Supervize, jiná kontrolní opatření a SEPA

Bankovní institut vysoká škola Praha Institut pro evropskou integraci

Supervize, jiná kontrolní opatření a SEPA Diplomová práce

Autor:

Bc. Vladimíra Kadlecová Finance, Evropská unie

Vedoucí práce:

doc. Ing. Antonín Peltrám, CSc.

Praha

Duben 2009

1

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a s použitím uvedené literatury.

V Praze dne 1. dubna 2009

Vladimíra Kadlecová

2

Poděkování: Velice děkuji panu doc. Ing. Antonínu Peltrámovi, CSc. za odbornou pomoc při zpracování diplomové práce a za cenné rady a připomínky, které mi poskytl.

3

Anotace práce: Diplomová práce podává přehled o aktuální situaci na globálním finančním trhu a vývoji finanční integrace v souvislosti s budováním jednotného trhu v Evropské unii. Práce poskytuje náhled na jednotlivé události na finančních trzích, které vedly ke vzniku současné světové hospodářské krize a podává s tím související vysvětlení o významu a důležitosti kvalitní regulace a supervize finančních trhů. Na základě dostupných informací je v této práci popsán vývoj Jednotné oblasti pro platby v eurech (SEPA) s přihlédnutím k současné situaci na finančních trzích.

4

Annotation: The thesis gives an overview of the current situation on global financial market and development of financial integration in the context of building a single market in the European Union. The thesis provides insight into the events in financial markets, giving rise to the current global economic crisis and provides the related explanation of the meaning and importance of improved financial sector regulation and supervision. Based on available information, the thesis describes the development of the Single Euro Payments Area (SEPA), taking into account the present situation on financial markets.

5

OBSAH

Úvod.......................................................................................................................................9 1

Krize na finančních trzích a dohled států .................................................................... 10 1.1

1.1.1

Bankovní regulace a dohled .......................................................................... 11

1.1.2

Hlavní součásti regulace v České republice .................................................. 12

1.1.3

Finanční stabilita a dohled v EU.................................................................... 15

1.2

2

Finanční krize ...................................................................................................... 16

1.2.1

Příčiny hypoteční krize ve Spojených státech ............................................... 16

1.2.2

Rozbor jednotlivých příčin globální finanční krize ....................................... 20

1.2.2.1

Splasknutí nemovitostní cenové bubliny ............................................... 20

1.2.2.2

Nadměrná úvěrová expanze ................................................................... 21

1.2.2.3

Nadměrná spekulace .............................................................................. 22

1.2.2.4

Regulatorní arbitráže .............................................................................. 22

1.2.2.5

Rozšíření záporných externalit ............................................................... 25

1.2.2.6

Neefektivní fungování trhu ratingového hodnocení .............................. 26

1.2.2.7

Nepoctivé praktiky ................................................................................. 26

1.2.2.8

Institucionální nedokonalost globálních finančních trhů ....................... 27

1.2.3

Situace a vývoj na českém finančním trhu .................................................... 27

1.2.4

Reakce EU na finanční krizi .......................................................................... 29

1.2.5

Plán reformy globálního finančního systému zemí G20 ............................... 31

SEPA jako jeden z potenciálních rizikových prvků finančních trhů ........................... 33 2.1

Hlavní bankovní rizika ........................................................................................ 33

2.2

Basilejské dohody ................................................................................................ 35

2.2.1

Historie Basilejských dohod .......................................................................... 35

2.2.2

Basel II........................................................................................................... 36

2.3

3

Dohled nad finančním trhem ............................................................................... 10

2.2.2.1

Cíle Basel II............................................................................................ 37

2.2.2.2

Základní charakteristika Basel II ........................................................... 38

Platební styk ........................................................................................................ 40

2.3.1

Platební styk v rámci EU ............................................................................... 41

2.3.2

Platební styk a operační riziko....................................................................... 42

Základní údaje o SEPA ............................................................................................... 44 6

3.1

Cíl SEPA ............................................................................................................. 44

3.2

Základní prvky SEPA .......................................................................................... 44

3.2.1

Zúčtovací a vypořádací infrastruktura SEPA ................................................ 45

3.2.1.1

Zpracování plateb ................................................................................... 45

3.2.1.2

SEPA-kompatibilita infrastruktur .......................................................... 46

3.2.1.3

Oddělení infrastruktury od pravidel v rámci SEPA ............................... 47

3.2.2

Standardizace ................................................................................................. 47

3.2.2.1

Provozní požadavky ............................................................................... 48

3.2.2.2

Logické datové prvky ............................................................................. 48

3.2.2.3

Normy hlášení ........................................................................................ 48

3.2.3

3.2.3.1

Právo poskytovat platební služby veřejnosti .......................................... 50

3.2.3.2

Transparentnost a požadavky na informace ........................................... 50

3.2.3.3

Práva a povinnosti uživatelů a poskytovatelů platebních služeb ........... 50

3.2.4

Pouze elektronická podoba ............................................................................ 50

3.2.5

Služby s přidanou hodnotou .......................................................................... 51

3.3

Účel SEPA ........................................................................................................... 52

3.4

Zainteresované strany .......................................................................................... 52

3.4.1

Poskytovatelé služeb a infrastruktur .............................................................. 52

3.4.2

Uživatelé ........................................................................................................ 53

3.4.3

Veřejné orgány a instituce ............................................................................. 53

3.5

Harmonogram ...................................................................................................... 54

3.5.1

Plánovací etapa .............................................................................................. 54

3.5.2

Prováděcí etapa .............................................................................................. 54

3.5.3

Migrační fáze ................................................................................................. 55

3.6

4

Právní rámec .................................................................................................. 49

Pohled Eurosystému na projekt SEPA ................................................................ 56

3.6.1

Zaměření Eurosystému ................................................................................. 56

3.6.2

Podpora projektu SEPA ................................................................................. 57

3.6.3

Využití přínosů projektu SEPA ..................................................................... 57

3.6.4

Dlouhodobý pohled ....................................................................................... 57

Potenciální přínosy SEPA ........................................................................................... 59 4.1 4.1.1

Přínosy pro spotřebitele ....................................................................................... 59 Pouze jeden bankovní účet ............................................................................ 59 7

4.1.2

Pouze jedna platební karta ............................................................................. 59

4.1.3

Úspora času potřebného k vyřízení plateb..................................................... 60

4.2

Přínosy pro obchodníky ....................................................................................... 60

4.2.1

Možnost výběru libovolného příjemce platby ............................................... 60

4.2.2

Nižní poplatky v důsledku standardizace ...................................................... 61

4.3

Přínosy pro podniky ............................................................................................ 61

4.3.1

Úspora času a nákladů ................................................................................... 61

4.3.2

Služby s přidanou hodnotou .......................................................................... 61

4.4

5

6

Přínosy pro banky ................................................................................................ 62

4.4.1

Posílení tržní efektivity.................................................................................. 62

4.4.2

Více obchodních příležitostí .......................................................................... 62

Platební nástroje SEPA................................................................................................ 63 5.1.1

Bezhotovostní úhrady SEPA ......................................................................... 63

5.1.2

Přímé inkaso SEPA ....................................................................................... 64

5.1.3

Platby SEPA uskutečňované prostřednictvím platebních karet .................... 65

5.1.4

Hotovost SEPA .............................................................................................. 66

Aktuální situace SEPA ................................................................................................ 67 6.1

Oficiální start projektu SEPA .............................................................................. 67

6.2

Současný stav projektu SEPA ............................................................................. 68

6.3

Vývoj bezhotovostních úhrad SEPA ................................................................... 70

6.3.1

Indikátor bezhotovostních úrad SEPA .......................................................... 70

6.3.2

Migrace bezhotovostních úhrad SEPA .......................................................... 71

6.3.3

Změny a zlepšení bezhotovostních úhrad SEPA ........................................... 72

6.3.4

Nedostatky bezhotovostních úhrad SEPA ..................................................... 72

6.3.5

Přínosy plynoucí z přechodu na platby SEPA ............................................... 73

6.3.6

Elektronická SEPA a zabezpečení................................................................. 73

6.4

Vývoj přímého inkasa SEPA ............................................................................... 74

6.5

SEPA a Česká republika ...................................................................................... 75

Výsledky...............................................................................................................................78 Závěry a doporučení.............................................................................................................79 Seznam použité literatury.....................................................................................................81

8

Úvod Finanční systém sehrává velmi důležitou roli v rámci celé ekonomiky. Je to soubor trhů, institucí, zákonů, regulací a technik, prostřednictvím kterých jsou realizovány finanční transakce všeho druhu. K účinnosti a stabilitě finančního systému přispívá především supervize a integrace finančních trhů. Slabě regulované a řízené finanční trhy jsou více náchylné ke vzniku finančních krizí. Zlepšená regulace a supervize finančního trhu může pomoci finančním institucím učinit adekvátní kroky při řízení rizik. Integrace finančních trhů činí finanční trhy likvidnějšími a tím dochází ke zvýšení celkové odolnosti finančního systému. Přispívá k rozvoji finančního systému zvýšením konkurence a rozšířením trhů, což má za následek snížení nákladů na zprostředkování a zefektivnění alokace kapitálu. Tyto důsledky postupně zvyšují možnosti dlouhodobého bezinflačního ekonomického růstu. Práce je rozdělena na dvě pomyslné části. První část se věnuje současné hospodářské krizi na finančních trzích a s tím spojené problematice nedostatečné regulace a dohledu nad finančním trhem. Druhá část charakterizuje projekt Jednotné oblasti pro platby v eurech (SEPA) a podává detailní popis jeho vývoje. Cílem této práce je analýza aktuální situace projektu SEPA s přihlédnutím k nepokojům způsobeným na finančních trzích.

9

1 Krize na finančních trzích a dohled států Finanční trhy můžeme vymezit jako systém institucí a instrumentů zabezpečujících pohyb peněz a kapitálu ve všech formách mezi různými ekonomickými subjekty na základě nabídky a poptávky.

Národní finanční trh je ohraničen geografickými hranicemi příslušné země, přístup na něj a pravidla obchodování tohoto trhu jsou upravena zákony a právním systémem této země. Národní finanční trh se člení na peněžní, kapitálový a úvěrový. Peněžní trh můžeme vymezit jako systém institucí a instrumentů, který zabezpečuje pohyb různých forem krátkodobých peněz – tj. peněz se splatností do jednoho roku, na úvěrovém neboli dluhovém principu mezi bankami, bankami a centrální bankou i dalšími finančními institucemi a velkými nefinančními firmami. Kapitálový trh lze definovat jako systém institucí a instrumentů zabezpečujících pohyb střednědobého a dlouhodobého kapitálu mezi ekonomickými subjekty prostřednictvím různých forem cenných papírů. Úvěrový trh představuje systém institucí a instrumentů, který zabezpečuje pohyb kapitálu na úvěrovém principu mezi bankami a nebankovním sektorem. Dalším důležitým kritériem pro členění těchto segmentů finančního trhu, je to, zda se jedná o prvnotní prodej určitého instrumentu, nebo se jedná o obchod s dříve emitovanými instrumenty. Z tohoto hlediska se dělí trhy na primární a sekundární.

S politickým a ekonomickým propojováním jednotlivých, zejména vyspělých zemí dochází i k velmi těsnému propojování jednotlivých národních finančních trhů. Současná vysoká kapitálová mobilita způsobuje možnost rychlého přechodu kapitálu z jednoho národního trhu na jiný. Dochází k internacionalizaci jednotlivých národních trhů a tím vzniká tzv. globální finanční trh.

1.1 Dohled nad finančním trhem Dohled nad finančními trhy se týká mnoha různých aspektů souvisejících s penězi a financemi coby právními vztahy, jejichž objektem jsou peníze a jiné peněžní prostředky. 10

Jde o oblast velmi rozsáhlou, která má velký dopad na fungování celé společnosti. Z toho důvodu je jí právním řádem věnována velká pozornost a její regulace je prováděna finančním právem a zejména jeho nefiskální částí jakožto oborem řazeným do práva veřejného, kde stát stojí v nadřazeném postavení vůči ostatním subjektům.

1.1.1 Bankovní regulace a dohled Bankovní regulací se rozumí tvorba a prosazování pravidel a rámce činnosti bankovních institucí, dohled bank představuje kontrolu dodržování těchto pravidel a stanovování sankcí.

Bankovnictví ve všech vyspělých ekonomikách představuje jedno z odvětví s nejvyšší mírou regulace. Důvody regulace a dohledu bank jsou spojeny především s vytvářením prostoru pro provádění měnové politiky a s podporou bezpečnosti, důvěryhodnosti a efektivnosti bankovního systému v dané zemi, která také zahrnuje ochranu klientů před nadměrnou rizikovostí či možné podvody bank.

Procesu regulace a dohledu bank se účastní tři skupiny subjektů: regulující a dohlížející subjekty, regulované a dohlížené subjekty a externí auditorské firmy. Pozici regulujících subjektů vždy zaujímají centrální banky, které představují také dohlížející subjekty – bankovní supervizory, a to buď jako jediné instituce, nebo ve spoluprácují s dalšími. Na pozici regulovaných a dohlížených subjektů vystupují všechny banky, včetně spořitelen, mezinárodních bankovních holdingových společností a poboček zahraničních bank. Externí auditorské firmy se zabývají především prověřováním pravdivosti, správnosti a úplnosti bankovních výkazů. Konečná zodpovědnost za komplexnost a správnost informací však spadá do vedení dané banky.

Primárním cílem bankovní regulace a dohledu v České republice i EU obecně není zamezovat pádu jednotlivých bank, ale chránit stabilitu celého bankovního systému a přispívat ke stabilitě celého finančního systému. Jinými slovy, jde o minimalizaci systémového rizika – zamezovat možným „domino“ efektům. Předcházení pádu významných bank může být cílem v rámci plnění cílů primárních. 11

Základní rámec pravidel je stanoven Basilejským výborem pro bankovní dohled1. Dohody zveřejňované Basilejským výborem nejsou právně závazné, jsou určeny jako společný rámec pro bankovní dohled s cílem podpořit konvergenci směrem ke společným metodám a k vytvoření shodných konkurenčních podmínek pro banky působící na mezinárodní úrovni. Dokumenty Basilejského výboru mají tedy pouze doporučující chrakter, ale předpokládá se jejich zapracování do zákonných norem a předpisů. Evropská unie tedy Basilejská pravidla transformuje do svých Směrnic, které jednotlivé země následně přebírají, včetně České republiky.

1.1.2 Hlavní součásti regulace v České republice Česká národní banka (ČNB) na základě pravomocí, které jí svěřují zákony České republiky, pečuje jako integrovaný orgán regulace a dohledu nad finančním trhem o stabilitu finančního systému a bezpečný a plynulý rozvoj finančního trhu České republiky. Stabilní finanční systém a dynamicky se rozvíjející finanční trh, jež jsou založeny na finančně zdravých a prosperujících, ale i širší veřejností respektovaných finančních institucích, významně přispívají k dlouhodobému růstu ekonomiky a jsou v zájmu podniků i obyvatelstva.

Hlavní cíle regulace jsou formulovány v zákoně o České národní bance č. 6/1993 Sb., v platném znění. Česká národní banka (ČNB) je hlavním dozorovým orgánem nad finančním trhem. Dle zákona o ČNB pečuje o cenovou stabilitu. V souladu s tímto cílem určuje měnovou politiku; vydává bankovky a mince; řídí peněžní oběh, platební styk a zúčtování bank, pečuje o jejich plynulost a hospodárnost a podílí se na zajištění bezpečnosti, spolehlivosti a efektivnosti platebních systémů a na jejich rozvoji; vykonává dohled nad osobami působícímí na finančním trhu, provádí analýzy vývoje finančního systému, pečuje o bezpečné fungování a rozvoj finančního trhu v České republice a přispívá ke stabilitě jejího finančního systému jako celku; a provádí další činnosti.

1

V roce 1974 byl guvernéry centrálních bank zemí skupiny G10 vytvořen stálý výbor bankovního dohledu

(Comittee on Banking Regulation and Supervision Practices – CBRSP), který byl později přejmenován na Basilejský výbor pro bankovní dohled (Basle Comittee on Banking Supervision).

12

Nebylo to však vždy tak, že Česká národní banka měla v kompetenci dohled nad celým finančním trhem. Teprve od 1. dubna 2006, dle zákona č. 57/2006 Sb., byl dohled nad finančním trhem integrován v České národní bance. ČNB tak převzala a sjednotila aktivity, které byly doposud rozptýleny v jiných institucích (dohled nad pojišťovnami a penzijními fondy prováděl Úřad pro dohled nad pojišťovnami a penzijními fondy, tento úřad byl podřízen Ministerstvu financí, dohled nad obchodníky s cennými papíry prováděla Komise pro cenné papíry a dohled nad družstevními záložnami prováděl Úřad pro dohled nad družstevními záložnami). Integrace dohledu s sebou přinesla i změnu v organizační struktuře ČNB, vznikly dvě nové sekce: Sekce regulace a dohledu nad kapitálovým trhem a Sekce regulace a dohledu nad pojišťovnami, obě tyto sekce jsou přímo podřízeny Bankovní radě ČNB. Sekce regulace a dohledu nad pojišťovnami převzala činnost, která dříve byla vykonávána ministerstvem financí, respektive jeho Úřadem pro dohled nad pojišťovnami a penzijními fondy) a Komisí pro cenné papíry. Regulace a dohled nad penzijními fondy byl integrován do Sekce regulace a dohledu nad kapitálovým trhem. Regulace a dohled nad družstevními záložnami byl integrován přímo do Sekce bankovní regulace a dohledu. Integrace samotná však žádným způsobem negativně neovlivnila práci bankovní regulace a dohledu.

Podle zákonů České republiky, evropského práva a mezinárodně uznávaných standardů v oblasti dohledu nad finančním trhem Česká národní banka plní svou roli integrovaného orgánu regulace a dohledu zejména prostřednictvím: 1. Regulatorní činnosti, tj. především stanovení pravidel obezřetného podnikání a pravidel jednání se zákazníky formou prováděcích právních předpisů, které Česká národní banka vydává v rámci a v mezích příslušných zákonů. 2. Licenční a povolovací činností, tj. zejména udělováním povolení ke vstupu do regulovaných segmentů finančního trhu. 3. Dohledových činností, k nimž patří: a) dohled na dálku nad finančními institucemi, tržním jednáním i infrastrukturou kapitálového trhu a analýzy finančního trhu a jeho sektorů; b) dohlídky na místě ve finančních institucích a dalších institucích tvořících infrastrukturu kapitálového trhu. 4. Stanovování opatření k nápravě popřípadě i ukládání sankcí v případě zjištění nedostatků v činnosti subjektů, nad nimiž vykonává dohled.

