FARNÍ INFORMÁTOR 5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 8. ÚNORA 2015
Chvalte Hospodina, který uzdravuje ty, jímž puká srdce.
Poutníci v Šimonově a Ondřejově domě - Domus Ecclesiae - Peregrinatio ad Fontes Salutis, Izrael, 26. února 2013.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, slova starozákonního Joba – „což nejsou svízele údělem člověka na zemi“, zní jako otázka vyvěrající ze srdce člověka každé doby. Na ni odpovídá v Ježíši Kristu Bůh, který „uzdravuje ty, jimž puká srdce“. Proto jej s důvěrou prosme: L: PANE, UZDRAV NAŠE SRDCE. Za Svatého Otce, aby v jeho poselství zaznívala hluboká víra v Boží lásku k nám. Za lidi žijící v náročných podmínkách, aby ani uprostřed těžkých zkoušek nepodlehli lákavým nabídkám předstírané pomoci. Za ty, kdo páchají zločiny proti lidskosti: ať Bůh obrátí jejich srdce, aby se k druhým chovali jako bližní. Za ty, kdo se stali obětí obchodu s lidmi: ať je Bůh vysvobodí, uzdraví jejich duši i tělo a dá jim sílu hledět s nadějí do budoucnosti. Prosme o upřímnou lásku k Bohu, k sobě i k druhým, aby nám nechyběla vynalézavost v pozornosti a službě potřebným. Za ty, kdo na této zemi žili vírou v život věčný, ať mají podíl na slávě vzkříšení. K: Všemohoucí Bože, vyslyš prosby této své rodiny. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 8. - 15. února 2015 DEN
NEDĚLE 8. února
LITURGIE
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30
na poděkování Pánu Bohu s prosbou o Boží požehnání za + Emanuela KNAPA, manželku a duše v očistci za + Otakara DRAGONA, živou a zemřelou rodinu ŠÉNOVU a DRAGONOVU za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice za + Marii a Martina BENÍČKOVY, dvoje rodiče a dar zdraví pro živou rodinu za nemocné a trpící ve farnosti za nemocné a trpící ve farnosti za nemocné a trpící ve farnosti za + Petra POHLODKA, manželku, živou a + rodinu za + Jitku KUNCOVOU, živou a zemřelou rodinu ke cti sv. Cyrila a Metoděje za dar víry pro farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice za + Vladislava SEDLÁČKA, rodiče a celou +rodinu za +Ludmilu RACLAVSKOU, manžela, živou a + rodinu RACLAVSKOU a DOLEŽELOVU za + Ludvíka FRÉLICHA, rodiče, živou a + rodinu
SVĚTOVÝ DEN MODLITBY, ZAMYŠLENÍ A ČINŮ PROTI OBCHODU S LIDMI
PODIVICE 11.00
9. února
PONDĚLÍ 5. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PUSTIMĚŘ 17.00
ÚTERÝ 10. února
SV. SCHOLASTIKA, PANNA
PODIVICE 8.00
PANNA MARIA LURDSKÁ
PÁTEK 5. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PODIVICE 8.00 DRYSICE 15.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PUSTIMĚŘ 17.00
SOBOTA 5. TÝDNE V MEZIDOBÍ /SV. CYRIL: +14. 2. 869, ŘÍM/
PODIVICE 8.00
PONDĚLÍ
SVĚTOVÝ DEN NEMOCNÝCH
STŘEDA 11. února
PODIVICE, DRYSICE: UDÍLENÍ SV. NEMOCNÝCH
PUSTIMĚŘ: PROCESÍ K LURDSKÉ JESKYNI
ČTVRTEK 12. února PÁTEK 13. února SOBOTA 14. února
ČTVRTEK 5. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 15. února
6. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (1. 2. 2015)
PUSTIMĚŘ: 4.700,-Kč
DRYSICE: 2.100,-Kč
PODIVICE: 1.900,-Kč
PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI!
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ÚNOR
1. Za vězně, zejména mladé, aby měli možnost vrátit se k důstojnému životu. 2. Za manžele, kteří žijí odděleně, aby v rámci křesťanského společenství nacházeli přijetí a podporu. 3. Za ty, kdo stojí před důležitým životním rozhodnutím, aby byli provázeni světlem Ducha Svatého.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 15. - 22. února 2015 DEN
LITURGIE
NEDĚLE 15. února
6. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
PONDĚLÍ 16. února
PONDĚLÍ 6. TÝDNE V MEZIDOBÍ
ÚTERÝ 17. února
SV. ALEXIUS A DRUHOVÉ, MUČEDNÍCI
STŘEDA 18. února
POPELEČNÍ STŘEDA ZAČÁTEK DOBY POSTNÍ DEN PŘÍSNÉHO POSTU
ČTVRTEK 19. února
SV. AGÁTA, PANNA A MUČEDNICE
PÁTEK 20. února
PÁTEK PO POPELEČNÍ STŘEDĚ
SOBOTA 21. února
SOBOTA PO POPELEČNÍ STŘEDĚ
NEDĚLE 22. února
1. NEDĚLE POSTNÍ
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
PUSTIMĚŘ za + Vladislava SEDLÁČKA, rodiče a celou +rodinu 8.00 za +Ludmilu RACLAVSKOU, DRYSICE manžela, živou a + rodinu 9.30 RACLAVSKOU a DOLEŽELOVU za + Ludvíka FRÉLICHA, PODIVICE rodiče, živou a + rodinu 11.00 za + Donáta TRNAVSKÉHO, PUSTIMĚŘ syny Otu a Donáta a Boží 17.00 požehnání pro živou rodinu PODIVICE za + Karla MENŠÍKA a Boží požehnání pro živou rodinu 8.00 za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 8.00 DRYSICE za +Zdeňka POLIŠENSKÉHO a duše v očistci 15.00 za + Boženu a Antonína PUSTIMĚŘ GRMELOVY, živou a + rodinu 17.00 GRMELOVU a JÍROVU PUSTIMĚŘ za + rodiče PITELOVY, živou a + rodinu PITELOVU a HLADKOU 17.00 PUSTIMĚŘ POBOŽNOST 16.30 KŘÍŽOVÉ CESTY za + rodiče SNÍDALOVY, PUSTIMĚŘ syna, duše v očistci 17.00 a Boží požehnání pro rodinu PODIVICE POBOŽNOST 17.00 KŘÍŽOVÉ CESTY za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 8.00 za + Josefa SNÍDALA PUSTIMĚŘ a rodiče 8.00 DRYSICE za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu MARKOVU 9.30 za + Annu SUCHÁNKOVOU, PODIVICE + rodinu SUCHÁNKOVU 11.00 a MATOUŠKOVU
FARNÍ INFORMÁTOR, XXI. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
FARNÍ INFORMÁTOR 6. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 15. ÚNORA 2015
Tys mé útočiště, zahrneš mě radostí ze záchrany.
SVATÝ CYRIL UMÍRAJE UČEDNÍKY ŽEHNAL: TYS MI JE DAL, TOBĚ, BOŽE, JE VRACÍM. SVOU MOCNOU PRAVICÍ JE VEĎ A POKROVEM SVÝCH KŘÍDEL JE PŘIKRYJ! S kardinálem Špidlíkem u hrobu sv. Cyrila v kryptě baziliky sv. Klimenta v Římě, Peregrinatio ad Limina Apostolorum, 11.6.2007.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, na prosbu malomocného: „Chceš-li, můžeš mě očistit“, Pán Ježíš odpověděl: „Chci. Buď čistý!“ I my jej proto s důvěrou prosme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Za Svatého Otce Františka, aby v jeho slovech i činech Církev slyšela výzvu apoštola: „Napodobujte mě, jako já Krista“. Za Boží Církev, aby svědectvím evangeliu Ježíše Krista obvazovala rány světa, a tak shromažďovala rozptýlené v jediné společenství Božího lidu. Za všechny křesťany, aby si uvědomili, že jsou povoláni vydávat svědectví útěšné pravdě o zmrtvýchvstalém Kristu, který na sebe vzal tíhu zla světa. Za pokoj a mír na Ukrajině, v Iráku, Sýrii, Nigérii a všude, kde zuří války a nepokoje. Za ty, kdo na této zemi žili vírou v život věčný, ať mají podíl na slávě vzkříšení. K: Všemohoucí věčný Bože, ty ve svém Synu shromažďuješ všechny národy. Shlédni i na tuto svou rodinu shromážděnou kolem oltáře tvého Syna a jeho Obětí uzdrav naše srdce, aby naše smýšlení i jednání směřovalo k tvé oslavě. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – JOB 7,1-4.6-7
Čtení z knihy Job. Job řekl: „Což nejsou svízele údělem člověka na zemi, dni jeho jako dni nádeníka? Jak otrok touží po stínu, jak nádeník čeká na svou výplatu, tak jsem dostal v úděl měsíce bídy a noci soužení byly mně přiděleny. Když uléhám, říkám si: Kdy asi vstanu? Když končí večer, sytím se neklidem do úsvitu. Mé dny jsou rychlejší než tkalcovský člunek, plynou bez naděje. Pamatuj, že můj život je jako dech, mé oko již nikdy neuzří štěstí.“ ŽALM 147
Chvalte Hospodina, neboť je dobrý, – opěvujte našeho Boha, neboť je milý, – zaslouží si chvály. – Hospodin buduje Jeruzalém, – shromažďuje rozptýlené z Izraele.Uzdravuje ty, jimž puká srdce, – a jejich rány obvazuje. – Určuje počet hvězd, – každou z nich nazývá jménem.Velký je náš Pán a přemocný, – jeho moudrost je bez míry. – Pokorné Hospodin pozvedá, – bezbožné však ponižuje k zemi. 2. ČTENÍ – 1 KOR 9,16-19.22-23
Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal. Odměnu bych mohl čekat, kdybych to dělal z vlastního popudu. Když to však dělám proto, že to mám nařízeno, plním jen úkol, který mi byl svěřen. Jaká je tedy moje odměna? To, že hlásám evangelium, a nic za to nechci, takže se vzdávám práva, které mi evangelium poskytuje. Jsem nezávislý na všech, a přece jsem udělal ze sebe služebníka všech, abych tak získal tím větší počet lidí. U slabých jsem se stal slabým, abych získal slabé. Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé. A to všechno dělám proto, abych zároveň s nimi získal podíl v dobrech evangelia. EVANGELIUM – MK 1,29-39
Slova svatého evangelia podle Marka. Ježíš vyšel ze synagogy a vstoupil s Jakubem a Janem do Šimonova a Ondřejova domu. Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Tu jí horečka přestala a ona je obsluhovala. Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. Celé město se shromáždilo u dveří. I uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami a vyhnal mnoho zlých duchů. Nedovoloval však zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je. Brzo ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil. Šimon se svými druhy se pustili za ním. Našli ho a řekli mu: „Všichni tě hledají!“ Odpověděl jim: „Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel.“ A procházel celou Galilejí, kázal v jejich synagogách a vyháněl zlé duchy. 3
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Smíření a odpuštění patří k životu Svatý otec Jan Pavel II ve své bule Incarnationis Mysterium, vyhlašující Velké Jubileum roku 2000 jasně prohlašuje, že jubilejní rok je obdobím volání po obrácení. Týká se to každého z nás osobně, ale také farního společenství. Přáním každého kněze je, aby ve farnosti byla jednota, aby věřící nevytvářeli různé tábory, ale žili každý pro toho druhého. „Pro všechny stal jsem se vším“, slyšeli jsme dnes vyznání apoštola Pavla, a takové má být krédo každého z nás. Svatý Pavel neříká, že se věnoval jen někomu, ale všem, a to je velmi důležité. Jsem i já pro všechny ve farnosti anebo jen pro někoho? Dokáži každého člověka přijmout v dobrém a nechovám ve svém srdci zášť proti někomu zde přítomnému? Pokud mi svědomí vyčítá, není zde něco v pořádku. Je nutné udělat krok ke smíření či odpuštění. Není to nic neobvyklého, patří to k životu. Všude totiž, kam se podíváme, setkáváme se mnohokrát s nějakou hádkou. Malé děti se hádají o místo na pískovišti nebo o formičky. Dospívající se hádají o to, kdo má pravdu. Manželé se pohádají, nemohou se dohodnout – ona chce jít k moři, on do hor. Často to začíná u maličkostí. Každý si jako kohout hájí svou pravdu a na smíření už není ani pomyšlení. Bez občasných hádek se život neobejde. Každý totiž má svou hlavu. Jeden má choulostivou kůži, všechno se ho dotýká a na všechno se uráží. Jiný má hroší kůži a nepozoruje jak jde druhým na nervy. Další je paličák, všichni musí skákat, jak on píská. Čtvrtý se stále zabývá jen svými city a pocity. Pátý vedle sebe nikoho nestrpí. Člověk ať chce nebo nechce vždycky na někoho narazí, kdo je mu zrovna proti srsti. Ani Pán Ježíš nebyl uchráněn sporů. A jak se zachoval? Nikoho nepřitlačil ke zdi, každého pustil ke slovu, nikdy nikoho nezranil. Ježíš se nenechal znechutit svými provokatéry. Byl velkorysý. A tuto vlastnost bychom měli mít i my všichni. Jen velkorysý člověk dokáže odpustit a smířit se. Není pod důstojnost člověka smířit se s druhým a udělat přitom dokonce první krok. „Kdo není schopen odpuštění, ten není schopen ani lásky“ – říkal jasně černošský pastor Martin Luther King. Láska všechno vydrží. Nejednou jsem se setkal s tvrzením: pane faráři, já mu nedokážu odpustit, to prostě nejde, není to možné, já na to nemám sílu ani nervy, apod. Je zapotřebí, bratři a sestry, učit se od dětí. ´Nebudete-li jako děti, nevejdete do Božího království´, říká Pán Ježíš. Osvojme si proto vlastnosti malých dětí, i když jsme dospělí a dokážeme všechny milovat 4
a vzájemně si odpouštět. První věc u našich dětí je, že mají jen jednu tvář. Neumějí se přetvařovat. Nevědí, co je záludnost a lest. Děti jsou bezmezně důvěřivé, dokud nejsou zklamány. Vůči druhému jsou otevřené, věří v jeho spolehlivost, jsou velkorysé. Děti jsou upřímné, naivní, nekomplikované, dokáží s Bohem mluvit velmi lidsky. Zdravé děti jsou bez zábran, nepřipustí si žádný duševní balast, vysloví všechno, co tíží jejich duši. Budeme-li jako děti – otevření, přímí, spontánní, schopni nadšení, srdeční, přirození, schopni odpouštět, pak získáme Boží království. Být dítětem je našim každodenním úkolem. Usilujme o vzájemné smíření. Bez vzájemného odpuštění neexistuje mezi lidmi pokoj a mír – ať doma či ve světě. Snažme se o toleranci k druhým. Snad i evangelium nás k tomu přivede. Pán Ježíš uzdravuje Petrovu tchýni. Z toho je jasné, že byl Petr ženatý, měl manželku a ta musela být skutečně velmi velkorysá, když souhlasila s tím, aby zanechal rybaření a šel za Ježíšem. A ještě obdivuhodnější je tchýně. Ta zcela jistě byla připravena, že se pustí do svého zetě a všechno mu vyčte, jak si to představuje zanechat práce, opustit rodinu, domov a jít si za svým. Byla však určitě překvapena uzdravením, kterého se jí dostalo a sama nakonec všechny ráda pohostí místo moralizování a napomínání. Prosme Pána, abychom dokázali být k druhým tolerantní, odpouštěli si navzájem a tak budovali pěkné společenství doma i ve farnosti. Amen.
Uzdravení z horečky (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)
Je zima, netopí se ve světnici. Nemocný leží v posteli, ale netřese se zimou. Má naopak čelo rozpálené. Má horečku, teplotu 39 stupňů. Den předtím ho roztřásla zima. Nebylo to příjemné. Ale to teplo, které se dostavilo potom, je daleko horší. Je to nemoc. Horečka přináší žár, který není přirozený. Stala se tedy snadno symbolem nepřirozeného žáru mravního, tj. vášně. Problémem se zabývala podrobně morálka starých stoiků a Otcové církve z ní mnoho převzali. Stoické rozlišení je celkem prosté. Buď jednáme podle rozumu, uvažujíce solidní důvody pro a proti, nebo se dáme strhnout slepou náklonností, vášní. První skutek je tedy dobrý, druhý je zlý, i když se třeba navenek nic zvláštního nepřihodí. Ten, kdo se rozčílí, už hřeší. Zabije-li pak slepici nebo vlastního otce, píše Chrysippos, to už se stalo náhodou, podle toho, kdo se mu připletl do cesty. Mravní postoj od nás tedy požaduje, abychom potlačovali v zárodku všechny vášně. Řecký výraz pro vášeň je pathos, dokonalý člověk je tedy „apatický“, po ničem netouží, nic ho nerozčilí, ničeho se nebojí. Tato teorie vypadá vznešeně, ale přesto ji museli křesťané opravit, hlavně ve dvou bodech. Nejsou všechna 5
hnutí smyslů nepřirozená. A není pravda, že se vášně nedají kontrolovat. Dají se a musí se ovládat. Proto naše morálka rozlišuje vášně či náklonnosti zřízené a nezřízené. Křesťanští asketi byli vždy velcí optimisté. Člověk nehřeší proto, že vzplanul, ale proto, že se neovládl a mohl to udělat. Křesťanští autoři tedy obhajují zásadní moc člověka ovládat své vášně. Je to podobné jako síla zdravého lidského těla překonat horečku. Potrápí ho jenom dočasně. Není to ovšem příjemné. Tím nepříjemnější je cítit se rozhněvaným, smyslným, netrpělivým. Vyžaduje to boj proti vnitřní rozpolcenosti. Kde se vzala? Tento stav ovšem nemůže být přirozený. Cítíme v sobě jakýsi rozklad. V něm pak se dá, podle sv. Augustina, pozorovat následek hříchu. Vůle odepřela poslušnost Bohu, za trest nás neposlouchají naše vlastní náklonnosti. „Poručím noze, vykročí, poručím ruce, rozpřáhne se, ... poručím své náklonnosti, nehne se.“ Sv. Tomáš přirovnává svobodnou vůli ke králi, který už ztratil neomezenou moc a je hlavou svobodných občanů. Vyzve je, oni poslechnou, chtějí-li. Obyčejně pak dělají po svém daleko dřív, než o tom král ví, dřív, než to může schválit nebo zakázat. Náklonnost často předchází rozum svobodnou vůli. Známe to ze zkušenosti. Chce se nám pít, máme zlost a odpor, často ani sami nevíme proč. Nemáme tedy moc nad vznikem vášní. Jsou někdy silné, nedají se odehnat. Ale přesto všechno hájíme základní svrchovanou moc vůle. Nikdy nás nemohou náklonnosti přinutit ke svobodnému souhlasu s hříchem. Vždyť i velcí světci byli často lidé prudce vášniví, ale nejenom že nehřešili. Boj proti náklonnostem je naopak posvětil a posílil. Když pak někdy ztráceli trpělivost, volali k Bohu a ten jim přinesl klid a útěchu, podobně jako když Kristus uzdravil tchýni sv. Petra z horečky. Dostavil se tedy pokoj a schopnost pracovat. Smyslových lnutí je mnoho druhů. Ale stoikové je rozdělili především do dvou skupin: buď něco nesnášíme, odpuzuje nás to, nebo po něčem toužíme, chceme se toho zmocnit. Do první skupiny patří především hněv. O hněvu mnoho píší klasičtí autoři. Nazývají hněvivého „dobrovolným bláznem“. Dělá totiž v návalu vášně věci, kterých pak lituje, rozbije věci, které sám platí, udělá zle lidem, kteří jsou jeho přátelé a příbuzní. Hněvu podléhají lidé letory sangvinické a cholerické. Zatímco u prvních vzplanutí rychle opadne, u druhých je trvalé, a tak se hněv promění v nenávist a pomstychtivost. Protože je těžko zamezit první citové reakci, asketické ovládání se soustředí na to, abychom se naučili při rozčilení pokud možno nemluvit a nic nerozhodovat. V Apoftegmatech Otců pouště se vypravuje, že chtěli vyzkoušet ctnost starého mnicha, a proto začali v jeho přítomnosti s uštěpačnými poznámkami mluvit proti němu. On nedal nic znát. Pak se ho ptali: „Otče, rozčililo vás to?“ Odpověděl: „Rozčililo, ale nepohnulo to se mnou tak, abych promluvil.“ Hněv je vzplanutí proti něčemu, co je nám nemilé, odporné. Opačné vášni říkáme žádostivost. Jde tu o něco, co si žádáme, co je nám milé, co bychom si přáli mít, čeho se chceme zmocnit. Ve správné míře je to přirozená reakce zdravého organismu. Žaludek cítí chuť k jídlu, k pití. Svěží údy se chtějí hýbat, hrát si atd. Dobře však známe, jaký je chudák ten, kdo nemůže zvládnout žádostivost k pití, komu třeští fantazie žádostmi smyslnými. Doporučuje se, abychom v tomto případě utekli od každé příležitosti, která by nás svedla ke skutku. Je to moudré, ale není to možné provést do všech důsledků. Svatý Maxim Vyznavač proto radí, abychom „oddělili žádost od myšlenky“. Zní to abstraktně, ale je to výraz velkého psychologického optimismu. Znamená to prakticky, že se mohu zastavit a říci si: „Chce se mi to, ale já chci opak!“ Člověk pak není to, „co se mu chce“, ale co on sám svobodně chce, k čemu se rozhoduje. To pak přináší klid. 6
LITURGICKÉ TEXTY 6. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – LEVITICUS 13,1-2.45-46
Čtení z třetí knihy Mojžíšovy. Hospodin řekl Mojžíšovi a Árónovi: „Jestliže se u někoho ukáže na holé kůži vřed, strup nebo světlá skvrna – což bývají příznaky zhoubného malomocenství – ať je přiveden k veleknězi Árónovi nebo k některému z jeho synů kněží. Malomocný, na němž se objeví tato vyrážka, ať chodí v roztržených šatech, s rozpuštěnými vlasy a se zahalenými vousy a bude volat: ‘Nečistý, nečistý!’ Je nečistý po všechen čas, pokud bude mít vyrážku. Je nečistý, bude bydlet sám, musí se zdržovat mimo tábor.“ ŽALM 32
Šťastný je ten, komu byla odpuštěna nepravost, – jehož hřích je přikryt. – Šťastný je člověk, kterému Hospodin nepřičítá vinu, – v jehož duši není klamu. Vyznal jsem se ti ze svého hříchu, – svou nepravost jsem nezatajil. – Řekl jsem: „Vyznávám se Hospodinu ze své ničemnosti,“ – a tys odpustil, co jsem zavinil hříchem. Radujte se z Hospodina a těšte se, spravedliví, – jásejte, všichni, kdo jste upřímného srdce. 2. ČTENÍ – 1 KOR 10,31 – 11,1
Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Ať jíte, ať pijete nebo cokoli jiného děláte, všecko dělejte k Boží oslavě. Nebuďte pohoršením ani židům, ani pohanům, ani Boží církevní obci. Já se také snažím o to, abych ve všem pamatoval na druhé, a nehledím na to, co je prospěšné mně, ale na to, co prospívá všem, aby tak mohli dojít spásy. Napodobujte mne, jako já napodobuji Krista! EVANGELIUM – MK 1,40-45
Slova svatého evangelia podle Marka. K Ježíšovi přišel jeden malomocný a na kolenou ho prosil: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ Ježíš měl s ním soucit. Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: „Chci, buď čistý!“ A hned od něho malomocenství odešlo a byl očištěn. Ježíš ho hned poslal pryč a přísně mu nařídil: „Ne abys někomu o tom říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a přines oběť za své očištění, jak nařídil Mojžíš – jim na svědectví.“ On odešel, ale začal to horlivě rozhlašovat a tu událost rozšiřovat, takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. Ale přesto k němu chodili lidé odevšad. 7
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Kdo nemá nikoho rád, zříká se sám sebe ve svém srdci a jde životem bez radosti V současné době řádí chřipková epidemie a Boží slovo jakoby korespondovalo s touto situací, v níž se nacházíme. Chřipka není ovšem tak hroznou nemocí jako je malomocenství, o němž jsme slyšeli jak v prvním čtení, tak v evangeliu. Ani dnes se sice nepodařilo malomocenství odstranit, stále je na světě registrováno asi už jen asi jeden milion lidí, kteří trpí touto nemocí nebo jejími následky. Před 20 lety jich bylo kolem 12,5 miliónu. Je to zásluhou světového občanského sdružení Likvidace lepry, které existuje již 17 let. Nemoc se léčit dá, ale je to jen otázka dobrovolných dárců, kteří přispívají na léky pro tyto chudáky. Nejde totiž jen o nemocné malomocenstvím, ale i o ty, kteří jsou z malomocenství vyléčeni, ale jsou trvale invalidní a neobejdou se bez pomoci druhých. Kdyby se jen 0,5% z vojenských výdajů jednotlivých států věnovalo na boj proti lepře, trvale by vymizela. Takový je názor odborníků. Je to podobná nemoc jako dnes AIDS. Doba od nákazy až do propuknutí nemoci může být až 20 let, takže vždycky budou čísla nepřesná. Taková je situace ve světě. Vraťme se však do doby Ježíšovy, kdy tato nemoc nebyla neobvyklou a můžeme i dále, protože o ní píše kniha Leviticus, která byla sepsána před 3000 lety a z níž bylo první čtení. Ten, kdo byl postižený touto nemocí musel odejít mimo společnost, zdržovat se pouze s těmi, které stihl stejný osud. Nikdo je nemohl navštěvovat. Byli v naprosté izolaci. Sotva se někdo přiblížil, museli křičet ´nečistý, nečistý´, aby se nenakazil. Dalo by se říci, že to bylo umírání zaživa. Kromě toho mnozí považovali malomocenství za Boží trest. Ten člověk musel udělat něco zlého, když ho Bůh potrestal tak krutou nemocí. Bohužel toto smýšlení mají i mnozí věřící. Když někdo vážně onemocní, hned podotknou - ´to má za to, že špatně žil. Pán Bůh ho potrestal!´ V jiné podobě je tomu asi tak, když někdo onemocní a snaží se dobře žít, hned reptá proti Bohu: ´Proč já?, co jsem zlého udělal, že zrovna já jsem takto postižen? Copak jsem horší než ostatní! Proč tu ležím zrovna já, proč ne druzí?´ Jen si vzpomeňme, zda-li nás tyto starozákonní otázky nenapadali, když jsme byli nemocní. 8
Je třeba si v této souvislosti znovu připomenout knihu Job. Jakmile Job zchudl, ztratil rodinu a onemocněl malomocenstvím, shodli se jeho přátelé na obvyklém názoru, že to všechno je Boží trest za hříchy, které spáchal. Job to odmítá. Říká, že není nějak zvlášť horší než ostatní. Možná je i o něco lepší. A svatopisec mu dává za pravdu. Tvé trápení není Boží trest, Bůh je ti blízko. On tě učí důvěřovat Jemu. Utrpení je projevem Boží dobroty. Ježíš v evangeliu ukazuje jasný tento postoj. Porušuje zákon. Dotýká se malomocného, uzdravuje ho a dává jeho životu nové perspektivy. Nemoc je zlá věc. Ježíš ji chce uzdravit. Někdy naše nemoci těla uzdraví, je-li to k našemu prospěchu, ale vždy uzdraví zranění naší duše, hříchy. Víme však, že nejsou jenom nemocní na lůžku, ale jsou i chodící malomocní kolem nás, kteří netrpí nemocí těla, ale zraněním srdce. Kolik lidí je duševně malomocných a čekají na náš dotek? Zakončil bych slovy Dr. Ruth Pfau, která již více jak 30 let působí mezi malomocnými v Pákistánu. Ve své knize Tajemství mého života“ píše: „Láska není abstraktní, ale vidí bližního. Bůh totiž nemá jiné ruce k ošetřování raněných, než ty naše. Z lásky vyrůstá fantazie, odvaha, statečnost a zodpovědnost za druhé. Když se do toho pustíme, prožíváme velmi hluboký život. Když připustíme bližního k sobě i v jeho bídě. Nebojme se, nezchudneme, ale budeme vnitřně svobodnější a šťastnější“. Máme tedy milovat jako první. Ne čekat, až začnou druzí, ne donekonečna odkládat, ale snažit se vycházet lidem vstříc, při setkání, při psaní, při telefonování. Ať je naše láska vlídná, plná porozumění, ochotná pomoci, trpělivá a vytrvalá. Když budeme dobří ke všem lidem, potom i náš vlastní život získá novou kvalitu. Kdo nemá nikoho rád, zříká se sám sebe ve svém srdci a jde životem bez radosti.
