číslo: 48 ročník: VIII.
Občasník lanškrounské farnosti - listopad 2005 -
neprodejné
Po delší odmlce je tu nové číslo Svítání obsahující pár zajímavých věcí. Úvodní myšlenka pana Tuháčka, zda se naše srdce nacházejí skutečně u Pána je určitě na místě. Vyznavačská oznamovací věta by měla být často i větou tázací, což vede k zajímavé sebereflexi člověka, zda ona jistota „srdeční lokalizace“ není jen jistotou slovní. Dále je v čísle rozhovor s Jaroslavem Hrdinou, kterého od vidění jistě zná většina z nás. Myslím, že v rozhovoru jsou zajímavé informace a myšlenky, které mohou být podnětné a mimo jiné zdrojem poznání toho, jak má každý člověk odlišné cesty a životní zkušenosti. Dále tam jsou informace o Modlitbách matek od Marcely Macháčkové, příběh o hádavé ženě a dobré náladě. Následuje 2. část vzpomínek od paní Heleny Králíkové a navazuje „reportáž“ z pohřbu a informace o komunitě v Taizé. Číslo uzavírají farní informace. Přejeme příjemné počtení a pokud bude někdo z Vás ochoten přispět do čísla jakýmkoli způsobem, rádi to uvítáme. - red -
Vzhůru srdce – máme je u Pána Toto je část dialogu – kněz – lid – v úvodu k prefaci. Preface je vstupní oslavná řeč shromážděné farní obce vyslovená vstříc hostiteli – Ježíši. A my při ní na výzvu kněze: „Vzhůru srdce“ – odpovíme: „Máme je u Pána“. Máme svá srdce opravdu u Pána? Nelžeme? Nemáme je náhodou úplně někde jinde? Většinou jsme se naučili a následně i přijali jisté „vědění“ o Bohu a Ježíši, o vykoupení, o nebi – od rodičů, od katechetky, od svého faráře. A z tohoto podání také víme, že pokud chceme být s Bohem „za dobře“ – pak je potřebné, abychom něco konali, jiného se zase na oplátku zdrželi, nekonali to. Mezi to – konali – patří vhodná, doporučená modlení, choditi na mše, chceme-li patřit mezi ty snaživější – pak konat třeba první pátky, případně některé noveny, poutě, být v duchovním hnutí apod. – a to z důvodu, abychom si to nebe přeci jenom nakonec „zasloužili“, abychom si to nebe zde na zemi odpracovali. Ale i při tom všem našem snažení jak vylepšit stav svého nebeského konta, může být naše srdce klidně úplně někde jinde. To „zbožné“ co zde na zemi konáme, bereme jako nutnou cenu za nebe. Je skutečně to naše „nebeské“ snažení záležitostí našeho srdce nebo je to jen záležitostí rozumu, normálního kalkulu, racionální úvahy v našem „zbožném kupování“ si nebe? Není to jen důsledek úvahy, že se nám to všechno přece jednou jistě vyplatí? Že Bůh přeci nemůže být vůči nám tak netaktní, tak šeredný, aby nás za to, co zde pro něho na zemi konáme, přeci jen jednou do toho nebe nevzal. Máme u Pána své srdce? Toužíme po nebi? Plánujeme pro sebe a své blízké nebe? Zkoušíme to? Učíme se Boha milovat tak, jak to měl přikázáno Izrael – lid Boží? Nebo to říkáme jen jako naučenou odpověď – protože neopovědět se nehodí (co by si o nás pomyslel soused v lavici, kdybychom mlčeli) – a říci něco jiného – to přece už vůbec nejde. Opravdu žijeme svůj život podle smlouvy, kdy čteme: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; …. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha a nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.“ (Ex 20,2-5). Opravdu plníme slova: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“ (Dt 6,5) Snažíme se upřímně mít svá srdce u Pána? Karel Tuháček
Koncert jidiš písní, 30. 10. 2005, kostel sv. Anny Přemýšlela jsem, jakým způsobem slavnostně zakončit výstavu o Anně Frankové v Lanškrouně. Protože výstava je především o holocaustu, koncert židovské hudby se přímo nabízel. Po několika jednáních se podařilo pozvat paní Barboru Baranovou, sólistku ženského sboru ostravské univerzity Adash (je naší přední interpretkou) a pana doc. Tomáše Novotného, který je jejich zakladatelem, dirigentem, zkrátka šéfem. Spolu ve dvojicí interpretují písně v jazyce jidiš - paní Baranová zpívá a pan Novotný ji doprovází na koncertinu. Přiznám se, měla jsem nemalé obavy. Přece jen, bylo už dušičkové období, počasí lákalo spíše k procházkám než k návštěvě koncertu ve studeném kostele, a tak jsem byla vážně zvědavá, jak se to celé vydaří. A vydařilo se nad všechna očekávání dobře. Návštěvnost koncertu byla (přes neobvyklý termín) poměrně slušná a koncert byl prostě úžasný. Paní Barbora Baranová a pan doc. Tomáš Novotný i lanškrounskému publiku ukázali, že patří ke špičkám ve svém oboru (nejsem hudební znalec, potvrdili to známí lanškrounští muzikanti, kteří koncert navštívili). Chovám naději, že se někdy podaří pozvat celý sbor Adash. Římskokatolická farnost Lanškroun děkuje všem, kteří přispěli k pořádání výstavy a koncertu.
Sepsala: M. Wendligová
Některé z ohlasů na výstavu Anna Franková - odkaz pro současnost - Lanškroun, kostel sv. Anny, 25. - 30. 10. 2005
1
"Děkuji. Měl by to vidět každý". "Je fajn, že se někdo zabývá minulostí 2. světové války. Můžeme být rádi, že žijeme v době, kdy je všeho dost a snad nikdy válku, bídu a smrt za nevinnost nikdy nezažijeme". ...."Myslíme si, že naše problémy jsou oproti jejich problémům mizivé." ...."Poutavý příběh Anny zaujme i dnes. Děkujeme." Snažili jsme se v rámci možností počítat, kolik návštěvníků výstavu vidělo, ale uváděná čísla jsou jen velmi orientační: jedná se o 350 - 400 návštěvníků, včetně žáků základních škol a studentů středních škol a učilišť, kteří čítají dobrou polovinu z celkového počtu návštěvníků.
