Prof. MUDr. Jaroslav Masopust, DrSc. Univerzita Karlova v Praze, 2. Lékaøská fakulta, Ústav klinické biochemie a patobiochemie
Smíená dyslipidemie - 2. èást Sdruené choroby jako diabetes mellitus 2. typu, obezita, kardiovaskulární onemocnìní Klinické stavy sdruené se smíenou dyslipidemií 1. Diabetes mellitus 2. typu (choroba s dvojím defektem) Diabetes mellitus jako choroba s dvojím defektem je charakterizována inzulínovou rezistencí a poruchou funkce beta-bunìk. Zatímco inzulínová rezistence je èasný fenomén (jako souèást metabolického syndromu), porucha pankreatických beta-bunìk nastupuje pozvolna, jetì pøed nástupem klinických projevù hyperglykemie. Vyuití glukózy pocházející ze sacharidù v pøijímané potravì a glukózy uvolòované z jaterního glykogenu je regulováno inzulínem. Diabetes mellitus 2. typu je dùsledkem poruené rovnováhy mezi citlivostí na inzulín a sekrecí inzulínu. U diabetu 2. typu chybí adekvátní regulace metabolizace glukózy realizovaná adekvátní sekrecí inzulínu, co vede ke zvýené glukoneogenezi v játrech a ke sníenému vychytávání kosterním svalstvem. K tomu pøistupuje zrychlené vyprazdòování aludku a nadmìrná lipolýza v tukové tkáni. Po urèité dobì pankreatické beta-buòky u nedokáou secernovat potøebné mnoství inzulínu; dochází ke glukózové intoleranci, dále k inzulínové rezistenci a posléze ke klinickému obrazu diabetu 2. typu. S inzulínovou rezistencí bývají sdrueny rùzné klinické syndromy; kromì diabetu 2. typu, obezita, kardiovaskulární choroby (CVD), arteriální hypertenze, nealkoholová steatohepatitida, syndrom polycystic4
Labor Aktuell 02/11
kých ovarií, urèité formy nádorových onemocnìní, spánková apnoe. K mechanismùm spojeným s inzulínovou rezistencí
patøí zvýení neesterifikovaných mastných kyselin (FFA), aktivace prozánìtlivých cytokinù, adipokinù, mitochondriál-
Obr. 11: Zjednoduené schéma faktorù pøi vzniku diabetes mellitus 2. typu (DMT2)
Obr. 12: Schéma etiopatogeneze diabetus mellitus 2. typu, pøidruené obezity a dyslipidemie (vliv kandidátních genù predispozice)
ní dysfunkce, stejnì jako úèinky glukotoxicity, lipotoxicity a tvorba amyloidových formací v beta-buòkách (Dedoussis GVZ, 2007). Pro upøesnìní diagnózy diabetu 2. typu se v souèasné dobì doporuèuje vyetøení HbA1c: nad 6,5 % = diabetes mellitus; 5,6 - 6,5 % = prediabetes; pod 5,6 % = diabetes nepotvrzen. Hodnoty HbA1c neovlivòuje bezprostøední dieta, na rozdíl od stanovení glykemie. Stanovení HbA1c má význam pro stanovení rizika vzniku nejen diabetu, ale té kardiovaskulárních chorob nebo ischemické mozkové mrtvice u pacientù bez diabetu (viz ADA 2010; Selvin E, 2010). Podezøelé jsou hodnoty nad 6 % HbA1c (rizikový index pro diabetes má hodnotu - 4,48; pro CVD - 1,78; pro ischemickou mozkovou mrtvici - 2,22). Diabetické geny (viz Dedoussis GVZ, 2007) Patøí sem gen CAPN10 v chromosomu 2, který kóduje kalpain-10, co je ubikvitární cysteinová proteáza. Genetické varianty kalpainu ovlivòují inzulínovou senzitivitu, sekreci inzulínu nebo obojí. Gen KCNJ11 na chromosomu 11 (locus 11p15.1) kóduje Kir6.2, podjednotku ATP-senzitivního K+-kanálu v pankreatických beta-buòkách, který je nezbytný pro regulaci sekrece inzulínu (spøaení bunìèného metabolismu s elektrickou aktivitou membrány). Dalí gen TCF7L2, nalezený u dánské, islandské a US populace, je sdruený s mikrosatelitním markerem v intronu 3. Zmìny v pøísluném transkripèním faktoru vedou ke ztrátì správné funkce beta-bunìk nebo k inzulínové rezistenci (Groves CJ, 2006). Z dalích potenciálních genù je to EIF4A2, kódující iniciaèní faktor transα2 (= RNA helikálaèního mechanismu 4α za), participující na regulaci produkce inzulínu v odpovìdi na koncentraci glukózy. Gen HNF4A odpovìdný za tvorbu hepaα tocytového nukleárního faktoru HNF-4α má klíèové postavení ve vývoji a funkci beta-bunìk; gen PTPN1 kódující tyrosinproteinfosfatázu -1B se podílí na inzulínové a leptinové signalizaci. Varianty PTPN1 modifikují lipidový profil, tedy mají vliv na rozvoj metabolického syndromu. Známý je i význam genu PPARG, kódujícího produkci aktivátoru receptoru proliferace peroxisomù PPARγγ, co je transkripèní faktor (aktivovaný mastnými kyselinami, prostanoidy a thiazolidindiony) s pleiotropním úèinkem na bunìènou aktivitu.
