Ekologická politika EU a důsledky z ní vyplývající pro ČR

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Ekologická politika EU a důsledky z ní vyplývající pro ČR Diplomová práce

Autor:

Bc. Lenka Burianová Finance

Vedoucí práce:

Praha

Ing. Vladimír Karásek

Duben 2011

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předloţenou diplomovou práci vypracovalasamostatně a pouţila jen pramenů, které cituji a uvádím v seznamu pouţité literatury.

Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

Karlovy Vary, dne 25. dubna 2011

………………………………………. Lenka Burianová

Poděkování Rádabych poděkovala Ing. Vladimíru Karáskovi za cenné rady, podnětné připomínky a především za vstřícné vedení při vzniku této práce.

Anotace Předmětem diplomové práce je ekologická politika EU a důsledky z ní vyplývající pro ČR. Zabývám se postupným začleňováním problematiky ţivotního prostředí v procesu evropské integrace. V první kapitole popisuji jednotlivé principy, na nichţ je environmentální politika EU postavena. Ve druhé kapitole se zabývám hlavními událostmi v průběhu vývoje politiky ţivotního prostředí EU. Třetí kapitola charakterizuje jednotlivé politiky, které nejvíce ovlivňující stav ţivotního prostředí. Čtvrtá kapitola je věnována orgánům EU a nástrojům, které jsou pouţívány ke sjednocování v oblasti environmentální politiky. V páté kapitole je porovnán vývoj environmentálního zájmu v tehdejším Československu před rokem 1989 a vývoj po roce 1989. Poslední šestá kapitola je zaměřena na problematiku trvale udrţitelného rozvoje. Závěrem je hodnoceno ekologické myšlení populace a myšlenka trvale neudrţitelného rozvoje. Klíčové pojmy Environmentální politika EU, environmentální politika ČR, environmentální principy, doprava, zemědělství a průmysl EU, environmentální nástroje EU, environmentální směrnice a nařízení EU, environmentální orgány EU, trvale udrţitelný rozvoj. Annotation Thesubjectofthe thesis isEnvironmentalpolicyof EU and effectarisingthrefromfor Czech Republic. I put mind to step-by-stepintegratingofecologicalpolicy in the EU process. In first charter I describeindividualprinciplesofecologicalpolicyof EU. In second charter I put mind to themainadventures in theprocessofenvironmnentalpolicy. Third charter charakterizesindividualpoliciesthathavemain influence on environment. Forth charter isconcernedwithorgans and instrumentsthatare used to provideenvironmentalpolicy. In fifthchapter I compareprogressofenvironmnetalinterest in Czechoslovakiabeforetheyear 1989 and aftertheyear 1989. The last sixth charter istargetsustainabledevelopment idea. In finaleecological mind ofpopulation and unsustainabledevelopment idea is rating.

Keywords Environmentalpolicyof EU, Environmentalpolicyof Czech Republic, environmentalprinciples, traffic, agricultureandindustryof EU, environmentalinstruments EU, environmentaldirection and regulationsof EU, environmentalauthoritiesof EU, sustainabledevelopment

Obsah Obsah ............................................................................................................................................... 10 Úvod................................................................................................................................................... 6 1.

Principy a zásady environmentální politiky EU ............................................................................ 8

2.

Začleňování ekologické politiky ve vývoji evropské integrace ................................................... 11

3.

Jednotlivá odvětví zájmu .......................................................................................................... 14

4.

5.

3.1.

Zemědělská politika EU ........................................................................................................... 14

3.2.

Doprava .................................................................................................................................. 15

3.3.

Průmysl ................................................................................................................................... 20

Legislativa a orgány, nástroje, směrnice ................................................................................... 22 4.1.

Orgány .................................................................................................................................... 22

4.2.

Evropský proces environmentálních opatření ......................................................................... 22

4.3.

Nástroje v jednotlivých odvětvích ........................................................................................... 25

Vývoj ekologické politiky v ČR a důsledky vstupu ČR do EU ....................................................... 31 5.1.

Environmentální politika před vstupem do EU........................................................................ 31

5.1.1.

Vývoj ochrany životního prostředí v ČR do roku 1991 ....................................................... 32

5.1.2.

Výsypka lomu Hájek ........................................................................................................... 35

5.1.3.

Vývoj ochrany životního prostředí v ČR od roku 1991 ....................................................... 38

5.2.

Environmentální cesta do EU .................................................................................................. 41

Monitorovací zprávy Evropské komise v oblasti environmentálního pokroku v ČR ........................ 42 5.3. 5.3.1. 6.

Environmentální politika po vstupu do EU .............................................................................. 48 Přehled environmentální politiky a výchovy v ČR a vybraných státech EU........................ 48

Cíle a trvale udržitelný rozvoj ................................................................................................... 54

Závěr ................................................................................................................................................ 61 Seznam použitých zdrojů................................................................................................................... 65 Seznam příloh ................................................................................................................................... 67 Přílohy .............................................................................................................................................. 68

Úvod Sotva se Evropa vzpamatovala z hrůzovlády II. Světové války, zrodila se 1. myšlenka o vyšším stupni spolupráce. Nejprve se týkala pochopitelně strategických odvětví, kteréby mohly být předmětem obav o znovuobnovení válečného stavu. Původně šlo o uhlí a ocel. Zakládající státy, tzv. tvrdé jádro, jeţ tvořily státy Beneluxu, Itálie, Francie a Německo, se dohodly na společné koordinaci při výrobě a uţití těchto surovin. Další potencionální hrozba v podobě atomových zbraní byla „zaţehnána“ podepsáním dohody o jaderné spolupráci. Protoţe spolupráce se zdála být efektivní, evropská integrace se začala rozvíjet postupně i v jiných oblastech. Pro společný trh byla podmínkou společná dopravní politika. To znamenalo zrušit CLA a jiné restrikce. Jak se rozvíjela spolupráce, tak se zvyšoval i počet členských zemí. Stále další a další články zbytku Evropy usilovaly o „vstupenku“ do zajímavého, nového a jakoby lepšího světa. A jak evropská integrace pohlcovala další a další území, propojovala se doprava, lidé začali cestovat za prací, společný trh rozjel konkurenční boj a tak se začalo vyrábět a vyváţet, kupovat a dováţet. Zdokonalovala se silniční a dálniční síť a docházelo k zabírání další půdy. V zemědělství nastal pokrok v podobě efektivních průmyslových strojů, které vykonaly více práce za méně času, a bylo moţné obhospodařovat více půdy. Průmyslová hnojiva zabezpečovala bezproblémový růst plodin a pesticidy zase chránily před neţádoucími vetřelci. Všechny tyto zásahy se dříve nebo později nutně musely projevit na druhé straně, na té, která zprvu nebyla zdaleka středem integračního rozvoje. Poškozování ţivotního prostředí totiţ nevnímáme smysly. Nevidíme otrávené spodní vody ani znečištěnou půdu.

Sotva cítíme znečištěné ovzduší. Naše chuť

nezaznamená ţádné neţádoucí sloţky v ţivočišné nebo rostlinné potravě. Všechny tyto průmyslové zásahy vyústily za dlouhá léta a desetiletí v katastrofu, která je buďto nevratná vůbec, nebo její konsolidace je natolik nákladná, ţe je prakticky neuskutečnitelná. Environmentální politika patří mezi nejmladší politiky EU, dnes je ale prezentována jako jedna z nejdůleţitějších témat a tím také ovlivňuje legislativu ostatních politik, jako jsou doprava, energetika, zdraví, vnitřní trh, průmysl, zemědělství. Je zde snaha o soulad mezi technickým pokrokem a ochranou přírodních zdrojů ve smyslu přísných

6

norem, směrnic a jiných regulací. Existence environmentální legislativy je jednou stranou, ovšem zabezpečení dodrţování těchto regulí je stranou druhou.

7

1. Principy a zásady environmentální politiky EU K tomu, aby environmentální politika EU fungovala, je zapotřebí vzájemného konsensu a trvalé spolupráce. Zde nejde o vládu s výhradními legislativními a exekutivními pravomocemi, nýbrţ tyto pravomoci sdílí spolu s členskými vládami. Nejpodstatnější pro její úspěšnou politiku je pochopení jejích principů a zásad ze strany zákonodárců, firem tak také kaţdého z nás. Základem je environmentální myšlení, které dle mého úsudku stále není „na pořadu dne“ tak, jak by bylo třeba. Environmentální politika EU je zaloţena na zásadách etických, principech obecného dobra a na zásadách ekonomických. Tyto 3 zásady jsou totiţ také stěţejní pro trvale udrţitelný rozvoj. Etický princip vychází z předpokladu, ţe příroda má svou vlastní hodnotu, ţe kaţdý tvor má právo na ţivot a kaţdý druh právo na přeţití. Princip obecného dobra vychází ze vztahu přírody a člověka. Byl zaloţen na faktu, ţe jednáním, které vede k ničení ţivotního prostředí, ničí člověk i sám sebe. Začali jsme si uvědomovat, ţe neţijeme vedle ţivotního prostředí, ale jsme jeho součástí a ţe devastování ţivotního prostředí se dříve či později promítne do naší existence resp. existence našich potomků. Jde o tzv. mezigenerační spravedlnost, a aby se mohla uskutečnit, je třeba zachovat trvale udrţitelný rozvoj. Ochrana lidského zdraví se tak stala jedním z důvodů pro vznik environmentální politiky EU. Článek 174 Smlouvy říká: “Politika Společenství v oblasti ţivotního prostředí přispívá ke sledování následujících cílů: udrţování, ochrana a zlepšování kvality ţivotního prostředí, ochrana lidského zdraví, obezřetné a racionální vyuţívání přírodních zdrojů, podpora opatření na mezinárodní úrovni, čelících regionálním a celosvětovým problémům ţivotního prostředí.“ Ekonomický princip, zdůvodňující ochranu ţivotního prostředí, má v současných debatách

nejsilnější

pozici.

Část

smlouvy

o

vytvoření

jednotného

trhu,

na které je podstatná část environmentální politiky zaloţena, zmiňuje, ţe právě ekonomický princip můţe být dán jako základ ekologické koordinace a spolupráce. Ţe pro dobře fungující společný trh je právě nezbytné nastolení společné environmentální politiky. Je důleţité, aby se ekologické normy staly podmínkou pro 8

fungující vnitřní trh. Ţe není ţádoucí, aby průmyslové podniky za účelem minimalizace nákladů svou environmentální politiku neuplatňovaly a byly by tak na trhu zvýhodněny před těmi podniky, které se chovají k ţivotnímu prostředí zodpovědně. Pravdou je, ţe ochrana

přírody

vyţaduje

velké

investice

v podobě

nových

technologií,

preventivních opatření atd. Tím se zvyšují náklady a to ovlivní konkurenceschopnost, ale důleţité je, aby zákazník v budoucnu zvyšoval svůj zájem o výrobky šetrné k ţivotnímu prostředí od začátku výrobního procesu aţ po moţnou recyklaci, případně co nejekologičtější likvidaci. Ţe pokud se včas environmentální problémy efektivně neřeší, vznikají další náklady v podobě např. nákladů do zdravotnictví v důsledku zhoršování lidského zdraví. Ekonomická modernizace v podobě moderních a čistějších technologií můţe také vytvořit nové trhy a nové pracovní příleţitosti. Politika společenství v oblasti ţivotního prostředí je zaměřena na to, ţe musí být dosaţeno vysoké úrovně ochrany ţivotního prostředí, přičemţ bere v úvahu vědecké důkazy, přihlíţí k rozdílným environmentálním, sociálním a ekonomickým podmínkám v jednotlivých regionech Společenství, je zaloţena na zásadách předběţné opatrnosti. Je lepší přijímat takové opatření, aby škodlivé látky vůbec nevznikaly a ne vymýšlet, jak je následně likvidovat. Tento princip v zásadě míní, ţe je efektivnější vyuţívat technologie, které předchází vzniku škodlivých látek před technologiemi, u nichţ je nutno tyto látky na konci technologického procesu zachycovat. Dále je zaloţena na principu preventivních opatření, která by zajišťovala zabránění negativným dopadům u zdroje a jejich rozptýlení do okolí a princip, ţe znečišťovatelé platí způsobenou škodu zvaný PPP – polluterpaysprinciple. Ti, kdo způsobí školu na ţivotním prostředí, by měli uhradit náklady na její odstranění, ovšem v praxi by to znamenalo vzít na vědomí, přiznat se a zaplatit, ale realita je taková, ţe vinu si kaţdý přehazuje jako horký brambor nemluvě o dlouhých soudních tahanicích. Dalším principem je integrace environmentální politiky do všech oblastí, ovšem například ve vztahu k ekonomické politice je vztah spíše kontradikční a právě zavádění environmentálních zájmů do odvětví zemědělského, dopravního a průmyslového je velice obtíţné, protoţe znamená zvýšení nákladů, a to je pro většinu firem neţádoucí a myslím si, ţe pro spoustu neekologicky smýšlejících manaţerů zcela nepřípustné.

9

Princip subsidiarity jako další z principů zajišťuje minimální poţadovanou úroveň harmonizace ve Společenství, přísnější environmentální standardy jsou ovšem ponechány na vůli jednotlivých zemí. Smlouva uvádí, ţe ochranná opatření přijatá Radou k tomu, aby bylo dosaţeno cílů environmentální politiky EUnejsou překáţkou k tomu, aby členský stát nemohl zavést své ještě přísnější ochranné opatření. Princip trvale udrţitelného rozvoje se snaţí o to, aby nebyla zlepšována ţivotní úroveň současné generace na úkor té budoucí. Princip partnerství ve formě dialogů mezi příznivci trvale udrţitelného rozvoje v jednotlivých členských zemích, mezi občany a nevládních organizací by měl fungovat s cílem hledání řešení globálních problémů.

10

2. Začleňování ekologické politiky ve vývoji evropské integrace V prvních počátcích integrace nebyly o ekologii ţádné zmínky, existovaly pouze národní environmentální politiky a environmentální organizace.Předmětem první spolupráce byl problém s nadprodukcí v sektoru uhlí a oceli a z toho vyplývající obavy z válečného stavu, coţ dalo vzniknout ESUO v roce 1952. Euratom vznikl v roce 1957 jako organizace sektoru jaderné energie a fungoval jako kontrola bezpečnosti jaderných zařízení a zabezpečení mírového vyuţívání jaderné energie. V té době také vzniklé EHS si vzalo za cíl postupnou integraci trhu, ekonomické politiky a slibovalo stabilní a rovnováţný růst hospodářského ţivota a zlepšování ţivotních a pracovních podmínek. Největší snahou bylo otevření trhu. Rozvoj společného trhu obsáhl harmonizace právních norem týkajících se mj. také dalších poţadavků vyplývajících z potřeb péče o ţivotní prostředí. Byla vydána také Směrnice o hodnocení dopadů na ţivotní prostředí a Směrnice o přístupu k informacím o ţivotním prostředí. Vedle právních aktů také vznikly akční programy s vytyčenými střednědobými cíli. Všechny další státy po vstupu do společenství poté musely implementovat veškerou legislativu EU včetně legislativy environmentální. V červnu roku 1972 se uskutečnila první konference OSN o ţivotním prostředí známá jako Stockholmská deklarace a byly zde formulovány první zásady světové ekologie. Téhoţ roku v říjnu na tuto konferenci reagovala Evropská komise vypracováním komunitárních zásad upravující vybrané aspekty ochrany ţivotního prostředí. V roce 1973 vznikl první ekologický akční program, který analyzoval ekologické problémy. Stěţejní myšlenka poukazovala na to, ţe ekonomický rozvoj a péče o ţivotní prostředí jsou na sobě vzájemně závislé. Cílem akčního programu bylo racionální vyuţití přírodních zdrojů, zachování ekologické rovnováhy, také omezení a kontrola ekologických škod. Přelom 70. a 80. let dal vzniknout druhému akčnímu programu, který navazoval a rozvíjel první program.

11

V roce 1982 byl přijat třetí akční program, který poukazuje na moţná rizika i výhody společné ekologické politiky. Objevuje se zde princip prevence a poţaduje se integrace environmentální politiky od ostatních sektorů. V roce 1987 vznikl čtvrtý akční program s důrazem na přístup k informacím o ţivotním prostředí a dále stanovisko, ţe ochrana ţivotního prostředí je rovnocennou součástí výrobního procesu. Konečně v roce 1987 přijetím Jednotného Evropského Aktu byla začleněna environmentální politika jako samostatná kapitola, byly stanoveny hlavní směry politiky a základní principy. Ochrana ţivotního prostředí se stala součástí primárního práva. V roce 1991 byla v Maastrichtu schválena představiteli vlád členských zemí nová Smlouva o Evropské unii s hlavním cílem sjednotit politickou a právní oblast. Obsahuje dohody o problémových oblastech a je zde poţadavek na rozšíření politiky EU v oblastech ţivotního prostředí, technologií a dopravy. Tento dokument také poprvé zavedl ochranu ţivotního prostředí jako samostatnou politiku komunitárního práva s tím, ţe členské státy odpovídají za provádění této politiky a EU má zajistit harmonizaci a koordinaci. V dokumentu je opět snaha začlenit environmentální politiku s důrazem na trvale udrţitelný rozvoj do politik ostatních. Důraz je kladen na zlepšování ţivotního prostředí, ochrana lidského zdraví a šetrné vyuţívání přírodních zdrojů. Téhoţ roku je přijatpátý akční program, který zdůrazňuje vztah ţivotního prostředí a společné zemědělské politiky a zachování trvale udrţitelného rozvoje. Hlavním tématem je ochrana a zachování přírodních zdrojů,problematika výrobního procesu, zkvalitnění obalových technologií, podpora recyklace materiálů a vůbec předcházení vzniku odpadů. Tento akční program se dále zaměřuje na jednotlivé sektory, jeţ se největší měrou podílejí na poškozování ţivotního prostředí, a to zejména průmyslová výroba jako zdroj ekologických škod, čerpání energií a zdrojů. Dále energetika a její moţné obnovitelné alternativy. V oblasti dopravy se zde hovoří o zlepšování technických stavů vozidel, emisních limitech o rozšiřování veřejné dopravy a tím racionálnější uţívání osobních automobilů. A v neposlední řadě problematika velkého rozvoje cestovního ruchu, který způsobuje devastaci hlavně u pobřeţí a v historických památkových lokalitách. 12

V roce 1997 probíhající jednání ohledně dalších institucionálních změn vyústila v podepsání Amsterodamské smlouvy. Smlouva díky aktivní účasti environmentálních občanských

organizací

stanovila,

ţe

trvale

udrţitelný

rozvoj

a

propojení

environmentálního smýšlení do ostatních politik jsou klíčovými cíli EU. Zanedlouho poté předloţila Evropská komise další dokument zvaný Agenda 2000. Dle environmentalistů ale společné řešení problémů s rozšiřováním Evropy na Východa budoucnost Společné zemědělské politiky nebylo vybudováno na zásadách trvale udrţitelného rozvoje. Dle zásady subsidiarity, všechny nově přistupující země musí implementovat všechny jiţ existující normy primárního práva, ale v oblasti ţivotního prostředí je Komise více neţ shovívavá. Agenda 2000 naznačuje, ţe země přistupující ve střednědobém termínu však budou moci splnit poţadavky v oblasti ţivotního prostředí v termínu dlouhodobém. Pro environmentalisty je skutečnost, ţe Komise je v oblasti implementace environmentálního práva benevolentní, zatímco v jiných sektorech vyţaduje před vstupem plnou implementaci, vstupenkou k váţným škodám na ţivotním prostředí.1 Šestý akční programbyl sestaven pro období 2000 – 2010 a na rozdíl od předešlých programů se stal právně závazným.Poukazuje na stále chátrající ţivotní prostředí a na nutnost této skutečnosti čelit tím, ţe implementace environmentální legislativy nabude pokroku, ţe bude začleňována především do ekonomických a sociálních politik. Hlavním cílem jsou klimatické změny a tedy nutnost stabilizovat nebo spíše sníţit do roku 2012 koncentraci skleníkových plynů v atmosféře na úroveň, která nebude vyvolávat změny v podnebí, tj. 8 – 12 % v porovnání se stavem v roce 1990. Dále řeší úbytek biodiverzity a potřebu chránit přírodu jako celek ne jen její části, tedy potřebu zachovat fungující celistvé ekosystémy. Dalším cílem je ochrana lidského zdraví před nárůstem pouţívání chemikálií a rovněţ zpřísnění předpisů týkajících se chemikáliía jejich pouţívání. Zmiňuje stále rostoucí problémy s odpady, cílem je do roku 2010 omezit objem odpadu, který musí být zlikvidován ať uţ uloţením na skládku nebo spálením o 20 % oproti stavu v roce 2000 a do roku 2050 o dalších 50 %.

1

CLANCY, Eugene, et al. Evropská unie a ochrana ţivotního prostředí : Očima nevládních organizací. první.

Praha : Společnost pro trvale udrţitelný ţivot, 1998. 127 s. ISBN 80-902635-0-X, str.21.

