Ekonomika bydlení a technické infrastruktury. David Slavata, Eliška Skřídlovská

Ekonomika bydlení a technické infrastruktury David Slavata, Eliška Skřídlovská

Operační program Rozvoj lidských zdrojů NECHŤ STUDUJE KDOKOLIV, KDEKOLIV A KDYKOLIV aneb Informační a komunikační technologie jako nástroj pro rozvoj systému, struktury a kvality vzdělávání

VŠB – Technická univerzita Ostrava Ekonomická fakulta 2005

OBSAH objektu 1.

Informace o objektu ...................................................................................................................................................... 6 1.1 Metadata objektu ........................................................................................................................................................... 6 1.2 Další informace o objektu .............................................................................................................................................. 7 1.3 Určení objektu................................................................................................................................................................ 8 1.4 Cíl objektu ...................................................................................................................................................................... 8 1.5 Doporučený čas ke studiu objektu.................................................................................................................................. 9

2.

Úvodem objektu .......................................................................................................................................................... 11

3.

Definice bydlení a jeho formy .................................................................................................................................... 12 3.1 Základní formy bydlení ................................................................................................................................................ 15 3.1.1 Uživatelské členění .............................................................................................................................................. 15 3.1.2 Vlastnické členění ................................................................................................................................................ 17 3.1.3 Tržní členění........................................................................................................................................................ 17 3.1.4 Stavebně technické členění ................................................................................................................................. 19 3.2 Byt jako statek .............................................................................................................................................................. 20 3.2.1 Hledisko ekonomické ........................................................................................................................................... 22

4.

Modely bytových systémů ........................................................................................................................................... 25 4.1 Modely tržního bytového systému ................................................................................................................................ 27 4.1.1 Selhání tržního modelu......................................................................................................................................... 30 4.1.1.1 Distribuce bytů .................................................................................................................................................. 30 4.1.1.2 Spravedlnost ...................................................................................................................................................... 32 4.1.1.3 Externality ......................................................................................................................................................... 32 4.1.1.4 Ostatní formy tržního selhání ............................................................................................................................ 33 4.2 Administrativně přídělový model ................................................................................................................................. 35 4.2.1 Selhání administrativně přídělového modelu ....................................................................................................... 37 4.2.1.1 Dokonalá znalost potřeb žadatelů o byty ........................................................................................................... 37 4.2.1.2 Nespravedlivé rozdělení .................................................................................................................................... 38 4.2.2.1.3 Byrokracie ..................................................................................................................................................... 40

5.

Vývoj sociálních teorií v oblasti bydlení .................................................................................................................... 43 5.1 Předindustriální pojetí ................................................................................................................................................. 45 5.2 Klasické pojetí sociální politiky ................................................................................................................................... 47 5.3 Neoliberalistické pojetí bytové politiky ........................................................................................................................ 53 5.4 Korporativistické pojetí bytové politiky ....................................................................................................................... 57

Autor objektu – David Slavata, Eliška Skřídlovská

© Bauerová, Metodické šablony

Název objektu – Ekonomika bydlení a technické infrastruktury

2004, http://moodle.vsb.cz

2


5.5 Kolektivistické pojetí sociální politiky ......................................................................................................................... 58 5.6 Současné tendence a vývoj ........................................................................................................................................... 60 6.

Bytová politika ČR ...................................................................................................................................................... 63 6.1 Cíle a nástroje bytové politiky ČR ............................................................................................................................... 70 6.2. Subjekty státní bytové politiky ..................................................................................................................................... 73 6.3 Bytová situace dle statistických ukazatelů ................................................................................................................... 76

7.

Bytová politika obcí ČR .............................................................................................................................................. 81 7.1 Cíle a nástroje obecní bytové politiky .......................................................................................................................... 84 7.1.1 Vnější cíle obecní bytové politiky ........................................................................................................................ 85 7.1.2 Vnitřní cíle obecní bytové politiky ....................................................................................................................... 87 7.2 Subjekty obecní bytové politiky .................................................................................................................................... 89 7.2.1. Obce .................................................................................................................................................................... 90 7.2.2 Politické strany ..................................................................................................................................................... 91 7.2.3 Specializované subjekty ....................................................................................................................................... 92 7.2.4 Místní zájmová sdružení ...................................................................................................................................... 93 7.2.5 Místní sdělovací prostředky ................................................................................................................................. 93 7.2.6 Domácnosti .......................................................................................................................................................... 93 7.3 Základní problémy vlastnictví bytů obcemi ................................................................................................................. 94

8.

Nájemné a služby spojené s užíváním bytu ............................................................................................................... 97 8.1 Nájemné a jeho tvorba ................................................................................................................................................. 99 8.2. Služby spojené s užíváním bytů ................................................................................................................................. 102

9.

Členění technické infrastruktury ............................................................................................................................. 109 9.1 Infrastruktura a její ekonomická role ........................................................................................................................ 112 9.2 Technická infrastruktura ........................................................................................................................................... 113 9.3 Členění technické infrastruktury ................................................................................................................................ 114 9.4 Vazba technické infrastruktury na územní plánování ................................................................................................ 117

10.

Základy ekonomiky technické infrastruktury ................................................................................................... 124

10.1 Základy ekonomiky technické infrastruktury ............................................................................................................ 126 10.2 Přirozený monopol ................................................................................................................................................... 127 10.3 Financování provozu technické infrastruktury......................................................................................................... 134 10.4 Substituty a komplementy infrastrukturních funkcí .................................................................................................. 135 10.5 Náklady, výnosy ....................................................................................................................................................... 138 11.

Modely řízení technické infrastruktury.............................................................................................................. 142

11.1 Modely řízení technické infrastruktury .................................................................................................................... 143 11.1.1 Smíšené modely řízení technické infrastruktury ............................................................................................. 144 11.1.2 Oddělené modely řízení technické infrastruktury ............................................................................................ 146 11.2 Organizace subjektů technické infrastruktury .......................................................................................................... 152 11.2.1. Úloha veřejné správy v řízení technické infrastruktury ................................................................................... 153





3


11.2.2. Zásady managementu technické infrastruktury ............................................................................................... 155 12.

Energetika ............................................................................................................................................................. 160

12.1 Charakteristika odvětví ............................................................................................................................................ 163 12.2 Energetická politika ................................................................................................................................................. 163 12.3 Management odvětví energetiky ............................................................................................................................... 167 12.4 Ekonomika energetických oborů .............................................................................................................................. 172 12.5 Sektor eletroenergetiky ............................................................................................................................................ 178 12.6. Sektor plynárenství .................................................................................................................................................. 185 12.7. Sektor teplárenství .................................................................................................................................................. 191 13.

Ceny v technické infrastruktuře ......................................................................................................................... 198

13.1 Vstup do problematiky ............................................................................................................................................. 200 13.2 Mikroekonomická teorie tvorby cen ......................................................................................................................... 202 13.3 Cenotvorba v přepravních službách......................................................................................................................... 206 13.4 Ceny v elektroenergetice .......................................................................................................................................... 213 13.5 Ceny v plynárenství .................................................................................................................................................. 218 13.6 Ceny v teplárenství ................................................................................................................................................... 219 13.7 Ceny služeb elektronických komunikací .................................................................................................................. 220 14.

Závěrečná část objektu ........................................................................................................................................ 225

Shrnutí objektu ................................................................................................................................................................. 225 Seznam použitých symbolů, značek, zkratek..................................................................................................................... 226 15.

Tématické obsahy dle kategorií ........................................................................................................................... 229

Tématický obsah „Aktivizující a zpětnovazební prvky“ ................................................................................................... 229 Tématický obsah „Závěrečná“ ........................................................................................................................................ 230





4






5


1. INFORMACE O OBJEKTU 1.1 Metadata objektu Podle DILLEO, Jaroslava Mikulecká, Univerzita Hradec Králové Název

Metadata o objektu (žlutá pole vyplňuje autor)

Typ vstupu (dle Dilleo)

1.6

DILLEO – OBECNÉ INFORMACE Identifikátor Jednoznačný identifikátor Název EKONOMIKA BYDLENÍ A TECHNICKÉ INFRASTRUKTURY Autoři David Slavata, Eliška Skřídlovská Instituce VŠB-TU Ostrava, Ekonomická fakulta Rok vzniku 2006 Datum poslední 1.8.2006 aktualizace Číslo verze 01.00 [Verze.revize]

1.7

Jazyk

Čeština

1.8

Zdroj

Nově vytvořeno

2.1

Disciplina

2.2

Subdisciplína

Ekonomika bydlení, ekonomika technické infrastruktury

2.3

Hlavní téma

Ekonomika bydlení, ekonomika technické infrastruktury

3.1

DILLEO – PEDAGOGIKA Typ uživatele 1. ročník navazujícího studia, obor Veřejná ekonomika a správa

3.2

Typ objektu

Aktivní nebo pasivní

Výběr ze dvou hodnot, nyní uvedení

3.3

Formát objektu

výklad, test, úkoly k zamyšlení Hodnocení kvality objektu (doplnění dodatečně dle recenzenta) Doc. Jaroslav Rektořík, CSc. Hodnocení kvality objektu (doplnění dodatečně dle recenzenta)

Výběr ze seznamu hodnot, závislý na předchozím, nyní uvedení Text Text Text

Příjmení a jméno recenzenta Hodnocení kvality objektu (doplnění dodatečně dle recenzenta)

Text Text

Příjmení a jméno recenzenta

Text

1.0 1.1 1.2 1.3 1.4 1.5

DILLEO – SÉMANTIKA Ekonomika

3.6.a Recenze - odborná 3.7.a Recenzent 3.6.b Recenze metodologická 3.7.b Recenzent 3.6.c Recenze – kritický čtenář 3.7.c Recenzent 4.1 4.2

Typ souborů Velikost

DILLEO – TECHNICKÉ CHARAKTERISTIKY MIME typ Velikost objektu (nekomprimovaného)

Automatické číslo Text Text Text Rok Datum Výběr ze seznamu hodnot, nyní uvedení Výběr ze seznamu hodnot, nyní uvedení / NULL Text Výběr ze seznamu hodnot, nyní uvedení. Výběr ze seznamu hodnot, nyní uvedení. Text Výběr ze seznamu hodnot, nyní uvedení

Výběr ze seznamu hodnot Integer





6


4.3 4.4 5.1 5.1

Operační systém Instalace

OS, pod kterým objekt funguje Instalační pokyny

Výběr ze seznamu hodnot Text

DILLEO – PODMÍNKY POUŽITÍ, META-METADATA Omezení Výběr ze seznamu: požaduje se svolení autora přístupových práv Autor metadat David Slavata

Výběr ze seznamu hodnot Text

KLÍČOVÁ SLOVA OBJEKTU … Bydlení, trh s byty, vlastnické bydlení, management, segmentace bytů, veřejný statek, soukromý statek, vlastnictví, ideální spoluvlastnictví, sjm, reálné spoluvlastnictví, regulace cen, nájemné, služby spojené s užíváním bytů, technická infrastruktura, tvorba cen, management, PPP, doprava, energetika, vodní hospodářství, elektronické komunikace, ekologické služby, infrastruktura.

Rychlá orientace v obsahu.

1.2 Další informace o objektu RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY OBJEKTU EKONOMIKA BYDLENÍ A TECHNICKÉ INFRASTRUKTURY Kurz Ekonomika bydlení a technické infrastruktury obsahuje přehled základních i širších informací z těchto odvětví. V rámci ekonomiky bydlení budou studenti seznámeni se základní strukturou a tvorbou cen bytů a nájmů. Dále studenti získají přehled o současných dotacích v nájemním a vlastnickém bydlení. V rámci této části kurzu budou studenti seznámeni také se základními právními aspekty bydlení. Zejména práva s právy a povinnostmi pronajímatelů a nájemníků, tak jak je ustanovuje Občanský zákoník a další předpisy.

Souhrnný náhled.

V rámci části technická infrastruktura budou studenti seznámeni s problematikou ekonomiky technické infrastruktury. Získají přehled o regulačních plánech v návaznosti na budování technické infrastruktury, seznámí se s modely řízení technické infrastruktury a dalšími specifiky. Kurz obsahuje jak teoretické základy, tak i praktické poznatky, které





7


se dotýkají jak bydlení, tak i technické infrastruktury. K jednotlivým kapitolám objektu jsou přidány kontrolní otázky, úkoly k zamyšlení nebo korespondenční úkoly a další doporučená literatura a internetové zdroje. Náplň objektu je nutno brát jakožto shrnující informace pro studenty prvního ročníku navazujícího studia.

1.3 Určení objektu KOMU JE OBJEKT URČEN Kurz je určen pro studenty prvního ročníku navazujícího studia oboru Veřejná ekonomika a správa

MINIMÁLNÍ PŘEDCHOZÍ POŽADAVKY Mezi minimální požadavky pro úspěšné absolvování kurzu patří zejména orientace v základních ekonomických kategoriích.

PRŮVODCE STUDIEM: „ZÁKLADNÍ INFORMACE O OBJEKTU“ Objekt obsahuje podrobné informace o problematice bydlení a technické infrastruktury v podmínkách České republiky.

Stůjte studentům za zády a raďte jim. Předvídejte jejich problémy.

1.4 Cíl objektu





8


CÍL OBJEKTU Po úspěšném a aktivním absolvování tohoto objektu Budete umět:

Znalosti

základní teoretická východiska nutná pro tvorbu cen v této oblasti, rozlišit základní složky nájemného, zorientovat se v oblasti cen bytů a technické infrastruktury.

Budete schopni:

Dovednosti

charakterizovat veřejné a univerzální služby v oblastech technické infrastruktury, určit způsoby financování bydlení a technické infrastruktury, pochopit základy ekonomiky technické infrastruktury, provést jednoduché ocenění bytů.

Získáte:

Návyky

přehled o současné situaci v jednotlivých oborech a odvětvích technické infrastruktury, informace o subjektech v oblasti bydlení a technické infrastruktury, znalosti o organizaci trhů, přehled o modelech řízení bydlení a technické infrastrutury, informace o dotacích v oblasti bydlení.

1.5 Doporučený čas ke studiu objektu





9


ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU Doporučený čas ke studiu látky prezentované v rámci objektu Ekonomika bydlení a technické infrastruktury je 100 hodin.

PRŮVODCE STUDIEM: „ČASOVÁ ROZVAHA OBJEKTU “ Čas potřebný ke studiu považujte za orientační. Proto abyste se byli schopni orientovat na vysoké úrovni v rámci této problematiky je nutné nastudovat ještě další množství doplňkové literatury a ostatních pramenů, které jsou průběžně uváděny v jednotlivých kapitolách a v kurzu LMS Moodle. Proto počítejte ještě s dalším časem, který je potřebný ke studiu. Další čas Vám zabere prostudování samotné metodiky tvorby celého objektu, abyste byli schopni se v něm rychle orientovat. V rámci jednotlivých kapitol naleznete i otázky k zamyšlení. Doba kterou budete věnovat těmto otázkám je velice individuální a nelze tudíž odhadnout naprosto přesně celkový čas potřebný k prostudování této problematiky.





10


2. ÚVODEM OBJEKTU

Vážení studenti, dostává se Vám do rukou publikace určená především zájemcům, které zajímá problematika oceňování majetku. Dané téma není nijak jednoduché a klade zejména důraz na logické a matematické uvažovaní. Základní orientace ve znalostech finanční matematiky je proto nezbytná. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že v následujících kapitolách rozebíraná problematika dává velký prostor pro individuální kreativitu studentů. Absolvováním kurzu byste měli zjistit, že majetek lze oceňovat podle různých přístupů a hledisek. Pro co nejobjektivnější výsledek je proto nutné již na počátku zodpovědně zvážit, k jakému účelu je oceňování vyhotovováno a jaký má oceňovaný majetek charakter. Vědomosti nabyté v rámci výuky v kurzu lze využít v celé řadě oblastí. Poptávka po absolventech se základní znalostí problematiky oceňování majetku se v poslední době zvyšuje. Je to dáno zejména tím, že mnohé státní instituce i samosprávy se snaží co nejefektivněji rozprodávat nepotřebný majetek. Veškeré tyto majetkové přesuny vyžadují náležitě proškolený personál, který je schopen orientovat se v základních náležitostech řádného ocenění. Kromě samotné veřejné správy můžete nalézt uplatnění i v rámci organizací působících v soukromém sektoru. Namátkou lze jmenovat bankovní instituce, pojišťovací společnosti nebo realitní kanceláře. Zkušenosti zde nabyté nemusíte ovšem nutně využívat pouze ve svém budoucím zaměstnání. Téměř každý se jednou ocitne před problémem prodeje nebo koupě nemovitého majetku. Vědomosti zde obsažené by Vám tedy měly minimálně napomoci při orientaci v cenách tohoto majetku, tak abyste zbytečně nepřepláceli při jeho koupi, popřípadě jej neprodávali pod obvyklou cenou. Přejeme Vám příjemné studium a získání spousty nových informací.

David Slavata, Eliška Skřídlovská





11


3. DEFINICE BYDLENÍ A JEHO FORMY

CÍL KAPITOLY Cílem kapitoly je prezentovat základní segmenty bytů a bydlení. Kromě analýzy jednotlivých segmentů bude provedeno základní rozlišení bytu jako statku a to z hlediska institucionálního, i z hlediska ekonomického. Znalosti

Budete umět: Popsat provést segmentaci bytů a bydlení Určit, jaká je podstata jednotlivých segmentů

Dovednosti

Budete schopni: Zjistit zda byt je statkem veřejným či soukromým Stanovit ve kterých případech mluvíme o bytu jako statku tržním a v kterých případech jako statku netržním

Získáte:

Návyky

Znalosti o jednotlivých segmentech bytů Informace o jejich základních definicích





12


ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU Doba potřebná ke studiu kapitoly je cca 3 hodiny

RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY V kapitole se seznámíte s problematikou segmentace bytů. Zjistíte, že byty a bydlení lze chápat z různých pohledů a také různě k problému přistupovat. Dále budete zasvěceni do problematiky bytů jako statků, z pohledu ryze teoretického a uvědomíte si, kterými výjimečnými charakteristikami disponuje byt oproti jiným typickým statkům.

Souhrnný náhled.

PRŮVODCE STUDIEM: Kurzem Ekonomika bydlení a technická infrastruktura (část Ekonomika bydlení) Vás bude provázet Ing. David Slavata, PhD. V druhé části zaměřené na technickou infrastrukturu Vás bude provázet Ing. Eliška Skřídlovská. Na úvod by bylo vhodné se představit. Jak jsem již uvedl, mé jméno je David Slavata. Na naší fakultě působím jako pedagog od roku 2002. Z hlediska odborného se věnuji problematice obecní bytové politiky, správě bytového fondu a státní bytové politiky. Dále mimo tento předmět vyučuji Oceňování majetku A a B. K pochopení následujících kapitol je nezbytně nutné pokusit se definovat základní pojmy, které s bydlením souvisejí. Bydlení a základní standardy s ním spojené lze totiž chápat v různých kontextech a rovinách. V prvé řadě je nezbytné rozlišovat mezi pojmy byt a bydlení. Bydlení je stav, který je charakterizován přechodnou nebo trvalou fyzickou přítomností jedince nebo jeho rodiny v daném místě se všemi s tím souvisejícími





13


sociálními a ekonomickými aspekty1. K dosažení tohoto stavu je nezbytná existence obydlí. Jedná se o široce pojatou definici, z níž nevyplývá nutně to, že obydlí musí být bytem. Nicméně v řádně fungující tradiční společnosti stojící na křesťanských základech je nezbytnou podmínkou pro uspokojení bydlení chápána přítomnost v bytě a bytových prostorách. Podle stavebně - technické definice je byt soubor prostorů a místností pod společným uzavřením, který svým stavebně technickým a funkčním uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení. Byt musí mít obytný prostor, vlastní uzamykatelný vstup, předsíň, prostor pro vaření, pro uskladnění potravin, pro tělesnou hygienu a pro umístění záchodové mísy. Rozsah a druh vybavení jednotlivých prostorů musí odpovídat velikosti bytu2. Avšak ani splnění této definice nemusí znamenat, že daný prostor je skutečně byt. Namátkou lze uvést např. prostory věznic, domovů důchodců, ubytoven, vysokoškolských kolejí, internátů, hotelů apod. Jak je zřejmé prostory v těchto zařízeních by bylo možno považovat za byty, i když jimi ve skutečnosti nejsou. Tento rozpor se snažila vyřešit následující vyhláška č. 137/1998 Sb. Vyhláška vymezuje byt jako soubor místností a obytných místností, popřípadě jedna obytná místnost, která svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení a je k tomuto účelu užívání určena. Jiný předpis3 definuje byt jako místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení. Podle této definice nemusí být byt bytem ve smyslu stavebnětechnických norem. Určující je, že místnosti jsou určeny k bydlení. Neobjevuje se zde termín obytná místnost.

PRŮVODCE STUDIEM: V minulosti se často vedla plamenná polemika o tom, jaké místo má byt v lidské společnosti a jakým způsobem co možná nejefektivněji popřípadě sociálně nejohleduplněji jej poskytovat případným zájemcům. Tato kapitola by Vám měla dát poměrně jasné východisko

1

Jiná „pragmatická“ definice hovoří o bydlení jako o souboru činností souvisejících s užíváním obydlí. § 42 odst. 3 vyhl. č. 83/1976 Sb. o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění pozdějších předpisů (zrušen ke dni 1.7.1998). 3 Zákon č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů. 2





14


jak to vlastně s těmi byty je….

3.1 Základní formy bydlení Bydlení jedinců a rodin4 v bytech má své různé formy. Tyto formy se rozlišují nejčastěji: 1. 2. 3. 4.

podle právního postavení osoby, která užívá byt, podle vlastnického členění, podle tržního způsobu využití, podle stavebně technického charakteru.

3.1.1 Uživatelské členění

Základní rozlišovací prvky pro uživatelské členění užívání bytu tvoří příslušná legislativa, která rozlišuje uživatele bytu na jeho vlastníky, nájemníky a podnájemníky a která upravuje jejich práva a povinnosti a také vzájemné právní vztahy mezi nimi5. Jedná se o následující formy bydlení: 1. osobní vlastnické bydlení, 2. nájemní bydlení, 3. podnájemní bydlení6. Osobní vlastnické bydlení je taková forma bydlení, kdy uživatel bytu je zároveň jeho výhradní majitel nebo spolumajitel. Pro bližší specifikaci práv a povinností subjektu, jenž se nachází v této situaci, je nutné vědět, zda se hospodaření s příslušnou bytovou jednotkou, kterou obývá, řídí zákonem č. 72/1994 Sb., či zda pro něj platí normy, které obecně upravují soukromé vlastnictví. Oproti „tradiční“ formě vlastnictví je majitel - uživatel bytu vyčleněného podle zák. č.72/1994 Sb. ze zákona zároveň členem společenství vlastníků bytových jednotek, které má zároveň i právní subjektivitu. Z toho vyplývají mimo jiné i povinnosti a práva takového vlastníka vůči

4

Z hlediska statistických údajů se jedná o tzv. censové domácnosti (CD). Např. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů, zák. č. 72/1994 o vlastnictví bytů aj. 6 Některé prameny nerozlišují podnájemní formu bydlení a zařazují ji mezi nájemní formu. 5





15


společenství. Nájemní bydlení je taková forma bydlení, kdy uživatel bytu obývá na základě písemné nájemní smlouvy byt. Za udělení tohoto práva majitelem pak nájemník platí dohodnutou (nebo zákonem určenou) částku majiteli bytu. Nájemní formu bydlení upravuje občanský zákoník. Z hlediska práva vyplývají nájemníkovi povinnosti a práva vůči pronajímateli bytu. Tato práva a povinnosti jsou upraveny v §685 - § 720. Mezi základní povinnosti nájemníka patří především placení nájemného pronajímateli bytu. Z platného znění občanského zákoníku vyplývá, že nájem bytu je chráněný, tzn. že jej majitel nemůže vypovědět bez přivolení příslušného soudu. Podnájemní forma bydlení je odvozena od nájemní formy. Podnájem je taková forma bydlení, kdy nájemce přenechává za souhlasu majitele bytu část svého bytu za úhradu podnájemníkovi. Z konstrukce vyplývá, že podnájemník nemůže mít nikdy více práv než má nájemce.





16


3.1.2 Vlastnické členění

Jak již z názvu této podkapitoly vyplývá, lze rozlišovat formy bydlení podle charakteru subjektů, které jsou vlastníkem bytu. Jedná se o takovou vlastnickou strukturu, která je charakteristická pro tržní ekonomiku. Podle vlastnického členění rozlišujeme následující formy bydlení: soukromé vlastnictví bytů, družstevní vlastnictví bytů, veřejné vlastnictví bytů7. Mezi soukromé vlastníky bytů se řadí soukromé fyzické a právnické osoby, jako např. občané, realitní kanceláře, akciové společnosti a další. Do této skupiny řadíme i vlastníky bytových jednotek, které byly vyčleněny podle zák. č. 72/1994 Sb. Družstevními vlastníky bytů jsou družstva vzniklá v období první republiky, jejichž subjektivita byla upravena po válce zákonem č. 53/1954 Sb. Jedná se o tzv. lidová bytová družstva (LBD). Dále se jedná o stavební bytová družstva (SBD), která vznikla podle zák. č. 27/1959 Sb. V případě veřejného vlastnictví je majitelem bytů stát, města a obce a společenské organizace a nadace. Naprostá většina bytů ve veřejném vlastnictví v České republice je ve vlastnictví obcí a měst na které přešel původně státní bytový fond v roce 1991.

3.1.3 Tržní členění

Z hlediska trhu bydlení můžeme rozlišovat tyto následující formy bydlení: vlastnický trh bydlení,

7

Některé prameny (např. MAIER, K., ČTYROKÝ, J. Ekonomika územního rozvoje. Praha: Grada Publishing, s. 76) uvádějí následující členění: a) soukromé vlastnické, b) soukromé nájemní, c) obecní, d) družstevní.





17


nájemní trh bydlení, sociální bydlení.

Vlastnickým trhem bydlení rozumíme takový trh, na němž jsou nabízeny a poptávány byty ke koupi nebo k prodeji. Cena, za kterou se obchod uskuteční, je pak cena bytu. Na vlastnickém trhu bydlení se mohou obchodovat jednak prázdné byty v obytných domech, byty družstevní nebo byty v rodinných domcích. Až donedávna tvořily hlavní podíl na vlastnickém trhu bydlení rodinné domky. Vlivem nově vzniklých právních úprav v 90. letech však postupně začaly na trhu vlastnického bydlení převládat byty v osobním vlastnictví. Poměrně specifickým problémem je zařazení bytů, které jsou v družstevním vlastnictví. Někdy jsou byty v družstevním vlastnictví uváděny jako samostatný trh. Je však zřejmé a to vzhledem k platným zákonům, že družstevní bydlení stojí na rozhraní mezi vlastnickou a nájemní formou bydlení. Vzhledem k tomu, že většina družstevníků považuje byt, ve kterém bydlí, za svůj a také současné zákony umožňují tento byt bez zaplacení vyšší částky od družstva odkoupit, spadá družstevní sektor spíše do vlastnického trhu bydlení (v případě prodeje družstevních práv jiné osobě). Nájemní trh bydlení tvoří poptávka a nabídka bytů k nájmu. Cena, za niž se obchod uskuteční, je pak tržní cena nájmu za byt. Byty k nájmu poskytují většinou jejich majitelé. Pokud je obchod uzavřen, sepisuje majitel se svým zákazníkem (nájemníkem) nájemní smlouvu. Byty, které jsou nabízeny k nájmu, tvoří obdobné spektrum bytů, jaké tvoří vlastnický trh bydlení. Specifický trh tvoří sociální bydlení. Poskytovatelem sociálního bydlení jsou zpravidla obce nebo stát. Nejčastěji má formu nájemního bydlení, v některých zemích má také podobu vlastnického bydlení. Jedná se o takový segment trhu, který je určen pro sociálně nejslabší příjmové vrstvy obyvatel. Označení trh pro tento segment bydlení není zcela správné, protože k distribuci bytů mezi sociálně slabé nedochází primárně podle tržního principu, ale podle podmínek, které si stanovuje poskytovatel sociálního bydlení (např. obec). Cena nájmu tak není určující a nájem bývá převážně nižší, než je jeho tržní úroveň. Vzhledem k těmto podmínkám dochází v tomto segmentu k převisu poptávky nad nabídkou.

Trh bytů lze dále členit podle kvalitativně cenových ukazatelů. Podle tohoto kritéria rozlišujeme trh bytů na:





18


trh bytů pro rodinné bydlení (ve vlastním bytě nebo domě), trh nájemních bytů pořizovaných s cílem podnikat v oboru bydlení, trh subvencovaných bytů (zpravidla komunálních), trh neziskových bytů (zpravidla družstevních), trh bytů sloužících k druhému, případně dalšímu bydlení (zpravidla rekreační objekty)8. Členění vychází z předpokladu, že např. bydlení v rodinném domě si s bydlením v nájemním bytě konkuruje jen ve zcela omezeném měřítku. Bydlení ve vlastním domě je více komfortnější a plní i jiné funkce. Je většinou situováno v okrajových částech města a splňuje daleko větší nároky na prostor. Trh nájemních bytů pořizovaných s cílem podnikat v oboru bydlení je charakterizován nabídkou obsazených i volných nájemních bytů v bytových domech a poptávkou po nich. Poptávka po těchto bytech je určována především atraktivitou investic do nájemních bytů. Ta se odvíjí od výše nájmů, které může potenciální kupec z koupě nájemn0ho domu získat. Je jasné, že svou roli zde hraje i případná státem ustanovená regulace nájemného. Regulace nájemného v bytech, v nichž jsou náklady na provoz vyšší než vybrané nájemné, způsobuje, že provoz těchto bytů musí být subvencován jeho majitelem. Takový typ bydlení lze nalézt na subvencovaném trhu bytů. V naprosté většině se jedná o byty ve vlastnictví obcí (v menší míře soukromých majitelů). Jedním ze způsobů, kterým se snaží obce řešit tento problém, je prodej těchto bytů do vlastnictví stávajících nájemců.

3.1.4 Stavebně technické členění

Stavebně technická diferenciace bytů vychází z platných stavebně

8

LAUER, J. Formulace regulujících činitelů při koncipování zásad bytové politiky, jež vyplývají z nových ekonomických podmínek – ekonomické nástroje – trh bytů., VÚVA, Praha, 1991.





19


technických zákonů. Rozlišujeme tyto základní skupiny: 1. byty v rodinných domcích, 2. byty v bytových domech. Za rodinný dům9 je považována taková stavba, která svým stavebním uspořádáním odpovídá požadavkům na rodinné bydlení, a v níž je více než polovina podlahové plochy všech místností určena k bydlení. Rodinný dům může mít nejvýše tři samostatné byty a nejvýše dvě nadzemní podlaží a podkroví. Bytový dům10 je obytnou budovou o více bytech přístupných z domovní komunikace se společným hlavním vstupem z veřejné komunikace, pokud není rodinným domkem. Jedná se o stavby pro bydlení u nichž převažuje funkce bydlení.

3.2 Byt jako statek

Byt je statkem, který se do značné míry odlišuje svým charakterem od statků ostatních. Jeho povaha vyplývá z několika výjimečných charakteristik. Jedná se o heterogenitu, komplementaritu, dlouhodobý charakter bydlení jako statku, jeho finanční náročnost a vazbu na technickou infrastrukturu. Heterogenita vyplývá ze skutečnosti, že je technicky nemožné postavit dva naprosto stejné byty. Byty se budou vždy lišit minimálně svým prostorovým umístěním. Cena bytu je v podstatě součtem mnoha specifických vlastností předmětného bytu. Matematicky lze cenu bytu vyjádřit následující funkcí: P = f(L, O, P,N), kde L.................. lokalita nebo region ve kterém se byt nachází,

9

§44 vyhlášky č. 83/1976 (zrušeno k 1.7.1998) ČSN 73 43 01

10





20


O................. bezprostřední okolí bytu, P.................. úroveň příjmů obyvatelstva, N.................. úroveň nezaměstnanosti. Byt je statkem výrazně komplementárním, z čehož vyplývá, že jeho případná záměna s jiným statkem obdobných vlastností je téměř nemožná11. Dlouhodobý charakter bydlení je dán jednak dobou jeho pořizování (výstavby). Dalším aspektem je doba spotřeby bytu. S tím souvisí i finanční stránka věci. Pořízení bytu je finančně velice náročné a domácnosti často půjčku na pořízení bytu splácejí i několik desítek let. Investor v oblasti bydlení se orientuje pomocí cenových ukazatelů a aparátu základních matematických vzorců. Jsou jimi zejména výpočty budoucí hodnoty investice, čistá současná hodnota investice, vnitřní míra výnosnosti. Struyk12 rozlišuje dvě základní poptávkové funkce po vlastnickém bydlení. Jednu vytváří pro bytové služby určené pro osobní spotřebu a druhou pro bytové služby určené jako investice. Tyto funkce mají tvar: Qds = f(Y, fam, pbj, P, pn, Qdk), kde Qds................ poptávková funkce po vlastnickém bydlení určeném ke spotřebě, Y..................

příjem domácnosti,

fam............... chování v průběhu životního cyklu13, pbj ................. cena za jednotku bytové služby, P................... cena všeho ostatního zboží kromě bydlení, pn.................. cena nájemního bydlení jako substitutu bydlení vlastnického, Qdk¨............... funkce poptávky po bydlení jako investici.

11

Jistou alternativou, která je však pro většinu populace nepřípustná mohou být například ubytovny, obytné maringotky nebo noclehárny. Pro marginální skupiny obyvatel (bezdomovci) může být komplementárním statkem k bytu např. topný kanál, lepenková krabice nebo stan. 12 STRUYK, R. Home –Ownership:The Economic Determinants. London: Lexington, 1976. 13 Jedná se o faktor, který odráží preference investora, které souvisejí s jeho věkem. Vychází z teorie životního cyklu uváděnou Modiglianim a Brumbergem.





21


Qdk = f(Qds , r0, r, W), kde

r0.................. očekávaná míra zisku z investice do bydlení,

r.................... míra zisku z jiných investic než do bydlení, W................. majetek domácnosti.

3.2.1 Hledisko ekonomické

Z ekonomického pohledu rozdělujeme statky na veřejné, soukromé a smíšené. Rozdělení jednotlivých statků do těchto kategorií probíhá na základě jejich ekonomické charakteristiky. Jedná se o následující charakteristiku: Možnost vylučitelnosti ze spotřeby, Do jaké míry je statek dělitelný mezi jeho uživatele, Rivalitu. Soukromý statek je charakteristický vylučitelností ze spotřeby, dělitelností a rivalitou. V případě bydlení lze uvedené charakteristiky beze zbytku aplikovat. K vyloučení ze spotřeby dochází tehdy, pokud ne všechny subjekty mohou statek spotřebovávat. K tomu dochází v těch případech, kdy si některé domácnosti nemohou dovolit hradit požadovanou cenu za bydlení. Na druhé straně však není spotřebitel nucen statek kupovat nebo spotřebovávat. Dělitelnost má úzkou vazbu na vylučitelnost. Podstata dělitelnosti spočívá v tom, že lze určit podíl jednotlivce na spotřebě soukromého statku, bytu. Tento podíl může být dán například výměrou plochy obývaného bytu. Rivalita statku spočívá v tom, že spotřeba bytu jedním uživatelem ubírá možnost spotřebovávat byt jiným uživatelem. Prostor, který je ohraničen stěnami se užíváním jednotlivých členů domácností zmenšuje. Splňuje-li statek ekonomické podmínky statku soukromého, představuje tržní systém nejefektivnější alokační mechanismus. Takovou charakteristiku byt skutečně splňuje. Byt se tedy na trhu realizuje za tržní cenu, která je výsledkem působení nabídky a poptávky. Za statek veřejný se považují ty výrobky, či služby, u kterých nelze vyloučit jednotlivce ze spotřeby (popřípadě by to bylo neúměrně nákladné).





22


Další hledisko je jejich nedělitelnost ve spotřebě, tzn. nelze určit podíl jednotlivce na spotřebě veřejného statku. Třetí podmínkou je jeho nerivalita, tzn. spotřeba statku jedním subjektem nesnižuje dostupnost statku jiným subjektům. Snažíme-li se o aplikaci bydlení (bytu) na definici statku veřejného, tj. na jeho základní vlastnosti nevylučitelnost, nedělitelnost a nerivalitu, zjišťujeme, že bydlení dnešní doby nesplňuje zcela ani jednu podmínku, kterou je veřejný statek definován14.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Segmentace, byt, bydlení, veřejný statek, soukromý statek, tržní statek, netržní statek

SHRNUTÍ KAPITOLY V rámci této kapitoly byly uvedeny základní definice z oblasti bydlení a byla zavedena nejčastěji používaná segmentace trhu bydlení. Dále byly představeny některé makroekonomické a mikroekonomické aspekty bydlení a bytů, které jsou nezbytné pro pochopení problematiky bytových systémů, které jsou prezentovány v další

14

Existují i jisté marginální podoby bydlení o kterých by bylo možno polemizovat, zda se jedná o statek soukromý či veřejný. Takové implikace představuje například pobyt ve vězení či nemocnici. Přijmeme-li předpoklad, že vězení je „jistá“ forma bytu, pak svým charakterem se jedná o statek čistě veřejný. Aby byla zajištěna funkce státu, nemůže být ze zásady nikdo vyloučen z užívání tohoto statku (splněna podmínka nevylučitelnosti), stejně tak nemůže spotřeba vězení jedním uživatelem snižovat dostupnost vězení pro dalšího uživatele (splněna podmínky nerivality) a v neposlední řadě pobyt ve vězení nelze nijak omezovat, musí být absolutní (splněna podmínka nedělitelnosti spotřeby).





23


kapitole.

KONTROLNÍ OTÁZKY 1. V jakém případě mluvíme o bytu jako statku soukromém? 2. V jakém případě je byt statek veřejný? 3. Kdy je byt statkem soukromým netržním? 4. Kdy je byt statkem soukromým tržním? 5. Jaká je základní segmentace bytů a bydlení? 6. K jakému účelu slouží segmentace bytů?





24


4. MODELY BYTOVÝCH SYSTÉMŮ

CÍL KAPITOLY Cílem kapitoly je prezentovat základní modely bytových systémů, které mají vliv na přerozdělování bytů. Na základě rozboru problematiky jednotlivých bytových systémů jsou dále rozváděny jejich přednosti a nedostatky. Znalosti

Budete umět: Popsat principy vybraných bytových modelů Určit, jak se od sebe jednotlivé modely odlišují Zjistit, jaké jsou zásadní negativní aspekty jednotlivých modelů

Dovednosti

Budete schopni: Identifikovat základní klady a zápory jednotlivých modelů Stanovit důsledky použití modelů pro trh s byty

Návyky

Získáte: Znalosti o možnostech využití modelů bytových systémů v praxi Informace, které faktory působí na utváření poptávky a nabídky u tržních bytových modelů Znalosti o principu konstrukce administrativně přídělového modelu





25



RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY V kapitole se seznámíte s problematikou faktorů, které mají vliv na poptávku a nabídku bytů. Tyto faktory jsou prezentovány v rámci tržních bytových modelů. Dále se seznámíte se základními aspekty administrativně přerozdělovacího bytového modelu. Součástí kapitoly je i prezentace výhod a nevýhod jednotlivých modelů.

Souhrnný náhled.

PRŮVODCE STUDIEM: Pro základní orientaci v současné problematice ekonomiky bydlení je nezbytné identifikovat základní dva modely bytových systémů. Ne vždy je vše černé a bílé, což platí i pro praxi v oblasti distribuce bytů. Proto ani u nás nelze říci, že existuje čistý tržní model nebo čistý administrativní model. V průběhu 20. století měly významný vliv na způsoby přerozdělování bytů a alokaci bydlení sociální aspekty, které převládaly ve společnosti. Střety názorových proudů, způsobovaly, že systém pomocí kterého byly byty přerozdělovány byl zpravidla výsledek kompromisu mezi tržním a administrativně přídělovým systémem: Tržní systém: Tržní přerozdělovací systém vychází z předpokladu, že byt je zbožím, které je rozdělováno na základě nabídky, poptávky a ceny bydlení. Cena bydlení je v souladu s náklady na výstavbu, provoz, správu a dalšími faktory určujícími její výši. Tržní systém se však netýká pouze primárního způsobu přerozdělování bytů. Jde také o míru intervencí do bydlení. Administrativně přídělový systém: Je-li uplatňován administrativně přídělový systém, normy, pomocí kterých jsou byty přerozdělovány se snaží na základě principu spravedlnosti přerozdělit byty tak, aby se dostalo na





26


každého zájemce o bydlení. Mnohé normy se snaží upřednostňovat vybrané sociální skupiny obyvatel (např. zdravotně postižené, nízkopříjmové skupiny obyvatel atd.) v bytovém pořadníku, přičemž je argumentováno principy občanské solidarity. Střety názorových proudů zastánců jednotlivých bytových systémů vyúsťují v kritiku a argumenty, kterými se snaží dokázat výhody a přednosti toho kterého systému. Základními kritérii pro hodnocení systému bývá efektivnost a spravedlnost.

4.1 Modely tržního bytového systému V rámci tržního přerozdělovacího systému lze rozlišit dva základní typy modelů, které jsou v odborné literatuře zmiňovány. Jedná se o modely přírůstku a úbytku bytového fondu15, komparativně statické modely bytových trhů16. Jednoduchý model trhu bytů, je konstruován za předpokladu, že bydlení je statkem homogenním, existuje dokonalá informovanost, dokonalá konkurence, trh bytů není segmentován a existuje pouze jedna jeho forma – osobní vlastnictví bytů (neexistují podnájmy ani nájmy). Při jeho konstrukci se předpokládá, že nabídka bytů je z krátkodobého hlediska značně neelastická. Následující konstrukce vychází z modelů sestavených Culyerem (str. 257), Baarem (str. 367), Fallisem, Muthem a Whiteheadem, které vycházejí z předpokladu, že počet dokončených bytů v daném období je funkcí ceny bytů v minulém období. Vztah lze vyjádřit matematickým zápisem: Dokt=f(P(t-1)), kde Dok............... počet dokončených bytů, P................... cena bytů,

15

V angličtině se jedná o výraz stock - flow models, nebo též simple adjustment stock – flow models Uvádějí se dále ještě tzv. dynamické modely bytových trhů, jejichž interpretace vychází z komparativně statických modelů, přičemž jsou tyto modely rozšířeny o faktor času. Modely jsou vyjádřeny složitým aparátem matematických rovnic, které vzhledem k rozsáhlosti a nutnosti dalších znalostí v oblasti vysoké matematiky nejsou uváděny. 16





27


t.................... čas. Dále tvůrci modelu předpokládají, že čistý přírůstek bytů v daném období je počet dokončených bytů mínus demolice. Jednoduchý model trhu bytů lze přehledně znázornit pomocí následujícího obrázku:

P1

D1

D2

SRS1 SRS2

S

P2 P* LRS

Q*

Q**

množství bytů

q* q2 q1 přírůstek

Levá část obrázku nám znázorňuje výchozí situaci v bodě, kde se stýká D1 a SRS1. Krátkodobý i dlouhodobý trh bytů je v rovnováze při ceně P* a Q* množství bytů v systému. Cena P* plní dvě funkce. Za prvé je cenou čistící trh a za druhé je iniciátorem další bytové výstavby ve výši q* bytových jednotek (viz pravá část obrázku), který je dostatečně velký na to, aby přesně vyvážil úbytek bytů skrze demolice. V dalším období tedy nedochází ke změně v množství bytových jednotek, které jsou předmětem tržní směny. Množství tedy zůstává v kterémkoliv období ve výši Q*. K jiné situaci dochází v případě změny poptávky. V případě, že dojde k růstu poptávky, což je znázorněno posunem křivky poptávky na úroveň D2, dojde také k růstu ceny z P* do P1. Při ceně P1 dojde v dalším období k růstu bytové výstavby na úroveň q1 (viz pravá část obrázku), což převyšuje počet bytů, které jsou určeny k demolicím. V důsledku kladného čistého přírůstku bytů dochází k posunu krátkodobé křivky nabídky na úroveň SRS2, což způsobí pokles ceny na úroveň P2. Vzhledem k tomu, že cena P2 je stále vyšší než cena čistící trh P*, dojde v následujícím období opět ke kladnému přírůstku bytů, který opět posune krátkodobou křivku nabídky směrem k ceně





28


P*. Při ceně P* se kladný přírůstek bytů zastaví a bude se rovnat nule. Dojde však ke změně množství bytů v systému, které je nyní reprezentováno množstvím Q**. Teoreticky popsaný jednoduchý model se snažil na základě empirických výzkumů matematicky vyjádřit Fallis17. Fallis sestrojil ekonometrický modl pro podmínky Kanady, který sloužil k predikci nově zahajovaných bytů. Jeho model má tvar: HS = 14,85 – 21,65*Q1 + 7,22*Q2 + 6,39*Q3 + 8,88*WW + 104,58*(PH/CLC) – 10,75*RMt-1 + 6,07*(RM-RB)t-1 + 1,87*(CMHC/PH57) + 6,07*(CMHC/PH57)t-1 kdeHS................. počet zahájených bytů v tisících v daném čtvrtletí, Q1, Q2, Q3..... sezónní proměnné, které odrážejí skutečnost, že počty zahájených bytů se liší v jednotlivých čtvrtletích a to v závislosti na klimatických podmínkách, WW.............. výstavby,

proměnná zohledňující vládní programy podpory bytové

PH................

cena bytové jednotky,

CLC..............

náklady na výstavbu a pozemek,

RMt-1...........

úroková sazba hypoték v předcházejícím období,

RB................

výnos z dlouhodobých obligací,

CMHC.........

celkový objem hypotečních úvěrů,

PH57.............. průměrná cena bytové jednotky v roce 1957, která slouží jako deflační koeficient zohledňující míru inflačního znehodnocení prostředků. Z výše uvedeného ekonometrického modelu je zřejmé, které faktory působí kladně na přírůstek bytů (znaménko před proměnnou je +) a které naopak zbrzďují zahajovanou bytovou výstavbu (znaménko před proměnnou je -). Uvedený model dokazuje, že zvýšení ceny bytových jednotek a dostupnost hypotečních úvěrů zvyšuje počet nově zahajovaných bytů. Komparativně statické modely rozdělují trh bydlení do dvou základních segmentů, kterými jsou trh nemovitostí k investování (trh aktiv) a trh

17

FALLIS, G. Housing Economics. Toronto: Butterworths, 1985.





29


nemovitostí k užívání. Model se snaží pracovat se vzájemnými propojovacími vazbami mezi těmito dvěma trhy. Cena stávajících nemovitostí se utváří na trhu aktiv. Nemovitosti jsou pouze jedním ze způsobů jak vhodně investovat peníze. Odměna investora za držbu nemovitosti je očekávaný budoucí tok příjmů v podobě nájemného. Výše nájemného se utváří na trhu nemovitostí k užívání. Nemovitosti nejsou poptávány jako možnost výhodně investovat, ale za účelem jejího dalšího užívání. Výše nájemného tak zásadním způsobem ovlivňuje poptávku na trhu aktiv. Poptávka na trhu aktiv má zase významný vliv na stavební sektor. Vzrůstá-li stavební aktivita, vzrůstá i nabízené množství nemovitostí a současně dochází k poklesu ceny na trhu aktiv a výše nájemného na trhu nemovitostí k užívání. DiPasquale a Wheaton18 znázorňují tuto situaci pomocí čtyřkvadrantového diagramu. Tento model je následně podrobován různým výchozím ekonomickým podmínkám, jako například změně růstu ekonomiky, změně úrokové sazby, změně nákladů na výstavbu atd. a je zkoumáno jakým způsobem model pracuje a jaké jsou konečné dopady na situaci v oblasti bydlení.

4.1.1 Selhání tržního modelu

V rámci vývoje v oblasti bydlení docházelo ke střetávání mnoha koncepcí a názorových proudů. Základní důvody, které daly vzniknout různým přístupům budou rozebírány v této podkapitole. Zastánci jednotlivých krajních přístupů chápou bydlení na jedné straně jako statek veřejný (a netržní) a na druhé straně jako statek soukromý (a tržní). Obhájci zásahů státu na trhu s byty argumentují především následujícími problémy, které není schopen trh sám odstranit.Hills (1992) 19 mezi základní problémy selhání trhu řadí nedokonalou distribuci, spravedlnost, externality, ostatní tržní selhání, zájmy výrobců a nadřazené politické a sociální cíle.

4.1.1.1 Distribuce bytů

18

DIPASQUALE, D., WHEATON, W. Urban Economics and Real Estate Markets. New Jersey: Prentice –Hall, Inc., 1996. 19 HILLS, J. Unravelling Housing Finance. Oxford: Oxford University Press, 1992, ISBN: 019877303X





30


Jedním ze základních argumentů, které ukazují na nedokonalý trh je situace, kdy chudí lidé žijí v nesnesitelných bytových podmínkách, popřípadě nemají vůbec přístup k bydlení. Trh není podle těchto argumentů schopen zajistit dokonalou alokaci bytů mezi populaci. Část domácností nedosahuje takových příjmů, aby byli schopni pořídit si bydlení na trhu. Situace, kdy se část obyvatelstva ocitá bez adekvátního bydlení může být pro stát daleko nákladnější než v případě, že by tito lidé obývali subvencované byty. Hills (1992, str 13) uvádí jako příklad negativních aspektů nedokonalé alokace zvýšenou nemocnost, vandalismus, kriminalitu, rasové předsudky, osamělost, mentální choroby, rozklad rodinného života, přelidněnost bytů s nejhoršími sociálními podmínkami a další. Z toho důvodu je nutné aby v některých případech přímo stát poskytl bydlení pro vybraný okruh obyvatel. Způsob nápravy nedokonalé alokace bydlení v zásadě existuje trojí: 1. finanční dotace na bydlení těm domácnostem, jejichž příjem nedosahuje určité úrovně a to bez ohledu na to kde bydlí, 2. finanční dotace na bydlení vázané na náklady spojené s konkrétním bytem, 3. poskytnutí obecního bytu za regulovaný nájem domácnostem, jejichž příjem nedosahuje stanovené úrovně. Problematikou volby zejména mezi způsoby popsané v bodě 1 na jedné straně a aspekty popsané v bodě 2 a 3 na straně druhé se zaobírá např. Hills, Rosen20 a Friedman. Zatímco např. Rosen obhajuje fyzické poskytnutí bytu, když argumentuje tím, že v případě finanční dotace nájemníkům na bydlení by byly tyto peníze „utraceny za pití nebo kouření“, Friedman21 naopak upozorňuje na skutečnost, že přidělením bytu dochází k omezování osobní svobody v důsledku nemožnosti volby. Friedman však nevylučuje poskytování bytů osobám, které mají v rámci společnosti statut nesvéprávnosti. Další problém nedokonalé distribuce bytů je spojen s nedokonalými informacemi. Podle této kritiky není možné aby měl kupující stejné informace o kupovaném bytě jako prodávající. To se týká zejména informací o technickém stavu nemovitosti, který nelze odhalit několika zběžnými prohlídkami nemovitosti. Dalším problémem jsou informace související s cenou kupovaného bytu. Vzhledem k tomu, že byt je z mnoha důvodů

20

ROSEN, H.S. Housing Subsidies: Effects on Housing Decisions, Efficiency and Equity. Amsterdam: A.J. Auerbach and M. Feldstein, 1987. 21 Friedman navrhuje řešit problematiku nedokonalé alokace formou tzv. záporné daně.





31


heterogenní statek, je pro kupujícího velice těžké srovnávat ceny těchto bytů. Koupě bytu také není levná záležitost a jedná se zpravidla pouze o jednu takovou koupi za život člověka. I z toho důvodu chybí kupujícímu často zkušenost, která by mohla zvýšit i jeho informovanost.

4.1.1.2 Spravedlnost

S otázkou redistribuce je úzce spojená otázka vertikální a horizontální spravedlnosti. Vertikální spravedlností se rozumí vztah mezi chudými a bohatými. Souvisí s otázkami, které se zaobírají tím, proč by měli mít chudí přístup k horšímu standardu bydlení než bohatí. Otázka spravedlivého přístupu k bydlení nízkopříjmových skupin obyvatelstva je úzce provázaná s náhledem na základní principy lidské solidarity uplatňované ve společnosti. Horizontální spravedlnost se týká situace, kdy domácnosti, které mají stejné nebo obdobné příjmy a obývají byty, které jsou téměř totožné, mají rozdílné výdaje na své bydlení. Tato skutečnost je jasnější např. při pohledu na vlastnickém nebo uživatelském členění bydlení. Různá forma bydlení může způsobovat pro jednu skupinu různé výhody. Například nájemci bydlící v obecních bytech, kteří platí regulovaný nájem a obývají stejný bytový standard jako majitelé stejného bytu o patro výše ve stejném domě nemusí mít stejné výdaje na bydlení. Rozhodnutí co je a co není spravedlivé je spíše politický problém než ekonomický a v podstatě tvoří základ pro uplatňování příslušné politiky bydlení v daném státě nebo na území obce.

