U Hospodina je slitování, hojné u něho je vykoupení

FARN Í I N FO RM ÁT O R 5. NEDĚLE POSTNÍ – 9. BŘEZNA 2008

U Hospodina je slitování, hojné u něho je vykoupení.

VZKŘÍŠENÍ LAZARA, freska v bazilice v Assisi

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Bůh nás stvořil k životu, nikoli ke smrti. Od něj pocházíme, pro něho žijeme, a v něm budeme žít navždy. Proto s důvěrou prosme: L: PANE, DEJ NÁM ÚČAST NA SVÉM ŽIVOTĚ. ! Za Palestinu a Izrael, aby jejich představitelé uposlechli výzvy papeže Benedikta XVI. k absolutnímu respektu vůči lidskému životu, i kdyby to byl život nepřítele, a tak otevřeli naději v budoucnost míru a v soužití mladých generací. ! Za duchovně mrtvé i za ty, kteří po utrpeních nebo kvůli zatvrzelosti v hříchu už nechtějí dále žít, aby skrze víru objevili nový smysl života. ! Za všechny nemocné a trpící, aby ve světle víry směřovali k Pánu života, který jim každodenně vlévá naději na vzkříšení a život věčný. ! Za zemřelé, aby Ten, který vzkřísil z mrtvých Ježíše, probudil jednou k životu i jejich smrtelná těla. K: Všemohoucí věčný Bože, vyslyš volání tohoto novozákonního Izraele, neboť u tebe je slitování, hojné u tebe je vykoupení. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 5. NEDĚLE POSTNÍ 1. ČTENÍ – EX 37,12-14

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy. Toto praví Hospodin Bůh: "Hle, já otevřu vaše hroby, vyvedu vás z nich, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. Tu poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás ven, můj lide! Vdechnu vám svého ducha a ožijete, usídlím vás ve vaší zemi, a tak poznáte, že já, Hospodin, jsem to řekl a vykonal" – praví Hospodin. ŽALM 130

Z hlubin volám k tobě, Hospodine, – Pane, vyslyš můj hlas! – Tvůj sluch ať je nakloněn – k mé snažné prosbě! Budeš-li uchovávat v paměti viny, Hospodine, – Pane, kdo obstojí? – Ale u tebe je odpuštění, – abychom ti mohli v úctě sloužit. Doufám v Hospodina, – duše má doufá v jeho slovo, – má duše čeká na Pána – více než stráže na svítání. Více než stráže na svítání – ať čeká Izrael na Hospodina, – neboť u Hospodina je slitování, – hojné je u něho vykoupení. – On vykoupí Izraele – ze všech jeho provinění. 2. ČTENÍ – ŘÍM 8,8-11

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Ti, kdo žijí svému tělu, nemohou se líbit Bohu. Ale vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží. Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, tělo je podrobeno smrti kvůli hříchu, ale duch je (plný) života, protože je ospravedlněn. A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás. EVANGELIUM – JAN 11,3-7.17.20-27.33b-45

Slova svatého evangelia podle Jana. Lazarovy sestry poslaly k Ježíšovi se vzkazem: "Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen." Když to Ježíš uslyšel, řekl: "To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn." Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara. Když tedy uslyšel, že je nemocen, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl. Potom teprve řekl svým učedníkům: "Pojďme znovu do Judska!" Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny v hrobě. Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. Marta řekla Ježíšovi: "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel. Ale vím i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá." Ježíš jí řekl: "Tvůj bratr vstane." Marta mu odpověděla: "Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den." Ježíš jí řekl: "Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?" Odpověděla mu: "Ano, Pane, věřím, že jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět." Ježíš byl v duchu hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: "Kam jste ho položili?" Odpověděli mu: "Pane, pojď se podívat!" Ježíš zaplakal. Židé říkali: "Hle, jak ho miloval!" Ale někteří z nich řekli: "Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel"? Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: "Odstraňte ten kámen!" Sestra zemřelého Marta mu namítla: "Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den." Ježíš jí odpověděl: "Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží." Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: "Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal." Po těch slovech zavolal mocným hlasem: "Lazare, pojď ven!" Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: "Rozvažte ho a nechte odejít!" Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co Ježíš vykonal, v něj uvěřilo.

ZPYTOVÁNÍ SVĚDOMÍ

(úvaha Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Všude se vyskytnou lidé, kteří se vymykají svou originalitou z obecné řady, a proto v soužití s ostatními snadno narážejí. Jednoho takového, který žil v řeholní společnosti, představený oslovil opatrnou otázkou: „Děláte denně zpytování svědomí?“ – Dostal odpověď: „Jistě, ale trvá mi to dlouho, je nás tu v domě mnoho.“ Zpytoval tedy chyby druhých, ne své vlastní. Zpytování svědomí nepatří jenom křesťanům. Pěstoval je už Konfucius, dále taoismus, indická náboženství, bylo známo v Egyptě, v řecko-římském světě se mu intenzivně věnovali pythagorejci a stoikové, patřilo také do rabínské spirituality. Významné místo mu dávají muslimští asketičtí autoři. Kázání Otců církve je po mnoha stránkách výzvou ke zpytování svědomí před Bohem a před vlastní spásou. V pastorační literatuře se nejdříve tento prostředek k udržení horlivosti doporučoval křesťanům, žijícím ve světě a v jeho nebezpečích, ale brzy se stal jedenou z hlavních součástí klášterní askeze. Jeho hlavním cílem pak je poznání sebe. Píše sv.Jan Zlatoústý: „Zkoumejme své svědomí po vzoru obchodníků a provádějme účtování, abychom věděli, jakého jsme zisku dosáhli tento týden, minulý týden a jakého dosáhneme příští týden.“ Dnes si často myslíme, že hlavním nebo dokonce výlučným cílem zpytování je poznat své hříchy a chyby, abychom činili pokání a rozhodli se polepšit se. Někoho možná překvapí texty dávných duchovních vůdců, kteří zrazují od příliš podrobného zpytování chyb. Daleko důležitější je být pozorným k božským vnuknutím a uvědomovat si Boží přítomnost v srdci. Ten, kdo je pozorný k Bohu ve svém osobním životě, objeví jeho prozřetelnost ve všem, co se děje v každou chvíli každého dne. Zpytování svědomí se pak stane tím, co nazývají „kontemplací prozřetelnosti“. Je to každodenní úsilí každého, aby pochopil své „posvátné dějiny“, svá setkání s Bohem. Pod tímto zorným úhlem jsou psány dějiny v Bibli, tak máme vidět i náš život. Soustředí-li se pozornost hlavně na očišťování srdce, probíhá zpytování způsobem, který dostal jméno „zvláštní zpytování“. Mluví o něm sv. Jan Klimak: „Vidí-li někdo, že ho zvlášť ovládá určitá neřest, musí se vyzbrojit proti tomuto jedinému nepříteli a potírat ho přede všemi ostatními... Jestliže ho nepřemůžeme, nebude nám k ničemu vítězství, dosažené nad ostatními.“ Souhlasí to s tím, co řekl sv. Tomáš Akvinský: Ctnosti rostou jako prsty na ruce, roste-li jeden, rostou s ním současně všechny ostatní. Hlavní je jenom, aby se růst nezastavil. Vlastní svědomí nás tu vede. Lidé si toho jsou dobře vědomi a proto se za všech okolností hledí hájit: Jednám podle svého svědomí. Co však svědomí je? Z patristické literatury známe pěknou homilii o tom tématu od sv. Doroteje z Gázy, ke kterému chodili na radu mnozí jiní. Ten píše: „Když Bůh stvořil člověka, vložil do něho nebeské símě, jakýsi druh schopnosti živější a světlejší než jiskru, 3

aby osvítila ducha a dal mu rozlišení mezi dobrem a zlem. Tomu říkáme svědomí, které je přirozeným zákonem.“ Svědomí nás tedy ujišťuje, že je v nás nějaká schopnost, která je spolu „s vědomím“. Má funkci tam, kde jde o osobní rozhodnutí mravní. Ale výraz se v dějinách vyvíjel. To, čemu říkáme dnes svědomí, se původně označovalo slovem srdce. Mravní hodnotu něčeho hodnotili Řekové z velké části podle pocitu spokojenosti, vnitřního zadostičinění po vykonaném skutku. Seneca mluví o duchu, který bydlí v člověku, „který pozoruje a zaznamenává dobré a špatné skutky“. Ten je podle židovského filosofa Filona z Alexandrie vložen do člověka Bohem. Projevuje se jakoby vnitřním slovem, která k nám mluví. Dorotej jej ztotožňuje s myšlenkou, která přišla nezávisle od toho, o čem přemýšlela hlava. Je to hlas samého Boha, který mluví k člověku, kterého stvořil. Je tedy hlas svědomí první a základní pramen zjevení. Adamovi v ráji stačil, nepotřeboval psaného zákona. Hříchem se ten hlas ohlušil. Aby se svědomí znovu probudilo, posílal Bůh lidem proroky, kteří mluvili a psali. Písmo svaté není tedy k tomu, aby svědomí „nahradilo“ zákonem, ale k tomu, aby je vytříbilo duchem Božím. Ten pak zase začíná mluvit silně a zřetelně. „Jej žádná síla v světě neutlumí, až k hrobu šeptá smutné svoje dumy,“ píše básník. Ale je to popis jednostranný. Svědomí není jenom k tomu, aby nás obviňovalo ze zlého, ale především k tomu, aby vybízelo k dobrému toho, kdo se mu naučil naslouchat. Pozornému slyšení tomuto hlasu se říká na Východě „modlitba srdce“. Upozorňuje se na to, že je to opravdu hlas vnitřní. Tím se liší zásadně od pokušení, vnuknutí ke zlu. Ta pocházejí „zvenčí“, mají charakter něčeho, co je člověku cizí. Kdo je poslechne, zotročuje se. Duch svatý, který mluví v našem svědomí, patří k nám, protože jsme Božím obrazem. Posloucháme-li tedy jeho hlasu, slyšíme tím i sami sebe a stáváme se v poslušnosti svobodnější. Zvenčí ovšem nepřichází jenom zlo, ale také dobré rady dobrých lidí. Rodiče i vychovatelé proto napomínají mladé: „Dělej tak, jak ti to říkáme, dej si poradit! Nechtěj jednat po svém!“ Mladí uznávají oprávněnost tohoto vnějšího vedení, ale po čase to cítí jako přítěž. Kritickým se to stává zvláště v době tzv.puberty, dospívání. Nechtějí už od nikoho nic slyšet, nejraději by utekli z domu a ze školy, mají protestní a revoluční nápady. Je to nenormální? Není, ale ten stav nesmí trvat dlouho. Musí se najít rovnováha mezi dobrými hlasy vnitřními a vnějšími, soulad mezi tím, co říká svědomí a dobrá výchova; v náboženském životě pak i mezi tím, co říká Písmo svaté a co Bůh mluví v srdci. Zpytovat svědomí pak znamená stále hledat tuto rovnováhu, podobně jako sv. Pavel hledal a našel harmonii mezi zákonem a hlasem Krista. Jen tak se stane člověk svobodným a nevyloučí se ze společnosti, ve které žije.

! ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC BŘEZEN 1. Aby byla chápána důležitost odpuštění a smíření mezi lidmi a národy a aby církev svým svědectvím šířila Kristovu lásku. 2. Aby křesťané pronásledovaní pro evangelium posíleni Duchem svatým odvážně a otevřeně svědčili Božímu slovu. 3. Aby úsilí těch, kteří pracují na polích, požehnal Bůh také příhodným počasím. 4. Aby Pouť k Neposkvrněnému Početí otevřela srdce poutníků k hlasu Matky Boží, promlouvající v Lurdech i v mariánských svatyních Evropy, a přinesla požehnání životu farností. 4

Co je a není zdravotnická péče O jednom legislativním zmetku

(P. Milan Glaser S.J., vedoucí české sekce Vatikánského rozhlasu)

