Červen 2011
Pro potřebu základních organizací KSČM
Vyškov
Obsah Třídní nenávist?.....................................................................................................................................1 Náš vztah k násilí...................................................................................................................................2 90 roků...................................................................................................................................................1 Rozdílná řešení ......................................................................................................................................3 Historické pravdy?.................................................................................................................................4 Bohatství hodnot....................................................................................................................................5 Zjednodušování a jednoznačnost...........................................................................................................5 Historický kalendář ..................................................................................................................................6 Červenec................................................................................................................................................6 Vysněná Anglie?....................................................................................................................................9
90 roků Sice si připomínáme devadesátiletí od vzniku Komunistické strany Československa, ale k etapě bojů pracujících za svá práva je třeba přidat ještě nejedno desetiletí (k jehož odkazu se komunisté hlásí a na který navazují) až hluboko do 19. století. Celé generace bojovaly za osmihodinovou pracovní dobu, za všeobecné a rovné volební právo, za pracovní právo, které dává zaměstnancům určité životní jistoty, za občanskou rovnost, za přijatelné podmínky pro výchovu a vzdělání mládeže všech společenských vrstev, ne jen těch privilegovaných. U nás stačila dvě desetiletí obnovené vlády kapitalistů a sociální jistoty se jedna po druhé vytrácejí. Vývoj potvrzuje stanovisko komunistů z názorových bojů se sociálními demokraty. Sociální demokracie sice tu a tam přispěla i v druhé polovině dvacátého století k mírnému zlidštění kapitalismu, ale jakmile se kapitalisté cítili a cítí dostatečně silní, všechny výdobytky pracujících postupně ruší. Jen zásadní, radikální změna společenského zřízení může mít trvalejší výsledky.
Třídní nenávist? Tradičně se pravice ohání bolševismem, kdykoliv se dostane pod palbu kritiky veřejnosti. Okamžitě komunisty, ale nejen je, obviňuje z rozsévání třídní nenávisti a propagace třídního boje. Skutečnost je dnes však spíše opačná. Tak třeba pražská manifestace proti vládním reformám požadovala, aby vláda respektovala zájmy lidí práce a neupřednostňovala již tak preferované majitele největších majetků (často nabytých pochybnými cestami) a zahraniční monopoly. A jak odpovídá pravice? Copak je označení
2
desetitisíců manifestujících za lůzu něčím jiným než vyvoláváním třídní nenávisti? Cožpak jsou hlasy nabádající k omezení volebních práv občanů (dokonce ke zrušení všeobecného volebního práva, protože prý „tomu“, o čem mají rozhodovat, lidé nerozumí) třeba zavedením většinového systému něčím jiným než pohrdáním lidmi práce, což nutně vyvolá jako protiakci nenávist? Třídní boj není výmyslem ani programem komunistů či koho. Je realitou života každé třídní společnosti. A právě na té silnější straně (což je u nás dnes bezpochyby majetná pravice) záleží, zda se rozpory v zájmech různých tříd řeší moudře či nenávistně. U nás zatím vše směřuje – právě vinou pravice - k té druhé variantě. Náš vztah k násilí Komunisté jsou denně