Evropská unie a federalismus srovnání se Spojenými státy americkými a dalšími federacemi

MASARYKOVA UNIVERZITA PRÁVNICKÁ FAKULTA

Katedra mezinárodního a evropského práva

Evropská unie a federalismus – srovnání se Spojenými státy americkými a dalšími federacemi Diplomová práce

Eva Chmelařová

Vedoucí práce:

JUDr. Filip Křepelka, Ph.D

UČO:

219935

Obor:

Magisterské studium – Právo a právní věda

Imatrikulační ročník: 2007 Brno, 2012

Čestné prohlášení: „Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Evropská unie a federalismus – srovnání se Spojenými státy americkými a dalšími federacemi zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury“.

Brno, 14. března 2012

Eva Chmelařová

2

Mé velké poděkování patří panu doktorovi JUDr. Filipu Křepelkovi, Ph.D. za vedení, vstřícný a osobní přístup, a za cenné rady během zpracovávání této práce.

3

Pouţité zkratky: EHS – Evropské hospodářské společenství EP – Evropský parlament ES – Evropské společenství ESUO – Evropské společenství uhlí a atomu EU – Evropská Unie EURATOM – Evropské společenství pro atomovou energii JEA – Jednotný evropský akt SD – Soudní dvůr Evropské unie (dříve Evropský soudní dvůr se zkratkou ESD) SEU – Smlouva o Evropské unii (Lisabonská smlouva) SFEU – Smlouva o fungování Evropské unie (Lisabonská smlouva) USA – Spojené státy americké

4

Obsah 1.

Úvod ................................................................................................................ 7

2.

Vymezení pojmů a uvedení do problematiky ................................................ 10 2.1 Státnost dříve a dnes ...................................................................................... 10 2.2 Mezinárodní organizace dříve a dnes ............................................................ 12 2.3 Nadstátnost Evropské unie ............................................................................ 14 2.3.1 Teorie duálního charakteru supranacionalismu ...................................... 15 2.3.2 Základní principy evropského práva ...................................................... 15 2.4 Federace ve světě dříve a dnes....................................................................... 17 2.4.1 Nový federalismus .................................................................................. 20 2.4.2 Konfederace vs. federace ........................................................................ 21 2.5 Připomenutí amerického federalismu a jeho vývoje ..................................... 21 2.5.1 Počátky americké federace ..................................................................... 22 2.5.2 Články Konfederace ............................................................................... 22 2.5.3 Americká ústava ..................................................................................... 24 2.5.4 Další vývoj americké federace a občanská válka ................................... 25 2.5.5 Dvacátá léta a nový federalismus ........................................................... 26

3.

Komparace Evropské unie a Spojených států amerických ............................ 29 3.1 Komparace federalismu EU a USA obecně................................................... 29 3. 1. 1 Rozdílný postoj k federalismu v USA a EU ......................................... 30 3.1.2 Rozdílné pojetí amerického a evropského federalismu .......................... 31 3.1.3 Dynamika změn v pravomocích mezi federální/unijní úrovní ............... 31 3.2 Srovnání EU a USA z hlediska postavení unijního/federálního práva .......... 32 3.2.2 Americká a „evropská“ ústava................................................................ 33 3.2.3 Vztah unijního/federálního práva a práva států ...................................... 35 3.2 Srovnání EU a USA z hlediska institucí ........................................................ 36 3.2.1 Prezident a Komise jako instituce s výkonnou pravomocí ..................... 37 3.2.2 Kongres a Evropský parlament a Rada jako orgány nadány legislativní

pravomocí .................................................................................................................... 39 3.2.3 Nejvyšší soud USA a Soudní dvůr Evropské unie ................................. 40

5

3.3 Srovnání EU a USA z hlediska agend ........................................................... 41 4. Moţnosti federalizace EU ve srovnání s USA .................................................... 45 5. Závěr .................................................................................................................... 47 6. Cizojazyčné resumé ............................................................................................. 50 7. Zdroje ................................................................................................................... 52 7.1. Primární prameny ......................................................................................... 52 7.2 Sekundární zdroje .......................................................................................... 53 7.3 Soudní rozhodnutí (judikatura) ...................................................................... 54 7.4 Elektronické prameny ................................................................................ 55

6

1. Úvod Evropská unie je unikátním a velmi specifickým útvarem. Odborná literatura tuto specifičnost vyjadřuje tím, ţe ji označuje za systém „sui generis“1. Toto označení vychází ze skutečnosti, ţe ani právní, ani politická věda nemá vhodné pojmenování, kategorii, nebo pojem, pod který by se Evropská unie dala zařadit. Nejedná se totiţ o federalizovaný stát, ale není to ani typická mezinárodní organizace. Jedná se o fenomén, který se neustále proměňuje a vyvíjí, a s většími a menšími úspěchy v sobě spojuje prvky typické jak pro federace, tak pro mezinárodní organizace. Evropská unie je označována jako supranacionální systém se svojí vlastní institucionální charakteristikou a autonomií – má strukturu a funkční logiku, která je více podobná té, na které jsou postaveny Spojené státy americké, neţ logice, na které jsou postaveny evropské národní státy2. Z tohoto důvodu se tato práce zaměří na porovnání především těchto dvou entit, které mají mnoho společného, ale i mnoho rozdílného. Unikátnost Evropské unie lze vysledovat k jejím počátkům, které spadají do druhé poloviny minulého století. Bezprostředně po druhé světové válce se v Evropě velmi výrazně prosazovala myšlenka federalismu, která záhy získala silnou podporu, především zásluhou zkušeností z války a vyrovnávání se s následky válečné devastace Evropy v období, které bezprostředně po válce následovalo. Evropa v té době také ztratila své dřívější velmocenské postavení ve prospěch USA a SSSR – mimochodem federačních států. Vnucovala se myšlenka volající po překonání rozdrobenosti a rivality evropských zemí a vytvoření evropské federace – jednotné struktury, která dokáţe nejen zabránit dalším konfliktům na kontinentě, ale bude i schopna zastávat významnou pozici vedle USA a SSSR v systému mezinárodních vztahů. Navzdory vzniku několika pro-federačních hnutí, jako byla např. Unie evropských federalistů nebo Evropská Parlamentní unie,3 se myšlenku evropské federace nepodařilo na evropské politické scéně prosadit. Přesněji řečeno, nepodařilo se ji prosadit jako celek, ale snaha o spolupráci mezi evropskými státy nezapadla a provázela další vývoj na kontinentě. Vzájemná spolupráce, kromě velkého odhodlání, vyţadovala i jistý rámec – a postupně tak vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli, Evropské společenství pro atomovou energii a Evropské hospodářské společenství. Díky těmto společenstvím byly během mnoha let dalšího vývoje a celé řady následných

1

FIALA, Petr; PITROVÁ, Markéta. Evropská unie, str. 9. FABBRINI, Sergio. Democracy and federalism in the European Union and the United States: exploring post-national governance, předmluva. 3 JANKŮ, Martin; JANKŮ, Linda. Politické a právní základy evropských integračních seskupení, str. 9. 2

7

změn poloţeny základy Evropské unie – Evropská unie tak, jak ji známe dnes, je de facto nástupkyní4 Evropského společenství. Evropská unie vznikla jako mezinárodní organizace, ale postupným vývojem má stále blíţe a blíţe k federalizovanému státu, kterým ale – přes mnohé podobnosti – stále není. Tato práce vyzdvihne federativní rysy, které lze u Evropské unie nalézt, na straně jedné, a zdůrazní absenci ostatních federativních rysů na straně druhé. Švédský profesor práva Joakim Nergelius zdůrazňuje, ţe důleţité pro pochopení toho, jak EU funguje a co vlastně je, je zcela zásadní si uvědomit, ţe EU není stát a ani jako jeden stát nefunguje – je to jiný druh entity. Je ale moţné, ţe se EU stane modelem pro jiný typ entit a změní povahu mezinárodních vztahů zcela zásadním způsobem (pokud uţ tak neudělala).5 Tato skutečnost mírně komplikuje moţnosti jejího srovnávání s „normálními“ státy, proto je nutné komparaci omezit jen na oblasti, které je moţné srovnávat: tedy v oblastech postavení unijního/federálního práva, agend a institucí. Cílem této práce bude komparace Evropské unie s typickými a dlouhodobě etablovanými federacemi, jako jsou USA, Indie nebo Německo. Na porovnání jejich podobností a rozdílů bude moţné vysledovat, jaké federativní prvky Evropská unie jiţ má, a které ji stále chybí. V současné době svět, Evropská unie, a více či méně všechny její členské státy prochází vleklou a stále nekončící ekonomickou krizí. Státy samotné nejsou schopny krizi a potíţe z ní vycházející řešit jednotlivě – řešení se hledá na evropské úrovni, i kdyţ především mezi několika ekonomicky nejsilnějšími státy. Evropská unie, ať uţ se jedná o jakýkoliv svazek států, své členské státy svázala velmi úzce, a nyní je tedy velmi obtíţné hledat a nacházet jednotlivá dílčí řešení. Ekonomiky jednotlivých států jsou propojeny, stejně jako jiné mnohé politiky a oblasti, značná část dnes uţ nejen západoevropských států sdílí stejnou měnu, atd. Přestoţe je nepochybné, ţe Evropská unie státy Evropy spojila více neţ kdy v minulosti, přetrvává palčivá otázka – jakým způsobem unie tyto státy spojila. Jedná se o svazek států, které vstoupily do mezinárodní organizace? Organizaci zaloţené na ekonomické spolupráci, a na postupně se vyvíjející spolupráci v dalších oblastech – a ve chvíli jako je dnes státy, kterým současná situace nevyhovuje, prostě z organizace vystoupí? Nebo se Evropská unie v průběhu svého dlouhého vývoje vyvinula v něco víc – v organizaci, která je téměř státem, a to i přesto, ţe její občané Smlouvu o ústavě pro Evropu v referendu neschválili? 4 5

Lisabonská smlouva, SEU čl. 1. NERGELIUS, Joakim. The constitutional dilemma of the European Union, str. 15.

8

Cílem této práce bude srovnat Evropskou unii se Spojenými státy americkými a dalšími federacemi, a na základě srovnání podobností a rozdílů určit, které federativní rysy Evropská unie uţ dnes má, a které stále postrádá. Před samotnou komparací je nezbytné definovat několik zásadních pojmů, které se k dané problematice váţou. První část práce je z tohoto důvodu zaměřena na vysvětlení pojmů, které při určování federativních prvků Evropské unie hrají důleţitou roli. Úvodní kapitola je věnována pojmu státnosti – jak byl tento pojem vnímán dříve, a jak je vnímán dnes. Dále se v práci krátce zaměřím na pojmy mezinárodní organizace a federace, a krátce se budu věnovat i problematice nadstátnosti Evropské unie. Výše zmíněné pojmy jsou v prvních kapitolách krátce charakterizovány tak, aby byly popsány jejich nejdůleţitější aspekty, ale nejsou, vzhledem k zaměření práce, rozebrány do všech detailů. Hlavní část práce pak bude věnována samotné komparaci amerického federalismu a dnešní Evropské unie: srovnání EU a USA z hlediska postavení unijního/federálního práva, agend a institucí. Závěrečná část se bude věnovat moţnosti federalizace EU ve srovnání s USA. Krátce k pojmům pouţívaným v této práci: vzhledem k tématu bude hojně vyuţíváno pojmu evropská ústava, je tím míněna poslední revize evropského ústavního práva – tedy Lisabonská smlouva. Vzhledem k jejímu dlouhému názvu: Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o zaloţení Evropského společenství, podepsaná v Lisabonu dne 13. prosince 2007, bude v práci k jejímu označení vyuţíváno jen zkrácené verze: Lisabonská smlouva. Obdobně bude zacházeno s pojmem Ústava Spojených států amerických, která bude označována za americkou ústavu. U jednotlivých institucí bude uţíváno vţitého zkráceného označení či zaţité a výše uvedené zkratky. Vzhledem k přejmenování Evropského soudního dvora bude uţíváno jen jeho nového jména a zkratky SD. S ohledem na skutečnost, ţe integrační vývoj dnešní Evropské unie začal uţ vznikem ESUO a později EHS a EURATOM, bude v této práci z důvodu přehlednosti pouţíván především výraz Evropská unie.

9

2. Vymezení pojmů a uvedení do problematiky Jak jiţ bylo naznačeno, problematika Evropské unie a federalismu je značně komplikované téma. Před samotným porovnáním Evropské unie s typickými federacemi je vhodné se krátce věnovat několika zásadním pojmům, které se k danému tématu váţou. V této části bude nejdříve představen pojem státnosti. Definice pojmu státnosti a toho, co je za stát povaţováno, a co nikoliv, se v čase mění – proto bude uvedeno více definic, a ve zkratce budou aplikovány na Evropskou unii. Následující kapitola bude věnována pojmu mezinárodní organizace, a také jejímu vnímání v minulosti a dnes. Protoţe se jedná o pojem značně široký, bude v této práci vykreslen rámcově, a bude aplikován přímo na Evropskou unii. Na tyto první pojmy pak naváţe otázka nadstátnosti Evropské unie a vysvětlení pojmu federace. Závěr této kapitoly bude věnován připomenutí amerického federalismu a jeho vývoje.

2.1 Státnost dříve a dnes Jedním ze základních charakteristických rysů současné doby je velký počet států. Zatímco před druhou světovou válkou existovalo na světě pouze asi 60 nezávislých států a do roku 1960 se jejich počet zvýšil na 100, dnes existuje uţ 194 uznaných států.6 V průběhu let se měnil nejen počet suverénních států, ale měnila se i definice toho, co stát a státnost je. Různí autoři v různých časových obdobích vyzdvihují různé charakteristiky, vlastnosti a funkce, které určují, ţe se jedná o stát – o útvar s vlastní státností. Z tohoto důvodu bude zmíněno hned několik definic: kromě současných budou zmíněny i některé starší, které dokreslují, jak se pojem státnosti v průběhu let proměňoval. Na příkladu Evropské unie, pak bude ukázáno, které prvky státnosti EU má, a které jí stále chybějí. Pojem státnosti byl dlouho předmětem jak filozofických, tak právnických debat – o tom, co je to stát, debatovali uţ v antickém Řecku. Moderní uvaţování o právu začíná uţ v šestnáctém století, kdy holandský filozof a právník – představitel školy přirozeného práva, Hugo Grocius, definoval stát jako přirozené a dokonalé uskupení svobodných muţů, vytvořené s cílem prosadit svá práva a realizovat společné dobro.7 Dlouho uznávanou, dnes však jiţ překonanou definici státu známe od Maxe Werbera z 19. století, pro kterého byl

6

SCHEU, Harald Christian. Úvod do mezinárodního práva veřejného, str. 67. VARVAŘOVSKÝ, Pavel. Základy práva: o právu, státě a moci, str. 81. a CRAWFORD, J. The Creation of States in International Law, str. 6 7

10

stát institucí, která má monopol na organizované násilí.8 Je patrné, ţe tuto definici by Evropská unie nemohla naplňovat – neboť nemá vlastní pořádkové síly. Jak jiţ ale bylo naznačeno, tato definice jiţ není příliš aktuální. Obecně uznávaná kritéria státnosti lze najít například v Montevidejské úmluvě o právech a povinnostech států z roku 1933. Tato úmluva, přestoţe je regionálního charakteru (ratifikována USA a dalšími 18 latinskoamerickými státy), je stále v platnosti a je povaţována za dokument obsahující základní definici státu. 9 Stát je dle jejího prvního odstavce definován stálou populací, definovaným teritoriem, vládou a schopností vstupovat do vztahů s ostatními státy.10 V této definice státnosti by Evropská unie obstála mnohem lépe – její hranice, stejně jako počet obyvatel, jsou definovány hranicemi a počty obyvatel jejich členských států, takţe jsou určeny – i kdyţ je pravdou, ţe se poměrně často mění (spolu s rozšiřováním počtu členských států EU.) S ohledem na v pořadí třetí kritérium by také nevznikaly ţádné velké potíţe, Komise de facto tvoří vládu Evropské unie. Pravdou je, ţe její pravomoci jsou ve srovnání s vládami členských států značně rozdílné, celkově lze ale říci, ţe EU má vládu, která ji vede, a která zastává všechny důleţité úkoly, které vláda plnit má. Posledním kritériem státnosti podle výše zmíněné definice je, ţe útvar musí být schopen vstupovat do vztahů s ostatními státy – a to Evropská unie činí. Zastupuje například své členské státy ve Světové obchodní organizaci11nebo uzavírá smlouvy s třetími státy. Podle klasické státovědy a teorie mezinárodního práva lze suverénní stát definovat na základě tří konstitutivních prvků: státní území, obyvatelstvo a státní moc.12 Kromě těchto základních – primárních – znaků někteří autoři přidávají k definici i znaky sekundární: systém daní a poplatků, státní rozpočet a státní symboly.13 První dva primární znaky jsou shodné s definicí pocházející z Montevidejské úmluvy – Evropská unie je oba naplňuje skrze své členské státy. I třetí primární znak Evropská unie splňuje: zavazuje se a je vázána zákony (v podobě nařízení a směrnic), a nezákonný postup je moţné přezkoumat a napravit (role Soudního dvora Evropské unie). U sekundárních znaků státu je ale situace poněkud jiná. Evropská unie má svůj rozpočet, ale nespravuje vlastní systém daní a poplatků – to je rolí členských států. Navíc otázka státních symbolů je značně 8

HUNGR, Pavel. Základy teorie státu a organizace Evropské unie, str. 11. CRAWFORD, James. The Creation of States in International Law, str. 45 - 46. 10 Montevidejská úmluva (Convention on the rights and duties of states). 11 EU je členem Světové obchodní organizace od roku 1995 – více na stránkách samotné organizace: dostupné on-line na: . 12 SCHEU, Harald Christian. Úvod do mezinárodního práva veřejného, str. 67. 13 HUNGR, Pavel. Základy teorie státu a organizace Evropské unie, str. 11. 9

11

komplikovaná: existují, jsou pouţívány, ale v primárním právu kromě eura nejsou explicitně zmíněny – právě proto, jak kontroverzně byly a mnohdy stále jsou vnímány. Opět lze tvrdit, ţe Evropská unie v koordinaci se svými členskými státy splňuje většinu podmínek spojovaných se státností, problémem však je, ţe je splňuje jen díky svým členským státům – EU má své občany, ti jsou ale zároveň občany svého státu. Totéţ platí i pro území EU – není výhradně její, ale patří jejím členským státům. Otázkou tedy je, jaký je mezi těmito útvary vztah: pokud EU naplňuje znaky federace, je moţné v jejím případě mluvit i o státnosti, pokud je ale stále spíše mezinárodní organizací, o státnost se nejedná.

