Zástupci českých církví u papeže Františka

7+8

Evangelický měsíčník | ročník 91/2015 | cena 25 Kč | www.ceskybratr.cz

Zástupci českých církví u papeže Františka

| 18–28 Mimořádná rubrika 70 LET OD KONCE VÁLKY Dietrich Bonhoeffer popraven na sklonku války Osvobození a návrat politických vězňů z Bavorska Exodus evangelického bratrského sboru z Děčína Rozhovor s Ilse Reinerovou, laureátkou ceny Gratias agit Brněnský Ghettofest v Roce smíření

Poslední večeře foto: Pavel Capoušek

ÚVODNÍK

3 Smíření – D. Ženatá

ÚVODNÍK

HUSOVA KÁZÁNÍ PRO DNEŠEK

4 Šestá neděle po sv. Trojici – J. Hus TÉMA

7 Nástrahy dlouhého života – A. Šůra 9 Miluji vlastní svobodu. Rozhovor s Šárkou Raichovou – J. Kirschner

ÚSTECKÝ SENIORÁT

12 Domovy důchodců v pohraničí – P. Čapek OTÁZKA NA TĚLO

13 Jak vám pomáhá modlitba při nemoci? SEDMDESÁT LET OD KONCE VÁLKY

19 Dietrich Bonhoeffer zahynul na sklonku války – O. Ruml

20 Osvobození a návrat politických vězňů – J. Otter 23 Exodus evangelického bratrského sboru z Děčína – K. Ahne

26 Rozhovor s Ilse Reinerovou – E. Žárská 28 Ghettofest v Roce smíření – Š. Hájek CÍRKEV ŽIJE

31 Touha po smíření mezi katolíky a evangelíky – D. Ženatý

32 Proslov papeže Františka k zástupcům českých církví

33 Bohoslužba smíření s prosbou o odpuštění 37 Rozhovor s potulným kazatelem Petrem Brodským – D. Ženatá

41 Evangelický kirchentag tentokrát ve Stuttgartu MOJE CÍRKEV

44 Čím může být mistr Jan Hus pro nás? – J. Ruml 46 Moderní architektura – Případ Edgarův – P. Sládeček

DĚTI A SBOR

48 Řekněte to věcí – D. Bednaříková 49 Nápady na činnosti: Rituál v nedělní škole – L. Ridzoňová

DIAKONIE

51 Diakonie v proměňující se Evropě – B. Kejř 52 Daruj, kupuj, pomáhej. SLOVO

55 Fobie? Snad raději ne – T. Pavelka 57–61 Recenze na léto

Smíření

L

etní dvojčíslo je prodchnuto smířením. Za velkou událost považujeme, že papež František přijal 15. června ve Vatikánu zástupce českých církví a vyslovil lítost a touhu po smíření v souvislosti s 600. výročím mučednické smrti Jana Husa. Po třech osobnostech z římskokatolické, českobratrské evangelické a československé husitské církve přijal k audienci a hovořil s nimi přátelsky a vřele skoro hodinu. Další den se sloužila v Římě ekumenická bohoslužba smíření, jejíž liturgii sestavila mezicírkevní česká husovská komise a stejná bohoslužba smíření se uskutečnila o týden později v Týnském chrámu v Praze. Sbory a farnosti byly vyzvány, aby na místních úrovních sloužily také ekumenickou bohoslužbu smíření se stejnou liturgií, což se na mnoha místech stalo a někde ještě stane. Husův rok ještě nekončí. V tomto čísle Českého bratra najdete také mimořádnou rubriku věnovanou 70. výročí konce druhé světové války. Příspěvky jsou dramatické, dosah popisovaných událostí nás asi zasáhne. Je také moc dobře, že po letech vypjatého mlčení se o neblahých událostech mluví a hledají se cesty k odpuštění a smíření. Před sedmdesáti lety někdo organizoval návrat českých politických vězňů do vlasti, někdo vystěhování německých evangelíků z Děčína do Bavorska a někdo pomoc opuštěným a osiřelým dětem. Jsme vděční, že dnes můžeme ve svobodě organizovat jiné věci: Ghettofesty, bohoslužby smíření nebo Husovské slavnosti. V závěru čísla přinášíme více recenzí a upoutávek na zajímavé knížky než obvykle, protože letní dvojčíslo má více stran, a tak se do časopisu vešlo to, co se poslední dobou vejít nechtělo. Všem čtenářům přeje inspirativní letní čtení 

Daniela Ženatá

3

HUSOVA KÁZÁNÍ PRO DNEŠEK

Šestá neděle po sv. Trojici Matouš 5,20–24

V

ěz, že spravedlnost jest ctnost, když člověk dá každému, co mu přísluší; a tak když dá Bohu člověk, což na Boha přísluší, totiž slávu, poctivost nebo poslušnost, drže všechna jeho přikázání, tehdy jest k Bohu spravedlivý. A že nemůže tak býti spravedlivý, aby ihned i bližnímu nebyl spravedlivý, protož dá bližnímu, co bližnímu přísluší; a že přísluší k bližnímu, aby ho miloval jako sama sebe, tedy přeje jemu dobrého jako sobě, nečině jemu křivdy, nehněvaje se na něho bez viny, aniž říkaje jemu racha! neb blázne!; tehdy jest k bližnímu spravedlivý. Tu věz, že zabití člověka může někdy býti dobře a někdy zle. Dobře, když z přikázání Božího řádem a z lásky zlého člověka soudce nebo obec neb někdo jiný zabije; neboť dí Bůh v knihách Levitici v 24. kap.: „Kdož bude bíti člověka a zabije, smrtí zemři! Kdož učiní ránu kterému svému měštěnínu, jakož učinil, tak se i jemu stane: zlomení za zlomení, oko za oko, zub za zub dá; jakouž učiní poskvrnu, takouž aby trpěl, bude přinucen.“ Proti tomuto Božímu ustanovení jsou obyčejně knížata, páni i měšťané, kteří vražedníky zlé propouštějí za peníze, sami je berouce za to propuštění, aneb za odklad odsouzení. A kde naučili se, aby za sedláka žádali pět kop? I tak jest lacin člověk, jenž stojí za veškeren svět? Kde vzali naučení, aby měštěnín byl dražší o deset neb pět kopa než sedlák? a panoš dražší o čtyřicet kop nežli měštěnín? a pán o padesát než panoš? Bůh váží lepšího více: bude­­­­­­‑li sedláček svatý a bez viny a zabije ho vladyka, jak Kain Abele zabil, a panoš zlý bude zabit od druhého člověka

4

zlého, i zdaliž pán Bůh neváží si více svatého sedláčka, nežli panoše zlého? Uvažovati má člověk to přikázání: „nezabiješ“, aby nezabil člověka na těle, ani sám jej tepaje, ani radou, ani ponuknutím, ani otrávením, ani odsouzením, ani nebráněním, když může ochrániti; ani pobráním statku, bez něhož by druhý hladem zemřel, ani zadržením almužny. A sv. Pavel dí k Římanům v 14. kap.: „Nechtěj jídlem svým toho ztratiti, pro něhož Kristus zemřel.“ Tím míní, abys zlým příkladem neuvedl v zatracení člověka; neboť zabití na duši hříchem jest těžším než zabití na těle. Dále dí Kristus: „Ale já pravím Vám, že každý, kdož se hněvá na bratra svého, hoden bude soudu.“ Tu věz, že jeden hněv jest dobrý, k němuž člověk jest zavázán pod věčným zatracením; neboť dí Bůh: „Hněvejte se na hříchy a nechtějte hřešiti.“ Pak druhý hněv jest zlý, a ten jest nezřízená žádost pomsty. Člověka zlého máš milovati, ale zloby jeho nemilovati. Protož važ si Božího stvoření, totiž člověka, a to miluj, a hřích rozumem rozeznávej, a ten nemiluj, ale naň se hněvej. Tu věz, že rozličně může člověk poblouditi v žádosti pomsty. Nejprve, žádá­­­­­­‑li pomstu na nevinném, po druhé, žádá­­­­­­‑li pomstu mimo řád od Boha vydaný; po třetí, žádá­­­­­­‑li pro svou pomstu nebo pro chloubu svou; a pro každý takový hněv hoden jest člověk soudu. Kristus v tomto evangeliu položil tři stupně hříchu: prvý stupeň, hněv toliko v srdci; druhý, hněv v  srdci s  ukázáním znamení vnějšího; třetí jest hněv s láním neb s haněním řečeným nebo psaným. Prvý stupeň

hřích veliký, druhý větší, třetí největší. Z každého z těch tří stupňů může se člověk káti; nižádný hříšník není konečně zatracen, jen jestliže se nakonec nebude káti. A že všechny skutky bez lásky jsou Bohu nevzácny, protož má člověk dříve v lásce býti, a pak jiné skutky činiti. Protož dí Spasitel: „Obětuješ­­­­­­‑li dar, totiž míníš­­­­­­‑li kterýkolivěk dobrý skutek učiniti, a ty vzpomeneš, že bratr tvůj kterýkolivěk má něco proti tobě, totiž že ty jsi jemu vinen, opusť tu dar svůj, neobětuj, aniž čiň kterého skutku, ale jdi dříve, pokoř se bratru, neboť tak smíře se s Bohem a s bratrem, budeš míti Boha ku pomoci i bratra, abys řádně obětoval Bohu kterýkolivěk dobrý skutek.“

nebudeš povinen; leč jestliže by i potom chtěl přijmouti. Když neodvažuješ se jemu ukázati, neb mohlo by mnoho zlého z toho přijíti, tehdy musíš opatrně dosti učiniti nebo skrze druhé lidi; vzal­­­­­­‑lis co, abys vrátil tolikéž; pakli jest jiné zavinění jako žes mu dceru zprznil neb manželku, tehdy máš mlčeti s tím a Bohu se pokořiti. Pokud nemůžeš dosti učiniti, Bohu to máš poručiti. Neboť on jest, proti němuž jest nejdříve každé zavinění a jemu má býti nejdříve každá náhrada. Ale má věděti člověk, že nejzvláštnější a  nejpřístupnější skutek k  dosti učinění hříšníku jest míti srdce zkroušené. Učmež se správně obětovati, tak abychom nejpr-

Vitráž v bratrském sboru v Berlíně­‑ Rixdorfu

Ale snad díš: „Bratr, jemuž jsem vinen, umřel; neb nevím kde jest; neb nechce se smířiti“, neb neopovažuješ se jemu ukázati; že nemůžeš jemu dost učiniti na usmíření. Tu věz, že neobtěžuje Spasitel nižádného nemožnou věcí; protož míní Kristus, aby člověk odčinil bližnímu, když slušně může, a když znamená, že by bližní tím nebyl ke zlému popuzen. Umřel­­­­­­‑li bratr a máš čím nahraditi, tedy máš dítkám neb přátelům nahraditi. Totéž, neví­­­­­­‑li se, kde jest a též, jestli daleko. A nechce­­­­­­‑li bratr slyšeti a přijmouti dosti učinění, již mu

ve hříchu se vystřehli; pakli jsme zhřešili, abychom ihned ducha zkroušeného a srdce pokorné Bohu obětovali na oltáři vnitřním, o němž dí Bůh: „Oheň bude hořeti na oltáři mém, jenž nikdy neuhasne.“ Oheň ten jest milování Boha a  bližního, to nemá nikdy uhasnouti v  duši člověka. Pakli jsme co zavinili proti někomu, abychom to odčinili, a potom oběť, tj. dobrý skutek, na oltáři duše Bohu obětovali. Kdož ty oběti dává Bohu, ten neukazuje se před Bohem bez oběti prázdný. Postila, s. 239–245; upravil František Doležal

5

CYKLUS: MODERNÍ DOBA TÉMA: „HLAVNĚ TO ZDRAVÍČKO“ modlitba Vznešený Pane, svěřil jsi nám svůj svět. Svěřil jsi nám jeho správu, a co my? Co dřív, co až potom? Pachtíme se a klopýtáme, svévolníci vystrkují rohy, jak se k tomu postavit? Kdy že je ten čas zabíjet, a kdy léčit? Kdy je čas boje, a kdy pokoje? Kdy máme truchlit, a kdy poskakovat? Jsi nad tím vším, daruj nám prosím trochu ze svého nebeského nadhledu, ať se netopíme, trochu ze svého, náš rozum převyšujícího pokoje, ať máme jistotu, že vše jednou dobře dopadne. Amen

modlitba Jany Plíškové kresba Petra Fischerová

CO MŮŽEME OVLIVNIT

Nástrahy dlouhého života Recept na dobré zdraví nelze hledat v jednotlivostech vytržených z kontextu

O

becná shoda expertů napříč obory zní takto: z 15 % předurčují naše zdraví genetické predispozice, z 15 % medicína, něco málo vlivu má také životní prostředí – a z 55 % naše zdraví předurčuje životní styl. Procenta se samozřejmě v různých zdrojích uvádějí tu vyšší, tu nižší, ale celkové poměry to nemění. Je to vlastně skvělá zpráva. Genetické předpoklady jsou mimo náš vliv, úroveň medicíny či životního prostředí ovlivníme jen velmi málo; zato vlastní životní styl můžeme ovlivnit velmi. A předurčuje­­­­­­‑li ten naše zdraví z poloviny, pak platí, že z poloviny tak máme zdraví ve svých rukou! Zároveň je to v něčem zpráva drtivá. Kolem životního stylu lze dnes dohledat tolik protichůdných informací, že je to až frustrující.

Vědci zjistili že… Příklad z praxe: máte v rodině znepokojivě časté případy stařecké demence. Začínáte si klást otázku, jestli lze udělat něco pro to, abyste se demenci vyhnuli. Laik typicky sedne k počítači a začne pátrat na internetu. A co se nestane! Kromě obecných informací na vás vyskočí zpráva z roku 2011, podle které nadváha a obezita zvyšují riziko stařecké demence. To zní pravděpodobně. Ovšem pozor! Hned o několik odkazů níže se nalézá jiná zpráva, podle které obezita naopak riziko demence snižuje. Čím je dokonce člověk ve středním věku tlustší, tím lépe! Bližší pátrání ukazuje, že ani v  jednom případě nejde o novinářskou kachnu. K protichůdným závěrům dospěly seriózní vědecké týmy. Zpracovávána byla obsáhlá zdravotnická data tisíců až miliónů pacientů. Výsledky bádání byly publikovány v prestižních mezinárodních vědeckých časopisech.

A zájemce o budoucnost vlastního zdraví pomalu propadá zoufalému vzteku. Střední věk na krku a co teď? Mám přibírat, a nebo naopak hubnout? Co je to za nesmysl? K čemu ty vědce máme, když se výsledky jejich bádání navzájem tak zásadně vylučují? Jak se vlastně liší současní vědci od středověkých šarlatánů? Další zkoumání ovšem ukazuje, že celá věc je ještě o trochu složitější. Výsledky bádání jsou sice seriózní, ale zdaleka ne definitivní. Pravděpodobně se jednalo o takzvané „kohortové studie“. Jejich závěry musejí být prověřeny v minimálně ještě dvou stupních výzkumného procesu. Pak se teprve možná ukáže, jak to s tou obezitou a demencí je. Člověk vypíná počítač. Má za sebou vlastně docela dobrodružné pátrání. Poučil se o precizních postupech současné vědy i o tom, jak vědecké informace vyhodnocovat. O tom, jak má žít, aby přitom dobře ovlivňoval svoje zdraví, se ovšem nedozvěděl nic.

Vegetariáni žijí déle Definic zdraví je vícero a všechny jsou neuspokojivé. Ta nejčastěji zmiňovaná – zdraví je „stav úplné tělesné, duševní a  sociální pohody“ – ukazuje na důležitou věc: zdraví je širokospektrá, „multidisciplinární“ záležitost. A stejně tak i cesta k němu. Informace, které jsou nám o  zdraví i  životním stylu předkládány z první ruky, tedy většinou z  médií, jsou ale zpravidla velmi úzce zaměřeny. Můžou být i velmi seriózní a podložené, ale jaksi se míjejí smyslem. Řada studií kupříkladu ukazuje, že vegetariáni žijí výrazně déle a v lepší kondici než lidé holdující masu. Je tedy toto důvod, proč se dát na vegetariánství? Proč ne, zvlášť v dospělém věku to nemůže uškodit, ba naopak. Má to ale háček. Vegetariánství bývá zpravidla součástí ¥

7

širšího životního stylu, který se do zorného pole výzkumníků nevešel. Vegetariáni nejen že chroupají zdravou mrkev namísto tučného bůčku, ale jsou střídmí v pití alkoholu, sdružují se do komunit, jejichž členové se navzájem podporují a nejednou je jejich vegetariánství i projevem hlubšího spirituálního zakotvení – ať už se jedná o Adventisty sedmého dne, nebo třeba rastafariány.

Recept na dobré zdraví? Co tedy ve výsledku spíše prodlužuje život a zpevňuje kondici? Absence masa v jídelníčku či život ve společenství, ve kterém člověk pomáhá druhým, sdílí radosti i starosti a může též důvěřovat v to, že mu bude pomoženo? Jisté je jedno. Recept na dobré zdraví nelze hledat v jednotlivostech vytržených z kontextu. Zároveň nám ale právě takové jednotlivosti vždy znovu a znovu budou vnucovány. Nejen že se snadněji zkoumají, ale především se výborně prodávají. Úvahy o tom, že na zdraví může mít zásadní vliv život v komunitě či dokonce život cíleně rozvíjející a kultivující spiritualitu, znějí nějak neurčitě. Zato poutavě zpracovaný leták, propagující kupříkladu speciální čaje, které „díky svému vysokému podílu antioxidantů a vitamínů mají blahodárné účinky jak na fyzickou, tak na psychickou stránku organismu“, míří do černého. Jak jednoduché! Uvařím si čaj

8

a nejen mé tělo, ale i má duše bude uzdravena. Jestli funguje takhle snadno, tak to jsem si ochoten i připlatit… Změť lživých, polopravdivých a pravdivých, leč dílčích informací, kterými se člověk se starostí o zdraví musí prodírat, může navádět k rezignaci. Snadno lze propadnout dojmu, že vlastně nemá cenu o zdraví pečovat, protože všechna doporučení se nakonec stejně ukážou jako neuspokojivá. Dojít k takovému závěru je ovšem chyba. Víc než kdy jindy dnes totiž musíme počítat s  dlouhodobým výhledem vlastního života. A v něm hraje péče o vlastní zdraví zásadní roli.

Věk křehkosti Bývalý generální tajemník OSN Kofi Anann už před třinácti lety popsal „tichou revoluci“ se zásadními „ekonomickými, sociálními, kulturními, psychologickými a duchovními dopady“. Chtěl tak upozornit na skutečnost, že obyvatelé Západu prošli nenápadnou, ale zásadní změnou: vstoupili do éry dlouhověké společnosti. Jinak řečeno – po staletí byli lidé zvyklí, že stáří znamená nástup k rychlému konci života. Když žil starý člověk delší čas, bralo se to jako výjimečný dar. Dnes se jedná o standard. Doby, kdy byl věk sedmdesát, osmdesát let spíše výjimkou, jsou dávno pryč. S důsledky téhle nové situace se ovšem teprve učíme pracovat. Jak se to projevuje

v praxi? Na jednu stranu nárůstem starších lidí, kteří se udržují v mimořádné formě. Kombinace životních sil, zkušenosti, nadhledu a zpravidla i svobody od rodinných povinností či vlastních kariérních ambic dává lidem vysokého věku prostor k nečekaným výkonům. Je to takový „masarykovský“ model stáří: podle prvního československého prezidenta, který ve věku, kdy se dnes odchází do důchodu, doslova vydupal z ničeho nový samostatný stát a pak ještě sedmnáct let stál v jeho čele. Stáří je ale zároveň věkem křehkosti. Nemoci se projevují výrazněji, úrazy se hojí déle. Stačí pak banální zdravotní komplikace a z člověka v plné síle se rázem stává osoba se „sníženou soběstačností“.

Pohyb, uměřené stravování a život ve společenství Více než kdy jindy je proto potřeba se na onen „věk křehkosti“, který čeká většinu z nás, připravovat. A to pokud možno výrazně dříve, než nastane. Příprava přitom spíš spočívá v pěstování jednoduchých návyků než v ně-

jakých sofistikovaných opatřeních. V zásadě je potřeba učinit součástí vlastního životního stylu tři věci: pohyb, uměřené stravování a potom onen těžce definovatelný, nicméně přesto důležitý život ve společenství, který dává lidskému životu rozměr smyslu. Je prokázáno, že pokud něco z těchto tří komponentů člověku schází, s velkou pravděpodobností si zadělává na takzvané civilizační choroby, které zvlášť v pozdním věku snižují kvalitu života radikálně. Tato doporučení můžou znít až banálně, ale učinit je ve vlastním životě skutečným pravidlem zas až tak banální není. Co se třeba pohybu týče, jako nutné minimum se uvádí třicet minut denně. Nemusí jít vyloženě o sportování; stačí ostrá chůze. Jenomže kdo z nás to tak v dnešní době, kdy se necháváme převážet z obýváků do škol či kanceláří a zpět, má? Realita je taková, že oněch banálních třicet minut si člověk musí na dnešní civilizaci vyvzdorovat. Ideální je začít v dětském věku, ale ani později není pozdě.  Adam Šůra

ROZHOVOR S ŠÁRKOU RAICHOVOU

Miluji vlastní svobodu i svobodu druhých Vydržet sám se sebou a najít smysl své cesty Šárka je manželka evangelického faráře Jaroslava Raicha, který téměř dvacet let působil v Anglii v tzv. industrial mission (viz rozhovor s ním v ČB 1/2014). V současnosti žijí na samotě u zámku Lemberk v severních Čechách se dvěma dcerami, které Šárka učí formou domácího vzdělávání. Je výtvarnice, píše básně, duchovně doprovází a na její cestě je nepostradatelná mystika a laskavé soužití s přírodou a lidmi.

