Výzva chudého Jean Vanier Pak vzal dítě, postavil je doprostřed nich, objal je a řekl jim: Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal. (Mk, 9, 36-37). Tento velmi jednoduchý text je důležitý pro nás, kteří jsme vyzýváni, abychom přijali toho, kdo je opuštěn. Chápu slovo opuštěný ve velmi širokém významu: ten, který již nemůže zůstat ve své rodině, který je v psychiatrickém zařízení nebo který se sám o sebe nemůže postarat. Ve dvanácté kapitole svého prvního dopisu Korintským mluví svatý Pavel o rozmanitosti darů a úloh v církvi. A dodává: A právě ty údy těla, které se zdají méně významné, jsou nezbytné, a které pokládáme za méně čestné, těm prokazujeme zvláštní čest, a neslušné slušněji zahalujeme, jak to naše slušné údy nepotřebují. Bůh zařídil tělo tak, že přehlíženým údům dal hojnější čest, aby v těle nedošlo k roztržce, ale aby údy shodně pečovaly jeden o druhý. Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním. (1K 12, 22-26). Tyto dva texty vyjadřují naše poslání: přijmout dítě, slabého, přijmout toho, kdo se sám o sebe nedokáže postarat, a s co největší úctou zacházet s těmi, kteří jsou nejméně ctihodní. Bůh vytvořil svazky, smlouvu mezi mnou a chudým, mezi mnou a lidem, který mi svěřil, a této smlouvě říkám jménem Ježíše: Ano. Chtěl bych uvést několik paralel mezi chudým a Ježíšem, abych vám odhalil dvě věci: hloubku výzvy, kterou nám chudý adresuje, a jak je nám zapotřebí Ducha svatého, abychom mohli na tuto výzvu odpovědět. Výzva chudého Znovu si přečtěme Marka 10,17. Ježíš pohlédl s láskou na bohatého mladého muže a řekl mu: Jedno ti schází. Jdi a prodej všechno, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne! Mladého muže ten pohled rozrušil, nemohl ho vydržet, protože Ježíšův pohled je planoucí a pokorný zároveň, je to výzva. Je to zároveň zcela průzračný pohled maličkého, protože Ježíš je zcela průzračný, a zároveň pohled Boha, který říká: „Mám tě rád a chtěl bych s tebou žít." V lidských vztazích slovu vždy předchází pohled. Slova potvrzují pohled a Ježíšův pohled věnovaný onomu bohatému mladému muži je současně pohled, který říká „pojď" a aktivní pohled, který říká „postarám se o tebe, budu tě ochraňovat a budu tě mít rád." A slova to potvrdí a Ježíš onomu mladíkovi řekne: Opusť všechno, co máš, a pojď žít se mnou. Pohled, který uzdravuje Mnoho z nás přišlo do Archy přitahováno pohledem, který říkal: „Pojď se mnou." V pohledu chudého člověka je něco, co nás uzdravuje. Izajášova slova se neustále naplňují: Zdalipak půst, který já schvaluji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána. Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva. Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: "Tu jsem!" Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jako poledne. (Srov. Iz 58, 6-11.) Všichni jsme zakusili dojetí, uzdravení, uklidnění při pohledu maličkých, kteří nám kdesi dávají přítomnost Boha.
