STŘEDOŠKOLSKÁ ODBORNÁ ČINNOST
Obor SOČ: 15 Teorie kultury umění a umělecké tvorby
Hra na bicí - od teorie k praxi
Autor: Adéla Moravcová
Škola: Česko Anglické gymnázium, Třebízského 1010, České Budějovice Kraj: Jihočeský
Konzultant: MgA. Václav Žák, Milan Bílek České Budějovice, březen 2016
Obsah Úvod
Bubenický slovníček Základy
1
Rozcvičování
1
Techniky hraní rukama
7
Držení paliček
4
Techniky hraní nohama
8
Základní noty
11
Základní znaménka
13
Noty a učebnice Zápis do not
10
13
Základní dynamika
15
Postavení bicích a posed
16
Celková hra na bicí soupravu Ladění
15
20
Historie bicích
21
Starověk
22
Pravěk
Středověk
21
22
Novověk
22
Cvičení
23
Koncerty
25
Pár rad a typů z praxe Kapela
Nahrávání
Jaké paličky a jaké bicí?
Zdroje Závěr
23 24
27
28
30
31
Úvod
Touto prací bych chtěla předat základní zkušenosti a postřehy jak z mojí vlastní praxe, tak i získané studiem různých článků a knih. Tento text je určený pro všechny, koho hra na bicí zajímá, a nezáleží na tom, jestli toho o hudbě ví hodně, nebo málo. V následujících kapitolách bych chtěla udělat obecný přehled. Od základního držení paliček přes to, jak hrát na bicí soupravu, až po značky výrobců bicích souprav. Dále o historii bicích a nakonec něco z mých dosavadních zkušeností, a to nejen co se týče bicích, ale i koncertování, nahrávání apod. A proč o bicích? Je to můj příběh. Bicí jsou věcí, kterou momentálně nejvíc žiju. Hraní na ně mi dává mnohem víc, než jen umět hrát. Bubny jsou v dnešní době sólový nástroj, ale daleko zábavnější je hrát s někým. Založila jsem si a vedu kapelu. To mě naučilo komunikovat s lidmi, dělat kompromisy, přijímat kritiku, řídit vlastní projekt a udržovat ho, zlepšovat se. Poznala jsem spoustu nových lidí. Donutilo mě to být více trpělivá, nebyla to moje silná stránka. A jak to všechno začalo? Když mi bylo 14 let, byla jsem na koncertě Mandrage. Do té doby jsem o hudbu zájem moc nejevila, ale potom, co jsem viděla hrát jejich bubeníka, mě to oslovilo. Bylo mi jasné, že to bude srdeční záležitost, ale moje okolí tomu moc nechtělo věřit. Půl roku po tom koncertě jsem stále chodila a žadonila na rodičích, aby mi koupili bicí, ale ti trvali na svém, že ne. Šla jsem na to tedy jinou cestou, uzavřela jsem s nimi smlouvu. Podmínka koupení bicích byla taková, že se budu víc snažit ve škole, nebudu zlobit a začnu chodit na bicí do ZUŠ a že u toho nějakou dobu vydržím. Tím vznikla šance, že dostanu bicí. Začala jsem tedy chodit hrát k Milanu Bílkovi – jednomu z nejlepších bubeníků v Českých Budějovicích a i fajn člověku. Půl roku jsem hrála na skleničky do polštářů, na kýble i do plastelíny a nakonec na starý kopák a dva tomy z divadla, které my půjčil pan Bílek. Už to všechno byla první velká motivace – vydobýt si to, co bych chtěla, protože věcí, které nejsou zadarmo a pro které něco obětovat, těch si vážíme nejvíc.
Po půl roce jsem tedy konečně dostala svoje bicí. Hned potom jsem si stanovila další cíl. Založit dívčí kapelu. Členky jsem hledala sice celý rok, prostory na zkoušení taky nebylo úplně jednoduché najít, ale nakonec všechno klaplo. Myslela jsem si, že nejhorší mám za sebou, ale nebyla to pravda. Nejdřív nám dalo zabrat se na celé té spolupráci mezi sebou vůbec dohodnout a poté se sehrát. Pilně jsme pracovaly a skládaly vlastní písničky celý další půlrok. Potom jsme dostaly nabídku na první koncert. Vypadalo to, že nebudeme schopné hrát, že nemáme nazkoušeno, ale zvládly jsme to. Přicházely další koncerty a s tím přicházely pochvaly i kritika. Někteří lidé vám ji řeknou do očí, jiní za zády vašim spoluhráčům nebo kamarádům. To byl můj kámen úrazu. Nejdříve jsem přestala mít chuť hrát úplně. Chtělo se mi někam schovat, aby mě už nikdo nikdy neviděl, ale nemohla jsem to všechno takhle snadno zahodit. Hodně mi v té době pomohla rada od mého tatínka (dopsal do textu sám), že lidé neříkají věci kvůli mně, ale kvůli sobě a že se musím naučit rozlišovat kritiku, se kterou mohu pracovat, a dále se díky ní rozvíjet, a kritiku, kterou řekli lidé jen tak ze závisti nebo z jakéhokoli jejich jiného důvodu. Nakonec jsem i začala kritiku vyhledávat, protože jsme pochopila, že každým negativním hodnocením se zlepšuji a posouvám dál. To je jeden ze dvou aktuálních důvodů, které mě nutí trénovat. A ten druhý?
Vydaly jsme s holkami CD, budeme natáčet klip a vyhrály jsme soutěž kapel s kapelami, co hrají už 15 let. Naše práce přinesla ovoce. Mám radost, ale stále je přede mnou dlouhá cesta.
Bubenický slovníček
Break – krátké sólo v daném časovém úseku. Většinou zakončení po sobě se několika opakujících taktů Doby – počitatelné hodnoty v taktu
Dvojšlapka – dva pedály u velkého bubnu
Dynamika – určení, jak moc silně (hlasitě), nebo slabě (potichu) budeme skladbu hrát Groove – základní rytmus v písni/skladbě, který se většinou opakuje Kombo – aparát, do kterého se zapojuje elektrická kytara.
Metronom - malá krabička (přístroj), která klepe tempo, jaké si zvolíte, abyste hráli přesně. Jde na ní nastavit i rytmus atd.
Mixák – (mixážní pult) používá se na propojení kabelů od mikrofonů a jiných elektrických zařízení s bednami, také se na něm upravuje hlasitost, zvuky atd.
Pupík – malý, vystouplý kruh uprostřed činelu. Je v něm díra, kterou se činel pokládá na činelové stojany Struník – struny (kovové řetízky) napnuté zespodu malého bubínku
Tempo – rychlost, v jaké budeme hrát danou skladbu, během skladby se může měnit Tréninkový pad - malý přenosný placatý bubínek na cvičení
Ráfek – kovový okraj bubnů (drží blánu na bubnu, jsou v něm šrouby)
Vazba – pískání, způsobené zapnutým mikrofonem, který zachytí zvuk, vycházející z beden nebo z komba a pošle ho zpět. Tím vznikne zvuková smyčka a kombo začne pískat
Základy
Rozcvičování
Jedna z důležitých věcí, co byste měli udělat, než začnete hrát, je uvolnit se a rozcvičit ruce a nohy. Zkuste uvolnit zápěstí, prsty, ramena a kotníky. Můžete k tomu použít i paličky: dáte je k sobě do vodorovné polohy a chytnete je uprostřed oběma rukama tak, aby vnitřní strana předloktí směřovala nahoru.