13

5. Shromažďování, zpracovávání a vyhodnocování informací, jež slouží k podpoře dohledu a k informování veřejnosti o stavu a vývoji finančního trhu České republiky.

Bankovní dohled působí jak preventivně (ex ante), tak i průběžně monitoruje problémy a podílí se na jejich nápravě.

Bankovní dohled je poskytován na konsolidovaném základě (§ 26c – h Zákona o bankách). K 1. květnu 2002 nabyla platnost novelizace zákona o bankách, která konečně (spolu s dalšími podzákonnými normami umožnila dohled na konsolidovaném základě, což byl další důležitý krok ke standardní evropské legislativě (v zákoně o bankách se konsolidaci věnují především § 26c a dále). Do roku 2002 byl dohledem na konsolidovaném základě myšlen pouze dohled bankovních holdingů (tedy skupin, kde hlavní ovládající osobou byla banka). Zatím nebyl umožněn konsolidovaný dohled finančních či smíšených holdingů.

Bankovní dohled nad pobočkami zahraničních bank, jakož i nad zahraničními bankami, poskytujících v ČR služby v rámci volného pohybu služeb (bez založení pobočky) dle článku 28 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/48/ES vykonává orgán dohledu domovského státu.

Bankovní dohled svou činnost provádí prostřednictvím dohledu na dálku, resp. „off-site“ (především z pohledu kontroly finančních výkazů a kontroly dodržování obezřetnostních pravidel) a prostřednictvím dohledu na místě, resp. „on-site“ (kontroly na místě v bankách).

Samozřejmě stále existuje riziko selhání samotného regulátora.

14

1.1.3 Finanční stabilita a dohled v EU Za bankovní dohled a finanční stabilitu odpovídají příslušné instituce daného členského státu Evropské unie, ovšem ve Smlouvě o založení Evropského společenství2 je stanoveno, že Evropský systém centrálních bank (ESCB)3 přispívá k řádnému provádění opatření, která přijímají příslušné orgány v oblasti dohledu nad úvěrovými institucemi a stability finančního systému.

Evropský systém centrálních bank (ESCB) plní tuto svou úlohu třemi způsoby:

1) Sleduje a hodnotí finanční stabilitu v eurozóně i celé Evropské unii, čímž doplňuje a podporuje obdobné činnosti, které na národní úrovni v zájmu udržení finanční stability v dané zemi vykonávají národní centrální banky a orgány dohledu. ESCB systematicky sleduje cyklický a strukturální vývoj v bankovním sektoru a jiných finančních sektorech. Účelem této činnosti je vyhodnocování případných slabých míst finančního sektoru a jeho odolnosti vůči případným rizikům.

2) Evropský systém centrálních bank (ESCB) plní úlohu orgánu při vypracování a přezkoumávání regulačních a dozorčích požadavků určených finančním institucím. Většinu těchto doporučení poskytuje ESCB prostřednictvím účasti Evropské centrální banky (ECB) v příslušných mezinárodních a evropských regulačních a dozorčích organizacích, mezi které patří například Basilejský výbor pro bankovní dohled, Evropský bankovní výbor a Evropský výbor orgánů bankovního dohledu.

3) Evropský systém centálních bank (ESCB) podporuje spolupráci mezi centrálními bankami a orgány dohledu nad finančním sektorem v EU. Kvalitní spolupráce a pravidelné výměny informací jsou předpokladem pro zajištění finanční stability, 2

Původní verze Smlouvy o založení Evropského společenství byla podepsána 25. března 1957 v Římě a

nabyla účinnosti 1. ledna 1958, o níž se často hovoří jako o „Římské smlouvě“, bylo založeno Evropské hospodářské společenství (EHS), z něhož se později vyvinulo dnešní Evropské společenství (ES). 3

ESCB vznikl v souladu s Maastrichtskou smlouvou a Statutem Evropského systému centrálních bank

a Evropské centrální banky. Skládá se z Evropské centrální banky (ECB) a národních centrálních bank všech členských států EU.

15

a to jak průběžně, tak i v krizových okamžicích. Spolupráce probíhá především v rámci Výboru ESCB pro bankovní dohled. Jejím výsledkem jsou například rámcové dohody o spolupráci uzavírané příslušnými orgány. Tyto dohody jsou pravidelně aktualizovány podle vývoje na trhu i v jednotlivých institucích.

1.2 Finanční krize Finanční krizi lze definovat jako výrazné zhoršení velké většiny finančních indikátorů, projevující se nedostatečnou likviditou finančního systému, rozsáhlou insolventností finančních institucí, nárůstem volatility výnosových měr finančních instrumentů, výrazným poklesem hodnoty finančních a nefinančních aktiv a podstatným snížením rozsahu alokace úspor ve finančním systému.

Současná globální finanční krize, která zachvátila nejen vyspělé, ale i rozvíjející se trhy, se začala projevovat nejen jako úvěrová (bankovní krize), ale současně i jako krize likvidity a krize investiční. Kde spatřovat základní příčiny současné globální finanční krize?

1.2.1 Příčiny hypoteční krize ve Spojených státech Základní otázkou je, jak je možné, že poměrně malý nárůst procenta nesplacených problematických hypoték v průběhu roku 2006 a 2007 mohl tak rozbouřit americký a následně i světový finanční trh?

Odpověď najdeme především ve vývoji struktury trhu s hypotékami ve Spojených státech. V průběhu 70. let došlo k posunutí tohoto trhu z jednoduchého schématu, kdy lokální instituce, jíž představuje zpravidla banka, poskytuje úvěry financované depozity, ke složitější struktuře, kdy centrem obchodu je buď státem sponzorovaná Fannie Mae4 či

4

The Federal National Mortgage Association (FNMA) známá jako Fannie Mae, založena roku 1938 ve

Spojených státech za účelem zpřístupnění hypotečních úvěrů pro rodiny s nižšími příjmy.

16

Freddie Mac5, nebo velká soukromá finanční instituce na Wall Streetu, která aplikuje nejnovější postupy ve finančním inženýrství, poskytnuté hypotéky namixuje do portfolia, toto portfolio sekuritizuje a dále prodává ve formě derivátů, CDO6 či CMO7 široké škále amerických i zahraničních investorů, kteří by do jednotlivých hypotečních zástavních listů zpravidla neinvestovali. Zároveň s tímto trendem na trhu hypoték roste význam rizika vyhledávajících a zpravidla velmi „zaúvěrovaných“ investorů - investorů s nízkým kapitálem, kteří jsou ochotni investovat do těch nejrizikovějších tranší hypotékami garantovaných dluhových instrumentů (CDOs či CMOs). S poklesem úrokových sazeb v USA institucionální investoři do svých portfolií přidávali rizikové instrumenty navázané na hypotéky (CMOs) za účelem zvýšení výnosnosti portfolia. Tito investoři, které představují zejména hedgové fondy, však z počátku tvořili velmi důležitý zdroj likvidity pro celý trh sekuritizovaných hypoték.

Jak již bylo řečeno, hypoteční banky původně financovaly poskytnuté hypotéky pomocí přijatých depozit případně hypotéčních zástavních listů. Tento způsob, respektive omezené zdroje bank, umožnil pouze omezený objem poskytnuných hypoték. V posledních letech však banky prodávají své hypotéky na sekundárním trhu, kde jsou pak dále „zpracovány“ a prodávány. Tento systém tak uvolňuje zdroje bank a umožňuje poskytování dalších a dalších úvěrů.

Dalším důležitým faktorem je skutečnost, že banky rozšířily svou působnost do oblastí, které byly dříve dominantou vládou podporovaných institucí (instituce Fannie Mae či Freddie Mac). Banky se začaly specializovat na nový typ hypoték, tzv. „sub-prime mortgages“, neboli hypoték horší kvality. Ke konci roku 2006 tvořily tyto hypotéky 15 % trhu s hypotékami s tím, že většina jich byla poskytnuta v několika málo minulých letech. Tyto hypotéky horší kvality se vyznačují tím, že mají vyšší pravděpodobnost nesplacení, 5

The Federal Home Loan Mortgage Corporation (FHLMC) známá jako Freddie Mac, vytvořena v roce 1970

k rozšíření sekundárního trhu hypoték ve Spojených státech. 6

Collaterized Debt Obligation neboli „zajištěná dluhová obligace“, je investiční nástroj, který se vztahuje

k podkladovým aktivům, kterými mohou být například bondy, běžné půjčky nebo hypoteční úvěry. Většinou se jedná o portfolio podkladových instrumentů. Banka přetaví podkladová aktiva na CDO, která většinou prodává v tranších. Tyto tranše se rozdělují podle rizika na od nejrizikovější Junior, přes Mezzanine k Senior tranši. Tranši přesně vymezují práva investorů včetně postupů při tzv. absorbování ztrát. 7

Collaterized Mortgage Obligation – CDO vypsané na portfolio hypotečních úvěrů.

17

jsou poskytovány klientům s horší úvěrovou historií nebo např. i bez jakéhokoliv doložení příjmů. Dostatek nové likvidity navíc umožnil rychlý nárůst nejenom standardních, ale i tzv. amerických hypoték, které stimulují růst spotřeby nabídkou jakéhokoliv nestavebního úvěru zajištěného realitami.

Cenné papíry jištěné těmito hypotékami, především ještě jejich kvalitativně nejhorší tranše doplněné v různé míře i lepšími hypotékami - případně i zajišťovacím ručením, byly sice v určité míře nakupovány bankami, ale především agresivními investory s nízkým kapitálem - hedge fondy. Tato struktura umožnila vstřebat rychlý růst objemu cenných papírů s nejvyšším rizikem a tak na druhou stranu poskytnout mnoha rizikově averznějším investorům další investiční přiležitosti (při investování do kvalitativně vyšších tranší).

Tato struktura byla velmi výhodná a zisková pro všechny zúčastněné strany (příjemce hypoték, banky, investory – a to i ty rizikově averzní i agresivní) tím spíše, že hodnocení rizika těchto cenných papírů přebírali auditoři investorů od ratingových agentur, aniž by dále toto riziko přezkoumávali.

Dalším novým rysem byla diverzifikace typů hypotečních úvěrů – vedle tradičních dluhových instrumentů (fixed-rate mortgages, FRM) s pevnou úrokovou sazbou na 30 let (ty selhaly po liberizaci v 70. – 80. letech 20. století v souvislosti s krizí Savings & Loans8) se v posledních desetiletích rozšířily hypotéky (adjustable rate mortgages, ARM) s proměnlivou úrokovou sazbou či hybridní hypotéky, které výchozí úrokové sazby po roce či dvou aktualizují dle nových tržních podmínek. V době, kdy ceny nemovitostí stoupaly, přinášely nové tržní podmínky i lepší hypoteční podmínky. Příjemci hypoték, kteří se dostali do problémů, dokonce mohli buď vyjednat nové podmínky své hypotéky, nebo nemovitost prodat a z prodeje zaplatit své dluhy.

8

Na konci 70. let 20. století vykazovalo mnoho finančních společnsotí typu Savings & Loans velmi vysoké

zisky, aniž by se zdálo, že podstupují velké riziko. Bohužel však jejich balance byly strukturovány tak, že dlouhodobá aktiva – poskytnuté hypotéky byly financovány krátkodobými pasivy – vklady, které měly velmi krátkou výpovědní lhůtu. Struktura tedy představovala velké úrokové riziko. Na počátku 80. let začaly být úrokové sazby velmi nestabilní – krátkodobé sazby byly vyšší než dlouhodobé. Tato skutečnost pak vedla ke krizi v celém sektoru a bankrotu mnoha těchto společností.

18

Jakmile však v roce 2006 ceny amerických nemovitostí klesly a úrokové sazby začaly růst - díky rostoucí inflaci i růstu prémie za riziko, nezbylo mnohým vlastníkům domů s přijatými ARM a hybridními hypotékami nic jiného než vyhlásit úpadek, neboť nebyli schopni splácet zvýšené úrokové sazby ani předčasně splatné úvěry, a to v důsledku snížené, tedy nedostatečné hodnoty hypoteční zástavy. Exekuce a nucené aukce realit zajišťujících hypotéky, které v polovině roku 2008 v USA překročily tři čtvrtiny miliónu případů, pochopitelně dále stlačily ceny realit zajišťující „riskantní“, ale později i „dobré“ hypotéky, což vedlo ke zhoršení kvality většiny hypoték.

Problém s agresivními investory, kteří investovali do kvalitativně horších hypoték, je v tom, že jejich kapitál je ve vztahu k cizím zdrojům velmi nízký (pro tento případ se počítá s cca 500 % „finanční pákou“, resp. kapitál ve výši 100 mil USD umožní výpůjčku dalších 500 mil USD, celková investice do kvalitativně horších sekuritizovaných papírů tedy může dosáhnout až 600 mil USD). Pokud hodnota těchto cenných papírů klesla např. na 20 % jejich původní hodnoty, tito rizikoví investoři museli, aby byli schopni dostát svým závazkům, začít prodávat svá jiná aktiva, především ta s velkým nerealizovaným ziskem, např. akcie rozvíjejích se trhů.

Tato skutečnost významně přispěla k problémům na celém finančním trhu nejen v USA, ale i u všech mezinárodních investorů, kteří do těchto instrumentů investovali. Mnoho investorů postupně odkrývalo velké ztráty způsobené postupným poklesem tržní hodnoty těchto investičních instrumentů, jejichž rizikovost zásadně podcenili, zčásti i spoléháním se na statické posudky ratingových agentur. Banky odpisem částí hodnoty aktiv ztratily část vlastního kapitálu a přestaly důvěřovat finančním účtům svých bankovních partnerů. Podstatně tak klesla likvidita nejen na trhu s hypotékami, ale i na mezibankovním trhu, což ohrozilo fungování těchto bank, které nespoléhají na depozita vlastních klientů, ale spoléhají na zdroje finančních prostředků z mezibankovního trhu. Některé z těchto bank skončily dokonce v úpadku. Další banky, které ztratily část svého kapitálu, se ho pokusily doplnit ze zdrojů investorů, ale paradoxně nejlikvidnější kapitál nabídly fondy investující státní kapitál získaný prodejem vytěžených surovin (ropy, plynu atd.) nebo úspěšným exportem.

19

Jistě není nutné připomínat, že krize na trhu hypoték rozpoutává vedle problémů na celosvětovém finančním trhu, problémy i v jiných odvětvých (např. stavebnictví), což může způsobit další nepříjemnou lavinu. I proto americká vláda i centrální banka (FED) do procesu začala bezprostředním způsobem intervenovat přísunem nové likvidity, převzetím dodatečných garancí za klíčové americké instituce Fannie Mae a Freddie Mac, které v první polovině 2008 zásadně zvýšily svůj podíl na redistribuci hypoték Spojených států ze 40 % až na dvě třetiny. Absorbce významné části amerického hypotečního rizika státem samozřejmě zmírní nejrůznější dopady hypoteční krize, ale zásadně otevírají otázky asymetrických informací, morálního hazardu a rostoucích nákladů pro daňové poplatníky Spojených států a uživatele US měny.

1.2.2 Rozbor jednotlivých příčin globální finanční krize Současnou globální finanční krizi lze dekomponovat na jednotlivé, dílčí krize, mezi které lze zařadit úvěrovou krizi, krizi likvidity a investiční krizi. Zdá se, že mezi základní příčiny globální finanční krize patří: splasknutí nemovitostní cenové bubliny, nadměrná úvěrová expanze, nadměrná spekulace, regulatorní arbitráže, rozšíření záporných externalit, neefektivní fungování ratingového hodnocení, nepoctivé praktiky, celosvětová finanční panika a institucionální nedokonalost globálních finančních trhů. Významnou roli v soudobé globální finanční krizi sehrála i finanční regulace, která selhala v několika oblastech – tolerování obcházení regulatorních pravidel, nezabránění rozšíření záporných externalit a neúčinný boj proti některým nepoctivým praktikám.

1.2.2.1 Splasknutí nemovitostní cenové bubliny Zdá se, že základní příčinou globální finanční krize je vytvoření a následné splasknutí cenové bubliny na americkém nemovitostním trhu. Poněvadž základní metodou oceňování na trzích nemovitostí je srovnávací metoda a jednotlivé národní nemovitostní trhy jsou v současnosti téměř plně liberalizovány, americká nemovitostí cenová bublina se bez větších problémů přelila i do dalších států.

20

Cenová bublina vzniká v situaci, když investoři nakupují aktiva za vyšší ceny než jsou jejich správné hodnoty, a to z důvodu očekávání budoucích kapitálových zisků. Spekulativní bublina může v každém období pokračovat v dalším růstu, nebo může splasknout. Splasknutí cenové bubliny je neočekávané, avšak ne zcela nepředvídatelné, poněvadž

tržní

účastníci

si

uvědomují

nebezpečí

bubliny

a

jejich

rozdělení

s pravděpodobností předpokládá i tuto možnost. Splasknutí cenové bubliny nemovitostí je obvykle spouštěcím mechanismem hluboké finanční krize, poněvadž dojde k prudkému poklesu hodnoty aktiv, což má značné dopady nejen na majitele nemovistí, ale i na poskytovatele finančních zdrojů – banky a investory do cenných papírů spojených s hypotékami.

1.2.2.2 Nadměrná úvěrová expanze Růst nemovitostní cenové bubliny bývá zpravidla podporován nadměrnou úvěrovou expanzí. Základní příčina jakékoliv finanční krize spočívá v nadměrné úvěrové expanzi vyvolané novými událostmi – nové vynálezy a objevy, poptávka po nových výrobcích či službách. V ekonomice postupně dochází nejen k růstu reálného výstupu, ale také cenové hladiny, dodatečných investic financovaných dluhovým způsobem a spekulaci založené na očekávaných kapitálových ziscích. Banky expandují poskytování úvěrů snižováním rezerv, což vede k nárůstu peněžní nabídky a cenové hladiny. Růst cen nejen způsobuje dodatečný optimismus, ale také snižuje reálnou hodnotu závazků, což podněcuje další a další výpůjčky. V určité fázi však dochází k předluženosti. Za této situace se ekonomika stává značně křehkou a finanční krize může být kdykoliv odstartována jak dlužníky, tak i věřiteli. Dlužníci nejsou schopni splácet závazky podle předem stanoveného umořovacího plánu. Věřitelé začnou odmítat refinancovat i efektivní projekty. Tyto skutečnosti způsobují prodeje aktiv v tísni s následným poklesem jejich hodnoty. Postupně se zhoršuje kvalita úvěrového portfolia bank, mající negativní dopad na vlastní kapitál bank. Vkladatelé způsobí run na banky, poněvadž banky se jeví insolventní nebo se insolventními mohou stát, což vytváří finanční paniku, další pokles cen aktiv a snížení reálného výstupu ekonomiky a zaměstnanosti. Finanční krize pokračuje tak dlouho až rozsáhlé bankroty eliminují předluženost nebo je realizována odpovídající měnověhospodářská politika a adekvátní regulatorní intervence. 21

1.2.2.3 Nadměrná spekulace Ekonomický boom v posledních dvou dekádách nejen v USA, ale i v mnoha dalších státech byl zejména založen na dluhovém financování, které přirozeně hraje velmi důležitou úlohu v tržní ekonomice. Nadměrné dluhové financování vytváří velmi zranitelné ekonomické prostředí.