2.2 Mezinárodní organizace dříve a dnes V současné době jsou mezinárodní organizace druhým (hned po suverénních státech) nejdůleţitějším subjektem mezinárodního práva. Přesto se jedná o poměrně nový fenomén – první mezinárodní organizace vznikaly aţ počátkem devatenáctého století v souvislosti s Vídeňským Kongresem (svolaným vítěznými mocnostmi po napoleonských válkách), který měl napomoci uspořádání poměrů v Evropě. Za první mezinárodní organizaci moderního typu je povaţována Rýnská komise regulující obchod a provoz této důleţité vodní trasy. Další mezinárodní organizace následovaly: Mezinárodní a telekomunikační unie (1865), Mezinárodní a poštovní unie (1874) atd. 14 V současné době existuje celá řada mezinárodních organizací. Liší se tím, na jak velké ploše pracují (globální, regionální či mezikontinentální), dále se liší i počtem členů (globální nad 60), funkcí, kterou mají plnit (vojenskou, ekonomickou aj.), stupněm integrace, vlivem, vnitřní strukturou, uplatněným způsobem hlasování atd.15 Vzhledem k zaměření této práce je podstatné dělení na mezinárodní organizace klasické a nadstátní. Klasické organizace jsou vedle svých členských států subjekty mezinárodního práva veřejného, a nekladou ţádné prerogativy vůči svým členským státům, na rozdíl od nadstátních mezinárodních organizací, které mají určité pravomoci vůči svým členským státům a subjektům na jejich státním území.16 Samotný pojem – mezinárodní organizace – označuje sdruţení dvou nebo více států, které vzniklo na základě právního aktu (zpravidla mezinárodní smlouvy) a bylo vybaveno určitými pravomocemi pro plnění konkrétních úkolů. Tyto úkoly plní vlastním

14

ROMANCOV, Michael. Mezinárodní organizace, str. 25. ROMANCOV, Michael. Mezinárodní organizace, str. 13 -14. 16 TICHÝ, Luboš. Evropské právo, str. 46. 15

12

jménem a prostřednictvím vlastních orgánů.

17

Jistým způsobem, opakem mezinárodní

organizace zaloţené státy je nevládní organizace, kterou lze definovat jako sdruţení soukromých osob (sdruţených na základě vnitrostátního práva konkrétního státu). I nevládní organizace ale jednají na mezinárodní úrovni – a to například v rámci pomocných orgánů OSN. Zásadním rozdílem je, ţe nevládní organizace zpravidla nedisponují mezinárodní subjektivitou, na rozdíl od mezinárodních organizací (ty svoji subjektivitu odvozují od subjektivity svých členských států, nebo ji mají výslovně uznanou ve svých zakládajících smlouvách18 – jako v případě EU19). Dalším důleţitým aspektem mezinárodních organizací vyplývajícím z jejich subjektivity je způsobilost uzavírat mezinárodní smlouvy. Podle článku šest Vídeňské úmluvy o smluvním právu mezi státy a mezinárodními organizacemi, se způsobilost mezinárodních smluv uzavírat mezinárodní smlouvy řídí jejím vlastním statutem. Pravomoc uzavírat mezinárodní smlouvy se státy umoţňuje nejen prosazovat vůči smluvním stranám právní nároky plynoucí z uzavřené smlouvy, ale také povinnost plnit své závazky a nést odpovědnost za porušení těchto mezinárodních závazků.20 Jak jiţ bylo řečeno, mezinárodní organizace jsou v současnosti nedílnou součástí mezinárodního práva – lze vysledovat čtyři základní funkce, které státy k vytvoření těchto organizací vedou. Za prvé, mezinárodní organizace usnadňují uzavírání dohod a mezistátní spolupráci. I bez mezinárodních organizací by státy byly nuceny projednávat své vzájemné rozpory, ale stálá platforma, se sekretariáty a pravidelnými schůzkami, zajišťuje, ţe se v rámci mezinárodních organizací podaří projednat – a patrně i vyřešit – více problémů, neţ by bylo moţné bez takových schůzek. Pevné zázemí podporuje i vytváření smluv a dohod, které by jinak těţko vznikaly. Za druhé, existence mezinárodních organizací umoţňuje, aby jinak menší, nebo slabší státy (rozvojové země, nebo země třetího světa), kterých je ale mnoho, vytvořily koalici, a pod hrozbou blokace anebo přehlasování si na svých silnějších a větších protějšcích získaly výhody, kterých by jinak těţko dosáhly samostatně. Mezi další důleţité funkce mezinárodních organizací patří kontrola a případná

17

SCHEU, Harald Christian. Úvod do mezinárodního práva veřejného, str. 91. SCHEU, Harald Christian. Úvod do mezinárodního práva veřejného, str. 94. 19 Dnes je právní subjektivita EU, uvedena v Lisabonské smlouvě, SEU čl. 47. Do této revize EU jako taková právní subjektivitu neměla, mělo ji ale Evropské společenství. 20 Vídeňská úmluva o smluvním právu mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo mezi mezinárodními organizacemi navzájem (1986). 18

13

snaha o prosazení jiţ dohodnutých pravidel na straně států a legitimizace ideologií či mezinárodních praktik.21 Evropská unie – stejně jako její předchůdci (EHS a později ES) – vznikla jako mezinárodní organizace, na základě mezinárodní smlouvy ratifikované všemi členskými státy. Ty zaloţily EU proto, aby ještě lépe usnadňovala kooperaci mezi jednotlivými členskými státy. Značné pravomoci jejích orgánů vycházejí právě ze snahy, aby tyto orgány – co moţná nejlépe – dokázaly sladit různé názory jednotlivých států do kompromisu, který bude přijatelný pro většinu nebo pro všechny (záleţí na dané oblasti). Neúspěch při ratifikaci Smlouvy o ústavě pro Evropu a problematická ratifikace poslední přijaté revizní smlouvy – Lisabonské smlouvy – jasně ukázala, jak problematické je pro jednotlivé členské státy vzdání se části svých pravomocí ve prospěch mezinárodní organizace – zvláště takové, ve které se ve značném počtu oblastí rozhoduje většinově, ne jednohlasně. Lisabonská smlouva je podle názvu i podle vzhledu mezinárodní smlouvou – co do obsahu se ale příliš neliší od svého neúspěšného předchůdce – Smlouvy o ústavě pro Evropu. Ta nebyla schválena především proto, ţe vyvolávala pocit, ţe Evropská unie se stane něčím víc, neţ jen mezinárodní organizací. Pro určení, co tedy EU dnes je, jsou důleţité následující pojmy: nadstátnost a federace.

2.3 Nadstátnost Evropské unie Jak jiţ bylo v úvodu zmíněno, Evropská unie je útvarem sui generis – od „obyčejných“ mezinárodních organizací se liší svojí nadstátností. Bývá také označována jako nadnárodní nebo supranacionální organizace. Tyto pojmy vyjadřují zvláštní vztah, který Evropská unie má ke svým členským státům. Od ostatních mezinárodních organizací se odlišuje tím, ţe zásluhou výslovného přenesení části suverenity členskými státy na Evropskou unii mohou evropské orgány přijmout závazné právní akty i proti vůli menšiny členských států (kvalifikované hlasování v Radě EU) – a tím zavázat svůj členský stát k plnění toho, pro co sám nehlasoval.22

21 22

ROMANCOV, Michael. Mezinárodní organizace, str. 21. SCHEU, Harald Christian. Úvod do mezinárodního práva veřejného, str. 93.

14

2.3.1 Teorie duálního charakteru supranacionalismu Nejprve je vhodné zmínit teorii duálního charakteru supranacionalismu amerického profesora evropského práva Josepha Weilera. Dospěl k názoru, ţe supranacionalismus má dvě podoby: normativní (vztah a hierarchie protikladných politik a právních opatření mezi EU a jejími členskými státy) a rozhodovací (institucionální uspořádání a rozhodovací proces při vytváření evropského práva), a ţe právě supranacionalismus je tím, co Evropskou unii odlišuje od ostatních mezinárodních organizací.23 Teorie duálního charakteru supranacionalismu je zaloţena na předpokladu, ţe Soudnímu dvoru Evropské unie bylo povoleno – nebo spíše dáno dostatečné mnoţství prostoru k tomu, aby EU rozvinul do „federální entity“ (i kdyţ samozřejmě ne do federálního státu). Tento prostor získal jednoduše proto, ţe jak členské státy a jejich političtí lídři, stejně jako média a velká část akademiků po dlouhou dobu nevěnovala ţádnou pozornost práci anonymního soudu ve vzdáleném Lucemburku. Političtí lídři předpokládali, ţe moţnost veta (potvrzená Lucemburským kompromisem z roku 1966) je ochrání před jakoukoliv zásadní politikou, kterou by nechtěli, a pro média byli pánové ze soudu příliš nezajímaví a nudní.

24

Jednoduše a krátce lze supranacionalitu EU

charakterizovat tím, ţe určité závazné právní akty Evropské unie mají přednost před právem členského státu a přímý účinek na vnitrostátní úrovni, a poskytují subjektivní práva také jednotlivcům. Zcela ojedinělá je i pozice SD, který má velmi široké pravomoci v rámci aplikace a výkladu práva. 25

2.3.2 Základní principy evropského práva Byl to právě Soudní dvůr Evropské unie, který se svými rozhodnutími sehrál zásadní roli ve formulaci základních principů evropského práva, který výrazně přispěl k nenárodnostnímu charakteru dnešní Evropské unie: těmi jsou princip přímého účinku, přednost komunitárního práva, princip nepřímého právního účinku, a odpovědnost členského státu za škodu. Prvním z těchto principů je princip přímého účinku evropského práva. Tento princip znamená, ţe evropské normy jsou schopny závazně působit ve vnitrostátním právu i bez recepčního opatření tohoto členského státu (normy jsou bezprostředně závazné – tzn., ţe členskému státu není ponechána moţnost výběru, jakým

23

Rafael, Leal–Arcas. Theories of Supranationalism in the EU, str. 7- 8. NERGELIUS, Joakim. The constitutional dilemma of the European Union, str. 5. 25 SCHEU, Harald Christian.Úvod do mezinárodního práva veřejného, str. 93. 24

15

způsobem zajistí jejích vnitrostátní provádění – na rozdíl od práva mezinárodního), a ţe zavazují národní správní i soudní orgány k jejímu pouţití. Zároveň bezprostředně zakládají práva (výjimečně i povinnosti) jednotlivcům, kteří se jich také mohou u národních orgánů dovolávat. Přímý účinek je rozdělován na: horizontální (mezi jednotlivci navzájem), vertikální (jednotlivci proti státu), pozitivní (pouţití evropských norem namísto neexistující domácí normy) nebo negativní (pro přezkum právnosti domácích norem). Princip přímého účinku evropských norem není absolutní a normy musí splňovat několik obecných podmínek: norma musí být jasná a přesná, bezpodmínečná a úplná. 26 Samotný přímý účinek evropských norem by nebyl příliš uţitečný bez druhého principu, na kterém evropské právo stojí: přednosti evropského práva. Stejně jako u přímého účinku, i přednost evropského práva postupně zakotvil SD, který ve své judikatuře vyvinul aplikační zásadu, podle níţ je nutno řešit střet evropské normy s ustanovením vnitrostátního práva vţdy ve prospěch normy evropské. Podle této zásady se neuplatní obecná klauzule lex posterior derogat legi priori (právo vzniklé na základě Smluv nemůţe být vzhledem ke své zvláštní povaze soudně negováno ţádným vnitrostátním pravidlem.27 Vzhledem k relativní nezávislosti jak evropského, tak vnitrostátního práva, jejich případný střet nemá povahu sporu o otázce platnosti kolidujících ustanovení, ale jedná se pouze o stanovení pořadí. Přednost evropské normy má proto pouze povahu aplikační přednosti. Výsledkem je, ţe soud, který zjistí, ţe došlo ke střetu, nesmí pouţít ustanovení vnitrostátního práva, které odporuje evropské normě, a národní soud nesmí autonomně přezkoumávat pouţitelnost nomy evropského práva.28 Dnešní Soudní dvůr Evropské unie ukotvil aplikační přednost evropského práva v několika svých, nad právem státním, postupně v několika svých rozhodnutích: první náznaky lze nalézt v rozhodnutí Van Gend Loos a následně v rozhodnutích Costa vs. E.N.E. L a Simmenthal29, kde lze zásadu přednosti nejdříve z interpretace dovodit, a následně je výslovně formulována a rozvedena. Soud v těchto svých rozhodnutích formuloval, ţe komunitární právo je právním řádem, který je pouţitelný ve všech členských státech za jednotných podmínek a je nadřazen právu národních členských států.30 Právě tím, ţe SD vyuţil předloţené moţnosti, se Evropská unie vyvinula do dnešní podoby a výrazně se odlišuje od ostatních mezinárodních organizací. 26

TICHÝ, Luboš. Evropské právo, str. 308 - 310. Rozsudek SD ze dne 15.6. 1964, C 6-64 Flaminio Costa v E.N.E.L. 28 TICHÝ, Luboš. Evropské právo, str. 316. 29 Více v samotných rozhodnutích, dostupná např. na: . 30 CRAIG, Paul P; BÚRCA, Gráinne de. EU law: text, cases, and materials, str. 344. 27

16

Dalšími základními principy, které dotváří nadstátností charakter Evropské unie je princip odpovědnosti členských států za škodu způsobenou jednotlivci porušením komunitárního práva, a princip nepřímého účinku. Princip odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivci, byl zřetelně formulován v rozhodnutí SD Francovich, ve kterém soud rozhodl, ţe členský stát, který porušuje právo ES, je povinen nejen toto porušování ukončit, ale také nahradit škodu, kterou svým porušením způsobil.31 Princip nepřímého účinku se vztahuje na povinnost státu aplikovat své právo vnitrostátní ve světle práva komunitárního, také označované jako loajální výklad národního práva.32 Otázka nadstátnosti Evropské unie se přímo vztahuje k pojmu mezinárodní organizace, kterému byla věnována předchozí kapitola. Nadstátnost – tedy aplikování principu přímého účinku a přednosti evropského práva – odlišuje EU od „obyčejných“ mezinárodních organizací. Není příliš důleţité, zda státy záměrně – anebo spíše díky vlastní nepozornosti – přesunuly takové mnoţství pravomocí na orgány EU, ţe v současné době, v přesně vymezených případech mohou orgány EU – a také to občas dělají – donutit členské státy k věcem, s kterými samy nesouhlasí. Evropská unie se tak zásadné liší od ostatních mezinárodních organizací, rozhodování v mnoha případech není jednohlasné, ale rozhoduje většina, a menšina se musí podřídit (protoţe se k tomu ve Smlouvách sama zavázala). K otázce nadstátnosti se velmi úzce váţe i otázka federativnosti EU: konkrétněji, jak silné mají instituce EU ve vztahu k členským státům být, a jaké mají mít pravomoci. Otázkou je, zda EU je ještě stále mezinárodní organizací, anebo spíše federativně uspořádaným útvarem.

