Proces osvojování dítěte

Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií

Proces osvojování dítěte Bc. Lenka Vopálková

Vedoucí diplomové práce: PhDr. Pavel Navrátil, Ph.D.

Brno 2009

Poděkování Děkuji především vedoucímu mé diplomové práce, PhDr. Pavlovi Navrátilovi, Ph.D., za odborné vedení, za toleranci a vstřícnost. Dále bych touto cestou chtěla poděkovat všem mým blízkým, kteří mi byli při psaní této práce velkou oporou. V neposlední řadě děkuji všem respondentům, kteří si našli čas a poskytli mi rozhovor.

1

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem svoji magisterskou práci vypracovala samostatně a že jsem všechny použité zdroje, ze kterých jsem při jejím zpracování čerpala, uvedla v seznamu bibliografie.

V Brně 11. ledna 2009

Bc. Lenka Vopálková

2

Obsah Úvod ..................................................................................................................... 5 I TEORETICKÁ ČÁST ....................................................................................... 7 1

Pojetí adopčního procesu .............................................................................. 7

2

Rozhodování k adopci .................................................................................. 8

3

2.1

Motivace k rodičovství .......................................................................... 8

2.2

Motivace k náhradnímu rodičovství ...................................................... 9

2.3

Neplodnost ........................................................................................... 11

2.3.1

Příčiny neplodnosti

12

2.3.2

Diagnostika neplodnosti

14

2.3.3

Léčba neplodnosti

15

2.4

Adopce jako řešení bezdětnosti ........................................................... 17

2.5

Proces smíření se s neplodností ........................................................... 18

Žádost o náhradní rodinnou péči ................................................................ 19 3.1

Odborné posouzení .............................................................................. 19

3.1.1 3.2

5

6

20

Příprava žadatelů o náhradní rodinnou péči ........................................ 21

3.2.1 4

Psychologické vyšetření žadatelů o náhradní rodinnou péči

Vnímání přípravy žadateli o náhradní rodinnou péči

24

Čekání na adopci ........................................................................................ 25 4.1

Statistiky .............................................................................................. 27

4.2

Vytipování vhodné náhradní rodiny .................................................... 32

Adopce – převzetí dítěte ............................................................................. 33 5.1

Seznámení s dítětem ............................................................................ 33

5.2

Převzetí dítěte ...................................................................................... 36

Období po adopci ....................................................................................... 37 6.1

Vznik nových vztahů ........................................................................... 37

6.2

Možné problémy .................................................................................. 37

6.2.1

Problémy spojené s obtížným vytváření vazeb

37

6.2.2

Problémy se vztahy v rodině

38

6.2.3

Sdělení pravdy o adopci

39

3

II METODOLOGICKÁ ČÁST ......................................................................... 42 7

Metodika ..................................................................................................... 42 7.1

Cíl výzkumu ........................................................................................ 42

7.2

Strategie výzkumu ............................................................................... 42

7.2.1

Vymezení kvalitativní výzkumné strategie vůči výzkumné strategii

kvantitativní

44

7.3

Techniky sběru dat .............................................................................. 46

7.4

Jednotka zkoumání a zjišťování .......................................................... 47

7.5

Výběr respondentů............................................................................... 47

7.6

Operacionalizace ................................................................................. 48

7.6.1 7.7

Otázky pro rozhovor

54

Organizace výzkumu ........................................................................... 55

III ANALYTICKÁ ČÁST ................................................................................. 57 8

Vyhodnocení výsledků ............................................................................... 57 8.1

Identifikace respondentů ..................................................................... 57

8.2

Rodičovství a náhradní rodičovství ..................................................... 58

8.3

Představy před podáním žádosti o zařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči ........................................................................ 60

8.4

Podání žádosti o zařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči a příprava žadatelů o náhradní rodinnou péči .............................. 61

9

8.5

Prožívání doby čekání na adopci ......................................................... 63

8.6

Nabídnutí konkrétního dítěte a seznámení s ním................................. 65

8.7

Adaptace a postoj náhradních rodičů k adopci .................................... 67

Závěr ........................................................................................................... 71

Bibliografie ......................................................................................................... 75 Anotace ............................................................................................................... 78 Annotation .......................................................................................................... 78 Jmenný rejstřík.................................................................................................... 79 Věcný rejstřík...................................................................................................... 79 Stať .................................................................................................................... 81

4

Úvod Tato práce se zabývá jednou z forem náhradní rodinné péče – adopcí. Adopce neboli osvojení má dlouhou tradici. V různých formách se ve společnosti objevuje od pradávna. Její současnou podobu formuje zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí. Domnívám se, že v současné době, kdy sledujeme vzestupný trend počtu neplodných párů, je téma osvojení poměrně aktuální. Zároveň však ubývá počet dětí právně volných a současně vhodných k adopci. To ve spojení s mnohdy náročnými požadavky na věk, vlastnosti a původ potenciálně adoptovaného dítěte vede k prodlužování doby čekání na osvojení. Cílem této diplomové práce je popsat celý proces osvojení s hlavním zaměřením na osoby, které se rozhodly stát se náhradními rodiči, zejména se tato práce zabývá jejich motivací k tomuto rozhodnutí a jejich představami a požadavky na vlastnosti osvojovaného dítěte. Teoretickou část jsem se rozhodla rozčlenit podle jednotlivých fází, kterými prochází potenciální náhradní rodiče: → rozhodování k adopci → žádost o náhradní rodinnou péči → čekání na adopci → adopce – převzetí dítěte → období po adopci V následujícím textu tyto fáze stručně popíši. Rozhodnutí k adopci předchází, mimo jiné, zpravidla bezdětnost způsobená buď neplodností jako takovou, nebo nějakou jinou překážkou bránící páru v početí biologicky vlastního dítěte (např. výskyt vrozené vady v rodině). Jelikož vycházím z bio-psycho-sociálního pojetí člověka, věnuji v této kapitole prostor i druhům a léčbě neplodnosti. V této fázi se musí pár vyrovnat nejen s mnohdy nepříjemnými vyšetřeními a léčebnými procedurami, ale i s faktem, že nemůže dostát své roli „zachovatele rodu“ a splnit očekávání okolí. Pár se tedy ocitá před nutností tuto nastalou životní situaci vyřešit. Ti, kteří se rozhodnou pro adopci vstupují do fáze druhé.

5

Pro fázi zařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči je typická úzká spolupráce s úřady, jež náhradní rodinnou péči zabezpečují. Pár, nyní již žadatelé, po vyplnění potřebných dotazníků, sepsání žádosti a doložení nezbytných skutečností podstupuje psychologické vyšetření a přípravu žadatelů o náhradní rodinnou péči. V této chvíli mají možnost si utřídit a doplnit dosavadní poznatky o osvojení a zároveň se připraví na možné problematické situace, které mohou z tohoto aktu vyplynout. Fáze čekání na osvojení je jakýmsi obdobím klidu – žadatelé již absolvovali vše potřebné a nyní toužebně očekávají zprávu, že byli vybráni jako vhodní náhradní rodiče. Délka této fáze se odvíjí nejen od počtu dětí vhodných k osvojení, ale i od požadavků a očekávání, které potenciální náhradní rodiče vyjádřili ve fázi předchozí. Trvá-li čekání příliš dlouho, stává se, že si žadatelé navyknou na život ve dvou, tedy bez dítěte, a celé období může vyvrcholit zažádáním o vyřazení z registru žadatelů o náhradní rodinnou péči. V této kapitole se věnuji i některým statistikám, které se týkají osvojení. Domnívám se, že pomáhají osvětlit problematiku čekání na osvojení. Tato fáze, i kapitola, končí vytipováním vhodné náhradní rodiny pro konkrétní dítě a jejím oslovením. Předposlední fází adopčního procesu je převzetí dítěte. V této chvíli jsou vybráni nejvhodnější žadatelé pro konkrétní dítě a jsou posléze seznámeni s jeho dokumentací. Pokud projeví žadatelé o nabízené dítě zájem, je jim umožněno dítě navštívit. V případě, že se jedná o osvojení dítěte se speciálními nároky na péči, mohou být žadatelé „zaškoleni“ přímo v zařízení, v němž se dítě nachází. Nerozhodnou-li se žadatelé od osvojení nabízeného dítěte odstoupit, končí tato fáze zažádáním o umístění dítěte do předadopční péče a následným vydáním soudního rozhodnutí o nezrušitelném osvojení. V opačném případě se žadatelé vrací do pomyslné třetí fáze a znovu čekají na to, až budou vybráni jako vhodní osvojitelé jiného dítěte. V poslední fázi se žadatelé stávají legitimními rodiči dítěte. Postupně se prohlubují vzájemné vztahy jak mezi dítětem a adoptivními rodiči tak i mezi dítětem a širší rodinou, okolí rodiny nevyjímaje. Podaří-li se nově vzniklé rodině zdárně překonat všechna úskalí tohoto období, trvá tato fáze de facto navždy.

6

I TEORETICKÁ ČÁST 1 Pojetí adopčního procesu V následujícím textu popíši čtenáři členění této práce. Při koncepci teoretické části jsem vycházela z pojetí adopčního procesu některých autorů a zároveň i logicky podle časového sledu samotného procesu. Matějček (2002) v knize Osvojení a pěstounská péče užívá dělení adopčního procesu na Období příprav před přijetím dítěte, Období posuzování budoucích rodičů, Období očekávání a převzetí dítěte-vzniká nová rodina. Jak lze vytušit z názvů, v první z částí se zabývá dobou, ve které potenciální osvojitelé zvažují, zda podat žádost o náhradní rodinnou péči. V další části nastiňuje, jak probíhá posuzování budoucích rodičů, co vše musí žadatelé předložit, co vše je posuzováno a taktéž jak probíhá přípravný kurz pro žadatele o náhradní rodinnou péči. V části nazvané „období očekávání“ radí žadatelům, jak využít dobu, ve které čekají na to, až budou vybráni jako vhodní osvojitelé konkrétního dítěte. V poslední části je popsán proces převzetí dítěte. V následujících částech knihy se k některým výše zmíněným tématům vrací a podrobněji je rozvíjí. Bubleová a kolektiv (2007) v Průvodci náhradní rodinnou péčí rozděluje adopční proces na části Období příprav před přijetím dítěte, Převzetí dítěte a Nové soužití. První část, tedy „období příprav před přijetím dítěte“, se ještě dále dělí na podkapitoly Období vnitřního rozhodnutí, Období posuzování budoucích rodičů a Období očekávání. Autoři v každé části stručně popisují její specifika – situace, jež mohou nastat, možnosti jejich případného řešení a v neposlední řadě i zákonem daný postup při žádání o zařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči a postup při převzetí dítěte do péče. Schoolerová (2002) svou knihu Adopce, vztah založený na slibu člení do 4 částí s názvy: Adopce, porod v srdci; Když přijde dítě domů; Jak o adopci mluvit; Vyrůstám jako adoptované dítě. V první části popisuje rozhodnutí k osvojení, popisuje druhy adopce (např. adopce prostřednictvím veřejných agentur, adopce, jíž předchází

7

pěstounská péče nebo adopce mezinárodní1), genetické faktory a vliv předchozí rodinné výchovy na vlastnosti osvojovaného dítěte a faktory, jež ovlivňují úspěšnost adopce. Ve druhé části se věnuje utváření vazeb mezi osvojeným dítětem a adoptivními rodiči a problémy, které mohou po osvojení nastat. Název třetí části napovídá, že tato je věnována pojednání o problematice seznamování dítěte s faktem, že je osvojené. Poslední, čtvrtá, část se zaobírá potřebami dětí, jejich vnitřním prožíváním faktu, že jsou osvojené a v neposlední řadě i specifiky mezikulturní adopce.

2 Rozhodování k adopci Rozhodnutí adoptovat dítě předchází nelehký proces rozhodování. Preference tzv. vlastního, biologického rodičovství je odpradávna považována za něco jedinečného a nenahraditelného. Vřelý citový vztah podle této představy může existovat jen mezi vlastní matkou a vlastním dítětem. Bohužel mem2 o „neomylném hlasu krve“ je v lidech zakořeněn dodnes a nemálo komplikuje jak samo rozhodování, tak i pozdější případné nevlastní rodičovství. (Matějček, 2002)

2.1 Motivace k rodičovství Podle Karáskové (2000) lze rodičovství jako takové lze rozdělit na tři neoddělitelné složky – biologické, psychologické a sociální. Biologické rodičovství je vázáno na narození dítěte. Biologickým rodičem pak člověk zůstává až do konce života a to bez ohledu na to, zda o potomka pečuje. Psychologické rodičovství je o vzájemném emocionálním uspokojení rodičů a dětí. Rodiče zároveň pomáhají dítěti získat základní orientaci ve světě. Sociální rodičovství souvisí s rolemi. Společnost od rodičů očekává, že se budou ve vztahu k dítěti chovat určitým způsobem.

1

Autorka, jakožto američanka, popisuje systém platný ve Spojených státech amerických.

2

Mem (z řeckého mimema – napodobovat) je jakousi kulturní obdobou genu – replikující se

jednotkou kulturní informace. Memy se rozšiřují jak z generace na generaci, tak i komunikací s nepříbuzným okolím. Některé memy jsou jednoduché, například básnička, recept či melodie, jiné (těm se pak říká memplex) jsou komplikovanější – třeba náboženská víra nebo politické přesvědčení. (cs.wikipedia.org)

8

Všechny tyto typy rodičovství existují současně, nikoli však v závislosti na sobě. Právě v případě osvojení se můžeme setkat s příkladem, kdy existuje psychologické rodičovství bez biologického. Rodiče, kteří z různých důvodů své dítě opustí pak jsou rodiči biologickými, nikoli však psychologickými. (Karásková, 2000) „Motivace je stav, který aktivizuje chování a dává mu směr. Subjektivně je vnímán jako touha: přání jíst, pít, milovat se.“ (Atkinson, 2003, s. 348) Hartl (2000) rozlišuje dva druhy motivace – vnitřní a vnější. Motivace vnitřní přichází z jedince samého. U žadatelů o náhradní rodinnou péči je jí především touha pomoci dítěti bez vlastní, tedy biologické, rodiny. Motivace vnější je u žadatelů nejčastěji zastoupena v podobě absence biologického dítěte a to kvůli neplodnosti, či smrti vlastního dítěte. Oba tyto druhy motivace by měly být u žadatelů přítomny. (in Juráková, 2002) Podle Pohlmana (1969) je na prvním místě rodičovské motivace instinkt. Touha mít děti je dána přírodní zákonitostí a bezdětnost je vnímána jako něco nepřirozeného, nepřírodního. Na druhém místě je pak motivace psychologická a společenská. V tomto případě hraje důležitou roli potřeba osvědčit před sebou i před druhými svou ploditelskou schopnost. (in Matějček, 1999) Jako další důvod vidí Matějček (1999) obohacení života. Děti od rodičů nejen přijímají, ale také jim noho dávají. Oproti dřívějším dobám, kdy byly děti hlavně pomocníky v práci a ekonomickou pojistkou pro stáří rodičů, jsou dnes děti zejména vnímány jako citová pojistka proti osamělosti.

2.2 Motivace k náhradnímu rodičovství Matějček (Matějček, 1999) zmiňuje dva nejčastější činitele v motivaci k adopci. Prvním z nich je nemožnost mít dítě vlastní, druhým pak náhrada za zemřelé dítě. Následující text se bude věnovat motivu častějšímu – tedy neschopnosti mít dítě vlastní. Charakter motivovanosti žadatelů může být různý. Juráková (2002) se zmiňuje o primární, sekundární, nesouhlasné, slabé a zástupné motivovanosti. Primární motivovanost pramení z emocionální roviny. Takto motivovaní žadatelé chtějí pomoci opuštěnému dítěti. Sekundární motivovanost značí nepříliš ujasněnou pohnutku k adopci, žadatelé kupříkladu nechtějí zůstat ve stáří sami. Nesouhlasná motivovanost je podle Jurákové (2002) záporná, žadatelé se v páru výrazně neshodují. Slabá motivovanost se objevuje v případech, kdy mají žadatelé velkou šanci stát se biologický 9

mi rodiči. Projevuje se mimo jiné absencí na smluvených schůzkách. A konečně o zástupné motivovanosti žadatelů hovoříme tehdy, preferují-li své zájmy na úkor potřeb dítěte. Nyní si představme modelovou situaci: Mladí lidé se poznají, vstoupí do manželství. Okolí páru, ať už blízká rodina, či širší okruh přátel, známých a samozřejmě i novomanželé, automaticky předpokládají, že nově založená rodina naplní svou rodičovskou roli a rozroste se o nového člena. Některé páry se rozhodnou početí dítěte odložit na dobu, kdy budou finančně a materiálně zajištěni (aneb „až zařídíme byt“, „až se v práci zavedu“ aj.). Když přijde doba, kterou pár pokládá za příhodnou, vysadí antikoncepci a očekává otěhotnění. Po několika marných pokusech se dostaví malá nejistota a pochybnost, které s přibývající časem sílí a mění se v zoufalství a beznaděj. Nyní je načase, smířit se s faktem, že něco není v pořádku a rozhodnout se jak nepříjemnou situaci řešit. (Konečná, 2003) Konečná (2003) se domnívá, že touha po založení rodiny může vyústit v tři cíle: vlastní dítě, adoptované dítě a bezdětnost. Ani jeden z těchto cílů nepokládá za méněcenný, je však důležité se ztotožnit se zvoleným cílem. Způsoby, jakými lze dosáhnout jednotlivých cílů, znázorňuje Konečná v mapce, viz obrázek č. 2.1. Vychází přitom z dělení psychologických dějů na jednání, prožívání a vědění. Jednáním jsou jednotlivé kroky, které bezdětný pár podniká – od rozhodnutí se řešit neúspěšné pokusy o otěhotnění, přes řešení tohoto problému po dosažení vytýčeného cíle. Prožíváním pak rozumí vliv životní situace, ve které se bezdětný pár ocitá. Samo prožívání má do jisté míry vliv na jednání (viz psychogenní příčiny neplodnosti). Nemalý vliv na jednání mají též znalosti a zkušenosti, neboli vědění, jež je tvořeno systémem názorů, předsudků, postojů a hodnot. Na jejich základě pak pár jedná a jednáním zároveň získává nové informace a zkušenosti. Konečná zdůrazňuje, že neplodnost je vždy záležitostí dvou lidí, i když léčbu podstupuje pouze jeden z páru, a každý má rozdílné prožívání i vědění. Pojítkem obou je právě jednání, které vede ke společnému cíli. (Konečná, 2003, s. 38)

10

Obrázek 2.1

Mapka

(Konečná, 2003, s. 38)

2.3 Neplodnost Neplodnost, neboli sterilita, je definována jako „neschopnost počít dítě během jednoho roku nechráněného pohlavního styku s normální frekvencí“. (www.neplodnost.cz) Prevalence neplodnosti je uváděna mezi 10 – 15% partnerských dvojic. Matějček (2002) uvádí, že v České republice je zhruba 13% neplodných párů. Podle

11

některých se toto procento neustále zvyšuje. Vůči tomuto tvrzení je ovšem Matějček skeptický. Světová zdravotnická organizace (WHO) dělí neplodnost do 4 kategorií: → primární neplodnost: Naprostá absence početí i přes pravidelný nechráněný pohlavní styk po dobu jednoho roku. → sekundární neplodnost: I přes pravidelný nechráněný pohlavní styk po dobu jednoho roku nedošlo k žádnému novému početí poté, co v minulosti k oplodnění došlo. → pravidelné spontánní potraty/kojenecká úmrtnost: Úmrtnost živě narozených dětí před dosažením pátého roku života. → idiopatická neplodnost (nevysvětlitelná neplodnost): Absence početí způsobená faktory jako laktace, antikoncepce, stižená sexuální aktivita nebo z neznámých příčin.

2.3.1 Příčiny neplodnosti Příčiny neplodnosti lze dělit podle toho, zda je příčina na straně ženy, či muže. Příčiny ženské neplodnosti → ovariální: Příčinou je hormonální porucha způsobená nedostatečnou činností vaječníků. Prevalence 40%. → tubární:

Nejčastější

příčinou

bývá

neprůchodnost

vejcovodů

způsobená

pozánětlivým stavem. Prevalence 25 – 30%. → endometrióza: Výskyt ložisek sliznice dělohy v podobě cyst v jiných částech pohlavního ústrojí. Prevalence 10%. → cervikální faktor: Z různých příčin nedochází k vytvoření vhodných podmínek pro průchod, přežívání a pohyb spermií přes děložní hrdlo. Prevalence 5%. → imunologický faktor: Tělo ženy tvoří protilátky proti spermiím, protilátky proti vnější vrstvě vajíčka (zona pellucida), nebo proti embryím. Prevalence 1 – 3%. → psychogenní: V důsledku bolesti při pohlavním styku (dyspareunie), absence libida, frigidity, anorgasmie či vaginismu dochází k poruše normálního sexuálního života. Stejným způsobem působí i přílišná touha po otěhotnění. Žena bývá velmi často úzkostlivá a měsíční krvácení ji neurotizují. V závažných případech je nutná pomoc psychoterapeuta. Prevalence 6%.

12

→ příčiny související s jiným onemocněním: Nejčastěji se jedná o kachexii (podvýživa), nadměrnou otylost, těžké avitaminózy, závažná postižení nadledvin, diabetes mellitus nebo tyreopatie (nemoci štítné žlázy). Prevalence 6%. → ovariální disfunkce při cytotoxické léčbě: Dochází k ní při chemoterapii zhoubných nádorů → poškození genetické informace v oocytech: Chemoterapie i radioterapie má mutagenní účinek na oocyty i spermie, nebyl však prokázán zvýšený výskyt vrozených vad u dětí. (Švábová, 2007) Příčiny mužské neplodnosti Podíl mužské neplodnosti v posledních letech stoupá. → primární testilkulární selhání: Může být buď vrozené, nebo získané (záněty varlat, traumata, radioterapie). → sekundární testikulární selhání: Jedná se o poruchu funkce varlat, jež vede k nedostatečné tvorbě pohlavních hormonů. → rezistence na androgeny: tzv. testikulární feminizace → obstrukce genitálního ústrojí: Příčinou je oboustraný pozánětlivý uzávěr v oblasti nadvarlete nebo chámovodů, buď v důsledku úrazu, nemoci, či operace. → toxické látky: Působení léků s estrogenním účinkem, cytostatik, návykových látek. Vliv má i pracovní prostředí muže. → idiopatická: snížený počet pohyb spermií v ejakulátu (oligoastenospermie) → psychogenní: Impotence, nedostatečná erekce či chybějící ejakulace. → infekční: Např. způsobená chlamydiemi. → životní styl: Široké spektrum vlivů (výživa, ale i pesticidy, kovy a průmyslové chemikálie, které se mohou dostat do pitné vody,vzduchu či potravin). → testikulární dysfunkce u onkologických pacientů: Poškození varlete patří k nejčastějším dlouhodobým vedlejším účinkům chemoterapie. → poškození genetické informace ve spermiích: Jak již bylo řečeno výše, po chemoterapii dochází ve spermiích k poškození genetické informace, není však prokázán zvýšený výskyt vrozených vad, ani vliv na poporodní váhu či změnu poměru mezi počtem narozených chlapců a dívek. (Švábová, 2007)

13

2.3.2 Diagnostika neplodnosti Rozhodne-li se pár pátrat po příčině marných pokusů o otěhotnění, čeká jej série vyšetření, která nejen, že mnohdy nejsou příliš příjemná, ale zároveň jsou i zásahem do tak intimní záležitosti, jako je plození dětí. Konečná (2003) se však domnívá, že člověk snáší vyšetření tím lépe, čím více je o jeho průběhu informován. Vzhledem k tomu, že nejméně 20 % všech případů neplodnosti je způsobeno neplodností ženy i muže zároveň, je velice důležité, aby byli vyšetřeni oba partneři. (http://www.zenska-neplodnost.cz) Anamnéza Anamnéza je prvním krokem pro volbu dalšího postupu. Důraz je kladen na zdravotní stav, genetickou zátěž, životní styl, užívanou antikoncepci, průběh předešlých těhotenství a v neposlední řadě i na sexuální poměry (frekvence styků, potíže při styku atd.). (Konečná, 2003; Švábová, 2007) Základní fyzikální vyšetření U žen se jedná o gynekologickou prohlídku, u muže jde o andrologickou prohlídku genitálního ústrojí. Sledují se odchylky ve stavbě a funkci pohlavních orgánů. (Konečná, 2003) Genetické vyšetření Podstupují jej oba partneři. Sledují se možné rizikové faktory podmíněné dědičností a možné a narušení chromozomů. (Švábová, 2007) Hormonální vyšetření U žen se sleduje kolísání hladiny ženských hormonů v krvi v průběhu menstruačního cyklu, u mužů hladina gonadotropinů, testosteronu a prolaktinu. (Švábová, 2007) Vyšetřovací metody u ženy → ultrazvukové vyšetření vaječníků a jejich funkcí (Švábová, 2007) → měření bazální teploty: Zvýšení průměrné bazální teploty o 0,3 °C je důkazem proběhlé ovulace. (Švábová, 2007)

14

→ vyšetření cervikálního hlenu: Součástí je i postkoitální test, kdy se odebírá hlen z děložního hrdla za 10-12 hodin po nechráněném pohlavním styku. (Konečná, 2003) → imunologické vyšetření: Zjišťuje se případná přítomnost protilátek proti spermiím či zona pellucida (vnější obal vajíčka). → rentgenové vyšetření průchodnosti vejcovodů → endometriální biopsie: Odběr vzorku tkáně z děložní sliznice a vyšetření jeho reaktivity na estrogen a progesteron. → laparoskopie: Vizuální vyšetření orgánů břišní dutiny. Může mít zároveň i terapeutický charakter (např. odstranění srůstů). (Konečná, 2003) → hysteroskopie: Přímé optické vyšetření děložní dutiny, které umožní vyloučit anatomické překážky. (Švábová, 2007) Vyšetřovací metody u muže → spermiogram: Vyšetření vlastností ejakulátu a spermií. Před vyšetřením je nutná 3-4 denní sexuální abstinence. (Švábová, 2007) → testikulární biopsie: Jedná se o diagnostický výkon kombinovaný s terapeutickým odběrem tkáně. Získané spermie lze použít pro oplodnění vajíček v rámci mimotělního oplodnění. (Švábová, 2007) → kultivační vyšetření: Zjišťuje se přítomnost infekčních agens.