Prvotní zárodky americké nemovitostní krize lze spatřovat v přílivu nemajetných přistěhovalců do USA, což výrazně změnilo ekonomické prostředí a vytvořilo dodatečnou poptávku po bydlení. V americké ekonomice došlo k boomu, který byl financován bankovními úvěry nebo přílivem zahraničního kapitálu, čímž se spekulace přelila i mimo území USA. Expanzivní úvěrová politika bank podporovala efektivní poptávku a spekulaci. Stále rostoucí poptávka a spekulace způsobily další vzestup cen nemovitostí, což opět vyvolávalo nové investice. V americké ekonomice došlo k euforii. Postupně začala na americkém nemovitostním trhu převládat spekulace nad podnikáním, spojená s prudkým nárůstem cen nemovitostí, financovaných zejména institucionálními investory, obhospodařující prostředky rizikově averzních domácností. Ekonomické subjekty propadly nadměrné spekulaci. Lépe informovaní a vzdělaní institucionální investoři si včas uvědomili, že euforie není již dále udržitelná a začalí vyprodávat vysoce nadhodnocená aktiva. Pokles jejich cen negativně ovlivnil peněžní toky finančních jednotek, které si pokles operativních peněžních toků kompenzují výprodejem finančních a kapitálových aktiv, jejichž hodnota dramaticky klesá. Ztráta finanční důvěry a revize očekávání pak následně vyvolává likvidní krizi. Finanční krize se rozšiřuje do zahraničí, poněvadž postižené americké fiananční instituce emitují podřadné hypotéční dluhopisy na mezinárodních finančních trzích nebo nemovitostní boom byl částečně financován i přílivem zahraničních zdrojů.

1.2.2.4 Regulatorní arbitráže Od počátku devadesátých let minulého století začal být finanční sektor poměrně přísně regulován. Finanční regulace kladla zvýšený důraz na dostatečnou kapitálovou vybavenost, 22

informační transparentnost a efektivní metody řízení rizik. Zpřísňování finanční regulace vedlo k nárůstu regulatorních nákladů, a to zejména v tradičních finančních centrech a v sektoru komerčního bankovnictví. Podstatně mírnější pravidla finanční regulace byla aplikována na investiční firmy, pojišťovny a rovněž v offshore finančních centrech9, což umožnilo diverzifikovaným a globálním firmám finančních služeb realizovat regulatorní arbitráže. Motivy obcházení regulatorního systému jsou přirozeně tím vyšší, čím vyšší jsou náklady na splnění regulatorních pravidel. Jednou z tržních odpovědí na zpřísněnou finanční regulaci se stala sekundární sekuritizace, kdy dochází ke sdružování jednotlivých strukturovaných aktiv (např. úvěrů, pohledávek, cenných papírů) do balíku, který je pak postoupen třetí osobě. Na balík, který je vytvořen z podkladových aktiv, jsou emitovány cenné papíry, jež jsou kryté peněžnímy příjmy z aktiv portfolia (asset backed securities – ABS). Emisní proces nově vydávaných cenných papírů krytých aktivy je zpravidla zabezpečován investičními zprostředkovateli, kteří cenné papíry dále prodávají jak institucionálním, tak i drobným investorům.

Na začátku nového tisíciletí došlo k enormnímu rozvoji nového druhu ABS, a to ve formě Collaterized Debt Obligations (CDOs), představující neregulovaný investičně-úvěrový strukturovaný produkt. CDOs jsou vytvářeny z portfolia důchodových aktiv, které jsou však podle ratingového hodnocení rozdělovány do různných tranší: senior tranše (AAA), mezzanine tranše (AA-BB) a junior tranše (bez ratingu). Ztráty z podkladových aktiv jsou rozdělovány reverzním způsobem – nejdříve na junior tranše, pak mezzanine tranše a v poslední řadě na držitele senior tranše. I když první CDOs se objevily již v roce 1987, jejich masový rozmach nastal až v novém tisíciletí.

Důvěryhodnost cenných papírů krytých aktivy lze zvýšit obstaráním akreditivu, uzavřením pojistné smlouvy, státní zárukou nebo nadměrným zajištěním – tzn., že hodnota strukturovaných aktiv převyšuje hodnotu emitovaných cenných papítů krytých aktivy.

9

Světové finanční trhy se z teritoriálního hlediska dělí na onshore finanční centra a offshore finanční centra.

Onshore finanční centra je možné volně charakterizovat jako místa, kde probíhá „velkoobchod“ převážně s devizami, a ve kterých existuje přísná legislativní kontrola činnosti všech zúčastněných. Tímto se hlavně liší od offshore finančních center, kde je kontrola podstatně liberálnější. Offshore finanční centra jsou trhy, kde jsou volně realizovány finanční operace všeho druhu a existuje zde velice liberální tržní prostředí pro všechny zúčastněné.

23

Investiční riziko může být dále významně redukováno, pokud emitovaný cenný papír získá příznivé hodnocení od renomovaných ratingových agentur.

Sekuritizace aktiv přináší určité výhody jak původním věřitelům, tak i investorům. Původní věřitelé na základě sekuritizace aktiv mění svoji rizikovou expozici a likviditní pozici, snižují své finanční náklady a zvyšují svůj přístup k finančním zdrojům. Naopak investoři získávají možnost přímého investování do přesně strukturovaných aktiv, jejichž bonita není ovlivněna celkovou úrovní původního věřitele, což výrazně snižuje riziko finančního investování.

Sekuritizace aktiv není spojena pouze s výhodami, ale přirozeně přináší i mnohé nevýhody. Nejnovější metody sekuritizace (zejména ve formě CDOs) podstatně zvyšují informační asymetrii mezi dlužníkem a investorem. Realizace sekuritizace aktiv může rovněž narušit finanční hospodaření společnosti a výrazně změnit poměry mezi jednotlivými podílníky – zejména mezi věřiteli a majiteli společnosti. Sekuritizační proces je rovněž spojen s nemalými transakčními náklady – provize svěřeneckým správcům, administrátorům, investičním zprostředkovatelům, právním a účetním firmám, což znamená, že výhody ze sekuritizačních

operací

začnou

převažovat

až

od

poměrně

vysoké

hodnoty

sekuritizovaných aktiv.

Masivní sekuritizace poskytnutých hypotečních úvěrů americkými bankami nepochybně výrazně přispěla ke zvýšení informační asymetrie na globálních finančních trzích. Tržní mechanismus nefunguje ve finančním sektoru neoklasicky optimálně, ale naopak finanční systém je náchylný k tržnímu selhávání, což se projevuje zejména výskytem informační asymetrie.

Efektivní

fungování

finančních

trhů

předkládá

participaci

dokonale

informovaných účastníků. Avšak na selhávajících trzích dochází k tomu, že různí účastníci disponují více či méně úplnými soubory informací nebo mají odlišnou schopnost informace vyhodnotit, což způsobuje investiční chyby. Úplné informace jsou rozhodujícím předpokladem efektivní alokace úspor ve finančním systému, zohledňující výměnu mezi výnosem

a

rizikem.

v neregulovaných

Sofistikovaná

offshore

centrech,

sekuritizační avšak

schémata,

vybavených

často vysokým

domicilovaná ratingovým

ohodnocením renomovaných ratingových agentur, uvedla v investiční omyl i jinak vysoce

24

kvalifikované institucionální investory a způsobila zcela neefektivní alokaci finančnních zdrojů na globáních finančních trzích.

1.2.2.5 Rozšíření záporných externalit Jak již bylo uvedeno, finanční trhy jsou náchylné k tržnímu selhávání, které se projevuje nejen výskytem informační asymetrie, ale i šířením záporných externalit. Ekonomické problémy významných účastníků finančních trhů (bank, investičních firem, pojišťoven, penzijních fondů, investičních nebo podílových fondů) přinášejí náklady ostatním účastníkům finančních trhů, které však nejsou uhrazeny. Typickým příkladem je šíření „finanční nákazy“ z problémových institucí na ekonomicky zdravé účastníky finančního trhu. Hlavní směr teorie finanční regulace je toho názoru, že státní regulace by měla zabránit šíření záporných externalit z problémových finančních institucí na ekonomicky zdravé finanční instituce, a tim zamezit systémové nestabilitě a riziku selhání celého finančního systému. Mezi nástroje zamezující vypuknutí finanční nestability patří nejen stabilní makroekonomické prostředí a vhodná měnová politika centrální banky včetně efektivního fungování věřitele poslední instance, ale i včasné a adekvátní zásahy regulatorních orgánů.

Současná globální finanční krize je učebnicovým příkladem jistého selhání pro-aktivního přístupu k regulaci nejen ze strany amerických, ale i evropských regulátorů finančních trhů. Zřetelné projevy americké nemovitostní, hypotéční a finančnní krize byly již evidentní v první polovině roku 2007. Během následujících 12-ti měsíců však nedokázali američtí a evropští regulátoři identifikovat účastníky finančních trhů, v jejichž portfoliích se nacházejí tzv. toxická aktiva a tyto „nemocné“ účastníky důsledně separovat od zdravých účastníků. Místo toho regulátoři bezmocně přihlíželi výbuchu nedůvěry, která způsobila v polovině září 2008 globální finanční krizi.

25

1.2.2.6 Neefektivní fungování trhu ratingového hodnocení Ratingové hodnocení bonity strukturovaných produktů a produktů typu CDOs nedokázalo rychle a adekvátně reagovat na měnící se tržní podmínky. Rizikové prémie obchodovaných korporátních dluhopisů obvykle reagují rychleji, než změny ratingového hodnocení ze strany

ratingových

agentur.

Bohužel

sekuritizované

produkty

nejsou

zpravidla

obchodovány na sekundárních trzích, což způsobilo závislost investorů na hodnocení ratinových agentur, které však nebylo adekvátní.

Nedokonalá konkurence na finančních trzích nejen negativně ovlivňuje alokační, ale i operační efektivnost finančního systému. Tržní konkurence je elementárním předpokladem efektivního fungování finančních trhů. Cílem státní regulace je napravení tohoto typu tržního selhávání a uchování přiměřeného tržního prostředí včetně zamezování antimonopolních praktik poskytovateli finančních služeb. Typickým příkladem nedokonalé konkurence na finančních trzích je však trh ratingového hodnocení, který má charakter oligopolního odvětví, poněvadž existují poměrně vysoké vstupní bariéry do tohoto odvětví. I když v posledních letech na poli světových regulátorů kapitálových trhů existovala jistá diskuse o tom, zda a jak regulovat aktivity ratingových agentur, regulace a zejména efektivní dohled nad činností ratingových agentur prakticky neexistoval.

1.2.2.7 Nepoctivé praktiky Od poloviny 90. let minulého století se výrazně zvýšila regulace nepoctivých praktik na finančních trzích – nelegální obchodní metody, manipulace trhu, zneužívání neveřejných informací. Vzhledem k tomu, že na finančních trzích lze realizovat obrovské peněžní transakce za minimálních transakčních nákladů, patří finanční systém mezi velice atraktivní odvětví, kde lze provádět rozsáhlé nelegální transakce. Státní regulace se proto začala snažit omezovat výskyt tohoto typu tržního selhávání prostřednictvím regulace tržního jednání stanovením informačních povinností emitentů investičních nástrojů, způsobů nakládání s neveřejnými informacemi, pravidel jednání ve vztahu k zákazníkům nebo principů odborné péče. Je však zarážející, že nebyla ze strany regulátorů věnována dostatečná pozornost možným nepoctivým praktikám ze strany ratingových agentur, 26

jejichž ratingové hodnocení však hraje klíčovou roli v novém konceptu kapitálové přiměřenosti Basel II (viz. Kapitola 2.2.2).

1.2.2.8 Institucionální nedokonalost globálních finančních trhů Současná globální finanční krize demonstrovala, jak dalece zaostal institucionální a regulatorní rámec soudobého globálního finančního trhu. Národně orientovaní regulátoři, regulatorní a daňový dumping a neexistence akceschopného celosvětového věřitele poslední instance v období celosvětové finanční krize jsou nejen značnou překážkou efektivního řešení neustále se opakujících celosvětových finančních panik, ale i jednou ze samotných příčin probíhající globální finanční krize. Globálnímu finančnímu trhu by měla také odpovídat globální finanční architektura finančního trhu, reprezentovaná efektivním globálních regulatorním a dohlížecím systémem, omezenými možnostmi masové realizace ragulatorních a daňových arbitráží a funkčním celosvětových systémem věřitele poslední instance. Roztříštěné institucionální finanční uspořádání v kontextu globálního finančního trhu může přispívat k málo účinné ochraně vnějších investorů. Existuje přímá souvislost mezi ochranou vnějších investorů a výskytem finančních krizí. Nedostatečná ochrana vnějších investorů a nepříznivá kursotvorná očekávání způsobují masivní výprodej finančních instrumentů vnějšími investory, což vede ke zhroucení tržních cen investičních instrumentů a eskaluje problémy finančních a investičních zprostředkovatelů, čímž vypuká finanční krize.

1.2.3 Situace a vývoj na českém finančním trhu Český finanční systém zůstává od globálních turbulencí poměrně izolován. Stále platí, že domácí finanční instituce nepatří do těch globálních finančních skupin, které byly krizí postiženy nejvíce. Expozice nejvýznamnějších hráčů na českém finančním trhu – tedy bank – vůči rizikovým aktivům a problémovým globálním bankám jsou minimální, což je dáno především jejich výraznou orientací na tradiční konzervativní obchodní model na dosud nenasyceném českém trhu. Tuto orientaci posiluje i převažující zahraniční vlastnictví domácích finančních institucí, neboť zahraniční vlastníci nechávají své dceřiné společnosti generovat výnosy zejména z dynamicky se rozvíjejícího retailového 27

bankovnictví, zatímco správu portfolia cenných papírů a derivátů typicky koncentrují do poboček v mezinárodních finančních centrech. Ke stabilitě domácího bankovního sektoru přispívá i přetrvávající vysoká bilanční likvidita bank, převážné financování úvěrové expanze primárními vklady a tedy minimální závislost na finančních zdrojích ze zahraničních trhů a dále minimální využívání sekuritizace úvěrů.

Dostupné informace a analýzy indikují, že český bankovní sektor ani není vystaven riziku vzniku podobné krize, jaká probíhá v USA nebo v Evropě. K tomu napomáhají i přísnější úvěrové standardy a kritéria při poskytování půjček – relativně konzervativní zajištění úvěrů zástavou a vyšší nutná bonita dlužníka, jakož i tradižní způsob fixace úrokových sazeb a menší využívání externích upisovatelů hypoték. Domácí banky disponují dostatečným kapitálem pro krytí podstupovaných rizik a podíl nesplacených úvěrů na celkovém portfoliu úvěrů se v České republice momentálně pohybuje na relativně nízkých hodnotách.

Český bankovní systém byl podstatně méně zasažen finanční krizí z několika důvodů. Veškeré škody z bankrotů přibližně 50ti malých bankovních institucí, které rychle vznikaly a zanikaly v období od roku 1850 do roku 1995, byly uhrazeny státem. V procesu privatizace původně 4 obchodních bank byl český bankovní systém rekapitalizován a vyčištěn. Stát převzal řadu ztrátových úvěrů a bankovní sektor byl zbaven tzv. toxických pohledávek. Po těchto zásadních ozdravných operacích na přelomu století se český bankovní systém pozitivně odlišuje od řady jiných bankovních trhů v Evropě velmi vysokou kvalitou úvěrového portfolia, obezřetnou úvěrovou a investiční politikou a významným převisem depozit uložených v bankách nad poskytnutými úvěry. Celý proces úhrad nesplatitelných úvěrů velkých bank před jejich konečným prodejem zahraničním institucím bez podmínek návratnosti (podmínky takových dotací jsou v rozporu s právem EU) skončil teprve vstupem České republiky do Evropské unie v roce 2004. Současně v uplynulých letech, ve srovnání se středoevropskými zeměmi, prováděla Česká republika slušnou měnovou a fiskální politiku, tudíž nedošlo k vytvoření nezdravých skrytých nerovnováh uvnitř ekonomiky. Byla přijata tvrdší kontrolní opatření, než bylo v některých sousedních státech obvyklé. Veškeré tyto operace stály Fond národního

28

majetku10 (podle výročních zpráv) prakticky veškerý majetek spravovaný fondem – necelý bilion Kč, vyjádřeno v účetní hodnotě. Nutná záchranná opatření přijatá se vstupem České republiky do EU zabránila dalším rizikům. Nejen tedy v důsledku tvrdší kontroly, ale také z důvodu krátkého časového prostoru české pobočky zahraničních bank nemohly poskytnout tzv. toxické úvěry – období od roku 2004 až do 1. poloviny roku 2008 bylo na nové zadlužení proti právu EU příliš krátké. Vedlejším faktorem také může být projev komisaře Joaquina Almunii z prosince 2008, že státní pomoc mateřským zahraničním bankám podle pravidel Evropských společenství (s dočasně upravenými pravidly) byla Komisí povolována s tím, že bude rozšířena i na jejich zahraniční pobočky v jiných členských státech Unie.