2.4 Federace ve světě dříve a dnes Federalismus je tradiční koncept, který ale zvláště v souvislosti s Evropskou unií bývá vnímán velmi rozporuplně. V současné době existuje celá řada federací, které se navzájem velmi odlišují, a to jak mírou decentralizace (silně decentralizovaná Kanada vs. USA), uspořádáním politického systému (parlamentní vs. prezidentský), mnoţstvím úředních jazyků (jednojazyčný vs. vícejazyčný) atd.33 Tato část práce bude věnována tomu, co pojem federace znamená, a čím je federace charakteristická. Stejně jako u většiny ostatních pojmů pocházejících z prostředí společenských věd, i pojem federalismu můţe

31

Rozhodnutí SD z roku 1991,C-6 a 9/90 Francovich a Bonifaci v. Italy. TICHÝ, Luboš. Evropské právo, str. 315. 33 LAURSEN, Finn. The EU and federalism: polities and policies compared, str. 3 - 4. 32

17

být vnímán a interpretován několika způsoby. V úvodu této kapitoly proto budou nejdříve zmíněny tři základní koncepty federalismu, jak je definují někteří autoři. S ohledem na skutečnost, ţe v průběhu let federalismus jako koncept procházel značnými změnami, bude krátce zmíněn i koncept tzv. nového federalismu, který je spojován se Spojenými státy americkými, kterým se pak v dalších kapitolách bude tato práce věnovat do větších detailů. V prvé řadě je vhodné říci, ţe federace je jedním z typických příkladů politické unie, stojící na trvalém vztahu mezi státy.34 Nejčastěji je pojem federalismus uţíván pro označení institucionálního uspořádání politické moci na určitém území, a pro určitou politickou komunitu. Federalismus v tomto pojetí vymezuje rozdělení pravomocí mezi centrální federalistickou vládu a vlády jednotlivých členských států – rozlišují se zde její výlučné pravomoci a pravomoci náleţící jejím jednotlivým jednotkám.35 V tomto bodě je důleţité zmínit, ţe autoři Thomas O. Hueglien a Alan Fenna vztah federálních systémů vlády podmiňují sdílenou suverenitou mezi oběma federálními úrovněmi a přímým vztahem obou úrovní k občanům.36 Trochu obměněným způsobem definoval federalismus americký politolog William H. Riker, podle kterého se federalismus vyznačuje třemi základními prvky: dvěma vládními úrovněmi, které vládnou shodnému území a obyvatelstvu, kde kaţdá úroveň má nejméně jednu oblast, ve které vykonává své pravomoci samostatné. Podstatná je pak existence třetího prvku – určité záruky (i třeba jen v podobě ústavního prohlášení), která zajišťuje autonomii pravomocí kaţdé z vlád v jim svěřených oblastech.37 Federaci lze definovat i za pomoci znaků, které musí splňovat: rozdělení moci mezi centrální a regionální vládu, určitý stupeň nezávislosti mezi touto centrální a regionální vládou, a přímé působení na občany – a to jak ze strany centrální, tak i regionální vlády. Mezi další faktory patří existence nástrojů zabezpečujících ústavní rozdělení moci mezi lokální a centrální vládu, a pravomoc centrální vlády zastřešovat i vnitřní záleţitosti lokálních států. 38 Zcela zásadní roli hraje i to, na jakém základu federace vzniká. USA, obdobně jako například Spolková republika Německo, vznikly na územním základě, a federalismus je pro ně tak prostředkem k omezení silné ústřední vlády. Naopak (dnes jiţ neexistující)

34

CRAWFORD, James. The Creation of States in International Law, str. 483 - 485. RŮŢIČKA, Jan; KOZÁK, Kryštof. Úpadek amerického federalismu?: posilování federální vlády na prahu 21. století, str. 11. 36 HUEGLIEN,Thomas O.,FENNA,A. Comparative federalism: a systematic inquiry, str. 32-33. 37 LAURSEN, Finn. The EU and federalism: polities and policies compared, str. 3. 38 CRAWFORD, James. The Creation of States in International Law, str. 483 - 485. 35

18

Československo a Jugoslávie byly zaloţeny na národnostním základě, a v jejich případě bylo moţné federalismus chápat jako nástroj pro zachování různých národních subjektů a identit.39 Pro úplnost je vhodné zmínit, ţe z pohledu mezinárodního práva je obvyklé, ţe centrální vláda spravuje otázky zahraniční politiky, zatímco lokální státy mají v této oblasti jen minimální kompetence. 40 Jak je patrné z předchozích odstavců, definice federace a federalismu se v zásadě shodují na základních prvcích, které federace musí splňovat: vláda určitému území a obyvatelstvu, a rozdělení moci mezi centrální a regionální vládu, které jsou do značné míry nezávislé a mají jasně vytyčenou oblast pravomocí, kterou spravují. EU v současné době splňuje většinu z těchto základních podmínek federalismu, jistě problematická je ale otázka sdílené suverenity, neboť EU stojí na suverenitě svých členských států, a suverenita její je zaloţena na smluvním základu právě těchto států. Jako menší problém se jeví otázka přímého působení obou úrovní na občany EU, neboť například z nařízení přímo vyplývají práva a povinnosti pro jednotlivé osoby. Vzhledem k unikátnímu vzniku a vývoji EU, by i fakt, ţe naplňuje většinu obecných podmínek – a to aspoň formálně, ještě nezajišťoval, ţe je naplňuje i v realitě, a ţe je tedy moţné EU federací skutečně nazývat. Otázkou, nakolik je EU federací, se zabývají do větších detailů poslední kapitoly této práce. Významné v případě Evropské unie je, ţe pokud bychom dospěli k názoru, ţe se jedná o federaci, jednalo by se o federaci zaloţenou na národnostním základě, tedy po vzoru takových federací, jako byla Jugoslávie nebo Československo, tedy toho druhu federací, který byl v historii méně úspěšný. Na závěr je vhodné říci, ţe v rámci EU byl vytvořen speciální druh evropského federalismu. Ten se od všech ostatních federativních států a právních pořádků liší, neboť jeho účelem je nejenom regulovat vztahy mezi Unií (federací) a jejími (členskými) státy, z nichţ některé jsou federace a jiné ne, ale také integrovat státní úřady v členských státech, a to na všech úrovních: národní, regionální i místní. Neméně důleţitá je její schopnost vytvářet práva a povinnosti pro jednotlivce. Jedná se tedy o federalismus, který by měl zasahovat do všech vrstev společnosti.41

39

RŮŢIČKA, Jan; KOZÁK, Kryštof. Úpadek amerického federalismu?: posilování federální vlády na prahu 21. století, str. 17. 40 CRAWFORD, James. The Creation of States in International Law, str. 483 - 485. 41 NERGELIUS, Joakim. The constitutional dilemma of the European Union, str. 24.

19

2.4.1 Nový federalismus Tento pojem se objevil v 30. letech dvacátého století a v dané době označoval novou tendenci spolupráce mezi federativní vládou a jednotlivými státy ve Spojených státech amerických. Programy v rámci New Dealu prezidenta Rooswelta výrazně posílily působnost a pravomoci federální vlády. Tento vývoj byl důsledkem strukturálních proměn ve společnosti, jejíţ rostoucí komplexnost si vynutila, aby federální vláda, namísto soupeření s lokální úrovní, s ní začala spolupracovat. V současné době ale získal pojem moderní federalismus nový význam. Zatímco původně označoval posilování moci federální vlády, zhruba od dob vlády prezidenta Richarda Nixona (sedmdesátá léta) dochází k opačnému trendu – opětovnému posilování práv států, také označované výrazem "devoluční revoluce". Trend ovšem není tak jednoznačný. Na jedné straně jednotlivé státy získaly větší moţnost rozhodovat, jakým způsobem budou jednotlivé programy financované federální vládou v praxi fungovat, na druhé straně došlo i k upevnění tzv. regulatorního federalismu, kdy vláda stanovila pravidla pro čerpání financí a minimální standardy sluţeb platné pro celou zemi. Při jejich nedodrţení hrozilo zastavení finančních prostředků.42 Nový federalismus je z pohledu zkoumání Evropské unie velmi zajímavým konceptem – ukazuje, ţe v průběhu let se myšlenky federalismu mohou výrazně proměňovat. Vývoj USA od sedmdesátých let je zajímavý z toho pohledu, ţe zatímco v obecné rovině, lze mluvit o posilování role států – tím ţe získají více pravomocí rozhodovat, prakticky posilují – a moţná i více federální instituce, tím, ţe nastaví limity a minimální standardy, které-pokud nejsou dodrţeny – mohou ohrozit čerpání financí pro daný stát. V případě EU lze poukázat např. na problémy s čerpáním dotací pro určitý sektor. Příkladem u nás můţe být v současné době tolik diskutovaná otázka financování školských programů v ČR. Pokud nebudou splněny podmínky EU, prostředky nebudou poskytnuty – a EU si tímto postupem zajistí, aby byly ve všech státech aplikovány minimální standardy. Federalismus i nadále prochází vývojem. S ohledem na to, kdo a s jakou ideologií federaci vládne, se federace proměňuje, a proto v další kapitole bude stručně shrnut vývoj USA jako charakteristického federativního státu.

42

RŮŢIČKA, Jan; KOZÁK, Kryštof. Úpadek amerického federalismu?: posilování federální vlády na prahu 21. století, str. 20 – 21.

20

2.4.2 Konfederace vs. federace Další způsob, jakým bývá federace často definována, je vyuţití jejího porovnání s konfederací – proti níţ je často vymezována. Tyto dva útvary se liší stupněm decentralizace, který je u konfederace výrazně niţší. 43 V zásadě lze říci, ţe konfederace je volnějším svazkem států, které si uchovávají svoji oddělenou státnost. Samotná rozhodnutí centrální autority je aplikováno především na členské státy ne jejich občany. Zároveň je nutné zdůraznit, ţe kolektivní akty jsou schvalovány na základě jednomyslnosti.44 EU má jisté konfederační rysy, stejně jako určité federační rysy, konečně i rysy typické pro mezinárodní organizace, ale ani označení konfederace ji úplně nevystihuje, neboť v mnoha oblastech je hlasováno kvalifikovanou většinou, a evropské právo je aplikováno i na jednotlivce – například v oblastech hospodářské soutěţe. Je důleţité zmínit, ţe konfederace nemívají dlouhého trvání. I USA při svém vývoji zkusily fungovat nejdříve jako konfederace (ze strachu, ţe příliš silná centrální vláda aţ příliš omezí nově vzniklé státy). Volný svazek ale nevyhovoval, nedokázal plnit ani základní úkoly, a USA tento model zamítly a staly se federací, jak je načrtnuto v následujícím textu.

2.5 Připomenutí amerického federalismu a jeho vývoje S ohledem na skutečnost, ţe USA jsou v současné době nejen vzorovým příkladem fungující federace, ale jsou také zemí, kde federativní principy byly v moderní historii nejdéle aplikovány, budou v další kapitole představeny USA jako federace do značných detailů. Na vývoji americké federace je velmi zajímavé to, ţe tato federace nejdříve začínala jako konfederace, tedy podstatně volnější uskupení států, které sice poměrně dobře plnilo svoji funkci za války, ale nebylo uţ tak úspěšné později, v době míru. V této kapitole bude krátce shrnut vývoj USA, a to od počátků amerického federalismu do bodu, kdy se USA přes konfederaci staly ukázkovým příkladem fungující a stabilní federace. Spojené státy americké jsou jedním z mála historií prověřených a dlouhodobě funkčních modelů federalismu. Důleţité je zdůraznit, ţe federalismus jako ústavní systém vlády také v USA vznikl a postupně se odsud rozšířil do dalších částí světa (Kanady, Německa, Brazílie atd.45 Federalismus je vedle dělby moci (na výkonnou, zákonodárnou a

43

CRAWFORD, J. The Creation of States in International Law, str. 483 - 485. HLOUŠEK, V. Politické systémy, str. 218. 45 LAURSEN, Finn. The EU and federalism: polities and policies compared, str. 9. 44

21

soudní sloţku) jedním ze základních principů, na kterých byly vybudovány Spojené státy americké. Není tak překvapením, ţe jedním z hlavních úkolů americké federální ústavy z roku 1787 bylo – mimo jiné – definovat vztah mezi jednotlivými státy a politickou autoritou federace.46

2.5.1 Počátky americké federace Počátky americké federace lze ale vysledovat velmi hluboko v minulosti – její základy byly vytvořeny uţ v tzv. Connecticutských základních článcích (Fundamental Orders of Connecticut) z roku 1639 – které jsou právem povaţovány za první ústavu britské Ameriky. Základní články zakotvovaly tzv. supremační klauzuli, prohlášení o zákonodárném sněmu kolonie (Commonwealth) jako nejvyšší moci politického společenství.47 Důleţitý byl zejména článek číslo 10, který určoval rozdělení pravomoci mezi různé úrovně vlády. Tento článek taxativně jmenoval pravomoci připadající ústřední vládě – té například náleţelo zdanění, vytváření a rušení zákonů nebo rozhodování sporů.48 Connecticutské základní články načrtly základní body federalismu, které ale našly uplatnění mnohem později. Po dlouhou dobu si jednotlivé kolonie zakládaly na své „suverenitě“ a rozmanitosti, a k pevnější spolupráci je nutily jen válečné konflikty, které vyţadovaly přece jenom silnější míru koordinace. S jistou nadsázkou lze říci, ţe při vzniku konfederace – a později federace – sehrály největší roli především války, které kolonie, později samostatné státy, nutily a donutily k spolupráci, a dále také vyjednání institucionálního rámce pro tuto spolupráci.

2.5.2 Články Konfederace Pevné základy americkému federativnímu uspořádání byly poloţeny revolučním kontinentálním Kongresem krátce po vyhlášení Deklarace nezávislosti 4. června 1776. Po roce tento Kongres přijal první psanou ústavu: Články Konfederace (Articles of Confederation). Ty zakládaly značně volnější svazek států – často označovaný jako „liga přátelství“ – ale některá ustanovení byla do pozdější ústavy přejata téměř beze změny. 49

46

RŮŢIČKA, Jan; KOZÁK, Kryštof. Úpadek amerického federalismu?: posilování federální vlády na prahu 21. století, str. 7. 47 RŮŢIČKA, Jan; KOZÁK, Kryštof. Úpadek amerického federalismu?: posilování federální vlády na prahu 21. století, str. 28. 48 Connecticutské základní články (Fundamental Orders of Connecticut). 49 WILSON, James Q; MASOPUST, Zdeněk. Jak se vládne v USA, str. 16.