2.3.3 Léčba neplodnosti Objeví-li se příčina neplodnosti, je páru doporučena léčba. Mnoho z léčebných postupů je úspěšných, ne však každému páru se podaří dosáhnout kýženého výsledku rychle a některým párům se to bohužel nepodaří nikdy. Příprava na léčbu Mnozí odborníci na léčbu sterility doporučují vytvořit si na úvod léčby plán. Plán by měl obsahovat nejen procedury, které se pár na doporučení odborníka rozhodne podstoupit, ale též finanční plán. Pacienti nezřídka získávají pocit, že potřebují ještě pár dalších cyklů léčby, ještě jeden pokus a výsledek se musí dostavit. Mnoho partnerských

15

dvojic se již dostalo do dluhů jen kvůli „ještě jednomu poslednímu pokusu“. (Doherty, Clark, 2006) Hormonální léčba Pokud u ženy laboratorní testy ukazují na poruchu ovulace nebo je u mužů zjištěna porucha tvroby spermií, bývá obvykle doporučována léčba hormony. (www.stopneplodnosti.cz) Úspěšnost léčby žen bývá v těchto případech až 75%. (Doherty, Clark, 2006) Intrauterinní inseminace Znamená zavedení spermií do dutiny děložní. Sperma partnera a nebo dárce je před inseminací speciálně upraveno a pomocí tenkého ohebného katetru přeneseno do děložní dutiny ženy. Před tímto zákrokem obvykle žena podstupuje hormonální léčbu. Úspěšnost této techniky se pohybuje mezi 10 - 15% na cyklus, s vyšším počtem opakování inseminací se může i (mírně) zvýšit. (www.neplodnost.org) Mimotělní oplodnění Principem mimotělního oplodnění (IVF) je získání vajíček z vaječníku ženy a jejich oplození mimo tělo ženy. (Doherty, Clark, 2006) Následuje již zmíněné oplodnění in vitro (ve zkumavce), kultivace embryí a jejich následný přenos do dělohy. (www.neplodnost.org) Úspěšnost po jednom pokusu je 30 – 45%. (Doherty, Clark, 2006) Intracytoplasmatická injekce spermií Je metoda založená na zavedení jediné spermie přímo do zralého vajíčka pomocí pipety. V případě úspěšného oplodnění a vzniku embrya se následně postupuje jako při standardní IVF. Tato metoda umožňuje počít biologicky vlastního potomka i mužům, kteří byli ještě donedávna odkázáni výhradně na spermie dárce. Pro vyšší naději na úspěch je v mnoha zemích používána častěji než klasická IVF. (www.neplodnost.org) Dárcovství spermií Spermie dárce se používají pokud nejsou k dispozici vlastní spermie nebo pokud je muž nositelem geneticky vázaného onemocnění. Darované sperma je po laboratorním zpracování zmraženo a skladováno ve spermabance po dobu následujícího nejméně půl 16

roku, než je použito k oplození. Z právního hlediska je možné použití spermií dárce pouze u manželské dvojice, která zároveň doloží právně ověřený souhlas obou partnerů. (http://www.neplodnost.org) Dárcovství vajíček Pokud se u pacientky nepodaří získat vlastní vajíčka nebo u ní existují genetická onemocnění sdružená s poruchami plodnosti, je možno získat vajíčka od dárkyně. (www.zenska-neplodnost.cz) Dárkyní může být buď žena, která podstupuje IVF a má nadbytek vlastních vajíček nebo žena, která je stimulována pouze za účelem darování oocytů. (http://www.neplodnost.org) Kryokonzervace Pod tímto termínem rozumíme uchování embryí ve speciálních kontejnerech v tekutém dusíku při teplotě -196 °C. Používá se u pacientek s vyšším počtem embryí, kdy se nedoporučuje jejich přenos do dělohy, nebo tam, kde je nutné transfer odložit. Slouží i pro uchování embryí před radioterapií nebo chemoterapií. (www.zenskaneplodnost.cz)

2.4 Adopce jako řešení bezdětnosti Jak již bylo řečeno výše, adopce se nejčastěji uplatňuje tam, kde selžou pokusy o početí i léčba. (Matějček, 1999) Tento fakt potvrzuje i studie WHO (DHS Comparative Reports), jejímž závěrem je, že bezdětné ženy preferují adopci dítěte o 15% častěji, než ženy, které mají vlastní dítě. Tuto skutečnost potvrzuje i praxe – podle Břuskové (2001) jsou žadateli o osvojení dítěte v drtivé většině bezdětné manželské dvojice. Páry se zpravidla rozhodují k adopci až po několikaletém, vyčerpávajícím snažení o početí biologicky vlastního dítěte. Domnívám se, že motivace k adopci se liší v závislosti na diagnóze. V případech, kdy biologické rodičovství znamená ohrožení zdraví a života matky nebo dítěte je nejspíše motivace osvojit dítě vyšší, nežli v případech, kdy je možno problém eliminovat terapií. Podle Matějčka (1999) je pár, který se nehodlá smířit se životem bez dítěte postaven před nelehké rozhodování. Osvojené „cizí“ dítě s sebou přináší spoustu neznámých. Je třeba si uvědomit, že je obdařeno genetickou výbavou neznámých lidí

17

a „noví“ rodiče neměli možnost se s ním v průběhu prenatálního vývoje sžít. Mnozí lidé, kteří zvažují adopci, o ní mají zkreslené představy, příliš si ji idealizují.

2.5 Proces smíření se s neplodností Pár, který se ocitá tváří v tvář faktu neschopnosti počít vlastního potomka, prochází nelehkou krizí, se kterou se musí vyrovnat. Nejen, že může prožívat pocit vlastního selhání, trpí nenaplněním svých tužeb a snů, ale i zároveň může pociťovat zklamání nad nenaplněním své společenské role, role rodičovské. Existuje řada teorií, které se zabývají průběhem a zvládáním krizí. Pro nastínění situace, jíž prochází neplodný pár jsem zvolila fáze krize, které definovala Verena Kastová (2000): 1.

Fáze popření – „to přeci nemůže být pravda“: V této fázi se člověk/pár dozvídá

diagnózu a poprvé se ocitá tváří v tvář této nepříjemné skutečnosti. Byť tomuto okamžiku s největší pravděpodobností předcházelo období diagnostikování, mnohdy i léčby a závěr bylo možno předpokládat, teprve nyní se definitivně rozplynuly i poslední naděje na vlastní dítě. Člověk v této chvíli může ztratit schopnost vnímat, pociťovat, odmítá se s diagnózou smířit. 2.

Fáze propukání chaotických emocí:Tuto fázi charakterizují bolest, vztek, úzkost,

strach, hněv, radost a pocity viny. Mohou se objevit i snahy najít a označit viníka či příčinu. Člověka pohlcuje neklid, objevují se poruchy spánku a zvýšená náchylnost k infekcím. Tento „emoční chaos“ je nutno vydržet a vyjádřit. 3.

Fáze hledání, nalézání a odpoutávaní: V této fázi člověk nalézá nový smysl

života, nový směr a smiřuje se s údělem člověka, který nikdy nebude mít biologicky vlastní dítě. Tak, jak jsem již zmiňovala výše, jedním z nalezených východisek může být právě adopce. 4.

Fáze nového vztahu k sobě a ke světu: Člověk se plně vnořuje do naplnění

nového cíle, který si vytýčil. Tato fáze však neznamená definitivní smíření se s neplodností.

18

3 Žádost o náhradní rodinnou péči Vnitřní rozhodnutí osvojit dítě je prvním z mnoha nelehkých kroků, které pár (nebo i jednotlivec) rozhodnutý k adopci musí podniknout. V další části textu se budu věnovat pomyslné druhé fázi, kterou je zažádání o náhradní rodinnou péči. Podle zákona o sociálně právní ochraně dětí (zk. č. 359/1999 Sb.) se žádost o zařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči podává příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. Tato žádost musí obsahovat osobní údaje žadatelů – jméno a příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu. Dále žadatelé předkládají doklad o státním občanství nebo o povolení k dlouhodobému či trvalému pobytu na území České republiky; zprávu o zdravotním stavu a v neposlední řadě i údaje o ekonomických a sociálních poměrech. Součástí dokumentace žadatelů je i výpis z Rejstříku trestů vyžádaný obecním úřadem. Žadatelé též musí písemně vyjádřit svůj souhlas s tím, aby byli po uplynutí lhůty po uplynutí jednoho roku od právní moci rozhodnutí o zařazení do evidence žadatelů zařazen do evidence Úřadu pro zprostředkování osvojení dítěte z ciziny. Písemně je též nutno stvrdit souhlas s tím, že orgán sociálně právní ochrany dětí zprostředkující osvojení je oprávněn zjišťovat další údaje potřebné pro zprostředkování, zejména o způsobu života žadatelů a kdykoli zjistit, zda nedošlo ke změně rozhodných skutečností uvedených ve spisové dokumentaci. Jako další krok žadatelé písemně potvrzují souhlas s účastí na přípravě fyzických osob k přijetí dítěte do rodiny. Úřad přikládá své stanovisko k žádosti. Spisová dokumentace žadatelů je v kopii posléze postoupena krajskému úřadu, který vede jak evidenci žadatelů o zprostředkování náhradní rodinné péče, tak i evidenci dětí vhodných k osvojení. (zk. č. 359/1999 Sb.) Splňuje-li žádost všechny náležitosti, může být přikročeno k dalším částem adopčního procesu, kterými jsou odborné posouzení a příprava žadatelů.

3.1 Odborné posouzení Odborné posouzení pro zprostředkování osvojení a pěstounské péče zahrnuje: → posouzení žadatele a dítěte → zhodnocení přípravy k přijetí dítěte do rodiny

19

→ vyjádření dětí žadatele k přijetí osvojovaného dítěte (jsou-li takového vyjádření schopny s ohledem na jejich věk a rozumovou vyspělost) a posouzení jejich schopnosti přijmout dítě do rodiny → zjištění bezúhonnosti žadatele a osob tvořících se žadatelem společnou domácnost. (Bubleová a kol., 2007)

3.1.1 Psychologické vyšetření žadatelů o náhradní rodinnou péči Psychologické vyšetření, které probíhá na krajském úřadě, je jednou z podmínek zařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči. Jedná se o komplexní odborné vyjádření ke každému individuálnímu případu. Psychologové nejčastěji využívají výpovědi jedince o sobě, jež získávají v průběhu řízeného rozhovoru, z osobnostních dotazníků a nejrůznějších projektivních technik (např. kresba stromu či postavy). Vzhledem k tendenci žadatelů účelově stylizovat své odpovědi, aby dokázali, že budou dobrými rodiči, je třeba brát v úvahu i to, jak jedinec sám sebe prezentuje. Délka psychologického vyšetření se odvíjí dle situace, důležité je zjistit všechny náležitosti. (Juráková, 2002) Stránská (1992) v této souvislosti zmiňuje 3 typy sebeprezentace podle Kozieleckého(1982): sebeprezentaci taktickou, fasádovou a autentickou. Taktická sebeprezentace je většinou vědomá. Jak napovídá název, jedinec takto se prezentující záměrně vypovídá o své osobě tak, jak je, dle jeho názoru, v momentální situaci nejvýhodnější. Například při podávání žádosti záměrně žadatelé opatrně vyjadřují své nároky na vlastnosti dítěte a takticky s nimi vystoupí až ve chvíli, kdy se jedná o převzetí konkrétního dítěte. Jako obranu proti tomuto jevu doporučuje Stránská (1992) obratně vedený rozhovor, jenž žadatele usměrní k autentičtějším výpovědím. Fasádová sebeprezentace má za účel přiblížit se při popisu své osoby jakémusi ideálnímu autoportrétu. Nejvýraznějším projevem této sebe prezentace je altruismus – čili v případě uchazečů o náhradní rodinnou péči kupříkladu uvádění touhy poskytnout domov dítěti bez vlastní rodiny jako hlavní pohnutky k žádosti o osvojení. Tento druh sebeprezentace je obtížně odhalitelný, mimo jiné protože se pohotovost k ní formuje v raných stádiích vývoje a stává se habituální. Posledním typem je sebeprezentace autentická. Autentičnost zde spočívá v pravdivé výpovědi o sobě samém, přesněji v pravdivém vyjádření toho, jak jedinec sám sebe vidí a vnímá. Ochota k těmto výpovědím značně závisí na situaci. Lidé jsou k autentické sebeprezentaci

20

disponovanější v prostředí, kde nepociťují ohrožení, tedy tam, kde vládne vzájemná důvěra. Je tudíž důležité při psychologickém vyšetření takovou atmosféru navodit. Během

psychologického

vyšetření

získávají

žadatelé

další

informace

o problematice náhradní rodinné péče, zejména o úskalích, která s sebou přináší rozdíly mezi biologickým a náhradním rodičovstvím. (Juráková, 2002) Výstupem z psychologického vyšetření je záznam o psychologickém vyšetření. Obsahuje údaje o postupu, použitých metodách, vyšetřeních, výsledku a doporučeních. (Juráková, 2002) Při vypracování je brán ohled na rizikové faktory, kterými jsou zejména: věk žadatele, zdravotní stav, stabilita manželského vztahu a prostředí v rodině, předpoklad vychovávat dítě, hmotné a sociální podmínky, životní styl, osobnostní kritéria a v neposlední řadě motivace, která vedla k žádosti – viz kapitola 1. (Bubleová a kol., 2007)

3.2 Příprava žadatelů o náhradní rodinnou péči Podle zákona o sociálně právní ochraně dětí č. 359/1999 Sb. zajišťuje přípravu fyzických osob vhodných stát se osvojiteli (nebo pěstouny) příslušný krajský úřad. Zároveň tento úřad poskytuje žadatelům poradenskou pomoc související s osvojením dítěte (nebo svěřením dítěte do pěstounské péče). Žadatelé jsou povinni se přípravy zúčastnit, pouze ve výjimečných případech může úřad povolit výjimku. Příprava začíná po nabytí právní moci rozhodnutí o zařazení žadatele do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči a končí nejpozději dnem převzetí dítěte do péče. Cílem přípravy je poskytnout budoucím osvojitelům potřebné informace o specifických otázkách náhradní rodinné péče a informace o situaci a potřebách dětí žijících v ústavní péči. Žadatelé si během této etapy upřesňují své představy a očekávání, zároveň je jim umožněno udělat si náhled o vlastní schopnosti připravit příznivé prostředí pro vývoj svěřeného dítěte. Nezřídka dochází na základě nově nabytých vědomostí i ke změně žádosti o osvojení na žádost o pěstounskou péči a naopak. (Juráková, 2002) Podle Kalábové (1992) většina dospělých a zralých jedinců do plného prožívání své životní role řadí i prožití role rodičovské. Jejich potřeba sebereflexe vlastní motivace a realizace rodičovské role může být umožněna pomocí terapeutické práce, např. právě v rámci přípravy.

21

V následujícím textu bude podrobněji nastíněn samotný průběh přípravy žadatelů o náhradní rodinnou péči. Před zahájením přípravy konzultují lektoři se sociálními pracovníky, kteří pracovali přímo se žadateli a tudíž o nich mají nejvíce informací, situaci klientů, případně se dozví i o doporučeních, která byla formulována během posouzení. Při formulování zakázky pro přípravu je pak zvláštní pozornost věnována rodinám, které již mají vlastní děti a rodinám, které chtějí přijmout dítě do pěstounské péče, neboť jejich situace i motivace se od ostatních žadatelů značně liší. Skupina bezdětných žadatelů je poněkud jednotnější – motivace je zřejmá a představy o případně osvojeném dítěti jsou ve většině případů formulovány jasně. Rotreklová (2003) se proto přiklání k vytvoření skupin žadatelů tak, aby byli co nejvíce shodní v oblasti motivace a očekávání. Jako druhořadým, ne však nevýznamným, kritériem pro výběr žadatelů do skupiny je druh náhradní rodinné péče o jakou klienti žádají. Rovněž považují za důležitou i účast žadatelů, kteří již jedno dítě (nebo i více dětí) v péči mají. Svůj postoj zdůvodňují tím, že ve většině takovýchto případů se již nebude jednat o adopci zdravého kojence, nýbrž pravděpodobně o přijetí dítěte staršího, s možnými zdravotními, psychickými a sociálními problémy. Je tedy nasnadě, že je třeba klientům pomoci tuto novou situaci zpracovat a přijmout. Zároveň jsou tito lidé velkým přínosem pro ostatní žadatele, neboť jim mohou poskytnout své čerstvé pocity a zkušenosti s náhradní rodinnou péčí. Příprava probíhá formou jednodenních a víkendových setkání. Během jednodenních setkání se žadatelé účastní především seminářů vedených jak lektory, tak i odborníky na různé oblasti, jenž mají vztah k náhradní rodinné péči. Víkendová setkání jsou pak koncipována jako zážitkově orientované programy, které se zaměřují na osobnostní stránky žadatelů a možnosti jejich změn. Kalábová (1992) pak doporučuje víkendová setkání realizovat mimo bydliště zúčastněných žadatelů, nejlépe v klidném prostředí penzionu, či rekreačního střediska. Tematické okruhy programů přípravy by se podle Hofrové a Rotreklové (2007, s. 12) měla týkat zejména těchto témat:

Náhradní rodinná péče: význam, cíle, základní pojmy, formy - co dítě potřebuje nahradit a na jak dlouhou dobu (osvojení – náhrada rodičů trvale vs. pěstounská péče – náhrada rodinného

22

prostředí

a

pečujících

osob

vedle

rodičů,

dlouhodobě

i krátkodobě) Proces zprostředkování náhradní rodinné péče Rodina a její význam v životě člověka: psychické potřeby, citová deprivace, důsledky a možnosti nápravy, sociálně psychologický význam rodiny Dítě separované od rodičů: dysfunkční rodiny, ústavní výchova a její důsledky Zdravotní hlediska náhradní rodinné péče „Náhradní“ rodičovství: přijetí role osvojitele, pěstouna, zdroje pro rodičovské role, dvojí rodičovství z hlediska biologického, sociálně-psychologického, právního Přechod dítěte do náhradní rodiny: adaptační fáze, postoj širší rodiny a okolí k přijatému dítěti Sociálně právní problematika NRP Zpracování rodinné historie dítěte v jednotlivých vývojových fázích, rizika a úskalí Zkušenosti stávajících osvojitelských a pěstounských rodin: setkání s rodinami, které vychovávají dítě v osvojení nebo pěstounské péči, výběr rodiny je proveden s ohledem na specifické potřeby skupiny

Jak již bylo řečeno výše, tato skladba tematických okruhů by měla zajistit komplexní soubor informací o úskalích náhradní rodinné péče a nastínit možnosti jejich řešení. „Témata práce ve skupině se pak zaměřují spíše na empatické prožitky vlastní adopce či pěstounství, přijetí role náhradních rodičů, vztahu k biologickým rodičům dítěte, vztahu k vlastním rodičům a jejich předávaného dědictví z oblasti hodnot a výchovných postojů atd.“ (Juráková, 2002) Aby během přípravy u žadatelů nedocházelo k prohlubování „pocitů nejistoty a neporozumění“, doporučuje Rotreklová a kol. (2003) střídání témat, strukturování jednotlivých bloků a užívání interaktivních forem práce tak, aby měli žadatelé prostor k diskuzi. K negativním postojům žadatelů přispívá též obecně nízká informovanost o náhradní rodinné péči. Neúplné, jednostranné a zavádějící informace předkládané médii mohou napáchat mnoho škod. Rotreklová a kol. (2003) proto doporučují zařadit do přípravy i téma „Mýty v náhradní rodinné péči“. Některé z mýtů o náhradní rodinné péči kolujících v populaci a to jak mezi lidmi o adopci či pěstounské péči uvažujících, tak i mezi ostatními, zmiňují Novotná a Průšová (2004). Zprostředkování pěstounské 23

péče je rychlejší: pod vlivem tohoto mýtu podávají žadatelé, kteří jsou jednoznačně motivovaní k osvojení, žádosti o pěstounskou péči. Získání dítěte, které odpovídá rodičovským schopnostem žadatelů je čím dál složitější: tento mýtus vede některé žadatele k vyhledávání žen, které uvažují o souhlasu s osvojením dítěte. Podaří-li se během přípravy vytvořit podmínky pro udržování kontaktů i po jejím skončení, může následně vzniknout svépomocná skupina. Její důležitost spatřují Hofrová a Rotreklová (2007) zejména ve vzájemné podpoře v procesu vyrovnávání se se ztrátou možnosti naplnit roli biologických rodičů a snížení rizika budoucích snah o vytěsnění této skutečnosti, jež může vyústit v úzkostlivé utajování adopce jak před okolím rodiny, tak i před samotným dítětem.

3.2.1 Vnímání přípravy žadateli o náhradní rodinnou péči Rotreklová (2007) označuje přípravu jako příležitost, nikoli jako povinnost. Nicméně podle Schneiberga (1999) „někteří žadatelé nepovažují přípravu za žádoucí pomoc. Naopak ji vnímají jako obtěžování a nevhodnou formu omezování ze strany státních orgánů. Nejčastěji argumentují tím, že před příchodem vlastního dítěte se nikdo nevyšetřuje a nepřipravuje.“ (in Juráková, 2002, s. 22) Domnívám se, že tento postoj pramení ze špatné informovanosti veřejnosti o samotné podstatě osvojení a pěstounské péče. Novotná a Průšová (2004) zdůrazňují, že výchova vlastních dětí má jiné parametry než výchova dětí osvojených, což je pádným argumentem proti promíjení přípravy žadatelům, kteří již vychovávají, popř. vychovali, vlastní dítě. Žadatelé mají často sklon přípravu bagatelizovat a dokonce se pokouší ji i obejít. Schneiberg (1999) je přesvědčen o nutnosti jisté připravenosti a vyzrálosti žadatelů, neboť osvojení je racionální, promyšlený akt, který musí v člověku dozrát. K úspěšnosti adopce podle něj nestačí pouhé přeskočení jiskřičky mezi bezdětným párem a opuštěným dítětem. (in Juráková, 2002) Dosáhnout toho, že účastníci přípravy získají pocit bezpečného prostředí, ve kterém mohou bez obav vyslovovat své pochybnosti a nejistoty, lze dosáhnout několika kroky. V první řadě je výhodou, pokud lektory přípravy jsou odborní pracovníci nemající „žádné rozhodovací kompetence a nejsou přímo účastni výběru rodiny pro konkrétní dítě“. Rovněž pozitivní vliv přináší osvětlení způsobu podávání informací o průběhu příprav účastníkům hned v úvodu přípravy. (Rotreklová a kol., 2003)

24

4 Čekání na adopci Po úspěšném absolvování všech potřebných „procedur“ a zařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči nastává období čekání, jež je pro mnohé obdobím nelehkým. V mnohých žadatelích narůstají pochybnosti, zda v průběhu zařazování do evidence žadatelů neudělali chybu, zda neměli něco říci či udělat jinak. Tyto pochybnosti se stupňují marným čekáním na vytouženou zprávu z krajského úřadu o tom, že byli vybráni jako vhodní náhradní rodiče. Právě délka této fáze se v jednotlivých případech může značně lišit. Závisí zejména na uvedených požadavcích představách a požadavcích na dítě a samozřejmě i na počtu a charakteru dětí vhodných k osvojení v daném regionu. (Bubleová a kol., 2007) Nezisková organizace Sdružení pěstounských rodin na svých webových stránkách (http://www.pestouni.cz/nrp_info.html) uvádí:

V současné době je méně těch dětí, které mohou být osvojeny a více těch, které jsou vhodné pro pěstounskou péči. Zároveň přibývá neplodných žadatelů o adopci. V případě zdravého, neromského miminka nebo batolete je doba čekání 3 - 5 let, v případě dítěte s postižením (jedná se i o malé - sluchové, zrakové atd. postižení) nebo dítěte romského je doba podstatně kratší. Čím jsou nároky žadatelů vyšší, tím se doba čekání prodlužuje. Zároveň velká část žadatelů o osvojení nemůže být uspokojena vůbec (nepřekrývají se jejich požadavky na dítě a reálná "nabídka" dětí).