Minulý týden došlo k události, která je ojedinělá asi nejen u nás, ale i v celosvětovém měřítku. Jistá matka totiž vysoudila na nemocnici odškodnění za to, že se jí narodilo dítě, či přesněji řečeno, odškodnění za to, že dítě uniklo pozornosti potratáře, přežilo, narodilo se a spokojeně si žije. Vyústění této soudní pře, která se táhla sedm let, je opravdu silná káva. Staví totiž úplně na hlavu celou řadu zásadních lidských zkušeností i objektivních faktů. Dotyčná matka, jistě ne bez ochotné pomoci ne právě levných a možná i lačných advokátů, přitom jen plně využila možnosti vytvořené lidským zákonodárstvím, využila plně státní legislativu a nechtěně tak ukázala míru její zvrácenosti. Například soudce, který přemlouval matku, aby s ohledem na své dítě žalobu stáhla, byl z případu odvolán za podjatost. Ano, slyšíme dobře. Zdravý rozum a normální lidský cit ve vztahu k sedmiletému dítěti jsou soudní mašinérií označeny za podjatost. Netvrdím, že nelegálně. Absurdní případ popletl hlavu i některým žurnalistům, kteří o případu referovali. Páteční zpráva Televizních novin kanálu Nova byla z věcného hlediska sice překvapivě objektivnější než zpráva na ČT1, ale necitlivě zveřejnila identitu matky, čímž se Nova stala spoluviníkem traumatu, za který by dotyčné dítě až dosáhne plnoletosti mohlo žádat také odškodnění. Páteční Události na ČT1, které se chvályhodně rozhodly identitu matky nezveřejnit, však podlehly jinému pokušení. Pokoušely se totiž podat mělkou a tím i mylnou interpretaci dané události. Divák se totiž od reportérky dozvěděl, že „v Česku je to neobvyklý případ, ale jinde se rodiče neváhají soudit třeba kvůli tomu, že dítě se narodilo postižené“. A reportérka pak přidala pár takových příkladů, aby došla ke své pointě, že totiž lidé se dnes už lékařů nebojí a klidně se s nimi soudí. Televizní žurnalistce evidentně unikla podstata celé události i její dynamika, která přirozeně vybízí k reflexi úplně jiným směrem. Nutno však říci, že většina žurnalistů, zejména v tištěných médiích, se zcela přirozeně cítila událostí otřesena a nijak to neskrývala. Zmatení je však pochopitelné, zejména u těch, kteří chtějí jakoukoli nenormálnost vydávat za normální. Z celého případu vychází najevo zaslepenost jednotlivého lidského svědomí, ale i hluboké protiřečení státní legislativy, která stojí za důkladnější reflexi. Tato legislativa totiž umožňuje žalovat zdravotnické zařízení jednak za poškození lidského plodu v důsledku 5

chybného zásahu zdravotníka, a jednak za jeho přežití. A to proto, že státní zákon v případě prenatálního stadia lidské existence klade rovnítko mezi zdraví a negaci zdraví, přičemž za obojí nabízí záruku. Zavedením zákona o umělém přerušení těhotenství totiž hodnota zdraví v případě prenatální lidské existence přestala být hodnotou objektivní. Rozhodnutí státního zákonodárství trvale přehlížet fakt, že interrupce vykonaná pouze na žádost ženy není výkonem zdravotnické péče, nýbrž jejím úplným popřením, teď přináší plody. Zákon, legalizující nezdravotnický - a chce-li někdo, tak třeba i neekologický - zákrok, je totiž nutně výrazem bezpráví neboli schvalování násilí ve vztahu k druhému, protože ani jedinečná pokrevní blízkost nemůže dát člověku právo rozhodovat o životě druhého. Stejně jako tajemství a záhadné okolnosti zrodu člověka v ženském lůně nemohou být důvodem k přehlížení a nerespektování jeho důstojnosti. Dalším pozoruhodným a málo diskutovaným detailem interrupční legislativy je ona iracionální hranice 3 měsíců od početí, která vymezuje legálnost interrupcí, třebaže ve Spojených státech je to plných 9 měsíců. Odkud se ona hranice 12 týdnů vzala? Odpověď je prostá. Je to pozůstatek středověké, tedy zcela předvědecké domněnky Aristotelského původu, která do tohoto časového období kladla vznik lidské bytosti v ženském lůně, či přesněji řečeno lidské duše. Nutno ovšem dodat, že ve středověku se přitom nikdy nemyslelo na interrupci, která byla mravně vždycky nepřípustná. Zapracování tohoto dávno překonaného reliktu středověké filosofické spekulace do moderního zákonodárství, upravujícího konkrétní lidské soužití a zdravotnickou praxi, je výrazem zpozdilosti či spíše pokrytectví. Byla tak navíc přejata domněnka, která je dědictvím právě onoho období - středověku, jenž je jinak prakticky ve všem, co tvrdí, s pohrdáním odmítán. Je to podobné jakoby se např. představa, že slunce se točí kolem země, prohlásila za skutečnost, pokud o to nějaký astronom písemně požádá. A právě to se stalo odhlasováním zákona, podle něhož je násilné ukončení vývoje lidského plodu na požádání ženy úkonem zdravotnické péče. Tyto uměle tabuizované otázky by měly znovu přijít na přetřes, aniž by byly kriminalizovány ženy, kterým otec jejich dítěte odepře materiální i morální podporu v jejich mateřství. Otřesný případ posledních dnů by k tomu paradoxně mohl přispět. Vidět to bylo ostatně i na cítění čtenářů, kteří reagovali v diskusi na příslušnou zprávu hned po jejím zveřejnění na internetových stránkách (aktuálně.cz). Většina diskutujících, kteří tam připojili svůj názor, byla totiž postojem ženy upřímně zděšena, ba pobouřena, a to právě s ohledem na dítě, jehož oči si nelze nepředstavit. Ukazuje se, že veřejné mínění nemá zdaleka tak jednoznačný názor na interrupce, jak by se někdy chtělo tvrdit. A lze si přát, aby se zmíněná událost stala jedním ze silných argumentů ve prospěch změny onoho legislativního zmetku, jakým je tzv. zákon o umělém přerušení těhotenství. 6

„SLOVO BOŽÍ JE PLNÉ ŽIVOTA A SÍLY“ (Židům 4,12)

DRUHÁ POSTNÍ PROMLUVA PAPEŽSKÉHO KAZATELE

Fr. Raniera Cantalamessy, ofmcap KAPLE REDEMPTORIS MATER VE VATIKÁNĚ, 29. ÚNORA 2008 V přípravě na biskupský synod o Božím slově (5. – 26. října 2008) a s ohledem na Lineamenta, která byla k němu vydána, je úmyslem předložit zamyšlení nad hlásáním evangelia v Kristově životě (Ježíš „který káže“) a v poslání Církve (Kristus „hlásaný“), nad Božím slovem, jakožto prostředkem osobního posvěcení (lectio divina) a nad vztahem mezi Duchem svatým a Slovem (duchovní četba Písma svatého).

„Z každého neužitečného slova“ Mluvit „jako Božími slovy“ 1. Od Ježíše, který káže, k Ježíšovi, který je hlásán Ve druhém listu Korintským – který je výsostným listem, věnovaným kázání, píše svatý Pavel tato programová slova: „My nehlásáme sami sebe, nýbrž kážeme, že Ježíš Kristus je Pán“ (2Kor 4,5). Těmže věřícím v Korintě v předcházejícím listě napsal: „My hlásáme Krista ukřižovaného!“ (1Kor 1,23). Když chce apoštol shrnout jedním slovem obsah křesťanského kázání, tímto slovem je osoba Ježíše Krista! V těchto tvrzeních už není Ježíš nazírán jako hlasatel – jak tomu bylo v evangeliích – nýbrž jako ten, který je hlásán. Současně vidíme, že výraz „Ježíšovo evangelium“ nabývá nového významu, aniž by přitom ztrácelo ten starý; od významu „radostné zvěsti, kterou přináší Ježíš (Ježíš je podmětem!), se přechází k významu „radostné zvěsti o Ježíšovi, či týkající se Ježíše (Ježíš je předmětem!). Tento význam má slovo evangelium v slavnostním úvodu epištoly Římanům: „Pavel, služebník Krista Ježíše, povolaný za apoštola, určený k hlásání radostné zvěsti, kterou Bůh skrze své proroky ve svatém Písmě už předem oznámil o svém Synu; ten 7

vzhledem k pozemskému bytí pochází z potomstva Davidova, vzhledem k Duchu svatosti je ustanoven jako Syn Boží s mocí skrze vzkříšení z mrtvých: Ježíš Kristus, náš Pán“ (Řím 1,1-3). V této meditaci se soustředíme na „Slovo Boží v poslání Církve“. Je to téma, kterým se zabývá třetí kapitola Lineamenti biskupského synodu, když osvětluje různé aspekty a prostředí uskutečňování. Já se omezím na pojednání o zvláštním a dosti zúženém bodě, který, jak se domnívám, má vliv na kvalitu a účinnost hlásání Církve ve všech jeho výrazech.

2. Slova „neužitečná“ a slova „užitečná“ V Matoušově evangeliu, v souvislosti s řečí o slovech, která odhalují srdce, zaznívá jedno Ježíšovo slovo, které v každé době přivádí k rozechvění toho, kdo čte evangelium: „Já však vám pravím, že z každého neužitečného slova, jež lidé pronesou, musí v soudný den vydat účty“ (Mt 12,36). Vždy bylo obtížné vysvětlit, co tímto „neužitečným slovem“ Ježíš mínil. Jisté světlo nám přichází z jiného úryvku Matoušova evangelia (7,15-20), kde se vrací stejné téma o stromu, který se pozná podle ovoce a kde – jak se zdá – je celá řeč obrácena proti falešným prorokům: „mějte se na pozoru před falešnými proroky. Přicházejí k vám převlečeni za ovce, ale uvnitř jsou to draví vlci. Poznáte je po jejich ovoci…“. Má-li Ježíšův výrok nějaký vztah s tím o falešných prorocích, potom snad dokážeme odhalit, co znamená slovo „neužitečný“. Originální výraz, překládaný slovem „neužitečný“, je ´argón´, což znamená „bez účinku (zbavující předpona a- plus ergos, dílo). Některé moderní překlady, mezi něž patří také italský CEI, používají výraz „nepodložené“, tedy s pasivní hodnotou: slovo, které nemá základ: tedy, pomluva. Nijak zvlášť tedy nezneklidňuje, jestliže Ježíš říká, že za každou pomluvu se musí vydávat účty Bohu! Ovšem význam slova ´argón´ je spíše aktivní a chce říci: slovo, jež nezakládá nic, nemá žádný efekt: tedy prázdné, sterilní, bez účinku1. V tomto smyslu byl správnější starobylý překlad Vulgáty, ´verbum odiosum´, marné slovo, zbytečné, který ostatně i dnes převzala většina překladů. 1

8

Srv. M. Zerwick, Analysis philologica Novi Testamenti Graeci, Romae 1953, ad loc.

Není těžké vytušit, co chtěl Ježíš říci, jestliže toto přídavné jméno srovnáme s tím, jež v Bibli stabilně označuje Boží slovo: adjektivum ´energes´, účinný, jenž působí, po němž vždy následuje účinek (ergos) - /z téhož přídavného jména pochází slovo ´energický´/. Svatý Pavel, kupříkladu, píše Soluňanům, že když přijali Boží slovo kázání, nepřijali ho jako slovo lidské, nýbrž jako to, jímž skutečně je - jako slovo Boží, které působí (energeitai) v těch, kdo věří (srv. 1Th 2,13). Protiklad mezi Božím slovem a slovem lidí, se tu implicitně představuje jako protiklad mezi slovem, jež působí a slovem, které nepůsobí, mezi slovem účinným a neúčinným, prázdným. Tento pojem účinnosti Božího slova nacházíme také v listu Židům: „Boží slovo je plné života a síly (energes) (/Žid 4,12). Je to však pojem dávného data; u Izaiáše Bůh prohlašuje, že slovo vyšlé z jeho úst se k němu nikdy nevrací „bez účinku, aniž by vykonalo“, k čemu jej poslal (srv. Iz 55,11). Neužitečné slovo, z něhož budou muset lidé v den soudu vydat účty, tedy není každé a jakékoli neužitečné slovo; je to slovo neužitečné, prázdné, pronesené tím, který by měl naopak pronášet „energická“ Boží slova. Je zkrátka slovem falešného proroka, který nepřijímá Boží slovo a přitom přemlouvá jiné, aby věřili, že je to slovo Boží. Z každého neužitečného slova o Bohu bude muset člověk skládat účty!: takový je tedy smysl vážného Ježíšova napomenutí. Neužitečné slovo je falšováním Božího slova, je parazitem Božího slova. Pozná se podle ovoce, jež nepřináší, neboť podle definice, je plané, bez účinku (rozumí se v dobrém). Může rozšířit sluch a rozum, ale nedotýká se srdce, nevede k činnosti. Bůh „bdí nad svým slovem“ (srv. Jer 1,12), žárlí na něj a nedovolí, aby si člověk přisvojil božskou moc, která je v něm obsažena. Prorok Jeremiáš nám dopřává slyšet, jako z ampliónu napomenutí, které se skrývá ve slovu Ježíšově. Celkem jasně je v něm zřejmé, že jde o falešné proroky: „Tak praví Hospodin zástupů: Neposlouchejte slova proroků, kteří vám prorokují; chtějí, abyste uvěřili prázdným věcem, hlásají vám fantazie svých srdcí, nikoli to, co vychází z Hospodinových úst … Prorok, který měl sen, ať vypráví svůj sen, ten, jenž slyšel mé slovo, ať věrně hlásá mé slovo. Co má společného sláma s obilím? Hospodinovo slovo. Není snad mé slovo ohněm – výrok Hospodinův – a jako kladivo, co rozbíjí skálu? Proto hle, já jsem proti těm prorokům, kteří kradou jeden druhému má slova. Hle, já jsem proti těmto prorokům – výrok Hospodinův (Jer 23,16,28-31). 9