Obr. 13: Vliv diabetické dyslipidemie na cévní stìnu a rozvoj aterosklerózy
Diabetická dyslipidemie zahrnuje (viz Sniderman AD, 2009; Katulanda GW, 2010): Hypertriacylglycerolemii Zvýení apolipoproteinu B (apoB) Zvýený podíl malých denzních LDL (sdLDL) Sníení HDL-cholesterolu a apolipoproteinu AI(apoAI) Charakteristický pøíznak je normální LDL-cholesterol (pøi zvýeném apoB) a sníený HDL-cholesterol a zvýené VLDL; dùleitá je pøevaha znaènì aterogenních sdLDL. Za vìtinou tìchto abnormalit stojí kaskáda patologických krokù navozená spoleènì inzulínovou rezistencí a dysfunkcí enzymu lipoproteinové lipázy (LPL). Inzulínová rezistence v adipocytech indukuje nadmìrnou lipolýzu aktivací hormon-senzitivní LPL. To vede ke zvýení hladiny neesterifikovaných mastných kyselin (FFA) v krevní cirkulaci. FFA jsou vychytány v játrech, kde pod vlivem inzulínové rezistence jsou pøíèinou zvýeného mnoství apolipoproteinu B (apoB) tím, e je potlaèována jeho degradace. Játra produkují a exportují vyí mnoství VLDL èástic bohatých na triacylglyceroly (TG) a více apoB. Za normálních okolností VLDL podléhají na endotelu cévní stìny v tukové a svalové tkáni lipolytickému úèinku LPL; uvolnìné FFA slouí jako energetický zdroj pro svalovou práci, v adipocytech jsou pak skladovány ve formì TG; VLDL èástice se v cirkulaci dále
pøemìòují na IDL a poté LDL èástice. Aktivací LPL se zvyuje té hladina HDL èástic. U diabetu je vak aktivita LPL naruená, co se podílí na zvýení VLDL èástic bohatých na TG (VLDL-TG), dále na sníení HDL a na relativním sníení LDL èástic. Na tìchto abnormalitách se úèastní významnì té cholesterol-ester transfer protein (CETP). Je to pro-aterogenní protein. Umoòuje transfer cholesterolesteru z HDL-èástic na LDL resp. VLDLèástice výmìnou za triacylglyceroly. To sniuje monost odstranìní pøebyteèného cholesterolu metabolizací v játrech (Kastelein JP, 2011). Diabetici se vyznaèují zvýenými hodnotami VLDL se souèasným sníením HDL a také pøítomností malých denzních LDL, vzniklých v játrech z VLDL bohatých na TG. Takto se vysvìtluje patogeneze prvních tøí sloek diabetické dyslipidemie (viz výe). Ètvrtá sloka diabetické dyslipidemie - postprandiální lipemie, charakterizovaná pøetrváváním chylózní plazmy po poití tukù, je zpùsobená jednak nedostateènou aktivitou LPL (pomalé sniování chylomikronemie), jednak poruchou v odstraòování chylomikronových zbytkù játry pro jejich nedostateèné zachycování prostøednictvím specifického heparansulfát-proteoglykanu. Za pro-aterogenní faktory se povauje také porucha funkce scavengerového receptoru B-I (SR-BI). Tento receptor na plazmatické bunìèné membránì s velkou afinitou k lipoproteinu HDL/apoA-I, podporuje obousmìrný pøeLabor Aktuell 02/11
5
jsou to inkretiny jako je liraglutid, agonista receptoru glukagon-like peptidu 1 (GLP-1) a sitagliptin, inhibitor dipeptidylpeptidázy 4 (DPP-4). Podávají se spolu s metforminem a upravují tak toleranci glukózy, podporují nutriènì vyvolanou sekreci inzulínu (inkretinový efekt). Urèitou nevýhodou liraglutidu je, e se aplikuje subkutánnì. Sniuje glykemii a hladinu zvýeného HbA1c. Sitagliptin se uívá perorálnì, ale má mení efekt na úpravu HbA1c. Pùsobí zvýení hladiny endogenního GLP-1 a glucose-dependent inzulínotropního polypeptidu (= gastric inhibitory