Ze
NÁHRADNÍ RODINNÁ VE FRANCII
z a h r a n i č í
PÉČE
Ivana Hejlová Problematika pěstounské péče a problematika rizikových skupin rodičů, kteří se z různých důvodů nestarají o své děti, je celosvětově diskutovanou otázkou. Pro možnost srovnání uvádím jako příklad jednu ze zemí Evropské unie, Francii. Systém tzv. ochranné péče ve Francii se v mnoha bodech liší od našeho systému náhradní rodinná péče (NRP). U ochranné péče je kladen hlavní důraz na reintegraci dítěte do vlasmi rodiny. Styky pečovatelské a biologické rodiny jsou mnohem intenzivnější a péče o dítě se aktivně zúčastňují i příslušné orgány státní správy. Systém ve Francii je značně odlišný od našeho systému. Tato koncepce přináší svoje klady a zápory. Ve Francii je poměrně velké množství dětí umísťováno ASE (ASE - Aide Sociále a 1'Enfance: Úřad péče o dítě) do pečovatelských rodin, protože jejich vlasmi rodiče se o ně neumí, nemohou nebo nechtějí starat. Po j e d n o m roce p o b y t u v pečovatelských rodinách se zhruba 37 % dětí vrací zpět do své původní rodiny, pokud se mezitím situace stabilizovala nebo zde došlo k překlenutí problémů. 25 % 1
dětí však nadále zůstává během podstatné části svého dětství v pečovatelských rodinách. V prvním případě plní pečovatelské rodiny roli podpůrnou, v druhém případě jde o funkci zástupnou. (1) Základní otázka, kterou si kladou původní rodiče, je: jak bychom mohli získat zpátky své vlasmi dítě? Základní otázka, kterou si klade dítě, je: co j s e m udělal svým rodičům, že mě zavrhli? Pečovatelská rodina vychází z premisy, že musí poskytnout dítěti vzor ideální rodiny namísto rodiny nefunkční, nechápající, či přímo ohrožující. Pečovatelé se snaží napravit psychické strádání dítěte a zabezpečit mu skutečné dětství. Určitým problémem je, že ASE často nebere ohled na názor původních rodičů, protože je apriori zavrhne jako neschopné.
1 Vznik profesionální ochranné péče Rokem 1977 se stává výkon ochranné péče ve Francii zvláštním zaměstnáním. „C'est en effet une profession sans horaire, sans vacances, sans week-end, sans garantie ď e m p l o i . . . " ' V žádném případě však
„Je to zaměstnání bez pevné pracovní doby, bez prázdnin, bez víkendů, bez pracovních jistot..." (Renault 1999, s. 23).
nemůžeme ochrannou péči považovat za klasické zaměstnání, protože více než kterákoli jiná profese proniká do osobního života. Mnoho žen, které mělo děti ve své péči, později požádalo o jejich trvalé umístění do svých rodin. Koncem sedmdesátých a do poloviny osmdesátých let byla ochranná péče přes veškeré snahy však mnohem více spontánně mateřská než profesionální. V té době to dostačovalo, protože docházelo k uspokojování a naplňování všech základních potřeb dětí i matek. V roce 1992 vznikly nové zákony, v nichž se značně zdůrazňuje profesní stránka na úkor mateřské. Legislativa měla dobrou snahu zakotvit pro amat (amat - assistant/e maternel/le: mateřský/á asistent/ka) pracovněprávní pozici v zákonu, ale na neštěstí tato snaha nevystihla komplexnost osobnosti ženy, která má být zároveň jak milující matkou, tak i profesionální pečovatelkou. Profese amat se nemůže zjednodušovat a rozdělovat na pouze profesní, nebo pouze mateřskou stránku. F. Renault proto navrhovala používat tvar assistante/maternelle, protože v dnešní institucionalizované době se zdůrazňuje především asistent, ale je nutné opět se vrátit a vyzdvihnout náplň významu slova mateřský. Dilema zaměstnaných žen, zda být matkou, nebo být zaměstnanou ženou, se většinou amat v tak velké míře netýká, protože jejich prací je mateřství. Právě z tohoto důvodu jistá část žen navrhovala, aby amat nedostávaly plat. Finančně zabezpečeno mělo být jenom dítě.