Neustále se prodlužující doba čekání na zprostředkování osvojení dítěte má podle Novotné a Průšové (2004) jednak příčinu ve vzrůstajícím počtu neplodných párů, ale zároveň je spatřována vina jak na straně státu, tak i na straně žadatelů. Na straně státu je největším problémem zajištění kvalitní přípravy žadatelů. Ta by měla odrážet nejnovější trendy v oblasti náhradní rodinné péče a musí žadatele připravit na nejrůznější situace, které v životě s osvojeným dítětem mohou zažít. Oproti tomu je na straně žadatelů nejproblematičtější zásadní posun věkové hranice prvožadatelů o osvojení:

Vlivem společenské situace se založení rodiny pro mladé lidi posouvá hluboko nad hranici 30 let, a to do doby, kdy mají již vybudovanou profesní kariéru. V tomto věku začínají uvažovat o založení rodiny a velmi vážný zájem o osvojení dítěte a následně

25

první kontakt se systémem náhradní rodinné péče žadatelé uskutečňují mezi 33. až 35. rokem věku. Pokud se započte čekací doba na přijetí dítěte do rodiny, která je v rámci republiky průměrně 1,5 až 2 roky, získávají dítě k osvojení ve věku 35 až 37 let. (Novotná, Průšová, 2004, s. 131)

Kromě rizika vyřazení z evidence, popř. nezařazení do evidence vůbec, ze zdravotních důvodů, které samozřejmě se zvyšujícím se věkem narůstá, vyvstává v souvislosti s posunem věkové hranice žadatelů řada dalších problémů. Jedním z nich je klesající pravděpodobnost osvojení kojence v nejnižší možné věkové hranici 6 týdnů. Zároveň se dlouhodobá bezdětnost může promítnout do vyhranění představ o potenciálně přijímaném dítěti. Žadatelé se pak stávají buď netolerantními (např. v požadavcích na pohlaví dítěte, či dokonce jeho krevní skupinu), nebo naopak „jsou ochotni přijmout jakékoli dítě, bez ohledu na své možnosti, jen aby byla naplněna jejich touha po úplné rodině.“ (Novotná, Průšová, 2004) Novotná a Průšová (2004) rovněž poukazují na netrpělivost žadatelů, kteří zpravidla chtějí uspokojit co nejdříve svou potřebu stát se rodiči a zapomínají tak na důležitost zájmu dítěte. Někteří se pak uchýlí k vyhledání různých zprostředkovatelů, kteří jsou schopni a ochotni zajistit převzetí dítěte do péče žadatelů bez ohledu na skutečnost, že porušují zákon. V případě, že se podaří takovýto počin zrealizovat, vyvstává nejen riziko právního postihu žadatelů, ale zejména i řada situací ohrožujících zájem dítěte – např. neznalost specifik péče o osvojené dítě nebo péče o děti vůbec, vývoj zdravotního stavu dítěte, který neodpovídá plně představám žadatelů. Nedozírné následky v oblasti psychologických a sociálních dimenzích může způsobit rozhodnutí biologické matky (nezřídka i biologického otce či obou rodičů) upustit od svého původního rozhodnutí vzdát se dítěte. Bubleová a kolektiv (2007) doporučují vyplnit toto období prohlubováním znalostí problematiky náhradní rodinné péče. V České republice existuje řada občanských sdružení a klubů pěstounů, jejichž programů mohou budoucí náhradní rodiče využít. Rovněž četba odborné literatury, nebo i seznámení s rodinou, která již prošla celým adopčním procesem, jsou též velmi přínosné. Sdružení pěstounských rodin připodobňuje celý proces, kterým náhradní rodiče – čekatelé až doposud prošli, k těhotenství. Vždyť i narození biologického dítěte je provázeno devítiměsíčním čekáním a řadou nesnází. Právě doba mezi otěhotněním 26

a porodem může sloužit k přípravě na život s dítětem. „Tak jako biologická matka zabuduje budoucí dítě do svých plánů, připraví se na svou roli a sžije se s ní, tak i budoucí

náhradní

rodina

by

měla

projít

podobným

procesem.“

(http://www.pestouni.cz/nrp_info.html) Tuto myšlenku vyslovují i Novotná a Průšová (2004, s. 140):

Žadatelé si neuvědomují, že i fyziologické těhotenství je záležitost dlouhodobá a ne vždy se podaří úspěšně ji realizovat v době, kdy si to žadatelé přejí. Doba, kdy žadatelé čekají na vytipování vhodného dítěte by neměla být kratší než doba trvání fyziologického těhotenství.

4.1 Statistiky Na tomto místě bych ráda zmínila několik čísel, zdánlivě s touto kapitolou nesouvisejících. Užívám slovo „zdánlivě“, neboť se domnívám, že právě statistiky týkající se náhradní rodinné péče, mohou osvětlit (byť třeba jen částečně) problematiku dlouhého trvání této fáze. V České republice žije podobně jako v jiných evropských zemích přibližně 1% dětí (kolem 18000 dětí), které nemohou vyrůstat ve své vlastní, biologické rodině. Pouze 2% z této skupiny jsou úplní sirotci, ti však nejčastěji vyrůstají u někoho z příbuzných. (http://www.adopce.com/beta/adopce/grafy.php?stranka=6) Statistické údaje k 31.12.2000 jsou uvedeny v tabulkách č. 4.1 až 4.6.

Tabulka 4.1 Počet obyvatel v ČR

10.278.098

Počet dětí (0-14)

1.707.204

Počet narozených dětí v r.2000

91.169

Pramen: adopce.com

Tabulka 4.2 Počet umístěných dětí v r. 2000 Do adopce

566

27

Do pěstounské péče

417

Do péče jiného občana než rodiče

907

Do ústavní výchovy

2117

Do ochranné výchovy

71

Pramen: adopce.com

Tabulka 4.3 Počet dětí v ústavních zařízeních (zaokrouhleno) Kojenecké ústavy a dětské domovy do 3 1720 let Dětské domovy a Zvláštní školy internátní 5400 Dětské výchovné ústavy

1000

Výchovné ústavy pro mládež

1400

Ústavy sociální péče

10480

Pramen: adopce.com

Tabulka 4.4 Nejčastější důvody přijetí do ústavní % výchovy Zdravotní

20,5

Zdravotně sociální

16,5

Sociální

50,0

Jiné

13,0

Pramen: adopce.com

Tabulka 4.5 Počet žadatelů o osvojení r. 1995

r. 1996

r. 1997

r. 1998

r. 1999

1980

1650

2284

2531

2123

Pramen: Juráková, 2002, s. 17

28

Tabulka 4.6 Umísťování děti do NRP v roce 2006 Počet dětí celkem

Z toho do 15 roků

Péče budoucích osvojitelů

496

490

Osvojení

516

492

Pramen: Statistika ČSÚ in Dvořáková, Kotek, 2007

Novotná a Průšová (2004) uvádí několik statistik dětí a žadatelů v evidenci krajských úřadů z období od 1. 1. 2003 do 1. 9. 2004. V této době bylo evidováno celkem 1505 dětí a 1467 žadatelů. Graf věkové charakteristiky dětí (Graf 4.1) zobrazuje procentuální zastoupení jednotlivých věkových kategorií dětí, které byly v rozhodném období vhodné pro umístění do náhradní rodinné péče.

Graf 4.1: Věková charakteristika dětí Věková charakteristika dětí

8%

8%

0 až 3

14%

4 až 6 7 až 9 starší 70%

Pramen: Novotná, Průšová, 2004, s. 141

Graf 4.2 znázorňuje představy žadatelů o věku dítěte. Pro srovnání s předchozími údaji je zapotřebí spojit skupiny žadatelů, kteří preferovali osvojení dětí ve věku 0 – 1 rok a dětí ve věku 2 – 3 roky, z čehož vyzískáme 92% žadatelů preferujících osvojení dítěte ve stáří 0 – 3 roky. V číselném vyjádření bylo tedy v této nejžádanější věkové skupině pro náhradní rodinnou péči (tzn. pro osvojení i pěstounskou péči!) „k dispozici“ 1056 dětí. Oproti tomu žadatelů s představou o osvojení dítěte v tomto věku bylo celkem

29

1354. I v případě, kdyby byla celá skupina dětí ve věku od 0 do 3 let vhodná k osvojení, nebylo by možno uspokojit požadavky všech žadatelů o osvojení.

Graf 4.2: Představy o věku dítěte Představy o věku dítěte

0% 6%

2% 0 až 1

28%

2 až 3 4 až 6 7 až 9 starší 64%

Pramen: Novotná, Průšová, 2004, s. 143

Následující tři grafy (Graf 4.3, 4.4, 4.5) zobrazují charakteristiku dětí podle zdravotních a výchovných problémů, podle příslušnosti k menšinové či většinové populaci a poměr umístění těchto dětí v náhradní rodinné péči.

Graf 4.3: Charakteristika dětí do NRP Chrakteristika dětí do NRP

12% 12% zdravé výchovné problémy zdravotní problémy 76%

Pramen: Novotná, Průšová, 2004, s. 142

30

Graf 4.4: Populace většinová a menšinová Populace většinová a menšinová

většinová menšinová 50%

50%

Pramen: Novotná, Průšová, 2004, s. 142

Graf 4.5: Poměr populace realizované v NRP Poměr populace realizované v NRP

44% většinová menšinová 56%

Pramen: Novotná, Průšová, 2004, s. 145

Poslední graf (Graf 4.6) znázorňuje počty žadatelů podle toho o jaký typ náhradní rodinné péče mají zájem. Z něj je patrno, že v drtivé většině převažují žadatelé o osvojení.

31

Graf 4.6: Žadatelé podle typu NRP Žadatelé podle typu NRP

11% 21% osvojení pěstounská péče obojí 68%

Pramen: Novotná, Průšová, 2004, s. 143

4.2 Vytipování vhodné náhradní rodiny Výběr vhodné náhradní rodiny pro konkrétní dítě provádí tzv. poradní sbor příslušného krajského úřadu. Poradní sbor je jmenován hejtmanem, popř. primátorem a sestává se z odborníků působících v sociálně-právní ochraně dětí, konkrétně odborníků z oboru pediatrie, psychologie, pedagogiky, zástupce školských, zdravotnických a sociálních zařízení pro výkon ústavní výchovy, zaměstnance úseků sociálně-právní ochrany krajských úřadů a obecních úřadů obcí s rozšířenou působností. (Bubleová a kol., 2007) Najde-li krajský úřad, přesněji poradní sbor, v evidenci své nebo v evidenci vedené ministerstvem vhodného žadatele, neprodleně jej o tom písemně informuje. Zároveň je krajský úřad povinen o této skutečnosti informovat příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností a úřad, který vede žadatele ve své evidenci. (zk. č. 359/1999 Sb.) Vytipovaný pár, nebo jedinec, je tedy takto vyzván, aby se seznámil s dokumentací dítěte. Souhlasí-li a přislíbí-li účast na pohovoru o konkrétním životním osudu dítěte, vstupuje do další fáze – do fáze samotného osvojení dítěte. (Bubleová a kol., 2007) Peřinová (2007) upozorňuje na stále obtížnější vytipování vhodných náhradních rodičů pro děti s handicapem, byť jen mírným, neboť žadatelé mívají velké až neúměrné nároky na dítě, které chtějí přijmout do své rodiny. Rovněž následné zdržení v případě,

32

kdy vytipovaní náhradní rodiče nabízené dítě odmítnou, je frustrující jak pro dítě, tak i pro zaměstnance, kteří jsou denním svědkem rychlého ubíhání času dítěti.

5 Adopce – převzetí dítěte Tato fáze, dle mého soudu, začíná souhlasem vybraných žadatelů o náhradní rodinnou péči s účastí na pohovoru týkajícího se dokumentace dítěte vhodného k osvojení a končí soudním rozhodnutím o nezrušitelném osvojení. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí určuje, že „žadatelé mají možnost seznámit se s dítětem a podat žádost o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů nejpozději do 30 dnů, kdy jim bylo doručeno písemné oznámení krajského úřadu.“ (zk. Č. 359/1999 Sb.)

5.1 Seznámení s dítětem Během pohovoru, na který byli žadatelé pozváni (viz výše) jsou potenciální náhradní rodiče seznámeni se všemi známými informacemi o zdravotním a psychickém stavu dítěte, o právní situaci dítěte i o dosavadním životě dítěte a jeho rodiny. Žadatelé mají následně možnost otevřeně vyjádřit své názory, pocity a důkladně zvážit schopnost plně převzít zodpovědnost za výchovu a péči o nabízené dítě. (Bubleová a kol., 2007) Následně je žadatelům, kteří projeví skutečný zájem a odhodlání se dítěte ujmout, nabídnuta návštěva tohoto dítěte. Při první návštěvě v zařízení, které momentálně o dítě pečuje, jsou žadatelům poskytnuty další informace a to přímo od osob (lékařů, psychologů, sociálních pracovníků či vychovatelů), které dítě důvěrně znají. Stanovisko těchto odborníků k potenciálnímu osvojení konkrétního dítěte konkrétními žadateli má důležitou váhu při konečném rozhodování. Pokud po tomto kroku přetrvává rozhodnutí žadatelů osvojit nabízené dítě a zainteresovaní odborníci neshledají žádné překážky bránící adopci, jsou se žadateli domluveny další návštěvy dítěte. (Bubleová a kol., 2007) Povaha těchto návštěv závisí jak na dítěti, tak i na žadatelích a v neposlední řadě i na doporučení vedení zařízení. Na tomto místě je třeba zmínit odlišnost povahy sbližování se s dítětem v kojeneckém věku a s dítětem starším. (Bubleová a kol., 2007)

33

Bubleová a kolektiv (2007) konstatují, že se při navazování kontaktu s dětmi v kojeneckém věku zpravidla nevyskytují žádné problémy. Pokud se však jedná o dítě s vážnějším zdravotním stavem, je někdy zapotřebí budoucí náhradní rodiče naučit specifikům péče o toto dítě. Většina zařízení v takovýchto případech žadatelům umožňuje pobyt přímo v zařízení a žadatele „zaučí“. U dětí starších kojeneckého věku však vyvstává řada okolností, které mohou zdárný průběh seznamování narušit. Zejména je nutno respektovat nesmělost, nedůvěru, či odtažitost, kterou může dítě zpočátku vůči žadatelům, jakožto cizím a neznámým osobám, projevovat. Zde je zapotřebí trpělivost a poskytnutí dostatku času k překonání ostychu a vytvoření pozitivního vztahu mezi osvojovaným dítětem a budoucími osvojiteli. Hofrová a Rotreklová (2007, s. 17-18) upozorňují v souvislosti s kontaktem s konkrétním dítětem na nevhodnost ustoupení od původních představ o dítěti:

Myslíme si, že není vhodné, aby budoucí náhradní rodiče měnili své představy o dítěti, které chtějí přijmout, na základě kontaktu s konkrétním dítětem (často se v tomto smyslu hovoří o tom, že „přeskočila jiskra“). Přijetí dítěte do osvojení i do pěstounské péče je rozhodnutí, které ovlivní dlouhodobě a někdy celoživotně (v případě osvojení) celou rodinu a aby toto rozhodnutí bylo trvalé, je třeba je dělat na základě racionální úvahy a nikoliv pod vlivem silných emocí.

Peřinová (2007) doporučuje v případě, že potenciální náhradní rodiče projevují zájem o osvojení konkrétního dítěte, směřovat jejich kroky co nejdříve k podání žádosti o svěření dítěte k následnému osvojení. Pokud se zároveň vzdají práva na odvolání, uspíší se tak odchod dítěte do náhradní rodiny. Rozhodnou-li se žadatelé kdykoli během této fáze dále se neucházet o osvojení nabízeného dítěte, popřípadě dospěje-li k nesouhlasnému stanovisku poradní sbor, dostávají se žadatelé zpět do pomyslné fáze čekání. Zde bych s laskavým svolením čtenáře pro ilustraci citovala případ holčičky J., se kterým jsem měla možnost se seznámit během školní praxe na krajském úřadě (Vopálková, 2006): Rodiče J. dali souhlas s osvojením holčičky krátce po porodu s odůvodněním, že není v jejich silách a možnostech postarat se o 4. dítě, kterým J. byla. Jelikož bylo při

34

vyšetření J. shledáno, že je její zdravotní prognóza dobrá a psychomotorický vývoj odpovídá věku, nic nebránilo jejímu umístění do náhradní rodinné péče. Poradní sbor předběžně vytipoval dva vhodné žadatele – manžele K. a manžele C. Manželé K. byli do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči zařazeni v roce 2000. Oba manželé mají středoškolské vzdělání. Paní K. pracuje jako farmaceutický laborant, v práci je až do večera. Od komunálních voleb v roce 2002 vykonává funkci starostky v obecním zastupitelstvu. Pan K. pracuje jako elektromontér, od pondělí do čtvrtku je v Praze, na pátek a víkendy se vrací domů. O osvojení uvažovali asi rok, předtím věřili, že budou mít vlastní dítě. Paní K. se léčí pro sterilitu. Absolvovala jeden neúspěšný pokus o umělé oplodnění, plánuje další. Pan K. se s myšlenkou adopce postupně vyrovnává. Přáli by si osvojit dítě do jednoho roku věku, na pohlaví nezáleží, majoritní populace. Připouští menší tělesné postižení (např. ekzém, alergie) nebo dietu. Oba mají praktické výchovné zkušenosti, vykazují dobrou znalost dětských potřeb. V průběhu vyřizování jejich žádosti o zařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči příliš nespolupracovali. Bylo těžké s nimi domluvit termín návštěvy nebo např. trvalo dlouho, než dodali svoji fotografii (neustále udávali, že nemají čas). Manželé C. byli do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči zařazeni v roce 2003. Paní C. má středoškolské vzdělání, v době zařazení do evidence byla nezaměstnaná, pan C. má vysokoškolské vzdělání a pracuje jako správce počítačové sítě. Oba manželé prožívali zklamání z neúspěšných pokusů o otěhotnění. Toto těžké období společně překonali. V této souvislosti oceňuje paní C. manželovu trpělivost a laskavost, vždy cítila jeho podporu. Výchovné zkušenosti manželů C. jsou minimální. Představovali by si dítě zdravé, intelektově v normě, bez rizikových prvků v anamnéze a s příznivou vývojovou prognózou. Manželé K. byli osloveni jako první a vyjádřili souhlas se seznámením se s holčičkou J. Při první návštěvě jim byla nejprve na krajském úřadě a posléze i v dětském centru nabídnuta možnost dojíždění do dětského centra za účelem nácviku péče o J. Obě nabídky žadatelé odmítli s odůvodněním, že jsou z daleka a tudíž

35

nemohou do centra dojíždět. Když byla přinesena J., paní K. vyřizovala pracovní hovor, který neukončila ani na výzvu, ale teprve až po delší době. Během rozhovoru paní K. uvedla, že se nechce úplně vzdát svých zaměstnání. Po odjezdu z DC bylo konzultováno svěření nezletilé J. do péče žadatelů K. Všichni jednající se shodli, že by to nebylo v zájmu dítěte. Ještě téhož dne bylo žadatelům oznámeno toto rozhodnutí. Manželé sdělili, že v tomto případě požádají o vyřazení z evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči, následně podali stížnost na jednání ředitelky dětského centra během jejich návštěvy. V průběhu šetření stížnosti bylo možné vycítit celkem malou ochotu manželů přizpůsobit se navrhovaným podmínkám, zejména pak úpravě pracovních podmínek jednoho z nich. Nakonec bylo manželům nabídnuto nové posouzení žadatelů na MPSV a přehodnocení požadavků na dítě (např. zvýšení věkové hranice) anebo podání písemné žádosti o vyřazení z evidence žadatelů o NRP. Ještě týž den bylo žadatelům C. oznámeno, že byli vybráni jako vhodní osvojitelé. Jelikož z jejich strany nebylo námitek a nebyly shledány žádné jiné překážky byla jim J. svěřena do předadopční péče. Toto rozhodnutí nabylo právní moci o týden později. Manželům K. bylo z MPSV sděleno, aby se dostavili k opětovnému vyšetření. K. telefonicky sdělili, že žádají o vyřazení z evidence. V době mé praxe na KÚ ovšem toto rozhodnutí stále nebylo písemně potvrzeno.

5.2 Převzetí dítěte Nové vztahy, jenž vznikají mezi osvojeným dítětem a náhradními rodiči, jsou závažnou životní změnou. Zákon proto stanovuje tříměsíční lhůtu, tzv. předadopční péči, sloužící k adaptaci osvojence a osvojitelů. Teprve poté může soud vydat rozhodnutí o osvojení. (Bubleová a kol., 2007) Další podmínkou pro vznik nezrušitelného osvojení je věk dítěte – dle zákona o sociálně právní ochraně dětí lze nezrušitelně osvojit pouze dítě starší jednoho roku. (zk. Č. 359/1999 Sb.) Během předadopční péče kontroluje orgán sociálně právní ochrany dětí, zda adaptační proces probíhá tak, jak má a následně podává zprávu příslušnému soudu, který o osvojení rozhoduje. (Bubleová a kol., 2007)

36

6 Období po adopci 6.1 Vznik nových vztahů Vytvoření vazby je podstatným klíčem každého vztahu. Včasnost navázání vztahů je pro dítě velmi důležitá, a to jak pro rozvoj jistoty a pocitu bezpečí, tak pro rozvoj sociálního cítění, intelektu a nalezení vlastní identity. (Schoolerová, 2002) Mechanismus vytváření vazeb je samozřejmě do jisté míry odlišný u novorozenců a u dětí starších. Schoolerová (2002) se domnívá, že u menších dětí, zejména novorozenců, je rozhodující životní potřeba dítěte. Dítě vyjádří nějakou potřebu, kupříkladu pláčem, a rodiče zareagují. Pokud fyzické a emocionální potřeby dítěte neustále naplňuje tentýž pečovatel, dítě si postupně zvyká na to, že právě této osobě může důvěřovat a že je v bezpečí. Podle Brodzinského (1992) se proces utváření vztahů mezi rodiči a dítětem osvojeným v novorozeneckém věku příliš neliší od vytváření vazeb v biologické rodině. Rozdíly se objevují až poté, co dítě dosáhne šesti měsíců. (in Schoolerová, 2002) U dětí starších je, dle Schoolerové (2002), při navazování vztahů hlavním problémem zpřetrhání předchozích pout, jež jim způsobuje bolest.