1
Chceme být hodni důvěry, kterou v nás vkládají ti nejchudší, neboť skrze toto spojení mezi námi, spojení srdcí, mého srdce s tvým, přichází vnitřní uzdravení, rodí se mír a přicházejí plody. A v tomto spojení mého srdce se srdcem chudého se zjevuje Ježíš. Ti, kteří nikdy nepoznali něhu, kteří poznali jenom odvržení, musí skrze naše ruce, naše tváře, naše oči pochopit, že láska existuje, aby mohli uvěřit v lásku Ježíšovu. Je třeba, aby s námi objevovali lásku a věrnost, aby objevili věrnost a lásku Ježíšovu. Musíme být odhalovateli lásky Boží. Ale také zjišťujeme, že jsme chudým uzdravováni, protože mu můžeme zůstat věrni, jen pokud je naše srdce naroubováno na Ježíše. Mlha v našich životech, úzkosti, zemdlenost se náhle projasní, objeví se oáza, zavládne mír, protože chudý se na mě podívá, usměje se a řekne: „Mám tě rád." Pohled, který žádá Pohled chudého žádá, stejně jako žádá pohled Ježíše. Ježíšův tak laskavý a zároveň tak průzračný pohled, tak vyzývající, je žádající, protože říká: „Pojď žít se mnou, ale nic si sebou neber, protože chci, abys byl cele se mnou." Být s Ježíšem znamená, že své sny, touhy a zklamání necháme u dveří, a jeho pohledu odpovíme ano. Pro bohatého mladíka to znamenalo opustit materiální statky a čteme: ...smuten odešel, neboť měl mnoho majetku. (Mk, 10, 22) Pro nás to snad nejsou materiální statky, ale mohou to být naše sny. Když nás Ježíš žádá, abychom žili s ním, žádá nás, abychom se zřekli svých snů. Víme, jak snadno lze žít s člověkem, který je nějak postižen, a přitom být jinde! „Žít s" neznamená pouze jíst u jednoho stolu, je to způsob, jak naslouchat druhému, jak na něho pohlížet, jak ho přijímat. Tato neustálá přítomnost klade na nás nároky a my se silně zmítáme mezi osobním životem a požadavky komunity, požadavky, které se zračí v pohledu chudého, a požadavky, které na nás klade náš osobní život, naše odpovědnost, naše únava, propukající deprese a pocity znechucení, které v nás vznikají. Ježíš žádá hodně, když říká: „Rozdej všechno", stejně jako chudý v našich domovech žádá hodně. Celá Ježíšova pedagogika, stejně jako pedagogika chudého, je pedagogika oprošťování. Žít v našich komunitách oprošťuje, unavuje, člověk je nezřídka na hranicích svých psychických a fyzických možností, špatně snáší ono pnutí, a existují-li okamžiky velké něhy, jsou i chvíle nejvyšší úzkosti, jsme-li v přítomnosti úzkostné, prudké osoby, která nám dá zažít pocit našich vlastních mezí. Milost soucitu Tyto nesnesitelné okamžiky nám dají pocítit naše nejhlubší meze, naši agresivitu, náš strach a naši schopnost nenávisti; prožívat nenávist vůči postižené osobě ve vlastním nitru je něco velmi nepříjemného, protože nenávist nás dovede až po naši mez. Je zde analogie s Petrem, který nemohl snést slabého Ježíše. Když mu Ježíš řekl, že Syn člověka musí zemřít, Petr se vzbouřil: „Ne, to není možné!" Když Ježíš umíral, Petr usnul, nemohl snést pohled na slabého Ježíše. Pro Petra to bylo tak nesnesitelné, že řekl, že Ježíše nezná a odmítl být u kříže. Petr bytostně nesnesl být nablízku ukřižovanému Ježíši. Slyšet ho, jak říká: „Otče můj, otče můj, proč jsi mě opustil?" bylo pro něho nesnesitelné. Petr následoval Ježíše, byl jím vychován, viděl ho, jak činí zázraky, přijal jeho lásku, a najednou objevuje Ježíšovu slabost, zatímco svou vlastní slabost nepřijal. To se dá těžko snést. Petr miloval Ježíše, ale miloval ho jako učitele, a když se Ježíš stane chudým a malým, umírajícím, Petr zmizí. Pouze Marie mohla snést umírajícího Ježíše, protože cítila soucit. Soucit znamená nést něčí utrpení, aniž se vytratíme, a chtít něco udělat. To není služba, to je jednota. Každý z nás učinil zkušenost s někým velmi úzkostným, velmi chudým, pro kterého se nedalo ni udělat, jen ho nést. Je velmi těžké být s někým velmi úzkostným, aniž pro něho můžeme něco udělat, podat
2