Šťastný, komu byla odpuštěna nepravost (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)
Dnes se už asi ten výraz zapomenul, ale na venkově se užíval: škaredá středa. Byla to středa před velikonočními svátky, dělalo se důkladné jarní čistění celé chalupy. Bylo lépe se doma neobjevovat. Věci se vynášely ven, všecko se drhlo, nebylo si nač sednout. I jídlo bylo ten den improvisované. Čistý dům je ovšem pěkná věc, ale čistění není příjemné. Někdy je tomu tak i u lidí. Děti se obyčejně nerady umývají. Stojí to námahu, než si na to člověk navykne. Tu jde ovšem jenom o nečistotu povrchovou, ta se obyčejně snadno smyje. Kousek mýdla k tomu stačí. Staré národy nazývaly nečistotou i nemoci, zvláště viditelné, a na prvním místě malomocenství. Kristus nemoci uzdravuje, očisťuje člověka od poskvrn. Je to symbol jeho poslání hlubšího, očištění mravního. I zlo se totiž chápe obrazně jako znečištění. Okolnost, že Kristus uzdravuje i malomocné, tj. nevyléčitelné, je důkaz optimismu na poli mravním. Dají se odpustit všechny hříchy. Malomocenství je dnes vyléčitelné, ovšem jenom částečně. Dostaví-li se nemocný na léčení zavčas, není-li tělo už rozložené. Ježíš uzdravuje i takové. Znamená to, že se může napravit hříšník i v nejkritičtějším stavu. 9
Tuto moc očisťovat od hříchů předal církvi a ona svou funkci koná po staletí. Je potřeba si však také uvědomit, jak se to děje. Středověké hereze vycházely z jednoho principu, který považovaly za neomylný: Aby církev mohla lidi od hříchů očisťovat, musí být sama čistá nevěsta Kristova. Hříšní kněží nemohou nikoho očistit, protože potřebují očištění sami. Požadavek vypadá vznešeně. Je však na prvním místě neuskutečnitelný. Kdo může o sobě říci, že je bez hříchu? Jenom farizej. Všichni ostatní se modlí: „Pane, buď milostiv mně hříšnému!“ (Lk 18,13). Nesprávnost samého principu se pak nejlíp osvětlí přirovnáním. Představme si nemocnici, do které chtějí pustit jenom zdravé. Každý se musí nejdříve venku uzdravit a pak teprve může dovnitř. Takovou nemocnici ovšem nepotřebujeme. Ale v naší situaci v očisťování od hříchů by nám nesloužila ani taková církev. Vždycky jsme hájili, že hříšníci do církve patří, protože jenom v ní uvnitř se mohou očistit. V době jednoho mezinárodního kongresu v Římě jsem se zúčastnil se skupinou účastníků výletu do okolí. Byli jsme také ve Frascati ve vile Aldobrandini. Její vznik není zrovna nejčistší. Šlo tu o defraudované církevní peníze. Průvodkyně celou historii líčila se skandalózním gustem. Ve skupině, která to poslouchala, jsem byl jediný já katolík. Nezdálo se mně proto vhodným, že se takové staré klepy vytahují pro publikum, které to může pohoršit. Ale stal se opak. Jeden z účastníků, nekatolík, se ke mně přiblížil a pošeptal mně do ucha: „Katolická církev je zdravý organismus, stráví i takové věci a nerozmůže se z nich.“ Hříchy se skutečně v církvi odpouštějí ne nějakou magickou formulí, ale vnitřní silou milosti, životem Kristovým, který je v nás. kdo tedy mne může očistit od hříchu? Na prvním místě jsem to já sám. svobodně jsem chybil, svobodně jsem dal souhlas ke zlému. S pomocí Boží mohu svůj souhlas odvolat a napravit i škodu, kterou jsem způsobil. Ale není snad hřích, alespoň těžký, jako malomocenství v pokročilém stadiu? Katechismus učí, že je hříchem vůle oslabena a nakloněna ke zlému. Je to pravda. Kdybych zůstal sám, těžko bych po těžkých proviněních povstal. Ale zůstávám v církvi a to mně dává vnitřní sílu povstat. Církev mně tedy dává vnitřní sílu. Ale je tu také stálá pomoc druhých. Vnější pomoci potřebujeme i při uzdravování od fyzické nemoci a často i při obyčejném umývání. Podání ruky slabému je už samo sebou pro něho posila. Když jsem byl v Kinshase v Kongu, chtěl jsem vidět leprosarium, nemocnici pro malomocné. Vedly je belgické sestry. Byly jenom tři, ale měly dobře zorganizovanou vzájemnou pomoc nemocných mezi sebou. Řekly mně, že to psychologicky dobře působí. Když nemocný přijde sem, je obyčejně velice skleslý, má černé myšlenky. ale když vidí, jak mu ostatní, kteří jsou na tom stejně, pomáhají, když 10
objeví, že může být užitečným pro druhé, dodá jim to nové odvahy. Mně pak řekla sestra: „Nebojte se jim podat ruku. není to nakažlivé a oni si toho váží!“ Obrazně se totéž děje v církvi. Je tu organizovaná vzájemná pomoc, jak povstat z chyb a provinění. Druhy této vzájemné pomoci v církvi jsou různé. Na prvním místě je to dobrý příklad. Už starořímské přísloví tvrdí, že cesta poučováním je dlouhá, krátká a účinná se stává dobrým příkladem. Morálka se v antických školách učila vypravováním příkladů ze života slavných mužů. Křesťané tu metodu převzali a začali pravidelně číst životopisy svatých. Dnešní doba přeje stejnému způsobu poučení. Lidé myslí konkrétně. Přitom vidí mnoho zlého, ani ne tak kolem sebe, jako spíš ve zprávách a v novinách. jak je povzbudivé, když se vidí okolo sebe něco opačného. Byla jednou slavná mše na náměstí a mladý seminarista četl epištolu, tedy nic zvláštního. Po mši za mnou přišel nějaký člověk a pošeptal mně: „Měl jsem slzy v očích. I dnes jsou mladí, kteří mají jiné zájmy než sex.“ Kolik takových příkladů v církvi máme a kolik jich sami můžeme dávat druhým! Jiným druhem vzájemné pomoci je dobré slovo. Službu slova považuje církev za svou základní povinnost. Vykonává se jako kázání, vydávání knih, vyučování ve školách. Ale nezapomínejme, že působí nejvíc slovo soukromé, pronesené při vhodné příležitosti. Jeden mladý důstojník byl z věřící rodiny, ale přestal náboženství praktikovat. Jednou se chystal s kamarádem vyjít ven. Jeho společník prohlásil, že chce na procesí Božího těla. On se ušklíbnul a prohodil: „To už mám dávno za sebou!“ Na to ten druhý docela klidně dodal: „I ten tvůj názor už mám za sebou a jak jsem tomu rád!“ Banální poznámka? Zapůsobila víc než deset dlouhých kázání. Kolik příležitostí máme k takovým malým službám, které se mohou projevit jako veliké! Přirovnali jsme církev k nemocnici. V té je ovšem především pomoc odborná, kompetentní. Tomu obrazně v církvi odpovídá pomoc svátostná, zpověď, smíření s Bohem a s lidmi. Je to naznačeno v evangeliu okolností, že se uzdravení malomocní měli jít ukázat kněžím, kteří potvrdili, že jsou zdrávi. Abychom si uvědomili velikost toho daru církvi, stačí si připomenout výrok sv. Augustina: „Kdyby mně dal Bůh na vybranou, zda stvořit nový vesmír nebo odpustit hříchy, vybral bych si to druhé.“ V církvi pak všichni s tímto dílem spolupracujeme. (foto: Tomáš kardinál Špidlík, S.J., čestný občan Pustiměře, předsedá eucharistii pro pustiměřské poutníky v bazilice sv. Klementa v Římě, Peregrinatio ad Limina Apostolorum, 11.6.2007). 11
RODINA - 3. Otec (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, Aula Pavla VI.. Petra, Řím, 28. ledna 2015)
Drazí bratři a sestry, dobrý den! Budeme pokračovat v katechezích o rodině. Dnes se necháme vést slovem „otec“. Slovem, které je nám křesťanům drahé víc než každé jiné, protože je to jméno, kterým nás Ježíš naučil nazývat Boha: Otec. Význam tohoto jména dostal novou hloubku právě ze způsobu, jakým jej Ježíš používal ve vztahu k Bohu a ukázal svůj zvláštní vztah k Němu. Požehnané tajemství niternosti Boha - Otce, Syna a Ducha zjevené Ježíšem je jádrem naší křesťanské víry. „Otec“ je slovem, které znají všichni, slovem univerzálním. Označuje základní vztah, jehož realita je stará jako dějiny člověka. Nicméně v dnešní době se mluví o „společnosti bez otců“. Jinými slovy, zejména v západní kultuře jako by postava otce symbolicky absentovala, zmizela, byla odstraněna. Nejprve to bylo vnímáno jako nějaké osvobození: osvobození od otce-pána, od otce reprezentujícího zákon ukládaný zvnějšku, otce, který cenzuruje štěstí svých dětí a překáží emancipaci a autonomii mladých. V minulosti někdy v některých domovech vládlo autoritářství, v některých případech svévole, když rodiče zacházeli se svými dětmi jako s otroky a nerespektovali osobní požadavky jejich růstu a otcové jim nepomáhali nastoupit cestu svobody a přijmout vlastní odpovědnost, aby mohli vytvářet budoucnost svou i celé společnosti. Není to snadné vychovávat dítě ve svobodě. Takový postoj zajisté není dobrý, avšak často dochází k přechodu z jedné krajnosti do druhé. Zdá se, že problémem našich dnů již není dotěrná přítomnost otců, ale spíše jejich absence, jejich nezvěstnost. Otcové jsou někdy tak soustředěni sami na sebe, na svoji práci a někdy na svoje vlastní individuální vztahy, že zapomínají i na rodinu. A nechávají maličké a děti samotné. Ještě jako biskup Buenos Aires jsem si všiml, že dnešní děti se někdy cítí jako sirotci, a často jsem se tatínků ptal, zda si hrají se svými dětmi, zda mají odvahu a lásku ztrácet čas s dětmi. Odpověď byla ve většině případů ošklivá: „Já přece nemohu, mám tolik práce…“ Takovému vyrůstajícímu dítěti otec chyběl, nehrál si s ním, neztrácel s ním čas. Chtěl bych během této společné reflexe o rodině říci všem křesťanským komunitám, že musíme být pozornější. Absence otcovské postavy v životě maličkých a dětí způsobuje mezery a rány, které mohou být i velmi závažné. Deviace dětí a dospívajících lze skutečně v mnoha případech vysvětlit tímto nedostatkem, touto nouzí o příklady a spolehlivé průvodce jejich každodenním životem, nedostatkem blízkosti, nedostatkem otcovské lásky. Dojem mnoha mladých, že jsou sirotky, je hlubší než si myslíme. Jsou sirotci, ale v rodině, protože tatínkové doma chybějí. Fyzicky také, ale především tím, že když jsou doma, nechovají se jako otcové, nevedou dialog se svými dětmi, neplní svoje výchovné poslání, nepředávají svým příkladem provázeným slovy dětem ony principy, ony hodnoty a ona životní pravidla, která potřebují jako chléb. Výchovná jakost 12
otcovské přítomnosti je tím nezbytnější, když je otec nucen z pracovních důvodů být daleko z domu. Někdy se zdá, že tatínkové nevědí přesně, jaké místo v rodině zaujmout a jak děti vychovávat. V této nejistotě se pak svých odpovědností zříkají, vzdávají se jich, opomíjejí je a někdy se možná vůči svým dětem utíkají do vztahu jakési pochybné „rovnocennosti“. Je pravda, že máš být druhem svého dítěte, ale přitom nezapomínat, že jsi otcem! Pokud se chováš k dítěti jenom jako druh na stejné úrovni, neprospívá to dítěti. A tento problém vidíme také v občanské společnosti. Občanská společnost se svými institucemi má jistou - lze říci otcovskou – odpovědnost vůči mladým, ale někdy je tato odpovědnost opomíjena anebo špatně plněna. Mladí tak osiřejí, postrádají bezpečné cesty, jimiž se mohou ubírat, důvěryhodné učitele, ideály, které zahřejí srdce, hodnoty a naděje, které jsou jim denní oporou. Jsou možná zahrnuti idoly, ale okrádáni o srdce; jsou podněcováni ke snům o zábavách a rozkoších, ale není jim dána práce; jsou šáleni bůžkem peněz a je jim upíráno pravé bohatství. Prospěje proto všem, otcům i dětem, znovu naslouchat příslibu, který Ježíš dal svým učedníkům: „Nenechám vás sirotky“ (Jan 14,18). On je totiž Cestou, kterou je třeba se ubírat; Učitelem, kterému třeba naslouchat; Nadějí, že svět se může změnit, že láska přemáhá nenávist a že všem nadejde budoucnost bratrství a pokoje. Někdo z vás mi může říci: „Ale otče, dnes jste příliš negativní. Mluvil jste jenom o absenci otců a tom, co se stane, když otcové nejsou dětem nablízku…“ To je pravda, chtěl jsem to zdůraznit, protože příští středu budu v katechezi pokračovat objasňováním krásy otcovství. Rozhodl jsem se tedy začít od temnoty, abychom došli ke světlu. Kéž nám Pán pomůže tyto věci dobře chápat.
RODINA - 3. Otec (2) (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, Aula Pavla VI.. Petra, Řím, 4. února 2015)
Drazí bratři a sestry, dobrý den! Dnes bych rád podal druhou část reflexe o postavě otce v rodině. Minule jsem mluvil o problému absence otců, dnes chci pohlédnout na pozitivní aspekt. Také svatý Josef byl pokoušen opustit Marii, když zjistil, že je těhotná. Zasáhl však anděl Páně, který Josefovi představil Boží plán i poslání pěstouna. Josef, muž spravedlivý „vzal svou ženu k sobě“ (Mt 1,24) a stal se otcem nazaretské rodiny. 13
Každá rodina potřebuje otce. Dnes se zastavíme u hodnoty této role. Chtěl bych přitom vyjít z několika vět, jimiž se v knize Přísloví obrací otec ke svému synu: „Můj synu, budeli tvé srdce moudré, bude plesat srdce mé a mé nitro zajásá, když tvé rty budou říkat, co je správné“ (Př23,15-16). Nelze lépe vyjádřit hrdost a dojetí otce, který poznává, že předal synovi to, co je v životě nejcennější, totiž moudré srdce. Tento otec neříká: „Jsem na tebe hrdý, protože jsi stejný jako já a protože opakuješ věci, které říkám a dělám já.“ Nikoli. Říká něco mnohem důležitějšího, co bychom mohli tlumočit následovně: „Budu šťastný, kdykoli uvidím, že jednáš moudře, a budu pohnut, uslyším-li tě mluvit správně. Toto jsem ti chtěl zanechat, aby sis to osvojil: schopnost cítit a jednat, mluvit a soudit moudře a správně. A abys takovým mohl být, učil jsem tě, cos neznal, a opravoval chyby, které jsi neviděl. Dal jsem ti pocítit hlubokou a zároveň diskrétní sympatii, kterou jsi možná plně nevnímal, když jsi byl mladý a nerozhodný. Dal jsem ti svědectví náročnosti a pevnosti, které jsi možná nechápal, když sis přál jen náklonnost a ochranu. Já sám jsem musel jako první podstoupit zkoušku moudrosti srdce, bdít nad přemírou citů a nelibosti, abych unesl tíži nevyhnutelných nedorozumění a nalezl správná slova, kterým bys rozuměl. Nyní – pokračuje otec – když vidím, že se snažíš být takovým vůči vlastním dětem a vůči všem, jsem dojat.“ Tolik slova jednoho moudrého, zralého otce. Otec dobře ví, kolik stojí předání takovéhoto odkazu: kolik blízkosti, něhy a pevnosti. Avšak kolik útěchy a odměny přinášejí děti, které tomuto odkazu vzdávají čest! Je to radost, která vykupuje veškerou námahu, překonává každé nedorozumění a hojí každou ránu. První nutností je tedy přítomnost otce v rodině. Aby byl nablízku manželce, sdílel všechno: radosti i bolesti, námahy a naděje. Aby byl nablízku dětem, když vyrůstají, hrají si a snaží se, když jsou lehkovážné a úzkostlivé, když se vyjadřují a jsou zamlklé, když se osmělují a obávají, když udělají chybný krok a nalézají novou cestu. Otec musí být přítomný vždycky. Být přítomný však neznamená být kontrolorem, protože otcové, kteří příliš kontrolují, dusí děti a brzdí jejich růst. Evangelium mluví o příkladnosti Otce, který je v nebesích. On jediný - říká Ježíš - může být skutečně nazýván „dobrým Otcem“ (srov. Mk 10,18). Všichni znají ono výjimečné podobenství o marnotratném synu či o milosrdném otci v 15. kapitole Lukášova evangelia. Jaká důstojnost a něha je v onom otci, který očekává doma ve dveřích návrat svého syna! Otcové musejí být trpěliví. Častokrát nelze dělat nic jiného než čekat, modlit se a čekat trpělivě, něžně, velkodušně a milosrdně. Dobrý otec umí čekat a odpouštět z hloubi srdce. Umí zajisté i rázně napomenout. Není otcem slabým, povolným a sentimentálním. Otec, který umí napomenout, aniž by odradil, dovede také neúnavně chránit. Jednou jsem slyšel na setkání s 14
jedněmi manželi otce, jak řekl: „Někdy musím dětem trochu naložit… ale nikdy ne na tvář, abych je nepokořil.“ To je krásné. Má smysl pro důstojnost. Musí potrestat, ale správným způsobem, a jde se dál. Může-li někdo opravdu důkladně vysvětlit modlitbu Otče náš, kterou učil Ježíš, pak je to ten, kdo žije otcovství v první osobě. Bez milosti, která přichází od nebeského Otce, ztrácejí otcové odvahu a utíkají z boje. Děti však potřebují nalézt otce, který je očekává, když se vracejí po svých ztroskotáních. Dělají sice všechno, aby to nemusely připustit a dát najevo, ale potřebují jej. A pokud jej nenajdou, způsobí jim to zranění, které se hojí velmi obtížně. Církev, naše matka, se snaží všemi svými silami podporovat dobrou a velkorysou přítomnost otců v rodinách, protože jsou pro nová pokolení nenahraditelnými strážci a prostředníky víry v dobro, víry ve spravedlnost a v ochranu Boží, jako svatý Josef. Papež František pak v závěru audience obrátil pozornost k aktuální situaci na Ukrajině:
Bojujete mezi sebou vy, křesťané! Přemýšlejte o tomto pohoršení „Opět svoji myslí zalétám k milovanému ukrajinskému lidu. Situace se bohužel zhoršuje a rozpory mezi stranami se vyostřují. Modleme se především za oběti, mezi nimiž jsou mnozí civilisté, za jejich rodiny, a prosme Pána, aby co nejrychleji učinil přítrž tomuto hroznému bratrovražednému násilí. Znovu důrazně vybízím, aby také na mezinárodní rovině byly podniknuty veškeré snahy o znovu zahájení dialogu, jediné možné cesty vedoucí k míru a svornosti v této trýzněné zemi. Bratři a sestry, když slyším slova „vítězství“ nebo „porážka“ pociťuji velkou bolest a velký smutek v srdci. To nejsou správná slova. Jediné správné slovo je „mír“. To je jediné správné slovo. Myslím na vás, drazí ukrajinští bratři a sestry… Pomyslete, že toto je válka mezi křesťany! Vy všichni máte tentýž křest! Bojujete mezi sebou vy, křesťané! Přemýšlejte o tomto pohoršení. A všichni se modleme, protože tato modlitba je naším protestem tváří v tvář Bohu v době války.“ 15
SVATÁ JOSEFÍNA BAKHITA DĚTSTVÍ Bakhita se narodila v roce 1869 v Olgosse, maličké osadě poblíž hory Agilerei (500m.n.m.), asi 20 kilometrů východně od dnešního města Nyala v jižním Darfúru. Její rodiče patřili ke kmeni Daju.
Z Bakhitina deníku Na přání ctihodné Matky představené zde vyprávím o některých údobích mého otroctví. Kéž by mi tyto vzpomínky pomohly stále více si cenit velkého daru, který mi svěřil Bůh, když si mně vyvolil za svou snoubenku. Moje rodina žila přesně ve středu Afriky, na předměstí Darfúru, zvaném Olgossa nedaleko hory Agilerei. Skládala se z otce, matky, tří bratrů, čtyř sester a dalších čtyř, které jsem nepoznala, protože zemřeli dřív, než jsem se narodila, Já jsem byla dvojče se sestrou, o které, stejně tak jako o rodičích nevím nic od chvíle, kdy jsem byla unesena. Žila jsem naprosto šťastně, aniž bych věděla co je to bolest. Jednoho dne matka uvážila, že se vydá na pole, kde jsme měli hodně plantáží a dobytka, aby se podívala, zda všichni dělníci plní své povinnosti, a chtěla abychom my všechny děti šly s ní. Nejstarší, která se cítila indisponována, žádala a dostala schválení zůstat doma s mladší sestrou. Jenže zatímco jsme byly na polích, zaslechly jsme rozruch, křik a běhání. Každého hned napadlo, že do vesnice dorazili obchodníci s otroky, aby kradli. Hned jsme spěchali zpátky domů. Jaká byla naše bolest, když jsme se od maličké sestřičky, celé ustrašené a roztřesené, dověděly, jak otrokáři unesli starší sestru, a ona měla jen tak tak času, aby se schovala za stěnu polorozpadlého domu, jinak by unesli i ji. Ještě teď si vzpomínám, jak maminka naříkala a jak jsme plakaly i my. Večer se vrátil z práce tatínek. Jen co se dověděl k čemu došlo, propadl vzteku a hned se vypravil se svými dělníky všude hledat. Ale marně. Po chudince sestřičce ani slechu. To byla moje první bolest. Ale co jich na mě čekalo později.
MLÁDÍ Z Bakhitina deníku Bylo mi asi devět let, když ráno po snídani jsem se s dvanácti či třináctiletou kamarádkou vypravila na procházku po našich polích, ležících kousek cesty od domu. Jen co jsme si přestaly hrát, měly jsme v úmyslu natrhat byliny. Najednou jsme viděly , jak se z živého plotu vynořily dva oškliví ozbrojení cizinci. Přišli k nám a jeden z nich řekl mé 16
kamarádce: "Nechej, ať tato maličká jde tamhle k lesíku a přinese mi balíček, který jsem tam zapomněl. Brzy se vrátí. Ty klidně pokračuj v cestě, brzy za tebou přiběhne". Evidentně měli v úmyslu kamarádku odvést, aby nebyla přítomna zatčení, spustila by povyk. Já o ničem nepochybovala. Poslechla jsem, jak jsem to u maminky dělala vždy. Jen co jsem vešla do lesa, abych hledala balíček, který jsem nenašla, uviděla jsem ty dva za sebou ...
OTROCTVÍ - 1 Z Bakhitina deníku Jeden z nich mne prudce chytil za ruku, druhou vytáhl z opasku vytáhl veliký nůž, položil mi ho k boku a důrazným hlasem mi říká: "Budeš-li křičet, jsi mrtvá. Kupředu, půjdeš s námi!", zatímco druhý mě tlačil a požduchoval do zad hlavní své pušky. Zkameněla jsem strachem. Oči vykulené a třesoucí se od hlavy až k patě, chtěla jsem křičet, ale sevřené hrdlo mi to nedovolilo: nedokážu ani mluvit, ani plakat. Násilím tlačenu do hustého lesa, po skrytých cestičkách, přes pole, neustále svižným krokem, mne nutili putovat až do večera. Byla jsem k smrti unavena. Chodila a nohy krvácely, rozedrané ostrými úlomky kamení a rozbodané trny keřů. Nemohla jsem než vzlykat, ale ta tvrdá srdce neměla slitování. Konečně jsme prošli polem melounů, kterých je na těch místech hodně. Udělali delší přestávku na oddech. Mezitím utrhli několik plodů a podali mi kousek, abych ho snědla. Ale nemohla jsem ho polknout, přestože jsem od rána nic nejedla. Nemyslela jsem na nic jiného, než na rodinu. Volala jsem maminku a tatínka s nevýslovnou úzkostí v duši. Ale nikdo mě tam neslyšel. Navíc mi pod strašnými hrozbami nařizovali mlčet. Takto znavenou a hladovou mne přinutili pokračovat v cestě, která trvala celou noc. S prvním ranním úsvitem jsme dorazili do jejich osady. Byla jsem zcela vyčerpaná. Jeden z nich mne uchopil za ruku a táhl do svého obydlí, přivedl mě do neútulné komůrky, plné nářadí a harampádí, ale nebyly tam ani pytle ani postel, jen holá zem. Podal mi skývu černého chleba a řekl: "Zůstaň tady", a při odchodu zamčel dveře. Zůstala jsem tam víc než měsíc. Mým oknem byl maličký otvor nahoře. Dveře se otvíraly jen na krátký okamžik, když mi podávali skromné jídlo. Slovy se ani nedá vypovědět, co jsem na tom místě vytrpěla. Dosud mám v paměti ty hodiny úzkosti, kdy znavená pláčem, jsem vyčerpaná padla v lehké strnulosti na zem, zatímco mě fantazie nesla daleko, daleko k mým drahým ... Tak jsem patřila na své milované rodiče, bratry, sestry a všechny je vroucně a něžně objímala a vyprávěla jim, jak mne unesli a kolik jsem vytrpěla. Jindy se mi zdálo, že si hraji s kamarádkami na našich polích. Cítila jsem se tak šťastná. Ale jen co jsem se vrátila do drsné reality děsivé samoty, padal na mne pocit sklíčenosti a myslela jsem že mi rozerve srdce.