polypeptide), které ovlivòují pøíznivì metabolismus lipidù a omezují rovnì vznik nadváhy (Pratley RE, 2010; Holst JJ, 2002). sun cholesterolu mezi krevní plazmou a intracelulárním prostorem bunìk. Jeho deficience (prokázáno u myí) zvyuje hladinu HDL-cholesterolu, a to ve frakci HDL èástic velmi bohatých na cholesteryl-estery, které jsou výraznì pro-aterogenní. Pøenos cholesterolu (resp. reverzní transport cholesterolu) je úzce spojený s aktivitou CETP. Genetická mutace (ztráta funkce genu SR-BI P297S) ovlivòuje odstraòování pøebyteèného cholesterolu z organismu a navozuje pro-aterogenní situaci u takto postiených pacientù (viz El Bouhassani M, 2011). Zmìny v metabolismu u diabetického srdce Hlavní metabolickou zmìnou, kterou se vyznaèuje myokard diabetika, je pokles oxidace glukózy a laktátu cestou Krebsova cyklu trikarboxylových kyselin pro sníení aktivity mitochondriální oxidaèní dekarboxylace pyruvátu. Klíèovým enzymem této dekarboxylace vedoucí ke vzniku acetyl-CoA je pyruvátdehydrogenázový komplex (PDH). Aktivita PDH je ovlivòována (regulována) øadou dalích mechanismù jako je PDH-kináza, která fosforyluje a tím inaktivuje tento enzym, a dále PDH-fosfatáza, která jej opìt reaktivuje defosforylací. Zvýená hladina cirkulujících mastných kyselin (FFA) a ketolátek a zvýená intramitochondriální koncentrace acetyl-CoA, která se objevuje u diabetikù, potlaèuje aktivitu PDH jednak pøímo, jednak stimulací její fosforylace. Kdy myokard zvýenì pracuje, jeho kontrakce je podporovaná beta-adrenergní stimulací, kdy normální srdeèní sval utili6
Labor Aktuell 02/11
zuje laktát. Naproti tomu diabetické srdce nevykazuje výraznìjí vychytávání laktátu pøi zvýené námaze. Pokusy na zvíøatech prokazují, e základní metabolická porucha postihující diabetické srdce je neschopnost oxidovat pyruvát nikoliv naruení mechanismu glykolýzy. U diabetického pacienta stoupá jak hladina neesterifikovaných mastných kyselin, tak jejich esterù (triacylglycerolù). Utilizace triacylglycerolù se vak sniuje, zatímco oxidace mastných kyselin se zvyuje. To má za následek zvýení obsahu triacylglycerolù v myokardu diabetika. Pokles oxidace glukózy není zpùsobený zvýenou hladinou cirkulujících neesterifikovaných mastných kyselin, ale upregulací PDH-kinázy a tím inhibicí pyruvátdehydrogenázy (= sníení oxidaèní dekarboxylace pyruvátu). Onemocnìní srdeèní komory u diabetika mùe být zpùsobené z jiné pøíèiny ne pro ischemickou chorobu navozenou zúením koronárních tepen - jde o diabetickou kardiomyopatii, která se zlepuje po úpravì neádoucí hyperglykemie. Zvýená hladina cirkulujících neesterifikovaných mastných kyselin a hrazení energie v myokardu zvýeným podílem beta-oxidace mastných kyselin zhoruje proces kontrakce kardiomyocytu a navozuje arytmie pøi i po ischemických atakách. Stimulace aktivity pyruvátdehydrogenázového komplexu (PDH) zlepuje uzdravování z ischemie. Z nových lékù, které pomáhají upravit metabolické poruchy pøi diabetu 2. typu,
