S věř yna že d í , věč ne , ab al sv Bůh ný za y ž ého ta á ž h k ivot. ynul dný, jedno mil , a kd ro ova N le o ze l mě v n né svě ebo vše ěj ho t, ť l c j á sko hny js ná dn em ní y s v A svě až ám h ta. do i p le, o
s o r P
6 1 0 2 c e n i
Oznámil ti, člověče, co je dobré a co od tebe žádá Hospodin: Abys jednal spraved livě, miloval milosrdenství a kráčel se svým Bohem v pokoře.
Úvodník Vánoce, Vánoce přicházejí… V neděli podvečer se na mnoha místech nejen České republiky konaly slavnosti k příležitosti rozsvícení vánočního stromku. O měsíc dříve už na sebe supermarkety upozorňovaly vánoční výzdobou, a my se děsili toho, jak ten čas letí. Sotva máme za sebou prázdniny a už se blíží konec roku. Je pravda, že lidé mají rádi příjemnou atmosféru Vánoc, a těší se na pár hezkých chvil s rodinou a svými blízkými. Co vše těmto okamžikům předchází? Víte, jakými otázkami se nejčastěji vítají Vánoce? Máš umytá okna? Už máš nakoupené dárky? Kolik druhů cukroví máš napečeno? Budete mít kapra? Lidé podstupují čtyřtýdenní nákupní horečku a horentní přípravy na to, aby si „užili“ třech dnů volna, v lepším případě celého týdne odpočinku. Čím bohatší Vánoce chystáme, tím více mohou pozbývat svého smyslu. Většinou obdarováváme ty, od kterých čekáme, že obdarují nás. Co takhle letos udělat změnu? Rozhodnout se být skromný a přitom velkorysý? Nechystat toho ve velkém množství a rozmanitosti, prostřít stůl jednodušším způsobem, ale pozvat navíc jednoho osamělého, třeba i neznámého strávníka ke svému stolu? Rozšířit svůj obzor o novou osobu ve svém životě? Udělat třeba i bláznivý krok do neznáma a na chvíli se podělit o teplo svého domova s někým, pro koho budou Vánoce skutečným svátkem. Letos si nemusíme klást otázku, zda máme umytá okna, uklizeno, nakoupené dárky a dostatek cukroví. Co kdybychom se naučili vítat jedny z nejočekávanějších svátků otázkami: Uklidil jsem si ve svém srdci, ve svém manželství, ve své rodině? Čím poděkuji Bohu za další prožitý rok? Co nachystám pro osamocené nebo nemocné lidi, které jsem v tomto roce potkával? Jsem přesvědčen, že tímto způsobem prožijeme nadcházející svátky smysluplněji a třeba se i setkáme s Ježíšem. Luk 14, 12-14 Ježíš řekl: „Dáváš-li oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani své bratry ani příbuzné a bohaté sousedy, poněvadž oni by tě také pozvali a tak by se ti dostalo odplaty. Ale dáváš-li hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé. Blaze tobě, neboť nemají, čím ti odplatit; ale bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“ Martin Žůrek
2
Charakter Toto slovo není v Bibli. Bible zná však slovo srdce, které je středem osobnosti, povahy. Povaha je místem zápasu mezi dobrem a zlem. O tom rozhoduje svobodná vůle, jako největší dar, kterým byl člověk obdařen. Můžeme se rozhodovat a podle toho se náš život odvíjí. Proto každý člověk je jiný ve svém myšlení a jednání. Osobnost není dílem náhody. Uplatní se každý čin, každá myšlenka i touha. Je to souhrn všech vlastností, mysli, těla, srdce i ducha. Charakter je víc než rozumové schopnosti, úkolem člověka je svůj charakter rozvíjet. Je potřeba ušlechtilých povah. Nadání, které je usměrněné zásadami. Povaha se skládá ze dvou hodnot. Síly vůle a síly sebeovládání. Kdo je ovládán vášněmi, je slaboch. Vztah naší povahy ke Kristu a jeho zákonu. Boží zákon je měřítkem každé povahy – milovat Boha a bližního. Bůh nás nehodnotí podle vzdělání nebo postavení, ale podle čistoty pohnutek a krásy charakteru. Ježíš řekl, že máme být jako děti. Pokorní, prostí a čistí v lásce – Mat. 18,1-3 Jak a kdy se charakter rozvíjí? Ne mezi čtyřmi zdmi klášterní samoty, ale v životních bouřích a větrech. Ve zkouškách poznáš povahové chyby. To skutečné poznání tě může lépe připravit pro život. Usiluj líbit se Bohu na každém stupni svého povahového růstu. Ježíš nám říká – beze mne nemůžete nic učinit, dodávám dobro. Stůjte věrně jako Daniel, Josef a další. Poznat chybu a považovat ji za výstrahu. Jak přijímáme zkoušky, tak budujeme svoji povahu. Zkoušky jsou Boží nástroje
