františka xavera šaldy,,to je má zásada, vyprávět jen pobuřující příběhy. FD

františka

xavera šaldy

ü

ü ,,To je má zásada, vyprávět jen pobuřující příběhy.” FD

eva s d prg.indd 1 žková azurová azurováVýtažková Výtažková purpurová purpurováVýtažková Výtažková žlutá žlutáVýtažková Výtažková černá černáPANTONE PANTONE 200 CPANTONE CPANTONE 2768 C

18.4.2006 12:09:2

NÁVŠTĚVA STARÉ DÁMY

Od počátku Narodil jsem se 5. ledna 1921 v Konolfingenu (Bernský kanton). Můj otec byl farářem, dědeček z otcovy strany politikem a básníkem ve velké vesnici Herzogenbuchsee. Pro každé číslo svých novin skláFriedrich Dürrenmatt (1921 – 1990) dal úvodní báseň. Pro jednu takovou báseň směl strávit deset dní ve vězení. Složil na to tento verš: „Deset dní za deset strof, požehnán buď každý den.“ Této cti se mi dosud nedostalo. Snad jsem tím vinen já, nebo je snad tahle doba už natolik ve psí, že se už necítí uražena ani tehdy, když se s ní nakládá sebeostřeji. Má matka (které se podobám zevnějškem) pochází z jedné pěkné vesnice blízko hor. Její otec byl starostou obce a byl to důstojný stařec. Vesnice, v níž jsem se narodil a vyrůstal, není nijak krásná, je to seskupení městských a vesnických budov, ale ty malé vesničky, které ji obklopují a které patřily k farnosti mého otce, byly pravý Emmental a jakoby vykouzleny Jeremiášem Gotthelfem (a tak je tomu dodnes). Je to kraj, ve kterém hraje mléko hlavní úlohu. Sedláci dopravují mléko ve velkých kotlích do varny; je to velká továrna uprostřed vesnice a patří akciové společnosti Stalden. V Konolfingenu jsem prožil také své první umělecké dojmy. Mou sestru a mne maloval jeden vesnický malíř. Od té doby jsem hodiny a hodiny maloval a kreslil v mistrově ateliéru. Motivy byly potopy a švýcarské bitvy. Byl jsem válkymilovné dítě. Jako šestiletý chlapec jsem často pobíhal zahradou, ozbrojen dlouhou tyčí na podpírání fazolí, poklič-


18.4.2006 12:09:2

FRIEDRICH DÜRRENMAT

kou, která sloužila jako štít, abych konečně celý uřícený ohlásil matce, že Rakušani jsou vyhnáni ze zahrady. Když se mé válečnické činy začaly přenášet na papír a když stále hrůznější bitvy pokrývaly trpělivé plochy papíru, obrátila se má vyděšená matka na akademického malíře Kuno Amieta, který si mlčky prohlédl ty krvežíznivé listy a konečně pronesl krátký a výstižný posudek: Bude z něho plukovník. Mistr se v tomto případě zmýlil: ve švýcarské armádě jsem to dotáhl jen na vojína pomocné služby a v životě jen na spisovatele. Další cesty a scestí, které mne k tomu vedly, tu nechci popisovat. Přece jsem však ze svého dětství zachránil něco důležitého pro svou dnešní činnost: nejen první dojmy, nejen model pro svůj dnešní svět, ale také samotnou „metodu“ svého umění. Tak jako mi v ateliéru vesnického umělce připadalo malířství jako řemeslo, jako dovedné zacházení se štětcem, uhlem a perem atd., tak se mi dnes stalo spisovatelství zaměstnáním a experimentováním s různou matérií. Rvu se s divadlem, rozhlasem, romány a televizí a už od dědečka vím, že psaní může být určitou formou boje. Friedrich Dürrenmatt (Stati a projevy o divadle)

