EKONOMIE A EKONOMIKA OBECNĚ

EKONOMIE A EKONOMIKA OBECNĚ

EKONOMIE

EKONOMIE JAKO VĚDA A JEJÍ ČLENĚNÍ Definice ekonomie můţe být vyjádřena mnoha způsoby. Např. Paul Samuelson ve své známé učebnici ekonomii definuje takto: Ekonomie je studium toho, jak společnosti volí při využívání vzácných zdrojů, které mají alternativní využití, pro výrobu komodit různých druhů a jejich rozdělování. Ekonomie řeší vţdy problém určité volby, rozhodováni. Na světě není dost všeho pro všechny -je třeba nějak rozhodnout, které potřeby jsou důleţitější a které budou tedy přednostně uspokojeny. EKONOMIE A EKONOMIKA Ekonomie zkoumá, jak různé společnosti uţívají vzácné zdroje2 k výrobě uţitečných komodit a jak je rozdělují mezí různé skupiny. Tato věda je zpravidla zařazovaná do oblasti věd společenských, i kdyţ pro svůj výzkum pouţívá i některých metod exaktních věd. Popisuje reálně existující hospodářství neboli ekonomiku. Ekonomika je velmi sloţitým celkem. Popsat jej do všech důsledků je prakticky nemoţné. Ve většině případu totiţ není moţné vytvořit modelovou situaci a experimentovat. V ekonomické teorii je výzkum prováděn prostřednictvím modelů, které vţdy situaci určitým způsobem zjednodušují. Kaţdá teorie je proto vázána na určité výchozí předpoklady. Teoretické modely jsou pak ověřovány v praxi a jsou předmětem diskuse odborníků. Řada ekonomických modeluje velmi sloţitých. K jejich vyhodnocení je třeba sloţitých matematickostatistických metod a výkonných počítačů. Modely a techniky, naznačené v této učebnici patří mezi ty skutečně nejzákladnější. Abstrakce modelu umoţňuje pochopit vztahy, které by ve sloţitosti celku zanikly. Ekonomické modelování umoţňuje soustředit se pouze na sledovaný jev. Změny ekonomických veličin se sledují odděleně, ostatní veličiny se zpravidla povaţují za neměnné (předpoklad ceteris paribus). Opět jde o zjednodušeni, které sice neodpovídá realitě, ale usnadňuje zkoumání. Teprve po ověření určitého jevu na modelech se sleduje, jaký je moţný vliv na ostatní veličiny. Na základě modelu je pak formulována ekonomická teorie. Jedná se o hodnověrné zobecněni umoţňující porozumět a předpovědět ekonomické volby a jejich dopady. Teorie vytváří a testuje hypotézy a porovnává je s fakty. Model umoţní při řadě záměrných zjednodušení a předpokladů usuzovat, jak se lidé budou v určité situaci chovat. Pomáhá organizovat způsob myšlení o daném problému. Stejně tak např. mapa obsahuje základní, nejdůleţitější údaje a je proti realitě zjednodušená. Mode! zahrnuje pouze relevantní detaily. Jeho vyjádřením je často graf. Ty nejdůleţitější poznáte v průběhu dalšího studia. Vytvořený model je pak třeba ověřit na skutečných datech. Abychom porozuměli fungování ekonomiky, potřebujeme jak teorii, tak i fakta. Teorii potřebujeme, abychom věděli, která fakta máme hledat. Skutečnost obsahuje příliš mnoho údajů na to, abychom našli správnou odpověď bez teorie. Fakta bez teorie nemají smysl, teorie bez faktů zůstává nepodloţeným tvrzením. Ekonomická teorie tedy vzniká v důsledku pozorování ekonomické reality. Na základě pozorování se provádí rozbor, analýza, daného jevu. Pomocí postupů indukce a dedukce je formulována určitá hypotéz ekonomické zákonitosti. Ta se pak ověřuje, testuje, na ekonomických modelech. Na základě úspěšně ověřené hypotézy je pak moţné vytvořit ekonomickou teorii, tedy určitý ucelený pohled na problematiku a její vysvětlení. Na základě existující teorie je moţné provést predikci, tedy předpověď budoucího vývoje. Poměrně 1

EKONOMIE A EKONOMIKA OBECNĚ omezená je, jak jiţ bylo výše uvedeno, úloha experimentu v ekonomii. Vzhledem k tomu, ţe není moţné provést přímý experiment, je třeba pouţívat modely, které představují jen zjednodušený pohled. Pozorování, analýza, hypotéza, teorie, predikce, indukce a dedukce tvoři základní prvky metody ekonomické vědy. V modelech a z nich vyplývajících ekonomických teoriích je třeba se vyvarovat některých základních metodologických omylů. Při formulování teorie zpravidla zkoumáme změny jedné veličiny za předpokladu neměnnosti ostatních veličin (ceteris paribusj. Např. při sledování vlivu jednotkové ceny na mnoţství výrobků prodaných na trhu odhlíţíme od všech ostatních faktorů, které mohou chování výrobců ovlivnit (vkus, barva). Tím můţe být zkreslen výsledek zkoumání (zpravidla působí všechny vlivy současně), ale jinak by nebyla zajištěna srovnatelnost údajů. Je však třeba si toto omezení uvědomovat. V praxi se ekonomické veličiny navzájem ovlivňují, coţ není moţné v modelu přesně zohlednit. Můţe dojít i k nesprávným úsudkům, kdy dva následující jevy jsou povaţovány za příčinu a následek, i kdyţ můţe jít jen o náhodnou Časovou posloupnost. V řadě případů se celek chová jinak neţ jeho části, coţ rovněţ můţe způsobit nesprávná zobecnění. Např. zvýší-li se mzda konkrétního pracovníka, zvýší se tím (za jinak stejných podmínek) jeho ţivotní úroveň. Zvýší-li se však mzda všech pracovníků na daném území, můţe trh reagovat pouze zvýšením cen.4 Ekonomické zákony platí jako zákony velkých čísel, neplatí však vţdy a všude pro kaţdý jednotlivý případ. Na rozdíl od zákonů v právu se nejedná o normativní předpisy, ale spíše o tendence, zákonitosti. Základem ekonomické teorie jsou určitá základní východiska, které je moţné označit pojmem paradigma. Definice ekonomických pojmů nejsou neměnné, mohou být vyvráceny dalšími ekonomickými teoriemi. Pro společenské vědy je charakteristické, ţe často existuje souběţně několik paradigmat (např. v současné době liberální a neokeynesiánský přístup k ekonomii), různá teoretická východiska mohou vést k různým závěrům. Různé teorie se navíc navzájem ovlivňují a prolínají. Z tohoto důvodu je velmi obtíţné postihnout jakýsi „základ" ekonomie a vysvětlit jej konzistentním způsobem s ohledem na různé ekonomické teorie. Současná existence různých teorií je i důvodem potřebnosti studia dějin ekonomického myšlení, protoţe řada v minulosti vzniklých ekonomických proudů pokračuje aţ do současnosti. Ekonomie není vědou exaktní, je interdisciplinární. Zabývá se lidskou činnosti, je to věda behaviorální. Vyuţívá poznatky jiných věd (sociologie, filozofie, matematika). Různé ekonomické proudy se mj. liší i v tom, nakolik čerpají z věd přírodních či společenských, zda převaţuje přistup filozofický Či exaktní. Ekonomie sama je pak základem dalších oborů. Předmětem ekonomie je člověk a rozpor mezi jeho neustále rostoucími potřebami a omezenými, vzácnými zdroji. Člověk se snaţí chovat se racionálně, tj. maximalizovat svůj uţitek a minimalizovat své úsilí. Podrobněji o tom pojednává následující kapitola.