Poté dáte lokty od sebe.
A zkusíte paličky za stálého držení oběma rukama přetočit směrem k sobě. 1
Ve finále bude vnitřní strana předloktí zase směrem nahoru.
Používá se také technika, při které stačí zvednout ruce do výše ramen, dát lokty do pravých úhlů, uvolníte zápěstí a budete jimi co nejvíc třepat dopředu dozadu
2
– ano, budete vypadat trošku hloupě, ale vyplatí se to.
Držení paliček
První hlavní věc, kterou vás učitel bubeník naučí, když k němu přijdete, je jak držet paličky. Většina z nás by si asi řekla, že je prostě nějak chytne a nazdar, ale tak jednoduché to zas není. Tak tedy k věci – chytnete paličku mezi palec a první, nebo druhý článek ukazováčku, jak vám to bude pohodlné.
3
A když paličku přiložíte k dlani, měla by vám pod ní palička přesahovat na délku 2x vašeho posledního článku na palci
(pokud jste začátečníci, můžete si tužkou označit, kam vám sahá palec a ukazováček – pak rychleji najdete správné místo, kde uchopit paličku, než abyste ho znovu odměřovali).
4
Pak přiložíte na paličku i ostatní prsty pod ukazováček
a stisknete ji tak, aby šla část paličky, kterou držíte přímo do dlaně.
5
Vždy jen povolíte prsty, aby se vám palička oddálila od dlaně
a poté zas stisknete, aby se vrátila a udělala úder.
6
Techniky hraní rukama a)
b)
c)
d)
Hraní celou paží – zde je velmi důležité, aby celá ruka byla maximálně uvolněná! Toto je základní technika, u které se má hudebník naučit dobrému nápřahu, není ale vhodná k rychlému hraní. Pohyb má být správně veden takto: zvedneme celou paži a pak ji zase postupně spustíme od ramene přes loket až po paličku rovně dolů, jako kdybyste ji chtěli odhodit a palička ve vaší ruce byla vaše prodloužená paže (samozřejmě nic ve skutečnosti neodhazujeme).
Hraní jen zápěstím – umožňuje mnohem rychlejší hraní, kdy provádíme pohyb jen zápěstím. To musí být opět maximálně uvolněné. Paže zůstává v klidu. Pohyb provádíme zápěstím nahoru a dolů a opět povolujeme prsty paličku a zase ji tiskneme zpátky do dlaně. Pokud chceme procvičit přímo jenom zápěstí, pak chytneme paličky na pevno do dlaní a hýbeme jen zápěstím. Hraním zápěstím dosáhneme vyšší hlasitosti a silovějšího hraní, hodí se na big beat apod. Hraní jen prsty – to je jedna z nejtěžších technik. Výhody tohoto způsobu hraní jsou velké. Nebudete vyčerpaní už po chvilce hraní a taky dosáhnete daleko vyšší rychlosti, než kdybyste se pokoušeli zahrát něco velmi rychle s hraní zápěstím nebo dokonce celou paží. Také se používá při víření, přesněji pro tlačený vír. Při této technice mačkáme paličku jen prsty! Zápěstí se nehýbe! A více využíváme odrazu od blány bubnu, aby byl úder silný. S touto technikou ale nedosáhneme tak silných úderů, jako u té předchozí – je proto vhodná spíš na jazz.
Dvojkové hraní (dvojky) – kombinace hraní zápěstím a prsty. Uděláme úder paličkou pomocí zápěstí a v momentě, kdy se palička odrazí zpátky do svislé polohy, ji jen prsty domáčkneme, aby udělala druhý úder. Dvojkami můžeme také vířit – dvojkové víření (tento vír ale není tak hustý jako tlačený vír).
7
Techniky hraní nohama
Za bicími bychom měli sedět tak, aby naše nohy nesvíraly menší úhel než 90 stupňů – měl by to být vždy tupý úhel. a) Hraní celou nohou: Jedná se o základní techniku, při níž používáme k šlapání pedálu celou nohu. Na šlapce ale leží pouze špička nohy (prsty a bříška), zbytek chodidla i pata je zvednutá. Pohyb vypadá takto: zvedneme celou nohu na špičku a dupneme na pedál, ale pouze špičkou chodidel! Ne celým chodidlem! Tato technika je vhodná pro hraní, kde má být kopák hodně výrazný. b)
c)
Hraní kotníkem: existují dva způsoby: 1) máme nohu položenou na pedálu stejně jako u předešlé techniky, ale s tím rozdílem, že noha je v klidu a hýbeme jen kotníky nahoru a dolů. Pedál tedy opět šlapeme pouze špičkou. Ze začátku bývají kotníky většinou hodně slabé, to způsobí, že vaše hraní možná nebude tak silné a také vás mohou bolet lýtka. 2) Necháme položenou patu, noha od kotníku nahoru se nehýbe a pedál šlapeme pouze chodidlem. Hraní s položenou patou je vhodné hlavně pro jazz, údery totiž nebudou tak silné, kopák bude spíš působit jako doplněk, který podtrhuje baskytaru a ostatní nástroje. Hraní kotníkem vám toho hodně usnadní – nebude tolik fyzicky namáhavé a dosáhnete vyšších temp, než kdybyste hráli celou nohou. Hraní pouze kotníky je ideální hlavně pro dvojšlapku.
Speciální techniky: 1) Slide (skluz): Používá se při hraní celou nohou, pokud chcete např.: rychle dupnout dvakrát za sebou a víte, že noha není dostatečně rychlá. Můžete si pomoct skluzem – potom co zvednete nohu a dupnete špičkou na pedál, nohu nadzvednete jen trošičku, posunete ji (sklouznete) po pedálu dolů a dupnete znovu. Potom ji zase posunete zpátky nahoru a hrajete klasicky dál. Je lepší mít druhé dupnutí dynamicky silnější než to první, protože v rychlejších tempech se hlasitost vyrovná. Zatímco kdyby zněly oba dva údery i v pomalých tempech stejně, v rychlejších by druhý úder zanikl. 2) Heel-Toe: Cílem této techniky je také udělat dva údery rychle za sebou a to tímto způsobem: Položíte nohu na pedál tak, aby stála opět na špičce a poté šlápnete na pedál patou – tím získáte první úder! Pak pokračujete v pohybu, položením celého chodidla na pedál, přitom nezastavíte a hned zvednete patu a dupnete špičkou – dostanete druhý úder. A potom znovu. Dá se říct, že to vypadá jako, kdybyste se snažili, udělat chodidlem jakousi vlnku, od paty až po špičku.
8
Základní souprava
Toto jsou oficiální názvy bubnů a činelů, ale bubeníci jim hovorově říkají i jinak: Hi-hat: hajtka
Bass drum: kopák, šlapák, dupák
Ride: pochoďák, pochodový činel
Snare: záklaďák, šroťák, malý bubínek, virbl, rytmičák Floor tom: kotel
Tom tom 1 a Tom tom 2: přechody, tomy Pedál: šlapka
Crash: kreška
Činelům se říká obecně „plechy“ Také existují další činely.:
China – dá se použít v mnoha hudebních směrech 9
Splash – hodně malý činel, např. o průměru 25 cm
Dvojšlapka – dva pedály u kopáku, používá se hlavně v big beatovém hraní.