mu ruku a říci: „Kráčím s tebou, mám tě rád takového, jaký jsi ve tvé zranitelnosti." Aniž ho soudíme nebo odsuzujeme. Soucit je výjimečný dar, o který musíme žádat Boha. Být v Arše doveden ke svým nejzažším mezím, dohnán k výkřiku, který vychází z našich hlubin a nelze mu uniknout, je milost. Velmi úzkostná, velmi prudká osoba nás přivádí k tomu, že jsme malí a pokorní, a odhaluje nám, jak moc potřebujeme Ježíše-Spasitele. Jsme nuceni projít tím, co svatý Jan z Kříže nazývá „nocí duše", ale jiným způsobem. „Noc duše" svatého Jana z Kříže je pocit radikální bezmoci, která předchází oživujícímu setkání s Ježíšem. Znamená to dotknout se kdesi naší smrtelnosti a hříšnosti. A během této noci duše objevíme přítomnost, velmi jemnou, velmi chudou přítomnost Boha. V hloubi naší agresivity, v hloubi naší deprese, v hloubi naší únavy nám Ježíš říká: „Jsem s tebou". Anebo nám říká z výše svého kříže: „Zde je tvá matka, ona tě naučí, co je to soucit. Slabost celého lidstva Jestliže život s postiženou osobou může být v hloubi velmi milý, je také strašlivě bolestný, protože odkrývá naši schopnost zemřít. Žít v Arše nás přivádí k tajemství Kříže a Vzkříšení, je to celé velikonoční tajemství. Dříve či později jsme nuceni se dotknout svých hranic a uvnitř těchto hranic je třeba najít naději. Když zjistím, že jsem milován ve své slabosti, objevuji, že celé lidstvo je milováno ve své slabosti. Pohled, který na mě Ježíš upírá, mi odhaluje pohled, který věnuje všem lidem. Jakmile jednou objevím, že mě Ježíš miluje, nemohu již pohrdat žádnou lidskou bytostí, ať je bohatá nebo chudá, ať je postižená nebo velmi schopná. Láska Boha je pro každého člověka. Proto když zjistím, že mě Ježíš miluje, objevuji celé lidstvo, objevuji tělo Krista, církev. Když nás chudý vyzývá, vyzývají nás chudí celého světa. Skrze nejchudšího člověka přítomného v mé komunitě se spojuji s týranými, s těmi, co umírají hladem, s těmi, co jsou v uprchlických táborech. Ale tím že objevuji chudé celého světa v chudém, který je blízko mně, objevuji také potřebu komunity. Nejsem to já sám, kdo chudého spasí, je to komunita, která ho obklopuje. Nejsem to já sám, kdo jsem jeho otcem nebo matkou, jsme otci a matkami společně. Žádný z nás nespasí jinou lidskou bytost, to společně zveme chudého, aby vstoupil do kruhu lásky, který ho vyléčí, to společně jsme svědky Boží lásky. Jako Marie a jako Josef Skrývá se v nás nebezpečí chtít dělat velké věci a v jistých chvílích vyžadovat uznání jako ti, co dělají velké věci. Život v Arše nám dovoluje dotknout se tajemství Ježíše v Nazaretu. Jsme vyzváni, abychom žili tímto Ježíšovým skrytým životem, je to naše nejhlubší duchovnost. Ježíš žil v Nazaretu třicet let: jedl, spal, pracoval, modlil se s Marií a Josefem. A tato Svatá rodina byla velmi pevně začleněna do života židovské obce Nazaret. Po dobu třiceti let prožíval Ježíš v Nazaretu Blaženství. V našich domovech žijeme něco podobného: velmi prostý život, který se opakuje každý den. A právě skrze tento každodenní život skládající se z malých věcí jsme solidární s celým lidstvem. Naše domovy by měly být dobře začleněny do našich vesnic, abychom se naučili znát své sousedy, mít je rádi, sdílet se s nimi, měly by být začleněny do farnosti, žít, řekl bych, jako všichni lidé. V Arše se někdy vystavujeme nebezpečí, když si myslíme, že jsme trochu „speciální", a přitom jsme vyzýváni, abychom byli rodinou, začleněnou do vesnice, do čtvrti, abychom byli kváskem v těstě. Jedním z pokušení Archy je přání dělat velké věci, odjet do Latinské Ameriky nebo do Kalkaty, změnit strukturu společnosti. Skrytý Ježíšův život nám připomíná, že láska se uskutečňuje v drobných každodenních činech, v jídle, modlitbách, práci, každodennosti. I my jsme obdařeni milostí, že žijeme spolu muži a ženy a že prožíváme onu komplementaritu citovosti muže a citovosti ženy tak trochu jako Josef a Marie. Život Marie je velmi zvláštní život, nikdy nebyla sama, vždy měla vedle sebe muže. Nejdříve Jáchyma, potom Josefa, potom Ježíše a Ježíš jí dal Jana. Vždy je jí po boku nějaký muž, aby její duch mohl svobodněji odpovídat Duchu svatému. Jsme vyzýváni, abychom se ve svém citovém životě
3
