83

Město zaplavily obrovské plakáty s její tváří a cestu z nádraží k hotelu Ritz na rua Rodrigo da Fonesca lemoval jízdní oddíl královské gardy, mamě se snažící udržet pořádek, Potila se ve své toaletě a mávala jásajícímu davu. Byla šťastná. Teprve teď pochopila, že za vším stojí Manuel, to Manuel ji zve a Vítá. Noviny se předstihovaly ve chvalozpěvech, politické šarvátky byly zapomenuty a její snímky zaplavily první stránky lislú. Ještě večer musela uspořádat tiskovou konferenci a odpovídat na otázky. „Jaké jsou vaše umělecké cíle? Budete vystupovat také před královským dvorem? Je pravda, že tančíte nahá? Co říkáte politické situaci v Portugalsku?" „Zdá se mi výborná," odpověděla nadšeně, „amnestie, reformy, obdivuji politiku vašeho panovníka, jeho pokrokové myšlení. , „Znáte se osobně s králem?" křikl někdo z houfu novinářů. Před očima jí blesklo poplašné světélko. Pozor! Musí být opatrná. „Nepleťte se do jejiclr politiky," šeptl „F.“ „Měla jsem čest být Jeho Veličenstvu v Paříži představena." „V divadle?" zasmál se tazatel. „Chodíval do Olympie často?" „Ne, pane," řekla s okouzlujícím úsměvem. „Bylo to na francouz­ ské vládní recepci za účasti prezidenta." Teď byl čas lhát, házet jim písek do očí. „A kdo vám obouval na kluzišti boty?" křikl se smíchem jiný hlas. Přešla otázku bez odpovědi. Mluvila stále, ale odpovídala jen na ty otázky, na které chtěla. „Kdo doporučil králi, aby vyhlásil amnestii?" Vycítila napjatost situace, dychtivé, upřené pohledy. „Jste pro monarchii, nebo pro republiku?" „Mám za sebou tolik hodin cesty, jsem tak unavená, že se snad zítra' ani neprobudím, pánové. Uvidíme se v Arcadii, všichni jste mými hosty." Konečně! Zničeně si otřela zpocené čelo. Vypadli! Ředitel Vieira se odporoučel. Pomalu svlékla nádhernou propoce­ nou toaletu. Za zavřenými okny noční Lisabon a v dálce moře. Vklouzla pod sprchu a znovu zkoumavě převracela všechny odpo­ vědi. Ti lidé od novin jí nebyli příliš nakloněni. Něco jiného předstí­ rají a něco jiného bouří pod povrchem. Ale až uvidí jejího Kolibříka, ■ 84

v duchu děkovala Harrymu, že s ní tak náročné číslo nadřel, tady si nesmí dovolit být prostřední, snad svůj postoj změní a budou psát jenom o umění. Pocítila nepříjemnou tíhu odpovědnosti. O všem musí rozhodovat sama. Nikdo jí neporadí. Škoda že tu není Harry. Chudáček Harry, bude mu muset napsat. Na politické otázky nesmí odpovídat. Zabali­ la se do osušky a přistoupila k oknu. Co asi dělá Manuel. Jistě už ví o jejím příjezdu i o konferenci. Snad ho uvidí, na prvním představe­ ní. Zhasla a spustila osušku na zem. Padla na lůžko a zavřela oči. Zahlédla davy v ulicích. Všude visely její plakáty a kameloti vykřikovali: „Deslys zmizela z Paříže, Deslys v Lisabonu, D eslys.. Protáhla se a byl den, pozdní odpoledne. Je to možné? Nádherně zaspala. Město se chvělo v žáru. Ředitel Vieira jistě čeká. Vyskočila rovnýma nohama, musí do divadla! Všechno si prohlédnout a sezná­ mit se s hudbou. Ve dvoraně hotelu čekal opět zástup novinářů. Nebylo možné jim uniknout, hnali se za ní až do Arcadie.

První vystoupení vyrazilo všem dech. Byla přeludem z jiného světa. Noviny rázem přestaly s dvojsmysly a zabývaly se moder­ ním evropským tancem, rozbitím konvencí a portugalskou zaosta­ lostí. Manuel však nepřišel a neposlal ani dopis. Věděla, že m usí mít trpělivost. Teď o ní mluví celá země a král si nemůže dovolit jediný chybný krok. Až bude mít několik úvodních představení za sebou, odjede do Ericeiry. Nastěhuje se do svého kamenného domku upro­ střed zahrady a bude čekat, nechá všemu volný průběh. Evropa zůstala nesmírně daleko. Dech Afriky a Atlantiku. Konečně «i mohla řádně prohlédnout město. Večer ji doprovázel Arlindo Vieira do vykřičených krčem a hospod, kde se tančilo na kamenné dlažbě ve svitu maurských lampiček dráždivé fandango a lidové tance. Okouzleně naslouchala monotónnímu dupání a tleskáni', zvuku kytar, kastanět a temnému osamělému hlásu. Přála si mít takový hlas. Hlas vábení a touhy. Podvědomě cítila, že musí, chce-li mít v Portu­ galsku úspěch, právě zde načerpat inspiraci. ■ 85

Bez dechu sledovala každý pohyb tanečního páru, milostné' výrazy tváří, chvějících se vášní. Na víno i svého průvodce docela zapomně­ la. Tanečnice slibovala rozkoš, orientální, klidnou i zběsilou. Netančila pro publikum, ale pro svého partnera. Jednotvárný dupot proni­ kal údy. Sladký zpěv se počal měnit v divoké výkřiky, jednotlivé pohyby se slily v tanec celého těla. Nikde nebylo nahoty, tu víra přísně zakazovala, a přece vnímala a cítila do nejmenších podrobnos­ tí, oč pár tak rafinovaně usiluje. Jak se prolíná a spojuje, zmítá a zápasí. Dupot i zpěv zdivočel, přidala se celá krčma. Důstojný, asketický Vieira se změnil ve vyzáblého dychtivého fauna. Tanečnice sebou škubala, chvěla se, vzdávala a pak extaticky rozzářená tvář náhle pohasla. Gabriela zavřela vysíleně oči. Nemohla tu nasycenou zmalátnělou rozkoš snést. Ano, to byl tanec, jaký by měla předvést v Paříži. Všem těm bankéřům, politikům a hrabatům. Ani záblesk nahého těla. Upjatá v přísných, dlouhých černých šatech. Dosáhnout extáze je­ nom tancem, rytmem a hlasem. Vláčela neúnavně Vieiru z krčmy do krčmy a z posady do posady. Všechno potřebovala vidět, všechnothtěla znát. Kolibřík s e jí teď zdál jen únavnou technickou konstrukcí, americ­ kým mrakodrapem, omračujícím výškou a prázdnotou. Směšným předstíráním. Musí ho napojit krví, maurskou neřestí! Hlavu měla plnou nápadů a Vieira jenom vzdychal „Ano, je to krásné, je to strhující, ale barbarské, příliš lidové. Na velkém jevišti byste neuspěla. Naše tance potřebují intimní prostředí a svoje publi­ kum. Bezprostřední kontakt. Zkuste uspořádat býčí zápasy na teniso­ vém hřišti.“ Měla hlavu k prasknutí přeplněnou dojmy. Sotva přijela do Ericei- ' ry, hned se pustila do práce. Počala předělávat repertoár, kompono­ vat vlastní tánec. Fandango bez partnera, fandango pro krále, vášni­ vou touhu osamělé ženy. Podaří-li se jí spojit lidové prvky se všemi fintami moderního tance, zblázní na podzim Lisabon. Ještě chtěla zajet do Sevilly a Córdoby, aby mohla porovnávat zvláštnosti v projevech tanečníků obou zemí. Ale nakonec nejela nikam. Uprostřed noci, když se učila tančit s kastanětami, objevil se Manuel. Už věděla, co ji k němu poutá, co je spojuje, dovedl stejným způsobem rozzářit i její tvář. „Nemohu přece chodit do Arcadie,“ zasmál se káravě, sotva se E 86

zmínila o svém vystoupení, „Slíbil jsem , že tě představím matce, obdržíš pozvání ke dvoru. Královna tráví léto v Německu a matka nebude mít námitky. Ráda tě uvidí, uspořádáme tedy premiéru v Ericeire “ Pochopila, že má z té Němky stejný strach, jako měl z Franca. Ale byla ochotná všechno přehlédnout, ničím nenarušit jejich vztah. „Udělám, co budeš chtít,“ řekla šťastně. „Ale na takové vystoupení se musím připravit, sestavit vhodný program, začít pracovat, zkou­ šel. . .“ Bude tančit u královského dvora. Cítila, že se jí počíná zmocňovat známá'horečku, nejraději by začala ihned. „Tolik to nespěchá, máme dost času, ale jsem rád, že ti to způsobí ra d o s t' Nemohl tušit, co pro ni znamená vystoupení před královnou. Bouřlivě ho objala. „Už jsem se bála, že jsi na mne zapom něl/1 Pevně ji k sobě přitiskl, Byl to zvláštní stisk, skoro zoufalý. „Stalo se něco?“ vydechla pátravě a pohlédla mu do tváře. Doved­ la vycítit jeho proměny. „Chtěl bych se s tebou oženit! Udělal jsem chybu, miluji jen tebe, k tomu sňatku nemělo nikdy dojít.“ Srdce se jí zastavilo. Bludička, věčný sen. Světlo na bažině. Pozor! „Víš, že to není možné,“ hlesla chraptivě. „Jsi král!“ Zaťala zuby do rtů. Nikdy se o tom neodvažovala vážně přemýšlet. Asi i ona udělala chybu, měla bojovat. Podcenila sc, smířila se s postavením milostnice. „Když jsem mohl propustit revolucionáře a spiklence," řekl rázně, „proč bych sc nemohl rozvést? Mohu všechno, nebudu nikoho po­ slouchat!" dupl vztekle nohou. Malátně si otřela zvlhlé čelo. Tanec nad propastí. Viděla před sebou jeho tvář. Nevyrovnanou a nedozrálou, ale přece jen změně­ nou. Snad si poprvé uvědomil skutečný význam své moci. Až ji zamrazilo. Má ho v rukou, může ho ovládnout. Snad by to mohla i dokázat. „Víš, že to není možné," opakovala znovu podrážděně. „Můj původ a tvůj bragunpký d ů m .. ironicky se usmála. M usí mít rozum, nesmí propadnout chlapeckým snům. „I to jsem promyslel," řekl vážně. „Musela by ses nejdříve provdat za významného šlechtice — a to by se dalo zařídit, tak se to vždycky ■ 87

dělávalo. Pak by ses rozvedla a tím by Byla hlavni překážka odstraně­ na. Získala bys šlechtický titul." „A kdo by si mě vzal?“ zasmála se pobaveně. „Třeba ten, le n .. zakroužil rukou. Věděla, koho mysli. „Vévoda de Grussol?" Přikývl. Hlasitě se rozesmála, bláznivě, on ji opravdu miluje, vymýšlí fantastické plány. Jako kdysi ona, když ve Vídni, sotva dvacetiletá, uzavřela podobné manželství s Roma inení de Vigny jen proto, aby získala francouzský pas a mohla se při prvním vystoupení v Parisianč vydávat za Francouzku. Žádná Rakušanka, tím méně z Moravy, nemohla mít u francouzských snobů úspěch. lady byl střed světa a podpírali ho stejní idioti jako ve Vídni. Nenáviděla je, opovrhovala jimi, ale potřebovala je. Ta nenadálá, z hlubin se vynořivší vzpomínka ji omráčila. Vše­ chno se vrací v jiné podobč, život se opaku je. Na tu dobu už dávno zapomněla, na začátky, kdy se hnala bezhlavě vzhůru. Teď stojí léměř u cíle, je jiný než ten. za kterým se štvala. Oslňu jící a konečný, dál už není nic. Stačí vztáhnout ruku, pevně ho uchopit a hodit Deslys přes palubu! „Ale pak nesmíte ztratit hlavu,“ šeptl „F.“ Vzpamatovala se. Noc byla horká, hluboká a na útesech se dunivě tříštilo moře. Manuel soustředěně rozebíral svůj plán. Znovu a znovu, stále od začátku. Nebyl tak nesmyslný, jak se jí zpočátku zdálo. Provdat se za vévodu, lo by se dalo jistě zařídit. Všechno na světě se dá zařídit a pak ho nechá běžet. Natáhla se na široké lůžko a naslouchala Manuelovu hlasu. Vnikal do ní, prostupoval ji, zalétal do nejhlubších úkrytů duše. V;* Omamoval. A svíce na stole zářily vysokým, neklidným jasem.

■ 88

„Uklidněte se, sc-ňoro!“ řekl naléhavě Arlindo Vieira a vtiskl Gabrielu dlouhýma hubenýma rukama znovu do proutěného křesla, „Uklidněte se!" Rty měl sevřené, šla mu na nervy. Všechno kolem, se může do rána zhroutit a o n a .. . „Noviny jsou noviny, vždyť je znáte. Od té doby, co král tak neuváženě propustil novináře a uvolnil cenzuru, nemohou se nasytit svobody. Jsou jako hladoví psi. V Africe jim bylo mnohem lépe." „Ale to znam ená., zhluboka se nadechla. ,J á vím, já vím, je to neomalené, hrubé, sprosté, jak chcete, ale. . pokrčil rameny. V posledním týdnu, který strávila v Lisabonu, aby se připravila na vystoupení před královnou matkou, na ni už podruhé bezostyšně zaútočili. Ted’ seděla v ředitelově pracovně a vztekle listovala v no­ vinách. „Nedá se nic dělat, to je svoboda tisku," „Ve Francii by se neodvážili něco takového napsal! Okamžitě zavolejte do redakcí, podám na šéfredaktory žalobu. Odmítám v takovém ovzduší vystupovat!" Bušila novinami do desky stolu a každý ten úder znamenal políček, Něco lakového se jí ještě nestalo. Servilní tón portugalských grandů z článků zmizel, chvalozpěvy docela ustaly. Za tu dobu, co trávila léto v Erieeiře, se něco změnilo. Něco viselo ve vzduchu. Sotva se vrátila do Lisabonu, vrhli se na ni. „Krát řídí státní politiku z francouzské postele," štěkal nedávno ještě tak nadšený Diario de Lisboa. „Deslys hltá milióny a portugalský lid hladoví," útočil Diario de Noticas. „Králova vášeň žene monarchii do záhuby!" tvrdil autoritativně úvodník v Século llustrado a přinášel její šminky s králem na pláži. „Tanečnice od Maxima narušuje dobré vztahy s Německem!" a triviální snímek na půl stránky. „To přece nejsem já," křičela, „ lo je ženská z nějakého bordelu!" zuřila a trhala noviny na kusy. Cítila, že se přestává ovládat, že za chvíli kancelář /demoluje. „Nejde také o vás!" houkl drsně Vieira a udeřil pěstí do stolu. „Nejste středem světa, seňoro, ovládejte se, nebo vás vyhodím!"

Ztuhla. Proboha, co se to děje? Tohle říká Manuelův člověk, muž, který ji sem přivezl? „Pochopte," dodal znechuceně, „všechny články uvádějí jenom vaše jméno a dál už nic. Nesmíte číst pouze titulky. Dál už je jen politika, samu politika. Záminka k útokům na krále a na monarchii. Republikáni nabírají dech, myslí si, že si teď mohou všechno dovol it, že přišel vhodný čas, aby využili vaší přítomnosti k ostouzení krále. Kdy se jim takové sousto zase naskytne?" „Ale jak mám večer vystupovat před dvorem?" vydechla zoufale, „Naše paní rakové nesmysly přece nečte," řekl dotčeně. „A ve světě vám každý z těch článků udělá reklamu, mají cenu zlata. Nepíší přece, že tančíte špatně, že váš zpěv nestojí za nic a že jste ošklivá. Píší, že král dělá politiku špatně. A ty příměry? Postel, milióny, m onarchie.. mávl nikou. „Jen budte klidná, až vás uvidí v Arcadii, zapomenou na hladový lid i na císaře Viléma." Unaveně si otírala zpocené čelo. „Je to jako mořská bouře, přežene se a klid, tady je konec světa, má drahá." Do pracovny nahlédla tajemnice. Stejně vysoká a vyzáblá jako Vieira. Okamžik vážila Gabrielu očima, jako by se rozmýšlela, a pak jen stručně řekla: „Ve městě začínají demonstrace, Arlindo, právě zavraždili doktora Bombarda!" „Bombarda?" protáhl ředitel a úkosem pohlédl na Gabrielu. „Kdo ho zavraždil?" „ONI!" šeptla nenávistně, a to ONI znamenalo dvůr, krále, monar­ chii, možná i Gabrielu. „Ano, ano, už končíme. Tak Bombarda? A je to pravda? Raději si pospěšte, seňoro, odveze vás můj vůz." „Kdo je ten Bombardo?" 'J e d e n .z vůdců republikánského hnutí, bojovník za svobodu. Budou-li demonstrace, nepřijela byste do Ericeiry včas, O hudbu se nestarejte, to zařídím sám, bude na svém místě. Hned je všechny poženu z města." „Musím se ještě vrátit do hotelu," řekla mrzutě. „Nejradeji bych nejela nikam." „Ale nezdržujte se, ještě nevíte, co umí Lisabon." Zkoumavě na něho pohlédla. Pojednou s e jí zdálo, že má strach, že bude nesmírně šťastný, až odtud zmizí. Neměla by vystoupení raději odříci? Odložit? Nepřilévat oleje do ohně? Co o tom napíší zítra republikánské listy? Určitě napadnou i Manuelovu matku a celý ■ 90

dvůr. Manuel neměl novináře propouštět. Jak to jen Harry říkal? „Jsi královská děvka!“ šeptl. Vstala a ředitel jí políbil ruku. Vlastně ty vlky vypustila ona. Otevřený vůz byl připraven před zadním vchodem. Vklouzla do něho a stáhla si přes tvář závoj. Bude bojovat, nedá si ujít takovou příležitost! Všude v ulicích se shlukovali lidé. Město se rázem změnilo. Bylo stejné jako tehdy, když padly výstřely, než se rozpoutala bouře. Na ten okamžik nikdy nezapomene. Měla by Manuela varovat, uvědomit ho, co se tady děje. „Do jejich politiky se nepleťte!" okřikl ji káravě Desroy. Stále se v ní ozýval a našeptával. Ne, nebude se do ničeho plést. Chce Manuela, potřebuje si naklonit matku. Žádná nahota, černé upjaté šaty a fandango, královské fandango. Před hotelem hulákal zástup lidí. Uvědomila si, že vykřikují její jméno. Široký vchod střežili policisté. Řidič nejistě zpomalil. Otev­ řený vůz vzbudil okamžitě pozornost lidí na chodníku. „Francouzská děvka!“ křikl někdo a dav se zavlnil. „Kurva jede!" „Jedle, jedte dál!“ sykla na řidiče. „Přímo do Ericeiry!" Jak je to dlouho, co ji tihle lidé vítali, jásali nadšením. Nechali hotel za zády, proplétali se ulicemi. Stále častěji museli hledat objíždky. Hlavními třídami už pochodovaly zástupy s protivládními hesly. „Král dal zavraždit doktora Bombarda!" překřikovali hluk kame­ loti. Napadlo ji, že je to vzpoura, revoluce, že se všechno hroutí. Musí varovat Manuela. musí. . .

„To snad nebude nutné, mademoiselle," řekl s mírným laskavým úsměvem Duke of Oporto, králův strýc, když ji uváděl večer k tabuli. Odpoledne si prohlédla sál, kde měla vystupovat, udělila poslední instrukce hudebníkům a zbytek dne odpočívala. „Vám ve Francii připadá neklid v ulicích hrozivý, ale u nás jsme na podobné demonstrace zvyklí," uklidňoval ji. „Tady jsou lidé hor­ kokrevní, policie všechny výstřelky hravě zvládne. Nebudeme přece obě Veličenstva u večeře zneklidňovat. Jsem vám nesmírně vděčný za vaše starosti o zájmy trůnu," políbil jí poněkud ironicky ruku. Pokrčila rameny. Víc udělat nemohla, hrabě má jistě přesnější informace. Úsměv toho vznešeného, důstojného muže ji odzbrojoval. Tady vládl klid a pořádek. Staletá jistota královského domu. ■ 91

Vítr lehce provívdl záclonami a za širokými okny temněla mořská hladina. V posledních paprscích zapadajícího slunce se třpytila upro­ střed zálivu jako neskutečný přelud nádherná bílá jachta. Do čela kruhové tabule usedla královna matka a Manuel, vlevo několik dvorních dam, příslušnic nejvznešenější portugalské šlechty, pak zlatém se třpytící uniformy dvorských hodnostářů, vpravo páno­ vé v sutanách a fracích. Kruh proti Veličenstvům uzavíral hrabě z Oporta s Gabrielou. Intimní, přátelská večeře. Její místo bylo však odděleno tenkou růžovou hedvábnou šňůrou. Věděla, co ta šňůra znamená. Symbol. Hranici oddělující ji od vyvolených. Dokáže ji někdy překročit? „Vaše vystoupení začne nejdříve o jedenácté,“ řekl tiše se shovíva­ vým úsměvem Oporto. „Všichni se nesmírně těší, nebudete příliš unavená?" Zvedla k němu oči. Záplava zlatých vlasů jí splývala na ramena. Byla oblečena v hladkou empírovou toaletu barvy temného moře. Ani jeden šperk. Jen ať MATKA a páni v sutanách vidí, že na ni král milióny nevydává. Zase jí bylo osmnáct, jemná, štíhlá, okouzlující dívčí zjev. Vycítila, že hrabě Oporto jí je nakloněn, že stačí málo a bude ho mít docela v hrsti. Manuel asi určil, aby ji obratně vedl a udílel pokyny, jak se má chovat. Nebo jí ho snad určila královna? Ta stará, tloustnoucí nevzhledná dáma, která k ní občas zalétla tvrdým, ostrým pohledem a dál jedním uchem naslouchala únavným zprávám mužů kolem. Řešila při večeři vládní otázky. Gabriela se v takové chvíli neodvážila zvednout oči. Co kdyby se jejich pohledy setkaly, kdyby vzájemně poznaly, co v které vězí* Uklidňující hlas hraběte z Oporta ji bezpečně přenášel přes vše­ chna úskalí etikety. Manuel se vůčihledně nudil. Seděl jako vzorný syn po boku své matky a čekal, kdy už konečně slavnostní obřad skončí. Ale ona se cítila skvěle. Dopolední rozmrzelost zmizela. Tady opravdu nikdo nečte stupidní novinářské články. Nedá si jimi přece zkazit největší chvíli svého života. Večeří u královského stolu. Napadlo ji, jak málo stačí, aby jednou seděla v čele tabule po Manuelově boku. Zbývá jen odstranit růžovou hedvábnou šňůru, ^trhnout ji, odhodit na zem a zašlapat! Krev se v ní pěnila při ■ 92

pohledu na tu věc. Jen mít dost odvahy, nechat se vést vnitřním hlasem. Hrabě něco tichounce zašeptal. Tázavě na něho pohlédla. Nepos­ louchala, vznášela se ve snech, snažila se zahlédnout budoucnost. Že je už čas? Má se jít připravit? Královna právě vstávala od tabule, večeře skončila. Neměla tušení, co vlastně jedli, ale teď přicházela řada na ni. Nepozorovaně zmizela z jídelny. Musela se převléknout, nalíčit a vrátit do vlastního těla. Vždycky potřebovala chvíli na soustředění. Měla nádherný pokoj s ložnicí obrácenou k moři. Tady bude dnes s Manuelem spát. Na okamžik ji přepadl záchvat smíchu. Kdyby ji viděla německá sokyně. Nikdy se nestřetly, ale věděly jedna o druhé. Oblékla černé přiléhavé šaty. Volány vyšívané stříbrem. Útlý nádherný had. Pak sí připjala jediný šperk, široký náhrdelník z mincí s Manuelovou tváří. Pohnula-li hlavou, ozval se zvuk kovu. Naučila se ho ovládat přesně rytmicky, jako údery podpatků. Byla připravena. Zavřela oči a čekala, kdy se ozve známý Harryho hlas: „Na scénu, Gábi, na scénu!" Zaslechla hudbu. Drsné, chvějivé tóny kytar. Úvodní akordy. Byl čas! Zamířila neslyšně k mramorové síní, kde královna udílela v letní době audience. Kytary zmlkly. Z hrdla jí uniklo temné, hluboké zasténání, výkřik i zpěv. Síň byla ponořena do tmy, jen u pódia zářilo několik svící. Blížila se. Trhavé zvonivé údery podpatků. Černý stín. , Kytary udeřily! Manuel vedle matky. Tváře se rozplynuly. Všechno, co v ní bylo nejlepšího, co se za ta léta naučila ve Lvově, Vídni, Londýně a Paříži, musela teď ze sebe vydat. Strhnout obecenstvo, všechny ty vznešené dámy, zlaté unifor­ my a černé sutany. Přinutit je dupat a řvát jako lodníky v přístavní posadě. Každý z nich ji musí chtít obejmout, m usí po ní toužit. Ale je to jen její a Manuelovo fandango. Dnes v noci k ní přijde! „Veličenstvo, Veličenstvo...! “ Chraptivý výkřik probudil ztichlý, nehybný sál. Pohaslé křišťálové lustry zazářily. „Povstání! Admirál Candido dos Reis zaútočil na posádku v Lisabonu. Republikáni obsadili Rotondu, všude se bojuje. Námořní ■ 93

)

pěchota se vylodlije v Ericeiře!" Důstojník osobní stráže bez dechu vpadl do mramorové síně. „Budou zde každou chvíli," zasténal zděšeně, Ticho! Hrozivé, strašlivé a v dálce výstřely. Snad se policie v městečku postavila vzbouřencům na odpor. „Manueli, na loď!“ zavelela přeskakujícím hlasem královna, a společnost, ještě před chvílí sledující začátek Gabriehna vystoupe­ ní, propadla panice. Toalety a uniformy pádily divoce k východům. Matka se synem prchala dovnitř paláce. Všech se zmocnilo šílenství. „Manueli!" vykřikla Gabriela. Teprve teď se vzpamatovala, vytrhla z extáze. Ale sál byl už prázdný, i hudebníci zmizeli. Zůstala sama uprostřed chladné mra­ morové krásy, sama uprostřed audienční síně. Převrácená křesla a židle, odhozené plédy a mantily. Cítila, jak v ní narůstá hněv, zuřivost bezmocná a oslepující, kam všichni utekli? Co její vystoupení a životní plány? Co Manuel? Vyběhla na chodbu. „Manueli! Manueli!" křičela divoce. Otevřené dveře vedly do jejího budoáru, „Svlékni tu uniformu, rychle, pospěš si," sténala zoufale MATKA a rvala z něho zlatý kabát královské uniformy. „Nesmíš se vzdávat, musíš bojovat!" vykřikla Gabriela a Duke of Oporto, ten laskavý vznešený pán ji hrubě odstrčil a vpadl dovnitř. „Nechte toho, není čas! Na loď! Rychle!" Bronzovou soškou rozbil velké přízemní okno vedoucí do zahrady, uchopil královnu za ruku a prchal s ní otvorem přímo k zálivu. „Musíš bojovat, neutíkej, Manueli!" Ale ani se neotočil. Hnal se za matkou a strýcem jen v košili a bez bot k pobfeží, kde kotvila ta bílá, nádherná jachta připravená pro zítřejší výlet. Viděla, jak si přidržuje rukama kalhoty a šle za ním divoce vlají. Začala se smát, zuřivě, divoce. „Zbabělče, ty zatracený zbabělče!" Slyšela svůj hlas, teprve teď měl správné zabarvení tanečnic fandanga z přístavních krčem. Z očí se jí hrnuly slzy. Tak to je konec, mizerný, bídný, zbytečný konec. Tušila to, všechno tušila. Navždy konec! Slaboch, bez vůle, a ji tady nechá! Průvan hlučně přibouchl dveře. Srazil ji na kolena. Zabořila tvář do odhozeného kabátu a otec z dálky křikl: „Jsi stejná děvka jako .tvoje matka!" ■ 94

Ano, byla jenom děvka, královská děvka, dál to nedotáhla. Nikdy nevystoupí po jeho boku na tribunu a neusedne do čela tabule. Teď už se nerozvede, bude potřebovat císařského tchána! Tupě hleděla na vlající záclony. Měla prázdnou, k smrti unavenou tvář. V Ericeiře se stále ještě střílelo. Vzdálená palba se občas slévala v rychlé staccato střevíčků. Uvědomovala si ten nepravidelný ryt­ mus, jednou ho možná ještě někde zatančí. „Utíkej, za chvíli tu budou!“ šeptl židovský pán. Zvedla se. Na hladině zálivu ostře zaplála zelená a červená světla. Ohromeně pozorovala, jak se loď otáčí, pohybuje, vzdaluje. Jachta vyplouvala. A on ji tu nechal, ten flaboch, ten ubožák.. . On ji tu nechal. Pak si uvědomila nebezpečí. Co udělají vzbouřenci, až obsadí královnin dům? Před očima se jí vynořily články v novinách. Deslys hltá milióny, Deslys vládne Portugalsku ze své postele.. . Malátně vstala. Na tělo se j í přisála ledová hrůza. M usí pryč, zmizet, prchnout, ztratit se! Vyběhla na chodbu. Dům byl nepřirozeně tichý, všude zářila jasná světla a nikde ani hlásku. Snad i služebnictvo uprchlo. Jen zlato a bohatství zůstalo. Ještě jednou se zastavila v mramorové síni. Už to nebyla operetní fraška ani fantastická komedie. Teď jí šlo o život. V té chvíli se rozběhl v její hlavě neomylný stroj. Přesný, chladný, se vším počítající. Prostoupila ji vůle a rozhodnost. Nedá se tu zabít, nepoloží život pro tuhle mizernou monarchii, stejně mizernou jako doma v Čechách. Kašle na revoluce i na růžovou šňůru. Zvedla odhozenou mantilu. Do Lisabonu se vrátit nemůže, vlakem do Španělska také nemůže, na hranicích by ji zadrželi. Zbývá jen pustit se pěšky po pobřeží. Zamířit do Santa Cruz nebo do Peniche, možná ještě dál. Jenom nevzbudit pozornost, rozplynout se, ztratit mezi lidmi. Přehodila přes hlavu mantilu a vyklouzla z domu. Noc ji obklopila. Nádherné obrovské hvězdy nad hlavou, bílý pruh pěny na pobřeží. Vyzula střevíčky a šlapala pískem. Když došla k zálivu, ještě jednou se otočila. Opuštěná hacienda zářila do tmy. ETAPA! Ani výstřely už neslyšela. Napadlo ji, že právě teď a v této chvíli zemřel její sen. Vyhořel, jen prach a popel. Nezůstalo nic. Už vleče nohy jinou cestou. Je jí čtyřiadvacet a bůhví, co ji na té cestě čeká. Kam až ji zavede, ale už nikdy ke královskému trůnu. ■ 95

Zhluboka povzdechla a vykročila. Kolikrát tak už začínala, Napadlo ji, že by se mohla zastavit ve svém domku, ale rozum velel, aby se nevracela. Nic vhodnějšího si stejně nemohla obléknout než černé šaty zdejších tanečnic. Vzbudí v nich méně pozornosti než ve francouzském kostýmku. Musí se odtud dostat. V některém z těch malých pobřežních městeček by snad molíla najmout loď, přemluvit rybáře, aby ji dopravili po moři do Francie nebo do Španělska. Sáhla si na hrdlo, Límec ze zlatých Manuelových mincí je stále ještě pevně obepínal. Už ji nic k tomu šperku nepoutalo. Teď má jen cenu zlata. S láskou je konec, nechal ji tady, ubožák! Šla rychle po mokrém, pevném pruhu písku a chvílemi utíkala. Hlídky stíhající krále by mohly pátrat na pobřeží. M usí se dostat co nejdále od Ericeiry. Noc zvolna odcházela a z řídkých mlh se rodilo nové svítání. Poprvé cítila, že léto končí a podzim je na dosah. Slunce přes den sice horce hřálo, ale vítr z Atlantiku vydechoval stále ostřeji chlad vystupující z nedohledných vod a temné hradby mračen se valily k pevnině. To nebylo vlahé odcházení léta na březích Itálie. Kolem poledne se počala hlásit únava z uplynulé noci i z nervové­ ho vyčerpání. Kam až dohlédla, jen pusté, prázdné, mírně zvlněné pobřeží s dohněda spálenou trávou. Nikde pomerančový háj ani fíkovníky. Zničeně se natáhla do hebkého písku. Zavřela oči. Slunce a hučení vlrt. Nic nebylo vzdálenějšího než včerejší den, výstřely v Ericeiře a Manuel prchající na bílou jachtu. Snad si vyšla na procházku loukami k Přerovu. Prudce zatoužila alespoň jednou vdechnout svěží vůni trávy a vlhkost hlíny, Znovu zachytit ten vzdálený pocit domova. Posadila se. Teď nesmí snít. Nohy raá pěkně zřízené, kdyby ji viděl Harry. . . Pomalu a ne­ pozorovaně se v ní začala probouzet stará, omračující myšlenka. Měla jen novou podobu, ještě hrůznější než kdysi. Odhalovala souvislosti. Teď, když mohla v klidu přemýšlet, dostávala stále přesnější a zřetelnější tvar. Čím se na tom včerejším dni podílela ona? Jak ho pomáhala připravovat? Dech se jí zastavil a cítila, jak jí srdce přestává bít. Věděl snad Desroy, jak budou republikáni a karbonáři reagovat? Předpokládal, co udělají, sotva se octnou na svobodě? Tušila to Francie? Kdyby Manuel nevyhlásil amnestii, nemohlo dojít k povstá­ ní. A ona mu podsunula tu myšlenku, V Portugalsku už nebudou ■ 96

>

vládnout spojenci Německa,, ale utvoří se republika, Francie si vždycky přála, aby v Portugalsku vznikla republika, Její zděšení narůstalo. Atentát na mužské členy rodu se nepodařil, Manuel zůstal živ, musela se tedy najít jiná cesta. Začít znovu a lépe. Dosáhnout propuštění vůdců spiknutí. Za to jí přece zaplatili. Poslali ji do Lisabonu tehdy, a bůhví, kdo vlastně stál za jejím angažmá dnes. Ospalost 7. ní spadla. Útoky v novinách nebyly náhodné, znamena­ ly signál rozněcující dav. Viditelný důvod k povstání. Král není hoden trůnu! l)opadnou-li ji. , . na ni se teď měla soustředil pozor­ nost, nenávist veřejnosti, měla zakrýt svým tělem skutečné původce revoluce. Až do poslední chvíle zůstávala slepá. Netušila, že všeho se dá zneužít. Všeho, i obyčejné lidské lásky. Odpoledne konečně dorazila do Santa Cm z. Počkala do soumraku a teprve potom se odvážila do městečka. Nápadné vlasy stočila a ukryla pod mantilu. Úzké uličky byly plné lidí, všude se bouřlivě rokovalo. Jindy by se nadšeně ponořila do té vřavy, dnes sc pouze opatrně zaslavila před Stánkem s novinami. Titulky bouřlivě vykřiko­ valy: KRÁL PRCHÁ K GIBRALTARU! VŮDCE POVSTÁNÍ ADMIRÁL CANDIDO DOS RF.ÍS SPÁCHAL SEBEVRAŽDU! PORUČÍK MACHADO SANTOS ZACHRÁNCE REVOLUCE! Nikdy netoužila tolik po tom, přečísl si v klidu noviny. Ale nemohla vylomit z náhrdelníku stoescudovou zlatou minci a u těch ubožáků ji rozměnit. Nemohla jít ani na večeři, ani si zaplatit nocleh. „Jste podobná té ženské, seňoro," křikl na ni se smíchem proda­ vač, když příliš dlouho postávala před je h o 'Stánkem. „Podívejte se," a otevřel Diario Popular. Uvnitř listu, hned za zprávou o admirálové smrti, byla její fotografie 7. poslední zkoušky v Areadh. SÍLENÉ KRÁLOVO M il.O VÁNÍ PŘIVEDLO VLAST NA POKRAJ ZÁHUBY! „Skutečně?" zeptala se lhostejné a sáhla po novinách. Nesměla dát najevo znepokojení ani strach. Očima hltala obsah článku. „Admirál spáchal sebevraždu, sotva jeho jednotky narazily « í. odpor. Republikáni s poručíkem Santosem zůstali obklíčeni v Rolondě a byli přesvědčeni, že povstání je potlačeno." Přeskakovala z věty

a 97

na větu. Revoluční vůdcové uprchli z města, a když přišla zpráva o králově útěku, byl zmatek dovršen. Nikdo celou noc nevěděl, kdo vlastně zvítězil. Boj skončil stejně neočekávaně, jako začal. Ztráty na obou stranách činily sotva sto mrtvých a pět set raněných. „Máme republiku, nebo monarchii?'1 ptal se tučným písmem list. Začala se smát. „To jsou nápady!“ řekla pojednou přísně a odložila noviny. „Chcete mne urazit?" „Odpusťte seňoro, to bych si nikdy nedovolil," koktal prodavač. Pomalu odcházela s nepříjemným pocitem v zádech. Noviny s její tváří četl kolem kde kdo. Bylo to neuvěřitelné, původce povstání se zastřelil, král uprchl, vůdcové obou stran se rozutekli a nikdo nevě­ děl, co bude dál. Zvolna se loudala k přístavu. Napadlo ji, že se možná zbytečně skrývá, že zbytečně utíká, v téhle bláznivé zemi není teď nikdo, kdo by ji zadržel. Prostoupila ji hořkost nad zbytečným nezdarem, nad ubohostí světa. Byl to i její nezdar. Ještě teď stačilo, kdyby se vrátil, kdyby se vylodil. A ona se štve pěšky, prchá z odřenýma rozbolavě­ lýma nohama, zatímco si tahle země neví sama se sebou rady. Manuel asi nesl ve svých rukou osud, byl předurčen, aby jím skon­ čila vláda braganfkcho rodu. Přístavy jsou všude na světě stejné. Ryby a dech moře, nedá se zabloudit. Sebevědomí se v ní znovu začalo probouzet a svíravý pocit strachu zmizel. Se zájmem si prohlížela zakotvené lodi. Jen malé čluny a rybářské bárky. S takovými se snad na širé moře nedá ani vyplout. Docela vzadu u mola kotvila prastará plachetnice. Tam by mohla zkusit štěstí. Už se jí nechtělo vláčet se po pobřeží. Měla dost Manuela i jeho Portugalska. Toužila stát zase v Paříži na jevišti a slySet potlesk, hudbu, která ji unášela. Tam byla doma, to je její svět. Rázně se pustila k lodi a po úzkém prkně dobalancovala na palubu. „Hledám kapitána!" křikla na chlápka lelkujícího na palubě. „Po­ moz mi přece!" Lodník na ni pohlédl jako na zjevení. Pak jí podal ruku, aby mohla překročit hromadu lan, a kývl hlavou ke kabině. Znovu se jí sevřelo srdce. Nepočíná si ukvapeně? Muž u navigačního stolu v kabině byl snad Alžířan nebo Marokánec. Temná pleť, černé, nebezpečné oči. Nikdy neměla na tu loď • vstupovat, mohla se raději obrátit na francouzské vyslanectví. ■ 98

Zvedl překvapeně hlavu a okamžik se vzájemně odhadovali. „Potřebuji odplout do Francie," řekla pevně a položila před něho náhrdelník se zlatými mincemi s Manuelovou tváří. „Dostanu vlastní kabinu a slušnou stravu. Vyplujete ihned, můžete mne vysadit v první přístavu." Pohlédl na mince, pak na ni a znovu na ten šperk. „To je král?" zeptal se udiveně. „Nikdy jsem takové pemze neviděl." „Nejsou v oběhu!" Znovu ji nehybně pozoroval. I na jeho stole ležely noviny. Pak pokrčil rameny. „Lituji, jsme pouze loď mrtvých, seňoro," řekl s neurčitým úsměvem. „Převážíme zemřelé osadníky z kolonií. Mám plné podpalubí rakví a mrtvol." „Stačí, když přistanete v Biaritzu, pak se můžete vrátit, tolik peněz nikdy nevyděláte." V stal, přešel kabinu sem a tam, a přisunul jí náhrdelník zpět. „To jistě ne, seňoro," a ticho. Dlouhé, dusivé, omračující. „Chceš-li odtud zmizet," řekl konečně a lehce jí nadzvedl mantilu, „dostanu, co měl král!" /

„Harry, jsi to ty? Harry. . .," křičela dojatě do telefonu a byla šťastná, že slyší jeho hlas, že je zase zpátky ve Francii a všechno má za sebou. „Volám z Biaritzu, právě jsem připlula, nemám ani frank, pošli mi peníze.. . Přijedeš? Výborně, ty můj drahý Harry," vzlykala a z očí se jí hrnuly velké slzy. Přijede, neopustil ji, na něho se mohla vždycky spolehnout. Už dávno se měla stát jeho ženou. „Harry. . ." Zase před sebou viděla jasnou budoucnost. Už ji nezajímalo, co se děje v té prokleté zemi, že byla vyhlášena republika a předsedou prozatímní vlády se stal Téofilo Braga. Jak je to dlouho, co slyšela od Desroye poprvé jeho jméno, co se za něho u Manuela přimlouvala. Všechno je pryč, smazáno, může začít znovu. Bez chyb a omylů. Má jen jednu cestu. ' ■ 99