4.1.1.3 Externality

Problematika externalit úzce souvisí s tzv. efektem ze sousedství22. Jedná se o situaci, kdy fyzický stav nemovitosti dokáže ovlivnit sociální prostředí ve svém okolí, což může ve svém důsledku vážně ohrozit vlastníky

22

V anglickém originále:Neighbourhood effect. Problematikou efektu sousedství ve vztahu k bydlení se zaobírají např. Hayek, Friedman, Hills a další autoři.





32


nemovitostí v té samé oblasti. Externality představují překážku ve správné funkci tržního modelu. Problematika bydlení souvisí úzce s otázkami zdraví, bezpečnosti, kriminality a ekonomického rozvoje oblasti. Aby byly tyto negativní projevy odstraněny je potřeba přijmout nezbytná opatření v podobě vymezení minimálních technických standardů bydlení, popřípadě provádět aktivní územní plánovací politiku. Vznik negativních projevů trhu bydlení jakými jsou například vznik městských čtvrtí s vysokou koncentrací sociálně nepřizpůsobivého obyvatelstva nám popisuje teorie „filter down“. Další negativní projev trhu jehož výsledkem je vylidňování center měst je popsán v teorii „trade off“. Způsob nápravy těchto negativních jevů je naznačen např. v teorii „filter up“, která předpokládá nápravu negativního stavu pomocí rozsáhlých dotací na rekonstrukce, popřípadě provedení nové bytové výstavby.

4.1.1.4 Ostatní formy tržního selhání

Ostatní formy tržního selhání vycházejí ze skutečnosti, že bydlení je statek dlouhodobého charakteru. Z toho pramení tyto možné problémy: zhoršující se standard bydlení, nízká přizpůsobitelnost nabídky vzhledem k poptávce, nedokonalá konkurence, výkyvy na trhu kapitálu. Bydlení je nejen statek dlouhodobé spotřeby, ale také jeho pořízení je finančně a časově velice náročné. Výstavba domů a bytů ovlivní situaci v dané oblasti na dlouhé desetiletí dopředu. Standardní vybavení nových staveb může ovlivnit kvalitativní úroveň bydlení na mnoho let dopředu a to i vzhledem k tomu, že konstrukční řešení staveb nemusí v budoucnosti dovolit požadované změny. Mnozí teoretikové se shodují v názoru, že nabídka nového bydlení23 je oproti poptávce méně elastická a to vzhledem k tomu, že výstavba nových

23

Například se nepočítá s nebytovými prostory, nepočítá se s uskrovňováním domácností atd.





33


bytů je časově náročná. Souvisí to s problémy přípravy území, pořízení stavebních plánů, vyřízení ostatních formalit a potom s procesem samotné výstavby. Nedokonalá konkurence je dalším důvodem pro kritiku tržního modelu. Podstata spočívá v tvrzení, že krátkodobá nabídka bytů je neelastická. Nenadálý růst poptávky tak může způsobit strmý růst ceny bydlení proti kterému nejsou chráněny zejména domácnosti s nízkými příjmy. Monopolní zneužívání postavení majitelů vůči nájemcům může souviset i s tzv. subjektivní hodnotou24 bytu. Jedná se o to, že s časem vzrůstá v mínění nájemců subjektivní hodnota bytu, ve kterém bydlí. Subjektivní hodnota bytu se odvíjí od následujících faktorů: faktor zařízeného bytu, faktor lokality, faktor nemovitosti. Faktor zařízeného bytu souvisí s vybavením bytu a prací, kterou nájemce obětoval na jeho zařízení. Vybavení bytu jako např. koberce a nábytek bývá často pořizováno na míru do konkrétního bytu a případná změna bytu by samozřejmě představovala dodatečné náklady nájemce související se znehodnocením vybavení bytu. Faktor lokality určuje vazby a sociální vztahy, které si nájemník vybudoval v okolí svého bydliště. Týká se to například okruhu přátel, oblíbeného obchodu či hospůdky, školy, blízkosti vlastní garáže nebo zahrady. Faktor nemovitosti souvisí se zhodnocením nemovitosti. V průběhu nájemního vztahu může dojít k vylepšení vzhledu nemovitosti, nebo k opravám v bytě, které se ovšem neprojeví ve zvýšeném nájmu za byt. Výše uvedené faktory tak způsobují, že pokud se nájemník rozhodne z daného místa odstěhovat, vzniknou mu mimo stěhovacích nákladů ještě další dodatečné náklady, které souvisí: s nákupem části nového vybavení bytu a prodejem původního vybavení bytu, se ztrátou času, který nájemník strávil vybavováním bytu, se ztrátou části sociálních vztahů, které si vybudoval, se ztrátou bezplatných výhod souvisejících s domem.

24

Viz též MAIER, K a spol. Ekonomika územního rozvoje. Praha: Grada Publishing, 2000, s. 57 – 58.





34


Uvedené náklady způsobují, že nájemce je ochoten po jistém čase platit vyšší nájem, než ve skutečnosti platí. Situace tak může lehce zneužít pronajímatel a požadovat nájemné vyšší. Mnoho domácností si pořizuje bydlení na úvěr. V případě různých fluktuací na kapitálovém trhu, které mají vliv na vývoj úrokových sazeb může dojít k tomu, že některé domácnosti se mohou dostat do platební neschopnosti. Další problém souvisí také s tím , že nelze přesně odhadovat příjmy domácností na několik desítek let dopředu (doba splácení hypotečního úvěru). Pokud se domácnosti sníží příjem může to také vézt k nemožnosti splácet úvěr popřípadě v krajní situaci ke ztrátě bydlení.

4.2 Administrativně přídělový model Administrativně přídělový systém tvoří zcela opačný protipól k systému tržnímu. Zatímco tržní systém spočívá v nabídce a poptávce a vzniklé tržní rovnovážné ceně za kterou jsou realizovány obchody, administrativně přídělový systém spočívá v naturální rovnováze. Distribuce bytů v tomto modelu probíhá na základě písemně evidované poptávky (pořadníku) za státem určenou cenu (která je ovšem nižší než je cena tržní) přičemž uspokojování této poptávky je řešeno téměř výhradně státní bytovou výstavbou. Základní charakteristické rysy tohoto systému je cena bydlení, která je pod úrovní tržní ceny, bytová výstavba je v rukou státu, byty jsou v naprosté většině rozdělovány na základě předem daných norem. Mezi netržní (polotržní) alokační mechanismy25 lze zařadit: poskytnutí bytu vyplývající ze zákona, pořadníkový způsob přidělení bytu, ostatní způsoby přidělení bytů. Poskytnutí bytu vyplývající ze zákona se rozumí zejména přidělení bytu na základě platných právních norem (Občanský zákoník) nebo rozhodnutím soudu. V praxi se jedná o poskytnutí náhradního ubytování, náhradního bytu a přechod nájmu bytu. Nejedná se tedy o přidělení na základě čistě tržních

25

Odborně též nazýván jako administrativně přídělový systém





35


podmínek. V těchto případech musí být respektovány všechna ujednání nájemní smlouvy, která byla platná před poskytnutím nového bytu. Pořadníkový způsob přidělení bytu spočívá v evidenci zájemců na speciální listině26, kdy je osobní situace zájemců o byt bodována na základě stanovených kritérií. Těmito kritérii zpravidla je počet roků kdy je zájemce veden v pořadníku, počet členů domácnosti žadatele, stávající obytná plocha připadající na jednoho člena domácnosti žadatele, potřebnost žadatele pro město a ostatní sociální důvody. Ostatní způsoby přidělování bytů jsou přidělení bytů na základě blíže nespecifikovaných kritérií, kdy záleží pouze na vlastníkovi podle jakých mimotržních kritérií přidělí byt. Zpravidla se může jednat o přidělení bytu z charitativních pohnutek, poskytnutí bytu na základě příbuzenských vztahů apod. Konstrukce jednoduchého administrativně přídělového alokačního modelu a nalezení bodu rovnováhy vychází ze základního předpokladu, že počet cenzových domácností by se měl rovnat počtu bytů ve kterých tyto domácnosti žijí (CD=B). Konstrukce modelu tedy vychází z principu absolutní rovnosti domácností (jedna domácnost jeden byt). Stát se tedy snaží o takovou bytovou výstavbu, aby dosáhl tohoto rovnovážného bodu. Novou plánovanou výstavbu by tedy bylo možno popsat základní rovnicí: NV = CDt+1 - Bt + De, kdeB…….......... stávající bytový fond, NV…...........

nová výstavba,

CD…...........

censové domácnosti,

De…............

demolice bytů.

Již na první pohled je zřejmé, že aby bylo dosaženo rovnováhy pomocí tohoto modelu, musí fungovat dokonale rozsáhlý plánovací systém v ekonomice. Jedná se o sladění plánu populačního růstu (stanovení počtu nově vzniklých censových domácností) a jeho provázání s územním plánem a následně s přípravou a zajištěním stavebních prací. Celý systém vyžaduje veliké nároky na plánovací aparát. Selhání při přípravě plánu, případně vzniklé chyby se mohou negativně promítnout v celkovém výsledku. Nicméně zastánci tohoto systému argumentují především jeho spravedlivostí a sociální ohleduplností, která vychází z předpokladu, že každá

26

v anglickém originále „housing list“





36


domácnost má nárok na odpovídající bydlení.

4.2.1 Selhání administrativně přídělového modelu

Z jednoduché konstrukce tohoto modelu vyplývají některé závažné skutečnosti, které se dostávají do konfliktu s realitou věci. V praxi docházelo k tomu, že počet domácností téměř vždy převyšoval počty bytových jednotek v ekonomice. Odhad plánovačů téměř vždy selhával. Důvodem byl fakt, že individuální rozhodování jedinců se může měnit ze dne na den a z hodiny na hodinu. Dokonalá znalost odhadu potřeb bytů domácností je tedy nemožná. Stojí-li na jedné straně byt jako statek výrazně heterogenní a na druhé straně jedinec, který je charakterizován heterogenní volbou preferencí, pak nelze provézt nikdy dokonalý odhad. Protože administrativně přídělový systém je přímo řízen státem (obcí), jeho selhání lze interpretovat i jako selhání státu. Mezi případy, kdy selhává administrativně přídělový alokační systém lze zařadit omezenou znalost potřeb žadatelů (nedokonalá informovanost), nespravedlivé přerozdělení, nízkou efektivitu systému, rozbujelou byrokracii a korupci a konflikty zájmů týkající se politických rozhodnutí.

4.2.1.1 Dokonalá znalost potřeb žadatelů o byty

Problém spočívá v tom, že centrální orgán není schopen zjistit dokonale všechny informace, které jsou nezbytné pro dokonalou alokaci bytů. Vládní plánovači nemají takový vliv, aby jím přinutili individuální subjekty





37


rozhodovat tak jak si přejí. Model předpokládá, že jsou známy jednotlivé požadavky občanů na bydlení. Na základě těchto požadavků pak probíhá následující výstavba nových bytů, která je plně v rukou státu. Tento předpoklad je řešen zejména pořadníkem na byt a také statistickými ukazateli. Problém tohoto základního předpokladu spočívá v tom, že odhadovat potřeby občanů a zvláště snažit se dokonce o jejich predikci lze velice nepřesně. Potřeby obyvatelstva se mohou měnit v čase a to velice výrazně. Potřeby bydlení v sobě zahrnují nejen množství bytů, ale i jejich kvalitu, což je ovšem parametr, který v podstatě nelze nějak objektivně v administrativně přídělovém systému změřit. Kvalitu může ovlivnit například lokalita ve které je dům umístěn, osoby nájemníků v domě a další. Co se může zdát někomu nepřijatelné, je pro jiného zase vhodné. Domy nacházející se v centru měst budou vždy atraktivnější než domy na vesnici a poptávka po nich nemůže být při neexistující ceně nikdy uspokojena. Jak již bylo naznačeno výše, tento model nerespektuje některé základní faktory, které se jinak plně odrážejí do ceny bytů: lokální diverzifikaci bydlení, měnící se požadavky na bydlení (zejména přirozené štěpení domácností), měnící se struktura domácností (rozvody, narození, úmrtí), ostatní faktory, které mají v tržním prostředí vliv na cenu bydlení (nezaměstnanost, bydlení atd.). Je zřejmé, že dokonalou znalost potřeb obyvatelstva při neexistenci ceny jako hlavního informačního indikátoru nelze nikdy odhadnout. Pro úspěch tohoto systému by bylo ideální, aby vzniklé problémy byly řešeny administrativní regulací pohybu obyvatelstva, což by ovšem vyžadovalo i náležitou kontrolu porodnosti a ostatních demografických faktorů.

4.2.1.2 Nespravedlivé rozdělení

Administrativně přídělovému modelu je přisuzována také vlastnost sociální spravedlnosti. Je argumentováno tím, že na rozdíl od modelu tržního mají přístup ke standardnímu bydlení i ty sociální vrstvy, které by si to jinak nemohly dovolit. Takové domácnosti nejsou nuceny hradit vysoké náklady na





38


bydlení, což je považováno za hlavní přednost systému. Ač se snad na první pohled může zdát, že tento systém je sociálně spravedlivý, kritikové jej vidí jako výrazně nespravedlivý a demotivující. Aby byl systém spravedlivý musí být splněn předpoklad, že žádná osoba nebude zatajovat informace, které by jí mohly přinést prospěch a nebude zneužívat svého postavení ke svému vlastnímu prospěchu. Bodnár a Borocz27 rozlišují cíle administrativně přídělového systému v podmínkách kapitalistického a socialistického státního zřízení: „Zatímco v kapitalistickém pojetí státu je poskytování obecního nájemního bydlení výrazně cíleno na nejchudší vrstvy společnosti, v socialistickém zřízení jsou státní nájemní byty určeny „střední vrstvě“ (úředníkům a pracující aristokracii). Průměrný dělník v socialistickém státě si musí pořídit bydlení vlastními silami na trhu. Sociální nerovnoměrnost je tak daleko větší před zavedením „sociálních“ opatření než po jejich zavedení“. Obdobný názor na problematiku spravedlnosti zaujímá i Krebs28 když hovoří o zvýhodňování uživatelů státních bytů vůči ostatním uživatelům bytů. Shodně konstatuje, že „...jednotlivé formy bydlení nejsou však v korelaci se sociálním postavením jejich uživatelů....“. Ani v podmínkách kapitalistické společnosti však nelze hovořit o spravedlnosti tohoto systému. I když většina obcí v ČR upravila systém pro přidělování obecních bytů výrazně ve prospěch nižších sociálních vrstev, stále lze rozlišit dvě základní skupiny obyvatelstva, kterým jsou tyto byty přidělovány. Jedná se o: skupinu nejhlasitějších občanů města, skupinu nejvlivnějších občanů města. První skupinou obyvatel se rozumí občané, kteří spatřují svou sílu v denodenním obtěžování příslušných úředníků. Jejich strategie spočívá v neustálém podávání stížností a žádostí. Úsilí mnohdy bývá korunováno úspěchem, kdy úředník, který se dostává i pod tlak svých nadřízených nebo dokonce tisku upřednostní osobu v pořadníku na obecní byt. Druhou skupinu tvoří ti občané, kteří disponují politickou či finanční mocí. Uplácením, či vystavováním své politické moci na odiv dosahují

27

BODNAR, J and BOROCZ, J. Housing Advantages for the Better Connected? Institutional Segmentation, Settlement Type and Social Network Effects in Hungary´s Late State- Socialist Housing Inequalities. Buadapest: Central European University, 2000. 28 KREBS, V a spol. Sociální politika. Praha: Codex, 1997.





39


obdobných výsledků jako předcházející skupina obyvatel.

4.2.2.1.3 Byrokracie

Nákladný a rozsáhlý byrokratický aparát má tendence fungovat jako stát ve státě. Motivem jednání byrokracie je především snaha o maximalizaci vlastního užitku. V případě moci nad přerozdělováním bytů byrokracie disponuje důležitou silou, kterou může využívat ve svůj prospěch (úplatky, korupce). Mezi základní aspekty selhání byrokracie při řízení administrativně přídělového mechanismu lze zařadit: nevymahatelnost práva, korupce, nedostatečně ošetřené právní vztahy. Nevymahatelnost práva souvisí se stavem, který způsobuje prohlubování horizontální i vertikální nespravedlnosti. Není-li stát schopen zajistit dostatečné vymáhání práva, které například souvisí s tím, že neplatící nájemníci se nemusí zodpovídat z porušování právních vztahů, pak dochází k prohlubování horizontální nespravedlnosti vůči pronajímatelům, což může sekundárně přivodit i kolaps trhu. Vzhledem k tomu, že bytová výstavba na sebe váže poměrně velkou část finančních prostředků, stává se často tento sektor národního hospodářství terčem různých zájmových skupin. Hillls (1992, str. 18) uvádí případy lobingu ve stavebním průmyslu a nastiňuje souvislosti se situací v národním hospodářství. Stavební průmysl je podle něj hybnou silou ekonomiky, což je argument, který používají příslušné zájmové kruhy zvláště v době recese. Od politického tlaku je již jen krůček k situaci, kdy zájmová skupina podnikatelů ve stavebnictví korumpuje příslušné státní úředníky s cílem dosáhnout upřednostnění zakázek. Další široká problematika korupce v oblasti bydlení se týká korumpování úředníků s cílem dosáhnout přednostní přidělení obecního bytu. Situace v oblasti bydlení se samozřejmě neustále vyvíjí. Objevují se stále nové způsoby kdy dochází ke zneužívání bytového práva. Jedná se například o problematiku vybírání kaucí, způsoby podávání výpovědi atd. Nedojde-li k průběžným novelizacím stávajících zákonů, pak samozřejmě může docházet





40


k deformování právních vztahů.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Administrativně přídělový systém, tržní systém, jednoduchý model přírůstku a úbytku, statické tržní modely, dynamické modely

SHRNUTÍ KAPITOLY V této kapitole byly představeny některé makroekonomické a mikroekonomické aspekty bydlení, které byly uvedeny v kapitolách týkající se jednotlivých bytových přerozdělovacích systémů. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že v žádném státě na světě nelze najít čistý tržní přerozdělovací systém nebo čistý administrativně přídělový přerozdělovací systém. Vždy se jedná o kompromis mezi těmito dvěma přístupy, přičemž může převážit jeden nebo druhý. Důležitým momentem této kapitoly však bylo seznámení se s jejich přednostmi a nedostatky.

KONTROLNÍ OTÁZKY 1. Jaký je princip administrativního bytového systému? 2. Jaký je princip tržní bytového systému?





41


3. Jaký je princip jednoduchého bytového modelu? 4. Co to je komparativně statický bytový model? 5. Jaké jsou nevýhody tržního bytového modelu? 6. Jaké jsou nevýhody administrativního bytového modelu? 7. Který z výše uvedených modelů je dle vašeho hlediska efektivnější a spravedlivější?





42


5. VÝVOJ SOCIÁLNÍCH TEORIÍ V OBLASTI BYDLENÍ

CÍL KAPITOLY Cílem kapitoly je prezentovat základní teorie, které se nějakým způsobem snaží o řešení jednoho z nejčastěji diskutovaných problémů – dostupnost bytů pro sociálně slabé domácnosti. Budete umět:

Znalosti

Popsat jednotlivé sociální teorie Určit, jak se od sebe jednotlivé teorie odlišují

Budete schopni:

Dovednosti

Orientovat se v historických přístupech řešení sociálního bydlení Zjistit příčiny vzniku nových teorií v oblasti bydlení

Získáte:

Návyky

Znalosti o jednotlivých sociálních teoriích Informace o roli obcí a neziskových organizací v oblasti bydlení

ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU





43


Doba potřebná ke studiu kapitoly je cca 3 hodiny

RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY V kapitole budete seznámeni se základními sociálními teoriemi, které se vytvářely jako důsledek momentálního neuspokojivého stavu v oblasti bydlení. Sociální teorie budou prezentovány chronologicky, tak jak v průběhu času vznikaly a zvyšovala se jejich role.

Souhrnný náhled.

PRŮVODCE STUDIEM : Řešení otázek bydlení je úzce spojeno s problémy sociálními. Nedílnou součástí sociální politiky většiny vyspělých zemí je také soubor nástrojů, jimiž se snaží politikové řešit problémy bezdomovectví, vysokých výdajů nízkopříjmových skupin na bydlení, ubytování starých nebo tělesně postižených atd. Není náhodou, že i první pokusy učiněné v rámci sociálních kroků se týkaly právě oblasti bydlení. V současné době bydlení tvoří jeden ze základních pilířů sociální politiky. Historické postoje k řešení sociálních otázek se v minulosti mnohokrát měnily. Změny byly zapříčiněny celou řadou faktorů mezi kterými lze na prvních místech jmenovat vědeckotechnickou revoluci, světové války a hospodářské krize. Rozdělení sociálních teorií podle historických přístupů není jednoduché, protože vývoj v jednotlivých státech byl v mnoha směrech odlišný a v mnoha směrech podobný. Najít měřítko, podle kterého by bylo možno oddělit tyto směry je téměř nemožné. Baar (1998) například rozděluje jednotlivé historické proudy sociálních teorií na: 1. klasické sociální teorie, 2. liberální sociální teorie,





44


3. kolektivistické sociální teorie29. Jiný pramen Roebroek (1992)30 rozděluje historický vývoj sociálních politik podle cílových skupin populace na kterou byly zaměřeny na: klasické pojetí sociální politiky. Za cílovou skupinu obyvatel byly považovány nejchudší vrstvy obyvatelstva. Sociální politika byla zaměřena na striktní vymezení práv, kontrolu hygienických podmínek a stanovení povinné školní docházky. konzervativní pojetí sociální politiky. Cílovou skupinou obyvatelstva pracující. Sociální politika byla zaměřena na reprodukci pracovní síly. kolektivistické pojetí. Cílovou skupinou je celá populace země, všichni její občané. Stát provádí aktivní populační politiku a politiku zaměstnanosti. Pro analýzu vývoje sociálních teorií v této práci byla zvolena následující struktura, která vychází jednak z historických přístupů a dále ze současného pojetí sociálního státu, tak jak jej ve svých pracech nastínili Baar (1998) a Esping Andersen (1990). Jednotlivé historické přístupy k sociálním teoriím jsem rozdělil na: 1. předindustriální pojetí, 2. klasické pojetí sociální politiky, 3. neoliberalistické pojetí sociální politiky, 4. korporativistické pojetí sociální politiky, 5. kolektivistické pojetí sociální politiky.

5.1 Předindustriální pojetí

29

Jedná se o rozdělení, které vychází z amerického pojetí. V originále se jedná o: 1. Libertarians theories, 2. Liberal theories, 3. Collectivist theories. Problematiku rozdílů v chápání pojmů, které pojmenovávají historické ekonomické přístupy se snaží „rozmotat“ např. Hayek. 30 ROEBROEK, J.M. The Imprisoned State, 1992





45


Za počátek snahy o řešení sociálních problémů v předindustriální společnosti lze považovat myšlenky a přístupy formované křesťanstvím. Křesťanská hodnototvá soustava dala vznik mnoha sociálním institucím, které pomáhaly lidem v obtížných životních situacích. Přirozeným centrem, kam se obraceli lidé, kteří se ocitli v bezvýchodné situaci, byly kostely a farnosti. Tehdejší řád rozděloval nemajetné lidi, kteří se ocitli v nouzi, do dvou kategorií a podle těchto kategorií se také snažil řešit jejich situaci31. Do první kategorie náleželi lidé staří, nemocní nebo tělesně postižení. Tito lidé byli ubytováváni v chudobincích a starobincích, které náležely k příslušné farnosti nebo obci. V druhé kategorii se ocitli lidé, kteří byli chudí, ale mohli pracovat. Těm byla nabídnuta práce na stavbách a opravách církevních nebo obecních budov. Pokud byla práce někým odmítnuta, hrozila mu káznice. Základní filozofií tohoto systému bylo, že o nemohoucí mělo být postaráno a ostatním měla být nabídnuta práce32. Tento systém v podstatě fungoval dvě století až do začátku industriální revoluce. Nelze však tvrdit, že v předindustriální společnosti se o chudé staraly pouze církve a obce. Vyšší vrstvy v klasické agrární společnosti reprezentované statkáři a šlechtici spatřovaly ve svých poddaných zejména levný zdroj pracovní síly, která jim mohla přinášet patřičný zisk. Na druhé straně si však mnozí uvědomovali, že chudoba poddaných může způsobit výrazné problémy na jejich panstvích, které mohou nakonec způsobit potíže jim samotným. Proto také statkáři a šlechtici, kteří vlastnili rozlehlé pozemky, začali financovat ze svých zdrojů bydlení a různé podpory charitativního rázu s cílem omezit případné negativní dopady na ně samotné33. Situace se často stávala neudržitelnou v obdobích ekonomických otřesů (války, nemoce), kdy v důsledku nízké poptávy po zemědělských produktech zůstávala část poddaných bez práce a bez prostředků. Gauldie (1974)34 rozlišuje v předindustriálním období dva základní směry podle kterých přistupovali majitelé panství k problémům svých poddaných. Jednalo se o postoje na základě kterých majitelé stavěli své poddané na úroveň kusů dobytka nebo je chápali jako cizince, kteří se snaží

31

BAAR, N. The Economics of the Welfare State. Stanford: Stanford University Press, 1998, s. 17. Tyto principy obsahoval např. „The Poor Law Act“ vydaný ve Velké Británii v roce 1601, obdobné zásady pak obsahoval také výnos německého císaře vydaný v roce 1530. 33 Dále tuto myšlenku rozvíjejí např. Hochman a Rodgers v teorii dobrovolné redistribuce, která se snaží dokázat, že je v racionálním zájmu každého bohatého redistribuovat své bohatství směrem k chudším a proto tak bohatí činí nikoliv až pod nátlakem státu, ale dobrovolně.Teorie vychází z předpokladu, že na trhu existují externality a proto užitek ze spotřeby každého jedince je výrazně ovlivňován spotřebou chudých. Užitek z vlastní spotřeby bohatých je ovlivněn mírou spotřeby chudých. 34 GAULDIE, E. Cruel Habitations. London: George Allen and Unwin Ltd., 1974, s.30 ISBN 004942120 32





46


osídlovat jejich panství. Teorie „kusů dobytka“ spočívala v tom, že poddaní si byli rovnocenní s ovcemi nebo prasaty chovanými na panství. Filozofií majitele panství bylo, že každý dobrý hospodář má dbát o to aby tyto „kusy“ byly nasyceny a měly kam složit hlavu. Pro představitele této linie bylo symbolem úspěšného panství takové panství, které bylo zaplněno „prasaty a dětmi“. Teorie cizinců spočívala v tom, že majitel panství hleděl na své poddané jako na cizince, kterým podle svého uvážení dovoloval využívat své nemovitosti k bydlení a to za úplatu – nájemné. Práci na svém panství poskytoval výhradně lidem, které si sám zvolil, což byla zejména nejvíce loajální část obyvatelstva.

5.2 Klasické pojetí sociální politiky Na počátku 19. století se předindustriální systém zajištění bydlení chudým dostal pod tlak nových fenoménů té doby, charakterizované zejména prudkým populačním růstem, vzrůstající mobilitou obyvatelstva, industrializací a ekonomickou fluktuací. Aspekty, se kterými se musela tehdejší doba potýkat, měly samozřejmě výrazný vliv i na charakter bydlení a vyústily v celou řadu reforem, které stály u počátku sociálního bydlení. Základní směry, kterých se tyto reformy týkaly, bylo zdraví a chudoba. Klasické pojetí sociální politiky vycházelo z principů laissez-faire. Tyto principy vycházely z představy, že člověk je individualita, která je zodpovědn sama za své chování a jednání. Lidská chudoba byla podle této vize chápána jako osobní selhání individuality, nikoliv společnosti a podle tohoto vzorce bylo přistupováno k řešení problemů chudoby. Typickou ukázkou řešení chudoby podle principů laissez – faire mohou být zákony přijaté v Anglii v letech 1800 – 1870. Tyto zákony nevylučovaly v zásadě poskytování podpor pro nejchudší obyvatelstvo. Důraz byl kladen na zodpovědnost každého občana za svou vlastní situaci. Pomoc měla být poskytována pouze těm, kteří si objektivně nemohli sami pomoci, tj. staří lidé, nevyléčitelně nemocní, sirotci atd. Sociální zákony přijaté v této době byly charakteristické minimálními státními intervencemi a represivním přístupem k řešení problémů. Vedle represivních zákonů, které měly chudé povzbudit k vlastní iniciativě, sehrávaly významnou úlohu také mnohé charitativní instituce.





47


Liberalismus Viktoriánské Anglie stál na principech přirozeného filantropismu jako morálního zdroje každého občana. Tyto ideály byly velice silné a do velké míry také pomáhaly řešit problémy chudoby té doby. Shaver (1996)35 se snaží určit státy, na jejichž sociální politku měly myšlenky laissez-faire nejsilnější vliv. V průběhu 19. století se jednalo o Anglii, Francii, USA a do jisté míry i o skandinávské země. V případě Bismarkova Německa byl tento vliv nepoměrně menší. Kořeny laisses – faire měly základ ve filozofických přístupech, které propagovaly ideu přirozeného řádu a přirozené svobody. Hlavními představiteli tohoto směru jsou David Hume36, Adam Smith37, Thomas Robert Malthus38 a Jeremy Bentham. Jejich přístupy radikálně ovlivnily pohled na řešení sociálních otázek své doby. Problém chudoby byl způsoben nikoliv v důsledku nesprávného fungování společenských poměrů a institucí, ale v důsledku působení přírodního zákona. Není tedy v silách společnosti porazit přirozený řád věcí a tudíž veškeré sociální zákonodárství je zbytečné. Obdobně jsou také zbytečné instituce, které by měly dohlížet na uplatňování sociálních zákonů. Přístup přirozeného řádu měl velký vliv na přijaté zákony v této době. Omezení až represivní ustanovení zákona z roku 1834 (New Poor Law) jsou toho důkazem. Postupem času však docházelo k ustupování od těchto názorů. V oblasti sociální politiky v Anglii došlo v letech 1870 – 1905 k omezení nejrepresivnějších ustanovení New Poor Law a k přijetí dalších sociálních zákonů, kterými byly porušeny přístupy teorie laissez – faire. Jimi byly především zákon omezující práci dětí a žen, zákon o školství, který dával každému dítěti právo na vzdělání, zákony o veřejném zdraví a lékařské pomoci. Bydlení v období laissez – faire Vzhledem k tomu, že na sociální reformy v období laissez – faire měl výrazný podíl neutěšený stav bydlení chudých vrstev obyvatelstva, jsou

35

SHAVER, S. Liberalism, Gender and Social Policy. Sydney: Social Policy Research Centre, 1996 ISBN 733414117. 36 Thomas Robert Malthus (*1766, +1834). Jeho hlavní dílo: „Essay on the Principle of Ppulation“ z roku 1798 výrazně ovlivnilo přístupy k řešení otázky chudoby. Došel k závěrům, že zalidnění vzrůstá geometrickou řadou, zatímco zdroje obživy narůstají řadou aritmetickou. Příčinou této disproporce měly být klesající výnosy z obdělávané půdy. Později poopravil svůj názor tvrzením, že populační růst je možné korigovat morální sebekontrolou. 37 Adam Smith (*1723, +1790). Jeho hlavní dílo: „An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations“ z roku 1776 prezentuje hlavní myšlenku, že na trhu osvobozený od monopolů a veřejné politiky vede soutěž mezi vlastními zájmy izolovaných spotřebitelů a výrobců k vytvoření stabilního a rozvíjejícícho se hospodářství.





48


následující řádky věnovány popisu situace v bytové oblasti. Gauldie (1974) se pokusil shrnout příčiny sociální reformy v průběhu 19. století do následujících bodů: úpadek měst, přelidnění, nízký standard bydlení, publicita nevyhovujících bytových podmínek pracujících, všeobecná kampaň za vyšší úroveň veřejného zdraví. Úpadek měst měl souvislost zejména s chaotickým budováním nových obydlí, a to bez jakéhokoliv řádu a bez jakékoliv infrastruktury. Zvláště města s rychle se rozvíjejícím průmyslem trpěla neexistencí jakéhokoliv řádu při rozvoji měst. S tím souvisel i problém přelidnění, kdy se nově příchozí pracovní síla ubytovávala ve stávajících domech. Vysoká poptávka po bytech způsobovala, že pronajímatelé rozdělovali stávající byty na jednotlivé místnosti, které následně pronajímali nově příchozím rodinám. Podle tehdejších statistických údajů v Anglii z počátku 19. století obývalo v průměru 6 osob jeden byt. Nevyhovujícím podmínkám bydlení začala být postupně věnována pozornost. Svým dílem k tomu přispěly i statistické údaje, které se v té době začaly sledovat a jejichž zpracováním se v Anglii zaobíraly odborné komise zřízené tehdejším parlamentem, popřípadě vzniklé na základě dobrovolného sdružení39. Situace vyústila ve snahu o přijetí veřejné zdravotní plitiky. Stávající příčiny nevyhovující situace v bydlení, které měly za následek pravidelné propukání epidemií cholery a tuberkulózy se snažil řešit Edwin Chadwick, který prosazoval aby odvoz fekálií byl zařazen mezi veřejné služby v rámci zákona z roku 1834 (New Poor Law). Chadwick doporučoval, aby splašky byly oddělovány od pitné vody a aby byla v nově stavěných domech zaváděna minimální sanitační technika. I přes několik nezdarů byly tyto základní principy přijaty v roce 1875 v nově přijatém zákoně40. V průběhu 19. století se soukromý a veřejný trh bydlení počal rozpadat na segmenty, což byl důsledek masové migrace obyvatelstva té doby do průmyslových aglomerací. Průvodním jevem masové migrace byl samozřejmě nedostatek bytů. Vedle jednotlivých klasických forem soukromého bydlení které představovalo soukromé nájemní a vlastnické bydlení se začaly

39

např. vznikla obdoba statistického úřadu „Registrar General“, komise na sledování chudoby „ Poor Law Commission“ nebo asociace pro zdraví „Health of Towns Association“, „Epidemiological Society“ atd. 40 Zákon o veřejném zdraví (Public Health Act)





49


objevovat alternativy, které představovaly různou míru kombinace těchto forem bydlení doplněné o moderní prvky financování a dělby práce. Jednalo se o: zaměstnanecké bytové společnosti41, bytová družstva42, developerské společnosti43, soukromé charitativní bytové společnosti. Cílem zaměstnaneckých bytových společností byla především výstavba a následné poskytování bytů pro zaměstnance průmyslových podniků. Zakladateli tedy byly přímo průmyslové podniky. Zaměstnanecké bytové společnosti stavěly byty v okolí továren. Tímto krokem byla sledována především rychlá a efektivní dostupnost pracujících. Týkalo se to podniků, u nichž docházelo k náhlým změnám v pracovním procesu, a bylo tudíž často nezbytné v kteroukoliv pracovní dobu povolávat do práce své dělníky. Gauldie (1974) uvádí například typické problémy s nedostatkem vody, která byla používána k pohonu strojů. Clasen (1994)44 vidí jako hlavní motivaci pro vznik zaměstnaneckých bytových společností nutnost stabilizace pracovní síly v době vysoké mobility obyvatelstva, sílící tlak odborových organizací, narůstající očekávání zaměstnavatelů týkající se státní intervence ve prospěch svých pracujících. Bytová družstva byla určena především pro tu část obyvatelstva, která si může svou vlastní pomocí opatřit bydlení. Předpokládalo se tedy, že členové společností disponují jistým kapitálem a jistými schopnostmi, pomocí kterých si jsou schopni postavit družstevní domy. Primitivními předchůdci bytových družstev byly tzv. stavební kluby, které sdružovaly skupiny dělníků, kteří si koupili půdu, stavební materiál, a svépomocí pak postavili dům. Tento systém byl založen na předpokladu dělby práce. Každý z členů družstva přiložil svou ruku k dílu v oblasti, ve které byl vyučen. Členy takových družstev byli především vyučení dělníci, kteří zastávali dílčí řídící funkce na svých pracovištích. Nicméně vlastníkem postavených domů zůstávalo nadále

41

V Německu patřili mezi první průkopníky zakládání zaměstnaneckých bytových společností Krupp a Siemens. Na území Rakouska Uherska byl vytvořen legislativní rámec pro zakládání bytových družstev roce 1852. 43 V anglickém překladu „Freehold Land Societies“ 44 CLASEN, J., FREEMAN, R. Social Policy in Germany. Hertfordshire: Simon and Schuster International Group, 1994, s.28, ISBN 0745015484 (pbk) 42





50


družstvo a jeho členové neměli šanci převést si dům nebo byty do svého vlastnictví. Převod postavených bytů a domů do vlastnictví členů nabízely developerské společnosti. Developerské společnosti se zabývaly vyhledáváním pozemků vhodných pro výstavbu bytů, přípravou infrastruktury a následně výstavbou domů rodinného typu, které byly převáděny do soukromého vlastnictví s možností dlouhodobých splátek. Původně developerské společnosti fungovaly na principu akciových společností. Akciový podíl však neznamenal automaticky nárok na nový dům. Rozdíl mezi částkou, za kterou byl pořízen akciový podíl ve společnosti, a cenou nově postavených domů jednoduše způsoboval, že ne všichni podílníci se mohli okamžitě stát majiteli. Tento rozpor byl řešen tím, že domy byly přidělovány na základě losování. Postupně však docházelo k propojování těchto společností s velkými finančními institucemi, které více zpřístupňovaly vlastnický typ bydlení. Vzhledem k vyšším nárokům na financování tvořili hlavní skupinu zákazníci střední a vyšší příjmové vrstvy, tzn. vyšší úředníci, vedoucí dělníci, lépe situovaní podnikatelé. Soukromé filantropické bytové společnosti byly určeny pro nejchudší obyvatelstvo, které nedisponovalo žádným kapitálem. Základní ideou této charity bylo vyvést chudé ze špinavých a přelidněných slumů, ve kterých neexistovala ani kanalizace ani rozvody vody a dát jim novou víru a novou naději v lepší budoucnost. Tato víra měla chudé stimulovat k tomu, aby začali hledat práci, přestali vést neřestný život a začali se vzdělávat. Tento model charitativního bydlení byl nazván charitativně komerční optimismus. Chudí, kteří byli ubytováni v bytech těchto společností, však nebydleli zadarmo. Soukromé charitativní bytové společnosti fungovaly na principu zisku. Mecenáši, kteří se rozhodli pro tento druh podpory chudých, byli připraveni akceptovat nižší úroveň návratnosti z vloženého kapitálu (Malpas 2001)45. Například v Londýně bylo tímto způsobem postaveno desetitisíce bytů pro chudé. Výše nájmu se také odvíjela od finančních podmínek ubytovaných rodin. Ačkoliv původně hospodařily tyto organizace pouze se soukromými financemi, dochází koncem druhé poloviny 19. století k možnosti půjčky státních peněz, popřípadě dochází k úlevám na daních. Tato forma podpory však byla umožněna pouze družstvům a charitativním nebo filantropickým organizacím46.

45

MALPAS, P., MULLINS, D. Re-Conceptualising Voluntary Housing: The Implications of Local Authority Housing Stock Transfer. Cardiff: University of Cardiff, 2001, s. 5. 46 V Rakousku Uhersku to byl například zákon č. 37/1892 Sb. O daňových úlevách pro stavby s dělnickými byty a zákon č. 144/1902 Sb.





51


Role obcí v sociální bytové politice Vedle dobrovolných charitativních a filantropických organizací tvořily základ sociálního bydlení také byty obcí. Zatímco však soukromé společnosti v rámci sociálního sektoru fungovaly na principu charitativně komerčního optimismu, u obcí byla situace opačná. V obecních bytech končila ta část obyvatelstva, která nebyla schopna obstarat si bydlení žádným jiným způsobem, a to zejména z důvodu velice nízkých příjmů. Příjmy z pronájmu obecních bytů ztěží pokrývaly náklady na provoz a počty žadatelů o tento druh bydlení neustále narůstaly. Situace se stávala neudržitelnou. Problémy s narůstajícími výdaji v sociální oblasti se v Anglii pokusili řešit zákonem, jehož působnost ovšem přesahovala oblast obecního nájemního bydlení. K nové sociální reformě v Anglii dal podnět svými pracemi Jeremy Bentham47. V roce 1834 byl přijat zákon na podporu chudých (New Poor Law), který vycházel z principů laissez-faire. Jednalo se o systém, který měl odradit potenciální žadatele o podporu a podnítit jejich pracovní morálku. Zákon vycházel z těchto základních principů: Omezení podpory pro chudé. Omezením chudinských dávek bylo sledováno podpoření morální sebekontroly chudých lidí. Zákon např. výrazně snižoval dávky chudým rodinám s nemanželskými dětmi, dále stanovoval, že podpora vyplácená lidem bez prostředků musí být nižší než nejnižší mzda atd. Snížení standardu bydlení pro občany, kteří bydleli v obecních domech (tzv. workhouse test). Jednalo se o takové snížení standardu bydlení, které se vyrovnalo bydlení nejchudších vrstev společnosti. Mezi tyto „nové“ podmínky patřilo mimo jiné striktní oddělování rodin, kdy děti, ženy i muži bydleli v oddělených místnostech, a právo policie kdykoliv navštěvovat obecní byty a prověřovat jejich obyvatele. Centralizace orgánů poskytujících podporu. Cílem bylo omezit lokální korupci, snížit náklady na poskytování podpor a podnítit pracovní mobilitu. Zákon měl tedy do jisté míry represivní charakter. Navzdory očekávání se ale zavádění tohoto zákona do praxe nesetkalo s úspěchem. Centrální orgán (Poor Law Commision) nebyl schopen plošně prosadit tyto principy na lokální úrovni, zvláště pak princip snížení standardu bydlení. Vzhledem k selhávání tohoto systému, kdy obce nebyly schopny plnit zdárně své funkce začalo být obecní bydlení přibližně od poloviny 19.

47

Jeremy Bentham (*1748, +1832), jeho návrhy v oblasti ekonomie vycházely z principu maximální blaženosti. Jeho hlavní dílo „An Introduction to the Principles of Morals and Legislation“ z roku 1789 obsahovalo tyto základní myšlenky: a) lidé jsou motivování touhou dosáhnout slasti, b) o mravnosti našich skutků rozhoduje jejich užitečnost, c) lidé jsou povinni přispívat ke štěstí každého jednotlivce rovnou měrou, d) lidské chování lze řídit uvalením postihů.





52


století částečně financováno také státem48. Stát také dal obcím zplnomocnění stavět ubytovny pro dělnickou třídu. Obce získaly právo na půjčky peněz ze státních fondů. Financování obecní bytové výstavby tak bylo možno kombinací několika zdrojů: z obecních finančních fondů, ze soukromých zdrojů, které si obec mohla půjčit za tržních podmínek, ze státních finančních zdrojů. V druhé polovině 19. století dochází dále k posilování role obecních samospráv při plánování a rozvoji měst. Obcím bylo dáno právo (Gauldie 1974) na rozhodování o: demolicích domů v důsledku výstavby dráhy, přístavů, cest a ulic, demolicích slumů, možnosti nechat uzavřít dům pokud nesplňoval předepsané hygienické normy a to v součinnosti se zdravotní komisí, které byly zřizovány, možnosti plánování měst a rozhodování o jejich dalším rozvoji.

5.3 Neoliberalistické pojetí bytové politiky Neoliberalistické pojetí sociální politiky v sobě zahrnuje poměrně široké spektrum přístupů, které se počaly utvářet v první polovině 20. století. Sociální vize třicátých a čtyřicátých let 20. století vyústily ve formování poválečných států, jejichž sociální politika byla ovlivněna Keynesovým učením. Základní přístupy, které změnily pohled na sociální problematiku v letech 1905 – 1939 byly ekonomické teorie, které se objevily na počátku 20. století. Postupně byl opouštěn přístup laissez - faire, který byl postaven na principu přirozeného řádu a nahradily jej teorie, které byly založeny na ekonomii blahobytu a principu maximálního užitku. Podle těchto teorií jsou

48

V Anglii to umožnil „Lodging Houses Act“ z roku 1851. Půjčky obcím byly poskytovány na základě rozhodnutí „Public Works Loan Commission“





53


zbožím nejen výrobky a služby, ale také svoboda, práva a možnost politické volby. Maximalizace celkového užitku je určena dvěma aspekty, jimiž jsou efektivita a spravedlnost. Problematikou maximálního užitku se zabývali představitelé Lausanské školy Vilfredo Paretto49, který navázal na práce svého předchůdce Leona Walrase. V Anglii se jednalo o představitele Cambridgeské školy Alfreda Marshalla a Arthura Cecila Pigoua, který svou analýzou obhajoval přerozdělování bohatých k chudým. Ve třicátých letech se neoliberalistická koncepce sociální politiky počala formovat na základě teoretických závěrů J.M Keynese. Na vznik poválečného státu blahobytu měli vliv i významní politikové. Za zakladatele státu blahobytu je považován W.H. Beveridge, který jako první použil termín „welfare state“. Na vznik a státu blahobytu však měli vliv i jiní politici. V USA to byl například Franklin Roosevelt, v Německu Otto von Bismarck, v Kanadě Leonard Marsh. Důvodem pro neoliberalistické sociální reformy lze spatřovat společné působení některých jevů. Shaver (1996) je shrnuje do následujících bodů: růst dělby práce a prohlubování specializace, vznik dělnických organizací, sociální mobilizace, měnící se názory na chudobu mezi středními a nižšími vrstvami společnosti. Mezi další impulsy, které způsobily erozi klasických přístupů k řešení sociálních problémů patřilo v Anglii selhávání „Poor Laws“ a také podpor pramenících z charitativní činnosti soukromých organizací. Poměrně významnou pozici měla také hnutí nespokojených nájemníků (tenant movement), která se formovala na konci 19. a na počátku 20. století. Neoliberalismus již přestává chápat chudobu jako individuální selhání a neschopnost. Nová liberální ideologie je spojena se vzrůstem znalostí o příčinách chudoby a podmínek, ve kterých žily nejnižší vrstvy společnosti. Základem neoliberálních sociálních reforem bylo:

49

Vilfredo Pareto (*1848 – 1923). Jeho hlavní dílo: „Manual of Political Economy“ z roku 1906. Na základě aparátu indiferenčních křivek definoval maximální blahobyt jako stav, kdy není možné změnou výroby nebo směnu zboží dosáhnout zvýšení blahobytu jedné osoby, aniž by se snížil blahobyt jiné osoby.





54


zavedení pojištění pro staré občany, regulace pracovních podmínek, pracovní kompenzace, zrovnoprávnění demografických a sociálních skupin obyvatelstva (volební právo pro ženy). Reformy, které v té době proběhly položily základ státu veřejných služeb. Reformy byly vynuceny zejména tlakem nižších sociálních vrstev a měnící se postoj k sociálním přístupům. Hlavními argumenty pro změny byly názory, které tvrdily, že ekonomický blahobyt závisí na zdravé a vzdělané pracovní síle, což bylo v přímém kontrastu k původně uplatňovaným principům. Kritici těchto principů argumentovali zejména tím, že by stát neměl podporovat pouze individuální svobody, ale také zajistit ekonomiku před nepříznivými vlivy. Na počátku minulého století byly také provedeny různé sociální studie, které podaly jasné důkazy o rozsahu bídy a chudoby v Anglii50 a na základě kterých bylo přistoupeno k sociálním reformám. Nový přístup dále zdůrazňoval, že svobodná tržní ekonomika je vzdálena výhodnosti pro všechny, že relativní prospěch všech a společenský zájem se neprosadí automaticky, ale že musí být realizován na základě konsensu (Krebs 2000)51. V procesu zajištění individuálních svobod by měl stát převzít i aktivní roli v sociálních reformách. Tento přístup postupně nabyl na převaze a zvláště od poloviny třicátých let se začal formovat pod vlivem Keynesovy teorie. Hlavním představitelem, který stál u zrodu státu veřejných sociálních služeb byl lord William Henry Beveridge52, který navrhl systém poválečné politiky sociálního zabezpečení. Sociální zabezpečení podle něj mělo být založeno na spolupráci mezi státem a jeho občany. Na sociálním pojištění by se finančně měl podílet stát, zaměstnavatelé i zaměstnanci. Sociální zabezpečení mělo chránit občany před chudobou, nemocemi, nedostatečným bydlením, nevzdělaností a nezaměstnaností. Ochrana jedinců měla být zajištěna zejména zabezpečením existenčního minima, zřízením soustavy zdravotní péče, zřízením příspěvků na bydlení, rozvojem školství a příspěvků v nezaměstnanosti.

50 Nejen na základě výsledku těchto studií byly záhy přijaty nové zákony. Např. zákon o starobním pojištění (Old Age Pensions) přijatý v roce 1908. Tento zákon stanovil vyplácet podporu lidem starším 70 let ve výši 25 pencí týdně, pokud byl jejich roční příjem nižší než 31 liber. V dalších letech pak následovaly zákony o zdravotním pojištění a pojištění v nezaměstanosti (1911), zákon o podpoře matky a dítěte (1918), zákon o bydlení a plánování měst (1919) a zákon o podpoře v nezaměstnanosti (1920). 51 KREBS, V. a spol. Sociální politika. Praha: Codex, 2000, s.71, ISBN 80-85963-33-7 52 William Henry Beveridge (*1879 - +1963)





55


Systém předpokládal, že dávky zajišťující existenční minimum i příspěvky na sociální pojištění budou jednotné. Dále, že bude sjednocena správa sociálního pojištění, které bude obecně dostupné. Účastníci pojištění by měli být rozděleni do skupin podle sociálního postavení a životní situace. Výše uvedené návrhy s nimiž přišel Beveridge shrnuje Krebs (1997) do následujících dvou principů: všichni občané státu mají nárok na minimální standard životní úrovně, stát by se měl postarat o trvalý růst prosperity a stability ve společnosti. Sociální politika státu blahobytu v podstatě rozšiřuje soustavu sociálního pojištění a sociálních služeb o další aktivní prvek, kterým je stát. Mezi základní sociální systémy státu blahobytu lze zařadit existenci komplexního sociálního programu, který materiálně i finančně zajišťuje všechny skupiny obyvatelstva. Rozumí se tím řešení problémů spojených s nevzdělaností, nemocností, bydlením atd. Neoliberalismus a bydlení Neoliberalistické koncepce se samozřejmě promítly i do oblasti bydlení. Zatímco v klasickém pojetí spadalo poskytování sociálního bydlení do kompetence obcí a do jisté míry i soukromých bytových společností, v neoliberalistickém pojetí se v této oblasti začíná více angažovat stát, který participuje v této oblasti společně s ostatními subjekty. Z hlediska rozvoje bydlení nastal velký otřes počátkem 1. světové války. Mobilizace vojáků v celé Evropě způsobila zastavení bytové výstavby. V průběhu válečných let tak byla zavedena regulace nájmů téměř ve všech zemích Evropy. Když se koncem války v roce 1918 vracelo tisíce vojáků z fronty a na celý svět dolehly zprávy o revoluci v Rusku, bylo jasné, že deregulace nájmů je nemožná (Baar 1998). Vedle regulace nájmů bylo také přikročeno k rozšiřování zákonů na ochranu nájemníků. Problémy v oblasti bydlení byly způsobeny sociálním napětím ve společnosti, demografickou a zdravotní situací nízkopříjmové populace a nedostatečnou nabídkou standardních bytů. Výše nastíněné problémy se snažil v Anglii řešit nově přijatý zákon o bydlení a plánování měst (Housing and Town Planning Act (the Addison Act) - 1919). Řešení spočívalo v těchto tří opatřeních: místním samosprávám byla uložena povinnost řešit nedostatek bytů v jejich oblasti, nová výstavba byla podmíněna splněním základních technických požadavků, tak aby nedocházelo ke koncentraci slumů a výstavbě





56


podstandardních bytů, veškerá výstavba začala být dotovaná vládou. Housing and Town Planning Act měl tyto dlouhodobé efekty: bydlení začalo být chápáno jako služba, která je podporovaná státem, dlouhodobá regulace nájemného včetně ochrany nájemníků před vystěhováním způsobilo, že bydlení začalo být chápáno jako sociální služba, ustálilo se mínění, že poskytování levného bydlení je povinností obce. Zákon položil základy pro budoucí politiku bydlení, která spočívala především v regulaci nájemného, ochraně nájemníků a ve státní podpoře bydlení. Tyto zásady byly uplatňovány v podstatě až do devadesátých let 20. století. Vlivem těchto uplatňovaných zásad, které představovaly základ bytových politik pro většinu zemí Evropy, došlo k oslabování pozic soukromého nájemního sektoru a to ve prospěch sociálního bydlení. Zejména v poválečném období nastal masový rozvoj sociálního bydlení, který byl charakteristický nárůstem bytů v obecním vlastnictví a růstem vlivu neziskových bytových společností. Masivní subvencovaná bytová výstavba, produkující sociální bydlení byla chápána zejména v období po 2. světové válce jako významný nástroj celkové hospodářské obnovy, který podporuje urbanizaci a industrializaci.

