Společenství, které uzdravuje Jean Vanier Moje zkušenosti z 22 let života s mentálně postiženými lidmi mi ukázala obrovskou potřebu těchto lidí po vnitřním uzdravení a po růstu k celistvé osobnosti. Poznal jsem, že cesta k uzdravení a cesta k růstu patří k sobě. V roce 1964 jsem přijal do domu v Trosly - Breuil ve Francii dva mentálně postižené muže. Byli z ústavu. Věděl jsem velmi málo o jejich potřebách a křiku. Oba ztratili rodiče a z vřelého a milujícího prostředí rodiny byli bez přípravy vrženi do světa samoty a tmy. Nikomu nepatřili, neměli práci ani žádnou tvořivou činnost, ovzduší v útulku bylo špinavé a stísněné. Bylo to místo deprese, hněvu a křiku všeho druhu. Dohlíželi na ně lidé, kteří ztratili sebe sama a sebeúctu hledali na úkor druhých, těch, kteří se nemohli bránit. Trvalo nějakou dobu, než jsem zjistil, že moje úloha je otevírat dveře lidem, aby mohli žít a znovu najít pramen vlastní energie a lásky. Raphael, Philippe a já jsme začali žít společně ve velmi zchátralém domě v této malé vesnici. Společně jsme uklízeli a udržovali dům, nakupovali a vařili. Společně jsme se modlili a hráli si, někdy jsme se spolu prali. Také jsme se učili navzájem si odpouštět. Postupně jsme se k sobě připoutali a začali k sobě patřit. Přehlédnu-li ta léta, myslím, že jsem byl příliš paternalistický. Myslel jsem si, že mohu pro Raphaela a Philipa udělat mnoho věcí. V jistém smyslu to byla pravda. Vůbec jsem však nepochopil zdroj jejich života, jejich schopnost milovat, jejich touhu po svobodě, touhu po tom být sebou samým, růst a tvořit. Trávil jsem čas objevováním toho, že mým úkolem je otevírat dveře chudým, aby mohli žít a růst a znovu najít prameny vlastní energie a lásky. Měl jsem objevit, že jsem se měl stát něčím, jako porodní bábou, která vycítí správný okamžik jejich znovuzrození ve víře, lásce, životě a náležení si. Rychle jsem začal objevovat, že v každém z mužů bylo dvojí postižení. Raphael měl meningitidu, jeho mozek byl poškozený, jeho schopnost mluvit byla omezena na několik slov. Chodil a pracoval nemotorně. Philippe, který měl jako dítě encephalitidu, byl chromý na jednu ruku a jednu nohu. Mnoho mluvil, ale jeho slova často vyplývala spíše ze snu než ze skutečnosti. Zakusil tolik bolesti, že musel prchnout do světa snů, aby přežil. Tedy každý z nich měl fyzické i mentální postižení: poškozený mozek, ochrnutí, omezené schopnosti. Ale oba byli zraněni ještě hlouběji, jemněji, ranou pramenící z osamělosti a nejistoty, z pocitu odmítnutí, odlišnosti, z toho, že nebyli chtění. Od roku 1964 stále více poznávám, že příčinou největší bolesti lidí mentálně postižených je to, že byli a jsou zklamáním pro své rodiče. Někteří rodiče toto zklamání překlenuli a přijímají a milují své dítě právě takové, jaké je. U jiných se však mění v hněv a pocit viny. Oni odmítají své dítě nebo tlumí jeho růst a vrozené schopnosti. Pro dítě je velmi zraňující, cítí-li se nechtěné. Cítí se samo, jako ve vyhnanství, nepatří nikam a nikomu. Nepřekvapuje mě, že rodiče jsou často v přijímání a výchově svých dětí nepřiměření, protože oni sami se mohou cítit osaměle a bez pomoci. Často jsou odsuzování, zatracováni, vyobcováni, jakoby udělali něco špatného a byli zlí, protože jejich děti jsou postižené. Protože některé děti necítí bezpečné sepětí se svými rodiči, nemohou cítit ani radostné sepětí se skutečností v níž žijí, s okolním světem. Všechno a všichni se stávají nepřáteli, země, vzduch, voda a oheň jsou nepřátelské prvky, které jim pomáhají růst. Věří, že svět je nepřátelský a stávají se agresivními, nebo se uzavřou a žijí ve vlastním světě, bojíce se všeho, dokonce i sebe sama.
