UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Filozofická fakulta Katedra politologie a evropských studií
Marie Nálepová
Analýza volebního systému Spolkové republiky Německo (Zařazení do typologie volebních systémů) Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: Doc. Mgr. Pavel Šaradín, Ph.D.
OLOMOUC 2009
Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně na základě uvedených pramenů a literatury. V Olomouci dne 23. března 2009
Ráda bych poděkovala docentovi Pavlu Šaradínovi za vedení práce, připomínky a pomoc, které mi poskytl v průběhu psaní práce. Dále také děkuji všem, kteří se podíleli na finálních úpravách celého textu.
Obsah Úvod ...................................................................................................... 1 1
Poměrné volební systémy ............................................................... 9
2
Smíšené volební systémy ............................................................. 13 2.1
3
4
Typologie smíšených volebních systémů ............................... 15
2.1.1
Typologie podle Massicotte a Blaise ................................ 15
2.1.2
Typologie podle Shugarta a Wattenberga ........................ 16
Volby do Bundestagu .................................................................... 19 3.1
První volební zákon poválečné Spolkové republiky ................ 19
3.2
Druhý hlas .............................................................................. 21
3.3
Volební systém po sjednocení ................................................ 22
3.4
Důsledky volebního systému .................................................. 24
Proporční, nebo smíšený? ............................................................ 27 4.1
Názory .................................................................................... 27
4.2
Volby do Bundestagu v letech 1998–2005 ............................. 32
Závěr.................................................................................................... 40 Prameny a Literatura ........................................................................... 44 Prameny ........................................................................................... 44 Literatura .......................................................................................... 45 Přílohy.................................................................................................. 50 Abstrakt................................................................................................ 53
Úvod Volební systémy představují státem stanovená pravidla přípravy voleb, jejich organizace, jejich průběh a zjišťování volebních výsledků.1 V současné době existuje nespočetné množství volebních systémů, přičemž i stejně nastavený systém může produkovat ve dvou zemích rozdílné výsledky. Po dlouhou dobu byly volební systémy děleny na většinové a poměrné a to podle mechanismu volební formule, pomocí které jsou hlasy převáděny na mandáty. V případě většinových volebních systémů se uplatňuje pravidlo většiny, kde vítěz bere vše (obvykle jeden mandát) a u poměrných systémů jsou mandáty mezi kandidáty rozdělovány dle vzájemného poměru získání hlasů.2 Většinový volební systém se používal nejvíce před první světovou válkou a před zavedením všeobecného volebního práva. Jeho velkou výhodou je vládní stabilita, neboť strana, která ve volbách zvítězí, obvykle obdrží většinu mandátů, a tím si zajistí, že bude vládnout sama a nebude se muset ohlížet na nikoho jiného. Jeho nevýhodou je disproporcionalita. Například v roce 2005 při volbách ve Velké Británii do dolní komory parlamentu získala Labour Party na základě 35,2 % hlasů 55,1 % mandátů (356 křesel z 646). Naproti tomu Liberal Democrats, kteří obdrželi 22,0 % hlasů, získali 9,6 % mandátů (62 křesel).3 Volební systém používaný ve Velké Británii se nazývá First Past the Post (FPTP), neboli označuje „systém prvního na pásce“, kdy v přibližně stejně velkých jednomandátových volebních obvodech zvítězí ten, kdo získá prostou většinu hlasů.4
1
KREJČÍ, Oskar: Nová kniha o volbách. Praha, Professional Publishing 2006, s. 49. ŠEDO, Jakub: Volební právo a klasifikace volebních systémů. In: ŠEDO, Jakub − CHYTILEK, Roman (Eds.): Volební systémy. Brno, Mezinárodní politologický ústav 2004, 16–17. 3 Statistics 2000´S. In: Electoral Reform Society. http://electoralreform.org.uk/article.php?id=83 (11. 2. 2009) 4 CHYTILEK, Roman – HUŠEK, Petr: Většinové volební systémy. In: ŠEDO, Jakub − CHYTILEK, Roman (Eds.): Volební systémy. Brno, Mezinárodní politologický ústav 2004, s. 65. 2
1
Proporční volební systémy se začaly objevovat po první světové válce. Ve své čisté podobě představují „zrcadlo“ společnosti, které odráží vůli voličů, a i ty nejmenší politické strany mají možnost získat mandáty. Příkladem čistě proporčního systému jsou volby do dolní komory parlamentu v Nizozemsku, kdy celá země tvoří jeden jediný volební obvod, a práh, který musí politické strany překročit, aby se mohly účastnit přepočítávání hlasů, je velice nízký. Např. ve volbách v roce 2006 vyhrála volby Christen-Democratisch Appèl s 26,5 % hlasů, na jejichž základě obdržela 27,3 % mandátů (41 křesel) a GroenLinks získala na základě 4,6 % hlasů sedm křesel, což je 4,6 % z celkových 150 rozdělovaných mandátů.5 Jeho nevýhodou je nutnost vytváření koalic, neboť žádná ze stran není schopna získat většinu mandátů, což může vést k vládní nestabilitě. Základní proměnné proporčních volebních systémů budou podrobněji rozebrány v první kapitole. Ale
vlastnosti
volebních
systému
nelze
jednoznačně
generalizovat podle jejich rozdělení. Záleží na nastavení jednotlivých systémů a na tvůrcích volebních zákonů, jakého dopadu a účinku volebního systému chtějí dosáhnout. I většinový systém může produkovat relativně poměrné výsledky a proporční systém naopak dokáže být značně disproporční. V druhé polovině 20. století byl k těmto dvěma základním typům přiřazen třetí typ volebního systému, a to semiproporční volební systém. Tento systém obsahuje prvky, na základě kterých ho nelze zařadit do předešlých dvou typů.6 V poválečné Spolkové republice Německo (SRN) se první volby do celonárodního Spolkového sněmu (Bundestag) konaly v roce 1949 na základě volebního systému, který 60 % hlasů rozděloval na základě 5
Tweede-Kamerverkiezingen 22 november 2006. http://www.nlverkiezingen.com/TK2006.html (11. 2. 2009) 6 Mezi semiproporční volební systémy patří systém jednoho nepřenosného hlasu, kde volič může přidělit pouze jeden hlas ve vícemandátových volebních obvodech, a limitované hlasování, kde se vyskytují také více mandátové obvody a volič má k dispozici více hlasů, ale vždy je to méně než celkový počet přidělovaných mandátů v daném obvodu. CABADA, Ladislav – ŽENÍŠEK, Marek: Smíšené volební systémy. Dobrá Voda, Aleš Čeněk 2003, s. 21.
2
FPTP a zbytek pomocí uzavřených listin. Při druhých volbách už byl poměr v rozdělování mandátů na základě FPTP a kandidátských listin rovnoměrný a volič navíc získal druhý hlas. Tento systém zůstává s jistými úpravami platný dodnes a je označován jako personalizovaný proporční systém (Mixed Member Proportional System – MMP). V té době se jednalo o nový a nezvyklý způsob volby, který kombinoval jak většinovou, tak poměrnou volbu. Systém měl spojovat jejich výhody, kdy by došlo k vytvoření stabilní vlády, ale zároveň by co nejpřesněji odrážel vůli voličů a byl pro své proporční výsledky řazen dlouhou dobu mezi proporční volební systémy. Změna nastala v 90. letech, kdy několik zemí zavedlo systém podobný německému (Nový Zéland) a řada nástupnických států Sovětského svazu či Jugoslávie zavedla nové volební systémy, které různými způsoby kombinovaly většinové a poměrné volební systémy. Tyto systémy pak začaly být řazeny pod nový typ volebního systému, mezi smíšené volební systémy – Mixed Electoral System (MES). Od této doby se politologie zaměřila na tento jev důkladněji. MES je fenomén, kterému se v součastné době věnuje hodně pozornosti. S novostí pojmu souvisí rozdílné názory ohledně jeho definice, a také umístění v rámci volebních systémů. Existuje celá řada odborníků, kteří MES jako kategorii volebních systémů rezolutně odmítají, či ji považují za podkategorii semiproporčních systémů. V poslední době se stále více autorů, kteří MES považují za samostatný typ volebních systémů, snaží popsat jejich charakteristiky a rozdělit je na různé formy. Mezi odpůrce toho pojmu patří například Giovanni Sartori, který považuje MES za hybrid, který nekombinuje to nejlepší z proporčního a většinového volebního systému, ale naopak násobí nedostatky těchto systémů. Rezolutně nesouhlasí se zařazováním například německého
3
volebního sytému mezi smíšené.7 Mezi odborníky, kteří MES považují za součást semiproporčních systémů, patří český politolog Tomáš Lebeda.8 Autorů, kteří považují MES za čtvrtou kategorii, stále přibývá. Mezi nejvýznamnější patří Luis Massicotte, André Blais, Matthew Søberg Shugart či Martin P. Wattenberg, jejichž definice a typologie bude přiblížena v druhé kapitole práce. Tento text se zabývá již zmíněným volebním systémem SRN, a to zejména jeho zařazením do typologie volebních systémů. Stejně tak, jako probíhá debata o existenci či neexistenci MES jako samostatné kategorie
volebních systémů, tak
probíhá
diskuse o
zařazení
německého volebního systému mezi proporční či smíšené volební systémy. Záměrem této práce není přijít s novým konceptem, který by tuto debatu ukončil, nýbrž shrnout a analyzovat dosavadní poznatky na toto téma. Práce se zakládá na empiricko-analytickém přístupu, který hodnotí a analyzuje fakta získaná z jednotlivých zdrojů, které se danému tématu věnují. Jedná se o případovou studii, neboť se práce zaměřuje pouze na jeden specifický volební systém a ne na systémy, které jsou mu podobné. V textu je ověřovaná platnost hypotézy, která říká, že přes jisté nezvyklé prvky (dva hlasy voličů, dva volební obvody) patří německý volební systém mezi proporční volební systémy. Práce je rozdělena do čtyř kapitol, přičemž první tři jsou teoretické. První kapitola přináší náhled do proporčních volebních systémů, se zaměřením na jejich důležité proměnné jako velikost volebního odvodu, matematická metoda pro přerozdělení hlasů či uzavírací klausule. Druhá kapitola se zabývá smíšenými volebními systémy. Věnuje se nejvýznamnějším definicím a v podkapitolách 7
SARTORI, Giovanni: Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků. Praha, SLON 2001, s. 87–89. 8 LEBEDA, Tomáš: Stručný přehled volebních systémů. In: NOVÁK, Miroslav – LEBEDA, Tomáš (Eds.): Volební a stranické systémy ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda, Aleš Čeněk 2004, s. 39.
4
přibližuje definice a typologie autorů L. M. a A. Blais a M. Soberg Shugart a M. P. Wattenberg. Třetí kapitola popisuje německý volební systém od jeho vzniku, přes jeho nejdůležitější úpravy až po současnost, což slouží k jeho lepšímu pochopení. Budou také nastíněny nejdůležitější důsledky tohoto systému na německý politický systém. Poslední kapitola představuje názory vybraných zahraničních a zdejších autorů na zařazení německého volebního systému do kategorie proporčních či smíšených volebních systémů. Zároveň obsahuje analýzu posledních tří federálních voleb v SRN konaných v letech 1998, 2002 a 2005, na jejímž základě bude potvrzena či vyvrácená stanovená hypotéza. Celkový náhled na volební systémy, jejich proměnné a důsledky, zejména na stranický systém, představuje ve své práci Democracies. Patterns of Majoritarian and Consensus Governmenr in Twenty-One Countries9 Arend Lijphart. O několik let později navázal na tuto práci další knihou Electoral Systems and Party Systems: A Study of Twentyseven Democracies, 1945–1990,10 kdy na základě komplexní analýzy 70 volebních systémů používaných ve 27 zemích ve zkoumaném období klasifikuje volební systémy a popisuje jejich nejdůležitější proměnné. Obě tyto práce mají pro svou komplexnost a systematičnosti nepřekonatelný význam pro studium volebních systémů. Stejně důležitou práci pro studium volebních systémů napsali autoři Rein Taagepera a Matthew Soberg Shugart, kteří ve svém díle Seats and Votes, The Effects and determinants of Electoral Systems11 předložili
komplexní
analýzu
vlivu
různých
mechanismů
na
přerozdělování hlasů na mandáty do zákonodárných shromáždění. I
9
LIJPHART, Arend: Democracies. Patterns of Majoritarian and Consensus Governmenr in Twenty-One Countries. London, Yale University Press 1984, 229 s. 10 LIJPHART, Arend: Electoral Systems and Party Systems: A Study of Twenty-seven Democracies, 1945-1990. New York, Oxford University Press 1995, 222 s. 11 TAAGEPERA, Rein – SHUGART, Matthew Soberg: Seats and Votes. The Effects and determinants of Electoral Systems. London – New Haven, Yale University Press 1989, 288 s.
