Důvody pro (ne)ohlášení trestného činu znásilnění z pohledu oběti

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra psychologie

Bakalářská práce obor psychologie

Důvody pro (ne)ohlášení trestného činu znásilnění z pohledu oběti

Vypracovala: Mgr. Veronika Mizerová Vedoucí práce. Mgr. Michaela Borovanská

Brno 2012

Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně a že jsem všechny použité informační zdroje uvedla v seznamu literatury.

Brno, květen 2012 ………………………… podpis

Ráda bych zde poděkovala vedoucí své práce Mgr. Michaele Borovanské za cenné rady, podnětnou kritiku a velmi ochotný a vstřícný přístup. V neposlední řadě děkuji všem svým respondentkám za jejich ochotu a za cenné informace, jež mi poskytly.

Obsah I. Úvod ....................................................................................................................... 1 II. Teoretická část ....................................................................................................... 2 1. Co je to znásilnění ............................................................................................. 3 1. 1 Právní pojetí znásilnění ............................................................................. 3 1. 2 Genderové pojetí znásilnění ...................................................................... 4 2. Psychologie oběti .............................................................................................. 5 3. Viktimizace oběti .............................................................................................. 7 3. 1 Primární viktimizace.................................................................................. 8 3. 2 Sekundární viktimizace ............................................................................. 8 3. 2. 1 Sekundární viktimizace v průběhu trestního řízení .......................... 9 3. 3 Terciární viktimizace ................................................................................. 12 3. 4 Falešné oběti .............................................................................................. 13 3. 5 Reviktimizace ........................................................................................... 14 4. Mýty a stereotypy .............................................................................................. 14 5. Důvody neohlášení znásilnění ........................................................................... 19 III. Výzkumná část ..................................................................................................... 24 1. Předmět výzkumu .............................................................................................. 24 2. Hypotézy ........................................................................................................... 24 3. Výzkumný soubor ............................................................................................ 25 3. 1 Výběr výzkumného vzorku ....................................................................... 25 3. 2 Popis výzkumného vzorku......................................................................... 28 4. Výzkumné metody ............................................................................................ 29 4. 1 Způsob získávání dat ................................................................................. 29 4. 2 Metoda zpracování dat............................................................................... 31 5. Výsledky............................................................................................................ 33 5. 1 Důvody neohlášení znásilnění ................................................................... 36 5. 1. 1 Pocity viny ........................................................................................ 37 5. 1. 2 Nedůvěra vůči orgánům činným v trestním řízení............................ 38 5. 1. 3 Strach z pachatele ............................................................................. 39 5. 1. 4 Stud a ponížení.................................................................................. 40 5. 1. 5 Strach, že se to dozví okolí ............................................................... 40 5. 1. 6 Nízký věk oběti ................................................................................. 41 5. 1. 7 Bagatelizace spáchaného násilí ......................................................... 41 5. 1. 8 Rodinný nebo partnerský vztah s pachatelem................................... 42 5. 1. 9 Způsob vyrovnání se se spáchaným násilím ..................................... 42 5. 2 Důvody ohlášení znásilnění ....................................................................... 43 5. 2. 1 Způsob vyrovnání se s činem............................................................ 44 5. 2. 2 Potrestání pachatele .......................................................................... 44 5. 2. 3 Snaha zabránit dalším útokům .......................................................... 44 5. 2. 4 Ohlášení okolím ............................................................................... 45 5. 3 Okolnosti znásilnění .................................................................................. 45 6. Diskuze .............................................................................................................. 49 IV. Závěr .................................................................................................................... 55 V. Použité zdroje ........................................................................................................ 56

I. Úvod Jako téma své bakalářské práce jsme si vybrala „Důvody neohlášení trestného činu znásilnění“. Toto téma jsem si zvolila proto, že se domnívám, že odhalení důvodů, proč ženy neohlásí spáchané znásilnění a jejich pochopení, může pomoci policii, dalším orgánům činným v trestním řízení nebo různým neziskovým organizacím nabízejícím služby obětem znásilnění, případně mohou být výsledky přínosné i při vytváření preventivních programů. Ať už zvýšení citlivosti a kvalifikovanosti práce s oběťmi znásilnění, nebo i zohlednění těchto poznatků v preventivních programech, může vést ke zvýšení počtu oznámených trestných činů znásilnění a dále pomoci obětem lépe se vyrovnat s tímto traumatizujícím zážitkem. V teoretické části se zaměřím na vysvětlení toho, co je znásilnění, jaké příčiny vedou

podle

různých

psychologických

teorií

k tomu,

že

určitá

osoba

se stane obětí, zaměřím se také na s tím spojenou otázku viktimizace. Dále se věnuji stereotypům a mýtům, jež přetrvávají ve společnosti a které ovlivňují, jakým způsobem společnost znásilnění vnímání a v neposlední řadě se zaměřím na okolnosti, které mohou vést oběť k ohlášení nebo neohlášení spáchaného násilí. V druhé části této práce se již věnuji samotnému výzkumu, v němž se pokusím nalézt konkrétní důvody, které vedou oběť znásilnění k jeho ohlášení nebo neohlášení. Tímto výzkumem může být vytvořen základ pro uskutečnění dalších výzkumů na toto či podobné téma.

1

II. Teoretická část Otázka znásilnění je problém rozšířený všude ve světě. Často je označované jako nejvíce zraňující zločin mezi dospělými, který omezuje nejen sexuální svobodu člověka, ale napadá i jeho základní lidskou důstojnost (Kovář a kol., 2008). Jedná se o trestný čin s velmi vysokou mírou latence, tzn. nízkou mírou ohlášených případů. Dle Čechové a Jandové (2009) podá oznámení na policii pouhých 3 % až 8 % znásilněných. Právě toto je důvod, proč je velice obtížné odpovědět na otázku, kolik žen

má

ve

skutečnosti

se

znásilněním

zkušenost.

Z kriminologických

a viktimologických výzkumů vyplývá, že se v průběhu života se znásilněním setká až 25 % žen (Kovář a kol., 2008). Na policii je tedy oznámen naprostý zlomek skutečného výskytu tohoto jevu. Ze statistik vyplývá, že dlouhodobě se počet znásilněných

žen

významně

nemění.

Zjednodušeně

lze

říci,

že

oficiálně

je v ČR evidováno jedno až dvě znásilnění denně (Kovář a kol., 2008). Podle statistik Policie ČR byl počet nahlášených znásilnění v roce 2009 celkem 480 (Statistické přehledy kriminality, online, 2009), v roce 2010 pak 586 (Statistické přehledy kriminality, online, 2010). V roce 2011 však bylo evidováno přibližně o 14 % případů znásilnění více, tj. celkem 675 případů. Dle tiskové zprávy Policie ČR (Tisková zpráva k Evropskému dni obětí, online, 2012) pravděpodobně nedošlo k tak prudkému nárůstu tohoto trestného činu, ale zejména v počtu ohlášených znásilnění. Tento nárůst ohlášení je spojován se zavedením psychologické péče o oběti trestných činů poskytované policejními psychology a speciálně vyškolenými krizovými interventy a spolupráci Policie ČR s organizacemi zabývajícími se pomocí obětem trestných činů. V případě aktů sexuálního násilí se obecně vyskytuje nízká míra oznamování z mnoha různých důvodů. Mezi ně můžeme zařadit např. stud a rozpaky oběti, strach z přístupu policie a dalších orgánů činných v trestním řízení, snahu vyhnout se dalšímu stresu, zlehčování toho co se stalo (např. Wolitzky-Taylor et al., 2011; Kovář a kol., 2008). Neochota obětí oznámit znásilnění však může mít negativní dopad na ně samotné. Young et al. (1992) uvádí, že ohlášením znásilnění se pravděpodobně zlepší přístup k lékařské i psychologické pomoci, což potvrzuje i Resnick et al. (2000).

2

Cílem mé práce je tedy zaměřit se právě na důvody, které vedou ženy, které se staly oběťmi trestného činu znásilnění, k ohlášení, resp. neohlášení tohoto činu orgánům činným v trestním řízení. Zároveň budu zjišťovat základní okolnosti, za jakých ke znásilnění došlo, neboť i ty mohou do jisté míry přispět k tomu, zda se

oběť

rozhodne

událost

ohlásit.

Porozumění

faktorům,

které

ovlivňují

pravděpodobnost ohlášení znásilnění, může přispět v oblasti preventivních programů, stejně tak může posloužit i policii a dalším orgánům činným v trestním řízení pro kvalifikovanou práci s oběťmi znásilnění. Takové poznatky také mohou pomoci k rozvoji cílené intervence za účelem nárůstu počtu oznámení tohoto trestného činu.

1. Co je to znásilnění Znásilnění je možné definovat různými způsoby, jedná se např. o právní definice, viktimologické definice, přičemž tyto se mohou mezi sebou zásadně lišit. I v průběhu let se definice pojmu znásilnění vyvíjely a měnily. Znásilnění může být pojímáno široce od veškerých forem sexuálního jednání, se kterým žena nesouhlasí, až po striktní definice chápající znásilnění pouze jako akt, při kterém dochází k průniku penisu do pochvy. Linková (2001) upozorňuje na to, že většina definic znásilnění popírá jeho systémový charakter, stejně tak jako další diskriminační systémy, jakými jsou rasizmus, diskriminace založená na sociálním statusu a příslušnost ke společenské třídě nebo heterosexismus. 1. 1 Právní pojetí znásilnění Současná právní úprava v České republice považuje za znásilnění dvě formy sexuálního chování. Podle ustanovení § 185 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, se za znásilnění považuje chování, kdy někdo „násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku jiného, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti“. Dále dle následujícího ustanovení § 185 odst. 2 se za znásilnění považuje „čin uvedený v předchozím odstavci, který je proveden souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží“.

3

Z uvedeného vyplývá, že tato právní úprava rozlišuje mezi pohlavním stykem, souloží a jiným pohlavním stykem srovnatelným se souloží. Pohlavní styk je obecnější pojem, který lze podle Havelkové (2009) vykládat jako jednání, kterým pachatel ukájí svůj pohlavní pud na těle druhé osoby např. osaháváním genitálií. Důležitá je pak zejména snaha pachatele se sexuálně uspokojit bez ohledu na to, zda k tomuto uspokojení skutečně došlo. Za soulož je podle stávající rozhodovací činnosti soudů v trestních věcech považováno byť jen částečné spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Co se týče pojmu „jiný pohlavní styk srovnatelný se souloží“, jedná se o pojem velmi neurčitý. Jistě sem lze zařadit orální, anální soulož a digitální penetraci (zasouvání prstů do pochvy). Méně jasné už ale je, kam zařadit např. zasouvání pohlavního údu muže mezi prsa ženy nebo vzájemné tření genitály u žen. Dle důvodové zprávy k zákonu č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, je skutkovou podstatu trestného činu znásilnění možné naplnit i zneužitím stavu bezbrannosti k pohlavnímu styku, tzn. situace, kdy pachatel využije stavu, ve kterém se osoba není schopna bránit a projevit svou vůli a v němž se nachází bez přičinění pachatele. Jedná se o stavy např. intoxikace alkoholem, léky, hluboký spánek, mdloby. Z výše uvedené definice znásilnění, tak jak je chápána v našem trestním zákoně, vyplývá, že znásilnění není definováno výslovným nesouhlasem oběti, ale násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí. Toto pojetí však nereaguje příliš citlivě na sociální a interpersonální tlaky, které působí na psychiku oběti, zejména v případě vztahového násilí (Čechová, Jandová, 2009). V situacích vztahového násilí dochází často k tomu, že se oběť neodváží projevit odpor, protože nemá jiné východisko nebo ho považuje za beznadějný. Oběť tedy nemusí být ze strany pachatele vystavena příliš intenzivnímu násilí. Nesouhlas oběti se sexuálním aktem a odpor, který pachateli klade, je pak velmi problematicky právně zachytitelný. 1. 2 Genderové pojetí znásilnění Právní pojetí a definice znásilnění je však pouze jeden z možných náhledů na znásilnění. Z Kováře a kol. (2008) vyplývá, že v 91 % případů jsou oběťmi znásilnění ženy a zároveň v 99 % případů jsou pachateli znásilnění muži. Dále také uvádí, že se znásilněním se v průběhu života setká až čtvrtina žen. Podle Liškové

4

(2002) není znásilnění pouze násilí jedné osoby vůči druhé nebo projevem sexuální deviace, ale je nutné se zaměřit i na sociální a kulturní kontext znásilnění a mocenských vztahů ve společnosti. Z uvedeného je tedy zřejmé, že problematiku znásilnění je potřeba chápat i v jejím genderovém rozměru. Hlavní argument feministických teorií znásilnění je vystavěn na genderové struktuře společnosti. Podle konceptu genderového univerza Sandry Harding (Šmausová, 2002) je významným prvkem podílejícím se na vytváření a reprodukování struktury společnosti založené na nerovném postavení mužů a žen genderová socializace. Žena si prostřednictvím genderové socializace osvojuje tradiční normy ženskosti. V průběhu socializace se tak žena identifikuje s genderově stereotypními rolemi, který ji výsledně v krizových situacích oslabují. Jedná se např. o tendenci starat se o potřeby druhých, slabost, altruismu, pasivitu atd., jež jsou spojovány s ženskostí na rozdíl od protikladů, které jsou spojovány s mužskostí (Hyde, 1994). Submisivita a pasivita, ke kterým je žena vedena, ji pak v postavení vůči mužům oslabují a neumožňují jí připravit se na souboj. Pokud tedy chceme pochopit znásilnění, musíme na něj pohlížet v kontextu sexuálních vztahů a mocenských rozdílů mezi muži a ženami ve společnosti a nehledat zdůvodnění v osobnostních charakteristikách pachatele nebo oběti. Muži, kteří znásilňují, nejsou hnáni sexuální potřebou, motivem jejich jednáním je získání převahy (Howitt, 2002). Znásilnění je tedy spojováno se sexuální nerovnováhou v sociálním postavení a moci.

2. Psychologie oběti Psychologie oběti se mimo jiné zaměřuje na odhalení previktimních faktorů a na to, jak významnou roli tyto faktory při spáchání trestného činu hrají. Zabývá se otázkou, zda existují určité predestinující podmínky, které u některých žen zvyšují pravděpodobnost, že se stanou obětí znásilnění (Kovář a kol., 2008). Predispozice ženy stát se obětí znásilnění není dána jedním jediným faktorem. Podle Heretíka (2004) se jedná spíše o souhrn bio-socio-psychologických znaků, jež zvyšují pravděpodobnost stát se obětí. Dle přístupu nahlížení na tyto faktory existují dva modely, a to na statistický a dynamický model viktimity. Statistický model vychází z předpokladu, že predispozice stát se obětí je tvořena trvalými osobnostními

5

charakteristikami ženy, např. afektivní labilita, extroverze nebo nezdrženlivost. Dynamický model naopak zdůrazňuje analýzu sociální interakce, v jejímž průběhu se z jednoho člověka stává oběť a z druhého pachatel. Jednu z linií zkoumání těchto faktorů představují výzkumníci, kteří tvrdí, že nebezpečí znásilnění není v ženské populaci rozloženo zcela náhodně. Zaměřují se tak na nalezení charakteristik, které činí z některých žen upřednostňované oběti sexuálního napadení. Představitelé konceptu spoluúčasti oběti na spáchání trestného činu jsou Mendelshon a Fattah, kteří na základě míry spoluúčasti oběti na vzniku trestného činu vytvořili typologii oběti. Podle míry odpovědnosti a spoluzavinění rozlišují pět typů obětí (Heretík, 2004): 

zcela nevinná oběť (např. sexuálně nebo psychicky zneužívané děti, oběti znásilnění

nebo

vraždy,

jestliže

tento

čin

byl

nepředvídatelný,

nevyprovokovaný a pachatel byl zcela neznámý člověk) 

oběť s menším zaviněním (např. žena, která byla znásilněna poté, co se sama přivedla do stavu opilosti)



oběť se stejným zaviněním jako pachatel (např. oběť, který vyhledává, vyzývá nebo provokuje pachatele)



oběť s větším zaviněním než pachatel (např. manžel, který je zabit týranou manželkou)



oběť, která je zcela vinná (např. násilník, který je zabit v sebeobraně náhodně vybranou neznámou obětí)



simulující či falešná oběť (např. oběť při falešném obvinění ze znásilnění)

Na obdobném základu je postavena i Wolfgangova teorie oběti. Tato teorie je nazývána jako teorie srážky a je založena na tvrzení, že někteří lidé vyvolávají konfrontaci, která může vést k tomu, že těmto lidem je přivozeno zranění, případně až smrt. Tato srážka, neboli konfrontace, je obětí způsobena buď pasivně či aktivně. Oběť tedy může buď jednat nevědomě a určité její charakteristiky provokují potenciálního útočníka, nebo vědomě provokovat svým chováním např. provokativním jednáním, vyhrožováním nebo samotným zaútočením (Doerner, Lab, 2011). Z této teorie vychází také Schaferova typologie, jež podle míry účasti na útoku rozlišuje 6

několik typů oběti, a to nesouvisející oběť, provokující oběť, precipitativní oběť, biologicky oslabená oběť, sociálně oslabená oběť, sebeviktimizující oběť a politická oběť (Doerner, Lab, 2011). Ačkoli v této typologii není pojem spoluzavinění chápán v trestně právním smyslu, tzn. že nesnímá z pachatele zodpovědnost za spáchaný trestný čin (Kovář a kol., 2008), vyvolává tento přístup určitou nelibost. Výhrady vůči této teorii plynou z toho, že je založena na předpokladu, že chováním oběti je možné vysvětlit spáchání trestného činu. Oběti je tedy přiznávána za spáchání tohoto činu určitá míra odpovědnosti, což vytváří kulturně legitimní model oběti a v neposlední řadě může být výmluvou pachatele pro jeho chování. Koncem 80. let se začaly objevovat nové typologie založené na jiném přístupu. Považují přílišné zaměření se na osobnostní charakteristiky oběti za chybné a zabývají se spíše celkovými okolnostmi znásilnění (Kovář a kol., 2008), dále na prevenci a nápravu, jakým způsobem reaguje oběť na traumatizující zkušenost a jak společnost nahlíží na oběť. Mezi tyto nové teorie lze zařadit Jensenovu a Brownfieldovu teorii životního stylu. Dle této teorie právě životní styl člověka může zvyšovat pravděpodobnost, že se stane obětí trestného činu, resp. znásilnění. Setkávání se v noci s jinými muži, vyrážení večer o samotě ven, setkávání se se zločiny, promiskuita nebo bydlení ve špatné části města, to jsou faktory, které zvyšují riziko viktimizace (DeLisi, Conis, 2012).