.Počkám na nádraží, najdeš mě určitě na nádraží, nemám ani frank!" neodvažovala se jít do hotelu nebo do banky požádat o úvěr. Vzbudila by pozornost, seběhly by se smečky novinářů z cele' Francie. Dovedla si představit, co by z jejího návratu udělali. Ještě nebyla připravená, ještě nevymyslela vhodnou legendu. Všechno rozhodně popře. Nikdy nebyla v Lisabonu, měla dovole­ nou, udělala si volno. Jejího i králova jména by zneužila konkurence. Všechny ty málo úspěšné dámy z pařížských a londýnských barů. Kvůli ní že v Portugalsku vypukla revoluce? Takové nesmysly. .. Ani Harry nemusí znát pravdu, alespoň ne celou a ne hned. Pravdu zná jen ona, Felix Desroy a ona. Vlastně ani ona ji pořádně nezná. „Mám pro tebe báječnou zprávu," hulákal Harry z Paříže. „Víš, kolikrát jsem ti telefonoval do Lisabonu? To je dost, že jsi se rozhodla.'1 „Jakou zprávu?11 křičela nedočkavě. „Ziegfeld, přijel Ziegfeld, Ziegfeld z Ameriky.. hlas se mu rozplynul, někde je přerušili. „Harry, slyšíš mě? Harry. . bušila sluchátkem o stěnu kabiny. Nevěděla, kdo je ten Ziegfeld a proč přijel. Proč přijel z Ameriky. Vyšla z pošty a posadila se do parku. Obloha byla nádherně zelená a modrá. Se západem slunce se ochladilo. Ještě jednu noc musí přečkat venku, spát na lavičce. Může tu být nejdříve zítra ráno. Musí vydržet, snést špinavé prádlo, prázdný žaludek a ty nerriožné hadry. Jako tehdy, když cestovala do Lvova. Dnes by si mohla koupit nejlepší biaritzský hotel, a přesto sedí venku a nemá ani na šálek kávy. Jenom hlavu přecpanou dojmy a zkušenostmi. Začíná vidět svět jinak, je směšný a krutý, nesmyslný. Člověk se žene po celý život jen za přeludem, za zdáním. . . Kdo může být ten Ziegfeld? „Společník bratří Schubertových z New Yorku,11 řekl nadšeně Harry, když ji konečně obejmul. „Gabrielo, lásko, nešťastnice.. Věčné smíření, znovu se našli a už se nikdy nerozejdou. Copak se dá tolik let společné práce zapomenout? „Přivezl ti smlouvu na osmnáct tisíc dolarů měsíčně, když přijmeš angažmá ve Winter Garden. Čeká nás Amerika!" AMERIKA! Nebyla schopná slova. Uprostřed porážky vítězství. Vítězství, úspěch, vrchol kariéry a pohádková gáže. Expres hlomozil na vý­ hybkách. Před chvílí v něm ještě seděla a odjížděla do Lisabonu. I tam, měla vítězství na dosah ruky - a teď Winter Garden. ■ 100

„Nebude to lehké,“ vzdychal Harry. „Připravili nejtěžší program, jaký si jen dovedeš představit. Nastudovat současně dvě obrovské revue a zkoušet třetí. Obsazují tě v hlavních rolích The Revue of Revues a Vera Violetta. Píší scénář k The Honeymoon Express. Všechno obrovská světová představení, na něco takového nejsme vůbec zvyklí, vyždímají z nás, co se dá.“ „Každý z. člověka vyždímá, co se dá,“ řekla pojednou sklesle. „Vezmi si, co chceš, ale zaplať! A já platím, platím, Harry, celý ži­ vot. Stále jen platím a někdy nevím za co. To znamená, že odjíž­ díme?" „Ano, ihned, okamžitě, nejbližší lodí. Čekal jsem jen, kdy se ozveš." „Žádný telegram jsem nedostala.*4 V „Nedostala? Posílal jsem každý týden nejméně tři,“ vybuchl po­ drážděně. Zamyšleně pohnula hlavou. „Opravdu nedostala “ „Na tvoje jméno do Arcadie.“ „To je možné, ale nepředali mi je. Někdo měl zájem, abych nevěděla, že mne zvou do Ameriky.'1 „To přece není možné!" „Ale je, Harry, je,“ řekla tiše a zavřela oči. Chtěla odpočívat. Teď, když se před ní otevřela ta zázračná brána, když konečně stála před vrcholem, pojedntm si přála, aby ten okamžik ještě nepři­ šel, aby nenadcházel. Aby mohla čekat a mít před sebou sen, vidinu, věčný cíl. Takový honorář nemá ani Ema Destinnová, možná, že se tam s ní potká. Ještě nesmyla prach jedné cesty a už čeká další. Uvědomila si, že má vlastně strach, hrůzu, aby se všechno nezhroutilo jako v Lisabo­ nu. Aby nepropadla. Sahá příliš vysoko, bude na to stačit? „Nemáš radost?" zeptal se Harry udiveně. „Radost?" pokrčila rameny. Dříve mívala radost, ale ten pocit se časem rozplynul a zmizel. Teď si jen přála padnout do postele a spát, ponořit se sama do sebe. Vyrovnat se s porážkou Manuela. Lpěla na něm více, než si odvažovala přiznat. Britská válečná loď ho právě odvážela do Londýna. Angličané sáhli zkušenou rukou po příleži­ tosti. H any jen mluvil a mluvil, na nic se neptal. Byla mu za to vděčná. Chrlil ze sebe všechny pařížské klepy a novinky. Mohla se o něho opřít, vyzout si střevíčky a unaveně vzdychat. Řečnil dál. ■ 101

Neposlouchat ho, dřímat, zatímco madridský expres je unášel horkou nocí k Paříži. Za pár dní opustí Evropu, možná navždycky. Tam už se nebude muset stydět za svůj původ. Být věčně ve střehu, aby ho nikdo neobjevil. Desroy o ni přestane mít zájem a ztratí svoji moc. V polospánku se usmívala, nohy pohodlně natažené ná protějším sedadle. Jednou možná pověsí tanec na hřebíček a začne dělat tu zázračnou věc, film. V Americe bude mít příležitost. Tohle století si vytvoří nové hvězdy a nové idoly. Sláva Olympie, Maxima i Folies Bergere pohasne, bude to jenom pohádka. Hlásí se jiný věk, dvacáté století. Aby se mohla udržet, musí mít statisíce diváků, milióny diváků. Obrovské revue a film.

s

GABRIELA DESLYS V NEW YORKU! NEJKRÁSNĚJŠÍ ŽENA EVROPY! Cesta trvala už přes dvě hodiny a stále ještě nebyli na místě. Jízdní policie jen s námahou udržovala pořádek a jásot v ulicích ohlušoval. Stála v nádherném obrovském voze, který dostala na uvítanou od pana Forda. Od svého přítele Forda. Se vztyčenýma rukama mávala na obě strany. Zástupy lidí lemovaly třídy, jimiž projížděla. Jestliže příjezd do Lisabonu se jí zdál nádherný, uvítání v New Yorku bylo kolosální. Nikdy si nedovedla představit něco fantastič­ tějšího. _• Dlouhý přůvod automobilů a jezdců na koních se valil z přístavu do středu města a uprostřed jela ona. Oslňující, v královské toaletě z rajčího peří, obtížená zlatém a diamanty. New York jí bouřil vstříc, vítal evropskou Du Barry i královnu ze Sáby. Strnulý úsměv na rtech a rozšířené oči. „Nesmis tomu mámení podlehnout, nesmíš podlehnout,“ šeptala v ní střízlivá Moravanka. Z oken domů, jejichž výše nemohla dohlédnout, se sypaly tisíce barevných letáků a mračna konfet. Na zdech obrovské transparenty s její tváří. Užasle hleděla na ten klam a šalbu. To všechno patřilo j,enom jí, jenom jí. Byla bohyní, nedostupným přeludem pro zástupy lidí. ■ 102

Snad tomu dokonce i věřili. Ruce ji už nesnesitelně bolely, ale Ziegfeld z druhého vozu dával neúnavně znamení, kdy má mávat vřele a kdy si může odpočinout. Kdy se musí smát, protože jsou na ni zaměřeny fotoaparáty a kame­ ry. Jak má natáčet hlavu a vypínat zpola obnažená prsa. Prsa jsou symbolem Ameriky. Počínal si jako blázen a ona dělala všechno, co nařídil. Jásot jí dodával sil, vlnící nekonečný dav opájel, nemohla se ubránit, bylo to nad její sily. Cítila, že se stává středem světa, zázrakem sestoupivším z nebe. Snad by tak vydržela jet až do rána. Snad je dokonce svátá. Před hotelem Astoria stálo pódium a na něm ji očekával starosta a radní. Nenáviděla pódia, vždycky jí připomínala ten hrozný atentát v Lisabonu. „Tak vás pěkně vítám, Hedviko,“ řekl jí anglickou češtinou hrdina amerického lidu Frištenský, nedávno vyznamenaný prezidentem Spojených států za boj jkoti gangsterům. Objal ji, políbil a pevně stiskl ruku. Gabriela se hlasitě rozplakala. Pojednou si jasně uvědomila, že se sem snad sjeli všichni Češi a Slováci z celé Ameriky, že s e jí dokořán otevírají brány nové vlasti. Ale pod maskou srdečnosti a nadšení cítila, jak se jí zmocňuje nevolnost. Proboha, jenom neonemocnět, říkala si a tiskla desítky rukou.

Dnešní představení sotva dokončila. Jen dík jejímu temperamentu a zkušenostem na ní v divadle nic nepoznali. Okamžik uvažovala, neměla-li by se svěřit Harrymu. Kdyby vystupovala pouze s ním, všechno by bylo mnohem jednodušší. Ale musela tančit a zpívat s AI Jolsonem a Mae Westovou. Všichni kolem ní každý večer čekali, kdy alespoň jednou udělá chybný krok, kdy vypadne z hudby a nezvládne svůj hlas. Ale tu radost jim neudělá, i kdyby měla padnout a vypustit duši. Probudila se uprostřed noci. Už několik dní se necítila dobře. To, co od ní tady vyžadovali, nebyla práce, ale vyčerpávající a stravující dřina. Nebyl to tanec, ale šílenství. Stejné šílenství, jako když před měsícem přijížděla. Ležela bez hnutí, zpocené čelo a tvář. Nevolnost se stupňovala. Nikdy na svoje tělo nemyslela, přinášelo jí slávu, stále více slávy ■ 103

a občas také rozkoš, nádhernou a strhující. Teď však, když by je nejvíce potřebovala, selhalo, vysadilo, poškozený stroj. Těžce vstala a šla se napít vody. Hlava jí třeštila. V Lisabonu ani v Paříží neměla nikdy takové potíže. Sáhla po telefonu a vytočila číslo Harryho hotelového bytu. Slyšela, jak zvonek vyzvání, jak se neodbytně vtírá do jeho spánku. „Není mi dobře, Harry .“ vydechla konečné, „můžeš ke mně přijít?" Alespoň že on je tady, má se na koho obrátit. Zdviž, na chodbě zahučela. Objevil se téměř okamžitě, rozespalý a pouze v pyžamu. Nikdy v noci ho nezvala k sobě, ty doby dávno minuly. „Harry," řekla tiše, „já mám strach, mám hrozný strach, že se složím, že to nezvládnu, něco se se mnou děje." Posadil se na okraj lůžka a nahmatal jí tep. „Chceš, abych zavolal hotelového lékaře?" Pohnula slabě hlavou. „Ne, jenom nikoho odtud. Ten člověk musí mlčet. Přivez doktora z jiného města. Snad to ještě pár dní vydržím. Nemohu usnout, dělá se mi špatně." Konejšivě ji obejmul. „Jsi přetažená, Gábinko, to určitě přejde," řekl laskavě. „Zůstanu chvíli u tebe," přisunul si k ní křeslo a stiskl jí ruce. „Mám opravdu strach," vydechla znovu, „poprvé v životě se bojím, Harry. Jsem asi těhotná," vydechla po dlouhé chvíli mlčení. Zhasl světlo a zamyšleně pozoroval bledou, nehybnou skvrnu její tváře. Spánek ho docela přešel. I jeho se počala zmocňovat úzkost. Kdyby to nebylo vážné, nikdy by ho nevolala. Je těhotná. A to se musí stát právě teď, když mají celou Ameriku u nohou, když si mohou určovat podmínky a čekat nabídky z Chicaga i ze San Franciska. „Všpchno pusť z hlavy a spi!" nařídil přísně. „Zítra někoho seženu, určitě to nebude tak zlé. Jsi jenom vyčerpaná. To není divadlo, ale galeje. Tady si musí člověk zasloužit každý dolar." Zavřela oči. Je u ní, nezůstala sama, teď už se nemusí bát. Nevolnost počala ustupovat. Cítila, že jí srdce opět pravidelně bije. Možná že se mýlí, bude asi jen přetažená. Musí jíst lehkou stravu, zeleninu a saláty, žádné nemožné americké beefsteaky. Ráno sc probudila veselá a svěží. Všechno z ní spadlo, noční únava zmizela. Zbytečně Hairyho vyděsila. Hluboko pod okny hlo­ mozila jitřní ulice, kolony aut a zásobovacích vozů. Něco takového z Evropy neznala, tam stále ještě dozníval starý věk. Vydržela by se na to dívat celý den. Až se člověku zatočí hlava. /

■ 104

Křečovitě sevřela dlaně. To nebylo z výšky. Obrovská Deslys se na ni studeně usmívala z betonové zdi protěj­ šího paláce. Nedostupná* vznešená. Kolotoč reklamy se točil neúnav­ ně dál. Na vstupenky se stály nekonečné fronty a jejich ceny týden od týdne stoupaly. Zmocnilo se jí zděšení, je vedle, je hotová, rozsype se. Nosí Manuelovo dítě! Pomalu se začala oblékat. Každý pohyb ji unavoval. V deset musí na zkoušku. Táhne tu slavnou Ziegfeldovu revui sama. Koupí jedno­ ho schopného člověka a ten musí za ostatní dřít. Westová je nemehlo, Jolson se učí a ostatní je podprůměrný kompars. Armáda nahých nohou a zadnic. Každé její vlastní vystou­ pení bylo proti tomu, co musí dělat tady, uměleckým dílem. Ale jinak to nejde, sama by se neprosadila. Divák chce oslňující výpravu a dráždivé zástupy nahých žen. Všichni výrobci z celé země jí posílají nejnovější modely automo­ bilů. Jeden fantastičtější než druhý. Oslnivě bílé i smaragdově zele­ né, karosérie z, bambusu, ze vzácných dřev a hedvábí. Každý den přijížděla v jiném voze. Jenom nevěděla, jak je odveze do Evropy, asi je tady zase všechny nechá. Šla dlouhou chodbou k šatnám sólistů. Olympie se jí ted' zdála stejně ubohá jako kdysi katovické Apollo. Ale ne, každé divadélko a noční podnik v Evropě byly přece lepší, krásnější, měly svoji atmosféru. Nečišely zdrcujícím chladem jako ten obrovský honosný sál. Z dálky už slyšela údery nohou. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, stehna a poprsí, stehna a poprsí - a nic víc. Cvičili je jáko závodní koně. Stovky nešťastnic, které toužily mít úspěch. Věřily, že je to možné, že se jim to v téhle fabrice přece jen podaří. Trpce se usmála a odemkla šatnu. Byla stejně prostorná jako jídelna v jejím zámku, taneční sál. Jednou tu asi zabloudí. Do tváře jí udeřil zvláštní, neodstranitelný a nedefinovatelný pach desítek lidí, kteří tudy prošli. Líčidel, kostýmů, svlékajících se těl. Síň ztracených kroků! Osudů, které nechtěla znát, strašné cizoty, jež ji po bouřlivém přivítání obklopila. Prudce se otočila, aby se ještě jednou nadechla čerstvého vzduchu, ale naleštěná podlaha se jí prolomila pod nohama a bezvládně se sesunula na zem.

■ 105

„S tancem musíte okamžitě přestat!" řekl přísně doktor Miiller, starý elegantní pán, když se konečně probudila na široké pohovce v té obrovské ratejně. „Ne, ne, děvenko, nic vám na to nemohu dát! Večer už nesmíte na scénu!" Zalapala po dechu. „Chcete se zabít? Takhle vyvádět ve třetím měsíci?" Všechno bylo zbytečné, marně se přemáhala, mamě chtěla udržet balvan slávy, nakonec by ji rozdrtil. Daleko z Evropy neutekla, vůbec před ničím neutekla a teď bude mít dítě. Ona a král. Ona a Manuel. Asi je šťastná, asi je skutečně šťastná, nosí jeho dítě. „Opravdu jste nic nevěděla?" zeptal se káravé lékař. „Samozřejmě že jsem to věděla," vydechla chraptivě. „Doufala jsem, že to ještě měsíc vydržím. Víte, co se teď stane? Co udělá Ziegfeld a Schubertové?" „Nic neudělají, vůbec nic," usmál se doktor Můler a zvedl káravě prst. „Jsou příliš moudří a zkušení, už teď na vás vydělali statisíce. Nabídnou vám smlouvu na příští rok, až budete zase v pořádku. S jídlem roste chuť. Budou vás hýčkat a nosit na rukou," posadil se k ní na pohovku a ztišil hlas. „Jsem také Rakušan, Fráulein, a znám vás ještě z Vídně. Mohu-li vám poradit, zatím jim žádnou smlouvu nepodepisujte, na to máte vždycky času dost. Nesmějí vás mít jistou, konečně, ani nevíte, jak dopadne porod. Oni by chtěli, abyste za týden po slehnutí nastoupila, to je tady běžné, to já znám. Ale pro tohle řemeslo musíte mít všechno v dokonalém pořádku, úplně všechno, nebo se zničíte!" Sáhl do kapsy a vyňal lékařský blok. „Tady je moje adresa a dostanu tisíc dolarů, ať z vás také něco mám. Pro veřejnost půjde o krční onemoc­ nění, ztratila jste hlas. Všechno zařídím, ničeho se neobávejte. Musíte se okamžitě podrobit operaci. O vašem stavu budu vědět jenom já a Ziegfeld. Ten s tím na trh chodit nebude. Souhlasíte? Jsme domluveni'?'" Přikývla. Nic jiného jí nezbývalo. Okamžiky, které mění život, přicházejí tiše a nepozorovaně. Člověk netuší, že se něco stalo. Vůbec je nepozná. „Podrobíte se operaci ve Státech, nebo odjedete do Evropy?" zeptal se přísně. „Vrátím se do Evropy," řekla sklesle. ,J e mi tady smutno, nestýs­ ká se vám po Vídni, doktore? Raději se vrátím do Evropy."

■ 106 \

Křečovitě tiskla studené lodní zábradlí a paluba Viktorie se cen­ timetr po centimetru vzdalovala od břehů Nového světa. „Mnoho štěstí, Harry!“ Stál na nábřeží, bezradný, ztracený uprostřed mávajícího zástupu. Z očí se jí hrnuly slzy. Tohle mu neměla dělat, to si nezasloužil. New York se zvolna rozplýval v odpolední mlze. Naposledy se podívala na omračující panorama. Jak je to dlouho, co ji vítaly na nábřeží davy a dnes se s ní loučí jediný člověk. Zvedla malátně ruku. „Brzy se uvidíme!11 zavolala. Něco odpověděl, ale už byla mezi nimi příliš široká brázda vod, než aby mu mohla rozumět. Ohrnula límec kožichu, studený vítr se nepříjemně vtíral k tělu. Za chvíli budou vánoce. Na Boží hod přistanou v Londýně. Mlha se převalovala po nábřeží a remorkéry vlekly loď na širé moře. Pomalu se otočila a prodírala mezi cestujícími do kabiny. Nikdo si jí ani nevšiml. Neznámá Hedvika Navrátilová se právě vracela do Evropy. Útulná vytopená kabina jí pomalu vracela dobrou náladu. Nesmí se vzdávat, všechno se dobře skončí, musí věřit ve svoji šťastnou hvězdu. Každý člověk má svoji šťastnou hvězdu. Jen ať si Harry bez ní poradí. Konec konců, přinesla mu štěstí. Jeho by Schubertové nikdy nepozvali. To je teprve začátek, první útok na Ameriku, ne příliš vydařený, ale ví už alespoň, s čím může počítat. Teď si odpočine a bude mít možnost řádně se připravit. Za rok jí bude ležet tahle země u nohou, jen neztrácet hlavu. Za rok. .. Natáhla se na pohodlné lůžko. Pravidelný hukot lodních strojů uspával. Ještě měla čas, o sedmé se musí převléknout k večeři. Napadlo ji, že svět je nesmírně malý a člověk před osudem neuteče. Pohybuje se po neznámé dráze, beze smyslu a náhodně, a přece směřuje ke svému cíli. Mamě však hledá pevný bod, jistotu a stálost, nic takového 11a té cestě není. Všechno je nejisté a nestálé. Chtěla by zastavit čas, zadržet věčný let vpřed. Ale nestačí ani zadržet dech a čas teď začne odpočítávat její dítě. Sama si natáhla věčné hodiny, zasadila stáří a svůj vlastní konec. Otřásla se. Zdaleka ne konec! Než Viktoria zakotví v Londýně, musí se vyrovnat sama se sebou, vědět jak dál. V Anglii zůstane co nejdéle, po Paříži nemůže chodit těhotná. Teprve před porodem se vrátí do Francie a do té doby musí nalézt vhodnou rodinu, kde by mohlo to malé vyrůstat. Kam by je mohla jezdit navštěvovat. ■ 107

Hluboko uvnitř, za všemi jasnými a logickými důvody, proč musí právě do Anglie, se však chvěl důvod jiný. Nechtěla o něm přemýš­ let, ale byl v ní, ovládal ji a stále zřetelněji vystupoval na povrch. V Londýně žije Manuel! V neklidných snech ho občas, zahledla, jak prchá zděšeně za strýcem a matkou, ale už to nebylo zbabělé ani směšné, to utíkal otec jejího dítěte, jak by se mohla smát? Měl se snad nechat zavraždit? Má ho zradit i ona, teď, když je v tísni? Když by spolu mohli konečně žít? Podvědomě si nepřála nic jiného než ho mít po svém boku, až přijde ten čas. Nezůstat sama jako její matka. Vždycky o tom slyšela jen z .vyprávění, ale teď se v ní ta stará dávná zkušenost probudila. Prožila ji v matčině těle. Spolu utíkaly z Chropyně do Moštěnic před běsnícím otcem. A tam se narodila. Moře bylo po celou dobu plavby bouřlivé, ale nevolnosti ji opustily. Snad proto, že ji už neštval věčný hič vystoupení a celé dny mohla proležet v kabině. Chtěla zůstat až do konce cesty neznámá a nepozorovaně se vplížit do Londýna. Když přistávali, padal mokrý anglický snili a střechy byly zázrač­ ně bílé, jako bývaly ve Vídni a jako tehdy, první zimu v Paříži. „V každém případě se o tebe postarám,“ šeptl Manuel a pozorně jí upevňoval brusle. Slabě se usmála, nic z toho okamžiku nezůstalo. V ní však přetrval i teď, když exkrál Manuel bydlel v ubohém hotelu na útraty anglické vlády. Sotva skončily vánoce, zahájila horečnou činnost. Energie se jí znovu vrátila. Objela nejznámější realitní kanceláře a do týdne koupila zařízený šlechtický palác na Elisabeth Street. Přála si splatit dluh, chtěla být alespoň trochu vděčná. Teprve potom se rozjela za Manuelem. \ * / „A co tvůj císařský tchán a co tvoje žena?“ křičela podrážděně, sotva nalezla ten hotel. Ještě před chvílí se líbali. „Nechají tě žebrat u anglické vlády? Tady teď byd)íš?“ spráskla ruce. „Portugalský král? Proboha, musela bych se stydět!" Znovu mu padla do náruče. Shledání bylo bouřlivé, plné slz a výčitek. Poprvé viděla, jak plakal. „Nosím tvoje dítě, nebudeš prosit u cizích dveří. Nechci, aby sis mne vzal, mám dost rozumu a vím, že není vhodný čás, vrátím ti jenom starý dluh!“ ■ 108

Setkám je oba zbavilo rozvahy, uvolnilo potlačované city. Nej­ dříve se krůtě pohádali a pak zoufale prosili jeden druhého o odpuštění. Ale dosáhla svého. Týž den se přestěhoval do paláce na Elisabeth Street. „Válka je nevyhnutelná,” řekl j í pozdě večer, když už se uklidnili —• leželi v solidní anglické posteli — a sáhodlouze se rozpovídal o politice. „Německo potřebuje nové kolonie a Anglie se svého postavení dobrovolně nevzdá. Věřím, že ještě není všechno ztracené, ještě se dá mnoho udělat. Můj strýc a princezna - neříkal manželka, říkal princezna - nabízejí naše africké državy v Berlíně a já dělám totéž v Anglii. S pomocí Německa nebo Anglie bych se mohl znovu ujmout vlády. Republika je nestabilní a její postavení se nezlepší. U nás může vládnout jen diktátor, Nikdo nezná tu zemi lépe než já, stačil by jediný expediční sbor. Až znovu dosáhnu moci, nebude ze mne liberál, budu diktátorem!14 Zhluboka povzdechla. Nikdy politice nerozuměla, ale věděla, že to jsou nesmysly. „Zapomínáš na Francii,11 řekla mu unaveně. „Francie u vás už nepřipustí návrat monarchie, bojí se Hohenzollemů a bojí se Anglie. Francie se postaví za republiku.11 „Matka teď žije ve Švýcarsku,11 usmál se Manuel. „Se vším se počítá. Má volné ruce pro jednání s Francií. Všechno záleží 11a tom, kdo vyhraje válku, která strana bude Portugalsko nejvíce potřebovat.“ „Válka není a nebude, na to nespoléhej!11 „Určitě bude,11 trval na svém. „Musí být, situace se nedá vyřešit jinak.11 „Hodí tě přes palubu!11 řekla tvrdě, „odstraní tě, jako odstranili tvého otce a bratra. Přede mnou nemusíš nic zastírat. Ani pro císaře nemáš teď velkou cenu.11 Hleděl na ni skoro vyděšeně. Vůbec se nezměnil. Jenom sny, předsevzetí a pár liber od anglické vlády. Venku pršelo, po sněhu ani památky. Nový rok začínal mlhami a deštěm. Byl čas jít spát, nesměla ponocovat. Teď budou tak lehávat každý večer, jako manželé. Donekonečna se přít a rozebírat staré události. Napadlo ji, že Manuel nebude asi nikdy k ničemu, ale má ho ráda. Přijímá s ním minulost i budoucnost, bůhví, co všechno s ním přijímá. Má však před sebou nejklidnější chvíle svého života, měla by je využít, než ji znovu strhne honba za úspěchem.

m 109

V duchu mu byla vděčná, že se teď po jeho boku může se svým zaoblujícím pasem alespoň chvíli cítit šťastná. Že jsou rodina, že není sama. Po několika měsících zmizela z Londýna stejně nepozorovaně, jako přijela. Čekal ji tichý, nenápadný dům v Chalon-sur-Saóne.

Nemohla uvěřit svým očím. Je to vůbec možné? Zůstala omráčeně stát u okna. Dobrá nálada byla ta tam. Den zešedl, změnil se, barvy vyprchaly. Zase ji čekají nepříjemnosti. Ten člověk znamenal vždycky jen nepříjemnosti. Kde bere tolik drzosti? Proč jí nedá pokoj? Na nádvoří Saint Florentin stál černý citroen a z něho vystupoval s obrovskou kyticí růží Felix Desroy. Důstojný, elegantní, s chladnou nepřístupnou tváří. Nevěděla, má-li se smát nebo být zděšená. Stín, o němž už více než rok neslyšela, se hrnul ke schodišti, jako by tu byl doma. Právě se chystala, že se na chvíli natáhne, trochu si odpočine po odpolední dřině. A on se objeví, nezvaný, neohlášený a hlavně nevítaný. Co s ním? Vyhodit? Zapřít se? Ale to by asi nemělo cenu. Už měsíc zase pilně cvičila. Třikrát týdně přijížděl Flarry a zkoušeli nová čísla. Vrátil se ze Států těsně před jejfnťporodem a od té doby netrpělivě čekal, až se zotaví. Byla zase plná sebevědomí a energie, nové chuti dobývat svět. „Teď, když jsi už konečně zmoudřela,“ říkával Harry vesele, „bu­ de všechno snazší. Život tě naučil, život ti dal lekci.. A nemilosrd­ ně ji dřel jako na počátcích jejich kariéry. Zhluboka povzdechla. A teď přijde te q .. . te n ... znechuceně se odvrátila od okna, vrhla zkoumavý pohled do zrcadla a pak mu vyšla vstříc. „Smím vám blahopřát k uzdravení?" jásal Desroy. „Jste stále ■ 110

krásnější, madam,“ a zavalil ji kyticí růží. „Slyšel jsem o vaší ope­ raci, musíte se šetřit, nehádat se se mnou a nenamáhat hlas. Jak jste se měla v New Yorku?“ Nechala si políbit obě ruce a zavedla ho do salónku. Komediant! Jak asi vyčenichal, že byla těhotná? Udělala přece všechna bez­ pečnostní opatřeni'. Ani H any nevěděl, kde se ukrývá. Mohl mít informace jen od anglické' tajné služby, té její pobyt v Londýně určitě neušel: Nebo že by té historii o operaci hlasivek skutečně věřil? Podceňovat ho však nesmí, ví, jako obvykle, asi něco skuteč­ ného. „Je to od vás milé,“ řekla s bezelstným úsměvem, „ráda vás vidím. Teď musím začít znovu a opatrně, bojím se, že syhlasivkami to už nikdy nebude dobré.“ „Na moji pomoc se můžete vždycky spolehnout, jsem váš přítel,“ usmál se lehce. „Nejlepší francouzští lékaři vám budou kdykoliv k dipozici, stačí zavolat na moje číslo. Nezapomněla jste ho ještě? Musím vám také blahopřát k úspěchu v Lisabonu. Bylo to skvělé, tehdy jste zmizela do Ameriky tak rychle, že mi nezbyl ani čas, abych vás vyhledal. Konečně máme za španělskými zády republiku. Císařský monolit je porušen. Francie vám tu službu nikdy nezapome­ ne, Gabrielo, nikdy!" Cítila, jak jí mizí krev z tváře. Zhluboka se nadechla, nesmí vybuchnout, je to pryč, všechno je pryč, nemůže nic změnit. A on jí přijde děkovat, jako by s tím měla něco společného. Chudák Manuel, živoří v jejím londýnském domě a dceru musela ukrýt v Chalon-sur-Saóne. A on jí přijde blahopřát, pitomec, darebák! Blahopřát k tomu, že se nestala královnou, ž e ... „Ty lumpe!" řekla česky. „Kdysi jsem vám slíbila," přešla do francouzštiny, „že vás vyho­ dím, a nebudete-li mít více taktu, asi to udělám!" „Mír, mír, Gabrielo," zvedl obě ruce. „Chápu vaše city a chovám k nim úctu. Abych řekl pravdu, překvapilo mne, jak jste se krále ujala, má to pro nás nesmírnou cenu a tím více si vás vážím. Mohu se posadit?" Mlčky ukázala na křeslo. „Raději kávu, mohu-li prosit, tedy kávu." Cítila těžkou omamnou vůni růží a jeho pohled na své tváři. Zatím to byla jen hra, zkoušeli zbraně. „Jsem opravdu rád, že jste se zotavila," řekl po chvíli, když už komorná prostřela. „Postavu máte nádhenjou." ■ 111

Byla docela klidná, rozhodnutá. Dnes tomu udělá konec! Jednou provždy. Vyhodí ho! Nepotřebuje jeho pomoci, nedá se zneužívat. Má dost, aby mohla žít v Anglii nebo kdekoli jinde. Nemusí žebrat o přímluvy ani o angažmá. Vlastně byla rozhodnutá už dávno a čekala jen na vhodnou příležitost, Teď přišla. Sice trochu neočekávaně, ale je tady, už se nemusí bát. „Chcete dosadit Manuela znovu na trůn?" zeptala se ironicky. „Mám vám v tom pomoci?“ Přijal to jako žert. „Ne, to ne, jde o důležitější prácí, Zcela mimořádnou, lak mimořádnou. , okamžik přemýšlel. „Nevím, jak bych to řekl, prostě životní příležitost. Závisí na ní osud váš a možná, , vstal, tiše otevřel dveře na chodbu a vyhlédl ven. „Možná i úspěch příští války,“ dodal sotva slyšitelně. „Konflikt je na spadnutí. Pro umělce bude znamenat přerušení kariéry na celá léta a možná navždy. Nikdo dnes nemůže vědět, jak dlouho válka potrvá a co bude potom. Myslete na to, až se budete rozhodovat. Potřebujeme vaši pomoc. Jste obdivuhodná žena s mimořádným talentem. Nemohu ještě hovořit o podrobnostech, chci vám jen položit otázku.. ." Mlčela, Oči nepřátelsky zúžené. Nezaznamenal, že se schyluje k: bouři, že by se měl zvednout a včas odejít, nic už neříkat, „Mohu?" » „Prosím!" „Byla byste ochotná provdat se za vévodu de Grussol?" zeptal se tiše. „Za vévodu de Grussol? Provdat se?'4 vydechla užasle. „Ano, legálně a s patřičným věnem, které vám daruje Francie," Pomalu vstala. Ještě nikdy nebyla tak klidná. „Jsem možná děv­ ka," řekla sotva slyšitelné, „ale ne taková, za jakou mě máte, Jděte!" Ani se nepohnul,„Bude to?" Váza i s kyticí omamně vonících růží se před ním roztříštila o desku stolu. Vyskočil. „Ven! Vypadněte, táhněte.. už nešeptala, křičela, ječela, řvala, až se třásl dům, „Na vaší odpovědi závisí váš osud!" hlesl zděšeně. „Můj osud? Snad váš! Za dvě hodiny tu budou novináři z cele Paříže. O čem s nimi budu mluvit, to jste ještě nikdy neslyšel, ale ujišťuji vás, že vás už zítra Francie nebude potřebovat!" „Jak chcete," řekl tvrdě, „sama jste se rozhodla, to je vás konec!" a vyběhl. ■ 112

Dívala se, jak spěchá'po nádvoří a vstupuje do vozu. Odvaha z ní pomalu vyprchávala. Nebude nikoho volat, jen žádný skandál. Stačí, že se rozešli. Teď bude mít pokoj. Pes zahnaný, do kouta kouše, nesmí ho zahnat do kouta. Vrátila se ke křeslu. Provdat se za vévodu.. . Proč by se za něho měla provdávat? Neví snad, že miluje Manuela a že s ním má dítě? Ale něco podobného jí přece v Ericeiře řekl kdysi i Manuel. . . Ta vzpomínka ji oliromila. Otřela si zpocené čelo, Cítila sé zase slabá a vyřízená. Snad ho měla v klidu vyslechnout. Zavřela oči. Komorná uklízela stůl a sbírala střepy. Už si zvykla na její záchvaty vzteku. Seděla nehybně až do tmy. Vrátí se do Londýna, odjede do Států, m usí odtud co ne jdříve zmizet. Ta výhrůžka byla míněna vážně, je to nebezpečný člověk, nesmírně nebezpečný. Několik příslích dnů žila jako na tmí. Nepříjemný dojem ze setkání s Desroyem v ní stále setrvával. Nemohla se zbavit tíživého pocitu nebezpečí. Podvědomě cítila, jak se k ní blíží, tiše a nepozoro­ vaně, a marně přemýšlela, odkud a kdy udeří, Ve čtvrtek večer to už nemohla vydržet a zavolala do Chalon-sur-Saóne, aby se přesvědčila, že je s malou všechno v pořádku, O ni mít strach nemusela, byla v dobrých rukou. Na ni by se snad neodvá­ žili, žije přece v civilizované zemi. Musí se poradit s Harry ni.

V pátek ráno se probudila dříve než obvykle. Prudce a s leknutím, jako by na ni někdo sáhl studenou nikou. Věděla, že je zle, něco se stalo, bylo to tady. Její tušení ji nikdy nezklamalo. „Madam, madam," křičela na chodbě komorná a vpadla bez klepání do ložnice s náručí novin. „To je hrozné, co tu o vás píší!" Vytrhla jí deníky z ruky. PRAŽSKÁ SLUŽKA MILENKOU EXKRÁLE ! KDO JE GABI DESLYS ? „Tato oslavovana kněžka exotických tanců" psal list, „pochází ze země cikánské, jakési Boeme, kde chodí vesnickými humny více medvědů než ve Francii ovčáckých psů. Její vkus je vkusem divoké­ ho afrického náčelníka, který se chlubí před svým kmenem zbraněmi a peřím.. Není také divu, vždyť ještě nedávno drhla v Praze podlahy ■ 113

a je hledána pro temné machinace rakouskou policií. Její krása je pouhý padělek líčidel, nemůže se měřit ani s poslední francouzskou tanečnicí, jen kazí obecenstvu vkus!“ Udělalo se jí nevolno. Zničí ji! Splnil svůj slib. Komorná se neslyšně vyplížila. Slyšela, jak se sluhové na chodbě hlasitě smějí. Tak to je konec, sama rozhodla. Vzchopila se a prohlížela list za listem. Všechny psaly stejně. „Portugalci raději vyhnali svého krále, než by strpěli jeho nedů­ stojnou milenku. Kdo se odváží této cikánce ještě nabídnout angaž­ má? Česká služka musí z Francie ven!“ Z očí se jí vyhrnuly slzy. Slzy zoufalství a bezmocnosti. Vždycky se právě toho nejvíce bála, po všechna ta léta měla strach. Jednotlivé listy se podrobně rozepisovaly o jejích aférách. Tak přesné informace jim mohl poskytnout pouze jediný člověk. Vídeňský detektiv Fischer! Desroy ho už asi dávno vyhledal, možná ještě předtím, než ji navštívil tehdy v Benátkách. Dovedla si představit, jak zvoní telefo­ ny v divadlech a tanečnice jásají. Konečně se jí dostanou na tělo a sedřou z ní kůži. „Máš přece peníze,“ šeptl odkudsi tichounce židovský pán. „Vše­ chno na světě se dá koupit, Gábi. Musíš bojovat!“ Bojovat! Ano, bude bojovat! Nedá se zničit! Vyskočila z lůžka. Překotně se začala oblékat. Vrátí se do Paříže, na všechny podá žalobu! „Vůz!“ křikla do chodby. „Okamžitě! A vás do jednoho vyhodím, přejde vás smích! Chcípnete hladem!“ T o je usadilo. Shrbená záda a sklopené oči. Nikdy nebyla služkou, nikdy nepřišla z té nešťastné země! „ H a rry , pomoz mi,“ vzlykla zoufale, když se zhroutila na pohovku v jeho bytě. Odvaha a rozhodnost ji zase opustily. Co zmůže sama proti síle tisku? Proti pravdě, která je těžší než skála? Pokrčil rameny a chodil sem a tam. „Pomoz mi, proboha. . .“ „Mám toho dost!“ utrhl se na ni podrážděně. „Musím se utopit s tebou? Proč? Kolikrát jsem ti říkal. . .,“ ale mávl jen rukou. „Podám žalobu, obstarám si nej lepší advokáty, budu žádat náhra­ du škody!“ ■ 114 f

„Tak se to dělá vždycky," řekl znechuceně. „To už nestačí, na to dnes nikdo nenaletí. Vůbec nikdo, Gabrielo, jsi v tom až po krk! Píší pravdu, sem tam ji trochu připepřili, nějaká ta urážka na cti, ale jin a k .. . Jsi prostě odtamtud. Neznáš Francii? Je to svinská země!“ „Ty jsi proti mně?“ vybuchla. „Já? Proti tobě?" zeptal se nechápavě. „Je na tom něco špatného, že jsi Češka?" „Tady ano! Nic pořádného nemůže vzniknout jinde než ve Francii. A služka umělkyní? To uráží estetické cítění všech těch pracháčů. Musíme to vyvrátit, okamžitě, ihned!1' „To bude těžké. . .“ „Ty mi tedy nepomůžeš?11 zeptala se ostře. Zůstal stát proti ní. „To jsem neřekl.11 „Tak proč marníme čas? Zítra musí být odvolání ve všech novi­ nách. Vyzvedneš v bance peníze, objedeš všechny redakce a každý šéfredaktor dostane deset tisíc franků!11 Zasmál se. „Nesmysl, peníze vezmou, možná i odvolají, ale pozítří s tím přijdou zase. Ty musíš dokázat, že to není pravda! Mít něco v ruce, nedat ani frank!11 „Nemohu to dokázat,11 křičela v slzách. „Musím vzít pemze, co nejvíce peněz a platit!11 „Nejdříve se pokus dokázat svůj původ, byla by tu c e sta . . .“ „Jaká?11 Pohlédl na ni unaveným pohledem. „Nikdy nedostaneš rozum, přivádíš se do takových situací sama. Musím mít už jednou jistotu, že se nic takového příště nestane. Že konečně zmoudříš, změníš se - nebo budeš alespoň poslouchat!11 „Slibuji, slibuji, Harry,11 řekla zoufale, „vždycky tě už budu po­ slouchat . . . “ „Přestaň s tím! Buď se dohodneme a pak ti pomohu, nebo .. okamžik zaváhal, „nebo půjdeme každý jinou cestou! A to myslím vážně!11 Ztuhla. Tak s ní ještě nikdy nemluvil. Vždycky hrozila ona jem u, provo­ kovala ho. „Co tedy chceš?11 zeptala se tiše. „Nic nového, provdáš se za mne!11 řekl pevně. „Pak tě snad zvládnu!11 Polkla, zděšeně, udiveně. Dostal ji a teď bude jeho! „Dobře,11řekla chraptivě. „Když o to tak stojíš, dobře, ale ne dříve, než to všechno skončí!11 ■ 115

Přikývl. „Tu chvíli už počkám a teď poslouchej. Musíš najít novou matku, ženu, která před soudem odpfísáhne, že jsi její dcera, a tím prokáže tvůj francouzský původ. Nebude to laciné ani lehké, aleje to možné.“ „To je přece podvod,“ vydechla zklamaně, „nikdo slušný se přece koupit nedá „Ano, je to podvod, ale někdy se tomu také říká adopce. Ty sc přece můžeš nechat adoptovat, při jmout jiné rodiče.*1 „Ale kde je seženu do rána?11 utrhla se vztekle. „O matce bych věděl, sama si ji tady pěstuješ. Hippolyta Caire. Už dávno nehledá angažmá, ale klidně z tebe žije. Proč si ji vlastně vydržuješ? Hippolyta má papíry, možná falešně, ale je v nich psáno, že pochází z Marseille, a když jí dobře zaplatíš, odpřísáhne všechno, co budeš chtít. Potom bude také jasný důvod, proč ji s sebou taháš. Pečuješ o matku, otec je bůhvíkde . . hlasitě se rozesmál. „Tehdy bylo Hippolytě patnáct, proto ten nepatrný věkový rozdíl a chybí také zápis v matrice, bála se, jsi nemanželská, odvezla tě k příbuzným a ti tě vychovali. Tak, jak se to dělá,11 dodal ironicky. „To tacjy každý soud bez odporu uzná. K sentimentálním historkám jsou Francouzi tolerantní. Ale musí mít doklady, a ona je má. Nabídni jí padesát tisíc franků. Bude-li to nutné, dej i sto!11 Tupě přikývla. Východisko! Zázračně jednoduché a snadné. Potře­ buje novou matku. Ukáže celé Paříži svoji matku. Ještě dnes navštíví vévodu de Grussol a požádá ho, aby jí svým vlivem pomohl zastavit tu urážlivou kampaň. Ona přece může kdykoli veřejně prokázat svůj původ a na všechny listy podá žalobu. De Grassol jí uvěří, a když uvěří on . . . „Jedu k Hippolytě,11 řekla rozhodně, „pojedeš se mnou?11 „Raději ano, a pamatuj si, nejmenuje se Hippolyta,' ale Marie. Bude možná nutné trochu ji přitisknout ke zdi. Vím o ní více, než jsi kdy věděla ty a než je jí milé. Nebyla vždycky jen tanečnicí, umí také výborně padělat listiny. Kdysi za to byla zavřená,11

