1. úvod
1 rok ve
Francii Marie Šindelářová lycée Georges Clemenceau, Reims (Remeš)
Nejprve bych chtěla poděkovat svým rodičům za to, že mi můj sen proměnili ve skutečnost a že jsou takoví jací jsou. Díky nim tu teď můžu být a díky nim je mi dovoleno dělat to, co mě nejvíc baví a jsem za to moc vděčná. Také děkuji všem, kteří mě v tom „nenechali“ a myslí na mě a posílají mi zprávy. Dělají mi velkou radost a je to pro mě další podpora. Díky vám všem :)
2. jídlo Každé jídlo mají opravdu složené z předkrmu, hlavního jídla a pak dezertu. I ve škole. Tam to funguje stejně jako u nás ve škole. Kuchařky ti dají porci hlavního jídla na talíř. Ale pak popojedeš po páse, vybereš si předkrm (ze 2 nebo 3 možností) a pak ještě dezert (třeba i ze 4 možností). A ty dezerty mají mooooc dobré. Koláč z mirabelek. Pudink se sněhem. Mmmm :) V jídelně máme i mikrovlnky, takže když má někdo raděj po ránu teplé mlíko nebo potom v poledne se někomu zdá, že má studené jídlo … Ke všemu pijí jen vodu!!! U rodiny také máme 3 chody. No, vlastně možná i víc. Už o tom vždy ztrácím přehled, protože je tam vždy tolik věcí … Ale vždy na závěr sýr a nebo nějaký koláč. Zrovna včera jsme měli z rajčat a se sýrem. Jednou jsme jako hlavní jídlo měli zapečenou špagetovou dýni (ta dělá opravdu špagety) se sýrem. Vypadalo to jako naše zapečené francouzské brambory. Všichni se vždycky smějou, když máme k jídlu <
> a já jim říkám, že se to u nás takhle jmenuje. Doprostřed stolu se také vždy dá ta dlouhá francouzská bageta a kdo chce, ulomí si. To proto je potom na tom stole tolik drobků! U rodiny nám obvykle trvá se najíst tak hodinu. A nejíme v 6 večer jako u nás, ale třeba začínáme až po 8 a končíme po 9. Největší problém ale je, že jedí jen třikrát denně. Dopoledne to ještě zvládám, ale největší problém mám odpoledne. To mě pak zachraňuje schovaný zákusek od oběda, čokoláda ve skříňce na intru nebo nákup
v Carrefouru, který máme hned před lyceem, a který od 1. září mám jako svoji první pomoc …
3. pozdravy Ve Francii je zvykem dát pusu známému na obě tváře. Ona to vlastně není opravdová pusa, jen se navzájem dotknete tvářemi. Ráno, když se člověk probudí, večer, když jde spát, ve škole, když se na chodbě potká s kamarádem či se spolužákem. Ze začátku jsem s tím měla docela problém, ale teď se mi to zdá jako docela hezký zvyk. Je pravda (jak jsem už zjistila), že se takhle rychleji přenášejí nemoci. Takže když má někdo rýmu, druhý den už ji mají všichni … Pozn.: Musím upozornit, že kluci mezi sebou se tak nezdraví. Ti si podají ruku. Je zajímavé, že učitele nezdraví vůbec. Buď musí učitel pozdravit první, a když ne, tak na ně prostě kašlou … Řekla jsem si, že já taková nebudu a nadále zdravím jako se lidi u nás normálně zdraví. Nikdo jiný to ale nedělá, jak jsem si všimla. A někdy ti učitelé opravdu překvapeně koukají :) Ale o to víc mám z toho radost!