obviňováni, jako by byli stoupenci násilí za každou cenu. Není tomu tak a nebylo to ani dříve. Naopak. Již od vzniku komunistického hnutí zastávali komunisté názor, že individuální násilí (které je dnes uplatňováno i státy pyšnícími se demokracií – viz bombardování Tripolisu s cílem zabít Kaddáfího či bezpilotní prostředky vraždící „cíleně teroristy“ z Tálibánu) je nepřípustné. Už proto, že neřeší základní rozpory společnosti, ale jen bez soudu odstraňuje představitele nepřátelských opozičních sil. Jiná otázka se týká válek jako jednoho z prostředků prosazení politických cílů. Zde komunisté rozeznávají dva základní pohledy na války. Jakákoliv válka, jejímž cílem je vnutit jiné zemi vlastní představy o řešení zásadních problémů nebo dokonce tuto zemi okupovat, je považována za nespravedlivou, a proto nepřijatelnou. Naopak je nutné uznat právo porobených národů na ozbrojenou snahu osvobodit se od okupantů či kolonialistů. Spravedlivá je rovněž každá válka, kdy stát a jeho lid se brání agresi. Někdy vznikají nejasnosti kolem ozbrojené revoluce. Buržoazie se snaží povýšit demokratické zásady na nedotknutelné. A přece se v historii již nejednou vyskytla situace, kdy formální možnost prosadit zájmy občanů v tzv. demokratických volbách bylo nemožným. Buď důmyslně zvoleným volebním zákonem (kdy je možné, aby menšina převzala vládu, jako tomu bylo třeba v Británii díky většinovému volebnímu zákonu či v USA při volbě Bushe za prezidenta), případně lživou, penězi bohatě dotovanou kampaní. Tak na příklad u nás dnes. Vládní koalice před volbami slibovala, po volbách sliby neplní. Právě naopak. Bezohledně prosazuje protilidové zákony, aniž by je měla ve svých volebních programech, a přes prokazatelně většinový odpor občanů. V krajním případě buržoazie „hájí demokracii“ s využitím fašistických metod, jako tomu bylo v Řecku 1967 (tzv. černí plukovníci) či v Chile v roce 1973 (Pinochet). Meze demokracie Demokracie čili forma uplatňování vlády by měla zajistit, aby zájmy většiny byly vládnoucími osobnostmi respektovány. Zatím se nepodařilo nikdy a
3
nikde takového stavu dosáhnout. Vždy se vládnoucí strany a skupiny snaží prosadit především své vlastní zájmy, zájmy své třídy. Zvláště uplatňování demokracie v Havlově mafiánském dědictví je pochybné. Lidé přestávají věřit, že ve volbách mohou prosadit svůj názor na směrování společnosti, republiky. Mají k tomu nejméně dvacet roků zkušeností. V demokracii by musela vláda respektovat své sliby voličům, což u nás neplatí ani náhodou. V demokracii by musela vláda brát v úvahu, že jí navrhované úpravy (zákony a další) převážná většina občanů neschvaluje, takže předchozí volební podporu vládnoucí koalice ztratila. Podporu pro vládnutí „po svém“ nedostala! A jak je tomu ve skutečnosti? Dalo by se to zjednodušeně shrnout do vládního prohlášení: „Naletěli jste nám, holoubci, ve volbách. Máme většinu a vy musíte držet papule, jinak vás prohlásíme za komunisty či za nesvéprávné. Však už se někteří členové elit ozvali, že volební právo každému občanovi je škodlivé. Tak nemrmlejte a kušte! Zvýšíme poplatky, zvýšíme daně (ovšem ne bohatým), zdokonalíme sledování občanů... V krajním případě požádáme NATO, aby tady udělalo pořádek, jak to před lety nepřímo naznačil někdejší ministr zahraničí, předseda lidovců a nynější sudič s charitou - pan Svoboda. Uvědomělý občan a demokrat musí přece chápat, že demokracie má své meze. Nelze sáhnout na majetky, prebendy a sponzory, byť prosycené korupcí a lžemi. Koho myslíte, že by bombardovalo u nás NATO, kdyby se občané začali bouřit jako v Iráku, Afghánistánu, Libyi, Bahrajnu, Jemenu, v Egyptě ... ?“ http://www.vyskov.pohled-zleva.cz