6.2 Možné problémy Nová rodina, která vznikla adopcí, čelí zvýšené pozornosti okolí. Ať už je na ni pohlíženo s uznáním, se zvědavostí, nebo skrz prsty, společně s ostatními specifickými problémy, které s sebou přináší příchod osvojeného dítěte, je tato rodina pod velkým tlakem. V této době hraje důležitou roli podpora ze strany širší rodiny. (Bubleová a kol., 2007)

6.2.1 Problémy spojené s obtížným vytváření vazeb Některé, zejména starší děti, si mohou do nové rodiny přinést i dosavadní negativní zkušenosti, v jejichž důsledku ztratili důvěru vůči lidem a vztahům ve svém okolí. Tato nedůvěra se podle Schoolerové (2002) může posléze promítat do negativních projevů chování. Některé z nich nyní popíši: 37

Projevy uzavřenosti a odmítání: V důsledku předchozích odmítnutí se dítě v obavě před další bolestí ze zklamání raději brání hlubšímu vztahu k potenciálně významných lidí jeho světa. U některých dětí je uzavřenost projevem potlačovaného hněvu. (Schoolerová, 2002) Pláč: Někteří kojenci jsou v důsledku toho, že již v raném věku zažili odloučení, nejistotu a trauma, plačtiví. Jiní zase svou úzkost vyjadřují tak, že nepláčí vůbec. (Archerová, 2001) Poruchy spánku: Potíže s usínáním mohou pramenit jednak z potíží s regulováním tělesného rytmu, aktivace či míry stresu a jednak může být na vině snaha být stále ve střehu v očekávání, že budou opuštěni, zraněni nebo že jim bude ublíženo. (Archerová, 2001) Hromadění nebo hltání jídla: Tyto projevy nemusí nutně znamenat, že byli děti v dosavadním životě ochuzované o jídlo. Spíše se jedná o podvědomý reflex, který je způsoben pocitem vnitřní prázdnoty. (Schoolerová, 2002) Agresivní chování: Agrese vůči lidem z blízkého okolí či vůči sobě samému může být nástrojem, jak vyjádřit potlačované pocity. V jiných případech slouží k udržení si odstupu od jiných lidí. (Schoolerová, 2002) Lhaní a krádeže: Lhaní se sebeobranný prostředek a způsob, jak se vyhnout trestu a zahanbení. Děti, kterým bylo mnoho slíbeno a málo dáno, ztrácí pojem pravdy a osobního vlastnictví. Lhaní může být jakousi záměnou přání ohledně toho, jaký by život měl být a toho, jaký skutečně je. (Schoolerová, 2002) Nedostatečný kontakt očima: Oční kontakt, jako projev blízkosti, mohou děti úmyslně odmítat, protože si nejsou jisté reakcí druhé strany. (Schoolerová, 2002) Přehnaná touha po náklonnosti: Dítě, které neumí vytvářet vazby má silnou touhu vyhledávat a usilovat o náklonnost dokonce i cizích lidí. (Schoolerová, 2002) Regrese: Návrat na nižší vývojovou úroveň může být následkem prožívání strachu či napětí. Někdy tento návrat pomůže zaplnit pomyslné mezery v dosavadním životě dítěte. (Archerová, 2001)

6.2.2 Problémy se vztahy v rodině Archerová (2001) zmiňuje, že v některých případech dává dítě paradoxně najevo úzkost vůči rodiči, nebo pečující osobě, která je pro něj primárním objektem. Celá

38

situace se pak jeví tak, jako by byl jeho vztah k mateřské osobě celý prostoupen úzkostí, zatímco ve vztahu k druhému rodiči je vše v pořádku. Takto se může v rodině stupňovat napětí – ať už mezi dítětem a „méně oblíbeným“ rodičem, ale zrovna tak i mezi oběma partnery. Pokud do rodiny přichází více dětí najednou, popřípadě je osvojeno dítě rodinou, ve které již dítě je, nebývá neobvyklým jevem žárlivost. Je přirozené, že nově příchozí člen rodiny vzbudí žárlivost v dětech, které již v rodině jsou (nezáleží na tom, zda jsou rovněž osvojené, nebo biologicky vlastní). Žárlivost propuká ale i u dětí, které do rodiny přicházejí. Děti, které v minulosti zažily odloučení, ztrátu, zanedbávání, nebo zneužívání se velmi často neumí dělit. A to jak o rodiče, tak i osobní prostor. (Archerová, 2001)

6.2.3 Sdělení pravdy o adopci Matějček (2002) se přiklání ke sdělení pravdy. Argumentuje riziky, které s sebou přináší nečekané, mnohdy necitlivé, vyzrazení faktu adopce. Zároveň podotýká, že v některých zemích (kupříkladu ve Francii) se náhradní rodiče před soudem zavazují k tomu, že osvojené dítě seznámí s pravým stavem věcí. Před lety proběhla v časopise Vlasta anketa jejímiž respondenty byli adoptivní rodiče a dospělí lidé, kteří byli jako děti osvojeni. Součástí této ankety byla, mimo jiné, i otázka, zda dítěti říci, či neříci pravdu o adopci. O něco více než 50% respondentů z řad osvojitelů bylo kategoricky proti sdělování pravdy s odůvodněním, že by se v opačném případě „všechno mohlo zkazit“. Oproti tomu naprostá většina osvojených odpověděla: rozhodně říci. (Matějček, 2002) Proč ale mají osvojitelé tendence adopci tajit? Matějček (2002) se domnívá, že důvodem je snaha stát se rodiči po psychické stránce, následkem čehož osvojitelé podléhají pokušení zatajit pravdu před dítětem, okolím, ale i sami před sebou. Podle Kirka (neuvedeno) někteří náhradní rodiče reagují na své postavení adoptivních rodičů, jež vidí jako znevýhodněné, tak, že se adopci snaží zbavit špatného jména prostřednictvím napodobování neadoptivních rodin (in Schoolerová, 2002). Někteří se na vše spojené s adopcí snaží zapomenout a stejně tak to vyžadují i po dítěti. Tento přístup je účinný ovšem pouze dočasně a naplňuje pouze potřeby náhradních rodičů. Ve vztahu k dítěti znamená tento přístup potlačení rozvoje

39

vstřícného a důvěryhodného rodinného ovzduší. (in Schoolerová, 2002) Bechyňová a Konvičková (2007, s. 21) zdůrazňují, že „každé dítě má právo znát své rodiče, svůj původ, každému lidskému jedinci musí být dána možnost porozumět vlastním kořenům a včlenit se do generační posloupnosti své rodiny.“ Další skupina náhradních rodičů se snaží fakt adopce utajit, ať už před dítětem samým, tak i před okolím. Marhounová a Stýblová (1992, s. 50) uvádí příklad z praxe:

Pětatřicetiletá porodní asistentka pražského předměstí přestala už doufat, že může porodit dítě. Po celou tu dobu, kdy se se svou sterilitou smířila, čekala na těhotnou ženu, přichystanou přikývnout na možnost adopce. Čekala dlouho, ale dočkala se. Osamělou rodičku nevalných etických zásad snadno přesvědčila. A od té doby očekávaly porod dvě. Přirozená matka s narůstajícím objemem zrajícího dětského tělíčka, budoucí adoptivní matka s větším objemem vycpávky pod šaty. První postupovala v těhotenství, druhá v přestírání. Dokonce se uprostřed noci nechala budoucí adoptivní matka manželem odvézt do porodnice a po té pro uši sousedů pobývala v pokoji pro šesti nedělky (zatímco ve skutečnosti odjela na venkov). Teprve potom se s miminkem v náručí a kyticí květin o svého bydliště slavnostně vrátila. Poté dokonce uvažovali s manželem o stěhování, neboť nevěřili lidem, ale, dle jejich slov by to kvůli prodeji domu a starým rodičům, kteří by se stěhovali neradi, bylo moc složité. Dítěti pravdu říci nechtějí, neboť by to „měli těžší“.

Bechyňová a Konvičková (2007) podotýkají, že stavět rodinné soužití na zatajování a strachu z prozrazení je velmi těžké a zároveň po celý život nemožné. Matějček (2002) toto tvrzení podtrhuje:

Jedna stará zkušenost říká, že když osvojitelé soudí, že o jejich tajemství vůbec nikdo neví, ví o něm nejméně dalších 20 lidí. A soudí-li, že o něm ví jen několik nejbližších a dokonale spolehlivých přátel, má o tom povědomost aspoň 100 dalších.

Nabízí se otázka, jak tedy dítěti pravdu nejvhodněji sdělit? Matějček (2002) se přiklání k neustálému neustálému vychovávání dítěte ve vědomí, že je osvojené. Pouhé jednorázové sdělení pravdy je podle něj nedostačující. Zároveň navrhuje, aby osvojitelé nečekali, až se samo dítě zeptá, nýbrž začít o adopci s dítětem hovořit sami. Vývojově vhodná doba pro tento okamžik nastává zhruba ve třech letech věku dítěte.

40

Bubleová a kolektiv (2007) doporučují sdělovat dítěti vždy stejné informace. Nejlépe formou jakéhosi příběhu, sdělení, které se, samozřejmě, zakládá na pravdě. S tímto příběhem by měly být seznámeny i osoby nejbližší adoptivní rodině, aby mohly v případě, že se dítě obrátí s dotazy o svém původu i na ně, odpovídat v souladu s osvojiteli. Sdělení by se nikdy nemělo měnit, pouze je možné, s ohledem na věk dítěte, přidávat další fakta.

41

II METODOLOGICKÁ ČÁST 7 Metodika 7.1 Cíl výzkumu Cílem výzkumné části této diplomové práce je zodpovězení hlavní výzkumné otázky „Jak se vyvíjí požadavky náhradních rodičů na vlastnosti osvojovaného dítěte v kontextu procesu osvojování?“ Symbolický cílem: Výzkumem chci poukázat na nemalou důležitost, jež má samotná představa dítěte v procesu osvojování. Tato představa, jež je i úzce spojena s motivací žadatelů by neměla být při výběru vhodných náhradních rodičů pro konkrétní dítě opomíjena. Aplikační cíl: Výsledky výzkumu mohou pomoci získat náhled na prožívání celého procesu osvojování žadateli a na vývoj jejich představ o adoptovaném dítěti.

7.2 Strategie výzkumu Před tím, než jsem zvolila výzkumnou strategii pro tuto diplomovou práci, jsem zjišťovala možnosti získat respondenty. Vzhledem ke svým možnostem jsem postupně navštívila dva krajské úřady (Krajský úřad Jihomoravského kraje a Krajský úřad kraje Vysočina) s dotazem, zda by mi mohli být nápomocni při zprostředkování kontaktu s rodinami, které si osvojili dítě. Bohužel jsem na obou úřadech dostala zamítavou odpověď a to z důvodu mlčenlivosti, jíž jsou pracovníci vázáni. Jelikož jsem tedy při vyhledávání možných respondentů byla odkázána na „vlastní zdroje“ a tudíž nebylo možné získat jich větší počet, rozhodla jsem se zvolit kvalitativní výzkumnou strategii. Disman (2007) definuje kvalitativní výzkum jako „nenumerické šetření a interpretaci sociální reality. Cílem tu je odkrýt význam podkládaný sdělovaným informacím.“ Podle Hendla (2005) někdy bývá chápán jako pouhý doplněk tradičních

42

kvantitativních výzkumných strategií, jindy jako jejich protipól. Creswell (1998)(in Hendl, 2005, s. 50) jej definuje takto:

Kvalitativní výzkum je proces hledání porozumění založený na různých metodologických tradicích zkoumání daného sociálního nebo lidského problému. Výzkumník vytváří komplexní, holistický obraz, analyzuje různé typy textů, informuje o názorech účastníků výzkumu a provádí zkoumání v přirozených podmínkách.

Hendl (2005) ve své publikaci věnované kvalitativnímu výzkumu výše uvedené definice rozvádí prostřednictvím základních charakteristik kvalitativního výzkumu podle Milese a Creswella (2003), Hubermana (1994) a Bogdana a Biklena (1992): → Základem kvalitativního výzkumu je delší a intenzivní kontakt se zkoumaným objektem či zkoumanou situací. Situace obvykle reflektují každodennost, tzn. normální, obvyklé situace, ve kterých se nachází jedinci, skupiny, společnosti nebo organizace. → Výzkumníkovým záměrem je získat integrovaný pohled na předmět výzkumu, na jeho kontextovou logiku a na explicitní a implicitní pravidla platící v dané oblasti. → Standardizované metody získávání dat jsou méně časté. Typy dat v tomto typu výzkumu zahrnují téměř vše, co nám může přiblížit všední život zkoumaných lidí (např. přepisy terénních poznámek a rozhovorů, deníky, audio- a videozáznamy, úřední dokumenty). → Výzkumník se snaží o izolování určitých dat, obvykle je však ponechávají co nejdéle v kontextu ostatních dat. → Hlavním úkolem je objasnit, jak určití lidé v určité situaci dochází k pochopení toho, co děje kolem nich, proč jednají určitým způsobem a jak organizují své každodenní jednání. → Obraz celé situace není výzkumníkovi dopředu znám, vytváří si jej až v průběhu výzkumu. Snahou je nevynechat při popisu nic, co by mohlo pomoci vyjasnit danou situaci. Získaná data se induktivně analyzují a interpretují. Výše řečené koresponduje s mým výzkumným záměrem, a to popsat proces adopce z pohledu budoucích náhradních rodičů tak, jak jej prožívají od prvních okamžiků rozhodnutí se k adopci po sžívání se s osvojeným dítětem.

43

7.2.1 Vymezení kvalitativní výzkumné strategie vůči výzkumné strategii kvantitativní V následujícím textu se pokusím čtenáři objasnit konkrétní důvody, které mě vedly k výběru kvalitativní výzkumné strategie a to za pomoci jejího vymezení vůči výzkumné strategii kvantitativní. Nejprve popíši rozdíly mezi oběma strategiemi a následně vymezím charakteristiky mého výzkumu. Metodologové Glaser a Strauss (1967), stejně jako mnoho dalších metodologů, zastávají názor, že kvalitativními a kvantitativními metodami či daty neexistuje základní konflikt. Výsledky získané oběma strategiemi se vzájemně doplňují. Zároveň se však domnívají, že v určitém smyslu jsou kvalitativní data důležitější při generování hypotéz. (in Hendl 2005) Oproti výzkumu kvantitativnímu, jehož cílem je testování hypotéz, je cílem kvalitativního výzkumu vytváření nových hypotéz, nového porozumění, vytváření teorie. Rozdíly v cílech kladou různé požadavky na optimalizaci redukce a transformace informací – viz následující tabulky. (Disman, 2007)

Tabulka 7.1 Redukce informace v kvantitativním a kvalitativním výzkumu Kvantitativní výzkum

Kvalitativní výzkum

Omezený rozsah informace o velice Mnoho informace o velmi malém počtu mnoha jedincích Silná

redukce

proměnných sledovaných

a

počtu silná vztahů

pozorovaných Silná redukce počtu sledovaných jedinců redukce

počtu

mezi

těmito

proměnnými Generalizace na populaci je většinou Generalizace na populaci je problematická snadná a validita této generalizace je a někdy i nemožná měřitelná Pramen: Disman, 2007, s. 286

44

Tabulka 7.2 Transformace informace v kvantitativním a kvalitativním výzkumu Kvantitativní výzkum

Kvalitativní výzkum

Vyžaduje velmi silnou standardizaci. Silná Standardizace v kvalitativním výzkumu je standardizace zajišťuje

slabá a proto má kvalitativní výzkum poměrně

vysokou reliabilitu

nízkou reliabilitu

Silná standardizace vede nutně k silné Slabá

standardizace

kvalitativního

redukci informace. Respondent, místo aby výzkumu, volná forma otázek a odpovědí plně popsal svoje mínění, je omezen na nevynucuje taková omezení, jaká existují volbu

jediné

kategorie

z nabídnutého v kvantitativním

výzkumu.

Potenciálně

velice malého souboru kategorií. To nutně proto může mít kvalitativní výzkum vede k poměrně vysokou validitu nízké validitě

Pramen: Disman, 2007, s. 287

Některé další rozdíly dle Brymana (1988) a Mohra (1982) popisuje Hendl (2005):

Tabulka 7.3 Rozdíly mezi kvalitativním a kvantitativním výzkumem

Úloha

Kvantitativní výzkum

Kvalitativní výzkum

přípravná

prostředek

ke

zkoumání

interpretací aktérů Vztah

výzkumníka odstup

těsný

výzkumníka vně situace

uvnitř situace

k subjektu Postoj k jednání Vztah teorie a výzkumu

potvrzení, falzifikace

teorie často vzniká

Výzkumná strategie

silně strukturovaná

slabě strukturovaná

Platnost výsledků

zobecnění

kontextuální porozumění

45

Data

tvrdá, spolehlivá

bohatá, hloubková

Zaměření

makro

mikro

Teoretické schéma

teorie variability

teorie procesu

Pramen: Bryman, Mohr in Hendl, 2005, s. 57

Nyní se dostávám k charakteristikám mého výzkumu. Jak již bylo řečeno výše, hlavním omezujícím faktorem byla v mém případě možnost získat pouze velmi malý počet respondentů. Zároveň kvůli citlivosti a jisté intimnosti okruhu zkoumaných jevů, byla dle mého názoru vhodnější volba těsnějšího vztahu k respondentům, proniknutí, byť jen nepatrné, do jejich prožívání, vnímání, reflektování a řešení situace, v níž se ocitli. Rovněž volba slabě strukturované výzkumné strategie skýtala větší možnosti přizpůsobovat průběh výzkumu konkrétním respondentům, čili možnost pružněji reagovat a případně upravovat scénář v závislosti na individuálních vlastnostech respondenta a jeho ochotě zodpovídat citlivé otázky. Jelikož se mi v odborné literatuře nepodařilo najít příliš mnoho autorů, kteří by se věnovali přímo motivaci a požadavkům budoucích náhradních rodičů, bylo nasnadě spíše rozšíření stávající teorie, nežli její potvrzení či falzifikování.

7.3 Techniky sběru dat Jelikož jsem zvolila kvalitatitivní výzkumnou strategii (viz předchozí kapitola), nabízely se následující techniky sběru dat, jež Hendl (2005) považuje v tomto typu výzkumu za nejběžnější: → dotazování → pozorování → analýza dokumentů Vzhledem k povaze mého výzkumu, jsem zvolila techniku dotazování, konkrétně polostandardizovaný rozhovor. Při rozhovoru jsou, dle Dismana (2007), informace získávány v přímé interakci s respondentem. Hendl (2005) zmiňuje existenci dvou krajních forem dotazování. První je standardizované dotazování, jehož podstatou jsou různé dotazníky s pevně danou strukturou otázek, nejčastěji uzavřených. Druhý protipól tvoří nestandardizované

46

dotazování, což je ve své podstatě volný rozhovor, jehož struktura není předem dána. Polostandardizovaný

rozhovor

je

pak

kombinací

standardizovaného

a nestandardizovaného rozhovoru. Jeho hlavními znaky jsou: definovaný účel, určitá osnova a velká pružnost procesu získávání informací. Seznam otázek, nebo témat k rozhovoru, tvoří tzv. návod, jenž zajišťuje, že se během rozhovoru skutečně dostane na všechna podstatná témata. Pořadí otázek i jejich formulace jsou zcela v kompetenci tazatele, který tak může i uplatnit své zkušenosti. Současně návod ulehčuje srovnání rozhovorů s několika tazateli. Návod k rozhovorům bude podrobněji popsán v kapitole 7.6 Operacionalizace.

7.4 Jednotka zkoumání a zjišťování Jednotkou zkoumání je subjekt nebo prvky, jejichž vlastnosti jsou ve výzkumu zjišťovány. V případě výzkumu v rámci této diplomové práce se tedy jedná o náhradní rodiče, respektive o osvojitele. Jednotkou zjišťování jsou subjekty, se kterými se bezprostředně setkáváme za účelem sběru informací, jsou jimi prvky, jimiž se sběr informací provádí. Jednotkou zjišťování jsou v tomto případě osvojitelé ve vybrané lokalitě, s nimiž byly vedeny rozhovory.

7.5 Výběr respondentů Respondenti pro výzkum byli zvoleni pomocí účelového výběru, jenž je dle Dismana (2007, s. 112) „založen na úsudku výzkumníka o tom, co by mělo být pozorováno a o tom, co je možné pozorovat“. V případě tohoto výzkumu jsem postupovala následujícím způsobem. Jelikož se mi nepodařilo získat kontakty na náhradní rodiny prostřednictvím krajského úřadu, rozhodla jsem se najít tyto rodiny prostřednictví mého okolí. Takto jsem zjistila, že se v mém okolí nachází pět adoptivních rodin. Při následném kontaktování všech těchto rodin jsem zjistila, že jedna z rodin je rodinou pěstounskou. Další z rodin odmítla poskytnout rozhovor z důvodu dlouhodobé nemoci manželky. Zbývající tři adoptivní rodiny vyjádřily ochotu poskytnout mi rozhovor.

47

7.6 Operacionalizace V následující tabulce vyvodím z textu teoretické části dílčí výzkumné otázky a z nich následně otázky pro rozhovor.

48

Tabulka 7.1 Operacionalizace dílčích výzkumných otázek Témata

DVO

Indikátory

Usilovali žadatelé o biologicky - snahy o početí vlastní dítě?

Rodičovství

žadatelé

ve

snaze

o - početí

biologicky vlastní dítě úspěšní?

prožívali

neúspěch

Jak jste řešili neúspěšné pokusy o otěhotnění?

- potraty - porod

Jak

Pokoušeli jste se o vlastní dítě?

- léčba - alternativní metody léčby

Byli

Otázky

při - zklamání

Jak

jste

se

s neúspěchem

vyrovnávali?

pokusech o početí biologicky - rozepře vlastního dítěte?

- zlost - upnutí na jiné řešení

Co bylo motivací k adopci?

- touha naplnit rodičovskou roli

Co

předcházelo

Vašemu

- touha pomoci opuštěnému rozhodnutí k adopci? dítěti Náhradní rodičovství

Jaké představy měli žadatelé o - vše půjde snadno adopci?

Jak jste si na samém počátku

- není těžké získat dítě dle svých představovali adopční proces? představ Jaké dítě jste si na samém počátku představovali?

49

Přehodnotili nějak žadatelé své - rozčarování ze složitosti při Lišily se Vaše původní představy nazírání na adopci?

zařazování do evidence

o

adopci

v porovnání

se

- změna žádosti z pěstounské získanými informacemi během

Podání žádosti o náhradní

péče na adopci a naopak

rodinnou péči

podání žádosti a přípravy?

- přeformulování požadavků na vlastnosti dítěte

Považují žadatelé absolvovanou - pochybnosti o kvalitě přípravy

Přinesla

přípravu za přínosnou?

nového?

získání nových poznatků

Přehodnotili nějak žadatelé své - změna žádosti z pěstounské Změnili nazírání na adopci?

péče na adopci a naopak

Vám příprava

jste

po

něco

absolvování

přípravy něco ve své žádosti?

- přeformulování požadavků na vlastnosti dítěte

Příprava žadatelů Využívají

žadatelé

možnosti - jsou členy nějakého sdružení

dalšího kontaktu s odborníky?

Jste i nyní v kontaktu s nějakými

- stýkají se s jinými žadateli

odborníky na náhradní rodinnou

- adopci považují

péči? Jste

v kontaktu

s jinými

náhradními rodiči? Prožívání doby čekání na adopci Připadala doba čekání žadatelům -

přemítání

50

nad

správností Co jste prožívali během čekání

úměrně dlouhá?

počínání

během

a na adopci?

přípravy

Jak

vyšetření -

zvažování/pokus

jste vyplnili

tuto

dobu

o čekání?

zprostředkování adopce jinde než přes OSPOD

Připravovali

se

žadatelé

příchod dítěte?

Charakteristika žadatelů

na - vyhledávání nových informací - kontakt s jinými žadateli

V kolika letech žadatelé o - věk žadatelů

Kdy jste požádali o adopci?

adopci požádali?

Kolik Vám bylo v té době let?

Jaké měli požadavky na dítě - představy o dítěti

Jaké dítě jste si před podáním

v době podávání žádosti?

-

žádosti představovali?

Jak dlouho čekali na adopci?

- doba mezi skončením přípravy Kdy Vám bylo poprvé sděleno, a

vybráním

žadatelů

jako že jste byli vybráni jako vhodní

vhodných náhradních rodičů

Nabídnutí dítěte

osvojitelé?

Odmítli někdy žadatelé nabízené -

Co se odehrálo, když Vám bylo

dítě?

nabídnuto osvojení konkrétního

Splňovalo

nabízené

představy žadatelů?

dítě - váhání - odkládání seznámení s dítětem

dítěte? Jak jste reagovali po seznámení se s dokumentací dítěte?

51

Slevili

žadatelé

ze

svých - obavy, že druhá šance nepřijde

požadavků a z jakého důvodu?

- nechtěli už déle čekat

Jak proběhlo první seznámení s dítětem?

- během čekání přehodnotili Co bylo rozhodující pro Váš souhlas s osvojením nabídnutého

požadavky Považují

žadatelé

prvotní - odmítnutí dítěte po prvním dítěte?

informace o dítěti za dostatečné? kontaktu - nespokojenost/spokojenost s informacemi Potřebovali žadatelé více času Seznamování s dítětem

váhání

nad

souhlasem Jak

probíhalo

seznamování

k tomu, aby si k dítěti vytvořili s převzetím do předadopční péče s dítětem? pozitivní vztah?

- přehodnocování požadavků

Co

jste

prožívali

při

seznamování s dítětem? Vyskytli se během adaptace - přijetí dítěte rodinou

Jak vypadalo období poté, co jste

dítěte v rodině nějaké problémy? - přijetí dítěte okolím

si přivezli dítě domů?

- problémové chování dítěte -

Adaptace

Byl proces adaptace úspěšný?

zaskočení

Jak

vypadá

Vaše

soužití

nečekanými s dítětem nyní?

reakcemi dítěte

Měli jste někdy v souvislosti

- bezradnost při řešení problémů

s osvojením

- žadatelé si již neuvědomují problémy? fakt, že je dítě adoptované

52

dítěte

nějaké

- dítě se přizpůsobilo pravidlům a režimu nové rodiny - kontra zatajování adopce před dítětem nebo okolím Tají náhradní rodiče adopci?

Postoj náhradních rodičů k adopci

- odstěhování

Chystáte se/sdělili jste dítěti

- smyšlený příběh

pravdu o tom, že je adoptované?

