Elévové Pražského komorního divadla

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ DIVADELNÍ FAKULTA Ateliér činoherního herectví prof. Ivo Krobota

Elévové Pražského komorního divadla Diplomová práce

Autor práce:

Jan Řezníček

Vedoucí práce:

MgA. Michal Zetel, Ph.D.

Oponent práce:

doc. MgA. David Drozd, Ph.D.

Brno 2014

BIBLIOGRAFICKÝ ZÁZNAM ŘEZNÍČEK, Jan. Elévové Pražského komorního divadla. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, Ateliér činoherního herectví prof. Ivo Krobota, 2014. 51 s. Vedoucí diplomové práce MgA. Michal Zetel Ph.D. ŘEZNÍČEK, Jan. Newcomers to the Prague Chamber Theatre. Brno: Janáček Academy of Music and Performing Arts in Brno, Faculty of Theatre, Drama and Acting Department prof. Ivo Krobot, 2014. 51 p. Leader of the thesis MgA. Michal Zetel Ph.D.

2/51

ANOTACE Tato diplomová práce se snaží postihnout specifika herecké tvorby neškolených herců Pražského komorního divadla (Jiřího Štrébla a Stanislava Majera) a snaží se pojmenovat výchovný vliv tohoto souboru na jejich herecké osobnosti. Neoddělitelnou součástí této práce je snaha pojmenovat výjimečnost Pražského komorního divadla, která se ztělesňuje zejména v osobnostech D. D. Pařízka a D. Jařaba. KLÍČOVÁ SLOVA Pražské komorní divadlo, minimalismus, herectví, zkušenost, divadlo. ANNOTATION This thesis tries to describe the specifics of acting untrained actors Prague Chamber Theatre (Jiří Štrébl and Stanislav Majer) and tries to identify the educational impact of this file on their acting personalities. An integral part of this work is to identify the uniqueness of the Prague Chamber Theatre, which is mainly embodied in the personalities of D. D. Pařízek and D. Jařab. KEYWORDS Prague Chamber Theatre, minimalism, acting, experience, theatre.

3/51

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu. V Praze dne 30. srpna 2015

Jan Řezníček

4/51

PODĚKOVÁNÍ Na tomto místě bych rád poděkoval MgA. Michalu Zetelovi Ph.D., Stanislavu Majerovi a Jiřímu Štréblovi.

5/51

Obsah

1

Úvod .................................................................................................... 8

2

Divadlo Komedie ............................................................................... 10 2.1

3

Historie ...................................................................................... 10

Pražské komorní divadlo................................................................... 13 3.1

Vznik Pražského komorního divadla ......................................... 13

3.1.1 3.2

4

5

Inspirace Divadlem Na zábradlí šedesátých let ................. 13

Dramaturgie .............................................................................. 15

3.2.1

Česká sezóna ...................................................................... 15

3.2.2

Německá sezóna ................................................................ 16

3.2.3

Rakouská sezóna ................................................................ 17

Vedení ............................................................................................... 19 4.1

Dušan David Pařízek .................................................................. 19

4.2

David Jařab ................................................................................ 23

4.3

Soubor s ohledem na vzdělání .................................................. 24

4.3.1

Konzervatoř ........................................................................ 25

4.3.2

DAMU, JAMU ..................................................................... 25

4.3.3

Elévové ............................................................................... 25

Elévové Pražského komorního divadla ............................................. 26 5.1

Jiří Štrébl .................................................................................... 26

5.1.1

Představení - Poslední chvíle lidstva .................................. 28

5.1.2

Představení - Nadváha, nedůležité: Neforemnost............. 30

5.2

Stanislav Majer .......................................................................... 32

5.2.1

Představení - Weissenstein ................................................ 33

5.2.2

Představení - Srdce Temnoty ............................................. 35

6/51

5.3

Herectví neškolených herců Pražského komorního divadla ..... 37

6

Závěr ................................................................................................. 40

7

REFLEXE ABSOLVENTSKÉ ROLE ......................................................... 41

8

7.1

Henrik Ibsen............................................................................... 43

7.2

Peer Gynt ................................................................................... 43

7.3

Zkoušení .................................................................................... 45

7.4

Reprízování ................................................................................ 46

7.5

Závěr .......................................................................................... 47

Seznam zdrojů a použité literatury................................................... 49

7/51

1 Úvod Když jsem si na konci třetího ročníku měl vybrat téma své diplomové práce, napadlo mne právě prozkoumat a zaznamenat fungování divadla Komedie a analyzovat vliv divadelníků školených na divadelníky neškolené. Právě proto jsem si vybral, jako hlavní téma, dva herce, kteří divadelní školu nikdy nestudovali a přesto hráli v divadle, které je, za dobu svého krátkého desetiletého působení na české scéně, ověnčeno hned několika divadelními cenami jak u nás tak v zahraničí. Chci se vyvarovat porovnávání, zda má cenu herectví studovat, anebo to cenu nemá. Umím si představit dva stejně vážené případy (na základě zkušenosti) toho, že studování je zbytečné a toho, že bez studování divadlo provozovat nelze. Tento soubor pracoval vždy velmi specificky a objevovali se zde velké divadelní osobnosti moderního divadla. Právě herectví mne velmi oslovovalo. Všichni herci hráli s lehkostí a nadhledem. Pokusím se dokázat, že divadlo nemusí být jen nositelem veřejně kulturní služby, ale i institucí, která je schopna rozvíjet i jeho tvůrce, a to jak profesně, tak i lidsky. Ve své práci se soustředím hlavně na poslední čtyři sezóny fungování Pražského komorního divadla v Divadle Komedie. Toto divadlo bylo pro diváka, který je sám s to prožívat a prohlubovat svůj niterný život1. Rozhodně se do tohoto divadla nešel divák primárně zabavit a takzvaně „vypnout“. Toto divadlo nabízelo divákům, utvořit si vlastní názor na dané téma, o kterém se hraje. „V Divadle Komedie se po

1

O tom, jak je umění důležité pro vzdělání lidského jednotlivce pojednává: BROUK, B. Závažnost obecného vzdělání. Svazky úvah a studií. Čís. 96. 1. vyd. Praha: Václav Petr. 1946, 42 s. PDF verze: .

8/51

divácích vždy něco chtělo, diváci to vzali do hry a dopředu s tím počítali.“2 Vladimír Just v Divadelních novinách o Komedii ještě dodává: „Všudypřítomnou pozorností, konceptem zvláštního, pozorného ticha, se Komedii podařilo nacházet si diváka podobných nároků, s jakými samo přistoupilo k práci. Takových divadel nezná naše historie mnoho.“3 Do tohoto divadla se chodilo kvůli zneklidnění.

2

JUST, V. Komedie jako horor?, Divadelní noviny, publikováno: 4. září 2012 [cit. 2014-08-

10]


divadlem-2002-2012>. 3

Tamtéž

9/51

2 Divadlo Komedie Cílem následující kapitoly je podat stručný výklad historie Divadla Komedie.

2.1 Historie Divadlo Komedie sídlí na konci bloku Jungmannovy a Vladislavovy ulice v pasáži Vlasty Buriana ve funkcionalistickém paláci postaveném v roce 1930 architektem Josefem Karlem Říhou. Dříve budova patřila Báňské a hutní společnosti, dnes náleží Ministerstvu financí. V roce 1930 se zde usídlilo Divadlo Vlasty Buriana, založené v roce 19254. Divadlo bylo zaměřeno především na komický talent Vlasty Buriana a tak docházelo k výrazným úpravám domácích i zahraničních her. V prostorách divadla probíhaly i různé sportovní aktivity, které lákaly další počty nových diváků. V prostorách se objevila i šermírna. Bylo zde zřízeno i denní kino Vlasta. Tudíž se divadlo Vlasty Buriana stalo nejen jedním z podnikatelsky nejúspěšnějších podniků ale i kulturním centrem třicátých a čtyřicátých let dvacátého století. Divadlo5 fungovalo až do prvního září roku 1944. Po zatčení Vlasty Buriana ozbrojená revoluční závodní rada, tvořená i z herců divadla, přejmenovala divadlo na Divadlo Kolektivní tvorby, které po neúspěšné sezóně zaniklo. Dále prostory využívala armáda a vládní instituce a fungovalo zde jen Armádní kino – do roku 1950. V tomto roce vznikl samotný název divadla. Ve Stýblově pasáži na Václavském náměstí, jejíž sál se nazýval Nové veseloherní divadlo, byl připojen

4

Dostupné z: Divadlo Komedie - Historie. Divadlo Komedie [online]. 2009 [cit. 2014-08-10] . 5 Mezi herecký soubor patřili např. Eman Fiala, František Kovařík, Jaroslav Marvan, Theodor Pištěk, Čeněk Šlégl, Václav Trégl, a další.

10/51

k Městským divadlům pražským. V roce 1954 se přestěhovalo právě do nevyužívaného volného prostoru bývalého divadla Vlasty Buriana. Součástí Městských divadel pražských bylo Divadlo Komedie až do roku 2002. Kromě Komedie mezi Městská divadla pražská, která vedl Ota Ornest do roku 1972, patřilo i Komorní divadlo a Divadlo ABC. Na všech scénách hrál tehdy stejný soubor6. Pod Ornestovým vedením se divadlo specializovalo především na díla světových klasiků a hry vybíralo převážně podle uplatnění herců, což v padesátých a šedesátých letech nebylo zcela běžné. V letech 1972 - 1979 prostory divadla Městská divadla pražská nevyužívala a hostovalo zde Divadlo Jiřího Wolkera. Na následujících dvanáct let bylo divadlo z důvodu rekonstrukce uzavřeno. Rekonstrukce začala až v roce 1988 pod vedením architekta Karla Pragera7. Nový prostor byl v roce 1991 otevřen pod novým jménem Divadlo „K“8. Počáteční písmeno bylo odvozeno od zaniklých scén Komedie a Komorního divadla. Uměleckým šéfem se stal Petr Palouš a posléze ho vystřídal Jaroslav Gillar. Divadlo mělo vlastní šestnáctičlenný soubor, hrající jen v prostorách Divadla Ká9. V květnu roku 1994 proběhl konkurz na nové umělecké vedení. Zvítězil projekt režisérů Michala Dočekala a Jana Nebeského, divadlo se znovu vrátilo ke jménu Divadlo Komedie. Divadlo pod vedením pánů Dočekala a Nebeského se specializovalo na netradiční pojetí klasických dramat. Divadlo získalo řadu ocenění a vytvořilo řadu pozoruhodných inscenací.