Protest a paradox Dürrenmattovy hry se dají charakterizovat jako fantazie, z nichž může vzejít jakási lekce, něco na způsob naučení. (…) Avšak drama, říká Dürrenmatt, není vhodným prostředkem pro vyjadřování filosofického názoru. Divadlo existuje jen jako příležitost k vytváření nových světů, diváci nahlédnou do pozoruhodného, záhadného světa plného zvláštních okolností, v nichž se smyšlené a vysněné události odehrávají téměř jako reálné. Jít dál Dürrenmatt odmítá. Nestará se o to, jaké poučení plyne z jeho her,


18.4.2006 12:09:2


jestli vůbec nějaké. (…) Každý člověk si zkrátka může z těchto umělých světů vybrat cokoliv, co se mu zdá podstatné nebo potřebné. Všechny Dürrenmattovy fiktivní světy krouží kolem tématu smrti. Zdá se téměř jako zosobněná – neuchopitelná, posměvačně usazená na bedrech hlavních postav a postrkující je na okraj propasti. Na rozdíl od Thorntona Wildera, pro nějž je smrt jen součástí našeho bytí a který klade důraz na průběh života, Dürrenmatt nahlíží existenci jen jako marné směřování ke konečnému zmaru. Smrt je vyvrcholením života, ale je to nicotné, bezvýznamné vyústění. Příběh, který se završuje marností, může být vyjádřen jen jako absurdní vtip. Odtud ten zžíravě sardonický, kousavý tón Dürrenmattových her – „Člověk je směšný, protože musí zemřít.“ Dürrenmattův svět je trochu jako loutkové divadlo, v němž jsou všichni, publikum i loutkáři součástí té absurdní grotesky. Smějí se marnému vzdoru loutek, jejich zbytečným pokusům vymáčknout cosi utěšujícího ze své tragédie; ten smích je ale sebezničující. Pro Dürrenmattovy hry jsou stěžejní dva charakteristické rysy: PROTEST a PARADOX, paradox, že vůle konat ve jménu dobra pohltí jednajícího takovým způsobem, že dobro je pokřiveno a činy vyústí v samo zlo, paradox, že všudypřítomnost smrti vrhá na lidskou existenci stín nicotnosti. Je tu ovšem rozdíl mezi Dürrenmattem a Beckettem, v jehož hrách se také objevuje pocit nesmyslnosti života. Zatímco Beckett z tohoto pocitu vyvozuje marnost a banálnost lidského údělu, Dürrenmatt vidí za chodem světa významné souvislosti, které lze vyjádřit. Právě tudy vchází do jeho her prvek protestu: součástí Dürrenmattova postoje je vždy přesvědčení, že událostem se musí čelit. Nic není nevyhnutelné a předurčené. Skutečnost, že svět se z kosmického, filosofického hlediska jeví bezvýznamný, nemění nic na důležitosti života teď a tady: Dürrenmatt jen ukazuje na neřešitelnost


18.4.2006 12:09:2

FRIEDRICH DÜRRENMATT

některých věcí a hrozbu jejich opakování. (…) Dürrenmattův protest není na rozdíl od protestu jiných autorů své doby zaměřen proti kosmickému údělu, ale proti světu a lidem, kteří mu vládnou. George E. Welwarth (The Theater of Protest and Paradox)

Člověk a moc Svoji koncepci komedie staví Dürrenmatt důsledně na obrazu současného světa, který v zásadě vidí jako řízenou společnost a technizované prostředí, kde nerozhoduje morálka, ideály nebo vůle jedince, nýbrž jedině mocenská struktura. V souladu se svým myšlením vztahujícím se neustále na „koncový bod“ vidí současný svět jako kontrastní obraz ke světu „klasickému“, který tvořil pozadí tragédie. Jestliže tragédie spočívala na předpokladu, že se jedinec může plně rozvinout, když koná ve shodě se zákony své polis a smysluplného univerza, pak se dnes, jak soudí Dürrenmatt, realizuje individuální lidství proti tlakům mocenských struktur a proti vývo-

Autorova rodná vesnice Konolfingen. Možná, že tak nějak by mohl vypadat i Güllen, dějiště „Staré dámy“.