22

Jak jiţ bylo naznačeno, při vzniku federace sehrály zásadní roli válečné konflikty: válka za nezávislost vyvolala potřebu vytvoření společné obrany a trvalého ukotvení pravomocí a kompetencí mezi vznikajícím ústředním orgánem (Kongresem, který vznikl jako poradní a koordinační orgán roku 1774) a vznikajícími státy. Nově vznikající stát potřeboval k potvrzení nezávislosti ústavu – a to ještě před jejím vyhlášením. Na té v roce 1776 začal pracovat třináctičlenný výbor pod vedením Johna Dickonsona. Ten předloţil „Články konfederace a věčného svazku mezi státy“ stojící na základní koncepci dobrovolného uskupení nezávislých států. Ochranu slabších členů měl zajistit způsob rozhodování – jednomyslně, to ale zároveň výrazně oslabovalo moţnost centrální vlády účinně rozhodovat.50 Konečnou podobu textu schválil Kongres po dlouhých debatách v roce 1777, následně došlo ke schvalování v jednotlivých členských státech: osm z nich tak učinilo téměř okamţitě – Maryland ale aţ 1. března 1781 (v den, kdy skončila válka za nezávislost). Schválením ve všech státech došlo k formální platnosti ústavy, ale články byly uplatňovány uţ v průběhu celé války za nezávislost.51 Konfederační články definovaly pravomoci a úkoly konfederačního Kongresu, např. sjednávání mezinárodních smluv a půjček, společná obrana, nebo také politické a obchodní vztahy i s indiánskými národy (článek IX). Kromě úkolů celonárodního charakteru se v devátém článku uvádělo i to, jakým způsobem budou řešeny konflikty mezi členskými státy. V prvém článku lze nalézt základní ustanovení v podobě oficiálního názvu vzniklého uskupení: Spojené státy americké. Zavedení společné měny a jednotnou soustavou měr a vah (článek IX). 52 Konfederační Kongres vznikl jako reprezentant států – ne jednotlivých občanů, a tomu odpovídaly i jeho výše zmíněné úkoly a pravomoci. Svůj nepřehlédnutelný význam pro vytvoření nového státu sehrál i poţadavek na republikánské zřízení všech sloţek konfederace, a zásada přijímání nových členských států na principu postupného, avšak úplného zrovnoprávnění se zaslouţilými zakladateli – coţ bránilo vzniku ohnisek napětí uvnitř rozšiřující se Unie. Jeden z nejvýznamnějších federativních prvků, který byl zanedlouho převzat i do pozdější federální ústavy, lze nalézt53 zejména v článku IV., kde bylo zavedeno, ţe všichni svobodní občané kaţdého státu mají nárok na všechny výsady a

50

RŮŢIČKA, Jan; KOZÁK, Kryštof. Úpadek amerického federalismu?: posilování federální vlády na prahu 21. století, str. 30 - 31. 51 WILSON, James Q; MASOPUST, Zdeněk. Jak se vládne v USA, str. 16. 52 Články konfederace a věčného svazku mezi státy (Articles of Confederation). 53 RŮŢIČKA, Jan; KOZÁK, Kryštof. Úpadek amerického federalismu?: posilování federální vlády na prahu 21. století, str. 32.

23

právní ochranu i od ostatních států konfederace, jako svoboda pohybu, volný převod majetku mezi státy, nebo moţnost změny trvalého bydliště. 54 Ačkoliv konfederace poměrně úspěšně plnila svoji funkci za války, s jejím ukončením se objevila řada problémů a neshod a nesrovnalostí: rozhodnutí Kongresu a jím přijaté zákony nebylo jak vynucovat, také spory mezi státy měly být řešeny pomocí mezinárodní arbitráţe – i její výsledek bylo moţné zapsat, ale uţ nebyl uveden způsob, jak jej vynutit. Kongres měl pravomoc si peníze půjčit, ale nebylo určeno, jakým způsobem je bude splácet. Dále potom, prosazený způsob jednomyslného rozhodování téměř znemoţnil jakékoliv vydání rozhodnutí. Celkově konfederace nebyla schopna efektivně vést zahraniční politiku, ani ukládat přímo povinnosti subjektům uvnitř členských států. V roce 1787 krize americké konfederace vyvrcholila55. Rychle se rozhořely debaty o její revizi. James Madison v témţe roce vydal pojednání s názvem Závady konfederace, kde analyzoval systémové nedostatky, a došel k závěru, ţe je není moţné napravit dílčími úpravami. Konvent, který se sešel koncem května stejného roku, pak dostal za úkol sepsat zcela nový ústavní text.56

2.5.3 Americká ústava Americká ústava v podobě, kterou dnes známe, byla schválena filadelfským konventem v září 1787, a ve formální platnost vstoupila 1. ledna1789.57 Novou ústavu lze charakterizovat čtyřmi základními principy, na kterých stojí: republikánská forma vlády (zdroj moci ve státě je lid, který ji vykonává prostřednictvím svých volených zástupců) federalismus (není výslovně zmíněn, ale vyplývá ze stanovení pravomocí Kongresu a států, dělba moci (na zákonodárnou, výkonnou i soudní moc) a systém brzd a vah (kaţdá ze sloţek vlády vykonává zároveň dohled nad zbylými dvěma sloţkami).58 Nová ústava jasně stanovila kompetence a pravomoci ústředních a národních orgánů. V prvním článku ústavy je určeno, kdy je Kongres oprávněn rozhodovat (například v otázce ukládaní daní, zřizování federálních soudů, vyhlášení války atd.), a kdy naopak nesmí (zákaz daně z hlavy nebo například uvalení cla či daně na výrobek vyrobený v některém členském státu). Uvádí také kroky, které jsou státním zákonodárným sborům odepřeny – např. zákaz státům 54

Články konfederace a věčného svazku mezi státy (Articles of Confederation). LAURSEN,F. The EU and federalism: polities and policies compared, str. 6. 56 RŮŢIČKA, Jan; KOZÁK, Kryštof. Úpadek amerického federalismu?: posilování federální vlády na prahu 21. století, str. 32 - 34. 57 WILSON, James Q; MASOPUST, Zdeněk. Jak se vládne v USA, str. 19. 58 VEČER, Igor. Prezidentský ústavní systém v USA, str. 61-62. 55

24

uzavírat mezinárodní smlouvy (články 8, 9 a 10 ústavy.)59 Velký význam pro další změny federální dynamiky má tzv. pruţná klauzule, díky níţ Kongres můţe vydávat všechny zákony nutné k uskutečnění pravomocí svěřených ústavou. 60 Obdobně jako předchůdce ústavy – Konfederační články, ani ústava nezmiňovala konkrétní opatření, která by zajistila vymáhání jejich ustanovení (například v případě uvalení státního cla na výrobek jiného státu) bez pouţití síly vůči provinilému státu. Federální úřady musely de facto spoléhat na respektování ústavního textu a rozhodnutí Kongresu ze strany členských států. Ústava ale především zavedla úřad prezidenta, jehoţ pravomoci ale byly značně omezeny. Federativní uspořádání lze pozorovat i na rozdělení vládních pravomocí mezi ústřední autoritu a státy v podobě uspořádání Kongresu a voleb do něj – lidová Sněmovna reprezentantů byla zaloţena na lidnatosti jednotlivých států, zatímco v Senátu byly zastoupeny státní subjekty rovným počtem hlasů. Ústava také dala vzniknout samostatnému federálnímu soudnictví v podobě Nejvyššího soudu a jeho niţších článků.61 Nová ústava v sobě propojila dva hlavní principy zastupitelské demokracie: dělbu moci mezi tři hlavní instituce: Kongres, prezident a soudy, které se měly navzájem vyvaţovat a kontrolovat, a federalismu, kdy moc byla znovu rozdělena – tentokráte mezi státy a ústřední vládu, kdy jedna měla kontrolovat a vyvaţovat tu druhou.62

2.5.4 Další vývoj americké federace a občanská válka Také v tomto období dochází k rozporům mezi zastánci silné federace na straně jedné, a podporovateli silného státu na straně druhé. Ačkoliv zpočátku nebylo pochyb, ţe v případě konfliktu musí všechny soudy aplikovat přednostně federální právo před právem jednotlivých států, posílení federálních pravomocí Unie spolu se zvýšením cel vyvolalo v první polovině devatenáctého století první váţnější krizi federalismu. Sněmy jiţních – zemědělsky orientovaných – států prohlásily celní zákon za protiústavní a anulovaly ho, neboť v tzv. Jihokarolinském výkladu a protestu formulovaly doktrínu, ţe stát má právo anulovat federální zákon, pokud tento akt zjevně tento stát poškozoval – Jiţní Karolína navíc zakázala odvolání k Nejvyššímu soudu a hrozila svým odtrţením, pokud bude proti

59

Ústava spojených států amerických RŮŢIČKA, Jan; KOZÁK, Kryštof. Úpadek amerického federalismu?: posilování federální vlády na prahu 21. století, str. 32 - 34. 61 RŮŢIČKA, Jan; KOZÁK, Kryštof. Úpadek amerického federalismu?: posilování federální vlády na prahu 21. století, str. 36 - 37. 62 WILSON, James Q; MASOPUST, Zdeněk. Jak se vládne v USA, str. 26 - 27. 60

25

ní

pouţito

federálního

zásahu.63

Problémy

mezi

zemědělsky

orientovaným

a

antifederačním Jihem a průmyslovým federativněji zaloţeným Severem eskalovaly v Občanskou válku (1861 –1865), kdy alespoň na čas došlo k posílení federálních institucí a pravomocí. Sporná otázka otroctví byla definitivně vyřešena třináctým ústavním dodatkem v roce 1865.64

2.5.5 Dvacátá léta a nový federalismus V průběhu 20. století výrazně posílila jak prezidentská exekutiva, tak federální justice i federální legislativa (Kongres za pomoci své pravomoci regulovat obchod mezi státy, vybírání daní, a poplatků, dokázal nepřímo65, ale přesto velmi efektivně sjednocovat celoamerickou politiku. 66 Uţ dříve zmíněný pojem "nový federalismus" se váţe k období vlády prezidenta Richarda Nixona (sedmdesátá léta), kdy dochází k opětovnému posilování práv států, i kdyţ je toto posilování značně omezené: státy sice získaly větší moţnost rozhodovat, jak vyuţijí jim přidělené finance, ale zároveň se musely podrobit pravidlům a standardům platným pro celou zemi, při jejichţ nedodrţení hrozilo zastavení finanční prostředků. V sedmdesátých letech 20. století začala silně převaţovat nechuť k federální vládě67 – prezident Ronald Reagan dokonce ve své první inaugurační řeči z roku 1981 prohlásil, ţe jeho cílem je omezit velikost a vliv federálního zřízení, a ţe se bude snaţit o uznání odlišností mezi pravomocemi federální vlády a pravomocemi, které jsou vyhrazené státům nebo lidu. Prezident v této řeči také připomněl, ţe kaţdý si musí připomenout, ţe federální vláda nevytvořila státy, ale státy vytvořily federální vládu.68 Přes své proklamované teze federální vláda v průběhu Reaganovy vlády nijak výrazně neoslabila – jen bylo mírně upraveno financování (zánik specifických fondů a jejich nahrazení blokovými – s nimiţ státy mohly volněji nakládat). Poslední velká vlna nového federalismu vyvrcholila paradoxně za demokratického prezidenta Clintona, poté, co jeho strana výrazně prohrála s republikány – a ti ve svém 63

RŮŢIČKA, Jan; KOZÁK, Kryštof. Úpadek amerického federalismu? : posilování federální vlády na prahu 21. století, str. 42 - 43 a 49. 64 WILSON, James Q; MASOPUST, Zdeněk. Jak se vládne v USA, str. 25. 65 Odebráním 5 procent prostředků z federálního dálničního fondu těm státům, kde byl minimální věk pro pití alkoholu niţší neţ 21 let – v praxi sjednotil tuto hranici. 66 RŮŢIČKA, Jan; KOZÁK, Kryštof. Úpadek amerického federalismu?: posilování federální vlády na prahu 21. století, str. 64 - 65. 67 RŮŢIČKA, Jan; KOZÁK, Kryštof. Úpadek amerického federalismu?: posilování federální vlády na prahu 21. století, str. 21. 68 První inaugurační řeč prezidenta Ronalda Reagana (First Inaugural Address ) z 20. ledna, 1981.

26

pojetí nového federalismu spojili tři hlavní prvky: za prvé, nedůvěru vůči federalismu, který byl vnímán (aspoň rétoricky) jako nutné zlo, druhým prvkem pak byla ideologie volného trhu – přenesení pravomocí na státy má vést k jejich vzájemné konkurenci a invenci. Třetím bodem bylo přesvědčení, ţe různé části americké unie se vyznačují výraznými názorovými a kulturními rozdíly, a právě federalismus má být zárukou toho, ţe nedojde k homogenizaci.69 Právě tento bod je zcela zásadní pro EU – pro americké státy je federalismus jednou z pojistek proti homogenizaci amerických států – v EU je federalismus mnohdy vnímán zcela opačně. Ani přes silnou republikánskou protifederální rétoriku nedošlo v posledních letech k výraznému přesunu moci z federální na národní úroveň. Za vlády George W. Bushe se vlivem protiteroristických útoků situace vyvíjela spíše opačně – federální aktivity se dokonce rozšířily i na oblast školství, a v posledních letech i na zdravotnictví.70 Jak je patrné z předchozích odstavců, vývoj USA do dnešní podoby – relativně bezproblémově fungujícího federativního státu – nebyl bez problémů a zádrhelů. Spojené státy americké fungují jako federace uţ přes 200 let, a ani dnes není vývoj zcela ukončen – stále se vedou debaty o tom, co spadá do pravomoci federální vlády a co je uţ ne, a pojem federalismu v průběhu doby prošel značnými změnami. Raný vývoj USA ukázal, ţe spolupráce v rámci volnějšího svazku – konfederace – je z dlouhodobého pohledu neudrţitelná, ţe svazek volné spojených států je nestabilní, a těţko činí důleţitá a nutná rozhodnutí. Americké státy se velmi brzy po svém vzniku musely rozhodnout: přenést více pravomocí na centrální orgány za cenu stability a zajištěné spolupráce, nebo ne? Rozhodly se, ţe stability a prosperita jim za ztrátu suverenity stojí, postavily ústavu na dvou principech – dělby moci a federalismu, a staly se světovou velmocí. Právě počátky vzniku USA – sepsání federativní ústavy – v některých skutečnostech nabízí podobnost se vznikem EU, přesněji řečeno se sepisováním (i kdyţ neúspěšným) Ústavy, také a dnešní trochu změněné Lisabonské smlouvy. Tak jako u USA, i evropské státy jsou velmi rozdílné, ale kvůli ekonomické prosperitě a zajištění spolupráce – a zabránění moţných konfliktů – i válečných, se rozhodly pro spolupráci v nadnárodním svazku – k předání značné části svých pravomocí. Otázkou, kterou se budou zabývat další kapitoly, je, nakolik je dnešní EU podobná USA – a částečně i jiným federacím: jak

69

RŮŢIČKA, Jan; KOZÁK, Kryštof. Úpadek amerického federalismu?: posilování federální vlády na prahu 21. století, str. 20 - 22. 70 RŮŢIČKA, Jan; KOZÁK, Kryštof. Úpadek amerického federalismu?: posilování federální vlády na prahu 21. století, str. 23.

27

rozdělila moc a pravomoci mezi „centrální vládu“ a členské státy, jak podobné jsou jejich ústavní dokumenty atd. Otázkou tedy je, zda EU, potaţmo její členské státy nakročily podobným způsobem jako jejich američtí souputníci, a vydaly se přes různé překáţky směrem k fungující federaci, nebo se vydaly směrem jiným.

28

3. Komparace Evropské unie a Spojených států amerických Jak jiţ bylo naznačeno v předchozích kapitolách, Evropská unie má jisté federativní rysy a prvky, a právě tyto její vlastnosti budou porovnávány v této a následujících kapitolách se státem, která je uţ po dlouhá léta označován za do jisté míry vzorově fungující federativní stát – USA. V první části této kapitoly se budeme věnovat základním rozdílům a podobnostem mezi USA a EU, které lze nalézt při porovnání jejich vývoje a okolností vzniku. Dále bude věnován prostor porovnání obecných federativních prvků, jako je vnímání myšlenky federalismu, nebo rozdílnému pojetí evropského kooperativního federalismu a amerického kompetitivního federalismu. Následující kapitoly budou věnovány komparaci EU a USA ve specifických oblastech: z hlediska postavení unijního a federálního práva, kde bude věnován prostor i podobnostem a rozdílům mezi americkou ústavou a její evropskou obdobou – Lisabonem – z hlediska institucí, a konečně porovnání z hlediska agend. V oblastech, kde to bude vhodné a pro práci přínosné, bude komparace USA a EU rozšířena o porovnání i s dalšími federacemi, jako například Indií nebo Německem, neboť v některých oblastech je moţné najít společné federativní prvky právě s těmito státy – také federacemi, i kdyţ poněkud odlišnými od USA.

3.1 Komparace federalismu EU a USA obecně Jak uţ bylo krátce shrnuto v jedné z předchozích kapitol, ani vývoj USA a etablování jeho federalistického zřízení nebylo bezproblémové a jednoduché. Přestoţe nový stát měl téměř od počátku (s výjimkou krátce trvajícího konfederativního experimentu) federativní uspořádání, ani USA se nevyhnuly otázkám, jak mají být pravomoci mezi federací a jednotlivými státy rozděleny, a jak má federace spolu se státy vlastně fungovat. Federalismus a Evropská unie – a její předchůdci – měly ještě značněji komplikovanější vztah. Myšlenky federalismu se objevovaly uţ při vzniku ESUO a EURATOMU, a jsou patrné na jejich institucionálním uspořádání, například v podobě nezávislého vysokého úřadu, či shromáţdění, s různými úspěchy – jako např. takřka federální první pilíř

71

podle Maastrichtské smlouvy, nebo neúspěchy, jako Lucemburský

kompromis nebo v referendech odmítnutá smlouva o ústavě pro Evropu. Přesto myšlenka federalismu provázela celý vývoj EU aţ k dnešní podobě Evropské unie. V této kapitole bude krátce věnován prostor různému postoji k federalismu v Evropě a USA, jeho různým

71

LAURSEN, Finn. The EU and federalism: polities and policies compared, str. 12.