1
Tento pocit samoty vede lidi ke stavu hluboké vnitřní bolesti a úzkosti. Kolikrát jsem byl svědkem této bolesti a úzkosti ve tváři postižených. Jak často jsem cítil stálé vzrušení jejich těl a úplné zmatení! Ztratili těžiště a byli rozerváni. Toto vnitřní zranění se samozřejmě člověk od člověka liší, podle jeho vnitřních možností a hloubky odmítnutí a vnitřní bolesti. Proto jsou mnozí nuceni utíkat do světa snů a klamu. Tato vnitřní bolest a pocit zmatku jsou někdy tak velké, že kdyby lidská přirozenost nebyla schopna překlenout bolest nebo před ní uniknout, dítě by zemřelo. Ale za toto překlenutí platí někdy psychózou nebo psychotickou blokádou v různých podobách. Výsledkem je pak zlomená sebedůvěra a základní nedostatek víry v sebe. Několikrát jsem slyšel lidi mentálně postižené říkat: „Nejsem dobrý. Budu šťastný v den, kdy umřu." Někteří odmítají žít. Někteří se zraňují, tlučou hlavou do země, zvýšená fyzická bolest se zdá mírnit jejich vnitřní úzkost. Zatímco jiní se jednoduše zavírají do světa deprese. Z této deprese a násilí k sobě samému plyne hluboký pocit viny. Výjimečně jsem slyšel lidi mentálně postižené hanět nebo kritizovat své rodiče. Nicméně mnozí byli zraněni neschopností rodičů překlenout se svým dítětem nepředvídané a hrozné postižení. Lidé mentálně postižení mají vždy sklon hanět se. Jakoby věřili, že je pro jejich rodiče nebo kohokoliv jiného nemožné milovat je takové, jací jsou. Pamatuji si poznámku psychiatra v jednom našem společenství, který pozoroval člověka s halucinacemi: „Jsem si jist, že se cítí vinen za to, že žije. Má dojem, že velmi ublížil svým rodičům a prarodičům. Často ho viděli nepřístojného." Je hrozné cítit vinu za vlastní bytí. Proto mají někteří mentálně postižení lidé sebevražedné nebo masochistické sklony. Chtějí se potrestat za to, že existují. Cítí se natolik vinni, že nechtějí nést riziko života. Nezasvěcení si někdy myslí, že se s omezenou inteligencí pojí omezená schopnost cítit. Ve skutečnosti každé dítě ví, zda je milováno. Ten, kdo se setká s těžce mentálně postiženými - nemluvícími nebo nechodícími, slepými a s vážně poškozeným mozkem - si někdy myslí, že tito lidé netrpí. Lidé se domnívají, že se s omezenou inteligencí pojí i omezená schopnost cítit. Ve skutečnosti každé dítě, které se narodí, ví, zda je milováno a odpovídá na tuto lásku nebo na její nedostatek. A u lidí mentálně postižených je to zvlášť patrné. Narozené dítě je bezmocné, křehké a zranitelné. Samo nedokáže nic. Potřebuje, aby je někdo druhý krmil, chránil před zimou, umýval. Ono umí jenom plakat, když se mu čehosi nedostává, nebo pokojně odpočívat v náručí matky, když cítí lásku. Cítí-li se malé dítě nemilováno, jeho život je ohrožen a ono prožívá strach. Dítě pozná, zda je milováno, podle tepla a chvění matčina těla, podle tónu jejího hlasu a něžnosti, která plyne z jejího doteku a podle všech způsobů, kterými je dítě drženo a přijímáno. A je-li dítě milováno, nepotřebuje si tvořit obranné mechanismy a bariéry. Ví, že o ně bude postaráno, všechno je v pořádku. Svět je přátelské místo k životu. Stejně tak lidé s těžkým postižením vycítí, zda jsou milováni. Jsou-li milováni, v jejich srdci zavládne pokoj, nejsou-li, budou žít v úzkosti a nenáležitosti - ve vyhnanství. Uzdravující společenství je potřebné To, co se mne nejvíce dotklo, když jsem se setkal s lidmi mentálně postiženými v ústavech, byl prvotní pláč tryskající z jejich bytostí: „Miluješ mne? Budeš mým přítelem? Proč mne opustili? Má můj život nějaký smysl nebo hodnotu?" Tyto základní otázky byly obsaženy ve všech jejich postojích. Potřebovali k někomu patřit. Novorozené dítě potřebuje vědět, že patří k matce. Někdy už v matčině lůně dítě zjistí, že není chtěno. Jestliže je chtěno a patří k matce, je v bezpečí. Stejně tak postižený člověk potřebuje zkušenost sounáležitosti, pocit, že má své místo a je chtěn. Cílem společenství Archy bylo právě dát Philippovi a Raphaelovi a těm, kteří se k nám připojí později, tento pocit sounáležitosti. Najdou-li postižení lidé svá místa v „těle" rodiny nebo