18.4.2006 12:09:2


ji lidstva, který má zřetelně moribundní rysy. Pokusy jeho „kladných“ hrdinů (Romula, Herkula, Copa a dalších, kteří se „nepřidali“) postavit proti mašinérii moci nebo proti slepému chodu dějin tradiční hodnoty – končí neúspěchem. Co však Dürrenmatta na těchto zápasech, na konfliktu člověka a moci, zajímá především, nejsou vnitřní reakce hrdinů (psychologie nemá v jeho hrách místo), nýbrž sama mocenská struktura, jíž podléhají. Odhalování skrytých mocenských konstelací a mechanismů je konstantním tématem jeho dramatiky, a Dürrenmatt se mu věnuje s vytrvalostí, která hraničí s posedlostí. (…) Názor na člověka, který se dá vyabstrahovat z jeho her, spočívá na předpokladu, že jedinec je konec konců schopen všeho: jakékoli absurdity nebo ničemnosti – záleží jen na mocenských poměrech nebo na inteligenci politické režie. S něčím jako vnitřní predestinací člověka k dobru Dürrenmatt nepočítá. V jedné marginální poznámce ke švýcarskému marxistovi Konradu Farnerovi říká něco důležitého, čím se distancuje nejen od Farnera, ale od jakékoli „pozitivní“ eschatologie: „Farner (…) se neotřesitelně upíná k naději, že člověk se jednou stane tím, čím by měl být, z rozumu; naproti tomu můj nepolepšitelný pesimismus se obává, že se člověk – nechce-li zaniknout – stane tím, čím by měl být, z nouze“. Jiří Stromšík (Od Grimmelshausena k Dürrenmattovi)

Herci apokalyptického divadla … Neseděli jsme v (…) divadle jako lidé, nýbrž jako bozi. Kochali jsme se tragédií, která ve skutečnosti byla naší vlastní. Potom se objevila ona a já ji nikdy neviděl tak neobratnou jako v těchto okamžicích, které předcházely její smrti, ani však nikdy tak čistou. Jestliže dav nejprve vypukl


18.4.2006 12:09:2


v smích, když vstoupila na jeviště – tak přesně byl vypočten její výstup, že musel zapůsobit jako obscénní pointa – proměnil se ten smích záhy v běsnění. (…) Stála uprostřed lidí, proměnivších se v bestie, jako zločinec. Viděl Dürrenmatt výborně kreslil a sám byl jsem, že existují vděčným objektem karikaturistů. strašlivé okamžiky, kdy se dokonává smrtící převrat, kdy nevinný se lidem musí jevit jako viník. Tak bylo naše město připraveno podílet se na činu, který se rovnal divokému triumfu zla. Ze stropu jeviště se totiž začalo spouštět jakési zařízení. Patrně lehké kovové tyče a dráty, na nichž byly upevněny kramle, a rovněž ocelové tyče s podivnými klouby, a to všechno navzájem propojené tak zvláštním způsobem, až se to podobalo jakémusi obrovskému a nadzemskému hmyzu; povšiml jsem si toho, až když zařízení ženu popadlo a vyzdvihlo vzhůru. Sotva se tak stalo, propukl dav v nesmírný potlesk a pochvalné výkřiky. Když se na herečku spouštěly stále nové kramle a držely ji naležato, diváci se váleli smíchy. A když jí nože začaly rozřezávat šaty tak, že nakonec visela nahá, zdvihlo se z do sebe zaklíněného davu volání, kdesi vzniklo a šířilo se rychlostí myšlenky stále dál do nekonečna, opět a opět přejímané a předávané dál, až z toho nakonec byl ze všeho jeden jediný ryk: „Zabte ji!“ (Z Dürrenmattovy povídky Divadelní ředitel v překladu Vratislava Slezáka)


18.4.2006 12:09:3


NÁVŠTĚVA STARÉ DÁMY FRIEDRICH DÜRRENMATT překlad: Jiří Stach Režie: Martin Tichý Scéna a kostýmy: Markéta Sládečková Hudba: Ivan Acher Dramaturgie: Tomáš Syrovátka Jazyková spolupráce: Karel Svátek