29

podobám: kooperativnímu a kompetitivnímu, a konečně i rozdílu v dynamice změn. V USA se pravomoci mezi jednotlivými úrovněmi takřka nemění, zatímco EU se mění prakticky stále – s kaţdou revizí práva dojde i k přesunu pravomocí mezi unijní a státní úrovní.

3. 1. 1 Rozdílný postoj k federalismu v USA a EU Důleţité je ale říci, ţe přestoţe oba aktéry myšlenka federalismu provází takřka od počátku, existuje diametrální rozdíl v tom, jak je federalismus v USA a EU rozdílně vnímán. Zatímco v USA je federalismus jedním z prvků, který má zajistit, ţe nedojde k homogenizaci,72 v EU je federalismus i přes relativní úspěch evropské integrace vnímán jako mnohem kontroverznější koncept. V USA samozřejmě existuje velmi ţivá debata, jak přesné hranice má federalismus mít, kde začínají pravomoci federální vlády a kde končí, ale myšlenka federalismu jako taková zpochybňována není – jen určité aspekty. V tom se velmi liší postoj Evropy, kde mají stále silné slovo nacionalisté, kteří ze své podstaty nevěří v dělení suverenity. A tak kdykoliv je pojem federalismus zmíněn, silná opozice především z Velké Británie73, ale třeba také z Dánska nebo z nově přistoupivších států ze střední a východní Evropy dá o sobě vědět.74 Názorný příklad souboje příznivců a odpůrců federalistické myšlenky lze ilustrovat na původním plánu holandského předsednictví, které chtělo v preambuli Maastrichtské smlouvy prosadit větu: „ touto smlouvou, která značí novou fázi procesu vedoucímu k Evropské unii s federativním cílem, vysoké smluvní strany zakládají sobě Evropské společenství.“75 Tento původní návrh díky snaze Britů, Dánů a Portugalců byl zamítnut, a tak Maastrichtská smlouva je uváděna slovy: (smluvní strany jsou) „rozhodnuty vstoupit do nové etapy procesu evropské integrace zahájené zaloţením Evropských společenství.76“ Obecně se říká, ţe název a pouţitá slova nejsou tak důleţitá, evropská integrace ale naznačuje opak – slovům a názvům je stále přikládán velký význam. Tak jako si odpůrci federalistického zřízení prosadili změnu v průvodních prohlášeních k Smlouvě o Evropské unii, stejně úspěšní byli i při odmítnutí Ústavy. Stačilo ale vynechat zřejmé odkazy a

72

RŮŢIČKA, Jan; KOZÁK, Kryštof. Úpadek amerického federalismu?: posilování federální vlády na prahu 21. století, str. 20 - 22. 73 Velmi názorně ilustruje vztah Britů k federalismu skutečnost, ţe federalismus zde je díky bulvárním deníkům titulován jako „F- word“. 74 LAURSEN, Finn. The EU and federalism: polities and policies compared, str. 12. 75 LAURSEN, Finn. The EU and federalism: polities and policies compared, str. 14. 76 Smlouva o EU.

30

zmínky o federaci, a její nepříliš změněný nástupce, Lisabonská smlouva, byla – ne sice s nadšením, ale přece jen schválena. Federalismus je tedy v jistých kruzích povaţován skoro za tabu, přesto je trvalým souputníkem evropské integrace.

3.1.2 Rozdílné pojetí amerického a evropského federalismu Americké pojetí federalismu se poměrně zásadně odlišuje od svého evropského protějšku. Hlavní rozdíl, lze nalézt ve vztahu federálních (quasi federálních v případě EU) orgánů a členských států. Evropské instituce a obě vládní úrovně – obdobně jako například německé – staví na kooperaci: 77 tedy vzájemně jsou ve svých činnostech na sebe navázané a závislé, a postupují většinou ve shodě a za společným cílem.78 Tato tzv. zásada loajální spolupráce je přímo uvedena i v Lisabonské smlouvě v článku 4. – kdy smlouva mluví o tom, ţe „Unie a členské státy se navzájem respektují a pomáhají si při plnění úkolů vyplývajících ze Smluv“.79 Naopak americká koncepce federalismu (také nazývaná jako duální) vychází z toho, ţe členské státy a federace existují vedle sebe, jsou nezávislé, a do jisté míry si vzájemně konkurují. V případě střetu má přednost federální zákon (pokud není vydán v rozporu s pravomocemi federace), bez ohledu na to, jakou hodnotu má pro členský stát.80 Rozdílné pojetí spolupráce nebo konkurence patrně odpovídá rozdílnému vývoji EU a USA: zatímco EU po celou dobu staví na konsensu – hledá nejmenší společný jmenovatel, který je přijatelný pro všechny, USA od počátku staví na konkurenci, která je v souladu s trţními mechanismy: prosadí se ten, kdo získá větší podporu.

3.1.3 Dynamika změn v pravomocích mezi federální/unijní úrovní Mnoho odborníků tvrdí, ţe federace stojí na ústavě, která jasně určuje a reguluje vztah mezi vládními úrovněmi a rozdělením pravomocí mezi nimi. V tomto ohledu je ústava Spojených států amerických označována za geniální81 – ve svém prvním článku jasně formuluje, jakým způsobem je moc rozdělena mezi federální a státní instituce: v oddílu 8 určuje, co spadá do pravomoci Kongresu (například: půjčovat si peníze na účet 77

Tato spolupráce institucí je německy nazývána Bundestrueu. RŮŢIČKA, Jan; KOZÁK, Kryštof. Úpadek amerického federalismu?: posilování federální vlády na prahu 21. století, str. 65. 79 Lisabonská smlouva, SEU čl. 4. 80 RŮŢIČKA, Jan; KOZÁK, Kryštof. Úpadek amerického federalismu?: posilování federální vlády na prahu 21. století, str. 65. 81 NERGELIUS, Joakim. The constitutional dilemma of the European Union, str. 24. 78

31

Spojených států, vyhlašovat válku, nebo řídit obchod s cizími státy jakoţto i mezi státy federace atd.) nebo, v oddílu devátém, jsou stanoveny limity pravomocí Kongresu (například, ţe na ţádný výrobek z členského státu nesmí být uvaleno clo) a konečně v oddílu číslo 10 je určeno, co je státům zakázáno (vstoupit do aliance, uzavřít mezinárodní smlouvu atd.).82 Podle ústavy tak federální vláda má pouze ty pravomoci, které jí propůjčuje ústava, a ostatní pravomoci jsou ponechány státům nebo jejich obyvatelům.83 Přesto i toto velmi jasné rozdělení pravomocí vedlo ke sporným otázkám, jako například v soudním sporu McCulloch v. Maryland, který bude ve větších detailech zmíněn dále. Lisabonská smlouva, obdobně jako americká ústava, jasně rozděluje pravomoci mezi evropskou a státní úroveň. Pravomoci dělí na pravomoci výlučné, spadající plně Unii (jako například celní unie, společná hospodářská politika), sdílené (vnitřní trh, ţivotní prostředí) a pravomoci podpůrné (kultura, cestovní ruch), kde Unie provádí činnosti, jimiţ podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnosti členských států.84 Jak je patrné, oba útvary mají jasně určený okruh pravomocí – u Evropské unie hraje významnou roli skutečnost, ţe se jedná o pravomoci svěřené, takţe výkon těchto pravomocí se řídí zásadami proporcionality a subsidiarity85, coţ mimo jiné znamená, ţe jsou ze strany státních institucí kontrolovány, a také částečně to, ţe jsou předmětem neustálých úprav. Zatímco v USA okruh pravomocí centrální a státních vlád (s výjimkou XX. dodatku, který určil, ţe práva, která ústava výslovně nepřiznává Unii ani je nevylučuje z pravomoci států, náleţejí jednotlivým státům nebo lidu, a dílčím úpravám například v dodatku XVI a dalších86, které hlavně detailněji specifikují jiţ dané pravomoci), neprošly za dobu své existence výraznou změnou, kaţdá revize primárního evropského práva sebou přináší i změnu pravomocí evropské a státní úrovně – jedná se tedy o značně dynamické a nestálé rozdělení. Do současné doby byly pravomoci Evropské unie s kaţdou revizí rozšířeny, ale tento trend nutně nemusí do budoucna pokračovat.

3.2 Srovnání EU a USA z hlediska postavení unijního/federálního práva Evropská unie je bezesporu něčím víc, neţ jen mezinárodní organizací: v úvodních kapitolách bylo nastíněno, jak unikátním systémem evropské – unijní právo je: má

82

Ústava spojených států amerických, čl. 1. FARNSWORTH, E. An introduction to the legal system of the United States, str. 38 84 Lisabonská smlouva, SFEU čl. 3 -5. 85 Lisabonská smlouva, SEU čl. 5. 86 Ústava Spojených států amerických. dodatky č. X, XVI aj. 83

32

přednost a je přímo aplikovatelné. V této kapitole se nyní budeme zabývat tím, zda tyto jeho charakteristiky jsou dostatečné natolik, aby obstály v porovnání se skutečně fungující federací. V úvodu této kapitoly bude věnován prostor porovnání evropské a americké ústavy – neboť na ní jsou rozdíly nejlépe demonstrovatelné. Následně bude věnován prostor srovnání postavení unijního evropského práva a federalistického amerického práva, pozornost bude zaměřena především na otázku přednosti federalistického a unijního práva, a to nejen tomu, jak je tato přednost ukotvena, ale zejména také tomu, jak je dodrţována.

3.2.2 Americká a „evropská“ ústava Při porovnávání postavení unijního, nebo chcete-li federálního práva mezi USA a EU je nejprve nutné zdůraznit, ţe USA uţ přes 200let mají ústavu, která je právem označovaná za rigidní – v průběhu její více neţ dvousetleté existence došlo k pouhým dvaceti sedmi dodatkům.87 Na druhé straně EU – za dobu své více neţ padesátileté existence – prošla několika zásadníma ústavníma revizemi88, a přes veškerou snahu dodnes nemá dokument, který by nesl název Ústava – i kdyţ je nutné přiznat, ţe Lisabonská smlouva se od návrhu Ústavy pro Evropu zas tak moc neliší. Není třeba přehnaně zdůrazňovat skutečnost, ţe ústavy USA a Evropy jsou velmi rozdílné dokumenty: zatímco americká ústava začíná slovy: „My, lid Spojených států…“89, obdoba evropské ústavy – Lisabonská smlouva – začíná v preambuli: “Jeho veličenstvo král…“90 a pokračuje v prvním článku: „Touto smlouvou zakládají Vysoké smluvní strany…“91 (tedy státy). Lisabonská smlouva není svojí preambulí nijak výjimečná – nejinak tomu bylo i v preambuli tzv. ústavy pro Evropu92 – zkrátka evropské ústavní dokumenty jsou smlouvami států, které hrají v Evropské unii stále klíčovou roli a zůstávají formálními „ pány smluv“.

93

V případě evropských ústavních dokumentů se tedy uţ od

pohledu jedná o mezinárodní smlouvy, ne o ústavu pro občany Evropy. Koneckonců, dokument nazvaný Smlouva o Ústavě pro Evropu byl evropskými občany v referendech zamítnut. Značný rozdíl lze nalézt i v délce obou dokumentů. Americká ústava i s dodatky

87

RŮŢIČKA, Jan; KOZÁK, Kryštof. Úpadek amerického federalismu? : posilování federální vlády na prahu 21. století, str. 66. 88 I pokud se počítají jen úspěšně provedené revize primárního práva, je jich 5: JEA, Maastrichtská smlouva, Amsterdamská smlouva, Smlouva z Nice a Lisabonská smlouva). 89 Preambule Ústavy Spojených států amerických. 90 Preambule Lisabonské smlouvy. 91 Lisabonská smlouva, SEU čl. 1 92 Více Smlouva o Ústavě pro Evropu. 93 NERGELIUS, Joakim. The constitutional dilemma of the European Union, str. 24.

33

má několik stránek – poslanec evropského parlamentu a známý euroskeptik Daniel Hannan spočítal, ţe má 7200 slov, zatímco stránky Lisabonské smlouvy lze počítat na desítky, a má při nejmenším desetkrát tolik stránek.94 Kromě stručnosti je základním rysem americké federální ústavy i její značná rigidita, která vedla k tak malému počtu změn v průběhu let: ke změně ústavy je třeba dvoutřetinové většiny obou komor Kongresu a následně souhlasu zákonodárných sborů nejméně tří čtvrtin států.95 Otázka rigidity evropské ústavního rámce je poněkud sloţitější: skutečnost, ţe v posledních 20 let bylo primární právo úspěšně revidováno čtyřikrát, naznačuje, ţe je velmi flexibilní, podle Lisabonu by ale zásadní revize primárního práva měly – kromě souhlasu evropských institucí – být projednávány v konventu, a konečně ratifikovány ve všech členských státech.96 Dalším významným rozdílem je i skutečnost, ţe americká ústava téměř nezmiňuje důvody, proč byla federální vláda zaloţena, zatímco evropské smlouvy – Lisabon nevyjímaje – začínají dlouhou deklarací historických skutečností, důvody a budoucí orientací evropské integrace. A nad to všechno, pro zásadní a geniálně formulované ustanovení o rozdělení moci mezi federaci a státy v USA v článku I americké ústavy se zatím nenašel odpovídající ekvivalent v Evropě (nedostatek, který Lisabonem nebyl napraven, a to přesto, jaký pokrok Lisabon v dané oblasti reprezentuje.97 V této souvislosti je nutné zmínit, ţe koncept evropské ústavy byl výslovně odmítnut. Následky tohoto rozhodnutí lze nalézt v Lisabonské smlouvě převáţně v symbolické rovině: za prvé, jedná se o smlouvu uţ podle jména, nejedná se o ústavu, symboly Unie nejsou upraveny v primárním právu, ale jsou i nadále pouţívány, a také bylo upuštěno od pouţívání názvů jako ministr zahraničí nebo evropský zákon, včetně vypuštění výslovné úpravy přednosti evropského práva – v zásadě se ale jedná jen a pouze o formální ústupky.98 Rozdílené jsou i principy, na kterých obě ústavy stojí: americká ústava v sobě propojuje jiţ výše zmíněné principy: republikánství, federalismus, dělba moci a systém brzd, Lisabonská smlouva ale není takto propracovaná – koneckonců nejedná se o ústavu ani podle jména. Lisabonská smlouva je souhrnem toho, na čem se jednotlivé státy byly schopny shodnout, takţe nemá takový jednotný celkový rámec, a principy které výslovně zmiňuje, jsou princip proporcionality a subsidiarity, které souvisí s pravomocemi 94

HANNAN, Daniel. Rozdíl mezi ústavou USA a EU (proslov v EP). Ústava Spojených států amerických, čl. 4. 96 Více: Lisabonská smlouva čl. 48 SEU 97 NERGELIUS, Joakim. The constitutional dilemma of the European Union, str. 24. 98 TICHÝ, Luboš. Evropské právo, str. 35. 95

34

svěřenými unii a jejich výkonem.99 Jedná se tak v zásadě o nahrazení principu federalismu, neboť tyto principy určují, kde jsou limity výkonu pravomocí Unii, kromě těch jí výslovně svěřených. Za další zásadní rozdíl mezi oběma ústavami můţe být povaţován fakt, ţe zatímco americký federativní svazek je povaţován za nedílný, coţ potvrdil ve svém rozhodnutí100 Nejvyšší soud, Lisabonská smlouva přímo upravuje, za jakých podmínek je moţné z unie vystoupit.101 Jak bylo naznačeno, evropská ústava se od té americké odlišuje v mnoha podstatných bodech: délka, styl, rigidita, principy nebo symboly nejsou tím nejdůleţitějším rozdílem – tím je absence démosu v evropské ústavě. Je sepsána státy a pro tyto státy, ne občany EU, a ani koncepce evropského občanství, ani začlenění Listiny základních práv Evropské unie tento nedostatek nenapraví – ne, dokud budou smlouvy začínat: “Touto smlouvou zakládají Vysoké smluvní strany mezi sebou Evropskou unii.“ 102 Takto se vţdy bude jednat o mezinárodní smlouvu mezi státy, ne o ústavu občanů těchto států.

