Česká republika a znalostní ekonomika

Česká republika a znalostní ekonomika Vladimír Bureš, Ladislav Hájek Fakulta informatiky a managementu, Univerzita Hradec Králové Rokitanského 62, 500 03 Hradec Králové [email protected]; [email protected] Abstrakt. Znalostní ekonomika je velmi frekventovaný pojem nejen mezi ekonomy, ale také mezi politiky nebo médii. Z tohoto důvodu je příspěvek rozdělen do dvou částí. Zatímco první část pohlíží na vybrané aspekty znalostní ekonomiky v České republice z ekonomického úhlu pohledu, druhá část představuje základní strategické dokumenty národní úrovně, které mají souvislost se znalostní ekonomikou.

1 Úvod Česká republika (ČR) se jako většina evropských zemí snaží přiblížit co nejvíce tzv. „znalostní ekonomice“. Co tato snaha ovšem v praxi znamená a jaká je úspěšnost tohoto procesu? Úspěšný rozvoj znalostní společnosti a v jejím rámci znalostní ekonomiky se opírá o několik základních oblastí. Patří mezi ně například sféra vědy, vědeckého poznání a výzkumu, oblast vzdělávání nebo problematika inovací a inovativního podnikání (Čechák, 2006). Tento příspěvek se proto zaměřuje na popis situace v ČR na národní úrovni, jak je popsaná v (Bureš, 2007).

2 Znalostní ekonomika a ČR V současnosti existuje několik přístupů, na základě kterých je možné sledovat stav znalostní ekonomiky v jednotlivých zemích. Vlastní přístup má například OECD nebo Světová banka. Tento příspěvek je postaven na pilířích a příslušných ukazatelích, které jsou monitorovány právě Světovou bankou. Ta za účelem ohodnocení připravenosti jednotlivých zemí na znalostní ekonomiku a sledování vývoje v této oblasti vytvořila metodiku Knowledge Assessment Methodology (KAM). Metodika obsahuje 81 strukturálních a kvalitativních proměnných, na základě kterých je možné měřit výkon 132 zemí (KAM, 2007) v rámci čtyřech pilířů znalostní ekonomiky. Těmito pilíři jsou (Chen, 2005): ekonomické a institucionální podmínky, vzdělávání, inovace, informační a komunikační technologie. Je zřejmé, že není nutné uvádět zde všech 81 proměnných, se kterými metodika pracuje. Pro utvoření lepší představy o obsahu metodiky jsou zde uvedeny vybrané příklady proměnných v rámci jejich rozdělení do sedmi základních skupin (viz tabulka 1). Tabulka 1. Příklady proměnných metodiky KAM Skupina

Příklady sledovaných ukazatelů

Bureš, V. Hájek L.: Česká republika a znalostní ekonomika, II. workshop Znalostný manažment, VŠM, Bratislava, 2007, ISBN 978-80-89306-02-2

Celková výkonnost ekonomiky

• průměrný roční růst hrubého domácího produktu v průběhu stanoveného období, • výše hrubého domácího produktu na obyvatele v daném roce, • absolutní výše hrubého domácího produktu, • index lidského rozvoje, který je založen na sledování tří hlavních indikátorů (dlouhověkost, vzdělanost a životní standard), • míra nezaměstnanosti, • míra zaměstnanosti v oblasti poskytování služeb atd.

Podmínky pro podnikání

• celní a ostatní bariéry mezinárodního obchodu, • mezinárodní obchod (objem vývozu a dovozu zboží a služeb), • úroveň ochrany intelektuálního vlastnictví, • spolehlivost jednotlivých bank, • podmínky pro vznik podniku a udělování povolení k podnikání, • platba daní a daňové zatížení atd.

Vládní systém

• efektivnost vlády, • kvalita regulací (např. bankovní dozor, kontrola cen, zátěž při realizace mezinárodní obchodu, apod.), • právní předpisy, • politická stabilita, • kontrola korupce, • svoboda tisku atd.

Inovační systém

• • • •

Vzdělávání

• • • •

Rozdíly mezi pohlavími (gender)

• poměr žen na celkové pracovní síle, • počet míst v parlamentu, které jsou obsazeny ženami, • počet žen studujících na středních nebo vysokých školách atd.

patentové a licenční poplatky, počet výzkumníků ve výzkumu a vývoji, celkové výdaje na výzkum a vývoj, spolupráce v rámci výzkumu mezi univerzitami a komerční sférou, • počet článků ve vědeckých a technických časopisech atd. míra gramotnosti dospělých, průměrná délka studia, přístup k internetu na školách, veřejné výdaje na vzdělávání atd.


Informační a komunikační technologie (ICT)

• • • • • •

počet telefonů na tisíc obyvatel, počet mobilních telefonů na tisíc obyvatel, počet osobních počítačů na tisíc obyvatel, počet uživatelů internetu na deset tisíc obyvatel, počet poskytovatelů přístupu na internet, výdaje na informační a komunikační technologie jako procento HDP atd.

V rámci metodiky KAM jsou vytvářeny indexy, které jsou následně využity k porovnání jednotlivých ekonomik. Těmito indexy jsou Znalostní index (KI – Knowledge Index) a Index znalostní ekonomiky (KEI – Knowledge Economy Index). Zatímco index KI ukazuje všeobecnou schopnost země vytvářet, přijímat a rozšiřovat znalosti, tzn. její potenciál v rozvoji znalostí, index KEI bere v úvahu, zda dané prostředí napomáhá efektivnímu využití znalostí k rozvoji ekonomiky. Pro výpočet indexů KI a KEI je každý pilíř znalostní ekonomiky zastoupen třemi klíčovými proměnnými (např. u vzdělání jsou těmito proměnnými míra gramotnosti dospělých, poměr středoškolských a poměr vysokoškolských studentů, u informačních a komunikačních technologií jsou těmito klíčovými proměnnými počet telefonů na tisíc obyvatel, počet osobních počítačů na tisíc obyvatel a počet uživatelů internetu na deset tisíc obyvatel). Zobrazování skóre je pak vytvářeno ve dvou verzích. První verze, která je výchozí, vypočítává vážené skóre. Zde jsou klíčové proměnné u inovací váženy populací země. Druhá verze je pak nevážená, protože tyto proměnné jsou brány v absolutní výši. Důvodem vytvoření těchto dvou verzí je skutečnost, že u inovací záleží mimo jiné na absolutní velikosti dostupných zdrojů. U produkce nových znalostí hrají totiž důležitou roli výnosy z rozsahu a fakt, že znalosti nejsou používáním spotřebovávány (KAM, 2007). Lidnaté země s velkým objemem inovací jako Indie nebo Čína tak mohou vykazovat u vážené a nevážené verze velmi rozdílné výsledky. Následující obrázky nastiňují výsledky, kterých dle Světové banky dosahuje ČR. Obrázky a tabulky jsou ponechány v originálním znění tak, jak je nabízí webové stránky Světové banky. Obrázek 1 ukazuje porovnání vývoje základních pilířů (viz výše). Obrázek představuje váženou verzi, ve které je srovnáván stav v roce 1995 (přerušovaná čára) s posledními naměřenými daty (plná čára). Poslední naměřená data jsou u každého indexu z jiného roku – většinou se jedná o roky 2004-2006 (detailní informace je možné nalézt na (KAM, 2007)). Z obrázku je zřejmé, že vývoj je u třech pilířů možné vnímat pozitivně, jelikož se situace v ČR v tomto směru zlepšuje (hodnota ukazatele roste). Pouze ekonomický a institucionální režim vytváří podle Světové banky v současné době horší podmínky pro znalostní ekonomiku, než tomu bylo v roce 1995.