První a druhý prodej Jednoho rána se otevřely dveře jako obvykle. Majitel mě představil obchodníku s otroky, který mne koupil a přidal ke svým otrokům. Byli tam tři muži a tři ženy, mezi nimi 17
jedna dívenka o málo starší než já. Ihned jsme se vydali na cestu. Vidět pole, nebe, vodu, moci volně dýchat vzduch mi dodalo trochu života, i když jsem nevěděla kde skončím. Cesta trvala nepřetržitých osm dní, stále pěšky: přes lesy, hory, údolí a pouště. Procházejíc osadami se karavana stále zvětšovala a byla uspořádaná takto: v řadách po dvou či po třech šli první muži, pak ženy. Všichni měli na krku velký řetěz uzamklý visacím zámkem. Běda, pokud se někdo sehnul nebo zastavil, chudák jeho hrdlo a krk jeho společníka! Kolem krku každého bylo vidět velké a hluboké rány, které budily soucit. Těm nejsilnějším přivazovali na ramena velká břemena, která museli nést dlouhé míle. Jako by, chudáci, byli tažnými zvířaty. My nejmenší jsme neměly řetězy. Kráčeli jsme v posledbní řadě mezi majiteli. Zastavovali jsme se jen na nějakou tu hodinu, abychom si odpočinuli nebo něco pojedli. Tehdy se sundával řetěz z krku a dával se na nohu na vzdálenost jednoho kroku jeden od druhého, aby se zabránilo útěku. Tak to dělali i s námi maličkými, ale jen na noc. Konečně jsme dorazili na trh s otroky. Všechny nás zavedli do velké haly, kde jsme čekali až na nás přijde řada. První prodávali nejslabší a nemocné, z obavy, že pokud by se jim přihoršilo, přišli by o zisk. Nebohé oběti! My dvě maličké, protože jsme si byly stále tak blízko, spoutané na nohou stejným řetězem, ve chvílích, kdy si nás nevšímali, jsme si jedna druhé vyprávěly, jak jsme byly uneseny. Mluvily jsme o našich drahých a stále víc v nás hořela touha vrátit se domů. Zatímco jsme plakaly nad svým nešťastným údělem, vymýšlely jsme plán útěku. Dobrý Bůh, který nad námi bděl, aniž bychom ho znaly, nám nabídl příležitost. Tady je.
ÚTĚK Z Bakhitina deníku Majitel nás umístil do odděleného pokoje a vždy nás uvnitř zamykal, zvláště když se musel z domu vzdálit. Bylo to skoro v čas večeře. Pán se vrátil se z trhu a přivedl domů oslíka s nákladem kukuřice. Nato přišel, sundal nám řetěz a nařídil, abychom očistily kukuřici a nakrmily osla. V zamyšlení odešel, aniž by zamčel dveře. Byly jsme samy, bez řetězu. Boží prozřetelnost: nadešla příhodná chvíle. Mrkly jsme na sebe, podali si ruce, podívali se kolem a když nebyli nikde nikoho, vystartovaly jsme do polí, aniž bychom věděly kam, běžely jsme tak rychle co jen naše nebohé nožky dokázaly. Celá noc byla jedním vyděšeným během uprostřed lesů a pak ven do pouště. Uřícené a lapající po dechu, jsme uslyšely ve tmě vytí dravých šelem. Když se přibližovaly, vylezly jsme na stromy, abychom se zachránily. Jednou, když jsme právě slezly z našeho útočiště, jsme zaslechly blížící se hluk typický pro karavany. Schovaly jsme se do trnitého křoví. Celé dvě hodiny kolem nás procházela jedna skupina za druhou, aniž by si nás kdo všiml. Byl to dobrý Bůh, který nás chránil, nikdo jiný nedokáže dopřát takové okolnosti. Ve své dětinské naivitě jsem se domnívala, že všechna má utrpení mám už za sebou a brzy se budu moci 18
obejmout se svými drahými. Vše jsem proto snášela ráda a dodávalo mi to odvahy. Ach, kdo naopak ví, zda se od nich nevzdaluji, a možná je už nikdy na zemi neuvidím. Kolem rána jsme se zastavily, abychom si vydechly. Jak jsme byly unavené! Srdce nám tlouklo v hrudi, po celém těle nám všude stékaly velké krůpěje potu, žaludek drásla krutý hlad: nic jsme neměly. Živá touha znovu uvidět naše drahé a strach, že se ženou za námi, nám stále a stále dodávaly sílu, abychom pokračovaly v běhu, nikoli však jako předtím. Ale kde skončíme? Kolem soumraku jsme zahlédly chaloupku. Srdce se nám o to silněji rozbušila. Upřeně jsme se na něj zahleděly, abychom zjistily, zda to není náš dům: nebyl. jaká hořkost, jaké rozčarování! Zatímco jsme tam zoufalé stáli a uvažovaly, objevil se před námi nějaký muž. Zděsily jsme se a daly na útěk. on nás však zastavil a vlídně se nás zeptal: "Kam jdete?" A my mlčely. "No tak, řekněte kam jdete?" "K rodičům". "A kde jsou vaši rodiče?" "Tam", odvětily jsme a zmateně ukázaly jedním směrem, aniž bychom věděly kde. Tehdy pochopil, že jsme uprchlice. "No tak" - řekl - "pojďte si trochu odpočinout a pak vás zavedu k rodičům". My jsme jeho slovům uvěřily a šly za ním do chaloupky. Jen co jsme vešly lehly jsme si jako mrtvé na zem. Dal nám napít trochu vody, ale byly jsme tak vyčerpané, že jsme ji jen stěží dokázaly přijmout. Potom nás nechal asi hodinu v klidu, o samotě. Po krátkém spánku nás probudil. Zavedl nás k sobě domů, dal nám najíst a napít, a pak nás zavedl do velkého ovčince, plného oveček a beránků. Udělal tam místo pro angareb a pak nás na nohou svázal k sobě velkým řetězem a nařídil, abychom zůstaly v ovčinci, než nám řekne, co dál.
OTROCTVÍ - 2 Z Bakhitina deníku A tak se z nás znovu staly otrokyně! Pěkně nás přivedl k rodičům. Co jsme se naplakaly, natrpěly. Několik dní nás tam nechal mezi ovcemi a berany. Až jednoho dne, když kolem procházel obchodník s otroky, nás vyvedl z ovčince a prodal nás tomu člověku. Putovali jsme dlouho, než jsme dostihli první karavanu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme mezi otroky spatřily některé z těch, kteří patřili majiteli, od něhož jsme utekly. Vylíčili nám jeho hněv, vztek, když nás nenašel: v rozrušení obviňoval a bil koho potkal a hrozil, že když nás najde, rozcupuje nás na kusy.
Nyní stále více poznávám dobrotu Pána, který mě i tehdy zázračně zachránil Putovali jsme půldruhého týdne, stejným způsobem, jak jsem popsala shora. Z té cesty si vzpomínám na chudáka otroka, kterému bylo tak špatně, že už ani nemohl ustát na nohou. prosil pána, aby mu dovolil sednout si a trochu odpočinout. Ten však mu nevěřil a zbil ho, jako by to byl dobytek. viděla jsem, jak padá na zem a naříká: "Cítím, že umírám, už nemohu dál!" Ten nelida ho však znovu bil, aby vstal. Když ale viděl, že se už nemůže hýbat, musel mu sundat řetěz, kterým byl připoután k sousedovi. Ten chudák plakal a žadonil, aby se nad ním slitoval. Rozezlený majitel 19
nařídil, abychom pokračovali v cestě, zatímco on zůstal s tím nešťastníkem. Co s ním udělal? Nikdo ho už více nespatřil. Když jsme konečně dorazili do města, odvedli nás do domu vrchního Araba. Byl to nesmírně bohatý muž a měl už velký počet otroků, všechny v rozkvětu mládí. Já a moje společnice jsme byly určeny za služky jeho slečen dcer, které se nás hned dobře ujaly. Náš pán měl v úmyslu darovat nás svému synovi, jakmile se ožení. V tom domě se mnou jednali pěkně a nic mi nescházelo. Jenže jednoho dne jsem něco popletla, zrovna před zrakem pánova syna. Ten vzal hned do ruky bič, aby mě zbil. Utekla jsem do druhého pokoje, abych se schovala za jeho sestry. A to jsem neměla dělat! Rozlítil se, násilím mne odtamtud vytáhl, praštil se mnou o zem a řemenem a kopanci jsem dostala tolik a tolik a nakonec mne kopl do levého boku a nechal mě skoro mrtvou. Ztratila jsem vědomí. Otrokyně mě musely odnést na lůžko, kde jsem zůstala měsíc. Poté, co jsem se zotavila z ran, byla jsem přiřazena na jinou práci. Můj osud však byl zpečetěn: při nejbližší příležitosti jsem musela dům opustit.
Znovu prodaná Příležitost se naskytla tři měsíce nato a já byla prodána novému pánovi. Byl to generál turecké armády. Měl u sebe starou matku a manželku. Obě byly nelidské vůči nebohým otrokům, kteří vykonávali ty nejtěžší práce v kuchyni, prádelně a na polích. Já a ještě jedna dívka jsme sloužily dvěma paním. Nesměly jsme je opustit ani na okamžik. Oblékaly jsme je, voněly či ovívaly bez chvilky oddechu. A běda nám, pokud jsme se omylem anebo pro mikrospánek dotkly třeba jen jejich klobouku ... Nemilosrdně nás zbily, takže během tří let, co jsem jim sloužila si nepamatuji jediný den bez ran. Dříve, než se stačily zahojit obdržené rány, už na mne dopadaly další, aniž bych věděla proč. Jednou jsem své společnici vyprávěla, jak jsem utekla svému prvnímu pánu. Generálova dcera to všechno slyšela a ze strachu, že bych se pokusila o útěk, mi nechala dát na nohy velký řetěz, který jsme musela nosit déle než měsíc. Sundali mi ho až u příležitosti velkého muslimského svátku, kdy byla povinnost uvolnit všem otrokům pouta. Otroci museli vstávat každý den s rozbřeskem. Generálova manželka však byla tak horlivá, že někdy vstávala dříve než všichni ostatní, aby se podívala, zda někdo byť jen o minutu nepřetáhl spánek. Pak se nad něj postavila a třmenovým řemenem mu dala skákat bolestí, aniž by brala ohled na to, že ten nebožák dřel až do pozdní noci, jak k tomu často docházelo. Všichni otroci spali v jedné velké síni. Měli naprostý půst až do poledne, kdy každý dostal porci masa na šťávě, polentu, chléb a ovoce. Večer skrovnou večeři a pak odpočinek na holé zemi. Běda, pokud někdo nebyl zticha. Ubohé oběti lidské tyranie. Ti, kdo onemocněli nebyli hodni ani pohledu, ponecháni napospas. Nebylo, kdo by je léčil anebo jim pomohl. Když umírali byli vyhozeni na pole nebo na hnůj. Kolik týrání a ran bičem dostávají otroci bez jakéhokoli důvodu. Například jednoho dne jsme byly náhodou přítomni, když se pán hádal s manželkou. Ten aby si vybil zlost, nařídil nám dvěma, abychom sešly na dvůr a nakázal dvěma vojákům, aby nás vrhli zády k zemi a bičovali. Tito dva se vší silou pustili do krutého mučení a nechali nás obě v tratolišti vlastní krve. 20
Vzpomínám si jak mi hůl opakovaně dopadala na stehna, trhala kůži i maso a způsobila dlouhou tržnou ránu, která mně na několik měsíců upoutala na lůžko. Bylo třeba vše tiše snášet, protože nikdo nepřišel léčit naše rány ani aby nám řekl potěšující slovo. Kolik mých nešťastných společnic pod utrženými ranami zemřelo.
Tetování Bylo zvykem, že otroci nosili k poctě svého pána na těle znamení nebo zvláštní rytiny, kterých bylo dosaženo řezaným tetováním. Já jsem doposud žádné neměla, zatímco moje společnice jich měly tolik a to i na tváři a na rameni. A tak si naše paní umanula, že tímto darem obdaří ty, které ještě neměly tetování. Byly jsme tři. Přišla jedna žena, odbornice v tomto ukrutném umění. Zavedla nás do podloubí a za ní byla domácí s bičem v ruce. Žena si přinesla talíř s bílou moukou a ještě jeden se solí a břitvou. První z nás tří nařídila, aby si lehla na zem a dvěma nejsilnějším otrokyním, aby ji držely jedna za ruce a druhá za nohy. Nato se nad ni sklonila a začala na břichu té nešťastnice dělat asi šedesát znaků. Já tam stála a po oku to sledovala, vědoma si toho, že tento krutý úděl potom postihne i mne. jen co dokončila znaky, vzala břitvu a vyřezávala každý z vyznačených znaků. Ta chudina plakala a z každého řezu řinula krev. Ani to ještě nestačilo. Poté co skončila tuto operaci, vzala sůl a vší silou třela každou ránu, aby se tam dostala a zvětšila řez, aby měly tvar otevřených rtů. Jaké týrání, jaká to muka! nešťastnice se celá třásla a stejně jsem se chvěla i já u vědomí, že mě bohužel čeká totéž. A skutečně, jen co tu první odnesly na lůžko, přišla řada na mě. Neměla jsem sílu se pohnout, ale pronikavý pohled domácí a zvednutý bič mě okamžitě přinutily lehnout na zem. Žena měla příkaz ušetřit můj obličej a začala s šesti řezy na hrudi a pak na břichu do šedesáti, na pravé paži osmačtyřicet. Jak jsem se cítila se nedá vypovědět. Myslela jsem, že každou chvíli umřu, zvláště když mi vtírala sůl. Pohroužena v jezeru krve, byla jsem přenesena na lůžko, kde jsem o sobě několik hodin nevěděla. když jsem nabyla vědomí, viděla jsem kolem sebe společnice, které - stejně jako já - krutě trpěly. Déle než měsíc jsme tam všechny tři byly odsouzeny ležet na rohoži, aniž bychom se mohly pohnout, bez kapesníku, kterým bychom osušily vodu, která neustále vycházela z ran polootevřených solí. Ty jizvy mám dodnes.
Mohu skutečně říci že jsem nezemřela jen díky Pánovu zázraku, který mi vyhradil lepší úděl.
VSTŘÍC SVOBODĚ Z Bakhitina deníku Po několika měsících odloučení, se generál vrátil do Kordofanu s pevným rozhodnutím odebrat se do svých 21
osad v Turecku. Děla proto přípravy k odjezdu a protože měl mnoho otroků, vybral z nich deset, mezi nimi i mě. Zbývající prodal. Na velbloudech jsem vyjeli z Kordofanu a po několika dnech cesty byla zastávka v Chartúmu v jednom hotelu. Tam vyhlásil, zda někdo nechce koupit otroky. Představil se italský konzulární zmocněnec jménem Callisto a chtěl, abych mu přinesla kávu. Viděla jsem, jak si mě změřil od hlavy k patě, ale nepomyslela jsem, že má v úmyslu mne koupit. To jsem pochopila až následujícího rána, když mi turecký generál nařídil, abych šla za konzulovou služebnou a pomohla jí s balíkem. Tentokrát jsem byla opravdu šťastná, protože nový pán byl velice hodný a tolik mi přál. Mou prací bylo pomáhat služebné při domácích pracích; nebyly tu nadávky, ani tresty, ani bití, takže se mi ani nezdálo pravdou, že mohu požívat takového pokoje a klidu. Dva a půl roku prošlo bez jakýchkoli změn. Když tu náhle byl konzul v závažných záležitostech povolán do Itálie. Nevím proč, ale když jsem slyšel zmiňovat Itálii, o jejíž kráse a kouzlech jsem neměla ponětí, zrodila se mi v srdci živoucí touha odejít s pánem. Měl mě rád, tak jsem se odvážila poprosit ho, zda by mne nevzal sebou do Itálie. Vysvětlil mi, že cesta je velice dlouhá a nákladná. Ale já tolik naléhala, že nakonec souhlasil.
Byl to Bůh, který si to tak chtěl. To jsem poznala později. Ještě teď zakouším radost, kterou jsem tehdy zažila. /pokračování životopisu příště/
SPE SALVI Z ENCYKLIKY PAPEŽE
BENEDIKTA XVI. O KŘESŤANSKÉ NADĚJI
Víra je nadějí 2. Dříve, než se budeme věnovat těmto našim otázkám, dnes silně vnímaným, musíme si znovu pozorněji vyslechnout svědectví Bible o naději. „Naděje“ je totiž ústředním slovem biblické víry – až do té míry, že v různých statích se slova „víra“ a „naděje“ zdají zaměnitelná. List Židům tak úzce váže „plnost víry“ (10,22) k „neměnnému vyznání naděje“ (10,23). Také První list Petrův, když povzbuzuje křesťany, aby byli stále připraveni dávat odpověď o logu – smyslu a důvodu – své naděje (srv. 3,15), je „naděje“ ekvivalentem „víry“. Jak rozhodující bylo pro vědomí prvních křesťanů to, že se jim dostalo spolehlivé naděje, je patrné i tam, kde se křesťanská existence konfrontuje s životem před přijetím víry anebo se situací stoupenců jiných náboženství. Pavel připomíná Efesanům jak předtím, než se setkali s Kristem, byli „bez naděje a žili na světě bez Boha“ (Ef 2,12). Pochopitelně věděl, že měli bohy, že měli náboženství, ale jejich bohové byli pochybní a z jejich rozporuplných mýtů nepramenila žádná naděje. I když měli bohy, byli „bez Boha“ a v důsledku toho se nacházeli v temném světě, před nejasnou budoucností. „In nihil ab nihilo quam cito recidimus“ (brzy z nicoty v nicotu padneme), říká jeden epitaf z té doby – slova, v nichž se nekompromisně jeví to, co zmiňuje svatý 22
Pavel. V témže smyslu říká Soluňanům: nesmíte „truchlit jako ostatní, kteří nemají naději“ (1 Sol 4,13). Také zde se jako rozpoznávací prvek křesťanů jeví skutečnost, že mají budoucnost: ne, že by znali podrobnosti toho, co je čeká, ale v podstatě vědí, že jejich život neústí do prázdnoty. Pouze tehdy, je-li budoucnost jistá jako pozitivní realita, dá se žít i přítomnost. Můžeme tak nyní říci: křesťanství nebylo jen „dobrou zvěstí“ – sdělením toho, co bylo dosud neznámé. Současnou mluvou bychom řekli: křesťanské poselství nebylo pouze „informativní“, nýbrž „performativní“. To znamená: evangelium není jenom sdělením věcí, které se dají vědět, nýbrž je sdílením, jež tvoří činy a mění život. Temná brána času, budoucnosti se otevřela dokořán. Ten, kdo má naději, žije jinak; dostalo se mu nového života. 3. Nyní se však vnucuje otázka: v čem spočívá tato naděje, která – jakožto naděje – je „vykoupením“? Dobře: jádro odpovědi je dáno výše citovaným úryvkem Listu Efesanům: před setkáním s Kristem byli Efesané bez naděje, protože byli „na světě bez Boha“. Dojít k poznání Boha, - pravého Boha, znamená dostat naději. Pro nás, kteří odjakživa žijeme křesťanským chápáním Boha a jsme na ně zvyklí, už téměř nevnímáme, co znamená mít naději, která vychází ze skutečného setkání s tímto Bohem. Příklad jedné světice naší doby nám může do jisté míry pomoci pochopit, co znamená setkat se poprvé a skutečně s tímto Bohem. Mám na mysli Afričanku, Josefinu Bakhitu, kanonizovanou Janem Pavlem II. Narodila se kolem roku 1869 – ani ona neznala přesný den svého narození – v Darfúru, v Súdánu. V devíti letech byla unesena obchodníky s otroky, do krve zbita a pětkrát prodána na súdánských trzích. Naposled se jako otrokyně ocitla ve službách matky a manželky jednoho generála. Den co den byla do krve bičována; v důsledku toho jí na celý život zůstalo 144 jizev. Nakonec ji v roce 1882 koupil italský obchodník pro italského konzula Callista Legnaniho, který se před postupem mahdistů vrátil do Itálie. Tady po tak úděsných „pánech“, jímž až dosud patřila, Bakhita poznala „pána“ docela odlišného – v benátském nářečí, kterému se nyní naučila, nazývala „paron“ živého Boha, Boha Ježíše Krista. Až dosud znala pouze pány, kteří jí pohrdali a týrali ji, nebo v lepším případě ji považovali za užitečnou otrokyni. Teď však slyšela vyprávět o tom, že existuje „paron“ nade všemi pány, Pán všech pánů, a že stvořil i ji – ba dokonce, že si ji zamiloval. Také ona byla milována, a právě tím nejvyšším „Paron“ před nímž všichni ostatní páni jsou pouze ubohými služebníky. Znal ji, miloval a čekal na ni. Ba co víc, tento Pán jako první podstoupil úděl zbitého a nyní ji očekává „po pravici Boha Otce“. Teď měla „naději“ – už ne tu malou naději, že najde méně kruté pány, ale velkou naději: jsem milována definitivně, ať už se přihodí cokoli, tato Láska mě čeká. A tím je můj život dobrý. Poznáním této naděje byla „vykoupena“, už se necítila být otrokyní, nýbrž svobodnou dcerou Boží. Pochopila, co měl na mysli Pavel, když připomínal Efesanům, že předtím byli bez naděje a Bez Boha na světě – bez naděje, protože bez Boha. Proto když měla odjet zpátky do Súdánu, Bakhita odmítla; nechtěla se nechat znovu odloučit od svého „Paron“. 9. ledna 1890 byla pokřtěna a biřmována, a z rukou benátského patriarchy přijala první svaté přijímání. 8. prosince 1896 složila ve Veroně sliby v Kongregaci canosiánských sester a od té chvíle – vedle svých prací v sakristii a u brány kláštera – se během různých cest, zvláště po Itálii, snažila vybízet k misiím: cítila, že osvobození, kterého se jí dostalo prostřednictvím setkání s Bohem Ježíše Krista, je třeba šířit dál, musí být darováno i jiným, co největšímu počtu lidí. Naději, která se pro ni zrodila a „vykoupila“ ji, si nemohla nechat pro sebe; tato naděje se musí dostat k mnohým, dojít ke všem. 23
POSELSTVÍ PAPEŽE FRANTIŠKA K XXIII. SVĚTOVÉMU DNI NEMOCNÝCH 11. ÚNORU 2015 Sapientia cordis «Slepému jsem byl okem a kulhavému nohou» (Job 29,15) Drazí bratři a sestry, u příležitosti XXIII. Světového dne nemocných, který ustanovil svatý Jan Pavel II., se obracím na vás všechny, kdo snášíte tíhu nemoci a různým způsobem jste spojeni s trpícím tělem Kristovým, i na vás, pracovníky a dobrovolníky v oblasti zdravotnictví. Téma letošního roku nás vyzývá k meditaci o větě z Knihy Job „Slepému jsem byl okem a kulhavému nohou“ (29,15). Chtěl bych k němu přistoupit z pohledu “sapientia cordis”, moudrosti srdce. 1. Taková moudrost není teoretickým a abstraktním poznáním nebo plodem úvah. Podle toho, jak ji popisuje svatý Jakub ve svém listě, je především „čistá, dále pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, ne obojetná ani pokrytecká“ (3,17). Je tedy postojem, který vlil Duch Svatý do mysli a do srdce toho, kdo se dokáže otevřít vůči utrpení druhých a poznává v něm Boží obraz. Přijímáme za svoje zvolání žalmu „Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce“ (Žalm 90,12). V sapientia cordis, jež je Božím darem, můžeme vidět souhrn plodů Světového dne nemocných. 2. Moudrost srdce znamená sloužit bratrovi. V Jobově řeči, která obsahuje slova „slepému jsem byl okem a kulhavému nohou“, se zdůrazňuje rozměr služby potřebným prokazované tímto spravedlivým mužem, jenž se těší autoritě a zaujímá důstojné místo mezi staršími města. Jeho morální velikost se projevuje službou chudému, který žádá o pomoc, jakož i péčí o sirotka a vdovu (verše 12-13). Kolik křesťanů i dnes prokazuje nikoli slovy, ale životem zakořeněným v ryzí víře, že jsou „slepému okem“ a „kulhavému nohou“! Jsou to lidé, kteří stojí nablízku nemocným, když potřebují stálou péči a pomoc při umývání, oblékání i jedení. Zvláště když se tato služba prodlužuje v čase, může se stát namáhavou a zatěžující. Je poměrně snadné sloužit pár dní, ale je obtížné pečovat o člověka po celé měsíce anebo dokonce roky, i když on už ani není schopen poděkovat. A přece, jak velká je to cesta k posvěcování! V takových situacích lze počítat se specifickou blízkostí Pána a zároveň to představuje mimořádnou podporu církvi při jejím poslání. 3. Moudrost srdce znamená být s bratrem. Doba strávená v blízkosti nemocného je posvátným časem. Je to chválení Boha, jež nás připodobňuje obrazu jeho Syna, který „nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mt 20,28). Sám Ježíš řekl: „Já jsem mezi vámi jako ten, kdo slouží“ (Lk 22,27). S živou vírou prosme Ducha Svatého, aby nám dal milost chápat toto často tiché doprovázení, při němž jsme vedeni, abychom věnovali svůj čas sestrám a bratřím, kteří 24
