ČESKÉ HIMÁLAJSKÉ
DOBRODRUŽSTVÍ II Zápisky Marouška blázna
MAREK HOLEČEK
KNIŽNÍ KLUB
SÍLA POKUŠENÍ Sny, které mě ze spánku budí, jež skládám ve chvílích bdění, nasazujíou z dlouhých nocí, kde tichá prosba k vršku letí: Smím? Místo odpovědí jen nejistota se směje. Zkus, však uvidíš. Co na oplátku za sázku nejvyšší, zážitek či zatracení, slunce, nebo tma. Vždyť touha po pohledu ptáků jak žhavé uhlíky pálí a nedá mi v klidu spát.
V nás lidech je zakódovaná touha stálého objevování a zlepšování se. V lezení jsem našel jednu z možností, jak své touhy reálně prožít. Předlohou byly samosebou knížky, kde jsem se svými hrdiny snil a prožíval dobrodružství, jako bych byl přímý účastník jejich objevitelských výprav. Moje představy formovali Vasco da Gama, Roald Amundsen, Ernest Shackelton, Eric Shipton, Marco Polo a další. V jednu chvíli jsem obklopen praskajícím ráhnovím na palubě lodi zmítané bouří a houpající se na temných vlnách neznámého oceánu. Vzápětí držím v ruce mačetu, prosekávám se džunglí a objevuju rozmanité pralesní obyvatele. Hned nato putuju na hřbetu velbloudů v karavaně se solí přes tetelící se poušť. Zvláštní kapitolu představovaly horské hřebeny s bělostnými vrcholky, uvězněné do věčného ledu, které tvořily přirozenou bariéru, kde nezodpovězenou otázkou bylo, co je nahoře a za nimi.
8
ČESKÉ HIMÁLAJSKÉ DOBRODRUŽSTVÍ
Tahle touha mít aspoň na chvilku křídla ptáků a podívat se z vršku na svět s pomyslným nadhledem, rádoby zbaven zemské tíže, u mě převážila. Prvotním pocitem byla frustrace, že jsem se narodil ve špatnou dobu, kdy je již pozdě na nová místa a vrcholy k objevení. Chyba lávky. Stačí jen změnit úhel pohledu a otevře se svět plný výzev a překvapení. Právě hory, ta těžko dostupná místa, kde člověk nemá dlouhodobě šanci přežít a i pro krátkou návštěvu musí být vlastníkem specifického souboru dovedností, mi učarovaly. Čili, prožít si svůj sen a prošlapávat novou cestu může jenom ten, kdo netouží mít na růžích ustláno. Nechť je mu při tom odměnou hravá zábavnost, seberealizace a v neposlední řadě nahlédnutí za nové obzory. A „pokustónům“, kteří nedošli v danou chvíli do požadovaného cíle, budiž útěchou, že nikdy nejde o promarněný čas. Pojďte a vyslechněte si sbírku příběhů, které jsou spojeny s mrazivou krásou hor a vůní dálav, kde se tužby přetvořily do zážitků.
PILÍŘE PRO VZDUŠNÉ ZÁMKY Ať se mi v životě nakonec zdařilo cokoliv, ve stínu stáli vždy ti neviditelní, ti důležití, bez nichž by nebylo nic. Ti, kteří podpírali mé sny a pomohli hlavním dílem s jejich naplněním. Než o nich začnu konkrétněji psát, musím na sebe prozradit jeden z mnoha svých neduhů. Tímto se nechci zpovídat, to určitě ne, ale spíše hodlám poprosit za odpuštění a zároveň poděkovat svým nejbližším, protože nevím, zda jsem to někdy udělal, a nejspíš
ÚVOD
9
ne. Tak tedy využívám té „srabácké“ možnosti vypsat se zpoza úkrytu svého psacího stolu. Právě vám patří tyto řádky. Vám, kteří mi svou přítomností neustále usnadňujete cestu, po které si již čtyřicet let spokojeně běžím. Jsem totiž sobec, což vám nejspíš neuniklo, a více beru, než rozdávám. Přesto si moc dobře uvědomuji, že bez pevného zázemí těch, kdo tvoří přístav, se jen těžko odolává bouřím za jeho hrází. První poděkování patří určitě starouškům mamince a tatínkovi, kteří stáli na samém prvopočátku, provázeli mě divokým dětstvím a bouřlivým dospíváním a drželi palce i v momentech, kdy ostatní s mým rozhodnutím nesouhlasili. Myslím, že se dodnes trochu obáváte, kdy se vám problémový synek opětovně, podoben bumerangu, vrátí do hnízda, anebo vyvede novou lotrovinu. Přesto nejste bez viny, a to nejenom tím prvotním hříchem, ale také tím, že jste mi dovolili svobodně dýchat bez razantního osekání světa a nakonec vždy, děj se co děj, přidali i svá požehnání. Velký kus mého spokojeného já je vaším dílem a za to vás miluju a budu až do skonání věků. Další, kdo převzal výbušnou štafetu, jsi byla ty, Gábi, která mě stále opatruješ od dětství, kdy jsem ti byl přidělen jako mladší bráška, a dodnes dáváš pozor, abych neupadl a nerozbil si koleno. Tvá natažená ruka je se mnou vždy, vím o ní a mockrát mi pomohla. O odpustky prosím a vzápětí hned tisíckrát děkuju tobě, Klárko, své velké životní lásce, která jsi nás obdařila společným štěstím Viktorkou. A ty, maličká Viky, jsi jednoznačně mým největším úspěchem a každodenní radostí, na kterou jsem hrdý. Nevím, zda jsem dobrý partner a táta, ale vy jste mojí rodinou, barvou světa, vůní a skotačícím větrem. Na vás, kamarádi, jsem samozřejmě taktéž nezapomněl. Ty stovky probdělých večerů končících až s kuropěním, tisíce zážitků ze skal, cest a jiných chvil, které se nesmazatelně vryly do mé paměti. Někteří z vás budou zaznamenáni i v následujících příbězích a řádcích této knihy. Ostatní, kteří se tam neobjevíte, nevěšte hlavu, protože v mé mysli máte stejně výsostné místo, aniž muselo být napsáno jediné slovo. Mohu již konstatovat pouze jediné: měl jsem na vás z pekla štěstí, za což děkuju osudu. Dík patří i tobě, kožíšku Šaky, který mne oddaně provázíš celým svým psím životem, přestože se k tobě někdy chovám jako pes. Závěrem ještě poděkování vám všem a červenaje se prosím za vzetí na milost. Přesto asi zůstanu při starém nezměněném heslu, že spokojený sobec je lepší než ten nasraný.