2. Obezita Obezita je patologický stav nadmìrného zmnoení tukové tkánì. Dnes se povauje za závané onemocnìní, které zejména v rozvinutých zemích dostává epidemický charakter a které nutno vèas léèit. Kupø. ve Spojených státech trpí nadváhou nebo obezitou dvì tøetiny populace; v roce 2015 se pøedpokládá zvýení na tøi ètvrtiny. V ÈR to je asi jedna polovina. Závaná je skuteènost, e pøibývá dìtí s obezitou (v USA je 16 % dìtí a dospívajících s nadváhou nebo obézních). Obezita bývá èasto definována jako nárùst tìlesné hmoty nad fyziologické limity v dùsledku nahromadìní tukových zásob. Na tìlesné hmotnosti se vak z velké èásti projevuje hmota kostí a kosterního svalstva a tìlesnou hmotnost je nutno porovnávat s velikostí povrchu tìla. Toto kritérium obsahuje tzv. body mass index - BMI = kg tìlesné hmotnosti na/m2 tìlesné výky. Za rizikovou hodnotu (= nadváha) se povauje zvýení BMI nad fyziologickou hodnotu o 20 %, tj. BMI >27,8 kg/m2. Podle kritérií WHO (r. 1985) je obezita definována jako zvýení BMI nad 30,0 kg/m2 u muù a nad 28,6 u en; definice byla dále upøesnìna tak, e hodnota nad 25 je oznaèována jako nadváha, hodnota nad 30 jako obezita. Dalím kritériem je obvod tìla v pase; za normální se povauje hodnota u muù <94 cm a u en <80 cm; hodnoty u muù 95 - 102 cm, u en 80 - 94 cm znamenají mírné riziko a hodnoty u muù nad 102 cm a u en nad 94 cm výrazné riziko. Limity jsou vak rùzné u rùzných etnických skupin. V souèasné dobì se vak za validnìjí an-
tropometrické indikátory metabolického rizika povaují indexy, obvod pasu/obvod bokù nebo obvod pasu/výka tìla (Schneider HJ, 2011). Mylenka, e nìkteøí lidé se rodí s tendencí k tloustnutí, není nová. Zatím vak populaèní genetické studie kandidátní
geny zkoumají. Nejslibnìjími jsou locus 1p36 (gen pro receptor TNF-alfa, D1S468), dále 2q14 (gen sdruený s vysokou hladinou triacylglycerolù D2S410) a 6q27 (locus sdruený s tranzientním neonatálním diabetem mellitem). Mutace v leptinovém systému (leptin, jeho receptor, POMC a MSH receptor)
Obr. 14: Inzulínová rezistence v buòkách kosterního svalu a zvýený obsah cirkulujících mastných kyselin
Obr. 15: Schéma mechanismu regulace pøíjmu a výdeje energie NPY=neuropeptid Y; AGPR=receptor agouti related peptidu; α-MSH=melanocyty-stimulující hormon; CART=kokainem a amfetaminem regulovaný transkript; CRH=kortikotropin uvolòující hormon; NE=norepinefrin; GLP-1=glukagon-like peptid 1; 5-HT=5-hydroxytryptamin; CCK=cholecystokinin
jsou vzácné. Obezitu neprovází nedostatek leptinu (jak se døíve myslelo), naopak spíe zvýená hladina; jeho nedostateèný úèinek nutno hledat v rezistenci vùèi leptinu. Mutace (Trp64Arg) genu pro β3-adrenergní receptor v tukové tkáni, který reguluje metabolismus lipidù a termogenezi, se vyskytuje ve vysoké frekvenci u Pima Indiánù a té u obézních jedincù v jiných populacích. Signalizace pùsobí pøes G-proteiny, které jsou spoleèné pro signalizaci øady jiných receptorù. Mutace (Pro12Ala) nukleárního receptoru PPARγγ (jde o receptor dùleitý pro adipogenezi a inzulínovou signalizaci) ovlivòuje pravdìpodobnì BMI u lidí s predispozicí k obezitì. Obezita je sdruená s biochemickým milieu, které také negativnì ovlivòuje plodnost u en i u muù. Tento efekt se mùe projevit v dalí generaci, tj. u novorozencù obézních en s gestaèním diabetem (GDM) (Mahmood TA, 2009). Dìti tìchto matek mají zvýené riziko vzniku obezity, projevù metabolického syndromu a diabetu 2. typu. Není-li obezita dìtí a mladistvých vèas léèena, pøináí to závané komplikace v pozdìjím vìku (Pergher RN, 2010; Nardini R, 2010). Metabolický syndrom, který u dìtí obezitu provází, vychází