Noty a učebnice
Jako první věc bych chtěla předat pár typů na učebnice pro začátečníky, ze kterých se můžete učit, např.: 1) Škola hry na malý buben, autor: Libor Kubánek – Německá škola na cvičení rukou, noty jsou určené pro hraní na snare, naleznete tam všechny možné rytmy, od základních až po ty těžší 2) Koordinace hry na bicí soupravu a doprovody, autor: Miloš Veselý – Noty, které vám pomohou 10
získat větší kontrolu nad rukami a nohami, budete je lépe ovládat – kromě koordinace jsou v notách zahrnuté i akcenty, zlepšíte si tedy i dynamiku úderů 3) Jungle Drum n Bass, autor: Johnny Rabb – různé rytmy na soupravu, spíše do disko a techno muziky (lze najít, koupit i doprovodné nahrávky, se kterými můžete hrát), u těchto not jde hodně o rychlost, skladby jsou většinou ve vysokých tempech. 4) Akcenty pro soupravu bicích nástrojů, autor: Miloš Veselý – zde jde hlavně o dynamiku a vyrovnanost úderů při hře 5) Etudy na soupravu bicích nástrojů, autor: Miloš Veselý – přesnost, rychlost a koordinace, rytmy se hrají do celé soupravy všemi končetinami. Důležité hrát s metronomem! 6) Drum set Warm-ups, autor: Rod Morgenstein – tyto noty jsou vhodné pro rozcvičení, jde o rychlost a přesnost. Naučí vás rychle se pohybovat po soupravě v různě složitých breakách. A v případě, že máte už všechny noty ohrané, vždy je můžete vzít a vymyslet s nimi nové, těžší kombinace. Obecné základy z not: 1) TAKTY – Úplně první věc na řádku notové osnovy je klíč. V notách pro bicí soupravu se píše houslový, nebo basový klíč. „Ale ani jeden z nich nemá vliv na notaci bicí soupravy, kde jde o rozlišení jednotlivých nástrojů/komponentů bicí soupravy nikoli o určování výšky tónů. Bicí v podstatě nemají tóny, vydávají jen jakýsi „hluk“.
Samotné takty jsou úseky skladby stejného časového trvání, oddělují se taktovou čarou a na konci skladby je dvojitá taktová čára. Označení taktu je za klíčem, horní číslo udává počet dob v jednom taktu, dolní číslo hodnotu noty za jednu dobu.“ Nejobvyklejší a základní je 4/4 takt (tzn. na 4 doby 4 čtvrtiny) – ovšem takty můžou mít lichý i sudý počet dob např.: 7/8, 3/4 nebo 2/4 takt apod.
11
2) Základní noty
Not je samozřejmě mnoho, tady je pár základních:
Pomlky – počet dob, ve kterých se nehraje.
Počítání jde s bicími ruku v ruce, není sice moc zábavné, ale bez něho s největší pravděpodobností nebudete hrát dobře. Počítání: v 4/4 taktu počítáme takto: a) Celá: na 4 doby b)
Půlová: na 2 doby
d)
Osminová: na půl doby
c) e)
Čtvrťová: na 1 dobu
Šestnáctinová: na čtvrtinu doby
Existují ovšem takty, ve kterých se mění číslo hodnoty noty na jednu dobu (tzn. dolní číslo) v taktu, hodnoty tedy potom vycházejí jinak. Např.: 6/8 takt – zde není na 1 dobu čtvrťová nota, ale osminová nota. Pro každou notu existuje pomůcka - počítání, abyste byli přesnější a lépe cítili rytmus, můžete si při hraní v hlavě říkat pořád dokola pomocné formulky: 1) Celá, půlová, čtvrťová doba: raz, dva, tři, čtyři 2)
Osminová doba: první, druhá, třetí, čtvrtá
4)
Šestnáctinová doba: první doba, druhá doba, třetí doba, čtvrtá doba
3)
Triola (lichá doba): prvý díl, druhý díl, třetí díl, čtvrtý díl
Počet slov a slabik vždycky přesně vychází na počet dob v jednom taktu. Pro správné počítání se vyplatí používat metronom. Bude vás držet v jedné tempové rovině, abyste nezpomalovali ani nezrychlovali.
Měli byste si nahlas, nebo v hlavě počítat a cvičit tak, že si budete stále opakovat pusou formulky. Nemělo by to být ale tak, že budete mít jenom puštěný metronom a nebudete si sami počítat vůbec, to byste totiž poté bez metronomu mohli hrát stejně špatně, jako kdybyste metronom vůbec nepoužívali. Obtížnost počítání si také můžete stále ztěžovat, můžete třeba počítat dohromady v jednom taktu na přeskáčku sudé i liché hodnoty př.: prv-ní dru-hý-díl třetí doba čtvr-tá. 12
Nebo si můžete vzít metronom, nastavit kliknutí jen na první dobu a zbytek už si budete muset počítat. Jestli jste správně, zjistíte, pokud vám další kliknutí vyjde opět na prví dobu.
1
3) Zápis do not
Který buben je která nota? V každých notách to může být zapsané jinak a proto na začátku učebnice/not, ze kterých hrajete, by měla být tzv. mapa/legenda, kde je zapsáno, která nota je který buben/činel. Některé části bicích mohou být zapsané dvakrát např.: hi-hatka: poprvé může být zapsaná jako šlapaná a podruhé jako hraná rukou.
1
Autor: Milan Bílek v roce 2016, výuka z hodin na bicí u Milana Bílka v ZUŠ Bezdrevská
13
Ukázka legendy z německé školy pro bicí nástroje:
Zde vidíme snare zapsaný jako C, ale např. francouzské školy pro bicí jej zapisují jako H.
4) Základní znaménka
a) Tečkovaný rytmus – když za notu napíšeme tečku, bude daná nota delší o svou vlastní polovinu – máme-li tedy čtvrťovou dobu a dáme za ni tečku, budeme mít jednu dobu a půl doby = jedna čtvrťová doba + jedna osmina.
b) Synkopa – vzniká přesunutím přízvuku těžké doby (neboli liché doby – první, třetí) na lehkou dobu (neboli sudou dobu tj. druhá, čtvrtá). Používají se v mnoha hudebních stylech. 14
c) Akcent – nota, kterou hrajeme silněji než ostatní, klademe na ni důraz.
d) Příraz – ozdoba, píše se před notu.
e) Coda – závěrečná část skladby. Hrajeme skladbu do D.C al Coda, odtud se vracíme na začátek skladby, tu potom hrajeme až do místa, kde je napsáno Coda, pak přeskočíme na další Codu – bývá většinou na posledním řádku skladby a od
ní dohrajeme skladbu do konce. f) Tacet – znamená nehrát
g) D. C. (Da capo) – opakovat (do) h) D. S. – „opakovat od značky“
i) D. S. al Fine – „začít opakovat od značky Sengo po nápis Fine“
j) D. S. al Coda – „opakovat od značky Sengo po znak Coda a pak přeskočit na další znak Coda“ k) Sengo – tzv. „pavouk“ Nehrajeme skladbu od začátku, ale od znaménka Sengo.
l) Repetice – opakování taktu/ů. 15
m) D.C. al Fine (od začátku do konce) – vracíme se na začátek skladby a hrajeme od začátku až do konce, nebo do znaménka Fine.