10
ČESKÉ HIMÁLAJSKÉ DOBRODRUŽSTVÍ
SYNÁČEK OČIMA TAŤKY Ptáte se na to, jaké bylo soužití s Markem? Jednoduše řečeno vždycky samý průšvih. Ještě se pořádně neuměl postavit na nohy, a už všude lezl, nejraději do schodů, později na stromy a blízké skalky na Ládví i jinde. Když byl ještě ve školce, tak vyšplhal po stoupačce topení, kam na něj vychovatelky nedosáhly. Další z mnoha „školkových příhod“ byla, když Marek údajně lhal. Tehdy si mě paní ředitelka vzala stranou a radila mi: „Víte, Mareček si strašně vymýšlí a nechce se dát přesvědčit o tom, že říká nesmysly, musíte si s ním promluvit.“ „A copak vám říká?“ „Prý s vámi byl v neděli u Sněhurky a sedmi trpaslíků, a že na Sněhurku vylezl po trojkové cestě, a představte si, že prý se zapsal do vrcholové knihy a pak dolů slanil!“ Dovedete si jistě představit, za koho byl poté otec považován, když paní ředitelce pokorně sdělil, že syn nelhal! (Asi o pětadvacet let později jsme si to tam zkontrolovali a ve vrcholové knize stálo: „Marek Holeček, 5 ½ roku.“) Po jednom z dalších malérů, který kudrnatým vychovatelkám rovnal vlasy a těm rovnovlasým je naopak kroutil, jsme byli přinuceni k razantnímu kroku. Marek se musí začít bát pádu, jinak s tím lezením nepřestane. K pokusu byly vybrány Černolické skály, kde byl náš malý problémový horolezec prvně uvázán na lano a lezl za otcem. Zvládl to skvěle, ovšem nepochopil, proč byl vůbec navázán. Proto mu následovně bylo přikázáno slézt zas dolů a dokázat, jak to zvládne opakovaně. Zase nic! Ani při sestupu nedošlo k žádnému maléru. Až si konečně otec vzpomněl, že malé děti bývají při opakování činnosti méně pozorné. Povedlo se! Při třetím výstupu Marek konečně vypadl ze stěny a volá: „Tatí, tak mě vytáhni nahoru!“ Odpovídám: „Ne, horolezec se z takového průšvihu musí dostat sám!“ Nahoru se posléze vyškrábal, ale druhým později poučeně vykládal: „Když je skála moc ‚rovná nahoru‘, tak mě táta vždycky musí jistit.“ Účelu tak bylo dosaženo, ale jiným důsledkem oné akce bylo to, že se Marek naučil dračí smyčku vázat ještě dříve než tkaničku u boty. Z jiných sportů toho Marek zkoušel spousty. Ať už to byla sportovní gymnastika, plavání, nebo kopaná, vždy se našla nějaká překážka, kvůli níž daný sport nemohl být jeho vyvoleným. Rovněž jsme to s dobrým zpěváčkem zkusili i v jiném oboru, a sice v Kühnově dětském sboru. Do přípravky byl sice bez problémů přijat, ale po dvou třech zkouškách se vrátil s naprosto neochvějným stanoviskem: „Tam chodit nebudu, jsou tam skoro samé holky!“
ÚVOD
Nezbylo než čekat, co bude dál. Po nějakém čase se zjistilo, že ve Slavoji Vyšehrad berou do horolezeckého oddílu mladé chlapce. Záchrana pro otce! Ten se vždycky bál, že musí lézt jako první a prakticky bez jištění. Teď mu tyhle problémy odpadnou a kluk konečně bude v pevně vedeném kolektivu, kde se o jeho bezpečí dokážou postarat odborně. No, podařilo se! Nač ještě vzpomenout? Polák Kukuczka, druhý světový pokořitel všech osmitisícovek, měl nedlouho před svou smrtí besedu na FTVS. A Marek má dodnes výstřižek z tehdejšího „Sportu“ s fotkou, jak si od Kukuczky bere autogram. Že by to snad byl onen spouštěč jeho dnešního sportovního zaměření, charakteristiky lezení a výběru tras? Tak tedy na základě předešlého se nakonec vyklubal dnešní horolezec Marouš. V současné době, když Marek vyráží třeba do Hindúkuše nebo Himalájí, kde by se mimo objektivní nebezpečí mohl stát také rukojmím tamních ozbrojenců, žiju po celou dobu v hrůze, za což mi je sarkasticky sdělováno: „A kdo ho to naučil?“ No, já přece zdaleka ne. Takovou špičkovou techniku jsem přece nikdy nezvládl! Navíc, když se chystal například do Patagonie, tak jsem mu to i rozmlouval, jako zeměpisec znaje, že tam bývá snad nejhorší povětrnost na Zemi! Nebo když chtěl na plachetnici přejet Drakeovu úžinu, aby pak mohl v Antarktidě udělat nějaký prvovýstup, vstávaly mi zbylé vlasy na hlavě při vzpomínce na líčení různých námořníků, s jakým se tam prý setkávali hrozným počasím, obrovskými vlnami, neprostupnými mlhami, ve kterých putovaly plovoucí kry. I v tomto případě jsem byl proti. Myslíte však, že dal na má otcovská slova? Ne! A já pak po celou dobu šílel, zda a jak se mi vůbec vrátí. Chtěli byste slyšet nějaký happy end? Žádný nebyl a není. A zakázat mu to? Vždyť horolezectví je prý sport jako každý jiný. Nevím, jak to se svými dětmi prožíváte vy, ale když Marek odjíždí na další expedici, vždy mě chytne deprese, která skončí, teprve když mi synek zavolá s tím, že je po všech anabázích a konečně přistál na pražském letišti.
11
... prsty po každém zoufalém pokusu vyjíždí, a ne a ne je zatemovat do titěrné skulinky. Hlavou mi prolétají varovné signály, podobné vřeštící siréně. Ta otravná naléhavost, ten neústupný jekot, který stále dokola hlásá: „Máro, zde není dovoleno udělat chybu.“ Ježíšmarjá, vždyť já vím. Kurňa, je mi jasné, že jsem úplně v loji. Hlavně už vypněte ten binčus, ať je ticho. V rameni nastává svalový kolaps a zřetelně cítím, jak v něm začíná zoufale cukat. Každou sekundou se neznatelně propadám vstříc hladové hlubině pod nohama a třes přejde do celého těla. Prostě se ze mě stává jeden velký rozklepaný sulc. Šance udržet se déle na skále je rovna nule. Ten trapný boj o nádech a výdech. Je zajímavé, že člověk tak úzkostlivě lpí na zpropadeném životě, který mimochodem stojí za starou bačkoru.
