Jeruzaléme, oslavuj Hospodina

FARN Í I N FO RM ÁT O R SLAVNOST TĚLA A KRVE PÁNĚ – 25. 5. 2008

Jeruzaléme, oslavuj Hospodina.

EUCHARISTIE O SLAVNOSTI TĚLA A KRVE PÁNĚ V KAPLI SV. KORPORÁLU V ORVIETU, 7. ČERVNA. 2007

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, svátost Těla a Krve Páně je vrcholem a zdrojem veškerého života Církve. Modleme se, aby z tohoto tajemství lásky pramenil dar jednoty a pokoje. L: PRO TAJEMSTVÍ SVÉHO TĚLA A SVÉ KRVE, BOŽE, VYSVOBOĎ NÁS. Prosíme Tě za svatou Církev, aby posílena chlebem života, kráčela po cestách světa a všem přinášela poselství evangelia spásy. Prosíme Tě za Svatého Otce Benedikta XVI., ať pokaždé, když láme chléb, svět poznává tvou lásku a milosrdenství. Prosíme Tě za kněze, služebníky oltáře, aby se stále více stávali podobnými tajemství, které slaví ke slávě Boží a k spáse lidí. Prosíme Tě za děti, které dnes poprvé přistoupí k eucharistickému stolu, aby rostly v moudrosti a milosti, a přinášely do rodin i do společenství Církve velikonoční radost. Prosíme Tě za obyvatele všech končin světa, kde vládne bezpráví, násilí a nesvornost, aby je posilovalo vědomí úpěnlivé modlitby i bratrské pomoci Církve. Prosíme Tě za všechny, kdo se u tohoto eucharistického stolu živí Tělem a Krví tvého Syna, ať už nežijí sami sobě, ale stávají se svědky živého Boha, který v nich bydlí. Prosíme Tě za věrné zemřelé, ať mají účast na stole v tvém věčném království. K: Otče, tys všechno obnovil v Kristu. Dej, ať v nás, kteří se sytíme jeho Tělem a Krví, působí tvůj Duch pravdy a naděje. Neboť Ty žiješ a kraluješ na věky věků. L:Amen. 3

LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI TĚLA A KRVE PÁNĚ 1. ČTENÍ – EX 8,2-3.14B-L6A

Čtení z páté knihy Mojžíšovy. Mojžíš řekl lidu: "Pamatuj na celou cestu, po níž tě vedl Hospodin, tvůj Bůh, čtyřicet let na poušti, aby tě pokořil, aby tě zkoušel, aby poznal, co je v tvém srdci, zda budeš zachovávat jeho příkazy, nebo ne. Pokořil tě, dal ti pocítit hlad a nasytil tě manou, kterou jsi neznal ani ty ani tvoji otcové, aby tě poučil, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk může žít vším, co vychází z Hospodinových úst. Nezapomeň tedy na Hospodina, svého Boha, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví, který tě vedl po velké a strašné poušti, kde byli ohniví hadi a štíři, po pustině bez vody, který pro tebe vyvedl vodu z nejtvrdší skály, který tě sytil na poušti manou, kterou tvoji otcové neznali." ŽALM 147,12-13.14-15.19-20

Jeruzaléme, oslavuj Hospodina, chval svého Boha, Sióne, že zpevnil závory tvých bran, požehnal tvým synům v tobě. Zjednal tvému území pokoj a sytí tě jadrnou pšenicí. Sesílá svůj rozkaz na zemi, rychle běží jeho slovo. Oznámil své slovo Jakubovi, své zákony a přikázání Izraeli. Tak nejednal se žádným národem: nesdělil jim svá přikázání. 2. ČTENÍ – 1KOR 10,16-17

Čtení z prvního listu svatého Pavla Korinťanům. Bratři! Kalich požehnání, který žehnáme - není to účast v Kristově krvi? Chléb, který lámeme - není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast v tom jednom chlebě. EVANGELIUM – JAN 6,51-58

Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl zástupům: "Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa." Židé se mezi sebou přeli a říkali: "Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?" Ježíš jim řekl: "Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli naši otcové, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky." 4

MODLITBA VĚŘÍCÍCH PRVNÍ SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ K: Bratři a sestry, svátost Těla a Krve Páně je vrcholem a zdrojem veškerého života Církve. Modleme se, aby z tohoto tajemství lásky pramenil dar jednoty a pokoje. L: PRO TAJEMSTVÍ SVÉHO TĚLA A SVÉ KRVE, BOŽE, VYSVOBOĎ NÁS. Trojjediný Bože, ve svátosti manželství jsi nám dal účast na tajemství své lásky: provázej svou láskou i tyto děti, které dnes poprvé zveš k svému stolu. (Koleničovi) Všemohoucí Stvořiteli, tys požehnal naší lásce, úctě a věrnosti; děkujeme ti za dar našich dětí, kterým jsi ve křtu svatém dal účast na svém božském životě: prosíme tě, stále znovu v nich oživuj touhu po všem, co je dobré, pravdivé a krásné. (Hodulíkovi) Všemohoucí Bože, tvá Prozřetelnost vložila do našich rukou ten nejvzácnější dar: dals nám účast na svém stvořitelském díle: pomoz nám, ať u Tebe hledáme odpověď na moudrou a odpovědnou výchovu našich dětí, aby byly tvou chválou i naší radostí. (Puchovi) Dobrý Bože, moji rodiče při křtu svatém slíbili, že mě povedou k Tobě: mám je moc ráda, děkuji Ti za ně a prosím Tě, abys je chránil a pomáhal jim. (Klára Hodulíková) Bože vševědoucí, tys na mě myslel už předtím, než jsem spatřil světlo světa, a dnes mě zveš ke svému stolu: dej, ať si vážím tak velikého daru a nikdy na Tebe nezapomenu. (Alberto Martínez Puche)

Pane Bože, rodiče mi na křtu svatém dali jméno Panny Marie, kterou sis vyvolil za Matku svého Syna. Dnes Pán Ježíš přijde i ke mně: dej ať jsem vždy jeho důstojným příbytkem. (Marie Koleničová) Prosíme Tě za svatou Církev, aby posílena chlebem života, kráčela po cestách světa a všem přinášela poselství evangelia spásy. Prosíme Tě za Svatého Otce Benedikta XVI., ať pokaždé, když láme chléb, svět poznává tvou lásku a milosrdenství. Prosíme Tě za kněze, služebníky oltáře, aby se stále více stávali podobnými tajemství, které slaví ke slávě Boží a k spáse lidí. Prosíme Tě za děti, které poprvé přistoupí k eucharistickému stolu, aby rostly v moudrosti a milosti, a přinášely do rodin i do společenství Církve velikonoční radost. Prosíme Tě za obyvatele všech končin světa, kde vládne bezpráví, násilí a nesvornost, aby je posilovalo vědomí úpěnlivé modlitby i bratrské pomoci Církve. Prosíme Tě za všechny, kdo se u tohoto eucharistického stolu živí Tělem a Krví tvého Syna, ať už nežijí sami sobě, ale stávají se svědky živého Boha, který v nich bydlí. Prosíme Tě za věrné zemřelé, ať mají účast na stole v tvém věčném království. K: Otče, tys všechno obnovil v Kristu. Dej, ať v nás, kteří se sytíme jeho Tělem a Krví, působí tvůj Duch pravdy a naděje. Neboť Ty žiješ a kraluješ na věky věků. L:

Amen. 5

Modlitba před svatým přijímáním Pane Ježíši, Synu Boží, před dvěma tisíci lety jsi přišel na tuto zem. Z lásky ke mně ses narodil jako dítě, abys mi byl podobný. Na křtu svatém jsi také mně dopřál, stát se Božím dítětem. O tom, jak mě máš rád mi vyprávěli rodiče. Více o Tobě vím z hodin náboženství. Řekls mi, že bez Tebe nemohu dělat nic. Proto jsi mě naučil modlit se. Každou neděli jsi ke mně promlouval ve svém Slově. A dnes poprvé budeš mým hostem. Tolik se už na tebe těším. Přijď, Pane Ježíši, a očisti mě. Přijď, Pane Ježíši, a posvěť mě. Přijď, Pane Ježíši, a buď mým štěstím.

Â

Modlitba po svatém přijímání Pane Ježíši, děkuji Ti, že jsi ke mně přišel. Tolik Tě miluji. Děkuji Ti za své rodiče a za všechny, kdo mne učili poznávat tvou vůli. Děkuji Ti také za všechny, kdo připravovali tento krásný den našeho setkání. Prosím Tě, pomáhej mi, ať nikdy nezapomínám na tvou lásku ke mně a vždy se stejnou vroucností přicházím za tebou. 6

CORPUS DOMINI (homílie Svatého Otce při mši sv. před lateránskou bazilikou o slavnosti Corpus Domini, 22. 5.)

