Postoj Československa k jugoslávské exilové vládě a jugoslávské nekomunistické opozici v letech

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Postoj Československa k jugoslávské exilové vládě a jugoslávské nekomunistické opozici v letech 1941–1948 magisterská diplomová práce

Jonáš Pospíchal

Vedoucí práce: doc. PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D.

Brno 2015

Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl/a všechnu použitou literaturu a prameny.

Vlastnoruční podpis: ……………...... Dne 15. května 2015

Jonáš Pospíchal

~2~

Na tomto místě bych chtěl poděkovat panu doc. PhDr. Václavu Štěpánkovi, Ph.D. za trpělivost, vstřícnost a cenné rady a pokyny, které mi při práci na tomto spisu poskytoval. Děkuji dále všem pracovníkům archivů a knihoven, kteří mi, často i nad rámec svých povinností, vycházeli vstříc v mých žádostech a prosbách. Musím rozhodně poděkovat Mgr. Milanu Soviljovi a prof. dr. Milanu Terzićovi, díky jejichž laskavé pomoci jsem do této práce mohl zařadit některé v České republice běžně nedostupné odborné texty. Mou vděčnost si ovšem v první řadě zasluhují moji blízcí. Ti mi při výzkumu i psaní poskytovali takovou podporu a pochopení, bez nichž bych celou práci jen sotva dokončil. Tato slova platí v první řadě mé Peti Pimkové. Navíc k obrovské morální i jiné podpoře mi umožnila porozumět některým jinak nečitelným ručně psaným dobovým textům.

~3~

Obsah Úvod…………………………………………………………………………………………….......…..7 Dosavadní výzkum……………………………………………………………………..……….9 Prameny……………………………………………………………………..…………..…….10 Literatura……………………………………………………………………..…………….….13 Terminologické a jiné poznámky………………………………………………………….......13 Seznam zkratek……………………………………………………………………..…………15 1. Postoj československé exilové vlády k Jugoslávii do konce dubnové války v letech 1940–1941...17 1.1 Reakce Československa na balkánskou akci Německa a Itálie............................................ 19 1.2 Přistoupení Jugoslávie k Paktu tří mocností……………………………………………….23 1.3 Převrat z 27. března 1941, dubnová válka a československá exilová vláda………………...25 1.4 Obnovení vzájemného uznávání československé a jugoslávské exilové vlády…………….30 1.5 Bilance styků v letech 1940–1941…………………………………………………………33 2. Ve společném exilu: československá a jugoslávská vláda v letech 1941–1943………………….36 2.1 Exilové jugoslávské státní zřízení v letech 1941–1943……………………………………37 2.1.1 Národnostní problémy a koncepce rekonstrukce Jugoslávie……………………………38 2.1.2 Bojové akce ve vlasti i ve světě………………………………………………………......43 2.1.3 Další aspekty jugoslávské exilové vlády.………………………………………..………48 2.2 Postoj československé exilové vlády k vládě jugoslávské v letech 1941–1943……………50 2.2.1 Ustavení styčného aparátu……………………………………………………………….50 2.2.2 Čechoslováci a král………………………………………………………………………53 2.2.3 Politické styky: nezasahování a pokusy o spolupráci……………………………………56 2.2.4 Praktická pomoc a podpora……………………………………………………………...65 2.3 Zhodnocení československého postoje k Jugoslávcům do konce roku 1943………………67 3. Opadání zájmu: československá a jugoslávská exilová vláda v letech 1943–1945…………….70 3.1 Rozvoj partyzánského odboje 1942–1945…………………………………………………70

~4~

3.2 Vztah Čechoslováků k exilové vládě a partyzánům v letech 1943–1945…………………..74 3.2.1 Vývoj československého postoje do konce roku 1943…………………………………..74 3.2.2 Doba zlomu: přesun československé podpory od exilové vlády k partyzánům, jaro a léto 1944……………………………………………………………………………………………………79 3.2.3 Závěr styků s londýnskou exilovou vládou, podzim 1944 a jaro 1945…………………...83 3.3 Bilance československého poměru k exilové vládě Jugoslávie v letech 1943–1945………86 4. Jugoslávští nekomunisté a Československo 1945–1948………………………………………….88 4.1 Upevnění nové Jugoslávie 1944–1948……………………………………………………88 4.2 Přehled československo-jugoslávských vztahů v letech 1945–1948………………………92 4.3 Postoj československého státu vůči jugoslávské opozici v letech 1945–1948…………….95 4.3.1 Oficiální zahraniční politika: pozorování, solidarita, nezasahování.…………………….95 4.3.2 Československé bezpečnostní složky: pozorování a podezřívání………………………102 4.3.3 Prezident republiky: pozorování a odmítání……………………………………………105 4.4 Několik projevů československého veřejného mínění proti jugoslávskému režimu mezi lety 1945–1948……………………………………………………………………………………………107 4.5 Zhodnocení československého postoje k jugoslávským nekomunistům po druhé světové válce…………………………………………………………………………………………………..110 Závěr…………………………………………………………………………...…………………….111 Prameny………………………………………………………………….…………..………………113 Archivní prameny……………………………………………………………………………113 Další nepublikované prameny…...…………………………………………………………...114 Publikované pramenné edice ………………………………………………………………...114 Deníkové záznamy………………………………………………………………….………..115 Memoáry……………………………………………………………………………………..115 Časopisy a věstníky……………………………………………………………………….….115 Další primární literatura (dobové publikace, soubory projevů, memoranda, programy) ….....115 Literatura……………………………………………………………………………………..……..118

~5~

Knižní monografie a články………………………………………………………………….117 Internetové zdroje………...………………………………………………………………….119 Obrazová příloha……………………………………………………………………………............120

~6~

Úvod Československo-jugoslávské vztahy v době druhé světové války představují pozoruhodnou epizodu v dějinách vzájemných styků Čechů a Slováků s národy bývalé Jugoslávie. Příslušné státy, Československo a Jugoslávie, byly v době mezi světovými válkami svázány spojeneckými svazky v paktu zvaném Malá dohoda, jenž byl sám pokračováním spolupráce českých, slovenských a jihoslovanských politiků v době prvního celosvětového konfliktu. Přerod, který v průběhu druhé světové války či v letech bezprostředně následujících Československo a Jugoslávie prodělaly, byl hluboký a radikální. V případě Jugoslávie bylo doslova smeteno dosavadní státoprávní, správní i ekonomické nastavení této země, zcela se změnilo personální složení nejvyšších pater jugoslávského státního aparátu a také územní rozloha státu doznala přírůstku na úkor italského souseda. Proměněna byla i etnická struktura země, z níž byla vysídlena větší část německého a italského obyvatelstva. Zásadní změny prodělalo i Československo. To nastoupilo cestu země dvou konstitutivních národů, země zcela očištěné od zde usídlených Němců a zbavené části svého území ve prospěch mocného východního souseda SSSR. Také politické změny byly hluboké a po prvorepublikové volné soutěži mnoha politických stran převládla v poválečném Československu koncepce jednotné Národní fronty. Klíč k pochopení těchto proměn, ale také jejich dopadů na podoby a proměny československojugoslávských vztahů, leží v poznání dějin Československa, Jugoslávie (respektive jejich exilových orgánů) a jejich vzájemného poměru za druhé světové války, bezprostředně před ní a po ní. Důkladný výzkum tohoto tématu by umožnil nejen faktografické poznání tohoto úseku dějin, ale také lepší porozumění povahám obou státních celků a jejich politice. Přispěl by k pochopení podstaty některých dlouhodobých tendencí či přímo konstant v československo-jugoslávských vztazích. Bádání, které by s citem pro detail, ale také ve stálém dialogu s obecnými dějinami, popsalo a vystihlo československojugoslávské vztahy v této době, by výrazně přispělo k poznání a porovnání československých a jugoslávských politických dějin. Napomohlo by také pochopení vývoje identity elit obou zemí, jejich vnímání společenských proměn, mezinárodních vztahů a pro dvacáté století klíčových pojmů jako jsou stát a národ, demokracie a fašismus, svoboda a totalita. Následující spis není produktem takového důkladného výzkumu a ani jím, s ohledem k pramenným omezením a svému formátu magisterské diplomové práce, být nemůže. Tato diplomová práce je věnována popisu jednoho konkrétního segmentu československo-jugoslávských vztahů za druhé světové války a po ní. Vzhledem k výše zmíněným omezením nepopisuje vzájemné vztahy obou celků, neboť k událostem, až na malé výjimky, nemůže přistoupit s prameny podepřenou znalostí jugoslávského pohledu. Místo toho je předmětem této práce postoj, tj. jednostranné stanovisko,

~7~

Československa k Jugoslávii (respektive československé exilové vlády k exilové vládě jugoslávské) v popisované době. Původním záměrem autora bylo napsat studii, jež by popisovala československý vztah k jugoslávské protikomunistické opozici po druhé světové válce v letech 1945–1948. Cílem bylo poskytnout jistý „negativ“ oficiálních styků mezi tehdejšími establishmenty obou států a zjistit, zdali se českoslovenští politici zasazovali ve prospěch sesazených či perzekvovaných jugoslávských politiků, s nimiž je pojily často i osobní styky. Záhy se ovšem potvrdila nutnost rozšířit časový rámec práce před konec války. Výsledky pramenného výzkumu soustředěného na zmíněné období 1945–1948 totiž naznačovaly, že právě předchozí válečné roky s sebou nesly krystalizaci československého vztahu k jugoslávským komunistům i k jejich exilovým a domácím protivníkům. Objem relevantních údajů, které takto vymezený výzkum přinesl, zůstal ovšem navzdory čím dál většímu množství excerpovaných pramenů neveliký a na jejich základě sestavený obraz byl dosti neúplný. Proto došlo k rozšíření tématu práce. Ta z československého pohledu zkoumá onen úsek druhé světové války, kdy lze mluvit o vztazích československé a jugoslávské vlády, tedy kontaktech a spolupráci založených na vzájemném uznání. Původní záměr byl nicméně naplněn, a postoj Československa k jugoslávské nekomunistické opozici po druhé světové válce tvoří poslední ze čtyř kapitol tohoto spisu. Tato magisterská diplomová práce se tedy zabývá postoji Československa k jugoslávské exilové vládě a k protikomunistické opozici v letech 1941–1948. Bouřlivé proměny, které obě země v této době prodělaly, znemožňují vymezení založené na vztazích Československa a Jugoslávie jakožto dvou suverénních a nezávislých států. Zatímco Jugoslávie byla do dubna 1941 samostatnou zemí, Československo fakticky zaniklo v březnu 1939. Ti českoslovenští politici v čele s Edvardem Benešem, kteří se nebyli ochotni smířit se změnami, které jejich země v letech 1938–1939 prodělala, utvořili v následujících dvou letech exilové vládní orgány. Prvních několik let druhé světové války strávili snahou dosáhnout uznání svého provizorního státního zřízení jako reprezentanta již zaniklé země a jeho mezi čtyři státy rozděleného obyvatelstva. V létě 1941 se do exilu dostala také vláda Jugoslávie, ačkoliv ta byla vždy spojenci uznávána jako legální představitel své okupované země. Fakticky však také Jugoslávie jako státní celek zanikla. Přesto považujeme za možné ve zkoumané době použít pro exilové státní celky, s ohledem k jejich oficiálnímu uznání spojenci, termíny „Československo“ a „Jugoslávie.“ Zatímco definice jugoslávské exilové vlády nepřináší žádný interpretační problém, neboť se jedná o pokračování domácí, všeobecně uznávané vlády vzniklé při převratu dne 27. března 1941, pojem „jugoslávští nekomunisté“ je již složitější. Může v kontextu druhé světové války i doby poválečné znamenat prakticky jakoukoliv skupinu, organizaci či jednotlivce, který komunistou není či s nimi není ochoten spolupracovat. Tato práce nicméně není založena na výzkumu málo pravděpodobných či zcela minoritních vazeb, jakými by mohly být vztahy československé vlády k Nezávislému státu Chorvatsko (Nezavisna Država Hrvatska, NDH), Nedićovu Srbsku, případně poválečné emigrantské organizaci Ustašů. Jugoslávskými nekomunisty rozumíme

~8~

proto v dalším textu pouze členy bývalých vlád Království Jugoslávie, jugoslávské exilové vlády, případně členy příslušných státních orgánů, v nejširší definici komunistům nepřátelské příslušníky meziválečného a exilového jugoslávského politického establishmentu. Právě z těchto osob se rekrutovala pro náš výzkum relevantní protikomunistická opozice. K pojmu „Československo“ platí podobná výhrada. Jakkoliv by bylo možno zkoumat vztahy jugoslávských autorit ke konkurenčním československým exilovým organizacím (nehledě na vztahy mezi Slovenským státem a Nezávislým státem Chorvatsko),1 československý exil se v následující práci váže pouze k Československému národnímu výboru a k z něho vzešlé prozatímní vládě, kterou Velká Británie uznala předběžně dne 21. července 1940 a definitivně pak 18. července 1941. V čele tohoto exilového uskupení stál Edvard Beneš, který měl hlavní slovo při jeho zakládání a do jeho politiky, personálního složení i finančních záležitostí po celou dobu jeho existence výrazně zasahoval. Tato diplomová práce je pokusem o doplnění dosavadních znalostí o československojugoslávských vztazích v době druhé světové války a v době bezprostředně poválečné. Její autor bude šťasten, pokud jakkoliv pomůže dalším badatelům ve výzkumu dějin dlouhodobě přátelských kontaktů mezi Čechy a Slováky a národy slovanského jihu.

Dosavadní výzkum Historiografie československo-jugoslávských vztahů v době meziválečné se může vykázat celou řadou monografií a také mnoha kratšími texty. Jejich úplnému výčtu, který by čítal stovky položek, zde není účelné věnovat prostor.2 Literatura, která se zabývá vztahy Československa a Jugoslávie (resp. odpovídajících státních entit a organizací) v době druhé světové války, je o poznání skromnější. Na výzkumu tohoto tématu se podepsala obtížná dostupnost některých pramenů a také dřívější nezájem o mapování dějin exilových vládních těles za druhé světové války. Přesto existuje několik textů, v nichž jsou obě exilové vlády popsány, porovnány a také v hlavních rysech vystihnuty jejich vztahy. Jedná se

K tomu srov. např. JARINKOVIČ, Martin: Slovensko a Juhoslávia v rokoch II. svetovej vojny. Banská Bystrica 2012. 2 Jmenujeme zde alespoň některé hlavní: DUGAČKI, Vlatka: Svoj svome. Češka i slovačka manjina u međuratnoj Jugoslaviji (1918.–1941.). Zagreb 2013. HLADKÝ, Ladislav (a kol.): Vztahy Čechů s národy a zeměmi jihovýchodní Evropy. Praha 2010. HOUSKA, Ondřej: Malá dohoda a Balkán v roce 1925. Slovanský přehled 89, 2003, s. 481–486. HRADEČNÝ, Pavel: Politické vztahy Československa a Jugoslávie v letech 1925–1928 v zahraničním i vnitřním kontextu. Praha 1988. HROZIENČIK, Jozef (ed.): Československo a Juhoslávia. Z dejín československo-juhoslovanských vzťahov. Bratislava 1968. CHROBÁK, Tomáš: Jugoslávská opozice a Československo 1935–1938. Slovanský přehled 85, 1999, s. 265–291. JANČÍK, Drahomír: Německo a Malá dohoda: Hospodářské pronikání Německa do Jugoslávie a Rumunska v první polovině 30. let. Praha 1990. SLÁDEK, Zdeněk: Malá dohoda 1920–1938. Její hospodářské, politické a vojenské komponenty. Praha 2000. VANKU, Milan: Mala Antanta. Titovo Užice 1969. 1

~9~

o práce Miroslava Tejchmana,3 Jiřího Plachého,4 Miry Radojevićové5 a Branka Petranoviće.6 Řada jiných spisů obsahuje konkrétní údaje k československo-jugoslávským vztahům v této době či se o nich v samostatných kapitolách v krátkosti zmiňuje.7 Významnější jsou nové příspěvky k tomuto tématu z pera Milana Sovilje.8 Svůj dosavadní výzkum shrnuje tento srbský historik v doposud neobhajované disertaci Československo-jugoslávské vztahy v letech 1939–1941: Od zániku Československé republiky do okupace Království Jugoslávie.9 Autor popisuje komplikované vztahy mezi všemi entitami, které vzešly z rozpadu a okupace Československa, a Jugoslávií jako nezávislou zemí a podává tak detailní obraz všech linií československo-jugoslávských vztahů v této době.

Prameny S přihlédnutím ke zmíněnému vývoji výzkumného záměru, na jehož naplnění je předkládaný text založen, jsou prameny k této práci různorodé. Na prvním místě je třeba jmenovat úřední listiny československých exilových a poválečných institucí. Jedná se o zápisy ze schůzí československých vlád v Londýně10 a v Praze, jež podávají

TEJCHMAN, Miroslav: Československo-jugoslávské vztahy v letech druhé světové války. Slovanské historické studie 14, 1984, s. 84–120. TÝŽ: Iniciativy čs. vojenské zahraniční služby na Balkáně v letech 1939–1941. In: ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Zlatica – HOFMAN, Petr (Eds.): Československá vojenská zahraniční služba v letech 1939–1945. Praha 2008, s. 167–173. 4 PLACHÝ, Jiří: Československý podíl na spojenecké pomoci při výstavbě jugoslávských jednotek v letech 1944– 1945. Příspěvek k československo-jugoslávským vztahům. Slovanský přehled 96, č. 1–2, 2010, s. 161–167. 5 RADOJEVIĆ, Mira: Češko-srpska saradnja tokom drugog svetskog rata. In: Od Moravy k Moravě II. Z historie česko-srbských vztahů. Nový Sad 2011, s. 141–159. 6 PETRANOVIĆ, Branko: Odnosi jugoslovenske i čehoslovačke vlade u emigraciji 1941–1945. Vojnoistorijski glasnik 41, 1990, č. 3, s. 49–71. 7 BRANDES, Detlef: Exil v Londýně : 1939–1943 : Velká Británie a její spojenci Československo, Polsko a Jugoslávie mezi Mnichovem a Teheránem. Praha 2003. PLENČA, Dušan: Međunarodni odnosi Jugoslavije u toku drugog svjetskog rata. Beograd 1962. TERZIĆ, Milan: Moć i uticaj vojne diplomatije : misije Vladimira Velebita 1943–1945. Beograd 2012. 8 SOVILJ, Milan: Československá emigrace v Jugoslávii na začátku druhé světové války. In: Odvaľujem balvan : pocta historickému remeslu Jozefa Jablonického. Banská Bystrica 2013, s. 28–48. TÝŽ: Otázka identity Čechů a Slováků v Jugoslávii v letech 1939–1941. Slovanský přehled 100, č. 2, 2014, s. 297–322. TÝŽ: Jugoslávské ohlasy na události v Československu v letech 1938–1939. In: České, slovenské a československé dějiny 20. století. 5. Ústí nad Orlicí 2011, s. 93–104. TÝŽ: Jugoslávie jako tranzitní země československé emigrace v letech 1938–1940. In: České, slovenské a československé dějiny 20. století. 6. Ústí nad Orlicí 2012, s. 21–32. TÝŽ: Českoslovenští důstojníci v Jugoslávii během německého útoku v dubnu 1941. In: Válečný rok 1941 v československém domácím a zahraničním odboji : sborník k mezinárodní konferenci. Praha 2012 s. 59–67. TÝŽ: Reflexe událostí v protektorátu Čechy a Morava v letech 1939–1941 v jugoslávském tisku a prostřednictvím politické elity. Slovanský přehled 98, č. 3–4, 2012, s. 321–341. 9 TÝŽ: Československo-jugoslávské vztahy v letech 1939–1941: Od zániku Československé republiky do okupace Království Jugoslávie. Disertační práce 2015 (rukopis). Vedoucí práce: doc. PhDr. Jan Pelikán, CSc. Ústav světových dějin FF UK Praha. Tento spis se s ohledem k době svého dokončení do této diplomové práce nestihl promítnout. 10 Tyto jsou postupně zpřístupňované ve stejnojmenné edici Zápisy ze schůzí československé vlády v Londýně. I– III. Eds. Jan Němeček, Ivan Šťovíček, Helena Nováčková, Jan Kuklík, Jan Bílek. Praha 2008–2013. V době vzniku této diplomové práce zachycovala tato edice schůze vlády v letech 1940–1943. Zbývající rok a čtvrt schůzí popisujeme na základě zápisů uložených v Archivu Ústavu Tomáše Garrigua Masaryka [dále AÚTGM], fond [dále f.] Edvard Beneš II [dále EB II], krab. 183, 184, 184. 3

~ 10 ~

svědectví o podobách i motivech dlouhodobé československé politiky k Jugoslávii. Neméně důležité jsou interní dokumenty exilového i pražského Ministerstva zahraničních věcí, které informují o konkrétních akcích učiněných na základě této politiky a zobrazují rozhodovací proces v rámci zahraničního úřadu. Celá řada dokumentů této provenience je doplněna hodnotnými ručně psanými poznámkami a vpisky. Mezi institucionální prameny dále patří běžné i mimořádné zprávy československých styčných orgánů u jugoslávské vlády, vyslance a vojenského atašé, ale také vojenských zpravodajců či jiných diplomatů, kteří měli s Jugoslávci stálý styk. Tyto prameny popisují jednak právě proběhnuvší události, nepřímo ale informují i o československé politice a různých podobách československo-jugoslávských styků a spolupráce. Mezi prameny byly zařazeny i dokumenty z chodu prezidentské kanceláře, a to jak z doby její exilové, tak poválečné činnosti. Menší důležitost je přikládána dopisům či obecně korespondenci. V naprosté většině se jedná o listiny úřední povahy, jež spadají do některé z výše zmíněných kategorií. Tato práce čerpá nakonec i z některých akt československých bezpečnostních složek, které se po druhé světové válce o Jugoslávii i její opozici zajímaly. Doplňkem tohoto textu jsou dobové fotografie, které jsou přiloženy na závěr celého spisu. Tyto prameny jsou čerpány jednak z příslušných pramenných edic,11 jednak, a to z větší části, stojí tato práce na originálech těchto písemností uložených v několika českých archivech. Jedná se o Archiv Ministerstva zahraničních věcí (AMZV), Archiv Kanceláře prezidenta republiky (AKPR), Archiv bezpečnostních složek (ABS), Archiv Národního muzea (ANM), Národní archiv (NA) a Archiv Ústavu Tomáše Garrigua Masaryka (AÚTGM). Poslední čtyři zmíněné archivy zachycují činnost více než jedné instituce či osob. ABS sdružuje dokumenty vojenské kontrarozvědky, ale také odboru politického zpravodajství Ministerstva vnitra. V Archivu Národního muzea jsou uloženy použité fotografie a několik textů o Jugoslávii, jejichž původci byli Rudolf Bechyně a Prokop Drtina. Národní archiv obsahuje úřední dokumenty z několika institucí – předsednictva ministerské rady v Londýně a v Praze, exilového Ministerstva vnitra a výstřižkového tiskového archivu. AÚTGM , resp. z něj využité fondy Edvard Beneš II a Edvard Beneš IV/2, postihuje osobní i úřední činnost Edvarda Beneše, přičemž využité krabice obsahují dokumenty vzniklé oběma těmito cestami. Výzkum byl kromě toho vykonán i ve Vojenském ústředním archivu – vojenském historickém archivu. Ten byl ovšem pro autora tohoto spisu po většinu doby nedostupný, neboť v letech 2013 a 2014 probíhal přesun této instituce do nových prostor a výzkum v něm tak nebyl možný. Znovuotevření tohoto

Kromě jinde zde zmíněných jsou to Acta occupationis Bohemiae et Moraviae I. Dokumenty z historie československé politiky 1939–1943. Svazek I. (= AOBM I). Eds. Libuše Otáhlová, Milada Červinková. Praha 1966. Od uznání prozatímní vlády do vyhlášení válečného stavu Německu. Svazek I (= OUVDVN I). Eds. Jan Němeček, Jan Kuklík, Helena Nováčková, Ivan Šťovíček. Praha 2006. Od uznání prozatímní vlády do vyhlášení válečného stavu Německu. Svazek II (= OUVDVN II). Eds. Jan Němeček, Jan Kuklík, Helena Nováčková, Ivan Šťovíček. Praha 2009. Československá zahraniční politika v roce 1942 I (= ČZP42 I). Eds. Jan Němeček, Jan Kuklík, Helena Nováčková, Ivan Šťovíček. Praha 2010. Československo-sovětské vztahy v diplomatických jednáních 1939–1945. Díl 2, červenec 1943 – březen 1945. (= ČSVDJ II). Eds. Jan Němeček, Helena Nováčková, Ivan Šťovíček, Miroslav Tejchman. Praha 1999. 11

~ 11 ~

archivu v lednu 2015 s sebou ovšem neslo badatelské omezení v podobě poskytnutí pouhého jednoho kartonu (krabice) na badatele a den. Nebylo proto možno prozkoumat zde uložené velké množství dokumentů k dějinám československých vojenských styčných misí u jugoslávské vlády a na Balkáně. Přikročeno bylo tedy pouze k výzkumu zpráv československého vojenského a leteckého atašé v Bělehradě v letech 1945–1948. Takto získané údaje byly ovšem prosty relevantních informací k tématu a tak nejsou písemnosti z tohoto vojenského archivu v práci citovány. Dokumenty z provenience Ministerstva národní obrany ovšem využity jsou, neboť se v různých opisech a kopiích nacházejí v již zmíněných archivech ostatních. Jedná se o jistou část zpráv vojenských styčných důstojníků. Z důvodů probíhající digitalizace nebylo dále možno využít rozsáhlých dokumentů z archivu Huberta Ripky, který je uložen v Národním archivu. Tento nedostatek je částečně zmírněn skutečností, že se jedná o dokumenty, které jsou taktéž přístupné v různých opisech uložených zejména v AÚTGM. Část záznamů rozhovorů Ripky a Beneše je kromě toho uložena v ABS díky faktu, že si komunisty ovládané bezpečnostní složky pořídily kopie těchto dokumentů pro vlastní potřebu. Dále tato práce využívá prameny osobní povahy. V první řadě jde o deníkové zápisy učiněné Janem Opočenským, československým historikem a archivářem, jenž byl zaměstnán na exilovém Ministerstvu zahraničních věcí, a Milanem Grolem, jugoslávským literárním vědcem, teatrologem a politikem, který zasedal ve většině exilových vlád Království Jugoslávie. Oba tyto deníky popisují období exilového působení té které státní moci a obsahují řadu zmínek o československo-jugoslávských kontaktech. U obou těchto deníků jsou využívány zápisy z let 1941–1945. Stranou deníků stojí memoáry československých a v menšině i jugoslávských politiků a diplomatů. Jedná se o poválečné vzpomínky Edvarda Beneše, Ladislava Feierabenda, Prokopa Drtiny, Jaromíra Kopeckého, Josefa Korbela a okrajově též Dragoljuba Jovanoviće. Poslední zmíněný se také svými vzpomínkami na své jugoslávské současníky zasloužil o obsah medailonů jugoslávských politiků a diplomatů.12 Noviny a časopisy jsou v této práci zastoupeny minoritně. V první řadě byl využit Čechoslovák, exilové periodikum fungující jako denní zpravodaj pro příslušníky československé exilové obce. Excerpovány byly veškeré relevantní ročníky (1941–1945) a ačkoliv se nejedná o hojně využívaný pramen, obohacuje tuto práci díky z něj patrné linii informování Čechoslováků o partnerské jugoslávské exilové vládě. Řada jiných periodik je ovšem využita, přímo či nepřímo, díky průzkumu výstřižkového archivu uloženého v Národním archivu. Nevyužity nezůstávají ani záznamy veřejných projevů československých státníků a jejich knižně vydané úvahy na téma poválečného uspořádání střední Evropy a Československa.

JOVANOVIĆ, Dragoljub – JOVANOVIĆ, Nadežda (ed.): Ljudi, ljudi…medaljoni 94 političkih, javnih, naučnih i drugih savremenika. Beograd 2005. 12

~ 12 ~

Nedostupnost bádání v archivech v Srbsku, kterou byl autor limitován, je částečně vyvážena využitím edic pramenů jugoslávské provenience13 a také četnou jugoslávskou sekundární literaturou. Na závěr zmiňme pouze několik jinam nezařaditelných pramenů. Jedná se o stenografický záznam ze soudního procesu s Dragoljubem Mihailovićem a některými exilovými i domácími jugoslávskými politiky a vojáky.14 Dále jde o memorandum emigrantské jugoslávské organizace Svobodní Jugoslávci.15 Osamoceně stojí jediný výtisk Úředního věstníku československého,16 jenž informoval o veřejných úředních aktech československého exilového státního zřízení. Excerpovány byly nicméně všechny relevantní ročníky tohoto exilového informačního bulletinu.

Literatura Zásadními tituly, které umožnily relativně úzké téma této práce zasadit do kontextu dějin druhé světové války a doby poválečné, byly spisy Miroslava Tejchmana,17 Detlefa Brandese18 a Branka Petranoviće.19 Při výzkumu československého postoje k poválečné jugoslávské nekomunistické opozici, který tvoří velmi malý díl československo-jugoslávských vztahů v této době, se opíráme o obsáhlou publikaci Slobodana Seliniće, která tyto vztahy v úplnosti popisuje. Zdrojem klíčové a detailní faktografie nám byly práce Zlatice Zudové-Leškové, Jana Kuklíka, Jana Kaplana, Jana Němečka, Ivo Periće, Dušana Plenči, Milana Terziće a Alexy Djilase a celé řady knih i článků v odborných časopisech a sbornících od těchto i dalších autorů.

Terminologické a jiné poznámky Pojem Jugoslávie v práci dále označuje tento stát bez ohledu na jeho formu (monarchistickou či republikánskou) či ranější název, formálně správný pro roky 1918–1929 (jenž zněl Království Srbů, Chorvatů a Slovinců). Odvozené termíny „Čechoslováci“ a „Jugoslávci“ jsou v této práci využívány k zastřešení všech relevantních osob a zpřesněny jsou pouze tam, kde tak lze dosáhnout větší přehlednosti,

Jugoslavija 1918/1988 : tematska zbirka dokumenata (= JTZD). Eds. Branko Petranović, Momčilo Zečević. Beograd 1988. Dále se jedná o Vlade Kraljevine Jugoslavie u Drugom svetskom ratu (= VKJDSR). Ed. Kosta Nikolić. Beograd 2008. 14 The Trial of Dragoljub-Draža Mihailović : Stenographic Record nad Documents from The Trial of DragoljubDraža Mihailović. Belgrade 1946. 15 Declaration by Free Yugoslavs in Exil : Memoradum Yugoslavia’s role in the European confederation and sommon struggle against Communism. Hague 1948. 16 Úřední věstník Československý, roč. II, č. 3. 17 TEJCHMAN, Miroslav: Balkán ve válce a v revoluci 1939–1945. Praha 2008. Toto shrnutí autorova celoživotního díla čerpá z pramenů původem téměř ze všech dotčených zemí. 18 BRANDES, Detlef: Exil v Londýně : 1939–1943 : Velká Británie a její spojenci Československo, Polsko a Jugoslávie mezi Mnichovem a Teheránem. Praha 2003. 19 PETRANOVIĆ, Branko: Istorija Jugoslavije 1918–1978. Beograd 1981. 13

~ 13 ~

či je vhodné zvláště zdůraznit etnickou příslušnost (zvláště u medailonů). Jedná se tudíž jak o všechny občany předválečného Československa (Jugoslávie), tak o příslušníky některého z v Československu (Jugoslávii) žijících národů.20 V textu se při zápisu cizích osobních jmen přidržujeme ortografie toho kterého jazyka (Petar, Aleksandar, Mihailović, Pavelić, Knežević). Výjimkou jsou přímé citace z dobových pramenů, které jsou protkány bohemismy a českými či fonetickými variantami zápisu (Petr, Alexandr, Mihajlovič, Pavelič, Kněževič), ale také jugoslavismy (nápad ve smyslu „útok“, úžasný ve smyslu „strašný“ apod.). Dobové dokumenty v práci figurují v původním znění, případné vpisky jsou vloženy pouze pro čtenářovu lepší orientaci a jsou zvlášť zdůrazněny. Místní exonyma jsou používána vždy tam, kde jsou v češtině ustálena (Bělehrad, Londýn, Paříž), s výjimkou přímých citací a u označení místa vydání publikací (Beograd, London, Paris).

Prameny z doby působení československé mise v Bělehradě v letech 1940–1941 označují jako Čechoslováky všechny Čechy a Slováky (dle tehdejšího vnímání etnické Čechoslováky), případně občany meziválečného Československa, bez ohledu na jejich státní příslušnost (Protektorát, Slovenský stát, Jugoslávie či případně další země) či důvod pobytu v Jugoslávii. Byli tak označováni i ti, kteří se na zahraniční akci nepodíleli, či přímo pracovali proti ní jako kolaboranti či příznivci Němců. 20

~ 14 ~

Seznam zkratek

ABS – Archiv bezpečnostních složek AKPR – Archiv Kanceláře prezidenta

HSVK – Hlavní správa vojenské kontrarozvědky

republiky

i. č. – inventární číslo

AMZV – Archiv Ministerstva zahraničních

JNOF – Jedinstveni narodnooslobodilački front

věcí

(Jednotná národně-osvobozenecká fronta)

ANM – Archiv Národního muzea

JTZD – Jugoslavija 1918/1988 : tematska

AOBM – Acta occupationis Bohemiae et Moraviae (edice pramenů) AÚTGM – Archiv Ústavu Tomáše Garrigua Masaryka AVNOJ – Antifašističko veće narodnog oslobođenja Jugoslavije (Antifašistický výbor národního osvobození Jugoslávie)

zbirka dokumenata (Jugoslávie 1918/1988, tematická sbírka dokumentů; edice pramenů) JUG – Jugoslávie JUZUB – Jugoslávie – zastupitelský úřad Bělehrad KG – Klement Gottwald KPJ – Komunistička partija Jugoslavije

BBC – British Broadcast Corporation

(Komunistická strana Jugoslávie)

č. j. – číslo jednací

KPR – Kancelář prezidenta republiky

ČSR – Československo

krab. – krabice

ČTK – Československá tisková kancelář

MNO – Ministerstvo národní obrany

ČZP42 I – Československá zahraniční politika

MU – Masarykova Univerzita

v roce 1942 (edice pramenů) EB – Edvard Beneš f. – fond FF – Filozofická fakulta fo. – folio

MV – Ministerstvo vnitra MV-L – Ministerstvo vnitra – Londýn MZV – Ministerstvo zahraničních věcí NA – Národní archiv NDH – Nezavisna Država Hrvatska (Nezávislý

GS – Generální sekretariát

stát Chorvatsko)

HSS – Hrvatska seljačka stranka (Chorvatská

NF – Narodni front (Národní fronta)

rolnická strana)

~ 15 ~

NKOJ – Narodni komitet oslobođenja

SSSR – Svaz sovětských socialistických

Jugoslavije (Národní výbor osvobození

republik

Jugoslávie) NVOJ – Národní výbor osvobození Jugoslávie OPZMV – Odbor politického zpravodajství Ministerstva vnitra OS – Osobní složky OSN – Organizace spojených národů

T – Tajné TO – Teritoriální odbory UDB – Uprava državne bezbednosti (Správa státní bezpečnosti) UK – Univerzita Karlova UNRRA – United Nations Relief and

OUVDVN – Od uznání prozatímní vlády do

Rehabilitation Administration (Správa

vyhlášení válečného stavu Německu (edice

Spojených národů pro pomoc a obnovu)

pramenů) OZNA – Odeljenje za zaštitu naroda (Oddělení národní bezpečnosti) PMR – Předsednictvo ministerské rady PMR–L – Předsednictvo ministerské rady – Londýn

ÚPV-BS – Úřad předsednictva vlády – běžná spisovna USA – Spojené státy americké ÚSB – Ústředna státní bezpečnosti VKJDSR – Vlade Kraljevine Jugoslavie u Drugom svetskom ratu (Vlády Království

PNS – Privremena narodna skupština

Jugoslávie za druhé světové války, edice

(Provizorní národní shromáždění)

pramenů)

PZ – Politické zprávy

ZH – Záhřeb

sign. – signatura

ZJ – Zprávy Jugoslávie

SNB – Sbor národní bezpečnosti

ZSČV – Zápisy ze schůzí československé

SOE – Special Operations Executive (Oddělení pro zvláštní operace)

vlády v Londýně (edice pramenů) ZTA – Zahraniční tiskový archiv

~ 16 ~

1. Postoj československé exilové vlády k Jugoslávii do konce dubnové války v letech 1940–1941 V průběhu prvních dvou let druhé světové války zůstala většina Balkánského poloostrova uchráněna válečných operací. Střed, sever a západ kontinentu prošel dramatickými politickými změnami, které přivedly do exilu řadu dosavadních vlád i nacistům nepřátelských politických osobností. Balkán však na počátku války ležel stranou většiny bojišť i bezprostředního zájmu obou válčících stran, které deklarovaly svůj zájem na neutralitě zdejších států. S výjimkou Albánie sdílely tuto neutralitu se zeměmi jako Španělsko, Švýcarsko a Švédsko. Na rozdíl od nich však měly státy na jihovýchodě Evropy takový strategický význam, že se jejich nezúčastněnost stala v roce 1941 neudržitelnou. Od roku 1940 se tento prostor stal dějištěm intenzivního diplomatického zápasu Německa a jeho spojenců,21 Velké Británie s jejími spojenci a též Sovětského svazu, který vedl až k sérii válečných tažení na podzim 1940 a na jaře 1941, které křehkou neutralitu regionu zlikvidovaly.22 Výchozím bodem německého přístupu k Balkánu v této době byla jeho důležitost dodavatele surovin pro německé válečné úsilí.23 Balkán sestával ze spřátelených a v různé míře podřízených, nikoliv však zcela pohlcených zemí. Neutralita oblasti byla pro uchování tohoto stavu klíčová. Itálie se naproti tomu zajímala o Balkán jako o objekt svých imperiálních aspirací. Okupací Albánie a průběžným zdůrazňováním italských zájmů na druhé straně Jadranského moře vyvíjel Mussolini stálý tlak na Jugoslávii a Řecko, které se z tohoto důvodu ucházely o ochranu ostatních velmocí z obou stran válečné fronty. Sovětský svaz s nelibostí shlížel na nárůst německé moci v Evropě, který byl markantní zejména po rychlém pádu Francie. Na Balkáně měl i SSSR své imperiální ambice,24 nadto se jednalo o region s ním přímo sousedící a tudíž důležitý pro sovětské zájmy. Nakonec se také Velká Británie se spojenci ucházela o větší vliv v této oblasti, která po pádu Francie v létě 1940 znamenala jediný významný Osou doposud nepodrobený region. Přesto i Britové respektovali neutralitu Balkánu do doby, než se tamější země definitivně přimkly k Německu jako jeho satelity v rámci Paktu tří velmocí.

Jejichž formální svazky byly dále utuženy uzavřením Paktu tří velmocí. Došlo k němu dne 27. září 1940. Signatářem bylo Japonsko, Itálie a Německo. 22 Pro detailní přehled tohoto procesu viz TEJCHMAN, Miroslav: Balkán ve válce a v revoluci 1939–1945. Praha 2008, s. 29–273. 23 Kromě vzácných kovů a potravin se jednalo zejména o naftu z rumunských naftových polí. 24 Jednalo s e o dlouhodobý spor s Rumunskem o Besarábii, tj. území většiny dnešního Moldavska. Na konci června 1940 Sověti toto území anektovali poté, co diplomatickým tlakem donutili Rumunsko k jeho opuštění. TEJCHMAN, M.: Balkán, s. 132. V geografickém slova smyslu se tak o Balkán již nejednalo, přestože Rumunsko politicky k poloostrovu náleželo. 21

~ 17 ~

Neslavné italské tažení do Řecka25 vyvolané touhou po územních ziscích spolu s Mussoliniho selháním v severní Africe26 urychlily a zintenzivnily snahy velmocí o zvětšení jejich vlivu na poloostrově. Blížící se útok na Sovětský svaz přiměl zejména Němce ke zvýšené aktivitě, která měla zabezpečit jižní křídlo tažení i samotné říšské území proti odvetným akcím Rusů i Britů. Zatímco se Rumunsko měnilo v německý satelit, a to hlavně díky strachu z územních aspirací Maďarska a SSSR,27 Jugoslávie, Řecko a Turecko (do určité míry spolu s Bulharskem) měly jistou šanci k odporu německému vlivu, a to díky jejich kratší vzdálenosti k britským vojenským silám na Blízkém východě a v severní Africe. Britská diplomacie, podporovaná též Američany, se v průběhu roku 1940 a 1941 snažila o svázání všech těchto balkánských zemí do vlastního obranného paktu, který by zajišťoval jejich neutralitu vůči Německu.28 Takovému bloku pak nabízela Británie svou vojenskou pomoc v případě útoku Italů, nebo Němců. Ti se ovšem snahám o sjednocení Balkánu pod vlivem Britů pochopitelně bránili. Sérií politických a hospodářských kroků rozvinuli kampaň za přistoupení jednotlivých balkánských zemí k Paktu tří velmocí, který by tyto státy nadobro odcizil Velké Británii. Do německého spojeneckého svazku nakonec vstoupily všechny balkánské země. Výjimkou bylo Turecko, kterému se až do konce války podařilo svou neutralitu uhájit, a též Řecko, v jehož případě přikročili Němci přímo k vojenskému ovládnutí země. Dne 23. listopadu 1940 přistoupilo k Paktu Rumunsko, následováno dne 1. března 1941 Bulharskem a nakonec 25. března Jugoslávií. Právě na tuto zemi se upíraly největší naděje Britů s ohledem k jejímu vojsku, meziválečné tradici přátelských politických styků a také silné pozici britských zpravodajských i vojenských činitelů operujících v rámci Oddělení pro zvláštní operace (Special operations executive, SOE). Tato agentura disponovala řadou kontaktů mezi jugoslávskými politiky i důstojnickým sborem a stala se opěrným bodem, ze kterého Britové vedli na jaře 1941 svůj boj o zachování Británii přijatelné neutrality Jugoslávie.29 Ten ovšem s jugoslávským podpisem Paktu neskončil. Za přispění Britů došlo ke vzpouře části armády proti vládě, kterou následně podpořila většina zejména srbského obyvatelstva země. Následný útok Německa a Itálie Dne 28. října 1940 začala italsko-řecká válka. Řecký premiér Ioannis Metaxas odmítl italské ultimátum k poskytnutí vojenských základen a odstoupení území. Následná válka, která byla pro Itálii fiaskem, uvázla během zimy toho roku v patové situaci. Řekové ovšem odrazili italský útok a dokonce postoupili do nitra Albánie. Válka byla ukončena až poté, co se na jaře, v rámci útoku na Jugoslávii, k Itálii připojilo v dobývání Řecka Německo. Dne 28. dubna 1941, po porážce Řecka, začala jednání o vytvoření nové, proněmecké vlády v čele s generálem Tsolacoglem. Tamtéž, s. 305. 26 Zde se Italové mezi 9. prosincem 1940 a 7. únorem 1941 utkali s britskými silami. Výsledkem byla italská porážka. 27 Kromě záboru Besarábie bylo Rumunsko nuceno akceptovat i výsledky druhé vídeňské arbitráže z 30. srpna 1940, která je ochudila o velkou část Transylvánie, kde žila početná maďarská menšina, ve prospěch svého pozdějšího spojence v rámci Paktu tří (Maďarsko k němu přistoupilo 20. listopadu 1940). Obě strany přitom toto uspořádání nepovažovaly za definitivní. O týden později Rumunsko ztratilo i jižní část Dobrudži, kterou smlouvou z Krajovy odstoupilo dne 7. září Bulharsku. TEJCHMAN, M.: Balkán, s. 136–160. 28 Dřívější projekt Balkánského paktu, který měl zajišťovat solidaritu a společnou obranu v případě útoku na Balkánské hranice jednoho ze signatářů, byl tou dobou již opuštěn. Tamtéž, s. 69. 29 Tento úřad byl založen v červnu 1940 a byl podřízen přímo ministru pro válečné plánování. Jeho úkolem byla podpora odboje proti Němcům v celé Evropě, k čemuž využíval jak politických, tak i vojenských nástrojů. SOE se v Jugoslávii uchylovalo jak k politickým jednáním a nátlaku, tak k ozbrojeným sabotážním akcím německých lodí na Dunaji. NIKOLIĆ, Kosta: Saveznici i pokreti odpora u Jugoslavii (1941–1945). Beograd 2009, s. 4–6. 25

~ 18 ~

a jejich spojenců pak Jugoslávii smetl a způsobil její rozpad na satelitní, Ose zcela podřízené loutkové státy.30 Československá exilová vláda se intenzivně zajímala o Jugoslávii a o její vyhlídky na odpor proti Němcům či na neutralitu. Zprávy o nátlaku, který byl na Jugoslávii vyvíjen, získával londýnský exil z různých pramenů, často přímo od jugoslávských diplomatů v doposud neobsazených zemích, případně od jejich britských či francouzských kolegů. Kromě výše zmíněné důležitosti této země pro válečné území všech britských spojenců měla Jugoslávie pro Čechoslováky důležitý význam jako tranzitní země uprchlíků z okupované vlasti, i coby zdroj zpráv z celé Evropy. V případě boje s Němci na Balkáně mohla Jugoslávie sloužit jako předsunutý bod pro československou armádu v exilu, kterou mohli zde žijící Češi a Slováci posílit. Ze všech těchto důvodů věnovala londýnská exilová vláda v čele s Edvardem Benešem pozornost Jugoslávii přede všemi ostatními zeměmi Balkánu. V následující kapitole v krátkosti popíšeme akce, které Čechoslováci v souvislosti s přistoupením Jugoslávie k Ose podnikli, a jak reagovali na následný státní převrat a válku.