13

3. Jednotlivá odvětví zájmu 3.1.

Zemědělská politika EU

V současné době je přes 40 % území EU zemědělsky vyuţíváno. Zemědělská produkce je závislá na vyuţívání přírodních zdrojů a přetváření původní krajiny a to má negativní dopad na ţivotní prostředí. Společná zemědělská politika(CAP) vznikla v roce 1957, v době nedostatku většiny potravin. Prvotním cílem tedy byla podpora produkce, zajištění dodávek potravin, rozumných cen potravin i slušných příjmů pro zemědělce pomocí ochrany cen buďto podporami nebo ochranou hranic. V roce 1962 stanovuje CAP hlavní zásady. Místní podpory a finanční solidarita, jejichţ důsledkem bylo opět zvýšení produkce. V roce 1965 byl zřízen na pomoc zemědělskému sektoru Evropský zemědělský poradenský a garanční fond (EAGGF), jeţ je součástí strukturálních fondů EU. Úkolem je podporovat trh se zemědělskými výrobky stabilizací cen a podpora příjmů zemědělcům. V případě velkého poklesu cen fond spolu s národními orgány vykoupí produkci a uskladní ji, pokud to sloţení produktu umoţňuje. Poradenská část fondu zase podporuje vzdělávání nových farmářů, modernizace farem a rozvoj venkova. Ještě v roce 1996 tvořil EAGGF polovinu rozpočtu EU (44,5 mld. ECU), podíl se začal sniţovat s příchodem nových politik jako obrana, výzkum a vzdělávání. V těchto směrech byla politika úspěšná, ovšem jako důsledek podpory produkce, producentů, státních intervencí a subvencí došlo na řadu problémů s nadprodukcí, přebytky a tím i narušení trţních cen v důsledku levného prodeje. Ukázalo se, ţe státní podpory se uplatňovaly spíše u velkých farem, kdeţto malé a střední takto zajištěny nebyly. Byly zřejmé také první negativní důsledky intenzivního zemědělství na ţivotní prostředí. V roce 1992 proběhla reforma CAP, která byla zaloţena na kontrole a podpoře příjmů zemědělských producentů a ochraně farmářů a jejich brzký odchod do důchodu. Bylo navrţeno postupné sniţování cen a řízení produkce. Reforma nově zavádí ekozemědělské schéma, jehoţ cílem jsou zdravé postupy, šetrné k ţivotnímu prostředí a snaha o postupné zalesňování zemědělsky vyuţívané půdy. 14

Na summitu v Riu de Janeiru členské země přijaly deklarace, které se týkaly zemědělství

ve

vztahu

k ţivotnímu

prostředí.

Také

pátý

akční

program

a Amsterodamská smlouva v sobě zahrnuje potřebu koordinace politiky zemědělské a environmentální. Další revize CAP v roce 1999 přišla s podporou ekologicky smýšlejících zemědělců. Jisté minimální zemědělsko-ekologické standardy byly stanoveny jako nutnost, ovšem pokud si stanovil zemědělec opatření, která byla nad rámec této praxe, byla mu vyplacena určitá finanční částka. Ačkoli jiţ po několik let jsou ohledy k ţivotnímu prostředí jednou ze stěţejních otázek Společné zemědělské politiky a je v současné době za pomoci směrnic podporováno ekologické zemědělství, zdravé výrobní postupy, zachovávání nebo spíše vracení půdy do původního rázu krajiny, za posledních padesát let došlo v důsledku prvotních plánů Společné zemědělské politiky na neustálé podpory dostupnosti výrobků v rámci společného vnitřního trhu, sniţování cen, zvyšování produkce potaţmo pouţíváním velkého mnoţství hnojiv a pesticidů ke znečištění vody, půdy a nevratným změnám ekosystémů. V důsledku intenzifikace zemědělství zanikly ţivé ploty, zídky a příkopy. Mokřady, které byly stanovištěm mnoha druhů ptáků a rostlin, byly odvodňovány a to mělo za následek jak nutnost migrace nebo úhyn těchto druhů, tak erozi půdy. „Vzhledem k tomu, ţe se nám lidem zdály nebezpečné a nepřátelské, pouštěli jsme se odjakţiva do nevypsané války s mokřady. I dnes, přese všechny naše znalosti, posilují naši představu o naprosté zbytečnosti mokřadů notné letní kousance komárů. A tak se je snaţíme dál, po vzoru čítankové sovětské vesnice, ve jménu pokroku vysoušet nebo naopak zaplavovat novými přehradami.“2

3.2.

Doprava

Další sektor, jenţ se podílí na poškozování ţivotního prostředí, je stále větší nárůst dopravy. Evropané cestují více, neţ tomu bylo dříve. Dnes je snad samozřejmostí kaţdé 2

Jiří Svoboda, 1966- Spolek pro ochranu mokřadů [online]. 2000 [cit. 2009-01-15]. Dostupný z WWW:

www.ochrana.mokradu.sweb.cz

15

rodiny vlastnit minimálně jeden nebo spíše dva automobily. Také stále více lidí pravidelně léta letadlem. Tento nárůst dopravy způsobuje váţné environmentální, ale také sociální problémy. Odborníci z Komise, členských států a neziskových organizací stále více uznávají, ţe jedinou cestou ke sníţení škod na ţivotním prostředí způsobených dopravou je zabránit dalšímu růstu dopravy. Základní odpovědnost za to zůstává na členských státech, svou úlohu však musí splnit také instituce Evropské unie. Kritickým rysem byl a stále bude schizofrenický přístup, kdy některé instituce a některá opatření podporují další růst dopravy v zájmu konkurenceschopnosti a ekonomiky, zatímco jiné jednají tak, aby v zájmu ţivotního prostředí byla omezena a sníţena úroveň dopravy. Deregulační přístup, který je základem dopravní politiky Evropské unie, vedl k většímu cestování, zejména automobily a letadly. Studie ukazují největší nárůst automobilové a letecké dopravy. Oproti roku 1970 se v roce 1995 zvýšila automobilová doprava o 127 % a letecká se zvýšila o 78 %. Zatímco autobusová doprava se zvýšila jen o 47 % a nárůst vlakové dopravy byl o 36 %.3 Nárůst aut znamenal i tendence všech členských států stále nové a nové výstavby silnic a dálnic. Ukázalo se, ţe ve východních členských zemích, kde vstup do EU znamenal vyšší ekonomický růst a které dostaly granty na výstavbu silnic, se rozšířil nárůst dopravy masivněji. Můţeme porovnat, ţe v chudších zemích došlo k rozšíření také autobusové a ţelezniční dopravy, zatímco třeba v Belgii a Velké Británii došlo k jejímu poklesu. Za tyto rozdíly však můţe také rozdílné prosazování politiky dopravy, vlády mohou ovlivňovat způsob, jakým lidé budou cestovat. I kdyţ se dnes pouţívají stále dokonalejší automobily a emise u nás jsou nyní ve srovnání s dobou předrevoluční natolik nízké, ţe projíţdějící auto není skoro cítit, silniční doprava je tak hustá, ţe má stále velmi škodlivé účinky na kaţdou sloţku ţivotního prostředí. Silniční a letecká doprava je silný emitent skleníkových plynů - oxidu uhličitého, metanu a oxidu dusíku, které jsou známy jako hlavní příčiny jednoho 3

CLANCY, Eugene, et al. Evropská unie a ochrana ţivotního prostředí : Očima nevládních organizací. první.

Praha : Společnost pro trvale udrţitelný ţivot, 1998. 127 s. ISBN 80-902635-0-X, str.69.

16

z dnešních nejváţnějších problémů - globálního oteplování. Pro představu, doprava produkuje asi ¼ emisí oxidu uhličitého. Z toho 80 % připadá na silniční dopravu a zbytek na dopravu leteckou.4 Silniční doprava je také významným zdrojem znečištění mořských i sladkých vod, jezer a řek, ať uţ smívánímukapávajícího motorové oleje a nafty ze silnic za pomoci dešťové vody, která veškeré nečistoty ze silnic pomůţe vsáknout do půdy a spodních vod, nebo se jedná o nelegální skládky těchto olejů,nebo tu mluvíme o haváriích ropných vrtů a tankerů. Velmi znečištěny jsou také oblasti ropných terminálů, kde se tankery pravidelně čistí. Pneumatiky, brzdové obloţení, různé tekuté směsi jsou zase zdrojem těţkých kovů, jako je olovo, měď, zinek, kadmium, chrom, nikl aj., jejichţ kumulace v okolí silnic jsou tak vysoké, ţe mohou ovlivnit zdraví zvěře ţijící v těchto oblastech. Tento prudký rozmach silniční dopravy znamenal i prudký přírůstek silničních sítí. Nárůst letecké dopravy zase vyţadoval vybudování více letištních ploch. To znamenalo zabrat nemalé mnoţství přírodní plochy. Budováním infrastruktur bylo narušeno nebo spíše zničeno mnoho biotopů. V neposlední řadě je třeba zmínit fakt, ţe kaţdoročně jsou na silnicích nákladnímia osobními automobily usmrceny nebo zraněny miliony zvířat. I kdyţ v některých členských státech dochází k častějšímu pouţívání ochranných plotů podél sinic, v České republice jsme zatím na začátku. Doprava je dokonce i v noci a o víkendech tak hustá, ţe pro některou malou nebo pomalu se pohybující zvěř je prakticky časově nemoţné silnici přejít bez úhony. No a všechna ostatní nejsou rozumově vybavena k tomu, aby rozeznávala, co je silnicí a co uţ ne, nebo uměla odhadnout dráhu a rychlost přijíţdějícího auta. Je pravdou, ţe ploty zvěř ochrání před střetem s motorovým vozidlem, i kdyţ přednostně chrání osoby před střetem se zvěří. Na druhou stranu zvířatům znemoţňují přirozenou potřebu migrace a zvěř je zaháněna na stále menší a menší plochy. Tento problém pomáhají řešit mosty pro migrující zvěř, ovšem zde vyvstává otázka, do jaké míry a za jak dlouho se zvířata naučí chápat, ţe

4

CLANCY, Eugene, et al. Evropská unie a ochrana ţivotního prostředí : Očima nevládních organizací. první.

Praha : Společnost pro trvale udrţitelný ţivot, 1998. 127 s. ISBN 80-902635-0-X, str.70.

17

právě tato cesta je pro ně bezpečná a to nemluvím o stále ještě nicotném počtu těchto mostů. Nakonec je třeba zmínit nepřímé dopady dopravy na ţivotní prostředí v podobě výrobního a likvidačního procesu. Jedná se o těţbu a zpracování kovů k výrobě dopravních prostředků, ukládání pouţitých pneumatik společně s pohazováním na černé skládky, ukládání starých autobaterií a v poslední řadě likvidace a zpracování vyslouţilých dopravních prostředků. Pokládám se za člověka, který se vyvíjel v obyčejné normální čtyřčlenné rodině tehdy ještě v Československu. Auto jsme měli jedno a to bylo po celý rok zavřené v garáţi. Řidičský průkaz vlastnil pouze tatínek a tak se auto pouţívalo jen tehdy, kdyţ tatínek uznal, ţe je ho třeba. V době dovolené či návštěva příbuzných z daleka. To bylo opravdu párkrát za rok. Dnes má řidičský průkaz maminka, sestra i já. Kaţdý máme své auto a kaţdé auto stojí na parkovišti před barákem. Auto pouţíváme prakticky kaţdý den. Do práce, do školy, na nákupy, na výlety apod. Pokud se někomu auto rozbije, co nejrychlejší oprava se stává prioritou. Rozmach silniční dopravy nám v jistém smyslu dává obrovskou svobodu. Můţeme cestovat kdykoli a kamkoli nás napadne. Nemusíme být omezeni tím, kde budeme bydlet a kde budeme pracovat. Dnes je běţné dojíţdět do práce kaţdý den i několik desítek kilometrů. Zvyšující se dopravní zácpy na silnicích, hluk z projíţdějících aut, to vše způsobuje stres a jiné psychické potíţe. Ovšem nejsmutnější na tom všem je to, ţe motoristé jako ekologicky zátěţoví, jsou zvýhodněni před těmi, kteří cestují nejméně, jako jsou chudí lidé, důchodci a děti, nebo těmi, co vyměnili auto třeba za kolo nebo vyuţívají ekologičtější formy dopravy, protoţe nákupní centra, nemocnice a jiné zařízení leckdy bývají umístěny na místech daleko od centra. Tito lidé také nejvíce trpí z emisí motorových vozidel a také jsou nejčastějšími oběťmi dopravních nehod. Vlastnictví auta se tak stává velice nespravedlivým. Doprava z hlediska negativního dopadu na ţivotní prostředí nebyla dlouho ve středu zájmu Evropského společenství. Do devadesátých let bylo cílem vytvoření jednotného trhu. Objevila se snaha o větší harmonizaci v oblasti dopravní politiky. V roce 1992 byla publikována Bílá kniha o budoucím vývoji společné dopravní politiky. Jejím cílem bylo podporovat trvale udrţitelnou mobilitu prostřednictvím posílení vnitřního trhu, 18

aby byly umoţněny svobody jednotného trhu, tedy volný pohyb zboţí a sluţeb, osob a pracovních sil v rámci společenství. Byly omezeny regulační překáţky. Rozvíjela se infrastruktura, propojovaly se ostrovy a regiony s regiony centrálními. Upravila se společná dopravní politika vůči

třetím zemím,

se

kterými

byl

obchod

pro Společenství uţitečným. Politika v tomto dokumentu byla však plná rozporů. Na jedné straně byl kladen důraz na stále rozšiřující se společný trh jako hlavní priorita a s tím spojený prudký rozvoj dopravy, zejména deregulace kamionové dopravy a rozvoj infrastruktury. Na druhé straně se v dokumentu deklaruje jako nezbytné omezovat tento růst, aby se zmírnily důsledky dopravy na ţivotním prostředí. V devadesátých letech pokračovalo omezování kontroly pohybu nákladních automobilů a letadel mezi jednotlivými zeměmi, coţ pochopitelně vedlo k rychlému růstu dopravy na úkor ţivotního prostředí. Evropské orgány také vyvinuly obrovské úsilí k rozvoji sítí silnic, ţeleznic, přístavů a letišť. Evropské granty umoţnily zemím spotřebovat nemalé částky na infrastrukturu, zejména silnice. Významné přírodní lokality byly zničeny. V boji proti stále častějšímu pouţívání osobních automobilů Komise ustanovila tzv. Evropskou síť bez aut, která vznikla jako komunikační platforma k výměně informacío politice omezování aut. Kladla důraz na potřebu rozšiřování veřejné dopravya povzbuzovala k tomu, aby členské státy více investovaly například do autobusových linek a cyklistických stezek. Evropské instituce byly s pohledu environmentalistů asi nejúspěšnější v oblasti ustanovení technických standardů pro výrobu dopravních prostředků. Řada směrnic o emisních standardech umoţnila zredukovat mnoţství toxických emisí osobních i nákladních automobilů. Směrnice dále upravovaly poţadovanou kvalitu paliva, četnost pravidelných kontrol a údrţby prostředků. V roce 1995 Komise vydala Strategii Společenství ke sníţení CO2 z aut a posílení účinnosti pohonných hmot. Tento dokument předpokládal společný výzkum v oblasti zdokonalování motorů a lepší účinnosti paliv.

19

V roce 1997 Komise vydala Směrnici o nakládání s vyslouţilými vozidly, která určovala způsob rozebírání a likvidace vyslouţilých automobilů a také poměr, jakým bude odpad z rozebraných vozidel recyklován či spalován. Kdybychom tedy shrnuli evropskou dopravní politiku, z hlediska přístupu k ţivotnímu prostředí se podařilo to, ţe vyráběná auta jsou projektována tak, aby zatěţovala co nejmenší moţnou měrou ţivotní prostředí. Na druhou stranu nedošlo k ţádnému zpětnému posunu, co se týče produkce a pouţívání silničních dopravních prostředků. Většina deregulací dopravního průmyslu zapříčinila nárůst pouţívání automobilů a mnoho finančních prostředků bylo vydáno na výstavbu silnic.

3.3.

Průmysl

Nejznámější směrnicí v oblasti ekologického průmyslu je Směrnice o integrované prevenci a omezování znečištění IPPC. Jde o významnou evropskou legislativu zaměřenou na velké provozovny s velkými emisemi. Provozovatel, pokud takové zařízení provozuje, musí mít povolení, jehoţ součástí jsou jasně stanovené poţadavky na ochranu ovzduší, vody a půdy, nakládání s odpady a jejich co největší omezení, dále prevence před haváriemi, popř. nutnou sanaci. Komise také přijala Evropský registr znečišťujících látek EPER, který informuje veřejnost o emisích z průmyslových zařízení. Shromaţďuje data o emisích zhruba 12 tisíc podniků. U nás je patronem Česká informační agentura ţivotního prostředí. Nevládní ekologická organizace Arnika kaţdý rok zpracovává údaje největších znečišťovatelů pro jednotlivé skupiny jedovatých látek. Dalším institutem je podpora dobrovolných aktivit v zájmu ekologického podnikání EMAS. Jde o systém péče o ţivotní prostředí a ekologických auditů. Komerční subjekty se mohou do systému zapojit a poţádat o pomoc při hodnocení a zlepšení své činnosti ve vztahu k ţivotnímu prostředí. Směrnice o hodnocení vlivů veřejných i soukromých projektů na ţivotní prostředí je nástrojem, který zkoumá dopad činnosti velkých průmyslových zařízení. Směrnice o omezování rizik závaţných ekologických havárií s výskytem nebezpečných látek je zaměřena na minimalizaci průmyslových havárií a jejich případných následků. 20

Evropská unie zahájila jiţ několik iniciativ, aby vzbudila evropský průmysl k dodrţování ekologicky šetrného přístupu. Například existuje označení ekologicky šetrných výrobků, coţ umoţňuje konzumentům vybrat si ekologičtější výrobek, při jehoţ výrobě a pouţití dochází k menším negativním dopadům na ţivotní prostředí. Nejznámějším označením je květinové logo. Dále existuje integrovaná výrobková politika IPP, která sleduje všechny fáze ţivotního cyklu výrobku a snaţí se o minimalizaci dopadů tam, kde je to nejefektivnější. Snahou IPP je také povzbudit trh k přijímání ekologicky šetrných výrobků. Evropská komise také pomáhá rozvoji ekologického myšlení tím, ţe podporuje tzv. zelené zadávání veřejných zakázek, při nichţ se upřednostní dodavatel, který je nejšetrnější k ţivotnímu prostředí.

21

4. Legislativa a orgány, nástroje, směrnice 4.1.

Orgány

V rámci EU se podílí na ochraně ţivotního prostředí orgány EU, dále evropské agentury a nezávislé lobbystické skupiny. Evropská komise respektive její Generální ředitelství pro ţivotní prostředí navrhuje nové environmentální předpisy a ty pak projednává se zástupci vlád členských zemía ekologickým

organizacemi.

Dále

kontroluje

správnou

implementaci

environmentální legislativy a správné pouţívání členskými státy. Rada EU se schází dvakrát za rok při předsednictví a dvakrát za rok na neformálním setkání, kde projednává návrhy předpisů Komise. Evropská investiční banka je orgán, který poskytuje půjčky na environmentální programy a podporuje investice týkající se hlavně ochrany biodiverzity a udrţitelného uţívání přírodních zdrojů. Evropská agentura pro ţivotní prostředí je informační orgán. Dohlíţí na stav ţivotního prostředí a včasně upozorňuje na blíţící se problémy, shromaţďuje informace a údaje prostřednictvím Evropské informační a pozorovací sítě pro ţivotní prostředí. Podporuje trvale udrţitelný rozvoj a napomáhá k dosaţení zlepšení ţivotního prostředí poskytováním relevantních informací veřejnosti a politickým činitelům. Evropský parlament je spolurozhodovacím orgánem. Aktivní sloţkou je Výbor pro ţivotní prostředí, který dohlíţí na ochranu spotřebitelů a veřejné zdraví.

4.2.

