Masarykova univerzita Pedagogická fakulta Katedra občanské výchovy
Proces sjednocování Německa Závěrečná práce Brno 2015
Vedoucí závěrečné práce:
Vypracovala:
doc. PhDr. Marta Goňcová, Csc.
Mgr. Soňa Doležalová
Anotace Závěrečná práce „Proces sjednocování Německa“ zachycuje nejdůleţitější momenty v historii Německa od jeho rozdělení po 2. světové válce aţ do sjednocení v roce 1990. Sleduje vývoj dvou vzniklých států – Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky – přináší jejich charakteristiku a mapuje problém sjednocení obou států. Práce také nabízí praktické náměty, které lze vyuţít ve výuce občanské výchovy.
Annotation My work „Action of Germany unification“ takes hold of the most important moments in Germany history from its separation after Second Word War to unification in 1990. My work follows process of two established countries – Federal Republic of Germany and German Democratic Republic – and brings their characteristic and surveys problem of unification these two countries. Work also offer useful topics, which can be used in lesson of civics subject.
Klíčová slova Německo, sjednocení, Spolková republika Německo (SRN), Německá demokratická republika (NDR), okupační zóna, vítězné mocnosti, studená válka.
Keywords Germany, unification, Federal Republic of Germany (FRG), German Democratic Republic (GDR), occupation zone, the four powers, the cold war.
2
Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem závěrečnou práci vypracovala samostatně, s vyuţitím pouze citovaných
literárních
pramenů,
dalších
informací
a
zdrojů
v
souladu
s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.
V Brně 24. května 2015 ………………………………. Mgr. Soňa Doleţalová
3
Poděkování Ráda bych touto cestou vyjádřila poděkování doc. PhDr. Martě Goňcové, CSc. za její cenné rady a pomoc při vedení mé závěrečné práce.
4
OBSAH
ÚVOD 1. VÝVOJ NĚMECKA PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE ...……………..
2.
1.1
Otázka jednoty …………………………………………………...
8
1.2
Vyostření vztahů …………………………………………………
9
1.3 Rozdělení Německa ……………………………………………... 10 CHARAKTERISTIKA SRN A NDR OD ROKU 1949 DO KONCE 70. LET ………………………………………………………………... 12 2.1 Spolková republika Německo …………………………………… 12 2.1.1 Konrád Adenauer a západní integrace ………………... 13 2.1.2 2.1.3 2.2
2.2.2
4.
SRN v 60. letech ……………………………………….. 14 SRN v 70. letech ………………………………………. 15
Německá demokratická republika ………………………………. 2.2.1
3.
8
15
Walter Ulbricht a prosovětská orientace ……………… 16 NDR za Ericha Honeckera ……………………………. 17
PROCES SJEDNOCOVÁNÍ …………………………………………..
18
3.1
Ostpolitik …..…………………………………………………….
18
3.2
Helsinská konference …………………………………………….
20
3.3
Situace v německých státech a ve světě na konci 80. let ……..….
21
3.4
Události v roce 1989 ……………………………………………..
22
3.5
Sjednocení Německa ve vnitropolitickém kontextu ……………..
24
3.6
Sjednocení Německa v mezinárodním kontextu ………………...
27
3.7
Důsledky sjednocení ……………………………………………..
29
DIDAKTICKÁ TRANSFORMACE TÉMATU ……………................. 31 4.1 Zařazení tématu do výuky ……………………………………….. 32 4.2
Pracovní listy …………………………………………………….
32
ZÁVĚR ………………………………………………………………………. 39 ZDROJE ………………………………………………………………..…… 41 SEZNAM PŘÍLOH ……………………………………………………….….
43
PŘÍLOHY …………………………………………………………….……… 44
5
ÚVOD 3. října 1990 mohly miliony Němců konečně oslavit významný den své novodobé historie – sjednocení Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky. Prakticky ze dne na den se ocitly v novém státě a vyrovnávaly se s pocity euforie, nadšení, zadostiučinění, naděje a moţná trochu i obav z budoucnosti. Cesta k jednotnému státu však nebyla zrovna jednoduchá. Německo, které se po mnoho staletí zmítalo v roztříštěnosti, vţdy provázela snaha o sjednocení a vybudování vlivného státu. To však mnohdy znamenalo, ţe země „sešla z cesty“ a její snahy o hegemonii měly fatální následky. Nyní se však zdá, ţe sjednocené Německo jde konečně tím správným směrem. Země, která se v minulosti „postarala“ o nejednu lokální, evropskou či světovou krizi, se od roku 1990 proměnila v demokratický a stabilně zakotvený stát, který se stal „hnacím motorem“ evropské integrace a získal si uznání a důvěru ostatních světových mocností. Cílem této závěrečné práce je připomenutí si nejzásadnějších mezníků německé historie v období od roku 1945 do roku 1990. Hlavní důraz je kladen především na komplexní zachycení problematiky procesu sjednocení Německa, neboť porozumění stěţejním událostem, které vedly k rozpadu státu i k jeho opětovnému spojení, jsou nezbytné pro pochopení problémů, se kterými se potýká současné Německo. První kapitola nastiňuje vývoj Německa po druhé světové válce aţ do rozpadu státu v roce 1949. Snaţí se osvětlit příčiny rozdělení země i důvody, které na pozadí studené války vítězné mocnosti k tomuto řešení přivedly. Druhá kapitola přináší základní charakteristiku obou nově vzniklých států, představuje významné osobnosti obou republik, jejich zahraničně politickou orientaci i vnitropolitické problémy. První dvě kapitoly jsou důleţité pro pochopení událostí, které předkládá třetí kapitola zabývající se jiţ samotným procesem sjednocení obou států. Sledovány jsou okolnosti, jeţ vedly ke krizi východního bloku, snahy západních politiků o uvolnění napětí a smíření obou států i zásadní události v roce 1989. Proces sjednocení a jeho 6
problémy jsou pak sledovány jak v mezinárodním, tak vnitropolitickém kontextu. Třetí kapitola rovněţ nastiňuje důsledky sjednocení, se kterými se Německo potýká dodnes. Znalost historických událostí a jejich dějinných souvislostí je důleţitým předpokladem pro prezentaci problému ve vyučování. Didaktickou transformaci tématu přináší kapitola čtvrtá, která předkládá materiály k tématu vyuţitelné v hodinách občanské výchovy.
7
1. VÝVOJ NĚMECKA PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE Konec druhé světové války znamenal nejen ukončení jednoho z nejzávaţnějších válečných konfliktů, ale i zničení Německa a především jeho ambicí vytvořit silný německý národní stát. I samo obyvatelstvo si uvědomovalo, ţe německá kapitulace a zhroucení všech dříve propagovaných ideálů jsou významným milníkem a otázka dalšího směřování bude více neţ tíţivá. Historikové často označují tehdejší situaci jako „Stunde Null“ („nultá hodina“), tedy situaci, kdy bylo třeba přestat se zabývat minulostí a začít znovu od nuly. Je však třeba si uvědomit, ţe dění v poválečném Německu jiţ nebylo pouze záleţitostí německou, ale bylo zcela v reţii vítězných mocností, které o budoucnosti poraţeného státu měly své vlastní představy. 1.1
Otázka jednoty
Jiţ během války se objevovaly různé varianty rozdělení Německa. Na konferencích v Teheránu (1943) a na Jaltě (1945) vznikaly první obrysy plánů, které se zabývaly obsazením Německa a jeho rozdělením do okupačních zón bezprostředně po válce. Navzdory úvahám o rozdělení státu však vítězné mocnosti na konci těchto jednání zastávaly názor, ţe na Německo je třeba pohlíţet jako na celek a podle toho s ním jednat. (Jäckel, 1996, s. 125) Počáteční představy o vymazání Německa z mapy Evropy, které by definitivně vyřešily jeho snahy o hegemonii, nebyly s koncem války uţ tak jednoznačné. Vítězné mocnosti se začaly stále více přiklánět spíše k variantě zachování jednotného Německa pod svou kontrolou. Eberhard Jäckel ve své knize Německé století upozorňuje na fakt, ţe „v první řadě vůbec nešlo o jednotu Německa, nýbrž o jednotu Spojenců a o to, zda se dokážou dohodnout ohledně společné politiky vůči Německu“1. A právě nejednotnost mocností v zásadních otázkách týkajících se poválečného vývoje v Německu nakonec vedla k jeho rozpadu. K zachování Německa jako jednotného státu měly vítězné mocnosti své důvody. Západní spojenci, ovlivněni tradiční nedůvěrou v sovětské plány ve východní Evropě, měli spíše obecné zájmy, přičemţ především USA usilovaly o společnou politiku v rámci OSN. Stalin se naproti tomu mohl domnívat, ţe v případě vzniku sovětského státu v jeho zóně by byl tento stát ohroţován později vzniklým státem 1
JÄCKEL, E.: Německé století, 1. vyd. Praha: Argo, 2004, s. 126.
8
západoněmeckým. Dalším významným motivem Stalinovy snahy o zachování jednotného státu byla i snaha o profitování z válečných reparací, neboť většina průmyslových oblastí leţela právě v západních zónách. (Jäckel, 1996, s. 126) I přes případnou vůli okupantů zachovat jednotnost Německa však bylo jasné, ţe domluva mezi nimi je spíše nereálná, ba nemoţná. Při jednáních o německé otázce postupně docházelo k mnoha rozporům, přičemţ k těm nejpodstatnějším patřila otázka reparací a uspořádání východních hranic, jeţ byla nakonec vyřešena na Postupimské konferenci v roce 1945. Sovětský svaz, který si nárokoval vysoké reparace, nakonec získal navíc i 25% výrobních zařízení z průmyslových západních zón. Výměnou za to poskytl potraviny a další suroviny ze zóny sovětské. Východní polsko-německá hranice byla určena linií řek Odra-Nisa, čímţ se posunula západní hranice o téměř 300 km na západ ve prospěch Polska. Sovětskému svazu připadlo území kolem Královce (dnešní Kaliningrad). (Wegs, Ladrech, 2002, s. 23 - 24) I kdyţ by se mohlo zdát, ţe kompromis vyjednaný v Postupimi vyřešil situaci, nebylo tomu tak. Podíl z válečných reparací byl totiţ podstatně menší, neţ Stalin očekával, coţ jen prohloubilo vzájemnou nedůvěru zúčastněných stran. Stalin se sice od společné politiky nedistancoval a souhlasil s vytvořením Kontrolní rady2, ale ani tento orgán, který měl vykonávat nejvyšší správu v Německu, nefungoval kvůli rozepřím tak, jak bylo původně zamýšleno. Francie, která stále čekala na uspokojení svých nároků v oblasti Sárska a Rýnu, nepodporovala snahy o jednotu Německa a vetovala i návrh o vytvoření jednotné centrální správy. Došlo tak k chaotické situaci, kdy fakticky rozhodovali velitelé jednotlivých zón samostatně a dle svého uváţení. Nejednotnost vítězných mocností zapříčiněná rozpory politických systémů tak zásadně ovlivnila snahy o dosaţení společného cíle. (Jäckel, 1996, s. 127)
1.2
Vyostření vztahů
Jak jiţ bylo nastíněno v předchozí kapitole, vzájemné vztahy okupačních mocností byly silně poznamenány vzájemnou nedůvěrou. Ta se ještě více prohloubila v poválečném roce 1946, kdy jiţ bylo zcela jasné, ţe svět stojí na prahu studené
2
Kontrolní rada byla orgánem vykonávajícím správu v Německu. Byla zřízena 5. června 1945, kdy vítězné mocnosti oficiálně převzaly správu nad Německem. Jejími členy byli čtyři vrchní velitelé okupačních armád. (Müller, 1995, s. 318)
9
války. USA a jejich spojenci podezírali Sovětský svaz z touhy proniknout na západ, Sovětský svaz se zase cítil ohroţen ekonomickou i vojenskou převahou USA. USA podnikly v poválečných letech několik pokusů o udrţení společné politiky v Německu a snaţily se víceméně neúspěšně předloţit návrhy, které by zaručily jednotu německého státu i vyřešení hospodářských problémů. Jedním z takových návrhů byl i pokus o vytvoření jednotné hospodářské oblasti, který ovšem Sovětský svaz odmítl a zdráhavě se vyjádřila i Francie. K návrhu se nakonec připojila pouze Velká Británie, čímţ došlo 1. ledna 1947 ke vzniku tzv. Bizonie, neboli dvojzóny3. (Müller, 1995, s. 329) Jiţ v roce 1947 bylo jasné, ţe svět je rozdělen na dva znepřátelené tábory. Obavy z šíření světového komunismu přinutily USA změnit svoji zahraniční politiku. Počáteční snahy o domluvu a spolupráci se Sovětským svazem vystřídalo připojení se k celosvětovému zápasu proti komunismu. 12. března 1947 byla vyhlášena tzv. Trumanova doktrína4, která znamenala ekonomickou podporu státům, které se rozhodly čelit vlivu komunistických hnutí. (Wegs, Ladrech, 2002, s. 26 - 29) Tyto myšlenky konkrétně naplňoval později tzv. Marshallův plán, jehoţ úkolem bylo oţivení německého hospodářství. Na rozdíl od Trumanovy doktríny však tento plán nebyl zatíţen ideologicky a byl zamýšlen jako pomoc pro válkou postiţené evropské země, tudíţ i celé Německo. Stalin však nabídku USA odmítnul, neboť v ní spatřoval snahu o posílení amerického vlivu v jeho zájmových sférách. Marshallův plán tedy nepřijal a na jeho doporučení ho odmítly i všechny sovětské satelity. Velká většina ostatních evropských států, mezi nimi i západní okupační zóny, plán přijaly. (Wegs, Ladrech, 2002, s. 26 - 29)
1.3
Rozdělení Německa
Předpokladem k uskutečnění Marshallova plánu a obnovení hospodářství bylo zavedení stabilní jednotné měny. Po ztroskotání snah o hledání společné cesty se Sovětským svazem bylo rozhodnuto o provedení měnové reformy v západních
3
V roce 1948 se k tomuto hospodářskému bloku připojila i francouzská okupační zóna. Vznikla Trizonie. 4 Trumanova doktrína řešila především pomoc Řecku a Turecku, pro něţ prezident Truman poţádal Kongres o pomoc ve výši čtyři sta milionů dolarů.
