Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví
Vydává Podblanické ekocentrum ČSOP a Muzeum Podblanicka • Ročník XIV. (XXXVI.) • č. 4 • 2010
Pravonín. Kreslil Ed. Herold (k článku na str. 7).
Augustin Satra: Přístav v Dubrovníku. Perokresba z roku 1902 zveřejněná v časopise Zlatá Praha č. 14 z roku 1905; výřez (knihovna Muzea Podblanicka; k článku na str. 8).
OBSAH ČÍSLA Stará škola v Hulicích se promění na Svět včely (K. Chlumec) Zanikla poslední část trautmannsdorfského dvora ve Struhařově (J. Nusek) 720 let města Trhového Štěpánova (2) (J. Vlček) Malíř a literát Jan Eduard Herold na Podblanicku (2) (F. Procházka) Malíř a krajinář Augustin Satra (1877 – 1909) (2) (J. Štogrová) Sto let Františka Hrubína (J. Košťák) Sto let od narození výtvarníka a učitele Richarda Duška (J. Vlček) Devadesátiny konzervátora státní památkové péče Jana Svobody (J. Moudrý) Navrhněte blanického rytíře (J. Urban) Z historie ochotnického divadla v Čechticích (2) (S. Rýdlová) Příloha Ze starších čísel Benešovské banderium (R. Dušek) Regionální pověsti, povídky, vyprávění a poezie Život ve vlašimském zámku za války a po válce (2) (H. Erbertová) Vzpomínka na řezbáře Františka Kupsu (S. Příhoda) Podblanický kraj (J. Jarolímková-Lipinská) Regionální literatura Soběhrdy 650 let. Kronika obce (J. Nusek) Malá procházka Vlašimskem (P. Pešout) Toulky Vlašimskem (R. Cáder) Kronika Měchnova a Šternova Svět české středověké církve (J. Moudrý) Zprávy a sdělení Zprávy ze Záchranné stanice pro živočichy ČSOP Vlašim (M. Musilová, Š. Tlustá) Celostátní setkání ochránců přírody, letos pod Blaníkem (M. Lašťovičková) Krajské kolo ekologické olympiády ve Vlašimi (L. Suchanová) Deset let Pedagogické konference „Výchova a vzdělávání pro život“ (K. Červenková) Nejlepší ekoporadenský počin roku (3) (J. Urban) Do tohoto čísla Pod Blaníkem přispěli Přehled plánovaných akcí Muzea Podblanicka a ČSOP Vlašim
2 3 4 7 8 13 16 18 21 22
I II V VI VII VII VIII VIII IX X XIII XIV XVI XVIII XVIII XIX
Vážení čtenáři, Ročník XIV. (XXXVI.), číslo 4, 2010 Vlastivědný čtvrtletník Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví. První číslo Pod Blaníkem vyšlo v roce 1921. Po padesátileté odmlce bylo roku 1997 jeho vydávání obnoveno. Vydává Český svaz ochránců přírody Vlašim a Muzeum Podblanicka ve spolupráci s AOPK ČR, Správou Chráněné krajinné oblasti Blaník. Adresa redakce: Podblanické ekocentrum ČSOP, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim Tel./fax: 317 845 169, 317 845 965 E-mail:
[email protected] Internet: www.csopvlasim.cz Administrace: Dagmar Tlustošová Redakční rada: Mgr. Radovan Cáder Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc. Mgr. Václav Kovařík PhDr. Jindřich Nusek Ing. Pavel Pešout (předseda) PhDr. Ivana Preislerová Slávka Rýdlová Milan Štědra Mgr. Jan Urban PhDr. Libuše Váňová Ing. Jana Zmeškalová Tiskne: VaMB s. r. o. Štěchovice Uzávěrka tohoto čísla: 20. 10. 2010 Registrováno OkÚ Benešov, č. 43/97 Evidenční číslo MK ČR E 10738 ISSN 1213-1040 Cena: 18 Kč (DPH 10 %), pro členy ČSOP Vlašim zdarma Předplatné časopisu a inzerci lze objednat na adrese redakce. Název a logo Pod Blaníkem je národní ochranná známka zapsaná v rejstříku Úřadu průmyslového vlastnictví. Časopis Pod Blaníkem a další regionální publikace lze zakoupit na následujících prodejních místech: Benešov: Knihkupectví Daniela, Masarykovo nám.; Infocentrum, Malé nám.; Jankov: Smíšené zboží, Věra Houdková; Kamberk: Smíšené zboží; Kondrac: Potraviny Macešková; Louňovice p. Blaníkem: Infocentrum; Smíšené zboží; Načeradec: Potraviny Hergeselová; Sázava: Infocentrum; Vlašim: Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim; Muzeum Podblanicka, zámek Vlašim; Knihkupectví Žížalová, Komenského ul.; Podblanické infocentrum, zámek Vlašim; Votice: Infocentrum; Zvěstov: Smíšené zboží Žák.
každé číslo našeho časopisu přináší množství dokladů o tom, že Podblanicko je krajem plným pamětihodností, zajímavostí a nevšedního přírodního bohatství. Také je s ním spjata řada osobností, které svým významem a dílem jsou hodny našeho obdivu a uznání. Bohužel ne všechna krásná a zajímavá zákoutí našeho kraje se dochovají i pro budoucí pokolení, jak dokládá kupříkladu článek Jindřicha Nuska o zániku barokní sýpky ve Struhařově, a ne všechny osobnosti, které se zasloužily o Podblanicko, zůstávají pevně zakotveny v naší paměti. V posledním čísle XIV. ročníku časopisu Pod Blaníkem, které právě otvíráte, je proto věnován velký prostor připomenutí několika osobností, které se významně přičinily o to, abychom my ostatní mohli poznávat náš kraj v jeho nepřeberné pestrosti. Z plejády výtvarných umělců, jež se nechali inspirovat Podblanickem, připomíná článek Františka Procházky Jana Eduarda Herolda, článek Jarmily Štogrové Augustina Satru a příspěvek Jaromíra Vlčka Richarda Duška. Mezi nejznámější představitele lidové tvorby v tom nejlepším slova smyslu v našem kraji patří bezesporu řezbář František Kupsa, kterému věnuje krátkou vzpomínku Stanislav Příhoda. Oblast literatury je pak zastoupena připomenutím stého výročí narození vynikajícího básníka Františka Hrubína z pera Jaromíra Košťáka. Mezi osobnostmi, které mají nedocenitelné zásluhy o Podblanicko, také nelze rozhodně přehlédnout pana Jana Svobodu, který se na počátku roku 2011 dožívá významného životního jubilea. Jeho nevšední, a nutno říci i nelehký život a především jeho záslužnou práci na poli ochrany a propagace kulturního dědictví připomíná ve svém článku Josef Moudrý. Celá redakce našeho časopisu, a jistě i mnoho z Vás čtenářů, se řadíme mezi početný zástup gratulantů přejících panu Svobodovi do dalších let především pevné zdraví a vše dobré. Z dalšího obsahu by jistě nemělo uniknout pozornosti dokončení článku Jaromíra Vlčka o historii Trhového Štěpánova ani pokračování rozsáhlého seriálu věnovaného ochotnickému divadlu na Podblanicku, který připravuje Slávka Rýdlová a který je věnován působení ochotníků v Čechticích v minulém století. Nu a v neposlední řadě přinášíme i tentokrát zprávy o aktuálním dění v regionu, z nichž bych upozornil na krátký příspěvek Karla Chlumce věnovaný nově vznikající včelařské expozici v Hulicích. I čtvrté letošní číslo časopisu Pod Blaníkem tedy slibuje zajímavé a pestré čtení, které Vám bude, doufejme, příjemným společníkem při vykročení do nového roku. Redakční rada přeje všem čtenářům do roku 2011 mnoho zdraví, osobní spokojenosti, profesních úspěchů a také mnoho příjemných chvil strávených s naším časopisem. Uzávěrka dalšího čísla časopisu Pod Blaníkem (1. číslo XV. ročníku) bude 31. 1. 2011. Uvítáme kratší i delší příspěvky o přírodě, krajině, životním prostředí, historii, kultuře i současném dění na Podblanicku. Podělte se o své poznatky a dojmy z malebného Benešovska, Vlašimska, Voticka, Dolního Posázaví, Českého Meránu a České Sibiře. Příspěvky přijímáme v jakékoliv písemné formě, vítáme v elektronické podobě na disketě nebo e-mailem. Příspěvky pokud možno doplňte fotografiemi, pérovkami či jinými ilustracemi. Jménem redakční rady Vám přeji příjemné čtení. Radovan Cáder
Stará škola v Hulicích se promění na Svět včely S cílem oživit regionální turistický ruch na venkově vznikne unikátní včelařská expozice Svět včely v budově bývalé školy v Hulicích. Práce na projektu za téměř jedenadvacet miliónů korun začaly už letos v červnu a do užívání by měla být expozice předána o necelý rok později. Obec, které se podařilo získat dotaci z fondů Evropské unie, se na projektu bude podílet z jedné pětiny. Expozice je v plánovaném obsahu a rozsahu jediným obdobným projektem v České republice a významnou bude i ve středoevropském prostoru, kde jsou jen tři menší obdobné aktivity. Budoucí expozice spojí dva významné prvky – jednak jde o představení atraktivního života včelstev, který při kvalit-
ní prezentaci a možnosti vlastní práce se včelími produkty přináší neopakovatelné zážitky, druhým prvkem je vzdělávací přínos a propagace ochrany včelstev. Ta jsou nezbytnou součástí života v přírodě a zároveň i jeho velmi ohroženou částí se stále se snižujícími počty. Svět včely bude sloužit nejširší veřejnosti, pro kterou představuje výjimečný zážitkový prostor v rámci turistických výletů, ale i odborné veřejnosti a školám. Ty zase ocení výjimečnou možnost výuky spojenou s praktickým výkladem. Interaktivní expozice, umístěná ve dvou podlažích budovy bývalé školy, představí nesmírně pestrý život včel a je především určena pro nevčelaře, čemuž od-
Zejména mladá generace a školní výpravy nahlédnou do pozoruhodného světa včel. 2
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4
povídá informační hloubka jednotlivých témat. Při prohlídce expozice se návštěvníci setkají s prvky, které jsou navrženy tak, že přímo vyžadují jejich součinnost nebo ji alespoň umožňují. Záměrně je vynechána typická část současných včelařských expozic, jako jsou různorodé sbírky artefaktů větší či menší historické hodnoty. V zážitkové dílně si pak budou moci návštěvníci zpracovávat včelí produkty, které se budou
sezónně obměňovat. Budou si moci vyzkoušet stáčení medu z připravených mezistěn do sklenic, výrobu svíček a modelování ze včelího vosku. V zahradě projekt počítá s výsadbou rostlin, které včely využívají, a také k prezentaci živých včelstev v několika úlech. Projekt vytvoří jedno pracovní místo. Karel Chlumec (foto: autor)
Zanikla poslední část trautmannsdorfského dvora ve Struhařově V první polovině roku 2010 zanikla ve Struhařově barokní sýpka – poslední část bývalého komponovaného dvora. Dochovala se v rámci zemědělského areálu poblíž rybníka v jižním cípu obce. Aniž bychom tušili její blízký konec, podařilo se nám ji v březnu 2009 částečně zdokumentovat. Šlo o jednopatrovou stavbu se sedlovou střechou, na východní straně valbově zakončenou. Štít se zvedal z korunní římsy přes vpadlý, žlabený pás a byl členěn pilastry. Vrcholil trojúhelným nástavcem, rámovaným římsovým profilem. Křídla štítu vybíhala do volut. Úzké okenní otvory vykazovaly prakticky ve všech případech stopy zazdívky. Zřetelné zvláště v západním štítovém průčelí. U dvojice v patře šlo zřejmě původně o vertikální obdélná okna. Solitérní otvor v přízemí byl snad zazděným vstupem. V severní, lépe dochované fasádě byly rozlišeny nejméně dvě vrstvy omítek. Původní nátěr byl bílý, poslední dochovaný žlutý. Jižní fasáda, směrem do středu dvora, dostala vápenný nátěr patrně ještě v polovině 20. století. Stavba si zachovávala řadu detailů stylově patřících do první třetiny 18. století. Objekt rozlišíme jako součást komponovaného areálu ještě na I. vojenském mapování z 60. let 18. století. Čtyři obdélné budovy tu byly téměř osově uspořádány do kříže a na celkovém půdorysu obdélníku propojeny ohradní zdí. Na jižní straně je doplňovala další, volně stojící budova. Hlavní cesta k areálu tehdy směřovala od západu. Struhařovský dvůr (Meierhof) vybudoval ve 20., nejpozději 30. letech 18. století hrabě František Adam z Trautmannsdorfu, který v únoru 1717 koupil panství od Ferdinanda Františka z Říčan. Zahrnovalo statky Jemniště, Jezero, Postupice a Struhařov. Sám Struhařov tehdy obsahoval „sídlo rytířské, dvůr a ves“. Komponovaný areál tedy Trautmannsdorf budoval zřejmě v prostoru staršího dvora. A to Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4
v době, kdy stavěl blízké Jemniště či krátce po té. Za projektem tak mohl stát i František Maxmilián Kaňka. Jeho předpokládaným projektům dvorů na Dobrovicku u Mladé Boleslavi se Struhařov skutečně blížil. Prameny však zatím Kaňkův podíl na Struhařově nepotvrdily. Významné změny prodělal dvůr před polovinou 19. století, jak dokládá mimo jiné II. vojenské (Františkovo) mapování. Bylo to za knížete Werianda Windischgrätze, který roku 1836 koupil panství Jemniště od hraběte Jiřího Buquoye. Původní
Struhařov, sýpka bývalého trautmannsdorfského dvora, západní průčelí (březen 2009). 3
částečně dochovány dodnes. Západní budova byla v nedávné době snížena a opatřena stlačeným trojúhelným štítem. Jižní budova byla na východě zkrácena a doplněna novější přístavbou. Před polovinou 19. století byl také přeorientován hlavní přístup k východu. Stupňovité trojokno ve štítu jižní budovy se opakuje i na gotizující fasádě nedalekého, rovněž vrchnostenského objektu (Wirthshaus). III. vojenské mapování ukazuje, že ani v letech 1877 – 1880 se areál dvora již neměnil. Od hraběte Zdenko Šternberka ho měli tehdy propachtován, spolu s Jezerem a Bořeňovicemi, „bratři Munkové“. Ve 20. století byl dalšími přístavbami změněn dosud udržený půdorys původního trautmannsdorfského dvora. Sýpka jako nejcennější doklad jeho barokní podoby všechny peripetie překonávala. I přes poškození zdiva a krovů byl stav objektu ještě v dubnu 2009 řešitelný. Nebyl ale památkově chráněn a současný majitel o jeho osudu rozhodl jinak. Jindřich Nusek (foto: autor) Struhařov, sýpka bývalého trautmannsdorfského dvora, detail štítu (březen 2009). proporce i vzhled si v areálu zachovala pouze severní budova – sýpka. Východní objekt zcela zanikl a západní byl rozšířen, takže vyplnil celou stranu dvora. Protažen byl i objekt jižní. Oba jsou
Základní literatura: Vlasák, A. N.: Okres Vlašimský. Praha 1874. Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze Království českého XV. Praha 1927. Žižka, J.: O barokních hospodářských dvorech ve středních Čechách. Památky středních Čech 17, 1/2003, s. 1-24. Další tituly a dokumentace viz archiv autora.