2

EKONOMIE A EKONOMIKA OBECNĚ

MIKROEKONOMIE

Mikroekonomie Členění ekonomie na mikroekonomii a makroekonomii je známo od působení J. M. Keynese. Jiţ název sám napovídá, ţe mikroekonomie se zaměřuje na malé celky ekonomiky, zatímco makroekonomie sleduje ekonomiku „v globálu". Mikroekonomie se soustředí na chování firem a domácností, čilí jednotlivých subjektů trhu. Do rámce mikroekonomie spadají např. otázky principu fungování trhu, sledování vztahu produkce a poctu pracovníků, sledování stupně monopolizace firem, alokace zdrojů, rozdělení příjmů, tvorba cen ap. Mikroekonomie se podrobně zabývá individuálními rozhodnutími o příslušných komoditách a odpovídá např. na otázky typu jak se má jednotlivec chovat v určitém ekonomickém systému, či jak je stanovena cena určitého zboţí nebo sluţby a jak ovlivňuje rozhodování výrobců a spotřebitelů.

MAKROEKONOMIE Makroekonomie Zabývá se agregátním pojetím ekonomiky jako celku. Sleduje ukazatele jako např. agregátní produkt a zaměstnanost, celkovou úroveň cen, celkové úspory a investice, export a import, mezinárodní obchod a ekonomickou integraci, nabídku a poptávku po penězích a ostatních finančních aktivech. Patří sem např. zkoumání inflace a nezaměstnanosti. Makroekonomie zdůrazňuje fungování ekonomiky jako celku, představuje pohled na ekonomiku „zvenku" a zabývá se otázkami typu celková výroby a spotřeby v ekonomice. Jednotlivé teorie se liší zejména v makroekonomických aspektech, jak uvidíme později např. u přístupů jednotlivých ekonomických škol k hospodářské politice.

ZÁKLADNÍ POJMY

POTŘEBY, STATKY, SLUŢBY Silou, která ţene lidi k cílevědomé činnosti, je určitý pocit nedostatku, který se lidé snaţí odstranit. Takovému pocitu říkáme potřeba, Potřeby mohou mít různý charakter - můţe jít o potřeby fyzické (jídlo, píti, oblékání) a duševní (potřeba komunikace, lásky, vzdělání), jiným hlediskem jsou např. potřeby individuální a kolektivní, různá je např. i důleţitost uspokojení jednotlivých potřeb z hlediska další existence jedince (potřeby nezbytné a zbytné). Toto hledisko je však velmi relativní, skutečně nezbytných potřeb je velmi málo. Zdá se, ze přání lidí jsou neomezená. Ani velmi vyspělá společnost nemůţe poskytnout všem svým Členům to, co by chtěli. Hovoříme proto o konceptu vzácnosti (scarcity) - zdrojů, které je moţno rozdělit, je nedostatek. Potřeby lidi uspokojují statky a sluţby. Statek uspokojuje potřeby svou hotovou formou.1 Statky mohou být i nehmotné, např. obsah knihy. Statky lze rozdělit podle mnoha různých hledisek. Nás bude zajímat zejména členění statků na ekonomické a volné statky. Ekonomickými statky nazýváme takové statky, jichţ

3

EKONOMIE A EKONOMIKA OBECNĚ je nedostatek a musejí být určitým způsobem rozdělovány - prodávány. Takové statky vznikly zpravidla jako výsledek cílevědomého procesu přeměny - výroby. Volné statky jsou takové statky, jichţ je relativně dostatek a společnost na jejich získání nemusela vyvinout zvláštní úsilí.2 Tradičně se uvádějí příklady jako voda nebo vzduch, ale i tyto příklady mohou být relativní - i udrţování čisté vody a čistého vzduchu můţe být velmi nákladné. Jiné Členění rozděluje např. statky na kapitálové, tedy slouţící výrobě, a spotřební. Potřeby lidí mohou být uspokojeny i sluţbami. Pojmem sluţba označujeme uţitečný výkon, který se neprojevuje ve věcné podobě, a potřeby uspokojuje svým průběhem. Podrobněji se s ekonomikou sluţeb seznámíte v kap. č. 15. Ekonomické statky a sluţby vznikají jako výsledek (output) ekonomických (výrobních, zhodnocovacích) procesů. Podle charakteru těchto procesů rozlišujeme tyto sektory ekonomiky: • Primární - přímo spojený s přírodními zdroji, zemědělství, lesnictví, rybářství, těţba • Sekundární - zpracovatelský, zahrnuje i zpracování výstupů primárního sektoru • Terciární - poskytování sluţeb všeho druhu, ve, bankovnictví, pojišťovnictví, dopravy, vzdělávání, zdravotnictví a obrany. Statky a sluţby slouţí k uspokojení potřeb a jsou proto uţitečné. Koncepce uţitečnosti je v ekonomii velmi důleţitá, některé ekonomické školy (např. škola marginálního uţitku) na ni kladly velký důraz. Ekonomické subjekty uskutečňují takové volby, které jim přinášejí maximální uţitek. Uţitečné komodity jsou v ekonomice vyráběny firmami. Ty potom statky a sluţby prodávají na trhu výrobků a sluţeb za ceny.