10
okupačních zónách5, na coţ reagoval Sovětský svaz urychleným zavedením vlastní měny6. Přijetí nových měn předznamenalo definitivní rozdělení Německa. (Novotný, 2014, s. 33 - 34) Sporným bodem bránícím vytvoření jednoho či druhého samostatného státu se stal Berlín, který leţel hluboko v sovětské okupační zóně. Stalin se snaţil ovládnout západní Berlín a přimět okupanty k odchodu. 24. června 1948 nastala tzv. blokáda Berlína nebo také I. berlínská krize, která trvala téměř celý rok7. Na zablokování přístupových cest do západního Berlína však reagovali Američané a Britové zřízením leteckého mostu, čímţ zajistili zásobování svých oblastí. Kdyţ Stalin pochopil, ţe nedosáhl svého cíle a Berlín se nedostane pod sovětský vliv, blokádu odvolal. (Weber, 2003, s. 79 - 80) Blokáda Berlína jen urychlila záměry západních spojenců na vytvoření samostatného státu, které v souvislosti s narůstajícími rozpory mezi Východem a Západem postupně nabyly konkrétních podob. První obrysy nového státu vznikaly v roce 1948 na konferenci v Londýně8, které se zúčastnily tři západní okupační mocnosti a země Beneluxu. Zde byla dohodnuta doporučení týkající se dalšího postupu v německé otázce. Na základě těchto doporučení vyzvali guvernéři západních okupačních zón ministerské
předsedy
západoněmeckých
zemí,
aby
vytvořili
ústavodárné
shromáţdění. Tak byly poloţeny základy nového státu. Nově vzniklá Parlamentní rada, která zvolila do svého čela Konrada Adenauera, schválila 8. května 1949 tzv. Základní zákon. (Müller, 1995, s. 335 - 337). Okupační mocnosti od počátku těchto událostí zdůrazňovaly, ţe si nepřejí prohloubení konfliktu
a zastávaly spíše myšlenku provizorního uspořádání
Německa. Odmítaly zřízení státu i vytvoření skutečné ústavy. I proto byl namísto termínu „Verfassung“ (ústava), pouţit termín „Gesetz“ (zákon). (Müller, 1995, s. 336) Okupační mocnosti i němečtí politikové také prosazovali vytvoření útvaru na federativní bázi. Důvodem byl zájem Spojenců na vytvoření spíše slabšího státu,
5
Měnová reforma ve třech západních zónách se uskutečnila 20. června 1948. Zavedena byla německá marka (Deutsche Mark, DM). 6 Měnová reforma v sovětské zóně se uskutečnila 23. června 1948. Zavedena byla východní marka (Ostmark, M) 7 Do 12. května 1949. 8 Londýnská konference se konala ve dvou etapách: od 23. února do 5. března a od 20. dubna do 1. června 1948.
11
představitelé Německa se zase snaţili zamezit chybám, které vedly k nástupu Hitlera k moci. (Jäckel, 2004, s. 139 - 140) Reakce Sovětského svazu na události v západních zónách na sebe nenechala dlouho čekat. Z iniciativy Sjednocené socialistické strany (SED)9 se sešel v sovětské zóně Lidový kongres, který prosazoval jednotnou politiku Německa v sovětské reţii. Na svém druhém zasedání v roce 1948 zvolil kongres první Německou lidovou radu, která vypracovala návrh ústavy pro nově vznikající stát. Po vyhlášení Základního zákona v západních zónách byla tato ústava potvrzena a 7. října 1949 se konstituovala provizorní Lidová sněmovna Německé demokratické republiky. (Kostlán, Moravcová, Vaníček, 2002, s. 417 - 418) Důsledkem událostí v letech 1945 - 1949 byl vznik dvou zcela odlišných států vyrůstajících ze společných kořenů. Zformování Spolkové republiky Německo (SRN)10 i Německé demokratické republiky (NDR)11 nebylo zcela jistě plánované. Bylo výsledkem studené války, která znemoţnila dialog znepřátelených stran a roztrhla zemi na dvě části.
2. CHARAKTERISTIKA DO KONCE 70. LET
SRN A NDR OD ROKU 1949
Obě nově vzniklé země se na sklonku roku 1949 vydaly po zcela odlišných cestách. Zatímco Spolková republika Německo se orientovala západním směrem, prosazovala myšlenky demokracie i evropské integrace, Německá demokratická republika byla nucena podřídit se sovětskému diktátu a prosazovat myšlenky socialismu.
2.1
Spolková republika Německo
Počáteční roky po vzniku SRN byly ve znamení tzv. hospodářského zázraku. Země se dokázala znovu zařadit mezi vyspělé státy Evropy a její hospodářský a ekonomický vzestup byl více neţ udivující. SRN zastávala ideje trţního hospodářství, přičemţ úloha státu spočívala ve vytváření zákonů přispívajících k rozvoji země. Výsledkem nebývalého rozmachu bylo sníţení nezaměstnanosti, rozvoj nových průmyslových odvětví i zvýšení objemu vývozu. (Novotný, 2014, s. 47 - 48) 9
Sozialistische Einheitspartei Deutschlands Bundesrepublik Deutschland (BRD) 11 Deutsche demokratische Republik (DDR) 10
12
Podíl na vzestupu západního Německa mělo několik faktorů. Jednalo se především o přímou hospodářskou pomoc v podobě Marshallova plánu a zavedení nové měny, coţ výrazně přispělo k oţivení konjunktury. Je však třeba také zmínit demografickou situaci země, která byla charakterizována přírůstkem obyvatel, především v důsledku odsunů německého obyvatelstva z východních oblastí. Tento přírůstek se projevil jako pozitivní a výrazně přispěl k obnově hospodářství. Dalším, byť paradoxním, faktorem byla ztráta východních oblastí. Ty byly převáţně agrárního charakteru a pro stát by byly spíše nevýhodou, neboť by vyţadovaly četné dotace. (Jäckel, 2004, s. 131 - 133) 2.1.1 Konrád Adenauer a západní integrace Významný vliv na rozvoj SRN v prvních letech měla politika jejího prvního kancléře Konráda Adenauera. Adenauerův největší přínos spočíval především v jeho zarputilém prosazování německé suverenity i v jeho silné prozápadní orientaci. Ta se projevovala zejména ve snaze začlenit zemi do integračního procesu v západní Evropě. Prvním krokem k této integraci bylo v roce 1951 podepsání smlouvy o zřízení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) 12, jeţ spočívalo ve společné produkci uhlí a oceli. Dalším krokem bylo přizvání Německa do Rady Evropy13, jejímţ členem se SRN stala v roce 1951. Velmi diskutovanou otázkou se stalo rovněţ znovuvyzbrojení Německa a jeho zařazení do struktur NATO. Tomu zpočátku bránila Francie, která ovšem nakonec souhlasila14, a tak došlo nejen k připojení SRN k NATO, které proběhlo 5. května 1955, ale zároveň i k obnově suverenity státu. Významným krokem bylo v roce 1957 podepsání Římských smluv, které zakládaly Evropské společenství pro atomovou energii (EUROATOM) a Evropské hospodářské společenství (EHS). Vstupem do těchto organizací a získáním suverenity dokázala SRN, ţe můţe být pro západní mocnosti nejen důvěryhodným partnerem, ale i cenným spojencem.
Smlouvu podepsalo šest států: Belgie, Nizozemí, Lucembursko, Francie, Itálie a SRN. Rada Evropy je mezivládní organizace, která má 47 členských států. Zajišťuje spolupráci členských států zejména v oblasti podpory demokracie a ochrany lidských i sociálních práv a svobod. 14 Fancie souhlasila se vstupem díky vytvoření Západoevropské unie, jejímţ členem se stala i SRN. Unie garantovala kontrolu vyzbrojení a jeho omezení a vytvořila předpoklady ke vstupu SRN do NATO. 12 13
13
Konrad Adenauer vládl velmi silně a autoritativně a pod jeho vedením se zemi nebývale dařilo. Hořkou pachuť měl však jeho odchod z funkce, který byl poznamenán aférou „Spiegel“15. Ta velmi pošpinila renomé nejen kancléře, ale i jeho strany CDU a přinesla ostrou kritiku obyvatel země, kteří se stavěli především proti Adenauerovu autoritativnímu stylu vlády. Tím dali jasný signál, ţe si nepřejí návrat jakékoliv formy řízení zavánějícího diktaturou. (Wegs, Ladrech, 2002, s. 94) 2.1.2 SRN v 60. letech Nástupcem Konrada Adenauera ve funkci kancléře se stal v roce 1963 Ludwig Erhard. Ten byl zpočátku mezi lidmi oblíben, neboť působil méně autoritářsky neţ Adenauer. I on se však musel potýkat s mnoha problémy, které nakonec zapříčinily pokles jeho obliby. V 60. letech došlo ke stagnaci ekonomiky a růstu cen, bylo také přijato několik zákonů, které velmi navýšily výdaje státu. Tyto okolnosti vyvolávaly ve společnosti představu krize a v lidech vzbuzovaly obavy z ohroţení jejich ţivotní úrovně. Jako prostředek ke zvládnutí krize byla po volbách v roce 1966 navrţena tzv. Velká koalice, tedy koalice dvou nejvýznamnějších stran v zemi: CDU/CSU16 a SPD17. Jelikoţ bylo jasné, ţe Erhard v jejím čele stát nemůţe, neboť byl příliš liberálně smýšlející, byl na jeho místo navrţen Kurt Georg Kissinger. (Novotný, 2014, s. 62 - 63, 68 - 70) Kromě ekonomických problémů se oba kancléři v 60. letech potýkali i se stále se stupňujícími nepokoji, zejména v řadách studentů. Ty se rozšířily v mnoha univerzitních městech v Německu a byly namířeny nejen proti autoritám ve společnosti a ve škole, ale i proti všem diktátorským a autoritativním reţimům ve světě. Studenti dávali mimo jiné najevo svou nechuť k vládě i k USA, neboť nesouhlasili s americkou účastí ve vietnamské válce. Revolta studentů však zůstala spíše v rovině diskuzí o revoluci, neboť nenalezla odezvu v širších vrstvách společnosti. (Müller, 1995, s. 392 - 393)
15
Tuto aféru vyvolal článek v časopisu Der Spiegel, který podle ministra obrany F. J. Strausse vyzradil tajné vojenské informace. Na popud ministra bylo zatčeno pět členů redakce. 16 Křesťanskodemokratická unie/Křesťansko-sociální unie (Christlich Demokratische Union/Christlich-Soziale Union) 17 Sociálnědemokratická strana Německa (Sozialdemokratische Partei Deutschlands)
14
2.1.3 SRN v 70. letech Po volbách v roce 1969 stanul v čele státu Willy Brand z vítězné SPD. S jeho nástupem do funkce začalo období zlepšování vztahů s NDR. Willy Brand a ministr zahraničí Walter Scheel věnovali tzv. východní politice (Ostpolitik)18 značnou pozornost a slavili nejeden úspěch. Podařilo se jim uzavřít několik smluv nejen se sousední NDR, ale i s ostatními komunistickými státy. Za přínos k uvolnění politického napětí v Evropě získal Brandt v roce 1971 Nobelovu cenu míru. (Müller, 1995, s. 395 - 396) Willy Brandt působil ve funkci kancléře do roku 1974, kdy musel odstoupit z funkce kvůli tzv. Guillaumově aféře, při níţ vyšlo najevo, ţe jeden z jeho blízkých spolupracovníků Günter Guillaume je agentem východoněmecké tajné policie STASI. Brandt navrhl svým nástupcem Helmuta Schmidta, který nastoupil do funkce v roce 1974. (Novotný, 2014, s. 82 - 83) V 70. letech se SRN potýkala s problémem šířícího se terorismu. V Německu vznikla teroristická organizace „Frakce Rudé armády“ (Rote Armee Fraktion, RAF)19. Tato skupina, jejíţ počátky lze vypozorovat jiţ ve studentském hnutí z 60. let, páchala teroristické činy proti západoněmecké společnosti, především bombové útoky, únosy, drţení rukojmích i zákeřné vraţdy. (Müller, 1995, s. 418 - 419)
2.2.