720 let města Trhového Štěpánova (2) Spolehlivě víme, že Trhový Štěpánov se stal sídlem děkanátu, který zahrnoval 64 farností. Původní štěpánovský dvůr byl postupně přebudován v opevněný hrad, jehož lokalizace je dodnes patrná na zbytcích pozdějšího zámku, který vyhořel v roce 1741. Rozkvětu dosáhlo město ve 14. století. Na jeho území působila celá řada řemeslníků a živnostníků, což je většinou všeobecně známo. Po vyčerpání ložiska zlata nastává pozvolný úpadek, který vyvrcholil zejména po roce 1620. Nastal i úbytek obyvatelstva emigrací nekatolíků, ale i různými přírodními katastrofami a zdravotními problémy. Privilegia města potvrzovali i další majitelé města. Arcibiskup pražský Zbyněk Zajíc z Hazmburka (1403 – 1411), známý ze sporů s králem Václavem IV., dal Trhovému Štěpánovu privilegia. Originál se ztratil, avšak celý zápis latinský je opsán v privile4
giu, které vydal král Ferdinand I. městu Štěpánovu roku 1501. Dne 13. března 1600 potvrzuje privilegia Petr Karel Holický ze Šternberka. Dále to byla Lidmila Maxmiliána Sparrová, rozená z Valdštejna, majitelka Trhového Štěpánova, potvrzující měšťanům privilegia, která jim udělili předchozí majitelé (především Petr Karel Holický ze Šternberka) a to 20. ledna 1670. Oživení nastává až na sklonku 19. století a na začátku 20. století. Jak vypadal Trhový Štěpánov právě v této době, zachycují staré pohlednice. Tehdejší město bylo velmi malé, i když mělo více obyvatel, než je tomu v současnosti. V roce 1848 zde žilo 1318 obyvatel, 1205 obyvatel v roce 1869, ještě v roce 1930 zde pobývalo 1045 lidí a v roce 1980 jen 870 obyvatel. Léta po první světové válce se vyznačují různými aktivitami, které utlumila druhá světová válka. Nejinak tomu bylo v období od února 1948 do listopadu 1989. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4
Teprve poté dochází k druhému období rozmachu celého města, což je už novodobá historie. Trhový Štěpánov se od té doby změnil k nepoznání. Jsme očitými svědky všeho, co se zde vybudovalo. Jen lidé, kteří nemají otevřené oči, mohou povědět, že se až zas tolik neudělalo. Ale stačí se podívat do Pamětních knih Města Trhového Štěpánova nebo prolistovat dřívější ročníky Zpravodaje Štěpánovska, abychom se přesvědčili, co všechno bylo péčí starostů Josefa Tomaidese II. a Ing. Václava Nekvasila společně se zastupitelstvy vybudováno. Trhový Štěpánov má historický erb i historickou pečeť a z novější doby i městský prapor, který městu předal osobně v roce 2001 tehdejší předseda Poslanecké sněmovny prof. Václav Klaus, současný prezident ČR. V současné době má obec 896 obyvatel (k 31. 12. 2009). Plány na znovuzískání historického názvu „město“ nabývaly jasnější obrysy. Byly to nejprve dílčí kroky, jakými bylo pojmenování ulic, získání praporu obce (dnes města), ale především
trpělivé shromažďování patřičných dokladů pro výbor Poslanecké sněmovny. Toto úsilí bylo korunováno znovu udělením titulu města s platností od 12. dubna 2007. Ale to už je novodobá historie. Mezi dominanty města patří kostel sv. Bartoloměje, židovský hřbitov z roku 1438, občanský hřbitov se hřbitovní kaplí Všech svatých, Muzeum Štěpánovska, Městská knihovna, budova Základní školy z roku 1951, pošta, nádraží ČD a v nejnovější době rekonstruovaný hotel Rabbit. Město žije kulturně, v muzeu se pořádají četné výstavy, je zde knihovna s informačním střediskem, každý sudý měsíc vychází Zpravodaj Štěpánovska, město má internetové stránky, pořádají se besídky pro důchodce, školní akce, vánoční koncerty a vánoční jarmark, vítání léta hudbou, stavění máje, pouť, k dispozici je několik barevných pohlednic, skládačka mikroregionu Český smaragd a kniha „Trhový Štěpánov – knížka o obci s dlouhou a zajímavou historií, s tvořivou současností i mnoha zajímavostmi.“ Byla vydána v roce 2005
Dnešní Dubějovická ulice – levá strana od Dubějovic k Hospergerovým č. p. 47. (Pohlednice vyšla nákladem M. Votruby drogerie, fotograf neznámý, vydáno asi před rokem 1929.) Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4
5
Stará radnice č. p. 51. (Pohlednici vydal František Kameník Vlašim pravděpodobně kolem roku 1930.)
Pohled do dnešní Spojovací ulice. (Pohlednice vyšla nákladem Karla Hocha, rok neuveden, odeslána 27. 1. 1943.) 6
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4
a nadlouho zůstane uceleným souhrnem všech reálií o městě. V Trhovém Štěpánově se stále něco tvoří, buduje a děje, žijí zde pracovití a tvůrčí lidé. Je toho pochopitelně více, co bychom mohli o našem městě napsat. Jak vypadá město Trhový Štěpánov? Když se na něj podíváme od Chlumu či odjinud, je to krásný pohled. Přejeme si, aby to byl krásný pohled i zblízka, na okolí, ulice, domy, volná prostranství. Jaromír Vlček
Prameny: Kolman Karel: Dějiny Trhového Štěpánova do roku 1918 – vyšlo jako příloha Zpravodaje Štěpánovska v roce 2006 – 2007 Vlček Jaromír: Stručné zpracování záznamů událostí z let 1919 – 1994 vypsaných z Pamětní knihy Města Trhového Štěpánova – vyšlo společně s Kolmanovými dějinami jako příloha Zpravodaje Štěpánovska v roce 2006 – 2007 Vlček Jaromír: Trhový Štěpánov – Nakladatelství MAROLI, Praha 2005 Winter Zikmund: Zlatá doba měst českých – Odeon, Klub čtenářů, Praha 1991
Malíř a literát Jan Eduard Herold na Podblanicku (2) Jak bylo uvedeno v Pod Blaníkem č. 2/2010, v roce 1870 zavítal na Podblanicko malíř a literát Jan Eduard Herold a záznamy z těchto cest zveřejnil v časopise Květy. Následující text a obrázky se týkají jeho cesty do Dolních Kralovic a Pravonína. Text je jazykově upraven.
velkým oltářem. V 18. a nynějším století pánové na Pravoníně se rychle měnili, nyní náleží Pravonín panu Vojtěchu Kulichovi. František Procházka Prameny: Květy, 1870, ročník V, č. 1 a č. 7
Dolní Kralovice Na levém břehu Želivky leží v romantickém skalnatém údolí městečko Dolní Kralovice. Na druhém břehu řeky, na úpatí vrchu uprostřed ovocných zahrad vidíme domky Horních Kralovic se starým zámkem, obyčejně nazývaným Čumenda. Toto jméno pochází bezpochyby z doby, kdy sem byla přenesena komenda maltézských rytířů. Před nedávnem se toto jinak nepatrné městečko značně zmohlo, vpravo a vlevo jsou seřazeny pěkné domy, které se táhnou podél silnice, která vede vzhůru. Vysoko nad městečkem na hřbetě vrchu zvedá se starý chrám s masivní věží věnovaný sv. Janu Křtiteli; z věže tohoto chrámu je překrásná vyhlídka do údolí, jímž se vine řeka.
Pravonín Tato vesnice v okresu Dolno-Kralovickém má památný starožitný chrám z dvanáctého století v románském slohu. Chrám je zasvěcen Janu Křtiteli, stojí uprostřed hřbitova a je vystaven od kláštera v Louňovicích. Tomuto klášteru kdysi náležel celý Pravonín. Až po ukončení husitských válek, jako vůbec velká část druhdy kněžského zboží, připadl Trčkům z Lípy. Náhrobky následujících pánů Kekulův ze Stradonic je možné doposud spatřit před Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4
Dolní Královice. Kreslil Ed. Herold. 7
Malíř a krajinář Augustin Satra (1877 – 1909) (2) Malířské dílo Satrovo neznáme v celku, čítá asi 3000 obrazů. Dokážeme si dosud alespoň udělat představu o jeho dovednosti kreslířské. Zlatá Praha často reprodukovala jeho kresby z cest – z domova i z ciziny – a komentovala je. Například ke kresbě Přístav v Dubrovníku se píše:1 „Na posledních výstavách pražských, loni a předloni, objevilo se několik obrazů, často i dost rozměrných, v nichž A. Satra líčil své dalmatské dojmy. Krásné, malebné, romantické, světlem nasycené pobřeží Dalmácie získalo si, po obou Čermácích a Zvěřinovi, zase nově sympatie českých umělců. Co chvíli podávají toho doklady a k nim patří i tato kresba. Městský přístav dubrovnický je jako dlaň a jen pro pobřežní bárky a nákladní plachetníky určený, skrytý takřka ve zdech města. Ale každý kousek moře a každý úryvek pobřeží je malebný a malířsky vděčný a kdekoli naň oko malířovo pohlédne, nalezne tak 1
Zlatá Praha, 20. 1. 1905, č. 14, s. 167
hotové a oku zajímavé obrázky, jako je kresba Satrova v rychlém a markantním črtu podává.“ „Augustin Satra je z oněch snaživých mladých umělců, kteří pro zisk své tvorby dávají na krajinářský svůj talent rádi působiti krajinou i ovzduším hodně vzdáleným a odlišným od onoho, z něhož vyrostli sami a kde nejprve svým výtvarnickým aspiracím hledali půdu a výživu. Ba ani v uměleckém výrazu nezůstává Satra ve stejné stupnici malířské fraseologie. Hledá svůj styl, poctivě a úsilně chce se dopracovati svého vlastního vyslovení se a volí svoje mistry mezi nejlepšími. Jeho malířský temperament je arci dosud v plném kvasu a umělec sám teprve na cestě za hledaným svým pevným uměleckým stanoviskem, ale na cestě vzestupné a radostnou budoucnost mladému umělci slibující.“2 V roce 1906 se Satra po pobytu v Hamburku odstěhoval do amerického Clevelandu, kde měl 2
Zlatá Praha, 21. 7. 1905, č. 40, s. 469
Augustin Satra: Blaník s Louňovicemi. Olej na lepence, sign. vpravo dole, dat. 1903, rozměry 22,5 x 33,5 cm, repro: Galerie Kodl. 8
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4
Karel Langer, Augustin Satra a Otto Bubeníček v Bubeníčkově ateliéru okolo roku 1903 (repro z publikace Kodl M., Zachař M.: Mařákova škola. REFOT Praha 2007). příbuzné, především svou matku. Oženil se, usadil a pokoušel se nepříliš úspěšně živit. Rozšířil škálu svých témat, motiv vodstva ho však stále provázel. V obrazech a studiích se obracel k Niagarským vodopádům a vzpomínal na Dalmácii. Setkáváme se s jeho dílem prostřednictvím krajanského tisku, ve kterém příležitostně publikoval své vzpomínky na léta na akademii nebo na studijní cesty. V dvoudílném článku „Na exkursi“3 vzpomíná na malování s kolegy na Litavce nebo na Cavtat, městečko u Dubrovníku.4 Že byl v častém styku s redakcí Dennice novověku, dokládá i publikovaná poznámka: „Malíř August Satra přinesl nám do redakce ukázati malířský výtěžek svého výletu k vodopádům Niagary. Jsou to dva obrázky malých rozměrů, na jednom viděti vodopády s cípem zelené stráně, na druhém víry. Oba
obrázky jsou zdařilé. Vodopády již zakoupil p. Ed. Krejsa. – Mimo tyto dvě práce přinesl nám také dvě rozkošné krajinky – z výletního místa Bedford Glens – lesní zátiší protékané divokým potokem, jenž hrčí a pění se přes skaliska a balvany. Obrázky jsou plny hřejivého světla a malebnosti.“5
Dennice novověku (Cleveland), 16. 7.1908, č. 38, s. 6 a 23. 7. 1908, č. 39, s. 14 (dostupné v Náprstkově muzeu v Praze) 4 Dennice novověku (Cleveland), 13. 8. 1908, č. 42, s. 3 (dostupné v Náprstkově muzeu v Praze)
5
3
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4
V roce 1908 uspořádal v Clevelandu dvě výstavy, o kterých referovaly tamní krajanské noviny. „Výstava Satrových obrazů v České Národní Síni6 V úterý večer otevřena zimní výstava malíře, který se již v létě představil obecenstvu americkému výstavou zdařilých výtvorů umění svého v obrazářském krámě jednom na Prospectu … Je to tuším první výstava toho druhu v české osadě clevelandské a vůbec první česká malířská výstava ve Spojených státech.“ Vystavil tu asi šedesát obrazů, Dennice novověku (Cleveland), 20. 8. 1908, č. 43, s. 13 (dostupné v Náprstkově muzeu v Praze) 6 Dennice novověku (Cleveland), 17. 12.1908, č. 8, s. 16 (dostupné v Náprstkově muzeu v Praze; autorem článku je zřejmě V. Šnajdr) 9
převažovaly krajinomalby, ale „zkusil s nemalým štěstím i v jiných oborech malované krajiny, podobizny i studie, zvířata, ovoce, hrad i genre“. „Zdá se, že za pobytu ve Spojených státech svůj umělecký obzor rozšířil… V létě 1908 pobýval s panem B. J. Doležalem u Niagarských vodopádů,“ odkud přivezl asi dvacet obrazů, což svědčí o jeho zálibě malovat vody, „daří se mu jako marináři,“ což je vidět na obrazech vodopádů, „v nichž zachytil všechny odstíny barev a všechno proudění, vlnění, čeření, pěnění a víření a vůbec všechen ten život vody ku podivu živě a plasticky.“ „Celé výstavě vévodí obraz Vodopády Niagary 67 x 41 cm – tak kompletní malbu oněch vodopádů jsme dosud neviděli,“ zobrazuje „vodopád se zeleným pozadím, se žlutohnědou skalní plochou a bělomodrou rozlitou řekou… mluví k nám velkolepý div přírody.“ Obsáhlý článek dále popisuje jednotlivé zdařilé obrazy a stručně je charakterizuje, jako např. „Karlův Týn s vesnicí Budňany v podhradí, což jest skvostný kousek umění neb z obrázku nečiší chlad kamení, nýbrž život plný barev,“ „Partie z Divoké Orlice – lahodné zelené pozadí, blankytné nebe.“ Satra se pomalu, ale jistě stával známým, o jeho obrazy se začali zajímat kupci. A právě tehdy, při práci na plakátu na sokolský slet, náhle zemřel. Okolnosti smrti se dozvídáme z nekrologu a řeči na pohřbu, kterou pronesl redaktor Dennice novověku Václav Šnajdr. Vyvrací to pozdější spekulace, že Satra zemřel sebevraždou zastřelením7 nebo při pádu zdviže.8 „Když již jako hoch jevil veliké nadání ku kreslení, ustanovili se rodiče jeho na radu místních vzdělanců poslati jej na pražskou akademii, kterou navštěvoval plných sem let. Také v Mnichově strávil delší čas na zdokonalení svém. Illustrované časopisy jako Zlatá Praha přinášely jeho illustrace. Byl spřátelen s celou mladší generací českých malířů. Snahy jeho byly čisté, ryze umělecké, kšeftování Zlatá Praha, 26. 4. 1912, č. 32, s. 388: „Aug. Satra: Pravonín. Když před devíti lety navštívil Aug. Satra (jenž skonal raněn byv mrtvicí, jak právě mi dopsala jeho choť, žijící v Clevelandě – nepravdivé jsou tudíž zprávy o jeho zastřelení) kraj podblanický, by mistrným svým štětcem zachytil mi krajinné krásy, okolí pověstmi obsypaného Blaníka, jež pak vystavil v první umělecké výstavce ve vsi v Kondraci, doporučil jsem mu též, aby vymaloval Pravonín…“ 8 Dennice novověku (Cleveland), 1. 4. 1909, č. 23, s. 16 (dostupné v Náprstkově muzeu v Praze) 7
10
