Bankovní institut vysoká škola Praha Bankovnictví a pojišťovnictví
Ekonomické důsledky sjednocení Německa Diplomová práce
Autor:
Bc. Jana Řezníčková Finance, finanční obchody
Vedoucí práce:
Praha
Ing. Petr Musil, Ph.D.
duben, 2012
Prohlášení
Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
Moravské Prusy, dne 5. dubna 2012
Jana Řezníčková
Poděkování
Na tomto místě bych ráda poděkovala Ing. Petru Musilovi, Ph.D. za odborné rady, připomínky, věnovaný čas a trpělivost při vedení této diplomové práce.
Anotace Politické a ekonomické rozdělení Německa nebylo důsledkem druhé světové války, ale války studené. Bylo především následkem rivality západu a východu. Mnoho let zůstal problém německého znovusjednocení podřízen otázce světového míru. Ten, kdo však za tento stav platil, byli ti, kteří zůstali pod socialistickým vedením. A tak se na 40 let cesty východního a západního Německa rozdělily a poté se znovu sešly po pádu Berlínské zdi v důsledku krize zemí východního bloku 9. 11. 1989. V roce 2009 Němci velkolepě oslavili 20. výročí znovusjednocení Německa, ale ani po dvaceti letech rozdíly v ţivotní úrovni mezi starými spolkovými zeměmi a novými spolkovými zeměmi zcela nezmizely. Cílem této diplomové práce je zhodnocení ekonomických důsledků znovusjednocení Německa. Klíčová slova: sjednocení Německa, transformace, hospodářský vývoj, HDP, nezaměstnanost, inflace, směnný kurz.
Annotation Political and economic division of Germany was not the result of the Second World War but the Cold War. It was due mainly to the East and West rivalry. For many years, remained subordinate to the problem of German reunification question of world peace. He, however, who paid for this state, were those who remained under socialist leadership. And so the journey to 40 years of East and West Germany divided and then reunited after the fall of the Berlin Wall in the crisis countries of East block 9.11.1989. In 2009, the Germans celebrated the grand 20th anniversary of the reunification of Germany, but even after twenty years of differences in living standards between old and new Federal States Länder entirely disappeared. The aim of this thesis is to evaluate the economic consequences of German reunification. Keywords: German unification, the transformation, economic development, GDP, unemployment, inflation, exchange rate.
Obsah Úvod ................................................................................................................................... 7 1
Ekonomická situace před sjednocením Německa ................................................. 9
1.1
Spolková republika Německo (SRN) ...................................................................... 10
1.1.1 Sociálně trţní hospodářství - charakteristika ........................................................... 10 1.1.2 Ekonomická situace v 70. – 80. letech .................................................................... 11 1.1.3 Hlavní politické strany SRN v 80. letech ................................................................ 16 1.2
Německá demokratická republika (NDR) ............................................................... 18
1.2.1 Ekonomická situace v 80. letech ............................................................................. 18 2
Proces sjednocení Německa .................................................................................. 21
2.1
Proces sjednocení Německa 1989-1990 .................................................................. 21
2.1.1 Postoj USA, SSSR, Francie a Velké Británie .......................................................... 23 2.1.2 Zwei plus vier Vertrag ............................................................................................. 25 2.1.3 Vnitřní sjednocení Německa.................................................................................... 26 3
Transformace ekonomiky NDR............................................................................ 28
3.1
Metody transformace ............................................................................................... 29
3.2
Měnová unie ............................................................................................................ 30
3.3
Hospodářská unie..................................................................................................... 32
3.4
Privatizace................................................................................................................ 34
3.4.1 Treuhandanstalt........................................................................................................ 34 3.4.2 Výsledek privatizace ................................................................................................ 37 3.4.3 Restituce .................................................................................................................. 38 3.4.4 Bundesbank.............................................................................................................. 39 3.5
Sociální unie ............................................................................................................ 41
3.6
Fiskální politika ....................................................................................................... 42
3.6.1 Finanční transfery .................................................................................................... 43 4
Ekonomické důsledky sjednocení Německa ........................................................ 48
4.1
Vývoj HDP .............................................................................................................. 49
4.1.1 Vývoj HDP ve východních spolkových zemích ...................................................... 50 4.1.2 Vývoj HDP v západních spolkových zemích .......................................................... 50 4.2
Inflace ...................................................................................................................... 52
4.3
Trh práce .................................................................................................................. 53
5
4.3.1 Zaměstnanost ........................................................................................................... 53 4.3.2 Produktivita práce .................................................................................................... 57 4.3.3 Migrace z východního do západního Německa ....................................................... 57 4.4
Zpracovatelský průmysl – dramatický propad ........................................................ 58
4.5
Zadluţení SRN po sjednocení ................................................................................. 59
5
Příčiny ekonomických problémů Německa po jeho sjednocení ........................ 62
5.1
Ekonomické vlivy .................................................................................................... 62
5.1.1 Vytvoření měnové unie............................................................................................ 62 5.1.2 Nárůst mezd ............................................................................................................. 63 5.1.3 Východoněmecké hospodářství ............................................................................... 64 5.1.4 Míra nezaměstnanosti .............................................................................................. 64 5.2
Mimoekonomické vlivy ........................................................................................... 65
5.2.1 Politická kultura v Německu po sjednocení ............................................................ 65 5.2.2 Reorganizace práva a institucí ................................................................................. 66 Závěr ................................................................................................................................. 68 Seznam pouţité literatury .................................................................................................... 71 Seznam zkratek .................................................................................................................... 75 Seznam tabulek a grafů........................................................................................................ 76
6
Úvod Politické a ekonomické rozdělení Německa nebylo důsledkem druhé světové války, ale vzhledem k rivalitě mezi východem a západem, bylo následkem války studené. Mnoho let zůstal problém německého znovusjednocení podřízen otázce světového míru. Ten, kdo však za tento stav platil, byli ti, kteří zůstali pod socialistickým vedením. Německo, jako poraţená země, se ocitla po druhé světové válce pod okupační správou vítězných mocností. Jeho ekonomika byla v té době v rozkladu a současně se německé území stalo i místem prvního rozkolu mezi Východem a Západem. Západní mocnosti provedly měnovou odluku (20. 6. 1948) a zavedly i na území západního Berlína západoněmeckou marku. Sovětská strana reagovala zablokováním veškerých pozemních přístupových cest do Berlína a také přerušila dodávky elektřiny. Byl proto zbudován letecký most do západní části města. Spory mezi Východem a Západem nakonec vyústily ke vzniku dvou samostatných států, a to Spolkové republiky Německo 7. 9. 1949 a Německé demokratické republiky 7. 10. 1949. Cesty východního a západního Německa se na 40 let rozdělily. Opětovně sešly po pádu Berlínské zdi 9. 11. 1989, kdy vrcholila krize východního bloku. Miliony Němců tuto událost bouřlivě oslavovaly a východní Němci volali po znovusjednocení. V tu dobu zřejmě ještě netušili, jak těţká a tvrdá práce spojená s transformací ekonomiky z centrálně plánované na trţní, která odpovídá strukturám sociálně-trţního hospodářství západního Německa, je čeká. Většina východních Němců si přála co nejrychleji dosáhnout ţivotní úrovně Spolkové republiky Německo, coţ jak se ukázalo, není moţné dohnat v průběhu několika let, nýbrţ v průběhu moţná i několika desetiletí. V roce 2009 Němci velkolepě oslavili 20. výročí pádu Berlínské zdi, ale ani po dvaceti letech rozdíly v ţivotní úrovni mezi starými spolkovými zeměmi a novými spolkovými zeměmi zcela nezmizely. Cílem této diplomové práce je zhodnocení ekonomických důsledků znovusjednocení Německa.
7
Nyní bych si dovolila popsat strukturu mé diplomové práce. Práci jsem rozčlenila na jednotlivé kapitoly, z nichţ se kaţdá věnuje určité problematice ekonomického vývoje v Německu. V úvodní kapitole popisuji výchozí pozice obou dřívějších německých republik neţ došlo k jejich znovusjednocení. Především pak stav jejich ekonomik v období osmdesátých let. V navazující kapitole přibliţuji samotný proces sjednocení Německa v letech 1989-1990 z historického pohledu. Zmiňuji zde klíčové osobnosti tohoto procesu, postoj světových velmocí k otázce sjednocení Německa a nástin průběhu jednání. Samotné transformaci ekonomiky NDR se věnuji ve třetí kapitole, kde jsem se soustředila na hospodářskou politiku po sjednocení Německa, na proces privatizace, tedy přechodu východoněmeckého centrálně plánovaného hospodářství na hospodářství trţní, dále pak na vznik měnové, hospodářské a sociální unie. Čtvrtou kapitolu jsem zaměřila na hlavní téma této práce, a to na ekonomické důsledky sjednocení Německa. Tato kapitola je rozčleněna do podkapitol, z nichţ kaţdá popisuje určitý ekonomický ukazatel. Konkrétně vývoj HDP ve východních a západních zemích, inflační vývoj a situaci na trhu práce. S touto kapitolou úzce souvisí kapitola pátá, ve
které
jsem
se
snaţila
nalézt
příčiny
popsaných
znovusjednocení Německa v předcházející kapitole.
8
ekonomických
důsledků
1 Ekonomická situace před sjednocením Německa Úvodem je potřeba obeznámit se s výchozími pozicemi obou dřívějších německých republik před procesem znovusjednocení. Jaké byly jejich výchozí podmínky a co to znamenalo pro nadcházející proces. Tomuto tématu je věnována první kapitola. Nejprve popíši
vývoj
a
situaci
Spolkové
republiky
Německo
(dále
SRN),
a její ekonomickou a politickou situaci v osmdesátých letech. Stejným způsobem se poté budu věnovat i Německé demokratické republice (dále NDR). Na území Německa do října roku 1990 existovaly dva různé systémy. V západní části
byla
ekonomika
zaloţena
na
principu
trţního
hospodářství
s převáţně
soukromopodnikatelským systémem, kdeţto ve východní části pak socialistické centrálně plánované hospodářství. Aţ do konce druhé světové války měly obě části přibliţně stejnou výchozí hospodářskou úroveň, zvyklosti a způsob ţivota. Druhá světová válka nepostihla hospodářský potenciál západního Německa tak silně jako východní část země. Škody v průmyslu byly méně rozsáhlé neţ v dopravě a na bytovém fondu měst. Hodnota fixního kapitálu v západoněmeckém průmyslu dosahovala v roce 1946 úrovně z roku 1939, protoţe redukce průmyslového potenciálu následkem bombardování a demontáţí na účet reparací odpovídala zhruba přírůstku z válečných let. „Pokles výroby v roce 1946 na 50-60 % předválečné úrovně byl ovlivněn nejen škodami, ale i celkovou dezorganizací, zastavením zbrojní produkce, vyčerpáním zásob, rozvratem dopravy a odchodem miliónů zahraničních pracovních sil z nucené práce v Německu domů.“ 1 Na počátku devadesátých let byly však rozdíly mezi oběma částmi země daleko rozsáhlejší neţ ty, které by mohly pocházet z mírně odlišných podmínek. Ve srovnání s ostatními komunistickými zeměmi Německá demokratická republika vykazovala vysoká tempa růstu se silnou průmyslovou základnou, která byla podpořena silným kapitálovým přílivem, coţ mělo zabezpečovat dobrou ţivotní úroveň jejich občanů. Jak se však ukázalo po sjednocení, s novými informacemi a konfrontací s realitou, rozdílnost mezi východem a západem byla ve všech oblastech daleko větší neţ se očekávalo. A právě tento fakt výrazně ovlivnil celý proces sjednocení ve všech jeho oblastech. Základní prvky hospodářského růstu, stupeň vzdělanosti a pracovitosti obyvatelstva byly v obou zemích na konci druhé světové války srovnatelné, avšak rozdíly, které byly důsledkem následného období čtyřiceti let, kdy obě části Německa fungovaly 1
SIRŮČEK, P. a kolektiv. Hospodářské dějiny a ekonomické teorie. Slaný : MELANDRIUM, 2007, s. 123. 9
jako samostatné státy, byly způsobeny vlivem systémových rozdílů jak v oblasti hospodářsko-politické, tak i z přístupu státu k občanovi a správě země.
1.1 Spolková republika Německo (SRN) Spolková republika Německo patří ke státům, které se musely vyrovnat nejen s hospodářskými důsledky prohrané války, ale i s určitou formou politické zodpovědnosti za předchozí vývoj. Ostatní demokratické země, jako USA a země západní Evropy, mohly navázat na hospodářsko-politický vývoj z předválečného období. Právě SRN byla tímto předválečným období značně ovlivněna. V této kapitole se zaměřím na Spolkovou republiku Německo, na charakteristiku jejího systému a ekonomickou situaci v osmdesátých letech.
1.1.1 Sociálně tržní hospodářství - charakteristika Charakteristickým znakem SRN je koncepce sociálního trţního hospodářství (dále STH), čímţ je provázána sociální a trţní oblast. Tato koncepce je výrazně poznamenána úsilím o překonání důsledků totalitního hospodářství v Německu, a to především kladením důrazu na roli svobody a odporu k centrálně řízenému hospodářství, které ve východním Německu panovalo od roku 1945. Za nejvyšší cíle a priority sociálně trţního hospodářství byly povaţovány svoboda, rovnost, spravedlnost, jistota a pokrok. Realizace těchto cílů je zabezpečována v tzv. konstitutivních prvcích hospodářského řádu, jako je: trţní, svobodné uspořádání ekonomiky, kdy hospodářské cíle mají být dosahovány koordinací aktivit samostatných svobodně se rozhodujících hospodářských subjektů na trzích na základě soutěţního, konkurenčního principu, aniţ by tím narušovaly sociální cíle. uspořádání trhu, definující pro chování hospodářských subjektů upravující postavení uvnitř firem i mezi nimi navzájem, musí být zajištěno způsobem, který spojuje funkčnost organizace se zárukami svobodného rozvoje jednotlivce. Pokud moţno tak, aby nebyly narušeny vyšší cíle, jako je svoboda a sociální spravedlnost. zajištění komplexního systému sociálního zabezpečení na základě trţního uspořádání, a to v souladu s pravidly sociálně trţního hospodářství.
10
vytvoření takového systému mezi zákonodárnou a výkonnou mocí a centrální bankou, který zajistí vyváţené rozdělení na všech kompetenčních úrovních, tj.: státspolkové země-okresy-obce. Koncepce STH pracuje programově se silným centrálním státem, který vymezuje základní rámec uspořádání ekonomiky, tzv. hospodářského řádu (Wirtschaftsordnung). Důraz je kladem na vytváření pravidel pro hospodářskou soutěţ, její dodrţování a udělování sankcí za její případné porušování. Je třeba říci, ţe koncepce STH svým důrazem na uplatňování trţního principu hospodářství
opřeného
o
podporování
konkurence
byla
v poválečném
období,
a to především v evropském prostoru, originální. V ostatních demokratických zemích západní Evropy, hlavně ve Francii a Velké Británii, se výrazně prosazovaly koncepce řízeného plánovaného hospodářství (při respektování soukromého vlastnictví) a rozvoj veřejného sektoru sehrála SRN originální úlohu. SRN tak přispěla k vytvoření ekonomického systému, který podporuje rozvoj trhu. I v tom je příčina celkově příznivých výsledků, kterých SRN v dalších desetiletích dosáhla. 2
1.1.2 Ekonomická situace v 70. – 80. letech Západoněmecká ekonomika se na konci osmdesátých let potýkala s potíţemi, které do jisté míry souvisely s vývojem ekonomiky v letech sedmdesátých. Po letech hospodářského růstu, kdy se recese projevovaly v SRN jen poklesem míry růstu, byl první skutečnou hospodářskou krizí v poválečném období absolutní pokles ekonomických ukazatelů v letech 1974-1975, kdy průmyslová výroba klesla o 7 % a tato krize postihla oblast stavebnictví, hutnictví, chemické výroby a automobilový průmysl. Reakcí na tuto krizi byla státní podpora vlastní těţby uhlí a urychlení výstavby jaderných elektráren. Míra inflace se zvýšila, avšak zůstala pod průměrem zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (dále OECD). Znovu se objevila nezaměstnanost, která byla po roce 1956 téměř zlikvidována, a bylo zastaveno přijímání pracovníků ze zahraničí. V letech 1976–1979 došlo tak k oslabení pozic západoněmecké ekonomiky ve světovém hospodářství a SRN byla objemem průmyslové výroby předstiţena Japonskem. Značné investice a vzestup zaznamenaly nejnovější obory průmyslové výroby.
2
Kapitola 1.1.1 zpracována podle CIHELKOVÁ, E. a kolektiv. USA-Japonsko-SRN. Praha : VŠE Praha, 1996, s. 100–103. 11
Druhý ropný šok v roce 1979 a další hospodářská krize v letech 1980-1982 přinesli nové problémy. Průmyslová výroba klesla o více neţ 5 % a průměrná nezaměstnanost dosáhla toho roku téměř 8 %. Touto krizí bylo nejvíce zasáhnuto stavebnictví, hutnictví a odvětví lehkého průmyslu. Odvětví s vysokým podílem exportu byla zasaţena méně. Oţivení hospodářského růstu bylo pomalé, aţ v roce 1985 byl překročen předkrizový stav. Hlavním stimulem růstu byla exportní ofenzíva, podporovaná oslabením kurzu marky vůči americkému dolaru. V roce 1983 se SRN stala poprvé největším světovým exportérem. Dařilo se především strojírenství, automobilovému, elektrotechnickému a chemickému průmyslu. Tato odvětví se stala největším vývozcem strojů a zařízení na světě a také se podstatně rozšířil vývoz kapitálu. Hospodářský
růst
v 80.
letech
však
nevedl
k poklesu
nezaměstnanosti,
která překročila 10 %. Nezaměstnanost se stala tíţivým společenským problémem. V tomto období se promítl populační faktor, a na trhu práce se začaly objevovat silné poválečné ročníky, coţ vedlo k vysokému podílu nezaměstnané mládeţe v celkovém počtu nezaměstnaných. Graf 1: Míra nezaměstnanosti SRN 1970–1990 (v %) 10
9.1 9.1 9.3
9 8
7.5
7 6
5.5 4.7 4.6 4.5 4.3
5 4 2.6
3 2 1
3.8 3.8
0.7 0.8
1.1 1.2
0
Zdroj: Bundesagentur für Arbeit. Dostupné z: http://www.arbeitsagentur.de/.
12
9
8.9 8.7 7.9 7.2
Vysoká míra nezaměstnanosti úzce souvisela se sníţením celkové růstové dynamiky německé ekonomiky, kdy průměrné tempo růstu HDP v 80. letech činilo 2,8 %. V porovnání s ostatními evropskými zeměmi 2,8 % HDP byl celkem dobrý výsledek, ale ve srovnání s USA a Japonskem, jak je patrné z níţe uvedeného grafu, toto číslo představovalo o třetinu niţší výkonnost německé ekonomiky. Graf 2: HDP v letech 1980 a 1990 (v miliardách USD) 7,000.0 5,803.0
6,000.0 5,000.0 4,000.0 3,031.6
3,000.0 2,000.0 1,000.0
1,547.0 826.1
1,017.8 542.5
1,248.5 691.2
1980 2,789.5
1990
1,059.5
0.0 Německo
Velká Británie
Francie
Japonsko
USA
Zdroj: Mezinárodní měnový fond. Dostupné z: http://www.imf.org.
Důleţitou roli v SRN hraje i to, ţe řada německých firem operuje na celém světě. Proto rozhodnutí, která se týkají strukturálních adaptací a inovační politiky firem se uskutečňují s ohledem na podnikatelské činnosti na mezinárodní úrovni. Jde především o rozhodnutí o místě produkce, rychlosti inovačních procesů, o cenách. Přímé investice jsou další důleţitou součástí německé ekonomiky. V osmdesátých letech byla hodnota německých investic v zahraničí včetně reinvestovaných zisků kolem 150 miliard západoněmeckých marek (dále DM). Největší podíl z těchto investic plynul do USA. Ze strukturálního hlediska se jednalo o oblasti bankovnictví, pojišťovnictví a obchodní společnosti, následně také obory průmyslu s moderními technologiemi jako je chemický průmysl, strojírenství, elektrotechnika a zpracování dat, automobilový a letecký průmysl.