14
ČESKÉ HIMÁLAJSKÉ DOBRODRUŽSTVÍ
Házím ještě poslední pohled na špičku lezečky, která se stále s neuvěřitelnou trpělivostí snaží ustát drolící pískovcový stoupek. Druhá noha je již odevzdaná osudu a plápolá ve vzduchu. Taktéž lano, mizející za hranou, ta pupeční šňůra mezi lezci, ten telegraf vzájemné důvěry, je mi tentokrát k ničemu. Jsem příliš vysoko nad posledním jištěním, aby mi mohlo při pádu jakkoliv pomoci. Můj spolulezec se za mě může jen tiše modlit a čekat na výsledek, který pěkně vypadat rozhodně nebude. Je to k vzteku! Chybí mi tak malý kousek. Jen pouhé dva nebo tři triviální přehmaty, a jsem v suchu. Holt teď není chvíle, kdy mi to má projít. Jasně, naprosto čistá nespravedlnost. Vždyť dnes je tak krásný, sluncem prosycený den, vůně mechu, jehličí a pískovcových skal. Zřejmě toho nahoře, který spravuje můj osud, jednoduše seru. Padááám… Náhle sebou trhnu. S obavou a nedůvěřivostí pod sebou opatrně nahmatávám prostěradlo natažené na posteli a krom mírné bolesti hlavy se zdá vše v pořádku. Znamená to snad, že žiju? Pokračuju ve zkoumání okolního světa, ale oči mám stále strachy zavřené. Pohnu rukou, pak nohou a zavrtím se v zádech. Vše se zdá v pořádku. Dobrá, ale stále to nechápu. Vždyť jsem slítnul. Už nemůžu dál čekat. Jdu na to. Otvírám oči a zaostřuju na okolí. Nálada se náramně zlepšuje a přivane mi úsměv do tváře. Jsem sice lehce opocený z předchozích traumat, ale přece jen už na pevné půdě. V hlavě slyším cizím hlas: „Dobré ráno, Marouši, právě ses probudil ze sna a jsi doma ve svém pelechu.“ Za oknem svítá a den se probouzí do krásy. Dnes si pojedeš zalézt třeba do Labáku k Děčínu, nebo na Prachov? Ono je to vlastně jedno, všude ve skalách a jejich okolí je hezky. Jéjej, až hanba, jak já se těším… Kolik takových rán, kolik snů již proběhlo a kolik dní jsem za těch třicet šest let od prvních krůčků na skalách prožil. Jde o plýtvání časem? Možná. Pro mnoho lidí zcela určitě ano, ale pro mě? Není úplně jednoduché scvrknout mé lezecké dospívání, které trvalo tak dlouho, do několika stručných vět. Přesto se o to pokusím. Jelikož jsem byl ještě holobrádek a dostal se mezi starší, kteří mě začali tahat do skal, bylo mojí povinností přijmout jejich svět. A já chtěl. Ta silná motivace dohnat je v jejich dovednostech a vysát z nich již nabyté zkušenosti byla parádní školou. Jednoduše šlo o urychlovač v podobě zkušeností, které jsem od vrstevníků nemohl dostat. Tato skutečnost mě mnohem rychleji katapultovala do světa dospělých. Začal jsem jim být platným parťákem nejprve ve skalách, kde do mých rukou svěřili své životy, ale postupně se naše osudy začaly proplétat i v běžném žití. Sice jsem byl stále mladé ucho, ale brali mě na víkendové výpravy, kde se pod skalami pálil oheň, hrálo se na kytary a křepčilo až do noci. Občas se lesem ozýval bujarý smích podpořený neskutečnými příběhy z výstupů, které přecházely do zamyšlených tužeb, jež slibovaly dálavy plné obrovských hor a exotických krajů. Dmula se ve mně pýcha, že patřím ke komunitě horolezců, a vychutnával jsem po hltech tu jedinečnou atmosféru. S příchodem slunce se už běžně stálo pod skálou a nabíraly se první vzdušné metry. Byly to metry svobody, souznění s přírodou, jíž jsme se přímo dotýkali, hráli si s vlastní dovedností a šimravým strachem, ale také jsme přijímali zodpovědnost za svá rozhodnutí. Jsem jeden z nich, ten, který sbírá zaslouženě obdivné pohledy turistů, bere jim dech při ekvilibristických kouscích na skále, ten, který si může vychutnat pohled na svět z pískovcové věže s falešným pocitem nadhledu. Tohle mi daly začátky v našich pískovcových městech – úctu k tradici a obdiv k lidem, kteří něco umějí.
MÍT LEHKOST KŘÍDEL Valnou většinu svého lezeckého života jsem trávil a trávím v pískovcových skalních městech, která jsou pro mě druhým domovem. Ono se není čemu divit vzhledem k základům, které mi tady v raném věku dal táta. Vždyť už ve čtyřech letech jsem si vylezl svoji první pískovcovou věžičku a to ve vás zákonitě musí něco zanechat. A tím, bez čeho nemůže vzniknout láska, bez ohledu na povahu milovaného, je přitažlivost. Ta je kromě jiného tvořena krásou, která se pískovcovým skalním městům jednoduše nedá upřít. Jen touha sápat se po skalách prostě nestačí. Aby mezi vámi a pískovcovým lezením přeskočila pomyslná jiskra, musí v tom být něco víc. Opomenuta však nemůže být ani sportovní a psychická složka, která je při tomto druhu lezení výjimečná. Nedílnou součástí je tedy i nutnost potlačit strach a v dané chvíli také předvést sportovní výkon. Dalším magnetem je pro mě při pískovcovém lezení vidina vrcholu. Ten primitivní pud, který vás žene nahoru a umožňuje vám představit si cílovou metu, je bez nějakého nalhávání důležitý. Není proto divu, že si někteří, včetně mě, přenesli toto smýšlení do hor. Neklidné srdce mě odjakživa nutilo hledat cesty dál a pískovcové terény mi nejen při hledání, ale i při pozdějším uskutečňování pomohly. Na samém počátku touhy podívat se do hor stály a dodnes stojí sny, hrdinové a vzory. Ti moji byli většinou zobrazováni na fotografiích z horského prostředí a možná i to je jeden z důvodů, proč se v nerozvinuté dětské mysli vytvořila urputná potřeba ztotožnění se nejen s nimi, ale také s jejich lezeckým životem. Například Gaston Rébuffat, horolezec elegán, mě často unášel do svých výstupů na ostrých skalních jehlách kolem Chamonix. Silnou vazbu jsem si vytvořil i k dalším horolezeckým postavám, z nichž nemůžu nevzpomenout Hermanna Buhla. Svým způsobem jsem jim v té době i záviděl, protože zlézání velkých stěn pro mě při vidině budoucího života bylo nepředstavitelnou činností, ke které jsem měl pouze otázky a žádné odpovědi. Ať už jejich lezení vyvolávalo cokoliv, vytvořili poselství, které na vás při znalosti historie přímo křičí. A já na toto volání slyšel. Osobně si myslím, že bez historie a její znalosti není možné dělat cokoliv dobře. My Češi se jako obyvatelé malého státečku rádi srovnáváme s většími zeměmi. Proto si pro srovnání nevyberu nic menšího než Yosemity a tamního El Capitana, jehož výstupové cesty jsou nejen unikátní, specifické a často náročné, ale všechny jsou zároveň kulturním dědictvím, které já vidím jako paralelu naší historie ve výstupech na písku. Při tomto srovnání
Lezení na písku je jednoduše krása. Vzduch pod nohama, prožitek intenzivního bytí a romantika místa, ta je u těchto skal předem zajištěná
Pradávné síly projely pískovcem jako nůž máslem a rozdělily skalní masiv vedví. Jeden dlouhý chyt neboli spára, škudlina, trhlina, prasklina.
