Pohybová aktivita při onemocnění diabetes mellitus 2. typu

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta sportovních studií Katedra podpory zdraví

Pohybová aktivita při onemocnění diabetes mellitus 2. typu Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracoval:

Mgr. Roman Grmela, Ph.D.

Robert Šturala 3. ročník TVS

Brno, 2009

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v Seznamu použité literatury. Souhlasím s tím, že bakalářská práce může být použita k vnitřním potřebám školy a ke studijním účelům.

V Brně dne 25.4.2009

……………………………

2

Děkuji Mgr. Romanovi Grmelovi, Ph.D., za konzultace a podněty k tvorbě bakalářské práce a za čas, který mi věnoval.

3

OBSAH

ÚVOD ..................................................................................................................... 5 1.

2.

3.

DIABETES MELLITUS .............................................................................. 6 1.1.

HISTORIE DIABETU ............................................................................ 6

1.2.

CHARAKTERISTIKA DIABETU......................................................... 6

1.3.

VZNIK DIABETU .................................................................................. 7

1.4.

FORMY DIABETU ................................................................................ 9

DIABETES MELLITUS 2. TYPU ............................................................ 11 2.1.

PŘÍČINY VZNIKU .............................................................................. 11

2.2.

RIZIKOVÉ FAKTORY ........................................................................ 11

2.3.

PROJEVY DIABETU........................................................................... 14

2.4.

AKUTNÍ KOMPLIKACE .................................................................... 15

2.5.

DOPROVODNÁ ONEMOCNĚNÍ ....................................................... 17

2.6.

PREVENCE DIABETU........................................................................ 18

POHYBOVÁ AKTIVITA PŘI DIABETES MELLITUS 2. TYPU ....... 19 3.1.

VÝZNAM POHYBOVÉ AKTIVITY .................................................. 19

3.2.

ZÁSADY POHYBOVÉ AKTIVITY.................................................... 20

3.3.

REAKCE ORGANISMU NA ZÁTĚŽ ................................................. 22

3.4.

DŮLEŽITÁ DOPORUČENÍ NEŽ ZAČNEME S POHYBEM ........... 22

3.5.

VÝBĚR POHYBOVÉ AKTIVITY ...................................................... 24

3.6.

SKLADBA CVIČEBNÍ JEDNOTKY ZTV ......................................... 29

3.7.

NÁVRH CVIČEBNÍ JEDNOTKY PRO DIABETIKY 2. TYPU ........ 32

ZÁVĚR ................................................................................................................. 41 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .............................................................. 42 RESUMÉ.............................................................................................................. 44

4

ÚVOD Diabetes mellitus

– běžně označován jako cukrovka, je onemocnění,

kterým v současnosti trpí 135 miliónů lidí na celém světě a je velký předpoklad, že tento počet bude neustále stoupat. Podstatou tohoto onemocnění je zvýšená hladina cukru v krvi, z důvodu snížení účinku inzulinu (Kubát a kol., 2001). Diabetes mellitus 2. typu, kterým se budeme v této práci zabývat postihuje podle Kubáta a kol. (2001) 90 ze 100 diabetiků a je geneticky předurčen. Dále upozorňuje, že cukrovka je dědičná, ale že za naši nemoc nemohou naši předci, kteří cukrovku měli a odkázali nám špatné genetické dispozice,ale my sami, a to trpělivou snahou o rozvinutí této zděděné genetické dispozice. Jinak by pravděpodobně u nás žádná cukrovka nevznikla (Kubát a kol., 2001). Je zřejmé, že geny změnit nedokážeme, ale redukovat nadváhu vhodnou stravou a dostatkem pohybu určitě ano. Zkušenosti z mého okolí mě utvrdily v tom, že lidé trpící tímto onemocněním neví, nebo nechtějí o významu pohybové aktivity nic vědět a spoléhají se pouze na léčbu léky a inzulinem. Svým přístupem napomáhají rozvoji doprovodných onemocnění, které mají mnohdy větší následky než kompenzovaný diabetes. Proto považuji za velice důležité připomínat pacientům s cukrovkou jejich vlastní přínos, kterým mohou významně přispět k úspěšné léčbě a to trvalé prohlubování znalostí o diabetu a také využití prostředku, kterým je především aktivní pohyb. Práce je rozdělena do tří na sebe navazujících kapitol. První kapitola obsahuje informace o cukrovce, druhá kapitola podrobněji informuje o cukrovce 2. typu a ve třetí kapitole jsme popsali možnosti a zásady provádění pohybové aktivity, jakožto důležité součásti léčby cukrovky. Hlavním cílem práce je, na základě studia odborné literatury, podat ucelenou informaci o problematice onemocnění diabetes mellitus 2. typu. Nastínit možnosti a zásady provádění pohybové aktivity, včetně vytvoření vlastního návrhu cvičební jednotky. Po přečtení práce by si lidé s cukrovkou měli být schopni uvědomit možnosti a význam spolupráce při prevenci a léčbě nemoci, čím mohou sami přispět a co jim pohybová aktivita a s ní spojená změna životního stylu může pozitivního přinést.

5

1.

DIABETES MELLITUS

1.1.

HISTORIE DIABETU Nejstarší zmínka o cukrovce pochází pravděpodobně z egyptského tzv.

Erbesova papyru z 16. století př. Kr.. Popsáno bylo onemocnění, které se projevovalo zvýšeným výdejem moči, dle úvah odborníků ale mohlo jít i o jiné onemocnění než o cukrovku, postaru nazývanou „úplavice cukrová“, např. o žíznivku. V 6. století př. Kr. pak byla v Indii popsána choroba projevující se sladkou močí. Popsány byly dvě formy této choroby, hlavním znakem první formy byl úbytek hmotnosti, naproti tomu hlavním znakem druhé formy byla obezita. Jedná se o první zmínku o cukrovce 2. typu. Vzájemná vazba cukrovky a obezity byla tedy známa již před 26. stoletími (Svačina a Bretšnajdrová, 2003). V 80. letech 19. století Oscar Minkowski a Joseph von Keniny našli souvislost mezi slinivkou břišní a diabetem. Průlomovým se stal rok 1921. Chirurgovi dr. Fredericku Bantingovi a jeho asistentovi, studentovi medicíny Charlesi Bestovi, se podařilo izolovat ze slinivky psa extrakt, který u psa s cukrovkou snižoval hladinu krevního cukru. Ten byl zpočátku označen jako „Isletin“, později „Inzulin“. Za tento objev dostal dr. Banting v roce 1923 Nobelovu cenu (Etzwiler a kol., 1994).

1.2.

CHARAKTERISTIKA DIABETU Onemocnění diabetes mellitus, jak je popisuje Kubát a kol. (2001), je

onemocnění charakterizované přebytkem cukru v krvi, v moči, ve své podstatě přebytkem cukru v celém těle. Vznik cukrovky je podle Bottermana a Koppelwieserové (2008) spojen s poruchou látkové výměny sacharidů. Pod pojmem látková výměna si představme chemické zpracování a následné využití živných látek. Chemickým zpracováním tělo rozkládá živné látky na menší části, které naše tělo dokáže využít a čerpá z nich energii pro všechny životní procesy. Botterman a Koppelwieserová (2008) rozdělují živné látky do tří skupin: •

sacharidy,

•

tuky,

•

bílkoviny.

6

Podle Bottermana a Koppelwieserové (2008) tělo člověka s onemocněním diabetes mellitus nedokáže sacharidy přijaté potravou řádně využít. Diabetes mellitus je onemocnění, které se vyvíjí celé roky, aniž bychom něco tušili a měli nějaké potíže. Krátkodobý nadbytek cukru v krvi nezpůsobí žádnou újmu a pokud ano, tak jen nepatrnou, kterou ani nepostřehneme. Tkáně a orgány postižené nadbytkem cukru, především cévy, se postupně ucpávají, což vede k jejich poškození. Cukry se v našem těle také dokáží spojovat s jinými látkami a měnit jejich vlastnosti, většinou je zhoršují. Důsledkem je vznik nejrůznějších doprovodných onemocnění, která na první pohled s naším problémem vůbec nesouvisí, ale ve skutečnosti je jejich hlavní příčinou právě vysoká hladina krevního cukru. Týká se to především onemocnění kardiovaskulárního systému (srdeční infarkt, mozková mrtvice), očí, nohou, nervů. Dále Botterman a Koppelwieserová (2008) uvádějí, že dle nejnovějších průzkumů dochází ke vzniku těchto onemocnění už v předstihu diabetu, tedy v době, kdy jsou hodnoty krevního cukru zvýšeny pouze minimálně.

1.3.

VZNIK DIABETU Pokud chceme, aby naše tělo pracovalo každý den tak, jak to od něj

očekáváme, musíme mu zajistit pravidelný přísun energie. Jednotlivé orgány a svaly získávají energii z potravin, ve formě sacharidů, tuků a bílkovin. Z potravy přijaté sacharidy se v procesu trávení přes žaludek dostávají do tenkého střeva, kde jsou štěpeny na menší základní částice, hroznový cukr, neboli glukózu, která je hlavním, nejdůležitějším a nenahraditelným zdrojem energie. Glukóza putuje jako krevní cukr krevním řečištěm do všech částí lidského těla. Množství glukózy v krvi se nazývá glykémie. Toto „ideální“ množství zajišťuje, aby všechny buňky dostávaly právě tolik glukózy kolik potřebují. Glykémie u zdravého člověka neklesá pod 3,3 mmol/l a nalačno nestoupne přes 6 mmol/l. Vyšší hladinu můžeme zaznamenat po jídle, ale za hodinu už klesá pod 7,1 mmol/l a její pokles do rozmezí 3,3 – 6 mmol/l nadále rychle pokračuje. Přijmout glukózu přímo z krve dokáže pouze mozek, ostatní buňky potřebují cizí pomoc. Tuto pomoc zajišťuje hormon inzulin, který se tvoří v beta-buňkách tzv. Langerhansových ostrůvků slinivky břišní, ze kterých je přiváděn do krevního řečiště. Hlavní funkce

