UNIVERZITA PALAVKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA. Ústav pedagogiky a sociálních studií. Diplomová práce. Bc. Klára Nezhybová

UNIVERZITA PALAVKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Ústav pedagogiky a sociálních studií

Diplomová práce Bc. Klára Nezhybová

Syndrom vyhoření u pracovníků v sociálních službách v Centru Dominika

Olomouc 2015

Vedoucí práce: Mgr. Dagmar Pitnerová, Ph.D.

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedených pramenů a literatury.

V Olomouci dne 20. 4. 2015

…………………………….. Bc. Klára Nezhybová

Poděkování Děkuji Mgr. Dagmar Pitnerové, Ph.D za odborné vedení a poskytování cenných rad, které mi předala, ale také za její ochotu a milý přístup při vypracovaní diplomové práce. Dále děkuji vedoucím pracovníkům a zaměstnancům Centra Dominika Kokory, kteří mi poskytli podklady pro výzkum. V neposlední řadě bych chtěla poděkovat své rodině za podporu a toleranci, kterou mi projevili po celou dobu mého studia a během psaní diplomové práce.

Obrázek č. 1 Žena ve stínu (zdroj: http://pixabay.com/)

„Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt, řekl si malý princ, šel bych docela pomaloučku ke studánce …“ Antonie de Saint-Exupéry

ANOTACE Jméno a příjmení:

Bc. Klára Nezhybová

Katedra:

Ústav pedagogiky a sociálních studií

Vedoucí práce:

Mgr. Dagmar Pitnerová, Ph.D.

Rok obhajoby:

2015

Název práce:

Syndrom vyhoření u pracovníků v sociálních službách v Centru Dominika

Název práce v angličtině:

Burnout syndrome among workers in social services at the Center Dominika

Anotace práce:

Teoretická část se zabývá problematikou syndromu vyhoření u pracovníků v sociálních službách. Vymezuje pojem pracovník v sociálních službách. Pojednává o prevenci syndromu vyhoření, pojmu, rizikových faktorech, symptomech, vývoji, diagnostice a léčbě syndromu vyhoření. Je zde představeno zařízení Centrum Dominika. Praktická část obsahuje výzkumné šetření, které se týká míry vyhoření pracovníků v sociálních službách v Centru Dominika.

Klíčová slova:

pracovník v sociálních službách, prevence, syndrom vyhoření, diagnostika

Anotace v angličtině:

The theoretical part deals with the issue of burnout among workers in social services. Defines the concept of social worker. Discusses prevention of burnout, concept, risk factors, symptoms, development, diagnosis and treatment of burnout. There is an apparatus

Centrum Dominica. The practical part contains research which relates to the degree of burnout social services workers Center Dominica. Klíčová slova v angličtině:

social worker, prevention, burnout syndrome, diagnostics

Přílohy vázané v práci:

Příloha č. 1: Etický kodex sociálních pracovníků v ČR Příloha č. 2: Dotazník Maslach Burnout Inventory Příloha č. 3: Vlastní dotazník

Rozsah práce:

71 s. (bez příloh)

Jazyk práce:

český

Obsah ÚVOD......................................................................................................................................... 8 1

2

3

4

5

6

PRACOVNÍK V SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH ................................................................ 10 1. 1

Osobnostní předpoklady a odborná způsobilost ........................................................ 12

1. 2

Kompetence – rozsah činnosti ................................................................................... 14

1. 3

Úskalí profese ............................................................................................................ 15

PREVENCE SYNDROMU VYHOŘENÍ ........................................................................ 18 2. 1

Prevence vyhoření na úrovni jedince ......................................................................... 18

2. 2

Prevence vyhoření na úrovni organizace ................................................................... 22

SYNDROM VYHOŘENÍ ................................................................................................. 26 3. 1

Rizikové faktory vzniku............................................................................................. 28

3. 2

Symptomy .................................................................................................................. 30

3. 3

Vývoj a fáze ............................................................................................................... 32

3. 4

Profese ohrožené syndromem vyhoření .................................................................... 37

DIAGNOSTIKA SYNDROMU VYHOŘENÍ.................................................................. 39 4. 1

Psychodiagnostické metody ....................................................................................... 39

4. 2

Léčba .......................................................................................................................... 42

CENTRUM DOMINIKA .................................................................................................. 45 5. 1

Charakteristika zařízení ............................................................................................. 46

5.2

Poskytované sociální služby ...................................................................................... 47

5. 3

Odborný tým .............................................................................................................. 48

VÝZKUMNÉ ŠETŘENÍ................................................................................................... 51 6. 1

Charakteristika zkoumaného vzorku ......................................................................... 51

6. 2

Metodologie výzkumného šetření .............................................................................. 52

6. 3

Výsledky a vyhodnocení získaných dat ..................................................................... 54

6. 4

Závěry výzkumného šetření ....................................................................................... 60

ZÁVĚR ..................................................................................................................................... 64 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ .......................................................................................... 66 SEZNAM PŘÍLOH .................................................................................................................. 71

ÚVOD Povolání tvoří nedílnou součást života téměř každého člověka. Profese určuje životní standard, rámcové podmínky života a pohled na sebe sama. Zároveň může být i hlavní příčinou tlaku a vyhoření, které narušuje fyzické i mentální zdraví (Maroon, 2012, s. 9). Vyhoření je aktuálním problém dnešní doby. Nejčastěji postihuje tzv. pomáhající profese, tedy i v sociální oblasti. Jsou to povolání vyžadující notnou dávku empatie a porozumění. Člověk vykonávající toto zaměstnání vkládá do své činnosti část sebe samého – „pracuje srdcem“. Tak jako má mince dvě strany, stejně je tomu tak i v sociální práci. Je těžké stanovit hranici mezi osobním a pracovním životem. Profese pracovníka v sociálních službách je spíše posláním nežli povoláním. Práci nemůže vykonávat každý, jen málokdo má ten dar pomáhat druhým lidem, naslouchat jim, porozumět a darovat jen tak úsměv a pohlazení. Otázkou zůstává, kde končí profesionální přístup a začíná osobní život pracovníka v sociálních službách. Důležité je stanovení hranic, které nesmí překročit ani pracovník ani klient. V případě porušení může dojít k fatálním následkům ve všech rovinách života. Mnoho lidí tento pojem nezná a zaměňuje jej s jinými psychickými problémy či poruchami. V případě, že se u pracovníka objeví psychické obtíže, je důležité neodkladně vyhledat odbornou pomoc a nezavírat nad problémy oči. Statistické údaje uvádí, že ¼ pracujících lidí projde v průběhu své profesní dráhy syndromem vyhoření. Hlavním cílem diplomové práce je charakterizovat syndrom vyhoření u pracovníků sociálních služeb a prostřednictvím výzkumného šetření zjistit na jaké úrovni profesního vyhasínáni jsou pracovníci v sociálních službách Centra Dominika. Dílčími cíli, které vychází z hlavního, jsou:  charakterizovat profesi pracovníka v sociálních službách ohroženého syndromem vyhoření,  popsat prevenci syndromu vyhoření,  vymezit problematiku syndromu vyhoření,  zjistit na jaké úrovni profesního vyhasínáni jsou pracovníci v sociálních službách Centra Dominika pomocí dotazníkového šetření.

8

Diplomová práce je rozdělena na dvě části – teoretickou a empirickou. V teoretické definuji základní pojmy, které souvisí s pracovníkem v sociálních službách. Dále se zaměřuji na prevenci syndromu vyhoření, která je velmi důležitou ochranou před vznikem vyhoření. Pokud je prevence nedostatečná dojde k samotnému syndromu vyhoření, který má dalekosáhlé následky. Následně popisuji problematiku syndromu vyhoření a všechny aspekty, které s ním souvisí – rizikové faktory vzniku, symptomy, vývoj, profese ohrožené syndromem vyhoření. V závěru teoretické části se věnuji diagnostice syndromu vyhoření a jeho léčbě. Empirická část je zaměřena na samotný výzkum. Zde představuji Centrum Dominika Kokory a služby, které nabízí. Popisuji zvolenou metodologii a charakterizuji výzkumný soubor. Pro účely svého výzkumného šetření jsem si zvolila kvantitativní průzkum, metodu dotazníkového šetření. Při tvorbě mé diplomové práce jsem čerpala z odborné literatury. Nastíněnou tématikou se zabývá řada odborníků, v České republice k nejvýznamnějším patří například Radkin HONZÁK, Vladimír KEBZA, Iva ŠOLCOVÁ, Jaro KŘIVOHLAVÝ, Karel KOPŘIVA, Radek PTÁČEK, Martina VENGLÁŘOVÁ a další. Ve světě se problematikou syndromu vyhoření zabývají mnozí autoři – zmíním alespoň Istifana MAROONA, Christiana STOCKA či Thomase POSCHAMPA.

9

1

PRACOVNÍK V SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH

V této kapitole vymezujeme základní pojmy sociální práce, které s problematikou souvisí. Sociální práce je zaměřena na pomoc lidem v obtížných životních situacích. Na rozdíl od jiných pomáhajících oborů je orientována především na interakci mezi člověkem a jeho sociálním prostředím. Snahou sociální práce je dosáhnutí rovnováhy mezi očekáváním sociálního prostředí, ve kterém lidé uspokojují své potřeby, a jejich schopnostmi tato očekávání zvládnout (Musil, 2004, s. 15). „Sociální práce zprostředkovává a odráží převažující ideály ve společnosti. Její identita se vyvíjí v napětí mezi společenskou situací, situací sociálních klientů a situací v profesi.“ (Havrdová, 1999, s. 9). Usiluje tedy o změnu v jednání klientů a jejich širšího společenského prostředí cíleným úsilím v rámci určité organizační sítě institucí, prostřednictvím sociálních služeb. Pozornost sociální práce je směřována k přirozeným lidským zdrojům a silám, které přispívají k řešení životních problémů (Ptáček et. al., 2013, s. 129; Řezníček, 2000, s. 21). Sociální služby. Ve spojitosti s politicko-ekonomickými změnami v ČR došlo po roce 1989 k zahájení procesu transformace v oblasti sociálních služeb. Začalo období bouřlivých změn. Sociální systém nebyl připraven na řešení sociálních důsledků, které vyplívali z realizace reformy ekonomické. Celý vysoce nákladný a zčásti již nefunkční systém sociální pomoci a péče bylo nutné zcela změnit. Proces transformace sociálního systému byl ovlivněn skutečností, že nový zákon o sociálních službách vznikal více než 10 let. Sociální služby až do roku 2006 byly poskytovány na základě právní úpravy z roku 1988 (zákon č. 100/1988 Sb.). Právní předpis byl upraven vyhláškou č. 182/ 1991 Sb. Problémem bylo, že tyto normy neodpovídaly aktuálním potřebám sociálních služeb (Čámský, Sembdner, Krutilová, 2011, s. 9-10). Za významný krok je považováno přijetí tzv. Bílé knihy o sociálních službách, v níž jsou charakterizovány základní principy poskytování sociálních služeb. V dokumentu je uvedeno sedm vůdčích principů, které tvoří základ veškerých sociálních služeb:  Nezávislost a autonomie pro uživatele služeb.  Začlenění a integrace.  Respektování potřeb.  Partnerství.  Kvalita.  Rovnost bez diskriminace.  Standardy národní, rozhodování v místě. 10

Bílá kniha klade důraz na poskytování sociálních služeb v domácím prostředí, péči v rodině a také na zlepšení návaznosti a propojení sociálních služeb a zdravotní péče. Základní teze Bílé knihy v sociálních službách se podařilo uvést do praxe nabytím účinnosti zákona o sociálních službách (Sokol, Trefilová, 2008, s. 51). Do roku 2007 nebyla oblast sociálních služeb řešena koncepčně a komplexně legislativně (z hlediska financování, odborného vedení, vývoje metod sociální práce s klienty, z hlediska ochrany lidských práv uživatelů apod.). V posledních letech je kladen důraz na vzdělávání a prohlubování kvalifikace pracovníků v oblasti sociální práce, na zvyšující se prestiž sociálních služeb v očích veřejnosti. S příchodem zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách můžeme hovořit o skutečném rozvoji v oblasti sociálních služeb v České republice. (Čámský,

Sembdner, Krutilová, 2011, s. 9-10). Zákon 108/2006 Sb. o sociálních službách definuje sociální službu jako „činnost nebo soubor činností zajišťujících pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení“ (§ 3, pís. a). Sociální služby jsou služby poskytovány společensky znevýhodněným lidem s cílem zlepšit kvalitu jejich života, popřípadě je v maximální možné míře začlenit do společnosti. Či naopak ochránit společnost před riziky, jejichž jsou tito jedinci nositeli. Sociální služby zohledňují jak uživatele, tak jeho rodinu, skupiny, jejichž je součástí a zájmy širší společnosti (Matoušek, 2011, s. 9). Jejich škála je v relativně široká a různorodá. Sociální služby v České republice můžeme členit do následujících kategorií podle orientace:  Sociální poradenství. Cílem je poskytnout člověku potřebné informace, které pomohou k řešení jeho nepříznivé sociální situace týkající se jak jeho samotného, tak příbuzných. Jedná se o neoddělitelnou složku veškerých druhů poskytovaných sociálních služeb (Molek, 2009. s. 11).  Služby sociální péče. Podstatou je pomoci lidem v zajištění fyzické a psychické soběstačnosti. Jejich cílem je umožnit lidem v maximálně možné míře zapojení se do běžného života společnosti a v případech, kdy toto neumožňuje jejich stav, zajistit jim důstojné prostředí a zacházení (Molek, 2009, s. 14).  Služby sociální prevence. Slouží k předcházení a zabraňování sociálnímu vyloučení, které vzniká v důsledku existence sociálně negativních jevů. Mezi sociálně negativní jevy můžeme zařadit bezdomovectví, alkoholismus, kriminalitu, prostituci aj. (Sokol, Trefilová, 2008, s. 95).

11

Sociální služby dále dělíme podle místa poskytování na služby ambulantní, terénní a pobytové.  Ambulantními službami se rozumí takové služby, za kterými člověk dochází, je doprovázen nebo dopravován do zařízení. Ubytování není součástí poskytované služby.  Terénní služby, jsou služby poskytované v přirozeném prostředí člověka.  Pobytové služby jsou spojené s ubytováním v zařízeních, jež poskytují sociální služby (Michalík, 2010, s. 54). Dalším pojmem, který s tímto tématem souvisí, je pracovník v sociálních službách, jemuž se věnujeme v následujících podkapitolách.

1. 1

Osobnostní předpoklady a odborná způsobilost

Sociální práce jako „umění“ a „věda“ – tak tuto profesi charakterizuje jedna z amerických teorií sociální práce (Řezníček, 2000, s. 25). Služba druhým lidem vyžaduje od pomáhajících určité osobní znalosti, dovednosti a zkušenosti. Je však prací tak náročnou, že klade nároky navíc a to „ryzost charakteru, mravní čistotu a vědomí odpovědnosti vůči vyššímu

mravnímu řádu“(Jankovský, 2003, s. 158). MATOUŠEK (et. al.,2008, s. 52 - 53) uvádí základní dovednosti a předpoklady pro výkon pomáhající profese. Zdatnost a inteligence. Poskytovat pomoc jiným lidem je vysilující práce, která vyžaduje fyzickou zdatnost. Předpokladem je, že člověk vykonávající pomáhající profesi respektuje své tělo a pracuje v jeho prospěch správnou životosprávou a udržuje svou fyzickou kondici. Dobrá inteligence je taktéž nedílnou součástí předpokladů pro výkon profese. Vyžaduje touhu stále obohacovat své znalosti, seznamovat se s novými teoriemi a praktickými technikami. Důvěryhodnost je jako skládačka sloužená z toho, jak klient vnímá pracovníkův smysl pro čestnost, jeho sociální roli, otevřenost a srdečnost a nízkou motivaci pro osobní prospěch. Důležitými složkami důvěryhodnosti jsou diskrétnost, spolehlivost, využívání moci či porozumění. Komunikační dovednosti jsou nezbytnou součástí každé etapy sociální práce. Představují základní prostředek k navázání vztahu pracovníka s klientem a začít řešit jeho problém. EGAN (1986) uvádí 4 základní dovednosti v komunikaci s klientem – fyzickou přítomnost, naslouchání, empatie, analýzu klientových prožitků. Jako poslední uvádí přitažlivost.

12

Ta vyplývá nejen z fyzického vzhledu, ale i z pracovníkova chování, oblékání, jeho odbornosti či pověsti, které se těší díky svému přístupu ke klientům. ŘEZNÍČEK (2000, s. 19, 26) přidává k výše uvedeným předpokladům sociální práce také tvořivost a flexibilní důraznost pracovníka. K řešení nepříznivých situací klientů se nabízejí různá řešení, z nichž některá nemusí být uplatnitelná ihned. Sociální pracovník musí řešení hledat, obměňovat či improvizovat. Specifikem této profese je také požadavek osobního nasazení pracovníků při řešení problémů klientů. Princip kontrolovaného osobního zaujetí spolu s požadavkem hodnotové neutrality kladou značné nároky na rovnováhu a výkonovou výdrž sociálních pracovníků. Podstatou pracovníka je naplňovat své poslání. Pracovník musí na klienta působit, jako osoba, která rozumí své práci vyzařující respekt (Úlehla, 2005, s. 32). Bisman (1994 in Fischcer et. al., 2008, s. 74) předpokládá, že pracovníci v sociální oblasti jsou profesionálové oddaní své profesi, kteří jsou vedeni altruistickou (-nezištné jednání ve prospěch druhých jako mravní princip) motivací k poskytování služeb. Sociální práce se zabývá závažnou společenskou problematikou, mezi nejdůležitější patří pomoc klientům a sociální rozvoj společnosti. Požadavky sociální práce mohou naplňovat jen řádně kvalifikovaní pracovníci (Oláh, Schavel, Ondrušková, Navrátil, 2009, s. 30). Nejen na sociální pracovníky, ale i na pracovníky v sociálních službách jsou kladeny určité požadavky pro výkon této profese, které jsou zakotvené v zákoně 108/2006 Sb., o sociálních službách. Pracovník v sociálních službách musí být zdravotně a odborně způsobilý, bezúhonný a způsobilý k právním úkonům. Další bodem je splnění požadavku na vzdělání základní či střední vzdělání. Podmínkou pro výkon tohoto povolání je absolvování akreditovaného kvalifikačního kurzu, který pracovník musí absolvovat do 18 měsíců od nástupu do zaměstnání na pozici pracovníka v sociálních službách. V zákoně 108/2006 Sb., o sociálních službách je uvedeno, že zaměstnavatel je povinen zabezpečit pracovníkům v sociálních službách další vzdělávání v rozsahu nejméně 24 hodin za jeden kalendářní rok. Prostřednictví workshopů, kurzů a školení si pracovník upevňuje, obnovuje a doplňuje svou kvalifikaci v návaznosti na transformaci a deinstitucionalizaci sociálních služeb (Zákon 108/2006 Sb., o sociálních službách).

13

1. 2

Kompetence – rozsah činnosti

Funkcionální dekonstrukce je jednou z cest, jak předávat představu o zajišťování mezinárodního konsenzu v obsahu role pracovníka v sociálních službách a o profesionální roli začínajícím pracovníkům. Spočívá v identifikaci klíčových úkolů pracovní role profesionálů a porovnává řešení těchto úkolů v různých kontextech (například „podpora a pomoc k soběstačnosti“ v ústavní péči, v terénní práci či v práci s dětmi). Každý úkol je dále rozdělen na jednotlivé kompetence - elementy chování, jež podrobněji předepisují, co má pracovník v sociálních službách dělat (Hagová, 1997 in Havrdová, 1999, s. 41). Kompetence je široký pojem zahrnující schopnost přenášet znalosti a dovednosti v dané oblasti profese do nových situací, inovaci a vyrovnání se s nerutinními činnostmi, organizaci a plánování práce. Zahrnuje také kvality člověka jako je osobní efektivita potřebná při jednání s manažery, uživateli nebo kolegy. V praxi se jedná o funkcionální projev dobře zvládané a uznávané profesionální role pracovníka, jejíž součástí jsou i odborné znalosti, schopnost přiměřeně reflektovat kontext, citlivě a obezřetně aplikovat hodnoty sociální práce. Kompetence lze analyzovat z různých hledisek. Výsledkem rozboru je soustava funkcionálních prvků, jimiž lze kompetenci v praxi popsat – „praktické kompetence“ (Havrdová, 1999, s. 41-42). Zákon 108/2006 Sb., o sociálních službách stanovuje nejen požadavky na vzdělání pracovníka, ale také rozsah vykonávané práce a úkolů. Pracovník v sociálních službách podle § 116 zákona o sociálních službách č.108/2006 Sb., vykonává:  přímou obslužnou péči o osoby v ambulantních či pobytových zařízeních sociálních služeb, které spočívají v nácviku jednoduchých denních činností: pomoc při osobní hygieně a oblékaní, manipulaci s přístroji, pomůckami, prádlem, udržování čistoty a osobní hygieny, podporu soběstačnosti, posilování životní aktivizace, vytváření základních sociálních a společenských kontaktů, uspokojování psychosociálních potřeb;  základní nepedagogickou výchovnou činnost, jež prohlubuje a upevňuje základní hygienické a společenské návyky, působení na vytváření a rozvíjení pracovních návyků, manuální zručnosti a pracovní aktivity. Dále také provádění volnočasových aktivit zaměřených na rozvíjení osobnosti, zájmů, znalostí a tvořivých schopností formou výtvarné, hudební a pohybové výchovy, zabezpečování zájmové a kulturní činnosti;

14

 pečovatelskou činnost v domácnosti osoby spočívající ve vykonávání prací spojených s přímým stykem s osobami s fyzickými a psychickými obtížemi, komplexní péči o jejich domácnost, zajišťování sociální pomoci, provádění sociálních depistáží pod vedením sociálního pracovníka, poskytování pomoci při vytváření sociálních a společenských kontaktů a psychické aktivizaci, organizační zabezpečování a komplexní koordinování pečovatelské činnosti a provádění osobní asistence;  pod dohledem sociálního pracovníka činnosti při základním sociálním poradenství, depistážní činnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, činnosti při zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, činnosti při poskytování pomoci při uplatňování práv a oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí (Zákon 108/2006 Sb., o sociálních službách).

