FARNÍ INFORMÁTOR SLAVNOST TĚLA A KRVE PÁNĚ – 26. ČERVNA
2011
Jeruzaléme, oslavuj Hospodina.
MODLITBY PRVOKOMUNIKANTŮ Pane Ježíši, Synu Boží, před dvěma tisíci lety jsi přišel na tuto zem. Z lásky ke mně ses narodil jako dítě, abys mi byl podobný. Na křtu svatém jsi také mně dopřál, stát se Božím dítětem. O tom, jak mě máš rád mi vyprávěli rodiče. Více o Tobě vím z hodin náboženství. Řekls mi, že bez Tebe nemohu dělat nic. Proto jsi mě naučil modlit se. Každou neděli jsi ke mně promlouval ve svém Slově. A dnes poprvé budeš mým hostem. Tolik se už na tebe těším. Přijď, Pane Ježíši, a očisti mě. Přijď, Pane Ježíši, a posvěť mě. Přijď, Pane Ježíši, a buď mým štěstím. Amen. Pane Ježíši, děkuji Ti, že jsi ke mně přišel. Tolik Tě miluji. Děkuji Ti za své rodiče a za všechny, kdo mne učili poznávat tvou vůli. Děkuji Ti také za všechny, kdo připravovali tento krásný den našeho setkání. Prosím Tě, pomáhej mi, ať nikdy nezapomínám na tvou lásku ke mně a vždy se stejnou vroucností přicházím za tebou. Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 25. června – 3. července 2011 DEN
LITURGIE
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
SOBOTA 25. června NEDĚLE 26. června
SLAVNOST
PODIVICE 18.00 DRYSICE 8.00
za + Metoděje a Františku MALÍKOVY za + Františka ROZSYPALA, manželku, dceru, snachu a zetě
TĚLA A KRVE PÁNĚ PUSTIMĚŘ: PRVNÍ SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ (2)
na poděkování za 80 let života,
PUSTIMĚŘ 60 let manželství a Boží 9.30 ROTUNDA, SV. ANNA, P. M. LURDSKÁ, KOSTEL požehnání pro rodinu KUPKOVU za + Michala GÁBORA, ÚTERÝ PONDĚLÍ PUSTIMĚŘ manželku, dceru, rodiče a bratra 12. TÝDNE V MEZIDOBÍ 27. června 18.00 SV. IRENEJ, ÚTERÝ PUSTIMĚŘ – chrám sv. Benedikta - 15.00 BISKUP A MUČEDNÍK 28. června za Boží ochranu a požehnání pro poutníky FIRENZE – Baptisterium - 9.00 SLAVNOST STŘEDA na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti SV. PETR A PAVEL, 29. června FIRENZE – basilica Santa Croce- 15.00 APOŠTOLOVÉ za +Michelangela BUONARROTIHO, na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti ROMA – hrob sv. Petra - 8.00 za sílu Ducha svatého pro Giovanniho SVÁTEK kardinála Coppu, na úmysly poutníků a farností ČTVRTEK POSVĚCENÍ KATEDRÁLY 30. června ROMA – Santa Maria Maggiore - 15.45 SV. VÁCLAVA V OLOMOUCI za +Tomáše kardinála ŠPIDLÍKA, S.J. na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti SLAVNOST NEJSVĚTĚJŠÍHO PÁTEK NETTUNO – sv. Maria Goretti- 10.00 SRDCE JEŽÍŠOVA 1. července na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti GRECCIO – svatyně Jesliček - 10.00 NEPOSKVRNĚNÉ SRDCE SOBOTA na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti PANNY MARIE 2. července ROCCAPORENA – kaple na útesu- 20.00 na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti za farnosti Pustiměř, PUSTIMĚŘ 14. NEDĚLE Drysice a Podivice 8.00 V MEZIDOBÍ CASCIA – bazilika sv. Rity - 9.00 na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti EUCHARISTII VE FARNOSTECH za + Jindřicha KLUDÁKA, NEDĚLE DRYSICE P USTIMĚŘ , D RYSICE A P ODIVICE manželku, syny a zetě 9.30 3. července PŘEDSEDÁ PODIVICE za + Annu MARÁKOVOU, MONS. ANTONÍN ŠTEFEK manžela, živou a + rodinu 11.00 REKTOR ARCIBISKUPSKÉHO ASSISI – san Damiano - 20.00 KNĚŽSKÉHO SEMINÁŘE na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti PROCESÍ CORPUS DOMINI:
V případě pohřbu se prosím obraťte na:
Děkanství Vyškov, II. odboje 2, tel.: 739 246 000
POŘAD BOHOSLUŽEB: 18. - 31. července 2011 DEN
LITURGIE
PONDĚLÍ
PONDĚLÍ 16. TÝDNE V MEZIDOBÍ
18. července
ÚTERÝ 19. července
STŘEDA 20. července
ČTVRTEK 21. července
PÁTEK 22. července SOBOTA 23.7.
NEDĚLE 24. července
PONDĚLÍ 25. července
ÚTERÝ 26. července
STŘEDA 27. července ČTVRTEK 28. července
PÁTEK 29. července
ÚTERÝ 16. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. APOLINÁŘ, BISKUP A MUČEDNÍK SV. VAVŘINEC Z BRINDISI, KNĚZ A UČITEL CÍRKVE SV. MARIE MAGDALENA
NEDĚLE
ÚMYSL MŠE SV. za živou a + rod. BENÍČKOVU, MAHDALOVU a GAZDÍKOVU
PUSTIMĚŘ 18.00 PODIVICE za dar zdraví a Boží požehnání pro celou rodinu 8.00 DRYSICE za dvoje zemřelé rodiče 18.00 za + P. Františka PETRŮ, PUSTIMĚŘ P. BRŠLICU a P. FERDU 18.00 PUSTIMĚŘ za živou a + rod. BENÍČKOVU, BUČKOVU a ZELENKOVU 18.00
SVÁTEK - SV. BRIGITA, ŘEHOLNICE, PATRONKA EVROPY
17. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
SVÁTEK - SV. JAKUB, APOŠTOL SV. JÁCHYM A ANNA RODIČE PANNY MARIE SV. PANTALEON, MUČEDNÍK SV. GORAZD A DRUHOVÉ ČTVRTEK 17. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. MARTA
SOBOTA 30. července
FARNOST
18. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
31. července
POUŤ U SV. ANNY V PUSTIMĚŘI
za + Jana PŘIKRYLA, PUSTIMĚŘ živou a + rodinu 8.00 DRYSICE za dar zdraví 9.30 za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 11.00 PUSTIMĚŘ za + Annu MAHDALOVOU, manžela, živou a + rodinu 18.00 za + Annu KOUTNOU, PUSTIMĚŘ 18.00 KAPLE manžela, syna a duše v očistci za dar zdraví pro nemocné PUSTIMĚŘ a trpící ve farnosti 18.00 KOSTEL za + Josefa PIVODU, PODIVICE manželku a dvoje rodiče 8.00 za + Oldřišku JANSKOU, DRYSICE manžela a děti 18.00 PODIVICE za + Františku PLISKOVOU, manžela, dceru a syna 15.30 za + Aloise MARKA DRYSICE a Boží požehnání pro rodinu 16.30 PUSTIMĚŘ 18.00 7.30 9.00 10.30 14.30
za + Marii POŘÍZKOVOU, manžela, dceru a syna za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice za živé a zemřelé poutníky ke sv. Anně v Pustiměři za svatoanenské poutníky a na jejich úmysly Te Deum, svátostné požehnání a rozloučení s poutníky
Drahá Veroniko Pio, Leono Terezie, Petro Zdislavo, Zuzano Felicito, Evo Martino, Kláro Anno, Marie Anno, Markéto Veroniko, Aneto Kristíno, Barboro Anežko, Jano Anežko, Nelo Maří Magdaléno, Kristíno Evo, Pavlíno Barboro, Terezo Anno, Lucie Marie; drahý Miroslave Pavle, Filipe Petře, Bořivoji Jeronýme, Petře Josefe, Jiří Davide, Vlastimile Jene, Marku Karle, Tomáši Jene, Lukáši Františku, Petře Tomáši
dnes Ducha Osvětitele dal Ti Pán, v jeho síle kráčej, v Něm světlem se staň! V upomínku na svátost biřmování přijatou vzkládáním rukou nástupce apoštolů,
Mons. Josefa Hrdličky, pomocného biskupa olomouckého, o slavnosti Seslání Ducha svatého, 12. června 2011, v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, s vírou a vděčností se obraťme k Otci života, který v tajemství Těla a Krve svého Syna, za nás obětovaného, nám dává pravý pokoj, a tak v nás dává zářit jasu své nezměrné lásky: L:
PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.
Prosme za svatou Církev, ať eucharistická oběť, slavená ve všech koutech země jako na „oltáři světa“, je přijímána a uctívána jako živá přítomnost Zmrtvýchvstalého a jako pokrm jeho nevěsty, ozdobené božskou krásou. Prosme za Svatého Otce Benedikta XVI., ať eucharistická oběť je silou a útěchou jeho srdce Pastýře všeobecné Církve, posiluje jeho naději a je vždy novým povzbuzením jeho apoštolské službě. Prosme za služebníky oltáře, ať eucharistická oběť je vždy zdrojem jejich života, proměňuje je v „chléb lámaný“ pro potřeby bratří a skrze Krista, s Ním a v Něm jim pomáhá překonávat obtíže a zkoušky. Prosme za potřeby lidského života, ať eucharistická oběť, „tajemství Světla“, prozáří každou noc světa i putování lidstva, Kristem vykoupeného, a dá vzejít novému životu a naději, co neumírá. Prosme za zde shromážděnou Boží rodinu, ať eucharistická oběť utváří náš život a vede nás k tomu, abychom všem přinášeli Krista, Chléb života a tak se stávali znamením a odleskem jeho lásky, která obnovuje svět. Prosíme Tě za nás, kteří poprvé přistoupíme k eucharistickému stolu, abychom přinášeli do našich rodin i do společenství Církve naší farnosti tvou radost. (Jana Burešová) Prosíme Tě za všechny, kdo se u tohoto eucharistického stolu živí Tělem a Krví tvého Syna, ať už nežijí sami sobě, ale stávají se svědky živého Boha, který v nich bydlí. (Marek Krampl)
Všemohoucí Stvořiteli, tys požehnal naší lásce, úctě a věrnosti; děkujeme ti za dar našich dětí, kterým jsi ve křtu dal účast na svém božském životě: prosíme tě, stále znovu v nich oživuj touhu po všem, co je dobré, pravdivé a krásné. (Burešovi) Všemohoucí Bože, tvá Prozřetelnost vložila do našich rukou ten nejvzácnější dar: dals nám účast na svém stvořitelském díle: pomoz nám, ať u Tebe hledáme odpověď na moudrou a odpovědnou výchovu našich dětí, aby žili k tvé chvále a naší radosti. (Kramplovi)
Prosme za nadcházející „Peregrinatio in Corde Ecclesiae“, pouť do srdce Církve, aby posílila všechny poutníky ve vědomí jedné, svaté, katolické a apoštolské Církve, a přinesla požehnání jim i životu farností. Prosme za tě za věrné zemřelé, kteří se na pozemské pouti sytili Chlebem života věčného, ať mají účast na stole tvé hostiny v království Boha Otce. K: Otče, který se v Ježíši Kristu, Chlebu, jenž sestoupil z nebe, skláníš milostivě k lidstvu, přijmi naši modlitbu, svou milostí buď oporou víry Církve a dej, ať Eucharistie, záruka budoucí slávy, roznítí v našem srdci vroucí touhu po tobě. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen. 3
LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI TĚLA A KRVE PÁNĚ 1. ČTENÍ – EX 8,2-3.14B-L6A
Čtení z páté knihy Mojžíšovy. Mojžíš řekl lidu: "Pamatuj na celou cestu, po níž tě vedl Hospodin, tvůj Bůh, čtyřicet let na poušti, aby tě pokořil, aby tě zkoušel, aby poznal, co je v tvém srdci, zda budeš zachovávat jeho příkazy, nebo ne. Pokořil tě, dal ti pocítit hlad a nasytil tě manou, kterou jsi neznal ani ty ani tvoji otcové, aby tě poučil, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk může žít vším, co vychází z Hospodinových úst. Nezapomeň tedy na Hospodina, svého Boha, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví, který tě vedl po velké a strašné poušti, kde byli ohniví hadi a štíři, po pustině bez vody, který pro tebe vyvedl vodu z nejtvrdší skály, který tě sytil na poušti manou, kterou tvoji otcové neznali." ŽALM 147,12-13.14-15.19-20
Jeruzaléme, oslavuj Hospodina, chval svého Boha, Sióne, že zpevnil závory tvých bran, požehnal tvým synům v tobě. Zjednal tvému území pokoj a sytí tě jadrnou pšenicí. Sesílá svůj rozkaz na zemi, rychle běží jeho slovo. Oznámil své slovo Jakubovi, své zákony a přikázání Izraeli. Tak nejednal se žádným národem: nesdělil jim svá přikázání. 2. ČTENÍ – 1KOR 10,16-17
Čtení z prvního listu svatého Pavla Korinťanům. Bratři! Kalich požehnání, který žehnáme - není to účast v Kristově krvi? Chléb, který lámeme - není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast v tom jednom chlebě. EVANGELIUM – JAN 6,51-58
Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl zástupům: "Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa." Židé se mezi sebou přeli a říkali: "Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?" Ježíš jim řekl: "Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli naši otcové, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky." 4
LITURGICKÉ TEXTY 14. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – ZACH 9,9-10
Čtení z knihy proroka Zachariáše. Toto praví Hospodin: „Hlasitě zajásej, siónská dcero, zaplesej, dcero jeruzalémská, hle, tvůj král k tobě přichází, je spravedlivý a přináší spásu, je pokorný a jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti. Zničí válečné vozy z Efraima, válečné oře z Jeruzaléma, zlomen bude bitevní luk. Národům ohlásí pokoj, bude vládnout od moře k moři, od řeky Eufratu až do končin země.“
Budu velebit tvé jméno navěky, můj Bože, Králi. ŽALM 145
Budu tě oslavovat, můj Bože, králi, – budu velebit tvé jméno po všechny věky. – Každý den tě budu velebit – a chválit tvé jméno po všechny věky. Milosrdný a milostivý je Hospodin, – shovívavý a plný lásky. – Dobrotivý je Hospodin ke všem – a soucit má se všemi svými tvory. Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla – a tvoji zbožní ať tě velebí! – Ať vypravují o slávě tvého království, – ať mluví o tvé síle. Věrný je Hospodin ve všech svých slibech – a svatý ve všech svých činech. – Hospodin podpírá všechny, kdo klesají, – a pozvedá všechny sklíčené. 2. ČTENÍ – ŘÍM 8,9.11-13
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží. Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho. A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás. Nuže, (bratři), nejsme vázáni povinnostmi k tělu, že bychom museli žít, jak chce tělo. Žijete-li totiž tak, jak chce tělo, musíte umřít; jestliže však s pomocí Ducha ničíte záludnosti těla, budete žít. EVANGELIUM – MT 11,25-30
Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš se ujal slova a řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“ FARNÍ INFORMÁTOR, XVII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (mobil: 723593106,
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
5
LITURGICKÉ TEXTY 15. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 55,10-11 Čtení z knihy proroka Izaijáše. Toto praví Hospodin: „Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zemi a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyjde z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal.“ ŽALM 65
Semeno padlo na dobrou půdu a přineslo užitek.
V milosti jsi navštívil zem a napojils ji, – velmi jsi ji obohatil. – Boží strouhou se hrne voda, – lidem nachystals obilí. Takto jsi zemi připravil: – zavlažils její brázdy, – rozmělnils její hroudy, – zkypřils ji dešti, – požehnals tomu, co vyrašilo. Rok jsi korunoval svou dobrotou, – kudy jsi prošel, prýští hojnost. – Pastviny na stepi mokvají vláhou, – pahorky se ovíjejí radostí. Nivy se odívají stády, – údolí se přikrývají obilím: – ozývají se jásotem a zpěvem. 2. ČTENÍ – ŘÍM 8,18-23 Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás. Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla. EVANGELIUM – MT 13,1-23
Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš vyšel z domu a sedl si u moře. Tu se u něho shromáždilo velké množství lidu. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. A mluvil k nim mnoho v podobenstvích: „Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá zrna na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vzklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní; trní vzešlo a udusilo je. Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný. Kdo má uši, slyš!“ Učedníci přistoupili k Ježíšovi a zeptali se: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ On odpověděl: „Vám je dáno znát tajemství nebeského království, ale jim to dáno není. Kdo má, tomu bude dáno – a bude mít nadbytek. Ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože vidí, a přece nevidí, a slyší, a přece neslyší ani nerozumějí. Plní se na nich Izaiášovo proroctví: ‘Budete stále poslouchat, a neporozumíte, budete se ustavičně dívat, a nic neuvidíte. Otupělo totiž srdce tohoto lidu. Uši mají nedoslýchavé a oči zavírají, takže očima nevidí, ušima neslyší, srdcem nechápou a neobrátí se, a já je neuzdravím.’ Ale blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám: Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli. Vy tedy poslyšte, jaký je smysl podobenství o rozsévači. Když někdo slyší slovo o Božím království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, u kterého bylo zaseto na okraj cesty. Na skalnatou půdu bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a hned ho s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadne. Do trní bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší, ale světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí, takže zůstane bez užitku. Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek; a vydá jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný.“ 6
LITURGICKÉ TEXTY 16. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – MDR 12,13.16-19 Čtení knihy Moudrosti. Kromě tebe není boha, který by se o všechno staral, nemusíš dokazovat, že soudíš spravedlivě. Neboť tvá moc je základ spravedlnosti a to, žes pánem, činí tě shovívaným ke každému. Vždyť sílu ukazuješ jen tomu, kdo nevěří v tvou svrchovanou moc, a trestáš vzdor těch, kdo ji znají. Ty však, který vládneš silou, v mírnosti soudíš a nás vedeš se vší šetrností, neboť kdykoli chceš, máš moc vždycky v ruce. Takovým jednáním jsi poučoval svůj lid, že spravedlivý musí být lidumilný. Svým synům poskytuješ radostnou naději, že po hříchu dáváš příležitost k lítosti. ŽALM 86
Tys, Pane, dobrý a shovívavý.
Tys, Pane, dobrý a shovívaný, – nejvýš milosrdný ke všem, kdo volají k tobě. – Vyslyš, Hospodine, mou modlitbu, – všimni si hlasu mé snažné prosby. Všechny národy, které jsi učinil, přijdou, – budou se ti klanět, Pane, – a velebit tvé jméno. – Protože tys veliký a činíš divy, – ty jediný jsi Bůh. Ty však jsi, Pane, Bůh milosrdný a milostivý, – váhavý k hněvu, svrchovaně laskavý a věrný. – Obrať se ke mně a smiluj se nade mnou. 2. ČTENÍ – ŘÍM 8,26-27 Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a Bůh, který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí. EVANGELIUM – MT 13,24-43
Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš předložil zástupům toto podobenství: "Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel. Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, tehdy se ukázal i plevel. Tu přišli služebníci k hospodáři a řekli mu: ´Pane, copak jsi nenasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?´ On jim odpověděl: ´To udělal nepřítel.´ A služebníci mu řekli: ´Máme jít a plevel sesbírat?´ On však řekl: ´Ne. Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici. Nechte obojí spolu růst až do žní – a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.´" Předložil jim další podobenství: "Nebeské království je jako hořčičné zrno, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích." Pověděl jim jiné podobenství: "Nebeské království je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo." To všechno mluvil Ježíš zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim vůbec nemluvil. Tak se mělo naplnit, co řekl prorok: "Otevřu ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení světa." Potom rozpustil zástupy a šel domů. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili: "Vylož nám to podobenství o pleveli na poli." Odpověděl: "Ten, kdo rozsévá dobré semeno, je Syn člověka, pole je svět. Dobré semeno jsou synové Království, plevel jsou synové toho Zlého. Nepřítel, který ho zasel, je ďábel. Žeň je skonání věku, ženci jsou andělé. Jako se sbírá plevel a spaluje v ohni, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti posbírají z jeho království každé pohoršení a ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy budou spravedliví v království svého Otce zářit jako slunce. Kdo má uši, slyš!" 7
LITURGICKÉ TEXTY 17. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – 1KRÁL 3, 5.7-12
Čtení z první knihy Královské. Hospodin se zjevil Šalomounovi ve snu v noci. Bůh pravil: "Žádej si, co bych ti měl dát." Šalomoun řekl: "Hospodine, můj Bože, tys učinil svého služebníka králem místo Davida, mého otce. Ale já jsem mladíček a nevím si rady. Tvůj služebník je však uprostřed tvého lidu, který sis vyvodil, lidu četného, který nelze pro množství ani sečíst ani odhadnout. Dej proto svému služebníku chápavé srdce, jak vládnout nad tvým lidem a rozlišovat dobro a zlo, neboť kdo by jinak mohl vládnout nad tímto tak početným lidem?" Pánu se líbilo, že Šalomoun žádal právě toto, a proto mu řekl Bůh: "Poněvadž jsi žádal právě toto a nežádal sis dlouhý věk ani bohatství ani život svých nepřátel, ale přál sis chápat právo, hle - splním tvá slova. Dám ti moudré a prozíravé srdce, že nebylo podobného před tebou, ani po tobě podobné nepovstane."
Jak miluji tvůj zákon, Hospodine. ŽALM 119
Prohlásil jsem za svůj úděl, Hospodine, že budu střežit tvá slova. Lepší je pro mě zákon tvých úst než tisíce ve zlatě a stříbře. Ať je mi útěchou tvé milosrdenství, jak jsi slíbil svému služebníku. Ať se mi dostane tvého slitování, abych byl živ, neboť tvůj zákon je mé potěšení. Proto miluji tvé předpisy více než zlato, než ryzí zlato. Proto jsem si vyvolil všechna tvá nařízení, nenávidím každou falešnou cestu. Podivuhodná jsou tvá přikázání, proto je zachovává má duše. Výklad tvých slov osvěcuje, poučuje prosté lidi. 2. ČTENÍ – ŘÍM 8,28-30
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni. Neboť ty, které napřed poznal, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy. EVANGELIUM – MT 13,44-52
Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš řekl zástupům: "Nebeské království je podobné pokladu, ukrytému v poli. Když ho člověk najde, zakryje ho a s radostí nad ním jde, prodá všechno, co má, a to pole koupí. Nebeské království je také podobné obchodníku, který hledá vzácné perly. A když najde jednu drahocennou perlu, jde, prodá všechno, co má, a koupí ji. Dále je nebeské království podobné síti, která se spustí do moře a zahrne všechno možné. Když je plná, rybáři ji vytáhnou na břeh, posadí se, co je dobré, vyberou do nádob, co však za nic nestojí, vyhodí. Tak to bude při skonání věku: Vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých a hodí je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípění zubů. Rozuměli jste tomu všemu?" Odpověděli: "Ano." A on jim řekl: "Proto každý učitel Zákona, který se stal učedníkem nebeského království, je jako hospodář, který ze své bohaté zásoby vynáší věci nové i staré." 8
ÚTERÝ, 28. ČERVNA 15.00: Eucharistie a odjezd z Pustiměře.