1.2.4 Reakce EU na finanční krizi Finanční krize, která otřásla finančními trhy po celé Evropě ukázala na potřebu zesíleného dohledu a regulace evropských finančních institucí. Stále četnější přeshraniční aktivity finančních institucí totiž často unikají kontrole národních orgánů. Odpověď politiky Evropské unie na finanční krizi zahrnuje jak krátkodobá, tak dlouhodobá opatření. V krátkodobém horizontu Evropská komise prosazuje souvislý a koordinovaný přístup Evropské unie na podporu finančních institucí. Komise vydala pokyny pro finanční instituce, které mají přispět k jasnému vysvětlení aplikace pravidel státní pomoci týkající se podpůrných opatření pro členské státy. Následovně po tomto kroku členské státy zvýšily ochranu bankovních vkladů až do částky 50.000 eur. Komise rovněž učinila řadu legislativních iniciativ k posílení odolnosti finančních trhů ve střednědobém horizontu. V říjnu 2008 byly předloženy návrhy ke zpřísnění pravidel pro bankovní kapitálové požadavky – prostřednictvím revize Směrnice o kapitálových požadavcích, dále byly předloženy návrhy ke zlepšení ochrany vkladatelů a k posílení jejich důvěry – prostřednictvím revize stávajících pravidel EU týkající se pojištění vkladů a návrhy na změnu stávajících účetních pravidel a tím umožnit využívání reklasifikace ke zmírnění finanční krize. 10

Fond národního majetku České republiky byl založen v roce 1991 za účelem privatizace státního majetku.

Činnost fondu byla ukončena 31.12.2005 a veškerá jeho agenda byla převzata Ministerstvem financí ČR.

29

V listopadu 2008 Komise navrhla regulaci ratingových agentur, která má zajistit vysokou kvalitu ratingů, jež nejsou ve střetu zájmů. Komise také připravuje návrhy k posílení evropského kontrolního systému zahrnující všechny finanční sektory s cílem vytvořit více efektivní, integrovaný a udržitelný evropský systém dohledu a s cílem posílit spolupráci mezi evropskými orgány dohledu a jejich mezinárodními kolegy. Předsedou Evropské komise, jímž je v současné době José Manuel Barroso, byla zřízena skupina s názvem „de Larosiére“11, aby předložila návrhy k posílení evropského dohledu. Úkolem skupiny je najít trvale udržitelné uspořádání evropského finančního sektoru vylučující opakování současné krize. Navrhovaná opatření by měla být v souladu s existencí jednotného evropského trhu a zároveň brát v potaz globální vývoj. Skupina měla zveřejnit své první doporučení už v únoru 2009, aby Komise mohla vzít v úvahu její práci při přípravě na zasedání Evropské rady v březnu 2009. Ve svém pracovním programu pro rok 2009 Komise oznámila svůj záměr předložit úvahy dlouhodobějšího rázu o politice finančních služeb a regulační struktuře. Aby tak mohla učinit, bude se Komise zabývat vhodností regulace, dohledu a transparentnosti všech finančních účastníků, což povede k vytvoření opatření, která mají zaplnit případné mezery. Následně také povede k možnosti reagovat na doporučení učiněná skupinou „de Larosiére“. Ke zmírnění negativních dopadů krize na reálnou ekonomiku navrhla Komise dne 26. listopadu 2008 tzv. Plán zotavení evropské ekonomiky. Tento ozdravný plán, jehož cílem je zajistit koordinovanou reakci EU na ekonomickou krizi, je založen na dvou vzájemně se podporujících prvcích. Za prvé, krátkodobých opatřeních ke zvýšení poptávky a obnovení jistoty. Za druhé, na tzv. „smart“ investicích s vyšším výnosem a udržitelným růstem v dlouhodobém horizontu. Komise zde vystupuje ve vedoucím postavení k zajištění koordinované globální odezvy na krizi. Veškerá národní záchranná opatření a záruční schémata, která byla přijatá Komisí se budou hodnotit po 6 měsících, což znamená, že první vlna hodnocení začne v dubnu 2009. Není ovšem

vyloučená

možnost

individuálního

rozhodnutí

a

přehodnocení

restrukturalizace. 11

Skupina expertů pod vedením bývalého šéfa Mezinárodního měnového fondu Jacquesa de Laroriéra.

30

plánu

1.2.5 Plán reformy globálního finančního systému zemí G20 Skupinu G20 tvoří přední průmyslové a rozvíjející se země, které se podílejí zhruba dvěma třetinami na světové populaci, 90ti procenty na světovém HDP a 80ti procenty na světovém obchodu. Skupina G20 je tvořena 19ti ekonomicky nejsilnějšími státy světa12 a Evropskou Unií. Skupina byla založena v září 1999 na schůzce ministrů financí sedmičky největších průmyslových zemí G7 ve Washingtonu s cílem diskutovat o globálních ekonomických otázkách.

Dne 15. listopadu 2008 na summitu zemí G20 ve Washingtonu se vrcholní představitelé dohodli na akčním plánu reformy globálního finančního systému. Evropská komise a členské státy budou hrát rozhodující úlohu při transformaci těchto principů do praxe. Summit se uskutečnil v době, kdy Spojené státy i Evropa začínají pociťovat dopady finanční krize na reálnou ekonomiku.

Na jednání se představitelé největších světových ekonomik shodli na tom, že je třeba přijmout opatření, která by vedla ke stabilizaci finančních trhů a podpořila hospodářský růst. S útlumem hospodářského růstu se začínají potýkat jak vyspělé, tak rozvíjející se ekonomiky.

K základním bodům strategie obnovy globáního finančního systému, kterým otřásla krize na finančích trzích, patří zpřísněná regulace a kontrola všech subjektů finančního systému, zvýšený dozor se má týkat především ratingových agentur. Součástí opatření má být také zprůhlednění finančních operací, sjednocení účetních standardů a zavedení etického kodexu, aby se předešlo zbytečnému riskování ve finančním sektoru.

Firmy budou povinně zveřejňovat své komplexní finanční nástroje účastníkům trhu – důvodem k přijetí tohoto opatření jsou slabiny v účetních standardech a požadavcích na zveřejňování informací, jimiž se řídí finanční instituce.

12

Argentina, Austrálie, Brazílie, Čína, Francie, Indie, Indonésie, Itálie, Japonsko, Jihoafrická republika, Jižní

Korea, Kanada, Mexiko, Německo, Rusko, Saudská Arábie, Turecko, Velká Británie, USA.

31

Regulační orgány se budou dále snažit zmírnit procyklické chování bank. Ty mohou například způsobem ohodnocování aktiv, využíváním finanční páky nebo způsobem odměňování managamentu přispívat k prohlubování cyklických trendů.

Země G20 se dále zavázaly, že provedou revizi rozsahu finanční regulace se zvláštním důrazem na instituce, nástroje a trhy, které v současné době nepodléhají regulaci. Státy G20 zajistí, aby všechny systémově důležité instituce byly přiměřeným způsobem regulovány.

Budou zavedena opatření, která stanovují tvrdší pravidla pro činnost ratingových agentur. Ratingové agentury jsou z mnoha stran obviňovány, že do značné míry svými nepřesnými hodnoceními (především u komplexních investičních produktů) zapříčinily současnou finanční krizi a přispěly k pádům mnoha bank. Má dojít ke změně pravidel pro ratingové agentury tak, aby se vyhnuly střetu zájmů, poskytovaly investorům a emitentům informace ve větším rozsahu a ve větší míře rozlišovaly rating komplexních produktů. Mezi okamžitými opatřeními, která mají vstoupit v platnost k 31. březnu 2009, má být posílení

regulatorní

spolupráce

mezi

jednotlivými

jurisdikcemi

na

regionální

a mezinárodní úrovni a posílení výměny informací o hrozbách, které mohou ovlivnit stabilitu trhu. Ve střednědobém horizontu má dojít k implementaci opatření, která mají ochránit globální finanční systém před netransparentními jurisdikcemi, které představují riziko v podobě nepovolených finančních aktivit, jakými jsou praní špinavých peněz nebo financování teroristů. Do konce března 2009 má být ještě přijato další opatření jako je vytvoření kolegia, které má dohlížet na všechny zásadní finanční instituce, které působí v několika zemích současně. Toto opatření je součástí snahy o zlepšení dohledu nad nadnárodními společnostmi.

32

2 SEPA jako jeden z potenciálních rizikových prvků finančních trhů Pod pojmem riziko zpravidla rozumíme nejistotu spojenou s budoucími čistými výnosy. Základním nástrojem pro měření rizika je volatilita – tedy standardní odchylka vývoje cen určitého podkladového aktiva.

Všeobecně se rizika klasifikují podle zdroje, odkud nejistota pochází. Rizika je tak možné rozdělit na rizika finanční a nefinanční.

Finanční rizika • Kreditní (úvěrové) riziko • Tržní riziko (úrokové, měnové, akciové a komoditní) • Riziko likvidity Nefinanční rizika • Operační riziko • Riziko modelu • Vypořádací riziko • Riziko právní • Daňové • Regulační • Politické reputační

2.1 Hlavní bankovní rizika Při provádění obchodů jsou banky vystaveny řadě různých rizik. Jejich správná identifikace, měření a řízení patří k jedné ze základních podmínek efektivní činnosti banky.

33

Tržní riziko • Riziko ztráty banky vyplývající ze změn cen, kurzů a sazeb na finančních trzích; jedná se o souhrnný pojem pro úrokové, měnové, akciové riziko a jiná rizika spojená s pohybem tržních cen. • Potenciální ztráta portfolia/aktiv/derivátů v důsledku změny tržních podmínek. • Potenciální změna v hodnotě aktiva nebo derivátů v důsledku změny v některém ze základních zdrojů tržní nejistoty. • Nejistota budoucích zisků vyplývající ze změny tržních podmínek. Velmi zhruba lze říci, že tržní rizika představují 5 – 20 % všech bankovních rizik.

Kreditní riziko • Riziko ztráty vyplývající ze selhání smluvní strany tím, že nedostojí svým závazkům podle podmínek smlouvy, na základě které se banka stala věřitelem smluvní strany. • Potenciální ztráta vyplývající z částečného selhání protistrany. • Někdy též nazývané „default risk“ Představuje cca 50 – 70 % všech bankovních rizik.

Operační riziko • Riziko ztráty vlivem nedostatků či selhání vnitřních procesů, lidského faktoru nebo systémů či riziko ztráty vlivem vnějších skutečností, včetně rizika právního. Nezahrnuje tedy strategické či reputační riziko. Toto riziko představuje 5 – 30 % rizik banky – záleží do jaké míry se může překrývat v pojetí s jinými riziky, především s definicí kreditního rizika.

Riziko likvidity • Riziko, že banka ztratí schopnost dostát svým finančním závazkům v době, kdy se stanou splatnými, nebo nebude schopna financovat svá aktiva. • Potenciální ztráta v důsledku nedostatečné hloubky trhu. Politické riziko • Potenciální ztráta v důsledu změny v politickém systému či politice země. 34

Právní / regulatorní riziko • Potenciální ztráta v důsledku porušení právních / regulatorních norem. • Potenciální ztráta v důsledku nesprávné aplikace zákonů a jiných závazných norem. Modelové riziko • Riziko (potenciální ztráta) vyplývající z nesprávného použití modelu či jeho špatné specifikace. Instrumenty se oceňují podle modelu v případě, že pro tyto instumenty neexistují aktuální pozorovatelná tržní data.

2.2 Basilejské dohody Rizika jsou nevyhnutelnou součástí jakékoliv podnikatelské aktivity. Činnost finančních institucí je spojena s riziky, která se od jiných podnikatelských subjektů poněkud liší. Už z podstaty finančních činností vyplývá, že struktura rozvahy je jiná. Potenciální zranitelnost finančních institucí je díky tomu vysoká. Z tohoto důvodu patří řízení rizik k nejdůležitějším činnostem každého finančního subjektu. Je jasné, že finanční riziko z činnosti subjektu vyloučit nedokážeme. Můžeme se ovšem pokusit jej ovlivnit a minimalizovat. To je jedním z hlavních cílů nově zavedených pravidel, které přináší bankám Nová Basilejská kapitálová dohoda – Basel II.

2.2.1 Historie Basilejských dohod S rostoucí globalizací ve světě a na finančních trzích v posledních desetiletích roste potřeba mezinárodní koordinace regulace finančních institucí. V roce 1988 Basilejský výbor pro bankovní dohled, složený z centrálních bank a bankovních regulátorů zemí G10, učinil první krok směrem k mezinárodní regulaci: zavedl globální standardy pro regulaci kapitálové přiměřenosti mezinárodně aktivních bank. Základním principem tohoto dokumentu, známého jako Basel I, byla myšlenka, že banky by měly mít adekvátní „kapitálový polštář“ pro krytí neočekávaných ztrát. Termín pro implementaci Basel I byl stanoven na konec roku 1992. Basel I stanovila 8 % minimální požadavek kapitálu na 35

rizikově vážená aktiva (RWA) pro banky – tzv. kapitálová přiměřenost (CAD) nebo také Cookův poměr.

Basel I zahrnovala pouze úvěrové riziko. Postupem času se ukázalo, že je třeba zahrnout i další rizika – tržní riziko bylo přidáno v roce 1996 a operační riziko je explicitně obsaženo v Nové Basilejské dohodě platné od ledna 2007 (Basel II).

Standardy Basel I byly přijaty i mimo členské země Basilejského výboru pro bankovní dohled a celkový rozsah tak překročil mezinárodně aktivní banky, na které bylo původně Basel I určeno. V současnosti jsou basilejské standardy implementovány v domácích i zahraničních bankách ve více než 100 zemích.

Navzdory mnoha pozitivních prvků Basel I začalo v posledních letech být jasné, že je nutná aktualizace této dohody, zejména díky akceleraci finančních inovací a rozvoji nových metod řízení rizik. S ohledem na kritiku Basel I bylo přijato mnoho změn, které vyústily ve finální dokument nové kapitálové dohody – Basel II vydaného v červnu 2006 a platného od ledna 2007.

Úvěrové riziko

Úvěrové & tržní riziko

Úvěrové & tržní & operační riziko

Basel I 1988

Basel II 1996

2007

Tabulka č. 1: Rizika v Basel I a Basel II (Zdroj: Mejstřík, Pečená, Teplý; 2008)

2.2.2 Basel II Basel II klade, mimo jiné, důraz na měření rizik a podporu zlepšování řízení rizik v bankách – tedy kvantitativní a kvalitativní požadavky. Na základě rizikově citlivějšího měření rizik mohou banky lépe a efektivněji využít kapitál k jejich pokrytí.

Rozdíl mezi Basel I a Basel II je nejen ve flexibilitě možností, které banky dostanou pro měření kapitálových požadavků podstupovaných rizik, ale též v zahrnutí operačního rizika. 36

Basel II umožňuje volbu metod, ze kterých si banky (většinou se souhlasem regulátora) mohou vybrat tak, aby daná metoda odpovídala jejich rizikovému profilu a možnostem.

Sofistikovanější a přesnější měření úvěrového rizika podle nových pravidel stanovených v Basel II by mělo přinést úsporu kapitálu, která by se použila na pokrytí nově zahrnovaného operačního rizika, takže celkový kapitálový požadavek by v zásadě zůstal nezměněn.

2.2.2.1 Cíle Basel II Hlavní cíl Basel II je zvýšit bezpečnost a zdraví mezinárodního finančního systému pomocí vytvoření více rizikově citlivých kapitálových požadavků bank při udržení stávající úrovně průměrného regulátorního kapitálu v bankovním systému.

Další plánované cíle Basel II jsou následující: 1. Posun od striktního paušálního přístupu v rámci Basel I k přístupu, podle kterého si banky mohou vybrat z různých možností pro výpočet kapitálových požadavků pro tržní, úvěrové a operační riziko. 2. Zohlednění, že půjčky bankám a společnostem mohou být více nebo méně rizikové než země OECD (z podledu úvěrového rizika), implikuje různé rizikové váhy pro tyto subjekty. Například v rámci standardní metody podle Basel I všechny společnosti měly 100 % rizikovou váhu, zatímco podle Basel II riziková váha společností může být v rozmezí 0 % až 150 % (v závislosti na ratingu společnosti). 3. Implementace

operačního

rizika

do

regulátorního

kapitálu

(kapitálových

požadavků), resp. do výpočtu kapitálové přiměřenosti. 4. Banky mohou použít buď vlastní modely interních ratingů pro měření úvěrového, tržního a operačního rizika (v případě, že regulátor schválí interní model užívaný bankou). V opačném případě banky musí použít standardní přístupy stanovené Basilejským výborem pro bankovní dohled. 5. Basel II sbližuje regulatorní kapitálové požadavky s rizikovým profilem banky, regulatorní kapitál by se měl blížit ekonomickému kapitálu banky. 6. K původnímu „rizikovému“ pilíři byly přidány dva nové pilíře: „Proces dohledu“ a „Průhlednost a tržní disciplína“. 37

2.2.2.2 Základní charakteristika Basel II Oproti původní koncepci Basel I je nová dohoda komplexnější a založena na 3 pilířích: 1. Minimální kapitálové požadavky 2. Proces dohledu 3. Průhlednost a tržní disciplína

Pilíř I - Minimální kapitálové požadavky

Tato část Basel II se soustřeďujě na nové metody měření rizika stanovení kapitálového požadavku pro úvěrové a operační riziko. Metody měření tržního rizika zůstávají prakticky beze změny.

Nově navrhované postupy pro úvěrové riziko umožňují bankám použít pro výpočet kapitálových požadavků tři metody : standardizovanou metodu, metodu interních ratingů (základní přístup) a metodu interních ratingů (pokročilý přístup).

U standardizované metody se rizikové váhy subjektů odvíjí od ratingů, které stanoví exportní agentury (ECA – Export Credit Agencies) a externí ratingové agentury (ECAI – External Credit Assesment Institutions). Způsobilost ratingů těchto agentur podléhá schválení regulátora.

Pokročilé metody zavádí také přesnější použití zajišťovacích technik a sekuritizaci, měření rizika je postaveno na využití vlastních bankou prováděných ratingů klientů (tzv. interních ratingů). U základního postupu metody interních ratingů však banka má používat vlastní odhady pouze pro pravděpodobnost selhání klienta, ostatní rizikové charakteristiky jsou stanoveny regulátorem. Pouze u pokročilého postupu banka smí sama odhadovat všechny prvky pro stanovení rizikových vah (zejména pravděpodobnost defaultu a ztrátu vyplývající z defaultu). Používání metody interních ratingů je opět podmíněno souhlasem regulátora.

Nově je stanovován kapitálový požadavek k operačnímu riziku. Banka si může vybrat ze tří metodických postupů s ohledem na strukturu své činnosti a s ní spojená rizika. 38

Nejjednodušší metoda počítá s kalkulací kapitálového požadavku jako pevného procenta z hrubého příjmu banky ve výši 15 %, nejpokročilejší metoda umožňuje bankám použít vlastní interní metody či modely, avšak po schválení regulátorem.

Pilíř II – Proces dohledu

Druhý pilíř se zaměřuje na proces hodnocení dostatečnosti kapitálu dané banky regulátorem. Banka by měla mít zavedeny odpovídající vnitřní procesy, které jí umožní vyhodnotit adekvátnost jejího kapitálu s ohledem na bankou postupovaná rizika. Regulátor má právo požadovat kapitálový požadavek vyšší než činí propočet banky, zhodnotí-li, že kapitálový požadavek stanovený bankou neodpovídá jejímu rizikovému profilu.