13
Vytvořená struktura investic ovlivňuje další makroekonomické veličiny jako je růst, zaměstnanost atd. Klíčové modernizační investice směřovaly do oblasti chemických výrobků, do výroby plastických hmot, motorových vozidel a elektrotechniky. Naopak pokles technologických aktivit se dotkl všech oborů zpracovatelského průmyslu souvisejících se stavebnictvím, průmysl ţeleza a staveb lodí. V terciálním sektoru směřovaly investice do energetického průmyslu a vodního hospodářství, do bankovnictví, pojišťovnictví, pošty a dalších sluţeb. Úbytek zaznamenala ţelezniční doprava, stavebnictví a další obory. Ve srovnání s ostatními rozvinutými zeměmi, byla Spolková republika Německo vţdy značně otevřenou ekonomikou. Tato otevřenost se od konce druhé světové války neustále zvyšovala. V období 1950-1987 došlo k neobyčejnému růstu podílu exportů na HDP, kdy tento podíl koncem osmdesátých let převyšoval podíl USA i Velké Británie, ale především podíl Japonska, a tím se prohlubovala vysoká závislost SRN na světovém hospodářství. Tabulka 1: Exportní kvóta v mezinárodním srovnání (v %) Vývoz zboží a služeb 1950-1987 Země
1950
1960
1970
1980
1987
15,1
19,0
21,2
26,5
28,7
23
20,0
22,5
27,2
26,3
Itálie
11,6
14,6
15,4
21,8
19,7
USA
4,4
4,9
5,6
10,2
7,6
11,8
11,1
11,3
14,9
13,3
Německo Velká Británie
Japonsko
Zdroj: CIHELKOVÁ, E. a kolektiv. USA-Japonsko-SRN. Praha : VŠE Praha, 1996, s. 112.
14
Pokud se zaměříme na komoditní strukturu vývozu, dominantní postavení zaujímá vývoz exportních statků. Hlavním trhem pro vývoz SRN je Evropa, jak země Evropských společenství (ES), tak i státy Evropského sdruţení volného obchodu (ESVO). V roce 1992 směřovalo 54,3 % německých vývozů do zemí ES, kde největším partnerem byla Francie, následně pak Itálie a Nizozemí. U dovozu můţeme vidět podstatné sníţení dovozu zemědělských produktů a naopak růst importu spotřebních statků. Tabulka 2: Zbožová struktura německého vývozu a dovozu (v %) Zbožová struktura německého vývozu a dovozu 1962-1987 Dovoz Odvětví
1962
Vývoz
1973
1987
1962
1973
1987
23,0
13,1
7,6
1,0
1,4
1,2
9,9
9,1
6,5
1,7
3,5
4,3
Těžební průmysl
10,7
9,8
6,9
4,7
1,9
0,7
Suroviny
28,3
28,9
26,8
26,9
26,9
24,4
Investiční statky
15,0
22,5
34,2
55,8
54,6
57,0
Spotřební zboží
13,0
16,6
18,0
9,8
11,8
12,0
Zemědělství Potraviny
Zdroj: CIHELKOVÁ, E. a kolektiv. USA-Japonsko-SRN. Praha : VŠE Praha, 1996, s. 112.
Struktura zahraničního obchodu úzce souvisí s vnějšími bilancemi. Trvale vysoké saldo zahraničního obchodu vytvářelo předpoklady pro vývoz kapitálu, a tak se Německo stávalo jedním z hlavních zdrojů kapitálu pro ostatní země ES, coţ působilo i na německou marku, ze které se stávala vedle amerického dolaru hlavní rezervní měna světového hospodářství. K obratu došlo v roce 1991, kdy bylo nutné v rámci sjednocení Německa prostředky pouţít na transfery do nových zemí, a z dřívějších volných prostředků pro ostatní státy se staly prostředky s vyuţitím pro samotné Německo, coţ se projevilo ve změně kapitálové bilance.
15
Tabulka 3: Změny platební bilance 1985–1993 (v mil. DM) Změny platební bilance 1985-1993 Rok
Saldo platební bilance
Saldo obchodní bilance
Saldo bilance služeb
1985
+ 48.327
+ 73.353
+ 5.402
1986
+ 85.793
+ 112.619
+ 1.698
1987
+ 82.462
+ 117.735
-5.045
1988
+ 88.936
+ 128.045
-8.437
1989
+ 108.116
+ 134.576
+ 8.503
1990
+ 75.703
+ 105.382
+8 415
1991
-32.243
+ 21.899
+ 2.952
1992
-34.382
+ 33.656
-18.759
1993
-35.249
+ 59.130
-38.605
Zdroj: CIHELKOVÁ, E. a kolektiv. USA-Japonsko-SRN. Praha : VŠE Praha, 1996, s. 118.
Vývoj vnějších bilancí ovlivnil i vývoj kurzu německé marky. „I přes řadu nepříznivých makroekonomických signálů (platební bilance, tempo inflace, prudký růst vnitřního zadluţení) souvisejících především s důsledky sjednocení Německa a náklady s tím spojenými, vcelku DM zůstala stabilní a nemusela devalvovat.“
3
Cenový vývoj
v SRN byl ovlivněn stabilizační politikou německé centrální banky Bundesbank. Jako svou hlavní prioritu si stanovila pevnou německou marku a omezení inflace. Podařilo se jí, díky restriktivní monetární politice, dosahovat niţších měr inflací neţ v jiných kapitalistických zemích. 4
1.1.3 Hlavní politické strany SRN v 80. letech Politický systém v SRN je moţné povaţovat za stabilní. Moc výkonnou v SRN zastává prezident, který je volen na pětileté funkční období. Výkonná moc je pak dále soustředěna v rukou vlády, v jejímţ čele stojí spolkový kancléř. Tuto funkci v osmdesátých letech zastával Helmut Kohl z CDU.
3
CIHELKOVÁ, E. a kolektiv. USA-Japonsko-SRN. Praha : VŠE Praha, 1996, s. 118. Kapitola 1.1.2 zpracována podle: CIHELKOVÁ, E. a kolektiv. USA-Japonsko-SRN. Praha : VŠE Praha, 1996, s. 111–118. SIRŮČEK, P. a kolektiv. Hospodářské dějiny a ekonomické teorie. Slaný : MELANDRIUM, 2007, s. 123-213. 4
16
Od roku 1969 vládla koalice Sociálních demokratů (SPD) a Svobodných demokratů (FDP). První demokratické volby v SRN vyhrála Křesťanskodemokratická unie (CDU) s 31 % získaných hlasů, prvním spolkovým kancléřem se proto stal její kandidát Konrad Adenauer. Do opozice byla nucena přejít aţ v roce 1969, kdy byla vystřídána koalicí SPD a FDP. V osmdesátých letech se do popředí začal prosazovat konzervatismus. Ve volbách roku 1982 zvítězila CDU pod vedením Helmutha Kohla a převzala tak vládu od sociálních demokratů (SPD), kde zůstala následujících 17 let. Během jednotlivých vlád nebyla koncepce sociálně trţního hospodářství zpochybněna a sociální systém nebyl příliš omezován. Vláda kladla důraz na úlohu trhu, privatizaci
a
odbourávání
některých
subvencí.
Obě
nejsilnější
strany
SRN,
tj. SPD a CDU/CSU, ve volbách nedosahují na potřebnou absolutní většinu a jsou proto obvykle závislé na podpoře menších stran. Nyní následuje stručná charakteristika tří nejvýznamnějších politických stran SRN. Křesťanskodemokratická unie – Christlich Demokratische Union (CDU) Je křesťanská demokratická politická strana, která je spíše konzervativně orientovaná. Spolu s její bavorskou sesterskou stranou, Křesťansko-sociální unií Bavorska, tvoří CDU seskupení CDU/CSU. CDU je největší politickou stranou v Německu. CDU byla zaloţena v roce 1945 jako strana německých katolíků a protestantů (dvou největších křesťanských vyznání v Německu), poţadovala návrat k tradicím, hlásila se k zásadám liberalismu a konzervativismu. Zastává křesťanské hodnoty, podporuje rodinu, odmítá potraty, podporuje církevní školství. Navazuje na předválečnou katolicky zaměřenou stranu Deutsche Zentrumspartei. CDU prosazuje obranu soukromého vlastnictví a nepodporuje přehnané státní zásahy do ekonomiky, bojuje proti projevům komunismu. Svobodná demokratická strana – Freie Demokratische Partei (FDP) FDP je německá liberální politická strana. Vznikla po druhé světové válce roku 1948 sloučením zemských liberálních stran západních okupačních zón Německa. Strana se zúčastnila většiny vlád v SRN - jak vlády CDU/CSU, tak i vlády SPD. Základními principy jejího programu jsou minimální zásahy státu do ţivota občanů, soukromé vlastnictví a volný trh.
17
Sociálně demokratická strana Německa – Sozialdemokratische Partei Deutschlands (SPD) Ačkoliv má strana své kořeny v dělnickém hnutí (dodnes je například členem Socialistické internacionály), mění se zejména v posledních letech ve stranu liberálně středolevé orientace. Strana byla po druhé světové válce obnovena ve všech okupačních zónách. V sovětské zóně se spojila s Komunistickou stranou Německa a vytvořila Sjednocenou socialistickou stranu Německa, která v NDR vládla aţ do roku 1989. V západním Německu byla SPD dlouhá léta v opozici. Stranická politika se orientuje na otázky významu role státu, vlády, jejího řízení a ovlivňování hospodářství.
1.2 Německá demokratická republika (NDR) Německá demokratická republika, ve srovnání s ostatními komunistickými zeměmi, se jevila v relativně dobré ekonomické situaci. Před sjednocením Německa měla nejrozvinutější ekonomiku v celém sovětském bloku. Tyto výsledky však pocházely z oficiálních statistik, které byly pod kontrolou vlády. Aţ po sjednocení se ukázal obrovský rozdíl mezi oběma částmi země, který byl podstatně větší, neţ jak ukazovala původní data. Rozdělení Evropy na komunistický a kapitalistický tábor bylo potvrzeno v roce 1961 stavbou Berlínské zdi. Zatímco ţivotní úroveň nebyla na začátku studené války tak rozdílná, počátkem 80. let byla jiţ v západní Evropě o hodně vyšší neţ ve střední a východní Evropě a SSSR. Západní systém, zaloţený na svobodném trhu a rozsáhlém sociálním zabezpečení spolu s politickým systémem, který byl zaloţen na demokracii a svobodě tisku, poskytoval větší komfort svým občanům, neţ jaký poskytoval východní systém centrálního plánování a vlády jedné strany.
1.2.1 Ekonomická situace v 80. letech Mezi problémy NDR 80. let patřila stagnace hospodářství a nedostatečné obnovovací investice. Zhoršovala se platební schopnost vůči západním kreditním institucím, ekologická zátěţ se prohlubovala a nespokojenost obyvatelstva se systémem rostla. V roce 1989 činila průměrná mzda ve východním Německu asi jednu třetinu západoněmecké průměrné mzdy. Na podobné úrovni byla i produktivita práce, a to především z důvodu neracionálního vyuţívání pracovní síly. V NDR bylo zákonem dané právo na práci a být zaměstnaným bylo důleţité pro získání nároku na sociální pomoc a jiné státní pomoci, coţ vedlo k hromadění zdrojů a jejich neefektivnímu uţití. Proto byla ve východním Německu nulová nezaměstnanost, coţ je typické pro centrálně
18
plánované hospodářství, kde je práce zaručena. Toto neúčelné vyuţití pracovní síly se odráţelo v produktivitě práce, která byla celkově asi na úrovni třetiny produktivity západoněmecké. Tomu odpovídala i průměrná mzda, která po přepočtu na západoněmecké marky činila v roce 1988 kolem 1 100 OM a v západním Německu průměrná mzda dosahovala 3 560 DM. NDR navíc subvencovala ceny zboţí základních potřeb, jakou jsou např. potraviny. Tabulka 4: Lidské zdroje před sjednocením Lidské zdroje
NDR
Obyvatelé celkem v mil.
SRN
16,4
62,3
Ekonomicky aktivní v mil.
8,9
29,7
Míra nezaměstnanosti v %
0,0
7,1
Zdroj: Statistisches Bundesamt Deutschland. Dostupné z: www.destatis.de.
Podniky východního Německa byly integrovány horizontálně i vertikálně do tzv. „kombinátů“, které vlastnil a řídil stát. I přes to zde byl, ponechám malý prostor pro soukromou sféru. To se týkalo oblasti lehkého průmyslu, obchodu a řemesel. V čele bankovního systému stála centrální banka, vedle ní pak ještě banka zahraničního obchodu a spořitelní instituce. Úloha bankovního systému však zastávala pouze pasivní článek, který podporoval systém centrálního plánování a pomocí kterého docházelo k přerozdělování státních prostředků. Peníze nebyly schopny plnit svou alokační funkci jako prostředek směny, a proto se státní orgány zaměřily na zboţí s politickou prioritou, kterému byly stanoveny fixní ceny z důvodu moţnosti provádět jejich kalkulace. To zapříčinilo oddělení výroby a spotřeby, protoţe výroba byla pod státním dohledem, kdeţto spotřeba podléhala individuálním rozhodnutím jednotlivce na základě jeho preferencí. Státní banka kontrolovala a regulovala chování podniků, kterým bylo dovoleno provádět finanční transakce, avšak nesměly drţet hotové peněţní prostředky, které byly pouţity pro účely financování jiných potřeb v rámci plánu. Dále podniky nesměly uzavírat úvěrové vztahy s ostatními podniky. Tím byly potlačeny investiční aktivity podniků a samofinancování nebylo tudíţ moţné. Ze zákona byl zajištěn systém úvěrového financování běţných potřeb podniků jako jsou suroviny, pomocný materiál a podobně.
19
Veškeré půjčky a úvěry, které se netýkaly občanů, byly vázány na státem řízenou ekonomiku. Neexistoval tedy ţádný rozdíl mezi státem, bankovním sektorem a podnikovým sektorem. Bankovní úvěry podnikům nebo státu byly ve skutečnosti transakcemi mezi dvěma různými státními subjekty. SRN byla v roce 1989 státem s největším přebytkem obchodní bilance, zatímco NDR vykazovala v tomto roce deficit obchodní bilance. Tabulka 5: Zahraniční obchod před sjednocením r. 1989 (v miliardách OM a DM) Zahraniční obchod
Východ (OM)
Západ (DM)
Export
141,1
641,0
Import
144,7
506,5
-3,6
134,5
Saldo obchodní bilance
Poznámka: DM = západoněmecká marka, OM = východoněmecká marka. Zdroj: Sinn, Sinn, 1993.
20
2 Proces sjednocení Německa Tato kapitola přibliţuje nedávnou historii evropské integrace. Zabývá se vlivem kolapsu východního bloku a sjednocení Německa. Německé znovusjednocení je proces připojení
Německé
demokratické
republiky
ke
Spolkové
republice
Německo,
který vyvrcholil 3. října 1990 a znamenal definitivní konec poválečného rozdělení Německa a znovuobnovení německé jednoty.
2.1 Proces sjednocení Německa 1989-1990 Situace rozděleného státu, ovlivněna čtyřicetiletým vývojem studené války v letech 1949-1989, bránila uskutečnění prvořadého cíle zahraniční politiky SRN, a to znovusjednocení Německa. Kaţdý krok mezinárodní politiky vítězných velmocí druhé světové
války
upevňoval
rozdělení
Německa
a
kaţdé
uvolnění
vztahů
mezi východem a západem zvyšovalo obavy politiků SRN, ţe o tzv. německé otázce se vítězné velmoci dohodnou bez spoluúčasti německých politiků. Samotné vztahy mezi oběma částmi Německa byly v průběhu celé studené války napjaté.
Teprve
aţ
v roce
1984
generální
tajemník
Komunistické
strany
Německé demokratické republiky, Erich Honecker, jako první východoněmecký politický představitel přijal pozvání do SRN, které se však nakonec neuskutečnilo z důvodu zhoršení vztahů
mezi
oběma
zeměmi
po
rozmístění
raket
středního
doletu
v SRN.
S Helmutem Kohlem se setkal poté při své návštěvě v roce 1987, kdy se dohodli na konstruktivní spolupráci, navzdory rozdílným pohledům na zásadní otázky. K rozhodující změně, která umoţnila totální zvrat do poloviny 80. let zmrazené situace mezi oběma bloky, jistě přispěl nástup Michaila Gorbačova do funkce generálního tajemníka ÚV KSSS v roce 1985 a následující kurs „glasnosti“ a poté hospodářské a společenské „perestrojky“. Uvolnění strnulého systému sovětské moci, který se nacházel na pokraji hospodářského přeţití, uvolnil i zahraniční politiku Sovětského svazu. „Německá otázka“ hrála v procesu sbliţování obou bloků pro Gorbačova sice důleţitou, ale ne prvořadou úlohu. Teprve samotný vývoj v NDR, který překvapil i Gorbačova, urychlil na začátku dlouho vypadající proces vyrovnání se především evropských partnerů a USA v NATO se sjednocením Německa.
21
Gorbačov sice chtěl reformovat strategickou doktrínu SSSR, ale také chtěl zachovat další existenci vojenského seskupení Varšavského paktu. 25. října 1989 se Gorbačov oficiálně zřekl Breţněvovy doktríny při návštěvě Finska a uznal, ţe východoevropské země mají právo určovat si svou vlastní politiku. Proreformní prvky uvnitř maďarské komunistické strany prosadily demokratické volby, a nejen to, Maďarsko dokonce otevřelo hranice s Rakouskem. Tisíce východních Němců na tento fakt zareagovalo stěhováním se do západního Německa přes Maďarsko a Rakousko. Coţ odstartovalo masivní protesty proti komunistické represi ve východním Německu, které vyvrcholily otevřením hranice mezi Východním a Západním Německem. 9. listopadu 1989 se tisíce západních a východních Berlíňanů k sobě přiblíţili u Berlínské zdi a pomocí kladiv tak zničili symbol rozdělené Evropy. Do konce roku 1989 tak byly demokratické síly u moci i v dalších zemích, a to v Polsku, Maďarsku, Československu a východním
Německu.
Koncem
roku
1991
došlo
k rozpadu
i
samotného
Sovětského svazu, a tím bylo ukončeno i jeho zasahování do dění ve východní a střední Evropě. Evropská společenství okamţitě reagovala na tyto události poskytnutím pomoci a finančních půjček nově vznikajícím demokraciím. Klíčovou roli v procesu znovusjednocení Německa sehrál západoněmecký spolkový kancléř Helmut Kohl, který po pádu Berlínské zdi jasně deklaroval svůj záměr sjednotit obě části rozděleného německého státu. 28. října 1989 pronesl v Bundestagu zásadní projev, ve kterém zdůraznil nutnost brzkého sloučení obou německých republik. Následně na to 28. listopadu 1989 představil tzv. Desetibodový plán, který měl dovést Německo ke sjednocení. Kohl si byl vědom odporu SSSR ke sjednocení Německa, tak i neochoty východoněmeckého předsedy NDR Hanse Modrowa při sjednocování spolupracovat, který odmítl dlouhodobý cíl desetibodového programu a tedy ustanovení státní jednoty Německa. Kohl však měl podporu USA, které se necítilo ohroţeno hospodářským potenciálem jednotného Německa, tak jako např. Francie či Velká Británie. Rozhodující pro USA byla změna konstelace studené války v Evropě, čili prosazení vlastních hodnot i v části střední a východní Evropy. Pro prezidenta Georga Bushe se stala neomezená podpora německého sjednocení jednou z důleţitých součástí budování „sjednocené a svobodné Evropy“.
22
2.1.1 Postoj USA, SSSR, Francie a Velké Británie Podpora USA ve sjednocení Německa byla jednoznačná a americká diplomacie poţadovala splnění těchto čtyř bodů: sjednocení se musí odehrát v kontextu pokračující vazby SRN v NATO a prohloubené integrace Evropských společenství, musí být brán ohled na práva a zodpovědnost čtyř vítězných velmocí z druhé světové války, sjednocení musí proběhnout pokojně a krok za krokem, musí být uznány poválečné hranice v Evropě. USA také prosazovaly plnou suverenitu sjednoceného Německa, princip jednání dvou německých států a čtyř světových velmocí (formule 2+4), princip členství SRN v NATO při uspokojení sovětských poţadavků na bezpečnost v novém uspořádání Evropy. Nebyl prosazen názor, ţe by nad sjednoceným Německem měla být zachována určitá forma dohledu a kontroly velmocí a také, ţe při jednáních o vnějších aspektech sjednocení by měly mít velmoci nad oběma německými státy nadřazené postavení, tj. formule 4+2. Stanoviska
Francie
a
Velké
Británie
byla
v první
fázi
zdrţenlivá,
aţ přímo odmítavá. Francouzi i Britové se cítili dotčeni, ţe kancléř Kohl nekonzultoval svůj plán pro sjednocení Německa ani s jedním ze spojenců v NATO a opětovně připomněli práva vítězných velmocí z druhé světové války. Obě země dávaly přednost udrţení stávajícího stavu dvou německých států a zachování reformované NDR. Jejich strategie se však lišily. Ve Francii panovaly obavy, ţe sjednocené Německo bude mít odlišný pohled na fungování Evropských společenství a zároveň se Francie obávala zásadního oslabení svého vlivu na zahraniční politiku ES. Svou roli sehrál i demografický faktor. Zatímco SRN měla srovnatelný počet obyvatel jako Francie, obě německé republiky pak měly mít kolem 80 milionů obyvatel. Francie, stejně jako Velká Británie se i nadále obávaly německé vojenské hrozby. Francouzská strana poţadovala: prohloubení Evropských společenství, silnější podporu německé vlády v hospodářské a měnové unii, potvrzení hranic s Polskem.