7

inzulinu, kterou zastává stále, ať je glykémie jakákoliv, je dát všem buňkám v těle signál, že mohou přijmout glukózu z krve, následně ji chemicky spálit a získat tak energii. Tento signál musí buňka nějakým způsobem přijmout. Právě pro tento účel je každá buňka na své vnější stěně vybavena tzv. inzulinovými receptory. Ty si můžeme představit jako zámek od dveří na buňce, kterými chce vejít krevní cukr, ovšem odemknout tyto dveře může pouze inzulin. Naše tělo myslelo také na to, že jednotlivé buňky nejsou nafukovací, že mají omezenou kapacitu a nedokáží spálit všechen krevní cukr. I s tímto si naše tělo dokáže poradit s pomocí inzulínu, jehož druhou, neméně důležitou funkcí je, že dává pokyn k uložení přebytečného cukru do jater, ledvin a svalů ve formě glykogenu, čehož důsledkem je snížení glykémie (Lébl, Průhová a kol., 2005). Pokud hladina krevního cukru klesne, sníží se produkce inzulinu a začnou se uvolňovat dva hormony, glukagon, který se tvoří v alfa-buňkách v ostrůvcích slinivky břišní a adrenalin, který se tvoří v nadledvinách a drobných žlázách, umístěných na horních okrajích obou ledvin. Úkolem těchto hormonů je zvýšit hladinu cukru v krvi pomocí cukru, který naše tělo v době, kdy ho mělo nadbytek, přeměnilo na glykogen a uložilo jej v játrech, ledvinách a svalech. Pokud dojde k vyčerpání také těchto zásob, stávají se zdrojem energie tuky a bílkoviny (Lébl, Průhová a kol., 2005). Všechny výše uvedené procesy dle Lébla, Průhové a kol. (2005) u zdravého člověka správně fungují a jsou ve vzájemném souladu. Vzájemný soulad a správná funkce se projevuje téměř stále stejně vysokou hladinou krevního cukru neboli glykémií. Botterman a Koppelwieserová (2008) uvádějí, že na rozdíl od zdravého člověka, u lidí postižených diabetes, tyto samoregulační mechanismy z různých důvodů nefungují, nebo fungují jen s obtížemi. Dále popisují dvě poruchy, z nichž každá se objevuje na jiném místě. Jedná se o: •

„Poruchu inzulinové sekrece“, která se vyskytuje na ostrůvkových buňkách slinivky břišní, které produkují velmi málo, nebo téměř žádný inzulin.

8

•

„Syndrom inzulinové rezistence“ nebo také „nedostatečnou citlivost na inzulin“, kdy inzulinové receptory nepracují tak, jak mají, nejsou dostatečně vnímavé na inzulin. V prvním případě chybí inzulin a proto buňky nemohou být zásobeny

energií. Ve druhém případě je sice inzulinu dostatek, ale inzulinové receptory na něj nejsou dostatečně citlivé a nedokáží propouštět

cukr do buněk. V obou

případech je, ale výsledkem vysoká hladina krevního cukru, tedy diabetes (Botterman a Koppelwieserová, 2008).

1.4.

FORMY DIABETU Existují desítky nejrůznějších typů a podtypů cukrovky, které se od sebe

liší příčinou vzniku a způsobem lékařské péče. Jednu vlastnost mají ale všechny typy společnou – zvýšenou hladinu krevního cukru. Ve většině případů se jedná o poměrně vzácné typy cukrovky, se kterými se prakticky nesetkáme. Poměrně často se setkáváme s lidmi, kteří mají diagnostikován jeden ze dvou nejčastějších typů cukrovky. Cukrovku 1. nebo 2. typu. Jedná se o dva základní typy cukrovky, které kromě zvýšené hladiny cukru v krvi, mají všechny ostatní znaky prakticky protikladné (Kubát a kol., 2001).

Diabetes mellitus 1. typu Dle Lébla, Průhové a kol. (2005) tato forma cukrovky postihuje asi 5% lidí z celkového počtu všech diabetiků. Příčinou je tzv. autonomní porucha, jejímž důsledkem je nulová produkce inzulinu. Charakteristickou vlastností je výskyt u pacientů v první třetině života a většinou se projeví do 40 let. V poslední době bývá rozpoznáván, občas i ve zralém věku. Svačina a Bretšnajderová (2008) uvádějí dvě životní období, kdy cukrovka 1. typu nejčastěji vzniká. Jedná se o období pubescence a období ranné dospělosti ve věku kolem 25 let. Charakteristickým znakem většiny nemocných je, že jsou ve většině případů štíhlí. Cukrovka 1. typu je nevyléčitelná a nemocní jsou po celý zbytek života odkázáni na inzulinové injekce. I když dnešní věda doposud nenašla žádnou možnost, jak zabránit tomuto onemocnění, pacienti by se měli co nejvíce snažit

9

předcházet vzniku doprovodných chorob souvisejících s cukrovkou (Botterman a Koppelwieserová, 2008).

Diabetes mellitus 2. typu Cukrovkou 2. typu trpí 90 – 95 % lidí z celkového počtu všech diabetiků. Tento typ cukrovky se vyskytuje většinou u pacientů ve věku nad 45 let. Téměř 90% pacientů je obézních. Jde o tzv.androidní obezitu, která je také označována jako tzv. mužský typ obezity s typickým výrazným břichem a je přirovnávána tvarem těla k jablku - typ jablko (Svačina a Bretšnajderová, 2008). S obezitou je spojen vysoký krevní tlak a vysoké hodnoty tuků v krvi. Nemocní, zpravidla na počátku onemocnění, produkují dostatečné množství inzulinu, v pozdější fázi začne být produkce inzulinu nedostatečná a je nutné začít z inzulinovou terapií. Oproti cukrovce 1. typu, kde neznáme příčinu vzniku, za vznik diabetu 2. typu je nejvíce zodpovědný životní styl každého člověka (Botterman a Koppelwieserová, 2008).

10

2.

DIABETES MELLITUS 2. TYPU

2.1.

PŘÍČINY VZNIKU Botterman a Koppelwieserová (2008) popisují vznik cukrovky jako souhru

následujících okolností: •

vrozené (geneticky dané) snížené citlivosti na inzulin,

•

nadváhy,

•

nedostatku pohybu. Dále uvádí, že k propuknutí cukrovky je zapotřebí souhry uvedených

faktorů, každý sám o sobě cukrovku nezpůsobuje. Vrozená snížená citlivost na inzulin, znamená, že na určité množství cukru v krvi je potřeba více inzulinu, než je tomu u zdravého člověka. Slinivka je schopna tvořit více inzulinu a transport cukru do buněk je zachován. Jelikož inzulin podporuje ukládání tuků, dochází ke zvyšování nadváhy. K ještě většímu ukládání tuků a zvyšování nadváhy dochází z nedostatku pohybu. Tuky zmenšují poptávku svalových buněk po inzulinu, účinnost inzulinu se opět snižuje. Větší potřeba tvorby inzulinu po několika letech inzulinové buňky tak vyčerpá, že už nejsou schopny produkovat dostatečné množství a dojde k trvalému nárůstu krevního cukru a tím ke vzniku cukrovky. Poté přichází na řadu inzulinová terapie (Lébl a kol., 1998; Botterman a Koppelwieserová, 2008).

2.2.

RIZIKOVÉ FAKTORY Dle Bottermana a Koppelwieserové (2008) k rizikovým faktorům

onemocnění cukrovkou můžeme zařadit: •

diabetes v rodině (genetické dispozice),

•

nadváhu (obezitu),

•

věk,

•

nedostatek pohybu,

•

zvýšený krevní tlak,

•

zvýšenou hladinu tuků v krvi.

11

Diabetes v rodině Dle Svačiny a Bretšnajderové (2003) je riziko cukrovky pro potomka pozdějších dvou diabetiků 2. typu prakticky 100% a pro potomka jednoho diabetika a jednoho nediabetika přibližně 50%. To znamená, vyskytla-li se v rodině cukrovka, existuje poměrně velká pravděpodobnost, že jsme nositeli jejího genu. Nadváha (obezita) Botterman a Koppelwieserová (2008) popisují existenci přímé úměry mezi velikostí nadváhy a pravděpodobností onemocnění. Čím větší je nadváha, tím větší je riziko onemocnění. Dále podotýkají, že nadváha nevzniká okamžitě, že nadváhu si budujeme sami, několik let. Nadváha je předstupněm obezity. Svačina a Bretšnajderová (2003, 2008), definují obezitu, jako uložení nadměrného tuku v těle. Dále popisují obezitu jako nemoc, u níž stanovení diagnózy je snadné. Obézního člověka pozná i laik na první pohled. Definice obezity je ovšem číselná – hodnotí se procento tuku v těle nebo hmotnost ve vztahu k výšce. Normální podíl tuku v těle u žen je do 30%, u mužů do 20%. Podíl tuku v těle se dá zjistit mnoha postupy. Například měřením kožních řas, vážením pod vodou, pomocí počítačové tomografie, ultrazvukem nebo tzv. denzitometrií. Principem těchto vyšetření je stanovení celkového tělesného tuku. Uvedené metody nejsou dnes běžně dostupné. Nejdostupnější je měření impedance – vodivosti těla. Závažnost obezity se pozná podle snadno dostupného vyšetření výšky a hmotnosti. Pro nevhodnost tzv. Brocova Indexu, který byl hodně ovlivněn výškou a nehodil se současně pro malé a velké jedince, byl před více než sto lety zaveden tzv. Queteletův index, označovaný jako body mass index (BMI). BMI je celosvětově uznávaným měřítkem pro stanovení diagnózy obezity. Zároveň může sloužit i jako ukazatel životní prognózy a rizika většiny komplikací obezity. BMI se vypočítá tak, že hmotnost v kilogramech vydělíme výškou v metrech na druhou. Jako normální hmotnost bývá uváděna hodnota BMI 18,5 – 25 kg/m². Hodnoty nižší než 18,5 kg/m² jsou hodnoceny jako podvýživa. BMI od 25 do 30 označujeme jako nadváhu, která je považována za předstupeň obezity. Obezita se dělí na tři stupně, 1. stupeň (mírná) – BMI 30 – 35 kg/m², 2. stupeň