Obrázek 1. Srovnání pilířů znalostní ekonomiky pro ČR (převzato z (KAM, 2007))

Obrázek 2 ukazuje vývoj u vybraných ukazatelů. Vlastnosti grafu jsou stejné, jako u grafu předchozího, tzn. je vážený a porovnává poslední naměřená data (plná čára) a situaci v roce 1995 (přerušovaná čára). Z grafu jsou opět patrné některé zajímavé skutečnosti. Výraznou změnu je možné zaznamenat u tarifních a ostatních bariér. Oproti předchozímu období vzrostl také počet udělených patentů nebo gramotnost dospělé populace. Velký nárůst, který se dal vzhledem k vývoji na trhu informačních a komunikačních technologií předpokládat, zaznamenal také počet uživatelů telefonních přístrojů.

Obrázek 2. Srovnání vybraných ukazatelů pro ČR (převzato a upraveno z (KAM, 2007)) Bureš, V. Hájek L.: Česká republika a znalostní ekonomika, II. workshop Znalostný manažment, VŠM, Bratislava, 2007, ISBN 978-80-89306-02-2

Obrázek 3 nastiňuje vývoj indexů KEI a KI. Zatímco dolní sloupec ukazuje stav v roce 1995, horní sloupec představuje poslední měření. Z grafu je také patrný vývoj pilířů, jak byl popsán výše. U obou indexů je možné spatřit mírné zlepšení, v porovnání s jinými státy Evropské unie (EU), zvláště pak se státy severní Evropy, je však stále co dohánět (viz obrázky 4 a 5 a tabulky 2 a 3). V této souvislosti je nutné poznamenat, že srovnatelnost dat v oblasti jednotlivých znalostních ekonomik byla do nedávné doby omezena, jelikož teprve v posledních letech došlo k postupné harmonizaci používané metodologie, zejména v rámci šetření prováděných pod gescí OECD a EUROSTATu (podle (Kadeřábková, 2006)).

Obrázek 3. Vývoje indexů KI a KEI v ČR (převzato z (KAM, 2007))

Obrázek 4: Index KEI u vybraných států EU (převzato a upraveno z (KAM, 2007))


Tabulka 2: Hodnoty jednotlivých ukazatelů indexu KEI (převzato z (KAM, 2007))

Obrázek 5: Index KI u vybraných států EU (převzato a upraveno z (KAM, 2007))


Tabulka 3: Hodnoty jednotlivých ukazatelů indexu KI (převzato z (KAM, 2007))

Z důvodu rozsahového omezení tohoto příspěvku jsou následující odstavce zaměřeny na popis situace ČR pouze v rámci celkové výkonnosti ekonomiky a podmínek pro podnikání a inovačního systému. 2.1 Celková výkonnost ekonomiky a podmínky pro podnikání 2.1.1 Výkonnost ekonomiky ČR V 90. letech vykazovala ekonomika ČR nízkou výkonnost měřenou růstem reálného hrubého domácího produktu (HDP). Po hospodářské recesi v letech 1997 - 1998 došlo k postupnému oživení hospodářského růstu. V posledních několika letech je tempo růstu české ekonomiky podstatně rychlejší než je průměr zemí EU. V roce 2005 i 2006 činilo tempo růstu HDP ČR 6,1 %, což je nejvyšší růst dosažený za celé období od počátku ekonomické transformace. Objem vytvořeného HDP v roce 2006 (v běžných cenách) dosáhl 3 204,1 mld. Kč. V roce 2005 dosáhl HDP v běžných cenách na 1 obyvatele ČR 290 232 Kč, tj. 17 285 USD (v paritě kupní síly) (ČSÚ, 2007). Vedle zrychleného tempa růstu se v meziročním srovnání zlepšil také vývoj struktury výdajových položek hrubého domácího produktu. Rostly zejména výdaje na investice a při vysoké dynamice obratu zahraničního obchodu bylo dosaženo předstihu růstu vývozu před dovozem. Nenaplnily se obavy z rychlého cenového růstu po vstupu do EU a snížila se i míra nezaměstnanosti. Z hlediska vnějších podmínek působil vstup do EU příznivě na růst obratu zahraničního obchodu. Nepříznivý vliv na naši ekonomiku měl růst cen ropy a některých dalších surovin. Od roku 2000 byla zdrojem hospodářského růstu především domácí poptávka podmíněná domácí spotřebou. Výdaje na konečnou spotřebu představují spotřebu hrazenou z disponibilních důchodů domácností, vládních institucí a neziskových institucí sloužících domácnostem. Rozhodující postavení zde mají výdaje domácností na konečnou spotřebu, které představují kolem 70 % celkových výdajů na konečnou spotřebu a více než 50 % hrubého domácího produktu. Tvorba hrubého fixního kapitálu zahrnuje hodnotu pořízeného hmotného i nehmotného investičního majetku. (Hájek a kol., 2005) Bureš, V. Hájek L.: Česká republika a znalostní ekonomika, II. workshop Znalostný manažment, VŠM, Bratislava, 2007, ISBN 978-80-89306-02-2

Růst HDP po roce 2000 byl podmíněn rovněž příznivějším makroekonomickým prostředím. V důsledku toho došlo k oživení investiční aktivity a pokračoval příliv přímých zahraničních investic. Výdaje na tvorbu hrubého kapitálu se zaměřovaly především do strojů a zařízení. Tyto investice byly pořizovány z velké části dovozem ze zahraničí. Zpomalení růstu HDP v roce 2002 bylo ovlivněno především zpomalením růstu světové ekonomiky, ale také rychlým posilováním kurzu koruny. Mírně klesl příspěvek tvorby hrubého kapitálu, prohloubil se negativní příspěvek zahraničního obchodu, ale vzrostl význam konečné spotřeby jako hlavního nositele hospodářského růstu. K největším změnám ve struktuře makroekonomického produktu došlo v roce 2004, kdy se výrazně snížil příspěvek spotřeby k růstu HDP, ale podstatně vzrostl příspěvek tvorby hrubého kapitálu a zahraniční obchod. Zvýšená investiční aktivita se projevovala především v oblasti dopravní infrastruktury, výrobních i nevýrobních kapacit zahraničních investorů a v bytové výstavbě. V odvětvové struktuře HDP (v běžných cenách) se zvýšil podíl průmyslu na 32,6 %, z toho zpracovatelského na 27,0 %. Podíl sektoru služeb na tvorbě HDP dosáhl 60,1 %, sektoru zemědělství 2,8 % a stavebnictví 6,3 %. Struktura ekonomiky ČR byla tak již v roce 1993 transformována na strukturu založenou na službách. Na rozdíl od jiných průmyslově vyspělých zemí však bylo této strukturální změny na počátku 90. let dosaženo především v důsledku absolutního poklesu průmyslové a zemědělské výroby při současném absolutním vzestupu sektoru služeb. Až od druhé poloviny 90. let dochází postupně k rychlejší reálné restrukturalizaci při diferencovaném růstu průmyslové výroby. Pozitivním jevem ve vývoji české ekonomiky po roce 2000 bylo to, že růst hrubého domácího produktu byl zajištěn výhradně růstem produktivity práce, jejíž roční tempo růstu od roku 2003 je vyšší jak 4 % . Na trhu práce v roce 2004 došlo ke snížení míry ekonomické aktivity, tj. k poklesu podílu počtu ekonomicky aktivních osob na počtu všech osob 15 a víceletých, a to na 59,2 %. Obecná míra nezaměstnanosti, tj. podíl počtu nezaměstnaných na celkové pracovní síle dosáhla 8,3 %. Tento vývoj byl ovlivněn především zvýšením počtu studentů vysokých škol. Meziročně se snížil počet pracovníků v národním hospodářství na 4 706,6 tisíc osob (z toho žen bylo 43,4 %) a míra zaměstnanosti klesla na 54,3 %. Zaměstnanost meziročně poklesla v primárním a sekundárním sektoru, ale mírně vzrostla v terciárním sektoru. Podíl služeb na celkové zaměstnanosti vzrostl na 56,5 %, což je stále méně než v zemích EU-15, kde se tento ukazatel pohybuje okolo 69 %. V důsledku pokračující restrukturalizace ekonomiky narůstala míra registrované nezaměstnanosti, která v únoru 2004 dosáhla 10,9 %. Meziroční nárůst registrované nezaměstnanosti se po dosažení uvedeného maxima postupně snižoval především v důsledku rychlejšího hospodářského růstu, který vyvolal tvorbu nových pracovních míst. Míra registrované nezaměstnanosti klesla ke konci roku 2004 na 9,5 % (popř. 10,3 % podle metodiky užívané v předchozích letech). S růstem ekonomiky docházelo k dalšímu postupnému snižování míry nezaměstnanosti, která na konci roku 2006 klesla pod 8 %. Průměrná míra inflace zůstává od roku 2002 na nízké úrovni. Např. v roce 2003 činila jen 0,1 %, v roce 2004 2,8 %, v roce 2005 1,9 % a v roce 2006 1,7 %. V inflaci se Bureš, V. Hájek L.: Česká republika a znalostní ekonomika, II. workshop Znalostný manažment, VŠM, Bratislava, 2007, ISBN 978-80-89306-02-2