1.1 Reakce Československa na balkánskou akci Německa a Itálie Jakkoliv nemohlo být exilové Československo aktivní v protiněmeckém působení na oficiální jugoslávskou politickou reprezentaci, bylo nutno balkánský prostor pečlivě sledovat. Význam Jugoslávie jako průjezdního místa emigrantů z Protektorátu i ze Slovenska31 a zdroje zpravodajských informací o Němcích32 se po pádu Francie stal prvořadým.33 Již dlouho před vlastním začleněním Jugoslávie do Paktu Tří byl německý tlak na Jugoslávii citelný a mezi jeho projevy patřil i přístup Jugoslávie k do té doby trpěným zbytkům dříve oficiálních československých diplomatických a zpravodajských orgánů. Ty sestávaly z doposud fungujícího aparátu formálně zrušeného československého vyslanectví, ze zpravodajských důstojníků vyslaných londýnským odbojem, a konečně též z členů československé kolonie v Bělehradě. Od léta 1940 bylo proto nutno připravit postup Části jugoslávského území byly přičleněny k Německu, respektive Itálii, jejímu vazalskému státu Albánii, Maďarsku a Bulharsku. Ve zbylých oblastech bylo vyhlášeno Srbsko (oficiálně Území vojenského velitele v Srbsku, Gebiet des Militärbefehlshabers in Serbien, běžně označováno jako Nedićovo Srbsko či pouze Srbsko) a Nezávislý stát Chorvatsko (Nezavisna Država Hrvatska, NDH). Zatímco v Srbsku byla zavedena okupační správa, které byla posléze doplněna o domácí vládu generála Milana Nediće, Nezávislý stát Chorvatsko byl formálně samostatnou zemí, v níž ovšem měly své zóny vlivu, resp. operační pásma vymezeny jak Německo, tak Itálie. V čele tohoto útvaru stál Ante Pavelić, vůdce teroristické organizace Ustašů. Ta usilovala o chorvatskou samostatnost již v době Království Jugoslávie a podílela se na atentátu na jugoslávského krále Aleksandra. 31 Souhrnně popsáno v SOVILJ, Milan: Cesta československých uprchlíků do Jugoslávie. In: SKLENÁŘOVÁ, Sylva (ed.): České, slovenské a československé dějiny 20. století VI. Ústí nad Orlicí 2012, s. 21–33. 32 Jejichž cena byla pro vládu vysoká nejen z důvodu jejich potenciálu pro boj s Němci, ale také díky jejich roli argumentu při svízelných jednáních o uznání československé exilové vlády Brity a Francouzi. KUKLÍK, Jan: Vznik Československého národního výboru a prozatímního státního zřízení ČSR v emigraci v letech 1939–1940. Praha 1996, s. 108. 33 Dalšími významnými zeměmi bylo v tomto ohledu Švédsko a Švýcarsko. Tyto státy byly ve srovnání s Jugoslávií pro exulanty z prostoru bývalého Československa obtížně dosažitelné. K tomu např. KOPECKÝ, Jaromír: Ženeva. Politické paměti 1939–1945. Praha 1999. 30

~ 19 ~

zrušení této mise pro případ zákroku jugoslávských orgánů či útoku Osy. Jedinou možností byl odjezd zde působících diplomatů, vojáků a jejich rodin,34 jejichž dosavadní práce pro Československo vyvolávala silnou německou nelibost. Ve stejné době proběhla zatýkání československých občanů a docházelo k ohrožování či přímo konfiskaci jejich soukromého majetku. Emigrantům komplikovaly cestu úřední překážky při vyřizování jejich průjezdních víz.35 Od počátku roku se německý tlak dále stupňoval. Definitivní přistoupení Jugoslávie k Ose či její obsazení Němci by s sebou pro tuto československou výspu nesl katastrofu. Od počátku roku 1941 bylo nutno s brzkým koncem jugoslávské neutrality počítat a na nepříznivý vývoj se připravit.36 Z toho důvodu byla v únoru započata evakuace všech československých příslušníků. Rozkaz k odjezdu nakonec obdržel 20. února 1941 i vyslanec Jaroslav Lípa,37 spolu s informací, že stejného pokynu se dostalo i vojákům v Bělehradě. 38 Na své 20. schůzi dne 11. března 1941 pak vláda krátce projednala detaily probíhající evakuace, která měla být, na rozdíl od předchozích tranzitů, definitivní.39 Postupně se tak uzavírala jedinečná kapitola dějin československého protinacistického odboje i československé kolonie v Bělehradě a v Jugoslávii.40 Nic Dne 21. září 1940 byl z obav před jeho zatčením nařízen odchod i samotnému Lípovi a jeho spolupracovníkům. Archiv ministerstva zahraničních věcí [dále AMZV], fond Londýnský archiv – důvěrný [dále f. LA-D], krabice [dále krab.] 78, č. j. 104/dův/40, Radiodepeše od Huberta Ripky ze dne 21. září 1940. Lípa, podle Karla Jíšeho, tento rozkaz uposlechl (jak uvádí ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Zlatica: Zapomenutá elita. Českoslovenští vojenští diplomaté v letech 1938–1945. Praha 2011, s. 101, poznámka 244), ovšem alespoň od počátku roku 1941 byl již opět v Bělehradě. Několikrát se takto byli nuceni dočasně uchýlit z Jugoslávie i vojenští činitelé – tamtéž, s. 96. 35 Závažné bylo zatčení poručíka dr. Seltnera, dále tajemníka Československého svazu v Záhřebu Veselého a prokuristy firmy Vlah v Mariboru Jiráska, kteří byli 6. srpna 1940 zatčeni na základě podezření z přestoupení jugoslávského zákona na obranu státu. Tito tři bývalí Čechoslováci byli promptně předáni Němcům a posléze popraveni. ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Z.: Zapomenutá elita, s. 99. K tomu též TEJCHMAN, Miroslav: Československo-jugoslávské vztahy v letech druhé světové války. Slovanské historické studie 14, 1984, s. 90. Problémy nezpůsobovaly pouze jugoslávské úřady, nýbrž zpočátku i zastupitelská místa cílových západních zemí, jejichž představitelé Čechoslováky neuznávali jako příslušníky spojeneckého národa. Zmínky o těchto obtížích lze najít např. v DRTINA, Prokop: Československo, můj osud. Svazek I, kniha 2. Praha 1991, s. 487–493. 36 Významnou úlohu sehrály zprávy známého agenta A–54, který informoval o německém útoku na Řecko, který měl být proveden do konce března. S Jugoslávií měli Němci dle této zprávy zacházet jako s průchozím či nástupním prostorem, tedy nad rámec jugoslávským politikům slibovaného nenarušování hranic. MORAVEC, František – BROD, Toman (ed.): Špion, jemuž nevěřili. Praha 2002, s. 237. Tyto zprávy následně předal Edvard Beneš velvyslanci v Británii Ivanu Subotićovi, aby o nich uvědomil Bělehrad. BENEŠ, Edvard – HAUNER, Milan (ed.): Paměti II. Od Mnichova k nové válce a novému vítězství. Praha 2007, s. 160. 37 Jaroslav Lípa (1886–1965). Československý (český) diplomat. Vystudoval obchodní akademii v Praze, v první světové válce bojoval v řadách československých legií, které opustil v hodnosti kapitána v záloze. Po válce vstoupil do diplomatických služeb, které vykonával postupně v Římě, Washingtonu a jako vyslanec v Rize (1935–1938) a posléze v Bělehradě (1938–1945). Po 15. březnu 1939 vyhověl rozkazu z Prahy k předání vyslanectví Němcům, protože neviděl možnost jeho udržení. Toto jednání bylo poválečným vyšetřováním schváleno. V diplomatické a zpravodajské činnosti ovšem pokračoval se svými podřízenými dál, a to až do března 1941. Jako vyslanec působil i u exilové jugoslávské vlády v Londýně, po válce pokračoval ve svém úřadě v Bělehradě. V říjnu 1945 byl přeložen do ústředí MZV v Praze. Dne 31. března 1948 byl, vzhledem k překročení 60 let věku, přeložen do trvalé výslužby. Nadřízenými byl hodnocen ve všech aspektech dvěma nejvyššími stupni (výborný, velmi dobrý). 38 AMZV, f. LA-D, krab. 78, č. j. 450/dův/41, radiodepeše Huberta Ripky Jaroslavu Lípovi a Karlu Jíšemu z 20. února 1941. Přestože byl “kategoricky žádán (…) k okamžitému odchodu“, zůstal vyslanec, spolu s podstatnou částí personálu československého vyslanectví, v zemi až do začátku března. Celou skupinu se podařilo evakuovat ve dnech 1. – 5. března. Zápisy ze schůzí československé vlády v Londýně I (1940–1941) (= ZSČV I). Eds. Jan Němeček, Ivan Šťovíček, Helena Nováčková, Jan Kuklík. Praha 2008, s. 360, 20. schůze 11. března 1941, příloha B. 39 Tamtéž, s. 350. 40 Ke konci této mise obsáhle SOVILJ, Milan: Českoslovenští důstojníci v Jugoslávii během německého útoku v dubnu 1941. In: Válečný rok 1941 v československém domácím a zahraničním odboji. Praha 2012, s. 64. 34

~ 20 ~

na tom nezměnil ani finální německý útok na počátku dubna. Tehdy se československá vláda pokusila o vyslání dalších důstojníků a o zformování vojenské jednotky. Rychlá porážka Jugoslávie však žádné podstatné zapojení Československa na tomto bojišti neumožnila. Poslední českoslovenští vojáci opustili válkou již zasaženou zemi za pomoci britských styčných důstojníků dne 17. dubna 1941. 41 Další informace, které exilová vláda v průběhu března obdržela, nevěstily mnoho dobrého. Zintenzivnění schůzek a jednání jugoslávských politiků s nejvyššími německými představiteli – Hitlera nevyjímaje – ukazovaly na nutnost brzkého rozhodnutí Jugoslávie o dalším směřování její zahraniční politiky.42 O těchto jednáních referuje například zpráva, kterou Josef Korbel43 pořídil o rozhovoru s legačním radou jugoslávského velvyslanectví v Londýně Ivanem Frangešem. Bývalý tiskový atašé na meziválečném československém vyslanectví v Bělehradě popisuje Frangešovu předpověď o nutnosti brzkého přistoupení Jugoslávie k Paktu Tří. Jako bezprostřední důvod uvedl nesoulad ve vládě, množství německých armád v Rumunsku a Bulharsku44 a dokonce i možnou změnu vlády z vůle Němců, kteří údajně zvažovali podporu návratu Milana Stojadinoviće.45 Ivan Frangeš dále vyjádřil v souvislosti s případným vstupem Wehrmachtu obavy, které až mrazivě přesně vystihly budoucí události v Jugoslávii: „Němci se u nás usadí a pak teprve dojde k úplnému vnitřnímu zlomu. Po srbských vesnicích se tvoří kroužky patriotů, které budou pokládat za svou povinnost bít se s Němci. Ožijí staré spory, Srbové přijdou s argumentem, že se neměli spojovat s Chorvaty a Chorvati budou štvát na Srby. Němci budou tento spor podporovat a dokonale ho využijí.“46

ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Z.: Zapomenutá elita, s. 101. Nejednalo se ovšem o všechny Čechoslováky. V okupované Jugoslávii někteří zůstali i dobrovolně. Tamtéž, s. 102. 42 Národní archiv [dále NA], fond Předsednictvo ministerské rady – Londýn [dále f. PMR-L], krab. 69, signatura Zprávy Jugoslavie [dále sign. ZJ], folio [dále fo.] 1941, důvěrný záznam č. 32 (rozmluva Chargé d’affaires ČSR u norské vlády Ladislava Szathmáryho s vyslancem Jugoslávie ve Velké Británii Ivanem Subotićem) ze 4. března 1941. 43 Josef Korbel (1909–1977; do roku 1945 Josef Körbel, v této práci je použita pozdější varianta jeho příjmení). Československý (český) diplomat. Od ledna 1937 byl přidělen jako legační rada na vyslanectví v Bělehradě. V prosinci 1938 byl pro svůj židovský původ odvolán do Prahy. Poté odešel s rodinou do exilu. V Londýně pracoval jako redaktor českého vysílání BBC a následně jako vedoucí rozhlasového oddělení informační služby. Po válce se vrátil do Bělehradu, kde působil od září 1945 jako vyslanec a od května 1946 jako velvyslanec. V roce 1948, v souvislosti s komunistickým převratem v Československu, emigroval. Pobýval ve Spojených státech, přednášel dějiny mezinárodních vztahů a napsal různé práce k soudobým dějinám střední a východní Evropy. V emigraci zemřel. Jeho dcerou je Madeleine Albrightová, americká ministryně zahraničních věcí v letech 1997– 2001. 44 Na jaře 1941 vstoupily do obou zemí německé jednotky v přípravě na útok proti Řecku, k čemuž chtěli využít průchod Jugoslávií. 45 Milan Stojadinović (1898–1961). Jugoslávský (srbský) univerzitní profesor státník a politik. Ministr financí v několika vládách, předseda vlády v letech 1935–1939. Proponent zahraničněpolitické linie počítající s přátelstvím Německa a Itálie, Čechoslováky proto obviňován z rozkladu československo-jugoslávského spojenectví. Princ regent Pavle, který jej dlouho favorizoval jako silného politika, nakonec přivodil v únoru 1939 jeho odstoupení. K internaci tohoto politika v únoru 1940 regent přikročil kvůli obavám z jeho angažmá v německém a italském tlaku na Jugoslávii. Po vypuknutí války internován Brity, posléze odešel do exilu v Argentině, kde také zemřel. 46 AMZV, f. LA-D, krab. 78, č. j. 659/dův/41, Rozmluva s dr. Frangešem, leg. Radou Jugoslávského vyslanectví z 6. března 1941. 41

~ 21 ~

O několik dnů později, 21. března, přišel opět balkánský prostor na řadu jednání československé vlády. Do zprávy státního tajemníka Huberta Ripky47 se promítla skepse z nových informací. Odpor obklíčené Jugoslávie proti německým požadavkům považoval ministr za nepravděpodobný kvůli neshodám v jugoslávské vládě a armádě ve věci postoje k Němcům. Předpokládaný nesouhlas velké části jugoslávské společnosti, zejména jejího srbského komponentu s aliancí s Německem na straně jedné, a vojenská hrozba Německa na straně druhé, vytvářely prekérní situaci, ve které regent Pavle Karađorđević,48 ani ministerský předseda Dragiša Cvetković49 neměli mnoho manévrovacího prostoru. Ačkoliv byla hrozba svržení vlády v případě podpisu Paktu zcela reálná, odpor Němcům znamenal bezmála jistotu války. Obou těchto aspektů si byli českoslovenští státníci vědomi. V jednom z jinak optimistických a povzbuzujících vzkazů do vlasti uznal prezident Edvard Beneš, že „v německé akci balkánské očekáváme úspěchy pro nacisty. Ale i když Bulharsko bude obsazeno, i když Jugoslávie bude obklopena a přinucena v nějaké formě sloužit Berlínu a Římu (…) Nic vyřešeno nebude, válka se jen rozšíří a bojovat se bude dál.“50 Prvek určité „predestinace“ přistoupení Jugoslávie k Ose, ale také nikoliv neočekávaného zadostiučinění z následného převratu vystupuje jasně jak ze soudobých pramenů, tak z později vydaných memoárů. Přesto československá diplomacie nezůstávala hluchá ke zprávám o jednáních Jugoslávců se západními spojenci. Ve dnech těsně předcházejících podepsání Paktu byli českoslovenští diplomaté svědky hektických politických bojů, a to téměř do posledních hodin.51

Hubert Ripka (1895–1958). Československý (český) novinář, historik a politik. Ve dvacátých letech archivářem na MNO, psal články do prohradního tisku, působil jako redaktor Lidových novin, vydával publikace o SSSR, Francii a Jugoslávii. Tu také osobně navštívil v roce 1937 jako vyslanec prezidenta Beneše, aby osobně prozkoumal politické podmínky v zemi a její připravenost k podpoře Československa proti Německu. Člen Československé strany národně socialistické. Za druhé světové války jeden z vedoucích činitelů exilového státního zřízení. V letech 1940–1941 státním tajemníkem na exilovém MZV, v letech 1941–1945 státním ministrem tamtéž (šéfem resortu zůstával Jan Masaryk). Po válce ministrem zahraničního obchodu. V únorové krizi v roce 1948 odstoupil a záhy poté odešel do emigrace. Působil v Radě svobodného Československa, přednášel v USA, psal odborné práce na téma soudobých československých a východoevropských dějin. Zemřel v Londýně, kde žil od roku 1955. 48 Pavle Karađorđević (1893–1976). Člen jugoslávské královské rodiny, královský regent. Vzdělání získal v Oxfordu, britské prostředí a kultura mu vždy byla velmi blízká. Jakožto syn prince Arsena Karađorđeviće (jenž byl bratrem Petra I., srbského a po válce prvního jugoslávského krále) byl bratrancem krále Aleksandra Karađorđeviće, po jehož zavraždění v roce 1934 se stal regentem za nezletilého Aleksandrova syna Petra. Snažil se o udržení Jugoslávie stranou událostí ve zbytku Evropy ve druhé polovině 30. let a za druhé světové války. Pracoval na uspokojení chorvatských nároků na autonomii, za jeho regentství byla podepsána dohoda CvetkovićMaček. Svržen převratem dne 27. března 1941, posléze internován Brity. Po válce byl v Jugoslávii prohlášen za nepřítel státu, sám ale zůstal do konce života v emigraci. 49 Dragiša Cvetković (1893–1969). Jugoslávský (srbský) politik. Člen Radikální strany, ministr osvěty v několika vládách. V letech 1939–1941 předsedou vlády. Jako takový podepsal s Vladkem Mačkem, z vůle prince Pavla, dohodu o ustanovení Chorvatské bánoviny, zkráceně pouze dohodu (sporazum), která měla ustanovením autonomního chorvatského územně správního celku zmírnit srbo-chorvatské napětí. Za války zůstal v zemi do roku 1944, posléze emigroval a v emigraci také zemřel. 50 Jednalo se o poselství z 6. března 1941 k výročí narození Tomáše Garrigua Masaryka. BENEŠ, Edvard: Tři roky druhé světové války : projevy a dokumenty z r. 1938–42. Londýn 1942, s. 57. 51 NA, f. PMR-L, krab. 69, sign. ZJ, fo. 1941, dokument č. 320/41 z 22. března 1941, popisující jednání Cvetkoviće s britským velvyslancem o územích ziscích Jugoslávie v případě přistoupení k západním spojencům, dále též sovětské garance Jugoslávii a jejich případné pomoci. Dále tamtéž, č. 883/dův/41 z 24. března, zmiňující jednání Jugoslávců („zejména Chorvatů“) s Brity o územních ziscích Jugoslávie v případě odmítnutí Osy. 47

~ 22 ~

1.2 Přistoupení Jugoslávie k Paktu tří mocností Dne 25. března podlehla jugoslávská vláda německému tlaku a ve vídeňském Belvederu podepsala přistoupení k Paktu tří velmocí. Oficiální stanovisko k této události československé prozatímní státní zřízení nevydalo. Informace o podepsání paktu dorazily k československým činitelům, odhlédneme-li od veřejného britského zpravodajství, přes jejich kontakty na jugoslávském vyslanectví, konkrétně přes již zmíněného legačního radu Ivana Frangeše, a to ještě před samotným aktem podpisu.52 Českoslovenští představitelé událost přirozeně v soukromí negativně kvitovali.53 Formálně nezávislý exilový časopis Čechoslovák, jehož vazby na exilovou vládu byly zcela zřejmé, pak při nejbližší příležitosti zavrhl jugoslávské rozhodnutí hned na své první straně těmito ostrými slovy: „Dnešní Jugoslávská vláda a všechna ta klika, která v Jugoslávii po léta pěstovala politiku služebníků italského fašismu a německého nacismu, jen když za to směla zůstat u vesla a držet v hanebném područí jugoslávský lid, bude revolucí a vítězstvím spojenců bez milosti smetena z jugoslávského veřejného života. Když si představíme, že by reakční element, který se nedovedl rozhodnout pro demokracii a Velkou Britanii, byl s námi u zeleného stolu na mírové konferenci a uplatňoval své požadavky v budování nové Evropy, uvědomíme si lépe, proč jest spíše v našem zájmu, abychom šli raději s nespokojeným jugoslávským lidem, který se stejně vzbouří proti Němcům a jejich spojencům v Bělehradě, než abychom se musili dohadovat s těmi, kdož jsou téhož politického a sociálního ražení, jako berlínský Herrenvolk. (…) Krok jugoslávské vlády má ještě jeden, snad podružnější význam, který však v srdcích mnohých Jugoslávců zanechá nesmazatelné stopy. Jednala-li bělehradská vláda za plného vědomí a souhlasu prince-regenta Pavla a zůstane-li princ Pavel nadále v dobrých stycích s Němci, jest to počátek konce nynější dynastie a pravděpodobně konec jugoslávského království.“54

Tamtéž, Důvěrný záznam č. 41 (rozhovor Ladislava Szatmáryho s legačním radou Frangešem dne 25. března). Szathmáry uvedl, že se s Frangešem vydali na jugoslávské velvyslanectví, kde naslouchali s podpisovým aktem spojeným projevům přenášeným přímo z Vídně. Ve své zprávě, kterou adresoval nejen předsedovi vlády Šrámkovi, ale i přímo Benešovi, zmínil také odmítavou reakci ostatních přítomných jugoslávských diplomatů, a to včetně samotného velvyslance Ivana Subotiće. Ten prý samotné vysílání „ani n e p o s l o u c h a l“ [zdůrazněno autorem zprávy]. K možnému jugoslávskému odporu byli Čechoslováci stále vnímaví. 53 O neformálním setkání československých politiků toho dne hovoří například Jan Opočenský ve svém deníku. Hubert Ripka tehdy uvedl, že odepsání Paktu tehdy předcházely žádosti „Srbů“ o jistou formu podpory Británie proti paktu nabídnutím dobrého důvodu, proč se jej zřeknout – konkrétně odřeknutím britského uznání závěrů Rapallské dohody z roku 1920, která některé Jihoslovany osídlené oblasti přenechávala Itálii. ČECHUROVÁ, Jana – KUKLÍK, Jan – ČECHURA, Jaroslav – NĚMEČEK, Jan (eds.) – OPOČENSKÝ, Jan: Válečné deníky Jana Opočenského. Praha 2001, s. 104. O tomto dni stručně referuje i BENEŠ, E. – HAUNER, M. (ed.): Paměti, s. 160 a FEIERABEND, Ladislav Karel: Politické vzpomínky. Svazek II. Brno 1994, s. 131. 54 Jugoslávie v revoluci. Čechoslovák, roč. III, č. 13, 28. března 1941, s. 1. 52

~ 23 ~

Rychlý průběh událostí ovšem způsobil, že určité pasáže tohoto článku znamenaly nepříjemné faux pas. Text byl totiž dán do tisku právě v den, kdy v Jugoslávii došlo k převratu. Příslušný výtisk byl proto rozšířen v době nadšených oslav bělehradského puče. Slova o nespolehlivosti rodu Karađorđevićů, a jugoslávského establishmentu vůbec náhle zněla příliš drsně. Část ministrů vlády krom toho rezignovala bezprostředně poté, co padlo rozhodnutí Pakt podepsat. Ten nebyl nakonec přijat s nadšením ani svými konečnými signatáři za Jugoslávii. Tyto důvody přiměly Ladislava Feierabenda55 k zaslání dopisu redakci listu, v němž odmítá v článku obsažené paušalizace.56 Bylo ostatně očividné, že například do té doby činná československá akce v Bělehradě by bez souhlasu klíčových jugoslávských politiků nemohla působit.57 Jistá tendenčnost československých zpráv (ve válečném zpravodajství i propagandě ovšem pochopitelná) je zřejmá, pohlédneme-li s odstupem na Pavleho několikaleté lavírování a vyvažování mezi západními spojenci a jednotlivými zeměmi Osy.58 Soudobou politiku i její výsledek v podobě obklíčení a podrobení Jugoslávie dávali Čechoslováci (nikoliv neoprávněně) do příčinné souvislosti s chováním Jugoslávie na konci 30. let a za mnichovské krize. Tehdejší jugoslávská nechuť k politice příznivé pro Československo, která by znamenala vystoupení proti Německu, byla jednou z tendencí, které umožnily nejen Jugoslávii, ale i většině Balkánu udržet se mimo válku až do jara 1941. Pro Edvarda Beneše se jednalo pouze o odklad nevyhnutelné konfrontace. Bez ohledu na to, zda byla válka na Balkáně neodvratná či ne, využil Edvard Beneš trápení Jugoslávie v době únorových a březnových jednání s Němci k potvrzení svých vlastních předpovědí i politiky: „Jugoslavie je ponenáhlu se všech stran obklopována a ať se nakonec bude bránit, nebo nebude, ponese bohužel zlé následky všeho toho, co její vláda podnikala od roku 1937 a 1938. Následky

Ladislav Feierabend (1891–1969). Československý (český) právník, ekonom a politik. V meziválečné době byl propagátorem družstevnictví a politikem za agrární stranu. V době druhé republiky zastával resort ministra zemědělství v první i druhé vládě Jana Syrového. Tento post si udržel i ve vládě protektorátní. Působil v odbojovém Politickém ústředí, po jehož prozrazení emigroval přes Jugoslávii do Francie. V exilové vládě zastával do února 1945 post ministra financí. Po návratu do země zastával nekomunistické postoje. V roce 1948 odešel do emigrace, kde také zemřel. 56 V dopisu Feirabend odsuzuje článek, neboť „paušálně obviňuje jugoslávskou vládu, ačkoliv mnozí její členové – jak mnozí z nás věděli a jak události ukazují – si toho nezasluhují. Politika prince Pavla a dynastie nebyly tak spojité nádoby, aby bylo možno usuzovati na počátek konce Karadjordjevićů. Bylo by moudřejší, kdyby Čechoslovák vyvaroval se podruhé uveřejnění článku lidí, kteří o Jugoslávii málo vědí, ale chtějí o ní hodně napsati.“ Ministr závěrem požádal uveřejnění tohoto dopisu v příštím čísle. ZSČV I, s. 405, 22. schůze 4. dubna 1941, příloha A. Na tento dopis zareagovala vláda kriticky, neboť narušoval jednotnou linii vlády tím, že se takto vyjádřil jediný Feierabend. Problematický článek, podle Huberta Ripky, nebyl ani za změněné situace v Jugoslávii tolik škodlivý, protože mluvil o jugoslávské vládě jako celku. Bylo ovšem rozhodnuto Feierabendův dopis stáhnout a redakci napomenout neveřejně. Dopis ministra financí se tak již v dalším čísle neobjevil. 57 Počítaje v to, podle slov jednoho z členů této mise Antonína Tichého i samotného ministerského předsedu Dragišu Cvetkoviće. Ten se ostatně osobně setkal i s prchajícím Ladislavem Feierabendem. TICHÝ, Antonín: Směr Bělehrad. In: Z počátků odboje 1938–1941. Praha 1969, s. 377–448 a FEIERABEND, L. K.: Politické vzpomínky, s. 7–15. 58 Srov. TEJCHMAN, M.: Balkán, s. 29–248. 55

~ 24 ~

neutralitní a mnichovské politiky z této doby platí dnes velmi draho všichni ti, kteří se jakýmkoliv způsobem o ni přičinili.“59 Dřívější jugoslávská zahraniční politika, vrcholící pro Československo Mnichovem, poznamenala, jak dále uvidíme, postoj exilové vlády k Jugoslávii na celou dobu jejího pobytu v Londýně.

1.3 Převrat z 27. března 1941, dubnová válka a československá exilová vláda Zdánlivě definitivní přestoupení Jugoslávie do německé sféry vlivu bylo záhy zvráceno známým převratem z 27. března 1941. Při něm se skupina důstojníků jugoslávské armády zmocnila klíčových státních institucí a jejich představitelů, jakož i dědice trůnu, 17 let starého Petra Karađorđeviće.60 Pučisté vedení vyššími důstojníky v čele s majorem Živanem Kneževićem,61 generálem Dušanem Simovićem62 a profesorem Radojem Kneževićem63 jej prohlásili za plnoletého a ten se tímto aktem ujal vlády s čistým štítem a pověřil spikleneckého generála sestavením nové vlády. Princ Pavle, tou dobou na cestě na dovolenou do slovinského Bledu, se o svém násilném sesazení dozvěděl v Záhřebu. Po krátkém váhání jej, patrně s jistým ulehčením, přijal a slíbil se vrátit do Bělehradu, posvětit převrat a stáhnout se z politiky. V samotném ohnisku převratu, v Bělehradě, byl již jeho průběh nadšeně oslavován obyvateli města bez ohledu na politickou příslušnost. Kladnou reakci ke zprávě projevila také ostatní srbská města, zatímco Chorvatská rolnická strana, jež byla dominantním chorvatským uskupením v čele s dlouholetým BENEŠ, E.: Tři roky, s. 57. Petar II. Karađorđević (1923–1970). Jugoslávský princ a následník trůnu po smrti svého otce v roce 1934. Vzděláván byl v Británii, po atentátu na svého otce se vrátil do země, a jakožto nezletilému mu byli ustanoveni regenti, krom dvou politiků to byl Pavle Karađorđević. V převratu dne 27. března 1941 se formálně chopil moci. V exilu pokračoval dále ve svém vzdělávání v Oxfordu, vstoupil do britských vzdušných sil. Nebyl politicky příliš aktivní. V exilu se oženil s Alexandrou, řeckou princeznou. V závěru války mu bylo zabráněno v návratu do země do doby poválečného rozhodnutí národa v této věci. Dne 29. listopadu 1945 byl definitivně detronizován. Zůstal v emigraci, kde se mu také narodil jeho syn Aleksandar. Zemřel v Denveru v USA. V roce 2013 byly jeho ostatky uloženy do královské hrobky v Oplenci, v srbské Šumadiji. 61 Živan Knežević (1906–1984). Jugoslávský (srbský) voják. Bratr ministra dvora Radoje Kneževiće. Za první světové války absolvoval ústup Albánií. Posléze vstoupil do armády jako profesionální voják. Jakožto jeden z organizátorů puče z 27. března 1941 byl zodpovědný za zajištění klíčových politiků v čele s Dragišou Cvetkovićem. V exilu působil jako zpravodajský důstojník a posléze jako člen užšího vládního tělesa, válečného kabinetu, jemuž předsedal. Spolu s jinými ambiciózními mladými důstojníky ovlivňoval vládní politiku. Po nástupu Perićovy vlády v létě 1943 byla tato tzv. Liga majorů mocensky odstavena. Živan Knežević poté zastával post vojenského atašé v USA. Tam také po válce až do konce života zůstal a působil jako civilista ve službách amerického ministerstva obrany. 62 Dušan Simović (1882–1962). Jugoslávský (srbský) voják. Účastník balkánských válek a první světové války. Náčelník generálního štábu v roce 1938. Jakožto jeden z organizátorů březnového puče, ujal se po Petrově nastolení postu ministerského předsedy. Na něm setrval do ledna 1942, kdy pro spory s králem i ostatními ministry odstoupil. S exilovými politiky se rozešel a později vystoupil veřejně na podporu partyzánů. Po válce se vrátil do země, kde v ústraní dožil. 63 Radoje Knežević (1901–1981). Jugoslávský (srbský) profesor. Působil na dvoře krále Petra jako jeho učitel francouzštiny, díky svému přístupu ke králi byl jedním z organizátorů březnového převratu. V exilu působil jako ministr dvora a pracoval ve prospěch Ligy majorů. V roce 1943 byl odstaven od moci přesunem na jugoslávskou legaci v Lisabonu. Po válce zůstal do konce života v emigraci, kde se účastnil krajanského života kanadských Srbů. 59 60

~ 25 ~

politikem Vlatkem Mačkem,64 zpozorněla. Dohoda z 26. srpna 1939 mezi Mačkem a ministerským předsedou Dragišou Cvetkovićem (zvaná i v československém prostředí podle srbochorvatského názvu pro dohodu „Sporazum“) garantovala autonomní postavení Chorvatské bánovině, útvaru vzniklému spojením dvou menších administrativních celků s totožným jménem, kde převažovalo chorvatské obyvatelstvo. Převrat, který provedli příslušníci převážně srbské armády a který odstranil regenta Pavleho a Dragišu Cvetkoviće, vnímali Chorvaté jako ohrožení nabytých zisků. V následných jednáních přislíbil Simović autonomii Bánoviny nejen potvrdit, ale i rozšířit.65 „Dnešního rána nalezla Jugoslávie svou duši,“ prohlásil s dojetím i zadostiučiněním Winston Churchill. Vystihl tím reakci protivníků Německa66 na převrat, který pro svět neznamenal pouze změnu vlády, ale symbolizoval i vzepření se Hitlerovi a jeho násilné politice. Jan Opočenský ve svém deníku k tomuto dni poznamenal: „27. března 1941. Čtvrtek. Zpráva o převratu v Jugoslávii. Prezident měl z něho ohromnou radost, až nepříčetnou, řekl Popeček Drtina.“67 Nadšení projevil i deník Čechoslovák a již za dva dny došlo k setkání Ladislava Szathmáryho s Ivanem Subotićem, na kterém první jmenovaný gratuloval jugoslávskému vyslanci „k národnímu obrození Jihoslávie dne 27. března a k nastolení krále Petara II. dne 28. března.“68 Na to mu vyslanec Subotić „pohnutě děkoval a řekl, že tyto události jsou mu osobním zadostiučiněním hlavně kvůli československému národu, neboť dokazují, že se oficiální politika jihoslovanská v posledních letech hodně vzdálila od vitálních zájmů československého národa…“69 Ladislav Feierabend, který sám měl vazby k Jugoslávii,70 ve svých pamětech chybně identifikuje puč přímo s odvoláním členství Jugoslávie v Paktu tří.71 Samotná nová jugoslávská vláda, sestavená a formálně potvrzená ještě téhož dne,72 se naopak snažila ujistit Německo o povaze převratu Vladimir (Vladko, případně Vlatko) Maček (1879–1964). Jugoslávský (chorvatský) advokát a politik. Vedoucí představitel Chorvatské rolnické strany, od roku 1928 její předseda. Místopředseda vlády Dragiši Cvetkoviće, na základě jednání mezi těmito dvěma muži byla zřízena Chorvatská bánovina. Maček reprezentoval a symbolizoval zájmy Chorvatů na politické emancipaci v předválečné Jugoslávii. Vstoupil do pučistické vlády Dušana Simoviće, při jejím útěku v dubnu 1941 však rezignoval a zůstal v zemi, kde byl vězněn a internován. Na konci války emigroval do Francie a posléze do USA, kde také zemřel. 65 PERIĆ, Ivo: Vladko Maček : Politički portret. Zagreb 2003, s. 240–242. 66 Silný dojem z tohoto výroku prozrazuje např. Ladislav Feierabend, který jej ve svých pamětech – sepsaných více než 14 let po těchto událostech – uvádí bez autora, pouze jako vystižení tehdy proběhnuvšího aktu: „Když Jugoslávie ‚našla svou duši‘ a na trůn nastoupil král Petar II., ministři na poradě u prezidenta žádali, aby Beneš králi blahopřál.“ FEIREBAND, K. L.: Politické vzpomínky, s. 116. 67 ČECHUROVÁ, J. – KUKLÍK, J. – ČECHURA, J. – NĚMEČEK, J. (eds.) – OPOČENSKÝ, J.: Válečné deníky, s. 104. Prokop Drtina (1900–1980). Československý (český) právník a politik. Ve 30. letech působil v Kanceláři prezidenta republiky, v roce 1936 se stal osobním tajemníkem prezidenta. Byl členem národněsocialistické strany. V době druhé světové války zůstal zpočátku v Protektorátu a zapojil se do odboje, v prosinci 1939 ale odešel do exilu. V prozatímním státním zřízení pracoval opět s prezidentem jako jeho politický referent a působil též v československém vysílání BBC. Aby neohrozil své příbuzné doma, používal při promluvách do země pseudonym Pavel Svatý. Po válce se stal ministrem spravedlnosti. Po únoru 1948, kdy rezignoval spolu s ostatními ministry, se pokusil o sebevraždu. Po jejím neúspěchu strávil několik let ve vazbě a ve vězení na základě vykonstruovaných obvinění. Omilostněn byl v roce 1960. Posléze podepsal Chartu 77. Zemřel v Praze. 68 AMZV, LA-D, krab. 78, Důvěrný záznam č. 44, bez č. j. 69 Tamtéž. 70 Jedním z jeho tamějších přátel byl Srđan Budisavljević, jeden z ministrů předchozí Cvetkovićovy vlády, který z ní po přistoupení Jugoslávie k Ose odstoupil. Vzápětí se stal členem nové vlády Simovićovy. 71 FEIREBAND, K. L.: Politické vzpomínky, s. 131. 72 TEJCHMAN, Miroslav: Balkán, s. 255. 64

~ 26 ~

jako o vnitřní změně Jugoslávie, která nemění její závazky k Říši.73 Přestože bylo právě vymezení se vůči dosavadní proněmecké politice jednou z hlavních příčin 27. března, Jugoslávie v zájmu holého přežití vyvinula značné úsilí, aby Hitlera, ale také domácí politiky těžící ze Sporazumu přesvědčila o opaku. Veřejně byla zdůrazňována kontinuita s mezinárodními i domácími závazky předchozí vlády. Na již zmíněném 22. zasedání exilové vlády dne 4. dubna byly samozřejmě jugoslávské události významně oceněny. Ministr Jan Masaryk ovšem již upustil od samotného pochválení celé akce, zdůraznil její vojenský dopad na frontu v Africe, ale i pozitivní efekt na doposud neutrální země, například v Jižní Americe. Otázka československé reakce, a dalšího vývoje československojugoslávských vztahů vůbec, však byla choulostivá. Z výše popsaných ohledů k německé zlobě nebylo samozřejmě reálné, aby Simovićova vláda uznala exilovou vládu československou. Oficiální a veřejný manifest podpory proto nezvolilo ani Československo. Své sympatie dávali najevo exiloví politici neoficiálně. A navzdory všem kladným reakcím zůstávali klíčoví českoslovenští činitelé v čele s Benešem a Ripkou poněkud odtažití. Jakkoliv byly zvažovány alternativy budoucí vojenské i politické spolupráce s novou vládou, zvolili Čechoslováci vyčkávací taktiku a opatrnost. Že byla tato zdrženlivost projevována od počátku, je patrné již ze zmíněné zprávy o gratulaci Ladislava Szathmáryho Ivanu Subotićovi dva dny po převratu. V důvěrné zprávě o tomto setkání československý diplomat zdůraznil, že „blahopřál (…) Subotićovi,

– jako svému dlouhodobému známému – (…)“ Nelibosti svých

nadřízených ovšem ani tak neušel, jak dává tušit tento podrážděný, do zprávy ručně vepsaný komentář Huberta Ripky: „Nosek Řekněte Szathm., že nechápu, jak mohl blahopřát, aniž se zeptal zahr[aničního] min[istra] nebo mne – to ostře vytýkám. R.“74 Na poradě u prezidenta Beneše dne 1. dubna se většina ministrů vyslovila pro zaslání pozdravného telegramu novému králi. Prezident však trval na „zachování rezervy vůči Jugoslávii, která nám v r 1938 ublížila.“75 Podle záznamu Jaroslava Smutného, prezidentova tajemníka, se Beneš k celé věci vyjádřil takto: „Ministři (Ripka) mě žádali, abych poslal telegram králi Petrovi. Řekl jsem, ne. Ptal se mě, jestli to není osobní. Tak jsem jim řekl, že ještě nejsem senilní. (…) Králi nebudu telegrafovat proto, že nás nejdříve musí Jihoslavie uznat – ale ona nás uzná, až budou tam, kde my, někde na Krétě. Zadruhé nevím, jestli mi vůbec odpoví a jestli mu tam nezpůsobím obtíže. Pochopitelně, že cítím na sobě, jak se

Vlade Kraljevine Jugoslavie u Drugom svetskom ratu (= VKJDSR). Ed. Kosta Nikolić. Beograd 2008, s. 9. Jan Opočenský, který byl přítomen neformální poradě ministrů u prezidenta dne 1. dubna, uvádí, jak Beneš informoval ostatní ministry o Churchillovu povzbuzujícímu projevu, který ovšem na žádost nového premiéra Simoviće nebyl přednesen, a to s ohledem k tomu, že „je třeba jugoslávský lid mírnit a ne podpalovat.“ ČECHUROVÁ, J. – KUKLÍK, J. – ČECHURA, J. – NĚMEČEK, J. (eds.) – OPOČENSKÝ, J.: Válečné deníky, s. 105. O vyhlášení neutrality informuje též Čechoslovák, roč. III, č. 14, 4. dubna 1941, s. 4. 74 AMZV, LA-D, krab. 78, Důvěrný záznam č. 44, bez č. j. Ripkův nadřízený, ministr Jan Masaryk, ovšem tuto opatrnost nesdílel a, jak přiznal ve vládě, otevřeně gratuloval jak Frangešovi, tak Subotićovi na bohoslužbě u příležitosti Petrovy intronizace, kterou „neoficiálně“ navštívil. ZSČV I, s. 398, 22. schůze 4. dubna 1941. 75 ČECHUROVÁ, J (a kol. eds.) – OPOČENSKÝ, J.: Válečné deníky, s. 105, 1. duben 1941. 73

~ 27 ~

Jihoslavie zachovala, ale ne kvůli sobě, nýbrž jak ublížila našemu národu. Kvůli nám se nevzbouřila a nesvrhla vládu, to udělala až teď, když jde o ni. (…) Já nechci nikterak podceňovat význam toho, co udělala, je to vzácné, zkazilo to Němcům výpočty, bude to mít možná důsledky, které se dnes nedají odhadnout[,] a Jihoslavie vyjde z toho se ctí. Ale to nemění nic na tom, jak se zachovala k nám. My nemáme žádného důvodu za nimi běhat, přijít musí oni.“76 Tato zdrženlivost nicméně nebránila přípravám dalších operací. V britském exilu, kde se doposud podařilo vládě dosáhnout pouze omezeného uznání jako vlády prozatímní,77 bylo pro Čechoslováky nadále aktuální upevňování vlastní pozice. Pochopitelně, v době válečných operací byly nejcennějšími stimuly československé příspěvky ke spojeneckému válečnému úsilí. A tak jako znamenal pád Francie předešlého roku faktické upevnění exilových orgánů díky přílivu nových vojáků a nutnosti příslušného, legitimního správního aparátu, skýtaly i balkánské události příležitost ke zvýšení důležitosti v očích spojenců, v první řadě Británie. Navzdory jistému odstupu vůči pučistům i snaze o neprovokování Němců, rozhodlo MNO o vyslání několika vojáků zpět do Jugoslávie, o čemž již stihlo jednat přímo s novou vládou.78 Československá akce, která se díky únorové a březnové evakuaci smrskla na dva zpravodajce, měla být dále posílena generálem Františkem Heikem.79 Státní tajemník generál Rudolf Viest80 v této souvislosti navrhoval ve vládě začít s dříve z Jugoslávie odsunutými československými příslušníky odvodového věku soustředěnými na Blízkém východě. K těmto měl být připojen nedávno dorazivší transport ze SSSR, který se tou dobou nacházel v Istanbulu. Od výsledné jednotky o síle 1500–2000 mužů si generál sliboval propagandistický efekt mezi spojenci, ale také popularitu mezi Čechoslováky samotnými.81 Bylo nutno celou věc dále projednat jak s Jugoslávci, tak s Brity, na jejichž území se velká část vojáků nacházela a kde mělo dojít k zformování celé skupiny před Acta occupationis Bohemiae et Moraviae I. Dokumenty z historie československé politiky 1939–1943. Svazek I. (= AOBM I). Eds. Libuše Otáhlová, Milada Červinková. Praha 1966, s. 196, Záznam Jaroslava Smutného o Benešových názorech na převrat v Jugoslávii. Ladislav Feierabend na tuto poradu vzpomíná takto: „Beneš se domníval, že máme zachovat rezervovanost, protože Jugoslávie nás v roce 1938 opustila, a řekl, že gratulovat nebude. Žádost členů vlády, nevinnost krále a Simovićovy vlády na mnichovských událostech Benešovo stanovisko nezvrátily. (…) Viděl jsem, že Beneš v politice nedovede odpouštět.“ FEIREBAND, K. L.: Politické vzpomínky, s. 116. 77 Stalo se tak 21. července 1940. Srov. KUKLÍK, Jan: Vznik Československého národního výboru. 78 ZSČV I, s. 401, 22. schůze vlády, 4. dubna 1941. 79 SOVILJ, M: Českoslovenští důstojníci, s. 64. František Heike (alias Stoj, 1893–1984). Československý (český) důstojník. Působil v organizaci Obrana národa, v prosinci 1939 emigroval do Jugoslávie, kde působil jako vojenský zmocněnec do dubna 1941. Po válce se vrátil do Československa. 80 Rudolf Viest (1890–1944/45?). Československý (slovenský) důstojník. Za první světové války bojoval, po krátkém angažmá v armádě Rakousko-Uherska, na straně Dohody v srbské armádě. Posléze byl přidělen k československým legiím. Po válce působil jako vojenský atašé v Polsku a Maďarsku. Stál v opozici proti oddělení Slovenska v roce 1939, odešel do exilu, kde organizoval československé dobrovolnické jednotky. Vstoupil do exilové vlády, kde zastával post státního ministra na MNO. V roce 1944 se účastnil mise k povstalcům bojujícím ve Slovenském národním povstání. Zde se snažil, spolu se svým kolegou Jánem Golianem, prosadit vliv československé exilové vlády. Po porážce povstalců byl Němci zajat a spolu s Golianem, nejspíš v roce 1945, popraven. 81 Jednalo se o zřejmý odkaz na boje českých a slovenských vojáků prodělaných na Balkáně na straně Srbů za I. světové války. Hubert Ripka prohlásil, že „by to byl dalekosáhlý politický úspěch, nemluvě ani o morálním významu. Naši vojáci tam budou jako doma a jistě dosáhnou skvělých úspěchů.“ ZSČV I, s. 401, 22. schůze vlády, 4. dubna 1941. 76

~ 28 ~

jejím odesláním na Balkán. Vláda nakonec přijala usnesení, které zmocňovalo ministra národní obrany k jednání s jugoslávskou vládou o mobilizaci československých příslušníků do 45 let věku.82 Tyto návrhy ovšem nedošly realizace. Válka se přes Jugoslávii převalila rychleji. Čechoslováci samozřejmě nebyli jediní, kteří předpokládali otevření další fronty na Balkáně. Intenzivní, tajná a nepříliš nadějná jednání Jugoslávie s Británií, jejíž podíl na převratu byl již tehdejším aktérům očividný,83 byla doplněna o volání o pomoc směrem k bývalým spojencům z Balkánského paktu, Turecku a Řecku.84 Ani Pomoc Sovětského svazu, o kterou se Jugoslávci začali okamžitě ucházet, nevyhlížela, s ohledem ke Stalinovým obavám z Německa, reálně. Přesto k jednání v Moskvě došlo. Ovšem právě v době podpisu sovětsko-jugoslávského paktu o přátelství a neútočení začaly na Bělehrad dopadat první německé bomby.85 Rozeběhla se Operace 25, jejímž důsledkem bylo přivtělení již celého Balkánu do sféry přímé kontroly Německa a Itálie. Dubnová válka, jak byla operace vedoucí k obsazení Jugoslávie také nazvána, byla součástí širší akce k dobytí zbytku Balkánu. Oficiální odboj Jugoslávie skončil 17. dubna, kdy byla v budově bývalého československého vyslanectví podepsána kapitulační listina.86 Rychlost, s jakou celé tažení proběhlo, rozčarovala spojence a mezi nimi pochopitelně i Čechoslováky.87 V rozhovoru s ministrem zahraničních věcí Janem Masarykem prohlásil Beneš, že se takové rychlosti s ohledem ke slabosti jugoslávské armády obával. Dal také najevo svou nedůvěru celé předválečné jugoslávské garnituře, která podle něj zneužívala přátelství Československa k vlastnímu obohacení, avšak zanedbala přípravu své země na válku.88 Ostatní dochované spisy z provenience MZV, PMR a KRP o akcích, které Čechoslováci v souvislosti s krátkou dubnovou válkou učinili, vypovídají minimálně.89 Nebylo však již co ztratit ve Tamtéž, s. 404. K detailnímu poznání průběhu událostí srov. TEJCHMAN, M.: Balkán, s. 255–260, TÝŽ: Britská politika v Jugoslávii a vojenský převrat z 27. 3. 1941. Slovanský přehled 67, 1981, č. 3, s. 261–269. 84 TEJCHMAN, M.: Balkán, s. 255–261. 85 Pakt byl datován k 5. dubnu, podepsán byl ovšem ráno 6. dubna 1941. Zavazoval obě strany k neútočení a přátelským vztahům k druhé smluvní straně v případě, že ona sama bude jiným napadena. Byla uzavřena na dobu pěti let a vstupovala v platnost v momentu podpisu. Pakt tedy žádnou materiální pomoc nepředstavoval a k projevení jeho případného politického efektu nebylo dostatek času. Jugoslavija 1918/1988 : tematska zbirka dokumenata (= JTZD). Eds. Branko Petranović, Momčilo Zečević. Beograd 1988, s. 459, text paktu o přátelství a neútočení mezi SSSR a Královstvím Jugoslávie, 5. dubna 1941. 86 SOVILJ, M: Českoslovenští důstojníci, s. 67. 87 V jinak odlehčujících rozhlasových zprávách do vlasti přiznal 16. dubna Jan Masaryk, že „zprávy z Balkánu i Afriky jsou nedobré. Ohromná zmechanizovaná přesila Hitlerových robotů převalila se do bratrské Jugoslávie (…) jsme trochu překvapeni rychlostí německého postupu.“ MASARYK, Jan: Volá Londýn. Praha 2000, s. 122. 88 AOBHM I, s. 201, Benešův komentář válečných událostí v Jugoslávii, 13. dubna 1941. Jan Masaryk ocenil správnost Benešových předpovědí rychlého kolapsu Jugoslávie tímto způsobem: „To už, pane prezidente, musíte nám kočebrům a Slovanům odpustit. Bečko nebo já té politice nerozumíme, a my uznáváme, že jste měl pravdu a že Vám taky události daly za pravdu. Ale přiznejte, že Vás mrzí, že Vám daly za pravdu trochu víc[,] nežli jste si přál. Vy jste chtěl, aby jim trochu natrhli prdel, ale oni jim ji natrhli trochu moc.“ Tamtéž. 89 Výjimkou jsou tři zprávy zaslané KPR z MNO. Jednalo se o přepisy vzkazů zbylých československých pracovníků v Bělehradě, Fallera a Jíšeho, informující domácí instituce o konci jejich činnosti, a o zprávu Ondřeje Mézla o jeho cestě z Jeruzaléma do Bělehradu, kterou musel přerušit v Aténách. Všechny jsou uloženy v AÚTGM, f. EB II, krab. 113, sign. V86/4. 82 83

~ 29 ~

vztahu Jugoslávie k Německu a prezident Beneš proto veřejně zaslal dne 7. dubna telegram králi Petru II. Místo gratulací byl nyní již nucen kondolovat. V poselství, uveřejněném posléze doslovně v časopisu Čechoslovák,90 zmiňuje Beneš předchozí společné boje za první světové války i zápas Československa s Německem (a, jak doplňuje s ohledem k současnému útoku, i Itálií) od roku 1938.91 Několik stručných poznámek v deníku Jana Opočenského prozrazuje jak rychlost německého útoku, tak nedostatek detailních informací o něm. K 15. dubnu již o německém postupu do Jugoslávie referuje v minulém čase s důrazem na boje dále v Řecku a v Africe.92 Zbývalo pouze učinit co nejvíce pro záchranu Čechoslováků v Jugoslávii. Tohoto úkolu se zhostil bývalý velitel československé vojenské mise v Jugoslávii, generál Ondřej Mézl, jenž byl od 18. března vrchním velitelem československých vojsk na Balkáně. Byl to právě on, koho MNO dle generála Rudolfa Viesta zmocnilo k organizaci československých jednotek na Balkáně a vyslalo jej do Palestiny ke zjištění situace a započetí práce na nové československé jednotce. Průběh německého tažení mu však přisoudil jinou roli. Mézl byl od počátku k vývoji války v Jugoslávii, o jejímž válečném potenciálu měl dobrý přehled, skeptický. Dle vlastních slov se již bezprostředně po puči rozhodl vydat do Jugoslávie, aby „odtud podle možností vytáhl nějaké vojáky.“93 Laskominy exilové vlády na mobilizaci až 2000 (podle jiných pramenů až 6000) mužů považoval za „pohádku“.94 Generálovi s ohledem k událostem nezbylo, než přerušit svou cestu v Athénách a 17. dubna odtud pouze vyprovodit z Bělehradu dorazivší vojáky. Jejich cílem byla Káhira a nakonec Jeruzalém, kde se koncentrovali českoslovenští, ale i další spojenečtí uprchlíci z Balkánu. Jeruzalém se také stal cílem evakuované jugoslávské vlády a dějištěm dalších kontaktů Čechoslováků s nyní již exilovou vládou Království Jugoslávie.

1.4 Obnovení vzájemného uznávání československé a jugoslávské exilové vlády Jugoslávská vláda v čele s králem Petrem po svém odletu z Jugoslávie dorazila do Jeruzaléma přes Atény dne 20. dubna 1941. Mezi doposud zachráněnými a dále zachraňovanými bylo kromě ministrů a úřednického personálu pouze několik stovek vojáků, zejména důstojníků. Personální i materiální síly, které měla nová vláda k dispozici, byly v následujících týdnech a měsících doplňovány o ty šťastné, kterým se podařilo z Jugoslávie uprchnout po prohrané válce. Faktickou slabost doprovázela hluboká deprese z výsledků dosavadních bojů, ale též z vyhlídek na nutnost dalšího zápasu.

Čechoslovák, roč. III, č. 15, 10. dubna 1941, s. 2. AMZV, fond Londýnský archiv [dále f. LA], krab. 182, č. j. 2753/41, Zpráva MZV z 18. dubna pro Předsednictvo ministerské rady o odeslání telegramu jihoslovanskému králi. 92 ČECHUROVÁ, J. – KUKLÍK, J. – ČECHURA, J. – NĚMEČEK, J. (eds.) – OPOČENSKÝ, J.: Válečné deníky, s. 107–108. 93 Citováno podle MENGLER, Jan: Divizní generál Ondřej Mézl – Andrej Gak a jeho působení v letech druhé světové války. Bakalářská diplomová práce 2008. Vedoucí práce: prof. PhDr. Jan Kuklík, CSc. Ústav českých dějin FF UK Praha, s. 69. Taktéž viz ZUDKOVÁ-LEŠKOVÁ, Z.: Zapomenutá elita, s. 101. 94 Citováno podle MENGLER, Jan: Divizní generál, s. 70. 90 91

~ 30 ~

Nová kapitola vztahů Československa a Jugoslávie se začala psát nedlouhou po odletu krále ze země. V době krátkého pobytu v Aténách si Petar našel čas k odpovědi na Benešovo veřejné poselství. Dne 18. dubna 1941 mu zaslal soukromý dopis, v němž zdůrazňoval nutnost dalšího společného boje po boku Československa. Již v tomto prvním dopise oslovil Beneše jako prezidenta.95 V prvních dnech svého pobytu v Jeruzalémě96 pak král přijal spolu s ministerským předsedou Simovićem československého plukovníka generálního štábu Rudolfa Bulandra. Ten mu tlumočil pozdravy československé jednotky.97 Dalším přátelským gestem československých vojáků byla výpomoc Jugoslávcům v jejich materiální nouzi, když jim umožnili komunikovat s jejich zastupitelskými úřady pomocí československé vysílačky.98 Nešlo však o první neformální kontakty: v Jeruzalémě působící generální konzul Josef Miloslav Kadlec byl již několik dnů před příjezdem krále navštíven jugoslávským poslancem za Nezávislou demokratickou stranu, svým přítelem Većeslavem Vildrem.99 Tento jihoslovanský politik českého původu opustil Jugoslávii na počátku března spolu s evakuovanými Čechoslováky. V obsáhlém dopise ministru Masarykovi z 30. května popisoval Kadlec, jak se přes něj Vilder zasazoval o obnovení vzájemných styků. Josef Kadlec disponoval zkušenostmi i kontakty v Jugoslávii již z doby před první světovou válkou a, jakožto diplomat, se osobně znal s Bogoljubem Jevtićem100 i celou řadou dalších jugoslávských osobností. Podle Kadlecových údajů pak 24. dubna došlo ke schůzce mezi ním, Dušanem Simovićem a Momčilo Ninčićem.101 Zde měl generální konzul naznačit „jako soukromou svoji iniciativu, což (…) velmi zdůraznil jak Simovićovi, tak i Ninčićovi, že zajisté nyní dojde nyní k opětné politické spolupráci našich vlád v exilu a že tomu bude dle mého domnění předcházet formální uznání naší vlády vládou jejich.“102 Poté, co do Palestiny dorazili další ministři pučistické vlády, bylo AÚTGM, f. EB II, krab. 113, sign. V86/1, Jugoslávie, korespondence E. Beneše s králem Petarem II 1941– 1942, dopis Petra z 18. dubna 1941. 96 Přesné datum je neznámé, stalo se tak mezi 20. a 25. dubnem, kdy do Jeruzaléma opět dorazil Ondřej Mézl a navázal na předchozí rozhovory. 97 MENGLER, Jan: Divizní generál, s. 70. 98 Tamtéž. 99 Većeslav Vilder (1876–1961). Jugoslávský (chorvatský) právník a politik českého původu. Politicky aktivní byl již za Rakouska-Uherska. Pracoval na ministerstvu vnitra, byl zvolen poslancem ve všech parlamentních volbách. V meziválečné době byl negativně nakloněn komunistům, v závěru války se ovšem nabídl k dispozici partyzánům. Zastával post vyslance u československé exilové vlády, na němž setrval i v prvních měsících po konci války, kdy byl odvolán. Poté odešel do emigrace, kde také zemřel. 100 Bogoljub Jevtić (1886–1960). Jugoslávský (srbský) politik a diplomat. Čechoslovákům dobře známý z 30. let, kdy stál v čele několika vlád, proponent jugoslávské orientace na Malou dohodu. V pučistické vládě získal křeslo ministra dopravy. Kadlecovo jednání právě s Jevtićem, jenž s ohledem ke svému resortu nebyl způsobilý vést jednání se zahraničními diplomaty, podtrhuje prvořadou důležitost přátelských osobních vztahů mezi Čechoslováky a Jugoslávci, které hrálo v procesu navazování vztahů prvořadou roli. Jevtić byl dále aktivní v exilovém jugoslávském státním zřízení, po válce zůstal v emigraci. 101 Momčilo Ninčić (1876–1949). Jugoslávský (srbský) politik a ekonom. Byl členem Radikální strany a jako ministr zahraničních věcí v letech 1922–1924 jednal s Edvardem Benešem v průběhu procesu zakládání Malé dohody. Zastupoval Jugoslávii ve Společnosti národů. Ministerstva zahraničních věcí se ujal i v pučistické Simovićově vládě. Post zastával do ledna 1943. Odstaven od moci se rozešel s ostatními exilovými politiky. V emigraci zůstal i po konci války, a to do konce života. 102 AÚTGM, f. EB II, krab. 454, č. j. 1036/41, dopis generálního konzula ministrovi Janu Masarykovi z 30. května 1941). 95

~ 31 ~

pokračováno v rozhovorech, které ve svém dopisu Kadlec zpětně klasifikuje jako neformální a o kterých skutečně telegraficky informoval i československou exilovou vládu v Londýně.103 Masaryk tuto opatrnost ve své odpovědi schválil, neboť „po tom, co se stalo, je na nich [Jugoslávcích], aby udělali první krok.“ 104 Uložil však Kadlecovi, aby předal prezidentovy pozdravy Bogoljubu Jevtićovi a jeho choti.