5
přes to, že tato kniha byla vydána před dvaceti lety, se stále řadí mezi základní literaturu o volebních systémech. V českém prostředí se také vyskytuje celá řada knih či odborných článků na téma volebních systémů. Tato práce pracuje zejména se sborníkem Volební systémy,12 který editovali autoři Jakub Šedo a Roman Chytilek. Tato kniha se podrobně zabývá jednotlivými volebními systémy, jejich podtypy a jejich vlivem v konkrétních zemích. Nejedná se o předvedení nových přístupů na volební systémy, ale představuje komplexní shrnutí přístupů zahraničních i českých autorů na dané téma. Významným
českým
autorem,
který
se
věnuje
zejména
proporčním volebním systémům, je Tomáš Lebeda. Tato práce čerpá zejména z jeho dvou článků. Prvním je článek Hlavní proměnné proporčních volebních systémů,13 ve kterém autor podrobně rozebírá a analyzuje vliv hlavních čtyř proměnných, velikost volebního obvodu, matematické formule a uzavírací klausule skrutinií na proporční volební systémy. Druhým je pak článek Teorie reálné kvóty, alternativní přístup k měření volební proporcionality,14 který seznamuje s nejvýznamnějšími přístupy pro měření míry proporcionality volebních systémů. S rozvojem MES souvisí i nárůst literatury na toto téma. Jedním ze základních textů je článek Luise Massicotta a Andrého Blaise Mixed electoral systems: a conceptual and empirical survey,15 který přichází s definicí a typologií jednotlivých druhů MES, která získala mezinárodní uznání odborníků. 12
ŠEDO, Jakub − CHYTILEK, Roman (Eds.): Volební systémy. Brno, Mezinárodní politologický ústav 2004, 237 s. 13 LEBEDA, Tomáš: Hlavní proměnné proporčních volebních systémů. Sociologický časopis, 37, 2001, č. 4, s. 425–448. LEBEDA, Tomáš: Teorie reálné kvóty, alternativní přístup k měření volební proporcionality. Sociologický časopis, 42, 2006, č. 4, s. 657–681. 14 LEBEDA, Tomáš: Teorie reálné kvóty, alternativní přístup k měření volební proporcionality. Sociologický časopis, 42, 2006, č. 4, s. 657–681. 15 MASSICOTTE, Luis – BLAIS, André: Mixed electoral systems: a conceptual and empirical survey. Electoral Studies, 18, 1999, č. 3, s. 341–366.
6
Asi nejvýznamnější knihu na téma MES sestavili autoři P. Martin Wattenberg a S. Matthew Shugart. Mixed Electoral systems: The Best of Both Worlds?16 Jedná se o první rozsáhlou publikací zabývající se dopodrobna smíšenými volebními systémy, a to nejen definicí a typologií MES, které jsou odlišné od předchozích autorů, ale podrobně seznamují čtenáře s nejvýznamnějšími druhy MES na příkladu jednotlivých zemí, ale zároveň se velmi podrobně zabývají důsledky volebních systémů na politický systém jednotlivých zemí. Kniha autorů Ladislava Cabady a Marka Ženíška Smíšené volební systémy17 je první českou publikaci, která se věnuje výhradně problematice
MES.
Představuje
především
definice
a
typologii
smíšených volebních systémů od obou výše zmíněných dvojic zahraničních autorů a jejich důsledky na stranické systémy vybraných zemí. Bohužel nepřináší vlastní reflexi na dané téma a nevytváří vlastní definici
těchto
systémů.
Její
význam
tkví
právě
v prezentaci
problematiky MES českému čtenáři. Tato
práce
pracuje
se dvěma
knihami
Reform
oder
Manipulation? Zur Diskussion eines neuen Wahlrechts18 od Thomase von der Vringa a
Wahlrecht zwischen Kontituität und Reform: eine
Analyse der Wahlsystemdiskussion und der Wahlrechtsänderungen in der Bundesrepublik Deutschland 1949–198319 od Jesse Eckharda, které se velmi podrobně zabývají vznikem německého volebního systému, jednáními a návrhy jednotlivých politických stran o jeho podobě a následných návrzích jeho reforem. Jejich nevýhodou je jejich
16
WATTENBERG, Martin P. – SHUGART, Matthew S. (Eds.): Mixed Electoral systems: The Best of Both Worlds?. Londýn 2003, 656 s. 17 CABADA, Ladislav – ŽENÍŠEK, Marek: Smíšené volební systémy. Dobrá Voda, Aleš Čeněk 2003, 156 s. 18 VRING von der, Thomas: Reform oder Manipulation? Zur Diskussion eines neuen Wahlrechts. Frankfurt am Main, Europäische Verlagsanstalt 1968, 311 s. 19 ECKHARD, Jesse: Wahlrecht zwischen Kontituität und Reform: eine Analyse der Wahlsystemdiskussion und der Wahlrechtsa nderungen in der Bundesrepublik Deutschland 1949–1983. Du sseldorf, Droste 1985, 440 s.
7
staří, neboť mapují reformní snahy do doby svého vzniku, tedy maximálně do roku 1983.
8
1 Poměrné volební systémy U poměrných volebních systémů rozlišujeme dva základní typy, a to listinné volební systémy (list system) a systémy jednoho přenosného hlasu (single transferable vote – STV).20 Některými autory je mezi proporční systémy řazen i personalizovaný poměrný systém, který se používá právě pro volby do německého Bundestagu.21 Klasifikace listinných systémů je poměrně složitá a v podstatě každý listinný volební systém je originál sám o sobě, a pro jejich odlišení je použita celá řada proměnných. Mezi nejdůležitější patří velikost volebních obvodů, volební formule (metoda použitá pro přepočítávání hlasů), uzavírací klausule (legal treshold) a počet skrutinií.22 Velikost volebních obvodů (magnitude), tzn. počet mandátů, které jsou v obvodě rozdělovány, má ze všech proměnných největší dopad na proporcionalitu.23 Rozdělení volebních obvodů podle jejich velikosti ale není jednotné. Například Danielle Caramani dělí volební obvody na malé (rozdělují maximálně 5 mandátů), střední (6−10 mandátů) a velké (nad 10 mandátů).24 Shugart a Taagepera rozdělují velikost obvodů na nízkou (2−4 mandátů), středně velkou (5−9 mandátů) a velkou (10 a více mandátů).25 Obecně lze říct, že čím větší je
volební
obvod,
tím
se
zvyšuje
proporcionalita
výsledků.
20
STV je poměrný systém, který umožňuje volbu kandidátů, ne politických stran. Každý volič má jeden hlas, který je převoditelný. Ale navíc podle svých preferencí seřadí kandidáty na volebním lístku. K přenosu hlasu dochází, pokud volič dá hlas kandidátovi, který nemá šanci získat mandát nebo naopak, když má kandidát mnoho hlasů navíc. Hlas se převádí tak dlouho, dokud nějaký kandidát nedosáhne na mandát. Pro přepočet hlasů na mandáty se používá Droopova kvóta. LIJPHART, Arend – GROFMAN, Bernard: Choosing an electoral system. Issues and Alternatives. Preager 1984, s. 44. 21 ŠEDO, J.: c. d., s. 24. 22 LEDEBA, Tomáš: Hlavní proměnné proporčních volebních systémů. Sociologický časopis, 37, 2001, č. 4, s. 427. 23 TAAGEPERA, Rein – SHUGART, Matthew Soberg: Seats and Votes. The Effects and determinants of Electoral Systems. London – New Haven, Yale University Press 1989, s. 112. 24 CARAMANI, Danielle: The Societies of Europe. Elections in Western Europe since 1815. Electoral Results by Constituencies. London, Macmillan 2000, s. 26. 25 TAAGEPERA, R. – SHUGART, M. S.: c. d., s. 123.
9
Proporcionalitu ale v rámci obvodu ovlivňuje i počet stran a jejich vzájemná poměrná velikost (daná procenty získaných hlasů) či účinek volební formule.26 Volební formule používané pro převod hlasů na mandáty se rozdělují na volební kvóty a volební dělitele. 27 Existuje několik různých druhů kvót a dělitelů, ale v této práci budou představeny pouze ty, které souvisejí s německým volebním systémem, a to Hareova kvóta, HareNiemayerova kvóta a d´Hondtův dělitel a jedna jeho modifikace, na které bude ukázáno, jak malá změna ve formuli může mít vliv na výsledek voleb. Volební kvóta určuje počet hlasů, který musí obdržet kandidátská listina, aby měla právo na jeden mandát. Hareova kvóta je základní a nejjednodušší kvóta, která se vypočítá tak, že se všechny platné hlasy vydělí počtem mandátů přidělovaných v daném obvodu. Jeho výhodou je velká proporcionalita, ale tato kvóta není schopna rozdělit všechny mandáty a tak musí být doplněna například o metodu největších zbytků (strany,
které
mají největší zbytek,
získají mandát). Ten ale
neumožňuje, aby nějaká strana na základě této metody dostala dva mandáty.
Q – kvóta; V – celkový počet odevzdaných hlasů (votes); S – celkový počet mandátů (seats) Hare-Niemayerova formule je modifikací Hareovy kvóty, která nevypočítává kvótu, ale rovnou mandáty jednotlivým stranám, což se provádí pro každou stranu zvlášť. Tato formule se v součastné době používá pro volby do německého parlamentu.28
26
LEBEDA, T.: Hlavní proměnné proporčních volebních systémů, s. 428-429. ŠEDO, J.: c. d., s 26. 28 LEBEDA, T.: Hlavní proměnné proporčních volebních systémů, s. 432. 27
10
s – počet křesel, které strana obdrží; v – počet hlasů, které strana získala Druhou metodou pro přepočítávání hlasů na mandáty je volební dělitel. Ten představuje řadu čísel, kterými jsou děleny zisky stran. Na rozdíl od kvót neprodukuje nepřidělené mandáty a všechny mandáty jsou rozdělovány najednou. Nejpoužívanějším dělitelem je d´Hondtův dělitel, který není tak proporční jako Hareova kvóta a mírně zvýhodňuje větší strany. Tento dělitel využívá řady přirozených čísel (1; 2; 3; 4; 5;…n, kdy n je počet přidělovaných mandátů).29 Tento dělitel byl používán pro volby do Bundestagu do roku 1985. Časté jsou také různé modifikace d´Hondtova dělitele. Asi tou v českém prostředí nejznámější je řada čísel, která nezačíná číslem 1 ale 1,42. Tato modifikace je používána pro přerozdělení hlasů v krajských volbách a více zvýhodňuje větší strany než klasický d´Hondt, neboť menší strany mají menší šanci dosáhnout na první přidělovaný mandát.30 Třetí proměnnou, která může mít vliv na proporcionalitu výsledků, je uzavírací klausule, což je minimální procento získaných hlasů, které musí strany překročit, aby se mohly účastnit rozdělování mandátů. Může být stanovena na celonárodní úrovni, nebo může být klausule určena v rámci volebních obvodů či určitých regionů. Existují i kombinace obou možností. Velikost klausule ovlivňuje proporcionalitu systému, neboť mále strany tak mají menší možnost získat mandát. Ne všechny volební systémy ji obsahují. Stejný účinek jako uzavírací klausule může mít malá velikost volebních obvodů.31
29
CARAMANI, D.: c. d., s. 37–38. LEBEDA, T.: Hlavní proměnné proporčních volebních systémů, s. 437. 31 LIJPHART, Arend: Electoral Systems and Party Systems: A Study of Twenty-seven Democracies, 1945-1990. New York, Oxford University Press 1995, s. 11–12. 30
11
V mnoha volebních systémech se mandáty nerozdělují pouze na úrovni volebních obvodů, ale i na dalších úrovních, v dalších skrutiniích. Na vyšší úroveň buď přesouvají mandáty, které nebyly na základě volebních kvót rozděleny v obvodech, či je předem určen počet mandátů, který se v dalším skrutiniu přiděluje. V prvním případě se pak zbytek mandátů rozdělí obvykle v celonárodním skrutiniu. V druhém případě se zpravidla jedná o kompenzační mandáty, které mají vyrovnat disproporce volebních obvodů.32 Proporční systémy jsou přes rozšiřování jiných systémů, zejména smíšených volebních systémů, stále nejrozšířenějším typem. Ve své „čisté“ podobě by měly představovat jakési zrcadlo, které odráží preference
společnosti,
díky
čemuž
i
menšiny
mají
obvykle
v parlamentu své zástupce. Ve skutečnosti proporcionalitu ovlivňují zejména čtyři výše zmíněné proměnné a jejich nastavení. Pro poměrné volební systémy je charakteristická tvorba vládních koalic, neboť žádná strana není schopna získat absolutní většinu hlasů. Velké strany jsou tak nuceny uzavírat koalice s menšími stranami, které tím získají vyděračský potenciál a akceschopnost vlády je omezena. Mezi další nevýhody systému patří složitost přepočítávání hlasů na mandáty, které je pro většinu občanů těžko pochopitelné.