zapomeňte na výšku, styl lezení nebo náročnost cest. Zkuste vnímat pouze význam lidského snažení, historickou hodnotu a budete si moct mnohem reálněji představit důležitost historie pro generace současné i budoucí. Pokud jde o lidi kolem lezení, mým spouštěčem byl táta. Další významnou součást při zapouštění kořenů do pískovcového lezení tvořili kamarádi, se kterými jsem nejen lezl, ale také trávil čas mimo lano. Ti pro mě představovali druhou, daleko skutečnější skupinu motivujících lidí, než byli moji hrdinové, které jsem znal jenom z knížek. Nutno dodat, že jsem měl odjakživa kliku na setkání. Jedním takovým osudovým bylo to s Davidem Šťastným, se kterým jsem si mimo lezení rozuměl také lidsky. Tahle setkání nejsou jen dílem štěstí a náhody, protože každá energie, kterou člověk vydává, vzbuzuje nějakou odezvu, a ta se projevuje v nespočtu podob. A jak s oblibou říkám, cesty podobně smýšlejících lidí se dříve nebo později protnou. Když jsem si začal užívat svobody díky křídlům, která mi narostla zkušenostmi a schopností předvést ty nejlepší výkony i pod těžkým psychickým tlakem, hledal jsem dál a už mi nestačilo lézt tam, kde se cítím doma. A naštěstí jsem nebyl sám. Touha zažít něco nového vzplanula i kolem mě a touha ochutnávat cizokrajná sousta, která nabízí jiná pohoří, hory a stěny, nezadržitelně rostla. Tyto hlubší zážitky s sebou však nesou také sebeobětování, které si člověk v mladém věku obvykle moc neuvědomuje. Objektivní uvědomění, kdy člověk dokáže kriticky zhodnotit všechno, co pohyb v horách a tamních stěnách obnáší, přichází až s přibývajícím věkem. Mladí lidé mají ještě čistou duši a kousnutí do pomeranče vnímají jen jako ochutnání toho krásně kulatého, voňavého a barevného předmětu. To, že je hořkost slupky donutí zkřivit ústa do křečovitého šklebu, nevidí a ani nechtějí vidět. Navíc na toto poznání velmi rádi zapomínají a svoji zkušenost vážou jen k tomu příjemnému – a právě to je na tomhle období tak krásné. Ale magnetem nebyly jen skalní jehly a jejich příkré stěny. Fascinovala a dodnes mě fascinuje také různorodost, která na vás čeká za každými překročenými hranicemi. Jiná řeč, náboženství, lidé a tisíce a tisíce drobečků z tamní kultury, které při cestách máte možnost ochutnat. A i proto se neustále rozbíhám do všech koutů světa.
HLEDÁNÍ SEBE SAMA
17
NEUDUSME DOBRODRUHY JOSEF RAKONCAJ Od dob mého působení v kopcích už uplynulo hodně času a svět horolezectví se výrazně změnil. Dnes je mnohem více rozmělněn a jeho pojetí také. Tak například dříve se lezením na „neznámé“ šestitisícovky zabývali především Angličané a pár dalších jedinců. Hlavním zdrojem informací o nových oblastech nebyl internet, ale časopisy v čele s American Alpine Journalem. Tamní fotky stěn na horolezce působily jako med na vosy. Další změnou, a v mém vnímání už trochu negativní, je, že se čím dál více spěchá. Ideální je pro mnohé rychle dorazit do základního tábora, vyběhnout na vrchol a stihnout nebližší letadlo. Jenže v tomto shonu horolezec také o mnoho přichází. Nemůžeme tak úplně srovnávat doby dnešní a minulé, pokrok jde dopředu, ale je pro mě úsměvné, když si vzpomenu, že mé expedice do Pákistánu trvaly i šest měsíců. Musím však přiznat, že každá mince má dvě strany. Života horolezce rozhodně nelituji, ale je pravda, že jako velké negativum vnímám odloučení od rodiny, které jsem se často nemohl věnovat podle svých představ. Veškeré změny musíme vnímat z dvojího hlediska. To, co se nezměnilo, je vnímání krásy. V této souvislosti vzpomínám na lezení nádherné linie severním pilířem Nanda Devi, která z mého pohledu patří k těm nejelegantnějším ve vysokých horách vůbec. Možná to tak pro mnoho kritiků není, ale víte co? Je mi to jedno, bez kapky tvrdohlavosti by se žádný zajímavý výstup nikdy nezrodil.
Vášeň pro hory, skály a letadla Josku neopouští.
18
ČESKÉ HIMÁLAJSKÉ DOBRODRUŽSTVÍ
K lezení v horách, zvlášť ve vysoké nadmořské výšce, však nestačí být jen tvrdohlavý. Ten balík schopností a dovedností je tak pestrý, že jím disponuje jen několik málo jedinců. I přes vysokou nadmořskou výšku musíte být rychlí, precizní a psychicky silní. Obrovské vůli a touze uspět musí být úměrné také vědomí, že se z expedice nemusíte vrátit. A tohle nezvládne každý. Někteří tvrdí, že vše je přelezeno a objeveno. Hloupost! Vždyť jen v Himálaji se najde v každé části aspoň maličký kousek, kde horolezci nikdy nebyli. Má generace měla to štěstí, že musela méně hledat. Výstupy byly z 90 % v neobjevených oblastech a lezci se dostali do míst, která byla na mapě zastoupena bílými místy. Pokud se z toho nepřeberného množství vrcholů zaměříme pouze na osmitisícovky, které jsou z pohledu veřejnosti nejsledovanější, tak ano, přiznávám, že většina logických směrů je na nich vylezena, ale to nesvědčí o neexistenci dalších výstupových, byť těžších možností. A když přijde na věc, existují i jiné hory než jen ty osmitisícové. Pokud svůj pohled ještě více rozšíříte, tak vás mohou dokonce upoutat i jiné, z pohledu horolezce panenské oblasti. Už v 80. letech nás napadaly možnosti lezení v Antarktidě, konkrétně v Zemi královny Maud, kde jsou krásné a dominantní žulové věže, rostoucí od hladiny moře do výšky kolem 1 200 metrů. Jen si představte tu krásu. Pokud jde o můj tajný sen, chtěl jsem vždy podniknout výpravu na ostrov Nová země v Rusku. Bohužel to bylo z vojenských důvodů nemožné. Horolezci, kteří mají podobné průzkumné choutky, nikdy nesmějí vymřít, protože i kdyby všechny jejich expedice skončily nezdarem, naznačí cestu a umožní následujícím generacím stavět na jejich zádech.
