Australský federalismus

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra politologie

Australský federalismus Bakalářská závěrečná práce

Petr Přibyla

Vedoucí práce: PhDr. Roman Chytilek, Ph.D. UČO: 219739 Politologie – Bezpečnostní a strategická studia Bakalářské studium Imatrikulační ročník 2006

Brno, 2009

Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma Australský federalismus vypracoval samostatně a pouţil jen zdroje uvedené v seznamu pouţité literatury.

V Brně, 29. 4. 2009

……………………………………………… podpis

2

Rád bych poděkoval PhDr. Romanovi Chytilkovi, Ph.D. za odborné vedení mé práce, cenné rady a připomínky.

3

Obsah 1. ÚVOD .................................................................................................................................. 5 2. TEORIE FEDERALISMU ............................................................................................... 6 2. 1 Historický vývoj federalismu .................................................................................... 6 2. 2 Definování a základní vymezení federalismu ........................................................... 7 3. POLITICKÝ SYSTÉM AUSTRALSKÉHO SVAZU .................................................. 13 3. 1 Legislativa ............................................................................................................... 14 3. 1. 1 Senát............................................................................................................ 14 3. 1. 2 Sněmovna reprezentantů ............................................................................. 14 3. 1. 3 Legislativní proces ...................................................................................... 15 3. 2 Exekutiva ................................................................................................................ 16 3. 2. 1 Generální guvernér...................................................................................... 16 3. 2. 2 Kabinet a vláda ........................................................................................... 17 3. 3 Jurisdikce ................................................................................................................ 17 4. STÁTY A TERITORIA .................................................................................................. 18 5. MÍSTNÍ SAMOSPRÁVY ................................................................................................ 20 6. VÝVOJ AUSTRALSKÉ FEDERACE……………………………………………….....22 6. 1 Okolnosti vzniku australské federace………………………………………….......22 6. 2 Vývoj australské federace do roku 1972….………………………………............23 6. 3 Whitlamova vláda (1972 - 1975)…………..……………………………………….25 6. 4 Nový federalismus Malcoma Frasera (1975 – 1983)………………………….…...26 6. 5 Federalismus v podání labouristických vlád (1983 - 1996)………………………..27 6. 6 Federalismus od roku 1996 do současnosti………………………………………...28 7. AUSTRALSKÝ FEDERALISMUS………………………………………………..…....30 7. 1 Federalismus a politické strany…………………………………………………….30 7. 2 Fiskální politika a australský federalismus………………………………………...33 7. 3 Rozhodování Nejvyššího soudu v rámci federace…………………………………35 7. 4 Typologické zařazení australského federalismu……………..…………………….36 7. 5 Budoucnost australského federalismu………………………………………....…..38 8. ZÁVĚR…………………………………………………………………………………...40 POUŽITÁ LITERATURA A INTERNETOVÉ ZDROJE………………………..……..41 Celkový počet znaků: 79 060

4

„[Australský] federalismus je sto let starou konstrukcí. Je to jako sto let starý dům, kde za celou dobu nebyly udělány nové elektrické rozvody (…) přitom by tohle místo mohlo být mnohem obyvatelnější a více efektivní. To je naše federace.” Christian Kerr, australský politický komentátor (12. 9. 2006)

1. Úvod Cílem této bakalářské práce je analyzovat australský federalismus. Z hlediska metodologie se bude jednat o jednopřípadovou studii (Drulák 2008: 29 – 52), jeţ popisuje vývoj australské federace od jejího vzniku v roce 1901 aţ do současnosti, analyzuje australský federalismus v jednotlivých sloţkách a na tomto základě se snaţí přiřadit australský případ do typologií federalismu. Práce je koncipována do čtyř hlavních částí. První část se věnuje teorii federalismu a jsou zde přiblíţeny základní charakteristiky, typy a modely federálních zřízení. Následující tři části se pak jiţ plně věnují australskému federalismu. V první z nich jsou představeny všechny tři stupně vlády australského federálního systému, a to federální úroveň, státy a teritoria a také místní samosprávy. Následovat bude část zabývající se vývojem australské federace. Jednotlivé podkapitoly se zde budou chronologicky věnovat vývoji vztahů v rámci federace aţ do současnosti. Poslední část se věnuje vývoji australského federalismu v jednotlivých sférách. Bude zde analyzován systém financování států a teritorií, vliv rozhodování Nejvyššího soudu a také do jaké míry má australský stranický systém integrační, resp. dezintegrační efekt na federální vztahy. Na základě této analýzy bude australský případ přiřazen do typologií federalismu. Závěrečná část bude věnována interním a externím nebezpečím, kterým současný federální systém čelí, a představeny zde budou nejčastěji navrhované reformní kroky k odstranění současných nedostatků federálních vztahů.

5

2. Teorie federalismu Neţ bude moţné blíţe specifikovat a typologicky zařadit australský federalismus, je potřeba definovat základní principy federalismu a vytyčit tím oblast pro analýzu. Zároveň zde bude představen vývoj federálních myšlenek v historické perspektivě.

2. 1 Historický vývoj federalismu Počátky uţívání výrazu federalismus lze najít jiţ v 16. a 17. století v oblasti teologie. Tehdejší protestantští reformisté pouţívali tento termín – odvozený od latinského výrazu foedus – k popisu „svatého a trvalého vztahu mezi bohem a lidmi.“ (Elazar 2006: 5, 115- 117, Brown 2004: 487) Federalistické tendence, které bylo moţné spatřovat ve vývoji evropských států do této doby, měly za následek první váţné pokusy o formulování federální teorie zaloţené na moderních politických principech. V 16. století se o to pokusil Johannes Althusius, kdyţ se ve své knize Politica Methodice Digesta (1603) zabýval moţností přeměny tehdejší Svaté říše římské (nebo alespoň jejich germánských států) ve federativní unii.1 V následujících letech Hugo Grotius a Samuel Pufendorf analyzovali tehdejší federace z hlediska mezinárodního práva a dospěli k závěru, ţe podoba federace by měla být zaloţena na pevném spojení jednotlivých států v tzv. ligu států, a to čistě pomocí permanentních závazků.2 Tento koncept byl zastáván většinou teoretiků federace aţ do vytvoření amerického federálního systému. V 18. století se o prosazování federativních myšlenek výrazně zasadil Charles de Montesquieu. Montesquieu věřil, jak dokládá ve své knize The Spirit of Laws (1748), ţe sdruţení států v podobě konfederace můţe zajistit ideální rovnováhu mezi poţadavky vlády na politickou svobodu na jedné straně, a na druhé straně zamezit přílišné dominanci a především zneuţití síly. Nejvíce se mu zamlouvalo fungování tehdejších oblastí Nizozemska,

1

Jeho vliv na budoucí vývoj federalismu ve světě se odrazil zejména ve formulování myšlenek Johna Calvina v Ţenevě a Heinricha Bullingera v Zürichu, kteří ovlivnili formulování moderního republikanismu a podobu politického systému reformně protestantského Švýcarská a Nizozemska. (Elazar 2006: 138 – 139) 2 Aţ do roku 1787 byl pojem federace chápán jako sdruţení, resp. svazek států v podobě tzv. ligy států. Nejednalo se o víceúrovňové rozloţení moci, které se vyvinulo aţ později. Proto se uţívá pro federace do roku 1787 název „protofederace“. (více viz Adamová 1997: 20) 6

Německa a Švýcarska.3 Jeho myšlenky následoval i Jean Jacques Rousseau. Posledním z velkých evropských politických teoretiků, kteří měli přímou zkušenost s protofederacemi, byl Immanuel Kant.4 (Elazar 2006: 128 – 143) Klasickou prací americké politické filozofie s názvem The Federalist5, od autorů A. Hemiltona, J. Jaye a J. Medisona, byly vytyčeny základní kontury moderních principů federalismu. Ústava zakládá asociaci států organizovaných takovým způsobem, ţe pravomoci jsou rozděleny mezi hlavní vládu, která v jistých záleţitostech - například podepisování zahraničních smluv a dohod - je nezávislá na vládách jednotlivých států, avšak na druhou stranu jsou jednotlivé vlády států v jistých ohledech zcela nezávislé na vůli centrální vlády. Její vliv na podobu australské ústavy byl zásadní a stala se hlavním inspiračním zdrojem pro její sepsání.

2. 2 Definování a základní vymezení federalismu

Chápat federalismus jako komplexní teorii má mnohé úskalí, jelikoţ federalismus nabývá zcela jiných podob stát od státu. Například Ivo Duchacek v rámci této problematiky tvrdí, ţe „teorie federalismu neexistuje. Ani neexistuje konsensus, co přesně federalismus je. Samotný termín je nejasný a kontroverzní.“ (Obinger – Castles 2005: 8, Filippov 2004: 9) Přesto existuje shoda nad základními institucionálními charakteristikami, které by všem existujícím federacím v současném světě měly být vlastní. Všeobecně uznávanou základní definici, která je široce vyuţívána a citována, předkládá politolog William H. Riker, zabývající se dlouhodobě problematikou federalismu. Tento zastánce politického realismu chápe federalismus jako „politickou organizaci, ve které aktivity vlády jsou rozděleny mezi regionální vlády a centrální vládu, a to ve způsobu, kdy kaţdá vláda je obdařena určitými aktivitami, ve kterých disponuje finálním rozhodováním.“ 6 3

Nesouhlasu se mu dostávalo zejména od Davida Huma. Ten naopak viděl budoucnost (jak dokládá v The Idea of Perfect Commonwealth z roku 1752) ve velkých státních útvarech, kde jednotlivé státní jednotky budou disponovat určitými pravomocemi, avšak ve svém důsledku budou plně ovladatelné z centrální úrovně. (Stanford encyclopedia) 4 Immanuel Kant spatřoval ve federativním uspořádání států zejména jedinečnou moţnost, jak zajistit mezinárodní pořádek a zamezit válkám. (Karmis - Norman 2005: 87 – 90) 5 Jednalo se o sérii esejů v letech 1787 aţ 1788 v tehdejších novinách, v nichţ zastánci federace kampaňovitě podporovali ratifikování návrhu ústavy. 6 Rikerův přístup k analyzování a studování problematiky federalismu byl na svou dobu poměrně inovativní. Metodologicky se přiklonil k individualistickému chování jedinců jako hlavních aktérů 7

Ve stejném duchu přistupuje ke studiu federalismu i další teoretik federalismu K. C. Wheare, který dává důraz zejména na nezávislost jednotlivých sloţek. Za zásadní princip povaţuje to, ţe „kaţdá vláda má být limitována ve své sféře vlivu, avšak uvnitř této sféry by měla být nezávislá na vládách jiných.“ (Wheare 1951: 15) Naproti tomu teoretik federalismu Daniel J. Elazar dává důraz na otázku ne-centralizace (non-centralization)7 moci a propojenosti jednotlivých sfér. O federalismu hovoří jako o „…fundamentální distribuci moci napříč několika úrovňovými centry, nikoliv decentralizaci moci z jednoho centra směrem dolů.“ (viz schéma č. 1)

Schéma. 1.: Vztahová závislost v rámci federálního systému dle Daniela J. Elazara.

Zdroj: Elazar, D. (1997): Federalism. an Overview,HSRC Press, str. 8.

Elazar nechápe rozdělení moci ve federativním uspořádání pouze jako hierarchizované uspořádání v podobě pyramidy, kdy kaţdá sekce má vytyčené pravomoci a s rozšiřující se

procesu federalizace. Opouští tradiční chápání národu, státu a lidu jako hlavní analytické jednotky. Jak vyzvedává Mikhail Filippov, tak pro Rikera je „politické dohadování řízeno čistě vlastními zájmy, spíše neţ abstraktními národními zájmy nebo tuţby jejich voličů (…) politici neformulují a nepodpoří federální uspořádání, dokud nebudou věřit, ţe politické benefity převýší politické náklady – pro ně samotné.“ (Filippov 2005: 98) 7 Elazar odmítá pojem decentralizace a preferuje zmíněný pojem ne-centralizace. Tvrdí, ţe „decentralizace implikuje existenci centrální autority, neboli centrální vlády, která můţe decentralizovat nebo recentralizovat jak si ţádá. V decentralizovaných systémech je difůze moci vlastně projevem milosti, nikoliv práva.“ (Elazar 2006: 34) 8

základnou pyramidy její moc slábne, ale jako mnohem komplexnější síť vztahů, která má větší váhu neţ pouhá úroveň decentralizace. Ne-centralizace v jeho podání lépe vyjadřuje skutečnost, ţe v daných systémech je „moc tak rozptýlena, ţe nemůţe být legitimně centralizována nebo koncentrována, aniţ by došlo k rozboření dané struktury a ducha [federální] ústavy.“ (Elazar 2006: 34, Lijphart 1999: 187) Komplikovanost vztahů mezi dílčími jednotkami zobrazuje tzv. matrixový model (matrix model). (viz schéma č. 2) Schéma. č. 2: Matrixový model vztahů ve federálních systémech.

Zdroj: Elazar, Daniel. 1997. Federalism. an Overview. HSRC Press, on-line verze, str. 9.