6

Mezi herecký soubor patřili např. Jaroslava Adamová, Svatopluk Beneš, Rudolf Hrušínský starší, Irena Kačírková, Josef Kemr, Radovan Lukavský, Lubomír Lipský a další. 7 Karel Prager - architekt Nové scény Národního divadla. 8 Po čase psáno Divadlo Ká. 9 Dostupné z webových stránek Divadla Komedie: Divadlo Komedie: Divadlo Komedie Prostor a příběh. [online]. [cit. 2014-08-30] .

11/51

Michal Dočekal odešel v roce 2002 z Divadla Komedie do Národního divadla a Divadlo Komedie se odpojilo od Městských divadel pražských. Novým provozovatelem divadla se stala společnost Pražské komorní divadlo pod vedením režisérů Dušana Davida Pařízka Davida Jařaba.

12/51

3 Pražské komorní divadlo Tato kapitola zabývá vznikem Pražského komorního divadla, jeho inspirací a dramaturgií.

3.1 Vznik Pražského komorního divadla David Jařab v minulosti pracoval v brněnském Hadivadle se scénografem Janem Štěpánkem, který seznámil Davida Jařaba s D. D. Pařízkem. Stalo se tak v budově pražské divadelní fakulty akademie múzických umění. „Najednou se objevil malý, zrzavý, tehdy ještě hubenější kluk na katedře scénografie na DAMU.“10 Vzpomíná Pařízek. Oba režiséři zjistili, že čtou podobné knihy a zajímají je podobná témata. David Jařab se zajímal o českou a rakouskou literaturu a D. D. Pařízek se zajímal o literaturu německou a rakouskou. Díky tomuto vzájemnému inspirujícímu se doplňování vznikla instituce Komorní divadlo, které se přejmenovalo na Pražské komorní divadlo a našlo svou stálou scénu v prostorách Divadla Komedie. Pařízkovo odůvodnění myšlenky vzniku divadla zní takto: „Praha potřebuje divadlo, které má relativně koncizní styl a hlavně a především čitelnou dramaturgii.“11 První inscenací, jíž se zformovala značka Pražské komorní divadlo, byly Prezidentky od rakouského autora Wernera Schwaba. Premiéra byla v Divadle Na zábradlí. 3.1.1 Inspirace Divadlem Na zábradlí šedesátých let Velký vzor v budování Divadla Komedie měl D. D. Pařízek v Divadle Na zábradlí šedesátých let. Tehdy tam působil Jan Grossman. „ My jsme si řekli, že když toto bylo možné v Praze, zejména v těch šedesátých letech, že si pravděpodobně nějakých pět až sedm tisíc lidí v tomto relativně velkém městě asi takové divadlo najde, které bude smysluplným způsobem nasta-

10

Jak uvádí D. D. Pařízek v dokumetu České televize Divadlo Komedie 2002-2012, viz Divadlo Komedie 2002-2012, TV, ČT Art, 19. 10. 2013, 20:25 11 Tamtéž

13/51

vovat této společnosti a tomuto městu zrcadlo.“12 Myslím, že nejen nastavování zrcadla společnosti, ale i způsob hraní v tomto souboru byl velice podobný Divadlu Na zábradlí v šedesátých letech. Jan Hyvnar se k herectví v Divadle Na zábradlí vyjadřuje takto: „S konkrétními detaily a charakterizační zkratkou začali herci pracovat úsporněji a podepírali jimi přesně odpozorovanou, ozvláštněnou a vyostřenou gestaci, která směřovala přímo k zachycení smyslu jevů a jednání v konkrétní situaci.“13 Stejně jako Jan Grossman pánové Jařab a Pařízek hledali příležitosti, jak inscenaci rozmontovat, zpochybnit a posunout dál. Také jako právě šéf Divadla Na zábradlí stáli za principy autentického divadla. Takovýto typ divadla klade největší důraz na herecké umění. Není pochyb o tom, že Grossman byl v podstatě první, který po válce společnost seznamoval s tvorbou Brechta. „Mě brechtovsky chápané divadlo vábí svou neúplností. Neúplnost dráždí k doplnění – v tom je aktivizace diváka.“14 Hledal u něj právě základní principy divadla. Herectví v Divadle Komedie se dá zjednodušeně popsat jako velmi minimalistické, ale velice autentické a reálné. Hyvnar se o herectví v šedesátých letech vyjadřuje takto: „V 60. letech muselo moderní herectví opustit povrchní psychologickou drobnokresbu, hromadění psychických a fyzických detailů nebo pseudorealistické iluzivní portrétování a směřovat přímočařeji ve velkém tahu a zkratce k jádru dramatické situace a postav.“15

12

Jak uvádí D. D. Pařízek v dokumetu České televize Divadlo Komedie 2002-2012, viz Divadlo Komedie 2002-2012, TV, ČT Art, 19. 10. 2013, 20:25 13 HYVNAR, J. O českém dramatickém herectví 20. Století, Praha, 2008, s. 225 14 KLÍMA, M., DVOŘÁK, J., JINDROVÁ, Z. (ed.) Jan Grossman 4. Texty o divadle (první část), Praha, 1999, s. 92 15 HYVNAR, J. O českém dramatickém herectví 20. Století, Praha, 2008, s. 224-225

14/51

3.2 Dramaturgie Toto divadlo se vždy dotýkalo palčivých kontroverzních témat. Usilovalo o systematické uvádění skutečně současného repertoáru. Vždy se soustředilo na středoevropskou literaturu a na středoevropské dějiny. Divadlo Komedie divákovi kladlo otázky, ohledávalo existenciální situaci Střední Evropy. Toto divadlo upozorňovalo na existenci konečnosti. Dramaturgie připomínala a soustředila se na historické a politické milníky dvacátého století. Vznikl tzv. cyklus „Mitteleuropa“, který začínal sezónou českou (2008 2009), následoval sezónou německou (2009 - 2010) a končil sezónou rakouskou (2010 - 2011). Poslední sezóna (2011 - 2012) měla pět premiér. Tři české a dvě světové. 3.2.1 Česká sezóna Premiérovaná představení během sebezpytné české sezóny: •

Petrolejové lampy - Jaroslav Havlíček, David Jařab, režie - David Jařab

Scénické uvedení známé psychologické prózy o životě Štěpánky Kiliánové, která se z nedostatku příležitostí vdá za svého bratrance. •

Spiknutí - Egon Hostovský, Dušan David Pařízek, režie - Dušan David Pařízek

Dramatizace českého románu s názvem Všeobecné spiknutí. Příběh českého spisovatele žijícího v New Yorku, který se chce stát úspěšným autorem filmových a televizních scénářů. Do jeho vzpomínek se vrací zážitky z minulosti ve své rodné zemi. Hlavní hrdina se nedokáže přizpůsobit povrchnímu stylu života v Americe.

15/51

•

Lvíče - Josef Škvorecký, Viktorie Čermáková, režie - Viktorie Čermáková

Dramatizace detektivního románu z pražského uměleckého prostředí šedesátých let 20. století. Hlavní hrdina - sebevědomí redaktor - kvůli letnímu seznámení prožívá cestu do nitra vlastní duše. •

Zajatci - David Jařab, režie - David Jařab

Autorské dílo o současné politické situaci. Představení o tom, že politické strany se stávají firmami. Dílo poukazuje na problematiku prohlubování negativní stránky našeho politického systému. •

Ekologická pohádka, režie - Michaela Korocová

Pohádka o čtyřech živlech bojujících proti za záchranu naší planety ohrožené rodem Kazisvětů. 3.2.2 Německá sezóna Premiérovaná představení v politicky laděné německé sezóně: •

Goebbels / Baarová - Oliver Resse, Dušan David Pařízek, režie Dušan David Pařízek

Divadelní variace na téma lidských vztahů. Spojení dramatizace Goebbelsových deníků, zpracovaných Oliverem Ressem, s autorských scénářem podle pamětí Lídy Baarové. •

Hosté - Oliver Bukowski, režie - Thomas Zielinski

Hra o podnikatelích na kapitalistickém východě. Dílo se zabývá tím, kde až jsou hranice mezilidského chování. •

Hrdinové jako my - Thomas Brussig, Kamila Polívková, režie Kamila Polívková

Monodrama o Karlu Uhltzschtovi - samozvaném hrdinovy, bez kterého by se pád berlínské zdi neobešel.

16/51

•

Weissenstein - Johannes Urzidil, režie - David Jařab

Dramatizace Urzidilovi novely o člověku, který má malé sebevědomí a na kterého se neusmálo štěstí. Tomuto představení se budu věnovat v dalších kapitole této práce. •

Černé panny - Günter Senkel, Feridun Zaimoglu, režie - Dušan David Pařízek

Deset monologů muslimských žen o problematickém životě mezi dvěma kulturami. •

Lulu - Frank Wedekind, David Jařab - David Jařab

Hra o utrpení a temných stránkách člověka. V hlavní roli je krásná svůdná žena. Jařabova adaptace známého Wedekindova dramatu. V této inscenaci hostovala herečka Tereza Voříšková. 3.2.3 Rakouská sezóna Tato sezóna dovršila cyklus Mitteleuropa těmito premiérami: •

Spílání publiku 2010 - Peter Handke, režie - Dušan David Pařízek

Dílo, které zkoumá funkce divadla ve společnosti, pro kterou vzniká. Představení je apelem na mizející bezprostřední kontakt s realitou. Zahrává si se vztahem herce a diváka. •

Víra, láska, naděje - Ödön von Horváth, režie - Kamila Polívková

Tragikomický příběh odehrávající se ve třicátých letech dvacátého století během ekonomické krize. Kritika společnosti v období úpadku. •

Touhy a výčitky - Arthur Schnitzler, David Jařab, režie - David Jařab

Divadelní adaptace Schnitzlerovi Snové novely. Hra o mezilidských vztazích, které jsou po letech souznění vystaveny největším zkouškám.

17/51

•

Legenda o svatém pijanovi - Joseph Roth, David Jařab, režie - David Jařab

Scénická adaptace novely rakouského spisovatele a novináře. Představení o tom, co všechno se odehrává v nitru člověka zmítaného alkoholem. •

Poslední chvíle lidstva - Karl Kraus, režie - Katharina Schmitt, Thomas Zielinski, Alexander Riemenschneider

Tři protiválečné inscenace sestavené do jednoho celku. Dílo nabízí nahlédnutí do chování lidí, které se války bezprostředně neúčastní. Této inscenaci se také budu věnovat v další kapitole této práci. •

Podzemní blues - Peter Handke, režie - Dušan David Pařízek

Kritická úvaha o hněvu člověka, který není spokojen se současným stavem bezohledného, povrchního a pokryteckého chování mezi lidmi.