Na faře je možné zakoupit CD s židovskou hudbou – 250Kč/ks (info u M. Wendligové)
Jaroslav Hrdina 1/ Lidé Tě, Jaroslave, znají spíše od vidění a nebo jen povrchně, mohl by jsi proto sdělit některé své osobní údaje? Je mi 41 let a narodil jsem se 30. 8. 1964 v Trenčíně. Do Lanškrouna jsem se přistěhoval v roce 1966 s nevlastními rodiči. Mám jednoho sourozence – bratra Jana, který je mým dvojčetem a žije s rodinou v Havlíčkově Brodě. S Janem jsme vyrůstali v dětském domově do dvou let. Původní rodiče se nás zřekli, důvody neznáme. O sobě jsme také velmi dlouhou dobu nevěděli. Mé původní jméno je Jarek Šimon. Má nevlastní maminka, která mne vychovávala se jmenovala Stanislava a zemřela 28. 11. 1991. Od té doby se s tatínkem, který se také jmenuje Jaroslav, staráme o domácnost sami. Po absolvování ZŠ jsem se vyučil na SOU v Žamberku na zedníka. Bylo to v letech 1981-83. Po absolvování závěrečných zkoušek jsem byl povolán do Domažlic na základní dvouletou vojenskou službu na pohraniční čáru s bývalou Spolkovou republikou. Po návratu z vojny jsem se vrátil k řemeslu a to do roku 1992. Poté jsem nastoupil do roku 1998 jako zaměstnanec Tesly Lanškroun a nyní pracuji jako stálý zaměstnanec firmy AVX, kde vykonávám udržovací a úklidové práce. 2/ Kdy jsi se poprvé dostal do kontaktu s lanškrounskou katolickou farností? Do farnosti jsem poprvé zavítal 13. 2. 1988 na popeleční středu. Mši svatou sloužil P. Josef Kacálek, tehdejší lanškrounský farář. Po několika mých opětovných návštěvách jsme navázali vzájemný přátelský vztah, který postupem let nabýval vztahu mezi otcem a synem. Vztah byl založen na vzájemné důvěře mezi lidmi tolik potřebné. S P. Kacálkem jsem trávil většinu času, ať už při rozhovorech na farním úřadě nebo na společných procházkách. Tyto procházky často vedly k soukromým rozhovorům o duchovních věcech. Po deseti měsících se mi dostalo při mši svaté daru křtu, biřmování a 1. svatého přijímání (26. 12. 1988). Mými patrony jsou kníže Václav, František z Assisi a prvomučedník Štěpán. Moji kmotrou byla paní Vlasta Sysrová, kterou jsem často navštěvoval a pan František Mai. 3/ Co Tě přivedlo k hledání Boha? Hledal jsem více lásky mezi lidmi, odpuštění, přijímání člověka s kladnými i negativními stránkami. Cítil jsem v srdci i nespokojenost sám se sebou. I přes mnohé záliby jsem měl v srdci prázdný prostor a chtěl jsem se pokusit jej vyplnit hledáním spravedlivější cesty, ve které by nechyběla láska a odpuštění. Nechtěl jsem tyto věci také jen přijímat, ale i dávat. Někdy více a někdy bohužel méně úspěšně. 4/ Mnozí z nás vědí, že jsi se nějaký čas věnoval muzice, jaký jsi k ní měl vztah. Ano, před lety jsem býval vášnivým muzikantem a bavilo mě to. Muziku jsem měl rád a věnoval jsem jí většinu volného času. Byla pro mne důležitou součástí života. V listopadu 1994 nastal v mém životě rozhodující zlom, který směřoval k tomu, že jsem se muziky vzdal a definitivně pověsil bubenické paličky na hřebík.
5/ Co tě vedlo především k tomuto rozhodnutí? Uvědomil jsem si, že na světě nejsem jen já a muzika, ale že jsou zde lidé, s kterými bych se mohl setkat a také jim sloužit dle možností. Skrze tyto lidi jsem si postupem času začal uvědomovat svou lidskou bídu a nedokonalost, kterou jsem mnohdy
2
zastíral a klamal tak sám sebe. Pochopil jsem, že člověk je tím nejvzácnějším darem od Boha a přijímání lidí je samotným přijetím Krista. 6/ Někteří lidé se, Jaroslave, domnívají, že jsi členem nějaké sekty nebo že jsi členem Svědků Jehovových. Můžeš k tomu něco říci? Na základě vlastní zkušenosti se odmítám angažovat v jakékoli duchovní společnosti. Miluji svou osobní svobodu v Kristu a od toho také pramení můj osobní přístup k duchovním věcem. Nemějte mi prosím za zlé, že nejsem součástí jakéhokoli duchovního hnutí, církve nevyjímaje. Rád cestuji vlakem či autobusem ve svém osobním volnu a to nejenom za bratry a sestrami, ale i za lidmi z ulic, kteří mohou hledat v nejistém světě Boha. V posledních letech se s těmito lidmi často setkávám i v mém zaměstnání. I přes určité urážky a výsměch se nebojím podávat svědectví o Kristu i na této velmi horké půdě. 7/ Necítíš se být členem nějakého společenství, ale přesto jsi často viděn v kostele … Ano, mnozí si mohou klást otázku, proč navštěvuji katolické společenství. Je to především kvůli tomu, že se nesnažím vidět odlišnosti tradiční katolické věrouky, které mne třeba moc neoslovují. Do kostela chodím především kvůli tomu, že jste pro mne každý bratrem a sestrou … 8/ Občas jsi vidět u svatostánku … Je to můj osobní vztah s nebeským Tatínkem ke kterému mohu přicházet. Svatostánek je pro mne symbolikou Ježíše Krista, ke kterému mohu přicházet blíže touto cestou. 