5.4 Korporativistické pojetí bytové politiky Zatímco předcházející kapitoly se věnovaly problematice vývoje sociální politiky převážně v anglicky mluvících zemích, došlo v kontinentální Evropě k modifikaci přístupů k řešení sociálních otázek. Poměrně odlišné přístupy vyústily k takové verzi sociální politiky, které dnes říkáme korporativní model sociální politiky53. Základy současého korporativistického pojetí sociální politiky můžeme

53

Esping Andersen jej nazývá konzervativním modelem.





57


nalézt v sociálních reformách knížete Otto von Bismarcka. Jeho sociální reformy měly výrazný vliv na sociální politiku nejbližších sousedů Německa. Situace na počátku 19. století byla obdobná jako v ostatních anglosaských zemích, která byla charakterizována růstem industrializace, mobilitou obyvatelstva a rostoucí urbanizací měst. Velice silně na poměry v Německu dolehly události roku 1848. Dalšími faktory, které způsobily rozdíly oproti např. Anglii byly růst vlivu odborů a vznik sociálně demokratické strany (SAP). Pod vlivem těchto podmínek byl nucen Bismarck uskutečnit reformy, jejichž primárním cílem nebylo pomoci dělníkům, ale oslabit sociálně demokratická hnutí ve společnosti, podpořit loajalitu císaři, zvýšit produktivitu práce a snížit vliv církve (Potůček 1995, Clasen 1994). Cílovou populací v tomto případě byli primárně pracující. Stěžejním pilířem Bismarckovy sociální politiky bylo zavedení pojištění pro případ nemoci, pracovního úrazu, invalidity a stáří. Na financování se podíleli jak zaměstnanci tak zaměstnavatelé. Z dlouhodobého hlediska měly Bismarckovy reformy vliv na integritu pracujících, který spočíval v odstranění špatných pracovních podmínek, ve vytvoření právní ochrany před možným zneužíváním tíživé situace zaměstnavatelem a zavedení moderních zásad řízení státních institucí. Bismarckovy reformy se samozřejmě promítly i do oblasti bydlení. Výrazně začala být podporována zaměstnanecká forma bydlení.

5.5 Kolektivistické pojetí sociální politiky Kolektivistické přístupy v sociální politice se počaly rozvíjet po 2. světové válce a to zejména pod vlivem marxistické ideologie. Baar (1998) rozděluje kolektivistické pojetí sociální politiky do dvou základních názorových proudů. První z nich vycházel z marxistických přístupů. V pojetí těchto přístupů hraje soukromý majetek pouze okrajovou roli a alokaci a distribuci





58


zdrojů ovlivňuje stát. Naproti tomu sociálně demokratický přístup nebyl tak vyhraněný. Tyto teorie obhajovaly alokaci zdrojů jak pomocí státních intervencí, tak pomocí volného trhu a soukromého podnikání. Kolektivistické pojetí sociální politiky se konstituuje na třech základních ideologických pilířích, které jsou ústředním tématem socialistických myšlenek. Jsou jimi svoboda, rovnost a bratrství. Socialistická vize svobody je poměrně odlišná od klasického pojetí. Podle klasických představ je svoboda chápána jako individuální volba, zatímco socialistický pohled chápe svobodu jako právo na ekonomické zajištění jedince. Rovnost je pojímána jako vertikální spravedlnost, tzn. rozdíly (v příjmech) mezi jedinci by měly být narovnávány pomocí redistribučních zásahů státu. Bratrstvím je v socialistickém kontextu myšlena vzájemná spolupráce, pomoc a altruismus, který je povýšen nad principy vlastního zájmu a tržní hospodářské soutěže (Baar 1998). Příčiny vzniku socialistických myšlenek stojí na kritice kapitalismu volné soutěže zejména 19. století. Podle socialistů je tento systém hluboce nespravedlivý protože: způsobuje, že o chodu společnosti rozhoduje pouze malá část společnosti, která ve svých rukou soustředí většinu ekonomického potenciálu země, trh je vysoce nedokonalý a alokace zdrojů pomocí trhu způsobuje nerovnoměrné rozdělení zdrojů, trh se nodáže samoregulovat a v případě volné soutěže nemůže být nikdy dosažena plná zaměstnanost. Zatímco umírněnější křídlo kolektivistického hnutí stojí na pozici, že vláda by měla plnit významnou úlohu ve společnosti, ale nezavrhují alokační mechanismus trhu, marxisté tento model odmítají zcela a veškerou redistribuci by měl v jejich pojetí přebrat stát. Klíčovou funkci podle marxistického učení hraje způsob kapitalistické produkce, která determinuje ekonomickou, politickou a sociální strukturu obyvatelstva. Marx argumentuje, že kapitalistický způsob produkce statků povede zejména k vytvoření sociálních tříd a bude také konstituovat jejich politickou sílu. Alokační mechanismus v marxistické společnosti spočívá v kombinaci veřejného vlastnictví a státního plánování. Tento přístup se samozřejmě odrážel i v oblasti bydlení. V socialistických zemích docházelo k masivní státní bytové výstavbě a plánovitému rozšiřování městských čtvrtí.





59


5.6 Současné tendence a vývoj Po druhé světové válce se začínají více diferencovat jednotlivé přístupy v sociální politice evropských států, od kterých se následně odvozuje i příslušná uplatňovaná bytová politika. Brdek54 se snaží identifikovat přístupy podle kterých lze rozlišit jednotlivé modely sociálních států. Tyto přístupy jsou určeny následujícím okruhem otázek: 1. kdo a v jakém rozsahu provádí sociální politiku? Okruh institucí následně vymezuje na stát, veřejný sektor, soukromý sektor, církve, nadace, charitativní spolky atd., 2. na koho je sociální politika orientována? Okruh působnosti vymezuje středními a nižšími vrstvami společnosti, jedincem, rodinou atd., 3. jaký je směr sociální politiky? Jedná se o otázku, která je zaměřena na způsoby předcházení sociálním rizikům a řešení sociálních událostí., 4. kdo a v jakém poměru sociální politiku platí? Okruh je vymezen těmito subjekty: stát, zaměstnavatelé a další., 5. jakou část z HDP veřejné sociální výdaje představují a jaká je jejich struktura? 6. z jakého myšlenkového konceptu vycházejí jednotlivé typy? Jedná se o koncepty liberální, konzervativní a sociálně demokratické. Esping Andersen (1990)55 rozlišil tři základní typy sociálních států. Jsou jimi:

současných

Liberální typ (anglosaský), který je charakteristický důrazem na aktivitu jedince. Stát poskytuje podporu pouze těm, kteří ji opravdu potřebují a nemohou si svízelnou situaci vyřešit sami. Příkladem států, které uplatňují tento model jsou např. Velká Británie, Irsko, USA, Nový Zéland, Austrálie. Konzervativní typ (pracovně výkonový, korporativní) státu sociálních

54 55

BRDEK, M., JÍROVÁ, H. Sociální politika v zemích EU a ČR. Praha: Codex Bohemia, 1998, s. 14. ESPING-ANDERSEN, G. The Three Worlds of Welfare Capitalism. Cambridge: Polity Press, 1990.





60


služeb je charakterizován důrazem na pracovní aktivitu jedince. Sociální politika se odvíjí především od tradiční sociální diferenciace společnosti. Státy, které reprezentují tento model jsou např. Francie, Německo, Rakousko, Nizozemí. Sociálně demokratický (institucionálně redistributivní, strukturální) typ státu sociálních služeb je založen na občanském principu poskytování sociálních služeb. Jedná se o takový režim, který se snaží silně intervenovat na trhu s cílem dosáhnout rovnosti všech občanů. Takový princip sociální politiky uplatňují především skandinávské státy.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY předindustriální pojetí, klasické pojetí sociální politiky, neoliberalistické pojetí sociální politiky, korporativistické pojetí sociální politiky, kolektivistické pojetí sociální politiky

SHRNUTÍ KAPITOLY V této kapitole byly popsány základní sociální teorie v oblasti bydlení. Byly identifikovány charakteristické prvky těchto teorií včetně období, kdy vznikaly a jaké měla dopady na trhy s byty a také sociálně slabé domácnosti.

KONTROLNÍ OTÁZKY





61


1. Popište stav bydlení v předindutriální společnosti 2. Na jakých principech bylo poskytováno bydlení sociálně slabým domácnostem v průběhu 19. století? 3. Co to je charitativně komerční optimismus? 4. Jaké byly hlavní problémy, které vyplývaly z přelidnění měst a jakým způsobem byly řešeny?





62


6. BYTOVÁ POLITIKA ČR

CÍL KAPITOLY Cílem kapitoly je prezentovat historii a současnost uplatňované bytové politiky České republiky. Naleznete zde nástin vývoje od dob Rakouska Uherska až do současnosti. Prezentovány budou nejčastěji uplatňované nástroje bytové politiky. Znalosti

Budete umět: Popsat vývoj bytové politiky na území českých zemí Určit, které nástroje byly v daných obdobích nejvíce uplatňovány a proč Definovat základní subjekty státní bytové politiky Určit, které nástroje na podporu bydlení jsou uplatňované v současné době

Dovednosti

Budete schopni: Zjistit, které nástroje na podporu bydlení byste byli schopni využít pro vlastní bydlení Identifikovat rozdíly mezi přístupy k tvorbě bytových politik v minulosti





63


Návyky

Získáte: Znalosti o jednotlivých nástrojích na podporu bydlení Informace o možnosti využití těchto nástrojů Přehled o stavu bydlení v ČR


RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY V kapitole se seznámíte s problematikou státní bytové politiky. Zejména se dozvíte, které subjekty jsou součástí státní bytové politiky, jaké nástroje jsou uplatňovány, jaký je stav bydlení v České republice.

Souhrnný náhled.

PRŮVODCE STUDIEM : Věřím, že pokud budete pozorně číst, tak se nejenom dozvíte zajímavé skutečnosti z oblasti politiky bydlení v České republice, ale také budete schopni zjistit, které nástroje na podporu bydlení budete moci využít i Vy sami pro zlepšení vaší vlastní bytové situace. Bytová politika uplatňovaná na území Čech a Moravy procházela v průběhu 20. století několika různými fázemi, které by se daly rozdělit do pěti rozdílných období. Každé období je charakteristické svým specifickým přístupem k řešení otázek bydlení a problematiky bydlení. První fáze probíhala převážně v 19. století a byla zakončena rokem vzniku Československé republiky. Druhá fáze spadá do doby existence první republiky (léta 1918-1938). Třetí fáze je charakteristická válečnými událostmi





64


a spadá do období protektorátu Čech a Moravy. Roky 1948-1989 ohraničují čtvrtou fázi vývoje a přístupů k problematice bydlení. Jedná se o léta existence Československé socialistické republiky. Konečně pátá fáze započala po roce 1989 a trvá až dosud. V letech Rakouska – Uherska bylo vydáno několik zákonů týkajících se bydlení Především se jednalo o zákon č. 253/1852 Sb., který upravoval podmínky pro vznik svépomocných bytových družstev. Dále se jednalo o zákon č. 37/1892Sb., jenž umožňoval daňové úlevy pro stavby s dělnickými byty. V roce 1908 vznikly dva fondy na podporu bytové výstavby56. V období let 1914 až 1918 byla zavedena regulace nájmů jako snaha o ochranu nájemníků před nepříznivými válečnými událostmi. V období první republiky bylo bydlení chápáno jako velice citlivý problém. To způsobilo, že již v prosinci roku 1918 bylo vydáno nařízení ministra sociální péče a ministra spravedlnosti, které se týkalo ochrany nájemců57. Toto nařízení navazovalo na předchozí platnou úpravu z dob Rakouska – Uherska58. Bytová politika ČSR se zaměřovala na dva základní problémy. Za prvé se jednalo o postupné odstraňování regulovaných nájmů a ochranu nájemců před výpovědí pronajímatele. Tento okruh problémů byl řešen v zákoně na ochranu nájemců, který byl několikrát novelizován, přičemž od roku 1928 byla výše nájemného ponechána čistě na dohodě nájemce a pronajímatele59. Druhý okruh se týkal podpory výstavby bytů. Podmínky poskytnutí podpory byly dány zákonem č. 281/1919 Sb. o rozvoji stavebního ruchu. Tato podpora měla charakter dotací na úroky k hypotékám, státní záruky za půjčky na stavební náklady, půjčky na dokončení staveb, osvobození staveb od domovní daně a další. V období protektorátu Čechy a Morava byla znovuzavedena regulace nájmů. Zákon na ochranu nájemníků60 byl v té době několikrát novelizován a to zejména v tom směru, že mimo jiné byl do nich implantován duch norimberských zákonů61. Dalším aspektem byla také možnost tzv. urychlené výpovědi z bytu z důvodu válečného zájmu. Čtvrtá fáze bytové politiky byla charakteristická jednoznačným preferováním administrativně přídělového modelu v oblasti poskytování bytů.

56

Jednalo se o Fond císaře Františka Josefa I a Státní bytový fond. Nařízení č. 83/1918 Sb. Výše regulovaných nájmů bylo podle §2 stanoveno podle kategorie bytu od 2000K ročně u bytů I. kategorie až po 1000 K ročně u bytů IV. kategorie. 58 Říšský zákon č. 307/1917 Sb. 59 Jednalo se o zákon č. 44/1928 Sb. 60 Vládní nařízení č.177/1940 Sb. o ochraně nájemníků. 61 Např. Židé byli vyňati z okruhu působnosti zákona na ochranu nájemníků. Na ně se tento zákon vůbec nevztahoval. 57





65


Dominantní roli při přerozdělování bytů po roce 1948 hrál stát, který silně intervenoval také do bytové výstavby. Bytová výstavba byla direktivně řízena. Na jedné straně stát stavěl levné byty, což bylo chápáno jako sociální služba pro občany, na straně druhé se snažil řešit nedostatek bytů podporou výstavby rodinných domků. Do konce padesátých let byla nová bytová výstavba svěřena především podnikové sféře a to jako jeden z nástrojů stabilizace pracovních sil. Postupně však nastávaly problémy s nedostatkem bytů a tento stav bylo nutné změnit. Spásu měla přinést staronová forma výstavby bytů – družstevní bytová výstavba. Začaly vznikat rozsáhlé družstevní bytové společnosti tzv. stavební bytová družstva. Touto formou se do konce 80. let minulého století postavilo 800 tisíc bytů62. Stát se ovšem také začal angažovat přímo v bytové výstavbě. V rámci programu nazvaného komplexní bytová výstavba bylo zejména v 70. a 80. letech minulého století postaveno statisíce bytů v panelových domech. Nájemné v těchto státních bytech bylo od roku 1964 až do roku 1989 stanoveno na 2,50Kč/m2 obytné plochy. Jednalo se o nájemné, které zejména koncem 80. let již ani zdaleka nepokrylo náklady na provoz obytných domů. Základní změnou v oblasti bytové politiky po roce 1989 byl důraz na postupné vytváření fungujícího trhu s byty. V rámci stávajícího bytového fondu došlo k několika zásadním vlastnickým přesunům. Jednalo se o restituci domů původním vlastníkům63 a o převod státního domovního fondu do vlastnictví obcí64. V oblasti družstevního bytového fondu došlo k rozdělení velkých družstev vlastnících tisíce domů na menší subjekty. Dalším důležitým momentem bylo postupné zavedení deregulace nájemného65. V oblasti občanskoprávních vztahů došlo k úpravě příslušných ustanovení občanského zákoníku66, které kladly větší důraz na okolnosti sjednávání smlouvy o nájmu bytu. Zároveň s těmito změnami byly zavedeny další doposud neexistující nástroje státní bytové politiky. Byly jimi především vznik stavebního spoření se státním příspěvkem, možnost půjček státu do fondu obcí, možnost hypotečního úvěrování, vznik programu podpory výstavby nájemního bydlení a technické infrastruktury v obcích a v poslední době také vznik fondu rozvoje bydlení. První koncepce státní bytové politiky byla vypracována v roce 1990. Tato

62

TARABA, M. Rádce pro členy bytových družstev a vlastníky bytů. Praha: Grada, 2001. MMR odhaduje, že na základě restitučních zákonů přešlo do soukromých rukou 10%-11% veškerého bytového fondu ČR. 64 Zákon č. 172/1991 Sb. 65 Vyhláška č. 176/1993 Sb. 66 Novela zák. č. 40/1964 Sb. ve znění novelizací č. 509/1991 Sb. a 267/1994 Sb. 63





66


koncepce odrážela celkovou změnu základní filozofie bydlení oproti všem předchozím přístupům praktikovaným v dobách socialismu. Základními body této koncepce bylo potřeba zvýšení efektivity stávajícího bytového fondu, nahrazení administrativně přídělového systému systémem tržním, provedení decentralizace bytové politiky na úroveň regionů a obcí. Tato koncepce ovšem nebyla bývalou vládou schválena. V roce 1991 byla vládou ČR schválena koncepce nazvaná „Státní bytová politika ČR“. Výchozím bodem této koncepce bylo dosažení vyšší efektivity v přerozdělování bytů a to zejména zaváděním tržních faktorů do bytové oblasti. Jednalo se zejména o zavedení takových tržních principů na základě kterých by došlo k vyšší transparentnosti bytového trhu, který byl významně poznamenán deformacemi. Mezi základní opatření přijatá v tomto konceptu lze zařadit jednorázové zvýšení nájemného o 180%, ukončení investic do komplexní bytové výstavby, novela občanského zákoníku, vytvoření pravidel pro postupnou deregulaci nájemného. V lednu 1993 byl vládou ČR projednán dokument nazvaný „Východiska a zásady státní politiky bydlení v ČR“. Dokument navazuje na již projednanou koncepci z roku 1991. Hlavním záměrem tohoto dokumentu bylo přijetí konkrétních opatření tak aby byl naplněn požadavek o prohlubování tržního systému v oblasti bydlení. Z těchto zásad vyplývá záměr dostat co nejrychleji nájemné na ekonomickou a následně na tržní úroveň. Dále v tomto dokumentu bylo požadováno vytvoření takových legislativních úprav, které by zrovnoprávnili vztah mezi nájemcem a pronajímatelem. V březnu 1997 byl vládou ČR schválen koncepční materiál týkající se bytové politiky, který byl poté schválen (listopad 1997) Parlamentem ČR. Tento materiál se zabýval podrobnou analýzou stavu bydlení v ČR. Dílčí závěry, které charakterizovaly bytovou situaci v ČR lze stručně shrnout do následujících bodů: vlastnická struktura bytového fondu odpovídá struktuře ve vyspělých zemích, 1. počet bytů zaostává za počtem domácností, 2. nová výstavba nedokáže nahradit úbytek bytového fondu, 3. neobydlené byty nemohou pokrýt poptávku po bytech, 4. zvyšuje se průměrné stáří bytového fondu, 5. pořízení si bytu do vlastnictví je dostupné jen malé části obyvatelstva, 6. nabídka nájemních bytů je omezena,





67


7. Ceny bydlení jsou silně deformovány, 8. podíl nájemného z příjmů rodiny zůstává trvale nízký, 9. opatření přijatá na podporu bydlení řeší pouze některé problémy a nejsou provázána, 10. přetrvává deformace v povědomí obyvatelstva o cenách bydlení. Na základě výše konstatovaných skutečností dokument nastiňuje hlavní směry řešení bytového problému. Změny směrem k vyšší efektivitě a přístupnosti občanům by se měly týkat zejména: 1. stavebního spoření, 2. hypotečního úvěrování, 3. role obcí v bytové výstavbě, 4. role neziskových bytových společností, 5. nabídky stavebních pozemků, 6. půjčky obcím na modernizaci, 7. úvěrování oprav bytového fondu, 8. liberalizace nájemního sektoru, 9. právní úpravy vlastnických vztahů, Usnesením vlády z 18.10.1999 byla přijatá další koncepce bytové politiky, kterou zpracovalo Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. V tomto usnesení je konstatováno, že zabezpečení bydlení je zájmem veřejným i soukromým. Vláda předpokládá růst výdajů na podporu bydlení. Oproti předcházejícím dokumentům je zvýrazněn především sociální aspekt bydlení. Za základní východiska této koncepce byly brány následující předpoklady: 1. úroveň bydlení je nižší než v evropských zemích, 2. dosud přijatá opatření na podporu bydlení nejsou dostatečně provázaná, 3. existují velké rozdíly na regionálních trzích bytů, 4. situace v bydlení je ovlivňována mnoha faktory (např. trhem práce), 5. množství problémů ve stávajícím bytovém fondu,





68


6. neuspokojivá bytová výstavba, 7. narůstající problémy v sociálně nízkopříjmových skupinách obyvatel. Na základě výše uvedených předpokladů koncepce bytové politiky navrhuje nová opatření, která by měla situaci podstatně zlepšit. Mezi stěžejní body návrhu řešení neuspokojivé situace v oblasti bydlení v této koncepci patří: 1. simulace nástrojů na podporu výstavby nájemního bydlení vytvořením fondu rozvoje bydlení, 2. odstranění cenových deformací zrušením regulace nájemného a zahrnutí přiměřené ochrany nájemců i pronajímatelů, 3. vytvoření společnosti),

neziskového

nájemního

bydlení

(neziskové

bytové

4. vytvoření „chráněného bydlení“ pro skupiny obyvatelstva se specifickými potřebami v oblasti bydlení pomocí vyčlenění bytového fondu obcí, 5. řešení bydlení sociálně nepřizpůsobivých občanů pomocí systému sociálního dohledu, 6. vytvoření informační dostupnosti pomocí vybudování systému registru budov. Výše uvedená koncepce z roku 1999 byla v roce 2001 ještě aktualizována a to na základě výsledků ze Sčítání lidu, domů a bytů 2001. Dne 16.3.2005 byla schválena momentálně platná koncepce bytové politiky, kterou vypracovalo Ministerstvo pro místní rozvoj, sekce bytové politiky. Koncepce se skládá ze tří částí, kterými jsou: 1. Současná situace v oblasti bydlení a bytové politiky 2. Střednědobá koncepce bytové politiky do roku 2010 3. Krátkodobý realizační program pro období 2005 až 2006 Současná situace v oblasti bydlení je hodnocena podle statistických údajů z roku 2001. Jako nejdůležitější změny v oblasti bydlení ke kterým došlo je zvláště zmíněno rozšíření sektoru vlastnického a družstevního bydlení ke kterému došlo vlivem postupující privatizace obecního bytového fondu, rozvinuté financování bydlení (např. stavební spoření, hypotéky atd.) a dále pak růst nové bytové výstavby.





69


Střednědobá koncepce staví na třech základních pilířích. Prvním pilířem je vytváření pravidel, kterými se řídí subjekty, druhým pilířem je vytváření adekvátního ekonomického prostředí a třetím pilířem je sociální doktrína. Základním cílem koncepce je zejména: 1. zvyšování finanční dostupnosti bydlení pro obyvatelstvo 2. zvyšování nabídky prostřednictvím podpory bytové výstavby 3. aplikace pravidel společného trhu EU 4. zvyšování kvality bydlení Z dostupných pramenů lze definovat bytovou politiku jako výslednici a součást celkové hospodářské politiky státu a jejích jednotlivých segmentů, s mimořádným multiplikačním efektem pro další odvětví národního hospodářství i pro zaměstnanost67. Jiné prameny definují politiku bydlení jako dlouhodobý proces, který zahrnuje procesy průniku bydlení do sociální a technické infrastruktury68.

PRŮVODCE STUDIEM: Zatím jsme pouze teoreticky vysvětlovali podstatu jednotlivých bytových politik přijatých v ČR. Nyní se zaměříme více na nástroje současné bytové politiky.

6.1 Cíle a nástroje bytové politiky ČR Cílem státní politiky bydlení je vytvořit předpoklady (technické, ekonomické a sociální) k tomu, aby si každý mohl opatřit byt, a pomoci těm, kteří si nezaviněně nemohou opatřit byt sami. V praxi to znamená, že stát musí69:

67

CÍSAŘ, J. Vývoj a formulování východisek a cílů bytové politiky v České republice. In. Státní, regionální a obecní bytová politika. Praha: ČKAIT, 2000, s. 11. 68 REKTOŘÍK, J. A kol. Ekonomie bydlení. Brno: MU, 1997, s.51. 69 MMR. Nová regionální politika. Praha: MMR, 2002, s.60. ISBN 80-903064-1-1





70


vytvářet v oblasti legislativy a práva podmínky pro rozvoj podnikatelské aktivity a vzniku trhu s byty, stimulovat rozvoj výroby stavebních dílců, hmot a výrobků a stimulovat fungování dodavatelské sféry pro všechny druhy stavebních činností, zajišťovat sociální bydlení, nikoliv výstavbou levného bydlení v nízkém standardu, ale dotací nájemného v kvalitních bytech (sociálním příspěvkem na nájemné), nastavit systém finančních podpor tak, aby byla stimulována úsporná, nikoli luxusní bytová výstavba. Základní principy státní politiky lze také spatřovat jednak ve vytváření tržního prostředí a to zejména formou tvorby „pravidel hry“ pomocí příslušných legislativních nástrojů, které zaručují rozvoj trhu s byty a dále vhodnou pozemkovou politikou, zpřístupněním kapitálu pro širší vrstvy obyvatel atd., jednak v zajišťování a podpoře sociálně slabých skupin formou poskytování bydlení, úhrady části nákladů, usměrňování cen nájemného atd. Současnou politiku bydlení ČR do značné míry charakterizují nástroje, které jsou na podporu bydlení používány. Nástroje lze rozdělit na ty, které jsou zaměřené na podporu tržního sektoru bydlení, nástroje zaměřené na podporu sociálního bydlení a nástroje zaměřené na podporu obou typů bydlení. Základní nástroje na podporu nájemního a vlastnického bydlení, které jsou používány v ČR jsou: Podpora stavebního spoření70. Stavební spoření bylo zavedeno v roce 1993 a stalo se velice populárním, zejména ve způsobech pořizování nového bydlení, úhrady stavebních nákladů atd. Stavební spoření kombinuje individuální snahu klienta se státní podporou, která činí 15% z ročně uspořené částky (maximálně však 20000Kč) za podmínky šestiletého trvání smluvního vztahu s peněžním ústavem – stavební spořitelnou. Podpora hypotečního úvěrování71. Hypoteční úvěry se staly zcela samozřejmou součástí českého finančního trhu. Původní podpora dotace úroků z hypotéky pouze u nově postavených bytů a domů byla změněna i na úrokovou dotaci při pořízení starších bytů a domů, nepřekročí-li žadatel 36 let věku. Úrokové dotace z hypotéky pomáhají stavebníkům snižovat náklady na pořízení vlastnického bydlení. Podpora se vztahuje na hypoteční úvěry jejichž souhrnná výše nepřekročí 2 mil. Kč u rodinného domu s 2 byty, 1,5 milionu

70 71

dané zákonem č. 96/1993 Sb. dané zákonem č.244/1995 Sb.





71


Kč u rodinného domu s jedním bytem nebo 12 tis. Kč/m2 celkové podlahové plochy bytu, nejvýše však 800 tis. Kč na jeden byt v bytovém domě. Následující tabulka udává vývoj v podpoř hypotečních úvěrů v ČR.

Tabulka : Podpora hypotečního úvěrování v ČR R ok

Počet bytů postavených za Objem úvěrů s přiznanou pomoci podpory státní finanční podporou v mil. Kč

1

126

127

1

2031

1537

1

2761

2336

1

3053

3403

2

4765

5601

2

6165

8336

996

997

998

999

000

001 Pramen: MMR, 2002 Podpora oprav vad panelové výstavby. Cílem programu je pomoc vlastníkům domů postavených panelovou technologií. Podpora má formu dotace až do výše 40% skutečných nákladů, maximálně však 45 tis. Kč na jednu bytovou jednotku. Podpora oprav domovních olověných rozvodů. Cílem je zainteresovat vlastníky bytových domů, rodinných domů a bytů k provedení výměny olověných domovních rozvodů. Dotace se poskytuje do výše 40% skutečných





72


nákladů, maximálně 20 tis. Na bytovou jednotku. Příspěvek na bydlení72. Příspěvek na bydlení je určen sociálně slabým rodinám. Vztahuje se na všechny domácnosti, jejichž příjem nedosahuje státem vymezeného 1,6 násobku životního minima. Podpora výstavby nájemních bytů. Jedná se o účelovou nevratnou dotaci na vybrané akce. Žadatelem může být pouze obec. Stanovený limit státní podpory je maximálně 630 tis. Kč na výstavbu bytu. Podpora výstavby nájemních bytů pro příjmově vymezené osoby. Jedná se o maximální dotaci ve výši 630 tis Kč/ byt. Podpora mladých73. Jedná se o úvěr, který může být poskytnut osobám mladším 36 let na pořízení vlastního bydlení. Maximální výše úvěru je 200 tisíc Kč a je úročen 3%. Jedná se o dotaci poskytovanou ze Státního fondu rozvoje bydlení. Pro rok 2002 je počítáno s částkou 350 mil. Kč. Poskytnutí nízkoúročených úvěrů mladým lidem do 36 let věku na výstavbu nebo pořízení bytu. Maximální úvěr je 300 tis. Kč. Jeho splatnost je maximálně 20 let. Úrok činí 2%. Půjčka 150 tis. Kč na modernizaci bytu. Částka je úročena 2% a je splatná maximálně do 10 let. Podpora modernizace bytového fondu. Tato půjčka je určena obcím a jejich prostřednictvím i soukromým majitelům domů na odstraňování zchátralosti bytového fondu. Půjčka je poskytována z prostředků Státního fondu rozvoje bydlení obcím s úrokovou sazbou 3% a lhůtou splatnosti 10 let. Pro tyto účely byla pro rok 2002 vyčleněna částka 350 mil. Kč. Ostatní formy podpor. Mezi ostatní formy podpor lze zařadit celý systém daňových úlev jakými jsou například osvobození od daně z příjmů, osvobození některých staveb od daně z nemovitosti.

6.2. Subjekty státní bytové politiky

Subjekty, které vytvářejí a podílejí se na bytové politice ČR lze rozdělit

72 73

Dané zákonem č. 117/1995 Sb. Dané nařízením vlády č. 97/2002 Sb.





73


podle jejich vlivu a funkce na subjekty přímo vytvářející politiku bydlení, subjekty, které ovlivňují politiku bydlení a subjekty, které nepřímo ovlivňují místní politiku bydlení. Do první skupiny řadíme: 1. vládu, parlament, ministerstva. Jedná se zejména o Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, které je přímo zodpovědné za politiku bydlení a dále Státní fond rozvoje bydlení74. Jak Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, tak Státní fond rozvoje bydlení ČR vypisují své vlastní programy, z kterých lze čerpat finance do oblasti bydlení (viz kapitolu 3.1). Dalším ministerstvem, které má vliv na zejména úpravu cen v oblasti bydlení je Ministerstvo financí ČR, dále pak Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, dále Ministerstvo životního prostředí atd. 2. kraje. V současné době nelze ještě přesně specifikovat úlohu krajů v oblasti bytové politiky. Jejich úloha je dnes z důvodu nedávného vzniku spíše okrajová a spočívá v monitorování situace v oblasti bydlení. 3. obce. Obce jsou hlavními tvůrci bytové politiky v regionech. Obce se staly hlavními činitely zodpovědnými za realizaci bytové politiky na svém území. Dalšími subjekty jsou ty, které nepřímo ovlivňují místní politiku bydlení. Mezi tyto subjekty řadíme: 4. realitní kanceláře. Zabývají se širokou škálou služeb souvisejících s bydlením. Mezi základní služby řadíme správu domů a bytů, pronájem bytů, zprostředkování koupě a prodeje nemovitostí atd. Realitní kanceláře zajišťují také spolu se stavebními firmami a projekčními kancelářemi výstavbu bytového fondu. 5. bytová družstva. Principem bytových družstev je sdružení finančních prostředků na výstavbu bytů a jejich následný pronájem svým členům. V minulosti byla družstevní bytová výstavba široce podporována státem (dlouhodobé úvěry s 1% úrokem). 6. ostatní soukromé a polosoukromé subjekty. Podílejí se na zajišťování ostatních služeb, které souvisí s bydlením. Jedná se například o subjekty zajišťující odvoz domovního odpadu, dodávku vody, tepla atd. Ačkoliv výše uvedené subjekty mají významný vliv na politiku bydlení, existují i ostatní subjekty, které monitorují situaci a stav bytového fondu a v neposlední řadě hájí také své zájmy, které se pak následně snaží prosazovat u vládních institucí, popřípadě obcí. Hovoříme o subjektech, které nepřímo

74

Zřízen zákonem č. 211/2000 Sb.





74


ovlivňují politiku bydlení: 7. zájmová sdružení. Jedná se především o „Svaz českých a moravských družstev“, „Sdružení na ochranu nájemníků“, „Občanské sdružení majitelů domů“, „Svaz měst a obcí“, „Svaz podnikatelů ve stavebnictví“, „Česká společnost pro rozvoj bydlení“. Zejména zástupci „Sdružení na ochranu nájemníků“ a „Občanského sdružení majitelů domů“ obhajují poměrně intenzivně své zájmy v Parlamentu ČR. Kromě jiného se tato sdružení věnují také prezentaci svých názorů na veřejnosti. Vydávají mimo jiné své časopisy, poskytují zdarma právní poradenství atd. 8. výzkumná pracoviště. Mezi oficiální instituce, které provádějí monitoring bytového fondu lze zařadit Český statistický úřad, který vydává průběžné výsledky šetření týkajících se bydlení. Dále jsou to například vysoké školy a další. 9. politické strany. Protože bydlení je velice citlivé téma, zájem o tuto problematiku je vysoký. Názory jednotlivých stran jsou výrazně diferencovány podle toho k jakému politickému spektru daná strana náleží. 10. sdělovací prostředky. Sdělovací prostředky věnují tomuto tématu taktéž velkou pozornost. Články zaobírající se bydlením jsou vděčným tématem diskusí.





75


6.3 Bytová situace dle statistických ukazatelů Podle posledního sčítání lidu, domů a bytů, které proběhlo K 1.3. roku 2001 představoval úhrnný bytový fond celkem 4 366 293 bytů. Z toho bylo 12.3% tedy 538 615 bytů trvale neobydlených. Dalšími ukazateli současného stavu bydlení v ČR jsou ukazatelé úrovně bydlení. Porovnání stavu z roku 1980, 1991 a 2001 nám udává následující tabulka. Tabulka: Úroveň bydlení v ČR -

Rok 1980

Rok 1991

Rok 200175

Obytná plocha v m2 na byt

42,7

45,9

47,25

Obytné místnosti na byt

2,41

2,66

2,66

Počet bydlících v bytě

2,92

2,76

2,69

Obytná plocha v m2 na osobu

14,6

16,6

17,68

Počet osob na obytnou místnost

1,21

1,04

1,01

osob

Pramen: ČSÚ, 2002 Z tabulky je patrné, že se úroveň bydlení oproti roku 1980 zlepšila. I do budoucna lze předpokládat trend ve zvyšování úrovně bydlení. Stejně tak lze

75

Přepočteno z předběžných výsledků SLDB 2001





76


hovořit i o kvalitě bydlení, kterou nám charakterizuje kategorie bytu. Z níže uvedené tabulky je zcela zřejmý trend ke kvalitativnímu zvyšování bytového fondu. Je zde předpoklad, že neustálá modernizace bude i nadále pokračovat a tím se bude i množství bytů vyšších kategorií zvyšovat. Viz následující tabulka. Tabulka č.4-3: Vývoj kategorií bytového fondu v ČR ve vybraných letech76 -

1961

1970

1980

1991

I. kategorie

8,4

24,0

47,0

69,9

II. kategorie

19,0

28,5

29,7

21,4

III. kategorie

16,6

13,8

9,1

3,7

IV. kategorie

56,0

33,7

14,2

4,9

Pramen: ČSÚ, 1991 Rozsah nové bytové výstavby nám dokumentují údaje v následující tabulce. Z ní je patrné, že po roce 1991 došlo k výraznému snížení nové bytové výstavby. Tento pokles trval zhruba do roku 1993. Od roku 1994 došlo k trvalejšímu nárůstu počtu zahájených bytů, který byl postupně následován i nárůstem počtu bytů dokončených. V roce 1999 došlo k poklesu v počtu zahajovaných bytů. Tabulka: Počty zahajovaných, rozestavěných a dokončených bytů ve vybraných letech Rok

76

Zahájené

Rozestavěné

Dokončené

Údaje ze SLDB 2001 dosud nejsou k dispozici





77


byty

byty

byty

1990

61 004

158 840

44 594

1991

10 899

128 228

41 719

1992

8 429

97 768

36 397

1993

7 454

72 356

31 509

1994

10 964

62 117

18 162

1995

16 548

66 172

12 662

1996

22 680

74 726

14 482

1997

33 152

90 552

16 757

1998

35 027

103 191

22 183

1999

32900

112530

23734

2000

32377

118785

25207

Pramen: MMR, 2002 Výše uvedená tabulka sice dokumentuje počty zahájených, rozestavěných a dokončených bytů, nic však neříká o tom, kolik bytů skutečně přibylo. Není zde totiž počítáno s úbytkem bytového fondu. Úbytek bytového fondu není sledován, takže chybí kontinuita k výpočtu nezbytných údajů77.

77

K zajímavému paradoxu došlo po oznámení výsledků SLDB 2001. Bylo zjištěno, že v ČR za období 90. let přibylo více bytů, než kolik jich bylo postaveno. Konkrétně se jednalo o 60000 bytů. K tomuto jevu došlo i přes to, že mnozí „odborníci“ upozorňovali na vysoký úbytek bytového fondu v průběhu 90. let v důsledku podnikatelských aktivit drobných živnostníků a dramaticky nízkému počtu nově stavěných bytů. Reálná situace však byla opačná. Ukázalo se totiž, že





78


Rozdělíme-li trh s byty na byty užívané nájemním právem a byty užívané vlastnickým právem v ČR, dostáváme údaje uvedené v následující tabulce. Zaměříme-li se podrobněji na situaci v nájemním bydlení, pak podle odhadů MMR z roku 2002 zjišťujeme, že nejvíce je zastoupeno nájemní bydlení v obecních domech (24%). Dále pak nájemní bydlení v domech, která patří družstvům (20%) a nájemní bydlení v soukromém nájemním sektoru (7%). Podrobněji viz následující tabulka. Tabulka: Struktura vlastnictví bytového fondu podle formy užívání v % v roce 2001 Bytový fond celkem

100

Obecní nájemní sektor

24

Byty užívané vlastnickým právem

49

Byty družstevní

20

Byty soukromé nájemní

7

Pramen: MMR, 2002 Na závěr této podkapitoly je nutné poznamenat, že při srovnání statistických údajů je nutné si uvědomit, že např. při SLDB 1991 byla v některých případech použita odlišná metodika při zařazování bytů oproti SLBD 2001. Typickým příkladem může být neobydlená bytová jednotka. Zatímco při SLBD 2001 se jednalo o každý byt, kde nebyl nikdo trvale hlášen78, v roce 1991 záleželo na subjektivním pohledu osoby, která dotazník vyplňovala, zda byt zařadí do kategorie obydlený, či neobydlený byt. Proto je nutné pohlížet na srovnávané statistické údaje s jistým mírným nadhledem.

prognózy nelze stavět pouze na údajích o bytové výstavbě. Domácnosti totiž postupně začaly objevovat i dříve zapomenuté byty, které se následně objevily v údajích SLBD 2001. Jednalo se např. o neužívané sklepní byty, byty na půdách, byty vyčleněné z bytového fondu vedené jako nebytové prostory, byty ještě nezkolaudované atd. 78 ačkoliv byt mohl být trvale obydlen například deseti lidmi. Jednalo se čistě o formální hledisko, nikoliv faktický stav.





79


KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Politika bydlení, nástroje na podporu bydlení, hypotéky, stavební spoření, bytová výstavba

SHRNUTÍ KAPITOLY Čtvrtá kapitola odkryla situaci v bytové oblasti v rámci ČR. Byly prezentovány jednotlivé historické koncepce bytových politik, včetně současné platné koncepce. Dále jste se mohli seznámit se současnými nástroji na podporu bydlení. V závěrečné části jste potom mohli zjistit jaký je stav bydlení v ČR dle statistických ukazatelů.

KONTROLNÍ OTÁZKY 1. V čem spočívá současná politika bydlení ČR? 2. Jaké znáte současné nástroje na podporu bydlení ČR? 3. Který z těchto nástrojů byste Vy sami využili a proč? 4. Jakým bytovým fondem disponuje ČR podle posledního SLBD 2001? 5. Myslíte si, že současná úroveň bydlení v ČR je vysoká nebo nízká?





80


7. BYTOVÁ POLITIKA OBCÍ ČR

CÍL KAPITOLY Cílem kapitoly je zasvětit Vás do problematiky obecních bytových politik v ČR. Měli byste zjistit, že téměř každá obec uplatňuje jiný přístup při tvorbě bytové politiky na svém území. Také Vás tato kapitola seznámí se základními subjekty a nástroji obecních bytových politik. Znalosti

Budete umět: Popsat základní cíle obecní bytové politiky Určit, v čem se liší přístupy obcí při tvorbě bytových politik Popsat základní problémy se kterými se obce potýkají při správě vlastního bytového fondu

Dovednosti

Budete schopni: Identifikovat základní nástroje, které obce uplatňují na podporu bydlení Určit, které z nástrojů jste schopni sami využít pro zvýšení úrovně vlastního bydlení





81


Návyky

Získáte: Znalosti o jednotlivých nástrojích na podporu bydlení Informace o možnostech privatizace obecního bytového fondu Přehled o hlavních problémech se kterými se obce potýkají při správě vlastního bytového fondu


RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY ČÍSLO V kapitole se seznámíte s problematikou obecní bytové politiky. Zejména se dozvíte, které subjekty jsou součástí obecní bytové politiky, jaké nástroje jsou uplatňovány, s jakými problémy se v současné době musí potýkat obce při správě vlastního bytového fondu.

Souhrnný náhled.

PRŮVODCE STUDIEM: Troufám si tvrdit, že obecní bytová politika je nejzajímavější částí v rámci problematiky bydlení. Je to možná i z toho důvodu, že jsem působil několik let coby předseda bytové komise. Přeji Vám spoustu nově nabytých a zajímavých informací. Bytová politika obcí ČR není nijak uniformní. I přes to, že vychází všeobecně ze stejných základů daných společným legislativním základem v ČR, v konečném výsledku se může lišit a to poměrně výrazně. Hlavními důvody mohou být odlišné regionální problémy, odlišné politické zájmy, odlišná sociální struktura obyvatelstva atd. Proces, kterým dochází k místní





82


diferenciaci obecních bytových politik, je do velké míry závislý na charakteru zvolených prioritních cílů, na nástrojích, které se obec rozhodne využívat, na managementu, a na způsobech hospodaření a nakládání s obecními byty. Významná úloha obcí v rámci ČR je navíc podtržena i faktem, že obce jsou významnými vlastníky nájemních bytů (viz tabulka). Tabulka: Vlastnická struktura trvale obydleného domovního fondu Domovní fond celkem

v tom rodinné domy

abs.

Trvale obydlené domy

630 705

obec,

79

jiný

41 808 103 613

abs .

10 0.0

066

SBD

%

1

soukro 1 má fyzická 397 osoba 923

stát

v

85. 7

4.8

2.6

6.4

bytové domy v

% 1

407 248

s.

10 0.0

1 362 175 12

900

28

38

7 045

.5

908

1 3 1 225 9.2

20

70 849

-

-

8

2

36 .4

2 4.6

.0

1. 7

v %

14

55

0.

24

bs.

.7

506

2

461

28

0.

2

a

19 10 2 1 4 826 0.0 8 631 00.0

703

9

v %

96 .8

335

ab

ostatní

303

9.0

Pramen: ČSÚ, SLBD, 2001

Obce ČR vlastní podle SLDB 2001 přibližně 29% veškerého trvale obydleného domovního fondu. Vedle významné vlastnické pozice obcí má





83


obecní bytový fond ještě jednu důležitou vlastnost. Obce jsou všeobecně chápány jako poskytovatel bydlení pro sociálně nejnižší skupiny obyvatelstva.

7.1 Cíle a nástroje obecní bytové politiky Volba cílů v obecní bytové politice bývá vůbec nejsložitější problém celého procesu. Dílem z toho důvodu, že nejsou v současné době vypracovány žádné standardy, které by tyto cíle charakterizovaly, dílem proto, že neexistují žádné srovnávací indikátory, podle kterých by bylo možno provést vyhodnocení úspěšnosti aplikované bytové politiky obce. Současný management obcí nemá zpravidla žádnou představu o tom jaké zvolit cíle. Dostupné prameny charakterizují poměrně mlhavě úlohu a cíle obcí v oblasti bydlení. Např. metodická příručka pro obce v oblasti bydlení vydaná MMR 79 uvádí jako cíl obecní bytové politiky „zavedení a realizaci účinných opatření a nástrojů, jež by postupnými kroky řešily problémy obce v oblasti bydlení tj: podpora nové bytové výstavby a tím nasycení bytové potřeby obyvatel a dosažení rovnovážného stavu na místním trhu s byty, péče o bytový fond, jeho včasnou a kvalitní údržbu a modernizaci, jeho optimální využití a řešení souvisejících otázek finančních, sociálních atd.“ Jiný pramen80 charakterizuje obecní bytovou politiku a její cíle jako „výraz naplňování sociální politiky obce v oblasti bydlení, který vychází ze základny fungujícího tržního mechanismu včetně trhu s byty.“ Jak je zřejmé, jedná se o takovou charakteristiku cílů, které jsou značně obecné. Konkrétnější cíle lze odvodit z přijatých koncepcí bytových politik jednotlivých měst v rámci České republiky, které mají ovšem různorodou úroveň a různorodý rozsah. Tyto koncepce jsou do velké míry výrazem politických poměrů na radnici a často bývají měněny v závislosti na volebních

79 80

Metodická příručka pro obce v oblasti bydlení. Praha: MMR, 1998 NOVÁKOVÁ, H.: Abeceda bydlení, díl I. Praha: Polygon, 1996, s. 12.





84


cyklech. Snažíme-li se i přes to o detailnější rozlišení cílů obecních bytových politik, můžeme je rozdělit do dvou oblastí: vnější cíle obecní bytové politiky. Vnějšími cíly rozumíme dosažení takového stavu, který bude mít vliv na celý bytový fond v obci, na jeho všechny segmenty. vnitřní cíle obecní bytové politiky. Vnitřními cíly jsou takové změny, které budou mít vliv na bytový fond nacházející se pouze v majetku obce. Zvolené vnější a vnitřní cíle mohou být zaměřeny na řešení sociálních problémů souvisejících s bydlením, nebo na řešení problémů spojených s funkcí volného trhu s byty. Zvolené členění však nelze chápat jako dogma. Jedná se spíše o velice abstraktní vymezení, neboť lze předpokládat, že jak vnější tak vnitřní cíle se mohou sekundárně navzájem ovlivňovat.

7.1.1 Vnější cíle obecní bytové politiky

Vnější cíle obecní bytové politiky podle tržního a sociálního rozlišovacího kritéria jsou následující: 1. cenová dostupnost standardních forem bydlení, 2. podpora bytové výstavby v obci, 3. odstranění sociálních problémů plynoucích z nedostupnosti bydlení na trhu. Obce mohou v rámci bytové politiky nakládat se svými pozemky ve prospěch budoucích uživatelů bytů takovým způsobem, aby docházelo k vyšší dostupnosti bydlení. Jedná se zejména o provádění vhodné pozemkové politiky, která spočívá v prodeji nebo dlouhodobém pronájmu vhodných pozemků, za výhodných podmínek budoucím stavebníkům. Dalším nástrojem je příprava vhodných jak soukromých tak i obecních pozemků k výstavbě z hlediska vybudování inženýrských sítí (veřejných vodovodů, kanalizací, přístupových cest, rozvodu plynu, elektrické energie atd.). Schválení koncepce územního rozvoje obce, která je prezentována územním plánem a dalšími souvisejícími dokumenty je velice důležitým nástrojem k bytovému





85


rozvoji obce. Finanční podpora stavebníků a vlastníků nemovitostí může mít podobu půjček z fondů rozvoje bydlení obcí. Jedná se o návratné zdroje přesunuté do rozpočtu měst z rozpočtu státu, které jsou určeny převážně soukromým subjektům a jsou vázány na opravy jejich bytového fondu. Některá města poskytují také dotaci na výstavbu bytů pořízenými soukromými subjekty. Privatizace obecního bytového fondu a to zejména v obcích, ve kterých je obec výrazným vlastníkem bytů je další nástroj podporující dostupnost bytů. V zásadě lze rozlišit čtyři základní způsoby privatizace obecních bytů. Jedná se o: 1. prodej stávajícím nájemcům do spoluvlastnických podílů, 2. prodej bytů podle zákona č. 72/1994 Sb. stávajícím nájemcům, 3. prodej domů družstvům vzniklých ze stávajících nájemců domu, 4. prodej třetím osobám mimo okruh stávajících nájemců. Následující tabulka dokumentuje pro jaký způsob privatizace svých bytů se obce nejčastěji rozhodovaly. Tabulka č. 5-2: Způsoby privatizace obecních bytů v ČR Způsob privatizace

%

Prodeje bytů do osobního vlastnictví

71,5

Prodeje bytů do spoluvlastnických podílů

19,6

Prodeje bytů družstvům z řad nájemníků

6,9

Prodeje bytů třetím osobám

2,0

Pramen: vlastní výzkum, 2002

Dalším nástrojem je ovlivňování výše daně z nemovitostí. Soukromé vlastnictví nemovitostí je předmětem daní a zdrojem příjmů obce. Úprava





86


zákona o dani z nemovitosti umožňuje obcím stanovit nižší koeficient pro výpočet daně z nemovitostí v těch částech obce, které se např. od ostatních odlišují zhoršenými podmínkami pro užívání nemovitostí. Obec může ovlivňovat služby spojené s bydlením pomocí vlastnických podílů ve firmách, jejichž náplní je dodávka těchto služeb. Může se jednat např. o majetkové účasti v tepelných podnicích, ve vodovodech a kanalizacích, ve firmách provádějících likvidaci odpadů atd. Výstavba obecních nájemních bytů je další nástroj na podporu dostupnosti bytů. Obecní bytová výstavba bývá zpravidla realizována využitím kombinací různých finančních zdrojů. Jedná se především o finanční zdroje obcí v kombinaci se zdroji poskytnutých v rámci Programu podpory výstavby nájemních bytů a technické infrastruktury, popřípadě se zdroji poskytnutými soukromými subjekty sdruženými v bytových družstvech. Výstavba domů s pečovatelskou službou a domovů (penzionů) pro důchodce je dalším nástrojem, jehož financování je poskytováno v rámci Programu podpory výstavby domů s pečovatelskou službou. Tento druh bydlení je určen důchodcům a přestárlým občanům. Podle platných vyhlášek a nařízení lze byty pronajímat při uplatnění trojího druhu nájemného. Jedná se o základní maximální nájemné, věcně usměrněné nájemné81 a tržní nájemné. V pravomoci obce je také možnost omezit každoroční růst maximálního nájemného na nulu.

7.1.2 Vnitřní cíle obecní bytové politiky

Vnitřní cíle obecní bytové politiky můžeme rozdělit z hlediska efektivnosti hospodaření s obecním bytovým fondem (body 1- 3) a z hlediska uspokojování bytových potřeb občanů města (body 4 – 6): 1. dosažení finančního efektu z pronajímaných bytů, 2. zamezení černého trhu s byty, 3. vymáhání nedoplatků nájemného,

81

Blíže je základní maximální nájemné a věcně usměrněné nájemné upraveno ve vyhlášce č. 176/1993 Sb., zrušenou Ústavním soudem ČR k 31.12.2001. V prakticky stejném znění ji však nahradil výměr MF, který byl následně zrušen v listopadu 2002.





87


4. zvýšení standardu bydlení u obecních nájemních bytů, 5. cenová dostupnost obecních nájemních bytů, 6. poskytování bytů vybraným skupinám obyvatel, Finančního efektu z pronajímaných bytů lze docílit uplatňováním maximálních možných sazeb nájemného podle platných zákonů, při minimálních nákladech na údržbu vlastního bytového fondu. Také obec má právo požadovat podle zákona v případě nově pronajímaných bytů tržní nájemné. Dalším možným způsobem je vybírání kaucí nebo požadavek předplacení nájemného až na několik let dopředu. Vyšší rentability lze také dosáhnout vhodnou privatizací obecního bytového fondu. Prodejem domů, které vyžadují naléhavě opravy a naopak ponecháním si domů v dobrém stavu řeší řada obcí problémy spojené s vysokými náklady na údržbu svého bytového fondu. Omezení nelegálního nakládání s obecními byty by bylo možno docílit důslednou kontrolou využití obecního bytového fondu. Problémem však často zůstává nedostatečné personální zajištění kontrolních orgánů (bytových odborů), popřípadě nezainteresovanost správcovských firem, které nejsou nijak motivovány ukazateli černého trhu s byty. Vedle důsledné kontroly lze dále ještě jmenovat jako vhodný nástroj zvýšení finanční efektivity důsledné využívání současné právní úpravy v boji proti neplatičům, popřípadě pořizování holobytů. Z hlediska uspokojování bytových potřeb obyvatel města a to zejména těch skupin obyvatel u kterých je poskytnutí bydlení hodno zvláštního zřetele se jako vhodný nástroj jeví poskytování obecních bytů těmto vybraným skupinám. Byty lze poskytovat jednak stávající, které byly uvolněny po předcházejícím nájemci, jednak nové, které byly postaveny obcí k tomuto účelu. V rámci obcí ČR jsou uplatňovány tři základní způsoby přidělování obecních bytů, které vycházejí z tržního82, popřípadě administrativně přídělového přerozdělovacího systému83. Následně jsou ještě tyto způsoby modifikovány vnášením různých prvků, takže ve svém konečném důsledku se nikdy nejedná o čistý přístup.