Jak je patrné z výše zmíněných definic, existuje elementární shoda v tom, ţe základní vymezení federace klade důraz zejména na skutečnost, ţe se jedná o takovou formu ústavní úpravy, která rozděluje moc mezi centrum a vlády jednotlivých konstitutivních částí federalizovaného celku. Kaţdá z těchto sloţek má vlastní kompetence a právo rozhodovat v tomto rámci zcela autonomně, avšak ţádná nemá právo samostatně rozhodnout o svém vystoupení z federace.8 Obě roviny tak mají fakticky limitovanou moc, neboť kaţdý z prvků federace má jen část – pro ţivot celku nutných – kompetencí. Důleţitou skutečností je, ţe ţádná z rovin není podřízena druhé, ale obě působí paralelně a koordinovaně.9

8

Takové právo je naopak pokládáno za typický rys konfederace. V. Klokočka v tomto kontextu hovoří o tzv. „partnerství“ kompetenčně odlišně vybavených subjektů. (Říchová 2002: 193 – 195) 9

9

Z institucionálně – ústavního hlediska hovoříme o federalismu dle V. Klokočky tehdy, jestliţe v daném politickém systému existují základní strukturální prvky státu (legislativa, exekutiva, jurisdikce, byrokracie, aj.) na obou vládních úrovních odděleně a jejich existence je ústavněprávně chráněna a nemůţe být zákrokem z druhé strany odstraněna. (Klokočka 2006: 241) Podstatným prvkem federalismu je tedy rozdělení moci, které vyplývá z ústavy, avšak nelze jej jednostranně měnit ţádným z obou zákonodárných sborů. Tím se federalismus liší od unitárních systémů vlády, kde je míra nezávislé zákonodárné moci delegována či odvozována z centrálního zákonodárného sboru na místní zákonodárné orgány. V otázce primárního definování federalismu tedy existuje poměrně široký konsensus. Teoretikové federalismu následně vymezují sekundární charakteristiky federálních zřízení. Za zásadní znak všech federálních systémů je uváděn dvoukomorový parlament (Lijphart 1999: 187, Říchová 2002: 187), v němţ je horní komora koncipována takovým způsobem, aby poskytovala prostor pro reprezentaci zájmů federalizovaných jednotek. Jednotlivé státy mají být zastupovány podle klíče, který jim poskytne stejné zastoupení a zajistí ochranu před populačně většími federativními jednotkami.10 Dalším znakem je psaná ústava,11 která nemůţe být pozměněna pouze centrální vládou, ale je nezbytná účast federativních jednotek, které se přímo podílejí na úpravách federální ústavy.12 Souběţně platí, ţe federativní jednotky mají právo měnit vlastní ústavu bez zásahu centra a mohou mít tedy takovou strukturu parlamentu, kterou si zvolí. Není tedy nutné, aby odpovídala modelu centra či modelu jiných federativních jednotek. Posledním doplňkovým znakem federalismu je rozdělení moci mezi centrem a konstitutivními jednotkami federace, u nichţ platí, ţe kompetence patřící niţším jednotkám

10

Příkladem budiţ USA, kde kaţdý členský stát je zastupován dvěma senátory. Všeobecně se však povaţuje zásada, ţe všechny federativní jednotky mají stejné zastoupení (a to ať jsou populačně jakkoliv velké) za podmínku spravedlivé reprezentativnosti. Avšak v případě, ţe tato zásada není dodrţována, nepopírá to automaticky existenci federativního uspořádání. „Rovná reprezentace jednotek v horní komoře není esenciální záleţitostí, pakliţe vláda chce být federální, avšak často je esenciální, pokud federální vláda chce pracovat dobře.“ (Wheare 1951: 93, srov. King 1993: 98 - 101) 11 Psaná ústava má ve federativních systémech zejména zajistit jasně stanovené záruky (jak pro centrum, tak federální jednotky), které přesně vymezují kompetence jednotlivých sfér a případně zamezují jakýmkoliv snahám o hlubší zásah do podoby federace. Při typologickém zařazení federalismů je nezbytné se zaměřovat nikoliv pouze na formální podobu psané ústavy, ale rovněţ na parlamentní praxi. „Stát můţe mít federální ústavu, avšak v praxi můţe vláda fungovat jako nefederální. Nebo naopak stát s nefederální vládou můţe ukázkově fungovat jako federální.“ (Wheare 1951: 22) 12 Většinou se jedná o souhlas horní komory (sloţené ze zástupců federativních jednotek) či případně o souhlasné vyjádření v referendu (Švýcarsko). 10

nemohou být bez jejich souhlasu odebrány. (Říchová 2002: 193 - 197, Müller 2003: 112 – 113) V moderních typech federací lze identifikovat šest základních faktorů, které byly spouštěcím mechanizmem pro začleňování jednotek do federativního uspořádání: (1) existence vojenského nebezpečí a potřeba společné obrany; (2) potencionální ekonomický přínos a plynoucí výhody z federativního uspořádání; (3) touha po nezávislosti na zahraničních silách a snaha po vlastním zajištění bezpečnosti a nezávislosti; (4) přesvědčení politických sil, ţe vytvoření federace je zárukou zachování široce sdílených hodnot; (5) geografická blízkost; (6) podobnost politických institucí.13 (Wheare 1951: 37, Chapman 1993: 69, Pinder 1996: 157 – 158) Všechny tyto faktory stály v různé míře u vzniku jak v případě USA, Švýcarska, Kanady, tak také Australského svazu. Federální systémy mohou nabývat dvou základních variant. V prvním případě se jedná o federace, které se potýkají s vysoce heterogenní sociální skladbou obyvatelstva (tj. etnicky, jazykově, kulturně či sociálně odlišné skupiny) jednotlivých federativních jednotek. Federace je pak fakticky souhrnem specifik jednotlivých teritorií, která se od sebe mohou výrazně lišit.14 (A. Lijphart tyto federace označuje incongruent federations)15(Lijphart 1999: 195 – 196, srov. Elazar 2006: 17) V druhém případě je skladba obyvatelstva homogenní a neexistují zde tudíţ výraznější společenské konflikty (například v podobě etnické či kulturní), které by štěpily danou společnost (tyto případy jsou označovány congruent federations). Federace v tomto případě napomáhá lépe artikulovat zájmy a potřeby jednotlivých federativních jednotek. Z teoretického hlediska není nezbytné, aby federace byla rozdělena pouze na teritoriálním principu. Stejně tak můţe nabýt i neteritoriální podoby členění, jak zmiňuje Elazar (2006: 17). Nicméně rozdělení moci z hlediska teritoriálních jednotek je nejčastěji existující formou víceúrovňového vládnutí.

13

Ivo Duchacek například neudává mezi základní výčet faktorů geografickou blízkost. (Chapman 1993: 69) 14 Do první kategorie je přiřazováno nejčastěji Švýcarsko, Kanada a Belgie, tj. země s heterogenním etnickým sloţením obyvatelstva, které jsou příkladem zemí, jeţ pomocí federativního uspořádání dokázaly stimulovat multilingvální a multikulturní skladbu jejich obyvatelstva. (Lijphart 1999: 186 – 187) 15 V těchto případech je největší přínos federativního uspořádání co do regulování a usměrňování daných rozporů ve společnosti. Gagnon upozorňuje, ţe je „naprosto chybné očekávat, ţe federalismus vyřeší (daný) sociální konflikt.“ Přesto však za základní rys federalismu povaţuje schopnost „vytvoření kolísavé rovnováhy mezi centripetálními a centrifugálními silami.“ (Gagnon 1993: 18 – 26) 11

Mezi jiţ klasické federace ve světě dnes patří USA, Spolková republika Německo, Kanada, Indie, Švýcarsko, Rakousko a Australský svaz. Nejnověji se k těmto zemím přiřadila Ruská federace a Belgie. Z populačního hlediska federální systémy sdruţují ve světě okolo 40% celkové populace.

12

3. Politický systém Australského svazu

Na rozdíl od své „mateřské země“ má Australský svaz psanou ústavu a její legitimita je odvozována ze suverénního vyjádření australského lidu. Vlastní ústava je rozčleněna na preambuli a osm hlav. Celkově se jedná o 128 článků. Federálnímu parlamentu je věnována celá první hlava (celkem 60 článků), ve které jsou v pěti částech specifikovány pravomoci jednotlivých sloţek parlamentu. Druhá hlava vymezuje pravomoci exekutivy. Následující hlavy vymezují postavení jurisdikce, finančních vztahů a obchodu, pozice jednotlivých států a teritorií v rámci federace a na závěr také podmínky, za nichţ můţe dojít ke změně ústavy. V tomto bodě ústava vyţaduje, aby návrh poté, co projde oběma komorami federálního parlamentu, byl předloţen v referendu občanům federace. Pro jeho schválení je pak nutná tzv. dvojitá většina, tj. návrh musí získat většinu hlasů jak v kaţdém státě zvlášť, tak také souběţně většinu v rámci celého Australského svazu.

Schéma č. 3: Vztahy mezi jednotlivými sloţkami v rámci australského federalismu.

Zdroj: Parliament an Overview (http://www.aph.gov.au/parl.htm).

13

3. 1 Legislativa Současná legislativní sloţka v australském politickém systému je zastoupena parlamentem, který od roku 1927 zasedá v hlavním městě Canberra. Parlament se skládá z královny (The Queen), která je zastupována generálním guvernérem (The Governor – General) a dvou komor – dolní sněmovny neboli Sněmovny reprezentantů (The House of Representatives) a horní sněmovny, neboli Senátem (The Senate).16 Vzhledem k federativnímu uspořádání Australského svazu existuje krom federálního parlamentu i šest parlamentů v kaţdém jednotlivém státě. Původně byly zaloţeny jako legislativní sloţka jednotlivých kolonií. Po přijetí ústavy a novém rozpoloţení pravomocí se z nich vytvořily plnohodnotné bikamerální parlamenty. Výjimkou je pouze Queensland, kde byla horní komora zrušena v roce 1922. (OZ politics: The parliament, Evans 2008e: 1 – 5)

3. 1. 1 Senát

Senát byl podle původního záměru ústavy vytvořen za účelem ochrany států s niţším počtem obyvatel, a tudíţ i menším zastoupením v horní komoře parlamentu. Aby se tato disproporcionalita mezi populačně většími a menšími státy vyrovnala a kaţdý stát byl z hlediska reprezentativnosti roven ostatním, tak kaţdý stát má v Senátu 12 zástupců. Kaţdé 3 roky zde dochází k obměně poloviny senátorů, tj. 6 zástupců za kaţdý stát.17 Senátoři jsou voleni na 6 let. Rovněţ jsou zde voleni i zástupci teritorií, a to 2 za Severní teritorium a 2 za Teritorium hlavního města. (Evans 2008a: 15)

16

Australský parlamentní bikameralismus není produktem evolučního procesu, ale čistě institucionálního designu, který byl přenesen z velké míry a v mnohých aspektech právě z britského ústavního systému a americké ústavy, které slouţily jako vzor. 17 Od roku 1901 aţ do roku 1949 senát disponoval 36 křesly (6 pro kaţdý stát). Po roce 1949 do roku 1975 to bylo 60 (10 pro kaţdý stát). V roce 1975 byla velikost senátu zvětšena na 64 a to vytvořením čtyř křesel pro obě hlavní teritoria. Počet křesel byl opět navýšen v roce 1984, a to na 76 křesel, coţ platí dodnes. 14

3. 1. 2 Sněmovna reprezentantů

Dolní komora parlamentu má 150 poslanců, kteří jsou voleni v jednomandátových obvodech na základě preferenčního volebního systému. Jejich zastoupení odpovídá populaci jednotlivých států a teritorií. Kaţdý stát má tedy jiný počet volebních obvodů. V ústavě je stanoveno, ţe kaţdý stát má mít minimálně 5 a teritorium 1 křeslo.18 Jejich poslanecký mandát má délku 3 roky. V čele stojí předseda sněmovny, jenţ je volen na prvním zasedání dolní komory. Jeho hlas je pouţit pouze v případě patového výsledku hlasování. Dolní komora rozhoduje nadpoloviční většinou, avšak musí být splněna podmínka přítomnosti alespoň třetiny poslanců. Nastane-li situace, ţe vládní strana ztratí během svého funkčního období důvěru, generální guvernér ji můţe následně rozpustit.