ze stejné definice (obsahuje stejné komponenty) jako u dospìlých; má vak jiná kvantitativní kritéria, která bude nutno upøesnit pro rùzné vìkové a populaèní skupiny (Steinberger J, 2010; Holst-Schumacher I, 2009). V roce 2007 byl objevený na základì vyetøení SNP polymorfismu gen FTO (Fat mass and obesity), který je sdruený s BMI a rizikem obezity, alespoò v modelových experimentech u myí (viz Fawcett KA, 2011). Tento gen pravdìpodobnì participuje na kontrole pøijímání potravy a výdeji energie. Jaký je mechanismus tohoto vlivu není jetì objasnìné. Uvauje se také o vlivu na expresi genu RPGRIPIL v sousedící oblasti genomu. Inzulínová rezistence bunìk kosterního svalstva patøí mezi hlavní faktory provázející obezitu a diabetes 2. typu. Zvýená tìlesná aktivita zvyuje senzitivitu na inzulín (Benton CR, 2008). Klíèovým vyvolávacím mechanismem je poruený metabolismus neesterifikovaných mastných kyselin (Obr. 14). Adipokiny regulují svalový metabolismus a inzulínovou senzitivitu skeletálního svalstva. Leptin a adiLabor Aktuell 02/11
7
ponektin zvyují oxidaci mastných kyselin (FFA) a sniují ukládání triacylglycerolù ve svalech (Dyck DJ, 2009). Podílí se na tom inzulínová rezistence, která ovlivòuje expresi tìchto cytokinù. Zvýená hladina FFA v plazmì a pøedevím zvýená koncentrace transportéru (translokázy) mastných kyselin (FAT/CD36) v plazmatické membránì adipocytù zpùsobují akumulaci intramuskulárních lipidù pøi dietì bohaté na tuky u obezity. Dalím faktorem, který ovlivòuje lipogenezi a dalí mechanismy spojené s energetickým metabolismem, jsou SREBPs - sterol regulatory element-binding proteins, co jsou lipidové transkripèní faktory participující na syntéze cholesterolu a mastných kyselin (aktivace pøísluných genù) (Shimano H). Obezita je sdruená se stavem mírného chronického zánìtu. Centrální tuková tkáò obézních jedincù je charakterizována progresivní infiltrací makrofágy (významný iniciátor zánìtlivé reakce). Bylo prokázáno zvýení èetných mediátorù zánìtlivé reakce jako je TNF-alfa, CRP, interleukin-6, myeloperoxidáza z neutrofilních leukocytù.
K léèení obezity, která je závaným problémem v øadì populací, je tøeba pøistupovat individuálnì. Kromì nízkokalorické diety za souèasného zvýení pohybové aktivity je moné podávání lékù s rùzným mechanismem úèinku: orlistat inhibitor pankreatické lipázy; rimonabant - selektivní antagonista kanabinoidního receptoru typ 1; lorcaserin - agonista receptoru pro 5-hydroxytryptamin (pro moné riziko zvýeného výskytu adenokarcinomu mléèné lázy doporuèen FDA ke staení) a øada dalích, jako je analog glucagon-like peptide 1 liraglutid, analog amylinu davalintid, inhibitor zpìtného vychytávání monoaminù tesofensin; dále kombinace lékù: pramlintid a metreleptin, phentermin a topiramat, buprion a naltrexon nebo zonisamid (Kaplan LM, 2010; Halford JC, 2010). Farmakoterapie má potlaèit návyk k nekontrolovanému pøejídání, vìtinou podmínìnému geneticky. Morbidní obezitu (více ne dvojnásobek normální hmotnosti) je mono léèit bariatrickou chirurgií. Pøi vzniku obezity (kromì øady dalích faktorù) hraje dùleitou úlohu endokanabinoidní systém jako souèást homeostázy energetického metabolismu, která kontroluje adekvátní pøíjem potravy ve vztahu k tvorbì a výdeji metabolické energie (Nunn AV, 2009).