18.4.2006 12:09:3


OSOBY A OBSAZENÍ: Klára Zachanassianová Boby Roby Toby Ill Jeho žena Jeho dcera Jeho syn Starosta Paní starostová Farář Učitel Lékař Policista Novinář Řezník

Eva Lecchiová Miroslav Vrba j.h. Tomáš Impseil Přemysl Houška Václav Helšus Štěpánka Prýmková Veronika Korytářová Štěpán Benoni j.h. Ladislav Dušek Milena Šajdková Václav Jílek Jaromír Tlalka Jindřich Khain Martin Stránský Vít Musil Jiří Doseděl

V dalších rolích: Přemysl Houška, Vít Musil, Jitka Jirásková, pěvecký sbor Cantemus pod vedením paní Vlasty Hejnicové, studenti TU Liberec Le Minh, Nguyen Thanh, Tran Trung, Nguyen Thi Ngoc, Nguyen Thi, Nguyen Thu, Vu Thi Bich, Le Hoa. Inspice: Jitka Jirásková Nápověda: Kateřina Procházková

slavnostní předpremiéra 20. dubna 2006, premiéra 21. dubna 2006 v Šaldově divadle

VSTUPENKY NA PŘEDSTAVENÍ SI MŮŽETE OBJEDNAT A ZAKOUPIT, KROMĚ POKLADNY DIVADLA FRANTIŠKA XAVERA ŠALDY, TAKÉ PROSTŘEDNICTVÍM INTERNETU, NA REZERVAČNÍM SYSTÉMU LIBEREC

REZERVACE LIBEREC

http://vstupenka.liberec.cz


18.4.2006 12:09:3


Dáma, která nezestárla Dürrenmatt sám vyzdvihuje vliv dětství a mládí, z něhož se odvozuje vše důležité a rozhodující pro další život. Rodák z malé vesničky vnímal svět od počátku jako uzavřenou soustavu, jako malý vesmír, kosmos, který má hranice. O to nepochopitelnější a obludnější se člověku s takovou zkušeností jeví nadnárodní politické či průmyslové mašinérie, zbyrokratizované instituce – moderní stát. Na jedné straně potřeba uzavřenosti hluboce zakořeněná v duchu, na druhé straně úzkost před amorfní a abstraktní mocí. V onom poněkud rajském (byť nijak idealizovaném) světě určovala Dürrenmattovu obrazotvornost dřív vyprávění, naslouchání příběhům, než časopisy, knihy, filmy. Matka mu předávala biblické příběhy, otec antické mýty a ságy. Potopa světa, bozi a polobozi tvořili přirozený horizont dítěte, z něhož se měl stát spisovatel nadaný gestem antické velikosti. Městečko Güllen (v překladu něco jako „Močůvkov“ či „Hnojníkov“) není jen nějaká obec ve střední Evropě, geografické zařazení je dokonce trochu na překážku intuitivní interpretaci – spíš se vkrádá pocit, že jde o podobenství, model, vesnici v mýtickém světě trochu mimo prostor a čas. Güllen nemá daleko k POLIS z řecké tragédie. Je to globální prostor, místo věčné přítomnosti. Pro tragédii jako žánr je důležitý motiv soudu, napsal Jindřich Vodák. Jakési všudypřítomné měřítko spravedlnosti, světového řádu. Spravedlnost je také fixní dürrenmattovskou ideou, „erínyí“, která ho pronásleduje. Farářův syn jakoby se nikdy nemohl zbavit obrazu posledního soudu, všudypřítomné soudní stolice, která vládne nad světem a nad každým člověkem. Dürrenmatt však nezdědil pevnou víru, spíš neodvratné pochybnosti. Boží soud zůstal všudypřítomný jako instance, která světu chybí. Otázka spravedlnosti, její relativnosti se na každém kroku vtírá Dürrenmattovi-spisovateli. Nuance mezi spravedlností a právem, trestem na jedné straně a dobrem (zlem) na straně druhé, rozsudkem a pomstou apod. je filosofickým pranýřem, z něhož Dürrenmatt nemá úniku.