Krajina stvořená z vášně. Kouzlo Patagonie je neopakovatelné
ĎÁBLŮV UČEDNÍK V době, kdy jsem o cestování zatím jen snil a přelétal z kontinentu na kontinent pouze prstem ve stránkách školního atlasu, připomínala mi nejjižnější část Jižní Ameriky oháňku nějakého praještěra. Přestože od té doby uběhlo už hodně času a vypravil jsem se do země kontrastů mnohokrát, nádech pohádkovosti v mé mysli stále přetrvává. Krajina stvořená z vášně… Jen si to zkuste představit. Pás špičatých hor lemující obrovský ledovec Continental, mezi tím sopky obklopené fjordy nebo jezery a nekonečná pampa. Na první pohled se může zdát, že jde o naprostý mišmaš nesourodých krajin a tedy jen o výplod mé fantazie. Rozhodně ne! Tohle všechno Patagonie opravdu nabízí. Ke všemu přihodím ďábelskou kuchyni, která dokáže během dne několikrát naservírovat slunce a déšť, k tomu případně sníh, nebo dezert v podobě větrné smršti. Vítejte v Patagonii, na úzkém pruhu země, kde si dalo dostaveníčko peklo s rájem. První setkání s patagonskou realitou znamenalo zpytovat svědomí. Jak se mohlo v mé tupé makovici zrodit to neoprávněné sebevědomí, že zrovna zde mohu uspět? V zemi, kde se při předpovědi počasí omezují na pouhé: „Bůh s vámi, přátelé?“ V krajině ostrých žulových katedrál, které nejspíš vypadly před dávnými časy z tlamy obřího draka a píchají svými tesáky nebe do břicha? Konečně tohle všechno vidím na vlastní oči a po tvrdé srážce se skutečností nezbývá než si přiznat to, co je nabíledni: „Tak tady jsem v loji.“
RANDE NASLEPO... Cerro Central (2 800 m n. m.) – Patagonie, Chile, leden/únor 2000 Spolulezci: Filip Šilhan (Filek), David Šťastný (Dejv/Dejvis) Jsem zachumlaný ve spacáku a nad hlavou mi v ohlušujícím rachotu burácí vzdorující stan. Řvu zoufalstvím, ale ani sám sebe neslyším. Je jasné, že tropiko už dlouho nevydrží a rozerve se na prvočinitele. Pak budu následovat já, jakožto trofej, kterou uragán drapne do svých spárů a odvleče mě někam do tmy. Od této myšlenky do chvíle, než praskly stanové tyče, uběhlo pár sekund. Tyčka protrhla plášť a vzniklým otvorem ke mně pronikají kousíčky ledu, dopadající s bolestivou prudkostí na můj unavený obličej. Vzápětí přicházejí tři silné poryvy, které ukončují agonii stanu. Najednou zmizel, neexistuje. A vůbec, měl jsem ho s sebou? „Ježíši, mami, já jsem ale korunovanej vůl!“ Prochladlé ráno přichází se sluncem. Odhazuju nafoukaný sníh přímo ze spacáku. Jsem promočený a drkotám zuby. Ležím u úpatí 1 400 metrů vysokého těla Cerro Central, které na sobě ještě má rudý šál úsvitu. Směje se mi do tváře a říká: „Na to nemáš, červe.“ Potichu mumlám své „Ano, ano,“ a dodávám: „Hned zabalím a potichu zmiznu, prosím, jen mě nech odejít.“ Z vedlejší hromady sněhu vykoukne hlava a říká: „Nazdar, pardi.“ To jen vystřihla ranní pozdrav Filkova stále usměvavá tvář. Zpoza dalšího balvanu vyleze Dejv: „Jsme tři a všichni v řiti. Jestli nás, chlapci, tohle šílenství potká ve stěně, tak budeme počítat andělíčky.“ Naše první lezecké metry v patagonské žule v sobě tudíž měly nádech jisté a neodvratné katastrofy. Ale po pěti dnech lezení ve stěně si tělo postupně přivykalo, a to jak námaze, tak strachu, nemluvě o stále větší díře pod nohama. Ani jeden z nás už v té době nebyl zajíček, co se týkalo znalostí spojených s lezením ve velkých stěnách. Nicméně ležet v závěsné posteli dva dny bez sebemenšího pohybu a čekat, až si uragán přestane pohrávat s naším chatrným bydlíkem, bylo pro všechny novum. „Záda nezáda, furt se nakládá. Pardi, jdeme si dnes pro vrchol.“ Filkův optimismus rozhodně nebyl nakažlivý. Myslel jsem si své… Šestý den bez jediného kroku na pevné zemi, stále uvěznění v sedáku nebo na laně. Jak voda, tak jídlo vzaly zasvé. Nad i pod námi jenom skála. Vytoužený vrchol, případně odchod do sprch stále v nedohlednu. Nabalili jsme si batůžky na poslední zteč a dřeli se celý den jak psi. Slunce svítilo ještě do vršku a roztápělo z posled-
Dejvis s bravurou jemu vlastní ukrajuje metry pravdy Na žádné kecy není prostor. Buď umíš, nebo jen… čumíš
ních sil sněhovou čepici. Naše západní stěna už ležela celá ve stínu. Kapičky vody se slévaly do proudu, jenž putoval stěnou do údolí. Díky komínovému efektu přinášel proudící vzduch podél stěny dostatek chládku z ledovce, aby voda dopadající na naše těla ztuhla v ledový krunýř. Vzpomínka je dodnes natolik živá, že se mi pod zavřenými víčky objevují barevné kruhy bolesti. Lezli jsme až do noci. Kolem jedenácté si každý zvlášť nachází malou poličku, kam se zhroutí a čeká na nevyhnutelné. Jediné, co nás spojuje, je lano a naplňující se osud. Ráno kolem desáté, po sedmi dnech útrap, dolézáme na jedno z nejopuštěnějších míst planety. Půlka je za námi, ještě zbývá slanit hodně přes tisíc metrů vertikální žuly. „Tak s chutí do toho, pardálové,“ plácne mě i Dejva do zad Filek. „Nebo taky bez chuti,“ melu si sám pro sebe. Opravdová zkouška trpělivosti však následovala o rok později. Výstup byl veden novou variantou cesty „Macaroni-Porridge Junction“ (obtížnost 8 podle UIAA, A3).
PATAGONIE – NEVER MORE! Torre Escudo (2600 m n. m.) – Patagonie, Chile, leden/únor 2001 Spolulezci: Tomáš Rinn (Houba), Tomáš Sobotka (Chobot/Tomajda) Sedím naproti Houbovi v nalejvárně „U Kosti“ ve Žlebu a společným úsilím pomáháme našim barvám k lichotivému prvenství v průměru vypitých piv na hlavu. Koho vezmeme jako třetího? Kořala (Pavel Toman) říkal, ať zkusíme vzít Chobota, že tam získá ostruhy. No jo, ale vždyť nemá žádné zkušenosti z hor, kromě vysluněného
Údolí ticha, tak ho předchůdci pojmenovali. Což byl čistokrevný výsměch. Každodenní lomoz a řev uragánu sice fotoaparát nezachytí, ale věřte, že tam je.
