Vysoká škola ekonomická v Praze
Fakulta národohospodářská
předmět: 5EN325 Rakouská ekonomie
EXTRÉMNÍ LIBERALISMUS M. N. ROTHBARDA: APLIKACE TEORIE NA HISTORICKOU PRAXI
Školní rok 2007/2008
Pavel Jaroš 1
Prohlašuji, že tento text je mým samostatně vypracovaným dílem. Všechny prameny, které jsem užíval nebo z nich citoval, jsou v textu uvedeny s řádným odkazem na příslušný zdroj.
2
Abstrakt: Text polemizuje s teorií anarchokapitalismu na základě empirických údajů daných historií. Text je založen na komparaci Rothbardových teorií s historickou praxí v zemích středověké Skandinávie, jejich společenského zřízení a ekonomicko-politickou historií, Norska a Islandu.
Klíčová slova: Rothbard, anarchokapitalismus, bezstátní společnost, Norsko, Island
3
Existuje pouze jeden rozdíl mezi špatným a dobrým ekonomem: špatný se přidržuje viditelného účinku, zatímco dobrý bere v úvahu jak účinek viditelný, tak i ty účinky, které je nutné předvídat. - Frédéric Bastiat, Co je vidět a co není vidět
Neboť i když se lidstvo, samo o sobě neschopné, ubíralo špatným směrem po dobu 6 000 let, nyní je zde někdo, jehož prostřednictvím se lidstvu konečně dostalo zjevení o pravé cestě ke spáse. - Frédéric Bastiat, Co je vidět a co není vidět
Úvodní citáty známého francouzského ekonoma Frédérica Bastiata se vztahují k následujícímu textu možná více, než může být patrné. Kritika státu ze strany M. Rothbarda* dosáhla takových rozměrů, že vypracoval vlastní koncepci bezstátní společnosti, koncepci anarchokapitalismu. Fakt škodlivosti státních zásahů do hospodářství je v dnešní „ekonomii hlavního proudu“ víceméně uznáván, avšak Rothbard odmítá stát i tam, kde jej standardní ekonomie přijímá: externality, obrana, policie, soudnictví, atp.. Proto není v žádném případě záměrem tohoto textu obhajovat státní zásahy do hospodářství, nýbrž polemizovat s teoriemi současné rakouské ekonomie o převedení určitých „státem monopolizovaných služeb“ do soukromých, tržních rukou. Vnitřní rozpornosti axiomů bezstátní společnosti se zabývám v jiném textu**, zde se zaměřím na důsledky existence společnosti velmi blízké Rothbardovu ideálu a příčiny jejího kolapsu, respektive neúspěch v konkurenci s centralizovanějším státním zřízením: předfeudální Norsko, cca do konce 9. století, a Island, v období po sjednocení Norska Haraldem I. Hårfarge (Krásnovlasým) v roce 885 a před přijetím tzv. Staré smlouvy roku 1262, a komparaci rakouských teorií s historickými prameny. K uvedeným Bastiatovým citátům podám následující komentář. Dle mého názoru, je zásadní chybou vysvětlovat fungování lidské společnosti pouze za pomoci ekonomických nástrojů a tržních metod. Principy fungování lidské společnosti jsou natolik složité, že pokus popsat je pouze na základě tržních mechanismů, nabídky, poptávky a předpokladu racionality a nenásilí lidského jednání je přinejmenším zvláštní. Pokud by Rothbardova bezstátní společnost skutečně vedla k maximalizaci blahobytu, musíme si položit otázku, proč většina současných civilizací zvolila cestu více či méně centralizovaného státního zřízení. Ač mohu být nařčen z vytrhávání Bastiatových slov z kontextu, slova tohoto autora, tak uznávaného rakouskou školou, uvedená v druhém citátě, dle mého názoru dobře vystihuje Rothbardův návrh zrušení státního zřízení1. A supply of defense services on the free market would mean maintaining the axiom of the free society, * Myšlenky M. Rothbarda v České republice našly poměrně silnou odezvu na půdě Liberálního institutu ** Pavel Jaroš, Problematika vymáhání práva v anarchokapitalistické společnosti Rothbardova pojetí, dostupné na: www.pavelj.eu/texty/zr.pdf , vysvětlení vzájemné neslučitelnosti podmínek existence bezstátní společnosti 1 Man, Economy and State, a Treatise on Economic Principles, with Power and Market, Government and the Economy, M. N. Rothbard, str. 1048
4
namely, that there be no use of physical force except in defense against those using force to invade person or property. This would imply the complete absence of a State apparatus or government
Stát podléhá ze strany Rothbarda a lidí myšlenkově jemu blízkých kritice2 In other words, the state is organized theft, organized robbery, organized exploitation. And this essential nature of the state is highlighted by the fact that the state ever rests upon the crucial instrument of taxation.
z důvodu uvalení monopolu na určité služby, jako jsou soudnictví, výkonná moc a mnoho dalších, avšak v této práci se zaměřím pouze na dvě jmenované. Zaprvé, je nutné se ptát, zda má stát opravdu monopol. Kritická je zde otázka vymezení trhu. Stát má bezpochyby monopol (nebo se snaží jej mít) na svém území. Ovšem z širšího, kontinentálního, případně globálního, hlediska existuje zhruba dvě stě lokálních „monopolů“, „firem“ poskytujících tyto služby. Z historické zkušenosti a tradice se tyto firmy nazývají státy. Rothbard se, dle mého, při kritice státu dopouští podobné chyby, jako kritizuje i současná „ekonomie hlavního proudu“ při posuzování státní regulace a definice monopolů. Spotřebitel si může svobodně vybrat, kterou z firem nabízejících tyto služby bude používat. Pochopitelně, jedná se o nedokonalý trh, a to zahrnuje i transakční náklady na změnu dodavatele. Ty jsou bohužel někdy tak vysoké (stěhování, změna občanství...), že jen málo spotřebitelů dodavatele skutečně změní, pokud mu jeho služby nevyhovují. Ovšem v principu nelze hovořit o monopolu. Viz Holman3: V roce 1997 zabránila americká Federální obchodní komise (FOK) fúzi dvou obchodních řetězců s kancelářskými potřebami – Staples a Office Depot. Odůvodnila to tím, že spojením obou firem by vznikl obchodní řetězec se 75% podílem na trhu. FOK přitom vymezila trh jako „trh obchodních řetězců s kancelářskými potřebami“ (!). Takové vymezení relevantního trhu odporovalo zdravému rozumu. Kancelářské potřeby neprodávají jen „řetězce s kancelářskými potřebami“, nýbrž také tisíce malých obchodů a rovněž velké nespecializované řetězce jako například Wall-Mart. Při zahrnutí těchto prodejců do relevantního trhu by byl podíl Staples a Office Depot pouze 5% (!).
