UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA. Ústav pedagogiky a sociálních studií. Diplomová práce. Bc. IVETA NAVRÁTILOVÁ

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Ústav pedagogiky a sociálních studií

Diplomová práce Bc. IVETA NAVRÁTILOVÁ

Sociálně patologické jevy u dětí a mládeže

OLOMOUC 2012

vedoucí práce: Mgr. Tomáš Kadlec

Prohlašuji, že jsem svou diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jsem jen uvedené prameny a literaturu. V Olomouci dne 4. 4. 2012

….............................................

2

Chtěla bych poděkovat především Mgr. Tomáši Kadleci za odborné vedení mé diplomové práce a za poskytování cenných a užitečných rad. Velký dík patří také mé rodině, za trpělivost a podporu při psaní této práce.

3

ANOTACE

Jméno a příjmení:

Iveta Navrátilová

Katedra:

Ústav pedagogiky a sociálních studií

Vedoucí práce:

Mgr. Tomáš Kadlec

Rok obhajoby:

2012

Název práce:

Sociálně patologické jevy u dětí a mládeže

Název v angličtině:

Social-pathological phenomena of children and teenagers

Anotace práce:

Práce je zaměřena na sociálně patologické jevy u dětí a mládeže. Zabývá se vlivem rodiny na vznik těchto jevů u dětí a mládeže. Vysvětluje proč je funkční rodina důležitá pro prevenci sociálně patologických jevů u dětí a mládeže. Dále přináší poznatky o problémech dysfunkčních rodin, které jsou velmi častým zdrojem vzniku těchto jevů. Práce je také zaměřena na vybrané sociálně patologické jevy u dětí a mládeže. Dále jsou v práci zmapovány zařízení určené rodinám, dětem a mládeži se sklonem k sociálně patologickým jevům a k jejich prevenci na území města Opavy. V práci je také použita kazuistika šestnáctiletého chlapce s poruchami chování, jako praktický příklad.

Klíčová slova:

děti,

mládež,

sociální

desocializace a desocialita

4

patologie,

deviace,

delikvence,

Anotace v angličtině:

This work is focused on social pathological phenomena of children and teenagers. It occupies the effect of family on origin of these phenomena. It explains why is functional family so important for prevention of these phenomena. It furthermore brings knowledge about the problems of dysfunctional families which are source of these phenomena very often. The work is also focused to chosen social pathological

phenomena

of

children

and

teenagers.

Furthermore this work maps facilities which are determined for families, children and teenagers with a slope to social pathological phenomena and their prevention on area of Opava city. Casuistry of sixteen boy with behaviour disorder is also used in the work for practical model. Klíčová slova v angličtině:

children, teenagers, social pathology, deliquency, deviation, desocialization, desocialition

Přílohy vázané v práci:

-

Rozsah práce:

72 s. (130 445 znaků)

Jazyk práce:

Čeština

5

OBSAH ÚVOD

8

1 Definice klíčových pojmů

10

1. 1 Děti

10

1. 2 Mládež

10

1. 3 Sociální patologie

11

1. 4 Deviace

12

1. 5 Delikvence

13

1. 6 Desocializace a desocialita

14

2 Vliv rodiny na vznik sociálně patologických jevů u dětí a mládeže

15

2. 1 Funkční rodina jako prevence sociálně patologických jevů

17

2. 2 Dysfunkční rodina jako zdroj vzniku sociálně patologických jevů

19

2. 2. 1 Sociálně slabá rodina

21

2. 2. 2 Rodina jiného etnika

22

2. 2. 3 Neúplná rodina

24

2. 2. 4 Rodina týrající, zneužívající a zanedbávající dítě

26

3 Vybrané sociálně patologické jevy u dětí a mládeže

29

3. 1 Záškoláctví

29

3. 2 Šikana

31

3. 3 Vandalismus

33

3. 4 Kriminalita

34

3. 5 Závislosti

36

3. 5. 1 Alkohol

37

3. 5. 2 Drogy

38

3. 5. 3 Gambling

39

3. 6 Mentální anorexie a bulimie

41

3. 7 Suicidální jednání

45

3. 8 Sekty a sociálně patologické náboženství

47

4 Instituce a organizace určené rodinám, dětem a mládeži se sklonem k sociálně patologickým jevům a k jejich prevenci na území města Opavy

50

4. 1 Oddělení sociálně právní ochrany dětí

50

4. 2 Sociální kurátor pro mládež

51

6

4. 3 Probační a mediační služba ČR, Opava

53

4. 4 Pedagogicko-psychologická poradna, Opava, příspěvková organizace

54

4. 5 Středisko výchovné péče Opava

55

4. 6 Centrum psychologické pomoci Opava, příspěvková organizace

56

4. 7 Středisko volného času Opava, příspěvková organizace

58

4. 8 Nestátní neziskové organizace

58

4. 8. 1 ELIM - křesťanská společnost pro evangelizaci a diakonii Opava

58

4. 8. 2 Armáda spásy

60

4. 8. 3 Charita Opava

60

4. 8. 4 EUROTOPIA Opava, o. p. s.

61

4. 8. 5 Krizové a kontaktní centrum „Pod slunečníkem“

61

4. 8. 6 Fond ohrožených dětí

62

5 Kazuistika

63

ZÁVĚR

65

7

ÚVOD K výběru tohoto tématu mě inspirovalo předchozí studium oboru Sociální patologie a prevence na Slezské univerzitě v Opavě a dále absolvování povinných praxí na Oddělení sociálně právní ochrany dětí a u kurátora mládeže. Tuto praxi bych zhodnotila jako velmi obohacující a přínosnou. I když vím, že je při této práci potřebná obrovská zodpovědnost a je náročná hlavně na psychiku, tak přesto mě praxe přesvědčila v tom, že by mě práce s touto cílovou skupinou opravdu mohla bavit. Sociálně patologické jevy jsou neodmyslitelnou součástí dnešní společnosti. Stále častěji se v životě setkáváme s jevy jako agresivita, toxikomanie, kriminalita, apod. a to nejen u dospělé populace, ale také u dětí a mládeže. Tyto jevy působí negativně a destruktivně nejen na rodiny, ale i celou společnost. Největší nebezpečí představují zejména pro děti a mládež, kteří jsou méně odolní vůči různým nežádoucím vlivům a více náchylní hledat řešení svých problémů neadekvátními způsoby. Nejdůležitější roli při prevenci sociálně patologických jevů má rodina, která svou výchovou nejvíce ovlivňuje budoucí vývoj dítěte, tudíž i pravděpodobnost a inklinaci k těmto jevům. Jestliže bude rodina v této roli z různých důvodů selhávat, péči o dítě zanedbávat nebo jej přímo ohrožovat, je pravděpodobné, že dříve nebo později se u dětí z těchto rodin sociálně patologické jevy objeví. Neméně důležitou roli při prevenci má také škola. První závažné poruchy chování se u dětí, vedle rodinného prostředí, objevují také na základních školách, proto je nutné tuto situaci bezpodmínečně řešit nejen v rodině, ale i ve školním prostředí. Právě pro školy se vytváří preventivní programy, díky kterým by se měl počet sociálně patologických jevů snížit, avšak jestli jsou tyto programy účinné, je velmi diskutabilní otázkou. Cílem mé diplomové práce je analýza sociálně patologických jevů u dětí a mládeže. Sekundární cíl je zaměřen především na analýzu instituce rodiny ve vztahu k faktorům, které se v rodinách nejčastěji podílejí na vzniku sociálně patologických jevů. Dále také popisuji, které instituce a organizace se podílejí na pomoci rodinám, dětem a mládeži, kteří inklinují k sociálně patologickým projevům ve městě Opava a mapuji konkrétní činnosti těchto institucí a organizací. V první kapitole vysvětlím klíčové pojmy, jako jsou děti, mládež, sociální patologie, deviace, delikvence, desocializace a desocialita, které jsou pro mou práci stěžejní. Ve druhé kapitole se zaměřím na rodinu, která má bezesporu největší vliv na vznik sociálně patologických jevů u budoucí generace. Zdůrazním vliv funkční rodiny, která by měla mít preventivní funkci před těmito jevy. Dále se zaměřím na rodiny dysfunkční, konkrétně na

8

rodiny sociálně slabé, rodiny jiného etnika, neúplné rodiny a rodiny týrající, zneužívající a zanedbávající dítě, které bývají ve většině případů zdrojem vzniku sociálně patologických jevů u dětí a mládeže. V další kapitole mé práce se budu zabývat vybranými sociálně patologickými jevy (šikana, vandalismus, závislosti, suicidiální jednání, apod.) u dětí a mládeže. Dále zmapuji instituce a organizace určené rodinám, dětem a mládeži, kteří inklinují k sociálně patologickým jevům a k jejich prevenci na území města Opavy. V poslední kapitole uvedu jako příklad z praxe kazuistiku. Podklady k jejímu sepsání jsem získala na praxi u kurátora mládeže.

9

1 Definice klíčových pojmů V této kapitole se budu zabývat klíčovými pojmy, které jsou pro mou diplomovou práci stěžejní.

1. 1 Děti Vymezit období dětství lze jen těžko. Některé publikace za počátek dětství považují narození, v jiných se za dítě považuje již plod. V dalších publikacích se k dětství fáze dospívání počítá, v jiných se nepočítá. Definovat tento pojem je velmi obtížné. Také proto, že je to velmi individuální záležitost u každého člověka. Někdo vyzraje a stane se tzv. „dospělým“ dříve než v osmnácti letech, kdy je formálně jedinec považován za dospělého, ale někdo zůstane s duší dítěte třeba celý život. V právu se dítětem rozumí potomek v prvním stupni příbuzenství tj. syn nebo dcera (Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině). Dle Matějčka (2006, s. 38) je dítě „zcela jedinečná, osobitá, neopakovatelná lidská bytost, vyžadující individuální přístup a zacházení“. Dle Matouška (2003, s. 53) je dítě „nedospělá osoba, člověk mladší než 18 let, který má všechny práva a povinnosti od narození“. Autorka Jiřina Prekopová (1999, s. 5) definuje děti jako „potomstvo naděje, budoucnost lidského rodu“. Já se nejvíce ztotožňuji s definicí Z. Matějčka, protože mi přijde nejbližší a nejhumánnější. Považuji za nejdůležitější, aby dítě bylo bráno jako jedinečná bytost. Ke každému dítěti se má podle mě přistupovat individuálně a s akceptací jeho potřeb.

1. 2 Mládež Již před několika desetiletími byla mládež vnímána jako „společenský faktor, který se pravidelně objevuje v každé společnosti, nabývá pravidelných odlišností od dospělých společenských vrstev (a na druhé straně od věku dětství), jenž trvá přechodně a který tvoří základ pro nejblíže další strukturu dospělé společnosti“ (Mácha, 1965 in Smolík, 2010 s. 20). Autoři Průcha, Walterová a Mareš (2003, s. 94) definují mládež jako „sociální skupinu tvořenou lidmi ve věku přibližně 15 – 25 let, kteří již ve společnosti neplní role dětí, avšak společnost jim ještě nepřiznává role dospělých“. Mládež můžeme klasifikovat podle toho, který vědní obor ji zkoumá, zda z hlediska sociologického,

psychologického,

pedagogického,

10

kriminologického,

atd.

Sociálně-

psychologické vnímání mládeže můžeme spojit s pojmy pubescence (dospívání) a adolescence (mládí). Pubescence se obvykle ohraničuje časovým intervalem 11 – 15 let. Adolescence je datována od 15 – 20, příp. 22 let. Na základě psychologického kritéria se pojem mládež spojuje s dosažením osobní autonomie. Ze sociologického hlediska se za mládež považují jedinci, kteří jsou připraveni postupně přijímat role dospělých. Z pedagogického hlediska užívání tohoto pojmu pro jedince končí v období ukončení vzdělávání a získávání profesní kvalifikace (Macek, 2003, Ondrejkovič, 2002, Labáth a kol., 2001). Mládež můžeme také definovat jako věkovou skupinu, která je vymezena překlenovacím obdobím – mezi dětstvím a dospělostí, ve kterém je završen jak fyzický tak hlavně psychosociální vývoj, včetně profesní přípravy (Macek, 2003). Autor J. Buriánek (1996) popsal charakteristiky mládeže, které ji odlišují od dospělé populace, těmito charakteristikami jsou: 1. měnící se závislost na rodině, postupné osamostatňování, 2. intenzivní příprava na profesi, dokončení volby povolání a stabilizace v něm, 3. specifický způsob života, zdůrazňující aktivity ve skupinách vrstevníků (party), převaha zábavných činností (diskotéky, sport), 4. zvláštní psychické rysy a radikalismus postojů, zvýšená kritičnost a morální citlivost. V případě tohoto pojmu se přikláním ke všem názorům výše zmíněných autorů. Mládež se obvykle necítí být již dětmi, ale přesto ještě nejsou dospělými, je to přechodné období, předzvěst dospělosti. Mnoho publikací toto období striktně vymezuje, podle mě je to však individuální věc u každého člověka, kdy dojde k překlenutí do období dospělosti.

1. 3 Sociální patologie „Sociální patologie je označením pro všechny nenormální nebo všeobecně nežádoucí společenské jevy“ (Vykopalová, 2001, s. 9). Slovo patologie pochází z lat. pathos a znamená utrpení, choroba. Jedná se o souhrnné označení, nezdravých, abnormálních jevů. Popisem těchto jevů se zabývá řada vědních disciplín, zejména sociologie, psychologie, medicína, etopedie a další. Tyto disciplíny se zabývají rozborem příčin a faktorů, které vedou k patologii a dále se zabývají analýzou zdrojů a příčin, které umožňují jejich existenci ve společnosti. Jejich společným cílem je obecně jejich eliminace (Fischer, 2006).

11

„Sociální patologii tvoří závažné asociální nebo antisociální jevy, jako jsou organizovaný zločin, trestná činnost, drogy, prostituce a sociálně negativní skupiny s antisociálním programem“ (Sochůrek, 2001, s. 12). Základní teorie sociální patologie nejčastěji vycházejí z předpokladu existence společenských nedostatků, které různým způsobem postihují členy společnosti. Díky tomu jsou hledány prostředky, jak těmto jevům zabránit nebo je aspoň omezit. Pozornost se nejvíce soustřeďuje na analýzu příčin vzniku patologického chování, terapii a v neposlední řadě na prevenci, která se jeví jako nejefektivnější prostředek boje proti sociálně patologickým jevům (Vykopalová, 2001). Sociální patologie se tedy zabývá zákonitostmi takových projevů chování, které jsou pro společnost nežádoucí, protože porušují sociální, morální či právní normy. V současné době je pojem sociální patologie nahrazován pojmem sociální deviace nebo dezorganizace, avšak jevy které jsou považovány za deviantní, nemusí být vždy patologické. Sociálně patologické jevy jsou pro společnost nebo jednotlivce vždy negativní, což v případě deviace platit nemusí (Hrčka, 2001).

1. 4 Deviace Pojem deviace pochází z lat. deviatio, což znamená odchylka nebo úchylka. Je definována jako „způsob jednání, které není konformní vůči společenské normě, jež je akceptována většinovou populací“ (Fischer, 2009, s. 14). Deviace se obecně definuje jako jakákoliv odchylka od normy. Může se objevit u kteréhokoliv jevu jak ve společnosti, tak např. i v přírodě. Na rozdíl od sociální patologie, kterou je tento pojem často nahrazován, je pojem sociálně deviace hodnotově a emocionálně neutrální (Hrčka, 2001). Pojmem sociální deviace označujeme „porušení nebo podstatnou odchylku od některé sociální normy, případně od skupiny sociálních norem, porušení sociálních očekávání, případně neformálních požadavků kladených na lidské chování v dané společnosti“ (Kapr, 1994, s. 11). Tento pojem chápe autor Sochůrek (2001, s. 9) jako „narušení jakékoliv společenské normy, nikoliv pouze normy právně, morálně nebo nábožensky sankciované, narušení nebo odchylka od normy nemusí být jen negativní, ale v širším pojetí sociální deviace se její nositel může odlišovat i směrem pozitivním.“

12

Rozdíl mezi deviací a sociální patologií spočívá i v rozdělení sociálních deviací na deviace pozitivní a negativní. Toto rozdělení si klade za cíl poukázat na skutečnost, že sociální deviace je každá odchylka od normy, nejen její porušení, ale také přehánění, pedantské vyžadování nebo dohánění až k absurditě, jehož příkladem může být např. extremismus v jakékoli podobě. Příčin vzniku sociálních deviací je mnoho, některé spočívají v osobnosti konkrétního devianta, jiné pramení z deformovaného hodnotového systému (Sochůrek, 2001). Já se přikláním ke všem zmíněným definicím. Téměř všechny mají společné, že se jedná o odchylné chování jedince, které je v rozporu s žádoucími společenskými normami.

1. 5 Delikvence Delikvence (z lat. delinquere = provinit se), jedná se o chování, které zahrnuje činy, které nejsou tzv. jinak trestné. Patří sem například přestupky, trestná činnost osob ve věku mladším než 15 let, kdy nelze trest z důvodu věku uložit. Tento pojem bývá velmi často používán v souvislosti s nežádoucím a nepřijatelným chováním dětí a mládeže. U mladistvých se také užívá pojem juvenilní delikvence (Maříková, Petrusek, 1996). Autorka Vágnerová (2004, s. 805) definuje delikvenci jako „projev poruchy sociálně adaptačních schopností a dovedností.“ Jedná se o odchylku od společenské normy, kterou lze definovat jako neschopnost plnit základní požadavky a očekávání společnosti. Řada těchto delikventních osob není schopna svou společenskou nepřijatelnost zhodnotit a také neusilují o změnu svého společensky nepřijatelného chování (Vágnerová, 2004). Tento pojem je jeden z nejužívanějších označení pro mravní narušení. Někteří autoři zastávají názor, že základem delikvence je nějaká vrozená morální depravace, jiní ji definují jako důsledek nedostatečné činnosti centrálního nervového systému. Podle další specifikace delikvence můžeme rozlišit tři základní osobnosti delikventů podle stupně kvantity a kvality mravního narušení a to na delikventa socializovaného, citově narušeného a nesocializovaného agresivního, v tomto případě se jedná již o psychopatickou delikvenci. Nejčetnější kategorií je kategorie citově narušených, u kterých byla specifikována porucha hlavně v oblasti svědomí, To znamená, že jinak konformní člověk je schopen realizovat antisociální skutek bez pocitu viny a bez výčitek svědomí (Vykopalová, 2001). Koudelková (1995) rozdělila kategorii emočně narušených delikventů na další dvě skupiny, na osoby, které po činu svého skutku litují, ale svému jednání nedokáží zabránit a na

13

skupinu tzv. neurotických delikventů, kteří jako prostředek delikventního chování využívají agresi proti svému okolí. Delikventní chování tedy označuje „antisociální chování, které může, ale nemusí být spojeno s právními důsledky, a míní se jím mírnější forma porušení mravních nebo právních norem, označované také někdy jako přestupky, které mohou být epizodické povahy, ale i sériově se opakující, nebo mohou být označením pro delikventní způsob života s různou intenzitou těchto projevů, charakteristické pro mladší věkovou skupinu, tj. děti a mládež“ (Vykopalová, 2001, s. 19).

1. 6 Desocializace a desocialita Tyto pojmy do oboru sociální patologie zavádí autor Řezníček (1995, s. 73), kde pojem

desocializace

chápe

jako

„proces

negativního

vřazování

do

společnosti

prostřednictvím netvořivých, únikových, parazitních a destruktivních činností, vztahů, strategií, apod.“ Pojem desocialita pak vyjadřuje strukturu, systém a jakýkoliv důsledek či sociální skutečnost – tzn. konkrétní činy, projevy nebo způsoby chování jedince, které se zpravidla více či méně odklání od sociálních norem a hodnot společnosti či skupiny (Sochůrek, 2001).