ZÁKLADNÍ VÝROBNÍ FAKTORY A JEJICH CENY Výrobou rozumíme přeměnu vstupů ve výstupy. Výstupem (outpu-tem) jsou statky a sluţby. Vstupy (inputy) výroby tvoří velice různorodou skupinu. V zásadě je však moţné je rozdělit do tří skupin: Půda - zahrnuje produkty přírody, minerály, lesy, vodu a všechny další přírodní zdroje včetně půdy samé, která je obzvláště důleţitá v zemědělství; aleje nezbytná i pro průmysl (stojí na ní tovární budovy). Tento výrobní faktor je fixní, nereprodukovatelný a je omezen rozlohou. Půda je vzácným statkem, přestoţe není výsledkem výroby. Práce -je lidská činnost, má mezí výrobními faktory zvláštní postavení. Je omezena populací. Nejedná se o faktor homogenní - je třeba rozlišovat mezi prací kvalifikovanou a nekvalifikovanou, různé druhy práce mají na trhu různé uplatnění. Kapitál - statky, které jsou pouţívány k výrobě dalších statků, se nazývají statky kapitálovými. Jsou jimi budovy, stroje, materiál, nedokončené výrobky a neprodané výrobky na skladě. Jedná se o skupinu různorodých prostředků, která se dále vnitřně Člení na kapitál fixní (dlouhodobý, stálý), který je pouţíván ve výrobě opakovaně, a kapitál oběţný, který se při kaţdém výrobním cyklu spotřebovává. Kromě tohoto kapitálu fyzického (reálného) rozlišujeme dále kapitál finanční (fiktivní).

Na tomto členění výrobních faktorů se shoduje většina ekonomů. Výrobní faktory mají svou cenu, kterou lze chápat jako částku, kterou je nutno zaplatit, chceme-li si „vypůjčit" výrobní faktor, který je vlastnictvím někoho jiného. Z tohoto hlediska za ceny výrobních faktorů povaţujeme: Rentu zaplacenou vlastníku půdy za její pronájem Mzdu dělnických profesí nebo plat duševních pracovníků, které platíme lidem v pracovním poměru za jejich práci. Úrok, který musíme platit, vypůjčíme-li si v bance peníze, které budou pouţity jako kapitál. Výrobní faktor kapitál můţe mít dvojí cenu -úrok nebo zisk podnikatele. Vlastnictví výrobních faktorů je důleţité pro charakter celé ekonomiky. V trţních ekonomikách jsou výrobní faktory v soukromém vlastnictví občanů společnosti - domácnosti.

4

EKONOMIE A EKONOMIKA OBECNĚ EKONOMICKÝ KOLOBĚH

EKONOMICKY KOLOBĚH Mezi jednotlivými subjekty trţní ekonomiky vznikají toky výrobních faktorů, statků a sluţeb a v opačném směru i toky peněz. Dochází k nim neustále a opakovaně, proto hovoříme o tzv. ekonomickém koloběhu. Hmotný a peněţní koloběh statků a sluţeb i výrobních faktorů lze znázornit i graficky.

Obr. č. 4.1 - Ekonomický koloběh

Poptávka

TRH STATKU A SLUŢEB

hmoínč Sily — - —

Poznámka: V koloběhu hmotných a peněţních toků se část statků a sluţeb projeví jako tzv. meziprodukt, tedy zůstává v rámci subjektů typu firem (statky a sluţby pouţité pro další výrobu, tedy statky kapitálové). Věcně se nemusí jednat o odlišné typy statků a sluţeb od těch, které jsou obchodovány na trhu statků a sluţeb (např. osobni automobil můţe slouţit jak pro osobní spotřebu domácností, tak pro zajištění fungování firmy).

5

EKONOMIE A EKONOMIKA OBECNĚ

Jednotlivé toky lze slovně charakterizovat takto: Domácnosti: Hmotné toky:

Peněţní toky:

- domácnosti nakupují od firern výrobky a sluţby, které uspokojují jejich potřeby

- domácnosti firmám platí za výrobky a sluţby

- domácnosti firmám poskytují výrobní faktory, tj. práci, půdu a kapitál + domácnosti přijímají od vlády sluţby (ochranu, komunikace, apod.)

+ domácnosti od firem dostávají odměnu za poskytnuté výrobní faktory - domácnosti platí vládě daně (zde sice nejsou poskytnuté sluţby přímým ekvivalentem placených daní, ale tento vztah v zásadě platí v úhrnu za celou ekonomiku)

- domácnosti poskytují vládě práci

+ domácnosti od vlády dostávají odměnu za poskytnutou prácí, příp. transfery

- domácnosti dostávají ze zahraničí výrobky - import

- domácnosti platí za importované výrobky a sluţby

- při zcela otevřené ekonomice mohou domácnosti poskytovat výrobní faktory i do zahraničí

+ domácnosti dostávají odměnu za výrobní faktory poskytnuté do zahraničí

Podobný vztah by bylo moţno odvodit i pro ostatní subjekty ekonomiky. Firmy najímají k produkci statků výrobní faktory, které jsou ve vlastnictví domácností, případně ze zahraničí, a jsou příjemci vládních sluţeb. V opačném směru opět musí plynout odpovídající peněţní toky. Vláda nakupuje od firem statky a sluţby (např. vládní budovy a jejich zařízení, automobily apod.) a od domácností práci. V případe otevřené ekonomiky lze statky a sluţby a výrobní faktory nakupovat v zahraničí. „Příjmem" vlády jsou pak zejména daně, které jí ostatní subjekty ekonomiky platí a ze kterých vláda hradí cenu nakupovaných statků, sluţeb a práce. Specifickou platbou vlády jsou tzv. transfery, tj. platby, které vláda poskytuje jednostranně domácnostem, příp. i firmám Či zahraničí (starobní důchody, dávky v nezaměstnanosti, dotace firmám, dary cizím zemím, které postihly katastrofy apod.), aniţ by obdrţela bezprostřední protihodnotu. V otevřené ekonomice k těmto tokům ještě přibývá mezinárodní tok statků, sluţeb, výrobních faktorů a peněz, tj. subjekt zahraničí.