105

Dříve, než tato odpověď stihla Kadlecovi dorazit, jednal už generální konzul soukromě

s Bogoljubem Jevtićem, který v rozhovoru nutnost obnovy styků označil za samozřejmou, a 7. května mu sdělil složení československé vlády. Tím získal Jevtić základní informace, které mu umožnily uvést jednání v pohyb. Československý diplomat po přijetí Masarykovy instrukce zaslal do Londýna informaci o své schůzce s Jevtićem, v níž opět horlivě vysvětloval, že jeho akce, tedy sdělení složení exilové vlády, byla soukromá, avšak že celou záležitost „je nutno očekávati jako spontánní projev ze strany jihoslovanské.“106 Když pak Kadlec obdržel dne 19. května odpověď Ninčićovu, která neobsahovala nic než složení vlády jihoslovanské, musel se konzul neoficiálně dotázat Jevtiće, jak má tuto listinu chápat. Dozvěděl se, že „v ministerské radě bylo rozhodnuto, že je třeba považovati uznání naší vlády vládou Simovićovou za tak samozřejmé a tak přirozené, že netřeba zvláštního aktu uznávacího. Jaksi tedy uznání via facti–implicitně obsažené v Ninčićově notifikaci.“107 Kadlec si z opatrnosti tuto informaci dále ověřil přímo a osobně u Ninčiće. A ministr zahraničních věcí Království Jugoslávie ve své odpovědi opět podtrhl potřebu vzájemných vládních styků a naznačil i jejich další praktický průběh: „Jde o znovunavázání našich vztahů, které byly přerušeny dočasně silou okolností, a my považujeme, že je to akt naprosté samozřejmosti. My pověříme zatímním spojením s vaší vládou našeho vyslance Subotiće v Londýně. Já sám letím s králem, min. předsedou a ministrem financí do Londýna – o létadlo jsme již požádali. Ihned po příchodu do Londýna bude jedna z mých prvých návštěv platit Vašemu presidentu Dru Benešovi a vstoupíme tam do těsného spojení. Pak také budu tam jmenovat našeho vyslance u Vaší vlády.“108 Od 19. května 1941 je tedy možno považovat oficiální vztahy mezi Československem a Jugoslávií za obnovené díky uznání jejich kontinuity z předešlých dob. Ačkoliv explicitně nevyjádřena, byla tato návaznost vztahována k první republice, jak lze soudit už jen z absence negativní reakce Čechoslováků na případnou jinou možnost. Pobyt v Jeruzalémě byl pro Jugoslávskou vládu natolik provizorní, že k řádnému udržování těchto vztahů nebylo možno v krátkém období od 26. dubna do 6. Stalo se tak hned následujícího dne, 25. dubna. Od uznání prozatímní vlády do vyhlášení válečného stavu Německu. Svazek I (= OUVDVN I). Eds. Jan Němeček, Jan Kuklík, Helena Nováčková, Ivan Šťovíček. Praha 2006, s. 420. I v této zprávě popsal svou účast na těchto rozhovorech „výslovně jako svoji neoficiální iniciativu.“ 104 Tamtéž, pozn. č. 1 (telegrafická instrukce Masaryka ze 7. 5. 1941). 105 Tamtéž. 106 AMZV, f. LA-D, krab. 78, č. j. 1445/dův/41. Pro domo zpráva ze 14. května 1941 o telegramu přijatém 12. května. 107 AÚTGM, f. EB II, krab. 454, č. j. 1036/41, dopis generálního konzula Kadlece ministrovi Janu Masarykovi z 30. května 1941. 108 Tamtéž. 103

~ 32 ~

června, kdy vláda začala s přesídlením, přistoupit. Byla to právě britská metropole, kde došlo k výměně vyslanců a utvoření dalších orgánů upravujících vzájemný styk. Mimo to byla v situaci, ve které se uprchnuvší Jugoslávci nacházeli, československá vláda jen jednou z jejích opor. V prvních dnech po příletu si ministr Ninčić přes příslušné zastupitelské úřady vyžádal ujištění vlád Spojených států amerických a Velké Británie o podpoře v obnově Jugoslávie, navštívil několik přítomných bulharských exulantů a na zasedání vlády obhajoval nutnost okamžité koordinace zahraniční politiky se všemi spojenci,109 mezi něž počítal i Sovětský svaz. Ten ovšem nedbal na několik týdnů starou dohodu o přátelství a neútočení a ze strachu z Německa právě na počátku května jugoslávskou ambasádu uzavřel.110

1.5 Bilance styků v letech 1940–1941 Postoj Československé exilové vlády k Jugoslávii byl v době vrcholící krize z počátku roku 1941 zatížen řadou problematických prvků. Oním zcela zásadním, až banálně očividným, byl zřejmý nepoměr sil, prestiže a mezinárodněpolitické pozice mezi těmito dvěma vládami. Československý exilový státní aparát, v čele s pouze provizorně uznanou vládou, působil daleko od své domovské země a sestával pouze z několika tisíc jedinců v Londýně a v zastupitelských úřadech a nehrál v plánech Velké Británie a jejích spojenců (ale ani Německa) zásadní úlohu při úvahách o soudobé válečné a politické situaci. Jugoslávská vláda naproti tomu doposud stála v čele suverénní země, na niž se nadto upíral pohled celé Evropy. Neméně důležité byly rozdíly v zahraničněpolitické orientaci obou vlád. Problematickým byl postoj Jugoslávie vůči Německu a též Itálii, tedy k zemím představujícím nepřátele pro spojence, mezi něž se československé prozatímní státní zřízení naopak hlásilo. To, co bylo pro vedoucí jugoslávské činitele prostředkem k uchránění jejich země od válečných hrůz – a co, dodejme, měla Jugoslávie společné i s dalšími balkánskými státy – vnímali Čechoslováci jako oportunní a ve svém důsledku zbytečné lavírování. V očích reprezentantů československého exilu byla taková politika pokračováním kurzu nedráždění Německa, neschopnosti dostát svým závazkům a nedůvěryhodnosti. Ve veřejných projevech byla akcentována dlouhodobá nedemokratická podstata jugoslávské politické praxe a příchylnost jugoslávských politiků k autoritativnímu způsobu vládnutí. Z politiky vykupování neutrality skrze ústupky Německu vyvěrala další obtíž pro československou exilovou vládu: Jugoslávie ji neuznávala de iure, přičemž samotný československý stát tehdy neexistoval de facto. O vzájemných

109

PAVLOWITCH, Stevan: Unconventional perceptions of Yugoslavia. New York 1985, s. 36–37. Podle údajů plukovníka Popoviće, který byl součástí vojenské mise v SSSR a měl být znalcem tamějšího prostředí. AMZV, f. LA-D, krab. 78, č. j. 1132/41. Na tuto událost vzpomíná i FEIERABEND, Ladislav: Politické vzpomínky, s. 132. 110

~ 33 ~

oficiálních stycích nemohlo být ani řeči111 a díky intenzivním zákrokům Němců po pádu Francie ubylo v Jugoslávii styků československé mise s úřady ve všech podobách.112 Nebylo tudíž formálního, ale ani účinného neoficiálního nástroje, kterým by československý exil mohl v Jugoslávii hájit své členy proti zásahům jugoslávských bezpečnostních orgánů, které čas od času na nátlak Němců zakročily proti jejich činnosti. Práce ve prospěch Československa, spočívající zejména v transportu uprchlíků z okupované vlasti skrze Jugoslávii a sběru informací, tak byla krajně nebezpečná. Uznáním Protektorátu Čechy a Morava vzala Jugoslávie na vědomí s tím spojenou protektorátní příslušnost dosavadních československých státních občanů. S ohledem k tomu, že oficiálně vykonávala ochranu nad protektorátními příslušníky v zahraničí samotná Velkoněmecká říše, byly důsledky případného zatčení velmi vážné. Byla to však právě tato československá akce, které Jugoslávci umožnili působit, ačkoliv o její existenci Němci bezpečně věděli.113 Politické problémy doprovázely komplikace praktického rázu. S tím, jak se politický vývoj na Balkáně v průběhu února a března 1941 zrychloval, se ke slovu přihlásil i faktor prodlevy v předávání informací. Odhlédneme-li od radiodepeší určených k rychlému přenosu krátkých oznámení a instrukcí, trpěly zprávy pro exilovou vládu zpožděním: důkladnějším informacím o rozhovorech či jednáních vedených československými diplomaty i v samotném Londýně trvalo minimálně dva dny, než dorazily mateřským institucím. S mnohem výraznějšími prodlevami bylo nutné počítat u z práv z Balkánu samotného.114

Za výjimečný pokus o navázání styků lze snad označit zprávu zaslanou Benešem vyslanci Lípovi po prozatímním uznání československé vlády Velkou Británií. I v tomto případě však byly vyhlídky na formální uznání nevalné, což si prezident uvědomoval. „Britská vláda uznala státní ústrojí v zahraničí : prezidenta, vládu a obnovila s námi styky státu ke státu stop Uvažte, jakým způsobem nejlépe o tom informovat jihoslovanskou vládu ; sdělte jí též složení naší vlády , jež znáte z radia stop (…) Zeptejte se, zda jihoslovanská vláda hodlá obnoviti diplomatické styky, neboť o zvláštní uznání nikoho jiného, než Británii žádat nebudeme. Poněvadž Jihoslované to asi učiniti nebudou moci, nechť vám řeknou[,] aspoň, jaké je jejich politické stanovisko a jak hodlají postupovat vůči československým občanům. Beneš.“ AÚTGM, f. EB II, krab. 454, sign. XVIII/Jugoslávie 8, Radiodepeše do Bělehradu Lípovi, 29. července 1940. 112 Tedy těch, které se odehrávaly přímo v Bělehradě. V Londýně se českoslovenští a jugoslávští diplomaté běžně stýkali a vyměňovali si informace a názory. Záznamy o těchto stycích však ukazují, že nebyly využívány k předávání přímých zpráv či žádostí (ostatně srov. výše Benešův pokus o uznání z 31. července 1941, kterým pověřil Lípu v Bělehradě). Některé zprávy jsou uloženy v AMZV, významnější byly předávány Předsednictvu ministerské rady, kde se tyto dochovaly téměř kompaktně, viz NA, f. PMR-L, krab. 69, sign. ZJ, fo. 1940, resp. 1941. 113 Jugoslávci však represemi šetřili a o případných zásazích Čechoslováky dopředu informovali. Srov. např. TEJCHMAN, Miroslav: Iniciativy čs. vojenské zahraniční služby na Balkáně v letech 1939–1941. In: ZUDOVÁLEŠKOVÁ, Zlatica – HOFMAN, Petr (Eds.): Československá vojenská zahraniční služba v letech 1939–1945. Praha 2008, s. 167–173. 114 Například záznam o Szathmáryho gratulaci Subotićovi v Londýně, ke které došlo 29. března, byl sestaven o den později, a poté v rámci MZV doručen do politického odboru J. Noskovi dne 2. dubna, kdy byl předán k informaci státnímu tajemníkovi Hubertu Ripkovi. Od proběhnuvší události až k informování státního ministra tak uplynuly 4 dny. Dne 7. dubna pak byla založena ad acta. Oficiálních a tedy přímými cestami šířených informací byl nedostatek i v Londýně, kde československý exil stále ještě zatěžovala povaha vlády pouze prozatímně uznané (sám prezident Beneš byl Brity uznán jako hlava státu pouze fakticky). S většími zpožděními bylo třeba počítat už jen v případě komunikace mezi jednotlivými československými úřady: i při kritickém uvážení možnosti, že byla dokumentům přidělena označení po alespoň zběžné analýze, musely výsledné prodlevy současníky tehdejších událostí v rychlosti jednání silně limitovat. 111

~ 34 ~

Závěr sledovaného časového úseku znamenal pro vzájemné vztahy zcela nové podmínky. V únoru a březnu roku 1941 přešly dosavadní průběžné německé výzvy v kontinuální nátlak na přistoupení k Paktu tří. Jugoslávské vládě se nedostávalo manévrovacího prostoru a byla tlačena ke spojenectví navzdory domácímu veřejnému mínění i protitlaku ze strany Velké Británie podporované USA. Toto trápení, které Edvard Beneš komentoval jako logický důsledek „mnichovské“ politiky, skončilo převratem 27. března 1941. Podezíravost a odtažitost, tak jako i jistá hořkost, však z československé strany přetrvaly, jakkoliv vyhlídky na budoucí spolupráci vyhlížely po převratu podstatně lépe. Klíčový exilový časopis Čechoslovák neopomněl pozdravit tuto změnu jako znamení návratu k politice krále Aleksandra, a tedy návratu k tradičnímu, prozápadnímu zahraničněpolitickému kurzu.115 Bezprostředně po prohrané dubnové válce přistoupily obě země k obnově oficiálních styků, ze strany londýnského odboje však ne právě srdečně. Ve svých instrukcích Jeruzalému trval Jan Masaryk na vyčkávání s tím, že aktivita má být přenechána Jugoslávcům – mimo jiné i kvůli chaotické situaci, ve které se čerstvá jugoslávská emigrace nacházela. Navzdory těmto problémům, zklamání z porážky Jugoslávie i chmurným vyhlídkám na další boj získaly nyní československo-jugoslávských vztahy podstatně příznivější podmínky k rozvoji.

Jako další příklad zmiňme jinou Szathmáryho informaci o rozhovoru s Frangešem o vyhlídkách Jugoslávie na mír či účinnou válečnou pomoc Sovětů či Britů. Zpráva byla sestavena 1. dubna – téhož dne, kdy také proběhla příslušná komunikace s tímto jugoslávským diplomatem. Poté byla doručena na příslušná místa v MZV, aby byla dále předána předsednictvu ministerské rady. Tam byla odeslána 4. dubna a doručena, dle přiděleného čísla, až 7. dubna, tedy bezmála týden po původním rozhovoru (NA, f. PMR-L, sign. ZJ, fo. 1941, č. 339/41. Podobnou rychlostí trpěly i ostatní zprávy, bez ohledu na stupeň důvěrnosti či utajení.) Za tu dobu stihla Jugoslávie částečně mobilizovat a podepsat v Moskvě několikrát již zmíněný pakt o neútočení, Německo s Itálií pak rovnou zaútočit a postoupit o několik desítek kilometrů do nitra Jugoslávie. Týden v tomto případě znamenal rozdíl mezi mírem a válkou. Dodejme, že k další schůzi vlády, pro kterou mohla Szathmáryho zpráva tvořit jeden z podkladů, došlo 25. dubna 1941. Zpráva byla nicméně 20. dubna „vzata na vědomí“ a zároveň odložena ad acta. Nejsou tedy překvapením prodlevy, kterými byly zatíženy zprávy přímo z Balkánu. Obsáhlý dopis nazvaný „Zprávy z Jugoslávie“, ve kterém jeho autor Karel Jíše (pracovník ambasády, předválečný novinář) popisuje politické i vojenské ústrojí a momentální situaci Jugoslávie, ale též Itálie, Albánie a Rumunska, byl napsán v Bělehradě dne 3. února. Z ohrožené země byl pro větší bezpečnost předán napřed československému generálnímu konzulátu v Istanbulu, kde k němu byly připojeny zprávy z Protektorátu a takto vzniklý spis byl opatřen datem 6. února. Následně dokument odputoval do Londýna. Razítko Ministerstva zahraničních věcí oznamuje, že spis dorazil do místa určení 4. března, aby byl dne 8. března okopírován a připraven k odeslání dále, k informaci ministra národní obrany Ingra a v první řadě přímo prezidenta Beneše. Adresátům byly doručeny jen příslušné kopie, neboť studovaný originál se nacházel v Archivu ministerstva zahraničních věcí. Jedná se nejspíše o exemplář k informaci Jana Masaryka, jak sděluje ručně psaná poznámka zcela na kraji nejmladšího přípisu. Tato obsahuje také datum expedice samotnému ministru zahraničí, 9. březen 1941, což by mohlo být i datum expedice ostatním adresátům. Pokud by těmto dorazil o zcela reálné tři dny později, znamenalo by to 36 dnů cesty. Exilová vláda, ale zejména předsunutí českoslovenští pracovníci tak byli často nuceni pracovat a rozhodovat se samostatně, byť je nutno počítat i s neoficiálními, verbálními informačními kanály mezi klíčovými ministry a úředníky. O těchto způsobech předávání informací se zmiňují deníky jednotlivých aktérů. 115 Král Aleksandar se těšil mezi Čechoslováky dobré pověsti jako proponent vzájemného malodohodového spojenectví a symbol tradičního přátelství mezi Čechoslováky a Jihoslovany. K tomu důkladně ŠKERLOVÁ, Jana: Věrnost za věrnost? Československo-jugoslávské politické vztahy v letech 1929–1934: Přání, rozpory, realita. Dizertační práce 2015. Vedoucí práce: doc. PhDr. Ladislav Hladký, CSc. Historický ústav FF MU Brno, s. 69. Tak, jako byl Čechoslovákem tento návrat k „alexandrovské“ linii vykládán jako nutnost a obnovení přirozeného chodu věcí, přesvědčovali i jugoslávští politikové v pozdějších rozhovorech v Londýně své československé protějšky o politice prince Pavla jako o „úchylce“ a „oportunistických překážkách“ vzájemných styků.

~ 35 ~

2. Ve společném exilu: československá a jugoslávská vláda v letech 1941–1943

Po opuštění země a krátké zastávce v Jeruzalémě dospěla větší část jugoslávské vlády s králem v čele do Londýna. Ivan Šubašić,116 dřívější chorvatský bán, byl vyslán do USA, aby pro exilovou vládu získal sympatie tamějších Chorvatů, zatímco ministr vojska a námořnictva Bogoljub Ilić zůstal na Blízkém východě. Ostatní se spolu s králem vydali do Velké Británie, kam dospěli koncem června 1941. 117 Názorové rozepře v představách poválečného uspořádání obnovené země, které se v jejich kabinetu projevily takřka bezprostředně, komplikovaly práci vlády a způsobily postupnou ztrátu prestiže mezi spojenci. Zatímco Jugoslávci dorazili do Londýna již jako spojenci respektovaná vláda, jejíž země byla pouze dočasně okupována, byli Čechoslováci od počátku bojů za osvobození své země limitováni nerovnoprávným postavením ve srovnání s jinými exulanty. Československo zaniklo v průběhu let 1938–1939, ještě před počátkem války, a spojit jeho obnovení s válečným úsilím spojenců o poražení Němců stálo Edvarda Beneše a jeho spolupracovníky množství námahy. Vybudovali díky tomu nicméně důkladný státní exilový aparát, který dobře sloužil svému účelu. Jugoslávci naproti tomu narychlo opustili zemi a na pobyt v emigraci byli v podstatě nepřipraveni. Zatímco se československé exilové státní zřízení v průběhu války konsolidovalo, jugoslávské podléhalo dezintegraci. V průběhu času sílící pozice domácího hnutí odboje, které v závěru války emigrantskou vládu mocensky zcela zastínilo, patřila k největším rozdílům mezi československou a jugoslávskou exilovou vládou. Existovaly přirozeně i podobnosti mezi oběma tělesy. Jugoslávci sdíleli s Čechoslováky podobný osud Němci (v jugoslávském případě i Italy) poražené země. Oba státy byly novými vládci rozděleny a na příslušném území vznikly v obou případech jak okupované oblasti, tak na oko nezávislé země (Slovenský stát a Nezávislý stát Chorvatsko). Obě vlády vzešly z mnohonárodnostních států, jejichž poválečnou správu musely upravit. Jak Čechoslováci, tak Jugoslávci se navíc, jakožto země v předpokládaném poválečném území vlivu SSSR, museli pokusit o nalezení modu vivendi s touto zemí.

Ivan Šubašić (1892–1955). Jugoslávský (chorvatský) právník a politik. Studoval teologii, bojoval v první světové válce na straně Rakousko-Uherska, po zajetí vstoupil do spojeneckého vojska a účastnil se ofenzivy na frontě u Soluně v závěru války, která vedla k osvobození Srbska a obsazení Bosny Chorvatska. Po válce členem Chorvatské rolnické strany. Po napadení Jugoslávie v roce 1941 odešel do exilu, kde se v červnu 1944 stal předsedou vlády jako kompromisní kandidát přijatelný pro exilové politiky i partyzány. S těmi spolupracoval i po osvobození země. Zastával post ministra zahraničních věcí ve vládě Josipa Tita. Rezignoval na podzim 1945 pro nesouhlas s narušováním svobod. Zůstal v Jugoslávii, kde také v ústraní dožil. 117 TOMASEVICH, Jozo: Četnici u drugom svjetskom ratu 1941–1945. Zagreb 1979, s. 237. 116

~ 36 ~

Následující řádky obsahují jak stručný popis povahy exilové vlády Jugoslávie, tak informace o spolupráci mezi ní a československou exilovou vládou.

2.1 Exilové jugoslávské státní zřízení v letech 1941–1943 V průběhu let 1941–1945 reprezentovalo jugoslávské exilové státní zřízení celkem pět vlád, většina z nich pak dále došla změn v dílčích reorganizacích. Jednalo se o tyto vlády: 1. Vláda Dušana Simoviće, 27. března 1941 – 11. ledna 1942. 2. Vláda Slobodana Jovanoviće,118 11. ledna 1942 – 26. června 1943. 3. Vláda Miloše Trifunoviće,119 26. června 1943 – 10. srpna 1943. 4. Vláda Božidara Puriće,120 10. srpna 1943 – 1. června 1944. 5. Vláda Ivana Šubašiće, 1. června 1944 – 5. března 1945. Úkolem těchto vlád, ostatně společným všem státním tělesům v londýnském exilu, bylo pokračování v tom málu správní činnosti, které bylo možné, dále příprava poválečného uspořádání země a nakonec v rámci možností též boj s nepřítelem a snaha o osvobození země. Všech těchto úkolů se jugoslávská královská vláda snažila zhostit. Narážela však na značné obtíže způsobené jednak předchozími problémy meziválečné Jugoslávie, jednak komplikovaným složením exilové vlády a také obtížnými podmínkami v mezinárodním prostředí i doma v okupované vlasti. Pučistická vláda byla sestavena na území Jugoslávie jako co nejširší uskupení, které mělo tváří v tvář německé hrozbě reprezentovat celou zemi. Proto se v ní nacházeli zástupci všech tří uznávaných konstitutivních národností, ovšem s různými postoji k povaze vnitřního uspořádání i zahraniční politiky státu. V nebezpečí, ve kterém se Jugoslávie od březnového puče do dubnové války nacházela, byla vzájemná spolupráce diktována prostou touhou po pokud možno mírovém řešení krize. V relativním klidu britského exilu se však mohly téměř zcela volně projevit vzájemné rozpory. Jedinečné prostředí válečného Londýna, kde se kromě britské vlády nacházelo mnoho jiných exilových státních zřízení a také nejvyšší diplomatická zastoupení dalších dvou protiněmeckých velmocí, skýtalo navíc možnost k vyhledávání pomoci při vnitropolitických bojích u zástupců těchto zemí. Tomuto lákadlu jugoslávští

Slobodan Jovanović (1869–1958). Jugoslávský (srbský) právník, sociolog, historik a politik. Jeden z předních srbských akademiků a historiků, který zvýšil kredit Bělehradské univerzitě. Zabýval se dějinami Srbska v 19. století. Byl znám svými prozápadními názory a proto byl zahrnut do vlády Dušana Simoviće jako její místopředseda. V exilu se sám ujal premiérského postu v letech 1942–1943. Po válce zůstal v emigraci v Londýně, kde také zemřel. 119 Miloš Trifunović (1871–1957). Jugoslávský (srbský) politik a pedagog. Účastnil se politického života již v době Srbského království, posléze byl ministrem osvěty. Náležel do Radikální strany. Po svém krátkém angažmá na postu ministerského předsedy se stáhl z politiky. Vrátil se do země a zemřel v Bělehradě. 120 Božidar Purić (1891–1977). Jugoslávský (srbský) politik a diplomat. Účastnil se balkánských válek i první světové války. Jako diplomat působil ve Washingtonu, Vladivostoku, San Francisku a Paříži. Publikoval v odborných časopisech o mezinárodní politice, vydal také sbírku básní. Působil jako předseda předposlední exilové vlády. Po válce zůstal v emigraci, kde také zemřel. 118

~ 37 ~

politici všech názorových pozic pravidelně podléhávali. Výběr těchto funkcionářů byl přitom omezen nízkým počtem politiků v exilu: z válkou zasažené země se jich zkrátka nestačilo zachránit větší množství. Hledání přijatelných náhrad za problematické jedince tak bylo značně obtížné. K dovršení vší smůly byl jugoslávský vládní systém založen na oktrojované ústavě z roku 1931, jež činila ministry odpovědné přímo králi. Petar II., jemuž v roce 1941 bylo 18 let, však nebyl s ohledem ke své nezkušenosti schopen svého silného postavení využít k vyřešení personálních a národnostních sporů. Nové otázky v podobě dějů ve vlastní Jugoslávii, zejména tamějšího zápasu dvou konkurenčních odbojových hnutí četniků a partyzánů, nejen že nebyla žádná vláda schopna řešit, nýbrž se sama dostala do jejich vleku. Nástup další faktické státní moci v podobě komunisty vedené Antifašistické fronty národního osvobození rychle zmenšil poslední zbytky manévrovacího prostoru exilovému státnímu zřízení, které nakonec s novými vládci Jugoslávie v závěru války splynulo. K těmto specificky jugoslávským obtížím se družily i nesnáze, které trápily příslušníky všech exilových vlád. Exulanti byli deptáni svým odstřižením od domova, nejistotou ohledně osudu svých blízkých ve vlasti,121 vržením do neznámého prostředí, kterému ne vždy odpovídala jejich jazyková výbava122 a konečně zcela obyčejnou existenční nouzí či strachem o materiální zajištění. Pro Prokopa Drtinu byl londýnský exil „něco velice nejistého, mlhavého, bez pevné půdy pod nohama. Emigrace jest vytržení z kořene, do kterého jsme byli zasazeni. A lze těžko v cizím prostředí, i když je sebepřátelštější, nalézti znovu zakotvení, na nějž je člověk zvyklý v zemi, ve které se narodil, a mezi lidem, k němuž patří.“123 Československé prameny při několika příležitostech zachycují apatii a sklíčenost, kterou Jugoslávci tváří v tvář svému nejistému osudu projevovali. Jakkoliv může předcházející pasáž vyhlížet negativisticky, v jednoduchosti shrnuje problémy exilové vlády Jugoslávie, která jejich řešení chtě nechtě zasvětila naprostou většinu své existence. Následující krátký exkurz do dějin exilové vlády Království Jugoslávie se proto ubírá právě po liniích těchto problémů.

2.1.1 Národnostní problémy a koncepce rekonstrukce Jugoslávie Klíčovým problémem, který jugoslávskou vládu činil jednou z nejslabších exilových státních entit, byly spory mezi srbskými a chorvatskými a v menší míře též slovinskými politiky. Jednalo se o další formu rozepří provázejících Jugoslávii v průběhu její meziválečné existence, které ovšem nyní, v emigraci, nabývaly nových a velmi nebezpečných podob. Jakkoliv byly srbsko-chorvatské animozity

Deník Jana Opočenského se bez nadsázky hemží poznámkami prozrazujícími hluboký stesk po manželce, která byla v Protektorátu zatčena a po dobu války vězněna v koncentračním táboře. 122 Přinejmenším Dušan Simović dorazil do Británie bez znalosti angličtiny. BRANDES, Detlef: Exil v Londýně : 1939–1943 : Velká Británie a její spojenci Československo, Polsko a Jugoslávie mezi Mnichovem a Teheránem. Praha 2003, s. 131. 123 KOUTEK, Ondřej: Prokop Drtina. Osud československého demokrata. Praha 2011, s. 84. 121

~ 38 ~

dlouhodobou hrozbou pro stabilitu dosavadního státu, v prostředí londýnského exilu mohly rozepře jednoduše paralyzovat vládu jako celek a ohrozit tak samotnou existenci jediného spojenci uznaného tělesa

reprezentujícího

Jugoslávii.

Z

těchto

důvodů

tvořily

srbsko-chorvatské

spory

významnou komponentu postoje československého exilu k jugoslávskému. Neúspěšná válka, emigrace a deziluze tyto spory, ostatně nikoliv bez návaznosti na ostatní problémy v organizaci exilového státního zřízení, dále přiživila. Na počátku své exilové činnosti se vláda byla schopna shodnout na pokračování společného boje s nepřítelem ve jménu společného státu. V tzv. Jeruzalémské deklaraci ze 4. května 1941 se vláda přihlásila ke Sporazumu Maček-Cvetković a odsoudila vznik Nezávislého státu Chorvatsko i samotnou okupaci země spolu s jakýmikoliv dalšími Německem učiněnými správními a územními změnami. 124 Již na počátku pobytu v Londýně se však přihlásily ke slovu národnostní spory. Další uprchlíci přinášeli v průběhu léta zprávy o masakrech Srbů v Chorvatsku, které někteří podezřívaví chorvatští politici – jakkoliv vznik NDH odsuzovali – v exilu zpočátku odmítali přijmout.125 Pravou pohromu pro vládní stabilitu představovalo memorandum Srbské pravoslavné církve, které se v Londýně objevilo na podzim roku 1941. Tento dokument, ve skutečnosti dvě různá memoranda adresovaná původně generálům německých ozbrojených sil, přinášel podrobné údaje o povaze perzekuce Srbů v Chorvatsku, o účasti katolického kléru na nich, pasivitě většiny Chorvatů vůči srbskému strádání a o počtu obětí, který se měl jen do začátku srpna údajně vyšplhat na 180 000.126 Kopie tohoto memoranda, jež bylo sestaveno pravoslavnou církví v Nedićově Srbsku a propašováno do Londýna s údajnou německou pomocí (v naději na vyvolání sporů v exilu), způsobila významnou vládní krizi. Zatímco někteří srbští ministři jako Momčilo Ninčić a Milan Grol127 požadovali jeho zveřejnění, předseda vlády Dušan Simović s podporou Chorvatů a jiných Srbů prosadil utajení tohoto spisu. V odpovědi na rozhodnutí vlády zprostředkovalo v prosinci 1941 jugoslávské vyslanectví v USA, v čele s velkosrbsky orientovaným Konstantinem Fotićem, uveřejnění memoranda v časopise Američki Srbobran, orgánu Srbského národního svazu v USA.128 V průběhu bouřlivé debaty, kterou tento krok rozpoutal, požadovali chorvatští ministři Šubašić a Juraj Krnjević129 vystřídání Fotiće na washingtonském vyslanectví. Jako protiváha aktivitám 124

VKJDSR, s. 46, Deklaracija Kraljevske Jugoslovenske vlade, Jerusalim 4. maja 1941. Údajně je měli zpočátku prezentovat k pouze poněkud přehnané odpovědi na útlak jugoslávských správních institucí a vlády v době diktatury krále Aleksandra. DJILAS, Aleksa: The contested country. Yugoslav unity and Communist Revolution 1919–1953. Harvard 1996, s. 142. V průběhu následujících měsíců a let však tento postoj přehodnotili. V projevech Juraje Krnjeviće zaznívala ostrá odsouzení zvěrstev, kterých se Ustaši dopouštěli. Ivan Šubašić na podzim 1941 veřejně prohlásil v souvislosti s memorandem, že bolest srbských bratří cítí chorvatský lid stejně, jako by byla způsobena jemu samému. BRANDES, D.: Exil, s. 135. 126 BRANDES, D.: Exil, s. 132, TOMASEVICH, Jozo: Četnici, s. 240. 127 Milan Grol (1876–1952). Jugoslávský (srbský) literát a politik. Jakožto jeden ze zakladatelů Demokratické strany stál v opozici radikálním velkosrbským politiků. Věnoval se teatrologii a literární kritice, působil v Národním divadle. Účastnil se několika exilových vlád a přijal též post v poválečné vládě Josipa Tita jako její místopředseda. Odešel na počátku srpna 1945 kvůli narušování občanských svobod novým režimem. Dožil v ústraní v Bělehradě. 128 BRANDES, D.: Exil, s. 134. 129 Juraj Krnjević (1895–1988). Jugoslávský (chorvatský) politik. Byl jedním z významných představitelů Chorvatské rolnické strany. Ve třicátých letech se nacházel v emigraci, v jejich závěru se vrátil do země. Odešel 125

~ 39 ~

Fotiće a Srbobranu130 pak vzniklo tzv. Jugoslávské informační centrum.131 Existence dvou informačních úřadů a neschopnost vlád zabránit jejich zápasu učinila spory mezi obcemi Srbů a Chorvatů v USA trvalými. V průběhu roku 1943 se k nim připojily i rozepře s komunisticky orientovanou částí americké emigrace. Otázka odvolání Konstantina Fotiće byla vznášena po celou dobu existence exilové vlády. Chorvatští ministři v čele s Jurajem Krnjevićem odmítali akceptovat početní převahu srbských diplomatů na klíčových pozicích (kromě amerického vyslanectví se jednalo i o ambasády v Moskvě a v samotném Londýně) a požadovali emancipaci chorvatských a slovinských politiků. Takové operace však byly v obecné rovině obtížně proveditelné. S ohledem k rychlému opuštění země scházela širší lidská základna pro výběr klíčových funkcionářů. Obsazování rozhodujících postů v exilovém aparátu, při kterém ani jedna z národností nechtěla přijít zkrátka, bylo krajně obtížné. Tím náročnější byl výběr náhrad za problematické jedince, a to i tehdy, když o nutnosti jejich odvolání panovala všeobecná shoda. Většinu vyslaneckých postů zdědila exilová vláda z předválečné Jugoslávie, kdy byly obsazena hlavně srbskými diplomaty. Jmenování nových vyslanců, ukazuje příklad Većeslava Vildera, pak mohlo trvat mnoho měsíců (viz kapitolu 2.2.1). Národnostní napětí několikrát polevilo, když se podařilo získat srbské i chorvatské ministry a krále ke společným či vzájemně sladěným smířlivým prohlášením. Autorem těchto smiřovacích snah byli nejčastěji britští politici, jmenovitě ministr zahraničí Antony Eden a vyslanec u jugoslávské vlády George Rendel. Takto bylo docíleno jistého détente v prosinci 1941, na závěr jara 1942132 a na počátku vlády Božidara Puriće. Brity však tato smiřovací role brzy přestala bavit. Jugoslávci se již záhy po svém příjezdu těšili pověsti nejproblematičtější exilové vlády.133 Situace došla v průběhu roku 1942 tak

do exilu spolu s Simovićovou vládou, do níž jej doporučil Vladko Maček poté, co sám na svůj post rezignoval. V emigraci po válce zůstal do konce života. 130 Způsob psaní tohoto listu lze ilustrovat na textu „Chetnik leader congratulated“ uveřejněném v tomto listu dne 6. března 1942. Článek informoval o gratulaci jistého srbského krajanského spolku v USA jménem Srbská rada národní obrany v tu dobu populárnímu Dragoljubu Mihailovićovi, ve které je zmíněna naděje, že díky němu dojde k „znovuzrození Sjednoceného Srbského království.“ Gratulace operující s takto provokativními, fantastickými pojmy měla být odeslána telegraficky prostřednictvím Slobodana Jovanoviće, tedy s výjimkou krále nejvyššího oficiálního jugoslávského státního činitele. Článek je ve formě výstřižku uložen v NA, fond Zahraniční tiskový archiv [dále f. ZTA], krab. 1126. 131 BRANDES, D.: Exil, s. 135. 132 NA, f. PMR-L, krab. 69, sign. ZJ, fo. 1942, č. j. 3765/42, Zpráva Jaroslava Lípy o Anglo-jugoslávském týdnu v Cambridgi z 6. března 1942. Ministr Šutej zde přečetl Krnjevićův projev jako jeho zástupce, avšak i on měl být vůči vládě loajální a vůči Srbům necítil nenávist (sám měl za ženu Srbku). JOVANOVIĆ, Dragoljub – JOVANOVIĆ, Nadežda (ed.): Ljudi, ljudi…medaljoni 94 političkih, javnih, naučnih i drugih savremenika. Beograd 2005, s. 53–56 133 Ripka byl přítomen jedné z hádek Momčila Ninčiće s Antony Edenem, po které se mu britský ministr svěřil s tím, že „Vy [Čechoslováci] jste rozumní, viděl jste tamtoho, pořád něco chtějí a nevědí sami dobře co.“ Československá zahraniční politika v roce 1942 I (= ČZP42 I). Eds. Jan Němeček, Jan Kuklík, Helena Nováčková, Ivan Šťovíček. Praha 2010, s. 179, Záznam státního ministra v Ministerstvu zahraničních věcí ČSR H. Ripky o konferenci ministrů zahraničních věcí spojeneckých států u ministra zahraničních věcí Velké Británie A. Edena, týkající se mezinárodní válečné situace, 12. března 1942. Srov. též PLENČA, Dušan: Međunarodni odnosi Jugoslavije u toku drugog svjetskog rata. Beograd 1962, s. 28 a RADOJEVIĆ, Mira: Izbeglička vlada kraljevine Jugoslavije i jugoslovenska državna idea. In: Drugi svjetski rat 50 godina kasnije. Podgorica 1997, s. 215–226.

~ 40 ~

daleko, že jednotliví jugoslávští funkcionáři již nebyli obviňování z nacionalismu a šovinismu, naopak byli vždy jmenováni pouze ti, kteří takové smýšlení neprojevovali 134 Rozdílná hodnocení soudobé situace se promítala i do názorů na budoucí uspořádání země. Zatímco chorvatští ministři pokládali Sporazum za výchozí bod dalších úvah o uspořádání země, srbští ministři se z velké části vyslovovali pro jeho zásadní revizi. Dřívější potvrzení tohoto dokumentu v Jeruzalémské deklaraci nyní nepovažovali za závazné, a to s ohledem na události v NDH. Autonomní chorvatský celek, ať už jakékoliv povahy, zkrátka nepovažovali za bezpečný pro srbské obyvatelstvo.135 S ohledem k tomu, že se srbský i chorvatský etnický prostor prolínal na většině území Bosny a Hercegoviny, byly pansrbské i panchorvatské federalistické koncepce, směřující k ochraně všech příslušníků svého národa, vzájemně nekompatibilní. Z tohoto důvodu bylo poválečné uspořádání další úpornou komplikací práce exilové vlády. Krok zpět v podobě přijetí staršího meziválečného centralistického konceptu přitom s ohledem k jeho selhání nebyl přijatelný ani pro jednu stranu.136 Pro jednotlivé koncepce autonomních národních správních celků byla jugoslávskými politiky hledána podpora u spojeneckých zemí, Československo nevyjímaje. Po Londýně i Washingtonu obíhala nejrůznější memoranda a prohlášení obhajující historickými, lingvistickými a kulturními argumenty plány na Velké Srbsko, Velké Chorvatsko či sjednocení všech Slovinci obývaných území – v rámci Jugoslávie i vně.137 Nad problémem povahy budoucího jugoslávského státu se však tyčila i krize jugoslávské myšlenky jako takové. Válečné události vzbuzovaly pochybnost v možnost společného soužití jihoslovanských národů, a to od počátku pobytu vlády v exilu.138 Vyhlídky na samovolnou fragmentaci Jugoslávie byly nepříjemné všem jejím spojencům, a britská, americká i sovětská diplomacie projevily zájem na zachování integrity země v jakékoliv její podobě. Podobně smýšleli Čechoslováci. V rozhovoru s Rudolfem Bićanićem,139 guvernérem exilové Jugoslávské národní banky, zdůraznil v roce 1941 Hubert Ripka, že „dnes záleží na tom, aby všichni spolupracovali, neboť jen tak Srov. veškeré doposud zmíněné rozhovory, dále zejména AMZV, f. LA-D, krab. 78, č. j. 1572/dův/42, rozhovor Josefa Korbela s Većeslavem Vilderem z 10. dubna 1942: „Členové jugoslávské vlády jsou v Jugoslávii naprosto zdiskreditováni (…) za jediného pokrokového člověka se pokládá Srđan Budisavljević (…) jediný, kdo ještě věří a pracuje o obnově Jugoslávie, jest Krnjević.“ 135 RADOJEVIĆ, M.: Izbeglička vlada, s. 219. 136 DJILAS, A.: The contested country, s. 149. 137 V jednom prochorvatském memorandu byl Sporazum Cvetković-Maček popsán takto: „Dohody bylo sice docíleno, ale ne na demokratický a konečný způsob.“ Dále následoval popis všech nedostatků Chorvatské bánoviny, mezi něž patřila skutečnost, že tento celek nezahrnoval veškeré chorvatské obyvatelstvo v Jugoslávii. Jaroslav Lípa toto memorandum označil za úzce chorvatské, s tím, že „bylo vydáno, pokud jsem informován, bez znalosti jihoslovanské vlády a bez jejího uvědomění je rozšiřováno, což samo ilustruje vzájemný vnitřní poměr Srbů a Charvatů a nebude jistě ani bez vlivu na budoucí vývoj.“ NA, f. PMR-L, sign. ZJ, fo. 1942, č. j. 521/42/D, Zpráva Jaroslava Lípy o memorandu o Chorvatské otázce z 9. března 1942. Velkosrbský proud dále pracoval s memorandem pravoslavné církve, jež spolu s dalším zprávami o událostech v NDH sloužilo jako obhajoba paušálního odsuzování Chorvatů. BRANDES, s. 138. 138 Hubert Ripka se dozvěděl o tendencích k vytvoření národních států již na počátku pobytů Jugoslávců v Londýně a informoval o nich vládu. ZSČV I, s. 597, 32. schůze 19. září 1941. 139 Rudolf Bićanić (1905–1968). Jugoslávský (chorvatský) ekonom, sociolog, politik. Politicky aktivním byl v rámci HSS, za své údajně podvratné aktivity byl vězněn. Posléze pracoval ve státní správě jako ekonom. Po odchodu do exilu v době druhé světové války zastával post ředitele exilové Jugoslávské národní banky. Po válce pracoval v úřadu pro zahraniční obchod. Zemřel v Záhřebu. 134

~ 41 ~

mohou dosáhnout obnovy Jugoslávie. Již teď dělá na Angličany nejhorší dojem, že se mezi sebou stále vádí. Zvlášť zle působí, když někteří Srbové říkají, že nechtějí mít nic společného s Chorvaty, nebo obráceně.“140 Víra většiny jihoslovanských politiků v jugoslávskou státní ideu byla po celou dobu pobytu vlády v exilu natolik subtilní, že se Edvard Beneš v roce 1943 obával, aby rozpad Jugoslávie nepřivedl k životu katolický stát na způsob Rakousko-Uherska!141 Vyhlídky na rozklad Jugoslávie na prvočinitele jednotlivých jejích národů poskytovaly živnou půdu dalším koncepcím federací středoevropských či balkánských států, v nichž by jednotlivé národy hrály roli samostatných celků. 142 Po několika letech naslouchání těmto myšlenkám se k nim Hubert Ripka v závěru roku 1943 vyjádřil neveřejně takto: „Kdo z Jihoslovanů vystupuje ať jakkoliv proti Jugoslávii, je buď blbec, nebo zrádce. Jugoslávie je evropskou nutností. Ostatně doufám, že boj partyzánů ochrání Jugoslávii před malicherností těch Srbů, nebo Chorvatů, kteří jsou v emigraci a nic nepochopili ze zkušeností této války. Československá vláda je kategoricky pro Jugoslávii, ať vnitřní její režim politický a sociální bude jakýkoliv.“143 Stranou těchto úvah byly však již poněkud reálnější možnosti o utvoření federace jednotné Jugoslávie s dalšími zeměmi Balkánu. Jistého úspěchu bylo zde dosaženo na počátku roku 1942, kdy byla 15. ledna uzavřena dohoda s Řeckem o budoucím ustanovení Balkánské federace. V téže době pokračovala podobná jednání československo-polská. Obě západoslovanské vlády přivítaly jugoslávsko-řeckou úmluvu, která představovala jednu z mála hmatatelných dílčích definic směřování jugoslávské zahraniční politiky. Spíše z přirozené skepse, než z principiální opozice, se Čechoslováci stavěli opatrně k bombastickým plánům na spojení obou federací v širší konfederaci.144 Obrat ve válce ve prospěch protiněmecké koalice, kterého bylo léto 1943 svědkem, přiblížil také osvobození Jugoslávie. Královská vláda, jež byla do té doby paralyzována hlavně spory souvisejícími s jejím běžným fungováním, se nyní měla na návrh svého předsedy Slobodana Jovanoviće zabývat

AÚTGM, f. EB II, krab. 113, sign. V86/2, záznam o rozhovoru Huberta Ripky s Rudolfem Bićanićem z 2. prosince 1941. 141 GROL, Milan – VIŠNJIĆ, Filip (ed.): Londonski dnevnik : 1941–1945. Beograd 1990, s. 309, zápis z 30. března 1943. 142 Chorvaté měli koketovat s myšlenkou ustavení konfederace katolických států ve střední Evropě NA, f. PMRL, krab. 69, sign. ZJ, fo. 1941, č. j. 4064/dův/41, rozhovor Josefa Korbela s vyslancem Vilderem, 11. prosince 1941. Milan Grol uvádí, že u Beneše sondoval Juraj Krnjević tuto ideu v průběhu podzimu 1941. GROL, M. – VIŠNJIĆ, F. (ed.): Londonski dnevnik, s. 62. K tomu se měli někteří Srbové vyjadřovat „v tom smyslu, že si nepřejí obnovy Jihoslávie, nýbrž že vytvoří jen Veliké Srbsko, které b[y] bylo event. nějakým koridorem spojeno se Slovinskem.“ AÚTGM, f. EB II, krab. 113, sign. V86/2, záznam o rozhovoru Huberta Ripky se Srđanem Budisavljevićem a Većeslavem Vilderem, 12. listopadu 1941. 143 Citováno podle TEJCHMAN, M.: Československo-jugoslávské vztahy, s. 92. 144 Budoucí Balkánskou unii označil král Petar za partnera eventuální federaci ve střední Evropě, jejímž zárodkem měla být smlouva mezi Československem a Polskem. NA, PMR-L, krab. 68, Zprávy Jugoslávie, f. 1942, zpráva Koordinačního výboru Československo-Polského z 20. ledna 1942. Chorvatští činitelé tedy u vlád cizích zemí lobbovali proti politice vlastního panovníka. O reálnosti zahrnutí Jugoslávie či jiné balkánské země pochyboval i Edvard Beneš. ČZP42 I, s. 126, Telegrafická instrukce prezidenta ČSR E. Beneše vyslanci v SSSR Z. Fierlingerovi, týkající se československo-polské deklarace o vytvoření vybudování [obě podstatná jména takto skutečně uvedena – pozn. J. P.] konfederace, 3. únor 1942. 140

~ 42 ~

v červnu 1943 bezprostřední poválečnou obnovou jugoslávského státu. Za tímto účelem měly jednotlivé frakce nalézt smír v jakémsi funkčním minimu, které představovalo obnovení Jugoslávie jako decentralizované země garantující jednotlivým konstitutivním národnostem podmínky pro svobodný rozvoj.145 Ačkoliv se podle Jovanovićových představ mělo jednat pouze o vládní prohlášení a nikoliv o detailní program, i v tomto případě přišly ke slovu spory o podmínky takového uspořádání. Zatímco Chorvaté v čele s Krnjevićem podmiňovali samotné jednání odchodem Jovanoviće,146 někteří srbští ministři spolu s Chorvatem Banjaninem projevovali skepsi k možnosti jakékoliv shody na konkrétní podobě obnoveného státu. Diskuze, která dále probíhala za předsednictví nového premiéra Trifunoviće, dospěla opět do slepé uličky v momentě, kdy měla vláda zaujmout jednotné stanovisko ke Sporazumu. Chorvaté zaujali zcela pasivní stanovisko. Neodešli z vlády, ale prohlásili, že nadále nebudou se svými srbskými kolegy spolupracovat.147 Neměnnost a vzájemná nekompatibilita stanovisek rozličných srbských, chorvatských i slovinských politiků k tomuto problému, spolu s odporem některých Chorvatů i Slovinců k bojům četniků,148 vedla Brity k přesvědčení, že jugoslávská vláda nadále nemá potenciál k vyřešení jakýchkoliv budoucích otázek uspořádání země. Její další akce se měly omezit na plánování válečných operací a bezprostředního chodu exilového aparátu. K tomu měla napomoci další velká výměna ústící v úřednickou vládu pod vedením Božidara Puriće a její přesun s králem v čele do Káhiry, co nejdále od vlivu jednotlivých národních i politických frakcí.149 K tomuto přesunu došlo koncem září 1943. Britský tlak na jeho provedení byl odrazem kulminace nespokojenosti Londýna s královskou jugoslávskou vládou a její nekompetentností v řešení národnostních i jiných problémů její země.150

2.1.2 Bojové akce ve vlasti i ve světě Pokračování jugoslávského boje s Osou reprezentovaly v průběhu druhé světové války zejména dvě domácí hnutí odporu – tradicionalistických, roajalistických četniků a komunistických partyzánů. Počátek bojů obou dvou lze datovat do poloviny roku 1941, v případě četniků také s návazností na guerillové boje, které podstupovali vojáci královské jugoslávské armády bezprostředně po oficiální kapitulaci. Rozvoj aktivit obou dvou organizací s sebou přinášel další výzvy pro emigrantskou vládu, která se v průběhu roku 1941 postavila za Dragoljuba Mihailoviće,151 jakožto důstojníka pravidelné 145

BRANDES, D.: Exil, s. 240. Byla mu jak Brity, tak Jugoslávci vyčítána neschopnost uklidnit spory v emigraci v USA, kde konflikt mezi chorvatskými, srbskými a vládními organizacemi vedl k chorvatskému bojkotu činnosti Fotićova úřadu. Jugoslávská hašteřivost byla ovšem proslulá i v Londýně. 147 DJILAS, A.: The contested country, s. 145. 148 V této době vynakládaly srbské nekomunistické kruhy v exilovém zřízení značnou energii k odvrácení obvinění četniků z kolaborace s Italy a Němci. Chorvaté i Slovinci stáli ve své většině proti četnikům, což dávali vědět i do okupované vlasti svým tamějším v ilegalitě působícím uskupením. BRANDES, D.: Exil, s. 242. Slovinec Miha Krek však pronesl několik prohlášení na jejich podporu. 149 Tamtéž, s. 243–244. 150 TOMASEVICH, J.: Četnici, s. 272. 151 Dragoljub (Draža) Mihailović (1893–1946). Jugoslávský (srbský) voják. Účastnil se balkánských válek i první světové války a ve své armádní službě pokračoval jako profesionál i ve 20. a 30. letech. Sloužil, mimo jiné, v letech 146

~ 43 ~

armády proti komunisty vedeným partyzánům. Poté, co na podzim 1941 selhalo několik pokusů o rovnoprávnou spolupráci či alespoň o sjednání vzájemného neútočení, které četnici s partyzány uskutečnili o vlastní vůli, přikročila exilová vláda ke snahám o včlenění partyzánů pod Mihailovićovo velení. Činila tak prostřednictvím kontaktů se Sovětským svazem, jehož přímý vliv, ne-li i moc nad partyzány předpokládala. V červnu 1942 byl Mihailović jmenován vrchním velitelem jugoslávských vojsk v zemi. Stalo se tak poté, co byl dne 11. ledna téhož roku jmenován ministrem vojska, námořnictva a letectva. Vzestup Mihailoviće v hierarchii londýnské vlády byl zapříčiněn jednak jeho bojovými akcemi pod roajalistickou značkou, jednak touhou některých důstojníků po mocenské změně. Tzv. liga majorů, složená z mladších důstojníků v čele s majorem Živanem Kneževićem, kterou podporovali jeho bratři Radoje a Nikola, byla součástí puče z 27. března 1941. Spolu s generály provedli tito majoři celý převrat, nebyli ovšem spokojeni se svými následnými pozicemi ve státním aparátu. Byli také příznivci četniků, resp. velkosrbského národního programu.152 Celá liga měla silný vliv na vládu skrze krále, k němuž měl Radoje Knežević jakožto vysoký dvorský hodnostář stálý přístup. Po odstoupení Simoviće, který zastával též místo ministra námořnictva a letectva,153 byl Mihailović upřednostněn jako vhodná Simovićova náhrada. Generála, který v očích celého světa zosobňoval jugoslávský převrat, tak nahradil voják bojující přímo v okupované zemi. Jeho glorioly bylo patřičně propagandisticky využito. Boje partyzánů v čele s komunistou Josipem Brozem Titem154 byly vládou opomíjeny, případně přičítány k dobru právě Mihailovićovi a jeho četnikům.

1936–1937 jako vojenský atašé v Československu. Byl jedním z proponentů nadřízenými kritizovaného záměru přípravy válečné strategie založené na geurillových bojích v hornatém centru země. Tuto strategii nicméně na vlastní pěst úspěšně rozvinul za druhé světové války, kdy pod sebou shromáždil množství bojovníků královské armády, která oficiálně kapitulovala po několika dnech odporu útoku Osy v dubnu 1941. Byl jmenován ministrem vojska, námořnictva a letectva ve vládách Slobodana Jovanoviće, Miloše Trifunoviće a Božidara Puriće. Jednání jeho nominálních podřízených, kteří veleli de facto nezávislým jednotkám a z nichž se někteří uchylovali ke kolaboraci s nepřítelem, z něj činila překážku dohodě exilové vlády s hnutím partyzánů. V létě 1944 již nebyl přizván do nové vlády a následně byl penzionován. Nová jugoslávská státní moc jej stíhala a v březnu 1946 také dopadla. Proces, který se odehrál v červnu a červenci 1946 skončil jeho odsouzením k trestu smrti. Ten byl vykonán dne 17. července 1946 zastřelením. 152 Tamtéž, s. 251. 153 Kromě tohoto úřadu existovalo též ministerstvo vojska, které zastával Bogoljub Ilić. VKJDR, s. 13–14, Sestava vlády Dušana Simoviće. 154 Josip Broz (alias Tito; 1892–1980). Jugoslávský (chorvatský) politik a voják. Pocházel ze smíšeného chorvatsko-slovinského prostředí, pracoval jako mechanik, bojoval v první světové válce, kde padl do zajetí. V ruské občanské válce bojoval na straně bolševiků, jejichž ideologii přijal. Po válce přijel do Jugoslávie, kde organizoval komunistickou stranu, s níž záhy přešel do ilegality. Byl vězněn a jinak perzekvován. Za druhé světové války zorganizoval úspěšné hnutí komunisty vedených bojovníků, partyzánů. V závěru války dospěl k dohodě s exilovou vládou, která splynula s vrcholnými partyzánskými správními tělesy. Po válce se stal ministerským předsedou a prezidentem Jugoslávie. Ta se pod vládou jím vedené komunistické strany stala komunistickou zemí organizovanou na federálním základě (samotná Komunistická strana Jugoslávie byla přeměněna na Svaz komunistů Jugoslávie). Po roztržce se Sovětským svazem (vyvolané Titovou neochotou podřídit zájmy a prestiž své země politickým potřebám SSSR) se stal terčem propagandy východního bloku. Po normalizaci vztahů se Sověty a jejich satelity se zasazoval o vytvoření nezávislého bloku států mimo bipolární svět (Liga nezúčastněných států). Své vedoucí postavení v zemi si uchoval až do své smrti.