2
společenství, najdou vnitřní pokoj a bezpečí. Teprve pak mohou růst a rozvíjet své dovednosti a své schopnosti tvořit, sloužit, milovat. Jistě, někteří lidé mohou tyto schopnosti rozvinout z pocitu hněvu a úzkosti a z potřeby osvědčit se. Mohou se vrhnout do činnosti a předstírat, že nepotřebují lásku nebo k někomu patřit. Chtějí jen být nezávislí a samostatní. To však nepřináší vnitřní pokoj, uzdravení nebo celistvost. Odtud také pramení potřeba vládnout a osvědčit se, tvrdost srdce a potřeba utiskovat a vylučovat druhé. Archa chce být domovem, kde lidé věří, že někam patří a mají kde zakořenit. Náležet znamená nejprve jiné osobě, která má srdce, citlivost, soucit i pochopení. Každý člověk patří nejdříve své matce, která přináší své dítě otci, muži, jehož miluje a k němuž patří. Oni tři si patří navzájem. Pak dítě objevuje bratry a sestry. Oni všichni patří do téže rodiny. Náležení je vzájemná péče, pomoc, zůstávání ve vědomí toho, že jsme milováni. Já osobně nevěřím, že děti se rodí se sobeckými sklony. Děti jsou hlavně lidmi, kteří žijí ve společenství se svou matkou. Matka se raduje ze svého dítěte, dítě se raduje ze své matky. Jsou šťastni, že jsou spolu. Jen tehdy, když dítě zjistí, že není milováno, povstanou děsivé síly sobectví. Dítě má pak snahu chtít všechno získat pro sebe, všechno vlastnit a takto dusit bolest z osamocení a pocitu odmítnutí. Vlastnictví věcí dává jistotu a určitý pocit ceny ("patří to mně"). Ale běda, to je bědná a nuzná náhrada společenství, jistoty, která plyne z lásky, vzájemné důvěry a úcty. Přijímat lidi znamená otevřít jim svou náruč, dát jim místo v našich srdcích, přijmout je a pomoci jim růst. Přijímat lidi znamená otevřít jim dveře, dávat jim místo v domě a u stolu. V Arše je přijetí podstatné. Přijímat lidi znamená udělat jim místo v našich srdcích a říct, že si patříme navzájem, přijmout je takové jací jsou a pomoci jim růst. Milovat lidi neznamená dělat pro ně věci. Někdy jim tím jen více ukazujeme jejich vlastní neschopnost a bezcennost. To je forma paternalistické a majetnické lásky, která je velmi ničivá. Jak snadno můžeme drtit druhé, když se snažíme jim dělat dobře. (Tím, že pro ně děláme příliš mnoho). Milovat a přijímat lidi znamená odhalovat jim jejich krásu a hodnotu, znamená odkrývat jim světlo, které v nich svítí na úrovni jejich bytí. Znamená to věřit v ně, znamená to vštípit jim důvěru, že mohou přinést něco druhým. Milovat znamená radovat se z přítomnosti druhého, říkat celým našim bytím: „Jak je dobré, že jsi a že jsi tady." Tímto způsobem se mohou postižení znovu narodit ve víře. Pak se mohou proměnit od zlomeného sebevědomí, nedůvěry a nenávisti k sobě ke kladnému sebevědomí, důvěře a lásce k sobě. Mohou být znovunarození, proměněni od postoje „nejsem dobrý, nikdo mne nemůže milovat" k „raduji se, protože jsem milován a patřím k někomu, protože mohu růst a každý den nacházet své místo". Tento proces rození může být dlouhý, spojený s mnoha porodními bolestmi. Když je přijímána žena, která je mentálně postižená a dosud zažila jen odmítání, zpočátku nebude věřit, že je chtěná. Může dělat mnoho věcí a tak se pokoušet dokázat, že není milá. Může se stát násilnickou a chovat se asociálně, jen proto, aby zkusila a poznala, zda je opravdu chtěna. Teprve po čase se začne objevovat důvěra, pocit náležitosti (zpočátku jen nepatrný), vědomí: „ano, jsem opravdu milována a chtěna taková, jaká jsem, se vším zlomeným ve mně". Pak objeví tajemství odpuštění, které je vždy spojeno se smlouvou a závazkem. Teď se může cítit doma a zapustit kořeny. V Arše jsme objevili, že přijetí, láska a osobní vztahy, které jsou cestou k pravdivému náležení si, zahrnují: 1. Péči a soucítění