82

Rozhodujícím kritériem pro přidělení obecního bytu je výše nabídnuté ceny. Tento systém je využíván například v městském obvodu Moravská Ostrava a Přívoz u bytů, které jsou nadstandardně vybaveny, popřípadě se nacházejí v centru města nebo velice atraktivních částech. Výběrové řízení probíhá na základě „obálkové metody“. 83 Jedná se o klasický pořadník na byty, kdy jsou jednotliví uchazeči ohodnocováni na základě své momentální bytové situace. Zde ovšem záleží také na tom, jaké skupiny obyvatelstva obec v rámci bodového hodnocení upřednostní při přidělování obecních bytů. Na základě vlastního provedeného výzkumu lze jednoznačně konstatovat, že naprostá většina měst v ČR volí právě tento způsob přidělování vlastních bytů.





88


Při uplatňování a naplňování bytové politiky může tedy obec volit mezi uplatňováním tržních nástrojů k řešení místních problémů v bydlení a sociálních nástrojů. Záleží na rozhodnutí obecního managementu, jakou kombinaci zvolí a zda zvolený mix nástrojů bude úspěšný. Jak je patrné, obec nemůže plnit své vytýčené sociální cíle aniž by k tomu nevlastnila dostatečný počet svých bytů, které bude následně přidělovat sociálně potřebným. Na druhé straně se však ani trh s byty nemůže zdárně rozvíjet, pokud by neexistoval dostatečný počet bytů, které by byly nabízeny na volném trhu. Vzhledem k tomu, že obce v ČR doposud vlastní rozsáhlý bytový fond zůstává základní otázkou před kterým stojí obecní management jaké množství bytů si má obec ponechat aby byly splněny obě základní funkce obce v bytové politice, tzn. plnění sociálních cílů a podpora svobodného trhu s byty.

7.2 Subjekty obecní bytové politiky Výraznou roli při utváření obecní bytové politiky hrají místní subjekty, které se snaží prosazovat své zájmy a svůj vliv do oblasti bydlení. Výslednicí těchto střetů je pak následně přijatý styl, který se promítá i do způsobu vedení obecní bytové politiky. Mezi subjekty, které působí v oblasti bydlení na místní úrovni řadíme: 1. obce, 2. místní politické strany (jejich místní sdružení), 3. specializované organizace, 4. místní zájmová sdružení, 5. místní sdělovací prostředky, 6. domácnosti. V následujících podkapitolách bude jednotlivým subjektům věnována pozornost a budou rozebrány jejich specifické rysy.





89


7.2.1. Obce

Obce si vytvářejí své vlastní programy rozvoje bytové politiky. Funkci obcí vymezuje zákon č. 128/2000 o obcích. Do pravomoci obcí ve vztahu k bytové politice náleželo až do nedávna rozhodnutí o výši regulovaného nájemného84, dále obec schvaluje územní plán ve kterém vymezuje rozvojové městské zóny (parcely určené pro bytovou zástavbu, pro komerční využití, pro zeleň atd.). Obec na základě programů vyhlašovaných Ministerstvem pro místní rozvoj ČR může čerpat finanční prostředky od státu do fondu rozvoje bydlení, které dále může půjčovat drobným subjektům na opravy, údržbu a výstavbu bytů. Ve vztahu k vlastnímu bytovému fondu a způsobu jeho správy lze rozlišit několik základních modelů řízení. Jedná se o: 1. model přímé správy. Model přímé správy je zpravidla uplatňován v těch obcích, které nevlastní rozsáhlý bytový fond. Správu bytového fondu provádí přímo obec a to pomocí k tomu zřízeného odboru nebo odborů. Zpravidla to bývá odbor bytový, majetkový, odbor správy a údržby nemovitostí, odbor finanční atd. Základní náplní odborů bývá správa bytového fondu, uzavírání nájemních smluv, vyjednávání s nájemníky, řešení stížností, vedení evidence žadatelů o obecní byt, prodej bytů, vyúčtování služeb, předepisování nájemného atd. Jako poradní orgán obce dále odbory spolupracují s odbornými komisemi. 2. model nepřímé správy. Model nepřímé správy uplatňují obce, které vlastní rozsáhlejší bytový fond. Podstata spočívá v tom, že správa bytového fondu je svěřena odborné firmě, která se zaobírá správou nájemních bytů, přičemž rozsah kompetencí může být různý a to v závislosti na uzavřené smlouvě o správě majetku. Vlastnická struktura těchto správcovských organizací může být také různá. Jedná se o subjekty, které jsou plně ve vlastnictví obce, nebo mohou být zcela vlastněny soukromými osobami, z čehož vyplývá i různorodost právní formy těchto organizací. Zpravidla jsou jednotlivé modely voleny obcemi v závislosti na velikosti vlastněného bytového fondu. Následující tabulka dokládá toto tvrzení. Tabulka č. 5-3: Způsob správy obecních bytů dle velikosti obecního bytového fondu v %

84

Jednalo se o vyhlášku č. 176/1993 Sb., která však byla zrušena a tím byla tato pravomoc obcím odňata.





90


Způsob správy

Model přímé správy Správu obecní firma Model správy

Obce do obecních bytů

1000

Obce nad obecních bytů

43,7

18,0

vykonává

34,3

36,0

nepřímé

22,0

46,0

1000

Pramen: vlastní výzkum, 2002 Z hlediska praktického pohledu mají zde prezentované jednotlivé modely správy bytového fondu obce své přednosti a nedostatky. Předností modelu nepřímé správy je zejména to, že obce nemusí zaměstnávat další pracovníky, kteří by se starali o obecní bytový fond. Správa majetku klade nároky zejména na specializované technické profese, které by musela obec mít obec neustále k dispozici. Svěřením správy do rukou specializované firmy ovšem odpadají veškerá tato agenda. Nevýhodou ovšem může být, že soukromá společnost je motivována především ziskem. Je velice problematické ji zaangažovat například na vyšší efektivnosti využívání bytového fondu. Další problém se týká výběru nájemného. Také v tomto případě soukromou firmu v podstatě nezajímá, kolik je neplatičů, protože cena za správu se odvíjí od počtu bytových jednotek. Přelévání prostředků z nájemného přes účty soukromých firem také zvyšuje riziko zneužití obecních prostředků.

7.2.2 Politické strany

Protože problematika bydlení je velice citlivé téma a zájem o tuto problematiku je vysoký, snaží se místní politické strany věnovat této problematice velkou pozornost. Názory jednotlivých politických stran jsou výrazně diferencovány podle toho k jakému politickému spektru daná strana náleží. Každá z místních politických stran si vytváří svůj okruh odborníků na bytovou problematiku. Způsoby kterým mohou jednotlivé strany uplatňovat svůj vliv na tvorbu bytové problematiky může být následujícící:





91


1. hlasování v zastupitelstvu nebo radě obce (na základě zákona č. 128/2000 Sb. o obcích) o otázkách bydlení, 2. delegování svých zástupců do odborných komisí podílející se na řešení bytové problematiky (bytová komise, majetková komise, finanční komise atd.), 3. delegování svých zástupců do výběrových komisí podílející se na výběru pracovníků a firem, které se budou zaobírat bytovou problematikou (výběrová řízení na obsazení vedoucího bytového odboru, výběr správcovské firmy atd.), 4. zveřejnění a propagace vlastního volebního programu a stanovisek v rámci komunálních voleb i mimo nich, 5. vyjednávání v rámci politických koalic o podobě obecní bytové politiky.

7.2.3 Specializované subjekty

Mezi specializované subjekty působící v rámci místního trhu bydlení lze zařadit bytová družstva, velké i drobné soukromé vlastníky bytů a domů, realitní kanceláře, stavební firmy aj. Pokud chtějí tyto subjekty prosazovat své preference v rámci obecní bytové politiky, musí disponovat jistou vyjednávací silou. Toto je možné pouze u silných společností a nikoliv u drobných subjektů. Aby tyto subjekty dosáhly jistých úspěchů, musí se sdružovat do profesních organizací, ktará následně činí nátlak na příslušné zaangažované politiky v zastupitelstvu. V rámci místního trhu bydlení bytová družstva plní obdobnou funkci jako správcovské společnosti. Jejich hlavní náplní je správa vlastního i cizího bytového fondu, výstavba bytů, jejich modernizace a pronájem. Zvláště ve větších městech jsou družstva významnými vlastníky bytového fondu. Vzhledem k tomu, že v mnoha městech ČR probíhá privatizace, dochází ke vzniku nových bytových družstev. Realitní kanceláře se zaobírají zpravidla zprostředkováním prodeje a koupě nemovitostí, jejich správou, výstavbou a ostatními věcmi s tím související.





92


7.2.4 Místní zájmová sdružení

Místní zájmová sdružení plní poměrně významnou úlohu. I když jejich význam není ještě plně doceněn, přesto bývají zájmová sdružení politiky brána vážně. V rámci České republiky se jedná o místní sdružení majitelů domů, sdružení nájemníků, sdružení nebydlících. Dále mohou v jednotlivých městech vznikat různá dočasná zájmová sdružení, která se zasazují např. o rychlou privatizaci bytového fondu, o zrušení výstavby nepohodlných staveb (holobyty), o změnu pravidel při prodeji obecního majetku atd. Nejčastější formou nátlaku těchto zájmových sdružení bývají petice, vyjednávání s místními politiky, organizování veřejných shromáždění, prezentace názorů na jednání zastupitelstva města, publikování v místním tisku aj.

7.2.5 Místní sdělovací prostředky

Místní sdělovací prostředky věnují problematice bydlení poměrně velkou pozornost. Články věnované kritice místní i státní bytové politiky jsou vděčným tématem diskuzí. Sdělovací prostředky v podstatě vyjadřují stav veřejného mínění a proto je nutné aby tyto názory nebyly brány na lehkou váhu.

7.2.6 Domácnosti

Domácnosti představují hlavní středobod všeho snažení v oblasti bytové politiky nejen obcí ale i státu. Právě na místní úrovni je vliv a tlak domácností na politiky daleko bezprostřednější než je tomu u státních orgánů. Avšak vzhledem k tomu, že jedna domácnost nemá v rámci bytové politiky takovou sílu, snaží se členové domácností sdružovat v zájmových sdruženích a pomocí nich potom vykonávat nátlak na politiky. Další možnost jak projevit své preference je hlasování v rámci volebního systému. Protože volební program jednotlivých stran, které se ucházejí o voličovu přízeň zpravidla obsahují i pasáže týkající se obecní bytové politiky, má volič možnost rozhodovat se mimo jiné i podle těchto stranických záměrů.





93


7.3 Základní problémy vlastnictví bytů obcemi Obecní bytový fond tvoří podstatnou část dnešního majetku obcí. Vzhledem k tomu, že v ČR je zajištěna rovnost vlastnických práv, má obec jako pronajímateli obecních bytů vůči svým nájemníkům stejná práva a povinnosti jako každý jiný subjekt, který je v postavení pronajímatele. Nicméně i přes tuto skutečnost vyplývají z obecního vlastnictví bytů některá specifika, která stojí za zmínku. Tato specifika vyplývají z rozsahu vlastněného bytového fondu a ze způsobu správy bytového fondu. Kombinace těchto faktorů způsobuje, že nájemník bydlící v obecním bytě vnímá svého majitele (obec) velice mlhavě. Majitel není vnímán jako konkrétní osoba s autoritou, ale jako nekonkrétní a blíže neurčený subjekt. S rozsahem vlastněného bytového fondu narůstá také pocit anonymity u nájemníků jednotlivých bytů, kterým je tak dán prostor pro nakládání s bytem dle vlastního uvážení. Sekcí bytové politiky Ministerstva pro místní rozvoj ČR byla vypracována analýza deformací v nájemním bydlení85. Zpráva konstatuje, že k nadměrnému zneužívání práv nájemníky dochází zejména u těch vlastníků, kteří disponují rozsáhlejším bytovým fondem. Tyto deformace jsou nejvýraznější v rámci obecního bytového fondu, kde je nedostatečně uplatňována role správce vázaného navíc na velký počet bytů. Základní problémy současné právní úpravy lze spatřovat: 1. ve zneužívání právní úpravy k nelegálnímu prodeji nájemního práva v důsledku možnosti uspokojení bytové potřeby jiným způsobem, 2. v neplnění základních povinností vyplývající z nájmu bytů a to zejména proto, že nájemníci nejsou dostatečně důrazným způsobem postižitelní. Jedná se o sociálně nepřizpůsobivé nájemce, neplatiče, nedovolený podnájem bytů, nedostatečná údržba bytů, bezohledné jednání vůči ostatním nájemcům atd. Vzhledem k tomu, že obec při plnění svých cílů sleduje nejen ekonomický efekt z nájmu svých bytů, ale také efekt sociální, jeví se výše nastíněné problémy jako klíčové při hospodaření s obecním bytovým fondem.

85

MMR. Analýza deformací v oblasti nájemního bydlení. Praha: MMR, 1998.





94


KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Obecní bytová politika, nástroje obecní bytové politiky, cíle obecní bytové politiky, vlastnictví bytů, privatizace obecního bytového fondu, správa obecního bytového fondu.

SHRNUTÍ KAPITOLY Kapitola byla věnována bytové politice obcí ČR. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o tom, jakým způsobem bude uplatňována příslušná bytová politika je čistě v pravomoci obcí není jednoduché nalézt nějaké jednotící hledisko. Složitost této problematiky byla navíc podtržena tím, že komplexní studie, které by vycházely z konkrétních sebraných údajů na úrovni obcí nejsou téměř dostupné. Pokud ano, pak zpravidla nejsou zaměřeny na takovou specifickou problematiku, která je předmětem zkoumání v této práci. Zmapování pokud možno veškerých rozdílných přístupů obcí k řešení problémů bylo učiněno v této kapitole. Snažíme-li se o vytvoření nějakého objektivního náhledu na uplatňovaný typ politiky bydlení v dané obci, pak lze vypozorovat, že její charakter je do velké míry určován subjektivními zájmy volených a jmenovaných představitelů měst a jejich původní profesí. Spadá-li původní profese např. náměstka zodpovědného za bytovou politiku města do oblasti stavebnictví, pak je v rámci obecní bytové politiky jednoznačně kladen důraz na výstavbu nových obecních bytů a to zpravidla bez toho aniž by byl brán zřetel na ostatní aspekty hospodaření s obecními nájemními byty. Obdobné tendence je možné vypozorovat i u dalších profesí.





95


KONTROLNÍ OTÁZKY 1. Jaké jsou základní cíle obecní bytové politiky? 2. Jaké jsou nástroje obecní bytové politiky? 3. Které z nástrojů obecní bytové politiky jste schopni využít pro vlastní zvýšení kvality bydlení? 4. Jaké rozeznáváme typy správ obecního bytového fondu? 5. Se kterými problémy se potýkají obce při správě vlastního bytového fondu?





96


8. NÁJEMNÉ A SLUŽBY SPOJENÉ S UŽÍVÁNÍM BYTU

CÍL KAPITOLY Cílem kapitoly je prezentovat způsob tvorby nájemného u nájemních bytů a dále problematiku placení záloh za služby, které jsou poskytovány v souvislosti s užíváním bytů. Budete umět:

Znalosti

Popsat způsob tvorby nájemného Určit rozdíl mezi nájmem a zálohami za služby Rozlišit typy nájmů v ČR

Budete schopni:

Dovednosti

Umět vypočítat základní maximální nájemné Vypočítat věcně usměrněné nájemné Určit jak správně nastavit zálohy na služby

Získáte:

Návyky

Znalosti o jednotlivých typech nájmů Znalosti o principech rozúčtování služeb mezi ostatní uživatele Znalosti o základním minimu správce bytů





97



RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY ČÍSLO V kapitole se seznámíte s problematikou tvorby nájmů, jednotlivých složek nájmů, způsoby správného určení nájmů, způsobů určení správných záloh za služby a jejich rozúčtování.

Souhrnný náhled.

PRŮVODCE STUDIEM: Téma kapitoly tvoří základní stavební kameny pro praxi. Principy, které jsou zde uvedeny využívají správci a vlastníci bytového fondu téměř každodenně ve své práci. Zároveň by tyto principy neměly být cizí i nájemníkům těchto bytů, protože pomocí znalosti těchto principů mohou provádět řádnou kontrolu činnosti správce nebo majitele. Zákon o cenách rozlišuje následující typy cen:

1. regulované 2. volné

Zákon určuje, které zboží spadá do jaké kategorie. Oblast regulovaných cen se dále dělí na: -

ceny maximální základní (řadíme sem zboží typu zdravotnictví, nájemné za pozemky, nájemné za byty atd.) jsou stanoveny bez ohledy na náklady nutné k jejich výrobě. ceny věcně usměrněné (služby energetiky a paliv, zdravotnictví, bydlení) Jsou stanoveny s ohledem na náklady nutné k jejich výrobě. ceny časově usměrněné (je stanoveno jak se v průběhu času budou ceny vyvíjet) cenové moratorium (je stanoven zákaz zvyšování cen po určitou danou dobu)





98


Volné jsou ty služby, které nejsou zahrnuty do výše uvedených kategorií. Jedná se o drtivou většinu zboží a služeb. V případě pronájmu bytů se v oblasti bydlení se setkáváme jak s cenami tržními, tak s cenami regulovanými. V rámci regulovaných cen jsou dále požadovány ceny maximální základní i ceny věcně usměrněné.

8.1 Nájemné a jeho tvorba Základní údaje o tom z jakých položek se skládá nájemné: Měsíční Nájemné = Čistý nájem + Zálohy za služby, Jednorázová kauce Měsíční nájemné: jedná se o pravidelnou každoměsíční platbu. O nájemném hovoříme tehdy, pokud je na byt sepsána platná nájemní smlouva. Nejsou to tedy platby související například s vlastnictvím bytů v rámci SVJ. V ČR je zvykem platit nájemné jednou měsíčně pozadu a to vždy k 15 dni měsíce následujícího. U soukromých majitelů je vyžadováno placení nájmů dopředu. Čistý nájem vstupuje na straně pronajímatelů do oblasti zdanitelných příjmů. Pronajímatel jej musí zdanit. Čistý nájem regulovaný – maximální ceny: Vyhláška č.176/1993 Sb. – poslední normou byla opsaná vyhláška, která se skrývala pod výměr MF č.01/2002. skládá se ze dvou položek. 1. Nájemné za m2 podlahové (započitatelnou) plochu bytu * započitatelná (podlahová) plocha bytu, Nájemné za m2 se od sebe liší ještě kategorií bytu a dále obcí ve které se byt nachází. Kategorie jsou IV. Jejich definice není v současné době platná, protože vycházela z vyhlášky, která byla zrušena. Přesto se dodnes tento termín používá. 2. Nájemné za vybavení bytu. Nájemné za vybavení bytu v sobě obsahuje nájemné za například sporák, kuchyňskou linku, vestavěnou skříň nebo i koberec, televize atd. Výpočet základní sazby maximálního nájemného: Nt = 2,50 Kč/m2 platilo do roku 1991 Nt+1 = Nt x Ki x Kr x Kv (od roku 1993) Nt+1 = Nt x Ki (platilo do června roku 2002)





99


Nt …… původní výše nájemného platného od 1.7. do 30.6. běžného roku Nt+1…. nová výše nájemného platného od 1.7. do 30.6. následujícího roku Ki……..koeficient inflace Kv……. Koeficient růstu nájemného v závislosti na inflaci Kr…….Koeficient rozhodovací

Nájemné za vybavení bytu Rozlišujeme vybavení bytu, které je uvedeno ve vyhlášce a u kterého jsou stanoveny maximální ceny, pokud není známá pořizovací cena a pokud je známá pořizovací cena, pak je uvedena sazba opotřebení.

Typy bytů nichž je vybíráno základní maximální nájemné: Jedná se o nájemní byty (mimo družstevní) u nichž byla sepsána nájemní smlouva před rokem 1993. Po tomto datu to pak byly byty u nichž se sepisovala nájemní smlouva o nájmu bytu a pronajímatel dobrovolně konstatoval v nájemní smlouvě, že přistupuje na podmínky regulovaných nájmů. Takhle postupovali pouze obce. Ostatní vlastníci neakceptovali regulované nájmy a začali požadovat tržní nájmy. U nově pronajímaných bytů které jsou prázdné může kterýkoliv pronajímatel požadovat tržní nájemné. Čistý nájem regulovaný – věcně usměrněný Úprava věcně usměrněných nájmů je obsažena ve vyhlášce MF85/1997 Sb. o nájemném z bytů pořízených v družstevní bytové výstavbě. Definice pojmu: Jedná se o nájemné, které v sobě zahrnuje pouze náklady na provoz bytu. Též mluvíme o tzv. nákladovém nájemném. Položky tohoto nájemného jsou uvedeny níže. Čisté nájemné v sobě zahrnuje následující položky: 1. splátky dlouhodobého investičního úvěru. 2. Náklady na opravu a údržbu bytů, 3. Náklady na správu domu, 4. Náklady na pojištění domu,





100


5. Daň z nemovitostí související s domem, 6.

Náklady

spojené

s užíváním

pozemku

příslušejícího k domu 7. Ztráta z hospodaření družstva za uplynulý rok. Z výše uvedených položek se skládá nájemné u družstevních bytů. Problém je ovšem jejich rozpočítání na nájemníka resp. na byt. Částky se rozpočítají následovně. 1. Splátky úvěrů a úroky z nich podle výše připadající na jeden byt. Úvěr/počet bytů 2. Náklady na opravu a údržbu, náklady na pojištění, podle poměru nákladů na jednotlivý byt k celkovým nákladům. Náklady na byt/ celkové náklady 3. Daň z nemovitosti, náklady s užíváním pozemku podle poměru plochy bytu k celkové ploše všech bytů v domě, 4. Náklady na správu družstva a domu ve výši stanovené orgánem družstva (zpravidla podle poměru nákladů na správu k celkovému počtu bytů)

Volné nájemné: Je sjednáváno v bytech, kde se uvolnil byt a nedošlo k přechodu nájemného nebo k výměnám. Za volné nájemné může pronajímat byt i družstevník po předchozím souhlasem družstva s nájmem bytu. Také tak může učinit i nájemník regulovaného bytu, pokud k tomu dá souhlas pronajímatel. Volné nájemné by v sobě mělo zahrnovat náklady + patřičnou marži zisku. Ovšem i dnes jsou lokality, kdy volné nájemné je na úrovni nájmů regulovaných a to dokonce pod úrovní nájmů věcně usměrněných. Výše volného nájemného není dán nějakým výpočtem nebo vyhláškou, ale objektivními podmínkami. Tyto objektivní podmínky jsou například součástí oceňovacích metod. Nejčastěji se zohledňují se faktory: 1. Poloha bytu v obci (samota, centrum, periférie atd) 2. Podle zástavby v okolí (Těžká výroba, lehká výroba, objekty pro bydlení) 3. Inženýrské sítě (zdroj vody, elektřina) 4. Doprava (MHD, zastávka autobusu, železnice) 5. Obchod a služby 6. Školství 7. Zdravotnictví 8. Úřady, 9. Pracovní příležitosti.





101


Zálohy za služby: Zálohy za služby vstupují u majitele do oblasti nedaňových příjmů, za určitých okolností také do daňových příjmů.

8.2. Služby spojené s užíváním bytů Služby jsou doprovodné platby, které souvisí s užíváním bytové jednotky. Služby za užívání bytu jsou hrazeny zálohově zpravidla jednou měsíčně. Pronajímatel nebo provozovatel má za povinnost provést vyúčtování jednou do roka. V zásadě jsou to platby, které se hradí přes prostředníka nebo platby (inkaso), které probíhají přímo mezi dodavatelem a nájemníkem.

Služby poskytované na základě přímé smlouvy mezi nájemníkem a dodavatelem: 1. 2. 3. 4.

dodávka elektřiny, dodávka plynu, TV a R Telefon

Dodávka elektřiny – Hradí se zálohově měsíčně na základě smlouvy mezi nájemníkem a SME (v Moravskoslezském kraji). Platí se skutečně odebraná elektřina, která se zjistí odpočtem KWh z elektroměru, který zaznamenává dodávku elektřiny do bytu. Nájemník má při výběru možnost z několika tarifů. Základní tarif – platí se jednotná sazba za odebranou KWh (kolem 3,29Kč) + stálá platba (kolem 70Kč záleží na proudové hodnotě jističe). Používá se tam, kde se nepoužívají náročné spotřebiče. Další možností je zvýhodněný tarif zvlášť se účtuje spotřeba ve špičce (zhruba 0,91Kč – 1,04Kč) a mimo špičku (2,91 – 3,38Kč) + stálý plat za jistič je kolem 100Kč (závisí na proudové hodnotě jističe).Používá se v těch domácnostech u kterých je vyšší odběr el.pr. Například ohřev teplé vody v boileru nebo vtápění bytu akumulačními kamny. Předpokládá se růst cen elektřiny o 10% od 1.1.2006. Zvýhodněný tarif platí pro tu nejpoužívanější v pracovní dny sazbu (boiler) rok 2005 od 00:30 - 05:30; 12:30 - 14:00; 18:30 - 20:00.V sobotu a neděli 04:30 - 09:30; 12:30 - 14:00; 16:30 - 18:00 V letních měsících to bývá celý týden když je například nadbytek elektřiny.





102


Dodávka plynu – Hradí se taktéž zálohově zpravidla měsíčně nebo jednou za tři měsíce. Dodávka probíhá na základě smlouvy mezi dodavatelem (SMP) a nájemníkem. Jednou za rok dochází k vyúčtování dodávek plynu. Cena plynu je zhruba 13 Kč za odběr m3. Správně se účtuje podle odebrané MwH za rok. Domácnosti platí od 854Kč – 1212Kč za Mwh + stálý plat podle spotřeby je od 37Kč – 293Kč za měsíc. Jedná se o starou metodiku. Dnes se přepočítává přes tzv. spalné teplo.

Služby poskytované přes prostředníka (pronajímatele): Jedná se o tu část služeb u kterých nelze technicky při jejich dodávkách zajistit přímý odběr nájemníka. Všechny tyto služby musí být rozúčtovávány mezi ty, kteří je užívají. To probíhá více či méně úspěšně a spravedlivě pomocí systémů předpisů vyhlášek a nařízení. Problém rozúčtování služeb bývá často jablkem svárů mezi nájemníky. Mezi nejčastěji rozúčtovávané služby patří: 1. Dodávka tepla na ústřední vytápění, 2. Dodávka teplé vody, 3. Dodávka studené vody (35Kč/m3 včetně stočného), 4. Odvod odpadních vod veřejnou kanalizací, 5. Zpracování odpadních vod ze žump, 6. Úklid společných prostor, 7. Osvětlení společných prostor v domě, 8. Užívání výtahu, 9. Čištění komínů, 10. Odvoz a likvidace domovního odpadu

Dodávka tepla na ústřední vytápění a dodávka teplé vody – Jedná se bezkonkurenčně o položku, která tvoří největší část plateb za služby spojené s užíváním bytů. Rozúčtování není jednoduché a tato problematika je řešena vyhláškou č. 372/2001 Sb. Náklady na tepelnou energii se rozpočítávají následovně: 1. Náklady se rozdělí na základní složku a na spotřební složku v poměru 40% až 50% ve prospěch základní složky. Volba je čistě na rozhodnutí majitele nebo na dohodě spoluvlastníků nebo nájemníků. Postupuje se tak vždy, nezáleží na tom, zda jsou zabudovány měřiče nebo nejsou. 2. Základní složka se rozúčtovává podle tzv. započitatelné podlahové plochy (tj. plocha bytu upravená o koeficienty podle tepelné náročnosti jiný koeficient je pro místnost nevytápěnou, jiný pro místnost vytápěnou, jiný pro byt, jiný pro nebytový prostor)





103


3. Spotřební složka se rozúčtuje podle měřičů po úpravách pomocí korekcí, které zohledňují rozdílnou náročnost vytápěných místností. 4. Celkové náklady na m2 se nesmí lišit o více než 40% oproti průměru. Jinak se musí dále korekce u spotřebních složek upravovat až to vyjde. 5. Součtem podílů ZS a SS dostáváme celkový náklad pro rozúčtování. Náklady na teplou vodu (jsou vodoměry) se rozúčtují následovně: 1. Náklady na tepelnou energii spotřebovanou na ohřev teplé vody se rozdělí na složku základní a spotřební v poměru 30% ZS a 70% SS. 2. ZS se rozdělí podle podlahové plochy bytu k celkové podlahové ploše všech bytů, 3. SS se rozdělí podle náměrů na vodoměrech instalovaných u konečných spotřebitelů. 4. Náklady pak tvoří součet SS+ZS Náklady na teplou vodu (nejsou vodoměry) se rozúčtují následovně: 1. Náklady na tepelnou energii spotřebovanou na ohřev teplé vody se rozdělí na složku základní a spotřební v poměru 30% ZS a 70% SS 2. ZS se rozdělí podle podlahové plochy bytu k celkové podlahové ploše všech bytů, 3. SS se rozdělí podle průměrného počtu osob užívajících byt nebo nebytový prostor nebo pokud se dohodnou všichni spotřebitelé podle poměru podlahové plochy bytu k celkové podlahové ploše všech bytových jednotek. 4. Náklady pak tvoří součet SS+ZS Není-li možné určit odděleně náklady na ohřev TUV a tepla k vytápění, rozdělí se náklady v poměru 60% na tepelnou energii na vytápění a 40% na tepelnou energii na ohřev TUV. Zvláštní problém nastává v situaci, kdy dojde k ukončení nájemního poměru v průběhu roku. Pak nastává snad ještě složitější problém jak provést vyúčtování.

Postup je pak následující u dodávek tepelné energie na vytápění a není li znám odečet měřičů ke dni ukončení nájmu: 1. Dojde k rozdělení nákladů na SS a ZS v poměru 40% až 50% ve prospěch ZS. 2. Příslušná část SS se zjistí podle skutečné klimatické náročnosti v daném roce (lze získat z údajů ČHMÚ podle nejbližší hydrometeorologické stanice). Nejsou li tyto údaje známé postupuje se





104


dle doporučení přílohy č. 3. 3. Příslušná část ZS se zjistí z poměru počtu dnů vytápění bytu před a po termínu změny (ukončení nájmu). 4. Součet příslušných částí ZS a SS tvoří celkový náklad na tepelnou energii při ukončení nájmu v průběhu zúčtovacího období. Postup v případě dodávek energie na ohřev TUV, kdy není znám odečet měřičů ke dni ukončení nájmu je následující:

1. Dojde k rozdělení nákladů na SS a ZS v poměru 30:70 ve prospěch spotřební složky. 2. Příslušná část SS se zjistí podle průměrného počtu osob a počtu dnů zúčtovacího období nebo v případě rozúčtování podle podlahové plochy podle počtu dnů zúčtovacího období, které připadají na původního a nového spotřebitele. 3. Příslušnou část ZS podle počtu dnů zúčtovacího období, které připadají na původního a nového spotřebitele.

NÁLEŽITOSTI VYÚČTOVÁNÍ dodávky tepla 1. Musí být odděleně uvedena spotřeba tepelné energie na vytápění a ohřev TUV a musí být uvedeno v GJ 2. Musí být uvedena spotřeba v Kč/Gj u tepla k vytápění a v Kč/m3 u tepla na ohřev TUV. 3. Musí být uvedeny podíly nákladů, které připadají na ohřev TUV a dodávky tepla k vytápění a to jak v % tak v Kč 4. Musí být uvedena podlahová plocha bytu a započitatelná podlahová plocha bytu nebo nebytové jednotky, průměrný počet osob užívajících byt, součet skutečných a přepočtených náměrů instalovaných měřičů 5. spotřeba tepelné energie v GJ na m2 započitatelné podlahové plochy. 6. podíly nákladů s uvedením základních a spotřebních složek 7. koeficienty přepočtu použité pro přepočet podlahové plochy a náměrů 8. skutečně zaplacené zálohy a náklady na dodávku včetně vyčíslení rozdílu 9. lhůta pro uplatnění reklamací. Nesmí být delší než 21 dnů. 10. Způsob finančního vypořádání nedoplatku nebo přeplatku. Některé problémové okruhy k dodávce tepla:

1. Odpojení radiátorů v paneláku – neplatí se spotřební složka, ale základní se





105


platí vždy. 2. Panelák, kde se družstevníci domluvili, že se odpojí od centrálního vytápění a každý si vybuduje etážové topení. Šetřiví důchodci vůbec netopí 5 dnů v roce. Mladé domácnosti s dětmi musí topit daleko více a mají až 1,5 x větší spotřebu energie, než kdyby to bylo normálně. Není proti tomu obrana. Problém nerovnoměrného vytápění – plísně v domě na stěnách. 3. Problém vyúčtování v půlce roku – nelze zjistit skutečné náklady. Je tam riziko, že nájemce nebude možno dohledat, popřípadě, že nebude ochoten zaplatit. Proto se musí správně nastavit zálohy za služby. Nebo se strhne částka z kauce. 4. Problém rozpočítání osob. Někteří nejsou hlášeni a bydlí, někteří jsou hlášeni a nebydlí. Někteří jsou neplatiči a službu užívají. Řešení – nepočítat jej do služeb a náklady rozdělit mezi ostatní nájemníky. Upozornit nájemníky aby řádně hlásili své spolubydlící. 5. Problém nadměrné spotřeby. Nájemníci mají nadměrnou spotřebu a pak se diví, že musí tolik platit. Je dobré si spotřebu průběžně evidovat. To by měl každý správný ekonom dělat.

B. Dodávka studené vody Rozúčtování studené vody je možné v zásadě dvojím způsobem. Rozhodující je, zda jsou v bytě namontovány vodoměry nebo ne. Pokud nejsou vodoměry pak: 1. Provede se rozúčtování podle počtu členů domácnosti v daném bytě.

Pokud jsou vodoměry pak podle náměrů na měřičích. Postup je následující: 1. Zjistí se skutečná spotřeba na vodoměru u paty domu 2. Opíše se stav vodoměrů v každém bytě a zjistí se spotřeba (hypotetická beze ztrát) 3. Vypočítá se podíl na hypotetické spotřebě 4. Vypočítá se skutečná spotřeba na domácnost vynásobením podílu z hypotetické spotřeby a skutečné spotřeby celého domu. V případě, že je dodávka zajišťována z vlastní studny, pak se výpočet provede výše uvedeným způsobem, přičemž do nákladů se zahrnou opotřebení čerpadla, opravy, čištění, dezinfekce studny, pravidelné rozbory pitné vody.





106


Příklad: Celková spotřeba vody v domě oproti minulému roku: 500m3 Spotřeba vody v domě byt č.1: 100, byt č.2:100, byt č. 3:100, byt č.4: 100 = 400m3 Podíly bytů na celkové spotřebě: 100/400=0,25 Skutečná spotřeba v jednom bytě: 0,25*500=125m3

C Odvod odpadních vod veřejnou kanalizací Rozúčtování se provede stejným způsobem jako u dodávky studené vody. D Zpracování odpadních vod ze žump Stejným způsobem jako u dodávky vody. Do nákladu se zahrne náklady na odvoz a zpracování fekálií v čističce. Pozor! Nelze přečerpávat do kanalizace. U některých domů bývá problém častého vývozu. Je to příliš drahé. E Úklid v domě Stejným způsobem jako u vody. Provede se podle počtu členů domácnosti. F Osvětlení společných prostor Podle počtu členů domácnosti G Užívání výtahu Podle počtu členů domácnosti, vždy od 3NP. U nájemců pod 3NP jenom ti, kteří výtah prokazatelně používají. H Odvoz a likvidace domovního odpadu Pokud jsou v obci zavedeny poplatky za odvoz odpadu na 1 osobu, pak si většinou hradí tento náklad přímo. Složenky dojdou domů. Pokud je hrazeno podle počtu popelnicových nádob, pak se hradí podle počtu členů domácností.





107


KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Základní maximální nájemné, věcně usměrněné nájemné, volné nájemné, služby spojené s užíváním bytů, regulované ceny, volné ceny

SHRNUTÍ KAPITOLY V kapitole jste se seznámili se základními aspekty tvorby nájmů a služeb spojených s užíváním bytů. Dále zde byly popsány principy rozúčtování služeb a věcně usměrněných nájmů na jednotlivé domácnosti.

KONTROLNÍ OTÁZKY 1. Jaký je princip tvorby základního maximálního nájmu? 2. Ve kterých bytech je požadován maximální základní nájem? 3. Jaká je tvorba nájmů u družstevních bytů? 4. Jaké znáte služby spojené s užíváním bytů? 5. Jakým způsobem se provádí rozúčtování tepla v bytech?





108


9. ČLENĚNÍ TECHNICKÉ INFRASTRUKTURY

CÍL KAPITOLY Cílem kapitoly je systematické utřídění členění TI a osvojení si základních pojmů, vztahů a charakteristik TI, vazeb TI na veřejnou správu, a na územní plánování. Znalosti

Budete umět: Definovat a charakterizovat základní funkce, procesy, vazby a pojmy v oblasti TI Pochopíte systematiku členění a struktury odvětví TI Pochopíte vazbu TI na územní plánování Pochopíte podstatu zájmu veřejné správy na zajištění služeb TI

Dovednosti

Budete schopni: Pochopit složitost vztahů v síťových odvětvích a to vztahů mezi výrobou, přenosem a distribucí, jejichž nositeli jsou vlastníci infrastrukturních zařízení či provozovatelé, a ovlivňovateli jsou spotřebitelé služeb, garanti služeb – veřejná správa a další.

Návyky

Získáte: V praktickém životě Vám znalost celé problematiky pomůže se orientovat a pochopit opatření, prováděná provozovateli, případně korigovaná regulačními orgány, např. při stanovování cen energií, vody, tepla v bytech apod.





109



RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY V současném období převažují zejména liberalizační tendence v oblasti služeb pro obyvatelstvo, privatizace strategických podniků v odvětvích TI, či jejich konsolidace pro budoucí privatizaci.

Souhrnný náhled.

Významně je problematika technické infrastruktury provázána s územním plánováním a stavebním řízením. Ve většině případů přesahují infrastrukturní zařízení hranice obce či okresu, a tak se do řešení zapojují svazky obcí a v posledních letech zejména kraje. Rozvoj technické infrastruktury není pouze věcí veřejného sektoru. I když se tak děje ve veřejném zájmu, především za prostředky veřejných rozpočtů (zejména státního rozpočtu) a zisku provozovatelů, stále významněji přistupuje k této alternativě finančního zabezpečení rozvoje nová forma, využívající partnerství veřejného a soukromého sektoru.

PRŮVODCE STUDIEM : V této pasáži jsou zahrnuty definice, popis a základní vazby, které jsou pro pochopení úlohy infrastruktury a zejména její technické a ekonomické části nezbytné. Jde o teoretické a obecné souvislosti společné pro celou oblast technické infrastruktury.





110


Pojem infrastruktura – týká se společnosti, území i života lidí. Ve společnosti vytváří infrastruktura podmínky života obyvatel a umožňuje život v úrovních technických, hospodářských, politických, společenských, kulturních, ale i osobních. Podle Macmilanova slovníku je infrastruktura charakterizována jako : strukturální kroky každé ekonomiky, které usnadňují – přímo podmiňují tok statků, služeb mezi kupujícími a prodávajícími, jsou materiální povahy, bývají poskytovány nejen veřejnými institucemi, ale i soukromými (popř. je kupuje stát), jsou považovány za nezbytnou podmínku ekonomického rozvoje. Infrastruktura vytváří podmínky života obyvatelstva v úrovních: technických, hospodářských, politických, společenských, kulturních, osobních,… Infrastrukturu však nelze bez účasti veřejných prostředků nebo alespoň pod veřejnou kontrolou účinně realizovat. Infrastruktura zahrnuje oblast technickou, sociální a ekonomickou. Patří do podstatné části veřejného sektoru; představuje odvětví, která vyžadují kontrolu tržních podmínek či regulaci činností a cen nezávislými institucemi, případně orgány státní správy. Technická infrastruktura zahrnuje dopravu, energetiku, spoje, vodní hospodářství, odpadové hospodářství, ekologické služby a další aktivity obcí, jak je uvedeno dále. Sociální infrastruktura zajišťuje prostorovou, časovou a proporcionální dostupnost sociálních služeb a aktivit všech odvětví rozvoje člověka (zdravotnictví, školství, tělovýchova, kultura), bydlení, obchodní sítě a sítě veřejné správy. Ekonomická infrastruktura zajišťuje peněžní přenosy a je tvořena sítí finančních a bankovních služeb (i tato oblast infrastruktury je pro rozvoj obce velmi důležitá, protože svými službami přispívá k zajištění potřeb,poptávaných občany. Vzhledem k tomu, že některé oblasti zasahují jak do oblasti sociální, tak i





111


ekonomické, hovoří se často o sociálně – ekonomické infrastruktuře. Infrastrukturní aktivity a procesy mají některé společné znaky, kterými jsou zejména určitá významná míra veřejného zájmu a dále pak síťový charakter infrastrukturních zařízení. Pojmům síť – síťový charakter je třeba rozumět v obecnějším smyslu, tedy nejen jako technické sítě (dopravní, energetická apod.), ale i sítě různých infrastrukturních zařízení.

Každá infrastruktura má uvedením do provozu „svůj život“. Skládá se: ze sítě (fyzické struktury), z vlastního provozu včetně provozních zařízení, z provozní organizace s obsluhou zařízení a se správou, z řízení, případně regulace a zajišťování výhledu.

9.1 Infrastruktura a její ekonomická role Infrastruktura nejen že podporuje ekonomický rozvoj klasických výrobních odvětví, ale její fungování je přímo podmínkou celkového ekonomického růstu. V regionálním měřítku se srovnatelně vyšší úroveň infrastruktury projevuje jako výhoda, působí jako multiplikátor, zvyšuje tedy ekonomický potenciál regionu. Z toho vyplývá, že různým důrazem na rozvoj infrastruktury lze ovlivňovat dynamiku vývoje ekonomiky, a to jak v regionálním, tak i nadregionálním měřítku. To ovšem vyžaduje určité strategické plánování, jehož míra musí být tím vyšší, čím je ekonomika méně rozvinutá a méně proporcionálně rozdělená. Naopak – při silně rozvinuté infrastruktuře s určitou mírnou převahou nabídky nad poptávkou je možno zásahy plynoucí ze strategického plánování do značné míry omezit, není však racionální je zcela vyloučit. Významnou vlastností infrastruktury je obecně nižší mobilita a delší reprodukční cyklus ve srovnání s klasickými produkčními sektory (např. průmyslem). To platí zejména o technické infrastruktuře, ale i některých částech infrastruktury sociálně-ekonomické.





112


9.2 Technická infrastruktura Část infrastruktury, u níž převažuje technický charakter, zejména přesuny osob, materiálů a energií se označuje jako technická infrastruktura. Infrastruktura jako celek (a technická infrastruktura obzvlášť) působí jako multiplikátor, zvyšuje tedy ekonomický potenciál území. Typickým atributem většiny liniových odvětví technické infrastruktury je přirozený monopol To znamená, že odběratel infrastrukturních služeb má z technických důvodů omezenou volbu jak svou potřebu uspokojovat, nezřídka má volbu jedinou. Úloha přirozeného monopolu je při fungování technické infrastruktury nezanedbatelná. I když jde o monopol přirozený, tzn. takový, jemuž se nelze vyhnout, neboť vyplývá z technické podstaty odvětví, je třeba počítat i s rizikem zneužití monopolu. K řešení tohoto problému slouží různé techniky kompenzace přirozeného monopolu, které při správném použití jsou zabezpečenosti proti výpadku. Z toho vyplývá i potřeba určité provozní rezervy, která by měla být vyšší než je běžné v průmyslových a jiných produkčních oborech. Z ekonomického hlediska je podstatné, že tento režim v oblasti rezerv vyžaduje určité nezanedbatelné náklady. Jedná se o ochranu proti výpadku zásobování u některého zdroje, např. zokruhování vodovodní sítě, elektrické sítě apod., dále kapacitní zajištění z pohledu nečekaných přírodních katastrof, vyskytujících se 1x za 5, 10, ….100 let. Patří sem rovněž vytváření pohotovostní rezervy pro krytí špiček (např. udržováním pohotovostního výkonu elektráren) apod. Vytváření rezerv pro zabezpečení plynulých dodávek: - při výstavbě – pořizování investice, - nebo při provozu, je plánovanou činností, sledující preventivní provozní zabezpečení. Provozními rezervami však nelze zabezpečit výpadky dodávek nebo záměrné výluky. V těchto případech je nezbytné, aby management zabezpečil náhradní řešení. Technická infrastruktura je tvořena technickými sítěmi (dopravními, energetickými, vodovodními, telekomunikačními apod.). Jejich rozsah může překročovat hranice správních obvodů (obce, kraje, republiky). Technická infrastruktura svým síťovým charakterem vytváří předpoklad pro existenci přirozeného monopolu. Hovoříme-li o přirozeném monopolu, pak vždy se vztahuje k sítím, nikoli k produktu. Infrastrukturní činnosti a služby jsou předmětem veřejného zájmu. Jeho provozování zajišťují – vlastně jsou nositeli veřejného zájmu – obec, kraj či stát .





113


Problematika TI je silně (dá se hodnotit synonymem existenčně) provázána s územním plánováním a stavebním řízením. Všechny tyto subjekty se vzájemně ovlivňují a podmiňují. Veřejná správa byla již zmíněna v jiných souvislostech – jako subjekt prosazující veřejný zájem, jako vlastník TI, dále jako „správce“ zájmového území, v němž se infrastrukturní síť nachází či kterým prochází. Ze všech vyjmenovaných aspektů, společných znaků a charakteristik vyplývá, že TI je velmi složitý, vzájemně propojený a vzájemně ovlivňovaný systém. Proto přístup k němu musí být systematický, komplexní a to nejen z pohledu současné potřeby, ale i výhledově s orientací na budoucí potřeby kapacitní, směrové a v souladu s technologickým pokrokem. Při budování (rozvoji) je rovněž nutné ohlédnutí zpět ve smyslu přebírání zkušeností,neboť rozvoj TI často znamená vážné zásahy do ekologicky stabilizovaných oblastí a narušení jejich rovnováhy.

9.3 Členění technické infrastruktury Každé odvětví TI tvoří z hlediska užitkových, ekonomických i technických funkcí logický celek. Kromě toho existují vazby, resp. vztahy mezi jednotlivými obory technické infrastruktury uvnitř odvětví. Jde jak o vztahy kooperační, tak i konkurenční.. Kromě toho existují logické odlišnosti mezi infrastrukturními sítěmi mezinárodního či nadregionálního charakteru, sítěmi regionálními a místními. Vedle infrastrukturních aktivit, které jsou z ekonomického hlediska atraktivní - zpravidla hospodaří se ziskem (např. energetika, telekomunikace), jsou i činnosti veřejně prospěšné, ale ztrátové nebo takové, kde užitek lze obtížně ekonomicky vyjádřit Rozmanité jsou v technické infrastruktuře vztahy vlastnické. Často bývá odděleno vlastnictví majetku od provozování. Na odpovědnosti za funkčnost služeb se podílí jak stát, kraje, obce i veřejné a soukromé subjekty. Pro systematický popis, resp. členění systému jsou nejobvyklejší kritéria ekonomická, technická a prostorová. K nim se z hlediska aktuálních potřeb jeví potřebné přičlenit kriterium manažerské. Členění technické infrastruktury podle technických kritérií Měřítkem členění je zde technická a funkční, resp. účelová podstata infrastrukturních služeb.





114


Je zřejmé, že infrastrukturu nelze z ekonomického hlediska považovat jen za jakýsi servis nebo pozadí, na němž se vlastní výrobní sféra realizuje. Některé infrastrukturní oblasti – jako např. energetika, telekomunikace – jsou i součástí tzv. Průmyslově – energetického komplexu. Produkty infrastrukturních činností vstupují do většiny ostatních výrobních procesů. Členění technické infrastruktury z hlediska ekonomického Řada produktů infrastrukturních odvětví má svého konkrétního adresného spotřebitele, který se tak stává zákazníkem provozovatele infrastruktury. Tyto služby tak mají charakter privátního statku. Adresnost produktu je sice pro aktivní ekonomickou bilanci infrastrukturní služby podmínkou nutnou, nikoliv však postačující. Limitem je též to, aby cena služby, vytvořená na základě nákladů ,byla pro odběratele přijatelná. Není-li tomu tak, mohou i adresné služby být ztrátové (městská hromadná doprava). Naprosto zákonitě ovšem jsou ztrátové tzv. neadresné služby charakteru veřejného statku. Jde o služby, které nemohou být prodávány jako produkt konkrétnímu spotřebiteli (péče o veřejnou zeleň, o veřejné komunikace). Odběratelem těchto služeb je pak veřejná správa. Některé služby mají smíšený (zčásti adresný a zčásti neadresný) charakter. Paralela mezi adresností a hospodařením se ziskem, resp. mezi neadresností a hospodařením se ztrátou je sice dosti těsná, nejde však o jednoznačnou zákonitost. Vždy bude záležet a konkrétních podmínkách a okolnostech, zejména technickém stavu a efektivnosti systému, velikosti produkce, poptávce, celkové ekonomické situaci státu, regionu, obce a efektivnosti veřejné správy. Prostorové členění infrastruktury Ze skutečnosti, že infrastrukturní zařízení a procesy mají síťový charakter vyplývá, že musí být prostorově (geograficky) rozčleněny. Toto členění je tím pevnější (určenější), čím více je ekonomika a řízení konkrétního infrastrukturního oboru spjato s veřejnou správou. Veřejná správa má totiž apriori na každém konkrétním stupni vymezenou územní působnost (obec, kraj, region, země, stát). je tedy logické, že infrastrukturní sítě, které jsou určitým stupněm veřejné správy řízeny, případně i vlastněny budou zpravidla věcně (technicky) i organizačně navazovat na řídící správní orgán (např. městský dopravní podnik, městská teplárna, státní dráhy). Moderní prostorové členění infrastrukturních zařízení a procesů zpravidla rozlišuje tyto úrovně: nadnárodní

(mezinárodní)

celostátníregionální

(zemská)krajskámístní





115


(lokální)technický detail (připojení) Je ovšem třeba zdůraznit, že jednotlivé úrovně zpravidla nejsou autonomní. Z technické podstaty většiny oborů vyplývá nutnost propojení nejméně mezi dvěma, častěji však více úrovněmi. Na to navazuje i vhodnost určitých propojení organizačních celků a ekonomických aktivit. Členění infrastruktury podle organizačních (manažerských) kritérií Ani technicky jednoznačně určený obor infrastruktury není vnitřně homogenní. Proto mohou být obory organizačně členěny na oblasti (skupiny organizačních jednotek), které jsou svým technicko-ekonomickým charakterem vzájemně odlišné. Zpravidla lze rozlišit tyto oblasti: Zdroje (výrobci), přenos, distribuce , spotřebitelé. U některých oborů lze ztěží definovat, resp. vymezit všechny tři uvedené skupiny (např. v dopravě), naproti tomu jednoznačné je to např. v energetice a vodárenství. V každém případě však je třeba tyto jednotlivé oblasti považovat za subsystémy, které nejen že vzájemně spolupracují, ale navzájem se i funkčně podmiňují. „Jednotná síť“ může mít různé úrovně funkčnosti. Součástí jednotné sítě mohou být: přenosové sítě, distribuční sítě. Přenosové sítě jsou zpravidla organizačně odděleny od distribučních sítí, funkčně však existuje přímá vazba. Přenosové sítě existují ve všech odvětvích technické infrastruktury Z ekonomického hlediska je třeba podtrhnout zejména klíčové postavení spotřebiště. I zde platí, že pozornost je třeba věnovat té oblasti (subsystém), která tvoří místo, kde je přímý kontakt se spotřebiteli , a kde je možno ovlivnit kvalitu služby a zejména velikost spotřeby, a kde je možno využít moderní marketingový přístup ke spotřebiteli. Z hlediska plnění poslání resp. účelu systému je proto třeba akcentovat spotřebiště. Problematika TI je silně (dá se hodnotit synonymem existenčně) provázána s územním plánováním a stavebním řízením. Všechny tyto subjekty se vzájemně ovlivňují a podmiňují.