18.4.2006 12:09:3


Paradoxní a rozporné situace zaměstnávají jeho bravurní intelekt s matematicky přesným, důsledným, logickým nadáním. Jeho hry jsou trochu jako laboratoř moderní etiky; etiky rozpolcené řecko-římským odkazem: platónskou filosofií ideí a římským pragmatickým právem. Rozštěp uvnitř evropské Mapka rodné obce podle kultury na prahu ateizuDürrenmatta. jící se společnosti. V Dürrenmattových textech obrazně řečeno nikdy nemizí soudní lavice, tribunál a místo pro obžalovaného. Motivika soudního přelíčení patří k atributům tohoto švýcarského myslitele. Jsou to však často soudy postavené na hlavu: soudce se stává obžalovaným, policista vrahem, oběť zločincem, zločinec žalujícím. Spletité historie vytvářejí síť komplexních vztahů, které vrhají na případ nové, paradoxní světlo. Základní jistoty lidského intelektu jsou zpochybněny; přirozená soustava idejí, které patří k sobě (dobro, právo, spravedlnost) eroduje pod tlakem kauzality Dürrenmatta-hodináře. Jemná mechanika „osudového“ soukolí paradoxně popírá běžnou logiku (ač sama přísně logická); výsledkem je absurdní a neřešitelná situace typická pro modelové – problémové hry. Myšlenkový paradox je nastolen, tragédie dokonána. Návštěva staré dámy? Nestárnoucí hra o spravedlnosti, pomstě, moci peněz a zkorumpované solidaritě. Ale dnes také stále víc hra o životě na dluh, o iluzi bohatství (nemajetní s plnými koši), o hypoteční etice vykoupené utrpením bližního. Illem jakoby město ručilo za svůj úvěr. Smrt jako výhodný obchod mezi bankou a klientem; smrt živitele přinese rodině materiální štěstí. Dürrenmatt napsal „Starou dámu“ v roce 1957. Jeho Güllen tísní chudoba – co bylo inspirací? Snad dozvuk války, kterou zažila autorova generace. Güllen v Čechách?


18.4.2006 12:09:3


Možná zapomenuté městečko v pohraničí zchudlé pod rudou hvězdou, v nových časech toužící po prosperitě. Situace nám rozhodně bližší. A poslední instance spravedlnosti? Nezávislý tisk? Vidina bulvárních paparazziů je nepoměrně silnější než ideál neohroženého investigativního reportéra. Tisk a živé zpravodajství není vůdčím médiem doby; i „služba veřejnosti“, již konají „hlídací psi demokracie“ se pyšní módním střihem exkluzivní show. Média jako zábavní podnik; problém zůstává ukryt pod blyštivým, bezstarostným plakátovým povrchem. Pod kůži se zadírá taková nepříjemná představa, co se asi děje v zákulisí, zatímco televizního baviče přeruší komerční přestávka? Nestojí-li někde za kamerou zapomenutý mrazák skrývající holou bídu… ts

Od dobra k blahobytu Civilizace konzumního blahobytu byla velkým historickým hrobařem oslaNádraží v Konolfingenu. vované ideologie povinnosti. V průběhu druhé poloviny století rozložila logika masové spotřeby svět mravoučných kázání, vymýtila rigorózní příkazy a zavedla kulturu, v níž štěstí vítězí nad morálním přikázáním, rozkoš nad zákazem a pokušení nad povinností. Prostřednictvím reklamy, půjček a inflace věcí i volného času se spotřební kapitalismus vzdal posvěcování ideálů ve prospěch blahobytu a snů o soukromém štěstí. Vznikla tak nová civilizace, která se již nesnaží touhu potlačovat, nýbrž vystupňovat ji a zbavit viny: okamžité požitky, chrám sebe samého, těla a pohodlí se staly novým Jeruzalémem postmoderní doby. Věk konzumu, jenž neustále stimuluje hodnoty individuálního blahobytu, hromadně diskvalifikoval přísné a disciplinární formy morální závaznosti. Uctívání povin-