12

(střední) – BMI 35 – 40 kg/m², 3. stupeň (těžká) – BMI nad 40 kg/m². V posledních letech, kdy se stala obezita závažným problémem, je možné setkat se s jedinci, kteří mají BMI kolem 60 kg/m² a jejichž hmotnost se pohybuje okolo 200 kg (Svačina a Bretšnajderová, 2003, 2008). Dále Svačina a Bretšnajderová (2008) uvádějí, že riziko vzniku cukrovky a řady jiných onemocnění mírně stoupá již od hodnoty BMI 23 a z tohoto důvodu se uvažuje o snížení horní hranice normy. Platí, že čím je BMI vyšší, tím je životní prognóza horší (čím vyšší BMI, tím vyšší úmrtnost). Věk Podle Bottermana a Koppelwieserové (2008) než dojde k úplnému vysílení ostrůvkových buněk produkujících inzulin a tím ke zvýšení hladiny cukru v krvi, většinou uběhne několik let. Proto jako nejvíce rizikovou skupinu uvádí osoby starší 45 let, ale zároveň upozorňují na čím dál častější onemocnění cukrovkou 2. typu u dětí a mladistvých, kteří trpí nadváhou. Tuto skutečnost potvrzuje také Svačina a Bretšnajderová (2008), kteří o ní hovoří, jako o novém jevu, který před deseti lety ještě neexistoval, a který souvisí se zvyšujícím se výskytem obezity. Nedostatek pohybu Čím méně pohybu, tím méně spálené energie. Nadbytečná energie se ukládá v těle ve formě tuku. Podíl tuku se zvyšuje a dochází ke vzniku nadváhy (obezity), která může zapříčinit vznik cukrovky. Nedostatek pohybu souvisí s dnešním životním stylem, jehož hlavním představitelem je sedavý způsob života (Botterman a Koppelwieserová, 2008). Zvýšený krevní tlak a zvýšená hladina tuků v krvi Oba tyto rizikové faktory nejsou přímou příčinou vzniku onemocnění cukrovkou. Mohou vznikat v důsledku nadváhy a nedostatku pohybu. Lékařem zjištěný vysoký krevní tlak a zvýšená hladina tuků v krvi nemusí znamenat onemocnění cukrovkou, ale může upozornit na hrozící nebezpečí vzniku v blízké době. Při vysokém krevním tlaku se zvyšuje riziko infarktu, mrtvice a poruchy metabolismu. Za optimální se považuje hodnota horního (systolického) tlaku 120 mmHg a hodnota dolního (diastolického) tlaku 80 mmHg. Zvýšena hladina tuků

13

v krvi způsobuje rychlejší a intenzivnější vápenatění cév a proto by hodnota tuků (trigliceridů) v krvi neměla překročit 150 mg/dl. (Botterman a Koppelwieserová, 2008).

2.3.

PROJEVY DIABETU

Varovné příznaky Charakteristickým rysem diabetu 2. typu je podle Kubáta a kol. (2001) její velmi dlouhý průběh bez příznaků, kdy nejsme schopni rozpoznat vůbec nic. Důležitou roli přikládá rizikovým faktorům, které se mohou začít projevovat. Při projevu některého z rizikových faktorů, by každý člověk měl začít pozorovat své tělo více, než dosud. Prvním příznakem je výrazný nárůst tukové tkáně v oblasti břicha. V tzv. období plnění buněk nelze poznat nic, než vyšší hladiny inzulinu. Hladina glukózy je normální. V okamžiku naplnění buněk se glukóza začne hromadit v krvi. Zde můžeme cukrovku rozpoznat laboratorně a stále přibíráme na váze. Jakmile je hladina cukru v krvi tak vysoká, že překročí tzv. ledvinový práh, dojde k vyplavování cukru močí z těla ven. Cukr strhává vodu a minerální látky do moči, což se projevuje častější potřebou močení, suchem v ústech, žízní, malátností a únavou. V této době již nepřibíráme na váze, ale naopak můžeme zhubnout. Na nemoc nás také mohou upozornit častější záněty močových cest, svědění celého těla (u žen v intimních místech) a také výskyt plísní ( Kubát a kol., 2001). Objeví-li se jeden nebo hned několik příznaků, je potřeba vyhledat lékaře, který dokáže objasnit pravou příčinu těchto příznaků, nebo potvrdit onemocnění cukrovkou stanovením diagnózy. S návštěvou lékaře nevyčkáváme, diabetes nezmizí sám od sebe (Kubát a kol., 2001; Lébl, Průhová a kol., 2005).

Diagnóza Diagnózu provádí lékař, pomocí vyšetření hladiny krevního cukru. Vyšetření se provádí v laboratoři z krve, kterou nám odebere lékař ze žíly na paži. Krev se odebírá nalačno. V posledních letech poklesly hodnoty stanovené pro stádium diabetu, který by se měl léčit. Zjistilo se totiž, že další onemocnění, která souvisejí s cukrovkou se objevují již při mnohem nižší hladině krevního cukru,

14

než se domnívali lékaři dříve. Pokud test prokáže podezření na zvýšenou hladinu cukru v krvi, mělo by se vyšetření opakovat ještě jednou, druhý den. Pokud i druhé vyšetření prokáže zvýšenou hodnotu krevního cukru (126 mg/dl a více), považuje se diagnóza za stanovenou (Botterman a Koppelwieserová, 2008). Podezření se také může potvrdit pomocí tzv. orálního glukózového tolerančního testu. Ten se provádí tak, že se pacientovi nechá vypít větší množství sladkého nápoje (100 g glukózy rozpuštěné ve 400 ml vody nebo čaje), který nám zvedne hladinu krevního cukru. Poté se za půl hodiny, za hodinu a za dvě hodiny zjišťují hodnoty krevního cukru, které nás informují o tom, jak hladina cukru stoupá a opět klesá a jestli je naše slinivka schopna vyplavovat inzulin v optimální míře. Jestliže nám byla zjištěna hladina krevního cukru po dvou hodinách od podání glukózy v rozmezí od 200 mg/dl a výše, je diagnóza potvrzena (Mehnert a Standl, 1994).

2.4.

AKUTNÍ KOMPLIKACE Tělo zdravého člověka si hladinu cukru reguluje samo, dle aktuální

potřeby. U diabetika se snažíme udržet hladinu cukru v krvi na optimální úrovni. Pokud je třeba, pomáhají zde léky nebo inzulin. Tím, že je dávkování nastaveno na konkrétní spotřebu, může v některých situacích dojít k nebezpečným kolapsům látkové výměny, a to jednak směrem nahoru (příliš mnoho cukru v krvi) – hyperglykémie a ketoacidóza, nebo směrem dolů (velký nedostatek cukru v krvi) – hypoglykémie (Mehnert a Standl, 1994; Lébl, Průhová a kol., 2005; Botterman a Koppelwieserová, 2008).

Hyperglykémie a ketoacidóza Botterman a Koppelwieserová (2008) uvádějí, že o hyperglykémii hovoříme v případě, kdy hladina krevního cukru je vyšší než 13,8 mmol/l. Pokud glykémie stoupá dál, může nastat diabetické kóma, v některých případech i smrt. Při hyperglykémii vznikají tzv. ketolátky, které okyselují krev a způsobují rozvoj ketoacidózy, pro kterou je charakteristický acetonový (jablečný) zápach z úst. Podle Bottermana a Koppelwieserové (2008) k hyperglykémii dochází v situaci, kdy tělo nemá k dispozici žádný inzulin, nebo se extrémně zvýšila jeho

15

spotřeba. Nejčastějšími příčinami jsou, chyba při výpočtu potřebného množství inzulinu, porucha inzulinového pera nebo pumpy, nějaké jídlo navíc, k němuž jsme zapomněli přidat také dávku inzulinu, horečka, záněty, zranění a operace. Typickými příznaky hyperglykémie jsou časté močení, dlouhodobá žízeň, slabost, únava, nevolnost, zvracení a silné bolesti žaludku, poruchy koncentrace, ospalost, ztráta vědomí. Přesné měření hladiny krevního cukru a bezchybná aplikace inzulinu je podle Bottermana a Koppelwieserové (2008) nejdůležitějším pomocníkem při předcházení hyperglykemickým stavům. Pokud máme pocit, že se blíží stav hyperglykémie, je nutné si co nejrychleji změřit hladinu krevního cukru. Při potvrzení podezření si musíme co nejdříve vstřiknout inzulin a pít hodně vody. V akutních případech je nezbytné zavolat lékaře. Do doby jeho příjezdu, pokud pacient může polykat, je vhodné mu podat nějakou tekutinu bez cukru. Při ztrátě vědomí pacienta uložíme do stabilizované polohy na boku (Botterman a Koppelwieserová, 2008).

Hypoglykémie Lébl, Průhová a kol. (2005) uvádějí, že hypoglykémie je situace, kdy hladina krevního cukru poklesne pod dolní hranici normálních hodnot, tedy pod 3,3 mmol/l., a která může vést až ke ztrátě vědomí. Příčiny vzniku hypoglykémie vidí v konzumaci malého množství sacharidů, v aplikaci příliš velkého množství inzulinu, nebo léků na snížení hladiny krevního cukru, v neobvyklém množství pohybu a nepřiměřeném množství alkoholu. Lébl, Průhová a kol. (2005) rozlišují dvě skupiny příznaků hypoglykémie: První skupina vzniká tak, že se naše tělo snaží hypoglykémii ubránit tím, že začne do krve vydávat velké množství hormonů dřeně nadledvin, hlavně adrenalinu. Ten způsobuje bušení srdce, zblednutí, pocení, třes rukou, neklid, pocit úzkosti. Tyto příznaky může člověk vnímat sám. Druhá skupina má původ přímo v mozku, který strádá nedostatkem glukózy. Do této skupiny příznaků patří zmatenost, spavost v nezvyklou dobu, poruchy vidění, špatně srozumitelná řeč, vrávoravá chůze, neobvyklé chování (bezdůvodný pláč nebo smích), špatná

16

spolupráce, odmítání pomoci a u někoho agresivita. Příznaky této skupiny člověk sám často vůbec nevnímá, ale pozorovat je mohou ostatní lidí. V případě vzniku akutních případů hypoglykémie Lébl, Průhová a kol. (2005) doporučují: Pro zvládnutí lehkých příznaků hypoglykémie (3-4 mmol/l) postačí sníst jednu až dvě výměnné jednotky obsahující škrob – např. chleba nebo rohlík. Při těžších příznacích hypoglykémie (3-2 mmol/l) je nutné vpravit do těla pohotový zdroj cukru, který se rychle vstřebá do krve – např. 1-2 tablety hroznového cukru, 3-4 kostky normálního cukru, sklenice ovocného džusu nebo kokakoly s cukrem. V případě těžké hypoglykémie s bezvědomím (pod 2 mmol/l) je nutné podat injekci glukagonu, a to buďto druhou osobou (někteří pacienti mohou mít pro tento případ glukagon doma), nebo lékařem. Jakmile pacient přijde k vědomí (zhruba do 10 minut), je potřeba podat 2 jednotky sacharidů, jelikož glukagon působí krátce. Pokud glukagon nepomůže, je nutná aplikace 40% glukózy do žíly v množství 30 – 60 mililitrů (záleží na věku), toto provádí lékař. Pokud nedojde k obnovení vědomí, musí následovat transport do nemocnice (Lébl, Průhová a kol., 2005).