Evropský proces environmentálních opatření

Hlavní iniciativa vychází ve většině případů z návrhu Evropské komise. Někdy můţe poţádat Komisi o zahájení aktivity v oblasti ţivotního prostředí také Evropský parlament nebo Rada. V zásadě Komise nejvíce ovlivňuje politiku ţivotního prostředí. Parlament je zase znám větší náklonností k ochraně ţivotního prostředí a můţe návrhy Komise vylepšovat. Klíčový je ale konsensus, ke kterému v Evropské radě musí dojít. Jednotlivé státy mají ale různé záměry a představy a jsou pod tlakem 22

průmyslovýcha jiných sektorů, kterých se přísnější environmentální opatření dotýkají. Konsensus tedy většinou vzejde na niţší úrovni, neţ byl v počátku navrţen Komisí. V environmentálně pokročilých zemích mají naštěstí zájem na tom, aby jejich inovace byly exportovány do EU, aby tak zabránily problémům v konkurenceschopnosti, rozšířily své trhy a tak také investují značné politické zdroje do zlepšení evropské politiky ţivotního prostředí. Členské státy musí mít právní soustavu v souladu s acquis, coţ jsou zakládací smlouvy a jsou známy jako primární právo. Dále existují nástroje evropských orgánů, jsou to nástroje sekundárního práva, mezi které patří nařízení, které jsou závazná pro všechny k datu, které je v něm uvedeno. Rozhodnutí jsou individuální právní akty, nejsou tedy universálního charakteru, ale týkají se pouze toho subjektu, jenţ je aktérem nastalé situace. Dalším nástrojem jsou Směrnice. Jsou závazná pro všechny, co se týče zamýšleného výsledného stavu, ale způsob, jakým k němu dojít, nechávají orgány na členských státech. Doporučení a stanoviska patří také mezi právní nástroje, ovšem nejsou závazná, jsou to spíše navrhované postupy nebo rady. Co se týče implementace environmentální legislativy, jak sama Komise uznává, „V praxi je na směrnice často pohlíţeno jako na pouhá doporučení. To znamená, ţe stávající legislativa je zbavena svých účinků a vyvolává pochyby o statutu budoucích programů.“ (COM93/320) Jedním z důvodů, proč je často environmentální legislativa špatně implementována a aplikována je fakt, ţe vedle ministerstev ţivotního prostředí mají silné slovo i ministerstva průmyslu a financí. Dalším problémem při nesprávné aplikaci právních norem je jejich špatná interpretace, často si členské státy vyberou jazykovou variantu, která umoţňuje mírnější výklad směrnice. Výsledkem jsou pak nekonečné právní spory. V roce 1996 Komise publikovala Sdělení o implementaci Environmentální politiky EU, které vyvolalo širokou diskuzi o tom, jak správně implementovat environmentální legislativu do právních řádů členských států. Z pohledu environmentálních nevládních organizací je nesprávná implementace hlavní příčinou nelepšící se situace v oblasti ţivotního prostředí. Environmentální nevládní organizace tak usilují o identifikaci těchto nedostatků v členských státech a o zvyšování veřejného vědomí o jejím efektivním uplatňování. 23

Komise vydává výroční zprávu o aplikaci práva Společenství. Zpráva napomáhá zprůhlednění stavu implementace jednotlivých členských států a je pouţívána environmentálními nevládními organizacemi k vyvíjení nátlaku na činnost státu. Vedle těchto vyhodnocujících zpráv pak zůstávají dalším zdrojem informací o implementaci stíţnosti, se kterými se obracejí občané a nevládní organizace a zasílané petice. Pro usnadnění implementace a uplatňování environmentálních norem existuje neformální síť IMPEL. Jedná se o síť environmentálních úředníků z členských států, kteří si vzájemně vyměňují informace a zkušenosti. IMPEL také organizuje školení a pořádá diskuze o environmentální problematice. Evropská Komise je nejen iniciační ale také orgán kontrolní. Ve článku 155 Smlouvy o ES je Komise ustanovena jako orgán, který zajišťuje, aby ustanovení Smlouvy a opatření v podobě směrnic a nařízení, byla správně aplikována. Nástrojem slouţí procedura při porušování práva, která můţe vést k tomu, ţe Komise postoupí věc ke konečnému rozhodnutí Evropskému soudnímu dvoru. Evropský soudní dvůr v Lucemburku je konečným soudem, který poskytuje autoritativní interpretaci smyslu zákonů Společenství. Někdy však procedury Komise postačí k tomu, aby členský stát zajistil soulad. Dalším nástrojem Komise k dosaţení souladu je moţnost uplatňovat finanční pokuty členským státům. Ta je však uplatňována aţ jako poslední prostředek. Většinou pouhá hrozba pokuty a ztráta image postačuje k napravení nesprávné implementace. Nevládní organizace jako partner Komise se podílejí na zvyšování veřejného povědomí, vyvíjejí tlak na monitorování činnosti úřadů a vytváření větší průhlednosti implementace environmentální legislativy a dohod. Zájem a informovanost veřejnosti je velmi důleţitý. Problémem je právě nedostačující informovanost veřejnosti v oblasti evropské legislativy. Na počátku 90. Let WWF spolu s nevládními organizacemi uskutečnil kampaň pro zvýšení veřejného povědomí o Strukturálních fondech EU, coţ jsou jedny z nejdůleţitějších finančních nástrojů a pomocí nich lze zlepšit nepříznivé dopady na ţivotní prostředí.

24

4.3.

Nástroje v jednotlivých odvětvích

Ochrana v oblasti obecné politiky V oblasti ţivotního prostředí patří mezi nejdůleţitější směrnice ty, které hodnotí dopady na ţivotní prostředí a také směrnice o přístupu k informacím o ţivotním prostředí. Směrnice o hodnocení dopadů na ţivotní prostředí se týká projektů. Tato směrnice je také častým důvodem sporů mezi Komisí a členskými státy. Směrnice o přístupu k informacím o ţivotním prostředí předepisuje členským státům povinnost poskytovat veřejnosti a nevládním organizacím přístup k informacím o ţivotním prostředí. Směrnice o strategickém hodnocení dopadů na ţivotní prostředí Směrnice k podávání zpráv o implementaci environmentálních směrnic ukládá povinnost členským státům včas překládat zprávy Komisi. Oblast ochrany ovzduší V oblasti ovzduší se evropská legislativa zaměřila na dva přístupy. Definovat standardy kvality ovzduší a stanovit emisní limity pro znečišťovatele. Další snahou bylo prosazovat zavádění environmentálních technologií, které předcházejí vzniku znečištění před čištěním na konci technologického procesu (end ofpipe), které sice zmírňuje emise z průmyslových závodů, ale které je také velice nákladné. Cílem je redukce celkového objemu vypouštěných emisí a redukce emisí v atmosféře. Směrnice o integrované prevenci a kontrole znečišťování zavedla systém kontroly emisí zaloţený na pouţívání nejlepších dosaţitelných postupů. Směrnice o hodnocení a řízení kvality vnějšího ovzduší reguluje emise benezu, oxidu uhelnatého, oxidu siřičitého, oxidu dusíku, amoniaku a těţkých kovů. Oblast ochrany vod

25

Cílem je ochrana kvality vod a omezování jejího znečištění. Nejdůleţitější směrnice se týkají vody na koupání, znečištění způsobené nebezpečnými látkami, podzemních vod, pitné vody a komunálních vodních odpadech a nitrátů. Opět je zde kladen důraz na zásadu předběţné opatrnosti, tedy aby nedocházelo k nadbytečnému znečišťování vody neţ pouţívání nákladných technologií na dodatečné čištění jiţ znečištěné vody. Směrnice Rady o poţadované jakosti povrchových vod určených k odběru pitné vody v členských státechpatří mezi nejsilnější environmentální směrnice. Definuje limitní hodnoty pro pesticidy, nitráty a ostatní látky v pitné vodě, zahrnuje podmínky zacházení s vodními zdroji určenými pro lidskou spotřebu, kvalitativní poţadavky a klasifikuje zdroje do tří kategorií. Dále zahrnuje plány pro zlepšení kvality vod. Směrnice rady o jakosti vody určené pro lidskou spotřebu dává členským státům povinnost zajistit zdravotní nezávadnost vody. Určuje pravidla pro nakládání s pitnou vodou, kvalitativní poţadavky na pitnou vodu a vodu pouţívanou k výrobě potravin. Směrnice Rady o vodách pro koupání definuje kvalitu vody na koupání na evropských pláţích, v přírodních rekreačních oblastech a koupalištích. Vymezuje oblasti tzv. rekreačních vod a vyţaduje pravidelný monitoring pro veřejnost. Směrnice o jakosti povrchových sladkých vod vyţadující podporu nebo zlepšení pro podporu ţivota ryb stanovuje kvalitativní ukazatele rybích oblastí a obsahuje programy pro zlepšení stavu vod. Směrnice rady o čištění městských odpadních vod poskytuje ochranu před znečištěním způsobeným vypouštěním komunálních a průmyslových odpadních vod. Zahrnuje emisní limity, systém vzorkování, rozboru a kontroly. Směrnice rady o ochraně vod před znečištěním dusičnany ze zemědělských zdrojů Směrnice Rady o ochraně ţivotního prostředí a půdy při uţívání splaškových kalů v zemědělství Směrnice rady o znečištění způsobeném určitými nebezpečnými látkami vypouštěnými do vodního prostředí Společenstvíurčuje emisní a imisní limity, kvalitativní cíle,

26

povolení pro přímé vypouštění do vody nebo kanalizace a evidence u velkých průmyslových zařízení. Směrnice rady o ochraně podzemních vod před znečištěním způsobeném určitými nebezpečnými látkami určuje, u kterých látek je přímé vypouštění do podzemních vod zakázáno, u kterých je nutné povolení, obsahuje plány pro zlepšení nepříznivých stavů, opatření pro nepřímé vypouštění (průsaky) a monitoring podzemních vod. Oblast ochrany přírody a krajiny Ekosystémy v EU trpí fragmentací způsobenou lidskou činností daleko více neţ na jiných kontinentech. Za posledních 50 let Evropa ztratila více jak polovinu mokřadů, pouze 3 % lesů v západní Evropě lze klasifikovat jako nenarušené. Polovina většiny druhů ţivočichů je ohroţena vyhynutím. Směrnice o ptácích poskytuje územní a druhovou ochranu, obecnou a zvláštní ochranu stanovišť a zřizuje chráněná území, ochranu stěhovavých druhů a zákaz komerčního vyuţívání. Stanovuje seznam ohroţených druhů a povinnost členských států poskytovat těmto druhům zvláštní ochranu. Seznam druhů, které mohou být loveny. Seznam druhů, jejichţ zástupci mohou být legálně usmrceni nebo odchyceni, nabízeni k prodeji nebo být drţeni. Stanovuje zakázané metody lovu a usmrcování. Směrnice o ochraně přírodních stanovišť, volně ţijících ţivočichů a planě rostoucích rostlinpoţaduje po členských státech navrhnout seznam přírodních stanovišť, předloţit jej ke schválení Komisi a po schválení je vyhlásit jako lokality zvláštní ochrany. Oblast ochrany fauny a flóry Směrnice o zoologických zahradách Směrnice z oblasti veterinární péče o ochrany zvířat proti týrání Nařízení Rady o ochraně druhů volně ţijících ţivočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi

27

Směrnice Rady o dovozu kůţí z jistých tuleních mláďat a výrobků z nich odvozených do členských států ukládá povinnost členským státům, aby učinily takové opatření k zajištění toho, aby produkty uvedené v seznamu nebyly dováţeny na jejich území. Nařízení Rady o společných předpisech pro dovoz výrobků z velryb a ostatních kytovců ukládá povinnost členským státům určit státní orgán, který bude vydávat licence k dovozu výrobků a produktů z kytovců a zajistí, aby tyto licence nebyly vydávány ke komerčním účelům. Nařízení Rady o zákazu pouţívání nášlapných pastí ve Společenství a dovozu koţešin z určitých volně ţijících ţivočichů a zboţí z nich, které pochází z oblastí, kde byly tyto metody nebo jiné metody, které nesplňují mezinárodní podmínky humánního lovu, pouţity. Rozhodnutí Rady o podpisu dohody o mezinárodním programu na ochranu delfínů, jehoţ snahou je sníţit vedlejší úmrtnost delfínů v důsledku lovu tuňáků prostřednictvím stanovení kvót lovu tuňáků o ochranných opatřeních při lovu samotném. Další právní úpravy se týkají ochrany zvířat v lidské péči, patří sem: Směrnice o ochraně zvířat pouţívaných k pokusným a jiným vědeckým účelům Směrnice o ochraně zvířat chovaných pro hospodářské účely Směrnice o ochraně zvířat určených k poráţce Směrnice o ochraně zvířat během jejich přepravy Oblast nakládání s odpady a obaly Směrnice o odpadech definuje základní pojmy, co je to odpad, původce odpadu, kategorizuje odpady do jednotlivých skupin, povinnosti původců odpadů. Směrnice o nebezpečných odpadech určuje přísnější podmínky zacházení a odstraňování odpadů, které jsou kategorizované jako nebezpečné. Nařízení o přepravě odpadů, jeţ zakazuje dovoz odpadu do Společenství a vývoz je omezen na oblast EU + ESVO, ale strany musí být členem Basilejské úmluvy, 28

coţ je mezinárodní dohoda o kontrole pohybu nebezpečného odpadu přes hranice států a jeho zneškodňování. Směrnice o skládkování odpadu, která rozděluje skládky do tří kategorií, definuje podmínky povolení skládky a také ukládá povinnost finanční zajištění péče o skládku minimálně po dobu 30 let. Směrnice o obalech a odpadech z obalů se zabývá předcházení obalů, zpětným odběrem a recyklací. Dánsko se věnuje přísné regulaci obalového materiálu a uvalilo například zákaz výroby a dovozu plechovek na pivo, coţ některé státy na druhou stranu povaţují za obchodní bariéru. Ochrana před hlukem Směrnice upravují dovolené úrovně hluku jak různých zařízení tak v dopravě. Důvodem pro potřebu regulace je ochrana lidského zdraví a bezpečnost pracovního prostředí. Legislativní ochranu tvoří Akční plány, Zelená kniha, Směrnice o sbliţování předpisů členských států týkající se emisí hluku, Směrnice o ekodesignu energetických spotřebičů, jeţ se zaměřuje na domácí spotřebiče. Nakládání s chemickými látkami Nejstarší částí environmentální legislativy EU je Směrnice o klasifikaci, balení a označování nebezpečných látek jiţ z 60. let. Chemický průmysl je jeden z nejvýznamnějších průmyslových odvětví v EU, který zahrnuje více neţ 3 mil. pracovních míst. Nařízení REACH o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek je legislativní úpravou zaloţenou na třech zásadách. Zásada vysoké úrovně ochrany lidského zdraví a ţivotního prostředí, zásada odpovědnosti chemického průmyslu za chemické látky uváděné na trh, zásada předběţné opatrnosti. Cílem je zlepšit ochranu lidského zdraví, zvýšit konkurenceschopnost chemického průmyslu. Hospodárnost při provádění studií a omezení pokusů na zvířatech, omezení výroby a pouţívání některých zvláště nebezpečných látek.

29

Legislativní úprava v oblasti prevence závaţných průmyslových havárií vznikla s cílem předejít haváriím doprovázené únikem nebezpečných chemických látek do okolí. Směrnice o kontrole nebezpečí vzniku závaţných havárií tzv. SEVESO je zaloţena na zásadách prevence vzniku závaţných havárií a minimalizace následků havárií v případě vzniku havárie a definuje povinnosti provozovatele závodů. Nakládání s geneticky modifikovanými organismy Směrnice o uzavřeném nakládání s geneticky modifikovanými mikroorganismy se týká manipulace s těmito organismy v uzavřeném prostředí, postupů v případě získávání nových poznatků, povinnost v případě nehody, při níţ došlo k uvolnění těchto organismů do vnějšího prostředí, které by mohlo představovat nebezpečí pro lidské zdraví a ţivotní prostředí. Směrnice o záměrném uvolňování genetiky modifikovaných organismů do ţivotního prostředí stanovuje nutnost povolení při uvolňování GMO do ţivotního prostředí a uvádění GMO na trh. Nutnost monitoringu po celou dobu uvolňování GMO, jehoţ cílem je zachytit moţné negativní účinky byť povolených GMO. Nařízení o příhraničních pohybech geneticky modifikovaných organismů se především řídí zásadou opatrnosti, důkladné informovanosti a oznamovací povinnosti při přeshraniční pohyby GMO a tím zajistit bezpečnost přenosu GMO, které by mohly mít nepříznivé účinky.

30

5. Vývoj ekologické politiky v ČR a důsledky vstupu ČR do EU 5.1.

Environmentální politika před vstupem do EU

Počátkem roku 1990 nově vzniklé Ministerstvo ţivotního prostředí vydalo publikaci „Ţivotní prostředí České republiky“, jejímiţ autory bylo 42 našich nejvýznamnějších odborníků ze všech oborů ţivotního prostředí a oborů na problematiku ţivotního prostředí navazujících. Autoři vyhodnotili tehdejší stav ţivotního prostředí, objasnili příčiny jeho stavu a naznačili východiska. Potvrdili shodně, ţe zlepšení katastrofálního stavu ţivotního prostředí koncem 80. let minulého století bude obtíţné, náročné a dlouhodobé, ţe na záchranné akce bude zapotřebí nemalých prostředků, které můţe poskytnout opět jen slušně výkonná ekonomika. Kromě ekonomických nástrojů stanovili shodnou důleţitost nástrojům právním, výchovným a osvětovým. Právo kaţdého občana naší republiky na zdravé ţivotní prostředí, právo na informace o stavu ţivotního prostředí a povinnost státu chránit přírodní zdroje jen jejich hospodárným vyuţíváním se zakotvilo v Ústavě ČR z roku 1993. Tím obdrţelo ţivotní prostředí nejvyšší právní ochranu a splnilo se jedno z nejdůleţitějších shora uvedených východisek. Začleněním právní ochrany ţivotního prostředí do Ústavy ČR vytvořilo podmínky pro vydání sloţkových právních předpisů k ochraně sloţek ţivotního prostředí. Kvalitní ţivotní prostředí nevytváří podmínky jen pro dobré tělesné zdraví, ale téţ u nás stále opomíjené duchovní zdraví. Výchova k výše uvedenému vytváří v člověku kromě příznivého pocitu téţ pocit zodpovědnosti za stav svého ţivotního prostředí. Naše společnost se téměř nepohnula ve výchově k úctě k právu ţivotního prostředí. Odborníci označili před časem za jednu z velkých překáţek vstupu naší republiky do EU nízké právní vědomí našich spoluobčanů. Dokládají to skutečnosti, ţe se téměř naším národním sportem stala kritika právních předpisů na úseku ţivotního prostředí a soustavná snaha jejich obcházení a vyhledávání, a dalo by se říct spíše vymýšlení nejasností v zákonech neţ jejich dodrţování a naplňování. Právní předpisy se nevydávají zbytečně a proti člověku a jeho prostředí, nebo aby mu ublíţily.

31

Slouţí mua je-li někde nějaký nedostatek, nic nebrání tomu jej urychleně napravit. Jedině tato filozofie vede k rozvoji člověka.5 5.1.1. Vývoj ochrany životního prostředí v ČR do roku 1991 Před rokem 1991 neexistovala ţádná komplexní ochrana a byly chráněny ať uţ více či méně pouze sloţky tvořící ţivotní prostředí. Ochrana zemědělské půdy Právní předpisy např. nařízení vlády z roku 1951 a zákon z roku 1947 chránily pouze výměry zemědělské půdy a povinnost jejího obhospodařování pro zajištění výţivy národa. Ani zákon z roku 1959 pojmenovaný Ochrana půdy zemědělské stále ještě nedefinoval zemědělskou půdu jako sloţku ţivotního prostředí. Novelizace tohoto zákona z roku 1966 jiţ uznává zemědělský půdní fond jako jednu ze sloţek ţivotního prostředí ale především jako základní přírodní bohatství tehdejšího státu zabezpečující výţivu národa. Ochrana lesní půdy Císařský patent z roku 1852 chránil lesy a jejich uţívání především pro potřebu dřeva. V roce 1960 byl přijat Zákon o lesích, který uváděl, ţe les je národním bohatstvím a hlavním trvalým zdrojem dřeva. Krajinotvornou, rekreační a vodohospodářskou vlastnost lesa sice uvedl, ale nedával jí příliš velkou váhu. V roce 1977 byl přijat zákon, který jiţ ustanovuje, ţe les je nenahraditelnou sloţkou ţivotního prostředí. Ochrana ovzduší V bývalém Československu byla příčinou znečišťování ovzduší především výroba tepla a elektrické energie ze spalování fosilních paliv.Hutnický průmysl spotřeboval 20 % energií, chemický průmysl 18 %, strojírenství 13 %, výroba paliv 11 %. Inventarizace provedená na konci 80. let minulého století ukázala, ţe 87 % všech emisí oxidu

5

BÍBA, Jaroslav. Právo ţivotního prostředí. Karlovy Vary : Vysoká škola Karlovy Vary, 2005.

32

siřičitého a 76 % oxidu dusíku vyprodukovaly velké stacionární zdroje, zatímco pouhé 1 % oxidu siřičitého a 15 % oxidu dusíku připadlo na mobilní zdroje.6 Do roku 1967 v tehdejším ČSSR neexistovala ţádná právní úprava pro ochranu ovzduší. V roce 1967 přijatý zákon stanovil podle výšky komína přípustné mnoţství emitujících látek (úlety) do ovzduší. Ti, kdo překročili tento limit, byli označováni tímto zákonem za znečišťovatele a byli povinni platit poplatky. Zákon však správně neuvedl, ţe znečišťovatelem je kaţdý, kdo do ovzduší vnáší znečišťující látky a také v zákoně neexistovala zmínka o tom, ţe ovzduší je základní sloţkou ţivotního prostředí. Nicméně stav ovzduší se stále výrazně zhoršoval.Emise dosahovaly zejména v teplotních inverzích hrozivých hodnot aneustálá expozice obyvatel ohroţovala lidské zdraví. Nejhorší scénář se naskytl v pánevních oblastech severních a západních Čech a ve velkých

průmyslových

městech.

Narůstající

znečištění

nejen

v Evropě

ale i v Americe donutilo vynalézt technické opatření, které dokázalo tyto emise výrazně zmírnit. Alei přes tento pokrok a navzdory slibům sousedním zemím sníţit základní emise, československá vláda pro vysoké finanční výdaje aţ do listopadu 1989 nehodlala problémy řešit. Ochrana vod V roce 1869 byl vydán říšský vodní zákon a o rok později následoval český, moravský a slezský vodní zemský zákon. Tento zákon z roku 1870 však definoval pouze pojem uţívání vody, ke kterému je zapotřebí výměru, správu vodních toků, plavební dráhy, rybářství, vyuţití vodní síly a ochrana se vztahovala pouze na pobřeţní pozemky. Neřešil však ochranu jakosti vody ani ochranu jejího mnoţství ve zdrojích. V roce 1955 byl přijat zákon o vodním hospodářství. To, ţe je voda jednou ze sloţek ţivotního prostředí, nedefinoval, ale jsou zde jiţ první zmínky o ochraně vod před nehospodárným uţíváním a před jejím znečišťováním, protoţe voda slouţí zabezpečování hospodářských a společenských potřeb. V roce 1975 nabyl účinnosti zákon, který jiţ definoval vodu jako sloţku ţivotního prostředí a který byl v roce 1998 novelizován v části ochrana vod, ochranná pásma a opatření k nápravě.

6

BÍBA, Jaroslav. Právo ţivotního prostředí. Karlovy Vary : Vysoká škola Karlovy Vary, 2005, 39 s.