ke kázni a úspěchu. Zkoušky jsou Božím práškem, kterým nebesa čistí své klenoty. Život je vážnější než smrt. Jakého růstu dosáhneš ve své povaze dnes, takový budeš věčně. Smrt způsobí rozklad těla, nezmění ale povahu. Povaha bude to jediné, co si odneseme z této země na věčnost. Při svém druhém příchodu na tuto zemi nám Ježíš nezmění povahu, jen ji utvrdí na věky. Mladí lidé by měli pohlížet na dobrý charakter jako na majetek, cennější než zlato. Mít vznešenější a ušlechtilejší názor na charakter. Bezúhonnost, pevnost a vytrvalost jsou kvality, o něž by měli všichni usilovat. Dávají moc, která dává sílu činit dobro, odolávat zlu, snášet protivenství. Tehdy se projeví naše povaha. Silný člověk je ten, kterého se dotkne potupa, potlačí hněv a svým nepřátelům odpustí. Skutečná velikost člověka se měří silou pocitů, které on potlačuje, ne silou pocitů, které ho ovládají. Ve vědění je síla. Avšak rozumová schopnost bez dobroty srdce je síla, která vede ke zlému. Své rozumové a mravní síly máme od Boha, ale každý člověk je architektem své povahy. Boží slovo nás napomíná, abychom dávali pozor, jak stavíme. Přichází čas, kdy naše dílo bude odkryto. Každý nejmenší čin má určitý vliv na vytváření povahy. Charakter utvářený podle okolností je proměnlivý, neharmonický. Je to snůška protikladů. Jejich majitelé nemají žádný ušlechtilý cíl, ani smysl života. Žijí bez cíle a jsou bezmocní. Bůh chce mít silné a statečné duše, činné, živé křesťany, kteří jdou za svým vzorem Ježíšem Kristem. Někdy si sami neuvědomujeme špatné rysy povahy. 3
Jiní je vidí velmi dobře. Čas a okolnosti nás však spolehlivě prověří. Maličkosti. Tajemství životního úspěchu je v tom, že si pečlivě a svědomitě všímáme maličkostí. Bůh stvořil se stejnou pečlivostí každý list a květ s jakou stvořil celý svět. Stavby pěkného charakteru se
vybudují jednotlivými skutky povinností. Naše dílo obstojí, když se ukáže, že bylo vykonáno věrnou, pilnou a šetrnou péčí o maličkost. Všichni bychom měli konat svou práci tak, aby obstála před Božím dohledem. Fr. Krajíček st
Hledá se Otec Tak by mohla znít věta v inzertní rubrice kteréhokoliv média dnešního světa. To, že matka hledá otce svého dítěte, či otce ke svému dítěti nebo dětem, je dnes věc běžná. A dokonce je dnes již běžné, že děti hledají svého otce… Ostatně pořady typu Pošta pro tebe či Modré z nebe jsou takových příběhů plné. Ale o tomto tématu psát dnes nechci. Obsahem mých dalších řádků bude ohlédnutí za 8. konferencí mužů. A co s tím má společného náš sbor? Tak jednak spolu s Davidem Bijokem a Mirou Luptákem jsme tento požehnaný čas trávili jako aktivní účastníci, a náš kazatel Martin Žůrek
4
to celé organizačně zajišťoval a vedl. A nejen z titulu služebnosti při MSS, ale také jako dlouholetá duše tohoto chlapského setkávání. V pátek 4. listopadu v podvečer se celkem 73 „chlapů“ sjelo do lůna přírody, do hor. Letošním místem konference mužů se stal penzion Beskydy, nedaleko neoficiálního adventistického centra Ježonky – Krásná- Visalaje. Účastníci se sjeli ze všech koutů Moravy, ale přijeli i „vyslanci země České. A od východní hranice přijeli i „bratia“ Slováci. Tak pestré toto setkání bylo.