3. Viktimizace oběti Významnou roli v souvislosti se znásilněním hraje proces viktimizace oběti. Viktimizací se rozumí proces zraňování a poškozování oběti, který nekončí vlastním útokem na oběť, neboť ten je jen úvodním okamžikem, na který navazují další zraňující události (Čírtková, Vitoušová, 2007). Obvykle se rozlišují dvě fáze viktimizace, a to viktimizace primární a sekundární, lze se však setkat i s třetí fází tedy viktimizací terciární.

7

Primární viktimizace zahrnuje samotnou traumatickou zkušenost, kdy dochází k přímé újmě oběti způsobené pachatelem. Sekundární viktimizace zahrnuje druhotné poškozování oběti, jež je vyvoláno necitlivým a negativním přístupem okolí, tj. blízkých osob, jednáním orgánů činných v trestním řízení, přístupem k oběti. Terciární viktimizace vypovídá o neschopnosti oběti vyrovnat se s traumatickou zkušeností (Voňková, Huňková, 2004). 3. 1 Primární viktimizace Primární viktimizace je spojena přímo s aktem sexuálního násilí, který vždy znamená významný zásah do života oběti. Z pohledu oběti je znásilnění svévolná, nenadálá a krizová událost, kdy oběť nerozumí tomu, proč se přihodila právě jí a vyrovnání se s ní je pro oběť psychicky náročné (Čírtková, Vitoušová, 2007). Součástí tohoto typu viktimizace je újma spojená se samotným násilím, a to újma fyzická a psychická či emocionální. Fyzickou újmou je myšleno narušení tělesné integrity oběti od lehčích zranění až v nejhorších případech po usmrcení. Emocionální újma je velmi různorodá, protože se odvíjí mimo jiné od osobnostních charakteristik oběti. K častým příznakům emocionální újmy patří strach z pachatele či opakování viktimizace, nedůvěra v okolí, psychické připoutání se ke kritické události (Kovář a kol., 2008). Primární viktimizace může na určitou dobu zapříčinit ztrátu iluze dobrého světa, ztrátu iluze kontroly, pocit zneuctění a pocit nedůvěry. Svět se pak oběti jeví jako zlé a chaotické místo, ve kterém se dějí nepředvídatelné a nespravedlivé události, které oběť nemůže ovlivnit a nemá tedy svůj život pod kontrolou. Oběť ztrácí duševní rovnováhu a není schopna přiměřeně důvěřovat sobě ani svému okolí (Čírtková, 1998). 3. 2 Sekundární viktimizace K sekundární viktimizaci oběti vedou mimo jiné mýty a stereotypy, které má západní společnost s aktem znásilnění a jeho obětí spojeny. Tyto mýty znesnadňují pochopení aktu znásilnění a poskytnutí pomoci oběti. Podle Marešové a Martínkové

8

(2009) se poslední dobou příčinou sekundární viktimizace také často stává medializace spáchaného činu, upozorňuje zejména na následky zveřejnění jména oběti, bulvarizaci okolností události, nevhodné reakce okolí oběti na toto zveřejnění nebo i samotné obtěžování oběti médii. Sekundární viktimizace se rozvíjí prostřednictvím reakcí okolí na spáchaný čin a může být daleko závažnější než primární viktimizace. Z toho (Čírtková, Vitoušová, 2007) vyplývá, že existuje zásadní rozdíl mezi primární a sekundární viktimizací, a to že primární viktimizace je plně v moci pachatele a z toho důvodu jí nelze předejít. Sekundární viktimizaci naopak předejít lze, např. vhodnou komunikací s obětí znásilnění a podporou zdravých způsobů vyrovnávání se s traumatickým zážitkem znásilnění. 3. 2. 1 Sekundární viktimizace v průběhu trestního řízení Rozvoj sekundární viktimizace může být vyvolán mimo jiné i nevhodným jednáním policistů. Podle Scholze (1994; In Kovář a kol., 2008), který provedl výzkum, jehož cílem bylo zjistit co nejpřesnější údaje o postojích a názorech na znásilněné ženy, jsou policisté pouze běžní lidé oblečení v uniformě, tzn. že jejich názory na znásilněné ženy se od názorů a postojů obyčejných lidí vůbec neliší. Zjistil, že představy společnosti o znásilněných ženách jsou až překvapivě homogenní a jednotné. Právě tyto stereotypní názory a postoje k oběti znásilnění rozšířené napříč společností, mohou ovlivňovat přístup a chování policie vůči oběti. Pro rozvoj sekundární viktimizace je významné již samotné oznámení činu obětí a tedy jejich první kontakt s policií. Oznámení přijímají policisté, kteří sami nejsou následně vyšetřovateli. U těchto pracovníků pak nelze předpokládat hlubší obeznámenost s problematikou znásilnění a kvalifikovaného přístupu k jeho obětem. Oběti si často stěžují na netaktnost, lhostejnost, necitlivý přístup, dále také nevhodné komentování nebo mentorování (například „Co jste čekala, když chodíte takto oblečená?“) (Kovář a kol., 2008). Může tak nastat situace, kdy tito policisté odmítají akceptovat určité jednání jako znásilnění (Čechová, Jandová, 2009). Poučení, kterého se oběti v této chvíli od policie dostane, nebývá obětí vnímáno jako dostatečné, ale

9

jako formální, ústní a bez informací o dalším postupu. Často se pak stane, že spíš než aby oběť porozuměla poučení o svých právech, vnímá jen upozornění na sankce v případě křivé výpovědi (Kovář a kol., 2008). Další situace, jež mohou napomoci rozvoji sekundární viktimizace v souvislosti s činností orgánů činných v trestním řízení, je neprojevení dostatečného zájmu o bezpečí oběti, výslechy v nevhodných a nedůstojných prostorách, dlouhé lhůty, zraňující otázky na sexuální anamnézu oběti, někdy také snaha vymluvit oběti podání trestního oznámení (Čírtková, Vitoušová, 2007). Jako problematické vnímají oběti i pozdní informování o propuštění násilníka z vazby (Ciprová a kol., 2010). V průběhu vyšetřování je oběť policií vyslechnuta. Výslech je nejdůležitějším vyšetřovacím úkonem, a to s ohledem na obtížnou důkazní situaci trestného činu znásilnění. Vhodné by bylo, kdyby k těmto výslechům nepřistupovala policie rutině, vyhnula se jejich opakováním či konfrontaci s pachatelem, pokud to není nezbytně nutné (Benedict, 2003). V praxi však výslechu bývá přítomno více osob, případně může být i opakován, což může být pro oběť sekundárně traumatizující (Ciprová a kol., 2010). Český právní řád nepřiznává oběti zvláštní postavení, její postavení během trestního stíhání a následného soudního řízení je postavení poškozeného a nemá tedy žádná zvláštní práva1. Pokud výsledky vyšetřování dostatečně zdůvodňují postavení obviněného před soud, podá státní zástupce obžalobu. Dalším zdrojem sekundární viktimizace může být lékařské vyšetření oběti. Vyšetření bývá pro lékaře mnohdy výjimečnou záležitostí, se kterou se během své praxe často nesetkají. Postup při vyšetření pak bývá spíše intuitivní než sofistikovaný (Čechová, Jandová, 2009). Oběti se během vyšetření někdy také setkávají s nevhodným přístupem a komentáři ze strany lékaře (Kovář a kol., 2008). Stížnosti pak směřují také k nedostatečné empatii osob, které se na vyšetřování podílejí. Jako příklad lze uvést situaci, kdy policisté po vyšetření u lékaře sdělili oběti, která byla

1

Z důvodu neuspokojivého postavení obětí trestných činů, kdy právní úprava ochrany obětí trestných činů je roztříštěna do několika zákonů, v průběhu trestního řízení je obětem přiznáváno pouze postavení poškozeného a kdy neexistuje žádná právní úprava stanovující, jak se k obětem trestných činů v průběhu trestního řízení chovat, je v současné době připravován zákon o ochraně obětí trestných činů, který má jasně stanovit a rozšířit práva obětí.

10

zakrvácená a v roztrhaných šatech, aby se domů dopravila sama veřejnou dopravou (Vitoušová, 2001). Následující soudní jednání může být pro oběť značně stresující, a to nejen z důvodu opakovaného výslechu za přítomnosti dalších osob. Soudní jednání je veřejné, takže v jednací síni může být přítomna veřejnost, která není s případem žádným způsobem spojena. Veřejnost může být vyloučena pouze ze zákonem stanovených důvodů, což není např. ochrana oběti znásilnění. Problematické je, že poškozená je vnímána jen jako svědek, není dostatečně informována o svých právech a také je pro ni špatně dostupná bezplatná právní pomoc (Ciprová a kol., 2010). Totožnost svědka a tedy i oběti může být utajena. Pak jsou policií a dalšími orgány činnými v trestním řízení učiněny kroky jako například utajení podoby svědka, vedení osobních údajů odděleně od trestního spisu, což je vhodné zejména tehdy, zná-li pachatel pouze podobu svědka-oběti, avšak nikoli její totožnost. Jedná se například o situaci, kdy oběť je napadaná zcela neznámým útočníkem. Utajení totožnosti lze pak zajistit i během soudního jednání, kdy během výslechu svědka je možné vykázat obžalovaného ze soudní síně. Po návratu obžalovaného může prostřednictvím soudce klást svědkovi otázky, bez nutnosti setkání. V praxi se bohužel utajení totožnosti svědka-oběti v případech sexuálního násilí téměř nepoužívá (Čechová, Jandová, 2009). Za účelem objasnění skutkových okolností na základně odborných znalostí může být kontaktován v průběhu vyšetřování soudní znalec. Úkolem soudního znalce je

posouzení

věrohodnosti

výpovědi

oběti

a

prokázání

dobrovolnosti

či nedobrovolnosti sexuální aktivity, tedy zda oběť projevila vážně míněný odpor (Čechová, Jandová, 2009). Záměrem znaleckého posudku oběti není posouzení, zda došlo k sexuálnímu aktu či nikoli (Čírtková, 2004). Podle Vitoušové (2001) oběti považují kontakt se soudním znalcem za značně traumatizující. Vyšetření bývá vedeno neprofesionálním,

netaktním

a

mnohdy

ponižujícím

způsobem

a

odhalují

se skutečnosti, které mohou oběť v rámci soudního řízení kompromitovat. Čírtková a Vitoušová (2007) uvádí okolnosti, jež mohou přispět v souvislosti se znaleckým posouzením k rozvoji sekundární viktimizace. Jedná se o poskytování nedostatečného

11

vysvětlení o proceduře vyšetření, nedostatek času na oběť, malý zájem o pocity oběti, nezájem o rozsah emocionální újmy, užívání lékařské dokumentace bez svolení oběti a neinformování o možnostech psychologické pomoci a terapie. Scholz a Greuel (1994; In Kovář a kol., 2008) dále poukazují na to, že ve znaleckých posudcích bývá věnována významná pozornost sexuální anamnéze oběti a že jsou ve více než polovině případů předpojaté a ovlivněné obecnými stereotypy. 3. 3 Terciární viktimizace Terciární viktimizace je stav, kdy oběť znásilnění není schopna vyrovnat se s prožitou událostí a vlastní újmou, ačkoli z objektivního hlediska již došlo k nápravě, tzn. pachatel byl potrestán, nebo došlo k uzdravení (Čírtková, 1998). Příčina terciární viktimizace bývá hledána zejména v osobnostních charakteristikách oběti (Marešová, Martínková, 2009). V souvislosti s terciární viktimizací dochází k tomu, že trestný čin a jeho následky začne přesahovat i do širokého okruhu původně nezúčastněných osob (Heretík, 2004). Dochází tak ke změně původní cesty života oběti. Ta například není schopna navázat na svou původní pracovní kariéru nebo vést plnohodnotný partnerský vztah. Závažnost tohoto typu viktimizace neodpovídá přesně formě a intenzitě spáchaného sexuálního násilí, rozhodující je spíše nakolik byla narušena intimní sféra a vnitřní svět oběti (Kovář a kol., 2008). Oběť tedy může být závažně poškozena i méně intenzivními zásahy, např. exhibicionismem. Následky se však mohou projevovat i v oblasti psychosexuální a emocionální. V souvislosti se znásilněním je tento stav označován jako trauma ze znásilnění neboli rape trauma (Kovář a kol., 2008). Podle Heretíka (2004) se trauma ze znásilnění odehrává typicky ve dvou fázích. První akutní fáze je charakterizována silným zážitkem strachu, úzkosti a na ně navazujícím pocitem studu a odporem k sexualitě. Druhá fáze je dlouhodobější a zahrnuje postupnou reintegraci osobnosti oběti.

12

3. 4 Falešné oběti Falešné oběti, resp. falešně vznesená obvinění jsou určitě kontroverzním tématem. Ze statistických údajů vyplývá, že falešná obvinění z celkového počtu ohlášených případů znásilnění činí 6 až 10 % (Ciprová a kol., 2010). Heretík (2004) uvádí vyšší počet a to až 18 %. Vzhledem k celkovému počtu nahlášených znásilnění je tato hodnota vysoká, což je patrně způsobeno i tím, že pokud někdo chce vznést falešné obvinění, tím spíš jej nahlásí na policii, na rozdíl od skutečně spáchaných znásilnění. Dle Čechové a Jandové (2009) by ale tento jev neměl snížit vnímání důležitosti znásilnění s ohledem na předpokládanou latenci, případně závažnost vztahového znásilnění. Osobnostní charakteristiky falešných obětí, stejně jako jejich motivy k tomuto jednání, byly tématem řady výzkumů. Podle Bettermann (2005; In Kovář a kol., 2008) se rozlišují dva typy falešných obětí, a to podle uvědomění si kontaktu údajné oběti s realitou. Falešné oběti, jež s realitou kontakt mají, viktimizaci cíleně předstírají, mají na situaci náhled a vědí, že jejich obvinění je klamné. Opačným případem jsou falešné oběti, jež kontakt s realitou nemají, ale jsou o své viktimizaci přesvědčeny. V tomto případě se tedy nejedná o lživé obvinění, falešná oběť je o své viktimizaci přesvědčena mylně. Co se týče pohnutek, které vedou k lživému falešnému obvinění, panuje mezi odborníky shoda (Kovář a kol., 2008). Jedná se zejména o vytvoření alibi, tzn. falešná viktimizace má poskytnou alibi pro určitou okolnost (např. nechtěné těhotenství), dále pomstu, žárlivost, touhu upoutat na sebe pozornost nebo touhu získat materiální, finanční nebo sociální výhody. Jak již bylo uvedeno, falešné obvinění je spíš výjimkou než pravidlem, způsobuje však riziko snížení vnímání závažnosti znásilnění a může zvyšovat nedůvěru i k obětem pravým. Je nutné tuto problematiku i nadále zkoumat, a to jak z hlediska četnosti falešných obvinění, tak i hlediska hlubšího pochopení falešného obvinění, za účelem rozeznání falešného obvinění od pravého.

13

3. 5 Reviktimizace Pojem reviktimizace vyjadřuje opakovanou zkušenost oběti, tj. zkušenost s minimálně dvěma časově oddělenými a nesouvisejícími viktimizacemi v souvislosti s trestným činem znásilnění. Nejedná se o znásilnění skupinové ani opakované znásilnění jedním a tímtéž pachatelem (Sakař, 2007). V případě vícenásobných obětí dochází k potlačení významnosti situačních faktorů a náhody. Hlavním činitelem se stává životní styl i některé anamnestické, sociodemografické a osobnostní faktory (Heretík, 2004). V případě sexuálního násilí je reviktimizace poměrně častá. Podle Schneidera (1999; In Kovář a kol., 2008) je situace, kdy se jedinec stane znovu obětí trestného činu spíše pravidlem než výjimkou, přičemž doba mezi první a další viktimizací většinou není delší než půl roku až rok. Pravděpodobnost opakování sexuálního násilí je široká, pohybuje se v rozmezí od 10 % do 69 %, tzn. že každá druhá až třetí oběť sexuálního násilí je reviktimizována (Classen, Palesh, Aggarwal, 2005). Podle Wolhuter et al. (2009) je 4,3 % obětí opakovaně viktimizováno až pětkrát i více během jednoho roku. Riziko opakované viktimizace však není spojeno s určitým psychologickým typem osobnosti. Rizikové charakteristiky pravděpodobně vznikají v důsledku první viktimizace (Kovář a kol., 2008). Podle Pembertona (2003) je právě viktimizace nejpravděpodobnějším prediktorem další viktimizace, kdy riziko opakované viktimizace je vyšší v době těsně po činu. V souvislosti s vícenásobnou obětí je také používán model tzv. kariéry oběti, ze kterého vyplývá, že přitažlivá je zejména zranitelná viktima, neboli oběť (Čírtková, 2004). Základem konceptu kariéry oběti je ztráty víry ve vlastní schopnosti, naučená bezmocnost a pocit vlastní slabosti.