- předstírání těhotenství

Jakým

- obavy z vyzrazení

chcete/jste sdělili?

Vysvětlili náhradní rodiče dítěti, - sdělili čistou pravdu že je adoptované?

- vymysleli upravený příběh

53

způsobem

mu

to

7.6.1 Otázky pro rozhovor Identifikace respondentů: 1) Kdy jste požádali o adopci? 2) Kolik Vám bylo v té době let?

Otázky týkající se adopčního procesu:

Rodičovství a náhradní rodičovství 1) Co předcházelo Vašemu rozhodnutí k adopci? 2) Pokoušeli jste se o vlastní dítě? 3) Jak jste řešili neúspěšné pokusy o otěhotnění? 4) Jak jste se s neúspěchem vyrovnávali?

Představy před podáním žádosti o zařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči 5) Jak jste si na samém počátku představovali adopční proces? 6) Jaké dítě jste si na samém počátku představovali?

Podání žádosti o zařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči a příprava žadatelů o náhradní rodinnou péči 7) Lišily se Vaše původní představy o adopci v porovnání se získanými informacemi během podání žádosti a přípravy? 8) Přinesla Vám příprava něco nového? 9) Změnili jste po absolvování přípravy něco ve své žádosti?

Prožívání doby čekání na adopci 10) Co jste prožívali během čekání na adopci? 11) Jak jste vyplnili dobu čekání?

Nabídnutí konkrétního dítěte a seznámení s ním 12) Kdy Vám bylo poprvé sděleno, že jste byli vybráni jako vhodní osvojitelé?

54

13) Co se odehrálo, když Vám bylo nabídnuto osvojení konkrétního dítěte? 14) Jak jste reagovali po seznámení se s dokumentací dítěte? 15) Jak proběhlo první seznámení s dítětem? 16) Jak probíhalo další seznamování s dítětem? 17) Co jste prožívali při seznamování s dítětem? 18) Co bylo rozhodující pro Váš souhlas s osvojením nabídnutého dítěte?

Adaptace a postoj náhradních rodičů k adopci 19) Jak vypadalo období poté, co jste si přivezli dítě domů? 20) Měli jste někdy v souvislosti s osvojením dítěte nějaké problémy? 21) Jak vypadá Vaše soužití s dítětem nyní? 22) Jste i nyní v kontaktu s nějakými odborníky na náhradní rodinnou péči? 23) Jste v kontaktu s jinými náhradními rodiči? 24) Chystáte se sdělit (sdělili jste) dítěti pravdu o tom, že je adoptované? 25) Jakým způsobem mu to chcete (jste mu to) sdělili?

7.7 Organizace výzkumu Výzkum byl uskutečněn v prosinci 2008 mezi vybranými osvojitelskými rodinami z regionu obce 3. typu v kraji Vysočina. Počet obyvatel, kteří mají na území této obce trvalé bydliště, byl k 1. lednu 2008 51256. (http://www.mvcr.cz) Vzhledem k velmi nízkému počtu respondentů ( tři osvojitelské rodiny) nelze výsledky výzkumu považovat za statisticky reprezentativní a tudíž ani za zobecnitelný obraz zkoumaného problému. Všem osobám, se kterými jsem vedla rozhovor, byla zaručena anonymita. V textu proto nefigurují jejich jména, ani jiná data, podle kterých by mohly být osoby identifikovány. Jeden z respondentů byl reprezentován, v případě dvou respondentů vypovídal pouze jeden z náhradních rodičů jako zástupce páru. Pro zachování anonymity jsou proto všichni bez rozdílu označováni v jednotném čísle, tedy jako „respondent“. Pro odlišení jednotlivých respondentů jsem zvolila velká písmena latinské abecedy (A, B, C).

55

Rozhovory, které se odehrávaly v prostředí, jež si respondenti sami zvolili, byly zaznamenávány na diktafon a poté přepsány do písemné podoby. Při přepisu rozhovoru byly vynechány výpovědi, jež byly svým obsahem pro výzkum nepodstatné. Délka všech rozhovorů se pohybovala zhruba kolem 1 hodiny.

56

III ANALYTICKÁ ČÁST V následující části diplomové práce se budu věnovat datům získaným kvalitativním výzkumem, v mém případě polořízenými rozhovory s osvojiteli. Na základě těchto dat formuluji průběžně dílčí výzkumné závěry. Samotný text je rozčleněn do 7 podkapitol nazvaných podle okruhů dílčích výzkumných otázek: → Identifikace respondentů → Rodičovství a náhradní rodičovství → Představy před podáním žádosti o zařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči → Podání žádosti o zařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči a příprava žadatelů o náhradní rodinnou péči → Prožívání doby čekání na adopci → Nabídnutí konkrétního dítěte a seznámení s ním → Adaptace a postoj náhradních rodičů k adopci

8 Vyhodnocení výsledků 8.1 Identifikace respondentů Respondenti, kteří se účastnili tohoto výzkumu, zažádali o adopci v rozmezí let 1987 – 2002, konkrétně respondent A v roce 1987, respondent B v roce 2002. Respondent C žádal o adopci dvakrát: poprvé v roce 1988, podruhé v roce 1997. Věk respondenta A v době, kdy zažádal o zařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinou péči, byl u manželky 27 let, u manžela 34 let. Věk respondenta B byl u manželky 27 let, u manžela 32 let. Respondent C uvádí u obou manželů věk přes 30 let.

Dílčí závěr: Jak je z výpovědí respondentů patrno, jejich první kontakt se systémem náhradní rodinné péče respondentů koresponduje s poznatkem Novotné

57

a Průšové (2004), které udávají, že tento kontakt se uskutečňuje mezi 33. až 35. rokem věku. Mírná odchylka od těchto čísel může být, dle mého názoru, způsobena malým počtem respondentů.

8.2 Rodičovství a náhradní rodičovství Všichni respondenti uvádí, že hlavním důvodem k jejich rozhodnutí požádat o osvojení dítěte, byl neúspěch při snažení o biologicky vlastního potomka a touha vychovávat dítě. U respondenta C toto tvrzení platí v případě první žádosti o osvojení, ve druhém případě jako motivaci k podání další žádosti uvádí, že toužili po velké rodině. V případě respondenta A se jednalo o komplikace na straně obou partnerů, které byly v tehdejší době neřešitelné (podle slov respondenta by v dnešní době neznamenaly tak velký problém a za určitých podmínek by mohli vlastní dítě počít). Oba partneři podstoupili téměř 10 let léčení, tzn. 2 operace neprůchodnosti vaječníků a vitamínová léčba malé plodnosti spermií. Paní rovněž podle rad odborníků i okolí užívala bylinky a cvičila podle metody Mojžíšové3. U respondenta B znemožnilo početí biologicky vlastního dítěte kožní onemocnění manželky, respektive nutnost užívat léky, které zapřičiňují vážné poškození plodu. Otěhotnění je tedy možné pouze po dvou letech vysazení léků, dále se lék nesmí užívat po celou dobu těhotenství a kojení. Po tříměsíčním vysazení léků se však zdravotní stav paní natolik zhoršil, že musela léky začít znovu užívat. U respondenta C nebyly zjištěny příčiny problémů s početím. Po neúspěšné dlouhodobější léčbě se respondent C rozhodl podat žádost o náhradní rodinnou péči. Tuto žádost respondent později zrušil, neboť manželka otěhotněla. Motivací ke druhé žádosti byla, jak již bylo řečeno výše, touha po větší rodině. Na otázku, jak se vyrovnávali s neúspěchem počít vlastní dítě, odpovídali všichni respondenti téměř shodně. Ve výpovědích se často opakovaly formulace jako: bolest, smutek, zklamání, „Proč zrovna já?“, ztráta smyslu života. Respondent B uvedl:

3

Metoda vyvinutá Ludmilou Mojžíšovou, která využívá cvičení a mobilizaci s jejíž pomocí se

daří odstraňovat některé druhy ženské i mužské sterility. (http://www.cvicime.cz/cviceni-praha2005/cviky/mojzisova/index.html)

58

Tak určitě z toho byl člověk hodně smutný, bolelo to, jakoby něco velkého a důležitého ztratil, jakoby ztratil smysl života. Ale stáli jsme při sobě, byli jsme si navzájem velkou oporou. Chtělo to čas, aby se s tím člověk vyrovnal. Až později ( za 2 roky ) jsme zažádali o adopci.

Dílčí závěr: Podle Hartlova (2000) dělení motivace na vnitřní a vnější, lze na základě zjištěných skutečností konstatovat, že v případě všech zvolených respondentů se jednalo zejména o vnější motivaci k adopci. Motivace vnější je u žadatelů nejčastěji zastoupena v podobě absence biologického dítěte a to kvůli neplodnosti, či smrti vlastního dítěte. (in Juráková, 2002) Respondenti rovněž uváděli, že jim život bez dítěte připadal neúplný, prázdný. Tento jev popisuje například Matějček (1999). Podle něj jsou děti obohacením života a od rodičů nejen přijímají, ale rovněž jim i mnoho dávají. Toto tvrzení dokazují i výpovědi respondentů o jejich současném soužití s osvojeným dítětem (viz podkapitola 15.7). U každého z respondentů předcházely rozhodnutí k adopci jiné důvody, společné všem jsou však pokusy o vyřešení problému. U respondenta A se jednalo o (ve své době) neléčitelnou neplodnost obou partnerů (neprůchodnost vaječníků způsobená opakovanými záněty, obrácená děloha, snížená plodnost spermií), u respondenta B o nemoc partnerky, která si vyžaduje trvalou léčbu léky, jenž mají za následek poškození plodu. U respondenta nebyla příčina potíží s otěhotněním nikdy blíže určena. Nicméně první žádost o adopci respondent C zrušil, jelikož se mu narodilo dítě vlastní. U druhé žádosti byla hlavní motivací touha po velké rodině. Odpovědi respondentů na otázku, jak se vyrovnávali s neúspěšnými pokusy o biologicky vlastní dítě v podstatě kopírují fáze krize, které definovala Verena Kastová (2000): Fáze popření, do níž by bylo možno zařadit výroky respondentů jako např.: „Proč zrovna já?“, potažmo i pokusy o alternativní léčbu, když selhala léčba medicínská. Ve fázi propukání chaotických emocí pociťovali respondenti bolest, smutek, zklamání či ztrátu smyslu života, ale i lítost či závist při narození dítěte někomu z okolí. Ve fázi hledání, nalézání a odpoutávaní, následně i ve fázi nového vztahu k sobě a ke světu, nalezli dotázaní nový cíl, tedy adopci. Později, při čekání na nabídnutí osvojení konkrétního dítěte, nalezl například respondent A útěchu v práci a stavbě domu, respondent B ve vzájemné opoře.

59

8.3 Představy před podáním žádosti o zařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči Odpovědi na otázky, které se týkaly představ, které respondenti měli o průběhu adopčního procesu před podáním žádosti o náhradní rodinnou péči, se v jednotlivých případech lišily. Respondent A uvedl, že kromě článku z časopisu a kusých informací od známých, neměl o průběhu adopce téměř žádné informace: „Věděli jsme jen, kam máme jít, že budeme dělat nějaký psychologický testy [...] Taky nám řekli, ať se připravíme na to, že se budou ptát, jestli nemáme příbuzný na západě.“ Podobně respondent C zmiňuje: „Co nás bude čekat jsme zhruba věděli [...] Když jsme žádali podruhý, tak už jsme věděli jistě, do čeho jdeme.“ V případě respondenta B byla prvotní informovanost o průběhu adopčního procesu ovlivněna vzděláním manželky „ve škole sociálního směru, kde se o adopčním procesu i o adopci učila, takže představu měla“. Hodně informací čerpal respondent B i z „odborných knih od profesora Matějčka“. Společným jmenovatelem odpovědí na otázku, jak si respondenti na samém počátku představovali dítě, které by měli v budoucnu osvojit byla odpověď: co nejmenší. Respondent A, dle vlastního vyjádření, neměl žádnou konkrétní představu: „Jenom jsme chtěli, aby to bylo zdravý a hlavně co nejmenší [...] a taky jsme nechtěli romský dítě.“ Respondent B uvedl, že „neměl příliš velký požadavky. Manžel chtěl spíše chlapce a manželka spíše děvčátko.“ Nepožadovali zdravé dítě, smyslová nebo srdeční vada by jim nevadila. Nechtěli by ale osvojit dítě s těžkým tělesným, či mentálním postižením. „Věděli jsme ale, že v kojeneckým věku se to samozřejmě nemusí hned rozpoznat.“. Rovněž neměli odvahu osvojit dítě jiného etnika, neboť „mají jinou mentalitu a možná jsme se báli i problémů s rasismem.“ Respondent C při první žádosti představoval „spíše miminko, ale netrvali jsme na tom, aby to bylo dítě malinký. Jsme oba z medicínskýho prostředí a víme, že na malinkém dítěti nepoznáte, jak se bude vyvíjet. [...] chtěli jsme zdravý dítě, bez nějakých handicapů a jinýho etnika.“ K představám před podáním druhé žádosti

60

respondent C dodává: „Podruhé už jsme nechtěli miminko, chtěli jsme dítě větší. [...] zhruba do těch 7 let [...]“ Zároveň respondent preferoval osvojení dvou dětí.

Dílčí závěr: Dotázání v rámci tohoto výzkumu spadají podle statistiky zveřejněné Novotnou a Průšovou (2004) pod 92% žadatelů, kteří preferují osvojení dítěte ve stáří 0 – 3 roky. Respondent C tvoří v případě druhé žádosti výjimku. Všichni respondenti se rovněž řadí mezi většinu žadatelů, která požaduje osvojení zdravého dítěte stejného etnika. Podle Matějčka (1999) mnozí lidé, kteří zvažují adopci, o ní mají zkreslené představy, příliš si ji idealizují. Toto tvrzení nelze z výpovědí respondentů ani potvrdit, ani vyvrátit. Respondent A měl sice před podáním žádosti o náhradní rodinnou péči neúplné informace, ostatní respondenti ale byli dle jejich vyjádření, informováni dostatečně a v průběhu odborného posouzení nebo přípravy nebyli ničím zaskočeni.

8.4 Podání žádosti o zařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči a příprava žadatelů o náhradní rodinnou péči Respondent B uvedl na otázku, zda se jeho původní představy o adopci lišily v porovnání s informacemi získanými během přípravy žadatelů o náhradní rodinnou péči, že vzhledem k tomu, že ještě před přípravou získal dostatek informací, věděl, co ho čeká a byl tedy připraven. Oproti tomu připouští, že mu příprava připadala složitá, dlouhá a až příliš zabíhající do nitra člověka a do jeho soukromí. „Když nějaký pár se rozhodne mít miminko, taky se nezjišťují veškerý informace, kritéria [...]“ Na druhou stranu vyjadřuje pochopení: „[...] chtějí pro miminko jen vhodný rodiče. Hodný a spolehlivý [...] A když někdo po miminku opravdu touží, tak mu nějaký testy a příprava nevadí [...]“ Za přínosné části přípravy respondent B považuje přednášku pediatra zaměřenou na péči o dítě a víkendový pobyt s psycholožkou, kde měl možnost seznámit se s jinými páry a „po různých testech a cvičeních poznat o trochu víc i sám sebe“. Situace respondenta A je vzhledem k době, ve které o zařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči žádal, poněkud odlišná. Přípravu žadatelů 61

neabsolvoval, nicméně uvádí, že byl zaskočen spoustou dotazníků a povahou některých dotazů (například zda mají příbuzné na západě, posudky z místa bydliště a z pracoviště). Bližší informace týkající se specifik osvojení dítěte se respondent A dozvěděl teprve od psycholožky v kojeneckém ústavu v rámci prvního seznámení se s dítětem, část informací získal od kamarádky, jež byla zdravotní sestrou. Po cca třech letech od podání žádosti byl respondent A pozván k psychologickému vyšetření. Výpověď respondenta C se do jisté míry shoduje s výpovědí respondenta A. Oba respondenti neabsolvovali přípravu, která v době, kdy podávali žádost o zařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči, nebyla povinná. Jak ale sám dodává: „Chyběl nám porada s někým, kdo něco takovýho prožil.“ Dnešní povinné přípravy považuje za velmi užitečné, jak ale dodává: „Jde o to, aby ta příprava něco přinesla, aby si jen neodškrtli, že to člověk absolvoval...“ Respondent C, stejně jako respondent A, nehodnotí kladně množství a povahu dotazů, které musel zodpovědět: „Prolustrujou vás skrz na skrz, včetně otázek o pohlavním životě, včetně zbytečných a potupných věcí... Něco je potřeba, ale [...]některý věci skutečně ne...“ Po absolvování přípravy (v případě respondentů A a C po odborném posouzení) se žádný z respondentů nerozhodl změnit svou žádost o náhradní rodinnou péči. Respondent B pouze uvádí, že na základě nově získaných informací měl obavy z možné drogové nebo alkoholové závislosti biologické matky potenciálně osvojeného dítěte, ke změně žádosti se však nerozhodl.

Dílčí závěr: Původní představy žadatelů o adopčním procesu se v porovnání s informacemi získanými během přípravy / odborného posouzení žadatelů o náhradní rodinnou péči nijak radikálně nelišily. Respondent B uvedl, že se cítil být připravený a informovaný, neboť si prostudoval odbornou literaturu a zároveň měla manželka informace ze školy sociálního směru, kterou absolvovala. Respondent A měl jako jediný před podáním žádosti pouze kusé informace z článku v časopise a od známých. Jelikož v době, kdy žádal o náhradní rodinnou péči, bylo zapotřebí k zařazení do evidence žadatelů pouze vyplnit dané dotazníky, doložit zdravotní stav a podrobit se psychologickému vyšetření, konkrétnější informace týkající se specifik náhradní rodinné péče obdržel teprve od psycholožky v kojeneckém ústavu v rámci prvního seznámení se s dítětem. Respondent C měl před podáním žádost dle svých slov

62

dostačující informace o průběhu adopčního procesu, v jeho průběhu však postrádal jakékoli bližší informace o problematice osvojení. Tak, jak uvádí Juráková (2002), splnila v případě respondenta B příprava svůj cíl. Tedy cíl. Tedy cíl poskytnout budoucím osvojitelům potřebné informace o specifických otázkách náhradní rodinné péče a informace o situaci a potřebách dětí žijících v ústavní péči. Respondenti uvádějí jako nejpřínosnější informace o péči o dítě, možnost poznat sám sebe a podělit se o své zkušenosti s jinými páry. Respondenta A a C přípravu neabsolvovali, nicméně respondent C svými výpověďmi poukazuje na důležitost přípravy. Rotreklová (2007) označuje přípravu jako příležitost, nikoli jako povinnost. Podle Schneiberga (1999) ovšem někteří žadatelé nepovažují přípravu za žádoucí pomoc, ale vnímají ji jako obtěžování a omezování ze strany státních orgánů. Nejčastěji argumentují tím, že před příchodem vlastního dítěte se nikdo nevyšetřuje a nepřipravuje. (in Juráková, 2002) Podobný postoj zaujímá i respondent B. Přípravu označili za složitou, dlouhou a až příliš zabíhající do nitra člověka a do jeho soukromí. Respondent B naprosto potvrdil Schneibergovo tvrzení slovy: „Když nějaký pár se rozhodne mít miminko, taky se nezjišťují veškerý informace, kritéria [...]“ Zároveň ale vyjadřuje pochopení a připouští, že je pro dobro dítěte najít vhodné rodiče. Podobný postoj lze pozorovat i ve výpovědích respondenta C, který se ovšem nepozastavuje nad přípravou, ale nad otázkami kladenými v rámci odborného posouzení. Některé z otázek považuje za zbytečné a potupné. Juráková (2002) zmiňuje, že během přípravy nezřídka dochází na základě nově nabytých vědomostí i ke změně žádosti o osvojení na žádost o pěstounskou péči a naopak. Toto tvrzení se v případě dotazovaných nepotvrdilo. Žádný z nich nepřistoupil ke změně v žádosti, Pouze respondent B měl na základě nově získaných informací obavy z možné drogové nebo alkoholové závislosti biologické matky potenciálně osvojeného dítěte, nicméně tyto obavy nebyly natolik silné, aby vedly ke změně v žádosti.

8.5 Prožívání doby čekání na adopci Z období čekání na adopci měli všichni dotázaní podobné pocity – udávají jakousi směs těšení se na dítě a nejrůznějších obav: „Často jsme mysleli a představovali jsme si, jaké 63

to bude, až budeme tři, až z nás bude úplná rodina [...] trochu jsme se ale i báli, jestli to všechno vyjde, jestli jsme úspěšně prošli všemi testy a jestli budeme zařazeni mezi vhodný rodiče [...]“ (repondent B) „[...] smířili jsme se s tím, že to možná nepřijde.“ (respondent A) Respondent C hovoří o tom, že při první žádosti o náhradní rodinnou péči snad pociťoval jisté obavy a nejistotu: „Při prvním to bylo úplně něco jinýho... Ta doba je dlouhá...“ Při druhé žádosti však vzhledem k tomu, že již měl dítě vlastní, toto období nijak dramaticky neprožíval: „Dítě jsme měli, tak jsme jen čekali, až nás osloví [...] samozřejmě jsme se všichni těšili.“ Respondent A udává, že se pokoušel zjistit, jak by se dal celý proces uspíšit: „Tenkrát to chtělo známý a možná i peníze [...] ale to by se mi zdálo nefér vůči ostatním [...].“ Jediný okamžik, kdy se respondent A pokusil obejít běžné postupy byl, když se z doslechu dozvěděl, že v nemocnici leží nastávající matka, která se chystá svého dítěte vzdát. „Hned jsme tam volali, ale už jsme byli několikátý [...] a ta paní si to stejně nakonec rozmyslela.“ Dobu čekání vyplnili dotázaní různě. Respondent A se věnoval stavbě domu a práci. Respondent B se snažil získat co nejvíce informací v odborné literatuře („[...] doporučovaný výchovný postupy, jak řešit případný problémy s okolím, jak vše sdělit dítěti [...]“) i četbou o zkušenostech jiných rodin, což pokládá za velmi přínosné. Zároveň respondent B zařizoval předpokládaný dětský pokoj: „[...] začali jsme pořizovat nábytek, skříňky, poličky a tak.“ Respondent C neuvádí žádné „mimořádné činnosti“.

Dílčí závěr: Podle Bubleové a kol. (2007) během čekání na adopci v mnohých žadatelích narůstají pochybnosti, zda v průběhu zařazování do evidence žadatelů neudělali chybu, zda neměli něco říci či udělat jinak. Stejné pocity zmiňoval i respondent B. Novotná a Průšová (2004) poukazují na netrpělivost žadatelů, kteří zpravidla chtějí uspokojit co nejdříve svou potřebu stát se rodiči. Někteří se pak uchýlí k vyhledání různých zprostředkovatelů, kteří jsou schopni a ochotni zajistit převzetí dítěte do péče žadatelů bez ohledu na skutečnost, že porušují zákon. Žádný z respondentů se k tomuto kroku neuchýlil, pouze respondent A připouští, že se pokoušel zjistit možnosti, kterými by se dal celý proces uspíšit a jednou kontaktoval

64

nemocnici poté, co se dozvěděl, že zde leží matka, která se chce vzdát svého dosud nenarozeného dítěte. Respondenti využili dobu čekání na osvojení různými způsoby. Například prací, stavbou domu, zařizováním budoucího dětského pokoje. Respondent B využil „volného času“ tak jak doporučuje Bubleová a kolektiv (2007) - tedy k čerpání nových informací z literatury a zkušeností jiných náhradních rodičů.