Penzion se v průběhu podvečera naplnil do plné kapacity, chlapi se ubytovali na svých pokojích. Celý penzion prošel v nedávné době rekonstrukcí a tak to bylo TOP ubytování. A protože chlapi jsou milejší a přívětivější k čemukoliv, když mají naplněné své tělesné potřeby, tak se začínalo večeří. Zapečené francouzské brambory, ve verzích maso i vegetarián, nás namlsaly s vyhlídkou na skvělé trávení času při jídle. Při jídle se také vedly diskuze a probíhalo vzájemné vítání těch, co se opět shledali, nebo seznamování těch, kteří se neznali. Večerní program začal společnými chválami. A když z hrdel takového množství chlapů vyjdou spořádané zvuky, tak to je poznat. Snad i v nebi to bylo slyšet a měli z toho skutečné požehnání. Alespoň já to tak vnímal. Hlavním hostem a řečníkem celé konference mužů byl bratr Pavel Raus. Tento teolog a především odborník na mezilidské vztahy měl v průběhu těchto dní co říci právě na téma – Hledá se Otec. To se stalo hlavním mottem a tématem, ve kterém jsme se jako chlapi měli zamyslet nad tématem otcovství, vztahu k nebeskému Otci, či vztahu ke svým pozemským otcům. Ale o tom, co a jak jsme se dozvěděli či si uvědomili, psát nebudu. Jednak, kdo to neslyšel a nezažil, nepochopí. A navíc – chlapi „nezpívaj“ - takže co se „ na místě upeklo“, to se stává tajemstvím – TOP SECRET. To, co je typické pro toto chlapské setkávání, jsou také skupinky ke sdílení. Tam se nejen otevřeně hovoří na dané téma – opět, co se uvnitř „upeče“ se ven nedostane. Ale také se chválí náš Bůh – Otec a především se otevřeně modlí. Ty chvíle jsou tím, co dělá toto setkání jedinečným, naplňujícím…
Noc při těchto setkáních bývá pro mnohé krátkou epizodou. To když se zapovídáte, či prožijete čas s někým blízkým při společné modlitbě, rozjímání… Ale čas nebyl jen na duchovní témata. Čas byl i na ty chuťové prožitky. Možná, že to není v souladu s doporučeními o zdravém životním stylu, tzn. - není zdravé se „nacpávat“ pozdě večer- ale výjimky jsou v tomto chlapském prostředí více než vítané. Sobota je dnem, kdy se nejen zamýšlíme nad naším tématem – Hledá se Otec. Ale opět se i zpívají chvály, setkáváme se ve skupinkách. Po výborném obědě, svíčková omáčka s knedlíkem a maso či „vege“ verze, je čas na malinký oddych a již míříme na zdravotní vycházku. Ale abychom se jen tělesně nevyvětrali, po cestě se opět zamýšlíme nad několika otázkami, které jsme na cestu „vyfasovali“. Po cestě jsme měli výhledy na nedalekou Lysou Horu – mimochodem hezky zasněženou - a drobné sněhové ostrůvky pod našima nohama nás provázely na cestě k blízkému cíli. A tím se stalo teplé občerstvení v podobě horkého čaje, které bylo připraveno u chaty MSS na Ježonkách. Pro některé to bylo místo nové, pro jiné další místo vzpomínek na dobu, kdy tam třeba byli. Ostatně, letní setkávání s Vojkovickou dechovkou na Ježonkách má svou dlouholetou tradici. Podvečer a večer měl rozdílný charakter. Přednáška a skupinka v podvečer, zatímco večer již byl volný. Někteří využili čas po svém, jiní se mohli dívat na film – 12 podmínek dědictví – tak trochu k tématu víkendu. A jiní relaxovali aktivně. Sauna a vířivka v suterénu penzionu byly v permanenci. A především zvuky ze sauny byly „úchvatné“ – ono ledová voda, která se potká s rozehřátým tělem, je pořádným 5