díky naší blízkosti a náklonnosti pociťují lásku a útěchu. Jak velká lež se oproti tomu skrývá za určitými názory, které tolik trvají na „kvalitě života“ a vnucují přesvědčení, že život vážně postižený chorobou není hoden toho, aby se žil! 4. Moudrost srdce znamená vycházet ze sebe a jít bratrovi v ústrety. Náš svět často zapomíná na zvláštní hodnotu času stráveného u lůžka nemocného, protože jsme zachváceni spěchem, frenetickou činností a výrobou a zapomínáme na rozměr nezištnosti, starosti a péče o druhého člověka. Za takovýmto postojem v podstatě často stojí vlažná víra, která zapomněla na Pánova slova „pro mne jste to udělali“ (Mt 25,40). Proto bych chtěl znovu připomenout „absolutní prioritu ‚vycházet ze sebe vstříc bratru‘, což je jedno ze dvou hlavních přikázání, která zakládají každou morální normu, a to nejzřetelnější znamení pro rozlišování ve věcech duchovního růstu, jenž je odpovědí na absolutně nezištné Boží sebedarování“ (apoštol. exhortace Evangelii gaudium,179). Z téže misijní povahy církve pramení „účinná láska k bližnímu, soucit, který rozumí, pomáhá a podporuje“ (tamtéž). 5. Moudrost srdce znamená být solidární s bratrem a neposuzovat ho. Láska potřebuje čas; čas na léčení nemocných a na návštěvu u nich; čas na to, abychom jim byli nablízku, jako to udělali Jobovi přátelé: „Seděli potom spolu s ním na zemi po sedm dní a nocí a slova k němu žádný nepromluvil, neboť viděli, že jeho bolest je nesmírná“ (Job 2,13). Ale Jobovi přátelé v sobě skrývali negativní úsudek o něm: mysleli si, že jeho neštěstí je Božím trestem za jeho vinu. Pravá láska však znamená sdílení, které neposuzuje a nenárokuje si obrácení toho druhého. Je svobodná oproti falešné pokoře, jež podvědomě usiluje o uznání a má zálibu ve vykonaném dobru. Jobova zkušenost nachází svou autentickou odpověď pouze v Ježíšově kříži, nejvyšším skutku Boží solidarity s námi, který je naprosto nezištný a milosrdný. Tato odpověď lásky na drama lidské bolesti, zvláště nevinné, zůstává stále vtisknuta do těla zmrtvýchvstalého Krista, do jeho oslavených ran, které jsou pro víru pohoršením, ale zároveň znamenají i důkaz pro ni (srov. Homilie při kanonizaci Jana XXIII. a Jana Pavla II., 27. dubna 2014). Přestože nemoc, samota a neschopnost nabývají převahy nad naším životem prožívaným jako dar, může se zkušenost bolesti stávat přednostní možností pro zprostředkování milosti a zdrojem pro získávání a posilování moudrosti srdce. Proto chápeme, že Job, když se na konci své zkušenosti obrací na Boha, může prohlásit: „Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem“ (42,5). I lidé ponoření do tajemství bolesti a utrpení, jež je přijímáno ve víře, se mohou stávat živoucími svědky víry, která jim umožňuje setrvávat v samotném utrpení, i když ho člověk svým vlastním rozumem nedokáže pochopit do hloubky. 6. Svěřuji Světový den nemocných pod mateřskou ochranu Panny Marie, která ve svém lůně přijala a zrodila vtělenou Moudrost, našeho Pána Ježíše Krista. Maria, Trůne Moudrosti, jako naše Matka oroduj za všechny nemocné i za ty, kdo se o ně starají. Učiň, ať ve službě trpícímu bližnímu a skrze zkušenost bolesti dokážeme přijímat pravou moudrost srdce a umožňujeme jí, aby v nás narůstala. Tuto prosbu za vás všechny doprovázím svým apoštolským požehnáním. Ve Vatikánu 3. prosince 2014 památka svatého Františka Xaverského 25
Z promluv papeže Františka Zatvrzelá srdce Jedině Duch svatý působí, že se srdce poddává Bohu a svobodě. Životní utrpení mohou člověka uzavřít, ale láska osvobozuje. Jóga neumožní srdci „cítit“ otcovství Boha, ani kurz zenové spirituality mu nedá větší svobodu milovat. Tuto moc má pouze Duch svatý. Dnešní evangelium (Mk 6,4552) podává, co následovalo po rozmnožení chlebů. Učedníci plující po jezeře se zděsili, když spatřili Ježíše kráčejícího po vodě, a epizoda končí vysvětlením důvodu tohoto jejich ohromení. Apoštolové totiž »nepochopili, jak to bylo s těmi chleby, protože jejich srdce bylo nechápavé«. Srdce může být z kamene z mnoha důvodů. Například v důsledku „bolestných zkušeností“. To se stalo emauzským učedníkům, kteří se báli, že se „znovu“ zklamou. Stalo se tak Tomášovi, který odmítnul uvěřit v Ježíšovo Zmrtvýchvstání. Dalším důvodem zatvrzelosti srdce je uzavření se do sebe.“ Vytvořit si v sobě uzavřený svět. Uzavřít se v sobě samém, ve svojí komunitě nebo ve svojí farnosti. Tato uzavřenost může kroužit kolem spousty věcí, ale zmiňme domýšlivost, soběstačnost, mínění, že jsem lepší než ostatní, a také samolibost. Jsou to muži i ženy, uzavření v sobě a stále zahledění do sebe. Jsou to religiózní narcisté. Srdce však mají zatvrzelé, protože jsou uzavření, nejsou otevření. A pokoušejí se bránit zdmi, které kolem sebe stavějí. Někdo se zabarikáduje v zákoně, ulpí na liteře toho, co stanovují přikázání. Tady je tvrdost srdce problémem nejistoty. Kdo hledá pevnost v dikci zákona, má takovou jistotu jako muž nebo žena za mřížemi vězení. Je to jistota bez svobody. A to je opakem toho, co nám přinesl Ježíš, opakem svobody. Když se srdce zatvrdí, není svobodné, a není-li svobodné, je to proto, že nemiluje. To říká apoštol Jan na konci dnešního prvního čtení (1 Jan 4,11-18). »Dokonalá láska vyhání strach; strach počítá s trestem, a kdo má strach, není v lásce přiveden k dokonalosti«. Není svobodný, má strach, že se stane něco bolestného, smutného, co mu v životě způsobí škodu nebo ohrozí jeho věčnou spásu... Spousta představ, protože nemiluje. Kdo nemiluje, není svobodný. A jeho srdce zůstává zatvrzelé, protože se dosud nenaučil milovat. Kdo nás tedy naučí milovat? Kdo nás vysvobodí z této zatvrzelosti? Jedině Duch svatý. Můžeš absolvovat tisíce kurzů katecheze, tisíce kurzů spirituality, tisíc kurzů jógy, zenu a podobných věcí. To všechno ti však nikdy nebude moci dát svobodu dítěte. Jedině Duch svatý, který hýbe tvým srdcem, abys říkal »Otče!«. Jedině Duch svatý je schopen vyhnat, zlomit tuto tvrdost srdce, obměkčit srdce. Nevím, ta „měkkost“ se mi nelíbí. Spíše poddajnost. Poddajnost Pánu. Poddajnost svobodě lásky. 26
Kdo se za nás modlí Nejdůležitější není milost fyzického uzdravení, ale to, že Ježíš přináší spásu a přimlouvá se za nás. Dnešní evangelium (Mk 3,7-12) líčí, jak za Ježíšem přicházejí zástupy odevšad, Boží lid nachází v Pánu „naději, protože svým způsobem jednání a učení oslovuje jejich srdce, dotýká se srdce, protože má sílu Božího Slova. Lid to cítí a vidí, že v Ježíši se naplňují přísliby, že v Ježíši je naděje. Lidé byli poněkud otráveni způsobem, jakým podávali víru učitelé Zákona té doby, kteří nakládali na bedra mnohých spoustu přikázání, ale nedosahovali k srdci lidu. A když viděli a slyšeli Ježíše, Ježíšovy nabídky, blahoslavenství, cítili, že se v nich něco hýbe. Probouzel to v nich Duch svatý: jdi za Ježíšem!“ Zástupy lidí jdou za Ježíšem, aby byli uzdraveni. Hledají svůj prospěch. Na začátku nikdy nemůžeme následovat Boha s čistým úmyslem, vždycky trochu kvůli sobě a trochu kvůli Bohu. A cesta spočívá v očistě tohoto úmyslu. Lidé jdou, hledají Boha, ale hledají také zdraví, uzdravení. »A hrnuli se k němu, aby se ho mohli dotknout«, protože z něho vycházela síla a uzdravoval je. Nejdůležitější však není, že Ježíš uzdravoval –to bylo znamení jiného uzdravení; ba ani to, že Ježíš pronášel slova, která se dotknou srdce – ačkoli to všechno jistě napomáhá setkání s Bohem. Nejdůležitější věc říká dnešní čtení z listu Židům (7, 25-8,6): »Ježíš je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval.« - Ježíš přináší spásu a je přímluvcem. Toto jsou dvě klíčová slova. Ježíš přináší spásu! Ona uzdravení, ona slova, která dosahují srdce, jsou znamením a začátkem spásy. Cesty spásy mnohých, kteří jdou za Ježíšem, aby mu naslouchali a prosili o uzdravení a potom se od Něho vrátí a cítí spásu. Je tedy u Ježíše to nejdůležitější, že uzdravuje? Nikoli, to není nejdůležitější. To že učí? To není nejdůležitější. Ale to že přináší spásu! On je Spasitel a my jsme od Něho spaseni. A to je nejdůležitější. To je síla naší víry. Ježíš vystoupil k Otci a „odtud se po všechny dny a chvíle za nás přimlouvá“. A to je aktuální. Ježíš u Otce, dává svůj život, vykoupení, ukazuje Otci rány, cenu spásy. A tak se Ježíš přimlouvá po všechny dny. A když jsme z nějakého důvodu trochu na dně, pamatujeme, že On za nás prosí a neustále se za nás přimlouvá. Často na to zapomínáme a říkáme si »Ježíš skončil, odešel do nebe, seslal nám Ducha svatého a je konec«. Nikoli! Nyní, v každé chvíli se Ježíš přimlouvá. »Pane Ježíši, smiluj se nade mnou.« Přimlouvá se za mne. Obracejme se k Pánu a prosme o tuto přímluvu. Toto je ústřední bod, že totiž Ježíš je Spasitel a Přímluvce. Prospěje ti si to připomínat. Zástupy lidí majících onen čich naděje Božího lidu a očekávajících Mesiáše hledají v Ježíši zdraví, pravdu a spásu, protože On je Spasitel a jako Spasitel se dodnes, i v této chvíli za nás přimlouvá. Kéž je náš křesťanský život pokaždé více přesvědčen, že jsme byli spaseni a že máme Spasitele, Ježíše, který se přimlouvá po pravici Otcově. Pán, Duch svatý ať nám dá tyto věci chápat. 27
Bůh, který usmiřuje Zpověď není „soud“, ale „setkání“ s Bohem, který odpouští a zapomíná každý hřích člověku, kterého neomrzí prosit o milosrdenství. Smiřování je Boží práce, krásná práce. Náš Bůh totiž odpouští jakýkoli hřích, vždycky a komukoli, kdo prosí o odpuštění; zapomíná všechno. Dnešní čtení z listu Židům (8,6-13) zdůrazňuje „novou smlouvu“, kterou uzavřel Bůh se svým vyvoleným lidem. „Bůh, který smiřuje se rozhodl poslat Ježíše, aby uzavřel s lidstvem novou smlouvu, jejímž zásadním a jediným úhelným kamenem je odpuštění. Odpuštění, jež má mnoho stránek: Předně: Bůh odpouští vždycky! Neomrzí jej odpouštět. My ochabujeme v prosbách o odpuštění. Jeho však odpouštět neomrzí. Když se Petr táže Ježíše: »Kolikrát mám odpustit? Sedmkrát?« - dostane odpověď »Ne sedmkrát, ale sedm a sedmdesátkrát«, to znamená vždycky. Tak odpouští Bůh: vždycky. I když jsi prožil život v mnoha hříších, ve spoustě ošklivých věcí, ale nakonec trochu lituješ a žádáš o odpuštění, odpustí ti hned. On odpouští vždycky. A přece může v lidském srdci vyvstat pochybnost ohledně toho, kolikrát je Bůh ochoten odpustit. Stačí však litovat a prosit o odpuštění, netřeba nic platit, protože Kristus za nás zaplatil. Vzorem je marnotratný syn z podobenství, který lituje a připravuje si řeč ke svému otci. Ten jej však ani nenechá promluvit, nýbrž obejme jej a přitiskne k sobě: Není hříchu, který by On neodpustil. On odpouští všechno. Někdo řekne: »Otče, já nejdu ke zpovědi, protože jsem udělal tolik zlého, tolik, že mi nemůže být odpuštěno...«. Nikoli, to není pravda. Bůh odpouští všechno. Lituješ-li, odpouští vše. A často tě ani nenechá domluvit! Jakmile začneš prosit o odpuštění, dá ti pocítit radost z odpuštění ještě dříve než všechno dořekneš. A další věc, když Bůh odpouští, slaví. A nakonec Bůh zapomíná, protože Bohu záleží na setkání s námi. Vybízím kněze ke zpytování svědomí nad otázkou: „Jsem s to odpustit všechno? A zapomenout na hříchy dotyčného člověka? Zpověď je víc než soud, je setkáním. Častokrát se zpovědi zdají být jakousi praktikou, formalitou. To, to a to.. tamto a tamto. A jdi. Všechno mechanicky. Nikoli! Kde je setkání? Setkání s Pánem, který smiřuje, objímá a slaví? Takový je náš, tolik dobrý Bůh. Musíme také učit, aby se naše děti a mladí naučili zpovídat dobře. Jít ke zpovědi neznamená jít do čistírny, aby ti odstranili nějakou skvrnu. Nikoli! Znamená to jít na setkání s Otcem, který smiřuje, odpouští a slaví.
Veškerá zásluha žen Víru předávají hlavně ženy. Pavel připomíná Timotejovi (2 Tim 1,1-8) odkud pochází jeho „upřímná víra“, kterou obdržel od Ducha svatého přes svoji babičku a matku. Víru předávají matky a babičky. Jednou věcí je předat víru a jinou věcí je učit věcem víry. Víra je dar a nelze ji studovat. Studují se věci víry k jejímu lepšímu chápání, ale studiem nikdy k víře nedojdeš. Víra je darem Ducha svatého. Obdarováním, které přesahuje každou přípravu. A tento dar přichází krásným přičinění maminek a babiček, krásným přičiněním žen v rodině. Může to být pomocnice v domácnosti, může to být teta.. 28
Napadá mne: proč jsou to hlavně ženy, kdo předávají víru? Jednoduše proto, že Ježíše nám přinesla žena. Je to cesta, kterou zvolil Ježíš. On chtěl mít matku. Dar víry jde rovněž skrze ženy, jako Ježíš skrze Marii. A musíme se dnes zamyslet zda si ženy uvědomují tuto povinnost předávat víru. Pavel vybízí Timoteje, aby střežil víru, tento poklad, a vyhýbal se prázdnému pohanskému tlachání, prázdnému zesvětštěnému tlachání. My všichni jsme dostali dar víry. Musíme jej střežit, aby se snad nerozředila a byla stále silná mocí Ducha svatého, který nám ji daroval. Víra se střeží oživováním tohoto Božího daru. Pokud každý den nepečujeme o oživení tohoto Božího daru víry, pak slábne, rozřeďuje se a stane se kulturou. Říká se: »Ano, ano, já jsem křesťan...ano«. Je to jenom kultura. Anebo gnóze, poznání. A říká se: »Ano, já dobře znám všechny věci víry, znám katechismus...« Ale jak žiješ víru? V tom je důležitost každodenního oživování tohoto daru, tohoto obdarování: činit jej živým. Živé víře odporují dvě věci, jak říká sv. Pavel, totiž duch bojácnosti a ostych. Bůh nám nedal ducha bojácnosti. Bojácnost jde proti daru víry, nenechá ji růst, aby postupovala dál a zvětšovala se. A ostych je hřích, když se říká »Ano, já věřím, ale skrývám to, aby to nebylo tolik vidět...« Trochu tady, trochu tam a víru - jak říkali naši předkové - šolichat, protože se stydím ji žít naplno. To není víra. Ani bojácnost, ani ostych, ale co tedy? Duch síly, lásky a rozvážnosti. To je víra. Duch rozvážnosti je vědění, že nemůžeme dělat všechno, co chceme; znamená hledat cesty, trasu, způsoby, abychom víru rozvážně nesli dál. „Prosme Pána o milost, abychom měli upřímnou víru, která se nevyjednává podle okolností, které se namanou; víru, kterou se denně snažím oživovat, anebo prosím Ducha svatého, aby ji oživil a přinesla tak velkou úrodu.
Ježíšův pokrm Je třeba denně prosit a žádat Boha o milost chápat, sledovat a splnit Jeho vůli. Kdysi platil zákon tvořený předpisy a zákazy, krvavými oběťmi býků a kozlů, starozákonními oběťmi, které neměly sílu odpustit hříchy a posvětit. Potom přišel na svět Kristus, který »nás jednou provždy posvětil«, když ukázal, že obětí Bohu milou není celopal nějakého zvířete, nýbrž nabídka vlastní vůle k plnění vůle Otcovy. Opak nastal v ráji Adamovou neposlušností, která přinesla zlo celému lidstvu. Také hříchy jsou skutky neposlušnosti vůči Bohu, nekonání Boží vůle. Pán nás však učí, že poslušnost je cestou a není žádné jiné. Začíná Ježíšem v nebi, ve vůli poslouchat Otce. Na zemi však začíná Matkou Boží, která řekla andělovi: »Ať se mi stane, co říkáš«, to znamená, ať se splní Boží vůle. A tímto přitakáním Pánu začal Pán svoji cestu mezi námi. Není to snadné, opakoval vícekrát papež při vysvětlování, v čem spočívá plnění Boží vůle. Nebylo to snadné pro Ježíše. Kvůli tomu byl pokoušen na poušti a také v Getsemanské zahradě, kde s trýzní v srdci přijal rozsudek, který jej čekal. Nebylo to snadné pro některé učedníky, kteří jej opustili, protože nepochopili, co znamená »konat vůli Otcovu«. Není to snadné pro nás, neboť nám každý den na tácu předkládají různé volby. Jak to tedy udělat, abych konal Boží vůli? - „prosbou o milost ji plnit“. 29
Modlím se, aby mi Pán dal ochotu plnit Jeho vůli anebo hledám kompromisy, protože mám strach před Boží vůlí? Dále je třeba prosit o poznání Boží vůle vzhledem k sobě a svému životu, o rozhodnutí, které mám v danou chvíli přijmout, o způsobu, jak věci řídit, a podobně. Prosit o ochotu konat Boží vůli a prosit o poznání Boží vůle. A když Boží vůli znám, prosím ještě po třetí o to, abych ji konal, splnil vůli, která není moje, nýbrž Jeho. Není to snadné. Tedy prosit o ochotu sledovat Boží vůli, prosit o poznání Boží vůle a po jejím poznání se modlit, abychom Boží vůli splnili. Pán nám všem dává milost, aby jednoho dne mohl říci o nás to, co řekl o oné skupině, onom zástupu, který jej sledoval, těm kdo seděli kolem Něho, jak jsme slyšeli v dnešním evangeliu (Mk 3,31-35): »To je má matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka«. Konání Boží vůle nám umožňuje být součástí Ježíšovy rodiny, činí z nás matku i otce, sestru i bratra.
Privatizovaná spása Ti kdo privatizují víru a uzavírají se do elit, pohrdají druhými a nejdou po cestě, kterou otevřel Ježíš. Je pravda, že Ježíš nás spasil všechny, ale nikoli genericky. Všechny, ale každého s jménem a příjmením. Toto je osobní spása. Opravdu jsem spasen, Pán mě viděl, dal za mne svůj život, otevřel tyto dveře, tuto novou cestu pro mne a každý z nás může říci »pro mne«. Hrozí však, že zapomeneme, že nás spasil sice jednotlivě, ale v rámci lidu. V lidu. Pán vždycky dává spásu v lidu. Jakmile povolal Abrahama, slíbil mu, že z něho učiní lid. Pán nám dává spásu v rámci lidu. Proto nám autor listu Židům říká: »starejme se jeden o druhého«. Není spása jenom pro mne. Pokud chápu spásu takto, chybuji, pletu si cestu. Privatizace spásy je pomýlená cesta. Jsou tři kritéria, která nám pomáhají, abychom neprivatizovali spásu: Víra v Ježíše, která nás očišťuje; naděje, která nám umožňuje vidět přísliby a jít dál; a láska, tedy vzájemná starost jedněch o druhé, abychom se vzájemně pobízeli k lásce a k dobrým skutkům. Když jsem ve farnosti, v nějakém – jakémkoli – společenství, mohu spásu privatizovat a být tam pouze tak trochu sociálně. A abych jej neprivatizoval, musím se ptát sebe sama, zda mluvím, sdílím víru, mluvím a sdílím naději, mluvím a prokazuji a sdílím lásku. Pokud se v nějakém společenství nemluví a neexistuje tam vzájemné povzbuzování v těchto třech ctnostech, pak členové takového společenství privatizují víru. Každý hledá svoji spásu, nikoli spásu všech, spásu lidu. Ježíš spasil každého, ale v lidu, v církvi. Autor listu Židům (10,19-25) dává velmi důležitou praktickou radu: »neopouštějte naše společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku«. Dochází k tomu, když v jednom shromáždění ve farnosti či skupině soudíme druhé. Je to jakési pohrdání druhými a to není ta brána, ta nová a živá cesta, kterou Pán otevřel a započal. Takoví pohrdají druhými, opouštějí celek společenství, opouštějí Boží lid. Privatizovali spásu. Říkají »spása je pro mne a pro mou skupinku«, ale ne pro celý Boží lid a to je obrovské pochybení. Nazývá se to a vidíme to na církevních elitách, když se v Božím lidu 30
vytvářejí takové skupinky. Myslí, že jsou dobrými křesťany a – možná – mají i dobrou vůli, ale jsou to skupinky, které privatizovaly spásu. Bůh nám dává spásu v jediném lidu, nikoli v elitách, které jsme vytvořili svými filosofiemi anebo svým způsobem chápání víry. To nejsou Boží milosti. Položme si otázku: „Mám tendenci privatizovat spásu pro sebe, pro svoji skupinku, pro svoji elitu anebo neopouštím lid Boží, nevzdaluji se od Božího lidu a vždycky jsem ve společenství, v rodině, jazykem víry, naděje a jazykem skutků lásky? Kéž nám Pán daruje milost, abychom se vždy cítili lidem Božím a osobně spasenými. Pravdou je, že On nás zachraňuje se jménem a příjmením, avšak v rámci lidu, nikoli ve skupince, kterou si vytvářím pro sebe.