33

Ochrana přírody V roce 1956 nabyl účinnosti první ucelený zákon o ochraně přírody. Nelze tvrdit, ţe předtím nebyla ţivá příroda vůbec chráněna, ale právní předpisy přijaté do roku 1956 poskytovaly ochranu přírody pouze v jednotlivých sloţkových zákonech jako myslivost, rybářství, veterinární lékařství, horní právo. Jednalo se však o ochranu mnoţství popřípadě jakost pro hospodářské účely, u veterinárních předpisů téţ pro ochranu zdraví obyvatel. Právní ochrana se netýkala ochrany druhů před jejich vyhubením, péče o jejich ţivotní podmínky a podmínky pro rozvoj. Předpisy především sledovaly hospodářské cíle a turistiku. Územní plánování Moderní právní normy regulují územní plánování na našem státu jiţ od roku 1886. Do roku 1990 došlo zhruba ke čtyřem zdokonaleným úpravám. Nakládání s odpady Hospodaření s odpady, dříve označované jako odpadky, bylo poprvé upraveno právním předpisem v roce 1940 nařízením tehdejší vlády v období Protekrotátu Čech a Moravy. Tento předpis upravoval sběr starých předmětů a odpadových hmot, které se staly nepotřebnými. Pokud to nebylo nutné z hlediska nebezpečnosti, odpadky se neměly ničit ale sbírat a zuţitkovávat způsoby stanovenými ministerstvem průmyslu. V roce 1949 byl tento předpis zrušen novým nařízením vlády, která zmiňovala pojem sběrná surovina a vyčlenila jednotlivé skupiny jako kovy, papír, guma, korek, textil, kůţe, peří aj. V roce 1951 byl okruh sběrných surovin dalším nařízením ještě rozšířen. V roce 1960 vláda ve svém dalším nařízení zdůraznila důleţitost sběru zejména kovových předmětů pro rozvoj národního hospodářství a zakazovala sebrané suroviny znehodnocovat. Ani jeden předpis však neupravoval kategorizaci odpadů a nakládání s nimi, aby nebylo ohroţeno lidské zdraví ani ţivotní prostředí. Zákon o nakládání s domovním či průmyslovým odpadem do roku 1991 prakticky neexistoval. Domácí odpad měly v kompetenci obce. O nakládání odpadů z průmyslových činností se staraly hygienické orgány spolu se zákonem o zdraví lidu 34

(1966), stavební úřady určovaly místa skládek a vodohospodářské úřady chránily vody před únikem polutantů z těchto skládek. 5.1.2. Výsypka lomu Hájek Co se týče nakládání s odpady, ráda bych zmínila případ staré ekologické zátěţe v blízkosti přírodní rezervace Ostrovské rybníky vyhlášené v roce 1998 jako zbytky krajiny typické pro Sokolovskou pánev, která plní funkci genofondu mokřadní flóry a fauny. Na první pohled idylický kout krajiny je však postiţen jednou z velkých, i kdyţ velmi málo známých ekologických zátěţí v České republice. Vraťme se tedy zpět do 60. let, kdy státní orgány bývalé ČSSR i se souhlasem Ministerstva zdravotnictví rozhodly, ţe odpadní izomery z výroby pesticidu lindan ve Spolaně Neratovice se budou vyváţet do výsypky lomu Hájek, který se nachází jen pár kilometrů od výše zmíněné chráněné rezervace. V 50. letech minulého století se lindan pouţíval především proti mandelince bramborové, avšak kvůli jeho obtíţné odbouratelnosti byl v 60. letech zakázán. Llindan je toxický a nebezpečný pro ţivotní prostředí, díky jeho vlastnostem je často srovnáván s DDT, dnes je jiţ Evropskou komisí zakázáno jeho pouţití v zemědělství a zahradnictví i kdyţ v současnosti se lindan ještě stále vyrábí v Indii, Číně a Rumunsku.7 Vycházelo se z toho, ţe látka je nerozpustná ve vodě. Nikdo tenkrát ale nedomyslel, ţe podzemní prameny, nacházející se vespod výsypky, tuto látku vynesou do vod povrchových. Tyto zbytky perzistentních látek zde byly naváţeny v letech 1964 – 1965. Měly být ale uloţeny na přesně definovatelná místa, namísto toho však byly vykládány velmi ţalostným a trestuhodným způsobem ať uţ v sudech, papírových obalech nebo byly jen tak poházeny. Problémem tak zůstává fakt, ţe přesná lokalizace chemikálií není známa. Tehdejší odhady určily mnoţství chemikálií ve výsypce na 3.500 aţ 5.000 tun. Ţe bylo místo pro uloţení chemikálií nevhodné, se ukázalo později, kdy došlo právě díky přítomnosti spodních pramenů k podmáčení části výsypky a v roce 1977 následnému sesuvu zeminy a obnaţení uloţených chlorovaných organických látek. Zjištěna byla také kontaminace chovných rybníků na území dnešní rezervace. Následná sanace, která spočívala v provedení drenáţe pod výsypkou a návozem zeminy 7

Arnika [online]. 2000 [cit. 2009-01-12]. Dostupný z WWW: .

35

se však ukázala později jako neefektivní. Výtok z drenáţního systému vede kontaminovanou vodu do Ostrovského potoka, který vede skrz lesní oboru a napájí přilehlé chovné ostrovské rybníky. Dochází také k vyplavování pevných i rozpuštěných chlorovaných organických látek, které se dostávají do vod povrchových a také do potravinového řetězce. Další sanační práce probíhaly mezi rokem 1999, kdy došlo k zahrnutí výsypky bentonitem, coţ mělo zamezit průsaku sráţkových vod do tělesa a následnému vyplavení kontaminovaných vod do okolí. Problém dešťové vody by byl moţná vyřešen, ne však problém přitékajících spodních vod. V letech 1992 aţ 2000 bylo zjištěno, ţe z výsypky vytéká vodou 10 aţ 40 kg izomerů za rok. Tato stará ekologická zátěţ je nyní dle dostupných informací zajištěna proti úniku toxických látek do okolí, ovšem jak uvádí článek MF Dnes z roku 2007: Toxické látky ze tří tisíc tun chemického odpadu ze Spolany Neratovice navezeného koncem šedesátých let minulého století do výsypky lomu Hájek u Ostrova nad Ohří stále unikají do okolí. Vyplavování kontaminovaných vod ze skládky odpadu do okolní přírody mělo zabránit navezení vrstvy zvětralé horniny – bentonitu. To se ovšem nepodařilo. „Těsnění z bentonitu se zase trochu roztrhlo a ujelo. Ročně ujíţdí o deset aţ patnáct centimetrů. Stav není dobrý,“ řekl vedoucí odboru ţivotního prostředí Městského úřadu v Ostrově Ing. Tomáš Čepelák. V kaţdoroční závěrečné zprávě je vyhodnocena koncentrace chlorovaných benzenů CB a hexachlorcyklohexanu HCH v odtékající povrchové vodě, kterou sleduje dvanáct vrtů. Průměrné koncentrace HCH však stále překračují limity pro znečištění zemin a podzemní vody. Před poslední sanací byly naměřeny zvýšené hodnoty HCH také v rybách chovaných v ostrovských rybnících. V současné době se postiţená lokalita monitoruje. V případě, ţe se minulá opatření shledají jako nedostatečná, budou muset být provedeny další sanační práce, jejichţ účelem by bylo odvedení podzemní vody z lokality. O následných postupech rozhodne Česká inspekce ţivotního prostředí.8 Tento příklad jsem zmínila záměrně, protoţe jeden ze zmíněných Ostrovských rybníků, kudy kontaminovaná voda z výsypky protékala, byl dříve hojně vyuţíván jako přírodní koupaliště. Rodiny s dětmi včetně mě zde často trávily volné letní odpoledne zcela 8

Arnika [online]. 2000 [cit. 2011-01-12]. Dostupný z WWW: .

36

nevědomky o této skutečnosti. Dnes uţ je bývalá pláţ zarostlá keři a jedinými návštěvníky zde jsou labutě. Přímo pod toxickou výsypkou se nachází krásný zatopený lom, který je v současnosti dosti vyuţíván. Kontaminovaná voda prý do lomu nenatéká, nicméně koupu se tam vţdy s nejistotou.

Výtok z drenáţe pod výsypkou do potoka, který teče oborou Hájek do rybníka Horní Štít. Tudy se dostává kontaminovaná voda z výsypky do vod povrchových. Zdroj: .

Ochrana před chemickými látkami Nejstarším známým právním předpisem v oblasti ochrany před nebezpečnými látkami bylo nařízení z roku 1876 o obchodu s jedem. V roce 1955 bylo toto nařízení zrušenoa nahrazeno novým opatřením o jedech a látkách škodlivých zdraví. V roce 1967 bylo opět nahrazeno nařízením, které bylo v souladu se zákonem o zdraví lidu

37

(1966) a opět novelizováno roku 1988. Všechny uvedené nařízení upravovaly nakládání s jedy, látkami vysoce toxickými, omamnými, návykovými nebo ţíravými.

5.1.3. Vývoj ochrany životního prostředí v ČR od roku 1991 První obecný zákon o ţivotním prostředí byl schválen v prosinci roku 1991 bývalým Federálním shromáţděním.

V tomto zákoně č. 17/1992 Sb. Bylo definováno,

co je to ţivotní prostředí. Je tím vše, co vytváří přirozené podmínky existence organizmů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho sloţkami jsou především voda, ovzduší, půda, horniny, organizmy, ekosystémy a energie. Zákon dále uvedl pojem ekologická újma (ztráta nebo oslabení přirozených funkcí ekosystémů, vznikajících poškozením jejich sloţek nebo narušením vnitřních vazeb a procesů v důsledku lidské činnosti). Ochrana ţivotního prostředí tak dostala ucelený právní základ. V porevolučním období došlo také k několika novelizacím výše uvedených zákonů. Ochrana ovzduší V roce 1991 byl novelizován zákon o ochraně ovzdušía zákon o státní správě v ochraně ovzduší. Současně byly vydávány příslušné vyhlášky, které regulovaly emisní a imisní hodnoty, hodnoty smogového varovného systému. Zákonem bylo stanoveno, ţe velké stacionární zdroje znečišťování ovzduší musí být uvedeny do souladu s emisními limity nejpozději do konce roku 1997. Zákon stanovil základní povinnosti provozovatelů zdrojů znečišťování a prováděcí předpis stanovil způsob kontroly zdrojů. V roce 2002 nabyl účinnosti nový zákon o ochraně ovzduší, který ještě více zpřísnil limity vypouštěných znečišťujících látek do ovzduší. Na emisích hlavních znečišťujících látek do ovzduší se nejvýznamněji podílí spalování paliv ve stacionárních (výroba elektrické energie a tepla) a v mobilních zdrojích (dopravní

prostředky).

Zatímco

vlivem

zavedení

nových

technologií

u

velkýcha středních zdrojů znečišťování ovzduší klesá, podíl malých zdrojů (domácích topenišť) na celkových emisích zdrojů vzrostl.

38

Nejvýznamnější skleníkové plyny jsou oxid uhličitý, metan a oxid dusný. Tyto plyny jsou přirozenou součástí atmosféry, avšak jejich koncentrace v ovzduší v důsledku lidské činnosti výrazně vzrůstají. Hlavním zdrojem oxidu uhličitého v ČR je spalování fosilních paliv. K nejvýznamnějším zdrojům metanu patří hlubinná těţba černého uhlí, chov hospodářských zvířat a skládky. Větší část oxidu dusného pochází z hnojení půd a dalších zemědělských aktivit.9 Nakládání s odpady V roce 1991 zákon o odpadovém hospodářství přináší novou právní úpravu, od roku 1998 ho vystřídal nový zákon o odpadech, který dále rozšířil povinnosti osob při nakládání s odpady a také podmínky pro předcházení vzniku odpadů, od roku 2002 pak platí nové znění zákona o odpadech, který stanovuje práva a povinnosti osob v oblasti odpadového hospodářství, působnost orgánů veřejné správy, pravidla pro předcházení vzniku odpadů, nakládání s odpady, dodrţování ochrany ţivotního prostředí, zdraví člověka a trvale udrţitelného rozvoje Ochrana vod Novelizace vodního zákona nabyla účinnosti v roce 2002. Nový vodní zákon navrhuje sladit funkci hospodáře s vodou a funkci jejího ochránce a snahu vyváţit obě tyto funkce. Zákon chrání povrchové tak podzemní vody, vodní díla a vodní zdroje, stanovuje podmínky pro hospodárné vyuţívání vodních zdrojů, zachování a zlepšení jakosti vod a stanovuje podmínky pro sniţování nepříznivých účinků povodní a sucha. Ochrana před chemickými látkami V roce 1998 nabyl účinnosti nový zákon o chemických látkách a chemických přípravcích, který stanovil povinnosti při nakládání s nebezpečnými látkami z hlediska ochrany zdraví a ţivotního prostředí. O rok později byl významně novelizován a v roce 2004 nahrazen novým.

9

Fakta a data : o ţivotním prostředí v České republice. Praha : MInisterstvo ţivotního prostředí, 2002. 74 s. ISBN

80-7212-195-5, str. 13.

39

Od roku 1991 byly k novelizovaným právním úpravám vydávány také další zákony, které upravovaly výkon státní správy v oblasti ţivotního prostředí a zákony, které doplňovaly nebo rozšiřovaly ochranu. Např. zákon o podmínkách dovozu a vývozu ohroţených druhů z roku 1997, zákon o chemických látkách a chemických přípravcích z roku 1998 společně se zákonem o prevenci havárií způsobených nebezpečnými látkami nebo přípravky, zákon o týrání zvířat z roku 1992, zákon o veterinární péči z roku 1999, zákon o hnojivech z roku 1998. Od roku 1991 také vláda a ústřední orgány státní správy vydávají mnohé vyhlášky a pokyny související s předešlými zákony. V současnosti je ochrana ţivotního prostředí zakotvena v ústavě České republiky z roku 1993, kde se píše, ţe stát dbá na šetrné vyuţívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství. Součástí ústavy je Listina základních práv a svobod, která deklaruje právo na ochranu zdraví, právo na příznivé ţivotní prostředí, právo na informace o stavu ţivotního prostředí a přírodních zdrojů a dále udává povinnost kaţdému neohroţovat ani nepoškozovat ţivotní prostředí, přírodní zdroje ani druhové bohatství přírody nad míru stanovenou zákonem. Stát se tímto hlásí k povinnostem chránit člověka i jeho ţivotní prostředí a hlásí se téţ k myšlence trvale udrţitelného rozvoje. V současnosti v České republice existuje ucelený soubor právní ochrany ţivotního prostředí i jednotlivých sloţek. Jsou stanoveny limity přípustného znečišťování, jsou stanoveny věcně i místně příslušné správní úřady k ochraně ţivotního prostředí a občané mají právo na informace o ţivotním prostředí. V současnosti tedy máme vše, co je třeba k ochraně ţivotního prostředí. Máme znalosti o vlivu lidské činnosti na ţivotní prostředí a na jednotlivé organismy včetně člověka a známe úroveň poškození ţivotního prostředí. Máme techniku a známe způsoby, jak toto poškození zmírnit nebo lépe uvést do původního stavu. Můţeme se opřít o zákony, ochrana ţivotního prostředí je tedy vymahatelná. Dalším důleţitým aspektem jsou finance. To, v jaké míře jsou do této oblasti uvolňovány, by nejspíše nevládní organizace se zákonodárci a vládou vedli nekonečné pře. Vstup do EU vyvolal některé větší či menší úpravy v oblasti ochrany ţivotního prostředí. Zejména co se týče přípustných emisních limitů.

40

V roce 1985 byla vydána Směrnice Rady evropských společenství v zjišťování účinků projektů na ţivotní prostředí. V roce 1991 přistoupila bývalá ČSFR na Úmluvu o hodnocení vlivů na ţivotní prostředí přesahující hranice států. Zákon o posuzování vlivů na ţivotní prostředí schválila bývalá Česká národní rada v roce 1992. Přijetí nového zákona vymezující práva a povinnosti v posuzování vlivů na ţivotní prostředí se tak stal jedním z nezbytných kroků ke vstupu do EU. Z USA a EU byl převzat pojemE.I.A. (Environment impal assessment). Největšími znečišťovateli vod jsou města a obce, průmysl, také zemědělské objekty nebo erozní činnost. V roce 1990 započalo postupné sniţování negativních dopadů měst a obcí na vodní ekosystémy a to hlavně díky rekonstrukcím nebo budováním nových čističek odpadních vod.

5.2.

Environmentální cesta do EU

Jiţ volební heslo Občanského fóra znělo „zpátky do Evropy“. V roce 1990 zahájilo Československo se Společenstvím rozhovory o uzavření asociační dohody a v roce 1991 ji podepsalo. Rozpad Československa ratifikační proces trochu pozastavil, ovšem tehdejší ministerstva se skluz snaţily dohnat a v roce 1993 ČR a Evropské společenství podepsaly dohodu zakládající přidruţení mezi ČR a ES. V roce 1993 Evropská rada rozhodla, ţe se asociované země ze střední a východní Evropy mohou stát novými členy EU. Podmínkou vstupu bylo samozřejmě převzetí mezinárodníhoprávaacquis, splnění ekonomických a politických podmínek a další nutné podmínky spojené se členstvím. V roce 1996 podala Česká republika prostřednictvím předsedy vlády Václava Klause přihlášku ke členství v EU. V roce 1997 byla Komisí zveřejněna Agenda 2000 s myšlenkou „silnější a větší unie“. Byly také zveřejněny posudky o připravenosti kandidátských zemí. Komise rovněţ stanovila, ţe bude Evropskou radu informovat o pokroku těchto zemí v přípravách na členství. Od roku 1997 Komise pravidelně zpracovávala Pravidelné zprávy o pokroku jednotlivých států v přípravě na členství. Uvádím zde monitorovací zprávy Komise od roku 1999 do roku 2002 z oblasti environmentálních příprav. 41

Monitorovací zprávy Evropské komise v oblasti environmentálního pokroku v ČR Zpráva Evropské komise za rok 1999 V mnoha důleţitých oblastech zůstává legislativa neharmonizovaná. V legislativě nebylo dosaţeno ţádného významného pokroku. V dubnu vláda schválila novou státní politiku ţivotního prostředí. Tato politika klade větší důraz na přistoupení k EU neţ státní politika ţivotního prostředí z roku 1995. Přihlíţí k integraci aspektů ochrany ţivotního prostředí do dalších politik a zavedení principu trvale udrţitelného rozvoje, který vychází z pátého akčního programu Komise pro ţivotní prostředí. V oblasti horizontální legislativy Česká republika podepsala Aarhuskou úmluvu o přístupu

k informacím

o

ţivotním

prostředí.

Musí

být

urychlena

práce

na implementaci acquis týkající se posuzování vlivu na ţivotní prostředí. To je zvláště důleţité z toho důvodu, ţe se příslušná právní ustanovení budou uplatňovat na všechny projekty financované Společenstvím. V oblasti ochrany vod byla přijata legislativa, která přejímá některé parametry pouţívané pro stanovování kvality vody a integruje princip „znečišťovatel platí“. Přesto nemůţe být oznámen ţádný pokrok v přípravě naléhavě nutné rámcové legislativy. V oblasti nakládání s odpady byly přijaty některé předpisy o vratných obalech a výrobcích, ale nebyl zaznamenán ţádný pokrok v potřebné rámcové legislativě ani v legislativě, která se týká nakládání s odpady a nebezpečnými odpady, která je nutně potřebná. Značné úsilí je vyţadováno z administrativního a investičního hlediska pro přijetí acquis spojeného s integrovanou prevencí a kontrolou znečišťování. V oblasti ochrany kvality ovzduší bylo dosaţeno významného sníţení hladiny emisí. Formální harmonizace acquis v této oblasti nadále vyţaduje velké mnoţství práce. V oblasti chemických látek byla přijata řada vyhlášek doplňující zákon o chemických látkách a chemických přípravcích. V oblasti radiační ochrany přijal Státní úřad pro jadernou bezpečnost jedenáct vyhlášek a vláda dvě prováděcí nařízení atomového zákona z roku 1997. V oblasti ochrany přírody musí být naléhavě řešeny zbývající mezery v harmonizaci týkající se směrnic o přírodních stanovištích a ptactvu.