2.5.

DOPROVODNÁ ONEMOCNĚNÍ Zvýšená hladina krevního cukru v průběhu několika let pozvolna a

zpočátku zcela nepozorovaně poškozuje cévy a nervy, čímž dochází ke vzniku nejrůznějších doprovodných onemocnění, mezi které podle Mehnerta a Standla (1994), Lébla a kol.(1998) a Bottermana a Koppelwieserové (2008) můžeme zařadit: •

onemocnění cév,

•

onemocnění nervů,

•

srdeční infarkt,

•

mozkovou mrtvici,

•

diabetické onemocnění ledvin,

•

onemocnění oční sítnice,

•

syndrom diabetické nohy,

•

poruchy erekce.

17

Je potřeba si uvědomit, že dříve diabetici neměli k dispozici téměř žádné informace, jak předcházet doprovodným onemocněním. Z tohoto důvodu je tak vysoké procento diabetiků, u nichž tyto komplikace vznikly. V dnešní době však víme nejen jak je léčit, ale i jak jim zabránit. Využití současných poznatků a možností je klíčem k životu s cukrovkou bez komplikací (Etzwiler a kol., 1994).

2.6.

PREVENCE DIABETU Botterman a Koppelwieserová (2008) vyzdvihují význam prevence před

samotnou léčbou. Prevence u diabetu je velice důležitá, protože diabetes se může vyvíjet dlouhá léta zcela nepozorovaně, bez jakýchkoliv poškození, a právě v začátcích

nemoci může dojít a dochází ke vzniku různých poruch. Cílená

prevence může zdravotní rizika snížit, nebo dokonce propuknutí cukrovky zabránit. Jako jedno z nejdůležitějších a nepostradatelných preventivních opatření, kterým může člověk své zdraví nebo průběh diabetu ovlivnit je dostatečná, vhodná a správně prováděná pohybová aktivita.

18

3.

POHYBOVÁ AKTIVITA PŘI DIABETES MELLITUS 2.

TYPU Pohybová aktivita nebo jakákoliv tělesná činnost je důležitá pro zdraví každého člověka. Pro prevenci proti cukrovce 2. typu a pro její léčení je dostatečné množství velmi důležité. Cvičení, sport a pohyb pomáhají snižovat hodnoty krevního cukru, nadváhu a zároveň zvyšují účinek inzulinu. Kromě toho všeho pohyb přináší uvolnění a uspokojení (Etzwiler a kol., 1994). Lébl, Průhová a kol. (2005) spatřují jediný rozdíl mezi diabetikem a člověkem bez diabetu pouze v tom, že diabetik musí o pohybu a sportu více přemýšlet, protože tělesný pohyb ovlivňuje glykémii.

3.1.

VÝZNAM POHYBOVÉ AKTIVITY Kyralová, Matoušová a kol. (1995) popisují využití pohybové aktivity

(funkční svalové zátěže) jako základní a obecně platný prostředek pro pozitivní ovlivnění cukrovky. Dále poukazují na to, že pouze určitá, kvalitativně a kvantitativně přesně stanovená a každému jedinci individuálně

doporučená

cvičení, mohou splnit požadovaný záměr.

Podle Syslové a kol. (2005) pohybová aktivita pro diabetiky: •

Zkvalitňuje a zlepšuje svalovou hmotu, která je zásobárnou svalového glykogenu.

•

Snižuje

výskyt

srdečně

cévních

komplikací,

zpomaluje

arterosklerózy, snižuje krevní tuky i krevní tlak. •

Je nejvhodnějším prostředkem k odstraňování napětí a stresu.

•

Přispívá k udržení optimální hmotnosti.

•

Zmírňuje pocit hladu.

•

Zlepšuje pohybové schopnosti.

•

Zvyšuje tělesnou zdatnost a výkonnost.

•

Zlepšuje citlivost na inzulin.

19

rozvoj

3.2.

ZÁSADY POHYBOVÉ AKTIVITY Pro osoby s diabetem 2. typu provádějící pohybovou aktivitu, by měly

platit určité zásady, kterými bychom se měli řídit. Podle Lébla, Průhové a kol. (2005) a Brože (2007) je nutné při pohybové aktivitě dodržovat zejména intenzitu a dobu trvání pohybu. Kyralová, Matoušová a kol. (1995) zdůrazňují kromě výše uvedených zásad ještě frekvenci a způsob provedení při pohybové aktivitě.

Intenzita Brož (2007) popisuje tři stupně intenzity zátěže: •

nízkou,

•

střední,

•

vysokou. Intenzitu zátěže můžeme odhadnout podle toho, jak se cítíme, ale pro vyšší

objektivitu je vhodnější ji určovat podle tepové frekvence (TF). Výpočet vychází z klidové tepové frekvence (TFklid), kterou měříme na zápěstí levé ruky ukazováčkem a prostředníčkem ruky pravé, nejlépe večer před usnutím, nebo ráno po probuzení v leže na posteli. Po nahmátnutí tepu spočítáme počet tepů za 30 sekund a vynásobíme jej dvěmi. Dalším důležitým údajem, je tzv. tepová rezerva, která je rozdílem mezi tepovou frekvencí klidovou a maximální. Maximální frekvenci (TFmax) v praxi určíme odečtením našeho věku od hodnoty 220 (TFmax= 220-věk). Je-li naše dosažená tepová frekvence nižší, než hodnota vypočtená podle vzorce TF= (TFmax – TFklid) x 0,5+TFklid, pak hodnotíme zátěž jako mírnou, je-li vyšší něž tato hodnota a zároveň nižší, než TF= (TFmax – TFklid) x 0,7+TFklid, hodnotíme ji jako střední. Vyšší hodnoty než TF= (TFmax – TFklid) x 0,7+TFklid, hodnotíme jako zátěž vysokou. Stupeň zátěže by měl být vždy konzultován s lékařem (Brož, 2007).

Frekvence Kyralová, Matoušová a kol. (1995) uvádí, že nejlépe pohybovou činnost denně, nejméně však 3krát týdně. Etzwiler a kol. (1994) doporučují cvičení 5 – 6krát týdně.

20

je provádět

Lopata a kol. (1977) uvádějí, že tělesná cvičení by se měla stát trvalou součástí každodenního programu diabetika, alespoň jednou, lépe však dvakrát denně. Syslová a kol. (2005) doporučuje cvičit denně základní gymnastiku, u pacientů s orgánovými změnami a atrofickými svaly doporučuje navíc 2krát týdně cvičení v hodinách zdravotní tělesné výchovy a 1krát týdně cvičení ve vodě.

Doba trvání a čas provádění Nepřetržitá zátěž by neměla trvat déle, než 45 minut. S pohybovou aktivitou by se nemělo začít dříve, než po 45 minutách od příjmu potravy. Při dlouhodobé sportovní aktivitě je nutný krátký odpočinek, při kterém se doplní živiny a tekutiny (Kyralová, Matoušová a kol., 1995). Etzwiler a kol. (1994) doporučují cvičení bez přestávky alespoň 20-30 minut. Podle Lopaty a kol (1977) by individuální každodenní gymnastika měla být prováděna v trvání 20-30 minut. Syslová a kol. (2005) uvádí alespoň 20 minut cvičení denně. Podle Lébla, Průhové a kol. (2005) je nejlepší takový pohyb, který trvá 20 – 30 minut a u kterého se nezadýcháváme. Více energie spotřebuje člověk právě při déletrvajícím pohybu s mírnější intenzitou, než při několikaminutovém, velmi intenzivním výkonu. Z výše uvedeného můžeme konstatovat, že jako nejoptimálnější se jeví cvičení prováděné denně po dobu asi 30 minut bez přestávky.

Způsob Podle Kyralové, Matoušové a kol. (1995) by měla být aktivace svalů postupná, po menších svalových skupinách, s rovnoměrným využitím celého svalového systému. Kvantita pohybového režimu, jak uvádí řada autorů (Lopata a kol., 1977; Kyralová, Matoušová a kol., 1995), by měla být závislá na věku, pohlaví, tělesné konstituci, zdatnosti, výkonnosti a zdravotním stavu. Z těchto důvodů je nutné pohybovou aktivitu stanovovat individuálně

21

3.3.

REAKCE ORGANISMU NA ZÁTĚŽ Podle Brože (2007) dochází při zvýšené fyzické aktivitě v těle k nárůstu:

•

spotřeby kyslíku,

•

spotřeby energie,

•

svalového zatížení,

•

nároků na očištění od zplodin zátěže.

Na výše uvedené požadavky náš organismus podle Brože (2007) odpovídá: •

zvýšením srdeční zátěže (tepová frekvence, tepový objem),

•

zvýšením dechové frekvence a dechového objemu,

•

ztrátami vody potem a dýcháním,

•

ztrátami iontů potem,

•

zvýšením koncentrace zplodin v organismu,

•

drobným mechanickým poškozením svalů a kůže,

•

snížením energetických zásob,

Zvýšením dechové frekvence dochází k rychlejšímu přísunu kyslíku do organismu a následné distribuci krví do tkání. Pomocí rychlejší cirkulace krve jsou rychleji odstraňovány zplodiny metabolismu z tkání. Fyzická zátěž klade zvýšené nároky nejen na kosterní svaly, ale i na srdce. A právě s ohledem na srdeční a cévní aparát je před zahájením pravidelné fyzické aktivity nutné lékařské vyšetření, nebo alespoň konzultace s ošetřujícím lékařem (Brož, 2007).

3.4.

DŮLEŽITÁ DOPORUČENÍ NEŽ ZAČNEME S POHYBEM Podle Mehnerta a Standla (1994) je důležité před tím, než začneme

provozovat pravidelnou pohybovou aktivitu: •

Vyžádat si souhlas lékaře (vždy, když je nám více jak 30 let, nebo máme cukrovku déle jak 10 let).

•

Volit takový cvičební program, v němž budou převládat cviky nám blízké a hodící se k našemu stylu života.

•

Pořídit si vhodné oblečení a alespoň jeden pár dobré sportovní obuvi.

•

Před během a po cvičení hodně pít (zabránit dehydrataci).

22

•

Začínat pomalu.

•

Cvičit v takovou denní dobu, která nám vyhovuje (ideální je cvičit pravidelně ve stejnou denní dobu).