9/ Byl jsi viděn, že se občas zastavíš na začátku a po skončení mše u květin, které jsou na oltáři a přivoníš … Květiny velmi miluji a jsou blízké mému srdci. Každá květina, ať se liší svým tvarem nebo vůní mi připomíná úžasné Boží dílo. Tak jako vůně kadidla chválí Boha, tak i jakákoli květina svou vůní také vydává svědectví o Něm. Jsou chvíle, které mi neumožní zavítat do lanškrounského společenství, přesto cítím ve svém srdci upřímnou radost z toho, kolik mých bratří a sester miluje Pána tím, že zaplní kostel. 10/ Co si myslíš, že v současnosti nejvíce ohrožuje víru, církev … Nebezpečí, které by nemělo být podceňováno pramení z toho, že mnozí z mých bratří a sester a to nejen z římsko-katolické církve podceňují nebezpečí a sílu tohoto světa, ve kterém společně žijeme a působíme. 11/ Co si konkrétně pod tímto nebezpečím představuješ? Mám na mysli množství neověřené duchovní literatury, která se k nám dostává ze zahraničí. Působení duchovních hnutí a sekt. Literatura popírající božství Ježíše Krista a snažící se jakýmkoli způsobem zfalšovat poselství evangelia. Konkrétně se jedná o celosvětové hnutí New Age a různé sekty, které jsou založené na okultismu, spiritismu a rituálů spojených s pohanstvím. 12/ V závěru rozhovoru bych se Tě rád, Jaroslave, zeptal, co by jsi lidem nejvíce přál … Mým osobním přáním je, aby si lidé nenechali svůj dar víry nikým a ničím vzít. Svět nabízí mnohé lákavé a přitom pomíjející dary, které ztrácejí na svých hodnotách. To nejdůležitější je ale dar zachování věrnosti našemu Pánu, Ježíši Kristu. Děkujeme za rozhovor.
- mk -
MODLITBY MATEK A) Co je hnutí Modlitby matek? Hnutí Modlitby matek vzniklo v druhé polovině devadesátých let v Anglii. Veronika Walsler spolu se svou švagrovou Sandrou tehdy psaly knihu o postavení dětí ve své zemi. Kniha obsahovala nejrůznější statistiky, např. kolik dětí bere drogy, kolik propadlo alkoholu, kolik jich je denně týraných. Hovořila o osamělých dětech, o dětské prostituci, o tom, že denně telefonuje v Anglii na linku důvěry deset tisíc dětí. Když si autorky toto číslo ověřovaly, s hrůzou zjistily, že kapacita linky důvěry je právě jen deset tisíc. Kolik dětí by asi denně volalo o pomoc, kdyby byla kapacita větší? Veronika se Sandrou byly těmito fakty otřeseny a přemýšlely, jak své děti a vnoučata ochránit před negativními dopady života současné společnosti. Tehdy Sandru v noci vzbudil hlas: "Modli se za své děti!" Šla za Veronikou a přestože nevěděly, jak a co mají dělat, začaly se modlit každý den třetí desátek radostného růžence, který připomíná tajemství narození Ježíše Krista v Betlémě. Tak to trvalo měsíc. Potom se setkaly s dalšími třemi ženami se stejnou myšlenkou... Bez jakékoliv reklamy se společné modlení maminek rozšířilo velkou rychlostí po celém světě. Skupinky, jejichž členy jsou lidé různých církví i kultur, pracují např. v Číně, Mexiku, Rusku, Americe, Francii a vytvářejí nepřetržitý proud modliteb za děti. Do České republiky přijela zakladatelka hnutí paní Veronika Walsler poprvé v listopadu 1996. "V současné době působí v naší republice už 350 modlitebních skupin. Jen v brněnské diecézi je jich kolem padesáti," uvádí Růžena Fialová z Brna, koordinátorka hnutí v naší republice. Veřejnosti se pak Modlitby matek představily na celonárodním setkání zástupců laických hnutí a komunit na Velehradě v roce 1999 a v loňském roce obdržely dekret a schválení České biskupské konference pro oficiální působení u nás. Do společenství Modlitby matek se zapojují ženy, které si uvědomují svou velkou zodpovědnost za děti a zároveň cítí své
3
omezené možnosti při jejich výchově a ochraně. Na vytvoření skupinky stačí dvě maminky, které si důvěřují. "Panuje mezi námi velmi přísná zásada mlčenlivosti. O problémech, jež si svěřujeme při setkání, se nesmí mluvit nikde venku," doplňuje paní Fialová. "Scházíme se jednou týdně, vždy ve stejný den a hodinu. Modlíme se za své děti a v prosbách se připojujeme ke všem modlícím se maminkám světa. Takto se vytváří nekonečný řetězec, protože i když spíme, někde v Austrálii prosí jiné zase za nás." Cílem modliteb ale není "vynucení si zázraku." Jde především o upevnění vlastní víry a jistoty, že Bůh dává našim dětem vše, co potřebují. Chce, abychom uvěřili, že i když cítíme strach a bezmoc, když se nám zdají naše problémy beznadějné, u něho není nic nemožné. Někdy se změní těžká situce, jindy se změní náš pohled na ni," vysvětluje maminka Růžena. Členky Modliteb matek nemají žádné "povinnosti a práva", kromě toho nejdůležitějšího: v naléhavých případech mohou kdykoliv požádat o modlitbu prostřednictvím pohotovostní modlitební skupiny nebo prostřednictvím zpravodaje, který hnutí vydává. " Naší největší výsadou je skutečnost, že díky rozšíření hnutí do všech koutů světa, jsou modlitby za naše děti vysílány bez přestání," dodává paní