4. Mýty a stereotypy Mýty a stereotypy jsou součástí mediálního obrazu znásilnění kolujícího mezi laickou, ale i odbornou veřejností. Chování laiků i profesionálů je ovlivňováno nikoli 14

fakty, ale množstvím apriorních hypotéz. Důsledkem takového chování je další zraňování oběti a vede k rozvoji sekundární viktimizace (Čírtková, Vitoušová, 2007). Ačkoli jsou podle Havelkové (2009) tyto mýty právně irelevantní, lze je nalézt v přístupu orgánů činných v trestním řízení, ale i v rozsudcích soudů. Mimo jiné tyto mýty mužům poskytují důvody a částečně je ospravedlňují při páchání sexuálního násilí na ženách. V ženách tyto mýty zase udržují dojem, že si znásilnění zaslouží (Howitt, 2002). Jestliže se oběť rozhodne znásilnění ohlásit orgánům činným v trestním řízení, případně vyhledat lékařské ošetření, bude vystavena řadě nepříjemných situací, jako je opakované vypovídání o znásilnění, prokazování věrohodnosti výpovědi, podstoupení znaleckého posouzení. Oběť může být vystavena nedostatku respektu a malé možnosti ochrany ze strany orgánů činných v trestním řízení (Vitoušová, 2001). Uvedené mýty a laické stereotypy redukují znásilnění pouze na jednu jeho podobu, a to zákeřné napadení ženy úchylným pachatelem. Čím více se od představy tzv. skutečného znásilnění vyšetřovaný případ odchyluje, tím déle a intenzivněji je pak oběť znásilnění vyslýchána (Scholz, 1994; In Kovář, 2008). Všechny ostatní varianty znásilnění často nebývají za znásilnění považovány a jsou tak veřejností bagatelizovány a podceňovány. Výzkumy také ukazují na existenci mýtů v rodině, ve vrstevnických vztazích, ve výzkumu, v terapii, v praxi policie a soudů, tedy ve všech úrovních života společnosti. Jedná se o mýty jako masochizmus oběti, její podíl na vině pachatele, zlehčování následků (Čermák, 1998). Mezi časté mýty a stereotypy patří (Čechová, Jandová, 2009): Znásilnění probíhá formou přepadení na ulici a dopouštějí se ho cizí osoby. Stereotypní představou je, že znásilnění je útočné a je spácháno neznámým pachatelem v noci v parku. Výzkumy v USA uvádí, že 70 % obětí znalo pachatele znásilnění. Řada znásilnění se také odehraje přímo v domě, v bytě, na kolejích (Havelková, 2009). Podle Ciprové a kol. (2010) se více než 50 % znásilnění odehraje

15

mezi osobami, které se navzájem znají. Pachatelé bývají často z řad milenců, kamarádů nebo rodinných příslušníků. Tato skutečnost vyplývá i z výzkumu zaměřeného na studium kriminality, který byl proveden ve Velké Británii (Walby, Allen, 2009). Z výsledků výzkumu vyplývá, že čím vážnější bylo spáchané sexuální napadení, tím je pravděpodobnější, že se oběť s pachatelem znala. V případě znásilnění většina pachatelů (54 %) byla pro oběť důvěrnou osobou, tzn. ex manžel, ex partner. Na druhou stranu pouze 17 % až 18 % závažných sexuálních napadení, kam patří i znásilnění, bylo spácháno neznámým člověkem.

Sexuálně agresivní jedinec je deviantní. Hazelwood (1987) ve svém výzkumu pachatelů sexuálního násilí zjistil, že nejčastěji dochází k znásilnění pachatelem, který není duševně nemocný. To potvrzuje i Weiss (2002), který říká, že znásilnění páchají většinou muži bez sexuální deviace. Znásilnění je spíše řešením problému nejistoty v oblasti maskulinity pachatele. Podle Havelkové (2009) je v českém diskurzu právě sociokulturní vysvětlení,

které

chápe

násilí

jako

výsledek

nerovností

ve

společnosti,

podhodnocováno.

Znásilnění v manželství není možné. Mýtus vychází z předpokladu, že žena se vstupem do manželství vzdává práva na rozhodování o svém životě. Stává se majetkem muže a jako taková je povinna se svému muži odevzdat vždy, když má muž o sex zájem a chuť, a to bez ohledu na aktuální potřebu ženy. Vychází tedy z toho, že sexuální soužití je chápáno jako jedna ze základních manželských či partnerských povinností. Dokonce i oběti samotné mnohdy považují odepření sexu partnerovi jako určité provinění se vůči němu a často také ani nevědí, že i v manželství je znásilnění trestným činem (Urbánková, 2001).

Sexuální agresor si vybírá mladé a křehké ženy. Ne ve všech případech si musí pachatel oběť vyhlédnout předem a znásilnění plánovat. Naopak může podlehnout okamžitému nutkání (Čechová, Jandová, 2009).

16

Tento mýtus je také v rozporu s faktem, že většina znásilnění je plánována a odehrává se mezi osobami, které se vzájemně znají. Dalším faktem, jež vyvrací tento mýtus, je, že oběťmi znásilnění se nestávají pouze a jen ženy, ale v 7 % až 10 % jsou znásilnění vystaveni i muži (Ciprová a kol., 2010).

Znásilnění způsobuje hlavně těžkou újmu na tělesném zdraví. Znásilnění většinou skončí spíš s lehkými a středně těžkými poraněními (Čírtková, 2001). Ve většině případů však znásilnění zanechává na oběti vážné psychické následky. Trauma rape tedy souhrn symptomů, které vykazuje většina obětí znásilnění, se však významně překrývá s psychiatrickými kategoriemi pod diagnózou akutní reakce na stres a posttraumatické stresové poruchy. Samotná posttraumatická stresová porucha se projeví až u 46 % znásilněných žen (Kovář a kol., 2008).

Ženy vnímají znásilnění jako agresivní, vynucený sexuální styk. Faktem je, že ženy vnímají znásilnění jako existenciální ohrožení života (Jandová, Čechová, 2009). Výzkumem zaměřeným na zjištění emocí, které se v průběhu znásilnění objevují u oběti, bylo zjištěno, že naprosto dominantním pocitem oběti je strach o život (Čírtková, 2001). Většina žen se v průběhu znásilnění masivně brání. Jak již bylo výše uvedeno, ženy vnímají znásilnění jako existenciální ohrožení, proto jsou jejich obranné reakce často blokovány. Většina žen se pokouší spíš o verbální obranu (Čírtková, 2001).

Znásilnění se oběti líbí a svým způsobem to chce a sní o něm. Podle Havelkové (2009) se nejedná jednoznačně o mýtus, protože je samozřejmě pravdou, že ženy mají různé sny a touhy. Škodlivost tohoto mýtu však vyplývá z toho, že erotické fantazie mohou být vnímány jako automatický souhlas s tím realizovat sex proti vůli druhé osoby. Rozdílem oproti snu je, že v případě snu mají ženy nad průběhem situace moc a mohou ho kdykoli změnit nebo zastavit.

17

Ženy říkají ne, ale myslí tím ano. Mýtus je vystavěn na předpokladu, že ženy nejsou schopny činit nezávisle a samostatně svá rozhodnutí. Nejsou schopny říct, co si ve skutečnosti přejí a s tím jim pomáhají muži (Havelková, 2009). Tento mýtus je významně podporován mýtem o masivním bránění se ženy před znásilněním, podle kterého žena, která se nebrání, se sexem souhlasí.

Ženy provokují svým oblečením a chováním. V souvislosti se znásilněním se můžeme setkat s komentáři jako „co čekala v tak krátké sukni“ nebo „vracela se v noci sama domů tmavým parkem“. Tyto poznámky reprodukují představu, že si oběť svým chováním o znásilnění řekla. Podle kriminologických výzkumů je většina znásilnění pachateli plánována, nejedná se tedy o vyprovokovanou reakci ale naopak předem naplánovaný čin (Ciprová a kol., 2010). Tato představa se promítá i do vnímání znásilnění samotnými ženami. Z výzkumu Wolitzky-Taylor et al. (2011) totiž vyplývá, že až 59 % žen se obávalo při ohlášení znásilnění, že z něj budou viněny ony samy.

Sexuální pud je pro muže těžko kontrolovatelný. Podle Heretíka (2004) je rozhodujícím prvkem znásilnění samotné násilí nikoli sexuální touha. Mužskou populaci nelze ztotožňovat s populací sexuálních deviantů. Zdravý jedinec má schopnost kontrolovat své sexuální pudy. Z výzkumů vyplývá, že znásilnění je pácháno častěji zdravými než deviantními osobami (Čechová, Jandová, 2009). Dalším argumentem vyvracejícím tento mýtus je, že pachatelé znásilnění většinou netrpí sexuální frustrací a nejsou tedy hnáni neovladatelnými impulzy. Studií zkoumající 1292 delikventů bylo zjištěno, že až 71 % znásilnění bylo předem promyšleno, tedy nemohlo být způsobeno náhlým popudem vyvolaným sexuální touhou (Benedict, 2003).

18

Udané znásilnění ve vztahu je jen mstou a špatným řešením jiného konfliktu. Předpokládá se, že znásilnění je orgánům činným v trestním řízení oznamováno ve 3 % až 8 % případů. Podle Kováře a kol. (2008) se odhaduje, že znásilnění nahlásí 8 % obětí, které byly znásilněny neznámou osobou a pouze 3 % obětí vztahového znásilnění. Výskyt falešných obvinění je v závislosti na situaci v 6 % až 10 % ze všech ohlášených případů (Ciprová a kol., 2010). Nelze tedy říct, že by falešná oznámení zcela neexistovala, vyskytují se ale spíše výjimečně.

5. Důvody neohlášení znásilnění Rozhodnutí oběti, zda ohlásit či neohlásit spáchaný trestný čin, není jednoduché. Zda oběť učiní rozhodnutí ohlásit spáchané znásilnění, závisí na mnoha okolnostech. Důvodů, jež vedou ženy k neohlášení znásilnění, je celá řada. Například je nezbytné, aby oběť sama identifikovala daný čin jako dostatečně závažný, aby se obrátila na policii, dále aby oznámení znásilnění vnímala tak, že je to v jejím zájmu (Greenberg, Ruback, 1992; In Weiss, 2011). Důvody, jež vedou k neoznámení trestného činu znásilnění, mohou být následující: Odmítání přijmout spáchaný čin jako znásilnění Jednou z podmínek pro ohlášení znásilnění na policii, je, že oběť musí přijmout spáchaný čin jako znásilnění, tzn. aby sama sebe identifikovala jako oběť a násilníka jako pachatele znásilnění (Greenberg, Ruback, 1992; In Weiss, 2011). Například v situacích, kdy je oběť s pachatelem znásilnění emocionálně a sociálně spojena, je obtížné identifikovat tuto osobu jako násilníka. V takových situacích může oběť pachatele dokonce bránit a interpretovat čin tak, že to nebyla jeho chyba (Ferraro, Johnson, 1983; In Weiss, 2011). Oběť také může odmítnout čin nahlásit, protože je pro ni snazší přijmout, že ke znásilnění došlo omylem či z důvodu nějakého omylu. Podle Fishera et al. (2003) až 42 % obětí znásilnění, které se rozhodly čin nenahlásit, si nebyly jisté tím, že pachatel znásilnění spáchal úmyslně

19

a až 82 % obětí se domnívalo, že se nejednalo o dost závažný čin, aby ho policii nahlásilo. Weiss (2011) také uvádí, že až 12 % obětí neohlášeného znásilnění vysvětluje spáchané násilí jako neúmyslné a nezaviněné pachatelem. Takové chování, za nějž není možné dávat vinu pachateli, nelze dle těchto obětí interpretovat jako trestný čin Odmítání oběti přijmout identitu oběti Tento důvod neoznámení znásilnění je založen na strategii, která zdůrazňuje, že oběť má takové psychické schopnosti jako soběstačnost, nezdolnost, odvaha a současně fyzické schopnosti, díky čemuž je schopna ubránit se útoku a nepotřebuje zachraňovat. Oběť s tímto postojem se odmítá identifikovat jak oběť, přebírá péči sama nad sebou a ohlášení znásilnění policii nepovažuje za vhodné a nutné. Tento důvod neohlášení znásilnění se vyskytuje podle Weiss (2011) až v 9 % případů. Vztah k osobě pachatele Mezi hlavními příčinami malé ochoty oznámit znásilnění je možné uvést vztah k pachateli. V případě znásilnění však převažují případy, kdy se oběť a pachatel v různé míře znají. Znásilnění až v 70 % případů je spácháno pachatelem, jenž je s obětí v blízkém vztahu, a právě v těchto případech má často oběť tendenci vyhýbat se ohlášení (Weiss, Zvěřina, 1996). Podle Wolitzky-Taylor et al. (2011) je znásilnění cizím člověkem nahlášeno s větší pravděpodobností než známým. Stejně tak Estrich (1987) uvádí, že znásilnění cizím člověkem je oznámeno častěji než znásilnění někým známým. Podle Strauba (2003; In Kovář a kol., 2008) až tři čtvrtiny pachatelů udržovali s obětí v určité míře kontakt, a dále až čtvrtina pachatelů sexuálně napadá bývalé manželky a partnerky. Ačkoli se tedy většina znásilnění odehraje mezi osobami, jež se vzájemně alespoň krátkodobě znaly, je právě tento vztah k pachateli znásilnění jednou z překážek k jejich ohlášení. Okolnosti znásilnění Okolnosti, za kterých se znásilnění odehrálo, může být celá řada. Tyto okolnosti pak mohou mít významný vliv na to, zda oběť znásilnění čin nahlásí. V případě znásilnění, kdy byla oběť v době útoku pod vlivem drog nebo alkoholu,

20

je pravděpodobnost ohlášení nižší než v případě násilného útočného napadení (Wolitzky-Taylor et al., 2011). Podle Weiss (2011) mohou oběti zlehčovat spáchaný čin i tehdy, jestliže byl pachatel pod vlivem alkoholu či drog. Některé oběti tak mohou projevit tendenci v případě vztahového násilí pomoci pachateli vyřešit jeho problém (např. s alkoholem), jež považují za příčinu jeho jednání.

Pocity viny V souvislosti s tímto důvodem neohlášení znásilnění policii lze zmínit řadu výše uvedených mýtů, například že ženy provokují pachatele svým oblečením a chováním. Oběť se pak cítí za znásilnění vina, protože může vyhodnotit své chování jako nedbalé a riskantní, a tím přispěla k následné viktimizaci (Weiss, 2011). Může se jednat o situace, kdy se oběť nechá odprovodit cizím mužem, pohybuje se večer o samotě na odlehlých místech nebo vyzývavě obléká. Weiss (2011) uvádí, že až 7 % z obětí znásilnění, ho neoznámí, protože přijímají alespoň částečně odpovědnost za to, co se stalo. To potvrzují i Wolitzky-Taylor et al. (2011) a stejně tak i Kilpatrick et al. (1992), kteří uvádějí, že důvodem pro neohlášení znásilnění je mimo jiné i obava oběti, že si ostatní budou myslet, že znásilnění se stalo jejich vinou. Odmítnutí neviny oběti však může být podle Agnew (1985) také jedním ze způsobů, jak převzít kontrolu nad prožitou situací a jak se s ní vyrovnat v budoucnosti.

Stud a hanba Dalšími důvody pro neohlášení znásilnění je stud a rozpaky oběti (Howitt, 2002).

Podle

Wolitzky-Taylor

et

al.