odrazil růst cen potravin, zatímco dopad růstu cen energetických surovin a kovů na světových trzích byl na domácím trhu tlumen sílícím kurzem koruny k americkému dolaru. Proti růstu cen působilo i silné konkurenční prostředí na domácím trhu (ČNB, 2006). Index lidského rozvoje (HDI – Human Development Index) vyjadřuje průměrnou, v dané zemi dosaženou úroveň kvality života ve třech základních oblastech lidského rozvoje: • Délka života a zdravý životní styl (očekávaná délka života při narození). • Vzdělanostní úroveň (úroveň gramotnosti dospělé populace a přístup k základnímu, středoškolskému a vysokoškolskému vzdělání). • Dosažená životní úroveň (HDP na obyvatele v paritě kupní síly v USD). Podle zprávy OSN (HDR, 2006) se ČR v roce 2004 umístila v HDI na 30. místě (na 1. místě se umístilo Norsko s HDI 0,965, HDI ČR činil 0,885), zatímco v HDP na obyvatele byla ČR až na 40. místě. 2.1.2 Podmínky pro podnikání v ČR Světová banka hodnotí podmínky pro podnikání podle 10 různých kritérií. Těmito kritérii jsou podmínky pro vznik podniku, udělování povolení k podnikání, regulace zaměstnanosti, získávání úvěru, ochrana investorů, platba daní, vynutitelnost smluv, podmínky pro ukončení podnikání, registrace vlastnictví a zahraniční obchodování. ČR se ve zprávě Světové banky z roku 2006 umístila na 52. místě v rámci 172 hodnocených zemí světa (World Bank, 2006). Zlepšující se podnikatelské prostředí má příznivý vliv na ekonomický růst ČR především od roku 2000. Zlepšování podmínek pro podnikání v ČR zahrnuje opatření ke zkrácení času potřebného pro založení firmy (vytvoření jediného kontaktního místa pro podnikatele od poloviny roku 2006). V roce 2002 bylo k založení firmy zapotřebí v průměru 42 dnů, v roce 2007 již jen 24 dnů a výdaje s tím spojené představovaly v průměru 10 600 Kč. Dalšími prvky, které by měly zlepšit podnikatelské prostředí v ČR patří novela zákona o konkurzu a vyrovnání, opatření k účinnějšímu fungování státních institucí a soudnictví, snižování daní ze zisku podniků a stanovení horní hranice pro příspěvky podnikatelů na sociální i zdravotní pojištění. Všechny výše naznačené body jsou všeobecně akceptovány, ale přeceňována je úloha zdanění. Celková míra zdanění v ČR je dnes nižší než ve většině zemí EU. V roce 2006 činila sazba daně ze zisku 24 %, ale tzv. efektivní míra zdanění se pohybuje přibližně na úrovni 17 %. Podle návrhů vlády z roku 2007 se bude i nadále snižovat nominální sazba daně z příjmu právnických osob, ale průměrné reálné zdanění však může při novém a jednoznačném vymezení daňových nákladů a snížením daňových úniků stoupnout. V rámci přímých daní se může prosadit tendence ke zvýšení daně z majetku (podobně jako v zemích OECD a EU). Snížení výše příspěvku na sociální a zdravotní pojištění by bylo pravděpodobně spojeno se zvýšením daňové sazby v nejvyšším příjmovém pásmu. Snížil by se tak současně prostor pro daňové úniky související s utvářením fondů na


sociální a zdravotní pojištění. Zabránilo by se tím i zvýhodňování osob samostatně výdělečně činných (Bronchi, 2001). Při mezinárodním srovnávání tzv. složené daňové kvóty (poměr daňového výnosu včetně příspěvků na sociální a zdravotní pojištění ve vztahu k HDP v procentech) dochází k velkému zkreslení při mezinárodním srovnávání údajů zjišťovaných v jednotlivých zemích různou metodikou. Mezinárodní instituce (OECD a Eurostat) provedly ke konci roku 2004 revizi metodiky výpočtu celkové míry zdanění podle složené daňové kvóty. Sjednocením metodiky došlo ke změnám při výpočtu celkových daňových příjmů i HDP. V případě ČR došlo k poměrně velkému nárůstu HDP např. zahrnutím dříve opomíjených nebo podhodnocených položek jako je amortizace dopravních sítí, služeb spojených s bydlením apod. (Hájek, 2006). Dále došlo k uplatnění jednotné metodiky i při výpočtu celkových daňových příjmů. Podle revidovaných údajů tak klesla složená daňová kvóta ČR v roce 2003 přibližně na 35 % (z EU-15 mělo nižší daňové zatížení pouze Irsko, z nových členských zemí Slovensko a Pobaltské státy) a v roce 2006 činila přibližně 34,4 % ve vztahu k HDP (Vintrová, 2004). ČR je malá, ale vysoce otevřená ekonomika, která se podílí na světovém počtu obyvatel jen 0,2 %, ale podíl obratu našeho zahraničního obchodu na světovém obchodu dosahuje 0,7 %. Míru otevřenosti naší ekonomiky vyjadřuje vysoký podíl hodnoty vývozu zboží na hrubém domácím produktu, který v roce 2004 v běžných cenách dosáhl 62,3 %, u dovozu pak 63,1 %. V roce 2004 v důsledku rychlejšího růstu vývozu před dovozem došlo k podstatnému snížení deficitu obchodní bilance. Tento příznivý vývoj byl kromě jiného podmíněn vstupem ČR do EU 1. 5. 2004. Dalším důležitým faktorem růstu našeho zahraničního obchodu je růst produkce a konkurenceschopnosti odvětví, do kterých směřoval v předchozích letech velký objem přímých zahraničních investic. Týká se to především výroby dopravních prostředků, telekomunikačních zařízení, spotřební elektroniky a výpočetní techniky. Na vývoz z ČR dále příznivě působí rychlý ekonomický rozvoj v zemích střední a východní Evropy. V roce 2005 a 2006 skončila obchodní bilance ČR po dlouhém období deficitů zahraničního obchodu přebytkem vývozu nad dovozem. Výsledky zahraničního obchodu byly ovlivněny příznivým cenovým vývojem na zahraničních trzích. Po roce 2000 jsme dosahovali každoročně lepší cenové relace (T/T – Terms of Trade) v zahraničním obchodě na základě rychlejšího růstu cen vývozu před cenami za dovoz. V dovozu rostly nejvíce ceny surovin, naopak pokles zaznamenaly ceny strojů, dopravních prostředků a průmyslového spotřebního zboží. Z hlediska teritoriální struktury jsme s vyspělými tržními ekonomikami v roce 2004 realizovali 86,7 % celkového obratu našeho zahraničního obchodu, v jehož rámci je rozhodující obchod se zeměmi EU, které se podílejí na našem zahraničním obchodu 78,8 %. Při analýze podmínek pro podnikání stojí v popředí zájmu investorů politická stabilita, institucionální stabilita (vynutitelnost práva, daňový systém, byrokracie a korupce) a ekonomická stabilita charakterizovaná vývojem hlavních makroekonomických ukazatelů, které vypovídají o dosažené úrovni ekonomiky a naznačují příležitosti i rizika podnikání v ČR.