6

EKONOMIE A EKONOMIKA OBECNĚ ALOKACE ZDROJů

EKONOMICKÉ SYSTÉMY - JAK SPOLEČNOST ROZDĚLUJE VZÁCNÉ ZDROJE Univerzálním problémem ekonomie je trvalý rozpor mezi omezenými dostupnými zdroji a neomezenými potřebami lidí. Základní ekonomická otázka sestává ze tři podotázek: 1. CO má být vyrobeno. 2. JAK to má být vyrobeno. 5. PRO KOHO to má být vyrobeno. ad 1) O otázce co má být vyrobeno rozhoduje celý komplex podmínek a moţností, které jsou v dané ekonomice v dispozici (např. zda bude pěstována pšenice nebo budovány mlýny na pšeničnou mouku ad 2) Ti, kdo vyrábějí, rozhodují o tom, které vzácné zdroje budou vyuţity, jaké vstupy a v jaké kombinaci budou pouţity v procesu výroby (např. farmář se rozhoduje, zda zaměstná při sklizni 40 sekáčů obilí či zda zakoupí nebo pronajme kombajn). ad 3) Musí být rozhodnuto o principech dělby produkce mezí konečné spotřebitele. Tři výše uvedené základní otázky mohou být zodpovězeny různě. Z tohoto hlediska rozeznáváme tři základní způsoby řešeni, čili tři základní ekonomické systémy - zvykový, příkazový a trţní. Ve zvykovém (tradičním) ekonomickém systému je základní otázka řešena tradicí. Všichni řeší situaci tak, jak ji řešili jejich otcové. V takové společnosti kaţdý přesně ví, co má dělat, problémem však je, ţe se taková společnost příliš rychle nevyvíjí. V tomto systému nebývají problémy s rozdělováním statků komunita je zvyklá uţívat svého majetku převáţně společně, v takové společnosti se nešetří, ale dává ostatním Členům společnosti, kteří se zase obdobně postarají o vás. Ze stejného důvodu se příliš neinvestuje. V téměř čisté podobě se ještě zvykový ekonomický systém udrţuje u některých domorodých kmenů např. v Africe nebo Austrálii. Většina lidí ţije v zemědělských oblastech, zabývá se zemědělstvím, rybářstvím, lovem. Po mnoho generací se vyrábí stejným způsobem. Tradice se mění pouze velmi pozvolna. Celková produkce je malá, většina lidí ţije blízko existenčního minima - mají jen nepatrně víc, neţ je nezbytně nutné k tomu, aby se uţivili. Existuje-li ve společnosti přebytek, přivlastní si jej např. náčelník kmene, ostatní si rozdělí zbytek tradičním způsobem. V systému příkazovém (bez ohledu na politické „zdůvodnění" příkazového systému) jsou základní otázky řešeny vládou, často bez ohledu na názory lidí. Příkazová ekonomika představuje společnost, kde jsou veškerá rozhodnutí o výrobě a spotřebě prováděna vládou, zpravidla v totalitním politickém reţimu. Centrální plánovací úřad rozhodne, co se bude vyrábět, jak se to bude vyrábět a pro koho se to bude vyrábět. V závislosti na tom dostanou podniky, domácnosti a pracovníci přesné příkazy. V tomto typu ekonomiky je poměrně snadné provést změnu na přikaţ vlády (příkazové ekonomiky se např. úspěšně uplatňovaly ve válečném hospodářství). Nedostatkem však je, ţe lidé zůstávají bez motivace; jejich potřeby jsou neuspokojeny, nové myšlenky nejsou vţdy podporovány, chybí konkurence. Příkazová ekonomika se zpravidla vyvine v ekonomiku „úřednickou". V trţní ekonomice řeší základní ekonomickou otázku trh, na němţ se setkává nabídka a poptávka. V trţním mechanismu ovlivňují peněţní hlasy domácností cenu statků a sluţeb. Tyto ceny slouţí jako vodítko pro určení vyráběného mnoţství a kvality, protoţe trţní subjekty jsou ovlivňovány odlišnou motivací: firmy ziskovou, domácnosti maximalizaci uţitku. Firmy jsou motivovány k tomu, aby se snaţily najít co nejlevnější metodu výrobu a aby všechny faktory uţívaly efektivně - jinak budou z trhu vytlačeny úspěšnějšími firmami. Konkurence mezi firmami tak vede k niţším cenám, vyšší kvalitě a různorodosti výrobků. Trh prostřednictvím cen řeší i otázku pro koho, která je v tomto typu ekonomiky určována vlastnictvím výrobních faktorů domácnostmi a jejich cenami.

7

EKONOMIE A EKONOMIKA OBECNĚ V trţní ekonomice rozhoduje mnoho kupujících a prodávajících o tom. co se bude vyrábět a jakým způsobem. Rozhodují jejich peněţní hlasy. Rozhodujícím motivem výroby je zisk. Jedním z pilířů tohoto typu ekonomiky je soukromé vlastnictví, které je pro vlastníky silnou motivaci ke snaze o hospodárné vyuţívání majetku. Uţ Smith ukazoval, ţe tím, ţe jednotlivci uspokojují své vlastní potřeby, uspokojují současně potřeby celé společnosti - výrobce se snaţí . .„smí prospěch - vyšší zisk - toho vsak můţe dosáhnout pouze tehdy, &ode-li jeho výrobky někdo kupovat, tj. přizpůsobí-li se přáním spotřebitelů. Většinu současných vyspělých ekonomik lze charakterizovat jako ekonomiky smíšené. Ve smíšené ekonomice řeší problémy společně vláda a soukromý sektor. Vláda ovlivňuje výstup ekonomiky prostřednicím daní, nutných výdajů ze státního rozpočtu a poskytováním zboţí a sluţeb jako jsou obrana nebo policejní moc. Vláda rovněţ vytyčuje právní a ekonomické mantinely, v nichţ mohou jednotlivci sledovat svůj -.vlastní zájem. Ekonomický systém je třeba oddělovat od systému politického. Existuje samozřejmě velmi těsná vazba mezi politickým a ekonomickým systémem . I v demokratické společnosti za určitých okolností (např. válečný stav) mohou být uplatněny prvky příkazové ekonomiky (např. í třísměnného provozu ve zbrojovkách).

EKONOMICKÉ SYSTÉMY

EKONOMICKÉ SYSTÉMY - JAK SPOLEČNOST ROZDĚLUJE VZÁCNÉ ZDROJE Univerzálním problémem ekonomie je trvalý rozpor mezi omezenými dostupnými zdroji a neomezenými potřebami lidí. Základní ekonomická otázka sestává ze tři podotázek: 1. CO má být vyrobeno. 2. JAK to má být vyrobeno. 5. PRO KOHO to má být vyrobeno. ad 1) O otázce co má být vyrobeno rozhoduje celý komplex podmínek a moţností, které jsou v dané ekonomice v dispozici (např. zda bude pěstována pšenice nebo budovány mlýny na pšeničnou mouku ad 2) Ti, kdo vyrábějí, rozhodují o tom, které vzácné zdroje budou vyuţity, jaké vstupy a v jaké kombinaci budou pouţity v procesu výroby (např. farmář se rozhoduje, zda zaměstná při sklizni 40 sekáčů obilí či zda zakoupí nebo pronajme kombajn). ad 3) Musí být rozhodnuto o principech dělby produkce mezí konečné spotřebitele. Tři výše uvedené základní otázky mohou být zodpovězeny různě. Z tohoto hlediska rozeznáváme tři základní způsoby řešeni, čili tři základní ekonomické systémy - zvykový, příkazový a trţní. Ve zvykovém (tradičním) ekonomickém systému je základní otázka řešena tradicí. Všichni řeší situaci tak, jak ji řešili jejich otcové. V takové společnosti kaţdý přesně ví, co má dělat, problémem však je, ţe se taková společnost příliš rychle nevyvíjí. V tomto systému nebývají problémy s rozdělováním statků komunita je zvyklá uţívat svého majetku převáţně společně, v takové společnosti se nešetří, ale dává ostatním Členům společnosti, kteří se zase obdobně postarají o vás. Ze stejného důvodu se příliš neinvestuje. V téměř čisté podobě se ještě zvykový ekonomický systém udrţuje u některých domorodých kmenů např. v Africe nebo Austrálii. Většina lidí ţije v zemědělských oblastech, zabývá se zemědělstvím, rybářstvím, lovem. Po mnoho generací se vyrábí stejným způsobem. Tradice se mění pouze velmi pozvolna. Celková produkce je malá, většina lidí ţije blízko existenčního minima - mají jen nepatrně víc, neţ je nezbytně nutné k tomu, aby se