STŘEDA, 29. ČERVNA Firenze: 9.00: eucharistie v Baptistériu, 11.00: výstup na Brunelleschiho kopuli, 13.00: oběd u PonteVecchio, 15.00: bazilika Santa Croce – liturgie a depositio svíce u sarkofágu Michelangela Buonarrotiho, noční Řím, nocleh.
ČTVRTEK, 30. ČERVNA 8.00: eucharistie u hrobu sv. Petra: předsedá Giovanni kardinál Coppa, depositio svíce u sarkofágu kardinála Josefa Berana a bl. Jana Pavla II., návštěva soukromé papežské kaple v Apoštolském paláci – Cappella Paolina, výstup na kopuli sv. Petra, 15.45: liturgie v kapli Salus Populi Romani baziliky Santa Maria Maggiore, 17.30: modlitba e depositio svíce u hrobu sv. Cyrila v bazilice sv. Klementa, 19.00: večeře k poctě Jeho Eminence u Kolosea a Římských fór, noční Řím, nocleh. PÁTEK, 1. ČERVENCE Nettuno – 10.00: eucharistie v kryptě baziliky sv. Marie Goretti, den u moře, Castel Gandolfo, Frascati, noční Řím, nocleh s polopenzí. 9
SOBOTA, 2. ČERVENCE Greccio - 10.00: eucharistie, provázená pouť,
15.00: Cascata delle Marmore, provázená prohlídka největších evropských vodopádů,
Cascia - ubytování, Roccaporena – pouť do rodiště sv. Rity, 20.00: eucharistie v kapli na útesu, nocleh s polopenzí.
NEDĚLE, 3. ČERVENCE 9.00: Cascia – eucharistie v bazilice sv. Rity; pouť ve šlépějích světice nemožného. Odpoledne odjezd do Assisi. 19.00: nešpory, 20.00:eucharistie u sv. Damiána. 22.30: kompletář v Porziuncole, nocleh s polopenzí. 10
PONDĚLÍ, 4. ČERVENCE 9.00 - eucharistie u hrobu sv. Františka,
provázená pouť ve šlépějích světce (11.00: San Damiano, 15.00: Eremo delle Carceri) a sv. Kláry (800. výročí narození sv. Anežky České), nocleh s polopenzí.
ÚTERÝ, 5. ČERVENCE 7.30: eucharistie v Porziuncole. Odjezd do Ravenny – 12.00: provázená prohlídka světové metropole mozaikového umění, 15.00: eucharistie v ravennském dómu: slavnost sv. Cyrila a Metoděje, odjezd k Lago di Garda, 20.00: slavnostní večeře, nocleh se snídaní.
STŘEDA, 6. ČERVENCE 8.00: Eucharistie ve svatyni Madonna del Frassino, návrat do vlasti.
11
FLORENTSKÝ DÓM „... Bez Florencie a Toskánska by svět byl jiný a dnes by se nám jevil lidsky chudší... Obdivuhodnou rozmanitostí uměleckých a intelektuálních děl: od Giotta k Masacciovi, od Leonarda k Donatellovi, Ghibertimu a ke všem dalším velikánům umění a literatury, počínaje Dantem, jenž svou ´Božskou komedii´ dokázal zasvětit lidový jazyk básnickému dílu, jež nemá sobě rovna, a učinil z florentštiny jazyk národní, Florencie nikdy nepřestala naplňovat úžasem celé generace. Tato kultura, která se neomezila jen na umělecká vyjádření, byla kvasem ve všech oblastech poznání a otevřela cestu moderní vědě díky Galilei Galileimu, který, i přes známé obtíže s výkladem Bible, se vždy pevně držel zásady, že věda a víra, jsou-li pravdivě pojímány, nemohou nikdy stát proti sobě, protože pocházejí od téhož Autora, kterým je sám Bůh.“ /Jan Pavel II. na Piazza della Signoria ve Florencii, 18. října 1986/
Tradice, která říká, že baptistérium bylo původně římským chrámem, je pochopitelná uvnitř budovy. Rozlehlý prostor, připomínající Panteon, je totiž obohacen prvky pocházejícími z antických monumentů: monolitické sloupy, dva tesané sarkofágy, a část pokrytá mramorem. Dlažba však připomíná spíše svět islámu: „na tapetách“ mezi Rajskou branou a středem auly jsou rozeznatelné východní zvířetníkové motivy. Na stěnách pak, společně s formami z pozdně imperiální doby jsou i další, mající dávný germánský původ. Nádherná kopule ukazuje zjevně na byzantský vliv ve střední Itálii. V důsledku toho se stává velkolepou 12
křižovatkou velkých kultur středověké Evropy. V baptisteriu je starobylá křtitelnice, lemovaná osmihrannou balustrádou. Když věřící, sestupoval do křestního pramene a pozvedl od křtitelnice oči ke kopuli, spatřil ohromnou postavu Krista, vévodící mozaikám ze 13. století, a pod Kristovýma nohama mrtvé, kteří vstávají: je to poslední soud, kdy zmrtvýchvstalý Kristus povolá jak živé, tak mrtvé, aby soudil život každého. Po Kristově pravici (po levici návštěvníka) jsou duše spravedlivých „v lůně“ Abraháma, Izáka a Jakuba, patriarchů starozákonního Izraele; zatímco nalevo (po pravici toho, kdo se dívá) je peklo. Tyto výjevy, mající mimořádnou působivost díky přítomnosti hrobů uvnitř baptisteria (a v minulosti také vně), ukazují na hluboký smysl křesťanského křtu. „Což nevíte, že my všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít úplně novým životem“, vysvětluje svatý Pavel (List Římanům 6,3-4).
V horizontálních registrech dalších pěti výsečí kopule jsou zobrazeny dějiny svatého Jana Křtitele, Ježíše Krista, Josefa Egyptského a počátky lidských dějin (Adam a Eva, Kain a Ábel, Noe a jeho rodina). Při pohledu na tyto postavy si věřící uvědomovali, že jsou začleněni do dějin Božího lidu: s autorem listu Židům mohli říct: „Tak nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají! ... běžme s vytrvalostí, mějme oči upřeny na Ježíše“, na velké mozaice nad oltářem. V nejvyšším registru, blízko světla, jsou zobrazeny andělské kůry. Popis výsečí: 1. Poslední soud. 2. Světlík. 3. Andělské kůry. 4. Příběhy z geneze. 5. Dějiny Josefa Egyptského. 6. Dějiny Panny Maria a Krista. 7. Dějiny Jana Křtitele. 13
“Zvedněte oči” a pohleďte na pravý dům Starobylé baptistérium sv. Jana Křtitele, ohromná katedrála či „dóm“ zasvěcený Panně Marii, Matce Ježíšově, zvonice zvaná „Giottova“ i kolosální kopule Filipa Brunelleschiho, patří vskutku mezi nejznámější vrcholná díla světové architektury, stejně jako vitráže, malby a fresky, sochy a reliéfy vně i uvnitř budov či v muzeu jsou díla největších umělců středověku a počátku renesance, jakými byli Andrea Pisano. Lorenzo Ghiberti, Donatello, Luca della Robbia, Paolo Uccello, Andrea del Castagno, Antonio Pollaiolo, Michelangelo Buonarroti a mnozí další. Tyto budovy a vybavení nejsou pouze „krásné“, ale také a především funkční, zamýšlené k tomu, aby uspokojily nejhlubší duchovní i hmotné požadavky a sdělily významná poselství. Abychom jim porozuměli, je třeba zasadit Dómské náměstí do dějinného rámce Florencie a její křesťanské komunity. Představte si současné náměstí a městské centrum v římské době, asi tak padesát let před Ježíšovým narozením, kdy – na maličkém obyvatelném území na břehu řeky Arno, podél Via Cassia – římští kolóni, legionáři v penzi, vybudovali první hradby Florentia. Město se rozkládalo od řeky na jihu, až k místům, kde dnes stojí baptistérium a dóm, na severu; východní hranice odpovídala dnešní Via Proconsolo, západní pak Via Tornabuoni. V centru se nacházela fórum, odpovídající dnešnímu náměstí Republiky; území, která dnes zaujímá Dómské náměstí bylo tehdy rezidenční čtvrtí v severovýchodním cípu, kde v následujících staletích byly zbudovány vznosné domy, jak dávají tušit dosud viditelné mozaiky na dlažbách pod baptistériem. Nejméně v jednom z těchto domů byla pramenitá voda, rozváděná potrubím, jehož stopy jsou tu dodnes, propojeným s městským akvaduktem. Bylo to právě na tomto území, kde někdy mezi čtvrtým a počátkem pátého století koupila florentská křesťanská komunita půdu, přitahována zřejmě pramenitou vodou: na tomto místě totiž chtěli křesťané zbudovat aulu pro obřad iniciace tehdy nové víry: svátost křtu, která vyžaduje vodu. V tehdejší době se křtilo ponořením, v upomínku Ježíšova křtu v řece Jordánu a na znamení tak úplného očištění, jako by se umřelo minulosti – jako by pokřtěný utonul ve vodě – aby pak znovu vstal v tajemství Kristovy smrti a vzkříšení. Tento symbolizmus vysvětluje, - ve Florencii, podobně jako i v jiných městech tehdejší doby, - i instalování hřbitova před baptisteriem; vysvětluje navíc osmiúhelníkový tvar této auly, odkazující na život věčný, chápaný jako „osmý den“ po sedmi dnech pozemských: počátek týdne bez konce, dne, co nezná západu, „času“ zmrtvýchvstalého Krista, jenž osvobozuje od omezeností pozemského života. Před novým baptisteriem postavili křesťané pátého století také kostel, určený k tomu, aby se mnoho století potom stal katedrálou, s titulem svaté Reparaty. Taková je tedy 14
obecná konfigurace, jakou máme před očima ještě dnes, tedy oktagonálního baptisteria před „bazilikálním“ chrámem – obdélníkovým a rozděleným na lodi – spadajícím, i když ve střídmějších dimenzích, do prvních let pátého století – do epochy sv. Ambrože, který v roce 393 posvětil první katedrálu Florencie, zasvěcenou sv. Vavřinci – a florentskému biskupu té doby, sv. Zanobimu. Po roce 1000 začal tento původní komplex budov procházet proměnou. Jeden z florentských biskupů byl zvolen papežem a přijal jméno Mikuláš II. Byl to právě on, kdo zahájil rekonstrukci všech starobylých florentských kostelů, mezi nimiž bylo v roce 1059 i baptisterium. Původní stavba tak byla rozšířena do dnešních dimenzí a pokryta odvážnou kopulí. , dokončenou v roce 1170; tato, podpíraná dvanácti mohutnými lomenými oblouky, představuje ranou a originální aplikaci principů nové francouzské architektury, zvané „gotika“, ale v neslýchaných parametrech: vnitřní průměr kupole je totiž šestadvacet metrů – jde o největší, jaká byla v Evropě zbudována po římském Panteonu (II. století) a bazilice Hagia Sophia v Konstantinopoli (VI. století). Velkolepá výzdoba vně i uvnitř baptisteria dává tušit úmysl zdůraznit tento vznešený původ: mramorová výzdoba připomíná dekoraci římských občanských budov, za použití mnoha antických prvků: kupříkladu monolitické mramorové a granitové sloupy uvnitř, které pravděpodobně pocházejí ze starobylého římského chrámu. Obrovská mozaika, pokrývající celou vnitřní plochu kopule, vytvořená ve 13. století, však připomíná vliv byzantské kultury ve středozemním světě té doby, jako současné mozaikové programy v Benátkách, Palermu a Monreale. Mozaiky baptisteria poskytují vzácný klíč k četbě dalších monumentů náměstí: ústřední postava ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista, se znaky po hřebech na rukou a na nohou, avšak s pronikavým a živým pohledem. Pod jeho nohama pak jsou hroby – sarkofágy – z nichž vstávají mrtví! Hle tedy, klíčem četby je zmrtvýchvstání: v budově, která vyrostla uprostřed hřbitova,- který se používal ještě v době, kdy mozaiky vznikaly – v budově, jejíž osmihranný tvar oznamoval naději přechodu ze smrti do života věčného; na místě křtu, který je účastí na Kristově smrti, abychom s ním mohli sdílet také jeho vzkříšení; mezi antickými pohanskými mramory, „vzkříšenými“ ke službě Církve, mohli křesťané na vlastní oči vidět smysl své víry: vstupujíce z vnějšího hřbitova, měli před očima křtitelnici – stojící tehdy uprostřed, - mrtví lidé vrácení k životu pod Kristem ukřižovaným a zmrtvýchvstalým. V této první velké budově, postavené ve Florencii po temných staletích, je zviditelněno přesvědčení, že člověk a jeho svět jsou určeny k novému životu, k duchovní „renesanci“ (znovuzrození), které lze vyjádřit hmotnými formami. Ve světle tohoto přesvědčení lze pak pochopit explozi tvůrčí energie, která vede k dokončení baptisteria v pozdím 13. století: zahájení stavby nového dómu, zvonice, kopule a vnější, stejně jako i vnitřní výzdoba budov – konkrétní znamení víry Florenťanů v kulturní „renesanci“ člověka uvnitř velikonočního tajemství Ježíše Krista. Jen co byly dokončeny mozaiky baptisteria, florentská městská rada v roce 1296 rozhodla o vybudování nové katedrály místo svaté Reparaty, která byla shledána „malou a těžkopádnou ve srovnání s takovým městem“ (Giovanni Villani). Byla to doba největší demografické a ekonomické expanze Florencie, s populací asi sto dvaceti tisíc obyvatel ve službě rostoucímu textilnímu průmyslu, ovládanému tkalcovstvím (Arte della Lana), jehož péči byla svěřena správa stavby katedrály; právě Arte della lana dalo své „logo“, Agnus Dei tedy Beránek Boží, Nadaci, kterou reorganizovala k dohlížení nad pracemi. Dvanáct 15
let předtím, roku 1284, bylo zahájeno definitivní rozšíření obvodu městských hradeb, a v nových čtvrtích, které tím vznikly, se stavěly nové kostely řeholních řádů, povolaných aby se staraly o duchovní požadavky rostoucí populace: Santa Maria Novella a Santa Croce, Santissima Annunziata, Santo Spirito, Santa Maria in Carmine. Vedle těchto kostelů vznikaly sirotčince, hospice, nemocnice jako znamení činné bratrské lásky, která byla ideálem tehdejší Florencie, pod mateřskou ochranou Panny Marie, Matky Krista a křesťanů: jedna freska z té doby nám ji představuje v procesí, uctívanou členy bratrstva pomoci, Milosrdenství – jehož ambulance můžeme dnes vidět vedle katedrály. A pod nohama této „Matky Milosrdenství“ namaloval umělec město, v jehož centru stojí baptisterium a rozestavěný dóm. Hle, nová katedrála zasvěcená „Santa Maria del Fiore“, Panně Marii Květné, měla být viditelným znamením těchto energií, této duchovní „renesance“ „Vzkvétající“ (Fiorenza), jak se tehdy Florencie nazývala. Její význam byl i politický: se stavbou dómu bylo započato v roce 1296, ani ne sedm let po vítězství florentských guelfů nad ghibellini u Campaldina, v Casentinu na východ od Florencie; dva roky nato, v roce 1298, bylo zbudováno nové sídlo pro vedení města, Palazzo della Signoria, projekt vytvořil stejný architekt, který navrhoval katedrálu, Arnolfo di Cambio. Existoval i jistý druh rivality mezi blízkými městy: Florencie žádala Arnolfa, aby vystavěl dóm jako největší chrám celého Toskánska, bohatě zdobený sochami, jako odpověď Sieně, která pár roků předtím zvětšila svou katedrálu a vyzdobila sochami její průčelí. Nádherné sochy, které Arnolfo pro florentský dóm vytvořil, se dnes nacházejí v Museo dell´Opera; vnější průčelí pochází z devatenáctého století. Po Arnolfově smrti, oslovila Opera del Duomo malíře Giotta, aby řídil práce; v roce 1334 položil základy a začal se stavbou věže zvonice; reliéf vytvořený jeho spolupracovníkem A. Pisanem, který se dnes nachází v Muzeu, dovoluje představit si průběh celého procesu, kdy zachycuje mistra s jeho asistenty; víme, že dřevo nosné konstrukce pocházelo z vysoko položených lesů Casentina, od poloviny 14. století užívaných přímo nadací Opera del Duomo. Po Giottově smrti v roce 1337, pokračoval ve stavbě zvonice sám Andrea Pisano a v roce 1359 ji dokončil Francesco Talenti, jemuž bylo posléze svěřeno dokončení dómských lodí. Celá západní strana nové katedrály byla zbudována kolem starobylého kostela Svaté Reparaty, který byl trochu zkrácen, ale zůstal stát až do roku 1379, kdy byl po dokončení lodí konečně zbořen. Od roku 1380 se obrovský trojlodní prostor – už tehdy větší než sienský dóm – používal k bohoslužebným obřadům, přičemž byl oddělen dělící zdí od částí, které byly zatím zvláště na východní straně ve výstavbě – transept, absida, kopule. Jistě tu byla i snaha dostihnout starořímské stavitele, jejichž Pantheon s klenbou obdobného rozponu tu stál jako výzva. V roce 1418 byla uspořádána soutěž, do níž se přihlásil i všestranně nadaný zlatník a sochař Filippo Brunelleschi. O tomto „výběrovém řízení“ nás podrobně informuje životopisec renesančních umělců, malíř a architekt Giorgio Vasari (1511 – 1574). Jeho Životy umělců je nutno brát ovšem s historickým nadhledem. Vasari píše: „…jeden radil, aby se postavily od země zděné pilíře, které by spojily oblouky a podpíraly kladí, jež by neslo tu tíhu, jiný soudil, že by se klenba měla udělat z houbovitého tufu, aby její váha byla co nejmenší, a mnoho se jich shodlo na tom, že by se měl uprostřed postavit pilíř a že by klenba měla být v podobě stanu jako ve florentském kostele San Giovanni. Nechyběl ani návrh, že by se chrám měl vyplnit hlínou smísenou se čtyráky, a až by se klenba sklenula, mohl by si jí každý nabrat, kolik by chtěl, a tak by lidé 16
hlínu odnesli beze všech výloh.“ Brunelleschi předložil tak radikální řešení, že mu dalo hodně úsilí, aby o něm přesvědčil kompetentní osoby. Vasari mu připisuje i návrh, aby kopuli stavěl ten, kdo postaví na mramorové desce vejce na špičku. Na rozdíl od Pantheonu, jehož polokulová kopule vyvíjela na obvodové zdi obrovský tlak, přišel Brunelleschi s koncepcí dvouplášťové klenby ve tvaru lomeného oblouku. Podložil ji osmibokým tamburem, takže ji vyzdvihl a uvolnil. Vnitřní, nižší klenba má snahu se horizontálně roztrhnout. Aby tyto síly nemusely být zachyceny tlustými zdmi jako u Pantheonu, měla být vnitřní kopule překryta kopulí vnější, s níž měla být svázána v rozích žebry, mezi nimi měla být další žebra pomocná a „všech čtyřiadvacet žeber… se spojí šesti prstenci ze silných a dlouhých kvádrů, spojených pocínovanými železy; a tyto pískovcové kvádry se obepnou železnými řetězci, které svážou klenbu s jejími žebry.“ Dále zde měly být „…prstence ze silných dubových trámů… …tyto prstence budou přitom pobity železnými pláty…“ (Vasari). Celý problém je ještě složitější, vrstvy kamenů a cihel měly být vázány určitým způsobem, rovněž geometrie kleneb je vysoce promyšlená. Na rozdíl od jiných staveb byla tato kopule sklenuta bez podpůrných skruží, částečně vůbec bez lešení, po dosažení určité výšky a sklonu bylo vystavěno jen lehké lešení pro zedníky. Smělost návrhu byla plodem geniality i systematického studia prvků existujících staveb antických, byzantských i gotických. Podle Vasariho byl Brunelleschi pověřen demonstrací na modelu i na menších, dnes nedochovaných stavbách. Vedení stavby mu bylo svěřeno počátkem 20. let 15. stol. a své kopuli autor zasvětil celý zbytek života. Vedle toho stihl ovšem vytvořit i řadu jiných děl. Několik let se musel o vedení stavby dómu dělit s jiným umělcem – Lorenzem Ghibertim; Vasari o jejich soupeření píše v dobově anekdotickém duchu, dokonce se Brunelleschi podle něho „omarodil“, aby dokázal Ghibertiho neschopnost vést tuto stavbu… Brunelleschiho kopule je nejen technicky mistrovská, je především krásná. Svým promyšleným rozčleněním interiéru podle zákonů perspektivy i rozložením hmot při pohledu zvenčí je pravým symbolem renesance. Dvojí plášť napnutý na kostře armatury podobné té, která byla vynalezena před dvěma a půl staletími při stavbě baptisteria, Brunelleschiho kopule – vysoká třicet metrů od tamburu bez lucerny, a s průměrem třiačtyřicet metrů (přesně jako antický Panteon) – patří mezi divy stavebního inženýrství všech dob. Návštěvníci, kteří vystoupají po 463 schodech až k lucerně mají možnost na vlastní oči poznat něco z této vnitřní struktury; to, co nevidí, ale co je popsáno současníky architekta, je plovoucí platforma, kterou sám vymyslel, podepřená ohromnými trámy zapuštěnými do tamburu a zdí kopule, která se 17
postupně zvedala, přičemž otvor uprostřed umožňoval gigantickému jeřábu zvedat stavební materiály až k platformě, šedesát metrů od země. Brunelleschiho florentskou kopulí se inspiroval i Michelangelo Buonarotti, když v posledním roce života (1564) navrhoval zaklenutí římského chrámu sv. Petra. Úplného dokončení stavby kopule dómu, tj. vybudování lucerny na vrcholu, se Brunelleschi nedožil. Zemřel rok po položení prvního kamene lucerny. Byl pohřben s poctami ve „svém“ chrámu Santa Maria del Fiore a byl zde umístěn nápis: „O tom, jak vynikal architekt Filippo v Daidalově umění, svědčí jak podivuhodná klenba tohoto přeslavného chrámu, tak mnohá jiná díla stvořená jeho božským duchem. Z toho důvodu přikázala vděčná vlast vzhledem k vynikajícím darům a jedinečným schopnostem jeho duše uložit dne 15. května 1446 jeho tělo v tomto hrobě.“ Po dokončení kopule byla celá katedrála posvěcena 25. března 1436 papežem Evženem IV., zde ztvárněném ve chvíli příchodu k jižní bráně; motteto Nuper rosarum k poctě Panny Marie - hudba pro tuto příležitost byla složena v novém polyfonním stylu vlámským skladatelem Guillaume Dufay. Ve stejných letech a krátce poté byli povoláni nejvýznamnější umělci, aby vyzdobili interiér: Luca della Robbia a Donatello pro kůry s varhanami položenými pod kopulí (dnes v Muzeu); Paolo Uccello, aby namaloval ciferník hodin umístěných na plášti průčelí – jedny z prvních velkých hodin na veřejném prostranství v Evropě – rovněž pak Uccello a Andrea del Castagno pro kolosální pomníky válečným hrdinům florentské republiky. Angličanu Johnu Hawkwoodovi a Italu Niccolovi z Tolentina. V těchto letech byla dokončena i velkolepá série soch Donatellových soch pro zvonici, křídla třetí a poslední brány baptisteria, zvané „Rajská“ (Lorenzo Ghiberti) a působivá dřevěná socha kající Maří Magdalény, vrcholné a vyzrálé dílo Donatella (dnes v Muzeu). Celý zamýšlený komplex, s nímž bylo započato v roce 1059 budováním nového baptisteria, byl korunován po polovině milénia v letech 1549-1579 velkou mramorovým kůrem Baccia Bandinelliho a spolupracovníků a freskami uvnitř kopule: plocha tří tisíc šesti set metrů čtverečních byla vymalována Giorgiem Vasarim a Federicem Zuccarim v duchu katolické protireformace, restaurování pak probíhalo po patnáct let, v letech 19801995. Pokud bychom měli vybrat reprezentativní, či skoro emblematický obraz dómského náměstí, pak by to mohl být ten, který byl vytvořen při dokončování kopule v roce 1436 pro středové oko tamburu nad hlavním oltářem: Maria vzatá do nebe korunovaná Kristem,. Svým Synem, realizovaný ve velké vitráži Donatellem. Zkušenost, kterou každý z poutníků udělá při setkání s těmito monumenty a jejich velkolepým vybavením, chce vybídnout k této vznešené důstojnosti, k níž je člověk – podle křesťanské víry –povolán: poctě, kterou naší lidské přirozenosti vyhradil Ten, který se rozhodl ji vzít na sebe, Kristus Boží Syn. Stavby, mozaiky a malby, sochy, to vše vás 18
vyzývá, abyste pozvedli oči a hledali v nebi svůj pravý dům. Slovo „dóm“, z latinského „domus“, totiž skutečně znamená „dům“.