Drazí bratři a sestry, po působivé liturgické době, jež - soustředěna kolem Velikonoc - trvá tři měsíce, nejprve čtyřicet dní postního a pak padesát dní velikonočního období, nás liturgie přivádí ke slavení třech svátků, které mají určitou „syntetickou“ povahu: Nejsvětější Trojice, Corpus Domini a nakonec Nejsvětější Srdce Ježíšovo. Co je vlastním smyslem dnešní slavnosti Těla a Krve Páně? Říká nám to sama slavnost v průběhu jejích základních gest: nejprve jsme shromážděni kolem Pánova oltáře, abychom přebývali společně v jeho přítomnosti; potom to bude procesí, tj. kráčení spolu s Pánem a nakonec pokleknutí před Pánem – adorace, kterou se mše začíná, provází celé procesí a vrcholí ve finálním momentu svátostného požehnání, kdy se všichni klaníme před Tím, který se sklonil až k nám a dal za nás svůj život. Zastavme se krátce u těchto třech postojů, protože jsou vskutku výrazem naší víry a našeho života. První úkonem je shromáždění se v přítomnosti Pána. Tedy to, co se starodávně nazývalo statio. Představme si na chvíli, že by v celém Římě nebyl než tento jediný oltář a že všichni křesťané města jsou pozváni sejít se tady a slavit Spasitele zabitého a zmrtvýchvstalého. To nám umožní porozumět tomu, čím bylo slavení eucharistie na počátku v Římě a v mnoha jiných městech, kam přišlo evangelní poselství. V každé místní církvi byl pouze biskup a kolem něho, kolem eucharistie, kterou slavil, se utvářelo jediné společenství, protože byl jeden požehnaný Kalich a jeden lámaný Chléb, jak jsme slyšeli ze slov apoštola Pavla ve druhém čtení (srov. 1 Kor 10,16-17). Na mysl přichází další známý pavlovský výraz: „už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž nebo žena, všichni jste jeden v Kristu Ježíši (Gal 3,28). „Vy všichni jste jedno!“ V těchto slovech zaznívá pravda a moc křesťanské revoluce, té nejhlubší revoluce lidských dějin, která se zakouší právě při eucharistii: tady se shromažďují v Pánově přítomnosti lidé různého věku, pohlaví, sociálního postavení a politických názorů. Eucharistie nemůže být nikdy soukromou událostí, vyhrazenou pro lidi, kteří si vzájemně sebe zvolili na základě náklonnosti či přátelství. Eucharistie je veřejný kult, na němž není nic esoterického, nic exkluzivního. Také dnes večer jsme si tady nezvolili my s kým se setkáme. Přišli jsme sem a nacházíme se jedni vedle druhých, spojeni vírou a povoláni stát se jediným tělem sdílením jediného Chleba, kterým je Kristus. Jsme sjednoceni i přes národnostní, profesní, sociální či politické rozdíly: otevíráme se jedni druhým, abychom se stali jedno, počínaje od Něho. Toto bylo již od počátku charakteristickou známkou křesťanství, jež se viditelně uskutečňovala kolem eucharistie. A stále je třeba bdít nad tím, aby opětovná pokušení stranickosti, byť v dobré víře, nevedla ve skutečnosti směrem opačným. Proto nám Corpus Domini připomíná především to, že být křesťany znamená shromáždit se ze všech stran a přebývat v přítomnosti jediného Pána a stanout v jednotě s Ním. 7

Druhým konstitutivním aspektem je kráčení spolu s Pánem. Je to skutečnost, jež je vyjádřena procesím, které prožijeme po mši svaté téměř jako její přirozené prodloužení, až půjdeme za Tím, který Cesta, Putování. Pán Ježíš nás darováním sebe samého v eucharistii uvolňuje z našeho „ochrnutí“, dává nám postavit se a kráčet vpřed, umožňuje nám učinit krok, a pak další a tak nás uvádí na cestu silou tohoto Chleba života. Jako se stalo u proroka Eliáše, který se utekl na poušť ze strachu před svými nepřáteli, a rozhodl se zemřít (srov. 1 Král 19,1-4). Bůh jej však probudil ze spánku a nalezl upečený chléb na rozžhaveném kameni: „Vstaň a najez se – uslyšel – neboť cesta by pro tebe byla příliš dlouhá“ (1 Král 19,5.7). Procesí Corpus Domini nás učí, že eucharistie nás chce vysvobodit z každé sklíčenosti a neútěchy, chce nám dát povstat, abychom mohli znovu nastoupit cestou v síle, kterou nám Bůh dává prostřednictvím Ježíše Krista. To je zkušenost lidu Izraele během exodu z Egypta, dlouhého putování přes poušť, o kterém jsme slyšeli v prvním čtení. Tato zkušenost je pro Izrael konstitutivní, ale je příkladem pro celé lidstvo. Vždyť výraz „nejen chlebem živ je člověk, ale .. vším co vychází z Hospodinových úst“ (Dt 8,3) je univerzální výrok, který se vztahuje na každého člověka jako takového. Každý může nalézt vlastní cestu, pokud se setká s Tím, který je Slovem a Chlebem života, a nechá se vést jeho přátelskou přítomností. Jak bychom mohli bez Boha, který-je-s-námi, bez blízkého Boha vytrvat na životní pouti, ať už jako jedinci nebo jako společnost a rodina národů? Eucharistie je Svátost Boha, který nás nenechává na cestě samotné, ale kráčí po našem boku a ukazuje nám směr. Nestačí totiž kráčet vpřed, je třeba vědět kam se jde! Nestačí „pokrok“, pokud chybí opěrné kriterium. A jde-li se bez něho, je nebezpečí sejití z cesty nebo minutí se cílem. Bůh nás stvořil svobodné, ale nenechal nás samotné: On sám se stal „cestou“ a přišel, aby šel spolu s námi, aby naše svoboda měla rozlišující kritérium správné cesty a postupovala po ní. V tomto bodě nelze nepomyslet na začátek „desatera přikázání“, kde stojí: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsme Tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mě“ (Ex 20,2-3). Nalézáme zde smysl třetího konstitutivního prvku Corpus Domini: pokleknout v adoraci před Pánem. Klanět se Bohu Ježíše Krista, který se z lásky stal chlebem, je tou nejradikálnější a nejplatnější pomocí proti modloslužbám včerejška i dneška. Pokleknout před eucharistií je vyznáním svobody: kdo se klaní Ježíši nemůže a nesmí se klanět žádné, byť jakkoli silné, pozemské moci. My křesťané poklekáme pouze před Nejsvětější svátostí, protože věříme a poznáváme, že v ní je přítomen jediný pravý Bůh, který stvořil svět a tolik jej miloval, že dal svého Jednorozeného Syna (srov. Jan 3,16). Skláníme se před Bohem, který se jako první sklonil k člověku jako Dobrý Samaritán, aby mu pomohl a daroval život, a sklonil se k nám, aby umyl naše nečisté nohy. Klanět se Kristovu Tělu znamená věřit, že v tomto kousku chleba je skutečně Kristus, který dává pravý smysl životu nezměrného vesmíru stejně jako i životu nepatrného tvora, celým lidským dějinám jakož i tomu nejkratšímu životu. Adorace je modlitba, která prodlužuje slavení a přijímání eucharistie, kterou se duše dále sytí: sytí se láskou, pravdou, pokojem, sytí se nadějí, protože Ten, před nímž se skláníme, nás nesoudí, neutiskuje, ale osvobozuje a proměňuje. Proto nás shromáždění, kráčení a klanění naplňuje radostí. Osvojme si postoj klanění Panny Marie, kterou si v tomto měsíci květnu zvlášť připomínáme, a modleme se za nás a za všechny modleme se za každého člověka, který žije v tomto městě, aby mohl poznat Tebe, Otče a Toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. A tak mít život v hojnosti. Amen. 8

Bernardeta a eucharistie Bernardeta se vrací z Bartres do Lurd, aby se konečně mohla připravit k prvnímu svatému přijímání. Netuší, že tuto přípravu povede sama Panna Maria u Massabiellské jeskyně. Bernardeta poprvé přijala eucharistii 3. června 1858 v kapli Neverských sester – tato kaple je dnes 4. etapou jubilejního putování. Už předtím, než se stala řeholnicí se Bernardeta den co den účastnila mše svaté. V době, kdy se ke svatému přijímání nepřistupovalo často, dostalo se jí svolení přijímat eucharistií nejprve každých 15 dní, pak každých 8 dní a nakonec třikrát týdně. V Nevers, když už byla hodně nemocná na to, aby ji mohli převážet do kaple, praktikovala „duchovní svaté přijímání“ neboli přijímání touhy. Bernardeta si říkávala: „Vždyť mše svaté se slaví neustále na tom či onom místě zeměkoule“. A poznamenala si: „Připojuji se ke všem těmto mším, především během nocí, kdy nemohu zamhouřit oko“. Svými slabostmi, utrpením, pocitem vlastní neužitečnosti, velkodušně obětovaným Bohu, tím vším se přidružovala ke Kristově oběti, jejíž svátostí je právě Eucharistie. Svůj nemocniční pokoj nazývala „bílou kaplí“. Proto můžeme skutečně říci, že Bernardeta prožívala Eucharistii dokonce ve svém těle. Žila z Eucharistie. Bernardeta nám zanechala modlitbu, odpovídající jejímu nejhlubšímu vnímání: „Ježíši, dej mi chléb pokory, … chléb poslušnosti, chléb lásky, chléb síly, abych dokázala zlomit svou vůli a pohroužit ji do vůle tvé!“ Dále si napsala: „Nebyla jsem nic, a z tohoto nic učinil Ježíše velkou věc, takže skrze svaté přijímání se jistým způsobem stávám božskou“. Ale vraťme se do Lurd: v poselství, které měla Bernardeta tlumočit panu faráři, Mons. Peyramalovi, byla žádost, aby sem chodila procesí a především, aby se tu postavila kaple. Proč stavět kapli, ne-li ke slavení Eucharistie? Mons. Laurence, biskup z Tarbes už předtím, než oficiálně uznal zjevení (1862), začal uvažovat o vybudování „kaple“, kterou je dnes bazilika Neposkvrněného Početí. Bazilika byla posvěcena v roce 1871, přičemž první eucharistie se slavila v kryptě už 19. května 1866. Bernardeta jí byla přítomna. Dva dny nato se začalo se slavením mše svaté u jeskyně. Počínaje rokem 1887 pak od baziliky Neposkvrněného Početí vychází vždy odpoledne procesí s Nejsvětější Svátostí a následuje žehnání nemocným na růžencové esplanádě. Dále je třeba připomenout adoraci Nejsvětější Svátosti, která se nyní koná v Adoračním stanu, který tu byl postaven o Velkém Jubileu roku 2000. Adorační kaple je rovněž v kostele sv. Bernardety. Lurdy se tak stávají „nejslavnějším trůnem eucharistického tajemství“, jak je nazval papež sv. Pius X. V roce 1981 se v Lurdech konal eucharistický kongres na téma: „Eucharistie, chléb lámaný novému světu“. Lurdy jsou známé jako mariánská svatyně. Ale právě Maria nám dala Krista. Z ní, skrze Ducha svatého, přijal tělo Boží Syn. A stejný Ježíš k nám přichází v Eucharistii. Ježíš a jeho Matka jsou nerozlučně spjati. Pokud by lurdský poutník uctíval jenom Pannu Marii, aniž by adoroval jejího Syna, Lurdy by už nebyly křesťanskou svatyní. 9