32
ŠEDO, J.: c. d., s 29–30.
12
2 Smíšené volební systémy Za první vymezení MES je považovaná definice od Jean-Marie Cotteret a Claude Emeri, kteří ji uvedli v 70. letech 20. století.33 Za MES považují takové volební soustavy, které obsahují většinový a poměrný element. Na ně navázala celá řada dalších autorů. Nejvýznamnější z nich je Pierre Martin,34 který vycházel z definice Cottereta a Emeriho, ale vytvořil především detailní typologii MES. Rozlišuje geograficky smíšený systém, ve kterém je v některých volebních obvodech proporční systém a ve zbývajících obvodech většinový, a geograficky homogenní, kde je kombinace obou principů používána napříč celou zemí.35 S novou definicí a zejména významnou typologií přicházejí L. Massicotte a A. Blais. Upozorňují na to, že rozdíl definic spočívá často v náhledu na MES. Jedni berou jako hlavní kritérium mechanismy systému, což znamená, že charakterizují MES jako systémy, které kombinují dvě formule: proporční a většinovou. Druzí definují MES na základě výsledků, které produkují. Na základě toho chápou MES jako systém, který se nachází mezi většinovými a poměrnými. Jejich definice je založena na volebním mechanismu a za MES považují takový systém, který kombinuje různé volební formule pro volbu do jednoho tělesa a každou z těchto formulí je voleno více než 5 % zástupců. Podle použité volební formule dělí MES na závislé a nezávislé.36 K této definici se přiklání i autorka této práce. Poslední
nejvýznamnější
definice
pochází
z
pera
M.
Wattenberga a M. Shugarta, kteří vymezují MES jako podmnožinu širší kategorie vícestupňových volebních systémů, kde křesla jsou obsazena 33
COTTERET, Jean-Marie – EMERI, Claude: Les systèms éléctoraux. Paris, Presses universitaires de France, 1973, 125 s. 34 MARTIN, Pierre: Les systèms électoraux et les mode de scrutins. Paris, Montchrestien 2006, 155 s. 35 CABADA, L. – ŽENÍŠEK, M.: c. d., s. 30–31. 36 MASSICOTTE, Luis – BLAIS, André: Mixed electoral systems: a conceptual and empirical survey. Electoral Studies, 18, 1999, č. 3, s. 344–345.
13
ve dvou (nebo více) překrývajících se skupinách volebních obvodů. Každý volič má k dispozici jeden čí více hlasů, které využívá k obsazení křesel ve více než jedné úrovni, kdy jedna úroveň systému je obsazena jmenovitě (nominálně) a druhá pomocí kandidátní listiny.37 S vlastní definicí MES přichází i jeho kritik G. Sartori. Podle něj je MES taková kombinace většinové a proporční techniky, která dá vzniknout sboru ve složení, jež kombinuje proporcionální a neproporcionální reprezentaci jeho voličů, tedy poloproporcionální a polovětšinový výsledek.38 Z českých autorů např. M. Klíma vychází z definice L. Massicotta a A. Blaise a definuje MES jako soubor volebních pravidel, který sestává ze dvou principiálně odlišných systémů (většinového a poměrného), přičemž se obě složky používají v měřítku celé země a každá z nich zajišťuje zvolení minimálně 5 % zástupců dolní nebo jediné komory zákonodárného sboru.39 I další čeští politologové nevytváří vlastní definici a klasifikaci MES, ale přikloňují se k té od L. Massicotta a A. Blaise. Mezi tyto autory patří například Roman Chytilek a Jakub Šedo, kteří ale přidávají podmínku, že obě složky mají mít reálný vliv na výsledky voleb, čímž z klasifikace vyřazují takové systémy, kde většinová složka de facto rozhoduje o konkrétních poslancích.40 Podle Michala Kubáta má smíšený volební systém strukturu, která kombinuje prvky proporčních volebních systémů i většinových volebních systémů, a to se všemi jejich náležitostmi. Kombinace prvků se musí vztahovat k jedinému volebnímu systému, který se používá pro
37
WATTENBERG, Martin P. – SHUGART, Matthew S.: Mixed-Member Electoral Systems: A Definition and Typology. In: WATTENBERG, P. Martin – SHUGART, S. Matthew (Eds.): Mixed Electoral systems: The Best of Both Worlds?. Londýn 2003, s. 10. 38 ŘÍCHOVA, Blanka: Úvod do součastné politologie: srovnávací analýza demokratických politických systémů. Praha, Portál 2002, s. 157. 39 KLÍMA, Michal: Smíšený volební systém. Politologický časopis, 1998, č. 3, s. 216. 40 ŠEDO, J.: c. d., s. 34–35.
14
volby do jednoho kolektivního orgánu. Jeho typologie se také řídí typologií L. Massicotta a A. Blaise.41 Tomáš Lebeda uvádí, že MES se vyskytuje tam, kde je zastupitelský sbor volen dvěma odlišnými technikami. Část křesel je přerozdělena za pomoci některé většinové techniky a zbytek pomocí systému poměrného zastoupení či jinou formou polopoměrnou nesmíšenou technikou jako např. limitované hlasování.42
2.1 Typologie smíšených volebních systémů 2.1.1 Typologie podle Massicotte a Blaise Jak již bylo uvedeno L. Massicotte a A. Blais zakládají svou definici na použitém volebním mechanismu a podle toho následně rozlišují MES závislé a nezávislé kombinace. Každá z těchto kategorií má pak další specifické podkategorie. V prvních dvou typech nezávislé kombinace existují dva různé volební obvody. V koexistenčním MES je země rozdělena na dvě části. V první se volí proporčně a v druhé podle většinového systému. Voliči se tím pádem také dělí na dva typy podle toho, na základě kterého mechanismu volí. Tento volební systém se používá pro volbu francouzských senátorů. Druhý typ, ve kterém jsou opět dva druhy volebních obvodů, je navrstvující MES, ale oba druhy mechanismů jsou uplatňovány na celou zemi. Tím v konečném výsledku vznikají dva druhy zástupců, kdy jedni vzešli z proporčního a druzí z většinového hlasování. Navrstvující smíšený volební systém přijalo v roce 1994 Japonsko pro volby do Sněmovny reprezentantů a je v současnosti nejpoužívanějším typem MES. Poslední typ je označován jako fúzní MES, který obsahuje dvě
41
KUBÁT, Michal: Volby a volební systémy. In: KUBÁT, Michal – CABADA, Ladislav a kol.: Úvod do studia politické vědy. Praha, Eurolex Bohemia 2004, s. 279–280. 42 LEBEDA, T.: Stručný přehled volebních systém, s. 40.
15
rozdílné formule v jednom volebním obvodě. Některé mandáty v obvodu jsou rozděleny proporčně, další většinově. Tento systém se v součastné době používá pro francouzské komunální volby.43 Systémy závislé kombinace jsou reprezentovány MES vzájemné korekce (vyrovnávací), v němž jsou dva druhy volebních obvodů s rozdílnými typy volebních technik, které se vzájemně překrývají. Tyto volební
systémy
jsou
na
sobě
závislé,
proporční
část
má
vykompenzovat disproporcionalitu většinového systému. Do této kategorie je podle autorů řazen právě volební systém, který se používá pro volby do německého Bundestagu. U podmíněných MES se kompenzace využívá jen někdy a to na základě proporce či disproporce výsledku
většinové
volby.
Tento
druh
volebního
systému
se
v současnosti nepoužívá. Mohli jsme ho pozorovat při volbách v Rumunsku v letech 1926–1938 či v Itálii v roce 1923 či 1953. Některé smíšené volební systémy se nedají zařadit ani do jedné z pěti
zmíněných
kategorií.
Takovýto
typ
autoři
nazývají
jako
supersmíšený volební systém a spojuje více než jednu kombinaci většinového
a
proporčního
systému.
Tento
systém
nalezneme
například v Maďarsku, kde se využívá navrstvující MES a systém vzájemné korekce. V Ekvádoru se naopak používá systém, který kombinuje dva typy MES nezávislé kombinace, koexistenční a navrstvující MES.44
2.1.2 Typologie podle Shugarta a Wattenberga Na základě své definice rozlišují Shugart a Wattenberg (viz výše) dva hlavní druhy smíšeného volebního systému, a to podle poměru a vyvážení kombinace nominální úrovně a úrovně kandidátských listin. V nominální části nemusí být použito pouze většinového systému, ale i 43 44
MASSICOTTE, L. – BLAIS, A.: c. d., s. 346–352. MASSICOTTE, L. – BLAIS, A.: c. d., s. 353–360.
16
semiproporčního (teoreticky i proporčního), obvody mohou být jedno i vícemandátové. Důležité je, že se křesla rozdělují jednotlivým kandidátům. Příkladem, kde je namísto většinového volebního systému v nominální části použit semiproporční systém, je japonská horní komora. Na úrovni kandidátských listin se nejčastěji používá d´Hondtův dělitel či Hareova kvóta a kandidátské litiny jsou vázané než volné.45 První typ se nazývá Mixed Member Proportional System (MMP neboli proporční smíšený volební systém), ve kterém existuje vazba mezi
úrovněmi
hlasování,
pro
propojení
se
většinou
používá
kompenzační metoda. Mezi tento druh je řazen volební systém do německého Bundestagu. Tento typ zvýhodňuje malé strany. Naopak Mixed Member Majoritarian System (MMM neboli většinový smíšený volební systém), ve kterém vazba není, zvýhodňuje velké strany. Takový volební systém se používá v Arménii či Gruzii a někdy bývá označován jako paralelní MES.46 Shugart a Wattenberg definují dále sedm proměnných, které ovlivňují jaký princip (proporční či většinový) bude převažovat: a) vazba mezi jednotlivými úrovněmi – jedná se o hlavní proměnnou, která určuje rozlišení typu volebního systému, většina zemí používá MMM, MMP se používá v Bolívii, Německu, Venezuele a na Novém Zélandu; b) podoba hlasu – volič může disponovat dvěma hlasy, kterými hlasuje v každé úrovni zvlášť nebo může mít jeden hlas pro obě úrovně dohromady, ve většině zemí mají voliči dva hlasy, ale např. v Mexiku mají voliči jen jeden hlas; c) procento křesel určených pro úroveň kandidátských listin – u MMP musí být toto procento dostatečně vysoké na to, aby byla dosažena ve
výsledku
proporcionalita,
obecně
se
dá
říct,
že
čím
45
WATTENBERG, M. P. – SHUGART, M. S.: Mixed-Member Electoral Systems: A Definition and Typology, s. 11–12. 46 CABADA, L. – ŽENÍŠEK, M.: c. d., s. 45–46.