Hippolyta byla ohromná. Stačilo padesát tisíc. „Samozřejmě že to pro tebe udělám, vytřeme těm pisálkům zrak, na mne se můžeš vždycky spolehnout!11 nadšeně ji objala jako dceru. Kámen jí spadl ze srdce. Vyplatilo se, že se k Fíippolytě chovala slušně, že ji nenechala živořit někde v bordelu. Když už scházeli se schodů, přepadla ji neočekávaně nová úzkost. H 116

Zmocnil se jí ochromující strach. Ještě jeden člověk znal její minulost. Réza! Réza z Ostravy, její partnerka ze Sester Rogradi. Tehdy j í slíbila, že pro ni něco udělá, a neudělala nic. Vykašlala se na ni, prostě zapomněla, šla jen za svým cílem. Réza nesmí mluvit, kdyby pro' mluvila, kdyby jí ti darebáci od novin nabídli pár franků, nedalo by se už nic zachránit. „Potřebuji si zařídit ještě spoustu věcí,“ vyhrkla rozčileně, když už se s Harrym vraceli z toho starého bytu, kam si přivedla poprvé Manuela. „Do ničeho se nepouštěj a do redakcí nechoď,“ řekl Harry výhruž­ ně. „Nejradčji bych tě dal pod zámek, máš ohromné vlohy každou situaci zkomplikovat!" Ale byla rozhodnutá. Nechala ho mluvit. S Rézou to m usí vyřídit sama. Jednou provždy a definitivně. Réza je nebezpečný stín, stín z minulosti, její začátky a mládí. Ony dvě nemohou žít společně v Paříži! Zavezla Harryho domů, políbila ho na ústa a rozjela- se do středu města. Snad se ještě svléká v Sheherezadě. Teď, když byla konečně sama a nejhorší měla za sebou, začala soustředěné přemýšlet. Věděla, že ještě zdaleka nemá vyhráno. Bude celá ta komedie stačit, aby vyrazila Desroyovi zbraň z ruky? Podaří se jí umlčet noviny? De Grussol má sice vliv, ale co za to bude chtít? Zhluboka povzdechla. Peníze jistě ne. Neměla by se u něho telefonicky ohlásit? Vzápětí tu myšlenku zavrhla. Mohl by se zapřít. Když se u něho objeví neočekávaně, neodváží se ji vyhodit. Ale nejdřív musí odstranit Rézu, zneškodnit ji. Zastavila vůz v tiché ulici a pustila se oklikou k Sheherazadě. Zdálo se jí, že čas nesmírně letí, každá minuta měla teď cenu zlata. Chce-li, aby se ráno objevilo v novinách její prohlášení, aby jim vzala vítr z plachet, musí všechno stihnout do půlnoci. Přepychový noční podnik byl ještě zavřený. Tady se začínalo až v deset. Ale vešla zadním vchodem, dámy bydlely v prvním poscho­ dí. Cítila, jak jí srdce vzrušeně bije. Réza ji má teď v rukou, teď svírá celou její budoucnost, kdyby se nedohodly . . . Pevně stiskla kabel­ ku. Peníze nehrají roli, dá, co bude chtít. Našla její pokoj a se zatajeným dechem zaklepala. „Gabrielo!*1 vydechla Réza užasle, když se objevila mezi dveřmi. Ležela v pestrém županu na široké pohovce a všude plno vůně. ■ 117

Nevěstinec! Vznešený, s uměleckým programem, ale přece jen . . . Na zemi se povalovaly ty hrozné noviny. „Nech toho a dobře poslouchej!“ řekla Gabriela mrzutě a přešla její přátelsky otevřené objetí bez povšimnutí. Štítivě usedla na okraj pohovky. „Nemám čas na dlouhé řeči, jde mi o všechno. Tehdy jsem ti slíbila, že pro tebe něco udělám, ale bude to chvíli trvat. Trvalo to dlouho, ted' však přišel tvůj čas.“ Kývla hlavou k rozházeným listům. „Máš asi radost, že se do mne pustili, možná, že bych ji měla na tvém místě také. Jenže když zničí mne, tobě to nepomůže. Uděláš-li však, oč tě požádám, dostaneš každý rok dvacet tisíc franků. Opakuji, každý rok, pravidelně, dvacet tisíc franků!“ řekla důrazně. „Teď i za deset let!“ Sáhla do kabelky a podala ohromené Réze silnou obálku. „To jsou moje doklady. Vezmeš si je a ještě dnes odjedeš do Španělska. Budeš mít dost, abys mohla začít znovu. Slušně si žít, zařídit se po svém. Usadíš se někde blízko francouzské hranice, třeba v San Sebastiánu. Dělat můžeš, co tě napadne, tančit, vdát se, nebo si otevřít obchod. Každý rok dostaneš dvacet tisíc franků, ale v okamžiku, kdy tě zavolám, přijedeš zpět. Může to být za týden, nebo za rok. Pak půjdeš k soudu a prohlásíš, že ty jsi Hedvika Navrátilová z Horních Moštěnic, a předložíš o tom všechny doklady! Chápeš, co vlastně chci? Bude-li to nutné, musí se objevit skuteč­ ná, živá Hedvika, umlčet ty řeči, prokázat záměnu. Se mnou nemáš nic společného! Nenechám se celý život štvát. Sloužila jsi v Praze, tančila ve Vídni, ale Deslys a Navrátilová jsou dvě zcela různé osoby, je ti to jasné?" Hleděla na ni vyjeveně se široce otevřenýma očima. „Bereš? Takové peníze nikdy nevyděláš!" Strnule kývla hlavou. „Ano, samozřejmě, odjet mám hned?" „Hned, ještě dnes v noci. Mamá, nebo kdo to tady řídí, ohlas, že ti někdo zem řel,'ať tě nedají hledat policií. Tady je záloha, zbytek pošlu, až se ozveš ze Španělska!" „Pěkně tě vystrašili," šeptla Réza, „nic ti nezávidím, docela ráda z téhle země vypadnu." Gabriela sklesle přikývla. Ano* pěkně ji vystrašili. K smrti! Ener­ gie někam vyprchala. Seděly vedle sebe mlčky a beze slov jako kdysi dávno v Katovicích, v ubohém společném pokoji. Tehdy věřily, že svět je plný neskutečných krás, že čekají jen na ně. Nebylo překážek, kterými by si lámaly hlavu, které by nepřekonaly. Život byl nád­ herný, jiskřil budoucností, stačilo jen vztáhnout ruce. ■ 113

Dnes poprvé ji napadlo, žc všechno je obrovský klam. Do rána může být konec, obelhávala samu sebe. Jak málo stačí, aby dopadla jako Pepita, stará žebračka z chrámu svátého Marka v Benátkách. Světová hvězda Stella Orlando! Tehdy si dala od ní ona i Richard hádat z ruky. Znělo to jako pohádka. Brebtala o králi a koruně, o muži, který ji pozvedne a pak zničí. Samé nesmysly. Kolikrát si na její slova už vzpomněla a pozorně si hleděla do dlaně. Nic však neviděla, byla pro ni němá. „Vzpamatuj se," řekla laskavě Réza a stiskla j í ruku. „No tak, Gábi, uvidíš, že to zvládneš." Cítila, že se jí po tváři řinou velké horké slzy, ale nebyla to ona, kdo cítil žal. To ta druhá se v ní bouřila, dávná Hedvika nechtěla ustoupit z cesty. Nechtěla se vzdát sama sebe. Až vstane a opustí tento dům, celá její minulost zmizí. Rozplyne se. Skončí s oběma otci i s nešťastnou matkou. Rozejdou se, už nikdy je neuslyší. Zapomene na cestu přes pole do Přerova i na Richarda. Vzlétne ke slunci, nebo se zřítí. „Dobře to dopadne, neboj se,“ konejšila ji bezradně Terezie. „Vsadím na tebe, máš ohromnou výdrž. Já bych to nikdy nedokázala. Ted' se nesmíš vzdát, alespoň vis, jak chutná, když člověk nemá štěstí, když je věčně na dně.“ Přikývla a otřela si slzy. Pak ji dojatě objala, krunýř ostražitosti spadl.Věrné přítelkyně. „Děkuji, Rézo, musím mít volné ruce. Prostě musím!" Zhluboka povzdechla a vstala. Nemá čas prolévat slzy, být sentimentální a zbytečně žvanit. Ještě ji čeká spousta práce.

„Opravdu nevím, mám-li se smát, nebo na všechny podat žalobu," řekla bezstarostně. „Taková nehoráznost!" usedla k prostřenému sto­ lu. „Vlastně se jdu s vámi poradit. Na koho jiného se mám obrátit?" Sluha doléval vino a vévoda de Grussol ji s přátelským úsměvem pozoroval. Světla svící vyrovnávala stíny a rozhrnovala šero ve velké starobylé jídelně. Nemohla uhodnout, co si myslí, a zvolila-li tu nejvhodnější taktiku. Měla okouzlující toaletu a svěží, zbrusu novou tvář. Jednu z mnoha, které si občas půjčovala. Tvář bezradné, napadené ženy. „Kdekdo ví," pokračovala šeptem, „že moje společnice Hippolyta je přece moje matka. Jsem rozená Caire a ona u mne žije. Ráda bych znala váš názor, nedovedu odhadnout, jak dalece mne může taková ■ 119

kampaň poškodit, ani co udělají divadelní agentury. Možná že zůstanu bez angažmá. Mám žádat jako náhradu půl miliónu franků, nebo milión? Jsem rozhodnutá jít do důsledků, soud snadno ověří moji totožnost, a ti pánové budou platit. Zítra by přece mohli klidné napsat, že jsem někoho zavraždila.11 „Milión? Není to přehnané, Gabrielo?11zeptal se nedůvěřivě. „Ani jsem ty řeči pořádně nečetl, o vás se toho stále tolik píše. Jsem šťasten, že vás zase vidím, konečně jste si na mne vzpomněla . . . ale milión . . rozhodil rukama. „A to se mám nechat ostouzet? Čekat, s čím při jdou příště? Chvíli se neukážu na jevišti, stačí pár týdnů onemocnět a každá dáma z konkurence si myslí, že jsem vyřízená, že si může všechno dovolit. Jste velkorysý, vévodo, ale ony mne chtějí znemožnil, pochovat! Dělají všechno, abych po americkém turné nedostala v Paříži angaž­ má!11 Umlkla a několikrát se zhluboka nadechla. „Promiňte, nesmím se rozčilovat. . uchopila se za hrdlo, „nebo zase ztratím hlas. I s tím počítají, jsem ráda, že vůbec mluvím. Ani jste mě nepřišel navštívit,11 dodala vyčítavě. „Nebo snad těm povídačkám věříte?11 „Ale G abrielo. . řekl dotčeně. „Já přece vím, že v Bohéme nežijí cikáni,11 dodal s úsměvem. Pozor! Výstraha! Před očima jí blesklo rudé světlo. Ví, že v Bohéme neži jí cikáni. „Tak co mám udělat?11 zeptala se nevinně. Pokrčil rameny. „Chcete-li žalovat, žalujte, je to asi nutné a správné,11 řekl vážně. „Ale budete-li žádat příliš velké odškodné a soud vám je přiřkne, začnou vás v budoucnosti noviny bojkotovat. Tomu nemůžete zabránit, oni ze skandálů žijí. Musíte postupovat opatrně, myslet na budoucnost. Nechal bych jim jejich sousto a odjel prostě do Ameriky.11 „Dokud mi Ziegfeld nenabídne dvacet tisíc měsíčně, New York mne neuvidí!11 řekla rozhodně. „Tam jsem si zničila hlas, neznáte jejich podmínky, jsou hrozné.11 „Škoda,11 řekl zamyšleně a nespouštěl z ní pohled. „Chtěl jsem vám něco navrhnout. , Teď bude kličkovat a vytáčet se, napadlo ji. Ale nekličkoval. „Za pár týdnů odjíždím do Států,11 řekl. „Vždycky jsem si přál, abych vám mohl být nablízku,11 pokrčil rameny. „Nenabídne-ii vám slušný honorář Ziegfeld, nabídne vám jej někdo jiný . . Netrpělivě pohlédla na hodinky. Musí na něho udeřit, vyměňovali by si zdvořilosti do rána. ■ 120

„I já vás chtčla o něco požádat," řekla rozhodně. „Byla bych vám vděčná, kdybyste zavolal do Figara, aby v ranním vydání uveřejnili rne prohlášení. Na to mám přece právo. Po těch útocích s nimi nemohu sama jednal. Každý musí vědět, že jsem rozhodnutá proká­ zat svůj původ soudné a vyvodit nejvážnější důsledky!" „O tom právě mluvím, Gabrielo," řekl s úsměvem. Pochopila, poznal, jak je vyděšená, a teď si s ní hraje. Chce ji mít v hrsti. „Ani na okamžik nepochybuji, že vyvrátíte všechny ty .nesmysly, ale pak by snad bylo vhodné nechal uklidnit hladinu. Na čas se vzdálit. Kdybyste ke'm ně měla důvěru, mohl by se ze mne stát v New Yorku váš intendant. Projeli bychom celou Ameriku. Zorga­ nizoval bych vám světové turné. Mám za oceánem spoustu význam­ ných přátel." „Ale vévodo," řekla se smíchem. „Člověk vašeho postavení? Co by tomu řekli předkové?" „Víte dobře, že jsem spise umělcem než aristokratem, každý má svého koníčka. Nemusel bych zůstat přece jen intendantem . . Polkla. Teď přijde cena, kterou má zaplatit. Stále sé usmíval tím neurčitým, sotva postřehnutelným úsměvem, „Mohl bych byt i vaším manželem, vévodkyni de Grussol by se riikdo neodvážil ostouzet, za to vám ručím." Nemohla vydechnout. On ji požádal o ruku. Jakou hraje roli? Kde jsou souvislosti? Desroy, Grussol, Manuel a válka . . . „Žertujete, to si nezasloužím," vydechla zastřeně. „To je od vás kruté," ruce se jí chvěly. Neodvážila se sáhnout po sklence vína ani zvednout oči. Pohnul záporně hlavou. „Vůbec nežertuji, Gabrielo. Víte přece, že vás miluji, musíte to vědět." „Nikdy jste ale nenaznačil . . .," zakoktala nejistě. Pokrčil rameny. „Jsem nesmělý muž. Nebyl vhodný čas ani příle­ žitost. Neměl jsem také odvahu. Ale teď odjíždím bůhví na jak dlouho. Kdysi jsem řekl, že ON si vás nemůže vzít, kdežto já . . . Nechtěla jste tomu rozuměl," „Je to tak neočekávané," vydechla. „Takový krok bych si musela rozmyslel, uvážit . . otřela si zvlhlé čelo.. „Budu upřímná, vé­ vodo. Kdybych teď řekla ano, nemohl byste mi přece věřit, musel byste mít dojem, že to dělám jen . .. jen pro tu věc. Ale já . . podala mu složený list s prohlášením pro tisk. „Přikládáte tomu příliš velký význam," řekl bez zájmu. „Radějito

a

121

sprovodíme ze světa ihned.“ Vstal a odešel do pracovny k tele­ fonu. ' Jedním douškem vypila sklenici vína a nalila si druhou. Nabídl jí manželství! Z dálky slyšela jeho hlas. Bůhví, komu telefonoval. Zmocnila se jí nepřekonatelná únava. Nervové vypětí ji zavalilo. Padnout na lůžko a spát, nemuset přemýšlet, zkoumat, uhýbat, trýznit se. To přece nebylo vyznání lásky, ale obchodní nabídka. Něco od ní chce, k něčemu má sloužit. Proč s ním má odjet do Ameriky? K čemu potřebuje Deslys jako ženu? Lehce jí položil ruce na ramena. Prudce sebou trhla. Ani neslyšela, kdy se vrátil. „Zařízeno, jste spokojená?14 dotkl se ústy její šíje. Přikývla. ,JDejte mi čas, chtěla bych vás nejdříve přesvědčit.. položila odevzdaně tvář na jeho dlaň.

p

v

Velká síň justičního paláce byla přeplněná k prasknutí. Novináři ze všech pařížských listů, fotografové, dámy z divadel a nočních podniků, tanečnice až z Londýna. Celý umělecký svět. Prokáže Deslys svoji totožnost? Nadchází konec její kariéry? Zazářila a zhasne? Noviny po publikaci prohlášení ve Figaru okamžitě obrátily. Žaloba o náhradu milión franků jim vzala dech. Dnešní zasedání soudil mělo .být úvodem k hlavnímu procesu proti šesti největším pařížským listům a jejich odpovědným redaktorům. Všude se zvoni­ lo velkými zvony. Gabriela klouzala neklidným pohledem po skvrnách tváří a zdálo se jí, že se octla na obrovské scéně, odkud se ozýval Hippolytin tichý, pevný hlas. Neočekávaně se jí zmocnily pochybnosti. Vy­ stoupily na povrch a sevřely jí srdce. Hippolyta Caire právě přísaha­ la. Odříkávala netečně formuli, která ztrácela v jejích ústech obsah. Smysl zůstával jediný. To ona, Gabriela Deslys, se zříká sama sebe i své matky. Zříká se Hedviky Navrátilové. Bylo to opravdu nutné? Musela uspořádat takové představení? A co se změní? ■ 122

„Jste Marie Caire, narozená v Marseille?*4 zeptal se monotónim hlasem návladní a prohlížel Hippolytiny doklady. Nic, nebo skoro nic. Pouze veřejně prohlásí, že se za tu zemi stydí. Skličující únava, která ji v posledních dnech neopouštěla, ještě hlouběji stiskla její ramena. Seděla v prostých šatech na lavici svědků. Trpící světice. Záplava nádherných vlasů zářila nad temnou popeleční šedí. Hippolyta, celá v černém, lhostejně odpovídala. Gabriela si na okamžik vzpomněla na svoji dceru v Chalon-surSaóne. Kdy ta ji zapře? Nebo zapře dříve ona ji? Nezapřela ji už? „Ano,“ odpověděla Hippolyta. „Přísahám! Prohlašuji, že Gabriela Deslys je moje dcera Gabriela Caire, kterou jsem porodila dne čtvrtého září 1881. Příjmení Deslys používá jako umělecké jm éno.44 Zaťala zuby. Byla teď o čtyři roky starší, ale nedalo se nic dělat. Hippolyta se bála použít pravého data narození. Čtvrtého září 1881 porodila totiž Hippolytina starší sestra Garance. Zemřela i s dítětem o několik týdnů později. Teď se ta okolnost hodila. „Když už musíme lhát, tedy co nejméně,44 řekla rozhodně Hippo­ lyta. „Nesmíme předkládat tvrzení jistá, ale nejistá. Co kdyby se někdo z těch novinářských bláznů rozjel do Marseille. Lidé by si mohli vzpomenout. Jisté je, že jedna z nás rodila. Která, to dnes už nikdo nezjistí. Sestra je pochována v Montpeliěre a já žila tehdy v Lyonu.*4 Gabriela marně přemýšlela, kdo vlastně Hippolyta je. Tanečnice, to ano, ale v Budapešti se vydávala za Maďarku a v Berlíně za Němku. I tam měla papíry vždycky v pořádku a mluvila o příbuz­ ných. Co o ní asi ví Harry a proč ji nesnáší? Jaká tajemství jeden před druhým skrývají? „Kdo byl otcem vaší dcery, madam?44 zeptal se návladní. „Docházela jsem do domu jistého obchodníka,44 pokrčila rameny Hippolyta a rozhlédla se po auditoriu. „Byla Jsem velmi mladá a nerozumná . . . Pouhých patnáct let, pane návladní.44 „Jeho jméno, madam!44 „Nepovažovala jsem za nutné oznámit jeho jméno tehdy a nepova­ žuji to za nutné učinit ani dnes. Zachoval se ke mně slušně. Mohla jsem se s dítětem odstěhovat a dát mu vychování. Není důvodu, proč bych mu měla po tolika letech působit potíže.44 Návladní pokrčil rameny. „Matka není povinna oznámit jméno otce,44 řekl bez zájmu. ,Jak ale vysvětlíte, že vaše dcera ie ztotožňo­ vána s jistou Hedvikou Navrátilovou?44 ■ 123

Pokrčila rameny. „To nemohu vysvětlit, posudte sám, je-li moje dcera cikánka. Gabrielo!11 zavelela přísně. Síň se rozchechtala, Gabriela vstala. Bylo to odporné. Divadlo, fraška, všechno předem spočítané'. Ted’ na ni hleděla celá Paříž. Spouště aparátů klapaly, slyšela vzrušené hlasy. Taláry se k sobě naklonily. Takové nesmysly! Skončete to! „S přihlédnutím k výpovědi matky a předloženým dokladům není důvodu, proč by měl soud pochybovat o totožnosti Gabriely Deslys, rozené Caire, dcery Marie Caire z Marseille," řekl státní návladní rázně. „Na základě rozhodnutí soudu obdržíte řádné doklady, ma­ dam. Poplatky a soudní výlohy zaplatíte obvyklou cestou do deseti dnů. Dnešní jednání je skončeno!" Pánové v talárech vstali a zdvořile se uklonili. Gabriela lehce kývla hlavou. Hlediště bouřlivě tleskalo, jako na divadle. Ať žije Deslys, božská Gabriela! Novináři pádili k telefonům a do redakcí. Necítila nic, vůbec nic, ani pocit vítězství, ani štěstí. Konečně dostane papíry. Kdysi se kvůli pasu provdala za Roberta de Vigny. Matka Marie Caire, otec neznámý obchodník a čtyři roky navíc. Prodírala se s Hippolytou davem. Stráž se jim marně snažila pro­ klestit cestu. vTeď byly spojeny navždy. Už se jí nikdy nezbaví, Hippolyta ji právě v justičním paláci porodila! Harry ani de Grussol na představení nepřišli. Jak se teď vyrovná se svými sliby? Ale nebyla schopná o tom přemýšlet, nemohla rozumně uvažovat, problém byl neřešitelný. Mohla udělat jenom to, co dělala vždycky. Sebrat se a zmizet. Uprchnout od svých činů. Hippolyta neúnavně odpovídala na otázky novinářů. Byl to V elký den v jejím živ.otě. Zase se cítila ve svém živlu. Měla elegantní černé šaty a byla neověřitelně mladá. Klidně se mohla svlékat na jevišti. Nikdy se příliš ja to tanečnice neuplatnila, ale měla zkušenosti a odvahu. Jako matku Gabriely Deslys ji bude znát každý. Na chodbě se k nim konečně prodral právní zástupce Marre. „Blahopřeji, madam, jinak to nemohlo dopadnout a teď je pořádně zmáčknem!" „Nechte proces ještě týden běžet," řekla Gabriela tiše. „Když se pisatelé článků v novinách veřejně omluví, když budou ke mně zase slušní, stáhneme všechny žaloby o náhradu škody zpět. Spojte se s nimi a naznačte jim tuto možnost. Chci být velkorysá, teď už to mohu poyažovat jen za špatný žert." H 124

„Váš spor je ale vyhraný, madam, připravujete se o jmění,“ vydechl užasle advokát. „Zaplatí do posledního franku, zničíme je, potřebují sprchu a ne blahovůlii." „Máte pravdu, mně však stačí, když je budete ještě týden nataho­ vat na skřipec. Potom jinj udělíme milost. Musím s nimi, pane doktore, ještě dlouho žít.“ Grussol měl pravdu, nesmí přehánět, potřebuje je mít na své straně. Takové gesto jí do smrti nezapomenou. Už nikdy se na ní neodváží zaútočit. Bude nedotknutelná. „Ale mé palmare, madam?" vydechl obhájce. „S tím si nedělejte starosti, bude stejné, jako bychom vyhrál i celý spor," řekla s úsměvem a zavěsila se do Hippolyty. „A teď to pojedeme oslavit,“ šeptla „matka", „Tvoje narozeniny i sňatek. Kdy si chceš Harryho vzít?“ úkosem a výsměšně na ni pohlédla. „Nebo to dopadne úplně jinak?'1 „Teď chci mít klid," řekla unaveně, „ale večer si můžeme někam vyrazit." Vyšly z justičního paláce obklopeny hroznem novinářů. „Napo­ vídej jim co chceš, já odtud zmizím," šeptla Gabriela a kývla na taxi. Předjel velký černý vůz. Hippolyta se vítězně usmívala, teď byla středem pozornosti ona. Otázky pršely ze všech stran. „Vaše pře mnoho lidí zničí," křičel někdo. „Zajisté, pane, příště si dají větší pozor. Moje dcera je umělkyní světového formátu, nepřipustím, aby o ní psali jako o nějaké .. Víc neslyšela. Vklouzla do vozu. Nebylo to taxi! Na zadním sedadle si zvolna svlékal černé rukavice Felix Desroy a podával jí ruku. „Byla jste výborná, Gábi," řekl tiše a zavřel skleněnou stěnu dělící je od řidiče. „Dokázala jste za tak krátkou dobu nemožné. Máte moji nejhlubší úctu. Teď ovšem nesmíte zapo­ menout, že se na vás vztahují' zákony Francie a vlast potřebuje vaší pomoci!" „Už zase?" řekla sklesle a stiskla nabízenou pravici. Příměří! „My dva se asi nikdy nerozejdeme." „Doufám, že ne, byla by to škoda. Jste-li ochotná přistoupit na moji nabídku, obdržíte věnem pět miliónů franků." „Pět miliónů? To ho mám zabít?" zeptala se chraptivě. ■ 125

„Ne, jen se za něho provdáte a budete ho doprovázet do Spojených států." Věděla za kolio. „To je vše?44 Pokrčil rameny. „Do jisté míry ano, instruovat vás však bude někdo jiný. Potřebuji pouze váš závazný souhlas.11 „Co to je, závazný souhlas?14 „Prohlášení, že splníte úkol, který vám bude svěřen a zachováte o něm do konce života mlčení.44 „A když odmítnu?44 „Budete zatčena pro podezření ze špionáže ve prospěch cizí moci. Obdrželi jsme informace o spojení vévody de Grussol s německou zpravodajskou službou. Léta s ním udržujete styky a jste s největší pravděpodobností jeho společnicí. Osm až deset let nucených prací - v nejlepším případě.44 „To není možné!14 „Je to jisté, Gabrielo. Z toho byste se nevyvlékla. Ale nechrne těch hořkostí, plýtváme zbytečně energií. Potřebujeme vás a vy se s tím musíte smířit. Domníváte se, že byste byla schopná dokázat, aby se s vámi vévoda oženil? Nebo byste chtěla odepřít pomoc zemi, která vás tak vřele přijala za svou?11 „Musím vědět, co ode mne očekáváte, jinak na žádnou otázku neodpovím!11 řekla pevně. „Je-li opravdu de Grussol ve spojení s německou zpravodajskou službou, nenechám se vlákat do léčky, každé slovo může být nebezpečné.11 Ale cítila, že se jí počíná zmocňovat vzrušení. Závrať z neznámého. Toužila hrát tu hru, při které se tají dech. Pomstít se monarchii i císařství. Přikývl. „Souhlasím. Budete znát cíl, obdržíte pokyny. To hlavní bude ovšem záležet na vás. Proto se vás snažím získat a přesvědčil. Už jednou jste se výborně osvědčila. Dosáhnete-li toho, abyste s vévodou odjela do Ameriky, je váš úkol splněn.44 „Opravdu?11- zeptala se ironicky. „Pro vás určitě,11 řekl vážně. „Pět miliónů za nevydařený sňatek je přece královské věno.44 „Za nevydařený?11 Pokrčil rameny. „Bohužel, v tomto případě nepůjde o rodinné štěstí. Všechno ostatní se dovíte ve vhodný čas.14

■ 126

„Nech mne vydechnout, Harry,“ řekla Gabriela do telefonu pod­ rážděně. „Samozřejmě že jsem nezapomněla na svůj slib, ale potře­ buji mít pár dní klid, abych se mohla dát do pořádku. Nebylo by vhodné přijít hned po takové aféře se sňatkem. Musíš mít trpělivost. A potřebuji také žaty! Mohu snad mít na vlastní svatbu slušné šaty. Chci krajky z Florencie!“ a zavěsila. Krajky z Florencie! Jak dlouho se jí bude ještě dařit kličkovat, uhýbat, pokoušet Harryho trpělivost. V neděli přijde de Grussol slavnostně požádat o její ruku. „Můj bože!“ stiskla si bezradně hlavu. Kdyby to prasklo, kdyby se Harry dověděl . . . Krajky z Florencie. Má zlatou postel z Florencie a teď v ní spí sama. K čemu jí byla? Manuel žije v Londýně z její vděčnosti. Do čeho se to zase pouští? Mrzutě se začala oblékat. Desroy by měl vědět o její situací. . . Sportovní kostým jí znamenitě slušel. To jí spravilo náladu. Všechno se nějak vyřeší - a hodila starosti za hlavu. Modř lomená šedí s černým lemováním. Napadlo jí, že vůbec nemyslí na angažmá, na svoje umění, a zanedbává práci. Má v hlavě jen . .. Upřeně pohlédla do zrcadla. Okamžik se hodnotila a zkoumala. Pak si pozorně nasadila elegantní klobouček s hustým závojem. „Každá neopatrnost vás může stát život, myslete na to,“ řekl „F.“, když se rozcházeli. Vždycky ji strašil a přeháněl. Asi to patřilo k jeho řemeslu. Ale tentokrát jí bylo jasné, že může mít pravdu. Včerejší poštou obdržela pozvání na jakýsi zámek pěkný kus od Paříže. Ani nevěděla, kde to místo leží a kdo ji zve. Teď čekala jen na vůz, který ji tam měl odvézt, a přála si mít všechno za sebou. Bylo jí směšné celé to tajnůstkářství, skrývačky a hesla. Nebrala je vážně. Co řekne šofér jí a co odpoví ona jemu. A v neděli přijede de Grussol s obrovskou kyticí. Dnes se snad konečně doví, proč si ho má uvázat na krk! Ještě jednou se lehce přepudrovala a spustila závoj. Byl čas! Probudila se v ní vzpomínka na den, kdy ji Manuel pozval do tohoto domu poprvé. Přišla přímo z divadla a byla okouzlená jeho ■ 127

krásou. Zastavila se a zvědavě rozhlížela kolem. Všechno bylo teď docela normální, všední a obvyklé. Už si zvykla. Zavřela oči a znovu je otevřela. Je slepá, nevidí. Vždycky to tak skončí. Člověk oslepne, ztratí schopnost vidět, Vyšla z domu, IJ chodníku zastavil omšelý taxík. Řekla zaklínadlo, řidič odpově­ d ěl Pohybovala se jako ve snu. Vstoupila dovnitř a vůz se rozjel, Z té cesty nebylo návratu. Vedle ní usedl strach a někde se krčila smrt. Vůz se proplétal bez cíle městem, Asi za hodinu neočekávaně zastavil a přistoupil Desroy. Vyjeli z Paříže k Remeši a pak odbočili k Saissons. Mlčky, beze slova. Ona dřímala, neměla chul’ se bavit a on tiše kouřil. Minuli rozlehlou oboru, zahlédli lovecký zámek a v polích kavalkádu jezdců. „Vyjeli bez nás,“ řekl „F." a tiše se zasmál. „Nemohou se dočkat, zvěř se letos hodně rozmnožila.'' Zůstali stát uprostřed polí, živých plotů a listnatých lesíků. „Po­ čkáme na lovce v usedlosti! Vy se vraťte do Saissons," nařídil řidiči, Pohlédla na svoje střevíčky a na prašnou kamenitou cestu. „Můžete jít bosa," řekl s úsměvem ,JF.“ a podal jí ruku. Vůz zmizel v dálce. Sešli ze silnice a šlapali podél živých plotů ke vzdálené, mezi stromy ukryté zemědělské usedlosti. Teprve teď ji spatřila, „Lovit se nebude?" zeptala se tiše. „Ale ano, jdeme přece na leč," Byl pojednou veselý a bezstarost­ ný, v dobré náladě. Zdálo se jí, že má nesmírnou radost, jako by se mu něco velkého podařilo. Kdy ona cítila naposledy radost? V New Yorku nebo v Lisabonu? Nebo to bylo v Chalon-sur-Saóne, když JI poprvé uviděla. Jak bude mít chvíli čas, lirted se na NI rozjede podívat. Ze shluku zeleně se vynořil kamenný dům a před ním hejno bílých slepic. „Už jsi jim dala zmí?" křikla babička a před očima se jí kmitla její tvář. „Dál už musíte sarna,“ řekl Desroy. „Počkám na vás venku a nemějte strach," dodal tiše. Překvapeně na něho pohlédla. „Sarna?" Přikývl. Pustila se přes dvůr k venkovskému stavení. Slepice se s hlasitým křikem rozutekly. Těžké dubové dveře se otevřely. Vyšel jí vstříc hubený starý muž, oblečený jako sedlák, Jenorn ta tvář . . . Někde tu tvář už viděla,

jm 1 2 8

„Madam ., „M onsieur. . . " Muselo to být v novinách. V ocích jí blýsklo zděšení. Generál Foche! Dveře zapadly. Vesnická ji?ba. lě/ký slul. okna zarostlá muškáty, Stáli proti sobě,

„Jsem rád, že jste přijala rné pozvání,“ vztáhl k ní ruku, „Jak vidíte, někdy takě hospodařím, je-li to nutné,“ dodal s úsměvem, „A teď to nutrie je. proto musíte prominout, že se setkáváme za tak neobvyklých okolností. O čem budeme mluvit, smíte vědět jenom vy a já, nezapomeňte na to ani v budoucnosti, Máte naši plnou důvěru, ale nesete samozřejmě i odpovědnost. Je mojí povinností vás na ni upozornit. Musíte si jí být v každém okamžiku vědoma a počítat rovněž s nebezpečím." Nemohla polknout, hrdlo měla vyschlé. Pozoroval |i těžkýma, přísnýma očima, zkoumal její tvář, zmatek a nejistotu. Snažil se proniknout až do morku kostí, „Spoléháme* na vaše schopnosti. V nejdůležitější části úkolu se budete muset orientovat sama, nikdo vám neporadí a já vám 'nemohu dát žádné pokyny.“ Pokrčil rameny a dlouho mlčel. „Případ se vymyká obvyklé praxi. Získali jsme informace o jedné z mnoha činností vévody de Grussol. V nejbližší době hodlá cestovat do Spojených států, aby navázal spojení s některými finančními a průmyslovými knihy a nabídl jim, jak se domníváme, význačné zakázky pro císařské Německo. Jinými slovy, jede připravovat půdu pro to, aby Spojené státy, dojde-lr v Evropě ke konfliktu, neměly zájem exponovat se po boku Francie proti Německu. Tato informace může být stejné klamná jako pravdivá, proto potřebujeme jistotu,“ „Je to přece Francouz,“ vydechla překvapeně, „Jistě, a dokonce z velmi významného rodu. To vás nemusí překvapovat. Tím lepe se mu bude ve Státech pracovat. Císař Vilém tam přece nemůže poslat svého generála. Kdyby byla Francie pora­ žena . . nepatrně se usmál, „válka je válka, rnademoiselle, a na jejím začátku nikdy nevíme, co bude na konci. Restaurace monarchie ve Francii s pomoc i německého císaře by byla možná. Není vylouče­ no, že vévoda myslí i tak vysoko, Rozhodně nfftíí jen obyčejným agentem, je politikem. Víme o vašich léta trvajících dobrých vztazích a o vévodově, jak

■ 129

bych to ř ekl . . na okamžik se zamyslel, „obdivu k vám. Klíč leží ve vašich rukou. Potřebujeme znát obsah nabídek, které Německo jeho prostřednictvím Americe učiní. Předpokládáme, že vévoda musí mít k tomuto jednání připraveny konkrétní návrhy. Že přijde s hotovou věcí. Bude sq obracet na německé kruhy a americké izolacionisty, kteří mají značný vliv ve vládě. Naším zájmem je tyto snahy neutralizovat. Dojde-li v Evropě ke konfliktu, neobejde se bez Ameriky a ta musí stát po boku Francie a nikoli proti ní!“ Hleděla nehybně na ohlazenou desku starého stolu. Začínalo se jí rozjasňovat. Ze stejného důvodu ji potřebuje i de Grussol. Potřebuje ji jako štít, plášť pro skutečnou činnost. Umělecké turné po Spoje­ ných státech! Všechno do sebe zapadalo. „Ještě nejsem vdaná, monsieur,“ řekla se sotva znatelným ironic­ kým úsměvem, aby to neměl tak lehké. „Nevím ani, bude-li mne vévoda chtít? Co potom? Dáte mne uvěznit nebo zastřelit?" „V případě, že by se záměr nepodařil, že bychom prostě neodhadli správně jeho vztah k vám,“ řekl vážně, „musel by být zneškodněn on, ale to by bylo nejméně šťastné řešení. Věřím, že záleží jen na vás, stanou-li se vaše a vévodovy vztahy vřelejšími. Proto jsme dnes tady, vy i já. Vlast vám tuto službu nikdy nezapomene!" „Nic neslibuji, vůbec nic nemohu slíbit," řekla zastřeně, „ale udělám, co bude v mých silách." „Děkuji," řekl, „jsem o tom přesvědčen," a políbil ji na tvář. „Víte vše, co je nezbytné. Podaří-li se vám doprovázet vévodu do Států, někdo z našich lidí vás ve Vhodné chvíli vyhledá."