1. 3

Úskalí profese

Sociální práce a další pomáhající profese jsou oblastí bezprostřední odborné práce s lidmi, která je založena na interpersonálním vztahu. Podstatnou funkcí tohoto vztahu je pomoc člověku nebo skupině při řešení problémových situací, které jsou dotyčnými osobami vnímané jako nežádoucí a neodpovídající jejich zájmům a potřebám. Jedná se o situace, jež člověka nějakým způsobem omezují nebo dokonce ohrožují, ať z hlediska individuálního či společenského (Paulík, 2005, s. 10). Etika v sociální práci může pracovníkovi pomoci zprostředkovat širší pohled na jeho praxi. Sociální práce je profesí, která vždy obsahuje lidský a morální vztah či zahrnuje prvek služby (Veselský, 2008, s. 39). Jelikož se etika v oblasti sociální práce dotýká řady problémů, odborná literatura není při jejich uspořádání jednotná. VESELSKÝ (2008, s. 40) ve své publikaci uvádí jedno z nejjednodušších strukturací FREDERICKA G. REAMERA, který v rámci etiky sociální práce od sebe odlišuje následující tři oblasti: hodnoty, normy a etické problémy a dilemata. Důležité je si uvědomit, že všechny oblasti jsou vzájemně provázané. Hodnoty jsou jedním z klíčových témat pro sociální práci. Společně se znalostmi s dovednostmi pracovníka tvoří pomyslnou trojčlenku odbornosti (Veselský, 2008, s. 41). Pracovníci v sociální oblasti sdílejí společenské hodnoty, které jsou součástí národních a mezinárodních etických kodexů. Hodnoty v sociální práci určují její povahu, charakter vztahu pracovník – klient, kolegové, širší společenství, ovlivňují metody práce s klienty a jsou klíčové při řešení etických dilemat sociální práce (Matoušek et. al., 2008, s. 33).

15

CLARK uvádí, že dlouhé seznamy hodnot mohou být obtížně uplatnitelné v praxi, proto je vhodnější stanovit jen nezbytné minimum stěžejní pro rozvoj dobré praxe sociální práce. Hodnoty by měly vyjadřovat základní nasměrování, v rámci kterého může být vedena další diskuse a případně stanovovány konkrétnější normy. Nabízí čtyři hodnoty. Důstojnost a jedinečnost každé osoby. Vzájemný vztah mezi pracovníkem a klientem vyžaduje pochopení pečujícího, že každý jedinec má vlastní jedinečnou hodnotu nezávisle na pohlaví, věku, sociálním statutu, národní příslušnosti atp. Z tohoto by měl vyplývat plný respekt a péče. Nárok na spravedlnost. Spravedlnost může být zaměřena na různé oblasti např. na naplnění základních lidských potřeb, může se vztahovat k rovnoměrné distribuci zdrojů, základní lékařská péče, ochrana základních práv a svobod atd. K dosažení spravedlnosti je nutná podpora efektivními implementačními nástroji (např. zákonné podmínky). Úsilí o svobodu. Cílem péče by měla být seberealizace a svoboda klientů. Nárok na vlastní svobodu je úzce propojen s nárokem na svobodu druhého. Každý člověk či skupina má nárok na vlastní svobodu, mimo jiné také vlastní přesvědčení a vyjádření názorů. Nezbytnost komunity. Péče a kontrola je možná jen v rámci komunity. Podmínkou je síť fungujících mezilidských vztahů, která je realizována právě v rámci komunitního života (Veselský, 2008, s. 44 – 45). Hodnoty spolu s normami představují dvě strany jedné mince. Obecně může říci, že pokud chceme přejít k jednání, přesouváme se z roviny hodnot do roviny norem. V okamžiku, kdy je jedinec vzděláván jako profesionál, je vždy vzděláván ve standardech své profese. Jedná se o normy, které konstituují každé povolání. Soubory etických norem jsou v sociální práci označovány jako etické kodexy. V České republice působí společnost sociálních pracovníků, která vydala v roce 1989 první etický kodex sociálních pracovníku, který byl dále obměňován a upravován (Veselský, 2008, s. 47). Etický kodex sociálních pracovníků České republiky (viz. Příloha 1) obsahuje obecná a specifická pravidla etického chování sociálního pracovníka – ve vztahu ke klientovi, svému zaměstnavateli, ve vztahu ke svým kolegům, ve vztahu ke svému povolání a odbornosti, a v neposlední řadě ve vztahu ke společnosti. Etický kodex patří ke každé profesi, především k těm, které jsou postaveny na lidském vztahu. Přispívá také k vyjádření specifických charakteristik sociální práce a je přínosný také pro klienty sociální práce, na jehož základě si vytvoří představu o standardech jednání pracovníka (Veselský, 2008, s. 50-51). Při kontaktu a práci s klientem mohou vzniknout obtížné situace, které se týkají morálního hlediska. V případě, že dojde ke střetu, hrají důležitou roli hodnoty sociální práce a profesní normy (Veselský, 2008, s. 52). BANKOVSKÁ (1995 in Matoušek, et. al., 2008, s. 24) rozlišuje etická dilemata a etické problémy. 16

Etické problémy vznikají v situaci, kdy je zřejmé, jak by měl sociální pracovník rozhodnout, ale toto rozhodnutí není v souladu s jeho přesvědčením. Etická dilemata vznikají, cítí-li pracovník, že stojí před dvěma nebo více nevhodnými možnostmi představujícími konflikt morálních principů (např. konflikt práva klienta na sebeurčení a povinnosti sociálního pracovníka chránit zdraví klienta). V tomto případě není jasné, které z rozhodnutí bude pro klienta přijatelnější, je však nutné jedno zvolit. REAMER (1995 in Veselský, 2008, s. 55-57) představuje pět oblastí, které se přímo podílejí na vzniku etických dilemat. Uvádí následující:  Důvěrnost a soukromí.  Sebeurčení a paternalistický postoj.  Profesní a osobní hodnoty.  Konflikt povinností.  Profesionální hranice a konflikt zájmů. Podle REAMERA (1995 in Veselský, 2008, s. 58) dilematické situace mohou nepřímo vyplývat i z dalších situací – například omezené finanční zdroje na provoz zařízení, napětí mezi odpovědností státu a nestátními službami, napětí vzniklé mezi sociálními pracovníky a managery sociální práce, dodržování zákonů a regulací z vnějšku, chybný výkon profese zaměstnanců atd. Jednotlivá etická dilemata mohou být odlišná. Odborná literatura poukazuje na skutečnost, že přestože pracovník podobná dilemata řešil v minulosti, z určitého úhlu pohledu je řešení každé konkrétní situace pro řešitele vždy nové a obtížné. Odborníci nabízí následující kroky pro řešení etických dilemat, které mohou usnadnit pracovníkovi orientaci v problému a případném rozhodování. Je třeba zjišťovat relevantní fakta, porovnávat klady a zápory a vše ověřovat v diskursu (Veselský, 2008, s. 58). Sociální práce se řadí mezi povolání, která jsou označována jako pomáhající. Z toho vyplývá emocionální náročnost jeho výkonu a rizika spojena se syndromem vyhoření (Ptáček et. al., 2013, s. 129).

Shrnutí V úvodu vymezujeme základní pojmy, které se týkají sociálních služeb. Dále se podrobněji zaměřujeme na pracovníka v sociálních službách. Představujeme osobnostní předpoklady, jež jsou potřebné pro výkon této profese, odbornou způsobilost a kompetence. Na závěr pojednáváme o úskalí profese a roli etiky v sociální práci. 17

2

PREVENCE SYNDROMU VYHOŘENÍ

Dnešní moderní společnost je charakteristická neustálými změnami a rychlým životním tempem. Přináší nám vyšší životní standard na úkor stále se zvyšujících požadavků na jedince. Rostoucí nároky na vzdělání, práci, materiální uspokojení či společenské uznání vedou k psychické a stresové zátěži lidí ve společnosti. Stres působí na každého člověka jinak, pro některé se stává hnacím motorem, vyburcuje jedince k vyšším výkonům, pro jiné je stres vyčerpávající stav, kterému se nedokážou ubránit, což může vést k vyhaslosti (Stock, 2010, s. 59-60). Pracovníci, kteří vykonávají tzv. pomáhající profese, tedy i pracovníci v sociálních službách, jsou v každodenním kontaktu s lidmi, což je velice vyčerpávající. U těchto profesí by prevence syndromu vyhoření měla být na prvním místě. Je snažší vyhaslosti předcházet, nežli ji léčit. Velká pozornost je v rámci této problematiky věnována právě prevenci vzniku syndromu vyhoření, protože jeho rozvoj vážně ohrožuje jak postiženého jedince, tak i klienta či pacienta. Syndrom vyhoření je důsledkem nerovnováhy mezi profesním očekáváním a profesní realitou. Nepoměr těchto dvou realit můžeme zmenšit jak na straně jedince, tak na straně organizace (Kebza, 2005, s. 147).

2. 1

Prevence vyhoření na úrovni jedince

Důležitou součástí prevence je informovanost jedince o syndromu vyhoření. Člověk by měl vědět, že jej něco takového může potkat. Velký význam zde hraje osvojení si základních pravidel o tom, jak si zachovat zdraví a jak nepodléhat stresu. Pokud má pracovník dostatečné poznatky o roli stresu na vznik vyhoření, může korigovat nepoměr mezi stresory (faktory zatěžující člověka) a salutory (faktory pomáhající k zvládání těžké situace). Aktivní zvládání stresu je připisováno osobnosti člověka a jeho schopnostem zvládat stres (Fialová, 2012, s. 57). CHERNISE uvádí 3 hlavní činitelé, kteří zamezí vzniku vyhoření. Prvním faktorem je naleznutí smysluplné pracovní činnosti. Dalším činitelem je, získání a převzetí profesionální autonomie a opory. A jako poslední uvádí konstituování přirozeného vztahu k práci a dalším životním aktivitám, včetně poznání přínosu, jenž člověk přináší a práce jemu (Fialová, 2012, s. 57).

18

U pomáhajících profesí je podle MASLACHOVÉ nezbytné vytvoření profesní odstupu od klientů. K tomu slouží různé strategie: 1. Sématické odosobnění - klient se stává pro pracovníka kauzou, diagnózou či „pacošem“. 2. Intelektualismem - profesionál hovoří o klientovi racionálně, bez emocí, či osobního přístupu. 3. Izolací – kdy pracovník jasně rozlišuje mezi profesionálním přístupem ke klientům a přístupem k ostatním lidem (Kebza, Šolcová, 2003, s. 20). KOPŘIVA (2000, s. 100) ve své knize zařazuje do prevence pojetí sebe - „Přijetí sebe sama“. Pomáhající by se měl mít rád, takový jaký je, aby si dokázal uspořádat život a nalézt v něm smysl. Pokud pracovník příjme sám sebe se svými klady i zápory, pak snadněji dokáže přijmout klienta. K vyhoření dochází zejména u lidí, kteří jsou pohlceni prací. V rámci prevence syndromu vyhoření je dobré zařadit do pracovního dne přestávky, které můžeme využít k obnově sil tělesným cvičením, procházkou, relaxací nebo meditací (Kebza, Šolcová, 2003, s. 20). Mezi další praktická opatření, která napomáhají jedinci potlačit vyhoření, jsou:  snížení nároků na sebe sama,  naučit se říkat NE!  předcházet komunikačním problémům,  vyjadřovat otevřeně své pocity,  doplňovat energii prostřednictvím pohybu,  vyhledávat konkrétní ohraničené výzvy,  zajímat se o své zdraví,  stanovit si priority,  plánovat, organizování času,  dodržování obecných zásad psychohygieny,  hledat emocionální podporu,  vyvarovat se negativních myšlenek a myšlení,  v kritických okamžicích zachovat rozvahu a „chladnou hlavu“,  neodmítat, ale hledat racionální podporu druhých (Jeklová, Reitmayerová, 2006, s. 26).

19

Významnou roli v oblasti prevence vyhořelosti je osvojení si specifických úkonů, které vedou k obnově rovnováhy organismu. Na úrovni jedince hovoříme o duševní hygieně či psychohygieně. „Duševní hygienou rozumíme systém vědecky propracovaných pravidel a rad sloužících k udržení, prohloubení nebo znovuzískání duševního zdraví, duševní rovnováhy“(Míček, 1984, s. 9). MÍČEK rozděluje hlavní zásady duševní hygieny do několika skupin. Do první skupiny řadí výživu a stravování. Člověk by měl jíst pravidelně 5-6krát denně v klidném a příjemném prostředí. Strava by měla být pestrá a vyvážená. Měla by obsahovat dostatek živin, tuků, sacharidů, bílkovin a vitamínů, které tělo potřebuje. Nejdůležitějším jídlem dne je snídaně, která by měla obsahovat 30% celodenní stravy, opak představuje večeře. Jedno denní jídlo by mělo být teplé. Velký význam během dne představuje pitný režim. Doporučuje se pít neslazené nápoje. Vhodnými stravovacími návyky přispíváme k posílení organismu proti infekcím, a také nám dodává energii k pracovním výkonům (Míček, 1984, s. 44 -46). Další nezbytnou součástí psychohygieny je spánek. Umožňuje celkové uvolnění organismu a znovu obnovení potřebných sil. V odborných publikacích se setkáváme s tvrzením, že pro dospělého člověka je dostačující dobou ke spánku 8 hodin. Velmi významnou roli hraje hloubka spánku – kvalita, který bývá největší v prvních dvou až třech hodinách po usnutí. Zajímavá je hypotéza o významu snů pro emoční zdraví. Předpokládá, že sny přispívají k emoční stabilitě a jsou podmínkou pro duševního zdraví. Kvalita nočního spánku je závislá na celém předcházejícím dni. Neklidný den pokračuje i v neklidné noci. Spánek nemůže nastoupit, dokud nedosáhneme určitého stupně uvolnění tenze. Ke kvalitnímu spánku přispívá odpoutání se od starostí, kvalitní lůžko, klidné prostředí, uklidňující hudba, večerní procházka před spánkem, větraná místnost, inspirující četba, pravidelnost usínání atd. (Míček, 1984, s. 41-43, Bedrnová et. al., 1999, s. 38-39). Hospodaření s časem. V této souvislosti často hovoříme o „time managmentu“, tedy umění řídit svůj vlastní čas. Řada autorů tvrdí, že time managment je zaručeným prostředkem jak správně naprogramovat svůj život (Bedrnová et. al., 1999, s. 48). Pokud se máme dobře zotavit z psychické a fyzické zátěže, která se v nás hromadí celý den, potřebujeme každodenní odpočinek. S odpočinkem úzce souvisí také tělesné cvičení. Jedinec, který pravidelně cvičí, je schopen lépe odpočívat. Jeho klidová tepová frekvence je nižší a srdci je tak umožněna rychlejší regenerace. Lidé cvičící pravidelně, snadněji usínají, mají hlubší spánek, stačí jim méně hodin k obnově sil (Melgosa, 2001, s. 112-113).

20

Pohybová aktivita je jedním z nejdůležitějších prvků autoregulace pro zachování duševního zdraví. Přiměřený pohyb má pozitivní vliv na fyzické i duševní zdraví. V tělesné rovině posiluje činnost srdce, zlepšuje krevní oběh, snižuje hladinu cholesterolu, normalizuje pocení a tím přispívá k vylučování toxinů z těla, posiluje imunitní systém atd. V oblasti duševní zvyšuje schopnosti a aktivitu jedince, napomáhá upevňovat vlastní hodnoty, dodává nám pocit pohody a dobrou náladu (Melgosa, 2001, s. 111). Správné dýchání je další významným faktorem psychohygieny. Změnou chybného dýchání pacienta je možné pozitivně ovlivnit průběh některých somatických a psychických nemocí. V asijských zemích se setkáváme s prastarými tradicemi dechových cvičení či dechovou gymnastikou. Je prokázáno, že správné dýchání reguluje krevní tlak, posiluje srdeční stahy, zkvalitňuje paměť a výkonnost ledvin. Léčba dechem je uplatňována i při onemocnění plic. Pozorováním dechu se zabývali již Buddhisté, kteří nalezli správné techniky dýchání v józe. Podle nich jóga prohlubuje a zkvalitňuje duševní život (Míček, 1984, s. 47-49). Duševní hygiena vyžaduje aktivní přístup jak k sobě samému, tak ke svému prostředí. Upravuje životní podmínky jedince, tak aby vedly ke šťastnému prožívání života. Člověk dokáže lépe ovládat své emoce a snadněji se vyrovnat s kritickými situacemi. Psychohygiena by měla být v centru pozornosti především u lidí, jejichž práce je provázena zátěží, která má negativní dopad na psychické zdraví, tedy i u pracovníků v sociálních službách (Bartko, 1980, s. 7). Prevence na úrovni jedince tedy představuje vytváření si vlastního zdravého systému sebepodpory – to znamená postarat se o příjemný, smysluplný a fyzicky aktivní život mimo roli pomáhajícího (Bartošíková, 2006, s. 42). Kromě výše uvedených preventivních opatření se můžeme v odborné literatuře setkat s tvrzeními, že náboženství a spiritualita plní potencionálně preventivní funkci v těžkých životních situacích, tedy i v případě vyhoření. Jak píše ve své knize HONZÁK (2015, s. 187188) „Z psychologického hlediska je přijetí Boha jako tvůrce smyslu jistou ochranou před chaosem a nejistotou, které vyvolávají úzkost.“ Prostřednictvím víry si jedinec uvědomuje své vlastní limity. Samotná podstata náboženství spočívá v připuštění, že člověk není vrcholem všehovíra a to se z hlediska psychického a tělesného zdraví jeví jako prospěšné.

21

2. 2

Prevence vyhoření na úrovni organizace

Prevence na této úrovni je vyjádřením zájmu zaměstnavatele o své pracovníky, kteří v důsledku pracovní náplně neztrácí výkonnost a sebedůvěru. Zasvěcený zaměstnavatel ví, že syndrom vyhoření se promítá v pracovním výkonu a zdravotním stavu zaměstnanců, v konečném důsledku má i ekonomické dozvuky. V popředí zájmu organizací by mělo být vytváření programů pro zaměstnance zaměřené na osobnostní rozvoj, pracovní poradenství, rozvíjení týmové spolupráce nebo zvyšování participace pracovníků na řízení. Tyto programy jsou hojně využívány spíše v zahraničí nebo v místních pobočkách zahraničních firem pod názvem „kondiční programy“. Prokazatelně snižují fyzické a psychické napětí a tím se podílí na dobrém zdravotním stavu zaměstnanců (Fialová, 2012, s. 59). Účinnou prevencí syndromu vyhoření u pomáhajících profesí je dle MATOUŠKA (et, al., 2008, s. 58):  jasná definice poslání organizace a metod práce, se kterými je nastupující pracovník důkladně obeznámen;  jasná definice profesionální role pracovníka a náplně jeho práce;  zácvik nastupujících pracovníků;  možnost využít profesionální poradenství poskytované zkušeným odborníkem ve vlastní nebo jiné organizaci;  podpora dalšího vzdělávání pracovníků ze strany instituce;  existence programů pro osobní rozvoj, průběžná supervize;  případové konference v rámci organizace, popřípadě s účastí pracovníků několika spolupracujících institucí;  omezení počtu případů na jednoho pracovníka;  nasazení více pracovníků při náročných programech se skupinami klientů;  organizování programů, při nichž se klienti dostanou do jiného prostředí a personál při nich může objevit skryté charakteristiky;  omezení administrativní zátěže spojené s prací s klienty, zkrácení pracovního úvazku;  kombinace přímé práce s klienty s jinými činnostmi, které nezahrnují přímou práci s klienty. Za pozitivní jev, který do jisté míry brání propuknutí vyhoření, jsou kladné vztahy s nadřízenými a spolupracovníky. V neposlední řadě ke spokojenosti zaměstnanců přispívá také platové ohodnocení zaměstnance (Fialová, 2012, s. 59).