•

Testovat hodnoty krevního cukru.

Brož, (2007) dále doporučuje: •

Nesportovat, je-li naše glykémie vyšší jak 14 mmol/l a jsou-li ketolátky v moči.

•

Zvážit sportování, je-li naše glykémie vyšší než 17 mmol/l, ale ketolátky v moči nejsou.

•

Nesportovat do 90 – 120 minut po podání inzulinu (hrozí zvýšené riziko hypoglykémie).

•

Kontrolovat si glykémii před sportem (někdy se vyplatí provést měření 30 minut před začátkem a přímo na začátku aktivity).

•

Provádět monitorování glykémie během cvičení (doporučeno je měření 1 krát za 60 minut, u méně zkušených pacientů a u nového nevyzkoušeného sportu 1krát za 30 minut).

•

Udržovat glykémii nad 5,5 mmol/l (v průběhu cvičení v rozmezí 6 – 12 mmol/l, pokud se glykémie blíží 5,5 mmol/l zvýšit příjem sacharidů).

•

Doplňovat energii (sacharidy) během fyzické aktivity trvá-li zátěž déle jak 30 minut nebo má-li vyšší intenzitu (20–70 g sacharidů za hodinu, např. procházka v terénu 20g/hod.; chůze v horském terénu 40–50 g/hod.; triatlon, cyklistika, fotbal apod. i více jak 70 g/hod.).

•

Mít k dispozici glukometr i zásobu sacharidů.

•

Vyhnout se dehydrataci (dodržovat pravidelný přísun tekutin, pít každých 15 minut).

•

Určit si optimální místo vpichu inzulinu podle prováděné pohybové aktivity.

•

Důkladně pečovat o své končetiny.

23

Clárková (2000) navíc považuje za podstatné: •

Cvičit vždy s někým, kdo ví, že jste diabetik a rozpozná příznaky hypoglykémie (ujistit se, že váš partner ví co dělat v případě záchvatu).

•

Po cvičení jíst více než normálně, protože cvičení má prodloužený účinek. Z výše uvedených doporučení je zřejmé, že zásadním cílem pro

provozování pohybové aktivity je naučit pacienty necvičit při hyperglykémii a při samotné pohybové aktivitě udržet hladinu glykémie v optimální výši a předejít tak jejímu poklesu (hypoglykémii), čehož lze podle Mehnerta a Standla, (1994); Lébla, Průhové a kol. (2005) i Brože (2007) dosáhnout, zvětšením množství jídla, snížením dávky inzulinu, nebo kombinací obou postupů současně. Brož (2007) také upozorňuje na skutečnost, že hypoglykémie se může objevit až 24 hodin po skončení fyzické zátěže. Mehnert a Standl (1994) uvádějí, že kterému opatření dáme přednost, závisí, mimo jiné, na tělesné váze. Často ovšem budeme muset využít kombinace obou postupů. Pacienti s nadváhou, kteří by měli zhubnout, by měli přednostně snížit dávku inzulinu nebo tablet. Pacienti s normální vahou by si měli přidat sacharidy navíc. Postup by měl být individuelně schválen a zkonzultován s lékařem.

3.5.

VÝBĚR POHYBOVÉ AKTIVITY Podle Mehnerta a Standla (1994) můžeme vykonávat každý sport, z

kterého máte radost a ke kterému nemá výhrady ošetřující lékař. Jak uvádí Lébl, Průhová a kol. (2005) pohyb by se měl stát především zdrojem potěšení. Při volbě sportu musíme pomýšlet na to, co nám přinese radost. Může to být např. míčová hra s kamarády a přáteli, putování přírodou za atraktivními cíli, aerobik, nebo třeba fyzicky náročná práce na chalupě. Nejde o to vychovat z člověka s diabetem špičkového sportovce, i když příklady ukazují, že i diabetik se může stát např. velmi úspěšným tenistou. Lébl, Průhová a kol. (2005) potvrzují, že výběr sportů je diabetem omezen jen nepodstatně, a pokud je omezen, tak jen z rizika plynoucího z nerozpoznané hypoglykémie. Tyto obavy jsou na místě u sportů, při nichž člověk ztrácí pevnou půdu pod nohama, jako např. parašutismus, horolezectví, potápění.

24

Jako nevhodné sportovní aktivity pro diabetika Kyralová, Matoušová a kol. (1995) uvádějí aktivity, u nichž dochází k velkému energetickému vyčerpání, se kterým se organismus člověka nedokáže vyrovnat. Jedná se hlavně o nepřiměřené posilování, nepřiměřený vytrvalostní trénink a sportovní činnosti s častým střídáním intenzity. Jako nevhodné uvádí i sporty jako např. zápas, box, judo, motorismus, vzpírání, u kterých vznik náhlé nevolnosti představuje zdravotní ohrožení. Zvýšenou opatrnost a zásadu dvou až tříčlenných skupin je třeba dodržovat u plavání, potápění, pěší i cyklo turistiky. Mezi nejčastěji doporučované pohybové aktivity, jak uvádí řada autorů (Mehnert a Standl, 1994; Lébl, Průhová a kol., 2005; Tvrzník a kol., 2006 a Botterman a Koppelwieserová, 2008), patří: •

chůze,

•

kondiční chůze,

•

nordic walking,

•

joging,

•

jízda na kole,

•

plavání,

•

běh na lyžích,

•

tanec,

•

gymnastická cvičení,

•

cvičení z oblasti zdravotní tělesné výchovy (ZTV).

Chůze Podle Horáka (2008) je chůze nejpřirozenější pohyb, do kterého můžeme své tělo uvést. Je to aerobní svalová aktivita podporující tvorbu HDL (dobrého) cholesterolu, čímž brání kornatění tepen. Chůze je nejlepší pro srdce, klouby a na hranici zadýchání při ní spálíme poměrně dost kalorií. Chůze šetří naše tělo před doskoky, které při špatné technice mohou nadměrně opotřebovávat zejména kolena, kyčle a kotníky. Jako nejvhodnější doporučuje při chůzi používat měkčí boty, které nám dovolí zapojit všechny svaly chodidla. Velký význam přikládá technice chůze, kdy je vhodné nejprve došlápnout na patu a postupně přenést těžiště ke špičce.

25

Svačina a Bretšnajderová (2008) uvádějí, že energetický výdej u jedince s hmotností okolo 80 kg, je při chůzi 1320 kJ za 1 hodinu.

Kondiční chůze Specifickým rysem kondiční chůze je podle Tvrzníka a kol. (2006) její vyšší intenzita. Ta je v porovnání s běžnou chůzí dána větším pohybovým rozsahem a vyšší frekvencí kroků. Větší pohybový rozsah se týká paží, které se dostávají výše před trup a delšího kroku. Oproti běžné chůzi dochází k zapojení většího množství svalů s vyšší intenzitou. Kondiční chůze vhodně stimuluje činnost kardiovaskulárního systému a spalování tuků a organismus si postupně zvyká na souvislé vytrvalostní zatížení a zlepšuje se jeho aerobní kondice. Svačina a Bretšnajderová (2008) uvádějí, že energetický výdej u jedince s hmotností okolo 80 kg, je při kondiční chůzi (6,5 km/h) 1800 kJ za 1 hodinu.

Nordic walking Týkalová (2006) popisuje nordic walking (severskou chůzi), jako nové moderní sportovní odvětví, které se bez výjimky hodí pro všechny lidi, kteří se chtějí pohybovat. Jedná se o pohybovou aktivitu, která vychází z kondiční chůze, s tím rozdílem, že je intenzivnější. Pro chůzi s holemi je důležité dbát na správný stereotyp chůze, který je založen na správném způsobu odvíjení chodidla od podložky při odrazu a jejich práci při došlapech a doskocích. Pro nordic walking se také vyrábí speciální obuv. Hole plní

podobnou funkci jako v běžeckém

lyžování a umožňují nám intenzivněji zapojit paže, ramena, zádové svaly, čímž dojde k odlehčení pohybového aparátu dolních končetin (oblast kolenního, kyčelního a hlezenního kloubu). Při optimální technice dochází k zapojení 90% všech svalů v těle a oproti chůzi bez holí je tak o 30-40% účinnější. Nordic walking zlepšuje srdeční činnost a výkon oběhového aparátu, rozvíjí aerobní vytrvalost, harmonizuje napětí svalstva v těle a zlepšuje celkovou koordinaci. Svačina a Bretšnajderová (2008) uvádějí, že energetický výdej u jedince s hmotností okolo 80 kg, je při kondiční chůzi (6,5 km/h) 2400 kJ za 1 hodinu.

26

Jogging Nízká intenzita a rovnoměrné tempo po delší dobu běhu jsou podle Tvrzníka a kol. (2006) základními rysy joggingu. Mezi cíle joggingu řadí upevnění zdraví, získání nebo udržení základní kondice a v redukci tělesné hmotnosti. Důraz je třeba klást na správnou a uvolněnou techniku běhu. Za vhodnou intenzitu (tempo) běhu považuje stav, kdy jsme bez problémů schopni komunikovat s ostatními běžci. Pro intenzivnější zapojení horní poloviny těla

a odlehčení kloubům,

bychom doporučili jogging s hůlkami. Svačina a Bretšnajderová (2008) uvádějí, že energetický výdej u jedince s hmotností okolo 80 kg, je při joggingu (8 km/h) 2580 kJ za 1 hodinu.

Jízda na kole Mezi největší přednost cyklistiky podle Tvrzníka a kol. (2006) patří fakt, že už jako mírně pokročilí jezdci jsme schopni v sedle kola vydržet poměrně hodně času a rozvíjet tak základní vytrvalost. Jelikož při jízdě na kole zapojujeme menší množství svalů než např. při joggingu, tak i tepová frekvence je o 10-15 tepů/min nižší. Cyklista dynamicky zapojuje pouze svaly dolních končetin. Vhodnou alternativou

v případě nepříznivého počasí pro zajištění plánované

sportovní aktivity je použití bicyklového trenažéru (rotopedu). Svačina a Bretšnajderová (2008) uvádějí, že energetický výdej u jedince s hmotností okolo 80 kg, je při jízdě na kole (16 km/h) 1800 kJ za 1 hodinu.