Šárko, vrátili jste se po dvanáctiletém pobytu v Anglii, kde jsi prošla kurzy duchovního doprovázení. Můžeš nám přiblížit, co duchovní doprovázení znamená? Člověk, který je na cestě, se ocitá v životních situacích, v nichž potřebuje nahlédnout do svého nitra a porozumět sobě samému. Nejednou se nachází před životním rozhodnutím, popřípadě v životní krizi, a cítí, že co doposud plynulo, se náhle zastavilo či vyhaslo. Je tu potřeba prolnutí sakrálního a profánního. ¥

9

A právě v těchto životních předělech může mít své místo duchovní doprovázení. Duchovní doprovázející nepředkládá řešení, neposuzuje, nehodnotí, nestraní ani „nezachraňuje“. Svou přítomností, kontemplativním přístupem, otevřeností, laskavostí a trpělivostí může podpořit proces hledání, uzdravování či transformace. A to různými způsoby. Naslouchání považuji za nejdůležitější. Otevřenými otázkami může doprovázený najít odpověď v sobě samém. Je to proces hledání, formulování, uvědomění a následování. Doprovázející může doporučit biblický text, vhodnou knihu, způsob meditace, zápisky snů, kreslení, psaní básní nebo navrhnout změnu životního stylu. Přístupy se různí podle potřeby doprovázených. Je třeba podotknout nutnost důvěry a mlčenlivosti. Stále se v  „psychospirituální“ tematice vzdělávám, jsem si vědoma své vlastní duchovní cesty. Určitě mi též pomáhá dar tvořivosti, imaginace a intuice. Snažím se přistupovat ke každému celistvě. S pokorou nezasahovat a respektovat Boží záměr, který může být mně neznámý. Co může být cílem duchovní obnovy? Je to proces zdokonalování sebe sama, nebo má být moje obnova přínosem pro druhé? Nemůže to být trochu zrádná snaha o dosažení vlastní dokonalosti, opuštění nedokonalého společenství? Člověk se obnovuje celý život, chceš­­­­­­‑li. Život může být náročný i komplikovaný, ale vnitřně naplněný. Pokud bude v souladu s Bohem, neznamená to, že musí být v souladu se všemi lidmi. Důležité je, aby člověk vydržel sám se sebou a našel smysl své cesty. Je to celoživotní proces, nikoli jednorázový produkt. Naše společnost je zaměřena na výkon a účelnost. „Proces“ duše má však své zákonitosti. Jeho symbolem může být stále pokračující spirála, která obsahuje cykličnost i pohyb ze sebe. Také jej můžeme přirovnat k  existenčním fázím motýla. Je čas, kdy si člověk plně, až hedonisticky užívá života, jako ta housenka, všechno mu hraje do karet, pak přijde zlom, ztrácí vazby, všechno ho opouští, zájem ochabuje a začíná období kukly. Ontologický sestup

10

duše k podstatě bytí. Člověk se může jevit apaticky, možná i sobecky. Dochází k transformaci lidské bytosti. Není možné tento proces přerušovat, ale je dobré mu rozumět a vnitřně jej unést. Je potřeba čekat, nenaléhat, až přijde pravý čas. Svatý Jan od Kříže popisuje tuto fázi jako temnou noc duše, aktivní vědomé zakuklování – oprošťování a pasivní setrvání v procesu – odevzdanost. A motýl je tu. Často zapomínáme, že to důležité se často rodí ve

tmě, vskrytu. Známe všichni dobře jaké to je být v přítomnosti člověka zralého, vyrovnaného a milujícího. V tom spočívá smysl individuální proměny pro společenství. Prožila jsi týden ve tmě. Má tato zkušenost oporu i v křesťanské tradici? Určitě. Duchovní cvičení podle sv. Ignáce probíhá celý první týden v samotě, tichu a téměř ve tmě. Má to vliv na zvnitřnění a zklidnění. Prožila jsem týden v absolutní tmě, a to vědomě, svobodně a zcela záměrně. Tma je silný koncentrát, který není pro každého. Do tmy jsem šla za světlem. Věřila jsem procesu a věděla jsem, že je mi to potřebné. Pobyt byl pro mne osvobozující. Věř, nebo nevěř, bylo a je nás s touto zkušeností hodně.

S hledáním duchovního naplnění se pojí i snaha o zdravý životní styl. Co to pro tebe znamená? Selský rozum nám říká, že ve zdravém těle bývá zdravý duch. Různé nemoci mohou mít psychosomatický původ. Vždy, co si pamatuji, mne zajímal celostní přístup k člověku. Když nejsme zdraví, necítíme se dobře, jsme limitováni. Tělo, duše a duch jsou spojené nádoby. Některé nemoci či symptomy mohou napovědět, jak žijeme. Lidé odedávna naslouchali a pozorovali. Co třeba: mám toho plné zuby, to nemohu strávit, srazilo ho to na kolena, z toho mi pukne srdce, hlava se mi z toho rozskočí atd. Jak výmluvné. Starat se s láskou o naši „existenční trojinu“ je prostě dobré. Nerozmazlujme se, ale buďme k sobě pozorní. Vím, že se léčíš homeopatiky. Jaká je jejich podstata? My se léčíme bylinkami, homeopatiky, Bachovou květovou terapií, stravou, ale též tichem i smíchem nebo i půstem. Když byly děti unaveny, zůstaly doma a věnovala jsem se jim. Hlavně jsme se hodně mazlili. Nepotřebovaly léky. O homeopatii je spousta článků na internetu. Je to celostní medicína, etická a bez jakýchkoli vedlejších účinků. Principem

je potence – vědomá informace. Je to prosté pro mne, ale složité či nepravděpodobné pro materialisty. Neodmítám klasickou alopatickou medicínu, ale snažím se, abychom jí zapotřebí neměli. Už mnoho let k lékaři nechodíme. Duchovní obnova může mít různé formy a ignaciánské exercicie se prosazují i v evangelické církvi. Jak bys na závěr obhájila tuto duchovní cestu před skepsí evangelíků? Co myslíš, že chybí v protestantském prostředí? Nejvíce nás asi uvězňuje vymezování a strach z ohrožení. Miluji svobodu svou i svobodu druhých, nalézání cest. Svoboda je velkorysý Boží dar. Nechám se poučit zkušeností druhých (tradicí) a jsem poslušna vlastní cesty. Ctím jednotu v rozmanitosti. V. E. Frankl píše o třech prvcích víry: postojový, prožitkový a tvořivý. Myslím, že všechny tyto prvky jsou obsaženy v exerciciích sv. Ignáce. Být dobře uzemněn a vědět, prožívat a prodlévat, tvořit a nacházet znamení, která mne vedou. Je to dobrodružství s prvky rizika, důvěry, zodpovědnosti i hravosti. V Bibli je prý 365x napsáno „nebojte se“. Že by na každý den? Přeji nám všem radost ze života. Připravil Jan Kirschner

11

ÚSTECKÝ SENIORÁT

ŽIL, ŽIJE A BUDE ŽÍT

Domovy důchodců, ústavy sociální péče v pohraničí

S

nad se podaří přiblížit – samozřejmě jenom náznakem  – problematiku starších lidí z domovů důchodců, v současném označení z ústavů sociální péče. Pro první tři roky své farářské služby jsem na základě rozhodnutí synodního seniora Viktora Hájka přijal povolání za seniorátního vikáře ve sboru Mariánské Lázně. Sbor sahal od Lázní Kynžvartu až po Tachov. Druhým místem mého zaměstnáni byl sbor Merklín v  Západočeském seniorátě. Následovalo pak pozvání do sboru Děčín. Převážně jsme s rodinou tedy žili v oblasti pohraničních sborů, jejichž podoba je pro řadu lidí velkou neznámou. Domovy důchodců v uvedené oblasti v období poválečném se vyznačovaly podle mého dílčího poznání těmito znaky: Naše státní společenství mělo a dosud má velké množství starších lidí, lidí důchodového věku, kteří nemají kam jít. V pohraničí byl po válce nadbytek velkých, často velmi hodnotných budov, z nichž některé se proměnily právě v domovy důchodců. Faráři a aktivní členové sborů navštěvovali, zpravidla na základě upozornění příbuzných, bratry, sestry a známé také v odlehlých místech od centra sboru. Byli jsme vděčni za možnost návštěv, biblických hodin a bohoslužeb. V době po vydání nového překladu Písma se Bible stala skutečným evangelizačním artiklem. Zájem byl velký. Velkou pomocí bylo, když po internaci nastalo uvolnění řádových sester. Úžasný byl jejich způsob jednání, pozornost a  ohleduplnost. Ano, patří to k tomu nejvzácnějšímu, s čím jsme se právě zde setkali.

12

Až doposud přetrvává velmi náročný úkol, související s respektováním soukromí každého člověka. Vzpomínám na nádhernou budovu v Krásné Lípě, „zámeček“. Jistě by splňoval

skvěle nároky na pořádání komorních koncertů či něčeho podobného, ale osm žen v jedné místnosti, osm lůžek a osm nočních stolků, to bylo deprimující, nevhodné, ale zřejmě tehdy jediné možné. Problematické také bylo přestěhování domovů do odlehlých míst. Vzpomínám, že lidé z domova v Mariánských Lázních mohli sledovat rozmanité dění kolem, pozorovat běhající děti, zajít do nedalekého kostela. Naopak např. v Pramenech, o pár kilometrů dál, v zasutém prostředí nic takového nebylo možné. Žili v izolaci. A dodatečné poděkování na závěr. V prostředí s velkou diasporou jsme byli zásluhou synodní rady vybaveni dopravními prostředky. Bylo to nezbytné, a když přehlížím tu minulost, jsem si jist, že i v diasporním prostředí církev velmi stála o to, aby i ti nejposlednější byli potěšeni, povzbuzeni, syceni ve společenství blízkých. Petr Čapek, foto Pavel Capoušek

OTÁZKA NA TĚLO

Jak vám pomáhá modlitba při nemoci? Gabriela Horáková, vojenská kaplanka Zatím mě nepostihla opravdová nemoc. Za to jsem vděčna. Rýmy, kašle, zánět v krku, něco bolí… to ano, ale to není těžká nemoc. Při těchto provozních chorůbkách děkuju, že můžu ležet a odpočívat. Jsem vděčna za péči a pomoc druhých. Prosím, abych nebyla protivná, abych měla trpělivost, abych nabrala sílu. Pavol Bargár, doktorand na ETF Modlitba mi dáva nádej, že žiadna nemoc – či už ide o vážnejšie, alebo menej závažné choroby, ktoré postihujú mňa či mojich blízkych, alebo o  najrozličnejšie neduhy, ktorými trpí Božie stvorenie  – nemá posledné slovo, ale že raz bude s definitívnou platnosťou vyliečená. Ester Kopecká, redaktorka zdravotnického časopisu Při lehčí nemoci nepociťuji potřebu takovou nemoc v modlitbách zmiňovat. Když se jedná o nemoc vážnější, ať už mou, či někoho blízkého, hledám v modlitbě především útěchu a naději. Obvykle ale neprosím o uzdravení, nýbrž aby to dopadlo tak, jak to bude nejlepší – nikdy totiž nemohu vědět, jestli je tím nejlepším právě uzdravení. Možná to zní zvláštně, ale taková je moje zkušenost. Ewa Jelinková, farářka Při nemoci (mé či navštíveného při pastoraci) mi pomáhají žalmy. Vlastní modlitba tehdy často nejde přes ústa. V žalmech nejen že najdu podobný příběh, ale často najdu i ten svůj, najdu sebe. Najednou už nejsem v nemoci sama. Někdo mi rozumí a říká to, co v tu chvíli já nedokážu. Pomáhá také to, že i v Bibli jsou modlitby plné rozhořčení a otázek.

Vojtěch Hrouda, nemocniční kaplan Řekl bych, že modlitba není duchovní mast, duchovní farmakum nebo duchovní skalpel. Přesto je při nemoci důležitá; jako poděkování za zdraví či uzdravení a prosba o zdraví či uzdravení. Jako posílení, povzbuzení a utišení našeho skleslého ducha Duchem Božím. Při vážné nemoci, když poblíž vás ‚zavane‘ dech smrti, snad není nic důležitějšího než dech života. Dost nesnadno se hledají slova pro to, co to znamená a co se tím míní. Já sám tuto moc modlitby – přesněji toto osobní a intimní otevření pro Boží moc cestou modlitby – spíše tuším a hledám než suverénně používám. Petra Fischerová, malířka Moderní doba a  modlitba za zdraví? Naprostá chiméra. Buďto si lehnout do peřin a vypotit se, nebo navštívit čekárnu praktického lékaře, tam nachytat další viry a bacily a pak si to hasit se zásobou léků domů v představě, že to všechno dle návodu do sebe nastrkáme, necháme působit a z lože povstaneme jako noví a zdraví lidé. Za takové nesmysly se může dnes modlit tak jedině šaman, obývající oblast bez jakékoli známky civilizačního doteku. Ještě si dovolím citovat paleontologa D. Dixona: Člověka zahubí medicína. Díky léčení v nás přežívá čím dál více neduhů, poruch a vad, které by se v přírodním výběru nevyskytovaly. DaZ, foto Marcel Rozhoň

13

NÁSTĚNKA

ISYNODNÍ RADAI

Na zasedáních 26. 5. a 10. 6. projednala synodní rada 61 titulů. Z nich vybíráme: Sbory a pracovníci Synodní rada prodloužila Marku Lukáškovi pověření k duchovenské službě v nemocnici v Českém Brodě a Petru Maláčovi ve věznici na Mírově; souhlasí s ukončením zaměstnaneckého poměru s farářem Vojtěchem Hroudou, který má plný pracovní úvazek jako nemocniční kaplan v nemocnici v Novém Městě na Moravě; souhlasí se změnou ukončení zaměstnaneckého poměru se Štěpánem Brodským k 30. 9. 2015. SR vzala na vědomí snížení úvazku farářky Debory Hurtové v Prosetíně na 50 % a schválila její kandidaturu na poloviční úvazek v Olešnici na Moravě; vzala na vědomí rezignaci na povolání kazatele Tomá­ še Mencla z důvodu rozšíření jeho působnosti nemocničního kaplana. Synodní rada doporučila Jana Maška na funkci revizora hospodaření České biblické společnosti. Fakulta a bohoslovci, vikariát SR vzala na vědomí zprávu studenta bohosloví Michaela Pfanna o jeho činnosti na sboru v roce 2014 a zprávu Anny Peltanové o vykonání třítý­ denní bohoslovecké praxe ve sboru v Poděbra­ dech. Správa církve Na vědomí vzala synodní rada zprávu z vizitace ve sboru Brno II a zápisy ze zasedání seniorát­ ních výborů Poličského, Brněnského a Králové­ hradeckého seniorátu. Hospodaření církve SR vzala na vědomí uzavření smlouvy o proná­ jmu zasedací místnosti v přízemí přední budovy Husova domu Divadlu Kalich.

14

Jeronýmova jednota Synodní rada odsouhlasila půjčku na profi­ nancování projektu sboru v Hrabové ve výši 200 000 Kč na sanace podlah zasažených dřevomorkou. Sbor má smlouvu o poskytnutí dotace z programu obnovy kulturních památek v Olomouckém kraji na stejnou částku. Předpo­ kládaná splatnost půjčky je do konce února 2016. Zahraniční sbory Synodní rada schválila předloženou koncepci spolupráce s českými sbory ve východní Evropě. Ekumena V Husově roce 2015 se koná mnoho akcí v Berlíně­ ‑Rixdorfu. Na svatodušní pondělí se zúčastnili ekumenické bohoslužby, pouti po několika sborech a divadelního představení synodní senior Joel Ruml a Daniela Hamrová, referentka ekumenického oddělení. Tomáš Pavelka podal zprávu z mezinárodní konference o kalvinismu v Berekfürdõ. Eva Wypior podala zprávu o schůzi kuratoria kostela smíření v Dachau – konala se vzpomínková bohoslužba u příležitosti výročí osvobození koncentračního tábora; Eva Wypior se podílela na liturgii. Lia Valková podala zprávu o setkání holandské Protestantské církve, maďarské Reformované církve a ČCE v Budapešti, jehož tématem bylo zkoumání nových způsobů oslovování sekulární společnosti. Na audienci u papeže Františka ve Vatikánu 15. 6. byli delegováni Joel Ruml, Daniel Ženatý a Gerhard Frey­‑Reininghaus. Na konferenci o obchodu s lidmi v říjnu ve Skotsku vysílá SR na základě dřívější spolupráce v této oblasti se Skotskou církví Alenu Fendrychovou. SR souhlasí s účastí Joela Rumla na slavnosti GAW v červnu ve falckém Primasens a na synod Valdenské a metodistické církve v srpnu v Torre Pellice dele­ guje Daniela Ženatého. SR souhlasí a podporuje

záměr jazykového pobytu ředitele Diakonie ČCE Petra Hašky v USA. Michael Pfann a Irena Benešo­ vá podali rezignaci na práci v Networku mladých reformátorů v rámci Lutherského světového svazu; synodní rada pověřila oddělení pro mlá­ dež, aby navrhlo dva jiné kandidáty do tohoto programu. Na sympozium o míru a synody dvou protestantských církví v Koreji v září 2015 dele­ govala SR Pavla Pokorného.

do centra města po Janu Husovi. V ulici už jsou rozmístěny nápisy s novým názvem,“ infor­ moval rektor Moravské univerzity v Puerto Cabezas Gerald Green, který působí v církvi Moravských bratří (Moravská církev, Moravian Church).

Hymnologie Vznikl Spolek evangelických církevních hudebníků (SECH), který se hodlá zaregis­ trovat u ministerstva vnitra. Synodní rada souhlasí s umístěním sídla tohoto spolku do Husova domu, Jungmannova 9, Praha 1. Různé Na ČCE se obrátil s naléhavou žádostí dr. Had­ dad, syrský křesťan žijící s českou manželkou v ČR. Prosí o pomoc pro dceru Adlu, která má české občanství, žije v Damašku a chce s čtyř­ člennou rodinou kvůli tamnímu konfliktu přesídlit do České republiky. SR uložila ÚCK vstoupit do jednání s Diakonií ČCE ohledně organizace pomoci rodině Adly Haddadové a souhlasila s uvolněním částky 50 000 Kč z prostředků fondu sociální a charitativní pomoci na náklady spojené s cestou, případ­ ně se zajištěním prvních dnů pobytu rodiny v ČR.

I HUSŮV ROK 2015 I Husovo výročí si připomínají lidé v různých koutech světa Před šesti sty lety znal mistra Jana Husa ve světě málokdo. Svými myšlenkami však podnítil události, které zasáhly do životů lidí po celém světě. Ve Střední Americe po něm letos pojmenovali ulici, Jihoafričané pořádají výstavy. Husovo jméno nese jedna z hlavních ulic v přímořském městě Puerto Cabezas ve středoamerické Nikaragui. „Starosta města souhlasil s návrhem pojmenovat ulici vedoucí od čerpací stanice nedaleko letiště

Sérii výstav k výročí Husova upálení připra­ vilo české velvyslanectví v Jihoafrické repub­ lice ve spolupráci s tamními Moravskými bratry. Postupně se výstava konala na čtyřech místech – Kapské Město, Pretoria, Genadendal a Port Elizabeth. „Na všech místech se výstava setkala s velkým úspěchem, když návštěvní­ kům ukázala – pro mnohé z nich neznámé – souvislosti mezi myšlenkovým odkazem Jana Husa a Moravskou církví v Jihoafrické republice. Spektrum návštěvníků bylo velmi široké: věřící, vysokoškolští učitelé a studenti, diplomaté, čeští krajané i zainteresovaná jihoafrická veřejnost,“ popsala velvyslankyně Blanka Fajkusová. Moravian Church je evangelická církev, která je samostatnou součástí mezinárodní Jednoty bratrské. Soustřeďuje se především na misijní činnost. Historické kořeny spadají do dnešní České republiky. Hlásí se k Husovi i Komenskému. Název „Moravská“ získalo hnutí na začátku 18. století, kdy lidé z Moravy utíkali kvůli své víře před perzekucí do ciziny. Útočiště nacházeli na panství hraběte Mikulá­ še Zinzendorfa v Sasku. Jako misionáři začali Moravští bratři působit v mnoha částech svě­ ta, díky čemuž se dostali i do Ameriky nebo Afriky. TZ/Jana Vondrová ¥

15

I ÚMRTÍI Dne 13. června zemřel ve věku 89 let Jiří Melmuk, farář ČCE v Nepomuku, Stříbře, Velké Lhotě u Dačic a Telči.

I TÁBOR J. A. KOMENSKÉHO I

V Bělči nad Orlicí byla spatřena velryba V polovině dubna se v Táboře Jana Amose Komenského v Bělči nad Orlicí konala v pořadí už několikátá brigáda, jejíž cíl byl jasný. Dostavět velrybu. Mohutný dřevěný altán, který konečně zajistí i obyvatelům malého tábora společenský prostor, ukrytý před deštěm i sluncem. Návrh vznikl v hlavách a počítačích Kláry Vetterové a Davida Pfanna a, jako vždy, za silné podpory a pomoci Marty

zádrhelů a odjíždět od opravdu hotové stavby, po přišroubování posledního velrybího zubu, bylo moc příjemné. Malý tábor takové místo potřeboval už dlouho, vždyť už i velký tábor měl své přístřeší – před pár lety jsme tam s podobnou brigádou postavili pana Komenského a tato nespravedlnost rozdělovala celý tábor doslova na dva tábory. Teď by se teoreticky vše mělo vyrovnat a všichni obyvatelé tábora by měli mít svůj altán, ve kterém se budou cítit jako doma. Jestli to tak bude i v praxi, to ukáže až nastávající letní sezóna, ale předpo­ kládáme, že velryba velmi lehce najde využití. Matěj Belko

I EVANGELICKÁ CÍRKEV V RAKOUSKU I

Vídeň ocenila evangelického biskupa Michaela Bünkera

a Honzy Kellerových. Velryba se usídlila na doposud nevyužitém a „hluchém“ místě, kde stál betonový základ nepostavené chatky a je odtamtud výhled jak na rybník, tak na celý zbytek malého tábora. Brigáda byla úspěšná a stavbu se skutečně podařilo dokončit. Dokonce se ani nikdo nezranil, což lze, zvláště u méně zdatných účastníků brigády, považovat za skutečný zázrak. Kromě krásného velrybího výsledku si mnoho lidí z brigády odneslo i své první (a možná doufejme i poslední) setkání s tako­ vými věcmi, jako je třeba motorová pila nebo dláto. Vše nicméně proběhlo prakticky bez

16

V květnu byl ve Vídni vyznemanán evangelický biskup Michael Bünker. Ocenění bylo předáno zemským hejtmanem a primátorem Michae­ lem Häuplem za přítomnosti hojného počtu reprezentantů spolkové země Vídeň, zástupců evangelických církví a ekumeny. Městský radní Michael Ludwig vyzdvihl Bün­ kerův přínos v oblasti vzdělání, ocenil jeho boj proti chudobě a vliv na vytváření vzájemného kladného vztahu církví a veřejných institucí. Bünker se rozhodně postavil proti rasismu a antisemitismu, hlasitě se vyjadřuje k sociálně­ ‑politickým tématům, především jde­­­­­­‑li o lidská práva a spravedlnost. Radní Ludwig řekl, že v roce 2017 bude město Vídeň společně s Ženevou, Curychem, Štrasburkem a Wittenbergem vzpomínat na události šestnáctého století. Tehdy nešlo pouze o reformační hnutí, nýbrž o svobodu umění a vědy a s tím i o rozvoj politického sebeurčení a hospodářské samostatnosti. Toto vše vedlo k rozkvětu měst, na nejž navazuje i dnešek. Oceněný Michael Bünker řekl: „Vysoké oceně­ ní patří nejen mně, ale také sborům, zařízením evangelické církve a Diakonii. Okruh evange­ lických aktivit je široký, zabírá péči o uprchlíky, školy, sociální a kulturní aktivity, mezicírkevní

setkávání a oslavy. Ve všech těchto oblastech probíhá práce na profesionální úrovni a za účas­ ti mnoha dobrovolníků. Tak přináší evangelíci do města důležitý prvek společenské soudrž­ nosti. Vídeň se může na evangelíky spolehnout.

