FARNÍ INFORMÁTOR 5. NEDĚLE POSTNÍ – 6. DUBNA 2014
U Hospodina je slitování, hojné u něho je vykoupení.
„Hle, já otevřu vaše hroby, vyvedu vás z nich, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. Tu poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás ven, můj lide!“. Peregrinatio Ad Fontes Salutis, Jeruzalém, 1. března 2013.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Bůh nás stvořil k životu, nikoli ke smrti. Od něj pocházíme, pro něho žijeme, a v něm budeme žít navždy. Proto s důvěrou prosme: L: PANE, DEJ NÁM ÚČAST NA SVÉM ŽIVOTĚ. Za duchovně mrtvé i za ty, kteří po utrpeních nebo kvůli zatvrzelosti v hříchu už nechtějí dále žít, aby skrze víru objevili nový smysl života. Za všechny nemocné a trpící, aby ve světle víry směřovali k Pánu života, který jim každodenně vlévá naději na vzkříšení a život věčný. Za křesťanská společenství a věřící, kteří jsou pronásledováni nebo diskriminováni kvůli evangeliu, aby jim Duch Svatý dával světlo a sílu. Za zemřelé, aby v ráji plně prožívali slavné setkání se svým Spasitelem, v blaženém patření na jeho tvář. K: Bože, Otče a Stvořiteli, shlédni na naše prosby a zaslechni v nich hlas Ducha tvého Syna. A protože jsi nás povolal, abychom byli tvými dětmi, dej, ať v nás roste tvůj božský život. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 6. - 13. dubna 2014 DEN
NEDĚLE 6. dubna
LITURGIE
FARNOST
5. NEDĚLE POSTNÍ
PUSTIMĚŘ 8.00
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
(1974: +ŠTĚPÁN KARDINÁL TROCHTA)
PONDĚLÍ 7. dubna
PONDĚLÍ PO 5. NEDĚLI POSTNÍ SV.JAN KŘTITEL DE LA SALLE, KNĚZ
ÚMYSL MŠE SV.
na poděkování za 90 let života dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu JANSKOU za + Jana RYŠÁNKA DRYSICE a manželku 9.30 za + rodiče MALOVY, PODIVICE syna Rudolfa a duše v očistci 11.00 za + rodinu VŠETULOVU PUSTIMĚŘ a ZBOŘILOVU, s prosbou o 18.00 Boží požehnání pro živou rodinu
PODIVICE: ÚTERÝ - 17.00-18.00HOD: VELIKONOČNÍ SVÁTOST SMÍŘENÍ /CIZÍ ZPOVĚDNÍK/
ÚTERÝ 8. dubna
ÚTERÝ PO 5. NEDĚLI POSTNÍ
PODIVICE 18.00
za + Bohuslava PUČANA, manželku a duše v očistci
DRYSICE: STŘEDA - 17.00-18.00HOD: VELIKONOČNÍ SVÁTOST SMÍŘENÍ /CIZÍ ZPOVĚDNÍK/
STŘEDA 9. dubna
PO 5. NEDĚLI POSTNÍ
ČTVRTEK 10. dubna
ČTVRTEK PO 5. NEDĚLI POSTNÍ
STŘEDA
DRYSICE POBOŽNOST 17.30 KŘÍŽOVÉ CESTY za + Ladislava BUREŠE DRYSICE a rodiče 18.00 za + Josefa MATOUŠKA, PUSTIMĚŘ Alici a Ludmilu PŘIKRYLOVY 18.00
PÁTEK DOPOLEDNE - NÁVŠTĚVA NEMOCNÝCH VE FARNOSTECH
PÁTEK 11. dubna
PÁTEK PO 5. NEDĚLI POSTNÍ SV. STANISLAV, BISKUP A MUČEDNÍK
SOBOTA 12. dubna
SOBOTA PO 5. NEDĚLI POSTNÍ
NEDĚLE 13. dubna
KVĚTNÁ NEDĚLE PŘINESTE SI RATOLESTI
PUSTIMĚŘ POBOŽNOST 17.30 KŘÍŽOVÉ CESTY PUSTIMĚŘ za + Františku ŠIMKOVOU, manžela, dva syny a živou r. 18.00 PODIVICE POBOŽNOST 18.00 KŘÍŽOVÉ CESTY za +rodinu GERYKOVU PODIVICE a Boží požehnání pro živou r. 8.00 PUSTIMĚŘ za + Josefa SNÍDALA a Boží požehnání pro celou rodinu 8.00 za + Jana KREJČÍHO a Boží DRYSICE požehnání pro živou rodinu 9.30 PODIVICE za + Františka ZAKOPALA, rodiče a sestru 11.00
PUSTIMĚŘ: LITURGIE ZAČÍNÁ V KAPLI SV. ANNY PUSTIMĚŘ: 14.00-16.00HOD: VELIKONOČNÍ SVÁTOST SMÍŘENÍ /DVA CIZÍ ZPOVĚDNÍCI/ ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC DUBEN
1. Aby ti, kdo vládnou, dbali o ochranu celého stvoření a usilovali o spravedlivé rozdělování přírodního bohatství. 2. Aby Zmrtvýchvstalý Pán naplnil nadějí srdce těch, kdo zakoušejí utrpení a nemoci. 3. Za naše farnosti, aby byly oporou života z víry novému pokolení křesťanů, zrozenému o Velké noci.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 13. - 20. dubna 2014 DEN
NEDĚLE 13. dubna
LITURGIE
KVĚTNÁ NEDĚLE PŘINESTE SI RATOLESTI
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
PUSTIMĚŘ za + Josefa SNÍDALA a Boží požehnání pro živou rodinu 8.00 za + Jana KREJČÍHO, rodiče DRYSICE a Boží požehnání pro živou rodinu 9.30 PODIVICE za + Františka ZAKOPALA, rodiče a sestru 11.00
PUSTIMĚŘ: LITURGIE ZAČÍNÁ V KAPLI SV. ANNY PUSTIMĚŘ: 14.00-16.00HOD: VELIKONOČNÍ SVÁTOST SMÍŘENÍ /DVA CIZÍ ZPOVĚDNÍCI/
PONDĚLÍ 14. dubna ÚTERÝ 15. dubna STŘEDA 16. dubna
PONDĚLÍ SVATÉHO TÝDNE ÚTERÝ SVATÉHO TÝDNE STŘEDA SVATÉHO TÝDNE
PUSTIMĚŘ 18.00 PODIVICE 8.00 PUSTIMĚŘ 17.30 PUSTIMĚŘ 18.00 OLOMOUC 9.30 DRYSICE 17.00
za + Vojtěcha a Hedviku ADAMCOVY a dvoje rodiče za farnosti Drysice, Pustiměř a Podivice POBOŽNOST
KŘÍŽOVÉ CESTY za + Tomáše kardinála ŠPIDLÍKA, S.J. (+16.4.2010) MISSA CHRISMATIS
za + P. Františka BENÍČKA za + Marii a Martina ČTVRTEK Z E L E N Ý Č T V R T E K HLAVÁČKOVY 17. dubna MŠE SVATÁ za + Marii a Karla NA PAMÁTKU VEČEŘE PÁNĚ PUSTIMĚŘ SLÁMOVY, + rodinu 19.00 SLÁMOVU a JANÁKOVU PODIVICE - 19.00 - ADORACE PODIVICE POBOŽNOST KŘÍŽOVÉ CESTY 15.00 PÁTEK VELKÝ PÁTEK DRYSICE PAMÁTKA UMUČENÍ PÁNĚ 18. dubna DEN PŘÍSNÉHO POSTU 17.00 SBÍRKA PRO SVATOU ZEMI PUSTIMĚŘ PAMÁTKA UMUČENÍ PÁNĚ /POKLADNA U SVATÉHO HROBU/ 19.00 SOBOTA PUSTIMĚŘ za + Marii ŠMEHLÍKOVOU, BÍLÁ SOBOTA manžela, živou a + rodinu 19. dubna VELIKONOČNÍ VIGÍLIE 20.30 SLAVNOST za + dominikánky, kněze a za PODIVICE ZMRTVÝCHVSTÁNÍ nová kněžská a řeholní povolání 7.30 NEDĚLE za + Antonína a Jaroslavu PÁNĚ 20. dubna DRYSICE DOBEŠOVY a Boží SBÍRKA NA KNĚŽSKÝ SEMINÁŘ 9.00 požehnání pro celou rodinu za + Annu a Břetislava 12.00: URBI ET ORBI PUSTIMĚŘ PETŘÍČKOVY POŽEHNÁNÍ SVATÉHO OTCE 10.30 a + rodinu HROZOVU FARNÍ INFORMÁTOR, XX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
FARNÍ INFORMÁTOR KVĚTNÁ NEDĚLE – 13. DUBNA 2014
Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
Eucharistie v bazilice Agónie v Getsemanech, na místě, kde se Ježíš potil krví, Peregrinatio ad Fontes Salutis, 1. března 2013.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, při vstupu do Jeruzaléma byl Ježíš oslavován jásajícím zástupem jako Král a Mesiáš. Také my uznejme věčnou vládu našeho Spasitele a volejme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Hosana Tobě, Kriste, synu Davidův a Králi věků; Vítězi nad mocí temnot a nad smrtí. Ty jsi nás přišel vysvobodit z hříchu a smrti, dej ať ve znamení víry, naděje a lásky dojdeme do tvého věčného království. Obyvatelé Jeruzaléma ti na cestu prostírali své pláště, dej, ať i naše generace pozná znamení tvého putování v minulých i současných dějinách. Za mládež naší farnosti, aby skrze poznání lásky, která tě vedla na kříž, došla k setkání s Tebou, který těm, kdo ti uvěřili svěřuješ poslání být světlem světa a solí země. Za naši farnost, ať účastí na liturgii Svatého týdne hlouběji pochopí tajemství své spásy. Triumfální vstup do města Davidova byl předzvěstí slavného vstupu do nebeského Jeruzaléma, dej, ať s našimi zemřelými sdílíme tvé věčné vítězství. K: Otče, slyš volání trpícího lidstva a učiň naše srdce vnímavým pro porozumění a soucit s utrpením našich bližních, ve spojení s Kristem, naším Pánem. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 5. NEDĚLE POSTNÍ 1. ČTENÍ – EZ 37,12-14
Čtení z knihy proroka Ezechiela. Toto praví Hospodin Bůh: "Hle, já otevřu vaše hroby, vyvedu vás z nich, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. Tu poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás ven, můj lide! Vdechnu vám svého ducha a ožijete, usídlím vás ve vaší zemi, a tak poznáte, že já, Hospodin, jsem to řekl a vykonal" – praví Hospodin. ŽALM 130
Z hlubin volám k tobě, Hospodine, – Pane, vyslyš můj hlas! – Tvůj sluch ať je nakloněn – k mé snažné prosbě! Budeš-li uchovávat v paměti viny, Hospodine, – Pane, kdo obstojí? – Ale u tebe je odpuštění, – abychom ti mohli v úctě sloužit. Doufám v Hospodina, – duše má doufá v jeho slovo, – má duše čeká na Pána – více než stráže na svítání. Více než stráže na svítání – ať čeká Izrael na Hospodina, – neboť u Hospodina je slitování, – hojné je u něho vykoupení. – On vykoupí Izraele – ze všech jeho provinění. 2. ČTENÍ – ŘÍM 8,8-11
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Ti, kdo žijí svému tělu, nemohou se líbit Bohu. Ale vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží. Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, tělo je podrobeno smrti kvůli hříchu, ale duch je (plný) života, protože je ospravedlněn. A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás. EVANGELIUM – JAN 11,1-45
Slova svatého evangelia podle Jana. Lazarovy sestry poslaly k Ježíšovi se vzkazem: "Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen." Když to Ježíš uslyšel, řekl: "To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn." Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara. Když tedy uslyšel, že je nemocen, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl. Potom teprve řekl svým učedníkům: "Pojďme znovu do Judska!" Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny v hrobě. Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. Marta řekla Ježíšovi: "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel. Ale vím i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá." Ježíš jí řekl: "Tvůj bratr vstane." Marta mu odpověděla: "Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den." Ježíš jí řekl: "Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?" Odpověděla mu: "Ano, Pane, věřím, že jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět." Ježíš byl v duchu hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: "Kam jste ho položili?" Odpověděli mu: "Pane, pojď se podívat!" Ježíš zaplakal. Židé říkali: "Hle, jak ho miloval!" Ale někteří z nich řekli: "Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel"? Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: "Odstraňte ten kámen!" Sestra zemřelého Marta mu namítla: "Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den." Ježíš jí odpověděl: "Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží." Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: "Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal." Po těch slovech zavolal mocným hlasem: "Lazare, pojď ven!" Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: "Rozvažte ho a nechte odejít!" Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co Ježíš vykonal, v něj uvěřilo. 3
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Silnější než smrt je láska Vzkříšení Lazara je vrcholem Božího slova 5. neděle postní, kterou slavíme. Tento zázrak převyšuje všechny ostatní, protože zachraňuje život v jeho celistvosti. Pán Ježíš uzdravoval slepé, chromé, hluché, němé, odstraňoval tak různé handicapy života, ale tím, e vzkřísil Lazara, ukázal, že je pánem života i smrti. Kéž by se stal Pánem i našeho života. Jedna ze starozákonních knih, patřících do souboru literatury naučné, nese název „Píseň písní“. Jedná se o knihu milování, popisující v různých obrazech lásku mezi mužem a ženou, která má nastínit lásku mezi Bohem a člověkem, Kristem a církví. Silnější než smrt je láska, opakují někteří rádi spolu s Písni písní. Je to však pravdivé tvrzení? Můžeme říci, že jen za předpokladu, že milujícím je Bůh. V případě člověka je to pouze částečná pravda. Žádná lidská láska nemůže druhého vytrhnout ze smrti. Zvláště když nám umře někdo blízký, partner, dobrý přítel, poznáváme slabost své lásky. Pláčeme a naříkáme, zůstáváme před majestátem smrti bezmocní. Chvíle zklamání, beznaděje, ne-li zoufalství, prožívali také Izraelité po pádu Jeruzaléma a chrámu v roce 587 před Kristem. Dostali se do babylónského zajetí a jejich naděje na změnu tohoto stavu se zdála mizivá. Byli mrtví, bez života. V té době však vystupuje jeden z velkých proroků – Ezechiel, a dostává se mu zvláštního vidění. Vidí pláň plnou suchých kostí; na Boží příkaz promlouvá k těmto kostem, které ožívají a jsou naplněny novým duchem, jak jsme slyšeli v prvním čtení: „Hle, já otevřu vaše hroby ... poznáte, že já jsem Hospodin“. Byla to slova nesmírné naděje. Bůh má moc povolat k životu mrtvé, má moc vyvést je z tohoto otroctví. Kristus je pánem života a smrti. On na nás nezapomíná. Jeho láska nezná mezí. To, co prorok Ezechiel předpověděl, mnozí tušili a předpokládali, to se doslova a do písmene stalo skutečností v osobě Božího Syna. Třikrát stojí Pán ježíš tváří v tvář smrti. Je pozván k umírající Jairově dceři, setkává se s pohřebním průvodem z Naimu a stojí před hrobem přítele Lazara. Všimněme si, že pokaždé se zde projevila Ježíšova láska. Láska k představenému synagógy Jairovi, kterému umírá dcera. Dále láska k vdově, která pochovává jediného syna. Láska k příteli Lazarovi, které si všimli všichni kolemstojící. Pokaždé tato láska dává život, pokaždé tato láska vítězí nad smrtí. 4
Boží láska je tedy silnější než smrt. Chceme-li tedy být i my zachráněni, je třeba být spojen s touto Boží láskou. „Kdo věří ve mne, má život věčný“. Mahatmá Gandhí ve své autobiografii píše, že když mu bylo 15 let, dopustil se krádeže. Jednalo se o kousek zlata z bratrova náramku. Všeho litoval, ale zároveň pociťoval, že se ke všemu musí přiznat svému otci. Neměl však odvahu mu to říci. Ne proto, že by dostal výprask – otec totiž děti nebil – ale spíše ho děsila představa, jakou tím otci způsobí bolest. Rozhodl se, že své provinění napíše na papírek a dá ho otci. Jen to by byla cesta k očištění – přiznat si vinu. Otec si papírek přečetl a rozplakal se. Když viděl, jak otec trpí, rozplakal se i mladý Gandhí. Byla to pro něj úžasná lekce co je otcovská láska. Přiznání spolu s opravdovým předsevzetím je nejčistší forma obrácení, když je vloženo do rukou toho, který má právo ho přijmout. Gandhí pochopil, že bez vyznání hříchů nemůže být očištěn, že by žil špatně, jeho život by byl bez jiskry, vlastně mrtvý. Jestliže se člověk setká s láskou, pochopí velikost zla, hříchu, může z něj být vytržen, uniknout smrti. Náš nebeský otec má nesporně větší lásku než otec Mahatmá Gandhího. Kdo věří v Krista, i kdyby zemřel, bude žít. I kdyby ho zastihla tělesná smrt, vrátí se k životu. To je vrcholné poselství, k němuž jsme dospěli v postní době. Je to poselství pro nás nejdůležitější. Nevstal-li Kristus z mrtvých, pak je všechno v tomto životě marné. Povzbuďme se i slovy apoštola Pavla, který nám předkládá dnes ve svém listě, abychom usilovali žít ne podle těla, ale podle ducha. V našem životě se tedy nemá všechno točit kolem našeho sobeckého já, ale máme se nechat proměňovat Duchem Božím, abychom měli zalíbení v životě podle Krista, podle jeho evangelia – a to je cesta ke spáse.
Kdo miluje život, ztratí jej
(úvaha Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka S.I., čestného občana Pustiměře)
Dětská procesí se Smrtkou na čtvrtou postní neděli, které se ještě někde říká „smrtná“, už známe jenom z literatury minulého století. Děti házely slaměnou figuru Smrti do vody, na znamení, že už zima přešla, začíná jaro a připravujeme se na slavení Velikonoc, svátku života. Ale křesťanská slavnost života je zvláštní. Kristus nehází smrt do vody, ale jde do věčného života skrze smrt. Proto čteme toto podivné evangelium: Kdo miluje život, ztratí jej, a kdo jej ztratí, zachrání jej. Začíná text řečnickou otázkou: Kdo by chtěl život zachránit? Samozřejmě každý. Vždyť je záchrana života jedním ze základních pudů. A jak jej chceme zachránit? I tu je odpověď svorná: útěkem od smrti a od všeho, co k ní vede. Může evangelium odporovat této všelidské zkušenosti a praxi? Bylo by to v protikladu k poslání Kristovu, přinést lidem život. Má-li jej přinést definitivně, musí přemoci jeho úhlavního nepřítele, tj. smrt. Prvokřesťanští autoři jej tedy srovnávají s lékařem, který dokázal vyléčit i poslední nepřemožitelný neduh. Proto už za svého pozemského života vzkřísil několik mrtvých. Ale jeho hlavní metodou je princip, který zastávali lékaři té doby: similia similibus, nemoci se léčí stejnými jedy, které ji způsobily. Smrt se tedy vyléčí zase jenom smrtí. Jde tu o obraznou mluvu. Musíme ji tedy podrobněji rozvést. Všichni milujeme život. V jistém negativním smyslu to potvrzují i sebevrazi. Berou si život proto, že není takový, jak by jej rádi měli. Ale jak se miluje život? Podle toho, jak si 5
jej představujeme. Žít, to znamená pro mnoho lidí mnoho nových zážitků. Proto cestují, chodí na výlety, čtou, pořádají hostiny. Zážitky se množí, ale také blednou, zapomínáme, co jsme viděli, a nakonec nás přestane bavit i to, co jsme tak vyhledávali. Stává se tedy divná věc: milovat život znamená ztrácet to, co jej mělo naplnit. Lidé, kteří mnoho užili, nakonec prohlásí: Jak se cítím prázdný! Ne všichni však hledají nové zážitky. Jsou moudří a hledají vědomosti. Naučili se mnoha věcem. Ale i oni trpí podobnou potíží. Znát, to znamená uchovávat v paměti. Ale paměť slábne, znalosti se vytrácejí, někdy až chorobným způsobem ve formě sklerózy. Co zbude z vědce, který dnes už neví, co dělal včera? Zachraňoval svůj život ušlechtilým způsobem, ale ztratil jej. Ale obraťme se k tomu typu lidí, kteří naplňují život nejkrásnějším způsobem, tj. láskou. Milují své blízké a všechny lidi. Co znamená milovat? Žít pro druhého, myslet na bližního, zapomínat na sebe. Zapomínat na sebe je však totéž, co ztrácet vlastní život, nežít. Matka, která se musela starat o houf dětí, neměla jiné zážitky, nemohla se vzdělávat ve vědě. Sobě vlastně zemřela, protože chtěla dát svému životu nejlepší možný smysl. Není to tragické? Ano, musíme si přiznat, že je to tragedie a že je to problém lidsky neřešitelný. Moderní existencialisté definují lidský život existencí k smrti. Tvrdíme, že je jedinou životodárnou silou láska, ale právě láska vede nejjistěji k smrti, protože vede k oběti. Aby se vyšlo z tohoto začarovaného kruhu, bylo potřeba vyššího zásahu. I Kristus naplnil svůj život láskou, tedy jej ztratil, jako jiní smrtelníci. Ale jeho láska je Boží, a proto je silnější než smrt. Vykoupil nás svou smrtí. Ale i tomu musíme dobře rozumět. Nevykoupil nás pouhým faktem, že zemřel, ale tím, že je jeho smrt výrazem nesmrtelné lásky Boží. Ve spojení s jeho láskou dostává hodnotu i láska lidská. K tomu, abychom vešli do věčného života, nestačí zemřít, ale musíme zemřít s Kristem. Kdo miluje křesťansky, umírá tímto způsobem denně. Denně tedy život ztrácí, ale současně i zachraňuje sobě i druhým, křísí mrtvé spolu se Zmrtvýchvstalým. Znám dobře jednoho starého, ale proslulého lékaře. Lidé, kteří s ním přijdou poprvé do styku, jsou desorientovaní. Chtějí mu hned vyložit, co je bolí, jaké léky jim pomohly a které ne. Ale on je, jak se zdá, vůbec neposlouchá. Ptá se jich, kdy chodí spát, kdy vstávají, co rádi čtou. Jedné dámě ty otázky šly na nervy a rozhodla se, že už k němu nepůjde. Nijak ji nepřemlouval, aby zůstala. Jiní zůstanou a po delší době jsou obyčejně velmi spokojeni. Jaké je jeho tajemství? On sám to vysvětluje svým žákům takto. Neléčím nemoci, ale člověka. Lékárny jsou dnes přeplněny léky na každou nemoc. Stačí předepsat lék a nemocný se cítí líp. Je spokojen. Ale je to prakticky droga, která otupí bolesti, ale neléčí nemoc. Já se zajímám o člověka. Chci nejdříve zjistit, jakou má životní sílu. Je-li schopen sám svou nemoc překonat. Když to dokáže, pak opravdu vyzdravěl. Takovou životní silou je v životě nadpřirozeném láska s Kristem a v Kristu. Ta přemáhá všecky duchovní neduhy a slabosti, a nakonec přemůže i samu smrt, i když zdánlivě ke smrti vede. Slaměná Smrtka, kterou děti házely do vody, byla symbol zimy. Ta všecko ubíjí, spálí mrazem listy, trávu, květiny. Ale nakonec sama podlehne, neobstojí před dynamickou silou jara. Rostliny zima spálí, ale jenom jejich povrch. Nepronikne do kořenů. Z těch kořenů pak vyraší při prvním jarním slunci nový život. Jsme- li zakořeněni láskou v Kristu, dočkáme se věčného jara. 6
Starokřesťanský duchovní autor syrského původu, jehož spisy se tradují pod jménem Makarius, nechce mluvit o tom, že bychom dostali věčný život v budoucnosti, až ztratíme tento pozemský. Obojí se proplétá už dnes. Časný život den ze dne ztrácíme. Už od narození v sobě neseme odsouzení k smrti. Ale křesťan umí v Kristu den ze dne tu ztrátu vynahrazovat spojením s Kristem. Když pak skutečně umře, je to pro něho jako perioda zimy. Žije v kořenech, neviditelně. Až se objeví jarní slunce, tj. druhý příchod Páně na zemi, vyroste z kořenů všecka krása jeho dobrých skutků a myšlenek ve věčném ráji. Psychologický obraz tohoto tajemství prožívají staří lidé ve vzpomínkách. Sedí často už jenom doma, zdánlivě ztratili zájem o to, co se děje kolem nich, už neprožívají nic nového. Ale jsou-li to lidé křesťansky vyrovnaní, často se usmívají. Vzpomínají na minulé. Když na to vzpomínají rádi a s láskou, je to pro ně větší zážitek, než když se to skutečně v minulosti stalo. Láska to minulé vzkřísila; ovšem jenom psychologicky. Na věčnosti s Kristem to bude reálně a nezničitelně k věčnému štěstí.
VIA CRUCIS Z ŘÍMSKÉHO KOLOSEA NA PALATINUM MEDITACE A MODLITBY JANA PAVLA II. O VELKÉM PÁTKU JUBILEJNÍHO ROKU
2000 Úvodní modlitba "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě" (Mt 16,24) Večer Velkého pátku. Už po dvacet staletí se Církev o tomto večeru shromažďuje, aby si připomněla a znovu prožila události posledního úseku pozemského putování Božího Syna. Dnes jako každoročně, se Církev zde v Římě, schází v Koloseu, aby kráčela ve šlépějích Ježíše, který "si nesl kříž a ubíral se na místo zvané Lebka, hebrejsky Golgota" (Jan 19,17) Nacházíme se zde, v přesvědčení, že křížová cesta Božího Syna nebyla pouhým putováním k místu popravy. Věříme, že každý krok Odsouzence, každé jeho gesto a každé jeho slovo, jakož i to, co prožili a vykonali ti, kdo se tohoto dramatu účastnili, k nám bez ustání promlouvá. 7
I ve svém utrpení a své smrti nám Kristus odhaluje pravdu o Bohu a o člověku. V tomto jubilejním roce se chceme zvlášť intenzívně zamyslet nad obsahem této události, aby tak s novou silou promlouvala k našim myslím i srdcím, a stala se zdrojem milosti opravdové účasti. Účastnit se znamená mít určitý podíl. Co znamená mít podíl na Kristově kříži? Znamená, zakusit v Duchu svatém lásku, kterou v sobě skrývá Kristův kříž a ve světle této lásky poznat kříž svůj. Znamená, vzít jej znova na svá bedra a neustále - v síle této lásky, kráčet dál... Kráčet životem a napodobit toho, který "na sebe vzal kříž, nedbal na urážky a teď sedí po pravici Božího trůnu (Žid 12,2).
Modleme se. Pane, Ježíši Kriste, naplň naše srdce světlem svého Ducha, abychom, když tě následujeme na poslední cestě, zakusili cenu svého vykoupení a byli hodni účasti na plodech tvého utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.
PRVNÍ ZASTAVENÍ
JEŽÍŠ ODSOUZEN NA SMRT Adoramus te, Domine, et benedicimus tibi. /Klaníme se ti, Pane, a dobrořečíme ti./ Quia per sanctam crucem tuam redemisti mundum. /Neboť svým svatým křížem jsi vykoupil svět/.