EUCHARISTIE, BOŽÍ DAR PRO ŽIVOT SVĚTA 15. – 22. června 2008 Mezinárodní eucharistický kongres, který se bude konat v červnu v kanadském Québecu, nabídne místní i všeobecné Církvi čas silné modlitby a zamyšlení nad slavením daru svaté Eucharistie. V pořadí je už 48., v dlouhé řadě, která více než století provází život. Bude se konat v kanadském Québecu, který letos slaví 400. výročí založení. Tonuto prvnímu francouzskému městu na severoamerické pevnině se dostalo v XVI. století zcela jedinečného poslání: být významným misijním uzlem pro celý kontinent. Eucharistický kongres bude Statio Orbis, tento výraz znamená slavení všeobecné Církve na pozvání místní Církve v Québecu, k připomenutí Božího daru, jenž Eucharistie 10

nabízí celému lidstvu. Město Québec svým mottem: „Don de Dieu, feray valoir (Budu si vážit Božího daru)“ se nachází ve středu dějin národa, jehož vrcholná heraldika hlásá: „Je me souviens (=Pamatuji)“. Toto motto připomíná slova, která Ježíš zanechal svým apoštolům při Poslední večeři: „To čiňte na mou památku“. Eucharistie je památkou Pánovy Paschy, její „připomínkou“ v biblickém slova smyslu to znamená nejen vzpomínku, nýbrž zpřítomnění spásné události. Eucharistický kongres bude jedinečnou příležitostí, jak vzdát hold tomuto Božímu daru, vloženému do srdce křesťanského života a k připomenutí si křesťanských kořenů mnoha zemí, čekajících na novou evangelizaci. Eucharistie živila hlásání evangelia i setkávání evropských a původních civilizací na tomto kontinentu. Dodnes zůstává kvasem kultury a zárukou naděje pro budoucnost světa, směřujícího ke globalizaci. Tíhnutí světa ke svobodě lásky Ústřední témat, jež schválil papež Benedikt XVI., zní: „Eucharistie, Boží dar pro život světa“. Právě dnes je zvlášť významné připomínat si Boží dar, vzhledem k tomu, že současný svět – i přes svůj značný technický pokrok, zvláště na poli komunikace – pociťuje dramatickou vnitřní prázdnotu, prožívanou jako Boží nepřítomnost. Dnešní člověk, uchvácen svými tvůrčími schopnostmi, totiž tíhne k zapomnění na svého Stvořitele e a považuje se za jediného pána svého vlastního údělu. Toto pokušení postavit se na místo Boží, však nestírá touhu po nekonečnu, která v něm dlí a skutečných hodnotách, které se snaží pěstovat, i když sebou nesou rizika, že se zvrhnou. Úcta ke svobodě, touha po rovnosti, ideál solidarity, otevřenost komunikaci bez hranic, technické schopnosti a ochrana přírodního prostředí, to všechno jsou nesporné hodnoty, jež vzbuzují obdiv, jsou ctí dnešního světa a přinášejí plody spravedlnosti a bratrství. Drama lidstva, jež zapomněla na Boha Zapomnění na Stvořitele je však na druhé straně hroznou, že uzavře člověka do sebe sama, do sobectví, jež plodí neschopnost milovat a trvalým způsobem se nasazovat, a tak způsobuje rostoucí frustraci všeobecné touhy po lásce a svobodě. Vždyť člověk, stvořený k Božímu obrazu a ke společenství s Ním „nemůže plně najít sám sebe, než v upřímném sebedarování“ (Gaudium et spes, 24). Rozvíjení jeho osobnosti tedy prochází právě tímto sebedarováním, jež znamená otevřenost druhému, přijetí a respektování života. 11

Dnešní člověk však nepřijímá omezení, uložená jeho schopnosti ovládat předávání a konec života. Nekontrolované nakládání s touto mohutností života a smrti, technicky možné, je hrozbou pro samotného člověka. Neboť, podle tvrdého výrazu Jana Pavla II. – mnoha sekularizovaným společnostem se vnucuje „kultura smrti“. Smrt Boha v kultuře sebou zcela nevyhnutelně přináší smrt člověka. Setkáváme se s tím nejen u proudů nihilistického myšlení, ale především v konfliktních vztazích a ve zlomových jevech, které se množí ve všech rovinách lidské zkušenosti, rozvracejí manželství a rodinu, živí etnické a sociální konflikty a prohlubují propast mezi bohatými a masovou většinou chudých. I přes stále jasnější vědomí důstojnosti člověka a jeho práv, jsme bohužel svědky rostoucímu trendu porušování těchto práv všude na zemi; hromadění zbraní hromadného ničení protiřečí mírovým rozhovorům; stále rostoucí koncentrace hmotného bohatství v rukách hrstky lidí dává do zástavy globalizaci, zatímco základní potřeby mas chudých jsou hanebně přehlíženy. Světový mír je stále více podkopáván bezprávím a bídou, proto se stále častěji stává terorizmus zbraní zoufalých. V náboženské oblasti se dnešní člověk nechce – jako kdysi – podřizovat autoritě, která mu určuje, jak by se měl chovat. Díky koloběhu informací se konfrontuje s množstvím přesvědčení a s rostoucí těžkostí předávat novým generacím dědictví vlastní náboženské tradice. Výjimkou není ani křesťanské náboženství, a to tím spíše, že jeho předávání se zakládá na zjevení, které uniká rozumovému hodnocení. Člověk, hrdý na vzácný dar své svobody, si vypracovává svou vlastní spiritualitu, odloučenou od náboženství, a mnohdy tak upadá do přehnaného sobeckého tíhnutí stávajících demokratických kultur. Svatá Eucharistie obsahuje podstatné jádro křesťanské odpovědi na drama humanizmu, jenž ztratil svůj konstitutivní odkaz na Boha stvořitele a spasitele. Je památkou Boha, který zachraňuje. Jako připomínka smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista přináší světu evangelium onoho definitivního míru, který v současném životě zůstává předmětem naděje. Když Církev – jménem celého lidstva - slaví eucharistii, přijímá Boží dar, který jí byl slíben: „Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl“ (Jan 14,26). Konečně je to sám Bůh, jenž se rozpomíná na svou smlouvu s lidstvem, a dává se jako pokrm života věčného. „Rozpomněl se na své milosrdenství“, jak zpívá Maria ve svém Magnificat (Lk 1,54). 12

ČLOVĚK, OBRAZ BOŽÍ

(úvaha Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Malíř se usadil v přírodě a začal malovat. Zastaví se u něho venkovan a pozoruje. Ale pak se začne ptát a rozvine se následující rozhovor. „Mohu se optat, co tu vlastně děláte?“ – Vždyť to vidíte. Máte tu krásné údolí? – „To máme, a vy?“ – „Já to maluji.“ – „Mohu se ještě zeptat?“ – „Jen se ptejte!“ – „Ono to není tak, jak jste to namaloval.“ – „To nevadí, já to tak vidím.“ – Mohu se tedy ještě zeptat? Pročpak jste si zvolil toto řemeslo, když tak vidíte?“ Vztahem mezi obrazem a modelem se často zajímali Otcové církve: Je to základ alegorie, tj. schopnosti najít hlubší pravdu za tím, co vidí jenom oči. Psychologové tu rozeznávají dvě rozličné mentality. Lidé na Západě hledají u každé věci její příčinu: kdo to udělal, co to způsobilo, zatímco Výchoďané hledají ve všem dění především jeho smysl, čeho je to obrazem. V této souvislosti se jeví jedna otázka jako nejdůležitější: člověk je obrazem Boha. Při vysvětlování této pravdy najdeme u Otců mnoho různých mínění. V základě však chtějí všichni interpretovat text Genese (1,26-27) o stvoření člověka k obrazu a podobenství Božímu. Není ale totéž říci, že je člověk „Boží obraz „ nebo že je stvořen „podle“ Božího obrazu. Rádi se Otcové přidrží toho druhého výkladu. První a dokonalý Boží obraz je Kristus (2 Kor 4,4), člověk je stvořen podle tohoto modelu, je tedy „obraz obrazu“. Tím se zjednoduší morální naučení, které z toho plyne. Platon stanovil, že má člověk napodobit Boha, který je ideál vší dokonalosti. Ale uznal, že je to těžké, protože je Bůh neviditelný. Sv. Irenej nemá pochybnosti, že model, podle kterého byl stvořen Adam, je Kristus, Bohočlověk. Jenom tak se mohl člověk stát podobný „neviditelnému Bohu – skrze viditelné Slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi“. Kristovo tělo umožňuje, že se hmotná, materiální skutečnost může stát božskou a tedy i duchovní v novém, dokonalejším smyslu, než o tom mluví idealisté. Můžeme to vyjádřit moderním textem P. Evdokimova: „To, co odlišuje člověka od anděla, je okolnost, že byl stvořen k obrazu Vtělení; to, co je v něm čistě ´duchovní´, se vtěluje, proniká celou přirozenost oživujícími energiemi.“ Podle vysvětlení Makaria Velikého tak vzniká „sourodnost s božským, jako bychom se z Boha narodili, jako ti, kdo bydlí v Bohu a v Božím světě, kdo jsou už přeneseni do budoucího věku“. Řečtí Otcové mluví o „zbožštění“ člověka podle terminologie Platona, ale dodávají, že je to totéž jako „Boží synovství“, které známe z Písma. Z toho plyne, že poznání člověka je nejdůležitější pramen teologie, poznání Boha z obrazu, který on sám si namaloval. Tak píše např. sv. Řehoř Naziánský: „Příteli, poznej sebe sama. Poznej svůj původ a svou přirozenost. To je přímá cesta, která tě dovede k dosažení krásy prvního vzoru (Boha).“ Křesťané tedy vzali za svůj aforismus vyrytý na 13