adrenalinem. Naproti tomu horká voda a bublinky mají také relaxační účinky. Ne tak adrenalinové, ale přesto velmi příjemné. A noc se stala zase nezdravou částí pobytu, přesto velmi očekávanou a příjemnou. Ti znalí ví, a vy další máte smůlu - top secret…. Neděle je dnem posledních chvil. Ranní chvála a zamyšlení se nad Božím slovem. A pak dva workshopy – Pavel Raus pokračoval v tématu víkendu. Bratr Vít Trávníček z Brna nám ve svém workshopu převedl téma víkendu do praxe. Jako dlouholetý vězeňský kaplan má k mezilidským vztahům také blízko. A co za osudy lidí – mužů se skrývá za zamřížovanými okny, nemusíme moc popisovat. Moc veselé to asi není. Ale pokud se do tohoto prostředí dostane Boží Duch a správný posel – třeba v podobě kaplana, tak se stávají i tam zázraky. A třeba dochází i k napravení vztahů – k rodině, otcům… A ti, kteří měli toho „duchovního“ plné hlavy, zvolili pohyb okolo zeleného pingpongového stolu. Ostatně i pohyb je to, co naplňuje. Závěrem jsme opět lahodně poobědvali. A těžko se nám loučilo a odjíždělo. Těch dojmů, prožitků a zážitků se nashromáždilo tolik, že vše popsat by vydalo na tlustou knížku. 73 chlapů si doufám odvezlo víc, než očekávali. A také věřím, že do budoucna jim tento víkend dal něco, co zlepší jejich vztah k nebeskému Otci, pozemskému otci, či obecně k lidem. Ale ještě bych zmínil to, co udělalo z našeho víkendu tak naplňující čas. A to bylo prostředí penzionu Beskyd. 6
Tím prvním bylo jídlo. Kuchař – bývalý havíř. Ale neskutečně obdařený připravit jedinečné lahůdky pro rozmlsané chlapské jazýčky. Bravo!!! Jen mě mrzí, že jsem si nezapamatoval jeho jméno. Ale je to správný chlap. Těmi hlavními, kteří poskytovali skvělý servis nám všem, byli členové rodiny Maďových. Nejenže celý penzion vlastní a financují, ale v současné době i plní funkci servisu, od mytí nádobí, úklidu, přes pomoc při vaření až po topení… Prostě neskutečná porce práce bez řečí a s úsměvem na rtech, po celý víkend, a to od brzkých ranních hodin do pozdních nočních časů. Díky, Maďovi. Jste skutečně obdařeni Božími dary a věnujete je ve prospěch druhých i církve. A tak na závěr chci nadchnout muže z našich řad pro konferenci v příštím roce, a stejně tak i ženy pro jejich konferenci na jaře. Je to fakt čas, který stojí za to. Reportáž z Beskyd sepsal P. Matula
Kinball 2016 Podzim je v plném proudu a tak se opět mohla v našem prostředí uskutečnit tradiční akce klubu Pathfinder. V neděli 13. listopadu od 9 hodin se do tělocvičny malenovické ZŠ sjelo 6 týmů dětí ve věku do 15 let. A vše se točilo okolo velkého modrého míče zvaného kinball. Když na úvod vzpomenu samotné přípravy, tak ještě týden před akcí nebylo jasné, zda se podaří seskládat tři týmy, aby se vůbec něco konat mohlo. I ty počty účastníků se měnily tak často, jak se mění třeba i datum v kalendáři. Poslední „jobovkou“ se stala páteční omluva týmu z Kopřivnice – loňských vítězů. Nemoc vystavila obhájcům stopku. A nám organizátorům přidělala drobné vrásky na čele. Ale vše si nakonec tak lidově řečeno „sedlo“, a již jsme vyhlíželi nedělní ráno. Drobnou komplikací se stal samotný vstup do areálu školy. Ač jsme měli vše domluvené, tak nové zabezpečení areálu – otevření čipem nefungovalo. Později jsme se dozvěděli, že paní ze školy nám ten čip na neděli nenakonfigurovala. Trochu improvizace a volání SOS paní správcové a již jsme vevnitř. Chladné ráno neodradilo téměř třicítku „sportovců“ se svým doprovodem, aby přijeli a zažili vzrušení sportovního zápolení a prostě fajn atmosféru. Nejdál to k nám měli kluci a holky z Břeclavi. Vytvořili 2 týmy, tým chlapecký a tým dívčí. Z Valašských Klobouk přijeli jen 3 chlapci. A tak jsme řešili koho k nim, když v týmu musí být 4. A protože domácí tým byl v počtu šesti, tak nastalo „dobrovolné“ dělení. Nikomu se nechtělo posilovat soupeře. Nakonec ale Pája Smílek dobrovolně šel „hostovat ke Klobúčanům“. Později se to ukázalo jako prozíravé,