První láska Křesťan v sobě má neustále střežit „památku“ svého prvního setkání s Kristem a naději v Něho, která jej v životě posunuje dál odvahou víry. Kdo si nepamatuje „dny první lásky“, nemiluje doopravdy. Křesťan, který si nepamatuje své první setkání s Ježíšem, je člověkem vyprázdněným, duchovně netečným, tedy vlažným. v dnešním úryvku z listu Židům (10,32-39), autor vybízí: »vzpomeňte na minulé doby, kdy se vám dostalo světla«. Zvláště den setkání s Ježíšem nesmí být nikdy zapomenut, protože je to den velké radosti a ochoty konat velké věci. A spolu s touto památkou nikdy neztrácet odvahu prvopočátků, nadšení a smělost, jež se rodí z první lásky. Tato památka je velmi důležitá pro připomenutí obdržené milosti, protože pokud vyhostíme nadšení, které vychází z památky na první lásku, nastane křesťanům veliké nebezpečí vlažnosti. Stanou se vlažnými křesťany. Zastaví se, jsou sice křesťany, ale postrádají památku první lásky. Ztratili nadšení a ztratili také trpělivost, ono »tolerování« životních událostí v duchu Ježíšovy lásky, »tolerování«, »nesení« těžkostí na svých bedrech... Ubozí vlažní křesťané. Jsou ve vážném nebezpečí. V souvislosti s vlažnými křesťany chci poukázat na dva pronikavé a zároveň na pohled nemilé obrazy. První použil Petr, když mluvil o „psu, který se vrací k tomu, co vydávil“. Druhý obraz načrtnul Ježíš popisem člověka, který se rozhodl následovat evangelium a zřekl se ďábla, ale ten se pak vrací s dalšími démony. A pokud člověk nebdí u svých dveří, vstupují dovnitř, zmocní se jeho příbytku a jeho situace je horší než byla předtím. Je to jako návrat k vyzvracenému zlu. Křesťan má dva parametry: paměť a naději. Je třeba se upamatovávat, abychom neztratili onu krásnou zkušenost první lásky, která sytí naději. Někdy naděje potemní, ale vede dál. Věří a jde, protože ví, že naděje neklame, a nachází Ježíše. Tyto dva parametry představují rámec, ve kterém můžeme střežit spásu spravedlivých, která přichází od Pána. Spása je jako nejmenší hořčičné zrnko, které je zaseto, vzejde a přerůstá všechny ostatní rostliny (Mk 4,26-34). Jsou politováníhodní a poškozují srdce mnohých křesťanů mnozí takovíto polovičatí křesťané, kteří sešli z cesty k setkání s Ježíšem, třebaže u setkání s Ježíšem začali; z cesty, na níž přišli o památku první lásky a nemají tak naději. Prosme Pána o milost opatrovat tento dárek, dar spásy. 31
Evangelium na dosah ruky Každodenní kontemplace evangelia nám pomáhá mít pravou naději. Co je jádrem naděje? Mít pohled »upřený na Ježíše«. Bez naslouchání Pánu můžeme mít optimismus a být pozitivní, avšak naději si osvojíme pohledem upřeným na Ježíše. Odtud potom papež rozvinul svoji úvahu o kontemplativní modlitbě. Řekl, že „je dobré modlit se denně růženec a rozmlouvat s Pánem, nebo s Matkou Boží či se svatými. Důležitá je však kontemplativní modlitba – dodal – a tu je možno konat jedině s evangeliem v ruce.“ Jak rozjímat o dnešním evangeliu?(Mk 5,21-43). Vidím, že Ježíš byl uprostřed zástupu. Bylo kolem něho množství lidí. Pětkrát se v tomto úryvku vyskytuje slovo zástup. Copak Ježíš neodpočíval? Lze se domnívat, že byl stále mezi lidmi. Větší část svého života Ježíš strávil na cestách, v zástupu. Bez odpočinku? Jednou evangelium říká, že usnul na loďce, když přišla bouře a učedníci jej vzbudili. Ježíš byl nepřetržitě mezi lidmi. Takto hledím na Ježíše, takto Ježíše kontempluji, představuji si jej tak. A řeknu Ježíši, co mi přijde na mysl. Ježíš si povšiml nemocné ženy stojící v zástupu, který se na Něj tlačil. On nejenom rozumí zástupu, cítí se zástupem, ale cítí tep srdce každého z nás, každého. Vždycky se stará o všechny a o každého zvlášť. Podobně jako když mu představený synagogy vypráví o své nemocné dceři a Ježíš hned všeho nechá a jde s ním. Ježíš vstoupí do domu představeného synagogy. Ženy zde pláčou, protože děvče zemřelo. Pán je uklidňuje a lidé se mu posmívají. Tady je vidět Ježíšova trpělivost. Když děvče vzkřísí, nezvolá »Bůh je mocný«, nýbrž řekne, aby děvčeti dali najíst. Ježíš vždycky dbá na drobné detaily. To co jsem nyní učinil s evangeliem je kontemplativní modlitba, tedy vzít si evangelium, číst a promítnout se do dané události, představovat si, co se stane, a říkat Ježíši, co mám na srdci. A tím umožňujeme naději, aby rostla, protože jsme upřeli pohled na Ježíše. Konejte tuto kontemplativní modlitbu. Někdo řekne: »Ale já toho mám tolik na práci!«. Ano, ale vezmi si na 15 minut evangelium, krátký úryvek, představ si, co se stalo, a rozmlouvej o tom s Ježíšem. Takto bude tvůj pohled upřený na Ježíše a ne kupříkladu na televizní seriál. Tvůj sluch bude upoután Ježíšovými slovy a ne řečmi souseda či sousedky... A takto nám kontemplativní modlitba pomáhá mít naději. Žít podstatu evangelia. Modlit se bez ustání. Tato modlitba dává naději. Náš křesťanský život se odvíjí v tomto rámci, mezi památkou a nadějí. Památkou ušlé cesty, památkou všech obdržených milostí a nadějí čerpanou pohledem upřeným na Pána, který jediný dává naději. Abychom uviděli a poznali Pána vezměme si evangelium a věnujme se této kontemplativní modlitbě. Dnes třeba jen 10 – 15 minut, ne víc, přečtěte si evangelium a povězte něco Ježíši. Nic víc. Poznáte tak Ježíše víc a vaše naděje vzroste. Nezapomínejte mít pohled upřený na Ježíše. K tomu je kontemplativní modlitba. 32
PEREGRINATIO 2015 sv. Jan Bosco (1815 - 2015) Střípky ze života Otce mládeže /2/
KDYŽ NENÍ PO RUCE KLACEK „Jednou se zase nedostavil včas profesor a ve třídě nastala vřava. Někteří chtěli zmlátit Comolla a ještě dalšího dobrého hocha Antonína Candelu. Okřikl jsem je, aby je nechali na pokoji, ale jako kdybych nic neřekl. V provokacích neustali. – Jestli jim nedáte pokoj, pak si mě nepřejte, vzkypěl jsem. Nejsilnější spolužáci udělali kolem mě hradbu a Comollo mezitím dostal dvě facky. Přestal jsem se ovládat. Poněvadž jsem neměl po ruce žádnou hůl nebo sedačku, chytil jsem zezadu jednoho hocha a začal jsem se jeho tělem rozhánět kolem sebe. Čtyři padli na zem a ostatní se dali na útěk. Vtom vstoupil profesor. Když viděl, že jsme v jednom chumlu, spustil křik a kdo mu přišel do rány, dostal facku. Když se třída uklidnila, začalo vyšetřování. Profesor nechtěl věřit a trval na tom, že musím výstup zopakovat. Dal se do smíchu, třída rovněž a celý případ skončil dobře. Nikdo nebyl potrestán. Comollo mi pak řekl: – Jeníku, netušil jsem, že máš takovou sílu. Ale Bůh ti ji nedal, abys mlátil spolužáky. Máme odpouštět a být dobří i k těm, kteří nám ubližují.“ Bosco mu dal za pravdu a šel se vyzpovídat. Ale výzva Kristova: Kdo tě udeří do tváře, tomu nastav i druhou – mu dělala potíže ještě hodně dlouho. Takové počínání nebylo v duchu jeho povahy. Mnohokrát si musel opakovat radu ze snu: Ne ranami, ale láskou si musíš získat své přátele! BLANCHARDOVA JABLKA Osmnáctiletému studentovi nemohla stačit polévka pana Pianty. Míval hlad. Všiml si toho spolužák Josef Blanchard. Jeho matka měla obchod s ovocem. Přítel brával matce v obchodě jablka a kaštany a nosil je do školy Janovi. Dobrá paní to věděla, ale nedávala nic najevo. Častokrát zmizelo ovoce i ze stolu. Jeho bratr se jednou obořil na matku: – Copak jsi mámo slepá? Nevidíš, že ti můj brácha odnáší z domu celá kila jablek? – Nejsem slepá. Moc dobře vidím. A také vím, kde jablka mizí. Bosco je hodný hoch a hlad v jeho věku je krutá záležitost. Spíše snesl hlad, než aby mu chyběl sold na vypůjčení další knihy u žida Eliáše. Dovedl si ho vždycky někde vydělat. Hlavně že mohl v noci číst. Udivovalo to i pana Piantu a zanechal o tom svědectví: „Často probděl nad učením celou noc, takže jsem ho někdy ráno přistihl, jak ještě svítí a učí se.“ Nevíme, zda ho více udivovala Janova píle, nebo množství vypáleného oleje v lampě. I Don Bosco komentuje tuto dobu ve Vzpomínkách: „Častěji se mi přihodilo, že bylo třeba ráno vstávat, a já držel dosud v rukou knihu, do které jsem se večer pustil. Svým počínáním jsem si soustavně ničil zdraví. Proto budu vždy každému radit, aby dělal jen to, co je třeba, ne víc. Po svých zkušenostech mohu potvrdit, že noc je určena k odpočinku.“ Bosco nebyl žádný zázračný hoch. Měl pevnou vůli a sklon přehánět. Teprve další život ho naučil sebeovládání a trpělivosti. 33
DVACETILETÝ Byl březen roku 1834. Jan Bosco před ukončením roku v humanitní třídě poslal františkánům žádost o přijetí do řádu. Spolužák Evžen Nicco mu přinesl odpověď. – Dostav se k pohovoru do kláštera Panny Marie Andělské v Turíně. Čekají tě. Šel tam pěšky. V záznamní knize kláštera se zachoval záznam: „Mladý Jan Bosco z Castelnuova byl přijat všemi hlasy. Vyhověl všem požadavkům. 18. dubna 1834.“ Když se vrátil, začal shánět požadované doklady. Měl nastoupit do kláštera v Chieri. Proč zrovna k františkánům? Měl devatenáct roků a domníval se, že je nejvyšší čas rozhodnout se o životní cestě. Cesta za kněžstvím ho dosud stála mnoho strádání. V poslední době se přidaly další problémy. Na prvním místě ho tísnila nouze. Nechtěl dále působit starosti matce. Šel se poradit s přítelem z Castelnuova, s Evasiem Saviem. – Nemohu déle působit starosti matce a neznám jiné řešení pro pokračování ve studiích. Se starostmi se svěřil františkánům a ti mu poradili: – Pojď k nám. Byli ochotni udělat výjimku ohledně věna, které se vyžadovalo při vstupu do noviciátu. … „Jistě bych byl vstoupil do kláštera, kdybych neměl jedné noci před vstupem zvláštní sen. Viděl jsem spoustu řeholníků oblečených do svých hábitů. Běhali z jedné strany na druhou. Jeden z nich se ke mně přitočil a řekl mi: – Hledáš pokoj. Ale tady ho nenalezneš. Bůh pro tebe chystá jiné místo a jiné poslání.“ SEDM ŘÁDKŮ, KTERÉ ZMĚNILY ŽIVOT Čtyři dny, které ho dělily od vstupu do semináře, prožil Jan v ústraní. Uvažoval o budoucím životě a napsal si sedm předsevzetí, která prozrazují, pro jaký styl života se rozhodl. 1. Nebudu chodit na zábavy, do divadel, na veřejná představení. 2. Nebudu už závodit ani kouzlit ani chodit lovit. 3. Budu se ovládat v jídle, pití a odpočinku. 4. Budu číst jen náboženskou literaturu. 5. Budu bojovat proti myšlenkám, řečem, výrazům, četbě, které budou v rozporu s čistotou. 6. Každý den budu trochu rozjímat a konat duchovní četbu. 7. Každý den budu vyprávět epizody nebo myšlenky, kterými by se prosazovalo dobro. Šel jsem před obraz Panny Marie a učinil jsem slib, že vše dodržím za cenu jakékoli oběti. Vždy se mu to nepodařilo, protože měl stejné tělo a nervy jako ostatní. Ale z nastoupené cesty nikdy nevybočil. KOUZLO ALOISE COMOLLA „Comollo byl o dva roky mladší, ale pokud šlo o duchovní život, byl podnětnější. Často za mnou přišel a chtěl, abych mu věnoval o přestávce volnou chvíli. Pokaždé mě vedl do 34
kaple. Tam se cítil nejlépe. Jeho horoucí projevy zbožnosti nebraly konce. Nejdříve se klaněl Pánu, pak přešel na modlitby za umírající, následoval růženec, po něm z breviáře chvály k Panně Marii, pak modlitby za duše v očistci a další pobožnosti.“ Bosco rovněž miloval Pána a byl cele oddán budování Božího království, ale tohle nebyla jeho cesta. Okouzlovala ho přítelova vroucnost a tesknota po Bohu. Jako by trpěl tím, že musí ještě žít na zemi. Toužil po nebi. Jan považoval jeho počínání za nepřirozené a přehnané. „Tím méně jsem schvaloval a následoval jeho sebezápory. Celý půst a každou sobotu se tvrdě postil. Často jedl jen chléb, který zapíjel vodou. Odmítal předkládané jídlo a víno. Tvrdil, že mu nejvíce prospívá chléb namáčený ve vodě.“ Ve skutečnosti se vědomě ničil a zkracoval si život. Dobrý duchovní rádce by nemohl nikdy něco podobného schválit ani trpět. Když se o dvacet let později Dominik Savio pokusil jít podobnou cestou, okamžitě ho zastavil. Nyní ještě nedovedl být moudrým a předvídavým rádcem v otázkách svědomí. ZA KNĚŽSTVÍM Dvacátého čtvrtého června byl svátek Jana Křtitele. Bosco slavil jmeniny a zároveň mu začínaly čtyřměsíční prázdniny. Po ranních bohoslužbách se vydal pěšky do Castelnuova a odtud stoupal polní cestou do Sussambrina. Dvanáct kilometrů cesty považoval za nádhernou vycházku kvetoucí přírodou. Jeho příchod ohlásilo kdákání vyplašených slepic na dvorku. Nejvíce si ho prohlížela maličká neteř. Bratr Josef se ve dvaceti letech oženil s Marií Calossovou z Castelnuova. První holčička jim zemřela za tři měsíce. Pak se jim narodila Filomena. Příchod strýce Jeníka znamenal pro ni vítanou změnu. Nehnula se od něho, když pracoval s pilou, kladivem nebo dlátem. A když se dal do šití a oprav šatů a prádla, pokaždé vymyslel pro malou Filomenku nějakou zábavu. Na vinicích se již dalo odhadovat, jaká bude úroda hroznů, zatímco na polích žloutlo obilí. Když dozrálo, Jan zavřel dílnu, vzal srp a zapojil se mezi žence. I když si chránil hlavu před prudkým sluncem širokým slaměným kloboukem, přesto byl za chvíli celý propocený. Vůbec mu to nevadilo. Nadšeně vítal změnu. Po osmi měsících sedavého života bez pohybu nyní mohl vybít své síly užitečnou prací ve volné vonící přírodě. Skončil filozofii a 3. listopadu 1837 zahájil v semináři studium teologie, vědy o Bohu; nezbytné vzdělání kandidáta kněžství. Bylo rozděleno na pět roků. Na prvním místě byla dogmatika, což znamená studium křesťanských pravd, pak morálka, což je věda o správném křesťanském životě, Písmo svaté, církevní dějiny a další obory. Pro život kněze je studium teologie nezbytně potřebné. Mladý muž klade základy, hodnotí, formuje se, osvojuje si smýšlení církve. Během kněžského života ještě leccos doplní, prohloubí, přehodnotí pod tlakem nových skutečností, ale stěží již změní započatý styl života. Způsob vidění a hodnocení bude trvale poznamenán životem a studiem v semináři, který ho připraví na kněžské působení. Na Jana Bosca měly roky teologie silný vliv. I když dostal mimořádné dary, přesto zůstal dítětem své doby a synem tehdejší církve. Abychom ho pochopili, je důležité pochopit 35
tehdejší myšlení, styl duchovního vedení, literaturu, kázání, vše, co ovlivňovalo jeho smýšlení. Dogmatická teologie všechno hodnotila postojem Boha soudce, obavou o věčnou spásu a strachem před věčným zavržením. Všechny skutečnosti se hodnotily pod zorným úhlem věčnosti, to znamená nakolik přiváděly k věčné blaženosti nebo k věčnému zatracení. Morální teologie se soustřeďovala na postoje svobody vůči Božímu zákonu a vedla k odpovědnému ztotožnění se s Božím zákonem. Zodpovědné svobodě ponechávala mizivě málo prostoru. Posvátné řečnictví zasévalo do citlivých duší seminaristů úzkostlivost. Všude se argumentovalo, že to a ono vyžaduje Boží majestát. Seminární výchova neustále připomínala nebezpečí, která ve světě číhají na kněžskou existenci. Duch, který zde vládl, dusil mladistvý optimismus a probouzel vědomí, že je nesnadné dát Bohu, co mu náleží. Není divu, že nakonec i Jan Bosco začal přehánět svou askezi na nerozumnou míru. Stejným obdobím prošla v té době většina bohoslovců. Jeho lidskou normalitu zachránilo zdravé vesnické smýšlení. ZVLÁŠTNÍ DOHODA S DRUHÝM SVĚTEM – Poslyš, nebylo by krásné, kdyby ten, kdo z nás dvou dříve zemře, přišel podat zprávu, jak se mu daří na druhém světě? Aloise návrh zaujal. – Tak si to slibme. Když Bůh dovolí, ať ten, kdo dříve zemře, přijde říci, jestli je v nebi … „Alois měl bohužel pravdu. Zatímco jsem se v kapli modlil, Comollo omdlel. Vyskočila mu vysoko teplota a zdravotní stav byl vážný. 31. března se slavil Boží hod velikonoční. Alois přijal Kristovo tělo jako posilu na cestu do věčnosti. Ubývaly mu síly. Když s Janem osaměl, vzal ho za ruku a začal se loučit. – Jeníku, za chvíli se musíme rozejít. Plánovali jsme, jakými se staneme kněžími, jak si budeme pomáhat a společně se radit. Bůh má jiné záměry. Slib mi, že se za mě nepřestaneš modlit.“ Zemřel 2. dubna. Bosco mu dosloužil a držel jeho ruce ve svých. Comollovi nebylo ani dvacet dva let Během následujících osmačtyřiceti hodin se událo něco neuvěřitelného. Don Bosco to popsal následovně: „V noci ze třetího na čtvrtého dubna jsem ležel na lůžku v ložnici asi s dvaceti bohoslovci. Kolem půlnoci se ozval na chodbě silný hluk. Vypadalo to, jako by se přiřítil ke dveřím ložnice těžký kočár tažený mnoha koňmi. Všichni se probudili, ale nikdo se ani nepohnul. Byl jsem hrůzou celý ztuhlý. Hluk se přibližoval a sílil. Dveře ložnice se prudce rozletěly. Tu jsem slyšel jasný Comollův hlas, třikrát mi opakoval: – Bosco, spasil jsem se! Pak nastalo ticho. Spolužáci vyskákali z lůžek. Někteří hledali ochranu u dohlížejícího asistenta Josefa Fiorita. Pokud si vzpomínám, poprvé jsem se tehdy doopravdy bál. Měl jsem takový strach, že v tu chvíli bych byl nejraději umřel. Šok zapříčinil těžké onemocnění, které mě přivedlo na pokraj hrobu.“ Kronikář oratoře don Lemoyne, který žil s Donem Boscem od roku 1883 prohlásil, že don Josef Fiorito vyprávěl představeným oratoře tuto událost mnohokrát jako svůj osobní zážitek.
36
KNĚZ NEJDE DO NEBE SÁM V listopadu roku 1840 započal poslední rok teologie. 29. března 1841 přijal jáhenské svěcení. 26. května začal jáhen Bosco duchovní cvičení jako bezprostřední přípravu ke kněžskému svěcení. Duchovní rádce mu doporučil, aby se během té doby co nejvážněji zamýšlel nad slovy žalmu: „Kdo vystoupí na horu Páně? Kdo smí prodlévat v jeho svatyni? Ten, kdo má čisté ruce i srdce.“ Poctivě hodnotil svůj život a současně si uvědomil, že jeho ruce, od chvíle, kdy mu je matka poprvé sepjala k modlitbě, zůstaly podivuhodně čisté. Do sešitu si zapsal: „Kněz nejde nikdy do nebe sám. Nejde sám ani do pekla. Jestli si počínal dobře, půjde do nebe s dušemi, které spasil svým dobrým příkladem. Jestli si počínal špatně, jestli pohoršoval, zatratí se s dušemi, které svedl svým příkladem. Ze všech sil se proto vynasnažím splnit následující předsevzetí. Následovalo devět hlavních předsevzetí pro celý život. Z větší části jde o rozhodnutí učiněná při oblékání kněžského šatu. Tři z nich poznamenala charakteristicky jeho život: Co nejpřísněji budu využívat čas. Kdykoli půjde o spásu duší, budu rád trpět, snášet pokoření a pracovat. Kéž mě všude provází láska a mírnost svatého Františka Saleského. KNĚZEM NA VĚKY 5. června 1841 se Jan Bosco položil v bílé albě v arcibiskupské kapli před oltář. Začaly obřady kněžského svěcení. Přítomní kněží a bohoslovci zpívali za doprovodu varhan litanie ke všem svatým. Vzývali svaté církve: Petra, Pavla, Benedikta, Bernarda, Františka, Kateřinu, Ignáce a další, aby si kandidát znovu připomněl velké vzory, které je povinen od tohoto dne následovat. Pak bledý, dojatý a rozhodnutý povstal a poklekl před světitelem. Arcibiskup Alois Fransoni vložil na jeho hlavu ruce a vzýval Ducha svatého, aby sestoupil a posvětil na kněze šestadvacetiletého muže z castelnuovských samot. Potom se Jan připojil k hlasu svého světitele a spolu s ním přinášel svou první nekrvavou oběť. Byl z něho Don Bosco. „První mši jsem celebroval v kostele svatého Františka z Assisi. Doprovázel mě můj vzácný dobrodinec don Cafasso. Byl svátek Nejsvětější Trojice a já byl toužebně očekáván v rodišti, kde už spoustu let nebyla primice. Dal jsem přednost Turínu, abych mohl svou první mši slavit bez rozptylování a bez okázalosti u oltáře Andělů strážných. Považuji tento den za nejkrásnější ve svém životě. Při vzpomínce na zemřelé jsem vzpomínal na své přátele, především na dona Calossa. Po celý život jsem ho považoval za svého největšího a přednostního dobrodince.“ Přežívá zbožné přesvědčení, že Pán splní přání, o které prosí novokněz při první mši svaté. S největší vroucností jsem prosil o účinnost slova, abych mohl prokazovat dobro duším.“ Druhou mši svatou chtěl slavit ve velkém turínském chrámu zasvěceném Panně Marii Těšitelce. Když pozvedal oči k Panně zářící jako slunce, uvědomil si, že to je již sedmnáct let, co mu ve snu řekla: – Buď pokorný, statečný a silný. Dosud se jen připravoval. Nyní nadcházel čas, kdy začínal všechno chápat. NA PRAHU KNĚŽSKÉ SLUŽBY Co nyní udělá Don Bosco? Je vzdělaný, rád by se vrhl do práce, je chudý. Dostal tři nabídky. Bohatá janovská rodina by ho ráda získala za učitele svých dětí. V těch dobách 37
bohaté rodiny neposílaly své syny a dcery do škol. Držely si ve svých palácích soukromé učitele a vychovatele. Kněží měli přednost, protože dávali záruku poctivosti. Bohatí Janované nabízeli Donu Boscovi tisíc lir ročního příjmu. Bylo to výborné zajištění. Spolurodáci ho prosili, aby přijal uprázdněné místo kaplana v Morialdu. Zaručovali mu dvakrát větší plat, než bylo zvykem. Castelnuovský farář don Cinzano ho chtěl ustanovit svým zástupcem. Rovněž mu sliboval dobré zajištění. Všichni si ho předcházeli nabízením peněz, jako by se kněžstvím otevírala hmotně dobře zajištěná budoucnost. Jediná matka Markéta, která celý život musela počítat s každým soldem, mu připomněla opak: – Jestli zbohatneš, nikdy nevkročím do tvého domu. Šel se poradit s donem Cafassem. – Co mám dělat? – Nic nepřijímejte. Pojďte do ústavu pro doškolování kněží a doplňte si kněžskou přípravu. Don Cafasso viděl nejdále. Odhadl, že lidské i duchovní poslání Dona Bosca by mělo daleko přesahovat rámec působení v nějaké rodině nebo farnosti. Bude ho potřebovat Turín, kde rostly nové čtvrti a začínala nová doba se složitými problémy. Don Cafasso si ho hlídal, aby se mu neztratil. TRH NA LIDSKOU SÍLU Na hlavním tržišti objevil skutečný trh s lidskou silou. „Nedaleko Porta Palazzo se to hemžilo prodavači. Jedni nabízeli zápalky, jiní čištění bot. Postávali tu špinaví lidé, čeledínové, prodavači pohlednic, pomocníci a nosiči, většinou samí hoši, všichni chudí, často ze vzdálených krajů. Žili ze dne na den.“ Nejdříve navázal kontakty s kameníky, zedníky, fasádníky, dlaždiči a pokrývači. Když se z počátku pokoušel k nim přiblížit, nedůvěřivě se obraceli a odcházeli. Byli zcela jiní než chudí hoši z Becchi. Nezajímaly je hry, vyprávění, závody, vycházky. Byli to vlci, neurvalí hoši z jeho snů. V jejich tvářích objevoval spíše strach než krutost. Neměli zájem, nedůvěřovali, bylo třeba jednoho po druhém vykoupit dobrotou a bezmeznou trpělivostí. Zaměstnané hochy nalézal po práci v kantýnách a hospodách. Nebyli na tom o mnoho líp než ti, co se bez cíle potulovali ulicemi. Neměli zázemí, nikdo se o ně nezajímal. Zaměstnavatelé hledali jen nejlacinější pracovní síly. Lidská existence jim byla lhostejná. Don Bosco procházel městem a hledal řešení. NÁVŠTĚVA VĚZNICE V té době byly v Turíně čtyři věznice. Když se jednou chystal don Cafasso do jedné z nich na návštěvu, pozval s sebou Dona Bosca. Mladý novokněz byl silně otřesen, když procházel temnými chodbami; odkud všude čišela zima a vlhko. Smutné a bledé tváře vězňů v něm probudily účast a soucit. Počínání některých v něm naopak probouzelo odpor a hnus. Největší bolest pocítil, když viděl za mřížemi hochy. „Pohled na velký počet chlapců od dvanácti do osmnácti let mě vyvedl z míry. Byli urostlí, silní, schopní a já musel přihlížet, jak zde tráví život v nečinnosti, jak jsou dohryzáni hmyzem, bez chleba hmotného i duchovního.“ Doprovázel dona Cafassa stále častěji. Nakonec přicházel za hochy sám. Pokud to dovolil strážní dozor, pokoušel se o osobní rozhovory. Nejčastěji pro ně míval lekci z katechismu. Zpočátku se mu příliš nedařilo. Musel snášet urážky a cynické poznámky. Po čase si získal u některých důvěru, takže mohli spolu hovořit jako přátelé. 38
Časem věděl o každém, proč tu je a jak se sem dostal. Nejčastěji to bylo za krádeže. Někdy kradli z hladu, někdy proto, že si potřebovali obstarat něco nutného k životu. Někdy vykrádali bohaté z nenávisti, protože je nechtěli zaměstnat a byla jim lhostejná jejich krajní nouze. JMENUJI SE BARTOLOMĚJ GARELLI Všechno začalo nenápadně ráno na svátek Neposkvrněné, 8. prosince 1841. Téhož roku otevřel v Turíně don Cocchi první oratoř. Don Bosco byl v tomto městě teprve měsíc. Sám popsal, co se tehdy přihodilo. „Na svátek Neposkvrněné Panny Marie jsem se oblékal na mši svatou. Kostelník Josef Comotti si všiml mladíka stojícího v koutě a zavolal ho, aby mi šel ministrovat. – Nedovedu, odpověděl postrašeně. – Jen se nestyď, nikdo jiný tu není, nedělej drahoty a honem běž. – Nedovedu, znova opakoval mladík. Nikdy jsem ještě neministroval. – Dobytku jeden, pak tu nemáš co dělat, dopálil se sakristán. Když nedovedeš ministrovat, proč jsi sem lezl? Vztekle chytil násadu oprašovadla a začal s ní bít hocha po hlavě. Ten se dal na útěk. – Co si to dovolujete? okřikl jsem ho rázně. Proč ho bijete? – Protože přišel do sakristie a nedovede ministrovat. – Nepočínal jste si dobře. – Co vám je po tom? – Je to můj přítel. Rychle ho zavolejte. Musím s ním mluvit. Vystrašený hoch se vrátil. Byl rozcuchaný, kabát měl špinavý a potrhaný. Přišel z venkova. Doma mu asi řekli: – Nezapomeň chodit v Turíně na mši. Poslechl, ale styděl se jít do kostela mezi svátečně oblečené věřící. Zkusil to vklouznout do sakristie. Na venkově to bývá běžná praxe. – Byl jsi už na mši? zeptal jsem se laskavě. – Nebyl. – Zajdi si na ni. Pak s tebou musím promluvit o něčem, co tě bude zajímat. Slíbil mi to. Když jsem skončil mši svatou a díkučinění, zavedl jsem ho na kůr a s usměvavou tváří jsem ho oslovil: – Jak se, příteli, jmenuješ? – Bartoloměj Garelli. PRO ZAČÁTEK JEDNO ZDRÁVAS MARIA Don Bosco si klekl a pomodlil se Zdrávas Maria. Po pětačtyřiceti letech pak svým salesiánům řekl: – Všechny dary, které nám dalo nebe, jsou ovocem onoho prvního Zdrávas Maria, které jsem se modlil vroucně a s přímým úmyslem. Když se domodlil, úvodem se přežehnal. Všiml si, že Bartoloměj se pokoušel o něco podobného. Pak mu v jeho nářečí – byli krajané – vyprávěl, že na Boha se obracíme jako na otce. – Bartoloměji, řekl mu na konci, byl bych rád, kdybys přišel příští neděli zas. – Přijdu rád. – A nechoď sám. Přived i své kamarády.