23
Krajně negativní stanovisko ke znovusjednocení zastávala i Velká Británie, která nepovaţovala znovusjednocení za završení rozpadu Sovětského bloku a spojení rozdělené Evropy. Velká Británie se obávala politických a ekonomických ambic Německa a jeho ovládnutí Evropských společenství. Tyto postoje se změnily teprve aţ po Dublinském summitu v květnu 1990, kdy byla zaručena neměnnost hranic na Odře a Nise
s Polskem.
Další
jednání
byla
vedena
v duchu
dohody
2+4.
Poţadavky Velké Británie: zdůrazňovala práva čtyř velmocí, plynoucí z vítězství druhé světové války, celoevropskou bezpečnostní dimenzi německého sjednocení. Sjednocení V Polsku panovaly
Německa ze
se
týkalo
sjednocení
i
jeho
Německa
východního velké
obavy,
souseda,
Polska.
zvláště
proto,
ţe v Kohlových deseti bodech nebylo zmíněno uznání hranic s Polskem. V listopadu 1989 podpořila rezoluce Spolkového sněmu hranici Odra-Nisa, v níţ bylo potvrzeno „právo polského
národa
ţít
v zajištěných
hranicích,
které
nebudou
námi
Němci zpochybňovány ani nyní, v budoucnosti územními nároky.“ V tomto duchu také vydali společné prohlášení kancléře Kohla a ministerského předsedy Polska Mazowieckeho. Bylo také nutné zabývat se otázkou zajištění bezpečnosti v Evropě po sjednocení Německa, coţ bylo jedním z klíčových bodů všech mezinárodních jednání. Především pak jednání 2+4, kdy se jednalo o získání souhlasu SSSR s členstvím sjednoceného Německa v NATO, ale i souhlas Francie se změnou strategické doktríny NATO, z jehoţ vojenských struktur v roce 1966 vystoupila. Summit NATO v prosinci 1989 potvrdil právo Němců na obnovu jednotného demokratického právního státu a přijal čtyřbodový program George Bushe k sjednocení Německa: 1. podpora sjednocení, 2. členství sjednoceného Německa v NATO, 3. postup po krocích, 4. závazek neměnit stávající hranice násilím. Tímto došlo k zásadnímu rozhodnutí, ţe celý proces bude postupovat ve spolupráci s Němci a nebude omezen rozhodováním čtyř vítězných mocností druhé světové války.
24
2.1.2 Zwei plus vier Vertrag Jednání o sjednocení probíhala na nejvyšší úrovni mezi čtyřmi vítěznými mocnostmi a dvěma německými státy. 12. září 1990 byla v Moskvě podepsána Smlouva o závěrečné úpravě ohledně Německa, známá téţ jako Smlouva dva plus čtyři (Zwei-plusVier-Vertrag).
Tato
smlouva
se
stala
základním
dokumentem
umoţňujícím
znovusjednocení Německa 3. října 1990. Smlouva kodifikovala mimo jiné následující body: oba německé státy se zavázaly uznat hranici na Odře a Nise jako závaznou pro Německo a Polsko, počet příslušníků ozbrojených sil sjednoceného Německa byl sníţen na 370 000, Německo bude jako celek členem NATO a také ES, Německo si nečiní nároky na vlastnění atomových, biologických a chemických zbraní, jednotky sovětské armády budou z území NDR staţeny nejpozději do konce roku 1994. Michail Gorbačov se k otázce jednotného Německa vţdy stavěl zdrţenlivě a zcela odmítavě se stavěl k plánům na začlenění spojeného Německa do NATO. 12. září 1990 pak byla v Moskvě podepsána Smlouva o konečném uspořádání vztahů k Německu. Tento zásadní dokument upravoval sjednocení Německa z pohledu mezinárodního práva. Přijetím této smlouvy ztratilo platnost právo a odpovědnost spojenců ve vztahu k Berlínu a Německu jako celku. V článku 7 je uvedeno, ţe „sjednocené Německo je v této věci plně suverénní ve vnitřních i zahraničních záleţitostech“. Smlouva dále zavazovala členské státy k tomu, aby zachovávaly omezenou kapacitu ozbrojených sil Německa na úrovni 370 000 muţů. Po podpisu této smlouvy jiţ německému znovusjednocení nestálo nic v cestě. V noci z 2. na 3. října 1990 přišlo oslavit spojení dvou německých států na berlínské náměstí Republiky více neţ sto tisíc lidí.
25
Od počátku bylo jasné, ţe vazba Spolkové republiky Německo na NATO a Evropská
společenství
je
nezbytným
rámcem
pro
sjednocení
Německa.
Sjednocení podpořil i prezident Evropské komise Jacques Delors, nebylo však jasné, jakým způsobem dojde k začlenění znovusjednoceného Německa do evropských struktur. Finanční zátěţ spojenou s transformací bývalé NDR se zavázala nést SRN jako svou „národní úlohu“. Evropská komise provedla odhad, kolik prostředků bude potřeba pouţít ze strukturálních fondů ES pro nové spolkové země. V roce 1992 se jednalo o čerpání ve výši 1 miliardy ECU. Obavy ostatních členů Dvanáctky vyvolávaly nejen hospodářské ale i politické důsledky sjednocení Německa. Vláda SRN sice ujistila své partnery, ţe nebude poţadovat zvýšení počtu hlasů SRN v orgánech ES, ale také dala najevo,
ţe bude
nutné
projednat
zvýšení
počtu
německých
zástupců
v Evropském parlamentu z důvodu zastoupení obyvatelstva nových spolkových zemí.
2.1.3 Vnitřní sjednocení Německa Souběţně
s jednáním
čtyř
mocností
o
vnějších
aspektech
sjednocení
obou německých států, byly diskutovány otázky vnitřní integrace obou států. Jednalo se o velké mnoţství otázek týkajících se zákonodárných orgánů, struktury veřejné správy, přechodných ustanovení v oblasti justice, finančního řízení apod. Proces
vnitřního
sjednocení
Německa
probíhal
velmi
rychle.
Rozhodujícím mezníkem byly první svobodné volby v NDR v březnu 1990. Z nichţ jako jasný vítěz vyšla konservativní koalice vedena stranou CDU. 18. května 1990 byla podepsána Smlouva o zaloţení měnové, hospodářské a sociální unie mezi Spolkovou republikou Německo a Německou demokratickou republikou, dne 31. srpna 1990 pak následovala Smlouva o sjednocení mezi vládou SRN a NDR. 23.
srpna
1990
východoněmecký
parlament
NDR k SRN k 3. říjnu 1990, a tím bylo Německo
schválil
připojení
3. října opět sjednoceno.
S okamţitou platností vešla v platnost ústava SRN na celém území. Podle smlouvy o přistoupení nepřistupuje NDR jako NDR, ale jako tzv. „přistupující oblast“, která byla rozdělena na pět nových spolkových zemí. Nově se tak Německo skládá ze šestnácti spolkových zemí.
26
Celoněmecké volby do Spolkového sněmu v prosinci 1990 potvrdily velkou podporu uskutečněného sjednocení. Dosavadní koalice SRN CDU/CSU a FPD získala 54,8 % hlasů a opoziční SPD 33,5 %. Rok 1990 tak končil v euforii a v očekávání hospodářského úspěchu sjednocené země. Především velkými nadějemi v nových spolkových zemích, které doufaly, ţe dojde k hospodářskému pokroku během osmi aţ deseti let. 5
5
Kapitola 2 zpracována podle MORAVCOVÁ, D. a kolektiv. Evropská politika sjednoceného Německa 1990-1999. Praha : Institut pro středoevropskou kulturu a politiku. 2000, s. 7-31. 27
3 Transformace ekonomiky NDR Na počátku devadesátých let zahájila většina centrálně plánovaných ekonomik transformaci na ekonomiky trţní. Podstatou této změny bylo odstranění vedoucí úlohy jedné strany a nastolení demokratického reţimu. „Tyto úvodní změny zároveň znamenaly novou kvalitu reforem. Předchozí reformy v socialistických zemích neusilovaly o změnu podstaty společensko-ekonomického systému.“6 Reformy byly zaměřeny na omezení centrálního plánování ve vztahu k podnikové sféře, posílení samostatnosti, samosprávy a samofinancování podniků, vytvoření smíšených systémů cen, částečné otevření ekonomik a podporu soukromého podnikání. Čili původně izolované výrobní základny se otevírají a jsou vystavovány tlaku mezinárodního ekonomického prostředí, coţ vyvolává řadu důleţitých otázek a problémů. Transformace centrálně plánované ekonomiky je zásadní přeměnou společenskoekonomického systému, kdy cílem celého procesu je dosaţení trţního hospodářství, tj. přechod od příkazové ekonomiky k trţní ekonomice. Z politického pohledu bylo Německo sjednoceno 3. října 1990. Z hospodářského úhlu sjednocení představovalo dlouhý a sloţitý proces především v oblasti monetární, fiskální politiky a privatizace, coţ mělo na ekonomiku státu významný vliv a také mnoho dopadů. Většina politiků i obyvatel očekávala v ekonomice NDR podobný hospodářský zázrak, který se uskutečnil v SRN po druhé světové válce. Výchozí podmínky však byly v roce 1990 značně rozdílné od těch z roku 1948. Navíc sjednocení obou částí Německa zásadně ovlivňovalo i hospodářství Evropských společenství, protoţe především západní Německo bylo v tomto směru nejsilnější ze všech členských států. Tato kapitola se věnuje hospodářské politice po sjednocení Německa, tedy procesu privatizace,
přechodu
východoněmeckého
hospodářství
na
hospodářství
trţní.
Fiskální politice, která byla ovlivněna potřebou financovat prostřednictvím transferových plateb ze státního rozpočtu náklady spojené se sjednocením a výdaje v sociální oblasti. Dále také monetární politice, která se snaţila o udrţení nízké míry inflace při vytváření měnové unie mezi východním a západním Německem. Důleţitým úkolem monetární
6
ADÁMKOVÁ, V. a kol. Ekonomická a politická integrace Evropy. Vybrané kapitoly. Praha : VŠE v Praze, Nakladatelství Oeconomica, 2003, s. 109. 28
politiky bylo především určení směnného poměru mezi západo a východoněmeckou markou.
3.1 Metody transformace Diskuse o zvolení metody transformace probíhaly zejména na počátku transformačního
procesu.
Rozlišují
se
především
dvě
transformační
metody,
a to gradualistický přístup a šoková metoda. Gradualistický přístup představuje dlouhodobý postupný přechod z centrálně plánované ekonomiky na trţní ekonomiku. Je to náročný proces, rozvrţený na několik let a v případě východoněmecké ekonomiky se skládal z postupné adaptace prostřednictvím systémových změn jako privatizace, odbourávání subvencí, vyrovnání státního rozpočtu a konvertibility domácí měny. Šoková metoda transformace znamená provedení většiny základních systémových změn současně, co nejrychleji a ve spojení s restriktivní stabilizační politikou. Jedná se o metodu rychlé liberalizace cen a vnějších ekonomických vztahů doplněnou výrazně restriktivní měnovou a rozpočtovou politikou. Šoková metoda rovněţ vychází z předpokladu, ţe jednotlivá transformační opatření jsou spolu úzce propojena. Šokový přístup zaujal především svou okamţitou reakcí na kritickou situaci hospodářství NDR. Jeho zastánci
si od něj slibovali „hospodářský zázrak“,
který SRN zaţila v padesátých letech. Tento ekonomický růst by vytvořil finanční prostředky k pokrytí výdajů spojených s restrukturalizací východoněmecké ekonomiky a sociální sítě. Oba modely byly kritizovány. Šokový model měl však ještě o něco více kritiků, neţ model gradualistický. I přes přesvědčení ekonomů, finančních expertů i samotné národní
banky,
ţe
NDR
ještě
není
na
takto
radikální
změnu
připravena,
z politických důvodů spolková vláda zvolila okamţitý přístup, tedy model šokové metody. V této době se NDR stále potýkala s migrací obyvatelstva do SRN. Takovýto masový
odchod
občanů
měl
velice
dramatický dopad
na
ekonomiku
NDR,
protoţe odcházela především mladší generace, vysoce kvalifikovaní lidé, kteří byli pro vzestup
ekonomiky
zapotřebí.
Tento
trend,
který
se
nedařilo
kontrolovat
ani usměrňovat, destabilizoval východoněmecké hospodářství a v SRN se v důsledku této situace začínala projevovat finanční a sociální zátěţ.
29
NDR se potýkala také s vysokým zahraničním a domácím zadluţením. Došlo k poklesu výroby, především průmyslové. Zaměstnanci se bouřili a protestovali, jelikoţ poţadovali kratší pracovní dobu a vyšší mzdu. Politici byli i nadále optimističtí. Dle výzkumu západoněmeckých institutů byl předpokládán hospodářský vývoj celého sjednoceného Německa v letech 1990 a 1991 stabilní, a dokonce měl i narůstat. Prognózy předpokládaly pro rok 1990 ekonomický nárůst ve výši 3,75 % a pro rok 1990 aţ 4% růst. Tento hospodářský růst měl také sníţit nezaměstnanost, aniţ by vzrostla míra inflace nad 3 %. Navíc západoněmecké firmy přislíbily investovat do podniků bývalé NDR.
3.2 Měnová unie Spojení hospodářství obou zemí s rozdílným typem ekonomiky vedlo k utišení politické situace ve východoněmecké společnosti, ale zároveň i k obavám z propuknutí inflace a nárůstu nezaměstnanosti. Stálým problémem NDR byl však odliv lidí do SRN. Ještě v prvních měsících roku 1990 odešlo z NDR aţ 150 000 lidí. Tento trend byl jedním z hlavních důvodů k prvnímu kroku ke sjednocení a vytvoření měnové, hospodářské a sociální unie. Po prvních svobodných volbách v NDR byla dne 18. května 1990 v Bonnu podepsána Státní smlouva o měnové, hospodářské a sociální unii (Staatsvertrag über die Währungs-, Wirtschafts- und Sozialunion). Vytvoření měnové unie a zavedení západoněmecké marky ve směnném poměru, který byl zvolen v nových spolkových zemích, bylo především politické rozhodnutí, jehoţ ekonomické dopady nebyly předem známy. Především německá centrální banka Bundesbank varovala před důsledky příliš vysokého ocenění východoněmecké měny, coţ mohlo ohrozit stabilitu západoněmecké marky. Také se obávala, ţe při měnovém sjednocení nebude moţné dosáhnout ekonomických cílů, které byly zaměřeny především na zajištění finančních prostředků v celém Německu v takové míře, aby východoněmecký průmysl byl schopen konkurenceschopnosti a k budování nového, moderního kapitálu v bývalé NDR. Peníze v NDR měly dlouho dobu jinou funkci, neţ v západních kapitalistických zemích. Ceny neodráţely nedostatky, ale spíše byly stanoveny. Pro zboţí byly pouţívány pevné ceny, coţ vedlo k i u nás známým frontám, které často trvaly i celé hodiny. Ceny nájemného zůstaly jiţ téměř padesát let na stejné výši jako v roce 1937.
30
Občané hromadili peníze na svých spořicích účtech, ale nemohli je pouţít ke spotřebě zboţí, coţ vytvořilo tzv. peněţní převis. Předvolební slib kancléře Helmuta Kohla přejít ve směnném poměru 1:1 celou situaci komplikoval. Německá marka byla ustanovena jedinou platnou měnou. „Po zavedení měnové unie 1. července 1990, kdy byla východoněmecká marka nahrazena západoněmeckou markou (DM) v poměru 1:1, byla efektivita řady průmyslových podniků v nových
zemích
podlomena,
neboť
jejich
produkce
nebyla
dostatečně
konkurenceschopná.“ 7 Nejvíce citlivou záleţitostí byla otázka přepočítacího koeficientu východoněmecké marky na západoněmeckou. Před rokem 1990 nebyla tato východoněmecká měna volně obchodovatelná. Úroveň východoněmecké marky nikdy nedosáhla výše západoněmecké měny. Východoněmecká vláda sice uváděla oficiální měnový kurz DM 1:1, ale západní směnárny měly oficiální kurz 1:5. Ekonomičtí analytikové navrhovali kurz 1:6 OM, Bundesbank pak 1:2 pro udrţení stability západoněmecké marky kvůli inflaci a dluhům. Postoj spolkové národní banky však vyvolal u obyvatelstva NDR vlnu nevole. Výsledkem tedy byl kompromis mezi návrhy Bundesbanky a poţadavky východních Němců: důchody, platy, mzdy, stipendia, nájemné a ostatní platby byly převedeny v poměru 1:1, v poměru 1:1 byla téţ provedena výměna úspor na jednu osobu: o
u důchodců nad 60 let věku do výše 6 000 DM,
o u dospělých občanů ve věku 15-59 let do výše 4 000 DM, o pro děti do 14 let pak do výše 2 000 DM, veškeré další vyšší úspory a téţ dluhy byly proměněny v poměru 2:1, pro aktiva osob ţijících mimo NDR a jejichţ jmění vzniklo po 31. prosinci 1989, platil směnný kurz 3:1, důchodový systém NDR byl přeměněn a přizpůsoben západoněmeckému. Tato transakce představovala směnu ve výši 64 miliard OM v poměru 1:1 a dále pak 211 miliard OM v poměru 2:1, coţ znamenalo nárůst současné peněţní zásoby v původní výši 1 255 miliard DM o dalších 170 miliard DM, tedy o 14 %.
7
SIRŮČEK, P. a kolektiv. Hospodářské dějiny a ekonomické teorie. Slaný : MELANDRIUM, 2007, s. 212. 31
NDR přijala systém trţního hospodářství společně se systémem sociálního pojištění, který byl pouţíván v SRN. S tímto přepočítacím koeficientem, byla inflace spotřebitelských cen stabilní, kolem 2,8 % v roce 1990 a mírně nad 4 % v roce 1991 a 1992. Ale náklady s tímto spojené byly vysoké a tehdejší prezident Bundesbanky Pohl je nazval "katastrofou“. Východoněmecké podniky se ocitly v situaci, kdy musely soutěţit se západními společnostmi na stejné úrovni mezd a cen nákladů, i přes mnohem niţší úroveň produktivity. Průmyslová výroba klesla o 35 % za první měsíc a v následujícím měsíci o dalších 15 %. Nezaměstnanost vzrostla a migrace obyvatelstva neustala. V roce 1990 pouze mzdy vzrostly o zhruba 40 % a nadále rostl i tlak ve východoněmecké společnosti. Nezaměstnanost a klesající daňové příjmy vedly k rozpočtovým deficitům. Bundesbank bojovala proti rostoucím mzdám, rozpočtovým deficitům a zhoršující se situaci běţného účtu zvýšením úrokových sazeb, coţ vyvrcholilo v roce 1992 a přispělo ke krizi Evropského měnového systému (dále EMS) na podzim roku 1992 a červenci 1993. Alternativa, přehodnotit marku, nebyla přijata západními evropskými partnery Německa v EMS. Zvolený směnný kurz byl také nepochybně hlavním důvodem deindustrializace a nezaměstnanosti ve východním Německu. Zdálo se nemoţné, udrţet nízkou mzdovou úroveň v měnové unii, protoţe mzdy ve východním Německu se zvýšily mnohem rychleji neţ produktivita. 8 V případě německo-německé měnové unie se jednalo o měnovou substituci, kdy v rámci jednotné měnové oblasti byla jedna měna nahrazenou druhou. Hlavní roli v měnové politice zaujala centrální banka SRN. Touto změnou měny získala NDR takřka přes noc stabilní měnu, která jí otevřela cestu na trhy ES a ostatních světových ekonomik.