Pilíř II je založen na tezi, že subjekt s větší tolerancí k riziku je potencionálně zranitelnější a měl by být proto lépe kapitálově vybaven. Limit kapitálové přiměřenosti 8 % bude nadále považován za jakési absolutní minimum, pod něž by se banka neměla za žádných okolností dostat. Standardně by se ale měla kapitálová přiměřenost banky pohybovat v určité výši nad 8 % v závislosti na jejím rizikovém profilu.

Jak vyplývá z výše uvedeného, druhý pilíř rovněž klade velké nároky na schopnost bank i regulátora odhadnout kapitálové požadavky. V rámci tohoto pilíře se regulátoři snaží posilovat požadavky Pilíře I ujištěním, že celkové riziko banky je patřičně pokryto. Další důležitější snahou regulátorů je snaha přimět banky k vytvoření robustního procesu při kapitálovém řízení banky a neomezovat se pouze na měření výsledků procesu.

Pilíř III – Průhlednost a tržní disciplína

Tento pilíř orientuje banky na průhlednost a zveřejňování informací. Cílem pilíře je tedy prohloubit tržní disciplínu tím, že banky budou důležité pro to, aby všichni účastníci trhu získali lepší přehled o rizikovém profilu banky a adekvátnosti její kapitálové pozice. Basel II proto stanoví požadavky na uveřejňování informací v různých oblastech, včetně metod použitých při propočtu kapitálové přiměřenosti.

39

Základní doporučení na uveřejňování informací se aplikují na všechny banky s tím, že podrobnější informace budou vyžadovány od bank, které používají vlastní postupy měření úvěrového rizika, techniky na snížení úvěrového rizika a na sekuritizaci aktiv.

Basel II

Pilíř I

Pilíř II

Pilíř III

Min. kapitálové požadavky

Proces dohledu

Transparentnost a tržní disciplína

Úvěrové riziko Tržní riziko Operační riziko

Ohodnocení rizika a kapitálové přiměřenosti jednotlivých bank Stálý kontakt s bankami

Zvýšená informační otevřenost o kapitálových požadavcích a metod pro hodnocení rizika

Basel I - Harmonizace bankovní regulace, mezinárodně standardizované kapitálové požadavky Schéma č. 1: Struktura Basel II (Zdroj: Mejstřík, Pečená, Teplý; 2008)

2.3 Platební styk Zajištění platebního styku je jedním z klíčových funkcí banky. Banky potřebují systém zpracování debetů a kreditů bankovních transakcí. Platební systém je vedlejším produktem finančního zprostředkování a podporuje transfer vlastnictví ve finančním sektoru. Kvalita platebního styku je důležitá pro banky jak z pohledu jejich konkurenceschopnosti – klient vyžaduje určitou kvalitu platebního styku, tak i z pohledu jejich profitability – platební styk generuje přímé i nepřímé výnosy pro banku.

Základními subjekty platebního styku jsou plátce a příjemce – ti buď spolu provádí platební styk přímo nebo pomocí zprostředkovatele, zejména banky.

40

Kritérium Forma peněz Teritorium transakce Použití doprovodných dokumentů Počet bank v transakci Smluvní postavení banky Předmět platebního závazku Rychlost platby

Forma platebního styku hotovostní bezhotovostní tuzemský zahraniční dokumentární nedokumentární vnitrobankovní mezibankovní bezzávazkový závazkový obchodní neobchodní standardní expresní

Tabulka č. 2: Formy platebního styku (Zdroj: Mejstřík, Pečená, Teplý; 2008)

2.3.1 Platební styk v rámci EU TARGET (Trans-European Automated Real-time Gross Settlement Express Transfer System), fungující od roku 1999, je mezibankovní vypořádací systém pro platby v eurech. V roce 2006 cca 9 300 bank využívalo TARGET pro provádění euro-plateb (na celém světě lze přes TARGET zkontaktovat 52 000 bank a jejich zákazníků). Ve stejném roce TARGET zpracoval více než 83 miliónů transakcí v celkové hodnotě 534 biliónů EUR.

Postupem času se vyskytly určité problémy s používáním TARGET. Z tohoto důvodu Evropská centrální banka (ECB) v roce 2002 vyhlásila dlouhodobou strategii pro TARGET, známou jako TARGET 2, která by měla sjednotit technickou infrastrukturu centrálních bank v EU. Podobně jako jeho předchůdce se TARGET 2 používá pro vypořádání operací centrálních bank, pro eurové mezibankovní převody velkých objemů a pro další platby v eurech. Zajišťuje zpracování v reálném čase, vypořádání v penězích centrálních bank a bezprostřední neodvolatelnost transakce. Na rozdíl od předchozího systému, v rámci něhož byly veškeré platby zpracovány decentralizovaně jednotlivými národními centrálními bankami, používá nový systém jednotnou sdílenou platformu bez zásahů centrálních bank. Tato platforma umožňuje poskytovat kvalitnější a harmonizované služby a pomocí úspor z rozsahu přináší také snížení poplatků a zlepšení efektivity ve vynakládání prostředků. Pro platby v rámci systému TARGET 2 není stanovena žádná maximální nebo minimální částka.

41

Používání systému TARGET 2 pro veškeré platby velkých objemů, především pak pro platby související s mezibankovními operacemi, dává účastníkům trhu možnost využívat nejkvalitnějších služeb a výrazně přispívá ke snížení systémového rizika v rámci EU, tj. rizika „nákazy“ ostatních oblastí v souvislosti s vysokým počtem a velkým objemem transakcí mezi bankami.

Česká národní banka (ČNB) se nepřipojila ani k jednomu ze systémů TARGET, protože české banky nevyjádřily dostatečný zájem. Důvodem může být vlastnická struktura českých bank, protože preferují vypořádání plateb v eurech přes jejich mateřské společnosti ve Francii, Rakousku, Belgii apod.

Projekt Jednotné oblasti pro platby v eurech (Single Euro Payments Area, SEPA) znamená další významný krok k integraci evropských finančních trhů, po zavedení eura v roce 1999 a po měnové konverzi do EUR v roce 2002. V rámci SEPA budou veškeré bezhotovostní platby v eurech považovány za vnitrostátní platby, takže již nebude existovat rozdíl mezi vnitrostátními a přeshraničními transakcemi. Připravované sjednocení platebního styku je náročným úkolem, protože v současné době stále ještě platí v evropských zemích rozdílné právní úpravy platebního styku, používají se různé metody, liší se zvyklosti. Vytvořením otevřených a jednotných standardů, které překonají technické a obchodní překážky a

podporou

účinné

konkurence

bude

vyšší

úroveň

služeb

platebního

styku

s transparentními cenami a hospodárnými službami přínosem pro konečné uživatele – tedy spotřebitele, podniky a orgány státní správy. TARGET 2 a SEPA společně změní platební trh v eurozóně a umožní sektoru platebních služeb zvýšit svou efektivnost, a tím pro hospodářství v Evropě zajistí výrazné úspory a výhody a usnadní mu plné využití jeho potenciálu.

2.3.2 Platební styk a operační riziko Jak již bylo uvedeno, Basel II věnuje zvláštní pozornost operačnímu (provoznímu) riziku, respektive ho zavádí jako další součást Pilíře I. Součástí tohoto rizika jsou i rizika týkající 42

se platebního styku a zpracování platebních transakcí. Jedná se zejména o chybná zadání údajů zaměstnancem banky do systému, výpadek elektronického platebního systému nebo narušení systému externí osobou (hackerem) a následné zneužití informací.

Banky se pochopitelně chrání tomuto riziku např. pomocí hesel, kódů, šifrování informací, zabezpečení bankovních systémů pomocí uzavřených sítí nepropojených s vnějším internetem apod. Nicméně tato ochrana není dokonalá a banky měly, resp. mají problémy s proniknutím hackerů do jejich systémů. Další součástí operačního rizika jsou falešné dokumenty, na základě kterých jsou vyplaceny (neprávem) peněžní prostředky.

43

3 Základní údaje o SEPA Jednotná oblast pro platby v eurech (SEPA) je oblastí, kde občané, firmy a další ekonomické subjekty jsou schopné provádět a přijímat platby v eurech v rámci Evropy, a to jak přeshraniční, tak vnitrostátní za stejných základních podmínek, práv a závazků bez ohledu na své sídlo.

SEPA je oblast, v níž spotřebitelé, podniky a další hospodářské subjekty mohou provádět a přijímat platby v eurech uvnitř jednotlivých zemí i mezi nimi, a to za stejných podmínek, práv povinností a bez ohledu na svou zeměpisnou polohu.

Jde o oblast, kde se všechny platební transakce chovají jako domácí a kde neexistují žádné rozdíly mezi domácími a přeshraničními platbami.

3.1 Cíl SEPA Cílem projektu SEPA je sjednocení platebního styku a vytvoření jednotné platební euro oblasti. Plátcům umožní provádět bezhotovostní platby ve prospěch příjemce kdekoli v eurozóně za použití jednoho účtu a jednotného souboru platebních nástrojů. Dělení na vnitrostátní a přeshraniční platební styk v rámci eurozóny zanikne.

Cílem je posílit evropskou integraci konkurenceschopným a inovativním trhem služeb platebního styku pro klientské platby v eurozóně, který může nabídnout vyšší úroveň služeb a efektivnější a levnější možnosti platebního styku.

3.2 Základní prvky SEPA Základními prvky SEPA jsou: • Jednotná měna platby (EUR) 44

• Jednotný soubor platebních nástrojů -

Bezhotovostní úhrady SEPA

-

Přímé inkaso SEPA

-

Platby SEPA uskutečňované prostřednictvím platebních karet

• Efektivní infrastruktura pro platební styk v eurech • Jednotné technické normy • Jednotné provozní postupy • Harmonizovaný právní základ • Průběžný rozvoj nových služeb orientovaných na zákazníky

Projekt SEPA je dlouhodobý a bude docílen následujícími třemi kroky: 1. Zavedení společných platebních nástrojů a infrastruktur, sladění norem a právního základu ve všech účastnících se zemích. 2. Rozvoj oblasti bez papírových platebních prostředků. Veškeré platby budou prováděny pouze v elektronické podobě. 3. Vývoj služeb s přidanou hodnotou, jako je elektronická fakturace a elektronické přiřazení plateb. Spojením těchto služeb s elektronickými platbami SEPA umožní automatizované úplné zpracování plateb.

3.2.1 Zúčtovací a vypořádací infrastruktura SEPA Zúčtování je proces přenosu, přiřazení a potvrzení platebních příkazů a vytvoření konečné pozice pro vypořádání, buď na základě jednotlivých transakcí nebo jejich souborů. Vypořádání je převod peněžních prostředků mezi plátcem a příjemcem a mezi bankou plátce a bankou příjemce.

3.2.1.1 Zpracování plateb Veškeré zpracování plateb je prováděno přes zúčtovací a vypořádací infrastrukturu. Poskytovatelé infrastruktur mezi sebou konkurují nabídkou svých služeb bankám. 45

V současné době infrastruktury a tudíž i trhy mají odlišné uspořádání v každé zemi eurozóny. To způsobuje obtížnost a nákladnost zpracování přeshraničních plateb. Evropská rada pro platební styk (EPC)13 stanovila rámec SEPA pro zúčtování a vypořádání, který vymezuje pravidla, podle kterých jsou poskytovatelé infrastruktrury povinni zavádět nástroje SEPA pro bezhotovostní úhrady a přímé inkaso. Rámec odděluje pravidla pro různé platební nástroje a infrastrukturu.

Cílem rámce SEPA pro zůčtování a vypořádání je zajistit, aby se veškeré infrastruktury řídily stejnými technickými normami. Dalším cílem je zajistit úplnou transparentnost z hlediska služeb a cen poskytovatelů infrastruktury, stejně tak dosažitelnost všech bank v rámci eurozóny a oddělení pravidel a infrastruktury.

Hlavním cílem je především vytvořit infrastrukturu, ve které lze přímo či nepřímo provádět, přijímat a vypořádávat veškeré platby v eurech.

3.2.1.2 SEPA-kompatibilita infrastruktur Eurosystém vydal soubor čtyř pravidel, která ze svého pohledu musí infrastrukury splňovat, aby mohly být považovány za kompatibilní v rámci SEPA. Tato čtyři pravidla zahrnují: 1. Zpracování plateb. 2. Součinnost infrastruktur. 3. Odesílací a přijímací funkce. 4. Možnosti pro banky.

K prokázání souladu s těmito čtyřmi pravidly by poskytovatelé infrastruktur měli vydávat své vlastní hodnocení. Eurosystém připravil sérii otázek pro každé kritérium, které by měly být poskytovatelům infrastruktur nápomocny.

13

Evropská rada pro platební styk (European Payments Council, EPC) je orgán evropského bankovnictví

s rozhodovací a koordinační pravomocí v oblasti platebního styku. EPC byla založena v červnu 2002 a jejím cílem je podporovat a prosazovat vytvoření Jednotné oblasti pro platby v eurech.

46

3.2.1.3 Oddělení infrastruktury od pravidel v rámci SEPA Záměrem této separace je větší možnost výběru a zvýšení konkurence jak mezi bankami tak mezi poskytovalely infrastruktury.

Až do teď se většinou jednalo o poskytovatele infrastruktury, kdo stanovoval rámce (pravidla a normy) pro národní platby a banky poskytovaly svým zákazníkům platební produkty, které se těmito pravidly řídily. V takto nastavené infrastruktuře mohli poskytovatelé snadno zúčtovat a vypořádat platby, neboť byly založeny na jejich vlastních jednotlivých pravidlech. Avšak tyto rámce obvykle fungovaly pouze v jedné zemi, což znamenalo, že banky musely využívat určité infrastruktury a řídit se určitými pravidly.

V rámci SEPA banky stanovily společné rámce, které se budou vztahovat na veškeré platby v eurech. Veškeří poskytovatelé infrastruktur těmto pravidlům a normám musí přizpůsobit své systémy, což jim umožní poskytovat své služby jakékoli bance v rámci eurozóny. Na druhé straně, tyto banky, si mohou vybrat jakéhokoli poskytovatele infrastruktury. Tímto dojde ke spojení jednotlivých národních trhů pro zůčtování a vypořádání plateb do jednoho společného trhu pokrývajícího celou eurozónu. Tato integrace přinese větší množství obchodních příležitostí a zvýší konkurenci jak mezi bankami tak mezi poskytovately infrastruktur.

3.2.2 Standardizace Normy jsou pravidla, která se vztahují na technické prostředky, jednání a vztahy. Technické normy jsou nezbytné pro součinnost a interoperabilitu systémů IT a pro vyšší míru automatizace platebního styku.

Ke zpracování plateb SEPA je zapotřebí společných technických norem. Evropská rada pro platební styk (EPC) stanovila normy, které umožní automatizované zpracování všech plateb prováděných v eurech. Jedná se o přímé zpracování („straight-through processing“ STP), což znamená, že není zapotřebí žádné manuální zprostředkování. V současné době

47

různé technické normy v různých zemí zabraňují přímému zpracování přeshraničních plateb.

3.2.2.1 Provozní požadavky Údaje o platbách musí obsahovat veškeré potřebné informace – „datové prvky“, které musí být vyměněny mezi bankami při zpracování plateb. Taková data zahrnují přesné informace o částce, údajích o bankovním účtu a jménech příjemce a odesílatele.

Evropská rada pro platební styk (EPC) stanovila povinné provozní požadavky na údaje o platbách, které jsou k dispozici v Pravidlech pro bezhotovostní úhrady a v Pravidlech pro přímé inkaso.

3.2.2.2 Logické datové prvky Evropská rada pro platební styk (EPC) převedla provozní požadavky do logických datových prvků. Tyto odsouhlasené datové prvky byly zveřejněny v Datovém modelu SEPA.

3.2.2.3 Normy hlášení Mezinárodní organizace pro standardizaci (ISO) převedla tyto logické datové prvky do univerzálních norem hlášení ve finančním sektoru (UNIFI), jmenovitě do norem hlášení XML UNIFI (ISO 20022). Tyto normy vytvoří základ pro sestavování zpráv ve standardizovaném jazyce. Evropská rada pro platební styk (EPC) vypracovala také soubor prováděcích směrnic SEPA, které používání norem hlášení UNIFI definují.

EPC rozhodla, že normy UNIFI budou povinné ve vztazích mezi bankami a doporučené ve vztazích mezi zákazníky a bankami.

48

3.2.3 Právní rámec Po právní stránce, veškeré platby a s nimi související služby jsou v současné době rozdílně upraveny pro každou zemi v rámci eurozóny. Avšak integrace, které projekt SEPA chce docílit, také vyžaduje společný právní rámec.

Navržená Směrnice o platebních službách (PSD), která byla schválena dne 24. dubna 2007 Evropským parlamentem zavádí nezbytný právní rámec pro platby SEPA a vztahuje se také na vnitrostátní platební nástroje. Členské státy by následně měly tuto směrnici zavést do vnitrostátní legislativy co nejdříve, nejpozději však do 1. listopadu 2009.

Cílem Směrnice o platebních službách (PSD) je zajistit, aby byly uvnitř Evropské unie platby (zejména bezhotovostní převody, přímé inkaso a platby pomocí bankovních karet) stejně jednoduché, efektivní a bezpečné jako vnitrostátní platby uvnitř jednotlivých členských států. Směrnice o platebních službách (PSD) posílí práva a ochranu všech uživatelů služeb platebního styku – spotřebitelů, obchodníků, velkých i malých podniků a veřejných orgánů.

Tato směrnice harmonizuje právní rámec a tím výrazně usnadní provozní zavádění nástrojů SEPA v bankovním sektoru a používání těchto nástrojů koncovými uživateli. Vznikne tak základ pro jednotný domácí trh pro platby v eurech. Navíc tato směrnice vytvoří vhodná pravidla obezřetného podnikání pro subjekty nově vstupující na trh klientských plateb, čímž posílí ochranu spotřebitelů a podpoří konkurenční prostředí a inovace. To by mělo podpořit technický pokrok a prostřednictvím nových produktů, jako například elektronické fakturace, vytvořit nové příležitosti, jež mohou přinést výrazný prospěch pro velké množství hospodářských subjektů.

Návrh Směrnice o platebních službách obsahuje tři základní stavební kameny: 1. Právo poskytovat platební služby veřejnosti. 2. Transparentnost a požadavky na informace. 3. Práva a povinnosti uživatelů a poskytovatelů platebních služeb.