22

Důležitou roli pro prevenci burnout může plnit vysokoškolská příprava pracovníků v pomáhajících profesích. Zde nacházíme značné rezervy, zejména v oblasti psychologické (sociálně psychologický výcvik), která by posílila praktické komunikativní dovednosti a vztahové kompetence pomáhajícího pracovníka (Švingalová, 2006, s. 57). Další z možností na úrovni organizace je speciální činnost zaměřena na posílení jedince a odbourávání negativ. Empirické výzkumy poukazují na fakt, že sociální podpora představuje efektivní obranu proti vyhoření. Na poli organizace hovoříme o supervizi, která představuje jeden z nejvýznamnějších procesů pro pracovníky v pomáhajících profesích (Maroon, 2006, s. 109). „Supervize je metoda, která umožňuje pracovníkovi pochopit, co brzdí jeho porozumění s klientem a co ho může účinně chránit před syndromem vyhoření. Supervize obsahuje složku podpory („nadhledu“) i řízení („dohledu“) a může se zaměřit na problém, na vztah nebo na průběh „zabývá se jednoduše tím, co překáží dobrému výkonu profese“(Baštecká, 1999 in Matoušek et. al., 2008, s. 360). HAMBÁLEK (2007, s. 168) přirovnává supervizi k pohledu z výšky, ze vzdáleného bodu. Supervizora popisuje, jako osobu, která není v údolí s ostatními lidmi, ale pozoruje jedince z hory. Tím pádem má na věci jiný nezaujatý pohled. Prioritou supervize je profesionální rozvoj pracovníka a rozšiřování jeho dovedností. Zároveň má jedinci pomoci při zvládání těžko řešitelných případů a vyrovnávání se s pracovním stresem. V případě, že se pomáhající při výkonu práce dostal do těžkostí, je nutné, aby mu supervize poskytla maximum možné podpory (Matoušek et. al., 2008, s. 352). Supervizor (profesionál, který provádí supervizi) předává supervidovanému (účastník supervize, pracovník ohrožené profese) a studentům určité vědomosti a schopnosti. V průběhu procesu je řízen, koordinován a přehodnocován profesní vývoj supervidovaného. U studentů či začínajících pracovníků bývá zdůrazňována vzdělávací funkce supervize, která jedincům ukazuje, jak propojit teorii s praxí, formuje a upevňuje profesionální postupy. Je zasazena do rámce mezilidských vztahů, ve kterých jde především o osobní projevy a postoje člověka (Matoušek et. al., 2008, s. 352; Maroon, 2006, s. 109). „Supervize je tedy odborná činnost, při níž supervizor podporuje, vede a posiluje pracovníka, skupiny nebo týmy v pomáhající profesi k tomu, aby dosáhli určitých organizačních, profesionálních a osobních cílů“(Havrdová et. al., 2008, s. 40). Základním předpokladem je, že supervizní vztah je vztahem bezpečným. Nebezpečí hrozí v případě, že pozici supervizora zastává nadřízený pracovník organizace, protože supervidovaný otevřeně mluví o svých emocích, potřebách, fantaziích a odkrývá tak svá „slabá místa“ a situace, ve kterých byl „neúspěšný“. V tomto případě je důležité, aby všechny poznatky poskytované supervizorovi byly důvěrného charakteru (Matoušek et. al., 2008, s. 353). 23

Supervizor je odborník s vysokoškolským vzděláním, který má zkušenosti s vedením lidí a praxi v pomáhajících profesích. Představuje vzor odborné kompetence při pomoci supervidovaným s jejich prací, plní úlohu průvodce obtížnými situacemi či ochránce. Vztah mezi supervizorem a supervidovaným představuje prostředí pro rozvoj klienta, a to především v jejich vzájemné interakci. Řada autorů zdůrazňuje, že slovo supervize je možné překládat jako nadhled. Zprostředkovat tento poučný nadhled by měl právě supervizor (Oláh, Schavel, Ondrušová, Navrátil, 2009, s. 127-128). Pro smysluplnost a efektivitu supervize, je třeba stvrdit tento stav vzájemnou smlouvou – kontraktem. Uzavření kontraktu mezi stranami vytváří podle HEWSONOVÉ (2000) „ sjednaný a vzájemně respektující vztah, v němž obě strany chápou své úkoly, funkce a povinnosti a v němž je prvořadým úkolem profesionální rozvoj supervidovaného, přičemž je zajištěna péče a ochrana klienta“ (in Matoušek et. al., 2008, s. 363). Supervizi může rozlišovat podle počtu supervidovaných a způsobu provádění na individuální supervizi a skupinovou supervizi. Individuální supervize představuje strukturovaný kontakt supervizora s jedním pracovníkem. Supervizor veškerou svou pozornost a čas věnuje pouze tomuto pracovníkovi, nikdo další není při setkání přítomen. Jejím cílem je reflexe a podpora profesionálního fungování, rozvoje konkrétního pracovníka. Je realizována formou plánovaných, časově vymezených schůzek, které mají předem dohodnutý program (Michková, 2008, s. 22). Plán individuálního supervizního procesu zahrnuje:  reflexi supervidovaného za minulé období, práci s klienty,  přednesení problému, který chce jedinec řešit,  prostor pro přemýšlení či sebereflexi supervidovaného,  zpětnou vazbu ze strany supervizora,  poskytnutí nabídky na stimulaci variant řešení,  zapojení tvořivosti a fantazie klienta,  podporu rozhodnutí supervidovaného o zvolené strategii budoucí práce,  oboustranné závěrečné zhodnocení splnění zakázky (Matoušek et. al., 2008, s. 354). Skupinová supervize dává pracovníkům možnost diskutovat v rámci skupiny o své práci a aktuálních pocitech, které jim práce přináší. Cílem této formy supervize je rozvoj jedinců v kontextu skupiny. Skupina čítá obvykle nejméně 3 a nejvíce 7 členů. Supervizor zaujímá ve skupině vedoucí pozici, jeho úkolem je zajistit všem členům dostatečný prostor a příležitost k vyjádření. 24

Výhodou skupinové supervize je vzájemná podpora členů, poskytnutí zpětné vazby, zrcadla a možnosti učení se od druhých lidí. Další výhodu můžeme spatřovat v ekonomickém využití času, financí či odbornosti. Vychází z teorie a praxe práce se skupinou, proto je důležité věnovat pozornost její dynamice. Od terapeutické či výcvikové skupiny se však liší svým obsahem a cílem (Hawkins, Shonet, 2004, s. 131- 136). Týmová supervize zahrnuje všechny pracovníky v organizaci, bez ohledu na pozici, potřeby, zdroje či zodpovědnost. Zaměřuje se na činnost týmu jako celku, efektivitu práce a komunikaci jednotlivých členů. Důležitým aspektem je ošetření přítomnosti vedoucího pracovníka na supervizi. Doporučuje se zástupce vedení přizvat pouze v konkrétních případech a za předpokladu, že budou souhlasit všichni členové týmu (Mahrová, Venglářová et. al., 2008, s. 16). Individuální supervize bývá časově vymezena na cca 50 minut. Délka sezení v případě skupinové či týmové supervize závisí na počtu zúčastněných osob a může dosáhnout až 3 hodin společné práce. Důležitý moment představuje čas, kdy se supervizní sezení odehrávají a v jakých intervalech. Ideálním případem je dohoda mezi oběma stranami na vytvoření tzv. „psychologického prostoru“ pro vzájemné setkání a přípravu. Dalším prvkem je vytvoření vhodného prostředí pro společnou práci. Důležitým aspektem supervize je také délka spolupráce. Obecně platí, že je nevhodné časté střídání supervizora, a to především u začátečníků, kteří se učí supervizi užívat. Supervizní vztah by neměl trvat méně než 1 rok, protože mezi účastníky se neutvoří dostatečně důvěrný vztah. Naopak při vzájemné spolupráci po dobu delší než 5 let, hrozí nebezpečí monotónního lenivého vztahu (Standardy kvality sociálních služeb -Výkladový sborník pro poskytovatele 2008, s. 160-161). Pokud je prevence burnout nedostatečná či v některých ohledech selhává jak na úrovni jedince tak organizace, vzniká závažný problém a tím je vyhoření pracovníka.

Shrnutí Popisujeme zde prevenci syndromu vyhoření na dvou úrovních. Na úrovni jedince, kde uvádíme praktická opatření jak se tomuto jevu vyhnout. Dále pojednáváme o prevenci syndromu vyhoření na úrovni organizace, kde vymezujeme opatření, která by zaměstnavatel měl provést, aby zamezil syndromu vyhoření u svých pracovníků. V závěru stručně definuji supervizi, jež by na úrovni prevence v organizaci měla být samozřejmostí.

25

3

SYNDROM VYHOŘENÍ

„Burntout“ (původní podoba slova byla „burn-out“) v překladu do českého jazyka znamená vyhoření. Původně byl pojem spojován s alkoholismem, přesněji se stavem alkoholiků, kteří ztratili zájem o vše kromě alkoholu. Později se označení „burnout“ rozšířilo i na oblast drogových závislostí. Jako jev byl poprvé identifikován v 80. letech 20. století (Kebza, Šolcová, 2003, s. 6; Křivohlavý, 1998 in Jeklová, Reitmayerová, 2006, s. 6). Otcem pojmu „Syndrom vyhoření“ je americký psychoanalytik HERBERT J. FREUDENBERGEREM, který poprvé použil označení v článku Staff burntou publikovaném v časopise Journal of Social Issues (Poschkamp, 2013, s. 10). FREUDENBERGER: „Jestli jste někdy viděli dům, který shořel až do základů, pak víte, že to není žádný příjemný pohled. Z kostry, kdysi plné vitality a konání, teď nezbylo nic jiného než drolící se memento bývalého života a síly. Možná uvidíte nějaké panely a okenní rámy, konstrukce domu je ještě neporušená. Když však vejdete dovnitř, spatříte sílu ohně a zkázy“(Maroon, 2012, s. 20). Autor popisuje vyhoření jako vyčerpání energie a pocit zavalenosti problémy druhých lidí (Minirth et. al.,2011 ,s. 10).

Syndrom vyhoření a jeho definici popsala celá řada autorů, kteří dále upravovali a měnili jeho formulace a charakterizace. Každý z autorů zabývající se danou problematikou ji definuje velmi osobitě. V roce 1980 charakterizovali EDELWICH a BRODSKY vyhoření jako progresivní ztrátu idealismu, energie, motivace a účelu (Hawkins, Shonet, 2004, s. 33). Podle psycholožky CHRISTINY MASLACHOVÉ vyhoření představuje emocionální vyčerpání, snížení výkonnosti a odosobnění, které se vyskytuje u jedinců pracujících jakýmkoli způsobem s lidmi (Minirth et. al., 2011, s. 10). AYALA M. PINESOD a ELLIOT ARONSON: „Syndrom vyhoření je formálně definován a subjektivně prožíván jako stav fyzického, emocionálního a mentálního vyčerpání, které je způsobeno dlouhodobým zabýváním se situace, jež jsou emocionálně těžké a náročné. Tyto emocionální požadavky jsou nejčastěji způsobeny kombinací velkého očekávání a chronických situačních stresů“(Křihohlavý, 2012, s. 66). MYRON (2003, s. 7) považuje vyhaslost za určitý druh stresu, emocionální únavy, frustrace a vyčerpání, který je spojen s očekáváním jedince, jež není naplněno ať už v oblasti vztahů, poslání, životního stylu či zaměstnání.

26

Ve Slovníku sociální práce (2003) můžeme najít rozsáhlou definici, která popisuje syndrom vyhoření jako: „soubor příznaků vyskytujících se u pracovníků pomáhajících profesí odvozovaný z dlouhodobé nekompenzované zátěže, kterou přináší práce s lidmi. Je to stav psychického někdy i celkového vyčerpání doprovázený pocity beznaděje, obavami, případně i zlostí. Pracovní motivace klesá, výkon se zhoršuje, snižuje se sebevědomí. V chování ke klientům je patrný zvětšující se odstup, důraz na pravidla a disciplínu, na formální stránky programů, na racionalitu, někdy se vyskytují i vysloveně odmítavé nebo negativní postoje“ (Švingalová, 2006, s. 48). V průběhu desetiletí výzkumu tohoto problému se ve světové literatuře objevila řada vymezení a pojetí syndromu vyhoření. Každá z definic je orientována různě – na stav emočního, fyzického či mentálního vyčerpání. Jiné vymezují proces, který má vlastní vývoj. V řadě definic, tak můžeme nalézt společné znaky, mezi které patří:  Přítomnost negativních emocionálních příznaků – psychický stav vyčerpání.  Je nejčastěji spojován s určitými druhy povolání, které hlavně pracují s lidmi.  Příznaky syndromu vyhoření jsou popisovány u psychicky zdravých jedinců, nesouvisí s psychickou patologií.  Klíčovou složkou je emoční vyhaslost, kognitivní vyčerpání a také vznik celkové únavy.  Důraz je kladen na psychické příznaky a na prvky chování jednotlivců, než na samotné tělesné příznaky (Kebza, Šolcová, 2003, s. 7; Křivohlavý, 1998 in Jeklová, Reitmayerová, 2006, s. 7). V současnosti je tímto pojmem označován soubor typických příznaků vznikajících u pracovníků v pomáhající profesi, jako důsledek nezvládnutého pracovního stresu. Nezvládnutí pracovní zátěže vede k pocitům psychického a fyzického vyčerpání, ztrátě zajmu o práci a zhoršení profesionálních postojů. Velký podíl na tomto stavu mají rizikové faktory vzniku syndromu vyhoření, jež negativně ovlivňují výkon profese a další rizikové faktory (Čeledová, Ptáček, Čevela, Žukov, Kuželová, 2010, s. 157-158).

27

3. 1

Rizikové faktory vzniku

Za primární příčinu vzniku syndromu vyhoření byl považován intenzivní kontakt mezi profesionály a klienty či pacienty. V současnosti je původ připisován zvyšujícím se požadavkům na pracovní výkon se stále menším možnostmi odpočinku, vysazení a vážnými důsledky v případě chyb a omylů (Čeledová, Ptáček, Čevela, Žukov, Kuželová, 2010, s. 158) Vznik syndromu vyhoření je podmíněn souhrou charakterových podmínek jedince a vnějších podmínek. Můžeme je obecně rozlišit na vnitřní faktory, jimiž jsou povahové vlastnosti a vnější faktory, které udává prostředí. Vyhoření je podmíněno působením obou těchto skupin. U některých osob přebírají nadvládu povahové vlastnosti, tyto jedince označujeme jako workoholiky. Do značné míry si syndrom vyhoření přivodí sami svým aktivním přičiněním. Opačným případem jsou jedinci vystavení tlaku v důsledku působení vnějších podmínek a svého okolí bez výraznějšího vlastního přičinění, pak hovoříme o tzv.“opotřebení“, anglicky wearout (Burisch in Stock, 2010, s. 24-25). Prostředí

Povahové vlastnosti Vnější faktory wearout vyčerpání, vysílení; oběť vnějších okolností pasivní vyhoření

t

Vnitřní faktory vyhoření v užším smyslu vyhoření vlastním přičiněním aktivní vyhoření

Obrázek č. 2 Vnitřní a vnější faktory syndromu vyhoření (zdroj Burisch in Stock, 2010, s. 25) ŠVINGALOVÁ (2006) uvádí: „ Syndrom vyhoření je důsledkem dlouhodobě působícího (chronického) pracovního stresu, který je zvládán maladaptivně. Vyskytuje se zvláště u profesí obsahujících „práci s lidmi“ jako podstatnou složku pracovní náplně, na jejímž hodnocení jsou závislé a je přitom vyvíjen tlak na kvalitu i kvantitu výkonu“ (in Musil, 2010, s. 35).

28

STOCK (2010, s. 31, 41) dělí rizikové faktory na faktory v zaměstnání a faktory osobnostní. Říká:„Nejčastější příčiny vzniku syndromu vyhoření pocházejí z pracovní oblasti“. Mezi rizikové faktory v zaměstnání řadí zvýšenou pracovní zátěž, nedostatek samostatnosti a neustálou kontrolu, trvalé působení rušivých vlivů, bezohlednost kolegů a nespravedlnost nadřízených, nesoulad mezi hodnotovým systémem pracovníka a firmy. Do druhé oblasti zařazuje vzorec chování, vnitřní poháněcí mechanismy a nízkou odolnost. Podle MASCHLACHOVÉ je syndrom vyhoření systémovou záležitostí. Vyhoření pracovníka je signálem, že v organizaci nějaká složka nefunguje dobře. K tomuto předpokladu ji vedla opakovaná zkušenost, kdy se v podniku setkala s několika postiženými v jednom oddělení, zatímco v jiných odděleních pracovali lidé bez obtíží (Ponížilová, Urbanovská, 2013, s. 12). Dalším rizikovým faktorem, o kterém se méně mluví, je věk. Kult zdraví a mládí není v souladu s demografickým vývojem (Rizika syndromu vyhoření u pomáhajících profesí, 2012, s. 45). Mezi nejčastější rizikové faktory syndromu vyhoření řadí KEBZA, ŠOLCOVÁ (2013, s. 15-16):  život v dnešním uspěchaném světě;  profese založená na bezprostředním kontaktu s lidmi;  permanentně prožívaný časový tlak, chronický stres;  vysoké až přehnané požadavky na výkon;  vysoká míra entuziasmu, angažovanosti;  nedostatečná asertivita v chování;  perfekcionismus, pedantství, odpovědnost;  neschopnost relaxace;  nízké či nestabilní sebepojetí a sebehodnocení;  chronické přesvědčení o neadekvátním společenském uznání a ekonomickém hodnocení vykonávané profese;  stabilně prožívaný hněv (jako emoční stav), hostilita (jako osobnostní rys) a agrese. V odborné literatuře se objevuje hypotéza, jejímž autorem je SCHAUFELI, o infekčnosti syndromu vyhoření. To by znamenalo, že vznik a rozvoj vyhoření v daném sociálním prostředí by usnadňoval a podporoval jeho šíření v blízkém sociálním prostředí jedné firmy či instituce (Ponížilová, Urbanovská, 2013, s. 12).

29

3. 2

Symptomy

Syndrom vyhoření je kumulativní, dynamický proces, který probíhá velmi pomalu. Sám postižený si jeho vzniku nemusí všimnout, příčiny jevu působí trvale. Proto se obtížně určují, zatímco nenápadně narušují zdroje jedince (Maroon, 2012, s. 34). Podle autorů WEBER a JAEKEL-REINHARD (2000, s. 514) jsou příznaky vyhoření multidimenzionální, u postiženého dochází k psychickým, somatickým a sociálním nepokojům. Příznaky syndromu vyhoření může rozdělit do čtyř rovin, ve kterých je můžeme pozorovat.

Tělesná rovina

Duševní rovina

Sociální rovina

Citová rovina

Obrázek č. 3 Roviny syndromu vyhoření zdroj: vlastní tvorba Duševní rovina. Člověk pochybuje o svých schopnostech, je podrážděný, frustrovaný. Zaujímá negativní postoj ke kolegům, klientům, pracovnímu prostředí, klesá jeho zájem o profesní témata. Objevují se potíže se soustředěním pozornosti. Jedinec uniká do světa fantazie (Bártová, 2011, s. 59). Jako další obvyklý příznak uvádí MINIRTH (et. al. 2011, s. 15) falešný pocit viny. Člověk se snaží být příliš zodpovědný, oddaný, má pocit, že něco nedělá dokonale dobře.

30

Citová rovina. Mezi hlavní citové příznaky řadí BÁRTOVÁ (2011, s. 59) pocit bezmoci, sklíčenost, sebelítost, nervozitu, popudlivost, pocit nedostatku uznání. Postižený se cítí emocionálně vyčerpaný, ubitý. Ovládají jej pocity bezmoci a beznaděje, ze které není úniku. V krajních případech může tento stav vyústit v duševní nemoc či sebevraždu (Jeklová, Reitmayerová, 2006, s. 22). Tělesná rovina. Na fyzické úrovni je jedinec oslabený náchylnější k nemocím, rychle se unaví, objevují se vegetativní obtíže (srdce, dýchání, zažívání). Dalšími příznaky jsou bolesti hlavy, svalové napětí, poruchy spánku, vysoký krevní tlak (Bártová, 2011, s. 59). Ve své studii „Syndrom vyhoření a riziko kardiovaskulárních onemocnění„ MALAMED, SHIRON, TAKER, BERLINER, SHAPIRA (2006, s. 327) z Tel-Aviv Univerzity uvádí, že syndrom vyhoření a s ním související pojem vyčerpání jsou spojeny se zvýšeným rizikem kardiovaskulárních onemocnění. Sociální rovina. V této oblasti přichází omezení kontaktu s okolím – kolegy, klienty, přáteli. Klesá společenská angažovanost jedince. Postižený bývá zdrojem konfliktů v rodině či na pracovišti. Převládají negativní pocity - zbytečnost, marnost práce, nadšení střídá cynismus (Bártová, 2011, s. 59). Odlišný způsob hodnocení příznaků uvádí KŘIVOHLAVÝ (1998, s. 51). Rozděluje příznaky syndromu vyhoření do dvou skupin a to na subjektivní a objektivní. Mezi objektivní projevy řadí snížení výkonnosti jedince po řadu měsíců, které si mohou všimnout i kolegové. Subjektivní příznaky se projevují silnou únavu, snížené sebehodnocení a sebecenění, které vychází z pocitu snížení profesionálních kompetencí. Dále sem patří problémy se soustředěním pozornosti, podráždění, negativismus, příznaky typické pro stres, které nemají původ v organickém onemocnění. FUEUDENBERGER (1980 in Maroon, 2012, s. 32) uvádí deset typických znaků, které jsou charakteristické pro jedince postižného syndromem vyhoření: 1. Vyčerpání

6. Nedůvěra

2. Odcizení a izolace

7. Paranoia

3. Prázdnota a cynismus

8. Ztráta cílevědomosti

4. Netrpělivost a vznětlivost

9. Psychosomatické jevy a fyzické

5. Dojem mimořádných schopností

projevy 10. Deprese s množstvím aspektů

Poruchy se rozvíjí individuálně v rozdílném rozsahu. Ne všechny symptomy syndromu vyhoření se objevují u každého postiženého (Hagemann, 2012, s. 39). 31

3. 3

Vývoj a fáze

Syndrom vyhoření je vnímán jako celistvý, dlouhodobý proces, který se vyvíjí a nabývá různých forem. V této souvislosti hovoříme o stádiích či fázích jeho vývoje (Novosad, 2000 in Jeklová, Reitmayerová, 2006, s. 18). V odborné literatuře můžeme nalézt rozdíly v počtu stádií/fází. Rozdílné počty vznikají na základě shrnutí nebo detailnějšího popisu jednotlivých fází. Postižený jedinec může fázemi procházet postupně, je však možné některé z nich přeskočit (Poschkamp, 2013, s. 36; Stock, 2010, s. 23). KOPŘIVA (2000, s. 101-102 ) ve své knize popisuje tři cesty, které vedou ke vzniku vyhoření. První nazývá „Ztráta ideálů“ – jedinec ztrácí ideály, mizí prvotní entuziasmus a zapálení pro věc. Práce postrádá pro pracovníka smysl. Druhou cestu označuje jako „Workaholismus“. Slovo je převzato z angličtiny, v překladu znamená „alkoholismus práce“. Závislost na práci má stejný charakter jako závislost na alkoholu. Člověk trpí nutkavou vnitřní potřebou pracovat a nedokáže přestat. Poslední třetí cestou je „Teror příležitostí“. Jedná se o situaci, kdy se pracovníkovi naskytne lákavá nabídka aktivit a úkolů, které člověk nedokáže odmítnout. Na jejich splnění pak vynaloží velké množství energie. Po čase neschopnost slevit dovede jedince k syndromu vyhoření. Dvojice autorů EDELWICH a BRODSKY (1980 in Maroon, 2012, s. 38-39) vypracovala fázový model, který je členěn do pěti stupňů. První fázi označují, jako fázi entuziasmu a nadějí. Charakteristická je pro tuto fázi vysoká míra angažovanosti, nadšení, očekávání, idealizace v rámci práce s klienty a vlastních možností. Práce je pro člověka zábavou, má smysl. Druhou fázi nazývají stagnace – pomáhající pracovník plní jen nejnutnější úkoly. Ztrácí počáteční naděje a ideály, pohybuje se v zaběhlých kolejích. Práce se pro něj stává pouze zdrojem peněz, pracovníka již nenaplňuje. Třetí fáze frustrace - je protikladem pocitů z první fáze. Pomáhající má pocit, že klientovi nedokáže pomoci. V tomto stádiu se objevují citové problémy, tělesné problémy a poruchy chování. Následuje fáze lhostejnosti - pracovník volí lhostejnost jako přirozenou obranu proti frustraci. Prácí se zabývá minimálně, stará se o své zdraví a duševní klid. Poslední fází je fáze konce, kdy jde o úplné vyhoření. Jediným východiskem je odchod ze zaměstnání nebo delší dovolená, jiný druh práce atd. Autoři označují proces vyhoření za neodvratný - „bludný kruh“.