"Ty jsi židovský král?" (Jan 18,33). Mé království není z tohoto světa; kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán židům; ale moje království není odtud" (Jan 18,36). Pilát se ho zeptal: "Ty jsi tedy přece král?" Ježíš odpověděl: "Ty sám to říkáš: jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas." Pilát se ho znovu zeptal: "Co je pravda?". Tím římský prokurátor považuje výslech za uzavřený. Odešel k židům a oznámil jim: "Já na něm neshledávám žádnou vinu" (Jan 18,37-38). Pilátovo drama se skrývá v otázce: "Co je pravda?" Nebyla to otázka filozofická, která by se týkala povahy pravdy, nýbrž otázka existenciální, týkající se vlastního vztahu k pravdě. Byla pokusem uniknout hlasu svědomí, jenž vybízí k poznání pravdy a jejímu následování. Člověk, který se nenechává vést pravdou je dokonce schopen vynést rozsudek i nad nevinným. Žalobci tuto Pilátovu slabost tuší, a proto neustávají. S rozhodností požadují smrt na kříži. Nestačí krutý trest bičování, uložený Odsouzenému. Když místodržitel představuje davu zbičovaného a trním korunovaného Ježíše, zdá se, že hledá nějaké slovo, které by - podle jeho mínění - mělo zlomit neústupnost nádvoří. Ukazujíc na Ježíše říká: "Ecce homo! Hle člověk!" Odpovědí však je: "Ukřižuj, ukřižuj ho!" Pilát se tehdy snaží diskutovat: "Vezměte si ho vy sami a ukřižujte, neboť já na něm neshledávám žádnou vinu!" (srv. Jan 19,5-7). Je stále více přesvědčen, že Obviněný je nevinný; to mu však k vynesení osvobozujícího rozsudku nestačí. Žalobci se uchylují k poslednímu argumentu: "Když ho propustíš, nejsi přítel císařův (Jan 19,12). Hrozba je zřejmá. Pilát, tušící nebezpečí, definitivně ustupuje a vynáší rozsudek. Nikoli však bez okázalého gesta umytí rukou: "Nenesu vinu (...)za krev tohoto člověka; to je vaše věc!" (Mt 27,24). Takto byl odsouzen k smrti kříže Ježíš, Syn Boha živého, Vykupitel světa. 8
Popírání pravdy bylo po staletí příčinou utrpení a smrti. Jsou to nevinní, kdo platí za lidské pokrytectví. Poloviční míry nejsou dostačující. Ani nestačí si umýt ruce. Odpovědnost za krev spravedlivého zůstává. Proto se Kristus s takovou vroucností modlil za své učedníky všech dob: Otče, "posvěť je pravdou, tvé slovo je pravda" (Jan 17,17).
Kriste, jenž přijímáš nespravedlivý rozsudek, uděl nám i všem lidem naší doby milost věrnosti pravdě a nedovol, aby na nás ani na ty, kdo přijdou po nás dopadla tíha odpovědnosti za utrpení nevinných. Tobě, Ježíš, spravedlivý Soudče, buď čest a sláva na věky věků. Amen.
DRUHÉ ZASTAVENÍ JEŽÍŠ PŘIJÍMÁ KŘÍŽ Adoramus te, Domine, et benedicimus tibi. /Klaníme se ti, Pane, a dobrořečíme ti./ Quia per sanctam crucem tuam redemisti mundum. /Neboť svým svatým křížem jsi vykoupil svět/.
Kříž, nástroj hanebné smrti. Nebylo dovoleno odsoudit k smrti kříže římského občana: byla příliš ponižující. Chvíle, kdy Ježíš z Nazareta na sebe vzal kříž, aby jej nesl na Kalvárii, znamená zvrat v dějinách kříže. Symbol hanebné smrti, vyhrazené té nejnižší kategorii lidí, kříž se stává klíčem. Od nynějška bude člověk tímto klíčem otvírat bránu hlubin Božího tajemství. Skrze dílo Krista, jenž přijímá kříž, nástroj vlastní vydanosti, lidé pochopí, že Bůh je láska. Bezmezná láska: "Tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný" (Jan 3,16). Tato pravda o Bohu se zjevila skrze kříž. Nemohla se projevit jiným způsobem? Možná ano, ale Bůh si zvolil kříž. Otec vybral pro svého Syna kříž a ten jej vzal na svá ramena, vynesl jej na horu Kalvárii a na něm obětoval svůj život. "V kříži je utrpení, v kříži je spása, v kříži je lekce lásky. Bože, kdo tě jednou pochopil, po ničem jiném netouží, nic jiného nehledá" (polská postní píseň). Kříž je znamením bezmezné lásky.
Kriste, jenž přijímáš kříž z rukou lidí, abys jej učinil znamením spasitelné lásky Boha k člověku, dopřej nám i všem lidem naší doby milost víry v tuto nekonečnou lásku, abychom, když předáváme novému miléniu znamení kříže, byli pravými svědky vykoupení. Tobě, Ježíši, knězi i oběti, buď chvála a sláva na věky věků. Amen.
TŘETÍ ZASTAVENÍ JEŽÍŠ PADÁ POPRVÉ
Adoramus te, Domine, et benedicimus tibi. /Klaníme se ti, Pane, a dobrořečíme ti./
Quia per sanctam crucem tuam redemisti mundum. /Neboť svým svatým křížem jsi vykoupil svět/.
"Všichni jsme bloudili jako ovce, každý šel svou vlastní cestou. Hospodin na něho uvalil hříchy nás všech" (Iz 53,6). Ježíš padá pod křížem. Během relativně krátké "bolestné cesty" se 9
tak stane třikrát. Padá vyčerpáním. Tělo zkrvavené bičováním, hlava korunovaná trním. To vše způsobilo, že se mu nedostává sil. Padá tedy a kříž jej svou váhou tlačí k zemi. Je třeba se vrátit ke slovům proroka, který vidí v perspektivě tento pád už před staletími. Jakoby na něj patřil vlastníma očima: před Pánovým Služebníkem, ležícím na zemi pod tíhou kříže, ukazuje na pravou příčinu jeho pádu: Hle, "Hospodin na něho uvalil hříchy nás všech". Byly to hříchy, které božského Odsouzence stlačili k zemi. Byly to ony, které rozhodly o tíži kříže, který nese na ramenou. byly to hříchy, které zavinily jeho pád. Kristus obtížně vstává, aby se vydal na další cestu. Vojáci, kteří ho provázejí se jej snaží pobídnout křikem a ranami. Po chvíli se průvod znovu vydává na cestu. Ježíš padá a povstává. Takto se Vykupitel světa obrací beze slov ke všem, kdo padají. Vybízí je, aby povstali. "On na svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže, abychom už nežili hříchu, ale spravedlnosti; jeho ranami jsme byli uzdraveni" (srv. Pt 2, 24-25a).
Kriste, jenž padáš pod tíhou našich vin a znovu vstáváš pro naše ospravedlnění, prosíme tě, pomoz nám i všem kdo jsou zdrceni hříchem znovu povstat a opět se vydat na cestu. Dej nám sílu Ducha, abychom spolu s tebou nesli kříž naší slabosti. Tobě, Ježíši, zdrcenému tíhou našich vin, buď naše chvála a naše láska navěky. Amen.
ČTVRTÉ ZASTAVENÍ JEŽÍŠ POTKÁVÁ SVOU MATKU Adoramus te, Domine, et benedicimus tibi. /Klaníme se ti, Pane, a dobrořečíme ti./ Quia per sanctam crucem tuam redemisti mundum. /Neboť svým svatým křížem jsi vykoupil svět/.
"Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Hle. počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem nejvyššího; Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida a bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce" (Lk 1,30-33). Maria tato slova nosila v paměti. Často se k nim vracela ve skrytu svého srdce. Možná jí vyvstala v mysli právě tato slova, když se na křížové cestě potkala se Synem. A to se zvláštní silou. "Bude vládnout ... Jeho království nebude mít konce...", řekl nebeský posel. Teď, když vidí svého Syna odsouzeného na smrt a nesoucího kříž, na němž má zemřít, - lidsky řečeno - mohla se ptát, jak se mohou ona slova vyplnit?, jak bude vládnout nad Davidovým domem? A jak jeho království nebude mít konce? Lidsky řečeno, tyto otázky jsou pochopitelné. Maria si však vzpomíná, že tehdy - potom, co slyšela andělovu zvěst, odpověděla: "Hle, jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova" (Lk 1,38). Nyní vidí, že se toto její slovo naplňuje jako slovo kříže. Protože je matkou, Maria hluboce trpí. Avšak i nyní odpovídá tak, jak odpověděla tehdy při zvěstování: "Ať se mi stane podle tvého slova". Takto, mateřsky, spolu s božským Odsouzencem, objímá kříž. Na křížové cestě se Maria projevuje jako Matka Vykupitele světa. "Vy všichni, kteří jdete kolem, pohleďte a pozorujte, zda je bolest jako bolest má" (Nář 1,12). Tak mluví bolestná Matka, Služebnice poslušná až do konce, Matka Vykupitele světa. 10
Ó Maria, ty která jsi prošla spolu se synem cestou kříže, zkrušena bolestí ve svém mateřském srdci, ale stále pamětna svého fiat a vnitřně důvěřujíc, že ten, jemuž není nic nemožného, splní své přísliby, vypros nám i lidem budoucích generací milost oddanosti Boží lásce. Dej, ať tváří v tvář utrpení, opovrhování a zkoušce - i když trvá dlouho a je trpká, nikdy nepochybujeme o jeho lásce. Ježíši, tvému Synu buď čest a sláva navěky. Amen.
PÁTÉ ZASTAVENÍ ŠIMON Z KYRÉNY NESE JEŽÍŠŮV KŘÍŽ Adoramus te, Domine, et benedicimus tibi. /Klaníme se ti, Pane, a dobrořečíme ti./ Quia per sanctam crucem tuam redemisti mundum. /Neboť svým svatým křížem jsi vykoupil svět/.
Přinutili Šimona (srv. Mt 15,21). Římští vojáci tak učinili, neboť se obávali, že vyčerpaný Odsouzenec nedokáže donést kříž až na Golgotu. Nemohli by na něm vykonat rozsudek ukřižování. Sháněli člověka, který by mu pomohl nést kříž. Jejich zrak padl na Šimona. Přinutili ho, aby se zhostil toho břemena. Můžeme si představit, že nesouhlasil a zdráhal se. Nést kříž spolu s odsouzencem mohlo být považováno za urážku důstojnosti svobodného člověka. Ač s odporem, Šimon bere kříž, aby Ježíšovi pomohl. V jedné postní písni zaznívají tato slova: "Pod tíhou kříže Ježíš přijímá Kyrénského". Jsou to slova, která dávají vytušit naprostou změnu perspektivy: božský Odsouzenec se jeví jako někdo, kdo v jistém smyslu, "dává dar" kříže. Neřekl snad: "Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mne, není mě hoden" (Mt 10,38)? Šimon přijímá dar. Stal se ho "hoden". Co v očích davu mohlo urážet jeho důstojnost, to mu v perspektivě vykoupení svěřilo novou důstojnost. Boží Syn mu dal jedinečným způsobem podíl na svém vykupitelském díle. Byl si toho Šimon vědom? Evangelista Marek uvádí Šimona z Kyrény jako "otce Alexandrova a Rufova" (15,21). Jestliže synové Šimona z Kyrény byli v první křesťanské komunitě známí, lze předpokládat, že také on, když nesl kříž, uvěřil v Krista. Od přinucení svobodně přešel k ochotě, jakoby vnitřně zasažen slovy: "Kdo se mnou nenese svůj kříž, není mne hoden". Nesouce kříž, byl uveden do poznání evangelia kříže. Od onoho okamžiku toto evangelium promlouvá k tolika Kyrénským, kteří byli v toku dějin povoláni, aby spolu s Ježíšem nesli kříž.
Kriste, jenž jsi Šimonu z Kyrény udělil čest, že mohl nést tvůj kříž, přijmi pod jeho tíží také nás i všechny lidi, a každému uděl milost ochoty. Dej, ať neodvracíme pohled od těch, kdo jsou obtíženi křížem nemoci, samoty, hladu, bezpráví,. Dej, ať nesouce tíhu jedni druhých, stáváme se svědky evangelia kříže, svědky tebe, jenž žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.
ŠESTÉ ZASTAVENÍ VERONIKA OTÍRÁ JEŽÍŠOVU TVÁŘ
Adoramus te, Domine, et benedicimus tibi. /Klaníme se ti, Pane, a dobrořečíme ti./ Quia per sanctam crucem tuam redemisti mundum. /Neboť svým svatým křížem jsi vykoupil svět/. 11
Veronika se nenachází v evangeliích. Není zde zmínka o tom jménu, ačkoli jsou tu uvedena jména různých žen po boku Ježíšově. Možná jméno vyjadřuje spíše to, co vykonala. Vskutku, podle tradice si jedna žena po cestě na Kalvárii proklestila cestu mezi vojáky, kteří Ježíše doprovázeli a rouškou osušila pot a krev na Pánově tváři. Otisk této tváře zůstal na roušce; věrný odraz, "pravá ikona". K tomu by se pojilo i samo jméno Veronika. Je-li tomu tak, potom jméno, připomínající skutek, který tato žena vykonala, obsahuje současně i nejhlubší pravdu o ní samotné. Jednoho dne Ježíš vzbudil kritiku kolemstojících, když se zastal hříšné ženy, která mu vylila na nohy vonný olej a otřela je svými vlasy. Na námitku, která tehdy zazněla, odvětil: "Proč té ženě působíte těžkosti. Vykonala na mně dobrý skutek (...). Když vylila ten olej na mé tělo, učinila to k mému pohřbu (Mt 26,10.12). Tato slova lze aplikovat i na Veroniku. Tak se projevuje hluboká výmluvnost události. Vykupitel světa zanechává Veronice věrný obraz své tváře. Rouška, na níž zůstává otisk Kristovy tváře, je nám poselstvím. Jistým způsobem říká: Hle, jak každý dobrý skutek, každé gesto opravdové lásky k bližnímu, posiluje v tom, kdo jej koná, podobnost s Vykupitelem světa. Skutky lásky nepomíjí. Každý skutek dobroty, porozumění, služby zanechává v srdci člověka nesmazatelné znamení, které jej stále více připodobňuje tomu, který "se zřekl sebe sama a vzal na sebe přirozenost služebníka" (Flp 2,7). Tak se vytváří totožnost, pravé jméno člověka.
Pane Ježíši Kriste, jenž jsi přijal skutek bezvýhradné lásky oné ženy a za tos ji dopřál, že celé generace ji budou vzpomínat se jménem tvé tváře, dej, ať nás naše díla i činy všech, kdo přijdou po nás, činí podobnými tobě a zanechají světu odlesk tvé nekonečné lásky. Tobě, Ježíši, záři Otcovy slávy, buď chvála a sláva navěky. Amen.
SEDMÉ ZASTAVENÍ JEŽÍŠ PADÁ PODRUHÉ Adoramus te, Domine, et benedicimus tibi. /Klaníme se ti, Pane, a dobrořečíme ti./ Quia per sanctam crucem tuam redemisti mundum. /Neboť svým svatým křížem jsi vykoupil svět/.
"Jsem červ a ne člověk, hanbou lidí, vyvrhelem mého lidu" (Žalm 21 [22], 7). Na mysl přicházejí tato slova, když se díváme na Ježíše jak podruhé padá pod křížem. Hle, Odsouzenec leží v prachu země. Obtížen vahou svého kříže. Stále více jej opouštějí síly. Ale i přesto obtížně vstává, aby pokračoval v cestě. Co nám, hříšníkům, říká tento druhý pád? Snad ještě víc než ten první nás vybízí, abychom povstali, abychom podruhé povstali na své cestě kříže. Cyprian Norwid napsal: "Nikoli za sebou samými se Spasitelovým křížem, ale za Spasitelem se svým vlastním křížem". Krátké rčení, ale říká mnoho. Vysvětluje v jakém smyslu je křesťanství náboženstvím kříže. Dává pochopit, že každý člověk se tady na zemi setkává s Kristem, jenž nese kříž a pod ním padá. Kristus svým způsobem potkává cestou na Kalvárii každého 12
člověka a nepřestává hlásat radostnou zvěst ani když padá pod křížem. Už po dvacet staletí promlouvá k člověku evangelium kříže. Kristus, jenž po pádu povstává, už dvacet století potkává člověka, který padá. Po dvacet staletí mnozí zakusili, že pád není koncem cesty. Když se setkali se Spasitelem, pocítili, že je ujišťuje: "Stačí ti má milost, protože moje síla se tím zřejměji projeví ve slabosti" (2Kor 12,9). Tak potěšeni znovu povstali a předávali světu slovo naděje, která vyvěrá z kříže. Dnes, poté co jsme překročili práh nového milénia, jsme povoláni, abychom prohloubili obsah tohoto setkání. Je nezbytné, aby naše generace předala budoucím věkům radostnou zvěst o našem povstání s Kristem.
Pane Ježíši Kriste, jenž padáš pod hříchem člověka a povstáváš, abys jej vzal na sebe a smazal; dej nám, slabým lidem, sílu nést kříž každodennosti a z našich pádů znovu povstávat, a tak generacím, které přijdou, předávat evangelium tvé spasitelné moci. Tobě, Ježíši, oporo v naší slabosti, buď sláva a chvála navěky. Amen.
OSMÉ ZASTAVENÍ JEŽÍŠ NAPOMÍNÁ JERUZALÉMSKÉ ŽENY Adoramus te, Domine, et benedicimus tibi. /Klaníme se ti, Pane, a dobrořečíme ti./ Quia per sanctam crucem tuam redemisti mundum. /Neboť svým svatým křížem jsi vykoupil svět/.
"Dcery jeruzalémské, neplačte nade mnou! Spíše plačte nad sebou a nad svými dětmi; přijdou totiž dny, kdy se bude říkat: 'Blaze neplodným, blaze těm, které nikdy nerodily a nekojily!' Tehdy začnou říkat horám: 'Padněte na nás!' a pahorkům: 'Přikryjte nás!' Vždyť děje-li se toto se stromem zeleným, jak to teprve dopadne se suchým!" (Lk 23,28-31). Jsou to Ježíšova slova jeruzalémským ženám, které pláčem vyjadřovaly svůj soucit s Odsouzencem. "Neplačte nade mnou, ale spíše plačte nad sebou a nad svými dětmi." Tehdy bylo jistě obtížné pochopit smysl těchto slov. Obsahovala proroctví, které se mělo brzy naplnit. Krátce předtím Ježíš plakal nad Jeruzalémem a předpověděl strašný úděl, který jej postihne. Nyní se zdá,. že na tuto předpověď navazuje: "Plačte nad svými dětmi...". Plačte, protože právě ony budou svědky a účastníky zničení Jeruzaléma, onoho Jeruzaléma, který nedokázal poznat čas svého navštívení" (srv. Lk 19,44). Následujeme-li Krista po křížové cestě, a v našich srdcích se probouzí soucit s jeho utrpením, nemůžeme zapomenout na toto napomenutí. "Děje-li se toto se stromem zeleným, jak to teprve dopadne se suchým!" Pro naši generaci, která za sebou nechává milénium, - spíše než plakat nad zmučeným Kristem, - nadešla hodina "poznat čas svého navštívení". Již vzchází jitřenka vzkříšení. "Hle, nyní je čas příhodný, hle, nyní je den spásy" (2Kor 6,2). Ke každému z nás se Kristus obrací těmito slovy Apokalypsy: "Stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst - já u něho a on u mne. Kdo zvítězí, toho vezmu k sobě na svůj trůn, jako i já jsem zvítězil a usedl se svým Otcem na jeho trůně" (3,20-21). 13
Kriste, jenž jsi přišel na tento svět, abys navštívil všechny, kdo očekávají spásu, dej, ať naše generace pozná čas svého navštívení a má podíl na plodech tvého vykoupení. Nedovol, aby se nad námi a nad lidmi nového století muselo plakat, protože jsme odmítli ruku milosrdného Otce. Tobě, Ježíši, zrozený z Panny, Dcery Sionu, buď čest a sláva na věky věků. Amen.
DEVÁTÉ ZASTAVENÍ JEŽÍŠ PADÁ POTŘETÍ Adoramus te, Domine, et benedicimus tibi. /Klaníme se ti, Pane, a dobrořečíme ti./ Quia per sanctam crucem tuam redemisti mundum. /Neboť svým svatým křížem jsi vykoupil svět/.
Hle, Ježíš se pod tíhou kříže znovu hroutí k zemi. Zvědavý zástup sleduje, zda ještě bude mít sílu, aby povstal. Sv. Pavel píše: "Ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, nýbrž sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí: navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži" (Flp 2,6-8). Třetí pád chce vyjádřit právě toto: vydanost, kenozi Božího Syna, ponížení pod křížem. Učedníkům Ježíš řekl, že nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil (srv. Mt 20,28). Když se ve večeřadle skláněl až k zemi, aby jim umyl nohy, chtěl je navyknout tomuto svému ponížení. Když na křížové cestě padá na zem potřetí, znovu k nám hlasitě křičí své tajemství. Naslouchejme jeho hlasu! Tento Odsouzenec, na zemi pod tíhou kříže, téměř v bezprostřední blízkosti místa popravy, nám říká: "Já jsem cesta, pravda a život" (Jan 14,6)¨. "Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života." Ať nás nevyděsí pohled na Odsouzence, který vyčerpaný, padá pod křížem k zemi. Tento vnější projev blížící se smrti v sobě skrývá světlo života.
Pane Ježíši Kriste, ty jsi svým ponížením pod křížem zjevil světu cenu jeho vykoupení, uděl lidem třetího tisíciletí světlo víry, aby v tobě poznali trpícího Služebníka Boha i člověka, a tak měli odvahu kráčet stejnou cestou, která skrze kříž a odevzdanost, vede k životu, jenž nebude mít konce. Tobě, Ježíši, oporo v naší slabosti, buď čest a sláva navěky. Amen.
DESÁTÉ ZASTAVENÍ JEŽÍŠ JE ZBAVEN ŠATŮ A NAPÁJEN OCTEM A ŽLUČÍ Adoramus te, Domine, et benedicimus tibi. /Klaníme se ti, Pane, a dobrořečíme ti./ Quia per sanctam crucem tuam redemisti mundum. /Neboť svým svatým křížem jsi vykoupil svět/.
"Okusil, ale nechtěl pít" (Mt 27,34). Nechce utišující prostředky, které by mu během agónie zamlžily vědomí. Chtěl dokonat na kříži vědomě, a tak naplnit poslání, které dostal od Otce. To bylo v rozporu s metodami, kterých používali vojáci, vykonávající popravu. Protože měli odsouzence přibít na kříž, chtěli 14
ztlumit jeho citlivost a vědomí. V případě Krista tomu tak být nemělo. Ježíš věděl, že jeho smrt na kříži má být obětí usmíření. Proto chce uchovat vědomí v bdělosti až do konce. Jestliže by ho byl zbaven. nemohl by zcela svobodně přijmout plnou míru útrap. Má vystoupit na kříž, aby přinesl oběť Nové smlouvy. Je Kněz. Poté, co dokonal vykoupení světa, má skrze vlastní krev vejít do příbytků věčných (srv. Žid 9,12). Svědomí a svoboda: to jsou dva nezvratné atributy plně lidského jednání. Svět zná tolik prostředků, jak oslabit vůli a zatemnit svědomí. Je třeba je bedlivě hájit proti každému násilí. I samo oprávněné úsilí o ztlumení bolesti, je třeba vyvíjet vždy s respektem k lidské důstojnosti. kristově oběti je zapotřebí porozumět do hloubky a je nezbytné se s ní spojit, abychom nepodlehli a nedovolili, aby život a smrt ztratili svou hodnotu.
Pane Ježíši, ty jsi s naprostou odevzdaností přijal smrt kříže za naši spásu, dej nám i všem lidem světa účast na tvé oběti na kříži, aby naše existence i naše jednání měly formu svobodné a vědomé účasti na tvém díle spásy. Tobě, Ježíši, knězi a oběti, buď čest a sláva navěky. Amen.
JEDENÁCTÉ ZASTAVENÍ JEŽÍŠ PŘIBIT NA KŘÍŽ Adoramus te, Domine, et benedicimus tibi. /Klaníme se ti, Pane, a dobrořečíme ti./ Quia per sanctam crucem tuam redemisti mundum. /Neboť svým svatým křížem jsi vykoupil svět/.
"Probili mi ruce i nohy, spočítat mohu všechny své kosti" (Žalm 21 [22], 17-18). Naplňují se slova proroka. Začíná poprava. Rány biřiců přibíjejí na dřevo kříže ruce i nohy Odsouzence. Hřeby jsou svévolně zatlučeny do zápěstí na rukou. Tyto hřeby budou držet visícího odsouzence uprostřed nevýslovných trýzní agónie. Na svém těle i ve své, tak citlivé duši, Kristus nevypověditelně trpí. Spolu s ním jsou ukřižováni dva skuteční zločinci, jeden po pravici, druhý po levici. Tím se naplňuje proroctví: "Byl počítán mezi zločince" (Iz 53,12). Jakmile biřici zvednou kříž, začne agónie, která potrvá tři hodiny. musí se naplnit i toto slovo: "Já až budu vyvýšen ze země, potáhnu všechny k sobě" (Jan 12,32). Co "přitahuje" na tomto Odsouzenci, dokonávajícím na kříži? Obraz tak intenzivního utrpení jistě vzbuzuje soucit. Avšak soucit je příliš málo na to, abychom dokázali spojit svůj život s tím, který visí na kříži. Jak vysvětlit, že tento strašlivý pohled přitahoval generaci co generaci, nesmírné zástupy lidí, kteří učinili kříž rozpoznávacím znamením své víry? Zástupy mužů a žen, kteří po staletí žili a obětovali svůj život při pohledu na toto znamení? Kristus přitahuje z kříže mocí lásky, božské lásky, která se nezdráhala zcela dát sebe sama; nekonečné lásky, která pozvedla ze země na dřevo kříže tíhu Kristova těla, aby vyvážila dávnou vinu; bezmezné lásky, která dovršila každý nedostatek lásky a dopřála člověku znovu najít útočiště v náručí milosrdného Otce. Kriste, vyvýšený na kříži, přitáhni také nás, muže a ženy nového milénia! Ve stínu kříže "kráčejme v lásce, protože i Kristus nás miloval a vydal sám sebe za nás v oběť, Bohu velmi příjemnou" (srv. Ef 5,2). 15
Vyvýšený Kriste, ukřižovaná Lásko, naplň naše srdce svou láskou, abychom ve tvé kříži poznávali znamení našeho vykoupení a přitahováni tvými ranami, žili a umírali spolu s tebou, jenž s Otcem a Duchem svatým žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.
DVANÁCTÉ ZASTAVENÍ JEŽÍŠ NA KŘÍŽI UMÍRÁ Adoramus te, Domine, et benedicimus tibi. /Klaníme se ti, Pane, a dobrořečíme ti./ Quia per sanctam crucem tuam redemisti mundum. /Neboť svým svatým křížem jsi vykoupil svět/.
"Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí" (Lk 23,34). Ani na vrcholu utrpení Kristus nezapomíná na člověka, především nezapomíná na ty, kdo jsou přímo příčinou jeho utrpení. Ví, že člověk, více než cokoli jiného, potřebuje lásku; potřebuje milosrdenství, které se v této chvíli rozlévá na svět. "Vpravdě pravím tobě, ještě dnes budeš se mnou v ráji (Lk 23,43). Takto Ježíš odpovídá na prosbu lotra po pravici: "Ježíši, rozpomeň se na mne, až přijdeš do svého království" (Lk 23,42). Příslib nového života. Hle, první plod utrpení a blížící se Kristovy smrti. Slovo naděje člověku. U kříže stála Matka a vedle ní učedník Jan, evangelista. Ježíš řekl: "Ženo, hle tvůj syn!", a učedníkovi: "Hle, tvá matka!". "A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě" (Jan 19,26-27). Je to závěť lidem, kteří byli jeho srdci nejdražší.. Závěť pro Církev. Umírající Ježíš chce, aby Mariina mateřská láska zahrnovala všechny, za které dává svůj život, celé lidstvo. Hned potom Ježíš zvolal: "Žízním" (Jan 19,28). Slovo, z něhož proniká strašlivá vyprahlost, stravující celé jeho tělo. Je to jediné slovo, které přímo odhaluje jeho fyzické utrpení. Pak Ježíš dodává: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" (Mt 27, 46; srv. Žalm 21 [22], 2). Modlí se slovy žalmu. Tato fráze, i přes své znění, ukazuje na jeho hlubokou jednotu s Otcem. V posledních chvílích svého pozemského života se Ježíšovo myšlení ubírá k Otci. Od nynějška se dialog odvíjí pouze mezi umírajícím Synem a Otcem, jenž přijímá jeho oběť lásky. Když nadešla devátá hodina, Ježíš zvolal: "Dokonáno jest!" (Jan 19,30). Dílo vykoupení dospělo k vrcholu. Poslání, pro něž přišel na zem, dosáhlo svého cíle. Zbytek náleží Otci: "Otče, do tvých rukou, svěřuji svého ducha" (Lk 23,46). Po těchto slovech vydechl. "Chrámová opona se roztrhla v půli.." (Mt 27,51). "Svatostánek" jeruzalémského chrámu se tak otvírá ve chvíli, kdy do něj vchází Kněz Nové a Věčné Smlouvy.
Pane Ježíši Kriste, tys ani ve chvíli agónie nezůstal bez zájmu o úděl člověka a spolu s posledním výdechem, jsi s láskou svěřil Otcovu milosrdenství muže a ženy všech časů, s jejich slabostmi a hříchy; naplň nás i budoucí generace svým Duchem lásky, aby náš nezájem v nás nečinil marnými plody tvé smrti. Tobě, ukřižovaný Ježíši, Boží moudrosti a moci, buď čest a sláva na věčné věky. Amen.
16
TŘINÁCTÉ ZASTAVENÍ JEŽÍŠ JE SŇAT Z KŘÍŽE A SVĚŘEN MATCE Adoramus te, Domine, et benedicimus tibi. /Klaníme se ti, Pane, a dobrořečíme ti./ Quia per sanctam crucem tuam redemisti mundum. /Neboť svým svatým křížem jsi vykoupil svět/.
O quam tristis et afflicta Fuit illa benedicta Mater Unigeniti. /Ó jak smutná, zkourmoucená, byla ona požehnaná, Matka Jednorozeného/
Bezduché Synovo tělo vrátili do rukou Matky. O tom, co v tom okamžiku prožívala, evangelia nemluví. Jakoby evangelisté chtěli tiše respektovat její bolest, city a její vzpomínky. Či jednoduše, jako by uznávali, že je nejsou schopni vyjádřit. Pouze tradice několika staletí uchovala obraz "Piety", a tak vtiskla do paměti křesťanského lidu ten nejbolestnější výraz nevýslovného pouta lásky, jež prýštilo v srdci Matky v den zvěstování a dozrávalo v očekávání narození božského Syna. Tato láska se projevila v betlémské jeskyni, byla podrobena zkoušce během představení v chrámě, a prohlubovala se všemi událostmi, které uchovávala ve svém srdci a o nichž rozvažovala (srv. Lk 2,31). Nyní se má toto niterné pouto lásky přeměnit v jednotu, která překračuje hranice života a smrti. A tak tomu bude po celá dlouhá staletí: lidé se zastavují před sochou Michelangelovy Piety, poklekají před obrazem Sklíčené Dobrodinky (Smetna Dobrodziejka) ve františkánském kostele v Krakowě, před Matkou sedmibolestnou, patronkou Slovenska; v tolika svatyních ve všech koutech světa uctívají Pannu Marii Bolestnou. Tak se učí obtížné lásce, která neprchá před utrpením, ale důvěrně se odevzdává něze Boha, jemuž nic není nemožného (srv. Lk 1,37).
Salve Regina, Mater misericordiae; vita dulcedo et spes nostra, salve. Ad te clamamus...illos tuos misericordes oculos ad nos converte. Et Iesum benedictum fructum ventris tui,nobis post hoc exilium ostende. /Zdrávas Královno, Matko milosrdenství, živote sladkosti, naděje naše, buď zdráva. K tobě voláme... obrať k nám své milosrdné oči. A Ježíše, požehnaný plod života tvého, nám po tomto putování ukaž/.
Prodchni nás milostí víry, naděje a lásky, abychom jako ty dokázali setrvat pod křížem až do posledního dechu. Tvému Synu, Ježíši, našemu Spasiteli, buď s Otcem i Duchem svatým všechny čest a sláva na věky věků. Amen.
ČTRNÁCTÉ ZASTAVENÍ JEŽÍŠOVO TĚLO ULOŽENO DO HROBU Adoramus te, Domine, et benedicimus tibi. /Klaníme se ti, Pane, a dobrořečíme ti./ Quia per sanctam crucem tuam redemisti mundum. /Neboť svým svatým křížem jsi vykoupil svět/.
"Byl ukřižován, umřel a byl pohřben...". Bezduché Kristovo tělo bylo uloženo do hrobu. Náhrobní kámen však není definitivní pečetí jeho díla. Poslední slovo nepatří falši, nenávisti či nadvládě. Poslední slovo pronese Láska, která je silnější než smrt. 17
"Jestliže pšeničné zrno nepadne do země, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek." (Jan 12,24). hrob je poslední etapou Kristova umírání v průběhu celého pozemského života; je znamením jeho nejvyšší oběti pro nás a pro naši spásu. Už záhy se však tento hrob stane první zvěstí chvály a povýšení Božího Syna do Otcovy slávy. "Byl ukřižován, umřel a byl pohřben, (...) třetího dne vstal z mrtvých". Uložením bezvládného těla Ježíšova do hrobu na úpatí Golgoty, začíná Církev vigílii Bílé soboty. V hloubi srdce Maria uchovává utrpení svého Syna a rozvažuje nad ním; ženy se sejdou prvního dne po sobotě, aby vonnými mastmi pomazaly Kristovo tělo; učedníci se shromáždí ve skrytu večeřadla, dokud nepřejde sobota. Toto bdění skončí setkáním u hrobu, u prázdného hrobu Spasitelova. Tehdy hrob, němý svědek zmrtvýchvstání, promluví. Odvalený kámen, uvnitř prázdno, plátna na zemi - to spatřil Jan, když spolu s Petrem přišel k hrobu. "Viděl a uvěřil" (Jan 20,8). A spolu s ním uvěřila Církev, která od té chvíle neúnavně předává světu tuto základní pravdu své víry: "Kristus vstal z mrtvých a to jako první z těch, kdo zemřeli" (1Kor 15,20). Prázdný hrob je definitivním znamením vítězství pravdy nad lží, dobra nad zlem, milosrdenství nad hříchem, života nad smrtí. Prázdný hrob je znamením naděje, která "neklame" (Řím 5,5). "Naše naděje je plná nesmrtelnosti" (srv. Mdr 3,4).
Pane Ježíši Kriste, tys byl veden Otcem v síle Ducha svatého, z temnot smrti ke světlu nového života ve slávě. dej, ať k nám i k budoucím generacím promlouvá znamení prázdného hrobu a stane se zdrojem živé víry, velkorysé lásky a neochvějné naděje. Tobě, Ježíši, skrytá a vítězná přítomnosti v dějinách světa, budiž čest a sláva navěky. Amen.
Dnešní člověk se potřebuje setkat s ukřižovaným a vzkříšeným Ježíšem! /Jan Pavel II. na závěr křížové cesty, které se účastnilo 50.000 věřících z celého světa/
"Což neměl Kristus to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?" (Lk 24,26). Tato Ježíšova slova k dvěma učedníkům jdoucím do Emauz, znovu znějí v naší duši dnes večer, na závěr Křížové cesty v Koloseu. Oni, stejně jako my, slyšeli vyprávět o událostech, které se týkaly Ježíšova utrpení a ukřižování. Na zpáteční cestě do jejich vesnice k nim přistupuje Kristus jako neznámý poutník, a oni mu horlivě vypravují 18
"vše, jak to bylo s Ježíšem, který byl prorok mocný slovem i činem před Bohem i přede vším lidem" a jak ho velekněží a starší vydali, aby byl odsouzen k smrti a pak ho ukřižovali (srv. Lk 24,20-21). A smutně uzavírají: "My jsme doufali, že on je ten, kdo má vysvobodit Izrael. A k tomu ke všemu je to dnes už třetí den, co se to stalo." (Lk 24,21). "My jsme doufali...". Učedníci jsou skleslí a zdrcení. I pro nás je obtížné pochopit, proč musela cesta spásy procházet utrpením a smrtí. "Což neměl Kristus to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?" (Lk 24,26). Tuto otázku přijímáme za svou i my, na závěr tradiční bolestné cesty Koloseem. Zakrátko se z tohoto místa, posvěceného krví prvních mučedníků odebereme do různých směrů. Vrátíme se zpátky do svých domů a budeme přemítat nad stejnými událostmi, o nichž rozmlouvali emauzští učedníci. Ježíš přistupuje ke každému z nás: stává se i naším společníkem na cestě! Když nás provází, vysvětlí nám, že pro nás vystoupil na Kalvárii, pro nás zemřel ve shodě s Písmem Bolestná událost ukřižování, nad níž jsme právě uvažovali, se tak stane pro každého z nás výmluvným učením. Milovaní bratři a sestry! Dnešní člověk se potřebuje setkat s Ježíšem ukřižovaným a zmrtvýchvstalým! Kdo jiný, než božský Odsouzenec, dokáže plně pochopit trest toho, kdo trpí nespravedlivými rozsudky? Kdo jiný, než zmučený a ponížený Král, dokáže kráčet vstříc očekáváním tolika mužů a žen bez naděje a důstojnosti? Kdo jiný, než ukřižovaný Syn Boží, umí pochopit bolest a samotu tolika zlomených životů bez budoucnosti? Francouzský básník Paul Claudel napsal, že Boží Syn "nás naučil východisku ze smrti a možnosti jejího proměnění" (Positions et propositions, Les invités à l'attention). Otevřme srdce Kristu: bude to on sám, kdo odpoví na naše nejhlubší očekávání. On sám nám odhalí tajemství svého utrpení a smrti na kříži. "A hle, otevřeli se jim oči a poznali ho" (Lk 24,31). Srdcím dvou sklíčených pocestných se po jeho slovech dostává průzračnosti a rozhořívají se radostí. Poznávají svého Mistra při lámání chleba. Kéž by i současní lidé poznali, stejně jako oni, přítomnost svého Spasitele.při lámání chleba v tajemství Eucharistie. Kéž by se s nim dokázali setkávat v tajemství jeho Paschy a přijímat jej jako společníka své cesty. On je umí vyslechnout a potěšit. On se dokáže stát jejich vůdcem a povede je po cestách života do Otcova domu. Adoramus te, Domine, et benedicimus tibi, quia per sanctam crucem tuam redemisti mundum!" 19
POSELSTVÍ PAPEŽE FRANTIŠKA KE SVĚTOVÉMU DNI MLADÝCH 2014 „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.“ (Mt 5,3) Drazí mladí, do mé paměti se vtisklo mimořádné setkání v Rio de Janeiru během XXVIII. světového dne mládeže: velká slavnost víry a bratrství! Výborní Brazilci nás přijali s otevřenou náručí podobně jako socha Krista Spasitele, která na vrcholku Corcovada dominuje úžasné scenérii pláže Copacabana. Na tomto mořském pobřeží Ježíš zopakoval své pozvání, aby se každý z nás stal jeho učedníkem-misionářem, aby v tom objevil nejvzácnější poklad svého života a sdílel toto bohatství s ostatními lidmi, blízkými i vzdálenými, až po nejzazší zeměpisné a existenciální periférie naší doby. Příští zastavení naší mezikontinentální pouti mladých lidí bude v Krakově v roce 2016. Abychom se na to postupně připravili, chtěl bych během příštích tří let společně s vámi uvažovat o evangelních blahoslavenstvích, o kterých se dočteme v Matoušově evangeliu (5,1-12). Letos začneme meditací prvního blahoslavenství: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království“ (Mt 5,3); pro rok 2015 navrhuji „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha“ (Mt 5,8) a nakonec, v roce 2016, bude téma „Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství“ (Mt 5,7)
1. Revoluční síla blahoslavenství Vždy je pro nás prospěšné číst a meditovat blahoslavenství! Ježíš je vyhlásil během svého prvního velkého kázání na břehu jezera v Galileji. Byl tam velký zástup lidí a on vystoupil na horu, aby učil své učedníky. Proto bývá tato promluva nazývána „Horské kázání“. V Bibli se hledí na horu jako na místo, kde se zjevuje Bůh. A Ježíš, jenž káže na hoře, se představuje jako božský učitel, jako nový Mojžíš. A co oznamuje? Oznamuje životní cestu, tu cestu, kterou on sám prochází, která je dokonce on sám, a předkládá ji jako cestu opravdového štěstí. Ježíš ztělesňoval blahoslavenství během celého svého života – od narození v betlémské jeskyni až po smrt na kříži a vzkříšení. Všechny přísliby o Božím království se v něm naplnily. Vyhlášením blahoslavenství nás Ježíš vyzývá, abychom ho následovali, abychom s ním šli cestou lásky, která nás jako jediná dovede do věčného života. Není to snadná cesta, ale Pán nás ujišťuje svou milostí a nikdy nás nenechá samotné. Chudoba, utrpení, ponižování, boj za spravedlnost, úsilí o každodenní obrácení, zápas o život v souladu s povoláním ke svatosti, pronásledování a mnoho dalších výzev se objevuje v našem životě. Pokud ale otevřeme Ježíšovi dveře, pokud mu umožníme, aby vstoupil do našich dějin, pokud s ním sdílíme radosti a bolesti, zakusíme pokoj a radost, které nám může dát jen Bůh, nekonečná láska. 20
Ježíšova blahoslavenství přinášejí revoluční novost, zcela odlišný vzor štěstí, než nám obyčejně předkládají média a převládající mínění. Pro mentalitu světa je pohoršení, že Bůh přišel, aby se s námi sjednotil, že zemřel na kříži! V logice tohoto světa jsou ti, které Ježíš označuje za blahoslavené, považováni za „poražené“ a slabé. Naopak, je opěvován úspěch za každou cenu, blahobyt, arogance moci, prosazování sebe na úkor druhých. Drazí mladí lidé, Ježíš nás vyzývá, abychom odpověděli na jeho návrh života, abychom se rozhodli, jakou cestou chceme jít, abychom dosáhli opravdové radosti. Je to velká výzva víry. Ježíš se nebál zeptat svých učedníků, zda ho opravdu chtějí následovat, anebo jít spíše jinými cestami (srov. Jan 6,67). A Šimon, nazývaný Petr, měl odvahu odpovědět: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života“ (Jan 6,68). Pokud i vy dokážete Ježíšovi říci „ano“, váš mladý život získá smysl, a tak bude plodný.
2. Odvaha štěstí Co ale znamená „blahoslavení“ (řecky makarioi)? Blahoslavený znamená šťastný. Řekněte mi: opravdu toužíte po štěstí? V době, kdy člověka přitahuje tolik přeludů štěstí, hrozí riziko, že se spokojí s málem, že bude mít o životě „malou“ představu. Usilujte naopak o něco velkého! Rozšiřte svá srdce! Jak říkal blahoslavený Pier Giorgio Frasssati, „žít bez víry, bez dědictví, které je třeba hájit, bez podpory v nepřetržitém boji za pravdu, neznamená žít, ale živořit. Nikdy nesmíme živořit, ale žít“ (Dopis I. Boninimu, 27. února 1925). 20. května 1990, v den blahořečení Piera Giorgia Frassatiho, ho Jan Pavel II. nazval „mužem blahoslavenství“ (homilie při mši svaté: AAS 82 [1990], 1518). Pokud opravdu necháte vyjít najevo nejhlubší touhy svého srdce, zjistíte, že je ve vás neuhasitelná touha po štěstí. To vám umožní odhalit a odmítnout mnohé „laciné“ nabídky, které vidíte okolo sebe. Pokud hledáme úspěch, požitek a sobecké vlastnění a vytvoříme si z toho modly, můžeme prožít chvíle opojení, falešný pocit uspokojení, ale nakonec se staneme otroky a nebudeme nikdy spokojeni, budeme hnáni stále hledat něco víc. Je velmi smutné vidět „nasycenou“, ale slabou mládež. Když sv. Jan psal mladým lidem, řekl: „…protože jste silní a Boží slovo zůstává ve vás a protože jste přemohli zlého ducha“ (1 Jan 2,14). Mladí lidé, kteří si zvolí Krista, jsou silní, živí se jeho slovem a „nenacpávají se“ jinými věcmi! Mějte odvahu jít proti proudu. Mějte odvahu k opravdovému štěstí! Řekněte „ne“ pomíjivé, povrchní a zvrhlé kultuře, která vám neumožní vzít na sebe zodpovědnost a čelit velkým výzvám života!
3. Blahoslavení chudí v duchu … První blahoslavenství, téma příštího Světového dne mládeže, označuje chudé v duchu za šťastné, protože jim patří nebeské království. V době, kdy mnozí lidé trpí v důsledku ekonomické krize, může spojení chudoby a štěstí vypadat jako nemístné. V jakém smyslu můžeme považovat chudobu za blahoslavenství? Především se snažme pochopit, co znamená „chudí v duchu“. Když se Boží Syn stal člověkem, vybral si cestu chudoby a odříkání. Jak říká sv. Pavel v Listu Filipským: „Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš: ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí“ (2,5-7). Ježíš je Bůh, který se zříká vlastní slávy. Zde vidíme volbu chudoby Boha: z bohatého, jímž byl, se stal chudým, aby nás obohatil skrze svou chudobu (srov. 2 21
Kor 8,9). Toto tajemství kontemplujeme v jesličkách, když vidíme Syna Božího v dobytčím žlabu; a potom na kříži, kde odříkání dosahuje vrcholu. Řecké přídavné jméno ptochós (chudý) nemá jen materiální rozměr, ale znamená „žebravý“. Souvisí to s hebrejským pojmem anawim, „Iahweho chudí“, což připomíná pokoru, vědomí vlastních omezení, vlastních existenčních podmínek chudoby. Anawim důvěřují Hospodinu, vědí, že jsou na něm závislí. Ježíš – jak to dokázala dobře vidět sv. Terezie od Dítěte Ježíše – se ve svém vtělení představuje jako žebrák, jako chudý, hledající lásku. Katechismus katolické církve hovoří o člověku jako o „Božím žebrákovi“ (čl. 2559) a říká nám, že modlitba je setkání Boží žízně s naší žízní (čl. 2560). Sv. František z Assisi velmi dobře pochopil tajemství blahoslavenství chudých v duchu. Když k němu Ježíš hovořil v malomocném a v Ukřižovaném, rozeznal Boží velikost a vlastní stav pokory. Ve své modlitbě trávil Prosťáček hodiny a ptal se Pána: „Kdo jsi ty? Kdo jsem já?“ Zřekl se pohodlného a bezstarostného života, aby se oženil s „Paní chudobou“, aby napodoboval Krista a doslova následoval evangelium. František žil napodobování chudého Krista a lásku k chudým neoddělitelně jako dvě strany téže medaile. Mohli byste se mě tedy zeptat: co máme konkrétně udělat, aby se tato chudoba v duchu stala životním stylem a konkrétně vstoupila do naší existence? Odpovím vám ve třech bodech. Především se snažte mít svobodu odstupem od věcí. Pán nás povolává k evangelnímu životnímu stylu, pro který je charakteristická skromnost, abychom nepodlehli konzumní kultuře. Jde o to hledat to podstatné, naučit se zříkat mnoha povrchních a zbytečných věcí, které nás dusí. Zbavme se touhy po vlastnění, modloslužby peněz a plýtvání. Postavme na první místo Ježíše. On nás může osvobodit od modlářství, které z nás dělá otroky. Důvěřujte Bohu, drazí mladí lidé! On nás zná, miluje nás a nikdy na nás nezapomene. Tak jako se stará o polní lilie (srov. Mt 6,28), nedopustí, aby nám něco chybělo! I pro překonání ekonomické krize musíme být ochotní změnit životní styl, vyloučit řadu plýtvání. Jako je nutná odvaha ke štěstí, podobně je nutná odvaha ke střídmosti. Pro žití tohoto blahoslavenství na druhém místě potřebujeme konverzi týkající se chudých. Musíme se o ně starat, být citliví k jejich duchovním i hmotným potřebám. Vám, mladým lidem, svěřuji zvlášť úlohu vrátit solidaritu do středu zájmu lidské civilizace. Tváří v tvář starým a novým formám chudoby – nezaměstnanost, emigrace, řada závislostí různého typu – je naší povinností být bdělí a uvědomělí tak, že zvítězíme nad pokušením lhostejnosti. Mysleme i na ty, kteří se necítí být milováni, nemají naději do budoucnosti, odmítají se v životě angažovat, protože jsou zdeptaní, zklamaní a zastrašení. Musíme se naučit být s chudými. Nemějme ústa plná krásných slov o chudých! Setkávejme se s nimi, dívejme se jim do očí, naslouchejme jim. Chudí jsou pro nás konkrétní příležitostí setkat se se samotným Kristem, dotýkat se jeho trpícího těla. Ale – a to je třetí bod – chudí nejsou jen lidé, kterým můžeme něco dát. I oni nám mohou mnohé nabídnout, naučit nás. Z moudrosti chudých se máme hodně co učit! Představte si, že jeden světec z 18. století, Benedetto Giuseppe Labre, který přespával v Římě na ulicích a žil z milodarů lidí, se stal duchovním rádcem mnoha osob, mezi nimiž byli i šlechtici a kněží. V jistém smyslu jsou pro nás chudí jako učitelé. Učí nás, že hodnota člověka není v tom, co vlastní, jaké má konto v bance. Chudý člověk, zbavený 22
všeho hmotného, si uchovává vždycky svou důstojnost. Chudí nás mohou naučit mnohému o pokoře a důvěře v Boha. V podobenství o farizeovi a celníkovi (Lk 18,9-14) dává Ježíš za vzor celníka, protože je pokorný a považuje se za hříšníka. Také vdova, která dává do chrámové pokladny dvě drobné mince, je příkladem velkorysosti. Ačkoli má málo nebo spíš nic, dá všechno (Lk 21,1-4).
