UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA. Ústav pedagogiky a sociálních studií. Diplomová práce. Bc. Michaela Smékalová

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Ústav pedagogiky a sociálních studií

Diplomová práce Bc. Michaela Smékalová

Vliv dysfunkční rodiny na dítě

Olomouc 2015

Vedoucí práce: PhDr. Linda Švrčinová, Ph.D.

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Vliv dysfunkční rodiny na dítě“ zpracovala samostatně a použila jsem literaturu uvedenou v seznamu použitých pramenů literatury, který je součástí této diplomové práce.

PODĚKOVÁNÍ Děkuji paní PhDr. Lindě Švrčinové, Ph.D. za velmi užitečnou metodickou pomoc, kterou mi poskytla při zpracování mé diplomové práce. Také bych chtěla poděkovat svým blízkým za morální pomoc a podporu, kterou mi poskytli při zpracování mé diplomové práce, a které si nesmírně vážím. Bc. Michaela Smékalová

OBSAH ANOTACE ................................................................................................................................. 6 Úvod ........................................................................................................................................... 7 TEORETICKÁ ČÁST .............................................................................................................. 10 1 Rodina ................................................................................................................................... 10 1.1 Funkce rodiny ................................................................................................................. 12 1.1.1 Základní funkce rodiny ............................................................................................ 14 1. 2 Typologie rodin ............................................................................................................. 18 1.3 Rodinná výchova ............................................................................................................ 19 1.4 Rodiče a jejich role ......................................................................................................... 19 1. 5 Dítě a prostředí .............................................................................................................. 21 1.5.1 Rodinné prostředí ..................................................................................................... 22 1.6 Význam rodiny pro dítě .................................................................................................. 23 2 Dysfunkční rodina ................................................................................................................. 25 2.1 Poruchy funkcí rodiny .................................................................................................... 28 2.2 Rizikové faktory ohrožující stabilitu rodiny ................................................................... 30 2.3 Nevhodné výchovné styly .............................................................................................. 31 2.4 Dítě v dysfunkční rodině ................................................................................................ 32 2.5 Některé rizikové momenty v rodině ............................................................................... 38 2.5.1 Alkoholismus ........................................................................................................... 38 2.5.2 Domácí násilí ........................................................................................................... 40 2.5.3 Nezaměstnanost v rodině ......................................................................................... 42

2.6 Syndrom deprivovaného dítěte ....................................................................................... 43 2. 7 Shrnutí teoretické části .................................................................................................. 44 PRAKTICKÁ ČÁST ................................................................................................................ 45 3 Kvalitativní výzkum .............................................................................................................. 45 3.1. Metody získávání kvalitativních dat .............................................................................. 45 3.2 VLASTNÍ VÝZKUM ..................................................................................................... 46 3.2.1 Výzkumný vzorek .................................................................................................... 46 3.2.2 Charakteristika respondentů..................................................................................... 46 3.2.3 Časový a finanční plán výzkumu ............................................................................. 47 3.2.4 Zpracování dat.......................................................................................................... 47 3.2.5 Příprava a průběh rozhovorů .................................................................................... 47 3.3 PŘÍPADOVÉ STUDIE ................................................................................................... 48 3.3.1 Respondent č. 1 – Petra (24 let) ............................................................................... 48 3.3.2 Respondent č. 2 – Jitka (31 let) ................................................................................ 53 3.3.3 Respondent č. 3 – Jirka (35 let)................................................................................ 58 3.4 Shrnutí výzkumného šetření a diskuze ........................................................................... 62 3.4.1 Krátká rekapitulace .................................................................................................. 66 3.5 Doporučení pro praxi ...................................................................................................... 68 Závěr ......................................................................................................................................... 69 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ...................................................................................... 70 SEZNAM LITERATURY ....................................................................................................... 71 SEZNAM TABULEK A GRAFŮ ........................................................................................... 78

ANOTACE Diplomová práce se zabývá rodinou. Definuje rodinu, její funkce, věnuje se významu rodiny pro dítě. Dále definuje dysfunkční rodinu a její poruchy, zabývá se některými typy dysfunkčních rodin a jejich vlivem na dítě. V praktické části jsou uvedeny tři případové studie jedinců, kteří vyrůstali v dysfunkčních rodinách.

Klíčová slova Rodina, funkce rodiny, dysfunkční rodina, poruchy funkcí rodiny.

ANNOTATION The thesis deals with the family. It defines a family, specifies its function, deals with the importance of family for a child. Further defines a dysfunctional family and its disturbances, dealing with some types of dysfunctional families and their influence on children. The practical part of thesis presents three case studies of individual who grew up in dysfunctional families.

Key words Family, family function, dysfunctional family, disorders of family function.

Úvod Rodinu většinou vnímáme jako nedílnou a samozřejmou součást našeho života. Často si ani neuvědomujeme, jak moc je pro člověka důležité žít ve spokojené a funkční rodině. Mnoho z nás takové štěstí nemělo a nemá. Vždyť právě rodina předurčuje člověku jeho další vývoj, stává se pro člověka odrazovým můstkem. Jen ve funkční rodině se člověk může plně rozvíjet, rozvíjet svůj talent, nadání a tak se také lépe uplatnit ve společnosti. Rodina má svou historii, strukturu, dynamiku a plní řadu důležitých funkcí významných nejen pro své členy, ale také pro společnost. Odborná literatura se shoduje na tom, že pro dítě má rodina nezastupitelný význam a to zejména v prvních letech života. Také s přibývajícím věkem dítěte ovlivňuje prostředí rodiny osobnostní rozvoj dítěte, jeho adaptaci ve společnosti, napomáhá mu při navazování nových vztahů, vazeb a také při hledání sebe sama. Stejně tak jako se mění společnost, proměňuje se i rodina. Společenský vývoj, morálka, hodnoty a mnohé další aspekty se odrážejí v jejím fungování. Stejně tak jako společnost, tak i rodina se potýká s řadou sociálně patologický jevů. Mezi tyto jevy řadíme rostoucí rozvodovost, problematiku nemanželských dětí, různé druhy závislostí, domácí násilí aj. Obecně se mluví o krizi celé instituce rodiny, a proto selhává pří naplňování svých základních funkcí. Přesto, že nejsem odborníkem, nemohu si nevšimnout, kolik rodin neplní své funkce a kolik dětí ve svých rodinách zažívá nelehké chvíle. V mém okolí se nachází hned několik dysfunkčních rodin. Některé selhávají jen z části, ale jsou i takové, které selhávají snad ve všech svých funkcích. Vždy mě trápí otázka, co já jako pozorovatel mohu pro dítě udělat. Bohužel musím konstatovat, že téměř nic. Problém dítěte a jeho rodiny mě začal více zajímat v době, kdy jsem se já sama stala matkou. Nemohu pochopit jednání některých rodičů, kteří se na svých dětech dopouštějí nejrůznějších prohřešků nebo dokonce trestných činů. Z tohoto důvodu jsem si téma dysfunkční rodiny vybrala a doufám, že mi má diplomová práce přinese odpovědi na některé otázky, které doposud zůstávají v mé mysli nezodpovězené. Hlavním cílem diplomové práce je zjistit jaký vliv má dysfunkční rodina na dítě a jeho pozdější život. K dosažení hlavního cíle, byly stanoveny ještě dílčí cíle. V teoretické části mé 7

diplomové práce byly stanoveny následující cíle: definovat rodinu, vymezit a charakterizovat jednotlivé funkce rodiny, vyzdvihnout význam a vliv rodinného prostředí pro utváření a další rozvoj osobnosti dítěte, vymezit pojem dysfunkční rodina a zdůraznit především negativní dopad na vývoj dítěte a jeho chování. V praktické části byly stanoveny tyto dílčí cíle: popsat život konkrétních jedinců vyrůstajících v dysfunkční rodině, zjistit dysfunkce rodiny, objasnit jejich prožívání a dopady na jedince. Diplomová práce je koncipována do dvou částí. První část je teoretická a je rozdělena do dvou kapitol. V první kapitole se snažím rodinu teoreticky vymezit, popsat její základní funkce, věnuji se také typologii rodin, pojmu zdraví rodiny, poměrnou část také věnuji dítěti v rodině, rodičům, výchově, prostředí rodinné výchovy a významu rodiny pro dítě. V druhé kapitole teoretické části se věnuji dysfunkční rodině, kterou se snažím také teoreticky vymezit, věnuji se výčtu typologií dysfunkčních rodin, charakteristice jednotlivých členů rodiny. Navazuji také na první část, kde jsem se věnovala funkcím rodiny, v této části se zabývám jejich poruchami, dále pak dítětem v těchto rodinách a vlivem poruch rodiny na dítě. V závěru teoretické části jsme považovala za nutné zmínit se o syndromu CAN, alkoholismu, nezaměstnanosti a syndromu deprivovaného dítěte, jelikož právě s těmito jevy se moji respondenti ve svých rodinách potýkali. Druhá část diplomové práce je empirická, věnuji se zde popisu metod a technik, které byly v průběhu výzkumu použity, a také zde výsledky mého zkoumání prezentuji. Jedná se o charakteristiky vybraných dysfunkčních rodin a následky, které nechávají tyto rodiny na svých dětech. Při výzkumu jsem použila případovou studii, polostrukturovaný a biografický rozhovor. Jedná se o metody kvalitativní. Práce jako taková by měla upozornit na jeden z významných problémů současné společnosti, kterým je narušení pozitivních funkcí rodiny, poukázat na jeho rizika především ve vztahu k dětem a posílit tak snahy vedoucí k „ozdravění“ současné rodiny. Jako taková je určena všem, kteří se zajímají o situaci dětí v dysfunkční rodině, odborníkům i laikům, kteří nemají odborné znalosti tématu. S těmito se seznámí v teoretické části práce. Praktická část čtenářům pak nabídne konkrétní případy jedinců, kteří vyrůstali v dysfunkční rodině a pomůže jim tak pochopit některé nesnáze, které jsou s tímto spojeny. Získané poznatky mohou také posloužit rodičům, kteří nevytváří pro své děti ideální prostředí a jsou si toho vědomi, jako zpětná vazba. Mohou se tak lépe vžít do situace svých dětí. 8

Výzkumů na téma rodiny je poměrně dost, zaměřují se na dítě, rodiče, prostředí, výchovu atd., ale myslím si, že můj výzkum je specifický v tom, že jej provádím s dospělými jedinci, kteří mohou o svých pocitech a zážitcích z dětství mluvit a na jejich životě se dá poukázat na jevy, které přímo souvisí s dětstvím a výchovou v dysfunkční rodině. Stejně tak i dostupné odborné literatury na téma rodina a dysfunkční rodina je hodně a je poměrně obsáhle zpracovaná.

9

TEORETICKÁ ČÁST

„Rodina je jednou z nevyhnutelných podmínek štěstí.“ (Lev Nikolajevič Tolstoj) Cílem teoretické části této diplomové práce je definovat rodinu, vymezit a charakterizovat jednotlivé funkce rodiny, vyzdvihnout význam a vliv rodinného prostředí pro utváření a další rozvoj osobnosti dítěte, vymezit pojem dysfunkční rodina a zdůraznit především negativní dopad na vývoj dítěte a jeho chování.

1 Rodina Rodinu, lze charakterizovat z různých pohledů, záleží na tom, jaké charakteristiky existence fungování rodiny jsou pro autory významné. Definice rodiny se mohou také dosti významně měnit v souvislosti s různými kulturními a společenskými kontexty. Níže je uvedeno několik charakteristik rodiny, které se zdají být pro význam této práce důležité. Rodinu lze chápat jako malou primární společenskou skupinu, založenou na svazku muže a ženy, na pokrevním vztahu rodičů a dětí či na společné domácnosti, jejíž členové plní společensky určené a uznané role vyplívající ze soužití, a na souhrnu funkcí, jež podmiňují existenci tohoto společenství a dávají mu vlastní význam ve vztahu k jedincům i k celé společnosti. (Dunovský, 1999) Podobně jako Dunovský definuje rodinu také významný polský sociolog Zigmunt Bauman (2013, s. 44), „Rodina je forma, která je historicky ustálená a podléhá schválení dané společnosti. Vnitřní svazky mezi jejími členy jsou založeny na manželství, pokrevním příbuzenství nebo na právně upravených vztazích, jako je např. adopce. Rodina plní společensky určené funkce“ Také Smutková (2007) chápe rodinu jako skupinu lidí spojených společným původem, manželstvím, nebo jiným právním vztahem, např. adopcí, jejíž členové se navzájem podporují a shodně identifikují jako jedna společenská jednotka. Rodina podléhá normám dané společnosti a také společenským představám o rolích, které by měla naplňovat.

10

Rodina je prostorem, ve kterém se formuje osobnost člověka, tvoří se zde jeho kapitál a dochází k výchově a růstu budoucích generací. Jako taková je bezesporu základní a nejvýznamnější jednotkou naší společnosti. Na prosperitě rodiny závisí rozvoj společnosti, rozvoj kulturní, sociální i ekonomický. (Národní koncepce rodinné politiky, 2005) Obecně lze říci, že rodina je stálý sociální útvar, který chrání svoje členy a pomáhá jim vyrovnávat se se změnami probíhajícími v jejím okolí. Stabilita rodiny vytváří podmínky pro rozvoj a změny ve společnosti. (Vágnerová, 2008) Sociální definici rodiny podtrhuje ve své definici rodiny Plaňava: „Rodina je strukturovaným celkem (systémem), jehož smyslem, účelem a náplní je utvářet relativně bezpečný, stabilní prostor a prostředí pro sdílení, reprodukci a produkci života lidí.“ (Plaňava , 2000, s. 8) Jak uvádí Matoušek, (2008) rodina je unikátní a nenahraditelnou institucí proto, že nejlepším možným způsobem spojuje specifické a univerzální. Bez osobního, motivovaného chování rodičů, kterým enormně záleží na osudu dětí, by se děti vychovávat nedaly. Rovněž bez respektu k danému stavu společnosti a jejím potřebám. V rodině je tedy mnoho energie věnováno výchově. V průběhu staletí prodělala rodina mnoho změn, které ovlivnily její vývoj a v současné době, tomu není jinak. Rodina jako živý organismus se neustále vyvíjí. Její základní poslání, tedy výchova dítěte a jeho společenské začleňování, zůstává však pořád stejné. Rodina je první lidská společnost, se kterou se dítě setkává, ve které prožívá citové vztahy a poznává jejich význam. Rodina má základní význam pro duševní vývoj člověka, důležitá je zejména citová spjatost dítěte s rodiči. Je první školou života, právě v rodině získává dítě model svých budoucích vztahů k lidem, názorům, chování, návykům aj. Rodiče a rodina se svými podmínkami života staví základy osobnosti dítěte. (Helus, 2007) Také Gjurovičová a Kubička (2009) kladou ve své definici rodiny důraz na citovou spjatost dítěte s rodiči, která se v pozdějším věku stává základem pro jeho správnou socializaci a adaptaci ve společnosti. Rodina není zdaleka jedinou výchovnou institucí formující osobnost dítěte, má však za předpokladu normálního fungování jedinečné a výsadní postavení právě v uspokojování jeho základních psychických potřeb. (Kraus, 2008)

11

Český právní řád neobsahuje legální definici rodiny, všeobecně lze však říci, že za rodinu považuje především rodinu založenou manželstvím. Této formě rodinného soužití pak věnuje zvláštní pozornost a poskytuje jí ochranu. (Lovasová, 2005) Jak je z výše uvedených definic patrné, rodina je pro dítě všemi autory pokládaná za základní a nenahraditelnou instituci a nezastupitelná je i role rodičů. V současné době na rodinu působí nepřeberné množství vlivů, které ji ovlivňují. Jedná se o vlivy ekonomické, sociální, technologické, politické a také se do popředí dostávají stále více globální problémy lidstva. Tyto všechny a mnohé další vlivy ovlivňují nejen vznik a utváření rodiny, ale i její životaschopnost. Zasahují do všech oblastí života lidí uprostřed rodiny. Rodina se stále více stává závislá na fungování společnosti. (Lovasová, 2005) Celková atmosféra rodiny závisí na mnoho okolnostech, od toho zdali je rodina úplná, od sociálních a kulturních poměrů, způsobu výchovy, vztahu rodičů k dítěti, vzájemným vztahem mezi rodiči a mnoho dalších činitelů. (Smutková, 2007) Jelikož rodina tvoří biosociální systém, který je ovlivňován a formován společností musí nutně plnit také základní funkce a úlohy, a to tak aby zabezpečila člověku život ve společnosti ve všech jeho etapách. (Sobotková, 2012)

1.1 Funkce rodiny Spolu se změnami společenských podmínek se v průběhu vývoje společnosti také mění funkce rodiny. Některé funkce se vytrácejí, jiné nabývají na významu. Spolu s tímto hovoříme o tzv. funkčnosti nebo nefunkčnosti rodiny. Na funkčnost rodiny, lze nahlížet jako na bezproblémové naplňování úloh, které jsou od rodiny společností očekávány. Pokud je rodina označována za nefunkční znamená to, že při naplňování některých svých funkcí selhává. Z odborného hlediska je však označení rodiny za funkční nebo nefunkční značně problematické. Tato nesnáz vychází z toho, že existuje hned několik oblastí, ve kterých se může projevit tzv. funkčnost nebo nefunkčnost rodiny a celkový stav rodiny nemůžeme posuzovat jen z jednoho úhlu pohledu. (Možný, 2008) Nicméně co různí autoři považují za důležité pro funkci rodiny? Například Sobotková (2012, s. 36) uvádí, že „Velice důležité jsou v rodině hranice, ty musí být dobře vymezené, aby rodina mohla být funkční. Každá rodina má hranice stanovené jinak, odvíjí se 12

od rodinného systému, také od vývojové fáze rodiny a její momentální situace.“ Lovasová (2005) klade důraz na roli a fungování rodičů, komunikaci, rodinné vztahy, řešení konfliktů a problémů. Komunikaci a komunikační procesy zmiňuje také Sobotková a považuje je za životně důležité pro fungování každého rodinného systému. „Komunikační procesy jsou životně důležité při udržování celkového fungování rodinného systému. Styl komunikace vytváří typickou atmosféru rodiny a odráží její funkčnost.“ (Sobotková, 2012, s. 160) Matoušek (2008, s. 47) uvádí, že „hlavním měřítkem funkčnosti rodiny je emoční spokojenost manželů a emoční uspokojení dětí. Funkční rodina si musí udržet alespoň nějaké společné činnosti ve volném čase, jichž se účastní alespoň většina členů rodiny. Otázka „Jak trávíte víkendy?“ je nejrychlejší cestou ke zjištění funkčnosti rodiny.“ Vymětal (2003, s. 64) v tomto koresponduje s Matouškem, když říká, že „Vztahy se musí vědomě pěstovat.“ Nejčastěji tak dochází při společné činnosti celé rodiny. Jedním z významných předpokladů zdravého rodinného fungování je také rodinná resilience neboli odolnost. „Za resilientní rodiny jsou považovány takové rodiny, které vycházejí z různých krizí a těžkostí celkově posíleny a plně uspokojují potřeby všech svých členů.“ (Langmeier, Krejčířová, 2006, s. 276) Stejně tak Walsh (2003, s. 3) považuje resilienci rodiny za důležitou a uvádí tři hlavní procesy, které je nutné v rámci rodiny posilovat, aby se zvýšila její odolnost. Jedná se zejména o systém rodinného povědomí, podporu v rámci rodiny a komunikaci. Komunikace by měla být jasná a otevřená. („ …three main processes that need to be within a family strengthen to enhance its resilience. It is primarily a system of family awareness, support within the family and communication. Communication must be clear and open.“) Někteří autoři hovoří o tzv. zdraví rodiny, to je utvářeno vztahy mezi jednotlivými členy rodiny, dále také vztahem rodiny k okolí. Základním znakem zdravé rodiny je její schopnost plnit řadu funkcí (viz kapitola 1.1. Funkce rodiny). Diagnóza stavu rodiny i sanace nefungujících rodin bývá obtížná a předpokládá spolupráci více odborníků (lékař, učitel, sociální pracovník, právník aj.) (Sobotková, 2012) Možný (2008) řadí mezi hlavní rysy zdravé rodiny: otevřenou a srozumitelnou komunikaci mezi jejími členy, jejich vzájemný respekt, soudržnost a spolupráci v rodině, 13

emočně pozitivní vztahy, které poskytují sociální podporu a tím také životní oporu, schopnost a odolnost rodiny zvládat zátěžové a konfliktní situace, oporu rodiny v širším sociálním zázemí. „Zdravá rodina je předpoklad pro správný vývoj dítěte, které se do ní rodí.“ (Veselá, 2010, s. 48)