14

2 Vliv rodiny na vznik sociálně patologických jevů u dětí a mládeže Rodina není jedinou institucí, která ovlivňuje utváření osobnosti jedince. Další důležitý vliv mají i jiné instituce a okolnosti, jako je škola, přátelé a také budoucí zaměstnání. Ale rodina má mezi všemi prvotní a jedinečné místo. Jedině ona stojí na počátku života a ovlivňuje tedy vývoj dítěte v jeho nejrannějších a nejcitlivějších fázích. V rodině dochází k uspokojování základních psychických potřeb a k předávání hodnot a postojů. Stává se základním modelem mezilidských vztahů, který ovlivní život dítěte i budoucna. Děti žijící v problémových, dysfunkčních rodinách mají větší pravděpodobnost, že je negativní vzory ovlivní natolik, že v budoucnu budou více inklinovat k sociálně patologickým jevům než děti, které pocházejí z bezproblémových, funkčních rodin. V následujících dvou kapitolách se těmito rodinami a jejich vlivem na vznik sociálně patologických jevů budu zabývat podrobněji. Rodina je odjakživa nejpřirozenějším prostředím pro výchovu dětí, pro utváření sociálních vztahů a pro plnění dalších potřeb člověka, je také spojovacím článkem mezi generacemi navzájem a mezi širší společností. Rodina je určitým modelem společnosti, prostřednictvím kterého se dítě učí a usiluje o další vrůstání do společnosti. Může však dojít k řadě možných pochybení, která spočívají v nejrůznějších příčinách, ať už společenských, osobnostních, sociálních nebo jiných, které zásadně ovlivňují základní poslání rodiny (Vykopalová, 2001). Rodina má pro vývoj a život člověka ve společnosti nenahraditelný význam. Příčiny vzniku sociálně patologických jevů mohou být různé, avšak k velmi častým a značně zásadním příčinám patří negativní působení rodiny na jedince. Rodina je nejdůležitější sociální skupina, ve které dochází k uspokojování fyzických, psychických a sociálních potřeb, poskytuje zázemí pro seberealizaci, je zdrojem zkušeností a vzorců chování a hodnot, které ovlivňují chování členů rodiny v interakci se společenským prostředím. Rodina je významným nositelem budoucích rolí jedince, avšak v některých případech se rodina může stát sama o sobě zátěží. Může se stát zdrojem psychických problémů a následných sociálně patologických jevů. Je celá řada jevů v rodině, které mohou negativně působit na dítě. K nejzávažnějším patří problém dysfunkce nebo afunkce rodiny, dále je to problém anomálních osobností rodičů, kdy rodiče nechtějí, nemohou nebo neví jak o dítě správně pečovat, sami se dopouštějí asociálního nebo antisociálního chování. Velkým problémem je také vysoká rozvodovost rodičů nebo problematika náhradní nebo ústavní výchovy. Jako

15

jednu z nejvážnějších považujeme problematiku týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Tyto problémy můžeme souhrnně označit jako poruchy rodičovské role (Fischer, Škoda, 2009). Kvalita vztahu mezi dítětem, matkou a později také s otcem a dalšími členy rodiny je klíčovým faktorem osobnostního vývoje. Matka již hned od porodu, ale i před ním by měla s dítětem navázat funkční vztah. Matka svým chováním zrcadlí chování dítěte a také ono zrcadlí chování matky. Pokud matka (rodič) nedokáže opakovaně a přiměřeně reagovat na dětskou potřebu bezpečí, dítě si tak vytváří představu, kterou pak může zobecnit i na ostatní lidi. U dítěte dojde k tomu, že si nevytvoří základní důvěru k dospělému, což může vést k zesilování emočních projevů, které vyvrcholí až v závislost, nebo naopak svou neuspokojenou potřebu potlačí, stane se nezávislým a stáhne se do sebe. U jiných dětí se může vyvinout chaotická reakce na rodiče, ve které se střídají projevy potřeby blízkosti rodiče i jeho odmítání. Autor Snyder a Patterson jsou autory studie delikventně jednajících mladistvých, které jsou založené na jejich popisu rodinného prostředí. Ty ukázaly, že rodinné prostředí těchto jedinců je chápáno jako chladné, s minimem rodičovského zájmu o dítě. Rodiče jsou charakterizováni jako pasivní či odmítaví, nezainteresovaní na potřebách dítěte. V rodinách těchto dětí je pravděpodobnější, že se u dítěte vyvine nejistá vazba k rodiči a tím pádem i ke světu dospělých (Matoušek, 2011). „Dospívající, který nedokáže dodržovat společenské normy, byl pravděpodobně rodiči špatně trénován ve smyslu vnitřní disciplíny“ (Matoušek, 2011, s. 44). Dnes je dostatečně potvrzeno, že v rodinách delikventně se chovajících adolescentů se rodiče méně starají o vytvoření zábran v asociálním chování dětí nebo je jejich výchovný styl takový, že jednou dítě za přestupek trestají vehementně, jindy ho za totéž netrestají. V rodině s příliš tvrdou až agresivní disciplínou se dítě učí agresivitě jako dovolenému způsobu chování. Tím je posilováno chování, kterému by paradoxně měla výchova bránit. Zvláštním případem je neuvědomělé rodičovské povzbuzování dítěte do delikventního chování, kdy rodič (častěji matka) prostřednictvím dítěte uspokojuje svoje mimo vědomé přání. Nenápadně povzbuzuje dítě k takovému chování, které mu naoko zakazuje nebo neschvaluje. Dítě má tendence se totiž identifikovat nejen s chováním rodiče, ale také s jeho skrytějšími sklony a přáními. Dalším parametrem, který má prokazatelnou souvislost s delikventním chováním dítěte je dohled (monitoring). Jedná se o míru rodičovské informovanosti o tom, co dítě dělá ve volném čase, s jakými kamarády a na jakém místě se stýká, když není doma, kdy a v jakém stavu se vrací domů. Obecně platí, že čím hůře rodiče monitorují své dítě, tím je větší pravděpodobnost, že se dítě dopustí trestného činu v časném věku a že jej bude opakovat. 16

Rodič, který se chová delikventně, nadměrně pije, bere drogy, je často nezaměstnaný, tak také zvyšuje pravděpodobnost, že dítě bude během dospívání přestupovat meze zákona. Tento rodič má téměř ve všech sférách působení na dítě deficit. Vztah k delikventnímu chování dětí má také nepochybně způsob, jakým jsou v rodině řešeny konflikty. Děti vyrůstající v rodinách, kde je mnoho otevřených konfliktů mezi rodiči, mají větší sklon ke kriminálnímu chování než děti vyrůstající v klidném prostředí, také vícečetné konflikty se sourozenci předpovídají vyšší riziko delikvence. Nejčastěji se jedná o obviňování, nevěcné a emoční diskuze o problémech, mnoho agresivních obran, méně přijímání odpovědnosti, méně přátelských sdělení, méně snahy zhodnotit, jak se zkoušené řešení problému osvědčuje. Dítě má tendence z takového prostředí co nejdříve a co nejčastěji unikat (Matoušek, 2011).

2. 1 Funkční rodina jako prevence sociálně patologických jevů Rodina je bezpodmínečně prvotním prostředím, ve kterém se formuje osobnost člověka. Je důležité, aby se rodina snažila z dítěte vychovat socializovaného člověka, být pro dítě vzorem a nedávat mu podněty pro rozvoj budoucích sociálně patologických jevů. Je nutné vytvořit takové prostředí, které umožní zdravý vývoj. Důležité je nastavení správných hodnot, dále rodina musí v dítěti pěstovat dostatečné sebevědomí a v neposlední řadě, aby se rodina mohla považovat za funkční, tak v ní musí fungovat komunikace a naslouchání dítěti a jeho problémům. Problematikou funkčních rodin se zabýval např. autor S. R. Sauber, který se svými kolegy označuje rodinné fungování jako schopnost rodiny fungovat ve čtyřech rozhodujících oblastech. První oblastí je osobní fungování, kdy členové rodiny cítí spokojenost se svou pozicí a rolí v rodině, druhou oblastí je manželské, resp. partnerské fungování, kdy členové cítí spokojenost v sexuální oblasti a žijí ve vzájemném souladu, další oblastí je rodičovské fungování, kdy rodiče mají odpovědnost za výchovu dětí a pociťují obohacení z rodičovské role a poslední oblastí je socioekonomické fungování, kdy se jedná o ekonomickou úroveň rodiny i sociální začlenění (Sobotková, 2001). Funkční rodiny jako jeden z mnoha autorů zkoumal také autor Riskin, který popsal vztahy mezi rodiči a dětmi a zaznamenal tyto rodinné interakce: 1. „Oba rodiče vnímají děti podobně a mají vůči dětem podobná očekávání. 2. Děti nemusí nutně rebelovat, aby v rodině dosáhly autonomie. 3. Rodiče povzbuzují děti k řešení problémů, a to i v případech, kdy s řešením dítěte nesouhlasí.

17

4. Rodiče se mohou zcela přiměřeně starat o děti, i když nemají šťastné manželství. 5. Rodiče mají v rodině jednoznačně vedoucí roli a hranice mezi generacemi je zcela jasná. 6. Rodiče určují dětem zcela zřetelně hranice dovoleného chování. 7. Pokud se rodiče v názorech na děti liší, nediskutují o tom před dětmi a děti do tohoto sporu nevtahují. 8. Děti mohou rodičům vzdorovat, rodiče však hlídají meze tohoto vzdorování. 9. Rodiče děti přiměřeně oceňují za úspěchy. 10. Rodiče vyjadřují ambivalentní postoj k postupující nezávislosti svých dětí“ (Matoušek, 1993, s. 120). Předpokladem, aby dítě neinklinovalo k sociálně patologickým jevům, je jeho přiměřená socializace, kterou v prvotních fázích zajišťuje rodina. Socializaci v rodině můžeme rozčlenit do tří fází. V první fázi dochází k vývoji sociální reaktivity, tj. vývoj bohatě diferenciovaných emočních vztahů k lidem bližším i vzdálenějším ve společenském okolí. Úplné selhání vývojového postupu může představovat autistické dítě. Ve druhé fázi dochází k vývoji sociálních kontrol a hodnotových orientací. Jde zejména o vývoj norem, které si jedinec postupně vytváří na základě příkazů a zákazů udělovaných dospělými a které pak přijímá za své. Ty pak jeho individuální chování usměrňují do mezí určených společností. Chování jedince je omezováno nejen hranicemi, v nichž se může pohybovat, ale je určováno cíli, na jejichž dosažení je orientováno úsilí jedince (hodnoty materiální a kulturní). Příkladem selhání vývoje sociálních kontrol jsou mladiství delikventi. A ve třetí fázi dochází k osvojení sociálních rolí, tj. takových vzorců chování a postojů, které jsou od jedince očekávány ostatními členy společnosti. Každý dospělý člen zastává více rolí v různých podmínkách, také od dětí se již u dětí v předškolním věku vyžaduje plnění odlišných rolí v rodině i v kolektivu druhých dětí. Socializace probíhá celý život člověka, a to ve sledu rozmanitých interakcí jedince s druhými lidmi (Nikl, 2000). Socializací v rodině je proces, kdy rodina působí na své členy v souhrnu jevů a procesů ekonomických, sociálních, kulturních, mravních, estetických, zdravotních a jiných. Hlavním úkolem socializačního procesu v rodině je příprava dětí a mladistvých na vstup do praktického života. Dítě od narození a po celou dobu života v rodině přijímá obrovské množství nejrůznějších informací a aktivně je zpracovává v souladu se svými přirozenými vlohami, biologickými a psychickými potřebami, se svými zkušenostmi, ale i s hodnotovými orientacemi a vzory, jimiž jsou pro dítě především rodiče a starší sourozenci. Dítě v socializačním procesu nezůstává pouze pasivním článkem, ale uplatňuje také svou vůli, své zájmy a přání. Rodinná socializace je v rozhodující míře nejen prostorem pro socializaci 18

dítěte, ale i dalších členů rodiny. Je také modelem pro osvojování sociálních rolí muže a ženy, otce a matky a tak se promítá do budoucí reprodukční rodiny dětí (Kraus, Poláčková, 2001). „Socializace není omezena pouze na přímou výchovu a ukázňování. Tento proces je přinejmenším z části bezděčný. Na dítě nehledě na přímá napomenutí, odměny a tresty působí sociální prototypy obsažené v každodenním chování a různých rozhovorech rodičů, jichž je svědkem. Nezřídka se stává, že děti odhalí a osvojí si kulturní stereotypy i tam, kde tyto zůstávají skryté a nebyly shrnuty do pravidel“ (Merton, 2007, s. 174). Funkční rodina plní všechny z těchto funkcí. Funkci biologicko-reprodukční, která je důležitá jak pro jedince, tak pro celou společnost. Tato funkce zajišťuje reprodukci obyvatelstva, která je nutná pro přežití lidstva. Funkci sociálně-ekonomickou, která zajišťuje výživu a ekonomický standard a hmotné zabezpečení dětí pro jejich zdravý a plnohodnotný vývoj. Dále funkci ochrannou, která má za hlavní účel chránit dítě před vnějšími nepřáteli. Funkci emocionální, která je jak pro dítě, tak pro celou rodinu zásadní a nezastupitelná, kdy dochází k zajišťování všech citových potřeb dítěte, hlavně aby nedocházelo k citové deprivaci dítěte. V poslední době roste význam funkce rekreační, relaxační a „zábavné“, což je pravděpodobně dáno ekonomickým růstem a změnou životního stylu. Avšak rodiče tuto funkci plní jen dočasně, protože v určitém věkovém období začnou děti tyto aktivity hledat mimo rodinu. Jedna z nejdůležitějších funkcí je funkce sociálně výchovná, při které dochází k předávání hodnot, norem a standardních sociálních rolí (Kraus, 2008).

2. 2 Dysfunkční rodina jako zdroj vzniku sociálně patologických jevů V případě, že rodina neplní jednu nebo více funkcí, selhává z různých důvodů ve výchově nebo negativně ovlivňuje vývoj dítěte, můžeme hovořit o této rodině jako o dysfunkční.

V této kapitole se budu zabývat dysfunkčními rodinami, konkrétně rodinou

sociálně slabou, rodinou jiného etnika, rodinou neúplnou a rodinou týrající, zneužívající a zanedbávající dítě a jejich vlivem na vznik sociálně patologických jevů u dětí a mládeže. Dysfunkční rodina není schopna zajistit normální vývoj dítěte. V těchto rodinách zpravidla existují mezi partnery napjaté vztahy, které narušují rodinné klima a rodinnou soudržnost, bez které je úspěšná výchova problematická až téměř nemožná. U méně odolných jedinců dochází vlivem těchto napjatých vztahů k psychické traumatizaci (Matějček, Dytrych, 2002). Jedná se o rodinu, která funguje pouze formálně. Je to rodina, ve které se vyskytuje mnoho problémů, a manželé spolu zůstávají převážně kvůli dětem nebo rodina dítěti

19

neposkytuje dostatečné podněty pro jeho rozvoj. To se týká hlavně rodin značně pracovně vytížených rodičů, kde je sice dostatek finančních prostředků, ale chybí zde citové zázemí a pozitivní vzory. Děti z těchto rodin se nudí, ztrácejí životní smysl a cíl (Švarcová, 2009). Děti z dysfunkčních rodin se velmi často potýkají s pocity psychické deprivace, která vzniká následkem dlouhodobého neuspokojování citových potřeb. Dítě strádá zejména v oblasti citové, emocionální, což je způsobeno nedostatkem či absencí stabilních a spolehlivých emočních podnětů s mateřskou osobou. U takových dětí se často objevují některé psychické zvláštnosti, které negativně ovlivňují jejich postupné zařazování do společnosti. Rodiče těchto dětí se jim většinou nevěnují, tak jak by měli a nesledují jejich náplň volného času. Případná výchovná opatření bývají neúčinná, většinou přicházejí pozdě a bývají neadekvátní. Rodiče inklinují k tělesným trestům nebo striktním zákazům. Tito rodiče často nemají pro rodičovskou roli dostatečné kompetence nebo nejsou z různých důvodů schopni tuto roli plnit. Nebo se jedná o jedince, kteří nemají pro roli rodičů a výchovu dětí dostatečnou motivaci, což mohou být rodiče, kteří jsou velmi mladí a nezralí a upřednostňují kariéru. Děti těchto rodičů velmi často selhávají při řešení obtížných životních situací a v důsledku toho se obrací k drogám nebo alkoholu, ale i k dalším sociálně patologickým formám chování (Fischer, Škoda, 2009). Autor Dunovský (1999) rozdělil rodiny, v níž se vyskytují závažnější poruchy některých nebo všech funkcí na rodiny problémové, dysfunkční a afunkční. V problémových rodinách se objevují poruchy některých funkcí, ale rodinný systém nebo vývoj dítěte nijak vážněji neohrožují. Rodina je schopna tyto problémy řešit vlastními silami, případně s jednorázovou či krátkodobou pomocí zvenčí. Tyto rodiny zvyšují pozornost u pracovníků sociálně právní ochrany dětí. V populaci se problémových rodin vyskytuje okolo 12 – 13%. V rodinách dysfunkčních se vyskytují vážné poruchy některých nebo všech funkcí. Tyto poruchy již ohrožují nebo poškozují rodinu jako celek, také vývoj a prospěch dítěte. Rodina tuto situaci není schopna sama zvládnout a potřebuje řadu opatření zvenčí, známých pod pojmem sanace rodiny. Nastává problém kam až podporovat takovou rodinu a odkdy se postavit proti ní např. zbavením rodičovských práv. Dysfunkčních rodin se objevuje okolo 2%. V afunkčních rodinách se nachází poruchy tak velkého rázu, že rodina přestává plnit svůj základní úkol a tím dítěti závažným způsobem škodí nebo je dokonce ohrožuje v samotné existenci. Sanace rodiny je v tomto případě zbytečná a bezpředmětná. Dítěti může pomoci vzít jej z této rodiny a umístit do rodiny náhradní, nebo i jinam. Afunkčních rodin se vyskytuje kolem 0, 5%.

20

2. 2. 1 Sociálně slabá rodina Pojem sociálně slabá rodina se nejvíce spojuje s ekonomikou rodiny, s příjmy rodičů, ale tento pojem se nemusí týkat pouze finanční stránky. Existuje mnoho rodičů, kteří i přes dostatek finančních prostředků si nevědí rady s uspokojováním základních životních potřeb dítěte nebo tyto potřeby z různých důvodů uspokojovat nechtějí. Jedná se především o velmi mladé rodiče, kteří nemají dostatek zkušeností, také rodiče, kteří vyrůstali v ústavních zařízeních nebo rodiče, kteří inklinují k sociálně patologickým jevům (páchání trestné činnosti, užívání alkoholu, drog a jiných návykových látek, apod.). Samozřejmě že existuje i spousta rodin, které přestože nemají dostatečné příjmy, dokážou dítěti vytvořit fungující a plnohodnotný domov. Důsledky se však projeví téměř vždy. A to právě díky konzumní společnosti, ve které žijeme. Ta totiž klade velký důraz na materiální stránku, takže nedostatek financí komplikuje život nejen rodině, ale také dítěti. V minulých letech platilo, že zdrcující většina delikventně jednajících lidí pochází nejchudších a nejméně vzdělaných rodin. Dnes se však markantně zvyšuje kriminalita dětí ze středních vrstev a je také překvapivé navýšení počtu kriminálně jednající mládeže z nejlépe situovaných vrstev. I v nejlépe situovaných rodinách se vyskytují jevy, jako je nezájem nebo dokonce až nepřátelství rodičů vůči dítěti. Tyto nepříznivé rodičovské postoje vůči dítěti jsou v těchto rodinách lépe maskovány a jsou také hůře ovlivnitelné ze strany kohokoli než v rodinách ekonomicky a sociálně slabších. Nicméně šetření stále ukazují, že nejpříznivější živnou půdou kriminálního chování je mládež nejnižší vrstvy společnosti, vrstvy lidí bez kvalifikace nebo s nejnižší kvalifikací. Vrstvy, v nichž je největší chudoba a nejvyšší nezaměstnanost (Matoušek, 2011). „Novodobé přelévání kriminality do společensky lépe situovaných rodin se dá interpretovat jako následek klesajícího vlivu rodiny na chování dospívajících dětí.“ (Matoušek, 2011, s. 41). Děti nejvíce pociťují, že pochází ze sociálně slabé rodiny, jakmile nastoupí do první třídy. Po nástupu do školy si děti začínají všímat rozdílů v relativním bohatství a relativní chudobě rodin svých spolužáků. Vnímání těchto rozdílů může vést k závisti a přehnané soutěživosti. Pro dítě bývá velmi bolestné a jen těžko se vyrovnávají s faktem, že rodiče některých dětí jim koupí všechno, na co si vzpomenou, že jiné děti vlastní mobil od nejútlejšího věku, nosí oblečení jen nejdražších značek, už několikrát byly u moře a ony nosí obnošené oblečení po svých starších sourozencích a na prázdniny jezdí každoročně jen k babičce a k moři se s rodiči pravděpodobně nikdy nepodívají. Život v sociálně slabé rodině je

21

pro děti velmi frustrující. Nejsou zde uspokojovány nejen potřeby materiální, ale také potřeby psychické, jelikož v rodině, která se potýká s nedostatkem financí, panuje napětí, strach a pocity ohrožení. Nedostatek peněz je častým tématem hádek a rodiče si navzájem tuto situaci vyčítají. Díky tomu mezi rodiči může prudce selhávat solidarita a jeden či druhý začne hledat své vlastní východisko a snaží se z této situace uniknout bez ohledu na rodinu. Začnou se objevovat pocity úzkosti a dojde k ohrožení základních potřeb, především potřeb jistoty a bezpečí, které jsou pro zdravý vývoj děti a hlavně jejich budoucí život nejdůležitější. Děti z takových rodin si osvojují nesprávné vzorce chování a hodnoty, což je předpokladem, že tyto vzorce budou uplatňovat i na svých dětech (Matějček, 2002).