3. Kdo jsou falešní proroci My tu však nejsme od toho, abychom tu dělali rozsáhlé pojednání o falešných prorocích v Bibli. Jako vždy, jsme to my, o nichž se v bibli mluví, a jsme to my, k nímž se mluví. Toto Ježíšovo slovo nesoudí svět, ale Církev; svět nebude souzen pro zbytečná slova (všechna jeho slova totiž jsou podle výše popsaného, slovy neužitečnými!), nýbrž bude souzen za předpokladu, že neuvěřil v Ježíše (srv. Jan 16,9). „Lidé, kteří budou muset vydat účty z každého zbytečného slova, jsou lidé Církve; jsme to my, hlasatelé Božího slova. Falešnými proroky nejsou pouze ti, kteří tu a tam šíří hereze; jsou jimi i ti, kdo „falšují“ Boží slovo. Tohoto výrazu, vzatého z běžné řeči, užívá svatý Pavel; doslova znamená zředit Boží Slovo, jak to dělají podvodní hostinští, když své víno ředí vodou (srv. 2Kor 2,17; 4,2). Falešní proroci jsou ti, kdo nepřestavují Boží slovo v jeho ryzosti, ale rozmělňují a oslabují ho tisíci slovy lidskými, jež vycházejí z jejich srdce. Falešným prorokem jsem i já, pokaždé, když nedůvěřuji „slabosti“, „bláznovství“, chudobě a nahotě Slova a chci jej obléci, a vážím si víc oblečení než Slova, a více času věnuji oblečení, než trávím nad Slovem, stojíce před ním v modlitbě, adoraci a tím, že jej nechávám žít v sobě. „Pravý“ prorok v absolutním slova smyslu, není než jeden Ježíš Kristus, který vždy a jako jediný pronáší „slova Boží“ (Jan 3,34). Evangelia neobsahují žádné „zbytečné“ slovo, ani jedno, nýbrž jen „slova života věčného“, slova, která jsou „duch a život“. V Káně Galilejské Ježíš proměnil vodu ve víno, čili mrtvou literu v Ducha, který oživuje (tak tuto událost duchovně vykládají Otcové); Falešní proroci jsou ti, kdo dělají pravý opak, čisté víno Božího slova totiž proměňují ve vodu, která nikomu nezažene žízeň, v mrtvou literu, či ve slova lidské moudrosti (srv. 1Kor 2,4). V hloubi nitra se stydí za evangelium (srv. Řím 1,16) a za Ježíšova slova, protože jsou pro svět příliš „tvrdá“, či příliš chudá a nuzná pro učené, a snaží se je tedy „upravit těmi, jež Jeremiáš nazval „fantaziemi srdce“. Svatý Pavel svému učedníku Timoteovi napsal: „Horlivě se snaž o to, aby ses před Bohem ukázal jako … poctivý hlasatel slova pravdy. Vyhýbej se světským prázdným řečem. Kdo tak mluví zapadají stále více do bezbožnosti“ (2Tim 2,15-16). Světské řeči jsou ty, které nemají souvislost s Božím úradkem, které se netýkají poslání Církve. Příliš lidských slov, příliš neužitečných slov, přílišné hovory, přílišné množství dokumentů. V době masové komunikace se Církev vystavuje riziku, že i ona utone v „slámě“ neužitečných slov, vyřečených jen proto, aby se pronesly, napsaných jen proto, že existují časopisy a noviny, které je třeba zaplnit. 10

Tímto způsobem nabízíme světu nejlepší předpoklad, jak zůstat klidným ve svém nevěrectví a hříchu. Kdyby slyšel věrohodné Boží slovo, nebylo by pro nevěřícího tak snadné jej pustit z hlavy řka (jak to často po našich kázáních dělá): „Slova, slova, slova!“ Svatý Pavel nazývá Boží slova „zbrojí našeho zápasu“ a říká, že jen ona „mají od Boha sílu bourat pevnosti, bořit rozumování a každou domýšlivost, která se zdvihá proti poznání Boha, a každý úsudek podrobují poslušnosti Krista“ (2Kor 10,3-5). Lidstvo je nemocné hlukem, říkával filozof Kierkegaard; je třeba „nařídit půst, ale půst od slov; je třeba, aby někdo volal jak to jednoho dne učinil Mojžíš: „Ztiš se a poslouchej, Izraeli“ (Dt 27,9). Svatý Otec nám připomněl nezbytnost tohoto postu od slov při svém postním setkání s římskými faráři a věřím, že jako vždy, byla jeho výzva adresována nejprve Církvi a pak světu.

4. „Ježíš nepřišel, aby nám říkal malichernosti Vždy mě zasáhla tato slova Péguyho: „Ježíš Kristus, děvčátko mé – jak se Církev obrací na své děti -, nepřišel aby nám říkal malichernosti … Nevážil cestu sestupu na zem, aby nám vyprávěl hádanky a vtipy. Není čas na zábavu … Nestrávil svůj život … Aby nám přišel říkat povídačky2. Starost o udržení odlišení Božího slova od jiných dalších slov je taková, že když Ježíš posílá své apoštoly na misie, přikazuje jim, aby se s nikým cestou nepozdravovali (srv. Lk 10,4). Sám jsem na vlastní kůži zakusil, jak je mnohdy třeba brát tento příkaz doslova. Zastavit se a pozdravit se s lidmi, vyměnit si projevy zdvořilosti, zatímco se chystáme kázat, nevyhnutelně naruší koncentraci na slovo, které se má hlásat, přivádí ke ztrátě jeho odlišnosti ve srovnání s jakýmkoli lidským hovorem. Je to stejný požadavek, jaký se zakouší (či by se měl zakoušet), když se oblékáme ke slavení mše svaté. Požadavek je mnohem silnější, když nejde pouze o přípravu, ale o samotné kázání. V Markově evangeliu Ježíš cituje proroka Izaiáše: „Nadarmo mne uctívají, když učí naukám, jež jsou jen lidská ustanovení“ (Iz 29,13); nato – obrácen k farizeům a zákoníkům,- dodává: „Odsunuli jste stranou Boží přikázání, a držíte se lidského podání … zbavujete závaznosti Boží slovo svým podáním“ (Mk 7,7-13). Když se už nedokáže předložit prosté a ryzí slovo Boží, bez toho, že by se filtrovalo přes tisíce rozlišování a upřesňování, dodatků a výkladů, které jsou sami o sobě také správné, ale které oslabují slovo Boží, dělá se stejně lakonická věc, kterou vyčítal Ježíš onoho dne 2

Ch. Péguy, Portál tajemství druhé ctnosti, in Oeuvres poétiques complètes, Gallimard 1975, str.. 587 s. 11

farizeům a zákoníkům: „ruší“ se Boží slovo; „obluzuje“ se, když se zbavuje velké části své síly pronikat do srdce lidí. Boží slovo nelze používat k náhodným rozhovorům, či k zaobalení již pronesených a zcela lidských řečí božskou autoritou s nějakým biblickým citátem. V dobách nám blízkých jsme viděli, kam taková tendence vede. Evangelium bylo zneužito k podpoře všelijakých lidských záměrů. Je-li posluchačstvo natolik předznamenáno psychologickými, oborovými, politickými či náladovými podmíněnostmi, že neumožňuje říci to, co se od něj čeká a nedá mu zcela ve všem za pravdu; není-li pražádná naděje, že bude možné přivést posluchače k onomu bodu, kdy jim lze říci: „Obraťte se a věřte!, tehdy je lépe vůbec Boží slovo nepronášet, aby nebylo zneužito ke stranickým účelům, a tedy zrazeno. Jinými slovy, je lépe zříci se pravého a vlastního hlásání, a omezit se, pokud možno, na naslouchání hledání pochopení a účasti na úzkostech a utrpeních lidí, a tak hlásat evangelium Božího království spíše přítomností a láskou. Ježíš v evangeliu vystupuje jako velmi pozorný k tomu, aby se nedal zneužít k politickým či stranickým cílům. Lidská realita a zkušenost nejsou jak patrno z kázání Církve vyloučeny , ale musejí být podřízeny Božímu slovu, ve službě jemu. Jako v Eucharistii je to Kristovo tělo, které sobě připodobňuje toho, kdo je přijímá, a nikoli naopak, tak při hlásání to musí být Boží slovo, které je nejsilnějším životním principem, jež si podrobí a připodobní slovo lidské, a nikoli naopak. Proto při pojednání o naukových a disciplinárních problémech Církve, je třeba mít odvahu častěji vycházet z Božího slova, zvláště pak z Nového zákona, a zůstat s ním pak spjati, k němu připojeni, s jistotou, že takto se mnohem jistěji dojde k cíli, kterým je odhalit v každé otázce, jaká je vůle Boží. Stejný požadavek je patrný v řeholních komunitách. Tu a tam se stává, že při výchově dávané mladým a novicům, při duchovních cvičeních a v celém ostatním životě komunity, se stráví více času nad spisy zakladatele či zakladatelky (často, na rovinu, dosti banálními a obsahově chudými), než nad Božím slovem. Formují se raději učedníci člověka než učedníci Kristovi.

5. Mluvit jako Božími slovy Uvědomuji si, že to, co říkám, může vzbudit vážnou námitku. Hlásání Církve se tedy má omezit na sled (či salvu) biblických citací, s označením knihy, kapitoly a verše, po způsobu Svědků Jehovových a dalších fundamentalistických skupin? Jistě ne. Jsme dědici jiné tradice. Vyložím, co myslím oním zůstat spjati s Božím slovem. Znovu ve druhém listě Korintským, svatý Pavel píše: „My jistě nepatříme k oněm lidem – a je jich mnoho – co s Božím slovem čachrují (doslova: rozmělňují, falšují!), nýbrž mluvíme upřímně, z Božího pověření a před tváří Boží v Kristu“ (2Kor 2,17), a svatý Petr v prvním listu vybízí křesťany slovy: „Kdo mluví, ať to dělá jak by mluvil Bůh“ (1Petr 4,11). Co se chce říci oním „mluvit v Kristu“, či mluvit „jako by mluvil Bůh“? Jistě to neznamená materiálně opakovat pouze slova, pronesená v Písmu Kristem a Bohem. Chce 12

se tím říct, že hluboká inspirace, myšlenka, která „utváří“ a podpírá vše ostatní, musí vycházet od Boha, nikoli od člověka. Hlasatel musí být „pohnut Bohem“ a mluvit jako v jeho přítomnosti. Existují dva způsoby, jak připravovat kázání či jakékoli jiné hlásání víry slovem či písmem. Mohu se nejprve posadit za stůl a sám si zvolit slovo, které budu hlásat a téma, jež rozvinu, opíraje se o mé znalosti, přednosti, atd. Poté, co řeč připravím, pokleknu a vroucně prosím Boha, aby požehnal to, co jsem napsal a dal působivost mým slovům. Už to je dobrá cesta, ale není to cesta prorocká. Spíše je třeba udělat opak. Nejprve padnout na kolena a prosit Boha, jehož slovo se má pronášet; pak se posadit ke stolu a dát tomuto slovu tělo. To pak mění všechno, neboť už to není Bůh, kdo si má přivlastnit má slova, nýbrž jsem to já, kdo si osvojuje jeho slovo. Je třeba vyjít z jistoty víry, že za všech okolností, má zmrtvýchvstalý Pán na srdci své slovo, které chce sdělit svému lidu. Zmrtvýchvstalý nenapsal sedm listů sedmeru církevních obcí v Malé Asii. Sám osobně pokračuje v psaní těchto listů každé církevní obci! Tento list pak mění skutečnosti a právě ten je třeba odhalit. On pak jej odhaluje svému služebníku, pokud ho o to pokorně a s naléhavostí žádá. Zpočátku se jedná o téměř nepostihnutelné hnutí srdce: nepatrné světlo, co se zažíhá v mysli, slovo Bible, jež začíná upoutávat pozornost a které osvětluje situaci. Vskutku „nejmenší ze všech semen“, ale následně si povšimneš, že uvnitř bylo všechno; byl tam vichr, co láme libanonské cedry. Posléze usedneš za stůl, otevřeš své knihy, porovnáš své poznámky, zkonzultuješ Otce Církve, učitele, básníky … Ale teď je to už docela jiná věc. Už to není Boží slovo ve službách tvé kultury, nýbrž tvá kultura ve službě Božímu slovu. Proces, jenž vede k tomuto objevu, popisuje pěkně Origenes. Předtím, než v Písmu svatém najdeš pokrm – je třeba snést jistou „chudobu smyslů; duše je obklopena ze všech stran temnotou, naráží na bezvýchodné cesty. Když tu hle, znenadání, po náročném hledání a modlitbě, zazní hlas Slova a hned se cosi rozsvítí; to, co hledala jí kráčí vstříc „přeskakuje hory, přenáší se přes pahorky“ (srv. Píseň písní 2,8), totiž otevírá ji mysl, aby mohla přijmout jeho mocné a zářivé slovo3. Tento okamžik provází nesmírná radost. Ta dala pronést Jeremiášovi: „Jakmile se objevila tvá slova, pozřel jsem je s dychtivostí; tvé slovo se mi stalo radostí a potěšením srdce“ (Jer 15,16). Boží odpověď obvykle přichází ve formě slova Písma, které však v daném okamžiku zjevuje mimořádnou příhodnost na situaci a problém, který je třeba řešit, jako by bylo napsáno právě pro něj. Mnohdy ani není třeba toto biblické slovo výslovně citovat či 3