Německá demokratická republika
Tvrzení, ţe po rozdělení Německa vznikly dva nástupnické státy, je do jisté míry relativní. Německá demokratická republika totiţ byla oproti svému západnímu sousedovi v mnohem nevýhodnější pozici. Prvním aspektem potvrzujícím tuto nerovnost je fakt, ţe NDR byla od samého počátku silně ovlivněna vznikem SRN a jejím vývojem. E. Jäckel v knize Německé století píše: „ NDR od samého počátku byla a zůstala až do konce fixovaná na Spolkovou republiku. Nejen její obyvatelé se stále obraceli k Západu, celá historie NDR byla postavena na protikladu ke Spolkové republice.“20. NDR také nedisponovala na rozdíl od SRN vlastní 18
Ostpolitik je věnována kapitola 3.1 Ospolitik Skupina RAF se soustředila především na činy spojené s vydíráním, jejich cílem bylo osvobodit členy skupiny zajaté v roce 1972. Útoky vyvrcholily v roce 1977, kdy bylo uneseno nebo zavraţděno několik politiků a významných osobností. Vláda však odmítla s teroristy vyjednávat a proti RAF tvrdě zasáhla. 20 JÄCKEL, E.: Německé století, 1. vyd. Praha: Argo, 2004, s. 151. 19
15
samostatností. Nejenţe byla závislá na Sovětském svazu, ale podstatné bylo i to, ţe se orientovala vţdy podle někoho jiného, tedy ne podle vlastních tradic. NDR se totiţ nepovaţovala za nástupce Německa a s bývalým státem se definitivně rozešla. Chtěla se stát státem novým, coţ se také povedlo. (Jäckel, 2004, s. 151) 2.2.1
Walter Ulbricht a prosovětská orientace
Vývoj NDR určoval více jak dvacet let muţ jménem Walter Ulbricht. Od roku 1950 zastával funkci generálního tajemníka (později prvního tajemníka) strany SED. V roce 1960, po smrti prvního prezidenta Wilhelma Piecka, prosadil zrušení této funkce a stal se tak prakticky jediným vůdcem nově vzniklého státu. Vedoucí úlohu ve státě převzala strana SED, coţ postupně uznaly všechny ostatní strany ve státě. Jiţ počátkem padesátých let lze hovořit o diktatuře této strany. (Müller, 1995, s. 373 374) Walter Ulbricht byl znám jako velký přítel Sovětského svazu a nadšený stoupenec Stalina. NDR tedy budoval po vzoru Sovětského svazu. Bylo zavedeno centrálně plánované hospodářství, jehoţ základem bylo uskutečňování několikaletých plánů. Preferován byl především těţký a energetický průmysl, strojírenství, přičemţ spotřební průmysl byl zejména zpočátku značně zanedbáván. I kdyţ začalo hospodářství NDR postupně vykazovat mírný růst, splnění plánů většinou nebylo dosaţeno. Dle sovětského vzoru byla rovněţ provedena kolektivizace zemědělství doprovázená vyvlastňováním. (Müller, 1995, s. 361) Prosovětská orientace Waltera Ulbrichta byla potvrzována vstupem NDR do východních integračních struktur. Jiţ v roce 1950 přistoupila NDR k Radě vzájemné hospodářské pomoci21 (RVHP) a v roce 1955 stála u zrodu Varšavské smlouvy22, jeţ měla být protipólem NATO. V uplatňování moci bylo SED a Ulbrichtovi nápomocno Ministerstvo státní bezpečnosti (Ministerium für Staatssicherheit), zkracováno jako STASI. Ministerstvo bylo zaloţeno v roce 1950 a plnilo funkci tajné policie. Široká síť tajných agentů dohlíţela na kaţdodenní ţivot ve státě a svým počínáním systematicky zastrašovala případnou opozici. (Weber, 2003 , s. 105) 21
RVHP byla hospodářskou organizací, jeţ sdruţovala socialistické státy východního bloku. Vznikla v roce 1949 a jejím cílem byla kontrola ekonomik sovětských států. 22 Varšavská smlouva byl vojenský pakt států východního bloku.
16
Těmito opatřeními se SED dařilo udrţovat relativní klid a stabilitu ve společnosti. Výjimkou byly protesty dělníků, jeţ vyvrcholily 17. června 1953. Dělníci nebyli dlouhodobě spokojeni s podmínkami, které jim stát určoval. Neustálé zvyšování norem, nízké mzdy, kritika systému po Stalinově smrti - to vše zapříčinilo jejich povstání. Největší demonstrace se konaly právě 17. června 1953, kdy vyšli do ulic dělníci v celé NDR a vznesli nejen své hospodářské poţadavky, ale postupně se doţadovali svobodných voleb a také odstoupení Ulbrichta a vlády. Proti protestům však reţim s pomocí sovětských vojsk tvrdě zakročil, přičemţ následovalo masivní zatýkání. Povstání, které mělo za cíl svrhnout Ulbrichta, tak paradoxně upevnilo jeho pozici ve státě a Sovětský svaz dal jasně najevo, ţe NDR můţe počítat s jeho podporou i vojenskou pomocí. Povstání ale také zpochybnilo legitimitu reţimu, kdyţ se „dělnický stát“ postavil proti svým dělníkům. (Weber, 2003, s. 133 - 139) Dalším problémem, kterému Walter Ulbricht musel čelit, byly masivní útěky občanů NDR do Spolkové republiky, jenţ znamenaly ohroţení hospodářské obnovy země i její samotné existence. Nejcitlivějším místem se stal Berlín, kde stačilo podzemní dráhou dojet do západní části Berlína a odtud se letecky dopravit do SRN. NDR nezbyla jiná moţnost, neţ uzavřít sovětský sektor v Berlíně. 13. srpna 1961 dalo vedení SED příkaz ke stavbě zdi, která definitivně oddělila obě části města. Stavba zdi odhalila skutečnost, ţe ţivot v NDR nebyl zdaleka tak idylický, jak bylo prezentováno, a ţe stát není legitimován svým lidem. (Jäckel, 2004, s. 155 - 157) 2.2.2
NDR za Ericha Honeckera
Po odchodu Waltera Ulbrichta v roce 1971 nastoupil do funkce nový první tajemník – Erich Honecker. Ten byl zpočátku pro společnost velkou nadějí, neboť se předpokládalo, ţe bude pokračovat v zahájeném procesu uvolňování vztahů mezi Východem a Západem.23 (Müller, 1995, s. 378) I kdyţ se NDR podařilo získat mezinárodní uznání a společně se SRN dokonce vstoupit do OSN24, pokračoval stát v přísné separátní politice. Byla opět závazně uznána vedoucí role Sovětského svazu a východoněmecké vedení se přihlásilo k sovětskému modelu socialismu. SED dále upevňovala svoje vedoucí postavení ve všech oblastech veřejného ţivota. (Weber, 2003, s. 236) 23
O uvolňování vztahů pojednává kapitola 3.1 Ostpolitik. Země vstoupily do OSN v roce 1973.
24
17
Vlivem různých opatření se podařilo vládě v NDR překonat hospodářskou krizi a ţivotní úroveň obyvatel se významně zlepšila. Protoţe se však nenaplnily naděje vkládané do politiky Ericha Honeckera, nespokojenost a skepse ve společnosti stále rostly. Odpor obyvatel vzbudily zejména represe vůči kritickým a opozičním umělcům. Zvláštní bouři nevole vyvolal případ německého písničkáře Wolfa Biermanna25, kterému bylo odebráno občanství. Jeho vyhoštění způsobilo v řadách umělců a intelektuálů mnoţství protestů, na něţ reţim odpověděl dalším nátlakem a zatýkáním. I obyčejní lidé, povzbuzeni politikou uvolňování, si však začali uvědomovat svoje lidská práva a snaţili se je prosazovat. K udrţení stability a pořádku ve státě tak bylo zapotřebí stále častějšího uţívání mocenských prostředků. (Weber, 2005. 260 - 263)
3. PROCES SJEDNOCOVÁNÍ 3.1
Ostpolitik
Předpokladem pro sjednocení obou rozdělených států byla etapa zvaná „východní politika“ (Ostpolitik). Tu zahájil spolkový kancléř Willy Brandt, který společně se svým ministrem zahraničí Waltrem Scheelem podnikl první diplomatické kroky ke zlepšení vztahů nejen se sousední NDR, ale i s celým východním blokem. Tato politika se ukázala jako úspěšná a znamenala první prolomení ledů po rozdělení Německa. Dosavadním snahám o sblíţení Východu se Západem bránila tzv. Hallsteinova doktrína, vyhlášená v roce 1955. Ta formulovala hlavní zásadu německé politiky: nenavazovat diplomatické styky s ţádným státem, který udrţuje diplomatické styky s NDR. Tím chtěla SRN zabránit dalším státům v uznávání NDR, neboť se cítila jediným zástupcem Němců a německých zájmů. (Müller, 1995, s. 364 - 365) Hallsteinova doktrína však ztratila zcela svůj smysl, kdyţ došlo k navázání prvních styků SRN s východními státy. Brandt si uvědomoval, ţe pokud chce zlepšit vztahy s NDR, musí nejprve dosáhnout dohod se Sovětským svazem. V roce 1970 zahájila SRN jednání se SSSR a jiţ 12. srpna 1970 byla v Moskvě podepsána smlouva, ve které se oba státy zavazují zdrţet se násilí a rozvíjet mírové vztahy. (Novotný, 25
Wolf Bierman byl původně občanem SRN. Dobrovolně se přestěhoval do NDR, kde veřejně kritizoval reţim. Po turné v SRN mu byl zakázán návrat do NDR.