Ženy mohou vést různé důvody k přijetí dětí do pěstounské péče. Může to být například entusiasmus nebo osobní důvody. Zvláštním důvodem je touha a potřeba „ochraňovat dítě". Ochrana dítěte je jedním ze základních stavebních kamenů, na kterých ochranná péče vyrůstá. Pojem garder (ochraňovat) má ve francouzštině různé významy: vzít si do své péče někoho, dohlížet nad jeho přežitím, zabránit někomu umřít, zastavit někoho před smrtí. Nezanedbatelné procento náhradních rodičů jsou bývalí svěřenci DSSS (DSSS - Direction des Services Sociaux et Sanitaires: Správa zdravotnických a sociálních služeb). I oni vyrůstali v rodinách, které se staraly o umístěné děti. Domnívám se, že Francouzky, stejně jako ženy v České republice, nevede k přijetí dětí do pěstounské péče touha po vlastním ekonomickém zajištění. Ve Francii existuje od roku 1996 interní pracovní nařízení ASE, které uvádí pokyny k výchově dítěte. Pro pochopení je vhodné citovat některé dispozice: • Respektování identity: vlasmi příjmení, původní rodiče, minulost dítěte, kultura a náboženství. Musíme se snažit dítěti porozumět a nevynášet předčasné soudy. V rozhovoru s dítětem je třeba respektovat pozici původních rodičů. Je velice důležité, aby dítě ve spolupráci s ASE a se souhlasem původních rodičů mělo platnou identifikační kartu (občanský průkaz), která může významně ovlivnit vědomí sounáležitosti dítěte. • Hygiena života: délka a kvalita prázdnin, vyváženost stravy, přizpůsobení 67
střídání volného času a práce osobnímu tempu dítěte. • Vedení dítěte k úctě ke svému tělu: dodržování hygieny, péče o jeho vzhled ad. • Potřeba důkladně znát prostředí, odkud dítě pochází: jaké byly zvyklosti v jeho původní rodině. (3) Je důležité vyvarovat se všech závažných rozdílů mezi pečovatelskou a původní rodinou. V opačném případě dochází k riziku, že nepřekonatelné rozdíly mezi zvyklostmi obou rodin mohou způsobit rozpolcenost dítěte. Problémy m o h o u vzniknout i napohled z banálních věcí, kdy se biologičtí rodiče nepřiměřeným rozmazlováním snaží získat větší díl náklonnosti než pečovatelská rodina. Proto soud určuje, kdy a jak často mohou původní rodiče vidět své děti v ochranné péči. Současný trend ve Francii je, že původní rodina se čím dál více zapojuje do spolupráce a pečovatelská rodina se profesionalizuje. Plné přijetí dítěte do rodiny je možné podle francouzských psychologů v daných podmínkách pouze v případě adopce. Identita dítěte je utvářena jménem, příjmením, pamětí, přijetím společností, genealogií, výchovným působením a všemi ostatními vlivy, které na něj p ů s o b í v c e l é m o b d o b í dětství a dospívání. Jak však přistupovat k dítěti, jestliže vyžaduje svou část identity i v pe-
2
čovatelské rodině? Pravdou zůstává, že dítě v náhradní péči nikdy nemůže mít jediný jasně vymezený rodičovský pár a j e h o vývoj bude vždy determinován jeho východiskem - tím, že j e dítětem mnoha rodičů.(4)
2 Právní zajištění Podle francouzského občanského zákoníku musí soudce zakročit, jestliže „... la sanité, la sécurité, la moralitě ď u n enfant sont en danger, ou lorsque les conditions de son éducation sont gravement compromises (article 375 du C.C.)." 2 V kompetenci soudce je rozhodnout, kdy je dítě v nebezpečí - j i s t é m , možném, aktuálním - j e s t l i existuje závažný rodinný konflikt, nebo jestli rodina dostatečně nespolupracuje s příslušnými orgány. I když soudce nezjistí aktuální nebezpečí, ASE je povinna dále na rodinu dohlížet. Soudce přijímá svoje rozhodnutí po důkladném vyšetřování, po upozornění a vyslechnutí rodičů. Musí přísně respektovat a upřednostňovat zájmy a potřeby dítěte. Je povinen nejdříve zkusit dočasné opatření a až po zjištění, že náprava je nemožná, může přistoupit k opatřením trvalým. Zároveň nesmí být poškozena autorita rodičů, kteří jsou přímo odpovědni za výchovu dítěte. Rodiče nesmí být postiženi za svoje zvláštní výchovné metody, jestliže vycházejí
„... zdraví, bezpečnost, morálka dítěte jsou v ohrožení nebo jestliže jeho podmínky výuky a výchovy jsou vážně nedostačující (článek 375 Občanského zákona)." BIGOT, J. Le sens ďune decision de placement ordonée par un juge des enfants. Le Coq-Héron no. 157/1999, Paris : Centre National du Livre, 1999, s. 14.