i když to v tu chvíli tak nevypadalo. Ze Slovácka přijel tým s nejmladšími a nejmenšími dětmi – skuteční Bobříci. Na dotaz „Vy tam nikoho většího nemáte?“jsme dostali odpověď: „Ti, co ještě věkem jsou, tak už se cítí spíše mládežníky, a jinak už nám všichni odrostli“. Takže na Slovácku v současnosti žije početná parta mládežníků. No, naši mládežníci, můžete se družit. V žlutých tričkách se bojů zúčastnily Sovy ze Žlutav pod vedením Pavla Horáka. Jsou nejtradičnějšími účastníky. A i na nich je vidět, že jim ta první generace odrostla a mají tam již druhou generaci Soviček. Žlutaváci – super, díky, že vám to tam tak šlape. O domácí squadře jsem se již zmínil. Jen bych vám je rád představil. Nejstarší, ale zároveň novickou v týmu Zlína byla Denča Skřivánková. Amálka, Skřivánkovic „schovanka“ si přivedla do týmu i svého kamaráda Míšu – sorry, příjmení mně vypadlo, ale poslední sobotu v listopadu jsme jej mohli vidět ve sboru. Ríša Jakeš, syn naší kamarádky Lucky, byl čtvrtým do party. Posledním, a nejvíce prožívajícím každý souboj, byl Tom Matula. Tak takoví borci a borkyně nesli na svých bedrech slávu a jméno Zlína. Boje vypukly a již od prvních soubojů bylo znát, že se nám vznikla rivalita mezi hochy z Břeclavi a naší „squadrou“. Od začátku měli mírně navrch hoši z jihu. Malí vzrůstem, ale s bojovným srdcem bojovali Bobříci. Jenže srdce bylo málo, a tak v rámci kamarádství sem tam posilovali malé Bobříky někteří zlínští „playeři“. No, možná to nebylo fér k pravidlům, ale myslím, že celé zápolení má spíše punc kamarádského setkání. Sovičky a dívky 7
z jihu bojovaly statečně a díky za jejich usilovnost a nebojácnost, i když bylo vidět, že hoši jsou „ nabušení“ a nemají slitování. Pokud jsem zmínil něco o boji břeclavských hochů a domácích, tak se ukázalo nakonec, že když se dva bijí, tak třetí se směje. Celé zápolení došlo až do konce a výsledky přinesly neuvěřitelnou zápletku. A to takovou, že bylo potřeba sehrát super finále, ve složení Břeclav, Klobúky a Zlín. A tam se v plné parádě ukázalo, že dva se bijí a třetí se směje. A tak nakonec pomyslný „Olymp“ dobyli hoši z Valašských Klobouků i s naším hostujícím Pájou. No vidíte, Pája šel pomoct Klobúkám a vydělal na tom. Je kinballovým šampionem roku 2016.
Nakonec bych chtěl zmínit tým mých spolupracovníků. Díky Naty Matulové jsme všechny pečlivě zaregistrovali a „zkásli“ startovné. Také pomáhala při vyhlašování a předávání odměn. Jerry Šlosárek coby zakladatel je, a stále snad i bude, nestranným hlavním rozhodčím. Kuba Slováček a Davča Reiterer mu sekundovali coby pomocní rozhodčí. Díky vám za klidný a pohodový průběh bojů. Díky patří i všem těm dospělákům, co přijeli a přivezli děti, abychom mohli prožít skvělé chvíle při novém a stále netradičním sportu. Ještě chci připomenout Romana Vyčánka. I když osobně nebyl přítomen, tak celý turnaj ovlivnil zajištěním financí. A tak již teď se snad můžeme těšit na příští rok. Dobrou zprávou stále je, že si kinball můžeme zahrát i my, kdykoliv budeme mít chuť a čas. Míč je u nás ve Zlíně a věřím, že se u něj někdy potkáme. Reportáž od velké koule sepsal P. Matula
Banglakids Již od samého založení projektu Banglakids, který založila a stále provozuje ADRA Česká republika, se náš sbor aktivně účastní sponzoringu vybraného dítěte. A protože předchozí chlapec již úspěšně dostudoval, tak i podpora pro něj skončila. Tím vyvstala otázka, co dál. Ukončení podpory, či vybrání nového dítěte? Po krátké přestávce a rozmyšlení 8
se výbor sboru rozhodl pro pokračování sponzoringu a vybral tentokrát dívku. Lakra Sinti Narozena 9. 9. 2001. Otec – Somra Lakra Matka – Charibala Lakra Měří 147 cm a váží 41 kg.