se neoddával, ano choval k němu nepřemožitelný odpor a to velice vadilo hmotné situaci jeho. Neb ač vysoce talentovaný a pilný a originální, nebyl s to štětcem svým zbudovati si existenci, což někdy mysl jeho někdy zle mučilo, třebas líčenou bodrostí dával najevo umělecké flegma. Zůstavil stařičkou matku, milovanou manželku, dvě sestry (jednu svobodnou a druhou provdanou za p. Pince) a jednoho ženatého bratra. Paní Satrová, rozená z Jilemnice, on pak se narodil v Kouřímě, odkud často do Jilemnice chodíval, maluje tamní rázovité chalupy, rozhledy z kopců a půvabná zátiší.“ Pohřeb Augusta Satry.9 Krajanský list cituje řeč svého redaktora Václava Šnajdra, kterou pronesl na pohřbu 2. dubna, ve které obsáhle a vzníceně hodnotil Satrův život a dílo. Mj. řekl: „Před dvěma lety přijel do Ameriky, kde měl příbuzné, zvláště matku, a doufal, že si opatří svým uměním bezpečnou existenci… Učil se raději v přírodě než mezi čtyřmi stěnami, jež jeho těkavému, po nových dojmech stále prahnoucímu duchu byly těsné.“ V závěru nekrologu se konstatuje, že: „Výbor pro slet Sokolstva v Americe se rozhodl přijmout nákres plakátu a Satrovo jméno na něm, s jistými změnami v Chicagu, zůstane uvedeno.“ Satrovo nenadálé úmrtí nezůstalo v Čechách nepovšimnuto. Referovala o něm Zlatá Praha, Národní listy a stručně i Hlasy od Blaníka10. „Augustin Satra, mladý a nadaný český malíř krajinář, jehož pilné práce umělecké velikou část znají čtenáři Zlaté Prahy z častých reprodukcí v řadě posledních našich ročníků, zemřel náhle 31. března t. r. v Clevelandu (ve státě Ohio) v severní Americe, kam se přestěhoval asi před 3 roky. Satra (rodilý z Kouřimě r. 1877) byl na pražské akademii žákem krajinářské školy zesnulého prof. Mařáka, později ryt. z Ottenfeldů (od 1897 – 1902), několik let pobyl pak za svým zdokonalením v Mnichově. Za uměleckou kořistí mladý český krajinář procestoval valný kus světa, jak o tom svědčí jeho olejové obrazy i akvarely ze Slovenska (zejména z Dětvy), z pobřeží Adrie, z Černé Hory, z Alp jihobavorských i ze severního Německa (z Brém a okolí) atd. Umělecké začátky Satrovy budily svého času velké naděje, bohužel tvrdý život mnoho z nich ubil. V české kolonii clevelandské ještě loni o Vánocích uspořádal Augustin Satra Dennice novověku (Cleveland), 8. 4. 1909, č. 24, s. 3 (dostupné v Náprstkově muzeu v Praze) 10 Hlasy od Blaníka, 30. 4. 1909, č. 18 9
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4
Augustin Satra: Podblanicko. Olej na lepence, sign. vlevo dole, rozměry 35,5 x 24,5 cm, repro: Galerie Kodl. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4
11
výstavu svých prací, ještě den před smrtí pracoval na velkém obrazovém plakátě pro letošní sokolský slet v Chicagu. Tělesné zůstatky Satrovy spáleny byly 2. dubna v clevelandském krematoriu.“11 „Augustin Satra: V dětské jízdárně v Euklid Beach. Nedávné zprávy ohlásily jeho smrt, jistě velmi předčasnou, neboť jej stihla na samém prahu mužného uzrávání. Zlatá Praha v několika ročnících obsahuje pěkný a více než dosti hojný výběr prací A. Satry. Obrazy z cest mohly by být nazvány úhrnem. Jsouť mezi nimi pěkně zaokrouhlené malebné pohledy ze břehů, přístavů a měst istrijských a dalmatských, motivy z lagun benátských, z našeho venkova, mnichovských trhů a na konec malebné zprávy z Ameriky. Pérokresby markantního rysu, lehkou barvou akvarelovou oživené podle vzoru M. Švabinského. Poslední ukázky Satrových prací, jež přinášíme a přineseme, mají už jeho ustáleného vzezření. Jsou to pěkná vysvědčení jeho zdravého, rychlého a silného pozorování okamžikových siluet lidí v obrazovém uspořádání, jež je znakem Satrova dobrého malebného smyslu. Byl jaksi životopiscem svých objektů, ne jejich analytickým psychologem. Pro optický dojem jejich zevnějšku měl vždy otevřené a vnímavé oko.“12 „Augustín Satra V Clevelandu ve státě Ohio přinesly tamější české listy včera do Prahy došlé překvapující zprávu o náhlé smrti vysoce nadaného mladého malíře českého Augusta Satry, jenž od let již znám byl reprodukcemi svých obrazů, většinou námětů krajinářských, z předních ilustrovaných listů českých i pražských výročních výstav… Z vánočních výstav Umělecké Besedy a z několika jarních výstav v Rudolfinu i z reprodukcí hlavně ve Zlaté Praze otiskovaných známy jsou četné Satrovy obrazy olejové i akvarely malebných partií pražských, z českého venkova (z okolí Jilemnice) a pobřeží Adrie i z uměleckých toulek po Německu (např. z Brém a přístavu brémského) aj. Před časem odstěhoval se A. Satra do Ameriky a ještě o loňských Vánocích uspořádal v Clevelan-
du v tamější České Národní Síni soubornou výstavu svých prací, jež došla chvalného uznání v širokých kruzích veřejnosti i v americké kritice. Zemřel náhle po krátké nevolnosti 31. března, pracovav ještě den před tím na velikém plakátě pro sokolský slet v Chicagu. V poslední době přál si vroucně vrátiti se do vlasti, nenašel za oceánem tolik materiálního blahobytu, v nějž doufal. Pohřeb Satrův konal se 2. dubna z České Národní Síně clevelandské a jeho tělo bylo spáleno v místním krematoriu. Četní umělečtí a osobní přátelé Satrovi přijmou zprávu o předčasné smrti slibného talentu s upřímnou účastí.“13 Od smrti tohoto talentovaného malíře uplynulo loni sto let. Je znám především jako žák Mařákův, ale jeho osobnímu dílu se nedostalo přílišné pozornosti. Zastoupen byl na několika souborných výstavách malířství 19. století. Uvádějí ho slovníky výtvarných umělců (Toman), webový AB-archiv, znám je také jako člen výtvarných spolků Umělecká Beseda a Jednota umělců výtvarných. Velkou sbírku vlastní Galerie Kodl, Satrovo dílo je zastoupeno např. v Národní galerii v Praze či v galerii v Liberci. Muzeum umění v Clevelandu vlastní obraz Niagarské vodopády, které získalo darem od Satrovy manželky. S obrazy se setkáváme příležitostně na aukcích výtvarného umění, stejně jako s dalšími díly Mařákovy školy, která jsou dodnes vyhledávána znalci krajinomalby. F. V. Mokrý14 kdysi napsal, co dodnes platí i o Satrovi: „Zásluhou Mařákovy školy zůstane, že její malíři vnesli do našich poměrů kus barevné a světelné svěžesti, vnesli do obrazu radost a jas, prolomili tradované úzkoprsé akademické malování a vyšeptalou barvu a v neposlední řadě, že objevili nové a dosud neoceňované půvaby české a moravské krajiny…“
Zlatá Praha, 1909, č. 31, str. 371 (zde také Satrova fotografie) 12 Zlatá Praha, 1909, č. 32, str. 384
13
11
12
Jarmila Štogrová
Národní listy, 14. 4. 1909 F. V. Mokrý: Julius Mařák a jeho škola II, in: Venkov, 28. 4. 1929, str. 7
14
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4
Sto let Františka Hrubína Malebně rozhozené Lešany a Břežany s jedním obecním úřadem v Dolním Posázaví jsou poslední půlstoletí spojovány se jménem básníka Františka Hrubína. K navštěvovaným místům patří Muzeum vojenské techniky, vyhlášený restaurační komplex včetně Picérie, nejen dobrého posezení, bowlingu, ale také promyšleně restaurovaného zámku majitelem L. Truhlářem. Stavební dominanta s nepřehlédnutelnou věží, jež v minulosti byla využívána k různým účelům (např. jako vodárna). Z významných osobností tady má „domovské právo“ umělec Otakar Brousek a ze současných třeba rodina Benešova. On je spojován se jménem J. A. Komenského ve smyslu více než badatelském (komeniolog), jeho paní v roli veřejně politické. A právě PhDr. Libuše Benešová sestavila pásmo z nejrůznějších textů k 100. výročí Františka Hrubína, které zaznělo v zámeckém nádvoří.
Obnovená tradice
Měl modré oči, mluvil příjemným barytonem a chůzí i vzhledem připomínal osobu snad odjinud, tak trochu z jiného světa, než z Lešan. Rád chodil v dlouhém rozevlátém plášti, svou hlavu přizdobil umělecky tvarovaným kloboukem s širokou krempou. Pokaždé se téměř vznášel a vzbuzoval dojem jakéhosi zasnění do dálky. Snad by se dalo říci, že se vznášel démonicky. Maminky s úctou říkávaly svým dětem: „Vidíš, to je Antí Hrubín, básník.“ Už v těchto slovech se dalo vycítit něco zvláštního. A právě tuto skutečnost umělec Otakar Brousek vzpomínkami pronášenými trochu zamženým hlasem plasticky oživil. V Lešanech, pokud mohl a směl, trávil jaro a léto. Vydržel krátce do posvícení, protože se těšil na pečenou husu. Pak odjel do Prahy nebo jižních Čech. Traduje se, že v zimě vytvořil jedině Lešanské jesličky. Dne 10. 12. 1961 vepsal věnování Otakaru Brouskovi slovy: „Zdravím, Otakare, Tys mne jednou uvedl ve Viole do světa.“ Zřejmě následovaly vřelé díky a nezapomenutelné přátelství.
Na 17. září 2010 připadlo sté výročí narození Františka Hrubína, který se zapsal mezi slavné české básníky a byl bytostně spjat s Dolním Posázavím. V nedávné minulosti se pravidelně konaly podvečery s názvem Hrubínovy Lešany. Po odchodu ředitele školy Františka Voláka, jenž byl s Hrubínovou rodinou úzce přátelsky spjat, na věčnost se Podvečery přestaly konat. Až k letošnímu umělcovu výročí opět zazněly podmanivé verše v podání dětí lešanských škol (základní a mateřské) spolu se svědectvím o člověku a umělci ve vzpomínkách nejbližších přátel. Pásmo vzniklo z textů A. Branalda, J. Strnadela, V. Závady, I. Inova, P. Šruta a J. Seiferta. Účinkovali známí umělci jako Otakar Brousek a Milan Kloub. A tak vznikl obnovený Hrubínův Podvečer, který se poprvé konal na nádvoří renovovaného zámku – tedy v novém kulturním centru malých Lešan.
Pár životapopisností František Hrubín psal dvanáct hodin denně a na sklonku svého životaběhu se přiznal, že s neustálým pocitem strachu, aby nenastal čas, že během půlroku nestvoří verš. Podle něho by nastala nenapravitelná tvůrčí krize. Na druhé straně ho provázela lehkost básnění, ale tu zase považoval za nebezpečný stav rutiny. Psal rukou, text neustále zdokonaloval spoustou vpisků do drobného písma. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4
František Hrubín (repro: Strnadel J.: Portréty spisovatelů. Československý spisovatel, Praha 1980). 13
Vchod do Hrubínovy chaloupky (foto: I. Krejčí).
Dva rodáci Traduje se, že Hrubínův František měl v dětství problémy s výslovností některých hlásek, jako bylo třeba „r“. Na tuhle skutečnost jsem před lety vzpomínal s paní Hrubínovou u starodávného bytelného stolu v jejich vesnickém stavení s čp. 26, tedy v jeho chaloupce u památného stolu. Citujme z básníkovy tvorby: „Ten stůl má paměť dalekou a věrnou, jako mají jen rody cvrčků, černé krby a borovice v háji …. Cítím hladké suky v prstech. Tak, zrovna tak jsem je cítil v prstíkách, když jsem je sliníval a maloval na nich kolečka a čárky. Rychle schly a já jsem často ani nestačil dotáhnout obrázek měsíčku. Napily se ty suky o masopustních zabíjačkách!“ 14
Stalo se tak nad krabicí pečlivě složených dopisů z první světové války. Rodiče Novotní si je vyměňovali, aby si ve smutných a vzdálených dobách vzájemně vzpomínkami oživovali přítomnost a naději k návratu. Přání bylo vyslyšeno, ale naštěstí dopisy nebyly ještě tenkrát zakopány pod vybraný strom na zahradě k věčnému spánku. Lešanští současníci a také pamětníci mi vysvětlili, kde stával Brouskův koloniál, v němž s rozdílem několika desítek let přišel na svět Otakar, pozdější druhý lešanský velikán, který se letos na svátek Václava dožil v plné svěžesti šestaosmdesáti let.
Nekonané oslavy Od září (přesněji v čase po posvícení) pobýval František Hrubín v Praze. Tvrdí se, že to nebyl tvůrčí čas. Snad ho schvacovala krize z nedostatku slunečního světla, tepla lešanských kopců a romantických údolí řeky Sázavy. Té se, ač je poněkud vzdálena od chaloupky, zahrady a milované vesničky, jež se k němu v padesátých letech vlivem osuPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4
dových událostí nepěkně zachovala, nemohl dočkat. Čtyřicet let se přátelil s básníkem a nositelem Nobelovy ceny za literaturu Jaroslavem Seifertem. Ten na něj vzpomínal ve Všech krásách světa. Každý z nich prožil svým způsobem okamžiky státní úcty, ale i zavržení. Oba se i s těmito okamžiky dokázali vyrovnat. František Hrubín třeba slovy: „ … jsem pyšný na to, že mou báseň bylo možno zfilmovat…“ „Nakladatelství Albatros,“ připomněl Otakar Brousek, „se připravovalo na oslavy šedesátých narozenin Františka Hrubína. Kdekdo mu chtěl stisknout ruku. Kdyby za nic jiného, pak třeba za verše: „… pod modrou oblohou bez jediného mráčku… Připil jsem mu naposledy.“ A při slovech „jeho tvář už nebyla živá“ asi mnohým přítomným na nádvoří lešanského zámku přeběhl mráz po zádech. V březnu 1971 se konal státní pohřeb Františka Hrubína bez souhlasu rodiny. „Na svátek zemřelých byl jeho hrob plný svíček a uprostřed stála rovně chryzantéma, jako ještě nedávno chodil František Hrubín,“ připomínal Otakar Brousek a dodal: „Když jsem ji spatřil, bylo mi do pláče.“
První Hrubínův Podvečer se konal 23. září 1972. Tenkrát byl zorganizován Osvětovou besedou v divadelním sále s malým jevišťátkem jaksi narychlo. Bez pozvánek, plakáty byly psány ručně a samotný program byl sestaven až dopoledne před vystoupením. Účinkovali mladí recitátoři, kteří se scházeli v rámci Šrámkovy Sobotky. Síň byla zaplněna asi šedesáti posluchači, kteří se netajili uznáním. Pak se s dvouletým odstupem konaly Hrubínovy Podvečery za účastí známých umělců, jako byl spisovatel Karel Nový, Jiřina Šejbalová, Vlasta Fabiánová, recitoval Luděk Munzar. Šestý Podvečer se konal 21. září 1985. Na jednom z nich zazněly i tyto verše: „Nic na světě, nic v životě není obyčejné, všechno stojí za to, aby ses nad tím zamyslel. Všechno na světě je zázračně krásné … Všichni se z něčeho radujeme, všechny nás občas něco zarmoutí, ale radost i smutek mají tisíce podob, jako má louka tisíce barev a vůní. To je život.“
Jarmila Hrubínová přijímá kytici v rámci Podvečera (1980, foto: Jana Nováková). Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4
15
Hrubínova chalupa v Lešanech (kresba z obecní kroniky).