32

Rozsáhlejší model rozpracoval HERBERT J. FREUDENBERGER. Rozdělil syndrom vyhoření do 12 stádií.

Stádium 12: Úplné vyčerpání z

Stádium 1: Nutkání prosadit se

vyhoření

Stádium 2: Intenzivní

Stádium 11: Deprese

nasazení

Stádium 10: Vnitřní

Stádium 3: Drobné

prázdnota

zanedbávání vlastních potřeb

Stádium 9: Depersonalizace/ ztráta

Stádium 4: Potlačení

citu pro vlastní

konfliktů potřeb

osobnost Stádium 8: Stádium 6:

Pozorovatelné změny chování

Stádium 7:

intenzivní

Stažení se

popírání

Stádium 5: Nová interpretace hodnot

vyskytujících se problémů

Obrázek č. 4 Cyklus vyhoření podle Freudenbergera (Poschkamp, 2013, s. 37) Prakticky identický model popsal v roce 1982 JOHN W. JAMES, který ve své knize uvádí Křivohlavý (Křivohlavý, 1998, s. 62).

33

Vyhoření je označováno jako negativní emocionální stav v životě jedince. Existuje řada obdobných jevů, které mají podobné příznaky jako syndrom vyhoření. Odlišit burnout od jiných psychologických modelů a onemocnění je na symptomatické úrovni velmi obtížné, protože se symptomy překrývají. Považuji proto za účelné popsat jejich vzájemné odlišnosti (Poschkamp, 2013, s. 41; Ptáček et. al., 2013, s. 29). Vyhoření prochází vývojem, stádia syndromu vyhoření bývají mnohdy zaměňována s jinými psychologickými modely a onemocněními. Stres. Souvislost mezi stresem a vyhořením je zdůrazňována téměř v každé publikaci o této problematice. Pojem pochází z anglického slova „stress“, což v překladu znamená tlak, zátěž, napětí. Nalézt v odborné literatuře jednotnou definici tohoto pojmu je nemožné (Jančík, 2011, s. 6). Rozsáhlé vymezení stresu uvádí ve své publikaci ŠVINGALOVÁ (2006, s. 9): „ Stres je soubor reakcí organismu na podněty (stresory), které narušují normální funkci organismu. Jedinec je vystaven takovým nárokům (zátěži), o nichž se domnívá, že k jejich zvládnutí nemá dostatečnou adaptační kapacitu. Podstatná je tedy subjektivita emočního a kognitivního zpracování situace, to zda člověk subjektivně prožívá a interpretuje situace či podněty jako zátěžové“. Za průkopníka pojmu je považován kanadský vědec Hans Selye, který definuje stres „jako nespecifickou odpověď organismu na působení jakéhokoliv činitele. Je to charakteristická fyziologická odpověď na poškození nebo ohrožení organismu, která se projevuje prostřednictvím adaptačního syndromu“(Špatenková et. al., 2004, s. 17-18). Stres byl považován pouze za negativní jev, který podle obecné interpretace ohrožuje zdraví a celkový pocit pohody (Huber, Bankhofer, Hewson, 2009, s. 19). Selye rozlišuje stres na pozitivní stres „eustres“ a negativní stres „distres“, základem obou jevů je tentýž mechanismus. Eustres je pozitivním druhem stresu, který stimuluje, pro život jedince je nezbytný. Významné místo zde zaujímají situace, kdy se jedinec snaží překonat určitou překážku, zvládnout problém vlastní iniciativou (sportovní výkony, nové postupy, rizikové situace). Do této skupiny také řadíme kladné zážitky, jako je svatba, příchod dítěte, výhra v loterii atd. (Huber, Bankhofer, Hewson, 2009, s. 20; Plévová et. al., 2011, s. 6). Označení distres je v psychiatrické terminologii předkládáno jako „stav tísně“. Zahrnuje situace, které jednic není schopen zvládnout vlastními silami. Jedná se o zhroucení, rezignaci člověka (Plévová et. al., 2011, s. 6). Napětí a uvolnění je biologický a psychologický princip, který patří k lidské existenci. Seley tvrdí, že díky němu má život cenu – „Stres je život“. Škodlivé je pro člověka až překročení individuální hranice, kdy se „normální stres“ stává distresem (Bártová, 2011, s. 10; Huber, Bankhofer, Hewson, 2009, s. 20).

34

Pojmy vyhoření a stres nejsou totožné. Stres bývá přechodným stavem, který se objevuje při různých činnostech, zatímco vyhoření vzniká u činností, kdy jedinec přichází do kontaktu s lidmi, u lidí zaujatých prací a v průběhu neřešených potíží při adaptaci. Rozhodující roli při jejich odlišení hraje časový faktor. Symptomy je třeba zkoumat zpětně, s ohledem na to zda se proces přizpůsobení podařil (= přetížení, stres pominuly) nebo zda proces kolísá či se úplně zhroutil (= vyhoření). Vědci se shodují na tom, že stres může přecházet do stavu vyhoření. KŘIVOHLAVÝ zdůrazňuje, že ne každý stresový stav dochází do fáze celkového vyčerpání (Křivohlavý, 2012, s. 69; Maroon, 2012, s. 28). Můžeme tedy říci, že stres je příčinou a vyhoření důsledkem. Spouštěčem burnout bývá výhradně chronický stres a dlouhodobá disbalance mezi zátěží a fází klidu (Stock, 2010, s. 15). Jak uvádí NOVÁK (2011, s. 14): „Vyhoření není důsledek tragédie, „požáru“. Jde o plíživé psychické vyčerpání v souvislosti s dlouhodobým působením stresujících podnětů“. Chronický stres vzniká působením stresorů, které STOCK (2010, s. 16 - 18) dělí do několika kategorií. První skupinou jsou psychické stresory, mezi něž patří časový pres, vysoké či naopak nedostatečné vytížení, příliš změn za krátký časový úsek, novou pracovní náplň. Další kategorií jsou sociální faktory, které zahrnují rozpory s kolegy, konflikty, rivalitu či ztrátu blízké osoby. Poslední jsou stresory fyzické, kam řadí hluk, hlad, přemíru podnětů, osvětlení, prašné prostředí. Pokud je člověk vystaven vlivu negativních jevů příliš dlouho bez možnosti dostatečného zotavení, pak hovoříme o chronickém stresu. Deprese. Podobně jako vyhoření spadá do souboru negativních emocionálních jevů. Podle statistik Světové zdravotnické organizace (WHO) je deprese jednou z nejčastějších nemocí světového měřítka (Křivohlavý, 2012, s. 70). „Deprese je chorobný stav různého trvání vyznačující se smutkem a snížením tonu a energie.“ Deprimovaný člověk není schopen čelit sebemenším obtížím. Neprojevuje žádnou iniciativu, je úzkostný, ochablý, sklíčený. Jedinec trpí svou nemohoucností a pociťuje snížení intelektových schopností. Dostavuje se také pocit méněcennosti, který zhoršuje jeho smutek (Sillamy, 2001, s. 39). Řada autorů považuje vyhoření za zvláštní formu deprese. Mezi jevy existuje řada podobností – smutná nálada, pocit zmaru, ztráta energie a motivace, pocit bezcennosti. Deprese na rozdíl od vyhoření, má negativní dopad na celou škálu životních aktivit. Kdežto syndrom vyhoření se omezuje na myšlenky a pocity týkající se profesního výkonu a jeho důsledků (Kebza, Šolcová, 2003, s. 11; Stock, 2010, s. 19). Vyhoření bývá doprovázeno depresemi.

35

Depresivní fáze vyhoření nejsou trvalého charakteru a nezasahují všechny oblasti postiženého, „působí v určité, ohraničené oblasti života, postižení s vážnými příznaky obvykle reagují v krátké době pozitivně“(Maroon, 2012, s. 28). Deprese patří mezi klinické pojmy, zatímco vyhoření je řazeno do oblasti psychosociální. Ve středu pozornosti u deprese je minulost jedince a negativní zážitky z mládí. V případě vyhoření a jeho překonávání je pozornost zaměřena na aktuální stav, situaci (Křivohlavý, 2012, s. 70; Maroon, 2012, s. 28).

Neurastenie, chronický únavový syndrom (CFS) je dalším z řady diagnóz, se kterým je syndrom vyhoření spojován. Autorem pojmu je neurolog George Miller Beard, který jej charakterizuje jako „nervovou slabost způsobenou přílišnou námahou nebo vyčerpáním“ (Poschkamp,2013, s. 44). Chronický únavový syndrom je souhrnem tělesných a duševních příznaků, pro které je typická dráždivá slabost. V rovině tělesné se objevují vegetativní obtíže - poruchy trávicího ústrojí, ztuhlosti šíjových svalů, bolesti hlavy, bušení srdce. Pro oblast duševní jsou charakteristické pocity neschopnosti podávat výkon, nerozhodnost, nerozhodnost, poruchy soustředění a vyčerpání. Postižení si při každodenní práci stěžují na vysokou míru únavy po duševní námaze, která bývá spojována s ubývajícím výkonem. Dále se projevuje podrážděností, cynismem a flegmatičností (Poschkamp, 2013, s. 44). Rozdíl mezi syndromem vyhoření a neurastenií je v absenci symptomových kritérií, která jsou pro chronický únavový syndrom „povinná“ (zvýšená teplota, bolesti kosterního svalstva, otoky kloubů, bolesti v krku atd.). Rozdíl můžeme spatřovat také v tom, že syndrom vyhoření postihuje zejména pomáhající profese, díky jejich specifikům (Poschkamp, 2013, s. 44; Ptáček et. al., 2013, s. 28). Depersonalizace, český ekvivalent slova je odcizení, patří také do skupiny negativních emocionálních jevů. Tímto stavem se zabýval Durkheim, který jej definoval „jako druh anomie (ztráty představ a pocitu normální zákonitosti), k němuž dochází tam, kde lidé zažívají nedostatek nebo ztrátu přijatelných sociálních norem, které by mohly řídit jejich jednání a byly směrodatným měřítkem jejich životních hodnot“. Jedinec takzvaně „otupí“ (Křivohlavý, 2012, s. 71; Bártová, 2011, s. 58). Syndrom odcizení je provázen řadou psychických poruch a změněných stavů vědomí. U postižených dochází ke změně v oblasti fantazie a prožívání - necítí bolest, radost, lásku či nenávist. Tito lidé pociťují změnu své osobnosti, jakoby se stali sami sobě cizími (Bartošíková, 2006, s. 24). Pocit odcizení můžeme pozorovat i u vyhoření. 36

Příznaky se však objevují až v posledním stádiu syndromu, nikdy ne na začátku procesu. Na rozdíl od vyhoření, se odcizení vyskytuje u jedinců, pro které práce není smyslem života, zatímco u vyhoření je tomu naopak (Bártová, 2011, s. 58; Křivohlavý, 2012, s. 71). Autoři, kteří se danou problematikou zabývají, předkládají několik dalších negativních jevů, které se syndromem vyhoření souvisí. KŘIVOHLAVÝ a BÁRTOVÁ uvádí jako další existencionální neurózu. Tento pojem je „moderním“ negativním jevem, který je definován „jako chronická neschopnost věřit v důležitost, užitečnost a pravdivost čehokoliv, co si jen člověk dovede představit, že by dělat měl, případně že by o to měl mít zájem, natož pak že by se měl pro to angažovat“ (Bártová, 2011, s. 58). Existencionální neuróza je spojována s pocity „zplaněni života“, naproste existencionální beznaděje a se ztrátou smysluplnosti života. S těmito příznaky se setkáváme na konci procesu vyhoření, kdy snaha o nápravu selhala. Na rozdíl od existencionální neurózy na začátku člověk srší elánem a nadšením (Bártová, 2011, s. 58, Křivohlavý, 2012, s. 72). Syndrom vyhoření probíhá krok za krokem, první výbuch je pouze spouštěcím mechanismem. MASLACHOVÁ (1982 in Maroon, 2012, s. 40) zdůrazňuje, že vyhoření je chronický stav, který se může táhnout měsíce i roky. V počáteční fázi je těžko rozeznatelný, protože postižení jsou většinou talentovaní, nezávislí jedinci, kteří umí své slabosti a problémy dobře skrývat.

3. 4

Profese ohrožené syndromem vyhoření

Profese s rizikem vzniku vyhaslosti zahrnují pracovníky, jejichž práce vyžaduje každodenní kontakt s lidmi, od nichž je vyžadována neustála pozornost druhých lidí či zodpovědnost za jiné osoby. Vysokou míru ohrožení představuje práce, ve které se člověk setkává se smrtí, zde je riziko vyhasnutí obrovské. Na základě publikovaných studií k problematice syndromu vyhoření můžeme sestavit přehled hlavních profesních skupin, u kterých za určitých okolností lze předpokládat vznik a rozvoj burnout (Kebza, Šolcová, 2003, s. 7-8). Mezi nejvíce ohrožené skupiny patří lidé vykonávající tzv. „pomáhající profese“. Představitelé pomáhajících profesí vkládají do své práce mnohem víc než znalosti či dovednosti, nasazují část své osobnosti. 37

Práce s lidmi a jejich trápením je náročnější než práce s neživým materiálem. Tito lidé jsou vybaveni značnou dávkou empatie, jež jim umožňuje naladit se na stejnou vlnu, sdílet jejich příběh a emoce (Honzák, 2015, s. 55). Do této skupiny patří:  lékaři, zdravotní sestry a další zdravotnický personál (zejména pracovníci v oborech onkologie, chirurgie, LDN, JIP, psychiatrie, pediatrie, gynekologie či záchranné služby atp.)  pečovatelé, ošetřovatelé, osobní asistenti,  psychologové a psychoterapeuti,  sociální pracovníci všech oborů,  duchovní – kněží, faráři, kazatelé, řádové sestry,  pedagogové, vychovatelé,  policisté v přímém výkonu služby, příslušníci zásahových jednotek, kriminalisté, pracovníci věznic, hasiči  dispečeři záchranné služby, dopravy či řídící letového provozu atd., piloti, právníci. Další rizikovou skupinou jsou lidé, jejichž práce je založena na časté komunikaci s lidmi. Tuto skupinu tvoří poradci, pracovníci pošt, právníci, manažeři, úředníci bank, politici, žurnalisté, pracovníci exekutivy, instruktoři, prodavači, číšníci, zaměstnanci služeb. Syndrom vyhoření může vzniknout i u lidí, kteří vykonávají stereotypní práci. Řadíme sem řidiče městské hromadné dopravy, zaměstnance továren na tzv. linkách, šičky a mnoho dalších povolání (Křivohlavý, 2012, s. 30-31; Kebza, Šolcová, 2003, s. 7-8). Shrnutí Vymezili jsme pojem syndrom vyhoření z různých úhlů pohledu. Dále popisujeme rizikové faktory, které se podílí na vzniku vyhoření, příznaky charakteristické pro vyhoření, vývoj a fáze syndromu vyhoření. Na závěr uvádíme výčet profesí, které jsou ohrožené tímto jevem.

38

DIAGNOSTIKA SYNDROMU VYHOŘENÍ

4

Vyhoření není v medicíně definování jako nemoc, není přiřazeno k žádnému kategorickému systému postojů. Je popisováno jako proces, stav, psychologický syndrom či porucha osobnosti (Poschkamp, 2013, s. 40). Syndrom vyhoření je skryt pod řadou různých diagnóz. V Mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN) je řazen do skupiny diagnóz s označením Z73 „Problémy spojené s obtížemi při vedení života“ a Z73-0 „Vyhasnutí (vyčerpání)“. Burnout a nejvíce zjevné symptomy bývají spojovány se skupinou diagnóz F 48 „Jiné neurotické poruchy“, a to zejména s podskupinou F 48.0 „Neurastenie“ a F 48.1 „Depersonalizační a derealizační syndrom“, popř. do skupiny F 43 „Reakce na těžký stres a poruchy přizpůsobení“ (Kebza, Šolcová, 1998 in Fialová, 2012, s. 41).

4. 1

Psychodiagnostické metody

Vyhoření se projevuje s různou intenzitou a bujností. Pro stanovení jeho přítomnosti vycházíme z pozorování jednotlivých příznaků, které se u postiženého objevují v jeho chování

Lékařské vyšetření

• pozorování příznaků syndromu vyhoření v chování • identifikace stresových faktorů osobní anamnéza sociální anamnéza pracovní anamnéza • fyzické vyšetření • laboratorní testy

Psychometrické testy

a jednání (Kebza, Šolcová, 2003, s. 17).

• zaměřené na celou šíři problematiky syndromu vyhoření -orientační dotaník • zaměřené na tři nejvýraznější charakteristiky syndromu vyhoření - Burnout Meassure • zaměřené na tři samostatné faktory syndromu vyhoření -

Maslach Burnout Inventory

Obrázek č. 5 Přehled psychodiagnostických metod (zdroj: vlastní) 39

K jeho diagnostikování je zapotřebí spolupráce řady odborníků, jedná se o interdisciplinární jev. Nedílnou součástí diagnózy je zjištění osobní, sociální a pracovní anamnézy. Prostřednictvím anamnéz lékař identifikuje potencionální stresové faktory a možné sociální důsledky. Dále lékař zjišťuje množství spotřeby alkoholu, cigaret, případně drog a jiných návykových látek. Nejdůležitějším aspektem vyšetření je odhalení příznaků, které jsou typické pro syndrom vyhoření, tzn. průběh a časovou spojitost mezi jevy. Následně lékař provede fyzické vyšetření, popíše psychosomatický/psychiatrický stav pacienta. Provádí se také speciální laboratorní testy – testy činnosti hypotalamo -hypofýzo nadledvinového řídicího systému, „biomonitoring stresu“ (Weber, Jaekel-Reinhard, 2000, 514 - 517). Další metodou, která byla k diagnostice vyhoření vytvořena, je řada psychometrických testů. Jedná se o speciálně zaměřené dotazníky, které jsou rozděleny podle oblastí, které zkoumají. První skupina je orientována na celou šíři problematiky vyhoření. Řadíme sem „Orientační dotazník“ čtveřice autorů HAWKINS, MINIRTH, MAIER a THURSMAN. Metoda je postavena na principu tzv. autodiagnostiky. Dotazník je složen z 24 položek, na které respondent odpovídá „ano“ nebo „ne“. Pokud se v konečném výsledku objeví převaha kladných odpovědí, je zde zvýšené riziko vzniku syndromu vyhoření. Autoři pojímají psychické vyhoření jako neustále postupující děj nikoliv jako momentální statický stav (Kebza, Šolcová, 2003, s. 16; Křivohlavý, 1998, s. 33-34). Druhá skupina zkoumá tři nejvýraznější charakteristiky syndromu vyhoření. Na tuto oblast je zaměřen dotazník autorů Pinesová, Aroson a Kafry s názvem „BM - Burnout Meassure“ (Kebza, Šolcová 2003, s. 17; Křivohlavý, 2001, s. 117). Dotazník zjišťuje tři hlavní prožitkové složky vyhoření, což zahrnuje pocity fyzické vyhaslosti - pocity fyzického vyčerpání, slabosti a únavy. Dále pocity emocionální vyhaslosti, jež se vztahují k pocitům úzkosti, beznaděje a bezvýchodnosti. Třetí oblastí jsou pocity psychického vyčerpání odrážející pocity osobní bezcennosti a deziluze (Bartošíková, 2006, s. 70). Metoda pochází z roku 1981, jedná se o druhou nejčastěji užívanou metodu k diagnostice vyhaslosti. Skládá se z 21 položek, posuzovaných na sedmibodové škále (Ptáček et. al., 2013, s. 30). Třetí typ psychometrických dotazníků se zabývá třemi relativně samostatnými faktory. Autory této psychodiagnostické metody jsou psycholožka CHRISTINE MASLACHOVÁ a SUSAN JACKSON, které vytvořily dotazník označený jako „MBI – Maslach Burnout Inventory“. Jedná se o nejvýznamnější a nejpoužívanější metodu k měření úrovně vyhaslosti. Autorky se touto problematikou zabývají, již desítky let (Ptáček et. al., 2013, s. 30).