3
Porozumění lidem v jejich zraněních a zlomení. Tato péče a soucítění začíná dotykem. Jsme voláni chovat tělo druhého v lásce, úctě a něžnosti - zvláště, když je člověk nemocný, když tělo potřebuje nakrmit, umýt a chovat. Svým dotykem můžeme sdělovat soucítění, sílu lásky, která proudí od jednoho člověka k druhému. V našem západním světě je naneštěstí dotyk považován za sexuální projev, nevíme, jak chovat člověka s něžným soucítěním, jak mu dávat teplo a lásku. Být soucitný znamená snášet zranění druhého člověka bez soudu nebo zatracování, znamená to být s člověkem v jeho bolesti. Ukazujeme druhému, že není sám, neseme jeho bolest společně. 2. Potvrzení Potvrdit lidi znamená vidět jejich dary, ukázat jim, že mohou růst. Znamená to ukázat jim, že jejich obdarování jsou pro druhé důležité. Znamená to ukázat jim, jak jsou jejich dary nezbytné pro dobro všech. Znamená to děkovat jim za to, že rostou a proměňují se. Lidé mentálně postižení často ztrácejí odvahu, je toho tolik, co neznají a co nemohou udělat. Cesta růstu je dlouhá a vyžaduje mnoho úsilí. Ale kousek po kousku, mají-li odvahu a jsou potvrzeni, objeví své schopnosti a obdarování společně s možností neustálého růstu. 3. Výzva Vyzvat znamená volat lidi k soudržnosti a většímu úsilí. Lidé mohou ztratit sebedůvěru tak rychle. Tak snadno mohou spadnout za zeď zvyku a klamu, vnitřního smutku a bolesti a zlosti. Potřebují být vyzváni a voláni k přelezení zdí, které je drží vzadu. Potvrzení a výzva jsou úzce spjaty. Potvrzení není nikdy lichocení. Je skutečné a pravdivé, a vždy je provázeno výzvou k cestě kupředu. Člověk volá druhého jen tehdy, když věří v jeho schopnost růst. Může ho vyzvat jen tehdy, když ho opravdu miluje. Výzva musí vždy vyplynout ze soucítění a potvrzení. 4. Kázeň V každém člověku je smíchané světlo a tma. Totéž je i u postiženého člověka. Když jsou ve tmě, upadají často do ničivého chování a sebemrzačení. Musí se setkat s bariérami kázně, musí objevit meze ničení a to, že jsou věci, které nesmí dělat. Dělají-li je, je tu přiměřený trest, který jim pomůže ovládnout moc vnitřní tmy a růst k tvořivému chování a větší svobodě. Společenství jako tělo V Arše jsme objevili, že společenství je tělem. Není to hierarchie, kde někteří mají moc a výsady a druzí ne. Toto pojetí společenství jako těla je odlišné od běžných postojů a hodnot světa, kde jsme vychováváni a vedeni k tomu být první, být na vrcholu a vítězit. V opravdovém společenství není důležité, kdo je první, kdo vítězí. Je důležité, aby každý nalezl své místo, aby se stal nezbytnou částí celku. Je-li někdo vedoucím společenství, neznamená to, že je lepší než ti druzí, populárnější, úspěšnější, ale znamená to, že tento člověk je volán k vyzkoušení daru vůdcovství. Pro službu a ve službě druhým. Každý člověk má něco, co může druhým přinést. V těle je mnoho údů a každý je obdarován k tomu, aby pomohl těm druhým v růstu. V těle má každý úd své nezastupitelné místo. Nemělo by zde existovat soupeření nebo konkurence. Toto je ideál. Lidé jej nemohou nikdy plně dosáhnout. Každý vstupuje do svazku s touhou sloužit celému tělu. Ale z důvodu vnitřního zlomení v každém člověku - zlomení plynoucí z bolesti dětství, z hříšnosti a pýchy - probíhá v každém neustálý boj. Je to boj světla a tmy, víry a úzkosti, sobectví a sklonů k lásce, přivlastňování si velkého prostoru a dávání odpovídajícího prostoru druhým. V každém z nás je boj mezi mocí smrti a silou života.