8.6 Nabídnutí konkrétního dítěte a seznámení s ním Na otázku „Kdy Vám bylo poprvé sděleno, že jste byli vybráni jako vhodní osvojitelé?“ zareagovali respondenti různě. Respondent A uvedl, že to bylo zhruba 5 let po podání žádosti o zařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči. Respondent B uvedl, že „1. června v roce 2006 v půl jedné“. Respondent C odpověděl, že poprvé zhruba po roce a půl (nabízené dítě však odmítli), podruhé to bylo týden před Vánoci v roce 1999. Okamžik, kdy bylo respondentům nabídnuto osvojení konkrétního dítěte charakterizují všichni respondenti naprosto stejně: šok, překvapení. Respondent A uvádí, že se poté, co se dozvěděli, že se za 14 dní mohou přijet seznámit s dítětem, vynořila „spousta otázek – zvládneme to finančně, uvolní manželku z práce, nejsme už moc staří [...]“. V případě respondenta B se jako první dozvěděla zprávu manželka: „Sociální pracovnice mi zavolala do zaměstnání, byl to pro mě šok, moment překvapení. Nejdřív jsem chtěla být chvíli sama, zastavit se, popadnout dech, trochu to vstřebat. [...] rozplakala jsem se [...] Nemohla jsem pak už myslet na cokoli jiného.“ Respondent C popisuje, že: „Měli jsme radost. Hned jsme se za nimi jeli podívat přes půl republiky.“ Respondenti A a B neodmítli po seznámení se s dokumentací nabízené dítě, naopak uvádí, že byli potěšeni, neboť nabízené dítě naplňovalo jejich představy. „Měli jsme opravdové štěstí.“ (respondent B) Respondentu C bylo zhruba rok a půl po podání druhé žádosti nabídnuto dítě: „Jeli jsme se na něj podívat, ale bylo zřejmý, že není úplně v pořádku. Možná by časem něco dohnalo, ale určitě ne úplně...“ Po zvážení celé situace se žadatel C rozhodl toto dítě si neosvojit. „Za půl roku nám nabídli dva kluky, bráchy [...]“ Při prvním setkání popisují dotázaní zejména dojetí: „Dostala jsem ho do náruče, ani jsem nevěděla, jak ho držet[...] manžel z toho byl mimo, ptal se, co je to, jestli holka 65

nebo kluk[...]“ (respondent A) „Pak nám přinesli naši holčičku, spinkala, byla tak jemná a krásná, tak malinká. [...] Nechtělo se nám ji opustit.“ (respondent B)

„Byli jsme s nima venku, děti byli spontánní, oni je připravili na to, že přijede maminka. Nabídli nám, že si je můžeme půjčit, jako vzít na návštěvu. Tak jsme říkali, že před těma Vánocema by to nebylo od věci a pak že je zas můžeme přivíst. Muž říkal, že si je teda odvezeme hned. [...]“ (respondent C)

Jako rozhodující pro souhlas s osvojením nabídnutého dítěte uvádí respondent A první kontakt s dítětem: „Držela jsem ho v náručí a hned jsem věděla, že je můj, že ho chci.“ Respondent B popisuje, že bylo potřeba se na chvíli zastavit, uspořádat chaotické myšlenky: [...] na mě to bylo všechno až moc rychlý, normálně je maminka těhotná 9 měsíců a má čas se připravit, nejen věcičky a tak, ale má čas se připravit na tu roli matky. Já na to měla jen pár dní a bylo to možná trochu stresující. Nedokázala jsem spát, nedokázala jsem jíst, nedokázala jsem myslet na nic jinýho. Byla jsem šťastná a zároveň jsem pochybovala, zda to všechno zvládnu. [...] Manžel vše zvládal v pohodě. Ze strany holčičky nebyl ten nejmenší problém. Měli jsme 2 dny na promyšlení a já je využila pro sebe, zastavila jsem se, nadechla jsem se, trochu jsem se srovnala s tím pocitem, že budu maminkou. Ten pocit se mi najednou hodně líbil, začala jsem se na tu roli těšit a už jsem o sobě tolik nepochybovala. Zvládli to jiné, tak proč já bych neměla! [...]Samozřejmě jsme pak řekli ano.“

Respondent C v této souvislosti zmiňuje: „Prostě už u nás byli...Asi bysme jim i těžko vysvětlovali, že prostě najednou pojedou zpátky...Prostě to tak přišlo samo s sebou, že to tak bude.“

Dílčí závěr: Respondent A čekal na osvojení dítěte zhruba 5 let, respondent B přibližně 4 roky a respondent C odhadem 2 roky. Podle Novotné a Průšové (2004) čítá čekací doba na přijetí dítěte do rodiny v rámci republiky průměrně 1,5 až 2 roky. Tomuto údaji je nejblíže případ respondenta C. Zjištěná doba u zbývajících respondentů odpovídá daleko více sdělení neziskové organizace Sdružení pěstounských rodin, která tvrdí, že v případě zdravého, neromského miminka nebo batolete je doba čekání 3 - 5 let.

66

(http://www.pestouni.cz/nrp_info.html) Je tedy zřejmé, že v případě 2 rodin oslovených v rámci tohoto výzkumu je čekací doba zhruba dvakrát delší než činí celorepublikový průměr, odpovídá ale průměrné čekací době na osvojení zdravého neromského kojence. Všichni respondenti se shodují, že sdělení o tom, že byli vybráni jako vhodní náhradní rodiče pro konkrétní dítě, je zaskočilo, ba přímo šokovalo. Jeden z respondentů udává jako převažující pocit radost. První kontakt s dítětem líčí respondenti jako velmi dojemný. Z jejich výroků je patrno, že si dítě „zamilovali na první pohled“. Hofrová a Rotreklová (2007) upozorňují v souvislosti s prvním kontaktem s konkrétním dítětem na nevhodnost ustoupení od původních představ o dítěti pod vlivem silných emocí, nebo-li kvůli tomu, že „přeskočila jiskra“. Dvěma respondentům bylo nabídnuto dítě, jež zcela vyhovovalo jejich původním požadavkům, žádný z nich nemusel souhlas s osvojením z tohoto důvodu zvažovat. Dotázané osoby spíše v této souvislosti hovořily o obavě z toho, jak zvládnou příchod dítěte do rodiny. S osvojením nabídnutého dítěte posléze souhlasili. Jeden z respondentů odmítl první nabízené dítě, jelikož nesplňovalo jeho požadavky na zdravotní stav.

8.7 Adaptace a postoj náhradních rodičů k adopci Období poté, co si respondenti přivezli dítě domů, i období krátce před tím, popisují všichni dotázaní doslova jako hektické. „Všechno to bylo rychlý [...] honem všechno nakoupit a sehnat (míněna výbava pro dítě). [...] Kluk byl v pohodě, ale já se pořád bála, že jestli mu něco není, skoro nebrečel, pořád spal [...] V noci jsem ho hlídala, jestli dejchá, bála jsem se, jak se o něj starat, co mu chybí, když brečí [...] (respondent A)

A pak začal slušný kolotoč, opět, během několika málo dní se musel pokoj pro hosty přeměnit na dětský, neměli jsme pro miminko skoro nic, takže bylo potřeba všechno sehnat, buď pokoupit nebo si půjčit [...] Určitě se mi teď hodily zkušenosti ze zaměstnání, kde jsem pracovala jako osobní asistentka velmi těžce postižené holčičky [...] (respondent B)

„Byl to stres. Nebyli jsme na to připraveni – co se týče oblečení, včetně postelí... Neměli jsme pro ně nic. Před těma Vánocema to bylo dost hektický, během těch vánoc jsem dost

67

zhubla. Je to zápřah – místo jednoho dítěte máte najednou tři. [...] Než se to zaběhlo, urovnalo, dalo do pořádku, aby to fungovalo...tak myslím, že hektický je to správný slovo...“ (respondent C)

Dotázaní oceňují v této souvislosti pomoc nejbližší rodiny a přátel, kteří vypomohli nejen materiálně (oblečení, hračky). Respondenti samozřejmě popisují i radost, štěstí, které prožívali nejen oni sami, ale i jejich blízcí: „[...] byl to asi nejkrásnější pocit v životě, nádherný, konečně jsme byli tři, všechno dostávalo smysl [...] Neopakovatelný a nenahraditelný pocit [...] pro nás i pro naše blízké, hlavně prarodiče. [...] Babičky naše štěstí oplakaly.“ (respondent B) Respondent C hovoří i o tom, jak se děti chovaly: „Starší kluk byl hodně uzavřenej, ten si to všechno pamatoval (zážitky z biologické rodiny). Toho malýho furt ochraňoval, tak jako se o něj staral. Mladší byl mazánek, byl vyčůranější a to mu zůstalo [...] Zkoušeli, co si můžou dovolit. [...] Ten starší se ze začátku nechtěl moc dělit. Třeba jsem jim nakrájela jabko na jeden talířek a berte si, ale on ne, musel mít svůj vlastní talířek a takhle si ho držel.“ V nynějším soužití s osvojeným dítětem žádný z respondentů neudává výrazné problémy, připouští jen ty „běžné“. „Je to starost [...] čím větší dítě, tím větší starosti [...] v dnešní době se dá sehnat všechno, počínaje drogama [...] a vyvíst se nemusí adoptovaný a zrovna tak i to biologický dítě [...] Taky mi leze na nervy...těma svýma kecama puberťáckýma [...]“ (respondent A) Respondent C zmiňuje, že s oběma chlapci jsou občas problémy, které ale zvládají za pomoci psychologa: „V některých chvílích jsem se teda hodně nabrečela... Ale neznám rodinu, kde by v tý pubertě nevyvstal nějakej problém.“ Ve vztahu mezi sourozenci nikdy respondent C nepozoroval žárlivost, nebo jiné problémy. Jak ale dodává: „Něco jinýho to bylo u prarodičů, protože ti už měli vnouče a rozmlouvali nám to. Jedni to akceptovali, druzí na oko sice taky, ale za svý je nikdy nevzali.“ Zároveň respondenti vyjadřují radost a pocity štěstí, které jim soužití s dítětem přináší: „Je to nádherný, úžasný, kouzelný! [...] Nikdy nezapomenu, když udělala první krůček, když mi poprvé řekla maminko, když...nechci zapomenout na nic! [...] pořád spolu něco podnikáme [...] užíváme si to. Neumím a ani nechci si už život bez ní představit. Říkám jí Sluníčko, rozzářila můj život.“ (respondent B) 68

Rovněž si žádný z respondentů neuvědomuje, že je dítě osvojené, považují je plně za své. Respondent C, ale připouští, pociťuje malý rozdíl mezi vnímáním vlastního a osvojených dětí: „Máte je za svý, berete je jako svoje, ale svý dítě máte svý... Na pohled to nerozlišujete – dostal pár facek jeden, druhej jako třetí a podělili jsme je vždycky stejně [...]“ Respondent A udává, že se poněkud obával toho, že „mi v pubertě vyčte, že je adoptovanej“ a proto se na to dlouhodobě připravoval. Tato situace ale dodnes nenastala. „Vím, že přijdou problémy, že budeme muset řešit složité situace, ale věřím, že vše zvládnem.“ (respondent B) V kontaktu s odborníky na náhradní rodinnou péči není v současné době žádný z respondentů. Respondent B připouští, že pokud by nastal nějaký problém, neváhal by je kontaktovat. Respondent C zmiňuje, že na počátku vyhledal sociální pracovnici se žádostí o sdělení bližších informací o tom, co se s chlapci dělo, než přišli do dětského domova. Sociální pracovnice několikrát odmítla tyto údaje sdělit s tím, že „se to nesmí“. Až na opakované naléhání svolila: „Takhle mi to přistrčila na kraj stolu a: Ale honem, rychle čtěte!“ Nyní je respondent C v kontaktu s psychologem. k tomu dodává: „Protože tam je pořád co řešit [...] člověk má někdy prostě pocit, že už si neví rady. Stačí si i poslechnout ten jinej názor. Taky máte kolikrát pochyby, jestli to děláte správně... Rovněž v přímém kontaktu s jinými adoptivními rodinami nikdo z respondentů není, pouze vědí, že v jejich okolí jsou. Všichni respondenti zaujímají stejný postoj v otázce sdělení pravdy o adopci. „V kojeňáku nám řekli, že mu to musíme říct [...] a já bych mu to stejně řekla.“ (respondent A) Respondent A i respondent B se obávali, že pokud by pravdu dítěti zatajili, dozvědělo by se ji jinde nevhodným způsobem. „V tomhle nejsem naivní, lidi jsou různý, vím, že umí být i zlí. Určitě by jí to někdo někdy řekl, a ne třeba vhodným způsobem, a ona by to mohla špatně přijmout.“ (respondent B) Všichni respondenti zvolili formu příběhu. „Vyprávěli jsme mu od malička, že jeho maminka byla nemocná a nemohla se o něj starat [...] a tak jsme si ho vzali my [...] Byli jsme ho ukázat i v kojeňáku [...] takže i ví, odkud k nám přišel.“ (respondent A) Respondent B se vzhledem k věku dítěte teprve na tuto situaci připravuje: [...] asi využiju knížek o náhradní rodinné péči a použiju nějaký vhodný vzor, příběh, pohádku. Už těď jí o tom maličko povídám [...]“ Respondent C vzhledem k tomu, že si osvojil děti starší,

69

se nad tímto nikdy nezamýšlel, dokonce ani při podání první žádosti o náhradní rodinnou péči: „Ani jsme o tom nikdy nějak nepřemýšleli, jestli bysme to tajili... Taktéž před okolím nikdo z respondentů adopci netají, ani o tom nikdy neuvažoval. Respondent A s příběhem seznámil i nejbližší okolí tak, aby nedocházelo k nedorozuměním.

Dílčí závěr: Období poté, co si respondenti přivezli dítě domů, i období krátce před tím, popisují všichni dotázaní jako hektické. O tom, že je adoptivní rodina pod velkým tlakem, se zmiňuje i Bubleová a kolektiv (2007) V této době podle ní hraje důležitou roli podpora ze strany širší rodiny, což respondenti shodně potvrzují. Zároveň, ale respondenti líčí i nezměrnou radost a štěstí, které prožívali v tomto období nejen oni sami, ale i jejich blízcí. Schoolerová (2002) upozorňuje, že některé, zejména starší děti, si mohou do nové rodiny přinést i dosavadní negativní zkušenosti, v jejichž důsledku ztratili důvěru vůči lidem a vztahům ve svém okolí. Tato nedůvěra se podle Schoolerové (2002) může posléze promítat do negativních projevů chování jako jsou projevy uzavřenosti a odmítání,nadměrná plačtivost nebo naopak dítě nepláče téměř vůbec, poruchy spánku, hromadění nebo hltání jídla, agresivní chování, lhaní a krádeže, nedostatečný kontakt očima, regrese ve vývoji či přehnaná touha po náklonnosti. O podobné situaci hovoří i jeden z respondentů, který popisuje například uzavřenost dítěte po přijetí do rodiny a neochotu se dělit, zejména o jídlo. Další z respondentů zmiňuje, že dítě zpočátku téměř neplakalo. Problémy ve vztazích v rodině ani žárlivost mezi sourozenci neuvádí žádný z respondentů, pouze v jednom případě bylo problematické přijetí dítěte prarodiči. Podle Hofrové a Rotreklové (2007) za předpokladu, že se během přípravy vytvoří podmínky pro udržování kontaktů i po jejím skončení, může následně vzniknout svépomocná skupina. Její důležitost spatřují zejména ve vzájemné podpoře v procesu vyrovnávání se se ztrátou možnosti naplnit roli biologických rodičů a snížení rizika budoucích snah o vytěsnění této skutečnosti, jenž může vyústit v úzkostlivé utajování adopce jak před okolím rodiny, tak i před samotným dítětem. Žádný z dotázaných tuto teorii nepotvrdil. I když se kupříkladu respondent B zmínil, že se v průběhu přípravy seznámil s jinými páry, nadále se s nimi nestýká. Všichni respondenti pouze konstatují,

70

že ví o existenci jiných náhradních rodin ve svém okolí. Žádný z respondentů v současné době nevyužívá ani služeb odborníků na náhradní rodinnou péči, nicméně jeden z respondentů připouští, že by odbornou pomoc neváhal vyhledat v případě potřeby. Další z respondentů navštěvuje s dětmi psychologa. Při popisování počátečního společného soužití dva respondenti nezmiňují žádné problémy. Jejich tvrzení korespondují s poznatkem Bubleové a kol. (2007) a to, že se při navazování kontaktu s dětmi v kojeneckém věku zpravidla nevyskytují žádné problémy, neboť děti těchto respondentů byly osvojeny právě v tomto věku. Respondent, který si jako jediný osvojil děti starší, zmiňuje v počátcích určitou bezradnost, jak se vypořádat s některými projevy chování, jenž byly bezpochyby důsledkem předchozích negativních zážitků. V otázce sdělení pravdy o adopci vystupují všichni respondenti jednotně. V podstatě jednají v souladu s Matějčkovým (2002) doporučením neustále vychovávat dítě ve vědomí, že je osvojené. Pouhé jednorázové sdělení pravdy je podle něj nedostačující. Dva respondenti rovněž, tak jak radí Matoušek (2002) nečekali, až se samo dítě zeptá, nýbrž začali o adopci s dítětem hovořit sami. Dotazovaní zvolili formu jakéhosi příběhu, sdělení, o které hovoří například Bubleová a kolektiv (2007) Například respondent A s tímto příběhem seznámil i osoby v nejbližším okolí, aby mohly v případě, že se dítě obrátí s dotazy o svém původu i na ně, odpovídat v souladu s osvojiteli a současně aby nedocházelo k nejrůznějším nedorozuměním.

9 Závěr Cílem této práce bylo zodpovědět otázku: „Jak se vyvíjí požadavky náhradních rodičů na vlastnosti osvojovaného dítěte v kontextu procesu osvojování?“ Při členění teoretické části, jež byla zaměřena na adopční proces z pohledu žadatelů o náhradní rodinnou péči, jsem vycházela z pojetí adopčního procesu některých autorů (zejm. Matějčka (2002), Bubleové a kol. (2007) a Schoolerové (2002)). Jednotlivé kapitoly tak popisují chronologicky adopční proces počínaje obdobím před rozhodnutím stát se náhradním rodičem, přes podání žádosti, absolvování přípravy a očekávání, kdy nastane kýžený okamžik a žadatel bude vybrán jako vhodný osvojitel

71

pro konkrétní dítě. Závěr teoretické části se věnuje i období těsně po adopci, kdy se novopečení osvojitelé sžívají s dítětem. V metodologické

části

jsem

vymezila

pojem

kvalitativního

výzkumu

a polořízeného rozhovoru a objasnila jejich využití pro výzkum v rámci této diplomové práce. Následně jsem operacionalizovala dílčí výzkumné otázky, které vyplynuly z teoretické části, a sestavila je pro scénář rozhovorů. V závěru metodologické části této diplomové práce jsem popsala organizaci výzkumu. V analytické části práce jsem prezentovala data získaná v rámci výzkumu a v dílčích závěrech jsem je interpretovala vzhledem k popsané teorii. Jelikož v rámci výzkumu vypovídali pouze tři respondenti, nelze výsledky považovat za obecně platné. Oslovení adoptivní rodiče měli na počátku adopčního procesu celkem jasnou představu o dítěti, které by chtěli osvojit. Jakožto prvožadatelé si představovali dítě v kojeneckém věku, pokud možno co nejmenší. Výjimku tvoří jeden z respondentů, který žádal o zařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči dvakrát. Motivací pro podání druhé žádosti, ke které se rozhodl po narození biologicky vlastního dítěte, mu byla touha po velké rodině. V tomto případě měl již představu o osvojení dítěte nebo dvou dětí starších, ve věku zhruba do 7 let. Všichni respondenti preferovali osvojení dítěte bez výrazných zdravotních problémů a stejného etnika. Po podání žádosti a absolvování odborného posouzení pouze jeden z respondentů absolvoval přípravu žadatelů o náhradní rodinnou péči. Zbývající dva respondenti žádali o osvojení v době, kdy příprava žadatelů ještě nebyla ze zákona povinná. Jak tito dva respondenti uvedli, během tohoto období jim nebyly poskytnuty téměř žádné informace o specifikách osvojení. Během této fáze, ani posléze během čekání na nabídnutí konkrétního dítěte, nepřehodnotil žádný z respondentů své požadavky na vlastnosti osvojovaného dítěte. Jeden z dotázaných uvádí, že se po absolvování přípravy pouze více obával následků drogové nebo alkoholové závislosti matky dítěte. První kontakt respondentů s nabízeným dítětem proběhl bez problémů. Dva z dotázaných uvedli, že nabízené dítě zcela splňovalo jejich představy, neměli tedy důvod rozvažovat souhlas s jeho osvojením. Pochybnosti v nich pouze vzbuzovaly obavy, zda dokáží celou situaci zvládnout. Třetí respondent odmítl první z nabízených dětí, jelikož nesplňovalo jeho požadavky na zdravotní stav. Podruhé byli tomuto

72

respondentovi nabídnuti dva sourozenci, kteří již svými vlastnostmi představy respondenta naplňovali. Současné soužití s dítětem hodnotí všichni dotázaní veskrze kladně. Dva z respondentů, jejichž děti momentálně prochází pubertou, připouští problémy, které ovšem, dle jejich názoru, nejsou nezvladatelné. Na základě provedeného výzkumu lze tedy konstatovat, že požadavky náhradních rodičů na vlastnosti osvojovaného dítěte se v kontextu procesu osvojování příliš nemění. Osoby vstupující do adopčního procesu mají určitou představu, za kterou si stojí po celou dobu jeho průběhu.

Doporučení: Na základě informací zjištěných v rámci této diplomové práce si dovoluji formulovat následující doporučení: Z výpovědí respondentů je patrná důležitost získávaní kvalitních informací o specifikách náhradní rodinné péče, potažmo důležitost přípravy žadatelů. Doporučuji tedy i nadále zachovat přípravu žadatelů o náhradní rodinnou péči jako povinnou a při jejím koncipování spolupracovat se samotnými žadateli. A to jak se žadateli, kteří do přípravy právě vstupují, tak i se žadateli, kteří ji již absolvovali. Pro další výzkum této problematiky doporučuji spolupráci s organizací zabývající se problematikou osvojení, aby bylo možno získat takový vzorek respondentů, ve kterém budou zastoupeny osvojitelské rodiny s různými zkušenostmi.

Aplikace výzkumu: Výsledky, které práce prezentuje, poskytují náhled na skutečnost, jak adoptivní rodiče prožívají celý proces osvojování a jak se vyvíjí jejich představy o adoptovaném dítěti. Práce tak může posloužit jako vodítko, zdroj inspirace při koncepci přípravy osvojitelů, neboť její výsledky alespoň částečně ukazují, co mohou prožívat lidé, kteří se rozhodnout stát náhradními rodiči a přijmout tak do své rodiny dítě, jenž je pro ně do poslední chvíle velkou neznámou. Rovněž tato práce může posloužit jako zdroj informací o průběhu adopčního procesu lidem, kteří o adopci uvažují nebo se k ní již rozhodli. Závěry výzkumné části mohou těmto čtenářům částečně zprostředkovat zkušenosti jiných náhradních rodičů

73

a posloužit tak jako zdroj inspirace při řešení a zvládání některých nelehkých okamžiků, které s sebou adopční proces mnohdy přináší.

74

Bibliografie ARECHEROVÁ, C. 1999. Dítě v náhradní rodině. Praha: Portál. ISBN 80-7178-578-4 ATKINSON, R. L. a kol. 2003. Psychologie. Praha: Portál. ISBN 80-7178-640-3 BECHYŇOVÁ, V., KONVIČKOVÁ, M. 2007. Dítě mezi rodinou a institucemi – zkušenosti, závěry a výstupy z českofrancouzského pilotního projektu Příklad dobré praxe v mikroregionu Kladno. In Aktuální otázky náhradní rodinné péče – sborník ze VII. Celostátního semináře NRP. Brno, Triada. BŘUSKOVÁ, J. 2001. Příprava žadatelů o náhradní rodinnou péči. In Psychologie dnes, roč. 7, č. 9, s. 14 - 15. BUBLEOVÁ, V. a kol. 2007. Průvodce náhradní rodinnou péčí. Praha, Obecně prospěšná společnost při nadaci Terezy Maxové. Dostupné na Worl Wide Web http://www.adopce.com/beta/adopce/brozura.pdf DOHERTY, M., CLARK, M. 2006. Brno, Computer Press. 1. vyd. 121 s. ISBN 80-2510771-X DHS Comparative Reports 9. Infecundity, Infertility, and Childlessness in Developing Countries. Dostupné na http://www.measuredhs.com/pubs/pdf/CR9/CR9.pdf DVOŘÁKOVÁ, S., KOTEK, M. 2007. Z práce poradního sboru MPSV ČR. In Aktuální otázky náhradní rodinné péče – sborník ze VII. Celostátního semináře NRP. Brno, Triada. HOFROVÁ, V., ROTREKLOVÁ, E. 2007. Inovativní prvky v odborné přípravě na přijetí dítěte do pěstounské péče a odborné služby pro pěstouny a rodiče. In Aktuální otázky náhradní rodinné péče – sborník ze VII. Celostátního semináře NRP. Brno, Triada. JURÁKOVÁ, M. 2002. Cesty k adopci: Reflexe procesu a procedur osvojování dítěte. Bakalářská práce. Brno, MU. KALÁBOVÁ, S. 1992. Dítě v hodnotovém systému biologických a adoptivních rodičů. In Sborník ze 4. konference o náhradní rodinné péči. Praha, MPSV. KARÁSKOVÁ, E. 2000. Motivace „náhradních rodičů“ a jejich situace. Oborová práce. Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity.