Závěr Už se nad zámeckým nádvořím smrákalo, když Otakar Brousek přednášel osm veršů úvodní básně k Hrubínově sbírce Můj svět. Pak vyjádřil přesvědčení, že můžeme Františku Hrubínovi do určité míry závidět, že odešel uprostřed tvůrčích sil. Co dodat? Hrubínova síň v Lešanech (byla otevřena v den Třetího Podvečera paní Jarmilou Hrubínovou) neodnesl čas, i když mnohé se změnilo.
Třeba Brouskův Koloniál, který stával na návsi blízko školy a hasičské zbrojnice, jak mi říkali domácí. Možná se jim Hrubínův Podvečer také líbil. Jinak by asi neříkali, že vzpomínku na svého básníka nevrátí tam, kam časově s odstupem dvou let v minulosti patřila. A letošní začátek je toho důkazem. Jaromír Košťák
Sto let od narození výtvarníka a učitele Richarda Duška Během našeho života se setkáváme s mnoha lidmi. Mnozí docházejí ocenění až po odchodu z tohoto světa. V době, kdy žijí mezi námi, se příliš nezajímáme o to, co by mohlo zajímat i příští generace. Zdá se, že jedním z nich je Richard Dušek. Na internetu, který bývá považován za dobrý zdroj informací, se toho mnoho nedovíme. Před několika lety vyšel ve Zpravodaji Města Vlašimi článek Jana Svobody. Oba zdroje jsou stručné – a je to velká škoda. Autor těchto řádků předpokládá, že přispěje alespoň částečně k poznání této významné výtvarné i pedagogické osobnosti Trhového Štěpánova i Vlašimi. 16
Richard Dušek se narodil 1. listopadu 1910 v Ústí nad Orlicí jako syn keramika, který byl absolventem keramické školy. Maminka byla majitelkou knihkupectví. Ve svém rodném městě vychodil obecnou a měšťanskou školu. V letech 1924 - 1930 studoval v nedalekém, překrásném městě Litomyšli na známém Učitelském ústavu a stal se odborným učitelem matematiky, rýsování a výtvarné výchovy. Působil jako učitel na několika školách v tehdejším lanškrounském okrese. V roce 1934 byl na vlastní žádost přeložen do okresu Benešov u Prahy a učil na obecné škole ve Václavicích. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4
Navštěvoval rovněž přednášky výtvarné výchovy na pražské technice, které vedl jeden z nejvýznamnějších krajinářů Vysočiny Oldřich Blažíček. Právě proto, aby měl do Prahy blíže, se nechal přeložit na benešovský okres. Postupně učil na školách v Divišově, Trhovém Štěpánově a ve Vlašimi, kde bydlel většinu svého života. Na Základní školu v Trhovém Štěpánově přišel ve školním roce 1955/1956. Během dalšího školního roku odešel 1. března 1957 nakrátko do stavebnictví, ale vrátil se zpět 1. září 1957 a působil zde i v dalších školních rocích. Jeho jméno naposledy objevuje ve výkazech ve školním roce 1971/1972. Se vší pravděpodobností potom učil na bývalé Jedenáctileté střední škole ve Vlašimi. Ve štěpánovské školní kronice je ještě údaj, že žáci navštívili na podzim roku 1960 výstavu prací tohoto učitele ve Vlašimi. Jeho výtvarná tvorba je mnohostranná. Je uměleckou dokumentací, která zachytila nenávratně mizející lidovou architekturu na Podblanicku. Jeho pozornosti neunikly statky, chalupy, špýchary, ale ani nejrůznější detaily staveb. Byly to i štíty domů, vjezdy do dvorů, zvoničky nebo kostely. V jeho tvorbě najdeme i plakáty, ex libris, pohlednice nebo diplomy. Věnoval se i krajinomalbě, ale zřídkakdy používal olejomalbu. Spíše si oblíbil perokresbu, řadu perokreseb koloroval, věnoval se linorytu i dřevorytu. Jsou to techniky, které vyžadují dobrý zrak i pečlivost. Mnoha svým žákům věnoval do jejich památníků právě obtisknuté motivy z Podblanicka, které vyryl těmito technikami. Své práce vystavoval již v roce 1924 na školské výstavě v Londýně, kde získal 2. cenu. To mu bylo pouhých 14 let! V roce 1936 uspořádal výstavu v Benešově. Roku 1946 vydal Český svaz malířů formou pohlednic jeho 25 kreseb různých objektů Podblanicka. Jako první samostatná výstava bývá však zmiňována až vlašimská v roce 1949. Další proběhla rovněž ve Vlašimi v roce 1960. Obě si uspořádal autor sám. Byla instalována pravděpodobně v bývalé požární zbrojnici nedaleko zámku. Tam se konala i jeho posmrtná výstava. Uspořádal ji vlašimský požární sbor v listopadu 1977. Muzeum Podblanicka ve Vlašimi pořádalo Duškovu výstavu v dubnu a květnu 1990 a druhou v září a říjnu 2005. Svému rodnému městu zanechal několik dřevorytů a perokreseb s názvem „Z rodného kraje.“ Čtenáři orlickoústeckého zpravodaje si jistě pamatují na seriál „A léta běží, přátelé …“, ve kterém byly na pokračování otiskovány jeho dřevoryty a peroPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4
Richard Dušek (1910 – 1977). kresby. Ve sbírkách tamního městského muzea je uložena např. série deseti kusů pohlednic s jeho perokresbami, které vyšly nákladem jeho otce, keramika Antonína Duška. Otiskoval své dřevoryty a linoryty rovněž v regionálním tisku. Jaroslav Pouzar, neméně známý učitel a regionální historik, uvedl ve své knize „Podblanickou minulostí“ řadu kreseb, které vynikajícím způsobem doplňují text knihy. Mnoho jeho děl je v soukromém vlastnictví občanů Vlašimska i Štěpánovska. Český svaz ochránců přírody ve Vlašimi a Muzeum Podblanicka vydaly v roce 2008 obrazovou publikaci „Ze staré Vlašimě“. Jsou to linoryty, které původně tiskl vlašimský tiskař Miroslav Drtina na ručním lisu ve velmi malém nákladu a Richard Dušek je poté ručně koloroval. Vznikla tak půvabná publikace, která alespoň z části přibližuje Duškovo výtvarné dílo. Škoda, že nebyla dosud vydána reedice Duškových pohlednic Vlašimi a okolí. Pamětníci, sběratelé i milovníci historie by tento soubor vřele uvítali. Najde se nakladatel? V písemnostech Města Trhový Štěpánov se zachovalo smuteční oznámení, ve kterém se píše, že „dne 13. ledna 1977 náhle zemřel ve věku 66 let 17
Punčochářské chalupy v Ratajské ulici (repro z publikace Richard Dušek: Ze staré Vlašimě). Richard Dušek, učitel v.v.“ Dále je v něm uvedeno: „Jako výborný malíř zanechal po sobě bohatství zobrazující lidovou architekturu Podblanicka. Maloval sobě i druhým pro krásu a pro radost. Jeho celoživotní dílo bude žít v srdcích a myslích všech, kteří s ním jako učitelé spolupracovali, i těch, které vedl rozvážnou rukou zkušeného pedagoga.“ Smuteční shromáždění se konalo 18. ledna 1977 v obřadní síni hřbitova ve Vlašimi. Jaromír Vlček
Prameny: Internet: Richard Dušek – virtuální galerie z děl výtvarníka Richarda Duška, malíře Podblanicka Záznamy ve školních kronikách Základní školy v Trhovém Štěpánově (vypsal Mgr. Martin Vrbický) Zpravodaj Města Vlašimi, číslo 6/2003, strana 20 Informace PhDr. Jindřicha Nuska, pracovníka Muzea Podblanicka ve Vlašimi o Duškových výstavách Smuteční oznámení, které vydalo ředitelství ZDŠ v Trhovém Štěpánově
Devadesátiny konzervátora státní památkové péče Jana Svobody Většinou každý člověk zanechá na cestě životem nějakou stopu. Bývá často různě velká. Ty malé stopy časem zmizí, většinou jen otisky vyvolených jsou čitelné i v dobách příští generace. Do této kategorie patří Jan Svoboda. Je velmi skromný člověk s velkým srdcem. 18
Narodil se v Brně dne 25. ledna 1921. Po novém roce se tedy dožívá svých požehnaných 90 let. Jeho otec byl státním úředníkem a právníkem, v roce 1930 byl přeložen do Prahy, a tak se s celou rodinou ocitl v Čechách. V Praze Jan Svoboda absolvoval klasické gymnázium, studium na vysoPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4
ké škole přerušilo zavření vysokých škol nacisty. Za komunistického režimu byl Jan Svoboda pro svůj odlišný politický postoj patnáct let vězněn (1948 až 1963). Lásku a vztah k české historii získal Jan Svoboda již v rodině. O historii Velké Moravy se intenzivně zajímal jeho otec i strýc. Ten byl profesorem církevních dějin na univerzitě v Olomouci. Práce obou mužů Jana Svobodu vždy zajímala. V průběhu let pak vystřídal různá zaměstnání. V roce 1981, tedy již v důchodovém věku, se přestěhoval s manželkou do Vlašimi, neboť Anna Svobodová ve Vlašimi před lety žila a do roku 1950 zde měla kadeřnictví, a tedy i mnoho známých. Přestože Jan Svoboda nebyl vlašimským rodákem, zapsal se do historie města Vlašimi. Velká většina obyvatel jej znala osobně z jeho přednášek, jiní z jeho velmi obšírné publikační činnosti s převážně historickou tématikou. V roce 1984 se zapojil do činnosti vlastivědného kroužku, později klubu P. Antonína Norberta Vlasáka, vedeného MVDr. Jiřím Hostkem. V klubu zastával funkci jednatele. Po revoluci, v roce 1991, s významným podílem Jana Svobody vzniká v Praze „Nezávislá památková unie“ (NPU) jako sdružení rovnoprávných spolků a klubů s vlastní právní subjektivitou. Jan Svoboda se stává jejím prvním jednatelem. O rok později byla NPU přijata jako řádný člen Evropy Nostry. V roce 1992 zakládá Jan Svoboda spolu s Ing. Jiřím Novákem celostátní časopis ochránců a přátel památek „Dědictví koruny české“, vydávaný NPU, tehdy ještě ve spolupráci s Vlastivědným klubem P. A. N. Vlasáka ve Vlašimi, později také s MěÚ ve Vlašimi. Jan Svoboda se stává vedoucím redaktorem tohoto časopisu. Hlavní úkoly nově založeného časopisu byly vyjádřeny v jeho úvodníku: „Našim cílem bylo založit časopis, ve kterém byste se něco dozvěděli o naší činnosti, ale i o dalších aktivitách a zajímavostech. V neposlední řadě budeme mít snahu Vás trochu pobavit krátkými fejetony ze světa památkové péče o kulturní dědictví. Nejde nám ani o odborné články, ale chceme Vás upozornit na všechny těžkosti, související s tíživým dědictvím totality, které se tolik na stavu našich památek podepsalo, obrátit pozornost ke snaze o jejich záchranu.“ Roku 1992 se Jan Svoboda stává členem redakční rady časopisu Zpravodaj města Vlašim, v roce 1997 spoluzakladatelem obnoveného vlastivědného čtvrtletníku Pod Blaníkem. Jeho publikační činnost byla velmi rozsáhlá, vždy věcná a historicky zajíPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4
mavá, soustředěná na region Podblanicka. Publikoval především v následujících periodikách: Muzejní listy Podblanicka, Zpravodaj města Vlašimi, Pod Blaníkem, Dědictví koruny české, Jiskra, Listy Benešovska, Benešovský deník. Přispíval také do Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka, kde byly zveřejněny jeho články „První vlastivědná výstava na Podblanicku“ (č. 31/1991) a „Sto let od založení Muzejního sboru pro okres Vlašimský“ (č. 33/1993).