Zastanou se slabých, pozvednou svůj hlas za ty, kteří nejsou slyšet, zůstanou záchytnou sítí společnosti, a když to bude nutné, budou kvůli těm, pro které tu jsou, také hlasití a neodbytní,“ zdůraznil biskup.

I OZNÁMENÍ I

Podzimní pobyt pro seniory v Chotěboři Zveme vás na 34. podzimní pobyt pro seniory v Evangelickém středisku v Chotěboři, který pořádá Chrudimský seniorát. Termín: od soboty 29. srpna do soboty 5. září 2015 Je připraven pestrý program, spojený s pobytem v přírodě: přednášky, koncert, beseda se zajímavou osobností, autobusový výlet, výtvarná dílna, ranní a večerní pobož­ nosti a bohoslužby v ekumenickém duchu. Společný čas s námi budou sdílet faráři Jaroslav Nečas a Lubomír Kabíček. Těšíme se na vás. Cena pobytu: 2200 Kč Uzávěrka přihlášek: 30. 6. 2015 Informace předá a přihlášky přijímá Hana Capoušková, Pardubice [email protected], tel.: 777 877 080, 602 468 436

epdÖ/P. Bělíková/DaZ, foto epd/Uschmann

I OPRAVA A OMLUVA I V ČB 5/2015 jsme citovali slova synodní kurátorky Lii Valkové, která pronesla v úvodu mezinárodní konference k 600. výročí mučed­ nické smrti mistra Jana Husa v dubnu tohoto roku. V textu příspěvku stojí: „…Husovo jednání mi pomáhalo i v době totality, když jsem čelila posměchu spolužáků za to, že jsem věřící. Tehdy jsem ale také pochopila, že stát si za svou pravdou něco stojí.“ Při přepisu došlo ke zkomolení v citované pasáži. Správně mělo být: „…Husovo jednání mne posilovalo i v době totality, kdy jsem čelila ve škole posměchu kvůli víře. Tehdy jsem si ale také uvědomila, že stát za Pravdou člověka v životě něco stojí.“ Omlouváme se synodní kurátorce Lie Val­ kové za nepřesnost v citátu. Daniela Ženatá, šéfredaktorka

17

nápisy odsouzených v cele smrti v káznici v Brně na Cejlu (foto: Benjamín Skála)

MIMOŘÁDNÁ RUBRIKA LETNÍHO DVOJČÍSLA 70 LET OD KONCE VÁLKY

ZÁŽITKY Z MINULOSTI PRO EVROPU BUDOUCNOSTI

Poválečné turbulence na všech stranách

D

o letního dvojčísla jsme pro vás, milí čtenáři, připravili mimořádnou rubriku věnovanou událostem těsně před koncem druhé světové války, v prvních dnech po vyhlášení konce války a při dalších útrapách v následujících měsících. První příspěvek připomíná výraznou osobnost, odpůrce Hitlera, teologa Dietricha Bonhoeffera, který byl na sklonku války popraven. V druhém příspěvku vzpomíná Jiří Otter, který prožil konec války v koncentračním táboře, na spoluvězeňkyni Miladu Horákovou a  návrat vězňů domů. V  dal-

ším článku se dočtete o strastiplné pouti vyhnaných německých členů bratrského sboru z Děčína při hledání nového domova ve válkou zničeném Německu, rozděleném na okupační zóny. Následující příspěvek se dotýká životního příběhu židovské holčičky ze Vsetína, které se ujala po válce evangelická rodina. Mimořádnou rubriku uzavírá stručný raport ze současného Brna. Sedm desetiletí po těchto pohnutých událostech se v rámci Ghettofestu konala bohoslužba smíření přímo v bývalé věznici. DaZ

Dietrich Bonhoeffer Zahynul na sklonku druhé světové války

N

epřipomínáme si letos jen Husa nebo světovou válku, ale také osobnost, v jejímž životě i smrti se obráží obojí uvedené – v dubnu letošního roku jsme vzpomínali na německého křesťana a teologa Dietricha Bonhoeffera, který byl popraven před 70 lety, měsíc před koncem války. Nám, Čechům, Moravanům a Slezanům, může být blízký už svým rodištěm, slezskou Vratislaví, tehdy německým Breslau, městem kdysi snad založeným českým králem Vratislavem. Dietrich se narodil a vyrostl v rodině profesora psychiatrie a  neurologie Karla Bonhoeffera. I do života této elitní rodiny tvrdě zasáhla první světová válka, mnohými Němci původně vítaná, a to i v rodině Bonhoefferových – když jedna z Dietrichových sester ráno po vyhlášení války v domě vykřikuje: „Hurá, je válka!“, uštědří jí matka políček se slovy: „Dítě, nevíš, co válka znamená!“ Na konci Velké války padne starší Dietrichův bratr Walter.

Po maturitě se Bonhoeffer rozhodl studovat (evangelickou) teologii, a to v souladu s rodinnou tradicí nejprve v Tübingen a později v Berlíně. Absolvoval již ve 21 letech prací nazvanou Communio sanctorum, habilituje se potom v roce 1930. Působil v zahraničí: jako vikář v Barceloně a jako docent systematické teologie v New Yorku, kde jím otřásla rasová segregace a tento zážitek ho učinil citlivějším pro rasovou nenávist v Německu. Jako soukromý docent evangelické teologie učil i doma a jako studentský farář (spirituál) sloužil v Berlíně. Po nacistickém převzetí moci zaujal k pronásledování Židů jednoznačně odmítavý postoj a angažoval se v rámci tzv. Kirchenkampfu proti „Deutsche Christen“ a Norimberským zákonům. Na výtku kolegy: „Bratře Bonhoeffere, dělám si o vás velké starosti…“ Bonhoeffer opáčí: „Neměl byste si raději dělat starosti o evangelium? Najde nás Kristus bdící?“ ¥

19

Od roku 1935 vedl docent Bonhoeffer kazatelský seminář (od roku 1940 zakázaný) Vyznávající církve ve Finkenwalde (dnes součást polského města Štětín). Během pobytu v této bratrské komunitě napsal výklad Kázání na hoře, nazvaný Následování a spisek Pospolitý život.

Po vypuknutí války se Dietrich Bonhoeffer rozhodl vystoupit proti nacismu: „Jenom porážkou (ve válce) můžeme odpykat trest za strašlivé zločiny, jichž jsme se dopustili vůči Evropě a světu!“ V roce 1940 se stal dobrovolným spolupracovníkem armádní kontrarozvědky, vedené admirálem Wilhelmem Canarisem, a podílel se tak na protihitlerovském odboji

vysokých německých generálů. Využil přitom svých rozsáhlých ekumenických kontaktů v zahraničí. V lednu 1943 se zasnoubil s Marií von Wedemeyer. Dne 5. dubna 1943 byl zatčen. Nejprve byl vězněn v Berlíně, po nezdařeném atentátu na Hitlera z 20. července 1944 ho převezli do vězení gestapa a v únoru 1945 potom do koncentračního tábora v Buchenwaldu. Působil duchovně mezi vězni, pro které sepsal množství písní a básní (jež v našem prostředí oslovuje v podobě písně Moc předivná z dodatku k Evangelickému zpěvníku). Po přiblížení americké armády byl odvlečen do koncentračního tábora Flossenbürg nedaleko českých hranic. Dne 8. dubna 1945, krátce před osvobozením tábora americkou armádou, stanný soud SS odsoudil Dietricha Bonhoeffera, Wilhelma Canarise a Hanse Ostera k smrti provazem. Rozsudek byl vykonán 9. dubna 1945. Dietrich Bonhoeffer svým životem i smrtí dostál svému teologickému myšlení, v němž zdůrazňoval význam Kázání na hoře a následování Ježíše jak slovem, tak i životem. Ondřej Ruml

Modlitba D. Bonhoeffera: Pane Ježíši Kriste, byl jsi chudý a ubohý, vězněn a opuštěn jako já. Znáš každou lidskou nouzi a zůstáváš u mne, i když nikdo jiný není nablízku, Ty o mně víš a sám mě vyhledáváš, chceš, abych Tě poznal a obrátil se k Tobě. Pane, slyším Tvůj hlas a jdu za Tebou, pomoz mi!

Osvobození a návrat politických vězňů z Bavorska Spolu s Miladou Horákovou

N

a konci dubna 1945 nastaly přesuny vězňů před blížící se frontou od západu, odkud sílila dělostřelba americké armády. Z  pracovního lágru v Echenbrunnu, kde jsme byli ohroženi nálety na blízký Ulm, jsme byli přesunuti na východ do věznice v Kaishei-

20

mu u města Donauwörth, které již bylo po několika náletech také v  troskách. Měl jsem s sebou propašovanou starou bibličku (Lutherův německý text Nového zákona a Žalmů), která byla pro mne a skupinu přátel zdrojem vnitřní posily.Vešla se na dlaň,

mohl jsem si ji zauzlovat do šály kolem pasu. Stala se mně doprovodným strážným andělem až po návrat domů.

Poslední vězeňský přesun směrem k svobodě Z  kaisheimské věznice, kde jsem marně doufal ve shledání se svým otcem, jsme byli jedné noci vypraveni na pochod do neznáma. Výhodou bylo, že jsme měli doprovod strážců z věznice, kteří hlavně dbali na pořádek, na rozdíl od eskort SS, které ochablé vězně střílely. Během další noci jsme dorazili hladoví a žízniví do města Aichach, kde jsme byli umístěni ve vyklizené polovině ženské věznice. Tam již byly transporty i z jiných věznic. A dalšího dne jsem se shledal i s otcem, který se tam dostal o týden dřív. V této mohutné věznici došlo počátkem května i k našemu osvobození. Museli jsme však zůstat uzavřeni v celách, dokud americká vojenská správa neroztřídí politické a kriminální vězně.

rozsudků a vybírat z nich politické, ale i překlady nejrůznějších zaměstnání. Ustupující německá armáda vyhodila do vzduchu vodárnu, takže nám musela po několik dnů stačit jen pitná voda dovážená cisternami. Nebylo co jíst, kostka černého chleba z vězeňské pekárny byla vydávána jen obden. Když pak několik vězňů objevilo ve sklepních prostorách tučné masové konzervy a po jejich požití dostali žaludeční křeče s průjmy, hrozila ze znečistěných záchodů infekce.

Setkání s Miladou Horákovou V Aichachu jsme se po osvobození setkali i s Miladou Horákovou. Ta byla v ženské věznici od října 1944 po rozsudku na osm let! Můj otec ji znal z Prahy jako členku našeho smíchovského sboru i jako významnou pracovnici Sokola. Dr. Horáková, tehdy pětačtyřicetiletá, na mne zapůsobila jako silná osobnost vzbuzující respekt. Nejen pro účast v protinacistickém odboji (Věrni zůstaneme), ale i vzhledem k autoritě, kterou měla mezi českými vězeňkyněmi. Vzhledem k dobré znalosti angličtiny byla Dr. Horáková pověřena pomocí při výběru českých vězeňkyň pro transport do vlasti. Já jsem byl pověřen soupisem mužských vězňů.

Přípravy na návrat domů Jednoho rána mne vzali Američané Jeepem do hlavní věznice v Bernau, kde jsme vyzvedli české vězeňské složky pro připravovanou kontrolu. Svoji a otcovu složku jsem si vyžádal na památku, a tak jsme mohli přivézt domů i své vězeňské fotografie. Následné prověřování bylo pro mne dost komplikované. Musel jsem si pořídit nejen anglický překlad německých

Milada Horáková

Radost ze svobody a z konce války Z amerických novin jsme se konečně dozvěděli o bezpodmínečné kapitulaci nacistické armády a konci samého Hitlera. A tak jsme 8. 5. 1945 připravili pro české vězně na dvoře věznice děkovné bohoslužby. Nyní mně opět mohla posloužit německá biblička. Připravil jsem kázání na Žalm 126,1–3: příměr k babylonským vězňům, kteří jsou jako ve snu. Otec měl modlitby a čtení (Ž 103 a Mt 7,16–21), Milada Horáková měla působivý doslov, v němž posléze varovala vězeňkyně před nezodpovědným stykem s mužskými vězni. Byl jsem překvapen velkým počtem účastníků i je- ¥

21

jich pozorným zájmem. Dalšího dne o svátku Nanebevstoupení Páně byla i katolická mše. Po dovozu našich civilních šatů z bernauské věznice jsme mohli svléci své plátěné vězeňské mundůry černé barvy se žlutými lampasy na kalhotách a rukávech. To bylo definitivní potvrzení našeho osvobození.

stala od Američanů na starost 100 žen, já 149 mužů, což nám bylo vyznačeno orazítkovanými červenými páskami na rukávech. Jízda na Pasov a Řezno vedla zbořeništi vesnic a měst, kde byly přes řeky jen pontonové mosty. Proto ubíhala velmi pomalu. Všude pokračovalo tiché odklízení trosek. Před hraniční Přimdou nás překvapila náhlá bouřka, ale v Čechách opět vyšlo slunce. V osvobozeném sudetském pohraničí pokračovali Němci v odklízení trosek až ke Stříbru. Americká auta nás mohla dopravit jen do Plzně, která se již týden radovala z přítomnosti svých osvoboditelů. Tam jsme se rozloučili s přáteli spoluvězni i s Dr. Horákovou, která pak pokračovala do Prahy.

Závěrečná vzpomínka

Památník Milady Horákové před smíchovským kostelem od Olbrama Zoubka

Náš vytoužený návrat však musel být pozdržen Když jsme dokončili prověřování vězeňských seznamů, nebyly ještě nazpět náklaďáky, které rozvážely vězně do západních oblastí. A když se navrátily, nemohli jsme odjet, protože došly zprávy, že na severovýchodě kolem Regensburgu ještě vzdorují skupiny SS, a na mnoha místech setrvávají fanatičtí ostřelovači z Volkssturmu. Náš propouštěcí list je datován až 17. 5. 1945. V ten den jsme ráno nastoupili po zpěvu „Kde domov můj“ do deseti přichystaných vozů pro návrat domů. Dr. Horákova do-

22

Kdo by byl tehdy tušil, že se Milada Horáková stane za několik let znovu vězeňkyní, tentokrát v  domácím totalitním režimu, kterému jako demokratická poslankyně opět vzdorovala. Po pěti letech jsem pak na faře v Mariánských Lázních sledoval v rádiu s velkým pohnutím její hrdinný postoj v nenávistném procesu, který byl 27. 6. 1950 zakončen její popravou. Vzpomínám na ni s  velkou úctou. Občas se vracím k  četbě jejích statečných dopisů z pankrácké cely smrti. V paměti našeho národa zůstává Milada Horáková příkladnou postavou. Jak je to v paměti naší církve? Podle osobních dat přistoupila do ČCE i s rodiči před svatbou s Bohuslavem Horákem (v únoru 1927), jehož rodina byla evangelická, a stala se členkou smíchovského sboru. K poctě Milady Horákové byla v roce 2011 před evangelickým kostelem v  Praze na Smíchově odhalena socha Olbrama Zoubka. Jiří J. Otter (obrázky: wikimedia, redakčně kráceno) (Tyto vzpomínky jsou opřeny o závěrečné kapitoly knížky Za mřížemi a ostnatými dráty – také trochu jinak, která vyšla v Kalichu r. 2008 jako „příběh mladého vězně v době nacistického protektorátu, který se učil brát svůj úděl podle biblické víry“. V Českém bratru 5/2010 jsme psali o autorském čtení J. Ottera z této knihy na Knižním veletrhu v Lipsku.)

Exodus evangelického bratrského sboru z Děčína v roce 1945 V hladovějících a lidech bez domova se setkáváme s Pánem

V

  lednu 1945 dosáhla Rudá armáda východní hranice Velkoněmecké říše. Vlna uprchlíků z východního Pruska až po Slezsko se v  tomto mrazivém lednu dala do pohybu směrem na západ. S blížícím se koncem války se také německé obyvatelstvo v Sudetech obávalo nejhoršího. Zatímco drtivá většina obyvatel po kapitulaci Německa

Děčínský bratrský sbor (Evangelische Brüdergemeinde Bodenbach­‑Tetschen) se v roce 1932 odštěpil z evangelického sboru a organizoval se v rámci herrnhutské obnovené Jednoty bratrské. Věřící tohoto sboru se vyznačovali horlivou misijní činností i živou vírou. Sbor čítal kolem 1000 členů a  k  bohoslužbám se scházel v  městském sále nebo si pronajímal starokatolický kostel pod Kvádrberkem. Biblické hodiny probíhaly v dnešní Bezručově ulici č. p. 672, kde také byla fara. Ještě v květnu 1945 adresoval farář Alfred Präger svým věřícím list s přehledem bohoslužeb v měsíci červnu. Líčí v něm také vlastní zážitky a chaotické poměry v době kapitulace města, ale zejména vyjadřuje vděčnost za ukončení války: „13. května jsme se mohli opět sejít v kostelíku pod Kvádrberkem, abychom s přetékajícím srdcem děkovali a nechali si nadělit svatý mír a povzbuzení pro společnou cestu do budoucnosti.“

Těžké rozhodnutí: kam půjdeme?

Starokatolický kostel na Popravčím vrchu pod Kvádrberkem si bratrský sbor pronajímal k bohoslužbám (ze sbírky Petra Jozy)

vyčkávala, co se bude dít, uzrávala v bratrském sboru v  Děčíně myšlenka opustit vlast společně a  předejít tak budoucímu rozptýlení a zániku.

Když značná část členů bratrského sboru obdržela na 29. června 1945 pokyn k vystěhování, bylo jasné, že je třeba neprodleně jednat. Dne 24. června 1945 rozhodl farář Präger a staršovstvo sboru v čele s Waltrem Garmsem – úspěšným podnikatelem, výrobcem stáložárných kamen – iniciovat okamžité vystěhování. Bylo to jistě velmi obtížné rozhodnutí s naprosto nepředvídatelnými následky pro všechny. Vystěhování se mělo uskutečnit po skupinách. Jen bylo naprosto nejasné kam. Proto byli předem vysláni do Mnichova dva členové staršovstva, aby si vyprosili přijetí do bavorské evangelické církve. Překročit hranici a dorazit do Mnichova se ale podařilo jen Karlu Zaschemu, dlouho však o něm nebylo zpráv. ¥

23

Za podpory ruského komisaře Gurského, který byl zodpovědný za podmokelskou celnici a který se postaral o vystavení hromadného pasu, opustila 26. června 1945 pod vedením faráře Alfreda Prägera první skupina v počtu 170 farníků ve třech osobních a dvou nákladních vagónech podmokelské nádraží směrem na Drážďany a Chemnitz. Podařilo se jim nakonec dostat se do Mecklenburgu, ale zbylá část evangelické farnosti později obdržela zprávu, že farář Präger se svojí skupinou chce vycestovat až do Kanady nebo do Argentiny, protože se v Německu pro ně nikde nenašlo místo. Pak se ale konečně do Děčína­‑Podmokel (dnešní Děčín) vrátil z Mnichova Karl Zasche a ohlásil souhlas s přijetím evangelického sboru do zemského svazu bavorské evangelické církve.

Putování Prägerovy skupiny

Kvapný odchod Vycestování dalších členů sboru se mělo původně uskutečnit ve druhé a třetí sku-

24

pině pod vedením Karla Zascheho a sedmdesátiletého faráře Walthera Reinharda, a to 14. a 16. července 1945. V poválečném zmatku se jen s velkými obtížemi podařilo znovu získat pas pro hromadné vystěhování. Pak ale 14. července brzy zrána vyhlásili, že všichni Němci musí do 9  hodin ráno dobrovolně opustit vlast, jinak budou odvedeni do bývalého koncentračního tábora. Vystěhovalecký plán bylo nutno narychlo změnit – ještě téhož odpoledne všichni, kteří chtěli odejít, opustili v otevřeném nákladním vlaku podmokelské nádraží. Transport byl po celou cestu až za hranice hlídán českými vojáky. Skupina se pak dostala přes Drážďany až k Freibergu v Sasku. Odtud pochodoval farář Reinhard s 270 osobami po místní silnici do Freibergu.

Farář Walther Reinhard

Plánovaný třetí transport evangelického sboru, který měl původně organizovat Karl Zasche, se vzhledem k překotnému vývoji

událostí nemohl uskutečnit. Karl Zasche se ale vydal přes Magdeburg k severu, kde vyhledal Prägerovu skupinu, informoval ji o obdrženém povolení usadit se v Bavorsku a nasměroval tam její další putování.