Plavání Plavání zatěžuje celé tělo a je velice šetrné k našim kloubům, které nejsou tolik zatěžovány, ale naopak je zlepšována jejich pohyblivost, hlavně rameních, kyčelních a hlezenních kloubů. Nabízí nám možnost posílit kardiovaskulární systém a zlepšit a udržet si dobrou celoživotní kondici. Tepová frekvence při plavání je až o 10 tepů/min nižší, než tepová frekvence při jiné pohybové aktivitě srovnatelné intenzity. Při plavání si nejenom dobře zacvičíme, ale protože voda má výborné masážní účinky, tak se i dobře uvolníme (Tvrzník a kol., 2006).

27

Svačina a Bretšnajderová (2008) uvádějí, že energetický výdej u jedince s hmotností okolo 80 kg, je při plavání (25 m/min) 1680 kJ za 1 hodinu.

Běh na lyžích Podle Tvrzníka a kol. (2006) je běh na lyžích ukázkovou aktivitou pro zimní období. Je poměrně bezpečný a není nijak složitý na naučení. Při běhu na lyžích dochází ke komplexnímu zatěžování celého těla s výrazným zapojením paží, ramen, hrudníku, břicha a zad na rozdíl od chůze, nebo joggingu. Pohyby jsou rytmické, bez nárazů, šetrné k našim kostem a kloubům. Tepová frekvence je o něco vyšší než při běhu. Z našich zkušeností můžeme doporučit lidem v oblastech, kde nejsou vhodné podmínky pro lyžování nahradit běh na lyžích tzv. Nordic skatingem. Jedná se o pohybovou aktivitu, která spojuje jízdu na kolečkových bruslích s hůlkami, jejímž nutným předpokladem je ovšem dobře zvládnutá technika, kterou minimalizujeme riziko úrazů způsobených pádem na minimum. Svačina a Bretšnajderová (2008) uvádějí, že energetický výdej u jedince s hmotností okolo 80 kg, je při běhu na lyžích 3300 kJ za 1 hodinu.

Tanec Tanec ve spojení s rytmickou výchovou rozvíjí tanečnost, tvůrčí pohybovou fantazii, kladnou sociální komunikaci a společenské chování. Po tělesné i duševní stránce nám tanec přináší radost, psychickou relaxaci a kladně ovlivňují rozvoj osobnosti. Při tanci můžeme velice snadno regulovat intenzitu zátěže. Tanec nám napomáhá při rozvoji nervosvalové koordinace, rychlosti a vytrvalosti. Je také vhodným prostředkem pro uklidnění a relaxaci (Hálková a kol., 2005).

Gymnastická cvičení Lopata a kol. (1977) uvádějí, že základem sportovního programu diabetika by se měla stát gymnastická cvičení s pevně stanovenou dobou v režimu dne, s cílem udržet a dále rozvíjet aktivní tělesnou hmotu. V zájmu skutečně všestranného působení na organismus, by měla být pravidelná gymnastika

28

doplňována v průběhu týdne některým z výše uvedených sportů nebo dalšími vhodnými sporty.

Cvičení z oblasti ZTV Zdravotní tělesná výchova je jednou z forem tělovýchovného procesu, která hlavně usiluje o zlepšování a upevňování zdraví zdravotně oslabených jedinců (Kyralová, Matoušová a kol., 1995). Úkolem zdravotní tělesné výchovy je zlepšování celkového zdravotního stavu, ale také odstranění negativních důsledků oslabení v oblasti fyzické a psychické. Snahou je získat cvičence pro pravidelné provádění pohybové aktivity, pomoci jim vytvářet vhodný pohybový režim se zřetelem na oslabení a vést k jeho dodržování. Jelikož diabetes je zpravidla provázen doprovodnými onemocněními a orgánovými změnami, tak ZTV by se měla stát pravidelnou součástí pohybových aktivit (Hálková a kol., 2005).

3.6.

SKLADBA CVIČEBNÍ JEDNOTKY ZTV Podle Hálkové a kol. (2005) je cvičební jednotka základní formou

zdravotní tělesné výchovy. Délka cvičební jednotky by měla být dlouhá 45-60 minut, vzácně může trvat 90 minut a odvíjí se od zdravotního stavu cvičenců a specifických podmínek prostředí. Cvičení by měl cvičenec absolvovat 1-3krát týdně. Cvičební jednotka se rozděluje na tři části. Na část úvodní, hlavní a závěrečnou. Hlavní část se skládá z části vyrovnávací (kompenzační) a části rozvíjející (kondiční) (Kyralová, Matoušová a kol., 1995; Hálková a kol., 2005). Cvičitel v úvodní části cvičební jednotky plní úkoly organizační, pedagogické a zdravotní. Vysvětluje cvičencům cíl a obsah celé cvičební jednotky. Poté následuje část rušná, kde úkolem cvičitele je připravit cvičence na další činnosti – zahřátí organismu. Zaměřuje se na přípravu svalů, kloubů, srdečně-cévního a dýchacího systému. Zahřátí je pozvolnější a zatížení volíme nižší. Využívá především cyklických činností jako např. chůze, různých variant kroků s doprovodnými pohyby paží, prokládané během, pohupy, poskoky, vhodné jsou také jednoduché taneční kreace (Hálková a kol., 2005).

29

Podle Bursové (2005) můžeme vyrovnávací, neboli kompenzační část cvičební

jednotky

charakterizovat,

jako

soubor

jednoduchých

cviků

v jednotlivých cvičebních polohách, které lze účelně modifikovat využitím různého náčiní a nářadí a kterými můžeme cíleně působit na jednotlivé složky pohybového systému a zlepšit tak jejich funkční parametry. V počátcích je obsahem vyrovnávacích cvičení vedený, pomalý pohyb, který umožňuje soustředit se na přesnost cvičebního účinku, a tím i na případnou korekci nepřesného pohybu. Teprve po upevnění správného pohybového stereotypu, který Bursová (2005) charakterizuje jako správné fyziologické zapojování jednotlivých svalových skupin do pohybových vzorců, můžeme zařazovat pohyby rychlé až švihové. Podle specifického zaměření a převládajícího fyziologického účinku rozdělujeme vyrovnávací cvičení na uvolňovací, protahovací a posilovací. Pro dosažení efektivního výsledku je nutné dodržovat posloupnost jednotlivých cvičení, kdy po důkladném uvolnění můžeme zařadit cvičení protahovací a teprve poté cvičení posilovací (Bursová, 2005). Uvolňovací cvičení je zacíleno na určitý kloub, nebo pohybový segment. Napomáhá k lepšímu prokrvení struktur, které jsou prokrveny slabě, nebo nejsou prokrveny vůbec. Při zlepšení prokrvení dochází i k prohřátí, což má pozitivní vliv na mechanické vlastnosti pojiv. Správný účinek mají pohyby prováděné všemi směry a to až do krajních poloh s vynaložením co nejmenšího svalového úsilí.

Rozsah

pohybu

musí

odpovídat

funkčním

možnostem

kloubu

(https://is.muni.cz/el/1451/jaro2008/bk023/index.qwarp). Bursová (2006) uvádí, že pomocí protahovacích cvičení ovlivňujeme délku svalů tónických, které mají tendenci ke zkrácení a svalů zkrácených. Při vlastním cvičení protahujeme konkrétní sval do krajní polohy a postupně zvyšujeme rozsah pohybu. Při protahování je důležité dodržovat následující zásady: •

Protahovat vždy, až po důkladném zahřátí a následném uvolnění svalových struktur.

•

Protahovat v teplé místnosti, v teplém a pohodlném oblečení.

•

Cvičení provádět pomalu s vyloučením rychlých přechodů.

30

•

Cvičení provádět ve stabilních polohách (v lehu, sedu).

•

Cvičení neprovádět proti bolesti.

•

Účinek cvičení podporovat optimálním dýcháním.

•

Při klasickém strečinku zařazovat v protahované poloze

individuální

dlouhé výdrže. •

Cvičit pravidelně.

•

Volit různé varianty.

•

V krajní poloze nikdy nehmitat. Alter (1999) doporučuje dvě až tři opakování každého cviku s výdrží

protažení po dobu 10 sekund, nebo jedno opakování každého cviku s výdrží 20-30 sekund. Efekt protahování zůstává zachován nejvýše po dobu 48 hodin, proto je nutné opakovat protahování nejméně každý druhý den. Jako velice vhodnou modifikaci protahování doporučuje Kurfürst (1993) metodu postizometrické reklaxace (PIR), která využívá postupu: napětí – volnění – protažení. Sval, který chceme protahovat, nejprve izometricky zatížíme – působíme proti odporu cca 10-15 sekund, následně pak na dobu 2-3 sekund uvolníme a poté opět protáhneme na dobu přibližně 10-15 sekund. Protáhnutí má trvat minimálně tak dlouho, jako trvalo napětí , může trvat i delší dobu. Cílem posilovacích cvičení je podle Kyralové, Matoušové a kol. (1995) zvýšit funkční zdatnost oslabených, či k oslabení náchylných svalů. Toho lze dosáhnout jen aktivní činností. Pozitivní účinek spočívá ve zvětšení síly a objemu oslabeného svalu. Také dochází ke zlepšení vytrvalosti a nitrosvalové koordinace, ale i spolupráce daného svalu s ostatními svaly. Pro posílení oslabených svalů jsou nejvhodnější dynamická pomalá cvičení. Posilovací cvičení bychom měly provádět 2-3krát týdně, ve 2-4 sériích po 10-20 opakováních na jeden cvik dle individuálních schopností jedince. Cviky pro jednotlivé svalové skupiny je třeba obměňovat (Kyralová, Matoušová a kol., 1995; Bursová, 2005). Již sám název „kondiční“ nám říká, co je úkolem této části cvičební jednotky. Začít s touto částí je možné po důkladném zahřátí, uvolnění a protažení svalstva. Zátěž statickou kombinujeme se zátěží dynamickou. Až 2/3 času můžeme věnovat posilovacím cvikům, velmi vhodná jsou cvičení s gumovými expandery nebo činkami do 2 kg. Zbývající třetinu času věnujeme

31

cvikům

obratnosti a rovnováhy, ale i jiným činnostem, které navodí sportovní vyžití. Tato část cvičební jednotky může být celá věnována rozvoji kardiovaskulárního a dýchacího systému formou vytrvalostních aktivit, které mohou být prováděny např. v bazénu, nebo v přírodě (Kyralová, Matoušová a kol., 1995). Závěrečná část je podle Kyralové, Matoušové a kol. (1995) zaměřena na odstranění nadměrného svalového napětí a psychického uvolnění. Zařazujeme do ní relaxační a dechová cvičení, kterými je vhodné doplňovat také cvičení v části vyrovnávací. Vhodné je také zařazení psychomotorických cvičení, která vedou k poznávání vlastního těla, okolního světa i k prožitkům z pohybových aktivit. K tomuto se používají jednoduché herní činnosti, činnosti s nářadím i náčiním, kontaktní prvky včetně různých relaxačních technik a pohybové muzikoterapie (Blahutková, 2003; Hálková a kol., 2005). Obsah cvičební jednotky je nutné přizpůsobovat druhu svalového oslabení, zdravotnímu stavu, biologickému věku, pohlaví, pohybovému rozvoji cvičenců a jejich předcházející pohybové průpravě, funkční zdatnosti a zájmu cvičenců. Cviky obsažené v každé cvičební jednotce je nutné opakovat při každém dalším cvičení, z důvodu vytvoření pohybového stereotypu. Opakováním a přiměřeným zvyšováním intenzity dochází ke zvýšení trénovanosti a rozvoji aktivní tělesné hmoty (Kyralová, Matoušová a kol., 1995).