(2011)

jsou

jako

faktory

snižující

pravděpodobnosti oznámení znásilnění vnímány i obava z toho, že se o znásilnění dozví rodina a ostatní lidé nebo že oběti jméno bude zveřejněno v souvislosti se znásilněním. To potvrzuje i policejní psycholog PhDr. Jan Pokorný, který říká,

21

že hlavním z důvodů neohlášení znásilnění je pocit studu, hanby a ponížení. Žena se nedokázala ubránit a odporovat, někdo zaútočil na její intimitu, což snáší velmi těžce (Znásilnění – spáchaný trestný čin je nutné v každém případě oznámit, online, 2011). Závažnost poranění Vážnost poranění oběti je dalším důvodem, který může mít vliv na rozhodnutí, zda znásilnění ohlásit či neohlásit. Weiss (2011) zjistila, že až 16 % obětí, které znásilnění neohlásily, nepovažovaly situaci za natolik závažnou, aby ji policii ohlásily. Tomuto důvodu neohlášení znásilnění přispívají také mýty, že znásilnění způsobuje hlavně těžkou újmu na tělesném zdraví, že znásilnění je zejména agresivní, vynucený sexuální styk nebo že se ženy v průběhu znásilnění masivně brání. Jestliže pak znásilnění není doprovázeno intenzivním násilím nebo není dokonáno penetrací, nemusí být vnímáno jako dostatečně závažné. Závažnost znásilnění může být také obětí snižována tak, že porovnává svou vlastní situaci s mnohem závažnější případem (Greenberg, Ruback, 1992; In Weiss, 2011). Obtíže s dokazováním Dalším faktorem snižujícím ochotu oznámit znásilnění je problematické získávání důkazního materiálu (Kovář a kol., 2008). Ať už je pachatelem znásilnění známá nebo neznámá osoba, odehrává se většinou někde v ústraní či soukromí. To je právě jeden z důvodů, proč je dokazování problematické. Dalším důvodem je, že oběť se cítí zahanbena a pošpiněná, proto se často po činu drhne dlouhou dobu ve sprše a oblečení, které měla v okamžiku znásilnění oblečené, vypere nebo zničí, čímž však znehodnotí případné důkazy (Znásilnění – spáchaný trestný čin je nutné v každém případě oznámit, online, 2011). Jediným svědkem znásilnění je tak mnohdy pouze samotná oběť, klíčovou roli potom hraje její věrohodnost. Názor veřejnosti, ale i profesionálů, je však při hodnocení žen, které byly znásilněny, ovlivněn řadou stereotypů (Scholz, 1994; In Kovář a kol., 2008). Ty pak komplikují i otázku dokazování. Stereotypy, které říkají, že většina žen se v průběhu znásilnění masivně brání nebo že znásilnění

22

způsobuje hlavně těžkou újmu na tělesném zdraví, se promítají do očekávání tělesných zranění oběti. Jestliže oběť není fyzicky zraněna, nenaplňuje představy o pravém znásilnění jako násilném útočném aktu spáchaném sexuálně deviantním jedincem. Nenaplnění těchto stereotypních představ způsobuje obtížnou akceptaci takového sexuálního násilí jako znásilnění (Kovář a kol., 2008). Podle Bachmana (1993) pak oběti, které utrpěly zranění, ohlásí znásilnění častěji, stejně tak jako oběti, které násilník ohrožoval oběť během znásilnění zbraní. Trestní řízení Subjektivní vnímání zátěže vyplývající z trestního řízení může být dalším z důvodů, které snižují ochotu ohlášení znásilnění. Jak je již uvedeno výše, oběti se mohou obávat stresu spojeného s výslechy, kdy jim budou kladeny intimní a zraňující otázky, dále stresu spojeným se znaleckým vyšetřením nebo opakovaným setkáním se s pachatelem znásilnění v průběhu soudního líčení. Z toho vyplývá, že dalšími faktory zmenšující ochotu oznámení jsou sekundární viktimizace a stigmatizace oběti (Kovář a kol., 2008). V souvislosti s těmi faktory lze opět zmínit mýtus o pravém znásilnění, tedy násilném přepadení náhodné oběti sexuálně agresivním jedincem, nebo mýtus, že ženy pachatele provokují svým jednáním, oblečením apod. Při posuzování znásilnění se někdy také vyšetřovatelé podivují nad tím, jakým způsobem se oběť po činu zachovala, například že nasedla k pachateli do auta nebo od něj přijala cigaretu. Toto chování oběti si pak vysvětlují mylně jako souhlas s právě prožitým sexuálním aktem. Zdánlivě smírná reakce je však, při vztahovém znásilnění či použil-li pachatel mučivé a perverzní praktiky, přirozená reakce na právě prožitý akutní stres (Kovář a kol., 2008). Existují však i faktory, které pravděpodobnost oznámení znásilnění zvyšují. Mezi nimi je možné uvést strach z nakažení se virem HIV, jinou pohlavně přenosnou chorobou nebo strach z otěhotnění.

23

III. Výzkumná část 1. Předmět výzkumu Předmětem

mého

výzkumu,

je

studium

faktorů,

které

ovlivňují

pravděpodobnost ohlášení, resp. neohlášení trestného činu znásilnění orgánům činným v trestním řízení ženami, jež se staly obětí tohoto trestného činu.

2. Hypotézy Ze statistik vyplývá, že případy znásilnění jsou nahlášeny přibližně v 8 %. V souvislosti s intrafamiliárním, případně partnerským znásilněním je pak tato hodnota ještě nižší a pohybuje se kolem 3 % (Čírtková, 2001). Ačkoli došlo dle Policie ČR v posledním roce k nárůstu ohlášení znásilnění, domnívám se, že většina znásilněných žen znásilnění stále neohlásí. Na základě uvedeného je tedy stanovena základní hypotéza: H1: Většina žen, jež se staly obětí znásilnění, tento čin neohlásí policii. Podle Kováře a kol. (2008) je častým důvodem neohlášení znásilnění obava oběti z policejního vyšetřování a sekundární viktimizace, tj. viktimizace, jejíž vznik je zapříčiněn reakcemi okolí oběti. V souvislosti s policejním vyšetřováním se může například jednat o stres spojený s výslechy, během nichž mohou být obětem kladeny intimní otázky. Avšak nejen sekundární viktimizace může být důvodem pro neohlášení znásilnění. Dalšími důvody může být stud oběti a obava, že jí alespoň částečně bude spáchané násilí kladeno za vinu (Weiss, 2011). Podle Fishera et al. (2003) může pak být dalším důvodem neohlášení vyhodnocení činu jako nedostatečně závažného, aby byl policii nahlášen. Z uvedeného tedy vyplývá další hypotéza: H2: Nejčastějšími důvody pro neoznámení znásilnění ze strany oběti jsou vztah k pachateli, obava z necitlivého přístupu orgánů činných v trestním řízení, obava, že znásilnění bude kladeno oběti za vinu, obava, že se o znásilnění někdo dozví a bagatelizace spáchaného násilí.

24

Faktorů, jež mají vliv na samotné znásilnění a následně pak na ohlášení znásilnění je značné množství. Jako další lze podle Wolitzky-Taylor et al. (2011) uvést požití alkoholu či jiných omamných látek obětí před znásilněním. Právě požití uvedených látek pak snižuje ochotu k ohlášení znásilnění. Stejně tak uvádí, že méně často dochází k ohlášení oběťmi s nižším dosaženým vzděláním. Podle Čírtkové, Vitoušové (2007) je oběťmi znásilnění jako další ze zdrojů traumat uváděno vyšetření znalci zejména psychology a gynekology, a to až v 70 % případů, dále pak kontakt s orgány činnými v trestním řízení, a to až v 30 % případů. Z uvedeného lze tedy vyvodit, že má-li oběť již dřívější zkušenost s policií a policejním vyšetřováním, bude její ochota ohlásit spáchané znásilnění nižší. Na základě toho je tedy stanovena následující hypotéza: H3: Ochota oznámit znásilnění policii, případně rozhodování o oznámení znásilnění, je ovlivněna mimo jiné okolnostmi znásilnění (např. užití alkoholu, drog, následná reakce oběti na pachatele, míra fyzického postižení oběti), předchozí zkušenosti oběti (např. předešlá viktimizace či předešlá zkušenost s policií) a další faktory (např. vzdělání oběti).

3. Výzkumný soubor 3. 1 Výběr výzkumného vzorku Při vytváření výzkumného souboru jsem stanovila dvě kritéria, která výběr výzkumného vzorku podmiňovala. Těmito kritérii, která jsem s ohledem na cíl svého výzkumu stanovila, byly ženské pohlaví a zkušenost se znásilněním či pokusem o něj. Výběr vzorku byl uskutečněn několika způsoby. Nejprve byly osloveny obecně prospěšné společnosti, krizová a intervenční centra a charity, které se zabývají pomocí obětem domácího násilí, pomocí znásilněným ženám, poskytováním sociálních služeb atd., jako například krizové centrum Spondea, nebo centrum Dona linka (seznam všech intervenčních center – příloha č. 1; dále jen intervenční centra), které poskytují 25

pomoc osobám ohroženým domácím násilím. Intervenčním centrům byl zaslán e-mail s žádostí o zveřejnění oslovovacího textu k tomuto výzkumu a odkazu s dotazníkem (oslovovací e-mail – příloha č. 2) na webových stránkách těchto intervenčních center. S ohledem na to, že až 25 % žen se v průběhu svého života setkává se znásilněním (Kovář a kol., 2008), byly dále potenciální respondentky oslovovány prostřednictvím různých diskusních fór pro ženy. Na těchto fórech byl do rubrik zaměřených na psychologii, vztahy, sex, rady, nebo pomoc vložen oslovovací text a odkaz na dotazník (oslovovací text – příloha č. 3). Jako poslední varianta oslovení respondentek bylo zprostředkování dotazníku na portálu „www.vyplnto.cz“, kde byl zveřejněn po dobu jednoho měsíce. V e-mailu, kterým byla centra žádána o uveřejnění výzkumu, tak i v oslovovacím textu byl výzkum stručně představen, vysvětlena problematika výzkumu a nastíněny cíle výzkumu. V oslovovacím textu bylo potenciálním respondentkám vysvětleno, že výzkum je zcela anonymní, byly požádány o co největší otevřenost, současně ale byly také upozorněny na možnost neodpovídat na otázky, jež by považovaly za příliš nepříjemné a nepřiměřeně stresující. V oslovovacím textu bylo také uvedeno, že výsledky výzkumu by mohly být přínosné v oblasti preventivních programů nebo v oblasti zacházení s poškozenými a byl zde také uveden odkaz, na kterém se budou moci v případě zájmu seznámit s výsledky výzkumu. Několik různých způsobů oslovení potenciálních respondentek bylo zvoleno z důvodu, že zkoumaná populace byla velmi specifická a obtížně dostupná. Tyto tři cesty oslovení potenciálních respondentek měly zajistit dostatečně velký výzkumný vzorek a dále také větší reprezentativnost tohoto vzorku. Lze totiž předpokládat, že se na webových stránkách intervenčních center a diskusních fórech, jež nejsou přímo zaměřeny na problematiku znásilnění nebo obecněji sexuálního násilí, budou pohybovat ženy s rozdílnými zkušenostmi a rozdílným přístupem k řešení tohoto problému. Na diskusních fórech tak mohly být osloveny i ženy, které nejen, že znásilnění neoznámily policii nebo dalším orgánům činným v trestním řízení, ale také se nikdy neobrátily na žádné intervenční centrum a možná ani nikdy s nikým o této své zkušenosti nemluvily. Kdyby tedy byly oslovovány potenciální

26

respondentky pouze skrze intervenční centra, tyto ženy by ve vzorku chyběly. Reprezentativnost vzorku však mohla být ovlivněna i zvolenou metodou sběru dat, a to online dotazováním, neboť je možné se důvodně domnívat, že existuje množství žen, jež k internetu nemají přístup zcela nebo pouze výjimečně, např. ženy ze sociálně slabších tříd, ženy s nižším vzděláním, seniorky. V souvislosti s reprezentativností vzorku je nutné blíže zmínit také motivaci respondentek k účasti ve výzkumu. Ze samotných výpovědí některých respondentek vyplývá, že se účastní výzkumu proto, že chtějí pomoci dalším ženám, které se staly obětí znásilnění a domnívají se, že právě zapojení se ve výzkumu může být určitou formou pomoci. Jako příklad lze uvést část odpovědi jedné z respondentek: „Jsem ráda, že se někdo zajímá. Přeji pěkný den.“ Dalším důvodem pro účast ve výzkumu může být potřeba oběti vypovídat se, sdělit někomu svůj traumatizující zážitek. Oběť však nemusí chtít sdělit tento svůj zážitek blízkému okolí nebo lidem, kteří ji znají. V těchto případech může být právě anonymita online dotazníku motivem pro sdělení svých zkušeností. Z výpovědí respondentek vyplývá, že až 18,4 % žen v našem výzkumu se nikdy nikomu nesvěřilo. Jedna respondentka dokonce výslovně uvádí, že se poprvé o svou zkušenost podělila až v tomto dotazníku. „Nikdy nikomu až teď tady“ „Je důležité o tom MLUVIT. Člověk, který mlčí a je sám, se strašně moc trápí a snižuje se tak šance na jeho znovuzačlenění do normálního života.“ Další otázkou v souvislosti s motivací k účasti ve výzkumu je doba, která uplynula od spáchání znásilnění. Z odpovědí respondentek vyplývá, že průměrná doba, jež uplynula od doby znásilnění je 10,8 let. Tato doba však může být zkreslená z důvodu, že 7 respondentek neuvedlo svůj současný věk. I přesto však lze předpokládat, že aby se oběť znásilnění chtěla zúčastnit výzkumu na toto téma, tedy vyprávět o své zkušenosti zcela cizímu a neznámému člověku, musí od doby znásilnění uběhnout určitá doba. V době, kdy oběť zažívá akutní stres způsobený znásilněním, není patrně schopna ani ochotna se takto otvírat před cizí osobou - výzkumníkem. Znásilněné ženy se snaží svůj zážitek zpracovat a vyrovnat se s ním, k čemuž by patrně účast ve výzkumu nepřispěla, jak vyplývá i z odpovědi jedné z respondentek: 27

„O takovýchto věcech se vůbec nemluví snadno a tento dotazník otevřel staré rány...“ Návratnost dotazníku nebyla příliš vysoká, což vyplývá jak ze specifického zaměření výzkumu, tak i z toho že zkoumané téma je velmi intimní a pro řadu potenciálních respondentek značně citlivé. Návratnost však bylo možné přesně posoudit pouze u dotazníku zveřejněného na portálu vyplnto.cz, kde je sledován celkový počet zobrazení dotazníku a celkový počet vyplněných dotazníku. Návratnost je dána poměrem těchto dvou údajů a činila 20,7 %. Jedná se však i zde pouze o orientační údaj, protože nejsou brány v potaz ty respondentky, které nezobrazily úvodní text, tzn. „neklikly“na odkaz dotazníku. 3. 2 Popis výzkumného vzorku Celkem bylo vyplněno 140 dotazníků. Následně byly vyřazeny ty dotazníky, ve kterých byl uveden jen věk respondentky či minimum dalších informací. Dále dotazníky, jež byly zcela zjevně vyplněny žertem a dva dotazníky vyplněné muži. V dalším zpracování a analýze bylo pracováno se 111 dotazníky, resp. respondentkami, z nichž nejmladší bylo 16 let a nejstarší 54 let. Průměrný věk respondentek byl 28,4 let, přičemž sedm respondentek věk vůbec nevyplnilo. Nejnižší uvedený věk v době události, jež je v dotazníku respondentkami popisována, byl 6 let a nejvyšší 44 let. Průměrný věk respondentek v době události, jež v dotazníku popisují, byl 17,8 let, přičemž jedna respondentka věk nevyplnila. Jestliže byly některé respondentky vystaveny popisovanému jednání vícekrát, byly v úvodu dotazníku požádány, aby se zaměřily na událost poslední. Nejčastěji

uváděný

stupeň

vzdělání

byl

středoškolský

s maturitou

(38 respondentek) a následně vysokoškolské bakalářské vzdělání (29), dále pak vysokoškolské magisterské vzdělání (19), vyšší odborné vzdělání (10), středoškolské vzdělání bez maturity (6), vysokoškolské postgraduální vzdělání (5) a základní vzdělání (3). Jedna respondentka stupeň dosaženého vzdělání neuvedla.

28

4. Výzkumné metody 4. 1 Způsob získávání dat Sběr dat pro výzkum se uskutečnil technikou polostrukturovaného online dotazníku, který byl šířen prostřednictvím intervenčních center, internetových diskusních fór pro ženy a portálu „www.vyplnto.cz“. Těmito cestami byl rozeslán a následně na internetu publikován odkaz na dotazník složený z otevřených a uzavřených otázek. Uzavřené byly voleny tam, kde byly předem dány možnosti odpovědí (například věk, vzdělání) a dále tam, kde bylo pravděpodobné, že by respondentky nemusely odpovědět na otázku jasně, případně by uvádění volných odpovědí mohlo být respondentkám příliš nepříjemné (např. jakému druhu násilí byly vystaveny), (viz dotazník – příloha č. 4). Online dotazování bylo zvoleno z toho důvodu, že umožňuje oslovit v krátkém čase velké množství potenciálních respondentek a dále také kvůli anonymitě, kterou tento způsob dotazování nabízí. Jelikož téma výzkumu je hodně intimní, je velmi pravděpodobné, že při dotazování formou „face to face“ by respondentky nebyly otevřené a v případě otázek, jež by pro sebe vyhodnotily jako příliš nepříjemné a osobní by odpověděly tak, aby uspokojily výzkumníka a odpovídání měly rychle za sebou. Online dotazováním bylo navíc také možné oslovit respondentky, které se nikomu dříve nesvěřily a pro které byla tato forma sdělení tohoto zážitku přijatelná díky menšímu zásahu do jejich běžného života, než dotazování „face to face“. Borovanská (2012) však upozorňuje, že online dotazování s sebou nese i řadu rizik a nevýhod. Hlavním nedostatkem je fyzická vzdálenost respondentky a výzkumníka, jež může přinést různé obtíže. Při online dotazování jsou kladeny vysoké nároky výzkumníka, neboť je třeba, aby jasně a výstižně formuloval otázky. Důvodem je, že neexistuje možnost, aby výzkumník respondentovi cokoli dovysvětlil nebo ujasnil. Stejně tak nemá respondent možnost se dále dotázat, jestliže neporozumí všem instrukcím k vyplňování dotazníku nebo samotným otázkám. Případné nejasnosti mohou být pro výzkumníka zdrojem problémů i při zpracování dat.