Prvním biskupským chrámem Florencie byla starobylá bazilika sv. Vavřince (S. Lorenzo) „extra muros“, posvěcená milánským arcibiskupem sv. Ambrožem v roce 394. Hlavním kostelem a katedrálou města Florencie pak byla bazilika S. Reparaty, mučednice, vybudovaná v V. či VI. století – jak lze vyvodit i z nedávných vykopávek, následně několikrát rozšiřovaná a restaurovaná. Poté, co byla schválena její naprostá a nejrozsáhlejší obnova, kardinál Valeriano, legát papeže Bonifáce VIII., slavnostně položil základní kámen nové baziliky o svátku Narození Panny Marie roku 1296. V roce 1412 byl velkolepému chrámu, vybudovanému na pozůstatcích předcházející baziliky, který byl takřka před dokončením, přiznán titul Santa Maria del Fiore (Panny Marie Květné). V roce 1420 jej papež Martin V. poctil privilegiem metropolitního chrámu, a 25. března 1436 byl slavnostně posvěcen samotným papežem Evženem IV. Když byla téměř dokončena mozaiková výzdoba baptisteria – v posledních desetiletích 13. století, městská rada rozhodla, že vybuduje novou katedrálu. Ta starobylá, zasvěcená sv. Reparatě „se hroutila stářím“, jak upřesňuje dobový dokument. V blízkosti nového „krásného svatého Jana“, se pak sv. Reparata jevila jako „velmi hrubého tvaru“, jak říká autor ze 14. století, Giovanni Villani. Navíc v době tehdejšího intenzivního demografického růstu byla podle Villaniho stará katedrála „maličká ve srovnání s tak velkým městem“. Tak vznikl projekt ohromného chrámu, který by předčil katedrály toskánských měst Pisy a Sieny, a to co do velikosti tak co do vnější výzdoby „celá z mramoru a tesaných postav“ (reliéfy a sochy), jak říká Villani. Po způsobu evropských gotických katedrál, byl nový dóm zasvěcen Panně Marii, s titulem „Santa Maria del Fiore“, který vyzdvihuje úlohu Panny Marie v tajemném plánu Božím. „Květ“, podle dokumentu z počátku 15. století, je ve skutečnosti Kristus, který vykvetl na stéblu (Maria), rašícím z kořene Jesse, rodu Davidova. Dóm, jak jej vidíme dnes, je výsledkem 170 let práce. Základní kámen byl položen 8. září 1296 a stavba vedena samotným autorem projektu Arnolfem di Cambio, který současně vedl stavbu baziliky Santa Croce a Palazzo della Signoria. Arnolfův projekt ovšem prošel mnoha úpravami, z nichž nejviditelnější jsou patrné na vnějších bočních stranách budovy, a to na severní a jižní, kde první čtyři okna jsou položené níže, jsou užší a blíž u sebe, než ta, která jsou k východu, jež naopak odpovídají rozšíření, k němuž přistoupil Francesco Talenti, stavbyvedoucí počínaje polovinou 14. století. Kaple byly dokončeny na počátku 15. století a gigantická kopule, navržená Filippem Brunelleschim byla budována v průběhu 16 let (1418-1434), "structura si grande, erta sopra e cieli, ampla da coprire con sua ombra tutti e popoli toscani" („stavba tak obrovská, vypínající se k nebi, rozlehlá tak, že svým stínem pokryje všechny toskánské národy“), napsal tehdy Leon Battista Alberti. Lucerna, podle návrhu Brunelleschiho, byla vytvořena po umělcově smrti (1446) a měděná, zlacená koule s křížem, obsahujícím svaté relikvie, dílo Andrey del Verrocchia, byla instalována v roce 1466. 19
Jako poslední bylo u Santa Maria del Fiore realizováno průčelí, a to podle návrhu Emilia de Fabrise v letech 1871-1887, v neogotickém stylu, na který odkazuje „pravá“ gotika zvonice a portálů po stranách dómu. Toto průčelí, stejně jako Arnolfiovo, oslavuje Kristovu Matku: všemu vévodí postava nad hlavní branou, Maria na trůně, držící rozkvetlé žezlo (dílo Tita Sarrocchiho). Projekt z 19. století má však především historický a národní ráz: mozaiky, podle návrhu N. Barabina, znázorňují: nad hlavní branou – Kristus na trůně mezi Pannou Marii a svatým Janem Křtitelem, s florentskými světci; napravo (jižním směrem) florentští řemeslníci, obchodníci a humanisti, vzdávající hold víře; nalevo (směrem k severu) Láska uprostřed zakladatelů zbožných florentských děl. Poté, co překročíme práh katedrály jsme uchváceni obrovským prostorem a střízlivostí vybavení. Bohatá vnější polychromie, která spojuje ohromnou stavbu s nepatrným měřítkem okolních budov, se tu mění v jednoduchost, která naopak zvýrazňuje titánské rozměry chrámu (ve chvíli svého dokončení – v 15. století, byl největším chrámem Evropy: délka – 153m, šířka v křížové lodi 90m a výška od dlažby po laternu 90m). Tak skromný vzhled interiéru katedrály Santa Maria del Fiore odpovídá přísnému duchovnímu ideálu středověké a raně renesanční Florencie; architektonickými výrazy přibližuje spiritualitu velkých reformátorů florentského náboženského života, od sv. Jana Gualberta po sv. Antonina a fra Jeronýma Savonarolu. Formální ráz tehdejší Florencie byl pak dvojí: na jedné straně strohá síla románských farností a na druhé straně elegance podstatného zjevná v kostelích „žebravých“ řádů, patrná zvláště v bazilice Santa Croce, jejímž autorem je rovněž Arnolfo. Výzdoba dómu skvostným dlážděním v barevném mramoru však spadá do následujícího období jeho dějin, pod patronací velkovévodů v 16. století. Katedrála Santa Maria del Fiore byla zbudována na obecní náklady, jak „státní kostel“, a umělecká díla lemující obě boční lodi, jsou poctou města „vynikajícím osobnostem“ florentského života. Tento program zahrnuje jezdecké monumenty na fresce vojevůdců Johna Hawkwooda (Paolo Uccello, 1436) a Niccolò da Tolentino (Andrea del Castagno, 1456), i obrazu Domenica Michelina, zachycující Danteho (s Božskou komedii v ruce) z roku 1465, dále portréty k poctě Giotta, Brunelleschiho, Ficina a Antonia Squarcialupi, dómského varhaníka – všechna tato díla jsou z 15. a počátku 16. století. Z XIX. století pak pocházejí portréty Arnolfa a Emilia De Fabris. Kromě občanské ikonografie, je zde i program náboženský, který je rozvinut v částech katedrály vyhrazené bohoslužbám. Dva velké obrazy, umístěné na protilehlých pólech procesní linie, připomínají její význam: mozaika nad hlavním vchodem (Gaddo Gaddi na po átku 14. století) a kruhová vitrá nad 20
hlavním oltá em (jediné z osmi „o í“ tamburu, které spat íme hned jak vstoupíme do dómu (dílo Donatella z let 1434-1437). Jeden i druhý zobrazují Korunování Panny Marie, tedy Mariino povýšení do slávy po její smrti. Ve florentském dómu tak stojíme na k i ovatce ob anských a nábo enských význam , kdy všechny krou í kolem ideje d stojnosti lidské osoby, její velikosti a povýšení, jeho se jí dostává od Boha. Na monumentech „vynikajících osobností“ se oslavuje historická d stojnost – definovaná jako správné vyu ití všech h iven ve slu b spole enství; na mozaice pak a vitrá i (stejn jako i na ostatních sou ástích ryze nábo enské ikonografie) je vzdán hold duchovní velikosti lov ka, povolaného k transcendenci lidských d jin, aby „vládl s Kristem“: všeobecné povolání, p edznamenané Mariinou korunovací. P esto e k tomuto definitivnímu povýšení dojde a po smrti, kdy lov k definitivn vstoupí do „chrámu Krista Zmrtvýchvstalého“, má sv j po átek u nyní, v ase d jin. Kolosální hodiny nad hlavní branou mimo jiné p ipomínají toto zako en ní v d jinách. Vytvo il je Paolo Uccello v roce 1443, a jde o hodiny „liturgické“, které jako ád církevních slavností – po ítají 24 denních hodin, po ínaje západem p edcházejícího dne. ty i hlavy prorok v rozích kone n p ipomínají, e tento „aktuální as“ církve sm uje k jinému asu: budoucímu, v n m se p ítomnost zjeví ve své plnosti.
Michelangelův David Dílo, které šestadvacetiletý Michelangelo vytvořil v roce 1501 pro katedrálu a které vytesal na dvoře dnešního Muzea, bylo krátce před svým dokončením, na počátku roku 1504, „přemístěno“ k Palazzo della Signoria. Viso qualiter statua seu David est quasi finita, et desiderantes eam locare et eidem dare locum commodum et congruum ... („vzhledem k tomu, že socha čili David, je téměř dokončena, a chtěje ji náležitě umístit a dát ji na snadno 21
přístupné a vhodné místo...“), členové komise, svolané nadací Opera di Santa Maria del Fiore 25. ledna 1503 more florentino (1504 běžného letopočtu) vedli dlouhou diskuzi o možnosti změnit určení vrcholného díla a nakonec rozhodli o jeho umístění vedle vstupu do obecního paláce, kde vidíme dodnes stát jeho kopii (vytvořenou v roce 1882). Bylo to za zvláštní politické situace, v níž se Florencie v roce 1504 nacházela, a která ji přinutila zhodnotit Davida ve smyslu občanském a proměnit tak biblického hrdinu v symbol republikánské libertas, která byla tehdy z mnoha stran potlačována. Pro Michelangela však, ať už ve fázi návrhu, tak skoro po celou dobu realizace díla, byl David náboženskou postavou: král-pastýř Izraele, který toužil zbudovat v Jeruzalémě chrám (2Sam 7,1-2), vystavěný pak jeho synem Šalomounem (1Král 5,15-6,36); předek v rodokmenu Ježíše Krista, jehož vzkříšené tělo křesťané chápou jako nový chrám pro ty, kdo uctívají Otce v duchu a v pravdě (Jan 2,19-23; 4,23). Ježíš se totiž narodil z „ rodu Davidova a v Betlémě, městě Davidově“ (Jan 7,42) a přijal titul „Syn Davidův“ (Mt 9,27; 20,30; 21,9), a připomenul tom, kdo mu jej dal, že vztah mezi dávným králem a budoucím Mesiášem je poněkud složitý, protože David, veden Duchem, jej nazývá svým Pánem (Mt 22,43).
Socha byla původně zamýšlena jako součást programu velkých soch pro pilíře transeptů a absidy dómu, s jehož stavbou se začalo už v roce 1410, krátce po dokončení samotných tribun a nejméně osm roků před zahájením prací na kopuli. První z nich, - jak uvádí Charles Seymour ve významné studii z roku 1967, Michelangelo´s David. A search for Identitá – byla socha Jozua v trojnásobné životní velikosti, vytvořená Donatellem a umístěná na severní tribuně, tedy směrem k Via de´Servi, kde zůstala nejméně do 17. století, kdy ji ještě v této pozici zaznamenal francouzský tepec Israel Sylvestre. Podobné programy soch umístěných podél horního lemu katedrál byly na konci středověku běžné. Toto řešení vidíme už na výjevu budování florentského dómu z roku 1360 na fresce Andrea di Bonaiuta, v kapitulním sále Santa Maria Novella. Postavy těchto řad byly zpravidla starozákonní a představovaly vnějšek chrámu, židovské předchůdce a ohlašovatele Spasitele. Tato biblická zvláštnost, jak se zdá, tu a tam někdy ustoupila širšímu vnímání, antropologického typu: například v jednom dokumentu z roku 1412, je Donatellův Jozue nazván „homo magnus et albus“, stejně jako v roce 1502 je vznikající Michelangelův David označen jako „homo ex marmore“; ostatně, sám Kristus byl také znám za jako „Syn člověka“. Pozoruhodnější projekt byl vytvořen krátce poté, v roce 1415, aby završil v sérii soch postavu Herkula, který byl uctíván spolu s bohem Martem jako patron předkřesťanského Toskánska; byl vytvořen model, ale samotná socha nikdy nevznikla. Donatellův Jozue byl vytvořen z pálené hlíny, nabarvené na bílo – z důvodu technických problémů spojených s hmotností mramoru. Herkules však – podobně jako rodský Kolos – měl mít vnitřek z kamene a měl být potažen pozlacenými pásy: tato technika, později užívaná Donatellem pro sochu sv. Ludvíka Toulouzského vytvořenou pro Orsanmichele. Ovšem dějiny této série pro dóm jsou ještě složitější. Také mramorový David Donatellův, který se dnes nachází v Bargellu, a datuje se do roku 1409, byl pravděpodobně určen pro pilíř katedrály; jinak by Opera nežádala v roce 1410 kolosální sochu Jozua. Druhá socha Davida, kterou měl Donatello vytvořit, je zmíněna v dokumentech z roku 1412 a 1415, ale nebyla nikdy uskutečněna. V letech 1409-1415 však proběhly čtyři pokusy zahájit program velkých soch pro pilíře. 22
Program byl znovu otevřen v roce 1463 zadáním kolosálního Herkula z pálené hlíny od Agostina di Duccia, snad podle modelu Donatella, z roku 1415. Byl tedy vytvořen a vyzdvižen na jižní tribunu v roce 1464, kde jej ještě viděl Doantellův lékař, Giovanni Chellini. V témže roce, 1464, byla proto témž Agostinovi zadána socha z mramoru, původně zamýšlená ze čtyř částí; také v tomto případě měl Agostino pouze vytvořit sochu navrženou starým Donatellem, který se v roce 1461 vrátil do Florencie a tehdy pracoval na „kazatelnách“ u sv. Vavřince. Krátce po Donatellově smrti, v polovině prosince roku 1466, byl kontrakt s Agostinem di Ducciem vypovězen, aniž by on sám proti tomu jakkoli protestoval – jako by už od začátku bylo patrné, že tento sochař měl fungovat pouze jako realizátor myšlenky starého mistra. Mramor, na němž Agostino začal pracovat, zůstal v dílně nadace až do roku 1501, kdy vzal blok do ruky Michelangelo, aby z něj vytvořil své kolosální dílo. Kým byla tehdy pro Michelangela tato postava? Biblický hrdina, který zabil Goliáše? Dávný pohanský ochránce Florencie Herkules? Či nic jiného než hrdinné ztvárnění člověka, jakýsi plastické překlad De hominis dignitate od Pica della Mirandoly? Nakolik známe Buonarrotiho kulturu, můžeme si představit syntézu všech tři chápání, k nimž musíme připojit osobní prvek, jak to zdůraznil už Seymour. Vědom si toho, že pracuje s blokem, na němž už mnoho let předtím začal pracovat Donatellův žák pod vedením starého mistra, Michelangelo – jak se zdá – se osobně ztotožnil s mladým Davidem, povolaným, aby porazil obra: na jednom listu, psaném samotným Michelangelem, který se uchovává v Paříži, kde génius umění načrtl verzi bronzového Donatellova Davida, a vedle něho pravou ruku Davida svého, nacházíme v Buonarrotiho ruko-pisu slova: „Davicte chola fromba/ e io chollarco/ Michelagniolo“ (Louvre 714, vpravo). Překlad by zněl: „To, co David učinil prakem, já, Michelangelo, udělám obloukem“, čili nářadím sochaře. A právě původní náboženské určení díla ztělesňovalo harmonickou interpretaci této myšlenky. Věřící humanisté, jakým byl např. kanovník od Santa Maria del Fiore, Marsilio Ficino, nacházeli v dávném pohanství jasné odlesky a čitelnou předzvěst ´veritas cristiana´ (křesťanské pravdy). I sama církevní tradice vybízela jednak k antropologické četbě v širším smyslu, tak k „autobiografickému“ ztotožnění s příkladnými postavami dějin spásy. V mladičkém Davidovi, jenž s Boží pomocí a s nasazením vlastního života pokořil nepřítele svého lidu, pak Michelangelo – vyrůstající ve Florencii doby Savonaroly – poznával předobraz Krista, záštitu každého národa, plnost veškerého kolektivního heroizmu i cíl každého osobního pozitivního tíhnutí. 23
BAZILIKA SVATÉHO KŘÍŽE „...přijměte můj obdiv vaší iniciativě. Jsem rád, že vás budu moci přivítat 29. června u Santa Croce... /P. Antonio Di Marcantonio, rektor baziliky Santa Croce/ DĚJINY FRANTIŠKÁNŮ U SANTA CROCE První následovníci svatého Františka přišli do Florencie v zimě roku 1209. Dostalo se jim však velmi nevlídného přijetí, protože byli považováni za pobudy a zloděje. Avšak Bernardo a Egidio se odradit nenechali. První noc strávili pod mostem za branou Porta Mugnone, a na úsvitu následujícího dne už je viděli, jak se s velkou usebraností modlí v dómu. Protože odmítali peníze a říkali, že dobrovolně zachovávají chudobu, byli velmi záhy obklopeni úctou a náklonností. Po nějaké době se i přes lítost Florenťanů navrátili do Assisi. V roce 1211 dospěl do Florencie sám svatý František spolu s bratrem Silvestrem a podle tradice se uchýlili do Hospicu Santa Maria dei Magnoli. Nedaleko odtud, na jednom ostrůvku řeky Arno, dostal svatý František darem kapličku zasvěcenou Svatému Kříži, po níž byl brzy pojmenován kostel i konvent. Prokazatelnou dokumentací o přítomnosti františkánů je bula papeže Řehoře IX. ze 14. září 1228, jíž Petrův nástupce prohlašuje, že florentský chrám Svatého Kříže bere pod ochran u svou a Svatého Stolce. Chrám z roku 1228, jehož zbytky byly objeveny nedávno při obnově dlažby baziliky v důsledku záplav v roce 1966, zřejmě františkáni postavili již před tímto datem, pravděpodobně v roce 1221. Konventuální bratři františkáni setrvali u Svatého kříže nepřetržitě až dodnes, až na dvě přerušení: 24
- první v letech 1810-1814, kdy poté, co byli Napoleonem zrušeni, museli odejít a kostel byl znovu otevřen jako farní kostel Farnosti sv. Josefa u Svatého Kříže, s diecézním knězem. - druhé v roce 1868 v důsledku „Odstraňujících zákonů“ italské vlády, vydaných v roce 1866. Také tehdy museli františkánští bratři konvent opustit. Téměř veškerý majetek – zejména kodexy, rukopisy, knihy náležející Knihovně Svatého kříže, která patřila k nejprestižnějším v celé Itálii, - byl zabrán státem, prodán či ztracen. Bratři se do konventu vrátili až několik let poté, aby pokračovali ve své přítomností a ve svědectví spirituality svého zakladatele. FRANTIŠKÁNSKÉ ZALOŽENÍ BAZILIKY Dějiny Svatého Kříže začínají „oficiálně“ 14. září 1228. Takové datum totiž nese nám první známý dokument, kterým byla bula papeže Řehoře IX. zaslaná z Perugie, jíž bral pod svou ochranu menší františkánské bratry (minority), kteří spravovali kostel Svatého Kříže ve Florencii. Uznání existence malé oratoře, už tehdy františkány spravované, nás zmocňuje k tomu, abychom usazení františkánů na tomto místě posunuli o několik let dříve. Lidé ve velkém počtu přicházeli, aby naslouchali jejich poselství naděje: všichni jako děti jednoho Boha Otce a navzájem si rovni důstojností před Bohem. Pro ně a pro všechny lidi dobré vůle poslal svého Syna Ježíše, který jako člověk, sdílel naše radosti a bolesti, zklamání i naděje, až po svou smrt na kříži a své slavné vzkříšení. Velmi brzy bylo proto třeba rozšířit kostel, který byl v roce 1280 obohacen Cimabueho majestátním křížem, dnes uchovávaným v Museo dell´Opera, které se nachází vedle baziliky. Na konci XV. století, v důsledku velkého rozšiřování města, jež díky novým hradbám (1284) zabralo celou čtvrt Svatého kříže, bylo rozhodnuto vybudovat nový chrám monumentálních rozměrů, tak jak ho vidíme dodnes: projekt byl svěřen Arnolfu di Cambiovi. K položení základního kamene došlo 3. května 1294, na svátek Svatého Kříže. Byla to léta, kdy se ve Florencii budovala velkolepá architektonická díla: od roku 1279 pracovali dominikáni na rozšiřování baziliky Santa Maria Novella a krátce nato Arnolfo di Cambio zahájil stavbu 25
nové katedrály Santa Maria del Fiore (1296) a Palazzo della Signoria (1298). Stavba trojlodní baziliky ve tvaru T (Tau = znamení kříže) pokryté zevnitř otevřeným trámovím, jak je charakteristické pro františkánské kostely, se protáhla na více než sto let. Byla financována městem a bohatými florentskými rodinami, které na oplátku nesly patronát nad kaplemi. K jejímu posvěcení došlo o svátku Zjevení Páně v roce 1443 za přítomnosti papeže Evžena IV. Už od 14. století zde pracovali téměř všichni velcí umělci a zanechali tu svůj inovační či umělecký přínos: Giotto a jeho škola na velkolepých freskách kaplí; Brunelleschi v kapitulním sále – tzv. Cappelle Pazzi, Michelozzo se přičinil na rozšíření konventu a vybudoval pro rodinu Medicejských Kapli noviciátu. S nástupem medicejského knížectví v 16. století, se architektonický vkus změnil; fresky ze 14. století byly zabíleny a interiér Santa Croce změněn v duchu protireformace. Ze střední lodi byl odstraněn chór františkánských bratří, Giorgio Vasari vybudoval velké oltáře v bočních lodích, zvelebené oltářními obrazy největších malířů: Bronzina, Santi di Tita, Vasariho, Jacopa Ligozziho, a dalších. Bazilika, která už v 15. století přijala náhrobky dvou velkých osobností florentského veřejného života (Leonarda Bruniho a Carla Marsuppiniho), se počínaje 16. stoletím stále více stávala „sacrario delle itale glorie“ (svatyní italské slávy), povýšenou na florentský Patheon díky sarkofágům Michelangelo Buonarotiho, Rossiniho, a dalších. V předvečer vánočních svátků - 23. prosince 1933, papež Pius XI. povýšil chrám Svatého Kříže na baziliku minor. Také dnes, po osmi staletích dějin, neustávají konventuální bratři františkáni sdílet s lidmi františkánské ideály. Mimo jiné otevřeli v konventu teologickou školu pro laiky a vydávají významné periodikum: Città di Vita (Město života). TEOLOGICKÁ A FILOZOFICKÁ STUDIA Už od poloviny XIII. století nacházíme u Svatého kříže, podobně jako ve všech františkánských klášterech, vybudovaných ve velkých městech, dvojí úroveň škol: jednu, otevřenou místním mladým lidem, kteří se chtěli naučit oborům tehdejší doby, tzv. umění trivia a quadrivia; druhá vyhrazená řádovým studentům, pocházejícím také z jiných 26