delfském chrámu, který komentoval Sokrates: Poznej sebe sama! Je zajímavé, nakolik se tím zabývali duchovní autoři. Ale je důležité si uvědomit, v jakém smyslu rozumějí poznání sebe duchovní autoři. Už židovský myslitel Filón z Alexandrie upozorňoval na to, že má být toto poznání morální, jeho cíl je polepšit se, poznat,jak velké schopnosti má člověk k tomu, aby udělal něco opravdu dobrého a jaké jsou vněm samém špatné sklony, které by ho svedly na scestí. Podle slov Origenových poznat sebe sama je věda, jejímž předmětem jsou vlastní ctnosti a neřesti. Vedle tohoto poznání morálního je ještě druhé, teologické, které propaguje v citovaném textu Řehoř Naziánský. Jako v obraze uhádneme podobu zobrazené osoby, tak i z nás samých lépe pochopíme, jaký je Bůh. Podle sv. Jana Klimaka je tomu jako se sluncem. Nevydržíme se dívat do jeho záře přímo, oslepila by nás. Daleko bezpečněji pozorujeme pohyb slunce v jeho odrazu ve vodě. Vidíme např. jak milosrdný k druhým je některý světec. Hned z toho dokážeme usoudit: Jak neskonale milosrdnější je k nám Bůh, jehož je světec odleskem na zemi. Děti rády sbírají obrázky. Rády by cestovaly, ale jsou ještě malé. Proto si sbírají krásy světa v obrázcích. Podobně to dělá církev, která je povolána k tomu, aby ukázala lidem krásy světa Božího. Ukazuje ji v mnoha „obrázcích“ světců všeho druhu. Ale tím poznáváme lépe i my sami sebe, své vlastní možnosti.Když čteme návody o ideálech, jakých dosáhli lidé v dějinách, obdivujeme to, ale přitom si povzdychneme: To není pro mne, já jsem slabý obyčejný člověk. Ale když svatých obrazů posbíráme víc, nakonec nás napadne to, co napadlo sv. Augustina: „Když to mohli tam ti a tam ty, proč bys nemohl i ty, Augustine?“ Stačí to zkusit. A když se to alespoň částečně povede, poznáme něco, co je v nás samých a co jsme nevěděli nebo čemu jsme nevěřili. A vedle toho se objeví i jiné poznání, teologické. Poznává lépe sebe, kdo poznal, že mu stojí na blízku sám Bůh, vždycky ochotný doplnit, čeho se nám nedostává. Ale pak přijde ještě i další stupeň pokroku. Pozorujeme svět okolo sebe, přírodu. Dítě se ptá: Co je to? Současně s tím zažije, že je to pěkné, že se tu může obdivovat. Ale pak potká někoho podobného tomu umělci, který v přírodě maloval. Vidí ve všem symbol něčeho vyššího, hlubšího. Takovým umělcem a současně učitelem umění byl i sám Ježíš. V Galileji označují místo, kam se umísťuje jeho horské kázání. Je tam čarovný pohled do údolí a na jezero. Jak se tam pěkně umísťují slova, která čteme v Matoušově evangeliu: „Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí....Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím vám, že ani Šalomoun ve své nádheře nebyl tak oděn, jak jedna z nich“ (Mt 6,26-29). Kdo umí svět vidět takovým pohledem, stane se mu procházkou obrazárnou Boží moudrosti a tak tedy i pochopí příčinu, proč byl stvořen.

 ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC KVĚTEN

1. Aby křesťané více užívali literatury, umění a sdělovacích prostředků, ve prospěch kultury, která hájí a prosazuje hodnoty lidské osoby. 2. Aby Panna Maria, Hvězda evangelizace a Královna apoštolů, provázela svou mateřskou péčí misionáře rozptýlené po světě, stejně jako provázela apoštoly na počátku Církve. 3. Aby studentům a pedagogům v čase maturitních a státních zkoušek nechyběla pomoc Ducha svatého. 4. Aby Pouť k Neposkvrněnému Početí otevřela srdce poutníků k hlasu Matky Boží, promlouvající v Lurdech i v mariánských svatyních Evropy, a přinesla požehnání životu farností. 14

Modlitba k Panně Marii v Še-Šanu Prohlášení Apoštolského stolce, které modlitbu provází, cituje text papežova dopisu čínským věřícím z května loňského roku a připomíná jeho přání slavit 24. květen, den Panny Marie Pomocnice křesťanů, která je uctívána v mariánské svatyni Še-šan v Šanghaji, jako den modliteb za církev v Číně. "V tento den katolíci celého světa – zvláště ti, kteří jsou čínského původu – ukážou svou bratrskou solidaritu a starostlivost o vás tím, že budou Pána dějin prosit o dar vytrvalosti ve vydávání svědectví. Je jisté, že vaše minulá i současná utrpení pro svaté jméno Ježíšovo a vaše neochvějná věrnost jeho náměstkovi budou odměněny, byť se někdy může zdát, že vše je smutným nezdarem“. U příležitosti letošního dne modliteb za čínské věřící, zveřejnil papež Benedikt XVI. modlitbu k Panně Marii v Še-Šanu, kterou při modlitbách za církev v Číně mohou použít věřící celého světa.

Ó nejsvětější Panno, Matko vtěleného Slova i Matko naše, uctívaná jako Pomocnice křesťanů ve svatyni Še-šan, k níž v oddané zbožnost vzhlíží celá čínská Církev. Dnes k tobě přicházíme, abychom vroucně prosili o tvou ochranu. Shlédni na Boží a veď ho s mateřskou starostlivostí po cestách pravdy a lásky, aby byl za všech okolností kvasem harmonického soužití všech občanů. Poslušným „ano“, vysloveným v Nazaretě jsi dala souhlas k tomu, aby se Boží Syn stal v tvém panenském lůně tělem a tak začal v dějinách dílo Vykoupení, na němž jsi pak ochotně spolupracovala, když jsi dovolila, aby tvou duší pronikl meč, až do vrcholné hodiny kříže, kdy jsi nehnutě setrvala na Kalvárii po boku svého Syna, který umíral, aby člověk mohl žít. Od tohoto okamžiku ses novým způsobem stala Matkou všech, kdo ve víře přijímají tvého Syna Ježíše a rozhodli se jej následovat tím, že na sebe berou jeho kříž. Matko naděje, jež jsi v temnotě Bílé soboty kráčela v neochvějné důvěře vstříc velikonočnímu úsvitu, dej svým synům, aby i v nejtemnějších dobách dokázali ve všech situacích rozpoznávat znamení láskyplné Boží přítomnosti. Naše Paní ze Še-Šanu, pomáhej všem lidem v Číně, kteří navzdory každodenním obtížím nepřestávají věřit, doufat a milovat, aby se nikdy nebáli mluvit k světu o Ježíši, a k Ježíšovi o světě. V soše, která se vypíná nad svatyní, zvedáš do výše svého Syna a ukazuješ ho světu s náručí otevřenou v gestu lásky. Pomáhej katolíkům, aby stále zůstávali věrohodnými svědky této lásky, spojeni s Petrovou skálou, na níž je zbudována Církev . Matko Číny i Asie, oroduj za nás, nyní i navěky. Amen. 15

POLITIKA VE SLUŽBÁCH KONTEMPLACE (komentář P. Milana Glasera, S.J., vedoucího české sekce Rádia Vatikán)