Fialová. "Boží odpovědi na naše modlitby jsou nádherné," říká s vděčností Veronika Walsler. "Maminky vyprávějí o svých dětech navracejících se k víře, o nových zaměstnáních a domovech, které se podařilo najít. Roste zájem dětí mluvit o svých problémech s rodiči, jimž se zase daří nalézat správná slova odpovědí. Po dlouhé době nepřítomnosti se děti náhle objevují opět doma, miminka přicházejí na svět bezpečně, i když matka předtím vždycky potratila... Bůh nám pomáhá, ale nesmíme zapomenout na náš podíl a musíme pokračovat - modlitba je síla, která může změnit svět, ale nedoprovázejme ji svými představami, jak by ta změna měla vypadat." "Přála bych všem dětem, aby na ně měli rodiče vždycky čas. Aby žily v úplných rodinách, kde vítězí láska a odpuštění. Maminkám a tatínkům bych zase moc přála, aby se denně snažili tuto představu uskutečňovat a nikdy to nevzdali. A všem nám přeji, abychom se dovedli radovat z toho, že máme jeden druhého," uzavírá Růžena Fialová. (Zaznamenala Martina Jandlová)
farnostvb.wz.cz/modlitbamatek.htm
B) Modlitby matek – zkušenost jedné neznámé maminky „O tomto hnutí jsem se dověděla od kamarádek ze Slovenska a strašně jsem jim záviděla, že se jich pár setkává speciálně na modlení za své rodiny. Věnovaly mi brožurku a tím to začalo. Měla jsem texty i chuť, ale říkala jsem si: jsme tady jenom dvě mladé věřící maminky (Katka a já) - bude Katka chtít? A já mám začít nějaké modlení? Ale zase když se do toho nepustím, tak nic nebudu mít, leda tak se budu na sebe zlobit. Tak jsem zkusila zajít za Katkou a ta byla tak nadšená, že jsme hned další večer začaly.
Jsem velice ráda, že se můžeme spolu modlit, svěřit Pánu do ochrany naše děti, manžele, farnost a všechno, co nás trápí. Taky mě těší vědomí, že se spojujeme tímto ještě s mnoha dalšími matkami po celém světě i s mými kamarádkami.“
C) Program setkání Modlitby matek jsou určeny pro malé skupinky žen (2-8), které si navzájem důvěřují. A nemusí to být pouze mladé maminky. Program si může každá skupinka přizpůsobit, pouze je několik společných bodů pro všechny:
1. prosba Ducha svatého o vedení našeho setkání 2. prosba za ochranu před vším zlem 3. prosba za odpuštění 4. prosba za jednotu společenství 5. chvála Boha modlitbami a písněmi 6. prosba za jednotu s ostatními skupinkami hnutí 7. čtení z Bible 8. děkování za dar mateřství 9. vkládání lístečků se jmény našich dětí (a manželů) do košíčku u kříže, abychom je svěřily do Pánovy péče Potřebuje se minimum věcí – kříž, svíčka, košíček na lístečky se jmény a Bible. Je to jednou týdně asi hodinku, ideální je to bez dětí. http://www.prachatice.cz/farnost/prachatice/H_Farni_casopis/Archivovana_vydani/v1_2002/02-01.htm#inspirace
D) Modlitby matek – můj návrh pro maminky ( příp. babičky) z lanškrounské farnosti a okolí Jistě zde nejsem sama, kdo cítí zodpovědnost za nám svěřené děti i důležitost a potřebnost modliteb za ně.
4
Koho oslovilo něco z výše uvedených řádků a je ochoten si udělat čas třeba i jen jednou za měsíc na společnou modlitbu za naše děti, vnoučata (a manžely), může zavolat na naše tel. číslo 465 324 893 nebo můj mob. 776 559 793. Snad se nám podaří domluvit se na vhodném termínu i místě setkání. Vhodná poznámka: Někde existují již i skupinky Modliteb otců! Marcela Macháčková, Rudoltice 1
Hádavá žena Mám hádavou ženu. Vždycky přemýšlím, jak to mají jiní lehké. Jejich ženy jsou usměvavé, laskavé, jen ta moje je jakoby z vosího hnízda. Je jinak hodná, pečlivá, pořádná, dobře vaří, chodí do zaměstnání a ještě zvládá domácnost a děti. Někdy je však ta její hádavost nesnesitelná. Nedávno jsem měl sen: Zdálo se mi, že jsem byl v nebi a procházel tam po ulici. Pojednou jsem si všiml firmy svatého Josefa, a tak jsem vstoupil dovnitř. Uvítala mě Panna Maria a zeptala se, co mám za problém. Usmívala se na mě tak nebesky krásnýma očima, že jsem si v duchu říkal, kdyby se tak usmívala i moje žena. S koktáním jsem jí vypověděl svůj příběh a ona se velmi podivila: „Ale, ale?“ a pozvala mě dál. Vstoupil jsem do dílny. Svatý Josef právě dokončoval nějaký kříž. Panna Maria k němu přistoupila a řekla mu: „Tady pán není spokojený se svým křížem. A to jsme ho tak pečlivě vybírali.“ Svatý Josef se také mlčky podivil a řekl: „Ať si tedy pán vybere sám. Ukaž mu, Maria, jiné kříže.“ A hobloval dál, voňavé hobliny padaly na zem a Panna Maria vzala koště a smetla je na hromádku. „Tak pojďte.“ Všude podél zdí byly postaveny kříže. Velké, menší, bohatě zdobené i prosté, jen lakované. Všiml jsem si, že Panna Maria měla na sobě pracovní zástěru a v ruce ještě menší štětec, jímž zřejmě kříže lakovala. Také tam byl hedvábný papír a krabice; některé kříže byly asi už připraveny k odeslání. Zaujal mě nádherný velký kříž, přímo monumentální, celý zlacený a vyzdobený mnoha reliéfy. Panna Maria viděla můj pohled a hned k němu přikročila a podala mi ho. Zkusil jsem si ho na záda, ale byl strašně žhavý a cítil jsem, jak se mi propaluje skrz lopatky. Rychle jsem ho sundal. „Copak?