provincií, aby se věnovali studiu filozofie, teologie a biblických věd. Tato druhá škola dostala časem název Generální studium řádu. Studium u Svatého kříže nabylo zakrátko velkého věhlasu a prosperity díky věhlasným učitelům, kteří zde vyučovali a bohaté knihovně, která byla v klášteře zbudována. V roce 1246 otec kvardián od Svatého Kříže, Fra Guido della Fassa, koupil pro menší konventuální florentské bratry Graciánův „Decretum“ („ad usum et utilitatem fratrum minorum conventus florentini“). To byl první krok k vybudování zmíněné obdivuhodné knihovny, která na konci XVII. století patřila k nejvýznamnějším ve Florencii a nejen zde. Jen pro představu o jakou knihovnu se u Svatého kříže jednalo, postačí uvést, že po vyhlášení zrušujících dekretů, bylo z tohoto kláštera odcizeno a přeneseno do Laurenzianské a Národní knihovny množství tištěných knih výjimečných a starobylých tisků, spolu se 781 rukopisy, zatímco veškerý archivní materiál byl začleněn do Státního archívu. Ve školách Svatého Kříže, - kromě spousty mladých členů řádu, korunovali svou mladistvou formaci i mnozí významní členové florentských šlechtických rodin, spolu s jinými mladými, kteří byli vybíráni z běžného lidu, aby později zaujali privilegovaná místa v kulturním životě města. Tady studoval největší z básníků Dante Alighieri; tady získal kulturní formaci Giovanni de´Medici, syn Lorenza il Magnifica, který se pak stal kardinálem a papežem, jenž přijal jméno Lev X. a výčet osobností by mohl ještě dlouho pokračovat. Tak se dostáváme do doby zrušení. Tolik práce, taková oddanost, tolik studia a takový věhlas, to vše bude v krátkosti smeteno jako prach. Pro Svatý Kříž nastávají dlouhá léta utrpení a zapomnění. Díky stále více se otupující přísnosti a aroganci odstraňujících zákonů z let 1866-1868, nabývají františkánští bratři jistoty a odhodlání. V roce 1926 bylo důstojně oslaveno VII. sté výročí smrti sv. Františka. V roce 1929 dostali zpět do užívání některé budovy kláštera. Byla znovu vybudována kolej pro aspiranty řádu, život se pomalu začal rozvíjet a bratři znovu nabyli vědomí věhlasné náboženské a kulturní tradice. V roce 1931 byly požehnány majestátné varhany a 20. května 1944, u příležitosti 500. výročí úmrtí sv. Bernardina ze Sieny, byla slavnostně otevřena nová Knihovna konventu s rukopisy a knihami, které se podařilo zachránit před 27
zničením a navíc byla obohacena o četné svazky pocházející z konventů celé provincie. V poválečných letech pak františkánští bratři značně přispěli ke zhojení náboženských a mravních ran, způsobených válkou, a to tím, že v klášteře Svatého kříže otevřeli Teologické studium pro laiky, což byl vůbec první institut tohoto druhu v Itálii. Snad nejvýmluvnější jsou slova, jež napsal Moisé: „V prachu chrámu Svatého Kříže jsou vepsány dějiny italské civilizace. K této vzdělanosti přispěli nepřehlédnutelným způsobem františkánští bratři od Svatého Kříže“. FRANTIŠKÁNSKÁ KOMUNITA U SVATÉHO KŘÍŽE Současně s budováním chrámu se pokračovalo i se stavbou konventu. V XIX. století tak byla dokončena sakristie, noclehárna, ošetřovna, útulek pro poutníky, jídelna. Po zrušení financování z veřejných prostředků, z důvodu složitých historických událostí, kterými tehdy Florencie procházela, leželo pouze a jen na bedrech bratří, aby nakolik to bude možné, zabránili zkáze a zhroucení tak významného a jedinečného monumentu. Tento první františkánský konvent měl stále větší vliv na dění ve městě. Hostil nejvýznamnější osobnosti, jakými byli papežští legáti, kardinál Matteo d´Acquasparta, někdejší generální představený řádu a Gianni degli Orsini. Sloužil jako sídlo aténskému knížeti. Zažil velké pohromy, jakou byla povodeň v roce 1933, která způsobila nenapravitelné škody na archivu, a velký požár v roce 1423, který zcela zničil noclehárnu. V letech 1365 a 1387 se právě zde konala generální kapitula františkánského řádu. V XV. století došlo k nové výstavbě všech poničených objektů. Avšak i v dlouhých a slavných dějinách tohoto druhého konventu se mísily chvíle radosti s ničivými událostmi. Hostil papeže Evžena IV. Byl sídlem generální studia řádu, jednoho z nejprestižnějších v Evropě. Tady žili a vyučovali tři budoucí papežové františkánského konventuálního řádu a spolu s nimi spousta teologů, filozofů, spisovatelů, historiků a vědců, kteří z tohoto komplexu učinili jedno z nejprestižnějších center kultury. Dvaatřicet řeholníků, formovaných v této škole, bylo povýšeno k biskupské hodnosti, dalších devět se stalo generálními představenými řádu a dva apoštolskými nuncii. Mezi zdmi tohoto konventu se konaly tři generální kapituly řádu v letech 1449, 1467 a 1565. Dějiny tohoto konventu však provázely i ničivé události: v roce 1512 se po strašlivé bouři zřítila věž, která způsobila vážné poškození střechy chrámu; v roce 1557 přišla další ničivá povodeň řeky Arno, která zničila archiv; v roce 1567 začaly pod vedením Vasariho obnovné práce na architektuře chrámu, které 28
změnily jeho vnitřní vzhled; 28. března 1765 se zřítila velká část střechy kostela, protože se o něj nositelé veřejné moci, kteří vyhnali františkány, vůbec nestarali. Do jejich hradeb vniklo mnoho loupeživých výprav, mezi nimi je smutně proslulá ta z roku 1529, která pro chrám znamenala ztrátu téměř veškerého liturgického pokladu. Ve XX. století pak dopadla na konvent dvě krutá zrušení; 4. listopadu 1966 zaznamenal poslední dramatickou povodeň Arna. V činorodosti, tvořivosti a v evangelijním poselství františkánských bratří však florentský lid nepřestává vnímat přítomnost svatého Františka. Množství náhrobků a monumentálních sarkofágů podtrhuje zvláště v tomto chrámu téma smrti, úchvatným způsobem vyjádřené na Giottově obraze Smrt svatého Františka (Capella Bardi); vyjadřují důležitost připomínky občanských hodnot spjatých s křesťanskou nadějí v život věčný a v sílu modlitby za spásu duší, která spojuje živé i mrtvé ve společenství svatých.
NÁHROBKY Bazilika Santa Croce byla zpočátku pohřebním chrámem významných rodin a slovutných františkánů. Od poloviny XV. století – počínaje náhrobky Leonarda Bruniho a Carla Marsuppiniho – zbudovaných na náklady Florentské republiky, se stává pohřebním místem nejslavnějších osobností Florencie. V roce 1564 zde byl pohřben Michelangelo Buonarroti (foto vlevo), v roce 1642 pak Galileo Galilei (foto nahoře). 29
Michelangelo Buonarroti (6. 3. 1475 – 18. 2. 1564) Víra ve vrcholných dílech florentského génia Intenzivní vztah Michelangela Buonarottiho ke Kristu Pánu dosvědčují nejen jeho vrcholná díla sochařství a malířství, ale také mistrovy básně a listy. Je to vztah, který promlouvá z celého umělcova života: vyrůstal ve Florencii Marsilia Ficina a Savonaroly, už od mládí poznal působivost nového křesťanského humanizmu i odkaz na lidovou kající zbožnost. Na dvoře papeže Julia II. pak vstřebával atmosféru smělého vnímání křesťanského smyslu dějin, a následně, ve službách papeže Pavla III., se dostal do kontaktu s preláty a teology, působícími v prvním období katolické reformace, přičemž sám přispěl k některým nejvýmluvnějším vyjádřením nové katolické spirituality. A nakonec, ve stáří, když znovu definoval výraz chrámu – symbolu moci Církve, svatého Petra, naznačil trýznivé vize osobní křehkosti ve svých dvou posledních sochách, Pietách ve Florencii a v Miláně, přičemž jednu i druhou zamýšlel pro svůj vlastní hrob. Je však možné z tohoto všeobecně náboženského vnímání Michelangelova umění dospět k tomu, že umělec byl velkým průkopníkem nejen forem, které vymyslel, ale také jejich obsahů: že totiž byl originálním a vlivným průkopníkem linií náboženského výkladu, jež měly přetrvat v životě Církve? Je pravda, že v západních dějinách snad žádný umělec natolik neovlivnil chápání významu posvátna jako Michelangelo, jehož díla na biblické motivy či díla náboženské úcty, nepřestávají ani po pěti staletích oslovovat věřící i nevěřící, promlouvajíce dramatičností a životní silou témat židokřesťanské ikonografie. David a Mojžíš, postavy klenby Sixtínské kaple a Posledního soudu, Michelangelovo ztvárnění Panny Marie a Piety, to vše dalo podnět k novému chápání Boha i člověka, vzdáleným duchovním konvencím byzantského umění, ale také naturalizmu konce evropského středověku a počátku italské renesance. Jsou to vrcholná díla, která kromě formálního kouzla, sdělují své poselství s takovou působivostí, že každý, kdo před nimi stane je doslova zatažen do opravdové a originální náboženské zkušenosti, která je plodem rozjímané, žité a protrpěné víry. Jakým způsobem lze chápat Michelangela jako „teologa“, tedy někoho, kdo dokáže vyslovit nové slovo (lógos) o Bohu (Theós)? V církevním životě doby Michelangelovy, malíři a sochaři následovali hned po těch, kdo se teologickému myšlení věnovali profesionálně, tedy po kněžích a řeholnících, a s nimi také udržovali privilegovaný vztah. V případě Michelangela víme, že k jeho první formaci došlo v dílně slovutného mistra jménem Domenico Ghirlandaio, který tehdy pracoval na realizaci souboru obrazů pro presbytář hlavního chrámu florentského dominikánského konventu, Santa Maria Novella. Nedostávali snad chlapci a mladí pomocníci výklad významu toho, co tvořilo, od samotného Ghirlandaia, který už tehdy byl mistrem tradiční ikonografické tvorby, ale také 30
od otců dominikánské komunity, kteří duchovně i intelektuálně vyrostli v patristické a scholastické tradici? Nediskutovali mezi sebou o nejlepším způsobu, jak zadaný úkol splnit? A neusilovali o to, aby tu a tam přispěli k novým pohledům na známé věci, možná jen proto, aby ukázali svou zdatnost? A neposuzovala se snad tato bravura a profesionální reputace také na základě schopnosti umělce interpretovat originálním způsobem velká náboženská, mytologická a historická témata? Skoro každá stránka Vasariho Životopisů (1550) vybízí k pozitivní odpovědi na výše položené otázky a předpokládá, že mladé umělce skutečně takto formovali mistři a představitelé chrámů; že si navzájem vyměňovali názory; pokoušeli se o nové pohledy; a současníci je posuzovali i na základě jejich „exegetické“ originálnosti. V případě Michelangela tu byly kromě zmíněného obecného kontextu ještě další dva faktory: například jeho rodinná situace – poté, co se jeho starší bratr stal dominikánem, musel se zhostit závažné odpovědnosti prvorozeného on sám; pak je tu intelektuální nadání samotného umělce, které v řeči jeho listů a básní ukazuje na obdivuhodné teologické znalosti; a konečně osobní víra, tak intenzivní v pozdním věku, že musíme právem předpokládat její silné kořeny v mládí. Jeho víra byla téměř jistě živena znalostí Písma svatého: studie Rab Hatfielda potvrzují přímý odkaz mnoha výjevů z klenby Sixtinské kaple na xylografii ilustrované Bible, kterou vydal v několika nákladech Niccoló Malerbi v Benátkách v roce 1490 (čtyři roky před krátkým pobytem mladého Michelangela v tomto městě na laguně). Hatfield usuzuje, že Michelangelo jeden exemplář tohoto díla vlastnil, navíc ho používal jako ikonografický zdroj a dobře znal i text, který byl v italštině, nikoli v latině. Díváme-li se například na první Michelangelovo dílo, kterým je Madonna delle scale, datovaná kolem roku 1491, žasneme nad tím, jak se šestnáctiletý umělec zařadil do umělecké společnosti svého města. Michelangelo, jako „stipendista“ v „akademii“, kterou založil Lorenzo de´ Medici, a která byla svěřena poslednímu spolupracovníku Donatella, Bertoldu di Giovannimu, se nejen pokoušel o náročnou Donatellova techniku zmáčknutého reliéfu, ale rozhodne se pro mariánskou typologii, která je na světělné roky vzdálená eleganci, jakou pěstovaly bezprostředně předcházející generace (například Botticelli) a přináší zcela osobní a mnohem starší motivy než Donatello, takže čerpá z kořenů florentské figurativní tradice XIII. a XIV. století. Masivní proporce jeho Madony, stejně jako její zamyšlený pohled, připomínají tvary a ducha tzv. Madonna dagli occhi di vetro (skleněných očí) od Arnolfa di Cambia, která se za Michelangela ještě nacházela nad hlavním vchodem do dómu – i další, která se jím nechala inspirovat, jako Giottova Maestà v kostele Všech svatých; starobylých a slavných obrazů, které představovaly Pannu Marii nejen či na prvním místě jako lidskou ženu a matku, ale jako královnu, apokalyptickou ženu, postavu Církve – Sponsa Christi (Snoubenky Kristovy) a Mater christianorum (Matky křesťanů). Pozice této ženy pod schody, na nichž vidíme děti („anděly“), vede navíc ke zcela konkrétnímu vědomí Mariina místa na schodech ráje – duchovní a fyzická vstřícnost Mariina, která dává Božství sestoupit do lidství a lidství vystoupit k Božství. Její pozice nad velkým hranatým a vyvýšeným blokem, odkazuje dále na tajemství svobody, spočívající na Tom, který je úhelným kamenem každé důkladné stavby, Krista, jediného základu Církve. Michelangelo představuje Pannu Marii v mystických a církevních pojmech (pocházejících od Danteho) jako jsou „dcera vlastního Syna“, jemuž - ač saje z jejího prsu – je vlastní heroická síla toho, kdo nejen přijímá, ale dává život. 31
Svalnatost Dítěte u Madonna delle scale, stejně jako junonské rysy matky, nabádají k dalšímu zamyšlení. Michelangelo vytesal tento reliéf, když byl žákem tzv. „akademie“, založené Lorenzem, k němuž přešel poté, co urazil významnou cestu. Vasari říká, že il Magnifico, „protože trpěl tím, ..., že v jeho době nejsou slavní a vznešení sochaři, jako byli kdysi, proslulí a věhlasní malíři, rozhodl se ... otevřít školu; a proto požádal Domenica Ghirlandaia, pokud má ve své dílně k tomu nadané mladíky, aby je poslal do zahrady, kde by je rád vyučoval a vychovával, aby tak byli ctí jeho i rodného města“ (Vita di Domenico Ghirlandaio). „Zahrada“, kde Lorenzo de´ Medici přijal tyto mladíky, se navíc nacházela poblíž konventu svatého Marka, ve kterém Medicejští uchovávali své sbírky antických soch, a jejich „kurátorem“ byl Bertoldo di Giovanni. Idea pozvání, která vedla Michelangela spolu s dalším „mladíkem“ z Ghirlandaiovy dílny, Francescem Granaccim, do medicejské zahrady byla především vychovat budoucí generaci sochařů pod vedením učedníka jednoho z největších sochařů XV. století, Donatella, a to díky přímému kontaktu s hlavními prameny Donatellova umění, řecko-římským sochařstvím. To vše ve snaze zaplnit citelnou mezeru, která vznikla po Donatellově smrti, kdy se Florencii nedostávalo velkých mistrů sochařství z mramoru. Florencie – rodné město Buonarottiho, s mimořádnou tradicí posvátného umění, - mělo tedy nesmírný význam pro duchovní formaci umělce. Tak to vyčteme i z konstatování Vasariho, že totiž Bůh „se rozhodl dát mu jako vlast nejvznešenější z měst, Florencii“, nejen či hlavně jako odkaz na zlatý věk Lorenza, kdy se Buonarroti narodil a dospíval, ale jako odměnu za veškeré slavné dědictví, jež Florencie vybudovala už od éry Giottovy. Vasari to říká jasně: „rozhodl se dát mu jako vlast nejvznešenější z měst, Florencii, aby v ní přivedl k dokonalosti všechny ctnosti, prostřednictvím jednoho jejího občana“. Podle jeho prvního životopisce spočívalo „poslání“, které Bůh svěřil Michelangelovi v tom, že uskuteční a přivede k dokonalosti tradici věků florentského umění, uznávaného nejen v jeho nejvznešenějším období konce X. století, ale také a především v mimořádné energii skutečných objevitelů renesance, od Giotta po Donatella. Jako monumentální symbol této tradice,- a tedy tohoto „poslání“ a „povolání“, jež Vasari připisuje Michelangelovi, můžeme vzít ohromnou florentskou katedrálu, Santa Maria del Fiore, s jejíž stavbou započal Arnolfo di Cambio za časů Giottových (tento umělec byl ostatně povolán, aby navrhl její zvonici), a kterou dokončil Filippo Brunelleschi za časů Donatellových (tento byl povolán, aby dóm a zvonici vyzdobil významnými sochami). Katedrálu tedy můžeme vzít jako symbol, protože ještě za doby Michelangelovy byla ideálním místem přičlenění se k tradici: byla místem, o němž snil každý z mladých florentských umělců v naději, že bude povolán, aby na ní pracoval, což se ostatně Michelangelovi podařilo, neboť po krátké zkušenosti v Římě byl povolán, aby pro katedrálu vytvořil sochu Davida (i když se její umístění změnilo ještě v době kdy ji Michelangelo tesal), stejně jako mocnou postavu svatého Matouše. Bez heroických postav proroků a evangelistů florentské zvonice a dómu, nelze pochopit morální intenzitu postav klenby Sixtinské kaple a náhrobku Julia II; bez mladistvé ambice mladého umělce promlouvat k jednomu celému městu, si nedokážeme představit zralou schopnost Buonarrotiho sdělovat Církvi a světu základy tisícileté identity křesťanského Západu. 32
CAPPELLA PAOLINA Tato papežská kaple není pouze topograficky propojena Královským sálem se Sixtinskou kaplí, ale jako cappella parva (malá kaple) vatikánského apoštolského paláce má rovněž úzký vztah s cappella magna, vyzdobenou papežem Sixtem IV.
Vzhledem k tomu, že v Sixtinské kapli nebyl svatostánek, uchovává se Nejsvětější svátost právě v kapli Paolínské. Tady probíhaly Quarantore – čtyřicetihodinové adorace o Svatém týdnu od chvíle připomínky Ježíšovy smrti na Kalvárii po úsvit zmrtvýchvstání, kdy záplava stovek svící a loučí osvěcovala monstranci s Nejsvětější svátostí. Tady se o Velkém pátku instaloval Boží hrob. Nová „cappella parva“, zbudovaná v letech 1537-1539 papežem Pavlem II. (15341549) a zasvěcená jeho patronu, Apoštolu národů, měla také další specifickou funkci. Během konkláve sloužila jako místo, kde se počítaly hlasy – tato tradice bylo definitivně zrušena až v roce 1670. Zadání, svěřené Michelangelovi, aby na bočních stěnách vypověděl ve dvou velkých freskách dějiny knížat apoštolů, Šavlovo obrácení a ukřižování svatého Petra, mělo tedy na tomto místo programový význam. Michelangelo uvádí na scénu nejvypjatější zlomový okamžik v životě Šavla/Pavla na cestě do Damašku: na proudu světla, který se po restaurování znovu skví přes celou fresku, se Kristus snáší z nejzažšího levého rohu směrem k pronásledovateli svého lidu, srážeje ho přitom do nejnižšího bodu celého obrazu. Michelangelo používá metafory světla, aby dal zjevení vizuální výraz. Hlubokou prázdnotu, která se vytvořila uprostřed scény, Buonarroti zaplnil černým koněm, na němž 33
se protagonista ubíral do Damašku, a z něhož padl oslepen k zemi. Zvíře poplašené hlasy a světlem z nebe, tryskem prchá jako právě vyhnaný démon do krajiny hluboko v pozadí. Mladý zbrojnoš jej není s to zvládnout a kůň jej svou silou strhává a vleče.