42

V březnu Česká republika ratifikovala Společnou úmluvu o bezpečnosti nakládání s vyhořelým palivem a bezpečnosti nakládání s radioaktivními odpady. Důkladně musí být sledována sanace lokalit kontaminovaných těţbou uranu. Velký význam pro implementaci acquis v této oblasti má odpovídající program financování. Česká republika stále ještě takový program nedokončila, ale státní orgány předběţně odhadují vynaloţení 113 milionů EUR v následujících pěti letech. Závěr: Při transpozici acquis pro ţivotní prostředí bylo dosaţeno jen velmi omezeného pokroku. Úsilí musí být výrazně zesíleno zvláště v oblasti ochrany vod a nakládání s odpady. Zvláštní pozornost musí být věnována posílení správních kapacit a rovněţ dokončení příslušného programu financování specifikovaného směrnicemi. Zpráva Evropské Komise z roku 2000 Ve srovnání se situací v roce 1999 bylo dosaţeno určitého pokroku, pokud jde o transpozici v acquis v oblasti ţivotního prostředí. Důleţitá rámcová legislativa je však stále ve stádiu přípravy a zbývá ji ještě zavést. Tak jak bylo vyţadováno Přístupovým partnerstvím 1999 jako krátkodobá priorita, připravila Česká republika implementační plány pro jednotlivé směrnice, které vláda schválila v červenci 2000. V oblasti horizontální legislativy není dosud dosaţeno transpozice směrnice o hodnocení vlivů na ţivotní prostředí, jakoţto krátkodobé priority Přístupového partnerství, neboť záleţitost je stále před projednáváním v Parlamentu. I kdyţ bylo v oblasti kvality ovzduší vynaloţeno velké úsilí, které vedlo k významným sníţením hladiny emisí, jsou české právní předpisy v oblasti znečišťování ovzduší jen ve velmi omezeném rozsahu sladěny s acquis. V dubnu 2000 byly přijaty sekundární předpisy týkající se emisních limitů a ochrany ozónové vrstvy. Stále existuje potřeba naplnění krátkodobé priority Přístupového partnerství, a to transpozice a vynucování rámcové legislativy v této oblasti. V oblasti zpracování odpadů byl v listopadu 1999 schválen dodatek k Basilejské úmluvě o kontrole příhraničního pohybu nebezpečných odpadů a jejich likvidaci. U kvality vod bylo dosaţeno částečného pokroku při transpozici a vynucování rámcové legislativy, jakoţto krátkodobé priority Přístupového partnerství. Určitý pokrok byl dosaţen přijetím zákona o ochraně veřejného zdraví v červenci 2000 a dodatku k zákonu o potravinách a tabákových výrobcích v srpnu 2000, který se týká norem kvality vody pro potravinářskou výrobu. Také bylo přijato vládní nařízení o specifikaci 43

ukazatelů a hodnot přípustných stupňů znečištění vody, jeţ částečně transponuje směrnici Společenství. Významná rácmová legislativa však ještě musí být přijata. Malého pokroku bylo dosaţeno v posledních letech v oblasti ochrany přírody. Zákon o ochraně přírody ještě musí být novelizován, aby se dostal do souladu s acquis. Transpozice a prosazování rámcové legislativy je krátkodobou prioritou Přístupového partnerství 1999. Pokud jde o kontrolu průmyslového znečištění a řízení rizik, vstoupil v únoru 2000 v platnost zákon o prevenci závaţných havárií a jeho prováděcí předpisy, který transponuje směrnici Seveso II. Stále chybí právní předpisy v oblasti prevence a kontroly průmyslového znečištění, které by integrovaným způsobem řešily ochranu ţivotního prostředí. V této oblasti je také nutné zřídit správní struktury a rozhodnout, která instituce ponese odpovědnost. Transpozice a prosazování rámcové legislativy je krátkodobou prioritou v Přístupovém partnerství z roku 1999. Transpozice legislativy v oblasti chemikálií a geneticky modifikovaných organismů celkově dobře pokročila. Zákon o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a produkty vstoupil v platnost v červenci 2000 a transponuje odpovídající legislativu Společenství. Pokročilá úroveň kompatibility byla dosaţena v oblasti hluku. V červnu 2000 začalo platit vládní nařízení stanovující poţadavky na ochranu zdraví před hlukovými emisemi. V oblasti jaderné bezpečnosti a radiační ochrany částečně transponují legislativu Společenství zákony o krizovém řízení a o integrovaném záchranném systému. Nicméně, plná transpozice zajištěna nebyla. V této oblasti byly vydány tři nové vyhlášky Státního úřadu pro jadernou bezpečnost a jedno vládní nařízení. V květnu 2000 bylo znovu potvrzeno, ţe Ministerstvo zemědělství je orgánem odpovědným za vodní hospodářství, včetně městských odpadních vod, zatímco Ministerstvo ţivotního prostředí je

odpovědným orgánem za

ochranu vod

a Ministerstvo zdravotnictví je odpovědným orgánem za pitnou vodu. Na Ministerstvu zemědělství byl v dubnu 2000 zřízen nový odbor pro vodní hospodářství. Závěr: Česká republika dosáhla určitého pokroku ve sbliţování s acquis a celkově se odhaduje, ţe do národní legislativy byla transportována čtvrtina environmentálních předpisů. Stále však nebylo dosaţeno transpozice významných rámcových předpisů, jakoţto krátkodobé priority Přístupového partnerství, a to v oblastech jako je ovzduší, vodní hospodářství a odpadní vody spolu s ochranou přírody a některými předpisy 44

týkající se průmyslu. Příprava však jiţ započala. Kromě toho existují mezery v sekundární legislativě upravující ekonomické nástroje, implementaci a vynucování. I kdyţ je vládní politika zaloţena na principech Pátého akčního plánu ES pro ţivotní prostředí, musí být vynaloţeno úsilí k dosaţení plné shodnosti s environmentálním acquis do doby vstupu. V oblastech horizontální legislativy a právních předpisů v oblastech chemikálií a geneticky modifikovaných organismů, jaderné bezpečnosti, radiační ochrany a hluku, se odhaduje, ţe jiţ byla transportována asi polovina předpisů Společenství. Přibliţně jedna třetina předpisů byla transportována u kontroly průmyslového znečištění a řízení rizik, v oblastech ochrany přírody a zpracování odpadů činí úroveň transpozice asi jednu pětinu předpisů Společenství. V sektoru kvality ovzduší byla transportována jen jedna desetina závazků vyplývajících z legislativy ES. Nejniţší úroveň s poţadavky Společenství je v oblasti kvality vod. Česká republika vyhotovila pro jednotlivé směrnice implementační plány pro sbliţování s poţadavky Společenství, které se stanou základnou pro investiční strategii v oblasti ţivotního prostředí. Od roku 1994 činí investice do ţivotního prostředí v České republice asi 1 mld Eur ročně, coţ odpovídá 2,4 % HDP. Česká republika potřebuje udrţet nebo zvýšit tuto vysokou úroveň investic, aby dokončila převzetí acquis ještě před datem vstupu. Zvláštní pozornost je nutno věnovat vypracování finančních strategií pro právní předpisy v sektorech ovzduší, vodního hospodářství a zpracování odpadů, které vyţadují značné investice. Celkově je technická infrastruktura pro implementaci legislativy v oblasti ţivotního prostředí na relativně vysoké úrovni, ale potřebuje modernizaci, aby mohla zajistit plné prosazení acquis. Zpráva Komise za rok 2001 Česká republika učinila od minulé Pravidelné zprávy velký pokrok v transpozici environmentálního acquis. Určitý pokrok byl také dosaţen v posílení administrativních kapacit. Aktualizovaná Státní politika ţivotního prostředí, kterou vláda schválila v lednu 2001, má za cíl zajištění integrace ţivotního prostředí do ostatních politik. Program vychází z6. Akčního programu pro ţivotní prostředí a je základem pro chystanou Národní strategii udrţitelného rozvoje. Co se týče horizontální legislativy, velký pokrok byl dosaţen schválením zákona o posuzování vlivů na ţivotní prostředí v březnu 2001, jehoţ cílem je plná transpozice acquis s výjimkou nové směrnice ES o hodnocení vlivu strategických plánů a programů

45

na ţivotní prostředí. Nový zákon o posuzování vlivů na ţivotní prostředí vstoupí v účinnost v lednu 2002. V oblasti kvality ovzduší byl dosaţen určitý pokrok schválením zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, který vstoupil v účinnost v červenci 2001. Cílem tohoto zákona je sladit českou legislativu s evropskými předpisy v oblasti kvality benzínu a motorové nafty. Co se týče nakládání s odpady, schválením zákona o odpadech v květnu 2001 poskytuje legislativní rámec pro reformu stávajícího systému nakládání s odpady. Zákon vstoupí v účinnost v lednu 2002. Dále byla přijata sekundární legislativa týkající se kvót znovuvyuţití a recyklace obalového odpadu a inventarizace zařízení obsahujících PCB/PCT. V oblasti kvality vod byl v červenci 2001 schválen nový zákon o vodách a zákon o vodovodech a kanalizacích. Cílem obou zákonů je splnění poţadavků veškeré legislativy ES v oblasti vody. Kromě toho přijala vláda důleţité rozhodnutí vymezit celé území České republiky za citlivou z hlediska čištění odpadních vod. V oblasti ochrany přírody, průmyslového znečištění a managementu rizik a jaderné bezpečnosti a radiační ochrany nebyl za uplynulý rok zaznamenán ţádný viditelný vývoj v transpozici legislativy. V oblasti chemických látek a geneticky modifikovaných organismů vstoupila v účinnost řada prováděcích vyhlášek stanovujících technická řešení a kategorie rizik pro nakládání s GMO. Vztahují se především k zákonu o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a produkty, který vstoupil v účinnost v lednu 2001. Současně byly schváleny vyhlášky týkající se nakládání s chemickými látkami. Pokud se týče hluku, v červenci 2001 vstoupilo v účinnost nařízení vlády o emisích hluku, které však nezahrnuje nové acquis v této oblasti. Závěr: Česká republika učinila značný pokrok při příjímání evropské legislativy. Za velký pokrok se povaţuje schválení důleţitých rámcových a horizontálních předpisů, včetně zákona o posuzování vlivů na ţivotní prostředí, zákona o odpadech a zákona o vodách. Nicméně některá ustanovení nově přijatého zákona o odpadech a zákona o vodách musí být uvedena do souladu s environmentální legislativou ES. V zájmu zajištění

plné

slučitelnosti

s evropskou

legislativou

bude

nutné

přijmout

a implementovat další důleţité předpisy v oblastech ochrany ovzduší, průmyslového

46

znečištění a managementu rizik a ochrany přírody. Navíc existují patrné nedostatky v sekundární legislativě, která stanoví opatření pro implementaci a vynucování práva. Zpráva Komise za rok 2002 Celkově bylo s ohledem na dokončení transpozice acquis dosaţeno značného pokroku, zejména pak v případě integrované kontroly a omezování znečištění. Přednostní přioritou by měla být transpozice legislativy v oblasti ochrany přírody. Další úsilí je třeba věnovat novelizaci nové legislativy, neboť některá její ustanovení nejsou v součastné době v souladu s acquis, především v sektoru kvality vod a nakládání s odpady a posuzování vlivů na ţivotní prostředí. Opatření vyplývající z Akčního plánu, jejichţ účelem je dokončení implementace acquis, jsou do značné míry plněna včas. V oblasti posuzování vlivů na ţivotní prostředí je třeba provádět další školení. V oblasti vod, pokud jde o pitnou a podzemní vodu, jakoţ i o dusičnany a nebezpečné látky, je potřebné sladit monitorovací síť s poţadavky acquis. Pokud jde o dusičnany, probíhá v současné době vymezování zranitelných oblastí, a co se týče nebezpečných látek, byly identifikovány hlavní zdroje znečištění a aktualizován registr znečištění a vypouštění nebezpečných látek. V oblasti integrované prevence a omezování některých zařízení byly započaty pilotní projekty povolování. U biocidů byl vytvořen povolovací orgán a upraveny související postupy a systém klasifikace, balení a označování časového harmonogramu. Probíhají práce na seznamu území, které se podle směrnice o stanovištích mohou stát územím komunitárního významu, a byl dokončen první návrh seznamu zvláště chráněných oblastí vymezených podle směrnice o ptácích. Určitého pokroku

bylo

dosaţeno

při

posilování

administrativních,

monitorovacích

a prosazovacích kapacit na ústřední a krajské úrovni, zejména personálním posílením Ministerstva ţivotního prostředí a České inspekce ţivotního prostředí. Opatření vyplývající z Akčního plánu jsou v tomto ohledu v převáţné míře plněna. Co se týče rozdělení kompetencí, byl přijat zákon, kterým se mění a ruší některé zákony v souvislosti se zánikem okresních úřadů. Další úsilí je třeba ke zlepšení spolupráce mezi odpovědnými orgány na všech úrovních, zejména v oblasti kvality vody. Školení naplánované v Akčním plánu probíhá do značné míry dle harmonogramu, jsou však potřebné další kroky, zejména na regionální a místní úrovni. Posilování kapacit pro investiční plánování je nezbytné dále zlepšit. Přestoţe byly učiněny další kroky k integraci poţadavků na ochranu ţivotního prostředí do všech sektorových politik, jako je přijetí národní strategie udrţitelného rozvoje, vyţaduje tento aspekt na 47

ústředníi místní úrovni stálou pozornost. Priority Předvstupního partnerství v oblasti ţivotního prostředí byly do značné míry splněny. Realizace opatření vyplývajících z Akčního plánu probíhá z velké části v souladu s harmonogramem.10 Předvstupní proces ČR byl ukončen na zasedání Evropské rady v roce 2002 v Kodani. Rada rozhodla v souladu se stanoviskem Komise o přijetí 10 nových členských států včetně České republiky k 1. 5. 2004.

5.3.

Environmentální politika po vstupu do EU

5.3.1. Přehled environmentální politiky a výchovy v ČR a vybraných státech EU Česká Republika Účast v mezinárodních organizacích a úmluvách Rámcová úmluva o změně klimatu, Úmluva o biologické rozmanitosti, Vídeňská úmluva o ochraně ozonové vrstvy, Montrealský protokol o látkách poškozujících ozonovou vrstvu, Basilejská úmluva, CITES, Ramsarská úmluva, Aarhuská úmluva (Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záleţitostech ţivotního prostředí), Agenda 21, program GLOBE a jiné. Aktuální problémy ţivotního prostředí Znečištění ovzduší a vody především v oblasti severozápadních Čech a severní Moravy, vliv kyselého deště na lesní porosty Environmentální výchova v ČR Státní koncepce environmentální výchovy je zakotvena v usnesení vlády ČR, o strategii podpory ekologické výchovy pro 90. léta. V roce 1998 vznikla koncepce environmentální

osvěty

vzdělávání

a

výchovy

v resortu

ţivotního

prostředí

a Doprovodný program. V roce 1999 byl schválen vedením MŢP návrh Souhrnné koncepce resortu pro osvětu, vzdělávání, výchovu a informování veřejnosti 10

Euroskop: věcně o Evropě [online].

[cit. 2011-04-23]. Environmentální politika. Dostupné z WWW:

<www.euroskop.cz>.

48

v záleţitostech ţivotního prostředí. ČR schválila v roce 1995 Státní politiku ţivotního prostředí.V roce 1992 byl schválen zákon o ţivotním prostředí a v roce 1998 byl přijat zákon o právu na informace o ţivotním prostředí. Pracovníci pověření environmentální osvětou, vzděláváním a výchovou (EOVV) působí na MŢP, MŠMT, správách CHKO a NP, kde zřizují informační centra pro veřejnost. Existují některé vyšší odborné školy, které se zaměřují na oblast ţivotního prostředí, taktéţ na vysokých školách se otevírají obory se zaměřením na problematiku ŢP. Výchovu v jiných oblastech jako je podnikatelská a průmyslová sféra působí vzdělávací organizace České ekologické manaţerské centrum, České centrum čistší produkce, Svaz podnikatelů v odpadovém hospodářství. V ČR existuje několik desítek center ekologické výchovy zřízené nevládními organizacemi. Tyto střediska zřizují také správy CHKO. Belgie Účast v mezinárodních organizacích a úmluvách ENSI, OECD, Rezoluce Rady EU a ministrů školství k environmentální výchově, Agenda 21, Aarhuská úmluva, GLOBE Aktuální problémy ţivotního prostředí Znečištění řek, zejména řeka Meuse, která je hlavním zdrojem pitné vody, odpadem z průmyslové výroby oceli Environmentální výchova v Belgii Důleţitým dokumentem v oblasti EV je MINA-plan 2, který byl přijat v roce 1995. Deklaruje environmentální výchovu jako důleţitý nástroj v oblasti ekologické politiky, který ovlivňuje postoje dětí a dospělých k tomu, aby jednali v zájmu trvale udrţitelného rozvoje. Důleţitou institucí je Jednotka ekologické výchovy a informacíMoE (Ministry ofenvironment). Úkolem této jednotky je stimulovat školící a postgraduální školící programy. Pro učitele prvního stupně je environmentální výchova zahrnuta v kurzech pedagogiky a můţe být součástí závěrečných zkoušek. Pro učitele vyšších stupňů je součást některých oborů. Dánsko 49

Účast v mezinárodních organizacích a úmluvách ENSI, OECD, Rezoluce Rady EU a ministrů školství k ekologické výchově, Agenda 21, Aarhuská úmluva, MUVIN (program ekologické výchovy severských zemí), GLOBE Aktuální problémy ţivotního prostředí Znečištění zdrojů pitné vody a povrchových vod pesticidy, znečištění Severního moře dusíkem a fosforem, ovzduší znečištěno kvůli dopravě a emisemi z elektráren Environmentální výchova v Dánsku Počátkem roku 1995 Ministerstvo školství s ostatními ministerstvy vyhlásilo Zelený přístup k výchově a vzdělávání.

Byl přijat Vládní akční plán ochrany ţivotního

prostředí. Zákon z roku 1993 stanovuje věnovat se vztahu člověka a přírody ve všech školních předmětec Škola vyvíjí úsilí k tomu, aby ţáci pochopili zdravý vztah člověka a přírody.Existuje nabídka specializovaných středoškolských a vysokoškolských oborů. Od roku 1993 studium pedagogiky zahrnuje kurs přírodních věd. V dalším vzdělávání pedagogů jsou nabízeny také speciální kurzy, kde lze dosáhnout např. kvalifikaci „zelený instruktor“. Praktická environmentální výchova ţáků i pedagogů probíhá téţ v tzv. přírodních školách. Zelený přístup je také zahrnut do zaměstnanecké sféry. Existují kurzy a programy, které poskytují kvalifikaci např. „ekologický zaměstnanec“ nebo „ekologický technik“. Francie Aktuální problémy ţivotního prostředí Kyselé deště, znečištění vod komunálními a zemědělskými odpadními vodami, znečištění ovzduší emisemi z dopravy a průmyslu Environmentální výchova ve Francii V roce 1992 vznikla společným úsilím Ministerstva ţivotního prostředí, Ministerstva zemědělství, Ministerstva školství a Ministerstva mládeţe a sportu akce Tisíc výzev pro mou planetu. Byla zaměřena na mládeţ od 8 - 21 let, která se účastnila konkrétních projektů na ochranu ţivotního prostředí. Od roku 1997 existuje „Všeobecný pokyn o vzdělávání ţáků v oblasti ţivotního prostředí“, který udává hlavní směry environmentálního vzdělávání ve školství. 50

Spíše dává přednost iniciativnímu přístupu, neţli tlaku na vyučující a školská zařízení. Národní rada pro učební osnovy doporučuje u environmentálního vzdělávání realizovat projekty, kde se spojí teoretické znalosti s praxí, zejména pořádání konkrétních akcí. Od roku 1995 je problematika ţivotního prostředí obsaţena v osnovách základní školy s cílem umoţnit kaţdému ţákovi získat environmentální znalosti na jeho povinné školní docházky. Existují také určité experimentální niţší střední školy tzv. „zelené colléges“, které dostaly povolení poskytnout ţákům specifičtější vzdělání v oblasti ţivotního prostředí. Od 80. let nastal ve Francii na vysokých školách rozvoj vzdělávání specializovaného na ţivotní prostředí. V roce 1999 se registrovalo na úrovni vysokoškolského vzdělání Francouzské sdruţení ekologických inţenýrů. Nejvýznamnější celostátní sdruţení, zaměřená na environmentální výchovu jsou Stálá střediska na ochranu ţivotního prostředí jako např. Síť škola a příroda. Ve Francii působí také environmentální kluby např. Mládí pro přírodu nebo Poznávat a chránit přírodu. Tyto sdruţení také navrhují školení a vzdělávání učitelů, kteří pracují ve školství, vydávají pedagogické pomůcky a dokumentační materiály. Německo Účast v mezinárodních organizacích Konference UNESCO k EV, Konference o EV v Moskvě, Rezoluce Evropské rady k EV, Konference OSN o ŢP, Rámcová úmluva o změně klimatu, Montrealský protokol, Vídeňská úmluva, Basilejská úmluva, CITES, Ramsarská úmluva, Aarhuská úmluva a další. Aktuální problémy ţivotního prostředí Znečištění ovzduší emisemi ze spalování uhlí a vlivem dopravy, zničené lesní porosty kyselými dešti, znečištění Baltského moře průmyslovými odpadními vodami, depozita nebezpečných odpadů Environmentální výchova (EV) v Německu V roce 1971 přijala spolková vláda Program pro Ţivotní prostředí. V roce 1980 schválila Konference ministrů školství spolkových zemí doporučení k EV na školách. Od roku 1996 v Německu působí dokument Výroční zpráva Německé rady pro globální

51

změnu s názvem Svět v přechodném období: cesty ke globálním environmentálním řešení. Od poloviny 80. let je ochrana přírody zahrnuta do všeobecného výukového plánu ve všeobecných i odborných předmětech. Mezi

nevládní

neziskové

organizace

působí

např.

Německá

společnost

pro environmentální výchovu (DGU), Společnost pro profesionální vzdělávání v rámci environmentální výchovy (GbU), Pracovní skupina pro přírodu a environmentální vzdělávání (ANU). Tyto organizace společně formulovaly Vzdělávací program pro udrţitelný rozvoj s SRN. Nizozemí Účast v mezinárodních organizacích Agenda 21, IUCN, GLOBE, Úmluva o přístupu k informacím Aktuální problémy ţivotního prostředí Dopravou a průmyslem znečištěné ovzduší, kyselý déšť, znečištění vod těţkými kovy, fosfáty a organickými sloučeninami Environmentální výchova v Nizozemí V Nizozemí působí několik státních programů: Extra impuls, NMP3, Plán politiky rozvoje

přírody,

NME

21

(Environmentální

výchova

pro

21.

Století).

Na environmentální výchově se podílí mnoho institucí a organizací, které na ekologické programy ţádají o granty. Jsou to např. národní vzdělávací agentury, národní organizace mládeţe, místní centra pro ekologickou výchovu, university a školy, kluby a sdruţení (Národní organizace venkovských ţen). Irsko Účast v mezinárodních organizacích Rámcová úmluva o změně klimatu, Montrealský protokol, Vídeňská úmluva, Basilejská úmluva, Ramsarská úmluva, GLOBE Aktuální problémy ţivotního prostředí Znečištění vod v důsledku zemědělské činnosti

52

Environmentální výchova v Irsku Společný výbor (DoELG/DES LiasonCommittee), jeţ klade důraz na koncepci udrţitelného rozvoje tak, aby se stala součástí školních osnov. Ministerstvo ţivotního prostředí hraje důleţitou roli v rozvíjení strategie EV. Patří k němu Národní strategie udrţitelného rozvoje, dále Ministerstvo podporuje celou řadu iniciativ EV a konkrétní programy EV jako projekt Zelené stromy (Green Trees) s nadnárodní podporou Nadace pro environmentální výchovu v Evropě. Projekt Staň se ekologickým badatelem (Be an EnvironmentalScientist) podporovaný Asociací učitelů přírodních věd. Projekt Školní výzkum obce (Local Area SchoolsSurveys) povzbuzuje studenty, aby se zaměřili na environmentální problémy ve svém okolí. Program Hlídač ţivotního prostředí – Mezinárodní konference 1998 (CaretakeroftheEnvironment International Conference 1998) podporuje environmentální vzdělání učitelů a studentů a výměnu zkušeností v evropském rozměru.