Problém je ve vymezení trhu. Pokud vymezíme trh „exekutivních a legislativních služeb“ jako „Slovenská republika“, pak souhlasím s existencí násilím udržovaného monopolu, pokud trh vymezíme jako „Eurasijský kontinent“, o monopolu nemůže být řeči. Evidentní námitka vůči mému vývodu, totiž že je bráněno ostatním subjektům vstupovat na trh, je jistě relevantní, nicméně žádný „podnikatel“ nemůže počítat s tím, že se vstupem na trh nebude mít určité náklady, zvlášť, pokud jde o velmi výdělečnou činnost. Fakt, že při těchto službách se při kalkulaci nákladů musí přímo počítat s násilím a všemi aspekty s ním související, přímo vyplývá ze samé podstaty předmětu „podnikání“. Předpoklad, že je možné vybudovat společnost, ve které budou její členové zavrhovat násilí, je ryze iluzorní myšlenka4. 2 Murray N. Rothbard, A Future of Peace and Capitalism, dostupné na http://www.mises.org/article.aspx?Id=1559|A 3 Holman Robert, Ekonomie, 4 aktualizované vydání, str. 186 4 Man, Economy and State, a Treatise on Economic Principles, with Power and Market, Government and the
5
In our analysis of the free market (...) we assumed that no invasion of property takes place there, either because everyone voluntarily refrains from such aggression or because whatever method of forcible defense exists on the free market is sufficient to prevent any such aggression.
Přibližme si nyní situaci, jak, podle historických pramenů, vypadala situace ve středověkém Norsku, zemi, kde tradice soukromého vlastnictví má velmi hluboké kořeny, a porovnat Rothbardovy myšlenky se skutečným vývojem situace. Norsko bylo, v porovnání s centralizujícími procesy ve zbytku Evropy, sjednoceno až velmi pozdě (roli hrály především geografické aspekty), a nedotknutelnost soukromého majetku si zde tudíž vytvořila velmi silnou tradici. Půda, dědičný statek, neboli odel, byla zpočátku plně ve vlastnictví svobodných sedláků (ohrazenou ornou půdu dědila hlava rodiny5), přičemž je poměrně překvapující rovnoprávnost žen a mužů6. ...se rozvolnily rodové svazky a vytvářela se společenství. (…) nevládl přísný patriarchát: vdaná žena si podržela příslušnost k vlastnímu rodu a i pro děti byly příbuzenské svazky s matčinou rodinou stejně důležité jako s rodinou otcovou. Společnost tedy sestávala z jednotlivých rodin (…)
Z principiálního hlediska není důležité, z faktického však ano, připomenutí, že nedílnou součástí norského (později i islandského) hospodářství tvořili otroci7, vyčlenění mimo společnost. Skutečnost, že část pracovní síly, v relativně „svobodné společnosti“, stála mimo veškeré právní nároky (to se týká i Islandu), je důležitá připomínka. V této práci však z tohoto faktu nebudu vyvozovat žádné podstatné závěry. Jakým způsobem však byla zajišťována bezpečnost, bezpečnostní služby? Před sjednocením Norska Haraldem Krásnovlasým v roce 885, dle historiků, zcela soukromě.8 Ottar byl, soudě podle jeho činnosti a postavení, jeden z mnoha høvdingů, jak staří Norové nazývali náčelníky či velmože, kteří se domohli určité moci z titulu svého bohatství, významného rodu, obratnosti v boji apod. Snad jim příslušela organizace místních sněmů a pravděpodobně také péče o pohanskou svatyni. Mezi høvdingy a sedláky panoval ryze osobní vztah patrona, který poskytuje ochranu a pomoc, a klienta, který je loajální a podporuje patronovy zájmy, zejména vojenské. Høvding nemohl od sedláků vybírat žádné berně, protože byli svobodní; přívrženci se získávali prostřednictvím darů (…)
Prozatím není příliš nutné rozebírat fungování zákonodárné moci (silně založené na tradici, blížící se mezi anarchokapitalisty velmi oblíbenému common law, a prakticky vykonávané lokálními sněmy), podsatné je zaměřit se pouze na poskytovanou službu. Je velmi důležité si všimnout ryze ekonomického vztahu, a z tradice a vlastnických práv vyplývající nemožnost (resp. nelegálnost) vybírat daň násilím. Trhy s běžným zbožím nemohly fungovat jinak, než známým
5 6 7 8
Economy, M. N. Rothbard, str. 1048 A. S. Kan, Dějiny Skandinávských zemí, str. 36 M. Hroch, H. Kadečková, E. Bakke, Dějiny Norska, str. 23 tamtéž, str. 24 M. Hroch, H. Kadečková, E. Bakke, Dějiny Norska, str. 25
6