Neprostupnost okupačních zón Skupina Walthera Reinharda nocovala v okolí Freibergu, kde se jí brzy podařilo obstarat osm železničních vozů pro pokračování jízdy do Chemnitz a do Stollbergu. Byl však problém získat souhlas ruského vojenského velitelství s výjezdem a k jízdě až do Bayreuthu a Norimberka, což se značně dobrodružným způsobem nakonec povedlo. Přes Aue a  Zwickau dorazila skupina 20. července do Gery a odtud pokračovala vlakem k hranici do Reuthu. Dále se ubírala pěšky až do Gutenfürstu. Dvěma pokusům o překročení hranice zóny zabránili nejprve Rusové a poté Američané. Když se skupina nedobrovolně ocitla v  zemi nikoho mezi ruskými a americkými jednotkami, dorazila k vyčkávajícím zcela nečekaně hlídka ze skupiny faráře Prägera. Později se zde objevil i Alfred Präger a ukázalo se, že jeho skupina táboří nedaleko odtud. V noci z 28. na 29.  července se Reinhardově skupině podařilo překročit hranici zóny a  vydat se kolem Bayreuthu směrem na Fürth. Po zprostředkování obětavé baronky Haller von Hallerstein poskytla americká vojenská vláda vozidla k převozu z Großgründlachu do Wassertrüdingenu, odkud skupina faráře Reinharda postupovala dál pěšky směrem do švábského Riesu, který byl vybrán jako její zimní útočiště. V polovině září 1945 konečně dosáhla cíle. Prägerova skupina musela setrvat o hladu v území nikoho ještě o několik dní déle. Nakonec se jí s  pomocí zemského rady z Hofu Anselma Otto Joela přece jen podařilo překročit hranici zóny. Kvůli chybějícímu povolení k cestování byla skupina ještě několikrát zadržena Američany. Nakonec odjel farář Präger do Mnichova, aby s vládou a zemským biskupem Meiserem jednal o  usazení sboru v  Bavorsku a  přivezl po-

třebné povolení. Skupina bez svého faráře byla znovu zadržena Američany a v nouzi určila jako svůj cíl Augsburg. Vojáci tedy naložili nedobrovolně putující na nákladní vozy a odvezli je k železnici, odkud mohla celá skupina odjet do Augsburgu. Tam našla v domě diakonie dočasné útočiště. Dne 31. srpna byla skupina faráře Prägera odvezena Američany až do Harburgu na okraji Riesu. S předstihem sem již byli vysláni Walter Klinger a Adolf Schickel, aby se poohlédli po možnostech ubytování. Obě skupiny se s odstupem 14 dní setkaly v Riesu.

putování Reinhardovy skupiny

Konečně vlastní kostel Exodus evangelického sboru byl zdařilým logistickým výkonem, uskutečněným s důvěrou a velkým strádáním „pod Božím vedením“ (slova faráře Reinharda). Obě skupiny ztratily při vícetýdenním putování několik členů; buď někde zůstali, nebo šli vlastní cestou. Příchod takového množství lidí znamenal pro domácí obyvatelstvo pochopitelně velikou zátěž. Zdejší krajina byla silně zemědělsky orientována, nemohla proto nově příchozím poskytnout dostatečné pracovní příležitosti a ani založení společenstva domácích výrobců (výroba hraček, rukavic a kamen) nezajišťovalo dlouhodobou existenci. Proto se v roce 1949 asi 120 členů sboru s farářem Prägerem přestěhovalo do Südbadenu v kraji Lörrach. Zde ve Steinen našli lepší hospodářské podmínky a od roku 1951 vybudovali na darovaném stavebním pozemku malou osadu a  později vystavěli vlastní kostel. ¥

25

Hospodářská situace byla v poválečném Německu obecně velmi tíživá, poznamenaná hladem a chudobou. Nebývalé množství uprchlíků a vyhnanců našlo první útočiště ve Wörnitzostheim a okolních vsích. Kromě děčínské skupiny pocházeli ze Slezska, ze Spiše, z Olomouce a z Chebska. Farářova rodina se nastěhovala do prázdné fary ve Wörnitzostheim, kde Alfred Präger působil jako farář. Když se v tamním kostele v roce

1969 zhotovovala nová kazatelna, rozhodli se místní farníci po domluvě s někdejším děčínským bratrským sborem, který s vděčností vzpomněl přijetí po druhé světové válce, umístit na severní stranu kazatelny nápis volně inspirovaný textem 25. kapitoly Matoušova evangelia: „V hladovějících, žíznících, v lidech bez domova, v bezbranných, nemocných a vězněných se setkáváme s Pánem.“  Klaus Ahne (přeložil Karel Stein)

ROZHOVOR S PANÍ ILSE REINEROVOU

Vyhledali mě a stali se mou rodinou Vaše církev je mi blízká i pro utrpení a pronásledování, kterým prošla. Paní Ilse Reinerová (rozená Eichnerová) prošla Terezínem jako jedenáctileté děvče. Její rodiče byli již dříve zatčeni a zahynuli. Po kratším věznění v Osvětimi následovaly otrocké práce v táboře Kurzbach a dramatický útěk z pochodu smrti. Po osvobození pobývala v rodině přátel na rodném Vsetíně, odkud odjela koncem r. 1946 do USA, kde, v Atlantě, žije dosud. Je čestnou občankou města Vsetína. Napsala knihu Očima dítěte (česky vyšla v roce 2008), jejíž podstatnou součástí je deníček ani ne dvanáctileté Ilsinky, který si psala při pobytu v židovském sirotčinci v Praze. 12. června 2015 jí byla udělena cena ministra zahraničních věcí Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. Dokázala, že vzdor velkému utrpení lze prožít život bez nenávisti. Obdivuhodná je její čeština bez přízvuku, kterou i po sedmdesátiletém pobytu v USA vládne.

Co pro tebe tato cena znamená? Přijetí. Potvrzení přijetí v  mé vlasti. Když jsem před několika lety zjistila, že je možno získat dvojí občanství, toužila jsem k tomu

26

současnému, kterého si vážím, připojit i české. Navázala jsem kontakt se zastupitelskými úřady ČR v USA, předložila řadu dokladů. Některé doklady jsem z pochopitelných důvodů předložit nemohla, během války zmizely. Tak

jsem občanství vzdala, ale tato cena je pro mě důkazem toho, že jsem zde přijata. Těší mě též skvělá společnost dalších laureátů a příležitost navštívit opět svou rodnou zem a drahé přátele, v což jsem už nedoufala.

Co tě těší, v čem je zdroj tvé naděje? Každý den, když se probouzím a  slyším v zahradě zpívat ptáky, pozoruji poskakující veverky a krásu květů, raduji se ze smějících se dětí, mohu být s přáteli a mít naději, že Bůh neopustí ani nás, ani další generace, ani mé děti a má vnoučata.

Jaký je tvůj vztah k ČCE a jak u tebe, Židovky, vznikl? Opět přijetí. Už za mých dětských let jsem se na Vsetíně přátelila s jednou evangelickou spolužačkou. Později se poznaly a spřátelily i naše maminky. Když jsem se po válce vrátila z  koncentráku a  ležela v  pražské nemocnici, tato vzácná paní po mně pátrala a i se svým manželem mi nabídla domov. Tak se stali oni i jejich děti mou rodinou, i když jsem později odjela a  žila v rodině svého strýce v USA. Byli aktivními členy své církve, ve které jsem nalezla řadu dalších přátel a jsem vděčná, že jsem se s některými ještě mohla i nyní setkat. Vaše církev je mi blízká i pro utrpení a pronásledování, kterým prošli její evangeličtí předkové.

Na co myslíš před odjezdem? Cítím, že jsem zde milována a projevuje se mi úcta. Osobní vztahy provázené láskou upozaďují vzpomínky na to zlé, čím jsem během okupace musela projít. Poznala jsem, že můj příběh z dětství, zachycený v knize Očima dítěte, zde na Vsetíně velmi výrazně oživil a připomněl osud bývalé nevelké, ale živé Židovské obce, zvláště u mladé generace. Svědčí o tom i každoroční připomínka Mezinárodního dne památky obětí holokaustu i účast na celosvětové akci Daffodil Project na výsadbu narcisů. Tato akce se zrodila u  nás v  Atlantě. Narcisy, barvou i tvarem připomínající židovskou hvězdu, mají připomínat životy jednoho a půl milionu židovských dětí, zmařené nacisty. Zde na Vsetíně je to záhon u pomníku vypálené synagogy se 180 kusy nyní již odkvetlých narcisů.

Meditace Ilsy Reinerové, kterou pronesla na závěr svého vystoupení v Bremanově muzeu v Atlantě v září 2012 BOŽE, SLYŠÍŠ MĚ? BOŽE, VIDÍŠ MĚ?! Dnes jsme si znovu připomněli životy patnácti tisíc dětí, které byly deportovány v době holokaustu do Terezína. Přežilo jich méně než 150. Já jsem jedna z nich. Propadám zoufalství, když myslím na jejich osud. S bolestí v srdci vidím obličeje těch, které jsem znala, i těch, které jsem poznat nemohla. Mladé životy byly tak rychle a ukrutně ukráceny nenávistným fašistickým režimem jen a jen proto, že byly židovského původu. Jaká tragédie, nevyslovitelně velká tragédie! Sny, které ty děti měly, nemohly usku‑ tečnit. Nemohly obohatit celé lidstvo, kte‑ ré tak bylo ochuzeno o jejich moudrost, nadání a píli, ať již v oblasti vědy, umění, či práce rukou. Dnes my, kteří jsme měli ohromné štěs‑ tí toto vše přežít, hovoříme s nejrůzněj‑ šími skupinami lidí a především s dětmi a mládeží ve školách. Vyprávíme o naší děsivé minulosti a někdy vzpomeneme i na krásné chvíle našeho ukráceného dětství. Odpovídáme, jak umíme nejlépe, na nejrůznější otázky a zdůrazňujeme, že je nutno mít respekt a projevovat vstřícnost k jiným lidem, chceme­­­­­­‑li mít lepší svět! Pevně doufám, že když se všichni naučí žít a nechají žít druhé, život pro všechny lidi na světě se zlepší. Zbylá hrstka terezínských dětí je dnes rozptýlena po všech kontinentech. Jejich i svým jménem chci co nejvřeleji poděko‑ vat za záchranu našich životů. My nesmíme zapomenout, ale vy také ne! BOŽE, SLYŠÍŠ MĚ? BOŽE,VIDÍŠ MĚ?!

S paní Ilse hovořila Eva Žárská.

27

SEDM DESETILETÍ POTÉ

Ghettofest v Roce smíření Snaha otevřít předsudky opředenou lokalitu

L

etos se konal v Brně již IV. ročník Ghettofestu, tedy pouličního festivalu, který usiluje o pokojné soužití obyvatel v brněnském Bronxu – území kolem ulic Cejl, Bratislavská, Francouzská atd., tedy v lokalitě,

tvořit prostor pro setkání lidí různých etnik, vyznání, zájmů i životních zkušeností, kteří chtějí zažít jedinečný program v kulisách města a podpořit toleranci a pozitivní sousedské soužití jako důležitou hodnotu.“

kde do války bydleli brněnští Němci a dnes tam bydlí převážně Romové. Akci pořádá občanské sdružení Tripitaca a jejím smyslem není festival pro Romy, jak by se mohlo zdát a jak si mnoho lidí myslí, nýbrž snaha „předsudky opředenou lokalitu na jeden den otevřít, přitáhnout k ní pozornost a přivést do ní ostatní obyvatele města Brna. (…) vy-

Úvodní bohoslužba, o kterou pořadatelé požádali náš husovický sbor, byla propojena s Rokem smíření, který město vyhlásilo k  sedmdesátiletému výročí konce války. Připomněli jsme památku všech vyhnaných, umučených a  popravených během války a po ní. To vše přímo na místě, v kapli káznice na Cejlu, kde trpěli a umírali jak

28

vězňové gestapa, tak vězňové KSČ. Modlitba zazněla česky, hebrejsky, romsky i německy. Vyznávala viny a prosila o odpuštění a smíření. Kázání bylo na základě textu z proroka Micheáše a vyzývalo k zachovávání práva, milování milosrdenství a  k pokornému chození s  Bohem. Michal Doležel přečetl vzpomínky jednoho vězně z  této věznice za války a připomněl tragický osud legionáře a odbojáře Petra Křivky, který byl po osmačtyřicátém roce přímo v kapli zmlácen

bách následovala komentovaná prohlídka káznice – komplexu budov v centru města, které jsou od roku 1955 nevyužity a chátrají a z nichž by se snad mohlo v budoucnu stát kreativní centrum. Podle přání pořadatelů měla bohoslužba uzavřít období utrpení, které se zapsalo do zdejších barokních zdí, ať už v celách smrti, nebo přímo v kapli, která byla v padesátých letech přeznačena otřesnou freskou s kulometčíky, a jak pravil Tomáš Vtípil – „Na-

bachaři do bezvědomí den před svou popravou. Honza Rybnikář měl přímluvnou modlitbu. Kromě dalších písní se zpívala i Moc předivná, kterou napsal v koncentračním táboře Dietrich Bonhoeffer. Na kytaru hrál Honza Ženatý, fotil Ben Skála. Bylo přítomno hodně přes sto lidí, od malých dětí po přímé pamětníky. Po bohosluž-

nebevzetím rudoarmějce“. Doufejme, že se tak stalo a že se v centru města otevře staronový prostor k účelům veskrze bohulibým. Husovický sbor děkuje organizátorům za důvěru. Štěpán Hájek, foto Benjamín Skála

29

CÍRKEV ŽIJE

Zástupci českých církví na audienci u papeže Františka Vatikán, 15. června 2015 foto: L´Osservatore Romano

600. VÝROČÍ UPÁLENÍ MISTRA JANA HUSA

Touha po smíření mezi katolíky a evangelíky zástupci českých církví u papeže Františka

16.

  června  2015 po poledni přijal ve Vatikánu papež František zástupce Katolické církve v České republice – kardinála Miloslava Vlka, biskupa Františka Radkovského, Jaroslava Šebka; Církve československé husitské – patriarchu Tomáše Buttu, Hanu Tonzarovou, Jiřího Vaníčka; Českobratrské církve evangelické – synodního seniora Joela Rumla, Daniela Ženatého, Gerharda Frey­‑Reininghause. Setkání s papežem i bohoslužby smíření byly připraveny z podnětu kardinála Miloslava Vlka, kterého papež František jmenoval svým mimořádným vyslancem k šestistému výročí smrti mistra Jana Husa. Spolu se zástupci těchto církví se setkání s papežem účastnili velvyslanec ve Vatikánu Pavel Vošalík, senátorka Miluše Horská, rektor papežské koleje sv. Jana Nepomuckého v Římě, kde byla česká delegace přátelsky ubytována, rev. Petr Šikula a jeho zástupce rev. Roman Czudek.

společný dar – české sklo z Nového Boru s  obrazem mistra Jana Husa a  letopočty 1415–2015.

Bohoslužba smíření pro všechny Odpoledne téhož dne jsme slavili bohoslužbu smíření, která se konala v Papežské koleji v Římě. Papež František se jí neúčastnil, ujistil nás však o své modlitbě i o tom, že se ke kající bohoslužbě duchovně připojuje.

Přijetí u papeže Setkání s papežem Františkem, které trvalo asi padesát minut, se konalo při příležitosti bohoslužby smíření s Bohem a mezi křesťany s prosbou o odpuštění k 600. výročí upálení mistra Jana Husa. Řeč, kterou papež František pronesl (a jejíž plné znění si můžete přečíst v následujícím příspěvku), měl každý účastník k  dispozici v  češtině. Pozdravy zazněly v češtině a italštině a byly překládány. Na závěr setkání pozdravil papeže Františka synodní senior ČCE Joel Ruml. Poděkoval za slova, která vyzývají k odpuštění a smíření i na rovině místních obecenství a farností. „Domívám se, že v České republice se vztahy mezi katolíky a nekatolíky zlepšují, a mám naději, že se setkáme třeba při vaší návštěvě České republiky,“ řekl. Poté předal papeži

Papež František a synodní senior ČCE Joel Ruml

Poprosil, abychom se i my modlili za něho a jeho službu. Bohoslužby vedli členové české delegace, text byl připraven ekumenickou Husovskou komisí v České republice, kázání měl kardinál Walter Kasper (přinášíme je v dalším příspěvku). Text bohoslužeb byl rozeslán všem katolickým farnostem v České republice, sborům ČCE i sborům CČSH s prosbou, aby se bohoslužby smíření s Bohem a mezi křesťany s prosbou o odpuštění k 600. výročí upálení mistra Jana Husa konaly i na místní úrovni jednotlivých sborů a farností. Daniel Ženatý

31

K 600. VÝROČÍ ÚMRTÍ MISTRA JANA HUSA

Proslov Papeže Františka u příležitosti liturgie smíření dne 15. června 2015

D

razí přátelé, vítám vás, vážení představitelé Církve československé husitské a  Českobratrské církve evangelické, kteří jste přišli do Říma, abyste u hrobů apoštolů Petra a Pavla vykonali bohoslužbu smíření u příležitosti šestistého výročí smrti reformátora Jana Husa. Srdečně zdravím kardinála Miloslava Vlka. Toto setkání nám nabízí příležitost, abychom obnovili a  prohloubili vztahy mezi našimi společenstvími. Poslušnost vůli Pána Ježíše, který se v  předvečer svého utrpení a smrti modlil k Otci za jednotu svých učedníků (srv. J 17,21), nám ukládá povinnost usilovat

o to, abychom se navzájem stále více poznávali a efektivně spolupracovali. Mnohé spory z minulosti je třeba přehodnotit ve světle nového kontextu, v němž žijeme. Dohody a porozumění dosáhneme, když budeme řešit tradiční sporné otázky s novým vhledem. Především nemůžeme pominout, že sdílené vyznání víry v Boha Otce, Syna a Ducha svatého, v němž jsme byli pokřtěni, nás spojuje vazbou skutečného bratrství. Uplynulo šest století ode dne, kdy tragicky zemřel věhlasný kazatel a  rektor pražské univerzity, Jan Hus. Již v roce 1999 svatý Jan Pavel II. promluvil k mezinárodnímu sympoziu,

32

věnovanému této významné postavě, a vyjádřil svou „hlubokou lítost nad krutou smrtí, na kterou byl Jan Hus vydán“ a započítal ho mezi církevní reformátory. Ve světle tohoto přístupu je třeba dál studovat osobnost Jana Husa, který byl dlouho předmětem sváru mezi křesťany a dnes se stal pohnutkou k dialogu. Toto ideologicky nepodmíněné bádání bude důležitou službou historické pravdě, všem křesťanům a celé společnosti, i za hranicemi vaší země. Druhý vatikánský koncil prohlásil, že „obnova církve“, která „spočívá podstatně v růstu věrnosti jejímu vlastnímu povolání… je nepochybně důvodem pro hnutí za jednotu… Tato obnova má tedy zvláštní ekumenický význam“. (Unitatis redintegratio, 6). Potřeba nové evangelizace tolika lidí, kteří se zdají lhostejnými k radostné zvěsti evangelia, dnes obzvlášť činí neodkladnou povinnost obnovit každou církevní strukturu, aby napomáhala kladné odezvě všech, jimž Ježíš nabízí své přátelství (srv. Apoštolská exhortace Evangelii gaudium, 27). Viditelné společenství mezi křesťany jistě způsobí, že tato zvěst bude věrohodnější. Tím že odpovíme na Kristovo volání k trvalému obrácení, jež všichni potřebujeme, budeme moci společně postupovat na cestě smíření a pokoje. Na této cestě se s pomocí Boží milosti naučíme uznávat se navzájem jako přátelé a vnímat úmysly druhých v tom nejlepším možném světle. V tomto smyslu vyjadřuji naději, že se rozvinou přátelská pouta i na rovině místních společenství a farností. S těmito pocity se duchovně připojuji ke kající bohoslužbě, kterou budete konat zde v  Římě. Bůh bohatý na milosrdenství kéž nám udělí milost, abychom se všichni uznali za hříšníky a abychom uměli odpustit jedni druhým. Ujišťuji vás o své modlitbě a prosím vás všechny, abyste se modlili za mě a za moji službu. 

přijetí zástupců českých církví u papeže Františka

K 600. VÝROČÍ UPÁLENÍ MISTRA JANA HUSA

Bohoslužba smíření s Bohem a mezi křesťany s prosbou o odpuštění Kázání Waltera Kaspera

S

hromáždili jsme se u příležitosti šestistého výročí upálení slavného českého kazatele, jednoho z nejslavnějších mezi mnoha proslulými mistry pražské univerzity a jednoho z nejznámějších církevních reformátorů pozdního středověku, sto let před luterskou reformou… Jeho odsouzení a  smrt až do dneška zanechávají v mnoha myslích a v mnoha srdcích hluboké rány a hořké vzpomínky. Poděkujme Bohu, že nás zde dnes shromáždil, abychom společně vyslovili svou hlubokou lítost nad těmito smutnými událostmi… Zvolili jsme si slova apoštola Pavla: „Kristovým jménem vás vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha.“ (2Kor 5, 20–21) Kristus Ježíš, který byl bez hříchu, vynesl naše hříchy na dřevo kříže, abychom se my

mohli stát skrze něho Boží spravedlností a jediným usmířeným lidem. On je náš pokoj, on učinil ze dvou jedno, zboural přehradu, která je dělila (Ef 2,14), „aby usmířil obě strany s  Bohem v  jednom těle a  tak sám na sobě udělal konec onomu nepřátelství“. (Ef 2,16) Tato dobrá a radostná zvěst se pro nás stává posláním: „Kristovým jménem vás vyzýváme: Smiřte se s Bohem!“ Ano, smíření s Bohem, od něhož jsme se vzdálili kvůli svým hříchům, je prvotní. Ale s Bohem se nemůžeme smířit, pokud nejsme v Kristu smířeni i mezi sebou… Události z doby před šesti sty lety, které si připomínáme, by nás měly tváří v tvář těmto slovům zahanbovat a být silným podnětem, abychom šli po cestě ekumenického smíření. To co se před šesti sty lety stalo počátkem konfliktů, by se nyní, šest set let poté, ¥

33

mělo stát podnětem pro změnu směru a pro cestu vedoucí k usmíření… …máme zapotřebí dalších odvážných trpělivých a vytrvalých kroků na cestě očiš-

dar papeži Františkovi v roce 600. výročí smrti Jana Husa

ťování paměti, abychom překonávali předsudky a ideologické, politické nebo konfesní stereotypy. Máme zapotřebí výzkumů ryze vědeckých a historických. Křesťanská víra se nemá co obávat historického zkoumání, i  když někdy odhalí nepříjemné pravdy. Poznat úchylky minulosti slouží k  probuzení našeho svědomí před kompromisy současnosti a k otevření cesty ke konverzi. Ta je důležitá pro každého křesťana – pro

příslušníky i reprezentanty všech církví. Neexistuje smíření bez konverze a neexistuje konverze bez vzájemného odpuštění. Tuto trojici – smíření, konverzi i odpuštění – si dnes pro naše církve vyprošujeme. Ekumenické hnutí a  především druhý vatikánský koncil vyzvaly církev i všechny církve ke konverzi, k  reformě a  ke stále potřebné obnově, kterou vyvolával Jan Hus. Mnoho z jeho požadavků se dnes uskutečnilo… Můžeme k tomu dodat: Jan Hus byl hlubokým znalcem Svatých Písem, velký kazatel a  reformátor církve. Bojoval za víru žitou podle evangelia a za autentickou církev „chudou pro chudé“, stavěl se proti korupci a proti klerikalismu, jenž je jednou z vážných nemocí církve. V těchto bodech Jan Hus patřil k tradici jiných reformátorů před ním. V mnoha bodech by dnes docházel sluchu u papeže Františka… Společně si budeme u Pána vyprošovat dar toho, abychom poznávali jeho Slovo a zůstávali mu věrní a abychom byli hledači pravdy. Buďme v našem světě služebníky smíření. Ten krvácí z mnoha hlubokých ran a trpí bídou a násilím. Tento svět volá po smíření a po evangeliu míru. Prosme, aby nás Bůh učinil jeho šiřiteli, evangelisty, znameními a nástroji. Nechť se tak stane. Amen. V Římě, 15. června 2015

OTEVŘENÉ DVEŘE I SRDCE

Ohlédnutí za Nocí kostelů Příště se my půjdeme podívat jinam

K

e společnému setkání a  k  objevování krásy křesťanských, výtvarných a architektonických pokladů zvaly v pátek 29. května chrámy, kostely, kaple i modlitebny v celé republice. Událost nazvaná Noc kostelů je znamením spolupráce mezi církvemi, která

34

zaceluje rány vzniklé v minulých stoletích a připojilo se k ní přes 120 sborů Českobratrské církve evangelické. Přečtěte si, jak vypadal program Noci v některých z nich. Často se nesl ve znamení výročí upálení mistra Jana Husa.