Politika je snad jediná oblast, v souvislosti s níž každý posluchač, divák či čtenář slyší na slova mravnost a etika. Spojitost mezi politikou a etikou je přirozená, tradiční. Ostatně už průkopník teorie těchto disciplin, řecký filosof Aristoteles, je pochopil jako spojité nádoby. A později, více jak tisíciletým vlivem křesťanské inspirace, se tento vztah teoreticky i prakticky ještě utužil a ve všeobecném povědomí trvá jako neoddiskutovatelný požadavek. Zároveň je však právě politická scéna nezřídka považována za prostor, v němž etické hodnoty či mravnost prý absentují, ba dokonce snad ani nemohou být praktikovány. Takovýto rozporuplný obraz politické scény snadno vyvstává na pozadí mediálního podání stavu věcí a jeho bezútěšnost je také nasnadě. Namísto zprostředkovávání oné vzájemné spojitosti totiž média nezřídka fungují jen jako svérázné kazatelny, z nichž lze tepat zlořády nejen libovolně, ale navíc i bez potřebného kreditu či porozumění. Kreativní stoupenci zapšklého moralizování mají v dnešní době zelenou vskutku úplně jinde než v ryze náboženské sféře. Bohužel však také trpí právě oním neduhem, který je pro mravokárce typický. Neukazují totiž nadějná východiska a nemotivují pozitivně. Pokud jde o naši polickou scénu, je už od roku 1990 předmětem mravokárného mediálního dohledu i zjevných faulů zejména jedna politická strana a to právě ta, která se ke spojitosti politiky a etiky hlásí v důsledku svého přihlášení se ke křesťanství. Jistě to není náhoda a nemusí to být vždy na škodu, že právě KDU-ČSL je pranýřována více než strana komunistická, od níž už nikdo žádné etické postoje, neřku-li činy ani neočekává. Křesťané nesou tuto ne vždy férovou pozornost buď s trpělivou odevzdaností nebo mají za to, že se jich to netýká, a někdy možná také tomuto mediálnímu sekýrování poněkud naivně podléhají. Nedávný průzkum mezi voliči zjistil, že prý tuto stranu volí jen necelá čtvrtina věřících. Jak už to u statistických průzkumů bývá, těžko říci, zda-li tento výsledek realitu odráží nebo ji bude vytvářet. V každém případě však stojí za zamyšlení. Nemusí z toho, samozřejmě plynout, že je tím vina strana, která o podporu křesťanů otevřeně usiluje. A na druhé straně to může znamenat, že tato strana budí sympatie také mezi nekřesťany, což by nebylo znamení špatné. V souvislosti s tím stojí za zmínku, že poslední parlamentní volby v Itálii přinesly jeden velice překvapivý výsledek, který zůstal tak trochu ve stínu pozornosti. Po mnoha desetiletích se totiž strana italských komunistů poprvé vůbec nedostala do parlamentu. Takovýto výsledek je v našich domácích poměrech zatím jen přáním, povětšinou i zbožným. V Italském prostředí, kde byla komunistická ideologie dlouhá léta v masové oblibě, by se však něčeho takového ještě před měsícem také nikdo nenadál. Svědčí to nejen o tom, že průzkumy veřejného mínění a prognózy jsou věrohodné jen v omezené míře, ale především o tom, že lidé přemýšlejí a umějí změnit názor bez ohledu na to, co je jim servírováno. A to je stejně tak jako tamější vysoká volební účast - velice útěšné a povzbuzující. Zápolení na politické scéně se sice orientuje spíše na získávání sympatií či imponování vlastním sebevědomím, což ostatně zaznamenal také už Aristoteles. Tím spíš je ovšem zapotřebí, aby byl prostor politiky skutečně všemi promýšlen, chápán a ctěn jako dějiště úsilí o mravní povznesení všech, i když se může zdát úsměvný Aristotelův ideál, že političtí představitelé určité obce svým nasazením osvobozují ostatní občany od podružných starostí a umožňují jim tak, aby se věnovali rozjímavému životu, který v antickém pojetí představoval svrchované štěstí. Právě proto také Aristoteles předpokládal, že by se v této politické službě občané měli střídat, a štěstí rozjímavého života tak mohli postupně okoušet všichni. Tedy demokracie ve službách kontemplace, dalo by se říci. Vznešené pojetí, které ovšem nepostrádá logiku ani naději. 16

RODINA

(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

V jednom totalistickém státě se mezi lidem vypravoval tento žert. Ptali se chlapce vzorně vychovaného ve vzorném státním učilišti: „Koho považuješ za svého pravého otce?“ Vzorná odpověď: „Hlavu našeho státu.“ – „A kdo je tvou pravou matkou?“ – „Naše velká vedoucí strana lidu.“ – Inspektor, který ho takto zkoušel, chlapce pochválil: „Co by sis přál za odměnu za tak vzorné vyznání státnosti? Čím bys chtěl být? – „Sirotkem.“ Žert se už do dnešní společnosti nehodí, připomněl by nám jinou smutnou zkušenost moderní doby: závratně rostoucí počet osiřelých dětí ve světě. Jeden misionář z Afriky nedávno tvrdil, že se po ulicích města Nigerie pohybuje asi 70.000 dětí bez domova a bez rodičů. Evropská situace ovšem nezná takovou tragiku materiálně, bohužel rostou neuvěřitelně sirotci po stránce duchovní, tj. děti, které ztrácejí živý osobní styk s rodiči. Rodiny se rozpadají a jedinou starostí je, aby děti nezůstaly na ulici. Jaký to má vliv na jejich vnitřní růst, na to se nechce myslet. Ale vezměme si i docela normální městskou průměrnou rodinu. Oba rodiče chodí do zaměstnání, z jednoho platu nemohou slušně žít. Dítě je jenom jedno. Naučí se dívat samo na televisi a hltat to, co tam vidí a pochytí. Od matky slyší jenom dobré povzbuzení, které se musí dvakrát či třikrát opakovat: „Pojď se najíst!“ Matčina mluva, která u rostoucího dítěte vytváří citovou a morální podobu dítěte, se zredukovala na tyto povely. Sourozence nemá. Hledí se tedy co nejdříve osamostatnit a žít někde venku na ulici. Kde to je, to rodičům nepoví. Rodný dům je pak jenom hotel ke spaní a laciná stravovna. Politici tuto situaci přehlížejí, psychologové to pozorují, ale jejich pozorování jim málokdo otiskne. Není divu, že se 2. vatikánský sněm tolik zabýval otázkou rodiny, snaží 17

se oživit smysl pro její důležitost a hlavně poukázat na její duchovní strukturu. Tuto povinnost necítili staří Otcové církve. Jejich spisy pocházejí převážně z mnišského prostředí. Považovali za své povolání ukázat pohanskému světu krásu panenství, plodnost celibátu těch, kteří pro lásku ke Kristu opouštějí otce a matku. Jsou však přesto i mezi nimi někteří, hlavně ti, kteří se stali biskupy ve velkých městech, kteří si plně uvědomili, že začátek opravdu lidského a duchovního růstu člověka je v dobré rodině. Mezi nimi vyniká sv. Jan Zlatoústý. Jako biskup světáckého velkoměsta Cařihradu poznal, kam jde společnost, ve které upadne vliv dobré rodiny. I mnichy, kteří dobrovolně a svatě zvolili celibát, napomíná: „Nemluv pohrdlivě o hnízdu, z kterého jsi vyšel!“ Bylo tehdy všeobecné chápat křesťanskou dokonalost jako rozvinutí obrazu Božího v duši. K tomu totiž Bůh člověka stvořil, ke svému obrazu a podobenství. Zlatoústý si všiml, v jaké souvislosti ten text v Bibli čteme. Je to hned v první kapitole Genese (Gn 1,27): „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ Neuskutečňuje se tedy tento ideál o samotě, ale ve společenství muže a ženy, v rodině. Jak tomu máme rozumět? Nemůže tu být ideálem Bůh, ke kterému došli filosofové. Ten je jeden a proto také osamocený. Křesťanský Bůh je také jeden, ale je to jednota docela zvláštní, je to jednota tří Osob v nejsvětější Trojici. Existuje tedy jakoby rodina Boží, intimní společnost osob, které si jsou úžasně blízké. Sv. Augustin si trápil hlavu, aby to nějak logicky pochopil. Podle tradice se mu zjevil anděl ve formě dítěte, které si hrálo na břehu moře a pokoušelo se přelít oceán do malé kaluže, kterou si vyrobilo. Když Augustin je napomenul, aby se nepokoušelo o nemožné, dostal andělskou odpověď : „Bylo by to snazší než tvoje přelévání Boží nekonečnosti do tvého maličkého lidského rozumu.“ Rozumovou spekulací si tedy tajemství božské Trojice těžko vysvětlíme. Ale Bůh sám nám je přiblížil obrazem v lidské rodině. Otec tu je pochopitelně obraz první božské Osoby, Boha Otce. Od něho vychází iniciativa ke společné činnosti. Děti jsou obrazem druhé božské Osoby, Syna. Ten je totiž výrazem Otcovy mysli a jeho vůle. Proto také v dobré lidské rodině děti myslí a jednají v souladu s myslí a vůlí rodičů. Otce a Syna na nebi spojuje nekonečné pouto vzájemné lásky. Jejím vyjádřením je Duch svatý. V rodině lidské na zemi je ta láska zosobněna matkou, ona tu zobrazuje Ducha svatého. Je to tím výraznější, když si vzpomeneme, že v hebrejštině a v jiných semitských jazycích slovo „duch“ je ženského rodu a že čteme u syrských Otců výraz „matka Duch svatý“. Ale vraťte se zase k sv. Janu Zlatoústému. Když tedy prezentoval rodinu jako Boží obraz na zemi, mohl slyšet námitku: PRoč jsi tedy ty sám zvolil celibát a proč chválíš mnišský způsob života jako dokonalejší než rodinný? Cítí se proto povinen odpovědět a činí to takto. Prvním základem rodiny je vzájemná láska. Je to ctnost, která pochází od Boha a k Bohu směřuje. Její růst se tedy nesmí zastavit. Směr tohoto růstu se dá snadno naznačit. Odpovídá růstu zjevení od Starého do Nového zákona, tj.od tělesného k duchovnímu. Takovou dynamiku má i láska mezi lidmi. Najdou se tu ti, kteří se přesvědčí, že lépe a plněji ji uskuteční duchovně než tělesně. Ti tedy slibují celibát. Nechápou jej jako protiklad ideálu manželského, ale jako jeho zdokonalení. A co ostatní, kteří do manželství vstoupili a se zavázali tímto spojením? I jejich vzájemný vztah se musí soužitím zduchovňovat postupně. Věkem ubývá přitažlivosti tělesné, musí tedy muže a ženu víc a víc sdružovat osobní přátelství a společná láska k dětem. Jen tak se manželství nerozpadne, ale naopak utvrdí a stane se opravdu šťastným. Tak tomu je všude tam, kde člověk napodobí Boha věčně blaženého. 18

SV. ROMAN MELODIK

VÍRA JE RADOSTÍ, PROTO VYTVÁŘÍ KRÁSU (katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 21. 5. v aule Pavla VI.)