3.3 Hospodářská unie Smlouva o hospodářské, měnové a sociální unii stanovila rámec a podmínky pro hospodářské sjednocení Německa. Byla podepsána 18. května 1990 ministrem financí Walterem Rombergem (NDR) a Theodorem Waigelem (SRN). Nabyla účinnosti dne 1. července 1990. 8
Kapitola 3.2 zpracována podle: SELINGER, B. Two Sides to this Coin Part three: an analysis of Germany's economic union. Dostupné z: www.ce-review.org/01/3/seliger3.html. GÖRTEMAKER, M. Probleme der inneren Einigung. Dostupné z: http://www.bpb.de/themen/VYQSWV,0,Probleme_der_inneren_Einigung.html. BUNDESBANK. 20 Jahre deutsch-deutsche Währungsunion. Dostupné z: http://www.bundesbank.de/download/presse/publikationen/20jahre_faktenblatt.pdf. 32
V rámci ujednání hospodářské unie byl v Německé demokratické republice převzat hospodářský systém Spolkové republiky Německo. Model trţního hospodářství existuje v SRN jiţ od padesátých let. Hlavními znaky trţního hospodářství jsou: soukromé vlastnictví, hospodářská soutěţ, volný pohyb zboţí, sluţeb, osob a kapitálu, neregulování cen, pracovní právo, protimonopolní politika, otevřená ekonomika, dále: smluvní svoboda, svoboda podnikání, svoboda volby povolání atd. Zavedení
trţního
hospodářství
nahradilo
předchozí
systém
plánovaného
hospodářství. Postupně byly odstraňovány státní subvence a minimalizován vliv státních monopolů. Namísto státních specifických nástrojů byla zavedena volná hospodářská soutěţ. Ceny byly určovány dle nabídky a poptávky. Tyto nové zásady měly východoněmecké ekonomice zvýšit její produktivitu, zajistit zásobování obyvatelstva a zlepšit konkurenceschopnost společnosti. Dopad nového ekonomického systému se projevil hlavně pro občany NDR, a to především na cenách, které vzrostly u některého zboţí (např. u novin o 175 %). Naopak ostatní výrobky, které byly dříve předraţené (např. káva, zubní pasta, rádio, televizory) se staly cenově dostupnými. Můţeme říci, ţe občané NDR z nového hospodářského systému profitovali. Výdaje na základní ţivotní potřeby klesly o 12 % a nabídka zboţí byla daleko pestřejší. Ve Státní smlouvě bylo téţ ujednáno, ţe společně s měnovou a hospodářskou unií převezme NDR i západoněmecké právo. Zřejmě nejdůleţitějším úkolem se ukázal přechod současných forem státních podniků na kapitálové formy společností, tedy na soukromé podniky. Jako hlavní nástroj byl ustanoven zvláštní orgán ke správě téměř nekonkurenceschopného východoněmeckého průmyslu, a to Úřad pro správu národního majetku (Treuhandanstalt) v březnu 1990.
33
3.4 Privatizace Privatizace
představuje
hlavní
opatření
v oblasti
systémových
změn.
„Změna vlastnických vztahů je nezbytnou podmínkou přechodu – transformace – centrálně plánované ekonomiky na ekonomiku trţní, resp. podmínky přeměny organizačně plánovaného mechanismu řízení na trţní mechanismus.“9 Toto systémové opatření si ţádá delší časové období pro jeho realizaci. Během privatizačních procesů dochází k výraznému střetu předchozích a nově vytvářených společensko-ekonomických systémů. V případě transformace centrálně řízeného hospodářství na trţní ekonomiky je základním předpokladem přeměna společenského vlastnictví, které je základem socialistického společensko-ekonomického systému, na vlastnictví soukromé, eventuálně další formy vlastnictví, jeţ tvoří podstatu kapitalistického společensko-ekonomického systému. Postupy privatizace se obvykle dělí na standardní a nestandardní, dále na privatizaci malou a velkou. Ke standardním formám patří: odkup vedením či zaměstnanci (management/employee buy-out), spontánní privatizace, prodej, veřejné draţby, aukce. K nestandardním postupům patří různé formy tzv. kupónové privatizace. Specifickou formou jsou v případě transformujících se zemí rovněţ restituce. S privatizačními procesy souvisí změny na úrovni vládních institucí, soudních a dalších institucí (vynucování zákonů a norem, vytváření institucí na ochranu volné soutěţe a spotřebitele), změny v oblasti legislativy (zpracování a přijetí zákonů, předpisů, norem) a v oblasti finanční (rozvoj kapitálových trhů) a v neposlední řadě nezávislá centrální banka, jako tvůrce a vykonavatel měnové politiky.
3.4.1 Treuhandanstalt Účelem
privatizace
v NDR
bylo
co
nejrychleji
převést
státní
majetek
do soukromých rukou. Hned v roce 1990 byl takřka celý státní majetek včetně kombinátů, státní půdy a ostatních podniků převeden na Treuhandanstalt (dále Treuhand).
9
ADÁMKOVÁ, V. a kol. Ekonomická a politická integrace Evropy. Vybrané kapitoly. Praha : VŠE v Praze, Nakladatelství Oeconomica, 2003, s. 115. 34
Jednalo se o státní úřad, který spravoval veškerý státní majetek určený k privatizaci, coţ obnášelo asi 270 kombinátů, ve kterých bylo zaměstnáno zhruba 90 % pracujících v průmyslu. Byl to náročný úkol. Společnost Treuhand zaměstnávala 4,2 milionu pracovníků, byla vlastníkem téměř všech východních německých podniků a více neţ čtvrtiny hotelů, restaurací a obchodů. Privatizace bank a pojišťoven a monopolů v oblasti energie, plynu, dopravy a vodního hospodářství představovaly speciální případy. Zde Treuhand působila pouze formálně. Ve skutečnosti rozhodnutí v této oblasti podléhala příslušným ministerským úřadům a vládě. Treuhand představovala veřejnou instituci, která spadala pod ministerstvo financí NDR. Byla zaloţena jako akciová společnost, jejíţ představenstvo tvořili zástupci spolkových a východních zemí Německa, dále důleţití členové sdruţení zaměstnavatelů a odborů. Do výboru byli jmenováni zkušení podnikatelé a představitelé podnikatelského sektoru. Nejdůleţitějšími prezidenty Treuhand byli Detlev Rohwedder (1990-1991), který se stal obětí politického atentátu, a Birgit Breuel (1991-1994). Agentura Treuhand se snaţila na základě neoliberálního konceptu „privatizace je nejlepší sanace“ prodat státní podniky externím investorům, kteří měli disponovat dostatečným
kapitálem,
novými
technologiemi
a
profesionálním
vedením
(managementem), coţ fakticky vylučovalo východoněmecké zájemce. Kombináty byly rozděleny na menší jednotky (na 14 000 menších podniků) a prodány.
Nejatraktivnější
podniky
byly
privatizovány
nejrychleji.
Podniků, které vyţadovaly velké sanace, se většinou ujala sama Treuhand. To zapříčinilo její pozdější velké zadluţení, které ani výnosy z
prodeje v následujících letech
nebyly schopny pokrýt. Privatizace byla realizována následujícími způsoby: přímým prodejem, účastí jiných podniků na privatizovaných podnicích, managementem buy-out, re-privatizací. Treuhand byla stále kritizována. Část kritiků poţadovala pomalejší formu privatizace, nejdříve společnosti renovovat, zachovat "průmyslové jádra" a ministerstvo výstavby pro Východ s cílem zachovat co nejvíce pracovních míst. Další část kritiků naopak poţadovala rychlý postup s odůvodněním, ţe pomalejší privatizace by byla ještě draţší. Ukázalo se, ţe Treuhand není nezávislým orgánem, který by měl jen privatizovat.
35
Během své činnosti podlehla politickému tlaku různých spolkových a státních vlád, i veřejnosti a lobbingu, a dostala se tak nakonec do hospodářského konfliktu. Často byl podnik prodáván za symbolickou jednu marku, bez jakékoli kontroly záměrů investorů. Důvěřovalo se jen jejich solidnosti a slibům. Noví majitelé poté často vykazovali ztráty, které ovšem neodpovídaly realitě, se záměrem uzavření podniku. Tímto způsobem provedené podvody za účelem získání státních dotací a falšováním cen objektů byly odhaleny aţ později a ve většině případů se jiţ nezdařilo získat prostředky zpět. Stát odmítal zasahovat do volného trhu a podporovat východoněmecké podniky, přitom právě tyto podniky byly v nesrovnatelné počáteční nevýhodě oproti západní konkurenci. V důsledku tak náklady na nezaměstnanost a ztrátu v celých odvětvích byly vyšší neţ případná přechodná pomoc. Bylo oddluţeno 80 % státních podniků a tyto dluhy po dlouhou dobu spláceny ze zisků státní banky a jiných zdrojů. Z více jak 12 000 podniků bývalé NDR byla zhruba jedna čtvrtina zlikvidována, zachráněno bylo okolo 37 % z původních pracovních míst (přibliţně 1,5 milionu ze 4 milionů.). Treuhand přece jen dokázala zprivatizovat veškerý jí svěřený majetek, tj. 90 % dřívějších státních podniků, během čtyř let a v roce 1994 ukončila svou úlohu. Počet zaměstnanců v průmyslu klesl v důsledku ekonomické transformace o 30 % na 6,3 milionu. Později se však ukázalo, ţe výsledky agentury byly velice špatné. Treuhand vykazovala výdaje ve výši 155 miliard EUR a příjmy téměř 40 miliard EUR. Vysoké náklady byly způsobeny zejména z převzetí starých firemních dluhů, odstraněním znečištění ţivotního prostředí, vybavení podniků bylo zastaralé a bezcenné. Nízké příjmy vyplývaly především z nízké hodnoty společností a ze slev z kupní ceny za pracovní místa a investiční závazky. V neposlední řadě byly také způsobeny převisem nabídky nad poptávkou na trhu, coţ bylo dáno právě rychlou privatizací. Navíc ceny ještě výrazně zlevňovalo pokrytí proinvestovaných prostředků státem. Téměř 107 miliardový dluh byl převeden do fondu dědictví a zbývající dluh byl financován z ročních federálních rozpočtů. Agentura splnila své poslání masové privatizace ve východním Německu, coţ nebylo automatickým výsledkem, jak ukázaly zkušenosti i z jiných transformujících se zemí. Ale i přesto proces transformace nebyl zcela efektivní.
36
3.4.2 Výsledek privatizace Podle odhadů byly dvě třetiny všech větších podniků koupeny západoněmeckými, popř. západními investory. V rámci těchto koncernů mají východoněmecké podniky vesměs pozici podřízených výrobních divizí, které jsou právě v časech stagnace či recese zavírány v rámci koncernu jako první, zatímco pobočky v mateřských zemích zůstávají zachovány. Na rozdíl od některých postupně se vyvíjejících západních podniků je pro východoněmecké podniky charakteristická centralizovaná struktura, ve které dominuje majoritní vlastník. Tato skutečnost je výsledkem zvoleného typu privatizace, který centralistickou strukturu zvýhodnil. Východoněmecké podniky se vyznačují velmi malou měrou rozdrobeného vlastnictví. Z pohledu vlastnické struktury je zřejmá klesající tendence podílu domácích majitelů s rostoucí velikostí podniků. V malých podnicích jsou východoněmečtí majitelé zastoupeni více jak třetinou, zatímco ve velkých podnicích (nad 400 zaměstnanců) tvoří toto zastoupení zhruba 7 %. Domácí majitelé jsou nejvíce zastoupeni ve stavebnictví (40 %), naopak západoněmečtí majitelé dominují v oborech strojírenských (62 %). Západoněmecké společnosti slibovaly investování značných finančních prostředků a zachování výroby ve východoněmeckých podnicích. Bohuţel, realita byla často zcela jiná. Západoněmecké podniky často kupovali své odvětvové protějšky na východě z důvodu eliminace vlastní konkurence. Po odstavení pak ztratil podnik pro investora svůj strategický
význam
a
docházelo
k ukončení
jejich
vlastního
vývoje
nebo i k celkovému ukončení výroby. Po několika ztrátových letech nebyli západní majitelé ochotni dále krýt podnikové ztráty svých dceřiných společností a poslaly je do konkursu. Proto na začátku devadesátých let došlo často i k druhým a třetím privatizacím. Po oddluţení podniku přetrvávala jistá šance na přeţití, přesto většina podniků nebyla schopna tyto krachy ustát. Coţ vysvětluje poměrně vysokou míru insolvencí a krachů v podnikové sféře do konce devadesátých let. V konkurenceschopnosti byly stále citelné deficity. Ačkoli produktivita práce plynule stoupala vzhledem k vysokým platovým podmínkám, tak i přesto byla pod průměrem západního Německa.
37
Při
oficiálním konci
privatizace,
který se
uskutečnil
k 31. 12.
2004,
byla Treuhandanstalt rozpuštěna. Ve skutečnosti však agentura skončila jiţ k 31. 12. 1994 s touto bilancí: celkové náklady procesu privatizace dosáhly 65 miliard DM, z čehoţ tato částka byla pouţita na vytvoření 1,5 milionu pracovních míst, investiční závazky nových majitelů dostáhly 207 miliard DM. Konečná bilance privatizace měla být zisková. Při odhadech nebylo počítáno s tím, ţe
mnoho
státních
podniků
bylo
několikanásobně
nadhodnocených
a
také,
ţe východoněmecké statistiky byly falšovány. Vyšlo najevo, ţe skutečná hodnota majetku, který vstupoval do procesu privatizace, byla podstatně niţší neţ původní odhady ve výši 1,3 bil. DM. Dalším cílem bylo udrţení co moţná nejvyšší zaměstnanosti. To však vzhledem k rušení podniků, které nepracovaly efektivně, a tudíţ nebyly schopny obstát v konkurenčním prostředí s ostatními podniky na německém i zahraničním trhu, bylo značně obtíţné. 10
3.4.3 Restituce Jako jedna z překáţek úspěšné transformace se ukázala otázka restitucí. Smlouva o hospodářské a měnové unii otázky restitučních nároků neřešila. Proto bylo 15. 6. 1990 vydáno společné prohlášení spolkové vlády a vlády NDR, které formulovalo obecné zásady restitučního procesu. Toto prohlášení je připojeno jako třetí příloha ke Smlouvě o sjednocení, a je tedy i její nedílnou součástí. Tato příloha zajišťovala navrácení majetku včetně pozemků, který byl vyvlastněn po 7. 10. 1949 a podléhal státní správě majetku NDR. Na tento majetek mají nárok původní vlastníci nebo jejich dědicové. Restituce a s tím spojená nepřehlednost majetkových vztahů v počátku privatizace se projevily, jako překáţka moţných investic. Investoři čekali se sanací podniků, dokud si nebyli jistí, ţe jim budou skutečně patřit. Banky těmto podnikům odmítaly poskytovat úvěry. Vzhledem k velmi dlouhé době, po jaké se majetek vracel (aţ 60 let) a mnoţství potomků, byly restituce velice komplikované. Častým jevem bylo, ţe i o malý pozemek, podnik, či nemovitost se hlásilo více dědiců (např. aţ 20), kteří měli samozřejmě rozdílné představy o budoucnosti podniků. Většinou proto byly podniky na prodej 10
Kapitola 3.4 zpracována podle: ADÁMKOVÁ, V. a kol. Ekonomická a politická integrace Evropy. Vybrané kapitoly. Praha : VŠE v Praze, Nakladatelství Oeconomica, 2003, s. 109-119. SIEDMUND, U. Privatisierungspolitik in Ostdeutschland: Eine politikökonomische Analyse der Treuhandanstalt. Wiesbaden, 2001. Dostupné z: http://www.kas.de/wf/de/71.10281. 38
a dědicové se rozdělili o výnos z prodeje. Banky tak dnes vlastní zhruba 70 % restituovaného majetku, které od restituentů vykupovaly. Východní Němci často ani nevěděli jak se o majetek ucházet a především neměli dostatečné finanční prostředky pro jeho obnovu. Z tohoto důvodu tedy restituovaný majetek skoupily banky nebo přímo západoněmečtí investoři.
3.4.4 Bundesbank Bundesbank
je
ústřední
bankou
Spolkové
republiky
Německo.
V období sjednocení Německa byla jiţ Bundesbank jedna z nejuznávanějších centrálních bank na světě s unikátní historií jako bojovník proti inflaci. Bundesbank byla schopna čelit inflačním šokům, z nichţ většina byla mezinárodních, efektivněji neţ ostatní centrální banky. Německo zaţilo dlouhodobé inflační šoky, ale tzv. „velká inflace“, která suţovala např. USA a mnohé další země Německo nikdy nezasáhla. 18. května 1990 byla podepsána ministry financí obou německých států Státní smlouva o vytvoření měnové, hospodářské a sociální unie mezi SRN a NDR. Německá centrální banka se také zúčastnila jednání o této smlouvě, která vstoupila v platnost 1. července 1990, a tím se stala jednotnou měnou na celém území Německa západoněmecká marka. Aţ do konce března 1990 se skládal bankovní systém NDR ze Státní banky, tří institutů pro zvláštní úkoly a 570 spořitelen. V tomto systému nebyly zastoupeny ţádné soukromé banky. Po restrukturalizaci bank v nových spolkových zemích počet spořitelen a druţstevních záloţen do září 1992 klesl zhruba na 450, s přibliţně 4 500 pobočkami. Za účelem vytvoření Federálního rezervního systému NDR, bylo v první polovině roku 1990 během krátké doby v Berlíně zaloţeno prozatímní sídlo Bundesbank. Během tohoto roku bylo ještě v bývalé NDR zřízeno 15 poboček Bundesbank. Místo centrálního řízení z Frankfurtu nad Mohanem se 11 spolkových bank ze starých zemí zavázalo k zajištění rezervního systému poboček Bundesbank na východě za účelem převzetí technické, organizační a personální péče jedné nebo více nových poboček ve východním Německu, aby uskutečnily poţadovaná organizační a logistická opatření při uspořádání nového bankovního systému ve východním Německu. K 1. červenci 1990 měla německá centrální banka asi 250 zaměstnanců ze SRN a dále zaměstnávala asi 900 zaměstnanců většinou z původní Státní banky NDR.
39
Zákon o Bundesbank předpokládá nezávislost centrální banky, která je pověřena úkolem zajistit stabilitu měny a zajištění vnitřní stability (tj. zachování cenové stability), dále pak pečuje o finanční a monetární systém, bankovní dohled, bezhotovostní platby a peníze. Po zavedení jednotné německé měny (západoněmecké marky) se prostředí ocitlo v „neznámu“. Vzhledem k tomu, ţe zavedení marky v NDR bylo především logistickým krokem, konverze východoněmeckých podniků na marku vedla z počátku k navýšení peněţní zásoby a bylo otázkou, zda tento nárůst bude mít za následek inflační tlaky. Přírůstek západoněmeckého HPD po sjednocení s východním Německem činil 8 % a vznikl tak monetární převis ve výši 5 %. Z čehoţ vyplývá, ţe vytvoření monetární unie vyvolalo tlaky na růst cenové hladiny. Ideální výše peněţní nabídky Bundesbank byla neznámá, protoţe nebyly známy preference východních občanů v oblasti nakládání s likviditou a finančními aktivy. Spolková republika Německo měla pravidelně velké přebytky běţného účtu platební bilance a spolu s Japonskem patřila k největším světovým věřitelům. Ke zvratu také přispěl fakt, ţe po německém sjednocení v roce 1990 vláda začala vydávat obrovské částky ze státního rozpočtu na hospodářskou rekonstrukci východních zemí, jimţ hrozilo hospodářské zhroucení. Tyto vládní výdaje zvyšovaly agregátní poptávku v zemi a hrozilo tak nebezpečí inflace. Bundesbank ale nehodlala připustit zvýšení inflace a drţela peněţní zásobu „na uzdě“. Důsledkem byl
nárůst
úrokové
míry a
posílení německé
marky.
„To vedlo nakonec ke zvratu na běţném účtu platební bilance, který se od roku 1991 dostává do schodku.“11 Dříve hospodářsky výkonné země západního Německa vyváţely kapitál do světa. Avšak po sjednocení proudil kapitál ze západních zemí do východní části Německa, a to v rozsahu, ţe se Německo stalo dokonce dovozcem kapitálu. Tímto se Německo změnilo ze světového věřitele ve světového dluţníka. V letech 1989 a 1996 se deficit navýšil ze 41 % na 60 % HPD. Jako důsledek expanzivní politiky a navýšení mezd se velice rychle šířila inflace. V západním Německu překročila v druhé polovině roku 1991 4 % a v prvním pololetí roku 1992 zůstala na úrovni vyšší neţ 2 %, a to aţ do počátku roku 1994. Bundesbank se snaţila o udrţení míry inflace na 2 %.