2. 2. 2 Rodina jiného etnika Dítě vyrůstající v rodině jiného etnika je už předurčeno k tomu, že to v životě nebude mít snadné. Děti a mládež jiných etnik, především etnika romského se dopouštějí mnohem častěji sociálně patologických jevů, což je způsobeno především romskou výchovou, která je až příliš liberální. Je všeobecně známou skutečností, že romská rodina nepřijímá některé normy majoritní společnosti a navíc jsou romské děti již od útlého věku vedeny k nedůvěře vůči této společnosti, což může mít za následek vyloučení ze společnosti. Zpočátku vysvětlím význam slova etnikum, který autor Jandourek (2001, s. 76) definuje jako „skupinu jedinců, kteří se od jiných skupin odlišují svou etnicitou neboli souhrnem faktorů kulturních, rasových, teritoriálních a jazykových, dále pak svou historií, sebepojetím, vědomím společného původu a také tím, že jsou jako etnicky odlišní vnímáni druhými.“ V České republice žije mnoho národnostních menšin, tou nejproblematičtější je však menšina romská. Minoritní romská komunita se výrazně odlišuje od majority, což způsobuje zásadní rozpory. Tyto odlišnosti mají za následek určitý odstup obou společenství vůči sobě. Dochází k vzájemné nevraživosti mezi oběma skupinami, vystupují proti sobě navzájem, ani jedna ze stran nechce uznat argumenty té druhé. Důsledkem je nedostatečná vůle obou stran chtít na stávajícím stavu něco měnit. Díky těmto skutečnostem dochází k vyloučení romské minority na okraj společnosti a k její stagnaci. Tento fakt sebou nese negativní jevy, jimiž jsou velká nezaměstnanost a vysoká kriminalita nejen u dospělých Romů, ale také u jejich dětí (Říčan, 1998). Také romská rodina a výchova v ní se výrazně odlišuje od majority. Založení rodiny je pro Romy nejvyšší hodnotou. Romská rodina je výrazně patriarchální, rodiče preferují více

22

syny než dcery. Ženy rodí děti hned, jakmile jsou pohlavně zralé, často i před 18. rokem. Nemůže-li mít žena děti nebo má-li jen dítě jedno, je to pro ni ostuda. Také antikoncepce je pro romskou ženu nepřípustná. Je všeobecně známou skutečností, že v romských rodinách spolu běžně žije několik generací. Výchova dětí je převážně úlohou ženy. Rodina je pro Romy vysokou hodnotou, což však neznamená, že se v nich vyskytuje méně rozvodů a rozchodů než u majority. Rodina žije často bez přítomnosti jednoho z rodičů (především otců), který je ve výkonu trestu či nepřítomnosti dítěte, které se dostalo z různých důvodů do ústavní péče (Matoušek, 1993). Tradiční romská rodina neplní svou funkci jako dříve a ve výchově se vyskytuje mnoho problémů. Výchova je příliš liberální, děti nemají téměř žádné mantinely. Romská rodina také neuznává a nechápe potřebu vzdělání v životě svého dítěte. Pro ně je mnohem pohodlnější život na sociálních dávkách než jakákoliv práce. Romové žijí bez cíle a perspektivy do budoucna. Život dnešních mladých Romů je život, který jim jen tak proplouvá mezi prsty, bez naděje, se vzrůstající nenávisti vůči majoritní společnosti (Prokešová, 2010). Kriminalita mezi Romy je velmi rozšířený jev. Ti se často ohrazují, že je majorita nemá házet do jednoho pytle, avšak statistiky hovoří jasně. Odhaduje se, že 20-30% romské populace

získává

prostředky

k obživě

nelegálně,

nejčastěji

krádežemi,

prostitucí,

překupnictvím a jinou majetkovou trestnou činností. Romská mládež páchá trestnou činnost několikanásobně častěji než mládež neromská. Ve výchovných ústavech pro mládež nalezneme z velké většiny mladé Romy. Navíc se právě Romové a to především romské děti dopouštějí nesčetných drobných trestných činů a přestupků, jež se nestíhají a netrestají. Romská kriminalita je velkým problémem, který mravně i duševně ničí romský národ. Pobyt ve vězení zhoršuje a poškozuje normální vztahy k lidem, které vězněný Rom měl, rozbíjí jeho rodinu, a stigmatizuje jeho děti. Vězněných Romů je tak obrovský počet, že romská komunita se utvrzuje v tom, že být zavřený je něco normálního. V současné době se také rapidně zvyšuje spotřeba drog. Právě romské etnikum je jednou z nejohroženějších skupin obyvatelstva. Mezi Romy, především romskou mládeží dochází k nárůstu zneužívání drog a to převážně toluenu, pervitinu a heroinu. I přes tyto alarmující skutečnosti s Romy nikdo v oblasti drogové prevence systematicky nepracuje (Říčan, 1998). Život současných romských dětí a mládeže je prázdný, bez jakéhokoli cíle a motivace. Je zaměřen na přítomnost a na užití si dne. Chybí jim podpora a pomoc tradiční velkorodiny, proto se nemají jak bránit před negativními vlivy současné společnosti, které pak na ně působí mnohem rychleji. Z těchto důvodů také romské děti a mládež lehce podléhají hracím automatům, ale také i alkoholu a drogám, kriminalitě a násilí ve svých rodinách. Rozšířeným 23

jevem, hlavně mezi dívkami je prostituce. Pro mladé dívky, někdy i mladší 15-ti let není prostituce nic neobvyklého. Velkým problémem je také rapidně vzrůstající počet mladých romských alkoholiků. Zpravidla užívají lacinější alkohol, především ovocná vína, která jsou nebezpečnější. Není výjimkou v osadách potkávat opilé děti. Největším zlem je však zneužívání tvrdých drog, převážně ve velkých městech. Původně byly děti a mladiství využívání jako překupníci a dealeři drog, takže byla jen otázka času, kdy drogu okusí a naplno jí podlehnou. Není výjimkou, že drogy zkoušejí již desetileté děti (Prokešová, 2010). Další sociálně patologický jev, který je spojen s netolerancí jiného etnika, je rasismus. Tento pojem je definován mnoha autory, ale nejvýstižnější mi připadá velmi stručná, ale jasná definice autora Baumanna (2003, s. 106), který rasismus chápe jako „druh meziskupinové zášti či předsudku“. Aby se společnost tomuto jevu vyvarovala, je nezbytné, aby se zbavila předsudků vůči různým etnikům, v naší společnosti především romského. Je to nelehký úkol, jelikož zášť a předsudky často bývají i oddůvodněny, např. negativní zkušeností s nimi, na druhou stranu některé zkušenosti také ukazují, že nelze všechny Romy „házet do jednoho pytle“ (Baumann, 2003).

2. 2. 3 Neúplná rodina „Děti vychovávané jen jedním z rodičů (ve všech zemích jsou to ve zdrcující většině matky) mají podle mezinárodních srovnávacích studií, jež jsou dnes k dispozici, o něco horší výsledky ve škole, více zdravotních a psychických problémů a také více střetů se zákonem než děti ze srovnatelné socioekonomické vrstvy, které vyrůstají s oběma rodiči“ (Matoušek, 2011, s. 40). Neúplná rodina je tvořena jen jedním rodičem a dítětem nebo dětmi. Podle jejího vzniku rozlišujeme neúplnou rodinu vzniklou úmrtím jednoho z rodičů, neúplnou rodinu svobodných matek a neúplnou rodinu vzniklou rozvodem manželů. Právě rozvodovost je významným patologickým jevem, který negativně ovlivňuje výchovu a tím zvyšuje procento výskytu sociálně patologických jevů u dalších generací. V České republice je rozvodovost vážným společenským problémem. Nejohroženějšími věkovými kategoriemi jsou 20-29leté ženy a 25-29letí muži. Častou příčinou sňatků je očekávané narození dítěte, které se však později stává také příčinou rozvodu. Dochází k neshodám s partnerem, které pramení z mylných představ o realitě, což je znakem nevyzrálosti osobnosti s nepřipravenosti

24

zaujmout rodičovskou roli. Problém může spočívat také v nedostatečné informovanosti a v obtížném zajištění sociální a ekonomické úrovně rodiny (Vykopalová, 2001). Rizikovým faktorem je nepochybně nepřítomnost jednoho z rodičů. V rodině delikventa chybí nejčastěji otec, a to vinou rozvodu nebo kvůli tomu, že s matkou dítěte nikdy nezačal žít. Chlapec pak postrádá vzor, s nímž by se mohl identifikovat, dívka zase postrádá model mužského chování, také matka je více zatížena nároky na výchovu. Výzkumy ukazují, že jestliže je v rodině přítomen otec, tak je to jeden z nejdůležitějších faktorů, který brání delikvenci syna. Chlapci, kteří žijí ve společné domáctnosti s vlastním otcem, mají významně menší sklony porušovat zákon než chlapci, kteří žijí s nevlastním otcem nebo bez otce. Dnes je bohužel tradiční dvougenerační rodina na ústupu a místo ní vznikají nové typy rodin, které jsou však i přesto většinou schopny hlavní funkci rodiny jako je výchova zastávat. Rodin, které tyto funkce zastávají jen částečně nebo vůbec však v evropských zemích nevyhnutelně přibývá a sílí tlak, aby jejich funkce přebíraly jiné instituce. Dnešní společnost má totiž jen velmi omezené možnosti, aby rodiče neupřednostňovali své zájmy před zájmy dětí řádným plněním rodičovských povinností (Matoušek, 2011). Rodiče ve většině případů soudí, že se rozvod jejich dětí nedotýkal a že jej vůbec nevnímaly, což je samozřejmě nemožné. Rodiče dětí ve věku do tří let uvádějí téměř všichni, že se na dětech nic nápadného neprojevilo. Děti předškolního věku pokládají za příliš malé na to, aby rozuměly a vnímaly, co se v rodině děje. Zkušenost dětských psychologů je však jiná. Rozvod se až na řídké výjimky dotýká dítěte vždy, bez ohledu na jeho věk. Že by dítě rodinné hádky, napětí a odchod jednoho z rodičů nevnímalo, je jen těžko představitelné. Pro všechny rodiče je doba rozvodu velmi bolestná, bývají příliš zaujati svými problémy, takže celkově mají na dítě méně času. Ale co je závažnější, sami jsou vůči dítěti, jeho potřebám a jeho prožívání většinou méně vnímaví. Neuvědomují si ani to, že se v té době chovají k dítěti nezvykle, nepřiměřeně a zvláštně. Děti se potom také začínají chovat nepřiměřeně a snaží se za každou cenu upoutat pozornost, například tím, že se dopouštějí různých sociálně patologických jevů (Bakalář, 1996). Nepřítomnost některého z rodičů způsobuje také psychické poruchy. Jestliže v rodině chybí otec, dochází k tzv. paternální deprivaci. V moderní společnosti se výrazně mění funkce otce. Otec se čím dál tím více podílí na výchově i ošetřování svého syna nebo dcery. Absence otce v rodině je větší ztrátou pro chlapce než dívky, jelikož postrádají mužský vzor, chlapci také více potřebují autoritu otce než dívky. Dítě, které vyrůstá v rodině bez mužského vzoru, se v budoucnu chová agresivněji, než dítě z rodiny úplné. Hůře se také orientuje v okolí rodiny a má větší potíže při volbě povolání. Existuje také tzv. mateřská deprivace, o které 25

mluvíme, jestliže se dítěti nedostává mateřské lásky a péče. Matka má nezastupitelnou roli především v prvních letech života, kdy dochází k utváření důvěry dítěte v život i v organizaci jeho osobnosti. Matka je také nenahraditelná při poskytování dítěti citové jistoty a pocitu bezpečí. Jestliže matka v rodině chybí, nemůže tak plnit své role a u dítěte lze tak pozorovat více poruch chování. I když dojde k rozvodu rodičů, tak by oba měli postupovat v prohlubování ve vztahu k dítěti, což bývá obtížnější, jelikož svým bojem o přízeň se často v očích dětí spíš zesměšňují. Děti jsou velmi chytré a dokážou rychle rozpoznat všechny výhody, které z této situace vyplynou, a snaží se jich využít. Díky tomu se pak děti stávají vzdorovité, vzpurné, lžou a podvádějí, což v budoucnu může vést až k vážnějším sociálně patologickým jevům (Vykopalová, 2001). Se zajímavou studií přišel Dr. Mavis Hetherington, který je profesorem psychologie z Berkeley. Ten přišel na to, že se počet rozvodů v posledních desetiletích zvýšil natolik, že jejich ničivý účinek na dětskou duši není tak hrozivý. Když totiž z rozvedených rodin pochází více než polovina dětí ve třídě, už to tolik nebolí. I přesto tuto skutečnost však děti z rozvrácených rodin stále vykazují v dospělosti dvakrát větší sklon ke zločinnosti, depresím či drogové závislosti a rozvádějí se šestkrát častěji, než potomci z takzvaných bezproblémových rodin (Hetherington, 2002).

2. 2. 4 Rodina týrající, zneužívající a zanedbávající dítě Každé dítě nemá takové štěstí, aby se narodilo a vyrůstalo ve funkční a milující rodině. Někdy se už od počátku svého života musí vyrovnávat s takovými zkušenosti jako je týrání nebo zneužívání. Nejčastěji ze strany vlastních rodičů, i když mohou se objevit i případy týrání jinou osobou, avšak rodině velmi dobře známou. Dítě si po prožití těchto negativních zážitků ponese následky po celý život a v budoucnu se dokonce samo těchto jevů může dopouštět na svých dětech. Proto je velmi důležitá pozornost a včasné zjištění, na kterém by se měla podílet nejen škola, ale v hlavní řadě sociální pracovnice. Je bohužel známo několik případů, kdy sociální pracovnice zanedbávaly svou práci a díky tomu tyto děti musely zbytečně trpět. „Za týrání, zneužívání a zanedbávání se považuje jakékoliv nenáhodné, preventabilní vědomé (případně i nevědomé) jednání rodiče, vychovatele anebo jiné osoby vůči dítěti, jež je v dané společnosti nepřijatelné nebo odmítané a jež poškozuje tělesný, duševní i společenský stav a vývoj dítěte, popřípadě způsobuje jeho smrt“ (Dunovský, Dytrych, Matějček, 1995, s. 24).

26

Rodiče, kteří týrají, zneužívají nebo zanedbávají své děti, můžeme rozdělit do dvou skupin. První skupinu tvoří psychopatické osobnosti asociálního charakteru, které mají často kriminální minulost a byli nebo jsou závislí na alkoholu, drogách či výherních automatech. Objevují se u nich rysy agresivity a nezdrženlivosti, s nedostatečně rozvinutými vyššími city. V těchto rodinách dochází nejčastěji k tomu, že je týrané dítě přímo ohroženo na zdraví nebo dokonce na životě. Náprava těchto rodičů je téměř nemožná. Jedinou záchranou je včasné odebrání dítěte a následně zajištění náhradní rodinné péče. Do druhé skupiny řadíme rodiče, kteří sice působí navenek spořádaně, avšak jsou osobnostně nevyzrálí, bývají často přetížení, stresovaní, bez dostatečné empatie, kteří nepřiměřeným a krutým trestáním řeší zpravidla výchovné problémy nebo potíže se školním prospěchem. S těmito rodinami, pokud je vytvořen citový vztah k dítěti, je možné pracovat. Praxe potvrzuje, že rodiče, kteří se dopouštějí týraní na svých dětech, ve většině případů mají s tímto vlastní zkušenost z dětství. Jedná se o patologický model rodičovského chování, který se velmi často přenáší do dalších generací. Tento způsob chování rodičů k dítěti je ovlivněn také konkrétními kulturními a sociálními podmínkami, ve kterých rodina žije. Někteří rodiče, kteří zanedbávají své děti, tak činí proto, že jsou zcela zaujati svým zaměstnáním, vlastní kariérou, vědeckou činností nebo jinými zájmy. V současné době jsou často sledováni i rodiče, kteří jsou zcela pohlceni podnikatelskou činností. Ta jim totiž nedovoluje věnovat čas či zájem vlastním dětem. V těchto rodinách je dítě opomíjeno především citově. Další rozšířenou příčinou negativního chování k dítěti je vztah rodičů k sobě navzájem. Rodiče si přes děti řeší své vlastní partnerské problémy, nejčastěji v souvislosti s rozvodem. Dítě se stává součástí sporů svých rodičů, rodiče si na něm vybíjí svou zlost na partnera, což může dítě negativně ovlivnit do budoucna (Matoušek, O., Kodymová, P., Koláčková, J., 2005). Autoři Berger a Luckmann (1999) se ve své knize zmiňují o týrajících rodičích, kteří si o sobě myslí, že jsou ve své rodině všemocní. I když jsou si vědomi, že přes plnění všech jejich příkazů se děje něco „za jejich zády“, tím spíše to platí v případech sociálních vztahů složitějších než vztahy uvnitř rodiny – což mimochodem vysvětluje, proč jsou tyrani často tak nervózní. Studie a výzkumy autorky Vaníčkové a spol. (1994) uvádí, že z 886 dotazovaných dětí ve věku 10-11 let, nikdy nebylo bito 9,2% dětí, jen výjimečně byly bity dvě třetiny dětí, ale každé páté dítě bylo bito často (1krát týdně – 1krát měsíčně) a to takovými způsoby jako je výprask, fackování, kopance, silné rány. Třetina dětí považuje takovýto trest za spravedlivý. „Tělesný trest představuje riziko pro nebezpečný vývoj osobnosti dítěte, protože: učí násilí, ničí jistotu pocitu bezvýhradné lásky, bezpečí a přijetí, je příčinou úzkosti v očekávání 27

dalšího útoku, v dítěti vyvolává zlobu, vztek a hněv, které spouští touhu po pomstě, programuje dítě k akceptaci nelogických argumentů, snižuje citlivost a soucit, učí dítě, že si nezasluhuje respekt, učí dítě, že k dobru se dopracuje trestem, učí dítě, že trápení se ignoruje, učí dítě, že trest a násilí jsou projevy lásky a učí dítě k popírání pocitů“ (Vaníčková, 2004, s. 79). Bylo zjištěno, že s přibývajícím věkem dítěte fyzický trest ztrácí smysl a účinnost, protože odměny a tresty vázané na tělesné pocity vnímají pouze děti v batolecím věku. Trestání zatlačuje dítě k primitivním reakcím a tím se pak zpomalí vývoj jeho osobnosti. Starší děti mají tělesné tresty vždy spojeny se stresem, vnímají trest jako ponížení. Děti se převážně učí napodobováním a díky tomu si ukládají do paměti tělesné násilí jako metodu řešení náročných životních situací. Následkem je naučení se postoji bezmoci, poslušnosti a podřízenosti. Děti, které se setkaly s tělesným týráním již v útlém věku, se ve svém vývoji opožďují. V jejich chování se objevují určité změny, od apatie až k agresi. Takové děti se stávají emočně odtažitými a ve vztazích jsou velmi nejistými, protože u nich v prvním vývojovém stupni nebyl vytvořen pocit jistoty a bezpečí. Důsledkem toho se děti obviňují a prožívají pocit viny a dochází ke špatnému hodnocení sebe samotného. Tak může vzniknout přesvědčení, že takové chování a trestání, které dítě zažívá doma, je způsob, jakým svět zachází s dětmi nebo slabšími. Fyzické i psychické zanedbávání, případně týrání nebo dokonce sexuální zneužívání má na dítě negativní dopady. Ovlivňuje nejen citový vývoj dítěte, ale také vývoj jeho chování, osobnosti a sebehodnocení. Dále má negativní dopad na rozvoj interpersonálních vztahů a v neposlední řadě má vliv na vznik sociálně patologických jevů. Je velmi pravděpodobné, že takové děti budou v dospělosti vyhledávat profese, kde plnění pracovních povinností vyžaduje agresivitu a násilí (Vaníčková, 2004).

28

3 Vybrané sociálně patologické jevy u dětí a mládeže V této kapitole se podrobně zaměřím na popis konkrétních sociálně patologických jevů u dětí a mládeže. Sociálně patologické jevy dětí a mládeže mají dle mého názoru svůj prapůvod v rodinném prostředí, v němž daní jedinci žijí. Bezesporu se tak nejedná ve všech případech, ale zcela určitě se dá hovořit o čísle přesahujícím polovinu všech trestných činů mládeže. Je vysoce pravděpodobné, že vyrůstá-li dítě v rozvrácené rodině, kde je například otec ve vězení a matka musí pracovat celé dny bez toho, že by se někdo věnoval dítěti, začne se dítě různě potulovat a bude chtít najít někoho, kdo částečně nahradí nedostatečnou funkci rodiny. Chytne se nějaké party, jejíž jádro vesměs tvoří jedinci s podobným osudem, a aby byl plnoprávným členem, snaží se nějak prosadit. A jak jinak než nějakým „hrdinským“ činem, například začnou poškozovat zaparkované vozidla na parkovišti, ničit zařízení městské hromadné dopravy, krást drobnosti v samoobsluze a podobně. Ale toto se samozřejmě netýká pouze mladistvých z rozvrácených rodin, mnohdy se do takovýchto situací dostane i mládež z rodin, u nichž by to nikdo nečekal. Znám rodinu, kde otec je vynikající chirurg, matka profesorka na univerzitě a přesto jejich dítě, dnes sedmnáctileté, byť velice inteligentní, má neustálé potíže s policií. Důvodem těchto problémů může pro změnu být přílišný tlak kladený na jedince, kdy už jednoduše přestal zvládat fakt, že musí být ve všem nejlepší a přesto to stále nestačí, aby se vyrovnal svým rodičům. V pubertě proto začal konat pravý opak a řekl si o pozornost v negativním smyslu. Sprejerství, vykrádání aut, problémy s drogami či vandalismus na kopané, to jsou jen výčty toho, co vše jej už potkalo.