Sbor bude přispívat na její studium v programu Internátní škola PLUS částkou 750 kč měsíčně, tj. 9000 kč ročně. Ještě něco o ní samotné. Sinti je veselá dívka, přestože se s ní život nemazlil. Otec jí zemřel, když byla ještě malá. Z prvního otcova manželství má sedm sourozenců. Všichni již jsou ženatí nebo provdané a žijí daleko. Nikdo z nich ale neměl to štěstí, aby mohl chodit do školy. Z druhého otcova manželství se narodila Sinti, sestry Myno a Shamoli a bratr Biplop. Všichni tři Sintini sourozenci už mají své vlastní rodiny, ale ani jeden nechodil do školy. Sinti
jediná z celé rodiny chodí do školy. Už je v 9. třídě internátní školy SAMS. Její stárnoucí matka ale nemá dostatek prostředků, aby mohla hradit dceřina studia. Ve škole se Sinti pilně učí a sní o tom, že se stane zdravotní sestrou. Její nejoblíbenější barva je zelená a ze zvířat má nejraději psy. Sinti ráda zahradničí. Z ovoce jí nejvíce chutnají manga nebo chlebovníky, kterých roste v Bangladéši spoustu. Veškeré další informace jsou vyvěšeny na sborové nástěnce. PM – ze zdrojů ADRA a D. Bijok
Sborová oznámení - Byl schválen rozpočet na osvětlení pódia ve výši 25 192 Kč. Bude realizováno do vánoc ve spolupráci s L. Skřivánkem. - V sobotu 7. 1. 2017 proběhne novoroční program, který připravuje mládež pod vedením R. Vyčánka.
- V neděli 15. 1. 2017 se v naší modlitebně uskuteční křest Církve bratrské. Tajemnice sboru
„Samému Bohu sláva a čest“ Evangelický kostel ve Zlíně, kde se náš sbor scházel k bohoslužbám několik desetiletí před tím, než jsme otevřeli vlastní modlitebnu, bude mít na své věži umístěný nový zvon. Je to výjimečná událost, kvůli které proběhla v neděli 6. 11. 2016 slavnostní bohoslužba, kam jsme byli jako církev
pozváni také. Zvon se rozhodl darovat evangelickému kostelu pan Zdenek Rybka, který před dvěma lety navštívil Noc kostelů a při prohlídce budovy si všiml, že věž je beze zvonu. Kromě věnování nese tento unikát na sobě i název - „Samému Bohu sláva a čest“. To proto, aby pokaždé, když bude 9
znít, bylo zřejmé, komu je tento slavnostní tón určen a komu patří. Na výrobě se podílel pan Josef Tkadlec ze zvonařské dílny v Halenkově. Oba jmenovaní byli přítomní a mohli promluvit ke shromážděným několik slov. Zvonění budou moci slyšet už zanedlouho obyvatelé Zlína každý den vždy v pravé poledne. Bude to čas, kdy podle slov pana faráře Petra Pivoňky, je třeba si na přelomu dne připomenout, komu patří v našich životech sláva a čest. Slavnostní bohoslužba ve velkém sále evangelického kostela měla spoustu hostů, byla doplněná zpěvem hudebního tělesa ECHO a byla natáčená Českou televizí. Její záznam bude odvysílán v některém z dílů Křesťanského magazínu. Zvon byl ještě až do 20. 11. 2016 - před samotným umístěním do věže - ke zhlédnutí pro všechny zájemce v prostorách evangelického kostela.