11
HOLMAN, R. Ekonomie. 2. přepracované vydání. Praha : C.H.Beck, 2011, s. 605. 40
Je patrné, ţe během procesu sjednocení a v letech následujících, byl měnový vývoj ovlivněn mnoha faktory, např. nejasnými preferencemi východních Němců v oblasti drţby peněz, ale rovněţ i kroky na mezinárodních finančních trzích, které zapříčinily, ţe stále více aktiv denominovaných v DM bylo v drţení zahraničních subjektů, čímţ se silně omezoval stupeň monetární autonomie Bundesbank. 12
3.5 Sociální unie Zřejmé negativní důsledky měnové unie a transformace by mohly v budoucnu obyvatele východního Německa vést k pocitům beznaděje a následkem by mohla být vlna nepokojů, proto se stalo téma sociální unie téţ součástí Smlouvy a sociální aspekty byly začleněny do měnové a hospodářské transformace. Nezaměstnanost byla od počátku nedílnou součástí sociálního trţního hospodářství Spolkové republiky Německo, na rozdíl od NDR. Právo na práci bylo zakotveno v ústavě od roku 1949. Statistické údaje o rozsahu státní podpory pro nezaměstnané ve východním Německu nejsou k dispozici. Sociální systém NDR zajišťoval sociální práva povýšena na úroveň základních práv, která měla klíčová postavení. Hlavními sociálními právy s vyšším postavením byly např. záruka pracovního místa, stabilní a nízké nájemné, bezplatná zdravotní péče, podpora rodin prostřednictvím dostatečné nabídky jeslí a dětských školek apod. Instituce NDR pouze „kontrolovaly“ v rámci národních hospodářských plánů, zda firemní poptávka po práci je splněna v souladu s centrálně stanovenými plány. Ve skutečnosti panovaly v NDR velké problémy s nedostatečnou nabídkou obytných
prostorů,
z nízkých
mezd
nebylo
moţné
pokrýt
provozní
náklady.
Zdravotní systém vykazoval zásadní nedostatky v podobě chybějících léků či nevyhovující zdravotní techniky. Socialistická vláda sice udrţovala nízké a stabilní ceny základních výrobků, ale to vedlo k plýtvání nedostatkových zdrojů. Celý systém přeţíval pouze na základě státních subvencí, které v roce 1989 dosahovaly čtvrtiny státních výdajů. Tato situace byla jiţ neudrţitelná a vedla k bankrotu východoněmecké ekonomiky.
12
Kapitola 3.4 zpracována podle: BUNDESBANK. 20 Jahre deutsch-deutsche Währungsunion. Dostupné z: http://www.bundesbank.de/download/presse/publikationen/20jahre_faktenblatt.pdf. ISSING, O. Monetary policy in uncharted territory. Londýn, 2003. Dostupné z: http://www.ecb.int/press/key/date/2003/html/sp031103_1.en.html. 41
Záruka práce, která byla zaloţena v NDR na ústavní úrovni, byla ukončena v květnu 1990, protoţe takovýto systém nezapadá do trţní ekonomiky. Po strukturálních změnách došlo v nových spolkových zemích k drastickému sniţování počtu pracovních míst a téměř tři pětiny pracovníků přišli o práci. V NDR byly zavedeny sociální standardy a systém sociální pomoci jako v SRN, výjimku tvořilo jen několik přechodných lhůt a zvláštní regulace. Zavedením tohoto sociálního systému se situace ve východním Německu uklidnila. Východní Němci dostali: vysoké sociální dávky, vysoké dávky v nezaměstnanosti, moţnost rekvalifikace, v rámci veřejného sektoru pro ně byla vytvářena volná pracovní místa, občané nad 57 let mohli odejít do předčasného důchodu. Zásadní změny se dotkly i východoněmeckého systému jednotného pojištění, které bylo transformováno na pluralitní systém dle SRN. Zahrnovalo důchodové připojištění, úrazové a zdravotní pojištění. Od 3. 10. 1990 spadaly východoněmecké úřady práce pod Federální úřad práce. Jejich „novými“ povinnostmi byly pracovní poradenství, rekvalifikace, analýza trhu práce apod. Rozsáhlá finanční pomoc, která proudila ze západního Německa do východního v průběhu jednoho roku (1. 7. 1990–1. 7. 1991) představovala 6 100 DM na jednoho obyvatele. V porovnání s pomocí po druhé světové válce formou Marshallova plánu dosahovala tato částka 800 DM na jednoho obyvatele. I přesto, stále rostoucí nezaměstnanost sjednoceného Německa v roce 1996 poprvé překročila hranici 4 milionů oficiálně nezaměstnaných.
3.6 Fiskální politika Rozpočtová situace starých spolkových zemí v období sjednocení byla poměrně dobrá. Situace veřejného dluhu vypadala dobře, poměr dluhu k HDP se pohyboval kolem 43 % a navíc podíl vládních výdajů na HDP měl klesající tendenci. Obrat však nastal po sjednocení. To se projevilo růstem podílů výdajů na HDP souvisejících s půjčkami státním podnikům a fungování agentury Treuhand, dále pak fiskálními transfery do nových zemí a rozšířením západoněmeckého sociálního státu o nové spolkové země. S nastupující recesí hospodářství se tento vývoj začal prohlubovat.
42
Rychlost sjednocovacího procesu obou zemí byla neuvěřitelná. Následkem toho však byla mnohá rozhodnutí, která byla přijata pod tlakem času a často i pod tlakem společenským a politickým. Následky těchto rozhodnutí ovlivnily téměř všechny oblasti hospodářství. Volba směnného poměru mezi OM a DM měla dopady jak monetární, tak i fiskální. Jak jiţ bylo zmíněno, většina prostředků na bankovních účtech byla směněna v poměru 2:1 a v poměru 1:1 byly směněny ceny, mzdy, platy, důchody, coţ způsobilo velkou zátěţ pro rozpočty, a to nejen v období těsně po sjednocení. V souvislosti s nastavením německého penzijního systému, ve kterém se velikost penzí odvíjí od předešlého výdělku, byla to zátěţ i pro rozpočty budoucí. Čím vyšší směnný poměr by byl zvolen, tím vyšší zátěţ pro rozpočty by to znamenalo. V případě směnného poměru 1:1 tato směna přestavuje téměř nejvyšší moţnou. Další zatíţení rozpočtu přispělo i rozhodnutí o okamţité a plné implikaci západoněmeckých institucí pracovního trhu ve východním Německu. Jednalo se především o podporu v nezaměstnanosti, kdy měl občan nárok na vysokou finanční i dlouhodobou podporu
od
státu.
Do
roku
1994
činila
podpora
v nezaměstnanosti
68
%
pro nezaměstnaného s jedním dítětem a 63 % pro bezdětného ţadatele o podporu. Tyto sazby byly v roce 1994 sníţeny na 67 %, resp. 60 %. Doba nároku se pohybovala okolo 30 měsíců v závislosti na věku nezaměstnaného a počtu dětí. Po uplynutí této doby měl nezaměstnaný nárok na pomoc v nezaměstnanosti ve výši 53-57 %. Aplikace systému podpory v nezaměstnanosti ve východním Německu také přispěla k budoucímu mzdovému vývoji a omezila moţnost mzdové konkurence mezi sjednocenými zeměmi.
3.6.1 Finanční transfery Rozpočtovou politiku Německa zásadně ovlivnilo rozhodnutí o silných finančních transferech do východního Německa. Transferové platby představují platby přijaté přijímačem bez závazku hospodářského protiplnění. Neboli vládní převody plateb do domácností v podobě sociálních dávek. Od počátku sjednocení přispívaly k udrţení východoněmecké ekonomiky fiskální transfery ze západního Německa. Tyto transferové platby nebyly nijak zanedbatelné částky, naopak představovaly více neţ polovinu celého východoněmeckého produktu. V roce 1991 bylo do východní části Německa přesunuto pro podporu podnikání a zlepšení infrastruktury 143 miliard DM (hrubé transfery). V roce 1992 tato částka činila jiţ 173 miliard DM (coţ představovalo
43
50 % východoněmeckého HDP a téměř 4 % západoněmeckého HDP), v roce 1995 188 miliard DM a v roce 2000 se tato částka vyšplhala na přibliţně 200 miliard DM. Během období 1991–1999 vyústily celkové transfery do celkové výše 1,634 biliard DM. S ohledem na úhrady byla čistá produkce kolem 1,2 bilionů. Soukromí
investoři
se
obávali, z důvodu nízké
produktivity,
investovat
do východních zemí a také nebylo moţné podporovat programy pro vytváření nových pracovních příleţitostí v původním rozsahu, coţ zapříčinilo navýšení nezaměstnanosti v průměru o 15 % (v některých regionech byla nezaměstnanost i mnohem vyšší). Graf 3: Transferové platby ze západního do východního Německa 1991-2003 (v %) Výdaje celkem ve výši 1 280 mld. EUR
31.25
sociální výdaje 49.20
obnova infrastruktury podpora hospodářství ostatní
7.05 12.50
Zdroj: Die Kosten der deutsche Wiedervereinigung. Dostupné z: http://www.der-soli-mussweg.de/tx%20kosten%20der%20einheit.html.
Transfery byly tak vysoké, ţe veřejný dluh ve Spolkové republice od roku 1990 do roku 1999 se více neţ zdvojnásobil. Na tomto trendu z první dekády německé jednoty se dlouhodobě nic nezměnilo. Stále plynou vysoké platby ze západu na východ dle potřeby. Výše transferových plateb by nemusela představovat aţ tak velký problém, ale hlavní část těchto prostředků byla financována prostřednictvím státního rozpočtu, kdy zdrojem jeho krytí byly především úvěry. Dalším zdrojem pak byly dluhopisy vydávané fondem sjednocení. Státní půjčky vyvolaly růst úrokových sazeb a vytěsňování soukromých investic, současně se navyšovalo státní zadluţení, které znamená především rozpočtové problémy do budoucna. 44
Tabulka 6: Zdroje veřejných transferů do nových zemí (v miliardách DM) Hrubé transfery
1991
1992
1993
1994
1995
Spolkový rozpočet
74,6
88,2
113,6
113,5
145,5
Fond sjednocení
31,0
24,0
15,0
5,0
0
Evropská unie
4,0
5,0
5,0
6,0
7,0
Penzijní fondy
0
5,0
9,0
14,0
14,0
24,0
25,0
15,0
14,0
14,0
5,0
5,0
10,0
14,0
14,0
20,0
29,6
38,1
34,4
0
3,2
7,4
9,2
10,0
14,0
155,8
194,3
214,9
211,9
207,5
75,6
74,0
69,6
61,1
56,2
Spolkový úřad práce Západní země a společné zdroje Treuhandanstalt Sníţení daní Hrubý transfer celkem Hrubé platby do spolkového rozpočtu v % východoněmeckého HDP
Zdroj: BREZINSKI, H. Transformace: Šoková cesta Německa. Politická ekonomie č. 5. Praha : VŠE 1996, s. 635.
Uskutečněné transferové platby značně převyšovaly původní odhady. Tyto finanční prostředky nebyly pouţity jen pro investice, coţ by mělo do budoucna přínos, ale byly z nich pokryty výdaje sociálního systému a penzí, které neustále vzrůstaly se zvyšující se mírou nezaměstnanosti a počtu předčasných odchodů do důchodu. Na počátku 90. let se odhad investic do obnovy infrastruktury ve východním Německu pohyboval v rozmezí 1,5 aţ 2 bilionů DM. To znamená investice ve výši 120 aţ 150 miliard DM ročně po dobu přibliţně 15 let k docílení západoněmecké úrovně. Otázkou také bylo, vzhledem k vysokému daňovému zatíţení a zvyšujícímu se počtu obyvatel závislých částečně nebo zcela na sociální podpoře, jaké zvolit daňového uspořádání
a
systém
státem
garantovaných
sociálních
institutů.
Sjednocením se do „štědrého“ západoněmeckého sociálního systému dostávalo stále více a více občanů východní části Německa, a protoţe sociální dávky byly velkorysé, tak se tomu mnozí východní občané ani nebránili. Tím se státní rozpočet, který uţ tak byl zatíţen objemem transferových plateb na obnovu nových spolkových zemí, ocitl pod velkým tlakem.
45
Z těchto důvodů vyvstaly dvě otázky. Ta první se týkala toho, zda nebyl původní sociální systém příliš štědrý a nevytvářel si tak sám nové dobrovolné příjemce podpor a k tomu související problém stárnoucí německé populace a moţnosti budoucího financování sociálního státu. Druhou oblast tvořila problematika týkající se efektivity tohoto německého sociálního systému. Bylo otázkou, zda příjemcem pomoci je skutečně cílová skupina obyvatelstva a pokud ano, tak za jakou cenu pro ekonomiku. Klíčovou oblastí se pak v těchto souvislostech jevil dosavadní daňový systém, systém průběţného financování sociálního a zdravotního pojištění. Vývoj sociálního rozpočtu v letech 1960-2002 zachycuje následující tabulka, kde můţeme sledovat narůstající tendenci sociálních podpor. Tabulka 7: Vývoj sociálního rozpočtu SRN 1960-2002 1960
1970
1980
1990
1995
2000
2001
2002
v mld. EUR
32,5
86,5
230,0
344,5
562,4
645,6
662,5
685,1
v % jako HDP
21,1
24,6
30,0
27,0
31,2
31,8
32,0
32,5
-
26,5
32,4
35,5
38,1
41,0
40,9
41,3
Sociální příspěvky
Zdroj: Universität Würzburg. Die Krise des Sozialstaates : Kennziffern und Entwicklungstendenzen, s. 3. Dostupné z: http://www.vwl.uniwuerzburg.de/fileadmin/12010500/user_upload/skripte/ss06/fiwi3/fiwiIIIkap1.pdf.
Výdaje na sociální dávky a růst fiskálních výdajů do východních zemí vyvolal otázku
daňové
reformy,
která
by
méně
zatěţovala
státní
rozpočet
a
kryla
náklady na znovusjednocení. V polovině roku 1991 byla na dobu 12 měsíců zavedena tzv. daň solidarity, coţ v praxi znamenalo, ţe daň z příjmů fyzických osob byla zatíţena 7,5% přiráţkou. Příjmy z této daně stojí osamoceně na federální (spolkové) úrovni.
46
Po celá léta
je
spornou
politickou
otázkou,
zda
zrušit
solidární
daň.
Kritici poukazují zejména na to, ţe příjmy nejsou určeny, ale jsou pouţívány pro různé úkoly a případné navýšení daní mělo být v oblasti daní nepřímých, především DPH, coţ mělo mít menší dopad na hospodářský růst. Od roku 1995 jak právnické tak fyzické osoby v Německu odvádějí 5,5 % z objemu odváděných daní z příjmu právnických, resp. fyzických osob v podobě daně solidarity. 13 Tabulka 8: Příjmy z daně ze solidarity 1990–2010 (v mil. EUR) 1990
2000
2007
2008
2009
2010
0,6
11.841,2
12.348,50
13.145,8
11.926,8
11.712,9
Zdroj: Bundesministerium der Finanzen. Steueraufkommen. Dostupné z: http://www.bundesfinanzministerium.de/nn_54180/DE/BMF__Startseite/Service/Glossar/S/024__Steueraufk ommen,templateId=renderPrint.html.
13
Kapitola 3.6.1 zpracována podle: GÖRTEMAKER, M. Probleme der inneren Einigung. Dostupné z: http://www.bpb.de/themen/VYQSWV,0,Probleme_der_inneren_Einigung.html. Universität Würzburg. Die Krise des Sozialstaates : Kennziffern und Entwicklungstendenzen, s.3. Dostupné z: http://www.vwl.uni-wuerzburg.de/fileadmin/12010500/user_upload/skripte/ss06/fiwi3/fiwiIIIkap1.pdf. 47
4 Ekonomické důsledky sjednocení Německa Čtvrtá kapitola navazuje na předcházející třetí kapitolu, která nastínila kroky, jeţ byly učiněny německou vládou v oblasti hospodářské politiky během procesu sjednocení. Ve čtvrté kapitole se zaměřím na hospodářskou situaci, která nastala po sjednocení obou částí Německa a na problémy, vyplývající ze znovusjednocení. Německo,
představující
dlouhodobě
„motor“
hospodářského
růstu
Evropských společenství, se v říjnu 1990 po svém opětovném sjednocení dostalo do zcela nové politické, ekonomické i sociální reality. Hospodářské propojení východních spolkových zemí (Sachsen, Brandeburg, Sachsen-Anhalt, Mecklenburg-Vorpommern, Thüringen) a západních vyvolalo řadu nových problémů. Jednalo se především o sjednocení měny, privatizaci státních podniků a celkovou restrukturalizaci hospodářství východních zemí z centrálně plánovaného na trţní hospodářství. Kancléř Helmut Kohl sliboval, před prvními parlamentními volbami v březnu 1990, program „rychlého a bezbolestného“ sjednocení. Vývoj na území bývalé NDR však probíhal jinak, neţ bylo očekáváno. Sjednocení Německa sice vyvolalo v letech 1990-1991 kratičký hospodářský boom, ale v roce 1993 se Německo propadalo do hospodářské recese. Východoněmecký průmysl sice patřil v bývalém východním bloku k průmyslové špičce, ale po jeho rozpadu se ukázalo, ţe v mezinárodní konkurenci nemá naději na úspěch. Po přechodu na západoněmeckou marku došlo k tomu, ţe na zahraničních trzích se produkce východoněmeckého průmyslu neúnosně zdraţila. Do poloviny roku 1991 se celková produkce v nových zemích zredukovala na pouhých 30 % objemu z období před zavedením měnové unie. Důsledkem toho byl enormní nárůst nezaměstnanosti, která se stala masovou. Z 8,5 miliónu pracovních sil přišlo o práci 3,5 miliónů osob. Konkurenční schopnost oproti západnímu Německu si zachovalo pouze zemědělství. Důvodem bylo, ţe i po zániku NDR byly zachovány velké pozemkové celky, několikrát rozsáhlejší neţ průměrná výměra zemědělských hospodářství v západní SRN. „Hned v prvním roce sjednocení se ukázalo, ţe rozpočtové prostředky státu byly nedostatečné vzhledem k růstu výdajů na nastavenou sociální, zdravotní a penzijní politiku.“14
V rozpočtu na rok 1991 bylo počítáno s deficitem cca 100 miliard DM,
ale ve skutečnosti byl překročen o třetinu. Původně bylo předpokládáno, ţe tento deficit 14
SIRŮČEK, P. a kolektiv. Hospodářské dějiny a ekonomické teorie. Slaný : MELANDRIUM, 2007, s. 213. 48
bude pokryt výnosem ze zvýšené úrokové sazby stanovené Německou spolkovou bankou, toto opatření ale vedlo ke zdraţení úvěrů pro nové podniky a tak zpomalilo tvorbu nových pracovních míst. Finanční problémy Německa ještě zhoršily výdaje vynaloţené na účast jednotek Bundeswehru pod vlajkou OSN v první válce v Perském zálivu, coţ činilo cca 18 miliard DM. Kohlova vláda tak jiţ na začátku roku 1991 musela přistoupit ke zvyšování daní z benzínu, tabákových výrobků a telekomunikačních sluţeb a růsty daňového zatíţení postupně následovaly. Tímto jednáním Kohlova vláda nedostála svým původním slibům, reakce veřejnosti proto byla ostrá a v nových zemích vzhledem k rostoucí
nezaměstnanosti
došlo
i
na
demonstrace
v řadě
měst
rozsahu
protikomunistických demonstrací před zánikem NDR.
4.1 Vývoj HDP Výkon německé ekonomiky měl po sjednocení ve východní a západní části odlišný vývoj. Západní Německo, které v roce 1990 dosahovalo reálného výstupu hranice potenciálního produktu, zaznamenalo vzhledem k navýšení poptávky ze strany východu další posílení růstu. Ve východním Německu byl však vývoj opačný. Ve východním Německu po sjednocení vzrostla poptávka po veškerém západoněmeckém zboţí, ke kterému neměli tehdejší východní Němci přístup. K této situaci
přispěla
i
měnová
reforma,
která
vyvolala
nárůst
kupní
síly
východoněmeckých občanů. Tedy, na západní straně probíhal rychlý poptávkový růst a na východní straně, s růstem poptávky po západoněmeckých produktech souběţně klesala poptávka po východoněmeckých. A to se projevilo i na problémech východoněmeckým podniků, kterým tak poklesl odbyt v rámci Německa a zároveň i v rámci
rozpadajícího
se
trhu
RVHP.
„V
důsledku
hospodářských
změn,
které doprovázely sjednocení, východoněmecké hospodářství zaţilo pokles, jenţ byl dokonce hlubší neţ za tak zvané Velké krize ve 20. letech, která zasáhla mnohé západní ekonomiky.“15
V prvním
roce
po
realizaci
měnové
unie
se východoněmecký HDP sníţil téměř o jednu třetinu a průmyslová výroba klesla zhruba o dvě třetiny.