4. školní den Ten vypadá úplně jinak než ten náš. Ale musím říct, že se mi to zdá lepší tady. Ten den rychleji uteče … Já například začínám každý den v 9 ráno. Do půl 8 tedy musím odejít z internátu, tudíž mám hodinu a půl volno. V takovém případě můžu jít do knihovny, číst si nebo na počítače, nebo se procházet po areálu lycea v parku, nebo jít do Cafeterie. To je taková místnost s barem, s televizí, jsou tam křesla a stolečky a my tam s kamarádama hráváme karty nebo si
posedáme kolem stolečku a povídáme si. Ovšem tu hodinu volna zrovna nemusíme mít všichni, takže někdy mám tu hodinu volna jen já, tudíž chodím do knihovny (mají tam hodně knížek i v angličtině, což je pro mě stále jednodušší než francouzština) nebo na ty počítače. Na těch napsat maila kamarádům nebo rodině je ale vážně docela zabíračka, protože mají zpřeházená písmenka a tečky a všchno. Školní den končí obvykle v 5 hodin večer. Mě ve čtvrtek dokonce v 6. Ale není to tak, že bych jela v kuse od 9 ráno až do 5 večer. To je tak jen v úterý. Tak například čtvrtek. První hodina mi tedy začíná v 9. 2hodinovka dějepisu. Pak mám hodinu volno. Pak mám hodinu na oběd. Pak mám hodinu volno. Pak mám 2hodinovku francouzské literatury. Hodina volna. Italština. Tady vyučovací hodina trvá opravdu hodinu, přesněji 55 minut. Pak je 5 minut na přesun do jiné třídy. Náš systém se mi ale v tomhle zdá lepší, protože soustředit se vkuse téměř hodinu je někdy vážně obtížné … Moje lyceum je jedna dlouhá chodba ve třech patrech s jednotlivými učebnami po pravé straně. Když nemáš hodinu, nemáš v té budově co dělat. Proto je tam ještě jedna budova, kde je ta Cafeterie a studovna, kam děcka chodí v případech, že mají volnou hodinu a nemají co dělat. Další zajímavá věc je, že tady se děcka nepřezouvají. Šatna tady neexistuje. Takže v hodině mají všichni své bundy přehozené přes opěradlo židle. Nás je ve třídě 35, 33 holek a 2 kluci, a jmenujeme se Première 1L. Première je druhý ročník střední školy, které se tady říká lyceum. L znamená litteraire a jsme zaměření na jazyky. Já jsem navíc module FLE, což znamená, že mám hodiny francouzštiny pro cizince navíc. Ty jsou skvělé. Je nás tam z každého koutu světa kus. Tři holky z Ruska, jedna z Turecka, z Kyrgyzstánu, z Bulharska, kluk z Maroka a ještě jeden z Iráku. Další věc, co se mi zdá zajímavá: písemky. Zatím jsme nepsali písemku, která by se neodvíjela na základě textu. Dostaneme článek, k němu pár otázek, na které musíme na základě toho článku odpovědět a skloubit to dohromady s našemi znalostmi z hodiny. Jojo, svůj česko-francouzský slovníček už jsem už dávno jmenovala svým nejlepším přítelem …
5. francouzi vs. češi Před odjezdem mě taťka upozorňoval, že mě budou vnímat jako někoho „z východu“, jako třeba my mezi sebou holku z Ukrajiny. Je pravda, že chodí lépe oblíkaní než my. Ale jinak jsou to strašní sprosťáci. Chodí tu strašně moc zjevů a individuí. V čem tu někteří chodí, v tom by si u nás nikdo netroufnul vyjít na ulici …
Ale to jsem trošku odbočila. Musím říct, že většinou je to tak, že aspoň ví, že Česká republika je u Prahy. Několik mých spolužaček tam bylo, třeba i dokonce v Kutné Hoře. Ale jedna spolužačka se mě ptala, kdeže ta ČR vlastně je. Tak jí napověděli, že u Polska. Že by Polsko znali víc než nás???
6. tělocvik Nesnáším tělocvik. Věděla jsem, že tady to bude jiné, ale netušila jsem, že až tak moc. A o tak moc lepší. Co to má u nás vlastně za smysl? Aby prý děcka neseděly celý den na židli. Aby se taky trochu pohly. Ale proč je to udělané takovou formou? Když jsem vysvětlovala náš systém tělocviku spolužákům, nemohli to ani pochopit … Tady jsme se první hodinu sešli všichni z Premiere 1L a Premiere 1S
(L jsou zaměřeni na jazyky, S na přírodní vědy). Dohromady 70 lidí. Posedali jsme si na zem a učitelky napsaly na tabuli (i v tělocvičně mají tabuli) různé aktivity. Stolní tenis, volleyball, basketbal, umělá stěna, akrosport, plavání, step. Postupně je četli a my jsme se hlásili, co by jsme chtěli v letošním roce dělat. Každý 4 hlasy. Pak se z těch všech činností vybralo 8, u kterých bylo nejvíce hlasů. Ty se rozdělily na dvě skupinky, v každé po 4 činnostech. A my jsme se poté měli rozhodnout, jestli chceme být ve skupině 1 nebo 2. První skupina měla posilování, akrosport, orientační běh, badminton. My, druhá skupina, máme volejbal, akrosport, horolezectví a step. Jestli se ptáte, co je akrosport, tak na to se docela netěším. Budeme nacvičovat jakési představení, kdy sami ze sebe budem dělat pyramidy. Čtyři činnosti, které jsme si vybrali, budeme během roku střídat. Do dušičkových prázdnin (září, říjen) budeme hrát volejbal; listopad, prosinec, leden budeme dělat akrosport; únor, březen, duben horolezectví a květen, červen step. A teď se divte, že nepochopili, proč my celý rok děláme atletiku … Další zajímavostí je, že tady mají kluci a holky tělocvik dohromady.