49

3.2.3.1 Právo poskytovat platební služby veřejnosti Cílem směrnice je harmonizovat požadavky, které se týkají přístupu na trh pro nebankovní poskytovatele platebních služeb. Tím se vytvoří spravedlivé podmínky a posílí se konkurence na vnitrostátních trzích. Zároveň bude vstup poskytovatelů služeb odrážet nejnovější vývoj na trhu.

3.2.3.2 Transparentnost a požadavky na informace Směrnice o platebních službách (PSD) poskytuje jasný a stručný soubor harmonizovaných požadavků na informace, které musí všichni poskytovatelé služeb splnit bez ohledu na to, zda nabízejí platební produkty SEPA, nebo stávající vnitrostátní platební produkty. Směrnice zlepší transparentnost pro zákazníky a bude plně harmonizovat národní pravidla, mezi nimiž jsou v současnosti značné rozdíly.

3.2.3.3 Práva a povinnosti uživatelů a poskytovatelů platebních služeb Směrnice o platebních službách (PSD) zajistí jednoznačnost a jistotu, pokud jde o základní práva a povinnosti uživatelů a poskytovatelů platebních služeb. Dále vytvoří pro SEPA nezbytný právní rámec, neboť bude harmonizovat současné národní právní požadavky, které se vzájenně liší.

3.2.4 Pouze elektronická podoba Dlouhodobým cílem Evropské rady pro platební styk (EPC) je používání platebních nástrojů SEPA pouze v elektronické podobě, což znamená úplné vymizení papírových prostředků doprovázející peněžní platby. Jakmile budou platby prováděny pouze elektronicky, mohou být přímo zúčtovány a vypořádány mezi bankami, což představuje obrovské možnosti jak ušetřit náklady a čas.

50

3.2.5 Služby s přidanou hodnotou Služby s přidanou hodnotou jsou nabízeny společně s platebními službami. Cílem je zjednodušit a zrychlit zpracování plateb jak jen je to možné.

V několika zemích se tyto služby s přidanou hodnotou již využívají, ale nefungují u přeshraničních plateb. Zavedení služeb s přidanou hodnotou v rámci SEPA umožní provádět peněžní služby velice jednoduše a bez papírových prostředků, neboť vše bude mít pouze elektronickou podobu.

Příklady: • Elektronická fakturace – už žádné papírové faktury. Zákaznící obdrží faktury v elektronické podobě, které budou součástí jejich internetového bankovnictví. Pokud tyto faktury přijmou, elektronická fakturace automaticky nastaví všechny instrukce k zaplacení těchto faktur, které budou obsahovat veškerá data o částce, plátci a příjemci. Elektronická fakturace ušetří zákazníkům manuální práci a předejde případným administrativním chybám při zadávání dat ohledně platby. • Platby přes mobil či internet – místo zadávání platebních příkazů v papírové podobě, zákazníci budou moci využít internet nebo svúj mobil k provedení platby v rámci eurozóny. • Elektronické letenky – nahradí letenky v papírové podobě. Pokud zákazníci budou platit za letenky svou platební kartou, veškeré informace ohledně platby zůstanou uloženy na platební kartě k ověření této skutečnosti. K odbavení jim pak bude stačit pouze tato platební karta. • Avízo – po úspěšném proběhnutí platby zákazník dostane krátkou textovou zprávu na svůj mobil.

51

• Elektronické přiřazení platby k faktuře – když dojde k úspěšnému vyrovnání platby, příjemce bude informován o skutečnosti, že došlo k zaplacení jeho faktury. Platba bude přiřazena k faktuře a dojde k automatické aktualizaci záznamů příjemce.

3.3 Účel SEPA Rozdělené trhy služeb platebního styku pro klientské platby mají být v Evropě postupně nahrazeny uceleným a konkurenceschopným trhem eurozóny. Zvýšení obchodních příležitostí a konkurence mezi poskytovateli platebních služeb povede ke snížení cen pro spotřebitele a ke zvýšení kvality poskytovaných služeb.

Pro Eurosystém, SEPA znamená celkovou implementaci jednotné měny a pro Evropskou komisi představuje komplementaci jednotného trhu, proto je SEPA důležitým krokem v evropské integraci.

3.4 Zainteresované strany Projekt SEPA vyžaduje součinnost mezi všemi těmito sektory: • Poskytovatelé služeb a infrastruktur • Uživatelé • Veřejné orgány a instituce

3.4.1 Poskytovatelé služeb a infrastruktur Evropský bankovní sektor odpovídá za celý projekt, neboli za restrukturalizaci platebních systémů v eurozóně. V roce 2002 tento sektor vytvořil pro koordinaci svých činností vlastní regulatorní orgán, který projekt SEPA řídí – Evropskou radu pro platební styk (EPC). Jde o rozhodovací a koordinační institucí evropského bankovnictví v oblasti 52

platebního styku. EPC je garantem a regulátorem projektu SEPA, sestává se ze 72 evropských bank včetně tří evropských asociací úvěrového sektoru a Evropské bankovní asociace (EBA). V Evropské radě pro platební styk jsou kromě členů z EU zastoupeni také členové Islandu, Lichtenštejnska, Norska a Švýcarska a jejich práce je zaměřena na veškerý platební styk v eurech.

Evropský sektor zúčtování a vypořádání, který zpracovává veškeré platby v rámci Jednotné oblasti pro platby v eurech a jehož cílem je pomocí nástrojů SEPA zajistit dosažitelnost všech příjemců plateb v eurozóně. Z těchto důvodů se musí tento sektor zcela přizpůsobit pravidlům stanovených Evropskou radou pro platební styk.

Podniky v eurozóně (podniky, obchodníci, malé a střední firmy), které se podílejí na přípravě norem, jejichž účelem je omezit zásahy pracovníků při zúčtování plateb (od fakturace až po přiřazení platby k faktuře). Cílem těchto podniků jsou automatizované procesy, které podstatně sníží náklady platebního styku.

3.4.2 Uživatelé Orgány veřejné správy a spotřebitelé, kteří jsou uživateli nových platebních nástrojů SEPA. Vláda a orgány státní veřejné správy jsou klíčovou skupinou, provádějí velké množství jak vnitrostátních tak i přeshraničních plateb, které se vztahují k platbám důchodů, sociálního zabezpečení a daní. Obchodní společnosti, které mají své pobočky rozmístěné na území eurozóny a jejich spotřebitelé jsou další klíčovou skupinou, která využívá nástrojů SEPA.

3.4.3 Veřejné orgány a instituce Eurosystém, který odpovídá za bezproblémové fungování systémů platebního styku v eurozóně a klade mimořádný důraz na vytvoření systému SEPA a pečlivě sleduje jeho vývoj. Skládá se z Evropské centrální banky (ECB) a národních centrálních bank zemí eurozóny. 53

Evropská komise, která vypracovala strategii, jejímž cílem je odstranění překážek na vnitřním trhu a zjednodušení jeho pravidel. Příkladem je nová Směrnice o platebních službách (PSD) na vnitřním trhu, která je základním předpokladem pro vznik Jednotné oblasti pro platby v eurech.

3.5 Harmonogram Proces vytváření Jednotné oblasti pro platby v eurech (SEPA) je řízen Evropskou radou pro platební styk (EPC), která v roce 2004 stanovila harmonogram postupu s třemi hlavními časovými úseky: plánovací etapou, prováděcí etapou a migrační fází.

3.5.1 Plánovací etapa Plánovací etapa začala v roce 2004. Výsledkem jsou soubory pravidel pro bezhotovostní úhrady a přímé inkaso. Tyto soubory pravidel stanovují provozní postupy, technické normy, definují lhůty a upravují další povinnosti. Pravidla budou závazná pro ty finanční instituce, které se do daného systému SEPA smluvně zapojí. Pro platební karty je stanoven soubor zásad a požadavků, kterým se vydavatelé, příjemci, kartové systémy a provozovatelé budou muset přizpůsobit – tzv. rámec SEPA pro platební karty. Dále byly také stanoveny jednotné rámce pro infrastrukturu zúčtování a vypořádání a vyvinuty nezbytné normy a specifikace bezpečnostních požadavků.

3.5.2 Prováděcí etapa Druhá, prováděcí etapa byla zahájena v polovině roku 2006 a probíhala do konce roku 2007. Byla zaměřena na přípravu nových nástrojů, norem a infrastruktur SEPA. V této etapě proběhl také zkušební provoz. Vnitrostátní orgány odpovědné za realizaci a migraci, které byly ustaveny v každé zemi eurozóny, pomáhaly sledováním příprav na rozšíření SEPA, které provádějí jednotlivé zainteresované strany. Tyto strany jsou velmi různorodé 54

a patří k nim např. banky, provozovatelé infrastruktur, orgány veřejné správy, podniky a další uživatelé.

3.5.3 Migrační fáze Poslední je tzv. migrační fáze, v níž budou zpočátku „staré podmínky“ pro vnitrostátní platební styk platit souběžně s pravidly SEPA, postupně si zákazníci budou moci vybrat mezi „starými“ národními a novými „evropskými“ platebními produkty. Konečným cílem této fáze je dosáhnout převodu „starých“ vnitrostátních nástrojů na nové standardy tak, aby na SEPA přešel do konce roku 2010 rozhodující objem platebních transakcí v EU.

Přínosem SEPA pro klienty je zavedení stejného způsobu placení v eurech na jakémkoliv místě v oblasti eurozóny.

SEPA není jednorázovou záležitostí, platební nástroje se budou průběžně zdokonalovat a některé práce v tomto směru již probíhají.

Příprava na implementaci SEPA znamená, že banky musejí investovat prostředky na zajištění technologických úprav v systémech tak, aby uměly zpracovávat nové datové struktury a formáty, zajistit testování transakčních systémů včetně systémů přímého bankovnictví, provést související úpravy v metodice a dokumentaci.

Počátek fungování SEPA stanovila Evropská rada pro platební styk na leden 2008. To však neznamenalo a neznamená, že všechny banky v eurozóně a v celé EU plošně a jednorázově změní své produkty. K systému SEPA přistupují a budou přistupovat poskytovatelé platebních služeb jednotlivě na základě svého rozhodnutí a prostřednictvím smluv, jimiž se zaváží dodržovat příslušný „Soubor pravidel systému SEPA“. Základním předpokladem skutečného fungování SEPA je široká dosažitelnost, proto je a bude proces přistupování bank k nástrojům SEPA velmi sledován.

S počátkem fungování „jednotné oblasti“ není však na místě spojovat nepřiměřená očekávání o okamžitém dopadu do platebního styku v České republice, neboť naprostá 55

většina platebních transakcí zde stále probíhá v českých korunách. Podstatné změny přijdou hlavně se vstupem do eurozóny. Banky působící v ČR se k systémům SEPA postupně připojují. Průběh tohoto postupu záleží na jejich obchodních rozhodnutích a je velkou měrou ovlivněn zdejší specifickou vlastnickou strukturou bank.

3.6 Pohled Eurosystému na projekt SEPA Zájem Eurosystému o projekt SEPA a vůbec o finanční integraci platebních systémů vyplývá z jeho statutární úlohy podporovat plynulé fungování platebních systémů a udržovat finanční stabilitu. Tato úloha Eurosystému je stanovená ve Smlouvě o založení Evropského společenství.

Eurosystém nehraje v rámci projektu SEPA hlavní roli a to proto, aby nedocházelo k zasahování do soukromého trhu platebních služeb. Nabízí své služby, ale upřednostňuje, aby trh sám o sobě byl schopen organizace a dokončení celé harmonizace.

Pohled Eurosystému na projekt SEPA je definován následovně: Evropská komise a Evropská centrální banka si představují projekt SEPA jako integrovaný trh pro platební služby, který se vyznačuje účinnou konkurencí a na kterém není žádného rozdílu mezi přeshraničními a vnitrostátními platbami v rámci eurozóny. Což vyvolává odstranění všech technických, právních a obchodních překážek mezi stávajícími národními platebními trhy.

3.6.1 Zaměření Eurosystému Eurosystém požaduje zajištění, aby platební nástroje SEPA pro bezhotovostní platby a přímé inkaso byly dostupné pro všechny uživatele. Dále požaduje odstranění všech technických překážek, které by měly bránit plošnému a neomezenému přijímání platebních karet v přeshraničním platebním styku. Eurosystém také požaduje, aby byly stanoveny podmínky, které umožní dosažitelnost všech příjemců plateb. 56

3.6.2 Podpora projektu SEPA Eurosystém podporuje projekt SEPA tím, že působí jako katalyzátor činností soukromého sektoru. Poskytuje informace o postupech a možnostech s cílem dosáhnout takového trhu služeb platebního styku pro klientské platby, který je v nejlepším zájmu Evropské unie. Spolupracuje s veřejným sektorem na zavádění platebních produktů SEPA . Spolupracuje s uživateli s cílem zajistit, aby Evropská rada pro platební styk (EPC) vzala na vědomí jejich očekávání. Přispívá ke koordinaci vzájemné komunikace jak na přeshraniční úrovni s Evropskou komisí a Evropskou radou pro platební styk (EPC), tak na úrovni národní s orgány pro koordinaci, které byly zřízeny ve všech zemích eurozóny. Tyto orgány se skládají především ze zástupců národních vlád, národních bankovních asociací a národních centrálních bank a jejich úlohou je zabezpečit zavádění stavebních prvků SEPA a zajistit, aby národní bankovní sektory byly o projektu SEPA náležitě informovány.

3.6.3 Využití přínosů projektu SEPA Stejně tak, jak jsou používány eurobankovky a mince od roku 2002 kdekoli v rámci eurozóny, by měly být používány bezhotovostní platby. Čehož chce SEPA dosáhnout, a proto tedy se Eurosystém podílí na tomto projektu. Jednotná oblast pro platby v eurech dokončí zavedení eura jakožto jednotné měny eurozóny a na oplátku budou moci jednotlivé země a jejich ekonomiky plně využít všech přínosů jednotného trhu.

3.6.4 Dlouhodobý pohled Eurosystém nepovažuje projekt SEPA za jednorázovou operaci. Jednotná oblast pro platby v eurech představuje nový platební trh v rámci eurozóny, na kterém se budou neustále vyvíjet nové technologické poznatky a inovace. První krok, který představuje realizaci projektu SEPA jako takovou se zabývá vztahy mezi bankami. Jakmile nástroje SEPA budou zavedeny, další krok se zaměří na vztahy mezi bankami a zákazníky a na vývoj služeb s přidanou hodnotou rozšířených po celé SEPA oblasti. Tyto služby velice usnadní život jak zákazníkům tak bankám, neboť dojde k úplnému odstranění papírových 57

prostředků při platebních procesech a bude dosaženo automatizovaného úplného zpracování plateb. Další krok se nazývá „elektronická SEPA“.

58

4 Potenciální přínosy SEPA Projekt SEPA má a bude mít značný vliv na všechny zainteresované strany, neboť vedle nových možností představuje i nové úkoly. Především přispěje k silnější konkurenci – eurozóna se stane intergrovaným trhem, na němž poskytovatelé mohou nabízet služby bez omezení. Širší výběr mezi poskytovateli služeb společně s úsporami z rozsahu zajistí zákazníkům širší nabídku konkurenčních řešení platebního styku.

4.1 Přínosy pro spotřebitele Platební nástroje SEPA budou k dispozici v celé eurozóně a spotřebitelům tak celkově usnadní platební styk.

4.1.1 Pouze jeden bankovní účet Lidé, kteří žijí, pracují nebo studují mimo svou zemi, již nebudou vedle svého domácího účtu potřebovat další účet v zahraničí. Spotřebitelé budou potřebovat pouze jeden bankovní účet. Z něj budou provádět bezhotovostní úhrady v eurech a využívat služeb přímého inkasa kdekoli v eurozóně stejně snadno, jako je tomu u vnitrostátního platebního styku. Budou moci tak například hradit nájemné svým dětem, které studují v zahraničí, zaplatit si zahraniční dovolenou nebo služby poskytované podniky v Evropě, jako jsou mobilní telefonní služby, pojištění nebo služby spojené s bydlením.

4.1.2 Pouze jedna platební karta Používání platebních karet bude efektivnější, neboť spotřebitelé budou moci využívat stejnou kartu pro všechny platby v eurech. Lidé tedy nebudou potřebovat tolik peněz v hotovosti, což je užitečné zvláště při cestování. 59

4.1.3 Úspora času potřebného k vyřízení plateb Dlouhodobým cílem bankovního sektoru je dosáhnout stavu, kdy se budou platební nástroje SEPA používat pouze v elektronické podobě. Platby lze tak snadno spojit se službami s přidanou hodnotou, tedy službami, které mají spotřebitelům i obchodníkům usnadnit platby před jejich vypořádáním i po něm. K nim patří elektronická fakturace, iniciace platby prostřednictvím mobilního telefonu nebo internetu, elektronické letenky, oznámení o připsání prostředků nebo elektronické přiřazení platby k faktuře. Tyto služby již existují v několika zemích, avšak nefungují zatím ještě v celé eurozóně. SEPA toto umožní a díky těmto službám uspoří spotřebitelé čas při vyřizování svých plateb.

4.2 Přínosy pro obchodníky Zavedením projetku SEPA dojde ke zvýšení konkurence mezi poskytovateli platebních služeb. To znamená větší výběr, menší náklady a lepší služby.

4.2.1 Možnost výběru libovolného příjemce platby Platební karty se stávají u spotřebitelů oblíbeným platebním nástrojem a ve stále větší míře nahrazují šeky a platby v hotovosti. Pro příjem plateb však obchodník potřebuje smlouvu s přijímací bankou, která za něj platby hrazené platební kartou zpracuje. Tato banka tedy zpracuje údaje o platbě a držiteli platební karty a předá je prostřednictvím infrastruktury pro vypořádání kartových operací bance, u níž má spotřebitel platební kartu.

V rámci SEPA příjemci budou moci zpracovat veškeré platby prováděné platební kartou, které splňují parametry SEPA, a to i mezi státy. Obchodníci si budou moci vybrat libovolného příjemce, který jejich platby prováděné prostřednictvím platební karty zpracuje. Tím dojde ke zvýšení konkurence mezi příjemci a k poklesu nákladů pro obchodníky.

60

4.2.2 Nižní poplatky v důsledku standardizace Terminály v místě prodeje v rámci eurozóny budou stále více standardizovány. Dojde k poklesu výrobních nákladů pro poskytovatele terminálů, což povede ke zvýšení konkurence mezi nimi a tím se sníží poplatky pro obchodníky. Ti budou mít možnost většího výběru mezi poskytovateli terminálů a budou moci přijímat větší počet druhů platebních karet na jednom terminálu.