15
BREZINSKI, H. Transformace: Šoková cesta Německa. Politická ekonomie č. 5. Praha : VŠE 1996, s. 630. 49
4.1.1 Vývoj HDP ve východních spolkových zemích Východní Německo se po sjednocení dostalo do hluboké krize způsobené především propadem výroby, která v polovině roku 1990 vykazovala pokles na 60 % průměrné úrovně předchozího roku. Sníţení produkce se tudíţ projevilo i do poklesu východoněmeckého HDP, jehoţ největší pokles byl zaznamenán v roce 1991. Tento pokles zapříčinilo sníţení poptávky po východoněmeckém zboţí, rozpad trhů RVHP a také nekonkurenceschopnost východoněmeckých podniků. Východoněmecká ekonomika od roku 1992 pozvolna rostla, avšak značný podíl na tom měly fiskální transfery ze západního Německa do jeho východní části, neţ jeho samotná východoněmecká produkce. V roce 1993 následovalo opětovné zpomalení růstu v důsledku stejného vývoje v západních spolkových zemích. Nejúspěšnějším rokem východoněmecké ekonomiky krátce po sjednocení byl rok 1994, kdy s dosud největším růstem HDP dosáhlo východní Německo také nejniţší míry inflace, a to 3,2 %. S vývojem HDP úzce souvisí také zahraniční obchod. S rozpadem východních trhů a s nárůstem poptávky po západoněmeckém zboţí se saldo čistých vývozů bývalé NDR dostalo do záporných čísel (-152 mld. DM v roce 1991).16 Východoněmecké podniky se nutně
potřebovaly
přeorientovat
na
nové
trhy,
coţ
vzhledem
ke
stavu
v roce
1990
východoněmeckého hospodářství nebylo vůbec snadné.
4.1.2 Vývoj HDP v západních spolkových zemích Pokud
jde
o
dynamiku
reálného
HDP
po
sjednocení
v západoněmeckých spolkových zemích, zapůsobily zde jak vnitroněmecké aspekty, tak i trendy v evropské a světové ekonomice, která prošla (především pak ve skupině OECD) recesí. O dočasném útlumu i uvnitř ekonomiky SRN svědčí poklesy investičního tempa v letech 1992 a 1993. Negativním trendem byla stagnace exportů v hodnotovém vyjádření po roce 1989, který ještě přinesl přírůstek 13 %. Naopak zcela odlišně se vyvíjela dynamika dovozů, která v letech 1991-1992 dosáhla dokonce ročního přírůstku kolem 15 %, coţ bylo značně ovlivněno ekonomickými souvislostmi se sjednocením, kdy nové spolkové země představovaly s ohledem na jejich kupní sílu, která jim byla umoţněna
16
především
měnovou
reformou,
výrazný
dovozní
potenciál,
BREZINSKI, H. Transformace: Šoková cesta Německa. Politická ekonomie č. 5. Praha : VŠE 1996, s. 631. 50
z něhoţ získaly efekt firmy z původní SRN. V následujícím grafu můţeme vidět růst HDP Německa na obyvatele v následujících letech po sjednocení. Graf 4: Vývoj HDP sjednoceného Německa na obyvatele v letech 1991-2000 (v EUR) 30,000 25,000 19,186
20,000
20,431 20,872
21,871
25,095 23,960 24,511 23,346 22,636 22,909
15,000 10,000 5,000 0 1991
1992
1993
1994
1995
1996
1997
1998
1999
2000
Zdroj: Statistische Ämter des Bundes und der Lände. Dostupné z: http://www.vgrdl.de/Arbeitskreis_VGR/tbls/WZ2003tab01.asp.
K podstatnému zpomalení došlo i v oblasti růstu produktivity práce. Zatímco mzdy a platy po roce 1990 rostly ve starých spolkových zemích tempem, které sice uvolnilo značnou kupní sílu, ale současně negativně působilo na konkurenceschopnost německých výrobků v zahraničí z důvodu značného vzestupu mzdové sloţky jednicových nákladů (viz níţe uvedená tabulka 9). Tabulka 9: Vybrané údaje o ekonomice v období před a po sjednocení, 1988-1993 Ukazatel
19931 19942
1988
1989
1990
1991
1992
Reálný HDP
+3,7
+4,0
+5,5
+4,3
+1,0
-2,4
-1,8
Investice
+6,6
+8,9 +13,2
+9,1
-3,9
-15,0
-11,4
Export
+7,7 +13,0
+0,3
+1,0
+0,8
-
-10,0
Import
+7,3 +15,2
+8,7 +15,0 +15,7
-
-14,7
Nezaměstnanost v %
8,7
7,9
Veřejná zadluţenost v mld. DM
903
929 1.053 1.174 1.545
Produktivita práce
+4,0
+2,5
51
7,2 +2,5
6,3 +1,5
6,6 0
8,2
-
-
-
-0,5
-
Mzdy a platy
+3,0
+3,0
+4,5
+6,0
+5,5
+3,0
-
0
+0,5
+2,5
+4,0
+4,5
+3,5
-
Mzdová sloţka v jednotce produkce 1 2
území SRN před 3. 10. 1990 území SRN po 3. 10. 1990
Zdroj: CIHELKOVÁ, E. a kolektiv. USA-Japonsko-SRN. Praha : VŠE Praha, 1996, s. 119.
4.2 Inflace Ve srovnání s jinými zeměmi a především s dřívějším německým cenovým vývojem, se Německo potýkalo s poměrně vysokou inflací. Tempo inflace se po roce 1989 neustále zvyšovalo a v roce 1993 inflace překročila hranici 4 % (viz níţe uvedený graf 5). Tento nepříznivý stav byl mimo poptávkových činitelů do značné míry vyvolán prudkým zvýšením vnitřního veřejného zadluţení, které pramenilo z kaţdoročních transferových plateb ze starých do nových spolkových zemí (kolem 150 miliard DM ročně) a reakcí trhů na tuto skutečnost. Graf 5: Vývoj inflace ve sjednoceném Německu v letech 1993-2002 (v %) 5 4.5
4.4
4 3.5 2.8
3 2.5
1.9
1.8
2
1.9
1.4
1.5
1.5
1.4 1.0
1
0.6
0.5 0 1993
1994
1995
1996
1997
1998
1999
2000
2001
2002
Zdroj: Inflation Deutschland: Durchschnittliche Jahres-Inflationsraten seit 1992. Dostupné z: http://www.boersennotizbuch.de/marktdaten/inflation-deutschland-durchschnittliche-jahres-inflationsratenseit-1992.
Dalším faktorem, který způsobil nárůst inflace, byl růst spotřebitelských cen, které v roce 1992 vzrostly o 4,75 %, z toho 4 % na západě a 10 % na východě. Ve srovnání s průměrem
zemí
OECD
(2,75
%)
to
byla
vysoká
čísla.
Od poloviny roku 1991 začala slábnout domácí poptávka na západě, a to se spolu 52
s klesajícími dovozními cenami projevilo v podobě zastavení růstu východních a velkoobchodních cen. Spotřebitelské ceny však stále rostly. Ve východním Německu se tak stalo po uvolnění dřívějších regulovaných cen na západoněmeckou úroveň. Zvýšení konkurenceschopnosti zahraničních výrobků na německém trhu a současně omezený prostor pro přenesení zvyšujících se výrobních nákladů na produkci německých výrobků do prodejních cen, bylo důsledkem zhodnocení německé marky. V následujícím období niţšího ekonomického růstu pak nízké importní ceny tlačily na sniţování ziskových marţí v sektoru výroby, kde ceny výrazně klesly a přibliţovaly se tak celkové inflaci 2 %, kterou si za cíl stanovila Bundesbank. 17
4.3 Trh práce Nezaměstnanost byla od počátku nedílnou součástí sociálně-trţního hospodářství Spolkové republiky Německo, na rozdíl od NDR, kde oficiálně neexistovala, a právo na práci bylo zakotveno v ústavě z roku 1949. Silný pokles HDP v prvních dvou letech po pádu berlínské zdi značně ovlivnil trh práce. Míra nezaměstnanosti stoupala do roku 1993 a od léta 1994 začala mírně klesat. Nezaměstnanost představuje dlouhodobý hospodářský problém sjednoceného Německa, především pak její nárůst ve východních zemích po znovusjednocení.
4.3.1 Zaměstnanost Nízká
produktivita, zastaralé
zařízení,
kolaps
trhů. Počáteční
postavení
východoněmeckých podniků bylo špatné, protoţe se zřízením měnové unie takřka "přes noc" měly obstát v globální konkurenci. Firmy i lidé v těchto podnicích pracovali neefektivně, bez ohledu na potřeby trhu a mnozí tak nestačili zareagovat na nové podmínky včas. Díky finančním transferům nastal brzy po sjednocení odliv zájmu zaměstnavatelů, kteří si tak vysoké mzdové náklady za relativně nedostatečně kvalitní
17
Kapitoly 4.1 a 4.2 zpracovány podle BREZINSKI, H. Transformace: Šoková cesta Německa. Politická ekonomie č. 5. Praha : VŠE 1996, s. 630-648. CIHELKOVÁ, E. a kolektiv. USA-Japonsko-SRN. Praha : VŠE Praha, 1996, s. 118-122. SIRŮČEK, P. a kolektiv. Hospodářské dějiny a ekonomické teorie. Slaný : MELANDRIUM, 2007, s. 213-215. WALWEI, U. Wirtschaft und Arbeitsmarkt nach der Wiedervereinigung. Die Blüte braucht noch Zeit. Institut für Arbeitsmarkt- und Berufsforschung, 2009. Dostupné z: http://doku.iab.de/forum/2009/Forum22009_Walwei.pdf. 53
výrobu v NDR nemohli dovolit, coţ ještě více prohloubilo sloţitou situaci na trhu práce, poznamenaným dlouholetým umělým zaměstnáváním v dobách NDR. Na počátku roku 1990 znamenal západoněmecký trh rapidní růst poptávky po práci, coţ představovalo 300 tisíc nových pracovních míst. Velká část nových pracovních míst byla obsazena východními Němci, protoţe ve východním Německu s poklesem produktu klesala také zaměstnanost. Konkurence na německém trhu práce postupně rostla a od roku 1990 rostly i mzdy, v průměru o 6 %. Průměrná hodinová mzda tak v roce 1990 vzrostla o 5,7 % v porovnání s rokem 1989, kdy činila 3,7 %. Mzdy rostly rychlým tempem, ale produktivita práce neměla stejně rychlou tendenci. Od roku 1988 rostla produkce ročně o pouhá 2 %. Mzdový vývoj znamenal dopady i na zaměstnanost. V roce 1992 se oblast průmyslu potýkala s nízkou poptávkou a stále se zvyšujícími náklady. Výsledkem bylo zvýšení počtu nezaměstnaných v oblasti průmyslu o 5 % během prvního čtvrtletí roku 1993. Na stavu zaměstnanosti se projevila také zvyšující se migrace spojená s uvolněnou
migrační
politikou
a
západní
Německo
čelilo
přílivu
nejen
východoněmeckých občanů, ale také i přistěhovalců z východní Evropy. Na konci roku 1992 se východoněmecká nezaměstnanost pohybovala okolo 14 %. Tento pokles souvisel spíše s celkovým poklesem pracovní síly, neţ s vytvořením nových pracovních míst, ve kterých by našli uplatnění nezaměstnaní občané. Tento stav byl způsoben početnými odchody do předčasného důchodu, emigrací obyvatel do západního Německa a také sníţením podílu ţen na pracovní síle, který panoval z dob bývalé NDR. Problémy v oblasti nezaměstnanosti nezpůsobilo jen samotné připojení zemí bývalé NDR, ale také klesající podíl německých firem na jednotlivých trzích německých obchodních partnerů. Především v oblastech automobilového, chemického a strojního průmyslu, kde se stále více a více prosazovala japonská konkurence (viz níţe uvedený graf 6). Za těchto okolností začaly firmy přesouvat své výroby, z důvodu přiblíţení svých produktů finálním trhům a zejména z nákladových důvodů, do méně finančně náročných zemí jako je východní Evropa a Asie.
54
Graf 6: Vývoj zaměstnanosti ve východním Německu v produkci průmyslu, mimo stavebnictví, v letech 1990-1993 v % (1989=100 %) 120.0
100.0
96.5
93.1
94.0
89.6 80.7
80.0
60.0
40.0
70.5
69.5
66.6 50.3 40.6
50.3 46.9
44.8 37.7
1990 1991
45.7 38.7
1992 1993
20.0
0.0 Energetický průmysl Chemický průmysl
Kovovýroba
Strojírenský průmysl
Zdroj: MARTENS, B. Wirtschaftlicher Zusammenbruch und Neuanfang nach 1990. Dostupné z: http://www.bpb.de/themen/T96TJV,0,Wirtschaftlicher_Zusammenbruch_und_Neuanfang_nach_1990.html.
Mnozí lidé na východě a západě se neustále potýkají s problémem najít si práci. Nejvyšší bod nezaměstnanosti byl dosaţen v roce 2004, kdy bylo celkem 4,9 milionu obyvatel bez práce. V prvním roce po sjednocení přitom počet nezaměstnaných činil 2,6 milionu lidí, pro srovnání v roce 2009 potom 3,2 milionu. Nová politická a ekonomická situace po sjednocení přinesla hodně změn na společném německém pracovním trhu. Zvláště silné důsledky se promítly v nových zemích. Podíl nezaměstnaných osob na východě vţdy od sjednocení výrazně převyšoval stav na západě. Vývoj počtu nezaměstnaných obyvatel dokazuje následující graf 7.
55
Graf 7: Počet nezaměstnaných v letech 1991-2011 (v mil.) 6.0 4.9
5.0 4.4 4.0 3.4 3.0
3.6
4.1
3.9
4.1
4.4
4.4
4.5 3.8 3.3
3.4
3.2
3.0
2.6
2.0
1.0
0.0 1991 1993 1995 1997 1999 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 Zdroj: Bundeszentrale für politische Bildung. Dostupné z: http://www.bpb.de/wissen/H9NU28,0,Arbeitslose_und_Arbeitslosenquote.html.
Počet zaměstnaných osob se zvyšuje, ale zároveň se zvyšuje i počet nezaměstnaných, coţ je paradox. Odpovědí je, ţe počet obyvatel se od roku 1991 zvýšil asi o dva miliony, tudíţ více lidí chce pracovat a práce je rozdělena jinak. V Německu existuje více a více zaměstnanců na částečný úvazek. Tak je dnes více lidí výdělečně činných, i kdyţ v menším rozsahu. Ve srovnání s rokem 1991 se podíl pracovníků na částečný úvazek téměř zdvojnásobil (+ 92 %). Práce na částečný úvazek je nejvíce rozšířena u ţen. Přibliţně 46 % zaměstnaných ţen v roce 2009 pracovalo na částečný úvazek. Důvodem je pracovní a rodinný ţivot, ale i nedostatek vhodných pracovních příleţitostí na plný úvazek. Od roku 1991 se podíl pracovníků na částečný úvazek v nových členských zemích zvýšil téměř desetkrát. 18
18
Kapitoly 4.3 a 4.3.1 zpracovány podle: Statistisches Bundesamt Deutschland. 20 Jahre Deutsche Einheit. Wiesbaden : 2010, s. 43-50. BOOTH, M. Die Entwicklung der Arbeitslosigkeit in Deutschland. Dostupné z: http://www.bpb.de/themen/P8N9HS,1,0,Die_Entwicklung_der_Arbeitslosigkeit_in_Deutschland.htm. WALWEI, U. Wirtschaft und Arbeitsmarkt nach der Wiedervereinigung. Die Blüte braucht noch Zeit. Institut für Arbeitsmarkt- und Berufsforschung, 2009. Dostupné z: http://doku.iab.de/forum/2009/Forum22009_Walwei.pdf. Bundeszentrale für politische Bildung. Dostupné z: www.bpb.de. 56
4.3.2 Produktivita práce Produktivita práce na východě v době transformace východního a západního Německa byla pod úrovní západu. Aţ do roku 1994 představovala východoněmecká produktivita práce méně neţ polovinu západoněmecké produktivity, poté jiţ dosáhla 71 % západoněmecké úrovně. V následujících letech se odstup mezi novými zeměmi a starými zeměmi zmenšoval a v roce 2009 byla produktivita práce východních zemí uţ jen pětinu pod produktivitou západoněmeckých zemí. Celkem dosaţená produktivita v nových zemích a Berlíně představovala v roce 2009 ekonomickou výkonnost v průměru 50 200 EUR na obyvatele, na území bývalé SRN okolo 62 000 EUR. Tabulka 10: Západní a východní Německo - HDP na obyvatele v letech 1991 a 2009 (v EUR) Rok
1991
2009
západní Německo
45 235
61 947
východní Německo
20 150
50 208
Zdroj: Statistisches Bundesamt Deutschland. 20 Jahre Deutsche Einheit. Wiesbaden : 2010, s. 47.
4.3.3 Migrace z východního do západního Německa Pracovníci na východě byli jednou ze skupin nejvíce postiţených sjednocením. Měli na výběr mezi migrací na západ, předčasným odchodem do důchodu, nebo rekvalifikací. Mnoho pracovníků si vybralo migraci, protoţe platy na východě byly ve výši jedné třetiny aţ jedné poloviny úrovně mezd na západě, a zaměstnání bylo těţké najít. Od roku 1989 aţ do podzimu roku 1990 se přibliţně 600 000 lidí stěhovalo z východu na západ (viz tabulka 11). Hlavním důvodem k migraci byl výdělek. Průměrný východní Němec, který pracoval v západním Německu, si vydělal 2 990 DM měsíčně, coţ je o 83 % více za měsíc, neţ činil průměr ve východním Německu, ale i přesto o 15 % méně neţ dosahoval výdělku průměrný západní Němec.
57
Tabulka 11: Migrace z východního do západního Německa před sjednocením Leden – prosinec 1989
343 854 osob
2,09 % populace
Leden – červen 1990
238 384 osob
1,45 % populace
Celkem
582 238 osob
3,54 % populace
Zdroj: CONWAY, P. Migration from East to West : A Net Gain for Germany? University of North Carolina, 1993, s. 7.
V následujícím období došlo k poklesu migrace obyvatel z východu na západ, a to především z důvodu zavedení měnové a hospodářské unie a ujištění východních Němců v brzký růst ţivotní úrovně, coţ v realitě znamenalo mzdový růst a s tím související nárůst výrobních nákladů. Ve východním Německu docházelo k nárůstu nezaměstnanosti, bylo by tedy moţné předpokládat tlak na pokles mzdových nákladů, opak byl však pravdou. V polovině roku 1990 vzrostly východoněmecké mzdy z původní západoněmecké úrovně asi 30 % na 38 % a během dalšího roku dosahovaly téměř 50 %.
4.4 Zpracovatelský průmysl – dramatický propad Zpracovatelský průmysl byl nejdůleţitějším hospodářským odvětvím NDR. Transformace trhů a odstranění velkých státních podniků v průběhu sjednocení vedlo k dramatickému sníţení pracovních míst v tomto odvětví ve východním Německu, kdy počet zaměstnaných osob poklesl od roku 1991 do roku 1997 o více neţ jeden milión (-66 %). Teprve v druhé polovině devadesátých let se podařilo tento trend zvrátit. Od té doby prokazuje zpracovatelský průmysl v nových členských zemích pozitivní vývoj a pomalu se přibliţuje starým zemím. Počet zaměstnaných v západních členských zemích nebyl procesem sjednocení aţ tolik ovlivněn. Nadále však pokračoval dlouhodobý trend sniţování počtu pracovních míst i zde. Úbytek zaměstnanosti od roku 2008 do roku 2009 byl především důsledkem světové finanční a hospodářské krize, protoţe tento výrobní sektor je vzhledem k exportní orientaci silně ovlivněn vývojem na mezinárodních trzích. V roce 2009 se průměrná velikost podniků ve východních státech Německa pohybovala okolo 86 zaměstnanců na podnik. Coţ bylo hluboko pod hodnotou z roku 1991, kdy tento počet v bývalé NDR činil 245 zaměstnanců a zároveň pod úrovní původní SRN, kde se počet zaměstnanců podniku pohyboval na úrovni 138 pracovníků (rok 2009). 19 19
Kapitola 4.4 zpracována podle: Statistisches Bundesamt. 20 Jahre Deutsche Einheit. Wiesbaden : 2010. 58
4.5 Zadlužení SRN po sjednocení Státní dluh se od počátku devadesátých let, zejména v důsledku německé fiskální politiky navýšil. Přestoţe část poţadovaných nákladů na integraci nových spolkových zemí byla financována z navýšení daní, odvodů na sociálním pojištění a ze zvýšení míry domácích úspor, přesto bylo nutné transferové platby na východ financovat pomocí úvěrů. Sjednocení Německa tedy znamenalo také jeho větší zadluţení. Vlivem fiskálních transferů v 90. letech se fiskální situace Německa prudce zhoršila. Z rozpočtového přebytku západoněmecké ekonomiky v roce 1989 se jiţ v roce 1991 stal rozpočtový schodek. Ještě v roce 1989 disponovalo Německo největším přebytkem běţného účtu na světě (107 mld. DM) a financovalo tak mnohé deficity běţných účtů jiných zemí. Krátce po sjednocení se situace změnila, a od roku 1991 byl běţný účet trvale v záporných hodnotách. Z Německa se tak stal importér kapitálu, který byl získáván od německých největších obchodních partnerů, tedy ze států Evropských společenství. Státní dluh na konci roku 1996 dosáhl 2 135 miliard DM, přitom během posledního roku před sjednocením (1989), činil 929 miliard DM. Ve vztahu k HDP představoval dluh téměř 60,5 %, ve srovnání s téměř 42 % z roku 1989. Během sedmi let od sjednocení se poměr státního dluhu o 18,5 % navýšil. Proces sjednocení byl totiţ oproti původním očekáváním vlády SRN mimořádně finančně i jinak náročný. Vedl k dlouhodobému transferu rozpočtových prostředků ze starých zemí do nových. Od poloviny roku 1995 do počátku roku 1996 procházela navíc německá ekonomika obdobím stagnace a kromě toho daňové příjmy v posledních dvou letech byly výrazně niţší. Tabulka 12: Dlouhodobý vývoj veřejného dluhu SRN 1985-1996 v mld. DM
v % HDP
nárůst v %
1985-1989
929
41,8
5,3
1990-1994
1.662
50,1
12,3
1991
1.174
41,1
11,4
1992
1.345
43,7
14,6
1993
1.509
47,8
12,2
59
1994
1.662
50,1
10,1
1995
1.996
57,7
20,1
1996
2.135
60,3
7,0
Poznámka: do roku 1991 bývalá SRN, od roku 1991 pak sjednocené Německo. Zdroj: Deutsche Bundesbank. Monatsbericht März 1997. Die Entwicklung der Staatsverschuldung seit der deutschen Vereinigung. 1997, s. 19.