3. 1 Záškoláctví Tento problém se objevuje čím dál častěji a to jak na základních školách, tak i na středních školách a odborných učilištích. Důvodů, aby děti a mládež chodily tzv. „za školu“ aniž by o tom věděli rodiče je mnoho. Hlavní příčinou může být nechuť ke škole, což se nejvíce týká dětí, u kterých v rodinách nebyly vštěpovány hodnoty, jako je zodpovědnost. Dalším a vážnějším problémem můžou být problematické vztahy s ostatními. Děti nerady chodí do školy, mají strach, což může být zapříčiněno tím, že se ve škole setkávají se šikanou. Nemusí se jednat jen o strach z ostatních, ale například i o strach z učitele, se kterým má jedinec špatnou zkušenost. „Záškoláctvím („chozením za školu“) bývá označován přestupek žáka, který úmyslně zanedbává návštěvu školy. Je chápáno jako porušení školního řádu, ale ve skutečnosti jde o

29

provinění proti školskému zákonu, který obsahuje ustanovení o povinné školní docházce. Nezřídka je spojeno s dalšími sociálně patologickými jevy, které mají neblahý vliv na osobnostní vývoj jedince“ (Střelec, 2002, s. 115). Záškoláctví může být dvojího typu, buď impulzivního charakteru, nebo plánované a účelné. V prvním případě dítě reaguje spontánně, záškoláctví nepromýšlí, prostě odejde v průběhu vyučování nebo do školy vůbec nedojde. Toto záškoláctví může trvat i několik dnů, dokud na to nepřijdou rodiče. Většinou se k tomuto děti ze strachu z rodičů nepřiznají. Záškoláctví účelné se děje na základě předem promyšleného plánu. Dítě se například snaží vyhnout písemce, zkoušení, neoblíbenému předmětu nebo neoblíbenému učiteli. Příčin záškoláctví může být mnoho, jednou z možností je negativní vztah dítěte ke škole. Dítě ve škole získává potřebné vědomosti, dovednosti a návyky. Jestliže má dítě ke škole kladný vztah, učení mu jde lépe a nemá důvod z tohoto prostředí utíkat nebo tam nechodit. Zatímco děti, které mají menší nadání a při školní práci se jim nedaří a bývají díky tomu často káráni, trestáni nebo dokonce i zesměšňováni a to nejen ze strany spolužáků, inklinují k záškoláctví více. Takové děti trpí pocitem méněcennosti, který je pro ně nepříjemný a bolestný a proto se mu snaží vyhýbat. Pokud dítě nastoupí do školy jako nezralé, nese těžce odloučení od rodičů, nedokáže se podřídit školnímu řádu a při vyučování si hraje a tím pádem nedává pozor a je často napomínán učitelem, stává se tak jakýmsi outsiderem třídy. V neposlední řadě může být příčinou záškoláctví tzv. školní fóbie, což je psychotická porucha, která je vyvolána nepřiměřeným strachem a úzkostí z různých osob, situací a předmětů, které jsou vázány na školní prostředí. Dalším významným aspektem, mající vliv na záškoláctví je rodinné prostředí, kde dítě žije. Většina výzkumů ukazuje, že základ jakéhokoli patologického jednání, tudíž i záškoláctví, je třeba primárně hledat v rodině. Na dítě negativně působí jak přehnaná péče ze strany rodičů, tak i jejich nezájem. Jestliže jsou rodiče jednou přísní a podruhé příliš shovívaví nebo lhostejní vedou dítě k nejistotě a k pocitu, že nikam nepatří a může si tudíž dělat co chce. Jestliže dítě není pravidelně kontrolováno, dostává prostor k únikům. Dítě, které nemá v rodině pevnou pozici, často inklinuje k partám s patologickým zaměřením, se kterou tráví svůj volný čas (Martínek, 2009). Typické je záškoláctví žáků jiných etnických skupin, především Romů. Romská minorita má rozdílnou hodnotovou orientaci, jiný přístup ke vzdělání, nedůvěru ke škole, kterou považuje jako instituci bílých apod. Romští rodiče nemají důvod, aby své děti dostatečně motivovali k návštěvě školy, protože ji sami navštěvovali jen zřídka a k životu ji údajně ani nepotřebují. Proto často nechávají své děti doma bez udání jakéhokoliv důvodu a dochází u nich i k dalším negativním jevů jako jsou krádeže, tabakismus apod. (Střelec, 2002). 30

3. 2 Šikana V současné době patří šikana k jednomu z nejčastějších negativních společenských jevů, který se objevuje především ve školách a školských zařízeních. Je to jev, který je stejně nebezpečný jako například užívání alkoholu nebo drog, které jsou často předchůdcem kriminogenního jednání. Šikana může člověka provázet po jeho celý život. Snad každý se s šikanou někdy setkal, ať už ve škole nebo v pozdějším věku na pracovišti ve formě mobbingu nebo bossingu. Svůj původ a příčiny má však téměř vždy v dětství. Šikanu autor Sochůrek (2001, s. 22) definuje jako „násilně ponižující chování jednotlivce nebo skupiny vůči slabšímu jedinci, který nemůže ze situace uniknout a není schopen se účinně bránit.“ „Slovo šikana pochází z francouzského výrazu chicane, což znamená zlomyslné obtěžování, týrání, pronásledování a opakované vyžadování nesmyslné činnosti. U nás je tento význam ponejvíce spojován s ponižováním, vydíráním a zneužíváním moci u lidí v uzavřených institucích s autoritativním režimem, ve kterých je přísně strukturovaná komunita, tj. v armádě, ve věznicích nebo ve výchovných ústavech“ (Vykopalová, 2001, s. 104). Šikana může mít mnoho podob. Může se jednat o opakované ubližování, které se uskutečňuje bez ohledu na věk nebo pohlaví. V současné době se často objevuje šikana u stále mladších dětí, což neznamená, že se neobjevuje také u dospělých, ale v odlišných formách. Závažnost tohoto společenského patologického chování roste s vyšší mírou agresivity aktérů šikany včetně brutality těchto činů u dětí a mládeže (Říčan, 1995). Agresivita a násilí se objevují u stále nižších věkových kategorií, o čem svědčí i počet násilných trestných činů spáchaných každý rok dětmi do věku 15-ti let. Agrese je příčinou mnoha forem patologického jednání, tedy i šikany. Sklony k agresi se u člověka utváří již v prvních letech života v souvislosti s výchovou. Významnou roli mají však také i určité temperamentové vlastnosti, zvláště impulzivita a vznětlivost. Jestliže se k těmto faktorům připojí nevhodné zacházení s dítětem v rodině, jeho zanedbávaní, týrání nebo tolerance násilí, dochází u dětí k osvojení odlišných norem a hodnot. Dochází také k vytváření touhy po dominantním postavení a k bezohlednému prosazování se bez ohledu na ostatní. Příčiny šikany úzce souvisí s psychomorální složkou osobnosti, s vlivem prostředí a s výchovou v rodině, ale také se zkušeností se šikanováním. Je nepochybné, že se děti se zkušeností s šikanováním setkávají již v brzkém školním věku. Tyto zkušenosti mohou ovlivnit v dospělosti ženy, u kterých se mohou objevit při výchově prvky násilí, které povedou

31

k deprivaci vůči vlastním dětem. Oběti si však také odnášejí jistou zkušenost, která se může projevovat depresivními stavy nebo úzkostí, které většinou přetrvávají po celý život. Tyto zkušenosti byly většinou nabyty v dětském, školním období a díky tomu mají na toto období negativní vzpomínky (Vykopalová, 2001). Šikanující agresor bývá často fyzicky zdatný a silný, ale neukázněný, necitlivý a bezohledný jedinec. Má potřebu se předvádět před ostatními a dokazovat si tak svou převahu. Také nemá dostatečně vyvinuté svědomí a za své chování a jednání se necítí být vinen. Má silnou potřebu se prosadit a také všechno řeší pouze násilím. Ve škole bývá tento žák neúspěšný až podprůměrný. Jedinec se snaží stáhnout i ostatní, aby přijali jeho postoje a sklony ubližovat druhým. Oběti šikany bývají určitým způsobem nápadné, malého vzrůstu, slabé tělesné konstrukce, tiché, plaché, jedinci s nějakými vadami, kosmetickými nebo např. s vadami řeči nebo také jedinci jiného etnika. Ostatními jsou tito jedinci považováni a vnímáni za zakřiknuté, samotářské, nesympatické a také je nazývají podivíny. Zvláštní skupinou jsou oběti, které jsou zároveň agresory. Jsou to jedinci, kteří se zpravidla zúčastňují šikany spíše jako členové skupiny, kteří si tímto jednáním kompenzují své vlastní nedostatky (Sochůrek, 2001). První pomoc při výskytu šikany ve školním prostředí by měl poskytnout učitel. Jeho povinností je vždy podezření na šikanu konzultovat s rodiči potencionální oběti, citlivě zjišťovat pocity dítěte po příchodu ze školy domů, jeho chování, zda chodí ze školy samo nebo s nějakými kamarády, jestli nechodí domů zablácené nebo s modřinami. Učitel by měl být všímavý a vědět, co je v jeho třídě děje, měl by znát vztahy mezi dětmi, způsob spolupráce mezi nimi nebo případnou rivalitu. Když odhalí náznaky šikany, musí zaujmout jasné negativní stanovisko a projevit striktní nesouhlas před celou třídou. Tento postoj je důležitý jak pro oběť, protože tím jí poskytuje podporu, tak pro ostatní spolužáky, kteří si uvědomí, že se takové chování nemůže tolerovat. Pokud dojde k objasnění šikany, musí dojít k postihu agresora tak, aby bylo odsouzeno jeho chování, ne on sám (Martínek, 2009). Základem prevence šikany na školách je práce se třídou hned od počátku jejího vzniku, práce musí být dlouhodobá a neustálá. Nejdůležitější je podporovat nebo lépe vychovávat silné osobnosti, protože tam, kde je dostatek silných osobností, šikana nemá šanci. Učitel bohužel nemůže příliš zasahovat do výchovy v rodině, ale může mnohé učinit ve škole. Současná škola se dnes více méně zaměřuje na hledání chyb a nevšímá si toho, co žák dělá dobře. Jak potom může z dítěte vyrůst silná osobnost, když je nepřetržitě poukazováno na jeho chyby a je jen minimálně oceňováno? Jak dítě může získat sebevědomí nebo si vážit samo sebe a tím pádem i druhých? Každý člověk a především dítě potřebuje být chváleno 32

nebo zažít úspěch. Proto by nejen učitelé, ale i rodiče měli děti chválit a oceňovat. Samozřejmě ne přehnaně a za každých okolností, ale vždy kdy to uznají za vhodné. Důležité je také podporovat slušnost, férové chování a morální hodnoty, nezapomínat dětem a to i těm problematickým důvěřovat a samozřejmě být vždy důslední. Mít na paměti, že chyby děláme všichni a je důležité se z nich poučit (Švarcová, 2009). Jedna z podob šikany je kyberšikana, jejíž výskyt bohužel stále narůstá. Pachatelem kyberšikany je ten, kdo používá textové zprávy, e-maily, chatování nebo webové stránky, k tomu že trápí, obtěžuje, napadá, pomlouvá nebo ztrapňuje druhé lidi. Tato forma postihuje i dospělé, ale v mnohem větší míře se vyskytuje u dětí a mladých lidí. Zkušenost ukazuje, že pachateli jsou více ženy než muži, což neznamená, že muži se jí nedopouštějí, ale v menší míře. Toto potvrzuje i výzkum, provedený v roce 2009 ve Velké Británii, kterým bylo zjištěno, že čtvrtina britských děvčat někdy zakusila kyberšikanu v mnoha podobách, od obtěžujících telefonátů, přes zveřejnění ztrapňujících fotek až po zneužití identifikačních údajů a krádež internetové identity. Útočníci velmi často spoléhají na své kamarády, doufají, že se k nim přidají. Většina se také připojí, a to i když si uvědomují, co svým chováním mohou způsobit. K zintenzivnění jednotlivých případů přispívá i anonymita internetového světa. Mladí lidé, kteří se stanou obětí kyberšikany, se dostávájí do bezvýchodné situace, často upadají do deprese, nechtějí chodit do školy a v extrémních případech se sebepoškozují nebo se dokonce pokusí o sebevraždu (Těthalová, 2011).

3. 3 Vandalismus Tento jev velmi často patří k životnímu stylu adolescentní mládeže, která se sdružuje do různých skupin nebo part a takovým jednáním tráví svůj volný čas. Většinou se jedinci takového jednání dopouští z důvodu odreagování se nebo pouze pro vlastní potěšení, protože pachatelům toto jednání nepřináší žádný zisk, ale pouze pocit nějaké moci. S vandalismem se také často pojí i jiné sociálně patologické jevy. Často k němu dochází pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek např. drog. Autor Fischer (2009, s. 55) charakterizuje tento sociálně patologický jev jako „logicky nezdůvodnitelné poškozování a ničení veřejného i soukromého majetku či věcných hodnot.“ Vandalismus lze také definovat jako „surové, barbarské ničení kulturních hodnot a majetku“ (Švarcová, 2009, s. 48). V převážné většině případů se jedná o projev skupinové provokace. Mnoho převážně mladých lidí se tímto způsobem snaží na sebe upozornit a tyto činy dopředu promýšlí, ale

33

vandalismus může být i spontánní reakcí, příkladem jsou sportovní fanoušci, kteří reagují na výkon svého týmu po fotbalovém zápase. Vandalismus může být také projevem rasové nesnášenlivosti, aktem zvůle, pomsty apod. (Švarcová, 2009). Vandalismus

může

být

projevem

potřeby sebepotvrzení

u

osob

v situaci

společenských outsiderů. Tyto osoby tímto způsobem potřebují na sebe upozorňovat. Motivem k tomuto jednání může být také potřeba stát se členem party, boj o pozici v partě nebo demonstrace odvahy a síly před spoluvrstevníky (Nakonečný, 1996). Předmětem poškozování a ničení jsou nejčastěji parky a jejich zařízení, telefonní budky, zastávky dopravních prostředků, hřbitovní náhrobky, městské mobiliáře (lavičky), dále to mohou být nápisy na zdech, veřejných plochách a také na dopravních prostředcích a jejich zařízení, patří sem rovněž různé počítačové viry. Hlavní znak vandalismu spočívá v jeho iracionalitě. Ničení materiálních i duchovních hodnot nemá rozumný smysl. Rozlišujícím kritériem je otázka motivace. Je nutné odlišovat vandalismus od programového, instrumentálního násilí. Při něm není ničení kulturních hodnot samo o sobě cílem, ale jen doprovodným jevem jinak motivovaného chování. V pozadí motivace vandalismu je nuda nebo prázdnota. Z nich vychází potřeba „aby se něco dělo“. Může působit do jisté míry i zvědavost, co se stane a potřeba zasáhnout do světa svoji aktivitou, také touha vyrýt někam svoji značku, což může souviset s potřebou náležitosti, lásky a seberealizace. Jedinci, kteří se uchylují k takovým činům, nejsou z různých důvodů schopni normální seberealizace. Proto ničením vyjadřují svůj nesouhlas se společností, uvnitř které sice žijí, ale nejsou s ní spokojeni (Fischer, Škoda, 2009).

3. 4 Kriminalita Tento pojem pochází z latinského slova criminalis = zločinný. Můžeme ho definovat jako chování, které je v dané společnosti trestné. Jedná se o souhrn trestných činů, které se v dané společnosti vyskytují. Jsou to činy jak zjevné, tak skryté, které jsou sankciovatelné podle trestního zákona. Příčinami, které zvyšují pravděpodobnost vzniku kriminálního jednání, jsou faktory biologické, psychické a sociální, které působí ve vzájemné interakci (Fischer, Škoda, 2009). Kriminalita mládeže zahrnuje trestnou činnost, kterou se dopouští jak mladiství (15 – 18 let), tak děti (do 15-ti let) i mladí dospělí (18 – 24 let). Kriminalita mladistvých bývá také v některých oborech označována jako tzv. juvenilní delikvence. V poslední době se také setkáváme s pojmem nekriminalita, která vyjadřuje skutečnost, že se jedná o velmi závažnou

34

činnost, která kdyby byla páchána zletilými jedinci, tak by byla považována za činnost trestnou. Tento pojem také vyjadřuje fakt, že se této činnosti dopouštějí mladiství delikventi již před patnáctým rokem (Nikl, 2000). Prvním z biologických faktorů, který má význam pro vznik a vývoj kriminálního jednání je pohlaví. Muži se dopouštějí delikventního nebo kriminálního jednání mnohem častěji než ženy. Odborné prameny uvádějí poměr kriminality mužů a žen 10:1, důvodem může být větší význam agresivního a sociálně dravého jednání pro dosažení seberealizace v případě mužů, zatímco ženy mívají jiné vzorce chování (Vágnerová, 2004). Druhým biologickým faktorem je věk. Tohoto chování se dopouštějí především mladí jedinci. Také ve vězení tvoří značnou část mladí muži do věku 26 let (Fischer, 2006). Dalšími biologickými faktory jsou vrozené dispozice. K delikventnímu jednání a kriminalitě mají vyšší míru tendence jedinci, kteří jsou zvýšeně dráždivý, s vyšší mírou impulzivity a nižší mírou frustrační tolerance. Tyto dispozice jsou dány geneticky a vzniknou v průběhu vývoje plodu v prenatálním nebo perinatálním období. V anamnézách těchto osob se velmi často objevují biochemické a fyziologické poruchy v ontogenetickém vývoji, které souhrnně můžeme označit jako rané poruchy a poškození centrálního nervového systému. Významnou úlohu také mají poruchy chování a emocí. Jedná se zejména o syndrom hyperaktivity – ADHD a dále poruchy chování související s tzv. minimální mozkovou dysfunkcí (Večerka, 2000). Za důležité psychické faktory považujeme mentální schopnosti, které jsou vrozené. Mezi delikventy nacházíme jedince na škále od mentální retardace až po genialitu. Obecně se však kriminálního chování dopouštějí jedinci s nižšími rozumovými schopnostmi, s tím souvisí i nižší schopnost posoudit a zvážit důsledky vlastního jednání (Fischer, 2006). Mezi delikventy nacházíme mnoho jedinců s poruchou osobnosti. Jedná se o poruchy, které souvisí s odchylkami ve vztahu jedince k druhým osobám, společnosti a jejím hodnotám a normám. Patří zde především disociální, antisociální nebo asociální porucha osobnosti. Mezi další poruchy řadíme ty, které souvisí s emocionalitou, je to především emočně nestabilní porucha, která se projevuje agresivitou a výbušností. Za nejnebezpečnější poruchy pro společnost považujeme poruchy sexuální preference (sadismus, sadomasochismus, pedofilie, apod.). Velký význam při kriminálních jednání mají také vrozené vlastnosti osobnosti, které označujeme pod pojmem temperament. Vyšší pravděpodobnost dopouštění se delikventního nebo kriminálního jednání mají jedinci s cholerickým laděním, které nazýváme také jako emočně nestabilní extroverty. Tento jedinec je velmi vzrušivý, má silné sklony

35

k výbušnosti, hněvu a agresi, jen těžko se ovládá a často reaguje impulzivně nerozvážně a bez zábran (Nakonečný, 1996). Za nejvýznamnější sociální faktor, ve kterém si člověk utváří vzorce chování, je bezesporu rodina. Významným předpokladem k vyšší pravděpodobnosti budoucího delikventního jednání považujeme přítomnost anomální osobnosti rodičů v rodině. Tito rodiče nejsou schopni pečovat a vychovávat své potomky. Jedná se o případy, kdy se rodiče sami dopouštěli asociálních nebo antisociálních forem chování, jde o rodiče závislé na alkoholu nebo drogách, rodiče, kteří se dopouštěli nebo dopouští trestné činnosti, apod. Na vývoj dětí s negativními důsledky má vliv rodina, která dostatečně neplní své funkce. Jedná se o rodinu, která selhává, je dysfunkční nebo afunkční. Důležité jsou všechny funkce rodiny, avšak k rozvoji delikvence dochází u jedinců, kdy nebyla naplňována funkce emocionální. V anamnézách delikventně jednajících osob nacházíme, že děti pocházejí z neúplných rodin, žily v rodině náhradní nebo prošli ústavní výchovou (Fischer, Škoda, 2009). Dalším faktorem je vliv spoluvrstevnických skupin a part, který značně ovlivňuje tendence jedince chovat se asociálně nebo antisociálně. V partě dochází k uspokojování potřeb, ke kterému nedochází v rodinném ani školním prostředí. Příslušnost ke skupině zvyšuje pravděpodobnost identifikace jedince s nežádoucími způsoby života, které vedou ke kriminálnímu chování. Počátky poruch chování se objevují již ve školních letech, ale větší společenské nebezpečnosti nabývají až ve věku adolescentním (Matoušek, Kroftová, 2003).

3. 5 Závislosti Závislostí existuje celá řada. Děti a mládež se stávají závislými na čemkoli mnohem dříve než dospělá populace, proto by hlavně rodina, ale i jiné instituce by měli dbát na to, aby jim nedávali podněty pro to, aby se v budoucnu stali závislými. Toto se týká hlavně rodičů, kteří ve větší míře konzumují alkohol a kouří cigarety, pak se nemohou divit, když je potom jejich děti v tomto napodobují. Není však řečeno, že i když bude dítě vyrůstat v rodině abstinenta, tak v budoucnu nebude alkohol požívat. Alkohol a nikotin je nejdostupnější látkou, na které může vzniknout závislost, ale existují samozřejmě i jiné závislosti, např. drogová nebo závislost na hracích automatech apod., které mohou mít ještě o mnoho ničivější důsledky pro jedince. Příčin závislostí je mnoho, některými jsou např. chybějící rodinného zázemí, nekvalitní vzory, tlak party, mylné sebehodnocení a nízké sebevědomí, snížená schopnost navázat a udržet vztah, prožívat lásku, strach z budoucnosti, zvyšující se společenský tlak na

36

výkonnost. Jestliže se někdo stane závislým, zbavit se této závislosti je velmi obtížný úkol, který souvisí s řadou faktorů. Nejdůležitější je podrobit se odbornému léčení, ale ani tak není úspěch zaručen. Musí mít také pevnou vůli, přijmout sebe taková jaký je a tím si posílit sebevědomí a také musí mít schopnost dávat a přijímat lásku (Švarcová, 2009).