5) Základní dynamika a) Adagio – zvolna b) Allegro – rychle
c) Andante – krokem
d) Crescendo – zesilování e) Forte (f) – silně
f) Fortissimo (ff) – velmi silně
g) Mezzoforte (mf) – středně silně h) Pianissimo (pp) – velmi slabě i) Piano (p) – slabě 2
Celková hra na bicí soupravu
Na každou část z bicí soupravy se hraje jinak a více způsoby, vezmu to tedy postupně. 1) Hi-hat: a.
b.
c.
d. e.
2
Hrajeme ze shora na plechy, když chceme ostrý, krátký, čistý zvuk, v mírnějších písničkách nebo když chceme začít slaběji a postupně nabírat na dynamice – v tom spočívá zároveň i zmáčknutí pedálu nohou, čím více držíme plechy u sebe, tím víc čistější zvuk bude. Proto můžeme použít pro vystupňování dynamiky postupné otevírání plechů při hraní. V případě že chceme rovnou křaplavý, delší a drsnější zvuk, můžeme hrát paličkou o okraj hi-hatky a zároveň nemít úplně stisknuté plechy u sebe.
Můžeme tyto dva způsoby zkombinovat tzv.: pumpování = budete střídavě bouchat – první úder do kraje plechů (křaplavý zvuk) a druhý ze shora na plech (čistý zvuk) – to vám vytvoří dynamiku tak, že každá lichá doba bude akcentovaná. Také můžete hrát jen nohou, budete rukou hrát např. na jiný činel a do toho budete šlapat hi-hatku na jakékoli doby si zvolíte.
Samozřejmě se dá zkombinovat i šlapání hi-hatky s hraním na ni rukama – představte si, že máte jeden takt a v něm 4 doby, první tři doby zahrajete rukou a plechy budete držet sešlápnuté u sebe
Datum: 7.3 2016, autor: Wikipedie https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_hudebn%C3%ADch_pojm%C5%AF
16
2)
3)
4) 5)
a teprve na 4 dobu opět uděláte úder rukou, ale plechy povolíte a na první dobu je musíte už mít zase sešlápnuté zpátky.
Crash: Rozpitější a šustivější zvuk získáme hraním na kraj činele, ke středu je pak spíše zvonivější zvuk, můžeme hrát buď ze shora na činel, nebo přes okraj činele (to ovšem hodně ničí činely, ale k tomu se ještě vrátím).
Ride: blíže ke středu a na pupíku je cinkavější zvuk, přes pupík můžeme také hrát, jen nehrajeme koncem paličky, ale boucháme prostředkem paličky, zvuk bude pak silnější. Přechody: Hraje se do středu bubnu, pokud chceme tišší zvuk, hrajeme při okrajích.
Snare: S hlasitostí je to stejné jako u přechodů, když chceme čistý zvuk, nezapínáme struník a pro hutnější zvuk, nebo víření a jiné techniky je dobré ho zapnout. Také můžeme hrát o ráfek bubnu, když chceme mírnější zvuk. Musíme najít správnou polohu paličky, protože zvuk je někdy hodně dunivý a někdy zase zastřený, jaký vyberete je jen na vás.
Postavení bicích a posed
Asi je na každém bubeníkovi, jaký postup si zvolí, aby poskládal bicí, ale je praktické začít kopákem, připevnit tomy, pak šlapky, kotle, snare a pak teprve až činely (když budete skládat hi-hatku, podívejte se na nápisy na činelech na jednom je bottom, ten patří dolů a top přijde nahoru). Většina bicích, se kterými se setkáte, bude poskládaná tak, že budete mít hi-hat vlevo a kotle vpravo, dají se ale poskládat i naopak, pokud jste levák. Ze všeho nejlepší ale je umět hrát všemi končetinami jakýkoli rytmus, protože pak bude jedno, jestli budete mít hihatku vlevo nebo vpravo. Sklon bubnů by měl být tak, aby když uděláte úder, palička dopadla takto:
17
nikoli takto:
Tímto nevhodným způsobem byste mohli paličkami udělat do blan jamky a hlubší důlky a velmi rychle si je zničit. Stejně tak je to u kopáku, časem se místo, kam dopadá palička pedálu, promáčkne a později i protrhne. Životnost blány můžete prodloužit kusem látky, kterou umístíte na místo dopadu paličky a tím vytvoříte menší ochrannou vrstvu. Látku můžete zachytit pod ráfek bubnu.
18
Pokud chcete zvýšit životnost činelů, je lepší na ně hrát ze shora
než bubnovat do okraje činelu. Okraje můžou začít odpadávat, dokonce může i celý činel prasknout.
19
Pokaždé když dohrajete, je dobré vypnout struník,
zespoda bubnu jsou napnuté struny.
Pokud tak neučiníte, hrozí, že se struny časem přetrhnou.
Za bicími je lepší vzpřímený posed, lépe se vám dýchá, což je pro tělo hodně důležité, hlavně pro mozek, který potřebuje vysílat přesné příkazy pro končetiny, jaký mají provést pohyb. Zároveň při tom můžete i lépe číst noty a držet správné tempo, navíc hraní na bicí je i fyzická zátěž a tělo potřebuje správně dýchat, jako když sportujete. Není sice nutnost sedět rovně, pokud na to nestíháte myslet, nebo je vám hrbení pohodlnější, ale časem vás špatné sezení začne limitovat. Bicí a především snare byste měli mít tak vysoko, aby se vám při hře, nesetkaly ruce o nohy v momentě, když zvedáte nohu k dupnutí a ruku k úderu.
20
Ladění
Možná vás to překvapí, ale i bicí se ladí, dokonce existují i ladičky
Já jsem ji osobně nikdy nepoužila, dávám přednost ladění podle sluchu.
Jak na to? Vezmete kličku a začnete utahovat šrouby po obvodu bubnu a tím se blána začne napínat. Vždycky byste měli otáčet šrouby takto: nejdřív otočíte libovolným šroubem a pak vždy šroubem ležícím naproti němu, aby se blána napínala rovnoměrně a nemohla prasknout. Napínejte ji tak dlouho, dokud nebude napnutá tak, že když na ni máčknete prstem, tak půjde jen stěží promáčknout. Tóny by neměly být krátké a useknuté, když do bubnu bouchnete, měly by mít krátký dozvuk. To jak by měly znít, vám bohužel moc popsat nemohu, kdybyste si nebyli jistí, tak váš učitel nebo jiný kamarád bubeník určitě pomůže. Nejvyšší tón by měl mít Tom tom 1, poté Tom tom 2, Snare, Floor tom, popřípadě Floor tom 2 (pokud ho obsahuje vaše bicí souprava) a poslední Bass drum.
21
22
Historie bicích Pravěk
Bicí patří mezi nejstarší hudební nástroje vůbec. Najdeme je ve vykopávkách, na jeskynních malbách např. v Peru. Na starých obrazech, často například v Indických chrámech. Jeden takový nález se odhaduje na stáří 2000 let př. n. l. Nástroje se vyráběly nejvíce z kamenů, kostí, dřeva, dokonce i z dýní (američtí indiáni) a blány z kůže. K nálezům patří také různé škrabky, chrastítka (použití v náboženských obřadech a rituálních tancích), dokonce i blánové nástroje. Z těch se ovšem dochovaly jen základní konstrukce, blány se postupem let rozpadly. Chrastítka - vypadala jako malé sošky různých tvarů, na které byly připevněné malé kamínky a ty chrastily. Škrabky byla dřívka, kameny, nebo kosti, do kterých byly vyřezané zářezy/jamky a k tomu bylo škrabátko, buď hladké, nebo s různými ostny. Také se dochovaly různé zvonečky a rolničky na řemíncích, ženy si je uvazovaly na kotníky a tančily s nimi.