3.2.3 Vztah unijního/federálního práva a práva států Přednost a přímý účinek evropského práva jiţ byly zmíněny, přesto v této kapitole bude těmto aspektům věnován určitý prostor. Obecně se předpokládá, ţe federální právo – v případě EU právo unijní – má přednost před státním: tak je tomu u USA, ale u Evropské unie, jak je to uţ tak trochu pravidlem, je tento vztah trochu sloţitější. Zatímco v americké ústavě v článku 6, je výslovně uvedena přednost ústavy a federálního práva před legislativou jednotlivých států, včetně přednosti jejich aplikace před soudy (soudy musí vyslovit protiústavnost zákona, popřípadě ho neaplikovat v případě, ţe je soudem shledán jako neústavní)103, v Lisabonské smlouvě obdobné ustanovení ve vlastním smluvním textu chybí, ale je ukotveno v prohlášení č. 17104 o přednosti práva, který patří do komplexu Lisabonské smlouvy. Lisabonskou smlouvou tedy došlo k výraznému posunu – je jiţ zakotveno v primárním právu, nestojí jen na rozhodnutích Soudu Evropské unie, přesto není součástí samotné smlouvy. 99

Lisabonská smlouva, čl. 5 SEU Více v samotném rozsudku Nejvyššího soudu USA z roku 1869, 74 U. S. 700 Texas v. White. 101 Lisabonská smlouva, SEU čl. 50. 102 Lisabonská smlouva, SEU čl. 1. 103 Ústava Spojených států amerických, čl. 6. 104 Prohlášení č. 17 o přednosti práva: „že v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie mají Smlouvy a právo přijímané Unií na základě Smluv přednost před právem členských států, za podmínek stanovených touto judikaturou.“ 100

35

Zcela zásadní roli pak hraje skutečnost, ţe nejenom přednost unijního práva není formulována přímo v Lisabonské smlouvě, a také není přijímána automaticky. Primát evropského práva se stále potýká s rezistencí některých ústavních soudů, z počátku především italského a německého ústavního soudu, jako například u rozhodnutí italského ústavního soudu Frontini , ve kterém si ústavní soud rezervoval právo i nadále kontrolovat kompatibilitu Smluv s ústavou, přes řadu rozhodnutí německého ústavního soudu (jako například Solange I a II opět týkající se ochrany základních práv)105 , a nejnověji potom Ústavní soud ČR ve věci "československých důchodců“, kdy nález českého ústavního soudu v otázce dorovnání důchodů je Soudním dvorem evropské unie označen za přímo diskriminující na základě občanství, a je tak v přímém rozporu s komunitárním právem.106 Jak názorné příklady ukazují, přestoţe Lisabonská smlouva ukotvuje přednost evropského práva lépe neţ její předchůdci, tato jeho přednost stále není všeobecně a automaticky přijímána. Národní státy, především v zastoupení svých ústavních soudů, ne zcela přijaly přednost evropského práva, a tím dávají jasně najevo, jak vnímají EU-ne jako federální úroveň, která je jim nadřazená, ale jen jako mezistátní úroveň, kterou na základě smluv zaloţily, a popřípadě ji mohou měnit, pokud to uznají za nezbytné.

3.2 Srovnání EU a USA z hlediska institucí Je poměrně komplikované porovnávat americké instituce s evropskými – vznikly za zcela jiných okolností, prošly odlišným vývojem a stojí na jiných základních principech. Je logické, ţe nelze porovnávat instituce tak rozdílné, jako je prezident Spojených států amerických a Komise Evropské unie – a to přesto, ţe oběma těmto institucím byl svěřen výkon výkonné moci. Lze ale porovnat, jakým způsobem tuto výkonnou moc vykonávají. V oblasti legislativní pravomoci pak do určité míry lze porovnat Evropský parlament a Radu s jejich americkým protikladem – Kongresem, a konečně oba nejvyšší soudy – Soudní dvůr Evropské unie a Nejvyšší soud USA. V prvé řadě je nutné zmínit zásadní rozdíl mezi oběma politickými systémy. Zatímco americký politický systém lze označit za prezidentský, stojící na principu „brzd a vyváţení“, na základě kterého se jednotlivé, oddělené a na sobě nezávislé státní moci, tedy moc zákonodárná v podobě Kongresu, výkonná v podobě prezidenta a soudní v podobě 105

PIQANI,Darinka. Supramacy of European Law revisited: New developments in the kontext of the Treaty Establishing a Constitution for Europe, str. 3 - 4. 106 Více rozhodnutí SD ze dne ze dne 22. 6. 2011, sp.zn. C-399/09, nález ústavního soudu ze dne 31.01.2012, sp. zn. Pl.ÚS 5/12a a KŘEPELKA, Filip. "Českoslovenští" důchodci v pasti práva Evropské unie.

36

Nejvyššího soudu, navzájem brzdí a vyvaţují,107 evropský systém je znovu mnohem sloţitější, pokud jde o jeho zařazení – a totéţ lze říci i o popisu. V zásadě je moţné říci, ale ţe i evropské instituce lze do jisté míry rozdělit podle moci, která jim připadá: výkonná moc náleţí Komisi v čele s jejím předsedou, legislativní Evropskému parlamentu a Radě ministrů, a soudní soudnímu dvoru Evropské unie. S ohledem na skutečnost, ţe EU vznikla jako mezinárodní organizace, a stojí tak na dohodě zástupců členských států, je zde zcela zásadní role Evropské rady, která funguje jako strategický orgán, a rozhoduje o tom, kterým směrem bude EU dále směřovat, a také řeší politické otázky závaţného charakteru108. Při porovnávání evropských a amerických institucí je zcela zásadní si uvědomit, ţe u amerických institucí, kterým základy dává americká a značně rigidní ústava, jsou změny prováděny velmi zřídka, a tyto změny jsou relativné malé, zatímco EU je stále ve velmi rapidním vývoji, a změny – včetně změn v institucích v počtech jejich personálního obsazení, v pravomocích atd. se provádějí téměř s kaţdou revizí primárního práva. S ohledem na cíl práce, kterým je nalézt federalistické prvky EU, a zároveň zdůraznit ty které unii ještě chybí, bude v této kapitole věnován prostor krátkému porovnání tří základních institucí podle moci, která jim je přidělena.

3.2.1 Prezident a Komise jako instituce s výkonnou pravomocí Je zcela zřejmé, ţe nelze jednoduše definovat rozdíly mezi institucemi tak rozdílnými, jako je prezident Spojených států amerických a Komise Evropské unie – je ale moţné porovnávat, jaké jsou jejich pravomoci v oblasti výkonné moci. Pravomoci amerického prezidenta jsou stanoveny ústavou v jejím druhém článku, oddílu prvém a druhém, a jsou stanoveny velmi jednoduše: prezidentovi přísluší výkon výkonné moci, a kromě toho je vrchním velitelem vojska i loďstva Spojených států, má pravomoc vyţadovat písemná vyjádření od vedoucích úředníků všech sekcí federální správy o všech otázkách týkajících se jejich úřadu, a má také právo milosti a amnestie.109 Funkce Komise, připomínají funkce vlády, je nadána pravomocemi výkonnými, iniciativními a kontrolními, a jedná se o orgán ryze unijní – právně nezávislý na členských státech.110 Výkonné pravomoci komise jsou určeny Lisabonskou smlouvou – důleţité je, ţe je zde výslovně 107

VEČER, Igor. Prezidentský ústavní systém v USA, str. 60. Euroskop.cz. Instituce EU 109 Ústava Spojených států amerických, čl. 2. 110 TÝČ, Vladimír, Základy práva Evropské unie pro ekonomy, str. 59. 108

37

zmíněno, ţe Komise podporuje obecný zájem Unie (měla by konat v zájmu celé unie – ne určitých členských států), dohlíţí na uplatňování Smluv a opatření přijatých orgány na jejich základě, plní rozpočet a řídí programy, vykonává koordinační, výkonné a řídící funkce v souladu s podmínkami stanovenými Smlouvami, a také zajišťuje vnější zastupování Unie. 111 Pokud je zmiňována Evropská komise, je nezbytně nutné uvést, ţe je vzorovým příkladem rozvádějícím hybridní znaky EU: přestoţe někdy s většími a jindy s menšími úspěchy, Komise sama sebe povaţuje za motor evropské integrace posunující ji dopředu v malých krůčcích – ale výjimečně i za pomoci velkého skoku. Komise těchto pokroků dosahuje například za pomoci navrhování legislativy a hledání kompromisů, ale také aktivním vyhledáváním míst vedoucích k pevnější integraci, kdekoli mohou být nalezeny – a pokud nejsou k nalezení, snaţí se je vytvořit. Přesto Komise ve svém snaţení nemůţe jednat sama: proces funguje nejlépe, kdyţ má podporu klíčových členských států Francie a Německa. Nicméně, ani tito největší stoupenci integrace nejsou ochotni vzdát se celé své suverenity.112 Této roli Evropské komise nelze najít americký ekvivalent – evropské orgány totiţ – a v tom je velký rozdíl, ve srovnání s USA – stále musí brát ohledy na zájmy členských států, bez kterých nejsou schopny své zájmy prosadit. USA naopak mají svoji silnou centrální vládu, která svou legitimitu zakládá na všeobecně přijímané ústavě. Tato legitimita EU z velké části chybí – mimo jiné i proto, ţe Komise ani její předseda – na rozdíl od amerického prezidenta – nejsou voleni.113 Jak jiţ bylo naznačeno, je nepraktické porovnávat dva diametrálně odlišné orgány. Komise je i přes posílení role předsedy (a v ústavním návrhu se předsedovi mělo dokonce říkat prezident EU) ze své podstaty kolegiální orgán, mimo jiné proto, aby odpovídal národnostnímu rozdělení Evropy, zatímco americký prezident je individuálním orgánem, který má k dispozici jako poradní orgán kabinet sloţený z šéfů ministerstev a několika dalších klíčových úředníků114. Zásadní ale je, ţe americký prezident má výkonné pravomoci ve všech oblastech, ale Komise jen tam, kde to určují smlouvy – viz dělení pravomocí EU na výlučné, sdílené a podpůrné. Rozdíl je v samotném pojetí výkonné moci

111

Lisabonská smlouva, SEU čl. 17. LAURSEN, Finn – WOLINETZ B. Stewen. The EU and federalism: polities and policies compared str. 32. 113 Lisabonská smlouva se v tomto ohledu snaţí zvýšit legitimitu komise: její členové jsou navrţeni zvolenými vládami členských států, a vybráni předsedou komise, který je po náleţitých konzultacích navrhnut Evropskou rada s přihlédnutím k výsledku voleb, a schválen Evropským parlamentem. (Lisabonská smlouva SEU 107. 114 BOUŠKOVÁ, Dagmar; JANDA, Kenneth. Výzva demokracie: systém vlády v USA, str. 256. 112

38

– Komise je od počátku odborný řídící orgán, jehoţ členové, jak jiţ bylo zmíněno, na rozdíl od amerického prezidenta nejsou voleni, a Lisabon výslovně zmiňuje, ţe zastupují zájmy EU jako celku, ne zájmy jednotlivých států. Fakt, ţe je nutné zdůrazňovat, ţe ústřední orgán EU pracuje pro její zájmy a ne pro zájmy jejích jednotlivých členských států naznačuje, jak silnou pozici členské státy mají.

3.2.2 Kongres a Evropský parlament a Rada jako orgány nadány legislativní pravomocí Evropský parlament jako jediný přímo volený zástupce evropských občanů, a Rada Evropské unie (dále nazývaná jen jako Rada) jako zástupce států na národnostním principu, za poměrně sloţitého legislativního postupu115 schvalují legislativní návrhy podobně jako dvoukomorový Kongres: senát (2 senátoři za kaţdý stát) a sněmovna reprezentantů (voleni v menších volebních okrscích v jednotlivých státech). Pravomoci Kongresu jsou značně rozsáhlé, kromě legislativní pravomoci má Kongres i zákonodárnou iniciativu116, na rozdíl od svého evropského protikladu, kde zákonodárnou iniciativu má pouze Komise, a nově existuje i institut občanské iniciativy117 Významným současným trendem, který stojí za zmínku, je trvalé navyšování pravomocí Evropského parlamentu na jedné straně, jako přímého zástupce evropských občanů, a na druhé straně je v Lisabonské smlouvě patrný i znatelný pokus o zvýšení role národních parlamentů118 – cílem obou těchto změn je snaha o vyrovnání tzv. demokratického deficitu119, který je souvislosti s Evropskou unií vnímán nejen odbornou veřejností, a který – mimo jiné – přispívá k nepříliš vřelému vnímání EU mezi jejími občany. Lze tvrdit, ţe EP a Rada plní svoji legislativní funkci obdobně jako Kongres. Schvaluje akty evropské unie a dohlíţí na Komisi jako představitel výkonné moci, přesto je jeho role mnoha obyvatelům EU velmi vzdálená. I přesto, ţe volení zástupci v EP získávají stále více pravomocí, se Evropský parlament netěší takové důvěře a váţnosti jako

115

V současné době nejčastěji aplikován řádný legislativní postup (dříve procedura spolurozhodování) upraveno Lisabonskou smlouvou, SFEU, čl. 294. 116 Politický systém USA. 117 Upraveno Lisabonskou smlouvou, SEU čl. 11 118 Např. veto vnitrostátního parlamentu u zjednodušeného postupu pro přijímání změn (SEU čl. 48). 119 Více například v: MORAVCSIK, A. In Defence of the Democratic Deficit: Reassessing Legitimacy in the European Union, nebo na BŘICHÁČEK, Tomáš. Demokratický deficit EU: mýty a skutečnost.

39

americký Kongres. Volby do EU jsou označovány jen jako druhořadé volby, a tomu odpovídá i volební účast a kampaně politických stran.

3.2.3 Nejvyšší soud USA a Soudní dvůr Evropské unie Patrně nejvíce podobností lze najít mezi oběma soudními institucemi: americká ústava dává právní základy Nejvyššímu soudu USA a niţším soudům, které Kongres zřizuje. Lisabonská smlouva upravuje pravomoci a funkci Evropského soudního dvora, který je institucí, která provází Evropskou unii od jejího počátku, a má velmi značný pozitivní vliv na evropskou integraci. V současné době se Evropský soudní dvůr skládá z komplexu tří soudů: Soudního dvora (SD), Tribunálu a Soudu pro veřejnou sluţbu. Soudy EU mají tři základní funkce: řešení sporů mezi EU a členskými státy, mezi členskými státy navzájem a mezi jednotlivci a EU, zajištění jednotného výkladu a jednotné aplikace práva, a konečně funkce ústavní.120 Naproti tomu, americké federální soudnictví čítá přes 100 federálních soudů, skládajících se ze tří úrovní (okresní, odvolací a Nejvyšší soud), a okruh jimi zkoumaných případů je výrazně vyšší: od federálních trestních případů, po občanskoprávní spory mezi občany různých států unie.121 Významná role SD pro vývoj evropské integrace uţ byla zmíněna v kapitole týkající se nenárodnosti EU – Komise EU můţe být sice motorem integrace, Soudní dvůr Evropské unie ale Evropskou unii k větší integraci posunuje mnohem nenápadněji, ve svých rozhodnutích (jako jiţ například ve zmiňovaném Costa vs. E.N.E. L – rozsudku deklarujícím přednost evropského práva aj.) ale o to jistěji. Nejvyšší soud USA sehrál svými rozhodnutími také zásadní roli při etablování nového federativního uspořádání. Za přelomový rozsudek potvrzující federalismus v USA je povaţován rozsudek ve věci Marbury v. Madison z roku 1803,122 kterým Nejvyšší soud nadřadil soudní moc na legislativní proces (tzv. judical supremacy). Soud v daném případě rozhodl, ţe federální zákon o soudnictví schválený Kongresem je protiústavní – tedy neplatný a nezákonný123. V praxi toto rozhodnutí znamenalo, ţe Nejvyšší soud má právo projednávat všechny zákony – ať uţ jsou schváleny Kongresem, nebo parlamenty jednotlivých států – a můţe rozhodnout o jejich ústavnosti, a v případě shledání nesouladu

120

TÝČ, Vladimír, Základy práva Evropské unie pro ekonomy, str. 119. BOUŠKOVÁ, Dagmar; JANDA, Kenneth. Výzva demokracie: systém vlády v USA, str. 296-297. 122 Více v samotném rozsudku Nejvyššího soudu USA z roku 1803, 5 U. S. 137 MARBURY v. MADISON. 123 RŮŢIČKA, Jan; KOZÁK, Kryštof. Úpadek amerického federalismu?: posilování federální vlády na prahu 21. století, str. 40 - 41. 121

40

s ústavou je můţe prohlásit za neplatné. Za obdobně zásadní rozhodnutí je povaţováno i rozhodnutí známé jako McCulloch v. Maryland z roku 1819124, ve kterém soud přesněji definoval pravomoci Kongresu v podobě ustanovení prvého článku oddílu osmého americké ústavy, který stanovuje, ţe „Kongres má právo vydávat všechny zákony nutné k uskutečňování uvedených pravomocí a všech ostatních pravomocí…“

125

Soud tak

stanovil, ţe Kongres, kterému jsou svěřeny určité fiskální pravomoci a monetární pravomoci, můţe zaloţit federální banku (i kdyţ tuto pravomoc ústava výslovně nezmiňuje a stát nemá pravomoc ji zdanit, neboť se jedná o nadřazený federální orgán.126 Soudní moc v USA je představitelem klasického modelu všeobecného ústavního soudnictví, kde ochranu ústavnosti zajišťují všechny soudy soudní soustavy, především ale pak Nejvyšší soud USA.127 Okruh případů, které spadají do pravomocí soudů, je u Nejvyššího soudu USA výrazně rozsáhlejší, záběr Soudního dvora Evropské unie je ale také značný – především díky institutu předběţné otázky. U institutu předběţné otázky se sice nejedná primárně o spor před SD (i kdyţ přímou ţalobu do značné míry nahrazuje), ale o rozšíření řízení sporu před soudem členského státu. Poloţení předběţné otázky je zcela v diskreci vnitrostátního soudu, a SD nemůţe jeho rozhodnutí měnit nebo rušit; přesto je předběţná otázka mechanismem, který zajišťuje relativně jednotný výklad evropského práva ve značně rozdílných právních systémech.128 Jak je z výše uvedeného patrné, je zřejmé, ţe nejvyšší soudní orgány mají sice mnoho společného, ale je zde i značné mnoţství rozdílů: v uspořádání, v oblastech, které spravují, a pravomocích, které jsou jim ústavami propůjčeny. Společným a hlavním rysem obou nejvyšších soudů ale je, ţe svými rozhodnutími preferovaly spíše federalistické uspořádání, a daly Uniím nejen pevnější, ale i jasnější federativní obrysy.