Kristus je nahoře doprovázen zástupem nahých andělů, kteří jsou velmi podobní těm při vzkříšení na konci časů, které Michelangelo vymaloval nad oltářem Sixtinské kaple. Umělec tu mohl použít vzorů, které měl původně připraveny pro Pád andělů, fresku určenou na protější stěnu Sixtíny. Ta byla tehdy v troskách z důvodu osudového neštěstí, k němuž došlo o vánocích 1522, ale Pavel III. nedal souhlas s nahrazením, které měl Michelangelo smluvené s jeho předchůdcem, Klementem VII., a to k velké umělcově nelibosti. To, že je Kristus obklopen slávou andělů, je v ikonografii Šavlova obrácení nezvyklý prvek; dialog běžně probíhá mezi dvěma hlavními postavami. Jestliže Michelangelo zobrazuje Šavlovo vidění jako otevřené nebe, odkazuje na mučednictví svatého Štěpána, který viděl nebe otevřené, zatímco Šavel předsedal jeho kamenování a Bible o něm mluví jako o pronásledovateli křesťanů. Rozmanité ikonografické volby, které jsou zcela mimo běžně užívaná schémata ukazují na intenzívní dialog mezi zadáním a umělcem, další pak čekají na uspokojivé vysvětlení: proč Michelangelo zobrazil Pavla jako starého muže? Proč se rozhodl zakrýt nohy, které zpočátku maloval holé? Nezvyklé je i spojení vybraných epizod ze života svatých Petra a Pavla, protože Šavlovo obrácení by si žádalo předání klíčů Petrovi, zatímco Petrovu ukřižování by zase odpovídalo Pavlovo stětí. Ten, kdo zvolil stávající řešení, chtěl přehodit tradiční konfrontace a ještě více přiblížit knížete apoštolů. Právě v jejich spojení je vyjádřen přechod od obrácení k mučednictví. Navíc je zřejmé, že obrácení ještě nezaručuje vidění, ale že k patření přivádí až mučednictví. 34
Když papež Pavel III. svěřil zbudování kaple Antoniu Sangalovi (1537-42) a pověřil Michelangela, aby namaloval dvě fresky Šavlovo obrácení a Ukřižování sv. Petra, stala se Pavlova kaple kultovním místem vyhrazeným papeži a papežské rodině. V jistém smyslu je více než kaple Sixtínská místem, na němž mocně vyniká identita katolické Církve. Vždyť už fresky na stěnách i na klenbě – ty Michelangelovy, stejně jako později Lorenza Sabatiniho a Federica Zuccariho – vyprávějí epizody ze životů svatých Petra a Pavla, jež tvořící základy hierarchie a nauky. Michelangelo pracoval na Pavlově kapli s namáhavou trpělivostí bezmála deset posledních let svého života. Nejprve namaloval Pád a potom Ukřižování. Bylo mu tehdy už 70 let a měl podlomené zdraví. Byl zcela vyčerpán po obrovském vypětí na fresce Posledního soudu, navíc jej trápily starosti nad projektem kopule svatopetrské baziliky, a nadto vidí, jak kolem něj mizí jeho svět. V roce 1547 zemřela básnířka Vittoria Colonna, přítelkyně a důvěrnice pozdních let, dva roky nato umírá „jeho“ papež, Pavel III.- Farnese. Sám, v „maličkých“ dnech pokračuje Michelangelo s dlouhými přestávkami v tomto posledním malířském díle, které dokončil v roce 1550. Nepřekvapuje tedy, že plochu, kterou jeho současníci jako Botticelli nebo Raffaello vymalovali za 6 měsíců, zabrala Michelangelovy celých dlouhých 8 let. Je proto jistým druhem jeho duchovní závěti. Jejímu poselství dal obzvlášť vyniknout papež Benedikt XVI., který tuto kapli po náročném restaurování (2004 – 2009) 1 znovu otevřel 4. července 2009, několik dní po ukončení Roku sv. Pavla.
„Maria Santissima, Maestra di preghiera e di adorazione, insieme con i santi Pietro e Paolo, ottenga abbondanti grazie a quanti si raccoglieranno con fede in questa Cappella“ „V papežských bazilikách svatého Pavla a sv. Petra jsme prožili slavnostní liturgie ke cti obou apoštolů; dnes večer, jakoby na závěr, se scházíme v srdci Apoštolského paláce, v kapli, kterou si přál papež Pavel III. a kterou zbudoval Antonio da Sangallo il Giovane, právě jako místo vyhrazené modlitbě pro papeže a papežský rodinu. K meditaci a modlitbě velmi působivě pomáhají malby a dekorace, které ji zdobí, zvláště pak dvě velké fresky Michelangela Buonarrotiho, které jsou v celém jeho dlouhém životě posledními. Představují Pavlovo obrácení a Petrovo ukřižování. Pohled upoutává především tvář obou apoštolů. Už z jejich pozice je zřejmé, že tyto dvě tváře hrají ústřední úlohu v ikonografickém poselství kaple. 1
Dílo v hodnotě 3.253.196,- euro bylo celé hrazeno Patrons of the Arts in the Vatican Museums. 35
Ovšem nehledě na umístění, upoutávají nás tím, co obraze „přesahuje“: kladou nám otázky a vedou nás k zamyšlení. Především se zastavme u Pavla: proč je vyobrazen s tak starou tváří? Je to obličej starce, zatímco víme – a dobře to věděl i Michelangelo – že k Šavlovu povolání na cestě do Damašku došlo, když mu bylo kolem třiceti let. Už tato umělcova volba nás vede mimo realizmus, dává nám překročit prosté líčení událostí, aby nás uvedla k hlubší rovině. Tvář Šavla-Pavla – která je ostatně tváří samotného umělce, tehdy už starého, neklidného a hledajícího světlo pravdy – představuje lidskou bytost prahnoucí po vyšším světle. Je to světlo Boží milosti, nezbytné k získání nového pohledu, jímž lze pochopit realitu zaměřenou k „naději, která je vám připravena v nebi“ – jak píše apoštol v úvodním pozdravu Listu Kolosanům (1,5). Tvář Šavla, padlého k zemi, je osvícena shůry světlem Zmrtvýchvstalého, a i přes svou dramatičnost, ztvárnění dýchá pokojem a vlévá jistotu. Vyjadřuje zralost muže, vnitřně osvíceného Kristem Pánem, zatímco kolem krouží shluk událostí, v nichž se jako ve víru ocitají všechny postavy. Šavla halí Boží milost a pokoj, získaly ho a vnitřně proměnily. Stejná „milost“ a stejný „pokoj“ pak bude hlásat všem svým komunitám během apoštolských cest, se zralostí starce, nikoli matrikovou, nýbrž duchovní, kterou mu dal sám Pán. Už tady, v Pavlově tváři, můžeme pochopit duchovní poselství této kaple: zázrak tedy Kristovu milost, která proměňuje a obnovuje člověka skrze světlem své pravdy a lásky. V tom spočívá novost obrácení, povolání k víře, která nachází své naplnění v tajemství kříže. Od Pavlovy tváře tak přecházíme k tváři Petrově, zobrazené ve chvíli, kdy je vztyčován jeho kříž obrácený hlavou dolů a on otáčí hlavu, aby pohlédl na toho, kdo na něj patří. Také tento pohled je pro nás překvapivý. Znázorněný věk je v tomto případě správný, ale to, co nás uvádí v úžas a co klade otázky je výraz. Proč takový výraz? Není to obraz bolesti, Petrova postava ukazuje na překvapivou fyzickou sílu. Obličej, zvlášť čelo a oči, jako by vyjadřovaly stav duše muže tváří v tvář smrti a zlu: rozpaky, pronikavý pohled, který jako by v poslední hodině hledal něco či někoho. Také na tvářích lidí kolem vystupují oči: míhají se neklidné pohledy, některé dokonce ustrašené či rozpačité. Co to všechno znamená? Je to právě to, co Ježíš tomuto svému apoštolu předpověděl: „Až zestárneš, jiný tě povede, kam nechceš“; a Pán dodal: „Následuj mě“ (Jan 21,18.19). Právě teď se uskutečňuje vrchol následování: učedník není větší než mistr, a nyní zakouší celou hořkost kříže, důsledky hříchu, který odděluje od Boha, celou nesmyslnost násilí a lži. 36
Jestliže se do této kaple přichází meditovat, potom se nelze vyhnout radikalitě otázky, kterou klade kříž: kříž Krista, Hlavy Církve, a kříž Petra, jeho zástupce na zemi. Dvě tváře, na nichž spočinul náš pohled, jsou naproti sobě. Lze se dokonce domnívat, že Petrova tvář se obrací právě k té Pavlově, která naopak nevidí, ale nese v sobě světlo zmrtvýchvstalého Krista. Je to jakoby Petr v hodině krajní zkoušky, hledal toto světlo, jež dalo pravou víru Pavlovi. V tomto smyslu se obě ikony mohou stát dvěma výjevy jediného dramatu: dramatu velikonočního tajemství: Kříže a Zmrtvýchvstání, smrti a života, hříchu a milosti. Chronologický řád znázorněných událostí je možná obrácený, ale vyniká na něm záměr spásy, onen plán, který uskutečnil Kristus sám na sobě a přivedl ho k završení. Pro toho, kdo se do této kaple přichází pomodlit, a především pro papeže, se Petr a Pavel stávají učiteli víry. Svým svědectvím vyzývají jít do hloubky, v tichu meditovat tajemství kříže, jež provází Církev až do konce časů, a přijímat světlo víry, díky němuž může apoštolské společenství šířit až do konce světa misijní a evangelizační působení, které mu svěřil zmrtvýchvstalý Kristus. Nekonají se tu slavnostní liturgie s lidem. Tady Petrův nástupce a jeho spolupracovníci meditují v tichu a adorují živého Krista, přítomného především v Nejsvětější svátosti oltářní. Eucharistie je svátostí, v níž se soustřeďuje veškeré dílo vykoupení: v eucharistickém Ježíši můžeme kontemplovat proměnu smrti v život, násilí v lásku. Skrytá pod způsobami chleba a vína, poznáváme očima víry stejnou slávu, která se zjevila apoštolům po zmrtvýchvstání, a kterou Petr, Jakub a Jan spatřili už předtím na hoře, když se před nimi Ježíš proměnil: tajemná událost, Proměnění, kterou i v této kapli předkládá s jedinečnou působivostí velký obraz Simona Cantariniho. Ve skutečnosti však celá kaple – fresky Lorenza Sabatiniho a Federica Zuccariho, výzdoba mnoha umělců kteří sem byly posléze povoláni papežem Řehořem XIII., - to vše, můžeme říci, se tu slévá v týž jedinečný hymnus vítězství života a milosti nad smrtí a nad hříchem, v působivou symfonii chvály a lásky ke Kristu Vykupiteli. Za okamžik budeme zpívat Magnificat. Ať nejblahoslavenější Panna Maria, Učitelka modlitby a adorace, spolu se svatým Petrem a Pavlem, vyprosí hojné milosti těm, kdo se s vírou useberou v této kapli. A my, dnes večer, s vděčností Bohu za jeho divy, zvláště pak za smrt a zmrtvýchvstání jeho Syna, pozvedněme k Němu svou chválu také za toto dnes završené dílo. „Tomu, který má moc vykonat na nás věci nad pomyšlení nesmírně vznešenější, než oč my prosíme nebo co chápeme, tomu budiž sláva v církvi ve spojení s Kristem Ježíšem, po všechny časy na věčné věky. Amen“ (Ef 3,20-21). 37
Ze »Života svatého Cyrila« (Žitije Konstantina, XVIII: MMFH, II, 113-115) Ochraň své stádce, k němuž jsi mě poslal
Přiblížila se hodina, kdy se Cyrilovi mělo dostat pokoje a kdy měl být přenesen do věčného života. Tu pozdvihl své ruce k Bohu a v slzách se modlil: »Hospodine, můj Bože, ty, který jsi všechny kůry andělské i síly netělesné utvořil, nebe sklenul a zemi založil a vše, co jest, S J. E. Tomášem kardinálem Špidlíkem u hrobu sv. Cyrila z nebytí v bytí v kryptě baziliky sv. Klimenta v Římě přivedl, ty, který vždycky a všude nasloucháš těm, kdo činí tvou vůli, kdo se tě bojí a zachovávají tvá přikázání, vyslyš mou modlitbu a ochraň své věrné stádo, jemuž jsi mne, svého neužitečného a nehodného služebníka, postavil do čela. Ty, který všechny zbavuješ všeliké bezbožné a pohanské zloby těch, kdo rouhavě mluví proti tobě, dej, ať se tvá církev hojně rozroste, spoj všechny vjedno, učiň je lidem vyvoleným, ať jsou jedné mysli v tvé pravé víře a správném vyznání a vdechni jim do srdce slovo svého učení. Je to jistě tvůj dar, žes nás nehodné přijal za hlasatele evangelia svého Krista. Odevzdávám ti jakožto tvé ty, které jsi mi svěřil: usilují o dobré skutky a konají, co je ti milé. Spravuj je svou mocnou pravicí, vezmi je pod ochranu svých křídel, ať všichni chválí a oslavují tvé jméno, Otče i Synu i Duchu svatý, navěky. Amen.« Potom všechny políbil svatým políbením a řekl: »Veleben buď Hospodin, že nás nevydal za kořist zubům našich neviditelných nepřátel: léčka se přetrhla (srv. Žl 124 (123), 6.7) a on nás vysvobodil z jejich zkázy.« A po těch slovech zesnul v Pánu ve svých dvaačtyřiceti letech. Papež pak rozkázal všem Řekům, kteří byli v Římě, i všem Římanům, aby přišli se svícemi, zpívali nad ním (liturgii) a vystrojili mu pohřeb, jaký by vystrojili samému papeži. To také učinili. Ale Cyrilův bratr Metoděj se obrátil na papeže se slovy: »Matka nás zapřísáhla, aby toho, kdo z nás dříve odejde na soud, dopravil bratr do jeho kláštera a tam jej pohřbil.« Římští biskupové však řekli papeži: »Jelikož putoval po mnoha zemích, až ho Bůh přivedl sem a zde vzal jeho duši k sobě, měl by jako ctihodný muž zde také odpočívat.« Proto ho uložili do hrobu po pravé straně oltáře v chrámu svatého Klimenta. 38
SV. MARIE GORETTI (1890 – 1902) "Sì, per amore di Gesù gli perdono, e voglio che venga con me in Paradiso" Assunta a Luigi Goretti slavili svatbu 25. února 1886 po čtyřměsíčních zásnubách. Jejich manželství Assunta popsala jako „.. jedno z nejprostších na světě“. Luigimu bylo pětadvacet. Narodil se 25. prosince 1859 v Corinaldu v rolnické rodině. V patnácti letech mu zemřela matka, a po smrti otce v roce 1883 začal pracovat jako čeledín na statku nedaleko usedlosti, kde žila Assunta. Je to muž houževnatý, přímý, oddaný práci a rodině, který svou víru prožívá v každodennosti svého života. Den co den se ujímá odpovědnosti za svá rozhodnutí, vždy však v neochvějné důvěře v Boží milosrdenství. Byl to on, kdo se jako první rozhodl emigrovat nejprve do Paliana a poté do Le Ferriere, kde 6. května 1900 umírá na malárii. Byl pohřben na maličkém hřbitově v Conca a jeho hrob nebyl nikdy nalezen. Jeho přítomnost připomíná jen prostý kámen (obr.), který tu s vděčností zanechal americký voják na poděkování za milost, které se mu na jeho přímluvu dostalo. Assunta se vdávala mladá, bylo jí devatenáct. Její „odýsea“ na této zemi začíná v den slavnost Nanebevzaté, roku 1866. Opuštěna rodiči, je přijata do „Domu odložených dětí“ v Senigallii, útulku pro „děti nikoho“, kde stráví prvních šest let svého života. Adopce jedné chudé rodiny však pro ni znamená dětství plné nouze a práce. Manželství s Luigim bylo poutem hluboké lásky a klidu spřízněných duší. I za nepříznivých okolností si rodina Gorettiových vždy uchovávala svou důstojnost, jejímž základem jsou pravé a hluboké hodnoty a zdravý houževnatý realizmus, vlastní lidem na vesnici. Když ve čtyřiatřiceti letech ovdověla, po prvních krutých dnech, neváhala zakrátko zaujmout manželovo místo v pracích na poli. I přesto, že jí práce brala mnoho času i sil, dokázala dát svým dětem zdravou výchovu a být pro ně po celý svůj život stálým odkazem a oporou. Necelý rok po smrti manžela musí osobně prožít drama, které se odehrálo v Cascina Antica. Pán jí však dopřál milost, když 24. června 1950 byla přítomna na náměstí sv. Petra v Římě u příležitosti svatořečení své dcerušky. Ona je prvním autorem Mariettina životopisu, a stejně jako dcera, i ona najde sílu odpustit Alessandru Serenellimu: bylo to o vánocích roku 1934, kdy po 30 letech nucených prací, k nimž byl odsouzen a během nichž měl příležitost k hluboké lítosti, předstoupil před „maminku Assuntu“, aby ji prosil za odpuštění. Assunta zemřela v 88 letech, 8. října 1954 v Corinaldu, kam se vrátila po smrti Marietty. Luigi a Assunta žili rodinným životem typickým pro tehdejší Itálii, kdy se děti vnímali jako Boží požehnání a pracovní síla pro práce na poli. Prvorozený byl Tonino, který umřel 39
v osmi měsících (v Itálii té doby umíralo každé páté dítě před dovršením pátého roku věku). 18. srpna 1888 se narodil Angelo, který spolu s Mariettou přijal biřmování (4. 10. 1896) i první svaté přijímání (16. 6. 1902). V roce 1910 emigroval do Ameriky, odkud se vrací v roce 1914, aby se oženil, a v roce 1950 přijíždí na kanonizaci sestry. Umírá v roce 1964 v Janově za dramatických okolností. Pohřben však byl v USA, kde žijí jeho děti. Mariano se narodil 27. ledna 1893. V sedmadvaceti letech se oženil a potom nějaký čas pobýval v Americe, odkud se přestěhoval do Licola nedaleko Pozzuoli, kde zemřel v roce 1975. Jeho život je příkladem skromnosti a radosti ze života, byť se prožívá v chudobě. V roce 1895, 30. července, se narodil Alessandro, který v roce 1910 umírá v Americe na zápal plic. Během pobytu v Colle Gianturco se Gorettiovým narodila dcera Ersilia (foto), 22. února 1898. Po smrti Marietty a návratu matky do Corinalda byla ve dvaceti letech přijata do dvou řeholních institutů. Papež Jan Pavel II. Po se 1. září 1979 v Nettunu setkal s řeholnicí Teresou návratu Goretti, rodnou sestrou světice. do Corinalda se dva roky nato provdala. Zemřela v roce 1981. Posledním dítětem Gorettiových byla Teresa, která spatřila světlo světa v Le Ferriere di Conca, 2. února 1900. Marietta se o ni starala jako o vlastní dceru. Teresa vstoupila v roce 1920 do řeholního institutu Františkánských sester Misionářek Mariiných. Byla to ona, kdo tehdy spala na v přikrývce podestě v den vražedného napadení sestry a její pláč upoutal pozornost nejprve Giovanni Serenelliho a poté i ostatních včetně matky Assunty. Měla tu čest setkat se nejprve s Pavlem VI (14.9.1969) a následně s Janem Pavlem II. při jeho návštěvě Nettuna. Zemřela 25. února 1981 v Orvietu, kde očekává své vzkříšení na malém hřbitově konventu. 40
Jitro 12. prosince 1896 zastihne Angela, Mariettu, Mariana i Alessandra rozrušené po bezesné noci. Nelze zamhouřit oko s pomyšlením na první cestu jejich života. Matka Assunta už všechno připravila: zavazadla, krabice, vše, co se dalo odvézt, protože to měla být cesta bez návratu. Stejně jako tolik dalších italských rodin té doby, i Gorettiovi emigrovali, aby našli lepší podmínky pro důstojnější život a možnosti méně tvrdé budoucnosti pro tolik dětí, které přicházeli na svět. Otec Luigi svým dětem jistě vyprávěl o Palianu, popsal jim krásu městečka, mírnost podnebí, a snad jim i slíbil nejkrásnější hračky, protože dobře víme, že dítě jen nerado opouští své kamarády, s nimiž si hrávalo. Pohnutí a zvědavost zmítaly onoho chladného rána dětskými dušemi sourozenců Gorettiových. Všichni si však byli jisti, že, s pomocí Boží Prozřetelnosti je čeká lepší život. Bracceschi, kterému se v Palianu poštěstilo, o tom se svým přítelem Luigim rozmlouval, a protože statek, kde žili byl zastavený, dlouho neváhal. Dostavník z Corinalda so Senigalli odjížděl brzy ráno. Při pohledu na osadu, mizející v ranní mlze, si dovedeme představit dva manžely, jak v paměti procházejí nejdůležitější okamžiky prvních deseti let svého společného života. Vlak, jedoucí z Ancony do Říma, dorazí v poledne do metropole. Jen trocha času na letmý pohled na město papežů a tu už přijíždí vůz senátora Scelsiho, aby je odvezl do Colle Gianturco, maličké osady poblíž Paliana. Netřeba mnoho času, aby pochopili, že sliby dané Bracceschim, jsou nereálné: podmínky, v nichž musí žít rolníci, jim nedovolují víc, než obživu. Nicméně, Colle Gianturco pro ně mohlo být pouhým přechodným obdobím, pokud by nedošlo k setkání se Serenellim, který tak zásadním způsobem poznamenal jejich život. Giovanni a Alessandro Serenelli, otec a syn, žijí v Colle Gianturco už rok. A senátor jim navrhne, aby se obě rodiny dali dohromady, což prospěje oběma: Serenelli potřebovali teplo skutečné rodiny, Gorettiovi pracovní sílu k obdělávání půdy. Život na Colle Gianturco probíhal skoro stejně jako v Corinaldu. Každou neděli mše svatá v Palianu, což se využívalo i k týdenním nákupům a k prodeji vajíček a holubů. Na svět přichází Ersilia a rodina Gorettiových i přes bídu, prožívá chvíle radosti. Jednoho dne Giovanni Serenelli, který už byl Luigiho společníkem, se dostal do příkré rozepře se senátorem Scelsi, a ten bez váhání obě rodiny okamžitě vypověděl. Gorettiovi tak byli přinuceni k další emigraci. Nedaleko od Colle Gianturco, v Conca, měl v Paludi Pontine v pronájmu pole Luigiho přítel Cimarelli. Majitelem polností byl hrabě Mazzoleni, který jim nabídl, aby šli pracovat k němu. Poctiví pracovníci byli na rozlehlých latifundiích v Paludi Pontine vždy vřele přijímáni, a to i proto, že metla malárie neustále „majitelům“ kosila pracovní sílu k obhospodařování jejich polí, a bylo vždy pohodlnější najít nové pracovníky, než shánět chinin k léčení nemocných. Tak se Gorettiovi v únoru 1899 znovu vydávají na cestu. „Bůh se vždy postará!“, je zvolání vyvěrající z Luigiho nezlomné víry. Mazzoleni jim přislíbil: dostanou zděný dům a pachtovní smlouvu. Luigi se rozhodl vzít i Serenelliovi – za toto rozhodnutí rodina zaplatí krutou daň. Jen 50 kilometrů je vzdálena Conca od Colle Gianturco. Přesto však močálovitá scenérie se jeví jako jiný svět. Cestujícím ve vlaku Roma- Neapol se radí, aby při průjezdu tímto územím nechali okna zavřená. Paludi Pontine, území 50x30 kilometrů mezi Nettunem, Cisternou, Terracinou a Circeem, patřilo mezi krajiny nejvíce zasažené malárií v celé tehdejší Evropě. Tak jednoho únorového večera roku 1899 obě rodiny dorazily do „Cascina Antica“. Pro zachování určitého soukromí byl dům rozdělen takto: Gorettiovi měli místnosti vlevo od vstupních dveří, Serenelli vlevo. První bohatá úroda a přátelství s Cimarellim přispěly k pozitivnímu 41