“ ptala se Maria. „Moc pálí.“ Vrátil jsem ho Panně Marii. Vzadu byl připevněn lístek: „Nezvedené a nevděčné děti“. Naše děti jsou ještě malé a také někdy zazlobí, mají nás ale rády a snad to tak i zůstane. Přestože jsem zdržoval, Panna Maria byla ochotná a usměvavá. Všiml jsem si středního kříže bez ozdob, jen lakovaného a ozdobeného listy. Maria mi ho podala a já si ho nasadil. Hned jsem ho však odtrhl od těla: jak hrozně bodal. Vzadu na lístku bylo: „Zlý nespravedlivý šéf a vypočítaví spolupracovníci“. Hm, mám dobrého šéfa a spolupracovníci jsou příjemní, jsme docela parta. Když někomu něco nejde, druzí rádi pomohou. Také se dovedeme pobavit a posedět i po práci. O to bych přišel nerad. Stříbrný kříž, který mi potom Panna Maria podala, byl kupodivu velmi lehký. Nasadil jsem si ho, ale hned mi málem podklesla kolena. Rád jsem ho zase oddělal. Vzadu bylo: „Zlá tchýně“. Ženina matka je hodná paní, dobře si rozumíme. Občas k nám chodí pomazlit se s vnoučaty. Nikdy nepřijde s prázdnou a nebojí se přiložit ruku k dílu, když žena něco nestihne. Tuhle se pustila do žehlení dětského prádla. Manželka přišla později z práce a už bylo vše hotovo. Mně zase přinesla lístky na fotbal, když ví, jak ho miluji. Tak jsem zkoušel další a další a pořád jsem nebyl spokojen. Panna Maria začínala být unavená, ale stále se na mě nebesky usmívala. Svatý Josef už práci dokončil, zametl hobliny do uhláku a čekal, jak se rozhodnu. Jenže já nevěděl. Už tu zbýval jen poslední křížek, a ani ten jsem si nevybral. Svatý Josef řekl: „Ale to nejde. Každý musí mít svůj kříž.“ Chvíli přemýšlel a pak odešel do skladu. Vrátil se a přinesl takový malý křížek, který byl celý zaprášený. Moc se mi nelíbil. Vzal smetáček a ometl z něj piliny a prach. Panna Maria vzala hadřík a rychle kříž přetřela: „Zkuste ještě tenhle.“ Dal jsem si ho tedy na ramena – a on přesně padnul! Ani moc netlačil, ani moc nepálil, ani nepíchal, byl prostě akorát. Zvolal jsem: „Tenhle beru!“ Svatý Josef se s Pannou Marií na sebe podívali a nic neříkali. Panna Maria ho znovu pečlivě očistila a navoněla, zabalila do hedvábného papíru a vložila do krabice. Když ho tam vkládala, všiml jsem si cedulky vzadu: „Hádavá žena“.
Dnes mám dobrou náladu Když někdo z nás řekne větu: „Dnes mám dobrou náladu, protože ….“, tak tím automaticky říká, že tomu tak vždy není a že jindy dobrou náladu nemá, že má třeba náladu pod psa. Nu dobře. To se obyčejnému člověku snadno může stát. Ale křesťanovi, který byl křtem naroubován na Krista a proto má být hlasatelem „radostné zvěsti“ - tedy ten, který má do toho všedního dne, který mnozí lidé vidí šedivým, smutným, neradostným, kteří nevidí žádnou nadějnou budoucnost světa, ten křesťan, který má do světa vnášet radostné poselství, má šířit radost a naději – u něho přece nemá být ani možné, aby u druhých lidí vzbudil jen zdání, že je na tom stejně špatně a beznadějně jako oni, vytvořit zdání, že i on vidí svět stejně šedivý, neradostný a tedy proto někdy dobrou náladu nemá. Jak chce potom těm druhým něco vykládat o „radostné zvěsti“, o záchraně člověka skrze Ježíše Krista, o jeho povolání a vyvolení ke královskému kněžstvu? On má přece druhé volat a vyzývat k tomu, že stojí za to jít za Kristem a že stojí za to vnášet jeho poselství do světa, do všedních dnů, že stojí za to podle evangelia žít. Takto-svoji nenáladou -o tom přece nikoho nepřesvědčíme. Zde musíme všichni pořádně přidat. Přestat naříkat a tím méně to vykládat – že nemáme dobrou náladu. To musí přestat. Kde potom mají ti ostatní brát dobrou náladu, když ani my jim ji nenabídneme, ani my jim neukážeme, že je vůbec možné prožívat každý den s dobrou náladou. I takový politik a novinář pan Ivan Medek to vidí zcela jinak. On si dokonce troufne vydat knížku s názvem. „Děkuji, mám se výborně“. To je věta. Řekl bych, že to je věta s VELKÝM „V“. A tak jeden každý z nás má povinnost – všichni, jako křesťané, to máme v popisu práce - vždy mít stále dobrou náladu. Pokud to neumíme, pak to musíme natrénovat. Je potřeba už přestat – je potřeba opustit řady těch Čecháčků, kteří se domnívají, že mají-li být „in“ musí a že je to společensky nutné – stále na něco nadávat, být nespokojení, naříkat, pomlouvat. Dokonce si myslím, že je možné křesťanům tolerovat, že občas zjistí, že mají mimořádně dobrou, mimořádně vynikající náladu. Píši „tolerovat“ – protože ještě lepší by bylo, kdyby každý z nás měl každý den mimořádně dobrou náladu. To by bylo skvělé svědectví toho, že přijmout Krista, uvěřit Kristu, že to má smysl, že to má i praktické výsledky.