40

Dotazník hodnotí tři faktory, z nichž dva jsou negativně laděné - emocionální vyčerpání a depersonalizace. Třetí faktor je laděn pozitivně, hodnotí osobní uspokojení z práce (Venglářová et. al., 2011, s. 42). EE – emocionální vyhaslost Emocionální vyhaslost je rozhodujícím znakem, který nám určuje přítomnost vyhoření. Může se projevovat jako ztráta chuti žít, lhostejností k jakékoli činnosti nebo ztrátou motivace. DP - depersonalizace, nebo-li ztráta úcty k druhým lidem Do stádia depersonalizace, se jedinec dostává v okamžiku, kdy trpí pocitem nedostatečného ocenění ze strany osob, kterým se věnuje a pomáhá. V případě, že se mu nedostává pozitivní odezvy, staví se k druhým lidem cynicky, ztrácí respekt a úctu. V krajních případech jedná s lidmi jako s věcmi (Křivohlavý, 2012, s. 55). PA – snížený pracovní výkon V této oblasti se můžeme setkat snížením pracovní výkonnosti u lidí, kteří mají nízkou míru sebehodnocení a sebedůvěry. V důsledku těchto negativních postojů ke své osobě ztrácí energii potřebnou k zvládnutí stresových situací, konfliktů a obtíží v životě (Křivohlavý, 2012, s. 55). Dotazník the Maslach Burnout Inventory (MBI) obsahuje 22 otázek, na které jedinec odpovídá hodnotou na bodové škále od 0 do 6 bodů. Pocity se hodnotí na stupnici četnosti výskytu a také na stupnici intenzity, dále se vyhodnocuje celkové skóre pro jednotlivé faktory. Čím vyššího skóre respondenti dosáhnou v oblasti depersonalizace a emočního vyčerpání, tím je úroveň vyhoření vyšší. V opačném směru se měří oblast osobního úspěchu (Venglářová et. al., 2011, s. 42), viz. Příloha č. 2.

41

4. 2

Léčba

V předešlých kapitolách jsme uvedli, že vyhoření medicína nedefinuje jako nemoc. Z toho vyplývá, že člověk trpící symptomy burnout není považován za nemocného. V případě, že negativní pocity spojené s vyhořením trvají delší dobu, může jedinec skutečně onemocnět. Rozvinutý stav vyhořelosti lze považovat za krizový stav, který vyžaduje řešení. Léčba syndromu vyhoření probíhá formou psychoterapie a farmakoterapie. Pokud člověk cítí, že řešení problémů je nad jeho síly, měl by vyhledat odbornou pomoc. Psycholog může člověku pomoci porozumět pocitům, které prožívá. Je schopen pomoci klientovi zmapovat příčiny a navrhnout možná řešení. Psychoterapie je také jedna z cest k sebepoznání a ve svém důsledku by měla vést k úlevě (Bartošíková, 2006, s. 47) Psychoterapeutická pomoc je takové chování zdravotnického pracovníka, jehož prostřednictvím dochází ke zlepšení léčby - vychází z porozumění a zážitků, které jsme schopni sdílet se svým okolím, z respektu, tolerance a akceptace. Cílem přístupu je zvládnutí psychických nároků, které nemoc jedinci přináší (Minibergerová, Dušek, 2006, s. 34). Syndrom vyhoření vyžaduje jasné a uskutečnitelné léčebné koncepce, které postiženému navrátí svobodu a nezávislost. Do léčebného procesu musí být zapojeny psychosociální rámcové podmínky všech oblastí života postiženého, jež jsou orientovány na řešení a zdroje syndromu vyhoření (Hagemann, 2012, s. 67). Při léčbě syndromu vyhoření je využíváno řady psychologických přístupů a metod. Hlavní z nich představuje existencionální psychoterapie, která se zaměřuje na vnitřní svět prožitků člověka. Umožňuje pacientům vyrovnat se s otázkami podstaty lidské existence a smyslu života. Na existenciální psychoterapii navazují v evropských podmínkách dvě psychoterapeutické školy - daseinsanalýza a logoterapie. Daseinsanalýza se snaží pomoci postiženému nalézt cestu k pochopení vlastní existence. Důraz je kladen na jedinečnost a neopakovatelnost jedince, směřuje k budoucnosti. Cílem je pochopení vlastního bytí a ovládnutí umění „být sám sebou“. Terapeut zde zaujímá roli konzultanta udílejícího doporučení, ne pokyny či příkazy. Logoterapie je metoda s cílem pomoci člověku nalézt řešení v situacích existenciální frustrace. Hlavním terapeutickým prostředkem je objevování nových hodnot a nalezení smyslu života (Kebza, Šolcová, 2003, s. 18-19).

42

HAGEMANN (2012, s. 67-68) uvádí multimodální koncepci léčení syndromu vyhoření. Toto pojetí odlišuje intenzitu léčení prostřednictvím individuálních, skupinových rozhovorů a kombinace různých terapeutických prvků. Odlišnosti vychází z personálních zdrojů, na které je nutné brát ohled. Proces léčby vyžaduje mnoho vysoce specializovaných terapeutů, kteří diskutují o průběhu léčby a navrhují další plán terapie. Jen tak může být dosaženo požadovaného synergického efektu.

Terapeutická opatření

Terapeutické priority

Systematická terapie Psychoterapie založená na hloubkové psychologii

Vývoj promyšlených koncepcí zaměřených na sebe

Behaviorální terapie

sama.

Intergrativní konstrukce systému

Terapie tancem a pohybem

Posílení vlastní emocionality a kreativity.

Arteterapie

Zlepšení vnímání sebe sama.

Muzikoterapie Párová a rodinná terapie

Lepší ukotvení změn a stabilizace worklife balance.

Léčebná gymnastika a dávkovaný trénink fitness

Aktivní a pasivní vybalancování zvyšování a

na posílení těla

snižování napětí.

Autogenní trénink, meditace a jóga

Posilování těla (např. imunitního systému, zlepšení zažívání a spánku).

Obrázek č. 6 Multimodální koncepce syndromu vyhoření (Hagemann, 2012, s. 68) Dále se může jednat o léčbu za pomocí farmak. Farmakologická léčba se předepisuje na základě příznaků, mohou být předepsány: antidepresiva, která se používají k potlačení a léčbě deprese. Látky obsaženy v tomto léčivu, působí na hladiny neurotransmiterů, jež zodpovídají za regulaci naší nálady. Upravují patologicky změněné nálady. Anxiolytika snižují a potlačují psychické napětí, strach, úzkost. Hypnotika využívají se k léčbě insomnie. Látky obsaženy v těchto lécích, tlumí centrální nervový systém. Mohou mít protikřečové, anxiolytické nebo myorelaxační účinky. Psychofarmaka mění duševní stav jedinců.

43

Psychostimulancia jsou využívány ke stimulaci psychických funkcí (jsou odstraňovány pocity únavy, zvyšuje se duševní aktivita a je taky zrychleno myšlení). Hlavní indikaci k užívání těchto léků je nadměrná ospalost a únava jedince (Kebza, Šolcová, 2003, s. 19; Macková, 2013, s. 25-26). ŠVINGALOVÁ (2006, s. 5) uvádí, že farmakoterapie je pouze podpůrnou léčbou. Shrnutí V úvodu představujeme syndrom vyhoření z lékařského hlediska – zařazení vyhoření mezi kategorie diagnóz. Následně popisujeme psychodiagnostické metody podle různých autorů. A na závěr shrnujeme léčbu syndromu vyhoření pomocí psychoterapie a farmakoterapie.

44

5

CENTRUM DOMINIKA

Centrum Dominika se nachází ve zrekonstruované budově bývalého kláštera sester dominikánek v obci Kokory. Jeho historie se datuje k roku 1902, kdy zde sestry dominikánky vyučovaly rukodělné práce. Postupem času se měnil charakter a využití kláštera. Nejprve se prostory využívaly jako obecná škola a mateřská škola, později klášter sloužil jako chlapecký sirotčinec. V roce 1949 postupně přicházely mentálně postižené ženy a zařízení dostává podobu sociální služby. V roce 1962 byl klášter pojmenován „Ústav sociální péče pro ženy“. Do roku 1981 zde pracovaly a žily řádové sestry České kongregace sester dominikánek, které o uživatele pečovaly. Pro svůj vysoký věk odešli do starobního důchodu. Od té doby jsou pracovníky pouze civilní zaměstnanci. V letech 1975 – 1991 byl zřizovatelem Okresní ústav sociálních služeb v Přerově. Od roku 1994 se zařízení stává rozpočtovou organizací zřizovánou Okresním úřadem v Přerově. Od 1. 1. 1995 je ústav příspěvkovou organizací. Roku 2003 se zřizovatelem stal a dodnes je Olomoucký kraj. 1. března 2009 dostává Ústav sociální péče pro ženy nový název a to „Centrum Dominika Kokory, p.o.“ (Historie. Centrum Dominika Kokory [online]. [cit. 2015-12-06]. Dostupné z: http://www.dominikakokory.cz/).

Obrázek č. 6 Centrum Dominika Kokory, p.o. (Zdroj: vlastní)

45

5. 1

Charakteristika zařízení

Centrum Dominika Kokory p.o., je poskytovatelem pobytové sociální služby Domov pro osoby se zdravotním postižením a od 1. 1. 2012 také Domova pro seniory. Celková kapacita zařízení je 90 uživatelů. Z toho v Domově pro osoby se zdravotním postižením je 63 míst a v Domově pro seniory je 27 míst (Úvod. Centrum Dominika Kokory [online]. [cit. 2015-12-06]. Dostupné z: http://www.dominikakokory.cz/).

Centrum Dominika Kokory, p.o.

Domov pro osoby se

Domov pro seniory

zdravotním postižením

Obrázek č. 6 Schéma poskytovaných služeb (zdroj: http://www.dominikakokory.cz/) Centrum Dominika poskytuje základní činnosti podle § 48 zákona č. 206/2009 Sb., kterým se měním zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Těmi jsou poskytnutí ubytování, poskytnutí stravy, pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. Centrum Dominika poskytuje ubytování ve dvoulůžkových pokojích s vlastním sociálním zařízením na pokoji až čtyřlůžkových pokojích se společným sociálním zařízením na chodbě. Vybavení pokojů je nové. Uživatelé mají možnost si přinést vlastní drobný nábytek – křeslo, rádio, obrazy. Dále zařízení zajišťuje stravu, která je přizpůsobena věku a zdravotnímu stavu uživatelů. Jídlo je podáváno 4x denně. Uživatelé se podílí na vyhotovení jídelních lístků. Uživatelé mohou využívat velký dvůr s pergolou a květinovou výzdobou. Svůj volný čas mohou trávit také na zahradě, která je upravena jako park. Do budovy i zahrady je umožněn bezbariérový přístup. Dále je zde atrium s bazénem, houpačkou a posezením (Úvod. Centrum Dominika Kokory [online].[cit. 2015-12-06]. Dostupné z: http://www.dominikakokory.cz/). 46

5.2

Poskytované sociální služby

Domov pro osoby se zdravotním postižením. Zařízení poskytuje službu dospělým mentálně postiženým ženám od 26 let s přidruženými kombinovanými vadami, ženám mobilním i imobilním, které jsou závislé na pomoci jiné fyzické osoby alespoň v I. stupni. Mentální postižení je „stav charakterizovaný snížením intelektuálních schopností, zpomalením duševního vývoje jedince, často organického původu, někdy sociálním zanedbáním, jedinec zaostává za vrstevníky v učení, sociálních a pracovních dovednostech v citovém životě“ (Hartl, Harstlová, 2010, s. 499). Uživatelky jsou přijímány s mentálním postižením ve stupních:  lehké mentální retardace (IQ 50-69) Jedinci se vyznačují opožděným řečovým vývojem, který se projevuje většinou s nástupem do školy. Uživatele s lehkou mentální retardací jsou nezávislí v sebeobsluze. Jsou schopni vykonávat jednoduchá zaměstnání a bez větších omezení se pohybovat v sociálně nenáročném prostředí. Velký význam u těchto jedinců hraje výchovné prostředí (Valenta et. al., 2007, s. 39).  středně těžké mentální retardace (IQ 35-49) Lidé s tímto stupněm postižení mají výrazně omezenou řeč a myšlení. Další překážkou je schopnost sebeobesluhy, v tomto ohledu vyžadují chráněné prostředí po celý život (chráněné bydlení a zaměstnání). Možnosti výchovy a vzdělání se omezují na trivium (tj. psaní, čtení, počítání). Řeč bývá jednoduchá, obsahově chudá i v dospělosti, v některých případech zůstává na nonverbální úrovni. Retardace psychického vývoje se mnohdy objevuje v kombinaci s epilepsií, neurologickými, tělesnými nebo dalšími duševními poruchami (Valenta et. al., 2007, s. 39).  těžké mentální retardace (IQ 20 – 34) Vyznačuje se výrazným opožděním psychomotorického vývoje v předškolním věku. Je zde patrná pohybová neobratnost, což má za příčinu dlouhodobé osvojování koordinace pohybů. U jedinců bývají časté somatické vady a příznaky poškození CNS. Jedinci nejsou schopni sebeobsluhy, jejich strava musí být speciálně upravena. Značně omezeny jsou i psychické procesy, mají problémy s pozorností, objevují se poruchy chování v podobě stereotypních pohybů – hry s fekáliemi, piky, sebepoškozování, afekty, agrese. Můžeme si všimnout minimálně rozvinutých komunikačních dovedností, řeč je velmi jednoduchá nebo se vůbec nevytvoří. Je zapotřebí celoživotní péče (Pipeková, 2010, s. 293).

47

 nespecifikované mentální retardace Označení nespecifická mentální retardace se používáno v případech, kdy je mentální postižení prokázáno, je však obtížné nebo nemožné určit jeho úroveň (Pipeková, 2010, s. 291). Posláním Domov pro osoby se zdravotním postižením je podpora v soběstačnosti, zapojení uživatele do aktivizační činnosti. Vytvoření podmínek rodinného prostředí a snaha přiblížit uživatele běžnému způsobu života prostřednictvím poskytované celoroční a nepřetržité komplexní péče pobytové sociální služby. Cílem služby je „snaha dosáhnout u uživatele takového stupně samostatnosti v sebeobsluze, v praktických činnostech, prostorové orientaci a komunikaci, aby byl co nejméně závislý na pomoci druhé osoby, popř. byl schopný se zpět integrovat do společnosti nebo využívat dále službu s menší mírou podpory (např.chráněné bydlení)“. U uživatelek v pokročilém věku zajistit důstojný život, bezpečí a kvalitní úroveň služby (Domov pro osoby se zdravotním postižením. Centrum Dominika Kokory [online].[cit. 2015-12-06]. Dostupné z: http://www.dominikakokory.cz/). Domov pro seniory. Cílovou skupinou zařízení jsou mladší senioři ve věku 65-80 let a starší senioři nad 85 let, kteří jsou závislí na pomoci jiné fyzické osoby alespoň ve stupni I.. Posláním domova je „zajistit prostřednictvím poskytovaných služeb důstojné podmínky pro život ve stáří, poskytnout pocit potřebnosti, bezpečnosti a zázemí, plnohodnotné naplnění volného času dle zájmu uživatelů“. Cílem služby je zajistit všestrannou péči pro uživatele, který z důvodu snížené soběstačnosti či věku není schopen zajistit péči o svou osobu. Zároveň se v jeho okolí nenachází jiná osoba, jež by mu dokázala poskytnout náležitou péči. Dalším cílem služby je vytvářet podmínky přibližující se domácímu prostředí a za pomoci rodinných příslušníků poznat individualitu, potřeby uživatele a plnohodnotně naplnit volný čas seniora (Domov pro seniory. Centrum Dominika Kokory [online].[cit. 2015-14-06]. Dostupné z: http://www.dominikakokory.cz/).

5. 3

Odborný tým

Centrum Dominika je tvořeno odbornými týmy, jež se člení podle charakteru činností na jednotlivé úseky (5) – provozní, stravovací, ekonomický, sociální péče a úsek péče o klienta. Péči o uživatele zajišťuje tým, který je složený ze zdravotnických pracovníků (všebeobecné sestry), sociálních pracovníků a pracovníků v sociálních službách. Zázemí pro jejich práci vytváří pracovníci provozního, stravovacího a ekonomického úseku.

48

Ředitel

Úsek provozní

Úsek stravovací

Úsek ekonomický

Úsek sociální péče

Správce

Vedoucí kuchařka

Ekonom

Vedoucí úseku sociální péče

Všeobecná sestra

Údržbář

Kuchařka

Skladová účetní zásobovač

Pracovník v sociálních službách

Pracovník v sociálních službách

Pradlena

Sociální pracovník

Úsek péče o klienta

Účetní

Švadlena

Uklízečka

Obrázek č. 7 Organizační schéma (zdroj: http://www.dominikakokory.cz/) Provozní úsek. Správce zabezpečuje údržbu, opravy a revize budov, strojů, zařízení, vede vozový park Centra Dominika. Rovněž spolu s pracovníky údržby pečuje o pozemky, jejich úpravu, výsadbu rostlin, stromů a jiné zeleně, jež centrum spravuje. Do tohoto úseku patří také pradleny, švadleny a uklízečky. Starají se o prádlo uživatelů, organizace (ložní i dekorativní) a ochranné pracovní pomůcky zaměstnanců. Vše je práno v prádelně zařízení. Prádlo je rovněž vyžehleno, opraveno a roztříděno na jednotlivé úseky. Stravovací úsek zajišťuje přípravu a výdej jídla dle zdravotního stavu a ordinace lékaře. Jídlo je podáváno na jídelnách nebo přímo na pokojích. Při tvorbě jídelníčku je zohledňováno přání uživatelů. Ekonomický úsek se stará o komplexní vedení účetnictví a vyřizování pracovněprávních vztahů zaměstnanců. Dále zajišťuje dodávky surovin a zboží pro organizaci v požadovaném sortimentu, množství, kvalitě a času. Úsek sociální péče zajišťuje volnočasové a aktivizační činnosti, které vychází z osobních cílů uživatelů.

49

Výchovnou nepedagogickou činnost vykonávají pracovníci v sociálních službách, jež se týká zejména služby Domov pro osoby se zdravotním postižením. Patří sem rozumová výchova, komunikace a osobní projev, společenská výchova, psychomotorika, etická výchova či divadlo. Dále pracovní činnost navazující na běžný způsob života. Uživatelé se mohou zapojit do prací spojené s chodem zařízení – skládání prádla, zametání nádvoří, péče o domácí zvířata organizace (pes, kočka, papoušci). Mohou se zapojit i do volnočasových aktivit jako jsou pletení, vyšívání, háčkování, malování, keramika či výroba svíček. Ve volném čase se uživatele účastní církevních bohoslužeb, navštěvují knihovnu, čtou knihy, sledují televizi, účastní se cvičení v sokolovně atd.Kulturní a společenské akce jsou směřovány k integraci klientů do společnosti,seznámení se s prostředím běžného života, rozvoji poznání (taneční zábavy, kulturní vystoupení, sportovní hry, výlety, zájezdy, rekreace). Sociální pracovník zastupuje uživatele v administrativních či právních záležitostech, spolupracuje s rodinnými příslušníky, opatrovníky, se státními úřady - soudy, obecním úřadem atd. Dále vedou sociální agendu (úhrada za pobyt, přeložení nebo propuštění uživatele atp.). Úsek péče o klienta zahrnuje všechen ošetřovatelský personál a také pracovníky v sociálních službách. Úsek zajišťuje základní hygienické úkony, doprovod klientek na různá lékařská vyšetření, prohlídky nebo k hospitalizaci do nemocnice, psychiatrické léčebny, hygienickou péči atd. (pracovník v sociálních službách). Dále obstarává zdravotní a ošetřovatelskou péči (všeobecná sestra), pod vedením zdravotního úseku prostřednictvím smluvních lékařů zdravotních pojišťoven – praktický lékař, psychiatr a další odborní lékaři stomatolog, gynekolog atd. Pracovníci v sociálních službách jsou zároveň klíčovými pracovníky uživatelů. K 1. 1. 2015 je v Centru Dominika Kokory registrováno celkem 52 zaměstnanců. V zařízení jsou 2 sociální pracovníci, 6 pracovníků v sociálních službách zabezpečujících výchovnou nepedagogickou činnost a 20 pracovníků v sociálních službách, kteří provádí přímou obslužnou péči (Výroční zpráva Centrum Dominika, 2013). Shrnutí Charakterizovali jsme Centrum Dominika Kokory, p.o. a jeho historii. Zaměřili jsme se na poskytované sociální služby, cílové skupiny uživatelů, cíle a poslání poskytovaných služeb. Představili jsme organizační strukturu zařízení.