18/51

4 Vedení Tato kapitola obsahuje životopisy obou vedoucích osobností Pražského komorního divadla.

4.1 Dušan David Pařízek Tento režisér a scénárista se narodil 10. 8. 1971 v Brně. Jeho matka je stavební inženýrka a otec v šedesátých letech vystudoval JAMU. Jako mim vystupoval ve studentském Divadle pantomimy a poté v Malé pantomimě brněnské Reduty. Psal i divadelní texty a za jeden z nich dostal ocenění Československého svazu spisovatelů. V témže roce, tedy v roce 1968, měl zakázáno pracovat v České republice. Ale jako mim mohl hostovat a jezdit na festivaly v zahraničí. Po návratu domů v Pragokonceru odevzdal honorář a získal několik tuzexových bonů. Cestovat mohl pouze sám. Rodina tedy na otce vždy čekala doma ve Zlíně, kde bydleli u rodičů matky D. D. Pařízka. Otec se pravidelně snažil o to, aby s ním mohla vycestovat i manželka se synem. Častokrát se o to pokoušel marně. Zhruba v roce 1973 šel do Pragokoncertu pro výjezdní formuláře, ve kterých vinou zřejmě nějaké chyby, nebyla vyškrtnuta jména manželky a syna. Tudíž mohla vycestovat celá rodina. V sedmdesátých a osmdesátých letech Dušan David Pařízek se svou rodinou často cestoval a stěhoval se na různá místa ve střední Evropě. Nejprve odcestovali do Vídně, kde jeho otec pracoval na vídeňských Festwochen16. Nějakou dobu tedy žili ve Vídni, Klagenfurtu, poté ve Villachu. Délky pobytů odpovídaly délce zkoušení inscenace. Následně odcestovali do Švýcarska a pak na delší dobu do Nizozemí, kde jeho otec pracoval v různých divadlech jako herec a choreograf. Do školy šel Dušan Pařízek poprvé v roce

16

Wiener Festwochen - vídeňský festival založen v roce 1951. Cílem bylo ukázat světu, že město poznamenané druhou světovou válkou je schopné se kulturně konfrontovat na mezinárodní úrovni.

19/51

1978 v Dortmundu v Německu, kde se rodina na čas usadila. Pro mladého Pařízka to nebylo lehké období. Celé Německo trpělo hospodářskou krizí. V sedmdesátých letech byla v Dortmundu čtyřicetiprocentní nezaměstnanost a jeho otec - cizinec - měl práci v městském divadle. Spolužáci, děti nezaměstnaných horníků, malého Dušana bili a posmívali se mu, že jeho otec je herec a nedělá nic pořádného. „Nikdy jsem se tolik nepral jako v prvních letech v Dortmundu. Spolužáci děcko hereckého kašpárka z východu jen těžce snášeli.“17 Horší zkušenost zažil ještě za pobytu v Rakouském Villachu: „Pořád to bylo lepší než v Rakousku, kde mě katolický kněz při povinné výuce náboženství tahal za nos nebo za uši na stupínek, aby spolužákům předvedl, jak vypadá - nekřtěné (!) - zosobnění zla.“18 V polovině osmdesátých let se rodina přestěhovala do jižního Německa, kde jeho otec vyučoval na Vysoké škole pro hudbu a herectví ve Stuttgartu. Zde Pařízek odmaturoval. Během tohoto cestování a stěhování zhlédl Dušan David Pařízek mnoho divadelních představení v divadlech a na festivalech, kde působil jeho otec. Rodiče vychovávali Dušana Pařízka česky. Četli mu české pohádky. On sám četl české knihy a hry. Jeho děda jim ve druhé polovině osmdesátých let vozil videonahrávky záznamů představení Činoherního klubu a Divadla Na zábradlí, které získával na černém trhu. V Mnichově studoval divadelní vědu na vysoké škole. Na otázku Vladimíra Hulce v rozhovoru pro Divadelní noviny, proč se rozhodl nejprve studovat divadelní vědu v Mnichově a až poté divadelní režii na pražské DAMU, odpověděl Pařízek takto: „Divadlo jsem vnímal téměř výlučně perspektivou tátových prací. Když tě jako dítě vozí z jednoho festivalu na druhý, když se naučíš rozeznávat divadla v Nizozemí, Rakousku,

17

HULEC, V. Dušan Pařízek: Malá mysl je národní jev, Divadelní noviny, publikováno 6. září 2011 [cit. 2014-08-10] . 18 Tamtéž

20/51

Německu podle kvality a obsluhy v závodních jídelnách - a to podle toho, zda ti k první porci ochotně přidají nášup, či nikoli - tak to jinak asi ani není možné. V době, kdy jsem začal vnímat, že vedle tátových prací existuje i jiné divadlo, prožívalo Německo jednu z největších hospodářských a politických krizí. (…) Divadla toho všeho byla plná. Všechno se měnilo. (…) Nastupující generace měla tenkrát téma, divadlo se stalo politickým fórem. Tato motivace odstartovala skutečnou evropskou divadelní reformu - německý ,Regietheater‘ sedmdesátých a osmdesátých let. Pro současné, politicky a společensky angažované divadlo, jak já ho vnímám, to bylo normativní období. A asi jeden z důvodů, proč se divadlem vůbec zabývám.“19 Pařízek se na začátku devadesátých let vrátil do České republiky. A během prvního pobytu v Praze viděl hned tři divadelní představení - Jak se vám líbí v Národním divadle, Havlovu Žebráckou operu v Činoherním klubu a Hoře, hoře, strach, oprátka a jáma v Divadle Na zábradlí. A toto všechno podle Pařízka dohromady tvořilo jeden zvláštně komplexní a kompletní divácký zážitek o třech obrazech. V rozhovoru pro Divadelní noviny přiznává, že byl tenkrát asi velmi náročný a přesvědčený o tom, že si o všem musí vždycky něco myslet. Zřejmě měl nesplnitelná očekávání od českého divadla. Přiznává, že návštěva v Národním divadle pro něj byla kulturním šokem. Vidět něco takového v tehdejší době považoval za ztrátu času. „Jiné to bylo v Činoherním klubu, tam na mě doslova dýchla 60. léta. Tak nějak jsem si divadlo v Praze představoval. A Zábradlí a Jan Grossman byli láskou na první pohled. Inscenace byla nemilosrdná, zpřítomněný Mandelštamův osud se mi jevil jako důstojný apel, jako snaha o vyrovnání se s minulostí a pojmenování mravního a duchovního rozkladu tehdejší doby. Nic aktuálnějšího jsem z kraje devadesátých let v Praze neviděl.“20

19

HULEC, V. Dušan Pařízek: Malá mysl je národní jev, Divadelní noviny, publikováno 6. září 2011 [cit. 2014-08-10] . 20 Tamtéž

21/51

Studovat režii v Praze na DAMU se rozhodl také právě kvůli Janu Grossmanovi a jeho Divadlu Na zábradlí. Divadlo Jana Grossmana zůstalo podle Pařízka stále živé. Už při první návštěvě Prahy se s Grossmanem seznámil a po několika dalších společných setkáních v následujících letech mu nabídl, aby se jako asistent režie zúčastnil zkoušení Shakespearova Kupce benátského. Bohužel k tomuto zkoušení v Divadle Na zábradlí nedošlo, jelikož Jan Grossman před začátkem zkoušení zemřel. Následně D. D. Pařízek spolupracoval jako asistent režie s Otomarem Krejčou a jeho Divadlem za branou II. Během tohoto zkoušení si podal přihlášku na divadelní režii na pražské DAMU. V rozhovoru pro divadelní noviny Pařízek na otázku, jak ho práce s Otomarem Krejčou ovlivnila, konstatuje, že si myslí, že postupy Otomara Krejči nejsou aplikovatelné na jiné divadlo než na jeho divadlo. Nejvíce Pařízkovu tvorbu ovlivnilo Divadlo Na zábradlí šedesátých let a posléze tvorba Petra Lébla. Na otázku, jak vnímal právě Léblovy inscena Vladimíru Hulcovi odpověděl takto: „Pro mě byl Petr klasickým exponentem postmodernismu, který ovládl divadlo koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let: volný a mnohdy ničím neřízený tok asociací vyvolaný snahou o přečtení a pochopení textu byl přenesen na jeviště. Někdy to generovalo další a další významové roviny, jindy nezřízenou zábavu.“21 Podle Pařízka tehdejší Praha potřebovala Petra Lébla a jeho poetiku jako sůl. Dalo by se říci, že celá poetika Divadla Na zábradlí a osobnost Petra Lébla v Pařízkovi dávala návod a inspiraci k tomu, jak a hlavně proč utvořit své vlastní divadlo. Mimo Českou republiku Pařízek zatím režíroval v Německu, Rakousku a Švýcarsku.

21

HULEC, V. Dušan Pařízek: Malá mysl je národní jev, Divadelní noviny, publikováno 6. září 2011 [cit. 2014-08-10] .