Srv. Origenes, In Mt Ser. 38 (GCS, 1933, p. 7); In Cant. 3 (GCS;, 1925, str. 202). 13

komentovat. Stačí, že je zřetelně přítomné v mysli toho, kdo mluví a formuje celou jeho řeč. Jedná-li tak, pak mluví „jako by mluvil Bůh“. Tato metoda platí vždy: pro významné dokumenty, stejně jako pro lekce, které učitel dává novicům, pro učenou konferenci stejně jako pro prosté nedělní kázání. My všichni jsme udělali zkušenost, co dokáže jediné Boží slovo, jemuž hluboce uvěří a které prožije nejprve ten, kdo ho hlásá a mnohdy dokonce aniž by to věděl; často musíme konstatovat, že mezi tolika ostatními slovy, to bylo právě ono, jež se dotklo srdce a přivedlo více než jednoho posluchače ke zpovědnici. Při mé službě komentování nedělního evangelia v televizi, jsem nashromáždil spoustu svědectví. Vzpomínám na dva snoubence, jejichž filozofií – jak říkali, bylo co nejvíce se bavit, bez jakýchkoli omezení a zásad“. Rodiče je vyzývali k jistému úkolu a oni z poslušnosti kývli, na hony vzdáleni tomu, aby věc brali vážně. Přihodilo se, že v homílii zaslechli slova: „Široká je cesta, která vede k záhubě …“. Dívkou jako by projel blesk; obrátí se ke snoubenci a praví: „My se ubíráme po široké cestě … Buď se změníš i ty, nebo se už víc neuvidíme“. Podrážděně jí odsekl, že se zbláznila; doprovodil ji domů a pak, sbohem. Cosi však hlodalo i v něm. Jednoho dne otevřel Bibli a další Boží slovo způsobilo zázrak. Čte: „Stojím u dveří a klepu …“. Dnes jsou svoji, mají několik dětí a jsou jako laici zapojeni do evangelizace v jedné diecézi jižní Itálie. Poté, co nastínil podmínky křesťanské zvěsti (mluvit o Kristu, s upřímností, jak pohnuti Bohem a před jeho pohledem), se apoštol ptá: „Kdo však je k takovému úkolu způsobilý?“ (2Kor 2,16). Je jasné, že způsobilý není nikdo. Tento poklad máme v nádobách hliněných (tamtéž 4,7). Můžeme se však modlit slovy: Pane, smiluj se nad touto ubohou hliněnou nádobou, která má nést poklad tvého slova; chraň nás, abychom – když mluvíme o tobě - nepronášeli neužitečná slova; dej nám někdy zakusit chuť tvého slova, abychom jej dokázali odlišit od každého jiného a každé jiné slovo se nám tak jevilo jako bez chuti. Rozmnož, jak jsi slíbil, hlad na zemi, „nikoli hlad po chlebě, ani žízeň po vodě, ale po naslouchání Hospodinovu slovu“ (Ámos 8,11). 14

SV. LEV VELIKÝ

ŘÍMSKÝ PRIMÁT JE V CÍRKVI NUTNÝ DNES STEJNĚ JAKO V MINULOSTI (katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 5. 3.)

Drazí bratři a sestry, na našem putování mezi církevním otci, pravými hvězdami, které svítí zdáli, se při našem dnešním setkání zastavíme u postavy papeže, kterého roku 1754 Benedikt XIV. prohlásil za Učitele Církve. Je jím svatý Lev Veliký. Jak naznačuje přívlastek, který mu tradice záhy přiřkla, byl to vskutku jeden z největších Papežů, kteří jsou chloubou římského stolce, jehož autoritu a prestiž značně posílil. Byl prvním římským biskupem, jenž nesl jméno Lev, které si po něm vzalo dalších dvanáct papežů. A je také prvním papežem, po kterém se nám zachovala kázání, s nimiž se obracel k lidu, který se shromažďoval kolem něho při bohoslužbě. Bezděčně lze pomyslet na něho i v kontextu současných středečních generálních audiencí, které se během posledních desetiletí staly pro římského biskupa běžnou formou setkání s věřícími i mnoha návštěvníky, přicházejícími z různých částí světa. Lev byl původem z Toskánska. Kolem roku 430 se stal jáhnem církve v Římě a postupně dosáhl poměrně významného postavení. Tohoto výjimečného postavení se mu dostalo roku 440 od Gally Placidie, která v té době vládla Západnímu císařství a která jej vyslala do Galie, aby tam vyřešil jistou svízelnou situaci. V létě téhož roku však zemřel papež Sixtus III., jehož jméno se pojí k velkolepým mozaikám baziliky Panny Marie Větší, a po něm byl zvolen právě Lev, který o tom byl informován právě během své mírové mise v Galii. Vrátil se do Říma a 29.září 440 byl vysvěcen. Začal se tak jeho pontifikát, který trval více než 21 let a který byl bezpochyby jedním z nejdůležitějších v celých dějinách církve. Po jeho smrti 10. listopadu 461 byl tento papež pohřben u hrobu svatého Petra. Jeho relikvie jsou uchovávány dodnes v jednom z oltářů vatikánské baziliky. Doba, ve které papež Lev žil, byla velmi obtížná. Opakované nájezdy barbarů, postupné oslabování císařské autority na Západě a vleklá sociální krize přiměly římského biskupa podobně jako se to ještě zřetelněji stalo o století a půl později za pontifikátu Řehoře Velkého – aby přijal důležitou roli také v záležitostech občanských a politických. Tím, samozřejmě, vzrostl význam a prestiž římského stolce. Zejména jedna příhoda z života Lva Velikého se stala slavnou. Bylo to roku 452, když se tento papež v čele římské delegace setkal v Mantově s vůdcem Hunů, Attilou, kterého přesvědčil, aby zastavil svou válečnou invazi, která již zdevastovala severní regiony Itálie. Zachránil tak zbytek poloostrova. Tato významná událost se brzy stala pamětihodnou, a zůstává příznačným projevem papežova mírotvorného působení. O tři roky později, bohužel, nebyl výsledek papežské iniciativy tak úspěšný, ale přesto je výrazem odvahy, která dodnes zaráží. Na jaře roku 455 Lev totiž nedokázal zabránit tomu, aby Geiserichovi Vandalové došli až k branám Říma a obsadili nechráněné město, které pak bylo dva týdny drancováno. 15

Setkání sv. Lva Velikého s hunským vojevůdcem Atilou, Rafaelovy komnaty, Vatikánská muzea

Nicméně papež, který beze zbraně a za doprovodu svých kněží vyšel vstříc nájezdníkovi, aby jej přiměl se zastavit, dosáhnul svým gestem alespoň toho, že Řím nebyl vypálen a před pleněním byly uchráněny baziliky sv. Petra, sv. Pavla a sv. Jana, v nichž nalezlo úkryt zděšené obyvatelstvo. Působení papeže Lva dobře známe, díky jeho překrásným kázáním, kterých se zachovala téměř stovka v nádherné a jasné latině, a díky jeho asi 150 dopisům. V těchto textech se papež projevuje v celé své velikosti, snaží se pravdě sloužit láskou prostřednictvím ustavičného působení slovem, kterým se projevuje zároveň jako teolog i pastýř. Lev Veliký neustále povzbuzoval své věřící a lid Říma, ale také společenství mezi různými církvemi i jejich potřeby; byl neúnavným zastáncem a promotorem římského primátu a vystupoval jako pravý dědic apoštola Petra. Toho si byli dobře vědomi četní biskupové, většinou z Východu, kteří se shromáždili na koncilu v Chalcedonu. Tento koncil, který se konal se roku 451 za účasti 355 biskupů, byl nejvýznamnějším shromážděním, které se do té doby konalo v dějinách církve. Chalcedon je jakýmsi cílovým bodem kristologie tří předcházejících ekumenických koncilů: Nicejského z roku 325, Konstantinopolského z roku 381 a Efeského z roku 431. Už v šestém století byly totiž tyto čtyři koncily, které shrnují víru antické církve, přirovnávány ke čtyřem evangeliím, jak o tom podává zprávu Řehoř Veliký ve svém proslulém listu (I,24), kde prohlašuje, že „přijímá a ctí čtyři koncily jako čtyři knihy svatého evangelia“, protože na nich – jak dále Řehoř vysvětluje – „jako na čtverhranném kameni stojí struktura svaté víry“. Chalcedonský koncil, odmítnutím Eutychovi hereze, která popírala pravou lidskou přirozenost Božího Syna, potvrdil jednotu jeho jediné Osoby, v níž se spojují bez směšování a bez odloučení dvě přirozenosti: božská a lidská. Tato víra v Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka, byla potvrzena papežem v důležitém věroučném textu adresovaném biskupovi z Konstantinopole, tzv. Tomus a 16

Flaviano, který byl přečten v Chalcedonu a přítomnými biskupy přijat s výmluvným a jednohlasným zvoláním, o němž se zachovala zpráva v koncilních aktech: „Petr promluvil ústy Lva“. Zejména z tohoto a dalších zásahů, které učinil během kristologických sporů té doby, jasně vysvítá, s jak zvláštní naléhavostí papež vnímal odpovědnost Petrova nástupce, jehož role je v Církvi jedinečná, protože „jen jedinému apoštolovi bylo svěřeno to, co bylo všem apoštolům sděleno“, jak říká Lev v jednom ze svých kázání ze slavnosti sv. Petra a Pavla (83,2). A tuto odpovědnost dovedl tento papež vykonávat za různých okolností rozvážně, pevně a jasně prostřednictvím svých spisů a svých legátů na Západě i na Východě. Tímto způsobem ukázal, jak byl tehdy výkon římského primátu nezbytný, stejně jako dnes, aby se účinně mohlo sloužit společenství, které je charakteristikou jediné Kristovy církve. Lev Veliký, vědom si dějinné chvíle, v níž žil, a proměny pohanského Říma na křesťanský, ke které docházelo během hluboké krize, dovedl být nablízku lidu a věřícím svou pastorační činností a kázáním. Povzbuzoval k lásce v Římě, který byl zkoušen hladem, přílivem uprchlíků, nespravedlnostmi a chudobou. Odporoval pohanským pověrám i působení manichejských sekt. Spojoval liturgii s každodenním životem křesťanů: např. tím že kladl do souvislosti postní praxi s charitou a almužnou zejména u příležitosti Quattro tempora, jež během roku provázely změnu ročních období. Lev Veliký především své věřící učil - a jeho slova pro nás dosud platí – že křesťanská liturgie není vzpomínkou na minulé události, ale je zpřítomněním neviditelných skutečností, které působí v životě každého. Zdůrazňuje to v jednom kázání (64,1-2), když v souvislosti s Velikonocemi říká, že se slaví v každé roční době „ne jako něco minulého, ale spíše jako událost přítomná“. To všechno patří k přesnému plánu, zdůrazňuje tento svatý papež: jako totiž Stvořitel oživil dechem rozumného života člověka uhněteného z prachu země, tak po prvotním hříchu, poslal svého Syna na svět, aby vrátil člověku ztracenou důstojnost a zničil vládu ďábla prostřednictvím nového života milosti. K tomuto kristologickému tajemství svatý Lev Veliký účinně a podstatně přispěl svým dopisem koncilu v Efesu, který na vždy potvrdil to, co řekl svatý Petr v Cesareji Filipově. S Petrem a jako Petr vyznal: „Ty jsi Kristus, Syn živého Boha“. A proto Bůh a zároveň člověk, „není cizí lidskému rodu, ale hříchu“ (srov. Serm. 64). V síle této kristologické víry byl velkým nositelem pokoje a lásky. Ukazuje nám tak cestu: vírou se učíme lásce. Naučme se tedy spolu se svatým Lvem Velikým věřit v Krista, pravého Boha a pravého člověka, a každý den uskutečňovat tuto víru jednáním, které vede k pokoji láskou k bližnímu. 17

JAN PAVEL II. – POUTNÍK DO LURD 14. – 15. srpna 2004

u příležitosti 150. výročí vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném Početí Panny Marie „Sdílím s vámi čas života poznamenaný fyzickým utrpením, ale v úchvatném Božím plánu o nic méně plodný. Spolu s vámi se modlím za ty, kdo se svěřili našim modlitbám“. Slova Jana Pavla II. byla jako pohlazení lurdské jeskyně, a od ní pak nabrala sílu, aby se dotkla srdcí každého, kdo na vlastním těle prožívá tajemství utrpení. Tam, kde se Svatý Otec na cestě Panna Maria zjevila mladičké k lurdské jeskyni Bernardettě, vydává papež osobní svědectví a mocí Petrovou zažíhá svíci naděje světa nemocných, jejich příbuzných, těch kdo trpí na duchu, těch, jejichž hlas je svírán bolestí. Nespočetný zástup přijal papeže s otevřenou náručí. Svět dnes vzhlíží k Lurdám a patří do tváře mladé Ženy, jež bolestný povzdech nahrazuje slovem naděje. Jaký smysl by měla bolest, kdyby Françoise byla jen churavějícím tělem, špetkou ztrápeného života a nikoli maličkou, co překonává krátkozraké lidské úsudky; nezměrností tajemství a lásky, co by nás oslepila, kdybychom jí s vírou pohlédli do tváře? Françoise (sedmiletá – polovina let, co měla Bernardetta, když spatřila Pannu Marii) je zcela upoutaná na lůžko, které zůstává jejím jediným fyzickým světem, a ten duchovní hranice nezná. Leží jen pár kroků od Massabiellské jeskyně – místa, kde člověka už při pouhé myšlence, že tady se zjevila Ta, která je Neposkvrněné Početí - jímá posvátné rozechvění. Françoise se nikdy nehnula z lůžka a nikdy je zřejmě neopustí. Nikdy nevyslovila jediné slovo, a zřejmě jej ani nikdy nevyřkne. V ručkách však svírá růženec. Když jí matka Claire a otec Laurent říkají, že Svatý Otec už přijel k jeskyni, zvedá jej do výše, nakolik jen může. Právě odbíjí hodina modlitby Anděl Páně, jež znovu dává prožít úžas Zvěstování. Jan Pavel II. přijel do Lurd v hodinu Anděl Páně, 14. srpna 2004, o vígílii „Sdílím s vámi čas 18