3. 1. 3 Legislativní proces

Obě komory parlamentu a vláda mohou iniciovat zákony, nicméně je běţnou praxí, ţe většinu zákonů předkládá vláda. Projednávání zákonů je tříkolové. V prvním čtení většinou návrh projde do druhého kola bez komplikací. Zde se následně vede hlavní politická diskuze s opozicí. Uspěje-li zákon ve druhém kole, přechází do třetího čtení, kde jiţ má finální podobu zákona. Pakliţe je schválen, celý proces se opakuje ve druhé komoře. Senát má následně moţnost zákon schválit, zamítnou či vrátit zpět s pozměňovacími návrhy do horní komory. Je-li zákon schválen v obou komorách, putuje k podpisu ke generálnímu guvernérovi, který ho můţe podepsat, zamítnou nebo vrátit zpět pozměněný či nepozměněný komoře, která stála za jeho návrhem. (Evans 2008e: 3 – 5, Marčík 2004: 34) Ústava počítá i se situací, kdy můţe dojít k zablokování rozhodovacího mechanismu mezi oběma komorami (deadlock). Tuto situaci řeší čl. 57 ústavy, který umoţňuje generálnímu guvernérovi, po opakujících se neshodách mezi oběma komorami a blokování vládních návrhů, rozpustit na návrh ministerského předsedy obě komory a vyhlásit nové volby. (OZ Politics: parliament) Senát tedy nemůţe být dolní komorou přehlasován. 18

Po volbách v roce 2007 je z geografického hlediska rozloţení mandátů následující: Nový Jiţní Wales 51, Victorie 35, Queensland 28, Západní Austrálie 15, Jiţní Austrálie 12, Tasmánie 5, Australské teritorium hlavního města 2 a Severní teritorium 2 mandáty. 15

3. 2 Exekutiva

Australská ústava v otázce exekutivy hovoří o tom, ţe „exekutivní moc Commonwealthu je vloţena do rukou královny a vykonávána generálním guvernérem jako královniným zástupcem.“19 Nicméně (pod vlivem westminsterského systému vlády) jsou hlavními vykonavateli exekutivy jednotliví ministři v čele s ministerským předsedou. Po volbách je generálním guvernérem jmenován ministerským předsedou předseda vítězné strany a na jeho návrh ministři, kteří musí pocházet z parlamentu.

3. 2. 1 Generální guvernér

Australský svaz je formálně konstituční monarchií a jako hlavu své země stále uznává britského panovníka. Hlavou federace je královna Alţběta II., která vládne v zastoupení generálního guvernéra. Jeho jmenování je dle ústavy v rukou panovníka, který prakticky koná na doporučení ministerského předsedy, který královně doporučí vhodného kandidáta.20 Pozice generálního guvernéra v rámci politického systému není v praktické rovině výrazná. Je pravidlem, ţe většině jeho rozhodnutí předchází doporučení od konkrétních ministrů vlády. Disponuje pravomocemi ústavními, ceremoniálními a neceremoniálními. Mezi jeho ústavní pravomoci patří zejména svolávání a rozpouštění parlamentu, vypisování nových voleb, konečné schvalování zákonů či jmenování do různých úřadů. Rovněţ je vrchním velitelem ozbrojených sil. V praktické rovině je bezpečnost země v rukou ministra obrany. Do pozice důleţitého aktéra se generální guvernér můţe dostat například v situaci zablokování rozhodovacího procesu (viz zmíněný deadlock). V reálné politice je však zcela zastíněn ministerským předsedou.

19 20

Čl. 61 ústavy. V současnosti je tento úřad zastáván Quentin Bryceovou. 16

3. 2. 2 Kabinet a vláda

Exekutivní sloţka je v australském politickém systému v rukou kabinetu a vlády v čele s ministerským předsedou, který vzhledem k ostatním ministrům zaujímá pozici primus inter pares. Existence kabinetu není v ústavě zakotvena. Zakotvena je tzv. Federální exekutivní rada (Federal Executive Council), která funguje jako prostředník mezi vládou a generálním guvernérem.21 Dělení na kabinet a vládu započalo v roce 1956, kdy se Australský svaz plně adaptoval na britský kabinetní systém vlády. Do té doby byli všichni ministři zároveň členy kabinetu, avšak s nárůstem ministerstev v průběhu 40. a 50. let se stala dosavadní praxe znatelně nepraktická. V kabinetu, který funguje jako „motor exekutivy“, figurují ministři nejdůleţitějších rezortů a ministři, kteří jsou v dané situaci momentálně potřeba. Mimo kabinet stojí tzv. mladí ministři (junior ministers), kteří mají za úkol pomáhat s vedením jednotlivých rezortů a jsou přímo zodpovědní jednotlivým ministrům. (Kelemen 2004: 103 – 104)

3. 3 Jurisdikce

Soudní moc v Australském svazu je třístupňová. Hierarchie soudů je na nejniţším bodě reprezentována místními soudy (Local Courts), nad nimi stojí Krajské soudy (County Courts)22 a o úroveň výše figuruje v kaţdém státě či teritoriu Vrchní soud (Supreme Court). V hierarchii soudů v rámci federace stojí v pozici soudu nevyšší instance Nejvyšší soud Austrálie (High Court of Australia), jehoţ primární funkcí je interpretovat zákony, předpisy a smlouvy, aby byly v souladu s australskou ústavou. Rovněţ se zabývá ţalobami proti neústavnosti zákonů a slouţí i jako odvolací soud. Jeho soudci jsou jmenování generálním guvernérem na návrh výkonné rady. (OZ Politics: The Court System)

21

Existence federální exekutivní rady de facto spočívá v posvěcování rozhodnutí kabinetu a jen ve výjimečných případech koná jinak. Funguje tedy převáţně jen jako legalizující instrument kabinetní vlády. 22 V Tasmánii a v Teritoriu hlavního města se tato úroveň soudů nevyskytuje. 17

4. Státy a teritoria

Kaţdý stát má svůj vlastní parlament, které se stát od státu příliš neodlišují – jde pouze o rozdílný počet mandátů či délku volebního období. Výjimkou je Queensland, jak uţ bylo zmíněno výše, který v roce 1922 zrušil horní komoru parlamentu. Guvernéra pro kaţdý stát jmenuje na doporučení vlády britská královna. Vláda se skládá z premiéra, který stojí v čele, a souběţně z ministrů, kteří zastávají i několik ministerských postů na jednou. Kaţdý stát rovněţ disponuje soustavou soudů. Mezi státy patří Nový Jiţní Wales, Victoria, Jiţní Austrálie, Západní Austrálie, Queensland a Tasmánie. Postavení australských států a teritorií v rámci federace od počátku 20. století prošlo znatelnou změnou. Ústava předpokládala, ţe státy a teritoria budou skrz Senát fungovat jako kontrolní prostředek vůči centralizačním snahám Sněmovny reprezentantů. Senát měl zastávat pozici tzv. „revizní komory“, coţ jej opravňovalo zejména k moţnosti opakovaného odmítání schválení zákona, který jiţ prošel dolní komorou, coţ mohlo vyústit aţ k svrţení federální vlády. V počátečních desetiletích však tento revizní prvek, svědčící o silném bikameralismu, začal být oslabován v důsledku posilování role stranické příslušnosti senátorů. Následkem toho státy „ztratily svoji hlavní politickou protekci a bylo umoţněno federální vládě primárně se zaměřovat na národní zájmy.“ (Carney 2006: 2)23 V důsledku této změny bylo v minulosti obvyklé, ţe Senát byl ovládán federální vládou a jejími koaliční partnery a jen ve výjimečných případech zde vládní strany zastávaly minoritní pozici.24 Ústava vymezuje určité oblasti, které jsou státům zakázány. Jedná se o budování vlastní armády, tisknutí bankovek či uvalování daně na federální majetek. Federální vláda má pak výsadní postavení v oblasti zahraničních věcí, obrany, migrační politiky, komunikačních a informačních technologií apod. Státy mají právo naopak rozhodovat v oblastech týkajících se školství, financí, zdravotnictví, dopravy, zemědělství, veřejných sluţeb, územního plánování apod. Jejich rozsah pravomocí v těchto oblastech jim umoţňuje zaměřovat se na různé problémy, s kterými se státy potýkají. To ve svém důsledku přispívá k tomu - pakliţe se nějaký přístup vlády konkrétní země osvědčí v daných podmínkách - ţe nic nebrání tomu, 23

K vyuţití tohoto revizního prvku došlo pouze jednou, a to při svrţení Whitlamovy vlády v roce 1975. 24 Od roku 1909, kdy se zformoval dvoustranický systém, do roku 1980, vláda ovládající sněmovnu reprezentantů byla v senátu v minoritní pozici jen ve čtyřech krátkých případech: 12 měsíců během let 1913 – 1914, 27 měsíců v letech 1929 – 1931, 15 měsíců v letech 1950 – 1951 a tři roky v období 1973 - 1975. Celkově tedy přibliţně 7 a půl roku. (Weller 2006: 15) 18

aby ho vyuţily i ostatní státy. Příkladem tohoto jednání je například zavedení povinného připoutání v autech ve státě Victoria (1970), úspěšná reforma sociálních sluţeb v Jiţní Austrálii (70. léta 20. stol.) či nová zaměstnanecká politika ve školství ze Severního teritoria (80. léta 20. stol.). Všechny tyto zákony byly nakonec přejaty všemi ostatními státy. (Bennett 2006: 20 – 21) Ústavní vztah mezi federální vládou a státy lze specifikovat na základě dvou fundamentálních principů (Carney 2006: 8): (1) Ústava implicitně garantuje kontinuitu existence států jako jednotek zahrnujících parlament, exekutivu a jurisdikci a nemá tedy přímou moţnost pozměňovat model jejich zřízení a (2) existuje zde princip nadřazenosti federálních zákonů.25 Nastane-li tedy situace, kdy zákon vydaný parlamentem státu je nekonzistentní s federálním zákonem, zákon daného státu se stává neplatným. Podoba politického systému všech šesti států je podobná, s výjimkou Queenslandu. Jiná situace panuje v otázce Teritorií. Australský svaz má v současnosti dvě hlavní teritoria. Jedná se o Severní teritorium a Teritorium hlavního města. Obě si drţí stále statut teritoria, nicméně prakticky jsou povaţovány za rovnocenné státům a běţně jsou také státy nazývány. (State and Territory Government) Severní teritorium je od roku 1857 spravováno Jiţní Austrálií. V roce 1907 ji byl přisouzen federální vládou správce, který zodpovídal zadanou oblast. V roce 1947 federální vláda přijala tzv. Northern Territory Act, který vytvořil Legislativní radu (Legislative Council), která byla sloţena z třinácti členů.26 Samosprávným územím se nakonec tato oblast stala aţ v roce 1978 a všichni poslanci jsou zde voleni od roku 1980. Vláda získala téměř všechny exekutivní pravomoci, kromě povolení k těţbě uranu a záleţitostí týkajících se původních obyvatel. Severní teritorium mělo i moţnost stát se plnohodnotným státem, avšak v referendu, které proběhlo v roce 1998, byl tento návrh těsnou většinou zamítnut. Teritorium hlavního města bylo od počátku specifikováno na základě zvláštního statusu hlavního města Canberry. V roce 1911 byla vytvořena pozice správce pro danou oblast, který byl jmenován, stejně jako v případě Severního teritoria, generálním guvernérem. V 60. letech sílily hlasy pro vytvoření zvláštního statutu města, který by obyvatelům zaručoval větší pravomoci a nezávislost na federální vládě, nicméně návrh na vytvoření vlastní vlády byl

25

Čl. 109 ústavy. 7 křesel bylo obsazeno federální vládou a 6 bylo přímo voleno. Správce teritoria se stal předsedou legislativní rady. 26

19

v roce 1978 v referendu zamítnut. Status samosprávného teritoria získala Canberra v roce 1988, kdy si ponechala pouze pravomoci související se sídlem federální vlády.27

5. Místní samosprávy

V rámci víceúrovňového vládnutí existují mimo centrální a státní sloţky ještě tzv. lokální vlády (Local Goverments), které zaujímají důleţité místo v rámci distribuci moci ve federálním systému Austrálie.28 Tyto místní samosprávy, jak se dají také nazývat, fungují čistě v kompetencích jednotlivých států. Státy za ně nesou plnou odpovědnost a mohou je jak ustavovat, tak také rušit. Místní samosprávy zodpovídají za otázky týkající se infrastruktury, rekreačních a sportovních zařízení, kontroly a vynucování bezpečnostních norem (kontrola vody, potravin apod.), komunitních sluţeb (péče o děti, důchodce apod.), stavebních inspekcí, stavebního plánování, správy městských budov apod. Všechny tyto pravomoci jsou k místním samosprávám delegovány prostřednictvím státních vlád. V současnosti se počet místních samospráv pohybuje okolo 700, a to na celém australském území.29 Kaţdá samospráva je zastoupena cca 10 správci, kteří zodpovídají za plnění úkolů. (About ALGA) První místní samosprávy se začaly vyvíjet v první polovině 19. století.30 Tehdejší státy jejich zřízením reagovaly na komplikovanou správu svého území. Geografická vzdálenost jednotlivých měst a vesnic jim totiţ nedovolovala uspokojivě spravovat své území, tudíţ byly vytvořeny místní samosprávy. Vţdy měly jasně stanovené pravomoci a kompetence, které vykonávaly a jejíţ dodrţování bylo kontrolováno federální vládou. Tento princip je dodrţován aţ do dnešních dnů. 27