efektivním způsobem bez státních zásahů. Ani trh bezpečnostních služeb pravděpodobně nebyl žádným způsobem uzavřený. Pokud měl jedinec dostatečný zájem, schopnosti, moc, majetek (náklady spojené s podnikáním), mohl se stát høvdingem. Zisk z takového podnikání pak spočíval především v moci a ve veřejném uznání. Pokud klient „platil“ za službu ochrany dobrovolně, lze předpokládat, že taková směna se mohla odehrávat i na finanční nebo naturální bázi. Protože nepochybně platí, že kdo má dostatečnou moc na vymáhání práva, má i dostatečnou moc na jeho porušení, je otázkou, co by nutilo společensky mocné dodržovat právo. V, Rothbardem kritizované, demokracii je to, různými účinnými i neúčinnými kanály, sama společnost, veřejnost. V anarchokapitalistické společnosti je to pak „neviditelný“ činitel – trh. Obhajoba této teze je stavěna na poměrně vratkých argumentech. Rotbard automaticky předpokládá, že obviněný dobrovolně předstoupí před soud, bude rozhodnuti respektovat, neboť náklady na násilné jednání jsou vyšší než cokoli jiného9 10. Rothbard vůbec neuvažuje fakt, že veřejná moc se může uvažovat jako poptávaný vzácný statek a prostředky na jeho získání mohou násilí zahrnovat přímo. Pokud vycházíme z praxeologických tezí, že člověk jedná cílevědomě a jeho jednání směřuje k dosažení nějakého konkrétního cíle a pravidla lidského jednání jsou založena na stejném principu, bez ohledu na relativní skutečnosti, Rothbard opomenul dosti podstatnou věc. Je také podivné, že Rothbard končí ve svých úvahách v bodě, kdy je eliminován stát, bezpečnost je zajištěna trhem, a tím mizí poslední důvod existence „vyděračského“ (coercive) státu. Co se bude odehrávat se společností dále Rothbarda nezajímá, neumí najít odpověď, popřípadě se touto otázkou jednoduše nezabývá, snad ji nepovažuje za důležitou. Já tvrdím, že daná společnost by byla natolik křehká, že by nastal zvrat zpátky (nebo kupředu?) ke státu, ať násilnou nebo nenásilnou cestou. Co začali poptávat lidé, kteří zajišťovali bezpečnostní služby ve starém Norsku?11 Je však přirozené, že své ekonomické síly, nabyté například kořistěním a obchodem, høvdingové užívali k mocenským cílům. Panovala mezi nimi rivalita i vzájemné spojenectví proti silnějšímu protivníkovi. Ze sedláků-klientů se pak postupně vyvinula jejich vojenská družina. Høvdingové se stali spolu s králi aktéry politických procesů, jejichž cílem bylo sjednocení celé země pod vládou panovníka.
Existence poptávky po moci je velmi důležitý faktor, a je velmi nepravděpodobné, že by takovou potřebu nikdo ve svobodné společnosti nepocítil. Zvláště, když Rothbard sám tvrdí, že ona společnost nevyžaduje nějakou podstatnou změnu v lidském myšlení12. 9 Man, Economy and State, a Treatise on Economic Principles, with Power and Market, Government and the Economy, M. N. Rothbard, str. 1052 10 Viz také John D. Sneed, Order Without Law: Where Will Anarchists Keep the Madmen?, dostupné na http://www.mises.org/journals/jls/1_2/1_2_7.pdf 11 M. Hroch, H. Kadečková, E. Bakke, Dějiny Norska, str. 25 12 Man, Economy and State, a Treatise on Economic Principles, with Power and Market, Government and the Economy, M. N. Rothbard, str. 1054
7
It is very generally assumed that those who postulate a stateless society are also naive enough to believe that, in such a society, all men would be “good,” and no one would wish to aggress against his neighbour. There is no need to assume any such magical or miraculous change in human nature. Of course, some of the private defense agencies will become criminal, just as some people become criminal now. But the point is that in a stateless society there would be no regular, legalized channel for crime and aggression, no government apparatus the control of which provides a secure monopoly for invasion of person and property.
Stojí za povšimnutí, že Rothbard v podstatě přijímá možnost existence velmi silných zločineckých organizací, důležité u něj je, že nebude existovat stát. Je otázkou, co pak těmto společnostem zabrání chovat se jako stát (povinné členství apod.). Posuňme se o kousek dál, a podívejme se, jaké důsledky mělo pro Norsko Haraldovo (násilné) sjednocení v roce 872, odkdy se datuje vznik jednotného Norského státu. Poukazuji na to, že struktury svobodné společnosti a jejich podporovatelé nebyli schopni vojensky vzdorovat centralizované moci. Nároky organizované státní moci byly v Norsku porušením existujících práv, ovšem nelegitimní se staly pouze pro Haraldovy odpůrce. Jistě ne pro něj samotného, ani jeho podporovatele, kteří bezesporu vytěžili „kriminální činností“ vyšší zisky, než by získali „legálně“13. (…) ne všichni souhlasili s tím, že Harald Krásnovlasý sjednocuje Norsko pod svou nadvládu. Znamenalo to totiž nejen uznat jeho svrchovanost, což se hrdým svobodným norským sedlákům hrubě příčilo, ale také platit daně, což Norové pokládali vlastně za krádež – když je půda moje, proč bych za ni platil? A jestliže za ni mám platit, znamená to, že si ji král přivlastnil, tedy mi ji ukradl. (…) Navíc, Harald jako panovník si osoboval právo jakési nejvyšší soudní a trestní pravomoci, což znamenalo, že se například nevyplácela pokuta za něčí vraždu příbuzným oběti, ale králi, a také už nepřicházela v úvahu krevní msta, protože trestat příslušelo králi. Což připadalo Norům potupné.