4
Archa je hlavně rodina, ale jak jsem už řekl, jejím cílem je pomáhat každému osvobodit se od strachu, který ochromuje a zabraňuje lidem být sebou samými. Někteří lidé opouští uzdravující společenství. Našli novou sebedůvěru a mohou žít ve vlastní rodině, jiném společenství nebo uprostřed svých přátel. Někteří mentálně postižení lidé opouští společenství Archy, aby žili jako ostatní - pracují sami v průmyslu, bydlí sami v bytě. Na začátku se mohlo zdát, že to je vítězství jejich úsilí po větší samostatnosti. Ale po čase, když sedí před televizní obrazovkou a popíjí pivo, mohou objevit hroznou bolest samoty. Pak volají po přátelství, po tom, aby k někomu náleželi. Osamostatnění je dobré, pokud mentálně postižení naleznou správnou podporu k novému životu. V opačném případě to může vést k depresi a rozpadu iluzí. Archa je místem, kde lidé mentálně postižení mohou růst v práci, dovednostech, službě a péči. Každý člověk hledá druh práce nebo činnosti, které odpovídají jeho přirozenosti a hloubce jeho postižení. Každý postupně odhaluje, co znamená náležet, dělat něco pro druhé, sloužit. Některé vede pokoj a vzájemná důvěra náležení si k práci, službě, soucítění. Jiní, kteří jsou hlouběji postižení, zůstávají v pokoji náležení si. Jejich tváře jsou v jistých chvílích odpočaté, objeví se úsměvy, jejich bytosti září. Tajemným způsobem také oni dávají život, lásku, světlo a pokoj lidem kolem sebe. Během tohoto období znovuzrození je životně důležité, aby tito lidé žili ve vztahu důvěry. Dokonce i lidé velmi těžce postižení potřebují, abychom k nim mluvili. Lidé musí mluvit o svém strachu, o smrti, o sexualitě. Musíme jim pomoct objevit, dokonce i když nemohou všemu rozumět, že je tu souvislost mezi světem a jimi, že vše není zmatené. O těchto základních věcech můžeme hovořit citlivě jen tehdy, žijeme-li v hlubokém stavu důvěry. Když se pak začnete dotýkat těchto základních otázek, začíná se objevovat víra. Víra se rodí z náležení si a dále jej posiluje. Víra je odpověď tváří v tvář ničivému strachu. Víra je cesta, na níž můžeme vidět tyto základní otázky a nemusíme předstírat, že neexistují. Víra dává lidem novou sílu a světlo k proniknutí světem tmy. Víra je místem setkání pláče lidství v bolesti, strachu, tmě a Božího srdce plného lásky a světla, touha, kterou všichni můžeme žít. V Arše jsme objevili, že mentálně postižení lidé stojí na prahu víry. Aby pronikli do světa víry, potřebují někam náležet. Potřebují prostředí a slovo víry a lásky, potřebují lidi, kteří věří v ně a v Ježíše. Jsou otevřeni Ježíšově dobré zprávě. Celé jejich bytí po ní volá. To znamená, že musí být vyhlášena, žita a dávána. A pak, když přijmou tuto dobrou zprávu a mají z ní prospěch, vstoupí do nich pokoj a světlo. Tímto obrácením se tito maličcí tajemným způsobem stanou vůdci. Začnou vést ty, kteří je dříve vedli do nového světa víry. Náležení si ve společenství, náležení lidem vede je i nás k mnohem hlubšímu náležení. Všichni patříme Ježíši a jeho Otci. Přišel odstranit všechen strach ze smrti, ze slabosti, ze zmatku, ze zla, z nenávisti, ze zlomené sexuality, ze sterility, z chaosu. Přišel dát život a dát ho hojně. Když postižení lidé objeví, že náleží Ježíši a mají s tím důvěrnou zkušenost, rostou v novou a hlubší celistvost.
5