22/51

4.2 David Jařab Filmový a divadelní režisér, scénárista a surrealista David Jařab se narodil 2. ledna 1971 v Hranicích na Moravě. V rozhovoru s Lenkou Dombrovskou pro Divadelní noviny říká, že vyrůstal v prostředí, které bylo nesmírně liberální a poskytovalo mu dobré podmínky k intelektuálnímu a osobnímu růstu. Okouzlovalo ho neustálé vídání svého otce u psacího stolu. Dále ho v dětství velice ovlivňovalo a lidsky formovalo prostředí a osobnosti prarodičů. „Na jedné straně Hlučínsko, konkrétně Kravaře, na druhé Lipník nad Bečvou. Vlivy těchto prostředí se mi vkrádaly do podvědomí a usazovaly se tam. Dříve jsem s nimi pracoval podprahově a dnes se je pokouším alespoň trochu analyzovat.“22 Od mala ho zajímala fantaskní literatura 19. století, ale i Alfred Jarry, Antonin Artaud a dadaismus. Do svých osmnácti let žil v Ostravě, kde odmaturoval na gymnáziu. Když se v Brně v roce 1989 seznámil s Brunem Solaříkem a Borisem Ingrem, připojil se k jejich surrealistickému okruhu A. I. V., který byl zmiňovanými osobnostmi založen dva roky předtím. V okruhu se konfrontovali se surrealistickými myšlenkami a uplatňovali své vlastní metody společné tvorby. V polovině devadesátých let se stal členem Surrealistické skupiny a publikuje v revue Analogon. David Jařab byl velmi ovlivněn svobodomyslností a originalitou českého surrealismu. „To vše brousilo můj přístup k sobě samému. Od té doby si intenzivně uvědomuji, že je pro člověka podstatné, co skutečně sám zažil, prožil, prosnil.“23 Osobně ale nevnímá surrealismus jako dogma. Po studiích na gymnáziu v Ostravě se přihlásil brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění na obor činoherní režie. Studoval u prof. Arnošta Goldflama a mezi jeho školní práce patří např. vlastní scénář Neuvěřitelná

22

DOMBROVSKÁ, l. David Jařab: Příliš mnoho ingrediencí kazí chuť, Divadelní noviny, publikováno: 3. říjen 2012 [cit. 2014-08-10] . 23 Tamtéž

23/51

skutečnost, dramatizace Nezvalovy Valérie a týden divů - Konstábl Tchoř (zde působil i jako scénograf), původní monodrama Ostrostřelci. JAMU absolvoval v roce 1994. Od roku 1993 byl režisérem v Hadivadle. V roce 1995 absolvoval uměleckou stáž ve Stuttgartu. Mezi roky 1996 - 1998 byl uměleckým šéfem spolu s Ivou Volánkovou v brněnském Hadivadle. Do divadla přivedl herecké osobnosti, např. Marka Daniela, Pavla Lišku, Tomáše Matonohu, Josefa Poláška. Současně během působení v Hadivadle, tedy zhruba od roku 1994 do roku 1998, byl asistentem v ateliéru činoherní režie prof. Arnošta Goldflama na JAMU. V druhé polovině roku 1998 se stěhuje do Prahy, kde rok vyučoval na Střední soukromé škole pro reklamu.

4.3 Soubor s ohledem na vzdělání Oficiálně herecký soubor neměl žádného člena a na každé nové představení získávali herci novou pracovní smlouvu. Dalo by se tedy říci, že herců v tomto divadle se vystřídalo mnoho, ale opak je pravdou. „Tenkrát před třemi lety jsem nechtěl, aby se idea souboru definovala prostřednictvím pracovně právních vymezení, ale aby se postupně formovala prací na společném tématu.“24 V představeních Divadla Komedie v podstatě fungoval a sám se vykrystalizoval jednolitý soubor, jako to bývá v souborových divadlech. Vladimír Hulec v reportáži České televize se o kvalitě souboru vyjadřuje takto: „ Dokázali spolu s Dušanem Pařízkem a Davidem Jařabem vytvořit soubor, který je nyní, myslím, na evropské špičkové úrovni.“25 Za členy hereckého souboru Pražského komorního divadla můžeme považovat tyto osobnosti26: Jiří Černý, Martin Finger, Vanda Hybnerová, Stanislav Ma-

24

Dostupné na: Něco tak pofiderního, jako je umění. Týdeník rozhlas [online]. [cit. 201408-30].. 25 Komedie nikdy nepracovala víc. Česká televize [online]. [cit. 2014-08-12]. . 26 Divadlo Komedie: Herci. [online]. [cit. 2014-08-12] .

24/51

jer, Gabriela Míčová, Dana Poláková, Martin Pechlát, Jiří Štrébl, Ivana Uhlířová, Roman Zach. 4.3.1 Konzervatoř •

Ivana Uhlířová - Konzervatoř v Ostravě

•

Jiří Černý - Konzervatoř v Praze

•

Dana Poláková - Konzervatoř v Brně

4.3.2 DAMU, JAMU •

Martin Pechlát - Katedra alternativního a loutkového divadla

•

Martin Finger - Katedra činoherního divadla

•

Vanda Hybnerová - Katedra činoherního divadla

•

Gabriela Míčová - Katedra činoherního divadla

•

Roman Zach - studia nedokončil

4.3.3 Elévové •

Jiří Štrébl

•

Stanislav Majer

S těmito herci na prknech Divadla Komedie hráli také např. Karel a Marian Rodenovi, Tereza Voříšková, Hynek Chmelař, Boleslav Polívka, Iveta Jiříčková.

25/51

5 Elévové Pražského komorního divadla Tato kapitola se věnuje neškoleným hercům Pražského komorního divadla. Dále se kapitola zabývá analýzou vybraných představení, která jsem měl možnost zhlédnout.

5.1 Jiří Štrébl Tento divadelní školou neškolený herec a v současnosti i fotograf se narodil 11. listopadu 1958. Jeho dědové byli drobní živnostníci. Jeden měl holičství nedaleko Mariánského náměstí v Praze a druhý měl malý krámek naproti Divadlu Na Vinohradech. Jeho zákazníci byli slavní herci právě tohoto divadla. Bohužel obě rodiny, z nichž Jiří Štrébl pochází, o veškeré podnikání za období tehdejšího politického režimu přišly. Jeho matka je povoláním účetní a otec odborník přes vaření a stravování. Oba rodiče ovšem měli umělecké sklony. Otec psal texty i pro herce a hudebníka Rudolfa Cortése a matka zpívala. Nazpívala například desku s Karlem Vlachem. Jeho teta je spisovatelkou a strýc je dokumentarista a fotograf. Jelikož nesměl Jiří Štrébl po ukončení základní školy na školu střední, měl na výběr dvě možnosti vyučit se v chemické továrně anebo prodavačem v Bíle labuti. Rozhodl se, že se tedy vyučí prodavačem. Během učení získal titul nejlepšího prodavače Československé socialistické republiky. Absolvoval tedy pětileté odborné učiliště s maturitou. Jako dělnický kádr šel studovat na vysokou školu. Jeho volbou byla Vysoká škola ekonomická v Praze. K divadlu se Jiří Štrébl dostal, jak on sám říká, velkou náhodou. K amatérskému souboru Na Zavadilce ho přivedl jeho kamarád, mimochodem spolužák z vysoké školy, současný ředitel pražského divadla Minor Zdeněk Pecháček. „Já jsem z nějakých nepochopitelných důvodů řekl, že to teda zkusím.“27 Rok a čtvrt po zkoušení a hraní v tomto souboru se Štrébl

27

Rozhovor s Jiřím Štréblem, 7. května 2014.

26/51

přihlásil na konkurz do A studia Rubín, který vyhrál. V A studiu působil profesionální divadelní soubor Divadla Na okraji. I mezi tyto divadelníky Štrébl patřil. „V A studiu to byl úplně jiný, úžasný svět, jakoby odtržený od normálního života. Pořád se zkoušelo, o něčem mluvilo, četla se poezie, zadávala se k vlastnímu psaní různá témata a to všechno mezi věkově blízkými lidmi.“28 V tomto souboru se seznámil a spolupracoval s velkými divadelními osobnostmi, jako jsou např. Michal Dočekal, David Czesany, Zdeněk Pecháček. A studio skončilo po roce 1989, Jiří Štrébl začal hrát mimo jiné i na oblasti. Hrával nejprve v divadle v Příbrami. V tomto divadle získal velké zkušenosti. Uvědomil si totiž, co v divadle a herecké práci už vícekrát nechce zažít. Na své zkušenosti s příbramským divadlem vzpomíná takto: „Dohodli jsme se, že se přijdu podívat na zkoušku. Myslel jsem, že dostanu scénář, a pak se uvidí. Řekli mi: To je fajn, že jdete, pane Štrébl, tady máte scénář a jdeme na to. Namítal jsem, že ani nevím, co mám hrát. Nevadí, to bude bez problémů, říkal pan režisér a udělal mi křídou na zemi značku, kde budu stát, a šipku, kam půjdu. Pěkně mi tu scénu rozfázoval a já si říkal, že mu to udělám doslova, jak chce, aby uznal, jaká to je krávovina. Tak vidíte, že to jde, pochválil mě režisér. V nejhorším snu si tak představuji špatné oblastní divadlo.“29 Hrál také v divadelním spolku Kašpar, který spoluzakládali Michal Dočekal, Jakub Špalek, Jan Hřebejk. S režisérem Michalem Dočekalem přešel do Divadla Komedie. Takže v Komedii byl dříve než Pražské komorní divadlo. Poté, co Dočekal přijal místo šéfa činohry Národního divadla, skončil v Komedii i Jiří Štrébl. „Zůstal jsem doma na mateřské dovolené, dohrával dvakrát do měsíce nějaké inscenace a neměl žádné peníze. Tehdy za mnou

28

ERML, R. Jiří Štrébl: Říkali mi soustrastně Herr Schauspieler, Divadelní noviny, publikováno: 23. února 2010 [cit. 2014-08-10] . 29 Tamtéž

27/51

přišel režisér Honza Nebeský, že bude v Komedii inscenovat Taboriho Kanibaly a jestli bych v tom nechtěl hrát. Říkal jsem, že to nepůjde, protože jsem doma s dětmi. Ale prý to má pro mě vymyšlený, že až na závěr budu mít dlouhý monolog. A tak jsem opravdu přišel až pět dní před premiérou, kdy mě přilepili k už hotovému představení. Díky Honzovi jsem se tak do Komedie vrátil, byl oslovený na další inscenace, a už tam zůstal.“30 5.1.1 Představení - Poslední chvíle lidstva Autor - Karl Kraus Režie - Katharina Schmitt, Thomas Zielinski, Alexander Riemenschneider Premiéra - 22. dubna 201131 Hráli: Jiří Štrébl, Stanislav Majer, Ivana Uhlířová, Marek Daniel, Jiří Černý, Gabriela Míčová, Martin Pechlát. Představení pojednávalo o válce a upozorňovalo na to, jak se chovají média při honbě za úspěchem. Dílo poukazovalo na to, jak jsou lidi klamáni mediálními obrazy údajného hrdinství. Toto představení je rozděleno na tři jednotlivé části, které jsou samostatně zrežírované a oddělené pauzou. Scéna byla stále stejná - široké dřevěné molo, které prochází skrz jeviště, přes hlediště a končí šikmou až na balkónu. Diváci se ale během představení třikrát přesunou. První část Část má samostatný název -„Nemít myšlenku a umět ji vyjádřit – na tom se pozná žurnalistika.“32 Režie: Katharina Schmidt