Teď měli svobodní lidé dvě možnosti, (třetí možnost, ozbrojený odpor legitimní v rámci dřívějších zákonů, již selhal). Podřídit se, nebo změnit společnost. Část obyvatel zvolila druhou možnost, a zahájila tak mohutnou kolonizaci teprve nedávno objeveného Islandu14. Když Ketil dosáhl pokročilého věku, povznesla se moc krále Haralda Krásnovlasého do té míry, že nezůstal v zemi jediný drobný král ani jiný předák, o jehož důstojenství by Harald sám nerozhodoval. Jakmile se Ketil dozvěděl, že mu král Harald přisoudil tytéž podmínky jako ostatním mocným mužům, že totiž nedostane pokutu za své příbuzné a sám se má stát mužem poplatným, svolal své příbuzné a takto k nim promluvil: „Mám spolehlivou zprávu, že Harald živí proti nám nepřátelství. Myslím, že nemůžeme od něho čekat nic dobrého, a zdá se mi, že nám zbývá jedno z dvojího: buď utéci ze země, nebo se nechat ubít, každý na svém statku.“ „Pokud jde o mne,“ odpověděl Ketilův syn Björn, „hned vám řeknu co hodlám učinit. Chci jednat podle příkladu předních mužů a odjet ze země. Nemyslím, že by posloužilo mé cti, kdybych čekal, až mě vyženou královi otroci z mého majetku, anebo až budu od nich přímo ubit.“
Evidentně, pro lidi Ketilova a Björnova smýšlení, náklady (případně mezní užitek) na odjezd ze země byly nižší (v případě užitku vyšší), než náklady (užitek) na setrvání v zemi, což zahrnovalo zřejmě i náklad velmi vysoký – ztrátu života. Ne všichni se ale rozhodli takto, a Norsko 13 Veronika Válková, Příběhy severských ság, in: Pevnost 01/2006 14 tamtéž
8
se samozřejmě nevylidnilo kompletně. Harald také nesjednotil úplně celé Norsko, a jeho následovníci čelili předpokladatelným obtížím se správou říše (povstání...). Nicméně svým setrváním ve sjednocené zemi dali místní obyvatelé najevo celkem jasně své preference. Postupem času se sedláci dobrovolně vzdávali i své účastni na sněmech15, a tedy účasti na veřejném životě. Rovněž je důležité, že dědické právo na odel nezaniklo nikdy16 (tedy král nemohl vyvlastnit půdu). Nyní už není důležité dále sledovat vývoj Norska, neboť ten je již vývojem státního zřízení se svými specifiky, ale důležitější nyní je zaměření na společnost, která sama vznikla s myšlenkou necentralizovaného řízení, absence krále (státu), svobodné volby bezpečnostních a soudních služeb a neexistence povinného zdanění, tedy společnosti, velmi blízce odpovídající Rothbardovu požadavku bezstátního zřízení – Islandu. Země, jejíž kolonizace norskými vikingy ve větší míře započala jako reakce na Haraldovy aktivity. Je veliké štěstí, že o dějinách Skandinávie existují velmi podrobné a věrohodné historické zdroje, ve formě historiky obecně velmi uznávaných a přijímaných ság17. Vývoj zřízení na Islandu nebyl postupný a spontánní jako ve známých zemích na starém kontinentu, ale byl vytvořen souhlasem členů komunity, bez jakéhokoli násilného nátlaku, pokud nepočítáme zábor půdy poustevníkům, kteří později Island opustili.18 Až do 9. století se tu skrývali před světem irští a skotští mnichové-poustevníci. Roku 874 zde přistáli Norové. (…) Od konce 9. století začala skutečná kolonizace Islandu. (…) Všeislandské lidové shromáždění, althing, v němž měli rozhodující úlohu představitelé feudalizujících se špiček společnosti, bylo poprvé svoláno roku 930. V čele althingu stál volený zákonopravec. Neexistovali ani králové, ani válečnické družiny. Pravidelné daně vybírány nebyly.
Pokud pomineme přetrvávající otrocký stav19, který však, díky větší efektivnosti a motivaci svobodných námezdních dělníků (nájemci půdy nikdy neměli ve Skandinávii nevolnický status) na Islandu ve 12. století zcela vymizel20, byl Island zemí velmi svobodnou, kladoucí důraz na práva (především vlastnická) jednotlivce. De facto neexistuje „obecný zájem“. Pro struktury společenského zřízení noví usedlíci použili zvykové právo předfeudálního Norska21. Již v druhé generaci prvních usedlíků se projevila potřeba vnést do soužití v nové zemi řád. Jako vzor posloužilo Norsko a jeho systém lokálních sněmů (ting) (…) Některé sněmy měly zákonodárnou i soudní moc a říkalo se jim (…) alting. (…) Vystěhovalci se (…) nechtěli obracet na norského krále, jako ve věci omezení velikosti záborů, a chtěli se vymanit z jeho moci, před níž se řada z nich vystěhovala. Alting (…) měl dva nezávislé nejvyšší orgány: zákonodárný a soudní.
15 16 17 18 19 20 21
M. Hroch, H. Kadečková, E. Bakke, Dějiny Norska, str. 26 tamtéž, str. 29 A. S. Kan, Dějiny Skandinávských zemí, str. 35 tamtéž, str. 28 tamtéž, str. 49 Helena Kadečková, Dějiny Islandu, str. 78 tamtéž, str. 35 a str. 38
9
Odpor k centralizovanému zřízení je z nejdůležitějších určujících prvků islandské společnosti několik dalších století. Usedlíci si byli pravděpodobně velmi dobře vědomi nebezpečí centralizace pro zvyková vlastnická práva22. Na prvém místě vůle předejít tomu, aby moc uzurpoval jednotlivec. (…) Myšlenkou na stát se Islanďané ovšem nezanášeli. Středověký státní útvar pro ně představovalo království, a to, jak jsme viděli, zavrhli. (…) Nejvyšším trestem bylo člověka z tohoto společenství vyobcovat.