Nárůst
státního
zadluţení
po
sjednocení
Německa
nebyl
způsoben
jen financováním stávajících deficitů starých a nových spolkových zemí, ale také do značné míry plynul ze závazků bývalé NDR (dluh NDR je odhadován na 340 miliard DM) a jejího zchátralého hospodářství. Svůj podíl na tomto stavu má i zaloţení měnové unie ve sjednoceném Německu. Ve srovnání s ostatními velkými průmyslovými zeměmi, jak je patrné z následující uvedené tabulky, byla míra jejich zadluţenosti, pod vlivem dočasného hospodářského oslabení, někdy i vyšší neţ v SRN (především ve Francii a Itálii nárůst o 22 aţ 28 %). Z mimoevropských zemí vyšší nárůst zadluţení můţeme sledovat v Kanadě. 20 Tabulka 13: Státní dluh v mezinárodním srovnání 1989-1995 (v % nom. HDP) 1989
1990
1991
1992
1993
1994
1995
Německo
42,0
43,8
41,5
44,1
48,2
50,4
58,1
Francie
34,4
35,4
35,7
39,6
45,6
48,4
52,8
Velká Británie
41,0
35,4
35,7
41,9
48,5
50,4
54,1
Itálie
95,8
97,9
101,3
108,4
119,3
125,5
124,9
Japonsko
68,7
65,1
62,3
63,5
67,9
73,2
80,7
Kanada
69,2
72,5
79,4
87,2
94,4
97,2
99,6
USA
54,2
55,6
59,6
62,0
63,5
63,7
64,3
Zdroj: Deutsche Bundesbank. Monatsbericht März 1997. Die Entwicklung der Staatsverschuldung seit der deutschen Vereinigung. 1997, s. 20.
20
Kapitola 4.5 zpracována podle Deutsche Bundesbank. Monatsbericht März 1997. Die Entwicklung der Staatsverschuldung seit der deutschen Vereinigung. Frankfurt n. Mohanem, 1997. 60
Staré spolkové země byly svým způsobem, jako důsledek sjednocovacího procesu a nutných změn v nových spolkových zemích, vtaţeny samy do transformačního procesu. Hospodářsko-politické diskuse se proto soustředily na několik klíčových priorit ekonomické politiky pro nadcházející léta, a to: boj s vysokou a stále rostoucí nezaměstnaností, která na jaře 1994 činila v bývalé SRN 8,4 % a v nových zemích dokonce 16,2 %, ztlumit přílišnou dynamiku růstu výrobních nákladů, která odráţí fakt, ţe v době sjednocení byla v nových spolkových zemích nastolena cesta co nejrychlejšího dosaţení nominální úrovně mezd starých spolkových zemí, posílení ekonomického růstu, který se v roce 1994 začal dostávat z recese, posílit mezinárodní konkurenceschopnost celého Německa jako produkčního místa, upevnit pracovní místa a pracovat na vytváření nových pracovních příleţitostí.
Ne vše však bylo způsobeno náklady a nároky na znovusjednocení Německa. Není bez zajímavosti, ţe i euro integrační dimenzi začlenění NDR do Evropských společenství
(resp.
EU)
se
před
sjednocením
věnovala
značná
pozornost.
SRN prostřednictvím NDR „získala“ prakticky nejzaostalejší region celé EU se všemi z toho plynoucími finančními nároky na příslušné fondy společenství.
61
5 Příčiny
ekonomických
problémů
Německa
po jeho sjednocení Pátá kapitola je věnována příčinám ekonomické situace v Německu v prvních letech po jeho znovusjednocení. Při přípravě této diplomové práce jsem dospěla k názoru, ţe vzniklé ekonomické problémy byly způsobeny několika faktory, a to především zvoleným směnným kurzem, dále pak mzdovým vývojem a stavem východoněmeckého hospodářství. Mezi mimoekonomické vlivy bych zařadila politickou kulturu po sjednocení, kvalitu institucí a zvyky obyvatelstva obou oddělených německých částí. Hospodářské výsledky SRN na konci 80. let byly velice příznivé a je tedy moţné předpokládat,
ţe
tento
vývojový
trend
by
pokračoval
i
v následujících
letech. Připojení nových spolkových zemí s sebou přineslo i jejich zpomalení růstu z 80. let,
rozpočtové
problémy,
rostoucí
inflaci
a
narůstající
nezaměstnanost.
Z tohoto pohledu se pak ekonomické důsledky sjednocení Německa jeví jako negativní, a to i přes to, ţe se sjednocené Německo nedostalo do dlouhotrvající recese spojené s hospodářským úpadkem.
5.1 Ekonomické vlivy 5.1.1 Vytvoření měnové unie Monetární systém bývalé NDR neodpovídal poţadavkům a úlohám trţní ekonomiky,
a
proto
nebyl
schopen
plnit
tuto
funkci
trţním
prostředí.
Přechod východoněmeckého systému na západoněmecký bylo tedy potřeba provést rychle. V praxi to znamenalo zavedení západoněmecké marky do východních spolkových zemí. Tím byla vytvořena měnová unie a zároveň zahájena celková přeměna monetárního uspořádání bývalé NDR, kdy se hlavní bankou v oblasti monetární politiky i pro nové spolkové země stala Bundesbank. Současně tím byl umoţněn vstup i zahraničním komerčním bankám na východoněmecký finanční trh Nejdůleţitějším úkolem měnové politiky bylo stanovení směnného kurzu, tedy určení poměru směny mezi východní a západoněmeckou markou. Pro tento krok v podstatě nebyly dostupné ţádné relevantní ekonomické ukazatele, protoţe hospodářství NDR podléhalo reţimu centrálně plánované ekonomiky. Pokud by se stanovení
62
směnného kurzu mělo řídit ekonomickými ukazateli, pak by zřejmě vycházelo z teorie parity kupní síly. Problémem bylo, ţe NDR byla centrálně plánovanou ekonomikou, nebylo moţné se opřít o údaje z oblasti zahraničního obchodu a neexistoval ani ţádný homogenní spotřební koš zboţí pro srovnání. Stanovit na základě ekonomických údajů směnný kurz bylo velice obtíţné a výsledný poměr sledoval spíše monetární a sociální cíle. Bundesbank poţadovala při stanovení kurzu zajištění rovnováhy v ekonomické, sociální
a
politické
oblasti,
spolu
s nízkou
mírou
inflace,
zachováním
konkurenceschopnosti východoněmeckých podniků, eliminací fiskálních dopadů a také, aby směnný kurz byl přijatelný pro občany obou části země. Dosaţení těchto cílů bylo v podstatě nemoţné a realita tomu nasvědčovala. Východoněmečtí občané očekávali směnný kurz 1:1, aby se tak stali rovnocennými spoluobčany a oproti tomu, z důvodu zachování konkurenceschopnosti východoněmeckých podniků, Bundesbank prosazovala kurz 2:1. Výsledný směnný kurz byl nakonec především politickým rozhodnutím, které způsobilo mnoho ekonomických problémů v následujících letech. Jednalo se o problémy
na
a s tím související
trhu
práce,
problémy
které
zapříčinilo
německých
neopodstatněné
podniků
jak
navýšení
mezd
východoněmeckých,
tak i západoněmeckých, a nárůst inflace. Na druhou stranu toto rozhodnutí bylo úspěšné v utlumení migrace východoněmeckých občanů do západních spolkových zemí. Je však třeba také říci, ţe toto rozhodnutí bylo učiněno v období velké celospolečenské euforie a velkých budoucích očekávání celého Německa.
5.1.2 Nárůst mezd Volbu směnného kurzu ovlivnila i velká migrace východních občanů do západního Německa. Následně výsledný kurz výrazně zapůsobil na vývoj mezd a tím i na trh práce. K poklesu migrace občanů přispěl i příslib Kohlovy vlády, kterým východní Němce ujišťoval v rychlý růst ţivotní úrovně a dosaţení západoněmecké úrovně. Na druhé straně zvolený směnný kurz a rychlý mzdový růst způsobil značné problémy na trhu práce. Coţ bylo moţné očekávat, vzhledem k rozdílné produktivitě práce na konci 80. let. Z ekonomického pohledu měl být zvolen spíše umírněnější mzdový vývoj, který by kopíroval růst východoněmecké produktivity práce. Za první dva roky po sjednocení se mzdová úroveň východních Němců zvýšila z 30 % západoněmecké
63
na 50 %. Pokud by tempo růstu mezd odpovídalo růstu produktivity práce, pak by to neznamenalo váţnější problém. Ale skutečnost byla jiná. Nárůst mezd vedl k ekonomickým potíţím, neboť mzdový vývoj znamenal velkou zátěţ především pro německé podniky. Toto rozhodnutí bylo učiněno obdobně jako volba směnného kurzu a také vedlo ke značným hospodářským problémům.
5.1.3 Východoněmecké hospodářství Východoněmecké podniky se takřka „přes noc“ ocitly velice rychle v řadě problémů. Největším problémem byla struktura hospodářství bývalé NDR, která byla součástí východního bloku a neodráţela reálné moţnosti a potřeby východního Německa v prostředí trţní ekonomiky. V novém trţním prostředí nebyly východoněmecké podniky schopny obstát. Bylo proto nutné provést proces transformace, tedy přeměnu z centrálně plánované ekonomiky na trţní hospodářství. Pro tento proces byla zřízena instituce Treuhandanstalt, která zajišťovala přechod podniků na principy trţního hospodářství. Jak se však ukázalo, východoněmecké podniky se potýkaly s nedostatkem dlouhodobých investic, se špatnou pracovní kulturou (jiţ několikrát zmiňovaná produktivita práce) a s neodpovídající výrobními programy, které nesledovaly potřeby na trhu. Německá
vláda
některé
podniky
podporovala
ze
státních
prostředků.
Tyto prostředky plynuly ze západoněmeckého rozpočtu formou transferových plateb do východoněmeckých spolkových zemí. Mnoho podniků tak bylo uměle drţeno při ţivotě a tím byla zachovávána zaměstnanost i za cenu budoucích fiskálních problémů. Ve výsledku toto rozhodnutí nemělo ţádný přínos. Podniky, které nebyly schopné čelit konkurenci,
časem
zkrachovaly
a
nezaměstnanost
se
nakonec
projevila.
Důsledkem bylo navýšení rozpočtové dluhu, to znamená zátěţ i do budoucna.
5.1.4 Míra nezaměstnanosti Průvodním jevem hospodářské transformace východních zemí byla také enormní nezaměstnanost. Vrcholu dosáhla v roce 1998, a to ve výši 23 %. Pramenila z rychlého procesu racionalizace hospodářské struktury nových zemí v první polovině 90. let a poté z jejich pomalého hospodářského růstu. V západním Německu byla nezaměstnanost výrazně niţší. V celoněmeckém rozměru kolísala mezi 7 aţ 9 % v období 1994-2000.
64
Brzy se také ukázalo, ţe koncepce sociálního státu, který zajišťuje občanům zdravotní pojištění a penzijní zabezpečení zatěţuje státní rozpočty. Proto bylo třeba provést radikální a nepopulární reformy, které by vedly k oslabení stávajících sociálních výhod. Vláda kancléře Kohla je však pro opozici sociálních demokratů a zelených nemohla prosadit. O tyto reformy se snaţila také vláda Gerharda Schrödera (2002). Jednalo se o tzv. Hartzovy reformy, které měly Německo zbavit aţ 2 milionů nezaměstnaných. Spolková
agentura
práce v roce
2005
zaznamenala
okolo
5
milionů
nezaměstnaných. Od roku 2005 aţ do současnosti ukazatel nezaměstnanosti klesá. Od ledna 2007 je tento klesající trend příznivý tak, ţe dokonce míra nezaměstnanosti pro celé Německo se pohybovala pod hranicí 10 %. V roce 2007 byla vykázána celoněmecká míra nezaměstnanosti přibliţně 9 %. Ale i přesto byla zaměstnanost v roce 2009 niţší o 13 % neţ v roce 1991. V číslech to představuje míru nezaměstnanosti v bývalém západním Německu 6,4 %, v nových spolkových zemích pak 12,6 %. Aktuální stav průměrné zaměstnanosti v SRN v roce 2011 dosáhl 41,1 milionů zaměstnaných.
5.2 Mimoekonomické vlivy 5.2.1 Politická kultura v Německu po sjednocení Čtyřicet let odloučení obou německých států představuje rozdíly v politické kultuře, právním systému a uspořádání institucí. Politické seskupení SRN bylo výsledkem svobodného politického vývoje, který byl vyvinut ve spolupráci politických institucí a občanů. Naproti tomu v bývalé NDR panoval socialistický vládní reţim jedné strany. Proto i otázka dalšího společného politického vývoje byla při znovusjednocení Německa zásadní. Západoněmecká vláda a zejména její předseda uvaţovali o uspořádání německých záleţitostí, a tak 28. listopadu 1989 přednesl spolkový kancléř Helmut Kohl ve svém projevu tzv. Desetibodový plán. Zásadním bodem tohoto plánu byl bod třetí, který sliboval zintenzivnění pomoci, pokud bude proces změn ve východním Německu nezvratný. Pojmem „nezvratný“ bylo myšleno, ţe se NDR dohodne s opozičními skupinami na změně ústavy a novém volebním zákonu. Dále Kohl kritizoval monopol SED, centrálně plánované hospodářství a zdůraznil, ţe tyto změny jsou základem pro pomoc NDR.
65
Za klíčový bod můţeme povaţovat i páté ustanovení, v němţ Helmut Kohl deklaroval připravenost západního Německa rozvíjet konfederativní struktury mezi oběma státy. Cílem bylo vytvoření klasické federace. Kancléř Helmut Kohl byl jednoznačně nejvýznamnější osobností procesu znovusjednocení Německa. Kdyţ ve svém projevu v Parlamentu 21. června 1990 prohlásil, ţe pouze měnová, hospodářská a sociální unie mezi oběma německými státy nabízí „šanci“ na kvetoucí krajinu vedoucí k blahobytu, vzbudil tím velká očekávání, která byla zpočátku jen těţko splnitelná. Blahobytu totiţ není moţné docílit přes noc. Mnohé východoněmecké podniky v západní konkurenci neuspěly, zkrachovaly a propustily své zaměstnance, coţ brzy vyvolalo vlnu zklamání. Jak jiţ zde bylo zmíněno několikrát, často byla učiněna politická a nikoli ekonomická rozhodnutí. Ale opět je potřeba říci, ţe období 1989-1990 bylo pro Německo obdobím velké euforie a mnohých očekávání.
5.2.2 Reorganizace práva a institucí Další důleţitou otázkou tohoto období byla reorganizace práva a institucí v nových spolkových zemích. Přistoupením bývalé NDR k SRN se její tehdy platné právní předpisy nestaly automaticky neplatnými. V rámci jednání o sjednocení Německa bylo třeba určit, co bude ze stávajících západoněmeckých zákonů a předpisů uplatňováno na celém německém území, a jaké oblasti bude třeba upravit nově. Tento úkol byl zadán jednotlivým příslušným západoněmeckým ministerským úřadům, které otázky práva a správy konzultovaly se svými východoněmeckými protějšky. Současně byl zahájen vývoj účinného systému sociálního zabezpečení pro východoněmecké spolkové země na základě západoněmeckého vzoru. V tomto období byly podrobeny kontrolám instituce ekonomického, právního, veřejně správního a vzdělávacího systému
NDR. Zjištěné údaje vyvolaly obavy
na západoněmecké straně. Jednak veřejný sektor čítal 1,74 milionu zaměstnanců ve veřejné správě, k tomu ještě 252 000 ţelezničních pracovníků, 229 000 zaměstnanců pošty a 183 000 zaměstnanců armády. Významné sniţování počtu pracovních míst se zdálo nevyhnutelné, protoţe takové mnoţství zaměstnanců ve veřejné správě představovalo velkou rozpočtovou zátěţ pro spolkové i federální vlády. Východoněmecké úřady a instituce podléhaly vedení socialistického reţimu a tomu i odpovídaly výsledky prověrek. Jejich stav byl značně špatný. Výstupní výsledky, které tyto instituce vykazovaly,
66
byly často falšovány a zkreslovány vedením strany. Bylo proto zapotřebí zefektivnit práci úřadů a vytvořit společnou strukturu veřejné správy. Mezi nejvíce kontroverzní pole německo-německého sjednocení můţeme jednoznačně zařadit „dědictví“ Ministerstva státní bezpečnosti neboli tzv. Stasi (Das Ministerium für Staatssicherheit). Stasi byla zpravodajská sluţba ve východním Německu a také rozhodující orgán pro politické trestné činy. Ministerstvo bylo známé masivním
dozorem,
represemi
a
zastrašováním
obyvatelstva.
Některé
ze sloţek Stasi pouţívaly mučení jako prostředek proti politickým oponentům a kritikům. Stasi se zabývala především cenzurou, špionáţí a potlačováním svobody projevu. Dále ovládala všechny ozbrojené subjekty (policii a armádu), státní aparát, ekonomické subjekty (firmy), dopravu a cestovní ruch. Význam Ministerstva pro státní bezpečnost je zvláště zřejmý, kdyţ vezmeme v úvahu, ţe počet zaměstnanců na plný úvazek činil 91 000 a navíc ještě více neţ 100 000 neoficiálních
spolupracovníků.
Co
dělat
se
všemi
špionáţními
záznamy
dál,
bylo pro východní a západní Německo sporné téma. Stasi totiţ působila nejen v NDR, ale i v západním Německu. Jednalo se o šest milionů záznamů a strachu z pátrání po pachatelích. Ministerstvo bylo zaloţeno v únoru 1950. V listopadu 1989 přejmenováno na Úřad pro národní bezpečnost a o měsíc později zrušeno. V roce 1992 byl vytvořen úřad zajišťující přístup k dokumentům vedených Stasi a kaţdý občan můţe na svou ţádost vidět svůj záznam. Podle smlouvy o znovusjednocení Německa je spolupráce se Stasi povaţována za důvod k výpovědi ze zaměstnání ve veřejných sluţbách. Zásadní mimoekonomickou změnou v období po sjednocení je i ustanovení nového hlavního města Německa. Po dlouhých debatách byl 20. června 1991 hlavním městem a sídlem spolkové vlády zvolen Berlín. Mezi lety 1949 aţ 1990 plnilo funkci hlavního města tehdejšího západního Německa město Bonn. Bonn byl aţ do roku 1999 sídlem německé vlády. Od roku 1998 se mnohé spolkové instituce přemístily do Berlína, a to obě komory Německého spolkového sněmu (Bundestag) a Spolková rada (Bundesrat), dále pak úřad kancléře a rezidence spolkového prezidenta. I nadále Bonn zůstává jedním z center politiky i státní správy, stále jsou zde některé ministerstva a federální agentury.