z jejich náboženského přesvědčení nebo osobní filozofie a jestliže nepoškozují závažným způsobem potřeby dítěte. Od roku 1986 jsou zpřísněny podmínky zasahování do života rodiny. Rodina musí být sledována nejméně po dobu dvou let a soudce smí zasáhnout jedině ve prospěch dítěte. Nesmí chránit zájmy ani jednoho z rodičů proti druhému. „Dětský soudce", jehož instituce byla ve Francii zřízena již v roce 1945, by měl působit jako smírčí soudce. Měl by pomáhat rodině překlenout těžké životní období a zajistit jí všestrannou podporu. Při navrácení dítěte do původní rodiny je jedinou otázkou, která soudce zajímá, jestli již neexistuje nebezpečí, které by dítě mohlo ohrozit. Pro soudní rozhodnutí je potřeba mít vyjádření sociálního pracovníka, psychologické, případně psychiatrické vyšetření rodičů a dítěte, respektive všech lidí, kteří žijí ve společné domácnosti. Dále je nutné vyžádat si stanovisko ASE, magistrátu a všech zainteresovaných orgánů a institucí. Soudce musí důkladně posoudit individuální situaci, protože jakékoli opatření je zátěží nejen pro dítě, ale i pro rodinu. Je potřeba vždy uznávat rodičovskou autoritu a je nutné ve všech možných případech povolit návštěvy rodičů. Náhradní péče je soudcem indikována především u malých dětí.
3
3 Význam rodiny v péči o dítě Francie považuje rodinu za základ společnosti a pro francouzské psychology je rodina klíčovým pojmem. „Tout le monde croit savoir ce qu'est la famílie.... Mais il est intéressant de constater qu'aussi vitale, essentielle et apparemment universelle que soit ľinstitution familiale, il n'en existe pas ..." 3 Ve Francii probíhá dlouholetá diskuse, koho můžeme označit pojmem rodič. Každodenní životní zkušenosti přinášely jednoduchou odpověď. Matka byla ta, která dítě přivedla na svět. Otec byl ten, kdo dítě zplodil. Většinou byl manželem matky. Sourozenci byly děti jednoho manželského páru. Tyto vztahy byly považovány za přirozené, protože evidentní bylo normální a normální bylo běžné. Ve 20. století však společenský vývoj a prudký rozvoj přírodních věd pozměnily rodinné vztahy. Přenos gamet se stal téměř každodenní zkušeností, pronajmutí matek se stává ve světě běžným termínem. Mimo jiné vystoupily do popředí pojmy, jako jsou práva dítěte, soudní ochrana, práva rodičů, ale i psychologické, symbolické a charitativní důvody péče o dítě. Rodinou tedy nechápeme pouze dvě osoby rozdílného pohlaví, které jsou společensky lehce identifikovatelné, ale rodinu tvoří i sourozenci, to znamená děti svých matek a otců. Do rodiny patří i sourozenci rodičů, stejně jakojejich manželé
„Každý si myslí, že ví, co rodina ve skutečnosti znamená. ... Je ale nutné poznamenat, že instituce stejně vitální a ze své podstaty bezpochyby univerzální, jako je instituce rodiny, neexistuje..." (Cadoret 1999, s. 7).
a potomci. Tím se pojetí rodiny rozšiřuje a přerůstá do pojetí rodu. Tato situace však neodpovídá pozici dětí v pečovatelské rodině. Jejich každodenní život se liší od života v původních rodinách; mají dva otce, dvě matky a odborné pracovníky, kteří dohlíží najejich výchovu. Ať už chceme nebo ne, musí tento stav zákonitě působit na vývoj osobnosti takového dítěte. Nesmíme také zapomenout na filiaci 4 , která v těchto případech hraje významnou roli. V průběhu mnoha století dějin manželství bylo dostatečnou podmínkou filiace to, že se dítě rodičům narodilo. V roce 1972 Francie rozlišila zákonem význam filiace právní a filiace biologické. Rozdíl mezi dítětem biologickým a adoptovaným zmizel. Adoptované dítě je zapsáno do matriky. V rodném listu má uvedenou jak mateřskou, tak otcovskou linii a má před právem stejné postavení jako dítě biologické. (5) Stejná situace je i v našem státě. Ještě nedávno byla ve Francii situace v umisťování dětí do náhradní péče následující: byly upřednostňovány rodiny žijící ve městech před rodinami žijícími na venkově. Venkovské rodiny nebyly ochotny věnovat se cizím dětem. Na druhou stranu byl počet dětí, které musely být odejmuty z rodin žijících na venkově, mnohem nižší. Není pravdou, že vesnické rodiny by měly
4
méně výchovných problémů. Soudní opatření, které by vedlo k odejmutí dítěte z rodiny, bylo na vesnicích považováno za mimořádně závažné sociální stigma. Proto tyto problémy byly řešeny v rámci širší rodiny. Radikální změna socioekonomické situace a rozsáhlá osvěta podstatně změnily náhled na ochrannou péči, na umístění dítěte do této péče a na práci amat.