7. byrokrati Na to mě taťka taky upozorňoval. A měl pravdu. Až se tomu někdy směju. Když jdeme na jídlo, musíme projet kartičkou. Tak to je jasné, stejně je to i u nás. Pokud nepočítáme fakt, že místo kartičky máme čip. No, ale z té mašiny nám vylezou dva papírky. Jeden si můžeme nechat a druhý na konci řady odevzdat. Přemýšlela jsem nad smyslem toho všeho, ale na nic jsem opět nepřišla … Podobně to bylo první hodinu každého předmětu. Profesor nám v každé hodině rozdal dotazník, kde jsme měli vyplnit jméno, příjmení, datum narození atd. atd. V každém předmětu! Jednoho dne večer za mnou přišla moje zákonný zástupce ve školním týdnu, aby mi předala pozvánku k zástupci ředitele. Na papíře bylo jen kdo má přijít, ke komu a kdy. Úplně jsem se nad tím zarazila. Přišla, aby mi jen předala papír. Ale vždyť mi to mohla říct sama, ne? Nechápala jsem a ona zase nechápala, proč to nechápu.
8. evakuace Na tohle jsem se vždy těšila. A francouzi na rozdíl od nás ale své sliby plní! V půl 6 ráno 16. září roku 2010 začal ve všech pokojích internátu zvonit poplašný systém. Obula jsem si boty, přehodila přes sebe mikinu a vyběhla k točitému požárnímu schodišti. Byla jsem evakuována hned jako druhá z holek. Za minutu dvacet. Všichni jsme se shromáždili na hřišti před školou a paní a pán na hlídání začali vyvolávat jména. My jsme byli ale všichni tak rozespalí, že nám ani v tu chvíli nedošlo, že říká naše jméno … <<Maxime.>> Ticho. <<Maxime!>> Zase nic. <> <> Byl na nás určitě taky strašně vtipný pohled, protože někteří vylezli jen ve spodním prádle, někdo dokonce bosky a naopak někteří měli kolem sebe ovinutou peřinu. Takže i když nás vzbudili v pěkně blbý čas, že už se potom do snídaně nedalo usnout, byl to skvělý zážitek. Navíc jsem si teď trochu jistější, že bych přeci jen přežila - kdyby něco. Kdyby požár.
9. <<školní život>> Tady ve Francii mají jednu takovou speciální věc. U nás máme ředitelnu a pak sekretariát, tady mají navíc ještě <>, což v překladu znamená <<školní život>>. Do této kanceláře jdete, když máte problém a v tom případě slouží jako u nás výchovný poradce. Ale taky se starají o docházku, omluvenky atd. U nás tohle všechno dělá třídní učitel. Jedna profesorka mi to moc hezky vysvětlila: <>
10. volná středa x vyučování v sobotu Mladší děcka na collège (odpovídá naší základní škole) mají středu úplně volnou. Když potom přejdou na lyceum (jako naše střední škola), mají ze středy pak volné jen odpoledne. Ráno od 8 do 12 se učí. Ale od 12 nic. Je to jako takový druhý víkend. A je to skvělé, protože u nás si ve středu každý řekne, <<Eee, jsme teprve v půlce.>> A všichni jsou unavení a nic se jim nechce. Tady ve středu odpoledne nastřádám síly na další dva dny a zvládnu je v pohodě … Naopak mají ale na lyceu vyučování v sobotu dopoledne. To je trochu smutné … Ne však pro všechny. Jen jedna třída v ročníku má to štěstí a v sobotu má volno stejně jako v neděli. No a já mám zrovna naštěstí to štěstí :D
11. kuřáci všichni všichni O přestávkách je to vážně hrůza … Hodně lidí tady kouří. Na školním pozemku je to samozřejmě zakázané, ale jakmile je přestávka, všichni vylítnou z budovy rovnou před bránu lycea a jdou si zapálit. Když se někdo v takovou dobu chce dostat z lycea do města, je to docela drsné, protože se přes ten chumel kouřících lidí ani nemůže dostat na druhou stranu. K mému údivu ani učitelé proti tomu nic nenamítají. U nás když učitel zahlídne cestou do školy ve městě některého z mých spolužáků s cigaretou v ruce, hned je jisté, že ho čeká poznámka nebo něco. Tady ve Francii nám skončí přestávka, spolužačka doběhne do třídy a učitelka na ni úplně v pohodě: <> a normálně se usmála!
12. << journées tchéques >> Tak takhle nazývám každou středu. No upřímně, co bych si bez těch holek počala? Někdy už máte všeho dost, nic vám nejde, praská vám hlava, jste z té francouzštiny všude okolo unavení … A pak uvidíte ty dvě holky, najednou je vám všechno jedno, najednou je prostě <journée tchéque> a je všechno fajn. Najednou slyšíte, že nejste jediný, kdo má problém, že nejste jediný, komu se stýská, komu něco nejde. Jak krásné je opět slyšet češtinu. Najednou máte pocit, že má mozek prázdniny, jako by jste vůbec nemysleli. Jak krásný je to relax i pro uši.