18.4.2006 12:09:3


nosti přestalo být adekvátní materiální a hédonistické kultuře, založené na opojení vlastním já a na dráždění okamžitými rozkošemi. „Štěstí, jestliže chci.“ Kult hromadného štěstí zevšeobecnil legitimitu rozkoše a přispěl k povýšení horečky individuální autonomie; zároveň však diskvalifikoval formy autoritářského nátlaku, viktoriánské normy a okázalé příkazy, jež byly charakteristické pro starší cyklus, ve prospěch pokušení, starostlivosti reklamních šotů a euforických a senzualistických poselství. Jsme alergičtí na umělé předpisy, na direktivního ducha doktrinářské morálky; v postmoralistním věku se povinnost smí vyjadřovat už jen v mollové tónině: supermarkety, marketing a prázdninové ráje se staly jejím hrobem. (…) Moralistní kultura kázala sebeobětování a nekonečnou povinnost. Co z toho zbývá dnes, v době konzumních, rekreačních a smyslových norem? Chvalozpěvy na volný čas, televizní entertainment, „telemasakry“, spektakulární politika a spektakulární reklama: místo velebení odříkavosti máme zábavu a násilí na postupu, místo čistoty záměrů brutalitu sdělovacích prostředků a povrchnost věcí; místo síly sebezapření nastoupila erotika na každém rohu, pohodlnost komfortu a nápor reklamy. V našich společnostech se předměty a věci staví na odiv více než morální zásady, žádostivost hmotných statků vítězí nad závazkem lidskosti, potřeby nad ctností, blahobyt nad dobrem. Ctižádostí moralistního věku bylo ukáznit touhu, my ji dráždíme; moralistní epocha povzbuzovala k dodržování určitých závazků vůči sobě i vůči druhým, my vzýváme pohodlí. Závaznost nahradilo pokušení, blahobyt se stal Bohem a reklama jeho prorokem. Vláda konzumu a reklamy obdařuje postmoralistní kulturu tíživým smyslem: od nynějška se vztahy k lidem ukazují a zhodnocují méně nežli vztahy lidí k věcem. Primát vztahu člověk–věc nad vztahem člověk–člověk, charakteristický pro moderní ekonomickou ideologii, si přisvojil znaky běžného života. Povinnost byla nahrazena individualistickým právem na lhostejnost vůči druhým, plakátovanou v barvách technicolor. „Je hanba být šťasten při pohledu na určité druhy bídy,“ napsal La Bruyère, avšak reklama hlásá: „Na všechno zapomeňte.“ Gilles Lipovetsky (Soumrak povinnosti)


18.4.2006 12:09:3


Prosperita na sekyru Moderní společnost vznikla za cenu odříkání. Kdesi na jejím počátku stál příslušník středních vrstev. Lišil se výrazně jak od hrstky urozených, tak od masy těch, kdo obývali spodní patra společnosti. Střední vrstvy si dokázaly odříci bezprostřední požitek, dokázaly odložit odměnu až někam do vzdálené budoucnosti. Zatímco šlechta byla zvyklá užívat si soustavně a ostentativně, aby reprezentovala svoji slavnou minulost, obyčejný rolník si mohl užít vždy jen dočasně a nárazově. Vynahrazoval si tím smutnou skutečnost, že neměl vliv na to, co přinese příští rok. Pouze střední vrstvy dokázaly na svoji odměnu disciplinovaně čekat. Nežily ani minulostí jako ti nad nimi, ani pouhou přítomností jako ti dole. Příslušníci starých středních vrstev věřili, že odměna, kterou hned nespotřebují, ale do budoucna odloží, jim jednou vynese mnohem více. Hrstka těch horních se vždy řídila mottem „Nevaž se, odvaž se“, popřípadě vyznávala zásadu „Užij si teď, zaplatíš potom“. Ti naspodu společnosti, kteří neměli důvod se ovládat a něco si od budoucnosti slibovat, vyznávali s přímočarostí sobě vlastní heslo „Poslouchej svůj instinkt“. Pokud někdo věří v budoucnost, šetří si na ni. Jestliže naopak člověk před sebou žádnou budoucnost nevidí, jestliže má pocit, že nic nemůže ovlivnit, pak udělá nejlépe, když si začne užívat na dluh. Nejistá budoucnost, která jde ruku v ruce s inflací hodnot, sice ukrajuje z nastřádaných úspor, existuje však šance, že z nadělaných dluhů aspoň něco umaže. Rozvážní ekonomové tvrdí, že stát by neměl žít na dluh. Je to prý jako s domácnostmi. Ty také musejí dobře počítat, jak vyjít s penězi, protože mohou utratit jen tolik, kolik si vydělají. Rozvážným ekonomům jako kdyby uniklo, že ani naše domácnosti už dávno toto pravidlo nerespektují. Za posledních deset let se stačily zadlužit tak velkou sumou, že by se za to postavily čtyři anebo pět Temelínů. Přitom domácnostem nikdo je-