29

Výzkumník nemá možnost se respondenta dále ptát a ujasnit si některé formulace a odpovědi. Musí zpracovávat pouze ta data, která mu respondent napsal a vycházet z nich. Dotazník pro tento výzkum byl vytvořen prostřednictvím služby Google Documents, které umožňují, aby byl dotazník i v průběhu vyplňování, tedy v době kdy již byl zveřejněn upravovat. Upravování otázek v průběhu sběru dat je však již problematické z důvodu srovnatelnosti odpovědí respondentek před úpravou a po úpravě. Z počátku zveřejnění dotazníku jsem tedy provedla krátký předvýzkum, na němž jsem zhodnotila srozumitelnost otázek a poskytované odpovědi respondentkami. Pokud bych zjistila, že některé otázky jsou formulovány nejasně a nesrozumitelně, bylo možné otázky upravit. S tím že bych tyto počáteční odpovědi nezahrnula do analýzy dat. Po zhodnocení prvních odpovědí, jsem však dospěla k závěru, že žádné úpravy není nutné dělat a nechala jsem tedy dotazník nadále zveřejněný beze změny. Na závěr dotazníku byla také uvedena otevřená otázka, ve které mohly respondentky cokoli dovysvětlit, či sdělit cokoli, pro co v předchozích otázkách nenašly prostor. Online dotazování dále klade nároky na respondenty v souvislosti s prací s počítačem, neboť pro vyplnění dotazníku je nutná alespoň základní znalost práce na počítači a na internetu. Lze se však domnívat, že respondenti, kteří navštěvují různé internetové stránky nebo mají profil na nějaké internetové diskuzi, tuto znalost mají. Otázka přístupu k internetu se pak může promítnout spíše do reprezentativnosti vzorku, jak uvádím výše v kapitole 3.1 Výběr výzkumného vzorku. Dalším rizikem online dotazování je nemožnost respondenta v průběhu vyplňování dotazníku dále motivovat k tomu, aby dotazník zodpověděl celý a byl při jeho vyplňování co nejotevřenější (Borovanská, 2012). I přes zmíněné nevýhody a rizika online dotazování byl zvolen právě tento způsob sběru dat, neboť se domnívám, že nejlépe vyhovuje specifičnosti a citlivosti tématu výzkumu. Lze předpokládat, že respondentky budou při online sběru dat

30

co nejvíce otevřené, když nebudou muset na citlivé a nepříjemné otázky odpovídat v přítomnosti výzkumníka a se zajištěním anonymity výzkumu. 4. 2 Metoda zpracování dat Jako metoda zpracování dat byla zvolena konceptuální (někdy také nazývána jako tematická) obsahová analýza. Jedná se o kvalitativní výzkumnou metodu, kterou lze použít na různorodá data. Umožňuje zkoumat obsahy komunikace či jakéhokoli symbolického chování. Často jsou předmětem tohoto druhu analýzy právě texty. Konceptuální obsahová analýza slouží ke kvantifikaci určitého přítomného znaku, který může být určen jak výslovně tak i implicitně (Conceptual Analysis, online). V první fázi obsahové analýzy byl určen předmět analýzy, což byly jednotlivé výpovědi respondentek získané z odpovědí na dotazník. V další fázi byly stanoveny kategorie. Kategorie jsou určité nadřazené třídy, do nichž jsou následně začleňovány jednotlivé jednotky analýzy. Veškerá analýza stojí a padá právě na stanovených kategoriích (Ferjenčík, 2000). Při formulování kategorií by měl být kladen důraz na to, aby byly splněny následující podmínky (Conceptual Analysis, online): 1. kategorie musí být odvozena z teorie, má odpovídat cílům výzkumu 2. kategorie musí být úplné, tzn. musí v nich být zachyceny všechny možné obsahy 3. kategorie se musí vzájemně vylučovat 4. kategorie musí být navzájem nezávislé 5. kategorie musí vycházet z jednoho třídícího principu 6. kategorie musí být jasně a jednoznačně definovány Po té co jsou stanoveny jednotlivé kategorie, dochází k tzv. kódování, kdy každá jednotka analýzy je zařazena pod určitou kategorii (Ferjenčík, 2000). Analýzu výpovědí respondentek jsem prováděla ručně. Nejprve jsem jednotlivé části textu kódovala obecnějším kódem - podkategorií a následně jsem tyto podkategorie řadila pod další významem obecnější kódy – kategorie 1. stupně, než

31

ty dosud vytvořené. Například pod kategorii 1. stupně „Nedůvěra vůči orgánům činným trestním řízení“ jsem zařadila podkategorie „policie nic nezmůže“, „obava ze špatného zacházení“, „obava z dalšího setkávání s pachatelem“, atd. V tabulce č. 1 uvádím příklady kódování. Poté co jsem získala z výpovědí respondentek prostřednictvím konceptuální obsahové analýzy kvantitativní indexy, spočítala jsem na nich základní popisné statistiky, tzn. relativní a absolutní četnosti. Tuto etapu zpracování dat jsem prováděla pomocí Microsoft Office Excel.

Tabulka č. 1 - Příklady kódování: Kategorie 1. stupně KÓD

VÝROK V ROZHOVORU

Rodinný vztah s pachatelem

„Nevím, jestli někdo uzná, že i manželka může být znásilněna svým mužem.“

Pocity viny

„…myslela jsem si, že je to moje chyba, protože jsem byla opilá a šla s ním vlastně dobrovolně“

Strach, že se to dozví okolí

„… já se bála, že to rozkřikne.“

Stud a ponížení

„…stud, …, absolutní ponížení…“

Strach z pachatele

„Měla jsem strach a tak jsem to nikomu neřekla, ani kamarádům prostě nikomu.“

Nízký věk oběti

„Nízký věk, strach, nezkušenost…“

Bagatelizace spáchaného násilí

„…v podstatě se mi nic nestalo…“

Způsob vyrovnání se se spáchaným „Měla (a mám) strach, … že by to násilím

"oživilo" vzpomínky“

32

Nedůvěra vůči orgánům činným v trest. „…policie řízení

by

mi

v

tomto

případě

nepomohla, nepomohla ani jiným.“

5. Výsledky Na základě výše uvedené analýzy dat bylo zjištěno, že znásilnění nebylo ohlášeno 98 ženami v našem vzorku, tj. v 88,3 % případů. Jako nejčastější důvody byly uváděny pocit, že oběť alespoň z části byla na znásilnění vinna, dále nedůvěra vůči orgánům činným v trestním řízení a strach z pachatele. Naopak mezi nejčastějšími důvody ohlášení znásilnění byla uváděna snaha zabránit dalším útokům pachatele, potrestání pachatele, a že ohlášení bylo způsobem, jak se se znásilněním vyrovnat. Uvedeným důvodům a také dalším se věnuji v následujících jednotlivých podkapitolách. Tabulka č. 2 – Vztah k pachateli vztah k pachateli rodina (partner a příbuzní) známý (např. kamarád, kolega) cizí neuvedeno celkem

počet

%

43 32 32 4 111

38,8 % 28,8 % 28,8 % 3,6 % 100,0%

Tabulka č. 3 – Vztah k pachateli dle oznámení a neoznámení znásilnění OZNÁMENO NEOZNÁMENO CELKEM počet % počet % počet % vztah k pachateli rodina (partner a příbuzní) známý (např. kamarád, kolega) cizí neuvedeno

2 3 7 1

4,7% 9,4% 21,9% 25,0%

41 29 25 3

95,4% 90,6% 78,1% 75,0%

43 32 32 4

100,0% 100,0% 100,0% 100,0%

33

Z tabulky č. 2 vyplývá, že ve většině všech případů, konkrétně v 38,8 % z nich, byla oběť s osobou pachatele v rodinném či partnerském vztahu, tj. jednalo se o rodinného příslušníka (18,9 %) nebo intimního partnera (19,8 %). Počet pachatelů, které můžeme označit jako známé, tj. kamarád, kolega, učitel, byl stejný jako počet pachatelů zcela neznámých, v obou případech šlo o 28,8 %. Tabulka č. 3 uvádí míru oznamování v závislosti na vztah k pachateli. Ze skupiny respondentek, které znásilnění oznámily, ohlašovaly znásilnění nejvíce ty oběti, které pachatele neznaly (21,9 %), nejméně pak ty, kde pachatelem byl rodinný příslušník nebo intimní partner (4,7 %). Na základě uvedeného tedy lze předpokládat, že latence trestného činu znásilnění je vyšší u vztahového násilí. V případech, kde pachatelem byla známá osoba mimo okruh rodiny, bylo znásilnění oznámeno v 9,4 % případů, což je výrazně méně než u cizího pachatele. Tabulka č. 4 – Zkušenost s předchozím znásilněním předchozí znásilnění ne ano celkem

počet

%

88 23 111

79,3% 20,7% 100,0%

Tabulka č. 5 – Zkušenost s předchozím znásilněním dle oznámení a neoznámení znásilnění OZNÁMENO NEOZNÁMENO počet % počet % předchozí znásilnění ne ano

11 2

12,5% 8,7%

77 21

87,5% 91,3%

CELKEM počet % 88 100,0% 23 100,0%

Z tabulky č. 4 vyplývá, že dřívější zkušenost se znásilněním mělo 20,7 % žen v našem vzorku. Tabulka č. 5 uvádí, že častěji pak oznamovaly znásilnění ty oběti, které se v minulosti nestaly obětí znásilnění (12,5 %), na rozdíl od těch, které tuto zkušenost měly (8,7 %).

34

Tabulka č. 6 – Druh sexuálního násilí druh sexuálního násilí pokus o pohlavní styk, orální nebo anální sex pohlavní styk orální sex anální sex osahávání, tření, uspokojení rukou

počet

%

52 51 19 12 8

46,8% 45,9% 17,1% 10,8% 7,3%

Tabulka č. 7 – Druh sexuálního násilí dle oznámení a neoznámení znásilnění OZNÁMENO NEOZNÁMENO počet % počet % forma sexuálního násilí pokus o pohlavní styk, orální nebo anální sex pohlavní styk orální sex anální sex osahávání, tření, uspokojení rukou

12 5 1 0 0

23,1% 9,8% 5,3% 0,0% 0,0%

40 76,9% 46 90,2% 18 94,7% 12 100,0% 8 100,0%

CELKEM počet %

52 51 19 12 8

100,0% 100,0% 100,0% 100,0% 100,0%

Z tabulky č. 6 vyplývá, že nejčastější forma sexuálního násilí, kterému byly respondentky vystaveny, byl ve 46,8 % případů nedokonaný pokus o pohlavní styk a orální nebo anální sex. Přesně pak podle jednotlivých podob styku se jednalo o pokus o pohlavní styk ve 31,5 % případů, pokus o orální sex v 11,7 % případů a pokus o anální sex ve 3,6 % případů. Dále pak byly respondentky vystaveny dokonanému pohlavnímu styku ve 45,9 % případů, orálnímu sex v 17,1 % případů, análnímu sexu v 10,8 % případů a osahávání, tření se o tělo oběti nebo uspokojování pachatele rukou v 7,3 % případů. V některých případech však nebyla žena vystavena pouze jednomu druhu znásilnění, ale více formám sexuálního násilí. Z následující tabulky pak vyplývá souvislost s typem sexuálního násilí, kterého se pachatel dopustil a oznamování či neoznamování znásilnění. Nejčastěji došlo k oznámení tam, kde byla oběť vystavena pokusu o pohlavní styk, orální nebo anální sex (23,1 %). Dále pak tam, kde došlo k pohlavnímu styku, bylo oznámeno 9,8 % případů, méně pak u orálního sexu (5,3 %). Naopak tam, kde došlo k análnímu sexu,

35

nerozhodla se oznámit znásilnění z 12 případů ani jediná respondentka, stejně jako v případě osahávání, které neohlásila také žádná respondentka. Neohlášení žádného znásilnění formou análního sexu může být způsobem tím, že anální sex může být vnímán jako nejvíce ponižující podoba znásilnění. Naopak neohlášení sexuálního násilí formou osahávání, tření se o tělo oběti nebo uspokojování pachatele rukou může být způsobeno zlehčováním spáchaného násilí, kdy oběť vnímá situaci tak, že se nestalo nic závažného. Tabulka č. 8 – Dosažený stupeň vzdělání výzkumného vzorku OZNÁMENO počet dosažený stupeň vzdělání ZŠ SOU bez maturity SOU nebo SŠ s maturitou VOŠ VŠ - bakalářský stupeň VŠ - magisterský stupeň VŠ - postgraduální stupeň

0 0 4 1 5 2 1

%

0,0% 0,0% 10,5% 10,0% 17,2% 10,5% 20,0%

NEOZNÁMENO CELKEM počet % počet % 3 6 34 9 24 17 4

100,0% 100,0% 89,5% 90,0% 82,8% 89,5% 80,0%

3 6 38 10 29 19 5

100,0% 100,0% 100,0% 100,0% 100,0% 100,0% 100,0%

V souvislosti s dosaženým nebo probíhajícím stupněm vzdělání respondentek v době znásilnění lze uvést, že nejčastěji se k neohlášení znásilnění rozhodly ženy se základním a středoškolským vzděláním bez maturity, kdy všechny ženy z těchto dvou skupin znásilnění neoznámily (9 žen). Dále respondentky se středoškolským vzděláním s maturitou nebo vyšším odborným vzděláním ohlásily znásilnění v 5 případech ze 48, tj. 10,4 %. Vysokoškolsky vzdělané ženy ohlásily znásilnění v 8 případech z 53, tj. 15,1 %. 5. 1 Důvody neohlášení znásilnění V následující kapitole popíšu jednotlivé důvody neohlášení znásilnění a vysvětlím jednotlivé výzkumné kategorie, dle kterých jsem tyto důvody členila. Vysvětlím, co se pod těmito kategoriemi skrývá, a uvedu příklady z některých výpovědí. Dále se věnuji také tomu, jakou mírou přispěly jednotlivé důvody

36

seskupené do kategorií k rozhodnutí respondentek v našem výzkumu, aby znásilnění neohlásily. Znásilnění nebylo ohlášeno v 88,3 % případů žen v našem výzkumném vzorku, tj. přesně 98 ženami. Důvody, jež respondentky v našem výzkumu k tomu rozhodnutí neohlásit znásilnění vedly, uvádím podrobněji níže. Kdyby se však tyto ženy mohly rozhodnout v současnosti znovu, zda ohlásit znásilnění nebo neohlásit, situace by byla jiná. Z devadesáti osmi žen, které se rozhodly znásilnění neohlásit, by se stejně rozhodlo 35,7 % těchto žen, a to vesměs ze stejných důvodů, pro které se takto rozhodly dříve. Dalších 29,6 % žen, které původně znásilnění neohlásily, dnes neví, zda by se rozhodly jinak a dalších 29,6 % žen by se dnes rozhodlo znásilnění ohlásit. Nejčastěji uváděnými důvody jsou snaha zabránit pachateli páchat násilí znovu (17,2 %), s čímž úzce souvisí změna dřívějšího rozhodnutí čin neohlásit, jestliže žena zjistila, že pachatel své jednání opakoval na další oběti (10,3 %). Dalším důvodem pro změnu původního rozhodnutí je přání potrestat pachatele za jednání, jež mu díky neohlášení znásilnění prošlo beztrestně (13,8 %).

5. 1. 1 Pocity viny Pocity viny oběti byly uvedeny jako nejčastější důvod, jenž vedl respondentky našeho výzkumu k rozhodnutí, že znásilnění neoznámí. Konkrétně tento důvod uvedlo 37,8 % respondentek (37 žen), jež znásilnění neohlásilo. Do kategorie pocity viny byly zahrnuty odpovědi, které obsahovaly vyjádření o tom, že si za znásilnění mohou samy, že se nedostatečně bránily, že by jim nikdo nevěřil, protože chyba byla na straně oběti, že byly pod vlivem alkoholu a v neposlední řadě, že to byla jejich chyba. Vliv alkoholu nebo jiných omamných látek u oběti byl uveden ve 21,4 % (21 žen) případů neohlášení. Pocity viny respondentky často vztahovaly také ke své předchozí komunikaci s pachatelem např. flirtování, nedostatečné obraně a odhadu situace. „Myslela jsem si, že je to moje chyba, protože jsem byla opilá a šla s ním vlastně dobrovolně.“

37

„Nebyla jsem dost razantní v obraně, nikdo by mi nevěřil, že to bylo proti mé vůli. Taky jsem s ním předtím trochu flirtovala, ale takhle daleko jsem to nechtěla nechat dojít... jenže on s tím nějak tak samozřejmě počítal.“ „…myslím, že by se to nedělo, pokud bych za to nemohla já.“ „…byla jsem pod vlivem alkoholu…“ „Dávala jsem si celou událost za vinu.“ „Událost jsem neoznámila, protože jsem měla pocit, že částečně nesu vinu já.“ 5. 1. 2 Nedůvěra vůči orgánům činným v trestním řízení Nedůvěru vůči orgánům činným v trestním řízení vyjadřovaly respondentky ve výpovědích, že policie stejně nic nezmůže, mají strach ze špatného a necitlivého zacházení ze strany policie, obávají se opakovaných výslechů a popisování traumatického zážitku, případný trest pro pachatele bude nedostatečný a že na podporu svého tvrzení neměly žádné důkazy. Nedůvěra v činnost orgánů činných v trestním řízení byla jako důvod neohlášení uváděna až ve 25,5 % případů (25 žen). V souvislosti s touto kategorií je možné uvést, že předchozí zkušenost s oznámením znásilnění policii měly pouze tři respondentky z našeho výzkumu, tj. 3,1 %, jež se rozhodly ve zkoumaném případě znásilnění neohlásit. Pouze jedna však uvádí negativní zkušenosti s policejním vyšetřováním, které ji v dalším případě vedly k rozhodnutí znásilnění neohlásit. Dále také jedna respondentka uváděla dřívější zkušenosti s policejním vyšetřováním v souvislosti s jiným činem, přičemž toto vyšetřování hodnotila negativně. I ona uvedla, že tato zkušenost měla mimo jiné vliv na její rozhodnutí znásilnění neohlásit. „Nejsem si jista, že by mi někdo na policii pomohl, nejspíš by to šlo do ztracena.“