~ 44 ~

Strategie těchto bojovníků byla založena na vyhýbání se větším útokům proti ozbrojené moci okupantů, vyjma obrany civilního obyvatelstva, z něhož se mužstvo rekrutovalo. Četnici tak navazovali na staletí staré techniky mobilní guerillové války ve stylu „udeř a uteč,“ které měly v balkánském prostoru dlouhou tradici z dob tureckého panství. Partyzáni, kteří počítali s aktivním bojem s okupanty, s vytvářením osvobozených území a k němu příslušného správního aparátu, byli proto vnímáni četniky jako hrozba a konkurence, a tedy jako nepřátelská síla. Na rozdíl od centrálně řízené partyzánské organizace byli četnici rozdrobeni na celou řadu větších či menších oddílů, jejichž podřízenost jejich nejvyššímu představenému Mihailovićovi byla často pouze formální. Docházelo tak i k aktům příležitostné kolaborace těchto jednotek s loutkovými režimy, nebo i s okupanty, a to zejména v případě bojů s partyzány. Jméno četniků navíc nesly i některé skupiny, které fungovaly na okupovaném území legálně s podporou kolaborantských režimů a okupační správy, například jednotky Kosty Pečance.155 Až na několik specifických výzev ke konkrétním sabotážím nabádala exilová vláda i Britové četniky v roce 1941 i 1942 k umírněnosti ve vztahu k okupantům. Vyvolání celonárodního povstání odmítali úplně. V této době proto soustředili většinu své aktivity k boji s partyzány. Tito se po roztržce s četniky vzdali ideologických kompromisů ve prospěch široce založeného národně-osvobozeneckého boje celého lidu a na území, které ovládali, přistoupili k realizaci třídního boje, který místy nabýval formy represí vůči bohatým rolníkům a dalším „třídně nepřátelským“ jedincům. 156 Četnici pokládali partyzány za větší hrozbu pro Jugoslávii, než byla dočasná okupace ze strany Osy. Mihailović také v srpnu 1942 obdržel rozkaz k ochraně Srbů v NDH, ovšem bez instrukcí k postoji vůči muslimům a Chorvatům. Boje, při nichž nescházely represe proti tomuto nesrbskému obyvatelstvu, jej dále odcizily boji s Němci a Italy a podpořily kritiku, která na něj mířila z řad Chorvatů v exilu.157 Srbský charakter četniků, v jejichž řadách se jinak nacházelo pouze několik slovinských jednotek, byl díky těmto událostem zvýrazněn v protikladu k sílícímu jugoslávskému a národnostně-emancipačnímu programu partyzánů. Postoj exilové vlády jako celku k četnikům a partyzánům se mezi lety 1941 a 1943 prakticky nezměnil. Lze jej charakterizovat takto: 1) Dragoljub Mihailović zastává pozici vrchního velitele vojsk ve vlasti, kterému se mají všichni odbojáři podřídit. Podmínkou pro spolupráci s partyzány je jejich uznání krále a monarchie. 2) Masový odboj proti okupantům je otázkou budoucnosti. Dokud se nepřiblíží frontová linie, je nutno přistupovat pouze k izolovaným, předem konzultovaným akcím a sabotážím. Boj s Němci a Italy způsobuje enormní ztráty zejména srbského obyvatelstva, které je nadto vydáno na pospas Ustašům v NDH.

Tyto jednotky tzv. legálních četniků byly ovšem Mihailovićem pronásledovány. Sám Kosta Pečanac byl takto zabit v roce 1944. 156 TEJCHMAN, M.: Balkán, s. 399–400. 157 DJILAS, Aleksa: The contested country, s. 144. 155

~ 45 ~

Názor Britů, kteří za spojení s jugoslávskými odbojáři odpovídali,158 byl komplikovanější a měnil se nejen pod vývojem událostí na Balkáně, ale také díky jejich rozdílným interpretacím a z nich pramenících sporů mezi Ministerstvem zahraničních věcí, Special office executive a velením britských sil na Blízkém východě. Na jedné straně existoval požadavek na blokaci důležitých balkánských tras zásobujících vojska Osy v severní Africe, na druhé nechuť povzbuzovat obyvatele Jugoslávie k předčasným vzpourám. S rozvojem aktivit partyzánů nicméně rostla strategická důležitost balkánského bojiště, kde byly vázány desítky německých i italských divizí. V průběhu let 1942 a 1943 tak u představitelů britské armády sílilo přesvědčení o nutnosti přesunu podpory k Titovi od Mihailoviće, který svých sil využíval především k útokům na partyzány. Zahraničněpolitický úřad naproti tomu uvažoval v dlouhodobých tendencích a zdráhal se jednoznačně podpořit komunisty vedené partyzány, a to navzdory přesvědčení Britů o přímé Mihailovićově spolupráci s Osou.159 V pozdější fázi války převážily vojenské ohledy ony politické a podpora britského státního aparátu partyzánům na úkor četniků začala narůstat. Pozitivně také zapůsobily zprávy o konstruktivní povaze partyzánské moci, která se zaštiťovala jugoslavismem, respektive důrazem na bratrství a spolupráci všech národů Jugoslávie. Na pokyn Moskvy se komunisté záhy vzdali radikálních marxistických hesel a činů při správě osvobozeného území. Před samotným přeorientováním se na partyzány se ovšem britská vláda snažila o sladění všech složek odporu proti Ose a o překonání jejich vzájemného nepřátelství. Ve svém postoji k dějům v Jugoslávii měla jihoslovanská exilová vláda značně omezený manévrovací prostor. Existovaly překážky technického charakteru. Byla jí neexistence vlastního rádiového spojení s okupovanou zemí a také nedostatky ve zpravodajské síti, která díky rychle proběhnuvšímu boji v roce 1941 nebyla připravena na podmínky práce v emigraci. Při řešení obou těchto problémů vyhledávala, jak dále uvidíme, exilová vláda i pomoc Československa. Fyzický zásah ve prospěch domácích odbojářů také nepřipadal v úvahu. Jugoslávské ozbrojené síly, jejichž největší část a také vrchní velitelství se nacházely na Blízkém východě, představovaly zpočátku pouze zhruba dvě stovky mužů.160 Následné rozmnožení o Slovince, zajaté po porážce italské armády v létě 1941, mohlo jejich bojeschopnost zvýšit. Jmenování Mihailoviće ministrem vojska, námořnictva a letectva v lednu 1942 zde ovšem způsobilo pohromu. Doprovázely ji totiž další změny, například jmenování majora (!)

Při své návštěvě v USA se král Petar pokusil prosadit americkou podporu četnikům. Byl odmítnut s poukazem na to, že Jugoslávie náležela do britské operační zóny. TOMASEVICH, J.: Četnici, s. 245. Podporu Sovětů pro četniky, kteří se tímto operačním rozdělením neřídili, vláda navzdory opakovaným pokusům nezískala. Jimi kontrolovaná vysílačka Slobodna Jugoslavija nicméně do poloviny roku 1942 Mihailoviće favorizovala jako „vrchního velitele jugoslávských vlastenců.“ 159 V prosinci 1942 se měl Orme Sargent, britský diplomat, vyjádřit o postoji Británie k hnutím odporu v Jugoslávii takto: „Pokud jde o naše současné válečné úsilí, mělo by být možné dosáhnout maximálního nasazení různých sil působících v Jugoslávii proti Ose, aniž by se naší intervencí v jugoslávských vnitřních vztazích vytvořila situace, která by na konci války snadno mohla vést k bolševické revoluci nebo kruté občanské válce. Obávám se, že Mihailović je asi jugoslávský Darlan nebo dokonce Petain, ale to ještě není důvod, abychom nyní z nějakého neznámého komunistického vůdce začali dělat jugoslávského de Gaulla.“ Citováno podle BRANDES, D.: Exil, s. 254. 160 Tamtéž, s. 142. 158

~ 46 ~

Miodraga Loziće úřadujícím náčelníkem generálního štábu. Dále se major (!) Živan Knežević se stal šéfem válečného kabinetu v Londýně. Generál Borivoje Mirković a dosavadní ministr vojska Bogoljub Ilić tušili za touto změnou aktivitu mladších důstojníků, kterou vnímali jako vzpouru. Odmítli se tomuto obratu podřídit a – což bylo pro londýnskou vládu značně pokořující – nalezli podporu u britských vojenských úřadů v Káhiře. Nastala patová situace, kdy byly jugoslávské síly podřízeny britskému generálovi Robertu Stoneovi, jenž se při jejich správě opíral o vzbouřence.161 Celý spor byl uzavřen tak, že do britské armády přešli vzbouření důstojníci a nakonec i mužstvo v čele s generálem Mirkovićem. Postavení káhirského velitelství vláda zároveň degradovala jeho přeměnou ve velitelství jugoslávských oddílů na Blízkém východě.162 Velká většina vzbouřenců se ovšem v průběhu roku vrátila pod velení exilové vlády.163 S odbojnými vojáky, kteří měli tvořit většinu blízkovýchodní jednotky, se vláda dlouhou dobu neodvážila podniknout žádnou bojovou akci na Blízkém východě samotném. Tím spíše se jí zdráhala využít k boji po boku Mihailoviće, kvůli jehož jmenování jejich vzpoura začala. Většina z těchto vojáků později vstoupila do Titových jednotek.164 Hlavním překážkou jednotného protiněmeckého odboje ovšem byla převážně antikomunistická povaha vlády. Odpor ke komunistům převažoval mezi srbskými politiky a po velkou část války také mezi Chorvaty a Slovinci, kteří se ke kompromisu s partyzány přiklonili z velké části díky svým výhradám k četnikům.165 Politiky, kteří byli ochotni o spolupráci s partyzány postupem času uvažovat, byli zejména Sava Kosanović,166 Milan Grol, Ivan Šubašić, Rudolf Bićanić a Većeslav Vilder. Vůči partyzánům vystupoval pozitivně i Dušan Simović. Příkladem budiž stanovisko Milana Grola a Savy Kosanoviće. Pro prvního zmiňovaného se jednalo o politický proud, kterému jakožto demokrat nedůvěřoval, respektoval však jeho sílu s ohledem na pokrokovou proměnu, kterou za války procházela celá Evropa.167 Grol se obával, že okázalý distanc královské vlády od partyzánů jen popudí Sovětský svaz k tomu, aby jugoslávské komunisty využil k přetvoření Jugoslávie ve svůj satelit. Uznáním partyzánů jako legitimní bojující síly, tvrdil Milan Grol, ukáže vláda Sovětům možnost poválečné spolupráce a předejde komunistickému převratu.168 Sava Kosanović se také vyslovoval pro celkovou demokratizaci jugoslávského prostředí. Ve svém dopisu Antony Edenovi ze srpna 1943 tvrdil, že problém Jugoslávie vůbec neleží v národnostních sporech, ale v celkovém uspořádání státu a celé země.

Tamtéž, s. 144: Mihailović byl v červnu 1942 jmenován náčelníkem štábu. Vrchní velitelství tak bylo přeneseno do Jugoslávie. 163 TOMASEVICH, J.: Četnici, s. 253. 164 Tamtéž. 165 DJILAS, A.: The contested country, s. 147–148. 166 Sava Kosanović (1894–1956). Jugoslávský (srbský) politik a diplomat. Absolvent práv v Budapešti. Jakožto poslanec národní skupštiny bojoval ve 20. a 30. letech proti korupci, nacionálnímu šovinizmu a autoritativnímu režimu krále Aleksandra. Vstoupil do Simovićovy vlády z 27. března 1941. Záhy se ocitl v opozici proti exilovým vládám, kterým vytýkal jejich posedlost nacionálními otázkami. Aktivně se angažoval za formální emancipaci partyzánského hnutí. Působil ve vládě Josipa Tita a jako velvyslanec v USA a Mexiku. Zemřel v Bělehradě. 167 RADOJEVIĆ, Mira: Milan Grol. Beograd 2014, s. 266. 168 BRANDES, D.: Exil, s 250. Toto stanovisko se nápadně podobá postoji Edvarda Beneše k SSSR, se kterým se Grol v Londýně často stýkal. 161 162

~ 47 ~

Mluvit o sporech Srbů s Chorvaty znamenalo přejít na stanovisko zemí Osy, které stvořily oddělené národní celky. V Jugoslávii měla podle Kosanoviće zuřit nikoliv občanská válka, ale pouze boj o svobodu, který vedli právě partyzáni.169 Jakkoliv byli komunisté a komunismus vzdáleni ideálům těch, které oni sami nazývali „buržoazními demokraty,“ vývoj ukázal, že pro tyto demokratické činitele byli partyzáni přijatelnější alternativou, než tradiční nacionalismus, jehož představiteli byli údajně politici jako Milan Gavrilović, Miloš Trifunović, Božidar Purić, ale také samotný Dragoljub Mihailović.170 Konflikt obou skupin vyústil v trvalý status quo. Nezměnil na něm nic ani tlak Britů na usmíření s partyzány, postupně ústící do požadavku na opuštění četniků.171 Mihailović tak byl ponechán ve vládě až do června 1944, kdy byla země z velké části osvobozena partyzány. Zcela reálnou byla v tu chvíli možnost, že komunisté převezmou moc ve státě bez jakéhokoliv ohledu na královskou vládu v exilu. Teprve tato nouze přiměla krále k tomu, aby jmenoval novou vládu Ivana Šubašiće, v níž ani Mihailović, ani další partyzánům nepřijatelné osoby již nefigurovali, a pokusil se dohodnout s Titem na poválečném modu vivendi. Stalo se tak dlouho poté, kdy velmoci podporu četniků zavrhly a orientovaly se na kontakty s partyzány, kteří byli dominantní domácí vojenskou a politickou organizací. Pouze díky potřebě mezinárodněprávní záštity nového režimu, kterou mohla spojenci uznaná londýnská vláda poskytnout, nebyla jednání v létě a na podzim 1944 pro exilovou vládu úplnou kapitulací.

2.1.3 Další aspekty jugoslávské exilové vlády V zahraniční politice jugoslávské královské vlády dominovala nutnost úpravy vztahu ke spojencům, tedy ke spojeneckým velmocem Velké Británii, Sovětskému svazu a Spojeným státům americkým. Velká Británie, která exilovou vládu v letech 1941–1943 na svém území hostila, hrála v její zahraniční, ale i vnitřní politice prvořadou úlohu. Byli to právě Britové, přesněji ministerský předseda Winston Churchill, ministr zahraničí Antony Eden a vyslanec u královské vlády George Rendel, kdo se zasazoval o udržení vnitropolitické soudržnosti různorodého jugoslávského státního tělesa. Kromě toho také zodpovídali za spojení a do značné míry utvářeli politiku všech spojenců k jugoslávským hnutím odporu ve vlastní Jugoslávii, jež ležela v jejich operačním pásmu. Vojenský prvek britskojugoslávských vztahů za války byl krom zmíněných institucí také pod vlivem armádního velení na Blízkém východě. Jakkoliv byli Britové zpočátku Jugoslávcům pozitivně nakloněni, v průběhu několika měsíců svůj vztah k vládě založili na krajní nedůvěře. Návrhy k řešení vleklých politických krizí byly často sestavovány Brity, nebo s nimi byly alespoň konzultovány.172 Nedůvěra byla, zejména po zmíněné 169

VKJDSR, s. 151. DJILAS, A.: The contested country, s. 148. 171 Britská vláda například zakázala negativní propagandu jugoslávské vlády v rozhlase, která odsuzovala všechny zrádce, včetně partyzánů. BRANDES, D.: Exil, s. 252. 172 Tamtéž, s. 232–245. 170

~ 48 ~

vzpouře v Káhiře, kterou tamější britské vojenské orgány nepřímo podpořily, oboustranná.173 Přispívalo k ní i ponížení z britského vměšování do jugoslávské vnitřní politiky, které jugoslávští politici vnímali jako mentorování.174 Velká Británie svou snahou o překonání jugoslávské roztříštěnosti významně napomohla (ne-li zajistila) přetrvání vlády až do závěru války. Jugoslávští politici nepřestávali, navzdory své nelibosti, vyhledávat u Britů pomoc a podporu. Příznivěji se vyvíjel vztah se Spojenými státy. Washingtonské vyslanectví v čele s Konstantinem Fotićem bylo po celou dobu sledovaného úseku podporováno americkou administrativou. Návštěva krále v červnu a červenci 1942 přispěla ke zvýšení popularity Jugoslávců a Draži Mihailoviće v zemi. Konflikty, kterými jugoslávská kolonie v USA procházela, měla americká administrativa údajně zaznamenávat obtížně.175 Sovětský svaz byl pro jugoslávskou exilovou vládu krajně obtížným partnerem k jednání. Obnova diplomatických styků, ke které došlo po napadení SSSR Německem, mohla usnadnit další jednání o válečné pomoci a o ustavení vojenských jednotek z Jihoslovanů, kteří do SSSR na jaře 1941 uprchli. Milan Gavrilović, který vyslanecký post ve zbytku roku 1941 zastával, se ovšem netajil svým odporem k Sovětům. Na sestavení vojenské jednotky bylo rezignováno již v červenci 1941. Jugoslávská vláda podezřívala Sověty z podpory partyzánů jakožto komunistů v bojích s četniky;176 vztahy dále zakalila obvinění z Mihailovićovy kolaborace s Osou, kterými Sověti začali zásobovat exilovou vládu na jaře 1942. Takto nastolenou nedůvěru se jugoslávské exilové vládě nepodařilo překonat. Jugoslávské pokusy z ledna 1944 o uzavření spojenecké smlouvy, které nedlouho předtím dosáhli Čechoslováci, již sovětská vláda odmítla, neboť jako hlavního partnera v jednání viděla tehdy domácí jugoslávské orgány v čele s Národní radou osvobození Jugoslávie vedenou partyzány.177 Mezi jiné komplikace, které jugoslávskou vládu sužovaly, patřila krize vzešlá ze záměru Petra II. oženit se. Král zamýšlel, po krátké známosti, požádat o roku řeckou princeznu Alexandru. O svém úmyslu informoval neformálně vládu na jaře 1943, vzpěčovala se mu ovšem většina ministrů. Zejména srbští členové vlády měli poukazovat na hrozící ztrátu popularity jak krále, tak celé dynastie. Odkazovali se na údajnou srbskou, respektive černohorskou válečnickou tradici, která zakazovala sňatky velitelům v době války. Dle této zvyklosti se měl velitel, tím spíše král, vystříhat okázalých oslav a vyhledávání osobního štěstí v době, kdy jeho lidé trpí. Místo toho bylo jeho povinností soustředit se na boj.178 Odpor TERZIĆ, Milan: Prevaga pragmatizma : prilog razumevanju britanskojugoslovenskih odnosa u Drugom svetskom ratu. Vojnoistorijski glasnik 61, 2011, č. 1, s. 51. 174 RADOJEVIĆ, M.: Izbeglička vlada, s. 217. 175 Zápisy ze schůzí československé vlády v Londýně II (1942) (= ZSČV II). Eds. Jan Němeček, Ivan Šťovíček, Helena Nováčková, Jan Kuklík. Praha 2011, s. 368, 176 Sověti dlouhou dobu působili ve prospěch shody obou hlavních jugoslávských hnutí. BRANDES, D.: Exil, s. 250–260. 177 Oficiální překážkou byly „nejasné poměry v zemi.“ AMZV, f. LA-D, krab. 80, č. j. 105/dův/44, žádost jihoslovanské vlády o uzavření jugoslávsko-sovětské smlouvy, 6. ledna 1944. 178 Tomuto konfliktu přikládali váhu jak Britové, tak Čechoslováci, o čemž vypovídá řada zmínek o nevhodnosti králova sňatku v zápisech ze zasedání exilové vlády z roku 1943. 173

~ 49 ~

ministrů a králova tvrdohlavost vyhrotily situaci do té míry, že král zvažoval odvolání celé vlády pouze za účelem schválení svatby. Krize se vlekla až do března 1944, kdy král od vlády Božidara Puriće obdržel formální povolení ke sňatku.179 Králova popularita měla tímto aktem dále klesnout.180

2.2 Postoj československé exilové vlády k vládě jugoslávské v letech 1941–1943

2.2.1 Ustavení styčného aparátu Formální vzájemné uznání z května 1941 zpřístupnilo další kontakty obou exilových vlád. K jejich pokračování bylo nutné ustavení formálního aparátu v podobě emisarů (v první řadě vyslance a dále zejména vojenského atašé) jejichž úkolem bylo zprostředkovávat standardní civilní i vojenské styky a odpovídající informace pro svoji vládu. S ohledem k provizorním podmínkám, ve kterých se jugoslávská vláda po opuštění země nacházela, bylo k těmto aktům přistoupeno až v Londýně, kam se větší část exilových Jugoslávců uchýlila v průběhu června 1941. Přesto trvalo dalších několik měsíců, než se jugoslávské státní zřízení v exilu zkonsolidovalo natolik, že došlo k výměně vyslanců.181 Do té doby byl styk uskutečňován dvěma způsoby. V návaznosti na předchozí měsíce a roky pokračovaly kontakty s diplomatickými zastoupeními Jugoslávie ve světě. V první řadě se jednalo o úřad jugoslávského velvyslance u britské vlády Subotiće a dále o zastoupení obou zemí v Jeruzalémě, ale též v Moskvě,182 Ženevě183 a Ankaře.184 Za účelem institucionální úpravy těchto styků, ale také s ohledem na očekávané brzké ustavení přímých vazeb mezi vládami, byl Josef Korbel ustanoven referentem o jihoslovanských záležitostech na československém Ministerstvu zahraničních věcí.185

TOMASEVICH, J.: Četnici, s. 276. AÚTGM, f. EB II, krab. 454, č. j. 1141/dův/45, zpráva o jihoslovanských věcech z 24. března 1944 a AMZV, f. LA-D, krab. 80, č. j. 3642/dův/44, zpráva o rozmluvě s generálem Velebitem a majorem Vogelnikem z 9. května 1944. 181 „Co se týká Jugoslávie, je správné udržovat a prohlubovat styky. Nespěchám proto, že mají krizi ve vládě.“ ZSČV I, s. 597, 32. schůze vlády, 19. září 1941, Odpověď Jana Masaryka na dotaz na podobu československého poměru vůči Jugoslávii. 182 K obnovení styků s exilovou vládou Jugoslávie přistoupil SSSR krátce po napadení Německem. 19. července 1941 byla znovu otevřena Jugoslávská ambasáda v Moskvě. PLENČA, D.: Međunarodni odnosi, s. 31. 183 Srov. KOPECKÝ, Jaromír – NĚMEČEK, Jan (ed.): Ženeva. Politické paměti 1939–1945. Praha 1999, s. 12– 13, resp. kapitolu 2.2.4 této práce. 184 Viz celou řadu zpráv o Jugoslávii, které MNO zaslalo k informaci prezidenta republiky, v AÚTGM, f. EB II, krab. 113, sign. V86/4. 185 AMZV, f. LA-D, krab. 78, č. j. 2106/dův/41. V anglickém překladu pro jugoslávskou vládu zněla klíčová pasáž „has been placed in charge of the Jugoslav section of our Ministry of Foreign affairs.“ Z dochovaných pramenů ovšem žádná oficiální „jugoslávská sekce“ nevystupuje, jedná se nejspíš o funkci referenta, kterou právě Korbel zastával, nikoliv o řízení početnější „sekce“ zahraničního úřadu. Srov. přehled organizačního rozčlenění exilového MZV v ČZP42 I, s. 25–30. 179 180

~ 50 ~

Dalšími kontakty byly schůzky představitelů obou zemí. Dne 12. června se Jan Šrámek186 a Jan Masaryk setkali s Ivanem Subotićem a ujistili se o pokračování boje proti nepříteli až do jeho úplné kapitulace, bez separátního míru.187 Tak, jak v Jeruzalémě slíbil, navštívil Momčilo Ninčić spolu s premiérem Dušanem Simovićem již 4. července prezidenta Beneše a na společném obědě se, krom dalších jednání, vzájemně ujistili o pokračování a rozvoji vzájemných styků.188 Jugoslávský ministr zahraničí uskutečnil také 12. července návštěvu u svého československého protějšku. S Janem Masarykem již jednali o praktických otázkách: obnově styků Jugoslávie a SSSR a správy tamějších jugoslávských emigrantů.189 O několik týdnů později, 28. července,190 došlo i na setkání obou ministerských předsedů – Jana Šrámka a Dušana Simoviće.191 Tyto schůzky samozřejmě nebyly s obnovením vyslanecké činnosti přerušeny. Staly se běžnou součástí práce obou vlád. Prostředí londýnského exilu umožňovalo kontakty na nejvyšších úrovních, které byly svou intenzitou oproti běžným mezistátním vztahům zcela výjimečné. Zatímco první zmíněné kontakty umožňovaly československé vládě orientovat se ve složité situaci jugoslávského exilu, druhé, byť také fungovaly jako významný zdroj informací, znamenaly též vítané zvýšení politické prestiže obou zemí. Ačkoliv právě v té době, v červenci 1941, došla československá prozatímní vláda uznání jako bezvýhradný reprezentant Československa ze strany Velké Británie a SSRR, podpoře dalších zemí mohly styky s prozatím oceňovanou jugoslávskou vládou významně prospět.192 Jistou posilu tyto kontakty znamenaly i pro Jugoslávce, kteří si formální potvrzení své legitimity u vlád USA a Velké Británie vyžádali již záhy po dubnové válce, avšak v rámci procesu své vlastní konsolidace vítali každou podporu – tím spíše, že jim obě západní mocnosti výslovně odmítly garantovat poválečnou územní celistvost.193 Jmenování československého a jihoslovanského vyslance se odehrálo v září, respektive říjnu 1941. Jako československý zástupce u jugoslávské vlády byl vybrán Jaroslav Lípa a rovnocenný post u Jan Šrámek (1870–1956). Československý (český) římskokatolický kněz a politik. Byl jedním z významných členů křesťanskodemokratické Lidové strany. V exilové československé vládě působil po celou dobu její existence jako její předseda. V poválečné, tzv. košické vládě zastával post místopředsedy. V únoru 1948 rezignoval spolu s ostatními ministry a po neúspěšném útěku z Československa byl internován a vězněn. 187 PETRANOVIĆ, Branko: Odnosi jugoslovenske i čehoslovačke vlade u emigraciji 1941–1945. Vojnoistorijski glasnik 41, 1990, č. 3, s. 63. 188 AÚTGM, f. EB II, krab. 113, sign. V86/2, záznam o rozhovoru s gen. Simovićem a min. Ninčićem, Hotel Claridges, 4. července 1941. 189 Od uznání prozatímní vlády do vyhlášení válečného stavu Německu. Svazek II (= OUVDVN II). Eds. Jan Němeček, Jan Kuklík, Helena Nováčková, Ivan Šťovíček. Praha 2009, s. 45, záznam o rozmluvě Jana Masaryka s Momčilo Ninčićem, 12. července 1941. 190 Jiným údajem pro toto setkání je 28. červen 1941, viz TEJCHMAN, M.: Československo-jugoslávské vztahy, s. 90. 191 Podle PLENČA, D.: Međunarodni odnosi, s. 41, který též uvádí, že při této schůzce mělo dojít k vzájemnému ujištění o podpoře při obnově obou zemí v jejich předválečných hranicích. O této schůzce, ale i o další s ministrem Krekem, se na zasedání vlády sám Šrámek vyjádřil kladně s tím, že Jugoslávci „mají porozumění pro vzájemnou pomoc.“ ZSČV I, 32. schůze 19. září 1941, s. 597. 192 Jugoslávská vláda se těšila dobré pověsti navzdory tomu, že kredit, který země získala díky převratu 27. března, byl zmenšen o jednoduchost, se kterou byla při následném německém útoku dobyta. 193 RADOJEVIĆ, M.: Izbeglička vlada, s. 216. 186

~ 51 ~

vlády československé obdržel Većeslav Vilder. Oběma bylo blízké prostředí hostitelské země. V případě Jaroslava Lípy se tak stalo dlouholetou službou v Jugoslávii, Većeslav Vilder byl sám částečně českého původu, ve styku s Československem byl již v době první republiky a měl též zásluhu na obnovení kontaktu po příjezdu své vlády do Jeruzaléma. Z Blízkého východu dorazil dne 26. srpna 1941 Jaroslav Lípa do Londýna, záhy byl přijat prezidentem a pověřen dalším vykonáváním vyslanecké činnosti u jugoslávské královské vlády. Pro tuto úlohu byl Lípa navržen již bezprostředně po navázání kontaktů s Jugoslávci v Jeruzalémě.194 Styky obou zemí byly, jak zmiňujeme výše, označeny za obnovené, nikoliv formálně navázané prostřednictvím uznání vlády. Vyslanec Lípa proto jednoduše pokračoval ve funkci, kterou již dříve zastával. Nové pověřovací listiny, jak potvrdili samotní Jugoslávci, nebyly třeba a staronový ambasador tak od 3. září 1941 opět vykonával svůj úřad.195 Jmenování Vilderovo probíhalo komplikovaněji. Došlo k němu až v závěru října 1941. Také o jeho jmenování bylo v jugoslávské vládě uvažováno již v průběhu léta196 a 10. října, při schůzce s Edvardem Benešem, jej Momčilo Ninčić neformálně navrhl a prezident tento návrh přijal.197 Dne 13. října se jihoslovanská vláda usnesla na příslušném jmenování a vyslanec dne 28. října absolvoval nástupní audienci u prezidenta republiky.198 Celá procedura byla komplikovanější než v případě Lípy, neboť Većeslav Vilder nebyl posledním vyslancem v Praze a nenavazoval tak na dřívější misi. Rozhodnutí o jeho konečném postu bylo součástí personálních problémů rodícího se jugoslávského exilového zřízení, které celou operaci dále protáhly. Ministr Ninčić se také napřed o Vilderově vhodnosti neformálně ujistil u prezidenta Beneše a teprve posléze bylo vyslancovo jmenování odsouhlaseno v jugoslávské vládě. Nakonec byla i samotná audience narušena díky tomu, že Vilder u sebe neměl originální pověřovací listiny. Podle záznamu přednosty diplomatického protokolu Šejnohy se tak stalo proto, že je jugoslávské zahraniční Ministerstvo vyslanci nestihlo předat včas a „počítalo s tím, že jde pouze o technické zdržení,“ tedy že vlastní nástupní akt nebude tímto ohrožen.199 Místo 27. října se ovšem oficiální přijetí muselo odehrát o den později, jak Šejnoha výslovně uvádí.200 Tato chyba je jedním z dalších projevů vcelku pochopitelné provizornosti celého jugoslávského státního aparátu.

AMZV, f. LA-D, krab. 78, č. j. 1547/dův/41. Tamtéž, f. LA, krab. 99/9, č. j. 1549/41/dův – opis dopisu Jaroslava Lípy Ministerstvu zahraničních věcí. Dokument je ještě označen hlavičkou „Vyslanectví Československé republiky v Bělehradě“, nese nicméně pořadové číslo 1/41. Zajímavým způsobem tak symbolizuje formální kontinuitu, ale také faktický stav, kdy začalo toto „bělehradské“ vyslanectví opět normálně fungovat až v podmínkách emigrace. Další dokumenty této instituce jsou již označovány hlavičkou „Československého vyslanectví u Jihoslovanské vlády.“ Obnovení činnosti „mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra“ Jaroslava Lípy bylo veřejně oznámeno v Úředním věstníku Československém, a to bez uvedení data. Úřední věstník Československý, roč. II, č. 3, 3. prosince 1941, s. 9. 196 GROL, M. – VIŠNJIĆ, F. (ed.): Londonski dnevnik, s. 9, zápis z 2. září 1941. 197 AMZV, f. LA, krab. 99/9, č. 1853/41. 198 Tamtéž, č. 2029/41. 199 Tamtéž. 200 Toto zdržení bylo pouze formální a vázalo se k vlastnímu předání nástupních listin. Dne 27. října byl vyslanec Vilder prezidentem i bez ohledu k jejich absenci přijat. OUVDVN II, s. 211, Záznam nástupních audiencí vyslanců 194 195

~ 52 ~

Podobnými prodlevami se vyznačovalo i jmenování československého vojenského atašé. Na rozdíl od Jaroslava Lípy a z totožných důvodů jako Većeslav Vilder, musel major generálního štábu Václav Podhora projít celou procedurou formálního jmenování a uvedení do úřadu. Podhora byl koncem října 1941 určen MNO za budoucího vojenského atašé u exilové vlády. Přes vyslance Lípu bylo dne 4. listopadu jugoslávské MZV požádáno o souhlas, který byl také Lípovi Ninčićem okamžitě ústně sdělen – ovšem s výhradou, že Jugoslávci musí celou věc projednat s britskými orgány.201 Čechoslováci pak na dotaz u britské vlády obdrželi ujištění, že konzultace s ní ve věci volby vojenských atašé nejsou nutné.202 Ať už měli Jugoslávci vůči Britům jiné povinnosti než Čechoslováci, či se jednalo o úmyslnou dezinformaci, nebo snad o pouhý zmatek, tato žádost celou věc protáhla. Nakonec mohl Lípa 22. prosince hlásit, že jugoslávská královská vláda vzala Podhorovo jmenování na vědomí.203 Trvalo však ještě další tři týdny, než Podhora u jugoslávské vlády započal svou činnost.204 Nakonec dne 27. února 1942 jmenovali i Jugoslávci styčného důstojníka,

majora generálního štábu Vlastimira

Rožđalovského.205 Stalo se tak přesně měsíc před prvním výročím březnového převratu, v důsledku kterého jugoslávská vláda rozmnožila řady exilových státních aparátů. Těmito akty byla završena obnova formálních styků československé a jugoslávské exilové vlády. Byly také postaveny na pevnější půdu: na příkladech jejich navazování lze vidět obtíže, s jakými se obě tělesa musela při vzájemné komunikaci jinak potýkat. Následující čtyři roky poskytovalo vyslanectví svou pravidelnou činností tisíce stran pravidelných i mimořádných zpráv, přepisů rozhovorů, technických údajů a oficiálních dokumentů k informaci československé vlády.

2.2.2 Čechoslováci a král Povaha dalších kontaktů mezi oběma exilovými vládami vyplývala jednak z jejich dosavadního vývoje, jenž naznačoval možnost přátelské spolupráce, jednak z výjimečné povahy londýnského exilu, kde se obě vládní tělesa nacházela. Přítomnost mnoha exilových vlád v Londýně umožňovala výjimečnou intenzitu osobních kontaktů, a to i na nejvyšších úrovních. Čechoslováci a Jugoslávci těchto možností v průběhu exilových let mnohokrát využili. Takto se v exilu poprvé setkal Edvard Beneš s Petrem II. během společné audience hlav spojeneckých zemí u britského krále Jiřího dne 16. července 1941. Jugoslávský král zde mimo Edvarda Velké Británie, Polska a Jugoslávie, P. B. Nicholse, A. Tarnowského a V. Vildera, u prezidenta ČSR E. Beneše. Srov. též fotografie Vildera a Beneše z audience v Čechoslovák, roč. III, č. 44, 31. října 1941, s. 2. 201 AMZV, f. LA, krab. 99/9, č. 28/dův/41. 202 Tamtéž, č. 3708/41. 203 Tamtéž, č. 3761/41. 204 ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Z.: Zapomenutá elita, s. 139. 205 AMZV, f. LA, krab. 99/9, č. j. 786-I/2 odděl. 1942. Opis zprávy určené MNO, 4. března 1942. Nejednalo se ovšem o oficiálního vojenského atašé, byť byl takto v některých dalších dokumentech označován. Jugoslávské ozbrojené síly v exilu trpěly nedostatkem důstojníků, a tak místo akreditace a trvalého umístění určila jugoslávská vláda pouze osobu zodpovědnou za styk ve vojenských záležitostech. ZSČV II, s. 179, 49. schůze 20. března 1942.

~ 53 ~

Beneše hovořil krátce i s Ladislavem Feierabendem.206 K oficiálnímu setkání hlav obou států došlo 13. září 1941, kdy Petar navštívil Edvarda Beneše. Ten mu návštěvu o dva dny později oplatil.207 A hned další den byl Beneš přítomen na bohoslužbě u příležitosti 18. narozenin Petra II.208 K dalšímu setkání těchto dvou mužů došlo poté až v lednu 1942. Tehdy byl na počest jugoslávského krále podáván u Čechoslováků oběd, v jehož průběhu došlo k několika dále zmíněným rozhovorům o povaze a možnostech společné politiky. Edvard Beneš ve svém úvodním projevu vyzdvihl malodohodovou spolupráci obou zemí, odsoudil problematické období závěru 30. let a optimisticky se vyjádřil k možnosti širší spolupráce ve střední Evropě na základě československo-polské a čerstvě uzavřené jugoslávsko-řecké dohody. Petar odpověděl v podobném duchu a několikrát zdůraznil správnost Benešových názorů.209 Oba projevy měly prozrazovat vůli k vytvoření „mostu mezi oběma spolky“ a „obnově bývalého blízkého vztahu.“210 Další oficiální setkání krále a prezidenta se odehrálo o tři měsíce později, kdy se Petar dne 21. dubna 1942 vydal na oficiální návštěvu Československé samostatné brigády v Leamingtonu ve Skotsku. V obou delegacích se nacházeli vrcholoví politici obou zemí (Slobodan Jovanović, Živan Knežević, Jan Šrámek, Sergěj Ingr211), představitelé styčných aparátů (Jaroslav Lípa, Josef Korbel, Većeslav Vilder, major Václav Podhora a major Vlastimir Rožđalovski) i zástupci britské armády.212 Naposledy, jak z dochovaných pramenů vysvítá, se oba státníci sešli dne 4. října 1944, kdy na počest Edvarda Beneše připravil tehdejší premiér Ivan Šubašić slavnostní oběd.213 Styky mezi králem a prezidentem, jakkoliv byly zpočátku intenzivní, nepřinášely žádný posun ve FEIERABEND, K. L.: Politické vzpomínky II, s. 139. Čechoslovák, roč. III, č. 38, 19. září 1941, s. 2. 208 Bohoslužba se odehrála v katedrále sv. Pavla v Londýně. Jugoslávie tou dobou byla stále oceňována za březnový převrat (ovšem nikoliv bez výčitek za rychlou porážku v následné válce), což dokládá fakt, že byla celá mše oproti datu Petrových narozenin o deset dnů posunuta, aby ji britský král mohl stihnout. Při vědomí této prestiže Jugoslávie je zajímavým detailem, že se Edvard Beneš při bohoslužbě nacházel hned v první řadě, vedle korunovaných hlav v čele s britským králem. GROL, M. – VIŠNJIĆ, F. (ed.): Londonski dnevnik, s. 23. Mše se dále zúčastnila řada československých diplomatů v čele s Jaroslavem Lípou a Josefem Korbelem. AMZV, f. LA, krab. 182, č. j. 93/dův/41. 209 ČZP42 I, s. 93–94, 19. ledna 1942, záznam projevu prezidenta ČSR E. Beneše na slavnostním obědě, konaném na počest jugoslávského krále Petara II. Jan Opočenský, který byl o průběhu oběda informován zprostředkovaně, poznamenává, že se mělo jednat o „smíření československo-jugoslávské a zapomenutí Mnichova.“ ČECHUROVÁ, J. (a kol. eds.) – OPOČENSKÝ, J.: Válečné deníky, s. 107–108. 210 ZSČV II, s. 51, zápis ze 44. schůze 23. ledna 1942. 211 Sergěj Ingr (1894–1956). Československý (český) důstojník. Za první světové války vstoupil do československých legií, přijal pravoslaví a jméno Sergěj (původním jménem byl Jan). V armádě zůstal jako profesionál. Bojoval ve válce o Slovensko (1918–1919), postupně stoupal ve vojenské hierarchii. Ve druhé světové válce se podílel na organizaci československých dobrovolníků, následně vstoupil do exilové vlády jako ministr národní obrany. Na konci války byl pro své nepřátelství ke komunistům na jejich nátlak z vlády odstaven. Působil jako zvláštní vyslanec v Haagu. Po únorovém převratu v roce 1948 zůstal v emigraci, kde se podílel na založení Rady svobodného Československa. Zemřel v Paříži. 212 Král Petr II. u československých vojáků. Čechoslovák, roč. IV, č. 17, 24. dubna 1942, s. 6 a dále AMZV, f. LA, krab. 182, č. j. 5534/42 Oficiální návštěva jihoslovanského krále u čs. jednotek – zastoupení MZV a Tamtéž, č. j. 5956/42. O návštěvě informoval Čechoslovák i později ve článku Král Petar mezi svými. Čechoslovák, č. 18, 1. května 1942, s. 7. 213 Zprávu o něm přinesl Čechoslovák, roč. VI, č. 39, 6. října 1944, s. 6, který přetiskl i část Benešova přípitku. Pro jeho úplný text srov. AÚTGM, f. Edvard Beneš IV/2, krab. 20, sign. KOR-43, dopis E. Beneše Jugoslávskému králi Petru Karadjordjevićovi (dokument je pod tímto názvem v archivu uložen, ačkoliv se o dopis nejedná). Prezident se v něm dalece vyhýbá kontroverzním tématům a problémům jugoslávské politiky a kde obecně hovoří o nutnosti spolupráce obou národů. 206 207

~ 54 ~

vztazích obou exilových vlád a v podstatě nepřekročily formální rámec své ceremoniální povahy. Jejich intenzita byla způsobena pouze malou fyzickou vzdáleností a také výhodami, které tyto návštěvy přinášely propagandě obou zemí. Edvard Beneš v mladém králi neviděl politického partnera. V tomto názoru jej utvrzovali českoslovenští i britští zpravodajové, kteří se o monarchovi zmiňovali nejčastěji v souvislosti s jeho chybnými kroky zapříčiněnými mládím, nezkušeností, vlivem královny-matky a důstojníků a z toho vyplývajícím špatným úsudkem.214 Mezi desítkami záznamů o individuálních rozhovorech s jugoslávskými činiteli se nenachází jediný popis jednání Edvarda Beneše a Petra II. Také válečná korespondence svědčí o přísně formálních tématech komunikace těchto státníků.215 Zajímavým aspektem styků Čechoslováků a Jugoslávců v londýnském exilu bylo přátelství, které král za války navázal v Cambridgi s několika československými studenty. Leopold Rozbořil, Imrich Glasel a Vladimír Slavík, tři českoslovenští studenti, kteří záhy po absolvování narukovali do československé armády, se dle vlastních slov poznali počátkem března 1942 s Petrem II. Měli spolu čas od času hovořit a případně se i navštívit. Ve zprávě pro své nadřízené na MNO Rozbořil s Glaslem uvedli, že se s králem setkali jednou i za přítomnosti jugoslávských důstojníků, hovor však byl vždy neformální a přátelský. V průběhu debat měl král projevovat sympatie k Československu, odtažitost od detailních mezinárodních koncepcí a také jednoznačnou příslušnost k srbskému národu – ovšem při respektování ostatních jugoslávských národností. Negativně se pak vyjadřoval o Němcích, Maďarech a Bulharech; s velkým obdivem hovořil i o sovětském Rusku. Oba studenti měli z panovníka, jehož v celé zprávě popisovali v superlativech, nejlepší dojem, přičemž zmínili, že „si rychle získá každého, s kým se setká.“ Král se měl, dle svých slov, v době před dubnovou válkou a v jejím průběhu zasazovat podle svých možností o bezpečný průchod Čechoslováků skrze Jugoslávii na Blízký východ. Na závěr své zprávy autoři uvedli, že „jsme nevynechali příležitosti k utužení králova přátelství a zájmu o Československo, snažili jsme se ho informovat o naší zemi, o armádě, o podstatě našeho boje a o citech našeho národa k Jugoslávii.“216 Slavík ve svém dopisu otci, z nějž MNO pořídilo záznam, označil za počátek jejich kamarádství setkání v průběhu propagačního Jugoslávského týdne v březnu toho roku. K dalším kontaktům s králem měl všechny tři Čechoslováky ponouknout králův pobočník major Vlastimir Rožđalovski, který jej při úvodním setkání doprovázel.217 Údajně tak učinil proto, aby se král nenacházel pouze v prostředí Britů, k čemuž měli příslušníci spřáteleného národa dobře posloužit. Celá věc se setkala s podporou vyslance Lípy, který intervenoval u ministra národní obrany Ingra a ministra

Milan Grol označil krále za „kluka na trůně.“ Nepovažoval jej za politicky vzdělaného a přisuzoval mu též neschopnost formulovat jakýkoliv politický názor. „Mladí muži jeho věku už píší knihy. On je určitě nečte.“ RADOJEVIĆ, Mira: Milan Grol. Beograd 2014, s. 265. 215 Jedná se o již zmíněný list k přepadení Jugoslávie a následnou Petrovu odpověď z dubna 1941, dále blahopřání ke královým 18. a 19. narozeninám v letech 1941 a 1942. Dalšími listy jsou blahopřání k jugoslávskému státnímu svátku dne 1. prosince 1941 a 1942. Nakonec je též přítomno i poděkování za příjemné přijetí při návštěvě u československých vojáků v dubnu 1942. Všechny jsou uloženy v AÚTGM, f. EB II, krab. 113, sign. V86/1 216 AMZV, f. LA-D, krab. 78, č. j. 3541/dův/42, Hlášení čet[aře]. asp[iranta]. Rozbořila a des. asp. Glasela o studiu na britské univ. v Cambridge z 21. července 1942. 217 Tamtéž, č. j. 1209/dův/42, Výňatek z dopisu svobodníka Vladimíra Slavíka jeho rodičům z 8. března 1942. 214

~ 55 ~

vnitra Juraje Slávika tak, aby byla oběma studentům prodloužena za účelem dalšího styku studijní dovolená i příslušné stipendium.218 Sergěj Ingr se ovšem „k této věci nevyjádřil zrovna nadšeně.“219 Se svobodníkem Slavíkem se pak král setkal na zmíněné přehlídce československé armády ve Skotsku. 220 O pokračování tohoto kontaktu další nalezené dokumenty nehovoří. Interpretovat tento zajímavý aspekt československo-jugoslávských styků je pro její epizodní charakter obtížné. Nepřekvapuje zájem vyslanectví na rozvoji styků s Jugoslávci obecně, pochopitelná je také nedůvěřivost vojáků k neformálním rozhovorům svých příslušníků s cizími státníky o československé armádě, nad nimiž neměli kontrolu. Jako přirozenou lze chápat též snahu Jugoslávců o obohacení králových styků o nebritské kontakty, zejména s ohledem ke komplikovaným vztahům s Brity, kteří na krále nezřídka vyvíjeli nátlak ve vnitřních záležitostech jugoslávského státu. Celá věc zůstává tedy nejspíš pouze zajímavým dokladem o tom, že se i mladý jugoslávský král připojil k bohaté tradici osobních soukromých styků mezi Čechoslováky a Jugoslávci.