Byla ve svém živlu. Pařížská móda i tady znamenala vrchol vkusu a elegance. Až zítra pojedou do kostela, bude každý vědět, že má závoj posetý pravými perlami a místo knoflíčků do zlata zasazené diamanty. Všechny newyorské módní časopisy přinesly na prvních stranách velké snímky její svatební toalety. Novináři a fotografové ji neúnav­ ně obléhali a ona ochotně pózovala. Snímek za tisíc dolarů. ■ 130

Majitel ňejvětšího ženského týdeníku jí nabídl pět tisíc dolarů za snímky jejího intimního svatebního prádla, ale odmítla. Nechtěla sebe ani Louise kompromitovat. I tak to byla obrovská reklama, nepsalo se o ničem jiném. Vydělala za těch pár dní, co připluli, spoustu peněz. Louis zářil, byl šťastný a rozesílal pozvánky. Po celou plavbu si ho držela od těla. „Už brzy budu tvojí ženou,“ říkala mu na dobrou noc přísně, když ji doprovázel do kabiny a příliš naléhal. „Snad jsem staromódní, ale mám pevné zásady. Ženíš se s řádnou ženou. Budeme-li mít syna, musí být naprosto legitimní.11 Z Paříže zmizeli tiše a beze svědků. Jejich odjezd se podobal spise útěku. Nejvíce na to doplatil Harry, bylo jí ho líto. Večer před odjezdem mu napsala dlouhý dopis, plný vděčnosti, slz a vzpomínek. Už ho nemohla nechávat v nejistotě. Odplouvali ráno parníkem Norimberk z Le Havru. Nalehko, tajně, jen s několika zavazadly. Měla dost času všechno hned večer ve společné šatně prohlédnout. Jen samé prádlo a šatstvo, žádné dokumenty. Se vzdalujícími se evropskými břehy hodila starosti za hlavu. Jela přece na vlastní svatbu, bude se vdávat. Teprve na lodi začala Louise opravdu poznávat, měli na sebe dost času. Maska ješitného světáka padla. Dlouhé hodiny trávili společně na palubě a prohodili sotva pár slov. Už se nevychloubal bohatstvím ani svými styky. Mluvil střízlivě a věcně o umění, tanci a hudbě. O perspektivách filmu, jak si představuje její další budoucnost. Většině jeho úvah příliš nerozuměla, ale napadlo ji, že ten člověk v usedlosti musel mít špatné informace. Louis přece nemohl být pověřencem pro tajné styky. Znal řadu vlivných lidí z umělecké branže, ale ty znala ona také, ještě z posledního turné. Občas se jí zmocnila nejistota, není-li vlastně stejně nepraktický jako Manuel. Citáty, předsevzetí a slova. Nakonec se bude muset o všechno postarat sama. Ale angažmá určitě dostane. Pro všechny případy - bůhví, jak to skončí - napsala ještě , z Paříže Ziegfeldovi. Několikrát si večer všimla, že se Louis, sotva ji doprovodil do kabiny, vrací do lodního salónku a hraje s kapitánem a několika pány, které nikdy při obědě ani při večeři neviděla, bridž. Nechtělo s e jí však o ničem přemýšlet. „Zítra je také den, nechám to na zítřek," říkala si stále častěji a usínala s myšlenkou, že nejrozumnější bude ponechat všemu volný průběh. Brzy se stane vévodkyní. Nepožádal ji de Grussol o ruku snad také proto, aby ji navždycky ■ 131

odstranil Manuelovi z cesty? Nezasáhla tu jemná, skrytá ruka prin­ cezny Hohenzollem? Měl-li generál pravdu o vztahu vévody k císařskému domu, ani to nebylo možné vyloučit. Kdyby Německo vyhrálo válku, stal by se Manuel opět portugalským králem a prin­ cezna královnou. „Nebojí? se, že bude válka?** zeptala se Louise při snídani. „Co píší v novinách?11 Vážně přikývl. „Situace se přiostřuje, je rozumnější včas z Evropy zmizet. Tvůj talent si to rozhodně zaslouží. V Americe se můžeš uplatnit, ale ve Francii bys celá léta stagnovala, nebo dělala sestra Červeného kříže.“ „Louisi,11 řekla přesvědčivě, „bude-li to nutné nebo kdyby sis to přál, nechám ráda umělecké dráhy. Nevím, co řekne našemu sňatku tvoje rodina, a mám trochu strach.1* Se smíchem rozhodil xtikama, „Moje rodina? S mojí rodinou si nedělej starosti, brzy se s tím smíří. Ostatně, bůhví kdy a za jakých okolností se zase uvidíme.*1 Na to musela myslet teď v hotelu Waldorf Astoria, poslední večer před svatbou. Louis někam zmizel, asi se loučil se svobodou a ona ještě naposle­ dy přehlížela svůj slavnostní kostým pro zítřejší představení. Tady, uprostřed New Yorku, se jí zdál rozhovor ve vzdálené venkovské usedlosti neskutečný a docela směšný. Ani jedny noviny nepsaly o evropských sporech. Zajímal je počet perel na jejím závoji. GABRIELA DESLYS A VÉVODA DE GRUSSOL! JITŘNÍ DAR PRO BOŽSKOU GABRIELU! Rozhovor s majitelem nej většího newyorského klenotnictví a sa­ mozřejmě angažmá. Bratři Schubertové nabízeli pět tisíc dolarů za jediné vystoupení budoucí vévodkyně de Grussol. Honorář větší než obdržel v Metropolitní opeře Caruso. BUDOUCÍ VÉVODKYNĚ ODMÍTÁ! Bylo už půl jedné. Nemohla usnout, nemohla spát. Převalovala se neklidně z boku na bok. Ruch města doléhal až sem do sedmého poschodí. Prostupoval ji neklid a napětí jako před vystoupením. Zítra se stane francouzskou vévodkyní! Vstala a oblékla si župan. Prošla spojovací chodbou do Louisových pokojů. Chtěla mít jistotu, potřebovala se znovu přesvědčit, že neveze žádné záhadné depeše ■ 132

ani dokumenty, seznamy jmen nebo nabídek. Omyl, bludná zpráva. Skutečný zmocněnec tady možná už dávno pracuje. Bezmyšlenkovitě otevřela dveře do Louisovy pracovny. „Promiňte," vydechla. Vévoda a muž v uniformě námořního důstojníka seděli proti sobě nad hromadou listin. Mezi nimi otevřený kufřík. Černý, tajemný. „Promiňte," zakoktala znovu. „Nemohu spát, nevěděla jsem, že máte návštěvu, Louisi." De Grussol se nepatrně usmál. „To je tím, má drahá, že ^sem vám nedal dobrou noc.“ Vstal a šel ji políbit. Neloučil se tedy se svobo­ dou. Důstojník seděl zády k ní jako socha. Ani se neotočil, ani se nepohnul. Kapitán parníku Norimberk, poznala ho dobře. Vyklouzla z pracovny. Musela projít kolem společné svatební ložnice. Zítra! Tady a v tuto chvíli. Okamžik zkoumala svoje srdce. Nebylo vzrušené, necítila nic, ani prázdno. Jen aby nepřišla do jiného stavu, bylo by po turné! Ráno se probudila svěží a odpočatá, ve výborné náladě. Byl nádherný letní den a slunce zářilo nad siluetami mrakodrapů. Kadeř­ ník, švadlena a komorné byly už připraveny. Svatba se konala o půl jedenácté v románském chrámu svátého Bartoloměje na Park Ave­ nue. A přesto se téměř o dvacet minut zpozdila. Konečně dlouhá řada automobilů dorazila k chrámu. Na chodní­ cích čekaly zástupy diváků a doprava byla přerušená. Dav zvědavců a hostí utvořil po obou stranách dlouhého rudého koberce nepronik­ nutelnou vlnící se zeď a ona se vznášela úzkou uličkou v záplavě krajek k oltáři. Ještě před odjezdem ji oblehl zástup ředitelů reklamních agentur. Zubní pasta, kosmetika, dámské prádlo i jahodové zavařeniny. Všichni toužili po její tváři na obaly svých výrobků. Každého zdvořile odmítla - zatím. Bůhví, kdy je může ještě potřebovat. Varhany nad její hlavou hřměly svatební pochod. Cesta k oltáři se zdála být nekonečná a ona šla zvolna, spokojeně vdechujíc tu neopakovatelnou atmosféru. Prodlužovala každý okamžik, aby zvý­ šila napětí, ještě než vstoupí definitině na scénu. Bylo to největší galia představení jejího života. Vystoupení, kterým dosáhla vrcholu. Úplně zapomněla na Louise, ten byl jen nezbytným doplňkem, jakým býval Harry. Vzpamatovala se, až když jí navlékal prsten. Chtěla mu říci, že dnes byl opravdu báječný, jak to říkávala ■ 133

\

Harrymu, aby necítil zklamáni, že úspěch sklízí vždycky jen ona, ale včas si uvědomila rozdíl a políbila ho na ústa. Byla vévodkyní! Slavnostního oběda se zúčastnilo několik set hostí. V obrovské jídelně hotelu Astoria se shromáždila všechna umělecká smetánka New Yorku, diplomaté až z Washingtonu, průmyslníci a senátoři bůhví odkud. „Vévoda a vévodkyně de Grussol,“ ohlásil důstojně ceremoniář, když se objevili ve slavnostně vyzdobené síni s dlouhými řadami stolů. Teprve teď pochopila, že je to pravda. Pak ji obklopily houfy neznámých lidí. Nebylo slyšet vlastního slova. Tiskla desítky rukou, odpovídala na blahopřání a jen s náma­ hou se probíjela za Louisem do čela svatební tabule. Bylo to nádherné a strhující. Někdo jí pevně stiskl ruku a na okamžik ji zadržel. „Za dvě hodiny se jděte upravit do svého pokoje,“ šeptl tichý hlas místo blahopřání. Sotva ho vnímala, pokra­ čovala v chůzi, ale přesto se pohledem vrátila k místu, odkud se ozval. Ten člověk se už prodíral hloučkem lidí na opačný konec síně. Úsměv jí ztuhl na rtech. Felix! Felix Desroy! „Někdo z našich lidí vás ve vhodné chvíli vyhledá,41 šeptl sedlák s tváří generála. Střízlivá skutečnost se přihlásila. Zase se vlekla přes dvůr k usedlosti. Hejno bílých slepic a zelené keře. Přišlápla si vlečku a cítila, jak povolily stehy. Za dvě hodiny se půjde upravit. Sotva usedla, objevily se zástupy číšníků a počaly roznášet před­ krmy. Všechno se uklidnilo. Koutkem oka viděla, jak si Louis nepozorovaně otírá zvlhlé čelo. Také toho už měl dost. Usmál se na ni a slabě pokrčil rameny. „Ještě chvíli to musíme vydržet," nkgl ten pohyb. Zahlédla, jak sedí s kapitánem u psacího stolu a mezí-nimi černý kufřík. Ani ji nepustil dál. Polibek.na dobrou noc a zavřené dveře! Uprostřed jídelny zpozorovala bratry Schubertovy s Ziegfeldem. Bavili se a jedli. Lhostejně, spokojeně. Desroy někam zmizel. Nád­ herná dopolední nálada se rozplynula. Hluboko uvnitř pocítila nejis­ totu a strach. Co bude dál? Jedla bez chuti a jen s námahou naslouchala Louisovi, který jí tiše sděloval, kdo je kdo. Už to nebyla svatební síň, ale obrovská restaura­ ce. Všechno bylo přesně naplánováno a zorganizováno. Odpoledne umělecký program a večer ples. Na svatbě se chtějí lidé bavit. *

■ 134

S nepřítomným úsměvem odpovídala na přípitky. Vzdálila se, nebyla tady. V duchu počítala, kdy se objeví první zpráva o jejím sňatku v evropských novinách. Co tomu řekne Manuel. Nebyla to zrada? Nezradila ho? Ale ne, je přece také ženatý. Louis se jí pod stolem lehce dotkl. „Gabrielo . . Vstala a zvedla číši šampaňského. Společně připíjeli. Proč se vlastně provdala za toho muže? Aby se stala vévodkyní, nebo pro pět miliónů? Udiveně na něho pohlédla. Znovu ji políbil. Hosté bouřlivě zatleskali. Ne, proto určitě ne. Dopila sklenici. „Půjdu se upravil, hned se vrátím," řekla tiše a nepozorovaně se vytratila. Zvláštní zdviž ji nehlučně vyvezla do sedmého poschodí. Cítila, jak jí srdce bije. Propadla tomu povolání, není tanečnicí, je špiónkou. „Čeká na vás pán od filmu,“ hlásila komorná. „Uvedla jsem ho do salónku . . . " „Může jít dál,“ odpověděla úsečně. Byl oblečen stejně nevkusně jako všichni zdejší Američané. „Je opravdu nutné, abyste chodil až sem?“ zeptala se mrzutě a posadila se do křesla. Kdyby tak mohla být chvíli sama. Vzrušení vyprchalo. Cítila obvyklé znechucení jako pokaždé, kdykoli se sešli. „Ano, nezbytné a nutné,“ řekl nevlídně. „Nepůsobí mi to zvláštní potěšení, ale zřejmě vám ušlo, že na Balkáně zavraždili rakouského následníka trůnu. Osmadvacátého července! To jste byla někde uprostřed Atlantiku, že?“ pokývl hlavou a s rukama za zády chodil sem a tam. „Posadte se!" řekla podrážděně. „Samozřejmě že vím o tom atentátu, co je na tom zvláštního? V Lisabonu také zavraždili krále i následníka. Nevzpomínáte si? Asi je to osud všech následníků. Mám vlastní vzpomínky na ten atentát!" Usedl a upřel na ni šedé oči. „Mění se dispozice," řekl vážně, „už nemáme čas vyčkávat. Vláda potřebuje informace o německých záměrech ihned. Válka vypukne během několika týdnů!" Nedůvěřivě pokrčila rameny. „Lituji, vévoda neveze žádné písem­ nosti, vůbec nic, naprosto nic. Jsem si tím jistá. Včera měl pouze návštěvu kapitána parníku Norimberk. Na stole ležel kufřík, který není mezi našimi zavazadly. Nemohla jsem dál. S tím člověkem hrávali na palubě karty. Třeba mu platil dluhy, mohlo jít o vyrov­ nání." „Odkdy dělá vévoda dluhy?" zeptala se podrážděně Desroy. ■ 135

Mlčela. „Musíte to proboha zjistit. Kapitán té lodi? To by bylo možné, vyplouvala přece z Hamburku. Dokumenty mu mohl kapitán předá­ vat až tady . . vstal a pochodoval sem a tam, „Do rána se pokuste ten kufřík najít,“ řekl rozhodně. „Určitě nezmizel , a budou- Ii v něm p í s e m n o s t i z a s e na ni upřeně pohlédl, „budíc opatrná, ničeho se nedotýkejte. Stačí nahlédnout, od koho komu, a udělat úsudek. Odhadnout, o jaký drah korespondence se jedná, máte na to do rána čas, zítra se ozvu!" „Asi jste zapomněl, že jsem sé dnes vdala," řekla ironicky. „Nezapomněl jsem na nic! Všechno teď závisí na vašem úsudku, ani nevíte, jak mnoho na něm závisí. Buď sáhneme vedle a pak to bude zlé, nebo . . . " „To mám prohledávat skříně?" zeptala se s odporem. „Skříně ?" zdálo se jí, že vybuchne, ale ovládl se. „Takové věci se nedávají do skříní. Vy nemáte v apartmá sejf?" „Jistě . . . " „Tak hledejte nejdříve tam a potom, kde chcete!"

Navyklým pohybem si rozčcsávala vlasy. Stejně jako každý den. Chvíle oddechu a úlevy. Ještě byla sama. Cítila vůni květů - nebo to tak voněla ona? a dole v hlubokém kaňonu hlomozilo nikdy neusínající měsio. Konečně mohla odložit svatební toaletu, vykoupat se a upravit na noc. Teď už jen klidně očekávala, kdy Louis vstoupí. Večer hodně pila, ale pocit dobré nálady se nedostavil. Ještě ráno byla šťastná, zdálo se jí, že dosáhla cíle, že je na vrcholu slávy a úspěchu, že čas zůstane stát. Je jí třicet a konečně se vdala. Ala led’ ji_ napadlo, že toho muže zničí, jako předtím zničila Bernarda a ‘potom Manuela a . . . a proč? Proč to všechno dělá? Dál zůstane sama. Ruka jí unaveně klesla. Na třicet let nevypadá špatně. Jak dlouho může ještě trvat její sláva? Jak dlouho bude sklízel úspěchy? Nanejvýš deset, v nejlepším případě deset let. Spíše méně. Jedno­ ho dne jí všechny ty dravé osmnáctileté běhničky z Londýna a Paříže dostanou, S jakou nenávistí se na ni vrhly, když ji „F.“ předhodil novinám. Také jí bylo osmnáct, kdysi, dávno, když se před ní otevíral svět. Nespávala v nádherných postelích a měla často hlad. Ale věděla, že budoucnost je její. ■ 136

A co když bude opravdu válka? Pozorně začala zkoumat svou tvář. Nemilosrdně. 1 teď musí’ myslel 11a budoucnost, na budoucnost, ze které se stává nepřítel. Neměla by se raději Louisovi svěřit? Pevně přidržet, co má, a neštvat se /a tim, co nemá? Varovat ho? Předem si ho zavázat? Pak by mu mohla jednoho dne říci, že není sama, že má dceru a vzít si ji k sobe. Nechat bláznovství na jevišti, mít rodinu . . . I to je víc než dost po lom, co už prožila. A teď přijde valka a bíihvíkdy skončí. Svět bude jiný, změní se. Dnes ještě žije / minulosti, ale nastává dvacáté století, teď už si ho dovede představit i ona. Musí využít své slávy, dokud ještě trvá. Zaútočit na liliu! Vraiit se po válce do Evropy jako Jilmová hvězda. Nespoléhat na nikoho, jen sama na sebe. Zaklepal a olevřel dveře. Temně rudy župan, žluté lemování. Přece jen ji první dojem nezklamal. Ješitnost a možná i krutost. Pohledem utkvěla na brilian­ tovém náhrdelníku, který před svlékáním odložila. Něco jí napadlo, Znovu ho v/ala a zavěsila si ho na šíji. N e b u d e lak n a h a .

„Pozítří od jedeme do Washingtonu, ano?“ zašeptal Louis, když už jí jenom vděčné líbal ruce. „Tady bychom neměli klid. Než začne podzimní sezóna, chci tě mít jenom pro sebe. Pojedeme na svatební cestu, kam si hudeš přát.“ Přikývla. Bylo jí to jedno. Měla dost novinářů, reklamních agentů a všech těch lidí kolem. Ale nahlas řekla: „Proboha, Louisi, ještě mám ten krásný náhrdelník', neměla bych ho dát raději na noc do sejfu? Půjčíš mi klíče?“ Posadila se a rozpínala závěs. Dole v hlu­ binách kaňonu hučela rozbouřená řeka. Zásobovací vozy vtrhly do města. Bylo piil druhé ráno. Vstala a oblekla si noční toaletu. Vodopád krajek sahal až do pasu a odhaloval prsa. Vztáhl k ní ruce. Na okamžik se k němu sklonila, nechala se laskat a políbila ho. Pak nehlučně vyklouzla z ložnice a prošla matné o/ářenou spojovací chodbou k jeho pracovně. Cítila, jak jí tluče srdce. Rozžala velký lustr. Přece se nebude skrývat. V rohu stál těžký mohutný sejf pro uložení cenností hostí. Spěšně odemkla ocelové dveře. IJž lo nemohla vydržet, Teď se snad dozví, jaké je to Louisovo tajemství. Okamžik nehybné neslouchala. Jenom hukot rozbouřené řeky. ■ 137

Sejf se rozevřel. Temný prázdný prostor a na dně černý kufřík. Vložila pouzdro s náhrdelníkem do jedné z přihrádek a vyňala kufřík. Nebyl zamčený, víko odskočilo. Peníze! Samé peníze. Dolary a švýcarské franky. Svazky nádher­ ných nových bankovek. Snad milión nebo dva, ale ani jeden dopis, smlouva nebo dokument. Nic, jenom peníze. Bezradně stála a hleděla na to bohatství. Pak zavřela víko a vrátila kufřík zpět. Peníze ji nevzrušovaly, byly samozřejmé. Už dávno nemyslela na to, že je bohatá, závratně bohatá. Okamžik nerozhodně uvažovala, je-li možné, aby se Desroy mýlil, aby se mýlil i generál. Uvěří jí? Neočekávaně ji ovanul chlad. Nebo to byl strach? Na čele jí vyrazil studený pot. Slepě tápala zpět. Utíkala. Louis už spal. Se zatajeným dechem se schoulila pod přikrývku a roztřásla se zimou. Slyšela, jak jí zuby hlasitě narážejí o sebe. Křečovitě zavřela oči. Teprve k ránu, když začalo nad monolity z ocele a betonu svítat, zimnice pominula. Konečně zdřímla.

Před polednem zavolal Felix. Louis měl od rána konferenci s Ziegfeldem. Plánovali její podzimní turné. „Čekám na vás venku,“ řekl spěšně do telefonu, „nechcete si se mnou prohlédnout New York?“ Chvíli šla pěšky ulicemi a pak zastavil u chodníku vůz. Teď seděli proti sobě ve špinavé italské restauraci, bůhví kde. Nevěděla, kam ji veze. „Nesmíte se dát neúspěchem odradit,“ řfckl j í vážně. „Je to starý trik, návnada pro náhodného zloděje nebo nezkušeného člověka. Vévoda musí mít písemné materiály, dispozice pro řadu lidí na dlouhou dobu. Máme o tom přesné informace. Všechno se ústně vyřídit ■nedá.. Potřebu je také podpisy, ne jenom sliby. Plné moci pro banky, aby rtwhl disponovat finančními zdroji. Jeho poslání není jednoduché. Musíte hledat, Gabrielo. Hledat, hledat, hledat! Znovu prohlédněte všechna zavazadla, nemají-li dvojitá dna . . . “ Zatřásl jí: „To nejsou fantazie, Gabrielo!" „Zítra odjížíme do Washingtonu, dnes nebudu mít čas!“ řekla podrážděně. „Do Washingtonu?" vydechl nevěřícně. Znovu kývla hlavou. Mlčel a bloudil očima po místnosti. Byla to obyčejná restaurace s mramorovými stolky a betonovou podlahou. Víno a káva, sladká n 138

fotografie Neapole. Teď v létě tu byl chládek. Od rána visel nad městem nedýchatelný žár. „Na svatební cestu?" „Na svatební cestu!" „Pak je to jasné, myslel jsem si to. Potřebuje co nejrychleji zahájit jednání. Ty věci existují a vy je musíte najít! Do Washingtonu už nepojedete! Zítra se vrátíme do Evropy! Vy i já! Ve tri hodiny ráno parníkem Jeanne d ’Arc,“ řekl vzrušeně. „Je to poslední mírový spoj. Máte šestnáct hodin času," pohlédl na hodinky, „šestnáct hodin! Nepřijela jste sem uzavřít šťastné manželství, ale pracovat, věděla jste to! Německé návrhy se v žádném případě nesmí dostat do Washingtonu!" „To nemyslíte vážně, po třech dnech? Znemožním sebe i jeho, to přece není možné!" „Nemusí to být možné, ale je to nutné! Jeanne d ’Arc odplouvá ve tři hodiny," řekl studeně. „Loď nečeká. Najdete-li ty věci, vezmete je; a dříve než se probudí. . . " „To nedokážu," řekla zoufale, „nejsem schopná je najít. Odpoled­ ne přijde spousta hostí, nemohu se přehrabovat v prádle ani v zavazadlech, to je věc komorných." „Zbývá vám celý večer a noc! Jděte brzy spát," sáhl do kapsy a podal jí malý sáček. „Nebudete-li mít úspěch . . . “ „Ne!" vydechla zničeně, „to po mně nechtějte, to nikdy neudě­ lám . . . " „Bude-li to nutné, uděláte!" řekl pevně. „My dva jsme totiž už ve válce, Gabrielo. Už teď jsme ve válce. Jsou-li skutečné peníze, které jste viděla, musí být někde i skutečné papíry. Budu čekat s vozem na hotelovém parkovišti celou noc. Tak dlouho, dokud nepřijdete. Nepodaří-li se vám to," pokrčil rameny, „jiná možnost není!" Cítila, jak jí krev mizí z tváře. Kdysi se potkali v Benátkách, přijel v černé slavnostní gondole a nabídl jí tisíc franků denně. Měla ještě elán a odvahu, myslela si, že získá celý svět a může si všechno dovolit. Ale byla jen nesmírně hloupá a z té hlouposti se zrodil dnešní den. „To neudělám," řekla pevně. Pokrčil rameny. „O všem rozhodujete sama, ale pak ani on, ani vy nedorazíte nikdy do Washingtonu!" Ticho. Otec už nezuřil a nešeptal důvěrné rady zkušený židovský pán. Dávno byla dospělá, se vším si musela poradit sama. Temný Sicilián ■ 139

v bílém kabátku přinášel zmrzlinu. Očima hltal její postavu, vlasy a pleť. Kdyby si vzala jeho, nemusela mít teď šílený strach. Nestála by na konci života. Umývala by celý den stříbrné misky od zmrzliny^ Lžička jí vyklouzla z prstů. Zvučně udeřila o kovový tác. Byla vyřízená, teď už nic nedokáže.*Ráno otráví sebe i Louise, ta dávka ná to jistě stačí - než je odstřelí někde na ulici, nebo dají do taxíku bombu, nebo se srazí vlak. Novomanželé de Grussol zahynuli! Několik řádků v novinách. „Vzchopte se!“ řekl Desroy tvrdě. „Musíte to dokázat! Vložili jsme do vás příliš mnoho času a peněz. Vy to dokážete! Válka teprve začíná!11

Celé odpoledne prožila ve fantastickém snu. Oblékla si slavnostní toaletu a přijímala hosty. Takovou toaletu měla, když stála s Manue­ lem na tribuně. Než odstřelili krále a následníka. Nebo to byl sen a jenom si ji přála? Zůstávala v tom zmatku na ulici? Bůhví proč si ji dala teď ušít tak černou a slavnostní. Snad aby vynikla její pleť a bílá pevná prsa. Ramena a plavé vlasy, snad aby ji v ní položili do rakve - až ji zabijí. Sama nabízela občerstvení, hovořila o budoucnosti a děkovala za pozvání na večírky. „Ano, určitě se u vás zastavíme," slibovala. „Scénář i hudba k revui The Honeymoon Express jsou už opravdu hotové?" divila se, když ji na chvíli pro sebe uchvátil AI Jolson, její partner z minulého amerického vystoupení. „To je výborné, ráda si zahraji, budou-li mne ovšem Schubertové chtít," dodala nejistě. „Udělají všechno, nač si vzpomenete, drahá vévodkyně," smál se nadšeně Jolson. Stále jí říkal vévodkyně, nemohl se toho slova nasytit .‘ „A na „vás také záleží, dostanu-li pořádnou roli." „Budu-li v tom líbánkovém expresu hrát, jste mým partnerem, to vám slibuji. Nikoho jiného nechci!" Ale přitom věděla, že v noci odpluje do Evropy, nebo bude mrtvá. Pila jako nikdy předtím. Poprvé v životě se opíjela. Při večeři se už pohybovala na nejistých nohou a Louis ji brzy nepozorovaně odvedl. Byla opilá, královsky namazaná. Sama se svlékla a padla mu do náruče. Už se nestyděla, myslela, že je to ten Ital z restaurace. Ale sotva ji položil do postele, chtěla jen spát.

■ 140

Probudila se uprostřed noci. Slyšela, jak Louis oddechuje. Někdo ji v polospánku uchopil za ruku a zvedl z lůžka. Hlava se jí točila, zahlédla lesklý ciferník hodin. Proboha, půl jedné! Ve tři hodiny odplouvá Johanka z Arku. Nejistě vstala a vyšla z ložnice. Zavazadla byla srovnána na chodbě a připravena na zítřejší cestu. Okamžik nad nimi tupě stála. Pak se znovu vrátila a tápavě hledala v kapsách Louisova županu. Vyklopýtala ven a chodbou zamířila do pracovny. Neměla tolik pít. Dvojité stěny ;i dvojitá d n a .... Nesmysl! Bude v tom nějaký vtip, musí v tom být ně jaký vtip. Před ní by Louis nic neskrýval. Když to nedokáže, tak je zabijí, ani pes po nich neštěkne. Musí to dokázat! Snažila se soul ředit na zámek sejfu, Četný kufřík ležel na svém místě. Stiskla uzávěry. Zamčeno! Dostala vztek. Zamčeno! Sáhla po noži na otevírání korespondence a začala nemilosrdně páčit. Nikdy dříve by to neudělala, neodvážila by se, ale teď jí to bylo jedno. Víko odskočilo! Dech se jí zaslavil. Uvnitř nebyly peníze, ale papíry. Svazky listin. Vždycky měla štěstí. Přece by nevozil peníze v kufru a vlakem. Louis není blázen. Papírům se nemůže nic stát. Peníze uložil do banky a papíry . . . Záměna na poslední chvíli, v tom byl ten vtip. Překotně počala cpát obsah kufříku pod košili. Byla to nádherná noční toaletu. Jednala jako automat, někdo ji vedl a řídil. Pevně utáhla v pase širokou stuhu, oblékla župan a zapnula si výstřih. Prošla spojo­ vací chodbou, minula ložnici a vyšla z apartmá do hlavní hotelové chodby. Jenom se nevracet a na nic nečekat, okamžitě zmizet! Stisknutím knoflíku přivolala zdviž. Jít a ničeho si nevšímat. Černý boy na ní mohl nechat oči. Vystoupila v hale a zamířila k východu. Bylo půl třetí ráno. Nikdy nedojedou včas do přístavu. Vrátní v livrejích před ní zdvořile otevřeli dveře a užasle za ní hleděli. Nikdo se ji neodvážil oslovit ani zastavit. Vyšla z hotelu. Bílá průsvitná toaleta zavlála na chodníku. Cítila, jak ulicí protahuje svěží noční vítr z Atlantiku. Z šerého parkoviště se vynořil velký, neosvětlený automobil. „Jedle proboha!" hlesla zničeně, „je spousta hodin, už nemohu zpět!" zhroutila sc na sedadlo. Její manželství právě skončilo. Trvalo přesně tři dny. Vyměnila ho a nevěděla za co. „Uklidněte se. Gabrielo, uklidněte se,“ řekl konejšivě Felix Des­ roy. „Všechno je v pořádku, Jeanne d'A rc počká, bude čekat třeba do rána, nezvedne kotvy, dokud nebudeme na palubě!" ■ 141

XVII Léto dosahovalo vrcholu. Už pátý den směřovala Jeanne d ’Arc klidným nedozírným oceá­ nem k Evropě a temně zelené, chladné vlny zmírňovaly srpnová vedra. Potřebovala si odpočinout a vzpamatovat se. Felix jí obstaral hned druhý den dokonalé oblečení, ale přesto nevycházela na palubu. I k jídlu jí prostírali v kabině. Bála se vyjít ven, zdálo se jí, že na ní každý ten čin pozná. Desroy se několikrát pokusil dělat jí u stolu společníka, ale pak toho raději nechal. Nebrala ho na vědomí. Celé hodiny ležela s očima nehybně upřenýma do stropu a obracela svůj život naruby. Poprvé cítila stud a zahanbení. To neměla nikdy udělat. Mohla ho podvést, okrást, ale neměla se za něho provdat. Dávná náboženská výchova se v ní probudila a otázky víry jí pojednou nedávaly spát. Ještě stále byla jeho ženou. Ženou, které dal své jméno, svůj titul, skutečnou, právoplatnou manželkou. Zakryla si tvář. „Co'myslíte, že teď udělá?“ zeptala se Desroye, když se u ní zase jednou před večeří objevil. Neodvážila se ani vyslovit Louisovo jméno. ON - NĚKDO - TEN, NA KTERÉHO MYSLÍ. Pokrčil rameny. „To nevím, opravdu nevím, nejspíše nic. Neudělá asi vůbec nic, je to zkušený muž. V takových případech obvykle obě strany mlčí. Zmizí co nejrychleji z New Yorku a pošle diplomatickou cestou depeši do Berlína, ale možná, že bude vyčkávat, že si nebude jistý, kde vlastně jste. Teď nesmíte být sentimentální, Gabrielo. Odvedla jste ohromný kus práce, nejste schopná její význam vůbec posoudit." „A moje manželství?" „Skončilo. Stejně jako vévodovo poslání. Dříve nebo později zažádá o rozvod. Opustila jste ho, obviní vás, že jste odcizila rodin­ né šperky a k tomu přidá ještě nějakou ostudnou milostnou aféru. Všechno proběhne tiše a hladce bez přítomnosti obou stran. K soudu se dostaví pouze advokáti." „A potom?" řekla nejistě a posadila se. V očích měla hrůzu. „Co potom?" zeptal se nechápavě. „To mi přece nikdy nezapomene, to mi nemůže zapom enout.. „Do Francie se v žádném případě nevrátí, můžete být klidná. Byl by Souzen pro velezradu a on to ví." ■ 142

„Na světě není jenom Francie." „Ne, není, ale s tím už musíte počítat!" Odvrátila tvář. Slyšela jednotvárný hukot lodních strojů a tření vln o boky lodi. „Táhněte, dejte mi pokoj!" křikla. „Proboha, zmizte, mám vás až po krk!" Zmizel, tiše, neslyšně. Musí s tím počítat. S čím musí ještě počítat? S princeznou Ho~ henzollern - jak ta ji asi nenávidí - s rakouskou policií, s Desroyem a teď i s manželem. Je stále vévodkyní. Nakonec nebude smět vytá­ hnou z Paříže paty. Zahnali ji do neznámé džungle a teď klopýtá šerem. Kdy ji asi uštvou? Pocítila touhu napít se, dopřát si láhev šampaňského nebo koňaku. Sedí tu jako vězeň, slavná Deslys se neodváží na palubu. Začne se opíjet a třást každý den hrůzou. Zhluboka povzdechla. M usí se vzchopit, ovládnout, vydržet! V Paříži je Harry, ten najde jisté řešení, začnou pracovat, bude dřít jako nikdy před tím. Tělo a svaly má ochablé, celá je zlenivělá. Každá holka z před­ městských šantánů bude brzy lepší. A film . . . Připravili ji o film! Nikdy se nestane filmovou hvězdou. Kdyby zůstala v Americe . . . Zavřela oči. Jídla se ani nedotkla, chtělo se jí spát. Hukot lodních strojů ji milosrdně oddělil od světa neprostupnou clonou. Vzdálila se. Teď byla v bezpečí, konečně všemu unikla. Kdyby tak ještě mohla uniknout sama sobě. Bílá, vznešená, slavnostně ozářená Jeanne d ’Arc směřovala bez­ pečnou rychlostí patnácti uzlů za hodinu do hlubin srpnové noci. Gabriela ještě slyšela, jak hudba na palubě hraje k tanci valčík Má královno a Rubinsteinovy Lístky z památníku. Melodie jejího mládí. Kdo si na ně tady uprostřed Atlantiku asi vzpomněl! Bezstarostně se usmála, padla Richardovi do náruče a společně se vznášeli pod košatými kaštany zahradní restaurace. Měla bílou plátěnou sukni a vyšívanou blůzku. Srdce plné nádherných předsevzetí. Teď byla jen jeho, opravdu jeho, sama mu to řekla. Pak zase bubeník zvučně udeřil, hudebníci zvedli nástroje, ale hudbu už neslyšela, jenom buben. I lodní stroje utichly. Otevřela oči. Tma. Měkké, pleskavé údery vln. Jeanne d ’Arc stála temná a nehybná uprostřed oceánu. Někdo znovu hlasitě zaklepal. „Vstávejte!" Prudce se posadila. „Oblékněte se, rychle!" šeptl za dveřmi Desroy. ■ 143

Zděšeně vyskočila. „Stalo se něco?'* Neodpověděl. Jen netrpělivě přecházel přede dveřmi. Slyšela jeho kroky. Hodila na sebe šaty. „Mohu se učesat.?'1 Kroky za dveřmi se zrychlily. Stáhla si vlasy do uzlu a otevřela dveře. „Potápíme se?" zeptala se zděšeně. „Ne, ještě ne,“ stál před ní oblečený s příručním kufříkem v ruce. „Už druhý den je v Evropě válka! Pojcňc!" Vlekl ji za sebou na palubu. Snad sto dvě stě metru od Jeanne d ’Arc strměla do tmy děla válečné lodi. Z parníku byly spuštěny schůdky a dole na hladině se zmítal člun, „Rychle, čekají jen na nás, za chvíli můžete spát. dál.“ Schody se kolébaly, viděla temnou studenou hladinu a musela se zachytit lano­ vého zábradlí. Udělalo se jí nevolno, nic nechápala. Desroy ji uchopil do náruče a podal muži dole. Pak skočil za ní do člunu, „Umí dáma šplhat po žebříku?" zeptal se chlapík u kormidla, když počali klouzat od Jeanne d ’Arc k šedé ocelové stěně. „Ta umí všechno," řekl JF.“ a tiše jí šeptl: „Na torpédoborci nemají schody, ale je to jen pár metrů, nebojte se," Zaslechla hluk strojů. Mohutný lodní šroub zabíral a vzduté vlny vysoko nadzvedaly člun, Jeanne d’Arc se pomalu se zhasnutými světly už vzdalovala. Zahlédla nad sebou skalní stěnu. Odkudsi slétl žebřík. „Tak prosím, madam!" Tázavě pohlédla na Felixe. „Co je to za loď, kam nás povezou?" „Nejrychlejší torpédoborec francouzského válečného námořnic­ tva. Jeanne d ’Arc je příliš pomalá a mohla by být potopena. Ty papíry jsou velmi důležité." . Zachytila volně visící žebřík, zhluboka se nadechla a začala šplhat . Někdo ve člunu se zasmál a polohlasně řekl: „Škoda že je taková lma!“ Svět se do rana změmL Nepoznávala ho. Zmatek ji obklopil a pohltil sotva dorazila do Le Havru. Němci během uplynulého týdne rozdrtili francouzskou obranu a drah se k Remeši a Mamě. Za pár dni budou v Paříži, Fronta na bclgickc hranici sc zhroutila a nikdo nevěděl, co bude dál. Všude se čekalo a po silnicích táhly zástupy prchajících Udí. ■ 144

Teprve pozdě večer dorazili s Desroyem z Le Havru do Paříže, Taxíky zmizely, nikde nezahlédla ani fiakr. Pěšky spěchala prázdný­ mi ulicem i. Občas potkávala vojenské hlídky a kamióny Červeného kříže přivážející pod ochranou noci raněné. I je jí palác byl pustý a prázdný. Před odjezdem všechny propustila. Zůstal zde jenom vrátný a starý sluha. Nemohli tušit, že se tak brzy vrátí. Když se konečně dozvomla, nechtěli ji vpustit, nepoznávali. ji, byla někdo cizí. Zmocnila se jí stará zuřivost a začala rozbíjet pří­ zemní okna. Teprve polom uvěřili, že se vrátila paní. Vlekla se zničeně vzhůru po schodišti a velká zrcadla vracela jen prázdno a stín osamělé ženy. Mamě se snažila zahlédnout po svém boku mladého poručíka v nádherné uniformě, Otevřela široce okno ložnice, všude prach a těžký, nevětraný vzduch, S úlevou vpustila vlahou noc, Byla doma, bez slávy, bez fanfár a bez angažmá, Kdo bude mít teď náladu na tanečnice? V dálce se schylovalo k bouři. Slyšela temné údery a padaly hvězdy. Ale možná že to byla fronta, kanóny a světlice. Možná prorazili. Ten jediný den zmatku a válečného zoufalství stačil, aby pochopila, aby se zbavila.strachu. Byla to i její válka. Zahájila ji v New Yorku a teď musí bojovat. Posadila sc unaveně na postel a nehybně hleděla do tmy. Vždycky se téhle chvíle bála, přicházel okamžik proměny. Cítila to. ETAPA! Svět, který milovala a který miloval ji, se pravě rozpadal. Ještě chvíli tomu nebude chtít uvěřit, bude zápasit, vzdorovat, doufat; Ale nic z toho se už nevrátí, její čas minul. Pomáhala otevírat stavidla a teď ji voda smete! Zvedla sc a přivřela okno, měla přísné, trpce sevřené rty. Pak sáhla po telefonu. „Jsi to ty, H any? Probudila jsem té?“ zeptala se tiše, když na druhé straně někdo zvedl. „Nechceš ke mně zajít? A vezmi něco k jídlu, od včerejška jsem nejedla." • Slyšela jeho hlas. Vztekal se a nadával. Zaplavila ji vlna úzkostí, úlevy a vděčností. „Nemůžeš počkat do rana?“ řval Harry. „Teď ve dvě mám vstávat? Všude už mají zavřeno!" práskl sluchátkem. Ale věděla, že přijde, že ji neopustí. Na něho se mohla vždycky spolehnout,

„Neměla jsi se vracet, co tě to napadlo, jaká ty jsi husa," proklínal ■ 145

a díval se, jak jí. „Nevíme, co bude zítra. Němci tu mohou být každý den. Dej si alespoň do pořádku finanční záležitosti, všechny peníze převeď do Švýcarska a odjeď někam na jih. Podaří-li se Němcům obsadit Paříž . . . “ „Asi mn,e zastřelí,“ řekla tiše. „Určitě mě zastřelí, Harry, ale jsem prostě tady a už se nedá nic dělat. Chvíli ještě počkám, snad to nebude tak zlé. Potřebuji začít pracovat, musím mít svoji práci!“ Úkosem ná ni pohlédl. Na nic se neptal, přijal ji jako vždycky. „To bude těžké, lidé utíkají nebo odcházejí na frontu, podniky jsou zavřeny, nikde se nehraje." „A co ty?" vyhrkla. „Snad tě neodvedou?" „Mne neodvedou, spíše internují." „Jsi přece Rus . . . " „Ano, asi jako ty, ale také jsem polský Němec, záleží na tom, čemu uvěří." „Zařídím, aby ti dali pokoj a ty pro nás seženeš práci," řekla rozhodně. „Jen trochu slušné angažmá." Pokrčil rameny. „Nevím, za pár franků vystupovat nemůžeš a tvoje honoráře dnes nikdo nezaplatí. Je válka, Gabrielo, válka! Můžeš tak ještě zpívat zadarmo pro armádu v zákopech, jiná práce není. Možná později, až jak to dopadne, zatím je země ohrožená." „Tak budu zpívat pro armádu," řekla pevně, „pojedu na frontu!" „Patříš do blázince, ne na frontu!" „Tebe se budu ptát!" a už byli v sobě. Samozřejmě že všechno byla jen jeho práce, jeho zásluha, on ji udělal, postavil na nohy a tak se mu za to odvděčila. „Už dávno nejsi k ničemu," křičela bez dechu, „jsi nula, co z tebe mám? Můžeš být řád, že jsem se vrátila, beze mne bys skončil v kriminále, bůhví, nejsi-li nakonec také německý špión!" • Zarasýla se. Ne, tohle nechtěla, to nemá smysl. „Promiň, už zase mluvím nesmysly," řekla znechuceně a políbila ho na tvář. „Nemys­ lím to tak, potřebuji pracovat, nemám čas čekat. Po válce budu stará, chápeš to? Víš vůbec, kolik je mi let?" hlasitě se rozplakala. „Chtěla jsem zůstat v Americe, ale nebylo to možné, musím poslouchat, vodí mě na provázku." „Opravdu jsi se provdala za vévodu?" zeptal se tiše. Přikývla. „Buď rád, že tomu nerozumíš. Z Francie se teď nemohu hnout, protože by mne zavraždili. Ale jestli chceš," dodala sotva slyšitelně, „můžeš se ke mně přestěhovat, mám dost té věčné samoty. Ty jsi jediný, koho mám opravdu ráda." ■ 146

Vstal a šel k oknu. Pršelo, poslední letní bouře. Nebyla to fronta. „S tím už je konec, Gabrielo," řekl vážně. „Nebudeš nikdy jiná. Máš v sobě něco, nevím co, snad je to nemoc nebo druh šílenství, nedá se proti tomu bojovat. Ani ty sama nemůžeš proti tomu bojovat, ale jinak bys asi nebyla tak geniální tanečnicí, nemám ti to za zlé." „Jsem jenom strašně osamělá, nevím, co se se mnou děje," šeptla sklesle. „Rozdmychala jsi příliš velký plamen, jednou se ti vymkne a pak shoříš." Mlčela. Noc venku byla popelavá, bledá, sivá holuběnko, kdes byla, svítalo. Město se vynořovalo z mlh. Přeludy nad hladinou. Její město, lo jediné jí přirostlo k srdci. „Myslíš, že opravdu přijdou až sem?" zeptala se. Pokrčil rameny. „Možná, nezastaví-li je Joffre na Mamě, pak ano. Valí se kupředu v Srbsku na východě i u nás. Válka bude asi trvat dlouho. Už zaútočili i na zaoceánské lodní spoje. V novinách píší, že včera potopili osobní parník Jeanne d’Arc plující z New Yorku do Francie. Kterou lodí jsi připlula?" Železná ruka jí stiskla hrdlo. „To není možné-," vydechla chraptivě. „Ale ano, stalo se to v Biskajském zálivu už u našich břehů. Všichni zahynuli, nestačili ani spustit čluny." Hleděla na něho široce otevřenýma očima. Je tedy mrtvá, leží na dně oceánu. Louis ji dostihl!