2.2 Inovační systém Význam inovací pro národní ekonomiky roste. Podle generálního ředitele společnosti Microsoft pro ČR Michala Čupy je vývoj v této oblasti zřejmý. Zatímco prvních dvacet let 20.století přineslo více inovací než celé 19. století, přinese 21. století více inovací, než celá dosavadní historie lidstva. Rostoucí význam je patrný také z diskuzí odborníků, kteří stále častěji deklarují, že v blízké budoucnosti bude u každého produktu k nálepce „Made in...“ přidána také nálepka „Invented in...“. Evropská komise (podle (NIS, 2004)) definuje inovaci následujícím způsobem: „Inovace je obnova a rozšíření škály výrobků a služeb a s nimi spojených trhů, vytvoření nových metod výroby, dodávek a distribuce, zavedení změn řízení, organizace práce, pracovních podmínek a kvalifikace pracovní síly.“ Podle (Kadeřábková a kol., 2006) mohou být inovační činnosti představovány různými druhy aktivit a činností: • Výzkum a experimentální vývoj (VaV) – tvůrčí práce konaná na systematickém základě za účelem zvýšení znalostí, včetně znalostí o člověku, kultuře a společnosti, a použití znalostí k vytvoření nových aplikací. • Pořízení nehmotné techniky a know-how – patenty, nepatentované vynálezy, licence, know-how, obchodních značky, vzory, modely a počítačové a ostatní vědecké a technické projekty. • Pořízení hmotné techniky – pořízení strojního zařízení a vybavení se zlepšeným technickým výkonem (včetně jednotného programového vybavení), spojené s technickými výrobkovými nebo procesními inovacemi, které firma realizuje. • Nástrojové vybavení a průmyslové inženýrství – změny ve výrobních postupech a v postupech kontrol jakosti, v metodách, normách a v souvisejícím programovém vybavení požadovaném k produkování technicky nových nebo zlepšených výrobků, nebo k použití technologicky nových nebo zlepšených procesů. • Průmyslový design jinde nejmenovaný – plány a návrhy zaměřené na definování postupů, technických specifikací, provozních funkcí nezbytných k výrobě technicky nových výrobků a realizaci nových procesů. • Nabytí ostatního investičního majetku – pořízení budov nebo strojů, nástrojů a vybavení (s nulovým zlepšením v technickém výkonu), které jsou požadovány pro realizaci technicky nových nebo zlepšených výrobků nebo procesů (příkladem může být modelovací nebo balící stroj pro výrobu a dodávání technicky zlepšeného přehrávače CD, resp. DVD). • Příprava a zahájení výroby – zahrnuje například modifikace výrobku nebo procesu, přeškolování personálu na novou techniku nebo na používáni nových strojů a jakoukoliv experimentální výrobu, která nebyla zahrnuta ve VaV. • Marketing pro nové nebo zdokonalené výrobky – činnosti spojené s uvedením technicky nového nebo zdokonaleného výrobku na trh (např. příprava na průzkum trhu, testování trhu a spuštění reklamní kampaně – nepatří sem však vytváření distribuční sítě pro tržní inovace). • Průmyslový design (třebaže je uveden výše ve stejné podčásti jako zařízení a technika uplatňovaná v průmyslu a zahájení výroby) - může se také stát součástí výchozí koncepce výrobku nebo procesu, tzn. zahrnovat VaV, neboli může být potřebný pro odbyt technicky nového nebo zlepšeného výrobku. Činnosti spojené s uměleckým designem jsou inovační činnosti, jestliže byty vykonány Bureš, V. Hájek L.: Česká republika a znalostní ekonomika, II. workshop Znalostný manažment, VŠM, Bratislava, 2007, ISBN 978-80-89306-02-2

•

•

na technicky novém nebo zlepšeném výrobku nebo procesu. Nejsou to inovační činnosti, jestliže byly podniknuty pro jiný esteticky zdokonalený výrobek, například výhradně ke zlepšení vzhledu výrobku bez jakékoliv objektivní změny v jeho výkonu. Školení – inovační činnost, pokud je požadováno pro realizaci technicky nového nebo zlepšeného výrobku nebo procesu. Školení ve firmě není inovační činnost, pakliže je vykonáno pouze v souvislosti s organizační inovací nebo jiným esteticky zlepšeným výrobkem nebo když není orientováno na specifické zlepšení produktivity na úrovni firmy. Software – vývoj, pořízení, úprava a užiti programového vybavení. Na jedné straně, vývojově nový nebo podstatně zlepšený software, buď jako komerční výrobek nebo určený k využití jako vnitropodnikový proces (inovace ve svém vlastním oprávnění), zahrnuje VaV a řadu post VaV činností. Na straně druhé mnoho inovačních činností vykonávaných pro jiné inovace zahrnuje použití softwaru jakožto procesu a zahrnuje tedy i jeho zakoupení a přizpůsobení.

V oblasti inovací se běžně sledují vstupy do systému (např. ve formě množství výdajů na VaV nebo počtu pracovníků ve VaV) a výstupy ze systému (např. ve formě počtu publikovaných článků nebo počtu patentových přihlášek u patentových úřadů). Na následujících obrázcích je nastíněna situace v oblasti inovací v ČR. Obrázek 6 ukazuje výkonnost ČR v oblasti inovací v porovnání s ostatními evropskými zeměmi. Toto porovnání je založeno na souhrnném inovačním indexu (SSI) a jeho relativní změně. Tento index je založen na systému hodnocení nazvaném Evropský inovační zpravodaj (European Innovation Scoreboard, EIS). Index se vypočítává na základě hodnot několika indikátorů z oblastí jako jsou lidské zdroje, tvorba poznatků, přenos a využití poznatků a financování inovací, inovační výstupy a trhy. Z obrázku 6 je patrné, že se ČR nachází spolu s Itálií, Estonskem a Rakouskem v kvadrantu, který je označován jako „čekárna na zázrak“. U těchto zemí je velikost SSI nižší, než je evropský průměr (přerušovaná čára), a procento relativní změny je také nepatrné.


Obrázek 6: Souhrnný inovační index a jeho relativní změna (převzato z (Rektořík, 2005))

Na dalších obrázcích je možné vidět vývoj situace v ČR na straně vstupů. Konkrétně obrázek 7 znázorňuje vývoj výdajů na VaV, a to rozdělený především na veřejné rozpočty a podnikatelský sektor. Celkové výdaje na VaV jsou vkládány z podnikatelského sektoru, vládního sektoru, vyššího odborného a vysokého školství a soukromého neziskového sektoru. Je zřejmé, že v porovnání s ostatními státy západní Evropy je zde stále deficit finančních zdrojů investovaných do VaV.