38

„Ponížení a stres z toho neustálého omílání toho prožitku za to nestojí.... stejně by dostal podmínku nebo tak něco.“ „Protože nechci násilníka zase znovu vidět (vyšetřování, soudy...).“ „Bála jsem se, že policie by stejně proti tomu nic nezmohla... jako vždy!“ „Dodnes nevěřím tomu, že by s tím policie cokoliv udělala...“ „…policie by mi v tomto případě nepomohla, nepomohla ani jiným…“ „Policie mi již před tím odmítla pomoci, když mě zbil.“ „Nevěřím, že by s tím policie něco udělala. Navíc jsou to cizí chlapi. Strach z výsměchu a přesvědčování že jsem si to vymyslela.“ 5. 1. 3 Strach z pachatele Strach z pachatele uvedlo 24,5 % respondentek (24 žen) našeho výzkumu, které znásilnění neohlásily. O strachu z pachatele svědčí výpovědi respondentek o obavě o vlastní život nebo o život dalších rodinných příslušníků. Vliv na to, zda se u oběti projeví strach z pachatele znásilnění, může mít mimo jiné i vyhrožování oběti během činu nebo po něm. S výhružkami pachatele se setkalo 37,2 % žen v našem výzkumu (38 žen). Z respondentek, které se v průběhu znásilnění nebo i poté setkaly s výhružkami, neoznámilo znásilnění 81,6 % z nich (31 žen). „Měla jsem strach a tak jsem to nikomu neřekla, ani kamarádům prostě nikomu.“ „…neoznámila jsem to nikomu, bála jsem se o svůj život…“ „…on vyhrožoval…“

39

5. 1. 4 Stud a ponížení Respondentky uvádí, že se cítily zostuzeny, použitě, špinavě a odporně, udivovala je jejich naivita, že nepředpokládaly, že by se jim něco takového mohlo stát, že by se situace mohla vyvinout podobným způsobem. Uváděly také obavy, že by to na nich mohl někdo poznat. Tento důvod neohlášení uvádí 20,4 % žen v našem vzorku (20 žen), které znásilnění neoznámily. „…nechtěla jsem, aby se o tom někdo dozvěděl, připadala jsem si strašně černá, strašně špinavá, odporná, bála jsem se, že by to na mě někdo poznal, snažila jsem se hodně dlouho vyhýbat lidem, byla jsem hodně jiná...“ „Také v tom hrál roli pocit… potupy, velkého ponížení a zašpinění.“ „…pak to byl taky starší muž a já jsem se hrozně styděla.“ 5. 1. 5 Strach, že se to dozví okolí Ženy v našem vzorku se domnívají, že ohlášením znásilnění policii se o něm dozví jejich rodina, známí a celé okolí, čehož se obávají. Zejména v případě, že došlo nebo dochází ke znásilnění v rodině, nechtějí, aby se to rodina dozvěděla a obávají se jejich reakcí. Dále se také obávají výslechů ze strany svého okolí. Strach z toho, že se okolí o znásilnění dozví, uvádí až 19,4 % respondentek (19 žen), které znásilnění neohlásily. „…byl to někdo z rodiny, takže by to věděli všichni…“ „…nechtěla jsem, aby se to někdo dozvěděl.“ „…bála jsem se ostudy…“ „Stalo se to na malé vesnici a já se bála, že to rozkřikne.“

40

5. 1. 6 Nízký věk oběti Nízký věk oběti v době spáchání znásilnění je důvodem neohlášení pro 18,4 % žen v našem vzorku (18 žen), které znásilnění neohlásily. Jedná se o situace, kdy díky nízkému věku oběť nedovedla vyhodnotit, že jednání, kterému byla vystavena, není normální nebo je protizákonné. Díky nízkému věku se oběť také v některých případech obává reakce rodičů a domnívá se, že pokud se rodičům svěří, budou se na ni rodiče zlobit. V souvislosti s nízkým věkem respondentky také uvádí, že rozhodnutí zda znásilnění ohlásit, učinily za oběť rodiče. Důvod neohlášení tedy může být v tomto případě také rozhodnutím rodičů a nikoli samotné oběti. „Byla jsem příliš malá na to, abych pochopila, co se přesně stalo, ale věděla jsem, že to není v pořádku. Styděla jsem se a bála se, že se na mě budou rodiče zlobit, pokud jim to povím.“ „Bála jsem se, že se to dozví rodiče (hlavně matka)…“ „Věk, strach… z rodičů“ „Nízký věk,…, nezkušenost…“ 5. 1. 7 Bagatelizace spáchaného násilí Respondentky uvádí, a to zejména v souvislosti s osaháváním, uspokojováním pachatele rukou, nedokonaným pokusem o pohlavní styk, orální nebo anální sex, že vlastně nakonec k ničemu nedošlo, že se nic závažného nestalo a že tedy nebyl důvod kontaktovat policii. Důvodem pro zlehčení činu byl uváděn také alkohol u pachatele. Z důvodu bagatelizace nebylo znásilnění ohlášeno až v 10,2 % případů žen (10 žen) z našeho vzorku, které znásilnění neoznámily. „…ke styku nedošlo, byla jsem ráda, že se mi podařilo utéct…“

41

„…vůbec mě to nenapadlo. On se choval tak, jakože to je normální, že jsme se potkali a pokecali a co jako blbnu. Vždyť se nic nestalo, respektive já jsem přece byla dobrovolně svolná. Uvěřila jsem tomu.“ „…byla jsem pod vlivem alkoholu, on také…“ „Brala jsem to jako drzost, v podstatě se mi nic nestalo.“ „Pocit, že se vlastně nic nestalo, když to byl jen jeho nevydařený pokus.“ 5. 1. 8 Rodinný nebo partnerský vztah s pachatelem Rodinný nebo intimní vztah k pachateli jako důvod k neohlášení znásilnění uvádí až 9,2 % respondentek v našem výzkumu (9 žen), jež znásilnění neohlásily. Ženy se domnívají, že znásilnění mezi partery není možné, že vynucený pohlavní styk nebo jiné vynucené sexuální praktiky nelze v partnerském vztahu považovat za znásilnění. V souvislosti s partnerským vztahem mají také některé respondentky tendenci omlouvat chování partnera např. tím, že měli trochu odlišné sexuální preference, že partner měl zájem o věci, o které žena zájem příliš nejevila. Omluvy násilného chování se však vztahují i na jiné rodinné příslušníky, např. na otce, dědečka, s tím, že jako příslušníka rodiny ho přeci neudají. „…mezi partnery se to "neuznává"…“ „…on také byl to můj přítel tehdy... omlouvala jsem ho.“ „Vůbec mě to nenapadlo. Byli jsme manželé. Nevím, jestli někdo uzná, že i manželka může být znásilněna svým mužem.“ 5. 1. 9 Způsob vyrovnání se se spáchaným násilím Tato kategorie zahrnuje výpovědi respondentek, ze kterých vyplývá, že neoznámení znásilnění bylo pro oběť jedním ze způsobů, jak se s tímto činem vyrovnat. Z výpovědí respondentek vyplývá, že chtěly znásilnění vytěsnit ze svého

42

vědomí, neřešit ho a nevzpomínat na něj. Zajímavá byla odpověď jedné respondentky, která uvádí, že neohlášení znásilnění pro ni znamenalo pocit kontroly nad situací, což jí pomohlo situaci zvládnout. Způsob vyrovnání se se spáchaným násilím uvedlo jako důvod neohlášení 6,1 % respondentek (6 žen), které znásilnění neohlásily. „Měla (a mám) strach, … že by to "oživilo" vzpomínky.“ „…nechtěla jsem to řešit…“ „…ten pocit, že všechno záleží jen na mě, že to budou vědět jen lidi, o kterých JÁ rozhodnu, že to vědět mají atd.“ 5. 2 Důvody ohlášení znásilnění V této kapitole se věnuji důvodům, které ovlivnily rozhodnutí respondentek ohlásit znásilnění policii. Věnuji se jim podle výzkumných kategorií, které jsem si stanovila a uvedu také příklady z některých výpovědí. Z výzkumného vzorku 111 respondentek bylo znásilnění ohlášeno v 11,7 % případů, tj. konkrétně 13 respondentkami. Zajímavé bylo zjištění, že 6 z těchto žen by se pro ohlášení znásilnění rozhodlo znovu a to zejména z důvodu zabránění pachateli v páchání znásilnění opakovaně. Naopak 2 ženy, které se původně rozhodly znásilnění ohlásit, v současné době neví, zda by tak učinily znovu. A dále 4 ženy uvádí, že kdyby se mohly znovu rozhodnout, znásilnění by na policii neohlásily. Ve všech případech, kdy by se ženy znovu na policii neobrátily, byla jako důvod uvedena nespokojenost s policejním vyšetřováním a jeho výsledkem. Z odpovědí vyplývá, že jednání orgánů činných v trestním řízení vůči oběti bylo velmi nepříjemné a bezohledné, oběti se setkaly s nedůvěrou a byly jim kladeny urážlivé otázky. Ženy, které znásilnění ohlásily, byly vystaveny nepříjemnému zacházení ze strany lékaře provádějícího vyšetření oběti a opakovanému podstupování psychologických vyšetření. Stejně tak negativně byl hodnocen i soud, kterému byli přítomni současně oběť i pachatel, v neposlední řadě je pak uváděno, že pachatel i přes ohlášení nebyl potrestán.

43

5. 2. 1 Způsob vyrovnání se s činem Důvodem pro ohlášení znásilnění byl u 4 žen ovlivněn strachem oběti z pachatele a dále tím, že pachatel oběti vydíral, resp. jí vyhrožoval. Tyto důvody byly podřazeny pod kategorii způsob, jakým se oběť snažila vyrovnat se znásilněním a nastalou situací. Z výpovědí respondentek toto vyplývalo zcela jasně, což dokládám na konkrétním příkladě odpovědi na dotazník. „…strach…“ 5. 2. 2 Potrestání pachatele Dalším důvodem, který vedl stejně jako v předchozím případě 4 respondentky k ohlášení znásilnění, bylo přání, aby pachatel byl potrestán. Ženy z našeho vzorku, které znásilnění ohlásily, uváděly, že ohlášením chtěly dosáhnout spravedlnosti, také poukazovaly na touhu pomstít se pachateli a dále, jak již bylo uvedeno, pachatele za spáchaný čin potrestat.

„…trest…“ „…dovolat se spravedlnosti a pomstít se za to co mi udělal.“ 5. 2. 3 Snaha zabránit dalším útokům Snaha zabránit pachateli v páchání dalšího násilí je důvodem k ohlášení znásilnění u 4 žen v našem vzorku, které znásilnění ohlásily. Jde o snahu zabránit pachateli v dalším páchání trestné činnosti a zejména o snahu ochránit další ženy před znásilněním. Jedná se, stejně jako ve dvou předchozích případech, o jeden z nejrozšířenějších důvodů. „Oznámila jsem to, abych pomohla zabránit případnému útoku na jinou ženu.“

44

5. 2. 4 Ohlášení okolím Poslední důvod, který vedl k tomu, že znásilnění bylo ohlášeno, nevyplývá z rozhodnutí samotné oběti, ale jejího okolí. V případě 3 žen v našem vzorku, u nichž znásilnění bylo ohlášeno, tak bylo učiněno na základě rozhodnutí rodičů, partnera oběti, nebo byla policie přivolána současně se záchrannou službou. V těchto případech ohlášení znásilnění tedy nevyplývalo z aktivního konání nebo rozhodnutí oběti. „…mamka rozhodla, že to ohlásíme, poté co jsem jí to všechno řekla.“ „Neměla jsem na výběr. Policie ke mně byla zavolaná spolu se záchrankou.“ 5. 3 Okolnosti znásilnění Rozhodnutí ohlásit nebo neohlásit znásilnění může souviset také s okolnostmi, za nichž se znásilnění odehrálo. Jedná se například o to, zda se pachatel oběti po činu omlouval, nebo jí naopak vyhrožoval, zda spolu měli bezprostředně před znásilněním nějaký intimní kontakt, či nikoli. Dále na toto rozhodnutí může mít vliv následující kontakt oběti se svým nejbližším okolím, tedy to zda se oběť svěřila někomu ze svých blízkých a jakým způsobem tato osoba na její sdělení reagovala, dále také kontakt s intervenčním centrem zabývajícím se pomocí obětem sexuálního násilí a mnoho dalších okolností. Tabulka č. 9 – Okolnosti znásilnění OZNÁMENO NEOZNÁMENO počet % počet % omluvy po události ano ne nevím, nepamatuji se neuvedeno výhružky po události ano ne nevím, nepamatuji se neuvedeno

CELKEM počet %

0 13 0 0

0,0% 14,9% 0,0% 0,0%

14 74 10 0

100,0% 85,1% 100,0% 0,0%

14 87 10 0

100,0% 100,0% 100,0% 0,0%

7 6 0 0

18,4% 9,8% 0,0% 0,0%

31 55 10 2

81,6% 90,2% 100,0% 100,0%

38 61 10 2

100,0% 100,0% 100,0% 100,0%

45

nabídka doprovodu nebo doprovod ano ne nevím, nepamatuji se neuvedeno smírné gesto po události ano ne nevím, nepamatuji se neuvedeno komunikace s pachatelem před událostí ano ne nevím, nepamatuji se neuvedeno intimní kontakt před událostí ano ne nevím, nepamatuji se neuvedeno

1 11 0 1

9,1% 12,6% 0,0% 8,3%

10 76 1 11

90,9% 87,4% 100,0% 91,7%

11 87 1 12

100,0% 100,0% 100,0% 100,0%

1 12 0 0

7,7% 14,1% 0,0% 0,0%

12 73 8 5

92,3% 85,9% 100,0% 100,0%

13 85 8 5

100,0% 100,0% 100,0% 100,0%

6 6 0 1

9,1% 27,3% 0,0% 4,8%

60 16 2 20

90,9% 72,7% 100,0% 95,2%

66 22 2 21

100,0% 100,0% 100,0% 100,0%

2 10 0 1

18,2% 11,8% 0,0% 7,1%

9 75 1 13

81,8% 88,2% 100,0% 92,9%

11 85 1 14

100,0% 100,0% 100,0% 100,0%

Z výsledků našeho výzkumu vyplývá, že z žen, které se rozhodly znásilnění ohlásit, se žádná nesetkala s omluvou ze strany pachatele. Dále pak z žen, které znásilnění neohlásily, se 14 setkalo s následnou omluvou pachatele. Stejně se však rozhodlo i 85,1 % respondentek, kterým se pachatel po činu neomluvil. Daleko více žen v našem výzkumu se na rozdíl od omluvy pachatele setkalo v průběhu nebo po znásilnění s pachatelovými výhružkami. Strach, který oběť po znásilnění má díky napadení samotnému, mohou právě výhružky tuto její obavu z pachatele ještě zintenzivnit. Z žen, které se s výhružkami setkaly, se 81,6 % z nich rozhodlo znásilnění neoznámit. Vysoký byl však i počet žen, které výhružkám vystaveny nebyly, znásilnění však i přesto neoznámily (90,2 %). Lze tedy říci, že znásilnění samotné je událost vyvolávající obavy oběti z pachatele, výhružky pak k této obavě také částečně přispívají.

46

Další okolností, která může ovlivnit rozhodování oběti, je smířlivé gesto ze strany pachatele. Tímto gestem může být doprovod oběti po znásilnění domů nebo další gesta jako nabídnutí cigarety, alkoholu, kapesníku nebo třeba možnosti přespání. Ženy v našem výzkumu, které dostaly nabídku na doprovod domů, nebo domů doprovázeny byly, se v 90,9 % případů rozhodly znásilnění neohlásit, a to stejně jako 87,4 % žen, které tuto nabídku nedostaly. Určitým zkreslením však může v tomto případě být, že se řada znásilnění odehrála doma u oběti nebo např. na dovolené v zahraničí, kde případný doprovod nebyl reálně možný. Co se týče ostatních smírných gest, setkalo se s nimi 13 žen v našem výzkumu. Z těchto žen se 92,3 % rozhodlo znásilnění neohlásit. Mezi okolnosti, které se odehrály bezprostředně před znásilněním lze zařadit komunikaci pachatele a oběti a také případný intimní kontakt s pachatelem. Ze všech žen z našeho výzkumu jich 66 udává, že s pachatelem před znásilněním komunikovalo. Tak vysoký počet žen, které s pachatelem komunikovaly před znásilněním, lze zdůvodnit tím, že v 38,8 % případů byl pachatel z rodiny oběti a ve 28,8 % případů byl pachatelem známý člověk. Z těchto žen se pak 90,9 % rozhodlo znásilnění neoznámit. Naopak z žen, jež se rozhodly znásilnění ohlásit, je nejvíce těch, které s pachatelem před znásilněním nekomunikovaly (27,3 %). Lze však dovodit, že komunikace před znásilněním a tedy i její případný vliv na oznámení je významně ovlivněn vztahem k pachateli. Intimní kontakt s pachatelem před znásilněním uvedlo 11 žen z našeho vzorku, z nichž 81,8 % se rozhodlo znásilnění neoznámit. Podobná však byla i situace, kdy žena žádný intimní kontakt s pachatelem bezprostředně před znásilněním neměla. V tomto případě se rozhodlo znásilnění neoznámit 88,2 % z nich.