Po noční bouři se vyčasilo. Září bylo stále ještě teplé a naplněné létem. Harryho náhodná poznámka uspořádat představení pro armá­ du ji zcela ovládla. Počala ji promýšlet a rozvíjet. Udělá nejlépe, poradí-li se s ředitelem Cardinem, s Harrym není řeč. Před poled­ nem, sotva se trochu prospala, vyrazila do Olympie. Šla pěšky důvěrně známými ulicemi a nevěřila svým očím. Kam se poděly ty davy lidí? Chodce by spočítala na prstech, a nikde jediného taxíku. V noci se tedy nemýlila. Bylo to jiné město. Jen nádherně modrá obloha zůstávala stejná a trsy jiřin na záhonech parků ohnivě kvetly. Na okamžik se jí zdálo, že zase cítí nádherné vzrušující vůně svého mládí, že jde do Olympie poprvé, právě ji potkalo štěstí. „Jste to vy, Gabrielo?" ředitel Cardin široce otevřel náruč. Políbila ho na obě tváře. „Pak že se nedějí zázraky, co děláte proboha v Paříži? Už nejste vévodkyní?" ■ 147

„Vévodkyni jsem nechala v New Yorku, přestalo mě to bavit, hledám angažmá.“ „Máte pravdu, držte se jeviště," řekl rozhodně. „Tady můžete sice klopýtnout, ale spadnete jen na zem!" Posadil ji do křesla, jak dobře to staré křeslo znala. ..Angažmá. . . Teď budete muset mít trpělivost," mávl rukou k oknu. „Všechno je vzhůru nohama. V celém městě nenajdete jedi­ nou drožku, přesunují Joffrovi na frontu posily. Zoufalá akce. Pro koho myslíte, že budeme hrát? Kdekdo je v armádě nebo opouští Paříž. Některé podniky mají už zavřeno a divadla také. My oficiálně ještě ne, pouze se nehraje." „Už jsem to slyšela," řekla podrážděně. „Nemám také chuť vystu­ povat před prázdným hledištěm. Zorganizujte turné pro armádu, jsem ochotná vystupovat na frontě. Zábavný program pro vojáky. Každý den dvě představení a dobrou náladu pro desetitisíce mužů. Vytřískáte na tom kapitál!" „Představení pro armádu?" opakoval udiveně. „A váš honorář?" „Můj honorář? Můj honorář obdrží Červený kříž. Můžete to dát na plakáty!" GABRIELA DESLYS VE PROSPĚCH ČERVENÉHO KŘÍŽE! Cardin tiše hvízdl. „To je krása, to bude zase tahák, ale co se s vámi děje, Gabrielo? Ve vás se člověk nevyzná." „Ási už nepotřebuji vydělávat peníze." „A nemáte strach?" „Mám, z nečinnosti!" „Hm . . a znovu zkoumavý, hodnotící pohled. „Výborně, budu o tom přejnýšlet, zatím však musíme čekat. Teď mají všichni jiné - starosti. Návrh projednám s ministrem války. Alepoň zjistím, jaká je skutečhá situace. Bude-li naděje, dám vám včas vědět!" Čekat, čekat, čekat! Ani ji nepozval na oběd. Ve vlahém, neskutečném tichu slyšela pojednou všechny pařížské zvony. Poledne! A pak se ozval ještě jiný zvuk. Nebylo to poledne Zvedla hlavu k obloze. Lidé se zastavovali a hleděli jako ona vzhůru. Ohlušující detonace zatřásly městem, země se pohnula a zahalila dýmem. Dalekonosná děla! Těžká Berta! Prchala bez dechu středem bulváru. Po obou stranách se hroutily domy. Válka! Tak tohle je válka! ■ 148

„Bože můj, jestli přežiji, odjedu ještě dnes do Chalon-sur-Saóne,“ šeptala překotně. „Už nebudu myslet na sebe, dej, abych přežila, abych mohla vidět svoji dcera!44 Dopadla na zem. Úlomky skla, pach vápna a staré malty. Pod řítícími se domy umírala nejkrásnější část jejího života. Už nikdy se nevrátí zpět.

| xviii „Není vám zima, madam?“ zeptal se mladý poručík a přes rameno se k ní otočil. Viděla bledou, vyhublou tvář a zarudle oči. Vůz se pomalu vlekl se zhasnutými světly rozbahnělou cestou mezi zasněženými poli.; posetými trychtýři od granátů. Občas, někde v dálce, zahučelo dělo, blýsklo se, pak odpovědělo jiné, zarachotily kulomety a zase klid. K bojové linii byly sotva dva.kilometry. „Dá se to vydržet,14 řekla tiše. „Pojedem ještě dlouho?44 „Asi hodinu, bude-li v pořádku cesta. Zastavte, Roberte,*4 nařídil řidiči. „Madam se nesmí zachladit.44 Vyskočil z vozu, svlékl těžký, uválený plášť a zabalil jí do něho nohy. „Tak to bude lepší, musíme na vás dát pozor.44. Slabě se na něho usmála. „Děkuji, jste velmi laskav.44 Vůz se opět rozjel. Počátkem ledna mohla konečně odjet na frontu. Německý útok ztratil dech a teď se armády zastavily, Zima spoutala pohyb docela. Včera skončila týdenní vystoupení u jednotek v Arrasu, dnes ji čekají tady, někde přímo v bojové linii, a zítra odpoledne zahájí řadu představení v Remeši. Tam bude čekat Harry s orchestrem. Na zájezdy do linií jezdila sama. Pianista a klavír se všude našel. Nikdy neodmítala žádost místních velitelství a její jméno letělo zákopy od Arrasu přes Verdun až k Nantes. Přijede Gábi! Naše Gabriela! Plakáty s její tváří visely na rozbitých domech, na vratech vypále­ ných usedlostí i na obvazištích. GABRIELA DESLYS ZPÍVÁ A TANČÍ PRO ARMÁDU! ■ 149

Cardin splnil své slovo a odvedl řádnou práci. Jeho organizace byla i v obtížných frontových podmínkách dokonalá. Neměla čas si ani vydechnout. Předávali si ji od místa k místu. Ale byla spokojená. Vrátila se jí stará energie a elán. Válka se stala součástí jejího života. Bezprostřední nadšení mužů v zákopech bylo něco docela jiného než obdiv a aplaus, na který byla zvyklá. Tady se mohla uvolnit, nehledět na konvence. „V kolik začíná představení?*1 zeptala se. „Je spousta času, madam. Až o desáté. To už dávají Němci obvykle pokoj. Po večeři se ještě chvíli střílí, ale pak vycházejí průzkumníci a do svítání je klid.“ „Budu mít možnost zkoušet s hudbou?1* zeptala se. „Samozřejmě, madam, ale máme jen pianistu. Pozvali jsme z vedlejšího pluku kapitána de Vigny, je to výborný voják a skutečný hudebník.** „To jsem ráda,“ řekla ulehčené. „To jsem velice ráda, s doprovo­ dem bývají obvykle potíže. Kapitán de Vigny? Neznám .. „Večeře bude o osmé u našeho štábu.“ „Jak jste říkal, že se jmenuje ten kapitán?" zeptala se znovu. „De Vigny, madam.** „De Vigny .. Vůz teď jel docela pomalu. Obloha byla temná, neprůhledná, silnice rozstřílená a trychtýře po granátech sotva zasypané. „De Vigny?“ opakovala znovu tázavě. To jméno v ní přece jen něco probouzelo. Vzdálenou, zasutou vzpomínku. „A křestním jm é­ nem ?“ „To nevím, madam, lituji Mlčela. Také se kdysi jmenovala de Vigny. Kdysi, dávno, tak dávno . . . Ahy dostala pas do Francie - a pak se rozešli. Bylo by to možné? Kapitán de Vigny? Po tolika letech? Cítila, že se jí srdce vzrušeně rozbíhá. Jak ho tenkrát obdivovala, jak mu byla vděčná. Jenže Romain byl učitelem, vychovatelem šlechtických dětí, nikdy ho neslyšela hrát na klavír. Zhluboka povzdechla, asi shoda jmen. Ve tmě se konečně objevily trosky domů. „Tady se na podzim hodně bojovalo,“ řekl poručík. „Několikrát nás vytlačili a pak zase my je. Ze všeho zbyla jen hromada kamení a kostel, ovšem bez věže,“ dodal se smíchem. „A kde budu zpívat?** „V tom kostele, madam. Má výbornou akustiku a vejde se tam • nejméně tisíc lidí.“ ■ 150

„V kostele?'1 Pokrčil rameny. „Je válka, madam.“ „Kde leží váš štáb?“ „Pod ním, v katakombách." 1 „Potřebuji se přece někde převléknout,41 řekla podrážděné. „A kde budu spát?“ Poručík okamžik zaváhal. „Všechno je zařízeno, dole máme spoustu prostorných místností, které jsme vyklidili." „Vy jste se zbláznil,“ vydechla zděšeně. „Chcete mne uložit v kryptě? Snad tam jsou ještě i rakve. Hned v noci jedu dál!“ „Tady všude jsou jen rakve, madam. Uvidíte jich stovky, nesmíte se bál. Na rakvích sto jí i pódium. Nemůžeme je teď v zimě skladovat venku."4 Zhluboka se nadechla. V ů z z ů s t a l stát.

Pokusila se vystoupit, ale noha jí zapadla do bezedného bláta. ^ „Okamžik, madam .. .‘4 Někdo ji uchopil do náruče a nesl přes bahnisko ke dveřím sakristie. Zazněly povely a vojáci vlekli z vozu její zavazadla. „Hedviko," šeptl tichý hlas, „je to možné? Musela opravdu začít tahle svinská válka, abychom se potkali?'4 Byl to on! Poznala by jeho hlas mezi tisíci. Jak dávno j í nikdo neřekl Hedviko. Zase byla nádherně mladá a ležela před n í budouc­ nost. Ještě okamžik ji držel v náručí a pak ji opatrně postavil na dláždění. Prošedivělé vlasy, vrásčitá tvář. Proboha, co se s nimi stalo? Vzal ji za ruku a vedl po úzkých točitých schodech do podzemí. Teplo a sucho. Bezpečí! Příjemné místo. Jen rakve podél stěn na hromadách. Slyšela za sebou dupat vojáky s kufry. Kobka byla nízká s klenutým cihlovým stropem. V koutě stálo sněhobílé nemocniční lůžko, uprostřed stůl a na zdi zrcadlo. „Nič lepšího jsme nesehnali, snad to bude stačit," řekl s nepatrným úsměvem Romain. „Na tomhle úseku je to zlé, asi nejhorší.'4 Otřela si oči. Vojáci s kufry vpadli dovnitř. „Za půl hodiny se podává na vaši počest slavnostní večeře, madam!" ohlásil řízně poručík a udiveně na ni pohlédl. „Děkuji, jenom promluvím s kapitánem a pak se hned převléknu." Otřela si tvář. „Noty vozím s sebou," obrátila se k Romainovi, „můžete se na ně zatím podívat a po večeři bych chtěla chvíli zkoušet." n 151

Vojáci zmizeli. „Znám tvůj repertoár, řekl tiše. „Celou tu dobu jsem sledoval, jak jdeš od úspěchu k úspěcnu. Ani jsem se nestačil podruhé' oženit." Znovu se objali, mlčky, beze slova. Tak on ji opravdu miloval, tenkrát to nevěděla. „Musím být veselá," vydechla konečně. „Vojáci nechtějí Hedviku, ale Gabrielu. Jsem šťastná, že jsem tě potkala," políbila ho. „Pomů­ žeš mi s oblékáním? A koňak, přines mi nejdříve koňak. Musím se vzpamatovat, tebe jsem nečekala. Je mi k pláči, stále častěji se mi zdá, že jsem promarnila život."

^

Když vystoupila ha jeviště, potlesk ji ohlušil. Nemohla uvěřit svým očím. Kostel byl přecpán k prasknutí, hlava na hlavě. Prkenná podlaha jí duněla pod nohama. Nesmí dnes příliš vyvádět, tam dole jsou rakve a je to chrám, i když znesvěcený. Rozpřáhla ruce. Hlediště znovu zabouřilo. Romain udeřil do kláves. Okamžitě poznala, že je to hudebník, skutečný klavírista. Proboha, že o něm nikdy neslyšela? Nebo se o to jen nezajímala? Vrhla na něho nechápavý pohled. Co to hraje? Jak dávno neslyšela tuhle melodii, bude ji ještě znát? II chante la gloire de la parisienne, s tou přece začínala . . . Tehdy, když s ním při jela poprvé do Paříže, jako paní de Vigny. V kolikátém to bylo vlastně roce? Hlas se jí zachvěl. Nasadila. Stála s rozevřenou náručí a objímala všechny ty muže. Zítra je položí do rakví, do nik ví pod je jíma nohama. Přišli sem umírat, ne žít. Chrámová loď ztichla, zmrtvěla. Tak tohle je slavná Gabriela? Plačící žena se zlomeným hlasem? Už /pívala staré marseillské písně, drsné a tklivé. Klavír ji uná­ šel, Romain převrátil na ruby její repertoár. Vedl ji, strhával stále k lepšímu výkonu. Nikdy si příliš nezakládala na svém hlasu, byla především tanečnicí, ale teď cíl ila, že z ní ta hudba vykřesává jiskru, že zpívá jako nikdy předtím. Kostel burácel nadšením. Začala tančit a zpívat anglickou Allo my Dearic, všichni se přidali, ta píseň letěla po všech frontách, každý ji znal. Nikdo nemyslel na to, co se skrývá pod podlahou, na čem to tančí. , Vyskočila na klavír a shodila toaletu. Pod ní jen rudá říža, na ■ 152

nahých prsou květ v barvách Francie. Začala zpívat Marseillaisu. Závěr vystoupení, zlatý hřeb programu. Vždycky dovedla strhnout. Stovky hlasii zazněly pod klenbou kostela, dav se zavlnil a vtrhl na jeviště. Desítky rukou ji uchopily a plula vysoko nad hlavami těch nadSených mužů chrámovou lodí. „Bylo To největší představení mého života,“ řekl jí velící plukov­ ník, když se konečně směla vrátit na zem. „Hned ráno podám hlášení na velitelství divize. Potřebujeme vás víc než dělostřelecké náboje. Jste schopná pozvednout bojovou morálku celé armády!*4 políbil jí nice. Unaveně klopýtala do šatny. Konečně si mohla vydechnout. Šťast­ ně se na Romaina usmála. „Teď se dám do pořádku a přijdeš-li za půl hodiny „Musím se vrátit k útvaru, Hedviko,44 řekl sklesle. „Ale kdybys chtěla, je to jen pár kilom etrů. . . Náš štáb se usadil ve zdejším zámečku, mám tam slušný pokoj.44 „Alespoň nebudeme spát v hrobce,44 vydechla nadšeně, „Hned jsem hotová!44 Toužila po tom dobrodružství, alespoň na chvíli se vrátit. Vůz, se vlekl se /.hasnutými světly rozbahnělou cestu. Vesnice zmizela, jenom noc a zasněžená pole posetá trychtýři od granátů. Proti obloze řady zmrzačených stromů. Někde v dálce zahučelo dělo, pak odpovědělo jiné, blýsklo se a Gabriela hlasitě vykřikla. Přední část vozu se před jejíma očima roztrhla, desítky rukou ji uchopily a ona plula vzduchem, vysoko nad hlavami těch nadšených mužů, chrámovou lodí.

„Mám pro vás lepší angažmá, Gabrielo,44 řekl Felix Desroy a po­ hodlně se houpal na bílé židli u jejího lůžka. Tvářil se stejné přísně jako Hany, když ji kárával. „Takhle nesmyslně hazardovat, dávat všanc život, svoje nadání, ale s tím je teďkonec!“ Očima zalapala po jeho tváři. „Co je s mým . . ,,44 chtěla říci manželem, ale řekla jen „průvodcem44? ■ 153

„Ten kapitán?“ Svraštil obočí, „mrtev stejně jako řidič. Máte vždycky štěstí, neuvěřitelné štěstí. To je dar nebes, važte si ho. Za týden za dva budete zase na nohou.11 Zavřela oči. Ani nevěděla, kdy přišel, jak se tu octl. „Nejste unavená?" Pohnula nepatrně hlavou. Felixova tvář se rozplynula, nebyl to Felix, byl to Romain. „Světlo mě ruší, mohl bys zhasnout?" řekla polohlasně. Okamžik na ni hleděl, pak vstal a spustil roletu. Venku byl mrazivý lednový den a slunce ostře vnikalo do bílého pokoje. Když se posadil, měl opět Felixovu tvář. Napadlo ji, že Romain je asi skutečně mrtev. Jen krátký okamžik střetnutí a konec. Každý, s kým se sejde, špatně skončí. Měla s ním zůstat raději v té krypta, nedovolit, aby odejel. Přála si, aby ten člověk u jejího lůžka zmizel, aby mohla být sama a zvážit svoji vinu. „Kde teď jsem?" zeptala se tiše. „V remešské nemocnici. Víte, co dalo práce vás najít? Dlouho jste byla v bezvědomí, prostě šok. Předávali si vás z jednoho lazaretu do druhého. Teď vás převezu do Paříže na kliniku a budeme si spolu každý den pěkně povídat." „O čem my dva si můžeme ještě povídat?" „O vašem novém angažmá, Gabrielo. My dva si máme stále co povídat, asi jsme ideální dvojicí. Mimochodem, byla jste jmenována čestným kaprálem francouzské armády. Ti chlapci v zákopech na vás nedajídopustit, všichni jsou do vás úplně zbláznění. Sní o tom, jak je vedete do útoku . . hlasitě se rozesmál. „Teď budete muset poslou­ chat, kaprále, zve vás pan Pétain, maršál francouzských vojsk. Až budete v pořádku, samozřejmě." Až bude v pořádku! Už nikdy nebude v pořádku, dostává rozum, zkoumá svoje činy. Něco 'se stalo. Nebylo to dnes ani včera, neví vlastně, kdy se počala dít ta změna. Neexplodovala v jejím nitra jako šrapnel, ale přesto stoupala tiše a nepozorovaně k srdci, až v ní ta stará Gabriela utonula. Dnes už netouží po slávě, po majetku, vůbec po ničem. Od té doby, kdy nastoupila v Přerově poprvé do vlaku, nashromáždila takové jmění, o kterém se nikomu ani nesnilo. Ale co s ním? Co teď má dělat se svými milióny? Richard také leží někde v zákopech, nebo už je mrtev. Manžela zbavili trůnu, Louisovi hodila na krk oprátku a Romaina roztrhal před jejíma očima granát. Hany, je jí ■ 154

věčný stín a druhé já, je vnitřně zlomený člověk. Tak skončily všechny její velké, krásné lásky. Tupě hleděla do stropu. A to nechtěla myslet na tu epizodu v Berlíně. Na chlapce Bernarda. Bůhví, proč se tehdy vlastně zastře­ lil a proč se s ním zasnoubila. Pohledem se vrátila k Desroyovi. Mluvil a mluvil, ale nevnímala jeho hlas. Napadlo ji, že i ,JF.“ z ní začíná mít strach. Nikdy se jí neodvážil podívat do očí. Už dávno uměla odhadnout, kdo ji miluje a kdo má strach. Réza z ní měla také strach a Harry, ano, pro Harryho byla vždycky jen tyrankou, žhavým kopím v ráně. A teď se jí začíná stýskat po domově. Prostě cítí úzkost. Úzkost ze života. Chtěla by se zbavit tíživých myšlenek a přeludů, slyšet raději hlasy obou otců, jak se v ní přou a proklínají. Ale ti dva už asi zemřeli, zůstalo prázdno. Nic a nikdo se neozývá, snad ani neodešla z toho kostela, leží v prázdné hrobce. Felix jí stiskl lehce ruku. „Už odcházíte?" zeptala se. Ale bylo jí to jedno, všechno jí bylo jedno. První březnovou neděli si vyšla poprvé na procházku. Jaro už divoce útočilo a po týdnech nuceného klidu se jí zdálo neskutečně krásné. Zhluboka vdechovala svěží vzduch a vzdálené, bůhví odkud se do města ženoucí vůně polí. Život se vracel do normálních kolejí. Na frontách se armády definitivně zaryly do rozbahnělé hlíny a bezprostřední nebezpečí Paříži už nehrozilo. Objevily se pestré divadelní plakáty a noční podniky halasně slibovaly senzační programy plné nádherných žen. Uprchlíci se z venkova pomalu vraceli zpět do pařížských bytů. Ještě na klinice začala cvičit, aby se dostala zase do formy, aby byla, jak říkal Felix, na všechno připravená. Dnes se obzvláště pečlivě oblékla, nehýřila však peřím ani kožeši­ nami. Její plášť připomínal plášť námořního důstojníka i se zlatými knoflíky a prýmky. Temně modrý, přísně upjatý k tělu, k tomu nezbytný klobouk s hustým závojem. Měla projít ulicí St.Honoré do rue Scribe a potom pokr ačovat na rue CLOS-RENÉ. Před restaurací Caveau de 1’Ours nastoupit do taxíku, z něhož vystoupí manželský pár, a o víc se nestarat. Nemlu­ vit, na nic se neptat. Tušila však, kdo ji bude na konci té jarní procházky očekávat, a byla spíše zvědavá než rozechvělá. ■ 155

Ještě bylo dost času, nespěchala. Jen si tak vyšla, zvolna a bez­ starostně. V poslední době se od ní starosti vzdalovaly. Té noci v zasněžených polích mezi liniemi se j í dotkla smrt. Skutečná a živá. Směla v tom krátkém ohnivém záblesku nahlédnout za oponu, Život je božská jiskra, ten největší dar, co může chtít víc? 1 Zhluboka povzdechla. Musí se vzpamatovat! Měla by také navští­ vit Cardina a podívat se, co dělá Hippolyta. Koho si teď vodí domů, když všichni pořádní chlapi jsou na frontě. Ale byla ráda, že to může odložit. Až - až někdy. Dnes měla jinou schůzku. Konečně zahlédla, jak u chodníku zastavil taxík a vystoupil man­ želský pár. Široká okna restaurace se zlatým nápisem Caveau de 1’Ours se oslnivě leskla a proti ní se blížila žena v přiléhavém temně modrém plášti. Zvědavě si ji prohlédla, ale nemohla za závojem rozeznat její tvář. Číšník se stříbrným podnosem roznášel za sklem šálky kávy a tlustý řidič vyhlížel z vozu. Slunce se opět opřelo do oken a všichni zmizeli. Jen zlatý oloupaný nápis se třpytil a ona nastoupila. Jezdili křížem krážem městem, bez cíle a beze slova. Když už přestala věnovat té nezábavné hře pozornost a řidič si byl jist, že je nikdo nesleduje, vůz vklouzl do průjezdu nějakého paláce a těžká vrata se uzavřela. Mladý důstojník otevřel dveře a pokynul ke schodišti. Spěchala za ním, sotva mu stačila. Chodby tu byly dlouhé a temné, staré šlechtic­ ké sídlo snad ještě ze středověku, kroky se hlasitě rozléhaly. „Jeho Excelence vás očekává," řekl konečně důstojník a zaklepal na vysoké bíle dveře. „Vstupte!" Přece jen se jí zatajil dech. „Vždycky jsem si vás přál poznat, madam," řekl muž za těžkým - v psacíjn stolem a vstal. Okamžik držel její ruku ve své a hleděl jí zkoumavě do tváře. Šedivý, vážný, s nepřístupnou tváří, zvyklý rozhodovat. „Byla jste doporučena generálem Fochem jako osoba, která může rozřešit jistou paradoxní situaci," řekl s náznakem úsměvu. „Máte výborné reference a vynikající zásluhy, madam. Osvědčila jste se v Lisabonu, New Yorku i přímo v zákopech. Neznám jinou ženu, které by patřil válečný kříž víc než vám. Dovolíte?" Pomalu otevřel rudou etui. „Velmi lituji, že vás nemohu dekorovat veřejně a patřič­ ným způsobem, ale při našem povolání. . . “ Vyňal válečný kříž a připjal jí ho na prsa. Pak ji důstojně políbil na obě tváře.

Si 156

„Zůstaňte i nadále nejvěmější dcerou Francie!" Hleděla na něho chladně, bez vzrušení. Nebyla dojatá. Maršál Pétain jí právě udělil řád, Za Manuela, za Louise a za Romaina. „Vlast od vás očekává . . . “ Pomalu odepjala válečný kříž a vrátila ho do etuje. „Škoda že s ním nesmím na ulici,“ řekla ironicky. „Rozuměla jsem vám dobře, Excelence?" „Velice dobře, madam, jsou zásluhy, které musí zůstat skryté. Posaďte se prosím!" dojetí z jeho hlasu vyprchalo. „Záležitost, pro niž jsem vás pozval, není jen paradoxní, ale je především choulostivá. Rád bych vás seznámil s některými podrob­ nostmi. Portugalská republika se stala spojencem Dohody. Je to velký diplomatický úspěch a 'ze strany Portugalska významný projev dobré vůle. Naši angličtí spojenci se sice, vzhledem ke svým koloniálním zájmům, snažili zabránit otevřenému vstupu Portugalska do války, ale přesto Portugalci odešlou v nejbližší době na frontu své divize." Hleděl na ni upřeně, jako by vážil, kam až může zajít. „Obdrželi jsme od britské zpravodajské služby důyěmé sdělení, že exkrál Manuel Koburg-Bragang opustil v této souvislosti Londýn a odjel za matkou do Švýcarska. Je nám známo, že královna udržuje živé styky s Berlínem. Jejím důvěrníkem u císaře je Manuelův strýc, hrabě Oporto, a pak samozřejmě princezna von Hohenzollern. Mezi velícími důstojníky portugalských divizí jsou i staří royalističtí přívrženci královské rodiny. Kdyby portugalské jednotky v případě útoku neodolaly německému tlaku, může to znamenat pro celou frontu katastrofu. Obáváme se, že právě s tím by mohli v Berlíně počítat. Pro krále Manuela je návrat na portugalský trůn bezesporu láka­ vou nabídkou. Proto je nutné přimět ho k definitivní spolupráci s Dohodou. Jste jeho dlouholetou přítelkyní a domníváme se, že byste na něho mohla mít vliv. Portugalské divize mohou skutečně posloužit jeho návratu do vlasti, ale pouze v případě, porazíme-li Německo. Vstoupí-li Amerika do války, a ona do ní dříve nebo později vstoupí," slabě se usmál, „také díky vám, nemají Mocnosti naději na úspěch. O tom musíte krále přesvědčit. Informace podáva­ né Oportem z Berlína královně mohou mít pro nás nedozírnou cenu. Bude-li však Manuel a jeho rodina dále hrát na obě strany, zřítí se do propasti! Tak mu to vyňdte!" „Já?" vydechla.

■ 157

„Nikoho jiného nemůžeme použít a necháváme vám volné ruce. To je váš úkol. Slibte mu, že se vrátí s pomocí Francie na trůn, máte moje slovo!“ Mlčela. „Bude nutné, abyste v nejbližší době odjela do Švýcarska. Podaři­ li se vám splnit toto poslání, máte reálnou naději stát se portugalskou královnou, madam," řekl důrazně. Povytáhla obočí. „Obávám se ovšem, že nic jiného než naději, Excelence, a to je v mém věku už příliš málo,“ dodala s ironickým úsměvem. Okamžik na ni beze slova hleděl a pak jí podal ruku. „Nepodceňuj­ te nebezpečí, bude větší než kdykoli předtím. Rád bych vás zase brzy uviděl a honorár . . . ten si určíte sama.“

Důstojník čekal přede dveřmi. Opět ji vedl prázdnou dlouhou chodbou. Slyšela hlasité údery vlastních střevíčků. Zněly rázně a cize. Vojáčky! To mašíroval čestný kaprál francouzské armády, nositel válečného kříže. Pýcha Francie! Pojede do Švýcarska, uvidí Manuela. Byla pojednou nesmírně unavená, zase ji rozbolela hlava, stále ještě měla potíže. Vrata se před ní otevřela a k chodníku předjel taxík. „Pan Felix si vás dovoluje pozvat na večeři," řekl řidič, když už projížděli po Quai de Bourbon a mířili na opačný konec města. Snažila se všechno si srovnat v hlavě, zvážit nebezpečí, které jí hrozí. Ze strany Německa i Francie. Nepodaří-li se jí splnit, co požadují, zřítí se do propasti. Ví už příliš mnoho. Kdy vlastně viděla Manuela naposledy? Je to rok, nebo dva? Ani mu neposlala fotogra­ fie dcery. Vždycky tak snadno zapomíná. Vyjeli na předměstí. Soumrak byl na spadnutí. „Prosím, madam," řekl konečně taxikář a zastavil u vysoké zdi. Zůstala sama před vchodem do zahrady. Starý dům se širokými okny, rašící tráva, vzorně upravené záhony. Vešla po pískové cestě. Odkudsi se ozval pes a Desroy jí vyšel vstříc.

„Pověsí se na vás desítky očí," řekl, když už večeřeli. „Po událos­ tech v New Yorku s tím musíte počítat, jste konečně stále ještě vévodkyní. V okamžiku, kdy překročíte hranice, budou mít všichni

■ 158

němečtí a rakouští agenti ve Švýcarsku poplach. Rozšíříme zprávy, že jste těžce nemocná, že se jedete léčit, a obstaráme i vhodné sanatorium.*1 „Nechci,“ řekla podrážděně, „takovou radost dámám z konkurence neudělám. Vždycky jsem měla z nemocnic a sanatorií strach. Pojedu raději na turné a nebudu se skrývat. O ostatní se nestarejte!*4 „Aby se o vás dověděl celý svět? Abyste nemohla vyjít z hotelu ani na krok?44 „Ano, právě o to mi jde. Chci mít kolem sebe spousty lidí, jen ať vidí, že s nikým nenavazuji styky. Jde o můj život, ne o váš! Vy zařídíte angažmá, reklamu a články v novinách, já zařídím ostatní. Harry pojede ovšem se mnou. ' GABRIELA DESLYS A HARRY PILCER! Závratné vstupné a závratný honorář. Zařídíte uveřejnění pouze těch snímků, které vám sama předám. To je vše.44 V hlavě měla už přesný plán. Vynořil se jí před očima jako obraz na hladině tůně. Snad ho tam vždycky nosila a teď jen přišel čas, aby odhrnula roušku. Zmocnilo se jí vzrušení a znovu zvědavě prohlížela jednotlivé scény. Celou noc se neklidně převalovala a nemohla spát. Spojí se Manuelem tak, aby o tom neměli tušení ani agenti Francie. Nepochybovala, že i Desroy ji dá sledovat. Sázka je příliš vysoká, musí Manuela varovat. Pétainova výstraha byla míněna vážně a spoléhat na Německo nemá smysl. Celý svět se postavil proti císařství i rakouské monarchii. Zdejší Češi a Slováci tvoří legie, měla by pro ně také něco udělat, alespoň podpořit jejich snahy. Nesmí připustit, aby se Manuel dopustil stejné chyby jako tehdy v Ericeiře, je otcem její dcery. S válkou se žene do Evropy nové století, to, které viděla v Americe. Svržení králové se už nikdy nevrátí na trůn. Musí to pochopit a vyvodit z toho důsledky. Jiným silám bude patřit svět. Široce otevřenýma očima hleděla do tmy. Při troše štěstí to půjde. Jen ať hlídají Gabrielu, ať si za ní slídí. Manuel se musí postarat sám o sebe a dát si věrnost Dohodě pořádně zaplatit. Duke of Oporto . . . Nikdy nezapomene, jak se na ni v Ericeiře osopil, když chtěla zadržet Manuela, teď bude sloužit, podvádět své milované císařské příbuzen­ stvo. Princezna Hohenzollem se nesmí vrátit na portugalský trůn! Brzy ráno, unavená a nevyspalá, se spěšně oblékla a odjela na nejvzdálenější konec města. Odtud zaslala Réze do Španělska struč­ ný telegram: „Vrať se do Paříže!44

■ 159

Za dva dny tu může být. Do té doby všechno podrobné uváži. Až se s ní domluví, půjde za Harrym, dříve ne. S Harrym bude nejtěžší práce, ale zase ne příliš těžká. Dobře, že si Rézu nechala v záloze, že nelitovala peněz. Stále vede stejný boj, udržet se, nepodlehnout, nenechat se zničit. Celý život trvá její soukromá válka, Kdo se chce vyšvihnout, něco dokázat, nesmí si dovolit cest ani charakter. Úspěch všechno smaže. Bude-li se s ní chtít německá zpravodajská služba vyrovnat za de Grussola, odstřelí Rézu místo ní. Příležitostí bude dost. Je to nepři jeriiné, ale musí to udělat, musí ji nechat tančit místo sebe, aby mela volné ruce.

„Nejsme si příliš podobné," řekla pochybovačně Róza, když se v polovině týdně sešly v nenápadném hotýlku na předměstí a zvěda­ vě zkoumaly svoje tváře, „Nikdy jsme si nebyly příliš podobné, ale jsm e stejný typ a máme stejnou postavu i barvu vlasů. Ostatní udělají líčidla, kostým a reklama. Když jsme vystupovaly jako Rogradi, také všichni věřili, že jsme sestry. V Paříži nebo Londýně bych si to nemohla dovolil, kdekdo mne zná, ale Ve Švýcarsku jsem nikdy nevystupovala. A téď je válka, V novinách uveřejní tvoje snímky, samozřejmě s. Harrym. To udělá mnoho. Teď se budeš pár dní učit a zkoušet. Během turné budeš bydlel s Harrym, aby tě nikdo neobtěžoval. Nebude-li ti to ovšem nepříjemné,“ dodala s potměšilým úsměvem. Nemohla si m ji/li vosi odpoustit, teď jí ho předá, na chvíli půjčí, už ho k ničemu nepotřebuje. „Honoráře za vystoupení jsou samozřejmě tvoje. Asi dvacet tisíc švýcarských franků, platí?" - * Přikývla. „Nechápu jenom .. „Neirriusíš nic chápat, ani se o to nesnaž. Potřebují prostě spolehli­ vý záskok. Staneš se na týden Gabrielou Deslys. A kdybys snad chtěla žvanit," dodala česky, „tak si pamatuj, že tu jde o krk! Nejen o můj, ale i o tvůj. Ta hromada peněz snad za mlčení stojí!" „Na mne se můžeš vždycky spolehnout." řekla klidně Réza. „V San Sebastiánu vydělám za rok sotva polovinu, ale jinak se mám dobře, lépe než tady, díky tobě, Gábi, Byla jsi ke mně vždycky slušná." Mávla rukou. „Máš pouze dvě povinnosti. Neudělat mi ostudu a nestýkat se s lidmi!"

„Co tomu říká H any?" zeptala se nejistě, „Tolik let jsem ho ne­ viděla." „Harry? Neříká nic, ještě o tom neví," odsekla Gabriela, aby potlačila strach z toho setkáni. Přece jen pro ni znamenal nej větší autoritu. Teď už nemohla rozhovor odkládat. Bydlel všechna ta léta ve stejném bytě. Nedovedla spočítat, kolik­ rát k němu šlapala po schodech vzhůru a vždycky v ní byla malá du­ šička. V poslední době se už nehádali. Láska i žárlivost se roz­ plynuly. Byli jen obchodními partnery a možná také přáteli. Občas docela jisté. Sama tomu vztahu příliš nerozuměla. Hany byl prostě součástí je ­ jího života. Součásií přehlíženou, ale nezbytně nutnou. Zazvonila u známých dveří. Objevil se ve starém vyrudlém županu a kolem límce měl upevně­ ný mokrý, špinavý ručník. „Jdeš jako na zavolanou," řeki s úlevou, „dávám si do pořádku vlasy, nikdy to nedokážu sám pořádně udělat a k holiči jít nemohu, hned by se to rozneslo. Nebo myslíš, že se ještě nemusím barvit? Ale jak bych vedle tebe vypadal?" Shovívavě na něho pohlédla a odložila kabát. „Pojď, udělám z tebe mladého, neodolatelného Pilcera, carského tanečního mistra z Peterburku. Před cestou do Švýcarska se to výborně hodí. Ještě jsem ti o tom turné neříkala? Minulý týden jsem podepsala nabídku, Basilej, Bern, Luzem, Curych, asi na týden nebo deset dní," pozorně mu pro­ movala vlasy temným roztokem, „A já doufal, že odjedeme zase na frontu, jen co tě dají trochu do pořádku," řekl ironicky. „Němci připravují velkou ofenzívu, nečetlás noviny?" „Jsem ráda, že se na to díváš takhle. Bude to ostatně jako na fron­ tě. Možná že si na vás dokonce i vystřelí. Místo se mnou budeš ale tančit s Rézou, s Rézou Rogriidi, určitě si na rú vzpomeneš. Už léta se o ni starám. Ano, ta z Ostravy!" Vzpřímil se. „Ty snad nemáš rozum . . . " „Stůj klidně!" znovu mu ponořila hlavu do umývadla. „Mám jinou práci, vtlučeš jí do hlavy zkrácený repertoár, budeš ji dřít, dokud ne­ padne. V polovině dubna odjíždíme a Réza musí dělat Gabrielu!" „To nemyslíš vážně, proč hazarduješ? Nejsi umělkyně, ale dobrodružka!" „Zato ty jsi o deset let mladší," zálibně si prohlížela jeho temné vlasy. ■ 161

„Gabrielo!" „A nedělej scény, vím, že jsi mne s ní podváděl!" Uchopil ji za ramena. Podrážděně se odtáhla. „Nekřič, nemohu nic dělat, ještě to nechá­ peš? Ve Švýcarsku musí uvěřit, že tančíš s Deslys, to je všechno! A na nic se neptej, stejně mi nepomůžeš!" „Jednou nás oba přivedeš na šibenici," povzdechl trpce. „Riskuj si krk sama!" Měla vyhráno, věděla, že se do večera dohodnou.

Rychlík byl nevytopený a poloprázdný. Občas netrpělivě pohlédla na hodinky. Za hranice odjíždělo stále méně lidí. Celé kupé první třídy měli jen pro sebe. Čas sé zastavil, vlekl se jako ten nemožný vlak. Jen Harry klidně dřímal s tváří zabořenou do pláště. Zpoždění každým okamžikem narůstalo. Zůstávali stát na trati nebo v neznámých stanicích a míjely je dlouhé transporty s raněnými i nákladní vlaky s děly a vozy, směřující na frontu. Neklidná vzrušená noc, plná úzkosti a napětí. Němci zahájili ofenzívu. Nemohla spát, slyšela dunění projíždějících souprav, povely na nástupištích a oknem viděla míhání světel. Pak se rychlík rozjel a všechno zmizelo ve vlhké, mazlavé tmě. O půlnoci-překročí Švýcarskou hranici a ve dvě budou v Lausanne. Její představení právě začínalo. Tiše a bez potlesku, za spuštěnou oponou. Harry se smířil. Teď dělal, že spí, aby nemusel mluvit. Jeho se to netýkalo. Za těch pár dní se určitě s Rézou sblížili a pod zavřenými víčky se těšil, až se tu posadí vedle něho. Hned z něho bude kavalír. MISTR a bůhvíco! Gabrielu bodl osten žárlivosti. Napadlo ji, že v okamžiku, kdy vystoupí z tohoto vlaku, nebude nikým, ztratí své já. Dá Réze do loukou všechny své tak těžce získané papíry. Gabriela a Harry dál

■ 162

pojedou noci" a ona se stáné jen neznámým divákem. Hedvikou Navrátilovou ze Španělska. Přála si s Harrym promluvit, slyšet jeho hlas a jeho výčitky. Přála si, aby ji uklidnil, řekl alespoň několik laskavých slov. Ale byl ukrytý ve svém kabátě, zapadlý v jiném světě. Svět, který neznala, o který se nikdy nezajímala, kam nikdy nepronikla. Vlastně tam ani proniknout nechtěla. To až teď, když jí bylo úzko. Vstala a zhasla matné světlo. M usí spát, odpočinout si. Rychlík hlomozil temným krajem. Za okny tušila rudé spálené svahy Sierry de Quadaloupe a z Rio Taja byla stále širší, ale polovyschlá řeka. Zas jela z Madridu do Lisabonu a nemohla se dočkat shledání. Tehdy si myslela, že je to největší dobrodružství jejího života, nejkrásnější okamžik, který prožívá. Ale byl to jen prchavý sen. Hned se rozplynul. Manuel se na ni usmál a zdvořile řekl: „Pasová kontrola, madam, doklady prosím.“ Otevřela oči. Opona se zvedla a ona po špičkách vstoupila na jeviště. Uvědomila si, že ji Harry z úkrytu upřeně pozoruje. „Za chvíli jsme v Lausanne, ještě máš čas toho nechat,“ řekl tiše, „Můžeme zůstat do konce války ve Švýcarsku." „Za deset dní tady!“ odsekla tvrdě. „Nesmíš turné v žádném případě prodloužit, bude mít moje papíry." Pokrčil rameny. „Jak chceš!“ Dál seděli proti sobě mlčky. Kola bušila na výhybkách. Ještě byla hluboká noc, ale přesto viděla, jak se docela blízko leskne jezero. „Gabrielo . . . “ Z jeho hlasu zazněla úzkost. „Neměj strach, Harry,44' šeptla a vztáhla k němu ruku. Na zlomek okamžiku si pohlédli do očí. „Tak zlom vaz!44 Tupě vyšla na chodbičku. Světla nástupiště jasně ozářila skleslou tvář, Lausanne. „Lausanne, Lausanne,44 vykřikoval průvodčí. Už nemohla couvnout! Nějaká dáma ve stejném cestovním kostýmu a s tváří zakrytou závojem hbitě nastoupila. Když se míjely, vyměnily si beze slova kabelky. Sotva se jedna druhé dotkla. A pak už šlapala prázdným nástupištěm k východu. Lausanne!

■ 163

Otevřela kabelku a přečetla zběžně načrtnutý vzkaz, „Hotel Geněve, číslo pokoje 127.“ Alespoň chvíli se bude moci vyspat, „Taxi!" zamávala na vůz. „Hotel Geněve!“ Zhluboka vdechla a nastoupila. Když zastavili před hotelem, měla stažené hrdlo. První zkouška. Postřehne někdo záměnu? Ale recepční jí podal ospale klíč a tím byla záležitost vyřízená. Blaženě se natáhla do rozesílané postele a cítila, že teprve teď se z ní stává skutečná Hedvika. Zavřela očí. Vlak se opět rozjel. Slyšela pravidelné údery kol a za oknem se míhala světla. Pak všechno pohltila noc. Ráno u snídaně zvědavě otevřela noviny, BOUŘLIVÉ UVÍTÁNÍ GABRIELY DESLYS A HARRYHO PILCERA V BERNU! Obdivovatelé čekali celou noc na příjezd francouzské hvězdy! Tiše se začala smát. Dovedla si představit, jací to byli obdivovate­ lé. Všichni němečtí a rakouští agenti si ji přijeli prohlédnout. 0 desáté zaplatila hotelový účet a poledním rychlíkem odjela do Curychu. Měla deset dní na to, aby navázala kontakt s Manuelem a přesvědčila ho. Teď si znovu vybavovala všechny podrobnosti, které pro ni „E“ zjistil. „Vila leží na břehu Curyšského jezera nedaleko obce Klisnacht, Osamělý dvouposchoďový dům uprostřed parku. Královna obývá první poschodí, hosté pravděpodobně druhé. V domě jsou čtyři služebné, kuchař a řidič, Kdokoli z nich může být německým agentem. Manuel přijel z Londýna před měsícem a je pod stálým dohledem anglických agentů. Způsob navázání bezpečného styku musí vyřešit na místě sama. Nesmí ho však vyhledávat na procház­ kách ani v nočních podnicích." 1 to měla promyšlené. Sotva přijela do Curychu, ubytovala se v laciném předměstském penziónu a večer odjela taxíkem do Kiisnachtu. Chtěla vidět exkrálovninu rezidenci a zvážit své možnosti. Jednat dříve, než Manuela napadne rozjet se za ní do Bernu, Cesta vedoucí podél jezera byla i ve tmě pohodlná a nikdo zdomácích teďv noci na pobřežní kolonádu nezabloudil. Vzpomněla si na noc, kdy prchala sama a bosa z přímořského sídla v Ericeiře. J ak se na vystoupen í před královnou těšila, ale tu chvíli dávno odvál čas. Konečně se po pravé straně vynořil park a v něm zářil starý .švýcarský dům.