Obrázek 7. Výdaje na VaV podle finančních zdrojů v % HDP v období 1995 – 2003 (převzato z (NRP, 2007))

V rámci ČR je možné sledovat inovace také v rámci jednotlivých krajů. Zatímco veřejné výdaje na VaV v rámci jednotlivých regionů ukazuje obrázek 8, obrázek 9 a s ním související tabulka 4 znázorňují počet pracovníků VaV v rámci krajů. Ve ře jné v ýdaje na VaV za období 2000 - 2004 podle krajů hl. m. Praha 1,89%

1,60%

2,30%

Jihomoravský

1,40%

Středočeský

1,23%

Moravskoslezský

3,35%

Jihočeský

3,60%

Olomoucký Pardubický

7,35%

Plzeňský Zlínský 62,02%

13,04%

Liberecký Ústecký Královéhradecký V ysočina Karlovarský

Obrázek 8. Veřejné výdaje na VaV za období 2000-2004 podle krajů (převzato z (Ježek, 2006))

Počet pracovníků v oblasti VaV v jednotlivých krajích v roce 2003

24000 22000 20000 18000 16000 14000 Počet 12000 pracovníků 10000 8000 6000 4000 2000 0 Pha StČ

JČ

PL

KV

UL

LI

KH

PD

VY

JM

OL

ZL

MS

Kraj

Obrázek 9. Počet pracovníků v oblasti VaV v krajích v roce 2003 (převzato z (SRJK, 2007))


Tabulka 4. Zaměstnanci ve VaV v krajích v roce 2003 (převzato z (SRJK, 2007)) Zaměstnanci VaV k 31. 12. (ve fyzických osobách) ČR, kraje

2001 celkem

Česká republika Hl. m. Praha Středočeský Jihočeský Plzeňský Karlovarský Ústecký Liberecký Královéhradecký Pardubický Vysočina Jihomoravský Olomoucký Zlínský Moravskoslezský

51 939 21 122 4 159 1 859 1 838 232 1 018 1 464 1 547 2 031 546 9 128 1 868 1 440 3 687

2002 z toho ženy 19 027 8 938 1 124 713 593 107 419 426 505 555 108 3 163 759 311 1 307

celkem 53 695 21 567 4 738 1 920 2 152 183 916 1 542 1 658 2 159 752 9 114 1 998 1 651 3 345

2003 z toho ženy 19 451 9 096 1 351 742 713 75 330 430 514 617 126 3 157 700 375 1 224

celkem 55 699 22 313 5 256 2 068 1 733 293 800 1 554 1 826 2 138 685 9 517 2 206 1 644 3 667

z toho ženy 19 578 8 998 1 451 775 436 98 296 439 601 607 124 3 360 847 367 1 180

Jak již bylo uvedeno, na straně výstupů se velmi často sleduje počet publikací a patentových žádostí (nebo udělených patentů) dané země. V rámci ČR je možné podívat se opět na situaci v rámci jednotlivých krajů (resp. regionů). Informace o publikacích na obrázku 10 byly čerpány z databáze Web of Science za roky 1994 – 2004. Údaje o patentech udělených českým autorům v ČR v letech 1994 – 2004 na obrázku 11 poskytl Úřad průmyslového vlastnictví a informace o patentových přihláškách u Evropského patentové organizace na obrázku 12 jsou z databáze Eurostatu. K obrázkům je možné ještě dodat, že co do oborů, nejvíce se publikovalo v oblastech fyzika, chemie, klinická medicína nebo materiálové vědy a patenty na ÚPV byly nejvíce udělovány (podle tříd IPC) v chemii a hutnictví, resp. průmyslové technice a dopravě. Na obrázku 12 u patentových žádosti u EPO je rozdělení regionů jiné, jelikož Eurostat pracuje s regiony určité velikosti. Místo 14 krajů tak sleduje 8 regionů (např. region Severovýchod je složen z krajů Pardubického, Královehradeckého a Libereckého, zatímco region Moravskoslezsko odpovídá jedinému kraji stejného jména).


Obrázek 10. Počet publikací v krajích ČR (zpracováno podle (Vaněček, 2006))

1020

1200 1000

375

271

175

171

162

158

148

120

108

43

200

90

400

246

600

455

800

Ka

rlo va rs J i Kr ho ký ál č e ov eh ský ra de c Vy ký so č O lo ina m ou ck ý Ú st ec ký Zl ín sk Pl ý ze ňs k Li be ý re ck Pa ý rd ub St ick ý M řed oč or av es sk ký os le Ji zs ho k m or ý av sk ý Pr ah a

0

Obrázek 11. Počet patentů ÚPV v krajích ČR (zpracováno podle (Vaněček, 2006))


236

250

133

160

200

76

71

63

100

74

150

17

50

Pr ah a

Se ve ro zá pa d St ře dn íČ ec hy J ih oz áp ad St ře dn íM or M av or a av sk os le zs ko Se ve ro vý ch od J ih ov ýc ho d

0

Obrázek 12. Počet patentových žádostí u EPO (zpracováno podle (Vaněček, 2006))

Z výše uvedených obrázků je možné učinit několik závěrů a nabídnout některá doporučení, která mohou situaci ČR zlepšit. Předně je zřejmé, že ČR výrazně zaostává v podpoře VaV. Cíl z Barcelonského summitu v roce 2002, stavující výši podílu výdajů VaV na HDP v EU na úroveň tří procent, je pro ČR velmi vzdálený. Naštěstí pro ČR je tento cíl stále častěji považován nejen za nerealistický, ale je dokonce zpochybňována i jeho potřebnost. Zdrojem pochyb je totiž otázka, zda ekonomická konkurenceschopnost a rostoucí produktivita skutečně závisejí na vysokých úrovních VaV realizovaného v Evropě (Kadeřábková, 2006). Nicméně i tak v současnosti v ČR chybí ostřejší cílení dotací na dosahování jednoznačných přínosů, manažerský přístup v oblasti VaV a dostatečná razance i jednota při vyjednávání (Ježek, 2006). V ČR se používá veřejných zdrojů na VaV k významné podpoře soukromého sektoru. Někteří autoři usuzují (Ježek, 2006), že se jedná o prostředky, které pak velice citelně chybí na vysokých školách, zejména v přípravě mladé generace vědců. V souvislosti s vysokými školami je také nutné zmínit skutečnost, že spolupráce vysokých škol a tzv. vládního sektoru VaV s podnikatelskými subjekty je nevyhovující (NRP, 2007). Zřejmými důvody jsou rozdíly ve stylu práce, financování, organizaci a řízení. V rámci VaV naráží oboustranná mobilita pracovníků mezi veřejným a soukromým sektorem na bariéry, které často vychází z vnitřních řádů veřejných institucí a vysokých škol, z nedořešení problémů sociálního a zdravotního zabezpečení přecházejících pracovníků nebo z absence motivačních nástrojů (NRP, 2007). Z tohoto stavu je pochopitelné, proč je obecně slabá výkonnost ČR v inovacích a patentech přikládána nikoliv absenci invence, ale administrativním a jiným překážkách a problémům Jedním z významných problémů je regionální nevyváženost podpory VaV. Podle (SRJK, 2007) lze identifikovat následující základní (problémové) charakteristiky ČR: • Výdaje vládního sektoru do oblasti vědy a výzkumu se jednoznačně koncentrují v Praze, kde jsou na rozdíl od ostatních krajů dokonce vyšší než výdaje podnikatelského sektoru. Bureš, V. Hájek L.: Česká republika a znalostní ekonomika, II. workshop Znalostný manažment, VŠM, Bratislava, 2007, ISBN 978-80-89306-02-2

•

•

• •

Celkové výdaje na vědu a výzkum jsou nejvyšší v Praze, přičemž podíl Prahy na celorepublikových výdajích představuje přibližně 37 %. I v tomto ukazateli, podobně jako v drtivé většině ostatních je postavení Prahy fakticky mimo rámec ostatních krajů. Druhé místo z hlediska podílu na celorepublikových výdajích na vědu a výzkum zaujímá Středočeský kraj. Jeho podíl činí necelých 22 %. v praxi tedy dochází k tomu, že přibližně 60 % celorepublikových výdajů na vědu a výzkum se realizuje v Praze a v kraji, který ji obklopuje. Ostatní kraje vykazují podíly nižší než 3 %, v absolutní velikosti jsou potom výdaje na vědu a výzkum v těchto krajích menší než 1 mld. korun ročně. Stejně jako v případě výdajů, vykazuje Praha nejvýraznější podíl na celorepublikovém počtu zaměstnanců v oblastech vědy a výzkumu. Její podíl činí přibližně 40 %.