4.3 Přínosy pro podniky SEPA pomůže podnikům zjednodušit správu jejich plateb.

4.3.1 Úspora času a nákladů Podniky budou moci provádět veškeré platby v eurech centrálně a to za pomoci jednoho bankovního účtu s použitím platebních nástrojů SEPA. Zpracování plateb bude jednodušší, neboť veškeré příchozí a odchozí platby budou stejného formátu. To umožní podnikům sloučit své platby a řízení likvidity do jednoho místa a navíc podnikům, které mají své pobočky působící v celé eurozóně, ušetří náklady a čas.

4.3.2 Služby s přidanou hodnotou Služby s přidanou hodnotou jako je elektronická fakturace a elektronické přiřazení plateb pomohou podnikům dále zoptimalizovat zpracování plateb. V dnešní době jsou tyto služby nabízeny pouze na vnitrostátní úrovni, neboť různorodost platebních formátů přeshraniční platby činí velmi složité. Standardizovaná pravidla platebního styku SEPA pomohou tuto překážku odstranit.

61

4.4 Přínosy pro banky Banky díky novým platebním nástrojům a infrastruktuře SEPA v celé eurozóně získají řadu výhod.

4.4.1 Posílení tržní efektivity Díky projektu SEPA dojde k posílení evropské integrace a tržní efektivity. Na základě sladění podmínek, které upravují provádění plateb, SEPA poskytne: • Jednotný soubor pravidel • Rovnocenný a otevřený přístup na celý trh v rámci eurozóny • Dosažitelnost • Transparentnost (průhlednost) • Provozuschopnost Tímto dojde k posílení konkurence a umožní tak bankám sjednávat s poskytovateli služeb lepší podmínky.

4.4.2 Více obchodních příležitostí Banky poskytující nové platební produkty SEPA budu moci rozšířit své podnikání a soutěžit v rámci celé eurozóny bez ohledu na své umístění. Své služby budou moci nabízet daleko snadněji a jakémukoli jednotlivci v eurozóně. Rovněž mohou banky rozšířit své podnikání tím, že svým zákazníkům vedle produktů SEPA nabídnou i služby s přidanou hodnotou, jako je elektronická fakturace a elektronické přiřazení plateb.

62

5 Platební nástroje SEPA Základní platební nástroje SEPA, nebo-li základní produkty projektu SEPA jsou:
Bezhotovostní úhrady SEPA (Credit Transfers)
Přímé inkaso SEPA (Direct Debit)
Platby SEPA uskutečňované prostřednictvím platebních karet (Card Payments)
Hotovost SEPA (Cash) Evropská rada pro platební styk (EPC) definovala pravidla pro dva platení nástroje (bezhotovostní úhrady a přímé inkaso) a rámec SEPA pro platební karty. Při postupném nahrazování vnitrostátních platebních nástrojů na nástroje SEPA se bude z těchto pravidel SEPA a z tohoto rámce vycházet.

5.1.1 Bezhotovostní úhrady SEPA Bezhotovostní úhrada je platba iniciovaná plátcem. V případě bezhotovostní úhrady je platební příkaz zaslán bance plátce, která převede prostředky do banky příjemce, pravděpodobně přes několik zprostředkovatelů.

Pravidla pro bezhotovostní úhrady SEPA (SCT) stanovují obecná pravidla a postupy pro bezhotovostní platby v eurech mezi bankami. Určují jednotnou úroveň služeb a časový plán, v němž jsou finanční instituce povinny jako základní službu provádět bezhotovostní úhrady SEPA.

Charakteristika SCT • Dostupnost v celém systému SEPA, každý zákazník je dosažitelný. • Na účet příjemce je připsána celá částka. Veškeré poplatky by měly být účtovány odděleně pro lepší přehlednost zákazníka. • Výše platby není nijak omezena. • Maximální doba zúčtování činí tři pracovní dny. • Jako identifikátory jsou použita čísla a kódy IBAN a BIC. 63

• Odmítnutí a vracení plateb je upraveno komplexním souborem pravidel. • Pravidla pro bezhotovostní úhrady jsou oddělena od infrastruktury pro zpracování.

5.1.2 Přímé inkaso SEPA Přímé inkaso je převod iniciovaný příjemcem prostřednictvím jeho banky po dohodě mezi příjemcem a plátcem. Přímé inkaso se používá často pro opakujcící se platby, přicemž souhlas je na straně plátce. Přímé inkaso se používá také pro jednorázové úhrady, které plátce schvaluje jednotlivě.

Pravidla pro přímé inkaso SEPA (SDD) stanovují obecná pravidla a postupy pro přímé inkaso v eurech mezi bankami. Vymezují jednotnou úroveň služeb a dobu, během níž musejí zúčastněné finanční instituce plnit úlohu dlužnických bank jako základní službu.

Nová pravidla pro přímé inkaso SEPA budou obsahovat dva různé modely. První model se týká souhlasu s inkasem, který vydá dlužník přímo věřiteli. Druhý model se liší tím, že dlužník vydá souhlas k inkasu své bance.

Charakteristika SCC • Plná dostupnost v rámci SEPA, přímé inkaso lze provést ve prospěch libovolného příjemce. • Vztahuje se na opakované i jednorázové platby v eurech. • Maximální doba pro vypořádání je pět pracovních dní pro první platbu a dva pracovní dny pro opakované platby. • Jako identifikátory jsou použita čísla a kódy IBAN a BIC. • Odmítnutí a vracení plateb je upraveno komplexním souborem pravidel. • Pravidla pro přímé inkaso jsou oddělena od infrastruktury pro zpracování. • Připravují se také pravidla pro přímé inkaso mezi podniky.

64

5.1.3 Platby SEPA uskutečňované prostřednictvím platebních karet Platebních karet, které mají držitelé k dispozici, je více druhů. Za základní lze označit dva druhy karet: 1) Debetní karty, které umožňují jejich držitelům, aby jejich uskutečněné nákupy byly přímo a jednotlivě zúčtovány na jejich účtu. 2) Kreditní karty, které umožňují jejich držitelům provádět nákupy do určitého úvěrového limitu. Dlužná částka je plně vypořádána do konce stanoveného období, nebo je vypořádána částečně a neuhrazený zůstatek funguje jako úvěr, z něhož držitel karty hradí úrok.

Evropská rada pro platební styk (EPC) připravila soubor zásad pro platby SEPA prostřednictvím platebních karet, kterým se vydavatelé, příjemci, kartové systémy a provozovatelé budou muset přizpůsobit. Tyto zásady jsou označovány jako rámec SEPA pro platební karty (SCF).

Charakteristika SCF • Držitelé platebních karet mohou provádět úhrady jednou kartou v celé eurozóně. Omezení se vztahuje pouze na karty, které obchodníci nepřijímají. • Obchodníci budou moci přijímat veškeré platební karty SEPA na jednom terminálu. • Držitelé platebních karet a obchodníci budou moci prostřednictvím platební karty jednotným způsobem provádět a přijímat platby v celé eurozóně. • Zpracovatelé platebních karet si budou moci konkurovat a nabízet služby v celé eurozóně.

Díky

tomu

se

stane

trh

pro

zpracování

konkurenceschopnější, spolehlivější a cenově přístupnější.

65

karetních

plateb

5.1.4 Hotovost SEPA Výhradní právo ke schvalování emise bankovek v eurozóně má Evropská centrální banka (ECB). Národní centrální banky eurozóny uvádějí eurobankovky do oběhu tím, že je poskytují bankovnímu sektoru. Hlavním distribučním kanálem pro veřejnost jsou bankomaty.

Bezproblémové fungování platebních systémů vyžaduje soubor nástrojů, ke kterým patří i hotovost.

Z pohledu spotřebitelů je vytvoření Jednotné oblasti pro hotovostní služby v eurech (SECA) již realitou. K vytvoření Jednotné oblasti pro hotovostní služby v eurech pro subjekty zpracovávající hotovost schválila Evropská centrální banka (ECB) řadu opatření, jejichž účelem je přispět k vytvoření spravedlivého konkurenčního prostředí pro poskytování hotovostních služeb v Eurosystému. Tato opatření ovlivňují zvláště bankovní sektor, který je hlavní protistranou Eurosystému v oblasti hotovostních služeb a jeho zprostředkovatelem při poskytování hotovosti široké veřejnosti.

Cílem Jednotné oblasti pro hotovostní služby v eurech (SECA) je umožnit různým investorům, jako jsou banky, zprostřekovatelé hotovostních služeb, maloobchodníci – zvláště ti s velkým objemem přeshraničních hotovostních aktivit, plný přínos ze společné měny ve všech zemích eurozóny a dosáhnout spravedlivého konkurenčního prostředí.

66

6 Aktuální situace SEPA Eurosystém nepřetržitě podporuje vytvoření Jednotné oblasti pro platby v eurech, ve které jednotlivci a podniky mohou provádět bezhotovostní platby z jednoho platebního účtu kdekoli v rámci eurozóny za použití jednotného souboru platebních nástrojů stejně jednoduše, efektivně a bezpečně jako je tomu v dnešní době u vnitrostátních plateb.

Projekt SEPA je potřebný k posunutí se blíže k integrovanému platebnímu trhu v Evropě, který přinese význačné ekonomické přínosy celé společnosti. Je také nezbytným krokem k dokončení zavedení eura jako jednotné měny teď již 16 zemí Evropské unie - Slovensko přijalo euro 1. ledna 2009.

SEPA není jen obchodním projektem, ale je také blízce spojována s politickým cílem dosáhnout integrované, konkurenceschopné a pokrokové Evropy. SEPA je hlavním evropským plánem, který svou podstatou, velikostí a obtížností je srovnatelný s přechodem na euro a zavedením euro bankovek a mincí.

6.1 Oficiální start projektu SEPA Dnem 28. listopadu 2008 začala fungovat Jednotná oblast pro platby v eurech (SEPA) a evropské banky formálně zavedly první platební nástroj SEPA, kterým je nástroj pro bezhotovostní úhrady. Tento krok představuje první fázi procesu migrace v následujících několika letech, kdy zákazníci přejdou v rámci tržního procesu ze současných vnitrostátních elektronických platebních nástrojů na nové nástroje SEPA.

Evropská centrální banka (ECB) a Evropská komise (EK) oceňují, že evropské banky pod záštitou Evropské rady pro platební styk (ECP) provedly nezbytné přípravné práce pro zavedení SEPA. Den 28. ledna 2008, kdy se oficiálné zavedl platební nástroj SEPA pro bezhotovostní úhrady, představuje důležitý mezník v procesu migrace na nástroje SEPA.

67

6.2 Současný stav projektu SEPA V současné době se Jednotná oblast pro platby v eurech (SEPA) skládá ze 31 zemí, což zahrnuje 27 členských zemí Evropské unie14, Norsko, Lichtenštejnsko, Island a Švýcarsko, dále pak teritoria, která jsou považována za část Evropské unie podle čl. 299 Římské smlouvy (Martinik, Guadalupe, Francouzská Guinea, Réunion, Gibraltar, Azorské ostrovy, Madeira, Kanárské ostrovy, Ceuta a Melilla, Alandské ostrovy).

EPC nyní nabízí nebo připravuje čtyři základní produkty – bezhotovostní převod, přímé inkaso, transakce platební kartou a hotovostní převod. Zatím je však k dispozici pouze bezhotovostní převod SEPA, který byl uveden na trh 28. ledna 2008 (viz. Kapitola 6.1), ale který i přes některé problémy, má reálnou šanci být na trhu masově využíván. Od listopadu 2009 se počítá s rozjezdem inkasa a zároveň vstoupí v platnost nová Směrnice o platebních službách. Úplný přechod všech účastnických zemí na produkty SEPA se reálně jeví v rozmezích let 2012 – 2016.

Podle oficiálních informací EPC podepsalo k 30. červnu 2008 přístupovou dohodu 4350 bank (viz. Tabulka č. 3), z nich 111 bank jako přímí a 4239 jako nepřímí účastníci. Záměr Evropské komise, aby přestal existovat rozdíl ve zpracování domácích a přeshraničních plateb, však stále není naplněn. Všechny banky zatím využívají možnosti čtyřletého přechodného období. Záleží rovněž na tom, jak rychle přejde na SCT v jednotlivých zemích veřejný sektor a také korporátní klientela. Evropská komise na veřejný sektor neustále apeluje, aby byl první, kdo na trhu začne tento produkt používat. Podíl plateb veřejného sektoru se totiž v rámci EU pohybuje kolem 22 % všech plateb, což je významný podíl.

14

Německo, Francie, Itále, Belgie, Lucembursko, Nizozemsko, Dánsko, Irsko, Velká Británie, Řecko,

Španělsko, Portugalsko, Rakousko, Finsko, Švédsko, Polsko, Maďarsko, Slovensko, Česká republika, Slovinsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Malta, Kypr, Bulhrsko, Rumunsko.

68

Země Rakousko

Počet bank

Země 727 Litva

Počet bank 18

Belgie

36 Lichtenštejnsko

3

Bulharsko

16 Lotyšsko

6

Kypr

13 Lucembursko

Česká republika Dánsko

5 Malta

42 11

114 Holandsko

43

Estonsko

4 Norsko

45

Finsko

7 Polsko

16

Francie

249 Potugalsko

21

1857 Rumunsko

19

3 Slovensko

7

Řecko

17 Slovinsko

20

Maďarsko

12 Španělsko

178

SRN Gibraltar

Island

4 Švédsko

Irsko

9 Švýcarsko

Itálie

687 Velká Británie

4 130 26

Tabulka č. 3: Počet bank v jednotlivých státech, které podepsaly přístupovou dohodu k bezhotovostnímu převodu SEPA k červnu 2008 (Zdroj: Česká bankovní asociace)

V oblasti platebních karet od 1. ledna 2008 platí, že všechny nově vydávané karty v EU po 1. lednu 2008 by měly obsahovat čip a PIN. V jednotlivých zemích je situace velmi rozdílná, neboť ne všechny země s tím ovšem začaly. První měly být země eurozóny a postupně všech 31 zemí, které se zavázaly k SEPA přistoupit. Zatímco Česká republika vše zvládla nejen co se týká karet, ale i přizpůsobení většiny bankomatů a platebních terminálů, Norsko nebo Holandsko ještě nezačaly.

Nezbytnou podmínkou pro fungování dalších produktů SEPA, např. přímého inkasa, je zavedení nové Směrnice o platebních službách od 1. listopadu 2009. Tato platební směrnice upravuje a především sjednocuje podmínky poskytování platebních služeb v celé EU plus třech zemích Evropského hospodářského prostoru (EHP)15 a Švýcarska. Směrnice je zaměřena především na ochranu spotřebitele, zavádí mnoho nových povinností pro 15

Evropský hospodářský prostor = země EU + Norsko, Lichtenštejnsko a Island

69

banky a jen minimum pro spotřebitele. Upravuje také některé zákonné lhůty, které banky musí dodržet. Jasně definuje informační povinnost bank, upravuje odpovědnost za ztrátu platebního instrumentu (především platební karty), upravuje vztah plátce a příjemce u inkasa. Implementace Směrnice o platebních službách bude vyžadovat nemalé náklady, protože půjde o zásah do informačního systému bank. Vyvolá i potřebu nových formulářů, úpravu způsobu předávání výpisů z platebních účtů, bude mít dopad na vytváření rezerv i do oblasti rizik.

6.3 Vývoj bezhotovostních úhrad SEPA Bezhotovostní úhrady SEPA, které byly oficiálně zavedeny 28. ledna 2008, jsou považovány za velice úspěšné odstartování projektu SEPA s více jak 4000 bankami dodržujícími právní rámec (Soubor pravidel systému bezhotovostních úhrad SEPA, verze 2.3) . Koncem srpna 2008 dodržovalo tento právní rámec 4350 bank a podle Evropské rady pro platební styk (EPC) téměř všechny banky, které aktivně poskytují platební služby jsou schopny se tímto rámcem řídit a také posílat a přijímat bezhotovostní platby SEPA. Což znamená, že dosažitelnost bank v rámci SEPA není problematická. V prováděcí etapě se objevilo několik počátečních problémů, na které však účastníci trhů ihned upozornili Evropskou radu pro platební styk (EPC) .

6.3.1 Indikátor bezhotovostních úrad SEPA I nadále, když se projekt SEPA stal realitou, Eurosystém pokračuje velice z blízka v monitorování jeho vývoje. Sestavil tzv. „indikátor bezhotovostních úhrad SEPA“, který je založen na datech poskytovaných infrastrukturami v rámci eurozóny. Jako takový neumí odhadnout všechny SCT transakce, ale poskytuje hodnotný a jedinečný ukazatel procentního podílu bezhotovostních úhrad SEPA na celkovém objemu bezhotovostních transakcí. Tento ukazatel je aktualizován každý měsíc a je zveřejňován na webových stránkách Evropské centrální banky (ECB).

Podle tohoto indikátoru (viz. Graf č. 1) využití bezhotovostních úhrad SEPA rostlo pevně od svého zavedení dne 28. ledna 2008. V září 2008, bylo celkem zpracováno 7 milionů 70

bezhotovostních úhrad SEPA, což představuje 1,5 % z celkového objemu bezhotovostních transakcí.

Graf č.1: Procentuelní objem bezhotovostních plateb SEPA na celkovém objemu bezhotovostních transakcí (zdroj: Sixth single euro payments area progress report, datum: listopad 2008, vlastní úpravy)

6.3.2 Migrace bezhotovostních úhrad SEPA Příjem bezhotovostních úhrad SEPA je ovlivněn tempem, jakým banky uskutečňují přechodné procedury, propagací nových platebních nástrojů bankami a přípravou uživatelů. V současné době velký počet bank ještě neukončil operační přípravy pro hromadné zpracování SCT transakcí, které stále vyžadují manuelní zprostředkování. Kromě toho komunikace mezi bankami a zákazníky je minimální nebo byla adresována pouze určitým zákazníkům. Informovanost o Jednotné oblasti pro platby v eurech v roce 2008 vzrostla na 80 % (z 53 % v roce 2007), ale hlavním zdrojem informací stále převažuje tisk nad bankami. Z tohoto důvodu je potřeba, aby banky urychlily svoje komunikační úsilí a vysvětlily své nabídky produktů všem svým zákazníkům.

Nicméně velice pozitivní je fakt, že migrační fáze projektu SEPA již začala a Eurosystém si je jistý, že se vše zrychlí zvláště po provedení dalších zlepšení, zavedení přímého inkasa SEPA a poté, co se investoři jasně dohodnou na stanovení konečného data zavedení 71

bezhotovostních úhrad SEPA. Eurosystém očekává, že hromadná konečná migrace bezhotovostních úhrad SEPA se uskuteční ke konci roku 2010.