■ 164

Opustila cestu a zamířila vlhkou trávou podél zahradní zdi. Zamří­ žovaná přízemní okna a těžké kované dveře. Sama dovnitř nepro­ nikne! Obešla ještě jednou celý dům a pak se vrátila do Kúsnachtu. Boty měla promočené a třásla jí zima. Měla o čem přemýšlet. Ale usnula á spala tvrdě beze snů až do rána. Probudila se s bolestmi v krku a s rýmou. Vždycky se úzkostlivě bála nachlazení, měla z něho hrůzu, ale teď j í nevadilo. Zapomněla na své vystoupení, na zastřený hlas a zarudlý nos. Vstala a šla se umýt. Pak sešla do jídleny, vyhledala v telefonním seznamu číslo paní Braganf-Koburg a zavolala. Bylo půl deváté ráno. • „Bankovní dům Landolt-Arbenz,“ řekla zřetelně německy, když se na druhé straně ozval hlas jedné z komorných. „Pánové Landolt-Arbenz potřebují od Jeho Výsosti dispozice ohledně převodu ban­ kovního konta. Vyřidte laskavě, že o půl jedenácté pan Arbenz Jeho Výsost osobně zavolá!“ a zavěsila. , Teď měla jistotu, že Manuel přijde nejen k telefonu, ale bude o vzkazu i přemýšlet. Bankovní dům Landolt-Arbenz zastupoval její finanční zájmy v Londýně a Manuel tuto skutečnost znal. Posnídala a dopřála si všechno, na co měla chuť. Pak si přečetla noviny s články o Gabrielině prvním vystoupení a prohlédla snímky, které dal Harry k dispozici tisku. Byly stejně věrohodné a autentické jako rozhovor s novináři. Réza byla vždycky lepší herečkou než tanečnicí. Nikdo nemohl mít pochybnosti. Zvolna upíjela horký čaj a v hlavě se jí ozývala neodbytná a zneklidňující myšlenka. Co by se stalo, kdyby . . . Réze chybělo k úspěchu jen trochu štěstí a především Harry. Teď však měla v rukou obojí. Nebo to bylo/ještě něco jiného? Chyběla j í také bezohlednost a dravost? Schopnost vrhnout se střemhlav do každého dobrodružství? Jak'snadno by mohla hodit Hedviku Navrátilovou přes palubu. Je snad ona skutečně taková? Bezohledná a dravá? Zvedla překva­ peně hlavu a hleděla přes šálek čaje do velkého broušeného zrcadla. Pohled jí -vrátila mladá, skromně oblečená, nenápadná žena. Stále ještě měla půvabné dívčí rysy a venkovský, trochu nemoderní účes. Jen oči se zdály být chladné a tvrdé. Ne, nikdy nebyla bezohledná! Ani jednu ze svých partnerek nezničila, každé pomohla, jak jen to šlo. Byla sentimentální a hlou­ pá. Chtěla dosáhnout úspěchu, hnala se vzhůru a každý, schod byl dobrý.

■ 165

Réza počítá jenom peníze. Dodnes si myslí, že znamenají Všechno, a spokojí se i s málem, jen když je jisté. Ta ji nepodvede. Ještě nepochopila, že mít je či nemít je vlastně jedno. To hlavní si nikdy koupit nemůže. Klid vlastní duše. Odvrátila pohled. Nechtěla vidět tu tvář. Falešná světice! Nešťastná, jako byla matka. Celá léta se na ni neodvažovala myslet a teď je najednou v ní a hledí jí do tváře. Poznávala se v ní. Nic nemá po otci, jenom tu měkkost v hlase a obchodní nadání. Člověk jednoho dne v sobě objeví celé příbuzenstvo. Vynoří se mu ve vlastní tváři. Všichni v něm zase ožijí. Dopila chladnoucí čaj a pečlivě vrátila noviny na jejich místo. Harry s ulízanými vlasy se na ni strnule usmíval: „Tak zlom vaz!“ Vstala a šla k telefonu. Byl čas! „Manuel Braganp,“ ozval se z dálky klidný, vyčkávavý hlas. To mluvil dospělý muž, kam se poděl bezstarostný chlapec Emanuel? „Bankovní dům Landolt-Arbenz,“ řekla pomalu. Chtěla mu dát čas, aby pochopil. „Prosím, poslouchám.14 „Pan Arbenz si s vámi přeje projednat otázky londýnského ban­ kovního konta. Rád by vás navštívil. . . “ Na druhé straně bylo dlouhé, váhavé ticho. Zmocnilo s e jí zděšení, proboha, on snad už nepozná ani její hlas? „Stejným způsobem jako v Ericeiře,” dodala spěšně.„Dnes večer o desáté, otevřená zahrada a dům.“ „Souhlasím,“ vydechl konečně. „Neměl bych ho ale raději vyhle­ dat sám?“ „Ne, čekejte na jeho návštěvu!" Cítila, že j í po zádech prýští krůpěje potu. Měla horečku, ale kámen ji spadl ze srdce. Večer se s ním sejde! Vrátila se do svého pokoje a vklouzla do postele. Teď nesmí onemocnět, musí se zbavit té hrozné rýmy. Za půl hodiny už spala jako zabitá a probudila se až pozdě odpoledne. Po zranění na frontě potřebovala stále jen spát. Cítila, že není dosud v pořádku. Byla-li unavená, špatně slyšela, ale o tom raději s nikým nemluvila. Nechtěla to přiznat ani sama sobě. Po večeři se teple oblékla a odjela do Kiisnachtu. Měla spoustu času, ale musela se přesvědčit, že nikdo kolem domu nehlídá a schůzky u Manuela budou bezpečné, bezpečnější než kdekoli jinde.

■ 166

Prošla městečkem a pustila se temnou opuštěnou cestou podél jezera. Promenádní světla nesvítila, ještě nebyla sezóna. Pak se v dálce vynořil osamělý dům. Sešla z cesty, okamžik čekala, zda ji někdo nesleduje, a širokým obloukem obešla zahradní zeď. Prošla řídkým lesíkem a znovu se vrátila na pobřeží. Ticho a prázdno, ani párek milenců. Jen osamělý dům zářil do tmy. Od jezera vanul chladný vítr přinášející vlhké vůně hor a sněhových polí. Slyšela hlasité údery bouřlivě útočících vln. Snad si královna přála mít alespoň ve snu dojem, že je ve vlasti, že slyší moře. Ohrnula límec pláště, zabořila ruce do kapes a neslyšně brouzdala sem a tam, aby se zahřála. Když začala v domě zhasínat světla, přelezla zeď a obezřetně se plížila zahradou. Krok za krokem postu­ povala k domu. Předpokládala, že o desáté půjde Manuel otevřít, a chtěla mít jistotu, že za ní nikdo neslídí. Nesměla se dopustit nejmenší chyby. Přitiskla se ke kmeni borovice a trpělivě pozorovala dům. Noc byla bledá, lesklá jezerem a odrazem vycházejícího měsíce. Nevoněl citrusový háj, divoký rozmarýn a nikde neslyšela horké hlasy cikád. Ale bylo jí, jako by se znovu octla v kamenném domku na pobřeží a netrpělivě očekávala, kdy se Manuel objeví. Dnes jsou z nich už jen obchodníci, budou kšeftovat lidskými životy u Arrasu a u Verdunu. Smlouvat se, kdo koho zradí. Napadló ji, že ani neví, jak pokračuje německá ofenzíva. Možná už prorazili a teď se valí do nitra Francie. Tady je to každému jedno, tady jsou v bezpečí. Švýcarští zazobanci! Jenom obchodují, prodáva­ j í svůj klid a sami sebe. Z domu někdo vyšel. Poznala by ho mezi tisíci. Okamžik zůstal stát, snad sc rozhlížel, a pak zamířil ke vchodu do zahrady. Ani se nepohnula. Dál sledovala dům, ale už se nikdo neobjevil a nikde se neotevřelo okno. Až sem slyšela klapnutí těžkého zámku. Odemkl. Na okamžik jí zmizel z očí. Snad vyšel ven. Pak se zase pomalu vracel zpět. Teprve teď se pohnula, lehce jako stín přeběhla prostranství dělící ' ji od domu a vklouzla dovnitř.

Na schodišti hořelo světlo. Jediným pohybem zhasla plynovou lampu. Slyšela, jak se vrací a pootevřenými dveřmi vnikalo šeré světlo.

■ 167

Objala ho a zakryla mu dlaní ústa. Cítila, jak sebou trhl a znehybněl. „ D ra h ý ..." Spěšně otočil klíčem, tma je obklopila a vedl ji slepě po schodech vzhůru. Desroy měl přesné informace. Možná že i on tady má svého agenta. Potom šli širokou chodbou a okný viděla na jezero. Vlnilo se, oddechovalo a zmítalo jako spící zvíře. Konečně otevřel dveře. Ovanula ji vůně borového dřeva ještě doutnajícího v krbu. Znovu se beze slova obejmuli. Shledání, úleva. „Nespěchej, máme dost času,“ hlesla chraptivě, když ji svlékal. Zase se střetli, starý plamen se rozhořel. Ležela pod ním na koberci, vyhrnutá sukně a rozházené prádlo. Slyšela svůj hlas, temný a zastřený, proudící z hlubiny. Kousala se do rtů, ale ten zvuk z nich stále unikal. Konečně mohla vydechnout a otřít si zvlhlé čelo. „Dostaneš určitě rýmu,“ řekla šťastně a křečovitě si přitiskla jeho hlavu na prsa. Byl její, jenom její! Pak se pohnula a tápavě kolem sebe hledala. „Přivezla jsem ti fotografie . . . “ V kabelce konečně nahmatala malé tuhé desky. „Nerozsvěcuj . . . ! “ Zvedla vysoko ruku, měsíc nad jezerem už vyšel a teď matně ozařoval nahbú vztyčenou dlaň. „To je tvoje dcera! Prohlédneš si je ráno, před svítáním musím odejít:" „Myslel jsem, že vystupuješ v Bernu . . . “ „Ano, vystupuji v Bernu, ale jsem současně i tady. Vezu ti nabídku z Francie. Nabídku maršála Pétaina!“ Zhluboka vydechla a posadila se. Okamžik mlčky hleděla do tmy, uhlíky v krbu ještě zářily. Chvilka shledání skončila. Musí se obléknout a nabídnout své zboží. „Nemáš na vybranou, Manueli,“ řekla tiše, když už seděli u pohaslého., krbu a snažila se ve tmě rozeznat rysy jeho tváře. „Ani ty, ani já. Přistoupila jsem na jejich přání jen proto, abych ti mohla pomoci. Kdyby ses chtěl vrátit do Londýna nebo do Paříže, zatknou tě jako špióna, v nejlepším případě jako spojence německého císaře. Přistoupíš-li na Pétainův návrh, je tady naděje, že by ses mohl jednou, snad, možná s pomocí portugalských divizí ve Francii, vrátit na trůn. Hrabě Oporto je královniným důvěrníkem přímo u Vilémova dvora, kdybys ho získal pro spolupráci, můžeš si zajistit vděčnost Francie, Manueli," dodala vyčkávavě. Z jezera stoupal mléčně bílý opar. Vítr už ulehl a mlha se ploužila vzhůru k oknům. %

m168

„Jak dlouho pro ně pracuješ?" zeptal se tiše a jeho hlas zněl klidně a nevzrušeně. Slabé se usmála. „Dost dlouho, abych dovedla odhadnout tvoji situaci. Za zprávy o německých záměrech můžeš požadovat tu nejvyšší cenu." Prudce vstal. „To mi vzkazuje Pétain?" „Ne, pouze vysvětluji, co z jeho vzkazu vyplývá." „Ale moje Zena . . . " „Jen já jsem tvoje žena!" řekla pevně. „Jenom já. Naše vztahy nemůžeš z.rušit, porodila jsem ti dítě a ten svazek stále trvá. Je nutné, abys navázal spojení se strýcem v Berlíně a upozornil ho, že Amerika vstoupí' nejpozději v příštím roce do války. Ať na to myslí včas, jen tak ti prospěje a sobě také!" Vstal. Slyšela, jak za jejími zády přechází. Pak se zastavil vedle ní a mlčky hleděli do mlhy nad jezerem. „Kontakty udržuje matka. Kdybych jí jenom něco z toho, co mi tu říkáš, naznačil, je schopná informovat Berlín," „To by bylo zlé, měl by ses tedy spojit se strýcem sám. Královně může dál referovat o německých úspěších a princeznině zdraví, ale tobě musí posílat jiné zprávy. Je přece politik, neměl by být slepý." „Nikdy jsem nechtěl být králem!" „Také jím nejsi," řekla tvrdě, „a po prohrané válce tě všichni opustí. Postarej se o sebe sám, dokud je čas. Peníze, které jsi mi kdysi daroval, jsem převedla na tvoje konto. Zachoval ses ke mně skvěle a já ti teď vracím starý dluh, ale také žádám o službu. Je v tvém zájmu pomáhat porazit Německo!" Slyšela svůj hlas. Už se v něm nechvěla vášeň, ale nenávist. Nenávist k vilémovské i habsburské monarchii. Bylo to zvláštní, něco, co člověk nechápe. Kde se v ní vzala? Je to snad věčná paměť národa? Něco, v co nikdy nevěřila? Cítila, že ta změna pochází ze stejného pramene jako nenávist mužů vstupujících do českých legií. Odvěká touha národa po svobodě. „Až válka skončí, budem žít v novém světě. Je čas ho začít budovat!" Manuel bez dechu naslouchal jejímu vzplanutí, Už měla v hlavě nový plán. Uspořádá v Paříži a Londýně dobročinná vystoupení. Výtěžek věnuje na fond pro české dobrovolníky, i ona bude bojovat! „Strýcovy zprávy nemají politickou ani vojenskou hodnotu/* řekl mrzutě. „Je to rodinná korespondence. Strýc stále čeká na příhodněj­ ší čas, je opatrný. Kdyby se měl zaměřit na jinou činnost, musel bych

■ 169

do Berlína, přesvědčit ho o nutnosti změnit naši tradiční politiku i proti vůli matky a to není snadné. Matka mne pozvala jen proto, aby můj pobyt v Londýně strýce nekompromitoval, aby mu neztěžoval jeho postavení u dvora, ale do Berlína nesmím." „Spojenci si to vysvětlují úplně jinak. Císař tě potřebuje mít po ruce, abys ve vhodné chvíli pomohl rozložit francouzskou frontu a neutralizoval portugalské divize!" „Odtud? Z Kúsnachtu?" ostře se zasmál. „Nevím jak!" „Bude-li to německý generální štáb považovat za vhodné, způsob se najde. Vydáš provolání, postavíš se do jejich čela a na frontu tě už snadno dopraví. Ale přistoupíš-li na německé plány, zřítíš se do propasti! Já bych tu výstrahu nepodceňovala," dodala vážně. „Vím, jak skončil tvůj otec a bratr, viděla jsem to!" Mlčel. Umíněně a podrážděně. Napadlo ji, že přišla na poslední chvíli. Cítí se zaskočen, možná, že už probíhají oficiální jednání a teď neví kudy kam. „Znám způsob, jak navázat s Oportem spojení stejně spolehlivě, jako bys ho navštívil sám," řekla sotva slyšitelně a snažila se v mlze zahlédnout temnou hladinu jezera. Za chvíli bude muset jít. Přistoupí Manuel na její návrh? Nebo je pozdě a už nemůže zpět? Tázavě na ni pohlédl. „Navštívím ho místo tebe já!" Viděla, jak polkl. „Budeš-li chtít, odjedu do Berlína, ale o tom si pohovoříme zítra." Vstala a hledala ve tmě plášť. Mlha ustupovala, jezero se začínalo probouzet. „Nikdy se do Berlína nedostaneš," řekl sklesle. „Na hranicích tě zadrží, i kdybys jela přes neutrální stát." „Mohu se o to alespoň pokusit, nechci, abys dopadl jako tvůj otec," lehce ho políbila. Vedl ji spěšně temnou chodbou po schodišti dolů. „Zítra ve stejnou dobu, a zatím přemýšlej!" Zahrada ještě spala, ale někde v dálce se chvělo svítání. Ovanul ji vlhký, vtíravý chlad. Zimomřivě si ohrnula límec pláště, spěšně prošla zahradou a pak zmizela na pobřežní cestě.

Pařížský rychlík dunivě vjížděl do nádraží. „Lausanne, Lausanne!" vykřikoval průvodčí. Otevřela kabelku a vsunula do ní lístek s adresou hotelu a číslem pokoje. Na zadní stranu stručně připsala: „Vrať se do Španělska, čekej, dokud se neozvu!"

■ 170

Skřípění br7d se hlasitě rozléhalo po prázdném nástupišti. Dvě hodiny ráno. Drobnými kroky se rozeběhla k vozu prvni třídy a hbitě nastou­ pila. V uličce se střetla s vystupující dámou ve stejném cestovním kostýmku, jako měla ona, a s tváří zakrytou hustým závojem. Když se míjely, vyměnily si beze slova kabelky. Pak tiše vešla do matné osvětleného oddílu a posadila se. na své místo. Ještě bylo teplé. Jen Harry dřímal s tváří zabořenou do pláště. Sňala si pozorně klobouk a uvolnila střevíčky. Ani se nepohnul. Pohodlně se opřela a s hlubokým povzdechem zavřela očí. Zase byla Deslys. Byla Gabrielou. Vlak se nepozorované rozjížděl. Hotovo! Vrací se domů. Ještě jednou vklouzla do zalirady, okamžik nehybně pozorovala okna a jako stín přeběhla prostranství dělící ji od domu. Manuel ji pevně obejmu I a zase leželi na koberci a v nedočkavém chvatu ji zbavoval jemných pavučin. Věděla, že je to naposledy, bůhví, kdy se uvidí - jestli se ještě někdy uvidí. „Zprávy posílej do Chalon-sur-Saóne na adresu opatrovníků naší dcery," Šeptala tiše, když už vdechovala po jeho boku jemnou vůni dohořívajícího borového dřeva. „Já budu. psát prostřednictvím Curyšské pobočky banky Landolt-Arbenz. Dopisy nikomu nesvěřuj, jen tak to bude spolehlivé a jednoduché spojení, Podaří-li se mi přesvědčit Opoita, dostaneš nové dispozice. Než odjedu do Berlína, ještě se o/vu.“ Sklonil se nad ní a hleděl jí v šeru do tváře. Ale zdálo se jí, že má Harryho ulízané vlasy a sebevědomou tvář profesionálního taneční­ ka. Ani se nepohnula. Ještě se nechtěla vrátit, přála si prožít tu chvíli v Manuelově náručí, procítit ji až do posledního šťastného výdechu. „Dámu, prosím, nerušit!” řekl polohlasně Harry a hrabal se v její kabelce. „V pořádku, děkuji,'“ odpověděl cizí hlas a slyšela, jak Harry kabelku zavírá a vrací zpět. Pak klaply dveře oddílu a za několik okamžiků se vlak rozjel. Byli ve Francii. Otevřela oči. „Hm?“ zeptal se lhostejně Harry, „už jsi se vyspala?*1 „Hned tak mne tady neuvidí,“ zívla unaveně. „Dostala jsem pořád­ nou rýmu, nevím, jak zvládnu všechna ta vystoupení pro armádu.** „Jaká vystoupení?" zeptal se překvapeně. Snad se vůbec nerozešli. „Ty tam chceš lézt znovu?"

m171

\

„Slíbila jsem t o . . . až dokončím švýcarské tumé. Nedělej, že o tom nic nevíš!“ „Do smrti nedostaneš rozum!4* „Máš snad něco lepšího? Dovedl jsi někdy sehnat pořádnou práci?“ „Tak jen se dej zabít!“' Ohrnula rty. „Možná že by se ti to hodilo .. A už byli v sobě. Dávno se tak zuřivě nepohádali. Vyčetla mu kde co a stejně on jí. Je tady jen proto, aby ji tahal z bryndy. Celá léta nedělal nic jiného. Napětí minulých dnů, staré křivdy a vzájemná zklamání se provalila. Hleděli si do očí nazí, bez jediné roušky na ubohém lidském těle. Znali se jako nikdo jiný a to jen stupňovalo jejich nenávist. Když však s několikahodinovým zpožděním vjeli do Paříže a na nástupišti se objevil houf reportérů, opírali se důvěrně jeden o dra­ hého, „Bylo to velmi úspěšné vystoupení," odpovídala se spokojeným úsměvem na otázky novinářů a zastavila se na schodech vagónu, aby ji mohli fotografovat, jak se vrací ze švýcarského turné, „Dospěla jsem ale k názoru, že teď musím především plnit závazky doma. Závazky k armádě, pomáhat ze všech sil vybojovat mír!“ zvedla raku s kyticí. „Slibuji, že co nejdříve odjedu na frontu!1*

Byla nádherná letní neděle a zvolna se brouzdali kvetoucí trávou. „Vydat se do Berlína? To chcete stužku Čestné legie? Nemáte rozum, a já o tom stejně nemohu sám rozhodnout,'* řekl podrážděně Felix Desroy. Pozvala ho na odpolední čaj do Saint Florentin. V zámku zůstalo jen několik komorných, všichni muži byli dávno na frontě. Měli tady klid pro dlouhé, důvěrné jednání. Pokaždé když se zastavili, slyšela v závanech vlahého letního větra hluboké údery děl. Někde za obzorem se bojovalo a umíralo. „Půjde-li to takhle dál," řekl neočekávaně „F.“, když se palba slila v jediné nepřerušované dunění, „zřídí vám tady co nevidět lazaret. ■ 172

Fronta jc sotva osmdesát kilometrů, mám v té záležitosti interve­ novat?** Mávla rukou. Mylo ji |edno, udélají-li zde polili lazaret, Nikdy jí zámek k srdci pí 11is nepřirostl. Necítila k němu žádný vztah. Stál tady dávno pí cd ni a hudc tu stát ještě velmi dlouho po ní. Jakou ona je majitelkou. Ukáže se tu sotva na několik dní v roce. Není směšné myslet si, že ji patři? Člověk má všechno jen půjčené a jednou ?ačne vracet. Posadila se na imamorovoti lavičku uprostřed růžových keřů. Felix zamyšleně pieeházel sem a tam a potom také usedl. Jako kdysi v Benátkách na sluncem rozpálené kamenné sedátko, zatímco ona hleděla na temnou hladinu Velkého kanálu a v duchu mamě přemýš­ lela, co od ni mohou chtít. Bylo odtud vidět na starý členitý dům, jeho arkády a věžičky i anglický park, vkusně spojený s francouzskou zahradou. To vše­ chno bylo její, ale necítila nic. Nejspíš ho vrátí Manuelovi, nebo připíše jejich dceři. Pokrčila rameny. „Jak chcete, Felixi,*1 řekla důvěrně, protože už dávno byli staří známí. „Já s portugalskou záležitostí nezačala. Vyřicfte maršalovi, že je to jediná příležitost, jak získat přímé infor­ mace z císařova okolí. Skutečnou politiku dělá hrabě Oporto. Krá­ lovna se o tylo záležitosti dnes už nestará. Oporto má její důvěra, ale píše jí zatmi jen sentimentální listy. Vyčkává. I Manuel čeká, lépe řečeno čekal. Teď mám od něho dopis pro hraběte, královský příkaz vyjít mi ve všem vstříc. Není ovšem jisté, žc ho Oporto uposlechne. Zdá se mi dokonce, že se s portugalskými jednotkami asi skutečně počítá. Manuel nic z toho nevyvrátil." „Nevím, jak byste to chtěla udělat," povzdechl Desroy. „Gabriela Deslys přijede slavnostně z Paříže do Berlína? Nebo vás máme ilegálně dopravit přes frontu, aby vás zatkla první vojenská hlídka?" „O to se nestarejte, to bude moje záležitost," řekla příkře, protože ji jeho váhání dráždilo. Nejdříve ji ženou do pochybných akcí, a když se podaří, nemají odvahu je dokončit. „V té době budu vystupovat na frontě, od vás potřebuji, abyste zajistil vhodné turné a reklamu. Na obou stranách o mně musejí vědět," Nehybně hleděl na pískovou cestu rozpálenou sluncem. „Víte, co se stane, když vás dopadnou?" zeptal se po dlouhé době sotva sly­ šitelně. Odvrátila pohled od věží a lomených arkád. Desroyova tvář byla v tom letním dni nepříjemně vážná.

■ 173

„Nemohl bych vám přijít ani na pohřeb," „Myslíte?" .Jistě, za tu záležitost v New Yorku nemůžete nic jiného očekávat.' Odbylo by se to bez soudu, jen co by zjistili vaši totožnost.*' „Na to jsem nikdy nemyslela, na takové věci přece nemohu myslet,“ ,Já ano. Udělala byste také mimořádnou radost princezně von Hohenzollem. Nejde ovšem jen o to, že by vás zastřelili. Musíme vzít v úvahu všechno, co byste mohla prozradit a co byste jim mohla za svůj život slíbit. Když položí člověku na krk oprátku, je obvykle ochoten udělat cokoli, úplně všechno, Gabrielo,“ pokrčil rameny. „V žádném případě o tom nemohu sám rozhodovat, musíte počkat, ať si vás vezme na svědomí někdo jiný.44 Usmála se na něho tím zvláštním podrážděným úsměvem, který Harryho vždycky varoval, ale 011 nedovedl ani po tolika letech číst v její tváři. „Na nic nebudu čekat, vůbec na nic,“ řekla. „Není to moje věc. Příští týden odjedu do Londýna. Mám báječný nápad, uspořádám dražbu ve prospěch českých legií a zúčastním se náboru dobrovolní­ ků. Netoužím po tom, strkat za vás v Berlíně hlavu do oprátky, kterou vy, později, možná jen pro jistotu, sami přitáhnete. Někdy děláte špinavou práci, příteli, velmi špinavou.44 Teď jí bylo celé to váhám jasné. Co kdyby převezla do Berlína Manuelovy špionážní zprávy z Anglie a Francie a pak se zase vrátila zpět podle pokynů německého generálního štábu. Nevěřili jí, nevěřili nikomu a ničemu, měli strach, aby císař válku nevyhrál. „Dražbu? Prodáte londýnský dům?“ zeptal se Felix užasle. „Naopak, ten potřebuji. Aukce se bude konat každý den u mne a srdečně vás zvu.“ Pobaveně se rozesmála. „Zlobí mě v poslední době hlasivky a nemohu zpívat. Budu prostě jen nabízet polibky. Deset tisíc liber poprvé, patnáct tisíc liber podruhé. . . Ve prospěch našich dobrovolníků. Ti nebudou mít strach, že se spřáhnu s Němci. Sám přece nejlépe víte, že jsem Češka.“ „Na takové zábavy nemám,“ dodal ironicky. „Ovšemže ne, tady jsou všichni držgrešle, a proto odjedu do Londýna zaútočit na anglické bankéře a lordy. Ode mne můžete však dostat polibek kdykoli zadarmo,44 lehce se k němu naklonila a po­ líbila ho na tvář. „Vzpamatujete se, Felixi, a promluvte rozumně s Pétainem, nepromaměte takovou příležitost!'4 „Pokusím se,44zakoktal v rozpacích. „Rozhodně budu vaše návrhy tlumočit, ale . . . Sama přiznáváte, že jste Rakušanka.44

■ 174

„Řekla jsem Češka, ne Rakušanka.“ „To je přece stejné .. „To vůbec není stejné. Na jedné straně se vám to zdá stejné, a na druhé za sebe necháváte Čechy bojovat!" Prudce se k němu otočila. „Francie, dělá a vždycky dělala politiku staré prostitutky, příteli, asi si pořádný výprask zaslouží!" „Madam . . . ! “ „Jen toho nechte, Felixi," mávla rukou. „Takový krásný den . . Slunce se jí palčivě opíralo do tváře. Za obzorem bublala děla. Přílišné mluvení ji od jarního nachlazení v Kiisnachtu unavovalo. Týdny už lenošila a čekala na rozhodnutí. Desroy se záměrně neozýval, až dnes se sešli v Saint Florentin. Na všechno byl pojednou čas. Teď ji napadlo, že si ji prověřovali, studovali zprávy agentů. Ale co jim mohli ze Švýcarska ohlásit? Vůbec nic. Je to snad důvod, proč jí nevěří? Bylo by to možné? „Vy si asi myslíte," řekla, „že jsem se s Manuelem vůbec nesešla, že jeho pokyny strýci do Berlína jsou německý podvrh, ano?" Umlkla a lehce si hladila hrdlo. „Zničila jsem si tam hlas! Každou noc jsem se plížila mlhou do královnina domu. Samozřejmě že jsem s Harrym nevystupovala, vůbec jsem s ním nebyla. Měla jsem záskok, ale to je moje věc, do toho vám nic není. Proto se také mohu odvážit cestovat do Berlína!"

V polovině listopadu odeslala Réze do San Sebastiánu stručný telegram: „Přijeď do Paříže!" Na všech frontách Němci tvrdě útočili. Před příchodem další válečné zimy si chtěli zajistit rozhodující pozice pro jarní ofenzívu. Boje na Saóne a u Verdunu vrcholily. Angličané ustoupili od Dardanel a na italské frontě se situace také nezlepšila. Rumunské armády v Sedmihradsku byly spojenými silami Rakouska a Německa úplně rozdrceny. Jedna Jobova zpráva stíhala druhou a pak se v prvním listopadovém týdnu ozval v Gabrielině ložnici telefon. Hlas, který znala, řekl pouhá dvě slova. „Můžete odcestovat!" „Ve Francii si nemohu dovolit to, co ve Švýcarsku," řekla Réze, když se sešly v zapadlém hotýlku pro zamilované. „Ani na frontě si to nemohou dovolit. Kdykoli se mohou objevit novináři nebo někdo, kdo mne zná. Zajistím především reklamu, všude se o turné bude psát, ale vystoupit smis jen jednou, nejvýš dvakrát. Potom onemoc­ níš.

■ 175

Potřebuji, aby noviny referovaly, že vystupuji mezi vojáky. Pak zmizíš z fronty i z Paříže, aby tě nikdo nenašel, a budeš čekat, Nesmíš být pro nikoho k dosažení a jen Harry tě může navštěvovat. Za čtniáct dní nebo za měsíc se zase objevíš jednou nebo dvakrát na jiném úseku fronty, kde se příliš nestřílí, aby měly noviny o čem psát. A do té doby . . chtěla říci, „do té doby se snad vrátím,“ ale v poslední chvíli se vzpamatovala. „Do té doby budu potřebovat tvoje papíry. To je všechno!" „Samozřejmě," kývla Réza. „Ve Švýcarsku jsem ti ostudu neudě­ lala. Co říkal Harry?" „Že jsi byla ohromná," lhala pokrytecky. Ve skutečnosti o tom nikdy nemluvili. „Teď ale nesmis vystupovat, jenom udržovat zdání, a to je největší umění." „Á ty?"

„Já? Já mám jinou práci. Samozřejmě, že dostaneš zaplacena všechna vystoupení, která jsou v plánu. Mám po tom loňském zranění už strach, ale nemohu odmítnout, nemohu říci, že se bojím odjet na frontu. Ani ty se nesmis vystavovat nebezpečí, je to jen propagační tah. Ukázat se a pryč!" „Výborně," protáhla se spokojeně Réza. „Žiji teď v Sebastiánu s jedním bankéřem, už mě trochu nudí, docela se na změnu těším." Nechala ji řečnit a vypovídat se. Ani nevnímala, co říká. Už se jí zmocnila horečka. Ještě se musí rozloučit s Harrym a převzít posled­ ní, nejtajnější instrukce. Nabídku naršála Pétaina, kdyby nestačila Manuelova depeše. Plány spojení, jímž budou informace z Berlína proudit do Paříže. Sliby a výhrůžky. „Kdybych se snad nevrátila," řekla Hárrymu a zvědavě se rozhlí­ žela po známém bytě, jako by v něm byla poprvé. „Kdybych se nevrátila, napsala jsem dopis, co máš zařídit - a také závěť. Člověk neví, co se může stát. Listiny jsou u mého advokáta. Ozvu se nejpozději. . počítala na prstech. Teď byla polovina listopadu, „nejpozději do konce prosince. V opačném případě můžeš ten dopis otevřít!" . * Strnule jí hleděl do tváře. Nikdy předtím se s ním neloučila. Zmizela, kdy ji napadlo. Nebrala ohled na svoje sliby a závazky, vůbec na nic. Dnes poprvé přišla. Položila mu prst na ústa. „Neptej se, Harry, na nic se neptej," řekla chraptivě. Stále teď byla nachlazená. Bylo jí k pláči. Do čeho se to pouští? Je možné, že na konci té nádherné cesty, kterou před mnoha lety nastoupila, čeká oprátka?

* 176

Celní úředník zvedl hlavu a posunul si brýle na čelo. „Kdy a kde jste se narodila?" Odpovídala lhostejně a bez zájmu, dokonalou němčinou. „Hedvi­ ka Navrátilová, Moštěnice, okres Přerov, rakousko-uherská státní příslušnice Venku padal sníh, ale v kanceláři pohraniční strážnice ve Flensburgu bylo vedro k zalknutí. Vlak tiše oddechoval na nástupišti a trpělivě čekal, až bude nepatrná hrstka cestujících ze Švédská a Dánska odbavena. „Cestujete z Kodaně, slečno?14 zeptal se zase otrávený úředník a spustil brýle. „Ne, pane, z Bilbaa .. „Z Bilbaa?" znovu zkoumal razítka. „Ano, z Bilbaa ve Španělsku. Do Kodaně jsem připlula předevčí­ rem parníkem Zaragoza, tady jsou moje jízdenky. Z Kodaně cestuji vlakem do Berlína.44 „Aha . . řekl úředník a dál nesmírně pomalu a pečlivě zkoumal dokument. „Žijete tedy ve Španělsku, slečno?44 „Jistě, pane, v San Sebastiánu,44 odpověděla trpělivě. „A proč odjíždíte do Německa?44 „Abych pokračovala v cestě do Prahy, vracím se domů.44 „Teď, uprostřed války?44 udiveně na ni pohlédl přes obroučky brýlí. Přikývla. „Rodinné záležitosti, nedá se nic dělat, musím se vrátit domů.44 Hlouček lidí, stojící ve frontě za ní, unaveně a lhostejně naslou­ chal. Věčné historie putujících lidí. Na hrubé čekárenské lavici seděl mladý, bezruký důstojník. Soucitně ji pozoroval a jejich pohledy se občas střetly. Otřela si čelo a rozepjala plášť. Kamna vydechovala příšerné vedro. „Přeji vám šťastnou cestu, Fráulein,44 řekl konečně úředník a vrátil jí doklady. Fronta u přepážky o krok postoupila. Teď mohla vyjít na peron a znovu vstoupit do vlaku. Mladý důstojník vstal a jedinou rukou jí zdvořile otevřel dveře. „Nechutné,44 šeptl. „Přijíždíte ze spřáteleného státu a takové potíže. Musíte prominout, je válka.44

■ 177

„Ano, je válka,“ povzdechla, „Já čekáni už druhý den u každého vlaku na svojí snoubenku. Měla se vrátit ze Švédská, někde se však zpozdila loď, alespoň to tvrdí. Bojím se . . . Take' jste cestovala po moři?" „Z Bilbaa až do Kodaně, byla to hrozná cesta. Nemějte obavy, loď vaši snoubenky má jistě jenom zpoždění, je velmi špatné počasí," řekla s účastí. „Jste velmi laskavá, doufáni, že to nebude nic horšího. Pro mne to však znamená velké komplikace, už nemohu čekat, musím se vrátit k útvaru.“ Překvapeně na něho pohlédla. Invalida k útvaru? „Zdržíte se v Berlíně dlouho?" zeptal se. „Jen co si trochu odpočinu. Nemohu se už dočkat návratu domů." „Doma je doma,“ usmál se důstojník a pomohl j í vstoupit do vagónu. „Co soudí o válce ve Španělsku?11zeptal se zvědavě, p o trv á ještě dlouho?“ Pohnula záporně hlavou. „Myslím, že ne. Brzy se všechno rozhod­ ne," šeptla tiše. „Na jaře určitě padne Francie, noviny píší, že příští ofenzívu už Paříž nevydrží." „Děkuji, děkuji, Fráuleih, to je potěšující, španělští přátelé jsou s námi," políbil jí ruku. Vstoupila do oddílu, zhluboka si oddechla a setřásla s pláště snili. Nástupiště bylo bilé, i vojenská hlídka střežící vlak,,.Zavazadla ještě prohlížely ceku orgány, stejně důkladně a pečlivě jako dokumenty. Všechno bylo zpřísněné. V říjnu zavraždili rakouského minister­ ského předsedu Stiirgkha, a když odplouvala z Bilbaa, císař Josef zemřel. Snad měli i tady strach, aby Viléma nepotkal stejný osud. Svlékla zasněžený plášť, prstem seškrabala z okna námrazu a dívala se za bezrukým důstojníkem. Už nebude čekat na další vlak, na dal§í loď ani na snoubenku. Musí se vrátit, válka je neúprosná, Něčím jí připomněl Romaina a tu noc 11a frontě. Vlastně jí více připomínal neznámého průvodce, který jí tehdy půjčil plášť. Zdvoři­ lý, neosobní, zakrytý uniformou. Možná že je už také mrtev. Tady ten přišel jen o niku, Měl štěstí. Vlak byl nevytopený a okna zamrzlá. Nedostatek ulili. Strojvůdce, šetřil páru, aby dojeli do Berlína. Zatím všechno probíhalo normálně. Z Paříže odjela do San Se­ bastiánu a několik dní čekala v Rézině bytě na spoj do Dánska. Pak nastoupila v Bilbau na. loď a prodírali se zimními mlhami vysoko na sever. Zase byla skromnou Hedvikou Navrátilovou a na všechno

■ 178

ostatní zapomněla. Těšila se, jako kdyby se vracela skutečně domů. Tady, na zasněžené pohraniční stanici mezi Německem a Dánskem, byla Paříž nesmírně vzdálená. Snad ani neexistovala. I Gabriela byla vzdálená. Nějaká cizí žena, kterou kdysi znala. Znovu si oblékla kabát. Bez pláště se nedalo vydržet. Zbytek ces­ tujících konečně vyšel ze strážnice. Otevřenými dveřmi se za nimi valila pára. Jako poslední vyšel se schýlenou hlavou bezruký důstoj­ ník s černým kufříkem. Neměla náladu na rozhovor a byla ráda, když zamířil do jiného vozu. Teď ji čekala nekonečná cesta Šlesvik-Holštýnskem, Schwerinem a Postupimí. Do večera ve vlaku zmrzne. Ale za hodinu přece jen zatopili a mohla se alespoň posadit. Znovu počala zvažovat všechny možnosti, jak navázat styk s hrabětem Oportem. Původně mu chtěla zatelefonovat a vyžádat si schůzku, ale pak tento způsob zavrhla. Nesmí mu dát čas! Mohl by dostat strach a upozornit policii. Nejlépe bude, když ho neočekávaně navštíví, aby ji nemohl odbýt. Kolem jedné vlak zastavil v Lubecku a čekali na opožděný přípoj z Hamburku. Měla dost času zajít do nádražní restaurace poobědvat. Od včerejšího večera ještě nejedla. Ale mohli j í nabídnout jen horký čaj. Jídlo tu prostě nebylo. Teprve teď si začala uvědomovat rozdíly. Kdekoli ve Francii se mohl člověk slušně najíst, ale ta d y . . . Vypila šálek bledého čaje a vrátila se do vlaku. Snad ani nepozná ten starý veselý Berlín, kde s Rézou tak ráda vystupovala. Ale byl opravdu veselý? Nebo se jenom dívala jinýma očima? V duchu se jí neočekávaně vynořila zapomenutá tvář. Bernard Zimmer. Zhluboka povzdechla. Tušila, že přijde, že se tu s ním setká. To nebyla příjemná vzpomínka. Ani mu tehdy nešla na pohřeb. Zmizela z Berlína hned druhý den. Dodnes nevěděla, zastřelil-li se opravdu jen kvůli ní. Asi neměla připustit, aby se zasnoubili. Jak byla tehdy nezkušená a lehkomyslná. Celá léta si na něho nevzpomněla, až teď v ní zase ten nešťastný večer ožil. Měla by mu přinést alespoň kytici, zajít se podívat na jeho hrob. Tehdy se rozhodovalo o její další dráze. Sestry Rogradi zazářily na berlínském nebi a Bernard se do ní bláznivě zamiloval. Jak nádherný to byl čas. První skutečné úspěchy a bezstarostné lásky. Nevázané hostiny a důstojnické pitky. Od té doby se už nikdy podobného večírku nezúčastnila. Ráno ji Harry. odvlekl na nádraží a prvním rychlíkem odjeli, do Vídně. Sisters. Rogradi přestaly existovat, zemřely , s Ber-

■ 179

riarděm Zimmerem a Réza jí zmizelá na dlouhou řadu let z očí. A teď se vraeí. Venku padá mokrý sníh, blíží se třetí válečná zima. Svět, ve kterém se narodila a stoupala vzhůru, pod tím sněhovým příkrovem nenávratně zmizel. Nic z něho nezůstalo. Důvěrně známá divadla á podniky, v nichž vystupovala, zejí na obou stranách front prázdnotou. Už do nich nevstoupí Romain de Vigny, svobodný pán Zimmer ani mladičký portugalský princ. Smetla je vichřice. Staletá bezpečná stavba se zhroutila. I ona v ní žila a teď si nedovede představit, co bude dál. Ví jenom, že musí přežít, být připravená uvítat nový svět. Vstala a upravila si pomačkaný plášť. Projížděli temnými berlín­ skými předměstími. Pozdní nevlídná noc. Někde se musí nejdříve ubytovat, nic nápadného, žádný vznešený hotel. Něco levného a slušného pro osamělou ženu. Do nádraží vjeli sotva krokem. Nemohla uvěřit svým očím. Nástu­ piště byla přeplněná lidmi. Na všech kolejích stály zasněžené vlaky a nekonečné řády nosítek putovaly tiše a rychle k východům, kde čekaly kamióny Červeného kříže. Do rána musí být vyloženo a vláky zpět na cestě k bojištím. Mlčící zástupy tvořily uličky. Každý zde hledal toho svého. Stála jako přimražená a pozorovala to hrůzné divadlo. Z posledních vagónů vynášeli rakve. S kufříkem v ruce vystoupila. Teprve teďk ní dolehl temný, zastřený příval hlasů. Ovanul ji pach dezinfekce a smrti. Až se jí udělalo nevolno. Zápach frontových lazaretů. Na takových nosítkách ji nesli kolem trosek auta a všude ležel sníh, rozměklá blátivá země. Cítila bláto na celém těle, v ústech i na tváři. „Mohu vám pomoci, slečno?" zeptal se tiše vedle ní bezruký důstojník, když se konečně prodrala do nádražní haly. „Máte zajištěn nocleh? potřebujete se ubytovat?11 Zkoumavě na něho pohlédla. Ale výraz jeho tváře byl korektní a zdvořilý. „Seženu teď v noci taxi?“ zeptala se bezradně. „V Berlíně taxi? Nanejvýš fiakr. Je tu spousta lidí, každou noc přivážejí raněné, snad celý Berlín na ně čeká a o taxíku nemůže být ani řeč. Ale slušný hotel je odtud pár kroků.“ „Hledám něco levného," řekla rozpačitě. „Cesta je nákladná.44 „Samozřejmě, Fráulein,“ chápavě se usmál. „Mohu vám poradit, když dovolíte. Erfurter Hof na Breitscheidstrasse je starý, slušný

■ 180

-

hotel. Bydlívá tam moje snoubenka, kdykoli přijede, také nemáme nazbyt. Okamžik počkejte, pokusím se obstarat fiakr.“ Zamyšlené hleděla, jak spěchá k východu. Erfurter H o f . . . Není ten mladý důstojník příliš ochotný a zdvořilý? Snoubenka nepřijela, hledá snad novou snoubenku? Když spolu hovořili na hranicích, byla to samozřejmě náhoda, ale teď, když ji oslovil na nádraží v Berlíně podru lni. . . Určitě se jí nedvoří. Musí být opatrná, nesmírně opatrná. „Prosím, Fráulein, fiakr vás odveze, kam si budete přát." „Děkuji, byl jste velmi laskav, opravdu děkuji a mnoho štěstí,“ řekla vřelo. „Mnoho Městi, bylo mi potěšením!" srazil hlasitě podpatky. Nepo­ koušel se o seznámení, nechěl s ní jít spát. „Solidní hotel, nic předraženého!“ nařídila stručně vozkovi. „Eifuter Hol. slečno, ten bude nejlepší.“ Přikýv la. Kočár se rozjel. Vezla se nočním zamlženým Berlínem, jako nedávno projížděla Paříží. Týden jí na jednání bude stačit a pak odjede do Stockholmu. Teprve teď pocítila strach. Už aby to měla za sebou. Co když se přecenila, co když ho nebude schopná přesvědčit, co když ji vydá policii, aby upevnil své postavení u císařského domu a naznačil tak, jakou má pro Dohodu cenu. Může mít tisíc důvodů k tomu, aby to udělal. A Felix lise řekl: „V okamžiku, kdy zjistíte, že setkání nepovede k cíli, jednejte! Pak už ho nesmíte nechat žít, to by byl váš konec. Jste voják na Iroutě, útočíte v prvním sledu. Je vaším nepřítelem, určitě vas vydá. .Jíle jenom o to, kdo první stiskne spouš,ť!“ podal jí malou černou pistoli. „Nenadělá příliš mnoho hluku a pak musíte okamžitě /m i/et!“ Jenom to hlavní neřekl. Budete vrahem! Zabijete člověka! Hrabě se k m tehdy v Ericeiře choval slušně, až na okamžik při útěku. Asi iiiii selhaly nervy, „V poko|ii h netopíme,'1 řekl lhostejně recepční, když předkládala doklady. „I.ituji, nedostatek uhlí. Ale můžete si objednat-ohřívací láhev." „Ohřívací láhev?" chtělo se jí smát. Úkosem na něho pohlédla. Zdá se mu tak st.ua.’ „Děkuji, to snad nebude třeba." Byla šťastna, /o nia střechu nad hlavou a za chvíli se octne v posteli. Na okam/ik unikne světu, ztratí se, zapomene a ráno tíseň zmizí. Hotel byl Maty. s omšelými čalouny a prošlapanými koberci.