1.1.1 Základní funkce rodiny Z psychologického pohledu je rodina vnímána jako sociální skupina, která svým členům poskytuje vzájemnou podporu, zajištění životních potřeb, bezvýhradnou akceptaci jejich lidské existence, ochraňující hmotné i sociální prostředí, dále pak poskytuje svým členům východisko a zprostředkující článek při pronikání do makrosociálního prostředí. (Matoušek, 2008) „Rodina plní v lidské společnosti řadu biologických, ekonomických, sociálních i psychologických funkcí“ (Vágnerová, 2008, s. 317) Mezi základní funkce rodiny jsou řazeny následující funkce: Biologicko-reprodukční funkce – zabezpečuje udržení života početím. Podstatou této funkce není jen přivést dítě na svět, ale důležité také je zajistit mu vhodné podmínky pro jeho další život a vývoj. Funkce je v přímém vztahu k ekonomicko-zabezpečovací funkci rodiny, tedy spíše k jejímu standardu. Ten se snižuje se zvyšujícím se počtem dětí. (Smutková, 2007) Matoušek (2008, s. 10) zdůrazňuje, že při práci s rodinou by neměla být přehlížena biologická zakotvenost rodičovského i partnerského chování ani rozdíly ve vrozené výbavě mužů a žen. „Mít stálého partnera a mít děti jsou přední hodnoty lidského života. Jinak řečeno: v našich genech je zakódovaná možnost, jednat tak, aby život lidského rodu byl zabezpečen, zajištěn.“ Ekonomicko-zabezpečovací funkce – smyslem funkce je zajišťovat členům rodiny životní jistoty a standard. Netýká se pouze materiální stránky nýbrž i oblasti sociální s jejími psychologickými, právními a dalšími aspekty, sociální jistoty rodiny, její pevnosti a trvalosti. V ekonomicko-zabezpečovací funkci je nejlépe vysledovatelná závislost rodiny a jejího života na společenském systému, jelikož pramení z toho, jak jsou rodiče schopni a ochotni zapojit se do výrobního procesu společnosti a tím tak rodině zajistit dostatek prostředků k životu. (Kraus, 2014) Nezpochybnitelnou součástí ekonomicko-zabezpečovací funkce rodiny je také vybudovat u dětí a mládeže správné ekonomické myšlení. Poruchou této funkce rodiny 14

dochází v reálném životě k hmotnému nedostatku a neschopnosti rodiny zabezpečit základní životní potřeby členů rodiny. (Kraus, Poláčková, 2001) Podstatu ekonomicko-zabezpečovací funkce vystihuje také Matoušek (2008, s. 9) „Podstatným rysem ekonomicko-zabezpečovací funkce je také to, že prostředky obživy jsou v rodině přerozdělovány tak, aby ti, kteří je z jakýchkoliv důvodů obstarávat nemohou, z nich měli také užitek.“ Funkce emocionální – má velmi zásadní význam jelikož žádná jiná instituce nemůže člověku zajistit takové citové zázemí, pocit jistoty, bezpečí a také lásky, jako rodina. Kladné emocionální vtahy jsou předpokladem pro zdravý rozvoj emocionální stránky vývoje člověka. Je úzce spojena s výchovnou funkcí. Citová angažovanost při výchově je jedním z předpokladů úspěšné výchovy. „Bez osobního, vysoce angažovaného zaujetí rodičů na osudu dětí by se děti vychovat nedaly" (Matoušek, 2008, s. 9) Socializačně-výchovná funkce – ve vztahu k dítěti se jedná o funkci nejdůležitější. Spočívá v opravdovém zájmu o dítě a kvalitní péči o ně, v jeho výchově, v jeho přijetí takové jaké je, porozumění mu v jeho vývoji, v jeho potřebách a požadavcích, v prosazování nejlepšího zájmu dítěte a v jeho ochraně. Podstata této funkce tkví v prosazování a ochraně dětských práv, které jsou obsaženy v Úmluvě o právech dítěte. (Kraus, 2014) Ve vztahu k této funkci mluvíme o tzv. socializaci a výchově dítěte. Socializace – jedná se o celoživotní proces, kdy se jedinec adaptuje do společnosti, osvojuje si její pravidla. (Jandourek, 2012) Výchova – představuje těžiště procesu socializace, patří k základním socializačním činitelům, protože urychluje a také ulehčuje zespolečenšťování člověka, který jejím prostřednictvím přebírá zevšeobecněné společenské zkušenosti a postupně nabývá postoje a také vlastnosti, které jsou nevyhnutelné pro společenský život. Mimo jiné se také prostřednictvím výchovy zabezpečuje kontinuita vývoje lidské společnosti. (Smutková, 2007) O výchově je blíže pojednáno v kapitole 1.3 této diplomové práce. Ochranná funkce – tato funkce spočívá nejen v ochraně zdraví dětí, ale také i v jejich ochraně před sociálně patologickými jevy. Rodina má dítěti poskytnout domov, kde je dítě chráněno po všech stránkách. Zahrnuje nejen péči o dítě, ale také o nemocné členy rodiny a péči ve stáří. (Gjuričová, Kubička, 2009) 15

Relaxační (odpočinková) funkce – má pro všechny členy rodiny nezastupitelný význam. Spočívá v trávení volného času rodičů společně s dětmi. Děti se pomocí nepřímé výchovy, která spočívá v hrách a zábavě, učí přebírat žádoucí vzorce chování. (Kraus, 2014) Výše uvedené funkce rodiny jsou navzájem provázané, není možné, je posuzovat izolovaně, ale je nutné na ně nahlížet komplexně. Jedna funkce navazuje na druhou, vzájemně se tak doplňují. Matoušek a Pazlarová ve své knize Hodnocení ohroženého dítěte a rodiny (2010, s. 14) uvádí, že dnešní společnost je v mnohém schopna nahradit tradiční funkce rodiny. „Původní komplex funkcí rodiny se tenčí, některé z nich postupně slábnou, i když úplně nemizí, od konce 19. století v Evropě některé z jejich tradičních funkcí začal přebírat vznikající sociální stát. V současnosti má v západní civilizaci rodina zejména tyto funkce: podporování socializace, vztahovou podporu dospělých lidí, ekonomickou podporu všech členů.“ Na základě hodnocení funkčnosti rodiny a jejich poruch ve vztahu k dítěti byl vypracován DFR dotazník (Dotazník funkčnosti rodiny), jehož autorem je Jiří Dunovský (1999). Na základě dotazníku definuje čtyři typy rodin a je zaměřen na osm diagnostických kategorií, podle kterých se funkčnost rodiny zjišťuje (složení rodiny, stabilita rodiny, sociálně ekonomická situace vycházející z věku, rodinného stavu, vzdělání, zaměstnání rodičů, bydlení a příjmu rodiny, dále dotazník hodnotí osobnost rodičů, jejich psychický a celkový zdravotní stav, úroveň společenské adaptace, osobnost sourozence, osobnost dítěte, zájem o dítě, péče o dítě). Tento dotazník je možné použít i opakovaně a proto je možné srovnat rodinnou situaci v různých životních etapách. Dnes je DFR dotazník používán nejen pro výzkumné účely, ale i v praxi. Byl začleněn i do nového systému preventivních prohlídek v pediatrii jako diagnostický nástroj dětského lékaře. Výsledný skór DFR dotazníku umožnil definovat následující typy rodin: (Lovasová, 2005) Funkční (Eufunkční) rodina – rodina plní všechny své základní funkce. Pro dítě je velmi přínosná, jelikož se v ní může optimálně vyvíjet, je zajištěn jeho dobrý a řádný vývoj. „Takových rodin je v běžné populaci většina a jsou schopny plnit všechny funkce rodiny“. (Kraus, Poláčková, 2001, s. 79) 16

Problémová rodina – v této rodině se vyskytují závažné poruchy jedné nebo více funkcí. Vývoj dítěte však ještě stále neohrožují, rodina je schopna tyto problémy řešit vlastními silami případně je eliminovat, za přijetí pomoci někoho zvenčí. (Smutková, 2007) Dysfunkční rodina – jedná se o rodinu, kde se vyskytují závažné poruchy některých nebo všech funkcí rodiny, které poškozují rodinu jako celek a narušují vývoj dítěte. Rodina není schopna tyto poruchy sama zvládat a proto je nutný zásah zvenčí tzv. sanace rodiny. O tomto typu rodiny více v další kapitole. (Fischer, Škoda, 2009) Afunkční rodina – v této rodině jsou, tak závažné poruchy, že rodina přestává plnit svůj základní úkol. Je vážně ohrožen vývoj dítěte, nebo dokonce jeho existence, proto je nutné dítě z rodiny odebrat. (Kraus, 2008) Poruchy fungování rodin mohou vznikat z objektivních, subjektivních nebo smíšených příčin. Objektivní příčiny jsou na vůli rodičů nezávislé a lze do nich zařadit např. nezaměstnanost, válku, invaliditu, nemoc, úmrtí. Subjektivní příčiny jsou na vůli rodičů závislé, např. rodiče se o dítě nechtějí starat, nebo jsou příliš nezralí. Smíšené příčiny jsou kombinací obou předchozích. (Fischer, Škoda, 2009) Hodnocení rodiny probíhá vždy ve vztahu k normám a požadavkům společnosti. „Toto hodnocení provádí sociální pracovníci, je však do určité míry relativní jelikož může být ovlivněno obecně názorovým a také třeba politickým zaměřením samotného hodnotitele.“ (Smutková, 2007) V 90. letech zkoumali Zdeněk Matějček a Jiří Kovařík české rodiny. Snažili se zjistit kolik je v České republice fungujících rodin, které fungují hůře a které jsou afunkční. Předmětem jejich výzkumu bylo také zjistit, v čem se tyto rodiny odlišují. Respondenty si rozdělily na ty, kteří považují své rodinné soužití za šťastné a spokojené, a na ty, kteří jsou naopak se svým rodinným soužitím nespokojeni. Autoři výzkumu došli ke zjištění, že hlavní rozdíly mezi spokojenými a nespokojenými rodinami spočívají především tzv. vnitřních znacích (komunikace, interakce, vzájemné vazby), nikoli ve znacích vnějších (velikost rodiny, její skladba a uspořádání). (Lovasová, 2005) Ve fungujících rodinách kladli partneři větší důraz na tradiční hodnoty, jako je věrnost, porozumění, uznání, tolerance. Na rozdíl od rodin nešťastných nekladli takový důraz na dobré hmotné podmínky. Výzkum také ukázal, že čtyři z pěti spokojených lidí si doma 17

pravidelně povídalo o svých denních zážitcích a prožitcích. Nespokojení lidé si o svých denních zážitcích doma nepovídali. (Gjurovičová, Kubička, 2009) Výzkum také ukázal rozdíly v oblasti péče o dítě. Zatímco u lidí spokojených a šťastných probíhala výchova dítěte bez větších problémů a děti přinášely svým rodičům radost, tak v nespokojených rodinách tomu bylo právě naopak. Rodiče se při výchově dětí potýkali často s nemalými obtížemi. Ve spokojených rodinách hrají důležitou roli také prarodiče, kteří působí jako stabilizační prvek. Členové rodiny vědí, že se na ně v případě nesnází mohou obrátit. V nespokojených soužitích nebyly styky s prarodiči udržovány, buďto vůbec nebo zcela povrchně. Jak ukázal výzkum, tak společné trávení volného času je pro členy rodiny velmi důležitou součástí dne a přispívá k jejich spokojenosti. (Lovasová, 2005)

1. 2 Typologie rodin Rodina prochází určitým vývojem. Zatímco v poválečném období se uzavíraly sňatky často v nízkém věku, zejména kvůli těhotenství partnerky, dnes tomu tak již není. Narození dítěte není impulsem proto, aby došlo k uzavření manželství. V dnešní době přibývá dětí, které se rodí mimo manželství. Takovéto soužití osob může také fungovat jako rodina, pokud spolu jednotlivé osoby sdílí jedno obydlí a navzájem spolupracují. (Kraus, 2008) Rodinu můžeme posuzovat z mnoha hledisek, např. dle úplnosti, funkčnosti, z hlediska jejího složení apod. Helus (2007) rozděluju rodinu a její členy na rodinu nukleární (jádrová), která se skládá z několika členů, kteří tvoří jádro rodiny. Tento typ rodiny se vyznačuje vysokou mírou solidarity, projevy citů a pudů. „Současná nukleární rodina je zranitelná, neopírá se jednoznačně o předem danou normu a její přetrvání není jištěno sociální kontrolou. Je to daň za větší individuální svobodu, kterou v ní lidé mají.“ (Gjurovičová, Kubička, 2009, s 91) Manželskou rodinu, ta je tvořená z manželské nebo partnerské dvojice. Rodinu dvougenerační, tvořenou otcem, matkou, dětmi a intimně vztahovou, která se vyznačuje citovou blízkostí. Psychologický slovník rozlišuje rodinu nukleární, která zahrnuje pouze matku, otce, děti a rodinu širší. Širší rodinu tvoří i další příbuzenstvo - strýcové, tety, sestřenice, bratranci, prarodiče. (Hartl, Hartlová, 2010)

18

1.3 Rodinná výchova V ranném období života dítěte je pro něj rodina hlavním výchovným prostředím. Do třetího roku dítěte se utvářejí základy jeho osobnosti, dítě je v tomto věku nejzranitelnější a také nejovlivnitelnější. Jak uvádí Lovasová (2005, s. 55) „Dětství je životním obdobím, ve kterém se klade základ osobnosti. Za nejvhodnější období pro utváření cílových záměrů výchovy je období dětství a mládí“ „Výchovu lze definovat jako cílevědomé, plánovité, systematické a všestranné konání směřující k nápravě člověka pro jeho společenské úkoly a osobní život. Jedná se o celoživotní působení na procesy lidského chování, učení a začlenění člověka do společnosti. Výchova je zprostředkování znalostí, postojů a dovedností, které jsou společností pokládány za důležité k předání dalším generacím. V průběhu vývoje společnosti byly některé aspekty výchovy ovlivněny zejména kulturními podmínkami a odlišnými koncepcemi chápání člověka ve společnosti.“ (Sobotková, 2012, s. 78) Osobnost rodiče ovlivňuje formy výchovného působení na dítě, které se v rodině setkává s výchovou záměrnou, cílevědomou a také spontánní. Dítě je v rodině vychováváno permanentně, děje se tak i tehdy když si to „vychovatelé“ neuvědomují, právě v tom tkví přirozenost rodinné výchovy. „Osobnost dítěte se utváří pravděpodobně mnohem více tím, co rodiče stále dělají a jak se k němu i k ostatním členům rodiny chovají, než tím, co mu neustále přikazují a zakazují a k čemu ho neustále učí.“ (Langmeier, Krejčířová, 2006, s. 258) Společné soužití, časná interakce dítěte s rodiči vede ke vzájemnému porozumění, které se stává významným výchovným prostředkem. Těžiště rodinné výchovy tkví v oblasti citové. Právě proto je výchova v rodině nenahraditelná. „K citlivosti a citovosti vychováváme děti nejvíce tehdy, když se mi sami chováme citlivě a citově, což také znamená bezprostředně a upřímně.“ (Matějček, 2002, s. 78) Mnohé pokusy vychovávat dítě v jakémkoliv jiném prostředí než rodinném pouze potvrdily nenahraditelnost rodiny. (Matoušek, Pazlarová, 2010)

1.4 Rodiče a jejich role Narozením dítěte se z muže a ženy stávají rodiče a začíná jim spolu s dítětem nová životní pouť, na jejímž konci by měl být silný, odolný a sebevědomí jedinec. Tito dva na sebe berou velmi nelehký úkol a sice, vychovat člověka. 19

Osobnost rodiče a rodič sám je jedním z nejsilnějších činitelů ve výchově. Pro zdárný vývoj dítěte je velmi důležité, aby mohlo vyrůstat v rodině, kde se na výchově podílí oba rodiče. Role matky a otce je nezastupitelná a dle Šulové i nepostradatelná. „Domnívám se, že role obou rodičů ve výchově jsou specifické a komplementární. V každém období vývoje dítěte přinášejí oba rodiče určité důležité aspekty chování a interakcí do celkové mozaiky dětského repertoáru.“ (Šulová, 2010, s. 137) Komplementarita rodičovských postav, dle Šulové (2010): oba rodiče plní vůči dítěti specifický úkol, mateřské a otcovské role jsou vzájemně komplementární (doplňují se), vůči dítěti jsou nezastupitelné (nezastupují se), nelze rozhodnout, kdo je pro dítě a jeho zdravý psychický vývoj významnější rodičovskou postavou. „Vazba mezi matkou a dítětem je pro dítě prvním a nejdůležitějším vztahem v životě. Když se tuto primární vazbu nepodaří vybudovat, může to pro dítě znamenat, že bude mít po celý život potíže s navazováním blízkým vztahů.“ (Archer, 2001, s. 92) Citovou vázaností k matce, která uspokojuje potřeby dítěte, získává dítě citovou jistotu, která je pro něj základem pro další osobnostní růst i pro postupné osamostatňování se. „Uspokojení potřeby po bezpečí a vztahu je předpokladem pro sebeuvědomění a pro uspokojení z toho plynoucí potřeby osamostatnění, vůle a prosazení.“ (Prekopová, 2001, s. 13) Matějček (2002) hovoří o rodičovství psychologickém, pro které je typické vnitřní, citové přijetí dítěte, osobní vztah a soužití s ním. Toto staví nad rodičovství biologické, které je dáno pouze porodem dítěte. Výchovná role matky je založena na péči o dítě, obstarávání základních životních potřeb, budování pocitu jistoty a bezpečí a socializaci. V interakci s ní se posiluje vývoj v oblasti sociálních vztahů, včetně kontaktů s vrstevníky a přispívá také k rozvoji bezprostředních a neformálních vztahů k lidem. Obecně lze říci, že matka vede dítě k lidem, kdežto otec ke společnosti. (Langmeier, Krejčířová, 2006) Otec představuje pro dítě vzor mužnosti, síly, disciplíny, autority, organizačních schopností a dovedností. Otec je pro dítě autoritou myšlení a jeho budoucího uplatnění ve společnosti. Muži ovlivňují vývoj dítěte směrem k okolnímu prostředí, podporují všechno, co dítě připravuje na konfrontaci s nástrahami okolního světa. Podněcují dítě ke zvídavosti a vytrvalosti, jejich komunikace s dítětem je komplikovanější, tím dítě aktivizují a nutí ho porozumět a reagovat. (Vágnerová, 2008) 20

Výchovné role rodičů se nezastupují, ale vhodně se doplňují. „Teprve vzájemné působení obou rodičů je způsobilé vytvořit úplný a kvalitní výchovný celek.“ (Šulová, 2010, s. 35) Při výchově je důležité, aby se rodiče tolerovali, respektovali a vzájemně se ve svých výchovných postupech podporovali. Vzájemné respektování výchovných rolí signalizuje zralost rodičů a způsobilost dítě vychovávat a také přiznává skutečnost, že se na vzniku dítěte podíleli oba rodiče. (Archer, 2001) Rodina je pro dítě také významný socializační činitel. „Význam rodiny pro socializaci dítěte je klíčový, svým způsobem ojedinělý a prakticky nezastupitelný.“ (Helus, 2007, s. 96) Jen funkční rodina je schopná zabezpečit funkční socializaci dítěte. (Helus, 2007) Lovasová (2005, s. 110) k tomuto dodává: „Rodina je významným faktorem v utváření sociálních kompetencí“ S výše uvedenými autory souhlasí i Kohoutek (2001, s. 108) když dodává: „Rodinná konstelace má velký význam, protože jen rodina tvoří první vzorovou skupinu, v níž se dítě učí utvářet své vztahy k lidem a ke společnosti.“

1. 5 Dítě a prostředí Rodina je pro dítě základním a nezastupitelným životním prostředím, které uspokojuje celou řadu jeho primárních i sekundárních potřeb. Uspokojuje jeho základní potřebu jistoty a bezpečí, stejně také potřebu lidské sounáležitosti. Rodina skýtá dítěti akční prostor a nabízí jeho osobnosti prostřednictvím rodičů a sourozenců důležité identifikační vzory a také příklady chování. (Bláhová, 2010) Životní prostředí, ve kterém lidé žijí, jim vytváří specifické podmínky pro život. Realizuje se zde působení nejrůznějších činitelů, které umožňují lidem žít a vyvíjet se. Velkou roli v životě člověka hrají vlivy společenské a kulturní. Prostředí člověka zahrnuje kromě materiálních předmětů také nezbytné vztahy, které tvoří duchovní systém člověka. (Šulová, 2010) Životní prostředí člověka, lze tedy charakterizovat jako tu část světa, s níž je člověk ve vzájemném působení. Působí na člověka svými podněty, ovlivňuje jeho vývoj a člověk na tyto podněty reaguje, přizpůsobuje se, ale také je aktivně svou prací mění. (Kraus, 2008) Strukturu životního prostředí člověka charakterizují určité sféry vztahů. Gjurovičová a Kubička (2009) uvádějí následující vztahy: lidé a příroda, ta zahrnuje interakci s živou a neživou přírodou, lidé a výsledky lidské aktivity (kultura), spočívající v kultivaci 21

a uspokojování lidských materiální a duchovních potřeb, lidé a lidé, tato probíhá v užším i širším sociálním prostředí.