116


9.4 Vazba technické infrastruktury na územní plánování Rozvoj infrastruktury nemůže být chápán jako autonomní jev. Jde vždy o součást rozvoje území a je tedy logické, že jeho řešení můžeme považovat za součást územního plánování. Dle současné legislativy je územní plánování definováno jako činnost, která soustavně a komplexně řeší funkční využití území, stanoví zásady jeho organizace a věcně a časově koordinuje výstavbu a jiné činnosti ovlivňující rozvoj území. Územní plánování je tedy soustavná činnost, která usměrňuje rozvoj určitého území tak, aby byl vyvážený a aby přitom byly hájeny veřejné i soukromé zájmy. Při územním plánování se respektuje vhodné rozmístění různých činností na určitém území, např. bydlení, rekreace a průmyslu, jejich vzájemné vazby, dopravní dostupnost, hospodárné využití ploch, ochrana přírodního bohatství a historického dědictví. Základním principem územního plánování je prosazování udržitelného rozvoje území, to znamená dosažení rovnováhy mezi cíli ekonomickými, sociálními a ekologickými takovým způsobem, aby nebyly ohroženy potřeby budoucí generace. Územní plánování zahrnuje: sféru zpracování, schvalování a udržování územních plánů, tzv.územní řízení, v jehož průběhu se konkrétně rozhoduje o způsobu využití jednotlivých ploch, lokalizaci a řešení jednotlivých investic. Dále se rozhoduje o urbanistických podmínkách pro všechny objekty, jejich soubory i činnosti, které nějak vstupují do uspořádání území, staveb a řízení i do funkcí a vlastností hmotného životního prostředí. Nástroji územního plánování jsou: územní plány – právně závazné dokumenty, zpracované v různé míře podrobnosti pro území od rozlohy několika hektarů po území celých regionů a schvalované příslušnými samosprávnými orgány, územní rozhodnutí – správní akty, které stanovují na základě územního plánu podmínky pro využití jednotlivých ploch. Mezi činnosti územního plánování řadíme stanovení limitů využití území, regulaci funkčního a prostorového uspořádání území,





117


vymezení chráněných území, hodnocení územně technických důsledků připravovaných staveb, řešení umístění staveb a pod. Podle zákona rozlišujeme územně plánovací podklady a územně plánovací dokumentaci. Územně plánovací podklady tvoří: urbanistická studie, která řeší územně technické, urbanistické a architektonické využití území, územní generel, který řeší podrobně otázky územního rozvoje jednotlivých složek osídlení a krajiny, územní prognóza, která slouží k prověření možnosti dlouhodobého rozvoje území na základě rozboru územně technických podmínek, stavu životního prostředí území, atd. územně technické podklady, kterými jsou účelově zaměřené a soustavně doplňované soubory údajů, charakterizujících stav a podmínky území. Územně plánovací dokumentaci tvoří: územní plán velkého územního celku, který stanoví uspořádání a limity řešeného území, vymezení významné rozvojové plochy, hlavní koridory dopravy a technické infrastruktury, územní systémy ekologické stability a další území speciálních zájmů, územní plán obce, který stanoví urbanistickou koncepci, řeší přípustné, nepřípustné, podmíněné funkční využití ploch, jejich uspořádání, určuje základní regulaci území a vymezuje hranice zastavitelného území obce, regulační plán, který stanoví využití jednotlivých pozemků a určuje regulační prvky plošného a prostorového uspořádání v obci či ohraničené lokalitě. Management územního plánování Obce, bez ohledu na svou velikost či význam, jsou v současné době orgány územního plánování. Každá obec proto soustavně sleduje stav a využití území svého správního obvodu, zajišťuje podklady pro územní plánování a pořizuje územně plánovací dokumentaci svého správního území. Krajské úřady jsou orgány územního plánování pro území krajů, pořizují územně plánovací dokumentaci pro svá území, koordinují všechny činnosti související s rozvojem jejich území, zejména s regionální politikou krajů.





118


MMR ČR je orgánem územního plánování pro území několika krajů či velkých ůzemních celků, pokud by tímto úkolem nebyl pověřen některý z dotčených krajů Financování nákladů na pořízení plánovací dokumentace Úhradu nákladů na zpracování, projednání a schválení plánovací dokumentace hradí pořizovatel. Obec může v případě, že potřeba schválené dokumentace byla mimořádně vyvolána v zájmu jiného subjektu (investora) požadovat na něm , aby se na financování podílel. Ministerstvo pro místní rozvoj ČR je ústředním orgánem územního plánování. Prostřednictvím svých odborů územního plánování a stavebního řádu připravuje potřebné zákony a vyhlášky, metodicky řídí nižší orgány územního plánování, je nadřízeným orgánem pro kraje, včetně hlavního města Prahy a spolupracuje s dalšími ministerstvy, jejichž činnost má vliv na rozvoj území. Zvláštní postavení v celém procesu územního plánování mají území vojenských újezdů, kde je za územní plánování odpovědné ministerstvo obrany. Vztah soukromého a veřejného sektoru v územním plánování Jedním z podstatných rysů, odlišujících územní plánování od většiny ostatních správní činností, je výjimečnost materie, se kterou nakládá, totiž území. Ačkoli je „území“ předmětem trhu, nemůžeme jej považovat za běžné zboží, protože je nelze vyrábět a reprodukovat. Trh s pozemky má svá specifika. Každá parcela je závislá na parcelách sousedních a její užitek může být počínáním sousedů ovlivněn. Určitá forma plánování rozvoje území je potřebná a děje se na základě veřejného zájmu a výsledkem je řešení, které je konsensuální. Vztahy územního plánování a trhu jsou komplikované. Důvodem je existence externalit – čili existence té části produkčních nákladů, které nenese výrobce a jsou přesouvány často na širokou veřejnost. Tyto skryté náklady externalit mohou být kontrolovány prostřednictvím územně plánovacích regulativů, tzn., že územní rozvoj je plánován tak, aby byly chráněny zájmy a majetek těch, kteří na tomto území žijí. Územní plánování je tedy službou – veřejným statkem pro veřejnost v daném regionu a o jeho podobě je rozhodováno veřejnou volbou. Legislativa Ze zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) v platném znění, vyplývá povinnost obce pečovat o všestranný rozvoj svého území a





119


schvalovat územní plán obce event. regulační plán a vyhlašovat jejich platnost obecně závaznou vyhláškou. Dosavadní úprava územního plánování v ČR vychází ze zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) a jeho prováděcích předpisů a doplňků. Z hlediska územního plánování je důležitý zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, který vymezuje např. kategorii zvláště chráněných území, která musí být zapracována do územně plánovací dokumentace při procesu jejího projednávání a schvalování. Zkušenosti a poznatky, získané z aplikace stavebního zákona prokázaly potřebu formulovat novou koncepci úpravy stavebního práva a přitom využít a zachovat ty koncepční zásady územního plánování, které se v průběhu posledních desetiletí osvědčily jak v naší současné právní úpravě, tak i v zemích s nepřerušenou demokratickou tradicí. Mezinárodní srovnání Ve vyspělých zemích lze nové tendence a trendy charakterizovat především těmito znaky: změna priorit, která se projevuje v orientaci na údržbu a obnovu, ekologizace veškerých zásahů do hmotného prostředí, osídlení krajiny, ve smyslu trvale udržitelného rozvoje, návrat k tradičním formám staveb, městských i venkovských sídel a krajin, včetně tradičního koncipování sídelních prostorů, ulic, náměstí, parků, apod., zdůrazňování ekologických, kulturních, estetických a dalších aspektů při lokalizaci i řešení stavebních záměrů jako důležitých stanovištích faktorů apod. Závaznost a změny územního plánu Územní plán se stává obecně platným po svém schválení. Schvalovací řízení není jednoduchý proces, neboť v jeho průběhu je zapotřebí vyřešit nebo rozhodnout velké množství i protichůdných zájmů a možností. Proto je zapotřebí, aby přípravě a průběhu projednání a schválení územního plánu byla věnována potřebná pozornost, aby na ni byl dostatek času a aby se zúčastnili kvalifikovaní odborníci, a to nejen urbanisté, ale i specialisté technických profesí a ekonomických a právních oborů. Schvalovací dokument (usnesení) by měl obsahovat i vymezení závazných částí (tzv. regulativy), které stanovují základní zásady a





120


linie (např. trasy, uliční čáry apod.) pro využívání území. Změny územního plánu jsou samozřejmě v odůvodněných případech možné. Postup při jejich přípravě, projednávání a schvalování je obdobný jako u vlastní původní dokumentace. Je třeba zdůraznit, že schválení změn je v pravomoci téhož orgánu, který schvaloval územní plán. O kvalitě územního plánu svědčí, když v průběhu delšího období (několika let) nejsou potřebné buď žádné nebo jen minimální změny. I když územní plán je dokument dlouhodobý, nemůže beze zbytku postihnout celou dynamiku budoucího vývoje. Proto se osvědčuje, aby v období řádově desetiletí byl i schválený územní plán prověřen, případně revidován nebo i přepracován. Realizace územního plánu Jak je ze shora uvedených informací zřejmé, je územní plán dokument s dlouhodobou platností a jeho realizace je postupná. Jedním z prvních kroků je tzv. zainvestování území. Přitom je třeba mít na zřeteli logické návaznosti, tzn. V prvé řadě zajištění dopravní přístupnosti, přívod energie, vybudování ostatních technických sítí, realizace využití ploch, finalizace úprav území. Náročnou úlohou je koordinace činností v případě většího počtu investorů. Tehdy je vhodné, aby pro co nejdokonalejší dokumentační přípravě byl inženýring svěřen zkušené a renomované odborné firmě. Územní plán klade ve fázích přípravy i realizace na veřejnou správu značné nároky. Na druhé straně ovšem může být za příznivých okolností i podkladem a nástrojem pro zlepšení ekonomické situace veřejné správy, konkrétně měst a obcí. Ve vyspělých státech je zcela obvyklé, že obec na základě územního plánu postupně vykupuje pozemky a investuje do jejich vybavení infrastrukturou (zainvestuje území). Tím docílí značného i několikanásobného zhodnocení pozemků, které pak se ziskem prodá jednotlivým investorům. Tyto transakce mohou významně zlepšit příjmy rozpočtu obce . Předpokládá to ovšem, aby obec disponovala kvalifikovaným a dobře motivovaným aparátem. Odvětvové a podnikové rozvojové koncepce I když převážná odpovědnost v oblasti rozvoje technické infrastruktury spočívá na veřejné správě, z toho pak zejména na obecní a krajské samosprávě, nelze významný podíl odpovědnosti upřít společnostem, které v infrastrukturních oborech působí. Převážná část z nich má formu obchodních společností s významným či naopak minoritním podílem vlastnictví obcí či státu nebo zahraničního „strategického“ investora.





121


Kvalifikovaný management těchto organizací nutně potřebuje pro jejich řízení určité koncepční systémy (soustavu strategických cílů, střednědobé a krátkodobé plány). Je zřejmé, že problematika těchto koncepčních systémů se z velké části překrývá s problémy územního plánování a veřejné správy vůbec. Zde je třeba si uvědomit, že cíle organizací veřejného sektoru nejsou totožné s cíli veřejné správy, i když mají mnoho společného. Odlišnosti jsou dané zejména rozdílnými ekonomickými a obchodními zájmy. Na druhé straně však je v oboustranném zájmu, aby hlavní strategické záměry byly vzájemně koordinovány. U těch infrastrukturních odvětví, resp. oborů, které mají nadregionální charakter, případně mezinárodní vazby je zapotřebí mít odvětvové nebo oborové koncepce. V 90. letech existovala určitá averze proti dokumentům tohoto charakteru jako reakce na období centrálního plánování.. V současné době obory technické infrastruktury své koncepce mají a neustále je upřednostňují z hlediska naplňování cílů.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Infrastruktura, technická, ekonomická, sociální, ekonomicko sociální infrastruktura, multiplikátor, přirozený monopol, provozní rezervy, síťový charakter. Koncepce, územní plánování, územně plánovací dokumentace, územně plánovací podklady, územní plán velkého územního celku, územní plán obce, regulační plán, urbanistická studie, územní prognóza, územní technické podklady, orgán územního plánování, podnikové a odvětvové koncepce, regulativy.

SHRNUTÍ KAPITOLY Ze všech vyjmenovaných aspektů, společných znaků a charakteristik vyplývá, že TI je velmi složitý, vzájemně propojený a vzájemně ovlivňovaný systém. Proto přístup k němu musí být systematický, komplexní a to nejen z pohledu současné potřeby, ale i výhledově





122


s orientací na budoucí potřeby kapacitní, směrové a v souladu s technologickým pokrokem. Při budování (rozvoji) je rovněž nutné ohlédnutí zpět ve smyslu přebírání zkušeností,neboť rozvoj TI často znamená vážné zásahy do ekologicky stabilizovaných oblastí a narušení jejich rovnováhy. Technická infrastruktura potřebuje ke svému racionálnímu rozvoji určitou koncepci. Z hlediska veřejné správy je tvorba a realizace této koncepce součástí územního plánování. Těžiště této činnosti spočívá na krajích a obcích. Za vhodných podmínek může být pro obce i ekonomickým přínosem. Z hlediska organizací působících v technické infrastruktuře jde o součást moderního managementu (strategické cíle), přičemž je potřebné tyto představy koordinovat s územním plánováním a využívat je pro podnikové zájmy . Odvětvové a oborové rozvojové koncepce nemají předepsanou formu a lze je považovat za moderní strategický marketing.

KONTROLNÍ OTÁZKY 1. Co je infrastruktura technická, ekonomická, sociální? 2. Proč je významný vliv veřejného zájmu při budování a provozu technické infrastruktury? 3. Na čem záleží potřeba strategického plánování technické infrastruktury? 4. Proč je technická infrastruktura vždy do určité míry zasažena přirozeným monopolem? 5. Proč jsou v technické infrastruktuře nutné provozní rezervy? 6. Jaké jsou vývojové fáze koncepcí technické infrastruktury? 7. Které jsou hlavní nástroje územního plánování? 8. Co jsou územně plánovací podklady? 9. Jaké druhy územně plánovací dokumentace známe? 10. Které subjekty zajišťují územní plánování? 11. Kdo vydává územní rozhodnutí? 12. Jaký je smysl a forma podnikových a odvětvových rozvojových koncepcí v technické infrastruktuře?





123


10. ZÁKLADY EKONOMIKY TECHNICKÉ INFRASTRUKTURY

CÍL KAPITOLY Cílem kapitoly je pochopit odlišnosti ekonomiky TI, která je svojí podstatou nehomogenní. Svým posláním,čímž je zajišťování veřejně prospěšných služeb a možností vstupu veřejné správy do řízení , intervencemi do ekonomických procesů, potřebou regulace cen z hlediska jejich únosnosti patří ekonomika TI do sféry veřejné ekonomiky, byť některá odvětví již plně vstoupila do tržního prostředí. Stále totiž platí, i pro služby fungující na tržní bázi, že určitý segment těchto služeb musí být dostupný veřejnosti, jak z hlediska cenové dostupnosti , tak z hlediska dostupnosti vlastních služeb.

Znalosti

Budete umět: Orientovat se v odlišnostech ekonomiky TI od ekonomiky ostatních subjektů Pochopíte podstatu těchto odlišností, vyplývajících jednak z tržních selhání, jednak z potřeby zachovat sociální dostupnost služeb TI Pochopíte dopady technických specifik TI na efektivnost služeb TI

Dovednosti

Budete schopni: Porozumět státním zásahům , prováděným v oblasti TI Porozumět podpoře služeb formou dotací z veřejných rozpočtů Vysvětlit opatření, prováděná vládou, kraji a obcemi pro zajištění dostupnosti služeb





124


Návyky

Získáte: Celkový pohled na problematiku služeb, nezbytných pro každého občana státu , jímž budete moci posuzovat přístup politiků k jejímu řešení


RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY Skupina odvětví a oborů TI je ekonomicky nehomogenní Jejich společné znaky, které vymezují příslušnost k technické infrastruktuře (a to významný podíl veřejného zájmu, síťový charakter – resp. významný prostorový faktor a konečně převažující procesy, produkty a služby technického charakteru) nevymezují ekonomiku jednotlivých oborů a odvětví zcela jednoznačně. Typickým atributem liniových odvětví TI je přirozený monopol sítí. TI zahrnuje odvětví, která mají dlouhý reprodukční cyklus a vysoký podíl fixních nákladů. To vše spolu s dalšími odlišnostmi vytváří specifické podmínky ekonomického řízení odvětví TI.

Souhrnn ý náhled.

PRŮVODCE STUDIEM : Kapitola je zaměřena na základní aspekty ekonomiky TI. Zvláštní pozornost je věnována přirozenému monopolu sítí a jeho regulaci. Dlouhý reprodukční cyklus TI vyžaduje specifické přístupy k financování reprodukce, čemuž je věnována 3. část kapitoly. Významnou roli v poptávkovém mechanismu po infrastrukturních





125


službách hrají substituty a komplementy infrastrukturních funkcí, které mohou významně ovlivnit výnosy a náklady produkovaných služeb.

10.1 Základy ekonomiky technické infrastruktury Existuje moderní vymezení, které technickou infrastrukturu jako takovou definuje jako soubor odvětví a oborů, které zajišťují přemisťování osob, materiálů a energií. Do takto definovaného souboru je ztěží možno zařadit např. některé ekologické služby a informační systémy. Ekonomická nesourodost infrastrukturních aktivit souvisí do značné míry s tím, zda určité infrastrukturní služby a produkty mají konkrétního odběratel (zákazníka, spotřebitele), zda jde o adresné služby (např. energetika, vodárenství) nebo zda převažuje (nebo se významně na produkci podílí) neadresný charakter služeb (např. veřejná zeleň, správa pozemních komunikací). Je logické, že u adresných služeb je lepší předpoklad pro dosažení ziskového hospodaření, neboť je možné produkt nebo službu nabízet a zajišťovat pro konkrétní odběratele a od nich pak vybírat a vymáhat úhradu, která tvoří základ výnosu z provozování. Neplatí ovšem obecně, že všechny adresné infrastrukturní služby technického charakteru jsou ziskové. Příkladem může být městská hromadná doprava, která je prakticky vždy ztrátová. Její provozování (byť i se ztrátou) je však ve veřejném zájmu a je nutno ji chápat jako ekologické a sociální opatření, jehož odběratelem v širším slova smyslu je kromě konkrétních účastníků (uživatelů) i veřejná správa. Ztrátové hospodaření při provozování technických infrastrukturních aktivit je logické tam, kde buď převažuje zmíněná neadresnost nebo by v případně stanovení ceny pokrývající náklady nastal nežádoucí pokles poptávky spojený se sociálními problémy, zhoršením životního prostředí nebo standardu, případně s poklesem ekonomického potenciálu lokality či region. Není tedy hospodaření se ztrátou důvodem k omezení infrastrukturních služeb, nýbrž je důvodem k hodnocení efektivnosti infrastrukturních aktivit a hledání cest k jejímu zvýšení. Vyrovnané hospodaření vzniká při stejné výši nákladů a výnosů, kdy zisk či ztráta jsou rovny nule. Je vhodné rozlišovat případ, kdy vyrovnané hospodaření nastane v určitém období shodou okolností (aniž by bylo předem plánováno) od případu, kdy vyrovnané hospodaření je záměrem. Toto je velmi častý případ při řízení některých infrastrukturních služeb. V zahraničí jde vesměs o případy provozování infrastrukturních služeb přímo veřejnou správou (zpravidla komunální samosprávou). Řídící subjekt (zpravidla obec) tak deklaruje, že předmětnou aktivitu pojímá jako neziskovou (i když by





126


nečinilo potíže zisku dosáhnout). Jde přitom jednak o dosažení relativně přijatelné ceny (v níž není zisk zakalkulován), jednak o uplatnění politického aspektu , s nímž může samospráva kalkulovat a efektivně zhodnotit při práci s veřejností.

10.2 Přirozený monopol Typickým atributem většiny liniových odvětví technické infrastruktury je přirozený monopol. To znamená, že odběratel infrastrukturních služeb má z technických důvodů omezenou volbu jak svou potřebu uspokojovat, nezřídka má volbu jedinou. ¨ Úloha přirozeného monopolu je při fungování technické infrastruktury nezanedbatelná. I když jde o monopol přirozený, tzn. takový, jemuž se nelze vyhnout, neboť vyplývá z technické podstaty odvětví, je třeba počítat i s rizikem zneužití monopolu. K řešení tohoto problému slouží různé techniky kompenzace přirozeného monopolu, které při správném použití jsou zabezpečenosti proti výpadku. Z toho vyplývá i potřeba určité provozní rezervy, která by měla být vyšší než je běžné v průmyslových a jiných produkčních oborech. Z ekonomického hlediska je podstatné, že tento režim v oblasti rezerv vyžaduje určité nezanedbatelné náklady. Přirozený monopol vzniká z důvodu přirozených bariér vstupu na trh, např. když dodávky zboží či služeb jsou vázány na určitou přenosovou síť (potrubí, kabely, koleje). Vybudování takové sítě tvoří podstatnou část nákladů. Přirozený monopol se vztahuje pouze k rozvodu, nikoliv výrobě ! Model přirozeného monopolu lez objasnit na průběhu nákladů v síťovém odvětví.





127


Charakteristické pro síťové odvětví je, že křivka AC – křivka průměrných nákladů klesá ještě za průnikem s křivkou tržní poptávky D (ta je totožná s poptávkovou křivkou po výstupu síťového odvětví). Proč klesá křivka AC? Protože podíl fixních nákladů na celkových nákladech u síťových odvětví je vysoký. Je-li na trhu (např. u dodávek elektrické energie) jedna společnost, která v zásobovaném území vybuduje distribuční síť, pak v situaci dle grafu: křivka D je tržní poptávkovou křivkou po distribuci elektřiny, Q0 představuje množství elektřiny, při kterém existuje nulový ekonomický zisk, neboť jednotkové průměrné náklady AC0 jsou rovny ceně P0 (jsou na průsečíku obou křivek AC a D), Křivka AC … křivka průměrných (jednotkových) nákladů. Pro zjednodušení: Q0 - představuje množství elektřiny dodané na trh, který je ohraničen rozsahem distribuční sítě pro zajištění dodávek elektrické energie. Budou-li na tomto trhu operovat dvě firmy, pak si trh rozdělí a každá z nich bude dodávat ½ Q0. ( ½ dodávky elektřiny). Každá však musí mít vybudovanou distribuční síť, z toho plyne, že náklady každé z nich budou





128


AC1 (obě firmy budou mít stejnou křivku průměrných nákladů), avšak cena pro dodané množství elektrické energie Q0 bude Po. Znamená to, že obě firmy budou mít průměrné náklady na jednotku produkce AC1 (čemuž by odpovídala cena za jednotku produkce P1), avšak obě firmy budou docilovat jednotnou cenu po. Z toho plyne, že obě budou ztrátové. Je tudíž tento stav pro ně nepřijatelný. V důsledku „cenové války“ je řešením několik alternativ: jedna z firem vyklidí trh, nebo se obě spojí, domluví se na rozdělení trhu (lokálně), aniž by budovaly druhou, paralelní síť. Takto stabilizovaná firma získá přirozený monopol. Co je to přirozený monopol ? vzniká tam, kde je proces koncentrace výroby přirozený (není projevem regulace trhu), přirozenou cestou je ničena konkurence (snižováním vlastních nákladů), náklady na jednotku produkce spojitě a nepřetržitě klesají, jak se zvyšuje rozsah výroby, pokud velikost trhu a ekonomický rozsah výroby jsou si blízké, a jiný výrobce se na trhu nemůže uplatnit přirozený monopol. F.A. Hayek napsal ve smyslu hájení přirozených monopolů: …“ani existence monopolu, ani velikost jako taková,nejsou z ekonomických důvodů a z morálních důvodů nežádoucí nebo srovnatelné s jakýmikoliv činy, směřujícími k bránění konkurenci. Jestliže monopol vzniká v důsledku schopnosti uspokojovat poptávku lépe než kdokoliv z konkurentů, pak budiž pochválen, protože každý může na této výhodě participovat. V tomto případě jde skutečně o přirozený monopol. Vzniká-li nebo udržuje-li se monopol tím, že brání vzniku konkurence přivlastňováním si různých privilegií (exkluzivní licence), pak je nežádoucím.“ V souvislosti s charakteristikou technické infrastruktury často hovoříme o tom, že tato infrastruktura tvoří přirozený monopol. Jedná se skutečně o přirozený monopol? Proč stát, je-li např. telekomunikační monopol přirozený, vynakládá na jeho udržení takovéto úsilí? Jak tedy vznikla představa telekomunikačního monopolu? Odpověď musíme hledat ne v Evropě, ale v USA, kde vývoj monopolu má dlouhou historii





129


od trhu s mnoha soutěžícími operátory, k trhu jednoho (jediného) operátora. 1905 - v USA existovalo několik tisíc operátorů, vzájemně se překrývajících ve službách místních sítí, převážně ve městech, zatímco venkov byl bez telefonického spojení. Této skutečnosti si všiml Teodor Vail - šéf nějvětší telefonické společnosti AT§T, kterou převzal v r. 1907. Dostal geniální nápad - vynalezl princip univerzality. Oslovil americkou vládu a nabídl: „Zajistím pro každého Američana, bez ohledu na to, kde žije telefon – za to požaduji, aby mi vláda garantovala monopolní postavení.“ bylo-li třeba k tomu, aby Vailova firma zastavila pokles podílu na trhu principem univerzality, nelze hovořit o přirozeném monopolu. Tento přístup je typický pro tuzemské podmínky, kdy se vytvářely státní monopoly, nikoliv přirozené monopoly. Proč stát chrání monopoly? důvodem je princip univerzality, který dává státu příslib (záruku) zajištění služeb v žádoucím rozsahu za ceny průměrné a předem dohodnuté. Stát takto zajišťuje služby, které mají charakter „univerzální služby“, což znamená že se jedná o služby pro všechny přístupné v místě a čase, a za ceny pro obyvatelstvo přijatelné. důvodem dále je, že stát přistupuje na tvrzení monopolisty, který obhajuje při provozování principu univerzality jeho životaschopnost tím, že tvrdí, že princip univerzality je nedělitelný, proto monopolista musí být chráněn před konkurencí. Monopolista dále brání vzniku konkurence poukazem na to, že noví podnikatelé jsou ve výhodě – nemusí obsloužit zákazníka, který je pro ně nerentabilní (prý pouze „vyzobávají na trhu rozinky“), zatímco on z důvodu principu univerzality musí obsloužit i nerentabilní trhy. Praktickým důvodem může být skutečnost, že stát má zájem na soustředění zisku pro další rozvoj služeb. Proto tvorbu zisku u státního monopolu reguluje v žádoucí výši a usměrňuje jeho využití v investičním procesu. Logický důvod, vyplývající z podstaty infrastrukturních služeb je důvod technologický, tzn. že budování vlastních sítí u jednotlivých provozovatelů služeb za účelem obsluhy jednoho zákazníka je nerentabilní, neefektivní. Více vedení či linek k jednomu zákazníkovi znamená vysoké náklady při nízkém využití kapacity. Důvody, proč neregulovat monopoly (protiargumentace) K argumentům bodu 2.





130


Vlastní podstata hospodářské soutěže spočívá v tom, že i poslední zákazník má být ve středu pozornosti - nejsou nezajímaví zákazníci. Poslední zákazník je nezajímavý pouze na trhu, ovládaném jediným prodejcem. Povinnost připojit každého žadatele do určité doby má každý operátor – nikoliv pouze dominantní. Na plnění lze dohlédnout. Regulátoři, kteří upřednostňují - zvýhodňují monopol ( principem univerzality), odkazují konkurenci do míst nelukrativních (např. telekomunikační firmy soukromě podnikají v oblastech, kam nechtěl před privatizací Český Telecom). K argumentům bodu 4.

Stále více se prosazuje liberalizace monopolů s poukazem na zájem tvorby zisku Dnes se upřednostňuje hledisko obchodně-spotřebitelské nad hlediskem technickým. Tzn.., že na rozdíl od tradičního chápání systému, v němž byl akcentován technologický rozměr, který bylo třeba profinancovat, nové pojetí vychází z předpokladu, že služby technické infrastruktury jsou zboží, které je určeno k obchodu za účelem zisku a uspokojení potřeby. Tento přístup má lépe zajistit zákazníka (kvalitou, možností výběru dodavatele, ale i konkurenční cenou). Jak je to dále z tzv. demonopolizací (liberalizací trhu) ? Mnozí odpůrci monopolů byli přesvědčeni o tom, že je třeba k likvidaci monopolního operátora „rozbít jej organizačně“. Pravdu snad mohou mít tam, kde je provoz členitý – nesourodé produkty – nečitelné či neprůhledné hospodaření. Tam skutečně je třeba nejprve „transformací“ vytvořit organizačně: samostatné jednotky, samofinancovatelné jednotky, zprůhlednit finanční toky. To je jedna cesta, méně účinná (např. ČD – nepodařená transformace v 2. pol. 90. let minulého století). Ta úspěšnější cesta vede k vytvoření podmínek pro vznik konkurence, což znamená, že nikoliv rozbitím dosavadních monopolů, ale uvolněním prostoru pro vznik nových konkurenčních subjektů bude vnesena do tohoto prostředí soutěž, což zajistí dostupnější a levnější služby.





131


Regulace monopolu Bereme-li však v úvahu politické rozhodnutí o setrvání monopolu v určitém oboru technické infrastruktury, pak tedy jeho funkčnost je nezbytné regulovat. Obecně se lze zaměřit na: kontrolu nákladů, kontrolu cen, kontrolu zisku. Určitě není efektivní regulovat všechny složky (fáze) ekonomického procesu – produkce, odbytu služeb současně. 1. Kontrola nákladů Z hlediska oprávněnosti je možná; na tomto principu je založeno věcné usměrňování cen. Jedná se však o velmi širokou oblast a kontrola jednotlivých položek je problematická. Těžko je možno monopolistovi vytknout a následně prokázat, že mohl být lacinější. Jde o nedostatek informací při kontrole (opřít se lze o základní komparace s obdobnými situacemi – provozovateli), obory technické infrastruktury mají silné lobbystické tendence - sklon ke kartelovým dohodám. 2. Kontrola cen Spočívá buď: v kontrole nákladů a zisku, nebo v posuzování posunu poptávky v souvislosti s cenovými změnami. Obecně je známo, že flexibilita poptávky je v technické infrastruktuře nízká, tzn., že významnější změna poptávky vyžaduje začnou cenovou změnu. To vede k možnosti, že monopolista bude systematicky využívat podprahového zvyšování cen. Kontrola přes cenu je tedy málo citlivým mechanismem. Stát reguluje monopolistovi ceny, které jsou obvykle vyšší než v podmínkách konkurence. Je to někdy nutné, neboť monopolisté ve veřejném sektoru (technické infrastruktuře): mají vysoké náklady,





132


jsou neefektivní, regulační úřad často nemá přesné informace o tom , jaké jsou skutečné náklady monopolu, někdy jde o záměr vyššího zisku pro účely reinvestování. Americký ekonom G. Stigler nazval regulační úřad „ovládnutým strážcem“ (ten, kdo reguluje, je ve skutečnosti ovládán tím, kdo je regulován). 3. Kontrola zisku Není dostatečně legislativou pokryta. Známe výraz „přiměřený“ – co to znamená? U nás neexistuje zákonem zřízený kontrolní úřad (jako v Británii, a jiných státech EU), který by byl touto pravomocí vybaven. V našich podmínkách je možno přiměřenost zisku regulovat předem (ve stadiu kalkulace cen). Ani tento způsob není ideální. Monopolista má totiž tendenci i nadstandardní položky zahrnovat do nákladů, krýt tak rizika a tím se vyhnout zdanění. Další možnosti potlačení monopolního chování Připuštěním prvků soutěže: připuštění subdodavatelů do systému, kooperace. Potlačením exkluzivity: na principu časového omezení při udělení oprávnění k provozování monopolní služby (např.na určitou dobu – 3-5 roků), legislativně (udělení koncese, oprávnění), smluvně (smlouva s veřejnou správou). Posílením role veřejné správy tak, aby nerozhodovala v zájmu monopolisty, což znamená posílit veřejnou správu odborníky, kteří by odborně argumentovali; jinak se dostanou do pozice „ovládnutého strážce“.





133


10.3 Financování provozu technické infrastruktury Technická infrastruktury zahrnuje odvětví a obory, které mají dlouhý reprodukční cyklus a vysoký podíl fixních nákladů. Tyto vlastnosti vyplývají z jejího účelu a technických prostředků, které se pro plnění účelu používají. Tím je i do značné míry ovlivněno, jakých zdrojů a způsobů financování provozu a rozvoje je možné při zajišťování funkčnosti těchto systémů používat. Postupným vývojem se tvořily zásady financování, které jsou v dostupné míře zpravidla respektovány: Provozní náklady je třeba pokud možno podrývat tržbami (tento zdroj financování je prioritní), není-li to možné, stává se zdrojem financování rozpočet toho subjektu veřejné správy, který má za fungování oboru zákonnou odpovědnost, rozpočtové zdroje mohou pokrývat provozní náklady buď v plném rozsahu nebo podpůrně buď formou: dotace nákladů nebo intervencí ceny. Přednost se dává podpoře před kompletní dotací. financování rozvoje přímo z výnosů není v oblasti technické infrastruktury obvyklé, i když se vyjímečně vyskytuje. Běžnější je buď postupné vytváření rozvojového fondu nebo práce s úvěrem. Ovšem velmi časté je financování rozvoje z rozpočtových zdrojů veřejné správy (státní a místní rozpočty, státní fondy, atd.). Je známo, že technika financování z výnosů na straně jedné a z rozpočtových zdrojů na straně druhé mají svoje odlišnosti. V obou případech však je důležitý aspekt bilanční i časový. To znamená, že zdroje financování je nutno zabezpečit nejen v potřebném objemu, ale i včas. Zdroje zajištěné se zpožděním jsou příčinou buď dalších nákladů (např. na překlenovací úvěr) nebo (v horším případě) omezení provozu. Naopak zdroje zajištěné s předstihem mohou při vhodné manipulaci přinášet výnos (např. ve formě úroku z krátkodobě terminovaných vkladů). Dlouhý reprodukční cyklus technické infrastruktury někdy vede k tendenci potlačovat náklady na obnovu staveb a zařízení, zejména technických sítí. Při obvyklé životnosti sítí 20-50 let může být jednorázové a krátkodobé snížení nákladů na obnovu a údržbu řešením okamžité finanční tísně. Avšak může být





134


také nebezpečným precedentem pro vznik stavu zanedbanosti při opakování nebo dlouhodobém uplatňování tohoto řešení. Je třeba si uvědomit, že nejen z důvodu inflace, ale i růstu technické úrovně, kvality a tedy i hodnoty komponentů a materiálů pro obnovu zařízení je nutno přihlížet k tomu, že zdrojem plné obnovy nemohou být pouze odpisy zařízení. Za dobu řádově desetiletí je nárůst pořizovacích nákladů značný, takže cena díla stejných kapacitních parametrů se může za dobu životnosti i zněkolikanásobit. Zvýšení odpisů formou valorizace hodnoty staveb a zařízení není v současné době schůdná. Tzv. generální inventarizace spojená s přeceňováním se může prosadit 1x za řadu desetiletí, neboť jde o transakci pracnou a časově náročnou. K uvedeným poznatkům je zapotřebí přihlížet i při rozhodování o odkladu jak obnovy, tak i případného rozvoje infrastruktury. Je totiž evidentní, že každý odklad obnovy nebo rozvojové investice automaticky znamená její zdražení. To může být v konkrétní situaci dosti znatelné (např. v posledních pěti letech dosahuje meziroční růst cen v této oblasti řádově i desítek procent). Dlouhodobá životnost infrastrukturních zařízení vede i k tomu, že nové zařízení nevyžaduje na počátku své životnosti (zpravidla cca 5-10 let) na svou obnovu náklady, které by dosáhly výše odpisů. Z toho vyplývá zavedená praxe, že odpisy těchto zařízení jsou využívány jako zdroj pokrývání zcela odlišných provozních nákladů a potřeb. Dokonce existují případy, že z odpisů dokončené části rozvojové investice se financuje částečně i další rozvojová investice. Při řešení veškerých otázek financování technické infrastruktury je nezbytné v plném rozsahu respektovat zejména daňové předpisy a legislativu platnou pro účetnictví, evidenci a hospodaření. To je problematika, která přesahuje rámec tohoto textu a jejíž znalost se předpokládá.

10.4 Substituty a komplementy infrastrukturních funkcí Bez ohledu na existenci přirozeného monopolu je třeba si povšimnout i okrajových ekonomických jevů, které mohou nabývat významu hlavně v situacích odchylujících se do běžného provozu.





135


Substitut

Jako substitut označujeme náhradní způsob uspokojení potřeb odběratele (zákazníka). Může jít jak o nákup jiného produktu (služby), tak o řešení potřeby svépomocí nebo racionalizačním opatřením vedoucím k úspoře. Na rozdíl od produktů jiného druhu (např. průmyslových výrobků nebo spotřebního zboží) nepřichází reálně v úvahu úplná substituce (tj. náhrada celého objemu) produktů a služeb technické infrastruktury. Je však možné, že za určitých podmínek může efekt substituentu zasáhnout infrastrukturní produkci technického charakteru řádově až v desítkách procent. Z teoretického hlediska je možno rozlišovat: 1. zvýšení),

prostou reakci odběratele na změnu ceny (zpravidla

2. od příklonu k náhradnímu řešení.

Prostá reakce odběratele spočívá zpravidla ve snížení odběru v důsledku zvýšení ceny. Jde o normální poptávkový mechanizmus vyplývající ze vztahu mezi cenou a odbytem, který je vyjádřen poptávkovou křivkou. Můžeme ho vyjádřit vztahem dle Samuelsona:

o1 = o . ( c )k c1

kde o … je objem dodávky za cenu c oi… je objem dodávky za cenu ci k… exponent vyjadřující retardaci trendu

Hodnota „k“ může nabývat dosti rozdílných hodnot podle podmínek





136


odvětví či oboru a vyjadřuje též míru ochoty odběratele akceptovat cenovou změnu. Z toho vyplývá, že závisí nejen na velikosti změny ceny, ale i na ekonomické síle odběratele. Např. pro dodávku pitné vody nabývá v různých evropských státek „k“ hodnotu od 0,05 do 0,15 přechodně až 0,20.

O tom, do jakého stupně zapůsobí efekt substituentu rozhoduje do značné míry dostupnost náhradního řešení. Např. v energetice má významný vliv vybavenosti území rozvodnými sítěmi. To se týká zejména plynu, který může hrát roli substituentu pro teplárenství a zčásti i pro elektroenergetiku. Dostupnost vlastních zdrojů vody je významným faktorem pro efekt substituentu ve vodárenství. Fungující a levná kolejová doprava může substituovat významnou část silniční dopravy atd. Nikoliv jednoduchou otázkou je vratnost nebo nevratnost působení substituentu. Ze zkušeností vyplývá, že situace se může lišit podle odvětví, časového odstupu a dalších vlivů. Není jistě problémem, aby uživatel relativně pružně reagoval na změny cen a komfortnosti u jednotlivých druhů dopravy. Naopak méně pružná bude reakce na změn cen energetických médií, neboť to vyžaduje na straně odběratele určitou investici (přípojka, spotřebiče). S nepatrnou vratností efektu substituentu je třeba počítat např. ve vodárenství, neboť lze ztěží předpokládat, že odběratel opustí vlastní zdroj (pokud k tomu nebude přinucen kvalitou vody) nebo racionalizační opatření, které už realizoval. S ohledem na vysoký podíl fixních nákladů v technické infrastruktuře hraje případný pokles poptávky významnou roli, neboť stimuluje tlak na další růst cen. Proto lze doporučit, aby před významnějším zvyšováním cen infrastrukturních služeb (tj. nad úroveň danou inflaci) se zvažoval i dopad případného efektu substituentu do poptávky. Je sice dosti obtížné to prognózovat, avšak doporučuje se orientační marketingový průzkum nebo alespoň úvaha na základě analogie s podobnými situacemi. Komplement Jinou úlohu než substituent má komplement. Je to výrobek nebo služba, mající doplňkovou funkci k nabízenému produktu. To znamená, že může stimulovat poptávku po nabízeném produktu tím, že jej z uživatelského hlediska doplňuje. V energetických odvětvích a oborech jsou významným komplementem spotřebiče. Úlohu určitého komplementu hraje v podstatě jakýkoliv výrobek, který má vazbu na energetická média, případně ostatní infrastrukturní sítě (výroba





137


vozidel – dopravní síť apod.). Za určitých okolností však může i komplement poptávku po infrastrukturních službách potlačovat. Účinek těchto komplementů potlačujících spotřebu je do značné míry závislý na poměru pořizovací ceny a úspor docílených za dobu předpokládané životnosti. Práce se substituenty a komplementy při prognózování a ovlivňování poptávky po infrastrukturních službách a produktech je velmi složitá. Některé aspekty (zejména příklon k substituentům) je možné do značné míry zjistit průzkumem v konkrétní lokalitě a zadané ekonomické situace. Vždy však zůstává značný podíl nejistoty. U komplementů je reálné prognózování zpravidla pouze v těch případech, kdy můžeme použít určité analogie (tedy když má očekávaná situace precedens).

10.5 Náklady, výnosy Náklady jsou rozhodujícím ekonomickým vstupem do systému pro vlastníky provozovatele odběratele Náklady se definují jako peněžité částky účelně vynaložené na získání výnosů (to platí plně u ziskové organizace – v tržním prostředí). U TI jsou náklady podpůrným, ale důležitým faktorem. Ztráta ještě není důvodem pro zrušení provozu TI. Náklady jsou peněžní částky vynaložené na dosažení užitku, který je posláním konkrétní infrastrukturní činnosti. Pro řízení TI je potřebné podrobnější členění. Zajímají nás: ostatní provozní náklady náklady na opravy a údržbu – bývá významný velký podíl (rozsáhlé





138


liniové stavby, zranitelné při provozu). Míra podrobnosti závisí na účelu, pro který se nákladová analýza sestavuje. Odlišné pojetí: účetní (dané účetní osnovou) plánovací a) krátkodobé b) dlouhodobé manažerské – zobrazuje v sobě nejen plánovací, ale i analytický a kontrolní aspekt. Moderní (manažerské) pojetí nákladů: oportunitní (alternativní) přírůstkové – ty jsou v moderním řízení výrazně organizovány daňové a) krátkodobé b) dlouhodobé využívání nákladových funkcí (v běžné praxi to zatím není zcela obvyklé) V praxi je třeba se soustředit na analýzu jednotlivých nákladových položek, hodnotit je zvlášť a nebo v souhrnu a sledovat: přiměřenost - zda výše odpovídá dosaženému efektu a odpovídá parametrům dosahovaných ve srovnatelných podmínkách, strukturu – obsah, resp. účel, na nějž jsou náklady vydávány, trendy – ve smyslu strategických cílů a na pozadí vnějšího ekonomického prostředí, zabezpečenost – zda náklady v souladu s možnostmi zdrojů financování. Pro manažerské rozhodování je cenný podklad, charakterizující vztahy mezi náklady – fixními, variabilními, celkovými a objemem služeb Průběh nákladů celkové náklady průměrné celkové náklady – CN/P, kde P je množství produkce.; je-li objem produkce vyjádřen v korunách, ukazatel nákladovosti je v Kč. přírůstkové náklady - přírůstek nákladů vyvolaný přírůstkem objemu produkce





139


průměrné náklady = celkové přírůstkové náklady odpovídajícímu obj. produkce marginální náklady - náklady, vyvolané přírůstkem produkce o 1 jednotku; jejich aproximací vznikají průměrné přírůstkové náklady. Nákladové funkce Dlouhodobou nákladovou funkci využívají manažeři při rozhodování o velikosti podniku, druhu výrobního zařízení, výkonu, použití druhu technologie. Krátkodobá nákladová funkce vyjadřuje průběh nákladů vždy pro určitý rozsah výroby (výrobní kapacitu). Nákladová funkce ukazuje, jak se zvyšují náklady v závislosti na růstu produkce.

Výnosy, jako protějšek nákladů, jsou definovány jako částky, získané za období; není rozhodující, zda došlo či nedošlo k jejich úhradě, to je odlišuje od příjmů. Hlavní součástí jsou tržby: provozní výnosy – z provozní činnosti, neprovozní výnosy – z majetku a finančních investic. Různé druhy ekonomické podpory: dotace (k nákladům). dotace (k ceně) - intervence do ceny, pokrytí části tržeb z externích zdrojů – rozpočty (veřejné), subvence – podpora řešení konkrétního úkolu (problému) či skupiny úkolů. Pokrytí: z rozpočtů, či spíše z fondů. Podobně jako u nákladů, pracujeme u výnosů s kategorií přírůstkových veličin výnosové funkce. Na rozdíl od marginálních nákladů, nemusí průběh výnosové funkce tvořit křivku ve tvaru U, nýbrž zpravidla s objemem produkce klesá (což souvisí s poptávkovou křivkou).





140


KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Adresné, neadresné služby, ztrátové hospodaření, přirozený monopol, státní monopol, substituty, komplementy, provozní náklady, nákladové funkce, výnosy.

KONTROLNÍ OTÁZKY 1. Jaký je rozdíl mezi službami adresnými a neadresnými ? 2..Čím je ovlivněno ztrátové hospodaření TI ? 3. Kdy hovoříme v TI o přirozeném monopolu ? Jak je regulován ? 1.

4.Proč stát chrání monopoly ? 5.Co jsou komplementy ? 6.Jaký význam v TI mají substituty ? Uveďte příklady. 7. Jak je financován provoz TI ?





141


11.

MODELY ŘÍZENÍ TECHNICKÉ INFRASTRUKTURY

CÍL KAPITOLY Cílem kapitoly je zformulovat zásady řízení meziodvětvových, mezioborových a meziinstitucionálních vztahů ( zejména vztahů organizací a veřejné správy) Dále je cílem upozornit na specifika marketingu a managementu organizací TI, které vyplývají z jejich odlišného postavení ve srovnání např. s organizacemi v průmyslu či v obchodu.

Znalosti

Budete umět: Popsat a charakterizovat jednotlivé modely řízení TI Určit, jak se od sebe jednotlivé modely odlišují a co je pro jejich jednotlivé typy charakteristické Určit, jak jsou ovlivňovány veřejnou správou

Dovednosti

Budete schopni: Identifikovat výhody a nevýhody jednotlivých modelů řízení TI a to z pohledu potřeb veřejné správy a z hlediska zájmu managementu organizací Určit důsledky řízení na kvantitu a kvalitu produkovaných služeb Charakterizovat úlohu veřejné správy

Návyky

Získáte: Znalosti o možnostech využití modelů řízení pro efektivní zajišťování služeb pro spotřebitele Přehled o základních faktorech, které ovlivňují infrastrukturní služby z hlediska kvality, množství a ceny





142



RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY V kapitole jsou popsány a charakterizovány jednotlivé modely řízení a provozování TI pro zajištění služeb pro obyvatelstvo. Jedná se o způsob vlastnění, řízení a provozování buď jedním subjektem nebo více subjekty, mezi nimiž vznikají v důsledku odlišných, někdy dokonce protichůdných zájmů komplikované vztahy. Tyto vztahy jsou identifikovány, charakterizovány výhody či nevýhody pro zúčastněné subjekty včetně příjemců služeb – občanů.

Souhrnn ý náhled.

PRŮVODCE STUDIEM 1: Kapitola Modely řízení TI seznamuje s podstatou uspořádání a provozování podniků a organizací, zajišťujících služby pro obyvatelstvo. Je třeba si uvědomit, že majetek infrastrukturních zařízení může být vlastněn jiným subjektem,odlišným od provozovatele. V četných případech je vlastníkem veřejná správa , která mimo odpovědnost za obecné zajištění služeb ve veřejném zájmu musí plnit funkci a povinnosti vlastníka - majetek udržovat , modernizovat a při zvýšení poptávky po službách i rozšiřovat.

11.1 Modely řízení technické infrastruktury





143


Pro organizace a ostatní subjekty, které působí v odvětvích a oborech technické infrastruktury platí většina obecných zásad řízení, resp. managementu. Účelem této kapitoly je především zformulovat zásady řízení meziodvětvových, mezioborových a meziinstitucionálních vztahů (zejména vztahů organizací a veřejné správy) a úlohu veřejné správy při řízení. Návazně pak je zapotřebí upozornit na specifika v řízení organizací technické infrastruktury, která vyplývají z jejich odlišného postavení ve srovnání např. s průmyslem nebo obchodem. Na optimální podobu řídící struktury mají podstatný vliv majetkové vztahy. Jedná se zejména o to, zda je majetek, potřebný k zajišťování infrastrukturních služeb, rozdělen na infrastrukturní a provozní, zda obě tyto kategorie majetku jsou vlastnicky odděleny nebo zda jsou spravovány jednotně. Velmi významný vliv na formu řízení a organizaci fungování technické infrastruktury má tradice a dosavadní vývoj v zemi nebo lokalitě. V neposlední řadě je řízení technické infrastruktury do značné míry i věcí politickou, Ovšem strategické a politické zájmy se mohou prosazovat i cestou legislativní, případně působením na veřejnou správu. Objektivně rozhodujícím faktorem je především vlastnictví zejména infrastrukturního a provozního majetku a podle toho lze rozlišovat modely (skupiny modelů) vlastnictví a tedy i řízení technické infrastruktury , a to : modely smíšené a modely oddělené

11.1.1 Smíšené modely řízení technické infrastruktury

Smíšené modely znamenají, že infrastrukturní i provozní majetek je ve vlastnictví jednoho subjektu. Tímto subjektem může být: veřejná správa organizace či společnost, založená či vlastněná veřejnou správou. Vlastnictví veškerého potřebného majetku veřejnou správou má výhody zejména v tom, že: produkty nebo služby lze poskytovat na neziskové bázi, lze bez problémů uplatňovat zájmy veřejné správy, existuje tak užší vazba na rozpočtové zdroje. To umožňuje dobrou návaznost rozvoje infrastruktury na územní plán, což může zpětně přinášet prostředky do rozpočtu veřejné správy. Rovněž je možné spojovat různé veřejně prospěšné služby do vhodných





144


organizačních celků. Nevýhody jsou především v omezené autonomii příslušných organizačních jednotek,snížená motivace odborných a řídících pracovníků veřejné správy, jejich menší chuť k inovacím. Problémem může být i „úřednické“ chování k veřejnosti.

Magistrátní modely řídí veřejná správa organizační jednotkou je odbor – referát Nejčastějšími případy smíšeného modelu infrastruktury ve vlastnictví veřejné správy jsou tzv. magistrátní modely. Jde o případy, kdy obec (město) zajišťuje veřejně prospěšné služby charakteru technické infrastruktury jako součást činnosti správní struktury. Dotyčná organizační jednotka je pak součástí obecní (městské) správy, tvoří zpravidla jedno z oddělení nebo odborů obecního (městského) úřadu (magistrátu), případně vytváří typ organizační složky obce. Překážkou většího rozšíření magistrátních modelů v aktuální situaci České republiky je. snaha snižovat nebo alespoň podstatně nezvyšovat výdaje na veřejnou správu, což vede k tendenci organizačně oddělit maximum činností od vlastních správních struktur. I když v současné situaci je u nás magistrátní model hodnocen jako organizační forma okrajového významu, může být využíván u malých obcí, kde rozsah poskytovaných infrastrukturních služeb je malý a nevytváří předpoklady po zřízení samostatné organizace. Z oborového hlediska je možno uvažovat o magistrátním modelu pro zajišťování služeb vodárenství a kanalizací, správu veřejné zeleně, odpadového hospodářství a teoreticky i teplárenství v místních podmínkách.

Odborně zaměřené organizace Smíšený model s infrastrukturním i provozním majetkem ve vlastnictví odborně zaměřené organizace je jedním z nejčastěji se vyskytujících způsobů řízení technické infrastruktury.. Řízení technické infrastruktury formou samostatné organizace má výhody spočívající především v její autonomii. Ve srovnání s řízením přímo veřejnou





145


správou je zde předpoklad pro větší pružnost, operativnost a zejména u obchodních organizací i pro ekonomickou dynamiku, technický rozvoj a vytvoření homogenních odborných kapacit. Nevýhodou je zejména tlak na zvyšování výnosů formou růstu cen. Další důsledky mohou být průvodními jevy monopolního chování. Zejména u obchodních společností platí, že tato forma řízení stimuluje obchodní chování, a to i v případě, že majoritním nebo úplným vlastníkem je veřejná práva. Výrazně nejobvyklejší organizační formou smíšeného modelu řízení technické infrastrukturu je obchodní společnost, v našich podmínkách obvykle akciová společnost či společnost s ručením omezeným. Veřejná správa uplatňuje svoje zájmy zpravidla prostřednictvím orgánů společnosti z titulu vlastníka určitého počtu akcií. Operativní a průběžné řízení je věcí profesionálního (výkonného) managementu. V současném, liberalizujícím se prostředí se vyskytují stále více případy zcela privátních obchodních společností smíšeného typu, vlastnících a provozujících zařízení technické infrastruktury (privatizace – prodej strategickým partnerům). V takových případech zajišťuje protimonopolní funkci legislativa, resp. regulační státní orgán, který je k tomto účelu zřízen. Jedním a stále víc hlavním smyslem provozování infrastrukturních služeb je orientace na tvorbu zisku.. Pokud se zisk vytváří, je zpravidla přesouván do rezerv a do investic rozvojového a modernizačního charakteru. Příspěvkové organizace Příspěvkovou organizaci může k zajišťování provozu technické infrastruktury zřídit orgán veřejné správy v případě, kdy nelze ani v perspektivě předpokládat, že tržby pokryjí náklady. Příspěvek může tvořit i velmi podstatný podíl nákladů. Míra zainteresovanosti je nesrovnatelně nižší než v obchodní společnosti. V technické infrastruktuře se forma smíšené příspěvkové organizace vyskytuje sporadicky. Je možno se s ní setkat spíše na komunální úrovni v některých ekologických a lokálních službách.