4 Ochranná péče Francouzští psychologové poukazují na problematické rozdělení péče a lásky mezi děti vlasmi a děti v ochranné péči, aby jedny nebyly zvýhodněny a druhé poškozeny. V této souvislosti je důležité uvědomit si, že mnoho dětí zůstává v ochranné péči u náhradních rodičů nanejvýš jeden rok. Často do náhradní rodiny přicházejí ve špatném fyzickém nebo duševním stavu. Potřebují intenzivní pomoc, než dojde k zlepšení situace v jejich původní rodině a než budou moci se do ní vrátit. Tato skutečnost se může stát pro vlasmi děti náhradních rodičů traumatizující. Mohou získat pocit, že jsou odstrčené a že se jim vlastní rodiče tolik nevěnují jako těm „cizím", u nich dočasně žijícím dětem. Pro matku může vyvstat problém sladit roli mateřskou, ženskou a profesní tak, aby to n e p o š k o z o v a l o ani j e j í rodinu s vlastními dětmi, ani dítě, o které pečuje.
Filiace je institutem lidského rodu. Uvádí dítě do genealogického prostředí, dává mu minulost i budoucnost. Je to ta sama situace, která je možná i u adopce nebo u dítěte, které bylo zplozeno pomocí lékařského zákroku. Toto všechno včleňuje dítě do přirozeného běhu rodiny. Filiace jako sociální akt ukazuje společnosti, že toto dítě a tito dospělí patří k sobě.
F. Renault se v této souvislosti snaží popsat roli mateřskou a roli asistentskou. 1. Role mateřská. „La police m ' a téléphoné, ľinspectrice m ' a dit: venez chercher votre fils! J'ait dit: c'est pas mon fils! Elle voulait pas me croire. II avait dit: Téléphonez ŕ ma mčre. Je ľ a i élevé mais ce n'est pas mon fils; 9a m ' a fait mal de dire pa parce que j e ľ a i m e mais comme un fils."5 Případ ukazuje na jeden ze závažných problému amat. Vystihuje zdvojenost role, kdy amat vychovává dítě jako své vlasmi, přitom však právně není jeho matkou. Nejedná se o událost určitého časově omezeného období, jak bychom se mohli domnívat, ale je to problém, který bude amat i dítě provázet celý život. Na tomto místě vyvstávají i další otázky, na které neexistují jednoduché odpovědi. Se kterou rodinou se má dítě identifikovat? Ve které rodině se má cítit jako syn nebo dcera? Koho má poslouchat? Další spornou otázkou při tvoření osobnosti dítěte je, která část jeho individuality pramení z původní biologické rodiny, tudíž je částečně podmíněná geneticky, a kterou ovlivnila amat. Pro nově vznikající vztahy chybí i výrazy, které by je dokázaly správně popsat. Neexistuje vhodné oslovení ani pro amat - skoro matka? 5
Může dojít k tomu, že některé děti se zcela identifikují se svou náhradní rodinou a v adolescenci se nechtějí stýkat s původní rodinou a znát se k ní. Na druhou stranu však existuje i neochota pečovatelských rodin spolupracovat s biologickými rodiči, protože je pokládají za špatný vzor pro děti. Existuje zde dvojznačnost vztahů, např. amat je jako matka, ale ve skutečnosti jí není. Navzdory snahám o vytvoření kladných vztahů mezi všemi zúčastněnými dochází často ke konfrontacím mezi pečovatelskou a původní rodinou. Ke střetům nejčastěji dochází mezi dvěma ženami, a to původní matkou dítěte a pečovatelkou. Názory obou žen se většinou ve všem diametrálně odlišují. Jedna z žen se považuje za matku na základě své biologické funkce a druhá na základě toho, že dítě vychovává a má k němu citový vztah. Kdo je vítězem rodičovské rivality? Tento problém je popsán už ve Starém zákoně Šalamounův soud. Mýtus se neopírá o hlas krve ani o mateřský instinkt. Poselství má mnohem hlubší význam. Jenom žena, která je připravena ztratit své dítě, je připravena být matkou. Příběh navozuje i otázky v souvislosti s umístěním dítěte. Psychoanalytik M. Pesenti tvrdí, že „... il faut qu'une mere accepte de perdre son enfant pour le rendre a la vie." 6 Je tedy potřeba,
„Volali mi z policie. Inšpektorka mi řekla: Pojďte si pro vašeho syna! Odpověděla jsem: To není můj syn! Nechtěla mi věřit. [Chlapec] řekl: Zavolejte mé matce. Vychovala jsem ho, ale není to můj syn; je strašné to říct, protože ho mám ráda jako svého syna." (Renault 1999, s. 24) 6 „...je potřeba, aby jedna z matek přijala ztrátu svého dítěte a vrátila ho tak do života." PESENTI, M. Actes du Colloque sur le transfert. In Le Coq - Héron no. 157/1999. Paris : Centre National du Livre, 1999, s. 59.