67
Závěr Cílem této diplomové práce bylo popsat a zhodnotit ekonomické dopady znovusjednocení Německa z 3. 10. 1993 a zachytit průběh tohoto transformačního procesu a jeho vlivy na jednotlivé oblasti hospodářství. Takto je zpracována i struktura práce, která sleduje časovou souslednost a na ni navazující jednotlivé procesy. Práce začíná popisem stavu obou německých ekonomik před sjednocením na konci 80. let, nastiňuje samotný proces sjednocení a zachycuje proces transformace centrálně plánovaného hospodářství na trţní ekonomiku včetně vývoje a výsledků a jejich zhodnocení v následujících letech po znovusjednocení. Poslední kapitola pak podává obraz vývoje Německa za posledních dvacet let německé jednoty. Ke sjednocení Německa došlo v době, kdy světové hospodářství procházelo útlumem a v mnoha zemích se krátkodobě projevily příznaky recese. Německá ekonomika je mimořádně závislá na exportu, který zhruba tvoří jednu třetinu HDP. Na počátku 90. let se však exportní moţnosti značně sníţily. Aktivní bilance německého zahraničního obchodu klesla v roce 1990 v přepočtu z 55 miliard EUR na 11 miliard v roce 1991. Postupně začala s oţivující se světovou ekonomikou stoupat a v roce 1998 dosáhla 65 miliard EUR a v roce 2005 jiţ 158 miliard EUR. Hospodářský růst se v Německu obnovil rokem 1994 a trval aţ do roku 2000. Jeho velkou zátěţí byly především důsledky procesu transformace a restrukturalizace průmyslové výroby ve východních zemích. Především se jednalo o růst nezaměstnanosti a s ní související vysoké nároky na sociální výdaje. Ale naproti tomu vzestupovala ekonomická výkonnost nových zemí, které se odrazily ode dna a dynamika jejich hospodářského růstu byla aţ do let 1994-1995 ve srovnání se starými zeměmi výrazně vyšší. Rozvoji východního Německa výrazně napomohla solidární hospodářská pomoc ve formě transferových plateb. Tato finanční pomoc se kolem roku 1995 rovnala zhruba polovině HPD nových zemí. Během kancléřství Helmuta Kohla, tedy v letech 1991-1998, plynula ze státních prostředků starých zemí, fondů penzijního a sociálního pojištění a z fondů EU finanční pomoc ve výši kolem 1,031 miliard DM. Tyto prostředky byly pouţity především na sociální zabezpečení obyvatelstva, na realizaci regionálních
68
a strukturálních programů, které směřovaly hlavně do infrastruktury a na investiční pobídky. Coţ přispělo k revitalizaci hospodářství východních zemí, na niţ nepostačovaly prostředky soukromého kapitálu. Záměrem vlády také bylo, formou transferových plateb vytvářet takové podmínky, které měly investorům zatraktivnit podnikatelské aktivity ve východních zemích. Spolková vláda počítá s pomocí procesu hospodářského vyrovnání se solidární hospodářskou pomocí aţ do roku 2019. Hospodářský vývoj v roce 2001 ukazoval na přechod do fáze stagnace a v tomto stavu se nacházel aţ do roku 2003. Na začátku roku 2001 dostalo Německo varování ze strany EU, protoţe předpokládaný rozpočtový deficit ve výši 2,6 % se přiblíţil povolené hranici. Schröderova vláda ujistila Brusel, ţe se bude snaţit o to, aby se v roce 2004 přiblíţila vyrovnanému rozpočtu. To se však nezdařilo. Důvodem byly nepříznivé tendence hospodářského vývoje a stupňující se výdaje v souvislosti se zapojením německých vojenských sil do mezinárodních akcí (Bosna a Hercegovina, Kosovo, Afghánistán). V letech 2004-2005 deficit státního rozpočtu přesáhl 3,7 %, resp. 3,5 % HDP, a to vyvolalo ostrou kritiku ze strany EU. Hospodářský propad zapříčinila i slabá poptávka na vnitřním trhu. Vláda se snaţila ekonomiku oţivit diverzifikovanými daňovými úlevami, ale to skončilo nevalným výsledkem. V roce 2002 se poprvé od sjednocení Německa sníţila osobní spotřeba. Důvodem byla hlavně skepse vůči euru, která byla vyvolána nečekaným růstem spotřebitelských cen. Dalším důvodem byly obavy ze ztráty zaměstnání, které vedly k vyšší spořivosti, ale i stoupající zatíţení různými dávkami a poplatky. Vysoký deficit státního rozpočtu, příliš pozvolný hospodářský růst a stoupající počet nezaměstnaných, který v roce 2002 ve starých zemích činil téměř 2,7 milionu a v nových 1,4 milionu občanů, donutil vládu sociálních demokratů a zelených k přípravě reforem sociálního systému a pracovního trhu. Tento program se nazýval Agenda 2010 a cílem bylo obnovení konkurenceschopnosti německé ekonomiky sníţením výrobních nákladů,
tedy
i
mezd,
sníţení
podpor
v nezaměstnanosti
a
daňové
zátěţe,
omezení sociálních sluţeb a redukci dosud bezplatných lékařských sluţeb. Velice výrazně je pocítily sociálně slabší vrstvy obyvatelstva, kdy pod tzv. hranicí chudoby se v roce 2005 ocitlo 13,5 % obyvatelstva. Tyto postupně zaváděné reformy přispěly k překonání stagnace a obnově hospodářského růstu (rok 2004), ale přesto nezabránily radikálnějšímu úbytku nezaměstnaných. Při nástupu kancléře Gerharda Schrödera do úřadu bylo 3,5 milionu nezaměstnaných a při jeho odchodu jich bylo 4,9 milionu. 69
V předčasných volbách na podzim roku 2005 převzala vládu velká koalice a křesla kancléřky se ujala Angela Merkelová z CDU, která je v čele německé vlády i dnes.
Při pohledu na situaci v ekonomice a na trhu práce více jak 20 let po pádu Berlínské zdi, je moţné na některých místech vidět známky rozkvětu. Existují však stále ještě šedá místa, jako jsou nízká ekonomická produktivita a vysoká nezaměstnanost, které jsou důsledky znovusjednocení. V průběhu transformace východoněmeckého hospodářství na trţní ekonomiku nedocházelo k čistě ekonomickým rozhodnutím, ale převaţovala spíše ta politická. Coţ se během dalších let projevilo v ekonomickém vývoji Německa, který v porovnání s vývojem SRN z 80. let, na tento příznivý stav navazoval. Východní Německo se proto i nadále snaţí západoněmecké spolkové země dohnat. A tak ani po více jak dvaceti letech práce na německé jednotě nekončí. Bude zapotřebí ještě nějaký čas, neţ se ekonomiky a ţivotní úroveň obou zemí navzájem sobě vyrovnají. I přes veškeré vnitřní hospodářské i sociální problémy zůstává Německo moderně strukturovanou a výkonnou ekonomikou. Objemem HDP představuje počátkem 21. století nejmohutnější hospodářský a průmyslový celek v Evropě a v celosvětovém měřítku zaujímá třetí místo za USA a Japonskem.
70
Seznam použité literatury 1.
ADÁMKOVÁ, V.; KALÍNSKÁ, E.; KLÍMA, M.; KRATOCHVÍL, P. Ekonomická a politická integrace Evropy. Vybrané kapitoly. První vydání. Praha : VŠE v Praze, Nakladatelství Oeconomica, 2003. 138 s. ISBN 80-245-0520-7.
2.
BREZINSKI, H. Transformace: Šoková cesta Německa. Politická ekonomie č. 5. Praha : VŠE 1996, s. 630-648. ISBN 02659-0333.392.
3.
CIHELKOVÁ, E.; HOLUB, A.; JAKŠ, J. USA-Japonsko-SRN. Dotisk prvního vydání. Praha : VŠE v Praze, 1996. 136 s. ISBN 80-7079-952-8.
4.
CIHELKOVÁ, E. a kol. Světová ekonomika: regiony a integrace. První vydání. Praha : Grada Publishing, spol. s r.o., 2002. 244 s. ISBN 80-247-0193-6.
5.
DOHNALOVÁ, M. Sociální ekonomika v evropském kontextu. Brno : Nadace Universitas v Brně, Akademické nakladatelství CERM v Brně, Nakladatelství a vydavatelství NAUMA v Brně, 2006. 314 s. ISBN 80-7204-428-1.
6.
EHLER, T. USA a znovusjednocení Německa. Diplomatický proces v letech 19891990. První vydání. Brno : Masarykova univerzita v Brně, 2006. 132 s. ISBN 80-2104067-X.
7.
HASSE, R.; SCHNEIDER, H.; WEIGELT, K. Lexikon sociálně-tržního hospodářství. Hospodářská politika od A do Z. První vydání v ČR. Vydala Nadace Konrad Adenauer-Stiftung, 2008. 493 s. ISBN 978-80-254-2146-8.
8.
HOLMAN, R. Ekonomie. 2. přepracované vydání. Praha : C.H.Beck, 2011, 696 s. ISBN 978-80-7400-006-5.
9.
KOHL, H. Chtěl jsem sjednocení Německa. První vydání. Praha : Karolinum, nakladatelství Univerzity Karlovy, 1997. 334 s. ISBN 80-7184-391-1.
10. KRPEC, O.; HODULÁK, V. Politická ekonomie mezinárodních vztahů. První vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2011. 327 s. ISBN 978-80-210-5481-3. 11. MORAVCOVÁ,
D.;
PLECHANOVÁ,
B.;
KREIDL,
J.
Evropská
politika
sjednoceného Německa 1990-1999. První vydání. Praha : Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 2000. 182 s. ISBN 80-86130-08-8. 71
12. SIRŮČEK, P. a kolektiv. Hospodářské dějiny a ekonomické teorie (vývoj – současnost – výhledy). Vydání první. Slaný : MELANDRIUM, 2007, 511 s. ISBN 978-80-8617509-4. 13. SOUKUP, J. Germania od porážky ke sjednocení. První vydání. Praha : Riopress Praha, 2002. 365 s. ISBN 8086221-56-3. 14. WEBER, H. Dějiny NDR. První vydání. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 439 s. ISBN 80-7106-558-7. 15. ŢÍDEK, L. Světové hospodářství. První vydání. Brno : Masarykova univerzita v Brně, 2004. 205 s. ISBN 80-210-3407-6.
Internetové zdroje 16. BOOTH, M. Die Entwicklung der Arbeitslosigkeit in Deutschland. cit. 2011-11-22 . Dostupné z: http://www.bpb.de/themen/P8N9HS,1,0,Die_Entwicklung_der_Arbeitslosigkeit_in_D eutschland.htm. 17. BUNDESZENTRALE FÜR POLITISCHE BILDUNG. Entwicklung des deutschen Aussenhandels.
2011
cit.
2011-12-02 .
Dostupné
z:
http://www.bpb.de/nachschlagen/zahlen-undfakten/globalisierung/52842/aussenhandel. 18. CONWAY, P. Migration from East to West : A Net Gain for Germany? University of North
Carolina,
1993
cit.
2011-11-12 .
Dostupné
z:
http://www.unc.edu/home/pconway/aea2000/Germmig.pdf. 19. DEUTSCHE BUNDESBANK. 20 Jahre deutsch-deutsche Währungsunion. cit. 201111-12 . Dostupné z: http://www.bundesbank.de/download/presse/publikationen/20jahre_faktenblatt.pdf. 20. DEUTSCHE
BUNDESBANK.
Die
Entwicklung
der
seit der deutschen Vereinigung. Monatsbericht März 1997 Dostupné z:
72
Staatsverschuldung cit. 2011-11-12 .
http://www.bundesbank.de/download/volkswirtschaft/mba/1997/199703mba_verschul .pdf. 21. GÖRTEMAKER, M. Probleme der inneren Einigung. cit. 2012-01-08 . Dostupné z: http://www.bpb.de/themen/VYQSWV,0,Probleme_der_inneren_Einigung.html. 22. ISSING, O. Monetary policy in uncharted territory. Londýn, 2003 cit. 2012-01-08 . Dostupné z: http://www.ecb.int/press/key/date/2003/html/sp031103_1.en.html. 23. MARTENS, B. Wirtschaftlicher Zusammenbruch und Neuanfang nach 1990. cit. 2011-11-22 . Dostupné z: http://www.bpb.de/themen/T96TJV,0,Wirtschaftlicher_Zusammenbruch_und_Neuanf ang_nach_1990.html. 24. MEZINÁRODNÍ MĚNOVÝ FOND. HDP dle zemí. cit. 2012-02-06 . Dostupné z: http://www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2009/01/weodata/weorept.aspx?pr.x=31&pr.y=1&sy=1980&ey=2005&ssd=1&sort=cou ntry&ds=%2C&br=1&c=512%2C941%2C914%2C446%2C612%2C666%2C614%2C668%2C311%2C672%2C213%2C946%2 C911%2C137%2C193%2C962%2C122%2C674%2C912%2C676%2C313%2C548%2C419%2C556%2C513%2C678%2C316% 2C181%2C913%2C682%2C124%2C684%2C339%2C273%2C638%2C921%2C514%2C948%2C218%2C943%2C963%2C686 %2C616%2C688%2C223%2C518%2C516%2C728%2C918%2C558%2C748%2C138%2C618%2C196%2C522%2C278%2C62 2%2C692%2C156%2C694%2C624%2C142%2C626%2C449%2C628%2C564%2C228%2C283%2C924%2C853%2C233%2C2 88%2C632%2C293%2C636%2C566%2C634%2C964%2C238%2C182%2C662%2C453%2C960%2C968%2C423%2C922%2C 935%2C714%2C128%2C862%2C611%2C716%2C321%2C456%2C243%2C722%2C248%2C942%2C469%2C718%2C253%2 C724%2C642%2C576%2C643%2C936%2C939%2C961%2C644%2C813%2C819%2C199%2C172%2C184%2C132%2C524% 2C646%2C361%2C648%2C362%2C915%2C364%2C134%2C732%2C652%2C366%2C174%2C734%2C328%2C144%2C258 %2C146%2C656%2C463%2C654%2C528%2C336%2C923%2C263%2C738%2C268%2C578%2C532%2C537%2C944%2C74 2%2C176%2C866%2C534%2C369%2C536%2C744%2C429%2C186%2C433%2C925%2C178%2C746%2C436%2C926%2C1 36%2C466%2C343%2C112%2C158%2C111%2C439%2C298%2C916%2C927%2C664%2C846%2C826%2C299%2C542%2C 582%2C443%2C474%2C917%2C754%2C544%2C698&s=NGDPD&grp=0&a=.
25. PÄTZOLD, J. Das Inflationsproblem. Ursachen und Strategien. cit. 2012-01-17 . Dostupné z: http://www.juergen-paetzold.de/stabpol/BG+Infl/Inflation.html. 26. STATISTISCHES BUNDESAMT DEUTSCHLAND. 20 Jahre Deutsche Einheit. Wunsch oder Wirklichkeit. Wiesbaden : 2010
cit. 2011-11-03 . Dostupné z:
https://www.destatis.de/DE/Publikationen/Thematisch/Regionales/20JahreDeutscheEi nheit.pdf?__blob=publicationFile. 27. STATISTISCHES BUNDESAMT DEUTSCHLAND. Export, Import, Globalisierung. Wiesbaden
:
2010
cit.
2011-11-03 .
Dostupné
z:
https://www.destatis.de/DE/Publikationen/Thematisch/Aussenhandel/Gesamtentwickl
73
ung/AussenhandelWelthandel5510006099004.pdf;jsessionid=8A432C2797030F85258 DF2C890E87661.cae1?__blob=publicationFile. 28. SELINGER, B. Two Sides to this Coin Part three: an analysis of Germany's economic union. cit. 2012-02-17 . Dostupné z: www.ce-review.org/01/3/seliger3.html. 29. SIEDMUND, U. Privatisierungspolitik in Ostdeutschland: Eine politikökonomische Analyse der Treuhandanstalt. Wiesbaden, 2001
cit. 2011-11-28 . Dostupné z:
http://www.kas.de/wf/de/71.10281. 30. Universität
Würzburg.
und Entwicklungstendenzen.
Die
Krise
des
Sozialstaates
:
Kennziffern
cit. 2011-12-16 . Dostupné z: http://www.vwl.uni-
wuerzburg.de/fileadmin/12010500/user_upload/skripte/ss06/fiwi3/fiwiIIIkap1.pdf. 31. WALWEI,
U.
Wirtschaft
und
Arbeitsmarkt
nach
der
Wiedervereinigung.
Die Blüte braucht noch Zeit. Institut für Arbeitsmarkt- und Berufsforschung. 2009 cit. 2011-12-05 .
Dostupné
z:
http://doku.iab.de/forum/2009/Forum2-
2009_Walwei.pdf.
Další internetové zdroje 32. Bundesagentur für Arbeit. Dostupné z: http://www.arbeitsagentur.de/. 33. Bundesministerium der Finanzen. Dostupné z: http://www.bundesfinanzministerium.de. 34. Bundeszentrale für politische Bildung. Dostupné z: http://www.bpb.de/. 35. Businesinfo.cz. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cz/. 36. Deutsche Bundesbank. Dostupné z: http://www.bundesbank.de/. 37. Mezinárodní měnový fond. Dostupné z: http://www.imf.org. 38. Statistisches Bundesamt Deutschland. Dostupné z: https://www.destatis.de/. 39. Statistische Ämter des Bundes und der Lände. Dostupné z: http://www.vgrdl.de.
74
Seznam zkratek CDU
Křesťanskodemokratická unie (Christlich Demokratische Union)
DM
západoněmecká marka
DPH
daň z přidané hodnoty
ECU
Evropská měnová jednotka
EMS
Evropský měnový systém
ES
Evropská společenství
ESVO
Evropské sdruţení volného obchodu
EU
Evropská unie
FDP
Svobodná demokratická strana (Freie Demokratische Partei)
HDP
hrubý domácí produkt
NATO
Severoatlantická aliance
NDR
Německá demokratická republika
OECD
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj
OM
východoněmecká marka
OSN
Organizace spojených národů
RVHP
Rada vzájemné hospodářské pomoci
SED
Jednotná socialistická strana Německa (Sozialistische Einheitspartei Deutschlands)
SPD
Sociálně demokratická strana Německa (Sozialdemokratische Partei Deutschlands)
SRN
Spolková republika Německo
Stasi
Ministerstva státní bezpečnosti (Das Ministerium für Staatssicherheit)
SSSR
Svaz sovětských socialistických republik
STH
sociálně trţní hospodářství
Treuhand
Treuhandanstalt
USA
Spojené státy americké
ÚV KSSS
Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu
75
Seznam tabulek a grafů Tabulka 1: Exportní kvóta v mezinárodním srovnání (v %) ............................................... 14 Tabulka 2: Zboţová struktura německého vývozu a dovozu (v %) .................................... 15 Tabulka 3: Změny platební bilance 1985–1993 (v mil. DM) .............................................. 16 Tabulka 4: Lidské zdroje před sjednocením ........................................................................ 19 Tabulka 5: Zahraniční obchod před sjednocením r. 1989 (v miliardách OM a DM) .......... 20 Tabulka 6: Zdroje veřejných transferů do nových zemí (v miliardách DM)....................... 45 Tabulka 7: Vývoj sociálního rozpočtu SRN 1960-2002 ..................................................... 46 Tabulka 8: Příjmy z daně ze solidarity 1990–2010 (v mil. EUR) ....................................... 47 Tabulka 9: Vybrané údaje o ekonomice v období před a po sjednocení, 1988-1993 ......... 51 Tabulka 10: Západní a východní Německo - HDP na obyvatele v letech 1991 a 2009 (v EUR) ............................................................................................................................... 57 Tabulka 11: Migrace z východního do západního Německa před sjednocením ................. 58 Tabulka 12: Dlouhodobý vývoj veřejného dluhu SRN 1985-1996 ..................................... 59 Tabulka 13: Státní dluh v mezinárodním srovnání 1989-1995 (v % nom. HDP) ............... 60
Graf 1: Míra nezaměstnanosti SRN 1970–1990 (v %) ........................................................ 12 Graf 2: HDP v letech 1980 a 1990 (v miliardách USD) ...................................................... 13 Graf 3: Transferové platby ze západního do východního Německa 1991-2003 (v %) ....... 44 Graf 4: Vývoj HDP sjednoceného Německa na obyvatele v letech 1991-2000 (v EUR) ... 51 Graf 5: Vývoj inflace ve sjednoceném Německu v letech 1993-2002 (v %) ...................... 52 Graf 6: Vývoj zaměstnanosti ve východním Německu v produkci průmyslu, mimo stavebnictví, v letech 1990-1993 v % (1989=100 %) ......................................................... 55 Graf 7: Počet nezaměstnaných v letech 1991-2011 (v mil.)................................................ 56
76
ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE
77