8

EKONOMIE A EKONOMIKA OBECNĚ uţivili. Existuje-li ve společnosti přebytek, přivlastní si jej např. náčelník kmene, ostatní si rozdělí zbytek tradičním způsobem. V systému příkazovém (bez ohledu na politické „zdůvodnění" příkazového systému) jsou základní otázky řešeny vládou, často bez ohledu na názory lidí. Příkazová ekonomika představuje společnost, kde jsou veškerá rozhodnutí o výrobě a spotřebě prováděna vládou, zpravidla v totalitním politickém reţimu. Centrální plánovací úřad rozhodne, co se bude vyrábět, jak se to bude vyrábět a pro koho se to bude vyrábět. V závislosti na tom dostanou podniky, domácnosti a pracovníci přesné příkazy. V tomto typu ekonomiky je poměrně snadné provést změnu na přikaţ vlády (příkazové ekonomiky se např. úspěšně uplatňovaly ve válečném hospodářství). Nedostatkem však je, ţe lidé zůstávají bez motivace; jejich potřeby jsou neuspokojeny, nové myšlenky nejsou vţdy podporovány, chybí konkurence. Příkazová ekonomika se zpravidla vyvine v ekonomiku „úřednickou". V trţní ekonomice řeší základní ekonomickou otázku trh, na němţ Ť? setkává nabídka a poptávka. V trţním mechanismu ovlivňují peněţní hlasy domácností cenu statků a sluţeb. Tyto ceny slouţí jako vodítko pro určení vyráběného mnoţství a kvality, protoţe trţní subjekty jsou ovlivňovány odlišnou motivací: firmy ziskovou, domácnosti maximalizaci nţítku. Firmy jsou motivovány k tomu, aby se snaţily najít co nejlevnější metodu výrobu a aby všechny faktory uţívaly efektivně -jinak budou z trhu vytlačeny úspěšnějšími firmami. Konkurence mezi firmami tak vede k niţším cenám, vyšší kvalitě a různorodosti výrobků. Trh prostřednictvím cen řeší i otázku pro koho, která je v tomto typu ekonomiky určována vlastnictvím výrobních faktorů domácnostmi a jejich cenami. V trţní ekonomice rozhoduje mnoho kupujících a prodávajících o tom. co se bude vyrábět a jakým způsobem. Rozhodují jejich peněţní hlasy. Rozhodujícím motivem výroby je zisk. Jedním z pilířů tohoto typu ekonomiky je soukromé vlastnictví, které je pro vlastníky silnou motivaci ke snaze o hospodárné vyuţívání majetku. Uţ Smith ukazoval, ţe tím, ţe jednotlivci uspokojují své vlastní potřeby, uspokojují současně potřeby celé společnosti - výrobce se snaţí . .„smí prospěch - vyšší zisk - toho vsak můţe dosáhnout pouze tehdy, &ode-li jeho výrobky někdo kupovat, tj. přizpůsobí-Ii se přáním spotřebitelů. Většinu současných vyspělých ekonomik lze charakterizovat jako ekonomiky smíšené. Ve smíšené ekonomice řeší problémy společně vláda a soukromý sektor. Vláda ovlivňuje výstup ekonomiky prostřednicím daní, nutných výdajů ze státního rozpočtu a poskytováním zboţí a sluţeb jako jsou obrana nebo policejní moc. Vláda rovněţ vytyčuje právní a ekonomické mantinely, v nichţ mohou jednotlivci sledovat svůj -.vlastní zájem. Ekonomický systém je třeba oddělovat od systému politického. Existuje samozřejmě velmi těsná vazba mezi politickým a ekonomickým systémem . I v demokratické společnosti za určitých okolností (např. válečný stav) mohou být uplatněny prvky příkazové ekonomiky (např. í třísměnného provozu ve zbrojovkách).

VÝVOJ EKONOMICKÉHO MYŠLENÍ

STRUČNÁ HISTORIE DĚJIN EKONOMICKÉHO MYŠLENÍ ÚVOD Výuku ekonomické teorie nelze dost dobře pochopit bez znalosti její historie. Existuje mnoho přístupů k vyloţeni dějin ekonomických teorií. My se v této knize budeme řídit tím, co pro ekonomicky vzdělaného právníka povaţujeme za minimum, při čemţ klademe důraz na vývojové linie a odlišnosti nebo naopak návaznosti jednotlivých ekonomických škol (viz tab. č. 1)

NEJSTARŠÍ PROJEVY EKONOMICKÉHO MYŠLENÍ Kaţdá společenská formace musí činit rozhodnutí, z nichţ valná část má ekonomický základ. Dochované památky z nejstarších dob lidské organizace svědčí o tom, ţe uţ první státní útvary se intenzivně zabývaly otázkami, které lze dnes povaţovat za ekonomické. Ve 9

EKONOMIE A EKONOMIKA OBECNĚ starověkých říších bylo pravidelně prováděno např. sčítání lidu, dochovaly se zejména záznamy o daních, účtech, výdajích či příjmech vládnoucí struktury, také obchodní a hospodářské knihy. V nejstarších dochovaných zákonících se zákonodárci zabývali také hospodářskou kriminalitou. Tyto projevy sice nejsou známkou poznáni ekonomických funkcí, nicméně dokazují, ţe bez znalosti hospodářských poměrů se neobejde ţádná vláda. Ekonomie jako věda ještě neexistovala, ale postupně začíná zaujímat zvláštní, svým způsobem dominantní, všudypřítomné postavení, spolu s další hybnou silou starověkých říší, totiţ náboţenstvím. Stručně řečeno: aby říše mohla uplatňovat svůj vliv a sílu, musí vyřešit ekonomické zázemí. Nádherné stavby starověku by nebyly vybudovány bez ekonomické organizace (dělby práce), obchodu a vyuţívání všech zdrojů. Říše vznikaly (a zanikaly) také proto, jak se vypořádaly (čí nevypořádaly) s těmito problémy.