V době (11. století) pokusu norského krále o získání vlivu skrze církevní (křesťanské) orgány byl dosud odpor vůči královské instituci tak silný, že královo úsilí skončilo naprostým fiaskem. Ve svých počátcích bylo dokonce křesťanství v soukromých rukou, volba náboženství byla záležitostí jednotlivce, místní předáci se nechávali sami vysvětit (výnosné a výhodné podnikání), kostely byly v soukromých rukou a vymáhání desátku neprovázely selské bouře, nýbrž mělo velice specifickou formu, upravenou altingem23. Poněvadž evidentně existovala poptávka po soudních a správních službách (ta by ostatně existovala i v anarchokapitalistické společnosti), světskou a náboženskou moc drželi godové, obdoba norských høvdingů24. … svazek mezi godim [náčelník, kníže, nositel světské moci, pozn. autora] a sedláky, spočívající ve vzájemné podpoře a zastání, přičež zákon stanovil, že sedlák se stává sněmovníkem godiho, tj. má povinnost ho provázet na místní sněm a alting. Zákon předepisoval účast na altingu každému devátému příslušníku godordu [správní oblast, nikoli však geografická, viz. dále v citaci, pozn. autora], případně jeho zástupci. Všichni zbývající sněmovníci pak byli povinni podílet se určitým poplatkem na režii cesty na alting. Zákon také definoval, kdo je to sedlák (…) do godordu příslušeli i členové sněmovníkovi domácnosti. Zvláštností godordu bylo to, že do něho automaticky nespadali sedláci z godova okolí, nešlo tedy o zeměpisně ohraničené území. Každý sedlák si mohl svého goda vybrat podle vlastního uvážení, obě strany mohly svazek vypovědět a sedlák mohl vstoupit do jiného godordu. (…) Tresty postihovaly také sněmovníky, kteří se účasti na sněmu vyhnuli. Funkce nevynášela žádné zvláštní příjmy, neměla být zdrojem bohatství, nýbrž veřejné moci. (…) ...třicet šest godů... se dbalo, aby žádný godi neměl monopolní postavení V místě bydliště měli godové ještě několik dalších povinností, které byly náběhem k exekutivě: zasahovali proti lupičům a jiným násilníkům, dohlíželi na cizí obchodní lodi, určovali ceny zboží aj.
Taktéž soukromé služby trestního práva bylo po jistou dobu životaschopné i efektivní, jak tvrdí David Friedman25, jenž ukazuje, že společnost fungovala teoreticky velmi dobře, prohřešek vůči soukromé osobě trestal opět soukromý subjekt, neexistovalo „porušení práva vůči společnosti“, čili pouze na základě občanského práva. I David Friedman však opomíjí některé praktické skutečnosti, jak si ukážeme později. Lze tvrdit, že systém raného islandského společenství takřka do důsledku splňoval požadavky 22 23 24 25
Helena Kadečková, Dějiny Islandu, str. 44 - 46 tamtéž, str. 57 a str. 70 tamtéž, str. 36 a str. 37 David Friedman, Private Creation and Enforcement of http://www.daviddfriedman.com/Academic/Iceland/Iceland.html
10
Law: A Historical
Case,
dostupné
na
anarchokapitalistické společnosti, jak jej vykresluje Rothbard a mnozí jeho následovatelé. Islandské zákony pamatovaly dokonce i na sociálně slabé obyvatelstvo, poskytoval jim právo na pomoc a ukládal povinnost určitým skupinám se o takové lidi postarat26. Pokud však existovala společneská povinnost, věc neslučitelná s anarchokapitalistickou teorií, je neoddiskutovatelným faktem, že ony zákony byly dobrovolně přijatým opatřením oproti vyhnutí se nákladů spojených s kriminalitou dotyčné vrstvy, a to opatřením velmi účinným, a to včetně tzv. chudinských desátků, jisté formy povinného zdanění27. Je podivuhodné, jak tehdejší Island, s přihlédnutím k historickému období, fungoval, nebo byl přinejmenším navržen, bez potřeby centralizace. Prakticky vše zde bylo zajištěno trhem a soukromými poskytovateli služeb, ovšem jistá specifika není možné opomenout. Jednak je nutné mít na paměti, že vznik kolonie usedlíků na Islandu byl podmíněn nízkými náklady na takový čin, tzn. ke kolonizaci byla využita relativně neúrodná a neznámá půda, o kterou jiné státy neměly silný zájem, nepříliš vysoké náklady na stěhování a zanedbatelné množství původních obyvatel. Rovněž vše, o čem bylo dosud hovořeno, se týká prvního až druhého století existence tohoto společenství, a přímo se nabízí otázka, co se dělo s „ideální“ společností dále, zda byl její koncept udržitelný, otázka stejná, jako již byla položena ve vztahu k Rothbardově teorii. Důležitý zlom ve společenském myšlení způsobil příchod křesťanství, které, třebaže schváleno altingem, bylo použito i mocenské zájmy. Pohanský způsob myšlení neobsahoval ve své podstatě žádné požadavky nebo příkazy, na rozdíl od důsledných životních návodů a trestů myšlení křesťanského. Korelace důležitá, nicméně na Islandu si křesťanství nezískalo vliv dominantního společenského hybatele. Přesto od jeho příchodu na ostrov počíná mít bezstátní společnost povážlivé problémy. Vliv nového náboženství je však sporný, a těžko mohou být tyto skutečnosti dávány za vinu pouze jemu. Slabina je spíše v nových možnostech výdělku, jež umožňovalo nové náboženství mocným28. Na konci 12. století (…) Někdejší rovnost výchozích podmínek a zdravou konkurenci mezi zdatnými a méně zdatnými gody narušil vývoj, který umožnilo propojení světských a církevních zájmů. Tím, že laici mohli disponovat výnosy beneficií, nastoupila konkurence ekonomická, někteří godové neúměrně zbohatli, získali větší moc (...)