39
Bartoloměj Garelli, malý zedník z Asti, se stal prvním Don Boscovým zprostředkovatelem mezi mladými dělníky na svém pracovišti. Vyprávěl jim, že se potkal se sympatickým knězem, který dovede také pískat, a tlumočil jeho pozvání. Neděle byla za tři dny. Přišlo jich devět. Nešli do kostela svatého Františka z Assisi. Přišli za Donem Boscem. Začala oratoř. NESROZUMITELNÉ KÁZÁNÍ V kostele svatého Františka usilovně kázal mladý kněz. U vedlejšího oltáře sedělo na stupních několik mladých zedníků. Opírali se jeden o druhého a spali. Do chrámu přišel i Don Bosco. Hned si všiml spících hochů. Šel za nimi, vzbudil je, usmál se na ně a polohlasně, aby nerušil kazatele, se otázal: – Proč spíte? – Ničemu nerozumíme, odpověděl rozespale největší. – Zbytečně si kvůli nám ničí hlasivky, dodal druhý. – Hoši, pojďte za mnou! řekl a odvedl si je do sakristie. Mezi hochy byl Karel Buzzetti, Jan Gariboldi a Germano. Později se stali salesiány a třicet až čtyřicet let žili s Donem Boscem na Valdoccu a pomáhali mu. Tehdy to byli neznámí mladí zedníci. Později velké opory jeho díla. Do sakristie přišel i Bartoloměj se svými kamarády. Počet se zvyšoval. Don Bosco se s nimi nejdříve krátce pomodlil, pak měl kázáníčko střižené na ně. Bylo živé, dialogické, zajímavé, plné epizod a informací. Pak se vrátili do kostela, sedli si do lavic a Don Bosco měl pro ně mši svatou. Po mši dostal každý buchtu. Dopoledne bylo dlouhé, hoši měli chuf si něco zahrát. Zavedl je vedle na dvůr ústavu pro doškolování kněží. Na velké běhání byl nedostačující, ale lepší něco než nic. Když se objevil nějaký kněz, rychle mizeli pryč. Když si toho všiml don Guala a don Cafasso, dovolili chlapcům volně si na prostranství hrát. Šlo jen o neděle. Ve všední den byli až do setmění v práci. Dovolení nikdy neodvolali, i když zakrátko vzrostl jejich počet z patnácti na osmdesát. Pro kněze to znamenalo rozloučit se s nedělním klidem. Když spustilo všech osmdesát hochů naplno, byl to jistě silný koncert pro jejich nervy. Přesto zde hochy nechali po celé tři roky, co tu Don Bosco bydlel. KDYBYCH MĚL JEN KUS CHLEBA Hochy lákala za Donem Boscem především jeho srdečná a opravdová dobrota. Denně se o ní přesvědčovali. Celý den byl všem k dispozici a nejrůznějšimi způsoby jim pomáhal. Celé hodiny je učil číst, psát a ovládat čtyři základní početní úkony. Pokud na to nestačil sám, dovedl jim zajistit náhradní učitele. Když někdo neměl práci nebo měl mizerného zaměstnavatele, hledal tak dlouho, dokud mu nesehnal vhodné zaměstnání u poctivého křesťana. Když nutně potřebovali peníze, věděli, že Don Bosco pohotově vyndá peněženku a pomůže. Když měli problémy, stačilo přijít a říci: – Potřebuji s vámi mluvit. Stavte se u mě v práci. Poslechl, chodil, vylezl na lešení, procházel dílnami. Často stačilo pár slov, aby bylo lépe. Jednou z jeho často užívaných vět, která má dodnes cenu zlata, byla: „Mám tě tak rád, že kdybych jednoho dne měl jen kus chleba, rozdělil bych se o něj s tebou napolovic.“ 40
Kdykoli bylo třeba někoho napomenout, učinil tak, ale nikdy před druhými, aby nepokořil. Když někomu něco slíbil, splnil to za sebetěžších podmínek. V těch dobách se pokoušelo pomáhat chudým hochům více kněží. Ale každý si počínal jinak. Jejich laskavost byla profesionální, neosobní, tuctová. Stačí si přečíst pravidla svatého Aloise Pavoni nebo výchovné směrnice Školských bratrů. Všichni přikazovali laskavost vůči hochům, ale hoši se nesměli projevovat trochu živěji, tím méně se bouřlivě vydovádět. Všude se ukládalo mlčení, soustředění, ústraní. Don Boscova laskavost byla docela jiná. Byla živá a veselá. Již jako zakladatel Veselé společnosti objevil hodnotu hlučné radosti, potřebu veselosti a uvolněnosti. Jeho zásadou bylo: „Hrejte si, skákejte, křičte. Jde mi jen o to, abyste nehřešili.“ Za ideální prostor považoval volný terén, hřiště, kde se dalo svobodně křičet a do omrzení běhat a hrát. Samozřejmě, že nenechával hochy bez dohledu. Jeho neustálá přítomnost je však nespoutávala, nýbrž povzbuzovala. Přesvědčil se, že vychovatel nesmí být dozorcem, nýbrž účastníkem jejich zábavy ÚTULEK PRO NEMOCNÉ DĚTI V létě roku 1844 skončil pro Dona Bosca tříletý pobyt v ústavu pro doškolování kněží. Don Cafasso se vydal do čtvrti Valdocco za teologem Borelem. Byl duchovním ředitelem útulku, který založila markýza Barolo. – Rád bych vám doporučil dobrého kněze. Byl bych rád, kdybyste se mu postaral o světnici a živobytí. – Ale tady nejsem pořádně vytížený ani já. Nevíte, jak bych ho měl zaměstnat? zaprotestoval teolog. – Práci si najde sám. Není třeba mu ji shánět. Kdybyste mu nemohl zajistit plat, budu ho vydržovat ze svého. Jmenuje se Don Bosco a v našem ústavě rozvinul velmi nadějný apoštolát mezi chudými hochy. Jestliže se mu nepostaráme o místo, arcibiskup ho pošle za kaplana do nějaké vesnické farnosti a hoši, o které se začal starat, budou zase na ulici. Byl by to hřích. – Souhlasím. Netušil jsem, oč jde. Hned zajdu za markýzou. Don Cafasso se vrátil do ústavu. – Sbalte se, řekl Donu Boscovi, a jděte do Valdocca za donem Borelem. Budete mít čas věnovat se svým hochům. … Markýza, která právě překročila šedesátku, zůstávala nadále temperamentní energickou a vzácně ryzí ženou. Zaimponovala jí Don Boscova smělost a otevřenost. Dovolila mu shromaždovat hochy na prostranství u rozestavěného ústavu pro nemocné děti. Rovněž mu slíbila, že mu v nové budově uvolní dvě místnosti, které by mohl používat jako kapli, jakmile to stavební práce dovolí. Teoreticky bylo oběma všechno jasné. Ale skutečnost pak byla zcela jiná. STĚHOVÁNÍ ORATOŘE V neděli 13. října Don Bosco oznámil chlapcům, že se oratoř stěhuje do Valdocca. Nastal rozruch. Pestrými barvami jim vylíčil, co viděl ve snu: – Hoši, tam nás čeká volný prostor, který bude patřit pouze nám. Tam budeme moci bez omezení zpívat, běhat, hrát si. Všichni se těšili. Nemohli se dočkat tak lákavé změny. Příští neděli 20. října putovali po skupinách na popsané místo. Šli podél řeky Dory, procházeli loukami, pak začínaly budovy Cottolengova Malého domu a objekty markýzy 41
Barolo. Vedle byly malé domky se zahrádkami. Hoši nevěděli, kde jsou. Bloudili, klepali na místní obyvatele a dotazovali se: – Kde tady bydlí Don Bosco? Kde má oratoř? – Jaký Don Bosco? odpovídali podrážděně. Neznáme. Co je oratoř? Dejte nám pokoj a táhněte odtud, nebo uvidíte. Don Bosco tušil zmatky a byl ve střehu. Jak zaslechl křik a nadávky, hned spěchal naproti. Don Borel za ním. Když hoši zjistili, že dosud neexistuje ani hřiště, ani kaple, byli zklamáni. – Hoši, věřte! Všechno, co jsem vám slíbil, budeme mít. Uvidíte. Zatím pojďte do mé světnice a do pokoje dona Borela. Zaplnili oba pokoje, schodiště i dvorek. Bylo jich dvě stě. Jak je udržet v pořádku, když začal Don Bosco zpovídat? KÁZÁNÍ O ZELÍ Don Bosco nebyl spokojen ani s rozhodnutím správy, ani s místem. Nemohl zde mít pro hochy mši svatou, nemohl zde končit setkání večerním požehnáním, nebylo zde vhodné místo pro přechovávání eucharistie, o kterou se při výchově nejvíce opíral. Místo pro rozptýlení hochů rovněž nevyhovovalo. Hrát se dalo jen na ulici, kde jezdily kočáry a povozy a lidé na koních. Hned se dal do hledání vhodnějšího místa. Dostal jednu místnost v budově, kde mohl mít katechismus a školu. Don Borel se pokoušel zvednout náladu kázáním, které vešlo do dějin oratoře pod názvem: Kázání o zelí. „Milovaní hoši, zelí neutvoří pořádně velkou hlávku, jestliže se nepřesazuje. S naší oratoří je to stejné. Je nucena se stěhovat z místa na místo. Při každém přesunu se náš počet zvětší. Vy i já se tážeme: Jak dlouho nás tady nechají? Nebudeme si tím zatěžovat hlavu. Budeme důvěřovat Pánu. Jistě na nás myslí, určitě nám pomůže a nepřestane nám žehnat.“ Nové těžkosti se ohlásily brzy, za několik týdnů. Vedení městských mlýnů poslalo městské správě stížnost, že hoši vážně poškodili kostel a budovy a tvoří nebezpečný houf, který mohou snadno zneužít revolucionáři. Jejich přítomnost také ohrožuje morálku zdejší čtvrti. MICHÁLKU, BER! V září došlo u mlýnů k setkání, které ovlivnilo jeho život. Tlačil se kolem něho houf chlapců. Každý chtěl dostat medailku. Stranou stál bledý hoch. Měl osm let. Ne levém rukávu měl černou pásku, před dvěma měsíci mu zemřel otec. Netlačil se, čekal, až budou všichni poděleni. Když se dostal na řadu, Don Bosco už medailky neměl. Usmál se na chlapce: – Michálku, tady máš, ber, řekl mu. Ale co brát? Neznámý kněz, jehož viděl poprvé, měl prázdné ruce a nic mu nedával. Pouze mu nabízel svou levici a pravicí naznačoval, že mu jí chce půlku odříznout. Chlapec se mu díval nechápavě do očí. – Michálku, my dva se budeme o všechno dělit napolovic. Souhlasíš? Co tehdy Don Bosco viděl? Nikdy to neprozradil. Ale chlapec se skutečně stal jeho pravou rukou, jeho prvním nástupcem a hlavou salesiánské kongregace. Jmenoval se Michal Rua. Smysl rozhovoru o dělení se napůl pochopil až o mnoho let později. Dona Bosca měl celý život vroucně rád a nechal se ovlivňovat jeho veselostí, elánem a láskou.
42
KNIHY NAPSANÉ MÍSTO SPÁNKU V říjnu vyšla Donu Boscovi tiskem první kniha: Církevní dějiny pro školy. Psal ji pro hochy po večerech při petrolejové lampě. Není to žádné vědecké dílo. Ani žádná další kniha z jeho pera nebude určena elitě. Psal jednoduchou přístupnou formou, aby hoši rozuměli. V Církevních dějinách vypráví o papežích, o světlých činech církve, o vlivu svatých. Ukazuje, kolik dobra se v každé době konalo mezi lidem Božím. V roce 1847 vydal Don Bosco Biblické dějiny, v roce 1849 Desetinnou soustavu. Tehdy se zaváděla do praxe. V roce 1855 vydal Dějiny Itálie. Vedle knih pro školní potřebu napsal a vydal ještě mnoho knih a brožur o životech svatých, o náboženském vzdělání, o duchovním životě. Psal i zábavnou četbu. Žádná jeho kniha není bestsellerem, ale všechny jsou důkazem lásky k mládeži, k obyčejným lidem, k církvi. Někteří jeho knihy pomlouvali, někteří je i nenáviděli. Zášť a zaujatost dosáhly takových rozměrů, že jeho nepřátelé vymýšleli plány, jak by se ho zbavili. DON BOSCO JE BLÁZEN? Když jednou večer Don Bosco vysvětloval katechismus, zastavil u skupiny uzavřený kočár. Vystoupil z něho don Ponzati a don Nasi. Dlouho prý se neviděli, aby se s nimi jel trochu projet. – Jsi unavený. Projížďka na čerstvém vzduchu ti udělá dobře. Současně si trochu popovídáme. – Moc rád. Skočím si pro klobouk a hned jsem tady. Začali mu přeochotně otevírat dveře kočáru a dávat přednost. – Prosím, vystup si a vyber si nejpohodlnější místo. Proč ta neobvyklá laskavost? Postřehl léčku. – Děkuji. Neslušelo by se, abych nastupoval první. Když viděli, že jinak si nedá říci, nasedli si první. Don Bosco bleskově přibouchl dvířka a nařídil kočímu: – A teď co nejrychleji do blázince. Čekají tam. Na psychiatrii byli překvapeni. Čekali jednoho a přijeli dva. Když se začali ohrazovat, že jde o omyl, nebrali je vážně. Propustili je až na intervenci ústavního kaplana. Případ skončil sice vesele, ale Donu Boscovi do smíchu nebylo. Důstojní pánové byli z nezdaru pořádně rozčileni. Později se zase usmířili a především don Nasi pomáhal Donu Boscovi v oratoři při zavádění hudby. Tuto dobu popisuje ve Vzpomínkách s hořkostí: „Všichni se mě stranili. Spolupracovníci mě nechali samotného se čtyřmi sty hochů.“ POČÁTKEM VŠEHO BYLA STARÁ KŮLNA Naráz mu zastoupil cestu drobný muž. Měl potíže s vyjadřováním, silně koktal. Představil se jako Pankrác Sladký, výrobce sody a čistících prostředků. – Je to pravda, povídá, žc hledáte místo pro laboratoř? – Ne laboratoř, ale oratoř. – Na tom nezáleží, jak si to nazýváte. Chci vám jen říci, že vím o místě. Pojďte, dovedu vás tam. Majitel se jmenuje František Pinardi. Je to moc hodný člověk. … Tam byla něco podobného jako stodola nebo větší kůlna. Existuje dodnes. Kdo přijde do Valdocca, může si ji prohlédnout. Je přilepena u areálu budov vedle baziliky Panny Marie Pomocnice. I dnes je to temná kůlna. A přece z ní vyšlo celé gigantické dílo Dona Bosca. Je opatřena 43
zdaleka viditelným nápisem: Kaple Pinardiho. V kapli ji proměnili salesiáni v roce 1929, kdy ji celou rekonstruovali. Dnes je to útulná, nádherně vymalovaná kaplička. Když tam poprvé vstoupil 5. dubna 1846 Don Bosco, byla to neupravená nízká bouda patnáct krát šest metrů, se dvěma místnostmi. Nelíbila se mu. Chtěl ji odmítnout. – Nevyhovuje mi. Je moc nízká, namítal. – Upravím vám ji podle přání, nabídl se Pinardi. Vyhloubím ji, zhotovím schody a opatřím podlahu. Uvidíte, že z toho bude hezká laboratoř. – Nechci laboratoř. Potřebuji oratoř. Něco jako malý kostelík, kde bych se mohl scházet s hochy. PROGRAM ORATOŘE Don Bosco nám ve Vzpomínkách popsal program valdocké oratoře: „Časně ráno se otevíral kostel a až do začátku mše se zpovídalo. Mše bývala v osm hodin. Když byl u zpovědnice velký nával, posunula se až na devátou hodinu. Po mši svaté byl výklad evangelia nebo vyprávění z Písma svatého. Pak byla až do oběda škola.“ V poledne si udělal Don Bosco hodinovou pauzu, aby se naobědval a trochu si odpočinul. Od jedné začínala rekreace: hry, kuželky, gymnastika. O půl třetí byla lekce z katechismu, pak růženec, krátká promluva, zpívané litanie a požehnání. „Dále byl volný program. Kdo chtěl, mohl se učit nebo zpívat nebo hrát nebo číst. Většina kluků se až do setmění bavila hrami. Tyto chvíle jsem využíval k individuálním rozhovorům s hochy. Přiblížil jsem se k jednomu a pošeptal mu nějakou radu, jinému jsem doporučil větší poslušnost, dalšímu dochvilnost na katechismu, jinému jsem nabídl, aby se vyzpovídal.“ ZA SVŮJ ŽIVOT VDĚČÍM VÁM Byla první červencová neděle v roce 1846. Don Bosco ji prožil mezi hochy v oratoři. Celý den bylo vedro a slunce přímo pálilo. Když se večer vracel do svého bytu v útulku, cestou omdlel. Donesli ho na lůžko. Silně se rozkašlal a začal chrlit krev. Prudce mu stoupla teplota, potil se, na první pohled bylo zřejmé, že jeho stav je kritický. I on se domníval, že se přiblížil konec života. Přijal svátost pomazáni nemocných a viatikum. Po lešeních a dílnách se rozlétla zpráva, že umírá. Večer po práci spěchaly houfy mladých zedníků a dělníků před okna jeho pokoje, zde zamlkle postávali, tak jak byli v pracovních šatech a bez večeře. Lékař zakázal jakoukoli návštěvu. Markýza poslala k jeho lůžku ošetřovatele, který se od něho nesměl vzdálit. Hoši ho prosili: – Řekněte nám, jak mu je, pusťte nás k němu, aspoň se na něho podívat. Potřebuji mu říci jen slovíčko. Kdyby věděl, že jsem tady, měl by radost a přál by si mě vidět… Kdy bude zdráv? Je to pravda, že zemře?… Ošetřovatel byl neoblomný. Don Bosco se pohyboval osm dní mezi životem a smrtí. V těch dnech nebyla s hochy řeč. Pracovali za slunečního úpalu a celý den nic nejedli ani nepili, aby mu svými oběťmi vyprosili na Pánu zdraví. Ve dne v noci se střídali v chrámu Panny Marie Těšitelky. Před jejím obrazem stále někdo klečel. Často se jim zavíraly oči únavou, vždyť měli za sebou dvanáctihodinovou směnu. Ale odolávali, protože Don Bosco jim nesměl zemřít. Někteří ve své nerozvážné velkorysosti slíbili Panně Marii, že se budou celý život denně modlit růženec. Jiní učinili slib, že celý rok budou jíst jen suchý chléb s vodou. 44
V sobotu krize vrcholila. Don Bosco se dusil, neměl sil si odkašlat. Zdálo se, že v noci zemře. Ale nestalo se tak. Naopak, nastal obrat. Panna Maria vyslyšela prosby hochů, kteří nemohli dále žít bez otce. O poslední srpnové neděli vyšel poprvé z domu. Opíral se o hůl, chůze ho vyčerpávala, ale nevzdal se. Zamířil k oratoři. Jak ho hoši zahlédli, utíkali mu naproti. Nejsilnější ho posadili do křesílka, Vyzvedli na ramena a v průvodu si ho nesli na hřiště. Jásali, zpívali, skákali radostí. Don Bosco se rovněž nedovedl ubránit dojetí. Namačkali se do kaple a společně děkovali Pánu. Pak nastalo velké ticho. Don Bosco povstal, aby pronesl pár slov. – Za svůj život vděčím vám, řekl. Ujišťuji vás, že od nynějška bude patřit výhradně vám. SETKÁNÍ SE STARÝM PŘÍTELEM Lékaři předepsali dlouhou rekonvalescenci v naprostém klidu. Odebral se k matce a k bratrovi do Becchi. Hochům slíbil: – Až opadá listí ze stromů, vrátím se natrvalo k vám! … S přibývajícími silami prodlužoval svoje vycházky. Jednou zašel až do Capriglia. Když na zpáteční cestě procházel lesem, vyskočil proti němu zarostlý muž a hrubě na něho zakřičel: – Peníze nebo život! Don Bosco se lekl, ale pohotově odpověděl: – Jsem Don Bosco. Žádné peníze nemám. Současně se díval upřeně do útočníkovy tváře. Byla mu povědomá. I když byl maskován šátkem, zblízka ho poznal. – Kortézi, je to možné, že bys mě chtěl zabít? oslovil útočníka. Poznal v něm hocha, kterého chodil navštěvovat do turínské věznice. I Kortéz poznal svého dobrodince a byl by se nejraději propadl do země. – Done Bosco, odpusťte mi! zaprosil lítostivě. Je ze mě zase ničema. A začal mu vyprávět svůj zoufalý životní příběh. Když ho propustili z vězení a vrátil se domů, všichni se proti němu postavili a vyhnali ho. Nezastala se ho ani matka a označila ho za ostudu celé rodiny. Nikde nemohl najít zaměstnání. Jakmile se zmínil, že se vrací z vězení, všude před ním zabouchli dveře. Nikdo mu nedal příležitost, aby ukázal, že není zlý. Než došli do Becchi, měl Kortéz odbavenou životní zpověď. Don Bosco ho pozval do rodiny. Představil ho: – Potkal jsem se se starým přítelem a jsem rád, že dnes s námi povečeří. PŘÍCHOD MATKY MARKÉTY K uskutečnění svého plánu potřeboval i pomoc matky. Jak jí to říci? Bylo jí padesát osm let. V Becchi byla autoritou, kterou všichni ctili. Může si dovolit vytrhnout ji ze zdejší pohody a zbavit ji radosti ze života mezi vnoučaty? Jednoho večera si dodal odvahy a zašel za ní. – Maminko, mám pro vás návrh. Nechtěla byste jít se mnou na nějaký čas do Turína? Ve Valdoccu mám pronajaté tři světnice. Rád bych postupně poskytoval domov těm, kdo ho ztratili. Vzpomínáte si, jak jste mi kdysi řekla, že za mnou nikdy nepřijdete, jestliže zbohatnu? Přesvědčíte se, že žiji chudě a šťastně. Je tu pak ještě další důvod. Čtvrť, ve které jsem začal, má nevalnou pověst. V blízkosti mého střediska jsou krčmy a domy se špatnou pověstí. Nerad bych proto bydlel sám. 45
Takovou nabídku nečekala. Nikdy ji nenapadlo, že by měla své stáří dožít v cizím prostředí. Mlčela, uvažovala. Don Bosco pokračoval. – Nechtěla byste se stát matkou mých opuštěných hochů? Dlouho mlčela a pak odpověděla jednou větou: – Jestliže se domníváš, že si to Pán ode mě přeje, půjdu. KONFLIKT S VLASTENECKÝMI KNĚŽÍMI V Turíně a v Římě se konaly manifestace na počest Pia IX. a jeho reforem. Arcibiskup Fransoni byl zastáncem přísně konzervativního křídla a byl dost zmaten vývojem událostí. Nejvíce ho soužilo zneužívání papežových snah při prosazování revolučních myšlenek. Ostatní piemontští biskupové byli nadšeni liberálním kurzem v církvi. Posílali svým diecezánům vlastenecké pastýřské listy. Mnozí kněží šli ještě dál. Podlehli vlastenectví a potřeby věřících se staly až druhořadou záležitostí. Někteří pomáhali i Donu Boscovi a pokoušeli se řešit sociální otázku. Don Bosco se k vlastencům nepřidal. Nedal se strhnout politikou. Nechtěl dělat velké dějiny. Kolem sebe viděl spousty malých příležitostí, o kterých se v dějinách nehovoří. Denně se na něho obracel stále větší počet bezradných hochů, kteří nevěděli, jak dál. Zasvětil život výhradně těmto starostem. Za 710 lir ročního nájemného obsadil všechny světnice Pinardiho domu a louku kolem. Celou parcelu opatřil zdí, dvěma vrátnicemi a jakousi kanceláří. Kolem oratoře byly totiž domy s nevalnou pověstí a jejich osazenstvo se často přicházelo bavit po svém do Don Boscova objektu. Ohradou se izoloval od těchto vlivů. Louku proměnil ve velké hřiště. Malý pás země u domu uhájila matka Markéta pro zahrádku, kde pěstovala salát, brambory a zeleninu. KNĚZ ZLODĚJ Jindy musel použít jiné taktiky. Zatímco se don Borel staral o oratoř, on bloudil po náměstích a okolí. Na chodnících byly skupiny mladých karbaníků. Uprostřed na rozestřeném kapesníku leželo někdy až dvacet lir. Nejdříve hráče pozoroval a odhadoval situaci. Pak se bleskově shýbl, sebral kapesník s penězi a dal se do běhu. Tohle hoši od kněze nečekali. Vyskákali, začali ho pronásledovat a křičeli: – Vrať nám naše peníze! – Vrátím, až si mě chytíte. Pěkně si pospěšte. Utíkal do oratoře, proběhl branou přímo do kaple. Hoši za ním. Zde právě kázal don Borel shromážděným chlapcům. Začal výstup. Don Bosco předstíral, že je pouliční prodavač. Mával kapesníkem, přerušil kazatele a vyvolával: – Mám výborná lízátka. Kdo si ode mě koupí lízátko? Kazatel předstíral rozčilení a okřikl rušitele: – Drzoune, co tě to napadlo? Tady není žádné náměstí. Rychle zmiz! – Ale tady je tolik hochů. Jistě si každý rád koupí ode mě lízátko. Hoši, kdo si koupí? Dialog byl v dialektu, hoši se smáli odpovídali na výzvy. Nově příchozí byli ze scény celí zmatení zvědavě pozorovali, jak hádka skončí. Vzájemné rozčilování pokračovalo dál. Dialog se přenesl na téma, jak hospodařit s penězi a jak je možno se snadno odnaučit sprostým řečem. Rozhovor končil výzvou, aby každý usiloval o přátelství s Bohem. Na konci se již smáli i nově příchozí, kteří pronásledovali zloděje svých peněz. Hoši se dotlačili k Donu Boscovi a chtěli zpět své peníze. 46
– Vrátím vám je, až skončí pobožnost. Chvilku ještě vydržte. Pak vyšli všichni na hřiště. Hoši dostali ke svým penězům ještě svačinu. Slíbili, že si budou raději chodit hrát sem. Většinou dodrželi slovo. OTEC SE SEKEROU V té době navštěvoval oratoř asi čtrnáctiletý hoch. Když se to dozvěděĺ jeho otec, který byl každý večer opilý, zakázal mu to. Byl obchodníkem. Chlapec ho neposlechl a chodil dál. Otce to rozčílilo a synovi slíbil, že mu rozbije hlavu, jestli ještě jednou půjde za Donem Boscem. Příští neděli hoch přesto přišel. Když se večer vrátil domů, otec ho očekával. V ruce držel sekeru, vstal a zakřičel: – Žes byl zase u Dona Bosca? Chlapec se polekal a prchal z domu. Otec se pustil za ním. – Až tě chytím, tak tě zabiju! křičel. Scénu sledovala i matka. Vyběhla za manželem, aby ho odzbrojila. Hoch měl nohy rychlejší. Když doběhl do oratoře, měl značný náskok. Zabouchal na dveře, ale nikdo mu neotevřel. Ze strachu vylezl na morušovník. Neměl již listí, byla zima, ale vidět ho nebylo, protože byla tma. Vzápětí přišel opilec se sekerou. Tvrdě zabušil na dveře. Markéta předtím zahlédla oknem hocha lezoucího na strom. Šla otevřít. Opilec s hulákáním vtrhl dovnitř a rovnou do pokoje Dona Bosca. – Kde je můj syn? zařval. – Tady ho určitě nenajdete, ohradil se rezolutně Don Bosco. – Vím, že je u vás! A začal otevírat dveře a skříně. – Až ho chytnu, tak ho zabiju. – Co si to zde dovolujete? energicky zaprotestoval Don Bosco. Řekl jsem vám, že tady není. A i kdyby byl, tak zde jste v cizím bytě a nemáte tu co dělat. Jakým právem si dovolujete takhle hulákat? Vypadněte, nebo zavolám policii. – Policii půjdu zavolat, důstojnosti, já. A ta vám poručí, abyste mi vrátil kluka. – Výborně, pojďme na policii oba. Až jim povím, jak jste se zde choval, velkou radost z vás mít nebudou. A až jim dosvědčíme, že jste chtěl zabít svého syna, určitě si vás tam hned nechají. Opilec ztratil kuráž a s kletbami a křikem odešel. Pak vyšel ven i Don Bosco, přiblížil se ke stromu a tiše volal hocha, aby slezl dolů. ARCIBISKUPOVO UZNÁNÍ Don Bosco říkal, že bydlí s hochy v domě patřícím k oratoři svatého Františka Saleského. Od začátku tím dával najevo, že prvořadou záležitostí je zde oratoř. V květnu založil mezi hochy Družinu svatého Aloise. Každý člen se zavazoval ke třem povinnostem: dávat dobrý příklad, varovat se neslušných řečí a přijímat svátosti. Družina se stala zakrátko náročným společenstvím, v němž si všichni pomáhali stát se lepšími. Měsíc po této události, 21. června, se okázale slavil svátek svatého Aloise. Don Bosco svěřil jeho přímluvě své hochy a dal jim ho za vzor mravní čistoty. Přišel pan arcibiskup a uděloval svátost biřmování. Když vstupoval do kaple, neuvědomil si, že není v katedrále. Zavadil mitrou o strop a spadla mu na zem. Všechny to rozesmálo. I Jeho Excelenci. Pohotově pronesl: 47