„ n sá ta

18.4.2006 12:09:3


jich astronomické zadlužení nevyčítá. Všichni vědí, že ctnosti starých středních vrstev nelze udržet ve světě, který je ovládán nejistotou. V takovém světě se chová zdaleka nejrozumněji ten, kdo se řídí dávným heslem bezprizorních: „Poslouchej svůj instinkt“. Zdá se, že vývoj na této cestě postoupil hodně daleko, a chvílemi to vypadá, že nic jiného než život na dluh nám už ani nezbývá. Aby firmy, které vyrábějí, mohly prosperovat, nesmějí platit svým zaměstnancům příliš mnoho. Světová konkurence by je smetla. Aby mohly prosperovat firmy, které prodávají, musejí u nich lidé utrácet co nejvíce. Jinak by ve světové konkurenci neobstály. Pokud má ovšem člověk co nejlaciněji pracovat a přitom kupovat co nejvíce, musí se i s celou domácností pořádně zadlužit. Pak mohou prosperovat i ty firmy, které vyrábějí, i ty, které prodávají. A pokud bude budoucnost dostatečně nejistá, možná že z rostoucích dluhů domácnostem přece jen něco umaže. A tak jsou dnes i střední vrstvy tlačeny k tomu, aby žily stylem, který byl dříve vlastní jenom těm úplně naspodu, jenom těm, kdo se nedovedli ovládat. Aby byl středním vrstvám jejich úděl oslazen, namlouvá se jim, že si žijí a užívají tak, jako si dříve mohli užívat jedině šlechtici. Jsou udržovány v iluzi, která je jim tak příjemná a ekonomice tolik užitečná. Spíše pronásledováni než vedeni vidinou prosperity, spějeme rychle do bodu, kdy úplně všechno bude možno opatřit si na sekyru. A ten, kdo by ani na tu sekyru zrovna v hotovosti neměl, může si ji výhodně opatřit třeba na leasing. Pro naši premiéru napsal sociolog Jan Keller

„Návštěva staré dámy je příběh, který se odehrává na malém městě kdesi ve střední Evropě. Je napsán člověkem, který se od těchto lidí vůbec nedistancuje a není si tak docela jist, zda by jednal jinak.“ FD


18.4.2006 12:09:3

TECHNICKÁ SPOLUPRÁCE Vedoucí osvětlovač: Jan Doskočil Svítí: Pavel Košek Zvukař: Tomáš Erben Jevištní mistr: Petr Ottl Rekvizity: Danuše Klosová Vlásenky: Alena Mikušová Vedoucí výroby scénických kostýmů: Jitka Linhartová Scénu vyrobily dílny DFXŠ pod vedením: Vojtěcha Michla Práva k provozování vlastní agentura Diogenes Verlag, Zürich. Nositele práv zastupuje DILIA.

© 2006 náklad: 1 000 ks ředitel: František Dáňa redakce: Tomáš Syrovátka grafická úprava: Pavel Dušek Umělecká činnost divadla se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.

cena 18 Kč

WWW. SALDOVO-DIVADLO. CZ děkujeme sponzorům

výuka orientálních tanců Tel.: 723 127 224


18.4.2006 12:09:3

františka xavera šaldy,,to je má zásada, vyprávět jen pobuřující příběhy. FD

Recommend Documents