2.2.3 Politické styky: nezasahování a pokusy o spolupráci Ustavení styčných aparátů spolu s intenzivními osobními styky otevíraly dveře nové politice Čechoslováků vůči Jihoslovanům. Celá tato nová politika však byla od počátku formována nedůvěrou a odstupem jedněch a neorganizovaností druhých. Počáteční postoj Edvarda Beneše k jugoslávské exilové vládě vznikal na základě zhodnocení jeho dvacetileté zkušenosti s touto zemí a zejména jejího postoje k Československu v době mnichovské krize.221 Jugoslávskou roli v době vyvrcholení zářijových událostí vnímal československý prezident jednoznačně jako zradu. Poté, co byla Jugoslávie napadena a její vláda rozšířila řady exilových státních těles v Londýně, zdůrazňoval Edvard Beneš jak svým spolupracovníkům, tak i Jugoslávcům samotným správnost svých dřívějších soudů o škodlivosti neutrality a ústupkům nacizmu. Pro Benešův postoj k jednotlivým Jugoslávcům sloužilo jejich vymezení se vůči tehdejší pozici jugoslávského establishmentu jako výchozí bod dalšího jednání.222 Více než rok po odchodu do exilu, kdy byla

O setkání v bytě studentů psal i Čechoslovák, roč. IV, č. 11, 13. března 1942, s. 9. AMZV, f. LA-D, krab. 78, č. j. 1112/dův/42. 220 Čechoslovák, roč. IV, č. 17, 24. dubna 1942, s. 6. 221 Svou roli hrála přirozeně i současná pozice nepočetného jugoslávského exilu. Již zmíněnou rozmluvu s Ninčićem a Simovićem ze 4. července 1941 zhodnotil Beneš takto: „Řekl jsem jim rovnou, že jsem k tomu [prohlášení o společné politice] rezervovaný. Vyložil jsem jim zcela otevřeně důvody, jak nás Pavel a Stojadinovič zrazovali už od r. 1935. Souhlasili se mnou, že to byli zločinci. Viděl jsem je včera oba zblízka; s těmi lidmi se nedá nic dělat. Simovič je velmi slušný a hodný člověk, Ninčič je starý. Byl jsem až překvapen, jak je starý. To je už konec. A jiného nemají.“ AOBM I, s. 238–239, záznam J. Smutného o rozmluvě s Edvardem Benešem dne 5. července 1941 222 Silné reminiscence na dosavadní politiku Jugoslávie odráží již záznam o prvním zaznamenaném rozhovoru Beneše s Jugoslávskými exilovými politiky: „2./ Pochválil jsem řeč Simovičovu ohledně zrady M[alé] D[ohody] režimem Jihoslovanským dřívějším. Mluvili jsme pak o Pavlem a Stojadinovičovi. Odsuzovali ho nejostřeji : neupřímný, pokrytecký, zrádný. Za zády všech se domlouval s Mussolinim a Němci. Gen. Simovič mi vyprávěl o své rozmluvě jako šéf gen. Štábu s P[avlem][,] který 218 219

~ 56 ~

jugoslávská vláda ponořena do zcela jiných obtíží domácího i mezinárodního charakteru, hovořil Beneš s jugoslávskými politiky na téma jugoslávské aktivity v době Malé dohody a Mnichova s velkým zaujetím.223 Dělo se tak i v případech, kdy bylo téma rozhovoru i důvody celého setkání naprosto odlišné, a týkaly se v tu dobu aktuálních problémů. S ohledem k množství a ustálené formě zmínek o politice prince Pavleho a Milana Stojadinoviće v těchto rozhovorech, lze vyslovit domněnku, že zavržení předchozí politiky Jugoslávie bylo pro Jugoslávce při rozhovoru s Benešem v podstatě povinností a předpokladem úspěšného pokračování celé konverzace.224 Výše popsané problémy jugoslávského exilu utvrdily československého prezidenta v nutnosti obezřetnosti při jednání s exulanty. Opatrnost, ovšem nikoliv nepřátelství, projevovala od počátku vůči Jugoslávcům i exilová československá vláda: „Co se týká Jugoslávie, je správné udržovat a prohlubovat styky. Nespěchám proto, že mají krizi ve vládě. Dojde k otřesům. Dnes je vidět rezervu. Ježto konec není dosud jasný. Pro nás je důležité udržovat přátelské styky.“225 Žádný výsostně naléhavý důvod k nutnosti společné politiky a tedy k aktivnějšímu jednání s jihoslovanským spojencem ovšem neexistoval. Na rozdíl od exilové vlády Polska, s níž Čechoslováci jednali už jen z důvodu územních sporů o Těšínsko, nebyl vztah Československa a Jugoslávie zatížen problémy, které by bylo nutno či možno v exilovém prostředí vyřešit.226 Edvard Beneš, jenž byl většinou československého exilu nadále uznáván za tvůrce zahraniční politiky, založil proto svůj postoj k Jihoslovanům na nezasahování a vyčkávání.227

po jednání s Italy o budoucí válce na Balkáně a o boji proti Francii a jiným společně s Německem, mu doznal, že Italové mu vykládali, že půjde-li Jihoslavie s nimi, dostane Soluň. Pavle souhlasil, že toho Jihoslavie má využít a s nimi jít. Jedním slovem: oba souhlasili, že dlouho před Mnichovem Pavle zrazoval; při tom tvrdili, že Stojadinović nejdřív = asi tak 2/3 svého vládnutí dělal politiku Pavleho[podtrženo v originále], teprve v poslední třetině, když tím načichl a šel[ ]do Berlína a jinam, začal tu politiku dělat také sám[podtrženo v originále]. 3./ Já jim vyložil, jak jsem nyní ohledně budoucnosti rezervovaný – napřed musím vidět výsledek událostí. Pak jsem jim vyložil celou svou politiku (…) Uznávali správnost našeho postupu a zejména, že jsme správně nešli v r. 1938 do války.“ AÚTGM, f. EB II, krab. 113, sign. V86/2, záznam o rozhovoru s gen. Simovićem a min. Ninčićem, Hotel Claridges – 4. 7. 1941. 223 Tamtéž, záznam o rozhovoru s Milanem Gavrilovićem ze dne 14. července 1942. Edvard Beneš s uspokojením konstatoval, že Gavrilović uznal oprávněnost jeho pohledu na tehdejší jugoslávskou vládu. 224 Tamtéž, krab. 225, sign. 38-26/4, záznam o rozhovoru s Ivanem Čokem v Aston Abbots 8. října 1941. Ivan Čok požádal o audienci u prezidenta kvůli získání jeho podpory pro poválečné přičlenění Chorvaty a Slovinci obývaných oblastí Itálie k Jugoslávii. Ve svém záznamu se Edvard Beneš o debatě k této věci zmiňuje ve čtyřech větách. Zbytek dvě strany dlouhého zápisu věnoval prezident popisu těch informací o politice prince Pavleho, které mu Čok sdělil. Lze předpokládat, že tento záznam věrně odráží i poměr mezi probíranými tématy v tomto rozhovoru. 225 ZSČV I, s. 597, referát Jana Masaryka na 32. schůzi vlády dne 19. září 1941. Na toto Masarykovo expozé reagovali souhlasně Hubert Ripka a Jan Šrámek. 226 „Ukázal jsem (…) že jsme naopak jim pomohli na 2 miliardy kreditu u Škodovky, které náš stát zaručil. Dodnes je nezaplatili – možno, že je pak zaplatili Goeringovi.“ Tamtéž. 227 Již 30. června 1941 formuloval Beneš tuto zásadu v rozhovoru s Ladislavem Feierabendem. Téhož dne ji pak Jan Opočenský zaznamenal do svého deníku těmito slovy: „Prezident chce pokračovat v československo-polském jednání. Zdá se mu, že by to byla konstelace, která by svou číselnou převahou a hospodářskou mocí převyšovala každou jinou skupinu. Je ale proti jednání s Jugoslávií. Nebude prý jezdit za jinými a přesvědčovat je, co mají dělat. Chce, aby druzí nás vyhledávali. Láďa [Ladislav Feierabend] mu namítl, že má pozici, jakou neměl v r. 1918 a také autoritu a také z toho plynoucí zodpovědnost. Prezident vzpomíná, jak dobře odhadoval situaci to je z toho, že realisticky se díval na situaci a zvažoval ji pouze rozumem, nevkládaje do toho žádné přání. Někdy je mu to až hrůzyplné, vzpomíná-li si, jak dobře odhadl situaci.“ ČECHUROVÁ, J (a kol. eds.) – OPOČENSKÝ, J.: Válečné deníky, s. 128

~ 57 ~

Schůzky, které Beneš s Ripkou v průběhu let 1941–1942 s Jugoslávci absolvovali, je dále utvrzovaly v nestabilitě jinak spřáteleného státního zřízení.228 Byla to právě obava z možného rozpadu exilové jugoslávské vlády, která v daný moment byla jediným reprezentantem Jugoslávie, jež pohnula československé politiky ke zcela minimální intervenci v podobě rad a doporučení.229 Ve všech ostatních případech se však Čechoslováci, na rozdíl od Britů, rozhodli k odstupu od vnitřních záležitostí jugoslávské vlády.230 Příležitostně však vyjadřovali v souvislosti s boji v jugoslávské vládě svou morální podporu pro Čechoslováky přijatelným politikům. Po celou dobu Čechoslováky oceňovaní byli zejména Milan Grol, Juraj Krnjević a Srđan Budisavljević.231 Opatrnost byla na místě i kvůli povaze československých informací o jugoslávském exilu, které byly mnohdy nejisté a protiřečily si. Ačkoliv Čechoslováci disponovali hodnotnými osobními známostmi s mnoha exilovými politiky již z předválečné doby, zmatky a nestálá spojenectví těchto činitelů značně ztěžovaly orientaci v jugoslávské politické scéně. Z podobných důvodů, ale také při vědomí mimořádné politické delikátnosti těchto témat, rezignovala československá propaganda na zpravodajství o osvobozeneckém boji Jugoslávců ve vlasti. V letech 1941–1943 informoval Čechoslovák pouze v několika zmínkách o boji četniků Draži Mihailoviće,232 o zápasu partyzánů neinformoval vůbec.233 Čechoslováci v létě 1941 upustili od dehonestace i tak jednoznačně negativního fenoménu, jako byl vznik NDH a tamější utrpení srbského obyvatelstva. S výjimkou jedné zmínky o „Paveličově Horvatsku“234 nepadlo ani v rozhlasových zprávách do vlasti jméno jediné jugoslávské odbojové, ani quislingovské osobnosti, ozbrojené formace či hnutí. Propagandistický potenciál, který aktivity jugoslávských odbojářů a též krutost podmínek v Osou okupované zemi skýtaly, musel ustoupit potřebám praktické politiky.235 Ty

„Jugoslávie je absolutně nejednotna v emigraci. Prezident předpokládá, že po válce bude dlouho chaos a z něho vzmáhající se revoluce.“ Tamtéž, s. 184, záznam z 10. ledna 1942. 229 Srov. kapitolu 2.1.1. 230 Což vláda jako celek při několika příležitostech přivítala. Nezasahování byl o jeden z požadavků Jugoslávců vůči Britům. BRANDEL, D.: Exil, s. 137. 231 AÚTGM, f. EB II, krab. 113, sign. V86/2, záznam o rozhovoru Huberta Ripky s Jurajem Krnjevićem ze 7 prosince 1942. Krnjević žádal Ripku o intervenci u Budisavljeviće a Grola, aby je přivedl ke společným jednáním k vytvoření jednotné zahraniční a vnitřní politiky. Všechny tři tyto politiky kvalifikovala v československých očích jejich ochota k obnovení Jugoslávie a ke společné dohodě všech národností. Srđan Budisavljević (1883–1968). Jugoslávský (srbský) právník a politik. Pocházel z Chorvatska, kde se také před první světovou válkou účastnil politického života. Posléze byl členem samostatné demokratické strany. Za druhé světové války odešel do exilu a po návratu do země působil jako jeden z regentů za nepřítomného krále Petra II. Zemřel v Záhřebu. 232 Čechoslovák, roč. IV, č. 23, 5. června 1942, s. 7 a dále ve článku informujícím o premiéře amerického propagačního filmu Četnici na konci února 1943 ve Washingtonu. Tamtéž, roč. V, č. 9, 26. února 1943, s. 4. 233 V červenci a srpnu 1942 vyšlo v USA naproti tomu dohromady přes 15 000 článků o četnických aktivitách. AMZV, f. LA, krab. 78, č. j. 339/42. V Británii byla propagace četniků umírněnější, na přání samotné jugoslávské exilové vlády bylo upuštěno přehnaných údajů o počtu četniků. BRANDES, D.: Exil, s. 163. 234 BENEŠ, Edvard: Šest let exilu a druhé světové války. Řeči, projevy a dokumenty z r. 1938–1945. London 1945, s. 123. Projev ke Slovákům, 13. března 1943. Tento projev četl Beneš ve slovenštině, věnoval se právě dějům na Slovensku a v podobných secesí vzniklých státech. 235 Hlavním důvodem je nízký počet zmínek o cizích zemích obecně, neboť tyto promluvy měly pozvednout morálku obyvatelům v Československu a tak se zabývaly v první řadě tamějšími událostmi. Nehledě na to však o odbojových aktivitách v jiných okupovaných zemích československá propaganda informovala více než o jugoslávské. Jistou roli sehrála i zdrženlivost před podněcováním československého obyvatelstva před ozbrojeným odporem. Srov. MASARYK, Jan: Volá Londýn. Praha 1945, BENEŠ, E.: Šest let, DRTINA, Prokop: A nyní promluví Pavel Svatý. Londýnské rozhlasové epištoly z let 1940–1945. Praha 1945. 228

~ 58 ~

byly jasné – nerozviřovat již dostatečně zjitřenou atmosféru okolo Jugoslávie, jejího exilu i odbojových hnutí a naopak působit pro sjednocení všech odbojových sil. Čechoslovák dával proto prostor informacím o myšlenkách jihoslovanského sjednocení a československo-jugoslávské spolupráce,236 případně o změnách a dalších událostech ve vládě,237 ke konci roku 1943 pak neutrálně a rámcově informoval o aktivitách obou hlavních domácích odbojových hnutí.238 Stranou těchto informačních tendencí stojí jedna jediná zpráva o Češích bojujících v partyzánském vojsku.239 Bez ohledu na to, že Jugoslávie přistoupila k zásadním spojeneckým deklaracím240 a též vyjednala s exilovou vládou Řecka smlouvu o budoucí federaci – kterou Čechoslováci veřejně přivítali241 – Jihoslovanům scházela jak jednotná koncepce zahraniční politiky,242 tak také jednotná představa o vnitřním uspořádání své země po válce. Limitujícím byl také odtažitý postoj Jugoslávie vůči SSSR, zpočátku pro Čechoslováky problematický pouze nepřímo. Obava z dominantního vlivu SSSR na poválečném Balkáně se střetávala s praktickou potřebou upravení vzájemných vztahů s ohledem k partyzánům, kteří tvořili druhou bojující sílu v zemi, a které jugoslávská vláda pokládala za podřízené Kromě informací o vzájemných gratulacích k výročím a svátkům se jednalo o tyto články: Jugoslávci a Čechoslováci. Čechoslovák, roč. IV, č. 4, 23. ledna 1942, s. 2. Dále se jednalo o delší článek s názvem Sjednocená Jugoslavie evropskou nutností, jenž byl výtahem z přednášky Wickhama Steeda v Yugoslav Society v Londýně. Čechoslovák, roč. V, č. 18, 30. dubna 1943, s. 3. V prosinci přinesl časopis také článek Većeslava Vildera k výročí vzniku Království Jugoslávie (resp. Království Srbů, Chorvatů a Slovinců), v němž obhajoval sjednocení Jihoslovanů jako zákonité. Na závěr také uvedl: „V čem jsou dnes Srbové, Charvati a Slovinci naprosto jednotni? V společné touze všech, aby v budoucnosti vřelé a bratrské city, jež chovají k Čechoslovákům, došly svého výrazu v nejužším spojení a nejintimnější spolupráci obou států.“ Tamtéž, č. 49, 3. prosince 1943, s. 2. 237 Politika krále Petra II. Tamtéž, roč. IV, č. 2, 9. ledna 1942; Tamtéž, č. 27, 2. července 1943, s. 3. Zde Čechoslovák informuje o jmenování Trifunovićovy vlády. Již o několik týdnů později se Čechoslovák k tématu jugoslávské vlády vrátil, když informoval o Trifunovićově demisi a jmenování vlády Purićovy. Tamtéž, č. 35, 27. srpna 1943, s. 4. 238 Tamtéž, č. 46, 12. listopadu 1943, s. 3. 239 Tamtéž, č. 39, 24. září 1943, s. 8. Zpráva sama je velmi stručná a autor celého článku zde hlavně vzpomíná na svůj průjezd skrze Jugoslávii na Západ a na složení kolonie Čechoslováků v zemi. 240 V průběhu války se jednalo o Atlantickou chartu, Deklaraci o spojenecké solidaritě a společném boji proti Německu a jeho spojencům, Washingtonskou deklaraci Spojených národů, Deklaraci o potrestání válečných zločinců a další. RADOJEVIĆ, M.: Izbeglička vlada, s. 216. Srov. též s texty těchto deklarací, kde je vedle Jugoslávie zmíněno i Československo v OUVDVN II. Jugoslávii bylo díky těmto deklaracím možno považovat za spojeneckou zemi, tak jako i Československo. 241 Hubert Ripka o ní hovořil jako o dalším zpevňování poválečné organizace střední Evropy, na níž se mělo podíle v podobné federaci i Polsko s Československem. Čechoslovák IV, č. 5, 30. ledna 1942, s. 5. RADOJEVIĆ, Mira: Češko-srpska saradnja tokom drugog svetskog rata. In: Od Moravy k Moravě II. Z historie česko-srbských vztahů. Nový Sad 2011, s. 151. Autorka uvádí, že Edvard Beneš podpořil uzavření tohoto paktu. Obě strany vzájemně oficiálními nótami přivítaly československo-polskou a jugoslávsko-řeckou deklaraci, díky čemuž po jistou dobu vypadala možnost další spolupráce reálně. Z československé pramenné základny však žádná aktivní podpora Beneše nicméně nevystupuje a lze tak spíše uvažovat o podpoře morální. Na MZV ovšem v této věci vládla skepse. Vilder zdůrazňoval i Janu Opočenskému, že pakt Jugoslávie a Řecka v sobě implicitně obsahuje i možnost dalšího rozšíření spolupráce na Polsko a Československo. Opočenský si v souvislosti s tím zapsal, že „Nevíme, co bude po válce, budou-li všechna tato jednání platna. Ale musíme se připravovat.“ ČECHUROVÁ, J (a kol. eds.) – OPOČENSKÝ, J.: Válečné deníky, s. 187, zápis z 16. ledna 1942. 242 Jeruzalémská deklarace pouze zhodnocovala dosavadní politiku ve vztahu k sousedům. VKJDSR, s. 46–49, deklaracija Kraljevske Jugoslovenske vlade (Jerusalim, 4. maj 1941). Jednotliví ministři dále prosazovali svoje vlastní představy o poválečných vztazích, ovšem primárně z hlediska vhodnosti pro jejich vlastní národ. Antony Eden měl prohlásit Hubertu Ripkovi: „Víme, jakou politiku máme s Vámi a Poláky, snažíme se ji stanovit, pokud jde o Rakušany, s Maďary si to vyřídíte sami, ale jakou politiku má Jugoslávie, o tom nikdo neví.“ ČECHUROVÁ, J (a kol. eds.) – OPOČENSKÝ, J.: Válečné deníky, s. 173, zápis z 1. prosince 1941. 236

~ 59 ~

Moskvě.243 V závěru roku 1941 získalo československé MZV údajné memorandum jugoslávské vlády Britům, v němž byly popsány též vztahy obou exilových vlád. Autor zprávy konstatuje, mimo obvyklé pasáže o přátelství lidu obou zemí, rozdíly v jejich zahraničněpolitické orientaci, s důrazem na přílišnou příchylnost Čechoslováků k Sovětům.244 Autenticita tohoto memoranda nebyla tehdy pro Čechoslováky ověřitelná a také jugoslávská strana ji při první příležitosti popřela.245 Pozdější odpor velké části exilové vlády k partyzánům však dále komplikoval i jejich vztah k SSSR a k Československu. S ohledem k mnoha nevyjasněným otázkám na jugoslávské straně a neexistenci výraznějších praktických pojítek obou zemí připadal společný politický postup v úvahu pouze zřídka. Jednou z takových akcí byla dohoda o společném postupu proti Maďarsku. To okupovalo část předválečného Československa i Jugoslávie, přičemž na bývalém jugoslávském území si vůči srbskému obyvatelstvu počínalo velmi brutálně. Z obavy před maďarskými emigrantskými kruhy, které v Británii i USA hájily poválečné hranice Maďarska rozšířené o některá další etnicky maďarská území, došlo k dohodě mezi Edvardem Benešem a Slobodanem Jovanovićem o společném postupu v případě stupňování maďarského tlaku. Edvard Beneš hovořil přímo o potřebě kolektivní akce a navrhl, aby Hubert Ripka s Momčilo Ninčićem připravili společný postup, se kterým měli započít v případě vyostření sporu s Maďary.246 Následně zaslala jugoslávská strana Čechoslovákům memorandum s informacemi o počtu obětí a o povaze okupace.247 Další akce v tomto směru však neproběhly. Buďto nebyla v dané chvíli

AÚTGM, f. EB II, krab. 445, Sign. 40/91/XVIII/Balkán/3, důvěrný záznam Ladislava Szathmáryho č. 141 z 16. března 1942. 244 „Jugoslávská vláda má asi též odchylné názory, pokud jde o stěžejní význam hlavních účastníků této války. Podle některých spolehlivých zpráv není tato otázka v čs. kruzích jednotně hodnocena. Velmi vlivné čs. kruhy a značná část širších vrstev českého národa kladou hlavní důraz na vítězství SSSR, kterážto spojenec podle jejich názoru bude mít rozhodující vliv na utváření budoucnosti slovanských států na evropském kontinentě. Jgsl. vláda je sice ve velmi přátelských stycích s vládou SSSR (…) považuje však za stěžejního kombatanta Velkou Britanii a nejnověji Spojené Státy, s nimiž nerozlučně a výhradně spojuje svůj osud.“ Text obsahoval i další, československým uším nepříjemné pasáže: „Jak již uvedeno v rozkladu o stycích jugoslávské vlády s vládou republiky polské, považuje jgsl. vláda polskou vládu za plněji fundovanou ve smyslu reprezentace porobeného národa a tudíž také za dostatečněji vybavenou, pokud jde o projednávání věcí do budoucna závazných.“ AÚTGM, f. EB II, krab. 454, výňatek memoranda, které jugoslávská vláda předala britskému zahraničnímu úřadu, bez čísla. Memorandum je zajímavé i proto, že je k němu tužkou na rub připsána poznámka „Od Gavril.“ Memorandum tedy nejspíš Čechoslováci obdrželi od Milana Gavriloviće, vyslance Jugoslávie v SSSR a ve vládě Jovanoviće ministra spravedlnosti, který se netajil svými nepřátelskými postoji k Sovětům. Dalším pozoruhodným detailem je úvodní pasáž psaná československou rukou. Referent, možná sám prezident Beneš, si její úvodní větu tužkou podtržením upravil takto: „Přiložená zpráva byla nám předána jako výňatek z memoranda, které jugoslávská vláda předala britskému zahraničnímu úřadu…“ Pisatel si pro lepší orientaci zdůraznil nejen, že to byli Jugoslávci, kdo memorandum předal, ale též, že šlo o jugoslávskou vládu, aby tak zdůraznil, že se nejednalo o individuální akci některého ministra. I Čechoslovákům byla očividně dobře známá indiskrétnost těchto politiků. O takovém předávání jugoslávských memorand Britům referuje i Jan Opočenský. ČECHUROVÁ, J (a kol. eds.) – OPOČENSKÝ, J.: Válečné deníky, s. 183, záznam ze 7. ledna 1942. 245 Tamtéž, krab. 453, Zpráva Československého vyslanectví u jihoslovanské vlády č. 93/42 z 4. února 1942. Srov. též PETRANOVIĆ, Branko: Odnosi Jugoslovenske i Čehoslovačke vlade, s. 53. 246 AÚTGM, f. EB II, krab. 453, záznam o rozhovoru na obědě Edvarda Beneše, Jaroslava Smutného a Šejnohy se Slobodanem Jovanovićem, Kneževićem a Ninčićem z 1. května 1942. 247 AMZV, f. LA-D, krab. 78, č. j. 2213/dův/42, nóta jugoslávské vlády o maďarských zvěrstvech ze 4. května 1942. 243

~ 60 ~

maďarská propaganda příliš účinná,248 nebo věc ztratila na důležitosti z jiného důvodu. O více než rok později však bylo vše jinak a Čechoslováci se pokusili o iniciaci společné akce. Dne 22. října 1943 se československý diplomat Albert Dutka sešel s Milanem Gavrilovićem. Důvodem jejich jednání byla série několika článků v britském tisku, které napřed vlažně líčily Jugoslávii, aby pak vyzdvihovaly Maďarsko a jeho nespravedlivé oloupení o maďarská území po první světové válce. Milan Gavrilović však neprojevil o věc dostatečný zájem a maďarské územní aspirace nepokládal vůbec za hrozbu, což československého diplomata šokovalo.249 O dalších operacích v této věci není zpráv. Problém hranic Maďarska a jeho iredentistických tendencí byl řešen po skončení války, kdy už o této věci jednala československá vláda s novou jugoslávskou státní mocí. Další dílčí politickou akcí, v níž Jugoslávci s Čechoslováky jednali, bylo oduznání Mnichovské dohody. Bez ohledu na skutečné motivy Benešových rozhovorů s Jugoslávci na toto téma, z československého hlediska měla ujištění jugoslávských politiků o jejich postoji stále svůj exaktní význam, neboť po velkou část pobytu v emigraci vynakládal Edvard Beneš značné úsilí k oduznání Mnichovské dohody zainteresovanými spojenci.250 Jugoslávie nebyla signatářem této dohody a její exilová vláda byla velmi slabá, a tak její popření Mnichova nemělo významnějšího stabilizačního účinku pro postavení československého exilu. Čechoslováci se přesto z Jugoslávců snažili v průběhu roku 1942 vymámit jasnou deklaraci. Na první nótu jejich vláda údajně ani neodpověděla a i další jednání byla svízelná. Jan Masaryk je popsal těmito slovy: „Zprvu říkali, že nechtěli popudit Poláky. Pak nám chtěli poslat nótu, že se to [případné jugoslávské popření Mnichova] netýká Těšínska. Řekl jsem Wilderovi, že by se s takovým papírem naložilo jistým způsobem. Později se vzpamatovali a po odchodu Ninčiće251 poslali notu, jež je uspokojující. Ale neodvážili se udělat to, co Francouzi.252 Tedy to přátelství prakticky vypadá takto.“253

Možným vysvětlením je ochabnutí vlivu maďarské emigrace, mimo jiné se zřetelem právě k maďarským zločinům na okupovaných územích. O tom informuje československou vládu Jan Masaryk na jejím 61. zasedání dne 17. července 1942. ZSČV II, s. 465. 249 AMZV, f. LA-D, krab. 79, č. j. 7564/dův. 43, záznam o rozhovoru s Milanem Gavrilovićem z 22. října 1943. Průběh audience je zajímavý nejen s ohledem na její účel. V průběhu konverzace Dutka přešel do srbštiny, což Gavriloviće přimělo k větší verbální aktivitě: „Zde už Gavrilovič mluvil téměř familiárně a docela resignovaně. Po srbském způsobu v každé druhé větě říkal mi: znaš brate, kako to je, šta ja mogu. Poznamenávám, že jsem Gavriloviče viděl poprvé v životě…“ Ve svém zhodnocení Dutka uvádí následující: „Z celé návštěvy a rozhovoru s Gavrilovičem měl jsem dojem, že je strašně otrávený a znechucený a celé přijetí působilo na mne dojmem podniku před bankrotem, do kterého jdeme ještě učiniti objednávku, při čemž majitel začne zákazníkovi vykládati své osobní bolesti a líčiti[,] jak se dostal do úpadku.“ 250 Britové potvrdili faktickou neexistenci a nezávaznost závěrů Mnichovské dohody v prohlášení z 5. srpna 1942, ovšem s tím, že tato dohoda byla uzavřena řádně a porušena až akcemi Německa. KUKLÍK, Jan – NĚMEČEK, Jan: Cesta k oduznání Mnichova za druhé světové války. In: Mnichovská dohoda. Cesta k destrukci demokracie v Evropě. Praha 2004, s. 132. 251 Tj. po pádu první vlády Slobodana Jovanoviće dne 2. ledna 1943. 252 Tedy výslovně uznat nezávaznost Mnichova a pomoc Československé vládě při dalších stahách o jeho mezinárodní neplatnost. KUKLÍK, J. – NĚMEČEK, J.: Cesta, s. 137. 253 Zápisy ze schůzí československé vlády v Londýně III.1 (= ZSČV III.1). Eds.: Jan Němeček, Ivan Šťovíček, Helena Nováčková, Jan Kuklík, Jan Bílek. Praha 2012, s. 123, 81. zasedání vlády dne 2. února 1943. 248

~ 61 ~

Jugoslávie nakonec vyjádřila svůj postoj k Mnichovské konferenci v telegramu Janu Masarykovi dne 11. ledna 1943, jehož text pak Čechoslováci zveřejnili.254 Jugoslávci se snažili průběžně stimulovat Čechoslováky ke společným operacím ve věci poválečného uspořádání Evropy, bez důkladné jugoslávské zahraničněpolitické koncepce se však Čechoslováci pro žádnou dílčí operaci nenechali zlákat. Jednou z těchto akcí byl plán na připojení etnických slovinských oblastí k Jugoslávii. Jeho proponentem byl Ivan Čok, Slovinec, který se 2. října 1941 sešel s Hubertem Ripkou, aby jej informoval o činnosti organizace Výboru amerických Jihoslovanů bojující za připojení etnických slovinských oblastí k Jugoslávii, včetně Terstu.255 Ripka jej kladně přijal a jeho činnost ocenil, za Československo vyslovil sympatie, ovšem také zdrženlivost. Záhy, a s podobným výsledkem, byl přijat i prezidentem Benešem.256 Tento postoj byl k Čokově akci vůbec konstantní, neboť v průběhu následujících měsíců a let došlo k zaslání memoranda k problematice Slovinců v Itálii i k výměně několika dopisů mezi Čokem a československými činiteli,257 ovšem bez konkrétní akce na podporu jugoslávského nároku. Zmíněná společnost ostatně nebyla oficiální součástí jugoslávského exilového aparátu, byť pracovala s jeho neoficiální podporou.258 O připojení Terstu s Přímořím měla však usilovat i jugoslávská vláda samotná. O podporu v této věci požádal Huberta Ripku i slovinský ministr Miha Krek259, který jej přímo vyzval, aby se Čechoslováci chopili iniciativy v této věci. Hubert Ripka zareagoval jednoznačně: „Zdvořile jsem odmítl nabídku k této iniciativě, řekl jsem, že je to věc Jihoslovanů a že oni musí o ni usilovat. Ostatně ani nevím, je-li to v oficielním programu jihoslovanské vlády.“ 260 Krek mu nato oznámil, že Ninčić již zaslal Britům nótu s příslušným návrhem, načež si ji Ripka vyžádal a prohlásil, že další spolupráce je možná v případě výslovného zájmu Jugoslávců. Zmínky o Terstu a možnosti jeho připojení jsou nadále v dochovaných úředních pramenech minimální a, s výjimkou dokumentů souvisejících s aktivitou Ivana Čoka, se nevážou k možnosti československé intervence. Také problém Terstu po válce zdědila komunistická Jugoslávie, v jejíž prospěch pak Čechoslováci v tomto ohledu aktivně vystupovali. Také další varianty byly Čechoslováky odkládány či přímo odmítány. Mezi ně patřila i koncepce Milana Gavriloviće, dosavadního vyslance v Moskvě, předpokládající středoevropskou konfederaci

Jeho klíčová pasáž zněla takto: „S neobyčejnou radostí chápu se této příležitosti, abych prohlásil, že vláda království Jugoslavie naprosto sdílí náhled, že dohoda mnichovská má být považována za neexistující.“ Čechoslovák, roč. V, č. 9, 26. února 1943, s. 8. 255 AÚTGM, f. EB II, krab. 113, Sign. V86/2, záznam o rozhovoru Huberta Ripky s Ivanem Čokem, 2. října 1941. 256 Tamtéž, krab. 225, sign. 38-26/4, záznam o rozhovoru s Ivanem Čokem v Aston Abbots 8. října 1941. 257 Memorandum je uloženo v AMZV, f. LA, krab. 182, č. j. 4948/43. Přehled korespondence potom v tamtéž, f. LA-D, krab. 79, č. j. 2996/dův/43. 258 Tamtéž, f. LA, krab. 182, č. j. 4948/43. 259 Miha Krek (1897–1969). Jugoslávský (slovinský) advokát a politik. Aktivní byl ve straně slovinských křesťanských demokratů. V meziválečné době pracoval ve státních službách. V exilu zastával post ministra stavebnictví a místopředsedy vlády. Byl jedním z odpůrců dohody Tito-Šubašić. Po válce zůstal v emigraci. 260 AÚTGM, f. EB II, krab. 113, sign. V86/2, záznam o rozhovoru Huberta Ripky s Jugoslávci na obědě na počest jihoslovanského krále, 19. ledna 1942. 254

~ 62 ~

mezi polsko-československým a balkánským celkem.261 Jejím fyzickým pojítkem měl být koridor mezi Československem a Jugoslávií utvořený z části maďarského a rakouského území. S návrhem na koridor (ovšem bez zmínky o plánech na konfederaci) se počátkem roku 1942 obrátil na Huberta Ripku. Československý ministr jej nepovažoval ani za reálný, ani za potřebný a v každém případě za otázku vzdálenější budoucnosti.262 O týden později Hubert Ripka hovořil s Momčilo Ninčićem. Informoval jej o plánu Milana Gavriloviće na koridor, připojil i Československý postoj k němu a zároveň se jugoslávského ministra zahraničí zeptal na oficiální stanovisko jeho vlády v této věci. Momčilo Ninčić mu odpověděl, „že to jsou fantazie, že bychom s tím měli neskonale více obtíží, než výhod, že Gavrilović lancíruje samé podobné fantastické plány bez ohledu na to, zda je to politicky a diplomaticky pro vládu únosné.“ K osobě ministra spravedlnosti se Ninčić v rozhovoru ještě jednou vrátil: „Smál se[,] vykládaje mně, že mu Gavrilović hodně pomohl k uskutečnění jugoslávsko-řecké dohody, když jednak řeckému vyslanci v Moskvě, jednak tady v Londýně vykládal o nutnosti [jugoslávské] unie s Bulharskem. To na Řeky silně zapůsobilo.“263 Takové zmatky nebyly v jugoslávské vládě výjimkou ani v následujících letech. Oba rozhovory dobře ilustrují důvody československé odtažitosti vůči jugoslávským záležitostem, a to nikoliv pouze v zahraničněpolitickém směru. Odmítavě se k myšlence koridoru vyjádřil i přímo Beneš, když mu ji nadnesl Juraj Krnjević, jenž byl také autorem dřívějších koncepcí středoevropské federace.264 V tomto případě se jednalo o širší variantu počítající s rozdělením Rakouska mezi Československo, Jugoslávii a Bavorsko (!).265 Prezident se k tomuto plánu vyjádřil opět značně skepticky, na čemž nic nezměnilo ani Krnjevićovo lichocení. Chorvatský ministr podle Beneše prohlásil, že s ohledem k Benešovým zkušenostem a autoritě „všichni Jihoslované by za takovým společným plánem, mnou vedeným, musili opět jít.“266 Po tomto odmítnutí se plán vynořil o měsíc později znovu, zásluhou Mihy Kreka, na stole předsedy vlády Jana Šrámka. Ke slovu tak opět přišly osobní vazby, neboť se tito dva muži, křesťanští demokraté, znali již z předválečné doby. Krekův koncept nicméně putoval na MZV, které se s ním v několika odstavcích jednoznačně vypořádalo: „Československá politika vůči Rakousku je založena na zcela opačných zásadách a vychází rovněž ze zcela jiných předpokladů, než slovinská tése, hájená p. drem Miho Krekem v připojeném jeho podání (…) Slovinské stanovisko, tlumočené drem Krekem, [je] zcela opačné a vyjádřeno zcela

RADOJEVIĆ, M.: Češko-srpska saradnja, s. 151. AÚTGM, krab. 113, sign. V86/2, záznam o rozhovoru Huberta Ripky s Milanem Gavrilovićem, 13. ledna 1942. 263 Tamtéž, záznam o rozhovoru Huberta Ripky s Jugoslávci na obědě na počest jihoslovanského krále, 19. ledna 1942. 264 V listopadu se měl ucházet o Benešovu podporu pro takovou středoevropskou federaci, jejíž součástí mělo být Slovinsko a Chorvatsko, jakožto země kulturně blízké západním Slovanům. Beneš je však tehdy poučil, že Britové počítají pouze s jednotnou Jugoslávií. GROL, M. – VIŠNJIĆ, F. (ed.): Londonski dnevnik, s. 62, záznam z 27. listopadu 1941. 265 AÚTGM, krab. 113, sign. V86/2, záznam o rozhovoru Edvarda Beneše s Mihou Krekem a Jurajem Krnjevićem, 13. a 15. května 1942. 266 Tamtéž. 261 262

~ 63 ~

jednosměrně heslem: ‚Austria delenta est.‘ Jeho odůvodnění nepůsobí zcela přesvědčivě, poněvadž je příliš jednostranně usměrněno, ani pokud je nám zcela bezpečně známo, není sdíleno ani ve formě ani v obsahu jihoslovanskou vládou jako celkem. (…) Máme-li zamítavé stanovisko k pouhému koridoru mezi našimi zeměmi přes Rakousko, tím spíše musíme být proti tak nepřirozenému a násilnému územnímu spojení absolutní absorbcí Rakouska vůbec. (…) Pokud je nám známo z osobních rozhovorů, obdobné stanovisko, pokud se týče Rakouska, zastává i jihoslovanský ministr spravedlnosti dr Milan Gavrilović, jehož fašistické sklony nečiní nám sympatickým ani jeho, ani jím tlumočený názor.“267 Odmítavá reakce ukazuje na věcný nezájem Čechoslováků na navrhované koncepci, ale též opět na nejednotnost jugoslávské vlády v její zahraniční politice. Rok 1942 byl ze všech let vzájemných kontaktů na tyto koncepce zdaleka nejplodnější. K posunu v jednáních však nedošlo. Důvodem nebyla pouze neschopnost přesnější formulace jugoslávských plánů, ale také komplikující se jednání československo-polská a konečně také nedůvěra k těmto projektům ze strany Sovětského svazu. 268 Sověti nebyli nakloněni federacím, ve kterých by mohly středoevropské země hrát roli „sanitárního kordonu“ oddělujícího Sovětský svaz od zbytku Evropy. Všechny tyto důvody vedly v průběhu následujících let k ochabování zájmu československé vlády o další podobné kombinace.269 Edvard Beneš předvídal silnou pozici Sovětského svazu v Evropě, kterou ostatně pro Československo považoval za výhodnou pro případ dalšího německého výboje na východ. Z tohoto důvodu se prezident snažil pojistit si co nejvýhodnější modus vivendi se Sovětským svazem cestou dvoustranných jednání, k čemuž nabádal i Poláky a Jugoslávce.270 Návrh spojenecké smlouvy mezi Jugoslávií a SSSR, jenž mu Momčilo Ninčić předložil v květnu 1942 k posouzení, Edvard Beneš schválil, spory ve vládě však uzavření tohoto partnerství znemožnily. Názor československých činitelů k jugoslávské vládě jako celku se pod tlakem vlastních i cizích zpráv časem dále zhoršoval. Národnostní sváry, indiskrece, nekompetence a neřešitelné personální problémy ústily v další omezení akceschopnosti vlády, která pro Čechoslováky přestávala být partnerem k jakémukoliv jednání.271 V průběhu let 1942–1944 se také měnil postoj Československa k Draži Mihailovićovi. Zatímco jeho bojová činnost Čechoslováky mohla znepokojovat, daleko horší byla jeho role překážky smíru mezi sílícím partyzánským hnutím a exilovou vládou. Čechoslováci v rozhovorech s Jugoslávci zdůrazňovali nutnost dohody s partyzány, nicméně nepřistoupili k žádné další akci. Ve svých rozmluvách s Edvardem Benešem zaznamenal Milan Grol upadající kredit exilové vlády Jugoslávie u Čechoslováků. Srovnání historie obou státních těles jej přivedlo k hořkému závěru, že

AMZV, f. LA-D, krab. 79, č. j. 4309/43. Koncept odpovědi ministerstva zahraničních věcí předsednictvu ministerské rady, 6. července 1942. 268 O všech těchto problémech informoval Edvard Beneš ve svém vystoupení dne 12. listopadu 1942 Státní radu. BENEŠ, E.: Šest let, s. 207. 269 RIPKA, Hubert: Československo v nové Evropě. London 1945, s. 91. 270 Archiv bezpečnostních složek [dále pouze ABS], fond Ústředna státní bezpečnosti [dále pouze ÚSB], sign. 305-204-1. 271 ZSČV III.1, s .123 a Tamtéž, s. 297 267

~ 64 ~

prestiž Československa vzrůstala podobně, jako vážnost Jugoslávie klesala.272 Vzájemný vztah obou vlád se dále zhoršil po jmenování Božidara Puriće premiérem. Ten byl ostřeji než předchozí předsedové vymezen proti Sovětskému svazu, což jej také přivedlo ke kritice zahraniční politiky svého spojence.273 V tomto stavu v závěru roku 1943 zastihly obě exilové vlády zprávy o ustavení domácí konkurenční partyzánské vlády. Možná již pod dojmem tohoto počinu partyzánů, rozhodně však na základě dosavadních zkušeností s jugoslávským exilem, učinil prezident Beneš při rozhovoru s Vjačeslavem Molotovem v Moskvě dne 16. prosince 1943 prohlášení, jež lze nazvat zhodnocujícím. Není překvapivým fakt, že se velmi podobá již zmíněnému stanovisku Huberta Ripky z téže doby.274 Svou roli na formulaci hrála nejspíš i snaha naklonit si sovětské hostitele, sotva však lze pochybovat o autenticitě Benešových myšlenek. Jugoslávští politici byli podle československého prezidenta: „V pravém smyslu emigranti, bez kontaktu s národem. Političtí machři. V Londýně jsou to všichni moji přátelé, je mi trapno, ale oni jsou odtrženi od země. Otázka Jihoslávie bude řešena na jejich půdě domácí. Purić mě žádal, abych je ochraňoval; chápu, že toto není správná ochrana. Totéž je s Polskem, stará Polska musí zmizet. V Jihoslávii měli umělý režim 15 let, Alexandr, Pavel, Petr II. to všechno se vymstilo na nich. Petr II. je špatně vychován pro demokratického krále. Nyní je jeho učitelem Petar Živković,275 to mluví za vše.“276

2.2.4 Praktická pomoc a podpora Předcházející řádky ukazují, jak se Čechoslováci zdráhali zasahovat do jugoslávské vnitřní politiky či se spolupodílet na vytváření jejich politiky zahraniční. Československý exil nicméně vyšel svému partnerovi vstříc v několika otázkách praktické pomoci. Jednou z takových akcí bylo předávání zpráv s informací. Československý exil, jehož instituce se vyvíjely od počátku roku 1939, disponoval širokou zpravodajskou sítí v různých zemích Evropy – neutrálních i válčících. Již byla zmíněna vysílačka v Jeruzalémě, kterou tamější českoslovenští vojáci poskytli právě dorazivším Jugoslávcům. Na předávání zpráv pro Jugoslávce, a samozřejmě také

RADOJEVIĆ, M.: Češko-srpska saradnja, s. 152. PETRANOVIĆ, B.: Odnosi jugoslovenske i čehoslovačke vlade, s. 54. Božidar Purić si nicméně uvědomoval nutnost úpravy vztahů se SSSR, který mohl alespoň částí svých vojsk dosáhnout Jugoslávie dříve než západní spojenci, nehledě na jeho předpokládaný poválečný vliv v regionu. 274 Viz kapitolu 2.1.1 275 Petar Živković (1879–1947). Jugoslávský (srbský) voják a politik. Od mládí byl svázán s rodem Karađorđevićů, sloužil jako osobní adjutant princi (posléze králi) Aleksandrovi. Stál v čele dynastii loajálních důstojníků uskupených do tzv. Bílé ruky, jež potlačila moc nacionalistické kliky důstojníků Černá ruka. Byl předsedou nepolitické vlády v letech 1929–1932, posléze politikem stojícím v opozici proti režimu Milana Stojadinoviće. Po převratu v březnu 1941 odešel do exilu, kde působil na dvoře krále Petra II. Po válce zůstal v emigraci, kde také zemřel. 276 Československo-sovětské vztahy v diplomatických jednáních 1939–1945. Díl 2, červenec 1943 – březen 1945. (= ČSVDJ II). Eds. Jan Němeček, Helena Nováčková, Ivan Šťovíček, Miroslav Tejchman. Praha 1999, s. 154, 16. prosince 1943, Moskva, záznam J. Smutného o rozhovoru E. Beneše s V. Molotovem. 272 273

~ 65 ~

informací pro vlastní vládu, se významně podílel československý delegát při Společnosti národů v Ženevě, v neutrálním Švýcarsku. V této zemi se střetávala zastoupení všech válčících zemí, stejně jako političtí emigranti a tajné služby ze všech zemí kontinentu. Jaromír Kopecký, jehož funkce přečkala turbulentní období rušení československých vyslanectví po 15. březnu 1939,277 zprostředkoval spojení mezi exilovou vládou Jugoslávie a politickými skupinami v Chorvatsku, Slovinsku i v Srbsku, které měly v Ženevě své vyslance. Sám Kopecký popisuje situaci takto: „Vytvářely se tam skupiny podle bývalého politického zaměření. Tak vzniklo srbské hnutí vedené Dražou Mihailovićem, které zůstávalo věrné králi. Bylo tam hnutí slovinských liberálů, slovinských lidovců (katolíků), mačkovců (chorvatské selské strany), byly tam osobní skupiny, jako na příklad záhřebského arcibiskupa Antona Stepinace, který za první světové války bojoval na soluňské frontě v řadách spojenců, sochaře Meštroviće, který se uchýlil do Švýcar, a konečně tam vzniklo i partyzánské hnutí vedené Josipem Brozem-Titem. Všechny tyto skupiny navázaly styk se mnou se žádostí zprostředkovat jejich zprávy jejich představitelům v Londýně. Tak jsem získal přehled celkového vývoje v Londýně.“278 Jihoslované upřednostňovali Jaromíra Kopeckého před oficiálním jugoslávským vyslancem v Bernu Momčilo Jurišićem, jenž měl být srbským nacionalistou věrným tradici Milana Stojadinoviće, a proto nepřátelským některým jugoslávským odbojovým skupinám.279 Dle svých slov obdržel Kopecký příkaz od Jana Masaryka k navázání kontaktu s Brity, s nimiž pak sdílel své informace o vývoji na Balkáně. Československou vládu zpravoval o ústupu vlivu královské vlády mezi odbojáři a o sílící pozici Titových partyzánů.280 O služby československé informační sítě, přesněji řečeno přímo o zpravodajské služby, se ucházela i samotná jugoslávská exilová vláda. Záhy po jmenování Mihailoviće ministrem vojska a námořnictva se jeho proponent v Londýně Knežević rozhodl k ustavení styků s četniky, které by nebyly kontrolovány Brity. Ti do té doby obstarávali komunikaci k jugoslávské nelibosti, a podle všeho část zpráv putujících oběma směry zatajovali.281 Živan Knežević proto na konci ledna 1942 kontaktoval Františka Moravce a požádal ho o pomoc s výcvikem specialistů i poskytnutím potřebného vybavení. Moravec mu opatrně poradil několik kontaktů na britském Ministerstvu války a přislíbil přezkoumání jeho žádosti. Zároveň jej však požádal o vznesení oficiálního požadavku na MNO.282

Na post delegáta při Společnosti národů (SN) se nevztahovala nařízení k převzetí vyslanectví. Po přečkání krizového období, kdy hrozila ze strany SN absorpce příslušných zastoupení okupovaných území Německem a Itálií, byl v listopadu roku 1942 Kopeckého úřad oficiálně obnoven a uznán. KOPECKÝ, J. – NĚMEČEK, J. (ed.): Ženeva, s. 12–13. 278 Tamtéž, s. 134. 279 KOPECKÝ, Jaromír: Paměti diplomata. Praha 2004, s. 364. 280 Pro domo opisy Kopeckého zpráv jsou uloženy v AMZV, f. LA-D, krab. 78, 79 a 80. Navzdory rokům stráveným v Ženevě, a předtím též v Bělehradě v rámci společného tiskového orgánu Malé Dohody, psal Kopecký na konci roku 1943 Ripkovi, že není schopen situaci pro její komplikovanost monitorovat: „situace mezi zdejšími Jugoslávci je tak zmatená, že je to až člověku líto.“ Tamtéž, krab. 79, č. j. 799/dův/44. Dopis Jaroslava Kopeckého Hubertu Ripkovi z 22. prosince 1943. 281 BRANDES, D.: Exil, s. 168. 282 AÚTGM, f. EB II, krab. 221, sign. 38-11-2, tajný úřední záznam č. 118 z 28. ledna 1942: 277

~ 66 ~

Další pomocí, ovšem nerealizovanou, měl být výcvik jugoslávských vojáků v rámci československých jednotek ve Velké Británii. Část z několika set mužů, kteří ze země unikli, měla být přesunuta do Británie a, s ohledem na provizorní stav jugoslávského exilu, vycvičena u spojenecké země. Volba padla na Čechoslováky a Poláky a 14. října vznesli Jihoslované neoficiální návrh ministru MNO Ingrovi. Ten zareagoval kladně, záhy se ovšem dozvěděl, že Jihoslované předali Polákům vojáky všechny, oficiálně kvůli lepším předpokladům pro společný výcvik. 283 Jugoslávští vojáci nakonec všichni skončili na polské základně ve Skotsku, kde došlo počátkem roku 1942 k pamětihodnému konfliktu. „Jihoslované vyvěsili spojenecké vlajky a mezi nimi též sovětskou. Poláci ji strhli. Jihoslované podle národního zvyku vytáhli nože.“284 Další podobnou pomoc poskytli, tentokrát již úspěšně, Čechoslováci Jugoslávcům o rok později, kdy se jejich spojencům dostalo vydatnějšího přílivu čerstvých vojáků po pádu Mussoliniho Itálie.285

2.3 Zhodnocení československého postoje k Jugoslávcům do konce roku 1943 Poměr exilové vlády Československa k jejímu jugoslávskému souputníkovi byl ve sledovaném období značně problematický. Obtížně řešitelné a v každém případě nevyřešené rozpory v jugoslávské exilové vládě, jejichž původ ležel namnoze v problémech meziválečného jihoslovanského státu, případně v nepříznivých okolnostech, za kterých byl jugoslávský exilový státní aparát utvořen, činily toto těleso obtížným partnerem ke společné politice. Čechoslováci se snažili Jugoslávce podnítit ke zkonsolidování jejich státního aparátu a k utvoření jasné politické linie, která byla pro Edvarda Beneše podmínkou pro jakákoliv konkrétní jednání. Častým tématem Československých odsudků byla politická neschopnost, tedy špatná „řemeslná“ politická práce jugoslávských představitelů.286 Pomoc, kterou k tomu Čechoslováci poskytovali, se omezovala na obecné rady a poskytnutí jistého technického zázemí, kterým československé exilové státní zřízení disponovalo. Do vnitropolitických sporů Jugoslávců nicméně Čechoslováci přímo nezasahovali, možná s ohledem na akce jejich „mentora,“ Velké Británie. Tato odtažitost byla vysvětlována pochopitelnou zásadou respektování suverenity spojeneckého státu. Existoval však pro ni i další důvod. Do postojů československého prezidenta se výrazně promítaly zkušenosti z jednání s Jugoslávií v závěru 30. let a v době mnichovské krize. Tehdejší jugoslávská vláda

ZSČV I, s. 645, 34. schůze vlády 17. října 1941: ČECHUROVÁ, J (a kol. eds.) – OPOČENSKÝ, J.: Válečné deníky, s. 193, zápis ze 13. února. Opočenský uvádí, že tito vojáci byli následně odesláni k ostatním jugoslávským jednotkám v Keni. 285 Viz kapitolu 3.2. 286 Takto byli kritizováni postupně všichni předsedové vlád. Za výrazně neobratného byl označován Božidar Purić, na jehož adresu (v souvislosti s memorandem zaslaným Sovětům o Mihailovićově nevině, kterou měli dokázat svým svědectvím sovětští váleční zajatci přeběhnuvší k četnikům) Hubert Ripka uvedl natolik peprný komentář, že jej zapisovatel bohužel odmítl zařadit do zápisu ze schůze vlády a nahradil jej tečkami. AÚTGM, f. EB II, krab. 183, sign. V176D, zápis ze 122. schůze vlády, 11. února 1944. Jako politicky naivní či neschopní byli v průběhu kontaktů s Čechoslováky dále označeni např.: Momčilo Ninčić, Milan Grol, Srđan Budisavljević, Većeslav Vilder, Sava Kosanović, Jovan Banjanin a král Petar II. se svou matkou. 283 284

~ 67 ~

Milana Stojadinoviće podle Beneše Československo dostatečně nepodporovala a pracovala na rozkladu Malé dohody. Prezidentova skepse se tak zakládala na dvou procesech: jednak na odklonu Jugoslávie od Malé dohody, nebo, přesněji, od československých představ o podobě malodohodového spojeneckého svazku, a jednak chování jugoslávského establishmentu v době mnichovské krize. Jugoslávie se v průběhu druhé poloviny 30. let skutečně odvracela od společné zahraniční politiky s ostatními státy Malé dohody, a to směrem k dvoustranným svazkům se sousedními státy, které měly zemi zabezpečit lépe než Malá dohoda, nebo Německu ustupující Británie a Francie. V době mnichovské krize se pak vláda chovala vůči německé agresi neutrálně, již v průběhu léta 1938 aplikovala cenzuru pročeskoslovenských informací a bránila manifestacím na podporu Československa. Demonstrace tisíců lidí a nabídky stovek z nich k boji společně s Československem, které československá ambasáda v té době obdržela, znamenaly ovšem projevy náklonosti široké jugoslávské veřejnosti. Povaha jugoslávské viny na Mnichovu je celkově problematická.287 Podle Edvarda Beneše a jeho spolupracovníků však bylo toto provinění jednoznačné a patřilo Jugoslávii jako celku. Nebyla to pouze vláda, která odmítla Československo podpořit, ale též vyšší třídy jugoslávské společnosti a armáda, a to proto, že se nehodlaly vládě vzepřít. Prezident s hořkostí zdůrazňoval, že agonie první Československé republiky nebyla pro Jugoslávce jako celek dostatečně silným stimulem ke vzpouře proti její vládě. V tomto duchu argumentoval i Hubert Ripka v diskuzi s Milanem Gavrilovićem: „Gavrilović se pak znovu vrátil k tomu, že v naší politice přece jen nebylo dost důrazu, ani rozhodnosti. Připomenul, jak Krofta podléhal Stojadinovićovi. Uznává, že jsme finančně i jinak podporovali opozici, ale vytýká, že jsme pokračovali udržovat chiméru Malé dohody i v té době, když jsme sami věděli, že se nemůžeme spolehnout ani na Bělehrad, ani na Bukurešť. Kdybychom byli brutálně vyhlásili, že dále nepočítáme s pomocí Bělehradu, byla by nastala ohromná reakce v jihoslovanské veřejnosti, která byla stoprocentně čechofilská, že by bylo došlo ke státnímu převratu. To by bývalo mohlo mít ohromný vliv na celý vývoj události v r. 1938. (…) [Ripka Gavrilovićovi řekl, ať] si vzpomene na to, co jsem mu říkal v ostré diskuzi, kterou jsme spolu měli za Benešovy návštěvy v Bělehradě v r. 1937, když jsem mu říkal, že nevěřím v to, aby jihoslovanský režim byl poražen zvenčí, že může být poražen jen uvnitř, a že je mně nepochopitelné, proč oposice, která si je jista, že představuje většinu lidu, která v sobě soustřeďuje nejlepší lidi intelektuální i morální a která si může být jista sympatiemi demokratů i jinde a zejména v Československu, nedovede režim porazit. Znovu mu říkám, že nevěřím na to, že by se zvenčí dal upravovat vnější režim. (…) Dost jsem Gavriloviće pobouřil, když jsem mu řekl, že je přesvědčením nás všech [míněno československé exilové státní zřízení], že každý

Jugoslávské vzdalování se Československu příznivé zahraničněpolitické linii, které pro Beneše bylo zradou, přímo neporušovalo žádný závazek, který na sebe Jugoslávie oficiálně vzala. Výjimkou mohly být situace, kdy jugoslávská vláda neinformovala své spojence ohledně uzavírání smluv s jinými státy, což bylo dle Organizačního paktu Malé dohody z roku 1933 její povinností. Za přímé porušení spojeneckých závazků lze považovat skutečnost, že Jugoslávie nevystoupila proti Maďarsku poté, co jeho armáda v několika případech bojovala s československou armádou v říjnu a listopadu téhož roku. Tyto střety nicméně nebyly ani Rumunskem považovány za casus belli a ani Beneš je mezi projevy jugoslávské zrady nezahrnoval. 287

~ 68 ~

národ je odpověden za svůj režim a za svou politiku. (…) Gavrilović mi odpověděl, že je horrentní činit jeho osobně odpovědným za politiku Alexandra, nebo Pavla, nebo Stojadinoviće. Řekl jsem mu, že nemusí být odpovědni osobně (…) ale že jsou odpovědni za to, že tento režim se jim nepodařilo svrhnout. Každá jiná theorie vede k tomu, že ani Němci nemuseli by být odpovědni za Hitlera.“288 V duchu takto ostrých odsouzení je nutno chápat výchozí nedůvěřivý postoj československé exilové vlády k jejímu jugoslávskému souputníkovi, ale, do jisté míry, i k celé kastě meziválečných politiků, korunované hlavy nevyjímaje. Tyto názory lze vysledovat i ve veřejných prohlášeních, která jinak velkoryse velebila jugoslávský převrat z 27. března a slibovala naději na poválečnou úzkou spolupráci.289 Utrpením svého obyvatelstva měla Jugoslávie splácet dluh, který způsobila svou předválečnou politikou,290 od níž se Čechoslováci snažili svého spojence ve 30. letech odrazovat.291 Čechoslováci dále zdůrazňovali, že s pádem Jugoslávie pouze došlo k realizaci Benešem dávno předpovídaného scénáře.292 Svou další činností v exilu Jugoslávci Čechoslováky v negativním dojmu pouze utvrzovali, přestože jeho příčinou byla spíše neschopnost jugoslávské vlády úspěšně vykonávat svou činnost. Spolu s konflikty mezi domácími odbojovými skupinami, které v průběhu války v Jugoslávii probíhaly paralelně s protiněmeckým odbojem, přispěla impotence jugoslávského exilu ke krizi československého nazírání na samotnou Jugoslávii. V případě neúspěchu poválečné obnovy země se Čechoslováci obávali vzniku mocenského vakua a soubojů případných nástupnických států. Tato obava se nicméně ve sledovaném období nestala dostatečným stimulem pro výraznější československé zásahy do jugoslávské politiky. Důvodem byla pravděpodobně aktivita Velké Británie a též, v průběhu roku 1943, postupný nárůst síly domácího odbojového hnutí partyzánů, které dávalo jasně najevo svůj jugoslávský program.