4. …neboť jejich je nebeské království Hlavním tématem Ježíšova evangelia je Boží království. Ježíš je zosobněné Boží království, je Emanuel, Bůh s námi. A království, panství Boha, vzniká a rozvíjí se právě v srdci člověka. Království je zároveň dar a příslib. Už nám bylo dáno v Ježíši, ale musí se ještě završit v plnosti. Proto se každý den modlíme k Otci: „Přijď království tvé.“ Mezi chudobou a evangelizací existuje hluboké pouto, je i mezi tématem minulého Světového dne – „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy“ (Mt 28,19) – a tím letošním: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království“ (Mt 5,3). Pán si přeje chudou církev, která evangelizuje chudé. Když Ježíš posílá Dvanáct na misie, říká jim: „Neshánějte si do opasku ani zlaté, ani stříbrné, ani měděné mince, neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty, ani opánky, ani hůl, protože dělník má právo na svou obživu“ (Mt 10,9-10). Evangelní chudoba je základní podmínkou, aby se šířilo Boží království. Nejkrásnějšími a spontánními radostmi, které jsem během svého života prožil, jsou chudí lidé, kteří téměř nemají na čem ulpět. V naší době bude evangelizace možná jen díky nakažlivé radosti. Jak jsme viděli, blahoslavenství chudých v duchu ovlivňuje náš vztah k Bohu, ke hmotnému majetku a k chudým. Díky Ježíšovu příkladu a jeho slovům vidíme, nakolik potřebujeme obrácení, abychom dokázali, že nad logikou mít stále víc převažuje být víc! Pochopit hluboký smysl blahoslavenství nám mohou nejvíce pomoci svatí. Svatořečení Jana Pavla II. o Druhé velikonoční neděli je v tomto smyslu událostí, která naplňuje naše srdce radostí. Bude velkým patronem SDM, jejichž zakladatelem a vůdcem byl. A ve společenství svatých bude nadále pro vás všechny otcem a přítelem. Na duben připadá i třicáté výročí odevzdání Kříže mladým lidem k jubileu Vykoupení. Právě tímto symbolickým gestem zahájil Jan Pavel II. velkou pouť mladých lidí, která od té doby prochází všemi pěti kontinenty. Mnozí si pamatují slova, jimiž papež o Velikonoční neděli 1984 vysvětlil své gesto: „Drazí mladí, na závěr Svatého roku vám svěřuji pravý znak tohoto jubilejního roku: Ježíšův kříž! Neste ho do světa jako znamení lásky Pána Ježíše k lidstvu a hlásejte všem, že jen v zemřelém a vzkříšeném Kristu je spása a vzkříšení.“ Drazí mladí, Magnificat, hymnus Panny Marie, chudé v duchu, je také hymnem toho, kdo žije blahoslavenství. Radost evangelia tryská z chudého srdce, které umí jásat a žasnout nad Božími skutky jako srdce Panny, kterou všechny generace nazývají „blahoslavenou“ (srov. Lk 1,48). Ať nám Panna Maria, Matka chudých a hvězda nové evangelizace, pomáhá žít evangelium, vtělovat blahoslavenství do našeho života a mít odvahu ke štěstí. Ve Vatikánu 21. ledna 2014, o svátku sv. Anežky, panny a mučednice. 23
LITURGICKÉ TEXTY KVĚTNÉ NEDĚLE 1. ČTENÍ – IZ 50,4-7
Čtení z dknihy proroka Izaiáše. Pán, Hospodin, mi dal dovedný jazyk, abych uměl znaveného poučovat utěšujícím slovem. Každého rána mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníků. Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou. Pán, Hospodin, mi však pomáhá, nebudu tedy potupen. Proto dávám své tváři ztvrdnout v křemen a vím, že nebudu zahanben. ŽALM 22
Posmívají se mi všichni, kdo mě vidí, – šklebí rty, pokyvují hlavou: – "Spoléhal na Hospodina, ať ho vysvobodí, – ať ho zachrání, má-li ho rád!" Obkličuje mě smečka psů, – tlupa zlosynů mě svírá. – Probodli mi ruce i nohy, – spočítat mohu všechny své kosti. Dělí se o můj oděv, – losují o můj šat. – Ty však, Hospodine, nestůj daleko, – má sílo, pospěš mi na pomoc! Budu vyprávět svým bratřím o tvém jménu, – uprostřed shromáždění budu tě chválit. – "Kdo se bojíte Hospodina, chvalte ho, – slavte ho, všichni z Jakubova potomstva, – boj se ho, celé Izraelovo plémě!" 2. ČTENÍ – FLP 2,6-11
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům. Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.. EVANGELIUM – MT 26,14-27,66
Umučení našeho Pána Ježíše Krista podle Matouše. Tehdy jeden z Dvanácti - jménem Jidáš Iškariotský - odešel k velekněžím a zeptal se jich: "Co mi dáte, když vám ho zradím?" Oni s ním smluvili třicet stříbrných. Od té chvíle hledal vhodnou příležitost, aby ho zradil. První den o svátcích nekvašeného chleba přistoupili učedníci k Ježíšovi s otázkou: "Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři?" On řekl: "Jděte do města k jistému člověku a vyřiďte mu, že Mistr vzkazuje: Můj čas je blízko; budu u tebe se svými učedníky slavit velikonoční večeři." Učedníci udělali, jak jim Ježíš nařídil, a připravili velikonočního beránka. Když nastal večer, zaujal místo u stolu s dvanácti (učedníky) . Při jídle jim řekl: "Amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí." Velmi se zarmoutili a začali mu říkat jeden přes druhého: "Jsem to snad já, Pane?" Odpověděl: ",Kdo si se mnou namáčí ruku v míse, ten mě zradí. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, který Syna člověka zradí. Pro toho člověka bylo lépe, kdyby se nebyl narodil." Také Jidáš, který ho chtěl zradit, se zeptal: "Jsem to snad já, Mistře?" Odpověděl mu: "Ano, ty." 24
Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal ho, lámal a dával ho svým učedníkům se slovy: "Vezměte, jezte. To je mé tělo." Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a řekl: "Pijte z něho všichni. Neboť to je má krev (nové) smlouvy, která se prolévá za všechny na odpuštění hříchů. Pravím vám: Od této chvíle už nikdy nebudu pít z tohoto plodu révy až do toho dne, kdy z nového (plodu) budu pít s vámi v království svého Otce." Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu. Tehdy jim Ježíš řekl: "Vy všichni se dnes v noci nade mnou pohoršíte, neboť je psáno: 'Budu bít pastýře a ovce ze stáda se rozprchnou.' Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje." Petr mu na to řekl: "Kdyby se všichni nad tebou pohoršili, já se nikdy nepohorším!" Ježíš mu odpověděl: "Amen, pravím ti: Dnes v noci, dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš." Petr mu však tvrdil: "I kdybych měl s tebou jít na smrt, nezapřu tě!" Podobně mluvili i všichni ostatní učedníci: Potom s nimi šel Ježíš na venkovský dvorec zvaný Getsemany a řekl učedníkům: "Poseďte tady, zatímco se půjdu tamhle pomodlit." Petra a dva Zebedeovy syny vzal s sebou. Pak se ho zmocnil smutek a úzkost. Řekl jim: "Má duše je smutná až k smrti, zůstaňte zde a bděte se mnou!" Trochu poodešel, padl tváří k zemi a modlil se: "Otče můj, jestliže je to možné, ať mě mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš." Potom se vrátil k učedníkům a našel je, jak spí. Řekl Petrovi: "To jste nemohli ani jednu hodinu se mnou bdít? Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo je slabé." Odešel podruhé a modlil se: "Otče můj, nemůže-li mě tento kalich minout, a musím ho vypít, ať se stane tvá vůle." Znovu se vrátil a našel je, jak spí, protože se jim únavou zavíraly oči. Nechal je, opět odešel a modlil se potřetí stejnými slovy. Potom se vrátil k učedníkům a řekl jim "Jen spěte a odpočívejte dál! - Už je tady ta hodina: teď bude Syn člověka vydán do rukou hříšníků. Vstaňte, půjdeme! Hle, už je tady můj zrádce." Když ještě mluvil, přišel Jidáš, jeden ze Dvanácti, a s ním velký houf s meči a kyji, jak je poslali velekněží a starší lidu. Jeho zrádce s nimi smluvil znamení: "Koho políbím, ten to je; toho se chopte." A hned přistoupil k Ježíšovi a řekl: "Buď zdráv, Mistře," a políbil ho. Ježíš mu odpověděl: "Příteli, učiň jen, k čemu jsi přišel." Lidé z houfu přistoupili, vztáhli ruce na Ježíše a zmocnili se ho. Vtom jeden z těch, kdo byli s Ježíšem, sáhl po meči, vytasil ho, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu ucho. Ježíš mu však řekl: "Zastrč svůj meč tam, kam patří. Každý, kdo sahá po meči, mečem zahyne. Anebo myslíš, že by mi můj Otec neposlal ihned víc jak dvanáct pluků andělů, kdybych ho o to poprosil? Ale jak by se potom splnily výroky Písma, že se tak musí stát?" V té chvíli řekl Ježíš onomu houfu: ,,Jako na zločince jste vytáhli s meči a kyji, abyste mě zatkli. Sedával jsem den co den v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mě. To všechno se však stalo, aby se splnily výroky Písma u proroků. Tu jej všichni učedníci opustili a utekli. Ti, kdo se Ježíše zmocnili, vedli ho k veleknězi Kaifášovi, kde se shromáždili učitelé Zákona a starší. Petr šel zpovzdálí za ním až k veleknězovu dvoru. Vešel dovnitř a sedl si ke služebníkům, aby viděl, jak to skončí. 25
Velekněží a celá velerada hledali proti Ježíšovi lživé svědectví, aby ho mohli odsoudit na smrt, ale nenašli, třebaže se dostavilo mnoho falešných svědků. Nakonec přišli dva a řekli: On prohlásil: "Mohu zbořit Boží chrám a ve třech dnech ho zase vystavět." Velekněz povstal a zeptal se ho: "Nic neodpovídáš na to, co tito lidé proti tobě vypovídají?" Ježíš však mlčel. Tu mu velekněz řekl: "Zapřísahám tě při živém Bohu, abys nám řekl, zdali jsi Mesiáš, Syn Boží!" Ježíš mu odpověděl "Ano, jsem. Ale říkám vám: Od této chvíle uvidíte Syna člověka, jak sedí po pravici Všemohoucího a jak přichází v nebeských oblacích." Tu roztrhl velekněz své roucho a řekl: "Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Právě jste sami slyšeli rouhání. Co o tom soudíte?" Odpověděli: "Hoden je smrti." Pak mu plivali do tváře a tloukli ho pěstmi; někteří ho bili do tváře a říkali: "Když jsi prorok, pověz nám, Mesiáši, kdo tě to udeřil! " Petr mezitím seděl venku na dvoře. Tu k němu přistoupila jedna služka a tvrdila "Tys byl také s tím Galilejcem Ježíšem." Ale on to přede všemi zapřel: "Nevím, co povídáš." Když odešel k chodbě u brány, uviděla ho jiná služka a řekla těm, kdo tam byli "Tady ten byl s tím nazaretským Ježíšem." Ale zase to zapřel, a to pod přísahou: "Toho člověka vůbec neznám!" Za chvilku přistoupili ti, kdo tam stáli, a řekli Petrovi: "Opravdu, i ty k nim patříš. Vždyť už tvé nářečí tě prozrazuje." Tu se začal zaklínat a zapřísahat: "Neznám toho člověka!" Hned nato zakokrhal kohout a Petr si vzpomněl na slova, která Ježíš řekl: "Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš." A vyšel ven a hořce se rozplakal. Když nastalo ráno, všichni velekněží a starší lidu se usnesli proti Ježíšovi, že ho vydají na smrt. Dali ho proto spoutat a odvést a vydali ho vladaři Pilátovi. Do chrámové pokladny je dát nesmíme, protože je to odměna za krev. Když teď zrádce Jidáš viděl, že Ježíš je odsouzen, hnulo se v něm svědomí. Přinesl velekněžím a starším těch třicet stříbrných nazpátek a řekl: "Zhřešil jsem - zradil jsem nevinnou krev." Odpověděli mu: "Co je nám do toho? To je tvá věc." Tu hodil ty stříbrné dovnitř chrámu, utekl odtamtud, šel a oběsil se. Velekněží vzali ty peníze a řekli: "Do chrámové pokladny je dát nesmíme, protože je to odměna za krev." Usnesli se tedy, že za ně koupí hrnčířovo pole na pohřbívání cizinců. Proto se tomu poli až do dneška říká Pole krve. Tak se splnilo, co řekl prorok Jeremiáš: 'Vzali třicet stříbrných, odhadní cenu za toho, kterého Izraelité tak odhadli, a dali je za hrnčířovo pole, jak mi nařídil Pán.' Ježíš pak byl předveden před vladaře. Vladař se ho zeptal: "Ty jsi židovský král?" Ježíš odpověděl: "Ano, já jsem!" Na žaloby velekněží a starších neodpověděl nic. Tu mu řekl Pilát: "Neslyšíš, co všechno proti tobě vypovídají?" Ale Ježíš mu neodpověděl ani na jednu otázku, takže se vladař velmi divil. Bylo zvykem, že o svátcích vladař propouštěl lidu jednoho vězně, kterého chtěli. Právě tehdy měli pověstného vězně, jmenoval se Barabáš. Proto když se lidé shromáždili, zeptal se jich Pilát, "Koho chcete, abych vám propustil? Barabáše, anebo Ježíše, kterému říkají Mesiáš?" Věděl totiž, že ho vydali z nenávisti. Když zasedl na soudní stolec, poslala k němu jeho žena se vzkazem "Nic neměj s tím spravedlivým! Kvůli němu jsem dnes ve snu mnoho vytrpěla." Velekněží a starší však 26
přemluvili lid, aby si vyžádali Barabáše, a Ježíše aby dali popravit. Vladař se jich ptal: "Kterého vám z těchto dvou mám propustit?" Začali volat ,,Barabáše!" Pilát jim řekl: "Co tedy mám udělat s Ježíšem, zvaným Mesiáš?" Všichni volali: "Na kříž s ním!" On však namítl: "Ale co udělal špatného?" Oni však křičeli ještě víc: "Na kříž s ním!" Pilát viděl, že tím nic nedosáhl, ba naopak, že bouře stále vzrůstá. Dal si tedy přinést vodu, před očima lidu si umyl ruce a řekl: "Nemám vinu na krvi tohoto člověka. To je vaše věc. " Všechen lid odpověděl: "Jeho krev ať padne na nás a na naše děti!" Tu jim propustil Barabáše, Ježíše pak dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován. Vladařovi vojáci vzali Ježíše do vládní budovy a svolali k němu celou četu. Svlékli ho, přehodili mu nachově rudý plášť, upletli korunu z trní, vsadili mu ji na hlavu, do pravé ruky mu dali rákosovou hůl, klekali před ním a posmívali se mu: "Buď zdráv, židovský králi!" Plivali na něj, brali mu hůl a bili ho po hlavě. Když se mu dost naposmívali, svlékli mu plášť, oblékli mu zase jeho šaty a odvedli ho, aby ho ukřižovali. Když vycházeli, potkali jednoho člověka z Kyrény, jmenoval se Šimon. Toho přinutili, aby mu nesl kříž. Když došli na místo zvané Golgota, což znamená 'Lebka', dali mu pít víno s příměskem hořkým jako žluč. Okusil, ale pít nechtěl. Přibili ho na kříž a rozdělili si jeho šaty losováním. Potom si tam sedli a hlídali ho. Nad hlavu mu připevnili nápis s udáním jeho provinění: To je Ježíš, židovský král. Zároveň s ním byli ukřižováni dva zločinci, jeden po pravici, druhý po levici. Ti, kdo přecházeli okolo, potupně proti němu mluvili. Potřásali hlavou a říkali: "Chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět. Zachraň sám sebe, jsi-li syn Boží, a sestup z kříže! " Stejně tak se mu posmívali i velekněží s učiteli Zákona a staršími a říkali: "Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže. Je prý to izraelský král! Ať nyní sestoupí z kříže, a uvěříme v něho. Spoléhal na Boha, ať ho teď v svobodí, má-li v něm zalíbení. Přece řekl: 'Jsem Boží syn'!" Stejně ho tupili i ti, kdo byli spolu s ním ukřižováni. Od dvanácti hodin nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne. Kolem tří hodin zvolal Ježíš mocným hlasem: "Eli, Eli, lema sabachthani?", to znamená: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" Když to uslyšeli někteří z těch, kdo tam stáli, říkali: "On volá Eliáše!" Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nastrčil ji na rákosovou hůl a chtěl mu dát pít. Ostatní však říkali: "Počkej, chceme vidět, zdali ho přijde Eliáš zachránit." Ježíš však znovu vykřikl mocným hlasem a skonal. Chvíle tiché modlitby vkleče Vtom se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály se rozpukly, hroby se otevřely a mnoho těl zesnulých svatých bylo vzkříšeno. Po jeho vzkříšení vyšli z hrobů, vešli do Svatého města a ukázali se mnoha lidem. Když setník a jeho lidé, kteří měli u Ježíše stráž, viděli to zemětřesení a všechno, co se dělo, hrozně se polekali a říkali: "To byl opravdu syn Boží!" 27
Zpovzdálí tam přihlíželo i mnoho žen: (byly to) ty, které následovaly Ježíše už z Galileje a sloužily mu. Mezi nimi byla Marie Magdalská, Marie, matka Jakubova i Josefova, a matka Zebedeových synů. Když nastal večer, přišel bohatý člověk pocházející z Arimatie, jmenoval se Josef. I on byl Ježíšovým učedníkem. Došel k Pilátovi a žádal o Ježíšovo tělo. Pilát poručil, aby mu ho vydali. Josef vzal tělo, zavinul ho do čistého lněného plátna a uložil ho do své nové hrobky, kterou si dal vytesat ve skále. Před vchod do hrobky přivalil velký kámen a odešel. Marie Magdalská a druhá Marie (přitom) seděly naproti hrobu. Druhý den, to je po dnu příprav na svátek, přišli velekněží a farizeové společně k Pilátovi a řekli: "Pane, vzpomněli jsme si, že ten podvodník ještě zaživa prohlásil: 'Po třech dnech vstanu z mrtvých.' Dej tedy rozkaz zajistit hrob až do třetího dne. Jinak by mohli jeho učedníci přijít, ukradnout ho a říci lidu: 'Vstal z mrtvých.' Pak by ten poslední podvod byl ještě horší než první." Pilát jim odpověděl: "Tady máte stráž. Jděte a zajistěte (hrob), jak uznáte za dobré." Oni šli a zajistili hrob tím, že zapečetili kámen a postavili stráž.
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Hosana - ukřižuj Slavení Květné neděle začíná jásavým „hosana“ a končí nenávistným „ukřižuj“. To je hluboký kontrast Květné neděle. Kdo byl odpovědný za Ježíšovu smrt? Židé nebo Římané, Musí se uznat, že Ježíš byl odsouzen společně od Židů i Římanů. V jeho případě došlo ke zvláštní shodě motivů náboženských, politických i osobních, i když nejpřímější odpovědnost padá na hlavu židovských předáků. Nebudeme však daleko od pravdy, když ukážeme každý sám na sebe a řekneme – já jsem za ni mohl. Kolikrát se podobáme Jidášovi, který zradil; Petrovi, který zapřel; Pilátovi, který si myl ruce; zástupu, který přihlížel; vojákům, kteří se posmívali. Kéž bychom se podobali Šimonovi, nesli svůj kříž s Kristem; ženám, jež projevily alespoň soucit; Marii tiše jdoucí se svým Synem; setníkovi, který Kristu uvěřil. 28
Proto ho Bůh povýšil (Flp 2,9)
(úvaha Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka S.I., čestného občana Pustiměře)
“Za nás a za naše hříchy…” se čte nápis na úvodním nápise k jedné křížové cestě. Kazatelé ten motiv rádi rozvádějí dojemnými příklady. I v denním životě se totiž často stává, že někdo musí trpět za druhého. Staví pomníky těm, kdo se dobrovolně obětovali za druhého, vojínům, kteří zemřeli za vlast, dělníkům, kteří zahynuli na pracovišti. Tím větší pocit vděčnosti máme mít vůči Kristu, který trpěl a umřel za celé lidstvo. Nemíníme tuto úvahu nijak zmenšovat. Ale jistá pochybnost se přitom přece jenom vybaví v mysli. Ptáme se: Proč musí někdo trpět za druhého? Odpověď je jednoduchá: Protože není jiného vyhnutí. Když se topí loď a do záchranného člunu se vejde jenom část lidí, ti druzí, co tam dobrovolně nevstoupili a utonuli, se obětovali za druhé, protože nebylo jiného vyhnutí. Tak to bývá ve všech podobných případech. Je tu na vybranou: buď zahyne on nebo já, tedy raději já. To je vznešená oběť a tu každý šlechetný člověk ocení. Bylo by to stejně vznešené, kdyby se mohli zachránit oba? Pak by to bylo přinejmenším zbytečné. V muslimských apoftegmatech se vypravuje, že šlo deset dervišů pouští a hynuli žízní. V kritickém okamžiku dostali pohárek vody. Ten první, kdo ho dostal, jej předal druhému a sám umřel. Druhý jej předal třetímu, třetí čtvrtému atd… Nakonec došel pohárek vody k desátému, když už devět bylo mrtvých. Ten vodu vypil a zachránil se. Řekli mu, že měl vodu vylít a umřít také z lásky a z úcty k těm, kdo se pro něho obětovali. On to popřel. Odůvodnil to takto: těch devět zemřelo z lásky k druhému a to je velký čin; já už jsem se neměl pro koho obětovat, nepít vodu by byla v mém případě sebevražda, to pak není bohulibý skutek. Je to vyprávění naivní, ale přece pěkně ukazuje dvě podmínky, které inspirují pravou oběť: je to skutek z lásky, ale také z nutnosti, protože jiná možnost není. Aplikujme tuto úvahu na oběť Kristovu! Kristus se obětoval za nás. Je to tedy nesporně velký skutek lásky. Ale pochybnost vzniká, když myslíme na tu druhou podmínku: bylo to opravdu nutné? “Tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna…” (Jan 3,16). Bylo to opravdu zapotřebí? Nemohl Bůh prostě hříchy lidí odpustit tak, jako se smaže dluh tomu, kdo nemůže zaplatit. Proč by musel za něho platit někdo jiný? Odpovídá se na tuto námitku odvoláním na věčnou Boží spravedlnost. Bůh je, říkáme, nekonečně dobrotivý, ale také nekonečně spravedlivý. Spravedlnost vyžaduje, aby bylo každé zlo potrestáno. Bůh potrestal hříchy na svém vlastním Synu, a tím se spojila v jedno spravedlivost i dobrota. Je to vysvětlení, které se jeví jako rozumné a ušlechtilé. Ale přece jenom zanechává stín pochybnosti. Bylo to opravdu nutné? Nestačilo hříchy odpustit? Z oběti Kristovy má velký užitek celé lidstvo. Zjevuje se tu velká Boží láska. Jediný, kdo z toho měl velkou škodu, je Kristus sám. Trpěl nevinně. Bylo to z lásky, bylo to jenom krátký čas, protože se hned nato vrátil do své slávy v nebi, ale bylo to utrpení, které jemu samému nepatřilo a tedy jej poškodilo. Abychom se těmto a podobným námitkám vyhnuli, přečtěme si stěžejní text sv. Pavla z listu k Filipanům, kde se o oběti 29
Kristově uvažuje takto: “Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby muselo před jménem Ježíšovým pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí, a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus je Pán” (Flp 2,5-11). Snadno nám unikne jedna okolnost. Svatý Pavel nemluví v tomto textu o tom, že Kristus zemřel za nás. Mluví o jeho vlastní oběti, která přinesla jemu samému velkou slávu: “Proto ho Bůh vyvýšil…”. Právě proto, že je Bůh spravedlivý, nemůže připustit utrpení nevinného, leda jen proto, že i on z toho má velký užitek, že jemu samému to prospěje. V tomto případě se tedy musíme zeptat, jaký užitek měl a má sám Kristus ze svého heroického utrpení. Ten problém ovšem nevyřešíme, když se nezamyslíme nad tajemstvím jeho osoby. Je od věčnosti Syn Otce. Výrazy Otec a Syn jsou obrazné, vzaté z našeho denního života, ale přesto nás dobře uvádějí do tajemství Nejsvětější Trojice. Otec od věčnosti rodí Syna. Neděje se to způsobem tělesným, Bůh nemá tělo. Jde tu o proces duchovní. Otec zjevuje Synu svou vůli, své myšlení. Syn je dobrovolně a plně přijímá. Myslí tedy a chce totéž co Otec. Mají jednu mysl a jednu vůli, jsou jedno. Je tedy Syn. Kdyby tu vůli a myšlení nepřijal, byl by cizí, nebyl by Syn Boží. Člověk byl stvořen k Božímu obrazu a podobenství (Gen 1,26-27). I on se stává Božím dítětem, když přijímá vůli a myšlení nebeského Otce. Naopak vzepřením se Bohu odcizuje, roste propast mezi ním a Stvořitelem. Tragedie hříchu je právě v tomto vzepření se Bohu, nepřijetí jeho vůle. To učinil Adam a odcizil celé lidstvo Bohu. Jsme si vědomi toho, že musíme ten postoj napravit a snažíme se o to. Nakolik se nám to daří? Z vlastní zkušenosti víme, že někdy vůli Boží přijímáme, někdy jí vzdorujeme. Zvláště je to těžké v okolnostech, kdy přijetí Boží vůle znamená utrpení, neúspěch, smrt. Tam se bráníme celou vervou. Mučedníci říkají: raději zemřít, než se vzepřít tomu, co Bůh posílá. My říkáme: musím žít, oběť života ode mne Bůh žádat nemůže. Je to vůbec možné? Mučedníci to udělali, ale jenom proto, že dostali sílu od toho, kdo je předešel, tj. od Krista. Syn Boží se vtělil, stal se člověkem. Přenesl tedy do lidství svůj osobní zásadní postoj vůči Otci, bezvýhradné plnění jeho vůle. Tím přenáší své Boží synovství i do člověka a právě do těch okamžiků, kdy se zdá, že je úplně ztracené. Lidsky bychom řekli: Jak je možné věřit, že má někdo všemocného Otce v nebi, když je na zemi opuštěn od všech? Je to neuvěřitelné, ale právě tato důvěra jej činí pravým synem. Kristus tedy svým utrpením a svou smrtí neutrpěl ztrátu. Ten, který od věčnosti jako Syn žije ve slávě Otce, přenesl tuto Boží slávu i do lidství. Píše-li sv. Pavel, že před Kristem musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí, znamená to, že má důstojnost a slávu Boží i ve svém lidství. Utrpení je zbožštilo. Křesťanští mystikové si byli vědomi této nadpřirozené síly, která je v utrpení přijatém podle Boží vůle, a proto byli schopni je přijímat s láskou jako oběť pro sebe i pro druhé. Láska totiž neodděluje svůj zájem od zájmu druhých, sjednocuje všecko v Bohu. Obyčejným lidem se ovšem zdají tyto úvahy příliš vznešené, nedosažitelné. Ale přesto nejsou od nich daleko, když říkají např.: Trpím, ale jsem si jist, že mi to přinese požehnání. V textech Bible je požehnání spojeno s životem, to, čemu Bůh požehnal, žije. Přináší-li utrpení Boží požehnání, přináší život i tam, kde se zdá, že vítězí smrt. Takové je tedy tajemství kříže chápané křesťansky. Proto je zobrazen na nejstarších malbách Kristus na kříži jako ten, kdo kraluje, kdo je vládce světa. Nás pak volá, abychom měli účast na jeho království. 30
Z promluv papeže Františka Obraťte se, ještě je čas, abyste neskončili v pekle Papež František se setkal s příbuznými obětí zavražděných mafiánskými organizacemi. Jako biskup Říma se tak dotkl jednoho z palčivých problémů dnešní Itálie. V kostele sv. Řehoře VII. nedaleko vatikánských hradeb se v pátek večer shromáždili zástupci rodin, které oplakávají oběti organizovaného zločinu. Dlouhý seznam obsahoval 842 jmen, včetně 80 dětí. Uzavíral jej tříletý Domenico Petruzzelli, zastřelený v tomto týdnu. Během setkání, které mělo charakter modlitebního bdění, byla přečtena jména všech obětí. Vigílie předcházela dnešnímu „Dnu paměti a nasazení“, který probíhá ve městě Latina jižně od Říma. Chci se s vámi podělit o naději, že vědomí zodpovědnosti na celém světě zvítězí nad korupcí a zkažeností – řekl František v improvizované reflexi, po té, co vyslechl jména všech obětí. „Počátek však musí vyjít z lidského nitra, ze svědomí. Odtud musí vyjít uzdravení. Uzdravení jednání, vztahů, rozhodnutí, společenské struktury, aby spravedlnost získala prostor, rozšířila se, zakořenila a nahradila nepravost. Vím, že ve vás je tato naděje velmi silná. zejména bych chtěl ujistit o své solidaritě ty, kdo ztratili někoho blízkého, oběť mafiánského násilí. Děkuji za vaše svědectví, protože jste se neuzavřeli, nýbrž otevřeli. Vyšli jste, abyste vypověděli historii své bolesti a naděje. Je to velmi důležité, zejména pro mladé.“ Potom se papež s velkou naléhavostí v hlase obrátil k členům mafiánských organizací. Vybídl je ke konverzi a varoval před hrozbou věčné záhuby. „Cítím, že není možné skončit, aniž bych řekl pár slov velkým nepřítomným, hlavním aktérům dnes nepřítomným, mužům a ženám patřícím k mafiím. Prosím vás, změňte svůj život, obraťte se, zastavte se a přestaňte s konáním zla! My se za vás modlíme. Obraťte se, prosím vás o to na kolenou. Je to pro vaše dobro. Život, který žijete, vám nepřinese potěšení, nedá vám radost, nedá vám štěstí. Moc a peníze, které jste získali spoustou špinavé práce, mnoha mafiánskými zločiny, jsou krvavé peníze, které si nevezmete s sebou do příštího života. Obraťte se, ještě je čas, abyste neskončili v pekle. A právě to vás čeká, pokud půjdete dál touto cestou. Každý z vás měl tátu a mámu, vzpomeňte si na ně! Zaplačte a obraťte se!“
Nechat stranou svůj džbán Dobrý den, drazí bratři a sestry, dnešní evangelium nám podává setkání Ježíše se samařskou ženou, ke kterému došlo ve městě Sychar u starobylé studny, kam žena denně chodila pro vodu. Onoho dne tam potkala Ježíše, který tam seděl „unavený chůzí“ (Jan 4,6) a ihned ji oslovil: „Dej mi napít“ (v.7). Překonal tak bariéru nevraživosti, která existovala mezi Židy a Samaritány, a prolomil schémata předsudků vůči ženám. Jednoduchá prosba je začátkem otevřeného dialogu, s jehož pomocí Ježíš delikátně vstupuje do vnitřního světa osoby, se kterou by 31
podle sociálních schémat neměl ani promluvit. Ale Ježíš to činí. Nemá strach. Jakmile Ježíš spatří člověka, obrací se k němu, protože jej má rád. Nás všechny má rád. Nikdy se kvůli předsudku nezastaví před žádnou osobou. Ježíš jí ukáže její situaci, aniž by ji soudil, dá ji najevo ohleduplnost a uznání a tak v ní vzbudí touhu překročit každodenní rutinu. Ježíš nežíznil ani tak po vodě, ale spíše po setkání s vyprahlou duší. Potřeboval potkat Samaritánku, aby jí otevřel srdce. Žádá ji o napití, aby poukázal na žízeň, kterou měla ona sama. Ženu toto setkání osloví. Začne klást Ježíšovi hluboké otázky, které v hloubi nosíme všichni, ale často je ignorujeme. Také my v sobě nosíme takové otázky, ale nenacházíme odvahu položit je Ježíšovi! Postní doba, drazí bratři a sestry, je příhodným časem, abychom pohlédli do svého nitra, umožnili svým nejopravdovějším duchovním potřebám vyjít najevo a v modlitbě prosit Pána o pomoc. Příklad Samaritánky nás vybízí, abychom řekli: „Ježíši, dej mi tu vodu, po níž nebudu žíznit navěky.“ Evangelium říká, že učedníci se divili, že jejich Mistr mluvil s tou ženou. Pán je však větší než předsudky a proto se nebál dát do řeči se Samaritánkou. Milosrdenství je větší než předsudek a Ježíš je nesmírně milosrdný. Výsledkem tohoto setkání u studny byla proměna ženy, která tam „nechala svůj džbán“ (v. 28), se kterým přišla pro vodu, a běžela do města vyprávět o tom, co mimořádného prožila. „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?“ (v.29). Byla nadšená. Šla ke studni pro vodu a našla jinou vodu, živou vodu milosrdenství, která tryská do života věčného. Nalezla vodu, kterou vždycky hledala! Běží do města, onoho města, které ji posuzovalo, odsuzovalo a odmítalo, a hlásá, že potkala Mesiáše, někoho kdo jí změnil život. Každé setkání s Ježíšem nám totiž vždycky mění život. Je to krok vpřed, krok blíže k Bohu. Každé setkání s Ježíšem nám tak mění život. Vždycky, vždycky je to tak. My rovněž nacházíme v tomto evangeliu podnět k tomu, abychom „nechali stranou svůj džbán, symbol všeho toho, co je zdánlivě důležité, ale vzhledem k Boží lásce ztrácí význam. Všichni máme nějaký takový nebo i více takových. Ptám se vás i sebe: „Co je tvým vnitřním džbánem, který tě tíží a vzdaluje od Boha?“ Nechme jej trochu stranou a srdcem naslouchejme hlas Ježíše, který nám nabízí jinou vodu, tu která nás přibližuje Pánu. Jsme povoláni znovu objevit důležitost a smysl svého křesťanského života, který začíná křtem, a jako Samaritánka svým bratřím dosvědčovat. Co? Radost! Svědčit o radosti ze setkání s Ježíšem, protože – jak jsem řekl – každé setkání s Ježíšem nám změní život a každé setkání s Ježíšem nás také naplní radostí, onou radostí, která přichází zevnitř. Takový je Pán. A vyprávět pak o divech, jež umí učinit Pán v našem srdci, když máme odvahu nechat stranou svůj džbán.