Qualida. A taky v životě nebivakoval ve stěně! Víš co, Máro, leze na písku a já ho už mám delší dobu v merku, takže bych to risknul. Na tenhle jasný Houbův argument se nedalo nic namítnout. Tak jo, platí! Cinknou o sebe půllitry, kolem čtrnáctého ledna si dáme rande v Natales. Ďáblova kuchyně O dva měsíce později dřepím v letadle, vedle mě Tomajda neboli Chobot, a letíme směr Chile. Pozoruju s mírným soucitem Tomajdovy rozzářené oči. Jeho první let a první cesta do tramtárie právě začíná. „Mám půl kila maglajzu, snad mi vydrží,“ hlesne Tomajda. Kdyby jen tušil, že se právě řítí do pekla na zemi, které se na fotkách tváří jako lezecký ráj. Raději jsem si objednal dalšího heinekena než odpovídat na takovouhle volovinu. Jako u všech vandrů do dálav se vyskytnou předvídatelné a nepředvídatelné průšvihy. Ten první na sebe nenechal dlouho čekat. Naskytl se hned při příletu na letiště do Santiaga, které jsem už minulý rok přejmenoval na Sanšílenágo, poté co jsem v letištní hale čekal bez jediného pesa tři dny a monitoroval každý nedojedený hamburger. Ale zpět k přítomnosti. Batohy, které měly cestovat letadlem s námi, jaksi nedorazily. Čokoládová slečna s milým úsměvem a koketním výstřihem, usazená za přepážkou, nám sdělila, že přílet bagáže můžeme očekávat už zítra, takže jupí, pohoda. Navlečení ještě z promrzlých Čech jsme vystartovali z haly do třicetistupňového vedra pro naši druhou bagáž, která letěla „cargo-érem“. Chilští démoni s razítky nás okamžitě a lehce uzemnili, jelikož po nás chtěli zaplacení cla. Máchal jsem jim před čumákem papírem vystaveným naším ouřadou a cítil, jak se rozpaluju doběla se slovy: „Mám v těch tahačákách akorát bordel na lezení, nic k prodeji a tím pádem nic k proclení.“
Cha, omyl! Potřebné doláče, které měly sloužit na zaplacení povolení k lezení při vstupu do parku, byly nenávratně pryč. Po čtyřech dnech drkocání autobusem jsme s Chobotem konečně dorazili do Puerto Natales. Tady nás už netrpělivě vyhlížel Houba, který odletěl o čtrnáct dní dřív s Evžou vytvářet rodinnou pohodu. Jak se později ukázalo, povedlo se mu to docela dobře a v říjnu přišla na svět nová Houbička. Shledání na druhém konci světa jsme v rámci aklimatizace pořádně oslavili a přitom také zavodnili těla místní cervezou. Ráno nás bus Fernandez dovezl před brány parku Torres del Paine. Příjezd byl ve velkolepém stylu. Protože jsme nebyli šťastní majitelé permitu, byla naše snaha vzbudit u rangerů dojem západních trekařů docela marná a vzala zasvé hned při pohledu na našich 160 kilo výbavičky. Co se dá dělat, člověk necestuje devatenáct tisíc mil jen proto, aby pak dřepěl někde v údolí a koukal, jak se mu nad hlavou tyčí granitové nádhery. Plán byl jasný, nějak se dostat přes bránu a pak co nejrychleji zmizet rangerům z očí. Věděli jsme, že v oblasti již operuje slovenská „expedícia“, označili jsme se tedy jako jejich nosiči. Fígl vyšel! Sranda ovšem byla v tom, že naši slovanští sousedé použili podobné lsti. „Vraj dorazí skupina chalanov, ktorí privezú zaplacený permit.“ Takže po téhle informaci, kterou nám sdělil Maťo Hoiger, používající místo interpunkce sousloví, kde opublikovat se dá jen „boha jeho“, začal zoufalý úprk do hor. Třeba to těm matějům hned tak nedojde. Myšlenka, že se budeme muset při sestupu stejnou cestou vracet, nám byla v té chvíli na hony vzdálená. První dny nás počasí nechalo pořádně namlsat. Slunce, mírný větřík, tyrkysové až kýčovité nebe, proti kterému se tyčily žulové monolity. Tenhle idylický obrázek dlouho nevydržel a celý zbytek vandru nám patagonský svět ukazoval svoji pravou tvář. Pěkné počasí jsme využili převážně k vynáškám materiálu pod vrchol Fortaleza (2 681 m n. m.). Když už jsme měli všechen matroš dotlačený do jeskyně vykopané přímo pod zdí, začali jsme zase všechno přenášet pod jiný kopec, a sice pod Torre Escudo. Důvodem našeho šejkování byl sníh a vichr, který z 1 300 metrů vysoké Fortalezy vytvořil sněhem hladce nahozenou zeď. Sen udělat prvovýstup touto stěnou zmizel zároveň s příznivým počasím. Nedá se říct, že by jihovýchodní strana Escuda nebyla zaflákaná od sněhu, ale při té bídě a pod tlakem ubíhajícího času se nám zdála daleko příznivější. Toto údobí nazval Tomajda „soustředě-
ním lýtek“. Pro průstup stěnou byla vybrána americká cesta „The Dream“ (7 UIAA, A4+, 1 200 m), která se nám zdála dost dobrá. Náš čas se přiblížil. Zbývalo už jen vyčkat, než sníh sleze z nástupu, a vystartovat vzhůru do žulového moře. Abychom si zkrátili čekání, vyrazili jsme do údolí pro doplnění jídla. Co čert nechtěl, po cestě dolů někdo nadhodil myšlenku zastavit se na jedno (!) pivo. Naše utužování kolektivu v místním pubu skončilo až při postupném zhasínání lokálu, dávání židlí na ježka a při nehezkém povzbuzování provozovatelů, ať už vypadneme. Téměř čtyřhodinová cesta do base campu měla pár technických zastávek. Ta nejdelší byla v lesíku, asi tak po hodině chůze. Houba jakožto bývalý skaut vysoukal z paměti poučku o tom, jak přežít noc v divé přírodě bez potřebného vybavení pro spaní. „Uděláme hvězdici!“ zahřměl rozkaz do naprosté tmy a naše těžce unavená těla se skácela k zemi. Hvězdice, to znamená stočit se jako psi do klubíčka, přitisknout se zády k sobě a vyčkat na vysvobozující ranní paprsky. To jen pro vysvětlení, kdyby vás taky někde nečekaně přepadla tma. Při svítání jsme kromě ranní kocoviny zaznamenali ještě jeden úlovek. Houbadlín z hosterie, ve které se zouvalo, přišel v jiných botách. „Nike Air Trekking“ zářily novotou a seděly jako ulité. Otázkou bylo, jak se tvářil ten, na kterého zbyly staré Houbovy koženáče se žralokem. Nastal Den D. Sníh přes noc slezl, a to byl impulz pro rychlé nakýblování do stěny. Natahujeme po plotnách 120 metrů fixů, vzápětí hned lifrujeme nahoru v tahačákách 130 kilo materiálu a jídla a sto litrů vody. Večer se vracíme ještě pod nástup a zalézáme do stanů. Každému probíhá hlavou směsice otázek: „Máme dost lan, vody a jídla? Vydrží počasí?“
HLEDÁNÍ SEBE SAMA
25