Drazí bratři a sestry, V sérii katechezí o církevních otcích, bych dnes chtěl mluvit o jedné málo známé postavě. Je jí Roman Melodus, který se narodil kolem roku 490 v Emise (dnešní Homs v Sýrii). Teolog, básník a skladatel, patří k velké řadě teologů, kteří transformovali teologii na poezii. Stačí tu zmínit jeho spolurodáka sv. Efréma Syrského, který žil dvě stě let před ním, ale můžeme připomenout také západní teology jako je sv. Ambrož, jeho hymny jsou dodnes součástí naší liturgie a stále promlouvají k srdci; nebo jiný teolog a velmi zdatný myslitel sv. Tomáš, který nám zanechal hymny pro zítřejší slavnost Těla a Krve Páně. Pomysleme také na sv. Jana od Kříže a na mnohé jiné. Víra je láska a proto vytváří poezii a hudbu. Víra je radost a proto vytváří krásu. Roman Melodik je jedním z nich, básník, teolog a skladatel. Ve svém rodném městě se seznámil s řeckou a syrskou kulturou a přestěhoval se do Berito (dnešní Bejrút), kde se zdokonalil v klasickém vzdělání a znalostech rétoriky. Byl vysvěcen na stálého jáhna (kolem r. 515) a tři roky tam působil jako kazatel. Pak se přestěhoval do Konstantinopole. Bylo to na sklonku vlády císaře Anastázia I. (r. 518) a usadil se v klášteře u kostela Theotokos, Matky Boží. Tady došlo v jeho životě k události, která se stala klíčovou: Sinassarius nás informuje o tom, že se mu ve spánku zjevila Matka Boží a darovala mu básnické charisma. Maria mu měla dát spolknout svitek. Když se ráno probudil – byla slavnost Narození Páně – Roman z kazatelny zvolal: „Dnes Panna porodí Transcendentního“ (Hymnus O Narození, I. Proemio). Stal se z něho tak kazatel-básník, kterým zůstal až do smrti přibližně roku 555. Roman se do dějin zapsal jako jeden z nejvýznamnějších autorů liturgických hymnů. Homilie byly pro věřící v té době prakticky jedinou příležitostí ke katechetickému poučení. Roman se tak stává významným svědkem náboženského cítění své doby, ale také představitelem originálního a živého katechetického stylu. V jeho skladbách můžeme nalézt tvořivost této katechetické formy, kreativity teologického myšlení, estetického cítění a posvátné ikonografie té doby. Místo, kde Roman kázal, se nacházelo na periferii 19

Konstantinopole. Kazatelna byla umístěna ve středu kostela, odkud mluvil ke společenství s poněkud okázalými způsoby. Používal nástěnných maleb nebo ikon, které měl na kazatelně a přistupoval také na dialog. Jeho homilie byly metrické a zpívané. Říkalo se jim „kontakion“. Tento řecký termín znamená „malá berla“ a odkazuje patrně na hůlku, na níž byl navinut svitek liturgického či jiného obsahu. Kontakionů Romanova autorství se nám zachovalo osmdesát devět, ale tradice mu jich připisuje na tisíc. Každý Romanův kontakion se skládá z osmnácti nebo čtyřiadvaceti slok se stejným počtem slabik strukturovaných podle vzoru první sloky (irmo). Každá sloka se končí refrénem (efimnio) víceméně identickým, který tak vytváří básnický celek. Kromě toho začáteční písmena jednotlivých slok odkazují ke jménu autora (akrostich), jemuž často předchází přívlastek „pokorný“. Hymnus se končí modlitbou, která se vztahuje ke slaveným či zmiňovaným událostem. Po skončení biblického čtení Roman vždy zazpíval úvod ve formě prosby či modlitby. Tak bylo oznámeno téma homilie a pak je vysvětloval refrén opakující se sborově na konci každé sloky, kterou sám rytmicky nahlas deklamoval. Výmluvný příklad nám podává kontakion z Velkého Pátku: je to dramatický dialog Marie a Syna, který se odehrává na křížové cestě. Maria říká: „Kam jdeš, Synu? Proč se tak rychle končí běh tvého života? / Nikdy bych nevěřila, Synu, že Tě uvidím v tomto stavu, ani jsem si nikdy nepředstavovala, že by bezbožní projevili takovou zlost / a vztáhli by ruce na tebe proti veškeré spravedlnosti“. Ježíš odpovídá: „Proč pláčeš, má matko? (…). Neměl bych trpět? Neměl bych zemřít? / Jak bych potom mohl zachránit Adama?“. Mariin Syn utěšuje matku, ale odkazuje ji na její roli v dějinách spásy: „Sejmi tedy, matko, sejmi svou bolest: / nepatří ti nářek, poněvadž jsi byla nazvána «milostiplnồ (Maria pod křížem, 1-2;4-5). V hymnu o Abrahámově oběti si potom Sára vyhrazuje rozhodnutí o životě Izákově. Abrahám říká: „Až Sára, můj Pane, vyslechne všechna tvá slova,/ pozná tuto tvou vůli, řekne mi: / Pokud si ten, kdo dával, zase bere nazpět, proč dával? (…) Ty, starče, jsi mi ponechal syna, / až jej tedy ten, kdo tebe povolal, bude zase chtít, musí to říci mně“ (Abrahámova oběť, 7). Roman neužívá vznešenou řečtinu byzantského dvora, ale prostý jazyk blízký lidové řeči. Chtěl bych zde citovat příklad jeho velmi osobního a živého stylu promluvy o Pánu Ježíši: nazývá jej „nevysychajícím pramenem a světlem proti temnotám“ a říká „Planu touhou držet tě v rukou jako lampu; / kdo totiž přináší lampu mezi lidi, je osvícen, aniž by shořel./ Osvěť mne tedy Ty, který jsi Lampa neuhasitelná“ (Svátek uvedení nebo setkání, 8). Přesvědčivost jeho kázání byla založena na velké zásadovosti či důslednosti mezi jeho slovy a skutky. V jedné modlitbě říká: „Rozjasni můj jazyk, můj Spasiteli, otevři má ústa / a až mi je naplníš, pronikni mé srdce, aby moje konání / odpovídalo mým slovům“ (Poslání apoštolů, 2). Podívejme se nyní na některá z jeho hlavních témat. Základním obsahem jeho kázání je jednota Božího konání v dějinách, jednota stvoření a dějin spásy, jednota Starého a Nového zákona. Dalším důležitým tématem byla pneumatologie, tedy nauka o Duchu svatém. Na svátek Letnic podtrhuje kontinuitu mezi Kristem, který vstoupil na nebesa, a apoštoly, tedy církví, a takto opěvuje misijní působení ve světě: „božskou mocí získali všechny lidi; / vzali Kristův kříž jako pero, slova použili jako sítě a chytili do nich svět; / 20

Slovo měli jako důmyslnou udici, / jako návnadu měli tělo Svrchovaného Pána světa“ (Letnice, 2,18). Dalším ústředním tématem je přirozeně kristologie. Nevstupuje, ovšem do problematiky svízelných teologických pojmů, které byly v té době tak diskutovány a kvůli nimž došlo k mnohým poraněním jednoty nejen mezi teology, ale také mezi křesťany v církvi. Roman káže jednoduchou, ale zásadní kristologii velkých koncilů. Ale především je nablízku lidové zbožnosti. Ostatně i koncilní pojmy se zrodily z lidové zbožnosti a poznání křesťanského srdce. Roman tedy zdůrazňuje, že Kristus je pravý člověk a pravý Bůh, a protože je pravý Bohočlověk, je jedinou osobou, syntézou tvora a Stvořitele: v jeho lidských slovech slyšíme mluvit samotné Boží Slovo. „Kristus byl člověk – říká – ale také Bůh, nebyl však rozdělen na dva: je Jeden, syn Otce, jenž je pouze Jeden“ (Pašije 19). Pokud jde o mariologii, Roman, jenž byl vděčný Panně Marii za dar básnického charismatu, zmiňuje ji téměř ve všech hymnech a věnuje ji své nejkrásnější kontakiony: Narození, Zvěstování, božské Mateřství, Nová Eva. A na závěr morální nauka, kterou vztahuje k poslednímu soudu (Deset panen II). Přivádí nás k tomuto momentu pravdy našeho života, k setkání se spravedlivým Soudcem a proto vybízí k obrácení na pokání a půst. Pozitivně viděno, křesťan má praktikovat charitu, almužnu. Zdůrazňuje primát lásky nad odříkáním a to ve dvou hymnech Svatba v Káni a Deset panen. Láska je největší z ctností: „deset panen mělo ctnost nedotčeného panenství, ale u pěti z nich tato obtížná praxe nepřinesla plody./ Ostatním hořely lampy lásky k lidstvu,/ proto je ženich pozval“ (Deset panen, 1). Hmatatelné lidství, vřelost víry, hloubka lidství proniká básněmi Romana Melodika. Tento velký básník a skladatel nás odkazuje k celému pokladu křesťanské kultury, zrozené z víry, zrozené ze srdce, které se setkalo s Kristem, se Synem Božím. Z tohoto kontaktu srdce s Pravdou, která je Láska, se rodí kultura, se zrodila velká křesťanská kultura. Zůstane-li víra naživu, nestane se toto kulturní dědictví mrtvým, ale živým a přítomným. Ikony i dnes mluví k srdcím věřících, nejsou to věci minulé. Katedrály nejsou středověké pomníky, ale domy života, kde se cítíme „doma“: setkáváme se z Bohem a setkáváme se jedni s druhými. A ani velkolepá hudba – gregoriánský chorál, Bach či Mozart – není záležitostí minulosti, ale žije vitalitou liturgie a naší víry. Je-li víra živá, nestává se křesťanská kultura „minulostí“, ale je živá a přítomná. A je-li víra živá, můžeme i dnes odpovědět na imperativ, který se stále znovu opakuje v Žalmech: „Zpívejte píseň novou“. Kreativita, inovace, nová píseň, nová kultura a přítomnost veškerého kulturního dědictví ve vitalitě víry se vzájemně nevylučují, ale představují jedinou skutečnost; zpřítomňují krásu Boha a radost bytí Božích dětí. 21

MODLITBA ZA OBDRŽENÍ MILOSTI NA PŘÍMLUVU BOŽÍHO SLUŽEBNÍKA PAPEŽE JANA PAVLA II.