11.1.2 Oddělené modely řízení technické infrastruktury Oddělené modely řízení technické infrastruktury jsou založeny na principu samostatné správy (vlastnictví) infrastrukturního majetku a samostatného provozování infrastrukturních služeb.





146


V některých odvětvích a oborech (např. v silniční dopravě) má tato forma zajišťování infrastrukturních služeb dlouhou tradici,. Naopak jiná odvětví a obory tuto formu řízení používají buď nově, krátkodobě nebo okrajově, případně ji neaplikují vůbec. Výhody odděleného modelu spočívají v tom, že je možno diferencovaně uplatnit odlišné vlastnosti infrastrukturního a provozního majetku. Provozní majetek má zpravidla daleko kratší reprodukční cyklus, tedy vyvolává vyšší dynamiku jak z hlediska obměny, tak i inovace, což stimuluje technický i ekonomický rozvoj. Pro veřejnou správu může být výhodou i to, že svůj infrastrukturní majetek nemusí nikam vkládat, ale může ho ponechat pod svou přímou kontrolou, aniž by si budovala kompletní odborné kapacity. Nevýhody odděleného modelu jsou především v tom, že provozovatel je v tomto případě objektivně ekonomicky daleko slabší firmou, než v případě modelu smíšeného. Provozovatel není v pravém slova smyslu ani nositelem přirozeného monopolu a může využívat monopolních výhod jen částečně a zpravidla i s časovým vymezením. Může vznikat značné investiční zatížení provozovatelské firmy s dopadem na efektivnost, snížení průhlednosti hospodaření apod. Na straně veřejné správy mají nevýhody těžiště v tom, že odpovědnosti za fungování infrastrukturních služeb se veřejná správa ani při odděleném modelu nemůže zbavit, zatím co operativní disponování, obsluha a manipulace s infrastrukturním majetkem (jakož i většina výnosů) se přesouvají z větší části na provozovatelský subjekt. S mírnou nadsázkou lez konstatovat, že odpovědnost zůstává veřejné správě, prospěch má provozovatel. U oddílného modulu je potřeba vytvořit na straně veřejné správy přiměřený odborný dohled. Vztah mezi majitelem a provozovatelem technické infrastruktury při odděleném modelu řízení může nabývat řady podob, které můžeme systematicky členit na tyto dílčí modely: 1. provozní (obslužný) 2. nájemní 3. koncesní 4. licenční 1. Provozní (obslužný) model Provozní nebo obslužný dílčí model je založen na smlouvě mezi majitelem technické infrastruktury (infrastrukturního majetku) a odbornou firmou, která pro majitele zajišťuje předem vymezený rozsah úkonů potřebných pro provozování infrastruktury. Tento dodavatel služeb je ve smluvním vztahu pouze s majitelem infrastruktury, nikoliv s přímými adresáty infrastrukturních služeb. Předmětem smlouvy jsou zpravidla úkony charakteru obsluhy, údržby, oprav nebo obnovy infrastrukturního majetku. Tyto výkony poskytuje dodavatel majiteli infrastruktury za předem sjednaných podmínek, zejména ceny a lhůty.





147


Výhodou pro majitele infrastruktury v tomto případě je, že může do značné míry využívat výhod soutěže při výběru dodavatele, neboť může dle aktuální potřeby stanovit rozsah objednaných úkonů a může volit bez problémů i lhůtu, po kterou mají být objednané úkony poskytovány. Majitel infrastruktury si v tomto případě zpravidla zachovává kontrolu nad tržbami (i když v určitých případech může být i vybírání tržeb předmětem smlouvy). Na straně provozovatele (resp. dodavatele vybraných úkonů provozního charakteru) je výhodou zejména to, že nezodpovídá vůči adresátům infrastrukturních služeb ani vůči veřejnosti za komplexní funkci infrastrukturního zařízení, ale pouze za smluvně zabezpečované úkony. Výhodou je též, že nemusí přistoupit na zajišťování ekonomicky neatraktivních výkonů a může tedy dosahovat přiměřené efektivnosti. Nevýhody tohoto uspořádání vztahů jsou zejména oboustranná nižší stabilita, ztížené podmínky pro řešení dlouhodobých a rozvojových problémů. Na straně majitele je pak i potřeba disponovat určitou odbornou kapacitou. Příkladem výše uvedeného uspořádání může být např. praxe města Vídně, které pravidelně vypisuje soutěž na dodavatele oprav poruch vodovodní sítě. S vítězem soutěže uzavírá smlouvu zpravidla na 1 až 3 roky s tím, že dodavatel zaručuje nástup na vzniklou poruchu i v mimopracovní době a pro opravy použije materiály, které vybere a dodá majitel (město). Obdobně se lze setkat s tím, že mohou být na základě smlouvy zajišťovány úkony spojené s údržbou a opravami komunikací, zeleně, obecních mobiliářů apod.

2. Nájemní model Nájemní dílčí model funguje na základě nájemní smlouvy, resp. smlouvy o pronájmu infrastrukturního majetku mezi majitelem a provozovatelem. Znamená to, že provozovatel hospodaří se svěřeným infrastrukturním majetkem v plném rozsahu s výjimkou investic rozvojového charakteru a modernizace. Péče a rozvoj je v tomto modelu věcí majitele. Výkon inženýringu rozvojových a modernizačních investic může provádět buď majitel nebo provozovatel nebo jiný odborný subjekt. Výhodou tohoto uspořádání je na straně majitele to, ž mu smlouva zajišťuje relativně komplexní služby při zajišťování provozu infrastruktury. Nemusí tedy vytvářet žádné odborné provozně-technické kapacity – snad s výjimkou pracoviště zajišťujícího odbornou komunikaci s provozovatelem a kontrolu plnění nájemní smlouvy. Výhodou na straně provozovatele je značná autonomie při zajišťování provozu, z niž vyplývá i vysoká motivace. Pokud není smlouva uzavřena na nadměrně dlouhou dobu, že stimulovat provozovatele i ke zvyšování kvality služeb s cílem zajistit si prodloužení smlouvy. Nevýhodou pro majitele je skutečnost, že mu zůstává péče o investice, což patří k nejobtížnějším úkolům při zajišťování infrastrukturních služeb. Přitom majitel zpravidla





148


nedisponuje potřebnými odbornými kapacitami a může tak být do značné míry závislý na provozovateli. Nevýhodou na straně provozovatele je dosti široká odpovědnost za funkčnost celého systému a malá pravomoc rozhodovat o rozvoji a modernizaci. K tomu přistupuje smlouva na časově omezené období, která může limitovat vybudování a modernizaci provozních kapacit. Jak je zřejmé, klíčovým momentem optimálního fungování tohoto modelu je dobře a promyšleně sestavená smlouva. 3. Koncesní model Koncesní dílčí model se liší od nájemního tím, že koncesní smlouva uzavřená mezi majitelem a provozovatelem infrastruktury bává dlouhodobější a obsahuje určité prvky exkluzivity. Majitel se v ní zpravidla zavazuje, že na určitý rozsah služeb neuzavře smlouvu s jiným provozovatelem. Tento rozsah může být vymezen územně nebo profesně. Výhodou tohoto vztahu (jak na straně majitele, tak i provozovatele) je větší stabilita dohodnutých podmínek, která dává předpoklad pro to, aby provozovatel mohl investovat do vybavení a modernizace provozního majetku. Tím vzniká příznivější situace pro technický rozvoj a zlepšování úrovně služeb. Nevýhodou na druhé straně je riziko zvýšeného vlivu prvků monopolu. Monopolní chování provozovatele může být podporován právě exkluzivitou určité části služeb. Zde je třeba postupovat obezřetně i s ohledem na legislativu a případné potlačení soutěže i tam, kde e ještě v infrastrukturních službách vyskytuje. Tento způsob provozování TI nově upravuje Zákon o koncesních smlouvách a koncesním řízení č. 139/2006 Sb.

zákon upravuje podmínky a postup veřejného zadavatele při uzavírání koncesních smluv v rámci spolupráce mezi veřejnými zadavateli a jinými subjekty. Doposud se tento postup uplatňoval při zadávání staveb dopravní infrastruktury s uplatněním §18a až § 18f zákona č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích

tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství  směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES





149


smlouva se uzavírá na dobu určitou a to nejméně na dobu 5 let dodavatel nese některá ekonomická rizika, která obvykle nese zadavatel.

Tento zákon definuje: koncesní řízení koncesní smlouvu koncesní dialog příjem koncesionáře

Veřejným zadavatelem se rozumí ČR, jejíž majetek je spravován podle zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky prostřednictvím

a) státní příspěvkové organizace b) územního samosprávného celku nebo jím zřízené příspěvkové organizace c) spojením zadavatelů, jeli alespoň jeden z účastníků spojení zadavatel uvedený v odstavci a) nebo b). Podmínkou je uzavření písemné smlouvy, ve které se upraví vzájemná práva a povinnosti

Zákon se nevztahuje na smlouvy: jejichž předmětem jsou utajované informace spojené se zvláštními bezpečnostními opatřeními např.zák.č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému , zák.č .240/2000 Sb., o krizovém řízení, nebo zák.č. 241/2000 Sb., o hospodářských opatřeních pro krizové stavy, či zák.č. 412/2005 Sb.,o ochraně utajovaných informací, smlouvy spojené s ochranou základních bezpečnostních zájmů státu např. zák.č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti ČR, zák.č.222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, jejichž uzavírání se řídí zvláštními procesními pravidly a jsou uzavírány v návaznosti na mezinárodní smlouvu o pobytu ozbrojených sil jiných států na území





150


ČR , jejichž předmětem jsou služby poskytované Českou národní bankou podle zák.č. 6/1993 Sb., o České národní bance, jejichž předmětem je zhotovení veřejných telekomunikačních sítí nebo závazek veřejné služby např. § 19 zákona 11/1994 Sb., o silniční dopravě. Koncesní zákon je doplněn : vyhláškou č. 217/2006 Sb., kterou se provádí koncesní zákon, vyhláškou č. 238/2006 Sb., kterou se stanoví náležitosti obsahu, žádostí o předchozí stanovisko k uzavření koncesní smlouvy. 4. Licenční model Licenční dílčí model spočívá v maximálním přenesení všech potřebných aktivit z majitele na provozovatele. Majitel se zde stává prakticky pasivním prvkem, jehož hlavním úkolem je sledování a kontrola hlavních činností provozovatele. V tomto případě je široká exkluzivita pravidlem, smlouva nebývá časově omezena (ovšem je vypověditelná), provozovatel zajišťuje veškerý servis i v oblasti investic do infrastruktury, dokonce může sám do infrastruktury investovat, přičemž smlouva by měla řešit příslušné majetkové vypořádání či účasti. Lze říci, že tento model je snem každého provozovatele, ovšem pro evidentní rizika zneužití. Závěrem lze konstatovat, že všechny modely řízení mají společné to, že bez ohledu na rozmanitost forem nemohou zcela uspokojit odborný management, a to zejména na poli toku informací a vytváření „odborových“ názorů a postojů. Proto existuje objektivní tendence k profesnímu sdružování na podkladě dobrovolné účasti. Sdružování může mít formu společenské organizace (kde jde převážně o společenský styk a výměnu odborných poznatků), nebo i různých svazů (např. zaměstnavatelské svazy, kde lze projednávat i vyšší kolektivní smlouvy) až po různá konsorcia a pracovní společenstva zřízená pro konkrétní účel. Podmínky přirozeného monopolu vytvářejí ideální situaci pro lobbing neboť zde odpadají konkurenční bariéry. Tento jev má řadu negativních, ale i pozitivních stránek. Na jedné straně je zde živná půda pro nepsané kartelové dohody, na druhé straně se vytváří silná neoficiální struktura, která může prosadit i veřejně prospěšná rozhodnutí. Příkladem může být např. Mezinárodní sdružení porýnských vodáren (ISWR), které mělo lví podíl na zlepšení čistoty řeky Rýn, která se během asi 15 let stala z mrtvé řeky tokem, v němž běžně žije 14 druhů ryb vč. pstruhů. Na druhé straně ovšem lobbing může vést k prosazení drahých veřejných investic, jejichž využití může být diskutabilní. Nicméně existence lobbingu je v odvětvích a oborech technické infrastruktury pravidlem.





151


11.2 Organizace subjektů technické infrastruktury Jak již bylo řečeno, je v oblasti technické infrastruktury charakteristickým atributem zájem a vliv veřejné správy. Proto veřejná správa (jak státní správa, tak i samospráva) ovlivňují značně organizaci ostatních subjektů, podílejících se na fungování technické infrastruktury. Organizace veřejné správy představuje vnější faktor organizačních struktur ostatních zúčastněných subjektů. Další vliv (odlišný od jiných odvětví, stojících mimo technickou infrastrukturu), který se projevuje na konstrukci organizačních struktur subjektů technické infrastruktury je liniový a síťový charakter technických zařízení. U nadregionálních nebo globálních systémů nemusí fungování zajišťovat stejně velká organizace, postačí, když je zaručena vzájemnost návazností a koordinace mezi menšími a pružnějšími subjekty. Na druhé straně přílišné organizační rozdrobení (atomizace, dezintegrace) na velmi malé organizační celky může vést k poklesu odbornosti a zabezpečenosti infrastrukturních služeb. Z toho vyplývá, že za určité situace existuje optimální velikost organizační jednotky nebo subjektu, který fungování technické infrastruktury zajišťuje. Dalším hlediskem, významným pro volbu velikosti organizační struktury je provozní zabezpečenost. Jak bylo uvedeno v úvodních kapitolách, je nárok na funkční zajištěnost na minimalizaci výpadků služeb technické infrastruktury značný. Ta klade nároky na provozní rezervy, ale i na i kapacity, zajišťující rychlé odstraňování závad, poruch a havárií. Tyto rezervní kapacity budou lépe využity ve větší organizační struktuře, zatímco malý subjekt bude značně ekonomicky zatížen, nebo bude poskytovat nižší úroveň funkčního zabezpečení. Je třeba zohledňovat i to, že obecně větší organizační celek vyžaduje vyšší režii, takže i z tohoto hlediska existuje určité optimum. To však platí obecně a není to charakteristický rys pouze pro odvětví technické infrastruktury. V souladu s obecnými tendencemi vývoje organizačních struktur se i v zajišťování služeb technické infrastruktury projevuje příklon k organizačním strukturám spíše decentralizovaným, plošným, s důrazem na liniové organizační jednotky. Tyto tendence ovšem mají svoje omezení, které souvisí právě se specifiky těchto odvětví a oborů. Zejména využívání neformálních organizačních struktur je nižší než v průmyslových a obchodních firmách, naopak pevně vymezená





152


pravomoc a odpovědnost musí být základem funkční zabezpečenosti. Za současného stavu znalostí lze tedy doporučit směřování k organizační struktuře sice decentralizované, ale nikoliv dezintegrované, kde budou včleněny optimálně vybavené a rozmístěné liniové organizační jednotky a štíhlé štábní útvary špičkové odborné úrovně. Organizační vztahy je třeba formulovat jednoznačně se zajištěním přesně vymezené odpovědnosti a přiměřené zpětné vazby. Neformální organizační struktury je vhodné využívat spíše krajově a mimo hlavní předmět činnosti. K otázkám organizace technické infrastruktury patří též vytváření strategických aliancí. Jde o volnější nebo těsnější spojení s dalším subjektem – strategickým partnerem. Význam tohoto kroku obecně tkví v možnosti rozšíření trhu, zvýšení ekonomického potenciálu, případně získání know-how. Strategická aliance může mít různé formy – majetkovou účast partnera ve firmě či vhodnější formu - založení společného podniku, nebo ještě lépe uzavření vzájemně výhodných dohod o spolupráci na konkrétních problémech. Ty mohou mít charakter např. vytvoření konsorcia nebo podobné struktury. V souvislosti s odstátňováním a postupnou privatizací některých oborů technické infrastruktury bývá voleno jako „standardní“ řešení odprodání podílu tzv. strategickému partnerovi, kterým bývá silnější renomovaná zahraniční firma. V některých případech může být toto řešení vhodné; rozhodnutí tohoto druhu spadají do kompetence vlády, která sleduje těmito kroky určité politické cíle, respektování cílů politik EU, či obecné liberalizační tendence spojené s využitím prostředků, získaných prodejem k úhradě dluhů veřejných rozpočtů či úhradě finančních nároků, spojených s reformními kroky ve veřejném sektoru apod.

11.2.1. Úloha veřejné správy v řízení technické infrastruktury Veřejná správa má ve vztahu k řízení technické infrastruktury úlohu: Vytváří prostředí pro fungování technické infrastruktury. Může být majitelem, spolumajitelem, či provozovatelem technické infrastruktury. Je reprezentantem adresátů produktů a služeb technické





153


infrastruktury (spotřebitelů, zákazníků). Tyto úlohy jsou komplikované, mnohoznačné a mohou být i protichůdné . Za konkrétní situace je proto rozhodující politický aspekt, který ovlivňuje rozhodování o tom, které z uvedených hledisek získá větší váhu. Všechny tyto role se uplatňují souběžně. Vytváření prostředí pro fungování technické infrastruktury Prostředí pro fungování technické infrastruktury je vymezeno především ekonomickými a legislativními podmínkami. Jde zejména o vazby rozpočtové, subvenční, daňové, technické normy, oborové zákony a právní normy, které na ně navazují. Je zřejmé, že zde mohou být v různé míře uplatňována hlediska liberální, směřující k uvolnění omezujících podmínek a stimulující jak ekonomický rozvoj, tak i monopolní chování. V tomto případě je třeba, aby těžiště vlivu veřejné správy bylo právě v kontrole tržního prostředí a jeho efektivnosti.Tam, kde přetrvá regulace služeb, věcná či cenová, tam do jisté míry zůstanou zachovány regulační podmínky státu . Budou-li naopak akcentována hlediska konzervativní až sociální, bude třeba, aby se veřejná správa soustředila na organizačně-ekonomické vazby plánovací a rozpočtové. Veřejná správa jako majitel, provozovatel či podílník technické infrastruktury Úloha veřejné správy jako (spolu) majitele, provozovatele nebo podílníka na technické infrastruktuře závisí na jejím postavení v majetkové a organizační struktuře příslušné konkrétní služby. U subjektů jak státní správy, tak zejména samosprávy můžeme rozlišit skupinu pasivní, která ráda přenechá provozovatelské kompetence odborné firmě s spokojí se s občasným, zpravidla formálním dohledem. Pokud systém funguje vyhovujícím způsobem, zpravidla netrvá ani na výrazném zisku a akceptuje, když nedochází ke ztrátě. Naproti tomu skupina aktivní se chová quasi-podnikatelsky, ovlivňuje i operativní řízení a snaží se o co největší ekonomizaci infrastrukturní služby. To však vyžaduje i odbornou kapacitu, jejíž vybudování a udržení není pro veřejnou správu snadné, neboť může ztěží konkurovat obchodní firmě s neregulovanými mzdami. To je také důvodem, proč část aktivních subjektů po čase přechází do skupiny pasivní. Na





154


otázku, zda je správnější aktivní nebo pasivní postoj veřejné správy k řízení technické infrastruktury nelze jednoznačně odpovědět. Záleží nejen na konkrétní situaci, ekonomicko-politickém klimatu, ale i na typech osobností, které ve veřejné správě pracují. To je též příčinou možných změn názorů subjektů veřejné správy při personálních obměnách přicházejících nejčastěji v souvislosti s volbami. Veřejná správa jako reprezentant adresátů Role reprezentanta spotřebitelů by měla být pro veřejnou správu dominantní. To vyplývá nejen z logiky věci samé, ale i z etické dimenze státu a veřejné správy vůbec. Tato role samozřejmě nekončí vytvořením přiměřené legislativní situace, ale aktivní politikou vůči veřejnosti a vůči vědomému směřování provozovatelů technické infrastruktury k trhu. Aby veřejná správa mohla všechny tyto své dílčí role plnit, je zapotřebí, aby existovala k tomu nutná motivace jejich pracovníků a funkcionářů. Jde jak o motivaci hmotnou, která by měla spočívat v přiměřeném ohodnocení kvalifikovaných a výkonných pracovníků veřejné správy, tak i o motivaci nehmotnou, jejíž těžiště by mělo být ve společenské vážnosti a postavení. Pokud se veřejná správa nebude v tomto smyslu emancipovat vůči podnikatelské sféře, nelze předpokládat optimální plnění její role při řízení technické infrastruktury.

11.2.2. Zásady managementu technické infrastruktury Oproti klasickým poznatkům a poučkám obecné teorie managementu, jejichž znalost se předpokládá,je vhodné některé zásady platné pro technickou infrastrukturu zdůraznit či konkretizovat. V oblasti plánování má většina oborů a odvětví technické infrastruktury vedle potřeby operativního, taktického a strategického plánování ještě navíc potřebu dlouhodobého – superstrategického neboli generelního plánování. Vyplývá to z dlouhého reprodukčního cyklu technických sítí, které je třeba dimenzovat na životnost 20, 50 i více let. Jak známo, je ekonomická prognóza na tak dlouhou dobu prakticky nemožná. Proto je toto generelní plánování náročné jak na odborné znalosti, tak i zkušenosti a intuici. V praxi se generelní plánování řeší zpravidla na technické bázi s podpůrnou ekonomickou argumentací. To znamená, že rozvoj





155


infrastrukturních zařízení se plánuje za předpokladu nárůstu poptávky a přiměřených rezerv. Generelní plány (generely) rozvoje infrastrukturního zařízení vycházejí jednak z podkladů územního plánování, jednak z prognostických úvah. To vede k zákonitému nadhodnocení možností odbytu a tím ke snaze volit spíše větší dimenze objektů a sítí. Ekonomové jsou si toho zpravidla vědomi a proto mají na rozdíl od techniků a architektů ke generelnímu plánování převážně skeptický postoj. Z toho je zřejmé, že generelní plánování nutně potřebuje, aby prognostické a technokratické vize byly korigovány reálným nebo aspoň realistickým ekonomickým přístupem. V oblasti organizování můžeme u subjektů technické infrastruktury zaznamenat dvě protichůdné tendence: integrační, která umožňuje lepší plánování, využití kapacit a zvyšuje ekonomický potenciál a dezintegrační, která zvyšuje pružnost, má lepší kontakt s komunální samosprávou a přibližuje rozhodování ke spotřebiteli. Má též lepší podmínky pro autonomní rozhodování a rozvoj motivace. Personalistika v oborech a odvětvích technické infrastruktury staví (nebo by měla stavět) na lidech tíhnoucích ke stabilitě, odpovědnosti a spolehlivosti. Jde o obory veřejně prospěšné a pro svůj dlouhodobý reprodukční cyklus konzervativní až statické. To vyžaduje, aby rozhodujíc podíl pracovníků byli lidé, kteří pociťují tuto práci jako svoje poslání. To ovšem neznamená, že v infrastruktuře není zapotřebí tyto lidi dynamických a obchodně zdatných. Je vak třeba zachovat vhodnou proporcionalitu a nepřipustit tak vysoká rizika, je jsou běžná v průmyslu nebo obchodní sféře. Na personalistiku těsně navazuje vedení lidí. Odlišností oboru technické infrastruktury např. od průmyslu je již zmíněný síťový liniový charakter zařízení. Z toho vyplývá, že podstatná (někdy převažující) část pracovníků působí v terénu. Lépe se osvědčují řídící pracovníci s delšími zkušenostmi, zejména ti, kteří se vypracovali od výkonných profesí a získali potřebnou kvalifikaci při současné obeznámenosti s „terénem“. Kontrola v managementu technické infrastruktury je náročná z důvodů velkého plošného rozsahu, na druhé straně však reakce zákazníka na výpadek dodávky nebo kvality produkce je bezprostřední a téměř okamžitá. Z toho vyplývá, že je potřebné klást důraz na preventivní kontrolu technických parametrů. Kontrola prostřednictvím ekonomických parametrů je sice důležitá, ale má význam především na stabilizované situace a není s to postihnout prevenci havarijních stavů. Kontrola lidského faktoru musí být





156


přiměřená, stavět je třeba na spolehlivosti a výběru lidí. Ani za těchto podmínek však nelze rozumný rozsah kontroly pominout.

Marketing a práce s veřejností Jedna z mnoha definic marketingu říká, že jde o způsob řízení firmy s orientací na zákazníka. Znalost základů teorie marketingu se předpokládá. Přirozený monopol v odvětvích technické infrastruktury je příčinou toho, že není nutno marketingovými metodami přesvědčovat zákazníka, aby si produkt zakoupil. Je zde tedy potlačena reklama jakožto nástroj marketingu. Její místo zaujímá publicita a zvláště pak práce s veřejností. Ta má za úkol ovlivňovat postoje veřejnosti ve prospěch firmy. Lze doporučit, aby při práci s veřejností se postupovalo plánovitě a na základě přiměřeného průzkumu. Pro krizové situace (porucha zásobování, zhoršení kvality produktu, velký růst ceny) je třeba předem připravit scénář a potřebné materiály (texty, vyhlášky apod.). Průzkumem je vhodné si ověřit práh citlivosti významných skupin veřejnosti. Intenzita působení na veřejnost musí být přiměřená. Agresivní, drahá a vtíravá reklama působí stejně negativně jako absence jakékoliv komunikace. Pro rozvíjení práce s veřejností je vhodné vycházet ze zkušeností místních nebo z geograficky blízkých lokalit, kde je pravděpodobnost úspěšného přenosu vyšší než u zdrojů z lokalit odlehlých, s jinými tradicemi a mentalitou veřejnosti. Závěrem je třeba upozornit, že funkce ostatních marketingových nástrojů (kromě reklamy), tzn. produktu, ceny a distribuce zůstává v podmínkách přirozeného monopolu zachována a je třeba jim věnovat přiměřenou pozornost.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY





157


Model řízení smíšený, oddělený, magistrátní, obchodní, neziskový, provozní, nájemní, koncesní, licenční, majitel infrastruktury, provozovatel infrastruktury, úloha veřejné správy, velikost a forma organizační struktury, strategická aliance, generelní plánování, personalistika, kontrola, práce s veřejností.

SHRNUTÍ KAPITOLY Formy řízení technické infrastruktury jsou velmi diverzifikované. Konkrétní řešení závisí na předchozím vývoji, tradicích a politických vlivech. Zásadní význam pro organizační uspořádání a řízení technické infrastruktury mají vlastnické vztahy k infrastrukturnímu provoznímu majetku, podle nichž rozlišujeme modely smíšené oddělené. V obou skupinách může být majitelem nebo podílníkem veřejná správa nebo soukromoprávní subjekty, případně jejich kombinace. Vyskytují se organizační formy obchodní (obchodních společností) i neobchodní (magistrátní, rozpočtové, neziskové). Na organizační formu mají vliv adresnost služeb, ekonomická bilance, infrastrukturních služeb a politická hlediska. Lze konstatovat, že organizační forma je optimální, pokud odpovídá ekonomické podstatě služby a místním podmínkám. U oddělených modelů je významným nástrojem řízení smluvní vztah mezi majitelem a provozovatelem, který podle rozsahu smluvních úkonů můžeme rozlišit na provozní, nájemní a koncesní (případně licenční). Charakteristickou tendencí vyplývající z přirozeného monopolu je profesní sdružování vyúsťující v lobbing. Ten může mít jak pozitivní tak i negativní dopady. Vhodnou organizační strukturou provozovatelských subjektů je autonomní model s centralizovanou koordinací a využitím rezerv. Veřejná správa by měla při řízení technické infrastruktury hrát roli prosazovatele veřejného zájmu, tvůrce prostředí pro fungování a reprezentanta spotřebitelů. Management technické infrastruktury se odlišuje od standardních modelů potřebou velmi dlouhodobého (generelního) plánování, organizační různorodosti, potřebou stabilizovaného a spolehlivého personálu a důrazem na preventivní kontrolu. V marketingové oblasti je významná práce s veřejností vedená citlivě a s optimální intenzitou.





158


KONTROLNÍ OTÁZKY 1. Jak můžeme dělit modely řízení technické infrastruktury? 2. Charakterizujte smíšené a oddělené modely. 3. Jaké jsou výhody a nevýhody magistrátního modelu? 4. Jaké jsou přednosti a nevýhody obchodní společnosti provozování technické infrastruktury? 5. Vysvětlete vztah mezi majitelem a provozovatelem technické infrastruktury při provozním, nájemním a koncesním modelu. 6. Jaké jsou výhody a nevýhody strategické aliance v technické infrastruktuře? 7. Charakterizujte úlohu veřejné správy při řízení technické infrastruktury. 8. Jaké jsou odlišnosti managementu technické infrastruktury oproti obvyklým modelům? 9. Jaká je úloha generelního plánování? 10. Čím je charakteristický marketing v technické infrastruktuře?





159


12.

ENERGETIKA

CÍL KAPITOLY Cílem kapitoly je zformulovat podmínky pro zabezpečování

služeb

energetiky v jejích jednotlivých oborech pro občany a ostatní odběratele a to v podmínkách liberalizujícího se prostředí trhu a postupné privatizace podniků a organizací, působících v oborech energetiky

Znalosti

Budete umět: Charakterizovat jednotlivé obory energetiky z hlediska charakteru dodávky, použitého media , potřeby dispečerského řízení z důvodu omezené skladovatelnosti,politiky státu v energetickém oboru, apod. Vysvětlit prolínání veřejného vlastnictví (státu, krajů, obcí) s vlastnictvím soukromým akciových společností v energetice a potřebu postupné privatizace zejména státních energetických podniků a organizací. Charakterizovat principy, cíle a nástroje státní energetické politiky





160


Dovednosti

Budete schopni: Pochopit principy tvorby cen a cenové regulace jednotlivých dodávek energií Zdůvodnit existenci ústředních orgánů státní správy pro regulaci a kontrolu fungování trhu s energiemi. Zdůvodnit transformaci a privatizaci energetických podniků Charakterizovat způsob zabezpečení energetických služeb, zajišťovaných ve veřejném zájmu

Návyky

Získáte: Celkový pohled na ekonomiku energetického hospodářství a to ve vývoji od roku 1990 Celkový pohled na vývoj cen v energetice od roku 1990 Informace o vývoji priorit jednotlivých vlád prostřednictvím cílů schválených energetických politik s ohledem na potřeby národního hospodářství

ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU Doba potřebná ke studiu kapitoly je cca 8 hodin

RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY





161


Energetika je velmi složité odvětví národního hospodářství , jehož vývoj neoddělitelně souvisí s úrovní energetických oborů. Energetická politika ČR musí být založena na shodných pilířích jako energetická politika EU.Stát musí vytvářet v energetice podmínky pro stabilitu energetických zdrojů, liberalizaci trhů s energiemi, transparentní prostředí pro podnikání v energetice, usilovat o úspory v energetice.K tomu musí vytvářet legislativu a zakládat instituce, kterými tyto úkoly zajistí. V tržním prostředí je stát rovněž garantem zajištění energetických služeb ve veřejném zájmu, k čemuž musí mít určité nástroje. Zásadní úkoly má soukromý sektor, postupně privatizované veřejné , zejména státní podniky.

Souhrnn ý náhled.

do něj vstupují transformované a

PRŮVODCE STUDIEM: Kapitola v úvodu charakterizuje a člení odvětví energetiky. Energetická politika představuje priority vlád, vyplývající z potřeb rozvoje NH. Management energetických oborů zahrnuje vztahy státní správy a samosprávy k odvětví energetiky a potřebu regulace služeb, poskytovaných ve veřejném zájmu a v prostředí liberalizovaného trhu. V části Ekonomika energetických oborů jsou charakterizovány trhy jednotlivých oborů, podmínky podnikání v oborech, vývoj a tvorba cen energií. Společná část kapitoly pojednává o službách ve veřejném zájmu, způsobu jejich zajišťování a financování. Poslední 3 části kapitoly charakterizují jednotlivé obory (elektroenergetiku, plynárenství a teplárenství) z pohledu vývoje , specifik oborů, podniků a organizací v nich působících, současně s aplikací platných zákonů v těchto oborech. garantem zajištění energetických služeb





162


12.1 Charakteristika odvětví Energie je specifikována jako vzácný, nedostatkový statek se silnými vazbami na ekologii, neobnovitelnost energetických zdrojů i životní úroveň obyvatelstva a celkový rozvoj a vývoj společnosti. Energetika je významným odvětvím národního hospodářství, důležitou součástí technické infrastruktury. Jeho výkonnost a technická a technologická úroveň ovlivňují zásadním způsobem chod ekonomiky a životní podmínky. Mezi energetická odvětví řadíme: elektroenergetiku, plynárenství, teplárenství. Tyto obory mají celou řadu společných znaků, kterými jsou např. technologická propojenost, síťový charakter dodávky, omezená skladovatelnost a z toho vyplývající potřeba dispečerského řízení, negativní dopad na životní prostředí a vysoká kapitálová a provozní náročnost. V energetice dochází k prolínání soukromého a veřejného vlastnictví v akciových společnostech, u veřejného vlastnictví se vyskytuje vlastnictví státní, obecní i územní (krajské). Na energetickém trhu existují přirozené monopoly (doprava síťových energií, distribuce), kdy odběratel infrastrukturních služeb má z technických důvodů omezenou volbu jak svou potřebu uspokojovat, nezřídka má volbu jedinou. Přirozený monopol vyplývá z technické podstaty odvětví, je však třeba počítat i s rizikem zneužití monopolu. K řešení tohoto problému existují různé techniky veřejné správy. Jedná se o různé kontrolní techniky a o způsoby stimulace poptávkových a jiných tržních a subtržních mechanismů (soutěže, potlačení exkluzivity aj.).

12.2 Energetická politika Reálné zhodnocení skutečného výchozího stavu po roce 1989 a určité systémové řešení protichůdných představ a názorů, ale i vytyčení a formulování dlouhodobých potřeb rodící se tržní ekonomiky zároveň s přihlédnutím k demokratizačnímu procesu, který současně probíhal, obsahoval dokument „Energetická politika ČR“, který schválila vláda v roce





163


1992; její novelizace proběhla v roce 2000 s účinností od 1. ledna 2001. Tento dokument zpracovalo Ministerstvo průmyslu a obchodu (dále jen MPO) s výhledem na 15 – 20 let. Obsahoval cíle stanovené v souladu s potřebami hospodářského a sociálního rozvoje. Byla založena na shodných pilířích jako energetická politika Evropské unie, to znamená, že zdůrazňovala požadavky na zajištění ochrany životního prostředí, bezpečnosti dodávek a podpory konkurenční schopnosti ekonomiky v energetice. Za hlavní dlouhodobé cíle energetické politiky státu byly považovány tyto cíle: dosažení nezbytné jistoty a stability v získávání energetických zdrojů za přijatelné ceny, příprava energetického hospodářství naší republiky na vstup do Evropské unie po stránce legislativní a technické, minimalizace nepříznivých vlivů výroby, distribuce a spotřeby energie na životní prostředí, úspory v energetice, program privatizace a deregulace cen, postupné otvírání trhu s energiemi Stát vytvářel svou politikou předpoklady existence trhu a legislativní rámec pro podnikání, a to včetně environmentální legislativy, a to s cílem: zamezit křížovým dotacím, a to zejména dotacím té energie, která se nepodílí na tvorbě přidané hodnoty (energie pro vytápění a energie spotřebovávaná v domácnostech), snížit náklady na energii tím, že liberalizací vystaví energetické subjekty hospodářské soutěži a privatizací uvolní tvůrčí podnikatelské aktivity zvýšit spolehlivost energetických vstupů (dodávek) a tím působit proti zvyšování závislosti na dovozech , a to v zásadě cestami: 1. snižováním měrné spotřeby (úspory energie ve spotřebě), 2. zvyšováním energetické účinnosti (kogenerační výroba apod.), 3. snižováním ztrát při dopravě energie, 4. využíváním obnovitelných zdrojů, 5. recyklací energie (využití odpadního tepla apod.). Praktickou realizací státní energetické politiky byla pověřena Energetická agentura, která byla zřízena v roce 1993 jako příspěvková organizace MPO a zaměřuje se především na programy v oblasti úspor jednotlivých druhů energie. Státní energetická koncepce z roku 2004





164


Státní energetická koncepce České republiky (dále SEK) byla schválena usnesením vlády České republiky ze dne 10. března 2004. Ve své vizi konkretizuje státní priority a stanovuje cíle, jichž chce stát dosáhnout, při ovlivňování vývoje energetického hospodářství ve výhledu příštích 30 let. A. Vize státní energetické koncepce Vize SEK definuje základní priority, vytvářející rámec pro dlouhodobý vývoj energetického hospodářství České republiky. Základními prioritami jsou: 1. 2. 3. 4. 5.

nezávislost na cizích zdrojích energie, bezpečnost zdrojů energie včetně jaderné bezpečnosti, spolehlivost dodávek všech druhů energie, racionální decentralizace energetických systémů, ochrana životního prostředí. B. Cíle státní energetické koncepce Cíle SEK směřují ke splnění její vize a rozpracovávají základní priority.

1. Maximalizace energetické efektivnosti při:  zhodnocování energie,  získávání a přeměnách energetických zdrojů,  maximalizaci úspor tepla,  maximalizaci efektivnosti spotřebičů energie,  maximalizaci efektivnosti rozvodných soustav. 2. Zajištění efektivní výše a struktury spotřeby prvotních energetických zdrojů:  podporou výroby elektřiny a tepelné energie z obnovitelných zdrojů energie,  optimalizací využití domácích energetických zdrojů,  optimalizací využití jaderné energie. 3. Zajištění šetrnosti k životnímu prostředí:  minimalizací emisí poškozujících životní prostředí a skleníkových plynů,  minimalizací ekologické zátěže z minulých let. 4. Dokončení transformace a liberalizace energetického hospodářství:  dokončení transformačních opatření směřujících k: o plné adaptaci na tržně orientovaný model energetického hospodářství rozvíjený v EU, vč. zajištění nově formulovaných legislativních a technických požadavků, o vytvoření vysoce konkurenčního prostředí ve výrobě a distribuci všech druhů energie, k minimalizaci růstu cen paliv a energie, o vytvoření takového regulačního a podnikatelského prostředí,





165


které bude vytvářet předpoklady pro operativní volbu dodavatele energie. C. Nástroje státní energetické koncepce Aktuálně platné nástroje: a) b) c) d) e) f) g) h) i) j) k) l) m) n) o) p)

zákon č. 458/2000 Sb. (energetický zákon), zákon č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, Národní program hospodárného nakládání s energií a využívání jejích obnovitelných a druhotných zdrojů, vyhodnocování plnění cílů Státní energetické koncepce, legislativa podpory výroby elektřiny a tepla z obnovitelných zdrojů a z kombinované výroby elektřiny a tepla (vyhláška MPO č. 539/2002), využívání kompetencí MPO v oblasti regulování dovozů elektřiny a plynu podle zákona č. 458/2000 Sb., autorizace na výstavbu výroben elektřiny a zdrojů tepla podle zákona č. 458/2000 Sb., zákon č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, zákon č. 240/2000 Sb., krizový zákon, zákon č. 241/2000 Sb., o opatřeních pro krizové stavy, zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, zákon č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci, nařízení vlády č. 350/2002 Sb., kterým se stanoví imisní limity a podmínky a způsob sledování, posuzování, hodnocení a řízení kvality ovzduší, nařízení vlády č. 351/2002Sb., který se stanoví závazné emisní stropy pro některé látky znečišťující ovzduší a způsob přípravy emisních inventur, nařízení vlády č .352/2002Sb., kterým se stanoví emisní limity a další podmínky provozování spalovacích stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší, programy útlumu uhelného, rudného a uranového hornictví.

Nově navržené nástroje měly či doposud mají: a) b) c) d)

urychlit otvírání trhu s elektřinou a plynem a harmonizovat pravidla na trhu s těmito formami energie s pravidly EU, aplikovat ustanovení Směrnice EU č. 2002/92/ES o energetickém provedení staveb s cílem snižovat nároky na spotřebu energie, vytvářet podmínky k naplnění indikativního cíle podílu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů na hrubé spotřebě elektřiny ve výši 8% v roce 2010, posílit finanční zdroje Národního programu k hospodárnému nakládání s energií a využívání jejích obnovitelných a





166


e)

f) g) h) i) j) k) l)

druhotných zdrojů na roky 2006 – 2009, využít k zajištění Národního programu možností, poskytovaných v EU v rámci 6. akčního programu v energetice a programu dle Rozhodnutí EP a Rady č. 1230/2003/ES („Inteligent Energy – Europe“), při současném poskytování investičních pobídek podle zákona č. 72/2000Sb., o investičních pobídkách, zajistit větší přihlížení k prioritám SEK, rozšířit kompetence ČEA a zajistit větší provázanost státní politiky podpory výzkumu a vývoje s prioritami SEK, harmonizovat daňovou soustavu ČR se Směrnicí č. 2003/96/ES, o daních energetických výrobků a elektřiny, zvyšovat celkovou schopnost a odolnost energetického systému fungovat za krizí (krizový management), při narušení dodávek zdrojů energie a při katastrofách velkých rozměrů, definovat veřejný zájem v energetice, včetně zajištění dlouhodobého plánování v energetice a způsobů respektování jeho výstupů, rozhodování o územním limitování těžby hnědého uhlí přenést v souladu s platnou legislativou na územně samostatné orgány, upravit věcný a termínový postup otvírání trhu s elektřinou a se zemním plynem, harmonizovat pravidla trhů forem energie v souladu se Směrnicemi 2003/54/ES a 2003/55/ES (o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a se zemním plynem) a Nařízením Evropské Komise č. 1228/2003/ES (o podmínkách přístupu k sítím pro přeshraniční výměnu elektřiny)

12.3 Management odvětví energetiky Na nejvyšší úrovni státní správy se problematickou energetiky zabývá Ministerstvo průmyslu a obchodu. Jeho divize energetiky se věnuje privatizaci a otázkám legislativy a koncepcí. MPO je ústředním orgánem státní správy pro státní průmyslovou politiku, obchodní politiku, zahraničně ekonomickou politiku, tvorbu jednotné surovinové politiky, využívání nerostného bohatství, elektroenergetiku,





167


plynárenství a teplárenství. Koordinuje zahraničně obchodní politiku České republiky k jednotlivým státům a realizuje obchodní spolupráci s ES, ESVO, GATT a jinými mezinárodními organizacemi a integračními seskupeními. Pravomoci v oblasti regulace již nevykonává, ty

byly převedeny na

ERÚ. Mezi organizace přímo podřízené MPO patří: 1. Státní energetická inspekce, 2. Česká energetická agentura.

Státní energetická inspekce

Státní energetická inspekce je správním úřadem podřízeným MPO. Člení se na ústřední inspektorát a územní inspektoráty. Sídla územních inspektorátů a jejich územní působnost jsou dána sídlem krajských úřadů a územním obvodem kraje a Magistrátu hlavního města Prahy. V čele ústředního inspektorátu je ústřední ředitel; jeho jmenování a odvolání se řídí služebním zákonem. Včele územního inspektorátu je ředitel, kterého jmenuje, řídí a odvolává ústřední ředitel. Státní energetická inspekce je organizační složkou státu se sídlem v Praze. Státní energetická inspekce kontroluje na návrh ministerstva, Energetického regulačního úřadu nebo z vlastního podnětu dodržování zákona o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích, zákona o hospodaření energií, zákona o cenách, zákona

o podpoře využívání

obnovitelných zdrojů. Při výkonu kontroly se státní energetická inspekce řídí zvláštním právním





168


předpisem a zákonem č. 552/1991 Sb., o státní kontrole. Státní energetická inspekce je oprávněna vyžadovat písemný návrh opatření a termínů k odstranění zjištěných nedostatků, rozhodovat o povinnosti provést opatření navržená energetickým auditem a o lhůtách, kontrolovat, zda příjemci dotací v rámci Národního programu hospodárného využívání energie a využívání jejich obnovitelných a druhotných zdrojů uvádějí v žádostech a vyhodnoceních úplné a pravdivé údaje. Státní energetická inspekce je účastníkem územního řízení a dotčeným orgánem státní správy při ochraně zájmů chráněných zvláštními právními předpisy. Při stanovení výše pokuty se přihlédne k závažnosti porušení povinností. Na řízení o uložení pokuty se vztahuje správní řád. Pokuty ukládá územní inspektorát, o odvolání proti uložení pokuty územním inspektorátem rozhoduje ústřední inspektorát. Pokuty jsou příjmem státního rozpočtu a jejich správu vykonává Státní energetická inspekce. V řízeních upravených energetickým zákonem se postupuje podle správního řádu. O opravných prostředcích proti rozhodnutím vydaným Energetickým regulačním úřadem rozhoduje jeho předseda. Proti jeho rozhodnutí se nelze odvolat. Lhůta pro podání odvolání k Energetickému regulačnímu úřadu při odmítnutí připojení elektrického zařízení k přenosové soustavě nebo distribuční soustavě nebo při odmítnutí dopravy elektřiny je 90 dnů ode dne doručení zamítavého stanoviska provozovatele přenosové soustavy nebo provozovatele příslušné distribuční soustavy. Výkon kontroly v objektech a zařízeních Ministerstva vnitra, Ministerstva spravedlnosti

a Bezpečnostní informační služby provádí Státní

energetická inspekce způsobem dohodnutým ministerstvem s příslušnými





169


ministerstvy a v souladu se zvláštními právními předpisy,

ve vojenských

objektech, způsobem dohodnutým ministerstvem a Ministerstvem obrany v souladu se zvláštními právními předpisy. Inspekce podle zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, ve znění zákona č. 83/1998 Sb., je Státní energetickou inspekcí podle zákona č. 458/2000 Sb. Česká energetická agentura (dále jen ČEA) Je příspěvkovou organizací MPO ČR. Byla zřízena rozhodnutím MPO 1. září 1995. Jejím posláním je iniciovat, podporovat a uskutečňovat aktivity vedoucí k úsporám energie a snižování negativních dopadů na životní prostředí při spotřebě a přeměnách všech druhů energie. ČEA se zabývá poskytováním podpor do oblasti zvyšování energetické účinnosti a snižování energetické náročnosti. Do této oblasti poskytuje prostředky státního rozpočtu . Kromě ČEA se podporou energeticky úsporných opatření a využíváním druhotných energetických zdrojů zabývá také Státní fond životního prostředí. ČEA je pověřena realizací Státního programu na podporu energie a využití obnovitelných zdrojů energie a kontrolou podpořených projektů. Energetický regulační úřad (dále „ERÚ“) Energetický regulační úřad (dále jen ERÚ) je organizační složkou státu (MPO) se sídlem v Jihlavě. Má důležitou roli na energetickém trhu z hlediska jeho stabilního fungování. Svou činnost zahájil 1. ledna 2001. Je dalším ústředním orgánem státní správy v oblasti energetiky a v době svého založení přebral pravomoci, které





170


dosud v oblasti regulace energetického sektoru vykonávalo MF a MPO. V působnosti ERÚ je především podpora hospodářské soutěže a ochrana zájmů spotřebitelů v těch oblastech energetických odvětví, kde není možná konkurence, s cílem uspokojit všechny přiměřené požadavky na dodávku energie. Obecné cíle regulace jsou konkretizovány do těchto základních regulačních aktivit ERÚ: vstup na trh – vydávání licencí k podnikání, jejich modifikace a zrušení, regulace cen, regulace kvality, zajištění kontinuity a jistoty dodávek, řešení sporů vyplývajících z porušení pravidel obchodování, které z důvodu specificky energetických trhů nesnesou odkladu. Efektivní regulaci jednotlivých činností by mělo napomoci oddělené účetnictví a výkaznictví licencovaných činností. Energetický regulační úřad řídí předseda, kterého na dobu 5 let jmenuje a odvolává vláda.

Energetický regulační úřad rozhoduje o udělení, změně nebo zrušení licence, uložení povinnosti dodávek nad rámec licence, uložení povinnosti poskytnout v naléhavých případech energetické zařízení pro výkon povinnosti dodávek nad rámec licence, regulaci cen podle zvláštních právních předpisů, výběru dodavatele poslední instance. Energetický regulační úřad stanoví prováděcím právním předpisem požadovanou kvalitu dodávek a služeb, způsob výběru držitele licence pro výkon povinnosti nad rámec licence, způsob regulace v energetických odvětvích, pravidla trhu s elektřinou, způsob výpočtu prokazatelné ztráty při plnění povinnosti nad rámec licence, pravidla pro sestavení finančního příspěvku držitelů licence do fondu a pravidla čerpání z fondu, podmínky





171


dodávek elektřiny a plynu pro konečné zákazníky. Energetický regulační úřad dále rozhoduje spory, vykonává kontrolu dodržování povinnosti držitelů licencí, schvaluje Pravidla provozování přenosové soustavy a Pravidla provozování distribučních soustav v elektroenergetice a v plynárenství, dává podněty ke kontrole Státní energetické inspekci, ukládá v rámci výkonu regulace držiteli licence, aby zjednal nápravu zjištěných nedostatků, zveřejňuje roční zprávu o výsledcích monitorovací činnosti v energetických odvětvích. Energetický regulační úřad vydává Energetický regulační věstník, ve kterém uveřejňuje zejména seznam držitelů licencí a vydaná rozhodnutí včetně cenových. Energetický regulační úřad předkládá jednou ročně zprávu o své činnosti a zprávu o hospodaření vládě a Poslanecké sněmovně Parlamentu.

12.4 Ekonomika energetických oborů Zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích upravuje v souladu s právem Evropských společenství podmínky podnikání, výkon státní správy a nediskriminační regulaci v energetických odvětvích, kterými jsou elektroenergetika, plynárenství a teplárenství. Nediskriminační regulací v energetických odvětvích

se

rozumí organizace při zachování:

podnikání

funkce hospodářské soutěže, uspokojování potřeb spotřebitelů a zájmů držitelů licencí a zajišťování spolehlivých, bezpečných a stabilních dodávek elektřiny, plynu a tepelné energie za přijatelné ceny.

Předmětem podnikání v energetických odvětvích je výroba, přenos, distribuce a obchod s elektřinou, činnosti operátora trhu s elektřinou, výroba, přeprava, distribuce, uskladňování, obchod s plynem, výroba a rozvod tepelné energie.





172


Podnikat v energetických odvětvích mohou za podmínek stanovených tímto zákonem fyzické či právnické osoby pouze na základě licence, udělené Energetickým regulačním úřadem. Licence podle tohoto zákona se neuděluje na obchod. Licence se uděluje nejvýše na 25 let, a to na výrobu elektřiny a výrobu plynu, přenos elektřiny, přepravu plynu, distribuci elektřiny a plynu, výrobu tepelné energie, rozvod tepelné energie. Licence na obchod s elektřinou nebo obchod s plynem se uděluje na dobu 5 let, licence na činnosti operátora trhu s elektřinou se uděluje na dobu 25 let. Podmínkou pro udělení licence fyzické osoby je dosažení věku 21 let, způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost, odborná způsobilost, pro udělení licence právnické osobě, musí splňovat uvedené podmínky členové statutárních orgánů. Fyzická nebo právnická osoba, která žádá o udělení licence, musí prokázat, že má finanční a fyzické předpoklady. Odbornou způsobilost pro udělení licence se rozumí ukončené vysokoškolské vzdělání technického směru a 3 roky praxe v oboru. Finančními předpoklady se rozumí schopnost žadatele finančně zabezpečit provozování činnosti a schopnost zabezpečit současné i budoucí závazky nejméně na období 5 let. K udělení licence na výrobu elektřiny nebo tepla v jaderných elektrárnách je nezbytný souhlas Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. O udělení licence rozhodne Energetický regulační úřad na základě posouzení splnění podmínek pro její udělení. Seznam rozhodnutí o udělení, změně nebo zrušení licence a obsah o těchto rozhodnutí s výjimkou údajů, které jsou předmětem obchodního tajemství, uveřejňuje Energetický regulační úřad v Energetickém regulačním věstníku. Licence zaniká u fyzických osob smrtí, zánikem právnické osoby, uplynutím doby, na kterou byla licence udělena, rozhodnutím Energetického regulačního úřadu o zrušení licence. Držitel licence je povinen dodávku energie pouze na základě smlouvy s odběratelem, poskytovat Ministerstvu průmyslu a obchodu, Energetickému regulačnímu úřadu a Státní energetické inspekci pravdivé a úplné informace, být účetní jednotkou a předkládat Energetickému regulačnímu úřadu regulační výkazy, a dále předkládat





173


k rozhodnutí Energetickému regulačnímu úřadu sporné záležitosti, týkající se dodávek energie. Povinnosti dodávek tepelné energie a povinnosti distribuce elektřiny a distribuce plynu nad rámec licence se rozumí převzetí povinnosti držitele licence, který přestal provádět výkon licencované činnosti. V případě naléhavé potřeby a ve veřejném zájmu vzniká držiteli licence na výrobu nebo rozvod tepelné energie, distribuci elektřiny či distribuci plynu povinnost poskytovat dodávky nad rámec licence na základě rozhodnutí Energetického regulačního úřadu. Rozhodnutí Energetického regulačního úřadu se vydává na dobu určitou, nejdéle však na 12 měsíců. Prokazatelná ztráta, vzniklá držiteli licence na výrobu nebo na rozvod tepelné energie převzetím povinnosti dodávek nad rámec licence se hradí z prostředků Energetického regulačního fondu. Prokazatelná ztráta vzniklá držiteli licence na distribuci elektřiny nebo distribuci plynu nebo dodavateli poslední instance je důvodem pro úpravu regulovaných cen. Povinnost poskytnout v případě naléhavé potřeby a ve veřejném zájmu energetická zařízení k zajištění povinnosti nad rámec licence se vztahuje i na fyzickou či právnickou osobu, která není držitelem licence. Dodavatel poslední instance je povinen dodávat elektřinu nebo plyn za ceny stanovené Energetickým regulačním úřadem domácnostem a malým zákazníkům. Dodavatelem poslední instance je držitel licence na obchod s elektřinou nebo na obchod s plynem, o jehož výběru rozhoduje Energetický regulační úřad. Kritéria výběru dodavatele poslední instance a rozhodnutí o výběru pro dané území oznamuje Energetický regulační úřad v Energetickém regulačním věstníku. Dodavatel poslední instance je též povinen dodávat elektřinu ostatním oprávněným zákazníkům, kteří využili práva volby dodavatele. Prokazatelnou ztrátou se rozumí rozdíl mezi ekonomicky oprávněnými náklady vynaloženými držitelem licence na plnění povinnosti dodávek nad rámec licence a výnosy dosaženými držitelem licence z plnění povinnosti dodávek nad rámec licence. Způsob výpočtu prokazatelné ztráty stanoví prováděcí právní předpis.