Vedle výše zmíněných teritorií a států patří ještě pod Australský svaz neobydlená či minimálně osídlená území. Mezi ně patří Kokosové ostrovy, Ashmorovy a Cartierovy ostrovy, Vánoční ostrovy, Korálové ostrovy, Ostrov Norfolk, Antarktické teritorium, Heardovy a Mcdonaldovy ostrovy a Teritorium Jervisovy zátoky. Za jejich správu přímo zodpovídá federální vláda, která jmenuje administrátora daného teritoria. 28 Jejich názvy se liší státu od státu (např. District, Municipality, Region, Rural City, Shire nebo také Town). 29 Populačně a geograficky se od sebe výrazně liší. Největší místní samospráva je v Brisbane (Brisbane City Council) která zahrnuje 970 tisíc obyvatel. Průměrně se však se toto číslo pohybuje okolo 30 tisíc obyvatel. Územně největší místní samospráva je v Západní Austrálii (Shire of East Pilbara), která pokrývá 379 tisíc km čtverečních (s populací pouhých 5 500 obyvatel). 30 Vůbec první byla zaloţena v Adelaide v roce 1840. 20

Ačkoliv existence lokálních vlád sahá aţ do poloviny 19. století, dodnes nejsou v ústavě zakotveny a ústava tento termín de iure nezná. V roce 1988 byla jejich existence podpořena od Státní správy lokálních vlád (Australian Local Government Association, ALGA), která doporučila jejich ústavní zakotvení. Jako hlavní argument slouţil fakt, ţe (1) lokální vlády jsou voleny a plně odpovědné a (2) jsou součástí federálního systému veřejné administrativy. Ustavená komise navrhla vytvoření nového ústavního článku 119A, upravující jejich působení, avšak v referendu byl tento návrh nakonec zamítnut. (Fenna 2008: 47, Bennett 2006: 24) Za jeden z hlavních důvodů, proč lokální vlády nejsou zakotveny v australské ústavě, povaţuje A. Fenna skutečnost, ţe konstitutivní jednotky vůči centrální moci v rámci australského federalismu jsou přesně specifikované a při celkovém pohledu se jedná o „mikrokosmos daného celku“, zatímco takhle charakteristika neplatí pro lokální vlády. Aţ na výjimky obecně platí, ţe státy v sobě obsahují jednu či více městských samospráv, vesnické samosprávy či venkovské samosprávy. Avšak lokální vlády samotné se na rozdíl od toho fundamentálně liší jedna od druhé - Můţe jít například o vesnickou či městskou samosprávu. V obou typech jde přitom zcela o jiný typ zřízení, tudíţ je komplikované je přesněji specifikovat. (Fenna 2008: 47 – 49) Místní samosprávy jsou etablovanou součástí australského federálního systému, která má u australské populace širokou podporu. Místní samosprávy jsou pro většinu obyvatelstva přímým ztělesněním státní, resp. federální politiky (ať jde například o vybudování nového sportovního zařízení či o vybudování nové silnice). Pro jejich etablovanost mluví i fakt, ţe zaměstnávají více neţ 156 tisíc obyvatel. (Worthington – Dollery 2000: 25)

21

6. Vývoj australské federace

Tato část analyzuje okolnosti, za jakých Australský svaz vznikl a faktory, které stály za jeho zřízením. Následně analyzuje chronologicky vývoj vztahů v rámci australské federace aţ do současnosti.

6. 1 Okolnosti vzniku australské federace

Austrálie byla poprvé osídlena Brity v roce 1788, kdy k jejím břehům připlul vyslanec Britského Impéria, kapitán Arthur Phillip, který vztyčil na jejím území britskou vlajku. Tímto momentem byly započaty novodobé dějiny australského kontinentu. Země, kterou A. Phillip nazval Nový Jiţní Wales, pokrývala téměř polovinu celého území Austrálie a navíc přilehlou Tasmánii.31 (Blainey 1999: 31) V roce 1825 se Tasmánie stala separátní kolonií s vlastním guvernérem. O čtyři roky později byla zaloţena v blízkosti dnešního Perthu samostatná kolonie Západní Austrálie a v roce 1836 se z Nového Jiţního Walesu vyčlenila Jiţní Austrálie. V roce 1851 vznikla Viktorie a jako poslední se od Nového Jiţního Walesu oddělil Queensland. Jednalo se o nevyhnutelný proces, ve kterém „jednotné hierarchické vládnoucí struktury, přizpůsobené k administrativě dřívějších trestanců a kontrole osídlování, byly rychle shledány nevyhovujícími“ (Brown 2004: 487) v podmínkách australské geografie, coţ logickou cestou vyústilo v sílící fragmentaci politické moci mezi regionální centra.32 Na federalismus bylo v té době široce pohlíţeno jako na „nejlepší prostředek, jak separované obyvatele osídlující daleké oblasti spojit pod záštitou politické smlouvy“ (Aroney 2002, srov. Brown 2004) a souběţně to byla z pozice teritorií reakce na britskou centralistickou politiku, a to směrem ke „svobodě a decentralizaci.“ (Brown 2004: 491)

31

Do poloviny 19. století se o Tasmánii mluvilo jako o Van Diemenově území (Van Diemen‟s Land). Dnešní název nese aţ od roku 1856. 32 Na politické scéně se v té době začaly souběţně etablovat dva reformistické proudy. Radikálně liberální (nejvlivnější v Jiţní Austrálii a Victorii) a labouristický proud (nejvlivnější v Queenslandu a Novém Jiţním Walesu). V poslední dekádě 19. stol. byl nejvíce na vzestupu labouristický proud, který těţil z demokratických změn ve společnosti (a souběţně z oslabování volební síly zámoţných vrstev). (Blainey 1999: 112 – 113) 22

Postupně se začaly objevovat nedostatky a obtíţnosti plynoucí z jejich nejednotnosti. Jednou z nich byla oblast společné obrany, kdy státy byly nuceny reagovat na stále silnější aktivitu Francie, která začínala kolonizovat Novou Kaledonii a Vanuatu. Druhou hrozbou bylo Německo, které začalo být aktivní v oblasti Nové Guineje.33 Na tuto situaci v oblasti armády nejvíce reagoval Sir Henry Parkes, ministerský předseda Nového Jiţního Walesu, který volal po „federalizaci armád jednotlivých kolonií.“ (Blainey 1999: 116) Parkes vyzval všechny kolonie, aby vyslaly delegáty na shromáţdění konané v Sydney v dubnu 1891, které mělo připravit návrh ústavy pro federální vládu. Navrhl i název federace - Australský svaz. (The Commonwealth of Australia) Nicméně na této konferenci nedošlo k všeobecné shodě mezi jednotlivými koloniemi, jelikoţ převáţily jejich partikulární zájmy. 34 V roce 1893 se sešli tzv. zakládající otcové (The Federal‟s Fathers)35 na první oficiální konferenci v Corowě. Hlavním iniciátorem federální ústavy byl John Quick, jehoţ návrh byl schválen v roce 1900 a ústava vešla v platnost 1. ledna 1901.36

6. 2 Vývoj australské federace do roku 1972

Po přijetí ústavy v roce 1901 se započala etapa rovnocenného souţití obou hlavních sloţek federace. Federální vláda vyuţívala pouze exkluzivistické pravomoci, které ji přiděluje ústava (obchod, obrana, imigrace, zahraniční politika, apod.) a uplatňovala autoritu pouze ve sféře vlastního vlivu. Ostatní pravomoci zůstávaly plně v kompetencích států, takţe vůči federální vládě nedocházelo k ţádným konfliktům. Toto období bylo narušeno vzrůstajícím nebezpečím 1. světové války. Federální vláda, pod vedením liberála Josepha Cooka (1913 – 1914), investovala značné mnoţství peněz do

33

Do té doby prakticky Austrálie nedisponovala ţádnou armádou. Byla nucena se spoléhat pouze na síly britského námořnictva. V 80. letech 19. stol. však jednotlivé kolonie přistoupily na to, ţe budou hradit částečně výdaje na britskou námořní flotilu sídlící v Sydney, tudíţ si získaly částečný vliv na zahraničně politické záleţitosti. (Blainey 1999: 115) 34 Kdyby byla tato konference úspěšná, byl by Nový Zéland s největší pravděpodobností také novým zakládajícím členem, jelikoţ se rovněţ účastnil. (Blainey 1999: 117) 35 Za otce ústavy se povaţují A. I.Clark, S. Griffith, R. Baker, E. Barton, A. Deakin, R. Garran, I. Isaacs and H. B. Higgins a J. Quick. (Aroney 2002) 36 Ústava byla přijata na zcela demokratických principech. Voliči ve všech koloniích zvolili své delegáty, kteří se sešli k vypracování federální ústavy. Návrh ústavy poté projednaly parlamenty jednotlivých kolonií a následně předloţily v referendu národu. Po kladném výsledku v referendu byl návrh ústavy předán ke schválení britskému parlamentu, který jej schválil. (Blainey 1999: 117 – 118) 23

výzbroje a přípravy na válku, coţ velkou měrou navýšilo federální rozpočet. V důsledku této situace Cookova federální vláda zareagovala schválením tzv. The War Precautions Act 1914, který dal federálnímu kabinetu exkluzivní pravomoci v oblastech, které do té doby byly plně v kompetencích států. Tímto aktem si kabinet zajistil po dobu války (a následujících šest měsíců) exkluzivní pravomoci v řízení daňové, cenové a obchodní politiky. Po skončení 1. světové války se australská ekonomika potýkala s vysokým nárůstem nezaměstnanosti, coţ vedlo aţ k vytvoření nového subjektu na politické scéně – Komunistické strany Austrálie (1920). V roce 1923 odstoupil labouristický ministerský předseda Billy Hughes, kterého nahradil konzervativec Stanley Melbourne Bruce (1923 – 1929), představitel Národní strany (dříve Australská agrární strana). Bruce za svého úřadování posílil pozici federální vlády v oblasti fiskální politiky. Do této doby státní a federální vlády usilovaly o zahraniční úvěry zcela samostatně. Vzhledem k tomu, ţe zde neexistovala ţádná koordinace v jejich snahách, tak tímto jednáním docházelo k navyšování úrokových sazeb. V roce 1924 Bruce přesvědčil státní premiéry k zaloţení tzv. Úvěrové rady (Loan Council), která měla primárně koordinovat přístupy na zahraniční kapitálové trhy a zamezit finančním ztrátám jako doposud. (Clarke 2002: 236) V roce 1927 Bruce prosadil finanční dohodu mezi federální vládou a státy, která mu přiřkla kontrolu nad Úvěrovou radou a umoţnila tím kontrolu federální vládě nad veškerými státními úvěry pocházející ze zahraničí. V roce 1932 se úřadu ministerského předsedy ujal Joseph Lyons (1932 – 1939), čímţ se odstartovala etapa obsazování postu ministerského předsedy irskými katolíky, a to aţ do roku. 1949. Joseph Lyons se za svého úřadování zejména potýkal s regionalistickými tendencemi Západní Austrálie. Ta odmítala dosavadní systém finančních grantů. Od roku 1925 Brucova federální vláda postupně zaváděla finanční granty pro podporu rozvoje, jejíţ velikost se odvozovala od velikosti populace a nebyla zde zohledňována velikost teritoria. Ve svém důsledku tedy nejmenší příspěvky dostávaly Jiţní Austrálie a Západní Austrálie s rozsáhlým územím a nízkou zalidněností. Naopak nejvíce profitovaly Nový Jiţní Wales a Victoria. Západní Austrálie zareagovala vypsáním referenda o odstoupení z federace, které proběhlo roku 1933. Občané vyslovili souhlas s odstoupením, avšak Britská vláda prohlásila, ţe k této změně je nezbytný souhlas federální vlády. Ta to však zamítla. (Marčík 2004: 72 – 74) V roce 1933 Lyons přistoupil k vytvoření Grantové komise (Commonwealth Grant Commission), která měla řešit vzniklou situaci. Ustavená komise, sloţená ze tří komisařů, 24

převzala zodpovědnost za vytvoření nového systému alokování finančních grantů. Výsledkem bylo, ţe nový systém jiţ bral jako určující „potřebu peněz spíše neţ velikost populace.“ (Clarke 2002: 128) S počátkem 2. světové války došlo k opětovné centralizaci, která měla vyřešit válečné ekonomické problémy. Federální vláda, pod vedením labouristy Johna Curtina (1941 – 1945), poţádala státy, aby se zřekly vybírání daní ve prospěch federální vlády. Tento návrh byl však zamítnut. V roce 1942 se Curtinově vládě podařilo prosadit jednotnou daňovou legislativu (union tax legislation), která měla za následek vyčlenění všech států z vybírání daní.37 Tato úprava měla trvat pouhý rok, avšak federální vláda odmítala vzdát se této pravomoci. Po válce státy napadly tento zákon u Nejvyššího soudu. Argumentovaly zejména tím, ţe byla porušena jejich esenciální pravomoc – vybírání daní. Nejvyšší soud však „v jednom ze svých nejvíce centralistických rozhodnutí“, jak upozorňuje Galligan (2001: 26) zamítl jejich ţádost, čímţ tento zákon zůstal nadále v platnosti. Poválečné období bylo charakteristické pokračujícím trendem směrem k centralizaci. V roce 1949 se ministerským předsedou stal liberál Sir Robert Menzies (1949 – 1966), který stál za vysláním vojáků do Vietnamu. Finanční nákladnost této zahraniční politiky vedla v roce 1957, i přes slibované odevzdání pravomoci vybírání daní státům, k přijetí druhé jednotné daňové legislativy (second union tax legislation), která potvrdila platnost dosavadní jednotné daňové legislativy a zpřísnila pravidla pro vyplácení speciálních grantů. (Report of ACIR 1981: 9)

V 70. letech ministerský předseda John Gordon (1968 – 1971), na základě dlouhodobého tlaku ze strany států, přistupuje k zvyšování finančních grantů a přemisťuje platbu daní na úroveň jednotlivých států.