6.3.3 Změny a zlepšení bezhotovostních úhrad SEPA Souběžně se zavedením bezhotovostních úhrad SEPA, Evropská rada pro platební styk (EPC) v roce 2008 pracovala na řadě změn a zlepšeních vyžádaných zákazníky a bankami. Tyto aktualizace byly začleněny do Verze 3.2 Souboru pravidel systému bezhotovostních úhrad SEPA, která byla schválena Evropskou radou pro platební styk v červnu 2008 a byla naplánována nahradit současnou Verzi 2.3 dne 2. února 2009. Kromě těchto některých právních změn a faktických oprav, nová verze směřuje ke zlepšení kvality služeb poskytovaných

s produkty

nabízených

bankami.

Eurosystém

vítá

tato

zlepšení

bezhotovostních úhrad SEPA, zvláště znaky o účelu platby zadávané plátcem, které značí účel platby (např. výplata) a znaky o referenční osobě, které ukazují, že plátce nebo příjemce jednají v zastoupení jiné osoby. Obě dvě tato zlepšení byly reakcí na požadavky úživatelů jednotlivých podniků. Ostatní změny vyplynuly z účasti švédských finančních institucí podílejících se na rámci pro bezhotovostní úhrady. Evropská rada pro platební styk (EPC) také vzala v úvahu investory při zavádění směrnic zaměřených na harmonizaci vztahů mezi bankami a zákazníky a při umožnění zákazníkům započít SCT transakce jednotným způsobem. EPC také schválila zaváděcí směrnice pro bezhotovostní úhrady ve vztazích mezi bankami a zákazníky. Kromě toho Evropská rada pro platební styk (EPC) nedávno započala analýzu požadavků pro harmonizaci norem sdělení ve vztahu banka – zákazník. Na konec EPC přijala požadavky podniků týkající se informací o provední platby.

6.3.4 Nedostatky bezhotovostních úhrad SEPA Nicméně Eurosystém indentifikoval některé zbývající překážky související se zavedením bezhotovostních úhrad SEPA. Zkušenosti zákazníků s SCT transakcemi nemohou být ještě plně srovnávány se zkušenostmi, které mají s existujícími vnitrostátními bezhotovostními platbami. Není vždy možné provést platbu k naplánovanému datu u trvalých příkazů 72

a některé online aplikace pro internetové bankovnictví vyžadují otevření zvláštního okna nebo výběr země v rámci SEPA ze seznamu všech světových zemí. Toto ukazuje, že platby SEPA jsou nabízeny bankami v eurozóně jako přeshraniční platby v eurech a ne jako normální „domácí“ platby.

6.3.5 Přínosy plynoucí z přechodu na platby SEPA Měly by se opět připomenout přínosy z přechodu na platby SEPA, které vyplývají pro podniky a veřejnou správu. Za prvé, veškeré evropské platby budou vyžadovat jednotný usměrněný postup místo odlišných a někdy velice pracných postupů pro vnitrostátní a přeshraniční platby v Evropě. Za druhé, bude k dispozici větší výběr bank, které budou mezi sebou konkurovat při poskytování této služby. Na konec, ceny zpracování platebních nástrojů SEPA se také promítnou do zvýšení úrovně ekonomiky jednotlivých zemí. Aby banky byly schopné nalákat všechny tyto profesionální uživatele, je nutné, aby poskytovali službu, která zahrnuje společné sdělovací normy putující po celé cestě od jednoho zákazníka ke druhému, jak ve vzahu zákazník – banka, tak ve vztahu banka – zákazník.

Eurosystém doporučuje veřejné správě, aby co nejdříve přijala platební nástroje SEPA, neboť projekt SEPA je hlavním politickým cílem v Evropě a také důležitý usnadňující prostředek pro vládní projekty v elektronické podobě. Centrální banky budou brzy využívat bezhotovostní úhrady SEPA pro své vlastní platby a propagovat využívání bezhotovostních úhrad SEPA veřejnou správou, které mohou působit jako poskytovatelé peněžních služeb.

6.3.6 Elektronická SEPA a zabezpečení Když vezmeme v úvahu elektronickou SEPU, budou zapotřebí další zlepšení, aby bezhotovostní úhrady SEPA byly dlouhodobě úspěšné. SEPA by neměla skončit zavedením hlavních a základních produktů, ale měla by týt schopná reagovat na požadavky všech uživatelů.

73

Také zvláštní pozornost by měla být věnována zabezpeční plateb. Eurosystém je potěšen, že Evropská rada pro platební styk založila oddanou skupinu lidí pracujících na zabezpečujících prvcích. Elektronické platební postupy poskytují význačnou efektivitu jak bankám, tak jejich zákazníkům. Proto tedy důvěra, dostupnost a použitelnost elektronických postupů musí být ochráněna. Navíc kybernetický zločin a kriminalita se stále více rozrůstá a inovuje, a proto všichni tržní účastníci, veřejné úřady a zákazníci by měli spolu proti němu bojovat. Společná a vysoká úroveň zabezpečení SEPA transakcí je velice důležitá, zvláště v oblasti internetového bankovnictví a platebních karet. Banky jsou vyzvány k tomu, aby zavedly vhodné zabezpečující normy a doporučení a aby vzaly v úvahu jak své perspektivní výhledy tak i výhledy svých zákazníků při řešení zabezpečujících záležitostí. Bezpečnost internetového bankovnictví a online plateb je závislá na mnoha činitelích: bankách, softwaru a hardwaru, konečných spotřebitelích, zákonodárcích a vymáhání práv. Je zapotřebí zlepšení spolupráce v oblasti zákonodárství, aby došlo ke sladění právního rámce v boji proti internetovému zločinu.

6.4 Vývoj přímého inkasa SEPA V roce 2007 Evropská rada pro platební styk (EPC) důkladně pokročila v dokončení dvou rámců pro přímé inkaso SEPA. V červnu 2008 EPC schválila Verzi 3.1 Souboru pravidel přímého inkasa SEPA a Verzi 1.1 Souboru pravidel „Business-to-Business“. Tyto dva soubory týkají se fáze od počátku až do zavedení přímého inkasa SEPA, které je naplánované k 1. listopadu 2009. Evropská rada pro platební styk (EPC) je naléhavě vyzvána, aby potvrdila toto datum a tím poskytla jasné informace všem investorům. EPC je také v procesu vývoje řešení elektronického mandátu – řešení, které umožňuje účastnickým stranám vydat a poskytnout nezbytné oprávnění pro SDD transakce bezpapírovým, plně elektronickým způsobem, který využívá ověřovatelských služeb banky dlužníka ke zvýšení zabezpečovacích služeb. Evropská rada pro platební styk (EPC) vydala dokument popisující služby elektronického mandátu pro investory ke schválení na přelomu června a července a pracuje na popisu elektronického operačního modelu, který také může sloužit jako technický základ pro SEPA elektronické platby a byl předložen investorům ke konzultaci na přelomu října a listopadu 2008. Schválení konečné verze 74

řešení elektronického mandátu jako součást Souboru pravidel pro přímé inkaso SEPA Evropskou radou pro platební styk (EPC) bylo naplánované na prosinec 2008.

Harmonizace evropského právního rámce je klíčová pro přímé inkaso SEPA. Směrnice platebních služeb (PSD) byla původně přijata v listopadu 2007 a obsahuje řadu opatření, která jsou rohodující pro poskytnutí platného právního rámce pro zpracování platebních nástrojů v rámci Evropské unie, jako je přímé inkaso. Dalším záměrem je zvýšení konkurence na platebním trhu zavedením konceptu pro platební instituce, které mohou poskytnout určité platební služby pod jasnějším dohlížecím rámcem. Podle Evropské komise jsou členské státy Evropské unie na správné cestě k zavedení Směrnice platebních služeb (PSD) do jejich vnitrostátní legislativy nejpozději k 1. listopadu 2009. Směrnice o platebních službách (PSD) umožní provozní zavedení platebních nástrojů SEPA, zvláště přímého inkasa SEPA. S ohledem na důležitost PSD pro zavedení platebních nástrojů SEPA, Eurosystém by rád pobídl členské státy Evropské unie, aby zavedly Směrnici do jejich vnitrostátní legislativy co nejdříve a logickou cestou. Navíc k tomu tento zaváděcí proces poskytuje znamenitou právní příležitost zaručit nepřetržitou platnost existujícího mandátu pro přímé inkaso SEPA, čímž se vyhýbá nákladným a časupohlcujícím obnovovacím procesům. Tato nepřetržitá platnost existujícího mandátu představuje rozhodující úspěch pro přechod na přímé inkaso SEPA. Eurosystém vítá založení skupiny lidí Evropskou komisí, která má za úkol dohled nad zavedením Směrnice do vnitrostátní legislativy a její sladění.

6.5 SEPA a Česká republika Hlavním cílem SEPA je, aby národní způsoby provádění platebního styku v jednotlivých zemích eurozóny byly postupně nahrazeny SEPA platebním stykem a došlo tak ke sjednocení národního a přeshraničního platebního styku v eurech. Ostatní země Evropského hospodářského prostoru, které mají jinou národní měnu – tj. i Česká republika, jsou přizvány, aby se SEPA účastnily v rámci eurového přeshraničního platebního styku. Ke sjednocení tuzemského a přeshraničního platebního styku a tedy dosažení hlavního cíle SEPA může v těchto zemích dojít až po vstupu do měnové unie. 75

Od 28. ledna 2008, což byl historicky první den, kdy mohla proběhnout tzv. SEPA platba, se k bezhotovostnímu platebnímu styku v rámci Jednotné oblasti pro platby v eurech v České republice připojily nejdříve tři bankovní domy: Česká spořitelna, ČSOB a UniCredit Bank. Poté se přidala Komerční banka a Citibank. Klienti těchto bankovních domů mohou uskutečňovat odchozí i příchozí SEPA platby a naplno využívat výhod jednotného evropského platebního styku.

SEPA platba, neboli SEPA převod, což jsou termíny, které jsou v České republice užívány pro bezhotovostní úhrady SEPA, je určena klientům, kteří provádějí úhrady v měně EUR do států Evropského hospodářského prostoru a Švýcarska nebo do tuzemských bank a klientům, kteří přijímají úhrady v měně EUR ze států Evropského hospodářského prostoru a Švýcarska nebo z tuzemských bank.

SEPA platba představuje převod v měně EUR z účtu plátce na účet příjemce, který je iniciovaný plátcem, ve prospěch příjemce z Evropského hospodářského prostoru prováděný v souladu s jednotnými evropskými pravidly a standardy.

SEPA platba má následující charakteristiky: • Převod je prováděn vždy v EUR. • Výše převodu ani měny účtů nejsou omezeny. • Číslo účtu příjemce se uvádí ve formátu IBAN, banka příjemce je identifikována prostřednitvím BIC kódu. • Částka je převedena mezi klientskými účty v plné výši (nedojde ke snížení částky úhrady „na její cestě“ k příjemci) • Transakční poplatky společně sdílí plátce i příjemce (plátce hradí výlohy své banky, příjemce hradí výlohy své banky). • Částka je převedena maximálně do 3 dnů po datu přijetí příkazu.

V rámci standardizace SEPA rozhodně nepřináší žádnou nivelizaci cen (poplatků za služby). Nejde o to, aby ceny u všech bank byly navzájem stejné, ale o to, aby každá banka zpoplatňovala ve stejné výši eurové platby – domácí i zahraniční. 76

Všechny banky v EU jsou povinny podle Nařízení ES č. 2560/2001 o přeshraničních platbách v euru uplatňovat na eurové přeshraniční platby do výše 50 tisíc EUR stejné ceny (poplatky) jako na eurové mezibankovní platby domácí (v rámci banky to může být jinak).

77

Výsledky Součástí budování jednotného trhu v EU je i vytvoření Jednotné oblasti pro platby v eurech – Single Euro Payments Area (SEPA). Bankovní sektor spojil své síly a v roce 2002 zahájil iniciativy tvorby této Jednotné oblasti pro platby v eurech. Primárním cílem tohoto záměru je dosáhnout plně integrovaného trhu platebních služeb bez rozdílu mezi domácími a přeshraničními platbami. Cílem SEPA je umožit lidem provádět platby v celé eurozóně stejně rychle, bezpečně a snadno, jako je tomu u vnitrostátního platebního styku.

Hlavní prioritou pro všechny zúčastněné strany je učinit všechno možné k zavedení SEPA včas a v plném rozsahu. Navzdory skutečnosti, že pojekt SEPA již probíhá téměř sedm let a bylo uskutečněno a úspěšně dokončeno plno práce týkající se produktů a standardizace, praktické zavedení SEPA je velice pomalé. Závěrečné překážky, které jsou definovány jako nejobtížnější v tomto ambiciózním a složitém projektu tržní integrace, musí být překonány.

Studie Evropské centrální banky a Evropské Komise jednoznačně prokázaly, že dlouhodobé využívání starých národních platebních nástrojů a nových SEPA platebních nástrojů současně je velice neefektivní a nákladné jak pro banky, tak pro jejich klienty. Z toho vyplývá, že období dvojího zpracování by mělo být co nejkratší, a proto je důležité mít plán, kdy evropské platební nástroje nahradí vnitrostátní. Navíc zachování starých vnitrostátních nástrojů znamená, že fragmentace hranic jednotlivých států je stále zachována a integrace evropských finančních trhů se nezdařila. I nadále Eurosystém vyjadřuje svou podporu pro stanovení realistického, ale žádostivého konečného data migrace SEPA.

Finanční krize, které v současné době čelíme, způsobila na některých trzích zdržení vývoje finanční integrace. Evropská centrální banka je i nadále pevně odhodlána podporovat tento vývoj, neboť nepřetržitá finanční integrace má klíčový význam pro celou Evropu. Úspěch odstartování projektu SEPA a zavedení prvního platebního nástroje ukazuje důležitost veškerých prací, které byly v oblasti tržní infrastruktury vykonány.

78

Závěry a doporučení Finanční systém hraje zásadní roli ve fungování moderních ekonomik. Stabilní a efektivní finanční systém napomáhá ke zvýšení hladkého a účinného přenosu měnové politiky do celé ekonomiky. Zlepšená regulace a supervize finančních trhů chrání trhy před vznikem finančních krizí tím, že činí národní ekonomiky méně napadnutelné nepříznivým vývojem jak na domácím, tak zahraničním trhu. Problematika finanční integrace má zvláštní význam pro Evropskou centrální banku, neboť finanční integrace nejenom přispívá k účinnějšímu provádění jednotné měnové politiky v rámci eurozóny, ale také k hladkému fungování základních platebních systémů. Z těchto důvodů Evropská centrální banka pozorně sleduje stupeň integrace a rozvoj finančních trhů v rámci eurozóny.

Evropské finanční trhy mají za sebou dlouhou cestu v procesu integrace. Stupeň finanční integrace se až do počátku finanční krize neustále zvyšoval – i když rozdílným tempem. Dosažený pokrok však zatím neponechává žádný důvod ke spokojenosti. Vzhledem k dopadu finančních otřesů na fungování finančního trhu je nanejvýš důležité, aby členské státy a instituce EU jednaly ve vzájemné spolupráci a koordinovaným způsobem k obnovení řádného fungování finančního trhu. Příslušné orgány by si měly být vědomi, že nestabilita nezastaví finanční integraci ani ji neobrátí opačným směrem. Eurosystém velmi zblízka sleduje rozvoj trhů a zvláště se aktivně podílí na rozvoji trhů peněžních, kde hraje významnou roli zprostředkovatele, která byla pomocná pro rozvoj a podporu fungování a integraci peněžních trhů během krizového období.

Platební a vypořádací systémy prokázaly pozoruhodnou odolnost vůči otřesům, které zasáhly finanční svět během posledních dvou let. Účastníci finančních trhů se mohli spolehnout na jejich hladké fungování a provoz.

Finanční nepokoj by měl posílit naše přesvědčení, že dobře fungující, stabilní a integrovaná platební infrastruktura představuje základní kámen celého procesu evropské finanční integrace. Současná krize by neměla být brána jako výmluva pro zpomalení probíhajících prací na tržní infrastruktuře a na budování Jednotné oblasti pro platby v eurech. Ve snaze využít plného potenciálu, banky a centrální banky by měly mít zavedeny harmonizované systémy, schémata a postupy. 79

Především jsou to právě tyto finanční nepokoje, které jsou potřeba k posílení úsilí směrem k vytvoření více integrovaných, efektivních, bezpečnějších a spolehlivějších tržních infrastruktur jakožto stěžejních pilířů finančního systému. Je potřeba postavit se před tyto obtíže a reagovat na finanční krizi podporou finančních infrastruktur s využitím jejich potenciálu pro hlubší integraci finančního trhu.

80

Seznam použité literatury 1) ALLEN, Franklin; GALE, Douglas. Financial Crises. Cheltenham: Elgar, 2008. ISBN 978-1-84376-424-3. 2) BALDWIN, Richard; WYPLOSZ, Charles. Ekonomie evropské integrace. Praha: Grada Publishing, a. s., 2008. ISBN 978-80-247-1807-1. 3) BRIGHOUSE, David; HONTOIR, Janet. Financial Markets and Risk. London: Global Professional Publishing, 2008. ISBN 978-1-906403-16-4. 4) The European Central Bank, the Eurosystem, the European System of Central Banks. 2nd edition. Frankfurt am Main: European Central Bank, 2008. ISBN 978-92-899-0267-0. 5) PELTRÁM, Antonín a kolektiv. Česká republika a státní pomoc v EU k překonání finanční a hospodářské krize. Eurofirma. 2009, ročník VII., číslo 06. 6) REVENDA, Zbyněk. Peněžní ekonomie a bankovnictví. 4. vyd. Praha: Management Press, 2005. ISBN 80-7261-132-1. 7) SCHMIEDEL, Heiko. The Economic Impact of the Single Euro Payments Area. Frankfurt am Main: European Central Bank, 2007. ISSN 1607-1484. 8) Single Euro Payments Area (SEPA): An Integrated Retail Payments Market. Frankfurt am Main: European Central Bank, 2006. ISBN 92-899-0034-2. 9) Single Euro Payments Area: Sixth Progress Report. Frankfurt am Main: European Central Bank, 2008. Dostupný z WWW: . ISSN 1725-3071. 10) SKINNER, Chris. The Future of Finance after SEPA. Chichester: Wiley & Sons, 2008. ISBN 978-0-470-98782-7.

81