Sbor Brno I.

Sbor Praha­‑Vinohrady

Letos to byl už sedmý ročník. Opět jsme použili osvědčené schéma: každou celou hodinu varhanní nebo komorní koncert a v půl komentované prezentace. Tentokrát šlo o příběh mistra Jana Husa s použitím mnoha dobových dokumentů a současných fotografií z Kostnice a vedle toho zasvěcený pohled na historii Červeného kostela, který

Vzhledem k loňské nižší účasti, trochu uvadajícímu nadšení i úvahám o skutečném smyslu této akce jsme přemýšleli, zda se letos vůbec přidáme. Nakonec jsme si řekli, že nebudeme zkoumat, zda přínos Noci kostelů je alespoň trochu misijní, nebo jde jen o kulturu a sbírání razítek, kostel otevřeme, nabídneme, co máme, a radost budeme mít i my sami. Program jsme sestavili pouze z „vlastních zdrojů“, nutno ovšem dodat, že členem našeho sboru je i klavírní virtuos Radoslav Kvapil, který ochotně nabídl dva koncerty, čímž se postaral o atraktivní bod programu. Zajímavé bylo také povídání Ondřeje Rady o obrazech jeho otce v našem kostele. Panely „naučné stezky“ kostelem vysvětlovaly návštěvníkům v základních bodech evangelické pojetí víry, odlišnosti katolického a evangelického kostela, jeden panel jsme věnovali Janu Husovi a dalším reformátorům. Lidé si panely se zájmem prohlíželi, brali si Bible i další tiskoviny a kostel nebyl prázdný ani při čtení pasáží z Bible a společném zpěvu písní.

stojí v  samém centru města Brna. Zvláštností bylo vystoupení, při němž jsme mohli slyšet africkou harfu a kytaru. V  kostele je od května do června instalováno také osm obrazových korouhví Karla Rechlíka, které připomínají základní kameny křesťanského vyznání víry. Mladší návštěvníci obdivovali papírové modely nejznámějších kostelů z naší vlasti a v křestní kapli bylo možné si prohlédnout výstavu o Martinické bibli. Během večera přišlo do našeho kostela šest tisíc návštěvníků, kteří si mohli odnést různé tiskoviny, pozvánky nebo koupit knížky. Mnozí se posadili a připravený program pozorně sledovali. Na přípravě Noci kostelů se podílí tým asi 30 lidí a evangelický oddíl skautů připravuje podobný program v nedalekém Betlémském kostele.  farář sboru Jiří Gruber

A tak věříme, že těm mnoha návštěvníkům (jen u nás jich bylo 329) Noc kostelů snad přece jen nepřináší jen kulturní zážitky, ale může naznačit odpovědi na některé zásadnější otázky nebo alespoň cestu k nim. kurátorka sboru Jana Šarounová ¥

35

Sbor ve Vizovicích Vizovický sbor se této události zúčastnil již pošesté. Ovšem poprvé bez aktivní spoluúčasti sousední, mnohem silnější římskokatolické farnosti, která se letos naopak sama jela podívat se do okolních obcí. K nabízenému programu jsme chtěli pozměnit přístup. Dříve stále hrály varhany a zpívalo se. Lidé si prohlédli modlitebnu, malý sál s výstavou Biblí či obrazů a odešli.

Letos jsme chtěli u nás návštěvníky zdržet, nabídnout občerstvení, rozmlouvat po skupinkách. Zpívat se mělo vždy kolem půl a v celou hodinu jsem měl přichystáno slovo o církvi, sboru i proč se vlastně scházíme. Večer však dopadl úplně jinak. Místo obvyklých 40–50 návštěvníků jich přišlo pouze 15. Ti ovšem s námi vždy setrvali několik desítek minut, rozmlouvali, přijali občerstvení a myslím, že se zde cítili velice dobře. Rozmyslíme, co chystat na příští rok, možná se též sami vypravíme více poznat kostely ve zlínském okolí. farář sboru Jiří Malý

Sbor v Chrudimi K Noci kostelů jsme se letos připojili již popáté. Stalo se už tradicí, že program zahajuje místní ZUŠ svým májovým koncertem.

36

Zhruba šedesát dětí ve třech pěveckých sborech početné publikum spolehlivě přitáhne. Spolupráce se ZUŠ funguje dobře, rádi u nás mívají také svůj adventní koncert. Učitelé i děti oceňují dobré zázemí a pohostinnost našeho sboru. Vrcholem večera byl bezesporu koncert Tomáše Najbrta, nejen v  církvi známého multiinstrumentalisty, písničkáře, hrajícího na loutnu, kytaru i historické a lidové nástroje. Svým vystoupením, pohybujícím se od veselých kramářských písní přes náročné blues až po krásnou „kostelovou“ píseň Nahý jsem se na svět narodil nadchl děti i dospělé. K výročí mistra Jana Husa jsme v kostele připravili výstavku Husových spisů a také publikací, starších i  současných, týkajících se jeho života a díla. K „husovskému“ programu přispěla i večerní komentovaná procházka „Chrudimí husitskou“, kterou připravil člen našeho sboru a  milovník i znalec husitství Jiří Motyčka a která se setkala s dobrým ohlasem. Během večera se odehrávala drátkovací a korálkovací dílna pod vedením mladé maminky Jany Brabcové. Celé hodiny tam vydržely nejen děti, ale také maminky a dokonce i dva tatínkové. Kostel i sborové prostory jsme měli otevřeny pro příchozí od 18 hodin až téměř do půlnoci a každou chvíli přicházeli návštěvníci, tu po dvou, tu ve skupince, někteří si jen krátce prohlédli kostel, jiní zašli i na občerstvení, které bylo k dispozici ve sborovém sále, a ještě další se zdrželi na pokračující program. Ani letos v naší nabídce nechyběl obchůdek Jednoho světa s  fairtradovými výrobky. Závěr večera patřil promítání autorského filmu Parádně pokecal režiséra Tomáše Pavlíčka, který v  pozdní večerní hodině zhlédla víc než třicítka diváků. Potěšující bylo, že všichni se zdrželi i na závěrečnou modlitbu a požehnání. farářka sboru Anna Lavická

ROZHOVOR S POTULNÝM KAZATELEM PETREM BRODSKÝM

Nejlépe se cítím dva tisíce kilometrů daleko Osmnáct let péče o krajanské sbory ve východní Evropě Petr Brodský (1947) po střední ekonomické škole vystudoval Evangelickou bohosloveckou fakultu. S dvouletou vsuvkou povinné vojenské služby studium dokončil v roce 1973. Nastoupil do církevní služby, ale po podpisu Charty 77 přišel o souhlas k duchovenské činnosti. Po revoluci byl kooptován do Federálního shromáždění a byl jedním z poslanců, kteří v prosinci 1989 volili prezidentem Václava Havla. Posledních deset let věnoval svou energii na plný úvazek českým evangelíkům roztroušeným po východní Evropě. V mladých letech jsi byl docela za rebela. Jak na to dnes vzpomínáš? Tehdy po tom „průšvihu“ v Libštátě, ačkoli to byl nezákonný zákrok ze strany veřejné bezpečnosti, jsem myslel, že přijdu o  souhlas. Ale bylo to jinak. I  mezi církevními tajemníky bylo napětí. Někteří byli estébáci (členové státní tajné policie), někteří byli spíš kulturní referenti, protože církev patřila pod kulturu. A tak se stalo, že zákrok v Libštátě, možná právě proto, že oporu ani v tehdejším zákoně moc neměl, na ministerstvo kultury nenahlásili estébáci. A tam se naštvali a nás jako provinilce nepotrestali tak přísně, jak se očekávalo. Přeložit někoho někam v naší církvi nejde, faráře musí sbor zvolit, ale tehdy se v zájmu takovýchto případů daly takové věci přes synodní radu domluvit. Tak jsem nepřišel o souhlas, a ocitl se v Hrubé Vrbce. A pak už ti dali estébáci a církevní tajemníci pokoj? Kdepak, na koberečku jsem byl často. Mnohokrát jsme byli například předvoláni k obávanému krajskému církevnímu tajemníku Bělohoubkovi. Senior Emil Ženatý musel přijet do Brna ze Vsetína, já z Hrubé Vrbky. Přijeli jsme v určený čas a čekali a čekali. Seni-

or Ženatý už tak trochu poposedával, nebyl na takové jednání zvyklý. Když Bělohoubek vyšel ze dveří, ohradil se, jak se k nám chovají, a tajemník mu povýšeně řekl: „Poddaní vždycky čekají na vrchnost.“ Zavřel dveře a dal si kafe. Pak nás teprve přijal. Po podpisu Charty 77 jsi přišel o státní souhlas. Co jsi dělal potom? Našel jsem práci u Autobusových a vlakových pošt v Jihlavě. Mám jeden hezký příběh: Jezdívali jsme na štreky do Brna, do Rumburka, Prahy. A tajemníka Bělohoubka už mezitím degradovali, byly v tom prý nějaké úplatky a příliš tvrdé zacházení s katolickými duchovními. Jednou jsem ho náhodou potkal v Brně na ulici, pozdravil jsem ho, on mě poznal, a tu neměl pro své soudruhy komunisty dobrého slova, nadával na ně docela nevybíravě, to ani nemůžu citovat. Po revoluci jsi byl v parlamentu, po dvou letech jsi stál opět před otázkou, co dál. Zvažoval jsem, zda se nevrátit do církve, ale dostal jsem nabídku pracovat v  České obchodní inspekci. Nastoupil jsem na tříměsíční výcvik, abych se naučil, co a jak. Náplní práce to bylo velice zajímavé, prostředí ale bylo silně korupční. Všude, kam jsme přišli, nás hostili, snažili se podplácet. Nikdo nevěděl, jestli je to doopravdy, nebo nastražené. Říkal jsem si: bolševik mě za celá léta nezavřel, a já pak skončím v base za korupci? Odešel jsem ještě v tříměsíční zkušební lhůtě. A mělo to ještě úsměvný závěr. Když jsem podával výpověď a předložil řediteli papíry, usmál se a pravil: „Chápu. A vyhrál jsem láhev koňaku. Já se totiž vsadil, že to nemůžete vydržet.“ A jak ses stal tím potulným kazatelem? Zrovna odcházel ředitel bohosloveckého semináře v Jirchářích, tak jsem převzal ¥

37

jeho funkci. Do toho přišlo stěhování Evangelické teologické fakulty do nově koupené budovy v Černé ulici, a tak jsem byl povolán za tajemníka fakulty. Tam jsem zůstal až do ledna 2006. To už jsem se ovšem velmi zapletl s krajany a nebylo možné sedět na dvou židlích.

ze zpěvníku Svítá. Také bylo velice důležité, že naše církev citlivě zareagovala a hned od počátku se začalo pracovat s dětmi. Děti z Bo-

Jak tedy kontakty s krajany vlastně začaly? Po roce 1990 vešlo do povědomí, že nějací krajani jsou, a různí lidé z církve i synodní rada se o ně začali zajímat. První kontakty byly s Bohemkou na Ukrajině. Nejdříve tam odešel na rok farář David Balcar se ženou Jitkou, stavěla se kaple Betlémská, v roce 1996 se slavnostně otevírala a na to otevření jel celý autobus hostí z Čech. Mezi nimi byl i můj zeť, farář Aleš Mostecký. Vrátil se s tím, že půjdou s Alenou, naší dcerou, taky na osm měsíců do Bohemky. Že slovo dalo slovo a že to bohemským slíbil. Všechno vyřizování nebylo tehdy vůbec jednoduché, pomáhal jsem jim, a tím, a tím jsem se také namočil. Pak jsem je tam vezl, seznámil se s lidmi a velice mě to chytlo. Kam mířily tvé první kroky nebo spíše stopy tvé dodávky? Prvně jsem jel do Bohemky sám, pak s Jirkou Kučerou, pak jsem tam vezl Aleše s Alenou, a když skončili, vezl jsem tam dalšího faráře – Daníka Hellera. To vše jsem absolvoval osobním autem – Bohemka je od nás přes sedmnáct set kilometrů daleko. Později jsem za výhodných podmínek koupil devítimístného „Bobíka“, a tak nás mohlo jezdit více. Jakou podporu potřebovali čeští evangelíci na Ukrajině nejvíce? Byli především rádi, že jsou zase, po mnoha letech, vlastně od konce války, ve spojení s českou vlastí. V Bohemce byl ordinovaný presbyter Josef Jančík, svobodovec, ten došel v pětačtyřicátém se Svobodovou armádou až do Prahy. Základem společenství bylo nedělní shromáždění, zpívali ze zpěvníku Harfa Siónská, scházeli se v dost velkém počtu. My jsme tam pak přiváželi Bible a zpěvníky. Krajané si zazpívají vždycky rádi. V dobách pobytu mladých farářů se naučili také spoustu písniček

38

hemky a později i z Veselynivky byly zvány na letní tábor v Bělči a jezdí pravidelně dosud. Ti co mezitím dorostli do mládežnického věku, jezdí na kemp mládeže do Strmilova. Je evangelíků na Ukrajině více? Asi šedesát kilometrů od Bohemky je vesnice Veselynivka, bohemští ji dodnes nazývají Sirotinka, tak se jmenovala dříve. Tam jsou také Češi. Pokud vím, David Balcar tam jel během svého ročního pobytu jedenkrát, hezkou historku má farář Václav Hurt o tom, jak tam jednou jeli, ale nedojeli, nenašli cestu. Za Aleše Mosteckého se do Veselynivky občas jezdilo, lidé se tam začínali scházet u Marie Provazníkové. Setkání vedla moudře, kontakty se rozvíjely, založili evangelický sbor. Bohemka už měla v té době svůj kostel. A co Veselynivka? Jednou jsem dostal vzkaz od Marie Provazníkové: ve vesnici je ke koupi bývalý mahazin (obchod), který byl už delší dobu zavřen. Prý za

600 dolarů. To bylo ještě za synodního seniora Pavla Smetany. Přišel jsem na synodní radu, dveře, srdce i pokladna byly otevřeny. Dostal jsem 600 dolarů na ruku, vyřídil si vízum, jel na Ukrajinu a tam jsme domek­‑mahazin koupili. Veselynivští si vybudovali kostelík, jak sami říkají – shromáždění, Marie byla ordinována a stala se kazatelkou sboru. To bylo v roce 1999, ale Marie dodnes slouží a ten sbor drží. Tak se vlastně až přes společné kontakty s evangelíky z České republiky propojily i ty dvě české komunity navzájem. Jak to bylo a je s jazykem předků – češtinou? To byl další malý zázrak. Podařilo se, že každé prázdniny odjížděli jak do Bohemky, tak do Veselynivky čeští studenti, někdy i jiní dospělí, a učili děti češtinu. Oproti jiným krajanským komunitám jsou tihle lidé po jazykové stránce vybaveni lépe.

srbské Veliko Srediště s impozantní postavou Elizabet Hájkové, která stihla všechno: hrát na varhánky, číst kázání a vést sbor. Od února  2006 jsem se jako „potulný kazatel“ vyslaný církví začal o všechny sbory starat systematicky a na plný úvazek. Předtím jsem byl, od roku 1996, synodní radou jmenován „Koordinátorem pro styky se zahraničními sbory“. Všechny jsem objížděl, vozil jim knížky a časopisy, slavil s nimi, organizoval, zařizoval, co bylo třeba. Na co rád vzpomínáš? Oslavy čehokoli v Bohemce i Veselynivce, to je vždy zážitek kulturně­‑kulinářský. Plné stoly patří k jejich hostitelské povaze. Ačkoli ze skrovných zdrojů, stoly se vždy prohýbají. Samozřejmě v běžném životě se jí normálně až

V krajanských komunitách většinou dobře fungují krajanské spolky, podporované ministerstvem zahraničí. Nebrali jejich členové církev a její aktivity konkurenčně? Nebylo to konkurenční. Naopak si myslím, že se to podařilo docela dobře skloubit. A nejenom na Ukrajině. Čeští evangelíci jsou také v Polsku, Rumunsku, Chorvatsku a Srbsku a všude to funguje podobně. Podpora z ministerstva byla po revoluci vydatná, teď dotace trochu klesají, ale spolupráce je dobrá. Kam všude jsi jako potulný kazatel pro evangelické sbory ve východní Evropě jezdil? Postupně vyplulo na povrch, že těch krajanských komunit je více. Začalo se jezdit do polského Zelova, do Rumunska, Chorvatska, Srbska. Mnohé jsem objevil díky Petru Kolínskému, který jezdil ke krajanům dělat stavební dozor ke stavbám, které podporovalo ministerstvo zahraničních věcí. Tak jsem se dostal do Zelova, do Peregu Mare v Rumunsku, do Banátu. Český bratr o tom už mnohokrát psal (naposledy ČB 3 a ČB 4/2015 – pozn. red.). Pak se přidalo Chorvatsko – Bjeliševac a Zdenka Pagáčová. Tam se také s podporou naší církve postavil krásný kostelík. Musím taky zmínit

střídmě, ale když slaví, a nejen v přítomnosti zahraničních hostů, je to vždycky slavnostní hostina. Co tě obzvlášť obohatilo? Ekumenické zážitky jsem si odvážel ze Srbska. Veliko Srediště je malinký sbor, ale přes krajanský spolek začaly drobné kontakty ¥

39

s pětatřicet kilometrů vzdálenou Kruščicí. Tam žijí také Češi, ale katolíci. Farář kruštické farnosti Tibor Király (pro zajímavost Maďar) mne vždy pozval k  ekumenické bohoslužbě. Dokonce tam kázal i synodní senior Joel Ruml. Ale šlo to i bez nás – jednou ke mně dorazilo nějaké video z toho, jak katolíci v Češkom Sele dělají o Vánocích živý Betlém, a já najednou koukám, že vzadu stojí skupinka zpěváků ze Srediště a pod vedením

Ačkoli jsi odešel do důchodu a starost o krajany převzali jiní, máš určitě další plány. Jaké? Kontakty budou pokračovat, ale jednotlivé sbory převzalo několik kolegů farářů. Bude to více spočívat v partnerství konkrétních sborů. Tomu rozdělení mezi více lidí jsem se trochu bránil. Ale teď jsem byl s Pavlem Šebestou v Rumunsku a s Honzou Krupou v  Chorvatsku a  mám z  toho velice dobrý dojem. Asi to bude fungovat taky. Žádný koordinátor na úrovni vedení církve nebo ekumenického oddělení zatím jmenován nebyl, mám trochu strach z roztříštěnosti a z toho, že bude váznout předávání informací. Tak si dávám za úkol vše řádně předat, aby dobré věci nezapadly a vše se vyvíjelo dál. Bylo by dobré, kdyby byl jeden člověk, který by měl informačně vše tak říkajíc pod palcem. Osmnáct let jsi vyrážel za krajany jako potulný kazatel. Máš z cest nějaký „lodní deník“? Za tu dobu jsem navštívil krajany nejméně 124 x, najel téměř 300 000 km, a když jsem procházel ve svých zápiscích, kdo se mnou byl, došel jsem k neuvěřitelnému číslu: téměř 300 bratří a sester.

Elizabet Hájkové zpívají česky vánoční písně z Evangelického zpěvníku. Tak tomu říkám ekumena! Se Srbskem je spjata ještě jedna téměř neuvěřitelná příhoda. Jednou se mnou jel nějaký student, Michal Pavlásek. Byl to tehdy ještě gymnazista, ani už nevím, kdo mi ho dohodil. Pár let uplynulo a on už vydal řadu studií o evangelických krajanech v Srbsku, má z  toho doktorát a  intenzivně v  tomto oboru pracuje. A přitom na začátku snad ani nevěděl, co je církev. Takové věci mě vždy přivádějí v úžas. Doporučuji jeho poslední knihu S motykou a Pánem Bohem.