Jak už bylo řečeno, jeden z nejpodstatnějších faktů bezstátní společnosti je právní fungování. Reálná koncepce islandská i teoretická Rothbardova jsou si velmi blízké, takřka totožné. Totéž bude platit i o jejich kritických bodech. Přestože Friedman tvrdí, že, před svou zkázou, sytém během několika století prokázal svou praktickou funkčnost a že i chudí, případně slabí, se mohli domoci spravedlnosti přenecháním případu mocnějším29 (odměnou pak měla být část inkasované pokuty), 26 27 28 29
Helena Kadečková, Dějiny Islandu, str. 82 tamtéž, str. 83 tamtéž, str. 97 David Friedman, Private Creation and Enforcement of Law: A Historical Case
11
některé historické prameny právě toto vyvracejí.30 Složitá procedura celého soudního řízení byla předepsána do minuciózních detailů a sebemenší opominutí nebo chybná formulace mohly celý proces znehodnotit. Ságy zachycují případy, kdy znalci právních kliček zneužívali složitý mechanismus, snažili se vlákat protivníka do právní pasti a proces zmařit či alespoň odložit. (…) Je tedy zřejmé, že právní kodex byl jedna věc a skutečnost, resp. chování lidí, věc druhá. - jako všude a vždy. Právě ságy přinášejí doklady o porušování práva, o převaze početní přesily nad nestranností, o násilném rozehnání soudu se zbraní v ruce, vzdor tomu, že sněmoviště bylo podle zákona hájemstvím míru. Slabostí soudního systému byla absence veřejné výkonné moci, která by se postarala o naplnění jeho výnosů.
Odpověď na výše položenou otázku, co by zabránilo nositelům moci a poskytovatelům ochranných služeb, pokud mají dostatečnou fyzickou sílu, porušit právo, je tedy jasná – nic. Otázka zachování cti a dobrého jména, faktoru dodnes velmi důležitého ve Skandinávii, je relevantní pouze do té doby, než by výnosy z kriminálního jednání převážily nad náklady. Pokud neexistuje způsob silové vynutitelnosti práva, stává se z něj prázdný pojem, a aktéři jednají přesně dle ekonomických zákonů Paradoxně Rothbard právě tento fakt ve svých teoriích opomíjí, resp. předpokládá, že kriminální jednání se vždy ukáže jako nevýhodné. Dokud platila zdravá konkurence mezi jednotlivými gody, systém se zdál být udržitelný, ovšem od okamžiku narušení rovnováhy nemá společnost, tím méně běžný spotřebitel, k dispozici jakýkoli mechanismus eliminace růstu vlivu firmy na „netržním“ základu31. Záleželo na tom, jakou autoritu a moc má ten, kdo se ujme zprostředkování dohody a kdo drží nad spornou stranou ochrannou ruku. Sedláci se vesměs domáhali ochrany od svého goda a stávali se na něm závislí. Na druhé straně godi potřebovali mít za sebou pro obhajování svých zájmů co největší počet sněmovníků, kteří mu, když nadešel čas, posloužili jako vojenská družina. Díky dědičné a soukromovlastnické podstatě godordů docházelo během 12. století k spojování několika godordů v rukou jediného předáka, který tak mohl ovládnout celý místní sněm. Vznikala vládnoucí třída a obsazovala mocenské vakuum, které alting jen chabě zaplnil zákonodárnou a soudní mocí. (…) Vznikala tak krajová panství, islandská obdoba šlechtických panství v Evropě. Sedláci na jejich území , přestože byli svobodní, neměli jinou volbu než připojit se k danému godovi a stát se jeho družiníky. (…) kolem roku 1220 obsazovalo funkci oněch 39 zákonem předepsaných godů kolem deseti mužů.
Spotřebitel (v tomto případě běžný sedlák) už měl velmi malou reálnou možnost ovlivnit fungování „bezpečnostních firem“, navzdory teorii, že firma chovající se „netržně“ bude zlikvidována firmami, jednajícími v maximální prospěch spotřebitele. Po narušení této rovnováhy byl následující vývoj již velmi rychlý, v řádu desítek let, a skončil v roce 1262 faktickou ztrátou samostatnosti a uznání suverenity norského krále. Poptávka godů po moci byla tak silná, že převážila touhu po ziskovosti podnikání. Tento názor odporuje ekonomickým teoriím M. Rothbarda, nicméně historický vývoj empiricky vyvrací teze na kterých je anarchokapitalistická společnost postavena. Není důležité popisovat podrobnosti relativně krvavých mocenských bojů, (je 30 Helena Kadečková, Dějiny Islandu, str. 41 31 tamtéž, str. 98
12
nutno podotknout, že krevní msta byla na Islandu brána jako regulérní trest, nicméně msta za mstu už ne, přesto k nim docházelo ve velké míře. Zvláštní právní usnesení, nicméně nelze proti němu namítat, pokud tuto násilnou úpravu zakládají společnost schválila.)32 Archaickým dědictvím islandského zákonodárství je samozřejmost krevní msty. (…) zabránění jejímu vykonání je trestné. (…) Vykonanou mstu považoval zákon za konečný trest a msta za mstu platila za nový trestný čin. (…) pečlivé ošetření tohoto druhu vyřizování sporů opakované krevní mstě nezabránilo. Odveta stíhala odvetu, násilí se stupňovalo, a zákon k tomu tím, že nevyžadoval řádný soudní proces ex post, nepřímo vybízel. (…) Úplný zákaz krevní msty Islanďané však během trvání samostatného státu nikdy nevydali. Ve 13. století na to bylo ostatně pozdě, tehdy neplatily, pokud jde o víg, už žádné zákony.
O slabosti soudního systému „svobodné společnosti“ svědčí i fakt, že v době krize neměly jeho výnosy téměř žádnou váhu. Poptávka po kvalitních soudních službách vyústila v jeho hledání mimo Island, konkrétně v Norsku, což prokázalo, že soudní sytém centralizované státní moci může být efektivnější než bezstátní.33 (…) ...roku 1244...ale namísto střetnutí se s Tórdem Kakali dohodl, že oba odjedou do Norska a předloží celou záležitost, tj. vyrovnání za padlé v bitvě u Örlygstadiru,k posouzení králi. Oba byli jakožto družiníci královými vazaly a z tohoto hlediska byl jejich postup přirozený. Zároveň to byl postup zcela neislandský a dokazoval, že domácí soudnictví ztratilo už úplně na váze a že sami islandští velmoži dávali norskému králi příležitost zasahovat do vnitřních záležitostí země.