6. 3 Whitlamova vláda (1972 – 1975)

V roce 1972, po více neţ dvou desetiletích vlády Koalice Liberální a Národní strany,38 se na post ministerského předsedy dostal labourista Edward Gough Whitlam. Během jeho

37

Státům byla určena fixní daňová náhrada, která se vypočítala od průměru vybraných daní z let 1939 – 1940. (Report of ACIR 1981: 8) 38 Vláda koalice trvala od roku 1949 aţ do roku 1972, celkově tedy 23 let. (Müller 2001: 34) 25

premiérství došlo k destabilizování ekonomického systému země a narušení dosavadní struktury vztahů mezi federálními sloţkami. Gough Whitlam představil vizi „Nového federalismu“, v jehoţ rámci se snaţil prosadit rozsáhlé reformy v oblasti sociální politiky, školství, zdravotnictví apod. Whitlam odmítal starý systém vztahů mezi státy a federací a usiloval o prosazení takových reforem, které by posílily pravomoci federální vlády a jeţ by zavedly přímější spolupráci s místními samosprávami, které povaţoval za adekvátnější partnery oproti samotným státům. Státy pro něj představovaly „archaické“ pozůstatky australské ústavy, které jsou „příliš velké na to, aby se dokázaly vypořádat s lokálními problémy a příliš malé a slabé na to, aby se vypořádaly s národními problémy.“ (Bennett 2006: 14) V rámci této nové politiky došlo k výraznému navýšení plateb místním samosprávám, a to zejména pomocí specifických účelových plateb.39 Tyto reformy Whitlamovy vlády vedly k obavám mezi představiteli státních vlád, ţe vláda usiluje o centralizaci moci. Odpůrci jeho politiky disponovali většinou v Senátu. Jejich blokování zákonů, které k nim přicházely ze Sněmovny reprezentantů, dospělo aţ do situace, kdy tehdejší generální guvernér John Kerr v roce 1975 přistoupil k vyuţití čl. 57 australské ústavy a rozpustil obě komory parlamentu a vyhlásil nové volby. V následných volbách jiţ Gough Whitlam neuspěl a byl nahrazen liberálem Malcolmem Fraserem. (Marčík 2004: 77 – 80, Bennett 2006: 13 14) Ve svém důsledku toto krátké vládnutí Whitlamovy vlády mělo zásadní dopad na federální systém. Značně se narušily vztahy mezi představiteli státních vlád, oslabila se autonomie států a celkově se narušil ekonomický systém země.

6. 4 Nový federalismus Malcoma Frasera (1975 – 1983)

Malcolm Fraser reagoval na neúspěch minulého ministerského předsedy a snaţil se v rámci deklarovaného „Nového federalismu“ o navrácení rovnováhy federálnímu systému. Zvýšil rozpočtovou nezávislost států a posílil jejich autonomii vzhledem k federaci, coţ například vedlo k tomu, ţe v roce 1976 státy dostaly pravomoc zavést celoplošnou daň na své 39

Za období 1972 – 1973 specifické účelové platby v hodnotě 1 mil. představovaly 25.8 % celkových výdajů směřujících od federální vlády ke státům. Po změnách Whitlamovy vlády jiţ tyto platby představovaly za období 1975 – 1976 48 % celkových plateb. (Bennett 2006: 13) 26

obyvatelstvo, avšak k tomuto kroku se nakonec ţádný stát neodhodlal. Fraserova vláda vyuţívala při poskytování finančních grantů státům zejména specifické účelové platby, které značně limitovaly moţnosti státních vlád v disponování se získanými financemi. (více viz kapitola Fiskální politika a australský federalismus) Za jeho úřadování byl Australský svaz vystaven celosvětové ekonomické recesi, coţ se odrazilo na vysoké míře nezaměstnanosti. Australský federalismus za jeho vlády zůstal silně centralizovaný a vyznačoval se vysokým státním deficitem, který pokračoval jiţ z Whitlamovy vlády. (Marčík 2004: 79 – 81)

6. 5 Federalismus v podání labouristických vlád (1983 – 1996)

V roce 1983 se stal ministerským předsedou, po osmi letech vládnutí liberálů, labourista Bob Hawke (1983 – 1991), který přebíral zemi se značným deficitem. Hawke reprezentoval tradiční labouristické postoje (s výjimkou Gougha Whitlama), které se zaměřovaly na podporu regionálního rozvoje a limitování pravomocí federální vlády. (Hollander – Patapan 2007: 284) Ke konci svého funkčního období se zasadil o prosazení bliţší kooperace mezi federální vládou a státy pomocí tzv. Programu blízkého partnerství (Close Partnership).40 Tato spolupráce mezi federální vládou a státy probíhala zejména na bázi konferencí a oficiálních debat. Souběţně byl vydán dokument „One nation“, na jehoţ bázi vznikly národní organizace a úřady, které měly v popisu práce sjednocovat nejednotné státní normy (potravinářské standardy, jednotný rozsah kolejnic, apod). (Marčík 2004: 81 – 82) V roce 1991 se postu ministerského předsedy ujal Paul Keating (1991 – 1996), který se profiloval na kritice svého předchůdce, zejména pak na „Hawkově exekutivní formě federalismu, kde ministři dělají rozhodnutí za zavřenými dveřmi bez konzultací se stranou, parlamentem, kabinetem či občany“, jak pronesl při svém projevu v roce 1991. (Hollander – Patapan 2004: 284) I přes tuto kritiku Keating pokračoval v nastoleném trendu Hawkova federalismu. Keating zaloţil Radu australských vlád (Council of Australian Governments, COAG), která 40

Tento vzniklý plán se soustředil kolem tří elementů: (1) společná angaţovanost v otázce úpravy makroekonomických vztahů, (2) racionálnější a zodpovědnější alokování výdajů a (3) postupné upouštění od specifických účelových plateb. (Hollander – Patapan 2007: 284) 27

v následujících letech předloţila reformy, které přispěly k lepší spolupráci se státními vládami. Jednalo se například o reformu národní trţní politiky. V roce 1994 Keating artikuloval „Nový federalismus“, ve kterém vyjádřil podporu státům a ţádal po nich, aby do budoucna hrály „vitálnější roli.“ Kategoricky však odmítal jakékoliv uvolnění kontroly federální vlády nad zdaněním. V tomto ohledu se dá období labouristických vlád v letech 1983 – 1996 charakterizovat dle Hollandera a Patapana (2007: 285) jako “de facto posílení federace“, jelikoţ i přes formální bliţší spolupráci mezi federálními jednotkami byly státy plně závislé v oblasti financí.

6. 6 Federalismus od roku 1996 do současnosti

V roce 1996 došlo k výměně ministerského předsedy a vlády se ujal předseda liberálů John Howard. Počáteční roky Howardovy vlády se dají charakterizovat jako „regulatorní“ federalismus, který navázal na Keatingovy rady a komise, povzbuzující jednotlivé sloţky federálního systému k větší kooperaci. Howard nadále podporoval a formalizoval tuto strukturu vztahů, která doposud mnohdy byla pouze na bázi neformálních vztahů. Vliv na tuto politiku měl i fakt, ţe v počátcích jeho úřadování vládla ve všech státech liberální či národní strana a Howard si dokázal najít podporu u mnoha představitelů jednotlivých států.41 Na druhou stranu Howard v některých aspektech navázal na Whitlamovo vyuţívání propojování finančních grantů se zavedením konkrétních politických cílů.42 Rovněţ obcházení státních vlád a přímá spolupráce s místními samosprávami byla častá.43 (Parkin – Anderson 2006: 1 - 5) Do sporu se státními vládami se pravidelně dostával i ohledně nemocniční a zdravotní péče, kterou obě sféry (státní i federální) povaţovaly za svou doménu.

41

Výjimkou byl pouze Nový Jiţní Wales, kde vládli labouristé. Například Queensland a Západní Austrálie přijali tříletou finanční dohodu ohledně tzv. programu technického a dalšího vzdělávání (Technical and Further Education, TAFE), kterou se zároveň zavázaly, ţe veškeří pracovníci v rámci tohoto programu budou nejprve schváleni federálními úřady. Stát tedy měl značně limitovanou moţnost při jejich výběru. (Bennett 2006: 15) 43 Například program obnovy cest (Road to Recavery), kdy veškeré finanční prostředky byly poskytnuty místním samosprávám. 42

28

V roce 2007 v parlamentních volbách zvítězila ALP a Johna Howarda, druhého nejdéle slouţícího ministerského předsedu, nahradil v úřadu labourista Kevin Rudd. Ten navázal na práci rady COAG a zaloţil Radu pro australskou federaci (Council for Australian Federation, CAF), která se rovněţ zaměřila na zlepšení mechanismů pro vyjednávání mezi státy a federální vládou.44 Jedním z jeho hlavních předvolebních témat byla snaha o sníţení centralizace způsobenou svým předchůdcem a rovněţ přijetí Kjótského protokolu.

44

Za dva roky svého fungování se tato skupina, sloţena z ministerského předsedy a premiérů jednotlivých států, sešla celkem čtyřikrát. Dokázala prosadit reformu distribuce vody, připravila krizové plány pro lesní poţáry (coţ se osvědčilo během poţárů ve státě Victorii v roce 2008) a přijala dohody o sníţení státních limitů vypouštění sklepníkových plynů. (Tiernan 2008) 29

7. Australský federalismus

Na předešlou kapitolu, pojednávající o vývoji australské federace, navazuje kapitola analyzující vývoj federalismu v jednotlivých sloţkách. Zprvu zde bude analyzován stranický systém a jeho funkce v rámci federace. Následně bude federalismus analyzován ve sféře fiskální politiky, která má zásadní vliv na vztahy uvnitř australské federace. Navazovat bude vliv rozhodování Nejvyššího soudu, typologické zařazení australského případu a na závěr budoucnost australského federálního uspořádání.

7. 1 Federalismus a politické strany

V rámci analyzování australského federalismu je důleţité zodpovědět otázku, do jaké míry zde hrají politické strany integrační, resp. dezintegrační roli. Proto je zde popsán vztah mezi stranickým systémem a institucionální stabilitou australského svazu a poukázáno na praktické fungování australské politiky. Ta je totiţ nucena dlouhodobě se vyrovnávat s vnitrostranickou dynamikou a konfliktní podobou vztahů mezi federální a státní úrovní. V rámci australského stranického systému zaujímají na federální úrovni výsadní postavení dvě strany, tj. Australská labouristická strana (Australian Labour Party, ALP) a Liberální strana (Liberal Party, LP), která je doprovázena Národní stranou (National Party, NP)45. Z hlediska Blondelovy typologie se dá, na základě výsledků voleb v období 1945 – 1996, hovořit o australském stranickém systému jako blíţícím se k systému dvou a půl strany.46 Situace je podobná i na státní úrovni. Při propočtení podílů získaných hlasů ve státních volbách v šesti státech Australského svazu v rozmezí let 1945 – 2001 vyplývá, ţe ve všech státech jsou ALP a LP (kromě Queenslandu, kde jejich pozice není tak silná) jednoznačně hlavními volebními soupeři. (viz schéma č. 4)

45

Spolupráce LP a NP na federální úrovni je tak ustálená a tradiční, ţe je lze povaţovat z principu za jeden subjekt. 46 Na základě zjištěných výsledků efektivního počtu parlamentních stan dosahuje stranický systém průměru 2.22. (Lijphart 1999: 77) 30

Schéma č. 4: ALP a LP ve výsledcích australských státních voleb (1945 – 2001).

Stát

Počet Voleb

Podíl ALP a LP (%)

Nový Jižní 18 Wales Queensland 20

80.1

Jižní Austrálie Tasmánie

18

87.7

17

89.3

Viktorie

19

80.7

Západní Austrálie

18

84.1

66.3

Rozsah 67.0 (1999) 86.0 (1976) 52.1. (1957) 76.3 (1956) 75.6 (1997) 95.8 (1968) 85.4 (1982) 98.0 (1955) 61.5 (1945) 91.9 (1985) 68.4 (2001) 94.3 (1986)

Počet státních voleb, ve kterých zvítězila Největší opoziční podíl zisku strana ve strany (%) federální vládě 43.7 13 43.9

12

49.2

13

49.8

11

43.3

10

45.7

13

Zdroj: Filippov, Mikhail a Ordeshook, C. Peter et al. 2004. Designing Federalism. A Theory of Self – Sustainable Federal Institutions. New York: Cambridge University Press, 198.