40

Vozil jsi všem krajanům také Českého bratra. Co bys vzkázal čtenářům u nás i v krajanských sborech? Především jsem rád, že jsem dostával prostor v občasné rubrice Okénko potulného, abych vás, čtenáře, mohl informovat o práci mezi krajany i o jejich životě. Děkuji za to, že jste četbě těchto zpráv věnovali svůj čas. Však od mnohých z vás jsem obdržel často dotazy – co můžeme učinit, jak pomoci, mohli bychom s vámi jet? Krajané v „našich“ sborech i spolcích čtou Českého bratra rádi, váží si i toho, že některé sbory vzaly na sebe tíži předplatného. Mám naději, že tato vazba bude pokračovat. Časopis svým obsahem nejen vzdělává a informuje, ale často i pudí k činům lásky a milosrdenství. Ptala se Daniela Ženatá

EVANGELICKÝ KIRCHENTAG

Setkání evangelíků z celého Německa tentokrát ve Stuttgartu

Č

ervené vlajky s citátem z devadesátého žalmu „Ať získáme moudrost srdce“, červené šály, červená trička, programové brožury i zpěvníčky. Na krku návštěvníků visačky s průkazkou, která platí ve dnech Kirchentagu i jako jízdenka na všechny druhy veřejné dopravy ve městě i okolí. To vám hned padne do oka, jakmile se zamícháte

dvě scénická čtení s husovskou tematikou, pozdravy z Prahy i Kostnice, v rámci liturgie nechyběly ani modlitby a společné písně. Podle zvyklosti v Jednotě bratrské byly vysluhovány hody lásky. Každý účastník dostal pečenou bulku s rozinkami, symbolizující svou sladkou chutí lásku. V moderované debatě prozradil německý farář Christoph

do davu v centru města či ve sportovním areálu u řeky Nekaru. A typický účastník? Lehce vedrem zmožený křesťan s batohem na zádech a programovou brožurou s mnoha záložkami v ruce, spěchající z přednášky na koncert, případně z některého kostela k jednomu z pódií. Kam všude můžete jít, snad ani nelze popsat, to se musí zažít. Brožura s programem a informacemi k pětidennímu festivalu má 620 stran.

Huß, co pro něj toto jméno znamená, a kazatel Moravských bratří z Jihoafrické republiky vykládal, jak příklad Jana Husa pomáhal v boji proti apartheidu. Nakonec se všem dostalo z úst synodního seniora Joela Rumla pozvání do Prahy na 5. a 6. července, na Husovské slavnosti 2015.

Několik střípků českého návštěvníka S mottem „Přejte pravdu každému“ uspořádal sbor obnovené Jednoty bratrské z Bad Bollu liturgický večer k 600. výročí mučednické smrti mistra Jana Husa. V komponovaném večeru mohli návštěvníci vyslechnout

Tržiště možností Tucet veletržních hal lákal stovkami stánků s prezentacemi spolků, církevních a různých jiných neziskových organizací. Českobratrská církev evangelická předváděla svou činnost ve společném stánku s Ekumenickou radou církví. Představovala mimo jiné česko­‑německou spolupráci v  příhraniční oblasti, prezentovanou ¥

41

službou lázeňského faráře Petra Chamráda, projektem církevní školky v Chebu a nabídkami rekreací. Ti kteří se u našeho stánku zastavili, byli zváni do Prahy na Husovské slavnosti 2015 začátkem července a mohli si prohlédnout či odnést spoustu propagačních materiálů. V pátek večer se podíleli Češi na večeru nazvaném „Bůh spojuje – kousek Prahy ve Stuttgartu“, který se konal ve sboru Stuttgart­

‑Mühlhausen. Kromě česko­‑ německých bohoslužeb, vystoupení skupiny mládeže a setkání starých i nových přátel se dostalo i na typické české občerstvení – Pražskou šunku.

Celebrity a desetitisíce obyčejných lidí Na 8000 posluchačů vyslechlo v jedné ze sportovních hal debatu kritického profesora sociologie se spolkovým prezidentem Joachimem Gauckem, původně evangelickým farářem. Pnutí v současné společnosti vidí rozdílně, Gauck poukazoval na touhu lidí po míru, nastínil optimistický výhled a doporučoval odpovědnost každého člověka. Na Kirchentagu vystoupila i německá kancléřka Angela Merkelová. S odkazem na biblický citát o moudrosti se věnovala výzvám doby, kde se moudrost přetavila do digitální revoluce. Kromě spousty kladů přináší digitální věk i mnohá úskalí, rozvedla Merkelová, o níž

42

je známo, že je dcerou evangelického faráře. Tak jako Lutherovi pomohl sdělit světu důležité myšlenky tehdejší čerstvý vynález knihtisku, nám můžou pomáhat digitální technologie, třeba facebook.

Sportovní areál u řeky a centrum města Přednáškové sály ve sportovních halách praskaly ve švech, na několika pódiích v různých částech města se střídala klasická

i populární hudba, pěvecké sbory i debaty na různá témata. Další program, večery setkání či koncerty nabízely sbory v centru města i ve vzdálenějších čtvrtích. Hladký průběh Kirchentagu zajišťovalo 5 000 dobrovolníků a pro představu – večeře Páně byla vysluhována na 78 místech a káva k večernímu programu se podávala na 129 místech.

Závěrečné bohoslužby Slavnostními bohoslužbami s večeří Páně v neděli před polednem pětidenní Kirchentag skončil. Liturgii vedl zemský biskup F. O. July, kázala farářka Nora Steenová z Hildesheimu. Sbírka byla rozdělena rovným dílem pro humanitární účely Diakonii­‑Katstrophenhilfe, Johanitům­‑Unfallhilfe a projektům na pomoc uprchlíkům. Desítky tisíc účastníků se rozloučily s křesťanským festivalem, který měl, jako vždy, co nabídnout. Tak zase příště – za dva roky v Berlíně! Daniela Ženatá, účastnice

GENERACE

Nezapomínáme na moudrost a nasazení Jaroslav a Olga Staňkovi zanechali výraznou stopu

D

nes chci spolu s mnohými vzpomenout, že ThDr. Jaroslav B. Staněk by se 14. června dožil 90 let, ale už 17 let není mezi námi; jeho čas byl ukončen těžkou autohavárií při návratu z nedělních bohoslužeb. Osm dní bojoval o  život a  zemřel 15.  června  1998. Tehdy byl už pátý rok v důchodu, v němž se věnoval hlubšímu pochopení novozákonní doby na základě pastorálních epištol. Také to patří k těžké ztrátě, která bolestně postihla rodinu i celý seniorát – výsledky své teologické práce už nemohl připravit ke knižnímu vydání. Jeho posledním působištěm byl vsetínský Dolní sbor (1977–1993), kde brzy po svém nastoupení začal vykonávat i službu seniora Východomoravského seniorátu a zůstal při ní po dvě období, až do r. 1989. Nejdéle – 27 let – působil v Huslenkách, kam přišel na konci roku 1950. Patřil ke generaci těch, kteří zakusili, jak Bůh proměňuje časy i doby, když po svém dětství za první republiky prožil tíživou dobu protektorátní a po krátkém mezidobí pak dobu totality a  normalizace. Nezůstal v zajetí teoretické odtažitosti, ale spojoval víru a teologii s všední rovinou života a práce svou všestrannou zručností při opravách fary a kostela. Brzy poté, co začal sloužit v Huslenkách, byl nečekaně odvolán k vojenské prezenční službě a strávil dva roky ve Vimperku. Tehdy byla pro sbor velikou pomocí jeho manželka Olga, roz. Bolzeová, která napřed, než se v roce 1951 vdala, pracovala po dva roky v ústředí naší církve. V husleneckém sboru vyučovala za vynucené nepřítomnosti svého manžela ve všech věkových skupinách náboženství, vedla konfirmandy i mládež a pečovala o zastupování při bohoslužbách a pohřbech. I po návratu svého manžela dál organizovala práci s dětmi, vedla početnou nedělní školu a sloužila hudebním doprovodem při všech shromážděních.

Získala si důvěru a úctu celého sboru a úzce spolupracovala i později, při vedení seniorátu a ve vsetínském Dolním sboru. Protože po studiu na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy nemohla za totality v tehdejším školství pracovat, nezbylo jí než hledat jinou možnost pracovního uplatnění. Řešení se našlo v domácké výrobě špejlí, při níž jí účinně vypomáhal její manžel opatřením potřebného

stroje i lipového dřeva. Teprve v roce 1968 našla jako učitelka němčiny úspěšné uplatnění v jazykové laboratoři vsetínské Zbrojovky. Letos, 22.  ledna, jsme si připomněli, že uplynulo 85 let od jejího narození. Sestra Staňková je v posledních letech trvale upoutána na lůžko v charitním domově v Bohuslavicích, kde si připomíná svého manžela i  rodiny svých dcer a vnoučat i pravnoučat a těší se z návštěv svých blízkých a přátel. Stejně statečně a moudře, jako se stavěla ke všem svým úkolům ve sboru i v rodině, přijímá i nyní svůj nesnadný úděl. Věříme spolu s ní, že ani ve zdraví ani v nemoci či ve smrti nejsme u svého Pána ani u těch, s nimiž sdílíme svou víru, lásku i naději, v zapomenutí.  Jaroslav Voda

43

MOJE CÍRKEV

HUSŮV ROK 2015

Čím může být mistr Jan Hus pro nás?

V

áhal jsem, zda těchto pár řádků nenazvat jinak: Kým může být M. J. Hus? On však sotva bude někým jiným, než kdysi byl. Pro nás dnes, on, jako veliký zjev českých dějin, může opravdu být něčím. Přístupů je pochopitelně řada. Ale Husův odkaz se nestane ničím přínosným pro nás vůlí zvenčí, stane se něčím obohacujícím pouze tehdy, bude­­­­­­‑li česká společnost i my v církvích na jeho osobnost a dědictví tvořivě reagovat.

médiím, která sledují především to, kolik lidí přišlo či se naladilo na příjem. Tak málo je vidět ten, kdo by rozuměl jeho výzvě, aby láska a respekt k Pravdě, tj. Kristu, byly směrnicí a výzvou, které jsou schopny posouvat zave-

Hus může být otazníkem Velkým otazníkem ve vztahu k naší přítomnosti. Může být výrazným otazníkem za otázkou, co jsme dnes vlastně zač (jako Češi, jako křesťané). Proč nic nevydržíme? Proč tak kličkujeme při nesení odpovědnosti? A proč tak utíkáme před následky svých (především špatných a nerozumných) rozhodnutí? Proč si chceme stlát tak příjemná a měkká lože, když si je vlastně ani nezasloužíme? Takový otazník bychom potřebovali proto, abychom byli srozumitelnější a přijatelnější pro ostatní. Bez takového otazníku pouze mlžíme a nikdo vlastně neví, oč nám jde. Naše životní snažení tak po sobě zanechává spíše pachuť než výzvu k následování.

dené řády, tradice a pravidla. Které dokážou problematizovat kodexy a posouvat to staré k novému, tj. ke svědečtějšímu uskutečňování vůle Kristovy, aby v lásce jeho lid jedno byl.

Hus může být i tečkou Hus může být vykřičníkem Znamením, které následuje na výzvu nebo zvolání. To by adresoval směrem k církvím, tedy k nám, kdo v jeho stopách pokračujeme. Asi by se hodně divil, že dnes existuje tolik denominací a že žádná z nich není lidem Kristovým. Že stále soutěžíme na náboženském trhu o své body, že se podobáme ukoptěným

44

Ale až poté, kdy budeme schopni se s jeho zápasem srovnat a sebekriticky konstatovat, že jsme se mu nezpronevěřili a naplnili to, oč mu šlo. Zatímco Hus jako otazník a vykřičník nad námi nekompromisně visí, na Husa jako tečku ještě nenastal čas. Škoda. Zároveň však je letošní připomínka jeho upálení obnovenou příležitostí poznat základy

jeho postojů, poučit se z nich a tvořit podle nich sebe a svůj život. Tím že Hus ještě není za naším snažením tečkou, otevírá se pro nás prostor. Je čas, abychom jej právě my konečně využili a dobře vyplnili. Obávám se, že příliš

možností k  nastavení oprav pro civilizaci, tj. i pro nás, není. Joel Ruml, synodní senior (psáno pro Zpravodaj pražské arcidiecéze římskokatolické církve 6/2015)

ÚVAHY PO SYNODU

Dobrovolníci dokážou mnoho Dobré zúročení restitučních peněz

D

obrovolnictví je slovo, se kterým se u nás ještě příliš nesetkáváme. A často ani nevíme, co si máme pod tímto termínem představit. Vždyť vlastně všechny naše aktivity v církvi, v našich sborech, se dají za dobrovolnickou činnost považovat. Nikdo nás k nim nenutí a ani za to nějakou odměnu neočekáváme. Pokud bychom chtěli šíři dobrovolnictví zúžit na pomoc potřebným, máme naši známou „křesťanskou službu“. Snad každý, kdo se kdy k této sborové činnosti přidal, mohl poznat, jakou radost starším nebo nemocným členům našich sborů udělala návštěva, malý dárek, nebo alespoň kytička k narozeninám. Lidí, kteří jsou odkázáni na pomoc druhých, je kolem nás řada. Stačí se zeptat třeba na někoho, kdo se přestal objevovat v kostele. Dobrovolníkem v sociální oblasti se tedy ihned může stát každý! V následujícím článečku bych se chtěl ale věnovat především dobrovolnictví v trochu organizovanější formě, které lze uskutečňovat jen v některých specializovaných institucích, sociální činností se zabývajících.

Stačí se rozhlédnout Kolem nás v Brně máme několik takových příležitostí, které stojí za zmínku a které mohou posloužit i jako malá reklama pro nábor dalších dobrovolníků. Záslužná dobrovolnická práce je organizována například v Hospici sv.  Alžběty i  v  našem středisku Diakonie. O činnosti těchto organizací většinou víme.

Mnozí jim přispíváme na provoz finančními dary a sbírkami při různých benefičních počinech. To je jistě záslužná věc. Je dobré si ale uvědomit, že kromě peněz máme také ruce a hlavu, a že tedy můžeme pomoci i jinak. Nemusíme se přitom bát, že bychom to nesvedli. Rozsah různých činností je i přes poměrně vymezenou náplň těchto organizací docela široký. Podívejme se na to, co se dá například dělat v hospici, kam již několik roků chodí jednou týdně má manželka. O nemocné tam pečuje tým zkušených lékařů, sester a dalších specialistů, ale právě také motivovaní, speciálně vyškolení dobrovolníci, kteří jsou součástí týmu a bez jejichž dobré spolupráce je kvalitní hospicová péče nemyslitelná. Dobrovolníci v hospici mohou dělat společnost pacientům, nakoupit jim, předčítat a taky s nimi kreslit, věnovat se dalším ručním pracím či třeba hudbě… Kromě toho mohou pomáhat s péčí o knihovničku, při roznášení pokrmů, pomáhat v půjčovně zdravotnických pomůcek nebo doprovázet pacienty při cestách na vyšetření u lékaře specialisty. V současnosti jsou dobrovolníci dost žádáni především pro pomoc při doprovázení pacientů na vozíčku nebo na lůžku na nádvoří hospice nebo do přilehlého okolí. Tyto výlety za stěny hospicového pokoje jsou oblíbené, zprostředkují nemocným kontakt s okolním světem a ozvláštní a zpříjemní jim jejich pobyt, zvlášť za pěkného počasí. Každé 2–3 měsí- ¥

45

ce se konají supervizní setkání, na kterých mohou dobrovolníci zkušenosti z práce s pacienty sdílet a jedenkrát v roce (na podzim) se pořádá školení pro nové zájemce. Manželka pomáhala delší dobu právě v půjčovně pomůcek. Nyní již má své klienty, za kterými chodí popovídat si, něco jim přečíst nebo jim i zazpívat. Hodně jí pomáhá i zmíněná možnost sdílení zkušeností při supervizních setkáních s psychologem.

Nabídnout svůj zájem můžeme i Diakonii Brněnské středisko Diakonie má také své dobrovolnické programy. První z nich má název „Návštěvy proti samotě“ – dobrovolníci pravidelně navštěvují osamělé seniory; program běží již několik roků. A vzniká další – „Nebuď sám“; dobrovolníci budou navštěvovat pacienty Psychiatrické nemocnice v Černovicích,

kteří trpí každodenní samotou a opuštěním. Programy mají své koordinátory, provádějící vstupní pohovor i pravidelné schůzky s dobrovolníky, v případě potřeby koordinují i supervizi. Je dobře, že se o dobrovolnictví začíná nejen psát a mluvit, ale že se této činnosti začínáme věnovat i v oblastech, ve kterých by se církve měly víc angažovat. Dnes je zvlášť aktuální zamýšlení nad směřováním církve v dalších letech. A právě jedním z témat jsou diakonické projekty, které by se daly podporovat z restitučních prostředků, které církev dostává. Není to příležitost pro zaplacení dalších odborných koordinátorů, kteří by dobrovolnickou práci, a tím i naši pomoc potřebným dostali i do dalších organizací?  Vladimír Zikmund

MODERNÍ ARCHITEKTURA EVANGELICKÝCH KOSTELŮ

Případ Edgarův K okolnostem prvního vystoupení teoretika evangelické architektury Emila Edgara­‑Kratochvíla

S

oustředíme­­‑li svůj zájem na českou moderní architekturu (evangelické kostely), dříve či později narazíme na Emila Kratochvíla (5. 9. 1884 – 30. 1. 1963), známějšího pod literárním pseudonymem Emil Edgar. Počátek jeho literárních aktivit lze datovat do prvního desetiletí 20. století. Přednáška, kterou měl Edgar v muzeu v Hradci Králové, vyvolala pobouření. Podobné publicity se dostalo i jeho „osvětovým“ aktivitám v oblasti evangelické architektury.

Bouřlivák přichází s kritikou historizujících staveb O  jeho vystoupení na schůzi Spolku evangelických duchovních české národnosti informovala zprvu příznivě Českomoravská

46

jednota. „Mladý umělec“ podrobil zdrcující kritice všechny do té doby budované chrámy (v historizujících slozích). Byl citován architekt Dušan Jurkovič, který přiznával hodnotu jen tolerančním „chrámečkům“, které stavěli „talentovaní umělci z lidu“. Jedinou stavbou z novější doby, kterou Edgar zahrnul přímo „chvalozpěvem nekonečným“, byl chrám v Přerově. Své teze Edgar podrobněji rozvinul v Hlasech ze Sionu v článku „Evangelická církev a architektura“. Tehdejší situaci české evangelické architektury vylíčil v těch nejtemnějších barvách. Obzvláště si „smlsnul“ na mohutných chrámech, které byly evangelíky budovány po zrovnoprávnění v 60. letech 19. století ve snaze vyrovnat se katolíkům. Nešetřil ani novější realizace, jako byl kostel v Krabčicích

pod Řípem. Novorenesanční chrám, který roku 1885 zbudoval stavitel Josefe Blecha, byl přitom ještě na počátku 20. století pokládán za vzorovou stavbu. Toto Edgarovo vystoupení vzbudilo rozhořčení. Edgarovi bylo vytčeno, že většinu chrámů, které kritizoval, posuzoval jen podle obrázků v Památníku z roku 1881

které se mu dostalo. Na té měl Edgar jistě podíl, ne však na samotném příklonu k „modernímu“ projektu. Přerovským spolu se štědrou finanční podporou vnutil modernistického architekta Otto Kuhlmanna porýnský farář Julius Zimmermann. Projekt sice zpočátku vzbudil určité rozpaky, ale odborná veřejnost jej přijala s nadšením. Přerovská stavba, předaná k užívání v březnu 1908, měla značnou publicitu již před Edgarovým vystoupením. Edgarovi kritici v žádném případě nezpochybňovali kvality kostela samotného; spíše jeho propagátora.

Občas vítězí opatrnost

kostel v Třebíči

a „nějakých pohlednic“. Edgar svou reputaci aspoň částečně obhájil. Jeho články, tu a tam doplněné i pochvalnou notickou, vycházely na stránkách evangelických tiskovin i nadále.

Podpora modernistické architektury Je pravda, že české sbory přijaly „sloh moderní“ později než sbory německojazyčné, které budovaly secesní kostely již kolem roku 1900. Přerovská stavba ale nebyla v českém prostředí první svého druhu. Matěj Blecha, bratr a nástupce Josefa Blechy, projektoval secesní sakrální stavby již kolem roku 1905 (katolický kostel sv. Vojtěcha v Libni, evangelická modlitebna v Jindřichově Hradci). Význam přerovského kostela spočívá hlavně v publicitě,

Když roku 1909 v Třebíči upřednostnili „tuctový“ tradiční, několik let starý projekt stavitele Zlatohlávka před návrhem, který dodal Edgarův přítel Dušan Jurkovič, nebyly důvodem ani tak menší intelektuální obzory tamních farníků, jak prohlašoval Edgar, ale především obava z dalších nákladů. Farář Lubomír z Tardy, který by dal přednost Jurkovičovi, byl přehlasován. Staršovstvu se zřejmě nechtělo zahodit projekt, na jehož pořízení bylo vynaloženo značné úsilí, jen proto, že historismus už vyšel z módy. Argumentem v neprospěch modernistického projektu bylo i to, že by jeho realizace údajně přišla dráž. Je nutné zdůraznit, že ne všechny historizující kostely z 19. a počátku 20. století byly „tuctové“. Snahy o reformu české evangelické architektury se vyskytly již v 80. letech 19. století. Nebyly už stavěny jen nemotorné kopie katolických chrámů, šířila se znalost zahraničních vzorů. Kostel v  Kloboukách u Brna (1883) byl inspirován anglickými vzory. Modlitebna v Kutné Hoře (1887) je známa jako ojedinělý příklad novoempíru. Vzorem kostela v Nymburce (1898) byly obdobné stavby v Holandsku a německých zemích. Významnou realizací je kostel v Přelouči (1905), inspirovaný americkými „auditorium plan churches“. Některé z těchto staveb Edgar opomněl zmínit. Jím nastíněný obraz evangelické architektury 19. století je proto poněkud jednostranný a neúplný. Petr Sládeček (redakčně kráceno)

47

DĚTI A SBOR

PŘÍKLADY V NEDĚLNÍ ŠKOLE

Řekněte to věcí Nebojte se vzít si na pomoc příklady

M

ám ráda vyprávění. Těší mě vidět zaujaté dětské obličeje, které vám visí na rtech. Jenže ne vždy to jde. Někdy ne a ne získat pozornost. Mám nějaké sdělení, ale jako bych nemohla najít vlnu, na které je dětem přenést. Upoutat pozornost, prorazit bariéru nezájmu, i to se vám může podařit, když si k ruce vezmete pomocníka. Nějakou věc, předmět.