3.3 Srovnání EU a USA z hlediska agend Posledním, neméně důleţitým hlediskem komparace EU a USA je hledisko agend: porovnejme tedy oblasti, která spadají pod centrální vládu, a také oblasti, které naopak spadají pod vládu států. U obou entit jsou pravomoci centrálních vlád uvedeny v základních dokumentech: americké ústavě a Lisabonské smlouvě. Vzhledem

124

WILSON, James Q; MASOPUST, Zdeněk. Jak se vládne v USA, str. 208. Ústava Spojených států amerických, čl. 1, oddíl 8. 126 Více v samotném rozsudku Nejvyššího soudu USA z roku 1819, 17 U.S. 316 M'CULLOCH v. STATE. 127 Ústavní soud české republiky: Historie ústavního soudnictví. 128 ŠLOSARČÍK, Ivo. Evropský soudní dvůr a předběžná otázka podle čl. 234. SES, str. 2. 125

41

ke značnému počtu agend budou zmíněny jen příklady. Celý výčet je moţné vyčíst v obou dokumentech. V případě EU první články Lisabonské smlouvy jasně stanovují, jaké jsou oblasti, které spadají do kompetence Evropské unie. Základní zásadou rozdělení agend mezi EU a členskými státy je to, ţe pravomoci, které nejsou Smlouvami Unii svěřeny, náleţejí členským státům.129

Jak jiţ bylo zmíněno, kompetence EU jsou taxativně

vyjmenovány v článcích 4 aţ 6 SFEU, a tyto pravomoci jsou výslovně rozděleny na výlučné,130 sdílené131 a podpůrné koordinační a doplňující.132 Při rozdělování pravomocí mezi národní a unijní úroveň v rámci EU je nezbytné zmínit i zásadu subsidiarity: Unie jedná v oblastech, které nespadají do její výlučné pravomoci, pouze tehdy a do té míry, pokud cílů zamýšlené činnosti nemůţe být dosaţeno uspokojivě členskými státy na úrovni ústřední, regionální či místní, ale spíše jich, z důvodu jejího rozsahu či účinků, můţe být lépe dosaţeno na úrovni Unie; uveďme zde také zásadu proporcionality – ta stanovuje, ţe obsah ani forma činnosti Unie nepřekročí rámec toho, co je nezbytné pro dosaţení cílů Smluv.133 Pravomoci centrální/unijní vlády USA jsou také stanoveny ústavou v článku 1. oddílu osmém – pravomoci Kongresu134, oddílu devátém -negativní vymezení pravomocí Kongresu,135 a oddílu desátém – negativní omezení pravomocí států136. Kromě taxativního vymezení agend spadajících do sféry unijních institucí je třeba zmínit i tzv. doloţku oboustranné flexibility, jak je v Lisabonské smlouvě označena moţnost nejen rozšíření (výlučných) pravomocí EU, ale naopak i jejich redukce (podle článku 48SEU). Obdobné ustanovení, i kdyţ jen v podobě moţnosti rozšířit pravomoci Unie, má i americká ústava, kdy Kongresu je propůjčena pravomoc vydávat všechny

129

Lisabonská smlouva, SEU, čl. 4. Lisabonská smlouva, SFEU čl. 4 stanovující výlučné pravomoci EU: např. otázky celní unie, stanovení pravidel hospodářské soutěţe, měnová politika pro členské státy, jejichţ měnou je euro, společná obchodní politika a pravomoc uzavírat mezinárodní smluv aj. 131 Lisabonská smlouva, SFEU čl. 5 stanovující sdílené pravomoci EU: např. vnitřní trh, sociální politika, zemědělství a rybolov, ţivotní prostředí, ochrana spotřebitele, transevropské sítě, energetika, prostor svobody, bezpečnosti a práva, výzkum, technologický rozvoj a vesmír, rozvojové spolupráce aj. 132 Lisabonská smlouva, SFEU čl. 6 stanovující podpůrné koordinační a doplňující pravomoci EU: ochrana a zlepšování lidského zdraví, průmysl, kultura, cestovní ruch, civilní ochrana aj. 133 Lisabonská smlouva, SEU, čl. 5. 134 Ústava spojených států amerických, oddíl 8, například: ukládat a vybírat daně, cla, dávky a poplatky, platit dluhy, pečovat o obranu země a všeobecný blahobyt ve Spojených státech; řídit obchod s cizími národy, stanovit jednotná pravidla o naturalizaci, razit peníze, vyhlašovat válku aj. 135 Ústava spojených států amerických, oddíl 9, například: Nesmí být zavedena ţádná daň z hlavy, na výrobky, vyvezené z kteréhokoli státu, nesmí být uvalena ţádná daň ani clo aj. 136 Ústava spojených států amerických, oddíl 10, například: ţádný stát nesmí uzavřít jakoukoli mezistátní smlouvu, nesmí vstoupit do aliance či konfederace aj. 130

42

zákony nutné k uskutečňování uvedených pravomocí a všech ostatních pravomocí, propůjčených touto Ústavou vládě Spojených států, jejím orgánům nebo úředníkům.137 Z výčtu jednotlivých agend připadajících centrální vládě USA a EU je na první pohled patrných mnoho podobností, ale i několik zásadních rozdílů. Pravomoci EU jsou rozděleny do tří základních skupin, podle toho, jaká je role členských států na rozhodování v dané oblasti. V USA tato spolupráce není takto zmíněna, a pokud pravomoc není výslovně udělena centrální vládě, patří státu – vychází to z koncepce konkurenčního federalismu. Je důleţité zmínit, ţe jak v USA, tak v EU má centrální vláda pravomoc měnové a obchodní politiky, přesto EU postrádá pravomoc fiskální, a přes rozvíjející se debatu se Komise jako vláda EU nemůţe zavázat za dluhy EU – tolik diskutované evropské dluhopisy – zatímco americký Kongres má tuto pravomoc přímo stanovenou v ústavě. Za zcela zásadní rozdíl lze povaţovat i skutečnost, ţe americký Kongres má pravomoc pečovat o obranu země, tedy povolávat, vydrţovat vojska, a popřípadě i vyhlásit válku – tuto pravomoc ţádný z orgánů EU nemá. Na závěr porovnání USA a EU je nezbytné zmínit, ţe zásadním rozdílem není samotné rozdělení pravomocí mezi jednotlivé instituce či to, kolik mají členů, či jakým způsobem rozhodují. Prakticky není příliš podstatné ani to, ţe v USA je hlavou výkonné moci prezident, zatímco v EU je to Komise, a totéţ platí i o rozdílech v pravomocích legislativních komor. Zásadním rozdílem je ale pravomoc institucí jimi vydané akty implementovat. Přestoţe Lisabonská smlouva uţ poměrně jistě rozděluje pravomoci mezi evropskou a státní úroveň, ani Lisabon nenapravil nedostatečné implementační moţnosti evropské úrovně – s implementací závisí výhradně na svých členských státech, kde můţe pouze monitorovat, a do jisté míry tuto implementaci skrz členské státy kontrolovat. V zásadě lze říci, ţe evropská úroveň je charakteristická nedostatkem autonomních pravomocí, zatímco členské státy zastávají silnou pozici v rozhodovacím procesu, a dokonce ještě více v procesu implementace jednotlivých politik.138 Je ale nutné říci, ţe přes slabé implementační schopnosti orgánů EU, dohromady pravomoci těchto institucí formují silnou protiváhu institucím členských států, které jsou tak podstatně omezeny na své suverenitě. Tato konstelace přivádí EU blíţe k federálním systémům. A jako u mnoha

137

Ústava spojených států amerických, čl.1 oddíl 8. LAURSEN, Finn – TOMMEL,Ingeborgn. The EU and federalism: polities and policies compared str. 4445. 138

43

jiných federací, vztah mezi vládními úrovněmi EU stojí jak na spolupráci, tak na soupeření – takţe se neustále hledá rovnováha.139

139

LAURSEN, Finn – TOMMEL,Ingeborgn. The EU and federalism: polities and policies compared str. 42.

44

4. Možnosti federalizace EU ve srovnání s USA Idea Spojených států evropských zaujímá vzdělance, intelektuály i politiky uţ přes sto let.140 V této souvislosti nelze nezmínit, ţe Spojené státy americké byly vţdy vzorem, vţdyť americká federace existuje úspěšně jiţ více neţ 200 let. Často je připomínáno, ţe vznikla také ze svobodných a rozdílných států, uţ méně je ale připomínáno, ţe většina z dnešních amerických států vznikla aţ po vzniku federace, takţe původní území členských států bylo mnohem menší, stejně tak jako počty jejich obyvatel. Rozdíly mezi americkými státy v době zakládání unie byly neporovnatelné s rozdíly mezi jejich evropskými protějšky – evropské státy totiţ mají staletou historii samostatní existence, a rozdílné kulturní i jazykové zázemí v době, kdyţ pokládají základy své Unie. V předchozích kapitolách bylo názorně ukázáno, kolik toho dnešní Unie má společného – a co naopak nemá společného se Spojenými státy americkými. Jak jiţ bylo naznačeno, EU se neustále vyvíjí, otázkou je, zda její budoucí vývoj směřuje k federaci amerického typu či k něčemu jinému – a pak především z čeho si můţe vzít z vývoje USA příklad. Současná dluhová a měnová krize přímo vybízí ke srovnání s Velkou krizí z roku 1929, která postihla nejdříve USA, a posléze celý svět. Její počátky byly jiné – nadhodnocené akcie, ve srovnání se současnou krizí začínající krizí na hypotečním trhu, ale následky nebyly aţ tak rozdílné: rostoucí nezaměstnanost a krize průmyslových podniků napříč průmyslovými odvětvími, vyvolávající nespokojenost a tlak na vlády, aby zasáhly. USA krizi vyřešily za pomoci hospodářského programu New Deal Franklina D. Roosevelta: jednalo se o soubor opatření a ekonomických i sociálních reforem zavedených v USA s cílem podpořit, ozdravit a zreformovat ekonomiku během velké hospodářské krize. Federální vláda převzala odpovědnost za blaho obyvatelstva a zavedla řadu zásahů do ekonomiky, jako škrty ve státní sféře, výraznější regulaci bankovnictví aj. New Deal mimo jiné znamenal bezprecedentní expanzi federálních programů – včetně role federální vlády – v ekonomice USA.141 EU na krizi reaguje snahou o další federalizaci – příkladem je podepsání tzv. Fiskální dohody, která ale ukazuje, jak daleko je ke skutečnému federalismu. Zatímco silná centrální vláda USA byla schopna reagovat velmi rychle a prosadila nové zákony, reagující na krizi, reakce EU je výrazně pomalejší, vyţadující souhlas, a tedy kompromis členských 140

FABBRINI, Sergio – GILBERT,Mark. Democracy and federalism in the European Union and the United States: exploring post-national governance, str. 27. 141 EDSFORTH, Ronald. The New Deal: America’s response to the Great Depression, str. 1 a str. 18-20.

45

států – a ještě se jedná o řešení, které je nejen nazývané jako neelegantní142, ale i pro některé členy Unie nepřijatelné, coţ sniţuje jeho význam. Evropská unie – zvláště v současné krizi – musí hledat řešení, která by umoţnila, nejen její přeţití ale i další rozvoj. Další federalizace je jednou z mnoha moţností. V této práci ale bylo ukázáno, ţe přes jisté společné rysy s USA je EU od základů jiným projektem, postaveným na jiných základech, a potýkajícím se zcela rozdílnými problémy – proto musí hledat jiná řešení. EU můţe povaţovat za svůj vzor a brát si inspiraci v dobře fungující americké federativní uspořádání, ale vţdy musí brát ohledy na svá specifika, jako je např. vysoká kulturní, historická a jazyková heterogennost. Americká ústavní zkušenost je jednoduše nepřenositelná, neboť je pevně spjatá se zemí, kde se zrodila a utvářela po dvě stě let143, a EU ani jiné státy ji nemohou úspěšně kopírovat.

142

Euroskop: Ivo Šlosarčík: Fiskální dohoda manévrovací prostor Česka zúží. RŮŢIČKA, Jan; KOZÁK, Kryštof. Úpadek amerického federalismu?: posilování federální vlády na prahu 21. století, str. 66 - 67. 143

46

5. Závěr EU uţ od svého počátku zaujala politické teoretiky, a je jimi označována za nejvíce pokročilý experiment v budování supranacionální polické autority, který se objevil v 20. století. Bezpochyby jde o více neţ jen čistě ekonomické upořádání144, ačkoliv ekonomický prospěch plynoucí ze spolupráce mezi státy byl jedním z hlavních důvodů pro její vznik. Na začátku této práce bylo zmíněno, ţe EU je často označována za útvar sui generis: není to ani stát federativního nebo konfederativního typu, ale ani typická mezinárodní organizace, spíše ji lze označit za transnacionální systém s prvky typickými jak pro státy, tak mezinárodní organizace.145EU je tak entitou, která nezapadá do stávajících státních forem a pojmů je popisujících. V úvodu byl také zmíněn citát švédského profesora Joakima Nergeliuse, který tvrdí, ţe „EU není „normální stát“ tudíž – logicky – nemůže být ani klasickým a „opravdovým“ federálním státem, tak jako například USA.“ 146 Významní badatelé v oboru se v případě EU shodnou jen na tom, ţe Evropská unie je unikátním systémem, který má znaky všech výše zmíněných útvarů, má ale vţdy jen jejich určitou část. Jak je patrné z předcházejících paragrafů, z porovnání USA a EU ve třech základních aspektech: agendách, institucích a postavení unijního a státního práva, EU skutečně má řadu rysů, které jsou obvykle spojovány s federacemi. EU má ústavu pečlivě vymezující pravomoci centrální vlády, soustavu unijních institucí ne nepodobnou té americké a třeba i -přestoţe ne vţdy plně respektovanou – ale přesto stanovou přednost unijního práva před státním atd. V tomto bodě je vhodné zmínit slova amerického profesora mezinárodních vztahů Reye Koslowskeho, který na základě skutečnosti, ţe EU má centrální banku, občanství pro své občany a systém pro spolupráci v oblasti zahraniční a obranné politiky aj., dovozuje, ţe evropská integrace, přes nedostatek federálního úmyslu na straně tvůrců Evropy, skutečně vytvořila instituce, které mohou být chápány ve federálních pojmech. A Jinak řečeno tedy EU sice nesplňuje klasické poţadavky kladené na federace, ale je federální ve všech aspektech kromě jména. 147 Na druhou stranu, jiní autoři poukazují na relativně slabou exekutivu EU – tedy aspoň v porovnání s relativní silou exekutivy členských států. Navíc, rozpočet EU a její 144

FABBRINI, Sergio. Democracy and federalism in the European Union and the United States: exploring post-national governance,str. 6. 145 LAURSEN, Finn – WOLINETZ,B. Steven. The EU and federalism: polities and policies compared str. 30. 146 NERGELIUS, Joakim. The constitutional dilemma of the European Union, str. 54. 147 FABBRINI, Sergio – GILBERT, Mark. Democracy and federalism in the European Union and the United States: exploring post-national governance, str. 29-30.