Asi nejstarší buben je přibližně z doby 6000 let př. n. l. Nálezy v Řecku a Slezsku. Další bicí nástroje byly nalezené v egyptských hrobkách, staré odhadem 4000 let př. n. l., používaly se na pohřební ceremoniály. Pro každého měly jiné využití, např. Indiáni v Americe bubny používali na zpestření svých slavností. Naopak v Africe používali bicí k přenosu různých zpráv. Bicí byly také používány na válečné vojenské pochody.
Starověk
Začalo se hrát na rámové bubny, vždy na ně hrály ženy a nástroje mohly být velké až půl druhého metru. Také se používaly bubny soudkového tvaru, měly výraznější zvuk. V egyptské chrámové hudbě byly hodně používány klapačky, řehtačky, sistrum (chrastítko). V Římě a Řecku k chrastícím a bicím nástrojům patří: tympanon, ruční bubínek a scabellum (tj. kastaněty na nohy – „volná dřevěná podrážka na sandálu vedoucího chóru, která posilovala odbíjení taktu“.
Středověk
Výskyt hry na triangl. Dříve vypadal tak, že měl tvar kosodélníku a byly na něm zavěšené chřestící kruhy, až o něco později získal dnešní trojúhelníkovitý tvar. Tintinnabulum – zvonková hra, zvonice. Má dvě formy 1) se srdcem a 2) bez srdce. Ve 14. století se její vývoj začíná hodně lišit a zvonková hra se začíná vyrábět ve dvou různých formách. Jedna je sestrojena pro velké stroje ve věžích a radnicích, druhá je pro malé strojky s klaviaturou. Z membranofonických nástrojů se používaly kotle, ty byly napínány řemenní soustavou, později železnou obručí. Bubny byly nejdříve napínány šněrováním, až později ráfkem (železnou obručí se šrouby). U nás byly bicí jen ve dvou velikostech, malý buben – dal se zavěsit na krk a bubnovalo se na něj dvěma paličkami a velký buben – na ten se hrálo jen jednou paličkou. 23
Novověk
„Do Evropy pronikaly bicí nástroje prostřednictvím blízkého Orientu.“ Zajímaly se o ně hlavně v jihoevropských zemích a byly využity daleko více než v zemích, ze kterých pocházely. Později došlo k velké proměně bicích nástrojů. Lidé se snažili upravit nástrojům tónové výšky. Došlo k zdokonalení kotlů, lidé objevili rychlé a spolehlivé ladění. Začíná se vyrábět více velikostí bubnů, větší i menší. Bubny u nás měli dvě blány a ty byly stále připevňovány šněrováním až do roku 1837, pak byl vyroben buben šroubový (blány začaly být připevňovány ráfky a šrouby). Z malého bubínku se v roce 1821 stává vířivý buben. V symfonických orchestrech se začínají používat tympány, nejdřív jen ve fanfárách, ale později i jinde a stále více a více. Od poloviny 18. století, tj. období klasicismu, se rozrůstalo v orchestrech obsazení dechových a smyčcových nástrojů a s tím i bicích nástrojů, přibyly ještě činely, malý a velký buben a triangl. V scénické hudbě se vyskytují především: zvony, tamburína, zvonkohra a kastaněty. Ve 20. století se počet bicích nástrojů neustále rozšiřuje např. vibrafon a také nástroje považované dřív za lidové více a více pronikají do symfonické hudby. Tympány proslaveny Josephem Haydnem (1732–1809) v Symfonii G dur č. 94 S úderem kotlů a Hectorem Berliozem (1803–1869) ve Fantastické symfonii. Zvony se dříve používaly jen jako napodobenina hodin na kostelní věži. Pietro Mascagni (1863–1954) je však použil jako podklad pod sedmiminutové sólo své opery Izabeau. Maurice Ravel (1875–1935) – uplatnil malý bubínek ve skladbě Bolero, kde bubínek představuje základní rytmus. Bicí dříve nebyly sólový nástroj, ale nyní jsou díky pestré škále zvuků. „Proto ve druhé polovině 20. století vznikají sólové skladby pro bicí nástroje i skladby pro soubory bicích nástrojů, případně kompozice psané pro bicí nástroje v kombinaci s jinými dechovými, klávesovými i smyčcovými nástroji.“
24
Pár rad a typů z praxe Cvičení
Jak už jsem zmínila na začátku, než začnete hrát, je velmi užitečné se rozcvičit. Nejdůležitější věc v cestě za dobrým bubeníkem je ale něco jiného. Je to ochota trvale na sobě pracovat. Pokud chcete být opravdu dobří, musíte cvičení obětovat hodně času. Nejlepší by byly dvě hodiny a více denně, podle Pavla Valdmana (úspěšně studoval bicí na konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze a Berklee College of Music, nyní bydlí a hraje v Americe) v diskuzi na jeho Workshopu, jak dlouho by se mělo cvičit a kolik hodin, uvedl, že by to měly být minimálně 4 hodiny denně. Když on studoval konzervatoř, cvičil až 12 hodin denně a nejspíš dnes ještě takto cvičí. Já zastávám názor - pokud nemáte náladu, nebo jste příliš unavení, nemá cenu to lámat přes koleno, stejně tak, pokud hrajete např. více hodin v kuse a už vás přestávají poslouchat nohy a ruce, neubírejte si tím chuť do hraní. Přetěžování vás dovede akorát ke vzteku a zdravotním potížím jako je např. zánět šlach.
Některé věci budete umět za týden, některé se budete učit roky, hlavní je se nevzdávat, ať už vám něco nejde sebevíc, protože vždycky se to dá naučit. Malé děti si také nelámou hlavu s tím, jak rychle se naučí chodit, prostě to zkouší tak dlouho, až chodí. Další důležitá věc je cvičit s metronomem a počítat si. Jen tak si můžete být opravdu jistí, že máte správné tempo. Po čase si to i více zažijete a budete mít daleko lepší cítění. Je pravda, že není moc lákavé hrát hodiny s ťukáním v uchu, ale rozdíly mezi bubeníky, kteří hrají s ním a kteří hrají bez, jsou velké. Je spousta způsobů trénování. Je dobré a důležité trénovat noty, techniky, různé koordinace, ale daleko zábavnější je si vzít třeba sluchátka a hrát svoji oblíbenou písničku, odposlouchat bicí z Youtube, najít noty na internetu, nebo si vymyslet vlastní bicí, nebo rovnou i vlastní písničku. Dá se toho udělat spoustu. Kdyby byla nějaká písnička, kterou si chcete zahrát moc rychlá, můžete použít Audacity – program, ve kterém se dá měnit tempo písničky, i nahrávat stopy atd.
Pokud byste měli problém s vaším okolím, že bicí jsou moc hlasité, dají se místo blan dát síťky. Úder pak není skoro slyšet. Také můžete použít gumové tlumiče. Ty sice nedrží na bicích tak dobře a netlumí tak intenzivně jako síťky, ale velmi snadno je nandáte i sundáte. Nebo je také možnost koupit si elektrické bicí, ale to je spíše dobré řešení pro pokročilé bubeníky. Pedály a odraz paličky jsou jiné než na akustických bicích a kdyby cvičil začátečník jen na ně, měl by potom problém s hraním na akustické bicí. Elektrické bicí jsou také mnohem dražší než akustické. Bicí nejsou moc prostorově úsporné, a proto na dovolené cvičit nemůžete. Dá se to ale vyřešit speciální plastelínou, která má odraz, velmi podobný klasickému bubnu a můžete tak cvičit v podstatě kdekoli, stačí z plastelíny vytvořit placku a položit na stůl. (Kdybyste ji kupovali, dejte pozor, ať se vám nedostane na oblečení, nejde dolů!) Pokud chcete něco lepšího, tak existují i tréninkové Pady.