50

6

VÝZKUMNÉ ŠETŘENÍ

Empirická část je zaměřena na konkrétní zařízení Centrum Dominika Kokory, p.o.. V předešlé kapitole charakterizujeme organizaci a sociální služby, které nabízí. Toto zařízení jsem si vybrala záměrně, neboť jsem v organizaci po dobu 5 let působila jako brigádnice. Hlavním cílem je vyhodnotit riziko ohrožení syndromem vyhoření u pracovníků v sociálních službách v Centru Dominika a navrhnout účinné formy prevence, které mohou vést ke zlepšení stávajícího stavu v organizaci. Pro splnění stanovení cílů byly položeny následující výzkumné otázky: 1. Jaká je výsledná hodnota míry vyhoření BQ (získaná prostřednictvím dotazníku Burnout Measure) u respondentů z Centra Dominika? 2. Jsou syndromem vyhoření ohrožení více respondenti s delší praxí pracovníka v sociálních službách? 3. Jaké faktory jsou stresující při výkonu profese pracovníka v sociálních službách? 4. Jak využívají respondenti svůj volný čas mimo pracovní dobu?

6. 1

Charakteristika zkoumaného vzorku

Výzkum byl prováděn v Centru Dominika Kokory, p.o. u pracovníků v sociálních službách. Jedná se o pracovníky, kteří vykonávají podle § 116 zákona 108/2006 Sb., o sociálních službách: a) přímou obslužnou péči o osoby v ambulantních či pobytových zařízeních sociálních služeb, které spočívají v nácviku jednoduchých denních činností: pomoc při osobní hygieně a oblékaní, manipulaci s přístroji, pomůckami, prádlem, udržování čistoty a osobní hygieny, podporu soběstačnosti, posilování životní aktivizace, vytváření základních sociálních a společenských kontaktů, uspokojování psychosociálních potřeb. Pracovníci vykonávající přímou obslužnou péči pracují na úseku sociální péče. Na tomto úseku působí celkem 19 pracovníků v sociálních službách.

51

A pracovníky v sociálních službách, kteří zajišťují: b) základní nepedagogickou výchovnou činnost, jež prohlubuje a upevňuje základní hygienické a společenské návyky, působení na vytváření a rozvíjení pracovních návyků, manuální zručnosti a pracovní aktivity. Dále také provádění volnočasových aktivit zaměřených na rozvíjení osobnosti, zájmů, znalostí a tvořivých schopností formou výtvarné, hudební a pohybové výchovy, zabezpečování zájmové a kulturní činnosti (Zákon 108/2006Sb., o sociálních službách). V zařízení působí na úseku sociální péče, celkový počet zaměstnanců na této pozici je 6. Prostřednictvím dotazníku byl osloven zkoumaný vzorek, který obsahoval celkem 22 respondentů z celkového počtu 25 pracovníků v sociálních službách. Tři pracovníci se nachází v dlouhodobější pracovní neschopnosti z důvodu zdravotních problémů.

6. 2

Metodologie výzkumného šetření

V rámci empirické části bylo prováděno výzkumné šetření metodou kvantitativního výzkumu. Podle HENDLA (2012, s. 46) kvantitativní výzkum využívá náhodných výběrů, experimentů a strukturovaného sběru dat prostřednictvím testů, dotazníků či pozorování. Získaná dat se analyzují za pomoci statistických metod, jejichž cílem je vyjádřit, popsat popřípadě ověřovat souvislosti mezi proměnnými. Důležitým předpokladem je požadavek validity – metoda sběru dat by měla měřit to, co skutečně měřit má. Výsledek výzkumu se vztahuje k teorii, kdy sice můžeme získat podpůrné argumenty pro platnost teorie, ale nemůžeme dokázat její platnost. Pro účely kvantitativního výzkumu jsme zvolili jako techniku sběru dat dotazník. Dotazník je jednou z nejužívanějších metod pro získávání dat v pedagogickém výzkumu. Prostřednictvím dotazníku písemně zjišťujeme informace od velkého počtu respondentů. Výhodnou dotazníku je dosti rychlé a ekonomické shromáždění dat od velkého počtu respondentů. Mezi další výhody patří jednodušší zpracování a vyhodnocení získaných dat. Dotazník je složen z pečlivě předem připravených otázek, které jsou logicky seřazené. Data získaná prostřednictvím dotazníku, mají podmíněnou platnost. Při interpretaci získaných dat bychom měli být obezření, abychom byli objektivní a nedopustili se subjektivních úsudků. (Chráska, 2007, s. 163-164).

52

Dotazník je složen ze dvou částí. První část obsahuje sondáž sestavenou z otázek vlastní tvorby. Druhou částí dotazníku je standardizovaný dotazník Burnout measure (BM), který měří míru vyhoření (viz. příloha 3). První část dotazníku obsahuje vstupní údaje (věk a délku praxe). Dále jsou zde 4 otázky, kde pracovníci v sociálních službách měli na výběr z více variant. Dotazník zahrnuje i 3 otázky, které jsou otevřené. Vytvořené otázky se opírají o teorii v diplomové práci. Závažný problém spatřujeme v nedostatečné informovanosti pracovníků v sociálních službách Centra Dominika Kokory, nedostatku času na odpočinek vzhledem k pracovnímu vytížení, navýšení administrativní činnosti týkající se uživatelů, konflikty mezi uživateli. Tlak s tímto spojený může v pracovníkovi vyvolávat stres a negativní emoce. Proto poslední položené otázky směřujeme k využití volného času a využití supervize na pracovišti. Pilotní verze dotazníku byla upravena na základě kritických podnětů pracovníků v sociálních službách v Centru Dominika Kokory, p.o.. Odpovědi, byly vyhodnoceny kvantitativní analýzou. Druhou část představuje standardizovaný dotazník od autorů Ayala Pines a Elliot Aronson s názvem Burnout Measure (BM) zaměřený na míru postižení syndromem vyhoření (Křivohlavý, 1998, str. 36). Dotazník Bournout Measure (BM). Prostřednictvím dotazníku můžeme vyhodnotit míru „celkového vyčerpání“. Dotazník vyhodnocuje tři prožitkové složky syndromu vyhoření – fyzické, emocionální a psychické vyčerpání (Bartošíková, 2006, s. 70). Dotazník je velmi dobře sestaven. Výsledky jsou shodné i při více opakováních a často se shodují s hodnocením osob, jež člověka dobře znají. Dotazník je složen z 21 tvrzení, u nichž respondenti označují své subjektivní pocity a zkušenosti slovním hodnocením. Na otázky respondent odpovídá „ Jak často se u něj objevují následující tvrzení“ pomocí 7 bodové škály. Stupně reakcí jsou následující: 1 ... nikdy, 2 ... jednou za čas, 3 ... zřídka kdy, 4 ... někdy, 5 ... často, 6 ... obvykle, 7 ... vždy. Po zodpovězení otázek se výpočtem stanoví hodnota BQ, která udává ohrožení syndromem vyhořením. Hodnoty BQ jsou řazeny do 5 skupin, k nimž je přiřazený určitý stupeň syndromu vyhoření (Křivohlavý, 1998, s. 37-38). Výsledná hodnota BQ se vypočítá podle vzorce: 1. výpočet položky A – sečteme hodnoty otázek 1, 2, 4, 5, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18 a 21 2. výpočet položky B - sečteme hodnoty otázky 3, 6, 19 a 20 3. výpočet hodnoty C - podle vzorce C = 32 – B 4. výpočet hodnoty D - podle vzorce D = A + C 5. výpočet hodnoty BQ – podle vzorce BQ = D : 2 53

Psychický stav je pak podle Křivohlavého (1998, s. 39) rozčleněn následně:

Hodnota BQ

Výsledek z hlediska psychologie zdraví

Méně než 2

Dobrý výsledek, syndrom vyhoření není přítomen

2,0 až 2,9

Uspokojivý výsledek

3,0 až 3,9

Nutnost zamyslet se nad životem, prací a přehodnotit žebříček hodnot

4,0 až 4,9

Prokázaný syndrom vyhoření, doporučeno vyhledat adekvátní pomoc

5 a více

Akutní stav vyhoření, nutná bezodkladná pomoc odborníka

Obrázek č. 8 Škála BQ (zdroj: Vlastní tvorba)

6. 3

Výsledky a vyhodnocení získaných dat

V rámci výzkumného šetření bylo rozdáno 22 dotazníků v zařízení Centrum Domonika Kokory., p.o.. Z rozdaných dotazníků se vrátilo 22, jež bylo možné využít pro výzkum. Míra návratnosti je 100%. Můžeme předpokládat, že návratnost dotazníků souvisí s motivací respondentů podílet se na zmapování situace související s ohrožením syndromu vyhoření v daném zařízení.

A Respondenti A1: V první položce dotazníku uváděli respondenti svůj věk. Tabulka č. 1 ukazuje věkové rozmezí respondentů, jež se výzkumu zúčastnilo. Věkové rozvrstvení respondentů je velmi vyrovnané. Nejvíce respondentů tvoří věková skupina od 41 let do 50 let, což představuje 7 osob z celkového počtu 22 pracovníků v sociálních službách.

Věk respondentů

Počet respondentů

Počet respondentů v %

Do 30 let

5

22, 72%

31 - 40 let

5

22, 72%

41 – 50 let

7

31, 18%

51 let a více

5

22, 72%

Tabulka č. 1 Věkové rozvrstvení respondentů (zdroj: Vlastní výzkum) 54

A2: Dále měli respondenti zaškrtnout délku své praxe na pozici pracovníka v sociálních službách. Věk ne vždy odpovídá délce vykonané praxe. V následující tabulce uvádíme data, kde prezentujeme délku praxe pracovníků v sociálních službách v Centru Dominika Kokory, p.o. (viz. tab. č. 2). Z tabulky vyplývá, že nejpočetnější skupina respondentů je s praxí do 5 let (10 osob z celkového počtu 22 osob). Respondenti s praxí 5 až 10let a délkou praxe 10 až 20 let mají v organizaci stejné početní zastoupení (6 osob). Pouze jeden respondent uvedl délku praxe v rozmezí 10 až 20 let. Z tohoto lze soudit, že více než polovina dotazovaných jsou zkušenými pracovníky v sociálních službách.

Počet let praxe

Počet respondentů

Počet respondentů v %

0 – 5 let

10

45, 45%

5 – 10 let

6

27, 27%

10 – 20 let

1

4, 54%

Více než 20 let

5

27, 27%

Tabulka č. 2 Délka praxe respondentů (zdroj: Vlastní výzkum) A3: Tato položka dotazníku byla směřována k volbě profese a motivaci, která je vedla respondenty k výkonu povolání pracovníka v sociálních službách. „Proč jste si zvolila tuto profesi?“ Otázka byla otevřená. Dotazovaní měli možnost se volně vyjádřit o důvodech výběru povolání. Naprostá většina respondentů uváděla, že si práci zvolili z důvodu „ lásky k lidem, aby mohli pomáhat handicapovaným lidem a seniorům – potřebným“ (16 osob). Jako další důvody uváděli „ morální hledisko – svou profesi beru jako poslání, kdybychom nepomáhali potřebným, jak by ten svět vypadl?“ (1 osoba). 3 respondenti uvedli, že k výkonu profese pracovníka v sociálních službách je přivedlo nedostatek pracovník míst v jejich stávajícím oboru, důvodem tedy byla nezaměstnanost. Z toho jedna osoba uvedla:„nejprve z důvodu práce, které je v současné době nedostatek. Posléze jsem se v této práci začala seberealizovat a začala mě bavit a uspokojovat“. Zaujali mě zejména dvě odpovědi respondentů, které bych zde ráda prezentovala. Jeden z dotazovaných na výše uvedenou otázku odpověděl: „ Od doby co jsem přečetla článek o MATCE TEREZE, jsem toužila pomáhat jiným lidem. Je to mé poslání“.

55

Druhý respondent napsal: „ Do Centra Dominika jsem chodila jako malá holčička za mou maminkou, která zde pracovala jako pracovník v sociálních službách. Maminku jsem měla jako vzor a uživatelé byli mou druhou rodinou. Toto povolání pro mě bylo jasnou volbou“. A4: Úkolem následující položky bylo zjistit míru spokojenosti s profesí pracovníka v sociálních službách. Respondenti měli na výběr s možností „plně uspokojuje, částečně uspokojuje a neuspokojuje.“ Více než polovina dotazovaných označila odpověď „plně uspokojuje“ (16 osob). „Částečně“ profese uspokojuje 4 osoby. Poslední variantu označili pouze 2 dotazovaní - „neuspokojuje“. Domnívám se, že tuto variantu označili z důvodu, jež uvedli v předešlé otázce a tím bylo, že k výkonu této profese je donutilo nedostatek pracovních míst v jejich oboru. A5: Syndrom vyhoření je úzce spjat se stresem, proto se další otázka týkala negativním jevů, které respondenty při výkonu jejich povolání nejvíce stresuje. Otázka byla otevřená, dotazovaní se mohli samostatně vyjádřit. Mezi nejčastěji uvedené odpovědi patřila „administrativa – vypisování záznamů, údaje o klientkách; a spory mezi uživateli“ (10 osob), dále respondenti uváděli „ pracovní vytížení a napjaté vztahy na pracovišti, špatný kolektiv pracovníků“ (6 osob). 2 dotázaní napsali, že je stresují „nesmyslné a nejasné pokyny vedoucích pracovníků“. Zbytek respondentů je na pracovišti spokojen a na danou otázku odpověděli „nic“ (4 osoby). A6: U pomáhajících profesí je důležité vypnout a „dobít baterky“ činností mimo pracovní prostředí. Tato otázka zjišťovala, jak respondenti využívají svůj volný čas. Dotazovaní měli na výběr ze 4 možností: věnuji se zálibám, své rodinně a domácnosti, jiným pracovním povinnostem, které nezvládám v pracovní době, jiné – prosím uveďte. 9 z dotazovaných uvedlo, že ve svém volném čase se věnuje svým zálibám. Naprostá většina respondentů (14 osob) tráví čas mimo povolání se svými blízkými a obstarává domácnost. Zbylé odpovědi nebyly vybrány ani v jednom z dotazníků - jiným pracovním povinnostem, které nezvládám v pracovní době (0), jiné – prosím uveďte (0).

56

B Syndrom vyhoření V této části se zaměřujeme na celkové vyhodnocení skóre Burnout Measure u respondentů. Výsledky provedeného výzkumu formou Burnout Measure dotazníku byly pro přehlednost uvedeny v tabulkách. B1: Nejvýrazněji zastoupenou skupinu respondentů tvoří míra BM v rozmezí 2, 0 až 2, 9 tzn. uspokojivý výsledek (10 osob). Další skupinou jsou respondenti, jejichž BM nedosahuje hodnoty 2,0, což je dobrý výsledek, který poukazuje na fakt, že syndrom vyhoření není u respondentů přítomen (7 osob). Méně početnější (3 osoby) skupinu tvoří respondenti, u kterých se míra BM pohybuje mezi 3,0 a 3, 9. Hodnota BM nám říká, že je nutné zamyslet se nad životem a prací, přehodnotit žebříček hodnot. Pouze u 2 respondentů je BM 4, 0 až 5, 0 u těchto dotazovaných je přítomný syndrom vyhoření. A je doporučeno vyhledat odbornou pomoc. Nikdo z respondentů nedosáhl hodnoty BM 5,0 a více, což znamená, že se žádný z respondentů netrpí akutním stavem vyhoření (viz. tab. 3).

Hodnota BQ

Absolutní četnost

Výsledek z hlediska psychologie zdraví

Méně než 2

7

Dobrý výsledek, syndrom vyhoření není přítomen

2,0 až 2,9

10

Uspokojivý výsledek

3,0 až 3,9

3

Nutnost zamyslet se nad životem, prací a přehodnotit žebříček hodnot

4,0 až 4,9

Prokázaný syndrom vyhoření, doporučeno

2

vyhledat adekvátní pomoc

5 a více

Akutní stav vyhoření, nutná bezodkladná pomoc

0

odborníka

Celkem

22

Tabulka č. 3 Míra ohrožení syndromem vyhořením u respondentů (zdroj: Vlastní výzkum)

57

B2: Dalším krokem dotazníkového šetření je vyhodnocení míry BM v souvislosti s počtem let praxe respondentů (viz. tab. č. 4). Velice mě překvapilo zjištění, že respondenti s praxí nad 20 let dosahují dobrého (1 osoba) a uspokojivého (4 osoby) výsledku. To znamená, že u těchto respondentů nejsou známky vyhoření, ačkoli mají dlouholetou praxi. Skupina s praxí 10 až 20 let je zastoupena pouze jedním respondentem, který vykazuje známky syndromu vyhoření tedy BM 4, 0 až 4, 9. Respondenti s praxí v rozmezí 5 až 10 let tvoří druhou nejpočetnější skupinu (6 osob). Z toho 3 respondenti nevykazují známky vyhoření jejich BM je 2, 0 a 2, 0 až 2, 9. Další respondenti (2 osoby) z této skupiny by se měli zamyslet nad svým životem a přehodnotit svůj žebříček hodnot, protože hodnota BM dosahuje 3, 0 až 3, 9. U jednoho respondenta je prokázán syndrom vyhoření vykazuje míru BM 4, 0 až 5, 0. Poslední skupinu tvoří nejméně zkušení respondenti s délkou praxe do 5 let. Míra BM je u více než poloviny (5 osob) respondentů nižší než 2 tzn. dobrý výsledek. Dále se u 4 z nich hodnota BM pohybuje od 2, 0 do 2, 9, což znamená uspokojivý výsledek. Jeden respondent z této skupiny dosáhl hodnoty BM 3, 0 až 3, 9 - nutnost zamyslet se nad životem, prací a přehodnotit žebříček hodnot. Hodnota BQ

Délka praxe

5 – 10 let

10 - 20 let

0 - 5let Méně než 2

5

Více než 20 let

1

0

1

Výsledek z hlediska psychologie zdraví Dobrý výsledek, syndrom vyhoření není přítomen

2, 0 až 2, 9

4

2

0

4

3, 0 až 3,9

1

2

0

0

Uspokojivý výsledek Nutnost zamyslet se nad životem, prací a přehodnotit žebříček hodnot Prokázaný syndrom vyhoření,

4, 0 až 4, 9

0

1

1

0

doporučeno vyhledat adekvátní pomoc

5 a více

0

0

0

Akutní stav vyhoření, nutná bezodkladná pomoc odborníka

Celkem

10

6

1

5

Tabulka č. 4 Výsledky Burnout Measure v souvislosti s délkou praxe (zdroj: Vlastní výzkum)

58

B3: Do dotazníku jsme zařadili také otázku týkající se znalosti samotného pojmu syndrom vyhoření. „Co pro Vás znamená „Syndrom vyhoření“?“ Otázka měla otevřenou formu odpovědi. Respondenti mohli uvést svůj názor. 8 respondentů uvedlo, že se s pojmem nikdy osobně nesetkalo. Pojem je pro ně cizí. Zbývající respondenti (14 osob) uváděli prezentované odpovědi: „nechuť a nezájem o práci, apatie, negativismus“ „nezájem o práci, únava, podrážděnost“ „ztráta zájmu o svou práci“ „únava, vyčerpání, stres z práce s psychickými a fyzickými následky“ „stres – ztráta veškerého zájmu o jakoukoliv činnost“ „nezájem o své okolí, práci – deprese“ „psychické vyčerpání, negativní jev, se kterým se nechci setkat“ „nezájem o práci“ „osobní selhání“ „vyčerpání, vyhaslost osobnosti, ztráta autonomie“ „stres, špatná nálada, nechuť něco zlepšovat, apatie k práci“ „vyčerpání, nechuť cokoliv dělat zvláštní pocit prázdnoty“ „nepříjemný člověk, bez zájmu o své povolání“ „apatický člověk, bez jakéhokoli zájmu o svět“. Z výčtu odpovědí lze soudit, že někteří respondenti nemají dostatečné informace o syndromu vyhoření. Alarmující je číslo 8 respondentů, kteří se s pojmem nesetkali. Dle našeho názoru by u pomáhajících profesí měla být informovanost o problematice na prvním místě. B4: Další zkoumanou oblastí byla schopnost rozpoznání příznaků syndromu vyhoření na vlastní osobě a případná osobní zkušenost. „Setkala jste se, u své osoby během výkonu Vaší profese se známkami syndromu vyhoření? V případě, že ano uveďte jaké.“ Respondenti měli na výběr ze dvou možností ANO a NE. Se známkami syndromu vyhoření se setkali 4 respondenti, kteří uváděli pozorované příznaky u své osoby. V souvislosti z uvedenými informacemi, nás zajímala míra Burnout Measure (dále jen BM) u těchto respondentů. Odpovědi respondentů: R1: „deprese a dlouhodobější špatná nálada.“ U tohoto respondenta byla naměřena hodnota BM 4,0, což znamená prokázaný syndrom vyhoření, doporučeno vyhledat adekvátní pomoc.