3. 5. 1 Alkohol „Česká republika překonává u všech drog evropský průměr v jejich užívání, což je alarmující především u alkoholu v řadách mládeže. Průměrná spotřeba čistého alkoholu na jednoho obyvatele včetně kojenců je v ČR podle statistik 9, 9 litrů za rok, což svědčí o velké popularitě alkoholických nápojů v naší společnosti a o jejich velké toleranci“ (MF Dnes, 2001, s. 4). Alkoholismus se stále častěji projevuje u dětí a mladistvých, a to v nemalé míře. Alkohol je společností značně tolerován, ale je také vážným společenským problémem, který si většina lidí ani neuvědomuje. Vytváří atmosféru při většině společenských akcí, což je dáno jeho účinky, způsobující příjemné stavy. Tato látka je však velmi zrádná, při pravidelném užívání mění osobnost člověka, především má vliv na psychiku. Člověk začne nejprve pít příležitostně, aby se zbavil špatné nálady nebo úzkosti a pozvolně se může dostavovat závislost. Rizikem vzniku alkoholové závislosti je jeho poměrně snadná dostupnost. Další negativní prognózou u dětí může být školní neprospěch nebo jiné rodinné patologie, z čehož vyplývá, že poruchy chování ve školním věku jsou nejčastěji řešeny právě alkoholem. Velmi ohroženou skupinou jsou také mladí muži, kteří žili v rodině, kde byl jejich otec závislý na alkoholu, jedná se o rodinnou zátěž, která je podle výzkumů velmi vysoká – až 64%. V posledních letech dochází k velkému nárůstu násilné trestné činnosti u mládeže, ve které sehrává nezanedbatelnou roli alkohol. Např. trestné činy výtržnictví jsou páchány pod vlivem alkoholu z jedné třetiny, stejně jako u trestných činů násilí proti jednotlivci nebo skupině obyvatel (Vykopalová, 2001). Alkoholismus bývá nejvíce podceňovanou, ale zároveň nejrozšířenější toxikománií, avšak i jednorázové alkoholové opojení je pro nezletilého nebezpečné. Ti nedokážou při pití alkoholu stanovit hranice a až jedna pětina opilých nezletilých zůstane ležet v těžké opilosti na zemi a čtyři z pěti jsou nebezpeční svému okolí, rvou se, působí výtržnosti, přepadají, kradou. Většina těchto nezletilých se dostane do rukou odborné péče, ale jen v málo případech to ohlásí příbuzní, ti totiž nezletilé pijáky kryjí a omlouvají. Také postoj veřejnosti je k tomuto problému značně shovívavý (Nikl, 2000).

37

Alkohol je pro děti a mládež obzvlášť nebezpečný, protože se u nich vytváří závislost mnohem rychleji než u dospělých. Je pro ně nebezpečnější i z hlediska zdravotního. V mladém věku dochází k odbourávání alkoholu v játrech mnohem pomaleji a vzhledem k nižší hmotnosti, může i malé množství způsobit těžkou otravu (Švarcová, 2009).

3. 5. 2 Drogy V řadách mládeže je příležitostné užívání drog (především marihuany a tzv. taneční drogy) běžnou součástí života. Tito jedinci příležitostnou konzumaci drog nepovažují za nebezpečnou, spíše za neškodnou, jelikož jejich účinky mizí po několika hodinách a nezanechávají žádné následky. Užívání těchto látek považují za prospěšné, které jim pomáhají překonat stres, zbavit se bolesti nebo dokonce podpořit jejich myšlení a tvořivost. Neuvědomují si, že pravidelné, ale i příležitostné užívání drog je pro ně nebezpečné a mohou způsobit velmi vážné zdravotní problémy a to nejen fyzické, ale hlavně psychické. „Termín „droga“ pochází z arabského slova „durana“, které označovalo lék. Světová zdravotnická organizace později označila za drogu jakoukoliv látku, která, jestliže je vpravena do organismu, může pozměnit jeho jednu nebo více funkcí. Za drogu je možno považovat jakoukoliv látku, která může vyvolávat psychotropní účinky, tedy může ovlivňovat prožívání člověka a působit na jeho psychiku a vyvolat závislost“ (Vykopalová, 2001, s. 64). Drogová závislost neboli toxikomanie je odvozena od řeckých slov toxikon – jed a mania – šílenost, zuřivost, nadšení. Podle definice WHO je toxikomanie definována jako „duševní a někdy také tělesný stav, vyplývající ze vzájemné interakce mezi organismem a drogou, charakterizovaný změnami chování a jinými reakcemi, které vždy zahrnují puzení brát drogu stále nebo opakovaně pro její účinky na psychiku, někdy také z obav před vznikem velice nepříjemných abstinenčních příznaků“ (Čevela a kol., 2009, s. 59). Jestliže hovoříme o drogové problematice, tak v této souvislosti hovoříme o tělesné a duševní závislosti na určité látce, která ovlivňuje fyziologické a duševní projevy. Tito jedinci bývají nápadní svým citovým laděním a jednáním. Osobnost narkomana postupně ztrácí původně dosaženou úroveň socializace. Jejich hodnoty jsou postupně ovládány pouze jedním motivem a to získat drogu. Návykové a dlouhodobé užívání drog směřuje k destrukci osobnosti, dochází k duševním změnám a postupně i k tělesnému chátrání. Stálá potřeba mít zdroje pro nákup látky vede k trestné činnosti. Motivací k užívání drog může být mnoho, nejčastějším důvodem k užívání je snaha zbavit se pocitu méněcennosti a nepříjemné úzkosti, strachu, pocitu prázdnoty, nepochopení okolím apod. Důležitou roli hlavně při prvotním užití

38

sehrává nuda a nedostatek činnosti, která je pro tyto jedince atraktivní, zvědavost, ale i nepochopení závažnosti svého jednání např. z důvodu nízkého věku. Největším sociálním problémem narkomanů je jejich odmítání společnosti nebo jejich nízký sociální status. Jestliže dojde k léčení a k vyléčení, je toto vyléčení pouze zdánlivé a u těchto jedinců je recidiva velmi pravděpodobná (Slomek, 2010). Příčiny drogové závislosti můžeme bezesporu nalézt v rodině. Ve výzkumech bylo prokázáno, že až 45% mladých toxikomanů vyrůstalo v neúplných nebo problematických rodinách, jedna třetina vyrůstala v rodině bezproblémové. Drogou také často mladí jedinci řeší své problémy se vzděláním, možná proto největší skupinu drogově závislých tvoří jedinci se základním vzděláváním bez jakékoli kvalifikace. Je jasné, že tito jedinci mají problémy také v partnerských vztazích. Většinou nemají stálého ani přechodného partnera, a když partnerský vztah udržují, tak většinou s protějškem, který rovněž užívá drogy. Nejohroženější kategorií u nealkoholové závislosti je věková skupina 20-24letých a skupina 15-17letých, věková hranice se však neustále snižuje a dnes již postihuje 10-13leté děti. U nás i ve světě se uplatňuje několik strategií a programů prevence, které se zaměřují na děti a mládež. Za nejúčinnější se považují strategie zaměřené na jednotlivce, kterému se snaží přiblížit přes vědomosti, sociální prostředí nebo osobní zájmy. Mezi osvědčené přístupy patří např. taktika strachu odvádějící jedince od určitého chování, nabídka alternativních aktivit, zlepšení sociálních dovedností, včasná detekce sociálního chování aj. Ty jsou doplněny ještě o strategie zaměřené na rodiče, na vrstevníky, vzdělávání apod. (Vykopalová, 2001). Chronická toxikomanie má bezesporu škodlivý vliv na fyzický i psychický stav toxikomana. Čím dříve jedinec s užíváním začne, tím dříve se u něj projeví některé z poruch. Mohou se objevit poruchy duševní, které se projevují vznětlivostí, dráždivostí, úzkostí, později také bludy a halucinacemi, které mohou vyústit až v závažnou schizofrenii. Také se mohou objevit poruchy intelektuálních schopností, jako je snížení paměti, logického myšlení apod. Dále poruchy společenských vztahů, tj. vznik negativních společenských jevů jako je např. agresivita, veřejné násilí, kriminalita apod. Kromě duševních poruch se objevují i tělesné poruchy vnitřních orgánů, především poškození jater, krvetvorby aj. (Nikl, 2000).

3. 5. 3 Gambling Tato problematika se až tolik nedotýká dětí, ale spíš jedinců adolescentního věku a mladých dospělých, kteří tíhnou k adrenalinu a také ke zlepšení své ekonomické situace. V období, kdy si jedinci začínají vydělávat první peníze např. formou brigád, mají potřebu

39

svůj příjem zvyšovat a často inklinují k některým jevům jako je sázkaření nebo zmiňovaný gambling. Naivně si myslí, že takto svůj příjem zvýší, ale nakonec je opak pravdou, prohrají veškeré své úspory a snahou se peníze dostat zpět se mnohdy i zadlužují. Gambling neboli patologické hráčství je označováno jako nezvládnutý životní styl. Jedná se o poruchu chování, kterou jedinec reaguje na nevědomý nevyřešený vnitřní konflikt. Vliv mohou mít i predispoziční faktory, kdy se děti tímto chováním inspirovaly již u svých rodičů. Příčinou může být i výchova v rodině buď zanedbávající, nebo naopak zdůrazňující finanční situaci. Toto chování se také může projevit jako reakce na nějakou stresovou situaci, např. úmrtí nebo rozvod rodičů, především v období adolescence nebo rozporuplná výchova v dětství. Mezi osobnostní dispozice, které se často považují za příčiny hráčské závislosti, řadíme pochybnosti o sobě samém, nejistota, nízká frustrační tolerance, nedostatek vlastní odpovědnosti, neschopnost odložit uspokojení vlastních potřeb, hledání úniku v krizových situacích, dále jsou uváděny i faktory nespecifické, např. defektní rodinná výchova, vliv party nebo osamělost. Gamblérství se objevuje nejčastěji v období adolescence a rané dospělosti, často v souvislosti s prožívajícím stresem. Patologičtí hráči bývají většinou extrovertně orientovaní, osoby velmi energické s narcistickými sklony. Tato závislost se zpravidla zhoršuje v době konfliktů, ať v rodině nebo s partnerem, nebo když je ohrožena jejich sebedůvěra. V této souvislosti je stále více diskutovaná počítačová závislost u dětí, která může být předzvěstí závislosti na automatech. Většina autorů vidí v počítačových hrách možnost ohrožení především z hlediska obsahu her, protože ten v téměř všech případech prezentuje agresivitu a násilí (Vykopalová, 2001). Počítačové hry představují určitá rizika, především pokud u nich člověk tráví dlouhé hodiny. Díky tomu např. dítě nemá dostatek času připravovat se do školy, také se kvůli dlouhodobému vysedávaní u počítače zhoršují komunikační schopnosti a sociální dovednosti a díky tomu může dítě zaostávat za svými vrstevníky. Mohou se ale také objevit i zdravotní problémy, jako je např. vadné držení těla a díky tomu má dítě nedostatek pohybu, což v dnešní době vede ke stále častější obezitě u dětí (Švarcová, 2009). U dětí, které se nadměrně věnují zábavním automatům, jako jsou videohry a počítačové hry hrozí reálné nebezpečí, že místo upevňování interpersonálních vztahů u nich převažuje komunikace s počítačem. Dítě se velmi rychle může stát na hře závislé a ztrácí schopnost sebekontroly. Závislost má také pro školu nepříznivé důsledky. Jedinec ztrácí motivaci ke školní práci, s čím pak souvisí zhoršení prospěchu. Také dochází ke změnám v chování. Hráč ztrácí zábrany a dosavadní hodnoty, zvyšuje se pravděpodobnost, že dítě začne chodit za školu, případně začne krást, aby získal finanční prostředky. Může dojít ke 40

ztrátě přátel, jako u všech ostatních závislostí a to z důvodů, že jim lže, podvádí je a půjčuje si peníze, které potom není schopen vrátit (Renotiérová, Ludíková a kol., 2006). Pro prevenci patologického hráčství má důležitou roli výchova v rodině. Aby byla prevence nejúčinnější, je důležité, aby byl v rodině vroucí, středně omezující styl výchovy. To znamená, že se sice rodič o dítě stará a pečuje, ale zároveň požaduje dodržování pravidel. (Marhounová, 1995). Mezi základní zásady prevence v rodině patří získat si důvěru dítěte a umět mu naslouchat a věnovat mu potřebný čas. Dále je důležité získat o gamblerství co nejvíce informací pro případnou debatu s dítětem, když se dítě na cokoliv zeptá, aby rodiče vždy uměli odpovědět. Rodiče by měli udělat pořádek s hospodařením a s kapesným dítěte a také vyvarovat dítě hernímu prostředí. Je důležité předcházet tomu, aby se dítě nudilo, najít mu zajímavou činnost nebo ho přihlásit do nějakého kroužku. Nuda bývá častým problémem u dětí z velkoměst. Důležité je být dítěti vhodným vzorem a naučit ho, jak odolat nabídce ke hře. Nutností je ochránit dítě před nevhodnou společností a tak posílit jeho zdravé sebevědomí. Objevení jakéhokoli problému by rodiče neměli brát na lehkou váhu a měli by co nejdříve využít pomoc odborníků (Nešpor, 2000).

3. 6 Mentální anorexie a bulimie Tento problém se v dnešní době vyskytuje čím dál častěji a stále v dřívějším věku, v převážné většině u dívek než chlapců. Mentální anorexie a bulimie je také velmi často citována v médiích. V těch se den co den na titulních stránkách setkáváme s vyhublými modelkami, které bývají často vzorem a ikonou pro dnešní mladé dívky, které se jim chtějí vyrovnat a díky tomu jsou ochotné podstupovat různé někdy i drastické diety. Společnost věnuje nadměrnou pozornost tělesnému vzhledu a hmotnosti a proto se výskyt těchto nemocí rapidně zvyšuje. Poruchy příjmu potravy jsou jedny z nejčastějších a současně i nejnebezpečnější onemocnění dospívajících dívek a mladých žen. Mentální anorexií nebo bulimií trpí více než šest procent populace, z čehož se jen asi třetina dokáže zcela vyléčit. Riziko sebevraždy je u takto nemocných jedinců až 200x vyšší než u ostatní populace. Počet případů neustále přibývá a ještě závažnější je skutečnost, že klesá věk dívek. Anorexií trpí někdy i devítileté holčičky. Až 10 - 20% dívek a mladých žen trpí alespoň někdy a po určitou dobu problémem s jídlem. Rodina a okolí si mnohdy ani nevšimne, že dívka zhubne za měsíc o více než deset kilogramů. V některých případech jsou matky povoláním lékařky, a přesto nepoznají, že jejich dcery trpí těmito problémy. Poruchy

41

příjmu potravy bývají přirovnávány například k alkoholismu či toxikomanii. Zatímco alkoholu nebo drogám se lze vyhnout, protože nejsou nezbytné pro život, u jídla tomu tak není. Osobnost anorektiček i bulimiček bývá nápadná už před vypuknutím samotné nemoci. Tyto dívky bývají úspěšné ve škole i v mimoškolní činnosti, dále přizpůsobivé, perfekcionistické a zodpovědné. Bývají sportovně nadané, zároveň jsou však nejisté, nedůvěřivé a uzavřené. Možná právě proto mívají málo kamarádek a chybí jim smysl pro humor. Nesnesou jakoukoli kritiku ostatních, kterou považují za projev nepřátelství. Ve velké většině případů se nezajímají o druhé pohlaví. Některé dívky uvádějí, že vyrůstaly v rodinách, které zdánlivě dobře plnily svou přirozenou funkci, ale ve skutečnosti byli rodiče zaujati svými problémy, starostí nebo prací a o dítě se dostatečně nezajímali. Dívky vyrůstající v těchto rodinách pochopí, že se musí spoléhat samy na sebe, i kdyby je to mělo stát popření vlastních potřeb. Na druhou stranu ale rodiče očekávají od dívek, že se budou podílet na vytváření představy šťastné a milující rodiny. Budoucí bulimičky mají sklon k nadměrnému přizpůsobování se sociálním tlakům a tyto pocity se mohou vynořit v podobě záchvatovitého přejídání a následného očišťování (Leibold, 1995). Je ironií, že dívky trpící anorexií, pocházejí z rodin, které vypadají navenek jako dokonalé a příkladné. Bývají také dobře situované a nedochází u nich k rozvodům. Anorektičky bývají často dětmi starších rodičů, kteří je měli často až po čtyřicítce. Otcové těchto dívek často toužili po synovi a podvědomě bývají zklamáni tím, že se jim narodila dcera. Právě díky tomu mívají ve vztahu k dcerám nerealistická očekávání, kterými si kompenzují zklamání. Většina matek anorektiček jsou posedlé hmotností a vzhledem stejně jako jejich dcery a jsou přesvědčeny o tom, že dokonalý zevnějšek je pro život nesmírně důležitý. Dívky trpící anorexií bývají bystré a hezké a nemívají žádné větší problémy, ale rozvoj poruchy příjmu potravy pro ně může být jediným způsobem, jak dát najevo, že v jejich „dokonalých“ rodinách je něco v nepořádku. Rodiny anorektiček od rodin bulimiček se v některých aspektech liší. Bulimičky často pocházejí z rodin, kde se o ně nikdo příliš nestaral, když byly malé. Rodiče byli příliš zaujatí vlastními problémy a o dítě neprojevovali zájem. Dívka pocházející z takové rodiny usoudí, že jsou jejich rodiče zaneprázdnění svou prací, jsou příliš ustaraní a nejistí a proto jí nemohou pomoci s jejími problémy a díky tomu se naučí spoléhat sama na sebe. Matky bulimiček často pochybují o tom, zda jsou vůbec schopny plnit tuto roli a ve výchově jsou velmi nejisté. Trpí úzkostmi pokaždé, když dítě o něco žádá, protože se obávají, jestli dítěti poskytnou správnou zpětnou vazbu. Reagují tím, že se na dítě rozzlobí, což si dítě vyloží takovým způsobem, že jsou jeho potřeby špatné. Později se tyto pocity vynoří v podobě záchvatů přejídání a pročišťování. Otcové bulimiček se ve většině 42

případů na výchově svých dětí nepodílejí. Věnují se především svému profesnímu růstu a kariéře, která na ně klade vysoké nároky. Tito otcové jsou na sebe velmi přísní a hodně od sebe očekávají a požadují, velký výkon však očekávají i od svých dcer. Všeobecně platí, že rodiče bulimiček požadují u svých dcer, aby byly úspěšné a krásné. Dcera se snaží naplnit očekávání, co se týká vzhledu i výkonu, za což pak zaplatí potlačováním úzkosti, kterou ventilují vznikem záchvatů přejídání a pročišťování – bulimií (Maloney, Kranzová, 1997). Mentální anorexie je charakterizována posedlou touhou po zhubnutí a neustálým snižováním množství jídla. Anorektičky se vyhýbají jídlům, po kterých se tloustne. K dosažení vyššího účinku zatěžují své tělo také nadměrným cvičením a užívají léky pro snížení chuti k jídlu a projímadla. U některých případů se může objevit i občasné zvracení. Anorexie, která se neléčí, může přejít do chronicity a nemocní konzumují jen takové minimální množství potravy, které udržuje jejich základní životní funkce. Toto hladovění může skončit i smrtí a to po 50 až 70 dnech. Anorexie je velmi nebezpečná nemoc s vážným průběhem také proto, že anorektičky se chovají podobně jako narkomani. Popírají své potíže a odmítají jakoukoli léčbu, protože k tomu, podle jejich názoru, není žádný důvod. Anorexie se zpočátku nemusí jevit jako porucha. Dívky jsou velmi výkonné, všechny své úkoly plní velmi dobře a mají mnoho aktivit. V době dospívání to nikomu nepřijde podezřelé, že dívka drží dietu, nebo že několikrát denně cvičí, dokonce první úbytek na váze bývá okolím dívky vnímán pozitivně. Díky tomu se anorektičky utvrzují ve správnosti svého jednání, což vede k ještě většímu omezování potravy. Po nějaké době však nastane chvíle, kdy okolí začne dívku považovat za příliš hubenou. Anorektičky jsou pak okolím nuceny uchylovat se ke lžím a podvádění. Vyhublou postavu maskují volným oblečením, líčí se tak, aby zakryly svou bledou tvář a přesvědčily tak ostatní, že je s nimi všechno v naprostém pořádku. Dívky se postupně izolují od svých přátel a okolí, jejich jediným smyslem života je jídlo a hubnutí a o ničem jiném už nejsou schopny konverzovat. Po dlouhodobějším hubnutí, dochází k vyčerpání organismu a únavě. Dívky se stávají bulimičkami často v období, které následuje po období diet a hladovění. V okamžiku kdy bulimička objeví zvracení jako možnost zbavení se energie, kterou přijala v potravě, začne toto řešení považovat za ideální. Objevují se u nich nekontrolovatelné záchvaty přejídání, dívky ztrácí sebekontrolu a následně si uvědomí své chování a trpí výčitkami. Proto své přejídání vzápětí začnou kompenzovat, ať už zvracením nebo např. užitím projímadla, aby se okamžitě zbavila toho, co právě snědla. Na rozdíl od anorektiček bulimičky zůstávají atraktivně štíhlé, nemívají podváhu, která by je dostala až na hranici ohrožení života. Dokonce si svou nemoc uvědomují a ví, že v jejich chování je něco špatně. Také se snaží a bývají motivované, aby se z bulimie vyléčily, a bez problémů 43