75

KASTOVÁ, V. 2000. Krize a tvořivý přístup k ní. Praha, Portál. 1. vyd. 167 s. ISBN 80-7178-365-X KONEČNÁ, H. 2003. Na cestě za dítětem. Praha, Academia. 1. vyd. 318 s. ISBN 80200-1055-6 MARHOUNOVÁ, J., STÝBLOVÁ, M. 1992. Osvojené dítě. Praha: Mona. 89 s. MATĚJČEK, Z. 1999. Náhradní rodinná péče: průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny. Praha, Portál. 1. vyd. ISBN 80-7178-304-8 MATĚJČEK, Z. 2002. Osvojení a pěstounská péče. Praha, Portál. 155 s. ISBN 80-7178637-3 NOVOTNÁ, V., PRŮŠOVÁ, L. 2004. K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha, Linde. 159 s. ISBN 80-86131-56-4 ROTREKLOVÁ, E. a kol. 2003. Metodické poznámky pro lektory příprav pěstounů a osvojitelů. Brno, Trialog. 31 s. ROTREKLOVÁ, E. 2007. Aktuální otázky náhradní rodinné péče: pěstounská péče – rizika, možnosti, vize. In Aktuální otázky náhradní rodinné péče – sborník ze VII. Celostátního semináře NRP. Brno, Triada. SCHOOLEROVÁ, J. E. 2002. Adopce, vztah založený na slibu. Praha, Návrat domů. 1. vyd. ISBN 80-7255-066-7 STRÁNSKÁ, T. 1992. K problematice sebeprezentace žadatelů o adopci při psychologickém vyšetření. In Sborník ze 4. konference o náhradní rodinné péči. Praha, MPSV ČR. ISBN 80-85529-02-5 ŠVÁBOVÁ, M. 2007. Sterilita v partnerství. Bakalářská práce. Brno, MU. Dostupné na World Wide Web https://is.muni.cz/auth/th/101127/lf_b/ Zákon č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí http://adopce.com http://cs.wikipedia.org http://www.adopce.com http://www.cvicime.cz/cviceni-praha-2005/cviky/mojzisova/index.html http://www.mvcr.cz/ http://www.neplodnost.cz http://www.neplodnost.org http://www.pestouni.cz

76

http://www.stopneplodnosti.cz http://www.zenska-neplodnost.cz

77

Anotace Název diplomové práce: Proces osvojování dítěte Počet slov: 18322

Diplomová práce se věnuje tématu adopčního procesu z pohledu osob, které se rozhodly stát náhradními rodiči. Ústřední téma této práce je založeno na hlavní výzkumné otázce: „Jak se vyvíjí požadavky náhradních rodičů na vlastnosti osvojovaného dítěte v kontextu procesu osvojování?“ Práce je rozdělena do tří celků. Teoretická část chronologicky popisuje adopční proces od událostí, které předcházely rozhodnutí k adopci, přes podání žádosti o zařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči a absolvování přípravy až po převzetí dítěte a období těsně po jeho osvojení. V metodologické části jsou zdůvodněny postupy výzkumu a definovány dílčí výzkumné otázky. Poslední, analytická část, interpretuje zjištěné skutečnosti, na jejichž základě je v závěru zodpovězena hlavní výzkumná otázka.

Annotation Diploma subject: The Adoption Process The number of words: 18322

This diploma thesis is focused on the issue of people who decided to became an adoptive parents. The main theme is based on the cardinal research question: „How are evolving the demands on child´s characteristics in the context context of adoption process?“ This diploma thesis is divided into three parts. The theoretical part describes the adoption process in a chronological sequence. The research process and description of used techniques are given in the methodological part. The final findings are interpreted in the last analytical part whereupon the main research question is answered.

78

Jmenný rejstřík A

Karásková, 8, 9 Kastová, 18, 59, 92 Konečná, 10, 11, 14, 15, 84

Archerová, 38, 39, 88 Atkinson, 9

M B

Marhounová, Stýblová, 40

Bechyňová, Konvičková, 40

Matějček (1999), 9, 17, 59, 61, 82, 83, 85, 91, 92

Břusková, 17, 83

Matějček (2002), 7, 11, 39, 40, 71, 89

Bubleová a kol., 20, 21, 25, 32, 33, 36, 37, 41, 64, 65,

N

70, 71, 84, 85, 86, 87, 88, 89, 94, 96

D

Novotná, Průšová, 23, 24, 25, 26, 27, 29, 58, 61, 64, 66, 83, 86, 91, 92, 94, 95

Doherty, Clark, 16

R

Dvořáková, Kotek, 29

H

Rotreklová (2007), 24, 63, 86, 93 Rotreklová a kol., 23, 24, 83

Hofrová, Rotreklová, 22, 24, 34, 67, 70, 84, 95, 96

S J

Schoolerová, 7, 37, 38, 39, 40, 70, 71, 84, 88, 89, 95, 96

Juráková, 9, 20, 21, 23, 24, 28, 59, 63, 84, 86, 91, 93,

Stránská, 20

94

Š

K Švábová, 13, 14, 15

Kalábová, 21, 22

Věcný rejstřík B

A adopce, 5, 7, 8, 9, 17, 18, 19, 22, 23, 24, 25, 27, 28,

bezdětnost, 5, 9, 10, 26, 82, 83, 85

33, 35, 37, 39, 40, 43, 49, 50, 51, 52, 53, 54, 60,

biologické rodičovství, 8

61, 70, 71, 75, 76, 82, 83, 85, 88, 89, 90, 92, 96

biologický rodič, 8

adoptivní rodina, 47, 69, 70, 95

79

61, 62, 63, 65, 66, 67, 72, 73, 78, 82, 83, 84, 85,

D

86, 88, 90, 91, 92, 93, 94, 95, 97, 98 dítě, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 17, 18, 19, 20,

osvojitel, 6, 7, 21, 34, 36, 39, 40, 41, 47, 51, 54, 57,

21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 49, 50, 51, 52, 54,

63, 65, 71, 72, 85, 89, 90, 93, 97 osvojitelská rodina, 55, 73, 89, 98

55, 57, 58, 59, 60, 61, 62, 63, 64, 65, 66, 67, 68, 69, 70, 71, 72, 73, 75, 76, 78, 82, 83, 84, 85, 86,

P

87, 88, 89, 90, 91, 92, 93, 94, 95, 96, 97, 98 poradní sbor, 32, 35, 87

E

požadavek, 5, 6, 25, 26, 30, 36, 42, 44, 46, 50, 51, 52, 60, 67, 71, 72, 73, 78, 82, 83, 84, 86, 95, 97, 98

evidence žadatelů, 6, 7, 19, 20, 21, 25, 26, 29, 32, 35,

příprava žadatelů, 6, 19, 21, 22, 23, 24, 25, 27, 50,

36, 50, 54, 57, 60, 61, 62, 64, 65, 72, 78, 85, 86,

51, 54, 57, 61, 62, 63, 70, 71, 72, 73, 75, 78, 82,

87, 90, 92, 93, 94, 97

83, 85, 86, 87, 90, 92, 93, 94, 96, 97, 98

K krajský úřad, 19, 25, 32, 33, 47, 85, 87

R rodič, 6, 7, 8, 9, 10, 20, 22, 23, 24, 26, 32, 34, 37, 38, 39, 40, 42, 43, 46, 51, 53, 55, 57, 59, 64, 65, 67,

M

70, 71, 73, 75, 78, 82, 86, 88, 89, 91, 94, 95, 96, 98

motivace, 5, 8, 9, 17, 21, 22, 42, 49, 59, 75, 82, 83,

rodičovská role, 18, 21, 23

91, 92

rodičovství, 8, 9, 17, 23, 49, 54, 57, 58, 82, 83, 90, 91

N

rodina, 23, 25, 26, 39, 47, 64, 66, 67, 71, 84, 87, 89, 95, 96

náhradní rodič, 5, 6, 25, 26, 33, 34, 36, 39, 47, 50, 53,

Z

55, 67, 73, 78, 82, 84, 87, 88, 89, 91, 95, 98 náhradní rodina, 6, 23, 27, 32, 34, 41, 47, 87, 89 náhradní rodinná péče, 5, 6, 7, 9, 19, 20, 21, 22, 23,

zákon o sociálně-právní ochraně dětí, 7, 19, 21, 33, 36, 72, 76, 85, 87, 88, 97

24, 25, 26, 27, 29, 31, 33, 35, 36, 50, 55, 63, 83, 85, 86, 91

Ž

náhradní rodinné péče, 26 neplodnost, 5, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 59, 76,

žadatel, 6, 7, 9, 10, 17, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26,

77, 85, 91, 92

27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 42, 49, 50, 51, 52, 54, 57, 59, 60, 61, 62, 63, 64, 65, 71, 72,

O

73, 75, 76, 78, 83, 84, 85, 86, 87, 88, 90, 91, 92, 93, 94, 97, 98

obecní úřad, 19, 21, 32, 42, 85, 87 očekávání, 5, 6, 7, 21, 22, 38, 71, 83

žádost, 5, 6, 7, 19, 20, 21, 24, 33, 34, 35, 36, 50, 51, 54, 57, 58, 59, 60, 61, 62, 63, 64, 65, 69, 70, 71,

osvojení, 5, 6, 7, 9, 17, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26,

72, 78, 84, 85, 87, 90, 92, 93, 94, 97

28, 29, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 51, 52, 55, 58, 59,

80

Stať Úvod V diplomové práci se zabývám jednou z forem náhradní rodinné péče – adopcí. Domnívám se, že v současné době, kdy sledujeme vzestupný trend počtu neplodných párů, je téma osvojení poměrně aktuální. Cílem mé práce je zodpovědět hlavní výzkumnou otázku: „Jak se vyvíjí požadavky náhradních rodičů na vlastnosti osvojovaného dítěte v kontextu procesu osvojování?“ Nejprve popíši celý proces osvojení s hlavním zaměřením na osoby, které se rozhodly stát náhradními rodiči, zejména pak na jejich motivaci k tomuto rozhodnutí a jejich představy a požadavky na vlastnosti osvojovaného dítěte. Následně popíši metodiku výzkumu a její výsledky. V závěru zodpovím hlavní výzkumnou otázku a formuluji doporučení, která vyplynula z výzkumné části. Výsledky této práce mohou posloužit jako zdroj inspirace při koncepci přípravy osvojitelů, neboť její výsledky alespoň částečně ukazují, co mohou prožívat lidé, kteří se rozhodnout stát náhradními rodiči a přijmout tak do své rodiny dítě, jenž je pro ně do poslední chvíle velkou neznámou. Rovněž mohou posloužit jako zdroj informací o průběhu adopčního procesu lidem, kteří o adopci uvažují nebo se k ní již rozhodli.

1 Náhradní rodičovství a motivace k němu Motivací k rodičovství jako takovému je podle Pohlmana (1969) na prvním místě instinkt. Touha mít děti je dána přírodní zákonitostí a bezdětnost je vnímána jako něco nepřirozeného, nepřírodního. Na druhém místě je pak motivace psychologická a společenská. V tomto případě hraje důležitou roli potřeba osvědčit před sebou i před druhými svou ploditelskou schopnost. (in Matějček, 1999) Jako další důvod vidí Matějček (1999) obohacení života. Děti od rodičů nejen přijímají, ale také jim noho dávají. Oproti dřívějším dobám, kdy byly děti hlavně pomocníky v práci a ekonomickou pojistkou pro stáří rodičů, jsou dnes zejména vnímány jako citová pojistka proti osamělosti. Jako dva nejčastější činitele v motivaci k adopci, tedy náhradnímu

81

rodičovství označuje Matějček (Matějček, 1999) nemožnost mít dítě vlastní a náhradu za zemřelé dítě. Fakt, že adopce se nejčastěji uplatňuje tam, kde selžou pokusy o početí i léčba (Matějček, 1999), potvrzuje i studie WHO (DHS Comparative Reports), jejímž závěrem je, že bezdětné ženy preferují adopci dítěte o 15% častěji, než ženy, které mají vlastní dítě. Tuto skutečnost potvrzuje i praxe – podle Břuskové (2001) jsou žadateli o osvojení dítěte v drtivé většině bezdětné manželské dvojice. Páry se zpravidla rozhodují k adopci až po několikaletém, vyčerpávajícím snažení o početí biologicky vlastního dítěte. Domnívám se, že motivace k adopci se liší v závislosti na diagnóze. V případech, kdy biologické rodičovství znamená ohrožení zdraví a života matky nebo dítěte je nejspíše motivace osvojit dítě vyšší, nežli v případech, kdy je možno problém eliminovat terapií. Podle Matějčka (1999) je pár, který se nehodlá smířit se životem bez dítěte postaven před nelehké rozhodování. Osvojené „cizí“ dítě s sebou přináší spoustu neznámých. Je třeba si uvědomit, že je obdařeno genetickou výbavou neznámých lidí a „noví“ rodiče neměli možnost se s ním v průběhu prenatálního vývoje sžít.

2 Požadavky na vlastnosti osvojovaného dítěte Podle Rotreklové a kol. (2003) jsou u prvožadatelů o náhradní rodinnou péči představy o případně osvojeném dítěti ve většině případů formulovány jasně. Novotná a Průšová (2004) uvádí, že 92% žadatelů preferuje osvojení dítěte ve stáří 0 – 3 roky. Skupina žadatelů, kteří již jedno dítě (nebo i více dětí) v péči mají, je podle Rotreklové a kol. (2003) ochotnější osvojit si dítě starší, s možnými zdravotními, psychickými a sociálními problémy. Novotná a Průšová (2004) se domnívají, že dlouhodobá bezdětnost se může promítnout do vyhranění představ o potenciálně přijímaném dítěti. Žadatelé se pak stávají buď netolerantními (např. v požadavcích na pohlaví dítěte, či dokonce jeho krevní skupinu), nebo naopak „jsou ochotni přijmout jakékoli dítě, bez ohledu na své možnosti, jen aby byla naplněna jejich touha po úplné rodině.“ Během přípravy žadatelů o náhradní rodinnou péči by si žadatelé měli upřesnit své představy a očekávání a to na základě informací o specifických otázkách náhradní rodinné péče a informací o situaci a potřebách dětí žijících v ústavní péči, které jsou jim během přípravy poskytnuty. Zároveň je jim umožněno udělat si náhled o vlastní

82

připravenosti připravit příznivé prostředí pro vývoj svěřeného dítěte. Nezřídka pak dochází na základě nově nabytých vědomostí i ke změně žádosti o osvojení na žádost o pěstounskou péči a naopak. (Juráková, 2002) Na představách a požadavcích na vlastnosti dítěte, které by žadatelé chtěli osvojit, následně závisí délka doby čekání na vybrání žadatele coby vhodného osvojitele pro konkrétní dítě. Délka této doby samozřejmě zároveň závisí i na počtu a charakteru dětí vhodných k osvojení v daném regionu. (Bubleová a kol., 2007) Nezisková organizace

Sdružení

pěstounských

rodin

na

svých

webových

stránkách

(http://www.pestouni.cz/nrp_info.html) uvádí, že v případě zdravého, neromského miminka nebo batolete je doba čekání 3 - 5 let, v případě dítěte s postižením (jedná se i o malé - sluchové, zrakové atd. postižení) nebo dítěte romského je doba podstatně kratší. Čím jsou nároky žadatelů vyšší, tím se doba čekání prodlužuje. Zároveň velká část žadatelů o osvojení nemůže být uspokojena vůbec (nepřekrývají se jejich požadavky na dítě a reálná "nabídka" dětí). Hofrová a Rotreklová (2007) upozorňují v souvislosti s kontaktem s konkrétním dítětem na nevhodnost ustoupení od původních představ o dítěti. Domnívají se, že není vhodné, aby budoucí náhradní rodiče měnili své představy o dítěti, které chtějí přijmout, na základě kontaktu s konkrétním dítětem. Přijetí dítěte do osvojení i do pěstounské péče je rozhodnutí, které ovlivní dlouhodobě a někdy celoživotně (v případě osvojení) celou rodinu a aby toto rozhodnutí bylo trvalé, je třeba je dělat na základě racionální úvahy a nikoliv pod vlivem silných emocí.

3 Proces osvojování Při členění procesu osvojování jsem vycházela z jeho pojetí autory Matějčka, Bubleové a Schoolerové.

3.1 Rozhodování k adopci Konečná (2003) v souvislosti s rozhodováním se osvojit dítě uvádí modelovou situaci: Mladí lidé se poznají, vstoupí do manželství. Okolí páru, ať už blízká rodina, či širší okruh přátel, známých a samozřejmě i novomanželé, automaticky předpokládají, že se nově založená rodina naplní svou rodičovskou roli a rozroste o nového člena. Některé

83

páry se rozhodnou početí dítěte odložit na dobu, kdy budou finančně a materiálně zajištěni (aneb „až zařídíme byt“, „až se v práci zavedu“ aj.). Když přijde doba, kterou pár pokládá za příhodnou, vysadí antikoncepci a očekává otěhotnění. Po několika marných pokusech se dostaví malá nejistota a pochybnost, které s přibývající časem sílí a mění se v zoufalství a beznaděj. Nyní je načase, smířit se s faktem, že něco není v pořádku a rozhodnout se jak nepříjemnou situaci řešit. Řešení mohou být tři: vlastní dítě, adoptované dítě a bezdětnost. Podle Matějčka (1999) se adopce nejčastěji uplatňuje právě tam, kde selžou pokusy o početí i léčba neplodnosti.

3.2 Žádost o náhradní rodinnou péči Podle zákona o sociálně právní ochraně dětí (zk. č. 359/1999 Sb.) se žádost o zařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči podává příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. Tato žádost musí obsahovat osobní údaje žadatelů – jméno a příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu. K žádosti přikládá své stanovisko i úřad. Spisová dokumentace žadatelů je v kopii posléze postoupena krajskému úřadu. Splňuje-li žádost všechny náležitosti, může být přikročeno k dalším částem adopčního procesu, kterými jsou odborné posouzení a příprava žadatelů. Odborné posouzení pro zprostředkování osvojení a pěstounské péče zahrnuje: → posouzení žadatele a dítěte → zhodnocení přípravy k přijetí dítěte do rodiny → vyjádření dětí žadatele k přijetí osvojovaného dítěte (jsou-li takového vyjádření schopny s ohledem na jejich věk a rozumovou vyspělost) a posouzení jejich schopnosti přijmout dítě do rodiny → zjištění bezúhonnosti žadatele a osob tvořících se žadatelem společnou domácnost. (Bubleová a kol., 2007) Podle zákona o sociálně právní ochraně dětí č. 359/1999 Sb. zajišťuje přípravu fyzických osob vhodných stát se osvojiteli (nebo pěstouny) příslušný krajský úřad. Žadatelé jsou povinni se přípravy zúčastnit, pouze ve výjimečných případech může úřad povolit výjimku. Příprava začíná po nabytí právní moci rozhodnutí o zařazení žadatele do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči a končí nejpozději dnem převzetí dítěte do péče. Cílem přípravy je poskytnout budoucím osvojitelům potřebné informace

84

o specifických otázkách náhradní rodinné péče a informace o situaci a potřebách dětí žijících v ústavní péči. Rotreklová (2007) označuje přípravu jako příležitost, nikoli jako povinnost. Nicméně podle Schneiberga (1999) „někteří žadatelé nepovažují přípravu za žádoucí pomoc. Naopak ji vnímají jako obtěžování a nevhodnou formu omezování ze strany státních orgánů. Nejčastěji argumentují tím, že před příchodem vlastního dítěte se nikdo nevyšetřuje a nepřipravuje.“ (in Juráková, 2002, s. 22) Domnívám se, že tento postoj pramení ze špatné informovanosti veřejnosti o samotné podstatě osvojení a pěstounské péče. Novotná a Průšová (2004) zdůrazňují, že výchova vlastních dětí má jiné parametry než výchova dětí osvojených, což je pádným argumentem proti promíjení přípravy žadatelům, kteří již vychovávají, popř. vychovali, vlastní dítě.

3.3 Čekání na adopci Po úspěšném absolvování všech potřebných „procedur“ a zařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči nastává období čekání, jenž je pro mnohé obdobím nelehkým. Délka této fáze se v jednotlivých případech může značně lišit. Závisí zejména na uvedených požadavcích představách a požadavcích na dítě a samozřejmě i na počtu a charakteru dětí vhodných k osvojení v daném regionu. (Bubleová a kol., 2007) Neustále se prodlužující doba čekání na zprostředkování osvojení dítěte má podle Novotné a Průšové (2004) zejména příčinu ve vzrůstajícím počtu neplodných párů. Novotná a Průšová (2004) rovněž poukazují na netrpělivost žadatelů, kteří zpravidla chtějí uspokojit co nejdříve svou potřebu stát se rodiči a zapomínají tak na důležitost zájmu dítěte. Někteří se pak uchýlí k vyhledání různých zprostředkovatelů, kteří jsou schopni a ochotni zajistit převzetí dítěte do péče žadatelů bez ohledu na skutečnost, že porušují zákon. V případě, že se podaří takovýto počin zrealizovat, vyvstává nejen riziko právního postihu žadatelů, ale zejména i řada situací ohrožujících zájem dítěte – např. neznalost specifik péče o osvojené dítě nebo péče o děti vůbec, vývoj zdravotního stavu dítěte, který neodpovídá plně představám žadatelů. Nedozírné následky v oblasti psychologických a sociálních dimenzích může způsobit rozhodnutí biologické matky (nezřídka i biologického otce či obou rodičů) od svého původního rozhodnutí vzdát se dítěte.

85

Sdružení pěstounských rodin připodobňuje dobu čekání k těhotenství. Vždyť i narození biologického dítěte je provázeno devítiměsíčním čekáním a řadou nesnází. Právě doba mezi otěhotněním a porodem může sloužit k přípravě na život s dítětem. „Tak jako biologická matka zabuduje budoucí dítě do svých plánů, připraví se na svou roli a sžije se s ní, tak i budoucí náhradní rodina by měla projít podobným procesem.“ (http://www.pestouni.cz/nrp_info.html) Výběr vhodné náhradní rodiny pro konkrétní dítě provádí tzv. poradní sbor příslušného krajského úřadu. Poradní sbor je jmenován hejtmanem, popř. primátorem a sestává se z odborníků působících v sociálně-právní ochraně dětí, konkrétně odborníků

z

oboru

pediatrie,

psychologie,

pedagogiky,

zástupce

školských,

zdravotnických a sociálních zařízení pro výkon ústavní výchovy, zaměstnance úseků sociálně-právní ochrany krajských úřadů a obecních úřadů obcí s rozšířenou působností. (Bubleová a kol., 2007) Najde-li krajský úřad, přesněji poradní sbor, v evidenci své nebo v evidenci vedené ministerstvem vhodného žadatele, neprodleně jej o tom písemně informuje. Zároveň je krajský úřad povinen o této skutečnosti informovat příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností a úřad, který vede žadatele ve své evidenci. (zk. č. 359/1999 Sb.) Vytipovaný pár, nebo jedinec, je tedy takto vyzván, aby se seznámil s dokumentací dítěte.

3.4 Adopce – převzetí dítěte Zákon o sociálně-právní ochraně dětí určuje, že „žadatelé mají možnost seznámit se s dítětem a podat žádost o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů nejpozději do 30 dnů, kdy jim bylo doručeno písemné oznámení krajského úřadu.“ (zk. Č. 359/1999 Sb.) Potenciální náhradní rodiče jsou pak v rámci pohovoru seznámeni se všemi známými informacemi o zdravotním a psychickém stavu dítěte, o právní situaci dítěte i o dosavadním životě dítěte a jeho rodiny. Žadatelé mají následně možnost otevřeně vyjádřit své názory, pocity a důkladně zvážit schopnost plně převzít zodpovědnost za výchovu a péči o nabízené dítě. (Bubleová a kol., 2007) Při první návštěvě v zařízení, které momentálně o dítě pečuje, jsou žadatelům poskytnuty další informace a to přímo od osob (lékařů, psychologů, sociálních pracovníků či vychovatelů), které dítě důvěrně znají. Stanovisko těchto odborníků

86

k potenciálnímu osvojení konkrétního dítěte konkrétními žadateli má důležitou váhu při konečném rozhodování. Pokud po tomto kroku přetrvává rozhodnutí žadatelů osvojit nabízené dítě a zainteresovaní odborníci neshledají žádné překážky bránící adopci, jsou se žadateli domluveny další návštěvy dítěte. (Bubleová a kol., 2007) Nové vztahy, jenž vznikají mezi osvojeným dítětem a náhradními rodiči, jsou závažnou životní změnou. Zákon proto stanovuje tříměsíční lhůtu, tzv. předadopční péči, sloužící k adaptaci osvojence a osvojitelů. Teprve poté může soud vydat rozhodnutí o osvojení. (Bubleová a kol., 2007) Další podmínkou pro vznik nezrušitelného osvojení je věk dítěte – dle zákona o sociálně právní ochraně dětí lze nezrušitelně osvojit pouze dítě starší jednoho roku. (zk. Č. 359/1999 Sb.) Během předadopční péče kontroluje orgán sociálně právní ochrany dětí, zda adaptační proces probíhá tak, jak má a následně podává zprávu příslušnému soudu, který o osvojení rozhoduje. (Bubleová a kol., 2007)

3.5 Období po adopci Včasnost navázání vztahů je pro dítě velmi důležitá, a to jak pro rozvoj jistoty a pocitu bezpečí, tak pro rozvoj sociálního cítění, intelektu a nalezení vlastní identity. (Schoolerová, 2002) Některé, zejména starší děti, si mohou do nové rodiny přinést dosavadní negativní zkušenosti, v jejichž důsledku ztratili důvěru vůči lidem a vztahům ve svém okolí. Tato nedůvěra se podle Schoolerové (2002) může posléze promítat do negativních projevů chování. Archerová (2001) zmiňuje, že v některých případech dává dítě paradoxně najevo úzkost vůči rodiči, nebo pečující osobě, která je pro něj primárním objektem. Celá situace se pak jeví tak, jako by byl jeho vztah k mateřské osobě celý prostoupen úzkostí, zatímco ve vztahu k druhému rodiči je vše v pořádku. Takto se může v rodině stupňovat napětí – ať už mezi dítětem a „méně oblíbeným“ rodičem, ale zrovna tak i mezi oběma partnery. Pokud do rodiny přichází více dětí najednou, popřípadě je osvojeno dítě rodinou, ve které již dítě je, nebývá neobvyklým jevem žárlivost. Je přirozené, že nově příchozí člen rodiny vzbudí žárlivost v dětech, které již v rodině jsou (nezáleží na tom, zda jsou rovněž osvojené, nebo biologicky vlastní). Žárlivost propuká ale i u dětí, které do rodiny přicházejí.