Deštník Deštník je skvělá věc. Ochrání mě, abych nezmokla. Musím však vědět, že jej mám v dešti otevřít. Zavřený mi nepomůže. Stejně tak mi nepomůže, když budu mít doma Bibli. Hezky uloženou ve skříni nebo dokonce na nočním stolku. K čemu mi to však bude, když v ní nebudu číst? Pomocí předmětu mohu vzbudit zájem. Ano, v Bibli máme příběhy, které nám mohou pomoci v životě. Následovat může úloha o potřebě slyšení slova Božího (např. Ž 27,8, Joz 24,24, Ž 19,9–16) nebo jakýkoli příběh z Bible, který nám pomáhá zorientovat se v životě. Podobným způsobem můžeme postavit i celou lekci, ať už to bude nedělka, pobožnost na táboře, zastavení na výletě, promluva k dětem, které nechodí do kostela při Noci kostelů, nebo návštěva školy v kostele. V tomto případě se spíše než biblickému příběhu můžete věnovat nějakému tvrzení, přesvědčení nebo třeba jen jednomu biblickému verši.

Budík Taky se vám někdy nechce ráno vstávat? To už je ráno? To zas bude den. Je to ale otrava,

48

to vstávání… Skutečně je to otrava? Co si asi říká nemocný člověk, který musí celý den ležet v posteli? Jak rád by vstal a šel něco dělat. Víte, že jsou takoví lidé? Třeba i děti. Nový den je dar od Boha. Je na nás, jak jej prožijeme. Otráveně, nebo s radostí? Když se podíváte kolem sebe, začnou vás třeba napadat věci, které by se daly použít. Telefon můžeme použít jako úvod k vyprávění o modlitbě. Být dostupný, mít signál, znát číslo, dobíjet baterii, to vše můžete k tématu modlitby vztáhnout. V zimě můžeme použít rozkvetlou větvičku jabloně (barborku). Uříznutá větev vykvete, ale nemůže už plodit. Ovoce můžeme nést, když vyrůstáme z Krista. Bez něho můžeme na chvíli vykvést, zazářit, ale nic víc. Nafukovací balónek může posloužit jako úvod k povídání o Duchu svatém. Vidím ten vzduch, který balónek rozpohybuje (vítr nebo fouknutí)? Vidím jen, že se hýbe. Ducha svatého nevidím, ale můžeme být svědky jeho působení. Když pracujeme s předměty, bereme si na pomoc věci kolem sebe, které děti znají nebo o nichž ví, jak fungují. Po té tyto věci (funkce, vzhled, asociace s nimi spjaté) vztáhneme k něčemu, s čím chceme děti seznámit. K něčemu, o čem dosud moc neví, nedokážou to popsat a nevědí, jak to funguje. Konkrétní, známou a hmatatelnou věcí můžeme vzbudit zájem o věc neznámou, těžko uchopitelnou. Připadá vám to příliš laciné? Podbízivé? Málo biblické? Napadá mě, že na tom, když chceme zprostředkovávat věci duchovní, neviditelné, transcendentní věcmi světskými,

viditelnými a hmatatelnými, není nic novátorského. Nepracoval takto i Ježíš, když přirovnával Boží království k různým věcem ze života (Mt 13)? Nebo když nabádal k bdělosti před příchodem Syna člověka (např. Mt 24,32–35)? Můžete namítnout, že právě v Ježíšových podobenstvích máme přirovnání dostatek a že naší úlohou je s nimi děti seznámit, a ne vymýšlet další. Souhlasím. Přesto myslím, že se Ježíšovou metodou můžeme inspirovat. Metodou vysvětlovat duchovní, neznámé, pomocí pozemského, známého.

Když do internetového vyhledavače zadáte pojem „object talks“ nebo „object lessons“, najdete pestrou paletu příkladů. Po zadání českého ekvivalentu „předmětná lekce“ objevíte stránky různých denominací pracujících s dětmi. Inspirujte se, vybírejte. Nenechte se

Pára­‑voda­‑led Ve jménu Boha Otce, Syna i Ducha svatého. Kolik Bohů tedy máme? Tři? Jednoho? Kdo z nich je ten hlavní? Je křesťanství opravdu monoteistické náboženství? Ptejte se, provokujte. Poté, jakoby bez souvislosti, vyndejte z termosky kostku ledu. Co je to? Led. Pak otevřete jinou termosku s vřelou vodou. Sledujte unikající páru. Co je to? Pára. Nalejte vřelou vodu do hrnečku s kostkou ledu. Sledujte, jak se kostka ledu rozpouští. Byl to led, nebo voda? Led je chladný, osvěží. Pára horká, zahřeje. Voda zažene žízeň. Každé skupenství působí jinak. Vše je však vlastně sloučenina vodíku a kyslíku. Bůh je taky jen jeden, i když trojí podstaty. Bůh nás stvořil, Ježíš vykoupil. Duch svatý nás posiluje. V jednoho Boha však věříme.

však unést ostrým tónem vytvářejícím tlak na obrácení. Vybírejte ty příklady, které vám sedí, a zasazujte je do těch situací, které řešíte. Nápady najdete také u některých úloh v katechetické příručce naší církve. Nebojte se vymýšlet i svoje vlastní. Daniela Bednaříková

NÁPADY K ČINNOSTI S DĚTMI

Rituál v nedělní škole Abychom se cítili jistěji

R

ituál je způsob chování založený na tradičních pravidlech. Nebo jinak: je to posloupnost jednání, kterou si účastníci nevytvářejí na místě sami. Tolik definice. Ve většině sborů jsme zvyklí na určitý pravidelný sled bohoslužeb. Víme, kdy

bude modlitba, kázání nebo sbírka, víme, kdy sedět a kdy stát. Na konci bohoslužeb dostáváme požehnání. Je dobré, když tento rituál, něco pravidelně se opakujícího, je i v nedělní škole. Tím spíš, že se zde obvykle střídá více učitelů ¥

49

a děti nechodí pravidelně. Rituál pomůže udržet kontinuitu. Cítíme se jistěji. Zeptali jsme se učitelů z různých sborů, jaké rituály v nedělní škole mají. Někde je před slovem rituál patrný ostych. Říkají raději, že hodina má mít nějaký řád. Také není jednoduché používat nějaký rituál ve věkově smíšené skupině, třeba od 4 do 13 let. V  odpovědích se víckrát objevila tato slova: píseň (po nějakou dobu stejná; v Miroslavi je stejná píseň po celá léta: Slunce svítí, tak se dobře dívej, přitom děti tleskají a  stejnou písní se začíná nejen v  nedělce, ale i ne táboře či jiném počinu), čtení nebo recitace jednoho biblického verše opakovaně (třeba jeden měsíc). Modlitba (někde také vždy stejná, např. v Dejvicích „broučkovská“), pozdravení, příp. představení, sbírka. Zapálení svíce. V jedné nedělní škole vždy zapálí svíci a zpívají píseň To já, ó Pane můj. Pro propojení bohoslužeb „dospělých“ s dětskými se může např. odnášet do nedělní školy Bible ze stolu Páně nebo svíčka či lucernička zapálená od svíčky na

50

stole Páně. Ve Střešovicích se děti vracejí na bohoslužby zpátky a „vyřizují poslání“ – stoupnou si dopředu, na schody před stůl Páně, a přednesou verš, který se učily (vždy jeden měsíc stejný). Přitom se také přeje dětem, které budou mít v následujícím týdnu narozeniny, a dostanou čokoládu. Úvodní nebo závěrečná píseň nebo pozdrav se může pravidelně zpívat vestoje v kruhu, můžeme se přitom držet za ruce. Po dozpívání se můžeme pozdravit (opět vždy stejnými slovy, např. Bůh ti žehnej, než se sejdem zas) a poslat dokola stisk. V Miroslavi se na konci nedělní školy zpívá stejná píseň Milý Pane Bože už od konce války. Letošní přípravka pro nedělní školu navrhuje jako rituál píseň, která se bude vždy opakovat několik týdnů v souvislosti s větším celkem příběhů. Píseň je možno zpívat nebo recitovat, nejlépe refrén nebo první sloku. K příběhům ze začátku Bible je to píseň Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi. Lenka Ridzoňová

DIAKONIE

VÝROČNÍ KONFERENCE EURODIACONIE

Diakonie v proměňující se Evropě

E

urodiaconie je evropská federace sociálních a zdravotních organizací založených na křesťanské víře a podporujících sociální spravedlnost. V současnosti ji tvoří 44 národních a regionálních organizací z 32 zemí. Její letošní valné shromáždění bylo vedeno heslem: „Zaplňovat mezery, přinášet naději: Diakonie v proměňující se Evropě“.

ské evangelické církve Joela Cortése i Casalse představováno jako prostor, který je zvrásněn mnoha hlubokými příkopy – na té odvrácené straně jsou zástupy lidí, kteří zakoušejí chudobu nezaměstnaných, migrantů, seniorů, lidí společensky izolovaných, Romů… A v tom výčtu se objevil poměrně nový termín: „chudí pracující“, totiž ti, kteří

práce v diskusních skupinách

Na 90 účastníků se sjelo do katalánského města Barcelona, kde byla jejich hostitelem Španělská evangelická církev. A Španělsko jako jedna ze zemí, která se nejobtížněji vypořádává s důsledky finanční krize, bylo také v úvodním referátu předsedy Španěl-

nějaké zaměstnání mají, ale výdělek jim nestačí na pokrytí základních životních potřeb. Snad jen jeden údaj pro ilustraci závažných problémů, kterým Španělé čelí – za dobu, po kterou konference trvala, zde podle statistiky přišlo o bydlení 360 rodin. ¥

51

Doplňujícím příspěvkem k  tématu aktuálních problémů Evropy byla přednáška faráře Massima Aquilanteho z Federace protestantských církví v Itálii, který názorně

Ineke Bakkerová přednesla povzbuzující závěrečnou

líčil problémy s imigranty z Afriky, mířící zvláště na italský ostrov Lampedusa, který je blíže africkému pobřeží, a tak se stává mnoha migrantům cílem. V atmosféře rostoucí nevraživosti vůči těžko zvladatelnému množství migrantů se italské církve snaží tento odmítavý postoj proměňovat a podávat pomocnou ruku těm, kteří se z různých důvodů dostali do obtížné životní situace.

Náplň konference (kromě obvyklého schvalování hospodářské zprávy a zprávy o činnosti za rok 2014 a volby nové Dozorčí rady) ovšem nebyla tvořena jen těmito neveselými referáty, které na konkrétních příkladech demonstrovaly neradostnou skutečnost spousty našich evropských spoluobčanů. Na programu byla i řada „dílen“, ve kterých různé členské organizace Eurodiaconie ukazovaly, co dělají v místech svého působení pro pomoc svým bližním, jak konkrétně plní své poslání a přinášejí pomoc a záblesky naděje pro budoucnost. Užitečná byla také možnost navštívit některá ze sociálních zařízení, která Španělská evangelická církev v Barceloně provozuje. Členem Eurodiaconie je také Diakonie Českobratrské církve evangelické a její ředitel Petr Haška byl řádným členem letošní výroční konference. Eurodiaconie není pouze platformou pro spolupráci na různých projektech; podstatný význam spočívá také ve skutečnosti, že sídlí v Bruselu a snaží se před členy Evropského parlamentu a dalších vlivných osobností poukazovat na sociální problémy a důsledky přijetí/nepřijetí některých zákonů z oblasti, kterou evropské diakonie pokrývají a kde mají zkušenosti opravdu z první ruky. Bohumil Kejř

DOBROČINNÉ OBCHŮDKY

Daruj, kupuj, pomáhej Obchodů dobré vůle bude pravděpodobně čím dál víc

V

yučila se jako zahradnice, pak pracovala jako barmanka. Před pěti lety ale měla při autonehodě těžký úraz. K  původním oborům se pak už nevrátila. Vážná nehoda zanechala trvalé následky: ochrnutou ruku. A ta byla všem potenciálním zaměstnava-

52

telům na překážku. Jakmile se o handicapu dozvěděli, ztratili zájem. Trvalo to tak tři roky. Dnes třicetiletá Klára pracuje jako vedoucí v obchodě. Podnik sídlí v prostorech bývalé sídlištní základní školy v Táboře. Na-

jdete tu zboží všeho druhu: knížky, dětské hračky, nádobí, elektrospotřebiče – prostě co kdo přinese. Na tom totiž nově otevřený Obchod dobré vůle, provozovaný Diakonií Rolnička, stojí.

Mimořádný zájem Celý koncept je inspirován americkými obchody „Goodwill“, jejichž mottem jsou již od roku 1938 slova: „Není to charita, ale šance“.

i koupi věcí byl mimořádný. To tedy vedlo k  definitivnímu rozhodnutí otevřít stálý kamenný obchod. Možnost odevzdat někam nepotřebné funkční věci a poslat je za nízkou cenu dále do oběhu ale není ten hlavní důvod, proč Obchod dobré vůle v Táboře vznikl. Nejdůležitější je, že dá práci osmi lidem s mentálním a kombinovaným postižením a čtyřem dalším s postižením zdravotním. Dohromady tu tedy najde zaměstnání dvanáct lidí, kteří by jinak u běžných firem či podniků naráželi na stejnou bariéru neochoty, jako se to stalo paní Kláře, zmiňované v úvodu.

Ať slouží Obchod dobré vůle se v Táboře otvíral prvního června a hned druhý den se stalo prakticky totéž na druhém konci republiky. Svůj Dobročinný obchůdek otevřela i Diakonie Vsetín.

Obchod ve Vsetíně

Princip je jednoduchý: lidé darují nepotřebné, ale zachovalé a funkční věci a obchod je dál za výhodné ceny prodává. Zisk je určen na financování služeb neziskové organizace, která obchody provozuje. Diakonie Rolnička si Obchod dobré vůle nanečisto vyzkoušela již několikrát při pořádání tradičních jarních jarmarků. Jejich součástí byl i  Charitativní bazárek, kam lidé mohli darovat jakékoli nepotřebné věci a zároveň si za symbolické ceny nakoupit věci darované někým jiným. V roce 2014 provoz tohoto provizorního Obchodu dobré vůle rozšířili na deset dní. Zájem o darování

Obchod v Rolničce Soběslav

Základní princip je stejný, konkrétní realizace se liší. Zatímco v Táboře v sortimentu nemají třeba obnošené oblečení či obuv, ve Vsetíně ano. Zatímco v Táboře ¥

53

jde především o pracovní příležitosti pro lidi s různým handicapem, ve Vsetíně mají zisky z Dobročinného obchůdku sloužit jako zdroj prostředků pro služby seniorům a  lidem v sociálně tíživé situaci. Dá se očekávat, že s podobnými projekty se budeme setkávat čím dál častěji. Zbavit

se neužívaných věcí (máme jich většinou plné byty), aby mohly dál sloužit, a přitom podpořit nějakou konkrétní organizaci pomáhající potřebným, se totiž jeví jako velmi přitažlivá možnost. Dosavadní zkušenosti ukazují, že jí lidé rádi využijí.  Adam Šůra

SMÍŘENÍ PŘETAVENÉ V ČINY

Imigranti a jedno výročí Před 120 lety se narodil Přemysl Pitter

N

estává se často, že by se Češi na něčem sjednotili. Zdá se však, že v posledních měsících tato vzácná chvíle nastala. Nelze prý přijmout do naší země uprchlíky, kteří se snaží do Evropy dostat z rozvrácených

zemí severní Afriky a  Blízkého východu. Hlavním důvodem odmítnutí je obava, že muži, ženy a děti vyrostlí v odlišné kultuře a často i jiném náboženství rozvrátí naši evropskou civilizaci.

54

V té souvislostí stojí za to připomenout jedno výročí. V červnu uplynulo 120 let od narození Přemysla Pittera. V roce 1945 tento pozoruhodný muž a zbožný křesťan zorganizoval humanitární akci na záchranu dětí, kterým ve válkou rozvráceném Československu hrozila smrt. Dohromady zachránil 850 životů. Pomoc původně mířila především k  židovským dětem, kterým konec války přinesl osvobození z koncentračních táborů. Brzy se však ukázalo, že záběr pomoci je třeba rozšířit. Válka sice skončila, tábory nikoliv. Češi do nich začali zavírat rodiny Němců, které měly jít do takzvaného odsunu. Když Přemysl Pitter zjistil, v jak otřesných podmínkách musí německé děti žít, začal pomáhat i jim. Během odsunu pak usiloval o to, aby německé rodiny zůstaly pohromadě. Připomeňme, že drtivé většině Čechů se tehdy Němci jevili jako „jedna jediná veliká lidská nestvůra“, jak řekl v jednom svém projevu prezident Edvard Beneš. Po komunistickém převratu odešel Přemysl Pitter z Československa do exilu. V  emigrantském táboře Valka nedaleko Mnichova se věnoval uprchlíkům, kteří utíkali na Západ před komunistickou totalitou.  Adam Šůra

SLOVO

K SOUŽITÍ MUSLIMŮ A KŘESŤANŮ

Fobie? Snad raději ne Hřích je záležitostí srdce, zákonem jej nevymýtíš

Z

nepokojuje mne v  posledním čase, jak hladce vstoupil do veřejné debaty termín „islamofobie“ a s jakou rutinou je užíván. Fobie je psychiatrický termín pro zcela nepodložený panický strach, kterého by se nemocný většinou rád zbavil a často sám vyhledá pomoc lékařů; terapie může být podporována léky. Od které chvíle se představa, že různé filosofie, ideologie a náboženství mají často nevyhnutelné společenské důsledky, stala duševní nemocí? Ať je náš úmysl sebelepší, nikdy bychom neměli nabýt dojmu, že je natolik správný, že odporovat mu může jen blázen. Své názorové odpůrce nálepkoval jako duševně nemocné naposledy v  60.–80. letech Sovětský svaz. Mám dojem, že i v dnešním čase je užívání termínu „fobie“ prostě způsobem, jak někoho společensky vyřídit a jeho názory se nemuset zabývat. Nebezpečná horlivost mnohých obhájců islámu vychází z jistě dobře míněné snahy ochránit konkrétního člověka, konkrétního muslima. Ovšem už Písmo odlišuje kladný vztah k člověku na jedné straně a rozhodné odmítnutí jeho víry na druhé. Josef zachraňuje Egypt, egyptská víra je však to, od čeho je třeba Izrael ochránit. S Nabukadnesarem se dá mluvit, nejde ale žít v jeho říši. Pochybné je i srovnávání „radikálních“ a „umírněných“. Babylon byl v nakládání s lidmi daleko mírnější než Asýrie, ale pořád to byl – Babylon. Československý komunismus byl ve své době méně brutální než čínský – ale pořád to byl komunismus. Systém, který jde na čas zmírnit, nikoliv trvale reformovat.

Téměř jako dogma zaznívá v  debatách o islámu připomínka, že islámský svět nám zachoval mnohá díla antiky. Ano, islámský svět zažil mezi 9. a 12. stoletím dobu uvolnění, kdy (znovu) rozkvetla věda a filosofie. Skoro se však nezmiňuje, že se tehdy pracovalo velkou měrou s díly, která zachovali a přeložili podrobení nestoriánští křesťané. A nebýt muslimské anexe většiny vyspělého křesťanského světa v 7. stol., z něhož zůstala zachována jen jeho více méně barbarská část, mohlo vyspělé středomoří na Evropu působit plynuleji. Křesťanská Evropa se k antickým intelektuálním pokladům dostává příznačně při svém násilném pokusu znovu otevřít cestu do Orientu – křížovými výpravami. Obě civilizace získaly antickou vzdělanost stejně jako válečnou kořist. Muslimský svět jen o něco dříve. Na rozdíl od světa křesťanského však na ni nedokázal navázat trvale. U  islámu je právě návaznost největší problém. A sice návaznost na starý problém hříšné lidské přirozenosti: „My kážeme Krista ukřižovaného.“ (1 Kor 1, 23) Pro židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství – podle islámu však Kristus vůbec ukřižován nebyl. Islámské uvažování nesnese samu tragiku ukřižování, ke které se jinak nějak staví pohan i žid. Pohanská kultura ve svých nejlepších vrcholech končí v pravdivém náhledu tragiky života (Gilgameš, antická tragédie, romantičtí básníci). A lze jí ukazovat na Spasitele. Židé rozeznávají svou hříšnost ze Zákona; Spasitele sice nepoznali, ale čekají na něho. V islámu ¥

55

však hřích nikdy není stavem přirozenosti člověka, vždy jen jeho činem. A to je kořen problému. Podobně jako v  komunismu je člověk produktem svého prostředí. Změní se prostředí – změní se i člověk. Židé novorozence obřežou a až pak je žid, křesťané pokřtí a až pak je křesťan; dokonce

i pohan hledá jakési očištění, „detox“ svého nitra. Ale v islámu se každý rodí muslimem – a jen prostředí ho, mimo „Dům islámu“, kazí. Pokušení není něco, na co aktivně odpovídá srdce. Není důvod „vyrvat své oko a hodit za sebe“. (Mt 5,29) Stačí odstranit pohoršení, na které se oko dívá.