1.5.1 Rodinné prostředí Každá rodina má své specifické prostředí, jedná se o souhrn pocitů, vztahů, které k sobě členové rodiny navzájem chovají. Harmonické prostředí má na všechny velmi pozitivní vliv. Děti v něm snadno vstřebávají rodičovské hodnoty a cíle. Pro dítě je nejdůležitější láskyplné rodinné prostředí, které mu umožní překonávat krize, učit se z chyb a získávat větší jistotu při osamostatňování se. „Dítě by nemělo překonávat krize samo.“ (Prekopová, 2003, s. 45) V takovémto prostředí jsou děti ochotné přijmout i pokárání, jelikož podvědomě vědí, že rodiče tak činí z lásky. (Šulová, 2010) Rodinné prostředí je utvářeno nejrůznějšími podmínkami a faktory. Střelec (1992) rozlišuje mezi psychologickými, materiálními a kulturními podmínkami rodinného prostředí. Autor se shoduje s Veselou (2010), která uvádí, že zabezpečení materiálního prostředí považuje za nejjednodušší z ostatních zmíněných. Svá tvrzení podkládají autoři faktem, že právě jen v této oblasti je možné stanovit hranice toho, co je pro rodinu nezbytné, co potřebuje a co rodinný rozpočet ještě unese. Vágnerová (2008), považuje za těžiště rodinného prostředí psychologické podmínky, které působí nejen na děti, ale také na ostatní stránky rodinného života a ovlivňují celkovou kvalitu rodiny, také v určitých fázích života člověka působí jako činitel, který se podílí na utváření důležitých povahových, volních a mravních vlastností dítěte. Příčinu nedostatků v mravních a citových projevech dítěte, můžeme hledat v narušených vztazích mezi rodiči. S tímto tvrzením se shoduje také Střelec (1992, s. 85) „téměř každý nedostatek v citovém a mravním profilu dítěte je nutno hledat v narušených vztazích mezi členy rodiny, nejčastěji mezi rodiči.“ Za kulturní podmínky označuje Střelec (1992) dosažené vzdělání rodičů, vliv tradic, víry. Veselá (2010) zmiňuje, že nezanedbatelný význam pro dítě má i čtení pohádek a vyprávění rodinných historek, jejichž prostřednictvím dítě vstřebává rodinnou atmosféru. Střelec ke kulturním podmínkám rodinného prostředí ještě dodává: „Pro celkovou kulturní úroveň rodičů a její využívání při výchově dětí vytváří školní vzdělání určité předpoklady, které se mohu vyvíjet v deformované, společensky nežádoucí podobě.“ 22

Rodinné prostředí dítě nejvýrazněji poznamenává a předurčuje jeho další lidskou existenci. Každý člověk v něm tráví poměrnou část svého života a právě proto je jeho vliv na vývoj člověka, tak zásadní. Rodina, ve které panuje harmonické rodinné prostředí, které se vyznačuje dobrými vztahy mezi členy rodiny a v celkovém dobrém soužití, je pro dítě důležitou základnou, ze které bude čerpat celý svůj život. Naopak v rodině dlouhodobě narušené nebo oslabené májí tyto nepříznivé vlivy negativní dopad na výchovné působení a vývoj dítěte v ní. Za nejdůležitější vlivy jsou považovány vlivy psychologické. (Sobotková, 2012)

1.6 Význam rodiny pro dítě Rodina je nedílnou součástí společnosti, má rozhodující význam pro vývoj osobnosti, v oblasti tělesné, duševní i sociální. Význam rodiny tkví zejména v tom, že dítěti uspokojuje jeho základní potřeby a to nejen biologické, spánek, hlad, ale a to především psychické. Z těch je nejvýznamnější potřeba lásky, bezpečí a jistoty. (Vágnerová, 2008) „Jen láskyplné prostředí, mateřská péče, dávají dítěti pocit jistoty, bezpečí a vytvářejí pro ně, tak bezpečný domov.“ (Lovasová, 2005, s. 36) Dítě si do značné míry utváří obraz okolního světa podle toho, jak je mu realita interpretována. Právě v rodině a nejen tam si dítě osvojuje základní návyky, postoje, dovednosti, základní vzorce chování, které později ve svém životě uplatňuje. (Sobotková, 2012) Úkolem rodiny je dbát o základní životní potřeby o ochranu zdraví a současně také o rozvoj schopností a zájmů dítěte. Funkční rodina svými přirozenými projevy citové náklonosti, citlivým přístupem k problémům dítěte pro ně vytváří zázemí a buduje pocit jistoty a bezpečí. (Možný, 2008) Dle autorů Výrosta a Slaměníka (2001) je rodina definována jako nejdůležitější složka socializace a sociálního činitele, který je pro dítě vzorem. Rodina formuje osobnost dítěte a také mu poskytuje určité výchovné vzory pro roli do života, a to buďto ženskou či mužskou. Kromě jiného jedinci poskytuje normy, které jsou společností žádané a uznávané. Podle toho si jedinec může utvořit svůj individuální postoj k okolí a také k sobě samému. Je tedy patrné, že právě v rodině se formují naše vztahy k okolí a náš pohled na svět.

23

Jak uvádí Helus (2007, s. 135) ve své knize Sociální psychologie pro pedagogy: „Vždyť rodina je základním životním prostředím dítěte. Nejen, že dítě obklopuje, ale také se do něj promítá. Rodina je základem společnosti a dítě je takové, jaká je rodina.“ Vliv rodiny se projevuje v sociální komunikaci verbální i neverbální. Právě rodina tvoří základ pro herní aktivity, učení a pozdější pracovní návyky. Velmi významnou roli hraje také rodina při trávení volného času. Všechny potřeby dítěte dokáže zabezpečit pouze funkční rodina. (Možný, 2008)

24

2 Dysfunkční rodina Předchozí kapitoly se věnují rodině, její definici, funkcím, typologii, rodinné výchově, rodičům, dítěti a také významu rodiny pro dítě. Cílem těchto kapitol bylo seznámit čtenáře se základními pojmy, které uvedou čtenáře do problematiky rodiny. Další snahou bylo poukázat na složitost rodinné problematiky a zdůraznit význam rodiny, který má nejen pro dítě, ale také pro společnost. Jak již bylo uvedeno, rodina je nejdůležitějším a nejvýznamnějším faktorem, který ovlivňuje celkové zrání dítěte.

Pro jeho optimální vývoj je nutné, aby dítě vyrůstalo

ve funkční rodině, takové však nejsou všechny. Vedle rodin funkčních máme i rodiny dysfunkční. Pro lepší pochopení významu dysfunkční rodina je nutné uvést význam slova dysfunkce. Jandourek (2012, s. 67) uvádí definici slova dysfunkce ve dvou možných významech. Jednak se může jednat o „narušenou, sníženou, funkci, vadu či postižení“ nebo jde o „takový důsledek lidského vědomého jednání, který negativně zasahuje celek společnosti, její adaptační schopnost, integraci, uskutečňování cílů, zachování struktur. Dysfunkce je pak všechno, co je škodlivé pro další existenci společnosti.“ Dysfunkční rodina, je tedy taková, která nedovede zajistit normální vývoj dítěte a plnit požadavky společnosti na výchovu. V takovéto rodině jsou vztahy mezi partnery konfliktní, je narušena soudržnost rodiny a celkové její klima. Výchova v takovémto prostředí je značně problematická. Vlivem těchto napjatých vztahů dochází u některých členů rodiny až k psychické traumatizaci.1 (Matějček, 2002) Skryté nebo zjevné poruchy rodinné atmosféry mohou negativně ovlivnit vývoj dítěte. K tomuto se zpravidla nedostávají potřebné a pobízející vlivy, což vede k tomu, že jeho citové rozpoložení je nestabilní. Dítě si upevňuje přebrané a často jen negativní vzorce chování. Z takovéto rodiny dítě často uniká do jiných společenství, zejména do nejrůznějších part, které nezřídka překračují společenské normy nebo zákony. (Šulová, 2010) Vágnerová (2008, s. 317) na toto téma uvádí: „Pokud je rodina v některém ohledu dysfunkční, některé důležité potřeby člověka zůstanou zřejmě neuspokojeny, a rodina se pro 1

Psychické trauma je psychické zranění, duševní stav člověka, ke kterému dochází v důsledku (traumatické) traumatizující události (úmrtí v rodině, šikana, těžký úraz aj.). (Jandourek, 2012)

25

své členy stane spíše zdrojem zátěže. Pokud jde o jedince ve vývoji, mohou mu v důsledku poruch funkce rodiny některé důležité zkušenosti chybět, a naopak může být vystaven vlivu zkušeností negativních.“ Rodiče v dysfunkčních rodinách se dětem nevěnují, tak jak by měli, nebo je dokonce zcela zanedbávají. V důsledku toho se tyto děti velmi často potýkají s pocity psychické deprivace. Při řešení těžkých životních situací děti z dysfunkčních rodin velmi často selhávají a v důsledku toho se mnozí z nich obrací k alkoholu nebo drogám. (Fischer, Škoda, 2009) Užívání návykových látek dětmi z dysfunkčních rodin zdůrazňuje také Sobotková (2012, s. 31) „Rodinný systém, který je dysfunkční může mít za následek individuální psychopatologii, jako např. asociální chování, užívání návykových látek. Toto se odráží na celkovém fungování rodiny.“ Dále Sobotková na téma dysfunkční rodiny uvádí: „V současné době se pohlíží na dysfunkci rodinného systému obecněji – jde o rodinu, v níž jeden nebo více členů produkuje maladaptivní, nezdravé chování.“ Vztahy mezi členy dysfunkčních rodin jsou naplněny nedůvěrou, jejich přání a potřeby bývají často nenaplněny. Velmi často jsou tyto rodiny rozděleny na dva tábory a to v důsledku ostrých bojů o moc, tímto dochází k vytváření koalic, často dvou rodičů, kteří na svou stranu strhávají jedno z dětí proti druhému rodiči. Rozdělení rolí v rodině je nejasné. Komunikace v dysfunkční rodině bývá také narušená, panuje zde mnoho nedorozumění, protimluvů, vyznačuje se vysokou mírou stereotypu, kdy se rodina drží zaběhlých způsobů komunikace. (Langmeier, Krejčířová, 2006) Předchozí výčet vlastností dysfunkční rodiny potvrzuje svým dojmem z dysfunkčních rodin také Virginia Satir (2006, s. 357) která jako sociální pracovnice přišla s mnohými do kontaktu. „V dysfunkční rodině jsem se vždy cítila nesvá, vnímala jsem krajně zdvořilou atmosféru a nudu ze strany členů rodiny nebo jsem naopak zaznamenala zlověstnou atmosféru a velkou dynamičnost. Mezi členy dysfunkčních rodin je málo projevů přátelství, drží pohromadě jen z povinnosti, také komunikace vázne.“ Hlavní rozdíly mezi funkční a dysfunkční rodinou zobrazuje přehledně následující tabulka, kterou zpracoval Plaňava (2000). Autor se zaměřil na šest oblastí, které dále ještě strukturuje.

26

KOMPONENTY PROCESY

FUNKČNÍ RODINA

DYSFUNKČNÍ RODINA

I. STRUKTURA

jasná, přehledná, flexibilní

rigidní až chaotická

1. rozdělení moci a odpovědnosti

kooperativní aliance různé kompetence

2. hranice uvnitř rodiny

jasné, zřetelné

nejasné, chaotické

3. role členů rodiny

přehledné, respektované, soulad s očekáváním

v rozporu s očekáváním

II. DYNAMIKA

schopnost změn, struktury v souladu s vývojovými úkoly rodiny i jednotlivých členů

struktura rodiny je rigidní, změny nenastávají, nebo jsou opožděné

4. krize tranzitorní

konstruktivně a včas zvládané

nezvládané

5. základní funkce rodiny

plněny

neplněny

6. preference, zaměřenost rodiny

shodné a slučitelné; rozdílné a slučitelné, v souladu s vývojem rodiny

shodné, ale neslučitelné; rozdílné a neslučitelné; rigidní, rozporné

7. soužití v rodině a manželství jako hodnota

velký význam

minimální až žádný význam

IV. INTIMITA

přítomná a vyvažovaná s osobní autonomií

absence intimity

8. sounáležitost, vzájemná blízkost

vědomí sounáležitosti i v krizích, tendence být spolu, dotekové kontakty, emoční vyladění

absence sounáležitosti, vyhýbání se kontaktům a společným činnostem, doteková averze, převažují neg. emoce

V. OSOBNÍ AUTONOMIE

respektovaná, posilovaná, akceptace individuálních rozdílů

potlačovaná, rozdíly mezi členy rodiny neakceptovány

VI. KOMUNIKACE

posiluje a utváří se

zeslabuje, destruuje

rodičů, koalice mezi jedním rodičem a dítětem, převažuje boj o moc

III. HODNOTOVÉ ORIENTACE, POSTOJE

Tabulka 1 Rozdíly mezi funkční a dysfunkční rodinou (Plaňava, 2000)

27

Mezi často používané pojmy patří také mnohoproblémová rodina. Matoušek a Pazlarová (2010) charakterizují mnohoproblémovou rodinu jako rodinu, která má závažné problémy ve více sférách svého fungování. Jedná se o výchovu dětí, partnerské vztahy, vztahy k členům širší rodiny, finance, bydlení, závislosti aj. Dané označení není považováno za stigmatizující, především klade důraz na povahu potřeb těchto rodin.

2.1 Poruchy funkcí rodiny Rodina by měla plnit společensky uznávané funkce, jedině tak může být označována za funkční. (Problematikou funkcí rodiny se zabývala podrobněji kapitola č. 1.1 této diplomové práce). Někdy však dochází pod vlivem nejrůznějších elementů k poruchám těchto funkcí a rodina se stává dysfunkční. Příčin poruch funkcí rodiny vzhledem k dítěti je nepřeberné množství a jsou nejrůznějšího charakteru. Jejich původ můžeme hledat v chybách mezi jednotlivými články systému: jednotlivec – rodina – společnost a jejich vzájemné interakci. Poruchy mohou být vázány buďto na jednu, více nebo všechny základní funkce rodiny. Narušené funkce rodiny mohou negativně ovlivnit vývoj osobnosti dítěte. (Matějček, 2002) Podle Lovasové (2005) mohou za vznik problémů ve fungování rodin tři základní příčiny – objektivní, subjektivní a smíšené. Objektivní příčiny jsou na vůli rodičů nezávislé a řadíme sem nezaměstnanost, invaliditu nebo nemoc. Subjektivní poruchy jsou na vůli rodičů závislé, projevují se neochotou pečovat o dítě, nebo neochotou přijmout společenské normy. Porucha biologicko-reprodukční funkce Jak je uvedeno výše, biologicko-reprodukční funkce zabezpečuje udržení života početím, proto o poruše této funkce hovoříme tehdy, když se do rodiny z jakéhokoliv důvodu dítě nenarodí. Příčinu tohoto jevu můžeme spatřovat také v tom, že trendem postmoderní doby je odkládání rodičovství na pozdější dobu. Mladí lidé dávají často přednost kariéře. (Vágnerová, 2008) Porucha ekonomicko-zabezpečovací funkce K poruše ekonomicko-zabezpečovací funkce dochází proto, že se rodiče buďto nemohou nebo nechtějí zapojit do výrobního procesu společnosti a tak pro sebe a svoje děti zajistit dostatek finančních prostředků. Porucha ekonomicko-zabezpečovací funkce se netýká 28

pouze nedostatku po stránce materiální, ale dotýká se i oblasti sociální, kde můžeme u jedinců spatřovat negativní psychologické dopady, které pramení právě z poruchy této funkce. Dochází k destabilizaci sociální jistoty rodiny, její pevnosti a trvalosti. Tyto aspekty se současně váží na emocionální funkci rodiny. (Kraus, 2008) Nedostatek hmotného zabezpečení se u dítěte projevuje tzv. kulturní deprivací, což znamená ochuzenost intelektového, a zvláště jazykového rozvoje způsobené sociokulturním zaostáváním dětí v rodinách málo vzdělaných rodičů nebo v prostředí s nízkou kulturou, což má závažné důsledky pro možnost jejich vzdělávání. (Šulová, 2010) Porucha emocionální funkce rodiny Emocionální funkce rodiny je velice významná a proto jakákoliv její porucha zasahuje všechny ostatní sféry života rodiny a také její vztah ke společnosti. Poruchy emocionality jsou zdrojem většiny rodinných poruch nebo jejich průvodním jevem. Z tohoto důvodu je pro jejich poznání a pochopení nutná spolupráce psychologie i psychiatrie. (Matoušek, Pazlarová, 2010) Poruchou emocionální funkce rodiny dochází k poruše klidné a vyrovnané atmosféry rodiny, což nejvíce ohrožuje dítě. Dítě je o ni připraveno rozvratem celé rodiny, často dochází k tomu, že rodiče ztrácí o dítě zájem, což může vyústit až v jeho opuštění nebo týrání. Celý socializačně výchovný proces dítěte je narušen ztrátou citového zázemí, pocitu bezpečí a jistoty, dítě je v rodině citově deprivováno. „Deprivační zkušenost dítěte, nepříznivě ovlivňuje další vývoj jeho osobnosti a projevuje se změnami v jeho chování i prožívání.“ (Vágnerová, 2008, s. 320) Porucha socializačně-výchovné funkce Socializačně-výchovná funkce se ve vztahu k dítěti jeví jako nejdůležitější ze všech funkcí, které by rodina měla plnit. Základem této funkce je péče a zájem o dítě. Výchovné postoje k dítěti jsou výsledkem složitého vývojového procesu a jsou spjaty s celým vývojem osobnosti vychovatele, tedy rodiče. Osobnost rodiče rozhodujícím způsobem přispívá k utváření sociálního a emocionálního klimatu v rodině. (Veselá, 2010) Porucha této funkce spočívá v celé řadě situací, kdy se rodiče o dítě nechtějí, neumějí nebo nemohou postarat. Někdy mohou rodiče k dítěti zaujmout nepřátelský postoj, který může vyústit až k týrání. 29

Problémem výchovy v postmoderní společnosti, která je orientovaná na úspěch, může být zdůrazňování vzdělávání a školní úspěšnosti na úkor rozvíjení mravních hodnot a citovosti. Tyto přístupy vedou k přetěžování dětí a k deformování jejich osobnosti. (Gjurovičová, Kubička, 2009) Porucha relaxační funkce rodiny Podle některých sociologů je závažnou poruchou dnešních rodin, její příčinou je to, že spolu rodina tráví málo volného času. Pokud již rodina spolu přece jenom nějaký volný čas tráví, omezuje se na sledování televize. V důsledku toho dochází v rodinách ke komunikační bariéře, k odcizení a také se tímto vytváří terén pro psychickou subdeprivace. (Helus, 2007) Prekopová (2000, s. 49) na téma sledování televize ve volném čase uvádí: „Jelikož se televize stala nejoblíbenější zábavou ve volném čase a svou rozmanitou nabídkou napomáhá k napodobování, nakazí svého diváka povrchností, úspěšným myšlením, lehkovážností. Televize fascinuje diváka silou a agresivitou, čím více a častěji je prezentována tím častěji dochází k otupení a nákaze zlem. Tak se mnohé dítě orientuje podle vzoru supermanů a je fascinováno mocí brutálního násilí, aniž by přitom mělo možnost rozlišovat mezi dobrem a zlem.“ Jednotlivé poruchy funkcí rodiny jsou navzájem provázané, to souvisí již s provázaností jednotlivých funkcí rodiny. Mohou také nabývat nejrůznější intenzity a mohou být vratné nebo nevratné.

2.2 Rizikové faktory ohrožující stabilitu rodiny V dysfunkční rodině je celá řada faktorů, které mohou vést k ohrožení dítěte. Tyto faktory se vzájemně kombinují a může být obtížné je identifikovat. Rizikové faktory pro nevhodné zacházení pečujících osob s dětmi je možné rozlišit na rizikové faktory na straně rodičů, na straně dětí, v širším prostředí rodiny a rizikové faktory v interakci rodiny. (Matoušek, Pazlarová, 2010) Langmeier a Krejčířová (2006) řadí mezi rizikové faktory na straně rodičů zejména psychickou nemoc, závislost na návykových látkách, osobnostní anomálie, traumatizující zkušenost z dětství, nízký věk rodiče, situace rozvodu aj. Veselá (2010) uvádí rizikové faktory na straně dětí, mezi které řadí nedonošenost, chronickou nebo častou nemoc, vrozenou tělesnou nebo mentální vadu, neobratnost, sníženou inteligenci, pohlaví. Vágnerová (2008) 30

zdůrazňuje, že k dalším faktorům, které mohou zvyšovat pravděpodobnost špatného zacházení s dítětem ze strany rodiče, patří také nechtěné těhotenství, některá z forem nejisté vazby na rodiče. V interakci rodiny mezi rizikové faktory patří zejména časté konflikty, nedostatek empatie, špatná komunikace. Rizikové faktory v širším prostředí rodiny jsou nezaměstnanost, chudoba, kulturní tradice a rodičovské chování, které toleruje např. fyzické trestání. Na souvislost chudoby, jako na jeden z faktorů, který má vliv na špatné zacházení s dítětem poukazují také soudobé studie. Zejména nezaměstnanost otců, bývá častěji v rodinách, kde se vyskytuje nevhodný přístup k dětem. Jedním z důvodů je především to, že nezaměstnanost a s ní spojená chudoba, zvyšuje stres v rodině a její celkové fungování je tak ztíženo. (Matoušek, Pazlarová, 2010) Helus (2007) řadí mezi rizikové faktory v rodinné výchově nevhodný styl rodinné výchovy, poruchu připoutání se, nedostatečné vzory ve výchově, násilí a kruté zacházení s dítětem, bariéry, které vyplívají z odlišné kultury a etnicity dítěte. Bechyňová a Konvičková (2008) zdůrazňují, že mezi rizikové faktory může patřit také prostředí, ve kterém rodina žije a proto je nutné toto prostředí také zkoumat. Prostředí může negativní působení vlivů rodičů i dětí zvyšovat. Patří sem například, sociální izolace rodiny, kdy rodičům chybí přirozená podpora v rámci širší rodiny. Za významný rizikový faktor považují autorky i ranou separaci dítěte od matky.

2.3 Nevhodné výchovné styly V dysfunkčních rodinách se vyskytují výchovné styly, které se nějakým způsobem vychylují od normálu. Důsledky špatného výchovného působení se pak promítají do dalšího života jedince. Především v dětství, kdy se klade základ osobnosti, a kdy je dítě nejvíce ovlivnitelné, hraje výchova důležitou roli. „Celý život nás provázejí chyby v první výchově.“ (Šulová, 2010, s. 35) Rodina vychovává, mimo jiné, především vzorem rodičů. Svým nepříkladným chováním tak rodiče mohou dítě negativně ovlivnit. Jak bylo již uvedeno, významnou oblastí rodinné výchovy je citová výchova, její nedostatky mohou mít negativní dopady pro osobnostní vývoj dítěte.