174


Prostředky určené k úhradě prokazatelných ztrát držitelů licence podle § 13, kteří plní povinnost dodávky tepelné energie nad rámec licence, vede Energetický regulační úřad na zvláštním běžném účtu - Fondu Příjmy účtu tvoří platby povinného subjektu, úroky a penále. Držitelé licence jsou povinni finančně přispívat do Fondu. Prostředky fondu jsou jinými peněžními prostředky státu a jsou účelově vázány k úhradě prokazatelné ztráty držitele licence plnícího povinnost dodávky tepelné energie nad rámec licence. Povinnost držitelů licence k do Fondu vznikne, nedosahuje-li výše příspěvků na účtu ke konci zúčtovacího období výše 50 000 000 Kč. Příspěvky vyměřuje a předepisuje, vybírá a vymáhá Energetický regulační úřad. Stanovení výše příspěvku jednotlivých držitelů licence je určen součinem jejich podílu na celkovém ročním objemu dosažených tržeb jimi provozovaných licencovaných činností za uplynulý kalendářní rok a částky vyplývající z předchozího textu. Držitel licence je povinen zaplatit penále ve výši 1 promile denně z neoprávněně čerpaných nebo zadržených prostředků, nejvýše však do výše této částky. Penále je příjmem Fondu. Vývoj a stav energetiky od roku 1990 Československá ekonomika byla v důsledku těsné společensképolitické vazby na Sovětský svaz po 2. světové válce zaměřena na extenzivní rozvoj energeticky náročných odvětví. To vyžadovalo zabezpečování stále většího objemu energetických zdrojů a energeticky náročných surovin. Jednostranné zaměření československého zahraničního obchodu na SSSR vylučovalo možnost diverzifikace dovážených energetických zdrojů.

Ekonomické podmínky s deformovanými cenami nákladového typu spolu s dotacemi cen paliv a tepla pro domácnosti nestimulovaly k výraznějším energetickým úsporám, a to ani na straně producentů, ani na straně spotřebitelů energie. Nedostatek finančních prostředků, způsobený nízkou výkonností čs. průmyslu, se zpětně promítal do nízké úrovně technologií výroby i spotřeby energie, do nízké technické úrovně elektrických spotřebičů, distribučních sítí, tepelných izolací, měření a regulaci apod.





175


Analýza čs. energetického hospodářství v 80. letech potvrdila přetrvávající nevhodnou skladbu prvotních energetických zdrojů s převahou tuhých fosilních paliv a s negativním vlivem na životní prostředí, vysokou míru čerpání zdrojů i nedostatečnou diverzifikaci dovozu energetických zdrojů, především ropy a plynu. V roce 1992 byla přijata vládou ČR Energetická politika, z níž byly naplněny zejména tyto cíle: v roce 1996 byla ratifikována Dohoda k energetické chartě (ČR se stala členskou zemí OECD), jako základ energetické legislativy byl přijat zákon č. 222/1994 Sb. o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, byla zrušena cenová regulace pevných paliv (v roce 1994) a cen kapalných paliv (v roce 1997), v roce 1998 byly zrušeny dotace k cenám tepla dodávaného obyvatelstvu z centralizovaných zdrojů, v roce 1996 byl uveden v provoz ropovod IngolstadtKralupy-Litvínov a tím byly vytvořeny předpoklady pro diverzifikaci ropy, v roce 1997 byl uzavřen kontrakt na dovoz zemního plynu z Norska a v roce 1998 byl uzavřen obdobný kontrakt s Ruskou federací, elektrizační soustava ČR byla synchronně připojena v rámci soustavy CENTREL (ČR, SR, PR, MR) k západoevropskému systému Unie pro spolupráci výrobců a tranzitérů elektřiny (UCPTE), podstatně se snížil podíl spotřeby uhlí, především jeho užití v konečné spotřebě, kde bylo nahrazeno zejména zemním plynem a v domácnostech i elektřinou, uhelné elektrárny, s jejichž dlouhodobým provozem se počítá, byly do konce roku 1998 odsířeny a denitrifikovány a jejich provoz odpovídá zpřísněným limitům emisí dle zákona č. 309/1991 Sb. na ochranu ovzduší; spolu s výrazným snížením emisí škodlivin byl významně omezen negativní vliv energetiky na životní prostředí. Problémem energetického sektoru v současnosti je vysoká energetická náročnost tvorby hrubého domácího produktu. Základním ukazatelem měření energetické náročnosti je hodnota spotřeby energie na jednotku HDP. Její výše sice od roku 1990 do roku 1998 u nás klesla o cca 18 %, přesto však je 2,3 násobek vyšší





176


než hodnota v zemí EU. Hlavní příčinou vysoké energetické náročnosti ČR ve srovnání s vyspělými zeměmi EU je výrazně nižší souhrnná hospodářská produktivita. Dalším důvodem je historická struktura průmyslové výroby, ve které je vysoký podíl energeticky náročných odvětví (hutní výroba, průmysl stavebních hmot). Mimo to pak také struktura primárních energetických zdrojů a konečné spotřeby s vyšším podílem tuhých paliv. Problémy cenové regulace Ceny jsou nepochybně rozhodujícím nástrojem energetické politiky a bez jejich správného uplatnění a jejich funkce nemohou účinně působit ani jiné nástroje, které má stát na jeho orgány k dispozici (např. fiskální politika). Tvorba cen v České republice vychází ze zákona č. 526/1990 Sb. o cenách, ve znění pozdějších zákonů a vyhlášky č. 580/1990 Sb., kterou se provádí zákon o cenách. ERÚ může usměrnit tvorbu cen v případě, kdy je trh ohrožen účinky omezení hospodářské soutěže. Rozhodujícím kritériem uplatnění regulace cen je omezení hospodářské soutěže a s ním spojené zhoršení nabídky, dané zejména monopolním postavením prodávajících nebo kupujících. Ústředně stanovené maximální ceny se uplatňují v oborech elektroenergetiky a plynárenství, věcnému usměrňování podléhají ceny tepelné energie. Po nabytí účinnosti nového energetického zákona (1. 1. 2001) se Energetický regulační úřad stal cenovým orgánem a byl vybaven působností v regulaci cen v energetice v plném rozsahu, ( dříve tuto působnost vykonávalo MF (regulace a kontrola cen, vydávání vyhlášek a rozhodnutí apod.) Od 1. ledna 2000 došlo ke změnám cen ve všech kategoriích a oborech energetiky. MF tak reagovalo na změny ekonomicky oprávněných nákladů (např. vstupů) a potřeby přiměřeného zisku, včetně změn vnějšího ekonomického prostředí, přičemž cílem bylo zabránit prodávajícím v podmínkách přirozených i ostatních monopolů uplatňovat nepřiměřené ceny. Příprava scénáře změn regulovaných cen energie do roku 2002 vycházela z programového prohlášení vlády ČR, které počítalo s postupným ukončením nápravy deformovaných cen do konce roku 2002.





177


V souladu s předpokládaným vstupem ČR do Evropské unie, která vyžadovala nejen příslušné úpravy sazeb v oblasti daně z přidané hodnoty a spotřebních daní u některých komodit, ale i odstranění křížových dotací a narovnání cen energie tak, aby ceny v každém tarifu odpovídaly vynaloženým nákladům, bylo přistoupeno k přestavbě tarifních struktur jak u elektřiny, tak u zemního plynu. Dokončením cenové nápravy došlo jednak k definitivnímu odstranění křížových dotací mezi vyššími cenami pro ostatní odběratele a dosud nižšími cenami pro domácnosti a jednak k zavedení nových tarifních soustav, lépe vyjadřujících vztah mezi zajišťovanou dodávkou a cenou placenou odběratelem a motivující spotřebitele ke zvyšování úspor a k hospodárnosti ve spotřebě energie. Od ledna 2005 začalo v elektroenergetice tzv. II. regulační období (do 31.12.2009) , trh s elektrickou energií se otevřel v r.2006 všem odběratelům ( oprávnění zákazníci). Trh s plynem se plně otevře k 1.1. 2007.

12.5 Sektor eletroenergetiky Veřejná prospěšnost zásobování elektřinou je ve světě všeobecně uznávaná bez ohledu na formu vlastnictví a organizační struktury. Specifické zvláštnosti elektřiny: elektrická energie má univerzální použití, je tzv. čistou energií, lze ji přeměnit , lze ji použít ve všech procesech konečného užití a lze také provádět substituci za jinou formu energie, elektrická energie je neskladovatelná: výroba i spotřeba se uskutečňují současně. Stávající struktura trhu s elektřinou ČEZ, a. s., jehož podíl na výrobě u nás činí cca 65 % celkové výroby, zůstává dominantním výrobcem elektrické energie v České republice. Byl založen r. 1992 Fondem národního majetku. Hlavním předmětem činnosti společnosti byla výroba, přenos, tranzit, dovoz a vývoz elektrické energie a výroba, rozvod a prodej tepla. Rozhodující část elektřiny prodával ČEZ,a.s. osmi regionálním





178


distribučním společnostem REAS, jejichž akciové podíly vlastnily z jedné třetiny stát, třetina byla určena pro kuponovou privatizaci a majoritní třetinu vlastnily obce proto, aby mohly ovlivňovat cenu energií. Obce však své podíly začaly prodávat . Zájem projevili zahraniční investoři, kteří získali majoritu v Jihočeské a Jihomoravské distribuční společnosti. V roce 2005 se obě spojily pod názvem (jméno majoritního vlastníka ) E.ON, a.s. Tato společnost je v současné době jediným velkým konkurentem ČEZ,a.s. v ČR na trhu s energií. Zabývá se však pouze obchodováním s energií. Stát mezi tím přehodnotil strategické záměry,získal zpět majoritu v ostatních regionálních společnostech mimo Prahy a vytvořil z ČEZa.s.,vlivnou polostátní společnost, která v současné době expanduje na východní trhy a kupuje či má záměry koupit řadu distribučních elektroenergetických společností v Bulharsku, Rumunsku či Polsku. . V souvislosti s e schvalováním rozpočtu na rok 2007 uvažuje vláda o prodeji části státního podílu v ČEZ přímo této akciové společnosti. (prodej má částečně řešit rozpočtový deficit). Dále ČEZ a.s., provozuje jaderné elektrárny Dukovany a Temelín( JETE ). Towards a European Strategy for theSecurity of Energy Supply (tzv. Zelená kniha), kterou v Bruselu schválila Evropská komise doporučuje, aby jaderná energetika nebyla zatracována, ale aby se s ní počítalo jako s možným řešením problému globálních změn klimatu. Předpokladem je samozřejmě vysoký stupeň jaderné bezpečnosti, vyřešení problému ukládání jaderného odpadu a konkurenceschopnost jaderných elektráren. V dlouhodobé perspektivě předpokládá ukládání vyhořelého paliva. Výkon JETE měl nahradit v ČR výkon zajišťovaný v současné době elektrárnami spalujícími hnědé uhlí v Severočeském regionu. V roce 1999 se těžba hnědého uhlí pohybovala na úrovni 45 mil. t, v letech 2002 a 2003 (v době uvedení JETE do plného provozu) se očekával pokles odbytu hnědého uhlí na 30 až 35 mil. t. Oba bloky JETE vyrobí ročně 12 mil. Mwh elektřiny a o toto množství měla být snížena výroba elektřiny v hnědouhelných elektrárnách. Z toho lze spočítat, že v důlních společnostech mělo dojít ke ztrátě asi 5 800 pracovních míst. Útlum těžby hnědého uhlí zatím neproběhl, přebytek elektrické energie ČEZ exportuje. Nutno říci, že potřeba elektrické energie neustále roste a potřeba nových zdrojů začíná být naléhavá. Dále a.s. ČEZ vlastní 10 uhelných elektráren o výkonu 6.517 MW, 13 vodních elektráren o instalovaném výkonu 1.872 MW, 2 teplárny, 3 větrné a 1 fotovoltaickou elektrárnu.





179


Od r. 2005 probíhají v celé skupině ČEZ a.s., organizační změny v souladu se zákonem č.458/2000Sb., a podle směrnice 2004/54/ES Evropského parlamentu a Rady o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou, jimiž byla založena povinnost oddělit distribuci od ostatních licencovaných činností v energetice. „Projekt VIZE 2008“ na období let 2004 až 2008 je výrazem zásadní restrukturalizace a zeštíhlení celé energetické Skupiny ČEZ. Základní vizí Skupiny ČEZ je stát se jedničkou na trzích s elektrickou energií střední a jihovýchodní Evropy. Poslání společnosti spočívá především v maximalizaci návratnosti pro akcionáře Skupiny ČEZ. Skupina ČEZ se tímto projektem stala integrovanou společností s hlavním zaměřením na výrobu, prodej a distribuci elektrické energie. Další dlouhodobou aspirací projektu je zkoumání relevantních obchodních možností, které by pomohly posílit pozici a zlepšit výsledky v podnikání s elektrickou energií V r.2005 dosáhla přechodu vlastnictví uhelných dolů na Mostecku od státu do vlastnictví ČEZ) .Dále si Skupina ČEZ klade za cíl dosáhnout “operational excellence” ve všech oblastech, které povedou k dalšímu zlepšení výsledků Skupiny ČEZ a budou využity i v zahraničí. ČEZ se tak stává zosobněním české síly, schopnosti a úspěchu doma i v zahraničí. Jde o finančně silnou a stabilní společnost. K naplnění VIZE 2008 vznikly projektové týmy ve čtyřech základních oblastech vedených výkonnými řediteli ČEZ: 1) oblast obchodu: trading, marketing a podpora prodeje, prodejní společnost a společnost zákaznických služeb, 2) oblast financí: finance, řízení rizik, 3) oblast distribuce: podpora správy aktiv, provozovatel distribučních sítí, společnost distribučních služeb a společnost správy elektroměrů, 4) lidské zdroje, majetkové účasti, ICT a společnost podpůrných služeb. ročně 12 mil. Mwh elektřiny a o toto množství měla být snížena výroba elektřiny Trh s elektřinou S cílem zajistit spolehlivé a hospodářské dodávky se na území České republiky uskutečňuje trh s elektřinou na základě regulovaného





180


přístupu k přenosové soustavě a k distribučním soustavám (dále jen „regulovaný přístup“) a možností výstavby výroben; ceny za přenos a distribuci elektřiny, za systémové služby, ceny elektřiny pro chráněné zákazníky a ceny elektřiny dodavatele poslední instance reguluje Energetický regulační úřad. Trh s elektřinou byl otevírán postupně , od 1. ledna 2006 jsou v prostředí úplně otevřeného trhu oprávněnými zákazníky všichni koneční zákazníci Účastníky trhu s elektřinou jsou výrobci, provozovatel přenosové soustavy, provozovatelé distribučních soustav, operátor trhu, obchodníci s elektřinou a koneční zákazníci. Výrobce má právo připojit své zařízení k elektrizační soustavě, nabízet elektřinu vyrobenou ve vlastní výrobně elektřiny na krátkodobém trhu, dodávat elektřinu prostřednictvím přenosové soustavy nebo distribuční soustavy v případě, že má uzavřenou smlouvu o dodávce elektřiny, smlouvu o přenosu a distribuci elektřiny. Výrobce je povinen mimo jiné: na své náklady zajistit připojení svého zařízení k přenosové soustavě nebo k distribuční soustavě, poskytovat provozovateli přenosové soustavy nebo provozovateli příslušné distribuční soustavy potřebné údaje pro provoz a rozvoj přenosové soustavy, dodržovat parametry kvality, podílet se na úhradě oprávněných nákladů provozovatele přenosové soustavy nebo příslušného provozovatele distribuční soustavy spojených s připojením výrobny elektřiny, uhradit provozovateli přenosové soustavy nebo provozovateli distribuční soustavy podle pravidel trhu s elektřinou systémové služby.

Provozovatel přenosové soustavy zajišťuje spolehlivé provozování a rozvoj přenosové soustavy, poskytuje přenos elektřiny na základě uzavřených smluv, odpovídá za zajištění systémových služeb. Provozovatel přenosové soustavy nesmí být držitelem licence na obchod s elektřinou, distribuci elektřiny a výrobu elektřiny. Provozovatel přenosové soustavy má právo zřizovat a provozovat vlastní telekomunikační síť, zařízení, měření, zabezpečování a automatizaci provozu. V souladu s podmínkami stanovenými územním rozhodnutím a stavebním povolením může zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech zařízení přenosové soustavy,





181


přetínat tyto nemovitosti vodiči a umisťovat v nich vedení.. Provozovatel přenosové soustavy je povinen připojit k přenosové soustavě zařízení každého a poskytnout přenos každému, kdo o to požádá a splňuje podmínky stanovené prováděcím právním předpisem .Účtuje odděleně za přenos a za systémové služby, zpracovává údaje potřebné pro rozhodnutí Energetického regulačního úřadu o cenách za přenos a o cenách za systémové služby. Provozovatel přenosové soustavy musí být z hlediska své právní normy, organizace a rozhodování nezávislý, musí přijmout vnitřním předpisem program, kterým stanoví opatření k vyloučení diskriminačního chování ve vztahu k ostatním účastníkům trhu s elektřinou.. Provozovatel přenosové soustavy nesní od 1. ledna 2005 nabývat podíly v jiné právnické osobě, která je držitelem licence na výrobu elektřiny, distribuci elektřiny nebo obchod s elektřinou. Provozovatel distribuční soustavy zajišťuje spolehlivé provozování a rozvoj distribuční soustavy na území vymezeném licencí, nesmí být držitelem licence na přenos elektřiny. Má právo nakupovat nejnižšími náklady podpůrné služby a elektřinu pro krytí ztrát elektřiny v distribuční soustavě a pro vlastní potřebu. V souladu s podmínkami stanovenými územním rozhodnutím a stavebním povolením má právo zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech zařízení distribuční soustavy, přetínat tyto nemovitosti vodiči a umisťovat v nich vedení. Je povinen zřídit věcné břemeno umožňující využití cizí nemovitosti a to smluvně s vlastníkem nemovitosti. Provozovatel přenosové soustavy je dále povinen připojit k distribuční soustavě zařízení každého a umožnit distribuci elektřiny každému, kdo o to požádá a splňuje podmínky, zajišťovat všem účastníkům trhu s elektřinou neznevýhodňující podmínky pro distribuci elektřiny distribuční soustavou s výjimkou distribuce elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů a druhotných energetických zdrojů a elektřiny prokazatelně vázané na výrobu tepla při kombinované výrobě elektřiny a tepla, zpracovávat a vydávat a zveřejňovat, účtovat odděleně za distribuci elektřiny a za dodávku elektřiny chráněným zákazníkům. Provozovatel distribuční soustavy musí být od 1. ledna 2007 z hlediska své právní formy, organizace a rozhodování nezávislý na jiných činnostech. Musí přijmout vnitřním předpisem program, kterým stanoví opatření k vyloučení diskriminačního chování ve vztahu





182


k ostatním účastníkům trhu s elektřinou. Musí přijmout pravidla pro zpřístupňování informací o provozování a rozvoji distribuční soustavy. Nesmí od 1. ledna 2007 držet podíly v jiné právnické osobě, která je držitelem licence na výrobu elektřiny, přenos elektřiny, obchod s elektřinou nebo plynem. Dispečinky zabezpečují rovnováhu mezi zdroji a potřebou elektřiny a bezpečný a spolehlivý provoz elektrizační soustavy. Dispečinky provozovatelů distribučních soustav jsou povinny spolupracovat s dispečinkem provozovatele přenosové soustavy. Operátor trhu s elektřinou je akciová společnost založená státem.. Stát vlastní akcie operátora trhu s elektřinou. Operátor trhu s elektřinou je držitelem licence a je povinen na základě licence zpracovávat podle údajů předávaných účastníky trhu s elektřinou obchodní bilanci elektřiny a předávat ji provozovateli přenosové soustavy, organizovat krátkodobý trh s elektřinou, zpracovávat a předávat ministerstvu a Energetickému regulačnímu úřadu zprávu o budoucí očekávané spotřebě elektřiny a o způsobu jejího krytí zdroji elektřiny. Operátor trhu s elektřinou má právo vyžadovat od registrovaných účastníků trhu údaje ze smluv o dodávce elektřiny, kterými jsou zejména výkon a jeho časový průběh. Ceny za činnosti operátora trhu s elektřinou stanoví prováděcí právní předpis. Oprávněný zákazník má právo na připojení svého odběrného elektrického zařízení k přenosové soustavě, nakupovat elektřinu v kvalitě od držitelů licence na výrobu elektřiny a od držitelů licence na obchod s elektřinou, nakupovat elektřinu na krátkodobém trhu s elektřinou organizovaném operátorem trhu, na dopravu dohodnutého množství elektřiny, pokud má uzavřenu smlouvu o přenosu a distribuci elektřiny V případě malých zákazníků a domácností mají tito právo na dodávku elektřiny v kvalitě za regulované ceny od dodavatele poslední instance v případě, že o ní požádájí. Oprávněný zákazník je povinen zajistit na své náklady připojení svého odběrného elektrického zařízení k přenosové soustavě nebo k příslušné distribuční soustavě, umožnit přístup k měřícím zařízením, předávat operátorovi trhu technické údaje ze smluv o dodávce elektřiny; pokud je subjektem zúčtování, uhradit provozovateli přenosové soustavy nebo distribuční soustavy platbu za systémové služby.





183


Oprávněný zákazník může provozovat vlastní náhradní zdroj, pokud je propojen s přenosovou soustavou nebo s distribuční soustavou, pouze po dohodě s provozovatelem přenosové nebo distribuční soustavy Obchodník s elektřinou má právo na dopravu dohodnutého množství elektřiny, pokud má uzavřenou smlouvu o přenosu nebo distribuci elektřiny, dále právo nakupovat elektřinu na území České republiky od držitelů licence na výrobu a od držitelů licence na obchod a prodávat ji ostatním účastníkům trhu s elektřinou, nakupovat elektřinu z jiných států a prodávat elektřinu do jiných států (pokud se na něj nevztahuje omezení dovozu). Obchodník s elektřinou je povinen řídit se Pravidly trhu s elektřinou, nabízet konečným zákazníkům spravedlivý a nediskriminující výběr způsobu platby na dodanou elektřinu, účtovat odděleně o dodávce elektřiny poslední instance, dodávce elektřiny oprávněným zákazníkům, vykonávat činnost dodavatele poslední instance, pokud byl k tomu Energetickým regulačním úřadem určen. Obnovitelnými zdroji se rozumí obnovitelné nefosilní přírodní zdroje energie, jimiž jsou energie větru, energie slunečního záření, geotermální energie, energie vody, energie půdy, energie vzduchu, energie biomasy, energie skládkového plynu, energie kalového plynu a energie bioplynu.

Kombinovaná výroba elektřiny a z druhotných energetických zdrojů.

tepla

a

výroba

elektřiny

Výrobci provozující zařízení pro kombinovanou výrobu elektřiny a tepla mají, pokud o to požádají a technické podmínky to umožňují, právo k přednostnímu zajištění dopravy elektřiny přenosovou soustavou a distribučními soustavami. Tato práva se vztahují na elektřinu vyrobenou v zařízeních využívající druhotné energetické zdroje, či vyrobenou v zařízeních kombinované výroby elektřiny a tepla. Základní podmínkou kombinované výroby elektřiny a tepla je dodávka užitečného tepla k dalšímu využití. Příspěvky k ceně elektřiny z kombinované výroby elektřiny a tepla nebo vyrobené z druhotných energetických zdrojů hradí výrobcům provozovatelé distribučních soustav přímo připojených k přenosové soustavě nebo provozovatel přenosové soustavy, pokud je výrobce k přenosové soustavě přímo připojen.





184


Množství elektřiny z kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů eviduje Energetický regulační úřad. Osvědčení o původu elektřiny z kombinované výroby elektřiny a tepla nebo druhotných energetických zdrojů vydává MPO na základě žádosti o vydání osvědčení. Obchodníci s elektřinou jsou povinni přednostně nakupovat a dodávat elektřinu z kombinované výroby elektřiny a tepla nebo z druhotných energetických zdrojů. Výstavba výroben elektřiny je možná pouze na základě státní autorizace. MPO je ve věcech udělování autorizace na výstavbu výrobny elektřiny účastníkem územního řízení a dotčeným státním orgánem ve stavebním řízení; vede evidenci udělených autorizací na výstavbu výroben elektřiny. Výstavba přímého vedení je možná pouze na základě autorizace, o jejímž udělení rozhoduje MPO, které je ve věcech udělování autorizace na výstavbu přímého vedení účastníkem územního řízení a dotčeným státním orgánem ve stavebním řízení. MPO vede evidenci udělených autorizací na výstavbu přímých vedení, může rozhodnout o omezení spotřeby elektřiny fyzických či právnických osob v případě ohrožení celistvosti elektrizační soustavy, její bezpečnosti a spolehlivosti provozu. Elektrická přípojka musí být zřízena a provozována v souladu se smlouvou a s Pravidly provozování přenosové nebo distribuční soustavy. Náklady na zřízení elektrické přípojky hradí ten, v jehož prospěch byla zřízena. Měření zajišťuje provozovatel přenosové či distribuční soustavy

12.6. Sektor plynárenství Výhody zemního plynu: lze ho bez nákladných úprav a energetických přeměn dovést přímo spotřebiteli, dopravní a distribuční systém zemního plynu je nezávislý na klimatických podmínkách a na veřejných komunikacích, lze ho skladovat,





185


nižší zatěžování životního prostředí při jeho spalování. Po zprovoznění tranzitního plynovodu začal postupný přechod všech odběratelů od svítiplynu na zemní plyn. Výroba svítiplynu byla ukončena v průběhu roku 1996. Od tohoto roku je odběratelům v České republice dodáván pouze zemní plyn. Česká republika je podobně jako řada evropských zemí zcela závislá na dovozu zemního plynu, vlastní těžba se na celkové spotřebě podílí necelým 1 %. Dovozem zemního plynu pro potřeby ČR je pověřena akciová společnost Transgas. Hlavním posláním Transgasu je přeprava zemního plynu pro ČR a zahraniční partnery. Transgas do ČR dováží plyn od svého hlavního dodavatele, kterým je Ruská federace (konkrétně od společnosti Gazexport) dle kontraktu z roku 1998 a od roku 1997 proudí do ČR na základě dlouhodobého kontraktu i zemní plyn z Norska. Nerovnováha mezi nákupem a prodejem je vyrovnávána uskladňováním zemního plynu v podzemních zásobnících. V ČR je v současné době v provozu 8 zásobníků zemního plynu. Transgas, a. s. provozuje 6 zásobníků: Dolní Dunajovice, Háje, Lobodice, Štramberk, Třanovice a Tyrdonice. Transgas, a. s., dále využívá skladovací kapacitu podzemního zásobníku Uhřice provozovaného společností Moravské naftové doly, a. s. a kapacitu zahraničních podzemních zásobníků Rehden (SRN) a Láh (SR). Hlavní činností a.s. Transgas je tranzitní přeprava ruského zemního plynu do zemí západní Evropy, zejména Spolkové republiky Německo a Francie. O zásadách restrukturalizace českého plynárenství bylo rozhodnuto na podzim roku 1993 a k 1. lednu 1994 bylo z Českého plynárenského podniku vyčleněno 8 regionálních distribučních společností (REAS) a odštěpný závod Transgas s tím, že o.z. Transgas byl pověřen zabezpečováním nákupu a dodávek zemního plynu pro nově vzniklé plynárenské společnosti a zákazníky přímo napojené na vnitrostátní plynovodní síť Akciová společnost Transgas nebyla založena k 1. lednu 2001, jak to ukládal privatizační projekt, ale až počátkem května 2001. Základní jmění nové společnosti činilo 36,5 miliard V květnu 2002 se německá společnost RWE Gas stala novým majitelem privatizovaného českého plynárenství. Za akcie Transgasu a osmi plynárenských distribučních společností zaplatila na účet Fondu národního majetku 4,1 miliardy eur (asi 125 mld. Kč). Tímto krokem získala v Transgas 96,99 procentní podíl. Působení RWE Gas na českém trhu však do roku 2007 omezují podmínky stanovené Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) a další





186


podmínky vycházející z kupní smlouvy s Fondem národního majetku. Podmínky ÚOHS k propojení RWE Gas s Transgasem: RWE Gas se musela zavázat, že nezíská kontrolu nad Moravskými naftovými doly Hodonín (je to jediný konkurent na trhu s plynem) a rovněž prostřednictvím svého podílu v dolech nebude blokovat jejich obchodní rozhodnutí, RWE Gas nesmí nabýt podíly v elektroenergetických a teplárenských distribučních firmách nebo budovat nové (omezení platí až do doby ukončení privatizace elektroenergetiky, nejdéle však po dobu 5-ti let). Podmínky kupní smlouvy uzavřené s FNM pak zavazují RWE Gas k tomu, že nabyté akcie až do roku 2010 nepřevede na třetí osoby a nesmí se změnit právní forma Transgas a.s. Regulace cen zemního plynu Ceny zemního plynu jsou regulovány na principu úředně stanovených maximálních cen podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách. Zákonem č. 458/2000 Sb., (energetický zákon) a zákonem č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů ČR v oblasti cen je od 1. 1. 2001 pravomoc vyhlašovat ceny za přenos zemního plynu svěřena nezávislému Energetickému regulačnímu úřadu. Způsob tvorby a změny cen zemního plynu upravuje Vyhláška Energetického regulačního úřadu č. 438/2001, kterou se stanoví postupy pro regulaci cen a obsah ekonomických údajů. I v nejbližších letech bude mezi členskými zeměmi EU stále existovat rozdílný přístup ke změnám cen plynu. K reálné ceně plynu se skupiny zemí přibližují postupně z opačných pozic, v současné době jsou vyspělé země EU nad ní a my i naši sousedé z východního bloku pod ní. Tuto situaci je možno nazvat „cenový paradox“. Konkurenční tlak vede v zemích EU ke snižování marží z prodeje, a tedy i ceny plynu pro konečné odběratele, nejprve pro velkoodběratele a následně i pro zákazníky v domácnostech. Trh s plynem je organizován na základě práva přístupu třetích stran k přepravní soustavě, k distribučním soustavám, k podzemním zásobníkům plynu a těžebním plynovodům pro všechny účastníky trhu s plynem, kteří mají právo přístupu podle tohoto zákona. Ceny za distribuci plynu, za přepravu , za volnou akumulaci, za dodávku plynu chráněným zákazníkům a dodávku poslední instance





187


reguluje Energetický regulační úřad. Trh s plynem je otevírán postupně takto: od 1. ledna 2006 jsou za podmínek stanovených tímto zákonem oprávněnými zákazníky všichni koneční zákazníci s výjimkou domácností, od 1. ledna 2007 budou za podmínek stanovených zákonem oprávněnými zákazníky všichni koneční zákazníci. Účastníci trhu s plynem jsou výrobci, provozovatel přepravní soustavy, provozovatelé distribučních soustav, provozovatelé podzemních zásobníků plnu, obchodníci s plynem, koneční zákazníci. Výrobce má právo na zřízení a provozování těžebních plynovodů a jejich připojení k přepravní nebo distribuční soustavě; prodávat plyn na předávacím místě provozovateli distribuční soustavy, obchodníkovi s plynem; omezit nebo přerušit provoz výrobny plynu při stavech nouze, při provádění plánovaných rekonstrukcí a oprav těžebních plynovodů apod.; Provozovatel přepravní soustavy je povinen zajistit bezpečný a spolehlivý provoz a rozvoj přepravní soustavy, od 1. ledna 2005 uzavřít smlouvu o zajištění přepravy plynu s držitelem licence na obchod s plynem, za účelem zajištění dodávky plynu pro chráněné zákazníky, jejichž odběrná zařízení jsou připojena k přepravní soustavě. Provozovatel přepravní soustavy je povinen zajistit přepravu plynu na základě písemně uzavřených smluv; připojit k přepravní soustavě každého, kdo o to požádá a splňuje podmínky připojení. Je povinen poskytovat provozovatelům distribučních soustav informace nezbytné k zajištění vzájemné provozuschopnosti; vést samostatné účty za přepravu plynu a za dodávku plynu chráněným zákazníkům, a to pro účely regulace; zřizovat a provozovat místa pro sledování kvality plynu; zpracovávat a předkládat Energetickému regulačnímu úřadu ke schválení Řád provozovatele přepravní soustavy a zajistit jeho zveřejnění. Provozovatel přepravní soustavy musí být od 1. ledna 2006 z hlediska své právní formy, organizace a rozhodování nezávislý na jiných činnostech Provozovatel musí přijmout vnitřním předpisem program, kterým stanoví opatření k vyloučení diskriminačního chování ve vztahu k ostatním účastníkům trhu s plynem a pravidla pro zpřístupňování informací o provozování a rozvoji přepravní soustavy Provozovatel podzemního zásobníku plynu má právo v souladu s podmínkami stanovenými územním rozhodnutím a stavebním povolením zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech





188


plynárenská zařízení, na vlastní náklady připojit své zařízení k přepravní soustavě nebo k distribuční soustavě za podmínek stanovených Pravidly provozu. Obchodník s plynem má právo nakupovat plyn a prodávat jej ostatním účastníkům trhu s plynem, s výjimkou chráněných zákazníků; tato výjimka skončí 1. ledna 2007. Obchodník s plynem má právo na dodávku plynu za regulované ceny za účelem dodávek chráněným zákazníkům, na přepravu, distribuci a uskladnění dohodnutého množství plynu, pokud má na tyto činnosti uzavřeny písemné smlouvy příslušnými provozovateli. Obchodník má přístup do přepravní soustavy, distribučních soustav, podzemních zásobníků plynu nebo k volné manipulaci plynu; podrobnosti stanoví Pravidla trhu s plynem, Řád provozovatele přepravní soustavy a Řády provozovatelů distribučních soustav a Řády provozovatelů podzemních zásobníků plynu. Obchodník s plynem je povinen vypracovávat denní, měsíční, roční a pětiletou bilanci, a to včetně údajů o vývozech plynu a dovozech plynu a předávat Bilančnímu centru. Musí dodržovat rovnováhu mezi množstvím plynu vstupujícím do plynárenské soustavy a vystupujícím; zajistit konečným zákazníkům, kterým dodává plyn, jeho bezpečnou a spolehlivou dodávku. Držitel licence na obchod s plynem je povinen dodávat od 1. ledna 2005 plyn za ceny regulované Energetickým regulačním úřadem. Oprávněný zákazník má právo na připojení svého odběrného plynového zařízení k přepravní soustavě nebo příslušné distribuční soustavě při dodržení podmínek Pravidel provozu dále na volbu dodavatele plynu, dopravu dohodnutého množství plynu, zřízení přímého plynovodu, bezplatnou změnu dodavatele plynu. Oprávněný zákazník je povinen zajistit na své náklady připojení svého odběrného plynového zařízení, řídit se při připojení Pravidly provozu a zajistit přístup k měřícím zařízením provozovatele. Chráněný zákazník má právo na připojení svého odběrného plynového zařízení k distribuční soustavě, splní-li podmínky, které stanoví Pravidla provozu, na zajištění dodávky plynu za regulované ceny(do 31.12.2006); dodávka chráněnému zákazníkovi je uskutečňována na základě licence na obchod s plynem (od 1. ledna 2005). Chráněný zákazník je povinen řídit se při připojení Pravidly provozu, umožnit provozovateli instalaci měřícího zařízení a zajistit mu k němu přístup. Odběrné plynové zařízení pro dodávku plynu v jedné





189


nemovitosti je součástí této nemovitosti Plynárenské dispečinky a Bilanční centrum Sledování plánování, výroby, dodávek a spotřeb plynu, kapacit a výkonů přepravní soustavy a distribučních soustav a podzemních zásobníků plynu ve formě souhrnných bilancí plynárenské soustavy zajišťuje Bilanční centrum. Bilanční centrum je povinen vytvořit provozovatel přepravní soustavy. Rovnováhu mezi zdroji a spotřebou plynu a bezpečný a spolehlivý provoz plynárenské soustavy zajišťují dispečinky plynárenských podnikatelů. Dispečinky jsou povinny vzájemně spolupracovat podle Dispečerského řádu plynárenské soustavy České republiky.

Výstavba vybraných plynových zařízení je možná pouze na základě státní autorizace, o jejímž udělení rozhoduje MPO. Vybranými plynovými zařízeními jsou přímé plynovody, podzemní zásobníky plynu, plynovody o tlakové úrovni vyšší než 0,4 Mpa, zásobníky zkapalněného zemního plynu o obsahu větším než 10 m3. Autorizace je nepřenosná na jinou právnickou či fyzickou osobu a uděluje se maximálně na 5 let s možností jejího prodloužení. Písemná žádost o udělení autorizace musí obsahovat mimo jiné: obchodní firmu nebo název právnické osoby, stanovisko Ministerstva životního prostředí, stanovisko příslušného provozovatele přepravní soustavy nebo distribuční soustavy, doklady prokazující finanční předpoklady k výstavbě vybraného plynového zařízení. Finančními předpoklady je schopnost fyzické či právnické osoby žádající o udělení autorizace zabezpečit řádné zahájení a dokončení výstavby vybraného plynového zařízení. Rozhodnutí o udělení autorizace musí mít formu správního rozhodnutí. Odběr plynu je měřen měřícím zařízením. Provozovatel přepravní soustavy a provozovatelé distribučních soustav jsou povinni vybavit všechny konečné zákazníky měřícím zařízením MPO může rozhodnout o omezení dovozu plynu ze zahraničí fyzickým nebo právnickým osobám v případě, že může dojít k ohrožení bezpečného a spolehlivého provozu plynárenské soustavy,





190


v případě, že byl vyhlášen stav nouze.

12.7. Sektor teplárenství Zásobování teplem je důležitou součástí energetického hospodářství. Problémy spojené s jejím řešením jsou investičně a technicky velmi náročné. Zásobování teplem má značný vliv na životní prostředí a znečištění ovzduší. Způsoby zásobování teplem jsou velmi rozmanité jak podle druhu použité primární energie, tak i podle potřebných zařízení. Často se při zásobování téhož objektu nebo oblasti kombinuje i několik způsobů a zařízení.V zásadě se rozeznávají 2 velké skupiny: decentralizované zásobování teplem z individuálních a lokálních zařízení centralizované zásobování teplem (CZT). Do první skupiny se zahrnuje řada způsobů a zařízení od individuálních topidel, spalujících paliva tuhá, kapalná i plynná a topidla elektrická až po etážové vytápění a domovní kotelny na fosilní paliva. Patří sem i systémy využívající odpadové teplo, obnovitelné primární zdroje a netradiční způsoby, jakými jsou například tepelná čerpadla. Druhá skupina – centralizované zásobování – zahrnuje větší zásobovací soustavy, než je u skupiny první. Zdroje tepla mají vždy vyšší výkony a je tedy předpoklad k lepší energetické účinnosti. Teplárenství má v České republice poměrně dlouhou tradici. Centralizované zásobování teplem se začalo rozvíjet již koncem minulého století v souvislosti s rozvojem průmyslové výroby. V teplárenství po 2. světové válce došlo k výraznému rozvoji, byla realizována řada významných teplárenských soustav, byla vypracována řada moderních technických řešení, která v mnohém předběhla i svoji dobu, scházelo však realizační zázemí i příslušní výrobci.





191


Prvořadým cílem v tomto období bylo získávání tepla bez ohledu na problematiku ekologie či ekonomie. Zásobování teplem v ČR je zajišťováno z velkých zdrojů energetiky, z průmyslových zdrojů a ze zdrojů organizací tepelných hospodářství města a obcí. Rozhodující objem tepla mají zdroje energetiky, průmyslové podniky vyrábějící teplo především pro vlastní potřebu a část produkce přitom dodávající jiným spotřebitelů. Tepelná hospodářství měst a obcí (mnohá již zprivatizovaná z hlediska provozu soukromými subjekty), provozují okrskové a místní kotelny o relativně nízkém výkonu, Individuální a ústřední vytápění se v rozhodující míře týká obcí s malou hustotou zástavby, CZT a vytápění prostřednictvím výtopen se dotýká výrobní sféry, městské zástavby a terciální sféry. Největším spotřebitelem tepla pro technologické procesy je zpracovatelský průmysl, zejména chemický, papírenský a potravinářský. Teplárenství se v České republice zpočátku rozvíjelo především jako zdroj technologické páry. Hlavními zákazníky veřejných tepláren jsou především obyvatelstvo a služby. Některé velké průmyslové podniky mají teplárenské zdroje vlastní. Zatímco výroba a spotřeba tepla pro vytápění má sezónní charakter s dobou využití do 3.000 hodin/rok, technologické odběry pro zpracovatelský průmysl jsou celoroční, při trojsměnném provozu s dobou využití 6.000 hodin/rok. V České republice činí celková spotřeba tepla cca 520 PJ. Ta je kryta zhruba 35 % dodávkami ze soustav CZT, z toho činí podíl asi 32 % zásobování teplem obyvatelstva a terciální sféry a cca 68 % oblast průmyslu. Energeticky mnohem dokonalejším způsobem lze dodávku tepla uskutečnit pomocí tzv. kogenerace, která představuje sdruženou výrobu elektrické energie a tepla. Otázka kombinované výroby elektřiny a tepla (KVET) je v centru pozornosti EU. Rozhodnutí COM/97/514 pro podporu kombinované výroby bylo přijato v roce 1997, kdy by podle něho měl podíl elektřiny a tepla z obnovitelných zdrojů a KVET do roku 2010 vzrůst na dvojnásobek. EU se přiklání k názoru, že technologie KVET je velmi přátelskou k životnímu prostředí, a tedy by měla být podporována. Rovněž naše republika hodnotí





192


ve své platné energetické politice kombinovanou výrobu jako účinný nástroj úspor a efektivního využívání primárních zdrojů s kladným dopadem na životní prostředí. Kombinovaná výroba elektřiny a tepla je v ČR značně rozšířena, podíl zdrojů KVET na celkové výrobě elektřiny činí cca 20 %, roční dodávka tepla ze soustav CZT činí cca 520 PJ, z toho z KVET cca 23 %. Problematika cen Oblast výroby a distribuce tepelné energie byla od počátku cenové liberalizace, tj. od 1. 1. 1991 zařazena do seznamu zboží s regulovanými cenami. Teplárenství bylo na trhu síťových energií stále diskriminováno, neboť konkurenční média – elektřina a zemní plyn byla obyvatelstvu prodávána pod náklady energetických společností. Elektřina pro domácnosti byla křížově dotována z tržeb od průmyslového sektoru, obdobně i zemní plyn. Cena tepelné energie dodávané obyvatelstvu byla a je dále je věcně usměrňována ERÚ Specifické podmínky postavily centrální zásobování teplem do pozice, kdy klesá jeho konkurenceschopnost ve vztahu k ostatním zdrojům tepla, zejména zemnímu plynu a elektřině. Podniky zásobování teplem přešly do vlastnictví obcí, kterým tímto vznikl úkol kvalifikovaně zabezpečit jejich spolehlivý provoz. Obce mají řadu možností provozovat zásobování teplem: k tomu zřízenou příspěvkovou organizací,nebo obchodní organizací, smluvním provozovatelem. Držitel licence na výrobu nebo rozvod tepelné energie má rozvodné tepelné zařízení nebo tepelnou přípojku a odběrné tepelné zařízení v souladu s technickými a bezpečnostními předpisy, má uzavřenou smlouvu o dodávce tepelné energie; je dále povinen s každou fyzickou a právnickou osobou, která o to požádá a splňuje podmínky pro výrobu nebo rozvod, uzavřít smlouvu o dodávce tepelné energie, je povinen provádět činnosti spojené s udělenou licencí podle zvláštních právních předpisů





193


pouze kvalifikovanými pracovníky, zřizovat, provozovat a udržovat zařízení pro dodávky tepelné energie, tak aby splňovala požadavky bezpečného, hospodárného a spolehlivého provozu, stanovit podmínky připojení k rozvodnému tepelnému zařízení nebo zdroji tepelné energie, vypracovat havarijní plán předcházení a řešení stavu nouze. Odběratel tepelné energie má právo na připojení ke zdroji tepla v případě, má zřízenou tepelnou přípojku a odběrné tepelné zařízení v souladu s technickými předpisy a dodávka tepelné energie je v souladu se schválenou územní energetickou koncepcí. Odběratel má právo na náhradu škody při nedodržení základních parametrů dodávky tepelné energie. Škoda musí být prokázána. Odběratel může provozovat vlastní náhradní či jiný zdroj, který je propojen s rozvodným zařízením, pouze po dohodě s držitelem licence. Povinností držitele licence na výrobu a držitele licence na rozvod je dodávku tepelné energie měřit, vyhodnocovat a účtovat podle skutečných parametrů teplonosné látky a údajů vlastního měřícího zařízení, které na svůj náklad osadí. Hodnoty naměřené a zjištěné dodavatelem a ceny v místě měření tvoří náklady na tepelnou energii, které se rozúčtují mezi konečné spotřebitele, jimiž jsou uživatelé bytů a nebytových prostorů. Pravidla pro rozdělení těchto nákladů stanoví prováděcí právní předpis.

Tepelná přípojka je zařízení, které vede teplonosnou látku ze zdroje nebo rozvodného tepelného zařízení k odběrnému tepelnému zařízení pouze pro jednoho odběratele. Náklady na zřízení přípojky hradí ten, v jehož prospěch byla zřízena, pokud se s dodavatelem nedohodne jinak. Výkup tepelné energie Držitel licence na rozvod tepelné energie je povinen vykupovat tepelnou energii získanou z obnovitelných zdrojů a z tepelných čerpadel a tepelnou energii získanou z druhotných





194


energetických zdrojů, tepelnou energii z kombinované výroby elektřiny a tepla. Povinnost výkupu tepelné energie nevzniká, je-li potřeba tepelné energie uspokojena. Výstavba zdrojů tepelné energie pro dodávku do rozvodného tepelného zařízení o celkovém instalovaném tepelném výkonu 30 MWt a více je možná pouze na základě státní autorizace, o jejímž udělení rozhoduje MPO. Na výstavbu zdrojů tepelné energie pro individuální vytápění a přípravu teplé užitkové vody se autorizace neuděluje. Předpokladem pro udělení autorizace je posouzení souladu s územní energetickou koncepcí, vlivu zdroje na životní prostředí, využití místních a tuzemských palivových a energetických zdrojů, energetické účinnosti, zajištění finančních předpokladů na výstavbu, efektivnosti a hospodárnosti dostupných energetických zdrojů. Autorizace se uděluje na dobu 5 let a může se prodloužit. K žádosti o udělení autorizace připojí žadatel stanovisko správního úřadu vykonávajícího státní správu v místě stavby a odpovědného za územní energetickou koncepci příslušného územního obvodu. MPO a správní úřad vykonávající státní správu v daném územním obvodu vedou evidenci udělených autorizací na výstavbu zdrojů tepelné energie.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Energetika, elektroenergetika, plynárenství , teplárenství, energetická politika ČR, liberalizovaný trh s energiemi, účastníci trhu s energiemi, management energetických oborů, garant zajištění energetických služeb, tvorba cen energií,transformace a privatizace





195


energetických podniků,Státní energetická inspekce, Česká energetická agentura, Český energetický úřad, operátor trhu, provozovatel distribuční soustavy, provozovatel přenosové soustavy,oprávněný zákazník, chráněný zákazník,obchodník s elektřinou, plynem, teplem,obnovitelné zdroje energie.

SHRNUTÍ KAPITOLY Vývoj v oblasti energetiky směřuje k transformaci strategických podniků, jejich částečné či úplné privatizaci, a zejména k liberalizaci energetických trhů, kde aspekty síťového charakteru dodávek a technologický rozměr zabezpečení jsou potlačeny a do popředí vstupují aspekty ekonomické - tržní prostředí pro výrobu ,přenos, distribuci a prodej energií a tvorba zisku. K tomu stát vytváří legislativní zázemí a soustavu nezávislých orgánů, kterými reguluje a kontroluje rovné tržní podmínky, zajištění služeb ve veřejném zájmu a cenovou objektivitu.

KONTROLNÍ OTÁZKY 1. Charakterizujte odvětví energetiky a jeho obory 2. Charakterizujte vizi, cíle a nástroje Státní energetické koncepce z r. 2004 3. Co bylo cíli předchozích energetických politik vlád po r. 1990? 4. Jaké poslání mají Státní energetická inspekce a Česká energetická agentura ? 5. Jak je řízeno odvětví energetiky? 6. Charakterizujte Energetický regulační úřad, jeho postavení a





196


poslání. 7. Jak je řízeno odvětví energetiky? 8. Charakterizujte stručně energetický zákon č. 458/2000 Sb.ve znění pozdějších úprav 9. Jak je upraveno podnikání v energetických oborech? 10. Jak je upraveno obchodování s energiemi? Kdo je obchodník s energií ? 11. Jak je prováděna cenová regulace v energetice ? Představte stručně vývoj cen od r. 1990. 12. Charakterizujte trhy s energiemi, jak jsou kontrolovány a regulovány? Kdo je operátor trhu,oprávněný či chráněný zákazník atd. 13. Co je veřejný zájem v energetice, jak je realizován a jak je financováno jeho zajištění? 14. Popište problémy v oblasti zásobování elektrickou energií 15.

Dtto

v oblasti zásobování plynem.

16.

Dtto

v oblasti zásobování teplem.





197


13.

CENY V TECHNICKÉ INFRASTRUKTUŘE

CÍL KAPITOLY Cílem kapitoly je prezentovat základní aspekty, které působí na tvorbu cen služeb, produkovaných odvětvími TI. I když postupná liberalizace v tomto segmentu hospodářství předpokládá působení tržních podmínek na tvorbu cen, specifika TI funkci trhu v některých případech oslabují . Tvorba cen je rovněž ovlivněna sociálními aspekty.

Znalosti

Budete umět: Popsat základní principy tvorby cen v jednotlivých odvětvích TI Charakterizovat odlišnosti jednotlivých přístupů od obecné mikroekonomické teorie tvorby cen Vysvětlit důvody případných státních zásahů do tvorby cen v TI

Dovednosti

Budete schopni: Identifikovat klady a zápory metod tvorby cen v jednotlivých odvětvích a oborech Stanovit důsledky a dopady použitých metod na jednotlivé segmenty uživatelů služeb





198


Návyky

Získáte: Znalosti o možnostech využití specifických metod při tvorbě cen Přehled o základních faktorech, které ovlivňují tržní ceny infrastrukturních služeb


RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY ČÍSLO Kapitola obsahuje jednak obecný vstup do problematiky cen v TI, jednak přibližuje zásady obecné tvorby cen a dále se věnuje specifikům jednotlivých odvětví a oborů TI.Tvorba cen na příklad v osobní dopravě se orientuje více na marketingová kriteria, zatímco ceny v nákladní dopravě zohledňují spíše nákladovou tvorbu cen a zisk. Tvorba cen v energetice je velmi složitá, neboť musí respektovat charakter produkce (neskladovatelnost elektrické energie, přenos a distribuce prostřednictvím sítí), ale i parametry potřeb zákazníků (zatížení sítí v prostoru a čas odběru, apod.). Ceny za přenos a distribuci včetně cen za systémové služby jsou regulovány regulačními a cenovými úřady

Souhrnný náhled.