18
2014, s. 77 - 78) 7. prosince 1970 byla podepsána také smlouva s Polskem, tzv. Varšavská smlouva. Ve smlouvě se obě strany zavazují k rozvoji vzájemných vztahů, zároveň je zde vyjádřena nedotknutelnost stávajících hranic. (Müller, 1995, s. 400) Hlavním cílem spolkové vlády ale bylo zajištění bezpečnosti a zlepšení situace v Západním Berlíně. Jiţ na počátku roku 1970 začaly rozhovory čtyř vítězných mocností v Bonnu. Jednání se zúčastnili velvyslanci USA, Francie, Velké Británie a sovětský velvyslanec v NDR. Výsledkem byla tzv. Berlínská smlouva, podepsaná 3. září 1971. Smlouva přinesla zjednodušení pravidel v dopravě mezi SRN a Západním
Berlínem
a
zavazovala
zúčastněné
strany
ke
garantování
bezproblémovosti této dopravy. Upravovala také cestování občanů SRN do NDR. Rovněţ bylo potvrzeno, ţe za Berlín zodpovídají všechny vítězné mocnosti a ţe zůstávají zachována všechna jejich dosavadní práva. Ve smlouvě bylo také stanoveno, ţe SRN oficiálně reprezentuje území Západního Berlína. (Novotný 2014, s. 79 - 80) SRN započala také v rozhovorech s NDR. Byla dohodnuta dvě setkání – 19. března 1971 ve východoněmeckém Erfurtu a 21. května 1971 v západoněmeckém Kasselu. Setkání spolkového kancléře Willyho Brandta a jeho protějšku z NDR Williho Stopha sice nepřinesla ţádný hmatatelný výsledek, ale byla úspěchem uţ jen z toho důvodu, ţe šlo o první setkání představitelů obou států po ztroskotání snah o udrţení jednotného Německa. (Novotný, 2014, s. 81.) Opravdové výsledky přinesly aţ smlouvy uzavřené v roce 1972. 26. května byla uzavřena smlouva o dopravě, která upravovala pravidla cestování i veškeré silniční, ţelezniční a vodní dopravy obecně. 21. prosince 1972 pak byla uzavřena Smlouva o zásadách vztahů mezi SRN a NDR. V té se oba státy zavazovaly přispět k uvolnění a bezpečnosti v Evropě a zavázaly se řešit neshody mírovou cestou. Významný byl zejména článek 6, který říkal: „Spolková republika Německo a Německá demokratická republika vycházejí ze zásady, že svrchovanost každého z obou států je omezena jeho státním územím. Respektují nezávislost a samostatnost každého z obou států v jeho vnitřních i vnějších záležitostech.“26 (Weber, 2003, s. 249)
26
WEBER, Hermann. Dějiny NDR. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003, s. 249.
19
Uzavřením této smlouvy získala NDR to, co si vţdy přála – tedy uznání vlastní suverenity. Obě země pak mohly navazovat zahraniční styky se státy z opačného bloku. NDR se podařilo navázat diplomatické vztahy s mnoha státy27 a do roku 1978 byla uznána celkem 123 státy světa. Mohla rovněţ vstupovat do mezinárodních organizací. V roce 1972 se stala členem UNESCO a v roce 1973 se stala členem OSN. (Weber, 2003, s. 250)
3.2
Helsinská konference
Uvolňování vztahů a napětí v 60. letech předznamenalo ochotu států k dialogu i ochotu vzdát se pouţití násilí za smluvně dohodnutých podmínek. Na uspořádání konference měl zájem především SSSR, který si od jejího konání sliboval potvrzení územních změn v Evropě po druhé světové válce a ve svém důsledku i uznání status quo. Západ tuto nabídku přijal, přičemţ zdůrazňoval především otázku lidských práv a zároveň prosadil účast USA a Kanady. (Jäckel, 2004, s. 157 - 158) Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) byla zahájena 3. července 1973. V Helsinkách se sešlo 35 představitelů států, kteří následně spolupracovali na přípravě konečného dokumentu. Konference vyvrcholila 30. července – 1. srpna 1975 podpisem závěrečného dokumentu. Podle něj účastníci konference souhlasili s dodrţováním několika zásad, např. zdrţení se pouţití násilí, zachování neporušitelnosti hranic a suverenity států, nevměšování se do vnitřních záleţitostí, respektování lidských práv a svobod apod. (Müller, 1995, s. 420 - 421) Tzv. třetí koš dokumentu, pojednávající o lidských právech, se však stal pro východní země ohniskem problémů. Občané se dovolávali svých práv a obviňovali komunistické vlády z porušování demokratických svobod. I v NDR se tato část dokumentu stala časovanou bombou. Stále více občanů si začalo podávat ţádosti o vystěhování a konala se řada protestů. Naopak v SRN se významně zlepšily podmínky k cestování. Občanů, kteří se mohli podívat do NDR a do Východního Berlína po roce 1975, výrazně přibylo.28 (Weber, 2003, s. 250 - 251)
27 28
Významné bylo zejména navázání vztahů s USA v roce 1974. Zatímco v roce 1969 mohla do NDR vycestovat jen malá část obyvatel, v roce 1975 uţ to bylo téměř 3, 5 mil. obyvatel.
20
3.3
Situace v německých státech a ve světě na konci 80. let
SRN patřila na konci 80. let k jednomu z nejstabilnějších států v Evropě. Přestoţe se potýkala s hospodářskou a ekonomickou krizí29 i s vysokou nezaměstnaností, byla její situace v porovnání s ostatními západními zeměmi stále ještě dobrá. Opatření vedoucí k řešení krize si však vyţádala své oběti. Dosavadní kancléř Helmut Schmidt neustál pád vlády v roce 1982 a na jeho místo byl zvolen nový spolkový kancléř Helmut Kohl. Osobnost kancléře Kohla hrála velkou roli při pozdějším sjednocení země, neboť Kohl dával od samého počátku najevo, ţe jeho cílem je znovusjednocení obou států. Tento postoj se projevil v konkrétní podpoře východoněmeckého státu, který SRN finančně „dotovala“30. Snahu o dobré vztahy s NDR dokumentovala také návštěva Ericha Honeckera v SRN v roce 1987. Byl zde přijat jako hlava suverénního státu se všemi poctami. I při této příleţitosti ale kancléř Kohl neopomněl zdůraznit postoj republiky k rozdělení země: „Lidé chtějí spojení, protože patří k sobě.“31 (Novotný, 2014, s. 94) Kohl si byl dobře vědom nepříznivého stavu v NDR a tušil, ţe její konec je nevyhnutelný. Situace ve východním státě byla skutečně kritická. Vládnoucí strana SED se snaţila zuby nehty udrţet zdání stabilního státu, nešlo však přehlédnout, ţe její vedení je zkostnatělé a přestárlí členové jiţ nedokáţou pruţně reagovat na potřeby hospodářství. Stát se stále více zadluţoval a spoléhal na „finanční injekce“ ze SRN. SED se nadále snaţila upevňovat svoji pozici, přičemţ vsadila na přísný dohled nad svým obyvatelstvem, pronásledování a represe. Nespokojenost mezi lidmi vyvolávala také nemoţnost cestovat, chybějící zboţí v obchodech či omezování svobod. I přes všechny problémy se však NDR stále snaţila vzbuzovat dojem vzkvétajícího státu a sama sebe označovala za jeden z nejvyspělejších států ve východním bloku. Udrţovat tento stav a maskovat své problémy by se NDR zřejmě dařilo i nadále, kdyby se ovšem mohla spolehnout na pomoc (především vojenskou) SSSR. (Weber, 2003, s. 283 - 296)
29
Krize byla vyvolána celosvětovou ropnou krizí v 70. letech, kdy se v důsledku arabsko-izraelských konfliktů zvýšila mnohonásobně cena ropy a došlo k celosvětovému nedostatku energií. 30 SRN poskytovala NDR specifické tranzitní poplatky za přístup do Západního Berlína, bezúročné půjčky či výkupné za svoje občany, kteří se nacházeli ve východoněmeckých vězeních. 31 NOVOTNÝ, Lukáš. Spolková republika Německo. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Libri, 2014, s. 94.
21
Podpory ze Sovětského svazu se však NDR nedočkala, neboť země řešila především své vlastní problémy. V roce 1985 nastoupil do funkce tajemníka ÚV KSSS Michail Gorbačov, který upustil od stalinistické linie a vyhlásil novou politiku pod hesly glasnosť (otevřenost) a perestrojka (přestavba). Ta spočívala zejména v zavedení prvků trţního hospodářství a soukromých forem vlastnictví, v posílení demokracie i uvolnění cenzury v tisku a médiích. V souvislosti s nově vyhlášenou politikou také došlo ke změně postojů k sovětským satelitům, jimţ nyní Sovětský svaz umoţnil rozhodovat o svých vnitřních otázkách samostatně. (Müller, 1995, s. 444 - 445) Těmito změnami dal Gorbačov najevo, ţe spřízněné země východního bloku jiţ nemohou počítat s případnou sovětskou pomocí. Zatímco svět přivítal změny v SSSR vesměs s nadšením, východoněmecké vedení v nich spatřovalo oslabení moci SED. Protoţe nechtělo připustit jakoukoliv změnu svého systému, od Gorbačovovy politiky se veřejně distancovalo. Tento krok ovšem popudil nejen obyvatelstvo, ale značně znejistěl i samotné členy a funkcionáře SED. (Weber, 2003, s. 286 - 288)
3.4
Události v roce 1989
Krize reţimu v NDR vyvrcholila událostmi na konci roku 1989. První otřesy se však objevily jiţ v průběhu roku. Byla to zejména prudce se zhoršující situace vyvolaná vystěhovaleckou vlnou, kdy se tisíce lidí pokoušely o útěk do SRN. V tom jim pomohla situace v Maďarsku, které se začalo demokratizovat a během léta postupně otevřelo své hranice s Rakouskem. V září pak Maďarsko vypovědělo smlouvu s NDR o cestování a prakticky tím otevřelo mnoha východním Němcům cestu do svobodné Evropy. (Müller, 1995, s. 453) Další únikovou cestou na Západ byla spolková velvyslanectví v zemích východního bloku. Jiţ na počátku prázdnin se na ambasádách v Praze a ve Varšavě začali shromaţďovat občané NDR, kteří ţádali o moţnost vycestovat do SRN. Uprchlické hnutí se silně rozrostlo a především v Praze byla na podzim situace kritická. Před budovou velvyslanectví se tísnily tisíce obyvatel NDR, kteří ve velké zimě a ve špatných hygienických podmínkách trpělivě čekali na povolení vycestovat. To přišlo 30. září, kdy spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher přijel osobně do Prahy asi 6000 uprchlíků tlumočit dobrou zprávu, ţe jim bude umoţněn výjezd zvláštními vlaky přes NDR do Spolkové republiky. Další masový výjezd 22
se konal 4. října, kdy velvyslanectví opustilo dalších 7600 východních Němců. (Müller, 1995, s. 452 - 453) Transfer přes NDR se neobešel bez incidentů. Největší z nich byl střet bezpečnostních sloţek a občanů NDR na nádraţí v Dráţďanech, kde se tisíce lidí snaţily dostat do vlaků a rovněţ opustit NDR. (Weber, 2003, s. 298) Na podzim roku 1989 sílily v celé NDR protesty a demonstrace, jichţ se zúčastnil více jak milion lidí. Významná byla demonstrace v Lipsku, která se konala 9. října. Do ulic vyšlo asi 70 000 lidí, kteří se oprávněně obávali, ţe proti nim zasáhnou bezpečnostní sloţky. To se ovšem nestalo, coţ demonstrující obyvatele značně povzbudilo. Aktivní byla rovněţ i politická opozice, která se snaţila zmobilizovat Němce k činnosti. Mezi nejvýznamnější hnutí patřilo Nové fórum (Neues Forum) nebo Demokracie nyní (Demokratie jetzt). (Weber, 2003, s. 296 - 299) SED se do poslední chvíle snaţila reţim v NDR udrţet, ale situaci jí ztěţoval fakt, ţe jiţ nemohla počítat se sovětskou pomocí. Tlak na odstoupení vedení strany a poţadavek reforem se nyní ozýval ze všech stran. SED však nebyla přístupná diskuzi a na protesty reagovala „pouze“ sesazením Ericha Honeckera. Novým generálním tajemníkem se stal 18. října Egon Krenz, který sice sliboval změny, ovšem na mysli měl pouze změny „kosmetické“, tedy změny, které spočívaly v úpravách staré politiky. (Novotný, 2014, s. 100 - 101) Události nabraly rychlý spád. 7. listopadu odstoupila vláda32 a 8. listopadu také celé vedení SED, které bylo vzápětí nahrazeno vedením novým. Tomuto vedení přislíbil spolkový kancléř Helmut Kohl pomoc s provedením hospodářských reforem, ovšem za předpokladu, ţe bude dodrţeno „právo na sebeurčení všech Němců“. (Görtemaker, 2009, S. 29) SED si byla dobře vědoma, ţe pokud chce ještě mít nějakou naději na obnovu reţimu, musí vyřešit otázku cestování, která byla pro mnohé stěţejní. Jiţ v říjnu navrhovala SED cestovní zákon, ovšem s různými podmínkami, které obyvatelstvo neakceptovalo. Na jednání vlády 9. listopadu bylo mimo jiné rozhodnuto o změně podmínek, které předpokládaly platný pas a vízum, cestovat mohli všichni bez předchozího schvalování a prověřování. Výsledky jednání vlády měl oznámit člen politbyra SED Günter Schabowski na večerní konferenci 9. listopadu. Zmínka o nových podmínkách cestování však byla pouze předloha zákona, která měla být 32
Rada ministrů (Ministerrat)
23
vyhlášena teprve dalšího dne, o čemţ Schabowski nevěděl. O to větší bylo nadšení, kdyţ Schabowski téměř na konci tiskové konference po dotazu na otázku cestování prohlásil, ţe NDR prakticky otevírá svoje hranice. Na otázku, od kdy nařízení platí, odpověděl: „Hned“. (Görtemaker, 2009, S.29 - 31) I kdyţ se Schabowski snaţil svá slova napravit a doplnit prohlášení o další informace, svým výrokem spustil lavinu, ve které se tisíce občanů NDR valily k hranicím v touze přesvědčit se o pravdivosti jeho slov. Lidé se účastnili spontánních oslav na hranicích se SRN i v Berlíně. SED se nesnaţila nijak zasáhnout a doufala, ţe se společně s uvolněním pravidel v cestování uklidní situace v zemi. Opak se však stal pravdou. 9. listopad totiţ fakticky znamenal konec NDR, neboť „zeď“, která padla, byla základem státu. (Novotný, 2014, s. 101)
3.5
Sjednocení Německa ve vnitropolitickém kontextu
Pád zdi neznamenal nutně automatické sloučení obou států. Jejich vývoj šel v minulosti rozdílnými směry a svět si jiţ zvyknul na dva samostatné státy. Nutno také dodat, ţe i kdyţ signály svědčící o krizi v NDR byly jednoznačné, přesto její rychlý pád a překotný běh událostí všechny zaskočil. S napětím byl sledován především vývoj v NDR po otevření hranic. Uklidnění situace, které si SED od změn podmínek v cestování slibovala, bohuţel nenastalo. Ba naopak. Masové odchody občanů z NDR do SRN ani demonstrace neustávaly. Nový generální tajemník Egon Krenz se snaţil získat důvěru lidí, ale nakonec byl nucen odstoupit a s ním i vedení SED33. V čele vlády byl Krenz nahrazen Hansem Modrowem. Ovšem i jeho vláda byla ustanovena jako přechodná. (Müller, 1995, s. 456 - 457) Modrow vzal na svá bedra těţký úkol - obstát jako rovnocenný partner ve vyjednávání se SRN. 17. listopadu navrhl ve svém prohlášení vlády vytvoření „smluvního společenství“ (Vertragsgemeinschaft) mezi oběma státy a nabídl moţnost vytvoření německé konfederace34. Spolková vláda však měla svoje představy o podobě nového státu, které vyjádřil Helmut Kohl 28. listopadu ve svém
33
3. prosince 1989 odstoupilo politbyro SED i Egon Krenz z funkce generálního tajemníka. 6.prosince odstoupil Egon Krenz i z funkce předsedy Státní rady. 34 Modrow se snaţil zachovat si výhodu hospodářské podpory od SRN a ES, aniţ by se NDR musela jakkoliv integrovat do západních struktur. Cílem bylo vytvoření sociálního trţního hospodářství.