47

Tabulka č. 10 – Svěření se osobám v okolí oběti a kontakt s intervenčním centrem OZNÁMENO NEOZNÁMENO CELKEM počet % počet % počet % svěření se okolí oběti ano ne neuvedeno kontakt s intervenčním centrem ano ne

13 0 0

16,5% 0,0% 0,0%

66 19 13

83,5% 100,0% 100,0%

1 12

10,0% 11,9%

9 89

90,0% 88,1%

79 100,0% 19 100,0% 13 100,0% 100,0% 10 100,0% 101 100,0%

Tabulka č. 11 – Svěření se osobám v okolí oběti dle jejich vztahu k ní OZNÁMENO počet svěření se okolí oběti rodina partner kamarádi anonymně na internetu lékař škola, práce

9 4 8 0 1 2

%

37,5% 12,1% 21,1% 0,0% 12,5% 66,7%

NEOZNÁMENO CELKEM počet % počet % 15 29 30 3 7 1

62,5% 87,9% 78,9% 100,0% 87,5% 33,3%

24 33 38 3 8 3

100,0% 100,0% 100,0% 100,0% 100,0% 100,0%

Další okolnosti, které mohly mít vliv na oznámení znásilnění, jsou komunikace oběti o traumatizujícím zážitku s dalšími osobami, tj. osobami v jejím okolí a dále také s intervenčním centrem. Z 13 žen, které znásilnění ohlásily, se všechny postupně někomu svěřily, z toho 7 žen tak učinilo bezprostředně po události. Z žen, které se rozhodly znásilnění neoznámit, se svěřilo 66 žen. Učinily tak však v daleko delším časovém odstupu od události než ženy, které znásilnění oznámily, a to většinou v řádu jednoho a více let. Ženy, které se rozhodly někomu svěřit, se ve většině případů obrátily na více osob. Zajímavé je, že z žen, které znásilnění oznámily, se jich nejvíce svěřilo rodině (9 žen) a kamarádům (8 žen). Naopak ženy, které znásilnění neoznámily, se jich nejvíce svěřilo kamarádům (30 žen) a partnerovi (29 žen), rodině pak už významně méně (15 žen). V případě respondentek, které znásilnění neohlásily, ale svěřily se někomu ze svého okolí, jich 11 uvádí negativní reakci ze strany této osoby. Jednalo

48

se například o nedůvěru vůči sdělení oběti, oznámení, že jednání pachatele oběť vyprovokovala nebo, že oběť přehání. Kontakt s intervenčním centrem uvádí pouze 10 žen z našeho výzkumného vzorku, z nichž jedna znásilnění ohlásila, ostatní nikoli. Z žen, které znásilnění neoznámily, ale kontaktovaly intervenční centrum, 4 uvádí, že byly v centru informovány o možnosti znásilnění oznámit a byly jim poskytnuty potřebné informace, ženy se však rozhodly tohoto poučení nevyužít. Dále pak 3 z těchto žen žádné informace o možnosti znásilnění oznámit v centru nedostaly.

6. Diskuze Cílem tohoto výzkumu bylo zjistit, zda většina žen, které se staly obětí znásilnění, tento čin ohlásí, či nikoli. Výsledky mého výzkumu potvrdily hlavní hypotézu, že většina žen tento čin policii neohlásí, konkrétně v mém výzkumu neohlásilo znásilnění 88,3 % respondentek. Co se týče další hypotézy, tedy že nejčastějšími důvody pro neoznámení znásilnění ze strany oběti jsou vztah k pachateli, obava z necitlivého přístupu orgánů činných v trestním řízení, obava, že znásilnění bude kladeno oběti za vinu, obava, že se o znásilnění někdo dozví a bagatelizace spáchaného násilí, je možné konstatovat, že tyto předpoklady byly také potvrzeny.

Z výpovědí respondentek výslovně nevyplývá, že by vztah k pachateli znásilnění byl nejčastějším důvodem neohlášení znásilnění. Toto však lze dovodit z toho, že v případech, kde pachatelem znásilnění byl rodinný příslušník nebo partner oběti, nebylo znásilnění ohlášeno v 95,4 % případů. Dále pak v případech, kde byl pachatelem známý člověk, neoznámilo znásilnění 90,6 % žen. Rozdílná situace nastala v případě ohlášených znásilnění, kde nejvíce ohlášených znásilnění bylo spácháno cizím člověkem (21,9 %). Toto zjištění potvrzuje i Weiss a Zvěřina (1996), kteří říkají, že až 70 % případů znásilnění se odehrává mezi pachatelem a obětí, kteří jsou vzájemně v blízkém vztahu. Právě tento blízký vztah mezi obětí a pachatelem je příčinou neohlášení znásilnění na policii.

49

I další předpoklady, které byly uvedeny v druhé hypotéze lze považovat za potvrzené. Nejčastějším důvodem vedoucím k neohlášení znásilnění, jak vyplývá z výzkumu, byly pocity viny, tedy obava, že znásilnění bude oběti kladeno za vinu. Tento důvod uvedlo až 37,8 % respondentek. Výsledek dosažený v tomto výzkumu odpovídá zjištěním Weisse (2011) a Wolitzky-Taylora et al. (2011), kteří shodně uvádí, že některé oběti se mohou cítit za znásilnění alespoň z části vinny nebo mohou hodnotit své chování jako riskantní a provokující. Dále uvádí, že tento pocit spoluviny může být až v 7 % případů důvodem, proč spáchané znásilnění oběť neohlásí. Obavu z necitlivého přístupu orgánů činných v trestním řízení, pro kterou jsem v rámci analýzy stanovila kategorii nedůvěra vůči činnosti orgánů činných v trestním řízení, uvedlo jako důvod neohlášení znásilnění 25,5 % respondentek. Toto zjištění potvrzuje mimo jiné Kovář a kol. (2008), který uvádí, že vnímání zátěže plynoucí z trestního řízení může být důvodem pro neohlášení znásilnění. Poslední dva předpoklady druhé hypotézy, a to že důvodem pro neohlášení znásilnění je obava, že se o znásilnění někdo dozví a bagatelizace spáchaného násilí, byly taktéž potvrzeny. Z výzkumu vyplývá, že obava oběti, že se o znásilnění dozví její okolí, je důvodem jeho neohlášení až v 19,4 % případů a dále tendence zlehčovat spáchané násilí je důvodem pro neohlášení znásilnění až v 10,2 % případů. I podle Fishera et al. (2003) se může oběť domnívat, že znásilnění nebylo dost závažným činem na to, aby bylo ohlášeno na policii. V souvislosti s dalšími okolnostmi ovlivňujícími rozhodování o ohlášení znásilnění, tedy například užití alkoholu obětí či pachatelem, smírná reakce vůči pachateli, předešlá viktimizace, pachatelovi výhružky nebo omluvy, komunikace s pachatelem či intimní kontakt s pachatelem bezprostředně před znásilněním, bylo ve výzkumu zjištěno následující. Vliv alkoholu a jiných omamných látek byl uveden u oběti v 21,4 % případů neohlášení znásilnění, respondentkami byl spojován s pocity alespoň částečného vlastního spoluzavinění na spáchaném znásilnění. Zajímavým zjištěním bylo, že vliv alkoholu u pachatele mohl být obětí naopak shledán jako důvod pro omluvu jeho jednání. K zjištěnému výsledku Ferraro a Johnson (1983; In Weiss,

50

2011) uvádí, že v případech, kdy je oběť s pachatelem v emocionálním vztahu, může být obtížné identifikovat pachatele jako násilníka a oběť může projevit tendenci obhajovat znásilnění jako chybu, které se pachatel dopustil, nikoli jako trestný čin nebo akt násilí. Protože však tato výpověď se vyskytla pouze u jedné respondentky nelze ji přikládat obecnější platnost. Na druhou stranu by mohla být zdrojem pro další zkoumání. Podle Kováře a kol. (2008) může v některých případech reagovat oběť po znásilnění vůči pachateli smírnou reakcí, např. přijmout od něj cigaretu. S takovýmto gestem ze strany pachatele se setkalo 13 respondentek. Z těchto 13 respondentek toto gesto 4 ženy od pachatele přijaly. Z žen, které se se smírným gestem setkaly, pak došlo k neohlášení znásilnění v 92,3 % případů. Jako určité smířlivé gesto může být chápána i nabídka doprovodu domů. Z žen, jež tuto nabídku dostaly nebo byly domů skutečně doprovázeny, jich 90,9 % znásilnění neohlásilo. Lze tedy říct, že ačkoli byla smířlivá gesta pachatelem učiněna a některými respondentkami byla přijata, nebylo toto přijetí významným důvodem pro neohlášení znásilnění. V souvislosti se zkušeností oběti s předešlou viktimizací lze uvést, že pouze tři respondentky, které znásilnění neohlásily, měly předchozí zkušenost s policejním vyšetřováním dříve oznámeného znásilnění a další jedna respondentka pak v souvislosti s jiným trestným činem. Pouze dvě z těchto čtyř respondentek uváděly negativní zkušenosti s orgány činnými v trestním řízení, což mělo mimo jiné vliv na jejich rozhodnutí spáchané znásilnění neohlásit. Jestliže však zohledníme zkušenosti respondentek, které se rozhodly znásilnění oznámit, a z nichž 4 by znovu znásilnění neoznámily a 2 neví, zda by tak učinily znovu, a to z důvodu nevhodného zacházení s nimi jako oběťmi znásilnění ze strany orgánů činných v trestním řízení a lékařů, či soudních znalců, pak se lze domnívat, že předchozí negativní zkušenost s policejním vyšetřováním, resp. předchozí viktimizace, může mít negativní vliv na rozhodnutí, zda znásilnění ohlásit.

51

Zkušenost respondentek s nevhodným chováním vyšetřovatelů, kladením urážlivých a nedůvěřivých otázek, stejně jako neprofesionální chování lékařů a znalců potvrzují Čechová a Jandová (2009), které říkají, že policisté často přistupují k oběti, která ohlásila znásilnění s nedůvěrou. Stejně tak Čírtková a Vitoušová (2007) poukazují na nevhodné vystavování obětí psychologickým vyšetřením příliš intenzivně zaměřeným na sexuální anamnézu oběti. S ohledem na zjištěnou nedůvěru respondentek vůči činnosti orgánů v trestním řízení lze zmínit i Scholze (1994; In Kovář a kol., 2008), který říká, že co se názoru na znásilněné ženy týče, jsou policisté jen běžnými lidmi v uniformě, a jsou tedy stejně jako ostatní lidé významně ovlivněni mýty a stereotypy o znásilnění. Co se týče dosaženého stupně nebo právě probíhajícího stupně vzdělání, pak nejvíce respondentek (38 žen) uvedlo středoškolské maturitní vzdělání, druhá nejčastější úroveň pak byla vysokoškolské bakalářské vzdělání (29 žen). Z respondentek se středoškolským vzděláním s maturitou, neohlásilo znásilnění 89,5 % žen. Stejně jako v případě respondentek s vysokoškolským bakalářským vzděláním, kde znásilnění neohlásilo také 89,5 % žen. Souhrnně lze uvést, že nejméně ohlášených znásilnění bylo ve skupině žen se základním vzděláním nebo středoškolským vzděláním bez maturity, kdy z 9 respondentek žádná znásilnění neohlásila. Ženy se středoškolským vzděláním s maturitou nebo vyšším odborným vzděláním ohlásily znásilnění v 10,4 % případů a vysokoškolsky vzdělané ženy ohlásily znásilnění v 15,1 % případů. Z uvedených výsledků lze vyvodit, že vzdělání může mít na ohlášení znásilnění vliv. Je pravděpodobné, že s vyšším vzděláním a osvětou, které respondentky absolvovaly, získaly větší přehled o možnostech, které se jim v případě, že se staly oběťmi znásilnění, nabízejí. Protože však výzkum probíhal online formou dotazování, lze se domnívat, že vzorek nebude zcela reprezentativní právě s odkazem na ženy, jež nemají přístup k internetu, což mohou být právě ženy s nižším vzděláním. Pokud bychom chtěli zkoumat detailněji rozdíl v ohlášení či neohlášení znásilnění s ohledem na vzdělání, bylo by vhodné zaměřit se více na ženy s nejnižším vzděláním. Tyto ženy jsou v mém výzkumu zastoupeny pouze 3 respondentkami, což je nejnižší počet ze všech stupňů vzdělání a je možné se domnívat, že právě mezi respondentkami se základním a středoškolským vzděláním

52

může být významný rozdíl. Na toto poukazuji i Wolitzky-Taylor et al. (2011), že u žen s vyšším vzděláním je pravděpodobnější, že ohlásí spáchané násilí, než u žen s nižším vzděláním. Na zjištěných výsledcích je možné sledovat vliv mýtů a stereotypů o znásilnění. Například že znásilnění v manželství není možné, kdy některé respondentky přesně tuto pochybnost uváděly. I Urbánková (2001) potvrzuje, že mnohdy ženy nevědí, že znásilnění v manželství je trestným činem a odepření manželského sexu není jejich proviněním. Dalšími mýty, jejichž vliv na uvažování obětí lze ve výzkumu spatřovat jsou, že ženy říkají ne, ale myslí ano a že ženy provokují svým oblečením a chováním. Tyto mýty lze vidět v obavě respondentek, že jim bude znásilnění kladeno za vinu, že svým chováním pachatele dráždily nebo že dříve nepředpokládaly, že k takovému jednání pachatele může dojít. Ačkoli je možné tyto úvahy odmítnout například s odkazem na Ciprovou a kol. (2010), která říká, že je dokázáno, že většina znásilnění je předem plánována a nejedná se tedy o vyprovokovanou reakci, přesto ve vědomí oběti přetrvávají. Jsem si vědoma i nedostatků a limitů svého výzkumu. Zejména bych zmínila příliš široké věkové rozpětí výzkumného vzorku, kdy šestileté dítě vystavené znásilnění patrně reaguje jiným způsobem než dospělá žena. V tomto smyslu by tedy bylo vhodnější věnovat tomuto tématu dva samostatné výzkumy. Další problémy, se kterými jsem se setkala, vyplynuly ze zvolené formy dotazování. Díky online formě dotazování jsem nebyla schopna respondentky motivovat při vyplňování dotazníku a mnoho dotazníků bylo vyplněno pouze částečně, když některé respondentky odpovídaly pouze na uzavřené otázky a otevřené vynechaly. To mohlo být na jednu stranu způsobeno tím, že se nechtěly o věci příliš dopodrobna rozepisovat, na druhou stranu to mohlo být způsobeno také tím, že takové vyplnění dotazníku bylo snazší a méně časově náročné. Další nevýhoda plynoucí z online dotazování je, že jsem nebyla schopna ověřit si, zda respondentky jsou skutečně ty, za které se vydávají, což vyplynulo i z několika dotazníků, které byly vyplněny v žertu patrně pro pobavení. Další námitkou, kterou lze vůči výzkumu mít je, že jsem opomněla do oslovovacího textu do internetových diskusí uvést, do kdy je dotazník pro odpovídání otevřený, což

53

může vést ke zbytečnému zatížení potenciální respondentek po té, co byl již výzkum ukončen. Toto nepovažuji z hlediska etiky výzkumu za příliš vhodné. Na základě zrealizovaného výzkumu jsem objevila řadu témat, na něž by bylo možné se v dalších výzkumech zkoumajících důvody pro ohlášení a neohlášení znásilnění zaměřit. Jedná se například o výzkum zaměřený na ženy se základním vzděláním, a jak se jejich důvody liší od důvodů žen s vyšším vzděláním. Stejně tak by bylo zajímavé zjistit, zda jsou mýty a stereotypy o znásilnění ovlivněny ženy s nižším a vyšším vzděláním stejně intenzivně. Nebo také jakým způsobem ovlivní reakce osob z okolí oběti, způsob jakým oběť sebe a znásilnění vnímá a jak je touto reakcí oběť ovlivněna ve svém dalším jednání.

54

IV. Závěr Ve svém výzkumu jsem se věnovala důvodům, které vedou ženy k ohlášení nebo neohlášení znásilnění. Ačkoli je v průběhu života vystaveno znásilnění až 25 % žen, ohlášeno je pouhých 3-8 %. Zjištění důvodů, proč znásilnění zůstane ve většině případů neohlášeno, je významné pro efektivnější pomoc obětem znásilnění, zlepšení práce s oběťmi orgánů činných v trestním řízení a také pro preventivní a osvětové programy. Na začátku výzkumu jsem nastínila problematiku psychologie obětí znásilnění a samotného znásilnění. Dále jsem se zaměřila na otázku viktimizace ve vztahu k obětem znásilnění a konkrétněji na sekundární viktimizaci spojenou s policejním vyšetřováním. Dále jsem představila mýty a stereotypy, které i v dnešní době stále silně ovlivňují názor společnosti na znásilnění a oběti znásilnění, a které znesnadňují oběti se se znásilněním vyrovnat a následně také znásilnění ohlásit. V poslední kapitole teoretické části se věnuji důvodům neohlášení znásilnění, jež jsou dle současných výzkumů známy. Samotný výzkum jsem provedla kvalitativní metodou, a to formou online polostrukturovaných dotazníků, jež jsem zveřejnila prostřednictvím webových stránek intervenčních center, internetových diskusních fór pro ženy a v neposlední řadě portálu „www.vyplnto.cz“. Výzkumu se zúčastnilo 111 respondentek ve věku 16 až 54 let. Odpovědi na dotazník jsem zpracovávala metodou konceptuální obsahové analýzy, kterou jsem prováděla ručně bez použití speciálního počítačového softwaru. Ve výzkumné části bakalářské práce se věnuji nejen analýze samotných odpovědí, ale vysvětluji také výsledky uvedením příkladů z odpovědí respondentek. Výsledky jsou rozděleny do kapitol dle mnou stanovených kategorií. V části diskuze se věnuji propojení výsledků výzkumu s teoretickými koncepty a výzkumy představenými v teoretické části bakalářské práce. Dále se zde věnuji omezením svého výzkumu a také návrhu témat pro další zkoumání.