(Sobotková, 2012) Také Kraus (2008) uvádí, že zásadní vliv

31

na vývoj dítěte má způsob rodičovské výchovy a za nejúčinnější způsob výchovy považuje stanovení jasných, pevných a zřetelných pravidel. S tímto se ztotožňuje také Vaníčková (2004), která považuje za základní pravidla výchovy důslednost a vymezení limitů pro chování dítěte. Důležitým prostředkem výchovy je podle autorky odměna, která posiluje žádoucí chování dítěte. Naopak trest nepovažuje za výchovný prostředek, ten by měl sloužit jen jako korekce chyby, zabránit opakování a také zejména jako prostředek, který zbaví viníka viny. Tělesné tresty odmítá úplně, uvádí, že pouze učí děti agresi a zvyšují jejich pohotovost k násilnému řešení vlastních problémů. Také Špeciánová (2003) uvádí, že důsledkem užívání zejména nepřiměřených tělesných trestů, může docházet k poruchám osobnosti, týrání budoucího partnera nebo dítěte, popřípadě mohou implikovat sociálně-patologické jevy. Prekopová (2000) se zmiňuje o dalším extrému, který se objevuje u dětí, které vyrůstají v rodinách, jež jsou dobře materiálně zabezpečeny a jsou rozhodnuty se plně věnovat výchově dítěte a sytit jeho citové potřeby. Rodiče dítěti raději ustupují, což považují za projev lásky, než aby mu dali pevné hranice, ve kterých by se mohlo rozvíjet. Takovéto děti se neučí přizpůsobovat okolnímu světu, přijímat kompromisy, nejsou schopni čekat ani prohrávat a stávají se z nich panovační jedinci, kteří jsou jen těžce zvladatelní.

2.4 Dítě v dysfunkční rodině „Děti bez příznivých podmínek pro vývoj lze považovat za ohrožené, jelikož je pravděpodobné, že bude ovlivněno jejich sociální fungování i v dospělosti. Jinak řečeno, budou u nich častější projevy sociálního selhání.“(Matoušek, Pazlarová, 2010, s. 15) Jak bylo již uvedeno, dysfunkční rodina nedokáže adekvátně uspokojovat potřeby svých členů. Velmi často v těchto rodinách dochází k zanedbávání péče o dítě. (Matoušek, 2008) „Zanedbávání je pravděpodobně nejčastějším typem špatného zacházení s dítětem. Je to fenomén, jemuž předchází velká řada faktorů, které se navzájem ovlivňují. Často trvá dlouhou dobu a opakuje se transgeneračně“. (Langmeier, Krejčířová, 2006, s. 281) Zanedbávání znamená opomíjení významných potřeb dítěte, případně i jeho opouštění. Za zanedbávání považujeme nedostatečné uspokojování nejdůležitějších tělesných potřeb dětí 32

a nepečování o děti, které vede k vážnému poškození vývoje dítěte a může také způsobit jeho smrt. Projevuje se v nejrůznějších oblastech – tělesné (nedostatečná výživa, hygiena, ošacení) nebo výchovné (nedodržování povinné školní docházky, zneužívání dětské práce). (Bechyňová, 2008) Matoušek (2008, s. 91) se shoduje s Bechyňovou, když zanedbávání péče o dítě charakterizuje jako: „rodičovskou nevšímavost vůči podstatným potřebám dítěte, kdy rodiče nereagují na jasné signály nouze svých dětí.“ Vágnerová (2008) se zmiňuje o výchovném zanedbávání, kdy rodina může dítě učit rolím, hodnotám a normám, které většinová společnost považuje za nežádoucí. Dítě v dysfunkční rodině bývá také dosti často ohroženo týráním. Jedná se o týrání buďto s následným poraněním (nepřiměřené trestání, bití, agresivitu ze strany rodičů, napadání) nebo i bez následného poranění (vystavování chladu, dušení, trávení aj.) (Ševčík, Špatenková, 2011) Langmeier a Krejčířová (2006) zdůrazňují k důsledkům fyzického týrání vedle zdravotních důsledků také následky psychické, kterými jsou narušení osobnostního vývoje dítěte a jeho sebepojetí. Vaníčková (2004, s. 79) k tomuto uvádí: „Dlouhodobé následky tělesných trestů je proto také třeba hledat v rovině emocionální.“ „Týrané děti jsou buďto ustrašenější nebo agresivnější než jejich vrstevníci, ale stále s nimi mohou držet krok ve vývoji rozumových schopností. Zanedbávané dítě, které pro rodiče jakoby neexistuje, je však v horší situaci. Takovéto dítě nemá dost příležitostí k tomu, aby se učilo základním civilizačním dovednostem. Nemá dost podnětů k tomu, aby mohlo rozvíjet svůj intelekt.“ (Bechyňová, 2008, s. 74) Zanedbávané děti jsou hůře živeny, bývají více nemocné než jejich vrstevníci, pokud s nimi rodiče málo komunikují, opožďují se ve vývoji řeči. Vůči okolí jsou tyto děti uzavřenější, špatně navazují kontakty s lidmi, hůře se soustředí. Stavy apatie jsou u zanedbávaných dětí střídány se stavy náhlého oživení, které však nemají dlouhého trvání a přechází opět k apatii. Snadno se stávají obětními beránky dětských kolektivů. (Vágnerová, 2008) „Častý je u nich neklid, úzkostné soustředění na okolí a současně pseudodospělé, ochranitelské chování vůči mladším.“ (Langmeier, Krejčířová, 2006, s. 284)

33

Týrány nebo zanedbávány jsou častěji děti, které jsou psychomotoricky opožděné, temperamentově nestabilní, nemocné, postižené různými tělesnými vadami, se sníženým intelektuálním nadáním nebo jinak handicapované. („Children who are abused or neglected children often include psychomor delays, the temperament unstable, sick, disabled by various physical disabilities and children with reduced intellectuall talent, or otherwise disabled children.“) (Winton, 2001, s. 8) Špeciánová (2003) se zmiňuje o mezigeneračním přenosu násilí. Také Vágnerová (2008) uvádí, že týrané dětí se s větší pravděpodobností stávají týrajícími rodiči. „Dvě třetiny až tři čtvrtiny rodičů, kteří se dopouští na svých dětech násilí, byli v dětství vychováváni za pomoci fyzických trestů.“ (Vaníčková, 2004, s. 75) Zvláštním případem ohrožujícím zdárný vývoj dětí v rodině patří sexuální zneužívání. Dítě může podléhat sexuálnímu zneužívání ze strany obou rodičů, častěji jsou však zneužívány dívky svými otci, kteří se tohoto dopouštějí často pod vlivem alkoholu. Spouštěčem sexuálního zneužívání dětí může být sexuální odmítání ze strany druhého partnera. („The child may be subject to sexual abuse by both parents, but more often they are abused girls by their fathers who commit this often under the influence alcohol. The trigger sexual abuse of children may be sexual rejection by the other partner.“) (Block, 2013, s. 2) Vaníčková (2004, s. 20) naproti tomu uvádí, že „není obvyklé, aby dceru zneužíval její vlastní otec, častěji to bývá otec nevlastní, strýc nebo dědeček.“ Pavlas (2001, s. 18) ve své knize uvádí definici zdravotní komise Rady Evropy, podle ní se za sexuální zneužívání považuje „každé nevhodné vystavení dítěte pohlavnímu kontaktu nebo chování, jako je jakékoliv dotýkání, styk nebo vykořisťování, a to kýmkoliv, komu bylo dítě svěřeno do péče, anebo kýmkoliv, kdo dítě zneužívá.“ Většina sexuálně zneužívaných dětí má v dospělosti potíže s navazováním vztahů k opačnému pohlaví. Dítě obtížněji dospívá, paradoxně se může fixovat na rodiče, který jej takto zneužívá. Mnoho sexuálně zneužívaných dívek se stává prostitutkami. Sexuálně zneužívaní chlapci často propadají v dospělosti drogám a alkoholu. Někteří z nich mají nepřátelský postoj k opačnému pohlaví, a proto zůstávají sami, partnerský vztah nevyhledávají. (Matoušek, 2008) Děti, které jsou obětmi špatného zacházení, mohou trpět posttraumatickým stresovým syndromem (vzniká jako reakce na traumatizující událost, která se postiženému opakovaně 34

vrací v myšlenkách nebo snech), úzkostmi, depresemi. Velmi často dochází u těchto dětí k výkyvu nálad, kdy se střídá apatie s agresivitou, která může směřovat proti sobě samému nebo k okolí. (Vaníčková, 2004) Dysfunkční rodina nedokáže uspokojovat také psychické potřeby dítěte. V této souvislosti dochází k tzv. emočnímu týrání dítěte. To spočívá v zahrnování dítěte neustálou kritikou, nadávkami a jinými druhy ponižování. Dochází zde k neuspokojování základních citových potřeb dítěte – potřeby lásky, jistoty a projevů náklonosti ze strany blízkých, zejména pak rodičů. Smutková (2007) rozlišuje složku aktivní (nadávky, ponižování, opovrhování) a pasivní (neláska, nezájem, nedostatek péče). Podle Krause (2008) se psychické týrání projevuje takovým chováním dospělé osoby, které negativně ovlivňuje citový a psychický vývoj dítěte a vývoj jeho chování. Dopady emočního týrání dítěte jsou závislé na jeho délce, intenzitě a také na vývojovém stupni rozvoje osobnosti dítěte. Komunikace jako prostředek ke sdělování pocitů, přání a také pochopení má velký vliv na psychické zdraví dítěte. Pokud v rodině komunikace nefunguje a členové si neumějí sdělit své pocity a očekávání dochází k narušování funkcí rodiny. Dítě není vyslechnuto, není pochopeno, není mu umožněno sdělit svůj vlastní názor nebo pocit. (Vágnerová, 2008) Špaňhelová (2007) zdůrazňuje důležitost jednoty v komunikaci mezi otcem a matkou. Pokud se rodiče neshodnou, může se stát, že způsobí zmatek a nejasnost ve vzájemné komunikaci mezi nimi a dítětem a dítě tohoto zmatku může v budoucnu zneužívat ve svůj prospěch. Všechny tyto projevy, které jsou typické pro dysfunkční rodiny, vykazují stejné znaky, a proto byly odborníky shrnuty do jednoho pojmu - Syndrom CAN. Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte je v anglosaské literatuře označován jako Child Abuse and Neglect (CAN). Odtud byl tento termín převzat i do naší odborné literatury. Syndrom byl poprvé popsán na III. Evropské konferenci pro prevenci týrání dětí, jež se konala v roce 1991 v Praze. Zdravotní komise Rady Evropy navázala na výsledky, které vzešly z dané konference, a v roce 1992 definovala jednotlivé formy Syndromu CAN – Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte je popsán následovně: „Jde o jakékoli vědomé či nevědomé aktivity, kterých se dopouští dospělý člověk (rodič, vychovatel nebo jiná osoba) 35

na dítěti a jejichž následkem dochází k poškození zdraví a zdravého vývoje dítěte. Jejich nejvyhraněnější podobou je úplné zahubení dítěte.“ (Bechyňová, 2008, s. 36) Smutková (2007) charakterizuje syndrom CAN jako souhrn negativních důsledků špatného zacházení s dítětem. Tyto příznaky mohou vznikat buďto jako následek aktivních zásahů rodičů ve formě záměrného ubližování nebo ve formě nedostatečné péče, kdy jsou zanedbávány základní potřeby dítěte. Existuje nepřeberné množství definic syndromu CAN. Odborníci se shodují na několika základních kritériích, která musejí být naplněna, abychom mohli o syndromu CAN hovořit: musí jít o nenáhodný děj, tato aktivita je v dané společnosti nepřijatelná či odmítaná, zároveň je preventabilní (lze ji předejít), důsledky pro stav a vývoj dítěte jsou bezprostředně spjaty s příčinami a mechanismy, které vyvolaly. Důležité je brát v potaz to, že syndrom CAN může vznikat jak aktivním konáním, tak záměrným nekonáním. (Gjurovičová, Kubička, 2009) Fischer a Škoda (2009) při vytvoření své definice poukazují hlavně na to, že se jedná o děj, který společnost hodnotí jednoznačně negativně, který nevznikal náhodně a kterému se dalo zabránit. V České republice každým rokem přibývá případů týrání, zneužívání a zanedbávání dětí. Podle statistiky Ministerstva práce a sociálních věcí bylo v roce 2013 evidováno 7 477 případů oznámených Orgánu sociálně právní ochrany dětí (OSPOD). Jedná se pouze o případy, které byly odhaleny a o kterých se příslušné úřady dozvěděly např. od příbuzných dětí, neziskových organizací, zástupců škol apod.

36

Graf 1 Statistické srovnání ohlášených případů týrání a zneužívání dětí v letech 2005 - 2013 Pozn. MPSV eviduje případy zneužívání samostatně až od roku 2009. (Roční výkaz MPSV o výkonu sociálněprávní ochrany dětí za jednotlivé roky.

Z tabulky je patrné, že každoročně nejvíce stoupá počet zanedbávaných dětí. Tělesné a psychické týrání se také od roku 2009 zvyšuje, ale nárůst není, tak markantní jako u zanedbávání dětí. Jak vidíme, tak případy sexuálního zneužívání dětí rostou nejpomaleji. Zajímavé je, že v roce 2006 došlo u sledovaných jevů k výraznému poklesu, který však od následujícího roku začal opět narůstat a u psychického týrání je tento nárůst největší mezi lety 2009 a 2010, kdy se počet případů zvýšil o 268. Následující

tabulka

podává

přehled

o

počtech

týraných,

zneužívaných

a zanedbávaných dětí podle toho kým jsou týrány nebo zneužívány. Z tabulky je patrné, že mezi osobami, které děti týrají je na prvním místě otec a hned za ním matka dítěte. Otec je také na prvním místě v případech psychického týrání, kdy je druhým nejčastějším pachatelem opět matka, ale na otce má již výraznější propad, než u tělesného týrání. V oblasti zanedbávání dítěte má však matka jako pachatel výrazný náskok před všemi ostatními původci týrání nebo zneužívaní dětí.

37

Zneužívající nebo týrající osoba Matka Otec oba rodiče partner matky partnerka otce sourozenec prarodiče jiný příbuzný jiná osoba nevlastní sourozenec jiná zodpovědná osoba Nezjištěné Celkem ČR

Tělesné Psychické Sexuální Dětská Dětská Zanedbávání týrání týrání zneužívání pornografie prostituce dětí Celkem 255 139 16 12 0 2007 2429 260 507 119 1 0 748 1635 97 180 5 0 0 1580 1862 140 137 102 2 0 72 453 17 2 6 0 0 24 49 5 3 21 1 0 2 32 8 13 24 0 0 53 98 11 9 55 0 0 9 84 55 52 481 13 7 16 624 3 1 17 0 0 0 21 8 3 12 1 0 14 38 12 12 25 4 9 21 83 871 1058 883 34 16 4546 7408

Tabulka 2 - Počty týraných, zneužívaných a zanedbávaných dětí podle struktury týrajících a zneužívajících osob v roce 2013 (Statistická ročenka z oblasti práce a sociálních věcí 2013)

2.5 Některé rizikové momenty v rodině 2.5.1 Alkoholismus Alkoholismus je chorobná závislost na alkoholu. Matoušek (2008) tuto závislost definuje jako touhu požívat alkohol. Nad touto touhou nemá závislý jedinec kontrolu, ztěžuje mu život, ovlivňuje jeho rodinné vztahy, práci, zájmy a má také vliv na jeho zdravotní stav. Podle Nešpora (2011) se lidé uchylují k alkoholu v situacích, kdy si již nevědí rady. Jako jeden z rizikových faktorů uvádí stres. „Nadměrný a příliš dlouho trvající stres zvyšuje riziko problému s alkoholem i jinými návykovými látkami.“ Důsledkem alkoholismu bývá snížení hmotné i kulturní úrovně rodiny, přičemž je to doprovázeno se zanedbáváním pracovních povinností, lehkomyslností, ztrátou zájmů. Rodiny, které se potýkají s alkoholem, jsou nestabilní a lehce zranitelné. Dítě vyrůstající v takové rodině se může potýkat se strádáním. (Kohoutek, 2007) Fisher a Škoda (2009) také zmiňují v souvislosti s alkoholem ztrátu pracovních dovedností, návyků, schopností a výkonu. V důsledku toho jedinci přicházejí o zaměstnání a snižuje se hmotná úroveň rodiny. Jak uvádí

38

Špatenková (2004) alkoholismus a jeho důsledky mohou být příčinami jedné z typů rodinných krizí, jedná se o krizi vnitřní, která je vyvolávána patologickými vzorci rodinného fungování. Nadměrná konzumace alkoholu, kromě psychického a fyzického zdraví člověka, ovlivňuje také jeho vztahy s okolím, především tím, že ničí zdraví jedinců a zasahují rodinu a tím i celou společnost. (Fisher, Škoda, 2009) Někteří autoři je označují jako nepřímé negativní vlivy: „These impacts can be describe as an unpleasant negative effect of alcohol consuption on other people and the society as a whole.“ (Hejda, Krajník, 2004, s. 31) Zmínění autoři mezi další negativní vlivy řadí také dřívější úmrtnost, zločinnost, nižší pracovní

výkonnost.

Urban

(2012)

přidává

ještě

dlouhodobou

nezaměstnanost,

bezdomovectví, finanční problémy, trestná činnost, nedokončené vzdělání a problémy v rodině jako je rozvod nebo zanedbávání dítěte. Je velmi důležité si uvědomit, že v některých případech může za vznik alkoholismu manželství nebo partnerství. „mnohé závislosti jsou odrazem jedincovi nespokojenosti ve stávajících vztazích, v rodině, v manželství, jsou snahou uniknout, získat nové zážitky, přátele…“ (Šmolka, 2008, s. 69) S tímto se shoduje také Matoušek (2008, 56) když dodává: „Závislost na alkoholu vzniká častěji až v průběhu soužití muže a ženy.“ Nešpor (2011) zmiňuje rodinné struktury jako původce alkoholismu a dále dodává: „Důsledkem pijáctví v rodině je jeho odraz na děti.“ Dítě přejímá vzorce chování svých rodičů, snadno tak může docházet k transgeneračnímu přenosu. Nastávají však situace, kdy děti rázně odmítají příkladu svých rodičů a alkohol odmítají. To, že děti přebírají různé modely chování svých rodičů, potvrzuje také Kohoutek (2007, s. 208) „Spousta dětí a mladých lidí se učí pít alkohol ve svých rodinách.“ Matoušek, Pazlarová (2010) zdůrazňují, že problémy v rodině, která se potýká s alkoholismem jednoho z členů, působí i na již dospělé děti. Tyto problémy jsou spíše psychického rázu. Jedná se zejména o sklon k různým závislostem, deprese, úzkosti a také problémy s navazováním nových vztahů. Tento jev zmiňuje také Profous (2011, 68), který k tomuto uvádí: „Škody způsobené pijáctvím jednoho či obou rodičů se neobjevují jen u malých dětí v rodině, ale objevují se také u již dospělých jedinců.“ Podle zmíněného autora mohou mít dospělý jedinci problémy s tím, že se nedokáží bavit, potýkají se s tím, že je pro ně těžké určit, které chování je správné, často lžou a to i v situacích, kdy je lehké říci pravdu, mají problémy s intimními vztahy, berou samy sebe velice vážně, jsou impulzivní. 39

Matoušek (2008) uvádí, že existenci rodiny ohrožuje spíše alkoholismus ženy než muže. Venglářová (2008) a Kohoutek (2007) se s tímto názorem rovněž shodují a dodávají, že nadužívání alkoholu u žen, není tak časté jako u mužů, zato je mnohem více nebezpečné. „Muži na rozdíl od žen, pijí veřejně. Větší podíl na jejich závislosti má příležitost a konstituční vloha závislosti.“ (Nešpor, 2011, s. 37) Společnost bývá k mužům alkoholikům shovívavější než k ženám. Lovasová (2005) uvádí, že ženy zůstávají po boku svého partnera alkoholika desetkrát častěji, než muži se ženou, která je alkoholička. Alkoholici svou závislost často ospravedlňují a hledají důvody, proč nemohou přestat. Odborníci se shodují na tom, že významnou roli při léčbě alkoholismu má rodina. „V léčbě alkoholové závislosti hraje velkou roli rodina.“ (Profous, 2011, s. 57) Pavlas (2001, s. 36) k tomuto dodává „Významnou roli při odvykání hraje životní partner alkoholika.“ Užívání alkoholu ovlivňuje děti již od narození. Csémy, Nešpor (2001) sestavili tři hlavní okruhy problémů u dětí, které vyrůstají v rodině alkoholika. Jedná se o antisociální jednání (zvýšené riziko agresivního chování, hyperaktivity, delikvence), emoční problémy (psychosomatické problémy zahrnující např. noční pomočování, deprese, astma), škola (objevují se problémy s učením, je také ovlivněno čtení, pozornost, problémy s chováním). V rodinách často dochází k tomu, že manželky alkoholiků často hledají spojence proti otci právě ve svých nezletilých dětech. Přenášejí na ně část svých problémů, čímž děti nadměrně zatěžují a neurotizují. (Venglářová, 2008) Totožný názor zastává i Nešpor (2011), který zdůrazňuje názor, že děti jsou v rodinách neúměrně zatěžovány zejména tím, že je velká zodpovědnost přenášena především na starší sourozence, kterým je tímto předčasně vnucena role dospělého. Děti se s takovouto situací vyrovnávají různě. Kraus (2008) zmiňuje únikovou reakci dítěte před problémy v rodině. Vyznačuje se osamělostí, uzavřeností, tichostí. Nešpor (2001) dělí reakce dětí do několika skupin: rodinný hrdina, přebírá nároky za problémové rodiče, v dospělosti může trpět méněcenností. Ztracené dítě bývá uzavřené, jen stěží komunikuje, uniká do světa snění. Černá ovce snaží se odvést pozornost od rodinných problémů na úkor svého patologického chování, zlobení, záškoláctví, krádeže aj.