24
„Desetibodovém plánu“ (Zehn-Punkte-Plan). Ten spočíval v řadě opatření, která měla vést ke konkrétní okamţité pomoci pro NDR. Plán předpokládal vytvoření konfederačních struktur mezi oběma státy, ale s cílem pozdějšího vytvoření německé federace. Ani Kohl ovšem ještě přesně nevěděl, jak bude definitivní podoba sjednocení obou států konkrétně vypadat. Předpokladem pro vytvoření konfederace byla podmínka svobodných voleb v NDR, ze kterých by vzešla svobodná vláda. (Görtemaker, 2009, 35 - 37) Velkou měrou přispěli ke sjednocení samotní občané NDR, kteří stále hlasitěji volali po jednotě. Ulicemi zněla hesla „Jsme jeden národ!“ a „Německo, naše jediná vlast!“ Lidé tak dávali najevo, ţe nechtějí pouze zreformovat NDR, ale chtějí sjednocené Německo. (Weber, 2003, s. 304) Tyto poţadavky nešlo přehlíţet a představitelé obou států si byli vědomi, ţe mají velkou zodpovědnost. To se projevilo i na prvním oficiálním setkání Helmuta Kohla a Hanse Modrowa 19. prosince v Dáţďanech. Zde se měli oba státníci původně sejít za účelem domluvy další hospodářské pomoci NDR, ovšem nadšené davy ţádající sjednocení donutily Kohla své budoucí aktivity orientovat právě směrem ke spojení obou států. (Novotný, 2014, s. 102) Jednou z priorit v rámci jednání s NDR bylo konání demokratických voleb. Ty se měly původně konat 6. května 1990, ovšem nakonec bylo rozhodnuto o přesunutí termínu na 18. března, neboť situace ve státě se stále zhoršovala a nebylo jasné, zda v květnu bude NDR vůbec ještě existovat. (Görtemaker, 2009, s. 43) Voleb se účastnilo 24 stran, seskupení a koalic. Mnoho z nich bylo podporováno západními stranami, které měly podobný politický program. Největší počet hlasů získala Aliance pro Německo35(48%), coţ byla koalice stran CDU36(40,8%), DSU37(6,7%) a DA38(0,93%). Favorizovaná SPD39(21,76%) nakonec skončila druhá. Strana PDS (16,32%), nástupkyně SED v čele s Modrowem, skončila třetí. Volby byly zklamáním především pro Spojenectví 9040(2,90%), jehoţ součástí bylo také významné opoziční hnutí Nové fórum a další bývalí odpůrci reţimu. Obecně lze říci, ţe většina voličů se ve volbách přihlásila ke straně CDU, osobnosti Helmuta Kohla a tím i k rychlému sjednocení Německa. (Müller, 1995, s.462) 35
Allianz für Deutschland Christlich Demokratische Union Deutschlands (Křesťanskodemokratická unie Německa) 37 Deutsche Soziale Union (Německá sociální unie) 38 Demokratischer Aufbruch (Demokratický přelom) 39 Sozialdemokratische Partei Deutschland (Sociálnědemokratická strana Německa) 40 Bündis 90 36
25
V NDR vznikla na základě voleb nově zvolená vláda, kterou tvořila velká koalice vítězné Aliance pro Německo, Svazu svobodných demokratů41 a strany SPD. Novým premiérem se stal Lothar de Maiziére. Ten ve svém vládním prohlášení potvrdil úmysl vlády sjednotit Německo: „Národ v NDR se konstituoval jako část národa, jako část jediného německého národa, který má opět srůst k sobě.“42. (Weber, 2003, s. 308) Hned po zvolení nového premiéra nabraly události rychlý spád, neboť bylo třeba jednat okamţitě. Kaţdý den se do SRN stěhovalo téměř 5000 východních obyvatel, a proto bylo třeba rychle zlepšit ţivotní podmínky v NDR a nastolit hospodářskou obnovu. Tomu mělo napomoci především zřízení měnové, hospodářské a sociální unie. Smlouvu o této unii podepsali v Bonnu jiţ 18. května 1990, tedy dva měsíce po volbách, ministři financí obou zemí. Bylo dohodnuto, ţe 1. července 1990 bude v NDR zavedena německá marka (DM) a dále ţe všechny mzdy, platy, důchody a další platby budou převedeny v poměru 1:1.43 Unie dále řešila hospodářské a sociální otázky. SRN slíbila podporovat zřízení sociálního trţního hospodářství v NDR, například zaloţením Fondu německé jednoty44, do kterého byla připravena vloţit aţ 155 miliard DM, z nichţ měla být financována obnova východního Německa. NDR se zavázala přijmout různá opatření vedoucí k sociálním jistotám svých obyvatel i ke zlepšení ţivotního prostředí. (Görtemaker, 2009, S. 62 - 64) Podepsání smlouvy upravující řadu problematických otázek ohledně spojení dvou států se tak stalo významným předpokladem pro přípravy na uskutečnění reálného sjednocení. Jednání o druhé státní smlouvě následovala bezprostředně po uzavření smlouvy o unii. Na jejich konci vznikla tzv. Smlouva o sjednocení45, kterou 31. srpna 1990 podepsali v Berlíně spolkový ministr vnitra Wolfgang Schäuble a generální tajemník NDR Günther Krause. Bylo stanoveno datum 3. října 1990, ke kterému měla NDR přistoupit ke Spolkové republice, čímţ bylo dokončeno sjednocení obou států. (Müller, 1995, s. 463) 41
Liberálové, Bund freier Demokraten WEBER, Hermann. Dějiny NDR. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003, s. 308) 43 Výměna úspor probíhala odstupňovaně podle věku, neboť se předpokládalo, ţe starší lidé mají více úspor. Děti do 14 let mohli vyměnit 2000 východoněmeckých marek, dospělí do 60 let 4000 a dospělí nad 60 let dokonce 6000 marek. Výměna nad tuto hranici pak měla probíhat v poměru 2:1. 44 Fonds Deutsche Einheit 45 Einigungsvertrag 42
26
3.6
Sjednocení Německa v mezinárodním kontextu
To, co se mnohým Němcům zdálo zcela přirozené, tedy ţe po pádu zdi dojde ke sjednocení obou států, světové mocnosti za samozřejmost nepovaţovaly. Ba naopak. Sjednocení bylo sice jednou z moţností, jak bude probíhat vývoj v obou státech, ale bylo spíše velmi nepravděpodobné. Nejoţehavější byla otázka, zda by byl Sovětský svaz vůbec ochoten připustit odchod NDR ze svého bloku, popř. akceptoval sjednocené Německo ve strukturách NATO. Ve spojení obou států spatřovala většina ohroţení stability ve střední Evropě, potaţmo v celém světě. (Jäckel, 2004, s. 159 -160) Sjednocení Německa nebylo tedy záleţitostí čistě německou, ale do hry musely nutně vstoupit také všechny čtyři vítězné mocnosti 2. světové války, které stále ještě zavazovaly povinnosti vyplývající z dohod o výkonu nejvyšší moci v jednotlivých sektorech. Jejich pohled na události v NDR byl ale nejednotný. Především Francie a Velká Británie veřejně prezentovaly svoje obavy ze sjednocení Německa. Francouzský prezident François Mitterrand dokonce poté, co Helmut Kohl předloţil svůj Desetibodový plán, sdělil francouzským novinářům, ţe německé sjednocení povaţuje za „právně i politicky nemoţné“. Bývalý francouzský ministr zahraničních věcí Jean François-Poncet také poukázal na nebezpečí vzniku „hospodářské a politické hegemonie osmdesátimilionového národa“. I britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová vyjadřovala obavy ze silného sjednoceného Německa, které by mohlo ohrozit stabilitu v Evropě, a proto nechtěla sjednocení Německa uspěchat. Naopak v USA vyjádřil americký prezident George Bush jako jeden z prvních podporu oběma státům při sjednocování Německa. Podle něj mělo být sjednocení provedeno v souladu s americko-sovětskými vztahy, ovšem zachováno mělo být i právo Německa zůstat v NATO i v ostatních institucích Evropského společenství. Nejnapjatěji se očekávala zejména reakce ze Sovětského svazu. Ta byla bezprostředně po událostech v NDR velmi odmítavá, ovšem postupem času, kdyţ se ukazovalo, ţe sjednocení Německa nabývá stále konkrétnějších obrysů, Gorbačov svoje postoje mírnil a byl přístupnější k diskuzi a jednání. (Görtemaker, 2009, S. 47 - 51)
27
V únoru 1990 se sešli představitelé států na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Ottawě. Přestoţe setkání nebylo uspořádáno kvůli německé otázce, byla v rámci konference projednávána, přičemţ se všechny zainteresované strany snaţily domluvit postup sjednocovacího procesu Německa. Na společném zasedání NATO a Varšavské smlouvy v Ottawě 13. února 1990 oznámili ministři zahraničí obou německých států, USA, SSSR, Francie a Velké Británie svůj úmysl vést jednání na principu „dva plus čtyři“. Toto uspořádání znamenalo, ţe německé státy pozvou vítězné mocnosti k jednání a společně projednají „vnější aspekty obnovení německé jednoty, včetně otázek bezpečnosti sousedních států“. (Jäckel, 2004, s. 163 - 164) První jednání „dva plus čtyři“ se konalo 5. května 1990 v Bonnu. Zde byly projednány především klíčové záleţitosti, které musely být nutně vyřešeny. K těm patřila otázka hranic, setrvání Německa v NATO, postavení Berlína a vyřešení závazků čtyř mocností. (Jäckel, 2004, s. 164) Otázkou hranic s Polskem se zabývalo druhé setkání 22. června 1990, kde oba německé státy oznámily vůli respektovat hranici stanovenou linií Odra-Nisa. Tuto vůli potvrdily obě země jiţ den předtím přijetím usnesení k německo-polské hranici. Třetího rozhovoru 17. července 1990 se jiţ účastnil i polský ministr zahraničí, a tak byla otázka hranic povaţována za uzavřenou (Jäckel, 2004, s. 164 - 165) Nejobtíţnějším bodem jednání se stalo členství nové republiky v NATO, o které usilovaly USA i SRN. Tento poţadavek byl pro Gorbačova zpočátku nepřijatelný, protoţe se obával dalšího rozšíření amerického vlivu směrem na východ. Helmut Kohl si byl vědom toho, ţe pokud chce docílit sjednocení Německa a zajistit hladký průběh vyjednávání, je třeba jednat s Gorbačovem zvlášť. Po celé léto 1990 tak probíhala řada setkání, která měla přispět k souhlasu SSSR se setrváním Německa v NATO. To si ţádalo určité vstřícné kroky ze strany SRN, které spočívaly především v poskytnutí velkorysých půjček Sovětskému svazu. Kdyţ přijel 14. července 1990 Helmut Kohl společně se spolkovým ministrem zahraničí do Moskvy připraven k dalším jednáním, byl Gorbačov jiţ mnohem smířlivější. To potvrdil i na neformálním setkání ve svém rodišti na Kavkaze, kam Kohla pozval. Zde bylo 16. července 1990 dohodnuto, ţe Sovětský svaz jiţ nemá námitky k tomu, aby sjednocené Německo setrvalo v NATO. Podmínkou bylo, ţe Německo nebude disponovat zbraněmi hromadného ničení a jednotky NATO nevstoupí na území 28