17
disproporčnější je nominální úroveň, tím větší musí být podíl kandidátské úrovně, aby bylo dosaženo kompenzace; ještě důležitější roli má tato proměnná podle autorů u MMM, kdy u většiny zemí je tento podíl přibližně rovnoměrný; d) velikost úrovně kandidátských listin – jedná se o významnější proměnnou, úroveň může být rozdělena do více obvodů (Německo) nebo tvořit jeden celostátní obvod (Nový Zéland), v případě MMM se většinou vyskytují celostátní obvody, i když se vyskytuje více obvodů pro rozdělení mandátů na kandidátské úrovni (Japonsko); e) volební práh – u většiny má hodnotu 5 % v kandidátské úrovni na celonárodní úrovni; ale např. v Německu a na Novém Zélandu stačí straně získat určitý počet mandátů v nominální úrovni, aby se podíleli na přidělování mandátů; f) volební formule a počet nominálních křesel – ve většině zemí se používá na nominální úrovni FPTP, Gruzie a Litva používají dvoukolový většinový systém, který v konečném důsledku způsobí značnou disproporcionalitu výsledků; g) technika vypořádání se s případnou možností, že politická strana získá takový počet křesel, který by převyšoval celkový proporční nárok politické strany – nepraktikuje se odebírání přesahujících hlasů. Existují dvě možnosti vypořádání. První z nich představují tzv. extra mandáty, které jsou uděleny stranám na celostátní úrovni, což má za následek zvětšení celého zastupitelského sboru a volební systémy s touto metodou lze považovat za velmi proporční. Druhou možnost představuje redukce počtu mandátů v úrovni kandidátských listin, které jsou připraveny pro kompenzaci nominální úrovně.47
47
WATTENBERG, M. P. – SHUGART, M. S.: Mixed-Member Electoral Systems: A Definition and Typology, s. 18–24.
18
3 Volby do Bundestagu 3.1 První volební zákon poválečné Spolkové republiky V roce 1949 se konaly ve Spolkové republice Německo první poválečné volby do Bundestagu podle volebního systému, na kterém se shodla Parlamentní rada.48 Návrh volebního zákona měl za úkol vypracovat Výbor pro volební právo (Wahlrechtsausschuß), který se skládal ze čtyř zástupců CDU/CSU, čtyř zástupců SPD a po jednom zástupci měla KPD a FDP.49 Volební systém měl zejména reflektovat negativní zkušenosti s poměrným volebním systémem, který byl používán v meziválečné Výmarské republice. V době, kdy jednání o podobě volebního zákona probíhalo, byl v procesu
ratifikace
Základní
zákon
(Grundgesetzt),50
který
představoval ústavu Spolkové republiky. Zároveň v letech 1946–1949 již proběhlo několik voleb na komunální úrovni a volby do zastupitelstev jednotlivých zemích. Formu těchto volebních systémů určovalo to, v jaké okupační zóně se země nacházela. V americké a francouzské zóně se využívalo proporčního systému a v britské používali různé kombinace
většinového
systému
FPTP
a
systému
poměrného
zastoupení. Pro federální volby CDU/CSU prosazovala zavedení systému relativní většiny, SPD a FDP naopak prosazovaly zavedení proporčního
volebního
systému
a
k jeho
prosazení
na
půdě
Parlamentní rady měly dostatek hlasů. Čistý proporční systém by ale
48
Parlamentní rada měla 65 členů, kteří byli delegováni ze zemských sněmů. 27 členů bylo z SPD, 27 z CDU/CSU, 5 FDP, 5 DP, 2 Zentrum a 2 členy měla také KDP. VRING von der, Thomas: Reform oder Manipulation? Zur Diskussion eines neuen Wahlrechts. Frankfurt am Main, Europäische Verlagsanstalt 1968, s. 57. 49 ECKHARD, Jesse: Wahlrecht zwischen Kontituität und Reform: eine Analyse der Wahlsystemdiskussion und der Wahlrechtsaሷnderungen in der Bundesrepublik Deutschland 1949 – 1983. Duሷsseldorf, Droste 1985, s. 91. 50 Německý základní zákon nespecifikuje, podle jakého volebního práva se mají federální volby konat, jen že se konají na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva tajným hlasováním. Druh volebního systému měl určit až volební zákon. Odst. 1 a 3 Čl. 3 Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland.
19
neschválili vojenští guvernéři jednotlivých zón, jejichž souhlas byl pro prosazení zákona nutný.51 Nakonec
byla
prosazena
kompromisní
varianta,
kde
v
malých jednomandátových volebních obvodech bylo rozdělováno 200 mandátů a zbylých 200 mandátů bylo rozděleno na základě vázaných kandidátských listin stran na úrovni jednotlivých spolkových zemí (Länder). Celkový podíl mandátů pro jednotlivé strany vyplýval z podílu hlasů na úrovni zemí. Z tohoto podílu byly odečteny mandáty získané v jednomandátových obvodech a zbylé mandáty přiděleny podle kandidátských listin stran. Pokud se stalo, že strana získala v jednomandátových obvodech více hlasů, než jí mělo být poměrně rozděleno (tzv. Überhangsmandate), mandáty jí byly ponechány a velikost Bundestagu tak byla dočasně zvětšena. Pro přepočítávání hlasů byla navržena d´Hondtova metoda. Důležité u tohoto systému bylo, že volič měl pouze jeden hlas. Tento systém měl být platný pouze pro parlamentní volby v roce 1949 a po nich se měl vytvořit systém nový. Tento návrh podpořily SPD, FDP, KDP a Zentrum, ale konečné slovo měli až vojenští guvernéři západních okupačních zón. Ti na žádost ministerských předsedů spolkových zemí zvýšili podíl jednomandátových obvodů z 50 na 60 %. Tento volební systém byl následně pojmenován jako personalizovaný proporční systém (der personalisierte Verhältniswahl). Důležité je poznamenat, že dílčí prvky tohoto prvního volebního zákona platí dodnes.52 Na základě prvních voleb se do Bundestagu dostalo 11 různých stran, a to zejména díky tomu, že nebyl určen procentní práh, který musí strany překročit, aby se účastnily rozdělování mandátů. Vládní
51
BAWN, Kathleen:The Logic of Institutional Preferences: German Electoral Law as a Social Choice Outcome. American Journal of Political Science, 37, 1993, č. 4, s. 968–973. (http: //www.jstore.org/) 52 VRING von der, T.: c. d., s 57–61.
20
koalici sestavila CDU, CSU, FPD a DP a kancléřem se stal Konrad Adenauer.53
3.2 Druhý hlas Ani jednání o další podobě volebního zákona nebylo jednoduché. CDU, která byla hlavní vládnoucí stranou, stále chtěla zavést většinový systém a doufala v podporu svých koaličních partnerů, FDP a DP. Ministerstvo vnitra předložilo pak v letech 1951–1952 tři různé návrhy, z nichž jeden byl obměnou systému použitého ve volbách roku 1949, ale s tím, že by volič měl dva hlasy, tzv. "Grabenwahlrecht" a že by v jednomandátové části nebyl použit systém FPTP, ale systém alternativního hlasování.54 CDU chtěla pomocí tohoto systému docílit svého posílení na úkor sociálních demokratů a počítala s tím, že voliči jejich koaličních partnerů budou dávat svůj hlas ve většinové části právě jim, aniž by hrozilo riziko, že koaliční partner nepřekročil uzavírací klausuli, s jejímž zavedením návrh počítal. SPD pak předložila vlastní návrh, který byl založen na volebním systému z roku 1949.55 FPD vládní návrh nechtěla podpořit, což by znamenalo jeho neschválení. CDU/CSU tuto menší krizi uvnitř vládní koalice vyřešila přepracováním návrhu. Tento nový volební zákon oproti zákonu z roku 1949 zaváděl dva hlasy, jeden pro proporční a druhý pro většinovou část. Dále pak stanovil poměr mezi většinovou a proporční částí 50:50 a navýšil celkový počet mandátů na 484. Poslední významnou změnou bylo zavedení 5% uzavírací klausule v proporční části na federální 53
STRMISKA, Maxmilián a kol.: Politické strany moderní Evropy. Analýza stranickopolitických systémů. Praha, Portál 2005, s. 297. 54 Jedná o volební systém s jednomandátovými voleními obvody, kde volič očísluje kandidáty podle svých preferencí. Mandát získává ten, kdo na základě prvních preferencí obdrží více jak 50 % hlasů. Pokud se tak nestane, dochází k přepočítávání preferencí a to tak, že kandidát s nejmenším počtem prvních preferencí vypadává a jeho hlasy jsou podle počtu druhých preferencí přiřazeny dalším kandidátům. Tento postup se opakuje tak dlouho, dokud jeden z kandidátů neobdrží nadpoloviční většinu hlasů. HEYWOOD, A.:c. d., s. 255. 55 ECKHARD, J.:c. d., s. 98–99.
21
úrovni či nutnosti získání jednoho mandátu ve většinovém obvodu, aby se strana mohla účastnit přepočítávání hlasů. Návrh byl schválen 8. 7. 1953. Tento návrh podpořila většina CDU, SPD a FDP. CSU a DP byly proti, neboť chtěly zavedení poměrného systému.56 Tento zákon opět platil jen pro volby v roce 1953 a po nich měl být vypracován další zákon. Ten nakonec adaptací předchozího zákona s dvěma změnami: byl opět navýšen počet mandátů na 494 a strana musela získat tři přímé mandáty z FPTP nebo 5 % v celonárodním měřítku, aby se mohla účastnit skrutinia. Poslední zvýšení počtu mandátů bylo schváleno zákonem z roku 1964, kdy byl počet mandátů navýšen o 2 na 496 a tento počet zůstal nezměněn do sjednocení Německa. Poslední důležitá změna volebního systému byla změna metody pro přepočítávání hlasů v proporční části v roce 1985. D´Hondtův dělitel byl nahrazen Hare-Niemeyerovou formulí, která se použila pro poslední volby před sjednocením.57
3.3 Volební systém po sjednocení První volby ve sjednoceném Německu se konaly v roce 1990. Povaha systému zůstala ve své podstatě nezměněna, ale bylo provedeno několik úprav. Celkový počet rozdělovaných mandátů se zvýšil na 656. Byly učiněny také dvě výjimky. První se týkala volebního prahu. Aby strany bývalého východního Německa měly šanci se dostat do sněmovny, nebyl 5% práh určen celonárodně, ale straně stačilo překročit klauzuli buď ve východní, nebo západní části. Díky tomu se do sněmovny dostala PDS (postkomunisté). Druhou výjimkou byla možnost
uzavírat
aliance
mezi
stranami,58
čehož
využily
56
VRING von der, Thomas: c. d., s. 68–69. SCARROW, Susan E.: c. d,, s. 57. 58 KLÍMA, Michal: Volby a politické strany v moderních demokraciích. Praha, Radix 1998, s. 236–237. 57
22
západoněmecká Grünen a východní Alience 90/Grünen.59 Zatím poslední významná změna německého volebního
zákona byla
schválena 17. března 2005 a podle této novelizace se uskutečnily zatím poslední volby do Bundestagu v roce 2005, kdy byl celkový počet mandátů snížen na 598.60 Jak tento volební systém vlastně v praxi funguje? První hlas (Kandidatenstimme nebo Erste Stimme) dává volič kandidátovi v jednom z 299 jednomandátových obvodů a mandát (Direktmandat) získá ten, kdo obdrží relativní většinu hlasů. Druhý hlas (Zweite Stimme) pak přiděluje politické straně na základě proporčního systému ve vícemandátovém volebním obvodu, který odpovídá jednotlivým spolkovým zemím. Kandidátská listina je přísně vázaná (Landesliste). Kandidát má navíc možnost kandidovat na obou kandidátkách. Pokud získá mandát na základě prvního hlasu, je vyškrtnut z kandidátské listiny a na jeho místo se posouvá kandidát zapsaný těsně za ním. Po přidělení mandátů na základě prvních hlasů, jsou rozděleny mandáty založené na druhém hlasu tak, že se mandáty přidělují podle rozdílu mezi procentuálním nárokem z proporční části a počtem získaných přímých mandátů. Pokud nastane situace, že počet křesel získaný na základě prvního hlasu převyšuje celkový proporční nárok, jsou tyto mandáty
straně
ponechány.