Obr. 16: Zjednoduený mechanismus vlivu inzulínové rezistence a dyslipidemie na vznik kardiovaskulárního onemocnìní Inzulínová rezistence zvyuje uvolòování neesterifikovaných mastných kyselin (FFA) z adipocytù do cirkulace; to vede ke zvýenému pøesunu FFA do jater, ke stimulaci tvorby VLDL a èástic bohatých na triacylglyceroly (TG). VLDL pak stimulují výmìnu - cholesterol-esterù (ChE) jak z HDL, tak z LDL za TG z VLDL úèinkem cholesterol-ester-transportního proteinu (CETP). ApoA-I z HDL èástic obohacených o TG se uvolòuje do plazmy, odkud je ledvinou vyluèován moèí, èím se sniuje mnoství HDL pro reverzní transport cholesterolu do jater. Lipoproteinová a hepatální lipáza uvolòují TG z LDL-TG èástic, které se stávají mení; vznikají tzv. malé denzní LDL (sdLDL), které pronikají snadnìji cévní stìnou, podléhají oxidaènímu stresu a pøispívají významnì ke vzniku ateromù.
8
Labor Aktuell 02/11
Poznámka: FDA vak pozastavila prodej a doporuèila k dalímu proetøení aplikaci sibutraminu, lorcaserinu i kombinaci phentermin + topiramat pro øadu neádoucích úèinkù. Ponechala zatím jediný preparát: orlistat a testuje se kombinace naltrexon/buprion (léky pùvodnì uívané pøedevím v psychiatrii; jako vedlejí úèinek bylo té pozorováno mení sníení tìlesné hmotnosti).
Pøi léèení obezity hypokalorickou dietou jsou indikátorem (biomarkery) úspìnosti terapie, respektive známkou k pozdìjímu návratu pùvodní nadváhy, pøedevím dva hormony: leptin a ghrelin. Leptin je produkován primárnì adipocyty a potlaèuje chu k jídlu, kdeto ghrelin se vyluèuje pøedevím v aludku a stimuluje apetit. Obézní jedinci, kteøí mají pøed léèením hypokalorickou dietou vyí plazmatickou hladinu leptinu a nií hladinu ghrelinu, mají vyí riziko opìtného návratu k pùvodní nadváze (Barclay L, 2010; Crujeiras AB, 2010). 3. Kardiovaskulární choroby Energetické zmìny v prùbìhu ischemie myokardu Pøi ischemii myokardu dochází ke zmìnám ve vyuívání energetického substrátu; souèasnì stoupá podíl anaerobní glykolýzy a klesá podíl úplné oxidace glukózy v citrátovém cyklu, která je energeticky výhodnìjí. Sníený prùtok krve koronárními arteriemi zpùsobuje zvýenou tvorbu a nahromadìní laktátu v tkáních a zvýenou glykogenolýzu. Vzniklá hyperglykemie èásteènì kompenzuje u diabetika sníený transport glukózy do bunìk srdeèního svalu. Je to zpùsobeno sníenou expresí genu (sníení transkripce mRNA) navozujícího syntézu glukózového transportního proteinu v kardiomyocytu. Endotelová dysfunkce má klíèové postavení v patogeneze aterosklerózy koronárních cév. Pravidelné tìlesné cvièení zlepuje jejich funkci. Molekulový mechanismus tohoto úèinku spoèívá ve zvýení produkce endotelového oxidu dusnatého (NO) a ve fosforylaci endotelové NO-syntházy (eNOS). K tomu jetì pøispívá potlaèení exprese AT1-receptoru a NAD(P)oxidázy, co má za následek pokles lokální produkce reaktivních forem kyslíku (ROS) a sníení pøedèasného rozpadu NO; zlepuje se tak vazodilatace. Pozitivní efekt
Obr. 17: Vliv lipoproteinové fosfolipázy A2 (Lp-PLA2) na vývoj ateromového plátu