aby jeden rodičovský pár opustil pozici všemohoucnosti a nesobecky pomáhal svým takřečeným rivalům v zájmu dítěte. Toto je však nesplnitelný ideál. Bohužel v našem reálném světě podobné případy nekončí vždy dobře. Nechtěné dítě se stává „pokladem". Všichni zúčastnění bojují o jeho lásku. Přechody mezi pozicí zavrhovaného a zbožňovaného dítěte působí mimořádně negativně na vývoj a psychickou stabilitu dítěte. Je možné, že takto hýčkané dítě bude v pozdějším životě mít závažné osobnostní problémy, pokud nebude pociťovat takový stupeň péče a zájmu, který by pro něj byl optimální. (6) Rodiče, hlavně matka, jsou pod tlakem. Ve hře je rodičovská čest, schopnosti postarat se o dítě a hrozba společenské stigmatizace j ako „zlých rodičů". Umístěné dítě se pro rodiče náhradní i původní stává cenou za vítězství. Fakt, že rodiče nejsou schopni dlouhodobě se postarat o svoje dítě, neznamená automaticky jejich nezájem nebo negativní postoj. Mnoho rodičů uvádí, že dítě bylo pro ně vším a že je jim moc líto, že se o ně nemohou, nebo nesmí starat. Náhradní rodiče jsou pečlivě vybíráni a měli by představovat více méně ideální rodinu. Mnoho náhradních rodičů dokázalo svoje kvality u výchovy vlastních dětí a u výchovy svých svěřenců. Tento fakt překvapivě stěžuje jejich úlohu, protože jsou podvědomě nuceni zachovávat pozitivní obraz schopných profesionálů a dobrých rodičů a svěřené dítě plní úlohu výkladní skříně. Na základě klinických studií francouzští psychologové konstatovali, že dítě na-
zývá matkou tu ženu, která se o ně stará. Dítě v takto pojaté ochranné péči musí automaticky procházet cestou oddělování a odcizování se od své biologické matky. Je přirozené, že dítě se identifikuje s tím dospělým, který o ně pečuje a který mu věnuje pozornost. Tento poznatek ve svých publikacích uvádí i Z. Matějček. Dítě se postupem času mění, přechází z pozice ochraňovaného objektu do pozice dítěte, přičemž se vytváří plnohodnotný vztah rodič - dítě. Teoreticky by dítě mělo v průběhu umístění do ochranné péče a během života v náhradní rodině rozlišovat mezi matkou a ženou, která se o něj stará. Zde si francouzští odborníci kladou otázku, zda-li dítě může a zda vůbec má rozlišovat mezi matkou a amat. Rizika jsou na všech stranách. Dítě neví, zda je svěřencem, nebo dítětem. Matka v mnoha případech žárlí na amat, na přízeň a lásku, kterou jí dává její dítě. Amat zaujímá většinou negativní postoj k biologické rodině dítěte, který vyplývá z její funkce ochranitelky. Další problémy v těchto vztazích vystihují následující otázky: Kdo má dítě vychovávat? Kdo má mít autoritu a případně dítě trestat? Jaká je pozice manžela amat? Kdo je pro dítě otcem? Z uvedených otázek vyplývá, že dítěti chybí ústřední autorita, protože se neustále pohybuje mezi rodinou vlasmi a rodinou pečovatelskou. (7) Rozdělení na dobrou a špatnou rodinu, na dobrou a špatnou matku je nutné minimalizovat jak ze strany společnosti, tak ze strany dítěte, a tím minimalizovat rizika ochranné péče. Navzdory vší profesiona-
litě se amat nikdy nevyhne vkládání významné citové investice do dítěte. Proto zákonem určený čas, který musí uplynout od odevzdání dítěte do přijetí dalšího, je velice užitečný a musí být dodržen. Pocit ztráty, který amat prožívá při odchodů dětí zpět do jejich původních rodin, je pro ni často tak velký, že například po odchodu dítěte odmítne přijmout další do své péče. Největší problém, se kterým se musí amat vyrovnat, je vědomí, že dítě určitě ztratí, protože pouze 25 % dětí zůstane u amat po delší dobu než jeden rok. Ostatní děti se vracejí do svých původních rodin. 2. Role asistentská. Amat jsou dle definice „des personnes qui accueillent des enfants dans le carde ď u n e mission déléguée par un service public ...agents non titulaires des collectivités territoriales". 7 Ve Francii se vede diskuse, zda užívat termín asistent, který sice vyvolává dojem profesionality, ale na druhé straně se oprávněně ptají, jestli slovní spojení „assistente matemelle" (mateřská asistentka) má vůbec smysl. Zaměstnavatelem amat jsou orgány státní správy. Ve Francii existuje právně závazný předpis, který se jmen u j e protocole ď a c c u e i l et ď a c c o m pagnement - protokol o péči a starostlivosti, kterým se z právního hlediska upravuje smluvní vztah amat k zaměstnavateli. Ve Francii je ze zákona dáno, že o děti v ochranné péči se nestará pouze amat, ale
7
také skupina kvalifikovaných profesionálů - sociální pracovník, psycholog, učitel, lékař atd. Všichni zmiňovaní odborníci musí amat podporovat a zvyšovat úroveň ochranné péče. Je třeba zaručit dítěti pocit kontinuity, když přechází z rodiny do rodiny. ASE má ze zákona povinnost kontrolovat a dohlížet na všechny činnosti, které amat vykonává pro zajištění péče o dítě. Jsou vypracovány přesné směrnice, pravidla a doporučení, podle kterých by měla ochranná péče fungovat, ale ukazuje se, že praxe je mnohem širší a variabilnější, než co popisuje teorie. Proto je nutná dobrá spolupráce všech zúčastněných stran. (8) Amat musí být žena (muž) starší 21 let, finančně soběstačná a ochotna zúčastnit se všech výuk a kurzů. Peněžitá odměna má mít pouze charakter kompenzace za ztrátu zaměstnání nebo omezení její pracovní výkonnosti. Pokud dítě ve svěřené péči dosáhne 21 let, přestane se kompenzace vyplácet. V současné době je snaha začlenit děti po dosažení 21 let do běžného života. I v tomto okamžiku při získání bytu, zaměstnání apod. pomáhají dítěti jak amat, tak i odborníci, aby kvůli pocitu opuštěnosti nezačalo dělat závažné chyby.