53

6. Cíle a trvale udržitelný rozvoj

Termín trvale udrţitelný rozvoj se dostal do popředí zájmu v roce 1992 při Konfederaci OSN v Riu de Janeiro. Komise jej tehdy definovala slovy „trvale udrţitelný rozvoj je takový, který uspokojuje potřeby současnosti, aniţ by ohrozil schopnost uspokojovat potřeby budoucích generací“. Udrţitelný rozvoj se současným zvyšováním kvality ţivota a zachování prospěchu současných i budoucích generací je dnes celkovým cílem EU. Strategií je trvale udrţitelné Společenství, které účinně hospodaří, šetrně nakládá se zdroji, vyuţívá potenciál v oblasti ekologického hospodářství a zajišťuje ochranu ţivotnímu prostředí. Kaţdé dva roky se monitoruje aktuální stav a dosaţený pokrok na základě souboru ukazatelů týkajících se udrţitelného rozvoje. Strategie

udrţitelného

rozvoje

stanovuje

cíle,

kterým

se

má

EU

ubírat.

Závěrečné zprávy pak podávají hodnocení, jestli bylo cílů dosaţeno, popřípadě jestli se alespoň EU vydala správným směrem. Změna klimatu a energie Celkový pokrok od roku 2000 v oblasti změny klimatu a energie byl nepříznivý, ačkoli u řady ukazatelů existují nedávné náznaky zlepšení. Po období růstu emisí skleníkových plynů v EU-15 mezi roky 2000 aţ 2004 byl poslední vývoj příznivý a emise byly v roce 2007 o 1,4 % niţší neţ v roce 2000. Odhady naznačují, ţe cíle Kjótského protokolu jsou na dosah. Sniţovala se míra emisí skleníkových plynů při spotřebě energie, avšak pouze mírně. Pokud jde o ukazatele v oblasti energie, příznivý vývoj vykazuje pouze kombinovaná výroba tepla a elektrické energie. Spotřeba obnovitelných energií a biopaliv a rovněţ podíl obnovitelných energií na výrobě elektrické energie se zvyšovaly tempem, které se jeví jako nedostatečné, má-li být dosaţeno příslušných cílů. Energetická závislost od roku 2000 významně rostla a v roce 2008 dosáhla přibliţně 55 %. Sníţila se sazba implicitního zdanění energie, coţ není v souladu s cílem spočívajícím v přesunu daňové zátěţe na vyuţívání zdrojů. Emise skleníkových plynů v EU-15 byly v roce 2007 pouze 5 % pod udanou hodnotou podle Kjótského protokolu a zůstaly tak na podstatně vyšší úrovni ve srovnání s 8% 54

sníţením mezi roky 2008 aţ 2012, jak poţaduje Kjótský protokol. Od roku 2004 však byl vývoj příznivý a mezi roky 2000 aţ 2007 vedl v EU-15 k celkovému sníţení ve výši 1,4 %. Podle odhadů vypracovaných Evropskou agenturou pro ţivotní prostředí je moţné cílů Kjótského protokolu dosáhnout se stávajícími politikami a opatřeními, včetně vyuţívání propadů uhlíku. S dostatečnými politikami a opatřeními a vyuţitím tzv. „mechanismů Kjótského protokolu“ EU-15 podle odhadů svůj cíl překročí. Navzdory růstu spotřeby obnovitelných energií v EU-27 od roku 2000, nevzrostl jejich podíl na domácí spotřebě energie dostatečně směrem k cíli. Zdaleka nejdůleţitějším obnovitelným zdrojem energie je biomasa, která v roce 2007 zajišťovala téměř 70 % veškeré obnovitelné energie a dosáhla nejrychleji rostoucího podílu. V posledních letech se sniţoval podíl vodní energie, druhého nejdůleţitějšího obnovitelného zdroje energie. Zdroje větrné a geotermální energie dosud přispívají pouze málo, ačkoliv v absolutním vyjádření rychle rostou. Změna klimatu Emise skleníkových plynů v EU-27, pro něţ podle Kjótského protokolu neexistuje ţádný cíl, byly v roce 2007 prakticky stejné jako v roce 2000. Po značném pokroku, jehoţ při sniţování emisí skleníkových plynů dosáhly členské státy ve střední a východní Evropě v průběhu 90. let minulého století, emise v prvních letech tohoto desetiletí vzrostly, od roku 2004 však trvale klesaly, takţe v roce 2007 byly emise v EU-27 o 12,5 % niţší neţ úroveň v referenčním roce. Ačkoliv se mezi roky 2000 aţ 2007 emise z většiny odvětví sniţovaly, rostly emise energetického odvětví a dopravy, dvou největších zdrojů emisí, coţ vyrovnalo určitá sníţení emisí, jichţ bylo dosaţeno jinde. Ačkoliv emise z energetického odvětví rostly, kvůli přechodu na paliva s niţším obsahem uhlíku se sniţovala míra emisí skleníkových plynů při spotřebě energie, i kdyţ pomalejším tempem neţ v 90. letech minulého století. Globální průměrná teplota zemského povrchu byla v roce 2008 o 0,7oC vyšší neţ před 150 lety, ačkoliv existují signály, ţe se v posledním desetiletí tempo zvyšování globální teploty zpomalilo. Energie

55

Závislost EU-27 na dováţené energii byla v průběhu 90. let minulého století poměrně stálá a činila přibliţně 45 %. Od roku 2000 úroveň energetické závislosti prudce vzrostla, v roce 2004 přesáhla 50 % a v roce 2008 dosáhla přibliţně 55 %. Energetická náročnost v EU mírně vzrostla. Mezi roky 2000 aţ 2007 rostla spotřeba energie v EU-27 rychleji neţ v předchozím desetiletí, ačkoliv se od roku 2003 ustálila. Došlo k celkovému posunu směrem od pevných paliv k zemnímu plynu a do jisté míry k obnovitelným energiím. Obnovitelné energie hrají v EU-27 při výrobě elektřiny i nadále malou úlohu a jejich podíl mírně vzrostl z 13,8 % v roce 2000 na 15,6 % v roce 2007. Rozdíl oproti cíli ve výši 21 % stanovenému pro rok 2010 je i nadále významný. Podíl biopaliv v dopravě je i nadále malá, rychle však roste. Jejich spotřeba vykazuje od roku 2000 rychlejší růst a v roce 2007 představovala biopaliva 2,6 % paliv pouţitých v dopravě v EU-27. Ačkoli tento podíl dosud zaostává za stanoveným cílem, bude-li zachováno současné tempo růstu, je cíl dosaţitelný. Rozvoj kombinované výroby tepla a elektrické energie, coţ je technologie, která spojuje výrobu vyuţitelného tepla s výrobou elektrické energie, je poměrně pomalý. Podíl EU27 na hrubé výrobě elektřiny vzrostl mezi roky 2004 a 2007 pouze mírně, o 0,4 %. Na kombinovanou výrobu tepla a elektrické energie v roce 2007 připadalo 10,9 % hrubé výroby elektřiny. Sazba implicitního zdanění energie se v EU-27 od roku 1999 sniţovala. Lze mít za to, ţe toto sníţení skutečné daňové zátěţe není v souladu s cílem přesunout zdanění směrem z práce na spotřebu zdrojů a energie, ačkoliv existují signály, ţe zdanění mohlo hrát roli při podněcování úspor energie. Mimoto se více spoléhá na jiné nástroje politiky neţ daně, například obchodování s emisemi, a daně z energie se sníţily s cílem vyrovnat významný růst cen ropy v minulých letech. Udrţitelná doprava Změny týkající se udrţitelné dopravy od roku 2000 ukazují poměrně smíšený obraz. Došlo pouze k malému pokroku při oddělování objemů dopravy a spotřeby energie v dopravě od hospodářského rozvoje. Změny v rozloţení druhů dopravy a objemech dopravy se celkově jeví jako příznivější u osobní dopravy neţ u nákladní dopravy. Navzdory chvilkovému zvýšení podílu investic do infrastruktury pro druhy dopravy, které jsou šetrnější k ţivotnímu prostředí, například do ţeleznic a přístavů, v průběhu prvních let tohoto desetiletí se struktura výdajů vrátila k zvýhodňování silniční dopravy. 56

Ačkoliv se velmi sníţil počet usmrcených při silničních nehodách, bude zapotřebí rychlejší pokrok směrem k dosaţení cíle spočívajícího ve sníţení počtu osob usmrcených při silničních nehodách na polovinu v období od roku 2000 do roku 2010. Ačkoliv emise skleníkových plynů z dopravy nadále rostly nepříznivým tempem a emise CO2 z nových osobních automobilů zaostávají za svým cílem, emise prekurzorů ozonu a částic se příznivě sníţily. Ačkoliv hospodářský růst předčil růst spotřeby energie v dopravě od roku 2000, podíl spotřeby energie na jednotku HDP vykazoval mezi roky 2000 aţ 2007 pouze mírný pokles. Existují proto pouze malé náznaky relativního oddělování spotřeby energie v dopravě od hospodářského rozvoje. Mezi roky 2000 aţ 2007 se podíl silniční dopravy na vnitrozemské nákladní dopravě v EU-27 zvýšil na více neţ 75 %, a v důsledku toho se ve stejném období mírně sníţily podíly ţelezniční a vnitrozemské vodní dopravy. Růst nákladní dopravy měřený v tunokilometrech předčil mezi roky 2004 aţ 2007 růst HDP v EU-27. Nákladní doprava je proto i nadále svázána s hospodářským rozvojem. Podíl jednotlivých druhů dopravy na vnitrozemské osobní dopravě byl v období 2000 aţ 2007 poměrně stálý, ačkoliv je zřejmý mírný nárůst podílu automobilové dopravy(v roce 2007 připadalo 83,4 %). Ţelezniční doprava byla i nadále na stálé úrovni ve výši 7,1 %. V důsledku toho došlo k mírnému sníţení podílu autobusové a autokarové dopravy. Objemy osobní dopravy v EU-27 trvale rostou, ačkoliv niţším tempem neţ HDP, coţ naznačuje, ţe u osobní dopravy dochází k relativnímu oddělování objemů dopravy a vývoje HDP. Celková spotřeba energie v dopravě mezi roky 2000 aţ 2007 významně vzrostla. Nejvyšší nárůst ze všech druhů dopravy vykázala letecká doprava, za níţ následovala silniční doprava. V ţelezniční dopravě se naopak spotřeba energie sníţila, ačkoliv došlo k zvýšení její výkonnosti v oblasti osobní i nákladní dopravy. Celkové investice do dopravní infrastruktury vyjádřené v současných cenách mezi roky 2000 aţ 2006 významně vzrostly. Podíl investic do silniční infrastruktury poklesl z 60 % v roce 2000 na 53 % v roce 2003, od té doby se však v období 2005-2006 vrátil na původní úroveň ve výši přibliţně 60 %. Vzhledem k tomuto vývoji došlo ke chvilkovému, avšak významnému trendu směrem k investicím do infrastruktury pro druhy dopravy, které jsou šetrnější k ţivotnímu prostředí neţ silniční doprava, například do ţeleznic a přístavů. Tato příznivá tendence však dosáhla vrcholu v roce 2003 a od té doby je tato tendence nepříznivá. 57

Mezi roky 2000 aţ 2008 významně rostly ceny silniční, ţelezniční a letecké osobní dopravy, ačkoliv různým tempem. Celkově se ceny silniční a ţelezniční dopravy zvyšovaly rychleji neţ ceny letecké dopravy, coţ je druh dopravy s nejrychleji rostoucí spotřebou energie a poměrně vysokými emisemi skleníkových plynů. Celkové emise skleníkových plynů z dopravy v EU-27 mezi roky 1990 aţ 2007 vzrostlyo 26 %. Mezi roky 2000 aţ 2007 se tempa růstu emisí skleníkových plynů z dopravy v EU-27 v porovnání s obdobím 1990-2000 zpomalila. Převládá silniční doprava s 94 % celkových emisí skleníkových plynů z dopravy v roce 2007. Jedním z důvodů růstu emisí skleníkových plynů jsou emise CO2 u nových osobních automobilů, které jsou podstatně vyšší, neţ je cesta nezbytná k dosaţení cílů EU. Na rozdíl od trvale rostoucích emisí skleníkových plynů od roku 1990 trvale klesají emise látek znečišťující ovzduší, například prekurzorů ozonu a částic, a to kvůli postupnému zpřísňování emisních norem. V případě prekurzorů ozonu je současná úroveň emisí o více neţ polovinu niţší neţ úroveň zaznamenaná v roce 1990. Udrţitelná spotřeba a výroba Změny v oblasti udrţitelné spotřeby a výroby od roku 2000 ukazují celkově poměrně smíšený obraz, přičemţ bylo dosaţeno určitého pokroku, pokud jde o oddělování zhoršování

ţivotního

prostředí

od

hospodářského

růstu,

zejména

v oblasti

odpadůa atmosférických emisí. Struktura spotřeby, zejména řešení otázek týkajících se spotřeby energii, však ukazuje příznivé signály, co se týká ekologického rozměru sociální odpovědnosti podniků a postupů zemědělského hospodaření šetrnějších k ţivotnímu prostředí. V období od roku 2000 do roku 2005 vyrovnala vysoká tempa růstu HDP růst domácí materiálové spotřeby, coţ vedlo k významnému zvýšení produktivity zdrojů v EU-27 a relativnímu oddělování hospodářského rozvoje od vyuţívání zdrojů. Domácí materiálová spotřeba EU-27 mezi roky 2000 aţ 2005 mírně vzrostla, a to zejména kvůli patrnému nárůstu přímých materiálových vstupů (těţba a dovoz). V průběhu tohoto období se zvýšila spotřeba nerostných surovin a fosilních paliv, zatímco spotřeba biomasy kolísala, celkově se však sníţila. Po nárůstu objemu komunálního odpadu na osobu v EU-27 mezi roky 1995 aţ 2000 byly mezi roky 2000 aţ 2007 úrovně poměrně stálé. Vývoj v oblasti nakládání s komunálním odpadem je příznivý s významným poklesem mnoţství odpadu

58

zlikvidovaného

uloţením

na

skládku

a

významným

zvýšením

recyklace

a kompostování. Mezi roky 1990 aţ 2006 EU-27 významně sníţila své emise kyselých látek, prekurzorů ozonu a částic. To vedlo k jednoznačnému absolutnímu oddělování do růstu HDP, ačkoliv se tento trend od roku 2000 zpomalil. Mezi roky 2000 aţ 2006 výdaje domácností v EU-27 trvale rostly, ačkoliv pomalejším tempem neţ v období od roku 1995 do roku 2000. Nejsilnější nárůst v absolutním vyjádření byl u výdajů na zábavu a oblečení, ačkoliv nejrychleji v procentním vyjádření rostly výdaje na komunikace, coţ je poměrně malá poloţka. Současně rostl počet domácností v EU a v roce 2006 dosáhl téměř 200 milionů. Konečná spotřeba energie v EU-27 v období od roku 2000 do roku 2007 trvale rostla zejména kvůli rostoucí spotřebě v dopravě. Spotřeba elektřiny v domácnostech se nadále významně zvyšovala, a to před rokem 2000 i posléze. Z nejnovějších údajů však vyplývá ustálení přibliţně na úrovni z roku 2004-2005 a v roce 2007 spotřeba dokonce mírně poklesla. Mezi roky 2000 ţ 2006 byl počet osobních automobilů na 1000 obyvatel v EU-27 nadále na vzestupu, ačkoliv ve srovnání s obdobím od roku 1990 do roku 2000 rostl pomalejším tempem. Počet organizací v EU-15 se zavedeným certifikovaným systémem environmentálního řízení podle „systému řízení a auditu z hlediska ochrany ţivotního prostředí“ se mezi roky 2000 aţ 2007 zvyšoval. V témţe období mimoto významně vzrostl počet výrobků a sluţeb, kterým byla udělena ekoznačka EU, podíly na trhu jsou však i nadále malé. V EU-15 se mezi roky 2000 aţ 2007 zvýšil podíl ekologického zemědělství na celkové vyuţívané zemědělské půdě. V období do roku 2003 do roku 2007 vykazoval počet velkých dobytčích jednotek na hektar v EU-27 příznivý pokles. Přírodní zdroje Ačkoliv došlo k pozitivnímu vývoji v oblasti vymezování chráněných oblastí a kvality vody, výskyt a rozmanitost běţných druhů ptáků, zejména ptáků ţijících na zemědělské půdě, je niţší neţ v minulosti, jsou ohroţeny populace mořských ryb, lidská činnost i nadále zasahuje do polopřírodních oblastí a zdraví lesů se mírně zhoršilo. Výskyt a rozmanitost běţných druhů ptáků se od roku 1990 sníţily. Index pro všechny běţné druhy ptáků byl od roku 2000 poměrně stálý, avšak index pro ptáky ţijící 59

na zemědělské půdě se trvale sniţuje, ačkoli méně prudce neţ v předchozím desetiletí. V roce 2006 však došlo k dalšímu poklesu. Celkové úlovky z populací ryb mimo rámec bezpečných biologických limitů v roce 2006 prudce vzrostly na 21 %. V současnosti úlovky ve všech kategoriích zdaleka překračují udrţitelný stupeň vyuţívání. V roce 2007 dosáhly oblasti vymezené pro ochranu přírody v EU-15 96% úrovně, o níţ se usuzuje, ţe zajistí dostatečná stanoviště pro zajištění biologické rozmanitosti, a to v důsledku trvalého zvyšování v předchozích letech. Ačkoliv v členských státech, které přistoupily k EU naposledy, existují rozdíly v úrovni provádění, v roce 2008 činila střední hodnota všech 27 členských států 91 %. Mezi roky 2000 aţ 2005 se mírně zvýšilo mnoţství souše v lesích, jeţ řadě druhů poskytuje důleţité stanoviště a zdroj potravy. Celkové mnoţství je však i nadále nízké. V zemích, pro něţ jsou k dispozici údaje, je odběr vody i nadále na udrţitelné úrovni, přičemţ většina zemí sníţila míru odběru vody. Sníţení biochemické spotřeby kyslíku (BSK) v povrchové vodě odráţí zvýšení kvality vody v řekách. Průměrná hodnota BSK naznačuje, ţe v průměru jsou řeky znečištěny pouze mírně a mohly by dosáhnout poměrně čistého stavu, bude-li tato tendence pokračovat. Rybářské loďstvo EU-15, měřeno celkovým výkonem motoru plavidel, se trvale zmenšuje, přičemţ cílem je sladit rybolovnou kapacitu s dostupnými populacemi ryb. Současně se však zlepšila technologie, takţe celková rybolovná kapacita se nesníţila. Přírodní oblasti jsou trvale spotřebovávány k různému vyuţití půdy. Hlavní nárůst byl zaznamenán u městské zástavby, jakoţ i u průmyslových, obchodních a dopravních celků. Ačkoliv posledně uvedené je nejdynamičtějším odvětvím, které vykazuje relativně nejvyšší nárůst, v absolutním vyjádření vyvíjí hlavní tlak městská zástavba. Odlišení v EU-27 bylo dosaţeno od roku 1993 do roku 2006 ve „varovném stavu“. Navzdory nedávnému zlepšení vykazovalo odlišení od roku 2000 do roku 2006 nárůst. Nebylo tudíţ dosaţeno cíle spočívajícího ve zlepšení prevence zhoršování stavu lesů, jak je uvedeno v globálních cílech OSN pro lesy, na něţ odkazuje strategie EU.11

11

Ministerstvo ţivotního prostředí [online]. 2011 [cit. 20.2.2011]. Dostupné z WWW: <www.mzp.cz>.