NDR, dokud tam bude sovětská armáda. Gorbačov si byl vědom, ţe nemá jinou moţnost, neboť v zájmu zachování míru v Evropě a dobrých vztahů se Západem, musel „NDR obětovat“. Kromě toho doufal v další spolupráci se sjednoceným Německem, a to zejména v jeho hospodářskou a finanční pomoc Sovětskému svazu. Za svůj ústupek však vyţadoval přiměřenou kompenzaci, proto zamíchal ještě jednou kartami a na poslední chvíli, kdyţ uţ se zdálo, ţe uzavření dohody o Německu je jen formalita, oznámil Kohlovi, ţe ústup sovětských jednotek z území NDR nebude moţný dříve neţ za pět aţ sedm let46. Neopomněl však dodat, ţe vše závisí na materiální a finanční podpoře Německa. Po dlouhých jednáních nakonec bylo dohodnuto, ţe Sovětský svaz dostane od Německa sumu ve výši 12 miliard DM47 a navíc ještě bezúročnou půjčku ve výši 3 miliardy DM. Touto velkorysou nabídkou ze strany Německa byly nároky Sovětského svazu uspokojeny a Gorbačov konečně oznámil, ţe je připraven podepsat všechny smlouvy. (Görtemaker, 2009, s. 54 - 59) Po vyřešení německo-sovětských sporných bodů, mohlo být uskutečněno poslední z jednání „dva plus čtyři“. To se konalo 12. září 1990 v Moskvě. Zde byla ministry zahraničí všech šesti zemí podepsána Smlouva o konečné úpravě s ohledem na Německo48. Smlouva upravovala zahraničně politické aspekty sjednocení podle zásad mezinárodního práva, přičemţ se vítězné mocnosti vzdaly všech svých práv a zodpovědnosti za Německo. Ministři zahraničí se také dohodli, ţe Německo získá plnou a neomezenou suverenitu jiţ 3. října 199049, tedy ještě před ratifikací smlouvy jednotlivými parlamenty50. Dne 3. října 1990 tak Němci mohli přivítat nový stát. (Müller, 1995, s. 464)
3.7
Důsledky sjednocení
Sjednocení Německa sice přineslo ve svých počátcích velkou euforii, ovšem brzy poté také nelítostné vystřízlivění. Ukázalo se, ţe myšlenka spojení něčeho, co k sobě kdysi patřilo, byla sice logická, ovšem praxe ukázala, ţe cesta k tomuto spojení není úplně jednoduchá. A tak se oba státy musely postavit čelem řadě problémů, které s sebou jejich sloučení přineslo. 46
Německo však mělo představu, ţe sovětské jednotky odejdou nejpozději do tří aţ čtyř let. Tato částka měla být pouţita především na náklady spojené s transportem sovětských jednotek do SSSR a na výstavbu ubytování pro navrátivší se sovětské vojáky. 48 Vertrag über die abschließende Regelung in Bezug auf Deutschland. Také tzv. 2+4 Vertrag. 49 Toto datum bylo naplánováno ve smlouvě o sjednocení přijaté 31. srpna 1990. 50 Poslední ratifikace proběhla v Sovětském svazu k 15. březnu 1991. 47
29
Nejmarkantněji se rozdíly mezi oběma zeměmi projevovaly v oblasti hospodářství. Ačkoliv Kohl zavedením měnové, hospodářské a sociální unie nabízel šanci východním zemím, aby se staly znovu „kvetoucími krajinami“, ve kterých je radost ţít, brzy se ukázalo, ţe se tento zázrak nestane přes noc. Měnová unie zapůsobila opačně, neţ se očekávalo, neboť náhle zdraţila ceny východoněmeckých výrobků, které byly pojednou pro světové trhy příliš drahé a nedokázaly se vypořádat s tvrdou konkurencí ostatních států. To také odhalilo skutečný stav ekonomiky bývalé NDR, která nebyla na takové úrovni, jak bylo prezentováno. Podle odhadů klesla do července 1991 celková produkce o celých 70%, čemuţ úměrně vzrostla nezaměstnanost. (Wegs, Ladrech, 2002, s. 282 - 283) Ke zmírnění těchto dopadů bylo zavedeno několik opatření, která měla pomoci podpořit východoněmecké hospodářství a vyrovnat ţivotní podmínky na Východě a Západě. Tato opatření jsou známá pod pojmem Aufbau Ost51 a v praxi znamenají masivní podporu východoněmeckému hospodářství. Jiţ v roce 1991 byl zřízen např. tzv. Solidaritätszuschlag52, coţ je daň solidarity, kterou odvádějí všichni Němci z objemu odváděných daní z příjmů. Velké sumy peněz plynou do východních zemí také z tzv. Solidarpakt53, coţ je finanční podpora německé vlády a starých spolkových zemí zemím novým. (Duden Wirtschaft von A bis Z)54 Důsledkem sjednocení dvou německých států jsou také změny v demografickém vývoji bývalé NDR. Masivní odchody východních občanů do spolkových zemí před pádem Berlínské zdi neustaly ani po sjednocení. Touha po lepších ţivotních podmínkách na Západě přiměla mnohé východní Němce k opuštění země, a proto počet obyvatel ve východoněmecké části od roku 1990 stále klesá. Problémem je i nízká porodnost a stárnutí obyvatelstva. S těmito trendy moderní doby bojují i západní země Německa, ovšem zde je úbytek obyvatel kompenzován příchozími východoněmeckými obyvateli a také vlnami imigrantů, které proudí do země. Ve většině západních zemí Německa tak obyvatel přibývá. (Statistisches Bundesamt)55
51
Výstavba východu. Soldaritätszuschlag činí 5,5% odváděných daní z příjmů. 53 V současné době běţí Solidarpakt II (2005 – 2019), kde je východním zemím k dispozici částka 156,6 miliard EUR. 54 http://www.bpb.de/nachschlagen/lexika/lexikon-der-wirtschaft/18713/aufbau-ost (navštíveno 16. 5. 2015) 55 https://www.destatis.de/DE/ZahlenFakten/GesellschaftStaat/Bevoelkerung/Bevoelkerung.html (navštíveno 17. 5. 2015) 52
30
K důsledkům sjednocení Německa, které se objevily v kulturní rovině, lze připočíst i fenomén rozdělení společnosti na „my“ a „oni“. Toto napětí mezi „Wessis“ a „Ossis“, jak se obyvatelé jednotlivých částí Německa vzájemně označují, je vyvoláno
převáţně
rozladěním
z vývoje
po
sjednocení
obou
zemí.
S hospodářskými problémy a narůstající nezaměstnaností získalo mnoho východních Němců pocit, ţe vyrovnání se starými zeměmi nepostupuje tak rychle, jak by mohlo, a mnoho z nich podlehlo nostalgii po minulosti56. Na druhé straně jsou západní obyvatelé Německa příliš zatíţeni různými předsudky a východní Němce často povaţují za chudé a málo produktivní spoluobčany. Velkým zdrojem napětí se také stalo jiţ zmíněné masivní dotování obnovy východních zemí. Kritizováno je zejména mnoţství peněz, které bývalá NDR „spolkne“ a které jsou mnohdy neefektivně vyuţívány. Protoţe jsou tyto platby velkou zátěţí pro rozpočet země57, mají mnozí západoněmečtí obyvatelé pocit, ţe se stali „obětí sjednocení“. I kdyţ jsou problémy, které vyvstaly po sjednocení země, systematicky napravovány a mnohé se daří úspěšně odstranit, pomyslná „Mauer im Kopf“ (zeď v hlavě), můţe mezi lidmi přetrvávat ještě celé generace. (Wegs, Ladrech, 2002, s. 283 - 285) Důsledky sjednocení však nelze chápat jen negativně. Německo se po svém sjednocení stalo stabilním evropským státem a dokázalo si obnovit důvěru svých spojenců. Poučeno minulostí, se rovněţ angaţuje na poli mezinárodní bezpečnosti a při řešení konfliktů zastává spíše zdrţenlivé postoje v pouţití vojenské síly, coţ podporuje i většina obyvatel. Německu rovněţ připadla nepsaná role „tahouna“ evropské integrace. Především současná58 německá kancléřka Angela Merkel se těší velkému respektu, nejen v rámci svého působení na poli EU.
4. DIDAKTICKÁ TRANSFORMACE TÉMATU Abychom lépe pochopili problémy současného světa, je třeba se zabývat historickými událostmi a jejich souvislostmi. Následující kapitola přináší praktické materiály k tématu „Proces sjednocování Německa“, které mohou být vyuţity při koncipování výuky občanské výchovy na střední škole.
56
Tzv. Ostalgie (spojeni slov Nostalgie a Ost) Některé spolkové země a města si musí dokonce na svůj příspěvek k Solidarpaktu půjčovat peníze. 58 Květen 2015. 57
31
Prezentovaný materiál je zpracován formou pracovních listů, které se snaţí u ţáků upevnit základní informace k dané problematice a zároveň je zaujmout. Cílem je poskytnout ţákům všeobecný přehled a pomoci jim v orientaci v pro ně mnohdy sloţitém světě mezinárodních vztahů a vazeb.
4.2
Zařazení tématu do výuky
Vzdělávací oblast
Člověk a společnost
Vzdělávací obor
Občanský a společenskovědní základ
Ročník
4.
Tematický okruh
Mezinárodní vztahy
Téma
Vývoj Německa po 2. světové válce Německo, studená válka, vítězné mocnosti, SRN, NDR,
Klíčové pojmy
berlínská krize, berlínská zeď, Willy Brandt, Ostpolitik, Gorbačov, sjednocení Ţák se orientuje v hlavních událostech dějin Německa po 2. sv. válce. Dokáţe objasnit pojem studená válka. Uvede důvody, které vedly k rozdělení Německa a ke
Očekávané výstupy
stavbě berlínské zdi. Zná hlavní osobnosti, které přispěly ke sjednocení Německa. Analyzuje důsledky sjednocení Německa. Charakterizuje postavení současného Německa v Evropě a ve světě.
Mezipředmětové vztahy
dějepis, zeměpis
Průřezová témata
OSV60 - Sociální komunikace
4.3
EGS59- Ţijeme v Evropě
Pracovní listy
Prezentovaný materiál se skládá ze tří pracovních listů, které jsou koncipovány jako opakovací pracovní listy. Slouţí k procvičení a upevnění znalostí, podněcují ţáka k přemýšlení nad daným tématem a ověřují jeho schopnost pracovat se zdroji a vyhledávat informace. 59 60
Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech. Osobnostní a sociální výchova.