Negativně je také vnímána skutečnost, že má každé ministerstvo v ČR vlastní finanční zdroje, které přerozděluje podle svých potřeb a uvážení. V takové situaci se vývoj v oblasti VaV velmi těžko sleduje a hodnotí. Někteří autoři nabízí doporučení, která by měla ČR sledovat, aby svou současnou situaci vylepšila. Mezi tato doporučení patří (Očko, 2006): • preferovat zahraniční investice, které jsou spojeny s přínosem špičkových technologií a znalostí, • zapojit se do „global value chain“ jako tvůrci hodnot, nikoli jen jako novodobé manufaktury, • aktualizovat státní politiky a priority v oblastech jako vzdělávání, podpora podnikání, informační gramotnost nebo VaV a jeho aplikace v praxi. Závěrem je nutné upozornit na několik skutečností, které se týkají inovací v ČR a inovačního systému obecně. Předně je nutné mít na paměti, že inovační systém není lineární, tzn. nelze jednoduše říci, kolik inovací přibližně vznikne na výstupu tím, že na vstupu „vložíme“ určité množství investic nebo pracovníků. To celkem významně snižuje vypovídací hodnotu sledovaných ukazatelů na vstupu a výstupu inovačního systému. Dalším důležitým aspektem je fakt, že sledování udělených patentů na výstupu inovačních činností ne vždy věrně zobrazuje skutečnost. Jedná se o to, že ne všechny inovace jdou cestou přes patentové žádosti a udělení patentů (důvodem je například situace, kdy se realizuje přímý prodej podnikům, které nemají zájem o již patentovaná řešení). Navíc ne každý patent je pak v komerční praxi využíván. Na inovační systém má celkem významný vliv také národní kultura dané země. Inovace jsou totiž spojeny se změnami, na které nejsme v ČR příliš zvyklí a dosud dobře připraveni. To je také jeden z důvodů, proč je v této oblasti západní a severní Evropa v lepší situaci.

3 Strategické dokumenty národní úrovně Výše popsaná situace ČR v oblasti vývoje znalostní ekonomiky jednak vychází z a promítá se do národních strategických dokumentů. Nejen, že je tento pojem možné stále častěji slyšet z médií a v odborných diskuzích, ale odkazy na znalostní ekonomiku je možné nalézt také v programových prohlášeních vlád nebo volebních programech Bureš, V. Hájek L.: Česká republika a znalostní ekonomika, II. workshop Znalostný manažment, VŠM, Bratislava, 2007, ISBN 978-80-89306-02-2

jednotlivých politických stran. Z této celkem rozsáhlé množiny zdrojů je z důvodu kapacitních omezení příspěvku možné vybrat pouze některé dokumenty, které mohou sloužit jako ukázka situace v ČR. Tyto dokumenty obsahují koncept znalostní ekonomiky nebo rozvoj znalostní ekonomiky ČR přímo ovlivňují. Pro představení dokumentů je částečně využita linie „Strategie hospodářského růstu → Národní inovační politika ČR → Operační program Výzkum a vývoj pro inovace“, kterou představil Sekretář Rady pro VaV a sekční ředitel Úřadu vlády ČR Dr. Blažka na fóru věnovaném znalostní ekonomice v Praze (Blažka, 2006). 3. 1 Strategie hospodářského růstu

Obrázek 13. Strategie hospodářského růstu ČR (převzato z (SRH, 2005))

Strategie hospodářského růstu (SRH) České republiky byla publikována v roce 2005. Od té doby se stala předmět mnoha diskuzí, polemik, ale také zdrojem pro tvorbu dalších dokumentů a návrhu nových opatření. SRH je expertním dokumentem, který identifikuje růstové priority ČR do roku 2013 a formuluje konkrétní doporučení k jejich dosažení. Z pohledu znalostní ekonomiky je zde významná skutečnost, že SRH předjímá vizi ČR jako znalostně technologického centra Evropy (SHR, 2005). Pilíře, na kterých je SRH postavena a které je možné vidět spolu s jejich stavebními bloky na obrázku 13, jsou představovány: • institucionálním prostředím pro podnikání, • zdroji financování, Bureš, V. Hájek L.: Česká republika a znalostní ekonomika, II. workshop Znalostný manažment, VŠM, Bratislava, 2007, ISBN 978-80-89306-02-2

• • •

infrastrukturou, rozvojem lidských zdrojů, výzkumem, vývojem a inovacemi.

3.2 Národní inovační politika ČR Dalším významným národním dokumentem strategické úrovně, který zde bude krátce představen, je Národní inovační politika (NIP). Ve své podstatě NIP představuje realizační dokument SHR v části Výzkum a vývoj pro inovace (Blažka, 2006). Oblasti, na které se NIP soustředí, jsou: 1. Posílení VaV jako zdroje inovací (pravidelné hodnocení výsledků VaV, při hodnocení posílení váhy komerčně využitelných výsledků především u programových projektů a výzkumných záměrů a podle hodnocení rozdělování prostředků na VaV, zlepšení ochrany duševního vlastnictví výsledků VaV, koordinované využití národních a evropských finančních zdrojů na VaV a inovace, příprava programů na podporu inovací v regionech, zajištění daňových úlev stimulujících VaV v podnikatelském sektoru, podpora komunikačních aktivit s veřejností v oblasti inovací, atd.). 2. Vytvoření funkční spolupráce veřejného a soukromého sektoru (zavedení programů podporujících mobilitu mezi akademickou a privátní sférou, podpora vytvoření funkčních technologických platforem, zajištění podmínek pro nové firmy založené k využití výsledků VaV, atd.). 3. Zajištění lidských zdrojů pro inovace (změna ukazatelů a kritérií podpory veřejných vysokých škol ve vzdělávání a výzkumu, motivace pro absolvování přírodovědných a technických studijních programů na vysokých školách, atd.) 4. Zefektivnění výkonu státní správy ve výzkumu, vývoji a inovacích (zjednodušení systému podpory VaV, stanovení odpovědnosti státní správy v oblasti inovací, zřízení informačního systému pro inovace, atd. Hlavními rysy NIP tak jsou (Janeček, 2006): • Posílit VaV jako zdroj inovací (24 opatření). • Vytvořit funkční spolupráci veřejného a soukromého sektoru (6 opatření). • Zajistit lidské zdroje pro inovace (8 opatření). • Zefektivnit výkon státní správy ve výzkumu, vývoji a inovacích (7 opatření). Podle (Janeček, 2006) je v současnosti realizace NIP pouze částečná a největší nedostatek je možné spatřit v přetrvávajícím chybném pojetí VaV. 3.3 Národní strategický referenční rámec 2007-2013 Národní strategický referenční rámec (NSRR) je z pohledu znalostní ekonomiky v ČR významný z několika důvodů. Tím nejdůležitějším je patrně definice operačních programů, z nichž čtyři, díky své přímé vazbě na rozvoj znalostní ekonomiky, budou v tomto textu blíže popsány. Nejsou to však pouze operační programy, které stojí u tohoto dokumentu za zmínku. NSRR obsahuje také socioekonomickou analýzu ČR, popis situace v rámci regionálního rozvoje ČR se zaměřením na regionální disparity nebo výčet silných a slabých stránek a příležitostí a hrozeb v oblastech jako Ekonomická situace, inovace a konkurenceschopnost nebo Moderní společnost a konkurenceschopnost. Bureš, V. Hájek L.: Česká republika a znalostní ekonomika, II. workshop Znalostný manažment, VŠM, Bratislava, 2007, ISBN 978-80-89306-02-2