Jan Svoboda jako čerstvý držitel ocenění Blanický rytíř za rok 1999 (foto: Petr Pazour). 19
Blanický rytíř Jan Svoboda přijímá gratulaci předsedkyně Senátu Parlamentu ČR PhDr. Libuše Benešové (foto: Petr Pazour). V roce 1993 obdržel Jan Svoboda Čestné uznání za záslužnou a mnoholetou práci dopisovatele Národopisné společnosti při Akademii věd v oboru národopisu. V témže roce se stal okresním konzervátorem státní památkové péče a uskutečnil 2. vydání Historických památek okresu Benešov. Později, v roce 2003, po změně územního členění, se stává konzervátorem státní památkové péče pro Vlašim a okolí. Jan Svoboda také v roce 1994 inicioval vydání významného reprintu Dějin města Vlašimě a jeho statku od Františka Augustina Slavíka (1889), kde čtenáře seznámil se zajímavým nejstarším vyobrazením Vlašimě a okolí z roku 1722. Jeho největší aktivitou na konci 20. století bylo sestavení přehledu drobných sakrálních objektů regionu. V období čtyř let za pomoci patnácti spolupracovníků, které se mu podařilo shromáždit, bylo podchyceno přes 1500 kapliček, křížků, zvoniček a božích muk. Tento soupis vyšel péčí Českého svazu ochránců přírody Vlašim a tehdejšího Muzea okresu Benešov pod názvem Příběh kapliček. Drobné sakrální objekty na Podblanicku, Jindřich 20
Nusek, Jan Svoboda a kolektiv, a to jako samostatná příloha č. 6 časopisu Pod Blaníkem v roce 2001. Tato publikace byla přijata veřejností s velkým ohlasem. Odborný renomovaný časopis Dějiny a současnost v březnu 2005 tuto práci zhodnotil jako nejlepší z dosud vydaných prací týkajících se tohoto tématu. Ocenil jeho průkopnický obsah zejména po stránce environmentální a názvoslovné. Obsah našel i mezinárodní odezvu. V roce 2000 obdržel Jan Svoboda ocenění Blanický rytíř za celoživotní dílo, zejména za dlouholetou práci v ochraně památek Podblanicka, za badatelskou, výchovnou, osvětovou a za velmi bohatou publikační aktivitu. Jana Svobodu známe jako nanejvýš svědomitého, pracovitého a schopného člověka. I proto v roce 2002 obdržel Čestné uznání od tehdejšího Okresního úřadu Benešov a Muzea okresu Benešov za dlouholetou práci na poli regionální historie. Spolu s Josefem Moudrým je autorem regionálních knih „Vlašim nejen na starých pohlednicích“ (2003), a „Vlašim po stopách předků“ (2006). Tyto Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4
publikace měly velmi příznivý ohlas u vlašimské veřejnosti. Jan Svoboda se ztotožňuje s úslovími „Historie je učitelka života“ a biblickým „Stejně jako strom, člověk může dosáhnout směrem k nebesům pouze ze silných pozemských kořenů.“ Jak se náhle v roce 1981 objevil ve Vlašimi, tak se po 27 letech v tichosti z Vlašimi v roce 2008 odstěhoval. Následoval svoji manželku, která si přála odejít k synovi, osud jí to dopřál jen na malou chvíli – ona zemřela a Jan Svoboda se ocitl v nemocnici. Nyní žije ve Velvarech v blízkosti své rodiny. Před odchodem z Vlašimi dostal od vlašimské
městské rady kazetu s děkovným dopisem, a symbolickým klíčem od města. V dopise starosta města mimo jiné píše: „Jsem potěšen, že mohu jménem Rady města Vlašimi za Vaši činnost poděkovat. Jako výraz úcty a uznání přijměte prosím symbolický dárek, od kterého si slibujeme, že u Vás bude v Sazené u Velvar vyvolávat příjemné myšlenky a vzpomínky na Vaši Vlašim.“ Podepsán Mgr. Luděk Jeništa, starosta města. Přejeme Janu Svobodovi do příštích let i nadále tělesnou a duševní svěžest, tedy pevné zdraví. Josef Moudrý
NAVRHNĚTE BLANICKÉHO RYTÍŘE V roce 2011 bude již potřinácté udělováno ocenění Blanický rytíř fyzické osobě, která se významně zasloužila o ochranu a rozvoj přírodního a kulturního dědictví Podblanicka. Ocenění udělují třem navrženým kandidátům neziskové organizace Podblanicka, konkrétně Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim (administrátor ceny), občanské sdružení Chlum Čerčany, Vlastivědný klub P.A.N. Vlasáka Vlašim, Vlastivědný klub Votice, Vlastivědný klub Český Merán, o. p. s. Český Merán, Klub mladých Sedlec-Prčice, Sdružení Přátel Chotýšan, Český svaz ochránců přírody Benešov, Český svaz ochránců přírody Kladruby, Český svaz ochránců přírody Sázava, Český svaz ochránců přírody Střítež, Český svaz ochránců přírody Votice, Vlastivědný klub Šternberk, Vlastivědný klub Týnec nad Sázavou a okolí, Podblanický vědeckotechnický klub železniční, Podblanické infocentrum, občanské sdružení Podblanickem, Posázaví o.p.s., Posázavský pacifik, Vlašimské hudební mládí a Vlašimská astronomická společnost. Od počátku vyhlašování v roce 1999 obdrželo ocenění neziskových organizací již třicetšest osobností. Návrhy na ocenění lze podávat do 31. března 2011. Nominována může být fyzická (nikoli tedy právnická) osoba, která se významně zasloužila o ochranu a rozvoj přírodního a kulturního dědictví Podblanicka. A to za mimořádný čin v uplynulém roce (popř. dokončený v uplynulém roce) nebo za celoživotní dílo (ve výjimečných případech může být ocenění uděleno i in memoriam). Nominaci může podat kdokoli, tedy jednotlivý občan, obec či zájmový spolek písemně na adresu: Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim. Nominace musí obsahovat titul, jméno Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4
a příjmení kandidáta, datum jeho narození, odůvodnění nominace a jeho kontaktní adresu, popř. telefon. Nominaci je třeba podat písemně s podpisem a kontaktem na navrhující osobu nebo organizaci. I tentokrát bude ocenění udělováno na Velký pátek, letos tedy 22. dubna 2011 od 13 hodin v obřadním sále vlašimského zámku. Jan Urban
21
Ochotnické divadlo na Podblanicku XXVI. Z historie ochotnického divadla v Čechticích (2) Archivní materiály o ochotnické divadelní činnosti z konce 19. a začátku 20. století chybí. První zmínka nalezená v zachované školní kronice uvádí, že v roce 1923 sehráli žáci obou zdejších škol pod vedením učitele Václava Nováka pohádkový příběh Pokoj lidem dobré vůle s čistým výtěžkem 139 Kč věnovaným ve prospěch vánoční nadílky. V dubnu následujícího roku pak byla uvedena pohádka Honza v zakletém zámku. Není náhodou, že 300 Kč jako výtěžek z představení je tentokrát věnován TJ Sokol. V pasáži školní kroniky o mimoškolní činnosti učitelů nacházíme totiž kromě Václava Nováka i další jména pedagogů spolupracujících s divadelním odborem Sokola. Jsou to Bohuslav Kučera, Anna Tvrdíková, Josef Lapáček, Jan Houska, František Černý, Blažena Průšová a Jan Dě-
Z představení hry Ladislava Stroupežnického Naši furianti (1963). 22
dič. Až do roku 1933, téměř každým rokem, uvádí žákovský soubor alespoň jednu premiéru převážně u příležitosti významných výročí a vánočních svátků. Například pohádky Zlatá husa, Jiříkovy housle, Medvěd se zvonečkem, ale i dramatická pásma a hry jako Blaničtí rytíři, České vánoce, Pro tatíčka Masaryka. Ale nepředbíhejme a vraťme se do roku 1913, kdy byla v Čechticích založena starostou Křivsoudovské jednoty bratrem Sedlákem Tělocvičná jednota Sokol a posléze, mimo jiné, jeho divadelní odbor. Sokolu se brzy podařilo koupí získat hostinec v domě čp. 12 (U Zlaté Prahy), jako stálou základnu pro rozvoj své rozsáhlé činnosti. O práci divadelního odboru z počátečních let jeho existence nemáme žádné písemné zprávy, ale z ústního podání pamětníků a školní kroniky vyplývá, že záhy navázal na bohatou divadelní tradici v obci. První podložené informace o činnosti pocházejí z roku 1930, kdy byla uvedena 9. března Jiráskova Lucerna. O tři roky později k dvacátému výročí založení Sokola sehrál spolek hru Terezínští katani. Z dalších činoherních titulů je třeba zmínit hru čechtického autora Karla Forsta Tetička, uvedenou v roce 1941. Mezi lety 1930 až 1945 však ovládli zdejší jeviště převážně tehdy oblíbené operety – Na svatém Kopečku, Na tý louce zelený, Madlenka z kovárny, Petříček a Pavlíček, Ti čechtičtí střelci, to jsou nimrodi. Z režisérů a herců je vzpomínáno kromě zmíněných učitelů např. na Boženu Hájkovou, Františka Štaince, Leokádii Kurzovou, Oldřicha Jahodáře, Čeňka Kalvodu, Mílu Lapáčkovou, Libuši Jahodářovou, Jiřinu Jankovskou a Františka Jančeho. Je nutné také připomenout, že v letech 1934 – 1939 působil v Čechticích i loutkařský odbor Sokola pod vedením Jana Housky a manželů Tvrdíkových. Ten uváděl i několik premiér ročně. V roce 1945 byla slavnostně uvedena Čapkova Matka v režii Růženy Chládkové a o rok později nacvičil žákovský soubor pohádku o Popelce. Poválečná léta se ukázala co do domácí jevištní tvorby jako nepříliš bohatá. Za zmínku stojí v roce 1952 úspěšné provedení operety Rudolfa Piskáčka Perly panny Serafínky, která se dočkala devíti repríz, kromě Čechtic také v Dolních Kralovicích, Lukavci a Louňovicích. Po pěti letech byla uvedena Jiráskova Vojnarka a roku 1958 Maryša bratří Mrštíků. Vystoupení sehraná místními ochotníky byla do konce Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4
Záběry z představení hry Ladislava Stroupežnického Naši furianti (1963). Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4
23
šedesátých let často nahrazována hostováním Oblastního divadla z Benešova. Divadelní spolek po založení Osvětové besedy přechází pod její zastřešení a podílí se na programech při silvestrovských zábavách, spoluorganizuje maškarní průvody a zábavy. V letech 1958 až 1960 uvedli žáci zdejší školy pohádku Sůl nad zlato, místní skupina ČSM nastudovala hru Emy Řezáčové Jana a na závěr roku 1960 místní ochotníci sehráli hru V. Martínka Kamenný řád v režii Marie Nebřenské. Za uvedení tohoto titulu obdrželi členové spolku odměnu od MNV ve formě zájezdu do Prahy spojeného s návštěvou historických památek a večerního divadelního představení. Kamenný řád byl znovu reprízován v Čechticích a pohostinsky uveden v Domašíně a Šlapánově. Roku 1963, k padesátému výročí založení TJ Sokol, místní ochotníci uvedli s velkým ohlasem Stroupežnického hru Naši furianti. Představení bylo třikrát reprízováno. Po dvou letech následovala další úspěšné hra Arthura Watkyna Anna přechází na červenou. Paní Marjánka, matka pluku bylo poslední vzpomenuté představení, které v roce 1970 sehráli místní ochotníci. Osvětová beseda, později Klubové zařízení MNV nahradilo absenci místních představení
častými zájezdy do pražských divadel a hostováním jiných ochotnických souborů. Významným pro ochotnické divadlo v Čechticích se stal rok 1975. Na scénu přichází paní Vlasta Kubalová, učitelka místní základní školy se svými žáky a uvádí v předvánočním období pohádku Elišky Krásnohorské Medvěd a víla. A tímto krokem mají čechtické děti i dospělí až do roku 1998 postaráno nejméně o jednu premiéru ročně. Dětský divadelní soubor reprezentuje nejen Čechtice, ale i celý benešovský okres na mnoha krajských a celostátních přehlídkách. Škoda, že se získané zkušenosti ze školního divadla nestaly podhoubím pro oživení spolkové divadelní činnosti s tradicí sahající až do druhé poloviny devatenáctého století. Slávka Rýdlová (foto: archiv Vlasty Kubalové) Prameny: Kronika Obecné a měšťanské školy Čechtice 1923 – 1964 Obecní kronika 1945 – 1985 Rozhovory s pamětníky provedené v roce 1998 učitelkou základní školy paní Vlastou Kubalovou
Ekoporadna a Ekoobchůdek Přízemí Podblanického ekocentra ČSOP, Pláteníkova 264, Vlašim, vlevo za hlavním vchodem. Ekoporadna – Bezplatné poradenství a pomoc v otázkách životního prostředí. Osobně pondělí až pátek, 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 17.00 h. nebo písemně, telefonicky či emailem). Ekoobchůdek – otevřeno: pondělí až pátek, 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 17.00 h., v období od 1. 5. do 30. 9. také o víkendech (10.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h.). Nabízíme – vlastivědnou a přírodovědnou literaturu, plakáty – biopotraviny z ekologického zemědělství (káva, čaj, čokoláda, sladké sušenky, slané krekry, sladkosti, koření, třtinový cukr, bylinné a dětské čaje Sluneční brána, těstoviny a další) – potraviny z konopí (pochoutky, pivo, limonády, konopný olej lisovaný za studena), konopnou kosmetiku Cannaderm a další výrobky z konopí, – řemeslné výrobky, ptačí budky, krmítka, krmivo pro ptáky – ekologické čistící prostředky a další k přírodě i člověku šetrné výrobky.
24
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4
Ze starších čísel
Benešovské banderium Přemnoho drobných obrázků namalovaly pilné ruce dobrosrdečného mistra Alše. Obrázky veselé, smutné – jako ty pouťové písničky a řikadla, složená a sešitá v tlustém špalíčku Alšovy drahé maminky. Tak najdeš v Alšově Špalíčku obrázky k popěvkům, písním, řikadlům a hádankám ze všech koutů Čech, Moravy, Slezska i ze Slovenska. Najdeš statné chlapce i švarná děvčata z rodného Alšova kraje, z Prácheňska, najdeš dudáky ze Strakonicka a Domažlicka, uvidíš panské dráby z rovin okolo Kolína, podi-
víš se statným chasníkům z Berounska, spatříš jako jedle urostlého klatovského dragouna na bujném vraníku, zahlédneš tlustého hostinského od Budějovic. Roztrhanému žebrákovi z Bydžovska bys dal hned krejcar. Zastavíš se nad bohatou barevností krojů z Moravského Slovácka i kdesi z „uherské strany“. Ba, v duchu se ti vynoří i pohádkové bytosti a dech se ti zatají nad hrozným drakem nebo ošklivým vodníkem a polednicí a zas srdce zaplesá nad milou tváří betlémského jezulátka.
Mikoláš Aleš: Benešovské banderium. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4 – příloha
I
Najdeš ve Špalíčku postavy husitských hejtmanů a bojovníků i statného Janošíkova „horního chlapce“ s okovanou valaškou po boku. Také benešovské chlapce Aleš jednou vykreslil. Dal obrázku název „Benešovské banderium“. Banderium – to je selská slavnostní jízda v lidových krojích. Tož zahleďte se na tyto tři statné sedláky, jak na svých čistých konících jsou připraveni vyjeti na venkovskou slavnost. Snad o velikonocích, aby vyprovodili ze vsi ošklivou zimu a utopili ji v potoce, snad na stavění májů nebo na dožínky. Sklidili s polí bohaté zrno. Stodoly jsou naplněné, až se patra prohýbají. Spokojenost jim září z očí. A tam nad rybníčkem stojí kostelíček, v něm sluha Páně požehná, aby úrodu užili ve zdraví. A pak ta náves! Vždyť děvčata už se hrnou, už v hloučcích čekají, až zazní z krčmy první zvuky venkovské muziky. Grošák, hnědka i bělouš se jen svítí a hedvábné pentle vlají s bujné hřívy, spletené v copánky. Chlapci v benešovském kroji – ten ještě vaši dědové pamatují! Světlé kalhoty s pentlemi ve vyleštěných holinkách. Kabátec pěkně v pase probraný, s dvěma řadami lesklých knoflíků. U krku pestrý venkovský šátek. A na hlavě čapka z nejhustší beránčiny, pěkně do čela. Aj – jací to statní vojáci veliké selské
armády! „Vás jistě dlouho nebudou prohlížet císařští verbíři při odvodech v Benešově“, zasteskla si kdysi leckterá dívčina ze vsi. Už grošák hrabe nepokojně, už už chlapci pobodnou koně a vyrazí. A v hospodě bude pod velikým dožínkovým věncem ze zlatých klasů letošního obilí a z prostého polního kvítí veselo, hlučno až do kuropění. Podařilo se nám získati zajímavou perokresbu Mikuláše Alše „Benešovské banderium“, kterou přinášíme v tomto čísle. Je to – pokud známo – jediný obrázek z velikého díla nesmrtelného mistra, který má přímý vztah k Benešovsku. Originál, z kterého jsme dali udělati štoček, je veliký 14 cm krát 13 cm a je kreslen černou tuší na rastru, t. j. na jemně čtverečkovaném papíře. Bílé skvrnky na hlavách a bocích koní (malíři říkají světélka) jsou vyškrabávány ostrým nožíkem, tím se dosáhne větší modelace. Obrázek je podepsán písmenem A bez letopočtu. Originál (kresba vlastní rukou) měl asi původně sloužit jako ilustrace do některého soudobého obrázkového časopisu (Paleček, Květy, Zlatá Praha), ale nebyl, pokud se dalo zjistiti, dosud nikde reprodukován (otištěn). Richard Dušek Pod Blaníkem, ročník XIX., 1939 – 40, č. 3
regionální pověsti, povídky, vyprávění a poezie
Život ve vlašimském zámku za války a po válce (2) Vlašim mívala tehdy asi 3000 obyvatel, dvůr velkostatku a i jiný knížecí majetek dával lidem ve Vlašimi práci, zdarma vodu a téměř zdarma elektřinu, mnohým i ubytování, ostatní lidé měli práci v „kapslovně“. Většina lidí z Vlašimi měla také ze dvora velkostatku obživu, nikdo ve Vlašimi za války nemusel trpět hlad. Navečer se ve dvorské mlékárně prodávalo mléko a máslo a mohli si ho koupit i ti, co neměli lístky. Pan Linke jako ředitel to věděl a lidem přál, také můj otec jako adjunkt živočišné výroby (dnes by se řeklo zootechnik) a vedoucí té malé mlékárny lidem přál, ale oba tak byli jednou nohou v koncentračním táboře, stačilo něčí udání, že se kupuje i bez lístků. II
Vlašim však byla před gestapem dost chráněna právě manželi Linkovými, tím že uměli německy, členům gestapa občas něco dali, nějakou pálenku, a byl pokoj od kontrol. Také ředitel „kapslovny“ ing. Hocke, ač byl Němec, byl na lidi hodný, mnoha zajatcům pomohl k útěku domů a sabotážníky chránil. Škoda, že moudří lidé, pokud ve Vlašimi byli, nevystoupili na obranu těchto hodných a nevinných lidí proti několika samozvancům, členům KSČ, kteří se prohlásili národním výborem. Po návratu zaměstnanců bydlících v zámku, po návratu do svých bytů, začal hospodařit v zámku národní výbor. Denně odjížděly vozy vrchovatě naložené parožím, bylo tehdy řečePod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4 – příloha
Kníže princ Karel Auersperg–Breunner s manželkou a dětmi a Jeho Excelence Karel kardinál Kašpar před válkou na zámeckém nádvoří.