25
Samouk nebo učitel? Upřímně já nikdy samouk nebyla, ale pár jich znám. Když se učíte sami, můžete si najít nějaké lekce jak hrát na bicí na Youtube apod., ale co tak vím od lidí, většinou se naučí pár základních rytmů a breaků a dál už se nerozvíjí, nebo už sami neví, jak dál a nikdo jim neporadí. Zatímco učitel (pokud najdete toho správného) vám poradí, bude vás učit další a další věci, dokáže najít vaše chyby a řekne vám, jak je opravit, s učitelem se budete také zlepšovat daleko rychleji. A pokud vám něco vyloženě nepůjde, měl by vám pomoct najít způsob jak se to naučit. Myslím, že mít učitele má víc kladů než záporů, možná vás to bude stát peníze a čas se někam během dne přesunout, ale výsledky za to stojí.
Kapela
Nejdříve asi k úplnému založení. Chce to hodně trpělivosti, pokud moc muzikantů neznáte, můžete dát inzeráty na internet, do ZUŠ nebo různě po městě nebo i na Facebook apod. Ale asi nejlepší je se zeptat kamarádů, jiných muzikantů, které znáte, nebo vašeho učitele, jestli o někom neví. Jinak je dobré hledat muzikanty, kteří jsou na tom se svými dovednostmi podobně jako vy, nebo lépe – podle toho, jak velké plány s kapelou máte. Čím větší, o to lepší musí být i vaši spoluhráči a než je přijmete, taky není od věci je nejdřív trochu poznat jako lidi, jestli se s nimi dá dohodnout. Pak samozřejmě musíte mít zajištěnou zkušebnu. Většinou se v každém městě najde - ať už vybavená nebo prázdná, ale kdybyste přece jen nic nenašli, můžete si ji udělat třeba i doma ve sklepě – stačí dát na podlahu koberce popř. i na zeď, výborně tlumí zvuk také např. plata od vajec. Molitany, které se používají na odhlučnění profesionálních zkušeben, jsou moc drahé. Je pravda, že jsem slyšela o nejrůznějších nápadech, kde je sehnat i zadarmo – třeba odpad (molitanová pěna) z továren, které vyrábí natáčky na vlasy, je úplně ideální tlumič, ale tu byste si museli ukrást a to už je kvůli klidnému spaní nalepit na zeď ta plata od vajec. Až budete vybírat zkušebnu, hledejte nějakou, kde je sucho a teplo! V zimě se vám bude špatně hrát, nebudete cítit prsty a nabalení jak pumpa v bundě to také není moc pohodlné, zvlášť pro bubeníka. Ani nástrojům to nebude dělat dobře, stejně tak vlhko – na bicích vám to může poškodit blány, rozladit je (to platí i pro struny u kytary). Čím větší teplo a sucho, tím víc se blány roztahují a ve vlhku zase smršťují – takže vlhko opravdu není vhodné. Mám s tím bohaté zkušenosti. Je dobré si hned na začátku vyjasnit s ostatními, co od kapely očekávají, jestli chtějí mít koncerty, dostat se s kapelou někam dál, třeba i do rádií, nebo jestli si chtějí hrát jen tak pro sebe ve zkušebně. Je důležité, aby byli v tomhle všichni zajedno, jinak to nebude fungovat, budete dřít jako koně, abyste byli co nejlepší, 26
a jeden z vás to bude cítit jinak, méně vážně a bude vám to kazit, takže vás to dřív nebo později stejně dožene k domluvě nebo výměně člena. Kapelu to akorát zdrží, protože nový člen se bude všechno učit od začátku, bude si na všechno zvykat a vrátíte se o pořádný kus zpět. Je dobré říkat si názory otevřeně, upřímně, ale zároveň ohleduplně, ať už se vám nelíbí něčí přístup, písnička, kterou složil, nebo cokoli jiného. Taky byste měli všichni brát automaticky, že budete doma cvičit, učit se nové věci a trénovat na zkoušky. Stávalo se nám, že jsme přišli na zkoušku a někteří teprve začali zjišťovat, co se kde hraje a kolik má vlastně daná písnička slok a to nás pak zabrzdilo v pokroku celé kapely. Všichni musí být na stejné vlně a brát to stejně vážně. Musíte být ochotní dělat kompromisy, protože se snad nikdy nestane, že byste se shodli, takže je dobré si určit, kdo bude mít hlavní slovo v kapele, nebo jestli budete vždy o problému hlasovat a rozhodne se podle většiny. Každý ve skupině si dříve, nebo později najde svoji roli, ať už roli šaška, nebo vůdce kapely. Množství zkoušek a pravidelné zkoušení, to je to, co určuje, jak jde kapela rychle dopředu. Nikdy se nesmí nepolevit!
Koncerty
Je více možností, jak si někde zahrát. Buď vás pozve jiná kapela, abyste si s ní zahráli, nebo vás pozve někdo z klubu osobně anebo třeba sami zavoláte do kulturáku, nebo klubu a domluvíte se. Je třeba ujasnit kdy, v kolik, detaily ohledně plakátu, vytvoření události na sociálních sítích, jak s nástroji a jaké je vybavení na daném místě (bedny, mixák, mikrofony atd.), popřípadě jestli bude něco stát pronájem na ten večer a jak se vstupným (někdy si můžete i přivydělat). Nesmíte zapomenout domluvit zvukaře a počítejte s tím, že ten se musí vždycky zaplatit. Zvukař sám o sobě bývá někdy trošku oříšek. Pokud v místě, kde hrajete, tedy třeba v klubu není, musí si buď kapela vše ozvučit sama (což nebývá moc dobré), nebo si pozvat vlastního zvukaře, což je vhodnější. Vlastní zvukař je lepší i v případě, že klub svého zvukaře má. Stojí to sice více peněz, ale vlastní zvukař vás nikdy s výsledkem nezklame, protože na vás bude zvyklý, bude vědět, co všechno potřebujete a co a jak nastavit. Ve výsledku se to vyplatí, protože se špatným ozvučením můžete hrát dobře, jak chcete a stejně výsledný efekt bude mizerný. S místním zvukařem v daném klubu, bude obvykle všechna příprava trvat déle a není záruka, že bude kvalitní. Hrozí, že mikrofony mohou chytat vazbu (pokud se vám tohle stane, nemávejte s mikrofonem, nepřikrývejte jeho konec, ani ho nestrhávejte prudce dolů, prostě ho jen vypněte – tlačítko je na něm, pokud ne, vytáhněte z něho kabel). Pokud v některých písničkách máte hodně odlišnou hlasitost (třeba elektrická písnička a písnička hraná jen na akustické nástroje) a zvukař na to není připravený, také může nastat problém. Někteří zvukaři po vás mohou vyžadovat Stage plán, ten vypadá asi takto:
27
Rozmístění nástrojů, beden, mikrofonů, odposlechů a komb na podiu. Odposlechy slouží k tomu, abyste slyšeli sami sebe, bez nich se nedá hrát. Pokud se vám během koncertu mění rozestavění nástrojů, nebo budete vypínat a zapínat jiná komba, nebo mikrofon – určitě to také zvukaři řekněte předem!