POČÁTKY TEORETICKÝCH ZÁKLADŮ NÁRODNÍHO HOSPODÁŘSTVÍ To, co bylo řečeno v předchozí části, zvídavé lidstvo počalo analyzovat. Nejstarší psané památky lidstva se vţdy dotýkaly ekonomických problémů, byť okrajově, ať uţ je to Illias a Odysea, Starý zákon, Konfuciovy spisy či assyrské, babylonské nebo egyptské destičky. Analýzou hospodářských jevů se však systematičtěji začínali zabývat aţ řečtí filosofové helénistického období Platón, Xenofón a Aristoteles a jejich myšlenkový odkaz nadlouho ovlivnil ekonomické myšlení. Popravdě řečeno, ani jeden z těchto myslitelů se nezabýval ekonomikou prvoplánově, ta ale tvořila nedílnou součást jejich filosofických názorů. Nejdále došel Aristoteles, který ve svých dílech, „Politika" a „Nikomachova etika" uţ znal a uţíval pojmy cena, směna, směnná a uţitná hodnota a peníze. Ve svém názoru na získávání majetku odsuzoval i půjčování peněz na úrok, coţ později hluboce ovlivnilo vývoj bankovnictví v raně středověké Evropě. Učení řeckých filosofů, včetně jejich názorů na ekonomii na dlouhou dobu zůstávalo základem i z těch důvodů, ţe raný středověk neposkytoval příliš mnoho podmínek pro intelektuální činnost. Vzdělanost se uchýlila do klášterů a mimo ně převaţovala spíše ekonomická praxe. Ojedinělé traktáty se ekonomickým myšlením zabývaly bud1 okrajově v souvislosti s jinými úvahami, nebo byly ryze utilitární. Teprve v pozdním středověku, v souvislosti s převratnými zámořskými objevy vzniká nutnost teoreticky vyjádřit nové a dosud neznámé pojmy , související s obrovským přívalem drahých kovů do Evropy, vznikem kolonií a s problémem, jak uchovat a zvětšovat moc nových říši. Dominantním rysem ekonomiky se stává obchod; proto Škola, vlastně první ucelený ekonomický názor, který v těchto souvislostech vznikl, se nazývá merkantilismus.

MERKANTILISMUS V období zámořských objevů a vzniku nových koloniálních říší se ekonomická teorie dokonale odpoutala od svého dosavadního souputníka - náboţenství a dominantním rysem se stala motivace zisková. Tady se také začíná projevovat základní ekonomický rozpor, rozpor mezi omezenými zdroji a neomezenou potřebou lidstva. Bohatství se stává účelem, nikoli prostředkem ke zdokonalení lidského ţivota. A nejrychlejším prostředkem, jak toto bohatství získat, se staly drahé kovy. Honba za co největším mnoţstvím drahých kovů se stává dominantní politikou/ Merkantilistické doktríny vznikaly nezávisle na sobě ve Francii (tzv. colbertisnius), v Anglii (bullionisté) a v německy mluvících zemích (kameralisté) a v podstatě jediné, co je spojuje je záměr, dosáhnout co největšího bohatství státní pokladny (nejlépe v drahých kovech). Za zdroj tohoto bohatství byl povaţován obchod, ale nikoliv vnitřní, nýbrţ zahraniční. Ve znamení přílivu bohatství se koloniální říše nerozpakovaly upravovat právo tak, aby 10

EKONOMIE A EKONOMIKA OBECNĚ byly ospravedlněny dobyvatelské války, námořní pirátství, otroctví, nerovné smlouvy, ochranná či prohibitivní cla atd. Pozitivním rysem merkantilistů byla jejich podpora nově vznikajícího průmyslu (v podobě manufaktur), masivní rozvíjení ţivnostenské výroby a zakotvení těchto podpor v právu. Merkantilismus byl produktem své doby a jeho doktrína zanikla spolu s absolutistickými formami politické moci. Nicméně merkantilistické názory znamenaly pokrok v ekonomické teorii, kterou obohatily o řadu nových prvků. Pro úplnost ještě uvedeme hlavní představitele merkantilistických škol. V Anglii byl hlavním teoretikem Thomas Mim (1571-1641) bohatý obchodník a ředitel Východoindické společnosti. Jeho spis „Bohatství Anglie ze zahraničního obchodu" je základem bullionistické doktríny. Ve Francii lze počítat k merkantilistům vévodu ze Sully (1560-1641), ministra financi krále Jindřicha IV. a dalšího ministra financí, tentokrát krále Ludvíka XIV, Jeana-Baptista Colberta (1619-1683), podle něhoţ je celá francouzská Škola nazývána. V německy mluvících zemích nevytvářeli kameralisté, jak se nazývali, ţádnou vlastní novou teorii, soustředili se spíše na aplikaci při správě a řízení těch rozdrobených státečků, (camera - správa financí státní pokladny). Jejich význam vzrostí v Rakousku za vlády Marie Terezie, tehdy zaloţením Tereziánské akademie byl zaloţen základ ke vzděláváni vysokých státních úředníků.

FYSIOKRATÉ Kaţdý tlak budí protitlak. Proti merkantilistickému pojetí absolutistické státní moci a její neomezené ingerenci do ekonomie vystoupila v polovině 18. století ve Francii Škola, vedená původně lékařem Francoisem Quesnayem (1694-1774), která se nazývala fysiokratickou. Ţivnou půdou se stalo prostředí osvícenecké filosofie a rozkvět věd okolo encyklopcdistů. Fysiokraté hlásali hospodářskou svobodu a základem veškerého blahobytu podle nich je jediná produktivní síla příroda a s ní spjatě zemědělství. Zásadu „Laissez faire, laissez passer", tedy zásadu ekonomického liberalismu, bez jakýchkoli státních zásahů od fysiokratů převzala pozdější škola anglické klasické politické ekonomie. Francois Quesnay a jeho a ţáci Dupont de Nemours, Anně Robert Turgot a Mercier de la Rivičre vyznávali přirozený řád (l'ordre naturel),stanovený Bohem ke štěstí všech lidí. Pro právníka je jistě zajímavá zásada, ţe soukromý zájem jednotlivce zde nemůţe být oddělován od společného zájmu všech. Velkou zásluhou intelektuální školy fysíokratů je, ţe poprvé metodologicky ukázali dynamiku ekonomiky na modelu ekonomického koloběhu. Inspirací k vytvoření tohoto modelu byl Quesnayovi skotský lékař W. Harvey a jeho objev krevního oběhu.