spolupracují s lékaři. Po každém přejedení se a následném vyzvrácení trpí nesnesitelnými pocity viny, depresemi a úzkostmi a utvrzuje se v nich pocit o vlastní neschopnosti a osamělosti. Bulimičky stejně jako anorektičky často inklinují ke zneužívání drog, alkoholu nebo krádežím. Bulimie nejčastěji vypukne u dívek a žen ve věku mezi 18 a 35 lety. Anorexie se objevuje u podstatně mladších dívek, nejčastěji ve věku od 12 do 18 let. Poměr dívek trpící bulimií vzhledem ke chlapcům je 10:1, u anorexie 20:1. Dívky trpící poruchami příjmu potravy jsou zpravidla perfekcionistické a závislé na hodnocení druhých. Paradoxem je, že tyto dívky bývají často velmi úspěšné v práci i společnosti, která o jejich problémech nemá vůbec tušení. Tyto ženy v době nemoci často zůstávají i v sexuálních vztazích, ale dochází u nich ke ztrátě sexuálního prožitku. Až jedna třetina případů mentální bulimie vznikne vývojem z mentální anorexie (Leibold, 1995). V kritickém období puberty je možné poruchám přijmu potravy u dětí předcházet. Základní prevence závisí na rodině, avšak i škola by se měla především prostřednictvím programu výchovy ke zdravému životnímu stylu na prevenci podílet. Škola by měla poskytnout žákům dostatek správných informací o poruchách příjmu potravy a jejich důsledcích, vést žáky ke zdravým stravovacím návykům, podporovat pozitivní sociální klima ve škole a vytvářet podmínky pro osobnostní rozvoj každého žáka, především pro posilování sebedůvěry. Nejdůležitějším aspektem prevence je předcházení strachu z tloušťky. Většina odborníků považuje za příčinu rostoucího počtu poruch příjmu potravy rychle se měnící kulturu, která nekriticky oslavuje štíhlost. Módní průmysl a média netolerují ani mírnou nadváhu a zastávají názor, že je zdraví škodlivá a že štíhlost je hlavním aspektem fyzické přitažlivosti. Sdělovací prostředky vystavují především dívky tlaku a přesvědčují je o tom, že nejen krása, ale i jejich osobní štěstí závisí na tom, jak vypadají a kolik váží. Potom vznikají u dospívajících pocity nejistoty a ten kdo začne, třeba jen mírně přibírat se toho obává. Tato situace má však i značný sociální rozměr. Už malé děti mluví o svých obézních spolužácích jako o líných, hloupých a nešikovných. Také v televizi se děti setkávají s postavami zlého nebo hloupého tlouštíka. Obézní děti se s diskriminací a zesměšňováním setkávají od mateřské školy. Předsudky vůči těmto dětem, ale i dospělým mají i někteří odborníci jako jsou lékaři a učitelé. Dlouhodobě přínosným momentem v procesu prevence může být eliminace důrazu na tělesný vzhled dětí a oceňování jejich jedinečnosti a osobnostních kvalit (Marádová, 2007).

44

3. 7 Suicidální jednání „Suicidium (z lat. suicidium=sebevražda) představuje vědomé a úmyslné ukončení vlastního života.“ (Fischer, Škoda, 2009, s. 62). Autoři Hartl a Hartlová (2000, s. 525) definují sebevraždu jako „úmyslné ukončení vlastního života, obvykle jako reakce na tíživou situaci spojenou se ztrátou smyslu života.“ Postoje ke smrti u normálních a suicidálnich dětí je odlišný. Normální děti školního věku se smrtí zabývají převážně na základě reálné zkušenosti (např. smrt blízké osoby) a objevují se u nich projevy smutku a truchlení. U suicidálních dětí můžeme vidět, že se více zaobírají tématy smrti ve fantaziích, a že se v jejich představách objevují charakteristiky agrese. Některé studie ukazuji, že suicidální děti mají častější fantazie o své smrti nebo smrti svých blízkých než děti normální. V takových představách je více násilností a častěji se objevují fantazie o posmrtném životě. Naopak u průměrných dětí myšlenky na smrt vzbuzují úzkost a další nepříjemné pocity a snaží se jim vyhýbat. V adolescentním věku se jedinci velmi často zabývají konečnosti života a jeho smyslem. V tomto období je typické hledání vlastní identity a hodnot vlastního života, které jsou spojeny se skupinovou identifikací. U suicidálního jednání záleží rovněž na tom, jak je toto chování posuzováno v sociokulturním prostředí, v němž adolescent žije. Prostředí, kde je hodnota individuálního života nízká např. sekty a gangy představují živnou půdu pro sebevražedné chování. Velký význam jak pro dítě, tak pro celou rodinu má škola. Přiměřeně školní úspěchy mají pro dítě nebo mladistvého pozitivní význam. Na druhou stranu neúspěšnost, ať v oblasti prospěchové nebo v chování, zvyšuje nebezpečí suicidálního jednání. Význam školního selhání je ovlivněný rodinnou situací a závisí na tom, jaký vztah má dítě s rodiči. Podle studií se nejčastěji suicidální pokusy vyskytovaly v měsících lednu a červnu, v těchto měsících se totiž očekává pololetní a konečná klasifikace ve škole a proto narůstá napětí v rodinách. Důležitým prvkem je také vztah dítěte k učiteli, dítě právě díky komplikované situaci pak může trpět školní fobii nebo poruchami chování. Přání zemřít u osob, které se pokusí suicidium, nemusí být jednoznačné, ale můžou mít ambivalentní postoj k životu, tzn., že zároveň chtějí žít i zemřít. Přání zemřít bývá někdy spojeno s různými fantaziemi, depresivního i agresivního charakteru (Koutek, Kocourková, 2003). Sebevražedné jednání mladistvých má své zvláštnosti, které jsou dány odlišnou citovou reaktivitou, než mají dospělí, závislostí na dospělých, hlavně ekonomickou, jiným složením duševním poruch apod. Sebevražedným jednáním pak často jedinec upozorňuje na tyto nepříznivé vlivy a okolnosti. Dítě začíná chápat podstatu smrti, kdy se již také objevují

45

skutečné suicidální pokusy, mezi 6. – 10. rokem a mezi 14. – 18. rokem je po dopravních úrazech druhou nejčastější příčinou smrti. Většina těchto jedinců se však odhodlává k sebevražednému pokusu, aniž by opravdu měli v úmyslu zemřít (Nikl, 2000). Velmi důležité je jaký způsob suicidia si jedinec zvolí. Rozlišují se tzv. měkčí a tvrdší způsoby suicidálního jednání. Za měkčí způsob považujeme např. požití léků, což je typický způsob pro suicidální pokusy u adolescentních dívek a žen. Jeden z hlavních důvodů výběru tohoto prostředku je domnělá neporušenost a estetický vzhled mrtvoly. Mezi tvrdší způsoby řadíme oběšení, skok z výšky, užití střelné zbraně, apod. Sebevražedné jednání je nejčastěji motivováno únikem ze zátěžové situace, kterou jedinec není schopen zvládnout jiným způsobem. Situace, ve které se jedinec nachází, se mu zdá bezvýchodná, dotyčný ztrácí smysl života a tuto situaci řeší potlačením pudu sebezáchovy a zničením vlastního života. V některých případech je hlavním důvodem k sebevražednému jednání snaha na sebe z různých důvodů upozornit. Jedná se o případy, kdy nejsou uspokojovány některé z potřeb jedince, zejména potřeb sounáležitosti a lásky. Může se ale také jednat o strádání v oblasti potřeb materiálních nebo potřeb bezpečí a jistoty. Sebevražedné jednání může být dokonané, ale ve velkém množství případů se jedná o pouhý pokus o sebevraždu a to zvláště v případech demonstrativního jednání. To má za cíl na sebe upozornit nebo někoho z různých důvodů emocionálně vydírat. S tímto problémem se nejčastěji v praxi setkáváme ve výchovných zařízeních a ve věznicích. Tato problematika je velmi složitá, je nutné odlišit demonstrativní pokusy emočně nestabilní osoby od pokusů o citové vydírání personálu, nebo zda se osoba skutečně rozhodla vzít si život jako řešení závažné životní situace. Pokud úmysl ukončit dobrovolně svůj život chyběl a došlo k jeho ztrátě vlastním přičiněním, hovoříme o tzv. sebezabití (Fischer, Škoda, 2009). Autorka Vágnerová (1999, s. 238) definuje pojem sebezabití jako „zničení vlastního života, kterému chyběl vědomý úmysl zemřít.“ Sebevražda je druhou nejčastější příčinou smrti ve věkovém období 15 – 24 let. Nejvyšší výskyt sebevražd je pozorován během pozdního jara a druhý je v podzimním období. U více než 90% osob s dokončenou sebevraždou je diagnostikováno závažné duševní onemocnění a 50% osob v době sebevraždy trpí depresemi. Pouze asi 5% dokonaných sebevražd je spojeno se závažnou tělesnou nemocí (Praško, 2008). Mezi nejčastější příčiny sebevražedného jednání uváděny sociální faktory jako neuspokojivé sociální vztahy, nedostatek nebo úplná absence spolehlivých a bezpečných vztahů, chybějící sociální opora, dále je to dysfunkční rodina, rodina bez otce nebo násilí v rodině, což jsou faktory, které ovlivňují jedince v průběhu jeho socializace a vývoje a 46

zvyšují pravděpodobnost sebevražedného jednání. Mezi další sociální faktory patří ztráta společenských kontaktů a vazeb a v neposlední řadě jsou to ekonomické faktory. Sociální faktory patří mezi nejzávažnější faktory, které zvyšují počet sebevražd hlavně v období adolescence a rané dospělosti. Až u 33% adolescentů jsou v pozadí suicidálních pokusů konflikty v rodině, kterými mohou být dlouhodobé konflikty s rodiči nebo sourozenci, citová deprivace, ztráta blízké osoby, vliv má také sociální situace v rodině, jako je např. nezaměstnanost rodičů. Dalšími rizikovými faktory mohou být školní problémy a problémy ve vrstevnických, především pak v partnerských vztazích, které bývají motivem sebevražedného jednání u téměř 50% adolescentů. Velký vliv má také přímá či nepřímá zkušenost se sebevražedným chováním, buď v rodině, mezi vrstevníky nebo v médiích a identifikace s tímto způsobem jednání (Vágnerová, 1999). Významnou úlohu sehrává prevence siucidálního jednání, jejíž hlavním cílem je oslabit počet a vliv rizikových faktorů a posílit ochranné faktory na straně jedince, rodiny i prostředí, ve kterém se potenciální sebevrah zdržuje. U dětí a adolescentů mají velmi důležitou úlohu preventivní programy. Nezastupitelnou funkci mají také linky důvěry, jejichž úkolem je navázat pocit důvěry, projevit pochopení a hlavně vyslechnout co dotyčného trápí, jaký je jeho aktuální problém. Důležité je snažit se vytvořit naději, že se situace vyřeší nebo aspoň zlepší. Většina těchto jedinců má pocit osamocenosti, nemají téměř žádný společenský kontakt, proto se potřebují dozvědět, že tady existují lidé, kteří jim mohou pomoci (Fischer, Škoda, 2009). Přístupy k těmto osobám se musí lišit. Musí dojít k individuálnímu posouzení každého případu a podle toho volit přístup. Jiný bude postup u těžce depresivního jedince se závažnými suicidálními tendencemi, jiný u účelového sebevražedného pokusu. V prvním případě je vhodné zvolit spíše přístup podpůrný, ve druhém interpretující, i když je nutné si uvědomit, že i demonstrativní suicidální jednání může být nebezpečné a je nutné se zamyslet nad tím, co k tomuto jednání vede a jak je možné tento problém řešit (Koutek, Kocourková, 2003).

3. 8 Sekty a sociálně patologické náboženství O sektách se většinou mluví v negativním slova smyslu a to hlavně z důvodu jejich nebezpečnosti a schopnosti manipulovat s lidmi. Nejen slabší, ale někdy i silnější jedinci se nechají takovouto skupinou zmanipulovat a stanou se na ní určitým způsobem závislí nebo v extrémních případech až fanatičtí, kdy jsou pro ni potom udělat cokoliv. Sekta má

47

destruktivní charakter, ničí samotného jedince, ale hlavně vztahy s rodinou a okolím ve kterém předtím žil. Do sekty často vstupují jedinci, kterým v „normálním“ životě chyběl pocit sounáležitosti, v sektě dojde k uspokojení potřeby někam patřit, jedinec má větší moc a sílu, což ho může strhnout až k takovému chování, jak by se sám nikdy nechoval. Každá sekta nebo náboženství má svého vůdce, který bývá velmi charismatická osobnost. Jeho sdělení je považováno za nezpochybnitelné, je k němu vzhlíženo téměř jako k bohu, právě tato osoba disponuje nejvíce manipulativními schopnostmi. Silný vůdce má pohotově odpovědi téměř na všechny otázky. Obzvlášť ve vypjatých životních situacích, v době určité nejistoty nebo v situacích, kdy zejména mladí lidé hledají smysl života. V sektách je podceňován rozum, před rozumem jsou upřednostňovány pocity, zážitky a zkušenosti. Mnoho ze sekt také opovrhuje vzděláním a vzdělávacími institucemi. Některé vzdělávání přímo nedoporučují a své děti učí v kruhu společenství. Jednou ze základních charakteristik sektářství je psychická manipulace, včetně tzv. vymývání mozku. Myšlení všech členů je tak silně ovlivňováno, až dojde k naprosté ztrátě vlastního úsudku. Skupiny sektářského typu většinou vyhledávají jedince, kteří mají deficit v emoční sféře. Budoucí nováčci jsou pak obklopováni lidmi, kteří je chválí, zajímají se o ně a jejich problémy. Hovoří o vzájemné lásce a bezproblémových vztazích, které mezi sebou mají, aby vzbudili touhu mezi ně patřit. Jedinec se postupně stává na sektě závislým a opuštění této skupiny by pro něj znamenalo velkou citovou ztrátu, je to proto téměř nemožné. Opuštění skupiny je ještě složitější, jestli se jí podaří člověka izolovat od rodiny, přátel a blízkých lidí, se kterými žil. Jestliže se jedinec nakonec rozhodne sektu opustit, je to pro něj jeden z nejvíce traumatizujících zážitků v životě, jelikož bývá sektou velmi poznamenaný. Má velmi nízké sebevědomí, je nejistý v komunikaci a při navazování osobních vztahů. Často potřebuje psychiatrickou pomoc. Sekty jsou nejnebezpečnější především pro děti, které v prostředí sekty vyrůstají. Mohou být totiž vystaveny některým rituálům a nábožensky motivovaným experimentování svých rodičů, díky kterým mohou mít celoživotní následky. Sekta své členy v převážné většině přesvědčuje o své výjimečnosti a o nutnosti opuštění dosavadního způsobu života. Nutí ho zpřetrhat vazby a na vše a všechny zapomenout. Na druhou stranu existují jedinci, kterým tato izolace vyhovuje, např. když chce utéci z nevyhovujícího rodinného prostředí, které jedince zanedbává nebo naopak příliš rozmazluje nebo omezuje a tak se mu nachází možnost se osvobodit. Se sektami a různými náboženskými skupinami bývá někdy spojován pojem rituální týrání a zneužívání dětí. Snad nejvíce diskutovanou sektou je sekta vyznávající Satanismus. Satanisté ovlivňují především mladou generaci, která je nespokojena se společenským vývojem a snaží se společnost jakkoli provokovat. Existují různé 48

satanistické skupiny s mnoha odlišnými prvky. Společné je však vždy provokovat a chovat se nechutným až šokujícím způsobem (Švarcová, 2009).

49

4 Instituce a organizace určené rodinám, dětem a mládeži se sklonem k sociálně patologickým jevům a k jejich prevenci na území města Opavy V této kapitole zmapuji instituce a organizace na území města Opavy, které se určitým způsobem podílejí na pomoci rodinám, dětem a mládeži, kteří se dopouští sociálně patologických jevů nebo jsou těmito jevy ohroženy a také pomáhají k prevenci před těmito jevy. Podklady ke zpracování jsem získala metodou analýzy dostupných dokumentů.

4. 1 Oddělení sociálně právní ochrany dětí  poskytuje nebo zprostředkovává rodičům poradenství při výchově a vzdělávání dítěte a při péči o dítě zdravotně postižené  na základě rozhodnutí soudu je ustanoven opatrovníkem na ochranu práv a zájmů dítěte spolupracuje se soudy, Policií ČR, MP, školskými, zdravotnickými a jinými neziskovými organizacemi  je garantem komise pro sociálně-právní ochranu dětí  pořádá v rámci preventivní a poradenské činnosti pro rodiče dětí předškolního věku, pro učitele mateřských, základních a středních škol přednášky a besedy zaměřené na řešení výchovných, sociálních a jiných problémů souvisejících s péčí o dítě, pro děti a mladistvé besedy zaměřené na výchovu k rodičovství, trestní odpovědnost mladistvých, domácí násilí a šikanu  poskytuje součinnost soudu, PČR, MP v řešení případu domácího násilí  poskytuje romské poradenství Sociální pracovníci sociálně-právní ochrany dětí:  poskytují dětem pomoc v naléhavých případech, činí úkony k ochraně jejich práv, vyhledávají tyto děti  působí na rodiče, aby plnili povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti  činí opatření k omezování působení nepříznivých vlivů na děti  poskytují součinnost soudu při výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí Kurátoři sociálně-právní ochrany dětí:  zaměřují se na děti, které vedou zahálčivý život, zejména zanedbávají školní

50

docházku, požívají alkohol nebo jiné návykové látky, které opakovaně páchají přestupky, spáchaly čin jinak trestný, který by byl trestným činem, nebo jinak ohrožují občanské soužití  projednávají s dítětem nedostatky v jejich chování, sledují, zda je na základě kontrolních oprávnění zamezováno v přístupu dětí do prostředí, které je z hlediska jejich vývoje a výchovy ohrožující  sledují nepříznivé vlivy působící na děti a zjišťují jejich příčiny  projednávají s rodiči odstranění nedostatků ve výchově dítěte Terénní pracovníci:  úzká spolupráce se školami a školskými zařízeními města, které navštěvují romské děti  pomoc při řešení konfliktů v romských komunitách a mezi romskými komunitami a ostatní veřejností  podílí se na realizaci programů sociální prevence, podporuje aktivity státních i nestátních organizací, které mají za cíl integrační posuny ve vztazích mezi majoritou a romskými komunitami  zajišťuje terénní služby poskytované osobám, které vedou rizikový způsob života nebo jsou tímto způsobem ohroženy. Formy pomoci orgánu sociálně-právní ochrany dětí:  okamžitá pomoc ochrany zdraví, života a práv dítěte  sociálně - právní poradenství, pomoc při zajišťování potřeb dítěte, péče o osoby ohrožené domácím násilím  pomoc při řešení situace, pohovory s osobou násilnou při řešení situace s cílem zamezit opakování domácího násilí, zprostředkování služeb pomoci jiných organizací (http://www.opava-city.cz/scripts/detail.php?id=12797).