3.7.

NÁVRH CVIČEBNÍ JEDNOTKY PRO DIABETIKY 2. TYPU

Věková kategorie: Cíl:

40-50 let, obézní.

Uvolnit nosné klouby. Protáhnout flexory kyčelního a kolenního kloubu. Zlepšit stereotyp dýchání. -

nácvik bráničního a dolního hrudního dýchání

-

nácvik plného jógového dechu

Zlepšit funkčnost kardiovaskulárního systému. Pomůcky: podložky pod tělo, švihadlo, overball Doba trvání: 45 - 50 minut

32

Úvodní (rušná) část ( 5-8 minut) Zahájení: - organizace cvičenců - seznámení s obsahem cvičební jednotky - zjištění subjektivních pocitů dotazem cvičitele Zahřátí organismu 1. Chůze okolo tělocvičny. Chyby: špatné držení těla, chybná technika chůze (na chyby upozorňuje cvičitel – okamžitá náprava) 2. Střídání rytmu chůze a délky kroku, chůze ve výponu a po patách, přísunného a přeměnného kroku na pokyn cvičitele. Chyby: vysoká intenzita provádění (snížení na pokyn cvičitele)

Hlavní část A. Část vyrovnávací ( 10-15 minut) Cvičení: 1. Základní poloha (dále je ZP): Leh, pokrčit připažmo, ruce položit na oblast břicha. Pohyb: V této poloze postupně vdechovat – břišní stěna se vyklenuje vzhůru, s výdechem klesá zpět. Ruce slouží ke kontrole pohybu. Obměna: S pomocí rukou vytvořit mírný tlak na břišní stěnu – vdechovat tak jemně proti odporu rukou a při výdechu si rukama pomáhat stlačovat břišní stěnu. Pokyny k provedení: Soustředit pozornost na rytmus dýchání. Počáteční nácvik provádět v poloze v lehu pokrčmo. Účel cvičení: Nácvik bráničního dýchání (obr.1). Chyby: Dýchání ústy, nedostatečný nádech a výdech, nedostatečné uvolnění.

Obr. 1 Nácvik bráničního dýchání

33

2. ZP: Leh pokrčmo mírně roznožný, chodidla na podložce rovnoběžně – připažit, dlaně vzhůru. Pohyb: Při výdechu podsadit pánev (kontrakcí břišního a hýžďového svalstva), bedra přitisknout k podložce – protáhnout paže v připažení – hlavu vytáhnout temenem ve směru podélné osy – upažením vzpažit. Uvolnit břišní stěnu – vdech. Při výdechu upažením připažit – uvolnit, vnímat uvolnění. Alternativa: Pro výraznější kontrolu podsazení pánve si pomůžeme podložením bederní části páteře téměř vyfouklým overballem. Pokyny k provedení: Vzpažování provádět při výdechu, aby byla lepší fixace pánve a její správné postavení. Účel cvičení: Uvolnit ramenní kloub a svalstvo pletence ramenního, uvolnit a protáhnout prsní svaly (obr.2). Chyby: Nedostatečná fixace pánve ve správné poloze (v podsazení) a prohýbání v bedrech, záklon hlavy v poslední fázi vzpažení.

Obr. 2 Uvolnění ramenního kloubu 3. ZP: Leh pokrčmo mírně roznožný, chodidla na podložce rovnoběžně – připažit. Pohyb: Při výdechu podsadit pánev, vytáhnout hlavu temenem vzhůru a provést její úklon vlevo – vdech. S výdechem úklon vpravo – vdech. Zpět do ZP – uvolnit, vnímat uvolnění. Obměna: Totéž provádět s otáčením hlavy vlevo a vpravo. Pokyny k provedení: Úklon hlavy provádět až po jejím protažení vzhůru, otáčení a úklony provádět v maximálním rozsahu v pomalém tempu.

34

Účel cvičení: Uvolnit krční páteř a protáhnout horní snopce trapézu (obr.3). Chyby: Hlava zapadlá mezi ramena, nesprávné držení trupu.

Obr. 3 Uvolnění krční páteře 4. ZP: Leh, pokrčit připažmo, dlaně položit ze stran na dolní část hrudníku. Pohyb: Stlačit hrudník při výdechu a vnímat jeho zužování, následně klást odpor při vdechu a uvědomit si jeho rozpínavost. Pokyny k provedení: Soustředit pozornost na rytmus dýchání. Pro lepší uvědomování si pocitů dechu, možno zaujmout polohu v lehu pokrčmo. Účel cvičení: Nácvik dolního hrudního dýchání (obr.4). Chyby: Dýchání ústy, nedostatečný nádech a výdech, nedostatečné uvolnění.

Obr. 4 Nácvik dolního hrudního dýchání 5. ZP: Leh na zádech. Pohyb: Při výdechu podsadit pánev, protáhnout páteř v podélné ose těla, lehce přitáhnout bradu ke kosti hrudní, rozložit ramena do stran, lopatky stáhnout směrem k hýždím, propnout a protáhnout dolní končetiny směrem od středu těla. S nádechem chodidla a nohy vtáčet dovnitř, s výdechem při výdechu je vytáčet se stažením hýždí. Uvolnit a vnímat odeznívající pocity v kyčelním kloubu. Pokyny k provedení: Vtáčení a vytáčení vnímat v kloubech kyčelních. Účel cvičení: Uvolnit klouby kyčelní (obr.5).

35

Chyby: Pohyb nevychází z kloubů kyčelních, chybné držení hrudníku, pánve a hlavy.

Obr. 5 Uvolnění kyčelního kloubu 6. ZP: Leh, pokrčit přednožmo. Pohyb: Hmitání bérci vzhůru a dolů střídnonož. Obměna: Kroužení bércem pravé nohy nejprve vpravo a poté vlevo. Totéž druhou nohou. Pokyny k provedení: Kroužení provádět v maximálním rozsahu. Účel cvičení: Uvolnit klouby kolení (obr.6). Chyby: Chybné podsazení pánve.

Obr. 6 Uvolnění kolenního kloubu 7. ZP: Leh na zádech. Pohyb: První fáze pohybu je shodná s předchozím cvikem. S nádechem propnout špičky, s výdechem přitáhnout. Uvolnit a vnímat odeznívající pocity v hlezenním kloubu Pokyny k provedení: Přitažení a odtažení provádět v pomalém tempu. Vnímat pocit napětí a předcházet tak eventuální křeči. Účel cvičení: Uvolnit klouby hlezenní, protáhnout lýtkové svaly, aktivovat svaly plosky nohy (obr.7). Chyby: Chybné držení hrudníku, pánve.

36

Obr. 7 Uvolnění hlezenního kloubu 8. ZP: Leh pokrčmo pravou – uchopit švihadlo na koncích ve skrčení připažmo, švihadlo dostatečně dlouhé, aby nadloktí bylo na zemi a předloktí svisle vzhůru – opřít chodidlo levé nohy o švihadlo. Pohyb: Při výdechu stáhnout hýžďové a břišní svaly, fixovat pánev v podsazení a postupně přednožovat levou do pocitu tahu ve flexorech kolenního kloubu. Při vnímání tahu pohyb zastavit – výdrž. Při každém dalším výdechu vědomě uvolňovat protahované svaly, čímž se zvětší rozsah pohybu a zkrácené svaly se protáhnout do fyziologické délky. Totéž druhou nohou. Alternativa: Pomocí metody postizometrické relaxace (dále jen PIR). V přednožení zatlačit chodidlo do švihadla se snahou o přinožení, švihadlo klade odpor – výdrž, v poslední fázi vdech. Povolit odpor a s výdechem mírně přitáhnout nohu k hrudníku – výdrž. Účel cvičení: Protažení flexorů kolenního kloubu (obr.8). Chyby: Pokrčení kolena u přednožené nohy, vytočení chodidla v přednožení, nedostatečně fixovaná pánev v podsazení, záklon hlavy při přednožení.

Obr. 8 Protažení flexorů kolenního kloubu

37

9. ZP: Leh na pravém boku – hlavu položit na vzpaženou pravou paži – skrčit zánožmo levou – uchopit levou rukou nárt skrčené nohy. Pohyb: Při výdechu podsadit pánev a přitahovat patu k hýždím do pocitu tahu. Při vnímání tahu pohyb zastavit – výdrž. Při každém dalším výdechu vědomě uvolňovat protahovaný sval. Totéž druhou nohou. Alternativa: Pomocí metody PIR. Snaha o napnutí skrčené nohy, paže klade odpor – výdrž., v poslední fázi vdech. Při výdechu uvolnit a přitáhnout patu k hýždi – výdrž. Účel cvičení: Protažení flexorů kyčelního kloubu (obr.9). Chyby: Nedostatečná fixace pánve, velké prohnutí v bedrech, nadzvednutí skrčené nohy s vytočením kolena.

Obr. 9 Protažení flexorů kyčelního kloubu 10. ZP: Vzpor klečmo. Pohyb: S vdechem postupně prohnout v bedrech, v dolní a horní části hrudníku, prohnutí ukončit záklonem hlavy. S výdechem podsadit pánev kontrakcí břišních a hýžďových svalů a pokračovat vyhrbením v dolní a horní části hrudníku, polohu dokončit předklonem hlavy. V závěru výdechu je potřeba si uvědomit zatažení ramen a kontrakci břišních svalů. Pokyny k provedení: Soustředit pozornost na rytmus dýchání a prociťovat průběh dechové vlny. Účel cvičení: Nácvik plného jógového dechu (obr.10). Chyby: Napětí svalů rukou, obličeje, a krku.