Standardní spotřebitelská volba mezi několika poskytovateli služeb – usnesením altingu a rozhodnutím zaštítěném násilnou královskou mocí – zde jasně hovoří pro „vyděračský stát“. Netvrdím v žádném případě, že alting pozbyl své funkčnosti úplně. Svému účelu sloužil zdá se dobře, co se týče řešení drobných sporů mezi sedláky. Na otázku vnitřních vojenských sporů však odpovědět nedokázal, a místní velmožové dali tak sami záminku pro zásah norského panovníka. Připomínám, že mocenské pokusy ovládnout Island zvenčí v 11. století byly neúspěšné. Lid cizí nadvládu, skrze instituci altingu, jednoduše zamítl. V okamžiku vnitřních mocenských nesvárů ale náklady norského krále na ovládnutí Islandu nebyly tak vysoké jako v minulosti. Pokud by alting byl skutečně tak efektivní jak by měl být, Islandští velmožové by nepotřebovali hledat soudní služby jinde. Soukromý soudní a bezpečnostní systém se udržel necelé tři století, ovšem efektivně fungoval ne více než dvě století. Ať už je to málo nebo hodně, neefektivita sytému si tržně, na základě poptávky, vynutila centrální moc. Norský král pochopitelně nezůstal stranou, když viděl příležitost územních (a tedy daňových) zisků a v mocenských bojích podporoval své oblíbence. Z toho však vyvozuji pouze to, že svobodná společnost neobstála před státní. Muž, jenž zapříčinil konečnou ztrátu samostatnosti Islandu, se jmenoval Gissur Torvaldsson, poslední z králových lidí, jež mu měli pomoci zajistit nadvládu nad ostrovem, který přežil islandské 32 Helena Kadečková, Dějiny Islandu, str. 87 33 tamtéž, str. 118
13
boje v první polovině 13. století. Gissur byl Islanďanem i královým vazalem zároveň34, věc poměrně častá u předních Islandských mužů. Opět zde hraje roli poptávka po moci – královská podpora s sebou nesla četné výhody (například královu vojenskou podporu při loupeživých nájezdech do ciziny – důležitý zdroj příjmů). Do eskalace konfliktu a vzájemného vraždění, podloženého právními nároky v rámci neustálé odvety a krevní msty, se Gissur mohl vložit jako žijící muž jen díky svému delšímu pobytu v Norsku pod královskou ochranou. Protože byl Islanďan a potomek předního islandského rodu Sturlungů, získal si důvěru místních sedláků a ti se mu zavázali přísahou. Co však před sedláky tajil, byl slib norskému králi, že mu podřídí celou zemi a zajistí daňové výnosy, výměnou za jeho podporu35. Vojenskou moc tak Gissur čerpal převážně z řad sedláků, jež ustanovil svými družiníky, nikoli masivní pomocí z Norska. Poté, co Gissur odtajnil svůj závazek, s tím, že požádal jemu věrné sedláky (v té době již ovládal větší polovinu ostrova) o přísahu věrnosti norskému hráli Hakonovi, jinak ho vystaví ztrátě života 36. Hakonovu vyslanci bylo nabídnuto vykoupení Gissura ze slibu velkou peněžní sumou, nicméně, po rozmluvě (nikoli pod násilným nátlakem!), sedláci souhlasili se zdaněním (údajně nízkým, dle slov vyslance, spojeným s právními a ochrannými službami)37. Psal se rok 1262, když alting přijal tzv. Starou smlouvu (Gissurovi protivníci neměli už jinou možnost, čelíce nevyhnutelné porážce, než se během následujícího roku podřídit královské autoritě také), kterou jednak skončila existence Islandské bezstátní společnosti, a za druhé skončila zhruba stoletá éra krvavých bojů.38 Tzv. Stará smlouva, kterou lögrétta [zákonodárná složka altingu, pozn. autora] schválila na závěr věku Sturlungů roku 1262, obsahovala několik zásadních bodů, definujících povinnosti Islanďanů vůči králi a krále vůči Islanďanům. Islanďané si dali v průběhu středověku smlouvu několikrát potvrdit a odvolávali se na ni po čtyři století až do roku 1662, kdy ji zavedení absolutismu vyřadilo z platnosti. Nové aktuálnosti nabyla v 19. století, kdy se stala hlavním právním argumentem boje Islanďanů za samostatnost.. (...) Podle Staré smlouvy nabyl Island statutu jakési provincie norské koruny a jedinou povinností Islanďanů bylo složit králi hold, tj. přijmout ho za panovníka a odvádět mu berně. Král se naopak zavazoval zachovávat mír a dbát islandských zákonů, každé léto vypravit na ostrov šest lodí (rozuměj se zbožím), poskytnout Islanďanům ochranu a zaručit jim v Norsku práva, jaká měli dosud(...). Na závěr si Islanďané vyhradili právo vypovědět králi poslušnost, jestliže „nejlepší muži“ shledají, že smlouvu nedodržuje. (...) …Praktické změny způsobu vlády stanovily nové zákony (…) vstupovaly v platnost, až je schválil příslušný islandský orgán.