Ráno vyrážím s Houbou a natahujeme už v převislé stěně dalších 60 metrů. Tento sklon pět až patnáct stupňů do převisu nás neopustí až na vrchol. Večer rozbalujeme postele a uléháme do našeho vzdušného sídla. Tomajda za námi druhý den jumaruje a vytahuje všechny fixy. Nikdo z nás ještě netuší, že je to poslední kontakt se zemí a Escudo se stane na dalších 21 dní naším domovem. A jelikož bych se z toho obtáhnul, vypisovat tři neděle den za dnem, tak udělám výběr z těch nejzajímavějších momentů, tedy z těch, které se z našich makovic nikdy nevykouří. Od páté délky začalo tvrdé hákování kolem A4 s místy A4+ v americkém stylu. Pro přiblížení, co to znamená: Zatlučete skobku pár milimetrů a přesvědčujete ji, aby nepadala. Jinak že spadnete oba. Po tomto citovém vydírání musíte přesvědčit ještě sebe, že další založené jištění už bude naprosto betonové. A tímhle způsobem se šálíte třeba i dvacet metrů, než konečně dáte něco, čemu se dá věřit. Pak teprve vyplivnete knedlík, který se vám nekompromisně usídlil v krku. Všechny posměváčky, kteří se vysmívají technickému lezení jako přežitku, posílám do háje. Je to něco, jako když lezete cestu „Smyslů zbavení“ ve Žlebu nebo „Klekání“ v Teplicích, s tím rozdílem, že v té délce jste třeba i osm hodin bičováni vichrem a sněhem. Šest dní nám trvalo směšných dvě stě výškových metrů. Dolezli jsme až do místa s názvem „Red Tower“. Když jsem stál pod nástupem, tomu rezavýmu flíčku jsem se vysmíval. Teď mě polila hrůza. Ten flek, ta věžka, má 70 metrů! Další den se stěhujeme o těch pár desítek metrů výš, vytahujeme všechen matroš a bydlení vzhůru. Vypadá to asi následovně. Ten, kdo je u štandu, se snaží kopulačními pohyby dopředu a dozadu pomocí kladky a dvou
Takto zavěšení jsme na Escudu strávil bezmála tři týdny v kuse
26
ČESKÉ HIMÁLAJSKÉ DOBRODRUŽSTVÍ
jumarů dostat náklad nahoru. Zbylí dva členové cirkusiády se jako živé protizávaží pověsí na opačný konec lana, než je bágl, a mizí pomalu do údolí, přičemž batoh jede nahoru. Musíte ovšem vzít v potaz, že tuhle šaškárnu děláte osm set metrů nad zemí a na dvou nejtíkách o průměru osm milimetrů, které jsou zavrtané jen na dva cenťáky. V noci se zvedl urputný uragán. Začíná to s námi pořádně házet. Každý se dává na zaříkávání. Najednou mě vytrhne z klimbání řev nad hlavou: „Máro, doprdele, pomoz mi, jsem vzhůru nohama.“ To je Houbadlín. Co tam k čertu dělá? Vždyť večer si pověsil svoji singlovku vedle naší postele. Odhrnuju tropiko a mžourám do tmy. Vichr se mnou lomcuje a s neskutečnou brutalitou mi mete sníh do tváře a spacáku. „Tomajdo, doprčic, drž to tropiko.“ Konečně rozeznávám obrysy. Houba v té bouři lítá i se svojí postelí jako leporelo. Po půl hodině, za pomoci nadávek a všech svatých postel ukotvujeme i zespodu. Ráno se probouzíme do sněhového království. Sníh totiž pronikl úplně všude. „Mám naprosto nadojený spacák,“ stěžuje si Tomajda. „A kdo ne?“ spustím na něj. Ponorková nemoc si začíná vybírat svou daň. Rychle si vyměníme pár svižných ranních pozdravů a začínám ohřívat ledovou drť. Ksakru, propálil jsem si spacák! Kolikrát se mi už povedlo vylít polévku do spacáku nebo si při podávání jídla z postele do postele opařit ruce. Přesto jsem s vděčností plnil úlohu šéfkuchaře. Počas začal přitvrzovat. Na skále se objevují námrazy. Z lezení se stává boj o každý metr. Občas celý den proležíme v postelích, protože se z nebe s chutí sypou tuny sněhu. Začínáme ztrácet pojem o čase. Ta stěna
Po třech týdnech opět na zemi.
HLEDÁNÍ SEBE SAMA
27
snad nemá konec. Hergot, vždyť jsem už hladový jako pes a unavený až hanba. A co ten spacák, vždyť je zmrzlý na kost a goráče, rukavice, boty… všude je voda. Když jsem loni s Filem a Dejvisem po dvanácti dnech vylezl na protější Cerro Central, říkal jsem si, jaký je to nářez. Co je potom tohle? „Kolikátý den tady visíme?“ Kouknu přitom na Houbu. „Asi sedmnáctý, ne, počkej, osmnáctý den.“ To snad není možný, co je to za cizího chlapa, se kterým mluvím? Kousek zarostlého obličeje kouká zpod kukly, rty rozpraskané, tváře propadlé. Hned se podívám na Tomajdu, jak je na tom on. „Kluci, vy vypadáte, kdybyste se viděli,“ proběhne mi hlavou. Zítra musíme mít vrchol, nebo je po nás. Jsou čtyři ráno, začínám vařit. Postavím kostku ledu do ešusu a čekám, až se začne pomalu rozpouštět. Je strašidelná kosa a ta zatracená bomba nechce vůbec hořet. Dávám ji do spacáku mezi stehna. V sedm začínáme jumarovat do posledního místa, kam jsme včera dolezli. Na lanech je centimetrová vrstva námrazy. „Kluci, dnes fakt až na vrchol, hlava nehlava,“ snažím se hecovat Tomajdu s Houbou. Shora na nás sypou kýble sněhu. Hrnu to vzhůru a připadám si jako ledoborec Lenin. Zatluču skobu, a než stačím nasadit karabinu se žebříčkem, musím zase odhrnovat napadaný sníh, abych ji vůbec našel. Tak, poslední délka za A3, a budeme tam. V hlavě nemám nic jiného než skončit tohle utrpení. Chci jen teplo, jídlo a spáááát… Je devět večer a po třinácti hodinách chroptění stojím konečně na hranici stěny a sněhu. Tak pro tohle jsem se trmácel tisíce kilometrů a škrábal se mraky dní do vrchu? V tu chvíli je odpověď jasná: „Ani náhodou!“ Hážu naposledy lano na fix a přeřvávám vichr: „Vrchol.“ Nečekám ani na kluky a slaňuju k postelím. Jsem unavený, promrzlý, žíznivý a mám strach, protože ještě není konec, pořád nejsme na zemi. Vytahuju úplně zmrzlý spacák a zalézám do postele. Měl by se dostavit pocit vítězství, místo toho mám však před očima jeden velký otazník. Ještě musíme slanit přes 1 100 metrů stěny! Maminko, pro boha živýho, ať to dopadne dobře! Už nikam nepolezu, slibuju. Budu doma a pomáhat. Po dvou dnech stojíme dole na ledovci. Všude přibylo tři čtvrtě metru sněhu. „Jupííííí a máme to za sebou!“ zařvu na celé údolí. Objímám Houbu, pak Tomajdu. Je mi do breku. Myslím, že oba pašáci na tom nejsou o moc líp. Mám pocit, jako bych se vrátil po deseti letech. Dělám po třech nedělích první kroky na rovné zemi. Já to snad zapomněl! Vždyť jsme pořád jenom viseli na špagátech nebo leželi v postelích, ani jedna polička, kde by člověk udělal krok. „Nikdy více, ale opravdu nikdy!“ hrozím pěstí do vzduchu. O tři dny později hospodská atmosféra v Puerto Natales: „Máme vrchol.“ „Jsme borci.“ „Paráda.“ „Lejeme do hlavy, nazdáár.“ „POJEDEME ZNOVU!“ Člověk je opravdu nepoučitelný tvor. Paměť má schopnost zapomínat a krom drobností dokáže po čase dát všemu růžový nádech. Jinak by se totiž dalo těžko uvěřit, že po roce jsem tam byl znovu, pak ještě a zase. A co myslíte, že budu dělat letos po Vánocích? Budu doufat, že zrovna tento rok, až se posadím pod stěnu Fitz Roye (3 405 m n. m.), nastane krásné počasí, které do Patagonie přece jednou musí dorazit!