AÚTGM, f. EB II, krab. 113, sign V86/2, záznam rozhovoru Huberta Ripky s Milanem Gavrilovićem ve čtvrtek 15. ledna 1942. 289 Např. v projevu Rudolfa Bechyně v Československém ústavu v Londýně k příležitosti výročí Bitvy na Kosovu Poli, 28. června 1941. Bechyně na úvod prohlásil, že „ať se stalo cokoliv před Mnichovem a po něm mezi námi a Vámi, myslím, že si dnes zástupci československého a jugoslávského národa mohou pohledět do očí poctivě a podati si poctivě ruku.“ Svůj projev pak zakončil takto: „Podáváme si ruce přes hříchy a omyly minulosti a podáváme si je navždy!“ Archiv Národního muzea [dále jen ANM], f. Bechyně Rudolf (1881–1948), krab. 5, inventární číslo [dále jen inv. č.] 330, řeč R. B. v Československém ústav v Londýně 28. června 1941. 290 Kromě již zmíněných Benešových promluv na toto téma srov. též BENEŠ, Edvard: Nová slovanská politika. Londýn 1943, s. 26–27. 291 Srov. např. DEÁK, Ladislav: Cesta prezidenta Beneša do Juhoslávie roku 1937. Slovanský přehled 51, č. 4, 1965, s. 220–227 a CHROBÁK, Tomáš: Jugoslávská opozice a Československo 1935–1938. Tamtéž 85, č. 3, 1999 s. 265–291. 292 MAXA, Prokop: Balkán – minulost a budoucnost. Čechoslovák, roč. III, č. 25, 20. června 1941, s. 5. 288

~ 69 ~

3. Opadání zájmu: československá a jugoslávská exilová vláda v letech 1943–1945 3.1 Rozvoj partyzánského odboje 1942–1945 Od zániku křehké spolupráce s četniky na podzim 1941 operovali partyzáni pod vedením Josipa Broze Tita v rozsáhlých oblastech západního Srbska a dále v Bosně a Chorvatsku. V průběhu let 1941 a 1942 dosáhli řady úspěchů a jimi spravované území se několikanásobně rozrostlo. Politická linie partyzánského hnutí byla založena na spolupráci různých odbojářských skupin pod vedením komunistické strany. Jedinou podmínkou pro začlenění do jejich řad byla schopnost modu vivendi s komunisty, kteří tvořili vedoucí kádr partyzánských jednotek, a přirozeně ochota bojovat s okupanty a kolaborantskými silami. Mezi ně partyzáni počítali také četniky, s nimiž sváděli neustálé boje. Příslušníci partyzánských jednotek navíc nebyli, na rozdíl od četniků, u nichž dominoval srbský prvek,293 charakterizováni určitou národností či konfesní příslušností. Následkem tohoto mocenského růstu bylo zvýšení ambicí partyzánského hnutí. Potřeba orgánu, který by umožňoval lepší správu osvobozeného území, ale též reprezentaci celého hnutí, vedla Komunistickou stranu Jugoslávie (Komunistička partija Jugoslavije, KPJ) k uspořádání konference v Bihaći ve dnech 26.–27. listopadu 1942. Účastnily se jí odbojářské skupiny ochotné dále spolupracovat s komunisty, díky čemuž hnutí získalo obecně jugoslávský, reprezentativní charakter. Na tomto shromáždění bylo vyhlášeno založení Antifašistického výboru národního osvobození Jugoslávie (Antifašističko veće narodnog oslobođenja Jugoslavije, AVNOJ). Předsedou se stal Ivan Ribar, meziválečný politik za demokratickou stranu. Zvolen byl dále výkonný výbor, jehož členové řídili jednotlivé úseky státní správy. Na základě instrukcí z Moskvy bylo toto těleso vyhlášeno jako správní orgán osvobozeného území, nikoliv jako konkurenční jugoslávská vláda.294 AVNOJ nicméně vykonával funkce jinak příslušící vládnímu tělesu, z tradičních rezortů mu chybělo pouze Ministerstvo obrany a zahraničních věcí. Spojoval v sobě též všechny tři složky státní moci – výkonnou, zákonodárnou i soudní.295 Tento fakt, spolu se skutečností, že významné posty obsadili komunisté, byl propagandisticky využíván exilovou vládou, která ostatně odsuzovala AVNOJ jako od základu nelegitimní organizaci. V jednotlivých partyzány osvobozených oblastech vznikaly podobné místní výbory a obnovovaly fungování základních služeb.

Po Srbech byli v četnických řadách nejaktivnější Slovinci. Srov. KLJAKIĆ, Slobodan – KRANJC, Marijan: Slovenački četnici : poverljivi izveštaj vojvode i komandanta Karla I. Novaka. Beograd 2006; BEVC, Ladislav – BEVC, Vladislav (ed.): Liberal Forces in Twentieth Century Yugoslavia : Memoirs of Ladislav Bevc. New York 2007. 294 PETRANOVIĆ, Branko: Istorija Jugoslavije 1918–1978. Beograd 1981, s. 294. 295 Tamtéž, s. 305 a TEJCHMAN, M.: Balkán, s. 403. 293

~ 70 ~

V průběhu následujícího roku se velikost partyzány ovládaného území dále zvětšovala. Úspěšnému boji s okupanty značně napomohla kapitulace Itálie. Po obsazení části svého území angloamerickými jednotkami vyhlásila Itálie dne 3. září 1943 kapitulaci. Partyzáni získali velkou část vybavení italských jednotek v Dalmácii, kam také rozšířili svou správu. Do listopadu 1943 kontroloval AVNOJ již polovinu celé rozlohy předválečné Jugoslávie a v jejích národněosvobozeneckých jednotkách bojovalo přes 300 tisíc vojáků.296 Na osvobozených územích vznikaly antifašistické rady národního osvobození vyšších, v době meziválečné Jugoslávie správně neorganizovaných celků historických zemí: Chorvatska (červen 1943), Černé hory a Boky kotorské (15–16. listopadu 1943) a Bosny a Hercegoviny (listopad 1943). Při vědomí nadcházející schůzky vedoucích představitelů protiněmecké koalice došlo na podzim 1943 k přípravám dalšího zasedání AVNOJ, kde komunisté plánovali sestavit oficiální, novou vládu Jugoslávie. Spojenecká podpora partyzánům, ujednaná na Teheránské konferenci ve dnech 29. listopadu – 1. prosince 1943, ačkoliv její povaha měla být striktně vojenská, znamenala výrazný politický úspěch AVNOJ. Paralelně se zasedáním vedoucích zemí protihitlerovské koalice se v bosenském Jajci konalo druhé zasedání Antifašistické rady národního osvobození Jugoslávie. Vedoucí úloha komunistů měla být vnějškově zmírněna volbou nového předsednictva AVNOJ, z jeho 63 členů bylo pouze 21 komunistů. AVNOJ se prohlásil za nejvyšší vládní orgán Jugoslávie. Exilové vládě byly odňaty pravomoci zákonné vlády a králi Petrovi byl zakázán návrat do země. Otázka státní formy měla být nicméně vyřešena po válce, rozhodnutím lidu. Mezi její další výsledky zasedání patřilo vyhlášení federativního principu obnovené země, která měla garantovat rovnoprávnost Srbů, Chorvatů, Slovinců, ale také nově Makedonců a Černohorců jakožto svébytných národnostních skupin, respektive příslušných územních celků.297 Další výzvu exilové vládě znamenalo zformování Národního výboru osvobození Jugoslávie (NVOJ) jako nové vlády celé země. Toto těleso sestávalo ze 17 členů a jen část z nich byli komunisté, v čele pak stanul Josip Broz Tito. Mocenská převaha komunistů byla ovšem nezpochybnitelná, neboť tito dále drželi klíčové posty v novém státním zřízení a ve vojsku a své akce koordinovali na vnitrostranické bázi.298 Konference v Jajci byla událostí mimořádného významu pro exilovou vládu, která toto zasedání a jeho záměry samozřejmě odmítla.299 Britové a přirozeně též Sověti se nicméně vyslovili pro další spolupráci s tímto hnutím. Zvýšil se britský tlak na krále, podporovaný propartyzánskou opozicí v emigraci, aby v první řadě odvolal Mihailoviće z jeho ministerského postu, a aby též dalšími kroky projevil ochotu ke smíru a jednání s partyzány, na jejichž rozhodnutí bude záviset jeho další osud jakožto Tamtéž, s. 455. Mezi něž patřila i Bosna a Hercegovina. 298 TEJCHMAN, M.: Balkán, s. 458. 299 „Titovo násilné teroristické hnutí neodpovídá v ničem demokratickým zásadám našeho národa a ani jeho národnímu duchu. Takové hnutí zanáší jen konfusi do řad jihoslovanského národa a znemožňuje jeho jednotný odboj proti okupantům.“ AMZV, f. LA-D, krab. 79, č. j. 4330/dův/43, zpráva o prohlášení jihoslovanské exilové vlády ke kongresu v Jajci z 6. prosince 1943. 296 297

~ 71 ~

jugoslávského panovníka.300 Trvalo ovšem několik měsíců, než se podařilo krále přesvědčit a nalézt vhodného kandidáta na post předsedy vlády, který by měl vést jednání s partyzány. Kromě nedostatku vlastních přesných informací o partyzánech i Titovi osobně,301 bylo obtížné najít politika přijatelného jak pro činitele v emigraci, tak pro partyzány. Stal se jím nakonec Ivan Šubašić, který působil většinu svého pobytu v emigraci v USA. Ačkoliv byl jmenován dne 1. června 1944 předsedou vlády, nepodařilo se mu obsadit její rezorty pro nedostatek, či spíše absenci k tomu ochotných politiků. Odpor velké části srbských činitelů nesměřoval nutně vůči Šubašićovi osobně, spíše se jednalo o neschopnost sestavit celou vládu tak, aby si jednotliví její členové byli jistí její stabilitou a perspektivností. Provázanost srbských, chorvatských i slovinských politiků byla komplikována již zmíněným nedostatkem nových a zároveň důvěryhodných postav.302 Ivan Šubašić proto zpočátku zastával všechny vládní posty sám, a to až do 7. července 1944. Jednání s Titem, k němuž se Šubašić v červnu 1944 vydal na jaderský ostrov Vis, vedlo k dohodě z 16. června, kterou se obě vládní tělesa zavázala k vzájemné koexistenci. Exilová vláda měla být dále sestavena z těch jedinců, kteří se nezkompromitovali bojem proti partyzánům. Ivan Šubašić dále slíbil partyzány všestranně podporovat na poli mezinárodní politiky i fyzicky prostřednictvím zajištění dodávek potravinové i vojenské pomoci. Další boj měl být vzájemně koordinován a tato spolupráce měla být veřejně oznámena ve vládní deklaraci.303 Vláda byla následně doplněna o doposud ve vládách nezastoupené politiky. Jedinými ze starších politiků, kteří do nové vlády vstoupili, byli Juraj Šutej a Sava Kosanović. I tak připadalo na 15 ministerstev pouze 6 ministrů, kteří proto namnoze zastávali několik postů zároveň. Z nové vlády byl vynechán Dragoljub Mihailović a ze státního aparátu byli také odstraněni někteří jeho nejživější obhájci – v první řadě Šubašićův protivník z USA Fotić a dále Živan Knežević a Bogoljub Jevtić.304 Naopak byli zařazeni exponenti partyzánů: Sreten Vukosavljević a Drago Marušič.305 S ohledem k vynechání velké části dosavadní emigrantské garnitury byla tato vláda subtilní, značně závislá na podpoře Britů i NVOJ.306 Přítomnost partyzánského hnutí doma podstatně marginalizovala srbsko-chorvatské spory v exilu, které byly doposud zcela zásadní. S novou státní mocí

300

VKJDSR, s. 221–222. Před konferencí v Jajci postrádala exilová vláda jakékoliv přesnější informace o Titovi osobně. Ještě v průběhu roku 1944 měly některé vládní zprávy hovořit o tom, že je národností Rus, případně Srb. TERZIĆ, Milan: Titova vještina vladanja : maršal i maršalat 1943–1953. Podgorica 2005, s. 24. 302 Komplikovanost jednání vyplývá z poznámek, které k nim učinil Slobodan Jovanović: „Bán nechce do vlády bez Grola. Grol nechce beze mne, já nechci bez Milana Gavriloviće a Milan nechce bez Draži. Všichni se, podle mého, shodneme, že jsme provázáni. Teď jen aby se Draža vyslovil, že do vlády nepůjde bez bána, a vše bude v nejlepším pořádku!“ Citováno podle VKJDSR, s. 198. 303 Sporazum Tito-Šubašić, Vis, 16. jun 1944. Tamtéž, s. 260–261. 304 Tamtéž. Dále odstoupil například konzul v Chicagu Mirković, který měl být živým stoupencem velkosrbských myšlenek a odpůrce komunistů. AMZV, f. LA-D, krab. 80, č. j. 5786/dův/44. 305 Drago Marušič (1884–1964). Jugoslávský (slovinský) politik a právník. Studoval v Grazu a Praze, za první světové války vstoupil do dobrovolnické jednotky bojující na straně Dohody. Posléze pracoval ve státní správě. Za druhé světové války přistoupil k partyzánům, kteří jej prosadili jako jednoho ze svých členů vlády Ivana Šubašiće. Podílel se i na vládách poválečných. Zemřel v Gorici. 306 Srbský historik Nikola Kostić označuje Ivana Šubašiće přímo za britského agenta, jehož jediným úkolem ve vládě bylo plnit britské příkazy. Jeho vládu považuje za „reprezentaci VNOJ v cizině.“ VKJDSR, s. 198. 301

~ 72 ~

v zemi byla nespokojenost různých srbských či chorvatských emigrantských kruhů – doposud hlavní překážka fungování vlády – v podstatě pominutelná.307 Další jednání upevnila faktickou pozici Národního výboru osvobození, když se Šubašić zavázal k reorganizaci zastupitelských úřadů a zahraniční informační služby. Koncem srpna byl Tito králem uznán jako vrchní velitel jugoslávské armády v hodnosti maršála. Dragoljub Mihailović byl formálně penzionován dne 29. srpna 1944.308 Proces sloučení obou státních aparátů se neobešel bez komplikací. V nové dohodě z 1. listopadu 1944 uzavřené již v Bělehradě, která prakticky upravovala okolnosti královy nepřítomnosti v zemi, se Šubašić s Titem dohodl na ustavení regentské rady, na niž měl král přenést své pravomoci až do doby konání plebiscitu ve věci jeho návratu.309 Obě vlády, exilová i domácí, měly rezignovat, na což mělo navázat jmenování vlády nové, společné. Král tuto dohodu zpočátku zcela odmítl a 11. ledna 1945 Šubašiće odvolal. K britskému nátlaku na krále se připojil i NVOJ, který v zemi zorganizoval demonstrace proti králi.310 Ponechán bez alternativ, Petar záhy opět jmenoval premiérem Ivana Šubašiće (29. ledna 1945) a započaly rozhovory vedoucí ke jmenování regentské rady. Osoby regentů se staly ohnisky složitých jednání, kdy král zvažoval různé jedince, přijatelné více či méně pro sebe i pro partyzány.311 Dne 2. března 1945 jmenoval Petar jako regenty Srđana Budisavljeviće, Ante Mandiće312 a Dušana Sernece.313 O tři dny později rezignovala vláda Ivana Šubašiće i Titem vedený NVOJ a královi náměstci jmenovali novou vládu, jež se deklarovala jako dočasná vláda Demokratické federativní Jugoslávie.314 Těžiště moci se tímto aktem definitivně ustálilo v Bělehradě. Z Londýna se tam přesunuli partyzánům naklonění jedinci: Milan Grol, Sreten Vukosavljević,315 Sava Kosanović, Juraj Šutej, Drago Marušić a Ivan Šubašić. Tito politici zaujali místa v nové vládě, na významných místech se však ocitl pouze Milan Grol (místopředseda vlády) a Ivan Šubašić (ministr zahraničních věcí). Vrátil se i Dušan

TEJCHMAN, M.: Balkán, s. 469–470. Tamtéž, s. 472. 309 Sporazum Nacionalnog komiteta oslobođenja Jugoslavije i Kraljevske jugoslovenske vlade, 1. novembra 1944. JTZD, s. 691–692. 310 TERZIĆ, M.: Titova vještina, s. 85. 311 Jednalo se například o Milana Grola, Srđana Budisavljeviće, Dušana Sernece, ale též Dušana Simoviće. Proces výběru měl působit dojmem, že se jej král snažil co nejvíc oddálit. 312 Ante Mandić (1881–1959). Jugoslávský (chorvatský) politik a právník. Za první světové války se podílel na organizaci jihoslovanských dobrovolníků pro boj na straně Dohody v Rusku. V meziválečné době působil jako advokát, v době druhé světové války vstoupil do řad partyzánů. Ti jej navrhli jako jednoho z královských regentů za nepřítomného Petra II. Po prohlášení Jugoslávie republikou odešel do penze. 313 Dušan Sernec (1882–1952). Jugoslávský (slovinský) politik. Pracoval ve státní správě jako ekonom a odborník na otázky rozvoje průmyslu. Byl členem vlády Milana Stojadinoviće. Za druhé světové války svtoupil do řad partyzánů i komunistické strany. Byl určen jako jeden z kandidátů partyzánů na post regenta za Petra II. Po prohlášení Jugoslávie republikou odešel do penze. 314 Deklaracija Priveremene vlade DFJ, 9. marta 1945. JTZD, s. 698–702. 315 Sreten Vukosavljević (1881–1960). Jugoslávský (srbský) sociolog a politik. Účastnil se balkánských válek i první světové války. Působil ve státní správě, pro své opoziční názory byl v roce 1925 penzionován. Za druhé světové války se připojil k partyzánům a vstoupil do vlády Ivana Šubašiće. Po válce působil krátkou dobu jako ministr kolonizace, posléze odešel z politického života a věnoval se akademické dráze. 307 308

~ 73 ~

Simović. Většina v exilových vládách angažovaných činitelů naopak pokračovala v nedobrovolném pobytu v zahraničí. Patřil mezi ně, již natrvalo, král Petar II. se svou rodinou.

3.2 Vztah Čechoslováků k exilové vládě a partyzánům v letech 1943–1945

3.2.1 Vývoj československého postoje do konce roku 1943 O rozvoji aktivit partyzánů bylo československé exilové státní zřízení informováno od poloviny roku 1942. Zprávy o něm proudily na příslušná ministerstva, do Kanceláře prezidenta republiky i ministerské radě zejména přes československé vyslanectví u jihoslovanské vlády. Lípův úřad získával informace díky rozhovorům vyslance a jednotlivých referentů s jugoslávskými vládními politiky i protivládními činiteli v Londýně, dále na základě zpráv od jiných diplomatů, zejména britských, následně také analýzou tiskových zpráv z celého světa.316 Významným pramenem byly údaje MNO, které je získávalo skrze vlastní zpravodajskou službu.317 Ke konci roku 1943 byla zahájena jednání přímo s Titovými vyslanci vedenými generálem Vladimírem Velebitem.318 Partyzánům nakloněné, či jim přímo řízené propagační agentury v Londýně a Washingtonu emitovaly různé propagační brožury, které československý státní aparát získával.319 Až do závěru roku 1943 ovšem nelze přesněji popsat odezvu, kterou partyzáni u Čechoslováků vyvolávali, nebo, lépe řečeno, vystihnout moment, kdy si získali sympatie londýnské československé vlády. Počáteční postoj lze nejlépe charakterizovat jako opatrnou skepsi. Tuto ovšem Čechoslováci silně pociťovali i vůči exilovému jugoslávskému státnímu zřízení. Dosavadní rozepře nebyly jmenováním Purićovy vlády překonány a akceschopnost celého státního tělesa se nikterak nezvýšila. Tato situace byla povážlivá s ohledem k právě proběhnuvší kapitulaci Itálie, Srov. ZTA uložený v NA. Jednotlivým jugoslávským osobnostem i tématům jsou zde vyčleněny celé krabice, které obsahují články z periodik z USA, Jižní Ameriky, Británie, Itálie a Švýcarska. 317 Jednalo se o informace získané od uprchlíků z Jugoslávie, vojenských diplomatů v Londýně, Káhiře, Istanbulu i jinde a konečně i ze zpráv československé vojenské mise pro Balkán a Blízký východ. Srov. AÚTGM, f. EB II, krab. 113, sign. V86/4 (zprávy zasílané v letech 1940–1944) a dále též zprávy zaslané v pozdějším období, kdy se partyzáni více etablovali: AMZV, f. LA-D, krab. 80, č. j. 4815/dův/44, zpráva o organizaci partyzánské armády z 22. června 1944; Tamtéž, č. j. 5130/dův/44, zpráva o poměrech mezi partyzány v Jugoslávii z 30. června 1944. Svou vládu nadále informoval také Ladislav Szathmáry, srov. jeho zprávy v NA, f. PMR-L, krab. 69, sign. ZJ, fo. 1940–1944. 318 Vladimir Velebit (1907–2004). Jugoslávský (srbský, resp. srbsko-slovinský) důstojník, právník a politik. Působil jako právník v Niši, byl perzekvován pro své levicové názory a po setkání s Titem v roce 1939 vstoupil do ilegální Komunistické strany Jugoslávie. V době druhé světové války zůstal v zemi a účastnil se odboje. Jakožto člen či velitel různých misí v Jugoslávii i v zahraničí mu byly svěřeny důležité úkoly v navazování styků se spojeneckými, ale také nepřátelskými úřady. Po válce pokračoval ve své diplomatické kariéře. Zemřel v Záhřebu. 319 Srov. NA, f. Ministerstvo vnitra – Londýn [dále f. MV-L], krab. 113, sign. 2–9–9. Zde uložené propagační materiály lze, bohužel nepříliš jistě, datovat od konce roku 1943. Jedná se o The story of The Partyzans of Free Yugoslavia; Jugoslawien : Ausaetze, Erzaehlungen, Gedichte und Dokumente; New Yugoslavia; Der Kampf der Völker des unterjochten Jugoslawiens a dále několik jednotlivých letáků propagujících partyzány. Pro zprávy o těchto institucích srov. AMZV, f. LA, krab. 182. 316

~ 74 ~

po níž se reálně očekávalo brzké osvobození jugoslávského území.320 Čechoslováci se obávali mocenského vakua v zemi a s neklidem proto hleděli na zdánlivě nedůležitou kauzu Petrova sňatku s řeckou princeznou Alexandrou. Zmínky o této otázce i v zápisech ze zasedání vlády byly velice časté.321 Při zprávách o absenci prestiže exilové vlády v zemi znamenala i tato epizoda další nebezpečnou rozkladnou tendenci, která ohrožovala vážnost nejen vlády, ale i samotné dynastie Karađorđevićů. Kromě nedůvěry došlo i k zhoršení vzájemných vztahů s Purićovou vládou, zejména z důvodu zahraničněpolitické orientace Československa, kterou Božidar Purić považoval za příliš prosovětskou.322 Sám jugoslávský premiér se se svou úřednickou vládou snažil dosáhnout jisté rehabilitace Draži Mihailoviće a co nejširší spojenecké podpory pro četniky, v ideálním případě ústící ve vylodění západních spojenců na dalmatském pobřeží.323 Zatímco jugoslávské exilové státní zřízení považovali Čechoslováci za zcela odtržené od domovské země a bez vlivu na tamější události, Purićova vláda, sestavená z nestraníků (tedy úředníků exilových státních orgánů), byla hodnocena jako nereprezentativní i podle měřítek exilového prostředí. Etablovaní straničtí politici se přirozeně svých aktivit nevzdali a nadále se stýkali i s československými činiteli.324 Z těchto důvodů hodnotili Čechoslováci Purićovu vládu jako mimořádně nevhodnou. Ochlazení vztahů demonstrují příhody ze závěru roku 1943. Jugoslávská vláda, která tou dobou pobývala v Káhiře, odmítla, snad i z objektivních důvodů, přijmout k nástupní audienci majora Podhoru, když se, jakožto vojenský atašé, pokusil dne 24. listopadu u královské vlády ohlásit. Audience se mu nedostalo ani tři týdny poté a československý vojenský diplomat tak zahájil svou činnost bez ní, navzdory protokolu. V jeho žádostech o informace, a to i nevinného propagačního charakteru, se mu pak první týdny nedostávalo kladných, případně vůbec žádných odpovědí. Major si celkově stěžoval na chladné přijetí i zacházení.325 Do podobné situace se dostal i prezident republiky. Na počátku prosince se Edvard Beneš, v rámci své cesty do Moskvy za účelem podepsání spojenecké smlouvy se SSSR, zastavil v Káhiře, kde se sešel s předsedou jugoslávské vlády. Ten československému prezidentovi přednesl žádost o zprostředkování jugoslávsko-sovětské smlouvy na podobných základech, na jakých se Sověty jednali Čechoslováci. Tuto žádost Beneš přijal, byl si však dobře vědom toho, že nemá naději

Zápisy ze schůzí československé vlády v Londýně III.2 (červen–prosinec 1943) (= ZSČV III.2). Eds. Jan Němeček, Ivan Šťovíček, Helena Nováčková, Jan Kuklík, Jan Bílek. Praha 2013, s. 126, 100. schůze vlády 20. srpna 1943. 321 Tamtéž, s. 102, 99. schůze vlády 30. července 1943; tamtéž, s. 126, 100. schůze vlády 20. srpna 1943; tamtéž, s. 189–190, 103. schůze 17. září 1943. 322 Srov. kapitolu 2.2.3 323 Takto vystihl program své vlády Božidar Purić Janu Masarykovi. ZSČV III.2, s. 123, 100. schůze vlády 20 srpna 1943. Srov. též VKJDSR, s. 195. 324 Dne 15. září 1943 obědval Ladislav Feierabend s Većeslavem Vilderem, Lazarevićem, Milanem Grolem a jedním dalším Jugoslávcem. Bez dalších detailů mu jeden z nich smutně shrnul dosavadní působení jugoslávské exilové vlády tak, že se o ni zpočátku staral britský Foreign Office, poté Intelligence Service a nyní už pouze Scotland Yard. ČECHUROVÁ, J. (a kol. eds.) – OPOČENSKÝ, J.: Válečné deníky, s. 309, zápis z 15. září 1943. 325 AÚTGM, f. EB II, krab. 454, č. j. 13/dův/43, opis zprávy majora Podhory o zdrženlivosti Jugoslávců z 13. prosince 1943. Jako objektivní důvody uvedli Jugoslávci zmatek v organizaci vlády v novém působišti. 320

~ 75 ~

na úspěch.326 Purićovi dále sdělil: „Udělal jste chybu, nikdy jste neměl tuto funkci brát.“327 Na zpáteční cestě z Moskvy, kde jugoslávskou exilovou vládu tvrdě kritizoval, se Beneš opět zdržel v Káhiře. Československý prezident projevil v posledních dnech roku 1943 zájem o setkání s jugoslávským králem, ten se měl ovšem nacházet mimo své sídlo. K setkání s králem nedošlo, a to, jak českoslovenští úředníci na prezidentův pokyn vypátrali, díky intrice Božidara Puriće, který zatajil králův návrat z cesty tak, aby se s ním prezident Beneš před návratem do Londýna nestačil setkat.328 Jugoslávský premiér měl o Benešovi vůbec hovořit značně negativně.329 Rozvoj aktivit partyzánského hnutí, jehož nejvýraznějším projevem byl sjezd v Jajci, znamenal přímou výzvu exilové vládě. Konfliktní potenciál existence dvou vlád, jedné faktické a druhé oficiálně uznané, nebylo možno popřít. V odpověď na toto riziko rozvinuli své operace Britové, kteří se snažili o dosažení modu vivendi obou vlád a v průběhu roku 1944 pracovali k jejich sjednocení s co nejlepšími pozicemi nekomunistů. Čechoslováci, kteří ostatně nedisponovali příslušnými prostředky, byli odtažitější a skromnější. Edvard Beneš definoval další československou politiku k Jugoslávii takto: „Učiníme vše, abychom zabránili jakýmkoliv pokusům o rozdělení Jugoslávie na Srbsko, Chorvatsko aj. (…) Na to ostatní musíme čekat, jak si to dále oni udělají.“330 Čechoslováci měli ke sporům mezi partyzány a exilovou vládou přistupovat neutrálně a pouze se zasazovat o jednotu země. V praxi však tato formulace vedla k podpoře partyzánů, kteří se svou rostoucí silou představovali onen prvek jednoty země, kterou slábnoucí exilová vláda naopak ohrožovala. Partyzánský program navíc uklidnění národnostních rozporů skutečně obsahoval, což byl fakt, kterým se při kontaktech s Čechoslováky jugoslávští partyzáni zaklínali. Konkrétní podoba československého vztahu k tomuto odbojovému hnutí však v danou chvíli neexistovala. Utvářela se v následujících měsících a zpočátku ji formovala odtažitost, která vůbec charakterizovala vztah Čechoslováků k Jugoslávcům v době světové války. S nárůstem partyzánské síly a vlivu došlo k navazování pevnějších kontaktů mezi nimi a spojeneckými zeměmi. Byly to nyní partyzánské vojenské mise, které navštěvovaly spojenecké vojenské úřady. Jedna z těchto výprav, vedená Vladimirem Velebitem, dorazila na podzim 1943 a jednala zde, mimo jiné, i s československými vojenskými vyslanci. Ze zprávy, kterou o tomto jednání

Tamtéž, krab. 183, sign. V176D, zápis ze 118. mimořádné schůze vlády, 11. ledna 1944, referát Edvarda Beneše o Jugoslávii. Miroslav Tejchman ovšem uvádí, že Beneš Puriće v tomto ohledu odmítl. TEJCHMAN, M.: Československo-jugoslávské vztahy, s. 92. Následně vznesla jugoslávská vláda žádost o uzavření smlouvy sama. Ve své negativní odpovědi označila sovětská vláda poměry v Jugoslávii za chaotické a tedy nevhodné pro uzavírání jakékoliv spojenecké smlouvy. Viz např. AMZV, f. LA-D, krab. 80, č. j. 105/dův/44, zpráva o žádosti jihoslovanské vlády o uzavření jugoslávsko-sovětské smlouvy z 6. ledna 1944. 327 TEJCHMAN, M.: Československo-jugoslávské vztahy, s. 92. 328 AMZV, f. LA-D, krab. 80, č. j. 2344/dův/44, zpráva o návštěvě prezidenta u jugoslávského krále, 14. března 1944. 329 Tamtéž, č. j. 2529/dův/44, záznam V. Palečka pro min. Ripku o rozhovorech se Srđanem Budisavljevićem a V. Vilderem z 21. března 1944. Vilder zde navíc uvádí, že právě Purićova aktivita vedla k zabránění rozmluvě s Benešem. 330 AÚTGM, f. EB II, krab. 183, sign. V176D, zápis ze 118. mimořádné schůze vlády, 11. ledna 1944, referát Edvarda Beneše o Jugoslávii. 326

~ 76 ~

pořídil major Podhora, vyplývá opatrný, spíše pozitivní postoj československého vojenského atašé u královské vlády k Titovu hnutí. Partyzáni měli být v první řadě schopnými bojovníky hledícími do budoucna s nadějí, věřícími ve vítězství. „To je hlavní a největší rozdíl mezi nimi a důstojníky vládního vojska. Těm stále se vrací stejná otázka: co asi bude? Partyzáni se nikdy neptají, nýbrž ujišťují, přísahají, že zvítězí.“331 Partyzáni Podhoru ujišťovali, že je jejich hnutí sice vedeno komunisty, samo však mělo být bez komunistického programu. Hlasitě dávali najevo své slovanské cítění a obdiv k prezidentu Benešovi.332 Československý důstojník se nicméně nenechal uklidnit těmito prohlášeními, která vyslanci činili se zjevným záměrem vyvolat dobrý prvotní dojem. Při jednáních nebyl přítomen vedoucí mise, schopný vyjednavač Vladimir Velebit, a méně zkušené vyslance tak Podhora důkladněji vyzpovídal. Major uvádí: „Shodně prohlašují, že nařčení jich z komunismu je agitační prostředek a nařčení vlády emigrantů. Není vyloučeno, že právě v tomto bodě jde o zvláštní instrukci, neboť při slově komunistický nemluví a neslyší. (…) Je ovšem řada náznaků, když mluví, otevřeně o jiných problémech, že něco jiného věří a cítí a něco jiného mluví. (…) Zaznamenávám některé výpovědi jejich doslovně: [Podhora: – pozn. J. P.]‚Jak se provádějí volby do správních orgánů na osvobozeném území?‘ [Partyzáni: – pozn. J. P.] ‚Naprosto demokraticky.‘ [Podhora:] ‚Kdo má volební právo?‘ [Partyzáni:] ‚Každý muž a každá žena od 17ti let. Ti, kdož se účastní boje, bez omezení i pod touto hranici.‘ [Podhora:] ‚Jak se volí? Aklamací, nebo tajně?‘ [Partyzáni:] ‚Veřejným hlasováním.‘ [Podhora:] ‚Dáváte také zastoupení opozici?‘ [Partyzáni:] ‚Ta u nás neexistuje /Toga néma/.‘ [Podhora:] ‚V demokracii je vždy přece určitá různost názorů.‘ [Partyzáni:] ‚To u nás není, my jsme pravá demokracie.‘

Tamtéž, krab. 454, zpráva o rozhovoru se zástupci mise maršála Tita, 29. prosince 1943. Zmíněný pobyt Edvarda Beneše v Káhiře po cestě do Moskvy se uskutečnil těsně před příjezdem Velebitovy delegace. Při zpáteční cestě se ovšem prezident s Velebitem setkat mohl, neboť partyzánská delegace právě v Káhiře krátce pobývala po předchozí výpravě do Alexandrie. To, že k setkání nedošlo, není překvapivé – Britové se bránili tomu, aby se partyzáni volně setkávali s jakýmikoliv spojeneckými vyslanci, natož s hlavami států. Sám Podhora uvádí, že k setkání s Jugoslávci došlo v nemocničním pokoji, kde si jeden z partyzánů léčil svá zranění, a to pouze pod podmínkou, že bude její povaha přísně důvěrná. Srov. též TERZIĆ, Milan: Moć i uticaj vojne diplomatije : misije Vladimira Velebita 1943–1945. Beograd 2012, s. 23–41. 332 „Úcta a poměr k prezidentu republiky je plný nesmírného a legendárního obdivu. Kdykoliv se zastaví před problémem poválečným, nalézají útočiště v plné důvěře ve tři politické vůdce. Jejich pořadí je: maršal Stalin, prezident Beneš, maršal Tito.“ AÚTGM, f. EB II, krab. 454, zpráva o rozhovoru se zástupci mise maršála Tita, 29. prosince 1943. 331

~ 77 ~

[Podhora:] ‚Co uděláte s těmi, kteří s Vámi nesouhlasí?‘ [Partyzáni:] ‚Takových není.‘ [Podhora:] ‚Snad ano. Je např. hnutí Mihajlovičovo?‘ [Partyzáni:] ‚To jsou zrádci, ty pobijeme všechny.‘ V otázce královské říkají, že nemají zájmu ani na setrvání, že ale nejsou ani proti. Co si národ rozhodne po válce, to že platí.“333 K přímým požadavkům na uznání vlády AVNOJ, resp. vyslání vojenské mise k maršálu Titovi nedal major Podhora okamžitou odpověď, slíbil předat celou věc svým nadřízeným. Těm měl také na přání partyzánských emisarů předat různé propagační materiály s dalšími informacemi o programu a úmyslech národně-osvobozeneckého hnutí. Podhora dále požádal Jugoslávce o informace o československé jednotce, která se účastnila v rámci partyzánského vojska bojů s Němci. Celá zpráva hodnotí partyzány kladně, ovšem zejména díky jejich bojové hodnotě a jejich kontrastu v tomto ohledu s královskou vládou. Zpráva majora Podhory z konce prosince nemohla ovlivnit první reakci československé vlády na prohlášení nové Vlády národního osvobození. Tato přesto vyzněla podobně jako Podhorův umírněně propartizánský postoj. Na 115. schůzi dne 10. prosince 1943 se Hubert Ripka vyjádřil ke komunisty vedenému hnutí příznivě, opět spíše díky jejich porovnání s exilovou vládou: „Nelze popřít, že naše sympatie jsou na straně partyzánů, ne vlády, jako je Purićova.“334 Zdrženlivost vůči oficiální jugoslávské vládě, ale i vůči partyzánům je dobře patrná z události, k níž došlo v polovině ledna 1944. Tehdy bylo československému MZV předáno z MNO několik starých telegramů z Jugoslávie, údajně přímo od generála Mihailoviće. Jeden z nich, datovaný do 23. srpna 1943, uváděl, že se v Sandžaku nacházel prapor německých ozbrojených sil, složený ovšem z Čechů a Poláků.335 Telegram radil, aby jim byla příslušnými exilovými vládami zaslána výzva k přeběhnutí. Vojenský atašé u jugoslávské vlády major Podhora toto doporučení schvaloval, ovšem s výhradou, aby nebyli tamější Češi vyzváni k přeběhnutí k jugoslávskému vojsku, protože by tím byli vybídnuti ke vstupu do jednotek Mihailoviće. Varoval však také před pokynem k přechodu k partyzánům. Major tedy radil, aby výzva byla stylizována „jako výzva ke vstupu do nejbližší jednotky bojující proti Němcům, se současným varováním neúčastniti se vnitřního boje v Jihoslavii.“ Dne 18. ledna se k věci vyjádřil Hubert Ripka, když celý spis předal vyslanci u jugoslávské vlády se svou ručně psanou poznámkou tohoto znění:

Tamtéž. ZSČV III.2, s. 473, 115. schůze vlády dne 10. prosince 1943. 335 Jednalo se nejspíše o jednotku složenou z obyvatel některého smíšeného regionu z československého pohraničí zabraného Německem v roce 1938. 333 334

~ 78 ~

„Vysl. Lípa Myslím, abyste sám všeobecně promluvil, obraceje se na Čechoslováky v Jug, aby se všude připojovali k bojujícím jug. vojákům – naznačit spíše naše sympatie pro vojsko Titovo“336 Zaslání výzvy bylo zahraničním úřadem schváleno a postoupeno MNO. Tento dokument je dalším zajímavým dokladem československého postoje nejen k četnickému vojsku, ale k jugoslávské exilové vládě jako celku. Vojenský atašé se ve zprávě pro svou vládu sám přimlouvá za to, aby oficiální armáda spojenecké země nebyla považována za natolik důvěryhodnou, aby byli Čechoslováci vyzváni k přidružení se k ní. Ministr Hubert Ripka zmocňuje vyslance u jugoslávské vlády Jaroslava Lípu, aby naznačil Čechoslovákům prospěšnost vstupu do jiného vojska, které pouze o několik dnů dříve jugoslávská vláda označila za teroristy.337 Přirozeně proto nepřekvapí, že prezident Beneš odmítl odpovědět na telegramy zaslané mu ze dvou Mihailovićem organizovaných kongresů na počátku roku 1944, které měly zapůsobit jako odpověď na prosincový kongres AVNOJ.338

3.2.2 Doba zlomu: přesun československé podpory od exilové vlády k partyzánům, jaro a léto 1944 Postoj Čechoslováků k jugoslávskému exilu se dále zhoršoval. V obsáhlé analýze popsal Jan Podhora situaci v jugoslávském exilu, ale i v okupované zemi a připojil též důkladnější informace o složení a povaze partyzánů.339 Královskou vládu pod Purićovým předsednictvím vylíčil ve značně negativním světle. Jednotliví ministři měli být proti partyzánům do té míry, že byli vděčni za německé úspěchy v bojích s nimi. Celá vláda pak byla zmítána kompetenčními spory a boji o moc. Československý důstojník nešetřil ani mladého monarchu: „Byl častěji opit i ve veřejných lokálech (…) Mirkovič mi vyprávěl o fotografii, kterou mu ukazoval anglický letec, kde král ležel na divaně úplně zpit v náručí jakési dámy. (…) Plukovník Popovič340 se se mnou sešel v 11 hod. dopoledne. Byl ještě rozjařen a sděloval mi, že probděl celou noc ve společnosti krále. Byl prý opit, protože krále a společnost učil píti vodku.“ Jugoslávské exilové státní zřízení bylo podle Podhory obrazem marnosti a chaosu:

AMZV, f. LA-D, krab. 80, č. j. 478/dův/44, Telegramy z Jihoslavie, 20. ledna 1944. Tamtéž, krab. 79, č. j. 4330/dův/43, zpráva o prohlášení jihoslovanské exilové vlády ke kongresu v Jajci z 6. prosince 1943 a AÚTGM, f. EB II, krab. 453, sign. 40/99/XVIII/Jugoslávie/1, č. j. 3844/dův/43, zpráva o reakci na prohlášení jihoslovanské exilové vlády ke kongresu v Jajci z 10. prosince 1943. 338 AMZV, f. LA-D, krab. 80, č. j. 1918/dův/44, Kongres Sjednocené demokratické mládeže jihoslovanské – poselství p. prezidentovi dru E. Benešovi, 29. února 1944. Hubert Ripka příslušná poselství, zaslaná prostřednictvím Božidara Puriće, vrátil vyslanci Lípovi. Vyjádřil se v tomto smyslu: „Myslím, abyste lask. upozornil p. pres., aby neodpovídal. 18/3 R.“ Lípa před založením spisu ad acta dále poznamenal: „Stalo se 21/3 44. Věc byla by vyřizována jen po předchozí dohodě. Jinak nebude vůbec. Lípa.“ 339 Tamtéž, č. j. 3104/dův/44, zpráva o poměrech v Jugoslávii z 31. března 1944. 340 Jugoslávský důstojník, jeden z členů delegace, která na počátku dubna 1941 jednala v SSSR o spojenecké smlouvě. Posléze byl přidělen do Káhiry k jugoslávské informační službě. V této funkci měl kontakty s československými diplomaty. Tamtéž, krab. 78, 3348/dův/41, rozhovor s jihoslovanským plukovníkem Popovićem, 26. září 1941. 336 337

~ 79 ~

„Někdy po celé dny se [funkcionáři a důstojníci] nedostaví do kanceláře. Nikdo neví, kde jsou. ‚Asi se včera někde zdržel a dnes nepřijde‘. ‚Má dívku, vyrazil si‘. ‚Přijďte za několik dní, jistě se vrátí‘. Téměř všichni důstojníci mají soukromé byty, několika pokojové s vlastními kuchaři a sluhy. Vyhýbám se návštěvám u nich, protože končí pitkami. Jen několik málo seriosních doopravdy pracuje. Je to nejsmutnější obraz. Doma zpustošená země, která po válce bude vypleněna a vykradena s miliony obětí a zde lidé utrácejí nesmírné peníze. (…) Je to rozklad, který v mnohém připomíná život carského Ruska. [podtrženo později tužkou, nejspíš rukou Huberta Ripky] (…) V posledních dnech se vyprávělo, že generál Bora Mirkovič chce unésti s letci krále někam do pouště, zavříti ho tam na tak dlouho, až podepíše změnu vlády. Jeho přátelé ho však odradili, i když přiznali, že by to bylo řešení junácké a opravdu šumadijské.“ Jan Podhora dále udal řadu pozitivních argumentů ve prospěch hnutí partyzánů: „Je do krajnosti obětavé a bezpříkladně hrdinské. Má imponující snahy po vzdělání širokých vrstev, po sociálním pokroku (…) Má jako jediné ideu přenesení se přes národní rozpory v Jugoslávii.“ Major nicméně informoval i o negativních aspektech partyzánského hnutí: „Není to hnutí zlovolné, v němž jednotlivci mohou si vykládati a určovati vlastní zákony, nýbrž hnutí spravované určitým řádem. Mám za to, že řád tento je velmi daleko od našich představ demokracie.“ Celkové vyznění Podhorova textu, v němž ovšem major žádný návrh nepodával, bylo pro jugoslávský exil jako celek nepříznivé a již tím hovořilo ve prospěch partyzánů. Hubert Ripka dokument okomentoval slovy „Dlouhé a zajímavé, a důležité i smutné. 6/4 R.“341 Na základě takových zpráv a vědomí o situaci v exilové vládě342 došlo v průběhu první poloviny roku 1944 k postupnému, opatrnému rozvoji vztahů československé vlády a partyzánů. Svědčí o něm články v Čechoslováku, které o partyzánech informovaly od konce ledna, ve zvýšené míře pak po ustanovení vlády Ivana Šubašiće. Čtenáři se dozvídali o bojových operacích i o správě zázemí, organizaci státní moci na osvobozených územích.343 Objevovaly se nadále i zprávy z činnosti vlády v exilu, a to dokonce častěji než v předchozích dvou letech.344 Naopak ustalo informování, ostatně nikdy příliš důkladné, o četnicích Draži Mihailoviće.345

Dopsáno ručně tužkou na titulní stranu spisu. V téže době, kdy vznikla Podhorova zpráva, se o svém osudu vyjádřili Većeslav Vilder a Srđan Budisavljević takto: „Na dotaz, co hodlá činit v politice, nemá Vilder jasné odpovědi, Budisavljević říká, že politicky dopracovali, nesou plnou zodpovědnost a „nejvýše“ mohou míti proti ostatním polehčující okolnost, že trpěli v době diktatury.“ AMZV, f. LA-D, krab. 80, č. j. 2529/dův/44, záznam V. Palečka pro min. Ripku o rozhovorech se Srđanem Budisavljevićem a V. Vilderem z 21. března 1944. 343 Čechoslovák, roč. VI, č. 4, 28. leden 1944, s. 3, dále tamtéž, č. 22, 2. červen 1944, s. 4; tamtéž, č. 23, 9. června 1944, s. 3; tamtéž, č. 33, 25. srpna 1944, s. 3; tamtéž, č. 34, 1. září 1944, s. 3; tamtéž, č. 35, 8. září 1944, s. 7; tamtéž, č. 36, 15. září 1944, s. 1; tamtéž, č. 42, 27. října 1944, s. 3; tamtéž, č. 47, 1. prosince 1944, s. 5 a tamtéž, č. 49–50, 15. prosince 1944, s. 5. 344 Tamtéž, č. 4, 28. ledna 1944, s. 7; tamtéž, č. 6, 11. února 1944, s. 2; tamtéž, č. 24, 16. června 1944, s. 6; tamtéž, č. 28, 14. července 1944, s. 3; tamtéž, č. 39, 6. října 1944, s. 6 a tamtéž, č. 44, 10. listopadu 1944, s. 2. 345 S výjimkou jedné negativní zmínky v článku o amnestii, kterou Tito vyhlásil na konci listopadu pro ty příslušníky četnických a kolaborantských jednotek, kteří se nedopustili žádného válečného zločinu. Tamtéž, č. 47, 1. prosince 1944, s. 5. 341 342

~ 80 ~

Přímá spolupráce s jugoslávskou exilovou vládou byla nicméně v první polovině roku 1944 omezena na minimum346 a v pramenech výrazně ubylo zmínek o běžných kontaktech mezi v Londýně působícími jugoslávskými a československými politiky. Významnější byla v této době jednání s Vladimirem Velebitem v Londýně, který Huberta Ripku a generála Sergěje Ingra informoval o rozvoji partyzánského hnutí a o dalších plánech na emancipaci národně-osvobozeneckého vojska mezi spojenci.347 Tyto schůze se odehrávaly na půdě MNO, aby tak byla jejich politická povaha kryta nutností vojenských jednání. K těm docházelo intenzivně i v samotné Jugoslávii, kde začala 9. července 1944 působit československá vojenská mise.348 Spíše než ze spontánního nadšení k partyzánům přistupovali Čechoslováci k rodící se nové Jugoslávii jako k faktickému stavu věcí, díky němuž bylo zabráněno nejhoršímu, tedy úplnému propadu jugoslávské státní myšlenky.349 Negativní přístup měli českoslovenští činitelé projevovat k partyzánskému autoritativnímu výkonu státní moci a k jejich pojetí federalismu, které mělo nahlodávat jednotnou koncepci obnoveného Československa, kterou Edvard Beneš a jeho spolupracovníci prosazovali.350 Dne 1. června 1944 byl ministerských předsedou jmenován Ivan Šubašić. Československý poměr k vládě, kterou následně bývalý bán sestavil, byl rozhodně příznivější než k jejím předchůdkyním.351 Námitky proti údajně příliš „pravicové“ povaze tohoto tělesa vznesené z řad Jediným dokladem spolupráce, či pokusu o ni z této doby je snaha Čechoslováků z dubna 1944 navázat na svůj dřívější dotaz u jugoslávského ministerstva financí. Zde se na jaře 1942 snažila československá vláda získat inspiraci k zorganizování vlastní registrační služby válečných škod. Bylo zjištěno, že se po dva roky, navzdory příležitostným urgencím, celé věci u Jugoslávců nikdo nevěnoval. AMZV, f. LA-D, krab. 81, č. j. 932/dův/44, zpráva o stavu registrace válečných škod u jugoslávské vlády z 11. srpna 1944. 347 Tamtéž, krab. 80, č. j. 3643/dův/44, zpráva o rozmluvě s generálem Velebitem a majorem Vogelnikem, 12. května 1944. 348 ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Z.: Zapomenutá elita, s. 208. K ustavení této mise došlo již v prvních měsících roku 1944, její vyslání k Titovi bylo nicméně britskými úřady oddalováno s poukazováním na technické obtíže. AÚTGM, f. EB II, krab. 454, č. j. 3060/dův/44, opis odpovědi britského velvyslance v otázce vyslání spojovacích důstojníků k vojsku maršála Tita z 22. dubna 1944. 349 O svém a Ingrově rozhovoru s Velebitem informoval Ripka vládu ještě téhož dne. Hned v úvodu sdělil, že partyzáni „udělali dobrý dojem a politicky sdružují všecky strany, takže krvavé boje mezi Srby a Chorvaty budou překonány.“ Tamtéž, krab. 183, sign. V176D, zápis ze 130. schůze vlády 12. května 1944. Ripka dále uvádí zajímavé detaily z Velebitovy řeči, které prozrazují snahu o rozptýlení obav z komunistického programu partyzánů: „Je velmi zajímavé, jaký mají program. Na tu otázku odpověděl: žádnou sovětizaci. (…) I komunisté se dívají na to velmi realisticky.“ Ripka byl nejspíše nakloněn těmto ujištěním věřit, protože o nich svou vládu ujistil s tím, že „Velebit by nemohl tak mluvit bez krytí Titem.“ 350 Vladimir Velebit po již zmíněném setkání s Ingrem a Ripkou uvedl, že Čechoslováci měli výhrady k jugoslávské federaci jako takové, neboť měla znamenat nebezpečí pro jejich vlastní, centralistické pojetí státního uspořádání Československa. PETRANOVIĆ, B.: Odnosi, s. 62. V československé zprávě o tomto setkání se nicméně žádné výhrady Ingra či Ripky neobjevují, srov. AMZV, f. LA-D, krab. 80, zpráva o rozmluvě s generálem Velebitem a majorem Vogelnikem, 12. května 1944. Případné výhrady se mohly týkat konkrétní podoby této federace, čemuž nasvědčuje i skutečnost, že v dřívějších jednáních s jugoslávskou exilovou vládou i sám Beneš případné vnitřní federativní uspořádání vítal. K plánům vnitřního uspořádání obnoveného Československa a s ním spojeným debatám a problémům viz např. KUKLÍK, Jan: Londýnský exil a obnova československého státu 1938– 1945. Praha 1998 a KOCIAN, Jiří: Diskuse a představy československého politického exilu o programu obnovy poválečné ČSR In: Válečný rok 1944 : příspěvky účastníků mezinárodní konference konané ve dnech 19. – 20. října 1999 v Praze. Praha 2001, s. 119–128. KAPLAN, Karel: Pravda o Československu. Praha 1990. 351 Podle Huberta Ripky se o ni československá vláda sama zasadila, když tlačila na Brity a Sověty, aby se rozhodli pro podporu vlády politické a nikoli úřednické. AÚTGM, f. EB II, krab. 183, sign. V176D, zápis ze 140. schůze vlády 26. května 1944. 346

~ 81 ~

partyzánů pobývajících v Moskvě, které do Londýna předal tamější československý vyslanec Zdeněk Fierlinger, vyslanec Jaroslav Lípa odmítnul a Ivana Šubašiće i jeho vládu hájil.352 Čechoslovák přinesl v této době obsáhlý článek, jehož autory byli Čechoslováky příznivěji přijímaní politici v čele s Milanem Grolem a Većeslavem Vilderem. Jeho obsahem byl manifest těchto politiků různých národností, kteří se vyslovovali pro jednotu všech protiněmeckých sil, pro poválečné demokratické a federalistické uspořádání země a rovnoprávnost tří konstitutivních národů. Tento dokument byl autory datován do 4. května 1944 a zaslán Čechoslováku s prosbou, aby byl uveřejněn. Časopis jej nicméně vydal dne 16. června a opatřil jej úvodníkem, který tento dopis dával do přímé souvislosti s ustavením nové vlády.353 Československý list tak učinil, aby informoval o naději na sjednocení progresivních exilových politiků s nyní již otevřeně opěvovaným domácím hnutím. O nové vládě pak s nadějemi informoval Čechoslovák o měsíc později.354 Toto epizodní, vnějškové zlepšení postoje Čechoslováků k jugoslávské vládě neznamenalo žádnou změnu v hodnocení jihoslovanského exilu a jeho politických možností. O několik měsíců později, kdy probíhala jednání o státoprávním ustrojení osvobozené Jugoslávie, se Ivan Šubašić snažil dovést k jednání Vladimíra Velebita přímo s králem Petrem. Partyzánského vyslance proto pozval na oběd krále s Edvardem Benešem, jenž se konal na počest československého prezidenta dne 4. října 1944.355 Velebit odmítl, neboť v této věci neměl od Tita v danou chvíli jasné instrukce.356 Lze předpokládat, že Šubašić zamýšlel využít právě Benešovy moderace k prohloubení jednoty nesourodé vlády. Čechoslováci se i jinak podíleli na ukončení paralelního systému vlády. V téže době odmítl Hubert Ripka předat Mihu Krekovi jeden ze vzkazů z okupované země, který pro něj přeposlal ze Ženevy Jaroslav Kopecký. Jednalo se o zprávu ze Slovinska, kde mělo dojít k aktům spolupráce partyzánů s Němci. Státní ministr odpověděl vyslanci takto: „Není v zájmu nikoho z nás šířiti pochybné a panikářské zprávy. Ve zdejších jihoslovanských kruzích pak zejména ne, kde třeba rozčeřenou hladinu uklidňovat[,] ne vířit. (…) I přes zdánlivou přesnost a důkladnost zpráva nepůsobí dojmem pravděpodobnosti. Účelem jejím je spíše buditi pochybnost a živiti protipartyzánskou náladu. Zejména v klerikálních kruzích slovinských toho není třeba, my však se k tomu nesmíme za žádných okolností propůjčiti.357 Nikde.358“ Bezprostředně po přijetí této zprávy, v odpověď na jiný Kopeckého vzkaz, nabádal Ripka Ženevu ke „snížení posílaných vzkazů pro Jihoslovany, zejména Slovinské klerikály na nejnutnější případy.“359 Navzdory těmto pokynům k cenzuře prozatím ono předávání zpráv mezi Jugoslávií a Londýnem pokračovalo. Ochotněji předali