■ 181

Vlékla se za sluhou až do třetího poschodí a potom úzkými chodbami a temnými kouty ke svému pokoji. Dávno odvykla nocovat v tako­ vých hotelích. Teď však byla ráda, že je tady a bude mít klid. Sluha odemkl dveře a tiše zmizel. Vysokým oknem viděla dolů na pustou, špatně osvětlenou ulici. Berlín chudých lidí, takový neznala. Mosazná postel, židle a stůl. Vězení. Odložila plášť a vyšla na chodbu. Koupelna byla společná pro celé poschodí. Potřebovala smýt únavu z cesty i tu tísnivou náladu, která na ni padla. Zdálo se jí, že je v celém domě sama. Koupelna byla na konci chodby u požárního schodiště. Na dveřích visel obrovský plakát. POZOR! NEPŘÍTEL NASLOUCHÁ! Ze stínu na ni hleděla nepříjemná tvář. Ona byla tím nepřítelem! Když otočila kohoutkem, voda netekla. Snad šetřili i vodou. S povzdechem se odvrátila a šla spát.

. „Jecfte pomalu, prosím,“ nařídila kočímu a pohodlně se usadila na zadním sedadle fiakru. Dopoledne si prohlédla obchody na Kurfúrstendammu, ale nenašla v nich ani stín předválečného přepychu. Poobědvala v Continentalu a za mizerné jídlo zaplatila cenu, ze které by mohla v Paříži žít dva dny. Teď se rozhodla. Ještě měla čas. Podívá se na schóneberský hřbitov za Bernardem. Koupila zimní kytici z chvojí a se zlatými šiškami. Napadlo ji, že s ním je stále ještě zasnoubená, nikdo ten příslib nezrušil. Měla by mu přinést alespoň několik květů. Ale nesehnala ani chryzantémy. Fiakr ji Zavezl před hřbitovní bránu a hlučně zmizel k městu. Zůstala sama před obrovským parkem, cesty zasypané prvním listím a prvním sněhem. Nikde stopy nohou. Živí teď neměli na mrtvé čas. Zastavila se v hrobníkové domku, aby zjistila číslo hrobu, a potom vykročila honosnou hlavní třídou mramorového města. Bernard Zimmer, čtvrté oddělení, číslo 515. Jí také jednou přidělí číslo a kousíček země. Vejde se tam se svými paláci i milióny, se svými sny a touhami, s celým tím zbytečným světem. Se sklopenou hlavou odbočila z hlavní cesty a ponořila se do

■ 182

houští pomníků ;i náhrobků. Tíseň jí sevřela srdce. Jak dávno nebyla na hřbitově. Naposledy doma, když zemřela matka. Ale ťo byla vzpomínka tak vzdálená a nezřetelná, že jí už nic neříkala. Asi sem neměla chodit. Zmocnila se jí touha uprchnout, zanechat toho bláznivého záměru navštívit mrtvého, na něhož nikdy nemyslela a o němž toho ani příliš neví. Ale rozhodnutí splnit konečně tu starou povinnost bylo silnější. S přibýva jícím věkem vidí člověk vlastní skutky jinak. Alespoň v du­ chu se snaží je napravit, se vším se vyrovnat. Zůstala stát. Náhrobek byl prostý, jen se jménem a kamenným křížem. BERNARD ZIMMER Ostatní smazal čas. Zatímco ona se hnala z místa na místo, ode dne ke dni, přeplouvala moře a oceány, on ležel tady a jeho věčnost plynula. Položila kytici na omšelou desku a shledávala slova modlitby. I jeho tvář už zmizela a nedovedla si ji vybavit. V lom tichu na ni pojednou dolehl pocit nebezpečí. Ozval se prudce a neočekávaně jí stiskl srdce. Měla dojem, že tu není sama, že tu někdo dýchá. Slova modlitby se vytratila. Dál stála nehybně se sklopenou, hlavou, ale všechny svaly se v ní napjaly. Nepřirozeně a podvědomě. Signál z. pradávna. Výstraha! Nebezpečí! Rychlým pohledem obkroužila pomníky a nahé kmeny stromů. Pak se prudce otočila. Na druhé straně cesty, pár kroků od ní, mezi náhrobky, zahlédla pohyb. Stejně rychlý jako ten její. A ticho!

Prázdno, šedivá obloha a větve stromů. Sluch zvyklý zachytit každou změnu tónů napjatý k prasknutí. Vší silou přemohla touhu utíkat. Znovu se obrátila k Bernardovu hrobu. Nemýlila se. Byly to kroky, opatrné a spěšné. Vzdalovaly se. Někdo ji pozoroval! Už nečekala. Bez jediného pohledu na vybledlé písmo se lehce rozeběhla k hlavní cestě. Musí vědět kdo, kdo tu za ní slídí. Neslyšně se proplétala mezi stromy, a když už mohla zahlédnut cestu, zůstala stát. Pak se v dálce odkudsi vynořila postava muže v temném zimníku a s prázdným rukávem. Otřela si zpocené čelo. Jedinou ruku měl složenou za zády. Šel rychlým rázným krokem k východu. Ani se neohlédl. —

■ 183

Vůz odbočil z Kurfúrstendammu na Wilmersdorfcr Strassc a zvolna směroval na druhý břeh Sprévy, Lidé na ulicích byli přepadlí a špatně oblečení. Palác hraběte Oporta ležel stranou středu města v aleji Císaře Augusta. Kdysi znala tu třídu nejvznešenější šlechty a vládních prominentů velmi dobře, I tady tančila. Teď v mlhavém zimním odpolední však působila sešle a zahrady kolem paláců byly opuštěné. Válka. Na konci ulice vystoupila, nechala fiakr odjet a velkou oklikou se vracela zpět. Cítila, jak do ní vstupuje neklid jako před premiérou, Ten člověk na h ř b i t o v ě ji vyděsil. Bylo by možné, aby šlo o jednoho a téhož muže? To by ale znamenalo, ž e . . . Přála si být už na scéně a slyšet první takty hudby. Na okamžik se zastavila a začala zhluboka, pravidelně dýchat. Může se toho odvá­ žit? Naposledy se rozhlédla a pak dlouhými kroky přešla ulici. „Hraběnka z Haitvanyiů, Excelence," ohlásil důstojné sluha a široce otevřel dveře do pracovny. Průhledem zahlédla šedivého, ustaraného muže. Jak málo zůstalo ze vzenešeného granda, který jí v Ericeiře dělal společníka. S okouz­ lujícím úsměvem vešla. Bylo rozhodnuto, Vždycky si potrpěla na vznešená entrés, aby ohromila, aby vyrazi­ la dech. Hrabě Oporto vstal a vztáhl k ní ruku. „Paní.hraběnko . . ale pak se jeho dosud n ic. nevyjadřující tvář počala měnit, až ztuhla v nehybnou, vrásčitou masku. Dveře za jejími, zády se zavřely.

A nadporučík Walter Schaarv jedné z.pracoven ministerstva války úsečně řekl; „Hedvika Navrátilová, rakouská státní příslušnice, připlu­ la zp Španělska do Dánska parníkem Zaragoza. Dnes v noci přijela do Berlína. IJbytoval jsem ji v obvyklém hotelu pro podezřelé cizincc. Dopoledne si prohlédla obchody na Kurfurstcndaminu, obědvala v Continentalu a po obědě odjela na hřbitov v Schónebergu, kde polo­ žila kytici k hrobu Bernarda Zimmera, S nikým se nesešla, nikdo ji nevyhledal, Domníváte se, že je další sledování nutné?" Major císařské protišpionážní služby Helling slabě pokrčil rame­ ny. „Nevím, možná že maříme čas, ale Rakušaiika žijící ve Špa­ nělsku se vrací teď domů? Není to zvláštní? Prohlédli jste tu ky­ tici?" „V pořádku, zavazadla rovněž!"

„A kdo byl Ion Zimmer?14 „Rok úmrtí devatenáct set šest.44 „Staro historie? Tak zjistit, pro jistotu!"

„Kdybyste mne snad chtěl udat,“ řekla Gabriela zvolna, pohodlně usazena do hlubokého křesla, „tak v hotelu, kde bydlím, mám ještě další list. I ,ist od maršála Pétaina. Je adresován přímo vám. Excelen­ ce. Stačil by k tomu, aby vás popravili se mnou!44 Zvedl hlavu. V jeho očích byla zášť a nepřátelství. „Obdržíte ho zítra, až se dohodneme!44 „Vždycky jste byla neštěstím braganpského domu!" vydechl zne­ chuceně. „Proto jsem tady, abych to napravila.“ „Nechápu, co po mně chcete!44 Chladně se zasmál.. „Já, císařův přítel, mám dělat Francouzům špióna?44 „Dobře jste Manuelovu dopisu neporozuměl, Excelence,44 řekla dotčeně. ..Jde pouze o změnu politiky. Vhodné informace budete zasílat přímo králi, to přece není nečestné, to je vaše povinnost a služba státu. Pro reálného politika nastává poslední, příležitost přehodil kormidlo, přizpůsobit se nové situaci. Během několika měsíců vstoupí do války Spojené státy. Nic jiného než změna politiky váni nezbývá, pokud máte ovšem 11a mysli skutečné královy zájmy. Vůči Německu nejste přece ničím vázán, ale vůči Manuelovi ano. Jde o portugalský trůn Znovu vzal Manuelův list a začal číst, Pomalu, slovo za slovem, aby mu neunikl ani nejskrytější význam. Ale věděla, že předstírá, ve , skutečnosti přemýšlel. Jako zkušený diplomat potřeboval zvážit změnu situace, všechna pro a všechna proti. První selkám' proběhlo úspěšně, nevybuchTani j í neukázal dveře. Nesnažil se nic předstírat, byl pouze překvapen. Na ostatní bude dost času zítra. Když odchazela, byla venku už tma. Krátký zimní den se rozply­ nul a drobně popadáva! snili. Smutný večer opuštěných žen. Několik­ rát, se přesvědčila, ncní-li sledována. Vešla do domu a trpělivě čeka­ la, neobjeví li se za ní průvodce, Teprve potom zamířila do středu města, Šla zvolna, unaveně, tíha uplynulého dne jí zavalila. Přáli}, si být daleko odtud. Proč to vlastně dělá, jaký to m á smysl? Kolem

■ 185

plynových lamp se tvořila velká duhová kola a sníh pód nohama se měnil v mokré studené bláto. První část úkolu měla za sebou. Ale necítila úlevu. Hluboko uvnitř se ozýval tísnivý neklid a nejistota. Vytrvale se v myšlenkách vracela k tomu okamžiku na hřbitově. Ke chvíli, kdy uslyšela za svými zády něčí dech. Musela se dopustit chyby. Čím vzbudila pozornost bezrukého muže? Neměla by z hotelu zmizet? Včas se přestěhovat? Na nic nečekat? Odejít ještě dnes v noci? Byl-li to skutečně důstojník z vlaku, který ji sledoval, potom jí i ubytování v hotelu doporučil záměrně. To by znamenalo, že je od okamžiku, kdy překročila německé hranice, pod dozorem. Jsou to možná jen obvyklá opatření vůči cizincům, ale . . . Mamě se snažila té myšlenky zbavit. Nechtěla propadnout panice. Jistě to jsou jen obvyklá opatření. Škoda že se nemůže poradit s Oportem, mohl by dostat strach, ovlivnila by jeho rozhodnutí. Když se konečně vrátila do hotelu, ovanul ji pocit bezpečí a tíseň z ní spadla. Zdálo se jí, že je v nevytopeném pokoji, proti sychravé zimě venku, příjemné teplo. Ale přestěhuje se, určitě se přestěhuje, hned zítra! Jednu noc tady ještě vydrží a potom zmizí. í kdyby ji sledovala policie, nemohou j í nic dokázat, z ničeho obvinit. Vrací se domů! Vklouzla do lůžka a zhasla. Ale vnitřní klid nepřicházel. Cítila, že zůstává napjatá a ve střehu jako o přestávkách mezi vystoupením. Nebude celou noc spát. Dříve si před spaním starosti s ničím nedělala. Dovedla hodit všechno za hlavu. To až teď. Bloudí bůhví kde a domýšlí osudy lidí. Začíná stárnout, zbytečně uvažovat. Zavřela oči. Měla by myslet na něco příjemného, na staré zašléchvíle s Ri­ chardem. Je to zvláštní, dříve myslívala spíše na budoucnost, závratné honoráře a nové úspěchy, a teď už se jen vrací. Shledává dávno vyřčená slova a objevuje v nich nový smysl. Znovu si přehrává staré události, gesta a setkání, výrazy tváří. Jaký asi mělo smysl, že se Bernard zastřelil? Co jí vlastně tehdy večer říkal?

„On se zastřelil?" zeptal se lhostejně major Helling v pracovně císařské protišpionážní služby na ministerstvu války.

■ 186

„Ano, spáchal sebevraždu!" Nadporučík Walter Schaar položil na stůl tenký svazek dokumentů, „To je výsledek tehdejšího policejního setření. Podle výpovědi svědků došlo mezi Bernardem Zimmerem a jeho milenkou, jednou z tanečnic vystupujících pod uměleckým jménem Sisters Rogradi, Hedvikou Navrátilovou, k neshodě. Důvod rozepře nebyl vyšetřen. Rogradi se nedostavila k policejnímu výsle­ chu, ale okamžitě po Zimmerově smrti odcestovala do Vídně, kde začala pracovat pod novým jménem jako Gabriela Deslys. Snad proto, aby zahladila stopy a zmátla zdejší vyšetřující orgány." „Pr,osím? Jak jste to říkal?" zeptal se ostře major Helling a prudce sáhl po svazku listin. „Hedvika Navrátilová alias Rogradi, alias Gabriela Deslys je zřejmě totožná s Hedvikou Navrátilovou ze San Sebastiánu, která dnes navšítvila Zimmerův hrob. Od jeho úmrtí uplynulo dvanáct let." Major Helling otevřel protokoly. „Deslys? Gabriela Deslys? Víte, kdo je Deslys, člověče?" zařval se zrudlou tváří. „Gabriela Deslys? To je ta děvka, která prodávala v Londýně polibky za dvacet tisíc liber a výtěžek, sedm miliónů, věnovala na verbování nepřátelských dobrovolníků! Listina rakousko-uherských vlastizrádců ji uvádí hned na druhem místě za Arnoštem Denisem! A my s ní máme zkušenosti z New Yorku! Jmenuje se také vévodkyně de Grussol! Je to nej­ mazanější agentka Francie!" otřel si zpocené čelo. „Tak ona je v Berlí­ ně, to je neuvěřitelné, to není možné, musíme okamžitě informovat m inistra, mohla by zkompromitovat císařský dům," vydechl chraptivě.

Zas byla na frontě. Večer měla představení a teď na ni čekal Romain s vozem. Musí si pospíšit! Pokojem protahoval mrazivý chlad. Pohnula se a otevřela oči. Ulehčené si oddechla. Byl to jen sen. Dole na ulici zastavil automo­ bil. .Nebo to není sen? A potom druhý. Slyšela zřetelně plechové údery dveří. „V Berlíně taxi? Nanejvýš fiakr," zasmál se bezniký důstojník. Prudce se vymrštila z lůžka a přistoupila k oknu. „Utíkej, Gábi, utíkej!" šeptl židovský pán. Skrytý, bůhvíodkud pramenící smysl odhadnout v pravý čas příle­ žitost a životní šanci se v ní probudil. Hlouček mužů v civilu běžel přes ulici k hotelovému vchodu. Zastavilo se jí srdce. Okamžik hrůzy a bezradnosti. Ale pak už jednala jako stroj. Přes dlouhou noční košili přehodila zim ní plášť,

m 187

vklouzla do střevíčků a uchopila kabelku s penězi a doklady. Pak vyběhla na chodbu a zamkla. Snad je to na okamžik zadrží. Bez dechu se rozběhla na opačnou stranu chodby k požárnímu schodišti. V New Yorku také utíkala jen v noční košili, ale venku na ni čekal „F.“. Tady nečeká nikdo. A kdysi ve Vídni, když potřebova­ la zmizet, použila požární schodiště. Ještě měla naději, alespoň zlomek naděje. Někdo ji zradil, kdo jí to zradil? Réza nebo Desroy? Hodili ji na pospas? Ve zlomku vteřiny, kdy běžela po úzkém točitém schodišti, ji něco napadlo. Neměla chodit na hřbitov! Bernard se pomstil, sáhl po ní ledovou rukou! Uprostřed běhů se zastavila. Nesmí sejít až dolů, východ by mohl být obsazen. Rázně otevřela úzké okno. Z dálky slyšela hlasy a dupot nohou. Údery na-dveře. Už se dobývali do jejího pokoje. Probudí celý dům. Pod oknem zahlédla střechy provozních přístavků, dvůr a za ním vysokou cihlovou zeď. Jedna ze střech u m končila. Nevěděla, co je za tou zdí, nemohla se ve tmě orientovat, ale prosmekla se bez váhání oknem a skočila na plochou střechu. Byla to jediná možnost, jediná cesta k úniku. Shrbeně běžela po střeše ke zdi. Světla v oknech se rozsvěcela. Nesmí se zastavit, jenom se nesmí zastavit, ztratila by odvahu seskočit dolů. A za zdí ulička, úzká, mezi dvěma domovními bloky. Tvrdě dopadla na zasněžený chodník. Okamžik zůstala ležet na zemi. Necítila zimu ani bolest v nohou. Teď nemyslela na to, že se nachladí a že si zničí hlas. Musí odtud! Dříve než se vzpamatují, než najdou cestu, kudy unikla. Rychlým krokem se pustila k osvětlené třídě. Ohrnula límec a zapjala si plášť. Pod-pláštěm volány noční košile. Mohly však připomínat večerní toaletu. Když vešla do záře plynových lamp, hlasitě si oddechla. Teprve potom se roztřásla strachem. Ticho a klid, půl druhé ráno. Vykročila ke středu města. Jenom nevzbudit pozornost. Musí co nejdále odtud. Ale kam? Kam jít teď uprostřed noci? Za půl hodiny obsadí všechna nádraží i hotely a uzavřou celou čtvrť. Do rána postaví na cesty, vedoucí z Berlína, vojenské hlídky. Má jedinou možnost. Oporto! Ukrýt ji musí Oporto! Jde i o jeho krk!

,A co dál, co chcete dělat dál?“ zeptal se zděšeně hrabě. Rozči­ leně pobíhal v dlouhém modrém hedvábném županu po pracovně. Choulila se uštvaná a prochladlá u vyhaslého krbu. Srdce jí ještě

■ 188

vzrušeně bilo a zmrzle' nohy ani necítila. Zavolala mu uprostřed noci z hlavni pošty. Musela se odvážit vejít dovnitř. Tady byl nepřetržitý provoz. Vklouzla do kabiny a ruce se jí třásly tak, že nemohla ani vytočit číslo. Ale přece jen se dovolala. Sám jí přišel otevřít dům. Teď sklesle naslouchala jeho podrážděnému hlasu. Připomínal jí Harryho a jeho výčitky^ Zase něco provedla. „Zničila jste Manuela a teď zničíte i mne!“ řekl příkře. Strach přešel v bezmocný vztek. „Do čeho jste mne to zapletla? Německá zpravodajská služba pracuje přesně a dokonale. Trvalo jim pouze jeden den, než zjistili vaši skutečnou totožnost. Bude jim trvat sotva několik hodin, než si ujasní, proč tady jste a s kým jste přjela navázat spojení, kde se ukrýváte. Než pochopí, oč vám jde!“ „Přece se neodváží. . . , “ hlesla bezradně, „jste císařův přítel." „Ale odváží, docela jistě se odváží. Není vyloučeno, že někdo z mého služebnictva pro ně pracuje, že mě od samého počátku střeží. Manuel žil přece v Londýně. Mějte rozum, madam, u mne nemůžete zůstat!" Posadil se proti ní a mlčky na ni hleděl. Vyčerpal všechny své argumenty. Zavřela oči. Spát! Ale teď nesmí spát! Měl pravdu, tady zůstat nemůže, všechno by ještě více ohrozila. Snažila se soustředit ná to, co jí říká. Jeho hlas k ní doléhal z velké dálky a nezřetelně. Až ráno definitivně zjistí, že zmizela, uzavřou všechny přechody do neutrálních států, odříznou jí možnost ústupu. Pak bude jen věcí policejní rutiny, kdy na ni padnou. Musela by přes hranice ještě dnes v noci, a to není možné. Je v kleci, spustili mříže! . Tupě kývala hlavou. Ano, musí pryč, nesmí ho vystavit nebezpečí. Zmařit záměr, se kterým přijela. Její život nemá tak velkou cenu. Mají-li ji dopadnout, tedy kdekoli jinde. S námahou otevřela oči. Nenávistně ji pozoroval. „Potřebuji šaty, spise horší než lepší," řekla tiše. „Potom váš vůz, pokusím se projet Berlínem. Najdete ho zítra," okamžik uvažovala a v mysli se jí rodil fantastický plán. Byla zvyklá se rozhodovat okamžitě. „Najdete ho před nádražím ve Furstenwalde," řekla koneč­ ně. „Trochu to tam znám. V případě, že mne zadrží, doznám, že jsem váš vůz ukradla před hotelem Continental. Zapamatujte si to. Nevím,

■ 189

komu patří ani kdo jste, nikdy jsme se neviděli a vy mne také neznáte. Můj poměr s Manuelem dávno skončil, ještě před válkou, řekněte jim co chcete. Tady je list od maršála Pétaina. Spojení budeťe udržovat přes Švýcarsko a nesnažte se klamat, Manuela by to mohlo stát život. Každý měsíc navštívíte královnu matku, protože churaví. V tom vám nemohou zabránit. Cestou vás vyhledá Manuelův člověk a o víc se nebudete starat. Musíte jen přesně dodržovat data návštěv. Za měsíc, patnáctého ledna, pojedete do Švýcarska poprvé, král se mezitím vrátí zpět do Londýna, aby vás svou přítomností nekompromitoval!“ Chrlila ze sebe pokyny a instrukce. Její poslání skončilo, teď směla myslet také na sebe. „A vy?“ zeptal se Oporto. Zhluboka povzdechla. „O mne se nestarejte, naše setkání nejsou šťastná. Potřebuji jen něco na sebe a vůz!“ Každá minuta byla teď drahá. Podaří-li se j í zmizet z Berlína před svítáním, má ještě naději. Nemohou tak rychle obsadit nádraží v okolí Berlína. Furstenwalde není daleko, ale je dost daleko, aby tam při troše štěstí mohla nepozorovaně nastoupit do vlaku a místo k hranicím neutrálních států, jak budou předpokládat, zamířila do Slezska a na Moravu. Než se vzpamatují, musí být ve Vídni. Únava z ní spadla. Teď bojovala o život! Ještě byla noc, když projížděla berlínskými předměstími. Minula Treptow, Nieder-Johannistal a přes Adlershoff zamířila do Grunau. Znala Berlín dobře. Vyhýbala se hlavním třídám a proplétala se dělnickými čtvrtěmi. Nikdo ji nezastavil, ani se neobjevila vojenská policie. Hladový a unavený Berlín ještě spal. Z Grunau zamířila přímo do Furstenwalde a nechala město za zády. Teprve teď si zhluboka oddechla, uvolnila se a pohodlně opřela. Ještě ji nemají! Zmocnil se jf nádherný pocit úlevy a štěstí, nemyslela na zítřek ani na příští dny. Byla volná, svobodná. Teď se potřebovala zbavit vozu a zmizet v zástupu cestujících. Přála si, aby už seděla ve vlaku, mohla zavřít oči a konečně chvíli spát. Uniknout hrůze dnešní noci. Z Ericeiry prchala bosa po mořském pobřeží a dnes jede spolehli­ vým německým vozem v solidních šatech německé komorné. Ovládá jazyk a má peníze. Tehdy šlo o málo zdařilé spiknuty hrstky republi­ kánů a nyní o střetnutí celého světa, ale je to v podstatě stejné. Vždycky musela utíkat, bůhví proč musí stále jen utíkat. Měla. se asi držet svého povolání.

■ 190

Kolm í uhlí.ili /mini naha krajina a v dálce, v mrazivém oparu se objevilo město Svítalo, tuivy tlen. lu k se přece jen vrací domů. Ještě je daleko, ale už do ni \ stupuje netrpělivost. Alespoň nahle'dnout, podívat se oknem! „Nesniy.l1" šeptl lil.is uvnitř, „Matka je dávno mrtvá, babička zemiela .1 m-.ii .i /i|e v Uhrách. Koho tam chceš najít? Dětství se nevtaet.“ ,Je to i»o|c /eimY* řekla si polohlasně, „Člověk ji nemůže vyma> zat.“ Zapaikm.il.i v u/ke. nluxe za nádražím..Bylo tu ticho a prázdno. Několikiai budovu, než se odvážila vstoupit. .Věčný paeh čekaren. Kydílik do Vratislavi přijede až za dvě hodiny. Pozorní.' studovala jízdní řád. Z Vratislavi do Ratiboře pojede osobním \ lakem. Někde u Opavy přejde hranici a odjede do Ostravy. Z Ostravy do Vidně je už jenom skok, nikde se nesmi' zdržovat. Půjde li \ šedino dobře, pokusí se z Rakouska odjet do Švýcarska. Snad se to podali. Vesla do restaurace a objednala si horký čaj. Už věděla, že nic jiného nemá |t.

mm

| XXIII Příval vzpomínek se podobal horečce. Zachvátila ji a vlekla z místa na místo. Chodila městem jako omámená. Ještě Elisabethstrasse a Manalulíerstrasse a potom do uliček kolem Svatého Ště­ pána a pak Z iik v ih ' sk o n i ila v Café Sacher. Vídeií ji chytila za srdce, vrátila o deset let /pet. Vrclitu se hluboce ukláněl, starý, šedivý a důstojný. Všechno tu bylo stejné, nic se nezměnilo. Jen lidé, ti ano, samozřejmě, jako v Bcrlim'. Ale nesmi být. sentimentální, ten vrchní by si mohl vzpomenout, 1110I1I by ji znát. Staří lide mají dobrou paměť. „Mohu dostat kávu?" zeptala se opatrně.

■ 191

Vrchní jen spiklenecky přimhouřil oči. U Sachra mají ještě kávu! Nádherné! Vždycky si dávala čokoládu, tmavou a hustou, ale teď se to neodvážila ani vyslovit. A byla doma! Vlastně ne, z domova ráno přijela. Byla skoro jako doma. Šťastně se rozhlédla. Dámy a důstojnické uniformy, zlato na stěnách se měkce lesklo a snad jen čalounění bylo omšelé. Polopráz­ dno. Jindy tu nebylo k hnutí. Pocit strachu, který ji provázel celou cestu, zmizel, rozplynul se a vytratil. Tady se jí nemůže nic stát. Pár dní si odpočine a potom . . . Vrchní obřadně prostíral na stůl. Dychtivě vdechla vůni kávy. Ještě nevěděla, co udělá potom. Do chnpí ji udeřil pach. Proboha, co je to? Tázavě zvedla oči. „Výborná, milostivá,“ šeptl číšník. „Z našich předválečných zá­ sob, jen pro vzácné hosty.“ Usmál se a znovu se uklonil. Tak vybraně se uměli chovat jen číšníci ve Vídni. Zmocnilo se j í zděšení. U Sachra pijí tuhle břečku? Znovu přiči­ chla, usrkla a zkřivila rty. Jaký by tehdy ztropila skandál a teď je jako ovečka, ještě se na toho staříka zubí. Tak tohle je vídeňská káva? Horší než německý čaj, ten alespoň nic nepředstíral. Člověk nemusí ani na frontu, aby pochopil, že válka je prohraná. Vrchní neslyšně zmizel. Osaměla nad kouřícím šálkem. S Richardem chodila jen do laciných restaurací. Jak se jí vždycky zdála Sachrova kavárna krásná a teď je to vlasně jen smutný vybledlý sál. Něco tomu chybí, nevěděla co. Oknem viděla spěchající dav. Samé uniformy. I důstojníci byli jiní, unavení, ustaraní lidé. Křižovatka mezi ruskou a italskou fron­ tou. Slabě se usmála. M amě xloufala, že tam venku zahlédne samu sebe nebo Harryho nebo . . . svých osmnáct let. Jsou pryč! Všechno je pryč! Teď tady sedí jiná žena. Unavená a střízlivá. Až válka skončí, nikdo si ná ni už nevzpomene. Hledala sen a našla skutečnost. Bezradně vyňala z kabelky pohlednici a trpce stiskla rty. I ta ještě patřila k jejímu snu, m usí ho dokončit, než se probudí docela. „Mnoho pozdravů, tvá Gábi,“ napsala stručně. A ještě adresu „Richard Martinčík, Olomouc". I on patřil do jejího snu a do jejího mládí. V Ostravě sedla do osobního vlaku a jela přes Meziříčí a Bystřici do Břeclavi. Ukryla ji noc, m ohla zavřít oči a bezstarostně spát. V Hulíně musela přestoupit a do Moštěnic byl jen skok. Dýchala vzduch dětství, za chvíli by byla pěšky doma. ■ 192

S nechutí upil.i K.ivy. Ion to tedy zbylo. Mrzutě sáhla po novinách, odpoledni soumi.ik na ni tíživě dolehl. Neměla sem chodit! Vyhledala liei Imor Iajiblatt s předvčerejším datem. M usí se podí­ vat, co píší. Zpi.ivv / bojišť byly optimistické' a plné důvěry. Vítěz­ ství na dosah niky. Kuská fronta se hroutí a průlom na Paříž na sebe nedá dlouho ťekai. Kolikrát to už slibovali. Znechuceni' din.iiila list. Vánoce přede dveřmi. Sbírky pro válečné poško/ciice, všci hni) pro Zimní pomoc. Zařazování invalidů do pracovního procesu. Bez zájmu bloudila po neosobních titulcích. Nikde aut slovo o uť. Žádné velké tučné litery oznamující její útěk. Vy/vy k patrům nebo popis. Co znamená v tomto obrovském střetnuti jedna píchající žena? Snad se obrátili už na rakouské úřady nebo ještě prohledávají Berlín? Pátrají, kde se ukryla? A pak, docela vzadu, když už noviny odkládala, zahlédla mezi drobnými denními zprávami stručné oznámení. „Zvláštní vojenský soud vynesl v minulých dnech trest smrti in contumaeion nad tanečnicí Hedvikou Navrátilovou alias Gabrielou Deslys." Zatmělo se jí před očima. Četla tu zprávu znovu a znovu. Trest smrti! Odsouzena k trestu smrti! To píší o ní. Hedvika Navrátilová je ona. Na zadech jí vyrazil studený pot. Teď stačí jen náhodná kontrola dokladů. Její pas už není k ničemu, nese to hrozné jméno NAVRÁ­ TILOVÁ! Překotně počala listovat ve vídeňských novinách. Ne, ještě tu zprávu nepřetiskly, ještě mlčí, ale v okamžiku, kdy se to stane, ne­ bude smét vstoupit do žádného hotelu v celé monarchii. Musí pryč! Pryč odtud, na odpočinek není čas. Stojí u vězeňské zdi a popravčí četa zvedá pušky. Odsouzena k smrti! Jediným douškem vypila kávu. „Platím!" * A znovu na cestu. Hrůza a strach, Vyklou/la z kavárny. Pocit bezpečí a jistoty zmizel. Nepřátelské město. Ještě by mohla potkat detektiva Fischera. Co ten se jí napronásledoval! Ale snad ho odveleli na frontu, určitě ho odveleli na frontu! Teď už nemůže předložit doklady hraniční kontrole. Marně se sem št vala. Žena v uniformě frontové sestry Červeného kříže jí rázně zastou­ pila cestu a hlučně rachotila pokladničkou. Uprostřed náměstí stál vysoký vánoční strom obklopený hloučkem zpívajících dětí. Hodila do pokladničky hrst drobných. Cesta se uvolnila, mohla jít dál. Ale ten vysoký strom jí ulpěl v paměti nebo ■ 193

snad v podvědomí. Za pár dní bude Štědrý den. Štědrý den . . . Co kdyby. . . Zachytila se té myšlenky, křečovitě ji uchopila do obou rukou. Štědrý den . . . Spěchala známou cestou na Jižní nádraží. Napadlo ji, jak nesmírně podcenila skutečnost. Odvážila by se tak špatně připravená vystoupit na scénu? Než odjela z Paříže, měla mít přesný plán nejen pro případ úspěchu, ale i neúspěchu. Počítat se vším. Na jevišti musí také dotančit, i když přestane hrát hudba. Dlouho zamyšleně stála nad mapou železničních spojů a pak si koupila jízdenku přes Innsbruck do Feldkirchu, městečka ležícího sotva šest kilometrů od švýcarských hranic. Nikdy tam nebyla, nedovedla si je představit, ale věděla, že z toho místa musí hledat cestu na druhou stranu. Tam se rozhodne o jejím osudu. Snad by se dalo přejít. Hranice budou samozřejmě střeženy, ale na Štědrý den, ve štědrovečerní noc . . . Vlak vyjel s dvouhodinovým zpožděním. Hlavní trať na italskou frontu byla přecpána muničními a sanitními transporty. Jak dobře to znala. Mrazivá válečná noc a nekonečné řady vozů směřující k horám. Vlak za vlakem. V každé stanici zůstávali stát, slyšela hlasy neznámých mužů, úsečné povely a občas zahlédla rozmazané tváře. Napadlo ji, že je v tom ohromném válečném zmatku úplně ztracená. Ještě nikdy se necítila tak opuštěná. Odsou­ zenec k smrti. Ale v této noci a v těchto vlacích se potkávají jenom mrtví lidé. Každý spěchá za svým osudem. Míjejí se%bezejmenné stíny. Únava j í přivřela oči, mamě se snažila přemýšlet. Přesně a logicky hledat východisko. Měla prázdnou hlavu. Těch několik slov, která si přečetla v novinách, z ní všechno vymazalo. Stála nad svým hrobem, jenom nevěděla, kdy do něho padne. V polospánku ji napadlo, že si počíná jako tonoucí, ještě vztahuje ruce, ještě še zmítá, chce zoufale žít, ale břeh je nesmírně daleko. Nikdy ho nedosáhne. Prudce sebou trhla. Bůhví, jak dlouho už jeli. Někdo jí položil ruku na rameno. Těžkou a pevnou. V černé rukavici. Zelené sukno, dvouhlavá orlice. „Doklady, Fráulein!“ řekl muž v uniformě polního četnictva a znovu j í stiskl rameno. Stáli na velké osvětlené stanici. Innsbruck! Nástupiště plné vojáků. Tak to je konec! „Vaše doklady, prosím!11 Druhý stál rozkročen mezi dveřmi.

■ 194

I

Sáhla po kabelce. Nic se v n í nepohnulo. Žádný hlas nekřikl: „Gábi, uti\i-|!" Kam mohla utíkat? V Berlíně neměla chodit za Bernardem, měla ho nechat spat, nepokoušet osud. Beze slova podala té černé ruce svfij pas. A bude mít pokoj! Velký plechový štítek s označením polního četnictva se j í houpal před očima. „Kam cestujete?'4 „Do Švýcarska," řekla nezvučné a zvedla k němu oči. Oválná chlapecká tvář, trochu hrubá a komisní. Sotva dvacet. Pomalu listoval v pase. Pozorně a pečlivě. Razítka a razítka. Rakous­ ké vyslanectví v Madridu, pasová kontrola v Bilbau, Dánsko a Německo. „Vy cestujete ze Španělska?'1zeptal se udiveně a jejich pohledy se střetly. Venkovský chasník, kterého navlékli do uniformy. Přikývla. ( „Jmenujete se Hedvika Navrátilová?'4 „Hedvika Navrátilová.44 „Geboivn?14 „Horní Moštěnice, Morava.44 Ticho! Jenom clech. „Slastnou cestu, Fráulein. Vlak m á čtyři hodiny zpoždění,44 řekl konečně. „Do Feldkirchu přijedete nejdříve v deset dopoledne.44 A srazil podpatky. Dveře zapadly. Ruce se jí roztřásly, nemohla otevřít kabelku. Nejdříve v deset dopoledne. Ještě bude ráno, ještě bude žít! Cítila, jak jí lomcuje zimnice, neovladatelně zachvívá celým tě­ lem. Zuby jí hlasitě narážely o sebe. Vlak se pomalu rozjížděl, tváře vojáků na nástupištích se rozplývaly. Křižovatka. Tady odbočovaly vojenské transporty na Brenner a veronskou frontu. Ted’ snad bude až do Feldkirchu spát.

Ráno ji oslnilo. Všechno bylo bílé, město i horské štíty zářící v jitřním slunci. Spokojeně se protáhla. Oknem penziónu Weisses Róssl viděla jiskřivý vrchol Sántis a Hoher Kasten na švýcarské straně a z mlh vystupující Gallinakopf na pomezí Lichtenštejnská a Rakouska.