5
Tak od zítřka každý z nás už musí skončit byť jen s náznaky – že nemáme každý den dobrou náladu. Mít dobrou náladu – to je základní minimální požadavek dnešní doby, to je takový limit, jako jsou limity na olympiádu. Jinak se nehneme z místa. Pryč s otráveností, s rozladěním. Tím nikoho na cestu naděje, na cestu života podle evangelia, že stojí za to zde být a o něco pozitivního usilovat – k tomu nikoho nepřesvědčíme. Od zítřka tedy vždy jen dobrá nálada a mezi tím snad i vynikající. Kdo však v této disciplíně chce být „na bedně“, kdo chce vyhrát zlatou, pak je nutné aby měl každý den mimořádně dobrou náladu. Co k tomu potřebujeme? K tomu každý potřebuje se naučit naslouchat Otcovu hlasu; On ví co od nás chce, On ví, co k té dobré náladě potřebujeme a Duch svatý nám ji pomůže realizovat. Karel Tuháček
Ze soukromé kroniky jedné farnice … 2. pokračování vzpomínek
O PODZEMNÍ CÍRKVI O PANU DĚKANOVI KACÁLKOVI
Nedávno se mi dostala do rukou přednáška P. Dr. Waleriana Bugela o biskupu podzemní církve za totality v Československu, Felixu Marii Davídkovi. Autor pochází ze Slezska a jeho různé úvahy z církevní historie už jsme mohli též vyslechnout na vlnách Radia Proglas. Zmíněnou přednášku pod názvem „Prorocké postavy 20. století ve střední a východní Evropě“ však P. Bugel přednesl na Sympoziu církevních historiků v Polsku. Mnozí z nás už skoro neznají termín „podzemní církev“. Ale školní mládež se učí o starověkém Římě, kde se pronásledovaní křesťané ukrývali v podzemních pohřebištích čili katakombách. Novodobá podzemní církev se sice doslova neschovávala pod zemí, ale svou náboženskou činnost musela vykonávat tajně, protože její duchovní k ní neměli státní souhlas. Když byli přece přistiženi, nepředhazovali je sice lvům jako v Římě, ale hrozili jim různé represálie, ba i vězení. Někteří se právě po mnoha letech z vězení vrátili. Výraznou, ale i spornou postavou v ní byl biskup Davídek. Původně chtěl být misionářem, za války vstoupil do semináře a hned po ní začal v Brně studovat filozofii a medicinu. Doktorát z filozofie ještě dostal, ale i když medicinu dokončil, doktorát mu udělen nebyl z politických důvodů. Působil už jako kněz, ale prováděl i lékařskou praxi. Také založil soukromé učiliště „Katolické Ateneum“ pro přípravu mladých křesťanů na vysokoškolská studia. To neschválil brněnský biskup, ale „trnem v oku“ to bylo nastupující totalitní moci. V dubnu 1950 byl Davídek zatčen, ale podařil se mu útěk, při přechodu hranic do Rakouska však byl chycen a při monstrprocesu odsouzen na 24 let. Už v kriminále organizoval přednášky, zájemců bylo vždy plno. Po vyjití na svobodu v roce 1964 začal hned organizovat tajná teologická, filozofická a další studia. Potíže však byly s vysvěcením absolventů teologie na kněze. Se souhlasem Pavla VI. se podařilo v cizině na biskupa vysvětit Ing. Bláhu a ten pak ne zcela regulérně udělil biskupské svěcení Davídkovi. Jako biskup kolem sebe shromáždil část podzemní církve, tzv. „Koinotes“, která se vyznačovala důmyslnými tajnými strukturami, také však zvláštní spiritualitou se sklonem k paruzii, tj. očekávali v té neradostné době pronásledování církve brzký druhý příchod Spasitele. Rovněž tak byli přesvědčeni, že je nezbytné udržet život církve i za těchto podmínek. K tomu bylo třeba mít kněze a Davídek tedy uděloval hodně svěcení, a to i ženatým mužům, ba i ženám. Tím se dostal v ostatních společenstvích podzemní církve do úplné izolace. Jeho skutečné hodnocení je pak záležitostí soudu Toho, který Davídka povolal ke služebnému kněžství. Odešel k Němu v roce 1988. A nyní se teprve dostáváme k našemu P. Kacálkovi. Davídkova „Koinotes“ měla opravdu důmyslná krycí uspořádání. O jednom jsem věděla i já a patrně i STB, ale nechávali je na pokoji. Skupiny jejich členů pracovaly v různých družstevních provozovnách. Skupina, která pracovala u pokrývačů, vyjížděla opravovat střechy vesnických kostelů. Tam mohli vést v ústraní společný duchovní život i studovat. Otec Kacálek si je také objednal na opravu střechy kostela v Lukové. Všude byli s jejich prací dosud spokojeni, v Lukové měli smůlu a s nimi i otec Kacálek. Dostali už za práci zaplaceno a nebyli právě levní. Brzy však natřené části začaly oprýskávat a pod nově položenou krytinu zatékalo. Ve skupině pokrývačů byli noví intelektuálové, kteří dosud nezvládli řemeslo. P. Kacálek ve družstvu závady reklamoval a to se davídkovcům nelíbilo. Jednou odpoledne jsem přišla na faru a když jsem otevřela dveře kanceláře, uviděla jsem tam stát kolem dokola šest až osm statných chlapů. Uprostřed nich se pohyboval náš Pater, hlavu zdvíhal co nejvýše, jak se chtěl dívat návštěvníkům do očí či si dodat odvahy – pan děkan „malý vzrůstem, velký duchem i odvahou“. Scéna vypadala dost výhrůžně. Zavřela jsem dveře a chtělo se mi prchnout. Pan děkan mě však volal zpět, protože potřeboval napsat zápis o dohodě. Přes zastrašovací pózy spolubratrů ve víře (?) zjištěné závady budou rychle a bezplatně odstraněny. „Snad, jak doufám, dodnes v Lukové nezatéká pod střechu“. Pan děkan už tiše spí na lanškrounském hřbitově – odešel k svému Pánu vpředvečer slavnosti hlavního patrona našeho národa i lanškrounského děkanského kostela sv. Václava. Letos už jsme vzpomínali (nebo nevzpomínali?) osmé výročí úmrtí, tj. 27. září 1997. Teprve z poznámek k přednášce o biskupu Davídkovi jsem se nyní dověděla, kdo byl vedoucím oné skupiny pokrývačů – také tajně vysvěcený biskup p. Fridolín Zahradník, snad ještě žije. Jeho svěcení nebylo církevně uznáno. H. Králíková Pozn. redakce: Jen jako dovětek k zajímavému článku paní Králíkové uvádím, že pokud někdo chce vidět hmatatelně, jak rychle plyne čas, stačí se podívat na našeho syna Daniela. Narodil se v nemocnici právě v ten den, kdy v ní umírá otec Kacálek, tj. 27. září 1997. -mkV příštím čísle bude 3. pokračování vzpomínek, zaměřených na předvánoční čas a úvahu nad nebem, peklem a otázkou spásy.