30

ERML, R. Jiří Štrébl: Říkali mi soustrastně Herr Schauspieler, Divadelní noviny, publikováno: 23. února 2010 [cit. 2014-08-10] . 31 Další informace na webových stránkách: Divadlo Komedie: Poslední chvíle lidstva. [online]. [cit. 2014-08-11] . 32 Karl Kraus

28/51

V první části sedí diváci po obou stranách širokého dřevěného podia. Tato část vyloženě pojednává o mediální manipulaci. Představení otevírá postava vlastence (Jiří Štrébl), který do rytmu bicích provádí jakousi tělesnou rozcvičku připomínající klasické prostocviky míšené s hajlováním. Reportérka (Ivana Uhlířová) do svého záznamového zařízení nepravdivě formuluje své poznatky z místa bojiště i z politického zákulisí. S vlastencem vede dialog o tom, jak důležitá a blahodárná válka může být. Dále se reportérka setkává s politikem (Marek Daniel), který si nacvičuje své politické fráze a vlastenecký projev. Zprvu se politik zdá být velice silným reprezentantem moci, později se dozvídáme, že je pouze loutkou ctižádostivé herečky (Gabriela Míčová). Reportérka dále proniká sítí zákopů a potkává polonahého exhibujícího vojáka (Stanislav Majer), který vypráví své zkušenosti z války. Všechny postavy zde cynicky deklarují oddanost válce a vlastenectví. Druhá část Nese podtitul - „The show must go on!“ Režie: Thomas Zielinski Diváci se ocitají přímo na dřevěné desce, kde se doposud odehrával děj. Ten se přesunuje nad ně, na balkon. Na balkoně probíhá kabaretní nálada trapné společenské smetánky. Zde se cynismus postav prohlubuje více. Postavy popisují pokrytectví, smrt, nenávist a oblékají ho do zábavného hávu. Kabaretní vystupování se projevuje různými zpěvy, tanci, popíjením a všeobecným veselím. Postavy jednotlivě sestupují po šikmě až k divákům a předvádějí různá kabaretní kouzla. Stanislav Majer například zpíval německou píseň, kterou poté opakoval celý ansámbl. Jiří Štrébl vypil během pár sekund půl litru nealkoholického piva a poté recitoval báseň.

29/51

Třetí část S podtitulem - „Jak se cítíte“ Režie: Alexander Riemenschneider Diváci jsou přesunuti na balkon a svrchu sledují herce, kteří hrají na jevišti a po dřevěném molu přecházejí až k nim. Soubor předvádí divadlo na divadle. Tato část si nejvíce hraje s divákem. Už samotná přestávka před touto částí je delší než přestávka předešlá. Trvá zhruba 25 minut. Rozevře se opona a v řadě vedle sebe stojí sedm herců a každý z nich hraje, že si chce utrhnout svou trochu slávy. Opona se několikrát mystifikačně zasune a poté zase vysune, herci se klaní, ale představení pokračuje dále. Postavy se předhánějí a vyprávějí svědectví z války. Zaznívají drsná svědectví vojáků z místa bojiště. Divák se cítí trapně a je konsternován. Herci se několikrát a stále ironičtěji ptají diváků, jak se cítí. 5.1.2 Představení - Nadváha, nedůležité: Neforemnost Autor - Werner Schwab Režie - D. D. Pařízek Premiéra - 18. ledna 200833 Hráli: Jiří Štrébl, Daniela Kolářová, Martin Finger, Dana Poláková, Vanda Hybnerová, Roman Zach, Gabriela Míčová, Stanislav Majer, Ivana Uhlířová/Jiří Černý. V tomto díle autor Werner Schwab napadá celou současnou lidskou společnost. Ostatně ve všech dílech Schwab upozorňuje na prohnilost a perverzitu lidské existence. Jeho dílo spadá do kategorie tzv. fekálních dramat. Tento autor se v Komedii stal v podstatě kmenovým autorem. Mimo tohoto díla uvedlo divadlo ještě drama Lidumor a Antiklimax.

33

Divadlo Komedie: Nadváha, nedůležité, Neforemnost. [online]. [cit. 2014-07-30] .

30/51

Děj se odehrává v jednom levném středoevropském hostinci během silvestrovského večera. Scéna je postavena tak, aby imitovala hostinec během silvestrovské atmosféry. Tedy dlouhý stůl se židlemi, jukebox, vánoční stromeček a další stůl je umístěný vpředu v rohu. Toto tématem naturalistické představení je rozděleno na tři dějství. První dějství, a tedy celé představení, začíná komickým výstupem hostinské (Vanda Hybnerová) s opilým a impotentním učitelem Jürgenem (Roman Zach), ve kterém se hospodská snaží Jürgena přimět k souloži. Na scénu přicházejí, s barevnými kloboučky, píšťalkami a svítícími čepicemi další postavy, aby oslavily příchod nového roku. Postavy sedí, jsou opilé a nikterak se nevyjadřují. První, kdo se projeví, a to svým zpěvem a řevem, kterým doprovází hrající jukebox, je anarchistický buran Kája (Martin Finger). Mladý pár (Stanislav Majer a Ivana Uhlířová) sedí u osamoceného stolu a ostentativně se vymezuje celému okolí. Tento pár je následně zabit, rozsekán a pojídán. Toto se fyzicky skutečně neděje, vše je na scéně pouze předneseno v monologu učitele Jürgena, který plynule přechází do druhého dějství. Druhé dějství začíná euforickými oslavami nad zbytkem ožraných kostí. Kosti jsou v pekáči zapáleny a do hlediště se line silný zápach škvařeného masa. V tomto dějství se dozvídáme více o dalších postavách. Nejvíce asi o manželském páru v neurčitém věku. Pár tvoří homosexuální pedofil Čuňyk (Jiří Štrébl) a jeho manželka Zajda (Daniela Kolářová), která po něm neustále vyžaduje potomka. Během tohoto dějství se všechny postavy přiznají ke svým niterním tajemstvím. Odhalují se a přiznávají na sebe veškeré intimní špatnosti. Ve třetím dějství se děj vrací zpátky na začátek a ukazuje předešlou společnost v jiném, také absurdním obraze. Herec Jiří Štrébl zde ztvárňuje postavu učitele, který byl kvůli své pedofilii suspendován. Při přiznávání se ke svému problému nepoužívá velkých

31/51

přehnaných prostředků. Spíše text vypráví s nadhledem a profesionalitou. Jakoby nahlížel na postavu ze třetí osoby.

5.2 Stanislav Majer „ Pokoušeli jsme se znovu a znovu co nejméně lhát.“34 Při našem setkání v Praze na Letné (20. 4. 2014) na mne Stanislav Majer působil zprvu velice nervózně. Již při našem prvním telefonátu, který se uskutečnil mnoho měsíců před samotnou schůzkou, mi řekl, že neví, co mi bude vyprávět, že sám nic neví a nezná žádné teorie. Narodil se 5. června roku 1978 a dlouhou dobu žil ve vesnici nedaleko města Louny. Tam se vyučil truhlářem. Absolvoval Střední odborné učiliště v Hamru u Litvínova. Po skončení učiliště se této profesi věnoval, jak mi sám přiznal, asi měsíc. Sám o sobě tvrdí, že je velmi nepraktický a že netuší, jak školu mohl zvládnout. Až do svých devatenácti let netušil o tom, že by ho osobně mohlo zajímat divadlo. Když jsem se ho zeptal, proč vůbec s divadlem začínal, tak mi řekl, že to nemá žádný filozofický důvod, že se nějak potřeboval dostat z vesnice, aby se mohl líbit holkám. Jiří Frejka se k zalíbení v divadelním prostředí vyjadřuje takto: „Sebevědomí konečně nachází pole, v němž není neustále sráženo a zatlačováno nazpět, a nezáleží na tom, že tento nový svět je svět iluzí“35. Herecké povolání mu přišlo, jako dobré řešení k tomu, aby mohl své plány plně realizovat. Právě v jeho osmnácti letech fungoval v Lounech dříve čistě amatérský soubor, který vedli bratři Miroslav a Tomáš Bambuškovi. Majer skupinu z divadla oslovil, že by rád s nimi něco nazkoušel a že by u nich chtěl hrát. Poprvé při dotázání neuspěl. Za celý rok poté byl od souboru osloven, že pro něj mají roli, jestli nemá zájem s nimi zkoušet. Soubor se začal postupně profesionalizovat. Majer s tímto souborem spolupracoval osm let. Tím začala jeho herec-

34

Rozhovor se Stanislavem Majerem 20. dubna 2014 FREJKA, J. Člověk, který se stal hercem, Praha, 1929, s. 30

35

32/51

ká kariéra. Hráli v různých opuštěných továrnách, vodárnách, kotelnách a ve venkovních prostorech. Postupem času začali úzce spolupracovat s Činoherním studiem v Ústí nad Labem, kam Majer přešel. V Činoherním studiu v Ústí nad Labem pracoval dva roky. Poté, co odešlo vedení, které Majera přijímalo, opustil divadlo také on. Uměleckým šéfem, který odešel, byl David Czesany a na jeho pozici byla jmenována Natálie Deáková a režisér Filip Nuckolls. Týden po podání výpovědí Majerovi zavolal D. D. Pařízek a nabídl mu práci. Nabídl mu přezkoušení role za herce Karla Dobrého v Taboriho Kanibalech, které režíroval Jan Nebeský. Čili se v Divadle Komedie Jiří Štrébl a Stanislav Majer poprvé uvedli ve stejném představení. 5.2.1 Představení - Weissenstein Autor - Johannes Urzidil, David Jařab Režie - David Jařab Premiéra - 17. prosince 200936 Hráli: Stanislav Majer, Martin Finger, Jiří Černý, Dana Poláková, Ivana Uhlířová. „Příběh všech lidí a vůbec celého světa se skládá pouze z provizorií, které se nazývají život.“37 Toto představení dramaturgicky spadá pod německou sezónu Divadla Komedie. Děj se odehrává v Praze na počátku dvacátého století. Literární předloha vznikla v roce 1960. Přesto toto dílo spadá do meziválečné literatury. Tudíž je zde patrný jistý odstup od války. Tento odstup nabízí prostor pro jistý druh komičnosti v jednotlivých situacích. Příběh muže, na kterého se usmálo neštěstí. Toto je asi nestručnější popis celé inscenace. Weissenstein je příběh muže, hydrocefala38 s malým

36

Divadlo Komedie: Weissenstein. [online]. . 37 Johanes Urzidil

[cit.