2.5.2 Domácí násilí „Domácí násilí je označení pro násilné jednání, kterým dochází k nebezpečnému útoku proti životu, zdraví, svobodě nebo lidské důstojnosti. K tomuto dochází v bytě nebo v domě společně obývaném násilnou osobou i osobou, proti níž takovýto útok směřuje. V rámci 40

domácího násilí je možné jednoznačně identifikovat osobu násilnou i osobu ohroženou, proti níž útoky směřují.“ (Důvodová zpráva k zákonu č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti domácího násilí) Čírtková (2008) charakterizuje domácí násilí jako dlouhodobé, opakované, stupňující se násilí fyzického, psychického nebo také sexuálního rázu. Jedná se o asymetrický vztah, který vede ke stabilnímu rozdělení rolí na ohroženou a násilnou osobu. Ševčík a Špatenková (2011) korespondují s Čírtkovou, když zmiňují charakteristické znaky domácího násilí, jedná se o dlouhodobost, opakovanost, asymetrii (vztah je nerovnoměrný, pachatel je dominantní), specifičnost vztahu (osoby blízké), stupňovitost a neveřejnost. Pachatelem domácího násilí může být kdokoliv. Bílý kruh bezpečí rozlišuje typologii pachatelů, dle jejich psychologického profilu a to rozpadlý alkoholik, nepolepšitelný násilník, stresový slaboch, domácí násilník (tzv. násilník dvojí tváře), normální násilník (pachatel, který kopíruje vzor, své původní rodiny), reaktivní násilník a jiný násilník (do této kategorie lze zařadit, všechny ostatní typy, jež nespadají pod ostatní uvedené kategorie). (Střílková, 2009) Voňková a Spoustová (2008) uvádějí typická chování, která jsou charakteristická pro pachatele domácího násilí, jedná se o nízkou sebeúctu, impulzivitu, alkoholismus, žárlivost, nezvládání stresových situací, nedostatek asertivity, problémy v komunikaci. Králíčková (2011) charakterizuje profil pachatele slovy potřeba moci, kontroly a dominance. Dítě jako svědek domácího násilí je vážně ohroženo ve svém vývoji, je ohrožen jeho psychický i fyzický stav a také vztah k okolnímu světu. Dítě ztrácí pocit bezpečí a jistoty. „Děti vystavené agresivnímu chování mezi rodiči nebo násilnému chování vůči prarodičům lehce přejímají takové vzorce chování také ve svém vlastním jednání.“ (Langmeier, Krejčířová, 2006, s. 299) Bednářová k tomuto dodává (2009), že u takovýchto dětí dochází k tzv. transgeneračnímu přenosu modelu násilného vztahu. Chlapci se mohou agresivně projevovat, dle vzoru svého otce a dívky přejímají pozici oběti, čím se identifikují s matkou. Čírtková (2008) uvádí, že zásadním způsobem bývá zasažena emocionalita dítěte, jeho prožívání a chování. Dítě trpí pocity smutku, úzkosti, strachu, bezmoci, poruchou pozornosti, nízkým sebevědomým. Zmiňuje také tzv. emoční prázdnotu, která se projevuje útlumem prožívat, což může v dospělosti vést k tomu, že dítě v dospělosti hledá situace vyznačující se velkou dynamikou a prožitkem. Hoskovcová (2009) doplňuje, že děti prožívající stresové 41

situace ve svých rodinách na ně mohou reagovat regresí, tj. návratem do předchozího vývojového období. Mezi příznaky patří žvatlání, noční pomočování, noční můry. Dítě v domácnosti, kde domácí násilí probíhá, se může stát nejen jeho svědkem, ale také jeho objetí. Mimo to se může stát prostředkem manipulace agresora, který se jeho prostřednictvím může snažit získat převahu nad obětí.

Domácí násilí ovlivňuje celou

osobnost dítěte, největším rizikem domácího násilí však je, že se může v pozdějším věku stát jeho pachatelem. (Dávid, 2010) To že je dítě v konfliktech rodičů využíváno potvrzuje také Berger (2011, s. 132), když uvádí: „Dítě je hluboce zasaženo scénářem konfliktů a dokonce je v nich i využíváno.“

2.5.3 Nezaměstnanost v rodině Ztráta zaměstnání znamená pro většinu lidí velký zásah do života. Nezaměstnanost jednoho z členů rodiny ji staví do zcela nové situace. Na rodinu má negativní, ale i pozitivní vliv, který se projevuje soudržností, podporou a pomocí od všech členů rodiny. Negativně ji ovlivní zejména po stránce finanční, dochází také k narušení denních zvyklostí, změna sociálních vztahů, rozdělení úkolů a také sociální izolovanost nezaměstnaného. Napětí a stres ze ztráty zaměstnání se může negativně odrazit na partnerských vztazích. (Mareš, 2002) „Souhrnně lze říci, že nezaměstnaní lidé cítí vyšší hladinu psychické nepohody, úzkost a depresi, většinou doprovázenou nižší sebeúctou a sebevědomím.“ (Hoskovcová, 2009) Z výzkumu Buchtové (2002), zaměřeném na zkoumání psychologických a zdravotních důsledků ztráty práce, vyplívá, že v některých případech se neurotické potíže přenášejí z nezaměstnaného na zaměstnaného partnera nebo i děti. Krebs (2005, s. 25) k tomuto dodává: „Nezaměstnanost mění pozici a autoritu nezaměstnaného v rodině, může rozbít partnerské vztahy, ovlivnit sňatečnost i porodnost, omezit sociální kontakty rodiny, často pak i její výchovnou funkci.“ Rodina však není nezaměstnaností pouze ohrožována, pro nezaměstnanou osobu se právě rodina může stát útočištěm. Podpora od členů i širší rodiny sehrává většinou pozitivní roli. Mohou však nastat krizové situace, se kterými si ani rodina neporadí a pak se stávají nejen klienty sociálního státu, ale také objektem sociální práce. (Buchtová, 2002)

42

2.6 Syndrom deprivovaného dítěte Langmeier a Matějček (2011) se shodují na tom, že psychická deprivace je stav, který vzniká, jestliže člověk nemá uspokojeny základní psychické potřeby v dostatečné míře a po dostatečně dlouhou dobu. Konečná (2012) uvádí, že pro zdravý psychický vývoj dítěte je zásadní naplňování několika základních potřeb. Jedná se o potřebu prvotních citových a sociálních vztahů, potřeba jistoty ve vztazích a z ní odvozený pocit základní životní důvěry – bezpečí, potřeba vedení, autority, stálosti ve výchově, potřeba identity, otevřené budoucnosti, spravedlnosti, potřeba určitého množství, kvality, proměnlivosti vnějších smyslových podnětů. Matoušek a Pazlarová (2010) zdůrazňují také potřebu poznávání, experimentování, dále hry volné, tvořivé i vázané pravidly. Vágnerová (2008) uvádí, že z psychologického hlediska je nejzávažnější citová a sociokulturní deprivace. „Chování deprivovaných dětí je v současnosti označováno také jako reaktivní porucha vazby. Příslušným souborem příznaků nechutenství, neschopnost přibírat na váze, obtížná uklidnitelnost, nutkavé chování, utlumení sociálních interakcí, nepřiměřené vztahy k cizím osobám.“ (Matoušek, Pazlarová, 2010, s. 29) Projevy psychické deprivace jsou časté a mnohotvárné. U dětí do tří let věku se projevuje opožďováním celého psychomotorického vývoje. Nápadná je mělkost sociálních vztahů a citů, nedětský vážný výraz, rozmrzelá nálada, chudší duševní obzor. Citlivým ukazatelem deprivačního poškození je řeč. Počáteční vývoj řeči není nijak posilován, matka na komunikační pokusy dítěte nereaguje, a tím jeho rozvoj v této oblasti brzdí. (Langmeier, Matějček, 2011) K tomuto dodává Radvanová (2009, s. 31) „Řečový projev deprivovaného dítěte je chudý, chybí mu typická dětská radost a zvídavost.“ Dunovský (1999) uvádí, že „u hluboce deprivovaných dětí se projevuje výrazné zpoždění řeči, jejich řeč není někdy rozvinuta až do pěti let.“ V předškolním věku přetrvává u deprivovaných dětí povrchnost citových vztahů.

Matoušek a Pazlarová (2010) dodávají, že „v důsledku zpoždění řeči

je nutné u těchto dětí odložit školní docházku.“ Ve školním věku mají téměř všechny deprivované děti horší prospěch, než odpovídá jejich skutečným intelektovým schopnostem, mají výkyvy chování, neurotické potíže, prohlubuje se citová otupělost a nedůvěra k lidem. (Radvanová, 2009) Helus (2007) zmiňuje také, že po traumatizujících zážitcích v rodině se u deprivovaných dětí může také ve školním 43

věku někdy také rozvíjet agresivita. V pubertálním a adolescentním věku se projevují důsledky prožité deprivace v sociálních interakcích a ve vztahu ke kolektivu. (Langmeier, Matějček, 2011) Kraus (2014) k tomuto dodává, že u těchto jedinců může také docházet k posunu v hierarchii hodnot, což může vést ke zvýšenému vzniku rizikového chování. S tímto tvrzením souhlasí i Langmeier (2011, s. 49) když uvádí: „Zkušenost emočního strádání se projeví změnou v hierarchii hodnot. Neuspokojení v oblasti základní citové potřeby mění postoj k realitě.“ Důsledky prožité deprivace mohou přetrvávat i do dospělosti, kde se mohou projevit v partnerských vztazích, jako rodiče bývají nejistí při výchově svých dětí. Psychická deprivace je tedy vážné narušení psychického vývoje, může se projevit v celé struktuře osobnosti, v chování, v sociálním začleňování, v celé životní orientaci.

2.7 Shrnutí teoretické části Cílem teoretické části této diplomové práce bylo definovat rodinu, vymezit a charakterizovat jednotlivé funkce rodiny, vyzdvihnout význam a vliv rodinného prostředí pro utváření a další rozvoj osobnosti dítěte, vymezit pojem dysfunkční rodina a zdůraznit především negativní dopad na vývoj dítěte a jeho chování. Prostřednictvím jednotlivých kapitol bylo těchto cílů dosaženo. Na teoretickou část navazuje praktická část, která čerpá ze zjištěných teoretických poznatků a snaží se s nimi porovnávat zjištěné reálné skutečnosti.

44

PRAKTICKÁ ČÁST Cílem praktické části této diplomové práce je popsat život jedinců v dysfunkčních rodinách, zjistit dysfunkce jednotlivých rodin a popsat jejich prožívání a dopady na jedince.

3 Kvalitativní výzkum Pro empirické šetření byla zvolena kvalitativní metoda sběru dat. Kvalitativní výzkum vychází z interpretativních paradigmat a jeho základním cílem proto je porozumět sociální situaci, o které pak na základě výsledků provedené studie vytváříme teorii. V centru kvalitativního výzkumu se nachází člověk v jeho každodennosti. Podstatným znakem kvalitativního výzkumu je to, že se odehrává v přirozených sociálních podmínkách a o zkoumaný problém se zajímá intenzivně do hloubky. (Disman, 2011) Při provádění výzkumu touto metodou je nezbytné zachovat neutrální postoj vzhledem ke zkoumanému případu a jevům. Tímto má být dosaženo porozumění případu, tak jak je a nemanipulovat s daty, tak aby výzkumník dospěl k předem známým pravdám. (Chráska, 2007) Kvalitativní

výzkum

používá

induktivní

logiku.

Výzkumný

proces

začíná

pozorováním, sběrem dat a teprve potom jejich zpracováním, kdy výzkumník formuluje předběžné závěry, které ovšem nelze generalizovat k celé populaci. Jedná se pouze o závěry ke konkrétním případům. Výzkumník může vyslovit jen hypotetická zobecnění. (Žižlavský, 2003) Nevýhodou kvalitativního sběru dat je to, že výsledek výzkumu může být snadno ovlivněn výzkumníkem a také sběr dat a jejich analýza je časově náročná. (Disman, 2011)

3.1. Metody získávání kvalitativních dat Metodu bychom měli vybírat podle výzkumného problému. Při výzkumu byly použity tři metody a to případová studie, biografický a polostrukturovaný rozhovor. Tento typ rozhovoru je nejrozšířenější podobou metody interview, je u něj obvyklé změnit otázku nebo její pořadí, dle situace. U polostrukturovaného rozhovoru je definované tzv. jádro interview, což je minimum otázek, které je nutné při rozhovoru probrat. Na jádro se nabalují další doplňující otázky. (Miovský, 2006) Biografický rozhovor nebo také narativní interview je typ nestandardizovaného

kvalitativního

dotazování, 45

jeho

základní

charakteristikou

je,

že dotazovaný respondent je ponechán, aby volně vyprávěl na téma zvolené výzkumníkem. Zvolené téma vyprávění se přitom týká části nebo celku respondentovi biografie. Biografický rozhovor je založen na předpokladu, že volné vyprávění odhalí subjektivní zkušenosti, které by prostřednictvím přímého dotazování bylo jen těžko odhaleno. (Bláhová, 2010) Při rozhovoru je důležité zvážit obsah otázek, jejich formu a také pořadí. Na začátku rozhovoru je nutné navodit příjemnou atmosféru a prolomit případné psychické bariéry. Velmi důležité je zajistit souhlas se záznamem rozhovoru. (Chráska, 2007) Případová studie je metodou ve skrze kvalitativní jelikož dokáže naplnit všechny cíle kvalitativního výzkumu. Zkoumá jednotlivé případy do hloubky a to v jejich skutečném kontextu. (Hendl, 2005) Vzhledem k povaze výzkumu nebylo možné využít jiné metody. Rozhovor poskytl data pro případové studie, které dokáží nejlépe popsat životní příběh jednotlivce.

3.2 VLASTNÍ VÝZKUM 3.2.1 Výzkumný vzorek Kvalitativní výzkum sběru dat upřednostňuje záměrný výběr respondentů. Tento nám dává možnost vybrat případ, který ilustruje nějaký rys, který nás zajímá. (Disman, 2011) Vzhledem k výše uvedenému byl zvolen záměrný výběr. Respondenti museli splňovat několik kritérií:  jednotlivec, který vyrůstal v dysfunkční rodině,  věk více než 20 let,  společným rysem všech respondentů, musí být stejné bydliště,  respondent musí souhlasit s nahráváním rozhovoru.

3.2.2 Charakteristika respondentů Respondenti byli dvě ženy a muž, kteří splňovali výše zmíněná kritéria. Jednalo se o dospělé jedince, z toho důvodu, aby bylo možné posoudit to, jak vnímali svou situaci jako děti a jak ji vnímají teď jako dospělé osoby. Tímto výběrem také lze určit dopady dysfunkce 46

rodiny nejen na období dětství, ale také na to, jak jedince tato skutečnost poznamenala a jak ho ovlivňuje v dospělosti. Všichni respondenti s rozhovorem souhlasili, souhlasili i s jeho nahráváním. Vzhledem k ochraně osobních údajů jsou jména respondentů pozměněna. V případových studiích jsou použity i citace respondentů, které jsou uvedené v doslovném přepisu.

3.2.3 Časový a finanční plán výzkumu Příprava výzkumu začala již v květnu 2014, kdy byli vyhledáváni nejvhodnější kandidáti. Během srpna a září proběhly zmíněné rozhovory, které byly dále zpracovávány. Žádný z oslovených respondentů nežádal finanční odměnu za svůj čas, takže finanční náročnost byla nulová.

3.2.4 Zpracování dat Data pro výzkum byla získána z rozhovorů. Těžištěm rozhovorů bylo několik obecných otázek, ze kterých se vycházelo. Další otázky vyvstávaly u jednotlivých respondentů individuálně, dle toho kam se rozhovor ubíral. Informace, které byly získány za pomocí polostrukturovaného a biografického rozhovoru byly zpracovány do podoby případových studií. Případové studie obsahují také citace jednotlivých respondentů. V úvodu každé případové studie je stručně popsána orientační rodina respondenta, dále pak následuje životní příběh jedince se zvláštním zaměřením na individuální vnímání a prožívání dysfunkcí rodiny. Na závěr je provedeno shrnutí, interpretace výsledků a diskuze.

3.2.5 Příprava a průběh rozhovorů Jak bylo již uvedeno, pro výzkum byla zvolena metoda polostrukturovaného rozhovoru, který byl kombinován s biografickým rozhovorem. Před zahájením rozhovorů bylo sestaveno pár obecných otázek, ze kterých se vycházelo. Rozhovory s respondenty se uskutečnily v domácím prostředí. Byly zaznamenávány na mobilní telefon. Informace poskytli celkem tři respondenti. V případě respondenta č. 3 Jirky, se naskytla možnost rozhovoru také s jeho matkou a sousedkou, což umožnilo rozšířit jeho životní příběh o mnoho zajímavého a také dokreslit rodinnou situaci.

47

Před zahájením rozhovoru byl od respondentů získán souhlas s jeho nahráváním a objasněn motiv počínání. Všichni respondenti si přáli, aby jejich pravá jména nebyla v práci zveřejněna, což bylo respektováno. Proto byla jména respondentů pozměněna.

3.3 PŘÍPADOVÉ STUDIE 3.3.1 Respondent č. 1 – Petra (24 let) Matka Věk 43 let, má staršího bratra. Rodina vlastní, úplná, otec středoškolské vzdělání, matka vyučena. S rodiči a bratrem žila na vesnici v blízkosti města. Otec pracoval jako pojišťovací agent a matka byla v domácnosti. Veškeré záležitosti rodiny byly na bedrech otce, matka byla pouze opatrovatelkou dětí. Po materiální stránce byla rodina dobře zabezpečena. V rodině nebyl zaznamenán žádný patologický jev. Po ukončení základní školní docházky vystudovala obor brašnářka. Po ukončení studia nikdy nepracovala, vdala se a spolu s manželem se přestěhovala do malé obce. V průběhu manželství se jim narodily dvě děti, Petra a Jonáš. Manžel byl zaměstnán u zemědělského podniku jako zootechnik. Jelikož se matka po mateřské a rodičovské dovolené odmítala zapojit do pracovního procesu, tak životní úroveň rodiny klesala. Manžel hledal útěchu v alkoholu, což se brzy projevilo i na jeho chování. Manželku často bil a to i v přítomnosti dětí. V práci byl rázem ze zootechnika řadovým dělníkem a traktoristou. Jeho konzumace alkoholu se ještě zvýšila, což mělo negativní vliv na celou rodinu. Přesto všechno se matka do pracovního procesu nezapojila a rodina po materiální stránce velmi strádala. Opakovaly se půjčky od rodiny a nejrůznějších přátel. Matčin otec se od rodiny distancoval, jelikož se nemohl smířit se způsobem života své dcery. Matka se nechala několikrát psychologicky vyšetřit, vzhledem k tomu, že odmítala opakovaně nastoupit do zaměstnání, ale nikdy jí žádná psychická ani jiná nemoc nebyla diagnostikována, takže v průběhu svého života nepobírala ani nepobírá žádné sociální dávky. Do rodinného rozpočtu nijak nepřispívá.