zabydlení Gorettiových v tomto novém prostředí. Také zde v Conca, i přes vzdálenost a nepříznivé podmínky skoro znemožňovaly putování, pro Gorettiovi byla nedělní mše svatá neodmyslitelná. 2. února přichází na svět Teresa, poslední dcera Luigiho a Assunty. I Cascina Antica tak zažívá radost, provázející zázrak nového života. Uplynulo něco přes měsíc po narození poslední dcerky, na konci března, kdy jaro začíná barvit svými květy traviny močálů, kdy otec Luigi začal pozorovat první příznaky divné nemoci. Muž, navyklý na tvrdou práci na polích, s 5 dětmi, které musel uživit, si pochopitelně nemohl dovolit oddech. Přesto je brzy přinucen polevit, protože nemoc, která jej postihla, patří k těm, co stěží nechají vyváznout: malárie. Agónie trvá krátce, necelých deset dní. V jednom z mála jasných okamžiků Luigi klade na srdce Assuntě, aby se po jeho smrti vrátili do Corinalda. Ve věku 41 let Luigi Goretti, 6. května 1900, umírá. Alessandro Serenelli, v hlubokém zármutku nad smrtí dobrého Luigiho, odváží rakev. Hrob se už nikdy nenajde. Zůstane jen zmíněný kámen vděčnosti amerického důstojníka. Rok po smrti Luigiho zažívá Cascina Antica poprvé sváteční atmosféru. Všichni jsou připraveni k odchodu, Marietta je překrásná, připíná si náušnice, co měla maminka při své svatbě v Corinaldu, bílé šaty jí půjčili a na hlavě má korunku z polních květů. A právě při této příležitosti pronesla slova, která se hluboce vepsala do srdcí blízkých: bratr naříkal nad svými starými boty, a tu mu Marietta říká: „Angelo, nebuď takový, Ježíš z toho nemá radost. On se nedívá na boty, zda jsou nebo nejsou nové. On vidí srdce“. Proto ještě než se vydali na cestu, přede všemi poklekla a říká: „Maminko, prosím za odpuštění všeho, čím jsem tě kdy mohla urazit“. Je 16. červen roku 1901. Marii je 10 let a 8 měsíců. Její usebranost v kostele je tak hluboká, že přítmní jsou tím doslova zasaženi, zvláště pak v okamžiku, kdy přijímá poprvé Eucharistii. Silné pohnutí, které jí vyzařuje z tváře, zapůsobí i na samotného Alessandra. Mariettě je teprve 10 let, ale už si uvědomuje, že nastává chvíle, kdy se stává ženou. Ona těší matku ve chvílích největší beznaděje, ona se ujímá péče o dům a sourozence, ona se stará o Serenelliovi. I přes hojnou úrodu, zůstává Assunta při závěrečném účtování dlužna Mazzolenimu 15 lir. Největší starosti i však působí vztahy se Serenelliovými. Mezi oběma rodinami nikdy nepanovala zvláštní náklonnost, ale po smrti Luigiho se oba muži, zvláště pak starý Serenelli, který byl autoritářské povahy a holdoval vínu, začali vůči Gorettiům projevovat vyloženě nepřátelsky. Všemocný Giovanni Serenelli týral Assuntu a její děti hladem, takže jeho drsné jednání rozčílilo dokonce i syna Alessandra, který se jednou – ironii osudu – zastal Marietty. Postupem času však i on umlká a začíná vůči Mariettě zaujímat postoje zcela opačné. Assunta si vzpomíná, že asi měsíc před vraždou se Alessandro začal chovat k maličké velmi tvrdě, někdy jí dával obtížné rozkazy, to vše s jediným záměrem – ponižovat ji. Marietta platila za svůj odmítavý postoj vůči Alessandrovým sexuálním návrhům. Až ve chvíli smrti světice matce přiznala, že už dvakrát před vraždou se ji Alessandro pokusil podřídit svým choutkám, a že jí o tom neřekla jen kvůli hrozbě zabití, kterým jí hrozil v případě, že by o tom někomu pověděla. Proto se v této době Marietta snažila nezůstávat sama, a stále více se nořila do modlitby. Vnitřní drama prožívala v naprosté samotě. Pouze jedna věta, sdělená Terese Cimareelli prozradila její úzkost: „Terezo, půjdeme zítra do Campomorta? Už se nemohu dočkat svatého přijímání“. Den nato, 5. července, začalo její utrpení. 42
Žhnoucí červencové slunce rozpaluje zemi. Nastal čas sklizně a mlácení obilí. V Cascina Antica panuje sváteční atmosféra, všude je slyšet radostné pokřiky dětí, které se sbíhají k mlátičce. Po krátké pauze na oběd požádal Alessandro Assuntu, aby mu zalátala košili. Matka se obrátila na Mariettu, aby se o to postarala. Alessandro Serenelli znenadání odchází, jen zamumlá nějakou omluvu a žádá matku Assuntu, aby ho na chvilku zastoupila. Vrací se do Cascina Antica, pozdraví otce, míjí Mariettu a míří po schodech ke skladišti. Hledá kovový bodec, kterým Luigi Goretti spravoval košťata. Jen co ho našel, vzal ho a schoval v kuchyni. Má jasno: pokud mě i po třetí odmítne, zaplatí životem. Přistoupil k Marii a požádal ji, aby šla do domu. Maličká však neodpovídá a bez hnutí pokračuje ve své práci. Uchopil ji za ruku a odvlekl ji dovnitř. Když však se mu odmítla podvolit, popadl bodec a bezhlavě jí probodává tělo. Nejvíce ran dopadá do břišní oblasti. Poté, co vražedný čin dokonal, dobře si vědom toho, že zranění jsou smrtelná, Alessandro hodil bodec do almary, zavřel se v pokoji a čekal na příchod strážníků. Marietta prožívá smrtelnou agónii, nemá sil volat o pomoc. Rámus zvenčí přehlušuje její slabounké vzdechy. Až maličká Teresa, která se znenadání probudila, upoutá svým pláčem pozornost matky Assunty. Nevysvětlitelná nepřítomnost Marietty v ní začíná probouzet pochybnost. Posílá proto Mariana, aby se podíval, co se děje. První, kdo Mariettu spatřil byl Giovanni Serenelli, který ihned zavolal Assuntu a pak Maria Cimarelliho, který rovněž pracoval na poli. Mario byl prvním, kdo její bezvládné tělíčko vzal ze země. V první chvíli měli za to, že ji Alessandro znásilnil, ale, když ji matka rozepnula šaty, bylo jasné, že realita je mnohem horší. V tu chvíli matku jímá zoufalství. Marietta, která začíná nabývat vědomí prosí, aby ji nechaly o samotě jen s Terezou, která jí pomáhá s převlečením krví zbrocených šatů, a vypráví jí k čemu došlo. Během hodiny dorazili na místo četníci a doktor Bartolli, lékař, kterého přivezli z Nettuna, a doktor Baliva z Červeného kříže v Caranu. Jako blesk se zpráva roznesla v údolí a do Cascina Antica zamířily desítky lidí rozhodnutých zjednat konečnou spravedlnost. Mariettu vynášejí na nosítkách uprostřed hlubokého pohnutí rolníků, kteří okamžitě smekají. Jen co se četníci prolomili do pokoje, v němž se po celou tu dobu Alessandro zdržoval, mladík nekladl žádný odpor, nechal se spoutat a odvést. Jen stěží jej četníci dokázali uchránit před vřavou lidí. Byl odveden do římské věznice Regina Coeli. Při výslechu se ke všemu doznal. Přiznal, že ji zabil, protože Před trestem smrti jej zachránil jen mladistvý věk. Onoho večera v Cascina Antica nikdo nezamhouřil oko. Sourozenci Marietty našly útočiště v domě Cimarelliových, zatímco matka Assunta doprovázela dceru do Nettuna. Giovanni Serenelli, jehož hrabě propustil, se vrátil zpátky do Paternó. Je už večer, když sanitka projíždí Nettunem do nemocnice Orsenigo. Od zločinu uběhlo pět hodin. Ještě předtím, než byla Marietta odvezena na urgentní operační sál, na radu lékařů ji kaplan P. Martino Guijrro vyzpovídal, podal jí viatikum a udělil svátost nemocných. Na sále zůstala až do 22.00. Její stav byl natolik vážný, že nebylo možné použít anestezie. Přesto, jak vypověděli užaslí lékaři, z jejich úst neslyšeli jediný výkřik bolesti. Marietta byla zcela při vědomí. Jediné, co opakovala, bylo vzývání Panny Marie. Když ji odváželi z operačního sálu, uviděla maminku, a hned se jí vyptávala, jak se daří sourozencům. Protože Assunta nemohla v nemocnici zůstat přes noc, nabídla jí pohostinství rodina Donati, jejíž dům byl hned u nemocnice. Jen co se rozbřesklo spěchala hned zpátky do nemocnice k dcerce, která byla ještě při vědomí a která ji ujistila, že se cítí dobře, a hned se znovu vyptávala na sourozence. V tu chvíli však už začala nesmlouvavě působit sepse, což potvrdila závratně 43
stoupající horečka. I přesto měla Marietta ještě tolik síly, aby napsala nejkrásnější a nejpůsobivější stránku svého života: odpuštění vrahovi. Na výslovný dotaz faráře Temistocla Signoriho, světice takto odpovídá: „Ano, z lásky k Ježíši mu odpouštím, a chci, aby se mnou přišel do ráje“. Pak se její stav znenadání zhoršil. Poslední myšlenky patřily jejím nejdražším. Hodiny ukazují 15.45, 6. července 1902. Mariettě je 11 let, 8 měsíců a 21 dní. „Maličký polní kvítek je zralý pro zahrady nebes ... Příběh maličké Marie hluboce zasáhl veřejné mínění. Římský deník Messaggero mu věnoval rozsáhlou zprávu. Pohřbu Marie Goretti, jemuž v nemocniční kapli předsedal nettunský farář Temistocle Signori, se zúčastnil nespočetný zástup, který pak provázel rakev v triumfálním průvodu na nettunský hřbitov. Matka se pohřbu nemohla zúčastnit, protože se musela vrátit k dětem, ale hrabě Mazzoleni jí o něm dopodrobna vypověděl. Gorettiovi zůstali bydlet u Cimarelliů až do konce procesu proti Alessandri Serenellimu, v jehož závěru, na výslovnou otázku předsedy soudu, Assunta veřejně odpouští vrahu své dcery. V roce 1903 se vrací spolu s dvěma malými synky do Corinalda mnohem chudší, než jej kdysi opouštěla. Dcerky našly útočiště v ženských řeholních institutech v Římě. Z různých koutů světa přicházely zprávy o uzdraveních, k nimž došlo na přímluvu svaté Marie Goretti. Ke kanonizaci byly vybrány dva zázraky nesporné věrohodnosti. Giuseppe Cupe, dělník a otec čtyř dětí, jemuž v lomu dopadl na pravou nohu velký kvádr. Jeho stav byl velmi vážný a vypadalo to na velmi dlouhou terapii. Na přímluvu světice se mu noha v okamžiku naprosto uzdravila (8. května 1947). Druhým okamžitým uzdravením, také v tomto případě okamžitým, se týkalo paní Anny Grossi Musumarry ze silného zánětu pohrudnice. Věrohodnost obou zázraků uznal papež Pius XII., 11. prosince 1949, a na 25. června 1950 stanovil den jejího svatořečení. Mauro Liberati vstupuje do dějin Marie Goretti mnoho let po smrti světice. Píše se rok 1931. Už jsou to dva roky, co bylo tělo Marietty přeneseno z nettunského hřbitova do svatyně Madonna delle Grazie. Liberati se rozhodl zabývat oslavou „maličkého polního kvítku“. Narodil se 31. ledna 1881 ve Villa S. Giovanni v Tiuscii. V útlém mládí vstoupil do řeholní rodiny Passionistů, a v roce 1904 byl vysvěcen na kněze. Zemřel v Římě, 12. června 1969 a byl pohřben v Nettunu nedaleko hrobu, v němž v letech 1902-1929 spočívalo tělo Marietty. Jeho úloha nebyla snadná. Narážel na velký skepticizmus ptramenící z útlého věku Marie Goretti. „Byla ještě dítětem. S tím se nedá nic dělat“, zněla odpověď Mons. Salottiho, sekretáře vatikánského dikastéria Popaganda Fide. V roce 1935 44
nastává zlom: diecézní biskup, kardinál Pignatelli di Belmonte, vydává kladné stanovisko a otevírá se kanonický proces, jemuž Mauro Liberati předsedá jako postulátor. Papež Pius XII. ji pak kanonizuje 27. června 1950 na náměstí svatého Petra v Římě. Berniniho kolonáda tehdy pojímá asi půl miliónu lidí. Přítomna je matka Assunta a sourozenci. Bylo to do té doby poprvé v dějinách Církve, že matka a tolik příbuzných mohlo být přítomno kanonizaci člena rodiny. „Maminko, netrap se, já se postarám o chod domácnosti a ta zaujmeš místo tatínka na poli. Uvidíš, že nás Pán Bůh neopustí“. To jsou první slova Marie Goretti, která zazněla 6. května 1900, v den, kdy umřel tatínek Goretti. Díky ní pokračuje život v Cascina Antica důstojně a s důvěrou. Marietta se stará o všechno, o sourozence, kterým je matkou: učí je hrát si, oblékat se, být zbožně přítomní na mši svaté, modlit se růženec před spaním. Naučí se vařit, uklízet domácnost, zašívat. V den, kdy byla smrtelně zraněna, se zrovna chystala zalátat Alessandrovu košili. U této dívenky překvapuje síla nitra, důvěra v Boží Prozřetelnost.V roce 1901 Marietta zakusí touhu po prvním svatém přijímání. V té době se k této svátosti přistupovalo v 13-14 letech. Přesto tolik naléhá, že jí maminka Assunta jí dá dovolení. „Maminko uvidíš, všechno doma udělám a hned odpoledne půjdu do Conca na katechizmus. Všemu se naučím zpaměti.“ Den co den po vykonání domácích prací, tak chodila do 700 metrů vzdálené osady Conca, kde ji v domě hraběte Mazzoleniho čekala Elvira Schiassi.
Alessandro Serenelli Vrah světice je složitou postavou. Hlubší zpětná analýza ukazuje, jak se zdá, že jeho život prošel dvěma opačnými a protichůdnými směry: viny a výkupného. Vskutku, onen dvacetiletý, který se dopustil hrůzného zločinu má velmi málo co do činění s mužem, který o vánocích roku 1934 pokleká před matkou Assuntou a vroucně na kolenou prosí za odpuštění. Důvody jeho viny a výkupného však mají daleké kořeny. Narodil se 2. června roku 1882 v Patrnó (An). Z manželství Giovanniho a Cecilie Serenelliových se narodilo osm dětí a všechny - až na Alessandra - zemřely za tragických okolností. Matku nepoznal. Zemřela totiž jen pár měsíců po jeho narození v domě pro mentálně nemocné. Sám Alessandro připisuje mnoho svých problémů právě této nepřítomnosti matky. V dětství se o něj ani o jeho výchovu nikdo nestaral. Neustálé stěhování s otcem z jednoho místa na druhé mu nikde nedovolí navázat trvalé vztahy s vrstevníky. Otec s ním nikdy nedokázal navázat citový vztah, proto zůstala vzdálenou postavou. Žádné povzbuzení či náboženská motivace. Jediné možné útěchy při neštěstích, jímž musel tak záhy čelit, se mu dostává zvenčí. Prožívá hluboká traumata, jakým byla smrt bratra v psychiatrické léčebně. Lidé, kteří ho znali, jej popisují jako mlčenlivou, introvertní osobu s psychopatickými rysy. Základní školu navštěvoval do druhé třídy, a i přesto, že u něj nelze mluvit o opravdových a v pravém slova smyslu kulturních zájmech, často nacházel útočiště od reality pro něj nepochopitelné v četbě novin a časopisů. Ve dvanácti letech opustil Paternó a vydal se do Torrette za prací. Nato se přestěhoval do Olevano Romano a nakonec do Paliana, kde se v roce 1896 setkal s Gorettiovými. Toto setkání s uspořádanou rodinou způsobí u dospívajícího Alessandra vnitřní konflikt: srovnání s vlastní realitou, neschopnost přiznat postavě ženy místo a citový vztah a to 45
právě k ženám Gorettiovým, to vše bude hrát rozhodující roli jak v provinění, tak ve výkupném. Vztahy mezi dětmi se zdály být normální a důvěrné jen zpočátku. Předčasné úmrtí Lugiho Goretti však nastolila nerovnováhu mezi oběma rodinami. Serenelliovi, zvláště pak otec, nabývají na moci a svou nadvládu dávají pocítit. Marietta, která se už v dětském věku náhle ocitá před úlohou ženy a matky, musela v Alessandrově mysli podnítit proces lásky-nenávisti, který jej přivedl až ke krutému zločinu. Je třeba uvést, že vražda nebyla výsledkem momentálního pominutí mysli, nýbrž s chladnou hlavou promyšleného a plánovaného záměru: „Po druhém pokusu jsem byl více než kdy rozhodnut vzplanutí vášně dokonat, a také mě napadlo zabít ji, bude-li mým choutkám dále vzdorovat“. Vražda byla nejtemnějším dnem Alessandrova života. Přesto znamenala počátek vykoupení, v němž bude hrát zásadní úlohu právě Marietta spolu s matkou Assuntou. Příklad Alessandra by mohl sám o sobě položit na lopatky jakoukoli tezi o prospěšnosti trestu smrti. Lidské srdce je natolik neproniknutelné a cesty dobra tak nekonečné, že činí trest smrti úkonem domýšlivosti člověka tváří v tvář Bohu. Ve věznici v Notu, kde Alessandro pobýval v letech 1902-1918, došlo ke dvěma velmi významným událostem jeho života: tou první byl sen, v němž mu Marietta, oděná do bílého, podávala lilie, které se měnily v plamínky světla. Druhou událostí pak byl rozhovor s biskupem z Nota, Mons. Blandinim. V dopise s datem 10. listopadu 1910, který Serenelli poslal biskupu Blandinimu, uznává závažnost svého činu a prosí za odpuštění. Po 27 letech vězení byl pro dobré chování propuštěn. Pětadvacátého prosince 194 klečí Alessandro Serenelli před Assuntou a veřejně ji žádá za odpuštění: „Assunto, odpusť mi“. „Jestliže vám odpustila ona, odpustil vám Bůh, pak i já vám odpouštím“. Alessandro se nato uchýlil do kláštera: na jedné straně pro něj bylo těžké začlenit se do společnosti, která mu nikdy zcela neodpustila, na druhé straně chce od základů změnit svůj život. Prvními, kdo jej přijali, byli kapucíni kláštera sv. Serafína v Ascoli: „Nebyl frátrem – vypráví jeden řeholník, ale žil mezi námi jako pravý syn sv. Františka“. Zůstal v konventu až do smrti. Zemřel 6. května 1970. Ve stejný den zemřel před 70 lety Luigi Goretti, otec Marietty. Velmi zajímavou zvláštností jeho života je i to, že on, který jako devatenáctiletý zavraždil Marii Goretti, byl roku 1935 pozván do Říma za svědka v procesu blahořečení a svatořečení té, kterou chtěl mít za společníka v hříchu. Zanechal vlastnoručně psanou duchovní závěť, s datem 5. května 1961:
„Jsem starý a co nevidět skončí den mého žití. Když se dívám na minulost, uznávám, že ve svém mládí jsem se dal na křehkou cestu, cestu zla, která mě dovedla do záhuby. Sleduji v tisku, v divadle a špatných příkladech, že velká část mládeže jde dnes toutéž cestou a vůbec si to neuvědomuje, stejně jako na to nemyslel ani já. V mém okolí byly osoby věřící, které žily podle náboženství, ale já jsem o to nedbal, neboť jsem byl zaslepený nízkým pudem, který mě hnal na cesty zla. Ve dvacátém roce jsem spáchal zločin z vášně. Ale dnes se hrozím, když na to 46
jen pomyslím. Marie Goretti, dnes svatá, byla jako dobrý anděl, kterého mi Prozřetelnost postavila do cesty, aby mě zachránil. Dosud v srdci uchovávám její vyčítavá slova a slova odpuštění. Modlila se za mě, orodovala za svého vraha. Následovala třicet roků vězení. Kdybych nebyl býval mladistvý, neminul by mne doživotní žalář. Přijal jsem zasloužený rozsudek – s odevzdaností jsem odčiňoval svůj hřích. Malá Marietta mi byla světlem i ochranou. S její pomocí jsem se dobře choval po dobu sedmadvaceti let vězení a usiloval o poctivý život., když mě pak společnost přijala do svých řad. Synové svatého Františka, otcové kapucíni, mě přijali mezi sebe ne jako sluhu, ale jako bratra. S nimi žiji už čtyřiadvacet let. A nyní klidně očekávám, kdy mě zavolá Bůh k sobě, abych ho spatřil, abych objal své drahé a abych byl v blízkosti mého anděla, který mě chránil a její drahé matky Assunty. Všichni, kdo budou číst tento můj list, ať z něj vyčtou šťastné poučení prchat před zlem a vždy usilovat o dobro. Už od dětství ať si jsou vědomi, že náboženství s jeho přikázáními není něčím, co lze opomíjet, nýbrž je opravdovou útěchou, jedinou jistou cestou za všech okolností života a to i těch nejbolestnějších. Pokoj a dobro“.
Dívenko Boží, která jsi tak záhy poznala tvrdost a námahu, bolest i krátké radosti života. Ty, jenž jsi byla chudá a osiřelá, která jsi neúnavně milovala bližního, stávaje se jeho pokornou a starostlivou služebnicí. Ty, která jsi byla dobrá, aniž by ses vynášela tím, že jsi nade vše milovala Lásku. Ty, která jsi prolila svou krev, abys nezradila svého Pána, a odpustila svému vrahovi, chtěje pro něj ráj: přimlouvej se za nás a pros za nás u Otce, abychom říkali své ´ano´ Božímu plánu, který s námi má. Ty, která jsi byla Boží přítelkyní a hledíš na něj tváří v tvář, vypros nám milost o kterou tě prosíme .................... Děkujeme ti, Marietto, za lásku k Bohu a k bližním, kterou jsi zasela do našich srdcí. Amen
47
Svatyně v Nettunu Stávající bazilika Panny Marie Milostné a svaté Marie Goretti byla dokončena v letech 1960-1970 a je syntézou stylů a historických období počínaje rokem 1500 až podnes. Byla vybudována na stejném místě, na němž kdysi stál kostel zasvěcený Annunciatě, zvaný také kostel sv. Rocha. O tomto kostelíku (starobylé rukopisy dokonce udávají jeho plochu 114m2) situovaném na mořském břehu, máme zprávy z první poloviny 16. století. Víme také, že dvojí restaurování, k němuž došlo v letech 1718 a 1868, jej prakticky uchovala nedotčený až do počátku 20. století. Avšak blízkost moře, i když působivá, se podepsala na celém architektonickém komplexu, takže hrozilo jeho zhroucení. Proto byl kostel v roce 1904-1905 veřejnosti uzavřen, a v letech 1908-1914 byl představen nový projekt otců Pasionistů, financovaný papežem Piem X. V roce 1960 byl dokončen portál, ale záhy nato, moře udeřilo znovu v roce 1966 (doufejme, že naposled), a stav budovy byl prohlášen za havarijní. Následoval nový projekt, nové umístění chrámu Madonna delle Grazie a krypty sv. Marie Goretti. K definitivnímu slavnostnímu otevření došlo 15. srpna 1969.