Výše zmíněné čtyři operační programy jsou: • operační program Podnikání a inovace, • operační program Výzkum a vývoj pro inovace, • operační program Lidské zdroje a zaměstnanost • operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Operační program Podnikání a inovace Cílem tohoto operačního programu je růst konkurenceschopnosti podnikatelského sektoru, zejména v oblasti průmyslu a služeb. Tohoto cíle by mělo být dosaženo výraznou podporou inovací, úzkým propojením oblastí VaV s podnikovou sférou. Důraz je kladen na zavádění výsledků z oblasti VaV do praxe. Nedílnou součástí je i podpora vytváření vhodného prostředí pro podnikání a inovace, které bude motivovat jak k vzniku nových, tak k rozvoji již existujících firem. Řídícím orgánem programu je Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky. Součástí programu je také část průmyslového VaV, na který je připraven balík v hodnotě cca 1,9 mld. Kč/rok (Blažka, 2006). Operační program Výzkum a vývoj pro inovace Operační program Výzkum a vývoj pro inovace si klade za cíl posílit výzkumný, vývojový a inovační potenciál ČR zajišťující růst, konkurenceschopnost a vytváření pracovních míst v regionech prostřednictvím vysokých škol, výzkumných institucí a dalších relevantních subjektů. Řídícím orgánem programu je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Na tento operační program je připraveno zhruba 10 mld Kč/rok (Blažka, 2006). Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Cílem Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost je rozvoj otevřené, flexibilní a soudržné společnosti a posílení konkurenceschopnosti ekonomiky ČR prostřednictvím partnerské spolupráce vedoucí ke zkvalitnění a modernizaci systémů počátečního, terciárního a dalšího vzdělávání, jejich propojení do komplexního systému celoživotního učení a ke zlepšení podmínek ve VaV. Řídícím orgánem programu je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Součástí programu je také rozvoj lidských zdrojů pro VaV, na který je připraveno cca 1 mld Kč/rok (Blažka, 2006). Výše uvedené tři operační programy jsou vzájemně propojené, což je zřejmé z obrázku 14.


Obrázek 14. Provázanost operačních programů (převzato a upraveno podle (Blažka, 2006))

Z pohledu znalostní ekonomiky je možné zdůraznit význam dalšího operačního programu, kterým je Operační program Lidské zdroje a zaměstnanost. Cílem tohoto programu je zvýšit zaměstnanost a zaměstnatelnost lidí v ČR na úroveň průměru 10 nejlepších zemí EU. Cíle by mělo být dosaženo prostřednictvím zvýšení adaptability zaměstnanců a zaměstnavatelů, zlepšení přístupu k zaměstnání a prevence nezaměstnanosti, posílení integrace osob ohrožených sociálním vyloučením nebo sociálně vyloučených, posilování institucionální kapacity a efektivnosti veřejné správy a veřejných služeb a zintenzivnění mezinárodní spolupráce v lidských zdrojích a zaměstnanosti. Řídícím orgánem programu je Ministerstvo práce a sociálních věcí. 3.4 Český národní reformní program (národní lisabonský program 2005-2008) Lisabonská strategie (Lisbon, 2000) postavila před státy Evropy výzvy a úkoly, které by měly být dosaženy, aby se EU stala nejvíce konkurenceschopnou, dynamickou a na znalostech založenou ekonomikou světa. Kokova zpráva však potvrdila, že některé cíle byly nerealistické a že je nutné je zrevidovat. To vedlo k situaci, kdy si jednotlivé členské státy EU vytvořily tzv. národní lisabonské strategie. Česká národní lisabonská strategie, neboli Český národní reformní program (ČNRP), byla vytvořena s využitím Strategie udržitelného rozvoje České republiky a SHR. V rámci ČNRP je možné identifikovat tří základní oblasti, na které se program zaměřuje. Jedná se o makroekonomickou oblast, mikroekonomickou oblast a zaměstnanost.


Nejdůležitější prioritou ČR v makroekonomické oblasti je pokračování reformy veřejných financí zaměřené na postupné snižování podílu maastrichtského deficitu veřejných financí na HDP tak, aby do roku 2008 bylo dosaženo úrovně pod 3 % HDP. Měnová politika, založená na cílování inflace, by měla vést k udržení nízkého a stabilního růstu cenové hladiny. Jelikož ČR usiluje o členství v eurozóně, mělo by být výsledkem realizovaných reforem splnění Maastrichtských kritérií tak, aby bylo možné zavést euro do roku 2010 (ČNRP, 2005). Mezi prioritní opatření v rámci udržení a vytvoření makroekonomické stability a udržitelného růstu patří (ČNRP, 2005): • Dodržovat principy fiskálního cílení a posilovat střednědobé výdajové rámce státního rozpočtu a státních mimorozpočtových fondů. • Restrukturalizovat výdajovou stranu veřejných rozpočtů. • Pokračovat v restrukturalizaci daňového břemene. • Předcházet vzniku nepřímého zadlužování formou mimorozpočtových fiskálních rizik. • Provést strategická rozhodnutí pro stabilizaci důchodového systému a systému financování zdravotní péče. • Zvýšit míru participace práceschopného obyvatelstva. Jednotlivé reformy v mikroekonomické oblasti jsou vzájemně provázány a zaměřeny na opatření, která by měla, s ohledem na udržitelné využívání zdrojů, vést k posílení a zvýšení konkurenčních výhod české průmyslové základny. Mezi nejdůležitější reformními kroky by mělo patřit vytvoření prostředí stimulujícího vědu, výzkum a inovace, včetně jejich komerčního využití v ekonomické praxi, modernizace a rozvoj dopravních, informačních a komunikačních sítí a vytváření kvalitního podnikatelského prostředí usnadňujícího zakládání nových společnosti a vykazujícího celkově nízkou administrativní zátěž pro podnikatele. Mezi prioritní opatření v rámci podnikatelského prostředí patří snížení administrativní zátěže podnikatelů minimálně o 20 %, zjednodušení administrativních postupů pro zakládání a rozvoj firem, zjednodušení vstupu do podnikání zejména u činností, které nevyžadují splnění dalších kvalifikačních předpokladů, posílení role věřitelů během procesu úpadku, atd. V oblasti výzkumu, vývoje a inovacích patří mezi prioritní opatření například meziroční zvyšování veřejných výdajů na VaV, změna struktury směřování veřejných výdajů na VaV, podpora soukromých investic do VaV prostřednictvím nástrojů nepřímé podpory, atd. Pozornost je věnována také udržitelnému využívání zdrojů a modernizaci a rozvoji dopravních a ICT síti (ČNRP, 2005). Jednotlivá prioritní opatření v oblasti zaměstnanosti jsou zaměřena především na flexibilitu trhu práce, začleňování na trh práce a vzdělávání. V oblasti flexibility trhu práce se reformní opatření budou věnovat zejména rozšíření smluvní volnosti, snížení zákonných nemzdových nákladů práce nebo zvýšení územní mobility pracovní síly, což jsou klíčové prvky vedoucí ke zvýšení pracovní motivace. U začleňování osob na trh práce se pozornost soustředí na osoby stojící na počátku a na konci profesní kariéry. Reformy z oblasti rozvoje vzdělávání zvýší kvalitu pracovní síly, rozšíří možnosti vzdělávání a podpoří schopnost vyrovnat se s náročnými podmínkami měnícího se trhu práce (ČNRP, 2005).