4.1 Umístění dítěte do ochranné péče (9) Dítě je umisťováno do ochranné péče vždy z n ě j a k é h o z á v a ž n é h o d ů v o d u :
„osoby, které pečují o děti v rámci zvláštního pověření ve veřejných službách ... [jsou to) netitulámí pověřenci územních správních celků" (Renault 1999, s. 28).
finanční problémy, které brání řádnému zaopatření dítěte; závažný nedostatek rodičovské péče; závažné nedostatky ve výchově a vzdělání. Z psychoanalytického hlediska jakékoli oddělení od původní rodiny je pro dítě traumatem. Odtržení je častokrát dítětem interpretováno jako jeho chyba, jako symbolické zavrhnutí. Dítě si nepřipouští rodičovskou chybu a touží žít ve své rodině, která je mu jazykově, sociálně a kulturně blízká a determinuje jeho pocit identity. Pocit zavrhnutí může vyvolat těžké neurotické příznaky, i když původní rodiče nejsou zdaleka ideální, ale pro dítě jsou prakticky nezastupitelní. Náhradní rodiče, ať se snaží sebevíc, jsou často ve své činnosti dítětem hodnoceni záporně. Pro překonání počátečních problémů je třeba mnoho trpělivosti a profesionální zdatnosti. Pomoc psychologa a rodinná terapie se jeví jako takřka nezbytná. Výrazné jsou i rozdíly mezi umístěným dítětem a jeho vrstevníky. Pozice umístěného dítěte je obtížnější. Dítě je svým okolím stigmatizováno. Kvůli soudnímu opatření, návštěvám sociálních pracovníků a kvůli stykům s původní rodinou je jeho pozice zavrhnutého dítěte veřejná a podle něj neoddiskutovatelná. Tato fakta dítě společensky znevýhodňují. Situaci přitěžuje i okolnost, že dítě je v celé složité situaci jediným předmětem společné péče. Není tedy účastno klasického oidipovského trojúhelníku, ale zaměřuje se na něj širší pozornost:
74
DSSS - A S E
rodiče
Schéma popisuje, v jakém vztahu je každá zúčastněná strana ke všem ostatním a k dítěti. Dítěje tedy stále středem nevyžádané pozornosti, která mu může být na jednu stranu příjemná, na straně druhé však zvýrazňuje pocit cizoty. Dítě se v pečovatelské rodině nikdy necítí ,jako doma". Dítě se musí v zájmu zachování duševního zdraví rozhodnout pro jednu z rodin. Je nemožné, aby stavělo obě rodiny do stejné pozice. V klasickém oidipovském trojúhelníku zní otázka: koho máš raději, maminku, nebo tatínka? U náhradní péče je situace mnohem těžší. Je samozřejmé, že v různých situacích hraje jedna z rodin vždy roli toho špatného, přičemž ti druzí jsou idealizovaným rodičovským párem. Výsledkem této těžké situace je rivalita rodičů - původních a náhradních - protože ani jedni nechtějí ukázat míň lásky a péče než ti druzí. Náhradní rodiče se většinou snaží, aby dítě dobře prospívalo ve škole a správně se začlenilo do společnosti. Je přirozené, že náhradní rodiče se snaží omezit a minimalizovat vlivy původní rodiny, a zabezpečit tak dítěti optimální prostředí. Tato situace ztěžuje pozici dítěte, které se
rozhoduje mezi nezávaznou volností, kterou mu nabízí původní rodina, a láskyplnou starostlivostí rodiny náhradní. V neposlední řadě chybí dítěti terminologie. Jak má nazývat svoje původní rodiče? Jak má oslovovat svoje náhradní rodiče? Názor jednoho adolescenta je vynikající ilustrací: „Quand je les appelle „mes grands-parents" - disait un garfon de ces apars ágés - c'est un peu comme si je disais de mes vrais parents et grands-parents que je ne veux pas d'eux. Des fois je me dis que je fais partie de leur famille... Si je devais choisir entre les deux familles, je ne saurais pas répondre." 