– Vidíte, jak si považuji, že jsem mezi hochy Dona Bosca. Jinde tento obřad vynechávám. Vám budu kázat výjimečně s odkrytou hlavou. Po obřadech se rozvinul přátelský rozhovor, při němž se řešil případ biřmovaných hochů. Bylo povinností místního faráře uvědomit kolegy farností, do nichž hoši patřili, aby provedli ve svých matrikách záznam o přijetí biřmování. Vznikl problém, kam zprávu poslat, když hoši nepatřili nikam. Pan arcibiskup vyřešil problém nečekaně pružně. Prohlásil oratoř za farnost opuštěných hochů. Před přítomnými faráři z města tak potvrdil postavení Dona Bosca a oprávněnost jeho počínání. DOVOL, ABYCH SE VRÁTILA DOMŮ Na jedno nedělní odpoledne ohlásil Brosio veřejné vystoupení. Přišlo hodně lidí. Hoši měli předvést ukázku bitvy. Dopadlo to špatně. Pronásledovaná strana byla zatlačena do zahrádky matky Markéty a celou ji zdevastovala. Ze zeleniny, fazolí, rajčat a salátu nezbylo nic. Sama pozorovala tuto zkázu z okna, ale nikdo nedal na její volání. Když bitva skončila, přivedla do zničené zahrádky syna a zavyčítala: – Podívej se, co mi tví kluci provedli. Všechno zničili. Když se večer všichni pomodlili, hoši dali dobrou noc a šli spát. Matka Markéta rozžala olejovou lampu a dala se do spravování šatů a prádla. Don Bosco si sedl vedle ní a pomáhal jí. Nejčastěji přišíval knoflíky. Byla to pro oba jediná klidná chvíle, kdy mohli spolu hovořit a řešit starosti, kterých bylo stále více než dost. Tentokrát Markétě nebylo do řeči. Zničená zahrádka a znevážená námaha se jí dotkly příliš hluboce. Hochy znala, ale podobnou bezohlednost nečekala. Don Bosco hledal vhodná slova, aby ji potěšil, ale nedařilo se mu. – Jeníku, řekla po chvíli mlčení, nějak mě všechno zmohlo. Jsem už stará. Pusť mě zpět do Becchi. Denně jsem pracovala od východu slunce do pozdních večerů, nikdy jsem nečekala žádnou zvláštní vděčnost, ale dnešní bezohlednost mě zranila. Nemám sílu pokračovat dál. Měla pravdu. Pro to, co jí kluci provedli, nebylo omluvy. Don Bosco mlčel. Celý život rozdala ve službě bližním. Nikdy nemyslela na sebe. Po chvíli ticha udělal jediné gesto. Ukázal na kříž visící na stěně. A stará venkovanka pochopila. Chvíli seděla se sklopenou hlavou, pak vstala, šla si pro svoje šití a dala se do opravování, aby ráno nemuseli hoši do práce v děravých šatech. Pak se už ani jednou nepokoušela o návrat do rodného kraje. Dožila svůj život mezi synovými rošťáky. Potřebovali matku. Mnozí jinou nepoznali. Aby dokázala pokračovat, musela častěji pozvedat oči k ukřižovanému Pánu. OTŘESENÁ NADĚJE Druhá polovina roku 1848 byla ještě bouřlivější. Bylo potlačeno povstání v Praze a v Paříži a u Custozy porazili Rakušané Karla Alberta. Politikové a lid připisovali porážku neschopnosti mocných a dožadovali se potrestání zodpovědných činitelů. Bylo zakázáno veřejné shromaždování a podporovalo se tažení proti kněžím. Don Bosco popsal ony měsíce následovně: „Každý výpad proti knězi nebo proti náboženství se hodnotil jako vlastenecký čin. Několikrát jsem byl přepaden doma i na ulici. Když jsem jednou vyučoval katechismus, někdo na mě vystřelil z pušky. Střela proletěla oknem a mým talárem mezi paží a hrudí, zaryla se do zdi a nechala v ní velkou stopu. Stalo se to 48
v Pinardiho kapli. Hoši byli výstřelem silně postrašeni. Také jsem se ulekl, protože jsem si uvědomil, že jsem vyvázl jen o vlásek. Abych uklidnil posluchače, komentoval jsem událost s humorem: – Na podobné efekty nejsem zvyklý. Podívejte se, jak dopadl můj talár. Taková díra! Je mi ho líto, vždyť se ničím neprovinil a nemám náhradní. Panna Maria mě ochránila.“ Jeden z hochů pak vyndal projektil ze zdi. Byla to pořádná kulka. – Jindy jsem byl uprostřed velkého houfu chlapců. Nebylo dosud nijak pozdě. Tu mě napadl dlouhým nožem neznámý mladík. Zachránil jsem se šíleným útěkem domů. Také don Borel vyvázl přímo zázrakem před kulkou z pistole. Byly to výsledky štvavé kampaně některých novin. Dva články měly například nadpis: „Ve Valdoccu se chystal převrat… Valdocký kněz a nepřátelé vlasti.“ Dříve než skončil pohnutý rok 1848, přihodila se ve Valdoku událost, která posílila Don Boscovu naději. Jeden z jeho hochů oblékl kleriku. Byl to jeho spolurodák a jmenoval se Ascanio Savio. Od porvopočátku navštěvoval oratoř. Nyní měl vstoupit do semináře, ale ten byl zavřený. Arcibiskupská kurie mu dovolila uskutečnit obřad obláčky u Cottolenga. Jinak měl nadále zůstat u Dona Bosco a pomáhat mu. Nezůstal u něho natrvalo. Za čtyři roky vstoupil do semináře a stal se diecézním knězem. O Donu Boscovi prohlásil: – Měl jsem ho rád jako vlastního otce. A Don Bosco o něm napsal: „Svěřil jsem mu hned část asistence, výuku katechismu a starost o další naše záležitosti. S úlevou jsem pociťoval, že mi někdo pomáhá. První beránek se stal pastýřem.“ Don Bosco nám zanechal z těch dob vzpomínku na zvláštní událost. V oratoři se oslavoval nějaký svátek a stovky hochů byly připraveny setkat se s Pánem při svatém přijímání. Don Bosco začal mši svatou a byl přesvědčen, že ve svatostánku je dostatečné množství konsekrovaných hostií. Když začal rozdávat Tělo Páně, zjistil, že ciborium je skoro prázdné. Josef Buzzetti, který se staral o sakristii, jednoduše zapomněl přichystat na oltář další ciborium. Přišel na to až po proměňování, kdy už se nedalo nic dělat. Don Bosco se těšil, jak se toho dne stane náš Pán hostem všech hochů, a zatím měl k dispozici několik částeček. Začal rozdávat. Podělil už hezky velký počet a k údivu svému i Buzzettiho se v ciboriu udržoval neztenčený počet. Dostalo se na všechny. Případ několikrát vyprávěl i v pozdějších letech. Pán mu dal najevo, že s ním je ve chvílích nejistot. Posílil jeho víru a naději. DON BOSCO A POLITIKA Don Bosco se dostal do konfliktu s politikou poprvé v roce 1848. Tehdy k ní zaujal jednoznačný postoj. Odkázal ho svým synům: „Přesvědčil jsem se, řekl, že se musím vzdát politiky, jestliže chci vykonat trochu dobra. Vždycky jsem se řídil touto zásadou a proto jsem mohl ledacos vykonat a neměl jsem kvůli tomu žádné těžkosti. Ba častokrát mi pomohli i takoví, od nichž bych pomoc nikdy neočekával.“ Tehdejší doba ho přesvědčila, jak je politika vratká. Byl svědkem toho, jak vedoucí činitelé během krátké doby upadali do královské nemilosti a ze svých vysokých postavení se poroučeli do vyhnanství. Proto se pevně rozhodl, že se nikdy nepřidá k žádné politické straně. Svou cestu nazval politikou otčenáše. Rozuměl tím spásu duše a výchovu opuštěných hochů. Během let se přesvědčil a na vlastní kůži často pocítil, jak dovedli být 49
veřejně vychvalovaní politici křiví, věrolomní a bezcharakterní. Za všech situací stál vždy na straně papeže. Řídil se jeho radami a vždy, i když si tím škodil, papeže hájil. Prohlásil: – Vždy stojím za papežem. Jako katolík poslouchám slepě papeže. Jestliže chceme zůstat katolíky, musíme smýšlet a věřit stejně jako papež. ROK 1849 Nejvíce spoléhal na Gastiniho a Revigliu. Roku 1848 dělal pro ně a pro dalších jedenáct duchovní cvičení. Tohoto roku je pořádal dvakrát, protože počet stoupl na šedesát osm. Stále sledoval, vybíral a vedl některé jednotlivce, u nichž předpokládal, že by mohli být v budoucnu kněžími. Na konci exercicií si zavolal Josefa Buzzettiho, Jakuba Belliu, Karla Gastiniho a Felixe Revigliu a řekl jim: – Velmi nutně potřebuji někoho, kdo by mi pomáhal s oratoří. Nechtěli byste to být vy? Co na to říkáte? – Jak bychom vám mohli pomáhat? – Především byste se měli vrhnout do studia, hned začít s latinou a pak s dalším. Když bude Bůh chtít, mohli by z vás být jednou kněží. Čtyři hoši se beze slova dohodli tím, že si chvíli hleděli do tváří. Pak přijali nabídku. Don Bosco si dal jednu podmínku. Vyndal kapesník a zmačkal ho. – Přál bych si, řekl, abyste se stali v mých rukou ve všem tak poslušnými jako tento kapesník. Z přítomné čtveřice měl základní vzdělání pouze Bellia. Don Bosco svěřil v srpnu hochy energickému donu Chiavesovi. Sám jim dal základy italštiny a v září s nimi zašel do Becchi k bratru Josefovi. Zde se s nimi pustil do latiny. Do Turína se vrátili v říjnu. Přišli právě na slavný pohřeb, kterým se loučilo město s Karlem Albertem. Druhou událost zapsala markýza Marie Fassatiová: „Tuto událost jsem slyšela na vlastní uši od samého Dona Bosca a snažila jsem se ji popsat co nejvěrohodněji. Jednou volali Dona Bosca k hochovi, který navštěvoval oratoř a nyní těžce onemocněl. Bohužel nebyl v Turíně a vrátil se až za dva dny. Když zašel za nemocným, bylo již na dveřích smuteční oznámení. Šel přesto dál, aby aspoň potěšil zničené rodiče. S pláčem mu vyprávěli, že syn ráno zemřel. Chtěl ještě jednou chlapce vidět. Zavedli ho do pokoje zemřelého. – Když jsem vešel do světnice, potvrdil Don Bosco, napadlo mě, že by hoch nemusel být mrtvý. Přiblížil jsem se k jeho lůžku a zavolal na něho: Karle! Otevřel oči, pozdravil a usmál se. – Done Bosco! zvolal, probudil jste mě ze strašného snu. Přítomní se vylekali a s křikem utíkali ze světnice, až pokáceli svíce. Don Bosco zatím uvolnil hocha z prostěradla, do kterého byl zabalen. – Zdálo se mi, začal vyprávět, že jsem spadl do dlouhé temné jeskyně, která byla tak těsná, že jsem se v ní začal dusit. Na dně jsem viděl jasný prostor, kde se právě odbýval soud nad mnohými dušemi. Můj strach a úzkost se staly nesnesitelnými, když jsem viděl velký počet odsouzených. Zakrátko jsem měl být také souzen. Dostal jsem hrozný strach, protože jsem vykonal špatně svou poslední zpověď. Najednou jste mě vzbudil. 50
Mezitím se vrátil otec s matkou a radovali se, že syn opět žije. Karlík je radostně přivítal. Když se s nimi objal, prosil je, aby ho nechali s Donem Boscem o samotě. Vyznal mu, že se dopustil těžkého hříchu. Když onemocněl, volal hned Dona Bosca. Ale ten nebyl doma. Přišel za ním jiný kněz, kterého neznal, a neměl odvahu vyznat mu svůj hřích. Bůh mu právě dal poznat, že za svatokrádežnou zpověď zasloužil peklo. Vyzpovídal se s velkou lítostí. Jakmile dostal rozhřešení, zavřel oči a šťastně usnul. Byl mrtev.“ Třetí příhodu zachoval Josef Buzzetti a potvrdil ji Karel Tomatis, který patřil rovněž mezi první hochy bydlící v Pinardiho domě. Don Bosco chodil na svátek zemřelých s hochy na hřbitov. Když tam vykonali pobožnost, vrátili se a pražili jedlé kaštany. Koupil jich tři velké pytle. Matka Markéta nevěděla, jaké úmysly s nimi má a proto jich připravila asi čtyři kila. Když pro ně Buzzetti zašel a viděl, jak jich je málo, řekl: – Don Bosco bude nemile překvapen, až zjistí, že jich je upražena taková trocha. Hned ho jdu upozornit. Ale nebylo snadné se k němu dostat. Byl již obklopen dovádivým zástupem. Vzal do rukou košík, vysypal do něho horké kaštany a dal se do rozdávání. Každý dostal plnou hrst. Buzzetti na něho volal: – Nevystačí vám na všechny. Dávejte méně. – Jak to? V kuchyni jich jsou přece tři pytle. – V kuchyni není nic. Všechny máte v košíku. Přinesl jsem všechno. Don Bosco byl překvapen, ale rozdával hlučícímu zástupu dál. – Slíbil jsem každému plnou hrst. Musím splnit slovo. Dále rozdával po plných hrstech. Buzzetti byl stále netrpělivější, protože podle jeho odhadu měl být košík již dávno prázdný. Bylo již poděleno velké množství, ale hodně jich rovněž ještě čekalo na svůj díl. Všimli si toho i další. Stovky očí pozorovaly prázdný košík, z něhož dovedl vylovit pro každého plnou hrst. Dostalo se na všechny. Toho večera začali hoši při loupání kaštanů nadšeně provolávat: – Don Bosco je svatý! UZNÁNÍ BOSCOVA DÍLA ZE STRANY ÚŘADŮ Koncem roku 1849 podal Don Bosco na ministerstvo vnitra žádost o podporu své oratoře. V polovině ledna 1850 se objevili v oratoři tři senátoři. Měli se přesvědčit o Don Boscově činnosti a podat o ní v senátě a na ministerstvu zprávu. Odnášeli si velmi pozitivní dojmy. Viděli, jak prožívalo pět set hochů nedělní odpoledne hrami na hřišti. Navštívili i kapli, kde se hoši tísnili při bohoslužbách a velké sympatie v nich vzbudil útulek, v němž bydlelo třicet hochů. Informovali se na jejich denní program. Hrabě Sclopis náhodně zastavil jednoho hocha. Jmenoval se Josef Vanzino. Byl z Vareze, pracoval jako kameník, otce již neměl. Když se hrabě zeptal na matku, hoch se rozplakal a přiznal, že je ve vězení. – A co děláš večer? Kde bydlíš? tázal se účastně hrabě. – Žiju tady u Dona Bosca. Zachovala se zpráva, kterou přednesl v senátě senátor Pallavicini. Má datum 1. března. Čteme v ní: „Dílo ušlechtilého a horlivého kněze Jana Bosca je vrcholně náboženské, morální a prospěšné. Město by utrpělo velkou škodu, kdyby mělo zaniknout nebo se 51
omezit pro nedostatek prostředků. Naše komise naléhá na ministerstvo vnitřních záležitostí, aby účinně podpořilo dílo tak užitečné a prospěšné.“ Výsledkem rozpravy bylo, že senát dal Donu Boscovi tři sta lir a ministr Urban Rattazzi dva tisíce lir. Peníze přišly velmi vhod, ale nebyly tím největším ziskem. V Piemontě byla již delší čas napjatá situace mezi církví a státem. Návštěva a relace tří senátorů rozptýlily všelijaké předsudky a podezření. Ze strany úřadů mu přestalo hrozit nebezpečí. TŘICET TISÍC LIR A MALÁ ZÁVRAŤ Po obláčce prvních čtyř kleriků začal Don Bosco shánět dům. Nemohl žít ze dne na den v podnájmu, o který mohl kdykoli přijít, kdyby se našel kupec. V neděli odpoledne vyhledal pana Pinardiho. – Kdybyste si řekl křesťanskou cenu, koupil bych celý váš dům. – Ujišťuji vás, že žádnou jinou cenu bych nechtěl. Jakou cenu byste si řekl na mém místě vy? – Tázal jsem se čestného znalce. Jmenuje se inženýr Spezia. Celý váš objekt odhadl na 26 až 28 tisíc lir. Dal bych vám 30 tisíc. – Zaplatil byste celou sumu naráz? – Kdybyste si přál naráz, pak naráz. – Dobrá. Tady je moje ruka. Za čtrnáct dní podepíšeme smlouvu. Don Bosco stiskl panu Pinardimu ruku a dostal malou závrať. Třicet tisíc lir je kupa peněz. Kde je vezme? Za pouhých čtrnáct dní! Ve Vzpomínkách napsal: „Začal jsem vyjednávat s Boží prozřetelností. Toho večera mě vyjímečně navštívil don Cafasso. O svátcích a o nedělích nikdy nepřicházel. Řekl mi, že zbožná hraběnka Riccardiová mu nabídla 10 tisíc lir, které má podle svého uvážení použít k rozmnožení oslavy Boží. Druhého dne přišel řeholník rosminián a půjčil mi 20 tisíc lir. Na čtyři procenta úroku. Opat Rosmini nikdy nehledal majetek ani výhody. Tři tisíce lir za převod majetku zaplatil pan Cotta, v jehož bance se uložily peníze.“ Stalo se to 19. února 1851. Don Bosco viděl v této záležitosti režii Boží prozřetelnosti a pokyn pokračovat na započaté cestě vpřed. PRVNÍ SALESIÁNSKÝ KOSTEL Když jednoho večera opravoval s matkou Markétou potrhané obleky a prádlo chlapců, kteří již spali, jakoby pro sebe prohodil: – Nyní se dám do stavby krásného kostela ke cti svatého Františka Saleského. – Ty chceš stavět kostel? Kde vezmeš peníze? Každý den dáváme s bídou dohromady peníze na jídlo a oblečení hochů. A ty by ses chtěl dát do stavby kostela? Domnívám se, že by ses měl nejdříve hodně dlouho radit s Pánem a odpovědně celou záležitost zvážit. – Kdybyste měla, maminko, peníze, dala byste mi je? – Dala. Ale ty víš, že momentálně nemám ani liru. – Vy snad pochybujete, že Bůh, který je ještě velkorysejší než vy, mi je nedá? … Stavby se ujal Federico Bocca. Když s ním dojednával Don Bosco základní záležitosti, žertovně upozornil: – Občas mi budou chybět peníze k zaplacení výloh. Doufám, že se tím nedáte nikdy odradit a budete směle pokračovat dál. – Nebylo by tedy lepší se stavbou počkat a neunáhlovat se? – Naopak. Byl bych moc rád, kdyby příští rok kostel stál a sloužil našim potřebám. … 52
Kostel byl vysvěcen 20. června 1852. Tehdy vévodil celému okolí. Dnes se krčí pár metrů od baziliky Panny Marie Pomocnice a ve srovnání s ní připomíná spíše malou kapli. Ve skutečnosti byl tento kostelík až do června 1868, tedy celých šestnáct let, středem a srdcem jeho díla. VYHROŽOVÁNÍ VALDENSKÝCH V březnu 1853 zahájil Don Bosco vydávání knihovny Katolického čtení. Šlo o brožury, které řešily nejpalčivější problémy doby. Zabývaly se výhradně katolickým náboženstvím. Styl brožur byl jednoduchý a lidový a každý měsíc vyšel svazek, který měl asi sto stran. … Katolické čtení bylo přijato s velkým ohlasem. Počet čtenářů byl neočekávaně velký. Současně se rozpoutal hněv protestantů. Za Donem Boscem přišli do Valdocca dva valdenští pastoři Bert a Meille. Přesvědčovali ho, aby zastavil vydávání brožur nebo aby aspoň zmírnil jejich ostrost. Nepochodili. Jedné lednové neděle přišli večer jiní dva pánové. Chtěli nutně mluvit s Donem Boscem. Když je přijal, začali s poklonami. – Jste teolog a máte velký dar. Dovedete všechno velmi přístupně vysvětlit, takže vám musí porozumět i nejobyčejnější člověk. Měl byste lidem ve svých brožurách přiblížit starou historii a vydat dějiny. Potřebovali by se dozvědět i něco o světě. Potřebovali by zajímavě napsaný zeměpis. Vy byste to mistrovsky zvládl. Lidé nutně potřebují osvojit si základní vzdělání. Dejte se do práce. Rádi vás podpoříme. Tady máte pro začátek čtyři tisíce lir pod podmínkou, že přestanete vydávat Katolické čtení. Neužitečně byste plýtval silami. – Jestliže neužitečně, proč mi nabízíte peníze? Proč mě chcete umlčet? Poslyšte, když jsem se stal knězem, zasvětil jsem život dobru církve a potřebám chudých lidí. Od mého předsevzetí mě nic neodvrátí. Budu proto dále psát a vydávat Katolické čtení. Tón rozhovoru se pojednou změnil. Místo podlézavých frází začali příchozí vyhrožovat. – Jestli se vám v budoucnu něco stane, připište si to na vrub své tvrdohlavosti. Chtěli jsme s vámi vyjít po dobrém. Vaši hoši ztratí brzy svého chlebodárce. Don Bosco vstal, otevřel dveře a zavolal: – Buzzetti, zaveď pány k bráně! CHTĚLI SE MI POMSTÍT „Atentáty, o kterých vyprávím, se zdají neskutečné, a přece jsou pravdivé. U všech bylo hodně svědků.V září, v neděli večer, jsem byl volán do domu nedaleko útulku markýzy Barolové. Bylo mi sděleno, abych spěchal co nejrychleji, protože u Sardiů umírá nějaká žena. Pozval jsem několik zdatnějších hochů, aby mi dělali doprovod. Od jisté doby jsem byl opatrnější. Případ se mi zdál podezřelý. Některé hochy jsem nechal dole u schodiště a Josef Buzzetti a Hyacint Arnaud vystoupili se mnou do poschodí a zůstali stát nedaleko dveří nemocné. Vstoupil jsem dovnitř a uviděl jsem kašlající ženu, která předstírala, že se za chvíli udusí a zemře. Kolem ní stáli čtyři muži. Požádal jsem je, aby opustili místnost, protože jinak bych nemohl ženu vyzpovídat. – Dříve než se začnu zpovídat, začala žena vykřikovat, trvám na tom, aby mě tenhle darebák odprosil. – Nic jsem ti neudělal, nebudu tě tedy odprošovat. – Nehádejte se! okřikl je další muž. Strhla se prudká hádka. Než jsem pochopil, oč jde, někdo zhasl světlo. Pohotově jsem chytil židli a chránil jsem si hlavu, protože směrem ke 53
mně se snášela záplava ran holemi. Rány dopadaly na židli. Pokoušel jsem se dostat ke dveřím. Jedna rána zasáhla můj prst levé ruky. Usekla mi nehet a jeden článek prstu. Chráněn chlapci jsem se dostal domů.“ ŠEDIVÁK „Množící se násilnosti a léčky byly pro mě znamením, abych nevycházel sám z domu. Mezi oratoří a městem byl široký pás luk a keřových porostů. Jednoho pozdního večera jsem se vracel domů sám. Měl jsem strach, protože se vedle mě objevil znenadání velký pes, který mi naháněl hrůzu. Neprojevoval se však nijak nepřátelsky. Naopak, lísal se ke mně, jako bych byl jeho pánem. Hned jsme si porozuměli. Doprovodil mě až do oratoře. Podobná příhoda se opakovala ještě mnohokrát. Dali jsme mu jméno Šedivák. Prokázal mi vzácné služby. O některých se zmíním: Jednoho deštivého a mlhavého večera jsem se vracel sám z města. Bylo to koncem listopadu 1854. Naráz jsem si všiml, že za mnou jdou dva muži. Když jsem přidal do kroku, přidali i oni. Když jsem zpomalil, rovněž se přizpůsobili. Chtěl jsem se vrátit, ale bylo již pozdě. Naráz ke mně přiskočili a hodili mi na hlavu plášť. Pokoušel jsem se z něho vymotat a volat o pomoc, ale nepodařilo se mi jedno ani druhé. Vtom se objevil Šedivák. Vztekle zavrčel a vrhl se na tvář jednoho útočníka a pak hned na druhého. – Okřikni tu mrchu! začali volat. – Učiním tak jedině pod podmínkou, že mě necháte na pokoji. – Necháme. Zavolej na psa! Teď už prosili. Šedivák se zatím vrhal se zlověstným štěkotem jako hladový vlk na oba prchající útočníky. Pak se vrátil a šel vedle mě až domů. Objevoval se pokaždé, kdykoli jsem byl nucen jít potmě z města, a doprovázel mě. ANDĚL STRÁŽNÝ? Michal Rua viděl Šediváka dvakrát. Potvrdil, že jednoho večera Don Bosco potřeboval nutně vyřídit nějaké záležitosti. Když chtěl vyjít z domu, na prahu stál Šedivák. Pokoušel se ho obejít nebo přelézt, ale pes ho vždy chytil a táhl zpět. Matka Markéta pochopila, proč ho nechce pustit. – Když nechceš poslechnout mě, poslechni aspoň psa a nikam nechodí pokárala syna. Druhého dne se dozvěděl, že ho v ohybu cesty vyhlížel neznámý člověk s pistolí v ruce. Don Bosco se několikrát pokoušel zjistit, komu pes patří, ale nikdy se mu to nepodařilo. Ještě v roce 1872 přišla řeč na tajemného psa. Baronka Fassati se ho tázala, co si o psu myslí. Don Bosco jí s úsměvem odpověděl: – Bylo by směšné tvrdit, že to byl anděl strážný. A rovněž se nedá říci, že to byl obyčejný zatoulaný pes. DVĚ STOLIČKY PRO ZAČÁTEK V roce 1853 dostavěl novou budovu. Rozhodl, že v domě zařídí dílny a hoši se budou učit doma. Rozhodnutí uspíšilo špatné chování a fluktuace starších dělníků, s nimiž museli hoši pracovat. Druhou pohnutkou bylo, že krejčovská, obuvnická a tiskařská dílna budou pro oratoř přínosem. Na podzim roku 1853 otevřel krejčovskou a obuvnickou dílnu. První výbavu tvořily dvě stoličky a čtyři židle. Don Bosco byl mistrem. Sedl si na stoličku a ukázal čtyřem chlapcům, jak se přibíjí na botu podrážka, jak se pracuje se šídlem a jak se zhotovuji a 54
používají dratve. Po několika dnech předal své mistrovské místo Dominiku Goffimu, který byl zároveň vrátným oratoře. Krejčovskou dílnu umístil do dosavadní kuchyně; a tu přemístil do nové budovy. Prvním krejčovským mistrem byla matka Markéta a také Don Bosco. Na studiích v Castelnuovu se naučil u pana Roberta obstojně šít a stříhat. Začátkem roku 1854 ohlásil hochům, že otevírá knihvazačskou dílnu. ZA ROK BYLA TISKÁRNA Koncem roku 1856 otevřel čtvrtou dílnu – stolařskou. Odvolal z městských dílen skupinu hochů, do velké haly opatřil pracovní stoly a nářadí, zřídil sklad dřeva a prvním mistrem jmenoval pana Coria. Pátou dílnou, nejtoužebněji očekávanou, byla tiskárna. Trvalo mu celý rok, než vybojoval na úřadech povolení. Souhlas obdržel 31. prosince 1861. Zahájil pod vedením tiskařského mistra Ondřeje Giardina. Jeho asistentem byl Josef Buzzetti. První knihou vytištěnou v tiskárně oratoře svatého Františka Saleského bylo dílko kanovníka C. Schmida: Veselá povídka o mladém poustevníkovi Teoflovi. Vyšla v edici Katolického čtení v květnu 1862. Od té doby všechny další tituly jmenované edice vycházely v tiskárně oratoře. Jinde se tisklo pouze výjimečně. Začátky byly nanejvýš skromné. První inventář tvořily dva tiskařské válce. Vše se obsluhovalo ručně. Ale ještě za života Dona Bosca byla dána do provozu velká moderní tiskárna, která mohla konkurovat kterémukoli turínskému podniku. V roce 1862 Don Bosco otevřel šestou a poslední dílnu – zámečnickou. KDO NENÍ ZCELA CHUDÝ, NEMÁ V TOMTO DOMĚ MÍSTO Oratoř a domov, v němž bydlelo stále více hochů, se nesměly stát továrnou na dělníky, ale výchovným domovem. Za tím účelem vydal ve školním roce 1854–1855 první pravidla, která dávala životu v oratoři určitý řád a jednotného ducha. Do učebního poměru přijímal hochy od dvanácti do osmnácti let. Učeň musel být bez otce a bez matky, opuštěný, bez jakýchkoli prostředků. Jestliže měl sourozence nebo příbuzné, kteří se mohli o něho postarat, neměl šanci bydlet v jeho domě. Pravidla určovala, kdo vede dům a koho jsou hoši povinni poslouchat. Prvním představeným byl ředitel. Odpovídal za mravní růst a za plnění povinností každého hocha. Ekonom se staral o hmotné záležitosti, katecheta o duchovní potřeby. Asistenti rozdělovali chléb a byli výchovně přítomni v jídelně, v dílnách a v ložnicích. Z ctností se nejvíce odporučovaly úcta k Bohu, pracovitost, poslušnost vůči představeným, láska k spolubydlícím, skromnost. Pravidla určovala chování doma i mimo dům. Nejvážnějšími přestupky byly klení, bezcharakternost, nepoctivost a krádež. Bylo zakázáno mít u sebe peníze, hrát hazardní hry, kouřit a stravovat se mimo dům. Vstávalo se časně ráno. Potom byla mše svatá s ranními modlitbami a růžencem, snídaně a nástup do zaměstnání. Obědvalo se společně a následovala velká polední přestávka. Pak se pokračovalo v práci. Večer byla školní výuka. Den končil společnou večerní modlitbou. Po ní Don Bosco krátce promluvil k celému společenství a popřál všem dobrou noc. Jednou za měsíc měli všichni hoši krátké duchovní ústraní. Říkalo se mu příprava na dobrou smrt. Jednou za rok byla krátká duchovní cvičení. V náboženské oblasti měl Don Bosco na studenty větší požadavky. K dělnické mládeži byl shovívavější. Ale i mezi ní objevoval hochy s mimořádnou duchovní úrovní. Pro ně založil v roce 1859 Družinu svatého Josefa. Přijímal do ní horlivější hochy a vychovával z nich šiřitele křesťanského života mezi dělníky. 55
POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE FRANTIŠKA K POSTNÍ DOBĚ 2015 Posilněte svá srdce (Jak 5,8) Drazí bratři a sestry, postní doba je časem obnovy pro církev, pro její společenství i pro jednotlivé věřící. Především je to však „doba příhodná“ (2 Kor 6,2). Bůh od nás nežádá nic než to, co nám předtím dal: „My milujeme Boha, protože on napřed miloval nás“ (1 Jan 4,19). On není vůči nám lhostejný. Každý z nás mu leží na srdci, zná nás jménem, stará se o nás, a když ho opustíme, hledá nás. Zajímá ho každý; jeho láska mu brání, aby byl lhostejný k tomu, co se nám přihodí. Stává se však, že pokud se nám daří dobře a žijeme v pohodlí, samozřejmě zapomínáme na ostatní (což se Bohu Otci nestává nikdy), nezajímáme se o jejich těžkosti, o jejich bolesti a nespravedlnosti, jimiž trpí… a naše srdce tak upadá do lhostejnosti. Zatímco já si žiji poměrně dobře a pohodlně, zapomínám na ty, jimž se dobře nedaří. Takovýto egoistický postoj lhostejnosti dnes nabral světový rozměr; až takový, že můžeme dokonce mluvit o globalizaci lhostejnosti. Jedná se o problém, jemuž se my jako křesťané musíme umět postavit. Když se Boží lid obrátí k Boží lásce, nachází odpovědi na ty otázky, které mu trvale kladou dějiny. Jednou z nejnaléhavějších výzev, jíž se chci v tomto poselství zabývat, je globalizace lhostejnosti. Lhostejnost vůči bližnímu i vůči Bohu je také pro nás křesťany skutečným pokušením. Proto v každé postní době potřebujeme slyšet volání proroků, kteří pozvedají svůj hlas a probouzejí nás. Bůh není vůči světu lhostejný, ale miluje ho až tak, že za spásu každého člověka dal svého Syna. Vtělením, pozemským životem, smrtí a zmrtvýchvstáním Božího Syna se definitivně otevírá brána mezi Bohem a člověkem, mezi nebem a zemí. Církev je jakoby rukou, která drží tuto bránu otevřenou skrze hlásání Slova, slavení svátostí a svědectví víry, která se projevuje láskou (srov. Gal 5,6). Svět však má tendenci uzavírat se do sebe a zavírat onu bránu, skrze niž Bůh vstupuje do světa a svět do Boha. Tato ruka, kterou je církev, tedy nesmí být nikdy překvapená, když je odmítána, potlačována a zraňována. Boží lid se proto potřebuje obnovovat, aby nezůstával lhostejný a aby se neuzavíral do sebe. Pro tuto obnovu bych vám chtěl předložit tři kroky k meditaci. 1. „Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy“ (1 Kor 12,26) – církev Boží lásku, která rozbíjí onu smrtelnou uzavřenost, jíž je lhostejnost, nám přináší církev svým učením a především svým svědectvím. Můžeme však svědčit pouze o tom, co jsme předtím sami zakusili. Křesťan je někým, kdo umožní Bohu, aby ho oblékl do jeho dobroty a milosrdenství, aby ho oblékl do Krista, a tak se mohl stávat tím, čím je on – služebníkem Boha a lidí. Obřadem umývání nohou nám to dobře připomíná liturgie Zeleného čtvrtku. Petr nejprve nechtěl, aby mu Ježíš umýval nohy, ale potom pochopil, že 56
Ježíš nechce být pouze příkladem toho, že i my máme umývat nohy jeden druhému. Tuto službu může vykonávat jen ten, kdo si nejprve nechal umýt nohy od Krista. Pouze on „má s ním podíl“ (Jan 13,8), a tak může sloužit člověku. Postní doba je příhodným časem pro to, abychom se nechali obsluhovat Kristem, a tím se stávali takovými jako on. K tomu dochází, když nasloucháme Božímu Slovu a přijímáme svátosti, zvláště eucharistii. V ní se stáváme tím, co přijímáme: Kristovým tělem. Lhostejnost, která, jak se zdá, často získává nadvládu v našich srdcích, nenachází v tomto těle místo. Proto tedy ten, kdo je Kristův, patří k jedinému tělu, v němž nejsme k sobě navzájem lhostejní. „Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy, je-li některý úd vyznamenán, všechny ostatní údy se s ním radují“ (1 Kor 12,26). Církev je communio sanctorum, protože na ní mají účast svatí, ale i proto, že je společenstvím svatých věcí: Boží lásky nám zjevené v Kristu a všech jeho darů. Mezi ně patří i odpověď těch, kdo se nechají zachvátit touto láskou. Ve společenství svatých a při účasti na Božích věcech nikdo nic nevlastní pouze pro sebe, ale to, co má, patří všem. A vzhledem k tomu, že jsme spojeni v Bohu, můžeme něco vykonat i pro vzdálené a pro ty, k nimž se svými vlastními silami nikdy nedostaneme; proto se s nimi a za ně modlíme k Bohu, abychom se všichni otevírali pro dílo jeho spásy. 2. „Kde je tvůj bratr“ (Gen 4,9) – farnosti a komunity To, co bylo řečeno o církvi, musíme převádět do života farností a komunit. Dokážeme v těchto církevních společenstvích zakoušet svou příslušnost k jedinému tělu? K tělu, které zároveň přijímá i sdílí, co Bůh chce darovat? K tělu, které poznává své nejslabší, nejchudší a nejmenší údy a stará se o ně? Anebo se utíkáme ke všeobecné lásce, která se angažuje daleko ve světě, ale zapomíná na Lazara sedícího před našimi zavřenými dveřmi? (srov. Lk 16,19-31) Abychom přijímali to, co nám Bůh dává, a aby to přinášelo plný užitek, je třeba překonávat hranice viditelné církve ve dvou směrech. V první řadě tím, že se v modlitbě spojíme s církví v nebi. Když se pozemská církev modlí, vzniká společenství vzájemné služby a dobra, které se dostává až před Boží tvář. Spolu se svatými, kteří dosáhli své plnosti v Bohu, vytváříme společenství, v němž se lhostejnost překonává láskou. Církev v nebi není triumfující proto, že by se obracela zády k utrpení světa a radovala se sama. Svatí spíše mohou s radostí nazírat skutečnost, že Ježíšovou smrtí a zmrtvýchvstáním definitivně překonali lhostejnost, tvrdost srdce a nenávist. Dokud toto vítězství lásky nepronikne do celého světa, svatí stále kráčejí s námi jako poutníci. Tereza z Lisieux, učitelka církve, psala s přesvědčením, že nebeská radost z vítězství ukřižované lásky není úplná, dokud jen jediný člověk na zemi trpí a sténá: „Velice počítám s tím, že v nebi nebudu nečinná, a mým přáním je i nadále pracovat pro církev a pro duše“ (dopis 254 z 14. července 1897). I my máme účast na zásluhách a na radosti svatých a oni zase mají účast na našem boji a touze po míru a smíření. Jejich radost z vítězství zmrtvýchvstalého Krista je pro nás důvodem, abychom měli sílu k překonávání různých forem lhostejnosti a tvrdosti srdce. Na druhé straně je každé křesťanské společenství povoláno k tomu, aby překračovalo práh vztahů směrem k okolní společnosti, k chudým a vzdáleným. Církev je svou povahou misijní, není zahleděná do sebe, ale je posílána ke všem lidem. 57
Toto poslání znamená trpělivě svědčit pro toho, který chce přivést k Otci všechno a každého člověka. Svědectvím je to, co láska nemůže zamlčet. Církev následuje Ježíše Krista po cestě, která ji vede ke každému člověku, až na konec země (srov. Sk 1,8). Tak můžeme v každém bližním vidět bratra a sestru, za něž Kristus zemřel a vstal z mrtvých. To, co jsme dostali, dostali jsme i pro ně. A podobně všechno, co tito bratři vlastní, je darem pro církev a pro celé lidstvo. Drazí bratři a sestry, jak jen si přeji, aby se místa, kde se projevuje církev, zvláště naše farnosti a komunity, stávaly ostrovy milosrdenství uprostřed moře lhostejnosti! 3. „Posilněte svá srdce“ (Jak 5,8) – každý věřící I jako jednotlivci víme, co je pokušení lhostejnosti. Jsme přesyceni šokujícími obrazy, které ukazují lidské utrpení, a zároveň cítíme svou neschopnost nějak reagovat. Co máme dělat, abychom se nenechali pohltit touto spirálou zděšení a nemohoucnosti? Na prvním místě se můžeme modlit ve společenství pozemské a nebeské církve. Neignorujme sílu modlitby mnoha lidí! Iniciativa 24 hodin pro Pána, k jejímuž slavení ve dnech 13. a 14. března vyzývám celou církev i na úrovni diecézí, se chce stát výrazem této potřeby modlit se. Na druhém místě můžeme pomáhat skutky lásky a díky mnoha církevním charitativním organizacím se dostat k blízkým i vzdáleným. Postní doba je vhodná pro to, abychom prokázali zájem o druhého, třebas i jen malým, ale konkrétním výrazem spoluúčasti na našem společném lidství. A konečně za třetí, utrpení druhého člověka je výzvou ke konverzi, neboť bratrova potřeba mi připomíná křehkost mého vlastního života a mou závislost na Bohu a na bratrech. Pokud pokorně prosíme o milost Boží a přijímáme omezenost svých možností, s důvěrou se odevzdáváme nekonečným možnostem, které obsahuje Boží láska. A budeme moci odolávat ďábelskému pokušení, jež nás vede k víře, že zachránit sebe i svět můžeme my sami. Abychom překonávali lhostejnost a naši domnělou všemohoucnost, chtěl bych všechny požádat, aby tuto postní dobu prožívali jako cestu k formování svého srdce, jak by řekl Benedikt XVI. (encyklika Deus caritas est, 31). Mít milosrdné srdce neznamená mít slabé srdce. Kdo chce být milosrdný, potřebuje srdce silné, pevné, uzavřené pro pokušitele, ale otevřené pro Boha. Srdce, které se nechá proniknout Duchem a přivést na cesty lásky, jež směřují k bratřím a sestrám. Srdce ve své podstatě chudé, které poznává vlastní ubohosti a vydává se pro druhého. Proto, drazí bratři a sestry, v této postní době toužím modlit se spolu s vámi ke Kristu: „Fac cor nostrum secundum cor tuum“ – „Učiň srdce naše podle srdce svého“ (prosba z litanií k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu). Pak budeme mít silné a milosrdné, bdělé a obětavé srdce, které se nenechá uzavřít do sebe a neupadne do víru globalizované lhostejnosti. S tímto přáním vás ujišťuji o své modlitbě za to, aby každý věřící a každé církevní společenství plodně prožívalo postní dobu, a prosím vás, abyste se modlili za mne. Ať vám Pán žehná a Panna Maria ať vás ochraňuje. Ve Vatikánu 4. října 2014 na svátek svatého Františka z Assisi 58
«Rialza il povero dall’immondizia» Confidenze sulla mia famiglia e la mia vocazione»
("Ze smetiště povyšuje chudého. Důvěrnosti o mé rodině a mém povolání")
Giovanni kardinál Coppa
III. Ráno (3) 5. Seminář mezi fašisty a partyzány Díky přítomnosti nacifašistických oddílů a partyzánských uskupení si Alba vysloužila pověst vzpurného města, protifašistického a protipatriotského doupěte. Hrdinské stránky odvahy a solidarity psali kněží svým dílem na podporu obyvatelstva. Jeden z nich byl zabit Němci při represálii v Pollenzu. Dokonce biskup byl obviněn z antifašizmu a jednání s partyzány, takže mu hrozila smrt. V Albě panovala tíživá atmosféra kvůli svévoli Němců, kteří mimo jiné veřejně odváděli ke zdi mladé lidi, jež jim padli do rukou, - už hrozivě zmučené a spoutané na zápěstí ocelovým drátem, aby je tam zastřelili, i přes intervence biskupa a kněží in extremis. Monsignor Grassi se nasazoval osobně a do důsledku, a dařilo se mu i před nejvyššími představiteli fašistického vojska řešit těžkosti dané chvíle, byl však nepochybně na obtíž: nescházeli okamžiky tíživého napětí, takže se nelze divit, že se u nacifašistických sil rozhodlo dát Církvi slavnostní lekci. A to vtáhlo do vřavy i seminář. Nastal nejzlověstnější rok války, 1944, a jednoho rána fašisti vstoupili zpupně do semináře. My klerici jsme byli všichni seřazeni do zástupu, byť v černé tunice a s kněžským biretem na hlavě, jako bychom se měli účastnit průvodu. v tu hodinu něco neobvyklého, fašisti nás nechali vyjít na otevřeně provokační pochod ulicemi historického centra města, před zraky kolemjdoucích a hospodyní, jež v němém úžase stáli a zděšeně hleděli. Z piazza del Municipio jsme pochodovali přes via maestra až na piazza Savona a odtud jsme byli vedeni ke kasárnám "generála Govona". Tam jsme byli všichni natlačeni a k obrovskému překvapení jsem zjistil, že spolu s námi bylo zatčeno několik civilistů, mezi nimi i můj otec s bratrancem, advokátem. V jednu chvíli toho podivného rána se mi o přestávce podařilo přiblížit k otci, vroucně mne objal, protože jsem propukl v pláč při vzpomínce na to, že už jednou jej fašisti drželi jako rukojmí. Naštěstí ve se vyřešilo jako nejhorší žert, zorganizovaný proto, aby se dala lekce biskupovi a alumni semináře byli zahanbeni před celým městem. V poledne jsme byli odvedeni do semináře a propuštěni byli i civilisté.
59
Avšak mnohem dramatičtější byl 15. duben 1945. Vskutku válečný den, prožitý skoro už na konci světové války, o němž rozsáhle pojednává biskup ve své knize, kde rovněž uvádí, že ve městě se rozšířila zpráva, že ta akce byla nařízena přímo spojeneckým velením, aby byla podrobena zkoušce "technická připravenost a odvaha" partyzánů (La tortura di Alba..., str. 193), dříve než proti nacifašistům zahájí konečný útok. Byl to však "den pekla" (tamtéž, str. 192), a i když se omezím na popis naší omezené osobní zkušenosti, onen strašlivý válečný příboj zasáhl velmi zblízka seminář, a tedy i nás seminaristy spolu s biskupem a našimi představenými. Pro jasnější představu o událostech toho dne bude dobře upřesnit, že budovy biskupství, semináře a oratoře ležely vedle sebe, i když měly různé vchody, vzájemně nezávislé. Biskupství bylo hned vedle semináře a vstupovalo se do něj jak hlavním vchodem velké barokní budovy, tak z kaple semináře soukromým vchodem vyhrazeným biskupovi, tak rovněž trvale zavřenými a nezabezpečenými dveřmi, které z jedné strany ulice vedly na hřiště oratoře, kterými se dalo dojít i do semináře a tedy i na biskupství, dosti komplikovanou trasou, kterou znali jen představení a některý z bývalých oratoriánů. Navíc oratoř, které biskup daroval velkou zahradu biskupství na hřiště, umožňovala průchod mezi různými budovami, včetně biskupství. Konečně seminář, majestátní renesanční budova, kterou postavil biskup humanista Monsignor Gerolamo Vida (1485-1566), měla zevnitř v přízemí podloubí, jež vedlo z pravého rohu podél nádvoří budovy a končilo vzadu rozlehlou kaplí, nedávno restaurovanou. Z nádvoří se dalo sestoupit do podzemí, kde byly sklepy, okny propojeny s přízemím Vicolo dell´Oratorio, oddělujícím seminář od rozlehlého Convitto Civico, sídla diecézní koleje pro studenty, kterou zabrali nacisti pro svůj generální štáb, kde také mučili a popravovali partyzány dopadené při jejich nájezdech. Odtud mohly dopadat granáty fašistů na seminář, okupovaný partyzány, kteří zase mohli střílet ze semináře proti fašistům v Convitto. Toho dne byla neděle. Partyzáni v noci sestoupili ze svých stanovišť v Langa, usadili se ve velkém kostele Paolínů dona Alberiona jako ve svém generálním štábu, nedaleko východu z města, a sevřeli už Albu do palebných kleští, na něž odpovídaly artilerie republikánů. Nešel proud, zřejmě přerušený partyzány. V 6.00 ráno tito vstoupili do semináře, když náloží vyhodily bránu sousedící s oratoří. Společná mše začala v 7.00 hodin při svíčkách, ale v kapli panovala neklidná a málo usebraná atmosféra, protože krátce po úvodním propuknutí, zazněly odměřené kroky vojenských bot a do kaple vstoupila mohutná četa partyzánů ozbrojených od hlavy k patě, kteří odtud chtěli vystoupit do biskupství průchodem vyhrazeným biskupovi, ale 60
nepodařilo se jim to, takže znovu prošli kaplí ještě během mše. Onoho rána se už záhy u biskupa ukázali další partyzáni, kteří přišli uvedeným průchodem z městské ulice přes oratoř, nepochybně vedeni některým bývalým oratoriánem. Seminární kaple byla situována podél Vicolo dell´Oratorio, kde se nacházelo blízké Convitto, které se onoho dne stalo zcela zřejmě cílem partyzánů, kteří zaujali postavení po boku seminární kaple, odkud vedli palbu směrem k nádvoří Convitta. Biskup žádal partyzány, aby ze semináře nestříleli, ale neposlechli ho, a tak odtud směřovala intenzivní palba směrem ke Convitto, na což palbou z minometů a kulometů odpovídala republikánská artilerie, která si vzala na mušku seminář. My, kteří jsme sotva vyšli po mši z kaple, jsme zběsile prchali do podloubí, abychom se chovali ve sklepech a zachránili se před kulkami a bombami, které dopadaly na střecha a dvůr. Pod všemi těmi ranami, jak napsal biskup, se zdálo, že kolem 8.00 se zdi biskupství a semináře začínají hroutit (tamtéž, str. 194), protože ve sklepech, ležících nedaleko Convitta, bylo slyšet velmi silné zásahy střelných zbraní. Řád toho dne neexistoval. Od představených jsme neměli žádné nařízení, a jen co jsme zaznamenali pauzu v pekelné smršti bomb, vyběhli jsme společně z podzemí a spěchali do refektáře, abychom si pokud možno vzali něco na zub. Avšak jen co jsme vyšli na dvůr, spadla ze střechy bomba a dopadla kousek ode mne, který jsem ze sklepů vyběhl jako první. Moji společníci mi pak řekli, že jsem vyvázl se štěstím. Byl to opravdu zázrak, protože toho dne, kromě několika padlých, ať na straně partyzánů či fašistů, přišli o život i dva civilisté, jeden muž a chlapec. Znovu jsme se setkali s biskupem, který pro nás slavil mši svatou, a který mezi setkáními s okupujícími partyzány přišel, aby se podíval, zda se klerikům nic nestalo. Partyzánský útvar pokračoval v akci až skoro do 15.00 odpoledne, pak opustil seminář, proběhl Albou a zaujal své pozice na návrší, zatímco seminář měli ještě půl hodiny na mušce minomety fašistů z Convitto, kteří tak chtěli vyjádřit svůj vztek nad potupnou porážkou. Přestřelky ve městě a na návrších přetrvávaly až do večera a všichni byli přesvědčeni, že válečná akce toho dne byla předzvěstí toho, k čemu musí už brzy dojít. A vskutku, jedenáct dnů nato, 26. dubna, byla podepsána kapitulace republikánů. Toho dne, jak později zdůraznil biskup, byl 61
svátek Panny Marie, Matky dobré rady, patronky semináře, jíž byla zasvěcena kaple: Panna Maria nás viditelně uchránila nebezpečí, i těch nejtěžších, kterým jsme byli vystaveni onoho dne války, zažité i na vlastní kůži.
6. Fašistický pozdrav dědy Luigiho partyzánům Po osvobození se můj bratr vrátil zpátky domů, ale jen aby se neřeklo, protože celý den odcházel a zase se vracel, doprovázen houfem přátel, rovněž bývalých partyzánů. Byly to dny kolektivního šílenství, jemuž podlehly všechny skupiny obyvatelstva. Náš dvůr pak byl přeplněn nevídanými tvářemi těch, kdo přišli, aby se setkali s našimi blízkými. Byl to nepřetržité klepání zanícených diskuzí, více či méně vzrušené pře, hlasitý chichot, který se nesl až nahoru do našeho domu. Dědeček Luigi zůstal zavřený doma po celou dobu války, a o nové politické situaci věděl jen velmi málo. Jeho dny se už chýlily ke konci, ale i přes obvyklé neduhy stáří si ještě udržoval hlavu v pořádku, četl noviny, pročítal dokonce stránky některých knih, které doma našel. Jako vždy zůstával pohovce svého pokoje, a aby se chránil před chladem onoho jara, měl přehozen těžký černý vaťák fašistické uniformy, který jsem ještě pár roků zpátky nosil každou sobotu do školy jako příslušník bývalé fašistické mládeže. Mezi starým oblečením dokonce objevil i fez fašistické uniformy, který v té době běžně nosil na hlavě. A tu došlo k neuvěřitelnému. Jednoho rána právě skončené války, zatímco se partyzáni procházeli a shlukovali na rušném dvoře, dědeček Luigi vyšel ze svého pokoje, stanul zpříma na našem vnitřním balkóně, v kabátě mussolinské éry, s fezem na hlavě a zcela vážně vztáhl ruku k slavnostnímu fašistickému pozdravu, aby vzdal hold četě, co hlučela na dvoře. maminka hned utíkala, aby dědečka vtáhla dovnitř. Mezitím však nastalo jisté překvapení, bylo slyšet nějaké komentáře a dokonce i jakýsi pískot. Zdálo se, že kterýsi z těch mužů chtěl jít nahoru, aby dal dědovi lekci; ale blízcí hned dali na vědomí, že je to dědeček partyzána, a tak vše utichlo. A byl to právě vstup Gigiho k partyzánům, který nás zachránil v této nepříjemné poněkud trapné situaci, která mohla mít i zlé důsledky. Fašistický pozdrav partyzánům byl nepochybně neslýchaným gestem. a byl to poslední dědečkův žert, který nahradil onen proslulý biret, zvěčnělý ironií babičky Giuseppiny, s fezem uniformy fašistického režimu a scenérii, kterou si nikdo z nás ani nedokázal představit. Chudák děda Luigi! I přes svůj věk chodil v létě, v zimě do dómu na velkou mši svatou a stával po pravé straně velkého schodiště hlavního oltáře, i proto aby mě viděl procházet s ostatními ministranty semináře: a nedal mi ani nejmenší náznak pozdravu, protože dobře věděl, že vnuk Nino, nesmírně dbalý na tehdy platnou disciplinu, by mu stejně neodpověděl. Když na to pomyslím ještě teď cítím lítost. Jeho zimy však teď byly čím dál těžší, ošetřován svým všeobecným lékařem, který ho po celé měsíce držel na lůžku. Toho roku po skončení války, poté co byl svědkem tolika událostí ve městě i v rodině, už nemohl dál. Zemřel v noci ve věku 85 let na zápal plic, obklopen maminkou, tatínkem a Gigim, kteří zadržovali slzy, Já jsem se smutnou zprávu dověděl ráno poté v semináři. Byla to smrt spravedlivého. Pohřben byl do rodinného hrobu, který koupil a konečně se tak připojil k babičce Giuseppině a ke svým rodičům Francescovi a Natale, kteří si vzali do země bolest pro onoho syna, co odešel do Florencie s cedulkou na krku a už se nikdy domů nevrátil. 62
PEREGRINATIO AD LOCA AMORIS, QUO MAIOR NULLUS ITA SPLENDET 19. - 28. června 2015 PÁTEK, 19. ČERVNA MARIAZELL, zahájení pouti v nejslavnější mariánské svatyni Evropy; 9.00: Eucharistie v Gnadenkapelle. BRESCIA - pouť v rodišti papeže bl. Pavla VI. Nocleh s polopenzí.
SOBOTA, 20. ČERVNA MILANO - 11.00: Eucharistie v bazilice sv. Ambrože, procesí do krypty, modlitba a depositio votivní svíce u relikvií jednoho z nejvýznamnějších pastýřů a učitelů Církve. Pouť do milánského dómu. (sv. Karel Boromejský)
SOTTO IL MONTE, statio v rodišti papeže sv. Jana XXIII. Lago di Como. Nocleh s polopenzí.
NEDĚLE, 21. ČERVNA LAGO DI COMO den u "nejkrásnějšího jezera světa". Nocleh s polopenzí.
PONDĚLÍ, 22. ČERVNA TORINO - 12.00: Eucharistie v bazilice Panny Marie Pomocnice. Pouť ve šlépějích světce: VALDOCCO, CHIERI, COLLE DON BOSCO. TORINO - 18.00: pouť k Turínskému plátnu u příležitosti mimořádného výstavu. Nocleh s polopenzí.
ÚTERÝ, 23. ČERVNA LA SALETTE - pouť k nejvýznamnější mariánské svatyni ve francouzských Alpách (1800m). Eucharistie v bazilice, modlitební vigílie a světelný průvod. Nocleh s polopenzí.
STŘEDA, 24. ČERVNA ALBA rodné město Giovanniho kardinála Coppy. 16.00: Eucharistie v katedrále (zde přijal kard. Coppa kněžské svěcení, 2.1.1949). Nocleh s polopenzí.
ČTVRTEK, 25. ČERVNA ARENZANO: 16.00: slavnost ve svatyni Pražského Jezulátka. Nocleh s polopenzí.
PÁTEK, 26. ČERVNA Den u Ligurského moře. Nocleh s polopenzí.
SOBOTA, 27. ČERVNA PAVIA - bazilika San Pietro in Ciel d´Oro. Eucharistie u hrobu Archy sv. Augustina, prohlídka baziliky.
MONTE BERICO pouť do mariánské svatyně. SCHIO. Nocleh s polopenzí.
NEDĚLE, 28. ČERVNA SCHIO: Eucharistie a Te Deum ve svatyni sv. Josefiny Bakhity.
EHRENHAUSEN - liturgické memento v kostele, procesí a depositio votivní svíce v Mausoleu u sarkofágu arcibiskupa Theodora Kohna (100. výročí úmrtí). Návrat do vlasti.
CENA POUTNÍHO ZÁJEZDU: 15.000,-Kč CENA ZAHRNUJE: DOPRAVU: luxusní bus NEOPLAN STARLINER L V.I.P. (GPS navigace, klimatizace, WC, 2x LCD monitor, DVD, CD, lednice, minibar, kávovar).
UBYTOVÁNÍ: 9 nocí s polopenzí - snídaně a večeře (Brescia, Lago di Como /2/, Torino, La Salette, Alba, Arenzano /2/, Schio) CENA NEZAHRNUJE: cestovní pojištění, nápoje, vstupy. PŘIHLÁŠKY: DR. JOSEF BENÍČEK, FARÁŘ PUSTIMĚŘSKÝ, DRYSICE 115, 683 21 PUSTIMĚŘ 517.356.351 (záznam.) GSM: +420.723.593.106; MAIL:
[email protected]
WEB: www.pustimer-farnost.cz