no, že se to veze do knoflíkáren. Odvážely se i jiné věci, nábytek. Co zbylo, konaly se veřejné dražby, prodávaly se zbylé obrazy a zbylé umělecké věci. Moje rodiče i jiní sousedé v zámku byli z toho zděšeni. Byl zrušen a rozdělen velkostatek, ač živého inventáře mnoho nezbylo. Když tam byla ještě Rudá armáda, někdo přišel říci důstojníkovi, že voják postřílel všechny krávy ve chlévě. Důstojník se šel do dvora podívat, a když to viděl, vzal pistoli a opilého vojáka bez soudu zastřelil. Rusové tehdy také vystříleli u čínského pavilonu všechny zlaté bažanty. Také se zjistilo, že ve sklepích zámku, kde byly police s lahvemi vzácných vín, jsou jen lahve naplněné vodou. To však neudělala Rudá armáda, ta by se nezabývala plněním lahví vodou, to musel někdo ze zaměstnanců, kdo do sklepů měl přístup. Zaměstnanci přišli zrušením velkostatku a jeho pracovních míst o práci, kterou měli na pile, v lesním hospodářství i na jiných farmách a proto hledali práci jinde. Ing. Horáček s rodinou odešel do Plané u Mariánských Lázní, Skoupilovi byli odvezeni do Rakouska, Linkovi byli zničeni, paní pak žila ve městě Santa Barbara. Můj otec odešel a odstěhovali jsme se do východních Čech, odkud otec pocházel. Místo mu sehnal a doporučil kamarád z Vlašimi ing. Jindra Neubauer. Otci nabízel místo vedoucího statku v Lánech kancléř Jaromír Smutný, ale otec o to nestál Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4 – příloha
a dobře udělal, za dva roky by byl otec v komunistickém vězení. V zámku zůstali jen staří lidé, kastelán s paní a slečna Verunka. Rodina, která bydlela v rohové budově za zadním dvorkem, odstěhovala se ve Vlašimi do svého domku v Pavlovské ulici, o který později při výstavbě města přišla. V bytech zámku po válce bydlely krátce jiné rodiny, postupně se však zámek začal měnit, jeho bytová část se změnila na učňovskou školu. Dnes je hezky zrestaurován. V pivovaru pod zámkem bydlel sládek pan Ladislav Bittner s manželkou, velice hodní lidé. Těm nebyl vykraden byt, nemuseli se vystěhovat, protože vchod do pivovaru byl samostatný mimo zámek. Pamatuji, že v pokoji ve věži měli modrý strop se zlatými hvězdičkami. Když přišel o práci sládka, odstěhovali se do Smiřic, kde byl ještě dlouho v tamním pivovaru sládkem. Děti neměli, po smrti své paní se odstěhoval k příbuzným do Dvora Králové nad Labem. Poslední etapa likvidace bytů Linkových a Skoupilových byla ta, že kastelán dal na dvůr velký kotel a v něm pálil všechny zbylé drobnosti z bytů, jako písemnosti, fotografie, to, co na podlahách zůstalo. Park byl otevřen veřejnosti, brzy byl rozbit kovový jelen, byly ukradeny kamenné sedačky ve tvaru hřibů, začal se devastovat čínský pavilon. Za zámkem do bývalé růžové zahrady (dnes letní kino) chodily děti v zimě sáňkovat. V roští III
Uprostřed paní Lyde Linková, po její pravici manželka fořta p. Skoupilová a po levici matka fořta, která ještě ve Vlašimi zemřela těsně před válkou.
jsme hledali bakelitové bedýnky od německých vojenských telefonů, zabudovali jsme je pod sníh v jezdící dráze a tak se sáňkovalo přes „skoky“. Velkostatek ještě za války pracoval tak, že vedoucím byl šafář, který s rodinou bydlel ve dvoře, měl byt v jižní části východního traktu budov ve dvoře. Od jeho bytu k severu byly stodoly a chlévy. Jižní trakt budov byly asi z poloviny kanceláře a z poloviny byty. Pro rozšíření kanceláří byl zrušen byt mých rodičů a tím dostali k mému narození byt v zámku. Západní trakt budov dvora byly byty zaměstnanců dvora, i ratejny tam někteří měli, byla tam docela moderní kovárna a na severním rohu tohoto traktu byl dům nazvaný „kasino“, to byly také byty, většinou svobodárny pro mladé techniky a inženýry. Severní trakt budov byly dílny, mlékárna, která pasterizovala mléko a vyráběla máslo, a dál stodola a chlév. Dvůr byl ve tvaru IV
obdélníku, uprostřed byla silážní věž a hnojiště. Šafář měl pomocníky-adjunkty, dnes by se řeklo zootechnika, agronoma, také pro lesy měl lesní rada adjunkty. Ti, co se v kanceláři starali o účetnictví, byli důchodní. Takže z bývalého dvora se zachovaly severní budovy, bývalá mlékárna a vedle chlév a stodola (hasičská zbrojnice – dnes MěÚ). Do dvora byl vjezd tam, kde je dnes budova MěÚ a na jižní straně se projelo druhými vraty na křižovatku (dnes pod poštou). V místech dnešní pošty a ještě trochu západně bývaly prasečníky. K velkostatku patřil také chudobinec, kde mohli dožít bývalí pracovníci dvora, měli po jedné místnosti. Dvůr-zemědělská činnost, nebyla výdělečná, stačily se sotva pokrýt náklady, ale výdělečné byly lesy a pila. Z příjmů se pak ve Vlašimi postavilo dost domů, i ten, kde je dnes hlavní budova MěÚ. V 60. letech nám sdělila slečna Verunka, že pan kníže podle mezinárodního jednání dostal jakousi almužnu za majetek ve Vlašimi, byla to částka symbolická, ale bylo někde uznáno, že nebyl Němec a kolaborant, že byl řádný občan Rakouska a celá jeho rodina. Pan ing. Hocke, ředitel „kapslovny“, dožil v chudobě v Ostrově. Děti neměl, zůstal svobodný. Bývalý majitel by jistě dnes měl radost, že je zámek opravený, ovšem z toho, jak se s ním jednalo a jaké ohromné pomluvy se vylepovaly na plakátech, jaký nevděk za vlídnost k lidem ve Vlašimi, za to, jak jeho dvůr dával celou dobu války lidem živobytí a ochranu, jeho elektrárna elektřinu a vodárna vodu, jak se zacházelo s jeho majetkem a dobrými zaměstnanci to byla jistě veliká nevděčnost a veliká rána. Po válce navštívil Vlašim pan kardinál Josef Beran, v Besídce u kostela mluvil k dětem. Potom ještě zavítal do Vlašimi prezident dr. Beneš s paní Hanou, dolní náměstí bylo plné lidí, uprostřed horní strany byla dřevěná tribuna. O zámku a velkostatku ve Vlašimi vyprávím podle svých pamětí i z vyprávění rodičů, jsem poslední a nejmladší, kdo tam žil, kdo se v zámku narodil. Helena Erbrtová (foto: archiv autorky) (Pozn. red.: Při zpracování první části článku došlo k drobným chybám, za které se čtenářům omlouváme.) Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4 – příloha
Vzpomínka na řezbáře Františka Kupsu Letos uplynulo 35 let od úmrtí lidového řezbáře Františka Kupsy. Narodil se roku 1896 v Ratajích – tato obec je právem hrdá na tohoto jedinečného člověka a umělce. Již od dětství měl zálibu v řezbářství a projevil se u něho výrazný výtvarný talent. Jeho touhou bylo ztvárnit bájný Blaník i tajemné rytíře. Pro první realizaci si zajistil pro kostru vrchu kámen přímo na Blaníku, následovalo vytváření zalesněné hory i s rozhlednou a jeskyní, figurkami rytířů, dalšími postavičkami – včetně jeho oblíbených koní. Později kamennou konstrukci hory nahradil proutěnou, tu obalil sádrou a doplnil dalšími figurkami. Pan Bohuslav Hejný (rodák z Ra-
František Kupsa (foto: archiv ČSOP Vlašim).
František Kupsa: Modlitba (foto: autor). Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4 – příloha
taj a současný vlašimský občan) rád vzpomíná na budování tohoto díla, které jako dítě sledoval v ratajské kovárně a záviděl starším chlapcům, kterým byl svěřen úkol vyřezávat z překližky siluety stromů. Bohuslav Hejný dále vzpomíná: „V roce 1968, po sto letech od slavnostního dovezení základního kamene z Blaníku na stavbu Národního divadla, se stejně jako z jiných památných míst naší vlasti vezla symbolicky schrána s prstí z Blaníku do Prahy. Byla umístěna na Kupsově Blaníku, který dominoval alegorickému vozu – ten navrhl Richard Dušek. V Praze byla schrána s prstí předána zástupcům Národního divadla. Celá výprava a vyzdobený vůz s Blaníkem se těšily velké pozornosti Pražanů.“ Nyní je pozoruhodné Kupsovo dílo vystaveno v Muzeu Podblanicka ve Vlašimi. V padesátých letech minulého století byla vybudována v Ratajích nová kaple a pan Kupsa se opět pustil do práce! Vytvořil lidový betlém V
s padesáti figurkami lidí i zvířat. Je to nádherná řezbářská práce do lipového dřeva, vše prosté – ale kouzelné. Betlém v Ratajích není jediným jeho dílem. Další jsou ve Zdislavicích, Vracovicích, Domašíně, Bernarticích i jinde. Ve Zdislavicích je další významná památka na Františka Kupsu. Na severní straně kostela sv. Petra a Pavla je jeho socha ukřižovaného Krista v životní velikosti. Ta byla také využita ve filmu režiséra Evalda Schorma „Den sedmý, osmá noc“. Dovolte osobní vzpomínku na tohoto lidového umělce. Když jsem jako začínající učitel nastupoval na jednotřídku v Pravěticích (1955), došlo k náhodnému setkání v autobuse do Načeradce, kam František Kupsa zajížděl za pracovními povinnostmi. Mezi vstřícnou debatou jsme přišli i na společný zájem ve výtvarné oblasti – a po létech pak vzpomínali na toto setkání. To už bylo ve Zdislavicích a do Rataj to nebylo daleko! Vždy říkával: „Až tu nebudu, všechna moje fidlátka si vezmete a budete pokračovat.“ Pak jsme v roce 1970 přesídlili do Vlašimi a pan Kupsa roku 1975 zemřel. Smutná událost, ale stejně i citlivá vzpomínka na jeho slova. Do Rataj jsem se podíval až za půl roku, zdálo se mi neetické brzy po pohřbu se ptát po jeho nářadí. Paní Kupsová s lítostí sdělila, že hned
týden po události dostala návštěvu z jistého dřevozávodu – a tam putovaly všechny nástroje. Když viděla moje zklamání, vzala mne do dílny, a tam našla ještě pár nádherných starých nástrojů (kladívko, dláto) a na památku předala. Jako unikát jsou dnes vystaveny v Podblanické galerii ČSOP ve Vlašimské bráně, kde vedle fotografie připomínají osobnost tohoto svérázného lidového umělce. Ve sbírkách galerie však dosud stále chyběla Kupsova řezbářská práce. Když jsem letos v únoru přijal od obce Rataje pozvání na besedu „Příhoda vzpomíná a hraje“, zařadil jsem do programu i téma místního rodáka. Požádal jsem přítomné, zda by nebylo možné do Podblanické galerie získat nějakou jeho sošku. Oboustranně vstřícná nálada zapůsobila a hned po skončení akce za mnou přišel Bohuslav Hejný (také výtvarník a mj. autor návrhu na znak a prapor Rataj) a nezištně nabídl sošku „Modlitba“. Citlivé dílko je už tedy v galerijní sbírce a připomíná návštěvníkům osobnost Františka Kupsy. Lidsky čistého a pracovitého člověka s uměleckými sklony. Lidový řezbář František Kupsa si toto místo pro svoji „Modlitbu“ určitě zaslouží. Stanislav Příhoda
Podblanický kraj Zdravím tě z dálky rodný můj kraji, v němž se zdá být jak na kraji v ráji. V dálku mi kyne každý strom, víska a mě se po něm někdy tak stýská. Kdybych kraj světa daleký zašla, nevím, zda jinde hezčí bych našla. A uprostřed tam Blaník náš stojí, přemnohá pověst k němu se pojí. Ať svítí slunce, či nad ním hřímá, v něm svatý Václav s vojskem svým dřímá. Kol něj se sličná Blanice vine, za vlnkou vlnka tichounce plyne, lučinou, lesy, pospíchá v dáli, v ní zrcadlí se stromy a skály. V prostřed těchto kopců, polí a strání, lid dobrých srdcí, mozolných dlaní. VI
Při cestách v poli zřím boží muka, jak je tam zdobí nábožná ruka. Když v žáru slunce kraj létem plane líbezný vánek tichounce, v záplavě květů za ranní rosy, lučinou, polem zazvoní kosi. V zimě zřím v duchu svou vesničku milou, jak ji sníh proměnil v pohádku bílou. Do bílých závějí sluníčko svítí, tisíce démantů vše kol se třpytí. Když šťastná náhoda někdy chce tomu, že se zas po čase navracím domů, v pozdrav se klekání zvon rozezvučí a již mne přijme ten kraj do náručí. Jaroslava Jarolímková-Lipinská Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4 – příloha
regionální literatura
Soběhrdy 650 let. Kronika obce V roce 2010 vydala Obec Soběhrdy publikaci „Soběhrdy 650 let. Kronika obce“. Vznikala od konce roku 2006 a autorsky za ní stojí Mgr. Maciej Kucharski, CSc. s šestičlenným kolektivem. Nejstarší historii přibližuje kapitola „Dějiny krajiny našeho domova“. Vývoj od roku 1850 do 90. let 20. století pak kronikářsky shrnuje kapitola „Jak šla doba kolem nás“. Zvláštní pozornost si zasloužil evangelický sbor a samozřejmě i bohatý spolkový život, včetně „Sborů dobrovolných hasičů“ v Soběhrdech, Mezihoří a Žíňanech. Své místo má také nejnovější vývoj obce po roce 2000. Dějiny popisných čísel jsou sledovány v rámci bývalých rycht – soběhrdské, mezihořské, phovské, žíňanské a žíňánkovské. Publikaci doprovází barevná obrazová příloha, nechybí přehled použité literatury. Jindřich Nusek
Malá procházka Vlašimskem V roce 2010 vydal Luděk Horký publikaci pod názvem „Malá procházka Vlašimskem“. Vlastně jde o publikace dvě, protože vyšla ve formátu A5 v tvrdých deskách a dále zmenšená brožovaná ve formátu A6. Protože má kniha sloužit také jako průvodce, je vydání zmenšené verze dobrým nápadem. Kniha je volným pokračováním publikace „Mé vzpomínky na Kladruby a okolí“ vydané v roce 2006 stejným autorem. Publikace obsahuje popis celkem čtrnáct výletů Vlašimskem s důrazem na výlety podnikané z Rehabilitačního ústavu Kladruby (z Kladrub jsou popsány čtyři výletní okruhy). Autor všechny trasy prošel, popsal a fotograficky zdokumentoval, a to nejen objekty a zajímavosti, které můžeme na výletech potkat, ale i dění a události, kterých byl při svém putování svědkem. Část výletů je doplněna i mapkou s vyznačením vedení trasy. I když popisu tras by se dalo ledacos vytknout a také kvalita fotografií není vždy nejlepší, je z celé knížky patrné velké zaujetí autora regionem a silnou vazbu, kterou v průběhu svého léčení v KladPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4 – příloha