60

Závěr Ať uţ patříme mezi zastánce teorie, ţe svět stvořil pán Bůh, nebo se lidská bytost v dnešní podobě pomalu vyvíjela z těch nejjednodušších organismů, v obou případech byla příroda součást člověka. Nebo lépe řečeno člověk součást přírody. Nesporně je člověk tím nejvyspělejším tvorem naší planety. I kdyţ v porovnání s jeho velikostí, která zdaleka nepřevyšuje všechny ostatní ţivočišné druhy a v porovnání s jeho fyziologickými schopnostmi, které jsou poměrně na nízké úrovni, by se to zdálo být podivuhodné. Ve vodě člověk zdaleka není schopen pohybovat se na úrovni vodních ţivočichů, ale zaostává i na souši. V běhu by ho předběhl kaţdý větší savec. A o létání ani nemluvě. Byl to ale právě mozek, který se člověk naučil rozvíjet. Osvědčilo se to jako jednodušší i efektivnější způsob, jak se vypořádat s okolní přírodou a zajistit si vlastní potřeby. A tak se člověk respektive celá lidská populace začala tak nějak odlišovat od celého komplexu přírody. Právě díky myšlení, které se u člověka rozvinulo, se začal řadit nad přírodu aţ na samý trůn veškerého přírodního království. Nebyl však za krále zvolen, nýbrţ se sám dosadil. Kralovat se mu zalíbilo, ale jestli se stal dobrým králem, snad spíše krutým a nespravedlivým. Člověk zaslepen svou sílou přírodě bral, ale přitom nemyslel na to, ţe jednou uţ nebude z čeho brát a nebude moţnost původní stav obnovit. Člověk se naučil plně vyuţívat všech produktů přírodního bohatství, našel upotřebení snad veškerých látek v jakémkoliv skupenství, které naše planeta nabízí. Snad aţ na rozmary počasí, které jsme se doposud nenaučili ovládat a které s obtíţemi dokáţeme pouze na pár dnů dopředu předpovědět a kterými se nám příroda stále připomíná, a také nám připomíná, jakou dokáţe mít sílu, se lidé dokáţí všeho zmocnit. Avšak za ten zlomek času, kdy člověk poctil planetu svou návštěvou k poměru toho, jak dlouho se planeta utvářela před příchodem člověka, se zdá být aţ nemoţné, kolik lesů zmizelo z povrchu zemského, kolik ţivočišných i rostlinných druhů bylo nenávratně vyhubeno a kolik jich ţije na hranici vyhubení. Kolik řek a moří jsme stačili otrávit. Ale lidé ţijí v přítomnosti, málo se dívají před sebe, nezajímají se o to, zdali tu vůbec něco přenechají budoucím generacím a málo se dívají do minulosti, aby se poučili z chyb, kterých se na přírodě dopustili. S nástupem všemoţné techniky byl člověk vyzbrojen takovým arzenálem prostředků a energie, ţe dnes můţe měnit tok řek, stavět monumentální přehrady, zkrátka přeměňovat původní ráz krajiny, aniţ by byl při svých plánech omezen třeba špatnou 61

dostupností nebo absolutní nevhodností lokality. Krajina se uţ s takovými zásahy často nedokáţe vyrovnat. Ale nabízí se otázka, zdali lidé vůbec chtějí zdravou přírodu, kdyţ o ni nemají zájem? Lidé nechodí do přírody, simulují si umělou přírodu ve městech. Nechtějí zanechávat své stopy v hlíně ani se dívat na stromy, raději se dívají na holé stěny a dupou do podlahy tělocvičny. Zatopené lomy a rybníky uţ dávno nejsou atraktivní lokality, lidé si staví vyhřívané bazény u svých domků. U luxusních hotelů se na březích moří staví bazény, protoţe lidé se nechtějí koupat ve špinavých a jedovatých vodách oceánů. Populace se rozrůstá a města se nezadrţitelně rozpínají do všech stran. Lesy musí ustupovat novým sítím dálnic. Zvěř je zaháněna na stále menší území. V místech, kde ještě nedávno stával starý strom, a na loukách se proháněly srny, dnes stojí domy s umělými zahradami nebo továrny. Jediné, co snad lidi brzdí v dalším rozrůstání, je nedostatek financí, ale zdaleka si neuvědomují svou sobeckost vlastnit kus země jen a jen pro sebe, mít ho za svým plotem, pod svým zámkem. Ale fakt, ţe tímto tempem brzy nezůstane ţádná příroda, krom vyumělkovaných městských parků, pokud ovšem ani ty nebudou muset ustoupit novým hotelům či supermarketům, si nepřipouštějí. Ochrana ţivotního prostředí v ČR, ať uţ na státní nebo Evropské úrovni nesporně zaznamenává pokrok oproti ţalostnému stavu, který tu zanechali „soudruzi“. Po vstupu do EU se naše legislativa nejen v oblasti environmentální podřizuje většinou přísnějším normám, neţ jaké byly před vstupem. Na druhou stranu potřeba vyrovnat se ţivotním stylem západní Evropě, potřeba zaţívat větší blahobyt a luxus jde kontradikčně s environmentálními zájmy. Největšími nepřáteli ţivotního prostředí jsou velké zdroje jako podniky a továrny, ale je třeba si uvědomit, ţe v Evropské unii ţije 501 061 526 obyvatel (1/2010).12 Samotný člověk toho moc nenapraví, ale půl miliardy lidí, to je ten největší zdroj. Lidé se neradi uskromňují, kaţdý má zaţitý svůj ţivotní standard a nehodlá s jeho návyků slevovat. Myslím ale, ţe není nutné se uskromňovat, stačí jen zbytečně neplýtvat. Celý rok 2009 jsem slyšela slovo krize nejméně tisíckrát. Opravdu je to tak zlé, kdyţ si můţeme stále dovolit ţivotní standart, o kterém se našim prarodičům ani nesnilo? Pojďme se teď podívat k nám všem domů. Před půl stoletím bývaly zimní teploty v obydlích kolem 13oC. Dnes jsme zvyklí na teplotu přes 20oC a i v zimních měsících chodíme doma v tričku. Ano, je to příjemné

12

Wikipedie : otevřená encyklopedie [online]. [cit. 15.4.2011]. Evropská unie. Dostupné z WWW:

<www.wikipedie.cz>.

62

cítit teplo domova, tak proč bychom si ten pocit měli na pár zimních měsíců odepřít. A co energie na osvětlení a domácí spotřebiče? Svítí se jen tam, kde se pohybujete? Dnes kníţky vystřídaly nekonečné televizní seriály, a kdo nesleduje televizi, určitě kouká do monitoru svého počítače. Pokračujme do kuchyně. Většina ţen dnes má radost z toho, ţe nevidí haldu špinavého nádobí, protoţe je naskládané v myčce, i kdyţ dříve byly myčky určeny jen do velkých provozoven. Myčka prý ušetří spotřebu vody, ale na druhou stranu také spotřebovává energii. Energie rukou a mechanické odstranění špíny vystřídala energie elektrická a hodinové oplachování zaschlých zbytků jídel, především ale voda chemicky znečištěná z mycích tablet většinou obsahující fosfáty a jiné zbytečně přidané látky jen proto, aby se nádobí blýskalo jako nové. No a v neposlední řadě je nutné zahrnout výrobu takové myčky a likvidace. Hned vedle myčky na nádobí určitě stojí pračka. Uznávám, ţe prát oblečení pro celou rodinu při zaměstnání je nadlidský výkon a pračka je opravdu moc uţitečný pomocník. Ovšem je vţdy nutné přidávat tolika pracího prášku, kdyţ je prádlo jen nošené? A co aviváţ? Jen proto, ţe prádlo bude chvíli hezky vonět, ji lijeme do řek? Myslím si, ţe ryby nechtějí vonět po levanduli. Další nesmyslné zbytečnosti jsou nekonečné obaly snad všech potravin. Proč nejsou legislativně upravené normy na velikosti a mnoţství obalů? Některé potraviny jsou zabaleny dokonce v několika obalech, některé obaly jsou několikanásobně větší, neţ je nutné. Kdyţ se půjdeme podívat do koupelny, většinou uvidíme arsenál mycích, čistících a desinfekčních prostředků, mycích gelů a šamponů. Opravdu to všechno potřebujeme? Nejspíš ano, kdyţ nás o tom přesvědčují v reklamách. Opravdu je nutné s kaţdým spláchnutím vylít do řek antibakteriální čistič WC? Kolik z vás se dívá na zadní etiketu čisticích prostředků? Moţná budete překvapeni, kolik jich je klasifikováno jako nebezpečné pro ţivotní prostředí. Oproti generacím našich prarodičů jsme nesmírně zhýčkaní a pohodlní. Kvalitu ţivota měříme v počtu materiálních věcí, které si můţeme dovolit. A jak napsal prof. Jan Keller: „ za peníze, které nemáme, kupujeme věci, které nepotřebujeme“. Jsme zataţeni do světa nákupních center, která nás bombardují svými letáky. Znám několik lidí postiţených potřebou nákupu akčních věcí, které nepotřebují, ale musí si je koupit, kdyţ jsou tak levné. Ovšem okolnosti výroby těchto bezkonkurenčních věcí, třeba vajíček od slepic, které se celý ţivot krčí v klícce o velikosti listu papíru, nebo vepřové plátky pocházející od prasete, které celý svůj 63

nedůstojný ţivot stojí na ţelezném roštu, anebo oblečení, které šijí lidé na druhé straně planety v otrockých podmínkách, si neuvědomují a ani nechtějí uvědomit. Kupujeme haldy levných potravin, které byly vyrobeny tisíce kilometrů od nás a musely být dovezeny. Je ţalostné, ţe projíţdění s nákupním vozíkem v uličkách hypermarketů se zabodnutýma očima na štítky označující akční cenu, se stává u stále více lidí koníčkem. My v podstatě chráníme přírodu proti sobě samým, coţ se zdá být absurdní. Potřebujeme zákon, aby nám určoval, co smíme a co ne. Zákon říká, ţe je dovoleno vše, co není zakázáno. A toto pravidlo lidé vyuţívají a dodrţují snad jako máloco. Pokud nezměníme postoj sami v sobě a naše environmentální chování bude odkázáno jen na dodrţování právních úprav, neočekávám ţádný výrazný vývoj v ochraně ţivotního prostředí.

64

Seznam použitých zdrojů Tištěné dokumenty BÍBA, Jaroslav. Právo ţivotního prostředí. Karlovy Vary : Vysoká škola Karlovy Vary, 2005. 87 s. CLANCY, Eugene, et al. Evropská unie a ochrana ţivotního prostředí : Očima nevládních organizací. první. Praha : Společnost pro trvale udrţitelný ţivot, 1998. 127 s. ISBN 80-902635-0-X. EU. EVROPSKÉ PRÁVO : základní dokumenty. In Sbírka zákonů, Česká republika. 2005, s. 37-38. Fakta a data : o ţivotním prostředí v České republice. Praha : MInisterstvo ţivotního prostředí, 2002. 74 s. ISBN 80-7212-195-5. Státní politika ţivotního prostředí České republiky : 2004 - 2010. Praha : MInisterstvo ţivotního prostředí, 2004. 56 s. ISBN 80-7212-283-5. Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice. Praha : MInisterstvo ţivotního prostředí, 2000. 108 s. ISBN 80-7212-151-0. Ţivotní prostředí v Evropské unii na přelomu století. první. Praha : MInisterstvo ţivotního prostředí, 1999. 43 s. ISBN 92-828-6775-7.

Elektronické zdroje Ekolist.cz [online]. Praha: [cit. 20.2.2011]. Zpravodajství. Dostupné z WWW: <www.ekolist.cz>. Europa: portál Evropské unie [online]. Praha : [cit. 23.3.2011]. Ţivotní prostředí. Dostupné z WWW: <www.europa.eu>. Euroskop: věcně o Evropě [online]. [cit. 2011-04-23]. Environmentální politika. Dostupné z WWW: <www.euroskop.cz>. HÁJEK,

Oldřich.

Environmentální

Evropská

integrace

politika

EU.

.

65

[online].

Praha

Dostupné

:[cit. z

10.2.2011]. WWW:

Ministerstvo ţivotního prostředí [online]. 2011 [cit. 20.2.2011]. Dostupné z WWW: <www.mzp.cz>. Občanské sdruţení Zelený kruh [online]. Praha : [cit. 20.3.2011]. Výroční zhodnocení

environmentální

politiky

EU.

Dostupné

z

WWW:

<www.zelenykruh.cz>. SLAVÍK, Jan. Ekologická politika [online]. Praha: [cit. 15.2.2011]. Politika ochrany ţivotního prostředí. Dostupné z WWW: . Veronica : ekologický institut [online]. 5555 [cit. 10.2.2011]. Desatero domácí ekologie. Dostupné z WWW: <www.veronica.cz>. VÍCHA, Ondřej. Časopis Ochrana přírody [online]. Praha : [cit. 16.3.2011]. Zákon o předcházení a nápravě ekologické újmy z pohledu ochrany přírody. Dostupné z WWW: <www.casopis.ochranaprirody.cz>.

66

Seznam příloh Příloha č. 1 Vývoj emisí znečišťujících látek od r. 1990 Příloha č. 2 Vybrané články environmentálního zájmu v posledních letech na území Karlovarska

67

Přílohy Příloha č.1 Od roku 1990 do roku 2000 poklesly emise skleníkových plynů o 24,4 %. Tento pokles významně přesahuje poţadovaný 8 % redukční cíl stanovený Kjótským protokolem pro období 2008 – 2012, ke kterému ČR přistoupila. Od konce 80. let lze pozorovat celkově klesající trend ve znečištění ovzduší ČR oxidem siřičitým i prašným aerosolem, který je výraznější po roce 1996. K výraznému sníţení koncentrace oxidu siřičitého došlo zejména v severozápadním pohraničí, kde byly ještě v roce 1990 na celém území hodnoty přesahující kritickou hranici. Co se týče prašného aerosolu, největší změny jsou vidět v oblastech Mostecko a Ostravsko, kde byly v roce 1990 hodnoty koncentrace naměřeny daleko za kritickou mezí. Na níţe uvedených grafech je vidět velký pozitivní posun v oblasti emisních opatřeních v porevolučním období.

68

Porovnání ročních průměrných koncentrací oxidu siřičitého na území ČR v letech 1990 a 2000.

1990 4.51%

3.53% 3.22% 0%

0.69%

méně než 5

7.25%

5 až 10 10.62% 26.53%

10 až 15 15 až 20 20 až 25

17.18%

25 až 30 30 až 40 26.47%

40 až 50 50 až 60 více jak 60

0.00% 2.84%

0.13%

2000

0.00%

0.00% 0.00% 0.00% 0.01% méně než 5 5 až 10 10 až 15 50.84%

46.18%

15 až 20 20 až 25 25 až 30 30 až 40 40 až 50 50 až 60 více než 60

69

Porovnání ročních průměrných koncentrací prašného aerosolu na území ČR v letech 1990 a 2000 a 2009

4.34%

0.79%

2.07% 0.00%

1990

6.39% némě než 20

13.43% 31.83%

20 až 30 30 až 40 40 až 50

41.15%

50 až 60 60 až 70

0.00% 2.09% 0.16% 9.16%

0.00%

2000

0.00%

9.06%

méně než 20 20 - 30 30 - 40 40 - 50 50 - 60

79.53%

60 - 70 70 - 90

2009 1.82%

0.54%

47.17%

méně než 20 20 až 30

50.47%

30 až 40 40 až 50

70

Porovnání ročních průměrných koncentrací oxidu dusíku na území ČR v letech 1990 a 2000 a 2009

1.42% 10.45%

2.10%

1990

0.13% 20.12%

méně než 10 X.20 20 - 30

29.55%

30 - 40 36.23%

40 - 50 50 - 80 více než 80

2000 méně než 10 X.20 20 - 30 30 - 40 40 - 50 50 - 80 více než 80

2009 méně než 13 13 až 26 26 až 32 32 až 40 40 až 42 více jak 42

71

Porovnání ročních průměrných koncentrací kadmia na území ČR v letech 1990 a 2000 a 2009

0.00% 1.61%

7.65%

1990

1.34% méně než 1 1 až 2

23.39%

2 až 3 66.11%

3 až 5 5 až 10 více než 10

0.36%

0.24% 0.41% 1.03%

2000 0.03% méně než 1 1 až 2 2 až 3 3 až 5

97.93%

5 až 10 více než 10

2009 0.02% 0.66% 0.01% méně než 1 1 až 2 2 až 3 3 až 5

99.31%

72

Porovnání ročních průměrných koncentrací olova na území ČR v letech 1990 a 2000.

1990 0.84%

0.00%

13.06%

21.30% méně než 25 25 až 50 50 až 100 100 až 200

64.81%

200 až 300

2000 0.54%

0 0.02%

2.44%

méně než 25 25 až 50 50 až 100 100 až 200 97.00%

73

200 až 300

Souhrnné porovnání kvality ovzduší na území ČR v roce 1990 a 2000.

1990 0.00% 27.80% 55.30%

čisté, téměř čisté mírně znečištěné

16.90%

znečištěné silně znečištěné velmi znečištěné 0.00%

2000 0.14%

1.01% 9.21% 40.01%

čisté, téměř čisté mírně znečištěné znečištěné

49.63%

silně znečištěné velmi znečištěné

Zdroj: Fakta a data : o ţivotním prostředí v České republice. Praha : MInisterstvo ţivotního prostředí, 2002. 74 s. ISBN 80-7212-195-5. 74

Příloha č. 2 Sokolovská uhelná investuje téměř 5 mld do zplyňování uhlí (2000) Investici 4,95 miliardy korun do fluidního zplyňování uhlí schválila dnes valná hromada Sokolovská uhelné a.s. Společnost tak bude moci vyrábět energoplyn, který poslouţí k pohonu paroplynové elektrárny, uvedené do provozu před čtyřmi roky v hodnotě vyšší neţ pět miliard korun. Hlavní akcionář společnosti, jímţ je stát, tak chce předejít útlumu těţby málo kvalitního hnědého uhlí v Sokolovské pánvi, jehoţ spalování jinou technologií je neefektivní. Moderní zařízení by mělo slouţit zejména pro výrobu elektřiny v době odběrových špiček a má tak navazovat na produkci Jaderné elektrárny Temelín.Stavba by měla být zahájena v příštím roce a technologie spuštěna do plného provozu v roce 2005. Vzhledem k významnému přínosu moderní bezemisní technologie k čistotě ţivotního prostředí má společnost podle jejího generálního ředitele Františka Štěpánka přislíben grant z Evropské unie ve výši asi sto milionů korun a o další finanční pomoci v obdobné výši bude v nejbliţší době rozhodovat i Světová banka. Evropská unie přispěla na regeneraci českých lesů 36 miliony (2001) Revitalizace českých lesů v Krušných horách byla dokončena díky finanční podpoře Evropské unie. Projekt, který by měl napomoci obnovit původní lesy na severu Čech byl realizován na základě projektu Pharepřeshraniční spolupráce. Projekt přinesl 36 milionů korun, coţ je 75 procent celkových nákladů. Dále se počítá s výsadbou mladých stromů, coţ pozitivně ovlivní kvalitu ţivotního prostředí a přispěje k zamezení eroze. Za delegaci Evropské komise v České republice o tom informoval Dušan Ondrejička. U příleţitosti dokončení regenerace lesů v Krušných horách se bude 15. května konat slavnostní předání díla. To proběhne od 10 hodin v horském hotelu Lesná u obce Rudolice v horách na rozhraní okresů Most a Chomutov. Financování Evropské unie (EU) v oblasti ţivotního prostředí v České republice jiţ přesáhlo částku pěti miliard korun, která zahrnuje jednu miliardu korun z programu ISPA. Celkové finance EU směřující do České republiky, včetně programů Phare, ISPA a Sapard, dosahují 30 miliard korun.

75

Sokolovská uhelná získala grant od Světové banky (2001) Dotaci 3,5 milionu eur na projekt zplyňování uhlí, který má mít výrazný ekonomický a ekologický význam, získala v těchto dnech Sokolovská uhelná společnost od Světové banky. ČIA to dnes potvrdil tiskový mluvčí společnosti Josef Michalský. "Zplynování je technologie známá, nicméně projekt na takovýto způsob zpracování hnědého uhlí se sloţením jaké je v místním loţisku, je ojedinělý. Světová banka ho ocenila přidělením finančního grantu. Naše společnost chce tímto způsobem v blízkosti lázeňských a rekreačních center vybudovat elektrárenský celek, jehoţ provoz bude ekologicky zcela čistý," uvedl Michalský. Sokolovská uhelná hodlá pilotní projekt s novou technologií vybudovat s investičními náklady ve výši pěti miliard korun v průběhu let 2002 aţ 2005. Dvojblok Winklerových generátorů na fluidní spalování ve Vřesové na Sokolovsku pak bude

energoplynem

zásobovat

místní

paroplynovou

elektrárnu.