47

fiskální pravomoci jsou minimální – v porovnání s fiskálními pravomocemi jejich členských států. Tyto skutečnosti naopak naznačují, ţe EU má blízko ke konfederativnímu uspořádání.148 Prostor musí být věnován i odpůrcům federalismu EU. Ti argumentují, ţe EU má jen minimální taxativní pravomoci, nízké pravomoci implementovat vlastní akty, a nedokáţe zajistit vnitřní ani vnější bezpečnost (nedisponuje ani policejními ani armádními sloţkami.)149 – tudíţ nemůţe být povaţována za federativní útvar. Zajímavostí je, ţe v dobách nejţivějších debat o federalismu EU (v době neúspěšného schvalování Ústavy pro Evropu) se otázkou federativnosti EU zabýval i český parlament. V jejich podkladech lze vyčíst, ţe EU nemůţe být federací – neboť není státem. Tento závěr zpráva zakládá na skutečnostech, kromě výše zmíněných, na tom, ţe pravomoci EU jsou odvozeny od států, ne od občanů unie, ţe EU nemá základní atributy spojované se státy tj. území, obyvatelstvo (oboje odvozuje od svých členských států), a hlavně jí chybí mezinárodní uznání (tedy mezinárodní uznání v podobě uznání ostatními státy za stát), EU také nemá moţnost udělovat unijní občanství nebo unijní azyl či pravomoc rozhodovat o vlastních hranicích.150 Tento výčet charakteristik EU je neúplný, protoţe federativních, konfederativních a mezinárodních rysů EU by bylo moţné nalézt mnohem více – přesto uţ jen tento výčet ukazuje, jak moc je EU atypická. Je vţdy nutné si uvědomit, ţe EU není ani suverénním státem ani mezinárodní organizací, ale spíše entitou, do které se -jinak suverénní státy dohodly, ţe vloţí část, ale rozhodně ne celou svoji suverenitu, a to v takových oblastech, jako jednotný trh, obchod, zemědělství, rybářství atd., zatímco si ponechaly jiné záleţitosti, jako zdravotnictví, sociální oblasti atd. EU také není symetrická, ne všechny její členské státy pouţívají společnou měnu nebo participují v Schengenu. 151 I z tohoto důvodu je EU označována především za útvar sui generis – jediná svého druhu. Je neoddiskutovatelné, ţe přestoţe EU v současné době nemůţe být označována za typickou federaci, americký federalismus a myšlenka federalismu obecně ji provází od jejich prvopočátků. Cílem této práce bylo porovnat EU s typickými federacemi a určit, v kterých aspektech se jim podobá, a kde naopak nelze najít podobné rysy. Jak jiţ bylo řečeno, Spojené státy americké byly vţdy vzorem pro snahy evropských federalistů, a i 148

LAURSEN, Finn – WOLINETZ,B. Steven. The EU and federalism: polities and policies compared str. 33. 149 FABBRINI, Sergio – GILBERT,Mark. Democracy and federalism in the European Union and the United States: exploring post-national governance, str. 29-30. 150 Parlamentní institut: Smlouva o ústavě pro Evropu.http://www.psp.cz/kps/pi/PRACE/pi-1-179.pdf 151 LAURSEN, Finn – WOLINETZ,B. Steven. The EU and federalism: polities and policies compared str. 29- 30.

48

kdyţ Spojené státy evropské stále zůstávají pouhým snem, je moţné nalézt mnoho podobností – ať uţ v postavení některých institucí, jako nejvyšších soudů, tak v oblasti pravomocí: centrální úroveň například v obou státech spravuje oblast mezinárodního obchodu. Na druhou stranu existuje i velký počet rozdílů, a v některých oblastech má EU blíţe k jiným federacím – s Indii ji spojuje jazyková roztříštěnost, ale na rozdíl od Indie nemá jeden společný jazyk, s Německem ji pojí kooperativní federalismus, kdy centrální a státní úroveň je nucena spolupracovat – spíše neţ si konkurovat, coţ je typičtější pro USA, atd. V zásadě je moţné říci, ţe EU má jiţ dnes mnoho společného s ostatními federacemi, přesto si ale uchovává své specifické rysy plynoucí z jejího původu a z důvodů jejího vzniku. Zásadní otázkou pro budoucnost EU ale je, zda se federací stává, anebo zda se její vývoj ubírá trochu jiným směrem. Zůstává mnoho otázek, protoţe neustálý vývoj EU je zde jedinou konstantou – mnoho autorů tvrdí, ţe EU se vyvíjí tak rychle, ţe ani nelze reagovat na změny, a uţ jsou tu nové. Jistou část odpovědi na to, zda EU je nebo není federací, dává dnešní ekonomická krize – zatím nevyřešená: je zřejmé, ţe krize určuje vývoj EU – a nikoliv EU vývoj a postup v krizi. Po celou dobu trvání EU se mluví o rozpadu eurozóny, coţ by byl krok pro EU v jejím vývoji velmi daleko nazpět – podobně jako byl pro integraci Lucemburský kompromis. Úspěch EU v krizi ale naopak můţe být velkým krokem vpřed: můţe napravit zásadní chyby v konstrukci EU, např. dát měnové Unii pevná pravidla – to ale záleţí na dohodách, které mají ještě přijít.

49

6. Cizojazyčné resumé The topic of this diploma thesis is "The Federalism in the European Union Comparison with the United States of America and other Federations“. Nowadays, there is no doubt that the European Union is an important actor within international relations and international law. It was established more the 50 years ago as an international organization. However, throughout the years not only it has expanded (as regards the number of the member states), but it has become much more important as well, mainly in the sense of its influence and the role that it is has been playing. By the growing power of the European Union, the question of what it actually is has become more and more important. The scholars of today often call the European Union the “sui generis” organization, which emphasises the fact that even the scholars are not certain of the definition. The EU it is not a state - but it has many features of the state. It is not a typical international organization, either - although it has some of its typical features as well. The aim of this work is not to decide what the European Union is, whether still an international organization or a federation. Its objective is oriented much more realistically to describe the federative features of the European Union, and mention the features which are attributed to the international organizations. In order to find the federative features of an entity, there is no better method than a comparison against a state that represents the model functional federative state – the United States of America. Thus the main part of this work is dedicated to the comparison of agendas, institutions and relations of the federal and the state law in the European Union and in the United States. Before making any comparison, it is necessary to clarify several important terms which will be used within the paper. Therefore, the first chapters describe what the statehood is and how it can be related to the European Union (for example, the question of the citizens, the territory or the symbols of the European Union), how international organizations can be defined, and what types of international organizations can be identified in the world. It should be emphasised that the European Union was established as an international organization, but it has evolved in something different. Thus the European Union's supranationalism is described in the paper as well to demonstrate the unique features of the European Union. Furthermore, to be able to compare the federative features of the European Union and the United States of America, the term of federation is described in greater details. To compare the similarities and the differences between the European Union and the United States, a short outline of American federalism is included. 50

It was already indicated that the main part of the paper is aimed at the comparison of the European Union and the United States of America. First, the different attitude to the federalism is mentioned ( in the US, the federalism is a safety tool ensuring that the central government will not hold too much power over the state, while within the EU the word "federalism" should be avoided as it is perceived as a direct threat to the sovereignty of national states). In addition, the main differences between the European and the American federalism are mentioned (cooperative versus competitive). Moreover, the dynamics of the changes is described. Following from the general differences between the American and the European federalism, the differences in the federal and the state law in the European Union and in the United States are compared (for example, the differences in the Constitutions), the institutions and their powers are compared and, finally, the agendas of the central governments are mentioned. It is obvious from all above-mentioned comparisons that although the European Union has a lot in common with typical federations (for example, the division of powers), still there are some aspects (as no army or small implementing powers, for example) that may demonstrate why the European Union cannot be considered as the federation. More precisely, not now, which may change in the future due to the rapid development of the EU anyway.

51

7. Zdroje 7.1. Primární prameny Connecticutské základní články (Fundamental Orders of Connecticut ) [online]. Změněno 25. 10. 2011[cit. 14. ledna 2012]. Dostupné z: . Články konfederace a věčného svazku mezi státy (Articles of Confederation) [online]. Změněno 18. 10. 2010 [cit. 14. ledna 2012]. Dostupné z: < http://www.usconstitution.net/articles.html >. Montevidejská úmluva (Convention on the rights and duties of states ) [online]. [cit. 14. ledna 2012]. Dostupné z: . Lisabonská smlouva (Konsolidované znění Smlouvy o fungování Evropské unie ze dne 30.3.2012. Úřední věštník Evropské unie C83/199) [online] [cit. 14. ledna 2012]. Dostupné z: . Prohlášení o přednosti práva č. 17 [online]. [cit. 14. ledna 2012]. Dostupné z: . Smlouva o EU (také Maastrichtská smlouva) [online]. [cit. 14. ledna 2012]. Dostupná z: . Smlouva o ústavě pro Evropu [online]. [cit. 14. ledna 2012]. Dostupná z: . Ústava spojených států amerických [online]. [cit. 14. ledna 2012]. Dostupná z: . Vídeňská úmluva o smluvním právu mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo mezi mezinárodními organizacemi navzájem (Vienna Convention on the Law of Treaties between States and International Organizations or between International Organizations 1986) [online]. [cit. 14. ledna 2012]. Dostupné z: .

52

7.2 Sekundární zdroje BERMANN, A. George - Goebel, J. Roger – Davey, J. William. et. al. European union law. Second edition. USA: West Group, 2002. 1434s. BOLLEYER, Nicole. Intergovernmental cooperation: rational choices in federal systems and beyond. New York: Oxford University Press, 2009. 251s. BOUŠKOVÁ, Dagmar; JANDA, Kenneth. Výzva demokracie: systém vlády v USA. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství, 1998. 423 s. CRAWFORD, James. The creation of states in international law. 2nd ed. Oxford: Clarendon Press, 2006. 870 s. CRAIG, P. Paul; BÚRCA, Gráinne de. EU law: text, cases, and materials. 4th ed. Oxford: Oxford University Press, 2008.1152 s. EDSFORTH, Ronald. The New Deal: America’s response to the Great Depression [online]. Malden, USA: Blackwell Publishers, 2000. [cit. 14. března 2012]. Dostupné z: googlebooks. FABBRINI, Sergio. Democracy and federalism in the European Union and the United States : exploring post-national governance. London: Routledge, 2004. 209 s. FARNSWORTH, E. An introduction to the legal system of the United States. 2. print. New York: Oceana Publications, 1968. 172s. FIALA, Petr. Politický systém Spolkové republiky Německo. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1994. 136 s. FIALA, Petr; PITROVÁ, Markéta. Evropská unie. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. 743 s. HLOUŠEK, V. Politické systémy. Brno: Barrister & Principal, 2011, 292 s. HUEGLIEN,Thomas O.,FENNA,A. Comparative federalism: a systematic inquiry [online]. University of Toronto Press, 2006 [cit. 14. ledna 2012]. 390s. Dostupné z: google books: . HUNGR, Pavel. Základy teorie státu a organizace Evropské unie. 2. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2007. 124 s.

53

JANKŮ, Martin; JANKŮ, Linda. Politické a právní základy evropských integračních seskupení. Vyd. 1. Praha: C.H.Beck, 2010. 234 s. LAURSEN, Finn. The EU and federalism: polities and policies compared. Farnham, Surrey, England: Ashgate Pub. Co., 2011. 283 s. NERGELIUS, Joakim. The constitutional dilemma of the European Union. Groningen: Europa Law Publishing, 2009. 125 s. ROMANCOV, Michael. Mezinárodní organizace. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 190 s. RŮŢIČKA, Jan - KOZÁK, Kryštof. Úpadek amerického federalismu?: posilování federální vlády na prahu 21. století. Vyd. 1. Praha: Univerzita Karlova, nakl. Karolinum, 2008. 160 s. SCHEU, Harald Christian. Úvod do mezinárodního práva veřejného. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2010. 142 s. TICHÝ, Luboš. Evropské právo. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. 953 s. TÝČ, Vladimír. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. přeprac. a aktualiz. vyd. Praha: Leges, 2010. 301 s. VARVAŘOVSKÝ, Pavel. Základy práva: o právu, státě a moci. 2., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: ASPI, 2009. 456 s. WILSON, James Q; MASOPUST, Zdeněk. Jak se vládne v USA. Praha: Victoria Publishing, 1995. 403 s.

7.3 Soudní rozhodnutí (judikatura) Nález ústavního soudu ze dne 31.01.2012, sp. zn. Pl.ÚS 5/12a Rozsudek SD ze dne 5. 2. 1963, C 26-62 Van Gend Loos Rozsudek SD ze dne 15.6. 1964, C 6-64 Flaminio Costa v E.N.E.L.. Rozsudek SD ze dne 9.3.1978, C 106/77 Simmenthal Rozsudek SD ze dne19.11 1991, C 6/90 a C 9/90 Francovich a Bonifaci v. Italy Rozsudek SD ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. C 399/09.

54

Rozsudek Nejvyššího soudu USA. z roku 1803, 5 U.S. 137 MARBURY v. MADISON. Rozsudek Nejvyššího soudu USA z roku 1819, 17 U.S. 316 M'CULLOCH v. STATE. Rozsudek Nejvyššího soudu USA z roku 1869, 74 U. S. TEXAS v. WHITE

7.4 Elektronické prameny A Brief Overview of the Supreme Court [online]. [cit. 14. března 2012]. Dostupné na: < http://www.supremecourt.gov/about/briefoverview.pdf>. BŘICHÁČEK, Tomáš. Demokratický deficit EU: mýty a skutečnost [online]. [cit. 14. března 2012]. Dostupné na: . Euroskop: Instituce EU [online]. [cit. 14. března 2012]. .

Dostupné z:

Euroskop: Ivo Šlosarčík: Fiskální dohoda manévrovací prostor Česka zúží. [online]. [cit. 14. března 2012]. Dostupné z: . HANNAN, Daniel. Rozdíl mezi ústavou USA a EU (proslov v EP) [online]. [cit. 14. března 2012]. Dostupné z: . KŘEPELKA, Filip. "Českoslovenští" důchodci v pasti práva Evropské unie. Časopis pro právní vědu a praxi [online]. Brno, Masarykova univerzita. Právnická fakulta. 2011, vol. 2011, no. 2 [cit. 14. března 2012]. s. 131-141. Dostupné na: . MORAVCSIK, A. In Defence of the Democratic Deficit: Reassessing Legitimacy in the European Union [online]. 2002. [cit. 14. března 2012]. Dostupné z: Parlamentní institut: Smlouva o ústavě pro Evropu. Informační podklad č. 1.179 z února 2007 [online]. [cit. 14. března 2012]. Dostupné z . PIQANI,Darinka. Supramacy of European Law revisited: New developments in the kontext of the Treaty Establishing a Constitution for Europe [online]. [cit. 14. ledna 2012]. Dostupné z . 55

Politický systém USA [online]. [cit. 14. ledna 2012]. Dostupné z . První inaugurační řeč prezidenta Ronalda Reagana (First Inaugural Address) z 20. ledna, 1981 [online]. [cit. 14. ledna 2012]. Dostupné z: . Rafael, Leal –Arcas. Theories of Supranationalism in the EU [online]. [cit. 2. února 2012]. Dostupné z: . Světová obchodní organizace [online]. [cit. 14. ledna 2012]. Dostupná z: . ŠLOSARČÍK, Ivo. Evropský soudní dvůr a předběžná otázka podle čl. 234. SES [online]. [cit. 2. února 2012]. Dostupné z: . Ústavní soud české republiky: Historie ústavního soudnictví [online]. [cit. 2. února 2012]. Dostupné z: . VEČER, Igor. Prezidentský ústavní systém v USA [online]. Aplikované právo 2/2006 . [cit. 14. března 2012]. Dostupné z: .

56