Ó Nejsvětější Trojice, děkujeme ti, žes církvi darovala papeže Jana Pavla II. a dala v něm zazářit něžnosti svého otcovství, slávě Kristova kříže a jasu Ducha lásky. Svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství a v mateřskou přímluvu Panny Marie nám zosobnil obraz Ježíše, Dobrého Pastýře a ukázal nám tak svatost jako vysoké měřítko řádného křesťanského života, jako cestu k dosažení věčného společenství s tebou. Na jeho přímluvu nám podle své vůle uděl milost, o kterou vroucně prosíme, ………(vložit svou prosbu o uzdravení duše či těla), v naději, že bude brzy přiřazen k počtu tvých svatých. Amen. S církevním schválením Kardinál CAMILLO RUINI Generální vikář Jeho Svatosti pro Římskou diecézi 22

P E R E G R IN A T IO A N N A E

z poutního deníku paní Anny Pospíšilové z Pustiměře V neděli, 7. července 1991 jsme se v doprovodu našeho pana faráře Beníčka vydali na pouť k nejslavnějšímu mariánskému poutnímu na světě – do Lurd. V 18.30h jsme vyjeli autobusem od fary v Pustiměři a pokračovali k přechodu v Mikulově, kde jsme přejeli do Rakouska, Vídní projíždíme ve 21.45h. V pondělí, 8. července, projíždíme ve 4.40h rakousko-italské hranice, nádhernou alpskou scenérii a také několika tunely. V 8h byla zastávka na snídani. V 11h přijíždíme do Milána, kde byla ve 12h mše svatá v kryptě katedrály u hrobu sv. Karla Boromejského (obr.). Ve 13.45 odjíždíme z města a pokračujeme směrem k Ligurské riviéře. V 18.45 jedeme kolem San Rema, Nice a ve 20.15h již přijíždíme na Azurové pobřeží francouzské riviéry, konkrétně do Monackém knížectví, které je druhým nejmenším státem světa, ale prim drží v hustotě osídlení. Po příjezdu do Monte Carla, kde jsme si zvenčí prohlédli knížecí palác, prošli zahradami knížete Rainiera II., které moc pěkně kvetly, nastoupili jsme do autobusu, abychom pokračovali v cestě. Když už jsme chtěli odjet, zjistilo se, že chybí František Beneš. Chvíli se čekalo, když nešel, modlili jsme se. Nakonec se našel: přivezlo ho policejní auto: naštěstí uměl trochu německy, tak jej policisté dopravili k autobusu. Ve 23.45h projíždíme kolem Cannes, St. Tropez. V úterý, 9. července, vstáváme v 6.30h – spali jsme ve spacácích na odpočívadle, a po snídani v 7.30h odjíždíme. Ve 13h je v Carcassonne mše svatá a prohlídka hradeb. V 15h pak odjezd. Ve 20h jsme konečně na místě, které bude prozatím našim domovem – je to „Camping La Forêt“, kde jsou pro nás připraveny pěkné, čisté a pěkně vybavené karavany. Bydlela jsem s paní Cabadajovou. Něco jsme si hned z kufru vybalily, osprchovaly se a bez váhání šly spát. Ve středu, 10. července, jsme vstávaly v 7h, protože odchod z kempu byl v 8.15h a ještě jsme si všichni měnili 100šilinků a 45Fr. Navštívili jsme baziliku Neposkvrněného Početí z roku 1862, Růžencovou baziliku a baziliku sv. Pia X., kterou nechal postavit papež Jan XXIII. V 10h jsme měli mši svatou v kapli sv. Anny a po závěrečném požehnání jsme se 23

odebrali k lurdské jeskyni, kde jsme se pomodlili a chvíli odpočívali. V duchu jsem si představila, jak se tady na skále v Massabiellské jeskyni zjevila v roce 1858 Panna Maria chudičké Bernardetě Soubirousové. Cítila jsem se v tu chvíli velice šťastná, že na tomto místě stojím dnes i já. Ve 13h jsme všichni šli do lázní, kde jsme se ponořili do lurdského pramene, co „vytryskl ze suchých skal, a kde mnohý už znovu své zdraví získal“. V 16h jsme shlédli film o životě sv. Bernardety. Poté, asi v 17h, jsme odcházeli domů něco sníst a připravit se na večerní průvod. Každý jsme si za 4Fr koupili svíčku a ve 29h jsme odcházeli. Toto procesí se koná každý den ve 21h na prostranství před Růžencovou bazilikou. V průvodu vždy kráčí řada kněží a biskup, nesoucí pod baldachýnem Nejsvětější Svátost. Náměstí je plné ba přeplněné poutníky z celého světa, a také nemocnými na vozíčkách. Jdeme s rozžatými svícemi a modlíme se sv. růženec, který je předříkáván v různých jazycích. Po každém desátku se zpívá známá lurdská píseň: „Kde v údolí …“. Při Ave, Ave, všichni pozvedají rozžaté svíce. Po skončení růžence udělují kněží shromážděnému lidu požehnání. Svíce se zhasínají a jde se domů spát. Blíží se 23. hodina. Ve čtvrtek, 11. července, - o svátku sv. Benedikta, patrona Evropy a pustiměřské farnosti – vstáváme v 7h a v 8h odcházíme do kaple sv. Benedikta, kde máme mši svatou. Po ní se vydáváme na prohlídku Le cachot – vězení, kde rodina Soubirousových z milosti příbuzných pobývala. Do 11.30h bylo volno a pak jsme se šli pomodlit do baziliky. V 16h jsme se shromáždili u lurdské jeskyně a odtud se vydali v procesí do baziliky sv. Pia X. Po skončení jsme měli osobní volno a pak se shromáždili ve 20.45 ke světelnému procesí. Domů jsme se dostali zase kolem 23h. Museli jsme spěchat, protože hřmělo a blížila se bouřka. V pátek, 12. července, jsme po snídani šli do kaple sv. Terezie v bazilice sv. Pia X., kde jsme měli mši svatou. Potom následovalo putování po Křížové cestě s rozjímáním u 24

každého zastavení. U posledního zastavení jsme stanuli kolem 12.30h. Odpoledne pak jsme navštívili misionáře. Od 18.20h jsme odpočívali u lurdské jeskyně, kde před námi ve skále stála socha Panny Marie, k níž jsme v duchu obraceli svá srdce v modlitbě a vděčnosti za tuto pouť. Ve 20.45 jsme opět kráčeli ve světelném procesí s Nejsvětější svátostí. V sobotu, 13. července, vstáváme v 5h, na 6h jdeme na mši svatou, kterou slavíme v kapli sv. archanděla Gabriela. Po jejím skončení nastupujeme do autobusu a odjíždíme do Španělska. Francouzsko-španělské hranice projíždíme v 9.30h. V San Sebastianu jsme v 10.30h a následuje prohlídka památníku obětem moře, k němuž vede 370 schodů. Pak následovala návštěva katedrály, sv. zpověď a ve 13h odjíždíme zpět do Francie k letovisku na Atlantiku – Biarritz. Tady, kdo chtěl, se mohl vykoupat nebo si zaplavat. Zdrželi jsme se až do 19h. Domů jsme se vrátili ve 21.30h. V pohodě jsme se osprchovaly, povečeřely a těšily se s paní Cabadajovou do postele. V neděli, 14. července, jsme šli v 7.30h na mezinárodní mši svatou v podzemní bazilice sv. Pia X. Když jsme vstoupili dovnitř dech se mi tajil – ty velké prostory, které se postupně zaplnily do posledního místečka (a to pojme 20.000 lidí), poutníci z různých končin světa, všichni stejného smýšlení – ti všichni připutovali sem do Lurd, aby se poklonili a poděkovali Panně Marii. Celá mše svatá a ta atmosféra byly čímsi úžasným, na co se snad nikdy nezapomene. V 11.30h jsme se vrátili domů, připravili nějaké jídlo, chvíli odpočinek a v 15h jsme odcházeli na průvod s Nejsvětější svátostí. Ve 20.45 jdeme opět na průvod s rozžatými svícemi a modlitbou růžence. Po skončení jsme spěchali domů, povečeřeli jsme a většina z nás se pak sešla venku před karavany, kde bylo malé posezení při víně, kterým nás obdaroval pan farář. V pondělí, 15. července, jsme měli mši svatou, kterou sloužil pan farář v lurdské jeskyni. Poté následovala prohlídka města. Nato jsme se vrátili domů, něco připravili k obědu a začalo balení a příprava k odjezdu. Naposledy jsme se šli pomodlit k lurdské jeskyni a 25

poděkovat Panně Marii za všechno, co jsme v tyto dny prožili, a na závěr jsme zazpívali „K nebesům dnes zaleť písní…“. Byla to ohromná, i když dost náročná pouť, ze které si jistě každý účastník odnesl zážitky na celý život. Hlavně velký dík patří panu faráři Beníčkovi, který to všechno zařídil a také se nám věnoval. Modlím se a děkuji za všechno Panně Marii, že nás na cestě provázela a že jsme se všichni v pohodě vrátili domů k rodinám. V 15.15h vyjíždíme z Lurd, které leží v podhůří Pyrenejí, a naše cesta směřuje do Nevers, vzdáleného 700km. Do Nevers jsme přijeli v noci a přespali v přírodě pod širým nebem.