Cesta pokory Nespasí nás naše jistota, že dodržujeme přikázání, nýbrž pokora, že neustále potřebujeme, aby nás Bůh uzdravil. „Žádný prorok není vítaný ve svém domově“ – těmito slovy se Ježíš v dnešním evangeliu (Lk 4,24-30) obrátil na své krajany, obyvatele Nazaretu, mezi nimiž nemohl učinit žádný zázrak, protože neměli víru. Ježíš připomíná dva biblické zázraky: uzdravení malomocného Námana ze Sýrie za proroka Elizea a setkání proroka Eliáše s vdovou ze 32
Sarepty v Sidónsku, kterou zachránil před hladem. „Malomocní a vdovy byli v té době vyděděnci. A přece byli oba přijati proroky a dostalo se jim spásy. Naproti tomu obyvatelé Nazareta nepřijali Ježíše, protože si byli natolik jistí svojí »vírou«, natolik jistí dodržováním přikázání, že nepotřebovali žádnou další spásu.“ „Toto je drama dodržování přikázání bez víry. »Spasím se sám, protože chodím každou sobotu do synagogy, snažím se dodržovat přikázání. Jen ať mi tenhle neříká, že malomocný či nějaká vdova jsou lepší než já!« Ti byli vyděděnci. A Ježíš nám říká: »Podívej. Pokud se nepostavíš trochu na okraj, nebudeš se považovat za vyděděnce, nedojdeš spásy.« Toto je cesta pokory: cítit se natolik vyděděncem, že potřebujeme Pánovu spásu. Jedině Pán zachraňuje, nikoli naše dodržování předpisů. A to se nelíbilo, proto se rozzlobili a chtěli Jej zabít.“ Stejný hněv popadl zpočátku také Námana, jak podává dnešní první čtení (2 Král 5,115a), protože považoval za výsměch a ponížení Elizeův vzkaz, aby se kvůli svému uzdravení sedmkrát umyl v řece Jordán. Pán po něm chtěl gesto pokory a poslušnosti jako od dítěte a to pokládal za výsměch. Odešel tedy, ale potom jej jeho služebníci přesvědčili, a učinil, co mu prorok řekl. A tímto skutkem pokory byl uzdraven. A to je dnešní poselství tohoto třetího postního týdne chceme-li být spaseni, musíme si zvolit cestu pokory: „Maria ve svém chvalozpěvu neříká, že je ráda, že Bůh shlédl na její panenství, její dobrotu a něhu a spoustu ctností, které měla. Nikoli, nýbrž proto, že Pán spatřil pokoru své služebnice, její nepatrnost a pokoru. K tomu přihlíží Pán. Musíme se naučit této moudrosti vyděděnců, aby nás Pán našel. Nenajde nás uprostřed našeho zabezpečení. Tam Pán nejde. Nalezne nás jako vyděděnce, v našich hříších, našich pochybeních, v naší potřebě duchovního uzdravení a spásy. Tam nás najde Pán.“ A toto je cesta pokory: „Křesťanská pokora není ctnost, která říká: »Jsem k ničemu« a v tom ukrývá pýchu. Křesťanská pokora říká pravdu: »Jsem hříšník, jsem hříšnice«. A toto je naše pravda. Existuje však ještě jiná pravda: Bůh nás spasí. A spasí nás v naší vyděděnosti, nikoli v našem zabezpečení. Prosme o milost mít tuto moudrost vyděděnců, milost pokory, aby se nám dostalo Pánovy spásy.“
Slavnost Zvěstování Páně – spása se nekupuje, ani neprodává, nýbrž dává „K čemu vede pýcha srdce?“ Ada e Eva podlehli satanově svodu a uvěřili, že jsou jako Bůh“. „Tato soběstačná pýcha je vyhnala z ráje. Pán je však nenechává jít samotné, slibuje jim vykoupení a putuje s nimi. „Pán doprovodil lidi na dlouhé cestě. Učinil z nich lid a byl s nimi. A cesta, která se začala neposlušností, končí poslušností, Mariiným přitakáním andělovu Zvěstování. »Uzel, vzniklý neposlušností Evy, - jak řekl sv. Irenej z Lyonu - byl rozvázán poslušností Marie«. Je to cesta, na které se množí divy Boží“: „Pán je se svým lidem na cestě. Proč putuje spolu s lidem s takovým jemnocitem? Aby obměkčil naše srdce. Výslovně to říká: »Z tvého kamenného srdce učiním srdce z masa.« Obměkčuje naše srdce, aby se mu dostalo onoho příslibu, který učinil v ráji. Skrze člověka 33
přišel hřích a skrze člověka přišla spása. A tato tak dlouhá cesta pomohla nám všem, abychom měli lidštější srdce, bližší Bohu; ne tak pyšné a soběstačné.“ „A dnešní liturgie k nám promlouvá o této etapě cesty obnovy, o poslušnosti a učenlivosti vůči Božímu Slovu.“ „Spása se nekupuje, ani neprodává, nýbrž dává. Je nezasloužená. Nemůžeme se spasit sami: spása je dar naprosto nezasloužený. Nekupuje se za krev býků, ani kozlů. Nelze ji koupit. Jenom aby k nám tato spása mohla vstoupit, žádá pokorné srdce, pokorné a poslušné srdce. Jako to Mariino. A vzorem této cesty spásy je sám Bůh, Jeho Syn, který se zřekl sám sebe, ačkoli byl rovný Bohu, jak říká svatý Pavel (Flp 2,6-7).“ Cestu pokory, pokoření znamená jednoduše říci: »jsem muž, jsem žena a Ty jsi Bůh« a jít vpřed v Boží přítomnosti, v poslušnosti a chápavosti srdce. A proto slavíme svátek této cesty, od jedné matky ke druhé, od jednoho otce ke druhému.“ „Dnes můžeme obejmout Otce, který nám - díky krvi Svého Syna, jenž se stal jedním z nás – dává spásu. Tento Otec nás každý den očekává... Pohleďme na Evu a Adama, pohleďme na Marii a Ježíše, pohleďme na cestu dějin, na níž kráčel Bůh spolu se Svým lidem, a řekněme: »Děkuji Ti, Pane, děkuji, protože nám dnes říkáš, že jsi nám daroval spásu«. Dnešek je dnem díkůvzdání Pánu.“
Zkaženost vládnoucí třídy a obrácení (slova z homílie papeže Františka u oltáře Katedry sv. Petra vatikánské baziliky si přišlo vyslechnout 493 poslanců italského parlamentu, včetně devíti ministrů a předsedů obou komor parlamentu)
V Ježíšově době existovala vládnoucí třída, která se lidu vzdálila, opustila ho. Nebyla schopna nic jiného než držet se svojí ideologie a sklouzávat do zkaženosti. Stranické zájmy, interní boje. Energie těch, kteří v Ježíšově době vládli, byly soustředěny na tyto věci až do té míry, že když se jejich zrakům ukázal Mesiáš, nerozpoznali Ho, ba dokonce Jej obvinili, že uzdravuje, protože patří k Satanovi. „První čtení z knihy proroka Jeremiáše (Jer 7,23-28) podává slova Božího nářku nad pokolením, které nepřijalo Boží posly a naopak si ospravedlňuje vlastní hříchy“. »Obrátili se ke mně zády«. „To je Pánova bolest, Boží bolest. A totéž je patrné i v dnešním evangeliu (Lk 11,14-23), totiž slepota ve vztahu k Bohu zejména u představitelů lidu“: „Srdce těchto lidí, této skupinky se postupem času natolik zatvrdilo, že nebylo schopno naslouchat Pánovu hlasu. A hříšníci začali sklouzávat, až se stali zkaženými. Je velmi obtížné, aby se zkažený vrátil zpět. Hříšník ano, protože Pán je milosrdný a očekává nás všechny. Ale zkažený je fixován ve svých věcech, které jsou zkažené. A proto se ospravedlňovali, protože Ježíš jim svou jednoduchostí, ale Boží silou byl protivný.“ „Tito lidé si pomýlili cestu“. „ Odporovali spáse nabízené Pánovou láskou a tak sklouzli z víry, z teologie víry do teologie povinnosti“: „Odmítli Pánovu lásku a toto odmítnutí způsobilo, že se dostali na cestu, jež nebyla dialektikou svobody, kterou nabízel Pán, nýbrž logikou nutnosti, kde není místo pro Pána. V dialektice svobody je Pán, který je dobrý a má nás velmi rád. Avšak v logice nutnosti není místo pro Boha, protože se jenom musí, musí se učinit, musí... Stali se oportunisty. 34
Lidmi vybraných způsobů, ale špatných návyků. Ježíš je nazývá »obílenými hroby« (Mt 23,27).“ „Postní doba připomíná, že Bůh nás miluje všechny a že se musíme snažit otevřít se Mu“: „V této postní době prospěje nám všem, budeme-li přemýšlet o tomto Pánově pozvání k lásce, o této dialektice svobody, kde je láska, a položíme-li si všichni otázku: »Jsem na této cestě? Anebo mi hrozí sebeospravedlňování a tedy sejití na jinou cestu? Konjunkturní cestu, která nevede k žádnému příslibu.« A prosme Pána, aby nám daroval milost ubírat se stále cestou spásy, otevřít se spáse, která plyne pouze z Boha, z víry, nikoli z toho, co nabízeli tito »učitelé povinností«, kteří ztratili víru a panovali nad lidem pastorační teologií povinnosti.“
Láska nemůže vydržet zavřená v sobě samé V pátek, 28. března odpoledne předsedal Svatý otec v bazilice sv. Petra liturgii pokání spojené s možností přistoupit individuálně ke svátosti smíření. Tato kající bohoslužba zahájila diecézní akci nazvanou „24 hodin pro Pána“. Překvapení však papež připravil tím, že se na začátku bohoslužby cestou k oltáři zastavil u jedné ze zpovědnic a sám se tam vyzpovídal před zraky všech, jako to činí všichni praktikující katolíci.. Bohoslužba slova začala v 17 hodin, končila asi v půl sedmé večer a papež při ní - těsně před tím než odešel zpovídat - pronesl homilii
Během postní doby církev jménem Božím obnovuje výzvu k obrácení. Je to volání ke změně života. Obrácení není otázkou okamžiku nebo jednoho ročního období. Je to celoživotní nasazení. Kdo z nás může tvrdit, že není hříšník? Nikdo. Všichni jsme hříšníky. Apoštol Jan píše: „Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. Když však uznáme, že se dopouštíme hříchů, on nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného“ (1 Jan 1,8-9). Dochází k tomu také při této bohoslužbě a během celého tohoto dne pokání. Boží Slovo, jež jsme slyšeli, nás uvádí do dvou podstatných prvků křesťanského života. Prvním je oblečení nového člověka. Nový člověk, „stvořený podle Božího vzoru“ (Ef 4,24), se rodí ve křtu, kde dostává život samotného Boha, jenž z nás činí Svoje děti a 35
přivtěluje ke Kristu a Jeho církvi. Tento nový život umožňuje dívat se na realitu jinýma očima, bez rozptylování plytkými a prchavými věcmi. Jsme tak voláni k tomu, abychom zanechali hříšného jednání a upřeli svůj pohled na to, co je podstatné. „Člověk má větší cenu pro to, co je, než pro to, co má“ (Gaudium et spes, 35). Toto je rozdíl mezi hříchem deformovaným a milostí osvíceným životem. Z lidského srdce obnoveného podle Božího vzoru plynou dobré skutky, tedy mluvit vždycky pravdu a vyhýbat se lži; nekrást, ale spíše se o dělit o vlastní majetek s druhými, zvláště s těmi, kteří se ocitli v nouzi; nepropadat hněvu, zášti a pomstě, ale být mírnými, velkodušnými a připravenými odpustit; neupadat do nactiutrhání, které kazí dobrou pověst lidí, ale u každého vidět spíše klady. Jde o to, abychom se oblékli do nového člověka, který se vyznačuje těmito novými postoji. Druhým prvkem je zůstávání v lásce. Láska Ježíše Krista trvá navždy, nikdy neskončí, protože je samotným životem Boha. Tato láska přemáhá hřích a dává sílu pozvednout se a znovu začít, protože odpuštěním se obnovuje a omlazuje srdce. Náš Otec se nikdy neunaví odpouštěním a Jeho oči nikdy neztěžknou, když vyhlížejí, zda se domů nevrací syn, který odešel a ztratil se. Můžeme mluvit o Boží naději. Náš Otec nás očekává ustavičně, nejenže nám nechává otevřené dveře, ale čeká na nás. Cele se v tomto očekávání realizuje. Tohoto Otce neomrzí ani láska vůči druhému synovi, který je s ním sice stále doma, ale nepodílí se na Jeho milosrdenství a soucitu. Bůh je nejenom počátkem lásky, ale v Ježíši Kristu nás volá, abychom Jej v lásce napodobovali: „Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte i vy“ (Jan 13,34). Nakolik touto láskou žijí křesťané, stávají se ve světě věrohodnými Kristovými učedníky. Láska nemůže vydržet zavřená v sobě samé. Ze své povahy je otevřená, šíří se a je plodná, rodí stále novou lásku. Drazí bratři a sestry, po této bohoslužbě se mnozí z vás stanou misionáři nabízejícími druhým zkušenost smíření s Bohem. „24 hodin pro Pána“ je iniciativa, kterou přijalo mnoho diecézí na celém světě. Koho potkáte, tomu můžete sdělit radost z obdrženého Otcova odpuštění a znovu nalezeného plného přátelství s Ním. A řekněte, že náš Otec nám odpouští a navíc oslavuje. Přijdeš-li za Ním s celým svým životem, třeba i s mnoha hříchy, On, místo aby ti vyčítal, oslavuje. Takový je náš Otec. Toto musíte říci mnoha lidem dneška. Kdo zakusí Boží milosrdenství, je podnícen, aby se sám stal tvůrcem milosrdenství mezi těmi posledními a chudými. V těchto „nejmenších bratřích“ nás očekává Ježíš (srov. Mt 25,40). Vyjděme jim vstříc! A oslavme Velikonoce v radosti Boží.
Bůh nás miluje, neumí nic jiného Pán nás vždy očekává a odpouští nám. Je Bohem milosrdenství, který nám strojí slavnost, když se k Němu vracíme. Bohu se po nás stýská, když se od Něho vzdálíme. „Pán k nám promlouvá něžně. A třebaže nás vybízí k obrácení - a toto slovo nám zní trochu stroze – zaznívá tento láskyplný Boží stesk. Taková je pobídka Otce, který říká synu: »Vrať se, je čas vrátit se domů. « Už jen s tímto slovem bychom mohli trávit hodiny na modlitbě“. „Takové je srdce našeho Otce. Bůh je takový, neunaví se! Takto jednal po mnoho staletí, během četných apostazí, kdy Jeho lid odpadal od víry. On se však vrací neustále, protože náš Bůh je Bohem, který čeká od onoho odpoledne v pozemském ráji, kdy Adam vyšel z 36
ráje se soužením i příslibem. On je věrný. Pán je věrný Svému slibu, protože nemůže zapřít sám sebe. Je věrný. Takto během dějin čekal na nás všechny. Bůh na nás čeká neustále.“ „Lukášovo evangelium nám praví, že každý den vyhlížel syna, zda se vrátí. Čekal. A jakmile jej spatřil, šel mu hned naproti a objal jej. Syn si připravil tolik slov, která mu řekne, ale otec jej nenechal domluvit. Objetím mu zavřel ústa. „Toto je náš Otec, neustále čekající Bůh. Někdo možná řekne: »Ale, otče, já mám spoustu hříchů, nevím, jestli bude Bůh spokojen.« - Tak to zkus. Chceš-li znát něhu tohoto Otce, jdi k Němu, zkus a potom mi řekneš. – Bůh nás očekává. Bůh čeká a také odpouští. Je Bohem milosrdenství, neomrzí Jej odpouštět. Nás omrzí žádat odpuštění, Jeho neomrzí odpouštět. Sedmdesátkrát sedmkrát, vždycky. S odpuštěním stále vpřed. A z podnikatelského hlediska je bilance negativní. On vždycky ztrácí. Ztrácí věcně, ale vítězí v lásce.“ „A to proto, že Bůh je „první, který plní přikázání lásky. Miluje a neumí nic jiného. Také zázraky, které konal Ježíš byly znamením velkého zázraku, který Pán denně koná s námi, když se odhodláme povstat a jít k Němu. A jakmile k tomu dojde, Bůh strojí hostinu. Nikoli jako onen boháč, před jehož dveřmi ležel žebrák Lazar, strojí jinou hostinu jakožto otec marnotratného syna: „»Vykvete jak lilie« zní příslib. »Vystrojím ti slavnost«. »Rozprostřou se jeho ratolesti, jak oliva se bude skvít, jak Libanon bude vonět«. Každý lidský život, každý muž, každá žena mající odvahu přiblížit se Pánu, nalezne radost ze slavnosti Boží. Ať nám toto slovo pomůže přemýšlet o našem Otci, který nás neustále očekává, odpouští nám a strojí slavnost, když se vracíme.“
Cesta ze slepoty (asi 50 tisíc lidí přišlo o 4. neděli postní pod okna apoštolského paláce na Svatopetrské náměstí, aby si vyslechli pravidelnou polední promluvu papeže Františka před modlitbou Anděl Páně)
Dobrý den, drazí bratři a sestry, dnešní evangelium nám prezentuje příběh člověka, který je od narození slepý a kterému Ježíš daruje zrak. Dlouhé vyprávění začíná u slepce, který začne vidět, a končí – což je zajímavé – u těch, kteří se domnívají, že vidí, ale v duši zůstávají slepí. Evangelista Jan podává tento zázrak sotva dvěma verši, protože chce přitáhnout pozornost nikoli k zázraku samému, ale k tomu, co se událo potom, k diskusím, které vyvolal, a také klevetám. Dobrý skutek, skutek lásky, častokrát vyvolá klevety a diskuse, protože jsou i takoví, kteří nechtějí vidět pravdu. A evangelista Jan chce obrátit pozornost k tomu, co se stává i v naší době, je-li vykonán nějaký dobrý skutek. Uzdravený slepec je nejprve vyslýchán užaslým zástupem těch, kteří viděli zázrak a táží se, potom také učiteli zákona. A ti vyslýchají také jeho rodiče. Nakonec uzdravený slepec uvěří a to je ta největší milost, které se mu od Ježíše dostalo, tedy nejenom to, že vidí, ale že poznává Ježíše a spatřuje v Něm „světlo světa“ (Jan 9,5). Zatímco slepec postupně přichází ke světlu, učitelé zákona stále více upadají do své vnitřní slepoty. Zavřeni ve svých předsudcích, věří, že už mají světlo, a proto se 37
neotevírají Ježíšově pravdě. Činí všechno proto, aby popřeli zřejmost. Zpochybní totožnost uzdraveného člověka, potom negují uzdravující Boží skutek pod záminkou, že v sobotu Bůh nic nekoná. A nakonec začnou pochybovat, že se onen člověk narodil slepý. Jejich uzavřenost vůči světlu se stane agresivní a vyústí ve vyhnání uzdraveného člověka z chrámu. Vyhnali jej. Slepcova cesta naproti tomu prochází etapami. Začíná poznáním jména Ježíš. Neví o Něm nic jiného, když říká: „Člověk jménem Ježíš udělal bláto, kterým mi pomazal oči“ (srov. Jan 9,11). Na dotěrné otázky učitelů nejprve o tomto člověku říká, že Jej považuje za proroka (v. 17) a potom, že pochází od Boha (v. 31). Když byl vyhnán z chrámu a vyloučen ze společnosti, potkává jej Ježíš znovu a „otevírá mu oči“ podruhé tím, že mu vyjevuje Svoji totožnost a říká mu, že je Mesiáš. A tehdy slepec prohlásí: „Věřím, Pane!“ (v. 38) a padá před ním na kolena. Tato pasáž evangelia ukazuje drama vnitřní slepoty mnoha lidí, i té naší, protože i my někdy máme momenty vnitřní slepoty. Náš život se někdy podobá životu onoho slepce, který se otevřel světlu a Bohu, otevřel se milosti. A někdy je bohužel trochu jako život oněch učitelů zákona. Z výše své pýchy soudíme druhé a dokonce i Pána! Dnes jsme vybízeni otevřít se Kristovu světlu, abychom ve svém životě přinášeli plody a odstranili jednání, které není křesťanské. Všichni jsme křesťané, ale všichni, všichni někdy jednáme nekřesťansky, dopouštíme se hříšného jednání. A máme tedy tohoto jednání litovat, odstranit ho a odhodlaně se ubírat cestou svatosti, jež pramení ve křtu, který nás osvěcuje, abychom – jak nám připomíná sv. Pavel – mohli jednat jako „děti světla“ (Ef 5,8): pokorně, trpělivě a milosrdně. Učitelé zákona neměli ani pokoru, ani trpělivost, ani milosrdenství. Radím vám, abyste si dnes, až se vrátíte domů přečetli právě tuto 9. kapitolu Janova evangelia. Budete z toho mít užitek, protože spatříte cestu od slepoty ke světlu i tu druhou, špatnou cestu vedoucí do hlubší slepoty. A ptejme se: jak si stojí naše srdce? Jaké je moje srdce, jaké je tvoje srdce, jaké je naše srdce? Mám otevřené srdce nebo zavřené? Otevřené nebo zavřené vůči Bohu? Otevřené nebo zavřené vůči bližnímu? Vždycky v sobě máme jakousi uzavřenost zrozenou z hříchu, pochybení a omylů. Nemějme strach, nemějme strach! Otevřme se Pánovu světlu: On nás ustavičně očekává. Stále na nás čeká, aby nám umožnil vidět lépe, dal nám více světla a odpustil nám. Nezapomeňme, že On nás očekává vždycky. Panně Marii svěřme tuto postní dobu, abychom i my jako uzdravený slepec mohli v Kristově milosti „přijít ke světlu“, postoupit ve světle dál a zrodit se k novému životu.