48

Otec Věk 46 let, má mladšího bratra. Rodina vlastní, úplná. Otec vyučen, matka vysokoškolské vzdělání. Rodina bydlela ve větší obci. Otec pracoval jako voják z povolání, matka jako učitelka. Aspekty práce obou rodičů se promítaly do výchovy dětí, otec vyžadoval od synů pořádek a disciplínu. Matka kladla důraz na školní prospěch dětí. Na výchově dětí se podíleli oba rodiče. Po ukončení základní školní docházky otec studoval na střední zemědělské škole, poté na Mendlově lesnické a zemědělské univerzitě, studium však musel vzhledem k těhotenství Petřiny matky ukončit předčasně. Vzhledem k němu se rozhodují uzavřít manželství a stěhují se do malé obce, kde pracuje jako zootechnik. Vlivem událostí, které jsou uvedeny výše, otec společensky upadá a v současné době je z něj člověk závislý na alkoholu. Pracovní povinnosti je stále ještě schopen plnit. Spolu s matkou žijí stále spolu, k fyzickému napadání již nedochází, ale otec je častým terčem slovních ataků od své manželky. Její urážky nejsou nijak skrývané, běžně se tak děje na veřejnosti. Petra Petra se narodila jako první ze dvou sourozenců. Petra je povahou extrovert se sklony k exhibicionismu, emočně nevyrovnaná, vyznačuje se velkým výkyvem nálad, je popudlivá, často hubatá. Na druhou stranu je obětavá, i když svou obětavost často komentuje, má pocit, že je nedoceněna. Petra měla v dětství se svým bratrem standardní vztah. V současné době žijí v jedné obci a jejich vztah je přátelský. Jelikož matka stále nepracuje, Petra finančně svým rodičům vypomáhá. Petra v rodině zastávala funkci ochránce matky před agresivními výpady otce. Již od 11 let se raději zdržovala mimo domov, nejčastěji u kamarádek ze školy, kde zůstávala i přes víkend. O jedné spolužaččině matce mluví dodnes jako o své náhradní matce. K otci zastávala nenávistný a opovržlivý postoj, který se časem proměnil. Dnes k otci přistupuje s pochopením. Matce přikládá část viny za hrubé chování otce a také za jeho alkoholismus. V jistých oblastech jej plně chápe a tvrdí, že neměl jiné východisko. Vidí v něm pravého muže, který i přes nesnáze neopustil rodinu a staral se o ni. Zatímco matku vidí, jako

49

sobeckou osobu, která nebyla schopna přispět do rodinného rozpočtu, ač viděla, že její děti po materiální stránce strádají. V době školní docházky se Petra vší silou snažila osamostatnit, proto se často bezhlavě vrhala do partnerských vztahů. Ten poslední vztah jí však přivedl opět do blízkosti rodiny, vdala se za muže, který je sousedem jejich rodičů. Petra je s nimi v každodenním kontaktu, který je pro ni spíše zátěží, jelikož ji zejména finančně vysávají. Situace se vyostřuje, protože se jí v současné době narodilo druhé dítě a častá finanční výpomoc rodičům je velkou zátěží pro rodinný rozpočet Petřiny rodiny. V důsledku toho dochází mezi Petrou a jejím manželem ke střetům. Petra rodičům tuto pomoc není schopna odmítnout. Petra se potýká s častými depresemi, je nevyrovnaná, plačtivá. Již v nízkém věku začala sexuálně žít, kouřit a pít alkohol. Projevily se u ní také sklony k sebepoškozování, zhruba ve třinácti letech si opakovaně típala cigaretu o předloktí. V patnácti letech si opatřila první piercing a zanedlouho na to tetování. Petra je dnes matkou dvou dětí, je vdaná, žije v malé obci. Je na rodičovské dovolené. Její emoční labilita se často projevuje nevhodným chováním, které se obrací zejména proti manželovi. Je trochu s podivem, že ke svým rodičům a zejména k bratrovi se chová s úctou, nedokáže jim nic odepřít. Své děti jim často svěřuje do péče, aby mohla trávit čas s přáteli. Ve svých 24 letech má největší obavu z toho, že bude muset chodit po skončení rodičovské dovolené do práce. Právě Petra byla důvodem k tomu, že její rodiče spolu uzavřeli manželství. Z počátku je manželství docela poklidné nebýt otcovi matky, která Petřině matce vyčítá, že kvůli ní nechal studia na vysoké škole. „Možná proto začal tata chlastat, že mu to babička pořád připomínala, že z něho mohl být někdo a teď je jen blbej dělník.“ říká Petra. Situace v rodině se začala vyostřovat po narození Petřina bratra Jonáše, když matka svěřovala péči o děti často sousedkám a ani o domácnost se příliš nestarala. Otec často pracoval dlouho do večera a nebylo výjimkou, že již v práci s kolegy popíjel alkohol. Domů se často vracel již značně ovíněný a dokázalo ho vytočit k nepříčetnosti, když jak říká Petra „neměl teplou večeři, pak stačilo málo, jak říkala mamka a bylo zle.“ Otec často byl matku i v přítomnosti dětí, Petra vzpomíná na jednu událost „asi ze všech nejhorší bylo, když chtěl tata mamu rozřezat motorovou pilou, my jsme s bráchou už spali, když slyšíme hroznej řev pily dole v kuchyni, pak řvala i mamka, nebýt souseda, tak 50

nevím, nevím, jak by to dopadlo. Ještě teď když si na to vzpomenu, tak mám úplnou husinu.“ Bití a hádky byly v rodině takřka na denním pořádku. Rodina bydlela stranou od širší rodiny, takže v rodině neměl, kdo intervenovat. Jediný, kdo se vměšoval do vztahů uprostřed rodiny, byl otcův nadřízený, který otci často domlouval. Na otázku jestli si Petra pamatuje na hádky v rodině, odpověděla: „no, když jsem byla starší tak už jo, to byl vždycky hroznej rachot, mamka řvala, tata taky a my taky. Každej den jsme s bráchou trnuli, co bude, až se tata vrátí z práce, nejhorší na tom bylo to, že ho mama provokovala, i když věděla, že je nalitej, tak se vůbec nesnažila o to, aby nedělal bordel.“ Petra s bratrem tedy prožívala každodenní stres z toho, co se bude večer doma dít. Když byly děti starší, hledala u nich matka pomoc, takže se běžně stávalo, že držely otce, aby matce neubližoval. Otec se nikdy nepokoušel přestat pít alkohol, i když měl a má závažné zdravotní problémy. Matka hledá vinu jen na straně otce, nedokáže si připustit, že na jeho alkoholismu má také svůj podíl. Nedokázala jít do zaměstnání i přesto, že rodina finančně strádala a ocitala se v dluzích. Petra vzpomíná „všechno lepšího co jsme měli, nám koupila babička s dědou“ dále dodává „jednou jsem uklízela skříň a našla jsem tam papír z pracáku, kde mamce nabízeli nějakou práci, radši to schovala, než aby se tam šla zeptat a nám furt vykládala, že ju nikde nechcou, že je brašnářka, že vlastně nemá žádnou odbornost“ Již na základní škole se Petra všemožně snaží o to, aby byla co nejméně doma. Často přespává u své nejlepší kamarádky, která bydlí v sousední obci. Rodičům to nevadí, Petra tam tráví téměř každý víkend. Dostává se jí volnosti a také klidu, který ji doma tolik chybí. „vůbec se mi dom nechtělo, nejradši bych se k Markétce nastěhovala“ Jak vzpomínáš tedy na dětství celkově? „nijak dobře, nebýt Markétky, dědy a babičky, tak skočím pod vlak, to bylo pořád řevu a bordelu. Hrozně jsem se styděla za tatu, že je to taková troska. Nikdy s náma nikde nebyli ani si nepamatuju, že bysme třeba byli v obchodě a něco nám s bráchou koupili. Dárky a všechno bylo prostě doma, protože to vždycky koupili děda a babička. Ti k nám taky moc nejezdili, protože naši po nich chtěli vždycky jenom peníze.“ Petra neměla v rodině ani ten nejmenší pocit bezpečí a jistoty, to se projevilo jejími úniky za kamarádkou a později k partnerům, které si hledala vždycky starší, aby u nich mohla 51

bydlet. Již v šestnácti letech se stěhuje k příteli, rodiče na tom nevidí nic zlého. Dceru téměř nevídají. „S Romanem to byla paráda, nebyl to sice ideál, ale nemusela jsem být doma a taky mi dával peníze, takže jsem si konečně mohla i něco koupit a hlavně nikdo tam pořád neřval.“ Zajímalo tě co se dělo doma? „tak nebylo mi to jedno, ale stejně bych s tím nic neudělala, když jsem se mamky zastala, tak jsme dostali všichni i s bráchou.“ říká Petra. Co mamka chtěla někdy od otce odejít? „pamatuju si jen jednou, že utekla k dědovi, tata nás nechal u sousedů a jel za ňou, pak spolu večer přijeli. Jinak ne.“ Jak vidíme z výše uvedeného je patrné, že v rodině byly napjaté vztahy. Rodina spolu netrávila téměř žádný volný čas, žádné společné prázdniny, dovolené, prostě nic. Veškeré vzpomínky na dětství, které mi Petra uvedla, byly jen samé bití, nadávky a alkohol. Neuvedla ani jednu pozitivní věc. Situace v rodině se začala měnit, když začal dospívat Petřin bratr Jonáš. Jeho zásahy proti otci byly často, tak agresivní, že otec časem od násilí upustil. Čím víc se otec ve svých agresivních výpadech utlumoval, tím více se začala projevovat matčina uštěpačnost, hádavost, snaha otce za každou cenu ponížit ať už před dětmi, širší rodinou nebo před spolupracovníky. Petra k tomuto uvádí: „pamatuju si jednou, jak se brácha rozběhl a vrazil do taty, ten spadl a rozbil si hlavu o topení, všude bylo plno krve, kupodivu se tata uklidnil, než mu to mamka zalepila, tak aj vystřízlivěl, brácha pak utekl ven. Jednou se byly fakt hrozně venku na sněhu, nejhorší na tom bylo, že to viděla asi celá dědina, hrozně jsem chtěla někam utýct, abych tady už nemusela být.“ Petra si v dětství často přála, aby její otec umřel, aby už byl doma klid. Jako malé dítě jej považovala za jediného původce nepohody v rodině. Teprve když dospívala, začala si uvědomovat, že nebýt otce, tak nemají ani na pokrytí základních potřeb. „mamě bylo úplně jedno, že nemám na cestu na intr, nebo že chodíme oblíkaní, jak socky“ Během času svůj postoj k otci přehodnotila a dnes si uvědomuje souvislosti, které vedly k tomu, že se otec stal alkoholikem. Proč začal otec pít? „no co si pamatuju, tak mamka tatu pořád zhazovala, nic neumíš, nedělej to, ty seš úplnej kretén a tak, tak to bylo asi tím, nikdy jsem neslyšela, že by si naši řekli něco hezkýho nebo se objali nebo tak, nepamatuju si, že by mě tata někdy pohladil“ dále dodává „ten chlast byl pro něho takovej začarovanej kruh, čím víc pil, tím dělal v práci horší a horší práce, to ho štvalo, tak to řešil tím pitím a pořád dokola a dokola, no a doma dluhy kam se podíváš a vysmátou ženskou, která nic nedělá. Asi by mě taky jeblo.“ 52

Co teď vzpomínáš často na dětství? „no dřív ne, ale když se mi narodili kluci, tak si občas vzpomenu, na to co jsme s bráchou museli zažívat, to jsem vždycky ráda, že se máme, tak jak se máme a hlavně, že Honza (pozn. manžel) nepije. Dřív mě trápili noční můry, ale teď už ani ne.“ Jelikož znám Petru osobně mohu k jejímu případu dodat, že její nelehké dětství se dostává na povrch zejména, když se napije. Téměř vždy se pod vlivem alkoholu projevuje agresivně, zejména proti jejímu protějšku, nadávky se střídají s pláčem. Zjištěné projevy dysfunkce v rodině 1. Projevy zanedbávání péče – téměř žádná školní příprava, zanedbatelná kontrola ve volném čase, nezájem o volbu budoucího povolání. 2. Projevy psychického týrání – zejména ze strany matky, která hledala v Petře oporu a přenášela na ni problémy, které dítěti nepřísluší. Toto jednání lze označit jako emoční týrání. Petra musela od útlého věku řešit konfliktní situace, což se jí vzhledem k věku příliš dobře nedařilo. 3. Ekonomická dysfunkce – vzhledem k tomu, že matka nikdy nepracovala, byl životní standard rodiny snížený. Vybavení domácnosti bylo prosté, rodina nejezdila na žádné výlety, děti měly jen to, co jim obstarali prarodiče. 4. Osobnost rodiče – otec alkoholik, agresivní, impulzivní chování. Matka nevyzrálá a labilní. Uvedená případová studie popisuje život dítěte vyrůstajícího v dysfunkční rodině. Výše jsou shrnuté zjištěné rodinné dysfunkce.

3.3.2 Respondent č. 2 – Jitka (31 let) Matka Věk: 56 let. Vyrůstala na malém městě, ve vlastní rodině, jako nejmladší z pěti sourozenců, ale pouze do pěti let věku. V této době otec od rodiny odchází a matka není schopna se o děti postarat. Děti končí v ústavních zařízeních rozeseti po celé republice. Matka zůstává v ústavu až do svých osmnácti let. O této době nechce příliš mluvit.

53

Matka je vyučena jako obráběčka kovů, ale této práci se nikdy nevěnovala. Po ukončení studií pracovala jako dělnice v tírně lnu a poté jako lesní dělnice. Tuto práci vykonává dodnes. Krátce po odchodu z dětského domova se vdala a měla tři děti. Manželství však bylo problematické, mezi manželi docházelo často ke konfliktním situacím, jedním z důvodů byla matčina promiskuita. Otec Věk: 61 let. Vyrůstal na samotě s matkou a třemi dalšími sourozenci. Otce nikdy nepoznal. Matka měla pouze základní vzdělání. Vykonávala práci v lese nebo v blízkém hotelu uklízela. Otec vystudoval obor obráběč zemědělských strojů a začal pracovat v zemědělském družstvu jako traktorista. Krátce po studiích se oženil a měl již zmíněné tři děti. Neustálé rodinné problémy a matčiny nevěry řešil agresí vůči matce, ale později na celou věc rezignoval, uzavřel se sám do sebe. Péči o děti nechal výhradně v rukou matky a začal svoji nepohodu řešit alkoholem. Na výchově dětí se podílel pouze finančně. V současné době má za sebou tři neúspěšné odvykací kůry a také pokus o sebevraždu, kdy se po jedné hádce s matkou pobodal do břicha. Jitka Jitka se narodila v roce 1981 jako prostřední ze tří sourozenců. Pro matku byla outsider a tak celý život dělala vše proto, aby matce dokázala, že jím není. Během školní docházky u ní byla diagnostikována dyslexie a dysgrafie. Jitka je otevřená, již od mládí budila důvěru, proto byla pro mnoho lidí tzv. vrbou, které se mohli svěřit. Byla klidná až flegmatická. V kolektivu byla i proto oblíbená. Mezi její koníčky patřilo čtení, hra na klavír a také právě studium. Její významnou vlastností byla píle. Právě proto dokázala se svými diagnostikovanými poruchami vystudovat i vysokou školu. Sporty nepěstovala nikdy žádné. Vzhledem k tomu, že doma musela čelit častým výpadům ze strany matky, která ji napadala slovně i fyzicky dělala všechno proto, aby matce nezadala žádnou záminku pro toto jednání. Často tak bylo její chování pro kamarády nepředvídatelné. Postupem času se od svých kamarádů izolovala a začala žít imaginární život. Po dokončení střední školy si našla 54

přítele, což jí umožnilo okamžitě se odstěhovat z domova. Matku dlouhá léta nenavštěvovala vůbec. V současné době zastává významnou funkci v knihovně jedné nejmenované univerzity. Je svobodná, bezdětná, žije v partnerském vztahu. S rodiči se téměř nestýká, se sourozenci udržuje vřelé vztahy. Jak už bylo naznačeno výše, Jitka neměla s rodiči dobrý vztah. Otce vídala jen k večeru a to v pohrouženém stavu a matce se raději vyhýbala. Podle jejího vyprávění je patrné, že otce brala a bere i dnes jen jako figurku, která se chodí domů vyspat. Matka navíc otce před dětmi často ponižovala, takže smýšlení dětí o otci nebylo dobré. Bití, které se doma odehrávalo, bylo v době, kdy byly děti ještě malé, takže si jej téměř nepamatovala. Vzhledem k tomu, že byla Jitka velmi pilná, její prospěch ve škole byl dobrý. Matka na školní přípravu dohlížela. Obě její diagnostikované poruchy se jí podařilo překonat, a co víc, dokázala se dostat mnohem dál než její spolužáci, kteří žádnou poruchu neměli. Manželství Jitčiných rodičů bylo vynucené, jak sama říká „mama musela tatu pořád uhánět, aby si ji vzal, čekala s ním totiž Honzu (pozn. starší bratr).“ Po uzavření manželství se stěhují do malé obce, kde si pronajímají byt, otec pracuje jako traktorista, matka je v domácnosti. Čím déle byla matka doma, tím více se začala v obci, která nenabízela žádné kulturní vyžití, nudit a to se začalo projevovat nejprve směrem k otci. Měla sice doma malé dítě, ale to ji nezaměstnávalo natolik, aby neměla čas na jiné myšlenky. Začala vyhledávat pánskou společnost, což se otci pochopitelně nelíbilo a začal matku fyzicky napadat. Jitka vzpomíná: „mama mu nemůže dodneška zapomenout, že jí vyhodil z okna talíře, který dostala jako svatební dar.“ I přesto, že stávající život matce nevyhovoval, přišla s otcem opět do jiného stavu, čekali Jitku a o tři roky později také sestru Veroniku. Během času otec přestal matku bít. K hádkám, ale docházelo. „pamatuju si, že se naši hádali, ale postupem času tata rezignoval a utekl vždycky dolů do sklepa“ říká Jitka. Jak vzpomínáš na dětství? „pokud měla mama dobrou náladu, tak dobrý, ale když ji ruplo, tak to bylo děsný, čím jsme byli starší, tím to bylo horší, klidně nás nechala celý den šůrovat barák. Pamatuju si, že nás často nechala prát ponožky v rukách tak dlouho, až jsme měli úplně rozedraný ruce.“ Otec se v myšlenkách Jitky pohybuje jako šedá myš, která jakoby rezignovala na život. „Mama tatovi pořád nadávala, že nosí málo peněz, že je všechny prochlastá. Přitom z ní teď vylezlo, že našla jeho starý pásky (pozn. platové) a zjistila, že ji 55

dával téměř všechno a že ještě platil nájem a spoření, který ona shrábla a nedala mu ani korunu.“ Matka vládla v rodině pevnou rukou, vše jí muselo být podřízené. Pokud se jí cokoliv znelíbilo, obrátila svůj hněv proti dětem, protože otec byl raději ve sklepě, kde popíjel. Jitka vzpomíná: „Jak si brácha ostříhal vlasy a měl to samej zub, mama ho tak dlouho mlátila vařechou, až ji zlomila a to byla taková ta velká na prádlo. Honza si nemohl tehdy ani sednout, nebo Verču, jak shodila na vlakáči ze schodů a začala ji nadávat do feťaček jenom proto, že si čuchla k zapalovači nebo jak mě chytla za vlasy a začala mi mlátit hlavou o zeď, byl to hroznej teror. Často mě nazývala zákeřnou sviní, která ji dělá jenom naschvály.“ Je vůbec něco, na co ráda vzpomínáš? „možná na to, když nebyla mama doma.“ říká Jitka jednoznačně a pokračuje „dobrý bylo, když mama začala dělat v lese, to se domů vracela tak unavená, že zbytek dne prospala a my jsme mohli lítat po venku.“ Jitku nejvíce mrzí to, že se jich jejich otec nikdy nezastal, nechal je všanc matce, která pro ně byla hrozbou. Děti z ní měly paniku, což se projevovalo také směrem ke kamarádům. Matčina nálada určovala to, s kým se mohly děti stýkat. Jitka k tomuto uvádí: „když měla mama špatnou náladu, což bylo skoro pořád, zakázala nám bavit se s děckama, poslala nás ven a z okna nás sledovala, jestli se s někým nebavíme, když jo, tak zařvala, ať jdem domů a nastal teror. Někdy to nebylo tak hrozný, museli jsme třeba jen uklízet, ale jindy byla schopná celej den jen řvát a vyčítat nám to, že jsme jí zkazili život.“ Na adresu otce ještě uvedla: „když jsem byla malá, neměla jsem tatu ráda. Pořád jenom pil, když přišel domů, tak hrozně smrděl, on vlastně jako by ani nebyl. Teď je mi spíš líto, že musel prožít takovej život s naší mamou. Divím se, že od ní neutekl.“ Otec nebyl nikdy schopný od manželky odejít, raději snášel veškerá příkoří, kterých se na něj dopouštěla. Jeho situace vygradovala jednou natolik, že po hádce utekl do sklepa, kde se pobodal do břicha. Nebýt včasného zásahu sousedů, tak by to asi nepřežil. Po návratu z nemocnice se otec stěhuje ke své matce, která bydlí ve stejné bytovce jako jeho manželka. Ta se ho snaží několikrát přesvědčit, ať se vrátí domů, ale neúspěšné. Jitka k tomuto uvedla, že matce šlo jen o to, aby nemusela celý nájem platit sama. Během dětství neměla Jitka nikoho, ke komu by mohla tzv. utéct, komu se svěřit. Rodina totiž neudržovala žádné styky s širší rodinou a tak děti neměly kam jezdit třeba 56

na prázdniny. Neměly žádné útočiště. Situace se změnila, když Jitka začala studovat na střední škole. „Naschvál jsem chtěla jít co nejdál od domova, ať musím být přes týden na intru. V té době to bylo super, s mamou jsme se téměř neviděly, víkend jsem vždycky nějak přežila. Na intr jsem jezdila už v neděli v poledne, takže to rychle uběhlo“ říká Jitka. Při studiu se seznámila s Ondrou, který byl starší, měl vlastní byt a tak když bylo Jitce osmnáct, odešla z domu. Matka to sice špatně nesla, Jitce často vyhrožovala, ale Jitka se už domů nevrátila. Ondra Jitce poskytl domov, dával ji peníze, takže jí nic nescházelo. „to bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát, potkat Ondru znamenalo zbavit se Ivany.“ Matka svou pozornost obrátila k nejmladší ze sourozenců Veronice, kterou v průběhu času vyhodila na tři měsíce z domu a bylo jí zcela jedno, kde se nachází. „Z toho byla Verča hrozně špatná, neměla ani na cestu do školy, tak jsme pro ni s Ondrou dojeli a bydlela u nás. Našla si brigádu, po škole chodila uklízet výstaviště, aby měla aspoň nějaký peníze.“ Po nějakém čase matka trvala na tom, aby se Veronika vrátila domů, ta však odmítala. Nic jiného ji však nezbylo, matka ji vyhrožovala, že nahlásí na Policii, že utekla z domu. Veronice v té době nebylo ještě osmnáct, takže se domů vrátit musela. Nebyly to pro ni však veselé chvíle, jakmile se jí naskytla první příležitost, rovněž v podobě zajištěného partnera, odešla z domu také. Nejstarší bratr Honza zůstává s matkou v domácnosti nejdéle. Když si najde zaměstnání, přispívá matce nemalou částkou na chod domácnosti. Během času se však také od matky stěhuje pryč. Jak je patrné obě sestry si našly co nejdříve partnery, aby mohly odejít z domova, stejně tak jako Petra. Jitka však Ondru opustila záhy po tom, co začala pracovat, říká: „měla jsem dost peněz, abych si mohla dovolit bydlet sama, taky jsem Ondru prostě přerostla, on byl takovej jednodušší a to mi začalo hrozně vadit.“ Honza žije sám, zatím se mu nepodařilo najít si partnerku. Děti doma prožívaly krizové a stresové situace, pocit bezpečí a jistoty snad nikdy, jak uvádí Jitka „to snad jen když nebyla (matka) doma.“ Zajímavé je to, že všechny tři děti jsou cílevědomé, schopné a pracovité. Jakoby chtěli dokázat matce, že něco dokážou, že nejsou k ničemu, jak jim celý život říkala. S matkou komunikují jen ojediněle, spíše navštěvují otce, o kterém se však vyjadřují jako o chudáčkovi, který je labilní a nepamatuje si ani jejich jména. Dokonce otázky otcova pohřbu řeší zcela pragmaticky a bez emocí, když jsem se Jitky zeptala, jak tak klidně může mluvit o otcově 57

smrti, odpovídá „Míšo, když s tím počítáš celý život, tak ti to ani nepřijde, ono by mu vlastně bylo líp, stejně jenom tak přežívá.“ Projevy dysfunkce v rodině: 1. Projevy zanedbávání péče – otec se na výchově nepodílel vůbec. 2. Projevy psychického týrání – zejména ze strany matky, bití, ponižování, shazování, neustálá kritika. Otcův nezájem. 3. Osobnost rodiče – otec alkoholik, matka nevěra, nedostatečná sebekontrola, agrese, impulzivní a nepředvídatelné jednání, nespokojenost s rolí rodiče. Uvedená případová studie popisuje život dítěte vyrůstajícího v dysfunkční rodině. Výše jsou shrnuté zjištěné rodinné dysfunkce.