Rozdílná řešení Počet pracovníků v našem zemědělství výrazně poklesl ve dvou etapách. Poprvé po roce 1945. Tehdy se zaměřovala společnost na všestranný rozvoj a poválečné období charakterizoval výrazný nedostatek pracovních sil. Právě v zemědělství však byly značné rezervy. Proces kolektivizace a modernizace zemědělské výroby umožnil převést statisíce zemědělských dělníků do průmyslu a dalších odvětví národního hospodářství. Přes nátlakovost kolektivizace, která v některých případech přerostla únosnou míru, bylo zřejmé, že jen zemědělská velkovýroba je řešením. Zemědělská malovýroba nejen že by neuživila národ, ale nezajistila by ani přiměřenou životní úroveň samotných zemědělců. Ostatně ani soukromí střední rolníci – a to znám z vlastní zkušenosti – neměli situaci jednoduchou. Nezbytnost pomocných pracovníků, jejichž mzda by byla velmi nízká, aby se podnik rentoval, omezovala možnost nejen rozvoje, ale i další existence mnoha zemědělců. Kdo by dělal a dřel u sedláka za babku, když mohl najít lépe placené zaměstnání v průmyslu? Velkovýroba – a zemědělská družstva byla jednou z jejích forem – byla jediným řešením. Počet zaměstnanců
4
v zemědělství postupně výrazně klesal, ačkoliv produkce resortu se zvyšovala, až dosáhla úrovně zajišťující soběstačnost země. Jiný postup řešení nastal po roce 1990. Zemědělství ztratilo většinu pracovníků. Zjednodušeně řečeno těch půl milionu pracovních příležitostí, které v oboru ubyly, odpovídá dnešnímu počtu nezaměstnaných. Jenže tentokrát pokles zaměstnaných v resortu byl provázen (i vyvolán) výrazným poklesem produkce. Dnes tedy v zemědělství pracuje kolem jednoho sta tisíc pracujících „farmářů“ (nikoliv rolníků, zemědělců, sedláků). Ti mají nekalou konkurenci v dotovaných dovozech ze zahraničí nebo v dumpingových cenách dovozů, vyvolaných mezinárodním vykořisťováním (dovoz z oblastí, kde je pracovní síla placena ve srovnání s Evropou doslova žebráckými mzdami). Proto je možné, abychom přestali plně využívat vlastní ornou půdu, abychom byli sotva na hranici soběstačnosti třeba ve výrobě cukru, který pro nás byl významnou vývozní komoditou. Proto je možné, že se krmíme vlastně drahými brambory z dovozu a naše bramborářské oblasti mají problémy s odbytem. Prostě. Dnešní řešení jakéhokoliv problému nevychází z potřeb našeho národa, našich pracujících, ale z potřeb nadnárodních „kšeftařů“. Proto máme půl milionu lidí bez práce a řadu polí zatravněných (za dotace, aby se tam nepěstovaly produkty úspěšně konkurující západoevropským rolníkům). A na Zemi jsou miliony hladovějících lidí a statisíce hektarů nevyužité půdy či polí osetých produkty pro de facto nevýhodnou výrobu biopaliv. Historické pravdy? Každá doba a její vládnoucí síly podávají výklad historických událostí ze svého pohledu, tedy často pod rozdílným zorným úhlem. Nebyly toho ušetřeny ani komunistické strany v době své vlády, ale nepřekrucovaly historické události goebbelsovským způsobem, jak činí mnozí dnešní antikomunisté. Příčina je v teoretických základech socialismu na straně komunistů a v nezbytnosti hanit vše, co komunisté prosazovali a prosadili, na straně soudobých antikomunistů. Zjednodušeně to vystihuje známá skutečnost, že komunisté nekritizovali kapitalismus a jeho představitele „ze zásady“, ale za konkrétní činy. Když jsme říkali, že kapitalismus plodí války, měli jsme pravdu. Pokud jsme kritizovali kapitalistickou demokracii jako vládu peněz, teprve dnes vidíme, jak hlubokou pravdu jsme měli. Na druhé straně jsme však vždy hodnotili úlohu kapitalistického systému v překonávání feudální až otrokářské společnosti kladně. I když se kapitalistické země stavěly urputně proti každé snaze o sociální spravedlnost poskytovanou socialistickými zeměmi, zastávali jsme dlouhodobě politiku mírového soužití dvou systémů. Ani Stalin, kterého dnes zatracují s největší rozhodností, nezastával Trockého politiku vývozu revoluce na bodácích. Komunisté při hodnocení minulosti se nevyhýbají svým omylům a chybám a přiznávají, že v mnoha případech došlo k deformaci ideálů komunismu.