Obr. 10 Nácvik plného jógového dechu

38

B. Část rozvíjející (kondiční) ( 15-20 minut) Vytrvalostní cvičení -

jízda na spininngových kolech,

-

určení maximální tepové frekvence výpočtem 220 – věk,

-

jízda je prováděna na úrovni 50-70% TF max.,

-

posuzování objektivních i subjektivních známek únavy cvičitelem, včetně tepové frekvence jednotlivých cvičenců na digitálním měřiči, který je součástí každého kola,

-

posledních 5 minut dojezd v pásmu 50% TF max.

Závěrečná část (3-5 minut) Relaxace 1. ZP: Leh – předpažit a přednožit. Pohyb: Vytřásání svalstva horních a dolních končetin. Při výdechu končetiny uvolnit. V lehu vnímat uvolnění celého těla.

2. ZP: Leh. Pohyb: Soustředit pozornost na celé tělo, které leží na podložce, je těžké, teplé, uvolněné. Zahýbat několikrát volně hlavou vlevo, vpravo a nechat ji uvolněně ležet tak, jak je nám to příjemné. Soustředit svoji pozornost na pravou

dolní končetinu a postupně uvolňovat prsty, chodidlo, nárt,

kotníky, lýtko, koleno, stehno, kyčelní kloub a vnímat pocit tepla, tíhy a uvolněnosti. Ponechat ji v její tíži a postupně soustředit pozornost na levou dolní končetinu, pravou a levou horní končetinu, nakonec si uvědomit svoji pánev, hýžďové svalstvo, bederní páteř, břicho, hrudník, záda, lopatky, ramena, krk a hlavu. Na závěr si znovu uvědomit hluboké uvolnění celého těla, poddat se celkové tíži uvolněného těla a mysli. Pokyny k provedení: Pocit uvolnění můžeme zvýšit zavřením očí, relaxační hudbou, vhodným oblečením, nerušeným prostředím (bez hluku). Není vhodné relaxovat s plným žaludkem.

39

3. ZP: Leh – vzpažit Pohyb: Nejdříve protáhnout pravou část těla, vytažením horní a dolní končetiny, poté levou část těla. Účel cvičení: Aktivace těla (obr.11).

Obr. 11 Aktivace těla Ukončení Beseda v kruhu o každodenní gymnastice nohou s ukázkou cviků.

ZP: vzpřímený sed na židli nebo třeba fitballu -

skrčit a zase napnout prsty na nohou

-

střídavý stoj na patách a špičkách

-

nadzvednout dolní končetiny (dále jen DK) a kroužit chodidly směrem ven

-

stoj na špičkách a paty krouží směrem ven

-

zvednout koleno, natáhnout DK a napnout chodidlo, DK ohnout v koleni, chodidlo zpět na zem

-

zvednout nataženou DK, přitáhnout špičku nohy, patu na zem

-

totéž jako předchozí cvičení, ale oběma nohama

-

držet obě natažené DK ve vzduchu, chodidla v kotníku ohýbat a natahovat (možno po jedné noze)

-

zvednout nataženou DK, kroužit chodidlem v kotníku na obě strany

-

uchopit oběma chodidly do prstů noviny, zmačkat je, poté vyhladit a nakonec roztrhat

-

otáčet stránku novin na druhou stranu

40

ZÁVĚR Diabetes mellitus patří v dnešní době k nejčastějším metabolickým onemocněním, které postihuje milióny lidí všech věkových kategorií a významně zkracuje jejich život. Zatím diabetes bohužel neumíme vyléčit, avšak neustále probíhající výzkumy ve světě a také u nás v České republice nás k možnosti úspěšné léčby neustále přibližují. Tato skutečnost neznamená pro nemocné, že by se své nemoci nemuseli věnovat, ale právě naopak je musí podnítit a my je musíme důslednou edukační činností podpořit k aktivní a odpovědné spolupráci při sledování a kompenzaci diabetu. Nemocní se svou nemoc musejí naučit ovládat, rozumět ji. Pokud se jim to podaří, tak mohou vykonávat téměř jakékoli povolání, mohou mít vlastní rodinu, můžou sportovat, cestovat. Hlavně si, ale co nejdéle uchovají své zdraví a tím si vytvoří dobré předpoklady pro využití budoucích vymožeností v léčbě tohoto zákeřného onemocnění. V této práci se můžeme seznámit s problematikou onemocnění diabetes mellitu 2. typu, ale hlavně nám podává důležité informace o významu pohybové aktivity a o možnostech a zásadách jejího správného provádění. Upozorňuje na to, že nás sice nemoci nezbaví, ale pomáhá nám ji velmi dobře zvládnout a současně snižuje další zdravotní rizika s touto nemocí související. Tato práce chce přispět k posílení kontaktu mezi lékařem a pacientem a pomoci tak pacientovi podílet se pomocí pohybové aktivity na léčbě. Při získávání materiálů k této práci jsem zjistil, že možnosti diabetika informovat se blíže o své nemoci jsou značné. Vychází časopis „Dia život“, je napsáno poměrně velké množství literatury a v neposlední řadě funguje také několik kvalitních internetových portálů. Ovšem většina nemocných se spoléhá právě na léčbu pomocí léků, nebo inzulinu a nic víc nejsou ochotni sami pro sebe udělat. Zjistit informovanost diabetiků o své nemoci, množství a způsob provádění pohybové aktivity mne velice zajímá a proto by se mohlo stát předmětem dalšího zkoumání.

41

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 1.

ALTER, M. Strečink 311 protahovacích cviků pro 41 sportů. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. 168 s. ISBN 80-7169-763-X

2.

BLAHUTKOVÁ, M. Psychomotorika. 1. vyd. Brno: MU, 2003. 92 s. ISBN 80-210-3067-4

3.

BOTTERMAN, P., KOPPELWIESEROVÁ, M. Můj problém cukrovka. 1. vyd. Praha: Olympia, 2008. 168 s. ISBN 978-80-7376-090-8

4.

BROŽ, J. Sportování s inzulínem. 1. vyd. Praha: Sauvitalia s.r.o., 2007. 46 s. ISBN 978-80-254-0210-8

5.

BURSOVÁ, M. Kompenzační cvičení.1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2005. 196 s. ISBN 80-247-0948-1

6.

CLARKOVÁ, N. Sportovní výživa. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2000. 272 s. ISBN 80-247-9047-5

7.

ETZWILER, D. a kol. Příručka pro diabetiky. Jak dobře žít s cukrovkou. 1. vyd. Ostrava: Sfinga, 1994. 337 s. ISBN 80-85491-72-9

8.

HÁLKOVÁ, V. a kol. Zdravotní tělesná výchova.Speciální učební text. II. část. 4. vyd. Praha: ČASPV, 2005. 120 s. ISBN 80-86586-15-4

9.

HORÁK, D. Nedoceněná chůze. In RUN the world magazíne, 2008, roč. 3., č. 3. s. 60-63. ISSN 1802-0615

10.

KYRALOVÁ, M., MATOUŠOVÁ, M.a kol. Zdravotní tělesná výchova II. část. Praha: Onyx, 1995. 175 s. ISBN 80-85228-24-6

11.

KUBÁT, K. a kol. Jak se vyhnout cukrovce. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2001. 112 s. ISBN 80-247-0059-X

12.

KURFÜRST, Z. Protahování a akrobacie v bojových sportech1. díl Strečing. 1. vyd. Adamov: Temple, 1993. 71 s. ISBN 80-901295-7-9

42

13.

LÉBL, J. a kol. Abeceda diabetu. 1. vyd. Praha: Maxdorf, 1998. 164 s. ISBN 80-85800-86-1

14.

LÉBL, J., PRŮHOVÁ, Š a kol. Abeceda diabetu – příručka pro děti, mladé dospělé a jejich rodiče. 2. vyd. Praha: Maxdorf, 2005. 183 s. ISBN 80-7345-022-4

15.

LOPATA, L. a kol. Při diabetu cvičte denně. 2. př. vyd. Praha: Olympia, 1977. 112 s.

16.

MEHNERT, H., STANDL, E. Rukověť pro diabetiky. 1. vyd. Praha: Erika, s.r.o., 1994, 265s. ISBN 80-85612-47-5

17.

SVAČINA, Š., BRETŠNAJDROVÁ, A. Cukrovka a obezita. 1. vyd. Praha: Maxdorf, 2003. 243 s. ISBN 80-85912-58-9

18.

SVAČINA, Š., BRETŠNAJDROVÁ, A. Jak na obezitu a její komplikace. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. 144 s. ISBN 978-80-247-2395-2

19.

SYSLOVÁ, V. a kol. Zdravotní tělesná výchova.Speciální učební text. I. část. 2. upr. vyd. Praha: ČASPV, 2005. 105 s. ISBN 80-86586-15-4

20.

TVRZNÍK, A. a kol. Běhání od joggingu po maratón. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2006. 248 s. ISBN 80-247-1220-2

21.

TÝKALOVÁ, J. Nordic walking. RUN the world magazíne, 2006, roč. 1., č. 1. s. 68-69. ISSN 1802-0615

Internetové zdroje 1.

https://is.muni.cz/el/1451/jaro2008/bk023/index.qwarp

43

RESUMÉ Tato bakalářská práce se zabývá významnou a nezastupitelnou úlohou pohybové aktivity při léčbě diabetes mellitus 2. typu. Jedná se o teoreticky zaměřenou práci, jejímž hlavním cílem je na základě studia odborné literatury podat ucelenou informaci o této nemoci. Výsledkem je text obsahující základní informace o onemocnění diabetes mellitus. Podrobněji je popsán diabetes mellitus 2. typu včetně možností a zásad provádění pohybové aktivity. Součástí je vlastní návrh cvičební jednotky. Po přečtení této práce by lidé s diabetem měli porozumět této nemoci a měli by být schopni uvědomit si možnosti a význam spolupráce při prevenci a léčbě nemoci.

RESUMÉ The bachelor thesis deals with a significant and irreplaceable role of motional activity for treatment of Type 2 Diabetes mellitus disease. It is a case of theoretically aimed work whose main goal is to handle a consistent information about this disease on the basis of professional literature study. The text containing basic information about Diabetes Mellitus ailment is the result of it. The Type 2 Diabetes Mellitus disease is described in more details with the inclusive of possibilities and principles to practice motional activities. Own training lesson design is a part of this work. People with diabetes should make sense of this disease after reading this work and they should be able to realize possibilities and the importance of cooperation in prevention and cure disease.

44