2014-08-15]

33/51

sebevědomím a velkým pocitem viny, který není schopen přijímat štěstí. Klade si otázky lidské existence. Tento vysoce existenciální příběh vypráví o muži, který se nemůže rozhodnout mezi dvěma ženami. Mezi křehkou dívkou Filomenou (Ivana Uhlířová) a prostitutkou Vlastou (Dana Poláková). Weissenstein nepřímo zapříčiní smrt obou žen. Prostor je velice komorní. Na jevišti jsou diváci spolu s účinkujícími. Na scéně je stará dobová pohovka, kolmo položené piano a tři rovnoběžně za sebou postavené stěny připomínající klasickou stěnu pokoje, zpoza kterých vystupují herci. Celá scéna je nasvícena na zeleno. Atmosféru podporuje i zpěv „černé dámy“ Lenky Dusilové nebo Jany Vébrové, která je v podstatě svými písněmi komentátorem děje. Celý příběh krouží kolem jedné červené kravaty, která je darem od jedné milenky a zároveň nástrojem sebevraždy milenky druhé. Karel Weissenstein. Takto se jmenuje hlavní hrdina tohoto představení. Režisér David Jařab Karla Weissensteina scénicky rozdělil do třech různých postav, tudíž jednu postavu hráli tři muži. Každý herec hraje jeden z jeho úzkostných stavů a charakterů. Tři maximálně odlišené varianty jednoho já. První, kterou hraje Jiří Černý, je naivní, nesmělý a křehký Karel. Druhou, kterou hraje Martin Finger, je cynický, neurotický zoufalec. A konečně třetí, kterou ztvárňuje Stanislav Majer je do sebe zahleděný pozérský zoufalec, který tímto vyjadřováním poukazuje pouze na svou slabost. Všichni tři herci jsou ve stejném kostýmu, tedy v těsném šedém obleku s bílou košilí, mají stejné líčení a stejně zvětšenou hlavu. Díky této trojjedinosti postavy vznikala na jevišti spousta až tragikomických gagů. Postavy se mohli vzájemně negovat, sami sebe komentovat,

38

Hydrocefalus - patologický stav, při němž dochází k nepřiměřené akumulaci mozkomíšního moku v komorách nebo dutinách mozku.

34/51

dostat se do rozporu mezi sebou, tím pádem do rozporu v sobě samém. Herci si vzájemně předávali repliky a akce. Těmito divadelními prostředky David Jařab velice dobře vykreslil psychiku člověka, který se nikdy, díky své slabosti, neodvážil k rozhodnutí „být sám sebou“ a konečně se k něčemu rozhodnout. Všem třem hercům se povedlo hrát Weissensteina stejně. Tedy jako neomaleného, osudem a okolnostmi zbičovaného trpitele. Herecký projev je velice minimalistický. Ostatně minimalismus je pro toto divadlo jedním z hlavních specifik. Josef Chuchma se v recenzi pro deník Mladá fronta o vytvoření Karla Weissensteina vyjadřuje takto: „Tvář hydrocefala se v něm velmi pozvolna transformuje z dětského obličeje do dospělého postižence, a pak zase zpět.“39 5.2.2 Představení - Srdce Temnoty Autor - Joseph Conrad, David Jařab Režie - David Jařab Premiéra - 4. listopadu 201140 Hráli: Stanislav Majer, Jiří Štrébl, Martin Finger, Marek Daniel, Roman Zach, Martin Pechlát, Lamine Gueye. Scénář tohoto představení sestavil David Jařab z Conradovy novely, která svým tématem osciluje mezi koloniálnm dramatem a podobenstvím o temných stránkách lidské duše. Conradova novela vznikla v roce 1902. Toto dílo poukazuje na to, jak temná stránka lidské duše, za určitých extrémních podmínek, může člověka zcela pohltit a vyhrát nad rozumem. Scéna je velice minimalistická. Zadní desky jeviště jsou postaveny v poměru 16:9, takže toto představení nabízí širokoúhlý pohled na danou

39

CHUCMA, J. Divadlo Komedie: Výtečná skladba o lásce a smrti pro dvě mírné ženy a jednoho zoufalce s třemi hlavami, Mladá fronta dnes, 22. února 2010 [cit. 2014-08-11] . 40 Divadlo Komedie: Srdce temnoty. [online]. [cit. 2014-08-10]. .

35/51

problematiku. Bazének uprostřed, který je naplněn vodou má hned několik významů a nechává místo pro představivost. Atmosféra temné strany lidství je ilustrována projekcí, hudbou a světelnými efekty. Předloha vypráví o tom, jak vypravěč, anglický kapitán Marlow (Stanislav Majer) popisuje svou cestu parníkem proti proudu řeky do středu Afriky. Důvodem jeho cesty je převzít kontrolu nad zásilkou slonoviny a hlavně vyhledat a ochránit zástupce zásilky pana Kurtze (Roman Zach), kterého předcházela jeho pověst. Marlow dostává ze všech stran informace o jeho heroických činech a velkém duchu. Když Marlow dorazí, uvidí pana Kurtze ve zcela jiném stavu, než si ho představoval. Kurtz je zděšený, otřesený a na pokraji šílenství. Právě tímto okamžikem je představení předsazeno, aby se mohlo vrátit zpět a vysvětlit celou situaci a také aby se Marlow, který je především svědkem a vypravěčem celého dění, stal silným protihráčem pana Kurtze. Kurtz se za dobu svého pobytu v džungli zcela zblázní. Stává se otrokářem a sám se pasuje do pozice Boha. Stane se vraždícím kolonizátorem, který je strašen svými vnitřními běsi. „Moje srdce temnoty je výpravou za zlem do pralesa nevědomí, stejně tak je však i výpravou za zlem praktickým, zištným a sebestředně bezohledným. Marlowova cesta je v mém pojetí cestou vlastního poznání, cestou k dospělosti a odpovědnosti, kterou lemuje pokušení dosadit sebe samého na pozici Boha.“41 Marlowova postava, kterou hraje S. Majer, je tedy v této inscenaci stěžejní. Je s Kurtzem konfrontována a podává o něm zprávu. Dokonce se stane i jeho soudcem a katem.

41

David Jařab. Dostupné na: Divadlo Komedie: Srdce temnoty. [online]. [cit. 2014-08-10]. .

36/51

Stanislav Majer svými velice střídmými prostředky buduje postavu, která už nemůže být nikdy šťastná, protože toho příliš viděla, ale dokáže si zachovat svou čest. Bronislav Pražan se o Majerovi vyjadřuje takto: „Marlowo lidství sugeruje Stanislav Majer paradoxně: s odstupem a chladnou cudností. A to je celkově výpověď inscenace silnější. Zařezává se do divákova vědomí stejně intenzivně a bolestně jako záblesky stroboskopu do jeho očí na začátku představení.“42

5.3 Herectví neškolených herců Pražského komorního divadla Herectví tohoto souboru považuji za jedno z hlavních specifik tvorby Pražského komorního divadla. Stanislav Majer a Jiří Štrébl v tomto divadle začali už s jistými zkušenostmi z amatérského i profesionálního divadla. Není ale pochyb o tom, že se z nich staly velké herecké osobnosti až během působení právě v tomto divadle. Herci se spolu v každém divadle musejí sehrát. V Pražském komorním divadle se spolu herci sehráli natolik, že o nějakém rozdílu hereckých kvalit zde nemůže být řeč. V hereckém umu těchto dvou neškolených herců jsem nezaznamenal a ani jsem v recenzích nedohledal zmínku o nějakých hereckých technických nedostatcích. Všichni herci se během svého společného působení v Divadle Komedie dostali na vysokou úroveň, kterou ještě dlouhou dobu nepředčí žádný jiný soubor. Tudíž pokud chci popisovat herectví těchto dvou herců, musím popsat celkové herectví členů Divadla Komedie. V tomto divadle se kladl velký důraz na precizní práci s textem a na mluvní projev. Text a tedy sdělování myšlenek je zde důležitější než rovina vizuální. Současná česká divadla dávají přednost právě rovině vizuální. Na

42

PRAŽAN, B. Řezavý vhled do hrůz „lidství“, Týdeník Rozhlas, 9. ledna 2012

37/51

tento problém poukazuje Jaroslav Vostrý: „Na pozadí hlasitosti dnešního světa jako by se ovšem mluvní projev stával zanedbatelnou součástí panujícího hluku a místo nějakých nuancí šlo jenom o to tento hluk překřičet. Právě tato okolnost obrací naši pozornost k zanedbávaným možnostem scénického mluvního projevu, jehož ‚hudební‘ či (přesněji) prozodická rovina má za příznivých okolností takovou působivost. Je tím větší škoda, že například současná česká činohra ve většině případů tyto vlastnosti dost zanedbává.“43 Herectví divadla komedie se dá nazvat jako minimalistické osobnostní autorské herectví. Minimalismus v tomto divadle je také velkým specifikem. Z velké části je minimalismus důvodem nedostatku financí divadla. Scéna takového typu aktivizuje diváka více, než scéna realistická. V herectví se dá také hovořit o jisté formě minimalismu. Autorské herectví tohoto souboru nespočívá v tom, že by se herci podíleli třeba na textu inscenace nebo, že by při zkoušení vznikal samostatný text, jako to bývá například v pražském Studiu Ypsilon. Zde prostor pro improvizaci není, vše je přesně nazkoušeno. Herci jsou ovšem plně odpovědni za celý výsledek inscenace. Nikdy hercům nešlo o vlastní exhibici, ale o vytvoření celkového díla. Všichni členové souboru jsou velkými hereckými individualitami, které se vzájemně respektovaly. Herecké individuality a osobnosti z těchto herců jsou velkou měrou dílem pánů Jařaba a Pařízka. Oba dávali všem hercům velké příležitosti a vždy herce brali jako spolutvůrce celé inscenace. Ke kvalitám Divadla Komedie se Jiří Štrébl vyjadřuje takto: „Komedie byla geniální v tom, že do jisté míry, z pocitu herce, fungovala absolutní svo-

43

VOSTRÝ, J., SÍLOVÁ, Z. Je dnes ještě možné herecké umění?: (příspěvek ke scénologii herectví) : s přílohami o objevu zrcadlových neuronů a herecké dramaturgii. 1. vyd. V Praze: Kant - Karel Kerlický pro AMU, 2009, s. 7