59

R2: „stres, nechuť něco zlepšovat, apatie k práci.“ Míra BM představovala hodnotu 3,0 - nutnost zamyslet se nad životem, prací a přehodnotit žebříček hodnot. R3: „vyčerpání, úzkost, deprese.“ Vypočítaná hodnota BM byla 4, 0, což je prokázaný syndrom vyhoření, doporučeno vyhledat adekvátní pomoc. R4: „úzkost a deprese.“ Tento respondent dosáhl míru BM 2, 2 – uspokojivý výsledek. 18 respondentů uvedlo, že se známkami syndromu vyhoření při výkonu své profese nesetkalo. Na základě výpočtu hodnoty BM (viz. tab. č. 3) vyplývá, že 2 respondenti si problém vyhoření nepřipouští. B5: U otázky „Myslíte si, že je supervize na Vašem pracovišti dostatečně kvalitní? (kromě zvolené odpovědi můžete napsat i vlastní názor.)“ Respondenti, jako u předešlé otázky, měli na výběr ze dvou možných variant ANO x NE a mohli uvést také vlastní názor. Méně než polovina respondentů se domnívá, že je supervize na jejich pracovišti dostatečná (10 osob z celkového počtu 22 osob). Více jak polovina respondentů (12 osob) považuje supervizi za nedostatečně kvalitní. Supervizi komentovali slovy „ztráta času“, „zbytečnost“, či „ žádný přínos“. Z uvedených odpovědí vyplývá, že supervize je v Cenru Dominika Kokory, p.o. nedostatečná a respondentům nepřináší potřebné uvolnění, pocit bezpečí, jistoty, kde mohou řešit pracovní problémy.

6. 4

Závěry výzkumného šetření

Výzkum prováděný mezi pracovníky v sociálních službách Centra Dominika prostřednictvím dotazníkového šetření, přinesl řadu zajímavých informací. Sondáž byla prováděna mezi 22 pracovníky v sociálních službách. Respondenti nebyli rozlišováni dle pohlaví, protože v zařízení na této pozici pracuje pouze jediný muž, zbytek tvoří ženy. Dělení dle pohlaví by postrádalo smysl. Největší zastoupení měli pracovníci ve věku 41 až 50 let a to v zastoupení 7 respondentů a pracovníci s praxí do 5 let - celkem 10 respondentů. Jaká je výsledná hodnota míry vyhoření BQ (získaná prostřednictvím dotazníku Burnout Measure) u respondentů z Centra Dominika? Šetření provedené za pomocí BQ testu shledávám, za velmi přínosné. S jeho pomocí jsme zmapovali psychický stav pracovníků v sociálních službách v daném zařízení. Výzkum nám ukázal celkem uspokojivý výsledek. Z celkového počtu 22 respondentů netrpí nikdo akutním stavem vyhoření, což je potěšující zjištění. Syndrom vyhoření je prokázán u 2 respondentů. 60

Potřebu ujasnit si vlastní žebříček hodnot a přehodnotit priority mají 3 respondenti. Dobrým psychickým rozpoložením a uspokojivým výsledkem se může pyšnit 17 respondentů. Věrohodnost BQ testu se potvrdila u otázky č. 8 v dotazníku. Respondenti měli uvést, zda se setkali při výkonu profese u své osoby se známkami syndromu vyhoření. Kdy 4 respondenti označili odpověď Ano a uvedli příznaky, jež se u nich objevují. U 3 respondentů ze 4 byl potvrzen prostřednictvím BQ testu začínající či pokročilý stav syndromu vyhoření. Jsou syndromem vyhoření ohrožení více respondenti s delší praxí pracovníka v sociálních službách? Z výzkumného šetření byl vypozorován vzájemný vztah mezi vyhořením a délkou praxe. Ukázalo se, že vyšší míra ohrožení syndromem vyhořením se prokázala z větší části u respondentů s kratší délkou praxe (0 – 5 let a 5 – 10 let). Překvapivé bylo zjištění, že pracovníci s délkou praxe nad 20 let dosahují dobrých a uspokojivých výsledků. Můžeme předpokládat, že pracovníci s kratší praxí nastupují do nového zaměstnání s obrovským očekáváním a nároky na sebe sama. Kdežto respondenti s dlouhodobou praxí mají určité zkušenosti a ví jak syndromu vyhoření předcházet. Jaké faktory jsou stresující při výkonu profese pracovníka v sociálních službách? Z výzkumu vyplývá, že téměř polovinu respondentů (10 pracovníků) stresují úkony spojené s administrativními záležitostmi – vypisování záznamů. Jako další stresující faktor uváděli pracovní vytížení a napjaté vztahy na pracovišti (6 pracovníků). Dva respondenti negativně hodnotí nejasné a nesmyslné pokyny ze strany vedoucích pracovníků. Zbylí pracovníci jsou na pracovišti spokojeni a nic je nestresuje  (4 respondenti). Jak využívají respondenti svůj volný čas mimo pracovní dobu? Jedinec, který je v nepřetržité časové tísni, je více ohrožen syndromem vyhoření nežli člověk, jež dokáže svůj volný čas vhodně využít. Pozitivním výstupem výzkumu je zjištění, že žádný z respondentů se ve svém volném čase nevěnuje pracovním záležitostem. Naprostá většina respondentů tráví svůj volný čas s rodinou, blízkými a věnuje se domácnosti (osob). Další respondenti se věnují svým zálibám (9 pracovníků).

61

Navrhované preventivní opatření. Důležitou prevencí proti syndromu vyhoření je právě supervize. Na základě vyhodnocených dat je v Centru Dominika Kokory, p.o. nedostatečná a nekvalitní. Supervize je výchovně vzdělávací proces, jehož účelem je pomoci pracovníkům v sociálních službách dosahovat dobrých výkonů odpovídajícím způsobem (Maroon, 2012, s. 109). Supervize by měla být organizovaná příležitost k reflexi zaměřená na různé aspekty pracovních situací. Jejím cílem by mělo být zkvalitnit práci a podpořit profesní růst pracovníka (Bartošíková, 2006, s. 60). Pracovník by supervizi měl vítat a měl by mít pocit, že mu něco přináší. Podle slov respondentů je supervize „zbytečná ztráta času“. Cílem kvalitní supervize by mělo být:  Rozvíjení specifické terapeutické dovednosti, která se vztahuje k odkrytí emocí a ochotě přijímat péči.  Rozvíjení kritického myšlení a koncepčního chápání.  Rozvíjení schopnosti samostatně si osvojovat dovednosti a určit si vlastní směr.  Obohacení osobních kvalit v souvislosti s profesními schopnostmi.  Rozvíjení řídících vlastností, schopností komunikovat a angažovat se ve vztahu k uživatelům a sociálním změnám.  Rozvíjení schopnosti vytvářet fungující mezilidské vztahy.  Čerpat poznatky ze zdrojů společenství – práce s uživateli, zvládání množství práce.  Rozvíjení schopnosti sebehodnocení a administrativní dovednosti (Maroona, 2012, s. 111). Kvalitní supervize je polovina úspěchu při práci v pomáhající profesi, proto považuji za důležité zkvalitnit supervizi v Centru Dominika. Podle Maroona (212, s. 107) je důležité v rámci supervize stanovit supervizní cíle, ze strany vedoucích pracovníků brát ohledy na potřeby pracovníků či pravidelné hodnocení zaměstnání. Další preventivní opatření: Vytvoření podpůrné skupiny v kolegiu. Pracovníci mají možnost svěřit se svým kolegům a dostat zpětnou vazbu. Jejich kolegové řeší stejné problémy a jsou postiženi obdobnými stresovými situacemi. Je zde možnost podpory a porovnání jejich výkonů, mohou se také podělit o pozitivní pohledy na daný problém. Setkání mohou pomoci jak emocionálně tak i profesně. Schůze personálu. Dává prostor k navázání přátelských vztahů v rámci pracoviště, vzájemné pomoci, k požádání o radu, debatě o plánech a ovlivňování politiky instituce (Maroon, 2012, s. 108). 62

Dalším preventivním opatření, které bychom doporučili je další vzdělávání pracovníků v sociálních službách. „Další vzdělávání pracovníků rozšiřuje a obnovuje znalosti a zaměstnanci jsou jednak flexibilnější, ale také odolnější“ (Maroon, 2012, s. 108).

63

ZÁVĚR Výzkumné cíle byly naplněny. Cílem teoretické části bylo podat ucelené informace o problematice syndromu vyhoření u pracovníků v sociálních službách v Centru Dominika. Cílem empirické části bylo zjistit míru vyhoření u zvoleného vzorku – pracovníků v sociálních službách v Centru Dominika, prostřednictvím dotazníku složeného ze dvou částí. První část obsahovala otázky vlastní tvorby, druhá byla tvořena ze standardizovaného dotazníku Burnout Measure, který měří míru vyhoření. Dotazníky byly anonymní. Výsledky výzkumu přinesly řadu zajímavých poznatků, které v práci prezentuji. Zveřejněním výsledků výzkumného šetření bych ráda přispěla k prevenci syndromu vyhoření u pracovníků v sociálních službách v Centru Dominika.

Většina pracovníků v sociálních službách nastupuje do zaměstnání s nadšením, chutí pomáhat a plni elánu. Věří, že přinesou nové nápady a podaří se jim změnit zaběhnutý systém. Do práce jdou s maximálním odhodláním a nasazením. Bohužel mnohdy bývají konfrontováni s realitou, která je jiná. Jinak tomu není ani u pracovníků v sociálních službách v Centru Dominika. Ověřila jsem si to jak provedeným výzkumem, tak i vlastní zkušeností. Uživatelé s mentálním postižením mají svůj „svůj svět“ – plný přeludů a fantazie, který se od „našeho liší“. Práce se seniory zase přináší setkání se smrtí. Pracovník v sociálních službách se snaží svou práci vykonávat co nejlépe a poskytnout uživatelům co nejlepší péči. Je to pro něj obrovské psychické, emocionální i fyzické vypětí. Málokdo si je vědom, že neustálý pracovní tlak může vést k syndromu vyhoření. Pracovníci mají tendenci často negativní projevy vyhoření podceňovat. Kdo z nás se pozastaví nad únavou, bolestí hlavy či úzkostí? Pocity jsou běžné a prožívá je přece každý. Pokud jsou dlouhodobější, měli bychom jim přikládat váhu. Účelná a smysluplná prevence může pomoci k odvrácení těchto negativních jevů, které sebou syndrom vyhoření přináší. Vyhoření je aktuálním problémem dnešní doby, která je rychlá a pokroková. Lidé, kteří vykonávající profesi pracovníka v sociálních službách mají nelehké poslání. Zaslouží si ochránit před vyhořením. Možná i někdo z nás bude jednou potřebovat jejich péči a nechceme přece, aby o nás pečovali pracovníci bez elánu, nadšení a radosti ze života.

Jak jsme začali, tak bychom chtěli skončit - citátem.

64

Obrázek č. 9 Poušť (zdroj: http://cestovani.idnes.cz)

„Poušť je překrásná právě tím, že někde skrývá studnu …“

Antoine de Saint-Exupéry

65

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ Odborná literatura BARTOŠÍKOVÁ, Ivana. O syndromu vyhoření pro zdravotní sestry. Vyd. 1. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2006. 86 s. ISBN 80-7013-4399. BARTKO, Daniel. Moderní psychohygiena. 2., dopl. vyd. Praha: Panorama, 1980. 467 s. Pyramida. BÁRTOVÁ, Zdenka. Jak zvládnout stres za katedrou. Vyd. 1. [Kralice na Hané]: Computer Media, 2011. 96 s. ISBN 978-80-7402-110-7. BEDRNOVÁ, Eva a kol. Duševní hygiena a sebeřízení pro vysokoškoláky a mladé manažery. 1. vyd. Praha: Fortuna, 1999. 157 s. ISBN 80-7168-681-6. ČÁMSKÝ, Pavel, SEMBDNER, Jan a KRUTILOVÁ, Dagmar. Sociální služby v ČR v teorii a praxi. Vyd. 1. Praha: Portál, 2011. 263 s. ISBN 978-80-262-0027-7. FIALOVÁ, Ivana. Zvládání zátěže. Ostrava: Ostravská univerzita Ostrava, Lékařská fakulta, 2012. 63 s. ISBN 978-80-7464-118-3. FISCHER, Ondřej a kol. Etika pro sociální práci. Praha: Jabok, 2008. 223 s. ISBN 978-80904137-3-3. HAGEMANN, Wolfgang. Syndrom vyhoření u učitelů: příčiny, pomoc, terapie. V Ústí nad Labem: Univerzita J.E. Purkyně, 2012. 119 s. ISBN 978-80-7414-364-9. Hambálek, V. (2007). Klučiny a supervízia, podobnosti a rozdiely. In NAVRÁTIL, Pavel, ed. a ŠIŠLÁKOVÁ, Monika, ed. Praktické vzdělávání v sociální práci. [Brno]: Pro Centrum praktických studií Fakulty sociálních studií MU vydal Tribun EU, ©2007. iv, 187 s. Edice pro praxi a supervizi v sociální práci; sv. 1. ISBN 978-80-7399-343-6. HARTL, P., Hartlová, H.Velký psychologický slovník. Vyd. 4. Praha:Portál 2010. 800 s. ISBN 978-80-7367-686-5. HAVRDOVÁ, Zuzana. Kompetence v praxi sociální práce: metodická příručka pro učitele a supervizory v sociální práci. Praha: Osmium, 1999. 167 s. ISBN 80-902081-8-5. HAVRDOVÁ, Zuzana et al. Praktická supervize: průvodce supervizí pro začínající supervizory, manažery a příjemce supervize. Praha: Galén, ©2008. 213 s. ISBN 978-80-7262532-1. HAWKINS, Peter a SHOHET, Robin. Supervize v pomáhajících profesích. Vyd. 1. Praha: Portál, 2004. 202 s. ISBN 80-7178-715-9. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. 3. vyd. Praha: Portál, 2012. 407 s. ISBN 978-80-262-0219-6. HONZÁK, Radkin. Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření. Vyd. 2. V Praze: Vyšehrad, 2015. 229 s. ISBN 978-80-7429-552-2. 66

HUBER, Johannes, BANKHOFER, Hademar a HEWSON, Elisabeth. 30 způsobů jak se zbavit stresu. Vyd. 1. Praha: Grada, 2009. 117 s. Psychologie pro každého. ISBN 978-80-2472486-7. CHRÁSKA, Miroslav. Metody pedagogického výzkumu: základy kvantitativního výzkumu. Vyd. 1. Praha: Grada, 2007. 265 s. Pedagogika. ISBN 978-80-247-1369-4. JANKOVSKÝ, Jiří. Etika pro pomáhající profese. Vyd. 1. Praha: Triton, 2003. 223 s. ISBN 80-7254-329-6. JEKLOVÁ, Marta a REITMAYEROVÁ, Eva. Syndrom vyhoření. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí, 2006. 32 s. ISBN 80-86991-74-1. KEBZA, Vladimír. Psychosociální determinanty zdraví. Vyd. 1. Praha: Academia, 2005. 263 s. ISBN 80-200-1307-5. KEBZA, Vladimír a ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření: (informace pro lékaře, psychology a další zájemce o teoretické zdroje, diagnostické a intervenční možnosti tohoto syndromu). 2., rozš. a dopl. vyd. Praha: Státní zdravotní ústav, 2003. 23 s. ISBN 80-7071-231-7. KOPŘIVA, Karel. Lidský vztah jako součást profese: psychoterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické a zdravotnické profese. 4. vyd. Praha: Portál, 2000. 147 s. ISBN 807178-429-X. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení. Vyd. 1. Praha: Grada Publishing, 1998. 131 s. Psychologie pro každého. ISBN 80-7169-551-3. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie zdraví. Vyd. 1. Praha: Portál, 2001. 279 s. ISBN 80-7178551-2. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Hořet, ale nevyhořet. 2., přeprac. vyd., V KNA 1. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2012. 175 s. Orientace; sv. 42. ISBN 978-80-7195-573-3. MACKOVÁ, Denisa. Syndrom vyhoření u sester pracujících se seniory v dlouhodobé péči. Bakalářská práce. Brno, 2013. 142 s. MELAMED, Samuel, et al. Burnout and risk of cardiovascular disease: evidence, possible causal paths, and promising research directions. Psychological bulletin, 2006, 132.3: 327. MATOUŠEK, Oldřich a kol. Metody a řízení sociální práce. Vyd. 2. Praha: Portál, 2008. 380 s. ISBN 978-80-7367-502-8. MATOUŠEK, Oldřich a kol. Sociální služby: legislativa, ekonomika, plánování, hodnocení. 2., aktualiz. vyd. Praha: Portál, 2011. 194 s. ISBN 978-80-262-0041-3. MAHROVÁ, Gabriela a kol. Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním. 1. vyd. Praha: Grada, 2008. 168 s. Sestra. ISBN 978-80-247-2138-5. MAROON, Istifan. Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků: teorie, praxe, kazuistiky. Vyd. 1. Praha: Portál, 2012. 151 s. ISBN 978-80-262-0180-9. 67

MELGOSA, Julián. Zvládni svůj stres. 2. vyd. Praha: Advent-Orion, 2001. 190 s. Život a zdraví. ISBN 80-7172-624-9. MÍČEK, Libor. Duševní hygiena: Celost. vysokošk. učebnice pro stud. filozof. fakulty oboru psychologie. 1. vyd. Praha: SPN, 1984. 207 s. Učebnice pro vys. školy. MICHALÍK, Jan. Malý právní průvodce pečujících. 1. vyd. Brno: Moravskoslezský kruh, 2010. 127 s. Pečuj doma. ISBN 978-80-254-7333-7. MICHKOVÁ, Adéla. Supervize. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, 2008. 106 s. ISBN 978-80-7394-145-1. MINIBERGEROVÁ, Lenka a DUŠEK, Jiří. Vybrané kapitoly z psychologie a medicíny pro zdravotníky pracující se seniory. Vyd. 1. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2006. 67 s. ISBN 80-7013-436-4. MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ ČR. Standardy kvality sociálních služebvýkladový sborník pro poskytovatele. 1. vyd. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, 2008. 188 s. MINIRTH, Frank B. et al. Jak překonat vyhoření: naučte se rozpoznávat, chápat a zvládat stres. 1. vyd. Praha: Návrat domů, 2011. 138 s. ISBN 978-80-7255-252-8. MOLEK, Jan. Marketing sociálních služeb. 1. vyd. Praha: VÚPSV, 2009. 163, 7 s. ISBN 97880-7416-026-4. MUSIL, Libor. „Ráda bych Vám pomohla, ale…“ Dilemata práce s klienty v organizacích. Vyd. 1. Brno: Marek Zeman, 2004. 244 s. ISBN 80-903070-1-9 RUSH, Myron D. Syndrom vyhoření. 1. vyd. Praha: Návrat domů, 2003. 129 s. Moudrost do kapsy; sv. 2. ISBN 80-7255-074-8. NOVÁK, Tomáš. Péče o pečující: jak být pečovatelem také sám sobě. 1. vyd. Brno: Moravskoslezský kruh, 2011. 87 s. Pečuj doma. ISBN 978-80-254-9149-2. OLÁH, Michal a SCHAVEL, Milan a ONDRUŠOVÁ Zlatica a NAVRÁTIL, Pavel. Sociálna práca - - vybrané kapitoly z dejin, teórie a metód sociálnej práce. Bratislava: BEKI design, s.r.o., 2009. 228 s. ISBN 80-969449-6-7 PAULÍK, Karel. Psychologie lidské odolnosti. Vyd. 1. Praha: Grada, 2010. 240 s. Psyché. ISBN 978-80-247-2959-6. PIPEKOVÁ, Jarmila et al. Kapitoly ze speciální pedagogiky. 3., přeprac. a rozš. vyd. Brno: Paido, 2010. 401 s. ISBN 978-80-7315-198-0. PLEVOVÁ, Ilona a kol. Ošetřovatelství II. 1. vyd. Praha: Grada, 2011. 223 s. Sestra. ISBN 978-80-247-3558-0. PTÁČEK, Radek a kol. Burnout syndrom jako mezioborový jev. 1. vyd. Praha: Grada, 2013. 168 s. Edice celoživotního vzdělávání ČLK. ISBN 978-80-247-5114-6. 68

POSCHKAMP, Thomas. Vyhoření: rozpoznání, léčba, prevence. 1. vyd. Brno: Edika, 2013. 104 s. Rádce pro pedagogy. ISBN 978-80-266-0161-6. ŘEZNÍČEK, Ivo. Metody sociální práce: podklady ke stážím studentů a ke kazuitským seminářům. Dotisk 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2000. 80 s. Studijní texty; sv. 5. ISBN 80-85850-00-1. SILLAMY, Norbert. Psychologický slovník. 1. čes. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2001. 246 s. ISBN 80-244-0249-1. SOKOL, Radek a TREFILOVÁ, Věra. Sociální pracovník v rezidenčních zařízeních sociálních služeb. Praha: ASPI, 2008. xx, 424 s. Meritum. Meritum Segment. ISBN 978-807357-316-4. STOCK, Christian. Syndrom vyhoření a jak jej zvládnout. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. 103 s. Poradce pro praxi. ISBN 978-80-247-3553-5. ŠPATENKOVÁ, Naděžda a kol. Krize: psychologický a sociologický fenomén. Vyd. 1. Praha: Grada Publishing, 2004. 129 s. Psyché. ISBN 80-247-0888-4. ŠVINGALOVÁ, Dana. Stres a "vyhoření" u profesionálů pracujících s lidmi. Vyd. 1. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2006. 82 s. ISBN 80-7372-105-8. ÚLEHLA, Ivan. Umění pomáhat. Vyd. 3., V Sociologickém nakladatelství 2. Praha: Sociologické nakladatelství, 2005. 128 s. Studijní texty; sv. 20. ISBN 80-86429-36-9. VALENTA, Milan et al. Psychopedie: [teoretické základy a metodika]. 3., aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Parta, 2007. 386 s. ISBN 978-80-7320-099-2. VENGLÁŘOVÁ, Martina a kol. Sestry v nouzi: syndrom vyhoření, mobbing, bossing. 1. vyd. Praha: Grada, 2011. 184 s. Sestra. ISBN 978-80-247-3174-2. VESELSKÝ, Pavel. Filosofie a etika sociální práce: studijní opora ke kurzu Filosofie a etika sociální práce. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. 78 s. Studijní opory. Studijní texty pro kombinované studium. ISBN 978-80-244-2087-5. Závěrečný almanach projektu "Tvorba a pilotní ověření systému dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků ve zdravotně-sociální oblasti": s výstupy z konference s mezinárodní účastí na téma "Rizika syndromu vyhoření u pomáhajících profesí" (konané 26.6.2012 ve velkém sále zastupitelstva MHMP ... Praha 1: realizace projektu 1.2.201031.7.2012). 1. vyd. Praha: Střední zdravotnická škola Ruská, 2012. 48 s. ISBN 978-80-2602697-6. Legislativa ČESKO. Zákon č. 108 ze dne 14. března 2006, o sociálních službách. In: Sbírka zákonů České republiky. 2006. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/13640/z_108_2006.pdf