KLASICKÁ ŠKOLA POLITICKÉ EKONOMIE První skutečnou vědeckou ekonomickou teorií vytvořila anglická škola klasické politické ekonomie. Tvořila se v několika etapách v Anglii od konce 17. století a základem byla přirozená morální filosofie Johna Locka (1632-1704) a Davida Huma (1711-1776). První se snaţil vysvětlit soukromé vlastnictví jako přirozené právo Člověka, stejně tak jako přirozené právo na plody své práce. Vytvořil rovněţ základy tzv. „kvantitativní teorie peněz", která byla jiţ přímým protikladem merkantilistů. D. Hume navázal na J. Locka zejména v oblasti teorie peněz a nepřímo inspiroval pozdější teorie o absolutních a komparativních výhodách v mezinárodním obchodě.10 K dalším inspiračním zdrojům klasické školy lze přiřadit dílo Willia-ma Pettyho (16231687), který do ekonomické teorie přinesl poţadavek na vyuţívání emipiricky zjišťovaných skutečnosti (dnes bychom řekli hromadných dat) a pokusil se vlastně o první statistické kvantitativní zjišťování, tzv. „politickou aritmetiku". 11

EKONOMIE A EKONOMIKA OBECNĚ Vlastním zakladatelem moderní politické ekonomie je Adam Smith (1723-1790), původně morální filosof, jehoţ filosofické názory se pod vlivem D. Huma začaly modifikovat a po absolvování dvouleté cesty do Francie v létech 1764-1766, kde je konfrontoval s fysiokraty se plně věnoval desetileté práci na svém stěţejním díle „Pojednání o podstatě a původu bohatství národů" (1774). Dílo mělo okamţitě ohromný úspěch a je povaţováno za teoretický základ klasické školy politické ekonomie. Kromě zdrcující kritiky merkantilismu obsahuje i základní témata klasické politické ekonomie. Jsou to: učení o hodnotě a ceně, teorie růstu národního bohatství, jeho měření v podobě ročního produktu a konečně teorie tzv. „neviditelné ruky trhu"." Základem Smithovy teorie je svoboda ekonomického konání, která vede k největšímu prospěchu společnosti v harmonii individuálních a společenských zájmů. Tento soulad je ovšem podmíněn tím, ţe stát se do tohoto ekonomického konání nevměšuje. Úloha státu spočívá v tom, ţe brání jakýmkoliv útokům na právní řád a na vlastnictví. Druhou velkou postavou anglické klasické školy je David Ricardo (1772-1823), Smithův následník, kterým tato Škola vlastně vrcholí. Na rozdíl od svého předchůdce, který se zabýval převáţně produkcí, Ricardo se věnuje zákonitostem rozdělováni. Jako první pouţil ve své teorii abstraktní modely, jejichţ pomocí vytvářel ekonomické (a následně i politické) prognózy. Jeho dílo „Zásady politické ekonomie a zdanění" (1817) je brilantním, vysoce teoretickým, ale nesmírně logickým pojednáním. Jedním z nejpozoruhodnějších Ricardových přínosů je jeho teorie absolutních a komparativních výhod, která dodnes téměř beze změny vysvětluje principy mezinárodního obchodu. K dalším teoretikům anglické klasické školy politické ekonomie řadíme ještě Thomase Malthuse a Johna Sruarta Milla. Thomas Malthus (1766-1834) se proslavil zejména svojí teorií o populačních zákonitostech, které spějí ke světové katastrofě, poněvadţ populace, ponechána sama svým pudům, se rozmnoţuje geometrickou řadou> zatímco přírodní zdroje lidské obţivy mohou růst nanejvýše řadou aritmetickou. Regulátory tohoto základního rozporu jsou podle Malthuse epidemie, hladomor a války. Kromě této poněkud chmurné teorie však Malthus vydal řadu dalších ekonomických spisů, zabývajících se obilními zákony, rentou, chudinskou legislativou a formuloval zákon klesajících výnosů v zemědělství. Poslední z klasiků je John Stuart Milí (1806-1873), který tuto školu završuje hlavně tím, ţe vydal velkou syntetickou učebnici „Zásady politické ekonomie (3848), která se stala základním národohospodářským souhrnem aţ do r. 1890, kdy A. Marshall vydal svou neoklasickou učebnici. Zásluhou Míliova díla se principy klasické školy anglické politické ekonomie rozšířily do celého světa. APLIKACE ANGLICKÉ KLASICKÉ ŠKOLY NA EVROPSKÉM KONTINENTĚ Jean-Baptiste Say Na evropském kontinentě ve Francii šířil Smithovy teorie ekonom Jean-Baptiste Say (1767-1832), který do nich vnesl i některé opravy a doplňky. 12 Díky popularitě Sayových spisů se původní klasická teorie šířila s velkou intenzitou. NEOKLASICKÁ ŠKOLA Na rozdíl od anglické klasické školy politické ekonomie netvoří neoklasikové jednotný teoretický celek. V podstatě se jedná o dílčí upřesňováni některých myšlenek a vytváření modelových trţních situací. Tak např. Lausannská škola reprezentovaná jmény Leon Walras (1834-1910) či Vilfredo Pareto (1848-1923) poloţila základ k moderní mikroekonomii včetně matematického a grafického aparátu. Cambridgeská škola, jejímţ představitelem je Alfred Marshaíl (1842-1924) se snaţila ekonomickou teorii postavit na vědecký základ. Slavná učebnice „Princíples of Economics", 12

EKONOMIE A EKONOMIKA OBECNĚ kterou Marshaíl vydal v r. 1890, a která se staía skutečnou biblí ekonomů, se snaţí o syntézu klasické ekonomie s další velkou školou, rakouskými teoriemi subjektivní hodnoty (viz dále). K neoklasikům můţeme řadit i Artura Cecila Pigoua (1877-1958), který navazoval na A. Marshalla zejména v oblasti konkurence a externalit.