Na federální a státní úrovni existují odlišné názory na podobu australské federace. Rozdílnost tohoto pohledu vhodně ilustrují referenda o ústavních dodatcích. Za období 1991 2000 bylo prosazeno federálním parlamentem - a následně předloţeno občanům ke schválení - celkem 44 pozměňovacích návrhů ústavy.47 Polovina těchto návrhů měla mít za následek větší centralizaci moci v rukou federální vlády, nicméně pouze dva z nich byly nakonec schváleny. Tato minimální úspěšnost nevychází z toho, ţe by federální strany měly výraznější procentralizační tendence vzhledem k elektorátu, ale naopak zde dle Filippova (2004: 202) svou úlohu sehrály státní vlády, které stojí těmto snahám Canberry v opozici a hájí decentralizaci pro své vlastní státy, jelikoţ si chtějí udrţet svůj mocenský základ. Jiţ v prvních desetiletích vznikalo silné napětí zejména v rámci ALP. V roce 1908 byla ALP hlavní silou ve federální vládě a snaţila se prosadit posílení centrální moci za pomocí ústavních dodatků. Proti tomuto návrhu se však postavil premiér Nového Jiţního Walesu W. 47

Referenda se běţně konají ve stejný den, jako volby do federálního parlamentu. 31

Holman, a to i přesto, ţe byl sám členem ALP. V důsledku silných protifederálních kampaní, které inicioval, byly nakonec změny v referendech odmítnuty. V následujících letech tento trend pokračoval. Rozpory uvnitř ALP vyvrcholily v roce 1944, kdy ALP na federální úrovni opět iniciovala úpravu ústavy, která ve svém důsledku opět měla posílit centralizaci, nicméně čtyři státy tento návrh zamítly. Ve všech přitom byla ALP u moci. V 70. letech se proti labouristovi Whitlamovi rovněţ postavili premiéři Tasmánie, Západní Austrálie a Jiţní Austrálie (všichni pocházející z ALP), kteří oponovali snahám jeho vládě o kontrolu nad těţbou v jednotlivých státech. (Filippov 2004: 201 – 205) Tyto zmíněné vnitrostranické konflikty jsou výsledkem antagonismu, který je zapříčiněn víceúrovňovým vládnutím. Na jedné straně totiţ stojí straničtí představitelé v parlamentech jednotlivých států, kteří mají primární potřebu vycházet vstříc svým voličům, ze kterých čerpají svou legitimitu. Na druhé straně však politici ve federálních vládách mají tendence k posilování centralizačních zákonů směrem k unitárnímu modelu. Galligan shrnuje tuto situaci slovy, ţe „ačkoliv federální stranická organizace směřuje k posilování unitárního modelu státu, její struktura je decentralizovaná, jelikoţ výběr kandidátů je vţdy v rukou státních stranických organizací.“ (Filippov 2004: 204) Zásadní integrační prvek v rámci australské federace zde hrají státní stranické organizace. Struktura stranických organizací v australském stranickém systému je silně decentralizována a v podstatě zde neexistuje národní stranická organizace. Veškeří kandidáti do voleb (jak státních tak federálních) jsou vybírání ze státní úrovně. Politici tedy mají jedinou moţnost získat si podporu státní stranické organizace na základě příslibu hájení jejich zájmů, pakliţe chtějí získat nominaci na post ve federálním parlamentu. Jak hovoří Filippov (2004: 204) tak, ALP představuje pouze nestabilní formální entitu, která se ve skutečnosti skládá ze šesti státních stran. To samé platí pro LP. Nejvýraznější horizontální členění má však NP, jejíţ státní organizace disponují největší autonomií a její národní stranická organizace téměř neexistuje. Politici mají potřebu hledat podporu ve velké míře právě na úrovni států, pakliţe si chtějí zajistit podporu. Tento faktor tedy má integrační vliv na vztahy v rámci australské federace a zároveň přispívá ke stabilizování stranického systému a ve skutečnosti minimalizuje moţnost fragmentace stran.

32

7. 2 Fiskální politika a australský federalismus

Nejvíce kritizovanou a nejspornější sloţkou australského federalismu je otázka fiskální politiky uplatňována centrální vládou vůči členským státům a místním samosprávám. Tak výrazný centralizační posun, jaký australský systém prodělal během 20. století, není patrný v ţádné jiné sloţce daného federálního systému. Proto si tato oblast zaslouţí větší pozornost. Finanční vztahy mezi federální a státní vládou jsou příkladem tzv. vertikální fiskální nerovnováhy (vertical fiscal imbalance). Význam spočívá v tom, ţe federální vláda vybírá na daních větší obnos, neţ kolik potřebuje na své operace, zatímco státy vybírají mnohem méně, neţ kolik potřebují na své vlastní fungování. (Carney 2006: 8, Galligan 1995: 216) Danou oblast v ústavě upravuje hlava 4. Za nejspornější je povaţován článek 96, který ustavuje, ţe „během období deseti let po zaloţení Australského svazu a do té doby, neţ parlament rozhodne jinak, můţe parlament poskytnout finanční asistenci všem státům, a to na období a za podmínek, které parlamentu vyhovují.“ Článek 96 měl výrazný vliv na převzetí moci centrální vládou nad vybíráním daní z příjmu. Mezi léty 1915 aţ 1942 (jak vyplývá z kapitoly Vývoj australského federalismu) bylo běţnou praxí, ţe Australané platili daně jak federálním, tak státním vládám. V roce 1942 (za vlády labouristy Johna Curtina) následovalo přijetí jednotné daňové legislativy, která byla podpořena i přijetím druhé daňové legislativy v roce 1957 (za vlády liberála Roberta Menziese), která ještě více navýšila pravomoci federální vlády v oblasti vybírání daní. Tento centralizační trend byl tedy vlastní jak labouristům, tak liberálům. V současnosti federální vláda pokračuje v nastaveném centralizačním kurzu a podílí se zásadní měrou na výdajích jednotlivých států. Státy jsou v důsledku uplatňované finanční politiky hluboce závislé na grantech, pocházejících od federální vlády. Tyto tzv. specifické účelové platby, které tvoří hlavní část příjmů pro dané státy, jsou vypláceny přesně za stanovených podmínek na předem stanovené období, jaké si určí federální vláda. Ta má tedy zcela volné ruce v určování podmínek, za jakých tyto platby budou vypláceny. (Kelemen 2004: 110, Bennett 2006: 11 – 12) Po mnoho let měl tento systém specifických účelových plateb zanedbatelný podíl v porovnání s celkovými poskytnutými financemi směřujícími ke státům. Jejich vyuţívání výrazně vzrostlo aţ v 80. letech za Whitlamovy vlády. V současnosti se podíl toho typu

33

plateb pohybuje na hranici 40 % celkových příjmů států a směřuje do celé řady oblastí (zdravotnictví, školství, infrastruktura, nová výstavba bytů či přírodní dědictví).48 Ještě patrnější je tato závislost v oblasti financování místních samospráv (jak dokládá schéma č. 5). Jejich příjmy jsou několikerého druhu: jednak (1) prostřednictvím pozemkových a majetkových daní, (2) pomocí specifických účelových plateb od federální vlády, (3) z vybírání pokud a poplatků a (4) z podnikatelských aktivit samotných místních samospráv. Ze schématu č. 5 vyplývá, ţe federální vláda zodpovídá v průměru za 75 % příjmů, státy poskytují 21 % příjmů a zisky z vlastního podnikání pokrývají pouhých 4% příjmů.

Schéma č. 5: Příjmy místních samospráv dle federální úrovně (v mil. AUD). Federální 1990/91 úroveň Federální vláda 93,417 (78,5%)

1991/2

1992/3

1993/4

1994/5

1995/6

87, 530 (76,1%)

88,830 (75,4%)

93,328 (74,5%)

105,092 (75,9%)

115,486 (76,3%)

Stát/Teritorium 21, 121 (17,7%)

2,572 (19,8%)

24,093 (20,4%)

26,787 (21,4%)

28,144 (20,3%)

30,360 (20,1%)

4,703 (4,1%)

4,968 (4,2%)

5,145 (4,1%)

5,265 (3,8%)

5,428 (3,6%)

Místní samosprávy

4,480 (3,8%)

Zdroj: Worthington, Andrew.; Dollery, Brian. 2000. „The Debate on Australian Federalism: Local Government Financial Interrelationship with State and Commonwealth Governments.“ Australian Journal of Public Administration 59, č. 4, 26.

V australské federaci mají státy výrazně slabé postavení v rámci fiskální politiky. A to i napříč tomu, ţe jsou zodpovědné za širokou oblast veřejných zájmů svého státu a jsou nuceny za ně zodpovídat. Hlavní nedostatek dosavadní praxe je v tom, ţe jednotlivé státy jsou de facto zcela závislé na federální vládě v Canbeře a jen minimálně zodpovídají za svou finanční politiku. Austrálie je vzhledem k ostatním federacím, které uţívají tento systém finančních 48

U většiny specifických plateb je přesně specifikovaná a konkretizovaná oblast, do jaké mají být peníze vloţeny. (Galligan 1995: 227) 34

mechanismů, extrémním příkladem centralizace. Tento vztah však nevychází explicitně z ústavy, ale je otázkou rozdílného interpretování jednotlivých částí podle potřeb federální vlády. Zejména extrémní vyuţívání specifických účelových plateb přispívá k tomu, ţe státy nemohou být plně nezávislé v otázkách směřování svých finančních výdajů.

5. 5 Rozhodování Nejvyššího soudu v rámci federace

Základem federálního systému je rozdělení moci mezi centrální vládu a vlády jednotlivých států a teritorií. Nastane-li však situace, kdy se zdá, ţe přijaté zákony posilují moc jedné federální úrovně vůči druhé, na scénu přistupuje Nejvyšší soud, který má pravomoc zákony, schválené vládou, znovu posoudit a případně zrušit. První roky po zaloţení Australského svazu byly ve znamení víry v rovnováhu, kterou v roce 1901 otcové ústavy zakotvili v ústavě. Nepočítalo se totiţ s tím, ţe by mohlo docházet k výraznějším konfliktům mezi centrální vládou a federativními jednotkami. Tento přístup vystihl první předseda Nejvyššího soudu Sir Samuel Griffith, který plně věřil v „ideologii federace (…) a doktrínu vzájemného nezasahování mezi Commonwealthem a státy.“ (Bennet 2006: 12) Nicméně jiţ v roce 1906 začaly sílit tendence k prosazování zájmů ţádajících větší centralizaci moci v rukou centrální vlády a v mnohých případech dané zákony byly Nejvyšším soudem schváleny. V roce 1920 došlo k prvnímu takovému rozhodnutí, a to v tzv. engineer„s case,49 který „otevřel dveře expanzi centrální vlády.“ (Zines 2003: 88) Tento trend v posilování centrální moci byl umocněn rovněţ oběma světovými válkami, kdy ústavní články byly interpretovány takovým způsobem, aby dovolovaly co největší kontrolu centrální vlády v otázkách obrany země. V období vlády ministerských předsedů Hawka, Keatinga a Howarda se v nastoleném trendu pokračovalo. Velice známé, a rovněţ povaţováno za nejspornější, bylo rozhodnutí v případu Tasmánské přehrady (1983)50, které opět rozšířilo rozhodovací pravomoci federální vlády.