AMZV, f. LA-D, krab. 80, č. j. 5445/dův/44, prodomo zpráva o Fierlingerově depeši z Moskvě s připojeným Lípovým vyjádřením z 18. července 1944. 353 Základní otázky jihoslovanské politiky. Čechoslovák, roč. VI, č. 24, 16. června 1944, s. 6. 354 Tamtéž, č. 28, 14. července 1944, s. 3. 355 Viz kapitolu 2.2.2. 356 TERZIĆ, M.: Moć, s. 144. 357 AMZV, f. LA-D, krab. 80, č. j. 6237/dův/44, Koncept odpovědi na šifrogram čís. 448 ze dne 7. srpna t. r. dra Kopeckého, Ženeva, odeslán 16. srpna 1944. 358 Tamtéž, dopsáno později Ripkou ručně. 359 Tamtéž, č. j. 6048/dův/44, zpráva pro dr. Kopeckého – Ženeva z 12. srpna 1944. 352

~ 82 ~

Čechoslováci vzkazy o zatýkání ve Švýcarsku, jehož objektem byli tamější sympatizanti partyzánů, 360 spolu s žádostí o zákrok skrze Londýn. Zpráva byla okamžitě doručena na příslušná místa.361

3.2.3 Závěr styků s londýnskou exilovou vládou, podzim 1944 a jaro 1945 Na podzim 1944 osvobodila národně-osvobozenecká vojska již větší část země, obsáhla většinu Srbska a 20. října 1944 vstoupila spolu s Rudou armádou do Bělehradu. Osvobození větších měst v čele s jugoslávskou metropolí doprovázela celá řada problémů, kromě těch vzešlých z nutnosti správy dlouhodobě okupovaných území se jednalo i o akty politického násilí proti kolaborantům, ale i potenciálním odpůrcům partyzánů. Zprávy o něm nyní putovaly k československé vládě díky jejím vlastním zpravodajům. Důstojníci československé vojenské mise v Jugoslávii se po osvobození Bělehradu vydali obnovit přítomnost alespoň nějaké formy oficiálního československého zastoupení v hlavním městě a svou vládu informovali o situaci v zemi z první ruky.362 Ani tyto, ani jiné zprávy získávané od spojenců již přirozeně nic nezvrátily na československé podpoře partyzánům Josipa Tita, diktované zejména nutností reálné politiky.363 Čím dál větší část styků československé exilové vlády byla od podzimu vedena přímo s novými jugoslávskými orgány v Bělehradě. Již v červenci 1944 pak byl od exilové vlády odvolán major Václav Podhora.364 V září 1944 navrhl Vladimír Velebit Čechoslovákům jednání o otázkách poválečné hospodářské spolupráce365 a v listopadu začal v československých táborech v Británii výcvik jednotek sestavených ze zajatců jihoslovanských národností bojujících na straně Wehrmachtu. Tito vojáci byli od ledna 1945 odesíláni do Itálie a následně zařazeni do partyzánských jednotek.366 Udržování styků s Titem bylo naléhavější než v případě královské vlády: v Jugoslávii se nacházel československý majetek, v partyzánských jednotkách bojovali Čechoslováci a bylo též nutné odpovědět na pokusy o kontakt, které již dříve činili Češi a Slováci

Důvodem těchto akcí mělo být jejich porušování švýcarské neutrality protitovskou propagandou a podezření, že chtěli v zemi založit vojenskou organizaci. AÚTGM, f. EB II, krab. 113, sign. V86/4, značka Bgl 0722775–44, zpráva ze dne 27. července 1944. 361 AMZV, f. LA-D, krab. 80, č. j. 5702/dův/44, Ženeva, vzkaz pro Mihajla Petroviće, 25. července 1944. 362 AÚTGM, f. EB II, krab. 113, sign. V86/4. Hned druhá zpráva z Bělehradu z 6. listopadu 1944 (značka JIT 100602–44) zní takto: „Politické podmínky v Beogradu a v osvobozeném Srbsku jsou dosud nejasné a chaotické. (…) Mnoho osob bylo zastřeleno, značný počet je uvězněn. Jen v Beogradu odhaduje se ode dne osvobození 2000 zastřelených Srbů a asi tolik též uvězněno. Další zatýkání pokračuje.“ dále srov. též NA, MV–L, krab. 245, sign. 2–59–30. Zde jsou uloženy jak opisy zpráv velitele vojenské mise, generála Heikeho, tak jejich shrnutí připravená generálním štábem. 363 O povaze nového jugoslávského státního zřízení se diskutovalo i v československé vládě: „Min. Ripka: (…) Stoupenci Titovi si představují, že nebudou politické strany, ale národní fronta, která se dohodne na kandidátní listině…..Min. Lichner: To je diktatura. Min. Ripka: Ne, nová forma demokracie. [podtrženo později tužkou].“ AÚTGM, f. EB II, krab. 184, sign. V176D, zápis ze 176. schůze vlády, 16. prosince 1944. 364 ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Z.: Zapomenutá elita, s. 204. 365 AÚTGM, f. EB II, krab. 454, č. j. 3328, zpráva o rozmluvě Josefa Korbela s generálem Velebitem, 26. září 1944. 366 Dohromady prošlo československými středisky v rámci této akce minimálně 2340 Jugoslávců. PLACHÝ, Jiří: Československý podíl na spojenecké pomoci při výstavbě jugoslávských jednotek v letech 1944–1945. Příspěvek k československo-jugoslávským vztahům. Slovanský přehled 96, č. 1–2, 2010, s. 165–166. 360

~ 83 ~

v Jugoslávii trvale usazení. Odrazem těchto skutečností jsou proměny dochované pramenné základny. Od podzimu 1944 hovoří převážná většina dokumentů o akcích spojených těmito tématy.367 Výjimkou z tohoto trendu bylo závěrečné dějství splynutí obou vládních těles v prvních měsících roku 1945. V několika politických zprávách informoval Jaroslav Lípa své nadřízené o různých kandidátech na post regenta za monarchu, kterému bylo z rozhodnutí AVNOJ zakázán návrat do Jugoslávie až do definitivního vyřešení otázky jeho přítomnosti v zemi. Demonstrace proti Petrovi, ke kterým v zemi došlo po králově odvolání Ivana Šubašiće, Čechoslováci oprávněně považovali za zinscenované, jako prostředek nátlaku na krále i spojence.368 Do Londýna docházely zprávy hovořící o partyzánech a nové státní moci zcela negativně – a byly stále považovány za natolik důvěryhodné, aby s nimi byl seznámen i prezident Beneš.369 Čechoslováci se dále zajímali i o možnosti prosazení starších politiků v nové domácí vládě,370 byli si ovšem vědomi toho, že jejich podíl na moci bude zanedbatelný.371 Postupné přiškrcování kontaktů s jugoslávskou královskou vládou dále pokračovalo. Na konci ledna 1945 přerušili Čechoslováci spojení, které Jugoslávcům poskytovali skrze Jaroslava Kopeckého v Ženevě. Povaha většiny vzkazů, které touto cestou putovaly, byla neslučitelná se zájmy Československa, které nadále nehodlalo podporovat proti Titovi zaměřené politiky. 372 Osud těchto protikomunistických činitelů hodnotilo jisté memorandum pro prezidenta Beneše chmurně:

Např. AMZV, f. LA-D, krab. 81, č. j. 1232/45, žádost o údaje k hospodářskému zpravodajství, 27. prosinec 1944 a řada dalších dokumentů tamtéž a v krab. 140T. V krab. 81 se mimo to nachází např. prvních 28 čísel Hlasu Ĺudu, propartyzánského časopisu slovenské národnostní menšiny v Jugoslávii vydávaného od 19. října 1944. Od poloviny roku výrazně ubylo zmínek o Jugoslávii v deníku Jana Opočenského: od května 1944 až do konce války se v něm zachovala jedna jediná letmá zmínka z 5. října 1944. Autor v ní hovořil o problémech v britskojugoslávských vztazích způsobených přítomností Sovětů v zemi. ČECHUROVÁ, J. (a kol. eds.) – OPOČENSKÝ, J.: Válečné deníky, s. 375. 368 AMZV, f. LA-D, krab. 81, č. j. 828/dův/45, zpráva o demonstracích v Jugoslávii z 18. ledna 1945. 369 Tamtéž, č. j. 171/dův/45, záznam pro Huberta Ripku z 6. ledna 1945 o situaci v Jugoslávii. Na první straně obsáhlého dokumentu kritizujícího nejen projevy, ale i diktátorskou podstatu partyzánské moci a Tita osobně, lze číst tyto poznámky: „hned p. pres.[identovi, podtrženo v originále]“ a „p. min. Masaryk.[ovi].“ Mnohé jiné podobně vyznívající zprávy byly doprovozeny relativizujícími komentáři příslušných referentů, případně i podobnými vyjádřeními ministra Ripky a dále nikomu zasílány nebyly. 370 Tamtéž, č. j. 973/dův/45, zpráva Stojana Pribičeviće o Jugoslávii z 20. ledna 1945. Tento americký publicista podporující Titovo hnutí uspořádal v Londýně přednášku o současné situaci v zemi. Pasáže o zapojení předválečných nekomunistických politických sil z emigrace si československý referent na MZV tučně podtrhl. 371 AÚTGM, f. EB II, krab. 113, sign. V86/2, záznam z rozmluvy Huberta Ripky a Josefa Korbela s Vladimirem Velebitem, 13. prosince 1944. Velebit prohlásil, že „staří jugoslávští politikové jsou hotovi. Budou se moci vrátit domů a nějak se včlenit do veřejné administrativy.“ Ripka se následně zajímal o další osud Većeslava Vildera. Velebit odpověděl, „že Vilder ho při jeho první londýnské návštěvě nevyhledal, ačkoliv tehdy bylo Velebitovým úkolem, aby navázal styk s londýnskými jugoslávskými politiky. Nyní mu vzkazuje, že se dává k dispozici. Také jiní –Grol– se nyní nabízejí k spolupráci, ale je pozdě. ‚Bude lépe, když budeme jmenovat u československé vlády nového vyslance – mladšího člověka, který žil v posledních letech doma.‘“ 372 Josef Korbel usoudil, že dále nelze předávat dopisy s politickým obsahem proti maršálu Titovi, které tvořily značnou část celé korespondence. Protože již nepovažoval za vhodné dopisy dále jakkoliv třídit a cenzurovat, navrhl Josef Korbel ministru Hubertu Ripkovi, aby Kopecký dále nepřijímal, ani nepředával žádné vzkazy. Hubert Ripka souhlasil s tím, že dopisy budou uloženy na MZV, kde si je jejich pisatelé mohli vyzvednout. Předáváním dalších vzkazů by se Čechoslováci dle Ripky zaplétali do vnitřních jugoslávských sporů. AMZV, f. LA-D, krab. 140T, č. j. 1055/dův/45. Další zprávy ze Ženevy se po tomto datu již nevyskytují. 367

~ 84 ~

„Oposici, která se dnes tvoří[,] neslibují dlouhé trvání a význam. Není mezi sebou jednotná a nemá mravní základy. Tím nechci říci, že by všichni její členové byli špatnými lidmi. Jsou mezi nimi i lidé kvalifikovaní, zejména v posuzování prostředí jihoslovanského. Jsou však jako nemocní. Nejsou přístupni žádnému důvodu, ani vývoji. Jsou naplněni svým nepřátelstvím srbsko-chorvatským, tak že je pro ně hlavním vodítkem ‚Jsme ochotni přijati komunismus. Ale když pak přijmeme komunismus přímo z Moskvy a není nám zapotřebí, abychom jej přijímali ze Záhřebu.‘ Je těžko říci, co tyto lidi čeká. Patrně se zapojí do světové reakce a společně s emigrací polskou, s nespokojenci slovenskými a snad jiných zemí budou středisky, nebo zárodky nových fašismů, nacismů a reakcí. A v tom je jejich nebezpečí.“373 Čechoslováci uznali novou vládu v Jugoslávii bezprostředně poté, co byli o jejím ustavení oficiálně informováni Većeslavem Vilderem dne 13. března v dopisu Janu Masarykovi.374 O dva dny později se Vilderovi dostalo odpovědi, že je jeho informace vzata na vědomí a že ministr bude dále informovat československou vládu.375 Právě tento akt lze vyložit jako uznání nové domácí vlády (dočasná vláda Demokratické federativní Jugoslávie)376 pod předsednictvím maršála Tita.377 Londýnské jugoslávské úřady nicméně s Čechoslováky také nadále komunikovaly, neboť na počátku března jmenovaly nového vojenského atašé, podplukovníka Danila Zobenicu. Čechoslováci jeho jmenování akceptovali. Zůstává zajímavým dokladem jisté setrvačnosti, nebo možná diplomatického taktu, že zprávy, které Jugoslávci Čechoslovákům v této věci zaslali, ale též československé odpovědi, byly nadále vedeny pod hlavičkou komunikace s „královskou jugoslávskou vládou.“378 V této době již

AÚTGM, f. EB II, krab. 454, memorandum bez uvedeného autora, založeno ad acta dne 26. ledna 1945. Tento dokument je psán z československého úhlu pohledu. Autor uvádí, že mu několik vysokých důstojníků královské armády „učinilo dotaz, zda by mohli vstoupit do naší armády. Upozornil jsem na zákaz MNO přijímat cizince do naší armády vůbec.“ S ohledem k dalším poznámkám o názorech členů partyzánské mise v Londýně a vůbec důkladnému přehledu v názorech jednotlivých Jihoslovanů, lze jako jejího autora předpokládat Josefa Korbela, Huberta Ripku, možná i samotného Edvarda Beneše (ostatní zprávy od podřízených pro prezidenta byly vždy podepsány, nebo jinak propojeny s autorem). 374 AMZV, f. LA, krab. 99/9, č. j. 9554/45, telegram Većeslava Vildera ministru zahraničí československé vlády ze dne 13. března. 375 Tamtéž, č. j. 9553/45, koncept telegramu odeslaného následně dne 15. března 1945. 376 V československých pramenech oficiálně vedena v této fázi své existence jako regentská rada demokratické federativní Jugoslávie. Srov. např. Archiv Kanceláře prezidenta republiky [dále AKPR], f. Kancelář prezidenta republiky, 1919–1947 [dále KPR 1919–1947], krab. 301, sign. D 15233, č. j. 12411/45, Lípa Jaroslav, zproštění úřadu. 377 Srov. KOŘALKOVÁ, Květa: Vytváření systému dvoustranných spojeneckých smluv mezi evropskými socialistickými zeměmi (1943–1949). Praha 1966, s. 29. 378 AMZV, f. LA, krab. 99/9, č. j. 11037, zpráva o změně jugoslávského vojenského atašé z 26. března 1945. Zobenica předtím již tento post zastával od 11. dubna 1944 do 12. ledna 1945, aby byl poté krátce vystřídán plukovníkem Milanem Prosenem. Srov. tamtéž, č. j. 8638/44. Prosen byl ovšem na počátku března také uvolněn a Zobenica se vrátil na své původní místo. Nejspíše s ohledem k provedené vládní změně považovalo MZV za nutné zjistit Zobenicovu vhodnost pro další vykonávání mise u Československé vlády. Na dotaz svých nadřízených hodnotil Lípa Zobenicu kladně, jakožto schopného a nacionalismu prostého vojáka, který byl kritický k partyzánům z vojenského hlediska, přičemž však jejich vládu uznával. 373

~ 85 ~

probíhaly přípravy k přesunu československého vyslanectví zpět do Bělehradu.379 Na své původní působiště se vracel nejen Jaroslav Lípa, ale též Josef Korbel, nyní jako legační rada I. třídy.380 Sám vyslanec Lípa dorazil do hlavního města Jugoslávie dne 24. dubna 1945.381

3.3 Bilance československého poměru k exilové vládě Jugoslávie v letech 1943–1945 V posledních dvou a půl letech druhé světové války prošel postoj československé exilové vlády k jejímu jugoslávskému spojenci poměrně rychlou a zásadní proměnou. Zájem o exilové Jugoslávce u Čechoslováků notně opadl. Prvních dva a půl let vzájemných vztahů charakterizoval československý zájem na úspěšné konsolidaci exilového státního zřízení Jugoslávie, doprovázený četnými osobními kontakty a též několika pokusy o přímou spolupráci. Ačkoliv nebyly tyto styky příliš plodné, následující období, kdy se v otázkách poválečného uspořádání Jugoslávie dostalo ke slovu sílící partyzánské hnutí, přineslo jejich výrazný útlum. Fakt, že se množství informací o jugoslávské exilové vládě v průběhu let 1943 a 1944 neztenčilo, lze přikládat pouze jejímu zvýšenému, okolnostmi vynucenému styku s novou mocenskou strukturou v zemi, k níž v průběhu první poloviny roku 1944 přesunuli svou pozornost i Čechoslováci. Odečteme-li informace o otázkách vzájemného poměru královské vlády a AVNOJ, zůstává v této době pouze několik málo dokladů o stycích mezi exilovými Čechoslováky a Jugoslávci. S tím, jak klesala intenzita těchto jednání, narůstaly naopak kontakty s vládou působící přímo v zemi. Pod její mocí se nacházely objekty československého zájmu: majetek československých podniků i občanů, vojáci československé národnosti či státní příslušnosti bojující v národně-osvobozenecké armádě, českoslovenští krajané usedlí v zemi a konečně též perspektiva dalších mezistátních styků v době poválečné. Podle Miroslava Tejchmana si Čechoslováci v exilu záhy uvědomili, že styky s královskou vládou představují „uschlou větev“ vzájemných vztahů382 a pod tímto dojmem přešli později ke stykům s partyzány. Na základě analyzovaných pramenů jsme dospěli k závěru, že propartyzánskou pozici zaujala československá exilová vláda nejpozději v průběhu jara 1944, nejspíš však již na podzim předchozího roku. Tehdy se Titem vedení partyzáni kvalifikovali jako projugoslávská síla, stranící se nacionálních rozporů, ochotná přijímat do svých řad nekomunistické jedince i organizace. Jisté množství zpráv z cizích zdrojů, ale také jednání, která s partyzánskými zástupci vedli sami Čechoslováci, mylně naznačovala také nechuť partyzánů k poválečnému prosazování komunismu v Jugoslávii. Avšak ani

Srov. dokumenty z tamtéž, f. LA-D, krab. 2, které informují o procedurách získávání průjezdních víz, sestavování platových výměr a organizaci personálu. Tyto listiny jsou datovány mezi polovinou března a polovinou dubna. 380 Tamtéž, č. j. 3421/dův/45, zpráva o přiděleném personálu k vyslanectví republiky Československé u jihoslovanské vlády z 26. března 1945. 381 Tamtéž, č. j. 4611/dův/45, zpráva z 25. dubna 1945 informující o příjezdu vyslance Lípy do Bělehradu dne 24. dubna 1945. 382 TEJCHMAN, M.: Československo-jugoslávské vztahy, s. 90. 379

~ 86 ~

zprávy svědčící o opaku Čechoslováky k důraznější podpoře exilové vlády a nekomunistických jugoslávských činitelů nepohnuly a ani pohnout nemohly. Jednota Jugoslávie se stabilní nomenklaturou v čele byla, jak je ostatně přirozené, pro československou vládu důležitější, než vnitřní povaha režimu, který v ní měl panovat. Byla to naopak starší jugoslávská politická garnitura jako celek, kdo v očích svých dřívějších československých partnerů nyní znamenal hrozbu jednotě a národnostnímu smíru v nově se konstituující Jugoslávii. K této roli však exilovou vládu Království Jugoslávie nepředurčila pouze mocenská převaha jejích komunistických protivníků, ale též neslavná bilance jejích vlastních akcí.

~ 87 ~

4. Jugoslávští nekomunisté a Československo 1945– 1948 4.1 Upevnění nové Jugoslávie 1944–1948 Formální splynutí exilové a domácí vlády v březnu 1945 umožnilo překonat palčivé problémy obnoveného jugoslávského státu. Mezinárodní uznání vlády v čele s komunistou Titem umožnilo přísun humanitární pomoci v rámci programu UNRRA383 a poskytlo podmínky k dalšímu upevnění režimu.384 Konference na Jaltě v únoru 1945 doporučila ve svém prohlášení další rozšíření AVNOJ o členy předválečné skupštiny. V souladu se závěry jaltské konference byl AVNOJ rozšířen o některé členy předválečné skupštiny, vyloučeni byli přirozeně ti, kteří se za války kompromitovali kolaborací. Vstoupilo do něj 69 předválečných poslanců nekomunistických stran. AVNOJ se tak 10. srpna 1945 proměnil v Provizorní národní shromáždění (Privremena narodna skupština, PNS). V tomto zákonodárném tělese měli naprostou většinu členové Jednotné národně-osvobozenecké fronty (JNOF, Jedinstveni narodnooslobodilački front), politické organizace sdružující za války jak komunisty, tak nekomunistické organizace ochotné ke spolupráci s Komunistickou stranou Jugoslávie. Tato organizace působila v rámci AVNOJ jako platforma různorodých politických sil, ovšem bez samostatné zákonodárné či jiné pravomoci. Část poslanců i politických uskupení, které vstoupily do AVNOJ, se zařadily do JNOF, který se tak v srpnu 1945 transformoval v Národní frontu (NF, Narodni Front). Na rozdíl od své československé obdoby leželo těžiště moci v jugoslávské Národní frontě u Komunistické strany Jugoslávie. Mimo Národní frontu tedy v Provizorním národním shromáždění existovaly další strany, které nehodlaly přistoupením k národní frontě rezignovat na samostatnou politickou aktivitu. Výkonným tělesem zůstávala provizorní vláda z 5. března, nad níž formálně stáli královští regenti. V centrální vládě zasedali ministři za jednotlivé země, jejichž vzájemný vztah i vůči centrální vládě v této době nebyl přesněji určen. Pro obnovující se zemi se již tehdy vžil, s ohledem k radikálnosti prodělaných změn, název „nová Jugoslávie.“ V provizorní vládě zaujali komunisté, resp. členové Národní fronty, většinu klíčových postů. Náleželo k nim Ministerstvo zemědělství, financí, průmyslu, osvěty a také Ministerstvo vnitra.385 Paralelně s útvary Ministerstva vnitra ovšem působilo Oddělení národní bezpečnosti (Odeljenje za zaštitu naroda, OZNA), bezpečnostní služby, rozvědky a kontrarozvědky v jednom, které bylo formálně

UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration, Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu) byla mezinárodní organizací poskytující především materiální podporu a pomoc obětem druhé světové války. 384 PETRANOVIĆ, Branko: Národní fronta v politické struktuře Jugoslávie (1944–1946). In: Národní fronta a komunisté : Československo, Jugoslávie, Polsko 1938–1945. Praha 1968, s. 529. 385 Pouze pět členů nové 28 členné vlády nebylo členy Jednotné národně-osvobozenecké fronty. CRAMPTON, Richard: The Balkans since the Second World War. London – New York 2002, s. 15. 383

~ 88 ~

podřízeno pouze ministru obrany, tedy maršálu Titovi.386 Ozbrojené složky tohoto úřadu, v jehož čele stál Aleksandar Raković, jeden z Titových nejbližších spolupracovníků, se aktivně účastnily jak živelné odplaty vůči kolaborantům či z kolaborace obviněných jedinců, tak politicky motivovaného násilí proti mocenským oponentům. Jugoslávie vyšla z války jako zpustošená země. Podle údajů, které po válce poskytly jugoslávské úřady spojencům, mělo zemřít přes 1 700 000 obyvatel celkem šestnáctimilionové země. Zneschopněno k práci mělo být v různé míře dalších 425 000 osob. Různá odvětví průmyslu byla po válce funkční od 42 % (chemický průmysl) do 83,5 % (stavařský průmysl) předválečných rozměrů. Značné škody utrpěla i vzdělávací soustava: pouze 25 % základní škol si uchovalo budovy a inventář, zničeno bylo mnoho muzeí, škol i knihoven, mezi nimi Národní knihovna v Bělehradě. Celková škoda činila 46 900 000 000 amerických dolarů.387 Značně otřesena byla důvěra obyvatel v politické instituce, právo a zákony. Tyto kolosální ztráty se vláda snažila kompenzovat z mezinárodní podpory, která do země proudila pod hlavičkou OSN i jiných zdrojů, ale také autoritativním řízením země a přerozdělováním zdrojů. V jistém smyslu tak byla diktatura, kterou Komunistická strana pod záštitou lidové revoluce vykonávala, projevem jak upevnění nového režimu, tak nutné konsolidace rozvrácené země. Nekomunistická opozice samozřejmě nehodlala přistoupit na stanovisko KPJ, že totiž stabilizace země je provázána s přenecháním mocenského monopolu Národní frontou a v jejím rámci komunistickou stranou. Proto se opozice v rámci Národní fronty i mimo ni vyslovovala pro umožnění politické soutěže v podmínkách již osvobozené země, očištěné od zkompromitovaných válečných i předválečných činitelů.388 Rozhodnutí vlády, utvořená na interních poradách komunistické strany, byla přijímána bez náležité diskuze. Zásahy bezpečnostních složek trpěly sdělovací prostředky, které propagovaly nekomunistické síly. Vztahy ve vládě se proto v průběhu léta 1945 přiostřovaly. Ve dnech 5.–7. srpna 1945 se na ustavující schůzi Národní fronty Tito jednoznačně vyslovil pro její aktivní boj o ustavení republiky. Na toto prohlášení král Petar otevřeně reagoval odvoláním svých tří náměstků, z nichž dva (Ante Mandić a Dušan Sernec) zastávali tou dobou funkce v národně-osvobozeneckých orgánech.389 Z vlády pak dne 18. srpna odešel její místopředseda Milan Grol, aby tak protestoval proti narušování demokratických

Tamtéž, s. 17. Citováno podle ŽIVKOVIĆ, Nikola: Stanje u jugoslovenskoj privredi neposredno posle Drugog svetskog rata. In: Balkan posle drugog svetskog rata : zbornik radova sa naučnog skupa = The Balkans after the Second World War: collection of works from the scientific conference. Beograd 1996, s. 51–54. Tyto údaje jsou ovšem jedny z nejvyšších odhadnutých, jiného informace hovoří o cca 600 000 až jednom milionu mrtvých, civilistů i vojáků s adekvátně umenšenými ztrátami hospodářskými. Rozpětí těchto odhadů se pohybuje mezi dvěma zmíněnými extrémními stanovisky. Srov. např. počty obětí udávaných chorvatským ekonomem Vladimirem Žerjavićem a jejich rozvrstvením mezi jednotlivé národy a oblasti Jugoslávie. ŽERJAVIĆ, Vladimir: Manipulations with World War II Victims in Yugoslavia (dostupné na http://hic.hr/books/manipulations/index.htm; přístup dne 15. května 2015). 388 Toto očištění pokládal Milan Grol za příliš přísné, bránící zejména politikům Radikální strany v účasti v politickém životě. RADOJEVIĆ, M.: Milan Grol, s. 304. 389 Zbývající regent Srđan Budisavljević se navíc na obranu králových zájmů angažoval zcela minimálně. PETRANOVIĆ, B.: Istorija, s. 382. Petranović uvádí, že regentská rada byla po celou dobu svého krátkého trvání pouhou dekorací. 386 387

~ 89 ~

svobod a pravidel fungování vlády určených dohodou Tito-Šubašić.390 Opíral se přitom i o Churchillovu kritiku jugoslávského režimu, kterou veřejně vyslovil na spojenecké konferenci v Postupimi v závěru července 1945. Ivan Šubašić, úřadující ministr zahraničních věcí, se k rezignaci rozhodl spolu s Jurajem Šutejem z totožných důvodů dne 8. října 1945. Pokračovaly dále přípravy k volbám do ústavodárného národního shromáždění. Ačkoliv teoreticky stále dostupná, možnost kandidovat proti Národní frontě zůstala opozicí nevyužita. Demokratická strana s Milanem Grolem v čele se rozhodla nekandidovat, následována dalšími nekomunisty, kteří nebyli součástí Národní fronty. Touto dobou bylo omezeno vydávání stranického časopisu Demokratija391 a pokračovaly represe proti údajně kolaborujících osobám a s tím související vyřazování z voličských seznamů. Probíhala intenzivní kampaň sdělovacími prostředky, masovými veřejnými akcemi a propagandou v armádě, která byla jako celek produktem národně-osvobozeneckého boje a jako taková pod naprostým vlivem komunistické strany. Režim svázal volby s otázkou státní formy. Otevřeně byla propagována „touha lidu po republice,“ která měla případné nerozhodnuté voliče motivovat k podpoře Národní fronty. Skupinky aktivistů navštěvovali nepolitická veřejná shromáždění, dokonce i ta náboženská, a agitovaly pro Národní frontu a pro Tita.392 Pasivní účast ve volbách byla opozici povolena, kandidátku ovšem žádná další strana nesestavila. Samotný akt volby probíhal vhozením gumové kuličky buď do bedny reprezentující kandidátku Národní fronty, nebo do té vyhrazené pro nesouhlas s ní.393 Výsledky voleb z 11. listopadu 1945 nenechaly nikoho na pochybách, že režim jednoznačně zvítězil. Národní fronta obdržela 90,48 % hlasů, nesouhlasně se vyjádřilo 9,52 % volících. Celková účast ve volbách činila 88,66 % oprávněných voličů.394 Národní shromáždění (Narodna skupština) sestavené na základě těchto voleb poté prohlásilo Jugoslávii republikou pod jménem Lidová federativní republika Jugoslávie. Král Petar II. tak byl definitivně zbaven trůnu. Nová skupština začala pracovat na ústavě, která vstoupila v platnost dne 31. ledna 1946. Velmi přesně kopírovala sovětskou ústavu z roku 1936, čímž předznamenala další kroky vlády v připodobnění země Sovětskému svazu. Kromě přípravy kolektivizace zemědělství a další vlny znárodňování se tato tendence projevovala v omezování potenciálních i skutečných mocenských oponentů. Kromě politických stran se jednalo o církve, kterými Jugoslávie, země několika konfesí, disponovala ve velkém množství.395 Nebezpečí pociťoval režim zejména ze strany církve katolické, která byla ze své podstaty zakotvena v zahraničí. Tito se neúspěšně RADOJEVIĆ, M.: Milan Grol, s. 308–313. Výtisky tohoto časopisu byly v říjnu demonstrativně páleny na ulicích. PETRANOVIĆ, B.: Istorija, s. 393. 392 Srov. PAVLOVIĆ, Momčilo: Za Tita ili za kralja. Izbori za ustavotvornu skupštinu 11. novembra 1945. Beograd 2007, s. 203–221. 393 Kulička vhozená do bedny vyhrazené pro nesouhlas s Národní frontou nicméně vydala při dopadu jiný zvuk, než ta vhozená do zaplněnější bedny Národní fronty. 394 PAVLOVIĆ, M.: Za Tita, s. 355. 395 Nejvýznamnější byly církve pravoslavná a katolická, dále síť muslimských náboženských obcí zejména v Bosně, Sandžaku a na Kosovu, protestanté a též náboženské organizace Židů, svědků Jehovových dalších vyznání. 390 391

~ 90 ~

snažil přimět arcibiskupa Alojzije Stepince396 k „nacionalizaci“ církve a k přenesení loajality kléru z Vatikánu na Bělehrad. Za fatální projev neloajality považoval režim vydání tzv. pastýřského listu v říjnu 1945, jenž popisoval represe komunistického režimu proti katolickému kléru i laikům, k nimž docházelo v rámci poválečného zúčtování s kolaboranty ale též v průběhu upevňování komunistické moci v zemi. List kritizoval omezování svobody vyznání a praktikování náboženství, agrární reformu, která církev připravila o materiální zázemí, jakož i ateistickou výchovu ve školách. Na základě tohoto opozičního postoje došlo k přípravě několika soudních procesů s katolickými hodnostáři, z nichž největší byl proces s arcibiskupem Alojzijem Stepincem v září a říjnu 1946. Ten byl viněn v první řadě z vlastizrady, jíž se měl provinitdíky své snaze o koexistenci s ustašovským režimem, ale také osobní podporou Ustašů po válce.397 Umlkala také domácí politická opozice.398 Výraznou postavou „frontovské“ opozice v rámci komunisty vedeného bloku byl srbský politik Dragoljub Jovanović.399 Tento dlouholetý funkcionář agrární strany podporoval za války vstup svých členů do partyzánských jednotek, sám poté jako poslanec zasedal v národním shromáždění a jím vedená Národní rolnická strana byla součástí Národní fronty. Navzdory tomu byl Dragoljub Jovanović kritickým vůči nedostatku svobod v zemi. V jeho neprospěch hovořila jeho otevřenost v opozičních názorech, ve kterých mu nebránila ani jeho programová blízkost komunistům.400 Proces s Dragoljubem Jovanovićem byl zinscenován za účelem zastrašení zbývající opozice. Aby Jovanovićovi zabránil využít přelíčení k propagaci jeho idejí, přistoupil režim k obvinění ze „spolupráce s agenty jisté cizí zpravodajské služby.“ Neveřejný proces, kterého se mu dostalo, vedl k jeho odsouzení k devíti letům nucených prací.401 Jovanovićova Národní Alojzije Stepinac (1898–1960). Jugoslávský (chorvatský) římskokatolický kněz. Za první světové války bojoval na straně spojenců na soluňské frontě, posléze studoval teologii v Římě. Arcibiskupem se stal v roce 1937. Po vzniku NDH nabádal obyvatele ke spolupráci s novým režimem, ale poté, co se přesvědčil o jeho násilné a xenofobní povaze, vystupoval tajně proti němu a pomáhal represemi postiženým Židům a Srbům. Po válce byl zpočátku komunistickou mocí tolerován, opoziční postoj mu ale vynesl nepřátelství režimu a politický proces. Byl odsouzen k šestnácti letům vězení. Odmítl několik nabídek k propuštění pod podmínkou odchodu ze země. V roce 1952 jej papež jmenoval kardinálem. Zemřel v internaci v roce 1960. 397 DANILOVIĆ, Rajko: Upotreba neprijatelja. Politička suđenja u Jugoslaviji 1945–1991. Beograd 2010, s. 239– 241. Stepincova kauza byla začleněna do procesu s ustašovskými předáky, kteří měli v odporu proti režimu dále pokračovat jako guerilloví bojovníci známí pod jménem Křižáci (Križari) a které měl Stepinac osobně také podporovat. Arcibiskup byl odsouzen k 16 letům vězení a nucených prací. V domácím vězení, kam byl přemístěn pro jeho zhoršený zdravotní stav, ale též na základě četných intervencí ze zahraničí i z Jugoslávie samotné, pak v roce 1960 zemřel. 398 Postupně byly též ničeny ozbrojené skupiny operující v horách. V březnu 1946 byl takto dopaden Dragoljub Mihailović. 399 Dragoljub Jovanović (1895–1977). Jugoslávský (srbský) právník a politik. Vystudoval Sorbonnu, působil na právnické fakultě univerzity v Bělehradě. Jednalo se o jednoho z nejvzdělanějších jugoslávských politiků, aktivní byl ve straně jugoslávských agrárníků. Pro své levicové postoje byl perzekvován. Za války zůstal v zemi, podporoval partyzánské hnutí a vstoupil se svou stranou do Národní fronty. Pro své opoziční postoje byl obviněn ze špionáže a ve vykonstruovaném procesu odsouzen k dlouholetému žaláři. Zemřel v Bělehradě. 400 Nesouhlasil s podobou agrární reformy, která stanovovala maximální výměru soukromého vlastnictví jednotlivých zemědělců na 35 ha. Dále se vyslovil, což se mu mělo stát osudným, proti zákonu o zádruhách na jaře 1947, které se měly nově stát de facto státními zemědělskými družstvy bez reálné možnosti, aby z nich rolníci opět vystoupili. JOVANOVIĆ, Dragoljub: Političke uspomene. Knjiga deveta : opozicija – robija. Beograd 2008, s. 24. 401 DANILOVIĆ, Rajko: Upotreba, s. 200. 396

~ 91 ~

rolnická strana byla již předtím výrazně personálně zeštíhlena díky zásahům Správy státní bezpečnosti (Uprava državne bezbednosti, UDB), tajné policie, jež se v roce 1946 vydělila z OZNA.402 Zahraničněpolitická pozice Jugoslávie byla po konci druhé světové války také nesmírně komplikovaná. Opírání se o Sovětský svaz přivedlo Jugoslávce k přesvědčení, že mohou aplikovat své územní požadavky na prostor Terstu, Istrie a jižních Korutan. Zatímco v případě Istrijského poloostrova byla Jugoslávie z velké části úspěšná, její požadavek na připojení dalších oblastí s významným množstvím Slovinců a Chorvatů, které v meziválečné době náležely Rakousku a Itálii, narazily na rozhodný odpor Britů a Američanů. Vztahy s těmito dvěma velmocemi se díky zahraničněpolitickým konfliktům, pohraničním incidentům a jiným střetům příznačně ochladily. Ne zcela přátelský byl i postoj Sovětů, kteří nehodlali kvůli jugoslávským ambicím vstoupit do konfliktu se Západem, a kteří nelibě nesli skutečnost, že pro Bělehrad byly zájmy Jugoslávie nadřazeny potřebám i politice Sovětského svazu.403 V souvislosti s napětím okolo Terstu poukázala jugoslávská vláda na skutečnost, že v italských zajateckých a jiných vojenských táborech přebývají tisíce Jugoslávců, z nichž mnozí bojovali v partyzánům nepřátelských či rovnou kolaborantských vojenských útvarech. Tito bojovníci byli jednou z částí nově se rodící a značně heterogenní jugoslávské poválečné emigrace. Ta zahrnovala příslušníky bývalého exilového státního tělesa, krále a jemu oddané roajalisty, s jugoslávským režimem nespokojené příslušníky Chorvatské rolnické strany v čele s Vladkem Mačkem a členy velkosrbských organizací kolem Konstantina Fotiće, ale také vrcholné představitele Ustašů, jmenovitě samotného Ante Paveliće.404 Tito jedinci i skupiny měli společný pouze jednoznačný odpor proti novému jugoslávskému režimu a různými prostředky proti němu v následujících letech bojovali.405

4.2 Přehled československo-jugoslávských vztahů v letech 1945–1948 Standardní mezistátní styky se po druhé světové válce nadějně rozvíjely. V návaznosti na kontakty ustanovené mezi československou exilovou vládou a národně-osvobozeneckým hnutím došlo k celé řadě jednání mezi československými a jugoslávskými politiky. Naději na uchování dobrých vzájemných Tamtéž, s. 195–198. PIRJEVEC, Jože: Jugoslávie 1918–1992. Vznik, vývoj a rozpad Karadjordjevićovy a Titovy Jugoslávie. Praha 2000, s. 195–202. 404 PERIĆ, I.: Vladko Maček, s. 267–297. Vladko Maček byl nepřátelsky nakloněn partyzánům i jakékoliv spolupráci s nimi, a nepodporoval proto ani Ivana Šubašiće, který byl jeho stranickým kolegou v HSS. 405 Ustaši se uchylovali i k teroristickým útokům a byli, tak jako i jiné skupiny chorvatských emigrantů, aktivní i v průběhu následujících desetiletí. MOLNAR, Christopher : The Radicalisation of the Croatian Émigré Community in West Germany. In: Protikomunistický odboj v strednej a východnej Európe. Zborník z mezinárodnej vedeckej konferencie Bratislava 14.–16. novembra 2011. Bratislava 2012, s. 784. Jiní jugoslávští emigranti se snažili pohnout světovou veřejnost k odporu proti novému režimu v Jugoslávii poukazováním na jeho násilnou, nedemokratickou politiku, podřizování se sovětskému vliv neschopnost zlepšit hospodářskou situaci země. Takto hovoří Declaration by Free Yugoslavs in Exil : Memoradum Yugoslavia’s role in the European confederation and sommon struggle against Communism. Hague 1948. 402 403

~ 92 ~

vztahů vyjadřoval už košický vládní program, který výslovně hovořil o navázání „nejpřátelštějších styků s novou Jugoslávií.“406 V průběhu let 1945–1948 uskutečnily obě vlády ve vzájemném styku celou řadu akcí, které tomuto záměru vycházely vstříc.407 Velkou ránu utrpěl rozvoj mezistátních styků nedlouho po komunistickém puči v Československu v únoru 1948, kdy se naopak zdálo, že se obě země nacházejí v nejlepším ustrojení k rozvoji vzájemné spolupráce. Tento předpoklad zhatila exkomunikace Jugoslávie ze sovětského bloku v červnu téhož roku. Ta odstartovala období zhoršování vzájemných vztahů, omezování styků a výskytu různých diplomatických incidentů, ale i podpory druhé zemi nepřátelských politických proudů.408 V rovině politické spolupráce podporovali Čechoslováci Jugoslávii v jejím nároku na Terst a Korutany, částečně též kvůli jejich vlastnímu zájmu o přístup k těmto územím. Jugoslávci naopak podporovali československou politiku vůči Maďarsku, a to zejména poté, co v maďarských volbách zvítězila nad komunisty malorolnická strana. Jugoslávie se snažila také působit jako jistý arbitr v československo-polském sporu o Těšín. Shodné zájmy v dlouhodobé bezpečnosti nalezly svůj výraz ve spojenecké smlouvě podepsané dne 9. května 1946, která zavazovala obě země na dvacet let ke vzájemné pomoci v případě útoku Německa či jeho spojenců na jednu z nich. V tomto ohledu účinkovaly u obou zemí jejich zahraničněpolitické vazby k Sovětskému svazu, který shodně považovaly za úhelný kámen své zahraničněpolitické orientace. Jugoslávská vláda nicméně v průběhu let 1945–1948 Košický vládní program. Program nové československé vlády národní fronty Čechů a Slováků. Praha 1974, s. 12. 407 K tématu československo-jugoslávských vztahů v letech 1945–1948 srov. zejména následující literaturu. ČÁSTEK, Martin: Vztahy Československa a Jugoslávie v letech 1945–1948. Magisterská diplomová práce 2006. Vedoucí: doc. PhDr. Jan Pelikán CSc. Ústav světových dějin FF UK Praha. DEJMEK, Jindřich: Vyslanecká mise Josefa Korbela v komunistické Jugoslávii : (příspěvek k československo-jugoslávským vztahům 1945–1948). Slovanské historické studie 32, 2007, s. 113–129. HEROUT, Vjenceslav: Reemigrace Čechů z Chorvatska 1945– 1949. Daruvar 2010. HOFMAN, Ivan: Jugosloveni na studijama u Čehoslovačkoj 1945–1948. Godišnjak za društvenu istoriju, sveska 1–3, Beograd 2002, s. 163–178. OPAT, Jaroslav: K problematice zvláštností národně demokratických revolucí v Československu a Jugoslávii. In: Československo a Juhoslávia. Z dejín československojuhoslovanských vzťahov. Bratislava 1968, s. 352–384. KALOUS, Jan: Nerozlučné přátelství. Návštěva maršála Tita v Československu a spolupráce bezpečnostních aparátů. Paměť a dějiny. Revue pro studium totalitních režimů 5, č. 1, 2011, s. 3–14. KAPLAN, Karel: Československo v poválečné Evropě. Praha 2004, s. 227–244. PELIKÁN, Jan: Hospodářská spolupráce Československa s Jugoslávií v letech 1945–1949. Praha 1990. TÝŽ: K některým ekonomickým problémům reemigrace Čechů a Slováků z Jugoslávie v letech 1945–1948. Český lid 76, 1989, s. 156–164. PERIŠIĆ, Miroslav: Posleratni Prag – slika za poređenje. Čehoslovačka sredina i jugoslovenski studenti-stipendisti od 1945. godine do objavljivanja Rezolucije IB. Tokovi istorije 2006, č. 1–2, s. 82–112. SELINIĆ, Slobodan: Imovina Čehoslovačke u Beogradu posle drugog svetskog rata. Godišnjak grada Beograda 55, 2007, s. 309–326. TÝŽ: Jugoslávská kultura v Československu 1945–1950. Slovanský přehled 92, č. 2, s. 249– 272. TÝŽ: Jugoslovensko-čehoslovački odnosi : (1945–1955). Beograd 2010. TÝŽ: Restitucija jugoslovenske vojne imovine iz Čehoslovačke posle Drugog svetskog rata – imovina VTZ Kragujevac Bogošća, Barič i Obilićevo. Vojnoistorijski glasnik 2006, č. 1–2, s. 327–347. TÝŽ: Stručnjaci iz Čehoslovačke u Jugoslaviji 1945–1948. Istorija 20. veka 2009, č. 2, s. 79–80. SOVILJ, Milan: Jugoslovenski pogledi na čehoslovačku vojsku prvih godina posle Drugog svetskog rata. Vojnoistorijski glasnik 2008, č. 2, s. 149–161. TÝŽ: Poseta Josipa Broza Tita Čehoslovačkoj marta 1946. godine. Tokovi istorije 2007, č. 1–2, s. 133–153. TÝŽ: U potrazi za nedostižnim : Jugoslovensko-čehoslovačke kulturne veze 1945–1949. Beograd 2012. TEJCHMAN, Miroslav: Ohlas československého února 1948 v Jugoslávii a československo-jugoslávské vztahy po druhé světové válce. Slovanské štúdie 242, 1983, s. 82–93. VAŠKOVÁ, Lenka: Rozsídlení moravských Chorvatů a postoj jugoslávské vlády. Bakalářská diplomová práce 2013. Vedoucí: doc. PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D. Ústav slavistiky FF MU Brno. 408 Srov. SELINIĆ, S.: Jugoslovensko-čehoslovački odnosi, s. 355–439, 548–563 a VOJTĚCHOVSKÝ, Ondřej: Z Prahy proti Titovi! Jugoslávská prosovětská emigrace v Československu. Praha 2012. 406

~ 93 ~

negativně oceňovala existenci československého systému více politických stran, ačkoliv byly i zde soustředěny do jednotné Národní fronty. Československým komunistům jejich jugoslávští kolegové vytýkali jejich lpění na parlamentním převzetí moci a nabádali je k revoluční akci ve jménu nastoupení přímé cesty k socialismu sovětského střihu.409 Hospodářské styky obou zemí zahrnovaly výměnu zboží a surovin, ale také odborných pracovníků a studentů. Československo takto dodalo do Jugoslávie stroje, výrobky lehkého průmyslu, keramiku apod., zatímco Jugoslávie vyvážela ke svému partnerovi suroviny pro strojírenský, potravinářský, dřevozpracující a jiný průmysl. Československo poskytlo také Jugoslávii několik půjček a úvěrů. Za účelem pomoci svému spojenci s výchovou odborných kádrů se také Československo ujalo několika tisíc jugoslávských studentů a učňů, kteří se vzdělávali na československých vysokých školách, odborných pracovištích a v průmyslových podnicích. Právě úsek ekonomické spolupráce přinášel největší množství neshod a sporů o množství, povahu a cenu obchodovaného zboží a objemu finanční pomoci. Plánovaně se rozvíjely také styky kulturní. Obyvatelstvu obou zemí byl představován spojenecký stát díky řadě uměleckých výstav, zájezdů pěveckých a tanečních souborů, ale také skrze články v tisku. Pozornost byla věnována též svátkům a významným dnům svého spojence. Intenzivní byla propagace československých i jugoslávských filmů i literárních a hudebních děl. Sílící vzájemné vazby přinášely přirozeně obtíže a konflikty. Příslušníci české a slovenské etnické menšiny žijící v Jugoslávii se po válce ve velkém množství rozhodli odpovědět pozitivně na výzvu vlády krajanům k odchodu do Československa. Tato tzv. reemigrační akce znamenala pro Jugoslávii ochuzení o tisíce zejména na venkově usedlých osob, které desítky i stovky let úspěšně kultivovaly kraje Bačky, Banátu, Slavonie a Bosny. Čechoslováci si od ní slibovali osídlení uprázdněných pohraničních krajů spolehlivým československým obyvatelstvem. Jugoslávská vláda nebyla této akci nakloněna, nicméně s ní souhlasila za podmínky, že odcházejícím nepřizná náhradu za zanechaný nemovitý majetek. Také stěhování movitého majetku mělo být regulováno. Tímto přístupem se Jugoslávie snažila jednak část zájemců odradit a případně zajistit, že jejich odchod nezpůsobil větší hospodářské škody. Důsledky obou těchto variant410 byly pro Československo nepříznivé a tak se Praha pokoušela vyjednat zájemcům o přestěhování co nejlepší podmínky pro přesun, aby s jejich pomocí mohla kolonizovat uprázdněné kraje v pohraničí. Spory v této otázce probíhaly v letech 1945–1946, kdy mezi Prahou a Bělehradem putovaly návrhy podmínek reemigrace, v nichž každá ze stran jen s obtížemi slevovala ze svého principiálního stanoviska. Zatím probíhal proces individuální reemigrace, při němž

SELINIĆ, S.: Jugoslovensko-čehoslovački odnosi, s. 74–98. Jugoslávský postoj mohl zájemce skutečně zcela odradit, případně by byl stát nucen velkou část zanechaného majetku přesídlencům nahradit či jim při příchodu do Československa výrazněji materiálně vypomoci. Přijetím jugoslávského stanoviska by si Čechoslováci navíc omezili manévrovací prostor pro jednání o reemigraci s dalšími státy. 409 410

~ 94 ~

Češi a Slováci v Jugoslávii prodali svůj majetek před vystěhováním do Československa, k němuž, za podpory československé ambasády a při zdůraznění své momentální nezaopatřenosti, většinou dostali od jugoslávského státu povolení. Až v listopadu 1948 došlo k podepsání protokolu o vysídlení, na jehož základě směli ti, kteří žádost podali do 6. května 1947, opustit území Jugoslávie se vším movitým majetkem a se symbolickou náhradou za zanechané nemovité vlastnictví.411

4.3 Postoj československého státu vůči jugoslávské opozici v letech 1945–1948

4.3.1 Oficiální zahraniční politika: pozorování, solidarita, nezasahování Standardní mezistátní styky mezi Československem a Jugoslávií pokračovaly po konci druhé světové války v linii, kterou československá zahraniční politika nastoupila v jejím závěru. Charakterizovalo je spoléhání na národně-osvobozenecké orgány, a v jejich rámci na komunisty, jako na další nositele jugoslávské státnosti. Opozici, a to jak té, která zůstala v emigraci, tak v samotné Jugoslávii, byla vyhrazena okrajová, nicméně trvalá pozornost, zejména pro její možnou destabilizační povahu. Fyzická obnova československého diplomatického zastoupení v zemi na konci dubna 1945 opět přivedla do Bělehradu po více než čtyřech letech vyslance Jaroslava Lípu. Československý diplomat strávil jejich větší část v těsném kontaktu s jugoslávskou exilovou vládou v Londýně jako oficiální vyslanec své země. Návrat do Bělehradu pro něj znamenal pokračování této mise, ale také jeho působení mezi Jugoslávci vůbec, kterému doposud zasvětil posledních sedm let svého života.412 Možná právě díky své dosavadní službě u exilové vlády, vyššímu věku a jisté konzervativnosti413 přistupoval Lípa k novému jugoslávskému režimu značně kriticky. Již ve svých prvních dojmech charakterizoval politickou situaci v Jugoslávii jako značně vymknutou z kloubů. Bezprostředními úkoly vyslaneckého úřady byly podle Lípy tyto: „úprava budovy velvyslanectví, komplikované otázky vlastnictví našich podniků a naší kapitálové účasti v Jihoslavii vůbec, ochrana našich lidí, jichž je dosti pozavíráno a otázka repatriace našich příslušníků.“414 Jaroslav Lípa odeslal do Prahy několik zpráv o nespravedlnostech, zneužívání moci, potlačování opozice a nedemokratických postupech nového režimu, jež dle jeho názoru překračovaly míru autoritativních akcích objektivně potřebných ke konsolidaci válkou rozvrácené země.415 V celé řadě ostatních sdělení se pak o těchto jevech zmínil.

