Rybníkářství jako součást kulturního dědictví České republiky Text: Bořivoj Šarapatka a Renata Pavelková Chmelová
Rybníky představují dědictví předků významně utvářející krajinný ráz. Některé rybniční soustavy spolu s okolní krajinou a její architekturou splňují i přísná kritéria pro zařazení na Seznam světového kulturního dědictví. Příkladem může být Lednicko-valtický areál nebo rozsáhlé rybniční soustavy v rovinaté krajině Třeboňska. I bez zařazení na jakýkoli seznam je neoddiskutovatelné, že krajina s rybníky přispívá v duchu Evropské úmluvy o krajině k upevnění místních kultur, je základní součástí přírodního a kulturního dědictví a přispívá i k upevnění identity. Na rybníky v krajině se můžeme podívat z různých hledisek. Z ekologického pohledu lze ocenit jejich roli v územních systémech ekologické stability, z hydrologického pak tvoří významné retenční prostory, jejich značný význam můžeme popsat z klimatologického pohledu atd. V krajině jsou fenoménem odrážejícím vrcholně středověkou a raně novověkou činnost člověka. Představují i určité symboly moci, neboť jejich výstavba byla spojená především se šlechtickými rody nebo s církevními řády. Důležitá je jejich fenomenologická stránka, neboť vyvolávají v člověku množství emocí a mají významný podíl na vytváření genia loci konkrétní krajiny.
Rybníky mají v krajině vedle řady dalších funkcí i funkci estetickou (Chlumské rybníky). Foto: Jan Ševčík
Rozvoj budování rybníků O původu rybníků na našem území je více názorových proudů, kdy asi ten nejpravděpodobnější hovoří o souvislostech s klášterní kolonizací.
CHR ÁNÍME PŘÍRODU
První zmínky o rybnících jsou staré zhruba tisíc let, vzpomenout můžeme údaj z dodatků Kosmovy kroniky nebo název osady Rybníček u Prahy z konce prvního tisíciletí. První rybníky byly úzce spjaty s lidskými
– 48 –
sídly a byly stavebně značně jednoduché. V podstatě šlo o vybudování zemních hrází na drobných vodních tocích. Ekonomický potenciál rybníků byl objeven ve 14. století, kdy se tato vodní díla začínala osazovat kapry, a opět máme k dispozici více teorií domestikace tohoto druhu. Podle jedné bychom se dostali až k římskému osídlení okolí Dunaje a k následnému rozvoji v klášterech, podle druhé pak do 12. století k Burgundům. Bez ohledu na to, která teorie je pravdivá, bylo v každém případě zavedení umělého chovu kapra velmi významným rybářským objevem. Stejně významná byla stavba rybníků pro jejich chov. Rybníky plnily i řadu dalších funkcí, z nichž můžeme zmínit funkce fortifikační či vodárenské.
Značný rozvoj rybníkářství byl u nás od poloviny 15. do konce 16. století, kdy se šlechta snažila ekonomicky využít nově získanou půdu, a rybníky se staly z dlouhodobého pohledu výnosnou investicí. Vzpomenout můžeme rody a církevní představitele, kteří na svých statcích tato díla budovali. Jednalo se např. o Pernštejny, Rožmberky, Vratislavy z Mitrovic nebo o olomoucké biskupy Stanislava I. Thurza a Jana Dubraviuse. Postupně přestávaly být rybníky pouze záležitostí šlechty, ale zřizovaly se i u měst či vesnic. Podle odhadů se během této zlaté éry rybníkářství na našem území budovalo v průměru 500 rybníků ročně. Výstavba rybníků je neodmyslitelně spjatá s rybníkáři. Mezi nejslavnější patří známá jména, jako je Štěpánek
– 49 –
Zlatou éru rozvoje rybníkářství a chovu kapra můžeme datovat do 15. a 16. století. Úpadek rybníkářství a omezení konzumace ryb o dvě století později pociťujeme ve spotřebě rybího masa i v současné době (výlov rybníka Bezdrev). Foto: Jiří Bohdal
Netolický, Mikuláš Ruthart z Malešova či Jakub Krčín z Jelčan.
Úpadek rybníkářství v České republice
Hráze řady zaniklých rybníků jsou v krajině zřetelné dodnes a bývají mnohdy využívány jako komunikace nebo cyklostezky (Litovelské Pomoraví, Olomoucký kraj). Foto: Bořivoj Šarapatka
Zhruba stejně rychle, jak byly rybníky zakládány, docházelo po dvou stoletích k jejich rozsáhlému rušení. Problémem byla již od konce 16. století postupná ztráta rentability a velkostatky začaly uvolněný prostor využívat k produkci komodit uplatnitelných i za hranicemi. Významným vlivem byl pokles obliby rybího masa a stagnující ceny kapra ve srovnání s jinými produkty. Rybníkářství se tak stávalo ekonomicky neudržitelné a od druhé poloviny 18. století docházelo k jeho významnému omezování. Podílela se na tom řada faktorů, kdy vedle známých inovací v zemědělství
a pěstování nových plodin šlo i o osvícenecké reformy, kdy např. patent o zrušení nevolnictví vyvolal hlad po půdě nebo naopak rušením církevních řádů a klášterů se snížilo odbytiště ryb jako postních jídel. Vliv měly i technické inovace v hospodářství, špatný technický stav rybníků atd. Stejně jako při zakládání rybníků, tak i při jejich likvidaci můžeme zaregistrovat i určitou „masovost“, kdy rybníky byly nejdříve symbolem ekonomického pokroku a technické vyspělosti, a o dvě století později se staly symbolem jistého zpátečnictví.
Současný stav rybníkářství V současnosti se na území ČR nachází zhruba 22–24 tisíc malých vodních nádrží, což je jen asi třetina z odhadovaného počtu z počátku
– 50 –
17. století. Určení polohy a výměry zaniklých rybníků není jednoduché, ale může přispět nejenom k detailnějšímu poznání podoby historické krajiny, ale i jako podklad pro jejich případnou obnovu nebo pro revitalizační či protipovodňová opatření. Literatura uvádí pouze přibližné údaje o rozsahu rybničních soustav ve zlaté éře rybníkářství, a to kolem 180 tisíc ha, přičemž současná výměra všech malých vodních nádrží je odhadována na zhruba 50 tisíc ha. První oficiální soupis rybníků, který byl zhotoven pouze pro území Čech v roce 1786, udává 20 796 rybníků. Jejich přesné umístění a výměry však byly nepřesné. I když se nabízí v současné době více přístupů k mapování zaniklých rybníků, jediným reálným vodítkem zůstávají stará mapování. K tomuto účelu se nabízejí dvě historická mapování Českých zemí, a to I. vojenské mapování (1764–1768), II. vojenské mapování (1836–1852),
a dále podrobné mapy stabilního katastru (1824–1843). I. vojenské mapování nebylo podloženo přesným geodetickým základem. Výsledkem je sice unikátní obraz krajiny, ovšem značně zkreslený a kartograficky nepřesný. Oproti tomu II. vojenské mapování je vytvořené z podrobných katastrálních map a nepřesnost je tedy ve srovnání s I. mapováním eliminována. Na druhou stranu vzniklo II. vojenské mapování 50 let po I., tedy po první vlně rušení rybníků a na mapách jich tak nalezneme daleko menší počet. Nejvyšší dostupnou přesnost identifikace a lokalizace historických rybníků poskytují mapy stabilního katastru. Tyto rastry jsou sice kvalitní, barevné, přehledné, avšak nejsou k dispozici pro celé území státu a ani nejsou ortorektifikovány. V našem výzkumu jsme využili pro potřeby vytvoření mapové vrstvy a databáze zaniklých rybníků pro celou ČR soubor map II. vojenského
– 51 –
Přehled historických rybníků s rozlohou větší než 0,5 ha a lokalizace zaniklých rybníků. Zdroj: vlastní výzkum
CHR ÁNÍME PŘÍRODU
mapování. Na předcházejícím obrázku je prezentována výsledná mapa vyjadřující počet historických rybníků z II. vojenského mapování s rozlohou větší než 0,5 ha a současně zobrazuje i jejich lokalizaci. Na území České republiky jsme při řešení popisovaného problému zakreslili a doplnili o dostupné údaje 33 713 historických vodních ploch, z nichž 10 952 je rybníků větších než 0,5 ha s celkovou plochou 59 643 ha. Na mapách jsou dále identifikována jezera. Pozornost byla věnována i objektům menším než 0,5 ha, kterých bylo zakresleno 22 649 s celkovou plochou 3 435 ha. Při prostorové analýze bylo zjištěno, že zaniklo 3 479 vodních ploch větších než 0,5 ha, z čehož bylo 3 416 rybníků. Při analýze současného využití těchto ploch je zřejmé, že z cca 68 % jsou plochy zaniklých rybníků využívány jako zemědělská půda, z 19 % jako lesní plochy a zbylých cca 13 % tvoří ostatní plochy. Ze zpracované databáze je dále možné získat řadu cenných informací o lokalitách zaniklých rybníků a tyto využít při plánovacích a rozhodovacích procesech.
Závěr Text příspěvku poukazuje jednak na význam a důležitost rybníků v krajině a vytvořená mapa a databáze upozorňují na značný počet zaniklých rybníků, které byly v krajině ještě v polovině 19. století. Ne na všech plochách je současné využití optimální a v období, kdy se zabý váme problematikou jak povodní, tak sucha, je vhodné se zamyslet i nad možnou změnou využití některých z těchto lokalit v rámci CHR ÁNÍME PŘÍRODU
revitalizačních a protipovodňových opatření nebo i v rámci vlastního zemědělského hospodaření. U všech možných návrhů změn bude vždy nutné respektovat přírodní podmínky a zvažovat i další, např. socioekonomická kritéria. V každém případě bychom však měli mít v duchu Evropské úmluvy o krajině na paměti ochranu krajinného prostoru z pohledu zachování jeho význačných a charakteristických rysů daných zděděnou hodnotou, jež vychází z přírodních podmínek a z lidské činnosti. V této definici můžeme jasně vidět i rybniční díla v české krajině, která si zaslouží naši pozornost. Příspěvek byl zpracován v rámci projektů OPVK Důsledky a rizika nedodržování Evropské úmluvy o krajině, reg. č. CZ.1.07/2.4.00/17.0020 a NAZV MZe čR QJ1220233. Poděkování patří všem spolupracovníkům z řešitelských organizací. Literatura � Andreska J. Lesk a sláva českého rybářství. Nuga Pacov, 1997. � Frajer J. Rekonstrukce historické krajiny Čáslavska s důrazem na vodní hospodářství. Dizertační práce Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity, 2013: 230 s. + přílohy. � Pavelková Chmelová R, Šarapatka B, Frajer J, a kol. Databáze zaniklých rybníků v ČR a jejich současné využití. Acta Environmentalica Universitatis Comenianae (Bratislava) 21/2, 2013: s. 87–98. � Pavelková Chmelová R, Pavka P, Šarapatka B, a kol. Současný stav historických rybníků na území České republiky. Certifikovaná mapa, Univerzita Palackého v Olomouci, 2013.
– 52 –