rubech ke kraji pod Blaníkem získal. Knihu lze získat v Rehabilitačním ústavu Kladruby. Pavel Pešout
VII
Toulky Vlašimskem Vyznavačům krás Podblanicka se v letošním roce dostala do rukou fotografická publikace, která je jistě potěšila. Jde o knihu Václava
Vilimovského Toulky Vlašimskem. Pokud bychom použili filmařskou terminologii, lze o ní bez jakékoli nadsázky říci, že se jedná o knihu autorskou. Václav Vilimovský v ní totiž jednak jako autor fotografií zúročil svou vynikající znalost našeho kraje, výjimečný cit pro vnímání krajiny a dlouholeté fotografické a filmařské zkušenosti, také ji však sám graficky upravil a v neposlední řadě ji vydal vlastním nákladem, což dnes věru není obvyklé. Pokud se čtenář ponoří do prohlídky více než 150 barevných fotografií, bude moci zhlédnout záběry z 68 lokalit z Vlašimska, které jsou abecedně řazeny. Každá fotografie je navíc autorem pečlivě opatřena souřadnicemi GPS, takže jakýkoli případný zájemce bude moci lehce najít místo, odkud byl ten který snímek pořízen. Knihu Toulky Vlašimskem lze tedy vnímat jako autorovo milé pozvání k objevování zajímavých míst pod Blaníkem. Radovan Cáder
Kronika Měchnova a Šternova Na podzim tohoto roku vydal Městys Divišov podivuhodnou publikaci Karla Kočího „Kronika Měchnova a Šternova“. Autor se dlouhodobě
VIII
a podrobně zabývá místopisem Podblanicka se zaměřením na Divišovsko. Shromáždil a utřídil nepřeberné množství informací, svědectví, dokumentů, map, fotografií a publikací vztahujících se k místu, kde žije, a tento svůj zájem přetavil v publikaci, jejíž přípravě se věnoval uplynulých deset let. Kronika sleduje vývoj Měchnova a Šternova od prvních pramenů popisujících Posázaví až po dnešní dobu, to vše v kontextu českých dějin. Dále popisuje dějiny měchnovského hasičského sboru, knihovny a osvětové besedy, zachycuje pomístní jména a popis katastru Měchnova a Šternova, věnuje se filiálnímu kostelu sv. Martina v Měchnově, přilehlému hřbitovu i nedalekému židovskému hřbitovu. Autor jednotlivě sepsal existující i zaniklé chalupy a usedlosti Měchnova a Šternova podle čísel popisných, zmiňuje i působení rodu Sternbergů v našem kraji po roce 1841. Samostatnou částí publikace je lidopis, ve kterém je zachycen popis života lidí na Divišovsku s důrazem na zemědělské práce, církevní a civilní Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4 – příloha
rok na vesnici. Stostránková obrazová příloha knihy podchycuje nejstarší mapy, dobové dokumenty, fotografie rodin a života v obou obcích i jednotlivých stavení a pamětihodností. V publikaci autor výrazně projevuje svůj pozitivní vztah k místu, kde celý život žije, a k lidem, se kterými se za svůj bohatý život setkal. Pochopitelně odráží také přirozenost zdravého selského uvažování autora. Obálku knihy navrhnul a barevnou přílohu pěknými ilustracemi Měchnova a Šternova doplnil malíř a někdejší divišovský učitel Mgr. Jan Dvořák.
Kronika Šternova a Měchnova má celkem 392 stran. Svým textem i obrazovou částí zaujme nejen obyvatele zmíněných obcí, ale také zmiňuje okolní místa – např. Divišov, Český Šternberk, Všechlapy, Slověnice, Drahňovice, Dalovy, Třemošnici, Lbosín. Publikace je k zakoupení ve střediskové knihovně v Divišově, v knihkupectví paní Bendové v Benešově a v knihkupectví paní Žížalové ve Vlašimi. Jan Urban
SVĚT ČESKÉ STŘEDOVĚKÉ CÍRKVE Novou práci historičky prof. PhDr. Zdeňky Hledíkové CSc., v roce 2010 vydalo nakladatelství Argo v edici Historické myšlení. Autorka je známá z mnoha historických publikací, naposledy s titulem „Arnošt z Pardubic. Arcibiskup, zakladatel, rádce.,“ který vyšel v edici Velké postavy českých dějin (viz Pod Blaníkem č. 1/2009, příloha, str. II). Jak známo, pokračovatelem Arnošta z Pardubic, jako rádce a diplomata císaře Karla IV., byl Jan Očko z Vlašimi. Autorka, profesorka pomocných věd historických na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, v tomto titulu předkládá barvité sondy do života církve v Českém království od raného do pozdního středověku. Z vatikánských pramenů, v dřívějších letech takřka nedostupných, čerpala jako ředitelka Českého historického ústavu v Římě mnoho cenných údajů o českých klericích, kteří udělali kariéru u papežského dvora, o neznámých levobočcích českých králů či cestách duchovních do Avignonu a Říma, jež obyčejným vesnickým a městským synkům otevíraly netušené horizonty. Svět české starověké církve je v podání Zdeňky Hledíkové pestrý, rozporuplný, avšak ve všech ohledech postavený na pevných základech její badatelské důkladnosti a úcty k středověkým pramenům. Autorka připomíná na patnácti místech této knihy nástupce prvního arcibiskupa Arnošta z Pardubic, Jana Očka z Vlašimi z doby duchovní a světské moci v Čechách ve druhé polovině 14. století. Zmiňuje se také o Vlašimi, původním rodu Janoviců, patřící pak rodu pánům z Jenštejna na Vlašimi, původně pražskému patricijskému rodu. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4 – příloha
Zajímavá je i samostatná a rozsáhlá kapitola, pojednávající o počátcích Blanické pověsti, s cennými poznámkami, resp. odvolávkami na obsáhlou literaturu. Publikace obsahuje více než 500 stran. Věřme v příslib autorky k zevrubnému knižnímu zpracování osobnosti prvního českého kardinála Jana Očka z Vlašimi. Josef Moudrý
IX
zprávy a sdělení
Zprávy ze Záchranné stanice pro živočichy ČSOP Vlašim Přírodu zahalila sněhová peřina, odpočívá. Ve Vlašimské záchranné stanici pro živočichy máme však stále napilno. S příchodem podzimních a zimních dní se jen změnila skladba pacientů, kterých jsme v tomto období přijali na dvě stě. Více než polovinu pacientů tvořili ježci. Někteří byli pokousáni psem, jiní sraženi autem, většinou však šlo o osiřelá či pozdní mláďata s příliš nízkou hmotností pro přečkání zimy. Většinu z nich se podařilo dokrmit a ještě před nástupem zimy vypustit zpět do přírody, takže jich nadále zůstává v naší péči pouze čtyřicet. Další velkou skupinou našich pacientů byli ptáci. Nejčastěji šlo o poštolky a dravce popá-
lené po střetu s dráty elektrického vedení, které se pro ně během mlhavého počasí stávají velmi nebezpečnou pastí. Dále pak o ptáky pohmožděné po nárazu do velkých skleněných ploch či napadené kočkami a psy. Ze savčích pacientů jsme kromě ježků přijímali nejčastěji srny, zajíce či kuny sražené autem a dále netopýry, kteří včas nenalezli vhodná zimoviště. Ze zajímavějších pacientů se k nám dostali např. dudek chocholatý napadený kočkou, ledňáček říční zraněný pravděpodobně nárazem do překážky či slepýš křehký pokousaný psem. Naší snahou je vždy pokusit se přijatého pacienta vyléčit a umožnit mu návrat zpět do přírody. Bohužel ne vždy je to možné. Někdy jsou zraně-
Dudek chocholatý, jeden ze vzácnějších pacientů. X
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4 – příloha
Také netopýři patří v podzimních a zimních měsících mezi naše časté pacienty.
ní natolik závažná, že pacient uhyne či musí být rozhodnuto o jeho bezbolestném uspání. O to větší radost máme z každého vypouštění vyléčeného pacienta, jako např. z labutě pohmožděné následkem pádu po zachycení křídly o vzrostlé stromy nebo z puštíka obecného, který se u nás zotavoval po střetu s autem. Oba se rozlétli zpět do přírody na začátku prosince. Výrazně také postoupila výstavba nové léčebné části záchranné stanice pro zraněné volně žijící živočichy za Vlašimí, která začala v květnu tohoto roku (viz pod Blaníkem č. 2/2010). Tato část je určená výhradně pro léčbu zvířat a jejich přípravu pro návrat do přírody, jde o moderní komplex nemocnice pro zvířecí pacienty s léčebnými komorami, rozletovými voliérami, výběhy, provozním zázemím a budovou karantény. V současné době jsou hotovy veškeré hrubé stavby, dokončují se střechy a probíhá zateplování budov, přičemž je jako izolační materiál použita sláma. Také voliéry jsou již částečně hotové. Stavba by měla být dokončena v polovině příštího roku. Avšak nejen léčení zvířat je naším cílem. Další, neméně důležitou činností, je osvěta. Kromě Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4 – příloha
prohlídek naší Záchranné stanice s odborným výkladem pořádáme přednášky, vydáváme vzdělávací materiály, tiskové zprávy a účastníme se nejrůznějších akcí. V říjnu jsme se zúčastnili např. závěrečného kola vědomostní soutěže pro žáky základních škol s názvem „Vím, co smím?“. Tuto soutěž uspořádala Policie ČR v Benešově ve spolupráci s Probační a mediační službou ČR, s Okresním státním zastupitelstvím a s námi. Děti mimo jiné řešily trestné činy související s ekologií a ochranou přírody. Energie věnovaná osvětě se určitě vyplácí. Můžeme to pozorovat mimo jiné na zmenšujícím se počtu zbytečně odchycených zvířat a také stále rostoucím počtu konzultací prostřednictvím pohotovostního telefonu, kdy lidé raději před samotným odchytem a snahou pomoci zavolají, popíší situaci a poté postupují dle odborných rad. Díky tomuto postupu se daří předcházet řadě zbytečných výjezdů a neopodstatněným odchytům zvířat, která jsou tak ušetřena bezdůvodnému stresu. Za všechny volně žijící živočichy děkujeme a přejeme poklidné Vánoce a vše dobré v novém roce! XI
Vypouštění vyléčeného puštíka.
Děti odpovídají na otázky zaměřené na ochranu živočichů v soutěži Vím, co smím. XII
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4 – příloha
Pokud chcete podpořit činnost Záchranné stanice pro živočichy ve Vlašimi, můžete tak učinit odesláním finančního daru na účet č.: 322147339/0800 nebo dárcovské SMS ve tvaru DMS ZVIREVNOUZI VLASIM na číslo 87777 (účtování DMS: 30 Kč, Záchranná stanice obdrží nejméně 27 Kč). Můžete přispívat také pravidelně každý měsíc po dobu jednoho roku – odesláním dárcovské SMS ve tvaru DMS ROK ZVIREVNOUZI VLASIM
na číslo 87777 (každý měsíc Vám bude automaticky odečtena částka 30 Kč, Záchranná stanice obdrží nejméně 27 Kč). Pokud naleznete zraněného nebo jinak postiženého volně žijícího živočicha, volejte, prosím, na pohotovostní telefon naší Záchranné stanice pro živočichy 777 800 460. Michala Musilová, Šárka Tlustá (foto: archiv ČSOP Vlašim)
Celostátní setkání ochránců přírody, letos pod Blaníkem Ve dnech 3. až 5. září 2010 pořádala základní organizace Českého svazu ochránců přírody Vlašim v rekreačním středisku Blaník ve Smršťově nedaleko Louňovic pod Blaníkem celostátní setkání členů a přátel ČSOP. Z celé republiky přijelo kolem 180 účastníků. Popis celé akce nám poslala účastnice setkání, členka ČSOP Vlašim, paní Milena Lašťovičková z Netvořic: „A bylo babí léto, jak má být.“ Vydařil se každý den. Vládla výborná nálada, počasí a pestrý a zajímavý program pro děti a dospělé. V pátek odpoledne a večer přijížděli hosté. Po ubytování se účastnili probíhajících seminářů. Večer byli všichni oficiálně uvítáni předsedou ČSOP Liborem Ambrozkem, předsedou ZO ČSOP Vlašim Pavlem Pešoutem a vedoucím Správy CHKO Blaník Lubomírem Hanelem. Pak byla volná zábava u ohně za doprovodu country kapely. V sobotu dopoledne probíhaly podle programu další semináře. Mnozí účastníci navštívili kozí farmu Líza v Hrajovicích v doprovodu Martina Klaudyse, se kterým odpoledne zájemci došli i na bájnou horu Blaník. S Václavem Zemkem další skupina putovala do bývalého zlatodolu v Roudném. Třetí skupina s Radovanem Cáderem jela na exkurzi za historickými památkami Podblanicka autobusem. Prohlédli jsme si Jankov, Ratměřice, Odlochovice, Libouň, Načeradec, Pravonín a Kondrac. Obdivovali jsme, co všechno je obnoveno a co povzneslo krajinu i obyvatele. Večer zářila vatra, kapela hrála country a tancovalo se. V neděli jsme s Karlem Křížem navštívili Záchrannou stanici pro živočichy ve Vlašimi, Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4 – příloha
Podblanickou galerii a část zámeckého parku se Starým hradem. Ti, co zůstali v rekreačním středisku, se seznámili s prací stromolezců Jakuba Hostka a Josefa Vosátky a některé stromolezecké techniky si mohli sami vyzkoušet. Velkou část účastníků tvořily děti, které jsme obdivovali pro zájem o program a ukázněnost. Účastníci se rozjížděli spokojení do svých domovů. Do Prahy, Milevska, severní Moravy, Prostějova, Kroměříže, severních Čech ... Redakce
Návštěva kozí farmy (foto: Martin Klaudys). XIII
Na dendrologické exkurzi (foto: Pavel Jakubův).