8 Ochranná péče může mít i negativní dopad na dítě a rodiny. Jedním z faktorů je skutečnost, že umístěné dítě nemá možnost definitivně se oddělit od jedné nebo druhé rodiny. To může vést k rozpolcení osobnosti dítěte. Praxe francouzských psychiatrů ukazuje, že každé předčasné oddělení dítěte od rodičů vede k jej ich idealizaci. Rivalita mezi oběma rodinami je jednou z nej větších překážek společné péče o dítě. Dítě má buď idealizovanou, nebo démonizovanou představu o svých původních rodičích. Původní rodiče dítěte vidí častokrát v náhradní rodině ty, kteří je okrádají o láskujejich dítěte a brání „šťastnému rodinnému soužití". Zásahy původních rodičů a přirozené
8
obrané reakce náhradní rodiny brání dítěti, aby se sžilo se svým novým prostředím a zapojilo se do každodenního chodu pečovatelské rodiny. Dítě je často nuceno zaujímat extrémní stanoviska a vyjadřovat se k jedněm, nebo druhým rodičům. Jeho pochopitelná nejistota mu pak přináší nepříjemnou kritiku; například že je pokrytecké, že nemá vlastní názor. Nutnost neustálého rozhodování vede často k psychickému diskomfortu dítěte. Projevuje se v mnoha symptomech: chronické lhaní, návaly zjevně bezdůvodné agresivity, hostilita přecházející do mlčení, prudké změny nálad, nepřiměřené obranné reakce. Zvládání těchto těžkostí zůstává na pečovatelské rodině. Navzdory pečlivému sledování a psychologické pomoci může u dítěte vypuknout neuróza, případně se mohou projevit symptomatické poruchy (strach ze samoty, noční můry, pomočování...). Nejhorší možností je, když náhradní rodiče tyto symptomy záměrně přehlížejí nebo zlehčují.
4.2 Sebehodnocení v ochranné péči
dítěte
Otázka sebehodnocení dítěte - co znamená pro své rodiče, pro své okolí, pro své kamarády - se objevuje v každém věku. Otázku si kladou i úplně malé děti
„Když je nazývám mými starými rodiči - říká jeden chlapec o svých starších náhradních rodičích - j e to, jako kdybych říkal svým skutečným starým rodičům, že je nechci. Několikrát jsem si říkal, že jsem částí jejich rodiny... Kdybych si měl vybrat mezi dvěma rodinami, neuměl bych odpovědět." (Rafřy 1999, s. 56) (apar-assistants parenteaux: rodičovští asistenti)
ve věku 3 až 4 let. Pro sebehodnocení dítěte a správný vývoj jeho osobnosti je nezbytné pozitivní hodnocení ze strany autority. Tento fakt je v případě ochranné péče vysoce aktuální. Z hlediska dítěte je situace symbolického odvrhnutí velice vážná. Dítě si o sobě myslí, že je špatné, a proto ho nikdo nemá rád a nikdo ho nechce. Vyjadřuje to slovy: „...je to kvůli mně, že si mě nemohli nechat...", „ . . . j e to moje vina, že jsou ve v ě z e n í . . . " Francouzští psychologové ale varují před nepřiměřeným soucitem pečovatelské rodiny, protože umístěné dítě je mnohdy schopno využívat pozici nechtěného a odmítaného ve svůj prospěch. Tuto situaci je třeba řešit ve spolupráci s psychologem. Je nutné snažit se zlepšit psychický stav dítěte, aby mohlo být začleněno do normálního rodinného a společenského života. (10) Pozice dítěte v pečovatelské rodině není pro něj vždy jednoduchá. Zidealizované představy rodičů, že každé dítě je milé, dobré a pravdomluvné, jsou v mnoha případech těžce nabourány. Klasický pojem „dobře vychovaného" dítěte vyvolává představu někoho s dobrými způsoby, s vlastním názorem a uznáváním svých rodičů. Téměř žádné z umístěných dětí těmto představám nevyhovuje.