Pouť za Božími přísliby Netoulat se životem, ani tím duchovním, ale jít přímo k cíli, což pro křesťana znamená následovat Boží přísliby, které nikdy neklamou. Jsou křesťané, kteří důvěřují v Boží přísliby a ve svém životě je následují. Potom jsou takoví, jejichž život víry stagnuje, a potom ještě tací, kteří jsou přesvědčeni, že postupují vpřed, ale místo toho pěstují jen „existenciální turistiku“. „Především první čtení z knihy proroka Izaiáše (65,17-21): „Bůh vždycky dává příslib, dříve než něco žádá. Jeho příslibem je nový život, život radosti. Ten je základem ctnosti naděje. Znamená to tedy 38
důvěřovat Božím příslibům s vědomím, že On nikdy neklame. Křesťanský život tedy spočívá v putování za přísliby. A křesťané jsou pokoušeni se zastavovat.“ „Tolik nehybných křesťanů! Je jich za námi spousta takových, kteří mají oslabenou naději. Ano, věří, že bude nebe a všechno dobře dopadne. Je dobře, že to věří, ale nehledají to. Plní přikázání, všechny předpisy.. Ale jsou nehybní. Pán z nich nemůže učinit kvas ve Svém lidu, protože se zastavili. Jsou nehybní, a to je ten problém. Mezi nimi a námi jsou potom další, kteří si pletou cestu. Všichni si někdy pleteme cestu, to víme. Problémem však není, že si někdo poplete cestu, ale že se nevrátí, když zjistí svůj omyl.“ „ Vzorem toho, kdo věří a následuje to, co mu ukazuje víra je královský úředník zmíněný v dnešním evangeliu (Jan 4,43-54). Ten prosí Ježíše, aby uzdravil jeho nemocného syna, a potom neváhá ani chvíli a dává se na cestu domů, když jej Mistr ujistí, že byl uzdraven. Opakem tohoto muže je však asi nejnebezpečnější skupina těch, kteří klamou sami sebe: chodí, ale nejsou na cestě.“ „Jsou to bloudící křesťané: potulují se jako by život byl existenciální turistikou, bez cíle a bez toho, že by přísliby vzali vážně. Klamou se, protože si říkají: »Já putuji!« Nikoli, neputuješ. Potuluješ se. Bloudí... Pán po nás však chce, abychom se nezastavovali, nepletli si cestu a netoulali se životem. Žádá nás, abychom si hleděli příslibů, drželi se jich a šli dál jako ten člověk, který uvěřil Ježíšovu slovu. Víra nás vede na cestu za přísliby. Víra v Boží přísliby.“ „Naše situace hříšníků nás odvádí z cesty,“ ale Pán nám vždycky dává milost se vrátit“: „Postní doba je krásný čas na přemýšlení o tom, zda jsem na cestě anebo jsem ustrnul.Pak je třeba obrácení. Anebo o tom, zda jsem si nepomýlil cestu. Pak je třeba se vyzpovídat a vydat se znovu na cestu. Anebo zda jsem teologální turista, tedy jeden z těch, kteří se toulají životem, ale nikdy neudělají krok vpřed. Prosme tedy Pána o milost, abychom se vydali znovu na cestu a pokračovali v cestě za přísliby.“
Svátost kněžství (katecheze papeže Františka při středeční generální audience, náměstí sv. Petra, 26. března 2014)
Drazí bratři a sestry, měli jsme již příležitost věnovat se třem svátostem: křtu, biřmování a eucharistii, které společně tvoří mystérium „křesťanské iniciace“, jedinečnou obrovskou událost milosti, která nás obrozuje v Kristu. Toto je základní povolání, které spojuje v církvi všechny lidi jakožto učedníky Pána Ježíše. Potom jsou dvě svátosti, které odpovídají dvěma specifickým povoláním: kněžské svěcení a svátost manželství. Ty představují dvě velké cesty, na nichž křesťan může ze svého života učinit dar lásky podle příkladu Kristova a v Jeho jménu a tak spolupracovat na vytváření církve. Svěcení rozdělené do tří stupňů - biskupského, kněžského a jáhenského – je svátost, která uschopňuje k výkonu služby, kterou Pán Ježíš svěřil apoštolům, totiž aby pásli jeho 39
stádce mocí Jeho Ducha podle Jeho srdce. Pást Ježíšovo stádce nikoli lidskou nebo vlastní silou, nýbrž silou Ducha podle Ježíšova srdce, které je srdcem lásky. Kněz, biskup i jáhen musí pást Pánovo stádce s láskou. Pokud tak nečiní s láskou, pak nevykonávají službu. V tomto smyslu služebníci, kteří jsou vybráni a vysvěceni k této službě, pokud jednají mocí Ducha svatého, Božím jménem a s láskou, prodlužují Ježíšovu přítomnost v čase. 1. První aspekt. Ti kdo jsou posvěceni, jsou postaveni do čela společenství. Jsou sice „hlavou“, ale pro Ježíše to znamená dát vlastní autoritu do služby, jak On sám ukázal a učil učedníky těmito slovy: „Víte, že panovníci tvrdě vládnou nad národy a velmoži jim dávají cítit svou moc. Mezi vámi tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je vaším otrokem. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit a dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mt 20,25-28, Mk 10,42-45). Biskup, který není ve službách společenství, nepočíná si dobře; kněz, který není ve službách svého společenství, nedělá dobře, chybuje. 2. Další charakteristikou, která vyplývá z tohoto svátostného spojení s Kristem, je vroucí láska k církvi. Pomysleme na onu pasáž listu Efesanům, ve které svatý Pavel říká, že „Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil koupelí ve vodě a slovem. Tím si chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady“ (Ef 5,25-27). Silou této svátosti zasvěcuje služebník cele sebe samého svému společenství, které miluje celým srdcem: je jeho rodinou. Biskup a kněz milují církev ve svém vlastním společenství. Jak? Jako Kristus miluje církev. Totéž říká svatý Pavel o manželství: ženich miluje svoji manželku jako Kristus miluje církev. Je to jediné velké tajemství lásky, totiž kněžství a manželství, dvě svátosti, které jsou obvyklou cestou, po níž se lidé ubírají k Pánu. 3. Poslední aspekt. Apoštol Pavel doporučuje učedníkovi Timotejovi, aby nenechával ležet ladem, ba dokonce neustále oživoval dar, který obdržel. Dar, který mu byl dán vzkládáním rukou (srov. 1 Tim 4,14; 2 Tim 1,6). Pokud není ministerium, tedy služba biskupa a kněze živena modlitbou, nasloucháním Božímu Slovu, každodenním slavením eucharistie a také přistupováním ke svátosti pokání, nevyhnutelně se vytratí z obzoru autentický smysl vlastní služby i radost, která plyne z hlubokého společenství s Ježíšem. 4. Biskup, který se nemodlí, nenaslouchá Božímu Slovu, denně necelebruje, nezpovídá se pravidelně - a stejně tak kněz, který to nedělá - postupně ztratí spojení s Ježíšem a upadnou do průměrnosti, která neprospívá církvi. Proto máme biskupům a kněžím pomáhat se modlit, naslouchat Božímu Slovu, které je každodenním pokrmem, denně slavit eucharistii a pravidelně přistupovat ke zpovědi. Toto je velmi důležité, protože se to týká vlastního posvěcování biskupů a kněží. 5. Chtěl bych skončit jednou věcí, která mne napadá. Jak se stát knězem, kde se prodávají vstupenky ke kněžství? Neprodávají se. Je to iniciativa, kterou vyvíjí Pán. Povolává Pán. Každého z těch, které chce, aby se stali kněžími, povolává Pán. Možná tady jsou někteří mladí, kteří pocítili ve svém srdci toto povolání, odhodlání stát se kněžími, touhu sloužit druhým ve věcech, které přicházejí od Boha, touhu dát celý život do služeb katechezi, křtu, odpuštění, slavení eucharistie, péči o nemocné… a tak dále. Pokud to někdo z vás pocítil v srdci, vložil to tam Pán. Pečujte o toto pozvání a modlete se, aby rostlo a přinášelo plody v celé církvi.
40
Ochromení křesťané církvi neprospívají Dnešní evangelium (Jan 5,1-3a.5-16) líčí setkání Ježíše s ochrnulým člověkem, jenž 38 let ležel v podloubí u jeruzalémského rybníka Bethesda a čekal na uzdravení. Tento člověk si stěžoval, že se nikdy ve správný čas nestihne dostat do vody a vždycky jej někdo předběhne. Ježíš mu však otevře nový horizont a přikáže mu, aby vstal a šel. Zázrak vyvolá mezi farizeji kritiku, protože byla sobota, a oni tvrdili, že v tento den se zázrak nesmí stát. „V tomto příběhu, se setkáváme se dvěma vážnými duchovními nemocemi. Nad těmito onemocněními, je užitečné se zamyslet. Nejprve je to rezignace nemocného člověka, který zahořkl a stěžuje si. „Myslím na mnohé křesťany, mnohé katolíky.. Ano, existují katolíci, kterým chybí nadšení, ba kteří jsou zahořklí! Říkají: »Život je takový. A církev? Chodím na mši v neděli, ale lepší je se do ničeho nemíchat. Věřím kvůli své spáse, ale nemám potřebu sdílet s někým víru..« - Každý je u sebe doma, vede poklidný život... »Něco uděláš a vytknou ti to. Lépe je neriskovat.« - říkají. To je omrzelost, která postihuje křesťany. Tento postoj vede k ochrnutí apoštolského zápalu a křesťané ustrnou, znehybní. Jsou klidní, ale nikoli v dobrém smyslu toho slova, ale v tom, že se nestarají o zvěstovaní evangelia. Jsou ochromeni.“ „A tato anestezie je negativní zkušenost. Toto »nevměšování se« tak přechází do duchovní omrzelosti. Omrzelost je smutek. Tito křesťané jsou smutní. Jsou to lidé bez jasu, negativisté. Je to nemoc nás křesťanů. Jdeme na mši každou neděli, ale říkáme: nerušit prosím. Takoví křesťané nejsou k ničemu a církvi neprospívají. A kolik křesťanů je takových. Jsou to sobci, sami pro sebe. Toto je hřích omrzelosti, který popírá apoštolský zápal, brání snaze předávat Ježíšovu novost druhým, onu novost, kterou jsem sám dostal darem. V této pasáži evangelia však najdeme ještě další hřích. Vidíme, že Ježíš je kritizován za to, že uzdravil v sobotu. Je to hřích formalismu. Takoví jsou křesťané, kteří nedají prostor Boží milosti. Život těchto křesťanů, těchto lidí spočívá v tom, že mají v pořádku všechny doklady, všechna osvědčení. Pokrytečtí křesťané jsou to. Starali se jen o své formality. Byla sobota? Nesmějí se dělat zázraky, Boží milost v sobotu nesmí působit. Zavírají dveře před Boží milostí! V církvi máme mnoho takových, mnoho! To je další hřích. Ti první, kteří hřeší omrzelostí, nejsou schopni rozvinout apoštolské nadšení, protože se rozhodli ustrnout v sobě, ve svém smutku, ve svém roztrpčení apod. Ti druzí nejsou schopni přinášet spásu, protože před ní zavírají dveře.“ „Pro ně jsou důležité jenom formality. Slova »to nelze« - mají po ruce nejčastěji. S těmito lidmi se setkáváme také. Častokrát jsme sami také takoví: omrzelí či pokrytečtí jako farizeové. Jsou to pokušení, která přicházejí, ale musíme je poznat, abychom se před nimi ubránili. A uprostřed těchto pokušení, v oné polní nemocnicí, která symbolizuje církev, a mezi tolika zraněnými lidmi se objevuje Ježíš, přistupuje k nim a jenom se zeptá: »Chceš být uzdraven?« a udělí milost. Milost, která vykoná všechno. A když potom znovu toho člověka potká, řekne mu: »Už nehřeš«“: „Dvě křesťanská slova:» Chceš být zdráv?« a »Nehřeš více«. Nejprve jej uzdraví, potom mu řekne, aby už nehřešil. Vyslovil však tato slova jemně a s láskou. Taková je křesťanská cesta, cesta apoštolského nadšení: přiblížit se v této polní nemocnici k množství raněných lidí, kteří jsou někdy zraněni od mužů a žen církve. Říci jim bratrské, sesterské slovo: chceš být zdráv a potom, když učiní krok, dodat: »Už nehřeš! Nedělá to dobře!«. Tato dvě Ježíšova slova jsou mnohem lepší a hezčí než postoj omrzelosti či pokrytectví. 41
Svátost manželství, ikona Boží lásky k lidskému rodu (katecheze papeže Františka při středeční generální audience, náměstí sv. Petra, 2. dubna 2014)
Dobrý den, drazí bratři a sestry, dnes uzavřeme cyklus katechezí o svátostech promluvou o manželství. Tato svátost nás uvádí do středu Božího plánu, který je plánem smlouvy s Jeho lidem, s námi všemi, plánem společenství. Na začátku knihy Geneze v první knize Bible vrcholí příběh o stvoření slovy: „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu ho stvořil; stvořil je jako muže ženu… Proto muž opustí svého otce i svou matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gen 1,27; 2,24). Manželský pár je obrazem Božím: muž a žena, nejenom muž a nejenom žena, ale oba dva. Takový je obraz Boha: láska, Boží smlouva s námi je znázorněna smlouvou muže a ženy. A to je velmi krásné! Jsme stvořeni, abychom milovali, tedy jako odlesk Boha a Jeho lásky. A v manželském sjednocení uskutečňují muž a žena toto povolání ve vzájemnosti a společenství plného a definitivního života. muž a žena slaví svátost manželství, Bůh se v nich takříkajíc zrcadlí, vtiskuje do nich vlastní rysy a nesmazatelný charakter Své lásky. Manželství je ikona Boží lásky k nám. Bůh je totiž také společenstvím. Tři Osoby: Otec, Syn a Duch svatý žijí odevždy a navždy v dokonalé jednotě. A právě to je mystériem manželství: Bůh činí z manželského páru jedinou bytost. Bible používá silný výraz a mluví o „jednom těle“. Tak niterné je sjednocení muže a ženy v manželství. Toto je mystérium manželství: Boží láska se zrcadlí v páru, který se rozhodne žít společně. Proto muž opustí svůj dům, dům svých rodičů a jde žít se svojí manželkou a sjednocují se tak mocně, že se stávají – jak praví Bible – jediným tělem. Svatý Pavel v listu Efesanům poukazuje na to, že v křesťanských manželích se odráží veliké tajemství, tedy vztah, který Kristus navázal s církví, snubní vztah (srov. Ef 5,21-33). Církev je Kristova nevěsta. To je ten vztah. Znamená to, že manželství je odpovědí na specifické povolání a musí být považováno za posvěcení (srov. Gaudium et spes, 48; Familiaris consortio, 56). Je to jakoby svěcení. Muž a žena jsou svojí láskou posvěceni. Manželé jsou totiž skrze svátostnou moc obdařeni pravým a vlastním poslání, protože pomocí jednoduchých a běžných věcí mohou zviditelnit lásku, kterou Kristus miluje Svoji církev a ustavičně za ni dává Svůj život, ve věrnosti a službě. 42
Vskutku podivuhodný plán je vepsán do svátosti manželství! A uskutečňuje se v jednoduchosti a také v křehkosti lidského stavu. Dobře víme kolika těžkostem a zkouškám čelí oba manželé. Důležité je uchovávat živý svazek s Bohem, který je základem manželského svazku. Pravý svazek vždycky spojuje s Pánem. Když se rodina modlí, svazek trvá. Když se manžel modlí za manželku a manželka za manžela, jeden za druhého, stává se tento svazek silným. Je pravdou, že v manželském životě jsou mnohé těžkosti: není práce, nedostává se peněz, děti mají problémy. Spousta těžkostí. A nezřídka manželé znervózní a začnou se hádat. Přou se. V manželství jsou vždycky hádky, někdy i létají talíře. Z toho však netřeba smutnět, protože lidský stav je takový. A tajemstvím je fakt, že láska je mocnější než hádka a proto vždycky manželům radím, aby den, kdy se pohádali, nikdy nekončili bez usmíření. A pro usmíření není nutné volat OSN, aby přišlo zavést mír. Stačí malé gesto, pohlazení. A začíná se od začátku. A takový je život, žitý s odvahou a v odhodlání žít společně. Je to velké a krásné! Manželský život je krásný a musíme jej opatrovat stále, opatrovat děti. Několikrát jsem již na tomto náměstí mluvil o tom, co v manželském životě velice pomáhá. Jsou to tři slova, která je třeba vždycky říkat, tři slova, která mají být v rodině doma: s dovolením, děkuji a promiň. Jsou to magická slůvka. Říkat s dovolením, aby do manželského života nevnikla dotěrnost. Co si o tom myslíš, smím? S dovolením, dovol mi.Děkuji. Manželé si děkují za to, co jeden pro druhého dělá. Děkování je přece krásné! A poněvadž všichni chybujeme, nastupuje další slovo, které je někdy nesnadné říci, ale je to také třeba: promiň. S dovolením, děkuji a promiň. Těmito třemi slovy, modlitbou manželů za sebe navzájem a usmiřováním na konci dne koná manželství pokroky. Tři magická slůvka, modlitba a usmíření. Kéž vám Pán žehná a modlete se za mne. Na závěr pak Svatý otec vzpomněl výročí úmrtí Jana Pavla II.: ”Výročí smrti bl. Jana Pavla II. obrací naše myšlenky ke dni jeho svatořečení, které budeme slavit v závěru tohoto měsíce. Kéž je pro nás očekávání této události příležitostí k duchovní přípravě a k tomu, abychom vnesli život do dědictví víry, které tento papež zanechal. Svým následováním Krista byl pro svět neúnavným hlasatelem Božího Slova, pravdy a dobra. Dokonce i svým utrpením působil dobro. Takové bylo učení jeho života, na které Boží lid odpověděl velikou láskou a úctou. 43
Actio – sacrificium - caritas ŠTĚPÁN KARDINÁL TROCHTA 1974 6. dubna 2014
„Vigil pastor, fidei defensor„ Štěpán Trochta se narodil a vyrostl ve valašské vesnici Francově Lhotě. Od dětství to neměl snadné. Podnikavý, veselý otec, drobný zemědělec a muzikant mu zemřel, když mu bylo 8 let. Matka zůstala s třemi dětmi sama. Nejstarší Štěpán ji pomáhal vést malé hospodářství a vychovávat mladší sourozence. Po první světové válce odešel studovat na arcibiskupské gymnasium v Kroměříži. Matka však onemocněla tuberkulózou a Štěpán musel studia přerušit a vrátit se domů hospodařit. Doma kromě práce organizoval mladé, hrál s nimi divadla, pořádal pěvecké a recitační večery, ale přitahovalo ho kněžství. Maminčina nemoc se mezitím natolik zlepšila, že když se dověděl o salesiánech, mohl jít za voláním srdce.
Do Itálie k salesiánům Seznámil se se slovenským salesiánem Don Vagáčem a na jeho pozvání odjel v roce 1923 do Itálie. Po dobrodružné cestě, na které ve Vídni přišel o peníze, dojel do Foglizza poblíž Turína v severní Itálii, kde měli salesiáni aspirantát a noviciát. Byla tam i skupinka slovenských chlapců a mezi nimi také tři češi. Připravovali se na noviciát. Mimo to měli slovenští salesiáni přidělený dům na severu pod Alpami v Perose Argentině, kde se na vstup k salesiánům připravovali hoši ze Slovenska studiem nižšího gymnasia. Trochta brzy pocítil, že je na správném místě, kam ho vedl Boží hlas. A protože nemyslil nikdy jen na sebe, začal, když se seznámil se situací, jednat. Slyšel, že slovenští salesiáni se budou z Perosy stěhovat na Slovensko do Šaštína a Perosa bude prázdná. Dodal si odvahy a při 44
jedné návštěvě hlavního představeného dona Filipa Rinaldiho ho oslovil a požádal, zda by dům v Perose nemohli pro své dílo dostat češi. Hlavní představený nebyl proti, a tak Trochta začal korespondovat s průkopníky Don Boskova díla ve vlasti, s P. Metodem Klementem, OSB v Čechách a Mons. Štanclem na Moravě. Podařilo se skutečně zorganizovat výpravu chlapců z Čech a Moravy, která v prosinci 1924 přijela do Perosy. To už byl Trochta v noviciátě. Byl problém, kdo bude chlapce, kteří neznali italštinu vychovávat. Z počátku pomohli slovenští spolubratři, pak představení našli prvního Čecha, salesiána, Božího služebníka P. Ignáce Stuchlého (foto), který se stal salesiánem již v roce 1896. Jelikož byl tehdy z Čechů sám, chtěl odejít do misií. Tehdejší hlavní představený don Michal Rua mu řekl, že jeho misie budou na severu. Ale místo na sever ho poslali na jih do Gorice a do Lublaně. Teprve teď ho představení poslali do Perosy k českých hochům. Trochta od počátku postřehl, že klíčovou postavou nově vznikajícího českého díla bude Ignác Stuchlý. Přilnul k němu synovskou láskou a věrně s ním spolupracoval až do jeho smrti. A spolupráce bylo třeba. Ignác Stuchlý, i když měl české školy, za ta léta v cizině jazyk zapomněl a musel se česky znovu učit. Proto tíha korespondence a propagace spočinula na Trochtovi. čeští chlapci byli v Perose tři roky. Přijeli sem ještě dvě další výpravy. Trochta přišel do Perosy až v třetím roce. Musel dokončit noviciát a věnovat se alespoň rok studiu filosofie. Ale byl s Perosou v neustálém styku a udržoval také písemný styk s vlastí, kde bylo třeba shánět finanční prostředky na vydržování chlapců.
Zpět do vlasti Když se v roce 1927 přestěhovali chlapci z Perosy do Fryštáku na Moravě, přišel s nimi jako jejich asistent i Trochta. Doma rozvinul mohutnou propagační činnost, pořádal přednášky, psal články do různých časopisu. Po roce odchází zpět do Itálie studovat teologii. Představení mu řekli: "Je vás málo a potřebujete mít co nejdříve kněze. Není čas, abys mohl dělat doktorát až po teologii." Trochtovi se podařilo s vypětím stihnout obojí, během teologie vypracoval přidělenou doktorskou práci složil předepsané rigorózní zkoušky na turínské královské universitě. Stal se doktorem teologie a byl v Turíně vysvěcen na kněze.
45
Křížová cesta začíná Po návratu do vlasti si musel odsloužit vojenskou služba a pak se vrhl do práce. Salesiánské dílo v Čechách rostlo. Tíhu růstu nejvíce, vedle "stařečka", jak lidé nazývali prvního českého inspektora P. Ignáce Stuchlého, nesl Trochta. Byl poslán, aby řídil stavbu domu a kostela v Ostravě. Sotva skončil, byla tu stavba domu v Praze-Kobylisích a pak v Pardubicích. Mezitím se rozhořela druhá světová válka. Existence našeho národa byla ohrožena. K jeho obraně se spojili nejlepší synové a dcery. Nechyběl ani Trochta. Byl ředitelem domu v Praze a zapojil se do odboje, jak mohl. Přišlo, co se dalo čekat. Během heydrichiády byl zatčen gestapem a poslán tam, odkud byl návrat nežádoucí.
Don Trochta o této době vypráví: Za okupace pražský ústav fungoval, ale gestapo jej těžce snášelo. říkalo, že v něm udržujeme příliš nacionalistického ducha a že je to sdružení "komunistické bandy". Nikdy jsme se nestarali o to, kdo nebo čím jsou rodiče našich chovanců. Kobylisy samy byly převážně socialistické (různých odstínů) a byla tam i silná komunistická strana... V ústavu bylo stále živo. Pořádaly se koncerty, hrála se divadla, běžela sportovní utkání, soutěže atd. Jako ředitel jsem byl několikrát vyslýchán gestapem a kontrolován přímo v ústavu. Například na svátek svatého Václava se přišlo gestapo ráno podívat, zda v ústavu neucítí vůni kadidla. Skutečných i domnělých důvodů k mému zatčení bylo pro gestapo víc, ale po stránce právní a soudní byly všecky nedostatečné. Sám jsem gestapu nechtěl sednout na lep. Nacismus jsem považoval za nelidské hnutí a z hlediska katolické církve za hrubý blud, jak to ostatně dokázala již v roku 1937 papežská encyklika proti nacismu "Mit brennender Sorge". Zůstat stranou se nesrovnávalo se zásadami mé víry. Angažoval jsem se ovšem opatrně a nenápadně. Přesto mne vedli od počátku v seznamu lidí nepohodlných. Moje přednáška k mládeži z ledna 1939 se dostala později na stůl gestapa a po zřízení protektorátu jsem byl pozván do Pečkárny. Tam mi přečetli můj projev a řekli mi, že jeho náplň je pro říši vysoce nepřátelská. Nakonec mne ještě pustili, ale s pohrůžkou, že mne budou ostře sledovat a při nejbližší příležitosti zatknou. Žádali po mně vysvětlení různých pasáží. Nemám prý zapomínat, že mají prostředků dost. Další, co mně mělo gestapo za zlé, byla moje kázání. Chodili mne poslouchat do kostela svatého Kříže Na Příkopě. Ve svých kázáních jsem se snažil lidi povzbuzovat v duchu přímého křesťanského svědomí a 46
národní rezistence. Snažili se mi také přišít některé věci židovské. Jednalo se hlavně o pomoc Židům přes hranice a že jsem některým doporučil, aby se obrátili na jisté lidi, které jsem znal v Itálii... Z nich jeden se dostal až do naší západní armády, ve které byl důstojníkem. Později byl jako právník pobočníkem jednoho našeho generála u norimberského soudu. Druhý - Oto Reis - byl můj spolužák. Jeho starší bratr bydlel v Praze, a když viděl, že mu hrozí nebezpečí, přišel za mnou a moji známí mu v Itálii pomohli. Když Židům hrozilo nebezpečí, přišel za mnou do kobyliského ústavu jeden z nich, stavební inženýr. Protože jsme stále něco budovali, prosil, aby u nás mohl bydlet a vykonávat stavební dozor. Souhlasil jsem. Naoko se inženýr dal rozvést se svou paní, která byla árijka, aby jí neuškodil svým židovským původem. Byl to velice vzdělaný člověk. O politice nerad mluvil. Dověděl jsem se, že byla zatčena sekretářka Národní rady badatelské Milena Šebková a řekl jsem si: je zle. Ale Šebková se chovala statečně a nic neprozradila. Prohlásil to sám knihkupec Horký, se kterým jsem cestoval v jednom kupé při návratu z lágru. říkal, že s ní byl konfrontován v Pečkárně, že měla tvář rozbitou k nepoznání, ale nic z ní nedostali. Zemřela v Ravensbrücku několik dní před návratem do vlasti na skvrnitý tyfus. Stýkal jsem se také s člověkem ze Sovětského svazu jménem Saša Leontějev. Podle vlastního sdělení byl choreografem pařížské opery a přijel do Prahy, myslím, na představení Salome od Richarda Strausse. Do Paříže se však už nemohl vrátit, protože mezitím došlo k okupaci. Od té chvíle se stále skrýval a velice trpěl. Majitelka salonu pro umělce na Národní třídě, paní Rozenkranzová, jej poslala za mnou, zda bych mu nedal možnost uplatnění v ústavu. Byl mi doporučen také nějakým radou z městské správy a mnoha významnými osobnostmi. Cvičil chlapce v našem ústavu tance, či lépe řečeno - přirozené pohybové kreace na zvláštní témata. Doprovázel je přitom bubínkem, někdo hrál na klavír a hoši se pohybovali po jevišti podle jeho instrukcí. Nacvičil tam několik krásných inscenací, na které se chodili dívat i velcí umělci jako Páleníček z Národního divadla. O minulosti tohoto nadaného člověka nic nevím. Nikdy jsem s ním nevedl dlouhých debat. Byl to člověk mimořádně senzibilní a vnímavý, trochu bohémský, a rozhovor s ním nikdy nebral konce. Byl však velice charakterní a věřil jsem mu, že je skutečně občanem Sovětského svazu arménského původu, jak tvrdil on sám i jiní. Nakonec ho chytli a později mi řekl, že je Žid. Setkal jsem se s ním ještě v Terezíně a viděl jsem ho v Ústí nad Labem, jak nosí kolejnice. Dozorci ho při práci posměšně povzbuzovali, aby tancoval. Byl chudák tak zničen, že už nevěděl, co dělá. Stále sháněl potvrzení, že je původem Armén. Když jsem s ním mluvil naposled, prosil mě: "Modlete se za mne, to je můj konec. Ty dokumenty mně určitě nepředají a zapřou." Týden přede mnou byl poslán do Mauthausenu. Když jsem tam byl za týden dopraven sám, dověděl jsem se, že je již mrtev.