Tři významná data: 1550: Tento rok znamenal rozhodující úděl pro anonymní venkovský kostelík. Za „zázračných“ okolností, podle záznamu současníků, se u Nettuna objevila socha Panny Marie Milostné. 1880: další významný historický mezník v dějinách kostelíka Annunciaty, který byl svěřen péči Pasionistů, náboženskému hnutí, jemuž položil základy sv. Pavel od Kříže. Předtím se o svatyni vždy starali ochotní eremité. 1950: Rok kanonizace sv. Marie Goretti. Její ostatky byly natrvalo uloženy v bazilice, která se stala metou poutníků z celého světa. 6. července 1902 bylo tělo Marie Goretti uloženo na hřbitově v Nettunu. Nápis na náhrobku se jeví jako proroctví: „6. ČERVENCE 1902 ZDE ODPOČÍVÁ PANENSKÉ TĚLO HRDINNÉ MARIE GORETTI DVANÁCTILETÉ, V OČEKÁVÁNÍ NÁLEŽITÉHO ZMOCNĚNÍ, ABY MOHLO BÝT ULOŽENO VE SVATYNI NAŠÍ PANÍ MILOSTNÉ, KDE STOJÍ JEJÍ PAMÁTNÍK“. 48
GRECCIO – NOVÝ BETLÉM Necelé dva kilometry od stejnojmenné osady, na skále obklopené korunou lesů, se jako orlí hnízdo majestátně vypíná jedna z nejvýznamnějších svatyní dějin františkánského řádu – Greccio. Svatyně jesliček je místem, na němž svatý František o noci vánoční roku 1223 živě zpřítomnil událost Narození. Tvoří ji komplex budov, jejichž prvotní jádro sahá do doby, kdy zde pobýval Prosťáček z Assisi. Poté, co vystoupáme po dlouhém schodišti, staneme před kostelíkem sv. Lukáše, který je srdcem a středem posvátného místa. V jeskyni, v níž se událost odehrála byla totiž zbudována kaple a na skalním masívu, který tehdy sloužil jako jesličky, se nyní nachází maličký oltář. Na zadní stěně kaple, nad oltářem, upoutá freska z roku 1409 připisovaná Mistru z Narni z Giottovy školy, která zobrazuje událost Ježíšova narození v Betlémě, a vlevo, Jesličky z Greccia. Toto místo zasluhuje tiché, intenzívní a usebrané zastavení, prodchnuté klidem. Poté, co projdeme úzkým koridorem, přijdeme na místo, kde kdysi pobýval světec a první bratři: především refektář, kde se dosud nachází maličké umývadlo, část původní podlahy a obnovená kamínka. U východu, který vede ke skromné ložnici, jsou dvě fresky ze XVI. století. Dlouhou chodbou, v níž se nacházejí cely prvních bratří, dojdeme až do cely světce, kde na holé zemi spával světec. Vše tu promlouvá o prostotě a chudobě, v níž bratři žili a o tom, jak uváděli v život řádová pravidla. Tomáš z Celana, světcův životopisec, nás informuje, že „na lůžcích a postelích se natolik ctila chudoba, že ten, kdo měl chudičká plátna rozprostřená na slámě, měl za to, že leží na skvostném loži“. Právě v této cele nemohl jedné noci světec usnout, protože na naléhání Giovanniho Velity, pána z Greccia, přijal péřový polštář, namísto kamenného podhlavníku. Když jednu noc kvůli nemoci hlavy a očí proti své vůli měl pod hlavou podloženou podušku z peří, zlý duch vlezl do ní, až do jitřní hodiny ho znepokojoval a odtrhoval od usilovné svaté modlitby. František zavolal druha a dal podušku s ďáblem vynést daleko za celu. Ale když bratr vyšel s poduškou z cely, ztratil sílu i vládu ve všech údech. Teprve až na zavolání svatého Otce, který to poznal duchem, vrátila se úplně dřívější síla těla i srdce. Světec poznal ze zkušenosti, že strohost zastrašuje zlé duchy, jemné a měkké věci že je posilňují a povzbuzují k pokušením (Sv. Bonaventura, Legenda maior, V.). 49
Vrátíme-li se a vydáme se k výstupu do horního patra, narazíme na malé sklepení sv. Františka a kazatelnu sv. Bernardina ze Sieny, situované před jeskyni, do níž kdysi byli pohřbíváni bratři. Úzkým schodištěm vystoupíme do noclehárny sv. Bonaventury ze XIII. století., vybudované nad původními vnitřními prostorami. Cely jsou tedy rozesety podél celé chodby a v té první, v současnosti otevřené, přebývali podle tradice sv. Bernardin ze Sieny, sv. Bonaventura z Bagnoregia, představený řádu (1257-1274), sv. Leonard z Porto Maurizio. Chórem přejdeme do prvního kostela, zasvěceného sv. Františku po jeho kanonizaci, k níž došlo v roce 1228, pouhé dva roky po smrti světce. Zůstáváme uchváceni hluboce usebranou atmosférou, která nám dává zakusit skromnost františkánských kořenů.
Slavnost jesliček, kterou František konal na Narození Páně /Tomáš z Celana, První životopis a podivuhodné činy sv. Františka z Assisi/ /foto: obraz v klášteře v Grecciu, Benozzo, Gozzoli)
Jeho nejvyšším úsilím, nejvznešenějším přáním a hlavním životním pravidlem bylo: ve všem a za všech okolností zachovávat svaté evangelium. Se vší bdělostí a horlivostí, s celou touhou svého ducha a s celým zápalem svého srdce snažil se dokonale následovat učení našeho Pána Ježíše Krista a chodit v jeho šlépějích. Stálým rozjímáním si připomínal jeho slova a bystrými úvahami promýšlel jeho činy. Zvlášť pokora jeho Vtělení a láska, kterou prokázal ve svém utrpení, zaměstnávaly světcova ducha tak, že jen nerad myslil na něco jiného. Proto musím vzpomenout a uctivě vylíčit onu slavnost, kterou konal tři roky před svou slavnou smrtí u vesničky jménem Greccio, v den Narození našeho Pána Ježíše Krista. V té krajině žil muž dobré pověsti a ještě lepšího života jménem Jan. František ho zvlášť měl 50
rád, protože přes znamenitou pověst a vážnost, kterou tam požíval, pohrdal šlechtictvím těla snažil se dosáhnout šlechtictví duše. Toho si – jak často činíval – povolal blažený František k sobě. Bylo to asi čtrnáct dní před Narozením Páně. A řekl mu: „Chceš-li, abychom blížící se slavnost vánoc slavili v Grecciu, pospěš si a pečlivě obstarej, co ti říkám. Chtěl bych totiž oslavit památku toho Dítěte, které se narodilo v Betlémě a chtěl bych, pokud možno, svýma očima vidět hořkou nouzi, kterou už jako dítě muselo snášet, jak leželo v jeslích, u nichž stál vůl a osel, i jak leželo na seně.“ Když to dobrý a oddaný muž uslyšel, spěšně na jmenovaném místě připravil všecko, jak mu světec uložil. Den radosti se blížil, čas jásotu nadešel. Z různých chýší přišli bratři, muži i ženy z okolí, jak jen mohli, připravili svíce a pochodně, aby osvítili onu noc, která ozářila jasnou hvězdou všechny dny a roky. Konečně přišel světec, všecko našel připraveno, viděl to a radoval se. Postavili jesle, přinesli seno a přivedli i vola a oslíčka. Je uctěna prostota, povýšena chudoba, zvelebena pokora a z Greccia se stává nový Betlém. Noc je jasná jako den a lidé i zvířata se cítí blaženě. Lidé se sem scházejí a naplňuje je z obnovené tajemné události nová radost. Les zní písněmi a od skal se odráží jásot. Bratři zpívají, přinášejí tak Bohu náležitou chválu, a celá noc jásá čistou radostí. Boží světec stojí u jesliček, vzlyká bolestí a zároveň je prodchnut svatou zbožností a podivuhodnou radostí. U jeslí se slaví slavná mše svatá – kněz pocítí netušenou útěchu. Světec si obléká jáhenská roucha – byl totiž diakonem – a libozvučným hlasem zpívá evangelium. Jeho hlas, jeho silný hlas, jeho něžný hlas, jeho jasný hlas, jeho libozvučný hlas zve všechny k nejvyšší chvále. Pak shromážděnému lidu káže o narození chudého Krále a blahořečí městečku Betlému. Často, když chce vyslovit jméno „Ježíš“, říká pln převeliké lásky „Děťátko betlémské“. A když vyslovuje jméno „Betlém“, zní to jako mečení jehňátka. Víc, než slovy, přetékají jeho ústa láskou. Když vyslovoval jméno „Děťátko betlémské“, nebo „Ježíš“, olizoval rty jazykem, jako by chtěl ještě názorněji ukázat sladkost tohoto jména. Ukázala se tam štědrost a velkomyslnost Všemohoucího. Jeden zbožný muž měl podivuhodné vidění. Spatřil v jesličkách neživého chlapečka, viděl, jak k němu přistupuje Boží světec a dítě budí, jako z hlubokého spánku. A nebylo nevýstižné toto zjevení, vždyť Ježíš byl v mnoha srdcích zapomenut. Milostí Boží ho v jejich srdcích svatý služebník František probudil, a znovu uvedl do jejich vědomí. Když slavnost skončila, odcházeli všichni domů v blahé radosti. Seno, které v jesličkách leželo, lidé schovávali, aby skrze ně Pán, který tak rozličnými způsoby prokazuje své milosrdenství, uzdravil jejich koně a jiná zvířata. A vskutku se stalo, že v té krajině se uzdravila zvířata, sužovaná rozličnými nemocemi, když dostala kousek onoho sena. Ba i ženy, které trpěly těžkými a dlouhotrvajícími porodními bolestmi, šťastně porodily, když na ně bylo položeno trochu z onoho sena. Také četní poutníci obého pohlaví, kteří sem přišli, dosáhli tu touženého uzdravení z různých nemocí. Později bylo místo, kde stály jesličky, posvěceno jako chrám ke cti svatého Františka, aby tam, kde kdysi žrala z jesliček zvířata seno, mohli v budoucnosti ke spáse těla i duše požívat i lidé Tělo Pána Ježíše Krista, Beránka bez poskvrny, který v převeliké a nevýslovné lásce sama sebe obětoval, a který s Otcem i Duchem svatým žije a kraluje jako věčně přeslavný Bůh po všechny věky věků. Amen. Aleluja, aleluja. 51
San Damiano Po staletí je jediným patronem tohoto kostelíka v Assisi svatý Damián, syrský lékař a mučedník. Jeho kult – spolu s bratrem Kosmou – se rozšířil na Západě v 5. století. Původní kostelík, vybudovaný asi 4-5 století před svatým Františkem, byl ve středověku světcem restaurován. Místo, zasvěcené sv. Damiánovi, bylo v roce 1150 obohaceno byzantsko-syrskou ikonou Ukřižovaného Krista, který rozmlouval se sv. Františkem. Ta se dnes uchovává v bazilice sv. Kláry za hradbami Assisi. Tady mladý František pochopil své povolání. Poté, co se k Ukřižovaného obrátil ve své modlitbě: „Vznešený a slavný Bože, osvěť temnoty mého srdce...“, Kristus mu odpovídá a svěřuje mu poslání „obnovit Církev“, nikoli kostelík zbudovaný z kamenů, ale z lidí, skrze vlastní víru v Boha. Celano jej nazývá „starobylým kostelem v troskách“: místo obrácení sv. Františka, na němž světec slyšel hlas Ukřižovaného: „Jdi a oprav můj dům“. František, tehdy čtyřiadvacetiletý, začal v roce 1205 s jeho restaurováním a zbudoval zde klášter pro svatou Kláru. Během zimy a jara roku 1225 zde složil Chvalozpěv stvoření. Nejvyšší, všemocný, dobrý Pane, tobě bud’ chvála, sláva, čest a všechno dobrořečení. Patří tobě jedinému, Nejvyšší, a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno. Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil, zvláště pak bratr slunce,neboť on je den a dává nám světlo, je krásný a září velkým leskem, vždyť je, Nejvyšší, tvým obrazem. Ať tě chválí, můj Pane, sestra luna a hvězdy, stvořils je na nebi jasné, vzácné a pěkné. Ať tě chválí, můj Pane, bratr vítr a vzduch i oblaka, jasná obloha i každé počasí, kterým živíš své tvory. Ať tě chválí, můj Pane, sestra voda, která je velmi užitečná, pokorná, vzácná a čistá. Ať tě chválí, můj Pane, bratr oheň, kterým osvětluješ noc, a on je pěkný, příjemný, mocný a silný. Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra matka země, která nás živí a slouží nám a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu. 52
Ať tě chválí, můj Pane, ti, kdo odpouštějí pro tvou lásku a snášejí nemoci a soužení. Blaženi ti, kdo je snesou v pokoji, neboť ty, Nejvyšší, dáš jim korunu. Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra smrt těla, žádný živý člověk jí nemůže uniknout. Běda těm, kdo zemřou v smrtelných hříších. Blaze těm, které nalezne spojeny s tvou nejsvětější vůlí, neboť druhá smrt jim neublíží. Chvalte mého Pána, dobrořečte a děkujte mu a služte mu s velikou pokorou. Od roku 1211 se kostelík stal integrální součástí kláštera sv. Kláry a „Chudých dam“ (dnes „klarisek“). Klára a její spolusestry žily v klauzuře tohoto místa evangelijní ideál, inspirujíce se životem Panny Marie, Matky Pána, kterou František a Klára nazývali „Dcerou a Služebnicí Otce, Matkou Pána, Nevěstou Ducha svatého“. U svatého Damiána se konalo také konalo poslední rozloučení s Františkem na této zemi: jeho stigmatizované tělo sem bratři přenesli ráno 4. října 1226, aby se Klára a spolusestry naposled rozloučily se serafínským Otcem. Sem pak bratři po jeho smrti přenesli 4. října 1226 tělo světce, aby se s ním Chudé dámy naposled rozloučily. U sv. Damiána žila Klára po dvaačtyřicet let a zde také zemřela (1211-1253), poté co dostala od papeže schválení své Řehole (. Právě u sv. Damiána se odehrávají všechny epizody jejího kajícího a skrytého života. Ložnice svaté Kláry: prostá místnost se dvěma okny, v níž se první spolusestry ukládaly k odpočinku, uléhajíce na lůžka ze slámy, trpíce chladem v zimě a horkem v létě. Tady Klára probouzela o půlnoci spolusestry a společně chválily Boha. Tady Klára radostně snášela svou dlouhou nemoc (27 let). Mnohokrát byla uchvácena v mystických zkušenostech, které ji dávaly podíl na Pánově utrpení. Tady prožila extazi o posledních vánocích svého života (1252): když ji spolusestry nechaly o samotě, aby se v noci modlila, mohla sledovat liturgii slavenou v bazilice sv. Františka v Assisi. Pro toto vidění byla v roce 1954 prohlášena Patronkou televize. Po roce 1243 se svatá Klára věnovala už na lůžku sestavení a schválení Řehole, tady také sepsala svou Závěť. Když papež navštívil Kláru na smrtelné posteli, schválil Řeholi 9. srpna 1253. Dva dny nato, 11. srpna 1243, poté, co uhájila právo zůstat chudou jako Ježíš a jak jí tomu učil František, Klára umírá, 27 let po Františkovi. Její poslední slova patří k nejvznešenějším v celé křesťanské hagiografii: „Jdi v pokoji má požehnaná duše. Ten, co tě stvořil, tě miluje jako matka miluje svého maličkého synáčka. A ty, Pane, buď požehnán, za to, žes mě stvořil“. Jedna spolusestra pak vyznala: „Odešla z tohoto života k Pánu, paní Klára, vskutku jasná, bez poskvrny, bez stínu hříchu, do jasu věčného světla“. 53
Refektář: místo skromného stolování a bratrského společenství Chudých Dam, kde dodnes můžeme vidět starobylý dřevěný nábytek, kde světice a její spolusestry jedly skromná jídla, a které bylo svědkem mnoha zázračných epizod. Zadní stěnu zdobí fresky Sermeiových žáků (1619): na jedné se mladý František, jak naslouchá hlasu Ukřižovaného, druhá pak zachycuje zázrak, k němuž došlo v přítomnosti papeže Řehoře IX.: před jídlem Klára žehná chleby a na každém z nich se vytvoří znamení kříže. Ale existuje ještě spousta dalších událostí, které se zde odehrály. Zázrak s olejem, kdy prázdný džbán Prozřetelnost zázračně naplnila. Zázračné nalezení padesáti bochníků chleba, když v celém klášteře byl pouze jediný a polovina už byla dána bratřím. Refektář byl také místem bratrství. Tady se jednou týdně konaly Kapituly komunity: Kapituly vin, při nichž se vzájemně žádalo o odpuštění a Kapituly, při nichž se vedla diskuze o tom, co dělat k užitku a společnému dobru kláštera. Na tomto místě Klára přijímala kardinály a papeže, kteří se s ní chtěli setkat. Proslulá je epizoda, kdy se ke Kláře odebral papež Řehoř, v červenci 1228, po kanonizaci sv. Františka. Dojat její neuvěřitelnou chudobou, chtěl ji přimět, aby přijala do vlastnictví alespoň ku půdy. Nato se mu dostalo odpovědi: „Žádnou smlouvou a nikdy, na věky věků, nechci být zbavena následování chudého Krista“. Od papeže Innocence III. už Klára dostala v roce 1216 „Privilegium svaté chudoby“. V roce 1228 jej pak potvrdil papež Řehoř IX. Pod starobylou podlahou, asi v metrové hloubce, se nachází jeskyně (dnes už nepřístupná veřejnosti). V původním tvaru to zřejmě byla ta, v níž se po celý měsíc skrýval František před rozlíceným otcem. Oratoř svaté Kláry: intimní místo kláštera nad kůrem kostela – zdobené freskami z konce XIV. století, mimořádně významných historických okamžiků. Klára tu dlela na modlitbách v době své dlouhé choroby (1224-1253) a znamením kříže uzdravovala nemocné. Nalevo od oltáře, je ve zdi výklenek – místo pro Eucharistii, odtud nemocná světice, dlící v hlubokém klanění před Nejsvětější svátostí, „se nechala odvést“ spolusestrami až k ústí refektáře, a s Eucharistii v ruce odvážně zahnala Saracény Fridricha II., v září roku 1240, a tak od jejich obléhání a plenění osvobodila klášter i město Assisi (1241). V obou případech Klára reagovala pokornou a důvěrnou modlitbou před svatostánkem. „Nebojte se – říkala sestrám vystrašeným ze Saracénů, kteří už se dobývali do kláštera – já budu vašim štítem“. A prosila Pána: „Ochraň před šelmami tyto tvé služebnice, které já nedokážu bránit ... Zachraň, Pane toto tvé město, které nás pro tvou lásku vydržuje“. 54
Svědectví vyprávějí, že sestry slyšely jakoby hlas Dítěte: „Povždy vás budu chránit“. Ráno pak se vojsko zvedlo a obléhání skončilo. Toto vysvobození si Assisi připomíná dodnes každoroční slavností, 22. června, s vděčnou vzpomínkou na svou sladkou a vznešenou Dceru. Další znamení je v malé absidě za starobylým oltářem. Oblouk je lemován pěti kruhy se čtyřmi evangelisty a uprostřed Pána, který přijde. Z klenutí vystupují tři obrazy-busty: Svatá Maria s Děťátkem v plenkách a svatí František a Klára. Důkaz mariánského zaměření oratoře. Traduje se, že umbrijští biskupové, kteří v roce 1216 spolu se svatým Františkem vyhlásili Plnomocné odpustky Porziuncoly, mu daly titul Svatá Maria od sv. Damiána: významný duplikát Panny Marie v Porziuncole, jež spojoval Františka a Kláru.
Modlitba sv. Kláry Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Pán ať vám žehná a ochraňuje vás. Ať vám ukáže svou tvář a je k vám milostivý. Ať k vám obrátí svou tvář a udělí vám pokoj, moje sestry a dcery, i všechny ostatní, které přijdou a zůstanou ve vaší komunitě, a ještě další, tak četné, jež v budoucnosti vytrvají až do konce v jiných klášterech chudých dam. Já, Klára, služebnice Kristova, částečka nejblaženějšího našeho otce Františka, vaše sestra a matka, stejně jako ostatních chudých sester, ačkoli nehodná, modlím se k našemu Pánu, Ježíši Kristu, pro jeho milosrdenství a na přímluvu jeho nejsvětější rodičky, Panny Marie, blahoslaveného archanděla Michaela a všech svatých Božích andělů, blahoslaveného Františka, našeho otce, a všech svatých a světic, aby vám sám nebeský Otec udělil a posílil tímto svým svatým požehnáním na nebi i na zemi: na zemi tím, že vás ve své milosti a ve svých ctnostech rozmnoží mezi svými služebníky a služebnicemi ve své bojující Církvi; a na nebi tím, že vás vyvýší a oslaví v Církvi vítězné mezi svými svatými a světicemi. Žehnám vám za svého života i po mé smrti, jak jen mohu, veškerým požehnáním, jimiž Otec milosrdenství žehnal a požehná svým synům a dcerám na nebi i na zemi, a jimiž duchovní otec a matka žehnala a požehná svým duchovním synům a dcerám. Amen. Mějte vždy v lásce své duše i duše vašich sester, a vždy buďte pečlivé v zachovávání toho, co jste Pánu slíbily. Pán budiž povždy s vámi a nebe ať dá, abyste vy byly povždy s ním. Amen. 55
Eremo delle Carceri Blízko města byla jeskyně ... František tam často chodíval, ... ve skrytu se modlil k Otci (Mt 6,6) a nechával se stále více proniknout novým, neobvyklým duchem. Velmi si přál, aby o tom, co zde dělá, nikdo nevěděl ... V jeho nitru však hořel božský plamen a vnitřní žár ducha nebyl s to navenek ukrýt. Litoval toho, že tak velmi hřešil. Jak se mu protivilo minulé i přítomné zlo! Jednoho dne, když se opět s největší vroucností dovolával Božího milosrdenství, ukázal mu Pán, co má dělat. Od té chvíle byl pln takové radosti, že ji nedokázal zvládnout, a tak, ač nechtěl, stal se lidem nápadný. (Tomáš z Celana, I. životopis, 6-7)
Pustevna za dob svatého Františka (XIII. století) Francesco di Pietro Bernardone snil o slávě. Každá okolnost byla pro něj příležitostí, jak vyniknout a upoutat na sebe pozornost. „Kdysi potkal cestou zchudlého, polonahého rytíře. Jat soucitem, daroval mu pro Kristovu lásku velkodušně vlastní jemné šaty. V noci měl vidění: spatřil nádherný palác s různou výzbrojí a překrásnou nevěstu. Někdo ho zavolal jménem: „Františku!“, a slíbil mu, že to všechno dostane. Proto chtěl vytáhnout do Apulie, aby dosáhl rytířské slávy. Nákladně se připravoval a toužil brzy být pasován na rytíře. Tento tělesný výklad vidění mu vnukalo jeho ještě tělesné smýšlení. Pravý smysl vidění, skrytý v hlubinách Boží moudrosti byl mnohem nádhernější. Jednou když spal měl opět vidění: někdo se ho tázal, kam hodlá jít. Když mu sdělil svůj úmysl a prohlásil, že hodlá jít do Apulie a tam získat rytířskou slávu, slyšel starostlivě: „Kdo ti může dát lepší? Sluha nebo pán?“ A František odpověděl: „Pán.“ Na to zaslechl jako výčitku: „Proč tedy hledáš sluhu a ne pána?“ A on odpověděl: „Co chceš, Pane, abych učinil?“ „Vrať se domů“, řekl mu Pán, „vidění se ti vyplní duchovním způsobem“. František se ihned vrátil jako vzor poslušnosti. Zřeknutím se vlastní vůle se ze Šavla stal Pavel. Byl sražen k zemi a po tvrdých ranách slyšel sladká slova; František zaměnil tělesné zbraně za duchovní a místo válečné slávy přijal hodnost rytíře Božího. Mnoho lidí se podivovalo jeho neobyčejné veselosti – a on jim odpovídal, že bude velikým rytířem. (Tomáš z Celana, II. životopis, 5-7) 56
A přece František už nebyl stejný jako předtím. Řekl Pánu: „co chceš, abych učinil?“ ... v čekání na odpověď strávil mnoho okamžiků hlubokého neklidu ... hledal samoty, kam se uchýlit, aby se zcela věnoval věcem Božím ... mezi jeho nejoblíbenější, kromě kostelíka sv. Damiána, patřily „Subasijské jeskyně“, zvláště jedna poblíž rokliny mezi dvěma skalami ... sem František chodíval, aby se zcela věnoval vroucímu a láskyplnému rozhovoru s Pánem. Pozn.: slovo „Carceri“ (z latinského „carceres“) znamená opuštěné, osamocené místo nebo, podle místního užívání: o osobě, která se uchýlila na osamělá místa, se říkalo, že „se uvěznila“.