87

V otázce sdělování pravdy o adopci dítěti se Matějček (2002) se přiklání ke sdělení pravdy. Argumentuje riziky, které s sebou přináší nečekané, mnohdy necitlivé, vyzrazení faktu adopce. Dále se domnívá, že důvodem utajování faktu adopce je snaha stát se rodiči po psychické stránce, následkem čehož osvojitelé podléhají pokušení zatajit pravdu před dítětem, okolím, ale i sami před sebou. Podle Kirka (neuvedeno) někteří náhradní rodiče reagují na své postavení adoptivních rodičů, jež vidí jako znevýhodněné, tak, že se adopci snaží zbavit špatného jména prostřednictvím napodobování neadoptivních rodin (in Schoolerová, 2002). Podle Matějčka (2002) je nejlepším způsobem, jak dítěti sdělit pravdu o tom, že je osvojené, neustálé vychovávání dítěte ve vědomí, že je osvojené. Pouhé jednorázové sdělení pravdy je podle něj nedostačující. Zároveň navrhuje, aby osvojitelé nečekali, až se samo dítě zeptá, nýbrž mají začít o adopci s dítětem hovořit sami. Vývojově vhodná doba pro tento okamžik nastává zhruba ve třech letech věku dítěte. Bubleová a kolektiv (2007) doporučují sdělovat dítěti vždy stejné informace. Nejlépe formou jakéhosi příběhu, sdělení, které se, samozřejmě, zakládá na pravdě. S tímto příběhem by měly být seznámeny i osoby nejbližší adoptivní rodině, aby mohly v případě, že se dítě obrátí s dotazy o svém původu i na ně, odpovídat v souladu s osvojiteli. Sdělení by se nikdy nemělo měnit, pouze je možné, s ohledem na věk dítěte, přidávat další fakta.

4 Metodika Pro výzkum v rámci mé diplomové práce jsem zvolila kvalitativní výzkumnou strategii a techniku dotazování, konkrétně polostandardizovaný rozhovor. Poté, co jsem definovala výzkumnou strategii, jsem provedla operacionalizaci dílčích výzkumných otázek, které vyplynuly z teoretické části diplomové práce a sestavila scénář pro rozhovory. Výzkum byl uskutečněn mezi vybranými osvojitelskými rodinami z regionu obce 3. typu v kraji Vysočina, které byly vybrány pomocí účelového výběru. Pro odlišení jednotlivých respondentů jsme zvolila velká písmena latinské abecedy. Otázky pro rozhovor byly rozděleny do 7 podskupin:

Identifikace respondentů:

88

1) Kdy jste požádali o adopci? 2) Kolik Vám bylo v té době let?

Rodičovství a náhradní rodičovství 3) Co předcházelo Vašemu rozhodnutí k adopci? 4) Pokoušeli jste se o vlastní dítě? 5) Jak jste řešili neúspěšné pokusy o otěhotnění? 6) Jak jste se s neúspěchem vyrovnávali?

Představy před podáním žádosti o zařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči 7) Jak jste si na samém počátku představovali adopční proces? 8) Jaké dítě jste si na samém počátku představovali?

Podání žádosti o zařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči a příprava žadatelů o náhradní rodinnou péči 9) Lišily se Vaše původní představy o adopci v porovnání se získanými informacemi během podání žádosti a přípravy? 10) Přinesla Vám příprava něco nového? 11) Změnili jste po absolvování přípravy něco ve své žádosti?

Prožívání doby čekání na adopci 12) Co jste prožívali během čekání na adopci? 13) Jak jste vyplnili dobu čekání?

Nabídnutí konkrétního dítěte a seznámení s ním 14) Kdy Vám bylo poprvé sděleno, že jste byli vybráni jako vhodní osvojitelé? 15) Co se odehrálo, když Vám bylo nabídnuto osvojení konkrétního dítěte? 16) Jak jste reagovali po seznámení se s dokumentací dítěte? 17) Jak proběhlo první seznámení s dítětem? 18) Jak probíhalo další seznamování s dítětem? 19) Co jste prožívali při seznamování s dítětem?

89

20) Co bylo rozhodující pro Váš souhlas s osvojením nabídnutého dítěte?

Adaptace a postoj náhradních rodičů k adopci 21) Jak vypadalo období poté, co jste si přivezli dítě domů? 22) Měli jste někdy v souvislosti s osvojením dítěte nějaké problémy? 23) Jak vypadá Vaše soužití s dítětem nyní? 24) Jste i nyní v kontaktu s nějakými odborníky na náhradní rodinnou péči? 25) Jste v kontaktu s jinými náhradními rodiči? 26) Chystáte se sdělit (sdělili jste) dítěti pravdu o tom, že je adoptované? 27) Jakým způsobem mu to chcete (jste mu to) sdělili?

V následujících kapitolách, budou prezentovány výsledky výzkumu.

5 Identifikace respondentů Z výpovědí respondentů je patrno, že jejich první kontakt se systémem náhradní rodinné péče respondentů koresponduje s poznatkem Novotné a Průšové (2004), které udávají, že tento kontakt se uskutečňuje mezi 33. až 35. rokem věku. Mírná odchylka od těchto čísel může být, dle mého názoru, způsobena malým počtem respondentů.

6 Rodičovství a náhradní rodičovství Podle Hartlova (2000) dělení motivace na vnitřní a vnější, lze na základě zjištěných skutečností konstatovat, že v případě všech zvolených respondentů se jednalo zejména o vnější motivaci k adopci. Motivace vnější je u žadatelů nejčastěji zastoupena v podobě absence biologického dítěte a to kvůli neplodnosti, či smrti vlastního dítěte. (in Juráková, 2002) Respondenti rovněž uváděli, že jim život bez dítěte připadal neúplný, prázdný. Tento jev popisuje například Matějček (1999). Podle něj jsou děti obohacením života a od rodičů nejen přijímají, ale rovněž jim i mnoho dávají. Toto tvrzení dokazují i výpovědi respondentů o jejich současném soužití s osvojeným dítětem (viz podkapitola 15.7). U každého z respondentů předcházely rozhodnutí k adopci jiné důvody, společné všem jsou však pokusy o vyřešení problému. U respondenta A se jednalo o (ve své

90

době) neléčitelnou neplodnost obou partnerů (neprůchodnost vaječníků způsobená opakovanými záněty, obrácená děloha, snížená plodnost spermií), u respondenta B o nemoc partnerky, která si vyžaduje trvalou léčbu léky, jenž mají za následek poškození plodu. U respondenta nebyla příčina potíží s otěhotněním nikdy blíže určena. Nicméně první žádost o adopci respondent C zrušil, jelikož se mu narodilo dítě vlastní. U druhé žádosti byla hlavní motivací touha po velké rodině. Odpovědi respondentů na otázku, jak se vyrovnávali s neúspěšnými pokusy o biologicky vlastní dítě v podstatě kopírují fáze krize, které definovala Verena Kastová (2000): Fáze popření, do níž by bylo možno zařadit výroky respondentů jako např.: „Proč zrovna já?“, potažmo i pokusy o alternativní léčbu, když selhala léčba medicínská. Ve fázi propukání chaotických emocí pociťovali respondenti bolest, smutek, zklamání či ztrátu smyslu života, ale i lítost či závist při narození dítěte někomu z okolí. Ve fázi hledání, nalézání a odpoutávaní, následně i ve fázi nového vztahu k sobě a ke světu, nalezli dotázaní nový cíl, tedy adopci. Později, při čekání na nabídnutí osvojení konkrétního dítěte, nalezl například respondent A útěchu v práci a stavbě domu, respondent B ve vzájemné opoře.

7 Představy před podáním žádosti o zařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči Dotázání v rámci tohoto výzkumu spadají podle statistiky zveřejněné Novotnou a Průšovou (2004) pod 92% žadatelů, kteří preferují osvojení dítěte ve stáří 0 – 3 roky. Respondent C tvoří v případě druhé žádosti výjimku. Všichni respondenti se rovněž řadí mezi většinu žadatelů, která požaduje osvojení zdravého dítěte stejného etnika. Podle Matějčka (1999) mnozí lidé, kteří zvažují adopci, o ní mají zkreslené představy, příliš si ji idealizují. Toto tvrzení nelze z výpovědí respondentů ani potvrdit, ani vyvrátit. Respondent A měl sice před podáním žádosti o náhradní rodinnou péči neúplné informace, ostatní respondenti ale byli dle jejich vyjádření, informováni dostatečně a v průběhu odborného posouzení nebo přípravy nebyli ničím zaskočeni.

91

8 Podání žádosti o zařazení do evidence žadatelů o náhradní

rodinnou

péči

a

příprava

žadatelů

o náhradní rodinnou péči Původní představy žadatelů o adopčním procesu se v porovnání s informacemi získanými během přípravy / odborného posouzení žadatelů o náhradní rodinnou péči nijak radikálně nelišily. Respondent B uvedl, že se cítil být připravený a informovaný, neboť si prostudoval odbornou literaturu a zároveň měla manželka informace ze školy sociálního směru, kterou absolvovala. Respondent A měl jako jediný před podáním žádosti pouze kusé informace z článku v časopise a od známých. Jelikož v době, kdy žádal o náhradní rodinnou péči, bylo zapotřebí k zařazení do evidence žadatelů pouze vyplnit dané dotazníky, doložit zdravotní stav a podrobit se psychologickému vyšetření, obdržel konkrétnější informace týkající se specifik náhradní rodinné péče teprve od psycholožky v kojeneckém ústavu v rámci prvního seznámení se s dítětem. Respondent C měl před podáním žádost dle svých slov dostačující informace o průběhu adopčního procesu, v jeho průběhu však postrádal jakékoli bližší informace o problematice osvojení. Tak, jak uvádí Juráková (2002), splnila v případě respondenta B příprava svůj cíl. Tedy cíl poskytnout budoucím osvojitelům potřebné informace o specifických otázkách náhradní rodinné péče a informace o situaci a potřebách dětí žijících v ústavní péči. Respondenti uvádějí jako nejpřínosnější informace o péči o dítě, možnost poznat sám sebe a podělit se o své zkušenosti s jinými páry. Respondenta A a C přípravu neabsolvovali, nicméně respondent C svými výpověďmi poukazuje na důležitost přípravy. Rotreklová (2007) označuje přípravu jako příležitost, nikoli jako povinnost. Podle Schneiberga (1999) ovšem někteří žadatelé nepovažují přípravu za žádoucí pomoc, ale vnímají ji jako obtěžování a omezování ze strany státních orgánů. Nejčastěji argumentují tím, že před příchodem vlastního dítěte se nikdo nevyšetřuje a nepřipravuje. (in Juráková, 2002) Podobný postoj zaujímá i respondent B. Přípravu označili za složitou, dlouhou a až příliš zabíhající do nitra člověka a do jeho soukromí. Respondent B naprosto potvrdil Schneibergovo tvrzení slovy: „Když nějaký pár se rozhodne mít miminko, taky se nezjišťují veškerý informace, kritéria [...]“ Zároveň ale

92

vyjadřuje pochopení a připouští, že je pro dobro dítěte najít vhodné rodiče. Podobný postoj lze pozorovat i ve výpovědích respondenta C, který se ovšem nepozastavuje nad přípravou, ale nad otázkami kladenými v rámci odborného posouzení. Některé z otázek považuje za zbytečné a potupné. Juráková (2002) zmiňuje, že během přípravy nezřídka dochází na základě nově nabytých vědomostí i ke změně žádosti o osvojení na žádost o pěstounskou péči a naopak. Toto tvrzení se v případě dotazovaných nepotvrdilo. Žádný z nich nepřistoupil ke změně v žádosti, Pouze respondent B měl na základě nově získaných informací obavy z možné drogové nebo alkoholové závislosti biologické matky potenciálně osvojeného dítěte, nicméně tyto obavy nebyly natolik silné, aby vedly ke změně v žádosti.

9 Prožívání doby čekání na adopci Podle Bubleové a kol. (2007) během čekání na adopci v mnohých žadatelích narůstají pochybnosti, zda v průběhu zařazování do evidence žadatelů neudělali chybu, zda neměli něco říci či udělat jinak. Stejné pocity zmiňoval i respondent B. Novotná a Průšová (2004) poukazují na netrpělivost žadatelů, kteří zpravidla chtějí uspokojit co nejdříve svou potřebu stát se rodiči. Někteří se pak uchýlí k vyhledání různých zprostředkovatelů, kteří jsou schopni a ochotni zajistit převzetí dítěte do péče žadatelů bez ohledu na skutečnost, že porušují zákon. Žádný z respondentů se k tomuto kroku neuchýlil, pouze respondent A připouští, že se pokoušel zjistit možnosti, kterými by se dal celý proces uspíšit a jednou kontaktoval nemocnici poté, co se dozvěděl, že zde leží matka, která se chce vzdát svého dosud nenarozeného dítěte. Respondenti využili dobu čekání na osvojení různými způsoby. Například prací, stavbou domu, zařizováním budoucího dětského pokoje. Respondent B využil „volného času“ tak jak doporučuje Bubleová a kolektiv (2007) - tedy k čerpání nových informací z literatury a zkušeností jiných náhradních rodičů.

10 Nabídnutí konkrétního dítěte a seznámení s ním

93

Respondent A čekal na osvojení dítěte zhruba 5 let, respondent B přibližně 4 roky a respondent C odhadem 2 roky. Podle Novotné a Průšové (2004) čítá čekací doba na přijetí dítěte do rodiny v rámci republiky průměrně 1,5 až 2 roky. Tomuto údaji je nejblíže případ respondenta C. Zjištěná doba u zbývajících respondentů odpovídá daleko více sdělení neziskové organizace Sdružení pěstounských rodin, která tvrdí, že v případě zdravého, neromského miminka nebo batolete je doba čekání 3 - 5 let. (http://www.pestouni.cz/nrp_info.html) Je tedy zřejmé, že v případě 2 rodin oslovených v rámci tohoto výzkumu je čekací doba zhruba dvakrát delší než činí celorepublikový průměr, odpovídá ale průměrné čekací době na osvojení zdravého neromského kojence. Všichni respondenti se shodují, že sdělení o tom, že byli vybráni jako vhodní náhradní rodiče pro konkrétní dítě, je zaskočilo, ba přímo šokovalo. Jeden z respondentů udává jako převažující pocit radost. První kontakt s dítětem líčí respondenti jako velmi dojemný. Z jejich výroků je patrno, že si dítě „zamilovali na první pohled“. Hofrová a Rotreklová (2007) upozorňují v souvislosti s prvním kontaktem s konkrétním dítětem na nevhodnost ustoupení od původních představ o dítěti pod vlivem silných emocí, nebo-li kvůli tomu, že „přeskočila jiskra“. Dvěma respondentům bylo nabídnuto dítě, jež zcela vyhovovalo jejich původním požadavkům, žádný z nich nemusel souhlas s osvojením z tohoto důvodu zvažovat. Dotázané osoby spíše v této souvislosti hovořily o obavě z toho, jak zvládnou příchod dítěte do rodiny. S osvojením nabídnutého dítěte posléze souhlasili. Jeden z respondentů odmítl první nabízené dítě, jelikož nesplňovalo jeho požadavky na zdravotní stav.

11 Adaptace a postoj náhradních rodičů k adopci Období poté, co si respondenti přivezli dítě domů, i období krátce před tím, popisují všichni dotázaní jako hektické. O tom, že je adoptivní rodina pod velkým tlakem, se zmiňuje i Bubleová a kolektiv (2007) V této době podle ní hraje důležitou roli podpora ze strany širší rodiny, což respondenti shodně potvrzují. Zároveň, ale respondenti líčí i nezměrnou radost a štěstí, které prožívali v tomto období nejen oni sami, ale i jejich blízcí. Schoolerová (2002) upozorňuje, že některé, zejména starší děti, si mohou do nové rodiny přinést i dosavadní negativní zkušenosti, v jejichž důsledku ztratili důvěru

94

vůči lidem a vztahům ve svém okolí. Tato nedůvěra se podle Schoolerové (2002) může posléze promítat do negativních projevů chování jako jsou projevy uzavřenosti a odmítání,nadměrná plačtivost nebo naopak dítě nepláče téměř vůbec, poruchy spánku, hromadění nebo hltání jídla, agresivní chování, lhaní a krádeže, nedostatečný kontakt očima, regrese ve vývoji či přehnaná touha po náklonnosti. O podobné situaci hovoří i jeden z respondentů, který popisuje například uzavřenost dítěte po přijetí do rodiny a neochotu se dělit, zejména o jídlo. Další z respondentů zmiňuje, že dítě zpočátku téměř neplakalo. Problémy ve vztazích v rodině ani žárlivost mezi sourozenci neuvádí žádný z respondentů, pouze v jednom případě bylo problematické přijetí dítěte prarodiči. Podle Hofrové a Rotreklové (2007) za předpokladu, že se během přípravy vytvoří podmínky pro udržování kontaktů i po jejím skončení, může následně vzniknout svépomocná skupina. Její důležitost spatřují zejména ve vzájemné podpoře v procesu vyrovnávání se se ztrátou možnosti naplnit roli biologických rodičů a snížení rizika budoucích snah o vytěsnění této skutečnosti, jenž může vyústit v úzkostlivé utajování adopce jak před okolím rodiny, tak i před samotným dítětem. Žádný z dotázaných tuto teorii nepotvrdil. I když se kupříkladu respondent B zmínil, že se v průběhu přípravy seznámil s jinými páry, nadále se s nimi nestýká. Všichni respondenti pouze konstatují, že ví o existenci jiných náhradních rodin ve svém okolí. Žádný z respondentů v současné době nevyužívá ani služeb odborníků na náhradní rodinnou péči, nicméně jeden z respondentů připouští, že by odbornou pomoc neváhal vyhledat v případě potřeby. Další z respondentů navštěvuje s dětmi psychologa. Při popisování počátečního společného soužití dva respondenti nezmiňují žádné problémy. Jejich tvrzení korespondují s poznatkem Bubleové a kol. (2007) a to, že se při navazování kontaktu s dětmi v kojeneckém věku zpravidla nevyskytují žádné problémy, neboť děti těchto respondentů byly osvojeny právě v tomto věku. Respondent, který si jako jediný osvojil děti starší, zmiňuje v počátcích určitou bezradnost, jak se vypořádat s některými projevy chování, jenž byly bezpochyby důsledkem předchozích negativních zážitků. V otázce sdělení pravdy o adopci vystupují všichni respondenti jednotně. V podstatě jednají v souladu s Matějčkovým (2002) doporučením neustále vychovávat dítě ve vědomí, že je osvojené. Pouhé jednorázové sdělení pravdy je podle něj

95

nedostačující. Dva respondenti rovněž, tak jak radí Matoušek (2002) nečekali, až se samo dítě zeptá, nýbrž začali o adopci s dítětem hovořit sami. Dotazovaní zvolili formu jakéhosi příběhu, sdělení, o které hovoří například Bubleová a kolektiv (2007) Například respondent A s tímto příběhem seznámil i osoby v nejbližším okolí, aby mohly v případě, že se dítě obrátí s dotazy o svém původu i na ně, odpovídat v souladu s osvojiteli a současně aby nedocházelo k nejrůznějším nedorozuměním.

12 Závěr Oslovení adoptivní rodiče měli na počátku adopčního procesu celkem jasnou představu o dítěti, které by chtěli osvojit. Jakožto prvožadatelé si představovali dítě v kojeneckém věku, pokud možno co nejmenší. Výjimku tvoří jeden z respondentů, který žádal o zařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči dvakrát. Motivací pro podání druhé žádosti, ke které se rozhodl po narození biologicky vlastního dítěte, mu byla touha po velké rodině. V tomto případě měl již představu o osvojení dítěte nebo dvou dětí starších, ve věku zhruba do 7 let. Všichni respondenti preferovali osvojení dítěte bez výrazných zdravotních problémů a stejného etnika. Po podání žádosti a absolvování odborného posouzení pouze jeden z respondentů absolvoval přípravu žadatelů o náhradní rodinnou péči. Zbývající dva respondenti žádali o osvojení v době, kdy příprava žadatelů ještě nebyla ze zákona povinná. Jak tito dva respondenti uvedli, během tohoto období jim nebyly poskytnuty téměř žádné informace o specifikách osvojení. Během této fáze, ani posléze během čekání na nabídnutí konkrétního dítěte, nepřehodnotil žádný z respondentů své požadavky na vlastnosti osvojovaného dítěte. Jeden z dotázaných uvádí, že se po absolvování přípravy pouze více obával následků drogové nebo alkoholové závislosti matky dítěte. První kontakt respondentů s nabízeným dítětem proběhl bez problémů. Dva z dotázaných uvedli, že nabízené dítě zcela splňovalo jejich představy, neměli tedy důvod rozvažovat souhlas s jeho osvojením. Pochybnosti v nich pouze vzbuzovaly obavy, zda dokáží celou situaci zvládnout. Třetí respondent odmítl první z nabízených dětí, jelikož nesplňovalo jeho požadavky na zdravotní stav. Podruhé byli tomuto respondentovi nabídnuti dva sourozenci, kteří již svými vlastnostmi představy respondenta naplňovali.

96

Současné soužití s dítětem hodnotí všichni dotázaní veskrze kladně. Dva z respondentů, jejichž děti momentálně prochází pubertou, připouští problémy, které ovšem, dle jejich názoru, nejsou nezvladatelné. Na základě provedeného výzkumu lze tedy konstatovat, že požadavky náhradních rodičů na vlastnosti osvojovaného dítěte se v kontextu procesu osvojování příliš nemění. Osoby vstupující do adopčního procesu mají určitou představu, za kterou si stojí po celou dobu jeho průběhu.

Doporučení: Na základě informací zjištěných v rámci této diplomové práce si dovoluji formulovat následující doporučení: Z výpovědí respondentů je patrná důležitost získávaní kvalitních informací o specifikách náhradní rodinné péče, potažmo důležitost přípravy žadatelů. Doporučuji tedy i nadále zachovat přípravu žadatelů o náhradní rodinnou péči jako povinnou a při jejím koncipování spolupracovat se samotnými žadateli. A to jak se žadateli, kteří do přípravy právě vstupují, tak i se žadateli, kteří ji již absolvovali. Pro další výzkum této problematiky doporučuji spolupráci s organizací zabývající se problematikou osvojení, aby bylo možno získat takový vzorek respondentů, ve kterém budou zastoupeny osvojitelské rodiny s různými zkušenostmi.

Aplikace výzkumu: Výsledky, které práce prezentuje, poskytují náhled na skutečnost, jak adoptivní rodiče prožívají celý proces osvojování a jak se vyvíjí jejich představy o adoptovaném dítěti. Práce tak může posloužit jako vodítko, zdroj inspirace při koncepci přípravy osvojitelů, neboť její výsledky alespoň částečně ukazují, co mohou prožívat lidé, kteří se rozhodnout stát náhradními rodiči a přijmout tak do své rodiny dítě, jenž je pro ně do poslední chvíle velkou neznámou. Rovněž tato práce může posloužit jako zdroj informací o průběhu adopčního procesu lidem, kteří o adopci uvažují nebo se k ní již rozhodli. Závěry výzkumné části mohou těmto čtenářům částečně zprostředkovat zkušenosti jiných náhradních rodičů a posloužit tak jako zdroj inspirace při řešení a zvládání některých nelehkých okamžiků, které s sebou adopční proces mnohdy přináší.

97