■ 195

Otevřela okno a zhluboka vdechla nádherný, mrazem í sluncem prosycený vzduch. Vánoce! Teď konečně pochopila, proč Harry jezdil tak rád do Alp. Proč jim dával přednost před Biaritzem nebo Ostende. Nebylo to jenom zdraví, byla to i krása, možná hlavně krása. Hleděla zamyšleně na zasněžené střechy. Pozítří bude Štědrý den. Městečko leželo na počátku širokého údolí táhnoucího se podél Rýna až k Bodamskému jezeru. Na pravé straně lemovaly údolí nedohled­ né masívy Bregenského lesa, na levé ze Švýcarska vybíhající Rálikon. Hranice probíhala středem nížiny a dále jí tvořila řeka. Včera, hned po příjezdu, si koupila turistickou mapu pro zimní hosty a dlouho do noci ji studovala. Dnes si musí obstarat lyže a lyžařský dres. Konečně jí přijde vhod to málo, co se v Alpách s Harrym naučila. Neočekávaně zaslechla v tom jitřním tichu směsici mužských hlasů. Zpívali. Útvar horských myslivců pochodoval z města. Hlavně pušek se leskly, lyže přes ramena. A pak si půjde prohlédnout terén. Opatmě a zpovzdálí. Tentokrát to nebude jako ve Slezsku, musí přecházet hlídkám přímo před očima. Do Nendeln na druhé straně hranice bylo šest kilometrů, k pohraniční strážnici tři. Musí zjistit její přestiou polohu, nepřecházet ani příliš blízko, ani příliš daleko, aby ve tmě nezabloudila. Zpěv horských myslivců stoupal vzhůru k průzračné obloze. Co tady vědí o válce? Nebo je ío jenom klam? Nový útvar pochodoval z města. Proboha, střeží snad hranici muž vedle muže? Spěšně se počala oblékat. Lyže si vypůjčí v penziónu, aby při nákupu nevzbudila pozornost. Hned po příjezdu zaplatila pobyt až do Nového roku a stručně se zmínila, že přijela za snoubencem, který tady slouží. Majitelkou byla starší příjemná žena, i ona měla muže na frontě, ta ji nebude podezřívat. Při snídani přečetla všechny vídeňské noviny. Bylo to stále stejné, obvyklé úspěchy na bojištích v Sedmihradsku i před Benátkami. Na východě postupovaly armády nezadržitelně vpřed, Jenom o Gabriele Deslys nikde ani slovo. Zmocnila se j í netrpělivost, na nic nečekat a pustit se přes hranice ihned, ale rozum ji zadržel. Teď, když měla svobodu na dosah ruky, by nechtěla umírat ani náhodou, ani u popravčí zdi. Bylo j í lhostejné, jmenuje-li se Gabriela nebo Hedvika, jak málo na tom záleželo. Celé odpoledne i příští den se toulala po okolí. Sjížděla s mírných svahů a vrývala si do paměti každou podrob■ 196

npíit krajiny. Pohraniční stanice ležela na hlavní silnicí spojující Fěldkirch s Vadu/cm. Údolí masívu Walgau vedlo stejným směrem, Bude-li se ho držet, nemůže ani v noci zabloudit. Starosti j í dělaly jen vojensko hlídky. Z dálky sledovala, jak projíždějí hraničním pásmem, a mamě se snažila najít v jejich pohybech systém a řád. Nesměla se přiblížit, aby něv/lnulila pozornost. Poslední noc nemohla vzrušením spát. Neklidně se převalovala a znovu prožívala cestu z Berlína až sem. Cítila, že její odvaha taje, ro/plýva se. Že nebude mít dost sil udělat poslední krok. Vyjít do noci a postavit se tváří v tvář hlavním pušek. Vsadit všechno na jednu kartu. Na svoji šťastnou hvězdu. Zhroutí se při prvním varov­ ném zavolaní. Teprve k ránu vysíleně usnula a spala těžce a beze snů celé dopoledne. „Večer strávím se svým snoubencem," řekla při obědě paní domu, „S večeří na mne nečekejte." Byl to příjemný penzión, nikdo ji neobtěžoval ani se na nic neptal. Zaplatila, a to bylo všechno, V jídelně stal vysoký vánoční strom a pod ním vyřezávaný Betlém, Zoufale zatoužila neodcházet a zůstat, prodloužit chvíle bezpečí. Ale TA V NI už vstala a řekla: „Odpoledne se podívám ještě do města, mohu si vypůjčit lyže?" a šlapala ke svému pokoji. Neočekávaně si vzpomněla na dopis, který zanechala Harrymu. Nevrátí-li se do konce roku, může ho otevřít. Snažila se mu v něm vysvětlil smysl své závěti. Přála si, aby ji pochopil, aby pochopil, proč odkazuje všechen.majetek chudým. Harrymu odkázala milión franků. Manuelovi nic. Nezdálo se jí vhodné, aby ona, tanečnice a vydržovaná milenka, odkazovala něco králi. Před světem by ho zesměšnila. Teď už se dívá na všechno jinak. Sláva a úspěch, marnost nad marnost. Císařovna světa. Už. ani tančit se jí nechce. Snad v tom dopise pamatovala na všechno. Teď může klidně vstát, odhodit strach a jít. Byl to přece jen nád­ herný život. O pále nepozorovaně vyklouzla z penziónu. Venku byla už tma a jen nad vrcholky hor prosvítal mdlý, perleťový jas. Prošla okrajem ztichlého městečka a pak si připevnila lyže. Zhluboka pravidelně počala vdechovat mrazivý vzduch, aby uklidnila srdce. Ozářená okna, bílé siřechy a někde osamělý zvon, zvoneček nebo zvonky saní? Obrátila se a vykročila hlubokým polním úvozem k Walgau,

■ 197

Horský masív byl ještě temnější než přicházející noc. Slyšela měkké prolamování sněhu, svůj dech a tep krve. Nespěchala. Hlavu měla prázdnou, někdo ji vedl a řídil. Ona jen poslouchala. Ještě měla čas. Až dorazí k úpatí, bude muset hodinu nebo dvě trpělivě čekat. Čekat, dokud nezahlédne pohyby hlídek a pak v nejvýhodnější chvíli vyrazit do volného, ničím nechráněného prostoru. Vyrazit a běžet! Běžet ze všech sil. Vyšla z úvozu. Tady už musela dávat pozor, být opatrná na stíny a zvuky, aby nepadla hlídce do nikou, dříve než spatří světla pohraniční stráž­ nice. Snili byl sypký a jemný. Pohybovala se lehce, neslyšně. Oči už přivykly temnotě a rozeznávala terén. Cítila, že úzkost zvolna mizí a zmocňuje se jí vzrušení. Vášeň lovce. Vytrvale a opatrně postupo­ vala vpřed. Jas nad horami se rozléval do šířky a dálky, ale tady byla ještě tma. Hustá, důvěrná, poskytující zdání bezpečnosti. Pravidelný pohyb jí připomínal každodenní cvičení. Jak dávno už nezkoušela. Mohla by to být i taneční kreace útěku. Útěku z nesvobody. Bez dechu zůstala stát. Nebyla na jevišti. Před ní se táhl les, dosáhla úpatí Walgau. V dálce se chvělo několik světel. Strážnice, Údolí mohla jen tušit. Opřela se o strom, splynula s ním a přivřela oči,' aby se mohla soutředit. V té chvíli slyšela i nejjemnější zvuk, Blížil se, tenký a ostrý, jak hrany lyží rozřezávaly sníh. Dvoučlen­ ná hlídka horských myslivců se vynořila z lesa, pušky na ramenou, rázné rozmachy paží. Zaslechla úryvky slov.i Sjížděli směrem ke strážnici. Napadlo ji, že asi spěchají, už chtějí mít klid, na chvíli v myšlenkách zaletět ke svým rodinám. V té rychlosti neměli příliš času obhlížet terén. Bez hnutí stála přitisknutá ke kmeni, dokud nezaslechla další zvuk. Stoupal přímo k ní. Perleťový jas ozářil rozeklaná temena hor náhle a neočekávaně. Hrnul se do údolí jako příval. Zahlédla budovu strážnice a na okraji lesa stanoviště hlídek. Nová hlídka stoupala vzhůru. Takových stanovišť tu bylo asi víc. Snažila se odhadnout, kolik je hodin. Cítila, jak ji pozvolna prostupuje chlad. Měsíc se vyhoupl nad vrcholky, údolí před ní se lesklo a třpytilo, vydechlo lehkou mlhu. Viděla Feldkirch i s věží kostela a na druhé straně světla Nendeln. Kdyby se pokoušela přejít v pravé poledne, bylo by to stejné.

m 198

A všude ticho. Mrazivé, nádherné ticho horských štítů. Sama nevěděla, na co čeká, proč ještě váhá. Jednou bude muset vyrazit. Vrhnout se nahá do záře reflektorů, ubohá lidská bytost a chtivé oči za hlavněmi pušek. M usí vyrazit dříve, než jí mráz sevře průdušky a začne špatně dýchat. Už jí není dvacet. Ale stále nedostávala pokyn, povel a rozkaz. TA V N Í se nemohla rozhodnout. Kolik je tu vlastně stanovišť a kde leží další? Jak překonat vzdálenost, která se měsíčním jasem ještě zvětšovala? Má odložit přechod? Počkat, až zajde měsíc? Zvolit jinou noc? Strnula. Blížil se! Opět tenký ostrý zvuk, jak hrany lyží rozřezáva­ ly snili. Další hlídka se vynořila z lesa a mířila ke strážnici. Nikdy tu neprojde, všechno je ztracené. „Teď!" šeptl hlas v jejím nitru. „Teď! Za nimi! Stráže na stanoviš­ tích se neodváží vystřelit!" Rázně se opřela o hole a sníh jí zajiskřil před očima. Zahlédla před sebou záda dvou mužů. Zvuk lyží ohlušoval, srdce utichlo. Jela v jejich stopách. Na stanovištích hlídek snad všichni usnuli nebo nemohli pochopit, kde se vzal ten třetí. Nic se neozvalo, výkřik ani výstřel. Jen pohraniční strážnice jí rostla před očima. Teď musí odbočit! Někdo ji prudce strhl do leva, nohy samy změ­ nily směr a měsíc, bílý, sinalý, jí burácivě explodoval nad hlavou. Světlice!

Přece se probudili. Výstřel rozlomil noc, včera a dnes, minulost a budoucnost, život a smrt. Zaslechla orchestr. Utěk a válka. Jednou s tímhle číslem vystoupí v Paříži nebo v New Yorku - nebo na věčnosti! Od lesa zarachotil kulomet a vyrval před ní gejzíry sněhu. Měsíc pohasl, jen ostře znějící hlasy. A znovu kaskády zvířeného sněhu, hvízdám’ střel. Ještě žije, ještě dýchá. Nové slunce zářivě zaplálo. Přes rameno se ohlédla, rojnice mužů se jí snažila odříznout cestu. Kde je hranice, jak daleko je hranice? Kulomet mlčel. Pojednou byla pláň plná lidí. Teď musela ze sebe vydat všechno! Běžec na závodní dráze. Už neslyšela výstřely, ani ji neoslepovaly světlice. Hlasitý, /chvácený dech a zvuk vlastních lyží. Když padla zničeně do sněhu, bylo za ní ticho. Jen srdce třáslo zemí. Svatvečer, jasná noc.

■ 199

XXIV „Mohu dál?“ zeptal se tiše Harry a pootevřel dveře šatny. Seděla před velkým zrcadlem a zdlouhavě se odličovala. Jacques-Charlesova revue Laissez les tomber měla obrovský úspěch. Ještě jí dozníval v uších ohlušující potlesk. Šatna se podobala květinové síni a desítky neotevřených dopisů se povalovaly všude, kam se podívala. Hlediště bylo každý večer přeplněné americkými vojáky. Měsíčně se jich vyloďovalo dvě stě padesát tisíc a Paříž připomínala americké velkoměsto. Všechna divadla a podniky slavily po letech stagnace novou konjunkturu. Mohla být spokojená. Teď, když se válka přece jen chýlila ke konci a o jejím výsledku nebylo pochyb, znamenala taková popularita nejlepší start do bu­ doucnosti. B udoucnost... Ještě včera, ještě dnes večer v ni věřila. Válka skončí a její jméno se zťiovu rozletí do světa. Uspořádá turné do S tátů.. . Sklesle hleděla do hluboké tůně zrcadla a bledá tvář se rozplývala. Klam! Klame sama sebe! Až tahle válka skončí, vynoří se desítky nových jmen a mladých tváří. Nevyčerpaných energií. Nic jim nezabrání, aby po ní nešlapaly vzhůru. „Co se stalo, Gábi?“ zeptal se pátravě Harry a zůstal stát za jejími zády. Teprve teď ho postřehla, nevěděla, jak dlouho tam stojí a hledí na ni zkoumavým, všeodhalujícím pohledem. „Nejraději bych s tím praštila," řekla ostře. „Ale G á b i.. konejšivě jí stiskl ramena. „Opravdu," vzlykla, přitiskla hlavu na jeho nice a hlasitě se rozplakala. Bezradně stál a mlčel. Někdy se mu zdálo, že se místo staré Gabriely z té cesty vrátila úplně jiná žena. Tichá, unavená, změněná. „Ještě chvíli musíš vydržet," řekl pevně. „Potom můžeš vzít roli v Madmigelle Chichi, bude to výborná opereta, nebo se postavíme na vlastní nohy. Vždycky sis přála mít orchestr, nic tomu nebrání... Usedl do křesla k jejímu stolku a unavené se opřel. „Čím déle se známe, tím méně toho o sobě víme, Gabrielo. Děláš mi starosti!" „Asi jsem zmoudřela," řekla nezvučné a pokračovala ve stírání líčidla.

■ 200

Jak mu má vysvětlit, že prožila svou smrt, že už zná ten poslední strach, že stále leží ve studeném sněhu a nemůže dál. Zničená a vyčerpaná, neschopná pohybu. Teprve k ránu se polomrtvá doplížila k prvním domkům v Nendeln. Místo toho však řekla: „Když tančím, připadám si, jako bych šlapala po hrobech, jako bych už byla sama pochovaná. Máš vůbec představu, co se tam na frontách děje?“ „Odvezu tě domů, ano?“ zeptal se mírně. „Jsi hodný, děkuji, ale potřebuji se projít, musím na vzduch. Promiň, ráno to bude zase v p o ř á d k u A le věděla, že už nikdy TO nebude v pořádku. Dříve by se jen otřásla a teď ji všechno tíží. Snad to bylo i tím, že se odpoledne ozval Felix Desroy. Její druhé já. Co bude zase chtít? Pohledem zabloudila k Harrymu. Seděl tiše v křesle a hleděl do stropu. Nikdy se příliš nestarala o to, co si myslí, ale dnes by dala bůhví co, aby to věděla. Zdá se i jemu stará a vyčerpaná? K ničemu? Pokusila se o úsměv. „Myslíš, že bych mohla vzít tu operetu?" zeptala se. „Jistě." „Ale můj h las.. . Bojím se, že už nestačím." „Ty to dokážeš." „Neříkáš to jen proto, že začínám být při těle a měla bych všeho nechat?" „Začínáš být především nesnesitelná! Není ti samozřejmě dvacet a pleteš se zbytečně do politiky, a le .. „Ale co?" křikla. „Jsi Deslys a to není málo, to něco znamená," houkl na ni vztekle. „Nikdy jsi neměla takové možnosti, jako máš dnes. Potřebuješ práci, co nejvíce práce a co nejméně myslet, rozumíš?" Zvedl se a práskl dveřmi. Ale vyznělo to hluše, skoro opatrně. Kdysi zuřil úplně jinak. Teď chodil kolem n í po špičkách, nechce ji dráždit, bojí se, aby se nerozsypala! Pozorně začala zkoumat v zrcadle svou tvář. Pak se hlasitě roze­ smála. Už je to tady, začíná trpět úzkostmi stárnoucí ženy, potřebo­ vala by nového milence, ale nechá to všechno na zítřek, ještě vypadá skvěle. Za půl hodiny vyšla, nikým nepozorována, zadním vchodem z di­ vadla. Ohrnula límec pláště, venku padal vlhký déšť - a zhluboka vdechla svěží vzduch. Jak je to dávno, co tak šlapávala z Olympie.

■ 201

Hlavu plnou plánů, dychtivé srdce. Skoro na tu dobu zapomněla. Někdo ji na konci ulice dlouhými kroky předešel, rozevřel deštník a připojil se k ní. Šli volně, beze slova, jen údery deště. Ale nebyl to chlapec Manuel. „Ludendorfova armáda prorazila devátého dubna portugalskou frontu,“ řekl tiše „F.“ a důvěrně se do ní zavěsil. Cítila, že se j í počíná stahovat hrdlo. Proto še s n í chtěl sejít. Oporto zklamal, cesta do Berlína byla zbytečná. Portugalci se spřáhli s německým císařem! „To není možné,“ hlesla. „Ale ano, nevydrželi nápor a ustoupili. Jenže.. spokojeně se ve tmě usmál a stiskl j í ruku. „Cíle útoku nebylo dosaženo, Němcům se nepodařilo zahnat obnažené anglické armády k moři. Angličané průlom neutralizovali, díky vám, Gabrielo, a Oporto není přitom ohrožen. Je to příliš vysoká politika.*4Sáhl do kapsy a podal j í velkou obálku. „Mám příkaz předat vám ji osobně, je to poděkování nejvěrnější dceři Francie,44 řekl důstojně. Vzala obálku a lhostejně ji vsunula do kabelky. Nikdy si nepotrpě­ la na patetická gesta. „O útoku jsm e věděli dva týdny předem,44 pokračoval Desroy a Gabriela si zhluboka oddechla. „Tak přece hrabě Oporto?44 „Jistě, ale záležitost je mnohem složitější. Zjistili jsme, že Angli­ čané byli informováni ještě dříve než my. Ten váš Manuel si dělá vlastní politiku. Rád bych vám položil několik otázek.44 Úkosem na ni pohlédl. Ulice byla pustá a prázdná. „Je vám známo, z čeho teď v Londýně žije? Vaše konto nevykazuje žádný pohyb. Můžete mi to vysvětlit? Kdo ho tedy živí?44 Pokrčila rameny. „Já ne, je to přece král.14 „Pracílje pro Angličany? Předává jim stejné zprávy jako nám?44 „Jak to mohli vědět?44 vybuchla podrážděně. „Od chvíle, co jsem se s Oportem rozešla, se s ním přece nesmím stýkat.44 „Není však zdaleka jisté, že se s ním nestýkáte!44 řekl nepřátelsky. „Prosím?44 zastavila se a pohlédla mu do tváře. „Kdybych to udělala, postaví v Berlíně Oporta ke zdi! Co by se stalo v Paříži se mnou, to nevím! Nebo si přejete, abych odjela do Londýna?44 „Proboha ne,44 řekl smířlivě, „a nebudte tak nedůtklivá. Němci vás určitě střeží, žádný hazard si nemůžeme dovolit. Jejich zpravodajská služba pracuje výborně i tady. Nejde však o Angličany. Manuel udržuje přes Švýcarsko čilý styk s princeznou Hohenzollem v Berlí­ ně. O tom nevíte nic?44

■ 202

„Ne!" „Domníváme se, že pracuje pro více stran!“ „Spise se snaží zachránit, co se zachránit d á ř e k l a . „Válka přece jednou skončí, ale manželství trvá.“ „A vy? To mi říkáte vy? Už jste se ho vzdala?“ Trpce se usmála. „Obávám se, že jsem pro něho ztratila přitažli­ vost. Na sny jsem už příliš stará.“ „Ano, válka jednou skončí, možná docela brzy,“ řekl neurčitě. ,Ještě jeden zoufalý pokus, nasadí všechny síly a p a k ... , “ rozhodil rukama. „Co budete dělat potom, Gabrielo? Nejpozději na podzim je konec. I o tom jsem chtěl s vámi mluvit. Je čas myslet ná budouc­ nost!" „Se mnou už nepočítejte,“ řekla pevně. „Nejspíše se vrátím do­ mů." „Do tě nové republiky?14 „M ožná.. . “ „S uměleckou kariérou věčně nevystačíte. Čas letí a postavem, které bychom vám tam mohli nabídnout. „.“ „Proč jste mi vlastně nikdy nenavrhl sňatek?“ vydechla znechuceně. „Náš svazek je mnohem těsnější, Gabrielo.14 „Ale známost s vámi mne už unavuje, raději se rozejdeme, jen žádné další závazky. Nic nového si už nemůžeme dát.“ „ 7o je mi líto, to je mi opravdu líto.“ Napadlo ji, že příběh, který kdysi započal v Benátkách, definitivně končí. Kolikrát se o to mamě pokoušela a teď to přišlo bez křiku, beze scén a bez rozbitého nádobí, docela obyčejně na pařížské ulicí s poděkováním maršála Pétaina v kapse. Nezůstalo z něho nic, vzali si zpět i Manuela. Všechno, na čem si zakládala, měla jen půjčené. Lásky, mládí i slávu. „Budeme se s tím muset oba smířit,“ řekla ironicky. „Ale děkuji vám, že jste mne doprovodil domů.“ Stále ještě drobně pršelo. Déšť stékal po tváři a uvnitř bylo ticho. Spěšně přešla ulici. Necítila radost ani úlevu. Vešla na široký bulvár a zamířila ke svému domu. Potmě se svlékla a s úlevou vklouzla do lůžka. Konečně mohla přemýšlet, vážit Desroyova slova a hledat jejich skrytý smysl. Válka brzy skončí. Neměla by ještě jednou zaútočit? Naposledy se pokusit získat Manuela? Zavolat Rézu a vydat se tajně do Londýna? Ale v polospánku věděla, že to neudělá, že se s ní už nechce dělit o poslední zbytek slávy na jevišti.

■ 203

Její první fjlm byl na světě! Někdo jí vtiskl do ruky sklenku. Nepřítomně odpovídala na přípit­ ky. Uprostřed slavnostní premiérové večeře se jí zmocnil zoufalý pocit prázdnoty. Zima končila a v parcích se dralo k životu mírové jaro. Koncem roku strávila několik týdnů v Praze, ale všechno bylo jiné, než si představovala. Po druhém představení j í selhal hlas a nebyla schopná zpívat. Další představení jen dotančila a poslední sotva dokončila. Zděšeně prchala zpět do Paříže. Teď se pocit zděšení, který ji od té doby neopouštěl, ještě pro­ hloubil. „Gabriela musí na plátně tančit a zpívat, jen tak může uplatnit své nadání!" řekl rozhodně Harry. „Nechtějte z ní udělat tuctovou he­ rečku." „I zvuk budeme jednou mít, a pak teprve čekají na madam u filmu ty pravé možnosti," odpověděl plnými ústy režisér. Zděšeně pohlédla na Harryho. Ví přece, že už nikdy nebude zpívat! Vždycky byla kritická a schopná odhadnout svoje výkony. Premiéra jejího prvního filmu La Boucleťte skončila,> ale ona se nemohla s porážkou smířit. Bylo to ubohé, nemohlo to vyjádřit nic z jejího nadání a zkušeností. Trpce stiskla rty. Film byl stejně němý a bezradný jako ona. Chyběl mu život, to, čím vždycky uchvacovala diváky. Bude schopná někdy tu propast překlenout? Je jí šestatřicet let a všechno už prožila. Každá další námaha hlasivek může znamenat ztrátu hlasu. Zakázali jí i tančit. Zatím odmítala dálší angažmá s odůvodněním, že filmuje, jenže s tím věčně nevystačí a pravda brzy vyjde najevo. Ještě nebyla schopná se s tím vyrovnat. Pila sklenici za sklenicí a cítila, že něco utápí. Svůj nejv.ětší a poslední sen. Film. Nikdy z ní nebude filmová hvězda. Po půlnoci se s Harrym konečně vytratili. „Zklamaná?" zeptal se tiše v šeru vozu a konejšivě jí stiskl ruku. Nikdo ji neznal lépe než on. Zhluboka povzdechla. „Asi toho nechám, Harry, všeho nechám, člověk musí umět odejít. Přestěhuji se do Saint Florentin a budu se starat, jen o svoji dceru. Kdybys chtěl," dodala sotva slyšitelně, „tak se za tebe provdám."

MkYl Vil/ u* /volna vlekl zářícími přeplněnými ulicemi. Mír, nádherný mír. Jak snadno na válku všichni zapomněli. Už to nebyla pravda. „Hlavu v/hůru, Gabrielo,** řekl povzbudivě, když zastavil před jejím domem. „Odpočineš si a ráno bude zase všechno v pořádku,** „Nepůjdeš ještě nahoru?** zeptala se. ,,Stavím se zítra, dnes už je pozdě.** Přikývla a slabě se na něho usmála. Neměla mu za zlé, že na její nabídku neodpověděl. Jaký by to mělo smysl. Nic nelze vrátit zpět. Ještě okamžik stála a hleděla, jak se jeho vůz vzdaluje, a pák s úlevou vykročila, jako už tolikrát, širokým schodištěm vzhůru do prázdného královského domu. Koutkem oka zahlédla v benátských zrcadlech krásný pár, ona upjatá v temné modři, on v bílé, žlatem hýřící uniformě. Spokojeně se do něho zavěsila. Na chodbě k ložnici se vynořila rozespalá služebná. „Přejete si čaj, madam?** Jen mávla rukou. Čaj na zapíjení léků. Služebná zmizela. Otevřela bílé vysoké dveře. Až se jí zatajil dech. „Když zůstanete, je celý dům váš,“ šeptl vzrušeně. Tvář se jí uvolnila. Už nemusela předstírat, že je vyrovnaná, se vším smířená. A židovský pán, kterého už tak dávno neslyšela, z veliké dálky šeptl: „Utíkej, Gábi, utíkej!** ^ Prudce se otočila. V měkké tmě prozářené jen odrazem světel z ulice zahlédla pohyb. Nejasný stín muže. „M anue li. . .*'

Chtěla radostně vykřiknout, ale v poslední chvíli se vzpamatovala. Musí se šetřit, navždycky by ztratila hlas. Nebyl to Manuel. Pochopila, že už nemá kam utíkat. Pak se dvakrát blýsklo. Pomalu, těžce se zhroutila k zemi. Necítila bolest, jen nesmírnou hořkost, že už se nikdy nedoví, kdo toho muže poslal. Byla to Hohenzollem, de Grussol nebo - proboha ~ FRANClfi?

■ 205

| SG A!B R IE L A ■

D ESLYS

H EEDD V I K A N A V R Á T I L O V Á H

„Nejgeniálnější a nejpřelétavější hvězda music-hallů, dědička velkých paříž­ ských kokot konce devatenáctého století a předchůdkyně svůdných filmo­ vých hvězd. Přestože byla zpěvačkou bez hlasu a prostřední tanečnice,, do­ vedla vystupovat s neodolatelným šarmem a kouzlem.11 (Citát z Encyklopedia dello spettacolo IV) Hraběnka z Hartvanyiů, Parietta Periero y Albizo, madam de Vigny, Hedviga Roge, Gabriela Caire, provdaná vévodkyně de Grussol, jedna z nejzáhadnějších žen našeho století, milenka portugalského krále a agentka francouzské tajné služby, s největší pravděpodobností moravská rodačka Hedvika Navrátilová, jejíž/skutečnou totožnost se však asi už nikdy nepodaří dokázat a objasnit. Hedvika Navrátilová se narodila 31. 10. 1884 v Horních Moštěnicích u Přerova, kam se uchýlila její matka, když byla vyhnána svým mužem, to­ pičem chropyňského cukrovaru, pro údajnou nevěra s majitelem cukrovaní. Dětství a rané mládí Hedviky Navrátilové lze věrohodně vystopovat z úředničil záznamů, jak to učinil již více než před osmdesáti lety spisovatel a ředitel divadla ve Slaném Václav Stech, otec českého historika umění prof. V.V. Štecha, jehož už tehdy oslnivá postava Gabriely D eslys zcela zaujala. Až do roku 1910 nebylo o totožnosti Hedviky Navrátilové s Gabrielou D eslys žádných pochyb. Vídeňské soudy ji nejednou stíhaly pro dluhy a nezaplacené účty ve všech částech monarchie a veřejnými soudními výměry přikazovaly místním soudům, aby tanečnice Hedvika Navrátilová, zvaná Gabriela Deslys, byla odkázána v předmětných sporech na příslušného kurátora ve Vídni. Gabriela Deslys však mizela stejně neočekávaně, jako se objevovala ve všech evropských velkoměstech, a dluhy nikdy neplatila.' Před první světovou válkou byla bezohledně a informované napadena francouzskými listy pro svůj moravský pdvoct. Aby zachránila uměleckou prestiž, dokazovala před pařížským soudem, že je rozená Francouzka, a předvedla ženu, která odpnsáhla, že je její matkou. Totožnost Gabriely Deslys s Hedvikou Navrátilovou dokazuje také reser­ vami zpráva vídeňského policejního ředitelství z r. 1917 z. 487 H.st. V té době byla totiž stíhána pro vyzvědačství a podporu československých legií. V nepřítomnosti byla odsouzena k Orestu smrti a její přítel z mládí, Richard Martinčík z Olomouce, byl v této záležitosti mnohokrát vyslýchán a jen dík vlivu svých příbuzných nebyl do.aféry zavlečen a odsouzen. Ještě v roce 1920 uvádí mondénní pařížský adresář Hedviku Navrátilovou jako Gabrielu Deslys. Již za jejího života se kolem ní tvořily legendy, jejichž vznik sama nejednou podporovala a dnes už se dají jen těžko odlišit od skutečných událostí.

■ 206

Gabriela D eslys zemřela zcela neočekávaně za nejasných okolností 11. února 1920 ve věku třiceti šesti let. Nekrology o n í tehdy hovořily jako o nejvčmčjsí dceři Francie, která prokázala vlasti velké a zcela neocenitelné služby. Byla vyznamenána válečným křížem, jmenována čestným kaprálem francouzské armády a dva největší maršálové Francie j í vyslovili písemné díky za její práci. Záhady a nejasnosti kolem života a totožnosti Gabriely D eslys však její podivnou smrtí neskončily. Naopak. Obrovské jmění, které zanechala v hodnotí asi čtyřiceti miliónů zlatých franků, paláce á zámky, to vše se stalo předmětem deset let trvajících soudních sporů mezi dědici, moravskými příbuznými Hedviky Navrátilové a „chudými11 města Marseille, jim ž jm ění odkázala. O její zlatou postel od krále' Manuela vypukl doslova krutý boj mezi pařížskými a londýnskými milostnicemi a nakonec byla vydražena za obrov­ skou částku v Londýně. Jedna nabídka přišla po skončení aukce opožděně i z Prahy. Nepodařilo se mi však vypátrat zájemce. Sestra Hedviky Navrátilové, provdaná za Alexandra Berkese v Uhrách a žijící později rovněž v Paříži, podala žalobu proti Marii Caire, stálé prtWodkyni Gabriely Deslys, že se neprávem vydává za její matku, padělala doklady a data narození a dopustila še dalších podvodů. Prohlásila, že Caire není Francouzka, ale Maďarka, rovněž tanečnice, vystupující kdysi v Buda­ pešti pod jménem Hippolyta Caire. Případem se zabývaly soudy v Maďarsku, Československu i ve Francii. Spory se vlekly, vynořovaly se stále nové důkazy a protidůkazy, až v roce 1930 celou záležitost, za velké pozornosti světového tisku, projednával pařížský soud. Tu se neočekávaně a dramaticky přihlásila ze San Sebastiánu ve Španěl­ sku živá Hedvika Navrátilová a oznámila, že se dostaví k soudu a bude mu k dispozici. Patnáctého ledna 1930 se dostavila do pařížského justičního paláce „žena asi 155 cm vysoká, nepříliš štíhlá, střídmě, ale elegantně oblečená, našedlé protáhlé oči, hezký rovný nos, krásné zuby, drobná ústa, blondýna." Mluvila Španělsky, francouzský, maďarský, německy a špatně česky. Soudu předložila perfektní doklady o, své totožnosti. A opět se vynořily nové záhady. Bylo zjištěno, že doklady Hedviky Navrátilové se ztratily už v roce 1911. Před válkou pak skupoval ná Moravě dokumenty Hedviky Navrátilové poručík Weinhauer z olomouckého 27. pěšího pluku a pak s nimi zmizel. Definitivní nález francouzského soudu zněl: „Gabriela D eslys je bezpo­ chyby mrtva, Hedvika Navrátilová bezpochyby žije. Majetek dědí chudí města Marseille." Poté odjela španělská Hedvika Navrátilová na dva týdny do Prahy, kde měla pohostinsky vystupovat jako tanečnice v Alhambře. Richard Martinčík tehdy prohlásil: „Tato Hedvika Navrátilová je podvrže­ ná, není to Hedvika, ale její partnerka z dua Sisters Rogradi, Réza z Ostravy.11

■ 207

Na přímé dotazy novinářů španělská Hedvika Navrátilová prohlásila, že její příbuzní mají právo na dědictví po Gabriele Deslys, protože se s ní spojili a prokázali jí mnoho dobrého. Nedovedla však vysvětlit, proč se její příbuzní tolik zajímali o Francouzku Deslys. Na další otázky neodpovídala a z do­ tazů o Špionáži měla nesmírný strach, Z Prahy pak co nejrychleji odjela. Bývalý náčelník francouzské tajné služby prohlásil: „Gabriela D eslys ani Hedvika Navrátilová nebyly nikdy používány k vyzvědačství." Jiný m luvčí zpravodajských orgánů řekl: „Francie občas služeb některých umělců používala.** Ani po deseti letech soudních důkazů a sporů se tedy knih záhad kolem života Gabriely D eslys neuzavřel. Svět už měl jiné starosti. Nad evropským nebem se stahovaly nové mraky, které nadobro zastřely zář této velké revuální hvězdy, podle C. Beatona nové Mme Du Barry, podle mého názoru, ne příliš šťastného moravského děvčete Hedviky Navrátilové. Zajímavou shodou okolností je i skutečnost, že fotografie Gabriely Deslys — Hedviky Navrátilové, které v roce 1910 spisovatel a ředitel kladenského divadla Václav Štech s velkými obtížemi shromáždil a jež. mohly mnohé objasnit (Deslys totiž zakazovala své snímky prodávat), z jeho literární pozůstalosti, uložené dílem ve slánském muzeu, dílem v Památníku národní­ ho písemnictví v Praze, o jejichž, pravosti nemohlo být pochyb a na něž se příbuzní Václava Štecha i jeho syn V.V. Štech pamatovali, zmizely, nejsou, ztratily se. Snad ještě nenadešel čas skutečnou pravdu zcela odhalit. Dékuji tím to po m noha dlouhých letech, v nichž nem ohl příběh o G abriele D eslys vyjít, dnes již zesnulém u profesorovi V.V., Slechoví, ěeském u historikovi umění, a jeh o laskavé neteři paní Věře Farkové za dbétavou, všestrannou spolupráci, Pavel Hejcman

V;*

PAVEL HEJCM AN KRÁLOVSKÉ FANDANGO

Obálku s použitím obrazu Gustava Klim ta Judith navrhl a knihu graficky upravil Pavel Hrách. Vydala M ladá fronta jako svou 5303. publikaci. Odpovédný redaktor Vojtěch Kantor. Výtvarný redaktor Pavel Sivko. Technický redaktor Vladim ír V ádia, Vytiskla tiskárna Mír, s. p., Václavské nám. 15, Praha 1. 13,86 /\A , 14,73 VA. První vydání. Praha 1991. 13/33 23-045-91

PAVKL H K JC M A N A ulor m noha dobrodružných. h isto­ rických a krim inálních románu. Publikoval pod jm énem svým i řadou pseudonym ů, protože v letech norm alizace byl tvrdé pronásledován a sm ěl pracovat jen jako délník na nejhorších pracovištích. Jeho práce byly překládány, dram atizovány a l i linovány. Přesto však bylo m ožné se s pracemi P H. i v tom to těžkém ob dob í setkáv at díky statečnosti jeh o přátel. Prostý pseudonym nem ohl však ani autora ani dílo ochránit. Za autora m usela vystupovat skutečná fyzická osoba. Pro řadu H ejcm anových prací se stal touto záštitou význam ný odbojový pracovník, autor řady faktografických prací z druhé světo v é války M iro­ slav N eum ann. Jen díky jemu a v n ep osled ní řadě i odvaze nakladatelských redaktoru, kteří dovedli bezpečně rozeznal Hejcm anuv vypravěčský styl. se m ohly dostávat do rukou čtenářů dobrodružné příběhy z nejrúznějších končin světa, které nás vzrušují i v současnosti. D nes tedy. po dvaceti letech, vych ází konečně také K R Á ­ L O V SK É F A N D A N G O . příběh tém ěř neuvěřitelný o jedné / největších dobrodružek našeho století G abriele D eslys. D řívější autorovy prózy: R o x ela n in m eč (K N G 1959). C e s ­ ty k n íž ec í (B lok 1960). D ílo ru k ou i d u c h a (Práce 1961), N ep řítel se v ra cí (B lok 1961). Z a n ec h te v šech n a d ě jí (N V 1962). P říp ad A n th r a x (M F 1963). A n d ěl h ra je na violu (M F 1966). Z latý solid (M elantrich 1964). D um za d u h o v o u zd í. P íseň J u d itin a (M elantrich 1969). H od in a o p o žd ěn ý ch ch o d ců (M F 1969). V ln a ú zk o sti (Čs. novinář 1970). V těc h to p rch a v ý ch o k a m ž icích (M F 1971). D oň a T eresa — p říb ěh jis té d á m y .(Svoboda 197 1). M o r a v sk á vá lk a (Albatros 1969). D ra ž b a vd ov — Pavel Dejl (K věty 1972). S b o h em m oře, sb o h em o ce á n y — Gerard Fraineau (Svob oda 1975). B a riéra tich a — Gustav Franc (Svob oda 1975). M u ž pro \la a w a k a o — M. N eum ann ( MF 1976). Let o sa m ě lé h o p tá k a — M. N eu ­ m an n -(M F 1979). O c elo v á past — M. N eum ann (Svob oda 1982). D ěd ico v é — M. N eum ann (Svob oda 1984). H ad m á k rá lo v sk o u h lavu — M. Neum ann (Práce 1987). P ro sp ek to ři (KM 1990).

13/33

23-JM5-91

ISB N 80--204-0245-4

Portrét Gáby Deslys. Uverejneno ve Svetozoru, rok 1927, c. 25, s. 500-502, autor V. Stech

Portrét Gáby Deslys. Uverejneno ve Svetozoru, rok 1927, c. 25, s. 500-502, autor V. Stech

Zajímavé noviny, 1912, c.

1915

House of Gaby Deslys at 299 Kennedy

Pomník Gáby Deslys na hrbitove v Marseille

Poster for Deslys only US film, Her Triumph 1915

Domnelá Hedvika Navrátilová v Paríži prokazovala svoji totožnost a vyvracela verzi, že Deslysová a Navrátilová byla jedna a táž osoba. Národní politika, 19. 1. 1930

Do Prahy prijela z Paríže Hedvika Navrátilová. Národní politika, 30. l. 1930

Portrét portugalského krále

Španelský konzulát v Praze žádá o zaslání domovského Jistu Hedviky Navrátilové,dcery Jana Navrátila;.: :„ a Anny roz.Pesperové narozené dne 31,ríjna 1884, 5 kolku po 1Kc jsou priloženy . Vzdávaje své díky znamenám v dokonalé úste El Consul de Espana

5 kolku po 1 Kc doporucené !

Žádost španelského konzulátu o domovský list H. Navrátilové.

Ceská M ata Har i milenkou padlého kr ále

10.10.2010 07:00 10. r íjen 1910: Por tugalskem již pátý den otr ásala r evoluce. Ve vídenském hotelu Astor ia si však novinár i vypr áveli s Hedvikou Navr átilovou z Hor ních M oštenic na Hané, milenk ou pr áve sesazeného por tugalského kr ále M anuela I I . Revoluce v Lisabonu vypukla 4. ríjna 1910 a už o den pozdeji byla zrušena monarchie a vyhlášena republika na cele s univerzitním profesorem literatury Téofilem Bragu. Vzbourené vojsko a námornictvo zpacifikovalo královskou jednotku a král Manuel II. utekl pres Gibraltar do Anglie. Ješte v nedeli 10. ríjna se však v Portugalsku strílelo, jak dokazuje i následující zpráva z dobového tisku. „Z Londýna, 10. ríjna. (Zvláštní telefonát.) Oznamuje se z Lisabonu, že boje mezi jezuity a republikánským vojskem trvají. Z jednoho kláštera házeli jezovité pumy. Klášter obklícen vojskem a dobyt. Nekolik kneží pri tom zabito. Jezovité prchli podzemnímu chodbami." Vláda totiž zvláštním dekretem vypovedela ze zeme všechny reholníky a narídila obsazení klášteru. Zvlášte jezuitský rád, založený kdysi válecníkem Ignácem z Loyoly, však nemínil Portugalsko opustit úplne bez boje.

Duver né styky s kr álem Zatímco uprchlý portugalský král Manuel II. trávil první dny v britském exilu, jeho milenka se rozpovídala ve vídenském hotelu Astoria. „Nikterak nezapírám, že jsem byla s králem Manuelem ve stycích velmi duverných," prohlásila pred novinári tehdy po celé Evrope populární tanecnice Gaby Deslys, vlastním jménem Hedvika Navrátilová, narozená v roce 1884 v Horních Moštenicích na Prerovsku. Ke svému hanáckému puvodu se už ale v ríjnu 1910 nehlásila. Jak nedávno zjistila prerovská historicka Vera Fišmistrová, slavnou tanecnici se v hotelu pokusily navštívit její sestra a teta, obe obleceny do hanáckých kroju. Umelkyne je neprijala a radeji dalším žurnalistum lícila svuj milostný pomer s portugalským panovníkem, takto napríklad pro deník Zeit: „Zamilovali jsem se navzájem, a protože jsem svobodnou, tak jako on je

svobodným, byla to jenom moje a jeho záležitost soukromá." Zároven odmítla, že by od krále prijímala cenné dary, což nebyla úplne pravda. Z portugalské královské pokladny dostala darem nejen palác na Elysejských polích v Paríži a zámecek na francouzském venkove ale i luxusní sídlo v Londýne. „Nepotrebuji veru žádnou podporu, jsouc hrda, že žiji svým vlastním umením," dušovala se tanecnice, která vecer 10. ríjna 1910 už ponekolikáté vystoupila ve vídenském divadle Apollo. A vídenské publikum šílelo! Ovace znásobilo i vedomí, že na pódiu tancí královská milenka. Nedor ešené tajemství

Gaby Deslys svuj hanácký puvod odmítala priznat až do smrti v roce 1920. Pochybnosti, zda byla skutecne totožná s Hedvikou Navrátilovou, tak nejsou zcela rozptýleny podnes. Jisté je, že Gaby Deslys se v dobe první svetové války zapletla do špionážní aféry a vojenští historikové ji pozdeji dokonce dali prezdívku ceská ci moravská Mata Hari. Dochoval se nicméne zatykac rakouských úradu, v nemž je tanecnice obvinena z protistátní cinnosti a v textu výslovne stojí, že „špionka Hedvika Navrátilová vystupuje pod umeleckým jménem Gaby Deslys