Ta

patří

k nejmodernějším zařízením v Evropě a společnost ji vybudovala v roce 1996 za 5,2 miliardy korun. Podle ředitele Sokolovské uhelné společnosti Františka Štěpánka bude zpracovaná studie vyuţitelná také pro okolní evropské země, protoţe klasické zdroje pevných paliv se postupně vyčerpávají a současné technologie zpracování uhlí, staré několik desítek let, nemají perspektivu. Sokolovská uhelná investuje 600 milionů Kč do vyuţití odpadu (2004) Více neţ 600 milionů korun investuje společnost Sokolovská uhelná (SU) do vyuţití vedlejších produktů vzniklých při tlakovém zplyňování uhlí v elektrárně Vřesová. Stavbu nového zařízení zahájilo v červenci konsorcium vedené společností Chemoprojekt. Dokončení bude v posledním čtvrtletí roku 2005. Uvedla to SU ve svém podnikovém zpravodaji. Moderní paroplynovou elektrárnu ve Vřesové uvedla SU do provozu v roce 1996. Dehet, fenolový koncentrát, surový olej a další odpadní produkty vzniklé při zplyňování uhlí zatím SU dodává jiným společnostem k dalšímu zpracování. "To s sebou přináší moţná rizika ekologické havárie při převozu. Nová technologie německé společnosti Industrie-AnlagenbauGeorgsmarienhütte umoţňuje tyto produkty dále štěpit na plyn. Ten bude po dočištění slouţit pro navýšení produkce paroplynové elektrárny," uvedl ředitel elektrárny Vřesová Miloslav Zdráhal.Sokolovská uhelná těţí uhlí v okolí Sokolova, provozuje téţ vlastní elektrárny a teplárnu. Za loňský rok vyrobila 76

3,43 miliardy kWh elektřiny, z toho ve Vřesové 1,82 miliardy kWh. Zaměstnává 5,3 tisíce pracovníků. Za leden aţ září 2004 vykázala trţby 4,934 miliardy korun a hrubý zisk 976 milionů. Celkem 93,64 procenta akcií SU vlastní trojice top manaţerů společnosti. Ekoznačka Ekologicky šetrná sluţba se stala součástí programu Česká kvalita (2008) Ekoznačka Ekologicky šetrná sluţba se právě stala součástí osmnácti členné rodiny certifikátů a značek, které sdruţuje Program Česká kvalita. Přidala se tak ke svému staršímu sourozenci, Ekologicky šetrnému výrobku, který byl do programu přijat před šesti lety. Program Česká kvalita byl schválen usnesením vlády jako nástroj podpory prodeje kvalitních výrobků a poskytování kvalitních sluţeb. Pokud nějaká soukromá značka kvality splní podmínky programu, pak smí pouţívat vedle svého loga i logo Programu Česká kvalita.Opatření nutná pro získání ekoznačky Ekologicky šetrná sluţba se vrátí například na úsporách energie. Zájemci o ekoznačku Ekologicky šetrná sluţba nemusí mít obavy z velkých nákladů na získání ekoznačky. Opatření, která jsou nutná pro získání ekoznačky, jsou z 90 % beznákladová, jde hlavně o úspory energie v kaţdodenním provozu, třídění odpadů, pouţívání ekologicky šetrných výrobků nebo poskytování informací zákazníků. Pro získání ekoznačky je nutné také uhradit registrační poplatek. Poplatek se pohybuje od 5000 do 10000 jako registrace, resp. od 2500 do 5000 ročního poplatku v závislosti na velikosti podniku. Pro získání certifikátu Ekologicky šetrná sluţba musí ţadatel splnit celou řadu kritérií, týkajících se omezování spotřeby energií, vody a produkce odpadů. Naopak má být podporováno vyuţívání obnovitelných zdrojů a látek šetrných k ţivotnímu prostředí. Pokud je ţadatel splní, má nárok i na ekoznačku Evropské unie. Se stavem ţivotního prostředí je spokojeno stále víc Čechů (2010) Se stavem ţivotního prostředí v Česku je podle Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) spokojeno stále více lidí, pozitivních hodnocení přibývá od roku 2006. Letos v květnu vyjádřily spokojenost s ekologickou téměř tři pětiny obyvatel, oznámilo dnes CVVM. Kritičtější hlasy podle něj zaznívají tradičně z větších měst a z krajů zvláště zasaţených průmyslovou výrobou - hlavně z Moravskoslezského kraje a ze severozápadu Čech. V uplynulých čtyřech letech přibylo také lidí, kteří chválí péči 77

o ţivotní prostředí, uvedlo CVVM. Nejúspěšněji se podle průzkumu starají o ekologii obce a ekologické organizace. Důvěra v obecní úřady v otázkách ekologie ale meziročně poklesla. Málo aktivity podle průzkumu vyvíjí vláda a krajské úřady. Zcela nejhorší pozici v tomto ohledu lidé přiřadili úsilí parlamentu. Od posledního loňského průzkumu zaznamenal CVVM nárůst počtu lidí, kteří vyjádřili nespokojenost s ţivotním prostředím v bezprostřední blízkosti bydliště. Zatím se ale jedná spíš o názorový výkyv neţ o dlouhodobý trend, uvedlo CVVM.Nejlepší podmínky pro ţivot mají obyvatelé na severovýchodě Čech, tedy v Libereckém, Královéhradeckém a Pardubickém kraji, dále na Vysočině a v Jihomoravském kraji a na střední Moravě. Jako špatné hodnotí ţivotní prostředí obyvatelé Moravskoslezského, Karlovarského a Ústeckého kraje. Více neţ polovina lidí podle průzkumu pociťuje nedostatek informací o ţivotním prostředí, opačného názoru jsou stabilně dvě pětiny především vzdělaných obyvatel. Za nezávaţnější ekologické problémy povaţují dotázaní znečištění pitné vody a hromadění odpadů. V Krušných horách lidé protestovali proti výstavbě nové silnice (2010) Kolem 70 odpůrců plánů na výstavbu nové silnice přes západní hřeben Krušných hor se dnes vypravilo na protestní pochod mezi Horní Blatnou, Potůčky a německým Jugelem. V tomto koridoru má silnice vzniknout. Pořadatel akce Petr Maglia ze sdruţení Občané za kvalitu ţivota v Krušných horách ČTK řekl, ţe Karlovarský kraj nebezpečí přivedení tranzitní dopravy do této lokality podceňuje. Protest českých odpůrců stavby podpořila také občanská iniciativa BI-B93 z Německa. Její zástupci podle Maglii uspořádali v minulosti proti stavbě nové silnice v horách petici, kterou podepsalo 11 000 lidí. Odpůrci nové komunikace se obávají, ţe nárůst dopravy naruší oblast atraktivní pro turisty a poškodí přírodu. "Kamiony si budou novým koridorem krátit cestu bez ohledu na zájmy obcí a na úkor kvality ţivota jejich obyvatel," uvedl Maglia. Karlovarský kraj se v současnosti začal zabývat řešením dopravní situace mezi německým Johanngeorgenstadtem, Potůčky, Horní Blatnou, Perninkem a dále napojením této silnice druhé třídy na komunikaci první třídy do Ostrova nebo Karlových Varů. Náměstek hejtmana Petr Navrátil ČTK řekl, ţe se nepočítá s tím, ţe by to byla silnice pro kamiony. "Tuto variantu uţ zamítlo krajské zastupitelstvo," uvedl Navrátil. Obavy, které má sdruţení Občané za kvalitu ţivota v Krušných horách, proto nesdílí. Zkvalitnění dopravního propojení v západní části Krušných hor je podle 78

něho i v zájmu tamních obcí. Obchvaty a nové silnice mají vzniknout proto, aby zjednodušili příjezd turistům do regionu, a to v osobních vozech. "Abertamy i další obce chtějí investovat do rozvoje cestovního ruchu. K tomu jsou ale třeba kvalitní silnice," dodal Navrátil. Maglia upozornil, ţe od roku 2007 na úrovni ministerstev dopravy ČR a SRN pracuje společná pracovní skupina pro posouzení moţnosti napojení silnice II/221 na silnici B93n v Německu. Usnesení zastupitelstva kraje za záruku nepovaţuje. "Kraj projednává zásady územního rozvoje a v něm jsou silnice uvedeny jako veřejně prospěšné stavby. Jakmile se postaví, provozu kamionů přes Krušné hory nic nezabrání," uvedl Maglia. Projekt silničního propojení prosazuje zejména německá spolková

země

Sasko,

sousedící

s

českou

částí

centrálního

Krušnohoří.

Tato komunikace by měla vést východním směrem přes obec Potůčky a dále do českého vnitrozemí. Na německé straně je část silnice od Cvikova do Schneebergu směrem ke Karlovým Varům uţ postavena. I to je jeden z důvodů, proč nechce saská vláda od svých záměrů upustit a stále vyvolává jednání s českou stranou. Z vyjádření zástupců ministerstva dopravy vyplývá, ţe nová komunikace mezi Cvikovem a Karlovými Vary vedoucí přes centrální Krušnohoří ve schváleném harmonogramu výstavby dopravní infrastruktury ČR do roku 2012 nefiguruje. Vodafone slibuje vysadit půl milionu stromů (2010) Společnost Vodafone slibuje, ţe za kaţdého zákazníka, který přestane pouţívat papírové faktury, nechá zasadit jeden strom. O místě, kde by se měly nově zazelenat, má rozhodnout Agentura ochrany přírody a krajiny (AOPK). Díky dohodě se má do roka objevit půl milionu nově vysazených stromů, zejména v chráněných krajinných oblastech. „Dnes vydáváme milion papírových faktur a naším cílem je převést aţ tři čtvrtiny zákazníků na elektronické vyúčtování,“ říká Přemysl Filip z Vodafone. Za kaţdého zákazníka, který o elektronickou fakturu poţádá, pak firma vysadí strom. Vodafone vyzkoušel pro omezený počet zákazníku podobnou nabídku jiţ minulý rok. Zájem o elektronickou fakturu se prý dvakrát aţ třikrát zvýšil, kdyţ zákazníci věděli, ţe firma za kaţdou vysadí strom. Stromy se mají díky tomu sázet v sedmnácti CHKO a ve dvou krajích, Libereckém a Karlovarském, i mimo chráněné oblasti. „Veřejné rozpočty jsou napjaté a příští rok peněz ještě ubude,“ vítá nabídku telefonní společnosti ředitel AOPK František Pelc. Kvůli tomu se můţe stát, ţe budou peníze jen na akce, které je nutné bezpodmínečně udělat, jako je například kosení luk. 79

Ale na výsadbu, která by pomohla návratu přirozenější skladby lesa, se peníze nenajdou. „Stav lesa v České republice, přestoţe porostů přibývá, není optimální,“ vysvětluje František Pelc. Důvodem je posun druhové skladby. „Původní lesy tvořily zhruba ze dvou třetin listnaté stromy, dnes se to úplně otočilo,“ říká Pelc. Dnešní porosty tvoří z téměř 80 % jehličnany, na listnáče zbývá jen pětina lesa. Smrk dříve tvořil méně neţ 10 % ze všech stromů v lesích, zatímco dnes je jich přes polovinu. Druhým velkým problém je podle něj „vysoký podíl myslivecky zajímavé zvěře,“ které lesy ničí. Cílem spolupráce AOPK a Vodafone není výsadba lesů, kterou by obecný vlastník lesa realizoval tak jako tak, ale zvýšení rozmanitost lesů nad rámec zákonných povinností. Proto by se měly sázet druhy, které jsou vzácné nebo se vyskytují jen v omezeném mnoţství. Tedy jedle a tis nebo buk, dub či jeřáb. V plánu je i javor, lípa, jilm, topol, jasan či dokonce třešeň. „Ve výčtu plánovaných výsadeb vůbec nefiguruje smrk, který si vlastník, pokud o něj stojí, musí zaplatit sám,“ dodává Petr Kostečka z AOPK. Půl milionu "stromů s logem Vodafone" by mělo být zasazeno do poloviny roku 2011. Kolik bude výsadba stát, nechtěl Přemysl Filip prozradit. AOPK ale prozradila, ţe 300 tisíc sazenic stálo zhruba 12,5 milionu korun. Tedy odhadem by Vodafone měl za výsadbu zaplatit téměř 21 milionů korun. Na konci července firma vysadila téměř 80 000 stromů. Firma Severočeské doly přispěje obcím na boj s prachem 16 miliony (2010) Starostové osmi severočeských obcí podepsali dnes se zástupci společnosti Severočeské doly na půdě praţského ministerstva ţivotního prostředí dohodu, na jejímţ základě dostanou v příštích čtyřech letech 16 milionů na opatření proti prachu. Dohodu uzavřeli v rámci dobrovolné iniciativy nazvané Stop prach, která sdruţuje obce a města v okolí lomu Bílina. Těţaři se zavázali, ţe dokončí výstavbu valu okolo lomu tak, aby z něj prach neunikal. Obcím přidávají finance také na zlepšení vytápění. Společnost Severočeské doly zorganizovala uţ tři konference o prašnosti na severu Čech. Z měření, která nechala firma provést, vyplynulo, ţe část znečištění prachu, a v některých případech i velmi podstatná, nepochází z lomu, ale z místních topenišť, či hromadné dopravy. Na příští konferenci, která se odehraje v září, dostanou obce akční plány pro sníţení prachu.Dohodu ocenila ministryně ţivotního prostředí Rut Bízková. "Ministerstvo ţivotního prostředí podporuje tuto iniciativu jako velmi přínosnou a věří, ţe do budoucna bude inspirací i pro ostatní oblasti České republiky, ve kterých emise 80

prachu překračují limity," uvedla. Také její úřad se v dobrovolné dohodě zavázal pomáhat. A to například zlepšením čerpáním peněz z operačního programu Ţivotní prostředí a programu na tepelné izolace a lepší vytápění domácností Zelená úsporám. Karlovarský kraj se zlepšuje ve třídění odpadu, blíţí se republikovému průměru (2010) Obec Otovice a město Františkovy Lázně se stala vítězi letošního ročníku soutěţe Liga odpadů Karlovarského kraje. Otovice tak předběhla trojnásobného vítěze z minulých let obec Tuřany. Františkovy Lázně zase dosáhly vítězství po postupném stoupání ze čtvrtého místa. Celkově se přitom i v době krize v kraji vytřídilo opět více a v mnoţství tříděného odpadu na obyvatele se uţ kraj blíţí republikovému průměru. V soutěţi se posuzovalo jak mnoţství vytříděného odpadu na obyvatele, tak i hustota sítě kontejnerů a počet komodit, které se v dané obci či městě třídí, a to vše za období druhé poloviny loňského roku a první poloviny roku letošního. "Naše obyvatele motivuje i to, ţe mají svoz odpadu zdarma. A kdyţ jsme se minulý rok umístili na druhém místě, asi i to je motivovalo k dalšímu třídění. Město zase doplnilo další sběrné nádoby nebo upravilo polohu kontejnerů, aby lidem více vyhovovala," uvedl starosta Františkových Lázní Ivo Mlátilík (nez.). Podle regionálního manaţera odpadové společnosti EKO-KOM Václava Maršíka Karlovarský kraj dosáhl v roce 2009 mnoţství 32,07 kilogramu vytříděného odpadu na obyvatele. Je tak na desátém místě mezi kraji České republiky. Ještě před pěti lety byl na místě posledním. "Meziročně přitom stouplo mnoţství vytříděného odpadu na obyvatele o 1,3 kilogramu. V situaci, kdy i odpadové hospodářství procházelo krizí je tak jedním z mála krajů, kde se růst třídění nezastavil," uvedl Maršík. V Karlovarském kraji se do třídění odpadů zapojilo 124 z celkových 132 obcí, coţ představuje přes 305.000 obyvatel. Obce a města na prvních třech místech dostaly finanční dar od kraje a EKO-KOMu 60.000, 30.000 a 10.000 korun. Karlovarský dopravní podnik dokončí po roční pauze nákup autobusů s pohonem na plyn (2010) Dopravní podnik (DP) Karlovy Vary koupí příští rok poslední čtyři autobusy na plyn pro městskou hromadnou dopravu. Uzavře se tak dlouhodobý kontrakt na 16 plynových autobusů, jenţ od roku 2007 do roku 2010 počítal s postupnou dodávkou čtyř vozů ročně při ceně asi sedm milionů korun za jeden. Letos DP kvůli úsporným opatřením 81

a po sníţení dotací od města ale nemohl nákup realizovat. Pro příští rok je uţ smlouva podepsaná, řekl ČTK ředitel DP Pavel Bohánek. Roční pauza v kontraktu nebude mít podle Bohánka pro DP nepříjemný dopad například v podobě sankcí. Jediným negativem bylo to, ţe autobusy s ekologickým pohonem vyjedou na linky v lázních s ročním zpoţděním. Nákup vozů poháněných plynem začal DP realizovat od roku 2007, kdy byla zprovozněna v jeho areálu první plnicí stanice na zemní plyn v Karlovarském kraji. "Pro přechod na zemní plyn jsme se rozhodli hlavně kvůli sníţení zátěţe ţivotního prostředí v lázeňské části města," uvedl ředitel. DP Karlovy Vary, jehoţ majoritním vlastníkem je město, bude ovšem i nadále investovat do nákupu autobusů poháněných dieselovými agregáty. V příštím roce počítá s nákupem dvou vozů, kaţdý by měl stát kolem čtyř milionů korun. Jeden bude určen pro MHD a druhý na linkovou meziměstskou přepravu. Jestli bude DP v příštích letech nakupovat i další autobusy na plyn, to podle Bohánka zatím není jasné. "Základní pilotní projekt na 16 autobusů skončí a začne debata, jak vozový park dále obměňovat," dodal. DP Karlovy Vary provozuje především linky MHD v krajském městě a několik meziměstských. Ročně na všech svých linkách přepraví přibliţně 16 milionů lidí. Jeho autobusy ujedou ročně kolem 2,5 milionu kilometrů. Pro příští rok ţádné zásadní změny v počtu spojů a linek společnost nepřipravuje. Na stejné úrovni zůstane i jízdné. Základní nepřestupní jízdenka přijde na 18 korun. Za letošní rok očekává DP zisk, která by se měl pohybovat v rozmezí 300.000 aţ 500.000 korun. V odevzdávání elektroodpadu je ČR jedničkou střední a východní Evropy (2010) Tvrzník uvedl, ţe s 1 600 000 odevzdanými kusy ledniček a mrazniček jsme na pátém místě v Evropě. Vedou Skandinávci. Od roku 2005, kdy vznikl kolektivní systém Elektrowin, Češi odevzdali k recyklaci tomuto kolektivnímu systému čtyři a půl milionu vyslouţilých elektrozařízení. Celková hmotnost elektroodpadu dosáhla 100 000 tun. Na setkání s novináři to v polovině prosince v Praze uvedli předseda představenstva Elektrowinu Jaroslav Holakovský a generální ředitel Roman Tvrzník. Češi nejpilněji odevzdávají k recyklaci chladicí zařízení – ledničky a mrazničky. Tvrzník uvedl, ţe s 1 600 000 odevzdanými kusy jsme na pátém místě v Evropě. Kaţdý Čech v průměru odevzdal k recyklaci téměř 1,8 kilogramů chladicích zařízení. První místa patří skandinávským zemím. „Ročně se u nás prodá přibliţně 2,5 kilogramu chladicích zařízení na osobu. Češi tak vracejí ke zpracování téměř 80 procent vyřazených 82

ledniček,“ uvedl Roman Tvrzník. Často recyklované jsou také velké spotřebiče (pračky, myčky na nádobí, sporáky apod.), kterých od roku 2005 skončilo na sběrných místech téměř půl milionu, tedy zhruba 30 000 tun. Malých spotřebičů (např. fénů, vrtaček, mixérů nebo rychlovarných konvic) zpracoval Elektrowin 2 400 000 kusů. Recyklaci televizí a monitorů v ČR zajišťuje kolektivní systém Asekol, který je partnerem Elektrowinu. Asekol za pět let fungování vybral 60 000 tun elektroodpadu, coţ představuje téměř dva a půl milionu televizí a monitorů. Nyní má Asekol v ČR skoro 11 500 sběrných míst. V letošním roce je patrný pokles odevzdaných elektrospotřebičů, coţ vysvětluje manaţerka komunikace Hana Ansorgová: „Mírný pokles ve sběru oproti loňskému roku je způsoben doznívající ekonomickou krizí, která zapříčinila pokles prodeje elektrotechniky. Z tohoto důvodu se také prodluţuje ţivotnost spotřebičů, jednotlivá zařízení slouţí v domácnostech déle, a proto se jich také tolik v tomto roce nedostalo k recyklaci.“ V Karlovarském kraji vznikne 35 území Natura 2000 (2011) V Karlovarském kraji vznikne 35 chráněných území zařazených do soustavy Natura 2000. Všechny lokality jsou uţ vybrány, zaujímat mají plochu o celkové rozloze kolem 21 000 hektarů. V současnosti vrcholí práce související se zpracováním plánů péče o tato území, zapotřebí je také jejich vyměření. Součástí plánu péče bude rovněţ základní průzkum botanický, zoologický a případně i geologický. ČTK to oznámil krajský radní Jaroslav Bradáč (ČSSD). V lokalitách zařazených do soustavy Natura 2000 je vše podřízeno ochraně tohoto území, coţ podle Bradáče vylučuje jakékoliv aktivity související například s výstavbou nebo průmyslovou činností. Zásadní negativní dopady pro obce a jejich obyvatele by to ale mít nemělo, poznamenal. Vybraná území jsou prý mimo zastavěná území obcí. "Ani tam nejsou třeba loţiska nějakých surovin," dodal radní. Z celkového počtu vybraných lokalit jsou plány péče zpracovány pro 14 území. Jsou mezi nimi například Blaţejský rybník a soustava Boreckých rybníků, dále kaňon řeky Ohře, řeka Teplá s přítoky či Otročínský potok, podotkl Bradáč. Na těchto územích budou chráněni mimo jiné obojţivelníci a ryby, popřípadě jsou to významná přírodní stanoviště. "Na seznamu chráněné fauny je tak například čolek velký, dále vranka obecná, mihule potoční nebo kuňka ohnivá a hnědásek chrastavcový," uvedl radní. Tento ohroţený motýl se velmi často objevuje také v případě 21 lokalit, pro něţ se budou plány péče teprve zpracovávat. Jde třeba o lokalitu 83

Prachomety, Hřivínovské pastviny a Mokřady u Těšetic. Podle Bradáče veškeré přípravné práce související s vytyčením jednotlivých území a zpracováním plánů hradí stát a jdou do desítek milionů korun. Teprve po dokončení podkladů převezme vlastní péči o lokality Karlovarský kraj. "Náklady na údrţbu zatím neznáme," konstatoval radní.Málo to podle něho asi nebude, půjde určitě o statisíce korun. Proces přípravy a vyhlášení lokalit soustavy Natura 2000 má skončit asi do tří let. Chráněná území budou tvořit 37 procent území kraje s celkovou rozlohou 3314 kilometrů čtverečních. Kraj můţe vyhlašovat přírodní rezervace a přírodní památky na přibliţně 2400 kilometrech čtverečních. Zbytek území regionu tvoří Vojenský újezd Hradiště (332 km2) a Chráněná krajinná oblast Slavkovský les (606 km2). Natura 2000 je soustava chráněných území, které vytvářejí na svém území podle jednotných principů všechny státy EU. Cílem této soustavy je zabezpečit ochranu těch druhů ţivočichů, rostlin a typů přírodních stanovišť, které jsou z evropského pohledu nejcennější, nejohroţenější, vzácné či omezené svým výskytem jen na určitou oblast. Vytvoření soustavy Natura 2000 ukládají státům dva nejdůleţitější právní předpisy EU na ochranu přírody13

13

Ekolist.cz [online]. Praha : [cit. 20.2.2011]. Zpravodajství. Dostupné z WWW: <www.ekolist.cz>.

84

ZDE BUDE VLOŢENO ZADÁNÍ DP PRÁCE

85