poznamenaný utrpením“

slavnosti Nanebevzetí Panny Marie, v roce 150. výročí vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném Početí. Všichni se dnes v Lurdech cítí jako v Mariině náručí. Vše šeptá o její mateřské přítomnosti – dokonce je patrný i onen „záchvěv větru“, který Bernardettě ohlašoval Mariinu přítomnost. Svatý Otec se hned po příjezdu k jeskyni obrátil k nemocným se slovy naděje a povzbuzení. V duchu každého z nich s láskou objal. Řekl jim, že stejně jako oni, i on sem přišel jako poutník, a že své apoštolské působení svěřuje s velkou nadějí jejich modlitbám a obětem. Papeže duchovně provázela k jeskyni celá Církev, na prvním místě ti, kdo trpí. Je to velká lekce Dobrovolníci rozdávají ustrašenému a násilím a poutníkům vodu nenávistí zmítanému světu; lekce pokorná a přitom tak vznešená. Pouť Jana Pavla II. je historickou skutečností nedozírného významu. Je církevní, mystickou událostí. „S papežem zakoušíme plnost naděje“ - říká Robert, mladičký dobrovolník, pocházející z rodiště Pavla VI., z Brescie – který přijel do Lurd „bílým vlakem“ Unitalsi, maje před sebou na Šimonův vozík, s nímž přijíždí až do první řady před jesykni. Robert a Šimon se poznali předevčírem. A přece se zdá, jako by byli dávnými přáteli. Robert není dobrovolníkem z pouhé filantropie a Šimon si nenechává posluhovat ze zoufalství. Jsou to dva lidé, kteří společně naplňují křesťanské putování, každý se svým vlastním „rancem“, s vlastní historii. Je to prostá odpověď na otázku, čím jsou Lurdy: setkáním dětí v domě Matky, místem obrácení. Celá Církev sem dnes putuje s papežem a s ním se modlí. Na této „terase“ vytesané do skály, jež se otevírá celému světu, se lze dotknout konkrétní naděje, co dokáže změnit život každého člověka. Před lurdskou jeskyní se Svatý Otec napil vody z pramene, kterou mu podal rektor svatyně, otec Raymond Zambelli, a jako dar předal biskupu z Tarbes „Zlatou růži“, aby ji položil k nohám Neposkvrněného Početí. Potom vedl modlitbu Anděl Páně za přítomnosti velkého množství nemocných, k Kněží na modlitbách nimž se obrátil s tímto před jeskyní pozdravem: 19

„Je voudrais vous serrer dans mes bras de manière affectueuse et vous dire combien je suis proche de vous et solidaire de vous“ Jen co jsem připutoval k massabiellské jeskyni, chtěl bych se s prvním pozdravem obrátit k nemocným, kteří ve stále větším počtu přicházejí do této svatyně, a k těm, kteří je doprovázejí, k těm, kteří se o ně starají i k jejich rodinám. Jsem spolu s vámi, milovaní bratři a sestry, coby poutník u Panny Marie; Před Massabiellskou jeskyní sdílím vaše modlitby i naděje; sdílím s vámi čas života poznamenaný tělesným utrpením, ale v úchvatném Božím plánu o nic méně plodný. Spolu s vámi se modlím za ty, kdo se svěřili našim modlitbám. Během celé své apoštolské služby jsem velmi důvěřoval sebedarování, modlitbě a oběti těch, kdo trpí. Prosím vás, abyste se o této pouti připojili ke mně, abychom tak – na přímluvu Panny Marie – přednesli Bohu všechny prosby Církve i světa. Drazí nemocní bratři a sestry, chtěl bych vás, jednoho po druhém, s láskou tisknout ve svém náručí a říci vám, jak jsem vám blízko a jak s vámi cítím. Činím tak duchovně, když vás svěřuji mateřské lásce Matky Páně, a prosím ji, aby vám u svého Syna Ježíše vyprosila požehnání a útěchu. Svatý Otec přišel na pouť k Jeskyni, aby se modlil k Neposkvrněnému Početí o slavnosti Nanebevzaté. Lurdy jsou „školou“ modlitby v celé její evangelijní plnosti: modlitbou pokání, obrácení a chvály. Lurdské „Ave Maria“ se stalo součástí života Církve, stejně jako procesí po lurdském vzoru. Lurdy jsou „pečetí“ víry a věrnosti Kristu a Církvi. Motivem pouti Jana Pavla II. bylo 150. výročí dogmatické definice Neposkvrněného Početí, vyhlášené bl. papežem Piem IX. 8. prosince 1854 bulou „Ineffabilis Deus“. necelé čtyři roky nato, se tady u jeskyně Matka Boží 20

První pouť Jana Pavla II. do Lurd – 14.-15.8.1983

představila Bernardettě jako Neposkvrněné Početí, když jí v nářečí řekla: „Que soy era Imaculada Councepciou“. Dnes jsou tyto slova vytesána na podstavci sochy Panny Marie, umístěné právě tam, kde ji spatřila Bernardetta. Svatý Otec připutoval do Lurd už podruhé: byl zde už 14. - 15. srpna 1983, o Svatém roce Vykoupení. Řekl tehdy, že slavnost Nanebevzaté si připomínal jako nejkrásnější ve svém životě. Avšak vzpomínky na jeho pouť k Jeskyni začínají už v roce 1981: toho roku sem chtěl putovat v červenci u příležitosti mezinárodního eucharistického kongresu. Avšak atentát na náměstí svatého Petra – 13. května – mu v tom zabránil, a přinutil ho odložit pouť o dva roky. Alespoň duchovně se účastnil onoho kongresu, zaměřeného na eucharistii, která je pulzujícím srdcem massabiellské jeskyně. Papež Pius X. označil Lurdy za „nejkrásnější eucharistický trůn“. Dnes je zde Jan Pavel II. a s ním celá Církev. Je zde i maličká Françoise. Matka Claire a otec Laurent jí pozvedají dívčinu hlavu, aby mohla spatřit papeže, jenž jako každý poutník pije vodu, která zde zázračně Poprvé jako papež před lurdskou jeskyní. vytryskla. Maličká pozvedá ještě výš svůj růženec, který se v pomyslném Magnificat dotýká nebes. Nevidí, jak papež předává Matce Boží „zlatou růži“, dar kterým papežové minulosti vzdávali hold katolickým královnám. Zvyk však dostál proměny. Nyní ji Svatý Otec věnuje královně nebes, Neposkrvněnému Početí. Dílo, jež vzešlo z římské zlatnické dílny bratří Tavaniů, nese věnování Lurdské Panně Marii. Modlitba Anděl Páně ve francouzštině; Apoštolské požehnání. Vše za účasti mnoha kardinálů, arcibiskupů a biskupů. Matka Claire bere malou Françoise něžně za ruku a dělá kříž na tělíčku, poznamenaném utrpením. Žena chápe pohnutí kolem stojících a říká: „Byla to Françoise, kdo tu dnes chtěl za každou cenu být. Chtěla být s papežem. Chtěla se modlit k Madoně po jeho boku a za něho“. V několika okamžicích Françoise dokáže naučit, že bolest se nesmí prožívat jako „něco“, co nám bylo „odňato“, jako uštknutí, co svírá tělo. Svým mlčením vypovídá, že nemoc je „něčím“, co dáváme. Rodiče se usmívají: „Mnozí příbuzní a známí jsou přesvědčeni, že nás postihlo velké neštěstí. Ale není tomu tak. Stojíme tváří v tvář tajemství, které nás pozvolna zaplavuje svou radostí. Co pak je neštěstím? Kdo by se odvážil nazvat Françoise neštěstím?“ Tito dva mladí, kteří mají dohromady šedesát, jsou povoláním rodiče. Pocházejí z údolí Loiry. Nejsou v Lurdech proto, aby Françoise vstala a znenadání chodila. Jsou tu, aby jim Panna Maria pomohla být šťastnou rodinou. Vědí, že se od nich žádá, aby uchovávali a adorovali bílou „hostii“, kterou mají ve svém středu. 21

Lurdy daly Claire a Laurentovi prostou a nezadržitelnou sílu překonat psychologii neštěstí. Není čas na pláč: ten nádherný úsměv Françoise, bez hlasu a bez nohou, není náhodou, není nehodou. Žádné vysvětlování neumenší velký skandál utrpení jejich dcery ani žádného jiného člověka na zemi. Velikost spočívá v přijetí a ve schopnosti proměnit temnou zkušenost v pramen světla. Takové je „tajemství“ Lurd, skryté i v prostých dějinách maličké Françoise. Letadlo s papežem na palubě se vzneslo 14. srpna v 9.22h z římského letiště Roma-Ciampino a směřovalo do Tarbes. Začala 104. mezinárodní apoštolská cesta Jana Pavla II., který tak podruhé zavítá do Lurd a po sedmé do Francie. Na tarbském letišti Svatý Otec přistál v 10.58h. Hned na letišti jej přivítal francouzský prezident Jacques Chirac, spolu s nejvyššími místními představiteli, mezi nimiž byl tarbský prefekt a starostové Tarbes a Lurd. Prezident ve svém pozdravu mj. řekl: „Svatý Otče, je mi radostí a ctí, že vás dnes mohu přivítat a pozdravit v Tarbes. Francie je šťastná, že vás může znovu přijmout u příležitosti této pouti do Lurd, která je druhou po té, co jste vykonal v roce 1983. Do naší země, země dávného křesťanství jste Svatý Otče zavítal již sedmkrát, zvláště pak u příležitosti Světového dne mládeže, který v srpnu 1997 shromáždil v Paříži více než milión mladých. Francouzi si na to živě vzpomínají. Minulého roku jste v Římě slavil XXV. výročí svého pontifikátu, obklopen osobnostmi, které přišli ze všech kontinentů, aby vám vyjádřili svůj obdiv, svou náklonnost a přání. Letos jste se rozhodl vrátit se do Lurd, které ztělesňují živou vzpomínku na francouzskou světici, Bernardettu Soubirousovou, ženu srdce a víry, co dala naději těm nejchudším, a zdroj útěchy a inspirace katolíkům celého světa. Všichni chápou význam vaší cesty na tato jedinečná místa, vyjadřující tolik odvahy, zbožnosti a tolik solidarity. Poutník mezi poutníky, Vaše přítomnost, starostlivost, Váš příklad oživí horlivost všech, kdo často v utrpení a nemoci přicházejí do Lurd, na toto vznešené místo víry a naděje. Zítra budete slavit eucharistii, která v tento den, zasvěcený Panně Marii, bude mít zcela zvláštní ohlas. Vskutku, nehledě na přesvědčení a naděje každého, pozvolna vyvěrá všeobecné vědomí. Příliš pozvolna, jistě, ale nezadržitelně, můžeme doufat, že si národy a státy 22

uvědomí, že ochrana těch nejslabších, nejzranitelnějších a nejchudších je povinností, morálním imperativem, přesahujícím všechny hranice...“

Na uvítání Svatý Otec odpověděl slovy:

„Pane prezidente, ctihodní bratři v biskupské službě, vážené dámy, vážení pánové, kteří jste se zde shromáždili, dobrořečím Pánu, že mi znovu dopřál navštívit tuto milovanou francouzskou zemi a setkat se s vámi se všemi. Přijměte mé srdečné přání dobra a pokoje. Důvodem mé dnešní cesty je slavení 150. výročí vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí blahoslavené Panny Marie. V myšlenkách jsem úzce spojen s milióny poutníků, kteří ze všech koutů světa rok co rok přicházejí do Lurd, aby Matce Páně svěřili úmysly, které nosí v srdci a požádali ji o její pomoc a přímluvu. Při této příležitosti bych chtěl pozdravit především vás, pane prezidente republiky a ve vaší osobnosti i všechny syny a dcery této vznešené země, která si právě v těchto dnech připomíná 60. výročí „vylodění v Provence“. Kéž by tyto slavnosti napomohly ke svornosti mezi národy a byly příležitostí k novému společnému úsilí v hledání a budování míru. S radostí vzpomínám na mé předchozí návštěvy Francie a využívám této příležitosti, bych vzdal hold nesmírnému dědictví kultury a víry, které poznamenaly její dějiny. Vskutku, nemohu zapomenout na veliké světce této země, na vzácné mistry křesťanského myšlení, školy spirituality, četné misionáře, kteří opustili vlast, aby nesli celému světu zvěst o Kristu Pánu. S důvěrou vzhlížím i k dnešní křesťanské komunitě, která velkodušně přijímá pozvání k oživení těchto našich časů moudrostí a nadějí, vycházejících z evangelia. V úctě k odpovědnosti a kompetencím každého, chce katolická Církev nabídnout společnosti svůj specifický příspěvek při budování světa, v němž by se velké ideály svobody, rovnosti a bratrství staly základem sociálního života, hledání a neúnavného šíření společného dobra. Tato přání svěřuji přímluvě mladé Bernardettě Soubirousové, pokorné dceři bigorrského venkova a na mateřskou přímluvu Panny Marie, s vroucností svolávám na tuto zemi Boží požehnání, které je zárukou nynější i budoucí prosperity a míru. Po setkání s prezidentem francouzské republiky, Svatý Otec opustil tarbské letiště a v panoramatickém automobilu se vydal na sedmnácti kilometrovou cestu do Lurd. Když papež projížděl starým městem, kolem farního kostela, zástup, který se shromáždil k jeho uvítání byl tak četný, že papamobil musel jet takřka krokem. Vždyť každý 23