49

Jednalo se o spor mezi v Západní Austrálii mezi zaměstnavatelskou unií inţenýrů a státem. Spor se týkal hydroelektrárny na řece Gordon, jejíţ výstavbu plánovala tasmánská vláda, avšak setkala se se silným odporem z federální vlády. Během roku 1982 navíc byla tato oblast prohlášena jako součást světového dědictví UNESCO, coţ se odrazilo na rozhodnutí Ústavního soudu v roce 1983, který rozhodl ve prospěch federální vlády na základě čl. 51. Tento článek ji opravňuje rozhodovat v oblastech týkajících se zahraničních vztahů a vzhledem k tomu, ţe Australský svaz 50

35

Při celkovém pohledu na roli Nejvyššího soudu během 20. století je znatelný posun k centralizaci státní moci. V období 1901 aţ 2000, tj. za Keatingovy a Howardovy vlády, z dvaceti velkých případů týkajících se rozloţení pravomocí, jich naprostá většina vedla k expanzi pravomocí centrální vlády. (viz Grewal – Sheehan 2003: 3 – 7, Hollander – Patapan 2007: 287 - 289)

7. 4 Typologické zařazení australského federalismu

W. Riker se v 60. letech zabýval otázkou, proč se „Australský svaz s federalismem vůbec obtěţuje.“ (Galligan 1995: 54) Hlavním argumentem pro jeho tvrzení bylo, ţe Australský svaz nemá (na rozdíl od Švýcarska, Kanady či Indie) multilingvální a multikulturní společnost, tudíţ toto zřízení nemá opodstatnění.51 W. Riker při svém konstatování nebral v potaz další faktory, které mohou být spouštěcím mechanismem pro vytvoření federálního uspořádání jako v případě Austrálie (katalog faktorů viz kapitola č. 2). Je pravdou, ţe spor mezi původními obyvateli a potomky přistěhovalců zde neštěpil společnost. Původní obyvatelé byli za prvé výrazně v menšině vůči přistěhovalcům a za druhé neměli ambice na vytvoření vlastního státu či teritoria. Neměli ani potřebu se účastnit voleb, i kdyţ jiţ postupem času disponovali volebním právem. Societální faktory zde tedy nehrály důleţitou roli při konstituování federace, nicméně zásadní faktorem pro vytvoření federace zde byla geografická vzdálenost, která komplikovala spravování tak rozsáhlého území. Faktor geografické vzdálenosti pro Australský svaz, podle Galligana (1995: 54 – 56), hrál nejpodstatnější roli. Mnoho současných politologů věnující se problematice australského federalismu se zabývá otázkou, jak lze charakterizovat současný australský federalismus vzhledem k přiřazení ke koordinačnímu modelu federalismu (coordinate federalism) či modelu konkurenčnímu (concurent federalism). ( Galligan 1995: 192 - 200, Hollander – Patapan 2007, Twomey 2007) signoval úmluvu o světovém dědictví UNESCO, byla by touto stavbou dle Nejvyššího soudu porušena daná úmluva. (Holander – Patapan 2007: 288) 51 W. Riker zastával názor, ţe předpokladem pro federální systém mají být societální faktory, na níţ se teprve následně konstituuje institucionální podoba daného federálního systému. Jinými slovy, federativní systémy mají vycházet ze společnosti, nikoliv z ústavního vymezení, a tudíţ federalismus vytváří pouze institucionální fasádu na základě societálního členění společnosti. 36

Koordinační typ předpokládá, ţe pravomoci uvnitř federace jsou rovnoměrně distribuovány mezi federální vládu a státy, kdy kaţdá úroveň je separována a má jasně vymezené pravomoci a zodpovědnost. (Galligan 1995: 192)52 Naopak v konkurenčním modelu se mnohé pravomoci překrývají, a tudíţ existuje permanentní konkurence v tom, které pravomoci má která úroveň federace zastávat. Často citovanou je periodizace R. Mathewse (Mathews 1978, citov. In Galligan 1995: 195 – 196, Hollander – Patapan 2007), která počáteční etapu vývoje do dvacátých let 20. stol přiřazuje ke zmíněnému koordinačnímu modelu, a to zejména na základě fiskální autonomie jednotlivých států na federální vládě. Následující dvě desetiletí se v nastoleném trendu pokračovalo, avšak jiţ federální vláda posilovala svoji pozici na úkor států. Po období 2. světové války aţ do nástupu Whitlamovy vlády, vzhledem k prakticky nepřetrţitě fungující koaliční vládě LP a NP, celé období charakterizuje jako „donucovací federalismus“ blíţící se konkurenčnímu modelu. Tato periodizace končí rokem 1978, takţe jiţ nezohledňuje další etapy, které byly ve znamení mnohem bouřlivějšího vývoje. Na jeho koncepci navazovaly další periodizace, které úřadování Hawka a Keatinga přiřazují ke kolaborativnímu typu federalismu a následující Howardovu éru za regulatorní federalismus. (Hollander – Patapan 2007: 282) Hollander a Patapan (2007: 282) kritizují na periodizaci R. Mathewse zejména přílišné soustředění se na otázku fiskálních vztahů a nedostatečné zohledňování jiných oblastí. Upozorňují, ţe stejně tak důleţitá je při typologickém zařazení australského případu dynamika v oblasti policy, kterou dle jejich názoru Mathewsova periodizace opomíjí. To notně implikuje otázku, na jakém základě by se typologizace australského případu měla odehrávat. Má se vycházet z institucionální úpravy vztahů mezi federální vládou a ostatními sloţkami federace, či se více zaměřit na oblast parlamentní praxe? Wheare (1951: 22) na tuto otázku odpovídá tak (jak uţ bylo zmíněno v sekci Teorie federalismu), ţe je nezbytné se zaměřovat nikoliv pouze na formální podobu psané ústavy, ale zejména na parlamentní praxi. Hollander a Patapan, v rámci přístupu korespondujícím s Whearovým pohledem, a zároveň aniţ by ve své důsledku popřeli přiřazení australského systému ke konkurenčnímu modelu, vyzvedávají prvek pragmatičnosti a ad hoc řešení sporů, s jakou operují labouristické a liberální vlády. Tento prvek povaţují za určující rys současného federálního systému. Strany z jejich pohledu nemají hlubší ideologii, v jejímţ rámci by dokázaly 52

Ve své podstatě toto vymezení de facto plně odpovídá definici federalismu dle W. Rikera. 37

prosazovat dlouhodobější vizi o budoucí povaze australského federalismu, a tudíţ se soustředí pouze na krátkodobé cíle. Na základě této kritiky typologizují současný stav jako tzv. „pragmatický federalismus“ (2007: 291). Podobně tomu je z pohledu A. Twomey, která mluví o tzv. „oportunistickém federalismu.“ (Twomey 2007) B. Galligan odmítá fakt, ţe by se v případě Australského svazu kdy jednalo o model kooperační. Jeho argumentace, vycházející z ústavního znění, opírající se o rozdělení pravomocí mezi federální vládu a státy, dospívá k závěru, ţe „…pravomoci federální vlády jsou predominantně konkurenční, nikoliv exkluzivní.“ (Galligan 1995: 199) Toto tvrzení opírá o čl. 51 Ústavy. Celkem 39 odstavců zde určuje pravomoci federální vlády v oblastech sahajících od správy majáků aţ po otázky týkající se oblastí daní, průmyslu a obchodu. Následující čl. 52, vymezující naopak exkluzivní pravomoci federální vlády, obsahuje pouze tři odstavce. Druhým pilířem jeho tvrzení je implicitní konkurence v oblasti vybírání daní, kterou si federální vláda v roce 1942 monopolizovala pomocí jednotné daňové legislativy, aniţ by to ústava vysloveně povolovala. Galligan (1995: 201 – 203) se nevyhýbá typologickému zařazení australského federalismu ani v oblasti policy, kterou rovněţ povaţuje za silně konkurenční, vzhledem k dlouhodobým vnitrostranickým sporům uvnitř LP a zejména ALP, které vznikají mezi federální a státní úrovní. Typologicky se dá případ australské federace přiřadit ke konkurenčnímu modelu. Vychází to z faktu, ţe zakládající ústava byla sama povahy konkurenční, jelikoţ jen minimálně vymezovala exkluzivistické pravomoci a v převáţné většině pouze stanovovala obecně oblasti, nad kterými má dohlíţet federální vláda. V oblasti policy je rovněţ silný konkurenční efekt mezi představiteli států a federální vlády, coţ toto typologické zařazení potvrzuje. Na tomto základě lze konstatovat, ţe současný Australský svaz vykazuje znaky konkurenčního modelu federálního systému, a to se znatelně pragmatickými prvky.

7. 5 Budoucnost australského federalismu

V Australské svazu je stále výraznější diskuze, zda-li je federální uspořádání tím nejlepším modelem i pro 21. století. Jednou z často diskutovaných otázek ve společnosti je regionalismus. Jedná se o názor, ţe místní samosprávy, za pomocí slučování a přímé ekonomické spolupráce s federální

38

vládou, dokáţou nahradit stávající historické hranice států a plně kompenzovat dosavadní třístupňový model dvoustupňovým. Místní regiony by tudíţ byly v pozici poskytovatele sluţeb a vykonavatelem politiky na lokální úrovni, kterou by přímo spravovaly, kdeţto federální vláda by zodpovídala za národní otázky a s lokálními vládami by přímo spolupracovala. Tento názor ve společnosti a v rozhodování politických elit není marginální. Dva velké pokusy o regionalizaci a vyčlenění států z rozhodování jiţ proběhly v období poválečné rekonstrukce (1944 – 1949) a zejména za Whitlemovy vlády (1972 – 1975), nicméně jediným výsledkem bylo zásadní narušení ekonomických vztahů a struktury celé federace. Proti regionalizaci však mluví etablovaná politická kultura a absence koncentrované regionální identifikace (na rozdíl například od Kanady). Důleţitý je rovněţ fakt, ţe (1) naprostá většina snah o regionalizaci pochází z federální úrovně (top – down) a nikoliv z niţších federálních jednotek (bottom – up); (2) sledovány jsou zejména ekonomické zájmy. Regionalismus v Australském svazu je povahy zejména ekonomické a do budoucna se vytvoření nových regionálních útvarů jeví jako nepravděpodobné. (Brown 2007: 14) Jinou často diskutovanou oblastí je vliv globalizace a zapojování Australského svazu do stále početnějších mezinárodních struktur, coţ vede k posilování internacionalizaci politiky. Federální vláda v rámci tohoto procesu plní závazky plynoucí z jejího členství v různých organizacích (jako např.: ASEAN, WTO). Dochází tedy k posilování tlaku na státy, aby přijali mezinárodní politické dohody. V mnohých oblastech pak dochází k úplnému přesunu odpovědnosti za spravování tradičních státních témat na federální vládu. (Kline 2002: 30) Jedním z moţných řešení problémů současného australského systému je celková reforma federace, která by zásadně upravila kompetence jednotlivých sloţek. A. Twomey (2007) za stěţejní povaţuje, aby se dosavadní pragmatický přístup odpoutal od krátkodobých řešení a aby politické elity začaly sledovat dosavadní federální systém v hlubší, systematičtější a dlouhodobější vizi. V zásadě by se vhodná reforma současného systému dala shrnout, dle A. Twomey, do tří kategorií: (1) realokování pravomocí a odpovědnosti mezi jednotlivými federálními sloţkami, (2) zdokonalení mechanismů pro kooperaci mezi federální a státní vládou, a (3) reforma fiskálních vztahů.

39

8. Závěr Současný australský federální systém se znatelně vzdálil původním záměrům, s jakými počítala ústava při přijetí v roce 1901. Za 108 let existence došlo k tak výrazné centralizaci moci

v rukou

federální

vlády,

ţe

lze

povaţovat

Australský

svaz

za

jeden

z nejcentralizovanějších federálních systémů ve světě. Z hlediska teorie federalismu je Australský svaz model konkurenční. Jednak to vyplývá z psané ústavy, která vymezuje minimum exkluzivistických pravomocí pro federální vládu a vytváří silně konkurenční prostředí. Jiţ ve 20. letech dokázala federální vláda prosazovat zákony, mnohdy za pomocí Nejvyššího soudu, které ve svém důsledku započaly dráhu centralizace trvající dodnes. Za druhé stranická příslušnost mnohdy ustupovala stranou, pakliţe docházelo ke sporům mezi federální vládou a premiéry jednotlivých států, kteří upřednostňovali zájmy svého státu před centralistickými tendencemi svých stranických příslušníků z federálních vlád. Tento vývojový trend australského systému byl umocněn nástupem Whitlamovy vlády v roce 1972, která ve velkém rozsahu zvýšila své pravomoci na úkor států, a to i přes snahy o větší kooperaci v podání následujících ministerských předsedů. Za třetí, oblast policy v rámci stranického systému je, jak jiţ bylo zmiňováno, znatelně pragmatická bez sledování dlouhodobějších vizí ohledně budoucího směřování federace. Pro budoucnost stávajícího uspořádání nicméně mluví několik faktorů. Patří mezi ně zcela určitě (1) etablovaná politická kultura, která vychází ze značné politické hrdosti obyvatel na svou vlast a politické instituce jejich země, (2) stabilní politický systém, (3) vysoká výkonnost ekonomiky s dlouhodobým hospodářským růstem, nízkou mírou nezaměstnanosti a mizivou inflací a (4) geografická rozlehlost australského kontinentu.