Vězeň nacismu Svědectví dona Trochty pokračuje: Slyšel jsem, že naše vláda, která unikla do Paříže, měla seznam lidí, na které se lze spolehnout a vybrat je k odpovědným úkolům. Tento seznam prý měl Rupert Ripka. Když 47
se Němci blížili k Paříži, vláda utekla do Londýna a seznamu se prý zmocnili Němci. Prý jsem byl také na této listině. A podle ní pak probíhalo zatýkání. Nevím, zda je to pravda. Uvádím jen to, co jsem slyšel od lidí, kteří to mohli vědět. K atentátu na Heydricha došlo nedaleko našeho ústavu. Seděl jsem ve své kanceláři. Bylo deset nebo jedenáct hodin, naši hoši byli v tu dobu ve škole. Na Trojském mostě zatarasili provoz, od Libně také, všechno bylo obklíčeno. Hoši se nemohli dostat na oběd. Nakonec se někteří odvážnější vyškrábali někde po svahu nad zoologickou zahradou na kopec a odtamtud přišli do ústavu. říkali mi, že byl spáchán atentát na pana prezidenta. Heydrichovo auto mělo totiž číslo 1 a podle toho se domnívali, že jde o prezidenta. Pak byl vyhlášen stav obležení, prohledávaly se všechny okolní domy. K nám do ústavu nepřišel nikdo. řekl jsem si: To je zlé znamení, nám asi chystají nějaké "lepší" opatření. Byl jsem zatčen druhého dne po atentátu, tj. 28. května 1942. V noci, asi tak po třetí hodině ráno, se ozvalo kopání do dveří. "Otevřít!" Zpočátku jsem si ani nebyl schopen plně uvědomit, co vlastně začíná. Snažil jsem se natáhnout si alespoň kalhoty. Oknem jsem viděl asi čtyři auta. Ústav byl obstoupen. čtyři gestapáci přišli ke mně. Jeden zůstal stát na chodbě, jeden v předsíni a dva vešli dovnitř. Jeden z nich byl Oberhauser z proticírkevního oddělení gestapa. Předtím přinutili našeho vrátného Vojtu Šilara, aby mě sám požádal o otevření. A když jsem se zdráhal, vrátný mi oznámil, že je v domě státní policie. To jsem však již pochopil ze zběsilého kopání do dveří. Oberhauser zůstal stát nade mnou a nespustil mne z očí. Druhý prohlížel knihovnu. Občas vyhodil něco na zem co mělo být jako corpus delicti. Ale nebylo to nic závažného... Prohlídka trvala bezmála půldruhé hodiny. Pak začali vyslýchat. Bohužel "našli" u mne jeden leták, který si tam ovšem přivezli sami pro případ, že by prohlídka byla bezvýsledná. Stál jsem bos, jen v kalhotech. Mluvili německy, úsečně, chovali se drze, strkali do mne. Poslali mne, abych se šel umýt. Mezitím co jsem se myl ve vedlejší místnosti, viděl jsem, že Oberhauser stojí u mého nočního stolku a má zásuvku otevřenou. "Co to je?" Měl jsem v nočním stolku útržky papíru. Byly to moje poznámky, které jsem si dělal k přednáškám a kázáním, vždy jen několik bodů. Memoroval jsem je i v noci. Odpověděl jsem mu: "Poznámky ke kázáním." - "Jo, pěkné kázání. A co je toto?" A Oberhauser vysunul z ruky leták, na němž jsem viděl nápis "V boj". Ve mně hrklo. Ten časopis jsem znal. Někdo nám ho v noci podsunoval pod dveře ústavu, ale každé číslo jsem po přečtení spálil. Odpověděl jsem, že podobné věci jsem nikdy neměl a neviděl a že nejsem tak zpozdilý, abych si je dával do nočního stolku. O tom jsem si byl bezpečně jist. Naléhal, abych mu řekl obsah. To jsem nemohl. Pak mi řekli, abych se oblékl. Neměl jsem v pokoji právě vhodný oblek. Musel jsem si půjčit kabát od kuchaře. Vzal jsem si staré polobotky, které byly právě po ruce. Pak mne zavedli do kanceláře ústavu, kde otevřeli všechny stoly a prohlíželi obsah zásuvek. Mně se již lepil jazyk na patro. Nervově jsem byl roztřesený. Inženýra, který byl zatčen se mnou, již odvezli. Pak mě bez snídaně posadili do svého auta a odvezli mě do Pečkárny. Bylo asi 11 hodin dopoledne. Tam jsem byl vyslýchán do půl jedenácté večer. Napřed mě postavili ke zdi a hodili mi k nohám všecky zabavené věci a fotografie, které mi sebrali, s úmyslem, aby mne ještě víc zdeprimovali. Viděl jsem, jak u zdi stál také zmíněný inženýr z našeho ústavu a plakal. Asi měl už výslech za sebou. Pak mě odvedli do místnosti, kde se vyslýchalo. Byli tam asi čtyři chlapi a písařka na stroji. Oberhauser se mne stále vyptával, co obsahoval ten leták. "Vy nám snad chcete tvrdit, že jsme ho tam přivezli?" "To jsem neřekl. Nevím, jak se tam 48
dostal." Začali mne mlátit. Stál jsem blízko dveří, na které jsem vždy naletěl. Strašně jsem se potil. Předtím jsem prodělal infekční žloutenku. Právě nedávno jsem se vrátil z nemocnice Na Bulovce. Když mě odváželi z domu, vzal jsem si na sebe ještě jeden svrchník. Teď jsem ho chtěl odložit, ale nedovolili mně to. Po dvou hodinách mě vyrazili do předsíně. Tam čekali gestapáci a poručili mi udělat sto dřepů. Poněvadž jsem sportoval se studenty, dost jsem vydržel. Když jsem jich sto udělal, nařídili dalších sto. Vydržel jsem ještě asi sedmnáct, nakonec jsem padl. Pode mnou se rozlévala louže potu. Začali do mne kopat, že hraju teátr. Zase mne strčili do vyslýchací místnosti a znovu mne vyslýchali. Ráno se pokračovalo. Když asi kolem patnácté hodiny odešli na oběd, nechali mě držet pravítko čelem ke zdi asi po dvě hodiny. Přitom mi zezadu podlomili kolena přistrčenou židlí, takže jsem musel stát téměř v podřepu. Sebemenší pohyb hlásil hřmot židle na podlaze a ten byl okamžitě trestán dalšími ranami a nadávkami. Když se vrátili, pokračovalo se znovu asi do deseti hodin večer. Pak mě odvedli dolů do amfiteátru (společné čekárny), kde jsem musel nehybně sedět prkenně vzpřímen a s rukama na kolenou. V každém rohu stála stráž s nabitou automatickou puškou. Po chvíli nás vyhnali do průjezdu, museli jsme naskákat do nákladního auta a vezli nás na Pankrác. Tam vše už spalo. Především nám vynadali, že jsme přišli pozdě. Postavili nás ke zdi, a kdo šel kolem, každý mi dal pohlavek nebo mne nakopl. Byl to všeobecný způsob nakládání s vězni. Gestapák zapsal mé nacionálie a zařval "Los". Měl jsem kamsi jít, ale nevěděl jsem kam. Strkali a kopali do mne, až jsem zůstal stát v přízemí u schodiště ve velké hale. Nahoře jsem viděl esesmana, který to pozoroval. Potom kývl prstem, abych šel k němu. Zase jsem stál u zdi a pak mne vrazil do cely, abych si lehl. Tam ležel člověk v haleně a stále se ošíval. Byl jsem rád, že jsem ve vodorovné poloze. Za chvíli se zase otevřely dvéře, ten esesman mne opět postavil ke zdi a česky řekl: "Počkejte, já vám najdu lepší místo. Tím chlapem hýbou vši." Později jsem se dozvěděl, že ten esesman byl Sudeťák z Moravy. Měl přezdívku "Dobrej" pro svoje slušné chování. Dal mne do jiné cely, kde jsem pak byl po celou dobu výslechů. Byl jsem vyslýchán ještě asi pětkrát, zprvu ostře, pak už to bylo mírnější. Nakonec psali protokol a Oberhauser zamručel "Wir zeigen dir es anders" (my ti to ukážeme jinak). Vytáhl nějaký fascikl, který měl označení RU = návrat nežádoucí. Těžké bylo sezení dole v Pečkárně před výslechem. Jednou tam vstoupil jakýsi pořízek. Vstoupil hrdě. Ten, co vydával každému vězni na rukáv barevné pásky, které pravděpodobně označovaly stupeň zločinnosti, nařídil svým pohůnkům: "Vezměte ho a zpracujte." Odvedli ho, a když se vrátil, držel se ještě slušně na nohou. Pak nařídil gestapák: "Noch einmal" (ještě jednou). Zpátky ho přinesli polomrtvého.
Transport na Malou pevnost v Terezíně Don Trochta pokračuje: Jelo se nákladním autem. Bylo přeplněné. Byli jsme nesmyslně namačkáni jeden na druhém. Mám dojem, že stejným transportem jel také ThDr. Otakar Švec, papežský prelát. Z Terezína pak byl transportován do Mauthausenu a pak do Dachau. Příčina zatčení: styky s nunciaturou, přátelství k Židům. V Terezíně už byl také ThDr. Josef Beran, rektor semináře v Praze. Než jsme vyjeli z Pankráce, vytáhli nás ven a přinesli nám naše věci. Chtěl jsem si připnout šle. Nedovolil, až v poslední chvíli. Pak nás vedli dolů, kde nás seřadili a třídili. 49
Jeden esesman šel za mnou a při chůzi mi šeptl: "Mauthausen." Odpověděl jsem: "To znamená smrt." Neřekl na to nic. Za chvíli opět: "Hlavně si dejte pozor, abyste neměl úraz nebo nechytl infekci." Cestou do Terezína nás hlídali vojáci. Seděli na konci auta s automatickými puškami namířenými proti nám. Když nás přivezli do Terezína, shromáždili nás u přijímací kanceláře (Wachstube). Museli jsme se postavit čelem ke zdi. Stáli jsme tam téměř do večerního apelu. Vše probíhalo ukrutně pomalu. Bylo nás poměrně dost, možná dvě tři auta. Viděl jsem vedoucího tábora (Lagerkomandanta) a také Rojko se tam motal. Na druhém dvoře byl velitelem stráží Neubauer. Před ním jsme museli sundat civilní prádlo a šaty, nazí jsme vešli do Effektenkammer, kde nám Wachholz házel staré vojenské šaty jako psům, malé, velké, bez rozdílu a k tomu nejméně jednu ránu násadou od motyky. Dostal jsem se na celu č. 12 (v roce 1973 č. 13). Vstup do ní byl z předsíně společný třem celám. Cela byla silně obsazena. Mne dali na poslední patro, kde leželo asi sedm chlapů, nazí, zadky vzhůru. Mouchy a blechy se jim na nich pásly a chlapi hrozně nadávali a kleli. Nebyla to právě povzbuzující podívaná. Měli záda i zadnice rozsekané. Dostali výprask za to, že se snažili něco "organizovat" na venkovních komandech. V cele bylo nesmírné množství much a ještě více blech. Na cele byly dřevěné pryčny na poschodí a na nich na padrť rozšmelcovaná sláma. Prostěradlo nebo podhlavník neexistovaly. Každý měl jednu deku, lžíci a vojenský ešus. Na cele bylo tak přeplněno, že jsme museli ležet pouze na boku. Myslím, že odhadovat, že nás tam byla stovka, je málo. Ráno jsme se po kotníky brodili v odpadech ze záchodu, který stál v rohu cely a přetékal. Vzduch byl hrozný. Větrat se smělo jen přes den. Večer se musela okna zavřít. Blech bylo tolik, že i po nejnamáhavějším dnu jsem 50
usínal až ráno. Jedním plácnutím jsem jich zasáhl dobrých sedm. Postavení katolických či jiných kněží bylo mnohem horší než jiných vězňů. Dozorci je zesměšňovali, týrali a honili. Zvláště Rojko se na nich vybíjel. První den nás rozdělili a vyhnali ven na práce na Baukomando. Stavěla se nádrž koupaliště pro SS, vozili jsme písek, odváželi štěrk, něco jsme vyzdívali. Holzkomando štípalo dříví a upravovalo dvůr u bazénu, původně tam byla betonová cesta. Na ní byla navážka hlíny. Museli jsme beton rozbíjet krumpáči. Na Baukomandu jsem zpočátku byl asi dva či tři dny. Zvláště Rojko si nás podával. Jednou, když jsem pracoval krumpáčem na betonové cestě u bazénu, seděl u mne celý den. Neříkal sice nic, ale svou přítomností mne nutil, abych celý den bez přestávky pracoval. Jediný trochu snesitelný dozorce byl Soukup. Velmi špatný chlap byl Wachholz. Storch byl sadista, který nám předvedl mnohé ze svých hrůzných exhibicí. Sám jsem ho viděl utlouci jednoho Žida na místě skoro až k smrti. Bezvládné tělo přivezl jiný Žid na kolečkách na polední apel. Tam byl odpočítán ještě jako živý. Odtamtud ho vzal Rojko do ajnclíku a tam ho dodělal, aby ho už mohli zapsat mezi mrtvé. Storchovi podléhal Holzplac. Po Baukomandu jsem byl zařazen do komanda v Ústí nad Labem. Do Litoměřic jsme chodili pěšky. Vstávali jsme asi v pět hodin. Přibližně hodinu trvalo, než nás zformovali. Na apelu se pravidelně objevoval Lagerkomandant Jöckel. Byl to posedlý člověk, který beze smyslu a bez příčiny mlátil a kopal kdekoho. V šest hodin jsme odpochodovali v sevřených řadách bez mezer, noha na nohu. Byla to muka. Večer jsme se vraceli z práce v sedm hodin. Na dráze jsme podbíjeli pražce, přenášeli, upevňovali a vyvažovali kolejnice atd. Oběd jsme nedostávali žádný. Zpočátku nám někde na nádraží vařili nějaké seno, neslazený takzvaný "čaj". V poledne přinesli kotel a mohli jsme to vypít. Při práci byla strašná žízeň. Bylo léto. Nesmírně jsme se potili. Několik dní jsme pracovali pod Střekovem. Ze skály padaly kameny na koleje a podél kolejí. Kameny jsme čistili a nakládali na vagony. Jakmile byl vůz plný, dozorce zapískal, museli jsme naskákat do vagonu a vraceli jsme se na nádraží. Dozorce často pískal, když už vozíky byly v pohybu, takže naskakování se dálo za jízdy a s nebezpečím těžkého úrazu. Téměř každý den jsem se tak dostal na jiné místo. Jednou jsem si při takovém sbírání a nakládání kamenů pod Střekovem sundal pracovní blůzu a hodil ji ke křoví pod skálou. Postupně jsem se však od ní dostal dost daleko, a když jsem si chtěl pro ni na konci práce doběhnout, nebylo mi to dovoleno. Musel jsem naskočit bez blůzy do jedoucího vlaku... A tak jsem pochodoval Litoměřicemi bez blůzy, pro zábavu esesmanů i kolemjdoucích. Civilní obyvatelstvo, které jsme v Litoměřicích potkávali, se k nám chovalo apaticky. Většinou sklopili oči. Pozorovali jsme, že některým se zacházení s vězni nelíbilo a litovali nás. Jiní byli lhostejní a někteří nám dávali najevo své opovržení. Můj esesman mne kvůli ztracené blůze otravoval a znervózňoval až do nemožnosti po celou cestu až do Terezína. Vyhrožoval mi, že podá hlášení, že jsem blůzu prodal a peníze propil. Přitom to byl on sám, kdo mi nedovolil pro blůzu se vrátit. Postrkoval mě pažbou a posmíval se mi. Po příchodu na lágr šel ještě před apelem k Wachholzovi. Když mě uviděl Neubauer při apelu v košili, ptal se, co se stalo, a poslal mne pro novou blůzu. Wachholz mne místo blůzy praštil dvakrát násadou od motyky po hlavě a vyhodil mě. Hlásil jsem se k Neubauerovi a ten mne tam poslal znovu. Když se to opakovalo potřetí, zůstal jsem ležet v 51
bezvědomí. Hoši mne odnesli na celu. Když jsem se probral, zjistil jsem, že mezitím už na cele snědli všechno jídlo a na mne zbyl jen prázdný kotel. Také můj příděl chleba na příští den byl už pryč. Když jsem si to všechno uvědomil, byl jsem tak bezmocný a bezradný, že mi bylo do pláče, a ponejprv jsem se neubránil hořkým slzám. Když jsem ráno posnídal černou bryndu bez chleba, hnal mne Neubauer pro obveselení svého okolí zase pro blůzu k Wachholzovi. Wachholz mne samozřejmě zase vykopl. Pochodoval jsem tedy zase jen v košili. Na pracovišti jsem se snažil dostat do oddílu, který pracoval pod střekovskou skálou, abych mohl blůzu najít. Ale nebylo to tak jednoduché. Ten den jsem se vůbec nedostal do stejných míst. A tak jsem ještě asi dva nebo tři dny pochodoval bez pracovní blůzy. Konečně se mi podařilo dostat se k ní. Celý den jsem zběsile házel lopatou, abych si příznivě naladil hlídače, který mne sledoval. V poledne se mi zdálo, že se tváří spokojeně, když vidí, jak se dřu. Dodal jsem si tedy odvahy a požádal jsem ho, aby mne doprovodil na druhou stranu Labe, že tam zůstala ležet moje pracovní blůza. Odpověděl mi, že to nemůže udělat a že to musím hlásit Arbeitsführerovi. Ten prohlásil, že je dost času a že mne tam pustí na konci šichty. Před odchodem z práce jsem za ním tedy šel znovu a energicky prohlásil, že mám od Neubauera rozkaz blůzu donést do lágru. Škrabal jsem se do vrchu po železničním náspu, kde sekal trávu nějaký Němec. "Hledáte blůzu? Já ji našel." A ukázal mi místo, kam jsem ji sám před několika dny položil. Večer po práci jsme byli rádi, když jsme se očistili a dostali na pryčnu. Ráno byl vždy fofr. Zejména když se ranního nástupu zúčastnil Jöckl... Dostal jsem od něho jen dva kopance, ale ty stály za to... Neděle byla zpestřena pouze "holením", při kterém holič - vězeň takřka jednou žiletkou seškrábal vousy málem i s kůží snad celému lágru. Potom jsme se bavili všelijakými diskusemi a po skupinkách se konaly různé přednášky. Spoluvězňové se mne například ptali na různé duchovní problémy nebo jsem přednášel o některých diskutovaných bodech církevních dějin.
Strava - ráno byla takzvaná káva. Byl to neslazený odvar, snad z cikorky. K tomu byl kousek chleba, který jsme ovšem dostávali večer předtím a nechávali jsme si ho na ráno pokud to ovšem kdo vydržel. V poledne dostali vězni, kteří zůstali v pevnosti, něco na oběd. Večer, pokud jsem pracoval na dráze, býval "guláš", tj. omáčka a v ní tu a tam vločka masa. říkali nám, že je to oběd i večeře zároveň. S tehdejším rektorem semináře (pozdějším kardinálem) Beranem jsme pracovali na Baukomandu. Odváželi jsme spolu štěrk na dvoukolé káře. Jednoho dne, když řádil Storch, zažili jsme velké zabíjení Židů. Storch nám hodil jednoho polomrtvého Žida pod káru, když jsme s ní, naplněnou kamením, projížděli průjezdem dolů po svahu. Káru jsme už nemohli zadržet. Stěží se mi podařilo s velkým rizikem odsunout Žida v poslední chvíli nohou, abychom ho nepřejeli. Když jsme se vraceli, ležel v příkopu, ústa nacpaná hlínou a senem. Domníval jsem se, že je již mrtev. Ale na polední apel ho ještě dovezli živého. Odpoledne ho dodělal Rojko.
Mauthausen Jméno Mauthausen vzbuzovalo úzkost a hrůzu od roku 1938 do roku 1945. Zdejším koncentrákem a jeho detašovanými "pracovišti" prošlo více než 195 000 vězňů a více než 105 000 z nich zde bylo zavražděno nebo zahynulo ve strašných mukách. Krátce po obsazení Rakouska Německem si SS jako vhodné místo pro vybudování koncentráku vybralo kamenolom poblíž Lince. Jednalo se o "mateřský" lágr pro rakouskou oblast. Převážnou část vězňů tvořili političtí vězni z nejrůznějších důvodů (rasových, 52
náboženských, stranických). Kromě nich zde byly umístěny i zločinecké živly rakouské či německé, které vykonávaly vězeňské funkce (kápové, vedoucí bloků apod.). Kdo byl "dolifrován" do lágru, byl zcela izolován a zbaven veškeré osobní identity. Pozbyl jméno, stal se pouhým číslem, které nosil na prsou svého oděvu spolu s dalším označením ve tvaru trojúhelníku či hvězdy a písmenem národní příslušnosti (např. F = Francouz). Vězni budovali vlastní lágr, opevnění, budovy a vybavení pro SS a později byli hlavně nasazeni v kamenolomu. Od roku 1943 pracovali i pro zbrojní průmysl (zejména ve vedlejších, Mauthausenu podléhajících táborech a pracovištích). Budíček byl v létě od pondělka do soboty ve 4.45 hodin, od 5.15 byl odpočítávací apel a po něm od 6.00 do 12.00 práce. Polední přestávka včetně namašírování a odmašírování do lágru k přepočítání pracovních komand trvala hodinu a od 13.00 až do 19.00 hodin opět pracovní doba. Znovu následoval odpočítávací apel a po něm výdej jídla. V neděli pracovala jen určitá vybraná komanda pro zbrojní průmysl a oddělení trestní. V zimě byl budíček v 5.15 hodin. Práce v kamenolomu trvaly do setmění. Dozorčích esesáků bylo v roce 1938 1 500 a koncem války až do 9 000. Po levé straně vstupní brány byla věž s kovovými řetězy pro mučení. Vedle věže byla po pravé straně "zeď nářků", kde se podle nálady SS odbývaly první výslechy, ponižování, vězni zde stáli hodiny, ba někdy až dny směrem ke zdi a byli přitom spoutáni řetězy. Na nástupišti čili apelplacu se konalo dvakrát až třikrát denně přepočítávání vězňů, případně se zde prováděly veřejné popravy. V ubytovacích barácích sloužily ke spaní dvouposchoďové dřevěné postele, kde na jedné posteli průměrně spali dva vězni. Protože s těly popravených na popravišti narůstaly potíže, bylo ve sklepě u ošetřovny vybudováno krematorium s třemi spalovacími komorami. Před spálením byla mrtvola ohledána na kamenném stole, zda nemá zlaté zuby, které by jí mohly být vyrvány, nebo jestli její kůže nestojí za stažení pro následné zhotovení kabelek pro příslušnice SS. Hned vedle krematoria byly plynové komory, "aby to šlo rychleji a bez přepravy zastřelených". Starý kamenolom byl vhodným místem pro mučení vězňů. Denně zde bylo nasazováno na práci až 2000 vězňů. Jako pracovní nástroje měli jen sekery a špičáky. Tisíce lidí zde ukončilo svůj život. Nalámaný kámen pak vynášeli vězni po 186 příkrých a úzkých schodech nahoru k následnému stavebnímu využití. V průměru zde dokázali vězni přežít šest týdnů, maximálně tři měsíce života. Jsou to takzvané "schody smrti". 53
V útesu nejvýše položeném nad lomem byla takzvaná "stěna parašutistů", odkud esesáci nutili vězně skočit anebo je shazovali po skalách dolů ke své zábavě ať už jednotlivě, či po celých skupinách. Některé bloky měly prostor na umytí a nádoby pro WC. Jiné byly i bez těchto základních zařízení.