4. 2 Sociální kurátor pro mládež Mezi cílovou skupinu kurátorů pro mládež řadíme nezletilé děti do 15 let, jež spáchaly čin jinak trestný, dále mladiství (15 – 18 let), u nichž bylo zahájeno trestní stíhání nebo kteří se dopustili přestupku, dále pak děti a mladiství s opakovanými závažnými poruchami

51

chování jako záškoláctví, útěky z domova, agresivita, toxikomanie a alkoholismus (Mühlpachr, 1999). V případě, že je mladistvému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, je sociální kurátor povinen mladistvého ve věznici navštěvovat. Kurátor s klientem projednává vše, co je nutné, úzce spolupracuje se sociálními pracovníky věznice. Kurátor je mnohdy jediným pojítkem s domovem mladistvého, neboť pro mladistvé chlapce u nás existuje pouze jedna věznice, a to Všehrdy. To je problém, zejména u rodin, které jsou sociálně slabé. Pro mladistvé dívky je určena věznice ve Světlé nad Sázavou. Po dosažení zletilosti, kurátor již s klientem nepracuje, neboť spadá pod kurátora pro dospělé. Pokud ovšem požádají kurátora pro mládež o pomoc, může jim poskytnout základní poradenství a kontakt s kurátorem pro dospělé zprostředkovat. Klient sám se pak rozhodne, zda chce jeho služeb využívat. Pokud je klient propuštěn z výkonu trestu před 18-tým rokem věku, sociální kurátor pro mladistvé s ním pracuje obdobně jako s ostatními mladistvými klienty. O tom, že bude mladistvý propuštěn z věznice, jsou kurátoři dopředu informováni. Někdy však může dojít k tomu, že je klient nenadále propuštěn podmíněně z rozhodnutí soudu v místě věznice. Propuštěni většina z nich nejsou studenti ani v pracovním poměru, proto je kurátor směřuje na Úřad práce, aby se zaevidovali jako uchazeči o zaměstnání, pokud tedy nemají zájem pokračovat ve studiu. Klientovi se poskytuje kompletní poradenství. Klienti, kteří jsou propuštěni z VTOS a již před ním měli nařízenou ústavní výchovu, tak u těchto klientů (jsou-li nezletilí, UV i nadále trvá a klient se do ní musí vrátit zpátky). Sociální kurátor pro mládež informuje věznici již při nástupu mladistvého k VTOS, stejně se informuje i zařízení UV, ve kterém mladistvý před VTOS pobýval. Před propuštěním pak věznice informuje ústav, který si mladistvého ve věznici vyzvedne. Kdyby měl mladistvý nařízenou ochrannou výchovu, musí jej do ústavu dopravit věznice (Zákon č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody). Zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže vymezuje případy, kdy soud pro mládež ukládá ochrannou výchovu mladistvému, u něhož nepostačuje uložení ústavní výchovy dle zákona o rodině a o jehož výchovu není náležitě postaráno a nedostatek řádné výchovy nelze v rodině, v níž žije odstranit, či výchova byla zanedbávána, nebo prostředí náležitou výchovu nezaručuje. Ochranná výchova trvá nejdéle do dosažení 18., výjimečně 19. roku věku. Soud sám nebo na základě návrhu mladistvého, ústavního zařízení, probačního úředníka, orgánu SPOD nebo státního zástupce může rozhodnout o upuštění od ochranné výchovy; v jejím průběhu o propuštění, změně ochranné výchovy v ústavní a naopak, prodloužení ochranné výchovy nebo podmíněném umístění mladistvého mimo výchovné zařízení. Výkon ochranné výchovy začíná v diagnostickém ústavu (děleny pro děti a mládež), 52

který po komplexní diagnostice děti rozmisťuje (dle výsledků vyšetření a kapacit) do dětských domovů se školou a výchovných ústavů. Mladistvému lze ukládat za spáchaná provinění krom ochranných opatření také trestné opatření a výchovná opatření. Výchovná opatření je možno uložit i vedle trestných a ochranných. Výchovnými opatřeními podle zákona jsou: dohled probačního úředníka, probační program, uložení výchovných povinností či omezení a napomenutí s výstrahou. Trestní opatření stejný zákon stanovuje následující: obecně prospěšné práce, peněžité opatření, peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu, propadnutí věci, zákaz činnosti, vyhoštění, odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu (s dohledem nebo bez) a odnětí svobody nepodmíněně. Stejný zákon tresty mladistvým zmírňuje oproti běžným sazbám, např. u odnětí svobody se horní hranice sazeb snižují na polovinu. Stanovuje i zvláštní procesní podmínky ve vztahu k mladistvým (Zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže).

4. 3 Probační a mediační služba ČR, Opava Probační a mediační služba (PMS) ČR představuje relativně novou instituci na poli trestní politiky, její činnost vychází z propojení trestního práva a sociální práce. Probační a mediační služba usiluje o zprostředkování účinného a společensky prospěšného řešení konfliktů spojených s trestnou činností a současně organizuje a zjišťuje efektivní a důstojný výkon alternativních trestů a opatření s důrazem na zájmy poškozených, ochranu komunity a prevenci kriminality. Zaměřovali se na bezchybné plnění všech úkolů v oblasti probace a mediace za současného respektování strategických cílů PMS jako celku, tedy integrace pachatelů trestné činnosti zpět do společnosti, na podporu poškozených trestnou činností. V rámci zajišťování těchto úkolů jsou ve středisku vykonávány tyto činnosti: -

Výkon trestu obecně prospěšných prací

-

Dohledy podmíněně odsouzených

-

Výkon agendy dohledů části podmíněně propuštěných klientů a dohledů a kontroly zkušebních dob mladistvých

-

Mediační činnosti

-

Oblast činností, specializovaných na mládež

Z hlediska typu evidovaných případů je v rámci vykonávacího řízení již od roku 2001 nejvíce zastoupena agenda spojená s organizací a zajištěním výkonu trestů obecně prospěšných prací. V roce 2007 se oblast práce s mladistvými a nezletilými klienty podstatně rozšířila a

53

prohloubila. Výraznou zásluhu na této skutečnosti mělo fungování a práce multiresortního týmu, v němž pracují: státní zástupkyně, soudci, kteří rozhodují ve věcech mladistvých a nezletilých, pracovnice OSPOD odboru sociálních věcí MMO, probační úředník, pracovník Armády spásy, vedoucí střediska výchovné péče, pracovníci PČR a ředitel Městské policie. Ve spolupráci s Azylovým domem Samaritán Armády spásy v Opavě, s nímž středisko na poskytování sociálních služeb a probačních resocializačních programů

intenzivně

spolupracuje již od roku 2001, byly vytvořeny a akreditovány dva probační programy. V r. 2007 bylo v rámci spolupráce s Krizovým a kontaktním centrem „Pod slunečníkem“ v Opavě zahájeno poskytování individuálních probačních programů pro závislé klienty a klienty ve složitých životních situacích, včetně krizové intervence. Nejvíce podnětů k zahájení činnosti získalo od Územního odboru Opava Policie ČR, následně od Okresního soudu v Opavě a od obviněných (http://www.opavacity.cz/assets/zx/skolstvi/koncepce_prevence_kriminality_ statut_rn_ho_m_sta_opavy_pro_obdob__2009_-_2011.pdf).

4. 4 Pedagogicko-psychologická poradna, Opava, příspěvková organizace Poskytuje odborné psychologické a speciálně pedagogické poradenské služby dětem, žákům a studentům, jejich rodičům a pedagogickým pracovníkům, směřující k optimalizaci výchovně vzdělávacího procesu v oblastech: -

Komplexní nebo zaměřená psychologická a speciálně pedagogická diagnostika

-

Psychologická a speciálně pedagogická intervence

-

Informační a metodická činnost, příprava podkladů pro vzdělávací opatření, dokumentace

Z této činnosti na úseku prevence je aktuální: -

Individuální psychologická a speciálně pedagogická diagnostika žáků základních škol a žáků středních škol s výukovými a výchovnými problémy

-

Diagnostika sociálního klimatu třídních kolektivů jako podklad pro tvorbu nápravných programů

-

Metodické vedení výchovných poradců a metodiků prevence

-

Metodická pomoc při tvorbě preventivních programů škol

-

Vedení přednášek a besed na úseku prevence sociálně patologických jevů

54

V rámci skupinové péče o klienty byly realizovány opakované intervence ve třídách v rámci prevence sociálně patologických jevů. Dále jsou průběžně realizovány interaktivní výcvikové programy (práce s celou třídou) se zaměřením na témata: -

„Já jsem já – osobnost“ – rozvoj sociálních vztahů, korekce chování, pohled druhých na sebe - pro 3. třídy ZŠ

-

„Komunikace a řešení problémů“ – pravidla komunikace naslouchat ostatním, rozvoj komunikačních dovedností, umění říci „ne“ – pro 4. třídy ZŠ

-

„Emoce, práce s vlastními pocity“ – využívání emočního intelektu, vnímání odlišností a pocitů jiných, strach-nejistota-obava - pro 3. a 4. třídy ZŠ

-

„Povolené a nepovolené dotyky – syndrom CAN“ – nevhodné chování, hranice kontaktů, projevy rizikového chování (práce s příběhem) – pro 5. třídy ZŠ

Vzdělávání učitelek MŠ k posílení pedagogických kompetencí v prevenci sociálně patologických jevů bylo zaměřeno na problematiku poruch chování a agresivity u dětí a skupinové a individuální techniky práce v MŠ. Prioritou se stala odborná podpora školním poradenským pracovištím celkem na 9 základních školách v Opavě, kde pracují školní speciální pedagogové. Primární prevence sociálně-patologických jevů je nedílnou součástí činnosti Pedagogicko-psychologické poradny. Jeden z pracovníků funguje jako koordinátor metodiků prevence na školách a ostatních institucích, které se na realizaci prevence ve školách spolupodílejí. V případě zájmu školy realizuje oblastní metodik prevence besedy pro žáky, popř. rodiče nebo programy pro žáky a studenty se zaměřením na tématické okruhy, které jsou z hlediska primární prevence zvláště významné a měly by být obsaženy v minimálně preventivním programu. V besedách se jedná o témata šikany, závislostí a sociální sítě pomoci. Jsou realizovány jak pro základní školy, tak i pro střední. V rámci programů pro třídy jsou to programy pro různé věkové kategorie zaměřené na řešení problémů třídních kolektivů, popř. preventivní programy zahrnující sociálně-psychologické techniky na rozvoj sebepoznání žáků, práce s emocemi, komunikační dovednosti, řešení konfliktů, aj. http://www.opava-city.cz/assets/zx/skolstvi/mestsky-program-prevence-kriminality2011.pdf).

4. 5 Středisko výchovné péče Opava Činnost středisko realizuje formou ambulantní péče. Veškeré služby pro klienty jsou bezplatné. Klienti se mohou se svými problémy obracet i anonymně a nepotřebují žádné doporučení. Klientelu tvoří: děti s rizikem či projevy poruch chování nebo s negativními jevy v sociálním vývoji ve věku od 3 do 18 let a osoby odpovědné za jejich výchovu.

55

Cíl činnosti: komplexní pomoc a systematická péče při řešení školních, rodinných a psychických problému dětí, mládeže a jejich rodin. Poskytované služby: diagnostické, preventivně výchovné a poradenské SVP nabízí následující činnosti: -

okamžitou pomoc při zachycení prvních signálů výchovných problémů (nerespektování autority, záškoláctví, krádeže, šikana)

-

cílenou práci s vážnějšími poruchami chování u dětí a mládeže

-

spolupráci s rodinou, přispívající k podpoře či obnově jejich funkce, ochraně práv dítěte

-

metodické vedení při preventivně výchovných programech pro žáky ZŠ zaměřené na aktuální problém (narušené vztahy, šikana)

-

odborné konzultace pro pedagogy a výchovné poradce v oblasti výchovy dětí s rizikem či projevy poruch chování

-

zprostředkovávají preventivní volnočasové programy (program Pět P, program doučování, účast v nízkoprahových klubech)

-

dle potřeby klienta zprostředkováváme další odborná vyšetření, popřípadě umístění klienta zprostředkováváme další odborná vyšetření, popřípadě umístění klienta ve středisku výchovné péče internátního typu

-

dle potřeby klienta zprostředkováváme další odborná vyšetření, popřípadě umístění klienta ve středisku výchovné péče internátního typu

Způsob práce: speciálně pedagogická diagnostika, konzultace individuální, rodinné, terapeutická činnost, poradenství po telefonu, informační schůzky (http://www.opavacity.cz/assets/zx/skolstvi/ mestsky-program-prevence-kriminality-2011.pdf).

4. 6 Centrum psychologické pomoci Opava, příspěvková organizace Pracoviště CPP nabízí ambulantní formou psychologické a sociální poradenství lidem, kteří se ocitli v nepříznivé životní situaci, kterou nejsou schopni řešit vlastními silami. Nejčastěji se jedná o narušení vztahů v rodině, manželství, partnerství, rozvodovou a porozvodovou krizovou situaci, osobní vztahové problémy, nepříznivou sociální situaci s dopadem na narušení vztahů v rodině (nezaměstnanost, nemoc, postižení apod.). V oblasti sociálně právní ochrany působí organizace na základě pověření k výkonu sociálně právní

56

ochrany dětí vydaného Krajským úřadem Moravskoslezského kraje dle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, v rozsahu: -

pomoc rodičům při řešení výchovných nebo jiných problémů souvisejících s péčí o dítě

-

poskytování nebo zprostředkování rodičům poradenství při výchově a vzdělávání dítěte a při péči o dítě zdravotně postižené

-

pořádání v rámci poradenské činnosti přednášek a kurzů zaměřených na řešení výchovných, sociálních a jiných problémů souvisejících s péčí o dítě a jeho výchovou

-

zajišťování přípravy fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny k přijetí dítěte do rodiny

-

vyhledávání fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny a jejich oznamování obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností.

Cílová skupina uživatelů: -

Rodiny: Uživatelem je rodina v celé mezigenerační šíři, jejíž členové se ocitli v tíživé psychosociální situaci vlivem vnějších či vnitřních okolností a nezvládnutých mezilidských vztahů. Uživatelem je dítě/děti, dítě/děti v náhradní rodinné péči, manželský pár, jiný rodinný subsystém nebo celá rodina (párová, rodinná problematika v plné šíři), uživatelem je rodina s dítětem/dětmi či náhradní rodina s dítětem/dětmi, jejichž psychosomatický vývoj je ohrožen v důsledku dopadů dlouhodobě krizové sociální situace, kterou rodiče nedokážou bez vnější pomoci překonat a existují další rizika ohrožení vývoje dítěte/dětí.

-

Osoby v krizi: Uživatelem je jednotlivec, popř. partneři se sníženou schopností řešit svou nepříznivou psychosociální situaci vlastními prostředky bez vnější podpory a pomoci (osobní, vztahová problematika v plné šíři).

-

Děti a mládež ve věku od 6 do 26 let ohrožené společensky nežádoucími jevy: Uživateli jsou děti a mládež, jejichž vývoj je ohrožen působením sociálně problematického prostředí a jsou tak vystaveni zvýšenému riziku sociální maladaptace. Jedná se o řešení situace dětí žijících v konfliktních vztazích mezi rodiči, popř. vychovateli, jimž může být uložena povinnost využít pomoc odborného poradenského zařízení.

-

Jiné osoby: Kromě výše uvedených cílových skupin je uživatelem odborného sociálního poradenství i jiná osoba, která se ocitla v nepříznivé sociální situaci vlivem krize, obtíží v osobním, manželském, partnerském, rodinném a širším sociálním životě a není schopna ji vyřešit samostatně bez vnější podpory či pomoci. Všechna 57

pracoviště odborného sociálního poradenství působí současně jako odborná poradenská zařízení pro děti (http://www.opava-city.cz/assets/zx/skolstvi/mestskyprogram-prevence-kriminality-2011.pdf).

4. 7 Středisko volného času, Opava, příspěvková organizace Hlavním úkolem střediska je zaujmout co nejvíce dětí a mladých lidí a nabídnout jim kvalitní trávení volného času. Pracuje pro všechny skupiny občanů – děti, žáky, studenty i dospělé. Cílem pracovníků střediska je umožnit jim smysluplně trávit volný čas, případně děti a žáky prostřednictvím práce zájmových útvarů přivést k trvalým zájmům, v některých případech orientovat na budoucí profesi. Dále organizují víkendové akce pro rodiče s dětmi. Pedagogičtí pracovníci střediska připravili pro školy 6 vlastních vzdělávacích pořadů – pro ZŠ cyklus tří pořadů o lidovém umění a kultuře Opavského Slezska, cyklus výchovných pohádkových pořadů pro děti – 5 témat za školní rok, pořad zaměřený na prevenci dětských úrazů a charitní výchovné koncerty. Jako jediná instituce v Opavě se také věnují národopisné tematice - pracují zde národopisné soubory, organizují pro ně a s nimi folklórní akce na území Opavského Slezska a pečují o udržení lidového umění v Opavě. V loutkovém divadle pravidelně pracuje 14 divadelních souborů, které připravují nedělní představení pro děti. Na oddělení turistiky nabízí pracovníci vodácké aktivity, školní výlety, programy na pobytových akcích a táborech, lyžařskou školičku, střelectví. Na úseku přírodovědy se věnují nejen zvířatům, která jsou v majetku SVČ, ale ve spolupráci s ČSOP také ochraně přírody. Vysoký počet členů zájmových útvarů je také důkazem skutečnosti, že o tyto činnosti je mezi lidmi stále zájem, že nejsou zdaleka na ústupu, je potřeba je zachovat a nabízet. Osvětovou činností a prevencí sociálně patologických jevů je ve své podstatě celá činnost SVČ. Pestrá a velmi bohatá nabídka trávení volného času dětem snižuje riziko vzniku závislostí, snižuje rozvoj kriminality, ale také formuje osobnost dětí a zapojují se i rodiče (http://www.opavacity.cz/assets/zx/skolstvi/mestsky-program-prevence-kriminality-2011.pdf).

4. 8 Nestátní neziskové organizace 4. 8. 1 ELIM křesťanská společnost pro evangelizaci a diakonii Opava Jedná se o nízkoprahové zařízení, které funguje také jako krizové centrum, poradna pro veřejnost, také jako sociálně aktivizační služba pro rodiny s dětmi. Jsou zde také zřízeny nízkoprahové kluby (Magnet, Legal), které jsou určeny dětem a mládeži, které tráví svůj volný čas touláním na ulici, v partě či jinak neorganizovaně. Navštěvovat jej mohou všichni –

58

od jedničkářů z gymnázia přes „skejťáky“, vyznavače alternativního způsobu života až po „průšviháře“ ze zvláštní školy. Jsou v podstatě volnočasovou alternativou k různým zájmovým útvarům kroužkům a jiným organizovaným aktivitám, navíc ale poskytují poradenství a sociální servis. Jejich posláním je poskytovat dětem a mládeži z Opavy a okolí bezpečné a motivující zázemí v podobě klubu. Zde se mohou setkávat s kamarády, věnovat se různým volnočasovým aktivitám a poradit se s pracovníky o svých problémech a o svých životních situacích, které nejsou schopni sami bez pomoci zvládnout či vyřešit. Snahou pracovníků je poskytnout mladým lidem dostatek informací, podpory a odborné pomoci a tím usnadnit jejich uplatnění v budoucím životě. Toto zařízení také nabízí doučování pro tyto děti a mládež, které je poskytováno dobrovolníky. Toto sdružení se podílí významným podílem na úseku naplňování prevence kriminality. Poskytuje tyto služby: -

Psychologicko-právní poradna

-

Dva nízkoprahové kluby, jednak pro děti a mládež od 6 do 19 let na sídlišti v OpavěKateřinkách, jež navštěvují romské děti, druhý nízkoprahový klub pro mládež od 14 do 20 let v prostorách budovy na Hradecké 16. Nízkoprahové kluby podchycují děti a mládež, jež není nikde institucionálně zařazena. Většinou se jedná o děti a mládež ze sociokulturně znevýhodněného prostředí včetně romského etnika nebo v případě nízkoprahového klubu Legál na Hradecké 16 o mládež, žijící na hraně zákona. Pracovníci „nízkoprahu“ nabízí alternativní trávení volného času, snaží se motivovat k pravidelné volnočasové činnosti, např. hudební skupinky, sportovní, výtvarnou, v lepším případě i ke studiu, či práci. Jedná se o klasickou sociální práci a velmi náročnou činnost pod průběžnou odbornou supervizí.

-

Dobrovolnické centrum - sdružuje asi 50 dobrovolníků, jež spolupracují se Slezskou nemocnicí v Opavě, se Střediskem výchovné péče (doučování), dále dobrovolníci pracují v rámci preventivního programu Pět P. Program je určen dětem od 6 do 15 let, dětem z málo stimulujícího rodinného prostředí, dětem s menším sociálním, psychosociálním či zdravotním handicapem s cílem poskytovat dětem hodnotný, dlouhotrvající, odborně supervidovaný vztah s kamarádem a formou společných, vhodně zvolených aktivit posilovat jejich samostatnost, sebedůvěru, komunikativnost a schopnost navazování vztahů se svými vrstevníky a blízkými dospělými osobami. (http://www.elimopava.cz).

59

4. 8. 2 Armáda spásy Provozuje azylový dům pro muže, noclehárnu pro muže, nízkoprahové denní centrum a „Dům pro matky s dětmi“. Pomáhá lidem bez přístřeší či v nouzi a díky specializovaným programům podporuje jejich následnou integraci do společnosti. Realizuje probační program ve spolupráci s Probační a mediační službou ČR a věznicí v Opavě. V rámci probačních programů nabízí: -

možnost výkonu trestu obecně prospěšných prací

-

poskytování psychologického poradenství

-

společensky prospěšnou činnost

-

probační resocializační programy pro mladistvé („Krok za krokem“, „Nová šance“)

-

probační programy pro dospělé klienty (http://www.opava-city.cz/assets/zx/skolstvi/ mestsky-program-prevence-kriminality-2011.pdf).

4. 8. 3 Charita Opava Poskytuje tyto služby: -

Linka důvěry – poskytuje telefonickou krizovou pomoc lidem nacházejícím se v akutní krizové situaci. Pomoc je zpravidla krátkodobá, která má volajícímu člověku poskytnout zastavení, oddech, nalezení nových řešení pro ohrožující situaci. Jejím cílem je poskytnout pocit bezpečí, podporu, eventuálně krátkodobé vedené tak, aby klient pocítil úlevu a naději na návrat na předkrizovou úroveň. Vedle toho nabízí, popř. zprostředkovává kontakty na odborníky a návazná pomáhající zařízení zdravotní a psychosociální sítě v regionu, poskytuje poradenství v oblasti psychosociální. Od 1. 7. 2010 byl omezen provoz z finančních důvodů.

-

Mateřské centrum Neškola je volnočasové zařízení, určené rodičům na mateřské dovolené a jejich dětem. Posláním centra je kvalitně realizovat účinnou pomoc rodičům na mateřské dovolené a jejich dětem při zapojování se do dění ve společnosti v průběhu mateřské dovolené.