pravidelného cvièení se projevuje té v délce telomerù, jejich dostateèný poèet na konci genomové DNA je nutný pro replikaci a tedy sebeobnovu pokozených nebo stárnoucích bunìk (monost urèité revaskularizace). Naopak oxidaèní stres a chronický zánìt zkracují délku telomerù: Zvyuje se pøedèasný rozpad NO a produkce prozánìtlivých molekul, sniuje se produkce prostacyklinu, zvyuje se tvorba thromboxanu-2 a endothelinu-1, dochází k podpoøe interakce monocytù s endotelovými buòkami a k navození apoptózy. V patogeneze kardiovaskulárních onemocnìní hraje klíèovou úlohu zánìtlivá reakce cévního endotelu. Cirkulující markery zánìtu pøedpovídají riziko tohoto patologického stavu. Mezi nì se kromì C-reaktivního proteinu øadí té lipoproteinová fosfolipáza A2 (Lp-PLA2) (známá také jako platelet activating factor acylhydrolase). Jde o enzym vyplavovaný z makrofágù pøi tvorbì ateromového plátu, kde pùsobí jako hydroláza na fosfolipidy oxidovaných malých denzních LDL èástic za vzniku prozánìtlivých a proaterogenních poduktù jako je lysofosfatidylcholin (LysoPC) a oxidované mastné kyseliny (OxFFA). Kromì toho svojí hydrolytickou aktivitou ztenèuje fibrózní èepièku ateromového plátu a usnadòuje tak jeho protrení s následným vyplavením nekrotického obsahu do lumen cévy a trombotizací (Sudhir K, 2005). Èást Lp-PLA2 se dostává do krevní cirkulace, kde se váe (80 %) na LDL èástice (Obr. 17). Úèinek faktorù chronického zánìtlivého procesu a lipidových komponent na cévní endotel a progrese aterosklerózy
jsou vzájemnì provázány. Bylo zjitìno (viz Krysiak R, 2010), e zvýená sekrece prozánìtlivých cytokinù jako je TNF-α, interleukin-1β, interleukin-6 a MCP-1 provází prediabetes (poruchy metabolismu glukózy) a dyslipidemii u rozvoje aterosklerózy. Proto rizikové faktory lipidového metabolismu je tøeba posuzovat spoleènì s dalími faktory (biomarkery zánìtlivé reakce nebo poruch koagulace) podílejícími se na patologických zmìnách kardiovaskulárního systému. Velmi uiteèné a dùleité je vyetøení hsCRP a NT-proBNP; doporuèováno je dále stanovení cystatinu C, Lp-PLA2, popøípadì vyetøení mid-regionálního pro-adrenomedulinu, mid-regionálního pro-atriálního natriuretického peptidu (Melander O, 2009). Frakce molekuly plazmatického fibrinogenu (C-terminální fragment) obsahující variantní peptidový øetìzec tzv. fibrino-
gen-gamma´ pozmìòuje tvorbu i strukturu fibrinu a zasahuje tak do procesu koagulace (Cooper AV, 2003; Cheung EV, 2009). Gamma-øetìzec molekuly zralého fibrinogenu, co je dimer komplexu tøí peptidových øetìzcù, tvoøí 8 - 15 % plazmatického fibrinogenu; obsahuje vazebné místo pro trombin a faktor XIII (= pro-transglutamináza). Variantní gamma-øetìzec má toto vazebné místo pro trombin inaktivní, take pøi sráení krve je proces pøemìny na fibrin zpomalen. Kromì toho gamma-øetìzec také navozuje dysfunkci endotelové bariéry, zvyuje její permeabilitu alterací receptoru extracelulárního integrinu s následnou RhoA-signalizací (Mingzhang Guo, 2009). Zvýená hladina fibrinogenu-gamma´ je sdruena se zvýeným rizikem infarktu myokardu a s hlubokou ilní trombózou (Mannila MN, 2007). Genomický výzkum identifikoval jako první gen sdruený s rizikem pøedèasného vzniku onemocnìní koronárních cév lokus 9p21. Ukázalo se vak, e tento gen leí v nekódující oblasti DNA (viz Visel A, 2010 a Pennacchio L, 2010), kde nejsou v sousedství ádné geny, tedy oblast genové poutì v genomu. Modelové experimenty na knock-out myích neprokázaly ádný pøímý vztah k ateroskleróze nebo ke kardiovaskulárnímu onemocnìní. Dr. Pennacchio vysvìtluje to tak, e riziková varianta 9p21 nepùsobí na kardiovaskulární systém prostøednictvím známých rizikových faktorù jako hyper-
Labor Aktuell 02/11