POLITICKÁ EKONOMIE KARLA MARXE Jako protiváha liberálního učeni anglické klasické školy se objevuje v 2. polovině 19. století radikální koncepce německého socialisty Karla Marxe (1818-1883). Jeho dílo je vyvrcholením reformě orientovaných utopických socialistů Roberta Owena (1771-1858), Clauda Henri de Saint-Simona (1760-1825) a Charlese Fouriera (1772-1837). Karel Marx vytvořil objemné dílo „Das Kapitál", na kterém rozvinul zejména pracovní teorii hodnoty Davida Ricarda a vytvořil model prosté a rozšířené reprodukce. Jeho dílo bylo později zneuţito jako přiklad modelu centrálně plánované ekonomiky. RAKOUSKÁ ŠKOLA SUBJEKTIVNÍ HODNOTY Představitelé této školy, Carl Menger (1840-1921), Eugen voň Bóhm-Bawerk (l851-1914), Friedrich voň Wieser (1851-1926) a později i Ludvig von Mises (1881-1973) zavedli do ekonomické teorie pojem uţitečnosti, tj. uţitné hodnoty, chápané ve vztahu k určitému subjektu, odtud teorie subjektivní hodnoty. Vyřešili tak tzv. Smithův paradox, totiţ to, co Smith nemohl uspokojivě vysvětlit, rozpor mezi uţitnou a směnnou hodnotou. Rakouská škola ovlivnila silně i české ekonomické myšlení, zejména jeho zakladatele, Albína Bráfa (1851-1912), Josefa Kaizla (1854-1901) a posléze i nejvýznamnějšího českého ekonoma Karla Engliše (1880-1961).

INSTITUC1ONALISMUS V 90. létech XIX. století se zájem některých ekonomů soustřeďuje na význam institucí, které dosud byly v ekonomické vědě opomíjeny. Průkopníkem analýzy institucí byl Američan Thorstein Veblen (1857-1929) svým dílem „The Theory of the Leisure Class" - Teorie zahálčivé třídy. Institucionalismus, který přestavuje hraniční obor mezi čistou ekonomickou teorií a sociologií vysvětluje vývoj společnosti historicky a integaije do ekonomie kulturní i politické jevy. Mezi institucionalisty můţeme řadit i J. K. Galbraitha (nar. 1908), nově pak nositele Nobelovy ceny za ekonomii Ronalda Coase (nar. 1910) či dalšího nositele této ceny Douglasse C. Northa (nar. 1920). Viz. příloha Institucionální ekonomie.

JOHN MAYNARD KEYNES A KEYNESIÁNI J. M. Keynes (1883-1946) je po Adamu Smithovi druhým velkým zjevem v ekonomické teorii. Jeho základní práce „Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz" z r.1936 vytváří originální ekonomický systém, který je protikladem liberálního pojetí. Od Keynese můţeme ekonomii dělit na mikroekonomii a makroekonomii. Výsledkem jeho teorie jsou makroekonomická doporučení národohospodářské politice státu. Stát je tím činitelem, který vytváří makroekonomickou rovnováhu. Dodnes se ekonomové děli na keynesiány a jejích odpůrce a v podstatě všechny ekonomické diskuse se obírají tím problémem, zda stát má ingerovat do ekonomiky či zda má platit Smithova „laíssez passer, laissez faire". Key-nes významně zasáhl i do mezinárodního peněţnictví; předpověděl pád tzv. „zlatého standardu" po L světové válce ve spise „Ekonomické důsledky míru" a v r. 1944 se účastnil Brettonwoodské konference, kde byly zaloţeny významné mezinárodní peněţní instituce: Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Početná škola keynesiánů a neokeynesiánů zahrnuje jména jako Joan Robinsonova (19031985), Richard Kahn (1905-1989) či John R. Hicks (1904-1989). 13

EKONOMIE A EKONOMIKA OBECNĚ

MONETARISMUS Proti Keynesovi a jeho škole se postavila moderní liberální ekonomická teorie v podobě tzv. Chicagské Školy. Duchovním otcem této respektované skupiny, z níţ se rekrutuje řada nositelů Nobelových cen za ekonomii, byl ve 30. létech Frank Knight (1885-1972). Hlavním představitelem je Milton Friedman (nar.1912), nově pak Gary Becker, Joseph Stiegler a řada dalších. Tato poměrně různorodá skupina, rozšířená ještě o tzv. neorakouskou školu, zastává nicméně jednotný názor na úlohu státu v ekonomice. Spojuje ji víra na svobodný trh.

EKONOMICKÉ TEORIE PO 2. SVĚTOVÉ VÁLCE Druhá světová válka znamenala obrovský posun v ekonomikách skoro všech států, nejen těch, které se válečného dění aktivně zúčastnily. Vítězné mocnosti zaznamenaly konjunkturu, ekonomika těch poraţených se ocitla v troskách. Bylo nutno se vypořádat s celou řadou ekonomických skutečností, které aţ dosud nemusely být řešeny. Vznikly celosvětové organizace jako Mezinárodni měnový fond a Světová banka, politicky se svět přeorganizoval vznikem OSN. Politické dohody vítězných mocností rozdělily svět i ekonomicky. Brzy po vítězství demokracie nad jednou totalitou, fašistickou, začala uplatňovat svůj vliv jiná totalita -komunistická. Pro země, které se ocitly ve sféře vlivu Sovětského svazu,to znamenalo fundamentální politické, ale i ekonomické změny. Ty s většími či menšími výkyvy trvaly aţ do 90. let, kdy se definitivně zhroutil systém centrálně plánované ekonomiky. V demokratické částí světa pokračoval vývoj ekonomických teorií ruku v ruce s technickým pokrokem a vývojem politickým. V r. 1948 vydal americký ekonom Paul A. Samuelson (nar. 1915) svou objemnou učebnici „Ekonomie", která od té doby vyšla uţ v šestnácti vydáních a poskytuje generacím studentů ekonomie základní pohled na ekonomickou teorii, i kdyţ při veškeré objektivitě prozrazuje autorovo neokeynesiánské zaměření. Ostatně v 50. létech došlo ke sporům i v keynesiánském táboře a následovníci J. M. Keynese se rozdělili na postkeynesiány a neokeynesiány. V 70. létech byla keynesiánská teorie postupně vytlačována neokonzervativními ekonomickými teoriemi, zejména monetarismem, jehoţ hlavním představitelem je Milton Friedman (nar. 1912). Střídání vlivu jednotlivých ekonomických Škol je důsledkem jednak světového vývoje, ekonomických cyklů, situace výrobních faktorů a surovin, ale i nezanedbatelného vývoje technologií, pokroku v oblasti informatiky a stále větších ingerencí ostatních vědních oborů do ekonomické teorie (statistika, ekonomie, lineární programování atd.). Snad nejlépe lze ilustrovat různorodost ekonomických teorií a jejich typologii sledováním laureátů Nobelových cen za ekonomii. Ta byla přiřazena k dosavadním vědním oborům v r. 1969 a tím byla ekonomie a její význam pro světový vývoj oceněna jako jeden ze základních oborů lidské Činnosti. Následující přehled mapuje historii této prestiţní ceny.

14