Gissur je islandskou historií vnímán jako zrádce, který zaprodal zemi, nicméně nemohu tvrdit, že Stará smlouva měla sama o sobě nějaký destruktivní vliv na Islandské hospodářství. Naopak, většinou Islandských obyvatel byla zvolena dobrovolně, a autorita norského krále ukončila krvavé období bojů. Hospodářské problémy nastaly až v době jednostranné vypovězení smlouvy, v době, 34 35 36 37 38
Helena Kadečková, Dějiny Islandu, str. 120 tamtéž, str. 120 tamtéž, str. 121 tamtéž, str. 121 tamtéž, str. 134
14
kdy Norsko de facto v Evropě neexistovalo. Co vyvozuji, z tohoto velmi zkráceného a zestručněného exkurzu do historie, je to, že bezstátní společnost zanikla v obou představitelných situacích: z násilného nátlaku zvenčí, za což se dá považovat sjednocení Norska Haraldem Krásnovlasým, tak díky svým vlastním vnitřním problémům – v případě Islandu – o několik století později, kdy ekonomika bezstátní společnosti nebyla schopna pokrýt poptávku po soudních a bezpečnostních službách, kdy neplatily ani vlastní zákony společenství. Dle mého názoru se tyto historické epochy dají považovat za jakési „sociální experimenty“, vyvracející reálnou možnost existence bezstátní společnosti. Vznik takového zřízení je historicky zdokumentovaný pouze na Islandu, nicméně ten stačí, a to ze dvou důvodů: byl rozvrácen vnitřně, nikoli zvenčí, a podmínky jeho vzniku odpovídaly Rothbardovým požadavkům takřka ve všech bodech, s výjimkou principiálně nedůležitých, které se mohou připsat na vrub historickému období. Rozhodně netvrdím, že vysoká míra individuální svobody nenese své výsledky v ekonomické oblasti (koneckonců, alting nikdy nezanikl, existuje na Islandu nepřetržitě od roku 930 do současnosti a za celou dobu své existence měl, a má, mimořádný celospolečenský vliv39, přijetí Staré smlouvy rozhodně nebylo počátkem ekonomické, ani jiné, krize), tvrdím, že fungování větší společnosti je nemožné bez státem zajištěných služeb ochrany a soudnictví. Veškeré takové snahy ztroskotají v kritickém bodě; v důsledku existence poptávky po moci je jen otázkou času, kdy výnosy z kriminálního jednání převáží nad náklady, pokud neexistuje, v rámci možností, nezávislá moc. Moc, komodita opomíjená Rothbardem, nicméně natolik poptávaná, že o ní mohu mluvit jako o určujícím prvku sektoru „bezpečnostních firem“, na rozdíl od touhy po peněžním zisku. Rothbard má pravdu, když říká že lidé sami vědí, jak nejlépe dosáhnout svých cílů. Já dodávám, že „moc“ může být poptávaným statkem stejně jako cokoli jiného. Souhlasím s Rothbardem, když říká, že základní právo člověka je právo na sebevlastnění. Nesouhlasím s Rothbardem, když říká, že nejlepší možnost jak takové právo zajistit je svobodná společnost a tržní mechanismy nabídky bezpečnostních služeb. Fakt dobrovolného přijetí Staré smlouvy Islandskými sedláky ukazuje, že v historii lidé sdíleli můj názor, přímo vystaveni důsledkům existence bezstátní společnosti. Svobodná islandská společnost navíc nikdy nepocítila hrozbu přímé vojenské invaze, nemůžeme tedy empiricky vyvodit, jak by se zachovala v tomto případě, ovšem je pravděpodobné, že by se neudržela v původním stavu. Potřeba nezávislé moci se nicméně ukázala jako nezbytná i v případě pouze vnitřních problémů. Zdá se, že tehdejší spotřebitelé nepoptávali nutně soukromé soudní a bezpečnostní služby, ale efektivní soudní a bezpečnostní služby. Co je některými vykládáno jako úspěch bezstátní společnosti – udržení funkčnosti necelé tři století – já vidím jako 39 A. S. Kan, Dějiny Skandinávských zemí, str. 50
15
neúspěch, logicky vyplývající z vnitřní rozpornosti celé teorie. V případě odmítnutí státu, pokud si mohu vypůjčit ještě jednou Bastiatova slova, Rothbard kritizuje to, co je vidět, ale zapomíná na to, co není vidět.
16
Literatura a internetové zdroje: Miroslav Hroch, Helena Kadečková, Elisabeth Bakke, Dějiny Norska, Nakladatelství Lidové noviny, 2005, ISBN 80-7106-407-6 Helena Kadečková, Dějiny Islandu, Nakladatelství Lidové noviny, 2001, ISBN 80-7106-408-4 Alexandr S. Kan, Dějiny Skandinávských zemí, Praha 1983, nakladatelství Svoboda Frédéric Bastiat, Co je vidět a co není vidět, Liberální institut, Praha 1998, ISBN: 80-902270-6-6 Robert Holman, Ekonomie, 4. aktualizované vydání, Praha : C. H. Beck, 2005 ISBN 80-7179-891-6 Murray Newton Rothbard, A Future http://www.mises.org/article.aspx?Id=1559|A
of
Peace
and
Capitalism,
dostupné
na,
Murray Newton Rothbard, Man, Economy and State, a Treatise on Economic Principles, with Power and Market, Government and the Economy, Ludwig von Mises Institute 2004, ISBN 0-945466-30-7 dostupné na http://www.mises.org/rothbard/mespm.PDF Murray Newton Rothbard, Law, Property Rights, and Air Pollution, The Logic of Action Two pp. 121-170. (1997) ISBN 1858985706 dostupné na http://www.mises.org/rothbard/lawproperty.pdf John D. Sneed, Order Without Law: Where Will Anarchists Keep the Madmen?, dostupné na http://www.mises.org/journals/jls/1_2/1_2_7.pdf David Friedman, Private Creation and Enforcement of Law: A Historical Case, University of Chicago Law School, 1979, dostupné na http://www.daviddfriedman.com/Academic/Iceland/Iceland.html Saga o Grettim, překlad Ladislav Heger, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1957 Staoislandské ságy, překlad Ladislav Heger, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1965 Veronika Válková, Příběhy severských ság, in: Pevnost 01/2006, Pražská vydavatelská společnost, leden 2006
17