13. neznalost neomlouvá To jsme si jednou takhle zahráli společenskou hru, která spočívala v pokládání otázek protihráčům a následným posouváním figurek po hracím poli. Tak jsme narazili například na otázku <<Jak se jmenují obyvatelé Moskvy.>> No pozor, nejenom že nevěděli, jak se jmenují, ale ani nevěděli, kde ta Moskva leží!!! No, buďme rádi, že máme to, co máme. I když ten náš školní systém stojí někdy opravdu za houby, máme přehled. Já bych se za otázky typu <<Jak se jmenuje hlavní město Afriky >> docela styděla … Nebo že francouzi neví, jak dlouho trvá milenium, když se francouzsky 1000 řekne <<mille>>, to mi přijde opravdu trapné. A jak se nad tím dlouho zamýšleli! A nejvíc jsem se bavila, když padla otázka <<Jaké číslo nadruhou dá 144?>> a všichni začali urputně počítat. Jednou za mnou přišel rodinný kamarád mé hostitelské rodiny a začal povídat cosi o tom, že je škoda, že to u nás s těma muslimama a křesťanama takhle dopadlo, že to soužití bylo příkladem pro celou Evropu, ale nakonec to dopadlo takovými rozbroji. Tak jsem se prvně usmála při myšlence, že nás bere jako příklad pro Evropu, ale pak jsem se nad těma muslimama trochu
zasekla. <> A on <> Fajn :D
14. manifestace a stávky aneb „bienvenus en France“ Začalo to už na začátku září, ale docela tak nevinně … Prostě nám jen každý druhý týden v úterý nedávali oběd a nejezdily vlaky … To se dalo přežít, i když bych ty tři €ura za náhradní oběd uměla využít líp ;) Když nepomohly 4 stávky (během 1 měsíce), nastoupila na řadu manifestace. Do ulic se vyhrnulo tolik lidí z lyceí (střední škola) a úplně zablokovali provoz. Odpoledne dokonce zablokovali i vstupní bránu našeho lycea a to tak, že u vedlejšího Carrefour marketu vzali řadu vozíků, popelnice a z místa silničních prací přinesli takové ty železné zátarasy a všechno to naházeli před a za bránu lycea, že nemohl nikdo ven ani dovnitř.
Ale to jsem si ještě nedokázala představit, co přijde další den … V 10 hodin dopoledne přišla opět obrovská skupina studentů z jiných
lyceí v Remeši. Ředitel už stačil zamčít bránu i dveře do areálu lycea, ale i s tím si dokázali poradit. Několik se jich opřelo a vylomili plot. Nahrnuli se dovnitř a všichni, my i oni, začali jásat. Měla jsem pocit, jako by byl rok 1945 a osvobodili nás američani. Začali křičet: <>. Jak řekla kamarádka: <> K jednotlivým dveřím, které vedou do budovy našeho lycea byli už předem rozestavěni profesoři s klíčky a bránili cizím studentům vstupovat dovnitř. Protože kdyby se tam dostali, určitě by to neskončilo jen rozbíjením oken … No a když jsme chtěli jít na hodinu, museli jsme ukázat čipovou kartu pro vstup do jídelny a tím prokázat, že jsme Clemeceáni … Když se tedy vyřádili na plotě a na kolech a motorkách zaparkovaných hned za plotem a dorazila policie se slznými spreji, dav se dal do pohybu směrem k lyceu Europe. To je o pár ulic dál. Tam prý místo plotu vylomili rovnou celou bránu … Dalšímu lyceu v řadě, Jean Jau´, naopak úplně zablokovali vstup hromadou popelnic. http://lorraine-champagne-ardenne.france3.fr/info/champagneardenne/nouvelle-manif-lyceenne-a-reims-vendredi-matin-65394611.html? onglet=videos&idvideo=000174434_CAPP_Deslycenscontrelarformedesretraites1920_1510201 01009_F3&sms_ss=facebook&at_xt=4cb8a94d8f5bec6a%2C0
K přesunujícímu davu se připojili i Clemenceáni a naše lyceum se úplně vyprázdnilo. Na následujících hodinách nás bylo 8 a pak dokonce jen 4 (připomínám, že je nás 35 ve třídě!). Následně mi několik kamarádů a spolužáků nezávisle na sobě sdělilo, že se sem dav v 13.00 vrátí s kameny a dlažebními kostkami. Dostala jsem krapet strach, protože všechno máme na lyceu prosklené … Kam bych se v takovém případě schovala? – protože by bylo určitě rozumnější se schovat. Nakonec se už nevrátili …