3.3.3 Respondent č. 3 – Jirka (35 let) Matka Věk 64 let, pochází ze čtyř sourozenců, narozená je v pořadí třetí. Vyrůstala v malé obci, ve vlastní, ale neúplné rodině. Otec od rodiny odešel, když jí bylo osm let. Matka měla pouze základní vzdělání a pracovala jako uklízečka, otec byl vyučen jako tesař a pracoval v lese jako dělník. Jirkova matka byla přísně vychovávána, v rodině nebylo místo pro žádné pomazlení, ani pochopení. Byla často bita, obzvlášť od matky. Studovala učňovský obor řeznice, který však nedostudovala, jelikož otěhotněla a vdala se. Spolu s manželem se přestěhovala do malé obce. Do manželství se narodily tři děti, mezi nimi jedna dívka, kterou matka často bila a nadávala jí. Nejmladší Jirka byl matčin oblíbenec. V rodině vládla pevnou rukou, její manžel jí musel být ve všem po vůli. Pracovala jako kuchařka, uklízečka v mateřské školce, poté měla invalidní důchod. V současné době je Jirkova matka v důchodu, ale vzhledem k rodinné situaci chodí do zaměstnání, pracuje v kotelně. Otec Věk 69 let, pochází ze šesti sourozenců a je z nich nejmladší. Vyrůstal v menším městě, ve vlastní, úplné rodině. Otec pracoval jako dělník ve stavebnictví, matka byla 58

kuchařka, oba byli vyučeni. Manželství rodičů bylo harmonické, Jirkův otec prožíval standardní dětství. Po uzavření manželství s Jirkovou matkou, začal rezignovat na život. Byl a i v současnosti je málomluvný. Svou ženu poslouchá na slovo, nikdy se nedokázal prosadit a to ani při výchově dětí. Svoje problémy začal utápět v alkoholu. Domů chodíval pozdě a často pod vlivem alkoholu. V současné době je již v důchodu, celý život pracoval v zemědělské výrobě jako traktorista. Jirka Narozen jako nejmladší ze tří sourozenců. Vyrůstal ve vlastní, úplné rodině, ve které dominovala matka a její výchovný styl. Rodina žije v malé obci. Jak už jsem uvedla výše, Jirka byl matčiným oblíbencem, což se často projevovalo nejrůznějšími ústupky. Roli otce v rodině zastával spíše Jirkův starší bratr, který se často dostával s matkou do konfliktu. Otec v rodině nefungoval vůbec, matka jej před dětmi často shazovala. Byl to pro ně pouze stroj na peníze. Rodina se často potýkala s matčinými výpady nejen proti otci, ale také proti Jirkové sestře, která byla často trestaná a to i bezdůvodně. Jirka potom plnil u matky kompenzační roli, kdy si mohl vše dovolit. Matka ho psychicky neúměrně zatěžovala, kdy se mu svěřovala s problémy, které vzhledem ke svému věku nemohl správně pochopit. V důsledku toho Jirka přistupoval k otci neuctivě a dosti často velmi nevybíravě. Jeho výpady vůči otci byly matkou tolerovány. Jirka jako nejmladší člen rodiny měl výsadní postavení. Vzhledem k tomu, že matka měla pouze základní vzdělání, tak byla Jirkova příprava do školy nedostatečná, což se projevilo na jeho výsledcích. Matka byla také nedůsledná a Jirka se již na základní škole potýkal s množstvím neomluvených hodin. Ve třetí třídě propadl a byl nucen opakovat ročník. V kolektivu dětí nebyl nijak výrazný. Nápadná byla jeho hrubost vůči zvířatům. Jirka byl od dětství neprůbojný, což podle mě souvisí s tím, že mu matka, jak se říká „zametala cestičku“. Již v nízkém věku začal požívat alkohol, kouřit cigarety i marihuanu. Inklinoval vždy spíše k lidem, kteří se ocitali na okraji společnosti.

59

Dnes se Jirka prezentuje jako individualista, který se nehodlá přizpůsobit většinové společnosti. Po ukončení základní vojenské služby pracoval chvíli v Praze, kde začal brát tvrdší drogy. Po krátkém čase se opět vrátil zpět k matce. Jelikož byl nezaměstnaný, konfliktní a nepřizpůsobivý, matka ho byla nucena vykázat z bytu. V současné době Jirka přebývá na chlívku s hospodářskými zvířaty, kde si pro sebe vyčlenil kousek místa. Matka Jirkovi pomáhá, ale zpátky domů ho již vzít nechce. Jirka sbírá železo, pěstuje marihuanu a občas něco malého ukradne. Je častým objektem zájmů Policie. Jirkovy rodiče se stejně jako v případě Petra a Jitky brali z důvodu těhotenství matky. Jak vzpomínáš na dětství? „Na dětství, ale jo, dobře, to bylo všechno ještě v pohodě, akorát tata se mohl víc zapojit, ale máti nám to vynahrazovala, takže dobrý.“ Jak to myslíš s tím otcem? „No však víš, že tata chlastal, tak byl trochu víc mimo. Buď byl na statku, nebo zašitej ve sklepě, pak se nemohl divit, že mu máti občas něco vyčetla.“ Jirkova matka často slovně napadala otce a to i před dětmi. Jak uvedl Jirka „protože byl tata trochu jednodušší, tak dával mamě výplatu, aby ty peníze nerozházel, vždyť ani neuměl zaplatit nájem.“ Jirka se otci vyjadřuje jako o úplně neschopném jedinci. Z jeho vyprávění je patrné, že pro něj v dětství jakoby nebyl. Nikdy spolu netrávili společné chvíle, rodina fungovala bez otce, který žil jen v jejich stínu. Zato matka pro Jirku hodně znamenala, byl to pro něho člověk, který se ho vždy zastal. „vždyť i z intru mě vzala ona (pozn. matka), tata nebyl schopnej udělat vůbec nic.“ Jirka se na internátě v Albrechticích stal obětí šikany, jeho matka mu zařídila přeložení na jinou školu. I přesto, že byl Jirka šikanován, na vojně to byl on, kdo šikanoval. K tomuto uvádí: „však ti myšáci to potřebovali, jako sůl, držkovali, nechtěli nás poslouchat, tak jsme jim museli ukázat, kdo je pánem.“ Jirka doma cítil pocit jistoty a bezpečí, na rozdíl od své sestry, která byla často matkou fyzicky i slovně napadána. Jirka říká, že „ségra si s mamou moc nerozuměla.“ Na otázku jestli si myslí, že chování matky k sestře bylo nepřiměřené, odpovídá: „no, tak někdy to mama přehnala, ale jinak ani ne, ona ségra mamu hodně provokovala, co si tak pamatuju.“ Výpověď Jirkovi sestry se mi nepodařilo získat, ale od sousedky rodiny jsem se dozvěděla, že nenávist k dceři způsobila celková nenávist, kterou matka cítila ke všem dívkám. Údajně byla úplně nešťastná z toho, když se jí narodila holka a často říkávala, že ji nemůže ani vystát. Zmíněná sousedka, ještě uvádí, že kočárek s několika měsíčním miminkem nechávala stát dlouhé hodiny před domem bez povšimnutí. O dítě se staraly sousedky, matka přišla až tehdy, 60

když už to bylo nevyhnutelně nutné. Záměrně jsem se na rodinnou situaci doptávala místních obyvatel, abych mohla lépe dokreslit rodinnou situaci, jelikož Jirka není z mého pohledu zcela objektivní. Spolužák Jirkovi sestry Romany k tomuto řekl, že „Romana chtěla už v pubertě z domu, protože už nemohla snýst to věčný bití.“ Z výše uvedeného je patrné, že Romana v rodině zažívala nelehké chvíle. Možná právě proto se vdala již v osmnácti letech. Jirka se v rodině cítil dobře, to co se dělo ostatním členům rodiny nevidí zas až tak dramaticky. Matka o něj bedlivě pečovala, s otcem vycházel více méně dobře a to zejména díky tomu, že otec jeho slovní výpady přehlížel. Nikdy se nestalo, že by od něj dostal. Matka jej v jeho chování k otci spíše podporovala. Projevy dysfunkce v rodině: 1. Projevy zanedbávání péče – otec se na výchově nijak nepodílel. 2. Projevy psychického týrání – emoční zneužívání ze strany matky. 3. Osobnost rodiče – otec alkoholik, nízká sebedůvěra a sebehodnocení, matka nízká sebekontrola, impulzivní jednání, nízká schopnost empatie. Jirkova rodina byla, dle mého zjištění dysfunkční, ale Jirku tato dysfunkce příliš neovlivnila. Myslím, si, že se na tomto faktu podepsalo hlavně to, že byl matkou protěžovaný a také to, že právě matka byla tou dominantní osobností v rodině. Pokud by jí nebyla a byl jí otec, určitě by se na něm tato dysfunkce projevila. Na rozdíl od Petry a Jitky, nikdy nechtěl utéct z domova, neprožíval doma stres, neměl noční můry ani nic podobného. Měl pohodový život v zádech se starostlivou maminkou. Dle mého názoru právě toto způsobilo, že Jirka má tzv. neproduktivní charakter, který popsal Erich Fromm. Pro tento typ charakteru je typické to, že jedinec není schopen produkovat, to co potřebuje, přijímá od druhých buďto aktivně (vykořisťování) nebo pasivně, jedná se o poruchu socializace (tvorba vztahu k druhým a ochota jim poskytnout péči) nebo asimilace (získávání žádoucích předmětů). (Hunt, 2010) Během rozhovoru s Jirkou jsem měla možnost také chvíli pohovořit s jeho matkou, v jeho přítomnosti. Jelikož se Jirka pro rodinu stává čím dál tím větší zátěží, snaží se od něj matka trochu distancovat. V současné době se chystá přestěhovat spolu i s otcem do jiné obce, aby nemusela neustále trpět Jirkovi agresivní výpady, zejména proti otci. Při posledním z nich 61

se Jirka snažil otce vystrčit z okna. Nutný byl i zásah Policie. Dále matku také zatěžují Jírkovy dluhy, jelikož má nahlášené trvalé bydliště u rodičů, má matka přehled o jeho platebních povinnostech a zcela oprávněně, jak říká: „má strach z exekuce“ Přesto všechno se matka o Jirkovi vyjadřuje hezky a je schopná mu toho hodně tolerovat, ale „nechce, aby jí vybrali barák.“ říká na adresu případných exekutorů.

3.4 Shrnutí výzkumného šetření a diskuze Jednotlivé případové studie se snaží popsat a analyzovat vztahy a aktivity v sociální skupině (rodině). Každá ze zmíněných rodin se potýká s mnoha problémy neboli rizikovými faktory, jsou jimi domácí násilí, nezaměstnanost, zanedbávání rodičovských povinností a zejména závislost na alkoholu. Vlivem těchto rizikových faktorů se rodina stává dysfunkční a má negativní vliv na vývoj dítěte a to v oblasti psychické, fyzické i sociální. Z výzkumného šetření je patrné, že prožívání a vnímání dysfunkce rodiny, je pro každého jedince odlišné, záleží to zejména na rodinných okolnostech a dané dysfunkci. Při zpracování a analýze rozhovorů se objevilo několik společných znaků. Jedním z nich bylo to, že všechny tři rodiny spojuje závislost otce na alkoholu. U Petřina otce (případová studie č. 1) alkohol vyvolává velmi agresivní chování, které se obrací zejména proti její matce. Časté výpady otce rodinu celkově vyčerpávají a negativně se odrážejí na všech členech rodiny. Podle mého názoru toto jednání nejvíce ovlivnilo z celé rodiny Petru. Petra nejen, že byla svědkem hrubého chování otce, ale byla také neúměrně zatěžovaná ze strany matky, když ji využívala jako spojence proti otci. Petra musela řešit problémy, které jí nepříslušely. Tento jev je popsán v teoretické části, kdy Venglářová a Nešpor zmiňují, že se jedná o častý způsob chování manželek alkoholiků. Tento fakt tedy výzkum potvrdil. Dalším společným znakem je transgenerační přenos vzorců chování. Petřina matka nikdy nepracovala, byla zvyklá ze své orientační rodiny, že její matka také nikdy nepracovala. Petra je na tom podobně, jak sama říká: „nedokáže si představit, že po mateřské bude muset chodit až do konce života do práce.“ Jirkova matka byla v dětství svou matkou fyzicky týraná, stejně se chová i ke své jediné dceři. Společným rysem je také to, že Petra, Jitka i její setra Veronika opustily domov, hned jak to bylo možné. Všem k tomu dopomohl přítel, který byl zajištěný, aby u něj mohly bydlet. Takové muže si všechny hledaly záměrně. 62

Jak respondenti vnímali matku a otce jako děti a změnil se nějak jejich postoj v dospělosti? Jak bylo uvedeno v případové studii, Petra neměla v rodině lehké dětství. Jako dítě vnímala otce velmi negativně. „byla bych nejradši, kdyby vůbec nebyl, hrozně jsem se za něj styděla. Každý den jsme s bráchou trnuli, co se bude doma dít, až přijde z práce.“ říká Petra na adresu otce. Dnes Petra chápe, co otce dovedlo k alkoholismu, je si také vědoma toho, že jej matka provokovala, ale jak sama uvádí: „nikdy mu to nezapomenu, jsou chvíle, kdy si to uvědomuju víc, ale jsou i časy, kdy si na to skoro nevzpomenu.“ Noční můry, které mívala v dětství, jsou již minulostí, ale objevují se deprese, emoční labilita, úzkosti, což jak jsme zjistili v teoretické části práce je pro tyto děti typické. O těchto důsledcích se zmiňuje např. Matoušek a Pazlarová. Dnes má Petra s otcem přátelský vztah, jeho pití toleruje „on s tím nikdy nepřestane.“ Jako velké pozitivum Petra vnímá to, že se stará o vnoučata, má je rád a i ony jeho. „snaží se…“ Co se týče matky, samozřejmě, že ji jako dítě chápala jako oběť. Dnes ji má hodně za zlé, že se nezapojila do pracovního procesu, k tomuto uvádí: „bylo jí úplně jedno, že jsme kolikrát neměli co jíst, kdyby nebylo babičky a dědy, tak asi pojdeme na hlad.“ „Ke svatbě mi taky nedala nic, prý vím, že nemá peníze,“ dodává a přitom kroutí hlavou. I v tomto se výzkum shoduje s odbornou literaturou, když Mareš uvádí, že nezaměstnanost člena rodiny, ji ovlivňuje také po stránce finanční. Petra řekla, jednu velmi zajímavou věc: „když jsem byla malá, nechápala jsem, proč jí tata bije, dneska se divím tomu, že už ji nebije“ tato věta zcela vystihuje Petřin postoj k rodičům. Přesto všechno udržuje Petra i s matkou dobré vztahy, jelikož je ráda, že jí pomáhá s dětmi. Jitčin (případová studie č. 2) otec také pije, ale neprojevuje se agresivně, takže jeho alkoholismus rodinu přímo neohrožuje. Hrozbou v této rodině je Jitčina matka, která nepije, neužívá žádné jiné návykové látky ani medikamenty, ale chová se velmi nevhodně ke všem členům rodiny. Jitka uvádí, že „všechno co jsme prožívali má původ v jejím dětství (matčině), když si vzpomenu, co nám vyprávěla, tak jsme se my měli jako v bavlnce.“ Jitka zažívá s matkou nelehké chvíle, matka ji neprojevuje téměř žádnou náklonost, často ji shazuje, ponižuje a nepřiměřeně trestá, stejně se chová i k sourozencům. Jitku toto matčino chování 63

povzbuzuje k vyšším cílům. Snaží se matce dokázat, že stojí za víc. V tomto případě to má na osobnost Jitky pozitivní dopad. V dětství měla Jitka z matky velký strach, udělala by cokoliv, aby matce nezadala žádnou příčinu k výčitkám. Často nechápala, co dělá špatně, že ji matka tak často trestá. Jitka říká, že její špatné nálady často připisovala tomu, že jí otec nedával peníze na domácnost, což jak se ukázalo později, nebyla pravda. Matka si neustále stěžovala „že dře v lese, živý děcka a tata si svoje penízky prochlastá.“ Tak jak matka předkládala otce dětem, tak ho vnímali. Dnes Jitka chápe souvislosti a otce vidí jako matčinu oběť. Mrzí ji pouze to, že se jich nikdy nezastal, že nikdy neudělal nic, co by matku usměrnilo. Jitka je pragmatická žena, dnes se na vše dívá s nadhledem. „nemá cenu se v tom nějak babrat, to už bylo, je to za námi.“ Pokud mluví o matce, používá většinou její křestní jméno, málo, kdy ji nazve matkou. Je zajímavé, že Jitčino dětství ji v dospělosti příliš neovlivnilo, za zmínku snad stojí jen to, že ve svých 31 letech stále neplánuje rodinu. Domnívá se, že by nebyla dobrou matkou. Situace v Jirkově rodině je totožná s tou v Jitčině, avšak s tím rozdílem, že matka se nevhodně chová ke všem ostatním členům rodiny kromě Jirky, toho naopak protěžuje. Řekla bych, že Jirka s matkou tvoří takovou koalici, která je v rodině dominantní. Jirka nevhodné chování matky příliš neřeší, tvrdí, že pokud se nevhodně chovala, tak jen protože ji ostatní k tomuto jednání vyprovokovali. Ani vzhledem k otci nezaujímá výrazně jiný postoj. Jako dítě kopíroval chování matky, kdy se k otci choval často neuctivě. Dnes o něm říká „je to dobrák, který je rád, že je rád.“ Nějaké souvislosti, které by mohly vést k tomu, proč se otec stal alkoholikem, si Jirka vůbec neuvědomuje nebo si je nepřipouští. Matku má stále rád, bere ji jako osobu, která stála celý život při něm. Je pravda, že ji finančně vysává, ale respektuje ji. Jirkova situace v rodině se jej příliš nedotýkala, a přesto Jirka v období dospívání tíhne k nejrůznějším závislostem, jako je kouření, pití alkoholu, užívání lehkých i tvrdých drog. Pokud má finanční prostředky, rád si koupí nějakou tvrdší drogu, jako je například pervitin, jinak se spokojí s marihuanou, kterou si sám pěstuje.

64

Jirka v dětství neměl žádný problém, doma se cítil dobře, měl se na koho obrátit, nicméně se z něj stal člověk, který v současné době žije na okraji společnosti. Domnívám se, že velký podíl na tom má právě jeho matka. Celý život za něj řešila případné problémy, Jirka si nikdy s ničím nedělal starosti. Jak se dysfunkce projevovaly v dětství a jak respondenty ovlivnily v dospělosti? Abych docílila větší přehlednosti, sestavila jsem dvě tabulky. Položky v tabulkách jsem zvolila na základě odborné literatury. Tabulky jsem sestavila na základě rozhovorů s respondenty. Prožívání dítěte Úzkost Strach Pocity bezmoci Vztek Lítost Agrese Pocity studu Uzavření do sebe Nervozita Těkavost Noční děsy Noční pomočování Zadrhávání Stydlivost, ostych Stranění se kolektivu Útěky z domova Snění Nerespektování autorit Krádeže Záškoláctví Sebepoškozování

Petra Ano Ano Ano Ano Ano Ano Ano Ne Ano Ano Ano Ne Ne Ne Ne Ano Ne Ano Ne Ano Ano

Jirka Ne Ne Ne Ne Ne Ne Ne Ne Ne Ne Ne Ne Ne Ne Ne Ne Ne Ano Ano Ano Ne

Jitka Ano Ano Ano Ano Ano Ano Ne Ano Ano Ano Ne Ne Ano Ne Ano Ne Ano Ne Ne Ne Ne

Tabulka 3 Prožívání dítěte První tabulka popisuje prožívání situace v rodině dítětem, tak jak mi ji respondenti popsali. Více méně shrnuje již výše uvedená fakta. Následující tabulka s názvem Dopady dysfunkční rodiny na dítě v dospělosti, poskytuje přehled o tom, jaké důsledky si z toho dětství jedinci nesou. 65

Dopady dysfunkční rodiny na dítě Úzkost Deprese Agrese Lítost Pocity studu Stigma Nervozita Noční děsy Zadrhávání Obtíže s navázáním kontaktů Obtíže s navázáním partnerského vztahu Obava z fyzického kontaktu Problémy v partnerském soužití Sexuální promiskuita Sklon k užívání návykových látek Pohled na svět a na život