32
PRACOVNÍ LIST – ROZDĚLENÍ NĚMECKA 1. Odpověz na otázky. a) V roce 1945, bezprostředně po válce, se konala Postupimská konference. Té se zúčastnili představitelé tří vítězných mocností. Znáš jména vítězných mocností a jejich představitelů? 1.
2.
3.
b) Na postupimské konferenci bylo rozhodnuto o zásadních otázkách budoucího uspořádání Německa. Dovedeš vyjmenovat (popř. vyhledej na internetu) nejdůležitější rozhodnutí?
………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………… 2. Prohlédni si obrázky a následně doplň vynechaná slova v textu. Německo bylo po 2. světové válce rozděleno do ………….. okupačních zón: zelenou barvou je vyznačena zóna ………………………., modrou zóna ………………………., oranžovou zóna ………………………. a červenou zóna ……………………….. . Po 2. světové válce se svět rozdělil na dva tábory: západní část světa v čele s ……………………………. a východní část světa v čele s …………………………………. . Neschopnost obou znepřátelených bloků se domluvit nakonec vedla k rozdělení Německa. Konflikt těchto dvou mocností se označuje jako ……………………………………………………………. .
3. Přiřaď důvody, které vedly k rozdělení Německa, k jednotlivým státům. Čeho se kdo obával? ekonomická převaha USA sjednocené Německo šíření komunismu na západ znovuvyzbrojování Německa vojenská převaha USA
33
4. Přiřaď, co k sobě patří. 1
DM
A
2
Bizonie
B
3
První berlínská krize
C
4
Ostmark
D
5
Marshallův plán
E
6
Trumanova doktrína
F
1
2
Spojení americké a britské zóny v jednotnou hospodářskou oblast. Ekonomická pomoc pro válkou zničené evropské země. Ekonomická podpora státům, které se rozhodly čelit komunismu. Nová měna zavedená v západních zónách. Zablokování přístupových cest do Západního Berlína. Nová měna zavedená ve východní zóně. 3
4
5
6
5. Vysvětli, v čem spočívala tzv. I. berlínská krize. Obrázky ti pomohou.
……………………………………………………………………………………………………..………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………………………………….
6. Doplň časovou osu. 1945 1947 1948 květen 1949 říjen 1949 _____________________________________________________________________
vznik NDR
vznik Bizonie
Postupimská konference
34
vznik SRN
blokáda Berlína
PRACOVNÍ LIST – SRN A NDR 1. Obě vzniklé republiky se po rozdělení vydaly opačným směrem. Přiřaď jednotlivé pojmy ke správnému státu.
tržní hospodářství budování socialismu hospodářský zázrak prozápadní orientace potlačování lidských práv a svobod prosovětská orientace tajná policie demokratický stát
2. Seřaď události tak, jak šly časově za sebou. …….. Od roku 1961 do roku 1989 se řada lidí pokusila zeď překonat. Východní vojáci měli za úkol zastřelit každého, kdo se pokusí o útěk. Při útěcích zahynulo asi 300 lidí. …….. 13. srpna 1961 krátce po půlnoci byla na hranicích sovětského sektoru vybudována provizorní zeď z ostnatého drátu, která byla později nahrazena zdí betonovou. …….. Západní mocnosti se se stavbou zdi smířily, nechtěly totiž riskovat rozpoutání válečného konfliktu se SSSR. …….. Od roku 1949 do roku 1961 opustily NDR téměř 3 miliony občanů. Nejsnazší cestou byl útěk přes Západní Berlín a odtud letecky do SRN. …….. NDR se rozhodla uzavřít tuto poslední „trhlinu“ v sovětském bloku stavbou zdi. …….. Ze dne na den tak byla rozdělena řada rodin.
35
3. Doplň jméno politika. A
B
C
D
………………………..
………………………..
………………………..
..……………………..
kancléř SRN, prosazoval německou suverenitu, prozápadní orientace
kancléř SRN, prosazoval tzv.Ospolitik, přispěl k uvolnění napětí v Evropě, Nobelova cena
první tajemník v NDR, stoupenec Stalina, prosovětská orientace
kancléř SRN, prosazoval sjednocení Německa, vedl jednání po pádu NDR
4. Rozhodni, zda je tvrzení správné (ANO), či nikoliv (NE). 1. 2. 3. 4. 5.
Pojem „Ospolitik“ znamená „politika východu“. Šlo především o snahu SRN zlepšit své vztahy se státy západního bloku. Tuto politiku se snažil prosazovat spolkový kancléř Helmut Kohl. Výsledkem jednání mezi oběma německými státy byla Smlouva o zásadách vztahů mezi SRN a NDR. NDR mimo jiné dosáhla také uznání vlastní suverenity a možnosti navazovat diplomatické styky s ostatními státy.
ANO
NE
ANO
NE
ANO
NE
ANO
NE
ANO
NE
5. Prohlédni si obrázky. S jejich pomocí zkus charakterizovat život v NDR a formulovat nejzásadnější problémy této země.
36
PRACOVNÍ LIST – SJEDNOCENÍ ZEMÍ 1. Jak souvisí nástup M. S. Gorbačova do čela SSSR s událostmi v Německu v roce 1989? Dovedeš vysvětlit pojmy „perestrojka“ a „glasnosť“? ................................................................................................ …………………………………………………………………………………………….. …………………………………………………………………………………………….. perestrojka - ………………………………………………………………………… glasnosť - ……………………………………………………………………………… 2. Přiřaď fotografie k jednotlivým událostem roku 1989 Demokratizace v Maďarsku přispěla k uvolnění poměrů. Během léta 1989 Maďarsko postupně otevírá své hranice s Rakouskem, a tím i cestu na Západ
Na ambasádě v Praze se shromažďuje v září 1989 téměř 2 500 občanů NDR, kteří žádají o možnost vycestovat do SRN. To jim je nakonec umožněno a mohou odjet zvláštními vlaky.
FOTO č.
FOTO č.
1
2
Günter Schabowski oznamuje na večerní konferenci 9. listopadu 1989, že NDR otevírá s okamžitou platností svoje hranice.
FOTO č.
3
Večer 9. listopadu 1989 proudily tisíce občanů NDR k hranicím, aby se přesvědčily o tom, zda je možno je překročit. Během spontánních oslav padla Berlínská zeď.
Občané NDR volali hlasitě po sjednocení. Ulicemi znělo heslo „Jsme jeden národ!“. Lidé tak dávali najevo, že nechtějí pouze zreformovat NDR, ale chtějí sjednocené Německo.
FOTO č.
FOTO č.
FOTO č.
4
Na podzim roku 1989 sílily v celé NDR protesty a demonstrace. Lidé požadovali odstoupení komunistické strany a možnost volně cestovat.
5
6
37
3. Jaké byly reakce vítězných mocností z 2. sv. války na možnost sjednocení obou německých států? Čeho se jednotlivé státy obávaly? Přiřaď správně.
hospodářská a politická síla sjednoceného Německa podpora sjednocení
odchod NDR z východního bloku
zařazení NDR do struktur NATO ohrožení stability v Evropě
4. Prohlédni si fotografie zachycující dva významné momenty ve sjednocovacím procesu Německa. Na internetu vyhledej základní informace k těmto dvěma událostem. Jednání H. Kohla s M. Gorbačovem na Kavkaze, 16. 7. 1990
…………………………………………………………………. …………………………………………………………………. …………………………………………………………………. ………………………………………………………………….
Podepsání smlouvy 2+4, Moskva, 12. 9. 1990
…………………………………………………………………. …………………………………………………………………. …………………………………………………………………. ………………………………………………………………….
5. Je současné Německo opravdu sjednocené? Jaké jsou nejpodstatnější důsledky německého sjednocení? Rozhodni, zda je tvrzení pravdivé (ANO), či nikoliv (NE). 1. 2. 3.
4.
Kvůli špatnému stavu hospodářství v bývalé NDR musí být jeho obnova masivně dotována. Němci musí odvádět daň solidarity, která má pomoci prohloubit rozdíly v životních podmínkách obou zemí. Touha po lepších životních podmínkách na Západě přiměla mnohé východní Němce k opuštění země. Počet obyvatel zde stále klesá. Dodnes platí rozdělení obyvatel na Ossis a Wessis, s čímž jsou spojené předsudky i neochota ke spolupráci.
38
ANO
NE
ANO
NE
ANO
NE
ANO
NE
ZÁVĚR Německo prošlo ve 20. století velmi sloţitým vývojem. Události s tímto vývojem těsně spojené nejsou jenom záleţitostí jednoho jediného státu, ale konkrétně příklad Německa ukazuje, jak moc jsou dějiny jedné země spjaty s dějinami celého světa. Období v historii německého státu, které tato práce sleduje, je toho důkazem. Vţdyť rozdělení země po roce 1945 nebylo bezprostředním důsledkem druhé světové války, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale bylo především výsledkem konfliktu mezi Východem a Západem, výsledkem počínající studené války. Také další etapy ve vývoji státu – od neshod kvůli válečným reparacím přes uvolňování napětí v rámci Ostpolitik aţ po opětovné sloučení států – bylo úzce spjato s vývojem vzájemných vztahů světových velmocí. Rozdělení Německa tak vlastně kopírovalo rozdělení světa. Vítězné mocnosti, kterým nelze zpočátku upřít snahu o zachování jednoty Německa, si po rozdělení země oddychly. Vţdyť vznik dvou států částečně uklidnil napjatou situaci v Evropě a existence dvou odlišných republik tak byla z dlouhodobého hlediska lepším řešením neţ zachování jednotného Německa. S faktem, ţe se země po rozdělení vydává ne zcela dobrovolně odlišnými směry, se museli obyvatelé obou států vyrovnat. I kdyţ se zpočátku zdálo, ţe vztahy obou německých zemí budou spíše na nepřátelské úrovni, přece jen se postupem času začalo napětí uvolňovat a obě republiky k sobě zase našly cestu. K tomu jim napomohla nejenom příznivá mezinárodní situace, ale nelze opomenout ani vlastní snahy o navázání spolupráce a upevnění vztahů. Velký význam při opětovném sjednocení měl nakonec samotný lid, který svým tlakem na vedení států poţadoval spojení toho, co bylo kdysi násilně rozděleno. Rychlý spád událostí v 1989 svět zaskočil. Otázka, jak se bude vyvíjet situace v Německu, byla na pořadu dne. Sjednocovací proces byl velmi sloţitou záleţitostí a vyţadoval četná jednání nejen na úrovni dvou německých států, ale také na poli mezinárodním. Bylo třeba překonat mnoho obav, které se v souvislosti s představou nově
vzniklého jednotného Německa
objevily. Strach z
moţného vzniku
hospodářského kolosu vyjadřovala zejména Francie a Anglie. Sovětský svaz naproti 39
tomu pochopil nevyhnutelnost sjednocení a snaţil se z nastalé situace vytěţit co nejvíce. „Vykoupení“ NDR ze spárů východního bloku stálo západní Německo nemalé částky. Sjednocení Německa tak bylo moţné nejenom díky zhroucení reţimu v NDR a s tím spojené chybějící vojenské podpoře Sovětského svazu, ale i díky velmi promyšleným jednáním spolkového kancléře Helmuta Kohla, který byl otevřeně podporován USA. Díky rychlému postupu v řešení situace a ochotě k ústupkům tak bylo dosaţeno sjednocení v souladu se zájmy Západu. Díky podmínkám, které byly nastaveny tak, aby neizolovaly stát podobně jak se tomu dělo v minulosti, dnes můţeme vidět Německo sebevědomé, stabilní, poskytující svým občanům dobré ţivotní podmínky, zajišťující lidská práva. Také v oblasti mezinárodních vztahů je postavení Německa více neţ dobré. Země je součástí mezinárodních struktur, NATO i důleţitým hráčem na poli evropské integrace. Přesto sjednocení Německa přineslo i řadu problémů, se kterými se země dodnes potýká. Je to zejména snaha vyrovnat rozdíly mezi Východem a Západem, obnovení hospodářského potenciálu východních zemí či stabilizace demografického vývoje. Zatímco v mnoha oblastech jsou jiţ rozdíly vyrovnány nebo se intenzivně pracuje na jejich odstranění, rozdělení země v myšlení jejich obyvatel je stále ţivé. Je otázkou, zda lze tuto „Mauer im Kopf“ povaţovat za záleţitost bezprostředně spjatou s lidmi, kteří zaţili dva německé státy a potýkali se s důsledky jejich sjednocení, či zda bude tento fenomén předáván dále z generace na generaci. Cílem práce „Proces sjednocování Německa“ bylo připomenutí zásadních mezníků v německé historii, které jsou nezbytné k pochopení současného Německa, jeho postavení ve světě, jeho problémů. Tato otázka je více neţ aktuální, neboť my sami jsme aktéry tohoto příběhu. Vţdyť hospodářský vývoj Německa a jeho moţné problémy se nás bezprostředně týkají – stávají se totiţ záleţitostí evropskou a ve svém důsledku i světovou.