40

Použitá literatura a internetové zdroje Odborné články a publikace (vše revidováno k 29. 4. 2009) 1) Adamová, Karolina. 1997. K historii evropského federalismu. Praha: Karolinum. 2) Allan, Percy. 2008. The Future of Local Government in the Federation.“ Příspěvek prezentovaný na semináři Thinking Big: What Will Australian Federalism Be like in 2020?, 10 – 12 červen 2008, on – line verze (http://www.griffith.edu.au/centre/slrc/federalism/pdf/AllanP2008TheFutureofLocalGovtintheFederation.pdf). 3) Aroney, Nicholas. 2002. „Imagining a Federal Commonwealth. Australian Conceptions of Federalism, 1890 – 1901.“ Federal Law Review 30, č. 2, 265 – 295. 4) Bennett, Scott. 2006. The Politics of the Australian Federal System. On-line verze (www.aph.gov.au/Library/pubs/rb/2006-07/07rb04.pdf). 5) Blainey, Geoffrey. 1999. Dějiny Austrálie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. 6) Braun, Dietmar. 2008. „Making Federalism More Efficient: A Comparative Assessment.“ Acta Politica 43, 4 – 25. 7) Brown, A. J. 2004. „One Continent, Two Federalisms. Rediscovering the Original Meanings of Australian Federal Ideas.“ Australian Journal of Political Science 39, č. 3, 485 – 504. 8) Brown, A. J. 2007. „Federalism, Regionalism and the Reshaping of Australian Governance.“ In: Brown, A. J. – Bellamy J. A. Federalism and Regionalism in Australia. New Approaches, New Institutions?, The Australian National University: ANU E Press,11 – 33. 9) Carney, Gerard. 2006. The Constitutional System of Australian States and Territories. New York: Cambridge University Press. 10) Clarke, F. Gordon. 2002. The History of Australia. Sydney: Greenwood Publishing Goup. 11) Craven, Greg. 2005. „Federalism and States of reality.“ Policy 21, č. 2, 3 – 10. 12) Drulák, Petr. Et al. 2008. Jak zkoumat politiku: Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál. 13) Elazar, Daniel. 1997. Federalism. an Overview, HSRC Press, on-line verze (http://books.google.com/books?id=ylZt1kT13XUC&printsec=frontcover&dq=australia+fede ralism+elazar&hl=cs&source=gbs_summary_r&cad=0). 14) Elazar, J. Daniel. 1993. The Federalist, on-line verze (http://www.jcpa.org/dje/articles/federalist.htm). 15) Elazar, J. Daniel. 2006. Exploring Federalism. Alabama: The university of Alabama Press. 41

16) Evans, Harry 2008a. The Senate and its Constitutional Role (http://www.aph.gov.au/senate/pubs/odgers/pdf/chap01.pdf). 17) Evans, Harry 2008b. Federalism and the role of Senate (http://www.aph.gov.au/Senate/pubs/griffith.htm). 18) Evans, Harry 2008c. Senate Brief N. 10: The Role of the Senate (http://www.aph.gov.au/Senate/pubs/briefs/brief10.htm). 19) Evans, Harry 2008d. Senate Brief N. 12: Legislation (http://www.aph.gov.au/Senate/pubs/odgers/pdf/chap12.pdf). 20) Evans, Harry 2008e. Senate Brief N. 8: The Senate and Legislation. (http://www.aph.gov.au/Senate/pubs/briefs/brief08.htm#7). 21) Fenna, Allan. 2008. „Federalism and Local Government in Australia.“ Příspěvek prezentovaný na semináři Thinking Big: What Will Australian Federalism Be like in 2020?, 10 – 12 červen 2008, on-line verze (www.griffith.edu.au/centre/slrc/federalism/pdf/FennaPAT.pdf). 22) Filippov, Mikhail a Ordeshook, C. Peter et al. 2004. Designing Federalism. A Theory of Self – Sustainable Federal Institutions. New York: Cambridge University Press. 23) Filippov, Mikhail. 2005. „Riker and Federalism.“ Constitutional political Economy 16, č. 2, 93 – 111. 24) Gagnon, G. Alain. 1993. „The Political Use sof Federalism.“ In: Comparative Federalism and Federation. Competing Traditions nad Future Directions, . Eds. Burgess Michael. a Gagon, G. Alain. New York: Harvester Wheatsheaf, 15 – 45. 25) Galligan, Brian. 1995. A federal republic: Australia's constitutional system of government. Sydney: CUP Archive. 26) Galligan, Brian. 2001. Parliament„s Development of Federalism, Research Paper 26., Department of Parliamentary Library, on-line verze (http://www.aph.gov.au/library/pubs/rp/2000-01/01RP26.pdf). 27) Galligan, Brian. 2001. Parliament‟s Development of Federalism, on-line verze (www.aph.gov.au/Library/pubs/RP/2000-01/01RP26.pdf). 28) Grewal, Bhajana; Sheehan, Peter. 2003. „The Evolution of Constitutional Federalism in Australia: An Incomplete Contracts Approach.“ CSES Working Paper No. 22, on-line verze (http://www.cfses.com/documents/wp22.pdf). 29) Head, Brian. 2007. „Taking Subsidiarity Seriously: What Role for the States?“ In: Brown, A. J. – Bellamy J. A. : Federalism and Regionalism in Australia. New Approaches, New Institutions?, ANU E Press: The Australian National University. 155 – 170. 42

30) Hollander, Robyn.; Patapan, Haig. 2007. „Pragmatic Federalism: Australian Federalism from Hawke to Howard.“ In: The Australian Journal of Public Administration 66, č. 3, 280 – 297. 31) Chapman, J. K. Ralph. 1993. „Structure, Process and the Federal Factor: Complexity and Entanglement in Federations.“ In Comparative Federalism and Federation. Competing Traditions nad Future Directions, . Eds. Burgess Michael. a Gagon, G. Alain. New York: Harvester Wheatsheaf, 69 – 94. 32) Karmis , Dimitrios.; Norman, Wayne. 2005. Theories of Federalism: A reader. New York: Palgrave Macmillian. 33) Keating, Michael.; Wanna, John 2000. „Remaking Federalism?“ In: Eds. Keating, Michael. Institutions on the Edge? St. Leonards: Allen and Uwin. 126 – 155. 34) Kelemen, R. Daniel. 2004. The Rules of Federalism. Institutions and Regulatory politics in the EU and Beyond. Cambridge: Harvard University Press. 35) Kerr, Christian. 2006. „Why Peter Beattie’s right and wrong on federalism.“ Crikey, 12. 9. 2006, on-line verze (http://www.crikey.com.au/Politics/20061012-Why-Peter-Beatties-rightand-wrong-on-federalism.html). 36) King, Preston. 1993. „Federation and Representation.“ In: Comparative Federalism and Federation. Competing Traditions nad Future Directions. Eds. Burgess Michael. a Gagon, G. Alain. New York: Harvester Wheatsheaf, 94 – 102. 37) Kline, M. John. 2002. „Australian Federalism Confronts Globalisation: A New Challenge at the Centenary.“ Australian Journal of Public Administration, 61, č. 3., 27 – 37. 38) Klokočka, Vladimír. 2006. Ústavní systémy evropských států. Linde: Praha. 39) Lijphart, Arend. 1999. Patterns of Democracy. Government Forms and Performance in Thirty – Six Countries. New Haven: Yale University Press. 40) Lynch, Georgina.; Galligan, Brian. 1996. „Environmental Policymaking in Australia: The Role of the Courts.“ In: Eds. Holland, Kenneth.; Galligan, Brian. Federalism and the Environment: Environment policymaking in Australia, Canada, and the United States, Greenwood, Greenwood Publishing Group, 205 – 225. 41) Marčík, Michal. 2004. Australský federalismus. Praha: magisterská práce, FSS, institut politologických studií. 42) Mathews, L. Russell. 1978. Australian Federalism. Canberra: Centre for Research on Federal Financial Relations, Australian National University. 43) Müller, David. 2001. Australský stranicko-politicky systém, Brno: bakalářská práce, FSS MU 44) Miller. David et al. 2003. Blackwellova encyklopedie politického myšlení. Brno: Barrister & Principal. 43

45) Obinger, Herbert a Castles, Francis. 2005. „Federalism and the Welfare State.“ In: Federalism and the Walfare State. New World and European Experiences. Eds. Herbert, Obinger a Castles, Franis et al. Cambridge: Cambridge University Press, 8 – 56. 46) Painter, Martin. 1998. Collaborative Federalism: Economic Reform in Australia in the 1990s. New York: Cambridge University Press. 47) Parkin, Andrew.; Anderson, Geoff. 2006. „The Howard Government, Regulatory Federalism and the Transformation of Commonwealth – State Relations.“ Příspěvěk na konferenci John Howard„s Decade. 3. – 4. březen 2006. 48) Pinder, John. 1996. „Wheare’s Federal Government and Europe Today.“ In: The Federalist. A Political Review 38., č. 2., 152 – 175. 49) Říchová, Blanka. 2002. Úvod do současné politologie. Praha: Portál. 50) Sauders, Cheryl. 1996. „The constitutitonal Division of Powers with Respect to the Environmental in Australia.“ In: Eds. Holland, Kenneth.; Galligan, Brian. Federalism and the Environment: Environment policymaking in Australia, Canada, and the United States, Greenwood, Greenwood Publishing Group, 55 – 77. 51) Sawer, Marion 1999. Overview: Institutional Design and the Role of the Senate, on-line text (http://www.aph.gov.au/SENATE/pubs/pops/pop34/c01.pdf). 52) Studies in Comparative Federalism: Australia. Report of the Advisory Commision on Intergovernmental relations (ACIR). 1981. 53) Tiernan, Anne. 2008. „The Council for the Australian Federation: A New Structure of Australian Federation.“ In: The Australian Journal of Public Administration 67, č. 2., 122 – 134. 54) Twomey, Anne. 2007. „Australian Federalism – Options for Reform“, National IR Conference, Brisbane, 11 Srpen 2007, on-line verze (http://www.deir.qld.gov.au/pdf/ir/conference/aust-federalism-options-reform-twomey.pdf). 55) Twomey, Anne.; Withers, Glenn. 2007. Federalist Paper I. Australia‟s Federal Future. A report for The Council for the Australian Federation, on-line verze (http://www.caf.gov.au/Documents/AustraliasFederalFuture.pdf). 56) Ustohal, Libor. 2007. Britský a australský parlament:deskripce a komparace. Brno, FSS MU, bakalářská práce, katedra Politologie. 57) Wanna, John. 2007. „Improving Federalism: Drivers of Change, Repair Options and Reform Scenarions.“ The Australian Journal of Public Administration 66, č. 3, 275–279. 58) Weller, Patrick. 2006. „The Australian Senate: House of Review, Obstruction or Rubber Stamp?“ In: Social Alternatives 25, č. 3, 13 – 18. 44

59) Wheare, C. Kenneth. 1951. Federal Government, London: Oxford University Press. 60) Williams, George. 2008. „It’s Time to Repair Australia’s Tattered Federalism.“ Canberra Times, 28. 3. 2008. 61) Wiltshire, Kenneth. 2007. Reforming Australian Governance: Old States, No States or New States?, s., In: Brown, A. J. – Bellamy J. A. Federalism and Regionalism in Australia. New Approaches, New Institutions?, ANU E Press: The Australian National University, 185 – 201. 62) Worthington, Andrew.; Dollery, Brian. 2000. „The Debate on Australian Federalism: Local Government Financial Interrelationship with State and Commonwealth Governments.“ Australian Journal of Public Administration 59, č. 4, 25 – 35. 63) Zines, Leslie. 2003. „Changing Attitudes to Federalism and its Purposes.“ In: Reflection on Australian Constitution. Eds. French, Robert. Melbourne: Federation Press, 86 – 105.

45

Internetové stránky (vše revidováno k 29. 4. 2009)

64) Australian Government. State and Territory Government (http://www.australia.gov.au/aboutaustralia/our-government/state-and-territory-government). 65) Australian Labour Party (http://www.alp.org.au/). 66) Australian Local Government Areas. About ALGA. 2009 (http://www.alga.asn.au/about/). 67) Constitution of Australia (http://www.aph.gov.au/Senate/general/constitution/constit.pdf). 68) Legislative Assembly for the ATC (http://www.parliament.act.gov.au/index.asp). 69) Liberal Party (http://www.liberal.org.au/). 70) National Party (http://www.nationals.org.au/). 71) OZ Politics - Head of State (http://www.ozpolitics.info/guide/inst/hos/). 72) OZ Politics - Parliament (http://www.ozpolitics.info/guide/inst/parl/). 73) OZ Politics - The Court System (http://www.ozpolitics.info/guide/inst/court/). 74) OZ Politics - The Executive (http://www.ozpolitics.info/guide/inst/exec/). 75) Parliament an Overview (http://www.aph.gov.au/parl.htm). 76) Parliament and the role of House (http://www.aph.gov.au/house/pubs/PRACTICE/5Ch01.pdf) 77) Stanford Encyclopedia of Philosophy – Federalism (http://plato.stanford.edu/entries/federalism/). 78) The Role of the Governor – General, (http://www.aph.gov.au/library/gov/ggrole.htm).

46

47

Anotace

Anotace: Tato bakalářská práce se zabývá australským federalismem. První část práce je věnována teorii federalismu, na níţ navazuje v krátkosti popis australského politického systému. Třetí část se věnuje vývoji australské federace od jejího vzniku, aţ po současnost. Čtvrtá část analyzuje vztahy v rámci australského federalismu v oblastech stranického systému, fiskální politiky, rozhodování Nejvyššího soudu. Následně je australský případ typologicky zařazen z hlediska teorie federalismu. Závěrečné části se zabývají moţným budoucím vývojem a reformami celého systému. Klíčové slova: Australský svaz, Federalismus, Fiskální federalismus, Politický systém, Stranický systém, Politické strany

Abstract: This bachelor diploma work deals with the topic of the Australian Federalism. First part of the work focuses on the theoretical background of federalism, which is followed by brief describing australian political system. Third part deals with development of australian federalism since its formation, until now. Fourt part, analysing relationship within Australian federation in areas of party system, fiscal system and High Court, is followed by typologizing the Australian case in terms of theoretical background. In conclusion, future possible development and appropriate partial reforms will be presented. Keywords: Australia, Federalism, Fiscal federalism,, Political system, Party system, Political parties

48