Petra Ano Ano Ne Ano Ano Ne Ano Ne Ne Ne Ne Ne Ano Ano Ano Spíše negativní

Jirka Ne Ne Ano Ne Ne Ne Ano Ne Ne Ne Ne Ne Ano Ano Ano

Jitka Ne Ne Ne Ne Ne Ne Ne Ne Ano Ne Ne Ne Ano Ne Ne

Pozitivní Pozitivní

Tabulka 4 Dopady dysfunkční rodiny na dítě v dospělosti

3.4.1 Krátká rekapitulace Petra V dětství pociťovala strach, stud, pocity vzteku, trpěla nočními děsy, do 11 let si cucala palec, což je jedním z příznaků emočního týrání dítěte. V období dospívání Petra trávila mnoho času mimo domov, chovala se promiskuitně, často chodila za školu. Brzy začala kouřit a pít alkohol. Docházelo u ní také k sebepoškozování. Petra nerespektovala autority, s tímto má problém i dnes. V současné době trpí úzkostmi, depresemi. Je nevyrovnaná, často nervózní. Na svého manžela klade vysoké nároky. Často se potýká s pocity méněcennosti. Dochází u ní k výbuchům vzteku. Jitka V dětství Jitka vnímala matku jako vážnou hrozbu, snažila se jí všemožně vyhovět. Často unikala do světa snění, nebo se dlouho toulala po okolí. Během dětství neměla možnost trávit čas mimo domov, ale s přechodem na střední školu dělala všechno proto, aby doma 66

trávila co nejméně času. Vzhledem k situaci v rodině si stejně, tak jako Petra, hledala staršího partnera, ke kterému by se mohla nastěhovat. Jitka neměla sklon k užívání návykových látek ani k ničemu podobnému. Jejím hlavním cílem bylo „zbavit se Ivany (matky).“ Jirka Jirka v dětství neprožíval žádný stres, ani strach, jedinou výtku měl Jirka k tomu, že jako rodina netrávili společný volný čas. Jirka si mohl v dětství dělat téměř vše, co si umanul. Tak mi tedy aspoň svou rodinnou situaci popsal. Pak je tedy zarážející, že jak on sám uvádí: „dětství bylo fajn, asi mi nic nevadilo“, že se v dospívání uchyloval k nejrůznějším závislostem a vyhledával party, kde se vyskytovaly sociálně patologické jevy. Tyto jeho projevy svědčí spíše o dítěti, které pochází z dysfunkční rodiny. Jirka z ní vlastně pochází, ale během rozhovoru, neřekl nic, co by mu na dětství vadilo, nebo scházelo, kromě již výše zmíněného společného trávení volného času. Jako laik se mohu domnívat, že k takovému chování přispěla přílišná volnost a také fakt, že Jirka neměl stanoveny téměř žádné hranice. Může se tak jednat o výsledek nedůsledné výchovy. Jak je patrné z výše uvedeného, alkoholismus má vliv na celkovou rodinu, ale závažnější dopady na vývoj dítěte má, pokud je spojen s agresivním chováním. Všichni tři otcové od rodin hledali v alkoholu kompenzaci nějakého problému (případová studie č. 2 a 3, ataky ze strany matky) nebo osobního selhání (případová studie č. 1, nedokončená studia, snížení pracovní pozice). V případě alkoholismu nebo domácího násilí je jasné, že dítě, později dospělý jedinec, k těmto vzorcům chování zaujme určitý postoj. Jasný postoj zaujala Petra, která nevhodné chování svého otce kompenzuje vysokými nároky na svého manžela, ten se stává také velmi často terčem její kritiky. Co se týče matek, řekla bych, že je k nevhodnému jednání dohnalo nepodnětné prostředí a možná také nenaplněné touhy. Jitčina matka, byla podle jejich slov, zvyklá často navštěvovat nejrůznější kavárny, zábavy, plesy a nyní v obci, která má 121 obyvatel nemá žádné kulturní vyžití. Tento rys spojuje ji a Petru. Ta vykazuje také podobné rysy. Neustále se topí v tom, že je nedoceněná a to v tom smyslu, že zde není nikdo, kdo by jí neustále připomínal její atraktivitu, což ji frustruje. V případě Petry bych řekla, že poškození je největší, jako jediná ze všech tří respondentů trpěla nočními můrami, depresemi, také se mi přiznala, že si do jedenáctého roku cucala před spaním palec a mnoho nocí proplakala. 67

Z výše uvedených případových studií vyplívá, že větší vliv na dítě má násilí mezi rodiči, než to když je dítě samo obětí násilí. Nutno dodat, že intenzita tohoto násilí nebyla destruktivní, ale byla častá. Výzkum také ukázal to, že dítě, na které nejsou kladeny žádné nároky má v dospělosti problém se začleněním do společnosti a s přijetím jejich norem. Což dokladuje Jirkův případ. Výzkum potvrdil také to, že děti z dysfunkčních rodin bývají také zanedbávány po stránce volnočasové. Žádná z výše uvedených rodin netrávila společný volný čas, nejezdili na výlety, nepěstovali žádné sporty, nehráli např. deskové hry aj. Jak uvádí Kraus (2008, s. 212) „Rodina jako celek, se jen zřídkakdy schází pohromadě a jen zřídkakdy spolu tráví volný čas. Manželé si vedle rodinného života, vytvářejí vlastní život, zpravidla vázány na zájmy nebo intimní vztahy. Děti jsou pak nuceny žít svůj vlastní život a jsou odkázány sami na sebe.“ Případové studie, které jsou zpracované v praktické části diplomové práce, se týkají jedinců, kteří vyrůstali v dysfunkčních rodinách. Na těchto případech byly dokladovány poznatky prezentované v teoretické části.

3.5 Doporučení pro praxi Tato práce je určena laické veřejnosti a zejména rodičům, kteří by se mohli občas zastavit a popřemýšlet o tom, jak se dítě cítí v rodině, která se potýká s alkoholismem otce, domácím násilím nebo bitím. Jako pozitivní věc bych zmínila to, že ne všechny děti, které se staly objetí špatného zacházení ze strany rodičů, musí mít v dospělosti nutně nějaký závažný problém, jak je vidět na Jitčině případě. Časté ataky ze strany matky ji vedly k tomu, aby na sobě usilovně pracovala a zdolávala cíle, které by se zdály jako nesplnitelné. Čímž tedy nechci nabádat rodiče, aby se ke svým dětem chovali špatně, ale spíš poukázat na tento jev, jako na malou naději pro všechny děti, které procházejí něčím podobným. Dále bych doporučovala všem rodičům, aby svým dětem příliš „nezametali cestičku,“ jelikož jak vidíme na případu Jirky, takové děti mohou mít v dospělosti problém osamostatnit se a začlenit se do společnosti.

68

Závěr Diplomová práce se zabývá dysfunkční rodinou a jejím vlivem na vývoj dítěte. Rodina „je největší hodnota, kterou společnost má.“ (Pavlíková, 2015, s. 3) Právě proto je důležité, aby správně fungovala. Každý z nás se narodil do rodiny a také nás všechny ovlivnila nejvíce právě rodina. Některé děti neměly to štěstí, aby se narodily do správně fungující rodiny a právě o nich je tato práce. Při výchově dítěte v rodině má rozhodující úlohu chování rodičů a jejich výchovný styl. Dítě přejímá vzorce chování svých rodičů, učí se z nich, bere je za své a významně jej ovlivňují i do budoucnosti. Jelikož i rodič je jen člověk a „člověk je tvor omylný,“ může v rodinách docházet k drobným chybám a problémům, ale ty by neměly být tak velké jako v případě dysfunkčních rodin. Zrychlující se životní tempo klade čím dál tím větší nároky na všechny členy rodiny a zejména pak na rodiče. Ti se potýkají s celou řadou problémů. V důsledku toho se mohou dostat do tíživé situace, kterou nezvládají řešit vlastními silami. Neměli by se bát požádat o pomoc, např. příbuzné nebo instituce, které se zabývají rodinou. Pokud tak neudělají, může to pro rodinu znamenat narušení některých základních funkcí, které by měla plnit. Poruchy funkcí se samozřejmě projeví také na dětech. Dysfunkční rodina není hrozbou jen pro její členy, ale také společnost. Výzkum potvrdil, že teoretická východiska popisující charakter dysfunkční rodiny, příčiny a důsledky nesprávné výchovy, se odráží v samotné praxi. Potvrdilo se také to, že dysfunkční rodina je pro dítě zátěží a odráží se i v dospělosti. Hlavním cílem diplomové práce bylo zjistit jaký vliv má dysfunkční rodina na dítě a jeho pozdější život, tento byl splněn.

69

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK

aj.

a jiné

apod. a podobně atd.

a tak dále

et.

a

kol.

kolektiv

např. například s.

strana

70

SEZNAM LITERATURY

 ARCHER, C. Dítě v náhradní rodině: nejčastější problémy při výchově mladších dětí v náhradní rodině. Vyd. 1. Praha: Portál, 2001. 119 s. ISBN: 80-7178-578-4.  BAUMAN, Z. Tekutá láska: o křehkosti lidských pout. Vyd. 1. Praha: ACADEMIA, 2013. 155 s. ISBN 978-80-200-2270-7.  BEDNÁŘOVÁ, Z. et al. Domácí násilí: zkušenosti z poskytování sociální a terapeutické pomoci ohroženým osobám. Praha: Acorus, 2009. 92 s. ISBN: 978-80254-5422-0.  BECHYŇOVÁ, V. KONVIČKOVÁ, M. Sanace rodiny: sociální práce s dysfunkčními rodinami. 1. Vyd. Praha: Portál, 2008. 152 s. ISBN: 978-80-7367-392-5.  BERGER, M. Když se rodiče rozvádějí: jak pochopit cítění dítěte a jak mu pomoci. Vyd. 1. Praha: Portál, 2011, 131 s. ISBN: 978-80-7367-843-2.  BLÁHOVÁ, V. Schutze: Místo narativního interview v metodologii sociálních věd. [online] E-polis.cz, 26. Dubna 2010. [cit. 10. 11. 2014] Dostupné z: http://www.epolis.cz/clanek/schutze-misto-narativniho-interview-v-metodologii-socialnichved.html.  BLOCK, S. D. et. al. Child sexual abuse. [online] 2013. [cit. 05. 01. 2015] Dostupné z: www.ucdenver.edu/academics/colleges/medicalschool/departments/pediatrics/subs/ca n/research/pubs/document.pdf.  BUCHTOVÁ, B. Nezaměstnanost: psychologický, ekonomický a sociální problém. Vyd. 1. Praha: Grada, 2002. 236 s. ISBN: 80-247-9006-8.  CSÉMY, L.; NEŠPOR, K. et al. Problémy s alkoholem v rodině: zpráva pro Evropskou unii. 1. vyd. Praha: Státní zdravotní ústav, 2001. 97 s. ISBN: 80-7071-1892.

71

 ČÍRTKOVÁ, L. Moderní psychologie pro právníky. Vyd. 1. Praha: Grada, 2008. 150 s. ISBN: 978-80-247-2207-8.  DÁVID, R. Dítě jako účastník řízení ve věcech domácího násilí. Dny práva – 2010 – Days of Law [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2010 [cit. 18. 2. 2015]. Dostupné z http://www.law.muni.cz/sborniky/dny-prava-2010/files/html.  DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. 4. vyd. Praha: Karolinum, 2011. 372 s. ISBN: 978-80-246-1966-8.  DUNOVSKÝ, J. Sociální pediatrie. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. 279 s. ISBN 80-7169-254-9.  Důvodová zpráva k zákonu č. 135/2006 Sb. [online]. psp.cz., [cit. 15. 1. 2015]. Dostupné z: http//www.psp.cz.  FISCHER, S., ŠKODA, J. Sociální patologie: analýza příčin a možnosti ovlivňování závažných sociálně patologických jevů. Vyd. 1. Praha: Grada, 2009. 224 s. ISBN: 978-80-247-2781-3.  GJUROVIČOVÁ, Š., KUBIČKA, J. Rodinná terapie: systematické a narativní přístupy. Vyd. 2. Praha: Grada, 2009. 280 s. ISBN: 978-80-247-2390-7. 

HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Velký psychologický slovník. Vyd. 4. V Portálu 1. Praha: Portál, 2010. 797 s. ISBN: 978-80-7367-686-5.

 HEJDA, J.; KRAJNÍK, V. Drugs: the social phenomenon of today. 1st ed. Prague: Police academy of the Czech Republic, 2004. 163 s. ISBN: 80-7251-156-4 (brož.).  HELUS, Z. Sociální psychologie pro pedagogy. Vyd. 1. Praha: Grada, 2007. 280 s. ISBN: 978-80-247-1168-3.  HENDL, J. Kvalitativní výzkum: základní metody aplikace. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. 407 s. ISBN: 80-7367-040-2.  HOSKOVCOVA, S. Psychosociální intervence. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2009. 184 s. ISBN: 978-80-246-1626-1.

72

 HUNT, M. Dějiny psychologie. Vyd. 2. Praha: Portál, 2010. 708 s. ISBN: 978-807367-814-2.  CHRÁSKA, M. Metody pedagogického výzkumu: základy kvantitativního výzkumu. Vyd. 1. Praha: Grada, 2007. 265 s. ISBN: 978-80-247-1369-4.  JANDOUREK, J. Sociologický slovník. Vyd. 2. Praha: Grada, 2012. 286 s. ISBN 97880-247-3679-2.  KOHOUTEK, R. Patopsychologie a psychopatologie pro pedagogy. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2007. 260 s. ISBN: 978-80-210-4434-0.  KOHOUTEK, R. Poznávání a utváření osobnosti. Brno: CERM, 2001. 275 s. ISBN: 80-7204-200-9.  KONEČNÁ, H. O negenetickém rodičovství trochu jinak. Vyd. 1. Praha: Středisko náhradní rodinné péče, 2012. 29 s. ISBN: 978-80-87455-20-3.  KRÁLÍČKOVÁ, Z. Právo proti domácímu násilí. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2011. 139 s. ISBN: 978-80-7400-381-3.  KRAUS, B. Sociální aspekty výchovy. Vyd. 2. Hradec Králové: Gaudaumus, 2008. 165 s. ISBN: 80-7041-135-X.  KRAUS, B. Společnost, rodina a sociální deviace. Vyd. 1. Hradec Králové: Gaudeamus, 2014. 157 s. ISBN: 978-80-7435-411-3.  KRAUS, B., POLÁČKOVÁ, V. et al. Člověk - prostředí – výchova: k otázkám sociální pedagogiky. Brno: Paido, 2001. 199 s. ISBN: 80-7315-004-2.  KRAUS, B. Sociální patologie. Vyd. 1. Hradec Králové: Gaudeamus, 2007. 325 s. ISBN: 978-807041-896-3.  KREBS, V. Sociální politika. 3. přeprac. vyd. Praha: ASPI, 2005. 502 s. ISBN: 807357-050-5.  LANGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie 2. Vyd. 2. Praha: Grada, 2006. 368 s. ISBN: 80-247-1284-9. 73

 LANGMEIER, J., MATĚJČEK, Z. Psychická deprivace v dětství. Vyd. 4. Praha: Karolinum, 2011. 399 s. ISBN: 978-80-246-1983-5.  LOVASOVÁ, L. Rodinné vztahy. Praha: Sdružení linka bezpečí, 2005. 35 s. ISBN: 80-239-5640-X.  MAREŠ, P. Nezaměstnanost jako sociální problém. Vyd. 3. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002. 172 s. ISBN: 80-864-29-08-3.  MATĚJČEK, Z. Co kdy a jak ve výchově dětí. Vyd. 2. Praha: Portál, 1999. 143 s. ISBN: 80-7178-320-X.  MATĚJČEK, Z. Krizové situace v rodině očima dítěte. Vyd. 1. Praha: Grada, 2002. 128 s. ISBN: 80-247-0332-7.  MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. 3. vyd. Praha: Slon, 2008. 161 s. ISBN 80-86429-19-9.  MATOUŠEK, O., PAZLAROVÁ, H. Hodnocení ohroženého dítěte a rodiny v kontextu plánování péče. 1. vyd. Praha: Portál, 2010. 184 s. ISBN: 978-80-7367739-8.  MIOVSKÝ, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Vyd. 1. Praha: Grada, 2006. 332 s. ISBN: 80-247-1362-4.  MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. 2. uprav. vyd. Praha: Slon, 2008. 323 s. ISBN: 97880-86429-87-8.  Národní koncepce rodinné politiky. [online] Praha: MPSV, 2005. 59 s. [cit. 05. 09. 2014]. Dostupné z: www.mpsv.cz/files/clanky/koncepce_rodina.pdf.  NEŠPOR, K. Návykové chování a závislost: současné poznatky a perspektivy léčby. 4. vyd. Praha: Portál, 2011. 173 s. ISBN: 978-80-7367-908-8.  NEŠPOR, K. Vaše děti a návykové látky. Vyd. 1. Praha: Portál, 2001. 160 s. ISBN: 80-7178-515-6.  PAVLAS, I. Člověk a drogové závislosti. Vyd. 1. Ostrava: Ostravská univerzita, 2001. 116 s. ISBN: 80-7042-197-5. 74

 PAVLÍKOVÁ, G. Naše rodina, naše problémy, naše řešení, aneb když se sejde rodinná rada. Vyd. 1. Pardubice: Amalthea, 2015. 16 s. ISBN: 978-80-904801-2-4.  PLAŇAVA, I. Manželství a rodiny: struktura, dynamika, komunikace. 1. vyd. Brno: Doplněk, 2000. 294 s. ISBN: 80-7239-039-2.  PREKOPOVÁ, J. Malý tyran. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000, 156 s. ISBN: 80-7178-4850.  PREKOPOVÁ, J. Děti jsou hosté, kteří hledají cestu. 4. vyd. Praha: Portál, 2003. 151 s. ISBN: 80-7178-854-6.  PREKOPOVÁ, J. Jak být dobrým rodičem: krůpěje výchovných moudrostí. Vyd. 1. Praha: Grada, 2001. 83 s. ISBN: 80-247-9063-7.  PROFOUS, J. Průvodce alkoholovou závislostí: především pro ženy pijících partnerů. 1. vyd. Praha: Galén, 2011. 108 s. ISBN: 978-80-7262-820-9.  RADVANOVÁ, S. Náhradní rodinná péče – představy a skutečnost. Praha: Univerzita Karlova, 2009. 99 s. ISBN: 978-80-87146-25-5.  Roční výkaz MPSV o výkonu sociálně-právní ochrany dětí za jednotlivé roky. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2013. 152 s.  SATIR, V. Kniha o rodině. 2. vyd., Praha: Práh, 2006. 357 s. ISBN 80-7252-150-0.  SMUTKOVÁ, L. Sociální práce s rodinou. Hradec Králové: Gaudeamus, 2007. 107 s. ISBN: 978-80-7041-069-1.  SOBOTKOVÁ, I. Psychologie rodiny. 1. vyd. Praha: Portál, 2012. ISBN: 978-80-2620217-2.  Statistická ročenka z oblasti práce a sociálních věcí 2013. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2014, 147 s. ISBN: 978-80-7421-075-4.  STŘELEC, J. Kapitoly z rodinné výchovy. 1. Vyd. Praha: Fortuna, 1992. 157 s. ISBN: 80-85298-84-8.

75

 STŘÍLKOVÁ, P. Vykázání jako prostředek ochrany před domácím násilím. Vyd. 1. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2009. 91 s. ISBN: 978-80-7418-020-0.  ŠEVČÍK, D., ŠPATENKOVÁ, N. Domácí násilí: kontext, dynamika a intervence. Vyd. 1. Praha: Portál, 2011. 186 s. ISBN: 978-80-7367-690-2.  ŠMOLKA, P. Manželská a rodinná trápení. Vyd. 1. Praha: Portál, 2008. 192 s. ISBN: 978-80-7367-448-9.  ŠPAŇHELOVÁ, I. Jak usměrňovat agresivitu. Praha: vzdělávací institut ochrany dětí, 2007. 12 s. ISBN: 978-80-86991-00-9.  ŠPATENKOVÁ, N. a kol. Krize: psychologický a sociologický fenomén. Vyd. 1. Praha: Grada, 2004. 129 s. ISBN: 80-247-0888-4.  ŠPECIÁNOVÁ, Š. Ochrana týraného a zneužívaného dítěte. Praha: Linde, 2003. 156 s. ISBN: 80-86131-44-0.  ŠULOVÁ, L. Raný psychický vývoj dítěte. 2. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2010. 247 s. ISBN 978-80-246-1820-3.  TOLSTOJ, L. N. Tři podoby lásky. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1999. 139 s. ISBN: 807021-319-1.  URBAN, L. Sociální deviace. 2. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 231 s. ISBN: 978-80-7380-397-1.  VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 1. Vyd. Praha: Portál, 2008. 444 s. ISBN: 80-7178-496-6.  VANÍČKOVÁ, E. Tělesné tresty dětí. 1. vyd. Praha: Grada, 2004. 116 s. ISBN: 80247-0814-0.  VENGLÁŘOVÁ, M. Průvodce partnerským vztahem. 1. vyd. Praha: Grada, 2008. 128 s. ISBN: 078-80-247-2054.  VESELÁ, J. Škola zdraví pro 21. století: zdravotně znevýhodněná rodina, aneb klopýtání životem. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita ve spolupráci s MDS, 2010. 139 s. ISBN: 978-80-210-5314-4. 76

 VOŇKOVÁ, J., SPOUSTOVÁ, I. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. 2. přepracované vydání. Praha: proFem, 2008. 244 s. ISBN: 978-80-903626-7-3.  VYMĚTAL, J. Lékařská psychologie. 3. aktualiz. vyd., v nakl. Portál 1 vyd. Praha: Portál, 2003. 397 s. ISBN: 80-7178-740-X.  VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. Aplikovaná sociální psychologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2001. 260 s. ISBN: 80-247-0042-5.  WALSH, F. Family resilience: a framework for clinical practice. [online] Family process, 2003. [cit. 02. 12. 2014]. Dostupné z www.readcube.com/articles.  WINTON, M. Child abuse and Neglect. Boston: Allyn and Bacon, 2001. 268 s. ISBN: 0-205-30877-5.  ŽIŽLAVSKÝ, M. Metodologie pro sociální politiku a sociální práci. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 142 s. ISBN: 80-210-3110-7.

77

SEZNAM TABULEK A GRAFŮ

Graf 1 - Statistické srovnání ohlášených případů týrání a zneužívání dětí…………………. 37

Tabulka 1 - Rozdíly mezi funkční a dysfunkční rodinou……………………………………27 Tabulka 2 - Počet týraných, zneužívaných a zanedbávaných dětí podle struktury týrajících a zneužívajících osob v roce 2013……………………………………………………………38 Tabulka 3 - Prožívání dítěte………………………………………………………………… 65 Tabulka 4 - Dopady dysfunkční rodiny na dítě v dospělosti…………………………......... 66

78