38/51

boda. Lidé absolutně přijímali to, co člověk nabízel. Nikdy jsme nebyli vedeni k tomu, abychom šli z místa A do B. Nebyla žádná aranžovačka. Nic takového. Všechno celé vycházelo z toho, co člověk nabízel skutečně sám ze sebe a to se postupně upřesňovalo, což celkově vedlo až k takovému civilnímu herectví.“44

44

Rozhovor s Jiřím Štréblem, 7. května 2014

39/51

6 Závěr Hned zprvu sestavování této práce jsem narazil na asi největší problém, a tj., že herci Stanislav Majer a Jiří Štrébl nemají skoro vůbec čas na to, aby se se mnou sešli a udělali alespoň jeden delší rozhovor. S herci jsem nakonec vedl rozhovor, který obsahoval otázky týkající se jejich zkušeností s prací v Divadle Komedie a mimo tento soubor. Herectví neškolených herců tohoto divadla se nikterak neliší od herectví jejich kolegů, kteří hereckou školu studovali. Díky příležitostem, které od svých režisérů tito herci dostávali, mohli umělecky růst. Není divu, že v tomto prostředí se ze scénografky Kamily Polívkové stala jedna z předních režisérek v českém divadle. Osobně bych si chtěl vyzkoušet spolupráci s režiséry, jakými jsou Dušan David Pařízek a David Jařab. Toto divadlo mělo na české scéně výsostné postavení. Dokazují to několikerá ocenění i zahraničními divadelními cenami. Existence tohoto divadla se navždy zapíše do dějin českého divadla, jako se zapsalo třeba Grossmanovo Divadlo Na zábradlí šedesátých let nebo později pod vedením Petra Lébla. Věřím tomu, že osobnosti, které stály za desetiletým působením Divadla Komedie, v dalším profesionálním uměleckém životě budou nadále stejně úspěšní, jako byly v Pasáži Vlasty Buriana.

40/51

7 REFLEXE ABSOLVENTSKÉ ROLE Postava Peera Gynta v inscenaci Henrika Ibsena Peer Gynt. Henrik Ibsen - Peer Gynt Realizační tým: Režie: Juraj Augustín Dramaturgie: Kateřina Menclerová Scéna a kostýmy: Barbora Konečná Pohybová spolupráce: Sergej Sanža Hudba: Tereza Koláčková Produkce: Michaela Rašovská Světlo: Martin Hamouz Zvuk: Tomáš Tušer

Obsazení: Peer Gynt - Jan Řezníček Solvejg a další - Sarah Haváčová Åse a další- Táňa Malíková Nicota - Erika Stárková Anitra a další - Lucie Ingrová Zeleně oděná a další- Ida Sovová Farář a další - Alžběta Vaculčiaková Škaredé dítě a další- Vojtěch Říha Mistr a další - Jakub Rek Dědek z Dovre a další - Zbyšek Humpolec Begriffenfeldt a další - Libor Stach Zahajovací zkouška: 31. října 2013 Premiéra: 15. prosince 2013 v Divadelním studiu Marta Absolventské představení: 13. května 2014

41/51

V posledním ročníku našeho studia, tedy v sezóně 2013 - 2014, jsme ve Studiu Marta premiérovali tato představení: •

Kabaret Hrabal - (Bohumil Hrabal, Ivo Krobot) - režie Ivo Krobot

•

Hamlet - (William Shakespeare) - režie Jolana Kubíková

•

Peer Gynt - (Henrik Ibsen) - režie Juraj Augustín

•

Zpověď hochštaplera Felixe Krulla - (Thomas Mann, Martin Sládeček) - režie Lukáš Kopecký

•

Krvavá svatba - ( Federico García Lorca) - režie Juraj Augustín

Když jsem se dozvěděl, že v této inscenaci mám možnost hrát roli Peera Gynta, je v celku logické, že jsem si tuto postavu vybral i jako svou absolventskou roli. Ještě předtím, než jsem věděl, že budu hrát Gynta, jsem měl v plánu absolvovat v Shakespearově Hamletovi. Tam jsem dostal příležitost hrát Polonia, hrobníka a Fortinbrase. Osobně jsem neřešil, že bych neměl za tento rok roli, ze které bych nemohl absolvovat. Dostal jsem příležitost zahrát si typově velice odlišné charaktery a za to jsem vděčný. S režisérem Jurajem Augustínem jsem se nesetkal, jako někteří moji spolužáci, poprvé. Ve třetím ročníku jsme nastudovali inscenaci Pokojem, aneb tři ve čtverci45, ve které jsem hrál duševně nemocného člověka jménem Jiří Kůže. Myslím, že tato inscenace měla velký úspěch a v budoucnu bych se k tomuto dílu rád vrátil. Podle mého názoru jsme si, díky zkoušení tohoto projektu ve třetím ročníku s Jurajem Augustínem, vytvořili velice dobrý vztah jak na úrovni přátelské, tak právě na úrovni herec - režisér. Jeho styl zkoušení je velice specifický, především časově velice náročný. Díky této zkušenosti jsem byl na zkoušení Gynta připraven duševně více, než někteří spolužáci, kteří s ním v předešlé době nepracovali.

45

Dramaturgem Šimonem Petákem upravená inscenace na motivy Walczakovy hry - Cesta dovnitř pokoje

42/51

7.1 Henrik Ibsen (20. března 1828 - 23. května 1906)

Tento norský dramatik a básník se narodil 20. Března 1828 v jihonorském městě Skien. Jeho otec pocházel ze zámožného bergenského rodu. Když jeho otec při svém podnikání zkrachoval, žila jeho rodina v bídných podmínkách. V patnácti letech Ibsen odešel pracovat jako pomocník do lékárny ve městě Grimstad. Zde započal svou básnickou tvorbu. Jako lékárník pracoval šest let. Toužil po vzdělání a přestěhoval se do Osla, kde chtěl vykonat maturitní zkoušku. Bohužel neuspěl. Ibsen v Oslu píše hry a divadelní kritiky. Za svůj život procestoval velké množství světových oblastí. Své rodné Norsko opustil ve svých devětatřiceti letech a vrátil se zpět až po celých sedmadvaceti letech. Mezitím velice cestoval. Pobýval v Itálii, Německu, Švédsku, Dánsku a v Afrických státech. Básnické dílo Peer Gynt napsal v roce 1867. V roce 1901 dostal mozkovou mrtvici a byl upoután na lůžko. Zemřel 23. května 1906.

7.2 Peer Gynt S tímto dílem jsem se setkal poprvé, když jsem se připravoval na zkoušku z dějin divadla. Měl jsem tu možnost si dílo nejen přečíst, ale i vyslechnout ve formě rozhlasové hry v hlavní roli s Ivanem Trojanem. Rozhlasová verze mi připadala velice nepřehledná a velice zmatená. Ostatně i při čtení jsem s nepřehledností měl, ve druhém ročníku svého studia, problém. Bylo by dobré podotknout, že postavu Peera Gynta nevymyslel sám Ibsen, ale v norské kultuře je tato postava známá podobně jako v české kultuře například hloupý Honza. Peer Gynt je hlavní postavou několika norských pohádek. Je vcelku logické, že jsme toto dílo nehráli celé, tak jako ho Henrik Ibsen napsal. V klasické originální verzi je toto dílo podle mého názoru nehratelné. Je velice dlouhé a skládá se ze složitých částí a obsahuje velmi mnoho

43/51

postav. Proto i naše inscenace je seškrtána a upravena, aby co nejvíce podporovala naše hlavní téma. Naším hlavním tématem bylo poukázat na to, že v dnešní době „neomezených“ možností člověk nemá stanoveny mantinely, které by mu pomáhaly určovat pocit štěstí. Podle mne dnes každý zažívá takzvanou „frustraci z volby“. V dnešní době je velice těžké spokojit se s tím, co člověk má a nechtít stále víc. Pokaždé toužíme po něčem dalším, něčem novém. Peer Gynt je v naší inscenaci velmi nerozhodný a od všeho utíká. Nedokáže „být sám sebou“. Podle mne nedokáže nést odpovědnost za své činy a je natolik bezcharakterní a sobecký, že když už se naskytne příležitost usadit se a být šťastný, tak Peer Gynt vycouvá a uteče, protože ví, že to bude napořád. Nedokáže udělat definitivní rozhodnutí. Podle mého názoru, je tato nerozhodnost velkým problémem dnešní doby. Je velice krásné, že můžeme studovat, pracovat a žít v každém koutě naší Planety, ale právě, to že nemáme okolnostmi určený mantinel, musíme si ho určit sami a to se mnohdy nestává. K tomuto tématu jsme si už na první čtené přečetli krátké zamyšlení Jana Skácela, které trefně pojmenoval názvem - Život. Dovolím si tuto pasáž ocitovat celou. „Vždycky jsem přemýšlel, co vlastně chci od života, někdy jsem si už docela myslel, že to vím, ale nakonec to taky nebyla pravda. Nedávno mne v tomhle přemýšlení vyrušili a svěřili mně malého chlapce, abych ho večer hlídal a zbytečně nepřemýšlel, protože věděli, že nedokážu nic kloudného vymyslet. A zrovna tohle způsobilo, že jsem na to najednou přišel. (Oni seděli zatím v divadle a nic zlého netušili.) Bylo to takhle: Osvícení na mne sestoupilo, když jsem se toho malého kamaráda optal, co chce k večeři. Pravil, že neví, ale rozhodně něco jiného.