doplňovali a abychom žili s tím, kdo je závislý, kdo nás neustále volá k vyššímu bytí a kdo zasahuje naše srdce. Mniši se ukrývají za zdmi kláštera ne proto, aby utíkali před světem, ale aby dosáhli světa skrze Srdce Boží. Stejně tak když žijeme s nejchudšími, dospíváme k Ježíši a skrze něho k veškerému utrpení lidstva: ke všem malomocným, všem, kdo mají hlad, všem utlačovaným. Život v Arše má zcela kontemplativní povahu. Každý den činíme stejné drobné skutky jako Josef a Marie. Při četbě Evangelia Josef v mnoha ohledech uniká naší pozornosti. Není přítomen v Ježíšových velkých zápasech, zůstává skryt. Ale zaujímá zcela nepostradatelné místo. Byl nejmilovanějším mužem na světě, byl milován Marií, svou ženou, a byl milován Ježíšem. A byl zde, aby sloužil Ježíšovi. Potřebujeme znovuobjevit toto Josefovo pokorné a prosté poslání: život pracovníka milovaného chudými a těmi, kteří v něm nalézají bezpečí, autoritu a klid. V srdci Svaté Trojice Cítíme hlubokou potřebu proměnit svá srdce z kamene v srdce živá. Je snadné někoho nějaký čas milovat, ale opravdová láska a věrnost vyžadují zakořenění v Ježíši Kristu. V opačném případě jsme paternalističtí. Paternalismus je hledání citovosti druhého s cílem naplnit svou vlastní citovost, protože to potřebuji. Když jsem sám, potřebuji, aby mi někdo dělal dobro a říkal mi „miluji tě". Otcovství znamená, že se dám tomu, kdo mi je svěřen, aby vyrostl a stal se svobodným člověkem. Paternalismus je hledání pro sebe sama, otcovství je dávání sebe sama. Tak jako se otec zcela dává svému synovi a syn se zcela dává otci a jejich spojení a jejich láska jsou tak velké, že se z nich rodí Duch Svatý. Musíme přijít na to, že přijímáním chudého, opuštěného, jsme uváděni do srdce Svaté Trojice. V sedmnácté kapitole svatého Jana Ježíš praví, že si přeje, aby jeho apoštolové byli jeden, jako jsou jeden on a jeho otec. Často máme sklon tento text aplikovat na církve a je to pravda. Ale můžeme ho aplikovat na církve jen tehdy, pokud tuto skutečnost již žijeme v naší vlastní církvi a v naší komunitě. Být jeden, jako jsou jeden Otec a Syn. Jsme vyzýváni, abychom s nejchudším prožili tajemství, které nám pomůže proniknout do tajemství Trojice, tohoto spojení mezi Otcem a Synem. A tento text v nás vzbuzuje tušení tohoto tajemství: ten, kdo přijme některého z těchto maličkých v mém jménu, mě přijímá, přijímá toho, kdo mě poslal, to jest Otce. Jsme vyzýváni, abychom pronikli do tajemství otcovství, přitom do slova otcovství zahrnuji i mateřství. Otec, který je zdrojem všeho, zejména zdrojem svého milovaného Syna, do kterého vložil všechnu svou lásku, je dokonalou analogií otcovství a mateřství. Může nás pokoušet paternalismus, touha využívat citovost druhého, stejně jako můžeme být pokoušeni omrzelostí nebo hledáním sebe sama, v krajním případě hledáním slávy a hrdinství. V krajním případě je blahoslavenější žít v Arše, než být matkou pěti dětí. Je třeba, abychom ve svém srdci odhalili všechny tyto nečisté prvky, protože milovat není snadné. Všichni jsme tak zranitelní, všichni tak usilujeme o vlastní slávu. Ježíš po nás nežádá, abychom byli hrdiny. Vyžaduje, abychom byli jednoduše věrní chudým, abychom žili v tomto svazku, tuto skutečnost, která je nám dána v milosti a lásce. Tajemství, které je nám svěřeno V té hodině zajásal v Duchu svatém a řekl: Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým (L, 10, 21). V Ježíšovi je hluboká radost, když přemýšlí o dětech, o maličkých, kteří přijímají Boží tajemství. Je to jeden z leitmotivů Evangelia. Je to zpěv Marie při Magnificat: Vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou (L, 1, 52,53).
4
Prokazuje se nám velká laskavost, bylo nám zjeveno, že ti, kteří jsou odstrkováni, odmítáni, ti, kteří jsou zlomeni, ti, kteří jsou v nemocnicích, jsou privilegovanou cestou, která vede do středu Evangelia. Je to něco mimořádného. Mnoho lidí v církvi se domnívá, že je třeba k nim být dobrý, protože jsou maličcí a chudí, ale nevědí, že jsou privilegovanou cestou, kterou se vstupuje do srdce Boha. To je tajemství, které nám je svěřeno. Je to něco velmi malého, prostého, ale tato cesta nám byla dána, abychom se potkali s Ježíšem, abychom ho milovali. Stejně jako nás zraněný člověk odkazuje ke Svátosti oltářní, k tichu svátosti oltářní, ticho svátosti oltářní nás odkazuje ke zraněným osobám.
5