PRŮVODCE STUDIEM : Obsahem I. části kapitoly je charakteristika tvorby cen v podmínkách veřejných infrastrukturních služeb, forma jejich regulace, cenové orgány, působící v oblasti služeb TI, principy cenotvorby a skladba cen.V části 2 je zkráceně představena mikroekonomická teorie tvorby cen v podniku. Autorka textu považuje za nutné uvést problematiku cen v odvětvích TI nejdříve obecnou, mikroekonomickou teorií





199


tvorby cen, aby si studenti zopakovali učivo obecné ekonomické teorie a mohli tak srovnávat jednotlivé metody cenotvorby, které v oblasti TI mají celou řadu modifikací. Ve 3. části kapitoly jsou uvedeny zásady cenotvorby v přepravních službách s širokou škálou modifikací v jednotlivých dopravních oborech, vyvolaných požadavky zákazníků či potřebami provozovatelů.Obsahem 4.části je tvorba cen v energetice, blíže v jejích segmentech elektroenergetiky, plynárenství a teplárenství. Závěrečná 5. část je věnována problematice tvorby cen v elektronických komunikacích.

13.1 Vstup do problematiky Cena je: částka sjednaná na trhu peněžní forma vyjádření směnné hodnoty zboží Na přístup k tvorbě ceny působí aspekty : výrobce, prodejce. Liberální pojetí preferuje cenu tvořenou trhem (nabídka x poptávka v konkurenčním prostředí). Ale TI je součást veřejného sektoru, je prostředek k zajištění veřejně prospěšných služeb, proto bereme ohledy na sociální aspekty: cenovou dostupnost, respektování veřejného charakteru

regulace.

Regulované ceny: 1) úřední (maximální a minimální), ceny stanovené přímo ministerstvem financí, 2) věcně usměrňované – ministerstvo financí stanoví závazná pravidla (oprávněnost nákladů, přiměřenost zisku), na základě těchto pravidel s ohledem na lokální podmínky a podmínky provozovatele si ceny stanoví jednotliví provozovatelé služeb Obojí však vyžaduje možnou nepřekročitelnou hranici, avšak jako takové





200


jsou stále cenami sjednanými mezi kupujícím a prodávajícím. A u kategorie věcně usměrňovaných cen vztahem nabídky a poptávky. Cenové orgány: Ministerstvo financí a ústřední orgány (příslušná ministerstva), v rozsahu zvláštního pověření: krajské úřady a obce, v oblasti energetiky Energetický regulační úřad, v oblasti elektronických komunikací Český telekomunikační úřad

Regulační nástroje jsou využívány především trhem, kde je dodáváno zboží a služby. Podíl regulovaných cen u zboží je 6 – 7% HDP. Z položek, které se sledují v souvislosti s vývojem spotřebitelských cen představují 18 – 19% položek z celkového množství. Základem cen je nákladový princip. Cena služeb TI má zajistit tržby pokrývající: oprávněné náklady, přiměřený zisk. V některých odvětvích je tvorba cen odvozena na základě jiných principů – hodnotového přístupu zákazníka či konkurenčního prostředí. Přiměřenost zisku u TI, u níž je forma přirozeného monopolu sítí běžná, je funkce zisku utlumena přesto, že zisk je zdrojem pro krytí rizik podnikání. Riziko konkurenčních tlaků je malé, ale může být nahrazeno rizikem vlivu externích podmínek (vliv vysokých, nízkých teplot, povodně a jiné přírodní katastrofy atd.). V klasických podmínkách trhu je přijatelné kalkulovat zisk do výše 25 – 30% celkových nákladů, u TI byla doposud praxe započítávat zisk do výše 10% celkových nákladů (např. u cen bydlení je doporučeno 5% celkových nákladů). V privátním sektoru je pro TI normou kalkulovat zisk, který zajistí rentabilitu vložených investic, tedy nadinflační zhodnocení vloženého kapitálu, v podmínkách investování v TI zatím tato praxe není běžným postupem; o potřebě investic se rozhoduje veřejnou volbou. Vícesložkové ceny Podíl fixních nákladů je u TI obvykle vysoký, větší než 50%. Logicky to vede





201


k uplatnění vícesložkových cen, jejichž složkou je : paušál, cena za spotřebované množství. U stabilizovaných odvětví tvoří paušál výši 25 – 35% celkové ceny služby, tedy paušál nemůže krýt celé fixní náklady. Tam, kde není možno službu (produkt) vhodně (účelně)kvantifikovat, pak se paušální poplatek rovná ceně (časové jízdenky MHD, ČSD, likvidace domovního odpadu). Náklady na připojení k technické síti je racionální krýt jednorázovou cenou nebo pro nejbližší období (ne podle principů amortizace) zahrnout do nákladů. Progresivní sazba (součást vícesložkových cen) za nadlimitní čerpání produktu – jejím cílem je stabilizovat poptávku ve smyslu nepřetěžování technického zařízení. Snížená sazba v případném využívání služby (produktu): mimo špičky (noční, sezónní slevy). množstevní slevy. V našich podmínkách existovaly ( v malé míře do r. 2007 přetrvávají v plynárenství) zvláštnosti – křížové dotace (různé sazby pro domácnosti a ostatní spotřebitele). Bilančně se náklady vyrovnávají tržbami obou sektorů. Tento mechanismus není korektní zejména ekonomicky a spěje k postupnému vymizení. Jiný mechanismus vyrovnávání cen, kdy zisková část služeb kryje neziskovou část služeb ( např.v dopravě ) je pro liberalizovanou ekonomiku nepřijatelný. Pro praxi je žádoucí zprůhlednění hospodaření jednotlivých oborů a segmentů v odvětvích, tedy i tvorby cen.

13.2 Mikroekonomická teorie tvorby cen Podnik používá k určení ceny nových produktů různých kritérií, aby dosáhl co největšího zisku a podílu na trhu. Rozhodování o výši ceny nových výrobků probíhá zpravidla v následujících krocích: definování cílů cenové politiky podniku – určení poptávky – zjištění nákladů – rozbor cen, výrobního programu a chování konkurence – výběr metody stanovení ceny – rozhodnutí o výši ceny.





202


Cíle podniku Prvním krokem při navrhování ceny nového výrobku je formulování záměrů cenové politiky odvozených od cílů podniku v daném období. a) Orientaci na přežití volí podnik tehdy, jestliže má na trhu příliš mnoho konkurentů, popř. když došlo k náhlé změně preferencí spotřebitelů nebo ke ztrátě významných trhů. Snaha podniku o přežití může vést až ke stanovení ceny neobsahující zisk, popř. i ceny nižší, než jsou náklady podniku, tj. ceny ztrátové. b) Řada podniků se snaží maximalizovat zisk. Vycházejí zpravidla z odhadu poptávky a stanovují cenu, která jim přinese maximální zisk, cash flow nebo maximální míru výnosnosti investice. c) Jiné podniky koncentrují své úsilí na dosažení co nejvyššího tržního podílu. Vycházejí při tom z úvahy, že společnost s nejvyšším podílem na trhu bude dosahovat nejnižších nákladů a dlouhodobě nejvyšších zisků. Za této situace volí v porovnání s konkurencí průměrné až podprůměrné ceny. Podniky ale musí počítat s tím, že při dosažení příliš vysokého tržního podílu se mohou jejich činnosti dotýkat různé formy regulace. d) O návaznosti cílů podniku a jeho cenové politiky na konkrétní způsoby stanovení ceny svědčí dvě možné strategie tvorby ceny nových výrobků. První strategie spočívá ve stanovení vysoké ceny. To je možné za předpokladu, že se jedná o výrobek výrazně odlišný od výrobků konkurence, který není na trhu příliš rozšířen. Jedním z důvodů, proč se může firma orientovat na tuto metodu „sebrání smetany“ jsou omezené možnosti výroby a marketingových aktivit zvládnou rozsáhlý trh. Naopak pokud tyto možnosti bude podnik mít a bude moci využít výrazného snižování nákladů v závislosti na vyrobeném množství, může se jako úspěšnější ukázat strategie průlomu, kdy podnik uvádí nový výrobek na trh s nízkou (tzv. zaváděcí) cenou. Tím se mu naskýtá možnost zvýšení vlastního podílu na trhu na úkor konkurence. Součástí úvah o cenové politice je rovněž rozhodování o tom, zda zvolit cenovou nebo necenovou formu konkurence. V prvním případě je rozhodující úloha přisouzena cenám, zatímco ve druhém případě jsou preferovány takové marketingové nástroje, jako diverzifikace výrobků, výhodné úvěrové a platební podmínky, záruční a pozáruční servis, poradenství apod.





203


Určení poptávky a nákladů Význam zjišťování poptávky spočívá v tom, že umožní podniku zjistit, jaké množství zboží má vyrobit. Současně s tím pomáhá vymezit horní hranici ceny, kterou je zákazník za konkrétních okolností (úroveň příjmů, intenzita reklamy apod.) ochoten za nabízený výrobek zaplatit. Podnik také musí co nejpřesněji zjistit, a jakými náklady je schopen určitý výrobek produkovat, aby tak mohl posoudit, zda má šanci tento výrobek na trhu v konkurenci prodat a z tržeb si zajistit přiměřený zisk zahrnující jak podnikatelskou odměnu, tak i ohodnocení rizika podnikání. Z tohoto hlediska představují náklady výroby minimální hranici ceny. Rozbor chování konkurence V konkurenčním prostředí je zapotřebí zjistit, zda konkurenční firmy nabízejí stejné nebo podobné výrobky, za jakou cenu a jakou mají úroveň parametrů. Pokud bychom cenu v porovnání s konkurencí stanovili příliš vysoko, můžeme očekávat nízkou poptávku po našich výrobních, popř. musíme zvýšit náklad na marketingové zabezpečení nového výrobku. Příliš nízká cena, v porovnání konkurencí by sice mohla vyvolat zvýšenou poptávku a růst tržeb, ale mohla by rovněž vést k cenové válce v případě, že by konkurence na nízkou cenu našeho výrobku zareagovala snížením cen vlastních výrobků. Ani případný monopol však neznamená, že lze cenu stanovit libovolně vysoko. Brání tomu nebezpečí v pohodě substitučních výrobků, možném objevení se konkurence, poklesu poptávky a regulace. Výběr metody a rozhodnutí o výši ceny Podle toho, zda se metody stanovení ceny orientují převážně na náklady, poptávku nebo konkurence, můžeme je rozdělit do tří skupin. Nákladově orientovaná tvorba cen. Cena výrobku se stanovuje na úrovni nákladů, ke kterým se připočítává zisk. Mezi nákladově orientované metody tvorby ceny patří přístup, který má v ceně výrobku zajistit požadované zúročení investovaného kapitálu. Poptávkově orientovaná tvorba cen. V tomto případě jsou za základ ceny brány nikoliv náklady, ale zákazníkem vnímaná hodnota výrobku nebo intenzita poptávky. Názor kupujícího je možné zjišťovat buď přímým dotazem na přiměřenost ceny, nebo prostřednictvím bodového ohodnocení jím akceptované hodnoty různých nabízených výrobků. O tvorbě ceny na základě intenzity poptávky (nazývané též metoda cenové diskriminace) hovoříme v případech, kdy se určitý výrobek prodává ve stejném období za různé ceny, které nelze bezprostředně odvodit z výše nákladů (např. v centech měst nebo ve vyspělých oblastech jsou ceny vyšší než v okrajových nebo zaostalých územích, ceny základního provedení výrobku jsou nižší než ceny odvozených výrobkových modifikací). Konkurenčně orientovaná cena. O tomto přístupu hovoříme tehdy, když





204


se podnik při stanovení či změně ceny orientuje na výši a změny ceny konkurence bez ohledu na vývoj nákladů svého výrobku. Nemusí přitom jít o kopírování konkurenčních cen, ale o stanovení vlastních cen o určité procento nad či pod jejich úrovní. Výše uvedená tvorba cen se vztahuje obecně na podnikající subjekt a je založena na mikroekonomické teorii. V podmínkách odvětví TI dochází k modifikacím podle specifik jednotlivých odvětví.





205


13.3 Cenotvorba v přepravních službách Zásady cenotvorby: Stanovení ceny není pouze otázkou kalkulace vlastních nákladů k ním stanovení přirážky. Při rozhodování o ceně musíme brát do úvahy řadu faktorů: budoucí spotřebitelskou poptávku, ceny konkurence, náklady dopravce. Kombinace těchto faktorů jsou základem jednotlivých metod tvorby cen. V převážné většině případů je základem tvorby ceny konkurenční cena. Postupy tvorby cen: a) postupy založené na respektování hodnotového systému zákazníka a konkurenčního prostření, marketingové chápání tvorby ceny; b) přístupy založené na zohledňování nákladů. Vychází z účetnictví. Při oceňování přepravních služeb se navíc střetáváme s problémy souvisejícími s ekonomickou a sociální funkcí dopravy. Soukromí dopravci se snaží stanovit cenu tak, aby bylo dosaženo „blahobytu dopravců“, veřejné podniky mohou stanovovat ceny tak, aby zvýšily blahobyt spotřebitelů. Motivací soukromého podniku je maximalizace zisku a proto cenová úroveň závisí n stupni konkurence na přepravním trhu. V dokonale konkurenčním prostředí nemůže žádný dopravce dosáhnout dlouhodobě nadnormálních zisků, protože by vyvolaly vstup nových subjektů na trh. Pokud chybí konkurence a volnost při stanovování cen, musí zakročit vláda. To je jeden z důvodů, proč vlády řídily a stanovily podmínky pro železnici, přístavy a jiné dopravní podniky monopolního charakteru (zavedly regulaci). Ad a) Tvorba cen založená na respektování hodnotového systému zákazníka a konkurenčního prostředí V úvahu se bere především vývoj poptávky po dopravě, resp. ceny ostatní konkurence. Přístupy:





206


1. Cena jako vyjádření hodnotového (užitkového) systému zákazníka Jedná se o odvození ceny od hodnoty (užitku), kterou přepravní službě připisuje zákazník. Základem ceny nejsou náklady provozovatele dopravy, ale to , jak vnímá přepravní službu cestující nebo přepravce. Provozovatel dopravy má možnost chování zákazníka a cenovou opodstatněnost do jisté míry ovlivnit. Metodou tvorby cen na základě poptávky využívají zejména dopravní podniky a firmy, které se orientují na segmentační marketingový přístup. Jejich postup: 1. nabídnou přepravní službu v plánované kvalitě a ceně, 2. management odhadne očekávaný objem přepravy, 3. určí potřebné kapacity dopravních prostředků, 4. vyčíslí očekávaný zisk při plánované ceně. Pokud nedosáhnou očekávaného zisku nebo úhrady potřebných nákladů, projekt přepravy zastaví. 2. Cena založená na psychologickém oceňování Zákazník obyčejně vnímá cenu přepravy jako ukazatel úrovně kvality dopravní služby a že při snížení ceny může vyvolat dojem nižší kvality a naopak (to však ještě neplatí v české dopravě). Metoda určování cen na základě hodnotového systému zákazníka se často kombinuje s tzv. cenovou diferenciací, založenou na odlišování cen podle: o zákazníků (jízdné dětí, studentů, důchodců v MHD), o okamžiku nákupu (předplatné časové nebo sezónní jízdenky), o množství zakoupených jízd nebo přepravy (rabaty při zakoupení kilometrické banky), o regionu (rekreační oblast). Určování cen na základě poptávky je mimořádně náročná na získání objektivních informací souvisejících s cenovou elasticitou poptávky, které se těžce získávají a to prostřednictvím náročných dopravních průzkumů. 3. Cena určovaná na základě cen konkurence (např. letecká doprava) Dopravní podniky nevycházejí při určování cen přepravních služeb z vlastních nákladů, ani poptávky, ale z cen konkurence. Intenzita tlaku konkurence závisí od vícerých faktorů: o od cenové citlivosti přepravců – ta je výrazem preferenční síly přepravců pro určité dopravce a nebo druhy dopravy,





207


o od vlastní pozice trhu. Potřeba určovat ceny na základě konkurence je nejvyšší u oligopolistické struktury, o od možnosti použití alternativ k cenovým opatřením. Doplňkové služby přepravcům – finanční výhody při stálých a velkých objemech přepravy, zavádění kombinovaných přeprav apod. Podle vlivu výše uvedených faktorů se v praxi využívají varianty určování cen: o orientace na odvětvovou cen – používá se na přepravním trhu hromadných substrátů, o cenové leaderství, kdy menší firmy následují ceny leaderů, o cenové kartely, kdy konkurující autodopravci se dohodnou na cenách. Cenová diskriminace Používání cen podle marginálních nákladů může za určitých okolností vést k finančním ztrátám dopravců. Jako klasický případ dopravy, kde může marginální cenotvorba zajistit optimální využití, ale také vyvolat finanční schodek, jsou uváděny železnice. Přijetí cen podle marginálních nákladů je v podstatě „rozhodnutím o blahobytu“ a je jasné, že pokud podnik finančně ztrácí, je třeba to přičíst spíše cenové politice než neschopnosti služeb. Stálé náklady služby lze v tomto případě uhradit dotací nebo provozováním „klubového systému“ s potenciálními uživateli, kteří zaplatí pevnou částku za právo cestovat. Příkladem„klubového“ uspořádání jsou i pevné sazby zdanění silničních vozidel, spojené s daněmi z pohonných hmot. Cenová diskriminace v podstatě znamená stanovení ceny podle toho, „co uživatel snese“, tj. pokus o stanovení maximální částky, do jejíž výše bude skupina zákazníků, kterou lze identifikovat, ochotna za službu zaplatit. Mimo dopravní sektor je cenová diskriminace neobvyklá. Cenová diskriminace umožňuje dodavatelům přepravních služeb uhradit svoje náklady, ale pomáhá cestujícím a dopravcům v tom, že služby v některých případech mohou být zachovány i tehdy, jestliže je nutné diferencovat v kvalitě a sazbě za přepravu. Cenová diskriminace je možná nejenom podle typu dopravy a kvality, ale je možná i podle délky cesty. Cenotvorba se stochastickým modelem poptávky Z diskuse o cenové diskriminaci, jako metodě uhrazení nákladů, vyplynulo tvrzení, že dopravce má dokonalou znalost poptávkové situace, která se ho týká. To je však v praxi nereálné. Většina manažerů má na základě minulých





208


let a „manažerské intuici“ určité tušení o průměrné poptávce a o tom, jaké má poptávka výkyvy. Mohou např. vědět, že průměrné denní výkyvy poptávky činí asi 20 %, ale nemohou s jistotou říci, zda zítřejší poptávka přesáhne tento průměr např. o 7 % anebo naopak klesne např. o 14 %. Proto je třeba provést malou úpravu metody marginální cenotvorby. Obecné argumenty pro diskriminační cenotvorbu se obvykle točí okolo představy, že prostá marginální cenotvorba vyústí vzhledem k poklesu průměrných nákladů do finanční ztráty. Zde jde o problém definování cenové struktury, která pokryje všechny relevantní náklady, ale zároveň zajistí přiměřené využívání disponibilní dopravní kapacity. Existují dvě široké metody, z nichž první závisí na dostatečně spolehlivých informacích o poptávce i rozsahu fluktuace (výkyvů, kolísání) poptávky. Druhá spočívá na dobré informaci o všech relevantních nákladech. Pragmatické řešení navrhuje, aby provozovatelé strukturalizovali své jízdné tak, aby průměrně zůstalo určité procento volných míst. To do jisté míry vyvinulo zavedení metody „Skytrain“, kdy je možno využít větší elasticitu : o podle druhu cestujících, o podle stupně pohodlí pro cestující, o podle pravidelnosti používání, o podle dostupnosti míst k sezení. Je-li znalost výkyvů přesná, lze použít druhou metodu. Podle ní lze jednoduše jízdné určovat rozdělením nákladů na službu pro cestující a služby vykonávané pouze tehdy, jestliže jízdné zhruba odpovídá službám ostatního dopravního systému. Dodatečné tržby lze takto získat na bázi „ad hoc“ zvýšením jízdného pro ty skupiny, jejichž „ochota k zaplacení“ přesahuje jízdné, založené na nákladech. Zda je jízdné optimální, závisí na elasticitě jízdního řádu. Celkové jízdné se určí na úrovni marginálních nákladů (společenských MC) na mimořádného cestujícího (tedy nadpočetného), jinými slovy je rovno frustraci a nepohodlí, které způsobí jiným potenciálním cestujícím, protože obsadí nedostatkové místo. Kombinace přínosů cestovního řádu a jízdného, která vyrovnává marginální náklady, je tedy celkovým optimem. Problémy špiček Špičky jsou v dopravě obecným jevem. Známé jsou prázdninové a letní špičky, víkendové špičky atd., postihující autobusovou, železniční a leteckou dopravu. V těchto situacích je těžké určit cenový model, který: o zajišťuje optimální využití dopravní infrastruktury, o dává vodítko pro budoucí investiční politiku,





209


o zajišťuje krytí všech relevantních nákladů. Systematické změny poptávky často vznikají v poměrně krátkém období, ve kterém nelze změnit kapitálové vybavení a zabezpečit, aby cena byla vždy rovna dlouhodobým marginálním nákladům. V podstatě jde o problém nedělitelnosti časového rozměru dodávky ve vztahu k poptávce a je proto zvláštní formou problému spojené produkce. Posádky autobusů je třeba považovat za „spojené náklady“, neboť jejich počet je daný špičkovou poptávkou. Jen zřídka je možné pokrýt obě denní špičky jednou směnou; buď se požadují dvě směny, anebo musí být zavedeny rozdělené směny, což ale vyžaduje placení za „nepohodlí zaměstnanců“, tedy ztížené okolnosti, a tato mzda je rovna normální mzdě placené za dobu mezi špičkami. Celkový mzdový fond pro posádky vozidel se tedy s poptávkou téměř nemění a musí se s ním zacházet jako se spojenými náklady na zjištění špičkové a mimošpičkové dopravy. Optimálně by se špičkové cestovné mělo rovnat dlouhodobým LRMC a mimošpičkové krátkodobým SRMC. Výsledky průzkumů však potvrdily, že i když existuje teoretický základ pro cenotvorbu při plném špičkovém zatížení, její realizace je pouze částečná.

Ad b)

Nákladový přístup k tvorbě cen

Vychází se z myšlenky, že cena by měla minimálně pokrýt náklad realizace a odbytu přepravní služby a současně umožnit dopravci realizovat přiměřený zisk. Alternativy: ceny maximalizující tržby – v etapě rozšiřování podniku, ceny k dosažení uspokojivé úrovně zisku – defenzivní postoj. V rámci nákladového přístupu můžeme hovořit o dvou skupinách metod tvorby cen: metody založené na úplných nákladech, metody založené na marginálních nákladech Metody založené na úplných nákladech Hlavním nástrojem získávání zákazníků je osobní prodej přepravních služeb, který je podporován nabídkovými a smluvními cenami. Nabídkové ceny jsou vyhlašovány jako přepravní tarify. Smluvní ceny jsou sjednávány s jednotlivými zákazníky v nákladní přepravě. V osobní dopravě se tarifní





210


politika řídí v mezích daných státní cenovou regulací. Současné tarifní systémy stanovují dovozné, jehož obsahem jsou úplné vlastní náklady dopravce za veškeré dopravní výkony, práce a služby, nezbytné k realizaci přepravy. Základním metodologickým prvkem tarifního systému jsou výkonové sazby, konstruované na hmotnost zásilky a přepravní vzdálenost, doplňované druhovými tarify pro přepravy specifickou dopravní technologií. Do nákladů pro výpočet se také zahrnují náklady doplňujících činností. Cena za přepravu je tvořena dvěma základními složkami: sazbovým základem, vypočteným z nákladů nezávislých na kalkulační jednici, sazbovým přírůstkem, vypočteným z nákladů závislých na kalkulační jednici. Na výši dovozného za přepravu působí celá řada faktorů. Jsou to např.: druh přepravovaného zboží, hmotnost zásilek, přepravní vzdálenost, rychlost přepravy, druh použitého dopravního prostředku, vlastník použitého dopravního prostředku, druh vlaku, kterým se přeprava uskutečňuje, ložné manipulace prováděné se zásilkou, apod. a dále skutečnost,že v osobní dopravě si mohou zákazníci cenovou přirážkou k normálním plánovaným službám zajistit místo, anebo cestovat za nižší cenu a riskovat to, že místo mít nebudou. Na krytí nákladů tohoto druhu v situaci, kdy přepravce nežádá o přímé či nepřímé dotace, je nutná cenová diskriminace. Lze použít kterékoli ze čtyř typů diskriminace: V nákladních tarifech dochází k vnitřní diferenciaci prvků, které ovlivňují výši a vývoj vlastních nákladů přepravy. Je to především druh a hmotnost zboží. Ty jsou základem pro tzv. horizontální členění tarifních sazeb do druhových tarifů. Přepravní vzdálenost patří k nejvýznamnějším tarifním činitelům. Přepravní vzdálenost se promítá v jednotlivých druzích tarifů do vertikální diferenciace sazeb, které se vzdáleností stoupají. V zájmu harmonizace tarifních soustav je třeba v tarifech zohlednit podíl na úhradě dopravní infrastruktury a vnějších nákladů, tj. důsledků dopravy na životní prostředí v silniční dopravě, škody a životním prostředí pří výrobě elektrické energie do nákladů železniční dopravy. V rámci nákladového přístupu k tvorbě cen můžeme hovořit o dvou metodách tvorby zisku:





211


Přirážka zisku k nákladům Cena = jednotkové dovozné * (1 + kp), kde kp je koeficient přirážky k dovoznému. Výše přirážky se odlišuje od druhu přepravovaných substrátů, požadavků na kvalitu přepravy, nebezpečnosti přepravovaného zboží, přepravy nadrozměrných zásilek, přepravy sezónního zboží, atd. Při stanovení přerážky se musí vzít v úvahu cenová elasticita poptávky. Přirážka zisku určená z ceny přepravy Cena = jednotkové dovozné, kde kpv je koeficient požadované úrovně výnosnosti ceny. (1 + kpv) Oceňování na základě cílové výnosnosti kapitálu Cena = jednotkové dovozné + plánovaná výnosnost * investiční kapitál/ plánovaný rozsah přepravy Problém použití této metody je určení plánovaného rozsahu přepravy. Využívá se propočtu bodu zvratu ke zjištění, jaká bude situace při ostatních úrovních přepravy. Pokud je BZ výše než pánovaný objem přepravy, stanovená cena je nereálná, pokud je níže, cena se pohybuje v mezích reálnosti, záleží však na tom, zda se podaří zrealizovat plánovaný rozsah přepravy. Postupy určování ceny za přepravu na základě přirážky zisku k nákladům dovozného, ale i cílové výnosnosti kapitálu jsou neelastické postupy určování cen. Snižují možnosti dopravního podniku orientovat se na specifické měnící se podmínky zejména v oblasti konkurence a poptávky. Vychází se z odhadu poptávky, která je však závislá od cen. Cenotvorba podle marginálních nákladů Cenová politika závisí na základních cílech dopravního podniku. Je-li podnik v etapě rozšiřování, používá cen maximalizujících tržby. Zaujímá-li defenzivní postavení, stanoví takové ceny, aby dosáhl uspokojivé úrovně zisku, jistoty ovládnutí trhu atd. V obou případech se podnik zaměřuje na maximalizaci blahobytu, ať tím míněny zisky nebo vyšší úroveň cílů. Při problematice cenotvorby v dopravě je otázkou, zda je vhodné oceňování podle dlouhodobých (LFMC) nebo krátkodobých (SRMC) marginálních nákladů. Cenotvorba podle krátkodobých (SRMC) má tu výhodu, ž zajišťuje optimální využívání stávající kapacity, ale nebere v úvahu kapitálové náklady a jiné fixní náklady, což zvýhodňuje oceňování podle dlouhodobých





212


marginálních nákladů.

13.4 Ceny v elektroenergetice Tarifní soustava elektrizační soustavy ČR, převzatá z minulosti z podmínek plánovaného hospodářství, byla vyvinuta pro bývalou ČSSR v r. 1989 na základě analýzy průměrných nákladů souvisejících s výrobou a dopravou elektřiny a v průběhu dalšího období modifikována indexováním s ohledem na vývoj ekonomických podmínek a odhad sociální únosnosti cenových opatření , a byla prakticky uplatňována až do roku 2000. Tarify tohoto typu, spočívající na průměrných cenách výroby, přenosu a distribuce elektřiny nedostatečně respektovaly různorodost nároků jednotlivých odběratelských skupin případně konkrétních odběratelů. Nerespektovaly například: sezónní charakter odběru, rozdílnost nároků jednotlivých odběratelů na špičkovou a základní energii apod., s tím související požadavky na skladbu zdrojů elektrizační soustavy, nasazování elektráren ve špičkách, tarify nedostatečně respektovaly skutečnou hodnotu hmotného majetku energetických podniků a stavěly na jejich zkreslené „účetní hodnotě“, která v mnoha případech představovala 1/3 – 1/4 skutečné hodnoty podniku.

Cílem přípravy nového systému tarifního systému bylo vytvoření tarifů, vyhovujících podmínkám střednědobé perspektivy a tedy napojení elektroenergetiky ČR na formující se jednotný trh EU. Souběžně s ním se navrhoval tarifní systém pro přechodné období, který byl maximálně možnou měrou odvozen z cílového řešení; umožnil však plynulý přechod od stavu období do r. 2000 ke stavu cílovému. V průběhu dalšího období byla modifikována indexováním s ohledem na vývoj ekonomických podmínek a odhad sociální únosnosti cenových opatření a byla prakticky uplatňována až do roku 2000.

Hlavní směry prací na novém systému tarifů představovaly kroky:





213


přípravu tarifního systému pro podmínky napojení ES ČR na jednotný trh EU, odstranění nedostatků tarifního systému, spočívajícího na průměrných cenách, objektivizaci cen a tarifů elektřiny a relací mezi jednotlivými složkami tarifní soustavy (odstranění křížových dotací), vytvoření tarifního systému pro přechodné období. Výhrady a nedostatky výše jmenované mohla odstranit tarifní soustava, spočívající na principu marginálních nákladů (mezních nákladů) výroby, přenosu a distribuce elektřiny. Nová tarifní soustava usiluje o to, aby každý odběratel (v souladu se svojí velikostí, sezónností nároků, rozdílnou mírou využívání služeb ES, charakterizovanou např. roční dobou využití dodávaného výkonu, rozdílnými nároky na skladbu dodávané elektřiny, apod.) uhradil elektrizačním podnikům náklady, které svými nároky v jednotlivých oborech (subsystémech) sám vyvolává.

Nová tarifní soustava cen elektrické energie, kromě uvedeného musela být výhodná z pohledu spotřebitele, výrobce i dodavatele elektrické energie:

o Spotřebiteli nabídla dostatečně širokou možnost volby zdůvodněných tarifů, vyhovujících jeho konkrétním podmínkám a záměrům, o Exaktním zahrnutím nákladů na provoz a rozvoj subsystému elektroenergetiky přispěla k finanční vyrovnanosti energetických podniků a zabezpečila prostředky pro jejich harmonický rozvoj. Co se očekávalo od nového tarifního systému?

Pro spotřebitele: širší možnost volby tarifů, spravedlivé zatížení platbami, motivace k racionálnímu užití energie. Pro provozovatele:





214


exaktní zahrnutí nákladů na provoz a rozvoj, vyrovnanou ekonomickou bilanci, podporu vysoké kvality zásobování energií. Pracím v dané oblasti byla přikládána zvláštní důležitost rovněž s ohledem na připravovanou integraci české energetiky do evropských struktur. Zpracování metodiky tvorby zdůvodněných cen a tarifů bylo základním předpokladem realizace tržního modelu české elektroenergetiky. Kromě svého významu pro zákazníka, mohou sloužit pro další úlohy: jako podklad pro regulátora pro jeho rozhodování o regulaci cen, přípustnosti energetických staveb apod., jako podklad pro konstrukci tarifů za použití přenosových a distribučních sítí pro tzv. oprávněné zákazníky, uplatňující právo přístupu k sítím, předpokládané tržním modelem elektroenergetiky, poskytnout zdůvodněné a konzistentní podklady pro případné zavádění diferencovaných regionálních cen elektřiny. Díky provedeným pracím, kromě zpracování metodických postupů výpočtů marginálních nákladů, je k dispozici poměrně široká datová základna, umožňující nezávisle na definitivním rozhodnutí o charakteru a detailech tarifní soustavy provést analýzy zdůvodněných nákladů výroby elektřiny a jejích dodávek na úrovni zdrojů, přenosových sítí, distribučních sítí VVN a VN i úrovni NN a to s přihlédnutím k jejich sezónnímu vývoji, ke specifice výroby, přenosu a rozvodu, členění tarifních pásem, jakož i ke konkrétním potřebám a charakteru spotřebitelů. Dalším pracovním výstupem jsou analýzy nákladů a navazující návrhy cen, resp. tarifů za použití přenosových a distribučních sítí, respektující tržní model elektroenergetiky ČR. Konstrukce tarifních tabulek se opírá o výpočet tzv. tarifní složky marginálních nákladů. S přihlédnutím k potřebám hospodářské praxe zavádí samostatné poplatky za sjednané technické maximum odběru a – ve smyslu volby zákazníka – za smluvené resp. naměřené maximum. Významným rysem cílové soustavy tarifů je odvození stálého platu od „energetické veličiny“, určené v tomto případě na základě jmenovité hodnoty vypínacího proudu hlavního jističe odběrného místa. Tarifní soustava má rovněž poskytnout širší výběr tarifních skupin, přihlížející k některým nastupujícím segmentům spotřeby (vedle vytápění , ohřevu vody např. požadavkům klimatizace) Odvození pevného platu od „energetické veličiny“, jmenovitého proudu hlavního jističe odběrného místa ( tzv. jističový tarif), bylo v přechodném období dočasně nahrazeno jednotnou pevnou sazbou, stanovenou s ohledem na průměrné vybavení typického odběratele. Tato zásada byla uplatněna i u





215


tarifů, jejichž stálá platba byla odvozena od „neenergetické veličiny“, např. od počtu vytápěných místností. Významné je dále rozlišení tarifů s „pevnou“ resp. „volnou dobou“ nízkého tarifu. Tarif s pevnou dobou NT znamená jednoznačné vymezení umístění pásma NT v denním diagramu zatížení, o němž je odběratel předem informován. Dodavatel zaručí trvání sjednaného umístění pásma NT minimálně po dobu 1 měsíce. Tento tarif, který je pro odběratele výhodnější, je však s ohledem na vyšší nároky k dodavateli dražší, než tarif s „volnou dobou“ pásma NT, který dodavateli umožní operativní volbu umístění a rozložení pásma NT podle potřeb elektrizační soustavy. Pro jednotlivé specifické případy odběru (neměřené odběry, odběry vhodné pro akumulační spotřebiče, pro smíšené resp. přímé vytápění) je odběratelům nabídnuto několik tarifních verzí členěných rovněž podle očekávaného využití výkonu. Tvorba ceny elektrické energie v tržních podmínkách Cena elektrické energie neustále roste přesto,že je poskytována počínaje rokem 2006 v tržních podmínkách a není pro domácnosti či některé segmenty odběratelů zvýhodňována tzv. křížovým dofinancováním. V rámci EU se totiž ceny energií sbližují. Zatímco velkoobchodní cena v ČR se pohybuje kolem 40 Eur za megawathodinu, v Německu je to více než 50 Eur. Za poslední dva roky 2004-2005 vzrostla cena elektřiny pro domácnosti v průměru o 13,5 % . pro některé typy domácností to však byly desítky procent. Cenu elektrické energie (silové energie, jako prvotního výstupu z elektráren) vždy pro následující rok připravuje ČEZ( stejně jako připravoval ceny pro rok 2006 ), metodou postupných kroků zjišťování tržní ceny. Tato metoda je kritizována, je tedy otázkou, zda-li se takto bude dále postupovat 1. krokem je tzv. aukce „virtuální elektrárny“, organizovaná dle nařízení Úřadu pro hospodářskou soutěž, a to na principu ověřování výše tržní ceny,na kterou jsou obchodníci ochotni přistoupit v následujícím roce při obchodování s energií.. Podle něho dá ČEZ do dražby cca 5 % z celkového množství elektřiny, které chce dodat v příštím roce do rozvodné sítě. Účastníci aukce – obchodníci s elektrickou energií pak zadávají cenu, za jakou chtějí elektřinu nakoupit. Cílem tedy je zjistit cenu, kterou jsou obchodníci ochotni zaplatit. Cena se přitom řídí vztahem nabídky – poptávky. Např. v loňském roce , kdy poptávka na této aukci více jak pětinásobně převýšila nabídku, vzrostla velkoobchodní cena o 15 %. Velkoobchodní cena však tvoří zhruba jednu třetinu celkové ceny elektřiny pro domácnosti a ostatní spotřebitele. Na konečnou cenu má vliv distribuční poplatek, který si stanovuje vlastně zákazník sám podle toho, jak svými nároky zatíží distribuční a přenosový systém. Cenu kontroluje regulátor – Český energetický úřad. ( celkový nárůst ceny pro domácnosti bude v roce





216


2007 činit proti r. 2006 8 %).





217


13.5 Ceny v plynárenství V roce 1998 byl připravován přechod od jednoduché regulace formou max. cen na věcně usměrňované ceny v podobě nabídkových tarifů s účinností : pro průmyslový odběr od 1.1. 1999, pro domácnosti od 1.7. 1999. Soustava tarifů však v roce 1999 nemohla dostat takový prostor, aby ihned jednotlivé sazby vyjádřily nákladové rozdíly u různých režimů dodávek pro: domácnosti, ostatní odběratele. Dosud veřejnost chápe nápravu cen v plynárenství jako přibližování nízkých cen domácností a vyšších cen pro ostatní odběratele. Zásadně jde o ono „sbližování“ a souběžně prosazení a vytvoření účelné soustavy nabídkových tarifů, diferencovaných pro prodej plynu: z různých tlakových úrovní přepravní sítě, v časových diagramech jeho spotřeby. Absence tarifů se projevuje: v nežádoucím růstu špiček, v sezónních rozdílech spotřeby (v zimě 9x více), což zdražuje náklady z důvodu doplňkových dovozů a zvyšuje nároky na uskladňování kapacity pro plynulé zásobování plynem, výsledný efekt: růst nákladů na dovoz, na nové investice (zásobníky), nehospodárná spotřeba plynu (zákazníci by měli být motivováni k racionální spotřebě). V r. 1998 se poprvé vnitrostátní plynárenství obešlo bez křížového financování ze zisků Transgasu (např. ještě v roce 1997 činila taková dotace 6,3 mld. Kč, = 0,67 Kč na prodaný m3 plynu). – mezinárodní organizace, která provádí komparace konstatovala,že v ČR ceny plynu pro průmysl (v přepočtu kurzem národní měny) dosahují úrovně mnoha vyspělých zemí a dokonce jsou vyšší než ve VB, Španělsku a Maďarsku. Naproti tomu ceny pro domácnosti představují 1/2 ceny v zahraničí (Španělsko, Nizozemsko, Belgie, Francie). EUROGAS

Soustava tarifů obsahuje sazby, vyjadřující náklady na jednotlivé segmenty: nákup plynu,





218


cenu za dopravu od zdroje k finálnímu zákazníkovi, cenu za další služby – uskladnění.

Tarify jsou diferencovány: podle místa odběru, vysokotlakového, středotlakového, nízkotlakového, stupně ročního využití přepravní kapacity. Takto může vyhovovat směrnici EU, která předpokládá fungování nediskriminačního systému přepravních cen pro různé dodavatele v režimu sjednaného přístupu třetích stran do sítě a oddělení ceny přepravy od ceny plynu (nákupní cena u Transgas představuje 90% nákladů na plyn). Za posledních 7 let vzrostla cena o 300% pro domácnosti a o 190% pro ostatní odběratele. Cena plynu není fixní, ale tvoří se podle koše cen a vypočítává se až po dodávce na základě aktuálního vývoje, dopředu je cena neznámá. Cena produktů pro konečného spotřebitele má kopírovat vývoj na evropském trhu. Cenu ovlivňuje: cena u výrobce – jeho ochota snižovat náklady; odolává tlaku tam, kde není substitut, úroveň nabídky a poptávky, daňové zatížení, konkurenční vlivy v síti distribučních firem.

13.6 Ceny v teplárenství Dvousložkové ceny v teplárenství představují nástroj k cenové diferenciaci odběratelů (podle objemu odběrů tepla) a umožňují: na základě celkového ročního odběru stanovit různé ceny, eliminovat tím některé vlivy, které se negativně promítají do konečné bilance hospodářského výsledku. Stálá složka pokrývá fixní náklady (odpisy, údržba, mzdy). Proměnná složka kryje provozní náklady. Cílem je, aby zákazník pochopil, že jde o





219


celkové náklady na vytápění, nikoliv o jednotkovou cenu za 1GJ.

13.7 Ceny služeb elektronických komunikací Evropská unie doporučuje používat při stanovení cen za propojení elektronických sítí metodu nelepší praxe. Tento způsob doporučuje pro výpočet ceny použít takovou metodu, která se ve státech s podobnou úrovní telekomunikací nejlépe osvědčila. V praxi to znamená, vhodným výběrem vzorových států lze doporučit dvě metody: metodu srovnání metodu plně alokovaných nákladů. 1. Metoda srovnání Při použití této metody výpočtu se lze dostat k nižším částkám. Tato metoda totiž porovnává průměrné ceny platné ve vybraných vzorových státech a upravuje je o blíže nespecifikované „lokální tržní podmínky“. Výsledkem je částka, která může být nižší, než jsou skutečné náklady telekomunikačního operátora na poskytnutí připojení do své sítě (nebo také několikanásobně vyšší). Jedinou podstatnou výhodou této metody je to, že při jejím použití prokazatelně klesají ceny za volání pro koncové zákazníky. Ne vždy je však tato metoda vhodná. Podle zkušeností ze zemí EU se tato metoda příliš neosvědčuje ve státech, kde proces deregulace není ještě dokončen. Po několika letech od plné liberalizace se však z hlediska koncových zákazníků nevyplatí používat při jednáních o cenách za propojení sítí jinou metodu než metodu srovnání. Cena získaná touto metodou je však neprůhledná. Pokud tuto metodu použije ČTÚ, vznikne obrovský prostor pro lobbování telekomunikačních společností. Když se jednalo o propojení Českého Telecomu, a.s., s alternativními operátory, bojovali za tuto metodu především alternativní operátoři. 2. Metoda plně alokovaných nákladů

Země EU většinou při zahájení liberalizace telekomunikačních služeb používaly metodu plně alokovaných nákladů (Fully Alocated Costs – dále jen





220


„FAC“). Tato metoda je průhledná a nenabízí prostor pro zákulisní jednání. Telekomunikační operátor dosadí do „tabulky“ hodnotu svých konkrétních nákladů (do kterých se nesmí započítávat tzv. univerzální služba) a podle dohodnutého vzorce vypočítá skutečné náklady na připojení ke své síti. K této částce se připočítá přiměřený zisk a výsledkem je cena za propojení sítí.

Výhodou této metody je, že je zcela průhledná. Pro regulační orgán také znamená větší jistotu, že jeho rozhodnutí nebude napadáno. Operátorům, kteří působí na trhu delší dobu (což je většina dominantních operátorů), ceny získané touto metodou umožňují pokrýt i některé historické náklady na budování sítě.

Nevýhodou je, že metoda plně alokovaných nákladů se používá jen několik let po liberalizaci proto, že konzervuje existující stav. Pokud totiž si budou operátoři jisti, že budou mít všechny náklady hrazeny, nebudou mít důvod počínat si ekonomičtěji. Metoda srovnání je naopak nutí k tomu, aby se neustále snažili své náklady snižovat, jinak budou dostávat od ostatních operátorů méně, než kolik je připojení do jejich sítě ve skutečnosti stojí.

Pro regulátora trhu je nejvýhodnější zpočátku používat pro svá cenová rozhodnutí metodu plně alokovaných nákladů, a po několika málo letech (doporučují se maximálně 2 – 3 roky) může přejít ve svých doporučeních k metodě srovnání. V té době by už totiž měli mít všichni telekomunikační operátoři vybudovány svoje sítě a měli by se tedy věnovat zefektivňování svých služeb. A to by samozřejmě mělo vést k nižším cenám pro koncové zákazníky.

Telekomunikační operátoři v ČR mají šanci na výrazné snížení cen za propojení telekomunikačních sítí. Asociace provozovatelů veřejných komunikačních sítí totiž zpracovala český model metody výpočtu těchto cen na základě dlouhodobě přírůstkových nákladů (Long Run Incremental Costs – dále jen „LRIC“). Zatím v každém státě, který pro výpočet propojovacích poplatků použil metodu LRIC, byly výsledkem nižší ceny než při použití starší metody FAC. Největším nedostatkem metody FAC je, že do ní lze zahrnout téměř jakékoliv náklady, a to i ty, které jsou neefektivně a neúčelně vynaloženy. Oproti tomu metoda LRIC počítá s náklady, které jsou vynaloženy přímo na propojované hovory.





221






222


KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Regulace cen, cenové orgány, cenové principy, nákladově orientované ceny, poptávkově orientované ceny, vícesložkové ceny, cenová diskriminace, tarifní systém, křížové dotace k cenám, cenové formule.

SHRNUTÍ KAPITOLY Tvorba cen v oblasti služeb TI je relativně složitou a náročnou operací v jednotlivých systémech odvětví a oborů TI. Ceny jsou převážně tvořeny obvyklými modely, používanými pro tvorbu cen v podniku v tržních podmínkách, avšak rozšířenými o náklady systémových služeb ( za přenos , distribuci, skladování apod.), což je charakteristické především pro síťová odvětví. Využívány jsou oba přístupy tvorby cen, a to model založený na konkurenčním prostředí s přihlédnutím k dalším modifikacím, nebo model nákladový. Hlubší zobecnění přístupů k tvorbě cen však je velmi obtížné, neboť jednotlivá odvětví TI a jejich obory mají svá specifika, typická právě pro ten daný obor. Cenovými orgány jsou nezávislé orgány: Energetický regulační úřad, Český telekomunikační úřad a dále v oblasti osobní dopravy Ministerstvo financí ČR. Kontrolu tržních podmínek a konkurence zajišťují uvedené úřady spolu s ÚOHS.

KONTROLNÍ OTÁZKY





223


Charakterizujte odlišnost tvorby cen služeb, produkovaných ve veřejném sektoru. 2. Charakterizujte specifika tvorby cen síťových odvětví. 3. Jak jsou regulovány ceny TI ? 4. Vyjmenujte cenové orgány a uveďte jejich kompetence v oblasti TI. 5. Jakými principy jsou tvořeny ceny TI ? 6. Co jsou vícesložkové ceny a kde jsou využívány ? 7. Charakterizujte kroky tvorby cen v tržních podmínkách a uveďte, jak se liší od postupu cenotvorby v oblasti veřejných služeb TI. 8. Charakterizujte tvorbu cen v dopravě . 9. Co je cenová diskriminace ? 10. Uveďte příklady cenotvorby v podmínkách konkurence v dopravě. 11. Charakterizujte nákladové přístupy cen v dopravě. 12. Co je podstatou přístupu tvorby cen v energetice. 13. Popište postup tvorby tržní ceny silové energie. 14. Vysvětlete problematiku tvorby cen v plynárenství. 15. Vysvětlete problematiku tvorby cen v teplárenství. 16. Jaké metody se uplatňují v tvorbě cen v oblasti elektronických komunikací?





224


14.

ZÁVĚREČNÁ ČÁST OBJEKTU

Shrnutí objektu SHRNUTÍ CELÉHO OBJEKTU V rámci objektu jste se seznámili se základy ekonomiky bydlení a technické infrastruktury. Zvláštní zřetel byl věnován cenotvorbě v obou základních segmentech objektu. Jednotlivé kapitoly kurzu jsou psány tak, aby studenty seznámili nejenom s teoretickými vazbami v představované problematice, ale aby si student udělal přehled i o praktické stránce věci. Globální pohled na představovanou problematiku získá student z rozboru a uvedení jednotlivých koncepcí příslušných politik, které se týkají bydlení a technické infrastruktury.

PRŮVODCE STUDIEM: V průběhu kurzu a v průběhu tvorby samostatných prací se často setkáte s problémem dodržování norem a citací. Proto doporučuji studentům, aby se s těmito normami seznámili (např na adrese http://knihovna.vsb.cz)

Správné citace a reference.

Pro usnadnění práce s dodržováním norem v referencích využijte potřebný styl: SOLOMON, Lanny M.; VARGO, Richard J.; WALTHER, Larry M. Financial Accounting. 2nd ed. St. Paul : West Publishing Co., 1989. 788 s. ISBN 0-314-70385-3.

Knihy

KREN, Lawrence. Shake hands with a robot. Machine Design, February 2001, vol. 73, no. 3, p. 88-91. ISSN 0024-9114.

Časopisy

MACÍK, Karel. Marketing vysokých škol – představy a skutečnost. In Marketing vysokých škol : sborník příspěvků mezinárodní konference Projekt Tempus Phare CME 97-3026, Praha 16.-17. března 2000. Ed. František FREIBERG et al. Praha : Fakulta strojní ČVUT, 2000, s.

Článek ve sborníku





225


117-126. ISBN 80-01-02163-7. HUNTER, Karen. Electronic journal publishing: observations from inside. D-Lib Magazine [online]. 1998, July/August [cit. 1998-08-25]. Dostupné na World Wide Web: . ISSN 1082-9873.

Web

WHISLER, Sandra, ROSENBLATT, Susan F. The library and the university press: two views of the costs and problems of the current system of scholarly publishing [online]. Washington : Association of Research Libraries, 1997 [cit. 1998-08-25]. Dostupné na World Wide Web: . MACKIE-MASON, Jeffrey K., RIVEROS, Juan, F. Economics and electronic access to scholarly information [online]. 19 May 1997 [cit. 1998-08-25]. Dostupné na World Wide Web: .

Seznam použitých symbolů, značek, zkratek PRŮVODCE STUDIEM: Pro snazší orientaci v objektu jsou používány grafické ikony pro odlišení jednotlivých prvků.

Prvek

Ikony je třeba „zažít“. Pak budou pomáhat.

Ikona – grafická, ZVUKOVÁ

CÍL vyjádřený ve VÝKONECH studujícího (např. Budete umět)





226


PRŮVODCE studiem.

ČAS potřebný ke studiu.

SHRNUTÍ

TUTORIÁL

ODPOČINEK

KONTROLNÍ OTÁZKA

SAMOSTATNÝ ÚKOL

TEST A OTÁZKA

ŘEŠENÍ A ODPOVĚDI, ŘEŠENÝ PŘÍKLAD KORESPONDENČNÍ ÚKOL

K ZAPAMATOVÁNÍ





227


K ZAMYŠLENÍ

ÚKOL PRO ZÁJEMCE

DALŠÍ ZDROJE

KLÍČOVÁ SLOVA

ÚKOLY NA INTERNET

e

HYPERTEXTOVÝ ODKAZ

SAMOSTUDIUM





228


15.

TÉMATICKÉ OBSAHY DLE KATEGORIÍ

PRŮVODCE STUDIEM Tématické obsahy jsou vytvořeny pro Vás, vážení studující. Budete se lehčeji orientovat v tom, co Vás čeká při studiu. Chcete si například rozplánovat úkoly? Jejich seznam je zde!

SYSTEMIZACE a přehlednost práce.

Tématický obsah „Aktivizující a zpětnovazební prvky“ Kontrolní otázky ................................................................................................................................................................... 24 Kontrolní otázky ................................................................................................................................................................... 41 Kontrolní otázky ................................................................................................................................................................... 61 Kontrolní otázky ................................................................................................................................................................... 80 Kontrolní otázky ................................................................................................................................................................... 96 Kontrolní otázky ................................................................................................................................................................. 108 Kontrolní otázky ................................................................................................................................................................. 123 Kontrolní otázky ................................................................................................................................................................. 141 Kontrolní otázky ................................................................................................................................................................. 159 Kontrolní otázky ................................................................................................................................................................. 196 Kontrolní otázky ................................................................................................................................................................. 223

„Chyby“ není třeba se obávat – zmizí sama stejně, jako se objevila. Kdy? Až bude co generovat.

Generovat se může jen to, co je vytvořeno.





229


Tématický obsah „Závěrečná“ Shrnutí KAPITOLY ............................................................................................................................................................. 23 Shrnutí KAPITOLY ............................................................................................................................................................. 41 Shrnutí KAPITOLY ............................................................................................................................................................. 61 Shrnutí KAPITOLY ............................................................................................................................................................. 80 Shrnutí KAPITOLY ............................................................................................................................................................. 95 Shrnutí KAPITOLY ........................................................................................................................................................... 108 Shrnutí KAPITOLY ........................................................................................................................................................... 122 Shrnutí KAPITOLY ............................................................................................................ Chyba! Záložka není definována. Shrnutí KAPITOLY ........................................................................................................................................................... 158 Shrnutí KAPITOLY ........................................................................................................................................................... 196 Shrnutí KAPITOLY ........................................................................................................................................................... 223 Shrnutí celého objektu ....................................................................................................................................................... 225





230






231

Ekonomika bydlení a technické infrastruktury. David Slavata, Eliška Skřídlovská

Recommend Documents