chtěl na vlastní oči spatřit tolik očekávaného Hosta. I Lurdy byly oděny do svých nejkrásnějších šatů: ulice zdobily žlutobílé a modrobílé prapory – barvy Svatého Stolce a Panny Marie. Pohostinnost Francouzů byla projevem vroucího skutku lásky. Francouzští katolíci, kteří v těchto dnech prožívali svou národní pouť, dosvědčili papeži svou velkou náklonnost. Nesmírný byl i počet mladých. Lurdy – na jihozápadě Pyrenejí – dnes mají asi patnáct tisíc obyvatel. leží v nadmořské výšce 420m a tvoří první pyrenejské podhůří. Poklidné dějiny lurdské vesnice se doslova otočily v roce 1858, a to díky zkušenosti čtrnáctileté Bernardetty Soubirousové. Dnes pak tuto svatyni navštěvuje každoročně více než šest miliónů poutníků přicházejících ze sedmdesáti zemí světa. Pracuje zde něco přes šest tisíc „dobrovolníků pohostinnosti“. Stálou službu zde vykonává třicet kaplanů ze čtyř kongregací a z různých diecézí. Je zde i pět řeholních komunit a jedno laické sdružení. Stálých zaměstnanců svatyně je 297, k nim pak je třeba přičíst dalších 170 spolupracovníků. Takové je konkrétní Jan Pavel II. svědectví, jak to, co je slovy po příjezdu do Lurd evangelia maličké se stává velikým a přináší ovoce. Všichni tito lidé jsou totiž lurdskými občany. Lurdská jeskyně je místem osmnácti zjevení Panny Marie Bernardettě a je stěžejním místem svatyně. Před sochou Neposkvrněné – vytesané podle pokynů Bernardetty sochařem Fabischem – bylo postupně – z vůle místních biskupů, vybudováno pět oltářů. První z nich byl posvěcen 21. května 1866, a této slavnosti se ještě účastnila i Bernardetta. Druhý pak byl darem diecéze v Sées, a byl posvěcen 6. října 1874. Další oltáře byly postaveny u příležitosti 50. a 100. výročí zjevení. Konečně pátý z nich byl posvěcen letos, 20. dubna. Byl pojat podle pastoračního tématu letošního roku: „Pán je má skála“. Oltář proto tvoří jediný kamenný blok, pocházející z Arudy. Po modlitbě Anděl Páně a požehnání se Svatý Otec odebral do Accueil Notre Dame, kde byl ubytován. je to poutní dům vybudovaný v roce 1997 právě naproti jeskyně. Je zde k dispozici 209 pokojů s 904 lůžky. Apartmá Svatého Otce se nacházelo v pátém poschodí. U vchodu Jan Pavel II. pozdravil 24

sedmdesátičlenný personál Accueil Notre Dame. Večer, v 17.30h, předsedal Svatý Otec modlitbě růžence, po němž následovalo tradiční „světelné procesí“.

„Le siège d’une étonnante école de prière, où Marie enseigne à tous à contempler avec un ardent amour le visage du Christ“ Kolik růženců se už vznášelo z Lurd k nebi od onoho 11. února 1858, kdy prostý a vlídný dialog dvou navždy mladých žen – Marie z Nazareta a Bernardety – dal vytrysknout nevyčerpatelnému zdroji modlitby, víry, milosti, naděje, radosti a pokoje. Vskutku nekonečný to pramen. Massabiellská jeskyně se stala stěžejním bodem, od nějž se odvíjela historická a tolik vytoužená pouť Jana Pavla II., konaná u příležitostí 150. výročí dogmatické definice o Neposkvrněném Početí. Jeskyně se tak stává „nádrží“ bolesti, co se proměňuje v naději. Tato skála je ryzí modlitbou. Od roku 1858 to zakoušejí dlouhé generace křesťanů, kteří sem přicházejí ani ne tak proto, aby dosáhli zázraku tělesného uzdravení, i když k nim dochází. Pravým, trvalým a tajemným zázrakem Lurd však zůstává obrácení. Žádné statistiky na světě nedokáží obsáhnout nezadržitelnou sílu „metanoie“ (obrácení), jež se odehrává pod pláštěm Matky. Po modlitbě Anděl Páně, tvořící jednu z „etap“ pouti Jana Pavla II., věnoval Svatý Otec modlitbě celé sobotní odpoledne, 14. srpna – vigílii Nanebevzaté. V 17.30h se modlil svatý růženec a večer chtěl být po boku poutníků, kteří s rozžatými svícemi v rukou kráčeli v tradičním „světelném“ průvodu. Před jeskyní Svatý Otec zahájil modlitbu růžence a setrval zde v usebrané modlitbě.

„Milovaní bratři a sestry, když tu u Massabiellské jeskyně poklekám, s dojetím pociťuji, že jsem dosáhl cíle svého putování. Tato jeskyně, kde se Maria zjevila, je srdcem Lurd. Je připomínkou jeskyně na hoře Horeb, kde se Eliáš setkal s Pánem, jenž k němu promlouval v „jemném vánku“ (1Král 19,12). Tady Panna Maria vyzvala Bernardetu, aby se modlila růženec, přičemž sama probírala růžencová zrnka. Tato jeskyně se tak stala místem obdivuhodné školy modlitby, v níž Maria učí všechny s vroucí láskou rozjímat Kristovu tvář. 25

Jako lurdští poutníci, chceme i my procházet v modlitbě spolu s Matkou „tajemství“, v nichž se Ježíš zjevuje jako „světlo světa“. Vzpomínáme na jeho příslib: „Kdo mě následuje, nechodí v temnotách, ale bude mít světlo života“ (Jan 8,12). Od pokorné služebnice Páně se chceme naučit ochotě k pozornému naslouchání a velkodušnému úsilí v přijímání Kristova učení do našeho života. Zvláště, když rozjímáme o účasti Matky Páně na vykupitelském poslání Syna, vyzývám vás k modlitbě za povolání ke kněžství a panenství pro Boží království, aby ti, kdo jsou povoláni, dokázali odpovědět s ochotou a vytrvalostí. Obráceni k Nejsvětější Panně, opakujeme spolu s Bernardetou: «Ma bonne Mère, ayez pitié de moi; je me donne tout entière à vous afin que vous me donniez à votre cher Fils que je veux aimer de tout mon cœur. Ma bonne Mère, donnez-moi un cœur tout brûlant pour Jésus» (má dobrá Matko, smilujte se nade mnou; zcela se vám odevzdávám, abyste mne dala vašemu drahému Synu, kterého chci milovat z celého svého srdce. Má dobrá Matko, dejte mi srdce hořící pro Ježíše“). Pět tajemství se pak přednášelo a rozjímalo na pěti různých místech lurdské svatyně: bazény, stan eucharistické adorace, před bazilikou Panny Marie Růžencové. Každé „zastavení“ bylo velmi pečlivě voleno s ohledem na tajemství, které se rozjímalo. Papež prošel tuto modlitební pouť, těchto pět „zrn“ velkého mariánského růžence zvaného Lurdy, v panoramatickém papamobilu. Modlitbu růžence vedl Jacques Perrier, biskup Tarbes a Lurd. Meditace pocházely od Jeana Vaniera, skutečného apoštola světa utrpení. Svatého Otce doprovázelo několik „výjimečných“ poutníků, kteří představovali takřka celý svět: byli zde postižení a nemocní upoutaní na vozíčky; s nimi pak dobrovolníci z lurdské svatyně; byli zde mladí a řeholnice; byli zde kněží a velmi mnoho ministrantů. Dvanáct mladíků drželo dvanáct vztyčených korouhví s obrazy Panny Marie, tak jak je 26

uctívána v různých svatyních – od Fatimy až po Czestochowou. „Zdrávasy“ se recitovaly v jazycích, kterých se v lurdské svatyni obvykle používá: francouzsky, italsky, španělsky, anglicky, německy, holandsky a latinsky. Modlitbu růžence obohatily texty evangelia a tradiční zpěvy. První tajemství – „Křest Páně“. Stojíme před bazény, místem naděje, s nemocnými a Lurdští poutníci dobrovolníky. Tady se připomnělo, že Ježíš přijal od Jana křest, a že jeho křest je místem, na němž se zjevilo jeho božské synovství, které se bude dále odhalovat v průběhu celého evangelia. Druhé tajemství je soustředěno na „svatbu v Káně“, a „prožívalo“ se před stanem eucharistické adorace, neboť svatební hostina připomíná eucharistii. Tento význam zdůrazňuje i přítomnost neustále adorujících řeholnic. Mladí lidé pak vydali svědectví, že jejich generace stále více odhaluje jako „novost“ krásu modlitby na kolenou před Nejsvětější svátostí a přímého zážitku skutečné Pánovy přítomnosti. „Hlásání evangelia“ je třetím tajemstvím, které se rozjímalo v průčelí baziliky svaté Bernardety, vedle Accueil Notre-Dame (poutní dům, zvláště pro nemocné, který během této pouti hostil i Jana Pavla II.). Přítomní postižení a nemocní připomněli, že v Ježíšově blízkosti se stále vyskytovali nemocní. Hlásání evangelia doprovázelo mnoho zázraků, které Pán vykonal: když posílal své apoštoly dal jim moc uzdravovat na těle i na duši. Nemocní jsou mezi prvními adresáty evangelia blahoslavenství, jsou jeho svědky a proroky. Čtvrté tajemství – „Proměnění Páně“ – se slavilo nedaleko kaple smíření. Mocnou sílu této svátosti připomněli kněží v albách a s fialovými štolami: Boží milosrdenství dokáže proměnit hříšníky. Konečně nad pátým a posledním tajemstvím, kterým je „Ustanovení eucharistie“ – se meditovalo před 27

bazilikou Panny Marie Růžencové. Papež vystoupil z papamobilu a zaujal místo uprostřed prostranství před chrámem. Po jeho boku spousta kardinálů, arcibiskupů, biskupů. Živý „růženec“, ba přímo „řeku“ tvořilo množství mladičkých ministrantů. Na závěr Svatý Otec přednesl úchvatnou modlitbu k Panně Marii:

„Zdrávas Maria, chudá a pokorná Ženo, požehnaná od Nejvyššího! Panno naděje, proroctví nových časů, přidružujeme se k tvému zpěvu chvály, abychom oslavovali Pánovo milosrdenství, zvěstovali příchod Království a plné osvobození člověka. Zdrávas Maria, pokorná služebnice Páně, slavná Matko Kristova! Panno věrná, svatý příbytku Slova, nauč nás vytrvalosti v naslouchání Slovu, být poslušnými k hlasu Ducha, pozornými k jeho výzvám v nitru svědomí, i k jeho projevům v událostech dějin. Zdrávas Maria, Matko bolesti, Matko živých! Panenská nevěsto pod křížem, nová Evo, buď naší vůdkyní po cestách světa, nauč nás žít a šířit Kristovu lásku spolu s tebou se zastavovat u bez počtu křížů na nichž je dosud křižován tvůj Syn. Zdrávas Maria, Ženo víry, první z apoštolů! Panenská Matko Církve, pomoz nám stále předkládat důvody naděje, která je v nás, důvěřujíc v dobrotu člověka i v lásku Otce. Nauč nás budovat svět zevnitř: v hlubině ticha a modlitby, v radosti z bratrské lásky, v nenahraditelné plodnosti kříže. Svatá Maria, Matko věřících, Naše Paní z Lurd, oroduj za nás. Amen. Nikdo nedokáže odhadnout kolik lidí se modlilo růženec se Svatým Otcem. Ulice kolem svatyně byly přeplněné a k nim se připojili tisíce dalších díky rozhlasovému a televiznímu přenosu. Krátce po 19h se Jan Pavel II. vrátil do Accueil Notre-Dame, jenž leží naproti baziliky. Modlitba růžence vzbudila na 28

rozlehlém prostranství svatyně atmosféru hlubokého dialogu s Bohem. Poutníci si krátce odpočinuli, aby se záhy - o 21h, vydali na tradiční světlený průvod „aux flambeaux“. Z výšin terasy Accueil Notre-Dame se Jan Pavel II. účastnil procesí, jež vykročilo od jeskyně v čele s belgickým kardinálem Godfriedem Danneelsem, arcibiskupem z Mechelen-Brussel. Tisíce a tisíce svící zářilo do příslib rodícího se dne. víry, který den co den duše a zanechává pečeť mariánské úcty. Na kostela se účastnily karmelitky, jejichž klášter vedle Accueil Notre-

lurdské noci jako Úchvatný pohled proniká do hloubi nesmazatelnou schodech svého procesí i se nachází hned Dame. Jejich mladistvá svěžest probouzí vroucí nadšení. Na začátku procesí papež všem poutníkům připomněl, co znamená prožívat procesí, zvláště pak tady v Lurdech. Jak zapomenout, že to byla právě Ta, co se Bernardetě představila jako Neposkvrněné Početí a vyslovila přání, aby sem přišla „v procesí“?