Vzít si vlastní bicí, nebo si půjčit cizí? Obojí má výhody i nevýhody – když si vezmete svoje, tak víte, co očekávat a nemůže vás nic překvapit. Navíc podáte při vystoupení i lepší výkon. Říká se, že pokud hrajete na nástroj, na který nejste zvyklí, ztrácíte 20% toho, co umíte a hlavně nemáte takovou jistotu. Ale ve většině případů, když hraje více kapel za sebou – jeden/dva bubeníci půjčují bicí i ostatním, aby se ušetřil čas. Pak se vám ale může stát, že budete hrát první a místo toho, abyste šli spát, tam budete čekat celý večer, než dohraje poslední kapela a vy jste si bicí mohli zase odvést. Zato když si půjčíte cizí (nikdy vám nikdo nepůjčí celé bicí, vždycky si budete muset vzít minimálně svoje činely, záklaďák a šlapku/y, protože bubeníci bývají na svoje bicí hákliví), půjde vám to hůř, ale hodně vám to zjednoduší situaci. Před každým hraním, ještě než definitivně odklepete – zkontrolujte, jestli nejsou povolené blány, jestli je zapnutý struník a hlavně jestli je pod bicími koberec (lepší udělat ještě než bicí postavíte). Koberec je důležitý, pokud jej mít nebudete, na podlaze se vám bubny díky vibracím posunou do stran, takže je třeba už jen po 30 sekundách budete mít metr daleko od sebe.
Vystupování před lidmi. Lidi chtějí show, taky kvůli ní přišli a první dojem lze udělat jen jednou. S každým koncertem přichází noví a noví lidé, proto byste do každého vystoupení měli dát maximum. Nakonec atmosféru vytváří sám umělec, když lidi nezačnou tančit hned po první písničce, nesmíte to vzdát, musíte vydržet až do konce a předat jim všechnu vaši energii. Lidé ji musí cítit, jinak vám to nebudou věřit. Tancujte, skákejte, tleskejte nebo klidně slezte z podia i mezi lidi, když se otevřete vy jim, budou vás následovat. Také byste měli s publikem hodně mluvit, vyburcovat je. Občas mívají zpěváci/zpěvačky problém s mluvením, neumějí moc dobře improvizovat, ale je jim hloupé se doma naučit proslov, který by pak jen odříkali spatra a navíc, co kdyby ho náhodou zapomněli. Ona jde improvizace s přípravou ruku v ruce, člověk by měl přibližně vědět, o čem bude mluvit, ale přesnou formulaci už si najde v danou 28
chvíli na pódiu sám. Když překonáte tu hranici strachu, která vám svazuje nohy a ruce, začnete si to užívat. A kdybyste časem chtěli ještě víc oživit vaši show, můžete k tomu použít různé efekty: konfety, mlhu, třpytky, světla, projekce atd. prostě cokoli – čím více netradiční, zajímavé a ohromující to pro lidi bude, tím lépe! Když chcete pozornost, musíte být něčím výjimeční, nebo něčím šokovat, aby na to lidé jen tak nezapomněli. Správná propagace je také hodně důležitá, příkladem špatné propagace, byl třeba koncert Jamese Blunta v Karlových Varech v KV aréně, který jsem zažila a troufnu si říct, že hala byla plná tak z 1/2. Na sociálních sítích jsem na tuto událost nenarazila, přes to, že tam by ji člověk asi nejvíce hledal a čekal. Po koncertě jsem potkala spoustu lidí, kteří mi řekli, že by tam rádi šli, ale neměli ani tušení, že se něco takového koná. Reklamu si můžete samozřejmě zaplatit, ať už na billboard, do časopisu, v televizi, radiu nebo na Facebooku (tam se ale můžete propagovat, aniž byste za to museli platit). To využívají začínající nebo pokročilé kapely. Klíčové jsou Facebook a také Bandzone. Hodně se nám to s kapelou osvědčilo, protože tam koukají majitelé klubů po nových kapelách, které by u nich mohly zahrát. Je to nejlevnější, nejrychlejší a nejpohodlnější způsob propagace a přečte si to určitě víc lidí než na ulici. Ale možností je samozřejmě mnohem více. Můžete vylepit plakáty ve městě, na místech, kde se vyskytuje nejvíc lidí, zastávky autobusu, nebo i ve škole, můžete si to i napsat na tričko (chodící reklama), nebo na stránky města, ve kterém se má koncert konat.
Nahrávání
I zde platí pravidlo, že s bicími je to komplikované a i celkem těžké. Bicí se nahrávají ve většině případů jako první (pokud nemáte v kapele nějaké jazzové bubínky a podobné věci, které jsou spíš jako doplněk, než že by vedly ostatní nástroje.) Můžete nahrávat s i bez metronomu – osobně jsem rozhodně pro hraní s metronomem, protože bez něj byste mohli mít špatné tempo, anebo byste se nesešli s ostatními nástroji. V takovém případě pak můžete tu spoustu peněz, kterou nahrávání stojí, vyhodit rovnou z okna (Jen pro orientaci, cena ve studiu se pohybuje okolo 40000,- Kč, ale když s vámi bude někdo nahrávat ve zkušebně a stahovat zvuk mikrofony, tak vás to může vyjít např. jen na 8000,- Kč.) Taky by se vám mohlo hodit si spočítat předem takty každé písničky, protože bubeníci většinou hrají v jednotlivých úsecích stejný rytmus pořád dokola a v tom se snadno ztratíte a pak zjistíte, že máte nahraný takt navíc, až když už je pozdě. Další vychytávka je např. to, že si můžete si nechat dát do sluchátek kromě metronomu i třeba kytaristu nebo zpěváka, také to jde! Musel by ovšem zpívat v jiné místnosti, protože jinak by ho mikrofony, které nahrávají bicí, nahrály taky. A to je další důležitá věc, kterou každý začínající hudebník objeví! Když dohrajete písničku, musíte nechat doznít poslední tón a až pak položit paličky, nebo začít mluvit, jinak by to mohlo být na nahrávce. U nástrojů a zpěvu není problém, když uděláte chybu, dá se vystřihnout jen část písničky a nahrát nanovo a pak daný úsek vložit zpátky. Bohužel pro bubeníky tato možnost není dobrá (jde to, ale nedoporučuje se), bicí se musí přehrát celé znova, jinak by mohly přeznívat činely tam, kde nemají, nemuselo by to úplně sedět, nebo by to mohlo znít moc uměle. A to je důvod, proč se bicí vždycky nahrávají nejdéle, trvá to většinou celý den nebo i víc dní. 29
Jaké paličky a jaké bicí?