Tyto
tzv.
přesahující
mandáty
(Überhangsmandate) zvětšují celkový počet křesel ve Sněmovně.61
59
Pokud by tyto strany kandidovaly samostatně, do Bundestagu by se nedostaly. Grüne získala 3,8 % hlasů a Aliance 90/Grüne 1,2 % hlasů. Bundestagswahlergebnisse seit 1949. In: Deutscher Bundestag. http://www.bundestag.de/parlament/wahlen/sitzverteilung/1543.html (1. 3. 2009) 60 Bundeswahlgesetz. http://www.gesetze-im-internet.de/bwahlg/ (1.3.2009) 61 KORTE, Karl-Rudofl: Wahlen in der Bundesrepublik Deutschland. Bonn, Bundeszentrale für politische Bildung 2003, s. 43–46.
23
3.4 Důsledky volebního systému Důležitý vliv má volební systém na systém stranický. Jak již bylo zmíněno, po prvních volbách bylo v Bundestagu celkem 11 různých stran, což bylo důsledkem nestanovení uzavírací klausule. Po jejím zavedení v roce 1953 jich bylo již jen šest a na konci 50. let byli v parlamentu jen poslanci CDU/CSU, SPD a FDP, což bylo dáno i zákazem antidemokratických KDP a SRP. Tento počet stran zůstal nezměněn až do roku 1983, kdy se do parlamentu poprvé dostali Zelení (Grünen). Po sjednocení se k nim přidala postkomunistická PDS (od roku 2005 Die Linke.PDS) a došlo ke spojení strany východoněmecké a západoněmecké strany Zelených.62 Systém se tak vyznačuje nízkým počtem stran a zároveň vykazuje vysoký stupeň proporcionality. V průběhu let došlo k vytvoření bipolární struktury stranického systému. Od roku 1961 do 1983 zůstávalo stranické spektrum nezměněno a v tomto období mluvíme o systému „dvou a půl stran“,63 kdy proti sobě stály dvě hlavní velké strany, SPD a CDU/CSU, a FPD hrála roli menší strany, která tvořila s jednou z velkých stran koalici. Po příchodu Zelených do Bundestagu se pak začalo hovořit o systému „dvou a dvakrát půl strany“, kdy se vytvořily dva soupeřící tábory. Jeden tvořila CDU/CSU a FDP a na druhé straně stáli SPD a Zelení. Po sjednocení a vstupu PDS do parlamentu se bipolární struktura zachovala, ale hovoří se již o systému „dvou a třikrát půl strany“.64 Přes složitost tohoto pojmu se jedná o velice přesné vystižení podoby německého volebního systému.
62
Wahlergebnisse – Bundestag (Bundestagswahl). In: Wahlen, Wahlrecht und Wahlsysteme, http://www.wahlrecht.de/ergebnisse/bundestag.htm (1. 3. 2009) 63 Tento pojem je dílem J. Blondela. BLONDEL, Jean: Party Systems and Patterns of Government in Western Democracies. Canadian Journal of Political Science, 1, 1968, č. 2, s. 180–203. 64 KLINGEMANN Hans-Dieter – WESSELS, Bernhard: Political Consequences of Germany´s Mixed-Member Systém: Personalization at the Grass Roots? In: WATTENBERG, Martin P. – SHUGART, Matthew S. (Eds.): Mixed Electoral systems: The Best of Both Worlds?. Londýn 2003, s. 284–285.
24
Volební systém ale nemá vliv jen na stranický systém, ale má také vliv na chování voličů, kteří se snaží co nejefektivněji využít své dva hlasy. Existuji dva základní názory na to, jak existence dvou hlasů ovlivňuje hlasování voličů. První proud, jehož představitelem je např. Maurice Duvergere, tvrdí, že volič rozděluje své hlasy nezávisle na sobě, jako by se jednalo o dva samostatné volební systémy. Svůj první hlas dá jednou ze dvou kandidátů, kteří mají největší šanci na úspěch a v proporční části dají hlas straně, se kterou se nejvíce ztotožňují. Druhý směr zase říká, že voliči jednají se svými hlasy racionálně a jejich hlasování je strategické. Volič nedá svůj první hlas kandidátovi ze strany, které dali svůj druhý hlas. Naopak své hlasy rozdělí mezi strany, a to obvykle tak, že první hlas dá velké straně a druhý pak malé straně, které obvykle s velkou tvoří koalici, aby dosáhla na 5% klauzuli.65 Na druhou stranu je nutné poznamenat, že procento voličů, kteří jednají strategicky, se pohybuje okolo 7 %, což je poměrně málo. Ale zároveň se jedná o významnou část voličů, kteří využívají možnosti volebního systému podpořit výhru kandidáta, který pak přinese výhody svému volebnímu obvodu.66 Poslední důsledek volebního systému, o kterém bude zmínka, je, že podle některých systém produkuje dva druhy poslanců, na základě toho, zda byli zvoleni na základě prvního nebo druhého hlasu. Podle složení poslanců v jednotlivých parlamentních výborech bylo potvrzeno, že poslanci, kteří byli zvoleni na základě prvního hlasu, se snaží působit v takových výborech jako zemědělský výbor či výbor dopravy, ve kterých mohou prospět svým obvodům a tím si pojistit znovu znovuzvolení. Na druhou stranu poslanci zvoleni na základě kandidátských listin preferují takové výbory, ve kterých se mohou 65
FERRARA, Federico – HERRON, Erik S.: Going It Alone? Strategic Entry under Mixed Electoral Rules. American Journal of Political Science, 49, 2005, č. 1., s. 28–29. (http://www.jstor.org/) 66 SAAFELD, Thomas: Germany: Stability and Strategy in a Mixed-Member Proportional System. In: GALLAGHER, Michael – MITCHELL, Paul: The Politics of Electoral Systems. New York, Oxford University Press 2005, s. 221.
25
zavděčit širšímu geografickému celku (někdy i napříč spolkovou zemí) a tím i své straně, která rozhoduje o pořadí na kandidátských listinách. Jedná se například o výbor pro rodinu či zdravotnický výbor.
67
Je ale
nutné poznamenat, že tito poslanci tvoří v rámci parlamentu poměrně malou skupinu. Naproti tomu existuje skupina autorů, mezi něž se řadí i německý politolog Dieter Nohlen, kteří tvrdí, že volební systém žádné skupiny poslanců nevytváří. To zejména proto, že stoupá počet kandidátů, kteří ve volbách kandidují na obou úrovních.68
67
STRATMANN, Thomas – BRAUR, Martin: Plurality Rule, Proportional Representation, and the German Bundestag: How Incentives to Pork-Barrel Differ Across Electoral Systems. American Journal of Political Science, 46, 2002, č. 3, s 508–511. 68 NOHLEN, Dieter: Wahlsysteme der Welt. Daten und Analysen. München, Piper 1978, s. 305–306.
26
4 Proporční, nebo smíšený? 4.1 Názory Tato kapitola představuje názory autorů na zařazení nejen německého volebního systému, ale i jemu podobných systémů, které jsou řazeny mezi personalizované proporční systémy, do kategorie poměrných či smíšených systémů. Na první pohled by se mohlo zdát, že základní problém je v tom, jak autoři na tento problém nazírají. Tedy jestli se zaměřují na mechanismy, které německý volební systém používá (dva hlasy, dva druhy volebních obvodů), nebo zda je pro ně zásadní proporcionalita výsledků. Při bližším pohledu to ale není tak jednoduché. Podle Sartoriho je chápání německého volebního systému jako smíšeného systému chybné, a to zejména proto, že výsledek kombinace formulí není smíšený ale dokonale proporční. Nechápou ho chybně ale jen politologové, ale i němečtí voliči, kteří si neuvědomují, že druhý hlas je zásadní, neboť jsou na jeho základě hlasy přiděleny. Naopak si myslí, že tím vyjadřují svou druhou preferenci. Jedná se podle něj o poměrný systém, který nabízí výběr osob. Druhým důvodem, proč někteří politologové chápou německý systém jako smíšený je ten, že systém snížil počet stran. Nízký počet stran není dán pouze vlivem většinové složky, ale přispěla k tomu i uzavírací klausule, a také zákaz neonacistické a komunistické strany jako protiústavních.69 Tento Sartoriho názor podporuje navíc fakt, že se dlouhodobý třístranický formát Německa změnil (pokud jsou CDU a CSU brány jako jedna strana) a v součastné době je v německém parlamentu zastoupeno pět různých politických stran. Arend Lijphart také nepovažuje řazení německého volebního systému mezi smíšené systémy za správné, neboť kombinace dvou 69
SARTORI, Giovanni:c.d., s. 31–32.
27
druhů volebních systémů je v tomto případě nesouměrná a rozdělení mandátů je zcela proporční.70 Německý politolog Dieter Nohlen také považuje za chybné řadit německý volební systém mezi smíšené, neboť je co do své konstrukce a výsledků proporční. Je správné jej označovat za personalizovaný, ale personální volba (1. hlas) nemění nic na výsledcích voleb. Navíc upozorňuje na to, že samotný volební zákon v prvním paragrafu označuje tento systém za poměrný systém spojený s volbou osobností.71 Petr Fiala vidí jako rozhodující pro volební výsledky počet obdržených hlasů. První hlasy dopad především na pořadí na kandidátkách (Kanditatesstimme), které ovlivňují personální obsazení mandátů. Ale straně připadne tolik hlasů, kolik odpovídá počtu obdržených druhých hlasů (s výjimkou přesahujících mandátů). Proto se hovoří o personalizovaném poměrném zastoupení.72 Blanka Říchová se také přiklání k názoru, že se jedná o proporční systém, který je smíšený, jen pokud jde o kritéria hlasování, nikoliv o výsledek. Specifičnost volby je pak dána tím, že dává voliči prostor, aby určil kandidáta, který by měl mít přednost získat mandát před těmi kandidáty, které navrhují politické strany.73 Dalším českým autorem, podle kterého je zařazení MMP mezi smíšené volební systémy sporné, je Tomáš Lebeda. A to proto, že všechny mandáty jsou rozděleny podle poměrného principu. K rozdělování mandátů pak dochází dvojím způsobem, kdy jedna část je rozdělena mezi vítěze jednomandátových obvodů a druhá část kandidáty z listin. Technologie volební formule je striktně poměrná, personalizace je pak smíšená. 70
LIJPHART, Arend: Democracies. Patterns of Majoritarian and Consensus Governmenr in Twenty-One Countries. London, Yale University Press 1984, s. 155. 71 NOHLEN, Dieter: Wahlrecht und Parteisystem: zur Teorie und Empirie der Wahlsysteme. Opladen, Budrich 2007, s. 351. 72 FIALA, Petr a kol.: Politický systém Spolkové republiky Německo. Brno Masarykova Universita 1994, s. 96. 73 ŘÍCHOVÁ, Blanka: c.d., s. 158.
28
Může se objevit ale konkrétní případ, kdy lze tento systém považovat za smíšený, a to v takovém případě, když převislé mandáty tvoří více jak 5 %, což je podmínka pro smíšené volební systémy stanovené Massicottem a Blaisem.74 To se ale v případě Německa, jak je patrné z tabulky č. 1, nikdy nestalo, a proto jej autor řadí mezi poměrné systémy. Tabulka č. 1: Podíl převislých mandátů na celkovém počtu křesel
Rok voleb
Celkový počet Převislé Podíl převislých mandátů
mandáty
mandátů v %
1949
402
2
0,5
1953
487
3
0,6
1957
497
3
0,6
1961
499
5
1,0
1965
496
0
0,0
1969
496
0
0,0
1972
496
0
0,0
1976
496
0
0,0
1980
497
1
0,2
1983
498
2
0,4
1987
497
1
0,2
1990
662
6
0,9
1994
672
16
2,3
1998
669
13
1,9
2002
603
4
0,7
2005
614
15
2,4
Zdroj: http://www.election.de/cgi-bin/tab.pl?datafile=btw98.txt zpracováno autorkou
74
(10.
3.
2009),
LEBEDA, T.: Stručný přehled volebních systémů, s. 41.
29
Jakub Šedo považuje za těžko zpochybnitelné, že způsob přidělování mandátů i produkované výsledky odpovídají výsledkům v poměrných
volebních
systémech.