Tak ať zní jeho zvuk po Zlíně samému Bohu ke cti a slávě! -is-
O filmu „Zrození hrdiny“ Koncem října jsem obdržel e-mail, dnes už nevím ani od koho to bylo, s doporučením k shlédnutí válečného filmu natočeného Mellem Gibsonem podle skutečné události. Do kina moc nechodím, ale v mailu bylo uvedeno, že jde o životní zkušenost adventisty Desmonda Dosse. Proto mně to zaujalo. „Doss… Doss…“, vzpomínám, kde jsem se už s tím jménem setkal. Virtuálně listuju v paměti, když se mi náhle vybavila fotka, kterou mám mezi vzpomínkami na mezinárodní camporee Pathfinderů v Oshkosh. Vrhnul jsem se na počítač a po krátkém hledání jsem ji našel. Jasně. Sedím na ní vedle vojáka ve staré americké uniformě a na jmenovce má jméno 10
„DOSS“. Byl jsem v roce 1999 na tomto camporee účasten besedy s naším bratrem v Kristu, který zde vyprávěl své životní zkušenosti. Okamžitě můj zájem o film „Zrození hrdiny“ explodoval a při první příležitosti jsem ho šel zhlédnout. Vyprodaný sál byl zaplněn lidmi všech věkových vrstev a po dvaceti minutách reklam na fantastické filmy se konečně začalo odvíjet drama napsané životem. Samozřejmě šlo o sestřih nejdramatičtějších momentů z života bratra Dosse, takže děj udržoval pozornost nás diváků po celý čas, ale největším dramatem byla dvanáctihodinová bitva o postup americké armády v boji o Okinavu. Adventista; upřímně věřící mladík;
Desmond Doss, jehož zpočátku velitelé i vojáci z jednotky, ke které narukoval, pokládali za fanatického blázna, který chce bojovat za vlast s biblí v ruce a lékárničkou na krku, se stává hrdinou. Uprostřed bojové vřavy, Melem Gibsonem ve filmu tendenčně ztvárněné, nasazuje svůj život pro záchranu druhých. Kdybych nevěděl, z osobního setkání s ním, že bratr Desmond takovýmto „peklem“ skutečně prošel, asi bych ten film zařadil do „šuplíku fantasy“. Teď jsem však s napětím sledoval to, co jsem kdysi, před 17 lety, od něj naživo slyšel vyprávět. A bylo to skutečně dramatické. Během dvanácti hodinové bitvy, on beze zbraně, pouze s lékárničkou přes rameno, uprostřed palby zachraňuje životy zraněných bojovníků. A to i v čase, kdy ostatní vojáci přes noc odpočívají, on sám do bezpečí dopravuje celkem 75 zraněných spolubojovníků, mezi nimiž byli i zranění nepřátelé. Kdyby tento film natočilo nějaké adventistické filmové studio, asi by to při hodnocení kritiků propadlo jako adventistická „agitka“, ale jméno režiséra dává tomuto filmu při recenzi úplně jinou váhu. Pro mě, kromě jiného, byly ve filmu nejsilnější dva momenty. Tím prvním byla situace, když před posledním útokem telefonuje velitel bojové jednotky se svým nadřízeným a v odpověď na otázku,
proč ještě nenastoupili do rozhodujícího útoku, který pro ně zajišťuje dělostřelecká podpora, odpovídá: „Čekáme na vojína Dosse.“ „Cože?“, řve do velitelova ucha hlas z telefonu. „Kde je vojín Doss? – Co to má znamenat?“ „Vojín Doss se modlí; a vojáci bez něj do boje nechtějí vyrazit. S ním je totiž Hospodin.“ odpovídá velitel, a v záběru je nastoupená jednotka mužů jdoucích na smrtelnou zteč spolu s opodál se modlícím kamarádem Desmondem… Ten druhý moment, který podle mně dává filmu na konci pečeť autentičnosti, je výsek z historického rozhovoru moderátora s Desmondem Dossem a jeho bývalým velitelem, kteří tyto události skutečně prožívali. „Já jsem se zasazoval o to, abych Desmonda z naší jednotky vyřadil jako nebezpečného náboženského fanatika…“ vypráví už postarší muž v civilu. „…a on se stal mým zachráncem. Díky jemu jsem dnes tady…“ pokračuje ve svém svědectví jeho bývalý velitel. Nechodím moc do kina, ale na ten film asi půjdu ještě jednou. Má velkou výpovědní hodnotu o tom, že „hrdinou“ nemusí být jen „nesmrtelný agent 007“, ale skutečným hrdinou se může stát každý, kdo lidem kolem sebe svým životem víry a důvěry v Živého Boha přinese naději do situací, které jsou svou tragedií nad jejich síly. Takovými byli ti, o kterých píše apoštol Pavel ve svém listu Židům (11.kapitola); a takovým může být i každý z nás. A že se nacházíme v boji o „život“, o tom není pochyb. Jerry 11