Co se týče paliček, jsou různé délky, tloušťky i materiály a konce paliček. Velikosti – zde platí pravidlo čím nižší číslo, tím tlustší palička: 1) První tip značení, v ČR se s ním určitě setkáme.: -
„řada A: (Orchestra) byla určena pro použití
-
řada B: (Band) byla
-
-
v koncertních, nebo jazzových souborech, orchestrech a ve vážné hudbě. V obvodu jsou menší než řada B a jsou určeny pro lehčí typ hraní (5A, 7A)
určena pro různé big beatové kapely, jazz, a různé hudební soubory a skupiny hrající v té době populární hudbu. Paličky se snadněji ovládají a model 5B je dnes nejprodávanějším modelem, vhodným pro začínající bubeníky. (2B, 5B) řada S: (Street) byla
určena pro volná prostranství, pro různé pochodové kapely a přehlídky a tam, kde byla požadována velká hlasitost a razance úderu. Podotýkám, že toto je hlavně specialita USA a anglofonních zemí - v našich podmínkách tyto typy orchestrů jsou zcela neznámé. (3S, 5S) řada I: zavedl
ji v 60 letech Pro Mark a byla určena pro domácí pochodové použití. Dnes zcela neznámá. řada OO: -
zavedl ji v 60 letech Pro Mark a byla určena pro exklusivní použití ve velmi malých kapelách a domácích orchestrech. Dnes se nepoužívá. řada C: je
určena pro rockovější hraní a byla zavedena v 70 letech. V současnosti ji sporadicky používá jen několik firem. U nás neznámá.“ Druhý tip:
„S (Small) Lehké
paličky s malým průměrem pro citlivé a expresivní aplikace. Průměry paliček začínají na 12 mm. Klasický model představuje 7A. M (Medium) Střední
paličky s průměrem začínajícím na 14 mm. Vhodné pro všechny styly. Populární pro většinu hráčů a doporučené pro výuku a začínající bubeníky. Klasický model představuje 5A. L (Large) Středně
těžké paličky s průměrem začínajícím na 15 mm. Vhodné pro výraznější hraní, podporující výraznější zvuk na činelech. Klasický model představuje 5B. XL (Extra Large) Extra
těžké paličky s průměrem začínajícím na 16 mm. Určené pro razantní úder, tvrdé hlasitější hraní a větší ruku. Klasický model představuje 2B. Nejtěžší a nejsilnější paličky s průměrem začínajícím na 17 mm Určené pro expresivní úder v pochodových skupinách, nebo extrémní silové hraní rocku Klasický model představuje XXL (Double Extra Large)
30
3S“
Zatím jsem vyzkoušela jen B5, 7A a A5, B5 byly dost těžké, ale vydržely mi několik měsíců. Zatímco A5 jsem rozbila během dvou týdnů, ale lépe se s nimi hrálo. Já osobně zastávám názor koupit si radši A5, aby se člověku pohodlněji hrálo a kupovat si nové častěji než se trápit s jedněmi dlouho a ušetřit na tom. Pokud nechcete vyloženě paličky na jazz, nějaký měkčí styl, nebo jste bubeník, co do toho hodně mlátí, tak bych si rozhodně užší než A5 nekupovala. A podobně tak u B5, které mi přijdou tak akorát těžké. Ještě silnější a tedy těžší paličky bych si dokázala představit max. o jedno číslo, více už by bylo opravdu příliš moc, co se váhy paliček týká. Jaké jsou pro vás nejlepší, zjistíte sami časem, ale pokud jste silový bubeník – doporučila bych silnější a delší paličky. Užší by vám totiž hodně rychle praskly. Na druhou stranu pozor na výběr těžkých, silných paliček, může se vám pak stát, že vás budou bolet ruce, protože to pro ně bude moc velká zátěž.
A které značky? Mohu doporučit Balbex, někteří bubeníci na tuto značku nadávají, to se ale především týká výroby mechaniky u bicích (pedálů atd.), ale paličky od této firmy mne nikdy nezklamaly. Stejně tak VIC FIRTH. Jsou trochu dražší než Balbex, ale hraje se s nimi dobře a a mají dobrou výdrž. Záleží však i hodně na tom, na jaké dřevo zrovna narazíte. Zildjian jsem si koupila jednou a na to, jak byly drahé, moc dlouho nevydržely. Myslím, že ani moc nezáleží na ceně paliček, dřevo jako dřevo. Ve výsledku vlastně vyjde najevo, že levnější paličky od Balbexu vydržely déle než všechny ty dražší, co jsme si koupila a hrálo se s nimi stejně dobře. Rozdíl mezi cenou paliček od Balbexu a paliček od Zildjian je dán asi jenom tím, jestli paličky nemají nějakou speciální barvu (lak), podpis někoho slavného. Velmi drahé mohou být i paličky jen proto, že jsou od velmi známé značky. A jakou bicí soupravu? Záleží na tom, jaký žánr chcete hrát a také na tom, jak moc dobré bicí chcete. Dá se říct, že souprava za 20 000 už hraje docela slušně. Co se týká značek bicích, nedá se říct, že by nějaká firma vyráběla lepší nebo nějak jiné bicí než ta druhá, protože dneska každá firma vyrábí bicí ze všech možných materiálů a druhů dřeva, v různých velikostech, délkách, tloušťkách, barvách. Neustále je vylepšuje a dělá všemožné vymoženosti. Stejná situace je i u činelů. Například i značky Sabaton a Zildjian byly dříve jedna velká firma, později se ale její zakladatelé pohádali a vznikly dvě firmy a dvě značky, které dnes vyrábí činely úplně stejným způsobem. Také od každé značky najdete bicí soupravy pro jakýkoli žánr. Za sebe bych asi doporučila značky: Sonor, Tama, Pearl nebo Mapex.3
3
autor: internetový server Rstick http://www.rstick.com/cs/content/32-cz-znaceni-palicek
31
Zdroje -
Výuka z hodin hry na bicí u Milana Bílka v ZUŠ Bezdrevská
-
Google obrázky
-
Škola hry na malý buben, Libor Kubánek str. 2
Autor: Drumeo, datum: 12. 7 2011 https://www.youtube.com/watch?v=xHqkxHaQ-bI
Autor: Wikipedie, datum: 7.3 2016 https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_hudebn%C3%ADch_pojm%C5 %AF Workshop Pavla Valdmana, autor: Pavel Valdman, datum: 1.3 2016 Písek Autor: Pianovka, blog o hudbě a notách http://www.pianovka.cz/data/hn/not/zn.html
Autor: internetový server Rstick http://www.rstick.com/cs/content/32cz-znaceni-palicek Autor: Daniel Kastil http://kastildaniel.stranky1.cz/
Autor: Anonymous, datum: 23. 9 2016 http://referatyseminarky.cz/bici-nastroje-obecne-a-s-rozborem-blanozvucnychhudebnich-nastroju---membranofonu--/ Autor: Monika Machalová, datum: 18.6 2013 http://is.muni.cz/th/383197/ff_b/Bakalarska_prace.pdf
32
Závěr
Cílem mojí práce bylo se podělit o to, co vím o bicí soupravě a hraní, předat co nejvíce rad, které by někomu mohly pomoct, nebo někoho motivovat, aby začal hrát. Bohužel u hry na bicí je na rozdíl od vědy všechno jinak. U vědy se můžete spolehnout na dané fakty – vše má jasná pravidla, vše se dá fyzikálně, matematicky a biologicky podložit, máte svoje jistoty. U hry na bicí je všechno více individuální. Např. co se týče držení paliček, toho jak hrát a mých zkušeností, tady se nemůžu zaručit za to, že všechny informace, co jsem vám právě předala, jsou správné pro každého. Každý bubeník je jiný a každému vyhovuje něco jiného a na to, jak se má hrát, nebo jaké jsou nejlepší bicí, neexistuje žádný správný ani nejlepší recept. Jediné, co můžu říct s jistotou je, že vás to musí bavit a zajímat. To je základ pro dobré výsledky.
33