Tisícimetrová dominanta El Cap, neboli přerostlé skalky.
BIGWALLOVÝ POVALEČ AMERICKÁ SMAŽENICE El Capitan (2 307 m n. m.) – Yosemitské údolí, USA, září 2001 Spolulezci: Tomáš Řehna (Bobis), Tomáš Sobotka (Chobot/Tomajda), Martin Vlaštovička Kultovní místo Yosemity, samotná kolébka lezení ve velkých stěnách, bylo již delší dobu v mém hledáčku. Vyšetřil jsem měsíc času mezi zimní výpravou do Patagonie a podzimní do Nepálu a odjel si koncem léta kalibrovat své představy o bigwallovém lezení. Musel jsem odjet právě sem, jelikož pokud máte ambice dělat nové cesty ve velkých „zdech“, měli byste mít pevný základ. První, co bylo třeba udělat, je srovnat se s mistry daného řemesla. To abych věděl, za kolik mohu svůj výtvor „prodávat“, jinak řečeno dostat do oka tu správnou škálu. Nehledě na to, že o příjemném klimatu přerostlých skalek jsem už nechtěl jen slýchat. Jak tedy Yankeeové, jak to děláte… Tak, poslední popruh dotáhnout a můžu vyrazit. Moje úplně poslední kroky směřují do Boulder Baru v Praze, kam se přišlo pár mých přátel podívat, zda opravdu odletím. Tenhle „pub“ jsem si vybral záměrně, protože si během krátkého času, co je otevřený, vybudoval postavení kultovní hospody. Pro mě se v danou chvíli stal málem místem osudným, jelikož obsluha nedodržuje otevírací dobu, tedy zavíračku ve dvanáct. Ve značně unaveném stavu jsem se proto ocitl na dlažbě až kolem čtvrté. Odbavení na letišti začínalo kolem šesté. Abych to zkrátil, letadlo jsem chytil za ocas, sedl si do sedačky a jako na smilování čekal na vysvobozující uvítací drink. Při cestě jsem ještě nabral v Paříži Bobise a ve Frisku čekala na letišti Andy. V takovéhle sestavě „jupíjej“ se vydáváme do nočního ruchu San Franciska. Je skoro neuvěřitelné, že člověk cestuje tisíce kilometrů přes oceán, aby si dal do trumpety v baru Bohemia s českým personálem a točenou plzní k tomu. Díky Andree, která zdomácní snad všude a potají nás v noci propašovala hotelem, jsme se probudili na střešní terase mrakodrapu v lázeňských lehátkách. Rychle se spakovat, půjčit auto a tradá do Yosemit Výjimečně vše vyšlo tak, jak bylo naplánováno, a po několikahodinové jízdě jsme dobyli „Camp 4“, a to v neuvěřitelné čtyři ho-
diny ráno. V té tmě sice nebylo nic vidět, ale všechny smysly mi jasně dávaly signály, že jsem v kolébce bigwallového lezení, a tudíž v ráji na zemi. Vždyť odsud vzešla vlna nového stylu dobývání stěn. V campu 4 souložili a vegetili všichni ti bouráci jako John Salathé, Warren Harding, Royal Robins, Jim Bridwell a další. Lezu do spacáku a nechávám si zdát svůj pětatřicetidenní sen, který právě začíná. Prvních pár dní probíhá v duchu lezení akorát tak do místní říčky Merced, protože je strašidelné vedro, které přežíváme jen díky večernímu doplňování tekutin Curry Village. Jinak doporučuju pivo King Cobra, na které nás upozornili místňáci pocházející z Montany. Je nejlevnější, má nejvíc voltů a docela ujde. A ještě jedna příjemná věc. V okolních pizzeriích, kafetériích a hotelích pracuje spousta českých ženských, což nám zaručilo trvalý přísun potravin, aniž bychom vydali jediný „bak“. Ale zpět k lezení. Vždycky jsem si při pohledu na krásné Yosemitské údolí přál vylézt na dominantu a překrásnou stěnu El Capa. V současné době na něj vedou mraky cest. Převážně technických, ale i volných. Jelikož mám rád obojí způsob lezení, tak jsem si z každého stylu vybral po jedné cestě. V rovině technického lezení padla volba na „Wyoming Sheep Ranch“ (VI, A5+, 26 délek), na kterou jsem se dohodl s Bobisem. Volně jsem pak vybral poměrně novou cestu „El Niňo“ (VI, 5.13c, 30 délek), pro kterou jsem se spřáhl s Chobotem. Wyoming Sheep Ranch (1. 9. – 7. 9.) Hned po prvních pár metrech jsem se skácel jak pytel h****. Rychle mi proběhlo hlavou, jestli jsem lehce nepřehvízdnul nápřah. Pohled na Bobise a na tahačáky mě přesvědčil. Hurá znovu do boje! To, co následovalo v dalších dnech, popíšu ve zkratce. Totááál háárd kóóór. Myslím, že průběh složený ze zatloukání skob, věšení se do copperheadů, rivet, friendů a háčků není moc vděčné a zajímavé čtení. Takže popíšu jen své pocity z těchto dnů ve stěně. Po zádech mi stékal pot a mizel mezi půlkami, které cvakaly tak, že by přeštíply drát. A v podobném duchu se vše odehrávalo od nástupu až po vršek. Většinu úskalí technického lezení už jsem znal i z jiných stěn, ale přesto mě pár věcí zaskočilo. Lezete tady po volných nebo pružících blocích, přitom se dá jen velmi špatně zajistit, což znamená zákaz padání. Vcelku normálka. Ale co mi hlava nebrala, byla často místa za těmihle hrůzami v podobě rovných desek bez viditelných poruch, kterým říkám „yosemitská speciálka“. Co s tím?