-

Občanská poradna poskytuje službu občanům, kteří se dostali do obtížné životní situace a nedokážou ji řešit vlastními silami, neznají svá práva a povinnosti, neznají platnou legislativu a neumí se v ní orientovat, žádající kvalifikovanou radu, informaci, pomoc, varianty řešení a podporu. Občanská poradna je nezávislým místem pro poskytování bezplatné, důvěrné a nestranné pomoci.

60

-

Středisko krizové pomoci Naděje (Katalog sociálních a souvisejících služeb na území Statutárního města Opavy)

4. 8. 4 EUROTOPIA Opava, o. p. s. Organizace byla založena proto, aby v regionu pomáhala poskytovat služby, které se týkají oblasti prevence sociálně patologických jevů u dětí a mládeže a oblasti vzdělávání dětí, mládeže i dospělých. Zabezpečuje činnost nízkoprahového zařízení pro děti a mládež (NZDM) ve věku od 10 do 15 let, kteří se ocitli v nepříznivé životní situaci zahrnující komplikované životní události, konfliktní společenské situace a omezující životní podmínky a jsou ohroženi společensky nežádoucími jevy. Dále zabezpečuje sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, které se ocitly v nepříznivé sociální situaci nebo jsou takovou situací ohroženy, sociálně znevýhodněným rodinám které čelí omezujícím životním podmínkám a jsou ohroženy sociálním vyloučením (potíže s bydlením, s hospodařením, sociálně-právní poradenství atd.). Jedná se o terénní formu služby. Dále preventivní programy pro školní kolektivy a děti z rizikových skupin. Dlouhodobější aktivity nabízí v rámci svých volnočasových aktivit pro děti a mládež. Aktivity jsou určeny především dětem, ohroženým ve svém vývoji sociálně patologickými jevy. Při jejich realizaci organizace spolupracuje se sociálními kurátory a sociálními pracovníky spolupracujících institucí, případně s pedagogy a s dalšími odborníky. Programy navazují na výstupy z pravidelné terénní práce, na nabídku kontaktního místa pro děti a na již realizované preventivní programy ve školních kolektivech v regionu (Katalog sociálních a souvisejících služeb na území Statutárního města Opavy).

4. 8. 5 Krizové a kontaktní centrum „Pod slunečníkem“ Cílovou skupinou klientů jsou lidé v psychosociální krizi, lidé s poruchou efektivity, s psychosomatickými či neurotickými problémy, s potížemi v oblasti komunikace a mezilidských vztahů a rovněž experimentátoři, problémoví uživatelé drog a závislí na návykových látkách a procesech, kteří jsou motivováni ke změně – k abstinenci, jejich rodičům, partnerům, přátelům, dále klientům, kteří ukončili terapeutický pobyt v léčebném zařízení a mají zájem pokračovat v léčbě. -

Poskytuje individuální a skupinovou psychoterapii, popř. rodinné poradenství pro lidi s problémem závislostí, při akutních neurotických a psychosomatických problémech, dále krizovou intervenci a telefonickou krizovou intervenci.

-

Poradenství v oblasti mezilidských vztahů a komunikace, nácvik relaxačních technik.

61

-

Sociálně-právní poradenství a reference do dalších odborných institucí.

-

Odběry krve na zjištění virové hepatitidy a toxikologická vyšetření moči ve spolupráci s laboratoří při PL Opava (Katalog sociálních a souvisejících služeb na území Statutárního města Opavy).

4. 8. 6 Fond ohrožených dětí Služba je zaměřena na ochranu dětí ohrožených týráním, zanedbáváním, zneužíváním, tzv. domácím násilím nebo jinou krizovou situací v rodině, a to sociální prací převážně v terénu v přirozeném prostředí dětí a jejich rodin. Služba je zaměřena na včasné odhalení případů ohrožených dětí a rodin s cílem sanovat rodinné prostředí tak, aby v něm děti mohly zůstat. Hlavní činností je sociální asistence v rodinách s dětmi ohrožených v jejich vývoji (sociální poradenství klientům, doprovázení rodin při řešení problémových situací, zlepšování jejich orientace v síti sociálních služeb, rozvoj a posílení jejich sociálních dovedností, zejména pak rodičovských kompetencí a hmotná výpomoc rodinám ocitající se v hmotné nouzi. Asistenční mediační a terapeutické centrum při FOD nabízí služby asistence, mediace a terapie pro rodiny ocitající se v rozvratu. Hlavním cílem pracovníků je podpoření vztahu mezi rodiči a vytváření prostředí pro harmonický vývoj dětí, který je ztížen situací způsobenou rozpadem rodiny (Katalog sociálních a souvisejících služeb na území Statutárního města Opavy). Poskytované služby: -

Pomoc dětem týraným, opuštěným a sociálně zanedbávaným.

-

Vyhledávání náhradních rodin dětem zdravotně či jinak handicapovaným, pro které se nedaří nalézt rodinu prostřednictvím státních orgánů a institucí.

-

Poskytování bezplatného základního sociálně-právního poradenství pro veřejnost.

-

Pomoc dětem z dětských domovů při vstupu do samostatného života.

-

Spolupráce s orgány zajišťujícími sociálně právní ochranu dětí, s lékaři, školami, nemocnicemi apod. (http://www.opava-city.cz/assets/zx/skolstvi/mestsky-programprevence-kriminality-2011.pdf).

62

5 Kazuistika Pohlaví: muž Jméno: Dominik Rok narození: 1996 Bydliště: Opava Dominik má šestnáct let. Rodiče ho jako nezletilého adoptovali v listopadu 1997. V minulém roce s Dominikem nastaly problémy, u nichž musela zasahovat i policie. Dominik odcizil kabely a další věci ze zahrady jejich souseda. Před půl rokem otec zjistil, že se Dominik pokusil vloupat do jejich domácího trezoru a dále ve sklepě odcizil několik věcí, včetně několika lahví tvrdého alkoholu v hodnotě asi tři tisíce korun. S Dominikem začaly problémy, až když se dostal na učební obor, kdy začal vynechávat ve škole a začaly se rodičům doma ztrácet peníze. Dominik pochází z úplné rodiny. Nemá žádného sourozenci. Rodina bydlí společně v rodinném domě. Jeho otec je zaměstnán jako svářeč ve firmě, matka pracuje jako administrativní pracovnice. Rodina je v evidenci OSPOD od letošního roku. Dominik nastoupil od září do 1. ročníku SOU stavební, obor instalatér. Ve školním roce 2010/2011 ukončil povinnou školní docházku. Řadil se spíše mezi studenty se slabším prospěchem. V posledním ročníku ZŠ došlo k rapidnímu zhoršení jak prospěchu, tak pracovní morálky. Neprospěl ze čtyř předmětů a z dalších čtyř měl známku dostatečnou. Také absence v druhé polovině 9. třídy byla vyšší, celkem 117 hodin, z nichž 78 bylo neomluvených. Rodiče spolupracovali se školou vždy bez problémů, měli o syna zájem. Matka uvedla, že v poslední době mají s Dominikem problémy výchovného rázu, ovšem toto se snaží urovnat prostřednictvím návštěv na OSPOD a docházením do Střediska výchovné péče. Dominikovi byla udělena důtka třídního učitele za nevhodné chování k vyučujícímu a také mu byla udělena důtka učitele odborného výcviku za neomluvenou absenci v praktickém vyučování – 30 hodin. Dominik docházel od podzimu loňského roku na PMS, kde bylo dohodnuto, že ve prospěch poškozeného odpracuje 36 hodin a zároveň přislíbil, že v rámci zkušební doby bude vzorně plnit své školní povinnosti a nebudou se již objevovat problémy s neomluvenou absencí. Od srpna roku 2011 je Dominik v péči SVP, kde začal docházet kvůli potížím se záškoláctvím.

63

Z psychologických testů vyplývá, že Dominik má sníženou vnímavost vůči rizikům, je silně ovlivnitelný okolím, především vrstevníky, nedomýšlí důsledky svého jednání, je optimisticky laděn, a to i v případě, že má nějaké problémy, je sebevědomý, ale chybí mu nadhled nad svou osobou, nemá pocit viny, žije okamžikem. Respekt k sociálním normám je pomalejší, rodinné zázemí je laskavé, přijímající, někdy však nedůsledné. Dle sdělení SVP byl Dominik z počátku velice snaživý, ovšem na konci listopadu loňského roku se situace velmi razantně zhoršila. Dominik začal lhát doma rodičům i na schůzkách SVP tvrdil, že je vše v pořádku a přitom nechodil do školy. Rodičům byl nabídnut dvouměsíční internátní pobyt v rámci SVP, což by mohlo pomoci situaci řešit. Rodiče s touto variantou souhlasili, ale také zvažovali vyšetření v dětské psychiatrické ambulanci a následný pobyt v PL. Poté chodil Dominik 14 dní vzorně do školy, ale jednalo se pouze o krátkodobou nápravu. Situace vygradovala o vánočních svátcích, kdy Dominik odešel z domova a vrátil se až 1. 1. 2012. SVP pomohlo zlepšit vztahy v této rodině. Pracovalo s nimi na změně komunikačních stylů, naučilo tuto rodinu navzájem si naslouchat. Dominik nyní chodí na doučování a došlo ke zlepšení jeho prospěchu. Začal být spokojený, protože se konečně může rodičům svěřit se svými problémy, rodiče se o něj začali více zajímat. Dominik začal uznávat svoje rodiče jako autority. Jeho výchovné i prospěchové problémy se pomalu ustalují. V této fázi byla spolupráce se SVP ukončena.

64

ZÁVĚR V mé diplomové práci jsem se zabývala problematikou sociálně patologických jevů u dětí a mládeže. Cílem mé diplomové práce bylo analyzovat sociálně patologické jevů u dětí a mládeže. Sekundární cíl byl zaměřen především na analýzu instituce rodiny ve vztahu k faktorům, které se v rodinách nejčastěji podílejí na vzniku sociálně patologických jevů. Dále jsem také popisovala, které instituce a organizace se podílejí na pomoci rodinám, dětem a mládeži, kteří inklinují k sociálně patologickým projevům ve městě Opava a zmapovala jsem konkrétní činnosti těchto institucí a organizací. V první kapitole jsem vysvětlila důležité pojmy, které byly pro mou práci stěžejní. Ve druhé kapitole jsme se zaměřila na funkční rodinu, která by měla mít preventivní funkci a tím zabránit páchání sociálně patologických jevů. Dále jsem se zabývala rodinami dysfunkčními, konkrétně rodinami sociálně slabými, rodinami jiného etnika, kde jsem se zaměřila především na rodinu romskou, dále neúplnými rodinami a rodinami týrajícími, zneužívajícími nebo zanedbávajícími děti a jejich vlivem na vznik sociálně patologických jevů u dětí a mládeže. Třetí kapitola pojednávala o vybraných sociálně patologických jevech u dětí a mládeže, např. jsem se zaměřila na vandalismus, šikanu, kriminalitu, závislosti, suicidální jednání apod. Zabývala jsem se především vznikem těchto jevů, jejich důsledky na děti a mládež a prevencí. V další kapitole jsem zmapovala instituce a organizace určené rodinám, dětem a mládeži se sklonem k sociálně patologickým jevům a k jejich k prevenci na území města Opavy. Zjistila jsem, že město Opava má dostatek státních i nestátních institucí a organizací, které spolu úzce spolupracují a podílejí se na řešení nebo prevenci sociálně patologických jevů, především realizací různých programů. Také jsem sepsala k tomuto tématu kazuistiku jako praktický příklad, k níž jsem získala podklady na praxi u kurátora mládeže ve městě Opava. Jak zabránit tomu, aby se z našich dětí stávali mladiství delikventi? Jak zaměstnat naše děti v tom neproblematičtějším věku, kterým je bezesporu přechod mezi pubertou a adolescencí? Existuje celá řada věcí, které mohou pomoci. Ať už je to sport, umělecké školy, koníčky, ale především, rodiče musí svým dětem porozumět a mít na ně čas. Televize, internet, kamarádi či škola jim péči rodičů nenahradí. Je s podivem, že spousta rodičů si myslí, že sedí-li dítě doma a je zaměstnáno třeba u počítače, je vše v pořádku a dítě je pod dohledem. Ale i na internetu se v dnešní době páchají takřka zločiny a mnohé děti jsou právě strůjci těchto problémů, které počínají obyčejným přepalováním cédéček a končí třeba kyberšikanou. Nic nenahradí rodičovskou péči a nic nemůže lépe zabránit dětské kriminalitě, než zodpovědný přístup v rodině.

65

Tato práce by měla posloužit všem, kteří již mají nebo plánují mít jednou děti. Pomůže jim objasnit tuto problematiku a dává návod jak vytvořit funkční rodinu, aby jejich děti neinklinovaly k sociálně patologickým jevům. Také těm, kteří již mají zkušenost s touto problematikou u svých dětí. Práce by jim měla podat několik rad, jak se s tímto vyrovnat, popř. zjistit příčiny. Také by mohla být přínosná pro děti a mládež, kterých se přímo tato problematika dotýká a pomoci jim svou situaci pochopit. Pro jedince, bydlící na území města Opavy dává přehled o institucích a organizacích, kam se popřípadě s touto problematikou obrátit.

66

Seznam použitých zdrojů Knižní publikace 1. BAKALÁŘ, E., a kol. Průvodce rozvodem: pro všechny zúčastněné. Praha: Lidové noviny, 1996. ISBN 80-7106-157-3.

2. BAUMAN, Z. Modernita a holocaust. Praha: Slon, 2003. ISBN 80-86429-23-7. 3. BERGER, P. L., LUCKMANN, T. Sociální konstrukce reality. Brno: CDK, 1999. ISBN 80-85959-46-1. 4. BURIÁNEK, J. Sociologie pro střední a vyšší odborné školy. Praha: Fortuna, 1996, ISBN 8071683043. 5. ČEVELA, R. a kol. Výchova ke zdraví pro střední zdravotnické školy. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-80-247-2860-5. 6. DUNOVSKÝ, J., a kol. Sociální pediatrie. Praha: Grada, 1999. ISBN 80-7169-254-9. 7. DUNOVSKÝ, J., DYTRYCH, Z., MATĚJČEK, Z. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Praha: Avicenum, 1995, ISBN 80-7169-192-5. 8. FISCHER, S. Etopedie v penitenciární praxi. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, 2006. ISBN 80-7044-772-9. 9. FISCHER, S., ŠKODA, J. Sociální patologie: analýza příčin a možnosti ovlivňování závažných sociálně patologických jevů. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-80-247-2781-3. 10. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178303-X. 11. HETHERINGTON, E. M., Kelly, J. For better or for worse: divorce reconsidered. New York: W. W Norton & Company, Inc. 500 Fifth Avenue, 2002. ISBN 0-393-32413-3. 12. HRČKA, M. Sociální deviace. Praha: SLON, 2001. ISBN 80-85850-68-0. 67

13. JANDOUREK, J. Sociologický slovník. Praha: Portál, 2001. ISBN 978-80-7367-269-0. 14. KOUTEK, J., KOCOURKOVÁ, J. Sebevražedné chování. Praha: Portál, 2003. ISBN 807178-732-9. 15. KRAUS, B. Základy sociální pedagogiky. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-383-3. 16. KRAUS, B., POLÁČKOVÁ, V. Člověk-prostředí-výchova: k otázkám sociální pedagogiky. Brno: Paido, 2001. ISBN 80-7315-004-2. 17. LABÁTH, V. Riziková mládež: možnosti potencionálnych zmien. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001. ISBN 8085850664. 18. LEIBOLD, G. Mentální anorexie. 1 vyd. Praha: Svoboda, 1995. ISBN 80-205-0499-0. 19. MACEK, P. Adolescence. 2 vyd. Praha: Portál, 2003. ISBN 8071787477. 20. MALONEY, M., KRANZOVÁ, R. O poruchách příjmu potravy. Praha: Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-248-0. 21. MARÁDOVÁ, E. Poruchy příjmu potravy. Praha: vzdělávací institut ochrany dětí, 2007. ISBN 978-80-86991-09-2. 22. MARHOUNOVÁ, J., NEŠPOR, K. Alkoholici, feťáci a gambleři. Praha: Empatie, 1995. ISBN 80-901618-9-8. 23. MARTÍNEK, Z. Agresivita a kriminalita školní mládeže. Praha: Grada, 2009. ISBN 97880-247-2310-5. 24. MAŘÍKOVÁ, H., PETRUSEK, M. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996. ISBN 80-718-4311-3. 25. MATĚJČEK, Z. Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte: normy vývoje a vývojové milníky z pohledu psychologa, základní duševní potřeby dítěte, dítě a lidský svět. Praha: Grada, 2006. ISBN 80-247-0870-1.

68

26. MATĚJČEK, Z. DYTRYCH, Z. Krizové situace v rodině očima dítěte. Praha: Grada, 2002. ISBN 80-247-0332-7.

27. MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: Sociologické nakladatelství, 1993. ISBN 80-901424-7-8. 28. MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-549-0. 29. MATOUŠEK, O., KODYMOVÁ, P., KOLÁČKOVÁ, J. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7367-002-X. 30. MATOUŠEK, O., KROFTOVÁ, A. Mládež a delikvence. Praha: Portál, 2003. ISBN 807178-771-X. 31. MATOUŠEK, O., MATOUŠKOVÁ, A. Mládež a delikvence: možné příčiny, struktura, programy prevence kriminality mládeže. 3 vyd. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367825-8.

32. MERTON, R. K. Studie ze sociologické teorie. 2 vyd. Praha: Slon, 2007. ISBN 978-8086429-70-0. 33. NAKONEČNÝ, M. Motivace lidského chování. Praha: Academia, 1997. ISBN 80-2000592-7. 34. NEŠPOR, K. Návykové chování a závislost: Současné poznatky a perspektivy léčby. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-432-X. 35. NIKL, J. Sociálně patologické jevy u dětí a mládeže se zaměřením na jejich prevenci. Praha: Policejní akademie ČR, 2000. ISBN 80-7251-033-9. 36. ONDREJKOVIČ, P. Globalizácia a individualizácia mládeže: negatívne stránky. Bratislava: Veda, 2002. ISBN 8022406899. 37. PREKOPOVÁ, J. Malý tyran: co vlastně děti potřebují. 3 vyd. Praha: Portál, 1999. ISBN 80-7178-319-6.

69

38. PROKEŠOVÁ, M. Romové, otázky a hledání odpovědí. Ostrava: Repronis, 2010. ISBN 978-80-7329-249-2. 39. PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. 4 vyd. Praha: Portál, 2003. ISBN 8071787728. 40. RENOTIÉROVÁ, M., LUDÍKOVÁ, L. a kol. Speciální pedagogika. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 4 vyd. 2006. ISBN 80-244-1475-9. 41. ŘEZNÍČEK, M. Prevence sociálních deviací. Praha: Ethum, 1995. ISBN 80-7066-933-0.

42. ŘÍČAN, P. Agresivita a šikana mezi dětmi: jak dát dětem ve škole pocit bezpečí. Praha: Portál, 1995. ISBN 8071780499. 43. ŘÍČAN, P. S Romy žít budeme - jde o to jak: dějiny, současná situace, kořeny problémů, naděje společné budoucnosti. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-250-5. 44. SMOLÍK, J. Subkultury mládeže: uvedení do problematiky. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-2907-7.

45. SLOMEK, Z. Etopedie. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského, 2010. ISBN 978-8086723-84-6. 46. SOBOTKOVÁ, I. Psychologie rodiny. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-559-8. 47. SOCHŮREK, J. Vybrané kapitoly ze sociální patologie. Liberec: Technická Univerzita v Liberci, 2001. ISBN 80-7083-494-3.

48. STŘELEC, S. Studie z teorie a metodiky výchovy. Brno: MSD, 2002. ISBN 80-86633-004. 49. ŠVARCOVÁ, E. Vybrané kapitoly z etopedie a sociální patologie. Hradec Králové: Gaudeamus, 2009. ISBN 978-80-7041-959-5.

70

50. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 1999. ISBN 80-7178-214-9. 51. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 3. vyd. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-802-3. 52. VANÍČKOVÁ, E. a kol. Tělesné tresty dětí: definice, popis, následky. Praha: Grada Publishing, 2004. ISBN 80-247-0814-0. 53. VEČERKA, K., a kol. Sociálně patologické jevy u dětí. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2000. ISBN 8086008746. 54. VYKOPALOVÁ, H. Sociálně patologické jevy v současné společnosti. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2001. ISBN 80-244-0337-4.

Časopisy TĚTHALOVÁ, M. Jak se bránit kyberšikaně? Pomůže prevence? Rodina a škola, Praha: Portál, 2011, č. 8. ISSN 0035-7766. PRAŠKO, J. Suicidální pacient a terapeutické intervence. Psychiatrie: časopis o moderní psychiatrii, Praha: Tigis, 2008, roč. 12, č. 1. ISSN 1211-7579.

Legislativa Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů.

Internetové zdroje Sociálně právní ochrana dětí [online]. Červenec, 2010 [cit 2012-01-12]. Dostupný z: . Koncepce prevence kriminality Statutárního města Opavy pro období 2009 – 2011 [online]. Srpen, 2008 [cit 2012-02-08]. Dostupný z: . 71

Městský program prevence kriminality v roce 2011 [online]. Únor, 2011 [cit 2012-02-10]. Dostupný z: . Elim, česká společnost pro evangelizaci a diakonii, o. s. [online]. ©2009. [cit 2012-03-05]. Dostupný z: .

Další dokumenty Katalog sociálních a souvisejících služeb na území statutárního města Opavy. Opava: Statutární město Opava, 2011, 80 s.

72