6
Dobře, že ten pohřeb vůbec byl Reportáž z civilního pohřbu
www.christnet.cz
11.11. 2005 Aleš Wrana
Dobře, že ten pohřeb vůbec byl. Ve velkoměstě mezi lidmi stále více převládá neochota svým zemřelým pohřby zařizovat. Prý kvůli drahotě. Ale stejně vážícím důvodem bude asi neochota zabývat se smrtí. A tak dobře, že se tady rodina shromáždila, musela se obléci do tmavého, a plakali. Tedy tak, jak to má být. – Také nechci kritizovat paní, která držela smuteční řeč. Naopak, určitým způsobem tyto zaměstnance obdivuji. Mluví na pohřbech, i když nemají pro chvíli smrti žádnou naději. Je to obtížná práce. Takový farář to má mnohem snadnější, když může kázat evangelium. Ale tady jsem měl po dlouhém čase zase jednou příležitost být na civilním pohřbu jako posluchač. To pak naslouchám pozorně každému slovu. Řečnice svou řeč k bezvěrecké rodině vypointovala tím, že „všechno napraví lékař největší: čas“. Tady by se jistě dalo rozebírat, jak jsou taky tito profesionálové nakonec odkázáni na slovní zásobu původu náboženského. Ale nešť. Více mě překvapili pozůstalí tím, jaké k obřadu vybrali písně. – Nejprve z přehrávače zazněla sladká „U nebeských bran“: Měl jsem rád stín stromů, říční proud, štíty hor, co nejdou překlenout. Krásnější svět vůbec nehledám, to řeknu vám, tam u nebeských bran.
Píseň o tom, jak je krásný pozemský život a jak si Michal Tučný nedovede představit žádný svět krásnější. A potom - jak říkají funebráci: při zatahování rakve - zpíval kýčovitý Jakub Smolík svou „Ave Maria“:
Ave Maria, Ave Maria, proč člověk v očích slzy tajně skrývá, když táta s mámou ve vzpomínkách zpívá Ave Maria – Gloria.
Smolík prý vzpomíná na dětství a má tyto vzpomínky podbarveny latinskými mešními zpěvy. Zpěv Ave Maria je tady pro něj záležitostí zašlých časů stejně tak jako rodičovská tvář. Na to, proč pozůstalí vybrali tyto dvě písně, mám střídavě dva názory. Ten první je, že tyto texty vypovídají o jejich hlavních hodnotách: první o touze užít si pozemského života, když nevěří na posmrtný, a ten druhý o snaze hledat zlatý věk spíše v tom, co bylo, v minulosti. Prostě pohanství, zdálo by se. – Stále více se však kloním k druhému názoru. Ti pozůstalí to zase tak moc nepromýšleli. Prostě vybírali ze seznamu skladeb, jak jim je v krematoriu nabídli. A v tom, že vybrali tyto dvě, se možná naopak projevila jejich instinktivní touha dát obřadu křesťanský charakter. Vybírali podle názvů a promluvilo zde jejich podvědomé přání po naději. A pravděpodobně jim pak ani nedošlo, jak byli prostřednictvím pop-music podvedeni, že vyzněním jsou tyto písně vyumělkovanou blamáží víry. Bylo mi to líto. Autor je farářem ČCE v Ostravě
Taizé jde dál s radostí a milosrdenstvím Rozhovor s nástupcem Rogera Schütze bratrem Aloisem www.christnet.cz 10.11. 2005 Karin Vorländerová Co vás přivedlo k tomu, že jste vstoupil do komunity v Taizé? Byla to především osobní setkání s bratry zde v Taizé, kteří svým životem dávali věrohodný příklad toho, že evangelium není žádný sen. Vzájemné sdílení, společná modlitba, sdílení víry a břemen - to vše zde prožívám a to je možné jenom ve společenství. Modlit se třikrát denně téměř hodinu - není to nudné? Po více než třiceti letech tomu nemusí být nutně tak, že každá modlitba přinese něco nového. Ale: Když Bůh dá a je přítomen, pak moje modlitba nemůže být závislá od mé okamžité nálady a zda a jak se snad právě teď mohu modlit. Právě ona pravidelnost vytváří svobodu. Společná modlitba je pro nás nenahraditelná, protože vytváří pospolitý život. Tam jsme všichni pospolu, díváme se stejným směrem, nasloucháme stejnému slovu z Písma, jež je pro nás skutečně zdrojem, který nám vždy znovu ozřejmuje, na jaké cestě se nacházíme.