Krajské kolo ekologické olympiády ve Vlašimi Na sklonku září tohoto roku se ve Vlašimi opět konalo středočeské kolo Ekologické olympiády. Do Podblanického ekocentra se sjeli studenti z dvanácti středních škol celého Stře-
dočeského kraje, aby se zúčastnili 16. ročníku této soutěže. Letošními pořadateli soutěže bylo Okresní sdružení ČSOP Benešov ve spolupráci se ZO ČSOP Vlašim, Správou CHKO Blaník
Výsadba dubů u Znosimi v rámci praktické úlohy. XIV
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4 – příloha
Vítězné družstvo z Brandýsa nad Labem.
a Městem Vlašim. Ústředním tématem všech úkolů byla druhová rozmanitost (biodiverzita). Tříčlenná soutěžní družstva soutěžila ve dvou praktických a dvou teoretických disciplínách. V rámci praktických disciplín se soutěžící snažili mapovat druhovou rozmanitost ve dvou lokalitách Vorlinského údolí a navrhovali opatření pro její zvýšení. V druhé praktické úloze pomáhali výsadbou dubů letních obnovit poškozenou alej na cestě od vlašimského zámeckého parku do Znosimi. V teoretické části poznávali 140 botanických, geologických a zoologických exponátů a prokazovali znalosti v testu. Titul vítězů putuje do Gymnázia J. S. Machara v Brandýse nad Labem, které vyslalo na olympiádu svůj tým letos poprvé. Studentům Marku Mejstříkovi, Karlu Novákovi a Tomáši Zágoršekovi se podařilo získat 279,5 Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4 – příloha
bodu ze 430 možných. Na druhém a třetím místě se umístila družstva studentů Střední zemědělské školy Benešov a Gymnázia Kladno. Vítězné družstvo se zúčastní národního kola soutěže, které proběhne na jaře 2011. Pro studenty i učitele byl připraven také doprovodný tematický program. Předseda komise RNDr. Tomáš Matějček PhD. z Přírodovědecké fakulty UK si pro kantory připravil odbornou přednášku na téma biodiverzita, se studenty strávil dvě hodiny večer při ekologické simulační hře Opuštěné pole a kulturním programu. Pořádání středočeského kola ekologické olympiády finančně podpořily: Středočeský kraj, Lesy ČR a.s., MŠMT a knihkupectví Daniela Benešov. Lenka Suchanová (foto: Jana Havelková) XV
Deset let Pedagogické konference „Výchova a vzdělávání pro život“ Ve dnech 2. a 3. listopadu 2010 se do Vlašimi sjeli pedagogové z celého Středočeského kraje na X. pedagogickou konferenci „Výchova a vzdělávání pro život“. Letošní konference byla jubilejní, slavnostní. Nechyběl dort s deseti svíčkami, které sfoukla Mgr. Lenka Daňková ze Sítě středisek ekologické výchovy Pavučina v Praze, která stála u zrodu pedagogické konference a organizovala její dřívější ročníky. Konference probíhala v Podblanickém ekocentru ČSOP Vlašim a zúčastnilo se jí 73 pedagogů, kteří měli na výběr pestrou škálu praktických volitelných dílen. Načerpali zde novou inspiraci, náměty i informace, jak začleňovat ekologickou (environmentální) výchovu do školní výuky. Konference vznikla před deseti lety z podnětu Sítě středisek ekologické výchovy Pavučina v rámci celostátního projektu M.R.K.E.V. (Metodika a realizace komplexní ekologické výchovy). Od roku 2000 tak každý rok proběhne ve všech krajích ČR obdobná „mrkvová“ konference. Smyslem akce vždy bylo před-
stavit učitelům nové trendy v environmentální výchově, osvědčené metody, konkrétní návody a příklady dobré praxe. Každý z učitelů si na konferenci může vybrat z volitelných dílen podle svého zaměření a zájmu. Od svého vzniku konference vystřídala několik míst (Střední zemědělská škola Benešov, Toulcův dvůr Praha, Kulturní dům Blaník Vlašim), aby nakonec zakotvila v sídle pořadatele v Podblanickém ekocentru ČSOP Vlašim. Obvykle byla dvoudenní, zvlášť pro mateřské a první stupeň základních škol a pro učitele starších dětí. Desátou pedagogickou konferenci spolufinancoval Evropský sociální fond a státní rozpočet ČR v rámci Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Také předchozí ročníky se uskutečnily díky podpoře Evropské unie, státního rozpočtu (MŠMT, MŽP) a Středočeského kraje. Kateřina Červenková (foto: archiv ČSOP Vlašim)
Konference 2003 v SZeŠ a VOŠ Benešov. XVI
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4 – příloha
Konference 2005 na Toulcově dvoře v Praze.
Zahájení konference 2010 v Podblanickém ekocentru ČSOP Vlašim. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4 – příloha
XVII
Nejlepší ekoporadenský počin roku (3) Síť ekologických poraden STEP, jejímž zakládajícím členem je také Český svaz ochránců přírody Vlašim, vyhlásila první ročník soutěže „O nejlepší ekoporadenský počin“. Představujeme Vám poslední z vlašimských soutěžních projektů. S ohledem na případy ohrožování zájmů ochrany přírody a krajiny a na základě množících se dotazů poškozených či angažovaných občanů se Okresní sdružení ČSOP Benešov (dále jen OS ČSOP) zaměřilo na účast ve správních řízeních. Sdružení má regionální působnost a využívá mimo jiné experty naší poradny při ČSOP Vlašim. Šlo zejména o účast ve správních řízeních o kácení stromů, liniových stavbách apod. Účastníci správních řízení z řad veřejné správy a podnikatelské sféry pohlíželi na účast OS ČSOP jako na aktivistickou a úzce zájmovou a podezřívali sdružení z nekoncepčního přístupu. Přibývalo střetů s žadateli o povolení ke kácení. OS ČSOP svá stanoviska uplatňovaná v rámci správních řízení staví na místní znalosti více než 150 členů z celého okresu a na bohatých odborných zkušenostech v ČSOP sdružených profesionálních a amatérských přírodovědců. Jen v letech 1992 – 1998 se OS ČSOP zúčastnilo několika tisíc správních řízení. V roce 1999 dospělo k myšlence vydat publikaci „Účast ČSOP ve správních řízeních na okrese Benešov“, od které si slibovalo především: 1. Otevřeně deklarovat cíle a obhajované zásady ČSOP. 2. Předcházet eventuálním střetům s žadateli jejich včasným seznámením s postoji OS ČSOP. 3. Upevnit u orgánů státní správy, místní samosprávy i dalších institucí a organizací pozici ČSOP jako dlouhodobě názorově stabilního partnera, který má jasně stanovené cíle. 4. Zprůhlednit a ještě více otevřít ČSOP neorganizovaným spoluobčanům.
Účast OS ČSOP ve správních řízeních pokračovala i následujících deset let a po celou dobu zastřešovala jednotlivé organizace ČSOP v regionu. V roce 2008 vyšly další dvě příručky, a sice „Účast Českého svazu ochránců přírody ve správních řízeních na okrese Benešov v letech 1996 – 2007; analytická a případová studie“, která je unikátní studií praktické aplikace účasti veřejnosti ve správních řízeních, a dále „Účast veřejnosti na rozhodování ve věcech ochrany přírody a krajiny; metodická příručka“, která slouží těm, kdo se aktivně účastní nebo mají zájem účastnit se řízení vedených v rámci zákona o ochraně přírody a krajiny. Její zpracování vycházelo zejména z výsledků analýzy praktické činnosti OS ČSOP v letech 1996 až 2007 v této oblasti. Vznikla jako reakce na množící se dotazy ostatních občanských sdružení, která se chtěla aktivně a úspěšně zapojit do správních řízení. Všechny tři publikace jsou volně ke stažení na webových stránkách http://www.csopvlasim.cz/publikace/. Jan Urban
do tohoto čísla přispěli
Mgr. Radovan Cáder, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim (
[email protected]) Mgr. Kateřina Červenková, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim (
[email protected]) Mgr. Helena Erbrtová, Praha, tel.: 732 587 148 Karel Chlumec, Prokopova 1577, 258 01 Vlašim (
[email protected]) Jaroslava Jarolímková-Lipinská, Kandertova 11/1608, 180 01 Praha 8 Mgr. Jaromír Košťák, J. Morávka 423, 254 01 Jílové u Prahy (
[email protected]) XVIII
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4 – příloha
Milena Lašťovičková, Pod Strání 215, 257 44 Netvořice Josef Moudrý, Pod Tratí 1556, 258 01 Vlašim (
[email protected]) Bc. Michala Musilová, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim (
[email protected]) PhDr. Jindřich Nusek, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim (
[email protected]) Ing. Pavel Pešout, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim (
[email protected]) PhDr. František Procházka, Mánesova 41, 120 00 Praha 2 (
[email protected]) Mgr. Stanislav Příhoda, Dolnokralovická 1298, 258 01 Vlašim (
[email protected]) Slávka Rýdlová, Bezručova 1257, 256 01 Benešov Mgr. Lenka Suchanová, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim (
[email protected]) Jarmila Štogrová, Národní obrany 31, 160 00 Praha 6 (
[email protected]) Mgr. Šárka Tlustá, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim (
[email protected]) Mgr. Jan Urban, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim (
[email protected]) Jaromír Vlček, Dalkovická 244, 257 63 Trhový Štěpánov (
[email protected]) přehled akcí
Muzeum Podblanicka – Zámek Vlašim http://www.muzeumpodblanicka.cz
Běžné expozice jsou v lednu a únoru 2011 uzavřeny. Od ledna bude vybírán příspěvek za členství ve Vlastivědném klubu P. A. N. Vlasáka Vlašim na rok 2011, senioři 50 Kč, pracující 100 Kč. Výstavy Otevřeno: 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (pondělí zavřeno). 25. 1. – 25. 2. 2011: Lidové zvyky. Výstava výtvarných prací ze soutěže Malujeme s muzeem. Akce probíhá v rámci Historického roku ve spolupráci se Středočeským krajem městy Benešov, Vlašim a Votice. Vstupné: dospělí 15 Kč, děti 10 Kč, školní výpravy á 5 Kč. PŘEDNÁŠKY Zámek Vlašim, začátek v 17.00 h. Úterý 11. 1. 2011: Radko Bílek – Poutní místa Kladrubská hůra a Hrádek u Vlašimi Úterý 8. 2. 2011: Jiří Bernat – O archeologických výzkumech na Podblanicku KONCERTY Zámek Vlašim, začátek v 19.00 h. Čtvrtek 20. 1. 2011: Pocta české hudbě. Koncert ke 120. výročí narození velikána české hudby Bohuslava Martinů. Skladby L. Janáčka, B. Martinů a V. Kalabise hrají Štěpán Graffe, Magdalena Graffová (housle), Jiřina Kolmanová (klavír). Koncert se koná za podpory Nadace Leoše Janáčka a Nadace Bohuslava Martinů. Vstupné: dospělí 100 Kč, děti a studenti 50 Kč. Čtvrtek 17. 2. 2011: Pražský žesťový soubor. Jan Votava (tenorový trombon), Jiří Lisý (lesní roh), František Bílek, Arnold Kinkal (trubka) a Karel Kučera (basový trombon). Koncert se koná za podpory Nadace Bohuslava Martinů. Pobočka Benešov, Malé náměstí 74, 256 01 Benešov, tel.: 739 203 301 Služby pro veřejnost: 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (pondělí zavřeno). Změna programu vyhrazena. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4 – příloha
XIX
Český svaz ochránců přírody Vlašim http://www.csopvlasim.cz
Výstavy Přednáškový sál v přízemí Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim. Otevřeno ve všední dny, 9.00 – 12.00 h. a 13.00 – 17.00 h., vstupné dobrovolné. Do 31. 1. 2010: Augustin Satra (1877 – 1909). Malíř a krajinář inspirován Podblanickem. Výstava ve spolupráci s Galerií KODL Praha představuje díla studenta Akademie výtvarných umění v Praze, žáka profesora Julia Mařáka a rytíře Rudolfa Ottenfelda. Kromě Čech A. Satra tvořil v Dalmácii, Hercegovině, Německu (Mnichov, Brémy, Warnemünde a Hamburg). Navštívil Paříž, Bosnu, Černou Horu a Itálii (Benátky a Terst). V roce 1906 se odstěhoval natrvalo do amerického Clevelandu v naději, že tu najde lepší obživu. Tam však nečekaně raněn mrtvicí zemřel. Satrovo malířské dílo údajně čítá kolem 3000 obrazů. Naposledy své obrazy vystavil roku 1908 v Clevelandu. Přednáškový sál v přízemí Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim, vstupné dobrovolné. 7. 2. – 4. 3. 2011: Dvakrát do Kamerunu. Výstava velkoplošných fotografií unikátní přírody současné západní rovníkové Afriky i řady přírodnin a artefaktů, které domorodcům zpestřují život (sloní zub, náčelnickou hůl, dřevěné sochy a masky, kůži luskouna a zmije gabunské atd.). Uvidíte netradiční obrázky z cestování několika zapálených kamarádů přírodovědců, na jehož začátku zaznělo zvídavé: Neměli bychom zjistit, jak se změnil Bafut Geralda Durrella po padesáti letech? Přednáškový sál v přízemí Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim, vstupné dobrovolné. Doprovodná přednáška dne 22. 2. 2011. 14. 3. – 1. 4. 2011: 40. výročí založení literárně dramatického oboru ZUŠ Vlašim. Vernisáž výstavy se uskuteční 14. 3. 2011, začátek v 17.00 h. PŘEDNÁŠKY, TÉMATICKÉ dny, dílny Přednáškový sál v přízemí Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim, vstupné dobrovolné. Pondělí 31. 1. 2011: Venezuela očima přírodovědce. Přednáška Ing. Jana Andresky, Ph.D., vysokoškolského učitele, zoologa a hlavně znamenitého vypravěče, jehož příspěvky mnozí znají z Českého rozhlasu a odborných i populárních periodik. Přednáška do jisté míry navazuje na jeho loňské povídání o pacifickém souostroví Galapágy. Fotografiemi doprovázené vyprávění zavede návštěvníky do delty Orinoka k indiánům kmene Varao, do Cayenské vysočiny na stolové hory, známé také jako Ztracený svět A.C. Doyla, a do venezuelských plání Llanos mezi řekami Apure a Orinoco. Začátek v 17.30 h. Úterý 22. 2. 2011: Dvakrát do Kamerunu. Cestopisná přednáška. Unikátní přírodou současné západní rovníkové Afriky, ale také za domorodými obyvateli aneb po stopách Geralda Durrella Dvakrát do Kamerunu se můžete vypravit s doc. PaedDr. Janem Farkačem, CSc. z Fakulty lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity v Praze. Uvidíte netradiční obrázky z cestování několika zapálených kamarádů přírodovědců, na jehož začátku zaznělo zvídavé: Neměli bychom zjistit, jak se změnil Bafut Geralda Durrella po padesáti letech? Začátek v 18.00 h. Akce doplňuje stejnojmennou výstavu. Změna programu vyhrazena. Činnost a akce Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim – krajského střediska environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty – podporuje Středočeský kraj.
XX
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 4 – příloha
Podblanická galerie ČSOP
Stálá výstava podblanických umělců ve Vlašimské bráně
V květnu a září otevřeno v sobotu a neděli v období od 1. června do 31. srpna denně od pondělí do neděle, po předchozí dohodě i mimo sezónu. Provozní doba: 10.00 – 12.00 h. a 13.00 – 16.00 h. www.csopvlasim.cz
Aukční, prodejní a výstavní síň
založená na více než stoleté rodinné sběratelské tradici Zaměřuje se na nákup a prodej obrazů, kreseb, grafik a plastik českého výtvarného umění 19. a 20. století.
[email protected] | www.galeriekodl.cz
Galerie Kodl s.r.o.,
Vítězná 11, Praha 5 – Malá Strana