Na
základě
toho
lze
pak
personalizované poměrné systémy chápat jako samostatnou kategorii v rámci poměrných volebních systémů vedle STV a listinných systémů, nebo jako zvláštní variantu listinných systémů. O volebních systémech, které de facto rozdělují mandáty podle logiky poměrných systémů, lze mluvit jako o personalizovaných proporčních a řadit je jako třetí variantu těchto systémů. Je pravda, že mají řadu prvků společných s listinnými poměrnými systémy, na druhé straně nelze zcela přehlédnout vliv personalizované složky na volební soutěž. K personalizovaným volebním systémům pak řadí systémy, ve kterých je primární rozdělení míst určeno de iure podle hlasů z poměrné části a většinové hlasování určuje pouze přidělení určité části mandátům konkrétním kandidátům. Za příklad takového systémů považuje právě německý volební systém.75 Jak již bylo zmíněno v druhé kapitole, řadí Louis Massicotte a André Blais německý volební systém mezi smíšené volební systémy, přesněji mezi smíšené systémy vzájemné korekce. Upozorňují na to, že polovina křesel, která je volena na základě FTPT, není bezvýznamná, a že je tento fakt některými autory přehlížen.76 Na druhou stranu nepopírají, že celková distribuce mandátů je prováděna na základě kandidátských listin, které mají vyrovnat disproporce jednomandátových obvodů, což má za následek velmi proporční výsledky.77 Německý volební systém byl podle Shugarta a Wattenberga po dlouhou dobu jediným představitelem MES.78 Při jeho klasifikaci je pro ně důležitý použitý mechanismus, kdy se rozdělování hlasů provádí na 75
ŠEDO, J.: c. d., s. 33–34. MASSICOTTE, Luis – BLAIS, André: c. d., s. 344. 77 Tamtéž: 353. 78 WATTENBERG, Martin P. – SHUGART, S. Matheew: Introduction: Electoral Reform of the Twenty-First Century In: WATTENBERG, Martin P. – SHUGART, Matthew S. (Eds.): Mixed Electoral systems: The Best of Both Worlds?. Londýn 2003, s. 1. 76
30
dvou úrovních, z nichž jedna přiřazuje mandáty jmenovitě a druhá rozděluje mandáty na základě kandidátské listiny.79 Proto chápe německý volební systém jako zástupce MES. Ladislav Cabada a Marek Ženíšek nepopírají, že u německých voleb hraje nejdůležitější roli právě druhý hlas,80 ale zejména proto, že se shodují s typologií autorů Shugarta a Wattenberga o smíšených volebních
systémech,
je
podle
nich
tento
systém
hlavním
představitelem jedné z podskupin smíšených volebních systémů. Michal Klíma také řadí německý systém mezi MES. Podle něj je třeba
opustit
proporcionality),
přístup, neboť
který
klade
ignoruje
důraz
podstatné
na
výsledky
vlastnosti
(míru
smíšených
systémů. Kvůli tomu jsou podceněny další vlastnosti, které souvisí s oběma složkami MES. U německého systému je tak přeceňována jedna jeho stránka (kandidátská listina) a nezáleží na tom, že je polovina poslanců volena v jednomandátových obvodech, a že voliči mají dva hlasy, se kterými někdy nakládají strategicky.81 Obecně lze říci, že autoři, kteří vidí německý volební systém jako MES, upozorňují na to, že je část mandátů rozdělována jmenovitě a jsou tak použity rozdílné mechanismy pro přidělení křesel. Naopak ale autoři, kteří řadí tento systém mezi proporční, oponují, že nezapomínají na to, že voliči mají dva hlasy. Ale první hlas nemá vliv na konečné výsledky, ale slouží k personálnímu rozdělení mandátů.
79
WATTENBERG, Martin P. – SHUGART, S. Matheew: Mixed-Member Electoral Systems: A Definition and Typology, s. 11. 80 CABADA, L. – ŽENÍŠEK, M.: c. d., s. 68–69. 81 KLÍMA, Michal: Smíšený volební systém, s. 215.
31
4.2 Volby do Bundestagu v letech 1998–2005 Tato podkapitola se věnuje blíže výsledkům posledních tří federálních voleb v SRN, které se uskutečnily v letech 1998, 2002 a 2005. Její hlavní náplní pak je nejen představení výsledků do Bundestagu, ale také jejich zhodnocení proporcionality a to v porovnání se třemi dalšími zeměmi, což by mělo napomoci k určení zařazení německého volebního systému v typologii volebních systémů. První zemí je Království Velké Británie a Severního Irska, které používá
pro
volby
do
dolní
komory
většinový
FPTP
v jednomandátových obvodech. Druhým je Nizozemsko, které používá proporční systém v jediném celonárodním obvodě a řadí se mezi nejproporčnější volební systémy vůbec. Poslední zemí pro srovnání je pak Česká republika, která taktéž používá poměrný systém pro volby do dolní komory parlamentu. Rozdělení mandátů zde probíhá v 14 volebních obvodech na úrovni krajů a hlavního města a využívá d´Hondtův dělitel.82 Pro zjištění míry proporcionality je zde použit Loosemore-Hanby index (D)83, který je v součastné době nejpoužívanějším indexem v této oblasti. Hodnota indexu je dána polovinou souhrnu absolutních hodnot získaných z rozdílů mezi podíly hlasů v procentech (v) a procentuálními podíly mandátů jednotlivých stran (s).
Důležité je zahrnout do výpočtu všechny strany, i ty, které nezískaly žádný mandát. Tyto strany ale můžeme ve výpočtu shrnout
82
Zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České Republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů. 83 Loosemore-Hanby index sestavili autoři John Loosemore a Victor J. Hanby a nazvali jej původně distortion index, ale brzy se pro něj začalo používat označení s jejich jmény. LOOSEMORE, John – HANBY, Victor J.: The Theoretical Limits of Maximum Distortion: Some Analytic Expressions for Electoral Systems. British Journal of Political Science, 1, 1971, 467–477 s.
32
do jediné kategorie. Výsledné hodnoty se pak pohybují v rozmezí 0– 100, kdy 0 znázorňuje dokonalou proporcionalitu a 100 naopak absolutní
disproporcionalitu.
Index
zjišťuje
celkový
rozdíl
mezi
rozdělením hlasů a přerozdělením mandátů, tedy o kolik procent se celkový výsledek voleb odchyluje od ideální proporcionality.84 V roce 1998 se konaly v SRN třetí volby do Bundestagu od sjednocení. V těchto volbách získaly strany, které se nedostaly do Spolkového sněmu, dohromady 6 % hlasů, což je poměrně vysoký a nezvyklý podíl. Je to pravděpodobně dáno tím, že voliči z bývalých východních spolkových států, ještě nebyli zvyklí na účinky uzavírací klausule. Z tabulky číslo 2 je patrné, že jediná větší disproporce u stran, které se dostaly do Sněmu, je u strany SPD, která volby vyhrála a je dána tím, že strana měla celkem 13 převislých mandátů. Žádné jiná strana převislé mandáty neobdržela.85 Mohlo by se tak zdát, že míru proporcionality tak také ovlivňují převislé mandáty, ale ve skutečnosti tomu tak není. Pokud je ale index proporcionality pro tyto volby vypočítán bez převislých mandátů, míra proporcionality zůstane stejná (Tabulka č. 3). Index proporcionality je tak ovlivněn zejména součtem procent hlasů stran, které se do Spolkového sněmu nedostaly.
84
LEBEDA, Tomáš: Teorie reálné kvóty, alternativní přístup k měření volební proporcionality. Sociologický časopis, 42, 2006, č. 4, s. 660–662. 85 Wahlergebnisse und Sitzenverteilung. In: Webarchivsystem des deutschen Bundestages, http://webarchiv.bundestag.de/cgi/show.php?fileToLoad=138&id=1040 (16. 3. 2009)
33
Tabulka č. 2: Index proporcionality pro volby 1998 Strana
1. hlas v celkem s %
CDU
74
CSU
38
SPD
212
FDP
0
43
Die Linke
4
B90/Grünen
v%
198 29,6
|v-s|
28,4
1,2
7,0
6,7
0,3
298 44,5
40,9
3,6
6,4
6,2
0,2
36
5,4
5,1
0,3
0
47
7,0
6,7
0,3
Ostatní
0
0
0,0
6,0
6,0
Celkem
328
47
669 99,9 100,0 11,9 Index
6,0
Zdroj: http://www.bundeswahlleiter.de/de/bundestagswahlen/fruehere_bundestagswahlen/bt w1998.html, zpracováno autorkou
Tabulka č. 3: Index proporcionality pro volby 1998 bez převislých mandátů Strana
v celkem
s%
v%
|v-s|
CDU
198
30,2
28,4
1,8
CSU
47
7,2
6,7
0,5
SPD
285
43,4
40,9
2,5
FDP
43
6,5
6,2
0,3
Die Linke
36
5,5
5,1
0,4
B90/Grünen
47
7,2
6,7
0,5
Ostatní
0
0,0
6,0
6,0
Celkem
656
100,0
100,0
12,0
Index
6,0
Zdroj: http://webarchiv.bundestag.de/cgi/show.php?fileToLoad=138&id=1040, zpracováno autorkou
34
Ve volbách roku 2002 je velmi patrný úbytek procent hlasů pro ostatní strany, které se nedostaly do Bundestagu, což má příznivý vliv na proporcionalitu ve srovnání s volbami roku 1998. V těchto volbách jich bylo celkem jen pět, kdy čtyři patřily SPD a jeden CDU, ale ty neměly na proporcionalitu vliv.86 Proporcionalita je snižována tím, že strana Die Linke dosáhla jen 4 % hlasů na základě kandidátských listin a tím nepřekročila uzavírací klausuli (viz tabulka č. 4). Do Spolkového sněmu se dostala díky dvěma přímým mandátům. Celková míra proporcionality je tím o sedm desetin procenta nižší než u voleb v roce 1998.
Tabulka č. 4: Index proporcionality pro volby 2002 Strana
1. hlas v celkem
s%
v % |v-s|
CDU
82
190
31,5
29,5
2,0
CSU
43
58
9,6
9,0
0,6
SPD
171
251
41,6
38,5
3,1
FDP
0
47
7,8
7,4
0,4
Die Linke
2
2
0,3
4,0
3,7
Die Grünen
1
55
9,2
8,6
0,6
Ostatní
0
0
0,0
3,0
3,0
Celkem
299
603 100,0 100,0 13,4 Index
6,7
Zdroj: http://www.election.de/cgi-bin/tab.pl?datafile=btw02.txt, zpracováno autorkou
V zatím posledních volbách do Bundestagu konaných v roce 2005 byla ze zde zkoumaných voleb nejvyšší míra proporcionality. I když celkový počet převislých mandátů byl nejvyšší za sledované období (celkem 16 mandátů, z toho sedm jich měla CDU/CSU a devět SPD), měly převislé mandáty opět na proporcionalitu neutrální vliv, 86
Při výpočtu indexu proporcionality bez převislých mandátů by index zůstal nezměněn. Wahlergebnisse und Sitzenverteilung. In: Webarchivsystem des deutschen Bundestages, http://webarchiv.bundestag.de/cgi/show.php?fileToLoad=137&id=1040 (16. 3. 2009)
35
neboť při výpočtu indexu proporcionality bez převislých mandátů by index zůstal nezměněn. Proporcionalitu tak ovlivňuje zejména procento propadlých hlasů, které obdržely strany, které se nedostaly do Bundestagu. Jak je patrné z tabulky č. 5, v těchto volbách byly malé strany,
které
překročily
uzavírací
klausuli,
téměř
dokonale
reprezentovány, což v konečném důsledku také vedlo ke snížení disproporce.
Tabulka č. 5: Index proporcionality pro volby 2005 Strana
1. hlas
v celkem
s%
v%
|v-s|
CDU
106
180
29,3
27,8
1,5
CSU
44
46
7,5
7,4
0,1
SPD
145
222
36,2
34,2
2,0
FDP
0
61
9,9
9,8
0,1
Die Linke
3
54
8,8
8,7
0,1
Die Grünen
1
51
8,3
8,1
0,2
Ostatní
0
0
0,0
4,0
4,0
Celkem
299
614 100,0 100,0
8,0
Index
4
Zdroj:http://www.election.de/cgi-bin/tab.pl?datafile=btw05.txt,zpracováno autorkou
Samotné hodnoty indexu pro volby do Bundestagu ale můžou být pro někoho pouze prázdnými čísly, proto následující tři tabulky vypočítávají Loosemore-Hanby index proporcionality pro volby do Sněmovny reprezentantů Velké Británie, které se konaly 2005 (tabulka č. 6), pro volby do nizozemské dolní komory, které se konaly v roce 2006 (tabulka č. 7), a pro volby do Poslanecké sněmovny České republiky konané také v roce 2006 (tabulka č. 8).