V úterý, 16. července, jsme navštívila klášter Saint-Gildard, kde působila a také završila svůj pozemský život sv. Bernardeta. Následovala mše svatá v kapli sv. Bernardety, kde se také uchovává rakev s neporušeným tělem sv. Bernardety. Také jsme prošli zahradu, v jejím zadním koutě se nachází napodobenina lurdské jeskyně. Než jsme odjeli, pan farář si nechal ošetřit koleno, ani nevím, co se mu stalo. Ve 14h odjíždíme do Paray-leMonial, kde je kamenná bazilika, kterou založili benediktíni a je zasvěcena Nejsvětějšímu Srdci Páně. Kaple je zasvěcena sv. Markétě Marii Alacoque, jejíž rakev se v ní nachází. Poté jsme pokračovali do Švýcarska, země velkolepých alpských vrcholů a nádherné přírodní scenérie. Dokumentuje to i náš příjezd k Ženevskému jezeru, jehož hladinu a vrcholy hor dělí výškový rozdíl 4.400m. Ve 21.30h přijíždíme do Einsiedeln, kde jsme skoro hodinu hledali klášter, ve kterém jsme chtěli požádat o nocleh. Bohužel jsme se u fortny nedotloukli. Řidič proto zajel na parkoviště, my vytáhli spacáky, a protože byla teplá červencová noc, ulehli do trávy poblíž a usnuli spánkem spravedlivých. Prozaické bylo i probuzení po rozednění: za našimi hlavami se popásaly kravičky a kousek od nás byla zeď, za níž leží ti, co očekávají své vzkříšení. 26

Zvony kláštera odbíjely 7h, když začínal náš den – středa 17. července. Vstali jsme, posnídali a jeli do chrámu Panny Marie z r. 1626, který je velice pěkný, čerstvě renovovaný. Hned po překročení jeho prahu máme před sebou kapli milostnou sochou černé Madony. Na tomto místě trávil čas na

modlitbách eremita sv. Meinard. Tento benediktinský mnich odešel v r. 835 z kláštera v Reichenau do lesů za hlasem svého povolání k životu eremity. Jeho příkladu později následovali i další a vznikla komunita, v jejímž čele stanuli věhlasní opati, jako sv. Wolfgang, pozdější biskup řezeňský. Na počátku 17. století tu vyrostl monumentální klášterní komplex s kostelem, posvěceným 17. května 1735. Einsiedeln se tak stal významným kulturním a náboženským centrem Evropy. Nachází se v něm i proslulá knihovna, v níž najdeme 1200 rukopisů, z nichž 580 sahá do doby před r. 1500, 1100 prvotisků a vydání od roku 1520, 240.000 tištěných svazků ze XVI.-XX. století a kolem 130 časopisů z různých oblastí kultury. V 11h odjíždíme do St. Gallen, kde je pěkný kostel sv. Havla z r. 1705 a benediktinský klášter s rozsáhlou knihovnou. V 15h projíždíme kolem Bodamského jezera. Přejeli jsme švýcarsko-německé hranice a míříme k Mnichovu, kde bude 3h odpočinek. V 21h pak odjíždíme do Vídně. Na parkovišti vaříme kávy, čaje, a večeříme. Spíme na parkovišti v autobuse. 27

Ve čtvrtek, 18. července, vaříme v 6.30h snídani a v 8h odjíždíme do Vídně, kde se krátce zastavujeme na nákupy a ve 13h odjíždíme k domovu. V pořádku jsme dojeli až k pustiměřské faře, vystoupili a společně šli do kostela poděkovat za to, co jsme v tyto dny prožili a za šťastný návrat domů.

SEZNAM POUTNÍKŮ: Beneš František Beníček Josef Bučková Marie Bunová Dagmar Bunová Kateřina Bureš Ladislav Bureš Vojtěch Cabadajová Marie Černá Marie Fojtová Josefa Fremlová Elen Charvátová Hana Janků Marta 28

Janků Miroslav Knapová Marie Kočicová Františka Kolenič Milan Koleničová Marie Koutná Marie Kučerová Jana Mahdalová Jarmila Mahdalová Ludmila Mikulaštíková Marie Mikulková Kateřina Mikulková Marcela Navrátilová Marie Navrátilová Radka

Novotná Jana Novotný Jiří Petratur Josef Petraturová Ludmila Pospíšilová Anna Pospíšilová Vlasta Rozehnalová Iveta Rozehnalová Marie Sedláčková Věra Spirová Marie Suchánková Bohumila Školařová Alena Školařová Lenka

INDEX PEREGRINUM BAKALÍKOVÁ Marie BÁRTEK Petr, Ing BÁRTKOVÁ Zdeňka BENÍČEK František, Mgr. BENÍČEK Josef, Dr. BENÍČKOVÁ Františka BUNOVÁ Kateřina Bohumila ČAŇOVÁ Hedvika DOLEŽAL Josef DOLEŽALOVÁ Jana, Ing. FREML Antonín FREMLOVÁ Elen FUKSOVÁ Jiřina GÁŠEK Karel GAZDÍK Václav GAZDÍKOVÁ Jitka, MUDr. CHYŤOVÁ Dagmar JAKEŠOVÁ Terezie Jana KLEGR Jan KOLENIČ Michal

KOLENIČOVÁ Marie KOUTNÁ Eva KOUTNÁ Marie, Ing. MAKYČOVÁ Tereza MARÁKOVÁ Františka MARKOVÁ Hana, PhDr. MATELOVÁ Věra MENŠÍKOVÁ Marie MICHALCOVÁ Hedvika MIKULKOVÁ Ludmila MORAVČÍKOVÁ Jaroslava NAVLÁČIL Martin NAVLÁČILOVÁ Jaroslava NOVÁKOVÁ Hedvika, Mgr. NOVÁK Roman PLISKOVÁ Anna POHLODEK František PŘIKRYL Jan PŘIKRYL Jan, ml. PŘIKRYL Marek PŘIKRYLOVÁ Barbora

PŘIKRYLOVÁ Dagmar PŘIKRYLOVÁ Marie PUČANOVÁ Marie ROZEHNALOVÁ Marie SMEJKAL Stanislav SMEJKALOVÁ Marie SMUTNÍKOVÁ Anna SPISAROVÁ Ludmila SYNKOVÁ Marie ŠAROCHOVÁ Jindřiška ŠEVČÍKOVÁ Josefa VÁGNEROVÁ Ludmila VLČ Radovan VOLDŘICHOVÁ Alena, PharmDr. VRTÍLKOVÁ Marie VŠETULA Jan VŠETULA Martin VŠETULA Tomáš ZÁLEŠÁK Martin ZÁLEŠÁKOVÁ Alena

POŘAD BOHOSLUŽEB: 25. května – 1. června 2008 DEN

LITURGIE SLAVNOST

NEDĚLE 25. května

TĚLA A KRVE PÁNĚ PUSTIMĚŘ: PRVNÍ SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ (3)

PONDĚLÍ 26. května ÚTERÝ 27. května STŘEDA 28. května ČTVRTEK 29. května

SV.

FILIP NERI KNĚZ

STŘEDA

8. TÝDNE V MEZIDOBÍ

ČTVRTEK

8. TÝDNE V MEZIDOBÍ

NEJSVĚTĚJŠÍHO SRDCE JEŽÍŠOVA ZASVĚCENÍ BOŽSKÉMU SRDCI PÁNĚ

SVÁTEK NAVŠTÍVENÍ

PANNY MARIE SLAVNOST

NEDĚLE 1. června

za + Marii SYNKOVOU, manžela a dceru za + rodiče OLEJNÍKOVY, PUSTIMĚŘ + Marii SLÁMOVOU a Boží 9.30 ochranu pro živou rodinu PROCESÍ CORPUS DOMINI: DRYSICE 8.00

ROTUNDA, KAPLE SV.

ANNY, P. M. LURDSKÁ, KOSTEL

KAPLE SV. ANNY: PUSTIMĚŘ M Á J OVÁ POBOŽNOST 17.30 PUSTIMĚŘ za + rodiče KRKOŠKOVY, KŘEHLÍKOVY, ž. a + rodinu 18.00

ÚTERÝ

PO MŠI SV.: SETKÁNÍ S POUTNÍKY AD IMMACULATAM CONCEPTIONEM

SOBOTA 31. května

ÚMYSL MŠE SV.

8. TÝDNE V MEZIDOBÍ

SLAVNOST

PÁTEK 30. května

FARNOST

9. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

DRYSICE 17.30 DRYSICE 18.00 PUSTIMĚŘ 17.30 PUSTIMĚŘ 18.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 16.00 PUSTIMĚŘ 17.30 PUSTIMĚŘ 18.00 PODIVICE 8.00 PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

MÁJOVÁ POBOŽNOST

za + Vojtěcha BARTOŠKA, dvoje rodiče a švagra KAPLE SV.

ANNY: MÁJOVÁ POBOŽNOST

za + Františka ŠMEHLÍKA a dvoje rodiče za +Antonína KOLAŘÍKA, manž., 2 syny, zetě a duše v o. za + Antonína BRUNCLÍKA, rodiče a syny CHRÁM SV.

BENEDIKTA: MÁJOVÁ POBOŽNOST

za +Josefa a Andělu SPISAROVY, rodiče a snachu Marii za + rodiče KROMBHOLZOVY a celou + rodinu za + Ludmilu KAVALIEROVOU, živou a + rodinu za +Vojtěšku SLAVÍKOVOU, manžela, 2 rodiče a živou rod. za + Františku HRUBOU, manžela a dva syny

FARNÍ INFORMÁTOR, XIV. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.