Ke svému pobytu v Mauthausenu říká sám dr. Trochta: Domnívám se, že jsem odcházel z Terezína do Mauthausenu ke konci září 1942. Přesné datum neznám, ani se nepamatuji na kolegy, kteří jeli se mnou. Vím, že jsme byli vyvoláni před strážnici, kde vládl Neubauer, a bylo nám nařízeno, abychom se na dvoře svlékli do naha. S ním vyšel plukovník Hron a jeden písař, který vyvolával naše jména. Před svlečením musel provést důkladnou prohlídku našich kapes a domnělých skrýší. Měl jsem v kapse růženec a nějakou medailku Panny Marie. Snažil jsem to ukrýt při svlékání do dlaně. Neubauer mne však uhodil po ruce a vyzval mne, abych mu ukázal, co skrývám. Růženec vypadl na zem. Neubauer na něj asi dvakrát šlápl botami a odkopl ho dozadu. Domníval jsem se, že ho nechá zkonfiskovat, ale k mému překvapení mi maminka po mém návratu sdělila, že růženec byl spolu s jinými věcmi zaslán v balíku do mého rodiště. Matka se na něm modlila po celou dobu mého věznění. Na cestu jsme dostali svoje civilní šaty. Nemohu říci s určitostí, kolik nás bylo tenkráte do Mauthausenu transportováno. Byl jsem jen svědkem, že na různá nádraží odváděli z Malé pevnosti skupinky vězňů, ale do kterých lágrů která skupina jela, nevím. Domnívám se, že ze všech terezínských vězňů tehdy transportovaných jsem dojel do Mauthausenu sám. Cestou ovšem přistoupil k nám do vagonu značný počet vězňů tam přepravovaných odjinud. Byli to vězni, kteří si odpykávali své tresty ve věznici - převážně Židé z českého prostředí - a namísto na svobodu putovali do tohoto vyhlazovacího tábora. Jednoho jsme z mauthausenského nádraží donesli do lágru již mrtvého a dva odvedli na smrt již při nástupní prohlídce, poněvadž už byli tak slabí, že se již dle úsudku blokáčů nehodili k žádné práci. Tak "přívětivé" bylo pro mne přijetí v novém "domově". Při mém příjezdu byl zde již Mons. Švec na nemocničním oddělení, kam ho úplně zničeného přijal učitel Nesvatba, který tam byl písařem. V tomto koncentráku zemřel také známý český písničkář Karel Hašler. Později jsem byl přidělen na jeho bývalý blok. V Mauthausenu jsem zůstal skoro do konce roku 1944. Tolik přímá výpověď dona Trochty, k níž z jiných pramenů přidáváme bližší informace o jeho zdejším pobytu. Z jeho již dříve vydaného životopisu přejímáme další informace: Když se vězeň Trochta druhý den ráno probudil v novém domově a viděl elektrickým proudem spálená a zohavená těla sebevrahů na venkovním oplocení tábora, pomodlil se v duchu za duše zemřelých a s úplnou odevzdaností do vůle Boží šel do kamenolomu. Teprve ponenáhlu si uvědomoval celou hrůzu nové situace. Nacházel se v táboře, ve kterém každým dnem musel být usmrcen určitý počet lidí. Každý den ráno přišli esesmani, vyvolali několik vězňů a ti se už nikdy nevrátili. Práce v kamenolomu byla těžká, mnohem těžší než v Terezíně. I jídlo bylo horší. Ustavičný hlad, zima, stálé nervové vypětí, nelidská dřina v kamenolomu, to vše pomáhalo slabého lidského tvora zlikvidovat. Bylo třeba zajistit práci plynovým komorám, které pracovaly naplno. Zvlášť na konci války přivážel denně nákladní vlak nové dodávky lidského materiálu, který musel být v zájmu bezpečnosti třetí říše co nejdříve zpracován. Jen s vírou v Boha bylo možno v tom 54
nelidském prostředí přežít anebo z něj užitečně odejít pro věčnou odměnu. Zvláštním řízením Prozřetelnosti mu bylo povoleno přijímat v určitých intervalech v omezeném rozsahu dopisy i balíky, přestože měl označení RU (návrat nežádoucí). Asi Někdo nahoře měl na něm zájem, protože bez balíků potravin, které mohl dostávat od salesiánů z Prahy či z domova, by bylo jeho přežití nemyslitelné. Vězeň RU neměl právo na lehčí práci. Jeho život se pomalu stravoval. Jestli práce v kamenolomu vězeň vydržel nejvýše šest měsíců, Trochta zde pracoval téměř rok. Jak později sám doznal, byly to balíky potravin, které ho zachránily. řekl: Byl jsem tak udřený a vyčerpaný, že kdyby se mne někdo zeptal, jak se jmenuješ, tak bych ani nevěděl, jak odpovědět. Když přišel balík, první, po čem jsem sáhl, byla cibule. Když jsem ji snědl, už jsem zase věděl, že su Štěpán Trochta. Vyčerpaný a nemocný musel prožívat koncem roku 1942 své kritické chvíle. V dopise z prosince, v němž děkuje za balík, je jeho rukopis nejhorší ze všech dopisů. Prozrazuje vyčerpanost a nemoc. V některých místech je rukopis dokonce nečitelný. Trochta v něm naléhavě prosí o modlitby a odporoučí se v důvěře Panně Marii. Než se ale jeho situace zlepší, bude se muset napít ještě hlouběji z trpkého kalicha utrpení. Trochta byl umístěn na bloku č. 13 a jmenoval se "číslo 12791". Počátkem léta roku 1943 se asi některému z velitelů tábora jevila jeho vyhublá postava zralá pro krematorium. Naskytla se k tomu "ušlechtilá" příležitost. Jednoho rána bylo při nástupu vyvoláno sedm Židů a k nim Trochta. Měli vyprazdňovat kádě táborových záchodů. Byli rozděleni do dvou čtveřic a každá z nich vynášela na tyčích přeplněnou káď. Ty pak nakládali na vůz, který museli odtáhnout až k místu vylévání. Cesta, kudy jeli, nebyla asfaltovaná a sypký terén ujížděl pod nohama. Kola vozu nezabírala a všichni byli při strkání vozu politi obsahem kádí. Doprovázející esesák zařval na Trochtu: "Žide, tlačit!" Ten, protože neměl žlutou židovskou hvězdu, nepočítal s tím, že to platí jemu, ale vtom - prásk! Ucítil bolest v ruce. Skočil a chytil se kola vozu. Následovala další rána a nová bolest. Tentokrát v noze. Esesman po něm střílel. Trochta měl vždy hbitý postřeh a okamžité reakce. Bleskově poznal vážnost situace, svalil se na zem a zůstal nehybně ležet. Dvě minuty ticha, v nichž se rozhodovalo o jeho životě a smrti. Rozhodnutí esesmana vyznělo pozitivně: "Hoďte ho na káru!" A tak dvoukolák, který právě jel kolem s mrtvolami do krematoria, dostal o jeden kus navíc. Postřelený Trochta cestou omdlel. Když se probral, bylo všude kolem hrobové ticho. Kde je? Co se stalo? Pomalu se zorientoval, že leží na vozíku mrtvol blízko krematoria. Když si to vše uvědomil, utrhl kus nohavice jednomu nebožtíkovi a ovázal si zakrvácenou nohu. Svezl se pomalu z káry a doplížil se do blízké ošetřovny. Tam byl zrovna jihoslovanský lékař. "Jsem katolický kněz, mám úraz, pomozte mi." Úraz a postřelení byly samozřejmě dvě rozdílné věci a pro lékaře to bylo velké riziko. Přesto mu vyoperoval náboje, poskytl nutné ošetření, a tak Trochtovi zachránil život. Život byl sice zachráněn, ale na blok 13 se vrátit nemohl. "Byl zemřen," tak zněl mezi vězni tábora překlad úředního ověření smrti u čísla 12791. Než co se nestalo! Božský režisér změnil na jevišti scénu. Noc přespal Trochta na ošetřovně (pokud vůbec spal) a ráno se radil onen jihoslovanský lékař se svým přítelem, vězněným německým knězem, co dál. Ten Němec právě sloužil na vrátnici a zapisoval jména příchozích z nových transportů. A tak se stalo, že byl vězeň Trochta zapsán s novým přísunem vězňů sice pod svým jménem, ale pod jiným číslem a bez označení RU. Byl přidělen na blok č. 9 a žil - i když bolestně - dál. 55
Zanedlouho poté tlačil Trochta vůz a tu ho najednou zpozoroval esesman, který ho postřelil. Snad vězeň ještě trochu kulhal, snad se upamatoval na jeho tvář. Pouze procedil mezi zuby: "Ty, pojď sem," a ukázal na něj. Odvedl jej od skupiny a poručil mu připravit v široké bečce chlorové vápno, které sloužilo k dezinfekci. Jakmile se Trochta trochu sehnul, udeřil jej lopatou do zad a shodil ho do vápna. Přitom mu nohou přišlápl krk, aby ho tam udusil. Opět kritická situace. Trochta pochopil, že mu zbývá pár chvil života. Začal se modlit modlitby umírajících a svou duši poručil svému Stvořiteli a Spasiteli. Když už se dusil, chtěl se v sebezáchraně ještě jednou nadechnout vzduchu, nečekaně se otočil a prudce trhnul hlavou. Esesmanovi přitom uklouzla noha a sám spadl do kádě. Drama se stupňovalo. Namočený dozorce se rozzuřil. Popadl lopatu a mlátil Trochtu hlava nehlava. A byl by jej možná i dotloukl. Ale nebylo to dosud v Božím plánu. Náhle se spustil alarm, protože někdo utekl z lágru. Dozorce musel plnit svou povinnost a honit uprchlíky. Trochta se uchýlil opět na ošetřovnu: celý dotlučený, pořezaný od lopaty, noha mu ještě více otekla... Ale měl štěstí. Ujal se ho český lékař - vězeň MUDr. Podlaha - a zařizoval věci tak, aby tam mohl zůstat dost dlouhou dobu. Prospělo mu to. Když tam přišel, vážil 46 kg, a když odcházel, měl už 75 kg. Do kamenolomu či na jiné těžké práce se již nevrátil, známému esesákovi se pokud možno klidil z dohledu. Dokonce se se svým zemědělským umem dostal na lehčí práce uvnitř tábora. Blíže se k době mauthausenského koncentráku vrací svými informacemi i P. V. Šebek, předseda APU v Praze, když píše (týdeník Neděle, ročník 1947): Hned jak přišel do Mauthausenu, musel pracovat na "štráfce" na pověstném tzv. sportplacu, kde se umíralo, zabíjelo. Potácel se stále mezi životem a smrtí. Kápové si na něho zasedli, patrně proto, že byl knězem. Musel zvlášť těžce pracovat, ať již sám, nebo ve skupinách se Židy, dělat těžké práce, nosit kameny a odnášet fekálie. K slzám dojímá vyprávění o některých zvlášť smutných dnech, jako např. o Vánocích roku 1943. Do ponurého života vězňů se na Štědrý den vkrádaly tesklivé myšlenky. I ti nejotrlejší, kteří v Boha málo věřili, jihli. Na bloku č. 9 si čeští vězňové připravovali improvizovaný vánoční stromek, někteří z komanda elektrikářů se postarali o jeho osvětlení. Vězeň Trochta organizoval zpěv koled. Každý šetřil něco z jídla nebo nějak pomáhal. Dva nebo tři se spojili na přípravu večeře. Don Trochta se spojil s velmi šikovným bohoslovcem olomouckého semináře, sehnal cibuli s kořením, uvařil polévku a ještě nějakou krmi. Pozval všechny ke své posteli. Sotva však vylezl nahoru, přišel polský bohoslovec - vězeň - s prosbou o sv. zpověď. Don Trochta hned nechal večeři a šel, procházel se v temnu mezi bloky s bohoslovcem, vyslechl jeho zpověď a dal mu rozhřešení. Popřáli si požehnané Vánoce a rozešli se. Mezitím vrazil na světnici Arbeitsführer, proslulý ďábelskou krutostí, strhal dráty ze stromku a vše rozházel. Potkal vracejícího se Trochtu, nechal ho projít, ale pak se obrátil, zavolal ho zpět, a když stál v pozoru, šlehal ho dráty po tváři, až stříkala krev, a obličej mu rozšlehal. Někteří to viděli. Trochta se pak umyl, sedl si na patře na postel a gratuloval ostatním k šťastným a požehnaným Vánocům. Nikdo nic nezpozoroval, jen si všimli, že je nějak málomluvný. Mlčel o svém případě, aby nekazil náladu. Po večeři řídil zpěvy koled, jako by se nic nestalo. Jednou při vynášení kamenů z kamenolomu po schodech smrti byl již na pokraji svých sil a chystal se na smrt. Kamarádi se s ním už loučili, neboť nemohl do kopce a zdálo se, že 56
klesne a vydechne. Tu jej znenadání zavolal kápo, a když se dozvěděl, že jako kněz pracoval v Ostravě, řekl, že jeho rodiče byli také z Ostravy, a přeložil ho na lehčí práci. Kdo tenkrát znal tajné plány Prozřetelnosti?
Dachau Prosinec roku 1944 trávil už vězeň Trochta v koncentračním táboře v Dachau. Život tam byl poněkud snesitelnější, zato hladu bylo víc. Mezi první, kdo jej přivítal, patřil Mons. Beran. V Dachau bylo samostatné kněžské oddělení. Zima uběhla v opravdovém mrazu, bídě, práci a neustálém strachu o holý život, protože každým dnem tu umíralo mnoho lidí. Na jaře roku 1945 byla již situace chaotická. Spojenecká vojska vstupovala postupně na území německy mluvícího obyvatelstva a nacistická vláda si nepřála, aby se vězni v koncentrácích dostali živí do rukou spojeneckých armád. Trochta byl do Dachau ještě dopraven dobytčákem, ale později byly organizovány tzv. pochody smrti. Vězni byli hnáni pěšky ve sněhu a nepohodě z jednoho tábora do druhého, tak aby po cestě zahynuli. I v Dachau museli třikrát nastoupit s tlumoky na svůj pochod smrti. Vězni zde však věděli již dva měsíce předem, jaký osud je jim plánován. Byl tam totiž vězněn mladík, lesník Jan Brlica, který pocházel stejně jako Trochta z Francovy Lhoty a znal ho. Byl to šikovný a podnikavý kutil a vyznal se i v rádiu a vysílačkách, kterých v táboře přibývalo. V Dachau se stal sluhou velitele tábora. Uklízel v úřadě, zametal, při sezeních nosil pánům kávu. Jednou pozoroval, že diskuse je zvlášť dlouhá a živá. Když pánové odešli, zůstaly na stole k uklízení nejen šálky od kávy a špačky od cigaret, ale zbyl tam i na kousky roztrhaný papír. To vzbudilo Brlicovu pozornost. Všechny kousky papíru pečlivě sebral, dobře ukryl a přinesl je svému spolurodáku Trochtovi. Složit znovu k sobě mnoho útržků papíru nebylo zas tak jednoduché. Vyžadovalo to čas a opatrnost. Na Trochtovu radu se toho ujala skupina vězňů, kteří pracovali na plantáži, kde nebyli tolik střeženi. Výsledek byl ohromující. Jednalo se o telegramy zaslané Himlerem z Berlína, které určovaly způsob likvidace tábora. Všichni ruští vězni měli být co nejdříve vyhubeni. Dále se nařizovalo, aby v případě ohrožení tábora byli vězni pěšky přehnáni do nejbližšího tábora, mrtví pak cestou společně zakopáni. A skutečně: 26. dubna muselo nastoupit na apelplac 6 887 sovětských zajatců a Židů a ve skupinách po tisíci pěti stech je hnali 57
směrem na jih. Cestou jich byly stovky zastřeleny, jiní padli vyčerpáním. Zbytek kolon osvobodili na různých místech Američané. Když se začátkem dubna přiblížila fronta, vydali se z pražského ústavu mladí salesiánští bohoslovci Jan Jeřábek a Josef Pustka na dobrodružnou cestu do Mnichova, aby se tam pokusili navázat spojení s donem Trochtou a případně mu nějak pomohli. Cesta se protáhla od pondělka do čtvrtka a teprve v pátek se jim podařilo dostat se k lágru a předat Trochtovi trochu jídla na připravovaný pochod smrti. Nebylo to zdaleka jednoduché a bylo by to vlastně nemožné bez pomoci pana faráře z Dachau. Také zeslabená ostraha koncentráku, která již přestávala fungovat, jim to ulehčila. Přesto tento čin vyžadoval velkou dávku odvahy a oddanosti k donu Trochtovi. Obyvatelstvo v Dachau mělo ve své většině zájem, aby činnost tábora co nejdříve skončila. V dubnu přijel do Dachau nákladní vlak s padesáti vagony mrtvol ke spálení. Táborové krematorium na to nestačilo a hrozilo nebezpečí nákazy. Sami obyvatelé navázali spojení a spolupráci s americkou armádou. Ta se pak nečekaně objevila v neděli ráno 29. dubna 1945 před táborem. Byla to poměrně malá četa, ale zaskočení a namnoze již prchající esesmani se k protiútoku neodhodlali. A tak přesně v 5 hodin 28 minut se otevřela hlavní brána a propuklo ohromné nadšení. Američané vězňům přivezli jídlo a šaty a odvšivili je. V táboře se rozšířil tyfus, mnozí vážně onemocněli a kolem dvou tisíc bývalých vězňů ještě následně zemřelo. Hned po osvobození napsal dr. Trochta z tábora svým představeným do Turína krásný dopis, v němž mimo jiné píše: Děkuji Panně Marii Pomocnici za zázrak, že jsem se zachránil. Nyní již bych chtěl slavit její svátek doma. Jeřábek a Pustka se spletitými cestami proplétali mezi armádami zpět do Prahy. V předvečer svátku Panny Marie Pomocnice křesťanů, dne 23. května 1945, se objevil ThDr. Štěpán Trochta ve své trestanecké čepici mezi svými chlapci a spolubratry v pražském ústavu. Právě před třemi roky zde nabízel svůj život Bohu za záchranu ústavu a svých drahých. Byl vyslyšen. Ústav škody neutrpěl a jeho ředitel se obohatil nejen krutými zkušenostmi, ale i velikými zásluhami. Díky Boží ochraně se tedy přece vrátil. S podlomeným zdravím, ale s cennými zkušenostmi se znovu zapojuje do práce. Spolubratři salesiáni jsou přesvědčeni, že vystřídá v úřadě inspektora "stařečka" Stuchlého. Ale Svatý otec Pius XII. ho v roce 1947 jmenuje sedmnáctým litoměřickým biskupem. Do svého biskupského znaku píše slova: ACTIO – SACRIFICIUM – CARITAS (práce-oběť-láska). Stává se nejmladším biskupem českého a slovenského sboru, má nejvíce postiženou diecézi, má pověst dobrého diplomata. Stává se mluvčím biskupského sboru v obtížných jednáních s vládou v těžké situaci jaká v naší vlasti po únorovém převratu pro církev nastala. Pověst o jeho umění vyjednávat nepřeháněla. Podstupoval tím ale nemalé riziko. Jeho robustní postava s žoviálním veselým výrazem přímo lákala, aby se na něj hodně nakládalo. Trochta taková poslání velkoryse bral, i když věděl, že na to doplatí. A skutečně doplatil, především svým zdravím a u málo informovaných i svou dobrou pověstí. Ale průtahy zachránil čas, který využili jiní, aby se uklidili do bezpečí. Věřil, že obětovat se osobně pro dobrou věc tam, kde se do toho nikomu nechce, má svou hodnotu a sílu a přinese nakonec dobré ovoce. on sám se ho již nedožil. Dožili se ho jiní a on jim to jistě ze srdce přeje, protože byl skutečnou osobností. 58
Ani v koncentráku nebylo tak zle V roce 1951 mnohé překvapilo, když se jeho jméno objevilo mezi těmi, co složili slib věrnosti socialistické republice. V té době byl internován ve své rezidenci a k složení slibu byl násilně odvezen. Když ho přivezli zpět do rezidence, uvítala ho jeho maminka slovy: "Jestli jsi jim to podepsal, nejsi mým synem." Bylo to tvrdé, ale nehájil se, ani před maminkou, ani před svými kněžími. Když se na něj sypaly maléry, neměl ve zvyku se z nich vykrucovat. Věřil v Boží prozřetelnost, že ho sama obhájí, bude-li to v zájmu Boží věci. Biskup Trochta mlčel tak dlouho, až jeho domnělé kolaborantství ocenil režim 25 lety vězení a mnohem později Pavel VI. kardinálským purpurem. Biskup Trochta se dočkal návratu do své diecéze v roce 1968. Začíná další (kolikátá již?) etapa v Trochtově životě, který byl a ještě bude bohatý. Tvrdé vězeňské podmínky vyměnil sice za příjemnější bydlení u bratra Josefa v Praze, ale kontrola a sledování zůstaly, jen se změnila jejich forma. Staly se rafinovanějšími. V padesátých letech se pokoušeli odtrhnout jej od biskupského sboru a využít pro založení národní církve. Neuspěli. Trochtovu jasnou diplomatickou hranici tvořila věrnost víře a římskokatolické církvi. Intermezzo v takovém "laškování" tvořila jeho internace v Litoměřicích spojená s dezinformací. Když představitelé moci poznali, že i tyto formy jsou neúčinné, popustili uzdu Státní tajné bezpečnosti a skončil v kriminálním ponížení, o němž nerad mluvil. Byl týrán nejen fyzicky jako v nacistickém koncentráku, ale i psychicky. Jeho lidská důstojnost byla degradována způsoby, o nichž sice existují svědectví, ale z úcty k člověku je nelze uvést. Trochta sám tyto praktiky označil slovy: K tomu se ani Němci nesnížil! Všem velkoryse odpustil, a začal znovu s chutí pracovat. Poměry se však vyvíjely pro církev nepříznivě. Byla znovu zatlačována do kouta, odkud se odvážila v době "Pražského jara" trochu vykročit." 59
Kardinál Trochta v Bánově (tehdy jeho jmenování kardinálem zůstávalo skryto „v srdci papeže“). Ve farnosti sv. Martina uděloval litoměřický biskup po dva dny svátost biřmování: 6.-7. září. 1969. K těmto letnicím Ducha svatého připravoval biřmovance někdejší Trochtův spoluvězeň, P. František Petrů. Tomu pak byl na nátlak bánovských komunistů odňat státní souhlas! Až přičiněním zlínského děkana, probošta Bernarda Přerovského, mu byl udělen zpět pro rodnou farnost arcibiskupa Theodora Kohna – Březnici u Zlína. Při té příležitosti zazněla památná ignorantní věta představitele komunistického dozoru nad Církví, zlínského církevního tajemníka, že „Petrů může mívat pouze homílii, ale kázání v žádném případě!“ 60
Trochtovi to přineslo nová utrpení. Mohl sice cestovat do Říma, ale jak ponižující muselo být pro něj vědomí, že i tam je na každém kroku sledován a hlídán. Kardinálem byl jmenován 28. dubna 1969 papežem Pavlem VI. Jmenování však bylo "in pectore", tedy nebylo zveřejněno. Ke zveřejnění došlo až v roce 1973, k velké nelibosti režimu, s kterým se tehdy Svatý stolec pokoušel vyjednávat. V té době už kardinál Trochta zase slýchal tolik slibů a hrozeb, že si je ani nestačil pamatovat. Měl zdravou moravskou páteř a myslel hlavou. Z toho mělo mnoho panských lokajů strach. Neznali jeho laskavou moudrost, otcovské srdce a smysl pro humor, jimiž uměl obejmout každého, kdo ukázal jen trochu dobré vůle.
Po mučednickém životě mučednická smrt Omezování jeho činnosti neustále pokračovalo. Musel nečinně přihlížet, jak církevní tajemníci kladou překážky horlivým kněžím, znemožňují jejich pastoraci ve farnostech, jak jsou zabavovány jeho pastýřské listy, jak je prováděna soustavná ateistická propaganda, rozpadají se kostely. A zhoršovalo se také jeho zdraví vystavené v minulosti tolika zátěžím. Srdce vypovídalo a zrak se stále více kalil. Začátkem roku 1974 to dosáhlo takového stadia, že se operace stala nezbytnou. Operace dopadla jen částečně dobře. Ve středu 27. března se vrátil z nemocnice do Litoměřic s naléhavým doporučením lékařů, aby zachovával absolutní klid. To však nebylo zcela v jeho moci. Kardinál Casaroli ve své knize uvádí: V pátek 5. dubna byl prakticky donucen přijmout krajského církevního tajemníka, jistého Dlabala. Ten si v podnapilém stavu vynutil nepřetržitých šest hodin jednání. Dlabal křičel a vyhrožoval a chtěl přinutit kardinála přijmout jistá opatření vůči některým kněžím, zvláště salesiánským spolubratřím, kteří s ním žili jako přímí spolupracovníci. Podle osobního kardinálova sekretáře v jistém okamžiku křičel na něj nadávky jako "ty hnusný starče, jestli nepropustíš všechny ty salesiány, tak ti zpřerážím hnáty" a podobně. Po tomto dlouhém, vyčerpávajícím konfliktu kardinál jen řekl: "Myslím, že to bude moje smrt." A dříve než kdy jindy se odebral na lůžko. 61
V 6 hodin večer už k smrti vyčerpaný Trochta nedokázal pokračovat v jednání a nařídil P. Pekárkovi, aby opilého Dlabala odvezl domů do Ústí nad Labem, neboť již nehodlá nadále snášet jeho sprosté a ponižující řeči. Co si P. Pekárek o církevním tajemníkovi myslel, nejlépe dosvědčuje fakt, že s ním odmítl jet autem sám a vyžádal si spolujezdce, který by byl svědkem, pokud by došlo k nějakému incidentu (tuto úlohu sehrál generální vikář P. Dr. Holoubek). Oba později shodně konstatovali, že to, co se dělo za jízdy, nelze slušnými slovy popsat. K následujícímu dni - sobotě 6. dubna - se vyjadřuje sekretář P. Josef Pekárek následovně: Příštího dne řeholní sestra dominikánka Aimona marně čekala na ranní probuzení otce kardinála. Otevřela dveře jeho pokoje a zjistila, že nehybně leží na své posteli. Zavolala Mons. Korejse, který ihned pochopil, oč jde, a udělil ochrnulému pacientovi svátost pomazání nemocných. Pak zavolal jeho osobního lékaře MUDr. M. Zbořila a postaral se o převoz do nemocnice. Odpoledne krátce před 15. hodinou pan kardinál skonal. V telegramu zaslaném Svatým otcem čteme: Vigil pastor, fidei defensor (bdělý pastýř, obránce víry)... dal všem vzácný příklad, jak se má hájit křesťanské náboženství... byl služebník dobrý a věrný svého Pána. Státní bezpečnost a komunistické úřady cenzurovaly úmrtní oznámení a na závěr se pokusily zabránit jeho odeslání (ačkoliv neslo jimi schválený text). Řeholnice, která nesla oznámení na litoměřickou poštu, zaslechla po předání, jak pracovnice pošty říkají jedna druhé: To je vono, do koše s tím!. Sestry však v tomto případě státní úřady přelstily, když znovu připravily dopisy (v nichž byly dvě verze oznámení – originální a zcenzurovaná) a nechali vrátného biskupství, aby poštu zavezl do Prahy a s pomocí svého známého ji nechal rozeslat hradní poštou. Byly též kladeny překážky v účasti na pohřbu, která měla být maximálně omezena, zahraniční hosté nesměli koncelebrovat mši svatou či mluvit na pohřbu a některým nebyl dovolen vjezd do země (nejvýznačnější z takto odmítnutých hostů byl polský primas, kardinál Stefan Wyszyński). Krakovský arcibiskup Karol Wojtyla během posledního rozloučení porušil zákaz úřadů a pronesl nad rakví krátký proslov, v němž Trochtu označil za mučedníka. Jeho beatifikační proces se nachází ve fázi sbírání materiálů. 62
PEREGRINATIO AD MIRACULA FIDEI 9. - 20. června 2014
PONDĚLÍ, 9. ČERVNA 7.00: Pustiměř, mše svatá; 8.00: odjezd. BENÁTKY: večeře, nocleh.
ÚTERÝ, 10. ČERVNA Snídaně, lodí k náměstí sv. Marka, 11.00: mše sv. v chrámu sv. Jeremiáše a sv. Lucie u oltáře ostatků svaté Lucie. Venezia sacra – pouť městem „pastýře a kormidelníka“, sv. Jana XXIII. Koupání v Jaderském moři, večeře, nocleh.
STŘEDA, 11. ČERVNA Snídaně. LA VERNA – pouť na horu stigmat sv. Františka z Assisi,
15.00: procesí, 15.30: provázená prohlídka, 16.00: eucharistie v bazilice.
Zastavení v CAPRESE MICHELANGELO – rodišti Michelangela Buonarrotiho. BOLSENA, večeře, nocleh.
63
ČTVRTEK, 12. ČERVNA Snídaně, odjezd do Orvieta. ORVIETO: 10.00: pouť ke Svaté bráně, 12.00: mše svatá v kapli Sv. Korporálu. Pouť do CIVITA DI BAGNOREGIO „města, co umírá“: rodiště sv. Bonaventury, učitele Církve (+1274, Doctor Seraficus).
1264
2014
Koupání v největším vulkanickém jezeře Itálie a jednom z největších v Evropě, večeře, nocleh.
PÁTEK, 13. ČERVNA Snídaně, BOLSENA: Eucharistické jubileum: 9.00: mše svatá v bazilice sv. Kristiny. VITERBO: provázená prohlídka „města papežů“
SAN FELICE CIRCEO: odpoledne u Tyrhénského moře, večeře, nocleh.
SOBOTA, 14. ČERVNA Snídaně, den u Tyrhénského moře, oběd, odpoledne: pouť do opatství FOSSANOVA: místo úmrtí sv. Tomáše Akvinského, učitele Církve, (+1274, Doctor Angelicus).večeře, nocleh.
64
NEDĚLE, 15. ČERVNA Snídaně, odjezd do ŘÍMA, 10.30: slavná mše svatá u oltáře Katedry sv. Petra ve vatikánské bazilice, Anděl Páně se Svatým Otcem, poutní program v Římě, večeře, nocleh.
PONDĚLÍ, 16. ČERVNA Snídaně, 8.45: mše svatá v Cappella Borghese baziliky S. Maria Maggiore - Salus Populi Romani, poutní program v Římě, večeře, nocleh.
ÚTERÝ, 17. ČERVNA Snídaně, pouť do Reatinského údolí, CASCIA: 15.00: eucharistie v bazilice sv. Rity, ASSISI, večeře, nocleh.
STŘEDA, 18. ČERVNA Snídaně, 9.00: mše svatá v kryptě baziliky sv. Františka u hrobu Světce, pouť ve šlépějích sv. Františka a sv. Kláry. Pouť do GUBBIA. CAVALLINO TREPORTI, večeře, nocleh.
ČTVRTEK, 19. ČERVNA Snídaně, den u Jaderského moře, oběd, večeře, nocleh.
PÁTEK, 20. ČERVNA Snídaně, odjezd do TERSTU, mše svatá a Te Deum ve svatyni Panny Marie, Matky a Královny na Monte Grisa. Prohlídka zahrad Miramare, odjezd do vlasti. 65
CENA POUTNÍHO ZÁJEZDU: 17.500,-Kč CENA ZAHRNUJE: DOPRAVU: luxusní bus NEOPLAN STARLINER L V.I.P. (GPS navigace, klimatizace, WC,
POSLEDNÍ VOLNÁ MÍSTA!!!
2x LCD monitor, DVD, CD, audio, mikrofon, lednice, minibar, kávovar),
a loď do Benátek. UBYTOVÁNÍ: 9 nocí s polopenzí (snídaně,večeře), 2 noci s plnou penzí (snídaně, oběd, večeře) CENA NEZAHRNUJE: cestovní pojištění, nápoje, vstupy. PŘIHLÁŠKY: DR. JOSEF BENÍČEK, FARÁŘ PUSTIMĚŘSKÝ,
DRYSICE 115, 683 21 PUSTIMĚŘ 517.356.351 (záznamník) GSM: +420.723.593.106 MAIL:
[email protected] WEB: www.pustimer-farnost.cz
66