36
Tabulka č. 6: Index proporcionality pro volby do Sněmovny reprezentantů Velké Británie v roce 2005 Strana
s%
v%
|v-s|
Labour Party
35,2
55,1
19,9
Conzervative Party
32,4
30,7
1,7
Liberal Party
22,0
9,6
12,4
Ostatní
10,4
4,6
5,8
Celkem
100,0
100,0
39,8
Index
19,9
Zdroj: http://electoral-reform.org.uk/article.php?id=83 , zpracováno autorkou
Tabulka č. 7: Index proporcionality pro volby do dolní komory nizozemského parlamentu v roce 2006 Strany
s%
v%
|v-s|
CDA
26,5
27,3
0,8
PvdA
21,2
21,3
0,1
SP
16,6
17,3
0,7
VVD
14,7
14,7
0,0
PVV
5,9
6,0
0,1
GL
4,6
4,7
0,1
CU
4
4
0
D66
2
2
0
PvdD
1,8
1,3
0,5
SGP
1,6
1,3
0,3
Ostatní
1,1
0
1,1
Celkem
100
99,9
3,7
Index
1,9
Zdroj: http://www.nlverkiezingen.com/TK2006.html, zpracováno autorkou.
První dvě země byly vybrány záměrně. Nizozemsko, jak již bylo zmíněno, používá poměrný volební systém, který je aplikovaný v jednom celonárodním obvodě. Navíc je zde stanovena velmi nízká uzavírací klausule (0,67 %). Tyto dvě vlastnosti systému pak mají za
37
následek vysokou míru proporcionality. Míra proporcionality pro rok 2006 pak byla 1, 9 % od ideální proporcionality. Pravým opakem je pak volební systém Velké Británie, který používá „nejčistší“ formu většinového systému. Ten má pak za následek vysokou míru disproporcionality
(v roce
2005
byl
na
základě
voleb
index
proporcionality necelých 20). V porovnání s výsledky indexů, které vyšly u německých voleb je pak patrné, že tento systém je značně proporční. Poslední tabulka pak stanovuje Loosemore-Hanby index pro volby do české Poslanecké sněmovny, které se konaly v roce 2006. Tento systém, jak je možné pozorovat z tabulky č. 7, zvýhodňuje velké strany
a
malé
naopak
znevýhodňuje,
což
ovlivňuje
i
míru
proporcionality. Index pro tyto volby tak byl necelých 10. Ve srovnání s německým systémem je tento systém více disproporční, což je dáno zejména rozdílnou formulí použitou pro přepočet hlasů. V Německu se používá Hare-Niemayerova formule, která je neutrální a v ČR se naopak využívá d´Hondtův dělitel, který zvýhodňuje velké strany.
Tabulka č. 8: Index proporcionality pro volby do Poslanecké sněmovny ČR v roce 2006 Strana
s%
v%
|v-s|
ČSSD
32,3
37,00
4,7
ODS
35,4
40,50
5,1
KDU-ČSL
7,2
6,50
0,7
SZ
6,3
3,00
3,3
KSČM
12,8
13,00
0,2
Ostatní
5,9
0,00
5,9
Celkem
99,9
100,00
19,9
Index
9,9
Zdroj: http://volby.cz/pls/ps2006/ps, zpracováno autorkou
38
Jak je z výpočtů zřejmé, německý volební systém je ve srovnání s jinými volebními systémy velmi proporční a výrazně nezvýhodňuje žádné strany, které dosáhly na mandáty. Což je dáno zejména formulí, která je používána pro přepočet hlasů na mandáty. Nelze přehlédnout, že pro rozdělování mandátů je rozhodující druhý hlas, na jehož základě jsou
přerozdělovány
mandáty.
Hlavní
náplní
prvního
hlasu
je
poskytnout voliči možnost ovlivnit personální složení Spolkového sněmu a nemají na proporcionalitu vliv. Na základě těchto argumentů se tato práce přiklání na stranu těch autorů, kteří považují německý volební systém do Bundestagu za typ poměrného volebního systému a smíšená je pouze personalizace mandátů.
39
Závěr Německý volební systém je používán s několika významnými změnami 60. let a v 90. letech se stal inspirací pro volební reformy jak v postkomunistických
zemích,
které
teprve
začaly
budovat
demokratický stát, ale také v řadě konsolidovaných demokratických zemí, jako například na Novém Zélandu. Ve své době nebyl unikátní jen použitým mechanismem, ale i způsobem vzniku. Německý volební systém ve Spolkové republice Německo vznikal po druhé světové válce a podílely se na něm politické strany, které měly své zastoupení v jednotlivých zemských sněmech. Do zemských sněmů se konaly volby podle různých pravidel, které se odvíjely podle toho, v jaké okupační zóně se daný spolkový stát nacházel. Nový federální volební systém měl zejména reflektovat negativní zkušenost s proporčním volebním systémem z dob Výmarské republiky. Na základě dohody politických stran vznikl systém, který kombinoval většinový systém FPTP a poměrný listinný systém, a voliči měli jeden hlas. Důležité bylo, že se na jeho podobě musely shodnout nejen politické strany, ale i vojenští guvernéři jednotlivých okupačních zón, kteří měli při schvalování poslední a rozhodující slovo na jeho schválení. Tento systém fungoval tak, že voliči odevzdali hlas pro kandidáta v jednom z 240 jednomandátových obvodů (Direktmandat) a na základě procentuálního zisku hlasů pro jednotlivé strany v rámci spolkových zemí byly stranám přiděleny mandáty. Od nich pak byly odečteny mandáty získané na základě jednomandátových obvodů a zbylých 160 křesel bylo rozděleno podle vázaných kandidátských listin. Mohlo se stát, že strana získala díky přímým mandátům více křesel, než na kolik měla podle procentuálního zisku nárok. Tyto převislé mandáty jí byly ponechány a dočasně došlo ke zvětšení Spolkového sněmu.
40
V dalším volebním zákoně, který ale vycházel z původního zákona, byl voličům udělen druhý hlas. Volič tak měl pro každou úroveň jeden hlas. Dalšími významnějšími změnami bylo srovnání poměru mezi úrovněmi, byla zavedena uzavírací 5% klausule a došlo ke změně počtu poslanců, který se v roce 2005 ustálil na 598 mandátech. Pro přepočet hlasů na mandáty byl používán d´Hondtův dělitel, který byl v 80. letech nahrazen Hare-Niemeyerovou formulí. Tento systém začal být
označován
jako
personalizovaný
poměrný
systém
(der
personalisierte Verhältniswahl). Dlouhou dobu existovala shoda o zařazení tohoto systému, i přes jeho některé nezvyklé charakteristiky, do kategorie proporčních volebních systémů. To se ale změnilo právě rozvojem nových volebních systémů, které začaly různým způsobem kombinovat volební systémy a získaly označení smíšené volební systémy. Vznikl tak spor, kdy někteří autoři začali řadit německý mezi smíšené volební systémy a jiní ho stále řadí mezi poměrné systémy. Autoři, kteří řadí německý volební systém mezi smíšené systémy, často argumentují, že se přeceňuje úloha kandidátských listin a naopak se zapomíná na to, že voliči mají dva hlasy a že i hlas odevzdaný v jednomandátových obvodech je důležitý. Většina těchto autorů ale nepopírá, že systém vytváří velmi proporční výsledky, což je ale dáno zejména použitou Hare-Niemeyerovou formulí, která se používá pro přepočet hlasů na mandáty na úrovni kandidátských listin. Na druhou stranu autoři, kteří považují systém za proporční, neopomínají přímé mandáty, ale podle nich nemají vliv na konečné výsledky voleb a jsou důležité pro personální obsazení mandátů. Ty jsou nejdřív rozděleny vítězům přímých mandátů a zbylé mandáty jsou přiděleny na základě kandidátských listin. Jedná se o smíšenou personalizaci, ne o smíšený systém jako celek. Navíc jejich postoj podporuje i fakt, že samotný volební zákon označuje volební systém
41
používaný pro federální volby jako poměrný systém spojený s volbou osobností. Většina autorů pouze předkládá argumenty, proč tento systém zařazují do určité kategorie volebních systémů, ale neprovádějí podrobnou analýzu systému, která by jejich argumenty podpořila. Proto byl v této práci vybrán Loosemore-Hanby index, jehož výsledky měly napomoci při rozhodování o zařazení německého volebního systému. Jistým limitem této práce je to, že pracuje pouze s jedním indexem. Jiné metody by mohly vést k odlišným výsledkům. Loosemore-Handy index byl vybrán proto, že se v součastné době o nejpoužívanější metodu pro výpočet
míry
proporcionality.
Výsledky
jsou
pro
jednoduchost
zaokrouhlovány na jedno desetinné místo, čímž dochází k mírnému zkreslování výsledků. Analýza posledních tří konaných voleb na základě LoosemoreHanby indexu proporcionality prokázala velkou míru proporcionalitu německých voleb. Vyšlo také najevo, že přímé mandáty nemají ani v podobě převislých mandátů vliv na výsledek a jejich význam tkví v možnosti voličů ovlivnit personální složení Spolkového sněmu. Čímž je potvrzena v úvodu stanovená hypotéza, že i přes existenci více úrovní volebních obvodů a dvou hlasů voličů se jedná o poměrný volební systém. Hlavním limitem práce je její zaměření pouze na výsledky tří posledních voleb. Zajímavé výsledky by mohl přinést výpočet Loosemore-Hanby indexu pro všechny volby konané od zavedení tohoto volebního systému. Zejména to jakým způsobem působila na proporcionalitu d´Hondtova metoda přepočtu hlasů a zda by to neovlivnilo konečný výsledek analýzy. Ale v práci tohoto rozsahu na tuto podrobnější analýzu není prostor. Je samozřejmé, že analýza takového rozsahu, která je provedena v této práci, nemůže definitivně určit zařazení německého
42
volebního systému do určité kategorie. Jak bylo uvedeno v úvodu, to nebylo ani cílem této práce. Bylo by potřeba provést rozsáhlou analýzu na základě několika různých ukazatelů. Ale i tak je pravděpodobné, že tato debata nebude nikdy vyřešena a každý z autorů si najde argument, proč kategorizovat tento systém do určité skupiny.
43
Prameny a Literatura Prameny Achtzehntes Gesetz zur Änderung des Bundeswahlgesetzes Bundestagswahl
27.
09.
1998.
In:
Der
Bundeswahlleiter,
http://www.bundeswahlleiter.de/de/bundestagswahlen/fruehere_bundes tagswahlen/btw1998.html Bundestagswahlergebnisse seit 1949. In: Deutscher Bundestag. http://www.bundestag.de/parlament/wahlen/sitzverteilung/1543.html (1. 3. 2009) Bundeswahlgesetz. http://www.gesetze-im-internet.de/bwahlg/ (1. 3. 2009) Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland. Tweede-Kamerverkiezingen
-
22
november
2006.
http://www.nlverkiezingen.com/TK2006.html (11. 2. 2009) Statistics 2000´S. In: Electoral Reform Society, http://electoralreform.org.uk/article.php?id=83 (11. 2. 2009) Volby
do
Poslanecké
sněmovny
Parlamentu
České
republiky
konané ve dnech 2. - 3.6.2006. In: Volby.cz. Wahl zum 14. Deutschen Bundestag am 27.September 1998. In: Election.de, http://www.election.de/cgi-bin/tab.pl?datafile=btw98.txt Wahl zum 15. Deutschen Bundestag am 22.September 2002. In: Election.de, http://www.election.de/cgi-bin/tab.pl?datafile=btw02.txt Wahl zum 16. Deutschen Bundestag am 18.September 2005. In: Election.de, http://www.election.de/cgi-bin/tab.pl?datafile=btw05.txt
44
Wahlergebnisse – Bundestag (Bundestagswahl). In: Wahlen, Wahlrecht und Wahlsysteme, http://www.wahlrecht.de/ergebnisse/bundestag.htm (1. 3. 2009) Wahlergebnisse
und
Sitzenverteilung.
In: Webarchivsystem
deutschen
des
Bundestages,
http://webarchiv.bundestag.de/cgi/show.php?fileToLoad=138&id=1040 (16. 3. 2009) Wahlergebnisse
und
Sitzenverteilung.