Jak prožíváte mlčení a zpívání? Slovy se můžeme vyjádřit vždy jen zlomkovitě. Ale Bůh rozumí mé současnosti, Bůh rozumí mým úmyslům. Jde prostě o to, říci Bohu: Přijmi moji současnost jako modlitbu. Modlíme se také svým tělem. Už naše bytí je výrazem, který možná řekne více, než můžeme vědomě zformulovat. Vždy jsem znal Taizé jako společenství, které zpívá. Ve společnosti, kde je všechno tak krátkodeché a rychlé, potřebujeme jednotlivá slova, která zaznívají do našeho života. Prožívám u nás a u našich návštěvníků, že se písně vynoří v těžkých situacích a dají životu směr.
7
Co se pro vás po třiceti letech v Taizé nezměnilo? Nezměnilo se to, že tu chceme být pro potřeby lidí. My zde lidi skutečně přijímáme a nasloucháme jim. Nezměnilo se také to, že třetina našich bratří žije v chudých oblastech jako je Bangladéš, aby spolusdíleli zcela odlišné situace lidí. Nechceme se stáhnout za klášterní zdi.
A co se změnilo? Očekávání mladých lidí. Před 30 lety tu bylo hodně kritiky vůči církvi a společnosti, ale bylo zřejmější, o co v křesťanství jde. Dnes se mladí lidé ptají: Co vlastně znamená věřit? Pozitivní na tom je, že mladí lidé touží po osobní víře. Hledají osobní vztah k Bohu a nepřejímají nic předem připraveného. V Taizé objevují: můžu být na cestě hledání a nikdo ode mne nepožaduje, aby mi bylo všechno hned jasné.
Mělo toto hledání odezvu i u vás - jako bratra z Taizé? My bratři nemáme dojem, že jsme to vytvořili my. Daleko spíše máme dojem, že zkoušíme, jaké formy víry a modlitby lidem pomáhají dostat se dál. I jako věřící jsme stále na cestě hledání. Může z toho vzniknout i trýznivá otázka: Proč Bůh nezasáhne? Proč je Bůh tak zdrženlivý? Neexistuje žádná jednoduchá odpověď. Bůh přichází zcela nenápadně: Při Ježíšově narození. Po vzkříšení. Zcela nenápadně. Nebude se vnucovat, abychom byli otevřenější pro jeho prostou přítomnost a tím se také stali otevřenějšími a citlivějšími pro svět, který nás obklopuje, pro lidi, se kterými žijeme. Odpověď snad spočívá v našem příklonu k druhým lidem a v odvaze, že se rozhodneme navzdory všemu věřit v Boží přítomnost.
Je Taizé nyní na hranici své kapacity? Tato otázka je velmi často kladena. Frere Roger na začátku řekl: Až nás bude 15 bratří, tak to bude stačit. Ale pak přišel 16. bratr a šlo to dál. Když už náš malý venkovský kostelík byl příliš těsný, stáli jsme před volbou buď lidi odmítat, nebo postavit větší kostel. Postavil se větší kostel, ale za deset let už byl příliš malý. Odstranili jsme tedy krásnou skleněnou stěnu a přistavěli jsme stan, aby mohlo přijít více lidí. Učinili jsme rozhodnutí: Mohou přijít všichni a půjde to - nějak. Také jsme si všimli, že jednoduchost, ke které jsme tím nuceni, vybuzuje život. Mnoho lidí zde bylo velmi ochotných a přiložilo ruce k dílu.
Co přijde po bratru Rogerovi? Tato otázka je nám samozřejmě kladena a my jsme o tom v komunitě mluvili. Frere Roger nás vždy vedl k tomu, abychom žili dneškem. Další den musíme zase žít dneškem a ve zcela jiné situaci jít malými krůčky dál. Frere Roger v malých řeholních pravidlech, v Pramenech Taizé, naznačil cestu: Jde o radost, jednoduchost, milosrdenství. To jsou základní pilíře, a proto můžeme jíž dál a také přijímat všechny hosty, kteří přicházejí. Jak to pak bude vypadat v jednotlivostech, to budeme muset stále znovu objevovat.
ADVENTNÍ DUCHOVNÍ OBNOVA P. Pavel Dokládal
8. – 10 .12. 2005, kostel sv. Václava
Čtvrtek 8.12. 2005 16.00 Mariánské večeřadlo Fatimského hnutí 18.00 Slavná mše svatá Pátek 9.12. 2005 18.00 Mše svatá 19.00 Úvod do roku Bible na téma: "Jak přijímat Boží Slovo a proč?" Sobota 10.12. 2005 9.00 Mše svatá pro děti a rodinu Po mši svaté: a) adventní duchovní obnova na téma:"Hřích a jeho důsledky" b) samostatný program pro děti (farní učebna) 9. 12. - 19.00 hod. - Zadáno pro ženy - farní učebna – všichni jsou srdečně zváni….. 11. 12. - po mši svaté prodej náboženské literatury 13. 12. - 20.00 hod. pastorační rada
A na závěr malá porce smíchu: Jaký je nejlepší manžel? Jak rozdělí Sněhurka 6 jablek mezi sedm trpaslíků? Kdy je tchyně nejvíc naštvaná? Které zvíře je nejpřítulnější? Co udělá žirafa, když ji napliveš do tváře? Víte co je největší odvaha? Co vznikne zkřížením cukráře a astronoma?
(Arch eolog – protože čím je žena starší, tím je pro něj zajímavější.) (Jed noduše, upeče štrůdl.) (Kd yž zná kupu nových klepů a ztratí hlas.) (An akonda – když člověka obejme, do smrti ho nepustí…) ( Odkopne ti žebřík.) (Z apít prášky na spaní šaraticí.) ( Orion, vaše čokoládová hvězda.)
Svítání je určeno pouze pro vnitřní potřebu vydavatele a farnosti s ohledem na ustanovení 46/2000 Sb. §2, odst.2 a §3, odst.f. redakce: Jana a Mirek Kuťákovi ( Lidická 823, LA ) Tel.: 465 325 166, 602 828 751 miro.kutak@tiscali .cz textové korektury: Olga Skalická
8