69

Elektronické zdroje Dokumenty: Výroční zpráva 2013. Centrum Dominika Kokory [online] [cit. 2015-14-06]. Dostupné z: http://www.dominikakokory.cz/file.php?nid=1576&oid=3684088). Úvod. Centrum Dominika Kokory [online]. [cit. 2015-12-06]. Dostupné z: http://www.dominikakokory.cz/ Domov pro osoby se zdravotním postižením. Centrum Dominika Kokory [online].[cit. 201512-06]. Dostupné z: http://www.dominikakokory.cz/ Domov pro seniory. Centrum Dominika Kokory [online].[cit. 2015-14-06]. Dostupné z: http://www.dominikakokory.cz/ ČELEDOVÁ Libuše, PTÁČEK Radek, ČEVELA Rostislav, ŽUKOV Ilja, KUŽELOVÁ HANA. SYNDROM VYHOŘENÍ U LÉKAŘŮ LÉKAŘSKÉ POSUDKOVÉ SLUŽBY. Česká a slovenská psychiatrie [online].[cit. 2015-08-05]. Dostupné z: http://www.cspsychiatr.cz/detail.php?stat=65 PONÍŽILOVÁ Tereza, URBANOVSKÁ Eva.Výzkum protektivních faktorů ve vztahu k syndromu vyhoření v České republice a v zahraničí. [online].[cit. 2015-08-05]. Dostupné z: https://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/129903/1_KlinickaPsychologie_02 -2013-2_3.pdf?sequence=1 WEBER, A., JAEKEL-REINHARD, A. Burnout syndrome: a disease of modern societies? [online]. 2000 [cit. 2015 -21 -04]. Dostupné z: http://occmed.oxfordjournals.org/content/50/7/512.full.pdf

70

SEZNAM PŘÍLOH PŘÍLOHA Č. 1 Etický kodex sociálních pracovníků české republiky PŘÍLOHA Č. 2 Dotazník Maslach Burnout Inventory PŘÍLOHA Č. 3 Vlastní dotazník

71

Příloha č. 1

ETICKÝ KODEX SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ ČESKÉ REPUBLIKY 1. Etické zásady 1. 1. Sociální práce je založena na hodnotách demokracie, lidských práv a sociální spravedlnosti. Sociální pracovníci proto dbají na dodržování lidských práv u skupin a jednotlivců tak, jak jsou vyjádřeny v dokumentech relevantních pro praxi sociálního pracovníka, a to především ve Všeobecné deklaraci lidských práv, Chartě lidských práv Spojených národů a v Úmluvě o právech dítěte a dalších mezinárodních deklaracích a úmluvách. Dále se řídí Ústavou, Listinou základních práv a svobod a dalšími zákony tohoto státu, které se od těchto dokumentů odvíjejí. 1. 2. Sociální pracovník respektuje jedinečnost každého člověka bez ohledu na jeho původ, etnickou příslušnost, rasu či barvu pleti, mateřský jazyk, věk, pohlaví, rodinný stav, zdravotní stav, sexuální orientaci, ekonomickou situaci, náboženské a politické přesvědčení a bez ohledu na to, jak se podílí na životě celé společnosti. 1. 3. Sociální pracovník respektuje právo každého jedince na seberealizaci v takové míře, aby současně nedocházelo k omezení stejného práva druhých osob. 1. 4. Sociální pracovník pomáhá jednotlivcům, skupinám, komunitám a sdružení občanů svými znalostmi, dovednostmi a zkušenostmi při jejich rozvoji a při řešení konfliktů jednotlivců se společností a jejich následků. 1.5. Sociální pracovník dává přednost profesionální odpovědnosti před svými soukromými zájmy. Služby poskytuje na nejvyšší odborné úrovni. 2. Pravidla etického chování sociálního pracovníka 2. 1. Ve vztahu ke klientovi 2. 1. 1. Sociální pracovník podporuje své klienty k vědomí vlastní odpovědnosti. 2. 1. 2. Sociální pracovník jedná tak, aby chránil důstojnost a lidská práva svých klientů. 2. 1. 3. Sociální pracovník pomáhá se stejným úsilím a bez jakékoliv formy diskriminace všem klientům. Sociální pracovník jedná s každým člověkem jako s celostní bytostí. Zajímá se o celého člověka v rámci rodiny, komunity a společenského a přirozeného prostředí a usiluje o rozpoznání všech aspektů života člověka. Sociální pracovník se zaměřuje na silné stránky jednotlivců, skupin a komunit a tak podporuje jejich zmocnění.

2. 1. 4. Chrání klientovo právo na soukromí a důvěrnost jeho sdělení. Data a informace požaduje s ohledem na potřebnost při zajištění služeb, které mají být klientovi poskytnuty a informuje ho o jejich potřebnosti a použití. Žádnou informaci o klientovi neposkytne bez jeho souhlasu. Výjimkou jsou osoby, které nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu (zejména nezletilé děti) nebo tehdy, kdy jsou ohroženy další osoby. V případech, kde je to v souladu s platnými právními předpisy, umožňuje účastníkům řízení nahlížet do spisů, které se řízení týkají. 2. 1. 5. Sociální pracovník podporuje klienty při využívání všech služeb a dávek sociálního zabezpečení, na které mají nárok, a to nejen od instituce, ve které jsou zaměstnáni, ale i ostatních příslušných zdrojů. Poučí klienty o povinnostech, které vyplývají z takto poskytnutých služeb a dávek. Podporuje klienta při řešení problémů týkajících se dalších sfér jeho života. 2. 1. 6. Sociální pracovník podporuje klienty při hledání možností jejich zapojení do procesu řešení jejich problémů. 2.1.7. Sociální pracovník je si vědom svých odborných a profesních omezení. Pokud s klientem nemůže sám pracovat, předá mu informace o dalších formách pomoci. Sociální pracovník jedná s osobami, které používají jejich služby (klienty) s účastí, empatií a péčí. 2. 2. Ve vztahu ke svému zaměstnavateli 2. 2. 1. Sociální pracovník odpovědně plní své povinnosti vyplývající ze závazku ke svému zaměstnavateli. 2. 2. 2. V zaměstnavatelské organizaci spolupůsobí při vytváření takových podmínek, které umožní sociálním pracovníkům v ní zaměstnaným přijmout a uplatňovat závazky vyplývající z tohoto kodexu. 2. 2. 3. Snaží se ovlivňovat sociální politiku, pracovní postupy a jejich praktické uplatňování ve své zaměstnavatelské organizaci s ohledem na co nejvyšší úroveň služeb poskytovaných klientům. 2. 3. Ve vztahu ke kolegům 2. 3. 1. Sociální pracovník respektuje znalosti a zkušenosti svých kolegů a ostatních odborných pracovníků. Vyhledává a rozšiřuje spolupráci s nimi a tím zvyšuje kvalitu poskytovaných sociálních služeb. 2. 3. 2. Respektuje rozdíly v názorech a praktické činnosti kolegů a ostatních odborných a dobrovolných pracovníků. Kritické připomínky k nim vyjadřuje na vhodném místě vhodným způsobem. 2.3.3. Sociální pracovník iniciuje a zapojuje se do diskusí týkajících se etiky se svými kolegy a zaměstnavateli a je zodpovědný za to, že jeho rozhodnutí budou eticky podložená.

2. 4. Ve vztahu ke svému povolání a odbornosti 2. 4. 1. Sociální pracovník dbá na udržení a zvyšování prestiže svého povolání. 2. 4. 2. Neustále se snaží o udržení a zvýšení odborné úrovně sociální práce a uplatňování nových přístupů a metod. 2. 4. 3. Působí na to, aby odbornou sociální práci prováděl vždy kvalifikovaný pracovník s odpovídajícím vzděláním. 2. 4. 4. Je zodpovědný za své soustavné celoživotní vzdělávání a výcvik, což je základ pro udržení stanovené úrovně odborné práce a schopnosti řešit etické problémy. 2. 4. 5. Pro svůj odborný růst využívá znalosti a dovednosti svých kolegů a jiných odborníků, naopak své znalosti a dovednosti rozšiřuje v celé oblasti sociální práce. 2.4.6. Sociální pracovník spolupracuje se školami sociální práce, aby podpořil studenty sociální práce při získávání kvalitního praktického výcviku a aktuální praktické znalosti. 2. 5. Ve vztahu ke společnosti 2. 5. 1. Sociální pracovník má právo i povinnost upozorňovat širokou veřejnost a příslušné orgány na případy porušování zákonů a oprávněných zájmů občanů. 2. 5. 2. Zasazuje se o zlepšení sociálních podmínek a zvyšování sociální spravedlnosti tím, že podněcuje změny v zákonech, v politice státu i v politice mezinárodní. 2. 5. 3. Upozorňuje na možnost spravedlivějšího rozdílení společenských zdrojů a potřebu zajistit přístup k těmto zdrojům těm, kteří to potřebují. 2. 5. 4. Působí na rozšíření možností a příležitostí ke zlepšení kvality života pro všechny osoby, a to se zvláštním zřetelem ke znevýhodněným a postiženým jedincům a skupinám. 2. 5. 5. Sociální pracovník působí na zlepšení podmínek, které zvyšují vážnost a úctu ke kulturám, které vytvořilo lidstvo. 2.5.6. Sociální pracovník požaduje uznání toho, že je zodpovědný za své jednání vůči osobám, se kterými pracuje, vůči kolegům, zaměstnavatelům, profesní organizaci a vzhledem k zákonným ustanovením, a že tyto odpovědnosti mohou být ve vzájemném konfliktu. Etické problémové okruhy Tyto problémové okruhy by měly být rozpracovány v rozšířeném kodexu, který by byl zaměřen na specifika sociální práce v různých oblastech. Sociální práce s jednotlivcem, rodinami, skupinami, komunitami a organizacemi vytváří pro sociálního pracovníka situace, ve kterých musí nejen eticky hodnotit, vybírat možnosti, ale i eticky rozhodovat. Sociální pracovník eticky uvažuje při sociálním šetření, sběru informací, jednáních a při své profesionální činnosti o použití metod sociální práce, o sociálně technických opatřeních a administrativně správních postupech z hlediska účelu, účinnosti a důsledků na klientův život.

A. Základní etické problémy jsou - kdy vstupovat či zasahovat do života občana a jeho rodiny, skupiny či obce (např. z hlediska prevence či sociální terapie společensky nežádoucí situace), - kterým sociálním případům dát přednost a věnovat čas na dlouhodobé sociálně výchovné působení, - kolik pomoci a péče poskytnout, aby stimulovaly klienta ke změně postojů a k odpovědnému jednání a nevedly k jejich zneužití, - kdy přestat se sociální terapií a poskytováním služeb a dávek sociální pomoci B. Další problémové okruhy, které se občas vyskytují a vyžadují etické hodnocení a rozhodování vyplývají z následujících situací, kdy loajalita sociálního pracovníka s klientem se dostane do střetu zájmů - při konfliktu zájmu samotného sociálního pracovníka se zájmem klienta, - při konfliktu klienta a jiného občana, - při konfliktu mezi institucí či organizací a skupinou klientů, - při konfliktu zájmu klientů a ostatní společností, - při konfliktu mezi zaměstnavatelem a jeho sociálními pracovníky. C. Sociální pracovník má ve své náplni roli pracovníka, který klientům pomáhá a současně má klienty kontrolovat. Vztahy mezi těmito protichůdnými aspekty sociální práce vyžadují, aby si sociální pracovníci vyjasnili etické důsledky kontrolní role a do jaké míry je tato role přijatelná z hlediska základních hodnot sociální práce. Postupy při řešení etických problémů 1. Závažné etické problémy budou probírány a řešeny ve skupinách pracovníků v rámci Společnosti sociálních pracovníků ČR (dále jen Společnost). Sociální pracovník má mít možnost: diskutovat, zvažovat a analyzovat tyto problémy ve spolupráci s kolegy a dalšími odborníky, event. i za účasti stran, kterých se týkají. 2. Společnost může doplnit a přizpůsobit etické zásady pro ty oblasti terénní sociální práce, kde jsou etické problémy komplikované a závažné. 3. Na základě tohoto kodexu je úkolem Společnosti pomáhat jednotlivým sociálním pracovníkům analyzovat a pomáhat řešit jednotlivé problémy. Etický kodex byl schválen plénem Společnosti sociálních pracovníků 19. 5. 2006 a nabývá účinnosti od 20. 5. 2006. Společnost sociálních pracovníků. Etický kodex sociálních pracovníků. [online]. [cit. 2015 -21 -04]. Dostupné z: http://occmed.oxfordjournals.org/content/50/7/512.full.pdf Dostupné z: http://sspcr.xf.cz/code.html

Příloha č. 2 V tomto dotazníku doplňte do vyznačených políček u každého tvrzení čísla, označující podle níže uvedeného klíče sílu pocitů, které obvykle prožíváte. Síla pocitů:Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně MBI – Jednotlivé dimenze dotazníku EE = Emocionální vyčerpání (Emotional Exhaustion) DP = Depersonalizace PA = Osobní uspokojení (Personal Accomplishment) (PE Někteří autoři vyčleňují ještě - Fyzické vyčerpání (Physical Exhaustion), většina je započítává do EE) 1 EE+PE Práce mne citově vysává 2 EE+PE Na konci pracovního dne se cítím být na dně sil 3 EE+PE Když ráno vstávám a pomyslím na pracovní problémy, cítím se unaven/a 6 EE Celodenní práce s lidmi je pro mne skutečně namáhavá. 8 EE Cítím “vyhoření”, vyčerpání ze své práce 13 EE Moje práce mi přináší pocity marnosti, neuspokojení 14 EE+PE Mám pocit, že plním své úkoly tak usilovně, ţe mne to vyčerpává 16 EE Práce s lidmi mi přináší silný stres 20 EE Mám pocit, že jsem na konci svých sil 5 DP Mám pocit, že někdy s klienty/pacienty jednám jako s neosobními věcmi 10 DP Od té doby, co vykonávám svou profesi, stal jsem se méně citlivým k lidem 11 DP Mám strach, že výkon mé práce mne činí citově tvrdým 15 DP Už mne dnes moc nezajímá, co se děje s mými klienty/pacienty 22 DP Cítím, že klienti/pacienti mi přičítají některé své problémy 4 PA Velmi dobře rozumím pocitům svých klientů/pacientů 7 PA Jsem schopen velmi účinně vyřešit problémy svých klientů/pacientů 9 PA Mám pocit, že lidi při své práci pozitivně ovlivňují a nalaďuji. 12 PA Mám stále hodně energie 17 PA Dovedu u svých klientů/pacientů vyvolat uvolněnou atmosféru 18 PA Cítím se svěží a povzbuzený, když pracuji se svými klienty/pacienty 19 PA Za roky své práce jsem byl úspěšný a udělal/a hodně dobrého 21 PA Citové problémy v práci řeším velmi klidně – vyrovnaně.

Vyhodnocení dotazníku Syndrom vyhoření je složitým psychologickým konstruktem, proto jsou sub-škály kombinovány tak, aby postihly více oblastí a nezjišťuje se celkový skór. Protože pocity vyhoření jsou vnímány jako kontinuum, MBI měří na každé škále úroveň vyhoření ve třech stupních – vysoký, mírný, nízký. Pro emocionální vyhoření a depersonalizaci korespondují vysoké hodnoty s vysokým stupněm vyhoření, naopak u osobního uspokojení korespondují s vyhořením nízké hodnoty. Vyhodnocení spočívání v součtu všech bodových hodnocení v jednotlivých sub-škálách. Stupeň emocionálního vyčerpání EE Nízký 0 - 16 průměrná hodnota = 19,0 Mírný 17 - 26 Vysoký 27 a více = vyhoření! Stupeň depersonalizace DP Nízký 0 - 6 průměrná hodnota = 6,6 Mírný 7 - 12 Vysoký 13 a více = vyhoření! Stupeň osobního uspokojení PA Vysoký 39 a více Mírný 38 - 32 průměrná hodnota = 36,8 Nízký 31 - 0 = vyhoření!

MBI: Maslach Burnout Inventory [online]. [cit. 2015 -19 -04]. Dostupné z: http://www.inflow.cz/mbi-maslach-burnout-inventory

Příloha č. 3 Dobrý den, jmenuji se Klára Nezhybová a jsem studentkou 2. ročníku magisterského oboru Pedagogika -sociální práce na Univerzitě Palackého v Olomouci. Součástí mého studia je mimo jiné zpracování diplomové práce na téma: Syndrom vyhoření u pracovníků v sociálních službách v Centru Dominika. Tímto bych Vás chtěla požádat o vyplnění následujícího dotazníku. Jedná se o dotazník Burnout Measure (BM), který je v praxi běžně užíván k diagnostice syndromu vyhoření. Je to standardizovaný dotazník, jehož autory jsou Ayal Pines a Elliot Aronson, zaměřený na míru postižení syndromem vyhoření. Dotazník je anonymní. Získané informace budou použity pro účely mé diplomové práce. Dotazník je určen pracovníkům v sociálních službách v Centru Dominika. Pokyny pro vyplnění: odpovědi, se kterými se shodujete, prosím tučně zvýrazněte. Předem Vám moc děkuji za vyplnění dotazníku a za Váš čas. Bc. Klára Nezhybová

PRVNÍ ČÁST DOTAZNÍKU 1. Váš věk  do 30 let  31- 40 let  41 – 50 let  51 let a více 2. Uveďte délku Vaší praxe na pozici pracovníka v sociálních službách  0 – 5 let  5 -10 let  10 – 20 let  více než 20 let 3. Proč jste si zvolila tuto profesi?

4. Vaše profese Vás:  plně uspokojuje  částečně uspokojuje  neuspokojuje 5. Co Vás na Vašem povolání nejvíce stresuje?

6. K čemu obvykle využíváte svůj volný čas (mimo pracovní dobu)?  věnuji se svým zálibám  věnuji se své rodině a domácnosti  věnuji se jiným pracovním povinnostem, které nezvládám v pracovní době  jiné (prosím uveďte) 7. Co pro Vás znamená „Syndrom vyhoření“?

8. Setkala jste se, u své osoby během výkonu Vaší profese se známkami syndromu vyhoření? V případě že ano, uveďte jaké.

9. Myslíte si, že je supervize na Vašem pracovišti dostatečně využívána? (Kromě zvolené odpovědi můžete napsat i vlastní názor.)

DRUHÁ ČÁST DOTAZNÍKU V dotazníku zakroužkujte, které z čísel označují Vaše pocity, které obvykle prožíváte v souvislosti s uvedeným tvrzením. Použijte, prosím, následujícího odstupňování: 1 ... nikdy, 2 ... jednou za čas, 3 ... zřídka kdy, 4 ... někdy, 5 ... často, 6 ... obvykle, 7 ... vždy

1. Jsem unavený/á

1

2

3

4

5

6

7

2. Jsem v depresi/tísni

1

2

3

4

5

6

7

3. Prožívám krásné dny

1

2

3

4

5

6

7

4. Jsem fyzicky vyčerpaná

1

2

3

4

5

6

7

5. Jsem citově vyčerpaná

1

2

3

4

5

6

7

6. Jsem šťastná

1

2

3

4

5

6

7

7. Cítím se zničená, vyřízená

1

2

3

4

5

6

7

8. Nemohu se vzchopit a pokračovat dále

1

2

3

4

5

6

7

9. Jsem nešťastná

1

2

3

4

5

6

7

10. Cítím se utahaná a uhoněná

1

2

3

4

5

6

7

11. Cítím se jako uvězněná v pasti

1

2

3

4

5

6

7

12. Cítím se jako bych byla nula (bezcenná)

1

2

3

4

5

6

7

13. Cítím se utrápená

1

2

3

4

5

14. Tíží mě starosti

1

2

3

4

5

6

7

15. Cítím se zklamaná a rozčarovaná

1

2

3

4

5

6

7

16. Cítím se slabá a na nejlepší cestě k onemocnění

1

2

3

4

5

6

7

17. Cítím se beznadějně

1

2

3

4

5

6

7

7

18. Cítím se odmítnutá a odstrčená

1

2

3

4

5

6

7

19. Cítím se plná optimismu

1

2

3

4

5

6

7

20. Cítím se plná energie

1

2

3

4

5

6

7

21. Jsem plná úzkosti a obav

1

2

3

4

5

6

7