Pustevna „Eremo delle Carceri“ vzniklo kolem jeskyně sv. Františka (foto). Na tuto horu a do této jeskyně se uchyloval v letech 1205-1206. Provázel ho důvěrný přítel, jehož František ujišťoval, že našel veliký, drahocenný poklad. Přítel vždy čekal venku, když František vešel do jeskyně, a tam se vší vroucností prosil Pána, aby mu dal poznat svou vůli. Modlil se, oplakával své hříchy, bičoval se, neúnavně opakoval zanícená slova lásky. Kdykoli vyšel z jeskyně je svému průvodci, byl vnitřní námahou tak vyčerpán, že se zdálo jakoby jiný vcházel dovnitř, než vyšel. S příchodem Bernarda da Quintavalle (urozeného a bohatého), Pietra Cattaniho (kanovníka a právníka), Egidia (prostého rolníka) a dalších, vystupovali společně přitahováni samotou a nacházeli v divokém lese další jeskyně, kde se uchýlit a kde se věnovat osobní modlitbě. Ke společné modlitbě používali malou kapli zasvěcenou Panně Marii osamocených. Tradice pravím že stejně jako Porziuncola, i toto místo Františkovi věnovali benediktini z Monte Subasia v roce 1215. Za zmínku stojí jedna významná událost v dějinách františkánského řádu, která má spojitost z Eremo delle Carceri. Když František v roce 1216 dlel v Porziuncole a viděl jak počet bratří den ode dne roste, nevěděl, zda má zvolit „kontemplativní život“ nebo „život činný“. Požádal proto o radu Kláru (tehdy pobývající u sv. Damiána) a bratra Silvestra (tou dobu žijícího v Eremu). Poslal za nimi bratra Massea s konkrétním pověřením: mají prosit Boha, kterou z těch dvou cest má zvolit. Po určité době se bratr Masseo vrátil k Františkovi s odpovědí jak Kláry, tak Silvestra, které byly Božím úradkem totožné: „Pán říká, že se nemáš starat jen o sebe, ale také o bratry“ ... Pánova vůle tedy byla, aby se bratři věnovali kázání, aby šli do světa a hlásali evangelium. František přijal toto Pánovo rozhodnutí s radostí. Bratřím, které posílal do světa kázat evangelium, však vždy kladl na srdce, aby se připravovali modlitbou a meditací, a tak si u Pána zasloužili milost vydávat životem svědectví pravdě, kterou hlásají. Tak se střídalo kázání a chvíle samoty v pustevnách. 57
Pustevna po sv. Františku Počínaje rokem 1378, bratr Paoluccio Trinci z Foligna, iniciátor „Hnutí dodržování“ (hnutí zdůrazňovalo poustevnický život), žádal a obdržel pro sebe i své hnutí právě Eremo delle Carceri ... „nechal zde zbudovat příkrou noclehárnu zády k hoře, s osmi maličkými a velmi úzkými celami“. Bratr Paoluccio povolal do této pustevny ctihodné bratry, milující samotu, chudobu, vpravdě kontemplativní život, aby uchovali živou památku serafínského Otce a jeho společníků, předhánějíce se v ctnostech. Sv. Bernardin ze Sieny, první generální vikář tohoto hnutí, si všech těchto pusteven , kde žil svatý František, velmi vážil. Zvláště pak si velmi zamiloval toto místo, takže podle dávné tradice je mu zasvěcena část konventu z XV. století (důkazem toho je růžice nad vchodem do malého konventu, která má uprostřed symbol jména Ježíš, JHS, charakteristický znak zbožnosti, kterou šířil). Od té doby až podnes, bratři, kteří se tu po staletí střídali, vždy stavbu rozšiřovali podle momentálních potřeb, až do nynější podoby. Vždy však dbali na zachování stylu a ducha svaté chudoby a její sestry čisté a svaté prostoty. V současnosti žijí v pustevně dvě komunity, které zde pobývají po celý rok. Jednu tvoří čtyři bratři františkánů minoritů, druhou pak tři sestry klarisky, Misionářky Nejsvětější svátosti, kteří mají za úkol vedení duchovního života v této svatyni a přijímání mnoha poutníků, kteří rok co rok na tato místa přicházejí. 58
Porziuncola Jedné noci v roce 1216 byl František pohroužen do modlitby a kontemplace v kostelíku Porziuncole, když tu znenadání prozářilo kostelík zářivé světlo a František spatřil nad oltářem Krista, obklopeného jasným světlem a po jeho pravici jeho Nejsvětější Matku, obklopené množstvím andělů. František padl tváří k zemi a mlčky adoroval svého Pána. Tehdy se ho tázali, co by si přál pro spásu duší. Františkova odpověď byla okamžitá: „Nejsvětější Otče, ačkoli jsem ubohý a hříšný, prosím tě, abys všem, - kdo litovali svých hříchů, z nich se vyznali a přijdou navštívit tento kostelík – udělil široké a velkorysé odpuštění, s úplným prominutím všech vin“. „To, co žádáš, Františku, je velké – řekl mu Pán, ale jsi hoden větších věcí a větší dostaneš. Bazilika Panny Marie Andělské - Porziuncola Přijímám tedy tvou prosbu, ale pod podmínkou, že požádáš mým jménem požádáš o tyto odpustky mého zástupce na zemi“. František ihned předstoupil před papeže Honoria III., který v těch dnech dlel v Perugii a se zápalem mu vyprávěl o vidění, které měl. Papež mu pozorně naslouchal a po krátkém váhání mu dal své schválení. Pak mu řekl: „Na kolik let chceš tyto odpustky?“ František v mžiku odvětil: „Svatý Otče, nežádám léta, ale duše“. A šťastný se vydal ke dveřím. Papež na něj však zavolal: „Jakže, ty nechceš žádný dokument?“ František nato: „Svatý Otče, mně stačí vaše slovo! Jsou-li tyto odpustky dílem Božím, On se postará, aby zjevil své dílo; já žádný dokument nepotřebuji, tímto listem musí být Nejsvětější Panna Maria, Kristus notářem a andělé svědky“. Pár dní nato, spolu s biskupy Umbrie a lidem, co přišli k Porziuncoly, řekl v slzách: „Bratři moji, chci vás všechny poslat do ráje!“
Podmínky pro získání plnomocných odpustků Assisi (pro sebe či pro zesnulé) Svatá zpověď, abychom byli v milosti Boží (osm dní před či po dni získání) Účast na mši svaté a přistoupit k svatému přijímání; Návštěva kostelíka Porziuncoly, kde je třeba obnovit vyznání víry modlitbou Věřím v Boha, abychom tak potvrdili svou křesťanskou identitu; Modlitba Otče náš, abychom potvrdili svou důstojnost Božích dětí, které se nám dostalo na křtu; Modlitba na úmysly Svatého Otce, abychom potvrdili svou příslušnost k Církvi, jejímž základem a viditelným středem jednoty je římský papež; Modlitba za papeže. 59
RAVENNA
mezi Východem a Západem, Římem a Byzancí, mezi humanitas a barbaritas, metropole impéria, Pompeje raného středověku, Patrimonium lidstva, město kamene, myšlení, víry a tajemství, náboženství, dějin a kultury
SAN VITALE Bazilika San Vitale dnes patří mezi nejvelkolepější díla raně-římského umění. Proslulá svými mozaikami, které nechal vytvořit arcibiskup Maximián (546/556), je místem vnitřní usebranosti: zatímco tělo sestupuje po jejich schůdcích, duch se pozvedá k Pravdě. Vskutku vrcholné dílo, jemuž náleží obdiv právě pro jeho krásu i hluboké a působivé poselství víry. MOZAIKY V absidě je vyložena teofanie, Boží zjevení. Kristus na zeměkouli, s archanděly Michaelem a Gabrielem, klade korunu slávy sv. Vitalovi. Světec ji s úctou přijímá se zahalenýma rukama: Kristovo gesto, kterým povyšuje sv. Vitala jako obhájce katolické Církve. Mezitím biskup Ecclesius věnuje Kristu baziliku. V absidě jsou dva proslulé obrazy Justiniána a Theodory, dosvědčující harmonii světských a církevních dějin. Obraz Justiniána Výjev představuje oblatio Augusti et Augustae. Justinián, ověnčen gloriolou slávy (symbol posvátnosti císařské moci) kráčí se zlatou paténou, symbol eucharistického chleba. Mezi císařem a arcibiskupem Maximiánem se tyčí postava Juliána Argentaria. V posvátnosti tohoto úkonu, je Církev v Ravenně Justiniánem oslavena. Maximián zahajuje procesí s křížem, zdobenou knihou a kadidelnicí: posvátné symboly, císařské i církevní. Obraz Theodory Umělecko-sakrální působivost je doplněna: honostost dvora, zvýrazněná kostkami polychromií a prozíravé užití perleti, oslavuje Teodoru. Císařovna, s korunou slávy, nese kalich s vínem. Mozaiková působivost dosahuje svého vrcholu: všechny postavy ztrácejí svou tělesnost, aby se rozplynuly do pouhých symbolických abstrakcí. 60
Presbytář Obě lunety spojuje úzká logická i teologická nit: luneta napravo představuje dvě „eucharistické“ starozákonní oběti – Ábelovu a Melchisedechovu. Luneta nalevo představuje oběť Abrahámovu: ve zjevení tří andělů Abrahámovi někteří Otcové Církve právem viděli zjevení Nejsvětější Trojice. V oblouku absidy archandělé Michael a Gabriel drží symbol soustředných středů; duhové paprsky vycházejí ze středového alfa, symbolu stvořitelského Božího Slova, o němž čteme na začátku Janova evangelia. Uprostřed nádherné dekorace vítězného oblouku je mezi portréty dvanácti apoštolů Kristus, počátek a završení mozaikových cyklů a jejich teologický smysl.
NEONIÁNOVO BAPTISTERIUM Bylo zbudováno biskupem Ursem před rokem 396, ještě před přenesením metropole z Milána do Ravenny. Baptisterium, na jehož dlažbě trůní mramorový ambón, je proslulé mozaikami, které nechal v kupoli vytvořit biskup Neon. MOZAIKY Mozaikový cyklus kupole obsahuje tři okruhy. První pohled hned padne na Křest Kristův, kdy je ponořen do půl těla v řece Jordánu (zosobněný jako stařec). Poblíž krista na břehu řeky uděluje Jan křest. Druhý okruh: první velký pás obepínající medailon, představuje dvanáct apoštolů, vedených jednotlivými apoštolskými knížaty – Petrem a Pavlem. Apoštolové, učitelé a svědkové křestní víry, kráčejí majestátným krokem s triumfálními korunami vítězství. 61
Třetí okruh: velké ikonografické hodnoty, představuje rajskou zahradu, Boží království určené nově pokřtěným v tomto baptisteriu. Zahrada-ráj, jemuž vévodí stromoví, ptactvo a květiny rozprostřené s vytříbeným uměleckým citem. Čtyřem trůnům odpovídají čtyři oltáře se čtyřmi anděly, které spolu s trůny spravedlivých patří mezi velmi známé eschatologické symboly. Okruh 16 proroků. Vytvořený ve štuku, má značný význam: zobrazení dvanácti apoštolů totiž dovršuje dva křesťanské prameny víry (apoštolé a proroci), podle slov sv. Pavla: „jste jako budova, její základy jsou apoštolové a proroci (mluvící pod vlivem vnuknutí) a Kristus Ježíš je nárožní kámen“ (Ef 2,20).
GALLA PLACIDIA Mauzoleum Gally Placidy (386-452), sestry římského císaře Honoria, je křesťanským pohřebním monumentem. Je postaveno ve tvaru latinského kříže a celá struktura i mozaiky vypovídají o přechodu ze života v čase do věčnosti: úchvatné dílo,místo setkání mistrů mozaik a víry. MOZAIKY Kopule – symbol nebes, uchovává nejvýraznější a nejproslulejší část výzdoby. Mezi 570 zlatými hvězdami a hlubokou modří nebes vystupuje oslavený Kříž, křesťanské signum zmrtvýchvstání. Noční atmosféra, která inspirovala už D´Annunzia z Cole Porter k písni Night and Day, je magická: všechna ikonografická témata (počínaje čtyřmi zvířaty Apokalypsy až po apoštoly) představují vítězství života nad smrtí, kde kříž triumfuje jako cesta ke vzkříšení a životu věčnému. Pastýř-Vykupitel, vítěz nad smrtí Vykupitel, Kristus Pán, má jako žezlo kříž. Kristus, vyobrazený se šesti ovečkami na klidné a žírné pastvě, v plné královské důstojnosti, pán času a dějin. Luneta sv. Vavřince Svatý Vavřinec, mučedník, následuje v mučednictví Krista. Jako Kristus triumfoval křížem, tak Vavřinec (a Galla Placidia) dojde spásy skrze kříž. Spása, hlásaná především apoštoly, zvláště Petrem a Pavlem, kteří ukazují na kříž. 62
Dispozice křesťanských pohřebních symbolů se doplňuje o holubice, napájené z pramene, tryskajícího ze čtyř stěn tamburu, a portréty jelenů v lunetách, jež vyjadřují křestní vodu života (Žalm 41,1-3). Obloha klenby posetá hvězdami s dekorací stromů, květů a plodů, ukazuje na hojnost života nebeského království, které je posledním cílem lidského údělu v dějinách spásy.
S. APOLLINARE NUOVO Je nejvýznamnějším svědectvím setkání romanitas s barbaritas, totiž mezi ariánským a katolickým kultem. Bazilika byla vybudována v letech 493 a prvními lůéty VI. století. Mozaikové cykly Se rozkládají ve třech pásech. Horní pás: 26 výjevů – nejstarší mozaikový cyklus z Nového zákona. Vpravo poznáváme výjevy ze života Spasitele. Palatinský Teodorikův chrám, vyhrazený ariánskému kultu, se smířil s kultem katolickým a některé zóny mozaik byly nahrazeny jinými. Přepracované části nesou byzantskou pečeť, zatímco ty z doby Teodorikovy jsou v tradici helénsko-římské. Ze starobylé kompozice se uchovaly nádherné mozaiky s největší mozaikovou plochou starověku; mozaiky vlevo připomínají evangelijní úryvky Svatého týdne a velikonoc. Spasitel, ústřední postava, je zobrazen mnohem větší než všichni ostatní, podle kánonů raně antického umění. Je vyobrazen s vousy a je zjevné jeho utrpení. Střední část: vrcholné dílo ikonografie -32 postav proroků (16 na každé straně. V dolní části: mozaiky zobrazují procesí světců a světic. Dvaadvacet světic, v čele se svatou Eufemii, kráčí pozvolným a odměřeným krokem, nesouce v rukou symbolickou korunu. Na protější straně zase šestadvacet mučedníků v bělostných šatech tvoří téměř nespočetný zástup Pohledy i postoje jsou skoro totožné, aby se tak ve jménu společného poselství potlačila jakákoli individualita. 63
Svatyně Madonny del Frassino Rakousko, Francie a Španělsko se v roce 1508 tajně spojily, aby napadly Serenissimu Benátskou republiku. Šlo o spojenectví, jehož základem byla „pouhá závist pro její prosperitu“ (Giulio dal Pozzo). V roce 1550 dorazily francouzské vojenské oddíly pod vedením krále Ludvíka XII. do Peschiery – poslední tvrze Benátské republiky. Obhájci nájezdníkům udatně vzdorovali, avšak hrdinství nakonec kleslo pod drtivou silou okupantů, kteří pobili celou osádku až do posledního muže. Po tomto masakru se začal šířit mor, způsobený bídou a rozpadem mrtvol, a k tomu ještě došlo k silnému zemětřesení, takže tehdejší notář Peschiery, Pasqualino Cordigero, napsal: „Je mnohem snažší spočítat kapky moře, než zla, způsobená válkou, co tak dlouho sužovala Peschieru“. „V této zubožené krajině, zničených usedlostech, vyhořelých staveních, na Zbožná rodina Brogliova kdysi úrodných půdách, kde nyní stále bujněji rozrůstá se mlází, zdecimovaní přeživší...“. Na jejich volání a pláč odpovídá Panna Maria, Potěšení zarmoucených, a přichází, aby přinesla radost a pokoj. P. Bartolomeo Spiciani da Monzambano zaznamenal: „11. května roku 1510 okopával rolník Bortolomeo Broglia vinohrad, když tu najednou spatřil kousek před sebou hrozného hada. Úlekem zůstal jako bez sebe. Pozvedl oči k nebi, a prosil o pomoc Pannu Marii, když tu náhle mezi zelenými větvemi jednoho jasanu spatřil její postavu. Beze strachu, ba naplněn velkou útěchou před ní poklekl a vzdával jí náležitou vděčnost. Povstal, přistoupil k jasanu, vztáhl k ní ruku a sošku si odnesl domů, aby ji ukázal svým blízkým. Nato ji 64
zamkl do truhly, chtěje být jediným strážcem nabytého vzácného pokladu“. Maličká soška se však vrátila zpátky na jasan. Soška Madonny pak byla přenesena do kostela, aby se tam uchovávala. Avšak znovu se vrátila na jasan, a odtud nepřestává jako velkou řeku rozlévat svou Mateřskou lásku. Po zjevení Panny Marie začala k jasanu proudit procesí a dary věřících se hromadily, takže městská rada 24. května 1511 stanovila, aby „byli zvoleni čtyři zástupci, kteří by měli na starost sbírky na vybudování kostela“. Nato 10. prosince 1511 Robert Stuard, „generál francouzských vojsk, si vyhradil pro sebe poctu moci položit základní kámen nového mariánského chrámu“. 12. září 1510 byla postavena kaple Panny Marie, která je srdcem svatyně, a na toto místo bylo povoláno několik řeholníků z řádu Mariiných služebníků, jako důstojných kustódů „Posvátné relikvie“. „Je to místo, které je nám tak drahé, protože si ho zvolila Maria k setkání se svými dětmi. S důvěrou v její mateřskou vstřícnost, přicházíme k ní, abychom ji uctili a prosili o přímluvu.“ Dnes se o svatyni starají bratři minorité, kteří sem byli povoláni 18. června 1514. Jejich přítomnost byla násilně přerušena Napoleonem v roce 1810. Z vůle lidu a města se však vrátili zpět v roce 1898. Klášter byl zbudován s dobrozdáním papeže Lva X. (14. 1. 1518) a spojen se svatyní. 65
POŘAD BOHOSLUŽEB: 4. – 17. července 2011 DEN
PONDĚLÍ 4. července
LITURGIE SV. PROKOP, OPAT SV. ALŽBĚTA PORTUGALSKÁ
ÚTERÝ 5. července
SLAVNOST SV. CYRIL, MNICH A SV. METODĚJ, BISKUP, PATRONI EVROPY, HLAVNÍ PATRONI MORAVY
STŘEDA 6. července ČTVRTEK 7. července PÁTEK 8. července SOBOTA, 9. 7.
SV. MARIE GORETTI, PANNA A MUČEDNICE
FARNOST
ASSISI – hrob sv. Františka - 9.00 na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti ASSISI – Porziuncola - 7.30 za + P. Františka BENÍČKA a duše v očistci, na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti RAVENNA – katedrála - 15.00 na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti
14. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PESCHIERA – Madonna del Frassino – 8.00 na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti za + Annu JANSKOU, PUSTIMĚŘ manžela, rodiče a + rodinu 18.00
PÁTEK 14. TÝDNE V MEZIDOBÍ
za + Bohumila BENÍČKA, PUSTIMĚŘ dvoje rodiče a Boží požehnání 18.00
ČTVRTEK
PAMÁTKA PANNY MARIE
PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 10. července
PONDĚLÍ 11. července
ÚTERÝ 12. července
STŘEDA 13. července ČTVRTEK 14. července
PÁTEK
15. NEDĚLE V MEZIDOBÍ HODY V PODIVICÍCH
PODIVICE 11.00
SVÁTEK - SV. BENEDIKT, OPAT, PATRON EVROPY
PUSTIMĚŘ 18.00
ÚTERÝ 15. TÝDNE V MEZIDOBÍ STŘEDA 15. TÝDNE V MEZIDOBÍ BL. HROZNATA, MUČEDNÍK SV. KAMIL DE LELLIS, KNĚZ
15. července SOBOTA, 16.7.
PANNA MARIA KARMELSKÁ
17. července
66
DRYSICE 9.30
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
SV. BONAVENTURA, BISKUP A UČITEL CÍRKVE
NEDĚLE
ÚMYSL MŠE SV.
za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice, na poděkování Pánu Bohu a přímluvě Panny Marie za 55 let manželství s prosbou o Boží požehnání pro rodinu na poděkování za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu PUČÁNOVU
na poděkování za 86 let života a Boží požehnání pro rodinu KONEČNOU za + dominikánky, + kněze, nová kněžská a řeh. povolání za rodinu ŠÍRKOVU, ZEDNÍKOVU a duše v očistci
PODIVICE 8.00 DRYSICE 18.00 za + rodinu MAHDALOVU, PUSTIMĚŘ CHARVÁTOVU a Boží požehnání 18.00 PUSTIMĚŘ za + Vladimíra RYŠÁVKU, syna, vnuka, rodiče RYŠÁVKOVY 18.00
PODIVICE 16. NEDĚLE 8.00 V MEZIDOBÍ DRYSICE 9.30 PUSTIMĚŘ - SVÁTOST KŘTU: PUSTIMĚŘ Hana VOLDŘICHOVÁ 11.00
a HORŇÁKOVY
za + Annu a Jana LANGEROVY za farnosti Drysice, Pustiměř a Podivice, za + Vlastu a Zbyňka MELICHAROVY