3.5 Ostatní dokumenty Jak již bylo uvedeno výše, existuje množství dalších strategických dokumentů na národní úrovni, které podporují nebo ovlivňují rozvoj znalostní ekonomiky v ČR. Mezi tyto dokumenty patří například: • Národní strategie informační bezpečnosti, • Dlouhodobý záměr vzdělávací a vědecké, výzkumné, vývojové, umělecké a další tvůrčí činnosti pro oblast vysokých škol na období 2006 – 2010, • Strategie regionálního rozvoje ČR, • Strategie rozvoje lidských zdrojů, • Národní rozvojový plán, • Rámcový program pro podporu strategických služeb a technologických center • Strategie udržitelného rozvoje ČR, • Národní program rozvoje vzdělávání v ČR, • Národní program výzkumu a vývoje.

4 Závěr Rozvoj znalostní ekonomiky je výzva, před kterou stojí nejen ČR. Ačkoliv je zřejmé, že dosavadní výsledky nejsou v mezinárodním srovnání uspokojivé, je nutné mít na paměti, že důležité jsou především vývojové tendence, nežli okamžitý stav. Zároveň nesmíme zapomenout na skutečnost, že vedle ČR se o posílení a rozvoj znalostní ekonomiky snaží také ostatní země EU a světa. Velmi dobře se na tuto situaci hodí princip z oblasti biologie, který je aplikovatelný i v ostatních disciplínách, včetně společenských věd. Jedná se o princip červené královny a vnitrodruhovou selekci. Je totiž dobře možné, že EU v blízké době navzdory velkému úsilí nedožene ekonomiku USA vzhledem k jejímu rychlejšímu tempu dosavadního vývoje i dobrým předpokladům pro rychlý růst v nadcházejících letech. V rámci „vnitřní soutěže“ v EU by však ČR měla i nadále usilovat o to, aby předstihla jiné země. V boji o přežití v globalizované ekonomice nemusíme být lepší než náš „nepřítel“, stačí být o lepší než naši „přátelé“. V tomto směru je proto nutné zdůraznit, že by české organizace a čeští podnikatelé neměli spoléhat na evropské nebo národní strategie (ačkoliv jim byla v tomto příspěvku věnována pozornost), tzn. na to, že někdo vytvoří rámec pro fungování znalostní ekonomiky. K tvorbě a realizaci znalostní ekonomiky (např. inovacím a jejich aplikacím) je nutné přistupovat aktivně, a to jak na úrovni podniků, tak i jednotlivců.

Literatura: Blažka, M.: Výzkum a vývoj a jejich úloha ve znalostní společnosti. 2. národní fórum o znalostní společnosti a znalostní ekonomice, Praha, 2006 Bronchi, CH., Burns, A.: Daňový systém v České republice. Finance a úvěr, roč. 51, č. 12 (2001) 618-638 Bureš, V. Znalostní management a proces jeho zavádění: příručka pro praxi. Grada Publishing, Praha, 2007 Čechák, V.: Znalostní společnost a její dimenze. 2. národní fórum o znalostní společnosti a znalostní ekonomice, Praha, 2006 Bureš, V. Hájek L.: Česká republika a znalostní ekonomika, II. workshop Znalostný manažment, VŠM, Bratislava, 2007, ISBN 978-80-89306-02-2

Česká národní banka (ČNB). Dostupné na http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/mira_inflace (30.4.2007) Český statistický úřad (ČSÚ). Dostupné na http://www2.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/cr:_makroekonomicke_udaje (30.4.2007) Hájek, L.: Kritéria a specifické aspekty ekonomického růstu v ČR po roce 2000. Mezinárodní vědecká konference Národná a regionálna ekonomika VI, Herlany, Ekonomická fakulta Technické univerzity v Košicích, 2006 Hájek, L., Hynek J., Janeček, V.: Hodnocení investic do vyspělých technologií. Gaudeamus, Hradec Králové, 2005 Human Development Report (HDR). Dostupné na http://hdr.undp.org/hdr2006/statistics/countries/data_sheets/cty_ds_CZE.html (30.4.2007). Chen, D.H.C., Dahlman, C. J.: The Knowledge Economy, the KAM Methodology and World Bank Operations. World Bank Institute Working Paper No. 37256, 2005. Dostupné na http://ssrn.com/abstract=841625 (9.5.2007) Janeček, M., Šperlink, K.: Inovace v EU a v ČR. 2. národní fórum o znalostní společnosti a znalostní ekonomice, Praha, 2006 Ježek, F.: Nové šance vysokých škol ve znalostní společnosti, 2. národní fórum o znalostní společnosti a znalostní ekonomice, Praha, 2006 Kadeřábková, A.: Znalostní ekonomika – výzvy pro měření. Bulletin CES VŠEM, roč.2006, vyd.03 (2006)1-3 Kadeřábková a kol.: Ročenka konkurenceschopnosti České republiky 2005. Centrum ekonomických studií VŠEM, Národní observatoř zaměstnanosti a vzdělávání Národního vzdělávacího fondu, 2006 Knowledge Management Methodology (KAM), World Bank Institute. Dostupné na http://www.worldbank.org/kam (5.5.2007) Lisbon European Council - Presidency Conclusions. Dostupné na http://www.europarl.europa.eu/summits/lis1_en.htm (8.8.2007) Národní inovační strategie (NIS). Úřad vlády České republiky. Dostupné na www.aipcr.cz/doc/narodni_inovacni_strategie.doc (9.5.2007) Národní lisabonský program 2005-2008: Národní program reforem České republiky (ČNRP). Dostupné na http://www.mzv.cz/servis/soubor.asp?id=19758 (9.5.2007) Národní rozvojový plán (NRP), Inovace a znalostní ekonomika, výzkum a vývoj. Centrum pro komunitní práci. Dostupné na http://www.cpkp.cz/regiony_old/nrp/analyt.cast_07-13/inovace.znalost.ekon.doc (9.5.2007) Očko, P.: Mění informační ekonomika principy v podnikání?. 2. národní fórum o znalostní společnosti a znalostní ekonomice, Praha, 2006 Rektořík, J.: Přístup k inovacím v České republice: současný stav a možné změny zlepšení. Working Paper 3/2005. Centrum výzkumu konkurenční schopnosti české ekonomiky, 2005 Strategie hospodářského růstu České republiky 2005-2013 (SRH). Dostupné na http://www.hospodarskastrategie.org/ (9.5.2007)


Strategie rozvoje Jihomoravského kraje (SRJK). Dostupné na www.partnerstvijmk.cz/download.php?file=450.doc (9.5.2007) Vaněček, J.: Regionální analýza výsledků vědy a výzkumu – publikace a patenty. Ergo, roč.2006, číslo 01 (2006) 6-9 Vintrová, R.: Pád jednoho mýtu. Ekonom, č. 44 (2004) World Bank. Dostupné na http://www.doingbusiness.org/EconomyRankings/ (30.4.2007)


Česká republika a znalostní ekonomika

Recommend Documents