40
ZDROJE Literatura GÖRTEMAKER, Manfred. Der Weg zur Einheit. Informationen zur politischen Bildung. Bundeszentrale für politische Bildung, Nr. 250/2009. ISSN 0046-9408. JÄCKEL, Eberhard. Německé století. 1. vyd. Praha: Argo, 2004, s. 207. ISBN 807203-617-3. KOSTLÁN, Antonín, MORAVCOVÁ, Dagmar, VANÍČEK, Vratislav. Encyklopedie dějin Německa. 1. vyd. Praha: Ivo Ţelezný, 2001, s. 556. ISBN 80237-3590-X. MÜLLER, Helmut. Dějiny Německa. Praha: Lidové noviny, 1995, s. 589. ISBN 807106-125-5. NOVOTNÝ, Lukáš. Spolková republika Německo. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Libri, 2014, s. 183. ISBN 978-80-7277-520-0. WEBER, Hermann. Dějiny NDR. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003, s. 439. ISBN 80-7106-558-7. WEGS, J. Robert, LADRECH, Robert. Evropa po roce 1945. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2002, s.371. ISBN 80-7021-507-0.
Elektronické zdroje Aubrecht, Richard: Willy Brandt a jeho Ostpolitik. online . vid. 2015-05-14 . Dostupný z World Wide Web: http://www.valka.cz/clanek_11867.html Bundeszentrale für politische Bildung: Deutsch-deutsche Geschichte online . vid. 2015-05-10 . Dostupný z World Wide Web: http://www.bpb.de/lernen/themen-imunterricht/deutsch-deutsche-geschichte/ Die Bundesregierung: Freiheit und Einheit online . vid. 2015-05-06 . Dostupný z World Wide Web: http://www.freiheit-und-einheit.de/Webs/Einheit/DE/Startseite/ startseite_node.html
41
Duden Wirtschaft von A bis Z. online . vid. 2015-05-12 . Das Lexikon der Wirtschaft. http://www.bpb.de/nachschlagen/lexika/lexikon-der-wirtschaft/ Geschichts-und Kulturverein Deutschlands e.V: Deutsche Geschichte online . vid. 2015-05-12 .
Dostupný
z World
Wide
Web:
http://geschichtsverein-
koengen.de/DtGesch.htm Konrad-Adenauer-Stiftung: DDR Mythos und Wirklichkeit online . vid. 2015-0504 . Dostupný z World Wide Web: http://www.kas.de/wf/de/71.6466/ Konrad-Adenauer-Stiftung: Helmut Kohl online . vid. 2015-05-04 . Dostupný z World Wide Web: http://www.helmut-kohl-kas.de/ Statistisches Bundesamt. online . vid. 2015-05-12 . Dostupný z World Wide Web: https://www.destatis.de/DE/ZahlenFakten/GesellschaftStaat/Bevoelkerung/Bevoelke rung.html Tatsachen über Deutschland online . vid. 2015-05-10 . Dostupný z World Wide Web: http://www.tatsachen-ueber-deutschland.de/de/deutsche-einheit.html
42
SEZNAM PŘÍLOH Tabulka č. 1 - Kancléři Spolkové republiky Německo …………………………
44
Tabulka č. 2 - Generální tajemníci Jednotné socialistické strany Německa (SED)
44
Obrázek č. 1 - Postupimská konference ………….………………………………
44
Obrázek č. 2 - Rozdělení Německa po 2. světové válce …………….…………...
45
Obrázek č. 3 - Letecké trasy během blokády Berlína v roce 1948 ………………. 45 Obrázek č. 4 - Berlíňané pozorují přistání letadla na letišti Tempelhof …………. 45 Obrázek č. 5 - Rozdělování balíků s pomocí …………………………………….
45
Obrázek č. 6 - „Socialismus vítězí“ ……………………………………………...
46
Obrázek č. 7 - Volkswagen Brouk ………………………………………….……
46
Obrázek č. 8 - Vojáci hlídají provizorní zeď z ostnatého drátu ………………….
46
Obrázek č. 9 - Stavba Berlínské zdi ……………………………………………...
46
Obrázek č. 10 - Konrad Adenauer ……………………………………………….. 47 Obrázek č. 11 - Walter Ulbricht ………………………………………………….
47
Obrázek č. 12 - Willy Brandt …………………………………………………….
47
Obrázek č. 13 - Helmut Kohl …………………………………………………….
47
Obrázek č. 14 - Praţská Ambasáda na podzim 1989 ……………………………
48
Obrázek č. 15 - Günter Schabowski na tiskové konferenci 9. listopadu 1989 …... 48 Obrázek č. 16 - Pád Berlínské zdi 9. listopadu 1989 ……………………………
48
Obrázek č. 17 - Jsme jeden národ ………………………………………………..
48
Obrázek č. 18 - Smlouva o sjednocení …………………………………………...
49
Obrázek č. 19 - Setkání na Kavkaze ……………………………………………..
49
Obrázek č. 20 - Smlouva 2 + 4 …………………………………………………... 49 Obrázek č. 21 - Sjednocení země 3. října 1990 ………………………………….
43
49
Spolkoví kancléři 1949 - 1963
Konrad Adenauer
1963 - 1966
Ludwig Erhard
1966 - 1969
Kurt Georg Kiesinger
1969 - 1974
Willy Brandt
1974 - 1982
Helmut Schmidt
1982 - 1998
Helmut Kohl
1998 - 2005
Gerhard Schröder
od 2005
Angela Merkel
Tabulka č. 1 – Kancléři Spolkové republiky Německo.
Generální tajemníci Jednotné socialistické strany Německa (SED) 1950 - 1971
Walter Ulbricht
1971 - 1989
Erich Honecker
říjen – prosinec 1989
Egon Krenz
Tabulka č. 2 – Generální tajemníci Jednotné socialistické strany Německa (SED).
Obrázek č. 1 – Postupimská konference. (17. července – 2. srpna 1945). Představitelé vítězných mocností. Zleva Winston Churchill, Harry Truman a J. V. Stalin. Zdroj: http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/protokol-postupimske-konference-2-srpna-1945/ (navštíveno 23. 5. 2015)
44
Obrázek č. 3 – Letecké trasy během blokády Berlína v roce 1948.
Obrázek č. 2 - Rozdělení Německa po 2. světové válce. Čtyři okupační zóny. Zdroj:http://de.wikipedia.org/wiki/Deutsche_T eilung#/media/File:Deutschland_Besatzungsz onen_1945.svg (navštíveno 23. 5. 2015)
Zdroj:http://de.wikipedia.org/wiki/Berliner_L uftbr%C3%BCcke#/media/File:BerlinerBlock adeLuftwege.png (navštíveno 23. 5. 2015)
Obrázek č. 4 – Berlíňané pozorují přistání letadla na letišti Tempelhof.
Obrázek č. 5 – Rozdělování balíků s pomocí. Blokáda Berlína v roce 1948.
Blokáda Berlína v roce 1948. Zdroj:http://de.wikipedia.org/wiki/Berliner_L uftbr%C3%BCcke#/media/File:C54landingattemplehof.jpg (navštíveno 23. 5. 2015)
Zdroj: http://www.care.de/mitmachen/careschulen/we-care-schulaktionen/60-jahreluftbruecke/ (navštíveno 23. 5. 2015)
45
Obrázek č. 6 – „Socialismus vítězí.“.
Obrázek č. 7 – Volkswagen Brouk.
V. sjezd strany SED v roce 1958 Zleva Nikita Chruschtschow, Walter Ulbricht, Otto Grotewohl. Zdroj:http://upload.wikimedia.org/wikipedia/c ommons/6/60/Bundesarchiv_Bild_183-570000139%2C_V._Parteitag_der_SED.jpg (navštíveno 23. 5. 2015)
Symbol tzv. hospodářského zázraku. Zdroj:http://www.harz-aale.de/wordpress/dervolksaufstand-des-17-juni-1953-inmitteldeutschland/ (navštíveno 23. 5. 2015)
Obrázek č. 8 – Vojáci hlídají provizorní zeď z ostnatého drátu.
Obrázek č. 9 – Stavba Berlínské zdi. Zdroj: http://www.zdf.de/zdf-history/goodbyeddr-spektakulaere-mauerfluchten-undgescheiterte-versuche-5445354.html (navštíveno 23. 5. 2015)
Zdroj:http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/e vropa/kdyz-staveli-berlinskou-zed-strilelbritsky-premier kachny_209347.html#.VWBtr1InN2E (navštíveno 23. 5. 2015)
46
Obrázek č. 11 – Walter Ulbricht.
Obrázek č. 10 – Konrad Adenauer. Spolkový kancléř, 1949 - 1963. Zdroj: http://amfedersee.de/bundeskanzlerkonrad-adenauer-seine-damaligeweihnachtsansprache-1957/ (navštíveno 23. 5. 2015)
Generální tajemník SED, 1950 - 1971. Zdroj: http://www.zoonar.com/photo/walterulbricht_2266210.html (navštíveno 23. 5. 2015)
Obrázek č. 12 – Willy Brandt.
Obrázek č. 13 – Helmut Kohl.
Spolkový kancléř, 1969 – 1974. Zdroj:http://www.viaggio-ingermania.de/brandt.html (navštíveno 23. 2015)
Spolkový kancléř, 1982 – 1998 Zdroj:http://www.accademia-uropeista.eu/wpcontent/uploads/2015/04/Helmut-Kohl.jpg (navštíveno 23. 5. 2015)
5.
47
Obrázek č. 14 – Pražská Ambasáda na podzim 1989. Tisíce uprchlíků z NDR
Obrázek č. 15 – Günter Schabowski na tiskové konferenci 9. listopadu 1989. Oznamuje změnu podmínek
čeká na vlaky, které je odvezou do SRN. Zdroj:http://www.bpb.de/themen/GX5VBP,0, 0,Der_Beitrag_der_B%FCrger_auf_dem_Weg _zur_Einheit.html (navštíveno 23. 5. 2015)
o cestování. Zdroj:http://www.dra.de/aktuell/video/schabo wski_pressekonferenz.html (navštíveno 23. 5. 2015)
Obrázek č. 16 – Pád Berlínské zdi 9. listopadu 1989.
Obrázek č. 17 – „Jsme jeden národ“. Lidé poţadují sjednocení státu.
Zdroj:http://www.colombo.diplo.de/Vertretun g/colombo/de/00/Mauerfall_20Countdown/Ma uerfall.html (navštíveno 23. 5. 2015)
Zdroj:http://www.planet-wissen.de/ wissen_interaktiv/html-versionen/ 80er_jahre/index.jsp (navštíveno 24. 5. 2015)
48
Obrázek č. o sjednocení.
18
–
Obrázek č. 19 – Setkání na Kavkaze. Hans-Dietrich Genscher, Michail
Smlouva
Wolfgang Schäuble a Günther Krause podepisují smlouvu, 31. srpna 1990. Zdroj: http://www.mzweb.de/kultur/deutsche-einheiteinigungsvertrag-besiegelte-ddrende,20642198,17691150.html (navštíveno 24. 5. 2015)
Gorbačov a Helmut Kohl. 15. července 1990. Zdroj:http://www.bmwi.de/DE/Mediathek/fot oreihen,did=161478.html?image=1 (navštíveno 24. 5. 2015)
Obrázek č. 21 – Sjednocení země 3. října 1990.
Obrázek č. 20 – Smlouva 2 + 4. Podpis smlouvy, 12. září 1990. Zdroj: http://www.helmut-kohl-kas.de/ zwei_plus_vier_vertrag.html (navštíveno 24. 5. 2015)
Zdroj: http://gutenberger.ro/2013/10/23-jahredeutsche-einheit/ (navštíveno 24. 5. 2015)
49