44/51

Trvalo mi dobrých pět minut, než jsem znova nabral dech. Pak jsem jednal, jak život vyžaduje. Láskyplně jsem mu jednu vrazil a uvařil mu krupičnou kaši. Trochu se mi připálila, ale takový je život. Něco jiného. A tak tomu je až do smrti. Od té také chceme něco docela jiného. Chlapec trochu popotahoval, tak jsem ho uložil do postele a přečetl jsem mu z Knihy džunglí kapitolu o tom, jak se dal Mauglí mezi opice. Usnul blaženě. A já jsem si sedl k nočnímu oknu a díval jsem se na krásný strom, který stál na ulici a nechtěl nic jiného než být krásným stromem. Záviděl jsem mu všechno. Listí, haluze, vítr, hudbu i kulatá léta. Byl výraznější než já.“46 Neustále se představením nesla jedna replika, kterou říkal buď sám Gynt anebo Nicota. „Mít něco jinšího, něco jinšího mít… Teprve potom můžu štastný být.“47

7.3 Zkoušení Během zkoušení jsme dostávali různé úkoly, které nám pomáhaly dostávat se více do podvědomí celé inscenace. Nejprve jsme si po přečtení textu měli uvědomit a definovat svůj vlastní vztah k hlavní postavě a nalézt v textu jednu postavu, která má vztah nejpodobnější k mému. Samotné zkoušení této inscenace jsme od začátku měli rozdělené na část pohybovou a na část textovou. Poněvadž je dílo Peer Gynt dramatickou básní, museli jsme se potýkat i s veršem a jeho interpretací. S tím nám velice dobře pomáhala dramaturgyně představení Kateřina Menclerová, která nás naučila velice dobré práci s veršem. Museli jsme začít s vymezováním si některých pojmů. Zabývali jsme se hereckou interpunkcí, přesahem ve verši, rytmem verše a větným

46

Jan Skácel - Život

45/51

přízvukem. Práce na textu je v této inscenaci zcela stěžejní. Museli jsme se naučit interpretovat verš tak, aby verše diváka nerušily a aby se verše naším interpretováním staly pro postavy ve hře zcela normální a jedinou logicky možnou mluvou. Mne osobně recitace a interpretace textů při studiích na JAMU velice oslovila. Ostatně bych nemohl říkat na jevišti text, u kterého bych nevěděl, co ta slova a věty v daném kontextu inscenace znamenají. Pohybovou část jsme měli velice různorodou. Jelikož toto představení mělo charakter pouličního divadla na divadle, byla pohybová část velice důležitá. Nicméně si myslím, že postavy Peera Gynta se tato pohybová část a stylizace v pohybu týkala nejméně. Dostával jsem více prostoru pro přirozenější hereckou akci, než mí herečtí kolegové. Absolvovali jsme víkendový workshop s divadelníkem Sergejem Sanžou. Na tomto workshopu jsme zkoušeli různé pantomimické pohyby, lezli po lanech a po tyči a nahlédli do lehčí akrobacie. Dále jsme při zkoušení pohybových částí s Jurajem Augustínem posilovali svá těla a připravovali na to, abychom zvládli celé představení. Dlouhou dobu jsme se věnovali kontaktním improvizacím, které vyžadují velké fyzické i psychické soustředění. Scéna inscenace mi připomínala velké dětské hřiště. Na scéně byla po celou dobu představení červená lezecká tyč a po třetím obrazu ze stropu spadlo jedenáct lan, po kterých se šplhalo, anebo se z nich utvořila místa k sezení. Průběh zkoušení byl fyzicky i psychicky velice náročný, ale myslím, že náročnost byla potřeba k vytvoření této inscenace.

7.4 Reprízování Během reprízování představení jsem si postupem času zvykal na reakce diváků a nabýval jsem sebedůvěru v hereckou akci, kterou jsem předváděl. Za nejtěžší část představení jsem považoval scénu, která předcházela konci první poloviny inscenace - smrt matky. Tato scéna byla velice složitá, poně-

46/51

vadž v tomto dlouhém dialogu jsem pokaždé musel dávat pozor na to, abych nedal najevo, to že Peerova matka skutečně v této scéně zemře. S problémem předjímání situací jsem se za dobu svého studia potýkal vícekrát. Dále velice problémovou scénou byla celá scéna s Knoflíkářem, který byl v tomto představení zpodobněn hned deseti herci. Tato scéna je již u konce celého představení a musel jsem vstřebávat síly, abych ji mohl utáhnout. Tato scéna vyžadovala asi nejvíce hereckých střihů. Velice komplikované bylo rozehrát veškeré vztahy s ostatními postavami jako např. rozehrání vztahu Peera Gynta s milovanou Solvejg, když se celý svůj život spolu vidí asi jen jedenáct minut. Dále bylo těžké vystavět vztah Peera k matce. Ona byla jediným jeho skutečným partnerem a nejdůležitější osobou v životě. Nebyla jen matkou, ale právě i nejbližším a vlastně jediným přítelem. Celkové utáhnutí inscenace pro mne bylo velkou výzvou.

7.5 Závěr Myslím, že jsme s celým tvůrčím týmem vytvořili zajímavé, divácky velmi navštěvované a úspěšné představení. Karolína Stehlíková se k představení vyjadřuje takto: „Tohle je totiž jiný Peer než fanfarón Jiřího Langmajera, kterému kromě ženských postav hry klesaly k nohám i divačky, a to tak vytrvale, že inscenace v pražském Divadle pod Palmovkou vydržela na repertoáru deset let. Není to ani existenciálně rozpolcený Gynt ve dvojroli Filipa Blažka a Borise Rösnera z Kačerovy inscenace v Národním divadle. Tohle je Gynt outsider, ten tlustej, kterého všichni trochu šikanují, ale který má dar se z mnoha věcí vylhat a jeho mrštný jazyk dokáže být předmětem obdivu, dokáže mást, dokáže působit jako motor hrdinovy cesty vpřed. Toto není Gynt, který se dere vpřed přes mrtvoly, aby na konci dohonil svou vlastní trollí oháňku a musel se do ní zahryznout. Řezníčkův Gynt putuje po spirále

47/51

– znovu a znovu zjišťuje, že tudy cesta nevede.“48 O mém hereckém výkonu se vyjadřuje např. divadelní recenzentka Kateřina Šebelová: „Jan Řezníček v roli Peera Gynta je zcela jistě dobrou volbou. Na jeho výkonu hra stojí, všechno ostatní jsou potřebné živé kulisy, bez kterých by příběh rozhodně nefungoval. Řezníčkův Gynt vcelku věrně vykresluje nerozvážného naivního a sobeckého floutka, který se jen tak, bez jakékoliv zodpovědnosti plácá životem. Statná Řezníčkova postava působí dokonale kontrastně v Gyntových slabostech a dokáže strhnout pozornost přesně tak, jak v tu danou chvíli potřebuje. Rozmáchlá gesta, legrační triko a kraťasy v kombinaci s žoviálním tónem v hlase při vyprávění neuvěřitelných příběhů vzbuzuje pestrou nabídku diváckých emocí od smíchu, pohrdání až po soucit s Gyntem.“49 Se svým výkonem nebudu nikdy stoprocentně spokojen, vždy o svém hereckém umu budu pochybovat, ale myslím, že na postavě Peera Gynta jsem se mnohé naučil a doufám, že jsem při tvorbě právě Peera Gynta dostatečně uplatnil své dosavadní herecké zkušenosti.

48

STEHLÍKOVÁ, K., Ibsen, Henrik: Peer Gynt - divadelní představení, 14. 3. 2014, [cit. 201408-10] . 49 ŠEBELOVÁ, K., Peer Gynt podle Studia Marta otevírá téma lidské rozmařilosti, 23. 12. 2013 [cit. 2014-08-10] .

48/51

8 Seznam zdrojů a použité literatury BROUK, B. Závažnost obecného vzdělání. Svazky úvah a studií. Čís. 96. 1. vyd.

Praha:

Václav

Petr.

1946,

42

s.

PDF

verze:

. Divadlo Komedie - Historie. Divadlo Komedie [online]. 2009 [cit. 2014-0810] . Divadlo Komedie 2002-2012, viz Divadlo Komedie 2002-2012, TV, ČT Art, 19.

10.

2013,

20:25


46titul.htm>. Divadlo Komedie: Divadlo Komedie - Prostor a příběh. [online]. [cit. 201408-30] . Divadlo

Komedie:

Herci.

[online].

[cit.

2014-08-12]

. Divadlo Komedie: Nadváha, nedůležité, Neforemnost. [online]. [cit. 201407-30] . Divadlo Komedie: Poslední chvíle lidstva. [online]. [cit. 2014-08-11] . Divadlo

Komedie:

Srdce

temnoty.

[online].

[cit.

2014-08-10]

. Divadlo

Komedie:

Weissenstein.

[online].

[cit.

2014-08-15]

. DOMBROVSKÁ, l. David Jařab: Příliš mnoho ingrediencí kazí chuť, Divadelní noviny, publikováno: 3. říjen 2012 [cit. 2014-08-10] .

49/51

ERML, R. Jiří Štrébl: Říkali mi soustrastně Herr Schauspieler, Divadelní noviny, publikováno: 23. února 2010 [cit. 2014-08-10] . FREJKA, J. Člověk, který se stal hercem, Praha, 1929. Henrik Ibsen. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA):

Wikimedia

Foundation,

2001-

[cit.

2014-08-30]

. Hydrocephalus. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA):

Wikimedia

Foundation,

2001-

[cit.

2014-08-28]

. HYVNAR, J. O českém dramatickém herectví 20. století, Praha. HULEC, V. Dušan Pařízek: Malá mysl je národní jev, Divadelní noviny, publikováno

6.

září

2011

[cit.

2014-08-10]


noviny.cz/dusan-parizekmala-mysl-je-nadnarodni-jev>. CHUCMA, J. Divadlo Komedie: Výtečná skladba o lásce a smrti pro dvě mírné ženy a jednoho zoufalce s třemi hlavami, Mladá fronta dnes, 22. února 2010 [cit. 2014-08-11] . JUST, V. Komedie jako horor?, Divadelní noviny, publikováno: 4. září 2012 [cit.

2014-08-10]


komedie-prazskym-komornim-divadlem-2002-2012>. KLÍMA, M., DVOŘÁK, J., JINDROVÁ, Z. (ed.) Jan Grossman 4. Texty o divadle (první část), Praha, 1999. Komedie nikdy nepracovala víc. Česká televize [online]. [cit. 2014-08-12] .

50/51

Něco tak pofiderního, jako je umění. Týdeník rozhlas [online]. [cit. 2014-0830] . PRAŽAN, B. Řezavý vhled do hrůz „lidství“, Týdeník Rozhlas, 9. ledna 2012 Rozhovor s Jiřím Štréblem, 7. května 2014 Rozhovor se Stanislavem Majerem 20. dubna 2014 STEHLÍKOVÁ, K., Ibsen, Henrik: Peer Gynt - divadelní představení, 14. 3. 2014, [cit. 2014-08-10] . ŠEBELOVÁ, K., Peer Gynt podle Studia Marta otevírá téma lidské rozmařilosti,

23.

12.

2013

[cit.

2014-08-10]

. VOSTRÝ, J., SÍLOVÁ, Z. Je dnes ještě možné herecké umění?: (příspěvek ke scénologii herectví) : s přílohami o objevu zrcadlových neuronů a herecké dramaturgii. 1. vyd. V Praze: Kant - Karel Kerlický pro AMU, 2009

51/51