„Milovaní bratři a sestry, když se Panna Poutníci v procesí Maria zjevila Bernardetě v Massabiellské jeskyni, započal dialog mezi nebem a zemí, který dále pokračoval v čase a trvá až dodnes. Maria žádala dívku, aby sem chodila v procesí, jako by chtěla říct, že tento dialog se nemůže omezit na slova, ale spolu s ní se musí stát putováním víry, naděje a lásky. Už více než století křesťanský lid v Lurdech věrně odpovídá na tuto mateřskou výzvu každodenním kráčením za eucharistickým Kristem, defilujíc večer za zpěvů a modliteb ke cti Spasitelovy Matky. Letos se k vám připojuje i papež v tomto úkonu zbožnosti a lásky k Nejsvětější Panně, slavné ženě Apokalypsy, korunované dvanácti hvězdami (srov. Ap 12,1). S rozžatými svícemi v rukou si připomínáme a vyznáváme svou víru ve vzkříšeného Krista. Od Něj se našemu životu dostává světla a naděje. Svěřuji vám drazí bratři a sestry zvláštní úmysl modlitby tohoto večera: proste spolu se mnou Pannu Marii, aby světu získala vytoužený dar míru. Ať se v duších rozvinou city odpuštění a bratrství. Ať se odloží zbraně a v srdcích pohasne nenávist a násilí. Ať každý spatřuje v tom druhém nikoli nepřítele, proti kterému je třeba bojovat, ale bratra, kterého je třeba přijmout a milovat, abychom tak společně budovali lepší svět. 29

Vzývejme společně Královnu míru a obnovme své úsilí ve službě smíření, dialogu, solidarity. Tak si vysloužíme blahoslavenství, jež Pán zaslíbil „činitelům pokoje“ (Mt 5,9). Provázím vás svou modlitbou a požehnáním. Bůh vám žehnej! Slovo „mír“ požívá všeobecné hodnoty. Slova jako „válka“, „nenávist“, „násilí“ jsou tady v Lurdech doslova nepochopitelná. Jsou naopak místem konkrétní fyzické síly „civilizace lásky“, kde ti, kdo jsou považováni za poslední – nemocní, chudí, maličcí – jsou skutečně prvními; kde sloužit, sdílet, doufat a nedivit se utrpení, je něčím naprosto normálním; kde postižený není přítěží, „S rozžatými svícemi vyznáváme víru ve vzkříšeného Krista“ nýbrž bohatstvím nevyčíslitelné hodnoty; kde není na prvním místě fyzická zdatnost či bankovní konto. Jediné, co zde platí, je láska. „V srdci nemocného a chudého je skryto tajemství. Ježíš říká, že cokoli jsme učinili pro hladového, žíznivého, nahého, nemocného, vězněného, učinili jsme Jemu. Vše, co prokazuješ byť bezvýznamnému člověku, děláš Kristu. Nemocný se tak v celé své nejistotě, úzkosti a opuštěnosti ztotožňuje s Kristem. V jeho radikální chudobě, v patrných ranách se zračí tajemství Boží přítomnosti“. Tak promlouvá Jean Vanier, zakladatel komunity Archa a Víra a Světlo. Tomuto svědku Boží něhy k nemocným byla svěřeny meditace pěti růžencových tajemství světla. Narodil se v roce 1928 v Kanadě. Jako čtyřicetiletý začal s pohostinností vůči mentálně postiženým nemocným. Celé jeho poslání se zrodilo ze setkání se dvěma postiženými. Vzpomíná: „V Trosly-Breuil, malé osadě severně od Paříže, jsem potkal Raphaëla a Philippa. Pozval jsem je k sobě na návštěvu ve jménu Ježíše a v duchu evangelia. Tak vznikla komunita Archa. Už na začátku jsem věděl, že to bude životní poslání. Při založení Archy bylo mým záměrem vytvořit rodinu, společenství z těch a s těmi, kdo jsou slabí a chudí kvůli svému mentálnímu postižení, a kdo se cítí opuštěni“. Komunita se postupně rozrůstala. V mnoha zemích byly otevřeny nové „domácí krby“, kde postižení, jejich blízcí i ošetřující personál sdílí radosti i starosti života v duchu Ježíšových blahoslavenství. „Nejde o to, něco pro chudého či nemocného udělat, ale vejít s ním do vztahu, aniž bychom tušili, kam nás to všechno dovede, protože to po nás bude žádat něco, oč nestojíme – říká Vanier. Žít ve vztahu s chudým a nemocným znamená vejít s ním do společenství, stát se zranitelnými, znamená ztratit vlastní svobodu, abychom získali novou - svobodu lásky. Chudý, nemocný zůstává nebezpečný: vyzývá ke změně, proměně, 30

k radikálnímu obrácení. Často je mnohem snazší dát chudému peníze, než se k němu přiblížit; je snazší stisk ruky nemocného, než setrvat v jeho blízkosti“. „V průběhu let – říká – jsem poznal, že mezi mým životem s chudými a nemocnými a mou modlitbou spojení s Bohem není žádný rozpor. Jistě, Ježíš se mi zjevuje v eucharistii a potřebuji s Ním trávit čas v tiché modlitbě. On se však zjevuje i v tomto životě s mými bratřími a sestrami. Má věrnost Ježíšovi se uskutečňuje v mé věrnosti bratřím a sestrám Archy, Víry a Světla, zvláště pak těm nejmenším a nejchudším“. Jean Vanier je dojat až k slzám, když mluví o Janu Pavlu II. „Je to Boží muž, svědek pro naši dobu, pro současné lidstvo. Má slova jsou prostá, ale modlím se k Pánu za papeže a děkuji Mu za dar tohoto papeže. Mohu dosvědčit, že chudí, nemocní a osamělí jej vnímají duchovně blízkým. Považují Jean Vanier na audienci u Jana Pavla II. ho za otce, přítele, ba i důvěrníka, jemuž můžeš říci všechno, protože víš, že ti rozumí, že ti odpouští, že tě miluje“. Jean Vanier vzhlíží k jeskyni a rozjímá sladký pohled sochy Neposkvrněné. Pak rozevře náruč a ukazuje na všechny nemocné na lurdském prostranství: „Můžeme pronášet cokoli, ale smysl všeho je tady. Matka Boží, která se zjevila chudičkému a křehkému děvčátku. Usmívá se na ni, miluje ji. Neslibuje jí bohatství či kdovíjaké hmotné jmění. Je to rozměr Boží lásky, který nás přesahuje a činí šťastnými, protože jsme jeho dětmi“. Jeana Vaniera velmi oslovilo, že si papež zvolil právě Accueil Notre-Dame. Tady je s nejchudšími a nemocnými poutníky. Je mezi nimi. Z tohoto místa má papež před očima jeskyni a zástup naděje, který k ní bez ustání proudí. Jean Vanier dodává: „Nikdo nikdy nezapomene, že si papež zvolil právě tento příbytek. Je to katecheze pronesená z katedry utrpení“.

Poutní dům Accueil Notre-Dame pro nemocné, kde Jan Pavel II. přebýval během své pouti do Lurd. 31

MODLITBA ZA OBDRŽENÍ MILOSTI NA PŘÍMLUVU BOŽÍHO SLUŽEBNÍKA PAPEŽE JANA PAVLA II.

Ó Nejsvětější Trojice, děkujeme ti, žes církvi darovala papeže Jana Pavla II. a dala v něm zazářit něžnosti svého otcovství, slávě Kristova kříže a jasu Ducha lásky. Svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství a v mateřskou přímluvu Panny Marie nám zosobnil obraz Ježíše, Dobrého Pastýře a ukázal nám tak svatost jako vysoké měřítko řádného křesťanského života, jako cestu k dosažení věčného společenství s tebou. Na jeho přímluvu nám podle své vůle uděl milost ………(vložit svou prosbu o uzdravení duše či těla), o kterou vroucně prosíme, v naději, že bude brzy přiřazen k počtu tvých svatých. Amen. S církevním schválením Kardinál CAMILLO RUINI Generální vikář Jeho Svatosti pro Římskou diecézi 32

« Ce chantier a été une grâce particulière » (rozhovor P. Marko Rupnika, S.I., autora nových mozaik v Lurdech, pro Lourdes Magazíne)

JEŽÍŠŮV KŘEST - Kristus sestupuje co nejníž a bere na sebe všechno člověčenství. Mozaika se nachází hned vedle portálu baziliky

Otče Rupniku, jaká je vaše osobní zkušenost s modlitbou růžence? Narodil jsem se na vesnici uprostřed slovinských Alp a na dětství, pokud jde o modlitbu růžence, si uchovávám velmi přesné vzpomínky. Každý večer jsme se u nás v rodině všichni scházeli – rodiče i děti – k modlitbě růžence. Rodiče nás naučili pravé povaze růžence, to znamená jako modlitbě opakování a ne tolik už jako meditaci. Modlili jsme se takto: po každém „Zdrávas Maria“, se přidalo rozjímané tajemství. Tak se velká tajemství spásy hluboce vryla do srdce každého z nás. Dále si rovněž vzpomínám, jak mi otec říkal, že i když jsem při modlitbě roztěkaný, nemám se zneklidňovat protože to, na čem záleží je pamatovat čí jsou slova modlitby, kterou říkám, komu byla adresována. Protože jsou to slova svatá – říkával – sama očišťují naše srdce, myšlenky, city. Potom jsem se mnoho let věnoval modlitbě Ježíšově, modlitbě křesťanského Východu. Nyní mě zvlášť přitahuje růženec a uvědomuji si, že vše, čeho se mi v rodině dostalo se jakoby rozvíjí a zůstává pro mě odkazem i základní

hodnotou. Opakování duchovních slov rozptyluje neklid dne, upoutává pozornost k srdci, a očišťuje tím, že tvoří stále silnější spojení s Pánem a s jeho přesvatou Matkou. Osobně nacházím zvláštní milost v této modlitbě, která očišťuje a zaměřuje pohled na duchovní představivost. Měsíc listopad 2007 - osm techniků a čtyři umělci v Lurdech, aby dokončili mozaiky a bděli nad jejich instalací v harmonii s architekturou baziliky. Cena díla 300.000 Euro. 33

Proč zaujímá svatba v Káně na vašem díle pro Lurdy ústřední postavení?

SVATBA V KÁNĚ, se nachází nad ústředním portálem růžencové baziliky. Ženich a nevěsta symbolizují vztah mezi Bohem a lidstvem. Tým vše připravil do nejmenších detailů už v Římě" Každá mozaika se skládá ze stovek fragmentů, Jde o gragmenty ušlechtilých nerostů (mramor, apod). anebo o pigmentovanou sklovinu

Mozaikové umění je uměním trpělivosti.

Především je třeba upřesnit, že to, že se scéna nachází nad vstupními branami neznamená automaticky, že se jedná o ústřední výjev! Nicméně, tato evangelijní scéna má své poselství, bohaté na obsahy, jež jsou pro dnešek obzvlášť důležité. Například: ženich a nevěsta jsou v Bibli symbolem vztahu Boha k lidstvu. Mariina slova: „Už nemají víno“, interpretována ve světle textů knihy Moudrosti a Kazatel by mohla znamenat: „už nemají lásku“. Tato slova mohou dokonce vyjadřovat konec náboženství bez lásky, náboženství, které se zredukovalo a zúžilo na formalizmy, legalizmy, moralizmy, atd. Otcové ztotožňovaly kamenné nádoby s marností náboženství, v němž už zákon není strážcem náboženského vztahu, nýbrž stal se základem legalizmu. Náboženství, ve kterém se vyčerpala láska, se stává zbytečným jhem, které budí alergii vůči všemu náboženskému. 34

To je zvlášť aktuální dnes, a to nejen ve Francii. Manželé se často prezentují smutní, protože už nemají lásku. V naší kultuře je smutek zvlášť dramatickým tématem. Vztah člověka k Bohu je sám o sobě pramenem lásky a radosti. Kristus, nový ženich odděluje lidstvo od temnot, úzkosti, a spojuje ho s Bohem, ve vztahu lásky – pokud je křesťanská víra – k němuž se svobodně přidružuje ve věrnosti, lásky, kterou ani smrt nedokáže uhasit. Tehdy se s docela jinou pozorností naslouchá slovům Matky Boží „učiňte, co vám řekne“. Boží slovo – plně uskutečněné v osobě Krista, jako láska Otce k lidstvu – se stává horizontem nové smlouvy. Domnívám se, že všechna zjevení Panny Marie lze chápat v tomto pohledu. Jak tato práce v Lurdech duchovně poznamenala váš tým i Vás samotného? V jistém ohledu se toto pracoviště nelišilo od ostatních. Pro mne i pro celý tým mých umělců, představovala každá realizace mozaikového díla závažné nasazení z hlediska duchovního, nejen z pohledu uměleckého a technického. Pokaždé, když pracujeme, byť na zapadlém kostelíku v horské osadě, připravujeme se modlitbou. Prosíme Otce, aby nám dal Ducha svatého, který je Pán, jenž dává lásku, lásku mezi námi, aby tak Bůh mohl být přítomen v našem díle, našich vztazích. Duch svatý, Pán, který dává život, jak věříme a doufáme, dá život tvářím, pohledům, gestům i barvám našich mozaik. Je jasné, že Lurdy znamenaly mnohem víc než jiná pracoviště, a to z důvodu toho, co Lurdy představují. Toto pracoviště bylo mimořádnou milostí. Tuto zkušenost udělal každý z umělců, a to už předtím, než jsme do Lurd přišli, zkušenost duchovní hutnosti místa díky Panně Marii a svaté Bernardetě. A když jsme pak byli na místě, to co nás Na tomto gigantickém díle pracovalo 17 umělců 35