55

V. Použité zdroje: 1. Agnew, R. S. (1985). Neutralizing the Impact of Crime. In Criminal Justice and Behavior, 12, 2, s. 221-239. 2. Bachman, R. (1993). Predicting the Reporting of Rape Victimizations. In Journal of Interpersonal Violence, 2, s. 3-25. 3. Benedict, H. (2003). To není vaše vina!. Praha: One women press. 4. Borovanská, M. (nepublikováno, 2012). Možnosti zkoumání neutralizačních technik a související metodologické problémy. Brno, Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita. 5. Ciprová, K. a kol. (2010). Pod hladinou: fakta a mýty o znásilnění. Praha: Gender studies o.p.s. 6. Classen, C. C., Palesh, O. G., Aggarwal, R. (2005). Sexual Revictimization: A Review of the Empirical Literature. In Trauma, Violence, & Abuse, 6, s. 103-129. 7. Conceptual Analysis. (2012). COLORADO STATE UNIVERSITY. Writing@csu. [online]. [cit. 10.4.2012]. Dostupné z: http://writing.colostate.edu/guides/research/content/. 8. Čechová, J., Jandová, H. (2009). Stop znásilnění. Analýza stavu pomoci obětem znásilnění v České republice [online]. [cit. 15.12.2011]. Dostupné z: http://persefona.cz/download/analyzaStopZnasilneni.pdf. 9. Čermák, I. (1998). Lidská agrese a její souvislosti. Žďár nad Sázavou: Fakta. 10. Čírtková, L. (1998). Kriminální psychologie. Praha: Eurounion. 11. Čírtková, L. (2001). Vybrané poznatky z psychologických výzkumů oběti znásilnění. In Sborník z přednášek I. národní konference o znásilnění. Praha: Élektra. s. 39-46. 12. Čírtková, L. (2004). Forenzní psychologie. Plzeň: Aleš Čeněk. 13. Čírtková, L., Vitoušová, P. a kol. (2007). Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Příručka pro pomáhající profese. Praha: Grada. 14. DeLisi, M., Conis, P. J. (2012). Violent Offenders. Theory, Research, Policy and Practice. Sudbury: Jones & Bartlett Publisher, Inc. 15. Doerner, W. G., Lab, S. P. (2011). Victimology. Burlington: Anderson Publishing.

56

16. Důvodová zpráva k zákonu č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. 17. Estrich, S. (1987). Real Rape. Cambridge: Hardvard University Press. 18. Ferjenčík, J. (2000). Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Praha: Portál. 19. Fisher, B. S., et al. (2003). Reporting Sexual Victimization to the Police and Others: Results from a National-Level Study of College Women. In Criminal Justice and Behavior, 30, 1, s. 6-38. 20. Havelková. B. (2009). Znásilnění – několik úvah nad právní úpravou a její aplikací. Část II. – Mýty o znásilnění [online]. [cit. 15.12.2011]. Dostupné z: http://jinepravo.blogspot.com/2009/06/barbara-havelkova-znasilneninekolik_23.html. 21. Hazelwood, R.R. (1987). Analyzing the Rape and Profiling The Offender. In Hazelwood, R.R., Burgess, A.W. (Eds.). Practical Aspects of Rape Investigation. New York: Elsevier. s. 169-199. 22. Heretík, A. (2004). Forenzná psychológia. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo - Mladé letá. 23. Howitt, D. (2002). Forensic & Criminal Psychology. London: Prentice Hall. 24. Hyde, J. S. (1994). Understanding Human Sexuality. New York: McGraw - Hill, Inc. 25. Kilpatrick, D. G., Edmuds, C. N., Seymour, A. K. (1992). Rape in America: A Report to the Nation. Washington DC: National Victim Center. 26. Kovář, P. a kol. (2008). Sexuální agrese. Praha: Maxdorf. 27. Linková. M. (2001). Znásilnění: historický kontext a genderové stereotypy. In Sborník z přednášek I. národní konference o znásilnění. Praha: Élektra. s. 9-22. 28. Lišková, K. (2002). Znásilnění jako důsledek generových nerovností. In Sedmá generace-společensko-ekologický časopis [online], č. 6, [cit. 31.1.2012]. Dostupné z: http://www.sedmagenerace.cz/text/detail/znasilneni-jakodusledek-genderovych-nerovnosti. 29. Marešová, A., Martinková, M. (2009). O významu poznání obětí trestné činnosti. [online]. [cit. 15.2.2012]. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/o-vyznamu-poznavani-obeti-trestne-cinnosti.aspx. 30. Pemberton, A. (2003). Opakovaná viktimizace: železné zákony v praxi. In Zpravodaj Bílého kruhu bezpečí. 12, 4, s. 4-6.

57

31. Resnick, H. S., et al. (2000). Predictors of Post-rape Medical Care in a National Sample of Women. In American Journal of Preventive Medicine, 19, s. 214-219. 32. Sakař, P. (2007). Sexuální reviktimizace. In: Česká a slovenská psychiatrie, 103, 7, s. 346-352. 33. Šmausová, G. (2002). Proti tvrdošíjné představě o ontické povaze gender a pohlaví. In Politika rodu a sexuální identity. Sociální studia, 7, Brno: Masarykova univerzita. 34. Urbánková, Z. (2001). Problematika znásilnění v partnerském vztahu. In Sborník z přednášek I. národní konference o znásilnění. Praha: Élektra. s. 71-72. 35. Vitoušová. P. (2001). Oběti znásilnění z pohledu Bílého kruhu bezpečí. In Sborník z přednášek I. národní konference o znásilnění. Praha: Élektra. s. 57-62. 36. Voňková, J., Huňková, M. (2004). Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: proFem. 37. Walby, S., Allen, J. (2009). Domácí násilí, sexuální napadení a pronásledování. Výsledky britského průzkumu o kriminalitě. Praha: Kufr s.r.o. 38. Weiss, K. G. (2011). Neutralizing Sexual Victimization: A Typology of Victims´ Non-reporting Accounts. In Theoretical Criminology. 15, 4, s. 445-467. [online]. [cit. 15.12.2011]. Dostupné z: http://trc.sagepub.com/content/15/4/445. 39. Weiss, P. (2002). Sexuální deviace – klasifikace, diagnostika a léčba. Praha: Portál. 40. Weiss, P., Zvěřina, J. (1996). Zkušenosti obyvatel ČR se sexuálně agresivním chováním. In Československá psychologie, 40, 4, s. 338-342. 41. Wolhuter, L., Olley, N., Denham, D. (2009). Victimology. Victimisation and Victims´Rights. New York: Routledge-Cavendish. 42. Wolitzky-Taylor, K. B., et al. (2011). Is Reporting of Rape on the Rise? A Comparison of Women with Reported versus Unreported Rape Experiences in the National Women´s Study-Replication. In Journal of Interpersonal Violence, 24, s. 807-832. [online]. [cit. 15.12.2011]. Dostupné z: http://jiv.sagepub.com/content/26/4/807. 43. Young, W. W., et al. (1992). Sexual Assault: Rewiev of a National Model Protokol and Forensic Medical Evaluation. In Obstetrics and Gynecology, 80, s. 878-883.

58

44. www.bkb.cz. (2012). Tisková zpráva k Evropskému dni obětí. Praha. [online]. [cit. 2012-03-15]. Dostupné z: http://www.bkb.cz/aktuality/n273-tiskova-zprava-k-evropskemu-dni-obeti. 45. www.i-vysocina.cz. (2011). Znásilnění – spáchaný trestný čin je nutné v každém případě oznámit. Jihlava. [online]. [cit. 2012-04-13]. Dostupné z: http://i-vysocina.cz/zpravodajstvi-jihlavsko/znasilneni-spachany-trestny-cin-jenutne-v-kazdem-pripade-oznamit. 46. www.policie.cz. (2009). Statistické přehledy kriminality. [online]. [cit. 2012-20-15]. Dostupné z: http://www.policie.cz/clanek/statistickeprehledy-kriminality-327216.aspx. 47. www.policie.cz. (2010). Statistické přehledy kriminality. [online]. [cit. 2012-20-15]. Dostupné z: http://www.policie.cz/clanek/statistickeprehledy-kriminality-650295.aspx. 48. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

59

Příloha č. 1 – seznam oslovených intervenčních center Acorus o.s. – sociálně terapeutická pomoc ženám – obětem domácího násilí ADRA Hradec Králové, Pyramida pomoci a rozvoje – pomoc přímým i nepřímým obětem násilí, v oblasti trestněprávní, sociální a v oblasti duševního vlastnictví. Terapeutická pomoc Bílý kruh bezpečí – pomoc obětem trestných činů – telefonická krizová pomoc, odborné sociální poradenství. Centrum J.J. Pestalozziho – projekt pro oběti domácího násilí. Psychologické poradenství, terapie, právní poradenství, sociální práce. Centrum sociálních služeb – poradna pro muže a ženy ohrožené domácím násilí. Česká katolická charita Projekt Magdala – Pomoc ženám, které jsou oběťmi domácího násilí nebo obchodování s lidmi. DONA linka – telefonická pomoc osobám ohroženým domácím násilím. Élektra o.s. – pomoc ženám – obětem sexuálního násilí v dětství a ženám znásilněným. ELIPS Poradna pro oběti násilí, týrání a zneužívání – sociální, právní a psychologické poradenství pro oběti násilí, týrání a zneužívání. Eva – poradna pro ženy a dívky v nouzi – diecézní charita. Intervenční centrum pro osoby ohrožené domácím násilím - diecézní charita České Budějovice, oblastní charita Hradec Králové, diecézní charita Plzeň. Magdalenium o.s. – pomoc obětem domácího násilí, azylové a krizové ubytování. Persefona o.s. – občanské sdružení poskytující pomoc obětem domácího násilí, sexuálního zneužívání a znásilnění. Profem – konzultační středisko pro ženské projekty. Rosa o.s. – informační a poradenské centrum pro ženy, oběti domácího násilí. SKP centrum o.p.s. - pomáhá osobám v tísni a osobám ohroženým sociálním vyloučením. Slezská diakonie pobočka Havířov - Šumbark Spirála o.s. – centrum krizové intervence a intervenční centrum. Spondea o.p.s. - odborná pomoc a podpora osobám ohroženým domácího násilí a pronásledováním. Středisko sociální prevence Olomouc, příspěvková organizace - poskytuje sociální služby zaměřené na pomoc a podporu dětem, rodinám, manželským párům a dalším osobám, které se nacházejí v nepříznivé životní situaci.

Příloha č. 2 – text oslovovacího e-mailu

Dobrý den, jsem studentkou oboru psychologie a gender studies na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Pro účely své bakalářské práce provádím výzkum na téma „Důvody (ne)ohlášení trestného činu znásilnění“. Doufám, že výsledky výzkumu by mohly být využitelné pro policii a další orgány činné v trestním řízení, ale také např. pro nejrůznější neziskové organizace, které nabízejí služby obětem znásilnění a v neposlední řadě také pro samotné oběti (a potenciální oběti). Výsledky výzkumu by tedy mohly být přínosné v oblasti jak různých preventivních programů, tak i z hlediska zacházení s poškozenými (např. v průběhu trestního řízení). V souvislosti s tímto výzkumem hledám ženy, jež se staly obětí znásilnění nebo pokusu o znásilnění, proto bych Vás ráda požádala o zveřejnění odkazu na dotazník k výzkumu na webových stránkách Vaší organizace, a to po dobu od 15.3. do 10.4.2012. Odkaz: https://docs.google.com/spreadsheet/viewform?formkey=dEdPSzJEX002bkNPRnM4 SVBMMUFHdVE6MQ Budete-li mít zájem o výsledky tohoto výzkumu nebo máte-li na mě jakékoli dotazy, neváhejte mě kontaktovat na této e-mailové adrese. Předem Vám velmi děkuji za ochotu a spolupráci! S přáním příjemného dne Mgr. Veronika Mizerová

Příloha č. 3 – oslovovací text do diskusních fór

Dobrý den, jsem studentkou psychologie a provádím výzkum, jehož cílem je získat poznatky o oznamování nebo neoznamování sexuálního násilí. Pro svůj výzkum hledám ženy, jež se staly obětí takového jednání. Jestliže se něco takového stalo i Vám, ráda bych Vás požádala, abyste se zapojila do mého výzkumu vyplněním dotazníku na stránkách: https://docs.google.com/spreadsheet/viewform?formkey=dEdPSzJEX002bkNPRnM4 SVBMMUFHdVE6MQ Výzkum je zcela anonymní a svou účastí v něm, můžete i Vy pomoci dalším ženám, které se dostaly do obdobné situace jako Vy. Budete-li mít zájem o výsledky výzkumu, budou od června k dispozici na https://sites.google.com/site/psychologickyvyzkumonline/vysledky. Předem Vám všem děkuji, Veronika

Příloha č. 4 - dotazník

Stala jste se obětí znásilnění? Vážená respondentko, děkuji Vám za ochotu zúčastnit se tohoto výzkumu, jehož cílem je získání poznatků o oznamování či neoznamování sexuálního násilí. Dotazník je anonymní a jeho vyplnění Vám zabere přibližně dvacet minut. Budou-li Vám některé z otázek příliš nepříjemné, nemusíte na ně odpovídat, přesto budu ráda, když budete odpovídat co nejotevřeněji. Vaše odpovědi mohou pomoci dalším ženám, které se dostaly do podobné situace jako Vy. Budete-li mít zájem o výsledky výzkumu, budou od června k dispozici na https://sites.google.com/site/psychologickyvyzkumonline/vysledky. Veronika Mizerová

1. Uveďte, prosím, svůj věk: 2. Jaké je Vaše nejvyšší dosažené vzdělání, případně stupeň probíhajícího vzdělávání?       

ZŠ SOU bez maturity SOU nebo SŠ s maturitou VOŠ VŠ – bakalářská stupeň VŠ – magisterský stupeň VŠ – postgraduální stupeň

3. Jaký byl Váš věk v době události? Jestliže jste byla znásilnění vystavena vícekrát, zaměřte se, prosím, v následujících otázkách pouze na poslední událost. 4. Konkretizujte svůj vztah s osobou, jež se tohoto jednání dopustila (např. cizí muž, kolega, kamarád, partner, atd.): 5. Co se dělo bezprostředně před událostí? 6. Byla osoba, která se tohoto jednání dopustila, v dané chvíli pod vlivem alkoholu, léků či drog?  ano  ne  nevím, nepamatuji se

7. Byla jste Vy oslabena vlivem alkoholu, léků či drog?

 ano  ne  nevím, nepamatuji se 8. Kde k události došlo (např. u mě doma, v autě, venku na odlehlém místě, atd.)? 9. Došlo bezprostředně před událostí mezi Vámi a pachatelem k nějakému intimnímu kontaktu? Pokud ano, jakému? 10. Jakému druhu sexuálního násilí jste byla vystavena?       

pohlavní styk orální sex anální sex pokus o pohlavní styk pokus o orální sex pokus o anální sex jiné:

11. Pokud s Vámi pachatel v průběhu této události komunikoval, jakým způsobem, případně co říkal? 12. Co se odehrálo bezprostředně po události? 13. Jak se k Vám po události pachatel choval? 14. Komunikoval poté s Vámi pachatel, případně co Vám říkal? 15. Omlouval se Vám poté pachatel?  ano  ne  nevím, nepamatuji se 16. Vyhrožoval Vám poté pachatel?  ano  ne  nevím, nepamatuji se 17. Doprovodil/odvezl Vás pachatel domů?  ano  ne  jiné:

18. Nabídl Vám pachatel poté cigaretu, případně udělal jiné důvěrné gesto?  ano  ne  nevím, nepamatuji se 19. Pokud ano, jaké? 20. Jak jste na pachatelovo jednání reagovala Vy? 21. Oznámila jste tuto událost na policii?  ano  ne 22. Popište zde důvody, které Vás vedly k tomu, že jste se rozhodla oznámit, případně neoznámit událost policii: 23. Jestliže jste událost policii oznámila, popište zde, prosím, Vaše pocity a zkušenosti z proběhlého policejního vyšetřování: 24. Svěřila jste se někomu s událostí, jíž jste byla vystavena? Komu? 25. Pokud ano, jak dlouho po události jste tak učinila a jakým způsobem tato osoba reagovala? 26. Obrátila jste se o radu na některé centrum poskytující poradenství pro lidi vystavené sexuálnímu násilí, nebo na nějaké jiné obdobné centrum?  ano  ne 27. Pokud ano, o jakou organizaci se jednalo a jak dlouho po události jste tak učinila? 28. Bylo Vám touto organizací doporučeno obrátit se na policii, případně byly Vám poskytnuty bližší informace o možném policejním vyšetřování? 29. Stala jste se obětí znásilnění či pokusu o něj již někdy dříve?  ano  ne 30. Oznámila jste tuto dřívější událost na policii? 31. Pokud jste dřívější událost oznámila policii, popište zde, prosím, blíže své pocity a zkušenosti z proběhlého policejního vyšetřování: 32. Stala jste se kdykoliv dříve před popisovanou událostí obětí jiného trestného činu, který by vyšetřovala policie, případně jakého?

33. Pokud ano a máte v souvislosti s tímto trestným činem zkušenost z policejního vyšetřování, popište zde, prosím, blíže své pocity a zkušenosti z tohoto policejního vyšetřování: 34. Kdybyste se mohla dnes rozhodnout znovu, obrátila byste se na policii?  ano  ne  nevím 35. Z jakého důvodu byste se takto rozhodla? 36. Zde můžete uvést cokoli, co byste ještě ráda k věci doplnila nebo upřesnila: