Titulní list Stifterova rukopisu z roku 1880. (obr 1)
Titulní list prvního tištěného vydání z Tábora. (obr 2)
První knížka o dějinách Křince. Antonín Stifter: Křinec, historicko topografický náčrtek .
Autor křinecký lékárník Antonín Stifter (1855 – 1910) ji vydal v roce 1880. 1
ÚVOD.
V úvodu k této Stifterově práci se budeme zabývat technickými údaji a názor na toto dílo nechť si každý čtenář udělá sám podle svých zkušeností. Nedostupnost tištěného provedení knížky určila i výchozí podklad pro přepis textu. V Křinci nebyl žádný výtisk nalezen. Nejblíže je uloženo jedno provedení v Polabském muzeu v Poděbradech. Jedná se o knížku, kterou Antonín Stifter věnoval svému kolegovi Janu Hellichovi, lékárníku v Poděbradech. Další výtisk byl uložen v Universitní knihovně v Praze. Za uvedených okolností byl použit rukopis této práce, který je umístěn v soukromé sbírce v Křinci (rodina bývalého kronikáře Lubomíra Roštejnského). Roštejnský bydlel v sousedství Stifterovy lékárny. Když byla v roce 1936 likvidována pozůstalost po Marii Stifterové, zachránil Lubomír Roštejnský některé původní památky a mezi nimi i rukopis knížky. Dlouho trvala představa, že knížka vyšla jen jednou, vlastním nákladem autora v roce 1880 v Táboře. Volba tiskárny ve vzdáleném městě může vyvolat údiv. Existují však pro uvedenou volbu hned dvě vysvětlení. Zprostředkování této služby mohl Stifter dosáhnout i prostřednictvím profesora Augusta Sedláčka. Blíže pravdě bude druhá možnost, která vychází z křineckého prostředí. Stačí si povšimnout jména tiskaře - Jan Nedvídek. Spokojme se zjištěním, že patřil do příbuzenstva křineckého hostinského Karla Nedvídka. Se jménem Jana Nedvídka se setkáváme v době doznívajících revolučních událostí roku 1848. Jako mladý praktikant pracoval v Praze u expedienta "Občanských novin" Emanuela Arnolda (1800-1869). Tento pán snese označení revolucionáře - profesionála. Jan Nedvídek mu sloužil jako kurýr a byl zatčen, odsouzen a na několik let uvězněn. Po propuštění se stal tiskařem. Křinecký hostinský mohl Stifterovi zprostředkovat vytištění jeho knížky v Táboře za přijatelnou cenu. Rukopis se zachoval ještě v jednom provedení. Stifter v roce 1880 založil také "Pamětní knihu městečka Křince" a prvním zápisem byl opis jeho práce vydané knižně : "Křinec historicko-topografický náčrtek". Úvod k pamětní knize je datován dnem 4. června 1880 a tak text mohl proti knížce doznat drobných změn nebo doplňků. Není pro nás důležité zaznamenat odlišnosti, když je nesporné, že zdroj informací byl jen jeden. Ve 20. století došlo ještě nejméně jednou k vydání původní práce křineckého lékárníka tiskem. V roce 1987 zaslal do Křince neúplný exemplář dalšího vydání knížky pan Václav Sobota, učitel a kronikář z Dymokur. Má formu knížky a má jiný formát proti vydání z roku 1880 (146 x 220 mm ). U předaného výtisku však chybí základní díly knihy : přední a zadní 2
deska, titulní strana i vydavatelské záznamy. Torzo knížky začíná předmluvou a končí posledním listem části nazvané "Listiny". Obsahuje strany č. 3 až 39. Text souhlasí s původní Stifterovou prací z roku 1880. K částečnému časovému zařazení tohoto dalšího vydání může sloužit pouze razítko na posledním listu : "Dělnická těl. jednota v Křinci". Tato organizace byla založena v roce 1920. Období první československé republiky bylo příhodnou dobou pro obnovené vydání publikace. Křinečtí občané měli příznivý poměr k místní historii a památka Antonína Stiftera byla stále živá. V ústraní tu žila vdova Marie Stifterová, která věnovala muzejní sbírky obci. K jejich fyzickému předání došlo v roce 1930. Součástí tohoto aktu mohlo být i obnovené vydání knížky, i když nemáme pro tuto domněnku zatím žádný doklad. Stifterova práce z roku 1880 se stala podkladem pro časopiseckou variantu popisu místních dějin. V roce 1934 se konal v Křinci župní sjezd "Čsl. živnostensko-obchodnické strany středostavovské". Při této příležitosti bylo jedno číslo časopisu "Jizeran", krajského orgánu strany, věnováno pořádající obci - městečku Křinci. Rudolf J. Vonka tu zveřejnil svou, později samostatně vydanou, práci "Úlomky z dějin Křince". K tomuto hlavnímu pojednání o místní historii byla připojena přehledná stať, kterou napsal poštmistr Ladislav Tyl. Vychází z rukopisu Antonína Stiftera v "Pamětní knize městečka Křince", vlastně z textu původní publikace. V "Jizeranu" jde jen o zkrácený a zcela volný přepis, u kterého autor uvádí podklad, z kterého čerpal. Časopisecká forma spíše prokazuje, že nebyla v Křinci žádná jiná aktuálnější práce sloužící pro šíření dějin obce. Na druhé vydání knížky neměl už Antonín Stifter žádný vliv. Při hrubém porovnání, mimo jazykových úprav, nebyly shledány změny proti původnímu vydání z roku 1880. Práce poštmistra Ladislava Tyla je už jiným dílem od jiného autora, který neváhal přiznat velký podíl práce Antonína Stiftera na nové verzi popisu křineckých dějin. Může posloužit jako doklad tvrzení, že Stifter pracoval důsledně a seriózně a jeho prvotina sloužila veřejnosti po 54 letech od jejího vydání. Tím ocenění jeho práce nekončí, neboť knížka z roku 1880 neztratila svojí hodnotu, nebyla zatím ničím překonána ani po více jak 120 letech po jejím vzniku. Dílo Antonína Stiftera vynikne ještě více, připomeneme-li si, že svým způsobem šlo o regionální průkopnický čin. Poznámky k přepisu knížky "Křinec historicko-topografický náčrtek". K přepisu bylo použito jako základního znění rukopisu ze sbírky Lubomíra Roštejnského a jinou barvou písma (červená) jsou provedeny větší změny textu proti konečnému znění v tištěném provedení. Úprav není mnoho a autor v nich většinou doplnil dodatečně zjištěné nebo opomenuté věci. Rukopis se od tištěné verze liší dělením textu do kapitol. V příslušném místě je tato změna vyznačena poznámkou (modré písmo). V přepisu bylo upraveno dělení knížky podle tištěné verze. Rukopis nemění závěrečnou část tištěného vydání, která byla nazvána "Listiny". Obsahuje opisy základních historických pramenů o Křinci, které Stifter obdržel od profesora Augusta Sedláčka. Jejich text se nemění a tak nebyl Stifterem opisován při dalším vývoji dokumentu. Pokud bylo nutné některé místo textu opatřit poznámkou, je tu umístěn odkaz a vlastní poznámky jsou na konci kapitoly. Původní poznámky autora textu jsou vždy označeny. 3
Opis knížky je provázen fotokopiemi jednotlivých listů rukopisu, které byly pořízeny v roce 1975. Fotografie starého Křince fotografoval Antonín Stifter a doplňují jen toto vydání PDF. V původní knížce nejsou obsaženy. Charakter změn v textu napovídá, že zachovaný rukopis není konečnou předlohou k tisku. Rozsah změn napovídá, že navíc bylo provedeno především konečné uspořádání textu. samotný obsah knížky se změnil jen málo. Dále už následuje upravené znění Stifterova rukopisu.
Autor vydání v PDF. V Křinci březen 2013.
4
Obsah:
Předmluva.
(6)
Křinec v době nynější.
(9)
Důchody vrchnosti a povinnosti poddaných.
(26)
O stáří Křince, obyvatelích jeho a jejich živnostech.
(33)
Majitelé Křince a statku Křineckého.
(37)
Listiny v opisech doslovných
(47)
Vlastivědný badatel Antonín Stifter – doslov
(54)
Seznam obrázků
(57)
Tiráž
(58)
5
Předmluva.
Již od dob studentských pídíval jsem se po minulosti a dějinách Křince, onoho sídla, jež takřka mým druhým domovem se stalo, málo jen jsem našel, neb nebyly mně známy prameny, z nichž bych byl mohl čerpati a nad to nevěděl jsem kde jich hledati. Jedině Slovník naučný jehož jsem se jedenkráte dopídil, podal mě něco zpráv, jež jak nyní vidím z větší částky nepravé a chybné jsou. Touha moje dlouho zůstala neuspokojena, neb neměl jsem později ani času bych se touze mé oddal; musil jsem pracovati o to, bych se stal užitečným oudem společnosti lidské, bych samostatnosti si dobyl. Teprve když osud toho mi dopřál, a já v sídle, jehož minulost a přítomnost popisovati míním, lékárnu jsem převzal, tu zbyla mě mnohdy prázdná chvílka, jíž jsem k tomu upotřebil bych nyní alespoň snahám mého studenství vyhověl. Nebyla to práce malá. Přirovnám se poutníku v poušti písčité, jenž cestu k dalšímu cestování hledá. Hledá však dlouho marně, ale tu pojednou v dáli naskytne se mu malé skupení palem, při tom malounký pramének a již spěchá tam by se občerstvil a žízeň svoji vodou onoho praménku zchladil. Tak i mne bloudícího cesta konečně uvedla k takovému prameni - byla to budova farní křinecká. Duchovní správce p. Ant. Černovický žádost mojí stran zapůjčení pamětní knihy farní vyslyšel a já o krok dále v práci mojí jsem byl, ba laskavost jeho i na další moji pouti mne podporovala. Odporučil mně pana Bambulu v redakci Světozoru, jeho dobrého známého, jenž by mně snad nápomocen býti mohl. Uposlechl jsem a nezůstala žádost moje bez výsledku. Prosícího cestovatele neopustil a odporučil ho panu profesoru Aug. Sedláčkovi v Táboře, jež vydatnou svou pomocí a zkušeností mnohaletou na ruku jemu byl. Pomocí jeho obdržel jsem výpisků z desk zemských, on mně i sám mnohé výpisky vlastní k upotřebení odevzdal, ano udal mně i knihy, jež jsem ku práci svojí zapotřebí měl. A ještě jednoho velmi kollegiálního jakož i snahy moje podporujícího pomocníka zde uvésti míním, totiž pana Hellicha ml., lékárníka v Poděbradech, jenž zapůjčením mnohých knih vydatně mně přispěl.
6
Zdroj jeden, který by snad byl také alespoň něco ku čerpání podal, míním tu archiv zámecký, zůstal mně uzavřeným. Vzdávám tudíž všem těm, kteří mě k uskutečnění cíle mého přispěli, t.j. panu Ant. Černovickému, faráři ve Křinci, panu Bambulovi v Praze, panu Aug. Sedláčkovi, profesoru v Táboře, p. J. Hellichovi ml. v Poděbradech a cechovním spolkům křineckým, jež mě spisy svoje byly zapůjčili, své nejvřelejší díky. Spisek ten pak věnuji majiteli velkostatku panu baronu Alexandru z Bethmannů, obci městečka Křince, kteréž sídlo mým nynějším domovem jest a nechť to důkazem mého upřímného vlasteneckého a sousedského smýšlení.
V Křinci 29. ledna 1880.
A. Stifter lékárník
Poznámka: V předmluvě Stifter škrtl část věnování svojí knížky. Vyloučil tak majitele panství barona Alexandra Bethmanna, což vysvětluje už v textu úvodu. V pozůstalosti po panu lékárníkovi zůstal koncept dopisu, který byl určen právě majiteli panství. Není sice datován, ale tiskopis nese předtisk pro sedmé desetiletí 19. století. Odpovídalo by to časově i situaci, kdy připravoval k vydání svojí prvotinu a také obsah dopisu tomu neodporuje. Nesmíme však nechat stranou i možnost, že dopis byl psán později a pro koncept byl použit starý vyřazený (prošlý) tiskopis. Formát dopisního papíru je A4.
7
Druhá stránka předmluvy rukopisu. (obr 3) Rozměr rukopisu 217 x 343 mm. Soukromá sbírka - rodina Roštejnských z Křince
8
Křinec v době nynější.
Městečko v někdejším kraji mladoboleslavském, na silnici nymburské, nad říčkou Mrlinou (slove podle Jordánova slovníku "mrtvé těleso", to pojmenování snad říčka obdržela pro svůj pomalý tok), čítá 165 domů, 1054 obyvatelů, mezi nimiž 40 vyznání evangelického a 29 vyznání židovského, všechny jazyka českého; přidělen jest k pol. okresu Poděbradskému, diecesi Litoměřické a vikariátu Nymburskému. Nalézá se zde fara, nově zřízená r. 1758 dne 3. srpna, farní kostel založení sv. Jiljí, dříve kaple, zřízena od Aug. Pavla I. hraběte z Morzina (dle Sommerovy topografie) (pzn 1.) hřbitov s kaplí sv. Trojice na vrchu Chotici (Chotuci), panská kaple sv. Jana Nepomuckého na Rožďalovické silnici, synagoga zřízena nákladem israelitské obce, zámek s dvorem a parkem zbudovaný od Aug. Pavla I. hraběte z Morzina, škola trojtřídní, lékárna, pivovar panský, továrna na výrobky gumové, jako umělá klovatina a dextrin, zámeček Kuncberk; odbývají se zde čtyři výroční trhy a trhy týdenní o každém úterku. Městečko jest zevnějšku příjemného, má z doby velkého požáru r. 1835 pěkně zřízené náměstí, většinou domky, které jen přízemí mají. Náměstí v létech poslednějších bylo urovnáno a vyštětěno. Obyvatelstvo živí se hlavně rolnictvím a jen málo průmyslem. První budova, která osadu zdobí jest zámek, postavený od umění milovného Aug. Pavla I. hraběte z Morzina. Budova dvoupatrová krytá anglickou břidlicí, před mnoha lety kryta byla taškami a jak staří lidé ještě se pamatují, nalézala se na zámku věž s hodinami. Na straně ku parku obrácené byl prý jakýsi portikus (sloupení); zámecká zahrada okolo budovy okrášlena byla sochami mythologickými, z kterých ještě 4 ve farní zahradě, 2 jakási skupení (snad únos Sabinek) představující a Herodes na Kuncberku se nalézající. Po levé straně zámku stávala jakási budova pro rozličné radovánky a tance zřízená, prý překrásně zdobená, kterou lid zval salatrinou (od latinského saltäre, tančiti). Budovy té již není, byla kdysi rozbourána, park starých okras byl zbaven. Nad portálem budovy je nápis v kameni vyrytý a z obou stran dva erby a nad ním jeden erb. Je to erb manželky Aug. Pavla I. z Morzina a dva stejné erby rodiny morzinovské. Na střeše nad římsou nalézá se erb nynějšího majitele svob. pána Bethmanna. Nápis nad portálem jest tento : A: MDCIL. F III. AUG. PAULUS S.R.I. COMES DE MORZIN DOMINUS IN HOCHELB, LOMNITZ, DOBROVAN ET ARCIS HUI. NEWKUNSTBERK DICTAM FUNDAMENTA 9
DILECTISSIMAE CONTUGI D. D. ELISABETH MARIANNAE DE HRZAN SUISQUE LIBERIS POSUIT ET ANNO II. LEOPOLDI CAES. APICEM PORTAMQUE A LIX VIVENS IMPOSUIT.
Snímek zámku z 90. let 19. století. (obr 4)
V překladu českém : R. 1649 za Ferd. III. císaře, Pavel sv. Římské říše I. hrabě z Morzina, pán na Vrchlabí, Lomnici, Doubravanech a Novém Kunsberce základy tohoto zámku pro nejmilejší choť svou Elišku Marianu Hrzanovou a dítky své položil a v druhém roce panování Leopolda císaře, stár jsa 59 let věku svého poslední část a bránu dostavil. V průčelí druhé, t.j. protější strany zámku lze opětně nad římsou spatřiti erb nynějšího majitele svob. pana z Bethmannů. Vnitřek zámku jeví následující pozoruhodné předměty : V zámku je kaple, zřízena r. 1765 s arcibiskupským povolením, obrazárna, dva modré pokoje, síň hrací s kulečníkem, komnata s vyobrazeními osob majite zámku (r. 1878 odvezena do Frankfurtu n. M.). V knížce byl tento odstavec rozšířen. 1. Z á m e c k o u d o m á c í k a p l i , zřízena roku 1765 s arcibiskupským povolením; o 10
zřízení téže ucházel se Frant. Xav. hrabě z Morzina proto, kdyby onemocněl, neb že by jiným způsobem potřeba toho kázala, aby pro sebe, svojí manželku neb přišlé hosti mši svatou od vysvěceného kněze, nevyjímaje zvláště udané větší svátky, mohl dáti sloužiti. Kaple ta hraničí s obrazárnou a neobsahuje mimo dva staré obrazy v oleji malované na půdě zlaté a star. relikviáře nic zvláštního. 2. O b r a z á r n a, neb síň s obrazy rozličného druhu jak krajinami, tak podobiznami a j. mezi kterými mnohá velmi zdařilá starší práce. 3. Dva tak zvané m o d r é p o k o j e, oba klenuté, jejichž klenutí a stěny uměle pracovanými, zdařilými, modře malovanými krajinami a jinými obrazy zdobeny jsou. Přeškoda, že pukliny v klenbě neumělou rukou spravované, kráse maleb újmu činí. Pokud sám souditi mohu, lze malby ty s malbami v kapli sv. Jana a na Kuncberku v zámečku, do stejné doby klásti. 4. S í ň h r a c í s kulečníkem, jejíž stěny ozdobeny jsou mnoha sty parůžků srnčích a parohů jeleních s nápisy, kdy, kde a od koho jednotlivý kus uloven byl. 5. K o m n a t u s v y o b r a z e n í m i rodinných osob nynějšího majitele zámku, svobodného pána Bethmanna. Jsouť to velmi pilně a uměle vypracované olejové malby na plátně, jakož i některé barvami vodovými na papíře malované, a i něco fotografií, které však r. 1878 na zimu vedle nařízení majitelova do Frankfurtu n. Mohanem zavezeny a tam uloženy byly. Po obou stranách obdélníkovitého zámku nalézají se konírny a hřebčinec, jenž druhdy množstvím koní, jak běhounů dostihových, tak i matek a hřebců pro chov osazen byl. Stranou zámku nacházejí se budovy hospodářské. Severně od Křince nalézá se vrch K u n c b e r k se soujmenným zámečkem, budovou to velmi zajímavou, sídlem pánů Křineckých z Ronova (pzn 2.), z kterých první Jan z Ronova, r. 1454 rychtář starého města Pražského, r. 1476 co sídlem na Kuncberce se píše. Lze souditi, že hrad Kuncberk původní mezi léty 1463 až 1476 vystaven byl, neb dříve o něm zmínka se nečiní. Není však nynější zámeček tím, čím byl, totiž hradem, neb jen val, základy se sklepeními a hluboká studně ještě z oné doby pocházejí. V podrobném popsání panství z r. 1638 ze dne 20. října, činí se zmínka o Kuncberku co zbořeném hradu, jak níže doloženo bude. Stav zámku je žalostný, neb pozorovatel zde ohledává když ne zbořeniště aspoň stavení hrubě zpustlé. Ještě Schaller ku konci předešlého století nazývá jej pěkným zámečkem "ein prächtiges Schloss" a r. 1818 byl opraven tak, že se v něm bydleti mohlo, od té doby však zanedbáván úplně.
Snímek loveckého zámečku na Kuncberku byl pořízen mezi léty 1887 a 1891. V prvním roce nechal ředitel panství odstranit ze střechy nástavby (vikýře) a komíny, protože kolem jejích konstrukce zatékalo. V roce 1891 byl pak zámeček zcela stržen a zlikvidován. (obr 5) Fotografoval Antonín Stifter. Negativ 90 x 120 mm. Soukromá sbírka rodiny Roštejnských z Křince.
11
Vstoupíme-li dovnitř hlavními vraty na sever obrácenými, spatřujeme v přízemí malou zaokrouhlenou síň s výklenky a malbami na stropu, kteréž oboje již velmi zpustlé jest, strop síně té uprostřed omítky zbaven, trámem a prkny podepřen. V místnosti té nyní polesný uschovává brzy seno, brzy slámu i jiné potřeby. S místností touto hraničí jakási kuchyně se starobylým krbem a dvě světnice snad dříve komory neb světnice pro služebnictvo, v nichž v jedné v zimě bažanti a koroptve, ve druhé po celý rok výr svá obydlí mají. Vlevo od průčelního vchodu se nalézají schody vedoucí do velké síně, ozdobené překrásnými malbami na omítce a skulpturami. Nalézají se tam velmi uměle a dobře perspektivicky malované sloupení, na stropě však a pod ním kolem síně lze spatřiti krásné práce štukatérské. Za onoho času, kdy na panství chmelnice byly, sušíval se tu chmel, čímž malby spodní na zdích otlučením velmi utrpěly. S touto síní hraničí tři malé pokojíčky, nyní pouze obílené, které také malbami okrášleny byly, jak souditi lze ze zbytků malby na stropě jednoho z těch pokojů zachované. Z dotčené síně vedou schody pod střechu a odtud do vížky, odkud jest překrásná vyhlídka do všech čtyř končin světa. Strop vížky té jeví také malbu, představující boha Jupitera sedícího na orlu, jenž v zobáku blesky drží. Bohužel také i zde malba již z velké části opadalá. Jak málo se dbá na tak krásnou 12
památku minulosti zjevno z toho, že okna ve velké síni chatrná více neopravovali, nýbž je z části prkny zahradili. Vstoupíme-li nyní do síně té, rozprostírá se šero v prostoře, půvab při pohledu na malby ztratil hlavního faktora : světlo. Krásné věci pamatuji já na Kuncberce a krásnější staří lidé. Okolo zámečku stojíť arci ještě pomníky, každý rok se zelenající, krásné košaté lípy; ale dříve bývaly uprostřed křoví na třech místech gloriety a besídky vždy z jedné strany krásné vyhlídky poskytující. Mezi trávníky spatřovali se záhony pestrých květin a cestičky žlutým pískem byly vysypány. Bohužel, že to vše vzalo částečně za své. Tabule trávníku trpí drůbeží, kterou lesník chová a květin tam více není leč jen ty, které příroda sama zplodila. Vše připomíná nám slova latinského přísloví : Vanitas vanitatum, et omnia vanitas. (Marnost nad marnost, a vše marnost.) Chrám farní sv. Jiljí - jest budova beze čistého slohu, břidlicí anglickou fialovou krytá s přistavěnou věží. Portál chrámu toho má dvojí erb hrabat z Morzina a dva erby jejich manželek, mimo to pak latinský nápis : PAULE TUAM, RUDOLFE TUAM COMPLECTERE SPONSAM. V překladu českém : Pavle svoji, Rudolfe svoji obejmi nevěstu. Nápis ten snad poukazuje, že byli měli oba v stejný den svatbu.
Snímek kostela sv. Jiljí v zimním období se svou romantickou atmosférou stal velmi oblíbeným. Snímek je z doby kolem roku 1890. (obr 6)
13
Fotografoval Antonín Stifter. Negativ 90 x 120 mm - výřez. Soukromá sbírka rodiny Roštejnských z Křince.
Vnitřek chrámu jest taký, jako u všech chrámů slohu copového : mnoho kroucených a všelijak obarvených okras, což újmu činí velebnosti budovy takové. V lodi nalézají se tři oltáře : hlavní oltář má překrásný obraz patrona osady sv. Jiljí, od koho obraz malován byl nebylo možno se dopátrati. Portatile čili relikviář zasvědceno dne 22. března r. 1790. Vlevo oltář sv. Josefa, vpravo sv. Anně zasvědcený. Obrazy olejové těchto oltářů jsou malé ceny a nevíme kdo je maloval a z které pocházejí doby. Po pravé straně hlavního oltáře nalézá se oratorium pro vrchnost. Naproti tomuto na levé straně oltáře nalézá se křtitelnice, práce to řezbářská z roku 1789 pocházející, jak totiž pamětní kniha fary křinecké dokazuje. V lodi chrámové spatřiti lze tři náhrobní kameny, tesané ze šedého mramoru, pocházející ze 16. století, které dříve v kapli sv. Jana Nepomuckého se nalézaly. Největší z nich zasazen do dlažby ve středu chrámu, druhé dva menší zasazeny do zdí chrámových podélných. Vlevo na zdi jest kazatelna se vchodem ze sakristie; původ svůj má z téže doby jako křtitelnice, totiž z r. 1789 (dle farní pamětní knihy). Lavice a prapory v chrámě se nalézající nejeví nic pozoruhodného, 4 prapory náležejí cechům, taktéž i svítilny na tyčkách. Na kůru nalézají se varhany a čtyři bubny; dva z nich mohou dle tvaru býti velmi staré, druhé dva mají vyrytý nápis a letopočet : Johannes Purkhart 1763. (pzn 3.) Na levé straně chrámu jest přistavena věž, která v sobě chová tři zvony. Na velkém zvoně jest tento nápis : LETHA 1617 SLIT JEST TENTO ZVON ZA SPRÁVCE CÍRKEVNÍHO KELIÁŠE ROZTOK, FARÁŘE BOŠÍNSKÉHO, A ZA SPRÁVY PANA MATĚJE VINECKÉHO, AUŘEDNÍKA DOUBRAVICKÉHO A SOUSEDA KŘINECKÉHO PANA VÁCLAVA ZÁROVEŇ AUŘEDNÍKA KUNSTBERSKÉHO, JANA JEŘÁBKA KOVÁŘE A PRYMASA MĚSTYSE KŘINCE. Prostřední zvon má nápis v písmenách gothických a sice takový : LETHA PANIE 1551 TENTO ZVON UDĚLANÝ JEST, ABY VOLAL NA SLOVO BOŽÍ; Dále : NENÍ ŽÁDNÝHO GMENA PODE VSSÍM NEBEM, SKRZE NIEJŽ KDO MOHL PŘIGÍTI K SPASENÍ, KROMĚ GMENA PANA GESUSS. Malý zvon, který jest vedle zprávy pamětní knihy farní ze starého zvonu přelit, má nápis v písmě latinském s chronogramem takovým : Vbter a VspICato gVbernIo FranCIsCI XaVerII MorzIn et CVra WonCesLaI HőgLer protoCVratlI.
14
Stifter do rukopisu napodobil celý nápis na malém zvonu. Rozměr rukopisu 217 x 343 mm. Soukromá sbírka - rodina Roštejnských z Křince. (obr 7)
Chronogramm na zvoně tom značí letopočet 1759 a překlad český nápisu toho zní : Za šťastného panování Františka Xavera z Morzina a za správy Václava Hőglera, prvního duchovního správce. O chrámu páně farním a o věži vypravuje pamětní listina fary Křinecké následovně : Roku 1760 byl na základě patronátního a konsistoriatního povolení chrám obnoven, okna byla zdokonalena a lepší podoba jim dána, t.j. byl jim dán ten tvar, jakýž dříve měla. Oprava ta stála 700 zl. Roku 1761 byl oltář sv. Jiljí obnoven a to sice z peněz, které legátem od neb. pátera Jandy k tomu určeny byly; k té sumě patronátní pán díl přislíbil se uvolnit. Roku 1763 byl od duchovního správce Václava Hőglera nový menší oltář sv. Václavu patr. česk. zasvěcený, ve farním chrámu páně vyzdvižen. Téhož roku věž u farního chrámu ze základů znovu postaviti a peníze téhož času běžné (v ceně 30 zl.) a jiné věci starožitné, které již dříve se tam nalézaly a spis obsahu tohoto, tam složili : Felicissime regnante augustissima imperatrice et regina Maria Theresia domina domina nostra, clementissima. Sub eura Venz. Hőgler, et patronatu d.d. Franzisci Xav. Jos. Nicolai Joannis com. de 15
Morzin, domino in Hochelbe, Křinec, Kuncberk, Lomnic, Dobrovan, Čista parv. Langenau et Sovolusk, sacrae reg. Apost. Majest. consiliarii, Camerarii, nec non Camerae et majoris aulae Tribunalis assessor. sub Caroli Kőttmann capellani. sub administratoine Dominiorum III. domini Jos. Franz. Nicolai comitis de Morzin suce sacr. Caesareo regiae Apostolicae Majestatis camerarii, domini domini Neo-Ronoviensis, hereditarii domini dominorum fideicomissorum, nec non eorundem alti constituti administratoris. sub Praenobili elariss. domino Carolo Josefo Dont, notario publico, advocato et procuratore jurato in regno Bohemiae, nec non administratotum dominiorum Xaverio Morziniorum alte constituto, pleni potentatorio. sub domini Mathiee Caroli Kuchař buchhalter jurati in regno Bohemiae, nec non dominiorum administratorum Xav. Morziniorum alte constituti inspectoris. sub domino Joanne Purkart cassirio, qui etiam campanae in superiore turri appensee banefactor existit. sub domino Wenzeslao Zint, directore. sub domino Jos. Lorenzy, praefecto silvarum. sub domino Carolo Seidl, questore. sub domino Franzisco Lemberg, frumentario.
Roku 1770 zřízena byla v sakristii nová zpovědnice. Roku 1789 dal duch. správce Christof. Haaber věž chrámovou nově šindelem pokrýti a barvou červenou natříti. Také novou kazatelnici a ještě jednu novou zpovědnici dal postaviti, jakož i oltář sv. Jiljí, sv. Anny a sv. Josefa obnoviti. Lze tedy souditi, že před rokem 1789 oltáře ty dva postranní t.j. jich oltářní obrazy zřízeny byly. Roku 1854 nové varhany v chrámu páně Křineckém zřízeny byly; ze starých varhan byly nové pro chrám filiální v Bošíně zhotoveny. Roku 1861 byla věž Křineckého chrámu páně zároveň s Bošínskou věží plechem přikryta. Věž křinecká byla téhož roku o 8 stop zvýšena a celá vazba nově dána. Vše co v staré věži se nalézalo, opět do nové báně se dalo, aniž se co nového tam přidalo. Patronátním komisařem byl pan H. Jugl, patronem Alexander svob. pan Bethmann. Kříž nad makovicí věže vsazen dne 4. listopadu r. 1861. Začátek následujícího odstavce byl upraven a rozveden. Fara jednopatrová, šindelem pokrytá, stranou budovy farní nalézají se hospodářská stavení, t.j. chlév, sýpka, stodola a kolem těch jakož i budovy farní jest zahrada s ovocnými stromy osázená, v níž čtyry sochy z parku zámeckého se nalézají. Vpravo od chrámu páně stojí fara, budova jednopatrová, šindelem pokrytá, v níž jedině duchovní správce obývá. Uvnitř chová budova ta několik zvláštností, o nichž třeba zmínku učiniti. V poschodí nalézá se síň o čtyrech oknech, která v sobě chová obrazy na plátně v oleji malované všech duchovních správců na faře té od pátera Jandy ze řádu dominikánů počínaje až do nynější doby. Poslední obraz jest vyobrazení nynějšího správce 16
duchovního p. P. Ant. Černovického. Kromě obrazů těch nalézá se tam uměle na pergamenu pracovaná heraldická tabule hrabat z Morzina, jich manželek a příbuzenstva s nápisy k tomu přináležejícími. Dole na obraze na okraji jest nápis německý : Unter dero glorreichen Herrschaft wurde die Pfarre neu errichtet im Jahre : 1758 den 3. Augustii a zní v překladu českém : Za jichžto slavného panovaní byla fara nově zřízena r. 1758 dne 3. srpna. Na faře se nalézá značná knihovna a chovají se tam křestné a úmrtní matriky, z nichž první z konce 17. a začátku 18. století pochází. Dle zápisků farní knihy pamětní, byla fara za dob dřívějších ku kostelu přistavěna, neb duchovní správce Václav Hőgler r. 1758 v zápiskách svých praví, že budovu farní ve velmi špatném a zpustlém stavu nalezl, tak, že v žádné světnici obývati nemohl; neb, že světnice ve spojení s kaplí byly, kostelníci v nich obývali. Téhož roku (dále praví) byla budova farní, kteráž ze dřeva vroubena byla, na útraty patrona Fr. Xav. hraběte z Morzina nově postavena, což stálo 500 zl. Stranou budovy farní nalézají se hospodářská stavení, t.j. chlévy, sýpka, stodola a kolem těch, jakož i budovy farní, jest zahrada s ovocnými stromy vysázena, v níž svrchu dotčené čtyry sochy z parku zámeckého tam přenesené se nacházejí. O stáří fary i chrámu svědčí staré zprávy 14. a 15. století, z nichžto vychází, že patřily k děkanátu Havranskémnu (nyní bychom řekli vikariátu biskupskému). Děkanem býval kterýkoliv z farářů sídlících v děkanátu, tak že se důstojnost ta i na faráře či plebána zdejšího dostat mohla. Roku 1357 dne 5. dubna potvrzen jest úřadem arcibiskupským farář Rapota. Roku 1378 dne 1. července po smrti Rapotově potvrzen za faráře Matěj, posud oltářník u oltáře 10.tisíc mučedníků v kostele Pražském. Roku 1389 6. dubna potvrzen Mařík (Mauricius), rodič Benátecký), neb Matěj byl zemřel. Roku 1398 30. dubna po smrti Maříkově, potvrzen Ondřej z Bosně. Roku 1418 10. prosince po smrti Ondřejově, potvrzen Jan Hořický. Staří Čechové ve 14. a 15. století ve svých pořízeních, t.j. posledních vůlích vždy na kostely a fary pamatovali, mnozí jim i za svého živobytí znamenité dary činili. Tak roku 1391 dne 17. února vyznal Hereš (Heřman) z Vrutic před úřadem arcibiskupským v Praze, že z rolí svých u Jíkve povinnen jest dávati desátky faráři a kostelu v Křinci a sice : 2 měřice (capetia) pšenice a 2 ovsa (Liber erect. XII. Fol. 59.). Roku 1408 dne 27. dubna Beneš jinak Beneda, sakristián kostela Vyšehradského, a Zdeněk ze Žitovlic, bratr jeho, darovali kostelu v Křinci 1 kopu platu (Balbín : Liber erect. VIII. Fol. 8). Zprávy tyto jsou ze starých knih v archivu kapitulním uschovaných. V rukopise je dále uveden popis vnitřku fary, informace o heraldickém obraze rodu Morzinů a nápisu a výpis stavu fary z doby P. Václava Hőglera až po slova "... což stálo 500 zl". Text je uveden výše. Text rukopisu pokračuje větou, kterou Stifter později zpřesnil : Jako fara v Křinci, tak i fary okolní vznikly již za děkanátu Havranského. 17
Co o faře Křinecké řečeno, že jest jedna z nejstarších far, lze říci i o farách ve vůkolí, jakož jsou : Loučeň, Bošín, Mcely, Činěves, Úmyslovice, Žitovlice, Rožďalovice, Jeseník atd. a patřily fary ty též do děkanátu Havranského. Dále je už text shodný. Za dob roztžek náboženských některé z těch far, ba většina, na čas zanikly, jak toho příklad ukazuje nejen fara Žitovlická a Bošínská, nýbrž i fara Křinecká. Křinec farou byl až do bitvy Bělohorské. Po roce 1627, když byl nedostatek katol. kněží spojovalo se až deset far pod jedním farářem a tak dělo se i s Křincem, jenž přidělen k Bošínu. Teprve v 18. století stal se Křinec farou a kostel Bošínský filiálním, (pzn 4.) kde každého týdne mše svatá kaplanem ze Křince sloužena byla. Teprve v nynějším století za duchovního správce p. Nožičky, byla fara Bošínská nově zřízena. Když zřízena kaple ve Křinci August. Pavlem hrabětem z Morzina, sloužili v ní mši svatou, jakož i jiné služby náboženské, páteři dominikáni ze řádu kazatelského v Nymburce, kteří zde jakýsi administrací vedli. Někteří z nich sem toliko přijíždívali, někteří i stále obývali, začež od majitele panství odměňováni byli. Kapitola o topografii městečka Křince se rozrůstala. Autor v tomto místě v rukopisu nedodržel kontinuitu záznamu a přerušil ho. Pokračoval na dalším listu přehledem farářů. Prvním řádně ustanoveným administrátorem byl páter Janda, jenž byl též zakladatelem pamětní knihy fary Křinecké. Zemřel ve Křinci r. 1758 dne 19. července, spravovav úřad svůj po 30 let. Po tomto nastoupil r. 1758 dne 2. srpna Václav Hőgler co skutečný první farář, jemuž také kaplan přidělen byl. Na počátku roku 1766 zemřel tento a nastoupil v administraci kaplan jeho, jménem Jan Damaška, který teprve po uplynutí dvou let, tedy roku 1768 instalován byl; rodem byl z Litoměřic a pouhý Němec. Roku 1761 byv přeložen, opustil Křinec a přišel na novou faru do Nového Lanova. Na místo jeho nastoupil Jan Christofor Haaber, rodem z Červené Dobrovice a zastával úřad svůj pro faru Křineckou i Bošínskou. Roku následujícího, tedy r. 1782, byl u přítomnosti děkana Poděbradského, Ignáce Aug. Svobody, Václava Hőglera, děkana Lomnického a Fr. Xav. hraběte z Morzina, instalován. Roku 1796, tedy po patnácti letech duchovní práce, složil úřad svůj pro churavost na bedra svého bratra Václava Symphoriána Haabera, jenž po 12 roků u něho úřad kaplana zastával. Jak lid vypravuje, panovala velká láska bratrská mezi oběma tak, že si přáli oba v jednom hrobě ležeti, a také pořídili, aby někdy v jednom místě pohřbeni byli, což se i stalo. Odpočívají oba v hrobce před oltářem v kapli na vrchu Chotici (Chotuci). Roku 1810, dne 7. června zemřel Václav Haaber a nastoupil po něm 1. listopadu Frant. Xav. Prűckner. Roku 1836, dne 30. května zemřel tento a nastoupil po něm Jos. Neumann, jenž z fary Kovanické do Křince přesazen byl. Pro dluhy a nedorozumění byl faře ustanoven co administrátor P. Jos. Nožička, jenž po 13 roků administraci tu vedl a v době té všechny dluhy a jiné všelijaké záležitosti urovnal. Josef Neumann konečně dobrovolně od místa toho upustil a roku 1835, dne 17. března (pzn 5.)byl P. Josef Nožička dosud administrátor za faráře ustanoven, v pozdějších letech byl titulárním děkanem jmenován. Zemřel roku 1870, dne 4. dubna v 60 roce věku svého; dne 9. dubna byl pohřben za přítomnosti pana vikáře a děkana v Lysé n.L. pátera Damašky a 24 jiných 18
kněží. Administraci fary osiřelé vedl Páter Antonín Černovický, starší fundační kaplan Rožďalovický (rodem z Turnova). Tento byl téhož roku (1870) dne 18. července od patrona svob. pána Alexandra Bethmanna, za faráře potvrzen, dne 17. srpna investován a 18. srpna od P. Ant. Marka, děkana Libunského slavnostně inštalován. Povinnost úřadu pastýřského zastává dosud. Hřbitov městyse Křince nalézá se za městečkem na vrchu Chotuci, o kterém již z počátku zmínka se stala. Vrch tento již od pradávných dob hřbitovem byl i kaple v dobách těch již tam stávala, neb v 16. století při prodejích panství činí se zmínka o kostelu filiálním a hřbitovu na Chotuci. Jméno vrchu tohoto má původ svůj bez vší pochybnosti od jakéhosi jména osobního a nalézáme v Čechách mnoho takých tomu podobných jmen, jako ku př. : Chotěšovice, Chotusice, Chotějovice, Chotiv, Chotiš, Chotěž a j.v. Nynější kaple Chotická, pochází z doby novější, jak copový její sloh prozrazuje. Uvnitř spatřujeme toliko jeden oltář práce řezbářské, slohu copového, obarvený barvami na mnoze křiklavými. Na oltáři tom nad tabernakulem jest erb hrabat z Morzina a nad tím nápis : PAUL THOMAS DER HEYL. ROM. KAYS. MAJESTAT OBRISTER LEUTENANT a letopočet : 1697. Lze z toho souditi, že tento pán z rodiny Morzinovské oltář a snad i celou kapli znovu zříditi dal.(pzn 6.) Portátile na oltáři tom bylo zasvěceno r. 1679. Po levé straně tohoto oltáře zasazena náhrobní tabule, tesaná z pískovce rukou ne velice umělou. Jest to náhrobní tabule oněch dvou bratří Haaberů, kteří správu duchovní zdejší fary vedli a kteří, jak již udáno, v kryptě před oltářem se nalézající odpočinku věčného požívají. Kromě několika neuměle pracovaných obrazů na plátně a na dřevě a několika lavic nejeví kaple ta ničeho pozoruhodného. Kaple nalézá se ve stavu bohužel velmi zpustlém a lze očekávati, jestli se jí správy důkladné nedostane, že časem úplně zkázu vezme. Hřbitov nemá umělých neb starých pomníků, kromě starého nízkého kříže z pískovce, na němž jest nečitelný nápis a letopočet. Z vrchu Chotice překrásná vyhlídka pozorovatele baví a jest to také jediný bod, jejž již z velké vzdálenosti lze spatřiti. Vrch sám má podobu hrobu, na němž kaple jako náhrobek se stkví. V 16. století byl vrch ten révami vzácnými osázen a na úpatí téhož ku silnici Nymburské, i vinař obydlí a sklepení měl. Nyní osázen na straně jižní třešněmi, na ostatních částech křovinami, v kterých bažanti chovají. Tu i tam lze ještě nalézti starý kořen vinný, jenž až do dnešní doby se byl zachoval; ještě i za dob pana z Wimmra bývala vinice na Chotici a i vinař. Jelikož ale tento majitel panství náruživý lovec a milovník zvěře byl, bažanti a koroptve velmi se vzmáhali a vinaři na vinici škodili, stěžoval si ten u svého pána, pročež vinice zkázu vzala a vrch Chotic proměněn z větší části v bažantnici a chmelnici. Později na úpatí vrchu, na straně k Mečíři, zbudován dům pro chmelaře; dům ten vyhořev, více vystavěn nebyl a i pěstování chmele zaniklo, z té prý příčiny, že se nevyplácelo. Kaple sv. Jana Nep. na Rožďalovické silnici, zvaná ve farní pamětní knize "mezi lipami", jest jedna z velmi zajímavých budov ku Křinci přináležejících. Postavena jest ve slohu copovém, s vlašskou střechou, cibulovitou vížkou a zvonem s nápisem německým : Valentin Lisiak gross mich auf der Kleinseiten A : 1714, a obrazem sv. Jana Nep. Na okraji na obrubě zvonu jest nápis : 19
Tytul. Der Hoch und wollgeborene Herr Herr Wentzel des heyl. rőm. Reichs Graff von Morzin a erb Morzinovský. Na vrcholku střechy nachází se kříž dvojitý a mezi oběma příčkami jednohlavá orlice. Vnitřek lodi kaple té, jeví kupoli klenutou, ozdobenou malbami na omítce a sice : Ve středu Bůh Otec, sedící na oblacích, vůkol něho andělé, z nichž jeden zeměkouli drží, na níž pravice Boha Otce spočívá. Ostatní část kupole rozdělena v 8 dílů a v každém jest obraz jednoho svatého a sice : 1. sv. Norbert, 2. sv. Vojtěch, 3. sv. Josef, 4. sv. Ivan, 5. sv. Sigmund, 6. sv. Vít, 7. sv. Ludmila, 8. sv. Prokop. Všichni sedí v oblacích, obklopeni jsouc skupeninami andělů a u každého odznak, který v legendě svatých jemu přináleží. V náplňkách klenby nalézají se vyobrazení 4 svatých evangelistů se skupeninami andělů a jich příznaky. Pod každým z těchto jsou opětně malby a sice malované výklenky a v každém vyobrazena socha jednoho svatého, však bez nápisu. Bohužel že spodní částky výklenků těch malovaných velmi utrpěly, ana jest omítka s malbou otlučena. Nad těmito výklenky nacházely se v rámu z omítky obrazy krajin, které však vápnem kdys přetřeny byly, tak že málo jen kresbu znáti. U hlavního vchodu na stropě pod kůrem jest obraz, představující Krista pána, jež vymítá ďábly. Mezi osobami stafáže nalézá se ďábel, an chrlí oheň z tlamy své. Pod obrazem byl nápis v písmenech gothických, nyní velmi porušený, jehož písmeny následovně znějí : O Bruder leide dies geduldig deine Pein ... die ...... freue. V kapli nalézá se jediný oltář a ten zasvěcen sv. Janu Nep., jehož obraz na plátně malovaný na oltáři spatřujeme. Obraz ten dle nápisu na zadní straně se nalézajícího, jest malba z roku 1796 od Vojtěcha Kandlera a představuje sv. Jana Nep., an rozdává almužny chudým. Na obraze tom, vynikají hlavně obličeje chudých a mrzákův, které svatého obklopují, typickým a umělým provedením. Oltář představuje řezby ze dřeva, velmi uměle provedené; skupina jest následovná : Nad obrazem nalézá se Bůh otec, po jehož stranách vždy jeden anděl, z nichž onen na pravici se nalézající zeměkouli, druhý pak písmo drží. Pravice Boží spočívá na zeměkouli, levicí ukazuje na otevřenou knihu písma svatého. Rám obrazu zdánlivě drží dva andělé, kteří jaksi v letu vyobrazeni jsou. Mimo několik velmi důkladně pracovaných lavic a přenosnou kazatelnu, na kůře pak staré rozlámané organon, nic více shledati nelze. Chceme-li však o kapličce té více věděti, třeba hledati v pamětní knize farní.
20
Zajímavý snímek kaple sv. Jana Nepomuckého se zámečkem na Kuncberku v pozadí fotografoval Antonín Stifter v době mezi roky 1887 a 1891. Vlastní budova kaple měla stále stejný vzhled, který se v průběhu let neměnil. Fotografoval Antonín Stifter. Negativ 90 x 120 mm. Soukromá sbírka rodiny Roštejnských z Křince. (obr 8.)
Páter Janda, tehdejší první administrátor chrámu páně farního, vypravuje, že dle zprávy ústně jemu podané, kaple ta vystavena nákladem hraběte Václava z Morzina, tedy asi mezi r. 1703 a 1737, možno-li souditi dle zvonu, tedy r. 1714, a měla prý dotaci 300 zl. o které však bohužel žádných listin fundačních není. Nacházeli se v ní za doby jeho kromě oltáře hlavního ještě dva postranní, z kterých každý své portatile měl. Portatile oltáře hlavního zasvěceno jest dne 3. října 1714, což opětně nasvědčuje, že asi tohoto roku kaple stavena byla. Oltář první postranní s obrazem sv. Václava měl portatile zasvěcené r. 1714 dne 3. října. Oltář druhý postranní s obrazem sv. Antonína Paduánského, měl portatile, jež zasvěceno r. 1690 dne 22. března. Nejspíše portatile to z farního chrámu páně tam přeneseno bylo. Oltáře ty dva postranní, nyní více se tam nenacházejí a nebylo mně také možno se dopátrati, kdy odtud odstraněny byly.
21
Roku 1782 daroval Karel Kottmann, duchovní správce Radimský, při instalaci Jana Christofa Haabera ku pořízení potřebných náčiní "do kaple panské sv. Jana Nep." 50 zl. a 2 cejnové konvičky s talířkem. Z peněz těch zakoupil duchovní správce 6 velkých cínových svícnů a nové missale. Roku 1788 dne 19. listopadu, za téhož pastýře duchovního, z vysokého nařízení "kaple sv. Jana Nep. mezi lipami, pod zámkem Kuncberkem," uzavřena a panství ku potřebám světským pozůstavena byla, což za následek mělo, že se tam nářadí polní uschovávalo. Z té doby pochází asi ono porouchání dolejší části omítky na zdech. Neb tehda vyňaty byly veškeré věci a náčiní kostelní a 3 náhrobní kameny mramorové, které v dlažbě zasazeny byly a s povolením Rudolfa hraběte z Morzina přeneseny do chrámu Páně farního, kdež do dlažby chrámové vsazeny. Při opravě chrámu toho dal 2 z nich neb. p. farář J. Nožička vytrhnouti a do zdi zasaditi; toliko ten největší zůstal ještě v dlažbě. Podivuhodné a až dosud nerozluštěné jest, jakým způsobem kameny ty do kaple sv. Jana se byly dostaly. Sommer ve své topografii kraje Boleslavského praví, že prý kameny ty pocházejí z nynějšího chrámu Páně farního v Bošíně. Nápisy kamenů těch jsou v literách gothických a sice následovně : Na velkém : LETHA PANIE 1598 V AUTERÝ PO PAMÁTCE SVATÝCH PETRA A PAVLA USNULA JEST V PÁNU UROZENÁ PANÍ SALOMENA RASSYNOVÁ Z WALDSTEJNA A NA DOUBRAVOU, MANŽELKA UROZENÝHO A STATEČNÝHO RYTÍŘE PANA JANA RASSYNA Z RYZUMBURKA A TUTO TĚLO JEJÍ ODPOČÍVÁ. Uprostřed bezpochyby byl erb Valdštejnský (čtyři lvi), jenž však nyní, an kámen v dlažbě dosud jest, během doby se odřel a vyšlapal. Lépe zachovány jsou náhrobky menší, jež nyní ve zdi chrámové a sice jeden pod kazatelnou, druhý po pravé straně zasazeny jsou. Uprostřed obou jest kalich, ještě dosti dobře znatelný a v okraji nápisy; na prvním : LETHA PANIE 1599 V AUTERÝ PO SVATÝM STANISLAVU USNULA GEST V PÁNU UROZENÁ PANNA SALOME RASSYNKA Z RYZUMBURKA, DCERA UROZENÝHO A STATEČNÝHO RYTÍŘE PANA JANA RASSYNA Z RYZUMBURKA A TUTO ODPOČÍVÁ. Na druhém : LETHA PANIE 1599 V PÁTEK O SVATÝM JANU EVANGELISTU USNUL GEST V PÁNU ADAM, SYN UROZENÝHO RYTÍŘE PANA PETRA LUKÁSSE RASSYNA Z RYZUMBURKA A TUTO ODPOČÍVÁ. (pzn 7) Kaple sv. Jana bývá nyní jen několikráte do roka upotřebena pro služby Boží, a jen toho jest litovati, že žádná oprava se jí neposkytuje, a ona časem se svými stěnomalbami zanikne. Kaple "sv. Jana mezi lipami", takto v pamětní knize farní zvaná, byla, jak název ten značí, lípami obklopena, ba i od vrchu Kuncberka, jakož i po celé silnici Rožďalovské stála stromořadí lípová, jak totiž staří pamětníci vypravují, lípy ty však kdysi za jakéhosi inspektora panství skáceny a ovocnými stromy nahraženy byly. Z dalších budov městečka vyniká výstavností škola, budova to rozsáhlá a jednopatrová z dob novějších. Stará škola pod č. 117, která kdys vyhořela, stávala naproti kostelu a byla 22
roku 1784 (dle pam. knihy farní) z úroků filiálního chrámu Páně Bošínského s povolením guberniálním vystavena. Škola ta byla tehdáž již dvoutřídní a vyučoval v ní učitel Lőffler s jedním pomocníkem, jenž v čas zimní a za nepohodlného počasí do vsi Bošína, kde tehdáž školy nebylo, docházel a tam ve staveních sedlských vždy týden k týdni jinde přebýval a tam také vyučoval. Škola byla pod dohlídkou duchovního správce a patronátem vrchnosti. Když škola vyhořela, zakoupen byl roku 1848 dům na náměstí israelity Morice Roudnického, obchodníka, který on na místě r. 1835 vyhořelého, v němž synagoga, škola isr. a vinopalna se nacházela, byl stavěti počal, jej však jen částečně dostavil. Budovu tu koupil, dostavil a pro školu upraviti dal patronátní pán. Roku 1848 dne 17. srpna byla škola vysvěcena u přítomnosti Nymburského vikáře. V ní po mnohá léta vyučoval p. Fr. Ledvinka, muž to nad míru spořádaný, jenž roku 1878 na odpočinek stálý dán byl. On na škole té mnohá trapná léta strávil, neb byl stav učitelův tehdejších nepříliš skvělý. Jaké vyučování a kde toto se dělo před rokem 1784 není možno s jistotou udati, a jen toliko vychází z ústního podání, že prý jakýsi krejčí, starý vysloužilý vojín, vyučoval ve svém obydlí a jen ty, kteří o to stáli a plat za to dávali. Před učitelem Lőfflerem byli tu dle ústního podání jakýs Hnátek a na to Dufek. Jedna z velmi prospěšných budov jest malý domek přízemní po pravé straně na Dymokurské silnici od rodiny hrabat z Morzina vystavený; jest to dům chudých obyčejně jen špitálem zvaný, v němž několik chudých z někdejšího panství Novokuncberského nyní Křineckého bezplatně obydlí má a jakousi podporu, tak zvanou "špitálskou porci", z úroků listiny od pánů hrabat Morzinů k tomu určené dostávají. Fundaci tu zřídil Pavel hrabě z Morzina a jistina ta obnášela (dle Sommerovy topografie) r. 1831 úhrnem 1280 zl., z kteréž roční úrok v obnosu 209 zl. 54 1/2 kr. mezi chudé se rozděluje. Synagoga r. 1870 v Křinci od israelitské společnosti zdejší vystavena, jest budova dosti velkolepá, která jest osadě okrasou. Roku 1880 byla nově plechem zinkovým kryta a uvnitř malbou opatřena. Vybudována jest z peněz, které obec náboženská se uvolila dáti v ročních příspěvcích. Jest žádoucno, aby obec na zaopatření pozemku pro svůj hřbitov se starala, by mrtvoly nemusily býti až na 8 neb 12 hodin cesty voženy, jak se to až dosud děje. Z budov sanitárních má osada veřejnou prodejnou lékárnu, která dle Sommerovy topografie již od r. 1756, tedy úplných 123 roků trvá. Založena byla od tehdejší vrchnosti a měla místo svoje v zámku, odkudž teprve za lékárníka Alexandra Otty do sídla samého umístěna byla. Pokud mně možno bylo zpráv se dohledati v matrikách gremia lékárnického v Praze, chci zde jednotlivá jména zdejších lékárníků a léta v kterých zde bývali, doložiti. První pokud známo, jest jakýsi Matěj Bednář. Následovník jeho roku 1805 dne 5. srpna byl Josef Horbach. Když roku 1807 panství Křinecké rytíř Šimon Bethmann koupil, zůstal Horbach až do roku 1822 do 20. prosince. Po něm nastoupil v provisoriátu téhož roku dne 20. prosince Fridrich Trčka, pak následoval dne 1. ledna 1847 Jan Fiedler, nikoliv více co provisor, jako předchůdcové jeho, nýbrž co skutečný majitel. Tak stalo se za majitele panství rytíře Alexandra Bethmanna. Pro dluhy jmenovaného Fiedlera přišla lékárna do prodeje a koupil ji pražský materialista Karel Koseyk, jenž po nějakou dobu lékárnu provisory spravoval; v této době provisoriátu byli zde : Roku 1857 dne 24. května Norbert 23
Klitzner, 1858 František Buffer; roku 1859 koupil lékárnu od materialisty Koseyka lékárník Alexander Otto a nastoupil majetek svůj dne 1. dubna téhož roku. On přesídlil se s lékárnou ze zámku do domu č. 150 v městečku na silnici Nymburské. Po jeho smrti r. 1870 dne 20. července byla lékárna ve prospěch tehdáž ještě nedospělého adoptivního syna Antonína Stiftera, jenž od zemřelého co universální dědic ustanoven byl, pronajata a nájemcem byl Frant. Nemastil, rodič kouřimský, jemuž opětně co nájemce následoval Josef Kőnig z Polska. Teprve roku 1877 dne 17. srpna nastoupil Ant. Stifter po odbytých studiích svých universitních majetek svůj, jejž až dosud spravuje. Z industriálních závodů lze ve Křinci jen jednu budovu uvésti a to sice továrnu na výrobky škrobové, jakož náhradek klovatiny, náležející p. Fr. Ed. Wonkovi. Budova ta po pravé straně silnice do Vesce poskytuje zvláště z povzdálí velmi příjemný pohled. Z ústavů státních nalézá se ve Křinci toliko c.k. pošta, jejíž zakladatelem byl bývalý lékárník Alexander Otto, jenž i po krátkou dobu úřad c.k. poštmistra zastával. Po jeho smrti převzal poštu c.k. poštmistr v Loučeni jménem Dragon, jehož dcera vdova paní Anna Kőnigová po mnohá léta ji spravovala. Provdáním jejím připadla manželu jejímu c.k. hejtmanu na odpočinku p. Františku Erbenovi, jenž až dosud úřad svůj zastává. Roku 1877 zřízen v Křinci spolek prospěšný a to sice spolek včelařský, jehož zakladatelem jest p. Med. Dr. Bohumil Chmelař. I jiné spolky pro všeobecné dobro prospěšné, nalézaly se v městečku a sice : Spolek konsumní, "Svornost" a "Záložna", kteréžto oba dva pro neopatrné jednání a rozličnou nepřízeň bohužel zanikly a nikdy víc zřízeny nebudou, neb nevládne obecenstvem více onen společenský duch jenž jindy v něm býval. Ku konci tohoto oddílu chci ještě krátký polohopis zdejší krajiny podati : Povrch celého okolí jest rovina s volným svahem na východ. V naplavenině štěrku velmi často již nalezeny byly pohanská žároviště jako u mlýna Rozpakova, u Vesce a vsi Bošína. Orná půda hlavně sestává z černavy, zvláště na straně východní, na západu a severozápadu nalézáme půdu ostřejší a pískem promíchanou hlínu. Půdy naše velmi vhodné jsou ku pěstování ovocných stromů, což bohužel velmi zhusta se zanedbává. Za barona Wimmra ještě skoro všechna krásná ovocná stromořadí se vysazovala, z kterých nyní bohužel největší část jest vyhubena a mizernými kulačkami neb křivými švestkami vysázena. Půda zdejší nevadí sázení ovocných stromů, zvláště štěpů hruškových, ale patří k tomu péče, chuť k práci a práce sama, by si rolník za několik roků ku příjmu vedlejšímu, ba velmi dobrému a výnosnému dopomohl. Touto upomínkou na dorůstající pokolení končím tento první a počnu s popisováním minulosti osady Křinecké.
V tomto místě se uspořádání textu rukopisu značně rozchází z pozdější tištěnou verzí. Došlo k přeskupení celých částí, ve kterých se pak měnil obsah podle potřeby v nepříliš velkém rozsahu. Zcela odlišné je číslování kapitol. Podle tištěné knížky následuje kapitola "II. Bývalý život v Křinci" jako v rukopisu. Obsah její je však úplně jiný. Skládá se ze dvou větších podkapitol :
24
1. Důchody vrchnosti a povinnosti poddaných. 2. O stáří Křince, obyvatelích jeho a jejich živnostech. V rukopisu se obě části nalézají až v jeho závěru
Poznámky ke kapitole „Křinec v době nynější“. 1. Stifter jmenuje zakladatele novodobého Křince stále "Aug. Pavel I. hrabě z Morzina". V jiných dokumentech se s takto znějícím jménem nesetkáme. Pan hrabě byl skutečně první nositel toho titulu v rodě Morzinů, ale je jmenován zpravidla jen jako Pavel hrabě z Morzina. 2. V tomto případě Stifter sestavil nepřesně větu. Zámeček na Kuncberku postavil Pavel hrabě z Morzina. Křinečtí z Ronova na Kuncberku postavili starší stavbu - hrad. Dále to v odstavci podrobně popisuje. 3. První poznámka Stifterova : Jan Purkhart byl za dob Františka Xav. hraběte z Morzina účetním panství křineckého. 4. V tomto místě stručnost textu způsobila nepřesnost. Vývoj postavení far byl složitější. 5. Letopočet uvedený Stifterem je chybný. V roce 1835 byl křineckým farářem ještě P. Prűckner. P. Josef Nožička administroval křineckou a bošínskou faru od 20. listopadu 1839 až do 1. ledna 1853. V tomto roce P. Josef Neumann rezignoval na místo faráře. 6. V tomto případě se patrně Stifter zmýlil. Pavel Tomáš hrabě z Morzina byl voják a v roce 1697 byl raněn a svému zranění podlehl. Jeho bratří při obnově kaple na Chotuci zvěčnili jeho památku nápisem na nově pořízeném oltáři. Z rodového majetku mu patřila ves Kovanice. 7. Stifterova poznámka : Pánům Rašínům z Ryzumburka (t.j. z Žernova) patřila kdys ves Doubravany poblíž Rožďalovic, kdež i zámek neb tvrz měli. Dosud se po ní v zahradě základy zdí zachovaly. Tvrz ta bezpochyby požárem zanikla, neb i nyní často dřeva opálená, jakož i části železa a j. věci starož. se tam nalézaly. Připojíme k tomu novou informaci. Rašínům patřila i část vesnice Bošína. Někteří z nich měli na tomto statku svoje stálé sídlo.
25
Důchody vrchnosti a povinnosti poddaných.
Obyvatelé Křince, jakož i okolních ku panství Kuncberskému přináležejících vesnic, bývali v poddanství, činívali robotu a odváděli z pozemků jim propůjčených jakési platy na penězích, dále odváděti musili vejce, slepice a husy krmné, ba i vepře a v pádu potřeby i vojenskou službu pánu svému vykonávati musili, jakž to v zemi naší české vůbec všude obyčejem bývalo. Na to poukazuje podrobný popis panství Kuncberského z r. 1638 ze dne 20. října, kdež vypsáno vše, jak to bývalo před touto dobou a v době roku udaného. Popsání to zní v opisu doslovném následovně :
1638 20. října. Taxa statku Kunsberského, jinak Skřineckého v kraji Boleslavském, jakž se nyní podle očitého spatření v svým způsobu nachází na kopu groše a peníze míšeňské počítajíc. Actum 20. Octobris anno 1638. (pzn 8.) Kuncberg byl před lety zámeček v spodcích od kamene, z vrchu od dřeva vystavený, příkopy obehnaný, již pak pobořený, z kteréhož kamení při dvoře Skřineckém pivovar se sladovnou, spilkami a prostřed něho štoček pro bydlení vrchnosti se 3 pokoji a některými komorami suchými a vesopod maštalemi jest vystaven. Na témž Kunsberce jsou toliko znamenité 3 sklepy podzemní, kdež se vína chovati mohou, slámou přikryté, a při nich 2 chalupy, v nichž lidé pro opatrování těch sklepů, když vína jsou. Nedaleko Kunsberku jest nadejmenovaný štoček, místo tvrze, při dvoře Skřineckém s 3 pokoji a několika komorami suchými a dále maštale pro koně dvorské, pro bydlení vrchnosti, kteréž stavení se klade 26
ve 300 kop gr. K tomu statku Kunsberskému náleží 1 městečko a 9 vesnic totiž : městečko Skřinec, ves Bošín, Sovenice, Seletice, Košík, Tuchom, Hasina, Podlužany, Zábrdovice a Bříství. A v tom městečku a vesnicích v času pokoje bývalo osedlých 134, totiž : s potahy 52, bez potahu 82. Ti jsou platili ročně platu stálého Při sv. Jiří Při sv. Havle Slepic ouročních 433 po 10 gr. Vajec 80 kop, 1 po 1 3/4 den. Hus krmných 30 po 30 gr. Robot ženných 561 dní, den po 5 kr. Obilí vázání 559 dní po 4 gr. Z pole vožení 84 kop snopů po 3 gr. Luk sekání 29 dní po 4 gr. Sena vožení 38 vozů po 7 gr. Vorání 357 záhonů po 2 gr. Hnoje vožení 9 1/2 dne po 7 gr. Ovsa zrna 34 strychů 2 věrtele po 30 gr. Z řeky v Podlužanech o vánocích 2 k. Z dvou lidských mlýnů stálého platu při sv. Jiří a sv. Havle Roboty ženní 2 dni po 5 gr.
Suma platu stálého
139 k. 52 g. 178 k. 17 g. 72 k. 10 g. 20 k. 6 g. 1 3/4 d. 15 k. 46 k. 45 g. 37 k. 16 g. 4 k. 12 g. 1 k. 56 g. 4 k. 26 g. 11 k. 59 g. 1 k. 63 1/2 g. 17 k. 15 g. 2 k. 20 g. - k. 10 g.
554 k. 46 g. 5 1/4 d.
Nyní se nachází osedlých 103 totiž : s potahy 39, bez potahů 64, schází osedlých všech 34. Z těch schází platu stálého ročně totiž : Při sv. Jiří Při sv. Havle Slepic 111 po 10 gr. Vajec 21 kop, 1 k. po 1 1/4 Hus krmných 13 po 30 gr. Robot žní 142 sní po 5 gr. Obilí vázání 142 dní po 4 gr. Z pole vožení 16 kop po 3 gr. Vorání 299 dní po 7 gr.
40 k. 39 g. 48 k. 15 g. 18 k. 30 g. 5 k. 27 g. 3 1/2 d. 6 k. 30 g. 11 k. 50 g. 9 k. 28 g. - k. 48 g. 34 k. 53 g.
Suma co platu stálého z pustých a pohořelých uchází činí
176 k. 20 g. 3 1/2 d.
Srazte co by se mělo sjíti z nahoře psané sumy těch 554 kop 46 gr. 5 1/4 d. zůstává 466 kop 36 gr. 3 1/2 d. Kladouc každou kopu pa 40 kopách vynáší 18.664 kop 20 gr. (To jest 27
skutečná cena všech těchto důchodův, svede-li se na jistinu.) Platův běžných ročně se schází více nebo méně. Z kopanin na Kuncberce a na kopci nájmu 3 kopy 37 gr. 3 1/2 den. Z krčmy a půhonu u Bošíně 14 gr. Z pazderny v Tuchomi nájmu 2 kopy 30 gr. Z volejny při dvoře Sovenském 4 kopy. Nájmu z pekárny Křinecké 12 kop. Ze tří masných krámů v Skřinci po 1 kameni loje po 2 kop. činí 6 kop. Od pohodného Rožďalovského 6 kop. Suma platu běžného : 34 kop 21 gr. 3 1/2 den. Vynáší po 20 kopách 687 kop 10 gr. K tomu statku náleží dvory poplužní, jak náleží, s ovčíny dvěma od kamene a maštalemi, stodolami, chlívy, stájemi a kůlnami od kamene ve spodcích vystavené a šindelem pokryté tři : jeden v Skřinci, druhý s ovčínem v Sovenicích, třetí též s ovčínem Tuchomský, stavení jich se klade toliko po 350 kop. 1050 kop. K těm dvorům náleží rolí orné 21 lán (pzn 9) a pod 55 strychův obilí, každý lán toliko kladouc po 350 kop, vynáší 7670 kop 50 gr. Loučného se naklidívá když rok příhodný při těch 3 dvořích sena do 80, votavy do 50 vozů, to se přidává k lepšímu vychování ovcím. V těch dvořích předešle se chovalo a ještě se chovati může : dobytka koňského
42 kusů
krav dojných
120 kusů
jalového hovězího
120 kusů
ovčího
900 kusů
svinského
150 kusů
Drůbeže pernaté jak léta příhodná. (pzn 10.) Nyní se chová : koňského
15 kusů
oslice
4 kusy
volů tažných
32 kusů
krav dojných
35 kusů
jalového hovězího
58 kusů
ovčího
852 kusů
svinského
78 kusů
Drůbeže pernaté spotřeba. Počítaje užitku ročního z přítomných 35 krav po 2 kopách z nedostávajících nepřítomných 85 po 1 kopě, z jalového přítomných 58 kusů po 1 kopě, z nepřítomných 62 po 30 groších, z přítomného ovčího 852 po 15 groších a z nepřítomných 48 kusů po 7 1/2 groších činí 463 kop, vynáší v platu běžném po 20 kopách 9200 kop. Vohrady pro pasení dobytka koňského a dobytka jalového jsou tři, při každém dvoře jedna. 28
Kuchyňské veliké zahrady jsou tři, při každém dvoře jedna, v níž netoliko dostatek vaření se síti, ale mnoho štěpových plání k štěpování nacházeti se může. Štěpnice prostranné při dvořích Sovenském a Tuchomském, při každém jest jedna a při Skřinci dvě, k tomu štěpy okolo pustého hradu (jehož toliko znamení při městě Skřinci pozůstává) též při Kuncberku pěkného mladistvého ne málo, když rok příhodný za ovoce se utržívá do 6 kop i více, vynáší v platu běžném kopa po 20 kopách 1200 kop. Vinice při vrchu Chotuci jest jedna veliká s nemálo dobrými štěpy, na kteréž se, když rok úrodný, naklidívá vína do 50 sudů sedmivěderních, z těch srazíce polovici totiž 25 sudů za náklad viničný, ostatních 25 sudů počítajíc po 15 kopách, činí 375 kop, v platu běžném vynáší 7500 kop. Při tvrzi a dvoru Skřineckém jest pivovar před málo lety od kamene se sladovnou, hvozdem, humnem a spilkou dosti prostranný, šindelem pokrytý, v němž pro obilí a slady půdy prostranné jsou, s pánví, káděmi a všelijakým příslušenstvím, v kterémž se za časů pokoje svařívalo piva pšeničného ročně do 40 i více varů po 20 sudech, ječného též 10 varů po 15 sudech i více; nyní pro veliké neúrody obilí a nemožnost lidskou sotva pšeničného půl varu po 10 sudech ve dvou i ve třech nedělích jednou, ječného pak ročně 7 varů na 13 sudů svařiti se může. Činí pšeničného 20 varů po 10 sudech 200 sudů, ječného ze 7 varů po 13 sudech 91 sudů. Počítajíc mimo náklad jednoho každého sudu pšeničného piva po 30 gr. a ječného po 45 gr. ročního užitku, činí 108 kop 15gr., v platu běžném vynáší 3365 kop. Chmelnice na tom statku jsou toliko dvě při Skřinci, na nichž chmele ku potřebě pivovaru s potřebu bývá. Krčem neb domů šenkovních, v nichž se piva šenkují, jest 7; v Křinci 2, v Sovenicích 1, v Seleticích 1, v Košíku 1, na Tuchomi 1, v Podlužanech 1. Mlýn o dvou moučných a jednom vstupním kole v občinách Skřineckých od kamene zánovní jest jeden, kterýž pro nedostatek vody po léta pustý státi musí, z něho se ročně nájmu platilo žita 50 strychův a dva krmné vepře, počítá se toliko užitku ročního polovice, totiž 25 strychův žita po 1 kopě a jeden krmný vepř za 10 kop, činí 35 kop, v platu běžném vynáší 700 kop. Pila nově vystavena a při ní chaloupka na potoku pod rybníkem, na kteréž ku potřebě dvoru i mimo potřebu ku prodaji dostatek prken řezati se může, dává se od řezání jedné kopy prken po 36 gr., pokládá se v taxe 200 kop. Volejna také nedávno vystavena při dvoře Sovenském jest jedna, z níž užitek v platu běžném jest položen.
29
Rybník kaprový k tomu statku náležející jest toliko jeden, slove Podchotuční v 50 kopách násady. Suma 50 kop po 8 kopách vynáší 400 kop. Rybníků výtažných jest pět : Vokřínek o 40 kop, Seletický o 20 kop, Dolní Tamlovský o 20 kop, Zvoleňský o 20 kop, Pod Tuchomí o 20 kop. Suma 120 kop. Výtažného plodu po 4 kopách činí 480 kop. Nyní podle urburu a v něm položeném vyznamenání pro veliký nedostatek vody jsou pusty. Rybníci podtěrní jsou dva, Rohanec, sedí v něm 2 1/2 kop, Vranský také v něm sedí kaprů 2 1/2 kop, suma 5 kop kaprů podtěrných. Každého užitku po 30 gr. činí 150 kop. Říčka na témž statku jest, slove Mrlina, začíná se od Rožďalovic u vsi Podlužan a béře svůj konec u vsi Zábrdovic, v níž ne málo pro správu kuchyně ryb aneb raků se nachází, Lesův směsného, dubového, osykového, březového a borového k tomu statku podle urburu náleží v paterém hájemství, mimo porostliny lidské 77 lečí, ale podle sprůbování měřiče zemského nachází se toliko za 58 lečí po 29 tenatech ve 40 sáhů zdéli, klade se každá leč toliko po 80 kopách, činí 4640 kop. Cihelna náležitě vystavená na tom statku při vsi Košíku jest jedna, z kteréž mimo domácího stavení potřebu dráhně cihel se prodati může, pokládá se šmahem ve 200 kopách. Kollatura na tom statku ve vsi Bošíně jest jedna, k níž roli orné náleží 3 kopy záhonů, té když tu kněz jest užívá, nyní z třetího mandele kostelníci k dobrému záduší ji pronajímají, klade se ve 200 kop.Kostely filiální jsou dva, jeden v městečku Skřinci, druhý na vrchu nad Skřinci slove Chotuči, kladou se každý podle obyčeje po 100 kopách, činí 200 kop. Za všelijaké roboty, kterýmiž poddaní k tomuto statku náležející mimo roboty v urburu rozepsané forováním kde a kdy se jim poručí i pěšky vrchnosti povinni jsou, jako i za užitek vinopalny, z kteréž by ročně dráhně sjíti se mohlo, a šenku vína v městě Skřinci, klade se při skromnosti 1000 kop. Za zvůli na tom statku honiční v lesích, kdež za často velký kus se dostati může, též provozováním myslivosti polní, neb se dostatek bažantů, koroptví a zajíců dostati může, pokládá se toliko 1000 kop. Suma taxy statku Kuncberkého, jinak Skřineckého 58.867 kop, 20 gr. míš. Na rejnské zlaté 68.678 zl. 13 kr. 2 den. Actum léta a dne svrchu psaného.
Při tom správa tato se činí, že na tomto statku Kuncberském v městě Skřinci dvůr náležející nynějšímu úředníku statku tohoto panu Matěji Vineckýmu z Grynwaldu od někdy p. Heníka z Valdštejna vrchnosti tehdejší dostatečně listem hamfestním ode všech platů stálých a běžných ano i ode všech povinností vrchnosti náležejících osvobozen jest na časy budoucí a věčné, z té příčiny ani do této taxy pojat není.
30
Dobytka na tomto statku Kuncbeském při taxírování se vynašlo :
koní 15 po 30 kopách
450 kusů
oslice 4 po 15 kopách
60 kusů
volů tažných 32 po 12 kopách
384 kusů
krav dojných 35 po 10 kopách
350 kusů
jalového hovězího 58 po 7 kopách
406 kusů
ovčího 852 po 1 kopě
852 kusů
svinského 78 po 1 kopě
117 kusů (pzn 11)
Summa za statek2619 kop
2619 kop
Položíc summu za statek učiní
58867 kop 20 gr. míš. 61486 kop 20 gr. míš.
(pzn 12)
Poznámky ke kapitole „Důchody vrchnosti a povinnosti poddaných“. 8. Taxa byla pořízena v době, kdy zemřel tehdejší majitel statku Adam mladší z Valdštejna. Po jeho smrti bylo nutné rozdělit jeho početná panství mezi jeho pozůstalé syny. K posouzení stavu majetku pořídili úředníci popisy všech statků. Mezi nimi byl i Kuncberk. 9. Poznámka Stiftera : Za starých dob měřila se pole na lány a byly míry jednotlivé 31
následující : 4 zrna ječná podle sebe položená na šířku slula prst, 4 prsty podle sebe dlaň, deset prstů podle sebe slula píď, tři pídě činily loket (český), 24 loket činily provazec; při měření polí bylo obyčejem přidati na každý provazec (pro Boží požehnání) dva lokte; pět provazců slulo jedno jitro neb hony, pět jiter činilo prut, tři pruty lán. 10. V tomto místě je poněkud zmatený text. Zmínka o pernaté drůbeži sem nepatří. V dostupných překladech (Mikolášek) je stejný stav. František Mikolášek mohl využít jako podkladu knížky Antonína Stiftera z roku 1880. 11. Rozpor mezi cenou a celkovým součtem vyjasnil Fr. Mikolášek : Staré paměti osad soudního okresu Nymburského (1901). Správná hodnota ceny za kus je 1 kopa 30 gr. Celkový součet je správný. 12. Kapitola je uzavřena odkazem na zemské desky, kde se původně listina nacházela : D.Z. 301 F. 13 - F. 1.
32
O stáří Křince, obyvatelích jeho a jejich živnostech.
Kdy t.j. v kterém roce a od koho Křinec původ svůj vzal, nelze udati, však jen tolik jest jisto, že Křinec již ve čtrnáctém století stával, ani se páni Valečovští co jeho držitelé výslovně uvádějí. Z této rodiny Jan z Křince od r. 1378 až 1398 a Bohuslav z Valečova r. 1418 co páni na Křinci se připomínají (pzn 13.) Také fara již tehda ve Křinci bývala, jakož jsem jména farářů zvedl v dřívějším. Městečko Křinec leželo v někdejší župě Libické, později zvané Havraňské, (pzn 14.) kterážto sahala od Libice až za město Libáň. Župní hrad Havraň (pzn 15.) stával severně od Nymburka nad Mrlinou u nynější samoty Havraňska; na hradě tom byli mimo župana, jemuž celá župa poddána byla, jiní úředníci královští, kteří rozličná cla a poplatky králi náležející přijímali a odváděli. Hrad ten byl r. 1420 skažen; on měl mocné zdi a hluboké příkopy,a jeho rozsáhlé valy ještě posud viděti bylo. Na hradišti povstala později tvrz, která také již dávno zanikla. V dějinách Českých činí se i často zmínka o rytířích Švábech z Havraně, kteří tvrz tuto drželi. Na začátku nynějšího století brány odtud kameny a cihly ku stavbě císařského hřebčince v Havraňsku již také zrušeného. Když r. 1277 Poděbrady královské komoře připadly, přestěhovali se župní úřady z Havraně na hrad Poděbradský. V století 16. činí se zmínka o vsi Křinci a to sice v r. 1541, však již r. 1568 zove se Křinec městečkem. Zdaž Křinec při povýšení za městečko, což se za pánů Křineckých z Ronova stalo, jakýchsi práv neb privilegií obdržel, nelze říci, neb se paměti o tom nezachovaly. Z popisu panství z r. 1638, 20. října, jež v doslovném opisu v dřívějším udáno, jisto, že obyvatelstvo bylo poddáno vrchnosti, konalo roboty, odvádělo platy, slepice úroční, vejce, husy krmné, konajíc povinnosti podobné, jako nyní platíce daně státu. Měliť as, jak všude 33
bývalo, rychtáře, jemuž k ruce stáli konšelé a radní a rozepře veliké soudili úředníci vrchnostenští, co páni nad robotníky. Ve Křinci byl již od Heníka z Valdštejna ode všech platů stálých a běžných na časy budoucí a věčné osvobozený dvůr kmetcí (t.j. sedlský), jenž náležel Matěji Vineckému z Grynwaldu.(pzn 16.) Z obyvatelů v Křinci r. 1677 se nalézajících, uvádím některé, jež v jakési knize kontribuční archivu zámku Křineckého z téhož roku jsem vynalezl. Následující drželi hospodářství : Eliáš Meistner kovář, Jan Šimáček zámečník,, Tobiáš Wantke, Jiří Reyl, Jakub Kordač, Václav Vojtíšek, Vít Suchánek, Tomáš Crha, Míchal Dufek, Václav Bambula, Jan Kunc, Tomáš Tomiš, Václav Hoblík, Philip Řelušek, Martina Sedlece vdova, Mathesa Schmelhavse vdova, Jan Dobromírský, Hanuš Sádlo řezník, Daniel Jeřábek, Jan Nosek, Hanuš Jída, Mikuláš Pecen, Mikuláš Šimáček, Mikuláš Hudec, Václav Český, Tobiáš Erben, Eliáš Křen. Za Morzínův zřizovaly se i v Křinci tak zvané cechy řemeslnické, z nichž první byl cech obuvnický. Na požádání mistrů obuvnických městyse Křince k mistrům cechu téhož v Lomnici nad Popelkou učiněné, odeslali jim tito r. 1684 opis pravidel neb artykulí, jimiž se sami řídí, by i cech Křinecký jimi spravovati se mohl. Potvrzeny byly artykule ty od Jana Rudolfa hraběte z Morzina r. 1699 dne 26. ledna a sice tak, aby žádný z jeho poddaných bez jeho povolení z úřadu téhož panství daného, řemeslu tomu se ani učiti, ani za tovaryše prohlášen, ani na tak zvaný "vander" do ciziny odebrati se nesměl. Pečeť cechu téhož pochází z r. 1707 a nápis na ní jest následovný : SIEGL : D. SCHUHMACHER IN NEUKUNSTBERKG : 1707 ; ve středu pak erb řemesla tohoto. Na požádání mistrů krejčovských v Křinci k mistrům téhož cechu v Lomnici nad Popelkou učiněné, odeslali jim tito opis svých artykulí r. 1700 dne 18. září. Potvrzeny jim byly od Václava hraběte z Morzina dne 11. ledna r. 1716. Pečeť pochází z r. 1701, má v středu znak řemesla toho a nápis : SIEGL. D : SCHNEIDERZUMFT IN NEOW-KUNSTBERK. Cech mlynářů a pekařů v Mladé Boleslavi odeslali na požádání purkrabího Křineckého mlynářům Křineckým cechovní artykule své r. 1741 dne 21. července. Potvrzeny s výminkami od Josefa hraběte z Morzina dne 21. července na zámku Novo-Ronovském. Pečeť jich má kolem nápis a ve středu erb těchto řemesel. Kdy tak zvaný Reihzech byl, nelze udati neb nezachovaly se artykule jeho, shořely prý při požáru r. 1835 v osadě vzniklém. Toliko pečeť se zachovala. Jest železná, má ve středu odznaky 8 řemesel a kolem nápis, vhodnější dřívějších dvou prvních, neb jest český : HWALTE TOTO 8 ŘEMESLO NA NOVÉM KUNSTBERKU. Roku 1794 oddělili se od tohoto cechu zedníci a tesaři, zařídivše si nový cechovní řád. Pečeť jich taktéž železná má ve středu odznak a kolem nápis český : PEČEŤ TESAŘSKÝHO A ZEDNICKÝHO POŘÁDKU MIESTEČKA KŘINCZE. Trhy výroční začaly za šťastného panování hrabat z Morzina r. 1780 dne 28. února. Trhy ty odbývají se o čtvrtcích těchto : na tučný čtvrtek, po svatodušních svátcích, po sv. Bartoloměji a po sv. Kateřině. Trhy spojeny jsou s trhy dobytčími. Obyvatelstvo Křinecké jest většinou vyznání římsko-katolického, z menší části přiznávají 34
se obyvatelé k náboženství vyznání evangelickému majíce ve vsi Bošíně modlitebnici a faráře, a konečně tu jsou židé, as polovice co evangelíků, kteří v posledních letech synagogu sobě vystavili, zároveň s jinými ke zdejší obci židovské s přináležejícími z vůkolních některých vesnic. Ku konci 18. stol., jak praví pamětní kniha farní, nevědělo se v Křinci o obyvatelích víry evangelické, poněvadž se s vyznáním svým tajiti museli. Ale majestátem císařským (decreto aulico) z r. 1782 ze dne 13. října dovoleno bylo, aby všichni "akatholíky" zvaní již veřejně víru svojí vyznávati mohli, prvé se ohlásivše u svého správce duchovního té osady, v níž bydlí, neb kamž přináležejí; Tu hlásilo se jich z Mečíře : Fr. Hampl s manželkou svou Rozinou co první. Pak následovali taktéž z Mečíře : Jan Hoffmann s manž., Jiří Louthan s manž., Jan Malík s manž., Václav Hampl s manž., Václav Vlček s manž. Václav Kořínek s manž., Adam Skrbek a Václav Kryslička; z Bošíně : Jan Malík s manž., Josef Hoffman, Pavel Knytl s manž., Jan Petráček s manž., Pavel Horušický s manž., Jos. Novotný s manž., Jiří Dudek s manž.; ze Sovenic : r. 1783 : Barbora Rosová, Jiří Zedník s manž., Jakub Hájek s manž., Václav Hájek s manž., Jiří Dudek s manž., Jiří Pšenský s manž.; ze Zábrdovic : Jan Cholouš s manž., Matěj Pácal, Jan Hampl, Anna Pilátová. Ze Křince nikdo. Jak jeden člen rodiny Morzinovské, totiž František Xaver o své poddané vyznání helvetského pečoval, zřejmo z toho, že jim sám kněze r. 1783 povolal. Téhož roku dne 8. června před svátkem Božího Těla přišel do Mečíře z Uherska magister confessionis Helvetieae, Benjamín Kűss, který obydlí vzal tamtéž u Fr. Hampla, rolníka, a odtud žádal u král. gubernia o své potvrzení, dokládaje se tím, že od Frant. Xav. hraběte z Morzina pro poddané na panství Kuncberském vyznání helvétského povolán byl. Tento Benjamín Kűss odbyl studia svoje theologická r. 1783 29. máje v král. městě Miškolci v komitátu Borsodienském za superintendenta Samuele Szalaje. Pověst praví, že odbývali evangelíci služby Boží svoje na statku téhož jmenovaného Fr. Hampla v Mečíři. R. 1784 zřídili sobě modlitebnu před statkem rolníka Jana Malíka v Bošíně, neb místo to udáno jim bylo od komisaře krajského Petra Vokouna. Benjamín Kűss r. 1785 v měsíci srpnu v manželství vstoupil s Markytou, dcerou po zemřelém Františku Geh z Jizbice; roku 1786 zemřel. Po něm nastoupil v témž úřadě v témž roce Andreas Szegő. A tak, když jedenkráte svobodně sekta náboženství své vyznávati mohla, zmáhala se, a i úřad kněžský vždy po smrti jednoho opět obsazen byl.
Poznámky ke kapitole „O stáří Křince, majitelích jeho a jejich živnostech“.
35
13. Poznámka Stifterova : Bezpochyby měli sídlo svoje na hradě či tvrzi pod vrchem Kuncberkem, neb v trhových smlouvách panství Kuncberského hrad ten, jenž val a příkopy měl několikráte se připomíná. Zpřesníme tento úsudek jen v lokalizaci místa tvrze pánů z Valečova. Stála totiž přímo u městečka Křince, jak to naznačuje i taxa kuncberského statku z roku 1638. Tvrz pravděpodobně stála v místě dnečních čp. 11 a 12 (u sochy sv. Jana Nepomuckého). 14. Poznámka Stifterova : Župa Libická sluje v 13. století župou Havraňskou podle nového hradu župního Havraně, ač není vědomo, v který čas právě toto přenešení úřadů župních z Libice na Havraň se dálo. 15. Poznámka Stifterova : Župní kraj Havraňský sahal severně až za Libáň, na západu až k ústí Jizery do Labe. 16. Začátek této podkapitoly v rukopisu chybí. Zapsaný je Stifterem do jeho "Pamětní knihy městečka Křince". Další text se už v rukopisném provedení nachází.
36
Majitelé Křince a statku Křineckého.
Začátek kapitoly o majitelích Křince. Rozměr rukopisu 217 x 343 mm. Soukromá sbírka - rodina Roštejnských z Křince. (obr 9)
První držitelé Křince, o nichž se nám zprávy zachovaly, byli páni z Valečova. První této rodiny vladycké, o nichž dějepis nám vypravuje, Bartoš starší a mladší z Valečova, připomínají se k r. 1325. O Bartoši (t.j. Bartoloměji) Zábrdovci z Valečova činí se zmínka r. 1366 - 1385 co o pánu na Slatinkách, 1374 seděl na Lískovicích; r. 1386 byl již mrtev, Bratří jeho byli Hereš (Heřman) r. 1362 - 1395 pán na Valečově (hradu nedaleko vsí Bosně u Mnichova Hradiště) r. 1409 však již mrtev a Ctibor z Kněžmosta, jenž se připomíná mezi rokem 1362 a 1382. 37
Roku 1378 připomíná se z téhož rodu jakýs Jan ze Křince, jenž se roku 1407 pánem na Markvarticích zove: žil ještě r. 1414. Manželka jeho jménem Markéta, připomíná se r. 1412. Dotčený Jan ze Křince byl též členem jednoty panské v Čechách (Viz archiv Český I. díl; Palackého dějiny II., str. 339 etc.) (pzn 17.) Bartoloměj Zábrdovec z Valečova měl tré dítek z nichž Jan Bartoloměj r. 1389 co pán na Lískovicích, 1390 až 1406 co pán na Slatinkách, 1411 až 1413 co pán na Valečově se připomíná. Druhé z dítek byla Anna, o níž zmínka se činí r. 1386; manželem jejím byl Jan Verdek ze Žitovlic, jinak ze Žlunic zvaný. Třetí pak Bernart z Jabkenic a z Valečova, jenž r. 1371 - 1402 pánem z Jabkynic, 1377 pánem z Žitovlic, 1389 pánem na Křinci, 1390 až 1395 pánem na Markvarticích, 1411 a 1413 na Valečově se zove. (pzn 18.) Bartoloměj a Bernart z Valečova byli Janu Žižkovi prý nad míru milí a přátelé jeho, a on jim i vojem svým proti panu Čeňku z Varetemberka pomáhal. (R. 1423; viz Naučný slovník Valečov.) Jakýsi Bohuslav z Valečova se připomíná r. 1393, r. 1418 byl pánem v Křinci. (pzn 19.) Roku 1430 připomíná se jakýs Jan z Chřince, rodu neznámého. (Viz arch. Český VI. str. 423.) Beze vší pochybnosti lze souditi, že tito majitelové sídlili na své tvrzi Křinecké, jejíž zbytka t.j. val a příkopy v pozdějších dobách často se připomínají. Místo jmenované tvrze kleslo úplně v zapomenutí ba ani té nejmenší památky nelze více shledati. Nejspíše, že v tehdejších válkách náboženských tvrz ta, jakož i jiné ve vůkolí se nalézající jako: Nepokojnice, Košík, Záhornice k poboření přišly. V erbu měli páni z Valečova slunce zářící ve zlatém poli. (pzn 20.)
Druhá rodina, které Křinec náležel, byli páni z Ronova, jež se později i Křineckými z Ronova psali. Rodný jejich hrad byl v kraji Litoměřickém, zval se Ronov, a pozůstatky jeho, až dosud připomínají slávu někdejšího toho v dějinách českých často připomenutého rodu. (pzn 21.) Pánové ti byli odvětví slavného kdys rodu Hronovců. který se dělil v pány z Lipého, z Náchoda, z Klinštejna, z Lichtemburka atd. Jich původní znak byly dvě ostrvé černé o pěti sucích ve zlatém poli křížem položené, nad štítem korunovaná přilba, nad níž kapr a ocas paví. Později teprve přibrali dvé křídel orličích černých k erbu svému. Ve válce třicetileté vystěhovali se páni z Ronova do ciziny, kdež potomci jich dosud žijí. Jmenovitě byl Jan Albrecht Křinecký z Ronova vyslancem kurfűrsta Saského; roku 1680 dosáhl v Bairaitě úředu vrchního presidenta vlády a tajného rady, jakož i zemského hejtmana v Hofu. Byl dvakráte ženat; ponejprv oženil se r. 1656 s Alžbětou z Bibrstejna, proboštkou z Ouedlinburku, která co poslední starožitného rodu svého po přeslici r. 1682 zemřela a jejížto erb tento Křinecký k svému připojil. Po druhé zasnoubil se s jednou hraběnkou z Reuss-Lobenstejna r. 1686. S onou zplodil dva syny, z nichžto mladší r. 1701 38
padl co plukovník kurfűrsta Saského u Rigy, starší pak zemřel r. 1706 co plukovník Bavorský v Uhřích. S druhou manželkou zplodil a pozůstavil syna Jana Hovoru Křineckého z Ronova, jenž narodiv se r. 1890 byl jediným slavného svého rodu potomkem. (Pam. Arch. díl II. r. 1856.) Průběhem 14. až 17. století získali páni Křinečtí mnohých statků v kraji Boleslavském, Hradeckém a jiných, v nichž úřady vysoké zastávali, tak byli: Albrecht Gottfried Křinecký z Ronova od r. 1595 až 1596 hejtmanem kraje Hradeckého, tentýž r. 1608 purkrabí Hradeckým. Albrecht Křinecký z Ronova hejtmanem krajským v kraji Boleslavském r. 1605 atd. Někteří z pánů těch byli též věrní přívrženci víry pod obojí, a členové jednoty bratrské. Tak r. 1530 dne 26. září přistoupilo několik mocnějších pánů k jednotě bratrské, jako: Konrád z Krajku, Fridrich z Donína, Jan Křinecký, Arnošt Jilemnický a Buryán Špetle z Janovic. (Pam. Arch. 1871 - 73, str. 178). Arnošt z Krajku a Vilém Křinecký byli dva přední členové jednoty, zvláště Vilém Křinecký předčil svou činností a odporem proti králi jiné osoby v tom spolku stavovaském (Pam. Arch. 1871-73, str. 179-180.) Vilém Křinecký z Ronova účastnil se schůze stavů pod obojí, která se odbývala nejprve soukromě v Karolině v Praze dne 20. dubna 1546 a téhož dne veřejně na hradě Pražském, a zde vytýkal bezohledně královskému radovi Floriánu Griespekovi, tvrdému katolíku a přívrženci Ferdinanda I. ve válce Šmalkalské, že co cizozemec bez vůle a vědomí stavů toho království v deskách zemských a listinách pro zemi veledůležitých se zhusta přehraboval, rozličné privileje vypisoval, a do cizích zemí za drahé peníze prodával, že od majestátů nejedněch. které vydali zejména králové Jan a Sigmund, pečeti utrhal a do příkopu zámeckého, který byl pod okny jeho bytu, (na místě nynějšího paláce arcibiskupského) zahazoval. (Arch. pam. 1871-73, str. 32-33.) Tento Vilém Křinecký byl nepochybně syn Jiříka Křineckého z Ronova, který r. 1499 byl královským výběrčím v starém městě Pražském a který zemřev r. 1510 pochován jest na panství svém v Rožďalovicích. (Pam. Arch. 1871-73, str. 32-33.) Zřejmo ze všeho toho uvedeného, že členové rodiny pánů Křineckých z R. v dějinách země České zhusta se připomínají, a že rod jich veleslavným byl. První z nich, jenž Křinec v držení měl, byl Jan z Ronova, jenž byl r. 1454 rychtářem starého města Pražského, rychtu tu od krále Ladislava obdržel. Roku 1463 měl Křinec již v držení a zove se "sídlem či seděním svým" na Kuncberce, dle čehož zbudování hradu toho mezi léta 1463-1476 připadá, neb před touto dobou Kuncberk se nepřipomíná. Tento Jan měl dva syny: Jiřího z Ronova a na Kuncberce, r. 1497, jenž zemřel r. 1510 dne 28. března na panství svém Rožďalovickém, a Viktorýna, který r. 1493 koupil Dětenice; tento zemřel r. 1510. Potomci tohoto byli pány na Dětenicích, Mčelích a Nov. Ronově, Jiřík měl pět synů: Jana, jenž se r. 1514 psal co pán na Kuncberce, Viléma, jenž byl věrným přívržencem víry pod obojí, Albrechta Sigmunda, a konečně Jindřicha, jenž r. 1519 stal se pánem na Kuncberce. Roku 1525 ženil se tento na konec masopustu; manželkou jeho byla Markéta z Postupic. On zemřel roku 1559 zanechav po sobě jedinou dceru, Kateřinu jménem, provdanou za Jana z Donína (zemřel r. 1568).
39
Jindřich učinil již r. 1542 pořízení, nařídiv co poručníky Volfa Krajíře z Krajku, švakra svého, Viktorýna staršího Křineckého strýce svého a manželku svou, aby k dobrému dcery Kateřiny hospodařili. (Pořízení to viz: Listiny. Oddíl IV.) Markéta z Postupic vdova po Jindřichovi hospodařila na Kuncberce několik let a jak se zdá dosti šetřila. Kdysi půjčila Dorotě z Vartemberka na šest prstenův zlatých 5 kop gr. č., ale když se měly prsteny zase vyplatiti (1556) od Viléma Odkolka z Újezdce, nejen jich Markéta vydati nechtěla, ano ještě o Vilémovi na Kuncberce mluvila, že jest lotr. Po smrti Jana Donína, manžela Kateřinina, přišlo panství Křinecké s městečkem panským Křincem pro dluhy n. Jindřichovy do prodeje a v držení pánů Kostomlatských z Vřesovic. Prodej stal se roku 1568 dne 14. října a to po smrti Jana z Donína, manžela Kateřiny dcery výše jmenovaného Jindřicha. (Smlouvou trhovou této koupě viz: Listiny Oddíl IV.) Roku 1574 zdědili synové Jana z Vřesovic panství Kuncberské; bylo jich osm a sice: Karel, Jakub, Jaroslav, Oldřich, Petr a Vojtěch, tito zletilí, Václav a Vilém, oba nezletilí. Mimo Kuncberk dědili po smrti otcově ještě Koporeč a Dlažím v Žatecku. O dědictví to se rozdělili. Kuncberk připadl Karlu a Jakubovi společně; Jakub koupil konečně díl od Karla ještě r. 1574 za 6700 kop míšenských (= 3350 kopám českých). Roku 1575 dne 7. června prodala Anna z Vřesovic, manželka Jakubova, zámek Kuncberk se vším příslušenstvím Jindřichovi z Valdštejna; bylať totiž statek ten převzala od manžela svého. (Smlouvou trhovou téže koupě viz: Listiny Oddíl IV.) Nedlouho byl Jindřich z Valdštejna v držení panství tohoto Kuncberského, zemřel totiž r. 1579 zanechav majetek veškerý svým dvěma synům: Vilému Voku a Heníkovi. Tento poslednější dědil po otci svém Kuncberk a Dobrovici a vládl značným majetkem, byl však veliký podivín, což jej často ve mnohou nesnází uvedlo. Chci zde podati co "Osvěta" v čísle prvním ročníku VIII. z r. 1878 o něm praví neb týče se to i částečně okolí Křineckého. "Pan Heník v kraji Mlado-Boleslavském stál v čele šlechty, vyznání augsburskému oddané, i pěstoval živou mocí směr, ku kterému náležel. Rovně/ž/ živým nadšením i Šporck, taktéž veliký podivín mezi šlechtou, podporoval snahy tehdejších osvícencův. Heník jakož Šporck, oba byli literárně činní, ano zpořídili si každý na svém území tiskárnu. Heník na Dobrovici, Šporck v Lysé. Oba pečovali o poddaný lid svůj, ovšem každý jináče: Heník stíháním a odpravováním čarodějníkův, Sporck zakládáním ústavů dobročinných. Oba byli milovníci ušlechtilé myslivosti, a oba měli oplétání pro zastřelení jelena v lesích král. panství Brandýského n.L. Oběma vládla svévole panská, až se zapletla v soudy a tresty. Sporck vrtohlavostí své odseděl v "Bílé věži" kdež Heník dopustiv se skutku nepoměrně horšího, hlavu svou stěží vykoupil obětmi peněžitými. Oba po sobě zanechali tištěný materiál životopisný, ovšem pod jinými jmény vydaný, ale rovněž charakteristický. Patentem královským dne 21. ledna 1606 daným, pan Heník z Valdštejna na Dobrovici spolu s Abrahamem Gerstorfem z Malšvic a na Samšině nařízen a vyhlášen byl za hejtmana kraje Boleslavského. Úkolem hejtmanův krajských tehdá byla policie, anebo, jak se v patentu dí, povinni byli, "aby zhoubcům zemským, totiž modréřům, loupežníkům, povalečům a jiným zlým neřádným lidem žádného průchodu nedopouštěti, nýbrž ty honiti, jímati, tu kdež náleží, podávati rozkazovali" Působnost hejtmanův, kteří v každém kraji 40
dva, ze stavu panského jeden, a ze stavu rytířského druhý, byli ustanovováni, vyměřena byla vždy na jeden rok. Hned na počátku hejtmanování toho udál se případ, kterýž pana Heníka drahně dob a hubě do mrzuta zaneprázdňoval. V Nymburce uvězněn byl nějaký Václav Kemelka pro kouzla. Ten byv trápen, "hrozné a velké na sebe a jiné své tovaryše učinil vyznání". Zejména na člověka poddaného páně Heníkova, jistého Jana Špičku vypověděl, že se jest od něho všemu naučil. "Mrtvá nekřtěnátka prý vytahovali, je na čtvrti rozdělovali, a těmi čtvrtěmi žlaby koním a klisnám vytírali, ze studnic lidem vodu brali a tu na rozcestí a před dvory hospodářův lívali, z hrobův mrtvých pohřbených těl prsť z krchovů brali a ní kde se jim zdálo, sypali, kosti suché lidské z kostnic pálili a prach z nich dělali, a tím vším hrozné čáry lidem i hovadům dělali, takže to, cokoliv přešlo, všecko umříti muselo." Pan Heník spatřoval v páchání takovém veliké nebezpečenství všemu kraji a zejména svým statkům a poddaným i nemeškal ovšem Špičku uvězniti. Ten pak, když právem tázán byl, "mnohem těžší a hroznější věci, čáry a kouzla na sebe vyznal, co jsou z těch hrobů vykopanými nekřtěnátky činili, jak koně, klisny, jiný dobytek a lidi mučili, psa zabivší, z něho srdce a lůno vyřezali a z toho prachu nadělali, jejž ženskému pohlaví v pití dávali, do kostela lezli, tam na oltáři z ubrusu nití křížem vytahovali, od stoličky, na kteréž kněz kleká, tříšky řezali, drahé Boží tělo zachovávali, krucifixy z Božích muk na rozcestí postavených loupali a tím vším přehrozná kouzla a čáry prováděli." Tomu všemu prý se Špička hnedky z mládí naučil od Jana Mandelíka, jinak Nežerky. Muž ten byl rodem ze vsi Budiměřic a tudíž poddaný kr. panství Poděbradského. A na tom svém tvrzení Špička stál, i když opětně byl trápen a na tom i zemřel, byv spůsobem tehdejším odpraven. Následkem Špičkova vyznání Nežerka uvězněn jest při právu města Nymburka, ale jsa muž patrně vzdělanější a ve světě zkušenější, věděl si pomoci. Nepřestávalť se volati k odvodu neviny své a tím aspoň na tu chvíli se ochránil. Mezi tím pro čáry a kouzla dostižen a při právu městyse Dobrovice ve vazbě vzat byl druhý poddaný páně Heníkův, jistý Jan Čulík. Ten podobně jako Špička na Nežerku vyznávati se jal. Mezi jiným vypravoval o něm, že on, Nežerka, má tři ptáky v sklenici a dává jim mléko píti. Nežerka je jednou před Čulíkem na stůl vypustil, a tu prý ukázali se býti černí. Když před Nežerkou se posadili, Čulík prý slyšel, že mu "Co ráčíš pane?" říkali. A vyznání svá i tento nešťastník "z aust v uši" Nežerkovi opakoval i na nich zemřel. Tu se již pan Heník z povinnosti hejtmanské nezbytně cítil pohnuta, aby toho Nežerku, jakož prý "škůdce zemského" právem útrpným v Nymburce tázati dal. Ale Nežerka, "jsa očarován", nic se znáti nechtěl, pravě, "co tak na něj seznáno bylo, že to pravda není". I chtěl ubohého muže toho pan Heník po druhé i po třetí tázat dáti, ale v tom mu u vedení práva vkročila královská komora, kterou tehdá co direktor spravoval Zikmund Měsíček z Veyškova. Přišelť mandát jménem královským, aby Nežerka více tázán nebyl, nýbrž aby od práva města Nymburka byl vyzdvižen a osvobozen. Nymburští byvše o tom zpraveni od okr. hejtmana na Poděbradech, tehdá Bohuchvala Růta z Dírného, podle mandátu učiniti ovšem neprodlévali. Tím pan Heník nemálo popuzen. Spatřovalť v tom přímo vkročení do práv svých hejtmanských. Nad to byl přesvědčen o zhoubných následcích, které z propuštění takového "psance" pojdou; nebo "kdyby prý takové věci hrozné veliké a těžké přetrhovány nebyly, žádný před takovými kouzly, čárami a mordy, ohni a jinými úklady bezpečen by býti nemohl". Zatím příčinou vyznání Čulíkových v Dobrovici během prosince r. 1606 popaden byl jiný kouzelník, a to bratr Nežerkův, řečený "Matěj", jinak Mach Rokůsek. Byv trápen, s 41
nemalým naříkáním pronesl, že "co trpí, to že jest vše bratr jeho vinen", i jal se naň vyznávati táž kouzla a čáry jako Špička a Čulík, ano nad to, že prý Nežerka "nějakého kupce u Budiměřic na louce zabil a jemu sekerou dal, a že jest Mach ho do vody do Rokosu vhoditi pomohl". I jiné "mordy" na Nežerku při trápení pověděl. Nad to vypravoval, kterak Nežerka "Anny Brokajky za nějaké koření žádal, aby je Janovi Špičkovi dala, aby se na něj k ničemu znáti nemohl;" kteréžto "koření že jest on Nežerka při sobě míval", jakož pak, když k bratrovi do vězení přišel, "toho koření že jest mu (Mach) něco vzal a je jísti, aby se nic znáti nemohl, chtěl, ale že jest mu je katovka z úst vytrhla". Na to vyznání bratrovo Nežerka, obeslán k právu Dobrovickému, aby sám slyšel výpovědi ty, ale boje se, aby znova polapen a týrán nebyl, nedostavil se, nýbrž obrátil se o ochranu ku král. komoře a nebyl oslyšán. Komora uložila právu města Českého Brodu, aby odpor Nežerkův proti vinám naň sváděným vyslyšelo a rozsudek vydalo. K tomu Nežerka dostaviti se naváhal i věc svou dobře provedl. Ukazoval k nesrovnalosti vyznání Špičkova i Čulíkova, k dobrému svému chování od mladosti a ke svědectví o tom vrchnosti své i jiných dobrých lidí i sousedův ze vsí Mečíře, Vesce a odjinud, jakož i čeládky své, posléze pak i k tomu, že Jan Špička, "jak prvé tak i potom, u vězení jsouc, jemu pod nářkem těžkým, že se nad ním vymstí, a jeho doma nenechá, pohrůžku činil". a k tomu i na trápení se vyznal. Po provedení tomto podán jest ku právu útrpnému. "Trápením po třikráte jednoho dne a druhého v kozle vytrpěl, a tak podle stálého odporu svého, že ničím tím, co se jemu tím zločinným vyznáním za vinu počítá, vinen není, trpělivě právo útrpné vystál. Brodští tudíž ortelem dne 13. července 1607 daným, "zločinného vyznání" jej, i manželku jeho osvobodili a při předešlé poctivosti zůstavili, leč tak, aby do dvou let, kde by se naň co vztahovalo, a vyhledalo, ku právu Brodskému státi a dostáti povinen byl. Pan Heník s výrokem tímto nikterak spokojen nebyl, anobrž dovedl toho při král. komoře, že tato 13. října 1608 ortel Brodský zdvihla, poněvadž prý řízení provedeno bylo bez přítomnosti Heníkovy, jakož původa, i nařídila, "chtěl-li by Nežerka jaký odvod neviny u práva přednášeti, že se státi má v přítomnosti Heníka z Valdštejna a nebo plnomocníka jeho. Leč Nežerka na jednom tom odvodu dosti měl, i nikterak se toho nedomáhal, aby s ním procedura Brodská znova byla opakována. Zatím osočování nepřestávalo. V srpnu r. 1609 Jan Kočí, poddaný Jana Albrechta Křineckého z Ronova a na "Novém Ronově" a Dětenicích, při právě města Kopidlna na Nežerku vyznal, že on, "když jen zvěděl, že kdo nekřtěnátko mrtvé zakopal, je hned vykopal a prachy z nich dělal, k čárům jich užíval, ano téhož prachu toliktéž jemu, Kočímu, že jest dal, a čarovati ním jest učil, aby bral ráno z lidských obilí rosu a své obilí aby ní kropil, že bude míti plivnější obilí než jiní. Item že Nežerka má nějaké brouky, jež jmenuje filousy, které posílá ve jménu čerta do lidských stodol, a ti mu po několika zrnách obilí přinášejí, jakž tak pak že jest mu jich šest párů dal, a Anna čtyry páry. I když jest je tak poslal, že jsou mu také obilí nosili." A na tom Kočí zemřel, byv sťat. Podobná v Kopidlně seznání učinil Martin Janoušek ze vsi Velkého Jeseníka, jenž v říjnu 1609 pro čáry byl popraven. Na jaře r. 1615 Anna Brokajka před právo městyse Dobrovice přivedena byla, i trápena byvší, vyznala mimo jiné, že jest koření, které mělo působiti, aby obviněný pravdy vypovídati nemohl, Nežerkovi za půl kopy dala. Na tom za živa zahrabána byvši, zemřela. Roku následujícího se před právo Dobrovické dostal jakýs Sigmund Satalický, syn neboštíka Jana Jonáka ze vsi Chotče, na nějž sousedé Kosořičtí byli žalovali, "že jim čárami škodí při dobytku koňském", a ten opět viniti se jal jiných osob, a přede všemi Nežerky. Právo Dobrovické obrátilo se k tehdejšímu kr. hejtmanu na Pardubicích, Mikulášovi Klusákovi z Kostelce a na Obědovicích, aby osoby v seznání Satalického jmenovaná, dostavil k vývodu. Na to Klusákův zástupce Jan Obytecký z Obytec, 42
odpověděl, že Nežerka mimo vědomost hejtmanovu " do měst Pražských nenadále odjel, tak že v příbytku svém přítomný najíti se nemůže." Nežerka zajisté o nové bouři byv zpraven, nevyčkal, nýbrž ji předešel i utekl se ku komoře české, v jejímžto čele stál pan Vilém Slavata. Heník dověděv se o krocích Nežerkových, sám o tom psal Slavatovi, žádaje, aby Nežerka na Dobrovici byl dostaven. Přípis tento za následek měl, že komora Nežerku dostaviti rozkázala, ale aby jemu "na zdraví jeho žádným vymyšleným způsobem nic se neublížilo, ani on tam neb jinde zdržován nebyl." Zároveň k zastávání Nežerky ustanoven byl soused Nymburský Pavel Heryng, který se patrně již dříve pronásledovaného toho ubožáka byl ujímal a jmenovitě i v spisování žádosti jemu se propůjčoval. Leč Heryng účastenství v tom odepřel, klada sobě za posměch, kdy by "do městys Dobrovice k jakému zločinnému vyznání jezditi měl." Aby se věc nějak zkoncovala, nařídila komora, ať se Satalický dodá do Nymburka a tam i Nežerka, aby nevinu svou odvozovati mohl, ať se dostaví. Heník průtahy takovými velmi byl podrážděn i podal 9. července 1616 suplikaci k císaři, kdež veliké stesky pronáší zvláště na to, že by se Nežerkovi "odvod neviny" dopustiti měl. "Nebo prý vývodu z vyznání zločinných lidí toliko lidem zachovalým ze stavu vyšších se dostává, ale lidé sedlští, zvlášť podezřelí, dávno zmazaní a psanci nevyvedení, jako tento jest, takového folku nikterakž užíti nemohou a nemají." Současně psal presidentovi komory touže na to, že prý se nadál "spravedlnosti ve svém lamentování v příčině toho zjevného a nevyvedeného psance Jana Nežerky kouzel, pro kteroužto příčinu v nemalém nebezpečenství i s lidmi poddanými svými zůstávaje a na dobytcích nemalou škodu den ode dne pociťujíce a to čím dále vždy více okušujíce v tom vězí," i naléhal na to, aby "Nežerka ku příkladu prý jiným, byl ztrestán a Heník tudy dalších škod a zaneprázdnění a útrat větších ujíti mohl." Při tom Měsíčka a hejtmana Růta zřejmými slovy obviňoval, že od Nežerky byli podplaceni. I Nymburským psal, vykládaje příčiny, pro které Nežerka práva užíti by neměl. Nymburští skutečně učinili podle přání Heníkova, a k vývodu Nežerku nepřipustili. Ale sotva se to doneslo kr. komoře, utržili si notnou důtku. Tím dráždivost Heníkova dostoupila vrcholu. Jednoho dne s Jindřichem Maternou, Vratislavem Mikulášem z Bubna, Ernfriedem z Berbistorfu i s regentem svým Mikulášem Zajíčkem přišel do král. komory na hradě Pražském i jal se domáhati domělé své spravedlnosti. A když nic nemohl obdržeti tu V. Slavatovi a Jaroslavovi Smečenskému (z Martinic, jenž tehdá byl raddou král. komory) toto v oči řekl: "Já to světle pravím a nevyjímám žádného, že kdokoliv toho psance zastává, jest mu rovný, a nač jste mne ráčili strany jeho zbezpečiti, neráčíte tomu dosti činiti." A tím šňupl si, odtud jda. Tu "on V. Slavata (na veštvání toho Smečanského mastikulky" zas řekl: Já to císaři oznámím, nebude mi toho líto." V prosinci Heník opětně suplikaci podal císaři, ve které veškeren průběh věci ve smyslu svém zopakoval, veda k tomu, že Slavata a Smečanský jsou "fedrovníci toho psance", ale suplikace ta zůstala bez odpovědi." Tak a v takém smyslu účinkoval Heník na svém panství. Nechci další příběhy a nesnáze jeho vyprávěti, které nám J. Jireček v "Osvětě" o něm vypisuje a jen to uvádím, že Heník súčastnil se povstání stavů českých mezi léty 1618-1620 a proto ztrestán byl konfiskací statků svých t.j. Dobrovice a Kuncberka, a statku Újezdce, majetku manželky jeho Kristíny roz. Nybšicky z Holtendorfu; sám ujel do Drážďan vzav s sebou peněz mnohokrát stotisíc. Ve čtvrtletě byl otráven, skonal a pochován v Míšni se svou manželkou, která 8 dní po jeho smrti za ním se odebrala. Syn jich Jindřich v 18 letech věku svého v Drážďanech na náměstí zastřelen byl; pozůstalost téhož pobrána od fisku kurfirsta Saského (Pam. Arch. díl VIII. str. 262). 43
Dobrovice a Kuncberk, někdejší majetek Heníka z Valdsteina prodány od král. komory 22. února 1623 Albrechtu Václavu Eusebiovi z Valdsteina, potomnímu knížeti Fridlandskému za 174.707 kop 8 grošů 4 den. míšenské = 203.825 zl. rýnským (viz trhovou smlouvu: Listiny, Oddíl IV.,č. 4). Ne dlouho byl tento v držení panství těch; postoupil vše dne 27. července roku 1623 Adamovi z Valdsteina, jemuž náležely i blízké Rožďalovice. Tento zemřel r. 1638 dne 25. listopadu, zanechav po sobě 5 synů: Rudolfa, Maximilána, Pertolda, Karla Ferdinanda a Jana Viktorina. Téhož roku stalo se rozdělení celého majetku neboštíkova, a Janu Viktorinu připadl Kuncberk. Tento r. 1650 dne 12. ledna, neb spíše r. 1649 již (dle nápisu na zámku Křineckém, viz tento) prodal panství své Kuncberské ("sein Gut Křinec anders Kuncberk") s městečkem a dvorem, vsí Bošíni, Sovenice s dvorem, Seletice, Košík, Tuchom s dvorem, Hasinu, Bříství, Podlužany, Zábrdovice, Augustu Pavlovi I. hraběti z Morzina, pánu na Vrchlabí za 47512 kop míš. (viz Listiny oddíl IV., č. 5 trhovou smlouvu). Rodina tato, jejíž předkové původně pocházeli z Friaulska, dlouhá léta byla v držení téhož panství a sídlo zvelebovalo se mezi dobou tou velmi; zřejmo z toho, že čelné budovy a zařízení v Křinci jako: zámek, kostel, fara, kaple sv. Jana na Rožďalovské silnici, kaple na Chotuci, zámek Kuncberk, bažantnice, výroční trhy atd. původ svůj od téže rodiny mají. Nepomíjející pomník rodina ta zde si zřídila. August Pavel I., hrabě z Morzina zemřel dne 3. listopadu roku 1688 ve vysokém stáří, zanechav po sobě 4 syny: Františka Mikuláše, Ferdinanda Matěje, Pavla Tomáše a Jana Rudolfa. On zřídil za dob svého žití ze svého majetku totiž: Vrchlabí, Lomnice, Nového Kuncberku, Dobravan a Čisté svěřenství, jež připadlo synu jeho Janu Rudolfu; ten k témuž panství přikoupil ještě Nový Ronov, Kounice, Loukovici, Kuřívody a zdědil po svém zemřelém bratru Pavlu Tomášovi Kovanice. (pzn 22.) On zemřel r. 1702. Po jeho smrti dědil svěřenství syn jeho Václav hrabě z Morzina, (pzn 23.) ten zemřel v 64. roce věku svého dne 5. září 1737 mezi desátou a jedenáctou hodinou předpolední. Po něm následoval v dědictví svěřenství syn jeho Karel Josef hrabě z Morzina, jenž panství toliko 3 léta a 4 měsíce v držení měl. Mrtvicí byv raněn, zemřel dne 21. ledna r. 1741 mezi 10. a 12. hod. noční v Praze. Zanechav po sobě 4letého chlapečka jménem František Xav., jemuž za poručníka ustanoven Josef Ant. hrabě z Morzina, pán na Novém Ronově. Stav se plnoletým, převzal otcovské dědictví. Roku 1782 v Praze byv raněn mrtvicí na pravé ruce a v levé noze, nějakou dobu se léčil, byl však jen z části pozdraven. Zemřel roku 1791. Tento hrabě odprodal r. 1761 Kounice. Ponevadž zemřel bez potomků mužských, přešlo svěřenectví na linii hraběte Ferdinanda Matěje z Morzina, a sice dědil syn Karla Josefa hraběte z Morzina jménem Rudolf Ferdinand Desiderius, nar. r. 1752 dne 23. května ve Pteníně. Za téhož proměněno fideikomisní panství v allodiální, t.j. statek děděný a prodejný; on na to prodal všechna svá jednotlivá panství mimo panství Vrchlabské, a zemřel dne 7. srpna roku 1817. Křinec koupil r. 1796 dne 12. října svobodný pan Wimmer c.k. plukovník, jenž až do roku 1807 v držení jeho byl. O něm lze říci jen tolik, že byl náruživý lovec a že v míře veliké chov bažantů a koroptví pěstoval; z téže doby pochází také ona rozhlášenost bažantů Křineckých co výborných a nad jiné vynikajících.
44
Roku 1807 přešel Křinec na novou rodinu a to rytířů Bethmannů, a ukoupil panství Křinecké i tehdáž ještě Novokuncberským zvané Šimon Moric Bethmann za 203.825 zl. Rodina Bethmannovská má za dob našich velmi vážený bankovní závod ve Frankobrodě nad Mohanem. Předkové téže rodiny pocházeli z Nizozemska, odkudž za dob pronásledování náboženských se byli vystěhovali a v městečku Nassově nedaleko Frankobrodu ležícím, se usadili. Šimon Moric Bethmann, nar. dne 26. března 1687 zemřel co knížecí Nassavský úředník roku 1725 dne 6. června. On zanechal po sobě čtyry dítky: Jana Filipa, Jana Jakuba, Kateřinu Alžbětu a Morice, které jich strýc ze strany matčiny Jakub Adamy, Frankobrodský velkoobchodník (nar. 8. prosince 1670) k sobě vzal, a o jich vychování se postaral. Nejstarší z nich Jan Filip Bethmann, nar. 30. listopadu 1715 byl od Adamyho již záhy v jeho, tehdáž velmi rozsáhlý obchod uveden a konečně i poslední vůlí za dědice ustanoven. Po smrti Adamyho dne 23. prosince r. 1745 vedl on obchod ještě nějaký čas pod firmou neboštíkovou, načež po nějakém čase nejmladšího bratra svého Šimona Morice (nar. dne 6. října 1721) co společníka přijal. Jan Filip Bethmann zemřel co císařský rada a bankovník dne 27. listopadu 1793, načež jediný syn jeho Šimon Moric Bethmann, nar. dne 31. října 1768 pánem obchodu se stal. Ten velice rozšířil bankovní obchod svůj státními půjčkami pro Rakousko, Dánsko a jiné mocnosti; od císaře Františka Rakouského byl do stavu šlechtického co rytíř Bethmann povýšen, od cáře Alexandra ruského jmenován byl vrchním konzulem a státním radou. On byl též velkým pěstitelem a milovníkem věd a umění, čímž si také jména neobyčejného získal. Tento roku 1807 koupil Křinec a zemřel r. 1826 dne 28. prosince. Křinec dědili jeho čtyři synové: Moric, Karel, Alexander a Jindřich, rytířové z Bethmannů, společně. Z těchto převzal r. 1844 Filip Jindřich Moric Alexander rytíř z Bethmannů (nar. dne 8. října 1811) panství Křinecké i Ronovské co samojediný majitel; r. 1854 byl ve stav Bádenských svobodných pánů povýšen a přijal tím titul baronský. Křinecké panství a Ronov s poplužními dvory Alexandrovem, Dobrovany a Dvory až posud v držení má. Svobodný pan Alexander baron z Bethmannů měl dva syny, Alexandra a Morice, z těchto padl r. 1866 v bitvě u Král. Hradce Alexander co c.k. rakouský poručík; byl to muž velmi dobrosrdečný a dobrotivý, jehož památka v lidu mnoha a mnoha léta ještě pamatovati se bude. Snahou jeho vždy bývalo sídlo, v němž byl vzrostl a žil a v němž i později obývati chtěl, povznésti a zvelebovati. Smrtící rána z ručnice pruské jeho vlastních bratrů, již do spánku obdržel, mladému a činnému jeho životu konec učinila, k zármutku a škodě celého obecenstva. Pokoj věčný a odpočinutí lehké dejž mu o pane, a památka naň nechť jest neumírající.
Poznámky ke kapitole „Majitelé Křince a statku Křineckého“. 17. V případě Jana z Křince spojil Stifter dvě osoby do jedné. První z nich je Jan z Křince, který zemřel roku 1378. Druhým pak je jeho vnuk Jan z Křince, který vstupoval do společnosti až po roce 1390. K němu patří většina uvedených faktů. 18. Bernart z Jabkynic zemřel na začátku 15. století. Nebyl pánem na Valečově. 19. Bohuslav jinak Bohuš z Valečova byl v roce 1418 pouze poručníkem sirotka Jana z Křince a z Valečova. Za nezletilého majitele statku dosazoval do Křince faráře. 45
20. Popis erbu je nepřesný. Dnes se uvádí, že pole štítu je barvy modré. 21. Podle výsledků průzkumu pramenů pochází předkové Křineckých z Ronova z českomoravského pomezí. Jejich příbuznost s větví usazenou na Litoměřicku nebyla prokázána. 22. Poznámka Antonína Stiftera: Viz Listiny Oddíl IV. čís. 6. 23. Poznámka Antonína Stiftera: Viz Listiny Oddíl IV. č. 7.
46
Listiny v opisech doslovných.
1. Kšaft Jindřicha Křineckého z Ronova. Ve jméno přeblahoslavené Trojice atd. Já Jindřich Křinecký z Ronova a na Kuncberce atd. kšaftem tímto činím pány, pana Wolfa mladšího z Krajku a pana Viktorina staršího Křineckého z Ronova mocné a otcovské poručníky i paní Markétu, manželku mou milou, nade vším statkem svým všelijakým, a již toho věřím, že jej tak zpravovati budou, jako svuoj vlastní k dobrému a užitečnému dceři mé Kateřině až do vdání jejího, jestli by ji pán Buoh toho popříti ráčil. A pak-li by jí Buoh z toho světa bez dědicuov pojíti ráčil, tehdy ten statek všecek dávám, aby připadl na bratra mého vlastního pana Viléma Křineckého i na dědice jeho; však proto i na ten zpuosob to činím, aby týž pan Vilém, bratr muoj, také bratru mému panu Janovi třetí díl z téhož statku mého vydal. Také co se dotýče manželky mé nejmilejší paní Markéty z Postupic, poněvadž dskami jistotu má na statku mém i o věnném ujištění při tom, tak ať jest zachována, jakž jí její jistota ukazuje; než toto jsem znamenitě vymínil, co se ženy mé paní Markéty toho otcovského poručenství dotýče, pokud aby to její poručenství moc jmělo a bylo a byt její to na Kuncberce až do stavu jejího proměnění skrze vdání. Co se pak dluhuov všelikých mých dotýče, ty všecky dal jsem sepsati a zaznamenati na ceduli obzvláštní pod svou pečetí a na svědomí dvuo dobrých lidí, ty všecky aby mým věřiteluom bez prodlení zaplaceny byly. Pro lepší toho jistotu já psaný Jindřich k tomuto kšaftu mému pečeť svou vlastní dal jsem přivěsiti. A na svědomí připrosil jsem pána pana Kundráta Krajíře z Krajku a na Mladém Boleslavě a pána pana Jana Hrzáně z Harasova, pana Jindřicha Diblíčka z Přívor a pana Václava Tyma z Pošky, že jsou pečetě své přivěsili. Jenž jest dán léta tisícího pětistého čtyrycátého druhého (1542) v pátek před květnou nedělí. (D.Z. 13, H. 13.-14.).
2. Trhová smlouva, kterou prodala manželka pána z Donína dcera Jindřicha Křineckého z Ronova, po smrti manžela svého dědictví své Janu Kostomlatskému z Vřesovic. 47
Léta páně tisícího pětistého šedesátého osmého ve čtvrtek před svatým Havlem (t.j. 14. října r. 1568) námi Jaroslavem Smiřickým ze Smiřic a na Kostelci, Sikmundem Šelnberkem z Šelnberk a z Kosti na Vrchovině, Zděnkem Berkou z Dubé a Lipého na Rychumburce, Joachymem Novohradským z Kolovrat a na Košátkách, Albrechtem Kamejtským ze Lstiboře a na Vobříství a Jindřichem Vlínským ze Vliněvsi a na Liblicích, jakožto od Jich Milostí z plného soudu zemského k tomu vydanými a dožádanými a Jindřichem z Valdšteina a na Dobrovici a Voldřichem Dubanským z Duban na Liběšicích, Její milosti císařové jakožto králové české a v království českém podkomoří od stran přidanými, stala se smlouva a trh celý a dokonalý a to takový, že jest urozený pán pan Jindřich purkrabě z Donína a na Benátkách s jistým povolením a na poručením Jich Milostí pánův a vladyk z plného soudu zemského pro příčiny dluhův a závad někdy pana Jindřicha Křineckého z Ronova a paní Kateřiny odtudž z Ronova, dcery výš jmenovaného pana Jindřicha z Ronova, manželky někdy Jana purkrabě z Donína, tak, jakž ty všecky dluhy a závady výš jmenované dskami zemskými i jináč při nejprvnějším soudu zemským skrze Jich Milosti najvyšší pány ouředníky a soudce zemské, anebo z poručení Jich Milostí skrze pány ouředníky pražské menších desk zemských se vyhledají, prodal, a to urozenému pánu Janovi Kostomlatskýmu z Vřesovic a na Dlažími a jeho dědicům, dědictví své zámek Kuncberk s dvorem poplužným, s poplužím, dědinami, lukami, štěpnicemi, zahradami při témž zámku a ve dvoře, s chmelnicí, vinicí, vohradami, pastvištěmi, s pivovárem při témž zámku, městečko Skřinec s tvrzí pustou při témž městečku, s podáními kostelními, totiž v Skřinci a v Nachotuci, ves celou Seletice, se vším tím, což k tomu zámku Kuncberku a městečku a vsi náleží, s platy stálými i běžnými s lidmi i sirotky osedlými i neosedlými i z těch gruntův zběhlými krom těch lidí a sirotků, kteréž sobě pan Jindřich z Donína vymínil i s spravedlnostmi jich, a to zejména tyto: Macha a Kubička a Tůmu, syny neboštíka Brtvy, sirotky neboštíka Husičky Pavla a Maryánu a Evu a sirotky neboštíka Šimůnka, Vondráka a Annu a Káču a Víta a Jana, ty ze Seletic a sirotka neboštíka Martínka Evu z Křince, též prodal s robotami žennými, vornými, obilí, sena vožení, luk hrabání, konopí trhání, řípy rytí, na lovy chození, kúrmy, husy, s krčmou svobodnou ve vsi Seleticích, item s lesy k tomu panství náležitými, jakž jsou ukázány, s háji, porostlinami, s platy loučnými, s rybníky zejména těmito: půl rybníka velkého, jináč Jíleckého (Poznámka 1), tak jakž smlouvy strany téhož rybníka mezi pány Křineckými a bratřími i také Nymburskými, jakž toho užíváno, i také vody naň vedeny a z něho puštěny býti mají, to v sobě šíře obsahují a zavírají, též také rybník Podchotuční a rybník Vokřínek, s haltýři,, sádkami, řekou kusem Mrlinou a mlýnem na též řece, item ve vsi Seleticích rybník za dvorem, rybník návesní, rybník Rohan, rybník Vozrálek, rybník hoření Tamlovský, s rybníky pustými i se vší zvolí s plným panstvím, tak jakž sám toho v držení a užívání byl, nic sobě tu ani dědicům a budoucím svým nepozůstavujíc a to za summu dvanácte tisíc jedno sto kop grošů vše českých. A takovou summu takto zaplatiti má. Předkem hned konečně ve dvou nedělích po sv. Havle nejprvé příštím pořád zběhlých pan Jan z Vřesovic panu Jindřichovi z Doníma sedm tisíc kop gr. č. hotových peněz dáti a položiti má, a dále jeho pana Jindřicha z Donína on pan Jan z Vřesovic hned také při tom času v pěti tisících jednom stu kopách gr. českých u věřitelův páně i s ouroky na to budoucně přišlými, kteréž jemu věřitelé své pan Jindřich z Donína do též summy ukáže, zastoupiti má a on pan Jinřich z Donína přijímací summu svou hotovou toliktéž, když jej u věřitelův jeho pan Jan z Vřesovic zastoupí, z těch sum dostatečně vykvitovati má, a majíce sobě tak ty summy svrchu dotčené od pana Jana z 48
Vřesovic vyplněné, má jemu zámek Kuncberk s jeho příslušenstvím hned postoupiti a po soudu zemském který se nejprvé držeti bude, ve dvou nedělích pořád zběhlých ve dsky zemské vložiti a spravovati statkem svým, kterýž má aneb míti bude, jakž země za právo má třetinou vejš. A což jsou tuto koliv mezi sebou smluvili, slíbili jsou sobě, jako na ctného a dobrého člověka stavu rytířského náleží, ve všech punktích a artykulích na této smlouvě sepsaných zdržeti a všemu dosti učiniti. A proto lepší toho jistotu my svrchu psaní smluvcové a přátelé od stran vydání, pečetě své dali jsme k této smlouvě přitisknouti, sobě a dědicům svým beze škody. Stalo se leta a dne svrchu psaného a jedné každé straně jedna smlouva v jednostejná slova sepsaná a spečetěná jest dána. (D. Z. 59,; E. 6-7.) Poznámka: Jak plyne z textu trhové smlouvy, je její popis v titulku chybný. V době prodeje Kateřina Křinecká už nežila a prodej provedl Jindřich purkrabí z Donína, bratr jejího manžela Jana purkrabího z Donína. Poznámka 1 (Antonína Stiftera): Rybník Jílecký nalézal se pod Kuncberkem stranou k Podlužanům. - Stifter se dopustil omylu. Rybník Jílecký se rozkládal kolem samoty Leč.
3. Vklad desk zemských, kterýmž postupuje Anna Vřesovcová ze Sulevic a na Skalce, manželka Jakuba Kostomlatského z Vřesovic majetek svůj zámek Kuncberk se vším příslušenstvím Jindřichu z Valdšteina. Léta tisícího pětistého sedmdesátého a pátého v úterý po sv. Vítě (t.j. dne 21. června 1575) Anna ze Sulevic a na Skalce přiznala se před úředníky Pražskými, že jest dlužna devět tisíc osm set dvacet pět kop prošů pravých pražských, dobrých stříbrných v tomto kraji běžně berných Jindřichovi z Valdšteina a na Dobrovici, jeho Milosti Římského císaře radě, v témžto dluhu postoupila jemu a tímto zápisem postupuje ihned dědictví svého zámku Kuncberka se vším jeho stavením, s příkopy a valy též s štěpnicí na valích, s vinicí při tom zámku v těch valích spuštěnou, hradu pustého při městečku Křinci s příkopem a s štěpnicí, ketráž v tom příkopu jest, i s jiným všelijakým v tom příkopu dřívím, dvora při městečku Křinci poplužního s poplužím, s dědinami ornými i neornými, s lukami a pastvištěmi, s vohradami, též s jinými všelijakými k témuž zámku a dvoru příslušejícími pastvami a se všemi k tomu dvoru náležitými staveními i s tou štěpnicí, kteráž při něm jest, k tomu s městečkem celým v Křinci, podacím kostelním, s domy a s krčmami, dvory kmetcími (Poznámka 1.) 49
s platem ve vsi Bošíni, což tu má, s podacím kostelním a s dvorem panským i s ovčínem při témž dvoru a s jiným k tomu všelijakým stavením, s platy stálými i běžnými dvorův kmetcích, s platem, s lidmi i sirotky osedlými i neosedlými a neb z těch gruntův zběhlými, s robotami vornými, žennými, obilí sekání, obilí vázání, obilí z pole vožení, konopí trháním, řepy neb mrkve rytí, sena hrabání, sena vožení, na lovy a hony chození, plodu do rybníkův svožování a ryb na sádky z rybníkův vožení, s kurmi a husími krmnými, s lesy, háji, zeminami, porostlinami, orbami, platy lučními, rybníků zejména těchto: rybník veliký Křinecký, jinák Jílecký, což tu má, rybník Podchotuční, rybník Vokřínek se dny a poltrubími, s kuchyňkami a sádkami, s toky vody všelijakými na ty rybníky od starodávna náležitými, vodotočinami, s vinicí, kteráž leží na vrchu Chotuci tak řečeným, což tu má, též s hájem a podacím kostelním na témž Chotuci což tu má, s řekou a tůní, což tu má a k tomu zámku Kuncberku náleží, s mlýnem novým na též řece pod městečkem Křinci vystaveným (Poznámka 2.), též nadýmáčkem nad týmž mlýnem, též sladovnu a pivovár, v něm pánve, fyršejtů, kádí i jiné pivovarské nádobí s spílkou a k tomu náležitými potřebami, čehož jí tu tři díly náležely, i se vší a všelijakou při těch nadepsaných lesích, rybnících a vodách, nic méně na tom na všem prvé psaném panství zvolí, s jinými všelijakými platy, důchody, užitky a požitky, což k tomu k nadepsanému zámku, dvorům, městečku, vesnicím, lesům, rybníkům a jiným právům napřed psaným od starodávna náleželo, i se vší zvolí, což k tomu přísluší, s plným panstvím, tak a v témž plném právě v týchž mezech a hranicích, v nichžto dědictví záleží, toho všeho svrchu psaného dědictví tří dílův čehož jest tu sama v držení a užívání byla, a také tak, jakž jest to na ní po někdy Jakubovi z Vřesovic manželu jejím podle zápisu dskami zemskými učiněno přišlo a připadlo, tak jakž týž zápis v kvaternu tomto větším zápisném černém léta tisícího pětistého sedmdesátého pátého v sobotu, den sv. Řehoře R. 6 plněji svědčí, a v sobě šíře drží a zavírá a také tak jakž smlouva trhová spečetěná mezi stranami učiněna a téhož léta a dne v dsky zemské památné od slova vložena plněji svědčí, a to k jmění, držení, prodání, zastavení, zapsání a řízení s tím se vším, jako s svým vlastním, žádného práva panství, ani které zvláštnosti sobě ani budoucícm svým na tom všem dále nepozůstavujíc. (D. Z. 88; R. 24-25.) Poznámka 1. (Antonína Stiftera): Dvůr kmetcí, toliktéž co sedlský. (selský). Poznámka 2 (Antonína Stiftera): Na Mrlině u Zábrdovic, a to na místě, kde až dosud Na mlýništi se říká. Stifter je nepřesný, jedná se o mlýn pod splavem rybníka Jordánu v Křinci.
4. Vklad desk zemských, kterýmž prodává král. fikus majetek někdy Heníka z Valdšteina, Albrechtu Václavu Eusebiovi, vladaři domu Valdšteinského potomnímu knížeti Fridlandskému.
50
Osvícené Kníže a pán pan Karel, vladař domu Lichtenšteinského, kníže Opavské a Krňovské J.M.C. tajný rada komorník a od J.M.C. plnomocenstvím nařízený místodržící v království českém ráčil jest jménem a na místě J.M.C. před úředníky pražskými přiznati se, že statky a dědictví J.M.C. kteříž jsou po Heníkovi z Valdšteina pro jeho provinění k ruce J.M.C. konfiskovány a již J.M.C. vlastní, totiž zámek Doubravici s městem při něm Doubravicí řečeným: tvrz Pěčice, tvrz řečenou Kunstbergk, jinak Skřinec (Poznámka 1.) s štěpnicemi při témž zámku a tvrzích, s dvory polužními, poplužím, vesnicemi k týmž zámku a tvrzem přináležejícími, s lidmi poddanými a osedlými i neosedlými neb z těch gruntův zběhlými, s vdovami, sirotky i spravedlnostmi jich, s pivovary, mlejny, rybníky, potoky, vodotočinami, dílem u řeky řečené Jizery, zahradami, chmelnicemi, vinicemi, lesy, háji, porostlinami s voborou u tvrze Pěčic ležící, cihelnami, lomem kamene, podacími kostelními, summou s jiným vším a všelijakým k témuž zámku a tvrzi příslušenstvím, se vší zvolí, plným panstvím, tak v témž plném právě v těch mezech a hranicích, v nichžto nadepsaná dědictví od starodávna záleží, tak jakž jest toho všeho Heník z Valdšteina v držení a užívání byl, J.M.C. a královské dědicům a budoucím potomkům králům českým, mnohem pak méněji jemu Heníkovi z Valdšteina neb dědicům a budoucím jeho, ani sice žádnému jinému nepozůstavujíc, i se všemi svršky a nábytky při týchž statcích na skrobně neb na mnoze zastiženými, tak jakž smlouva trhová spečetěná a téhož léta v dsky zemské vložená plněji svědčí: prodati jest ráčil Albrechtovi Václavovi Eusebiovi vladaři domu Valdšteinského z Fridlandu J.M.C. válečné radě, komorníku a nadřízenému nejvyššímu dědicům a budoucím jeho, a to za summu jedno sto sedumdesáte čtyry tisíce, sedm set sedm kop, osm grošův, čtyři peníze vše Míšenských úplně a docela zaplacených a jemu téhož dědictví ihned postoupiti ráčil. Spravovati J.M.C. nadepsané statky ráčí předně všemi starými správami kteréž by se koliv našly, a dále právem zemským, tak jakž země za právo má, na díle neb všemi statky J.M. kteréž v tomto království míti ráčí, třetinou vejš. A tento vklad na místě a jménem J.M.C. učinili Krištof Vratislav z Mitrovic a na Březině J.M.C. radda a království českého též J.M. císařové jakožto králové české měst věnných podkomoří, a hejtman menšího města Pražského, a Přibík Jeníšek z Újezda na Štěpánovicích a Svrčovici, J.M.C. radda a purkrabě Karlšteinský. Léta tisícího šestistého dvacátého třetího v sobotu po neděli Cantate. (D. Z. 141; E. 13.) Poznámka 1 (Antonína Stiftera): Stará čeština předkládala často před k, písmeno s, a proto slýcháme i často ještě Křivánek a Skřivánek (srovnej názvy vesnic Křivany a Skřivany).
5. Vklad desk zemských, kterýmž podává Jan Viktorin z Valdšteina panství své Křinecké se vším příslušenstvím Aug. Pavlovi I. hraběti z Morzina. Smlouva ta psána v řeči německé, což důkazem tehdejšího poněmčování.
51
1650 am Freitag nach Sct. Dorothäe d. i. den 11. Februarii. Johann Viktorin Graf von Wallenstein Herr auf Hrádek und Lomnitz der Rőm. Kais. Mayst. Truchsass hat sich vor der Rőm. Kais. Mayst. Räthen und Pragerischen Vnterambtleuten der kőnigl. Landtaffel bekent, dass Er sein Erbeigengenthumblichen im Bunclawer Kreis liegendes Guut Křinec (anderst Kunstberk genannt) mit einem Städt vud neun darzue gehőrigen Dőrfern als das Schloss vnd Städtl Křinec, Bossin, Sovenitz, Selletitz, Kossik, Tuchom, Hassina, Bříství, Podlůžan, Sabrdowicz sammt allen angesessenen vnd ohne orgentlichen Lassbrief von diesen Grűnden entwichenen Unterhanen, Standschaften wie auch steigenden und fallenden Zinsen vnd Robothen, einer Colatur zu Bossina, sambt zweien Filialkirchen eine im Stadt Křinecz vnd die andere auf dem Berg Chotiucz, dreien Mayerhof Tuchom sambt den darzue gehőrigen Äckern vnd dero Nutzungen, darbei befindlichen Wiesenwuchs, mit dem vorhandenen vnd darbei gelassenen Vich und Getreid, was űber Winter angebaut ist, auch an jetzo in Vorrath an Kőrnern ist, wie auch den Obst vnd Huetgärten, einem Fasangarten, item einer Mahlműhlen vnd Öhlműhlen sambt dem Brewhaus bei dem Schlos Křinecz mit der Nuczbarkeit, zweien Schäffereyen eine zu Sowenicz vnd andere zu Tuchom mit allen Schaftrűften vnd Viehbieger, Mehr einer Ziegel Scheir, item einem Weinberg auf dem Berg Chotucz auch mit vnterschiedlichen Stűckehen Wäldern vnd Pűschen von allerlei Gehőlz, ingleichen zwelen Karpfenteihen. der eine Hutozny vnd der andere Mokrzinek genannt, Mehr Vier asszueg Teich zum Sahmen einsetzen, els Seleniczky, Tumlowský, Wolenský vnd Tuchomský; Mehr zehen Streich oder Samen Teicheln, zweien zu Sowenicz, zweien zu Koschik, einen Rohowecz und einen Wránský genannt; Item einem Bach vnterhalb Rozdalowicz, Trnowa, Fleisst bis vnterhalb Křinecz, alda Mrlina genannt, mehr dreien FleischBänken oder Krämen in Sdadtl Křinecz sambt allen anderen pertinentien auch darzun gehőrigen Grűnden, wie er in seinen Gränzen vnd Reinen von altersherr gelegen vnd von weiland seinem Vatern vnd dessen Vorfahren possediret vnd vnperturbiret mit allen Mächten und Herrlichkeiten, Recht vnd Gerechtigkeiten als ein freier vnverpfändeter Guet, genossen vnd gebrauchet worden oder gebraucht werden kőnnen vnd wie es auf Ihne Johann Victorin Grafen von Wallenstein nach wohlgedacht seines Vatters in der brűdelichen der kőnigl. Landtaffel einverleibten Erbtheilung kommen ist vnd Er selches alles die Zeiten herr ruhiglich possediret, gehalten vnd genossen hat im wenigsten nichts davon ausgenommen, verkauft hatt Paule Grafen von Marzin, Herrn auf Hohen-Elbe, dessen Erben vnd Nachkommen per: Sieben vnd viertzig Tausend fűnf Hundert vnd zwőlf Schokh meiss. derowegwn ER Johann Victorin Graf von Wallenstein fűr sich, seine Erben vnd Nachkommen solch verkauftes Guet sambt allen obgeschriebenen darzun gehőrigen appertinentien Recht vnd Gerechtigkeiten, Ihme Paule Grafen von Marzin seinen Erben vnd Nachkommen zu einem wahren Erbeigenthumb der kőnigl. Landtaffel einlegen, dasselbe auen zu Forderist mit denen darauf befindlichen alten Gewähren vnd dan mit allem seinem Haab vnd Guet sonderlich aber Herrschaft Hrádek dem Landes Gebrauch nach Gewähren thuet. Den Sambstag nach vnser lieben Frawen Lichtmess d. i. den 5. Februarii sub lit. D.E. einverleibten Kaufscontract gemess gegen einander sich zu verhalten schuldig und verbunden. (D.Z. 149. P. 14-16.)
6. Jan Rudolf hrabě z Morzina hlásí se ku dědictví po svém zemřelém otci (v originálu v řeči německé). 52
1688 den Montag nach dem Gedächtnisstag S. Leonardi d.i. 8. Novembris. Wohledelgeborene vnd Gestrenge Riter. Hochgeehrte Herrn, demnach vermőg des von weil. meinem Herrn Vatern seel. als dem hoch und wohlgebornen Herrn Herrn Paulen des heyl. Rőm. Reichsgrafen von Morzin vnd Ihro Kais. vnd Kőnig. Maystät allergnädigsten Consens anfgerichten vnd sich berait der lőbl. kőnigl. Landtaffel einverleibt befindenden Fideicomissi familiae perpetui, dann auch seiner gemachten vnd heunt publicirten Testament vnd Codicills, Ich der Gűter HohenElbe, New-kunstberg, Lomnitz, Dobrowan, Tschistá, der zweien allhier in Prag gelegen Häuser, dann auch des Hofs zu Brandeis, item ober einige specificirte Mobilien haeres fideicommissarius, der Gűtter Vnter-Lukawitz, Gentsch, Setsch vnd Strzisowitz aber zu einem Allodial-Erben instituiret worden bin, als thue vor meinem hochgeehrten Herrn mich hiemit zufolge der kőnigl. Decl. vnd Novellen sub Litt. E.e. 16 zu dieser Fideicommissarischen wie auch allodial Erbschaft eodentlich angeben, mit Bitte solches dem Gebrauch nach verzeichnen zu lassen, auch gehőrigen Orthen Intimationes, damit die beschehene Sperr wiederumb erőffnet werden mőchte, grossgűnstig ergehen zu lassen mit Verbleibung dienstwillig der Johann Rudolf Graf von Morzin m.p. D. Krumlowský. (D.Z. 479. B.C.
7. Stifter tuto poslední listinu nenazval.. Mit der Rőm: Kais: auch zu Hungern etc. Kőnigl. Mayestät Räthe vnd Verordneten Pragerischen Vnterambtleute bei der kőnigl. Landtaffl im Kőnigreich Bőheimb Verwilligung. Sind dem wohlgeb. Wentzel Reichsgarfen von Morzin demnach durch den Todtesfall seines Bruder Maximiliani Reichsgrafen von Morzin das Fideicommissum auf Ihme als allernachsten Successoren gedigen, wie solches das aufgerichte bei der kőnigl. Landtaffel in dem fűnften olywenfarben Kauf Quatern a. 1677 sub lit No. 29 einverleibte Graff Morzinische fiei comisum perpetuum mit mehreren besaget. Der Johann Thomas Kaupe, Joseph Wűrth vnd Ferdinand Točzinský, Kämmerlinge bei gedachter Landfaffl zur fireicommissarischer Einfűhrung in der Fideicommis Herrschaften vnd Gűter Hohen-Elbe, Lomnic vnd das darzu incorporirte Gut Čistá im Kőniggrätzer vnd Newkunstberg im Bunzlawer Kreisen liegendt sambt allen darzu gehőrigen appertinentien, dan in die zwei in der Sparrn Gassen gelegene Fideicomis Häuser, nicht weniger zu inuentir- vnd Beschreibung bloss nur der Jenigen Mobillen, welche fundis instructis űbrig vnd praecise zu dem Allodio gehőren, proprio et tutorio nomine vom Ambt der kőnigl. Landtaffel erheilet wordenActum den 3. Mai 1706. (D.Z. 118. K. 3.) 53
Antonín Stifter – autoportrét. (obr. 10)
Vlastivědný badatel Antonín Stifter – doslov.
Antonín Stifter se narodil v roce 1855 v Horní Plané na Šumavě v rodině měšťana a tkalce. Už v roce 1859 se spolu s matkou a Alexandrem Ottou, svobodným pánem z Kirchbergu, přistěhoval do Křince, kde Otta zakoupil lékárnu. Jaký byl vztah mezi panem lékárníkem a paní Stifterovou zatím nevíme. Malý Toník chodil do obecné školy v Křinci, na střední školu do Jičína a studia zakončil na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Jako vystudovaný lékárník se vrátil v roce 1877 do Křince, aby se ujal místní lékárny jako svého majetku. Stal se totiž adoptivním synem Alexandra Otty, který zemřel v Křinci v roce 1870. Mladý lékárník společenského oblastní spolek vzniku místní
se pustil do svého podnikání a hodně toužil i po získání váženého postavení v městečku. Brzo se stal obecním písařem, spoluzakládal včelařů, inicioval založení Sboru dobrovolných hasičů v Křinci a byl i u obecní knihovny (tehdy čítárny). Při všech iniciativách narážel na 54
nepochopení až přezírání od místních starších křineckých občanů. Po poznání jejich společenských postojů se stáhl z veřejného života do soukromí. Od začátku trvalého pobytu v městečku se začal zajímat o vlastivědu. Už v roce 1880 vydal vlastním nákladem knížku o historii Křince s názvem „Křinec historicko-topografický náčrtek.“ Zároveň budoval i svojí lékárnickou živnost. V roce 1880 zakoupil a založil „Pamětní knihu městečka Křince“ a začal jí plnit prvními záznamy křineckých událostí. V roce 1881 postavil novou lékárnu čp. 117 blízko hlavní brány do křineckého parku. Později koupil sousední pozemek a postavil si tady čp. 118 - vlastní obytnou budovu. První knížku o Křinci začal Stifter zpracovávat po roce 1877, když se vrátil ze studií v Praze. Po počátečním poučení v oborech regionální historie a topografie zvolil pracovní metodu, která vedla nutně k úspěchu. Využil vstřícnosti věhlasného historika, geneaologa a heraldika prof. Augusta Sedláčka (1843 - 1926), autora známého díla “Hrady. zámky a tvrze Království českého”, a za základ svého vlastivědného bádání si zvolil ověřené historické prameny vztahující se k regionálním dějinám. Velmi významná je I jeho práce topografická, která nám zachytila stav křineckých památek v době kolem roku 1880. Popisuje a někdy I fotoaparátem zachycuje stav jednotlivých objektů, které považoval za významné z hlediska regionálních dějin. Neměl žádný vzor, který by mohl napodobit. Převažují jeho vlastní nápady a přihlížel jen k podnětům, které vyhověly jeho představám o regionální literatuře. Za táru křinecké lékárny se postavil ve věku 22 let a svojí první knížku dokončil jako pětadvacetiletý. Jistě že není věk rozhodující, spíše je třeba se tázat na osobnost. I v tomto případě Antonín Stifter napní očekávání. Narodil se sice v německé prostředí na Šumavě, ale brzo se s matkou přestěhoval do českého polabského městečka Křince. Základy vzdělání získal na obecné škole v Křinci od vlasteneckého řídícího učitele Františka Ledvinky. Bylo tak důkladné, že ani studium na vyšších školách v německém prostředí nezměnilo nic na jeho české výchově. Od samého počátku své tvorby psal česky I když němčinu ovládal stejně dobře. Podobně tak se zapojil bez jazykových problému do společnosti městečka Křince. Od roku 1880 se zajímal o archeologii a příležitostně sbíral starožitnosti. Od poloviny 80. let 19. století prováděl sběratelskou činnost soustavně a začala tak vznikat jeho muzejní sbírka. Od roku 1887 se věnoval i fotografii a po zvládnutí začátečnických potíží zhotovoval jak dokumentární vlastivědnou fototografii, tak i umělecké obrázky. Od roku 1898 psal odborné články do „Fotografického obzoru“. Koncem téhož roku se stal řádným členem „Klubu fotografů-amatérů v Praze“. Patřil mězi přední české fotoamatéry. Jeho články ve „Fotografickém obzoru“ zvýšily úroveň tohoto členského časopisu. Psal o fotografické chemii, technice a dokonce jako jeden z prvních sepsal „Pokyny k fotografii umělecké“.Byl vlastně výnálezcem jednodužšího způsobu kolorování fotografií, který nazval „colorotint“. Jím zhotovené fotografie byly přijímány na klubových schůzkách i celostátních výstavách příznivě. Jeho kolekce snímků získala na výstavě roku 1899 diplom. V roce 2001 byl zařazen do „Galerie c.k. fotografů“, knihy historika fotografie Mgr. Pavla Scheuflera. Od roku 1890 začal psát i vlastivědné články a vedle regionálního časopisu „Věstník“ uplatnil své práce i v celostátně vydávaném časopisu „Český lid“. Stále se zabýval archeologií, ale svojí sbírku rozšiřoval i o další muzejní předměty. Jeho práce začaly být přijímány veřejností a tak byl přizván i ke spolupráci na velkém projektu dějin okresů 55
Poděbrady, Nymburk a Městec Králové, nazvaným „Poděbradsko. Obraz minulosti i přítomnosti. Práce učitelstva a přátel“. Uplatnil se tu nejen svojí znalostí regionálních dějin, ale i velkým množstvím dokumentárních fotografií. Antonín Stifter onemocněl v období let 1903 až 1905, Jeho nemoc se zhoršovala a tak postupně zanechával svých aktivit. Snad už v roce 1903 přestal fotografovat v terénu a vlastivědná činnost ustala brzo po roce 1905. Zemřel předčasně v roce 1910 a byl pohřben do rodinného hrobu na hřbitově na Chotuci. S plynoucím časem se postupně na něho zapomínalo a v 60. letech 20. století obec Křinec si nechala dokonce odebrat svůj obecní majetek - vlastivědné Stifterovy sbírky - věnované v roce 1930 vdovou Marií Stifterovou městečku Křinci. V souvislosti s oslavami 150. výročí narození Antonína Stiftera byla dodatečně příležitost ocenit jeho nezištnou činnost ve prospěch městečka Křince. Umístěním pamětní desky dne 2. června 2006 byla završena důstojná vzpomínka na zasloužilého křineckého badatele. Sice se tu nenarodil, ale už od návratu ze studií tu měl „druhý domov“, jak to sám hodnotil. Antonín Stifter byl mimořádně nadaný, inteligentní člověk, který pro své nové nápady, jak zlepšít prostředí v obci a povznést její pověst, nacházel v místním maloměstském prostředí jen málo pochopení. Některé realizované návrhy však slouží dodnes. Navrhl například lípový parčík před kostelem a ten krášlí severní stranu náměstí i v současnosti. Čas panu lékárníkovi dal v převážné většině případů za pravdu. Křinec je první obcí v širokém okolí, která měla už od roku 1880 sepsané dějiny a vydané v samostatné publikaci. Vznikla tu první soukromá muzejní sbírka v širším regionu. Postupně Stifter zpracoval i dějiny okolních obcí. Psal do odborných časopisů a šířil tak jméno městečka v českém prostředí. Bývá často přirovnáván ke svému o pět let staršímu kolegovi, poděbradskému lékárníkovi, Janu Hellichovi. Hellich je v odborných kruzích i na veřejnosti více známý, ale musíme si uvědomit, že žil o dvacet let déle než Stifter. Předčasná smrt křineckému lékárníkovi zabránila v jeho další činnosti a větší známosti. Obec Křinec se na odkazu Antonína Stiftera v minulosti hodně provinila. Nebyla však sama. Podobný odmítavý postoj k jeho záslužné činnosti vznikl I v městě Rožďalovicích. Průkopníci nových myšlenek ke konci 19. století to neměli lehké. Snad další představitelé obce spolu s občany městečka nenechají úplně zapomenout na vzácného člověka, nadšeného vlastivědného pracovníka a nadaného fotoamatéra Antonína Stiftera.
Křinec březen 2013. Leopold Nejl.
56
Seznam obrázků.
1. Titulní list Swtifterova rukopisu z roku 1880. - Reprodukce autor PDF. 2. Titulní list prvního tištěného vydání v Táboře. - Reprodukce autor PDF. 3. Druhá stránka předmluvy rukopisu. - Rozměr rukopisu 217 x 343 mm. Soukromá sbírka rodiny Roštěnských z Křince. 4. Snimek zámku z 90. let 19. století. - Fotografoval Antonín Stifter. Soukromá sbírka rodiny Roštěnských z Křince. 5. Snímek loveckého zámečku na Kubcberku byl pořízen mezi roky 1887 a 1891. V prvním roce nechal ředitel panství odstranit ze střechy nástavby (vikýře) a komíny, protože kolem jejich konstrukce zatékalo. V roce 1891 bylpak zámeček zcela stržen a likvidován. - Fotografoval Antonín Stifter. Negativ 90 x 120 mm. Soukromá sbírka rodiny Roštěnských z Křince. 6. Snímek kostela sv. Jilljí v zimním období se svou romantickou atmosférou stal se velmi oblíbeným. Byl fotografován kolem roku 1890. Fotografoval Antonín Stifter. Negativ 90 x 120 mm. Soukromá sbírka rodiny Roštěnských z Křince. 7. Stifter do rukopisu nakreslil celý nápis na malém zvonu. - Rozměr rukopisu 217 x 343 mm. Soukromá sbírka rodiny Roštěnských z Křince. 8. Zajímavý snímek kaple sv. Jana Nepomuckého se zámečkem na Kuncberku v pozadí. Vlastní budova kaple měla stále stejný vzhled, který se v průběhu let neměnil. - Fotografoval Antonín Stifter v době mezi roky 1887 a 1891. Negativ 90 x 120 mm. Soukromá sbírka rodiny Roštěnských z Křince. 9. Začátek kapitoly o dějinách Křince. - Rozměr rukopisu 217 x 343 mm. Soukromá sbírka rodiny Roštěnských z Křince. 10. Antonín Stifter – autoportrét. - Fotografoval kolem roku 1900. 11. Autorská knižní značka.
57
Křinecká vlastivědná pojednání. „První knížka o dějinách Křince“ patří do skupiny prací křineckého lékárníka Antonína Stiftera.
(obr 11.)
58