56

Slyšeli jste jistě některou ze senzačních zpráv o  odstranění jesliček z  veřejného prostoru v Belgii nebo o britských školkách, které z ohledu na muslimy odstranily plyšová prasátka. Tyto ústupky nereagují na těch pár samopalníků v kuklách, ale na slušné prosby umírněné většinové muslimské komunity. Problém je v tom, že takové požadavky muslimové vůbec vznášejí. Že si nedovedou představit, že by jim veřejný prostor nepatřil, že některé prvky naší kultury berou jako osobní urážku; byť na ni reagují zdvořile a nenásilně. Za mého ročního studentského pobytu v Británii, vždy když někdo přivedl muslimského známého, byli všichni velmi opatrní. Tentokrát se nešlo do hospody, nemluvilo se o náboženství – protože muslimy bylo velmi snadné urazit. Ne ze strachu, ale ze slušnosti to nikdo nechtěl. Zábava tím ovšem vždy vázla. Jaksi, s muslimy jde jednat „oficiálně“: Lze jim zajistit stejná práva, stejnou práci a ubytování. To může stát zařídit. Ale nikdy nezařídí, tak říkajíc, aby se někdo upřímně smál jejich vtipům. To nevadilo jejich dědům – alžírským Harkiům, kterým pro loajalitu k Francouzům hrozila v nezávislém Alžírsku smrt. Muslimům, kteří do Británie uprchli z konflikty zmítaného Pákistánu. Ale jejich dětem už to vadí – a právě ten pocit „neberou mě“ se zdá být hlavním zdrojem jejich radikalizace. Ovšem s dětmi, které musí každou hru řídit, si prostě nikdo hrát nechce. Závěrem: Obavy nad islámem jako myšlenkou nejsou vlastně strachem z neznámého, xenofobií. Ignorování kříže Kristova bychom našli i v křesťanském doketismu či v dnešní letniční teologii prosperity – se stejně tísnivými důsledky. Opomenutí, že zdrojem hříchu není pokušení, ale rozhodnutí srdce, bychom našli u třeba Křesťanského abstinenčního svazu žen (WCTU) a v děsivých následcích jím prosazené americké prohibice apod. Pokud nás historie vlastních výstřelků trpce naučila, že hřích je v srdci a nejde jej zákonem vymýtit, není obava z náboženství, které je na právě opačné myšlence založeno, nijak nepodložena. Tomáš Pavelka

RECENZE

Tajemství zůstane tajemstvím Věda, víra, Darwinova teorie a stvoření podle knihy Genesis

„V

ěřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“ (Žd 11,1) To je velká a srozumitelná pravda a Marek Vácha na ni v knize odkazuje a zřetelně se k ní sám hlásí. „Jak můžete být biolog, a přitom kněz?“ ptají se prý Marka Váchy v rozhovorech pořád dokola. Buď přece věříme důkazům, nebo Bibli. Buď vědě, nebo Bohu. Jde ale skutečně víra proti poznatkům přírodních věd? Protiřečí přírodovědné poznatky víře? „Přemíra předsudků v tomto duchu má opravdu tuhý kořínek,“ dozvíme se hned v úvodu od recenzenta nad jiné povolaného, Jiřího Grygara. Vždyť ale evoluční biologie s biblickým konceptem souzní, oponuje Vácha. Proč by nemohl být kněz zároveň biolog, když „věří v jednotu vědění“? Celá kniha je vlastně „jen“ takový popis zdánlivě jasných pravd. Ovšem jasných zdaleka ne všem.

otázku „jak“, ne však na otázku „proč“. Nikdy nám nedá konečnou odpověď na smysl nás samých, na naše konání, na naše místo na Zemi a v celém vesmíru. „Z jakého důvodu zde vesmír, a my v něm, existuje a jaký je smysl toho všeho? Můžeme se ptát i dál. Jak by musel vypadat svět, aby v něm i ateista uznal Boží přítomnost? Musela by být opravdu dalekohledy pozorována Nebeská bytost, musel by být pokaždé následkem modlitby blesk z nebe a muselo by to být tak, aby na naši modlitbu bylo vždy stereotypně odpověděno podle námi artikulovaného přání, aby na naši modlitbu zapršelo a na naši modlitbu nastalo sucho…?

Kreacionismus, nebo evolucionismus? Marek Orko Vácha, jsa biolog a teolog, zná tyhle těžko smiřitelné, extrémní pohledy obou táborů; a to je právě to, co ho už od mládí nenechává v klidu, co ho pudí nám teď psát, co si o věci myslí. Jako kdyby to nešlo jinak: buď jsme věřící, nebo rozumní. Marek Vácha nám důvěryhodně objasňuje, proč tady žádný rozpor být nemusí a není. Byl by předpokládal, že v 21. století o tak banální pravdě už nebude třeba psát. Ale stereotypní otázky reportérů po protikladu kněze a biologa ho k tomuto psaní donutily. A čte se to dobře! O to víc, když se ta slova rodí právě v srdci či v hlavě exaktního vědce, který rovnou předesílá, že knihu píše jako věřící křesťan a že tedy v určitém smyslu text nebude objektivní (!). Věda nám odpoví na

Musel by svět být bez nemocí, bez zemětřesení a bez povodní… a ve druhém kole i bez naší svobody, neboť je to právě naše nebezpečná svoboda, která umí natáhnout ploty koncentračních táborů a vymýšlet mučení, o kterých se nevinným zvířatům, bez kreativity k dobru a především bez vynalézavosti ke zlu, ani nesní.“ Moudrá pokora vědce před vědou nevyřešitelnými otázkami, to je to, co mnohému z nich schází a po čem Marek Vácha volá. Naštěstí žili či žijí i ti hodně moudří a hodně velcí a Vácha nám jejich moudré myšlení citacemi dokládá. Jakou radost pak pocítí křesťan, když jsou autorova slova dotvrzena třeba tak velkým vědcem, jakým byl sám ¥

57

Issac Newton: „Tento neobyčejně krásný systém slunce, planet a komet může být v chodu pouze díky moudrosti a vládě Inteligentní a Mocné Bytosti.“ Ovšem kromě kapitol, které se řečenému tématu knihy věnují „prvoplánově“, se autor se stejnou vervou ponoří třeba i do rozboru pojmu Bůh a pojmu člověk. Zajímavě, čtivě, inteligentně. Že je slovo Bůh obestřeno tajemstvím, jako věřící dobře víme. Kdo však je „člověk“? Daleko těžší otázka, než by se snad na první pohled zdálo. A Marek Vácha se s ní poctivě potýká.

Jak je to tedy s Darwinem? V knize nemůže chybět Charles Darwin, který do evoluce vpadl vskutku revolučně. Jeho hypotéza je přitom zcela „jednoduchá a elegantní“. Sám Thomas Huxley si prý povzdechl: „Jak hloupé, že to člověka nenapadlo.“ Jenomže: „Darwinismus je kontaminován (používám toto slovo vědomě) filosofickou představou světa bez účelu, bez Boha, světa vnímaného jako bezesmyslný, tiše běžící hodinový stroj, vesmír hmoty, která se slepě valí dopředu, bez cíle, beze směru, chaoticky do temnot. Smyslem této knihy je poukázat na triviální fakt, že věda se pokouší říct vše o hodinovém stroji

vesmíru… ale neřekne naprosto nic o smyslu příběhu, o poezii, která je tímto jazykem napsána.“ Tiše běžící hodinový stroj, ale bez již řečeného Newtonova hodináře. Vácha nechce v  nejmenším Darwinově teorii protiřečit. Brání se však zmíněné „kontaminaci“. Však je biolog, a jistě ne druhořadý. Troufám si však poukázat na to, že smyslem jeho života nebude biologie, ale ta druhá, resp. první poloha – poloha kněze; křesťanská víra. Snad i proto je právě závěrečná kapitola knížky nazvána „První kapitola knihy Genesis“. A jak podle Váchy chápe židovský nebo křesťanský věřící biblický text? K Božímu slovu nepřistupuje jako k vědeckému pojednání, „nýbrž jako k dopisu, který vášnivý Bůh Starého a Nového zákona píše člověku o smyslu bytí člověka v kosmu a o vztahu Boha k člověku.“ Nebývá možná zvykem v recenzi dílo samé tak hojně citovat. Jenomže způsob Váchova zápisu je do té míry chytře věrohodný a výstižný, že se mi zdá škoda jej interpretovat a o slibné ukázky čtenáře Českého bratra připravit. Jana Plíšková Marek Vácha: Věda, víra, Darwinova teorie a stvoření podle knihy Genesis Brno: Cesta 2014, 216 s. ISBN 978-80-7295-184-0

Překladatel mezi nebem a zemí Bratr Daniel, poslední Žid

J

ak se ve víře vyrovnat – nebo co jiného dělat? – s vyvražďováním Židů a všemi dalšími hrůzami druhé světové války? Jak při pohledu na současný Izrael nezapomenout na osudy palestinských Arabů? Jak vzít vážně židovství, které se po staletí bránilo křesťanské misii, a přece umět potkat Židy, kteří svou cestu k mesiáši Ježíši nalezli? Tyto otázky, nad nimiž čas od času v církvi vzplanou nekončící, ale stejně stále vzrušující debaty, klade ve svém

58

románu Daniel Stein, překladatel ruská spisovatelka Ljudmila Ulická.

Jazyky se hodí V své knize skládá mozaiku životního příběhu Oswalda Rufeisena, židovského mladíka z Polska, nadšeného sionisty, který se v nacisty ovládaném městě díky své dvojjazyčné výchově a pod cizí identitou („uměl jezdit na koni“) uchytí jako překladatel u SS, zachrání

několik stovek obyvatel ghetta v běloruském městě Mir, je prozrazen, žije s partyzány a později nalezne úkryt v katolickém klášteře. Ještě během války přijímá křest, vystuduje teologii a působí jako karmelitánský kněz. Na jeho přání jej řádoví představení v padesátých letech po několika letech kněžské služby v komunistickém Polsku vyšlou do kláštera na Karmelu v izraelské Haifě.

Bratr Daniel Rufeisen, který přijal jméno „bratr Daniel“, by jako řeholník býval mohl v Izraeli dlouhodobě žít s pasem cizince. Jenže on sám nikdy nepřestal být Žid. Nedlouho po příjezdu do Izraele podává v sutaně a s křížem na krku plynnou hebrejštinou žádost, aby mu bylo podle izraelského Zákona o návratu přiznáno občanství. (Zákon o návratu, hebrejsky Chok ha­‑švut, přijatý v roce 1950, stanoví, že „každý Žid, který o to stojí, získá v Izraeli právo a průkaz přistěhovalce“.) Jeho případ vyvolal celonárodní debatu. Kauza nakonec skončila na stole izraelského nejvyššího soudu. A ten v roce 1962 vynesl precedenční rozhodnutí, že Žid, který konvertoval ke křesťanství, na automatické občanství ztrácí podle Zákona o návratu nárok. Občanství pak Rufeisen samozřejmě získal rozhodnutím o naturalizaci, neboť nikdo z úředníků nechtěl začít spor se zasloužilým bojovníkem proti nacismu. Až do své smrti v roce 1998 pak Rufesien žil v Haifě. V blízkosti karmelitánského kláštera vybudoval hebrejsky mluvící katolické společenství, otevřené zejména nežidovským manželkám židovských přistěhovalců ze Sovětského svazu. A mnoha dalším, kteří se v životě neuchytili.

Román není dokument, je to umělecké dílo Zhruba tolik lze nalézt ve Wikipedii. Jenomže Ljudmila Ulická, jedna z nejvýznamnějších spisovatelek současného Ruska, o bratru Danielovi nepsala dokument, ale román. Který z obou žánrů je pravdivější? A co je to vůbec pravda o člověku? Ulická tu každopádně se čtenářem hraje rafinovanou hru. Nejprve tím, že si zcela rozváže ruce pro románovou fabulaci, když nepíše o Rufeisenovi, ale o Danielu

Steinovi. V jednom rozhovoru vzpomíná, jak se v devadesátých letech pod dojmem osobního setkání s Rufeisenem pustila do překladu jeho životopisu z pera americké historičky holokaustu Nechamy Tecové. Tu a tam jí v její knize V jámě lvové Život Daniela Rufeisena (Oxford 1990) něco nesedělo, Daniela prý poznala jinak, a proto kontaktovala autorku. Ta jí prý po několika zvídavých dotazech podrážděně navrhla: „A nechcete si tu knihu raději napsat sama?“ Ulická se tedy pustila do díla pravdivějšího než dokument. Jenže sotva přizná, že píše román, už předstírá dokumentární styl, deníkové záznamy střídají osobní korespondenci, protokoly gestapa zase svodky KGB a izraelské policie, nezasvěcení se nejdůležitější reálie a základní osnovu příběhu dozvědí z nahrávky besedy, kterou bratr Daniel jako pamětník šoa

vede se školáky v dnešním Německu. Danielův osud vnímaný očima jeho rodného bratra, očima bývalých partyzánů a jejich dětí i očima církevních hodnostářů v Izraeli, ve Vatikánu a v Rusku vypoví také mnoho o tom, čí oči se tu dívají. Vypoví o zamotaném životě v dnešním Izraeli, v němž Daniel od dětství toužil žít a zemřít a do něhož se svými sny a představami přicházejí vlny přistěhovalců, poutníků a hledačů. Barvitě dá zaznít komunistickému snu meziválečné a poválečné Evropě, sionistickému snu americké i postsovětské provenience. Českého čtenáře zaujme, že se knihou několikrát mihne postava profesora Neuhause, odborníka na dobu Ježíše Krista, původem z Čech, jenž je Danielovým intelektuálním mentorem. Za postavou potrhlého profesora se skrývá David Flusser. Rufeisen zahy- ¥

59

nul při autonehodě, když se vracel z návštěvy u Flussera. Kromě zmíněného životopisu americké autorky existuje o Rufesienovi izraelský dokument Amira Gery Bratr Daniel, poslední Žid, volně k vidění na YouTube (https//www. youtube.com/watch?v=AZtHQ8gDIxY). Román Ljudmily Ulické je ale víc než dokument. Nalezla jazyk, kterým podala příběh věčného překladatele mezi jazyky a kulturami,

ba snad i mezi nebem a zemí. Řekl bych, že za teology odvedla ohromný kus práce, protože strhujícím způsobem nastoluje témata, kvůli nimž zde církev je. Možná proto je tu knihu tak těžké odložit.  Petr Sláma Ljudmila Ulická, Daniel Stein, překladatel, Praha a Litomyšl 2012, 408 stran, z ruského originálu přeložila Alena Machoninová.

S motykou a Pánem Bohem, Po stopách českých evangelíků ve Vojvodině

R

ád bych vám doporučil knihu, která se mi moc líbila. Ne proto, že ji napsal můj dobrý kamarád, ne proto, že popisuje kraj, který mám rád, ne proto, že je o lidech, které znám nebo jsem znal, ale proto, že je prostě dobrá. Ač ji vydala Akademie věd (Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.), není určena jen pro vědce; těm ovšem přinese zatím nejucelenější pohled na evangelickou komunitu v dnešním Srbsku. Tento pohled je podán přepisem vyprávění dnes již zesnulé Josefy Klepáčkové a autor knihy jej získal během několika let při svých nesčetných návštěvách trpělivým posloucháním a citlivým vyptáváním. Kniha mimo vědce potěší a jistě zaujme i laiky, cestovatele, přátele našich krajanů, evangelíky, zkrátka všechny, kdo si ji otevřou. Michal Pavlásek dokázal v knize kromě nesporných faktů zachytit také kouzlo a krásu Velikého Srediště i osudy našich krajanů od příchodu do jižního Banátu v polovině 19. století až do dnešní doby. Přepis vyprávění Josefy Klepáčkové, která popisuje celý svůj život, život sboru i celé komunity evangelíků nebo třeba také stavbu kostela, je doplněn o  historický přehled emigrace evangelíků z jižní a jihovýchodní Moravy. Kniha obsahuje také množství kopií dobových fotografií, které jistě vedly Josefu k dalšímu a dalšímu vyprávění. Bohužel reprodukce

60

nejsou vždy kvalitní, fotografie mají hodnotu spíš odbornou než uměleckou. Jediné, co bych tedy knize vytkl, je to, že v ní není více kvalitních a barevných fotografií. Ač se v první řadě jedná o vědeckou publikaci, myslím, že k dokreslení příběhu a přiblížení tohoto prostředí čtenáři by pár fotografií pomohlo.

Publikaci můžete získat v knihkupectví Academia v Brně a v Praze. Anotaci knihy z oficiálních stránek Etnologického ústavu AV ČR najdete zde: http://eu.avcr.cz/sd/novinky/ vybrane­‑zpravy/News_0097.html. Petr Kolínský Pavlásek, Michal: S motykou a Pánem Bohem. Po stopách českých evangelíků ve Vojvodině. Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., 2015. ISBN 978-80-87112-91-5

UPOUTÁVKA

Pravda vítězí Osobnost Jana Husa v historickém kontextu

Š

est set let po upálení Jana Husa na kostnické hranici vydává Českobratrská církev evangelická publikaci německého autora Uwe Hausera s  názvem Jan Hus  – Pravda vítězí. Na necelých šedesáti stranách rozehrává autor příběh tohoto kazatele v historických souvislostech. Uwe Hauser přibližuje nejen Husův život a dílo, ale také kontext doby, v níž působil, a společenské změny, které se tehdy odehrávaly. Popisuje například důsledky morové epidemie v Evropě v polovině 14. století pro církev nebo přibližuje myšlenky vůdce reformního hnutí v Anglii Johna Wyclifa, na něž Hus částečně navazoval. Vysvětluje také okolnosti velkého schizmatu a zmiňuje nepokoje na pražské univerzitě. Obsáhlé jsou informace o kostnickém koncilu, okolnostech Husova upálení, formování husitských skupin a o snaze církve potlačit reformní hnutí v Čechách. „V obecně hrozivé polarizaci názorů, pravd a zájmů, v jaké dnes žijeme, se tak i toto dílo stává svědectvím o tom, že sice lze pravdy každému přát, ale v rozhodujících chvílích je Pravda v Kristu tím nejlepším a nejpokornějším vodítkem. Tím se také můžeme směle postavit blíže k našemu mistru Janu,“ poznamenal v předmluvě knihy synodní senior Českobratrské církve evangelické Joel Ruml.

Publikace byla původně určena německému publiku a v německém originále poprvé vyšla v roce 2013. Její české vydání vytváří most mezi reformací českou a německou a nabízí na tuto českou osobnost neotřelý zahraniční pohled. Do češtiny dílo přeložil Tomáš Koptík. Uwe Hauser, který je ředitelem nábožensko­ ‑pedagogického institutu v Badenu, se na českém vydání velmi aktivně podílel. Text umně

doplňují dobové ilustrace či vyobrazení řady dopisů a dokumentů. K zakoupení je v Ústřední církevní kanceláři Českobratrské církve evangelické u Moniky Voženílkové (vozenilkova@e­‑cirkev.cz, 224 999 272), v e­‑shopu na webových stránkách e­‑cirkev.cz nebo v nakladatelství Kalich, Jungmannova 9, Praha 1.

Požehnaný životní styl

„J

á nevím, čím to je, že se na mě holky nelepí tak jako dřív. Jestli jsem snad ztloustnul nebo co,“ postěžoval si kdysi můj tehdy čtyřiatřicetiletý známý. Trpí ledasčím, ale rozhodně ne

nadváhou. Místo toho, aby si našel lepší práci a zároveň vylepšil svou bytovou situaci, čímž by mohl potenciální partnerce nabídnout k životu víc než jen vypracované tělo a čokoládové oči, ¥

61

rozhodl se tento muž v nejlepších letech chodit více do posilovny, méně jíst, po páté hodině nejíst vůbec a především meditovat. Vysvětlil mi, že tou meditací kumuluje pozitivní energii, díky které si naprosto nevědomky přitáhne tu pravou partnerku. Předpokládám, že jednou bude mít ze zástupu nápadnic přednost ta, která nerada jí. Já osobně nemám nic proti zdravému životnímu stylu. Sama jsem se ze zdravotních důvodů musela vzdát několika potravin a je pravda, že mi to zdravotně hodně prospělo. Zdraví je to nejcennější, co máme, a opravdu záleží na tom, co jíme, jestli se pravidelně hýbeme a chodíme na čerstvý vzduch. Ale čeho je moc, toho je příliš. V momentě, kdy se zdravý životní styl stane jedinou metou až závislostí, začíná jít o zdraví nejen fyzické, ale i psychické. Už nejednou jsem se svého známého chtěla zeptat, jestli se náhodou nezbláznil. Otázkou ovšem zůstává, co je to ten zdravý životní styl. Když jsem byla malá, připadala mi nejzdravější moje moravská babička, u které jsme jeden čas

bydleli. Babička byla (a je) maličká, baculatá jako tehdy snad všechny ženské z vesnice. Pracovala v kravíně, takže když jsem se k ní přitulila, zdálo se mi, že voní jako mlíko, co jsme vozili v bandasce na kole přímo z kravína. Měli jsme prasata, králíky, slepice, husy, tak jsme byli pořád venku. S babičkou jsme také hodně pracovali na poli, a že to na jižní Moravě pálí, byli jsme opálení jako indiáni. Všechno se smažilo na domácím sádle, maso bylo většinou vepřové z vlastního chlívka, zelenina ze zahrádky nebo z pole, odkud nás (mě a bratra) po práci vozila babička s kupou sena nebo pytlem brambor na kárce. A té práce jsme udělali! Starost nejen o nás, ale i o zvířata, dům, pole, zahradu, a všechno převážně vlastníma rukama a na čerstvém vzduchu. To byla posilovna! To se to meditovalo! Nebylo nic lepšího než relax při pečení babiččiných moravských koláčků a tajného ujídání drobenky. Ostatně, kdo byl někdy delší dobu na dovolené na jihomoravské vesnici, ví přesně, jaký požehnaný životní styl mám na mysli.  Pavla Bělíková

Evangelický měsíčník

vydává Českobratrská církev evangelická

NA OBÁLCE

foto: L´Osservatore Romano REDAKČNÍ UZÁVĚRKA

zářijového čísla je 16. srpna 2015. Vyhrazujeme si právo nevyžádané příspěvky krátit.

DISTRIBUCE PRO ZRAKOVĚ POSTIŽENÉ elektronicky a ve zvukové podobě: Diakonie ČCE, Klimentská 18, 110 05 Praha 1, tel.: 222 316 306, e­‑mail: [email protected] TISKNE

OPUS v.d.i. Janáčkovo nábřeží 1075/27 150 00 Praha 5

ADRESA REDAKCE A ADMINISTRACE Jungmannova 9, p. p. 466, 111 21 Praha 1, tel.: 224 999 236, e­‑mail: ceskybratr@e­‑cirkev.cz, www.e­‑cirkev.cz, sekce Publikace, časopis Český bratr www.ceskybratr.cz

(ev. č. MK ČR E810), vychází 12x ročně, jednotlivá čísla 25 Kč, předplatné 290 Kč, do zahraničí 790 Kč. Informace o předplatném podá, objednávky rozšiřuje (i do zahraničí) redakce.

V cyklu Moderní doba připravujeme pro číslo 9/2015 téma „Za svobodu a spravedlnost“

62

ISSN 1211-6793

REDAKČNÍ RADA šéfredaktorka: Daniela Ženatá redaktorka: Gabriela Fraňková Malinová členové: Adam Balcar, Romana Čunderlíková, Jiří Hoblík, Bohumil Kejř, Jan Kirschner, Ondřej Kolář, Tomáš Pavelka, Jana Plíšková, Lenka Ridzoňová, Adam Šůra

63