všechny zasáhlo bylo vnímání síly a duchovní energie miliónů těch, kdo se tu v průběhu 150 let modlili. Věříme, že stejně jako dávné ikony jsou obohaceny proudem modliteb, které k nim doléhají, stejně i každé poutní místo je bohaté zjeveními ale také bohaté vírou poutníků. Naši práci tedy musíme dělat s tímto duchovním postojem, který otvírá k modlitbám a díkůvzdáním, k nepřetržitému vzývání, neboť tento druh práce musí jistým způsobem odpovídat místu, kde se uskutečňuje. Je zapotřebí duchovní harmonie mezi umělci, s místem, s celou Církví. Ještě musím dodat toto: toto pracoviště bylo zvlášť náročné z důvodu povětrnostních podmínek; pracovali jsme venku v měsíci listopadu, kdy teplota klesala až k 8 stupňům pod nulu. A přesto žádný z umělců, se ani na okamžik neohlížel na těžkosti. Práci jsme dělali s radostí a nadšením. Ještě jeden důlěžitý aspekt: každý z nás v sobě nosí hlubokou úctu k papeži janu Pavlu II. Tvář Panny Marie na tajemství svatby v Káně Skutečnost, že pracujeme na tajemstvích světla na jeho památku, byla zdrojem síly. Vzpruhou nám navíc byla přátelská, nakloněná a povzbudivá přítomnost biskupa, Mons. Perriera, takže dávala zapomínat na obtíže. K tomu také přispěl fakt, že jsem bydleli v domě kaplanů, sdíleli jejich život, vážili si všech jejich pozorností vůči nám. Byli pro nás konkrétní církevní komunitou, která je sine qua non podmínkou kreativity všech uměleckých děl. Jsme přesvědčeni, že jen ve společenství Církve lze vytvořit něco pěkného pro Církev … Jaké poselství mohou z vašeho pohledu přinést Lurdy mužům a ženám současnosti? Myslím, že lurdské poselství je poselstvím evangelia všech dob. V Evropě, vědomé si svého racionalizmu a intelektualizmu, stavějí Lurdy do středu celistvou moudrost, k níž dochází srdce zlomené, kající, modlící se. Boží milosrdenství, duchovní a náboženská četba osobního a kolektiv-ního zla, pokora svaté Bernardety, to jsou vzácná poselství pro náš svět, přesahující fyzickou přítom-nost svaté Bernardety. Toto poselství Lurd nám v celé jeho kráse sdělily během společně trávených večerů, rodiny „Domu Mariina“, které nás mnoha způsoby podporovaly. Přesně tak je dnes třeba mluvit, aby se oslovilo srdce člověka. V Jubilejním roce navštíví Lurdy 8 miliónů poutníků: mezi nimi budeme i my! 36

MODLITBA JUBILEA Bože, náš Otče, mezi vším tvorstvem jsi dal vykvést Marii, dokonalému stvoření, „Neposkvrněnému Početí“. Tady, v Lurdech, toto jméno sama vyslovila a Bernardeta je pak opakovala. Neposkvrněné Početí je voláním naděje: zlo, hřích a smrt už nejsou vítězové. Maria, znamení, které předchází, jitřenka spásy! Maria, jež´s nevinností a útočištěm hříšníků, tebe prosíme.

Ave, Maria gratia plena! Dominus tecum. Benedicta tu in mulieribus, et benedictus fructus ventris tui, Iesus. Sancta Maria, Mater Dei, ora pro nobis peccatoribus, nunc et in hora mortis nostrae. Amen.

Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s tebou; požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš. Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší. Amen.

Pane Ježíši, tys nám dal Marii za Matku. Ona sdílela tvé utrpení i tvé zmrtvýchvstání. Tady, v Lurdech, se ukázala Bernardetě smutná pro naše hříchy, ale zářící tvým jasem. Skrze Ni ti svěřujeme všechny radosti a bolesti: ty naše, ty nemocných i ty celého lidstva. Maria, naše Matko a Sestro, důvěrnice a oporo nás všech, tebe prosíme Ave, Maria gratia plena! … Duchu svatý, tys Duchem lásky a jednoty. Tady, v Lurdech, žádala Maria skrze Bernardetu, aby se tu postavila kaple a chodila sem procesí. Inspiruj Církev, kterou Kristus zbudoval na Petrově víře: shromáždi ji v jednotě. Veď putování Církve: ať je věrná a odvážná! Maria, ty jež naplněna Duchem svatým, jsi Snoubenkou i Služebnicí. Tys vzorem křesťanů a mateřskou tváří Církve: tebe prosíme. Ave, Maria gratia plena! … 37

Pro tolik milostí, kterých se na tomto místě dostalo, pro všechna obrácení, všechna odpuštění, uzdravení, pro povolání a přísliby, k nímž zde došlo či kterým tu dáš vzejít, pro radost ze služby, kterou nám dáváš zakoušet: Lurdská Madono, tobě děkujeme! Se všemi našimi bratřími a sestrami, s národy, prahnoucími po míru a spravedlnosti, s mladými, hledajícími svou cestu, ty, která ses ukázala dívence Bernardetě jako mladičká, s obětmi zármutku, nemoci, postižení, nezdarů, s těmi, kdo mají důvod k zoufání: Lurdská Madono, tebe prosíme! Neboť tys Božím úsměvem, odleskem jasu Kristova, příbytkem Ducha svatého; protože ty sis vyvolila Bernardetu v její ubohosti; neboť tys Hvězda jitřní, Brána nebeská a první ze vzkříšených tvorů: Lurdská Madono, tebe obdivujeme, a spolu s tebou opěvujeme Boží úžasné činy: Magnificat! Velebí má duše Hospodina Magnificat anima mea Dominum, a můj duch jásá v Bohu, et exsultavit spiritus meus mém spasiteli, neboť shlédl na svou in Deo salutari meo. nepatrnou služebnici. Quia respexit humilitatem ancillae suae. Od této chvíle mě budou blahoslavit Ecce enim ex hoc beatam me dicent všechna pokolení, omnes generationes. že mi učinil veliké věci ten, Quia fecit mihi magna, qui potens est, který je mocný. Jeho jméno je svaté et sanctum nomen eius. a jeho milosrdenství trvá od pokolení Et misericordia eius a progenie do pokolení k těm, kdo se ho bojí. in progenies timentibus eum. Mocně zasáhl svým ramenem, Fecit potentiam in brachio suo, dispersit rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně. superbos mente cordis sui. Mocné sesadil z trůnu Deposuit potentes de sede a ponížené povýšil, et exaltavit humiles. hladové nasytil dobrými věcmi Esurientes implevit bonis a bohaté propustil s prázdnou. et divites dimisit inanes. Ujal se svého služebníka Izraele, Suscepit Israel puerum suum, pamatoval na své milosrdenství, recordatus misericordiae suae. jak slíbil našim předkům, Sicut locutus est ad patres nostros, Abrahámovi a jeho potomkům navěky. Abraham et semini eius in saecula. Gloria Patri et Filio et Spiritui Sancto, sicut erat in principio et nunc et semper et in saecula saeculorum. Amen.

Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen.

Tato modlitba se skládá ze šesti strof. Lze použít jen tři první nebo tři poslední; anebo lze každou ze dvou částí použít ve dvou různých okamžicích. Po každé strofě se může recitovat modlitba Zdrávas Maria. 38

PEREGRINATIO

AD IMMACULATAM CONCEPTIONEM 18. – 29. ČERVNA 2008 STŘEDA, 18. ČERVNA V časných ranních hodinách odjezd z Pustiměře. Odpoledne příjezd do Padovy. Prohlídka baziliky sv. Antonína, nocleh. ČTVRTEK, 19. ČERVNA 6.30: mše svatá v bazilice, snídaně, odjezd do La Saletty, pouť po místě zjevení, večeře, modlitební vigílie a světelný průvod, nocleh. PÁTEK, 20. ČERVNA 6.30: mše svatá v bazilice, snídaně, meditace mariánského poselství La Saletty.

Odjezd do Lurd (příjezd navečer), večeře, světelný průvod, nocleh.

SOBOTA, 21. ČERVNA Lurdy: odpustková jubilejní pouť. Poutní program v Lurdech. Nocleh s plnou penzí. 39

NEDĚLE, 22. ČERVNA Odpustková jubilejní pouť. 9.30: mezinárodní mše sv. v podzemní bazilice sv. Pia X. Poutní program v Lurdech. Nocleh s plnou penzí.

PONDĚLÍ, 23. ČERVNA Odpustková jubilejní pouť. Mše sv. u Massabielské jeskyně, Poutní program v Lurdech. Plná penze.

Odjezd do španělské svatyně (kolem 17h) Santiago de Compostela. ÚTERÝ, 24. ČERVNA Ráno příjezd do Compostely pouť k hrobu apoštola sv. Jakuba staršího, 8.30: mše svatá v katedrále. Odjezd do portugalské Fatimy, ubytování, večeře, 21.30: modlitba růžence v kapli zjevení (5. tajemství česky - jeden z poutníků)

světelný průvod, nocleh. STŘEDA, 25. ČERVNA Snídaně, dopolední poutní program ve Fatimě, oběd, 17.00: mše sv. v kapli zjevení, (XX. výročí přijetí svátosti kněžství, 1988)

večeře, 21.30: modlitba růžence v kapli zjevení (5. tajemství česky - jeden z poutníků) světelný průvod, odjezd do Biarritz. ČTVRTEK, 26. ČERVNA Dopoledne příjezd do Biarritz, koupání v Atlantiku, odjezd do Lurd, mše svatá, večeře, světelný průvod, nocleh. 40

PÁTEK, 27. ČERVNA Snídaně, odjezd do Paray le Monial, prohlídka svatyně Božského Srdce Páně. 19.00h: mše svatá v kapli zjevení sv. Markétě Marii Alacoque, večeře, noční adorace: ZASVĚCENÍ BOŽSKÉMU SRDCI, nocleh. SOBOTA, 28. ČERVNA Snídaně, odjezd do Nevers.

10.45h: mše sv. v kapli sv. Bernardety, přejezd Švýcarskem, večeře u Bodamského jezera, odjezd do vlasti. NEDĚLE, 29. ČERVNA 19.00: mše svatá v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři ZAHÁJENÍ ROKU SV. PAVLA, U PŘÍLEŽITOSTI MM. VÝROČÍ NAROZENÍ APOŠTOLA NÁRODŮ. 41

42

PEREGRINATIO AD IMMACULATAM CONCEPTIONEM PUSTIMĚŘ – PADOVA – LA SALETTE – LOURDES - SANTIAGO DE COMPOSTELA FATIMA – PARAY LE MONIAL - NEVERS – PUSTIMĚŘ

CENA POUTNÍHO ZÁJEZDU: 12.000,-Kč CENA ZAHRNUJE: DOPRAVU (cca 7.300km) - nový moderní komfortní bus VOLVO UBYTOVÁNÍ - 4 noci s plnou penzí (snídaně, oběd, večeře ),

3 noci s polopenzí (snídaně+ oběd/večeře), 1 noc se snídaní CENA NEZAHRNUJE: cestovní pojištění PŘIHLÁŠKA:

Dr. Josef Beníček, 683 21 Drysice 115, 517.356.351(záznamník); mobil: 723.593.106 [email protected]

POŘAD BOHOSLUŽEB: 9.– 16. března 2008 DEN

LITURGIE

NEDĚLE 9. března

PONDĚLÍ 10. března ÚTERÝ 11. března

5. NEDĚLE POSTNÍ

PO 5.

PONDĚLÍ NEDĚLI POSTNÍ

PO 5.

ÚTERÝ NEDĚLI POSTNÍ

STŘEDA 12. března

PO 5. NEDĚLI POSTNÍ

ČTVRTEK 13. března

ČTVRTEK PO 5. NEDĚLI POSTNÍ

PÁTEK 14. března

STŘEDA

PÁTEK PO 5. NEDĚLI POSTNÍ

SLAVNOST

SOBOTA 15. března

SV. JOSEF, SNOUBENEC PANNY MARIE

NEDĚLE 16. března

KVĚTNÁ NEDĚLE PUSTIMĚŘ:

LITURGIE ZAČÍNÁ V KAPLI SV. ANNY

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 PUSTIMĚŘ 17.00 VYŠKOV 9.00 DRYSICE 16.30 DRYSICE 17.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PODIVICE 17.00 PUSTIMĚŘ 16.30 PUSTIMĚŘ 17.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 15.30 PUSTIMĚŘ 17.00 PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 PUSTIMĚŘ 14.00-16.00

za + Josefa VLČE, syna Stanislava a duše v očistci za + Jana PŘIKRYLA a manželku za + Metoděje a Františku MALÍKOVY za + Marii ALÁNOVOU, manžela a syna za +Josefa MAHDALA, manželku, živou a + rodinu POBOŽNOST

KŘÍŽOVÉ CESTY za + Ludmilu PEPRNÍČKOVOU a manžela za + Antonína ROZEHNALA, manželku, dceru a 2 rodiče POBOŽNOST

KŘÍŽOVÉ CESTY POBOŽNOST

KŘÍŽOVÉ CESTY za + Josefa MENŠÍKA, rodiče a Boží požehnání pro rodinu za + Josefa POSPÍŠILA, manželku a celou +rodinu za + Marii ZAKOPALOVOU, manžela a syna za + Josefa KRKOŠKU, syna, vnuky, živou a + rodinu za + Františku MRTVOU, Františku ŠNAJDROVOU a +r. za + Emílii ADAMCOVOU, manžela a syny za + Theodora MARÁKA, rodiče a bratry VELIKONOČNÍ SV. SMÍŘENÍ

/dva cizí zpovědníci/

PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

PUSTIMĚŘ: 5.500,-Kč; DRYSICE: 3.000,-Kč; PODIVICE: 1.300,-Kč PÁN BŮH ZAPLAŤ VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI. FARNÍ INFORMÁTOR, XIV. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.