5
Jiné je to u představitelů antikomunismu. Pro ně je socialismus nepřijatelný proto, že ohrožuje jejich výsadní postavení. Dříve koloniální metropole vykořisťovaly kolonie, dnes jako ekonomicky silný partner vykořisťují své slabší druhy, rozvojové země, nerovnoprávnými podmínkami obchodu. Aby si představitelé kapitalismu – a antikomunističtí hlasatelé jsou jejich hlásnou troubou – uchovali své výsady plynoucí z majetkové převahy, nenechají na socialismu a komunistech nit suchou. Všechny naše chyby až nekriticky odsuzují, ale žádný úspěch socialistických zemí nejsou ochotni přiznat. Proto svádí všechny naše problémy na éru socialismu a na práci komunistů, proto nepřiznají, že mnohé problémy, s nimiž si dnes nevědí rady, dokázali komunisté úspěšně řešit. My jsme zavedli všeobecné zdravotní a sociální pojištění. My jsme odstranili nezaměstnanost. My jsme netrpěli otevřený rasismus a poměrně úspěšně jsme začleňovali tak zvané nepřizpůsobivé do života společnosti. Práce, vzdělání přiměřené předpokladům a snaze i podíl na veřejném životě měly minoritní komunity rovněž větší než dnes. My jsme sice nedováželi dostatek banánů a náš trh občas trpěl nevyvážeností, ale nikdy jsme nepředložili řadovému občanovi složenku s výzvou, aby zaplatil neuvěřitelně vysoký dluh. My jsme totiž právě pro ty některé nedostatky zadluženost země nepřipustili. My jsme úspěchy kapitalismu uznávali, oni naše ne. Tak kdo asi má k historické pravdě blíž? Bohatství hodnot Dříve jsme jako hodnotu člověka posuzovali především jeho morální vlastnosti. Čestnost, poctivost, pracovitost, spolehlivost, péči o blízké a ovšem také jeho odborné znalosti a schopnosti. Zjednodušeně řečeno, člověk byl platným členem společnosti, když splňoval tyto uvedené předpoklady. Například fotbalista byl nejlepším střelcem, herec nejoblíbenějším, spisovatel a jeho kniha nejčtenější, maminka nejsvědomitější, mechanik nejzručnější … Dnes je situace vyhraněně jiná. Hodnotí se především tři základní kritéria. Bohatství, majetek a postavení (moc). Máme nejlépe placené fotbalisty, herce, tenisty, obrazy (umělce). Máme nejvyšší bankovní konta, nejdražší róby, nejvybranější šperky, nejneskromnější hostiny, nejrozežranější Plesy v opeře, nejnákladnější a nejpřepychovější byty (domečky)… Známe nejmocnější, nejvlivnější, nejbohatší, nejznámější, ba i nejbezohlednější. Ženy nejvíce sexy, „nejúspěšněji“ - třeba opakovaně - vyvdané… A to čtvrté kritérium? Tím je přece ocenění: Jak „v tom umí chodit“, že ho dosud nechytili. Zjednodušování a jednoznačnost Nejen v politické praxi dochází často ke značnému zjednodušování při volbě termínů popisujících jistý jev. Tak třeba známá teze, že náboženství je opiem lidstva. Nebo pojem diktatura proletariátu, bolševismus, teze o
6
zahnívajícím kapitalismu a mnohé další. Zkusme se na jeden takový příklad podívat. Jde o pojem ‚třídní boj‘. Propagace třídního boje je u nás prohlášena za trestnou. To ovšem ani v nejmenším neznamená, že třídní boj, soupeření mezi různými politickými třídami, neexistuje. Odedávna, jakmile vedle sebe existovala třída vykořisťující a vykořisťovaná, docházelo mezi nimi k soupeření, které nabývalo různých forem. Od běžné konkurence až po boj na život a na smrt. Nelze popřít, že Spartakovo povstání otroků ve starém Římě mělo své morální opodstatnění. Podobně tomu bylo v úsilí nevolného lidu zbavit se poddanství i za cenu svržení nadvlády vykořisťujících feudálů. Ostatně takové vítězné násilí bylo i v základech dnešní moderní buržoazní společnosti. V soudobém světě bezesporu rozpor mezi zájmy různých tříd dále existuje a nabývá rozmanitých forem. Vždy v závislosti na hloubce rozporu a na ochotě vládnoucí třídy hledat východiska přijatelná i pro vykořisťované. Nebude asi sporu o tom, že takový pan Bakala, který odkoupil desítky tisíc podnikových bytů (v podstatě za směšnou cenu) má zcela jiný pohled na jejich dnešní odprodej či pronájem za mnohem vyšší cenu těm, kteří v bytech bydlí, než jaký mají tito občané. Přitom je zřejmé, že o výstavbu celých sídlišť se on nezasloužil ani v nejmenším, zatím co byty byly bezesporu postaveny z prostředků, které vznikly prací těch dnešních hornických důchodců. Ti dnes své zájmy hájí důsledným bojem za přijatelné podmínky využívání těchto bytů. Bakala a další naopak naprosto rezolutně usilují, aby na nájemnících vydělávali mnohem víc, než odkoupení bytovek (v podstatě morálně i právně dosti podezřelé) stálo. Prostě formy soupeření, zápasu soupeřících tříd, jsou dány ne nějakou zločinnou snahou té podmaněné, ale reálnou možností domoci se jakéhosi sociálního statutu, sociálního práva, vyváženosti v rozdělování celospolečensky získaných prostředků. Boj neznamená bomby, atentáty, teror, vraždy. Alespoň ne ze strany komunistů. Vždyť je dobře známá teze marxistů, že individuální teror v politickém boji je nepřijatelný. Ostatně také neúčinný a nic neřeší. Takže na závěr: Soupeření tříd nemusí být a není uskutečňováno především násilnými prostředky. Pokud je možno dosáhnout sociální a třídní spravedlnosti zákonnou cestou, je právě tento způsob metodou boje dnešních komunistů.
Historický kalendář Červenec 1936
75. výročí
7
18. července 1936 vypukla ve Španělsku fašistická vojenská vzpoura proti republikánskému režimu a jeho vládě Lidové fronty. Puč organizoval a vedl generál Franco s reakčními generály a vůdci fašistické falangy. Politickou i vojenskou pomoc a podporu jim poskytlo nacistické Německo vysláním letecké legie Condor a také fašistická Itálie. Vládě Lidové fronty přišli na pomoc dobrovolníci z celé Evropy i Ameriky. Z ČSR přes zákaz odešlo také mnoho dobrovolníků. 1941 70. výročí Na východní frontě pokračovaly rozhořčené a prudké boje s nacistickými vojsky. 3. července pronesl předseda Státního výboru obrany J. V. Stalin historický rozhlasový projev, v němž byly vytyčeny úkoly armády a lidu při obraně socialistické vlasti. 12. července byla podepsána mezi vládami SSSR a Velké Británie dohoda o spolupráci ve válce proti Německu. 18. července byla podepsána dohoda o vzájemné pomoci ve válce proti Německu mezi vládami SSSR a Československa. 19. července byl jmenován J. V .Stalin lidovým komisařem obrany SSSR. 22. července byl v noci na 22. července odražen první nálet nacistického letectva na Moskvu. Téhož dne byla u Lipovce na Ukrajině poražena Rudou armádou tzv. Rychlá divize (v síle 8.000 mužů), kterou vyslala na pomoc Hitlerovi klerofašistická slovenská vláda jako první na území SSSR. Divize se pak pro nespolehlivost dalších bojů již nezúčastnila. Do konce července 1941 se podařilo nacistickým vojskům přes urputný odpor vojsk Rudé armády proniknout k městům Cholm, Smolensk a Bělaja Cerkov. 1946 65. výročí 2. července 1946 jmenoval v souladu s výsledkem voleb prezident republiky třetí vládu Národní fronty Čechů a Slováků. V jejím čele byl Klement Gottwald. V nové vládě, poprvé vedené členem KSČ, bylo šest českých a 3 slovenští komunisté, po čtyřech místech měli národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté a dva ministři byli odborníky bez stranické příslušnosti. Byli to ministr národní obrany generál Ludvík Svoboda a ministr zahraničních věcí Jan Masaryk. 10. července byla v Moskvě podepsána mezi vládou SSSR a Československa smlouva o opci a přesídlení sovětských občanů české a slovenské národnosti, žijících na Volyni, do Československa a českoslo-venských občanů ruské, ukrajinské a běloruské národnosti, žijících na zemí ČSR, na opci sovětského státního občanství a přesídlení do Sovětského svazu. 20.-26. července navštívila Sovětský svaz československá vládní delegace v čele s předsedou vlády K. Gottwaldem. Jednala se sovětskými činiteli o přípravě mírové konference, československých smlouvách a vojenské
8
spolupráci. Československým představitelům bylo oficiálně oznámeno, že SSSR se vzdává své válečné kořisti v Československu, zejména závodů na výrobu syntetického benzinu v Záluží u Mostu, a předává ji bez náhrady Československé republice. Od 29. července do 15. října 1946 se v Paříži konala mírová konference 21 států, která po téměř tříměsíčním jednání vypracovala mírové smlouvy s Itálií, Rumunskem, Maďarskem, Bulharskem a Finskem. Tím se vytvořily podmínky pro normální mezinárodní styky všech států. Během července pokračoval v celé Československé republice a také na Vyškovsku odsun německého obyvatelstva na základě usnesení vítězných spojeneckých mocností. Transporty byly směrovány do spojeneckých okupačních zón v Německu podle přijatého plánu.
9
Hlas mladých Vysněná Anglie? Když jsem jako malý kluk vidíval na televizních obrazovkách záběry krásného Londýna, vždycky jsem snil stanout před Big Benem a projít jedno z nejvýznamnějších měst na světě. V květnu tohoto roku se mi to podařilo. Měl jsem totiž možnost účastnit se tradičního výměnného zájezdu do Dartfordu (předměstí Londýna), který pořádá Gymnázium Bučovice, má domovská škola. Schengenský prostor. Ohromné oslavy na hranicích, stovky minut reportáží ve zpravodajství jak jsme se zbavili posledních okovů totality. Vypůjčím si název jednoho díla, shodou okolností od anglického spisovatele Shakespeara, které tuto událost popisuje dokonale - tedy Mnoho povyku pro nic. Dnes, když se na to díváme s odstupem (i média trochu vystřízlivěla), vidíme jak mnoho zemí opět staví na hranicích, případně si státy stěžují na daňové úniky, ke kterým dochází při přepravě bez kontroly, nemluvě o migraci obyvatelstva. Já osobně bych na hranicích svůj pas rád ukázal a byl bych na to hrdý! Ale vraťme se k mé cestě za Kanál. Všechny evropské země jsme skutečně projeli bez zastavení na hranicích, takže o tom, že jsme na území jiného státu oznamovaly pouze cedule u cesty. No podívejme se! Ihned přeplavení kanálu La Manche jsme museli všichni ven z autobusu do celní budovy a všichni pěkně po jednom k prokázání své totožnosti. Ano, Velká Británie není součástí Schengenu a hlídá si hranice „postaru“. Většině obyvatel ČR se po vyslovení slova Anglie vybaví bohatá země. Do jisté míry souhlasím, ale není všechno zlato, co se třpytí. Nejprve chci říci, že jejich domy (obvykle řadové) jsou o mnoho menší než ty naše. Zde byste mohli namítat, že je to z důvodů energetické náročnosti. Musel bych přikývnout, ale - většina domů není zateplená - tzn., že jejich náročnost např. na vytápění je plně srovnatelná s našimi domy. A budu pokračovat. V Anglii je obvyklé, že se po domě chodí v botech. Zde máme další úskalí buď musíme často luxovat a nebo žít v nehygienickém prostředí. Mimochodem záběry z anglických filmů, že si pustí sprchu a mezitím si jdou ještě třeba uvařit kávu, jsou naprosto, ale naprosto pravdivé. Než se dočkáte teplé vody, tak musíte několik desítek litrů čisté vody, která by zachránila život několika lidem z rozvojových zemí, vypustit jednoduše do kanálu. A propos, které domy jsou energicky náročné?? I ten pohled na Big Ben, o kterém jsem vám povídal na začátku, se trošku změnil. Obecně krásu měst tvoří z mnoha procent řeka jími protékající. V tomto případě je to přesně naopak. Temže je jedna velká stoka a snad i ten nejvíce znečištěný rybník v našich krajích se s ní nemůže rovnat. Obecně je všude nepořádek. Bylo mi řečeno, že se bojí bomby v odpadkových koších, proto je jich v Londýně tak pomálu. Podle mého soudu to není o nic nebezpečnější než nechat bombu ve všudypřítomných odpadcích na kraji silnic. Jejich strach hraničí až s paranoiou. Například při
10
vchodu do Toweru nestačí projít kovovým detektorem. Normálně vám prohledají batoh a hotovo. Soukromí? Kdepak. Kamery kam se podíváš. Někdo dokonce spočítal, že průměrný Londýňan je při cestě z práce zachycen na tisícovce kamer a někdo další zjistil, že vlastně ani nepotřebují speciální sledování, protože o něm vlastně i tak ví naprosto všechno. Organizační schopnosti studentů, se kterými jsem měl tu čest trávit svůj volný čas ve Velké Británii, se dají přirovnat k sedmiletému dítěti. Pořád s telefonem v ruce, asi aby byli důležití, avšak na ničem nejsou schopni se domluvit. Měl jsem možnost mluvit i s učitelkou pocházející ze Slovenska, avšak žijící už téměř tři desetiletí na tomto ostrově a byl jsem mile překvapen jejími závěry. I když se čeští studenti v mezinárodních srovnáních propadají někam do průměru (na počátku devadesátých let jsme byli na špičce), stále jsme na daleko vyšší úrovni než zdejší. Taktéž na tom bylo naše zdravotnictví, které je však nyní v rozkladu. Ještě několik osobních poznatků z cesty. Naprosto zmatení budete při přecházení silnice. Nevíte na kterou stranu se máte dívat. Vypadá to velice jednoduše, ale věřte, že rady typu podíváš se na obě strany nebo prostě na tu druhou vám budou k ničemu. Taktéž je pro našince nepříjemné ježdění po levé straně (já jsem si pak trochu zvykl a naopak jsem přemýšlel ve Francii jestli jedeme dobře). Pivo, česká specialita. Pokud si nekoupíte skutečně české pivo, na které lze v supermarketech narazit, většinou budete pít něco, co má s pivem společný jen název. Jinak běžná cena piva v hospodě je kolem 3-4 liber (70-100 Kč). Neberte prosím výše uvedené řádky jako jednostrannou kritiku. Musím říct, že jsem neměl problém se stravou a také musím říct, že se mi tam líbilo. Některé z uvedených rozdílů také mohou být způsobeny vzdáleností a my je prostě chápat nemusíme (tak jako Čech nemůže chápat mentalitu například Číňanů, i když naše média ji chápou naprosto dokonale a ze všech nejlíp). Pokud budete mít někdo tu šanci vycestovat, jeďte. Třeba se budete vracet s radostí a hrdostí do srdce Evropy. Filip Zachariaš
Telefon 517 348 472, 517 348 861, 725 646 076, e-mail:
[email protected]; http://www.vyskov.pohledzleva.cz Pro vnitřní potřebu