9
tenze nebo zvýení cholesterolu. Bylo vak prokázáno, e tato nekódující oblast dramaticky redukuje, asi o 90 %, expresi dvou genù inhibitorù bunìèného cyklu dìlení (inhibitorù cyklin-dependentních kináz), a to Cdkn2a a Cdkn2b, vzdálených od jejich lokusu 100 000 bází. Z toho objevu vyplynulo, e riziko variant 9p21 spoèívá pravdìpodobnì v pozmìnìné expresi faktorù Cdkn2a/b, které mìní dynamiku proliferace vaskulárních bunìk a tím i progresi kardiovaskulárního onemocnìní. Populaèní studie (Palomaki G, 2009) prokázala, e variantní lokus 9p21 má ètvrtina vyetøovaných jedincù, ètvrtina ho nemá vùbec, ètvrtina dvì alely a ètvrtina jednu alelu. Zvýené riziko pøedèasných projevù aterosklerózy a kardiovaskulárního onemocnìní (OR 1,25) mají pøedevím jedinci s dvìma alelami. Z dalích lokusù ovlivòujících kardiovaskulární riziko je to chromozomová oblast 1p13 (gen pro LDL) a 6q26, co je gen LPA kódující tvorbu Lp(a); má dvì varianty sdruené s aterotrombotickým rizikem (OR 1,7 a OR 1,92). Obì varianty se vyznaèují zvýenou hladinou Lp(a) a redukovaným poètem kopií malých molekul Lp(a) (Farrel M, 2009). Velikost molekuly Lp(a) ovlivòuje poèet kringle IV-2 domén diktovaných pentanukleotidovou (TTTTA) sekvencí v LPA genu (Sun L, 2003). Velká studie GWAS (Genome-wide association studies) identifikovala dosud 95 variantních genù nebo chromozomálních lokusù sdruených s metabolismem lipidù a výskytem kardiovaskulárních onemocnìní. Mezi novìji objevené patøí lokusy
Obr. 18: Schéma vzniku kardiometabolického rizika
v blízkosti genù CYP7A1, NPC1L1 a SCARB1 a dále GLANT2, PPP1R3B a TTC39B (Teslovich TM, 2010; Musunuru K, 2010). SNP polymorfismus nekódující varianty rs599839 chromozomálního lokusu 1p13.3 je sdruen s nií hladinou LDL-cholesterolu a s niím výskytem kardiovaskulárních chorob. Mechanismus spoèívá v ovlivnìní vazebného místa transkripèního faktoru regulujícího aktivitu genu SORT1 kódujícího sortilin, který zpùsobuje zvýené vychytávání cirkulujícího LDL-cholesterolu buòkami (Linsel-Nitschke P., 2010). Dalích 11 novì definovaných lokusù zahrnují varianty sdruené s hodnotami LDL-cholesterolu v blízkosti genù
ABCG8, MAFB, HNF1A a TIMD4; pro HDL-cholesterol jsou to lokusy v sousedství ANGPTL4, FADS1-FADS2-FADS3, HNF4A, LCAT, PLTP a TTC39B. Ovlivnìní triacylglycerolù je záleitostí variantních lokusù u genù AMAC1L2, FADS1FADS2-FADS3 a PLTP (Kathiresan S, 2009). Nová oblast s mírným rizikovým fenotypem (asi 19% riziko) pro výskyt koronární aterosklerózy je pøisuzována lokusu ADAMATS7. Naopak asi o 20 % sniuje riziko pøítomnost krevní skupiny 0. Souvisí to s deficiencí enzymu glykotransferázy, pøenáející antigenní glykoproteiny A nebo B na membránu erytrocytù. Vysvìtluje se to tím, e deficit (nepøítomnost antigenu A nebo B) sniuje koagulaèní aktivitu von Willebrandova faktoru (Reilly MP, 2011). Poznámka: Byla popsána té klinická situace, u ní jsou lipidové komponenty (VLDLApoB a LDL-cholesterol) výraznì sníeny familiární hypobetalipoproteinemie. Poslední výzkum (Musunuru K, 2010) prokázal, e jde o geneticky heterogenní skupinu pacientù.
Faktory ovlivòující vznik kardiovaskulárního rizika jsou shrnuty na schématu (Obr. 18). Zvýený postprandiální apolipoprotein B48 bývá sdruen s asymptomatickou periferní arteriální chorobou u pacientù s diabetem 2. typu (Valdivieso P, 2010). (pokraèování)
10
Labor Aktuell 02/11