In: Webarchivsystem
deutschen
des
Bundestages,
http://webarchiv.bundestag.de/cgi/show.php?fileToLoad=137&id=1040 (16. 3. 2009) Zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České Republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů.
Literatura BAWN, Kathleen: The Logic of Institutional Preferences: German Electoral Law as a Social Choice Outcome.
American Journal of
Political Science, 37, 1993, č. 4, s. 965–989. (http: //www.jstor.org/) BLONDEL, Jean: Party Systems and Patterns of Government in Western Democracies. Canadian Journal of Political Science, 1, 1968, č. 2, s. 180–203. CABADA, Ladislav – ŽENÍŠEK, Marek: Smíšené volební systémy. Dobrá Voda, Aleš Čeněk 2003, 156 s. CARAMANI, Daniele: The Societies of Europe. Elections in Western Europe since 1815. Electoral Results by Constituencies. London, Macmillan 2000, 1090 s. COTTERET, Jean-Marie – EMERI, Claude: Les systèms éléctoraux. Paris, Presses universitaires de France, 1973, 125 s.
45
ECKHARD, Jesse: Wahlrecht zwischen Kontituität und Reform: eine Analyse der Wahlsystemdiskussion und der Wahlrechtsaሷnderungen in der Bundesrepublik Deutschland 1949–1983. Duሷsseldorf, Droste 1985, 440 s. FERRARA, Federico – HERRON, Erik S.: Going It Alone? Strategic Entry under Mixed Electoral Rules. American Journal of Political Science, 49, 2005, č. 1., s. 16–31. (http://www.jstor.org/) FIALA, Petr a kol.: Politický systém Spolkové republiky Německo. Brno Masarykova Universita 1994, 136 s. HEYWOOD, Andrew: Politologie. Praha, Eurolex Bohemia 2004, 482 s. CHYTILEK, Roman – HUŠEK, Petr: Většinové volební systémy. In: ŠEDO, Jakub − CHYTILEK, Roman (Eds.): Volební systémy. Brno, Mezinárodní politologický ústav 2004, s. 64–93. KLÍMA, Michal: Smíšený volební systém. Politologický časopis, 1998, č. 3, s. 213–230. KLÍMA, Michal: Volby a politické strany v moderních demokraciích. Praha, Radix 1998, 273 s. KLINGEMANN
Hans-Dieter
–
WESSELS,
Bernhard:
Political
Consequences of Germany´s Mixed-Member Systém: Personalization at the Grass Roots? In: WATTENBERG, P. Martin – SHUGART, S. Matthew (Eds.): Mixed Electoral systems: The Best of Both Worlds?. Londýn 2003, s. 279–296. KORTE, Karl-Rudofl: Wahlen in der Bundesrepublik Deutschland. Bonn, Bundeszentrale für politische Bildung 2003, 144 s. KREJČÍ, Oskar: Nová kniha o volbách. Praha, Professional Publishing 2006, s. 481.
46
KUBÁT, Michal: Volby a volební systémy. In: KUBÁT, Michal – CABADA, Ladislav a kol.: Úvod do studia politické vědy. Praha, Eurolex Bohemia 2004, s. 265–320. LEBEDA, Tomáš: Hlavní proměnné proporčních volebních systémů. Sociologický časopis, 37, 2001, č. 4, s. 425–448. LEBEDA, Tomáš: Stručný přehled volebních systémů. In: NOVÁK, Miroslav – LEBEDA, Tomáš (Eds.): Volební a stranické systémy ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda, Aleš Čeněk 2004, s. 19–43. LEBEDA, Tomáš: Teorie reálné kvóty, alternativní přístup k měření volební proporcionality. Sociologický časopis, 42, 2006, č. 4, s. 657– 681. LIJPHART,
Arend:
Democracies.
Patterns
of
Majoritarian
and
Consensus Governmenr in Twenty-One Countries. London, Yale University Press 1984, 229 s. LIJPHART, Arend: Electoral Systems and Party Systems: A Study of Twenty-seven Democracies, 1945-1990. New York, Oxford University Press 1995, 222 s. LIJPHART, Arend – GROFMAN, Bernard: Choosing an electoral system. Issues and Alternatives. Preager 1984, 273 s. LOOSEMORE, John – HANBY, Victor J.: The Theoretical Limits of Maximum Distortion: Some Analytic Expressions for Electoral Systems. British Journal of Political Science, 1, 1971, 467–477 s. MARTIN, Pierre: Les systèms électoraux et les mode de scrutins. Paris, Montchrestien 2006, 155 s. MASSICOTTE, Luis – BLAIS, André: Mixed electoral systems: a conceptual and empirical survey. Electoral Studies, 18, 1999, č. 3, s. 341–366.
47
NOHLEN, Dieter: Wahlrecht und Parteisystem: zur Teorie und Empirie der Wahlsysteme. Opladen, Budrich 2007, 527 s. NOHLEN, Dieter: Wahlsysteme der Welt. Daten und Analysen. München, Piper 1978, 449 s. ŘÍCHOVA, Blanka: Úvod do součastné politologie: srovnávací analýza demokratických politických systémů. Praha, Portál 2002, 304 s. SAAFELD, Thomas: Germany: Stability and Strategy in a MixedMember Proportional System. In: GALLAGHER, Michael – MITCHELL, Paul (Eds.): The Politics of Electoral Systems. New York, Oxford University Press 2005, s. 209–229. SARTORI, Giovanni: Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků. Praha, SLON 2001, 238 s. STRATMANN, Thomas – BRAUR, Martin: Plurality Rule, Proportional Representation, and the German Bundestag: How Incentives to PorkBarrel Differ Across Electoral Systems. American Journal of Political Science, 46, 2002, č. 3, s 506–514. STRMISKA, Maxmilián a kol.: Politické strany moderní Evropy. Analýza stranicko-politických systémů. Praha, Portál 2005, 728 s. ŠEDO, Jakub: Volební právo a klasifikace volebních systémů.
In:
ŠEDO, Jakub − CHYTILEK, Roman (Eds.): Volební systémy. Brno, Mezinárodní politologický ústav 2004, s. 1–36. TAAGEPERA, Rein – SHUGART, Matthew Soberg: Seats and Votes. The Effects and determinants of Electoral Systems. London – New Haven, Yale University Press 1989, 288 s. VRING von der, Thomas: Reform oder Manipulation? Zur Diskussion eines
neuen
Wahlrechts.
Frankfurt
am
Main,
Europäische
Verlagsanstalt 1968, 311 s.
48
WATTENBERG, Martin P. – SHUGART, S. Matheew: Introduction: Electoral Reform of the Twenty-First Century In: WATTENBERG, Martin P. – SHUGART, Matthew S. (Eds.): Mixed Electoral systems: The Best of Both Worlds?. Londýn 2003, s. 1–8. WATTENBERG, Martin P. – SHUGART, Matthew S.: Mixed-Member Electoral Systems: A Definition and Typology. In: WATTENBERG, Martin P. – SHUGART, Matthew S. (Eds.): Mixed Electoral systems: The Best of Both Worlds?. Londýn 2003, s. 9–24.
49
Přílohy Příloha 1 - Počet volebních obvodů v jednotlivých spolkových zemích Spolková země
Volební obvody
Schleswig-Holstein
10
Hamburg
6
Mecklenburg-Vorpommern
7
Berlin
12
Bremen
2
Brandenburg
10
Niedersachsen
29
Sachsen-Anhalt
11
Sachsen
18
Thüringen
10
Hessen
21
Nordrhein-Westfalen
64
Rheinland-Pfalz
15
Bayern
44
Baden-Württemberg
36
Saarland
4
Celkem
299
Zdroj: Achtzehntes Gesetz zur Änderung des Bundeswahlgesetzes
50
Příloha č. 2 - Použité zkratky politických stran Německo CDU – Christlich-Demokratische Union CSU – Christlich Soziale Union in Bayern SPD – Sozialdemokratische Partei Deutschlands FDP – Freie Demokratische Partei B90/Grünen – Bündnis '90/Die Grünen KDP – Kommunistische Deutsche Partei SRP – Socialistische Reichspartei DP – Deutsche Partei
Nizozemsko CDA - Christen-Democratisch Appèl PvdA - Partij van de Arbeid SP - Socialistische Partij VVD - Volkspartij voor Vrijheid en Democratie PVV - Partij voor de Vrijheid GL - GroenLinks CU - ChristenUnie D66 - Democraten 66 PvdD - Partij voor de Dieren SGP - Staatkundig Gereformeerde Partij
Česká Republika ČSSD – Česká strana sociálně demokratická ODS – Občanská demokratická strana KDU-ČSL – Křesťanská demokratická unie-Česká strana lidová KSČM – Komunistická strana Čech a Moravy SZ – Strana Zelených
51
Příloha č. 3 - Vzor volebního lístku
Zdroj:
Bundestagswahl
2002
http://www.politikundunterricht.de/btwahl_02/sowirdgewaehlt.htm
52
Abstrakt Tato případová studie se věnuje analýze německého volebního systému, který se používá pro volby do federálního Spolkového sněmu, zejména jeho zařazením do typologie volebních systémů, neboť po rozvoji smíšených volebních systémů se objevil spor o jeho začlenění. Do té doby byl řazen většinou autorů mezi proporční volební systémy. Práce si klade za cíl shrnout dosavadní poznatky na toto téma. První
dvě
kapitoly
se
zabývají
obecnou
charakterizací
poměrných a smíšených volebních systémů. Třetí kapitola přibližuje vznik tohoto volebního systému, jeho nejdůležitější novely, součastnou podobu a důsledky. Poslední kapitola shrnuje názory vybraných českých a zahraničních autorů na dané téma a analyzuje německý volební systém pomocí Loosemore-Handyho indexu proporcionality. Tato analýza je prováděna na výsledcích posledních třech voleb do Spolkového sněmu, konaných v letech 1998, 2002 a 2005, a snaží se stanovit umístění německého volebního systému v typologii a vyvrátit či potvrdit hypotézu, že se jedná o poměrný volební systém.
Abstract This case study concentrates on the analysis of the German electoral system which is used for the elections into the federal legislature (Bundestag). More specifically the study classificates Bundestag into the typology of electoral systems because there was a dispute over his arrangement after the development of mixed electoral systems. Until then most of the authors classified it as a proportional electoral system. The aim of this paper is to summarize current debate on this topic. The
two
chapters
at
the
beginning
consider
general
characterization of proportional and mixed electoral systems. The third
53
chapter concentrates on the creation of this system, its most important amendments, current form and its effects. The last chapter summarizes views of Czech and foreign authors on this issue and analyses German electoral system via the Loosemore-Handy index of proportionality. This analysis is being conducted on the results of the last tree elections into Bundestag, which were in the years 1998, 2002 and 2005, and try to set the classification of German electoral system in the typology and displace or confirm the hypothesis, that it is a proportional system.
Abstrakt Diese Fallstudie beschäftigt sich mit der Analyse des deutschen Wahlsystems bei der Bundestagswahl und ordnet es in das Raster der Wahlsysteme ein. Diese genauere Einordnung wird notwendig, da seit der Entwicklung dieses gemischten Wahlsystems ein Streit unter den Autoren
über
die
Einordnung
in
das
Verhältniswahlsystem
ausgebrochen ist. Ziel dieser Arbeit ist es, die bisherigen Erkenntnisse des Themas zu summieren. Die ersten zwei Kapitel befassen sich mit der allgemeinen Theorie von Verhältnis- und gemischten Wahlsystemen. Das dritte Kapitel erläutert den Ursprung des deutschen Wahlsystems, seine wichtigste Novellen, die heutige Form und seine Auswirkungen. Das letzte Kapitel reflektiert die Meinungen von tschechischen und ausländischen Autoren bezüglich des Themas und analysiert die Proportionalität des deutschen Wahlsystems mit Hilfe des LoosemoreHandy Indexes. Die Analyse wird bei den letzten drei Wahlen zum Bundestag, die in den Jahren 1998, 2002 und 2005 stattfanden, durchführt. Diese Arbeit soll die Zuordnung
des deutschen Wahl-
systems in die Typologie festgelegen und die Hypothese bestätigen, dass es sich um ein System der Verhältniswahl handelt.
54