4.3 Odměny a tresty Přijaté dítě se často dostává do pozice obdarovaného. 1 když dárce nevyžaduje nic na oplátku, obdarované dítě se někdy zajímá, co by mohlo z vděčnosti udělat. Pokud obdarovaný nemá možnost něco vykonat
nebo předvést, mohou se u něj vytvořit neurotické příznaky. Důležité je, aby skutečný dar nechal vždy „otevřené dveře" pro obdarovaného a nevyvolával v něm pocit závislosti na dárci. Některé dary mohou vyvolat rozporuplné pocity u obdarovaného dítěte. Například dítě může získat pocit, že se nikdy nebude moci dostatečně odvděčit za přijetí do náhradní rodiny, za lásku a vše, co mu noví rodiče poskytli. V některých případech dítě očekává, že náhradní rodiče mu dají - v materiální podobě - vše, co požaduje, aby kompenzovali jeho domnělé ústrky. Pokud se tak nestane, dítě reaguje agresivně. Původní rodiče se někdy snaží naklonit si dítě mnohdy i nepřiměřenými dary. Vytváří se tak podvědomé spojení mezi návštěvou biologických rodičů a darem. Po návratu do původní rodiny opadne přehnaný zájem rodičů o dítě, přeruší se spojení rodič - dar a to může vyvolat negativní dopad na psychiku dítěte. Úkolem ochranné péče není pouze poskytnout dočasný azyl dítěti, než se vrátí do své původní rodiny, ale je třeba řádně se o něj postarat. Do pečovatelské rodiny přicházejí často děti zanedbané, týrané, agresivní, které nemůže jejich nová rodina jen rozmazlovat, ale musí se pokusit v jejich výchově odstranit všechny mezery. Znamená to, že pečovatelská rodina musí v některých případech dítě i přiměřeně trestat. Je však nepřípustné, aby verbální trest obsahoval výrazy: „...jsi stejná jako tvoje matka, dopadneš stejně jako tvůj otec ..." atd. Velice často se původní rodiče snaží narušit výchovný vliv tím, že
tresty kritizují, považují je za nepřiměřené, i když tíha výchovy neleží na nich, ale na rodině náhradní. Otázka trestu je vždy rozporuplná a problematická. (11) Vidíme, že specifický způsob péče o ohrožené dítě, který se ve Francii praktikuje již řadu let, stojí na jiných základech než systém NRP v ČR. Z tohoto důvodu je přímé srovnání obou koncepcí takřka nemožné. Systém intenzivní spolupráce s biologickou rodinou přináší vedle mnoha kladů i nezanedbatelná rizika jak pro amat, tak pro psychický vývoj dítěte. Problémy identity, filiace, genealogické sounáležitosti a otázka autority, která má být respektována, jsou ve francouzské psychologii, pediatrii a psychiatrii řešeny již řadu let. Otázka identity dítěte, které musí respektovat dva rodičovské páry, přistupující ve většině případů zcela odlišně ke způsobu výchovy a životnímu styluje aktuálním problémem. Můžeme říci, že z hlediska psychologie je systém NRP v ČR mnohem více podobný francouzskému institutu adopce než koncepci ochranné péče. Pojetí NRP v ČR je problematizováno spíše ze stránky legislativní než psychologické. Otázkou zůstává, zdali a jak se změní systém NRP v naší republice po vstupu ČR do Evropské unie. Literatura: 1. CADORET, A. Les liens de parenté. Le Coq-Héron no. 157/1999. Pans : Centre National du Livre, 1999, s. 7. 2. RENAULT, F. Assistante matemelle, une unité impossible? Le Coq-
3.
4.
5
6.
7.
8.
9.
10.
11.
Héron no. 157/1999. Paris : Centre National du Livre, 1999; s. 23. CADORET, A. Les liens de parenté. Le Coq-Héron no. 157/1999. Pans : Centre National du Livre, 1999, s. 9. CADORET, A. Les liens de parenté. Le Coq-Héron no. 157/1999. Paris : Centre National du Livre, 1999, s. 13. CADORET, A. Les liens de parenté. Le Coq-Héron no. 157/1999. Paris : Centre National du Livre, 1999, s. 9. RAFFY, A. Ľ e n f a n t en famille ďaccueil. Le Coq-Héron no. 157/ /1999. Paris : Centre National du Livre, 1999, s. 60. RAFFY, A. Ľ e n f a n t en famille ďaccueil. Le Coq-Héron no. 157/ /1999. Paris : Centre National du Livre, 1999, s. 62. RENAULT, F. Assistante maternelle, une unité impossible? Le Coq-Héron no. 157/1999. Paris : Centre National du Livre, 1999, s. 29. dle RAFFY, A. Ľenfant en famille ďaccueil. Le Coq-Héron no. 157/ /1999. Paris : Centre National du Livre, 1999, s. 54-73. RAFFY, A. Ľ e n f a n t en famille ďaccueil. Le Coq-Héron no. 157/ /1999, Paris : Centre National du Livre, 1999, s. 63. RAFFY, A. Ľ e n f a n t en famille ďaccueil. Le Coq-Héron no. 157/ /1999, Paris : Centre National du Livre, 1999, s. 63.