SELINIĆ, S.: Jugoslovensko-čehoslovački odnosi, s. 336–347 Od 24 června 1938 byl Lípa pověřen správou vyslanectví v Bělehradě. AMZV, fo. OS 1945–1992, krab. 544, fo. Jaroslav Lípa, Výkaz osobní. 413 Tu projevoval v literárním stylu svých zpráv a zejména dopisů, ale také ve svých politických názorech. 414 Tamtéž, f. Politické zprávy 1919–1977 [dále pouze PZ], Bělehrad 1945 [dále pouze BH 1945], osobní dopis Jaroslava Lípy Edvardu Benešovi z 16. května 1945. 415 Tamtéž, č. j. 6372/45, politická zpráva č. 1 z 20. června 1945. 411 412

~ 95 ~

Bezpečnostní policii OZNA přímo označil za „jihoslovanské gestapo“416 a Jugoslávii samotnou za „zamračený kout“417 a podobně.418 Vyslanec nicméně nenechával Černínský palác na pochybách, že „všude pociťuje se nespokojenost, která je téměř hmatatelná, ale i bezradnost. Zatím však, co Titův režim drží pevně v ruce otěže vlády a neodchyluje se od své cesty, oposice, která je nejen zakřiknutá, ale i naprosto nesjednocená, více než na sebe, spoléhá spíše na nějakého, zejména spojeneckého, deus ex machina.“419 Tyto zprávy už jen díky prostoru, který věnují opozici a jejímu pohledu na novou Jugoslávii, prozrazují vyslancovy kontakty s jednotlivými nekomunistickými předáky. V první řadě se jednalo o Milana Grola a Juraje Šuteje a dále o nespecifikované představitele sociálních demokratů. S prvním jmenovaným se Lípa osobně scházel. Při jedné z návštěv mu tento jugoslávský politik vylíčil poměry ve vládě a názorně tak demonstroval jeden z nejzávažnějších projevů komunistické dominance: „Milan Grol se snažil docíliti, aby všechny věci projednávány byly v lůně ministerské rady. Ministerský předseda maršál Tito schůze však v poslední době nesvolával vůbec, poslední byla více než před 2 měsíci – a v těchto nashromážděný a v zákulisí připravený materiál jest rychle a bez hlubšího studia promrskáván. Grol proto požádal Tita o rozmluvu, v níž mu nejpodstatnější otázky rozvedl a žádal, aby v serii dalších rozmluv mohl je s ním probrati. Tito sice slíbil, že ho opět pozve, ale více tak neučinil. A tak ministerská rada jako celek (…) jest informována více z novin o všech přípravách, které provádí zvláštní ‚pětka.‘ Grol jest proto velmi znechucen.“420 Grol Lípovi předal memorandum k informaci československé vlády, v němž kritizuje akce nového režimu, který svými znárodňovacími akcemi, vykládáním práva podle potřeb státu či pouze osobních zájmů jeho vymahačů a dalšími negativními jevy nepřispívá k uklidnění ve společnosti. Závěrem toto kritické, nicméně opatrně psané421 memorandum poukazovalo na nutnost rozšíření AVNOJ o další delegáty i organizace, obnovení důvěry v právní stát a zmírnění autoritativnosti režimu. O významu, který Grol Československu a též Lípovi přikládal, svědčí fakt, že místopředseda vlády toto prohlášení předal pouze sovětskému a československému vyslanci.422

Tamtéž, č. j. 7684/45, politická zpráva č. 4 z 28. června 1945. Tamtéž, č. j. 6372/45, politická zpráva č. 1 z 20. června 1945. 418 418 Lípa používal i zajímavých přirovnání: „Jako všude v Jihoslavii, je i ve Vojvodině – naprosté ticho. Ticho před bouří? Zde si připomínají filozofii starého knížete Obrenoviće. Tento uložil lidu dosti těžké dávky ve způsobu daní. Lid reptal. Kníže se ptal svých rádců, co dělá lid. ‚Odvádí, ale reptá.‘ – zněla odpověď. ‚Reptá? Tedy zvýšit‘ – nařizuje kníže. Po nějakém čase ptá se kníže opět na náladu lidu. ‚Odvádí, ale reptá ještě hlasitěji‘. ‚Tak?‘ – odpovídá kníže – ‚tedy ještě zvýšit‘. Po nějakém čase ptá se opět. ‚Je všude ticho – lid mlčí‘. –‚Rychle tedy spustit, snížit‘ – nařizuje kníže. Dnešní ticho má všechny znaky toho, jehož se zalekl Obrenović [podtrženo později tužkou].“ Tamtéž, č. j. 7684/45, Politická zpráva č. 4 z 28. června 1945. 419 Tamtéž, č. j. 6372/45, politická zpráva č. 1 z 20. června 1945. 420 Tamtéž, č. j. 31452/45, Milan Grol, místopředseda jihoslovanské vlády; memorandum. 421 Akce komunistů v něm nekritizuje, spíše je nabádá, aby jako vedoucí síla uskutečnila nápravu poměrů ve státě. 422 Tato skutečnost zároveň naznačuje, že Československo bylo Grolem vnímáno jako země Jugoslávii dostatečně blízká, aby takový styk s ní nevedl k represím. Předat podobný text velvyslanci britskému či americkému by s sebou neslo vyšší riziko. 416 417

~ 96 ~

Lípův postoj vůči Jugoslávii byl nicméně v menšině. Méně kritický byl vůči režimu velitel československé vojenské mise v Jugoslávii generál František Heike,423 a Lípovy výtky hodnotili zdrženlivě i příslušní referenti v Praze, kteří jeho zprávy četli.424 Setrvání Jaroslava Lípy na vyslaneckém postu každopádně nemělo dlouhého trvání. Důvodem k jeho odvolání byla jednak jeho nesmiřitelnost vůči novému režimu425 a kontakty s nekomunisty, ale také jeho intenzivní boj proti znárodňování československého majetku, který měl být hlavním důvodem Lípovy nevhodnosti pro jugoslávskou státní moc.426 Jeho odvolání bylo ve vládě projednáno 17. srpna 1945427 a provedeno prezidentem dne 13. září téhož roku.428 Návrh na obsazení vyslaneckého postu po Lípovi byl nicméně vládě dodán již na konci července téhož roku a lze tedy předpokládat, že záměna Lípy byla připravována dlouho dopředu.429 K podobné změně došlo i v Praze. Zde byl nahrazen Lípův jugoslávský protějšek Većeslav Vilder, což ostatně prorokoval Vladimir Velebit již v zimě 1944. Také Vilderovo odvolání měl zapříčinit jeho „zdrženlivý a kritický postoj k dnešnímu [jugoslávskému] režimu.“430 Státní tajemník na Ministerstvu zahraničních věcí Vladimír Clementis, který prezidenta o této změně zpravil, nicméně Vilderova odstoupení příliš nelitoval. Z jeho postoje však nepromlouvá pouze tajemníkova komunistická stranická příslušnost, ale v podstatě reálné zhodnocení situace. „Ačkoliv měl Vilder k nám vždy veskrze sympatický a přátelský poměr, bylo při hledání našeho vyslance třeba vzíti zřetel k tomu, že i při ocenění jeho předválečné pokrokové a demokratické politické linie nechápal ducha dnešní doby, a že jeho odvolání jest za daných poměrů zcela přirozené a v našem zájmu.“431 Vilderovým a Lípovým odchodem zanikly jedny z možných vazeb mezi jugoslávskými nekomunisty a Československem. Na rozdíl od Lípy se Vilder do své mateřské země nevrátil. Odešel do Londýna, kde rozšířil řady utvářející se jugoslávské protikomunistické emigrace. Na místo Jaroslava Lípy byl do Bělehradu povolán Josef Korbel. Podobně jako Lípa, i Korbel strávil velkou část svého londýnského exilu prací na udržování československo-jugoslávských vztahů, na rozdíl od Lípy se však podílel i na jednáních s partyzány. Ve svých vzpomínkách však udává, že i on byl vůči novému režimu od počátku kritický, k čemuž ho měl instruovat také prezident Beneš.432 Korbel Tamtéž, č. j. 19932/45, Situační zpráva o Jugoslavii k 30. červnu 1945. Generál zde hodnotí komunistickou stranu jako vedoucího činitele nikoliv kvůli násilnému převzetí moci, ale díky dosavadní i stávající podpoře obyvatel. 424 Vysvítá tak z celé řady do jeho zpráv ručně dopsaných otazníků, vykřičníků, a podtržení výrazů jako prý, mluví se, uvádí se apod. 425 Kritizoval jej ve všech (!) dochovaných politických zprávách uložených v příslušném fondu AMZV. 426 SELINIĆ, Slobodan: Jugoslovensko-čehoslovački odnosi, s. 65. 427 NA, f. Klement Gottwald 1938–1954 [dále jen KG], svazek [dále jen sv.] 137, zápis 47. schůze vlády ze 17. srpna 1945. 428 AKPR, f. KPR 1919–1947, krab. 301, sign. D 15233, č. j. 12411/45, Lípa Jaroslav, zproštění úřadu. 429 Tamtéž. Jugoslávský tlak na Lípovo odvolání měl údajně způsobit, že toto rozhodnutí padlo již v červnu 1945. SELINIĆ, S.: Jugoslovensko-čehoslovački odnosi, s. 65. 430 AKPR, f. Tajné 1945–1963 [dále T], krab. 4, sign T126/45, jihoslovanský vyslanec, dr. Darko Černej – žádost o agrément, 9. června 1945. Slovinec Darko Černej, který Vildera nahradil, byl na rozdíl od něj za války v zemi a bojoval v partyzánských oddílech. Prahu i Československo znal osobně z doby předválečné. 431 Tamtéž. 432 KORBEL, Josef: Tito’s Communism. New York 1951, s. 18. 423

~ 97 ~

dostal od prezidenta údajně za úkol, aby mu podával objektivní informace při osobních setkáních v Praze. V oficiálních zprávách však měl Jugoslávii popisovat nekonfliktně a vyhnout se tak následkům špionáže, kterou mezi zaměstnanci bělehradského vyslanectví prováděli českoslovenští komunisté.433 Korbel se držel těchto údajných prezidentových pokynů. Jeho zprávy svým tónem skutečně odpovídají potřebám oficiálně prohlašovaného československo-jugoslávského přátelství. Otevřené kritiky vůči režimu se Korbel téměř zcela zdržel. Důvěryhodnost Korbelova vysvětlení tohoto přístupu je poněkud sporná,434 některými svými akcemi vyslanec v každém případě zmírňoval jednostranně příznivou tendenci svých běžných zpráv. Korbel například udržoval kontakty se západními diplomaty a jejich kritické názory a postřehy k vývoji v zemi pak zasílal do Prahy, údajně pouze pro přehledovou informaci.435 Československé vyslanectví v Bělehradě od té doby referovalo o jugoslávské domácí opozici přinejlepším chladně a neutrálně a nikdy ne o jejím pohledu na situaci v Jugoslávii. 436 Tento náhled s Tamtéž. V emigraci v USA, kam Korbel nedlouho po únoru 1948 odešel a kde také vydal zmíněnou knihu na počátku 50. let (v době, kdy bylo veřejné mínění ve Spojených státech ovlivněno „mccarthismem“ a silným nepřátelstvím vůči Sovětskému svazu i čemukoliv komunistickému), si tento bývalý diplomat mohl jen sotva dovolit interpretovat své působení v Bělehradu opačně, například jako akt své osobní podpory jugoslávskému režimu. V listopadu 1954 byl Hubert Ripka, který po únorovém převratu odešel do exilu, za svou prosovětskou a prokomunistickou politiku v době druhé světové války napaden v americkém tisku, na což tento politik odpověděl rozsáhlým dopisem, v němž obvinění bod po bodu rozebral a pokusil se je vyvrátit. PALEČEK, Pavel: Ministr Hubert Ripka a jeho osobní archiv: inventář osobního fondu : dokumenty. Brno 2000, s 109–127. Jiné zprávy o Benešových instrukcích Korbelovi či obsazích jejich rozhovorů (ke kterým ovšem několikrát došlo, srov. AKPR, f. Kancelář prezidenta republiky 1948–1962, krab. 317, sign. 100560, Josef Korbel, záznamy o audiencích) se nepodařilo nalézt. Nelze nezmínit opačný postoj konzula v Záhřebu Vladimíra Brtníka, který podobnou zdrženlivostí netrpěl a jehož zprávy byly po větší část jeho několikaletého angažmá ostře protikomunistické (viz další text). 435 Této skutečnosti si posléze povšimly i bezpečnostní orgány, když v rámci přípravy politického procesu s Vladimírem Clementisem zpracovávaly materiály, které Korbel Clementisovi zasílal. V rámci snahy o nalezení důkazu Clementisovy protitovské činnosti zkoumali vyšetřovatelé jak politické zprávy Korbelova úřadu, tak jeho dřívější osobní listy státnímu tajemníkovi. Dospěli k závěru, že „ve zprávách se jasně odráží jeho [Korbelův] neústupný, strohý postoj k lidově demokratickým diplomatům /k polskému či maďarskému/. (…) Rovněž ani v jedné zprávě Korbel neuvádí, že by navštívil sovětského velvyslance Lavrentěva. Naproti tomu k západním diplomatům má tak srdečný, přátelský vztah, že mu sdělují i ‚přísně důvěrné‘ informace.“ Korbelova údajného „reakčního politického profilu“ si měl být Clementis vědom. Tento pozoruhodný dokument nicméně vypovídá spíše o metodách přípravy politických procesů v poúnorovém Československu (kromě dosti sporných dedukčních postupů je v něm Clementis označován za komunistu pouze v uvozovkách, výrazivo zahrnuje termíny jako „banda zrádců,“ ignorovány jsou Korbelovy dřívější návštěvy sovětského vyslance apod.) a je nutno brát jeho závěry ve věci Josefa Korbela s notnou dávkou odstupu. AMZV, f. Generální sekretariát [dále GS], krab. 155, Korbelova korespondence s Clementisem a ústředím MZV v roce 1947–1948, bez čísla, bez uvedeného autora. Srov. též DEJMEK, Jindřich: vyslanecká mise, s. 113–129. 436 AMZV, f. PZ, BH 1945, č. j. 53246/45, politická zpráva č. 2, demise dra. Šubašiče a Šuteje, z 13. října 1945 (po příchodu Korbela bylo číslování politických zpráv započato znovu od prvního čísla); tamtéž, č. j. 53244/45, politická zpráva č. 4 o předvolební situaci z 16. října 1945; tamtéž, č. j. 69410/45, politická zpráva č. 22 o demisi Ivana Šubašiće. Zde je Černínskému paláci předkládán Šubašićův krok z pohledu komunistické strany, která se v článku v časopisu Borba pozastavuje nad Šubašićovou kritikou systému poté, co jej sám několikrát schválil a obhajoval. Dále srov. tamtéž, č. j. 77219/45, politická zpráva č. 31 o průběhu voleb 3. prosince 1945; tamtéž, č. j. 77221/45, politická zpráva č. 34 o prohlášení Federativní lidové republiky Jugoslávie z 6. prosince 1945; tamtéž, č. j. 1930/46, politická zpráva č. 40 o odhalování spolupráce části vysokého katolického kléru v jugoslávském tisku z 27. prosince 1945. Z následujících let se jednalo zejména o Tamtéž, Bělehrad 1946 [dále BH 1946], č. j. 3455/46, politická zpráva č. 27 o postoji spojeneckých úřadů k přítomnosti polských emigrantských vojenských jednotek v Itálii z 21. února 1946; tamtéž, č. j. 1657/dův/46, zpráva o zbavení Dragoljuba Jovanoviće mandátu 433 434

~ 98 ~

ním sdílely i zastupitelské úřady v zemích, které monitorovaly dopad jugoslávských událostí na tamější veřejné mínění a také akce ustavující se jugoslávské emigrace.437 Režimu příznivou linii dodržoval ve svých zprávách také československý konzulát v Lublani.438 Ze všech těchto zpráv je jasná tendence informovat pražské ústředí o více či méně závažném, nicméně v každém případě negativním jevu, který jugoslávští nekomunisté představovali. Jednotná informační linie napovídá, že právě tento postoj byl oficiální československou zahraniční politikou vůči jugoslávským nekomunistům doma a zejména v cizině.439 Odpovídá též několika zmínkám o jugoslávské opozici, které padly na zasedáních vlády. Ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka, který do Jugoslávie zavítal v čele vládní delegace na konci listopadu 1945,440 se vyjádřil v tom smyslu, že „oposice je v Jugoslávii rozkladná a sama v rozkladu. Nemá vůbec representativních osobností a nemá ani pevného programu. Každá opoziční skupina sleduje své vlastní cíle.“ Ripka zdůraznil svůj názor, který si utvořil již v Londýně, tedy že „je to zásluhou maršála Tita a jeho režimu, že Jugoslávie byla jako důležitý faktor na Balkáně zachována a naproti tomu nemají kruhy opoziční, které zaujímají negativní stanovisko k režimu, samy žádných konstruktivních myšlenek.“441 Novou Jugoslávii navštívil také Zdeněk Fierlinger a o své návštěvě pak zpravil vládu na jejím 56. zasedání dne 16. května 1946. Uznal, že v Jugoslávii je politická svoboda značně omezena, což považoval pochopitelné s ohledem k potřebě „určitého autoritativního postupu“ po prožitých válečných útrapách. Zápis ze schůze vlády dále konstatuje, že „předseda vlády označuje tento postup žertovně jako ‚demokratickou diktaturu.‘“442 Omlouvání autoritativnosti nového jugoslávského režimu nebyli nicméně nakloněni všichni českoslovenští činitelé. Otevřeně kritický byl generální konzul v Záhřebu Vladimír Brtník, který v řadě zpráv informoval o nepopularitě komunistů, politickém i jiném násilí a obtížích nového režimu, čímž se odchyloval od linie bělehradského vyslanectví. V únoru roku 1946 došlo k zaznamenáníhodné výměně

z 21. září 1946; tamtéž, Bělehrad 1947 [dále BH 1947], č. j. č. j. 2983/47, politická zpráva č. 1 o procesu s Mihailem Trifunovićem z 2. ledna 1947; tamtéž, č. j. 885233/47, politická zpráva č. 33 o opozici Dragoljuba Jovanoviće z 17. dubna 1947 apod. Srov. též celou řadu zpráv v Tamtéž, f. Teritoriální odbory [dále TO], Jugoslávie [dále JUG], krab. 25. 437 Srov. Tamtéž, krab. 14, č. j. 121076/47, zpráva o Jihoslovanské emigraci z vyslanectví ČSR v Římě z 26. května 1947; tamtéž, č. j. 65896/II-2/45, zpráva o jihoslovanské emigraci (zde jsou zmíněny materiály dodané diplomatickými zastoupeními V Londýně, Římě a Káhiře). 438 Nedlouho po jeho obnovení v prosinci 1945 byl do čela tohoto úřadu 3. května 1946 jmenován Stanislav Brandejs, který do té doby působil jako referent politického zpravodajství a hodnotil Lípovy zprávy o Jugoslávii. Příručka o navázání diplomatických styků a diplomatické zastoupení Československa v cizině a cizích zemí v Československu 1918–1985. (nepublikovaná interní příručka AMZV, bez ISBN, bez uvedeného autora) Praha 1987, s. 30. Právě Brandejs byl k vyslancovým závěrům velmi kritický, jak dosvědčují jeho již zmíněné vpisky a podtržení v Lípových textech. 439 Vypovídají o ní i interní materiály centrálních orgánů MZV. Srov. AMZV, f. TO, krab. 14, č. j. 59879, zpráva o memorandu slovinské emigrace z dubna 1946. 440 Jednal zde, mimo jiné, o hospodářské spolupráci a o restituci československého majetku. SELINIĆ, S.: Jugoslovensko-čehoslovački odnosi, s. 294; KAPLAN, Karel: Československo v poválečné Evropě. Praha 2004, s. 228; PELIKÁN, Jan: Hospodářská spolupráce Československa s Jugoslávií v letech 1945–1949. Praha 1990, s. 20–49. 441 NA, f. KG, sv. 139, zápis 12. schůze vlády 7. prosince 1945. Ripka dále uvedl, že si tento názor utvořil mimo jiné po rozhovorech, které při své návštěvě vedl v představiteli opozice. 442 Tamtéž, sv. 140/1, zápis 56. schůze vlády 14. května 1946.

~ 99 ~

názorů mezi vyslancem Josefem Korbelem a generálním konzulem Vladimírem Brtníkem. Vyslanectví tehdy požádalo Záhřeb o zaslání přesnějších údajů k jistému rozsudku jugoslávské justice, o kterém je generální konzulát dříve informoval.443 Odpověď generálního konzula na tento pokyn zněla takto: „Gen. konzulát sděluje, že jeho informátor, který byl svého času rovněž vyslýchán pro podezření z kolaborantství a propuštěn, byl nedávno z jiného, celkem dosti malicherného důvodu odsouzen jako kolaborant na 16 měsíců nucené práce. Opatřit žádaná bližší data, zejména znění rozsudků, nemůžeme. Za nynějších poměrů, které nejsou nepodobné poměrům v SSSR v prvních letech revoluce za rudého teroru [podtrženo později tužkou], se totiž každý bojí pronásledování OZNy za jakoukoliv informaci poskytnutou zastupitelskému úřadu cizího státu. Všichni naši známí, od nichž čerpáme informace politického charakteru, nás vždy naléhavě upozorňují na tuto okolnost.“444 Josef Korbel tuto zprávu vlastní rukou okomentoval takto: „To je příšerné, takhle psát! Napsal jsem mu soukromě.“ Záhřebský generální konzul nicméně ve svém režimu nepříznivém zpravodajství dále vytrval. Ostrost jeho zpráv překonávala i tu Lípovu: „Násilí a vraždy z politických důvodů jsou, jak jsme uvedli některé případy shora, stále velmi časté. Tak 25. prosince t. r. [1946] zavraždil nějaký komunistický fanatik v Bukovlje u Velké Gorice bez příčiny před kostelem místního faráře. (…) Koncem února, nebo začátkem března t. r. uprchl za hranice skoro celý městský národní výbor v Sušaku i se svým předsedou a se stráží, která při naloďování asistovala. Podotýkám, že nešlo snad o nějakou zpronevěru, nýbrž o nespokojenost s nynějšími poměry v Jugoslávii. V novinách samozřejmě o tom nebyla ani zmínka.“445 Vladimíru Brtníkovi se navzdory jeho očividnému nepřátelství ke komunisty vedenému jugoslávskému režimu podařilo vydržet v úřadu až do 1. května 1949.446 Přečkal zde tedy i únorový puč

Přednosta konzulátu se měl od jednoho svého známého doslechnout o případu muže, „který byl svého času zatčen proto, že byl zaměstnán v jednom podniku za Paveličovy vlády. Při soudním vyšetřování se mu podařilo dokázati, že vystoupil ze služeb podniku hned po příchodu Němců v roce 1941. Byl osvobozen, ale dodatečně byl znova zatčen proto, že v podniku nezůstal a nesabotoval, což prý bylo jeho povinností.“ Vyslanectví žádalo o další informace, ideálně o znění obou rozsudků. AMZV, f. Jugoslávie – zastupitelský úřad Bělehrad [dále JUZUB], krab. 19, č. j. 305/dův/46, zpráva o odsuzování pro kolaborantství, 22. února 1946. 444 Tamtéž, č. j. 531/dův/46, zpráva o odsuzování pro kolaborantství, odpověď k číslu 305/dův/46, bez data. 445 Tamtéž, f. PZ, Záhřeb 1946–1950 [dále ZH], řádná konsulární zpráva za I. čtvrtletí 1947. Dále srov. tamtéž, č. j. 10831047/47, řádná konsulární zpráva za III. a IV. čtvrtletí 1946. Zde autor hovoří o odsouzeném biskupu Stepinci téměř obdivně, o údajně demokratické povaze voleb pak s neskrývaným despektem. Uvedl i příhodu, kdy před volbami běhali od domu k domu aktivisté, kteří nutili obyvatele k účasti. „Byli též v domě, ve kterém bydlí podepsaný přednosta úřadu, a nutili jednu československou příslušnici, která tam bydlí, aby šla volit. Na její námitky, že jako československá příslušnice nemá právo volit, jí odpověděli, že na státním občanství nezáleží.“ 446 Příručka, s. 31. Možným důvodem byla nižší závažnost jeho zpráv jakožto „pouhého“ generálního konzula, eventuálně i možnost, že kritické zpravodajství nebylo pro diplomaty tak rizikové, jak Korbel uváděl. Jindřich Dejmek nicméně zmiňuje jako datum jeho penzionování 31. prosinec 1948. DEJMEK, Jindřich: Diplomacie Československa. Díl II., Biografický slovník československých diplomatů (1918–1992). Praha 2013, s. 41. 443

~ 100 ~

v roce 1948 v Československu. Po exkomunikaci Jugoslávie ze zemí sovětského bloku si jeho zprávy svou kritičnost uchovaly, ovšem v duchu tehdejší protititovské linie.447 Českoslovenští diplomaté a pozorovatelé tedy uměli být k režimu kritičtí a někteří s opozicí i v jistém smyslu solidární.448 Ve zprávě pro odbor politického zpravodajství Ministerstva vnitra z jednání s jugoslávskými bezpečnostními úřady uvádí Jan Plaček, 449 že nepříznivě nakloněný novému režimu byl nejen bývalý vyslanec Lípa, který měl u nové jugoslávské státní moci tu nejhorší pověst, ale také téměř celý personál bělehradského vyslanectví, který se měl otevřeně stýkat s „reakcí“ a opozicí. 450 Údaje o její podpoře, s výjimkou Lípova převzetí Grolova memoranda, nicméně zcela chybí a s největší pravděpodobností k ní v žádném výraznějším rozměru nedocházelo. Jediným dokladem o interakci s nekomunistickými, potenciálně opozičními činiteli z této doby tak zůstávají styky Čechoslováků s patriarchou srbské pravoslavné církve Gavrilem.451 Patriarcha byl po dobu druhé světové války vězněn v několika koncentračních táborech. Po osvobození v květnu 1945 se Gavrilo odebral do západní Evropy, kde navštívil několik jugoslávských politických emigrantů, mezi jinými Mihu Kreka a Vlatka Mačka, a sám pokřtil v Londýně syna krále Petra II., Aleksandra.452 Na podzim 1945 se měl ztratit z dohledu svých zástupců v Bělehradě, kteří jej ponoukali k návratu do země. K nim se připojil i sám Josip Broz Tito v naději, že jeho příchod zkonsoliduje poměry v srbské pravoslavné církvi i v jejím vztahu ke státu.453 Gavrilo se však vydal do Československa. Ve svém dopise z 3. května 1946 žádal prezidenta Beneše, aby mu byl povolen pobyt v Karlových Varech za účelem nápravy jeho podlomeného zdraví.454 Jeho žádost byla úspěšná a 4. července 1946 sdělovalo MZV na

AMZV, f. PZ, ZH, č. j. 231074/48, řádná konzulární zpráva za III. čtvrtletí 1948 z 15. listopadu 1948. Zde autor uvádí celou řadu bezpečnostních opatření v Záhřebu a vysvětluje je nejistotou režimu. „Maršál Tito prý za poslední měsíce ztratil 16 kg na váze. Tomu věříme, poněvadž jest ze všeho, co uvádíme shora, patrno, že jest úžasně nervózní a že se bojí atentátu.“ 448 I Josef Korbel na řadě míst své knihy uvádí, že se s opozicí setkával a že byl morálně také na její straně. KORBEL, J.: Tito’s Communism, s. 36, 57, 59. Jeho zmínky o názorech opozičních politiků nicméně neprozrazují důvěru v Československo, nýbrž v Británii a Spojené státy. 449 Pracovník ministerstva vnitra, komunista. Za manželku měl jugoslávskou občanku a s jihoslovanským prostředím byl dobře obeznámen. Srov. KALOUS, Jan: Štěpán Plaček. Život zpravodajského fanatika ve službách KSČ. Praha 2010. 450 ABS, f. Odbor politického zpravodajství Ministerstva vnitra [dále OPZMV], krab. 738, svazek 13782, zpráva dr. Plačka o jednání s ministerstvem vnitra FNRJ v Bělehradě a o některých všeobecných dojmech, bez data. Kladný dojem měl u Jugoslávců naopak vzbuzovat Josef Korbel: „V jihoslovanských kruzích jest považován za velkého přítele nové Jugoslávie a myslím, že se těší značné oblibě.“ 451 Gavrilo (1881–1950, vlastním jménem Mihailo Dožić). Jugoslávský (srbský) pravoslavný kněz. Patriarchou se stal v roce 1938. Po celou dobu druhé světové války byl vězněn v koncentračních táborech, mimo jiné v Dachau. Po válce jistou dobu putoval po západní Evropě, aby se na přímluvy režimu vrátil v roce 1946 do země. Zde se, oslaben podlomeným zdravím z doby uvěznění, snažil zabránit přílišnému vlivu nového režimu na srbskou pravoslavnou církev. Zemřel v Bělehradě. 452 Aleksandar Karađorđević (narozen 17. července 1945) byl jediným dítětem svých rodičů Petra a Alexandry. První čtyři a půl měsíce svého života, do vyhlášení republikánské státní formy Jugoslávie, byl jugoslávským korunním princem. V roce 1991 se vrátil do země a podporoval posléze opozici proti Slobodanu Miloševićovi. 453 ALEXANDER, Stella: Church and State in Yugoslavia since 1945. Cambridge 2008, s. 164–165. 454 AKPR, f. T, krab. 32, sign. T1532/46, žádost srbského patriarchy Gavrila o umožnění pobytu v ČSR z 3. května 1946. V přiložené zprávě založené na politických zprávách z MZV je výslovně uveden zájem režimu na patriarchově návratu. 447

~ 101 ~

Hrad, že vyslanectví v Římě udělilo patriarchovi vstupní vízum.455 Po návratu do Jugoslávie, k němuž se odhodlal na základě Titova ujištění o touze po dobrých vztazích s církví a naléhání pravoslavného kléru, dospěl nicméně patriarcha k přesvědčení, že postoj nové státní moci k pravoslavné církvi je nemístný a plný křivd. O patriarchově postoji se přesvědčil Josef Korbel, když jej navštívil kvůli vyřešení otázek jurisdikce nad československou pravoslavnou církví.456 Gavrilo mu sdělil: „Vy, Čechoslováci, jste šťastní lidé. U vás panuje svoboda a každý se může svobodně hlásit k svému vyznání. Bohužel, nemohu říci totéž o Jugoslávii.“ Korbel se dozvěděl, že patriarchu trápily zásahy do církevního majetku a práv, stejně jako nátlak státu na utilitaristické vyčlenění nové makedonské pravoslavné církve ze srbské jurisdikce, případně na utvoření církve jugoslávské. Dále se československému vyslanci svěřil o záměru ruské pravoslavné církve na zřízení maďarského episkopátu v Budapešti. Patriarcha předpokládal, že se tato instituce stane maďarizačním nástrojem proti slovanským menšinám v zemi a požádal československou vládu o intervenci proti tomuto plánu.457 Jeho prosba byla nicméně zamítnuta tím, že byl spis na počátku ledna 1948 založen ad acta s pokynem, aby se ve věci dále nic nepodnikalo.458 To, že tento kontakt nebyl zamýšlen jako podpora opozičního postoje, vysvítá z Korbelova ujištění, že dopředu o celém setkání a o jeho zamýšleném účelu informoval Vladimíra Velebita.459

4.3.2 Československé bezpečnostní složky: pozorování a podezřívání Někteří představitelé československé diplomacie vybočovali svým chápavým a solidárním přístupem k osudu opozice ze směru oficiální státní politiky k Jugoslávii. Bezpečnostní složky ve svém postupu připomínají naopak spíše monolit. Zájem těchto československých bezpečnostních institucí se soustřeďoval jednak na nekomunisty v Jugoslávii, intenzivněji však na jugoslávské politické emigranty. O těchto jedincích i skupinách, ale také o domácí opozici shromažďovala informace v první řadě československá vojenská kontrarozvědka. Záznamu do jejích evidenčních svazků, které byly další zpravodajskou činností průběžně rozšiřovány o aktuální údaje, docílili dotyční bez ohledu na své činy za války či současné postavení. Jediným kritériem pro zařazení byla hrozba, kterou tyto skupiny představovaly svým nepřátelstvím soudobému jugoslávskému spojeneckému režimu. 460 V jedné jediné skupině svazků se

Tamtéž, č. j. 110071/V-5/46, patriarcha Gavrilo – vstupní vízum, 4. červenec 1946. V této době probíhal přechod Československé pravoslavné církve z jurisdikce církve srbské pod církev ruskou. MAREK, Pavel – BUREHA, Volodymyr: Pravoslavní v Československu v letech 1918–1953: příspěvek k dějinám Pravoslavné církve v českých zemích, na Slovensku a na Podkarpatské Rusi. Brno 2008, s. 387–403. 457 AMZV, f. PZ, BH 47, č. j. 2809/dův/47, politická zpráva č. 119, rozmluva s patriarchou Gavrilo, 1. prosince 1947. 458 Tamtéž, f. TO, JUG, krab. 25, č. j. 249624/47, spis s názvem Jugoslavie. Poměry náboženské – rozmluva s pravoslavným patriarchou Gavrilem, záznam z 8. ledna 1948. 459 Tamtéž, f. PZ, BH 47, č. j. 2809/dův/47, politická zpráva č. 119, rozmluva s patriarchou Gavrilo, 1. prosince 1947. 460 ABS, f. Hlavní správa vojenské kontrarozvědky [dále HSVK], i. č. 302-210-3, fo. Jugoslávie. 455 456

~ 102 ~

tak ocitly spisy Slobodana Jovanoviće,461 Većeslava Vildera462 a Vlatka Mačka,463 kteří pobývali v zahraničí, v Jugoslávii odsouzeného arcibiskupa Alojzije Stepince464 a nakonec i jedinců jako Ante Pavelić.465 Nacházejí se zde jak záznamy o poválečné činnosti organizace Ustaša, tak zpráva o jugoslávských vojenských jednotkách v Bavorsku466 a materiál s názvem „opozice v Jugoslávii,“467 jenž referoval o nespokojenosti obyvatelstva země s novou vládnoucí mocí. K těmto spisům přibyly v průběhu následujících let, po rozkolu Jugoslávie se SSSR, záznamy o jugoslávských činitelích v Československu podporujících Titův režim. Jugoslávské poválečné emigraci i domácí opozici věnoval svou pozornost též odbor Ministerstva vnitra pro politické zpravodajství. Tento úřad shromažďoval a analyzoval údaje z československých zahraničních zastupitelství v Římě, Bernu, Káhiře, ale zejména v Londýně, kde měl navíc tento odbor svou odbočku, a dále ze zahraničních sdělovacích prostředků a nejspíše i z jiných zdrojů.468 Výsledné zprávy byly poté zasílány, tak jako zprávy z kontrarozvědky, k informacím různým institucím: Kanceláři prezidenta republiky,469 Ministerstvu zahraničních věcí,470 Předsednictvu ministerské rady,471 a konečně též vojenské kontrarozvědce.472 Také tyto zprávy jsou psány jednotným, vesměs suchým a věcným stylem, přirozeně bez náznaku pochopení či souhlasu s činností zkoumaných osob. Větší pozornost je věnována emigraci před domácí opozicí, a to i kvůli jejímu možnému napojení na emigraci československou v čele s bývalým generálem Lvem Prchalou.473

Tamtéž, evidenční svazek [dále ev. sv.] 62/8/67. Tamtéž, ev. sv. 62/8/75. 463 Tamtéž, ev. sv. 62/8/68. 464 Tamtéž, ev. sv. 62/8/73. 465 Tamtéž, ev. sv. 62/8/71. 466 Tamtéž, ev. sv. 62/9/78, srov. tamtéž i. č. 302-136-6, č. j. VII-s-3501/3028-19.12.45, zpráva o Jugoslávské emigraci v britské zóně v Německu z 18. prosince 1946. 467 Tamtéž, ev. sv. 62/10/82. 468 Zprávy politického zpravodajství MV jsou dochovány právě ve fondech institucí, kterým byly určeny. Ve vlastním fondu OPZMV v ABS jsou dochovány pouze zprávy zaslané odbočkou tohoto úřadu v Londýně pro interní informaci. Tyto dokumenty ukazují na přítomnost dalších informátorů, srov. např. ABS, f. OPZMV, krab. 410, svazek 11862, č. j. 3289/45, zpráva o jugoslávské emigraci ze 17. září 1945. Autor zprávy, přednosta úřadu J. Krček, informuje o nepodepsaném článek uveřejněném v britském listě The Observer, jehož autorem mě být, podle vlastního vyšetřování autora zprávy, Juraj Krnjević. 469 AKPR, f. T, krab. 16, sign. T 939/45. Složka s touto signaturou obsahuje celkem 15 zpráv o jugoslávské emigraci z let 1945–1948. Deset z nich pochází právě z odboru politického zpravodajství MV, čtyři jsou zaslány z MZV (dvě z nich byly ovšem také zpracovány na základě informací z MV) a jedna pak z 2. oddělení generálního štábu MNO. 470 AMZV, f. JUZUB, krab. 19, č. j. 807/dův/47, zpráva o jugoslávské emigraci v Itálii z 24. března 1947; Tamtéž, f. GS, krab. 156, zpráva o Jugoslávské emigraci v Británii, USA a Kanadě podle důvěrných zpráv z ministerstva vnitra, bez data a čísla; tamtéž, f. TO, JUG, krab. 12, č. j. 59277/45, zpráva o Jugoslávii a Velké Británii z 21. prosince 1945 referující o podmínkách v tamější jugoslávské emigraci. Největší množství zpráv se dále nachází tamtéž, krab. 14. 471 NA, f. Úřad předsednictva vlády – běžná spisovna [dále ÚPV–BS], krab. 961, sign. 1251, č. j. 1346/45, zpráva o jugoslávské emigraci v Londýně z 13. února 1946; tamtéž, č. j. 135/dův/45, zpráva o jugoslávské emigraci z 15. listopadu 1945. 472 ABS, f. HSVK, i. č. 302-136-6, č. j. VII-s-3501/3028-19.12.45, zpráva o Jugoslávské emigraci v britské zóně v Německu z 18. prosince 1946. 473 Lev Prchala (1892–1963). Československý (český) důstojník. Účastnil se první světové války jako legionář, po válce v armádě zůstal jako profesionál. V březnu 1939 bránil Podkarpatskou Rus proti útoku Maďarů, následně 461 462

~ 103 ~

V průběhu let 1945–1948 klesal počet všech těchto zpráv a spisy druhdy významných politiků přestávaly být doplňovány novými záznamy. Spolu s dalšími skutečnostmi474 ukazuje tato tendence na snižování důležitosti bývalého jugoslávského establishmentu. S tím, jak se nový režim upevňoval, byla i domácí opozice postupně zapomínána a umlčována a zahraniční emigrace se dále rozpadala, ubývalo důvodů ke sledování těchto odpůrců. Poslední nalezená zpráva o jugoslávské nekomunistické emigraci je datována do 29. července 1950.475 Nepřátelský postoj vůči jugoslávským nekomunistům neprojevovali pouze profesionální zpravodajové kontrarozvědky a Ministerstva vnitra. V konfrontaci s projevy nesouhlasu se soudobým spřáteleným jugoslávským režimem reagovali i běžní příslušníci Sboru národní bezpečnosti podezřívavě a nepřátelsky. Na konci listopadu 1946 se takto kapitán Sobotka vydal na základě udání zabavit podezřelé letáky do katolického kostela v Náchodě. Nalezl pět českých výtisků pastýřského listu katolických biskupů v Jugoslávii, které pro jejich „závadnost“ všechny zabavil.476 Případ byl předán zemskému velitelství SNB do Prahy, spolu s vyrozuměním oblastního velitelství v Hradci Králové, že totožné letáky byly nalezeny i v Novém Městě na Moravě. O několik měsíců později, v Dalovicích u Chebu, zabavil SNB dopis „jehož obsah jeví podezřelé znaky šíření nepravdivých zpráv o nynější politické a hospodářské situaci v Jugoslavii zahrocené proti dnešnímu režimu.“ Jeho příjemcem měla být z Jugoslávie repatriovaná Češka narozená v Jugoslávii Melanie Kanská, která psaní obdržela od své kamarádky, která v zemi zůstala. Hlášení oblastního velitelství SNB v Chebu, které o celé kauze informovalo zemské velitelství v Praze, reprodukuje hlavní pasáže tohoto psaní: V dopise se zmiňuje pisatelka, že na fakultu může být zapsán jen ten, kdo se přihlásí do pracovní brigády [na stavbu železniční tratě v Bosně] (…) Dále píše, že když bude nucena jíti na tuto práci, tak se nebude moci již vrátiti domu, neboť všechna děvčata, která tam dosud byla i ty dosud mravně zachovalá vracejí se jako pravé prostitutky. Dále se zmiňují o tom, že nemají dostatek chleba a ten, co mají, je z ¾ z kukuřičné mouky a že všechno jde do Ruska a když to ještě chvíli potrvá, že ani ten chleba

ustoupil do Polska, kde organizoval československé vojenské jednotky. Patřil mezi výrazné odpůrce Edvarda Beneše, který jej zbavil hodnosti. Po válce ze do země již nevrátil a snažil se kolem sebe soustředit Čechoslováky nespokojenými s prosovětskou linií zahraniční politiky. Spolupracoval i se sudetoněmeckými organizacemi. Zemřel v Rakousku. K jeho činnosti srov. KUKLÍK, Jan – NĚMEČEK, Jan: Proti Benešovi! Česká a slovenská protibenešovská opozice v Londýně 1939–1945. Praha 2004. 474 Zkracovala se například doba mezi přijetím spisu a jeho založením ad acta. 475 AMZV, f. TO, J, krab. 11, č. j. 188332/50, zpráva o činnosti jugoslávské emigrace v Rakousku z 29. července 1950. 476 ABS, f. Různé bezpečnostní spisy po roce 1945, i. č. 304-259-13, č. j. 377/dův/46, zpráva o rozšiřování ilegálních tiskovin z 21. listopadu 1946. Pro SNB bylo významnou skutečností dokládající „závadnost“ celé kauzy to, „že otec pisatelky nachází se toho času jako politický delikvent ve vězení v Sarajevě.“ Tato informace byla uvedena jako úvod obsahu celého dopisu.

~ 104 ~

nebudou mít. Dále píše, že věznice jsou den ode dne plnější a zdůrazňuje, že ‚Čika Šilja‘477 jest připraven dobře a to zvlášť v Chorvatsku a jižním Srbsku a že všichni již čekají jaro, aby se zdvihli, protože poměry jsou již nesnesitelné.“ K tomuto dopisu, jakož i k dalšímu s podobným obsahem, se SNB dostal přes udání jiného repatriovaného Čecha, Josefa Zouka, který s Melanií Kanskou pracoval ve stejné továrně a kterému dala Kanská dopis přečíst. Hlášení putovalo na oblastní velitelství SNB v Chebu s dotazem na další postup, neboť v tomto případě „jest vlastně objektem trestného činu spřátelený stát.“ Ve zprávě do Prahy vyjádřil oblastní velitel major Divoký své přesvědčení, „že se jedná o organizaci, která má zájem, aby obyvatelstvo Jugoslávského státu bylo nespokojeno s dnešním státním zřízením v Jugoslávii.“ Melanie Kanská měla být dále sledována a „jelikož zde byl již spáchán trestný čin, byly zaslány [oba dopisy] pobočce státní bezpečnosti v Karlových Varech k dalšímu šetření.“478 Sbor národní bezpečnosti se tak rozhodl vyšetřovat sotva devatenáctiletou dívku479 kvůli veřejnému čtení dopisu, v němž si její kamarádka stěžovala na tvrdé poměry ve spojenecké zemi. Spolu se zabavením pastýřského listu se jedná o vzácný doklad tvrdosti československých bezpečnostních orgánů vůči podpoře opozičního či kritického politického smýšlení v Jugoslávii. Tyto akce byly, jak oba spisy přímo uvádějí, výslovně schváleny zemským velitelstvím SNB v Praze. Lze tedy předpokládat, že se nejednalo o izolované akty přílišné horlivosti, ale o projev normálního postoje bezpečnostního aparátu ke kritice, kterou považovaly za „podvratnou“ a nežádoucí. Opakované odkazy na spřátelenou Jugoslávii a naopak absence zmínky o jiných pokynech z ústředí ukazují na reálnou možnost, že tento postup zvolili příslušníci SNB spíše na základě obecného povědomí o oficiálním přátelském přístupu Československa k Jugoslávii, než díky zvláštním interním směrnicím.

4.3.3 Prezident republiky: pozorování a odmítání Prezident Československa Edvard Beneš byl jedním z mála představitelů států střední Evropy, který se po celou dobu druhé světové války zasazoval o obnovení své země a úspěšně se do ní také vrátil. Jakožto předválečný prezident, který do exilu dorazil jako soukromá osoba a vyšel z něj opět ve funkci hlavy státu, symbolizoval kontinuitu mezi první a třetí Československou republikou. Edvard Beneš byl po druhé světové válce nesmírně populárním státníkem, jehož kredit byl vysoký i v nové Jugoslávii. O události v Jugoslávii, včetně akcí opozice, se nadále zajímal, o čemž svědí řada již zmíněných opisů zpráv z Ministerstva zahraničí, které se nacházejí v archivu prezidentské kanceláře. Tento fakt, spolu s

V dopisu dále neupřesněná skupina či samotný velitel některé ze skupin protirežimních povstalců. Veškeré citace k této věci pocházejí z tamtéž, i. č. 304-219-1, č. j. 3107/dův/47, zpráva o Melanii Kanské z Dalovic, dopisu z Jugoslávie závadného obsahu z 29. března 1947. 479 Podle připojených osobních údajů se Melanie Kanská narodila 13. května 1928 v Zemunu, v Jugoslávii. Tamtéž. 477 478

~ 105 ~

dlouhodobou blízkostí jugoslávskému prostředí z válečných i předválečných dob, z něj činily ideální cíl řady žádostí o intervenci ve prospěch jugoslávských emigrantů i členů domácí opozice. Nejvýraznějším případem žádosti o intervenci byl apel Momčila Ninčiće, jež měl prezidenta pohnout k zásahu v jeho prospěch poté, co byl bývalý ministr zahraničních věcí souzen v rámci procesu s Dražou Mihailovićem v červnu a červenci 1946.480 Momčilo Ninčić ve dvou dopisech žádal o podporu prezidenta, neboť jeho akce jakožto ministra zahraničních věcí měly málo co do činění s Mihailovićem, o kterém údajně nebyl téměř vůbec informován. Momčilo Ninčić výslovně uvedl, že „díky této politice jsem na konci roku 1942 opustil vládu a poté, díky svému příznivému postoji k Titovi a svému názoru, že by Draža měl odejít z vlády, jsem byl v Londýně bojkotován králem Petrem a politiky.“ Na tento dopis z 21. června navázal Momčilo Ninčić dalším psaním dne 28. června 1946, v němž vyvrací obvinění ze styků mezi jugoslávskou exilovou vládou a Maďarskem. K těm mělo dojít v době, kdy se tehdejší ministra zahraničních věcí nacházel s králem Petrem v USA (v červenci 1942), případně po jeho odchodu Momčila Ninčiće z vlády v lednu 1943. Mezi těmito dopisy zaslal Ninčić ještě telegram, v němž Benešovi gratuluje ke znovuzvolení prezidentem. Na tento vzkaz odpověděla prezidentská kancelář standardním předtištěným poděkováním, záležitost obou Ninčićových listů vzal do rukou prezidentův kancléř Jaromír Smutný. Odpověď, kterou navrhl, zdůrazňovala, že je celá věc velmi komplikovaná a že případná prezidentova demarše by nejspíš nemohla věc vyjasnit. Skepse však nebyla absolutní. Kancléř v konceptu naznačil, nejspíš tedy na základě vědomí o prezidentovu postoji či jeho pokynu, možnost další akce v Ninčićův prospěch: „Jelikož se jedná o záležitost vnitřní jugoslávské politiky, vše záleží na zhodnocení, které by kompetentní jugoslávské autority byly ochotny dát mému svědectví o Vašich aktivitách a Vašich koncepcích za poslední války. Proto se nechám dále informovat, zdali by mé svědectví mohlo vést k výsledkům pro Vás příznivým “481 Koncept dopisu nicméně zůstává osamocen a doklady o dalších akcích v Ninčićův prospěch nebyly v rámci tohoto výzkumu nalezeny. Možnost intervenovat ve prospěch politicky již neperspektivního Ninčiće ovšem nebyla zcela zavržena. Tomuto zájmu byla podřízena i reakce na jmenování prezidenta Československa čestným členem pěveckého sboru Kolo v Šibeniku. Tento pěvecký soubor, založený v roce 1899 a od roku 1930 nesoucí název Masarikovo Kolo obnovil po válce svou činnost a pod názvem Šibeničko Kolo putoval na zájezdy do různých zemí včetně Československa. Dne 17. října 1946 navštívili i prezidenta Beneše482 a následně pokračoval dále ve svém československém turné. Při pobytu v Brně se ovšem jeden z členů sboru rozhodl poskytnout Svobodným novinám rozhovor, v němž otevřeně kritizoval jugoslávské

The Trial of Dragoljub-Draža Mihailović : Stenographic Record nad Documents from The Trial of DragoljubDraža Mihailović. Belgrade 1946, s 14. Ninčić byl shledán vinným z „pokračování profašistické politiky ve staré Jugoslávii“ a uplatňováním „politiky podpory okupantů a potlačování národně osvobozeneckého povstání.“ Tamtéž, s. 528. Byl následně odsouzen in absentia k osmi letům nucené práce, ztrátě majetku a občanských práv. 481 AKPR, f. KPR, krab. 286, sign. 1594, koncept dopisu Edvarda Beneše Momčilu Ninčićovi ze závěru 1946. 482 Tamtéž, spis číslo D18343/46, domácí zpravodajství ČTK, delegace jugoslávského pěveckého sboru „Kolo“ na Hradě. 480

~ 106 ~

politické a ekonomické podmínky, a který noviny ve svém brněnském vydání také otiskly. 483 O rok později, v říjnu 1947, jmenoval pěvecký sbor svým čestným členem právě prezidenta republiky. Kancelář prezidenta republiky se před odpovědí do Jugoslávie, informovala u bělehradského velvyslanectví484 na vhodnost přijetí této pocty. Korbelův úřad potvrdil do Prahy umělecké kvality tohoto souboru i skutečnost, že dříve obdržel čestné členství Tomáš Garrigue Masaryk. Zároveň uvedl, že sbor vzbudil díky loňskému interview jednoho ze svých členů „velmi ostrou reakci a byl ostrou formou kritizován v Borbě.“ Podle soukromých informací velvyslanectví „byli členové Kola po svém návratu do Jugoslávie vyšetřováni a někdo z nich prý kratší dobu vězněn. (…) Kolo ze Šibeniku není dnes nijak favorisováno a v poslední době nebylo téměř zmínky o tom, že by někde pořádalo významnější koncerty [podtrženo ve zprávě dodatečně červenou tužkou].“ K této zprávě z velvyslanectví připojil jeden z pracovníků KPR svůj verdikt v celé věci: „Vzhledem ke zprávě bělehradského velvyslanectví /viz zejména červeně podtržené řádky na této stránce! / bude snad nejvhodnější, když se ve věci neudělají žádné kroky a spis se založí.“485 Oba tyto izolované případy příklady ukazují na pochopitelnou zdrženlivost úřadu prezidenta k zatěžování mezistátních vztahů podporou problematických či nepřátelských jedinců a skupin. Prezidentův soukromý názor na Jugoslávii, který mohl být i velmi kritický, tak ustupoval potřebám reálné politiky.486

4.4 Několik projevů československého veřejného mínění proti jugoslávskému režimu mezi lety 1945–1948 Pozitivní postoj československých státních institucí k novému jugoslávskému režimu měl dle záměrů těchto institucí najít svůj odraz v pozitivních vztazích obyvatelstva obou zemí ke svému protějšku. V projevech československých i jugoslávských politiků z této doby se často opakoval motiv soudobých lepších podmínek pro rozvoj vzájemných styků díky proměně obou zemí na jejich demokratickém základě. Řada kroků, ke kterým obě země přistoupily, mezi něž patřilo odsunutí některých národnostních menšin, znárodňování a pozemková reforma a politický systém národní fronty, měla v Československu i v Jugoslávii přinést konec politickým, národnostním i sociálním obtížím, které trápily Československo i Jugoslávii před druhou světovou válkou. Obě obnovené země měly být na této bázi schopny intenzivnějších, jednodušších a přímějších styků, než tomu bylo před válkou. Revoluční SELINIĆ, S.: Jugoslovensko-čehoslovački odnosi, s. 172. Československé vyslanectví bylo na velvyslanectví povýšeno 24. dubna 1946, kdy s tímto československým návrhem souhlasila jugoslávská vláda. Příručka, s. 81. 485 AKPR, f. KPR, krab. 286, sign. 1594, spis číslo D13065/47, zpráva o informacích o sboru Kolo z Šibeniku ze 4. listopadu 1947. 486 Podle Jindřicha Dejmka měl tehdy Beneš považovat Jugoslávii za neperspektivního partnera a její vládu za nedůvěryhodnou právě kvůli jejímu nesvobodnému vnitřnímu klimatu. DEJMEK, Jindřich: Edvard Beneš. Politická biografie českého demokrata. Prezident republiky a vůdce národního odboje (1935–1948). Praha 2008, s. 555. 483 484

~ 107 ~

změny, které válka přinesla, měly umožnit, aby se poprvé naplno projevilo přirozené přátelství lidu obou zemí, podpořené navíc za války zvětšenou atraktivitou myšlenky slovanské vzájemnosti. Jak ukazuje dosavadní výzkum, vztahy Československa a Jugoslávie byly i v období 1945–1948 komplikovány řadou konfliktů mezi ekonomickými a politickými zájmy obou zemí, které narušovaly obraz nového, upřímného přátelství a spolupráce. Podobná situace panovala i v oblasti postojů obyvatel obou zemí k jejich protějšku. V Československu i Jugoslávii došlo ke vzniku či obnově organizací podporujících kulturní spolupráci, k výměnám studentů i kulturních pracovníků, vzdělávání jugoslávské mládeže na československých školách, oboustranné propagaci kultury partnerské země a oslavám či připomínkám jejích státních svátků. Přesto existovaly i rušivé momenty ve vnímání partnerské spojenecké země u domácího obyvatelstva. V československém prostředí existovala silná opozice k oficiálním, jugoslávskému režimu příznivým, zprávám, kterým věnovaly noviny mnoho prostoru. Tisk jednotlivých politických stran nebyl, na rozdíl od svých mateřských institucí, svázán jednotnou linií národní fronty, jež nepřipouštěla veřejnou kritiku spojeneckých zemí či československé zahraniční politiky. 487 V tisku Národněsocialistické a Lidové strany, tak jako i v periodicích slovenské Demokratické strany, se proto čas od času objevovaly články, ve kterých bylo kritizováno permanentní narušování občanských svobod. Omezována měla být svoboda projevu, svědomí, vyznání a svoboda od strachu. Poukazováno bylo na omezování vlastnických práv a zdůrazňována špatná ekonomická situace v zemi.488 Jak jsme viděli, československý tisk popřával sluchu i kritickým projevům samotných Jugoslávců. Těmto „výpadům“ se jugoslávská strana rozhořčeně bránila. Na toto téma se odehrál mimo jiné rozhovor mezi Josefem Korbelem a Josipem Brozem Titem.489 Československý vyslanec přislíbil zasáhnout ve prospěch opatření proti těmto útokům na Jugoslávii. V této kauze nebyla „poškozena“ pouze Jugoslávie, proti psaní československého tisku se měla ohradit i Francie a USA Na konci roku KOCIÁN, Jiří: Československá strana Národně socialistická v letech 1945–1948 : organizace, program, politika. Brno 2002, s. 145. Na rozdíl od části národně-socialistického tisku se Prokop Drtina o novém režimu v Jugoslávii, kterou osobně navštívil jako člen vládní delegace na začátku května 1946, vyjádřil v interview s blíže neuvedeným novinářem jako loajální člen vlády, zdržel se nicméně oslavných tirád a odpovídal přímo na položené otázky. „Můj nejsilnější dojem z Jugoslávie byl ten, že je to mládí a jugoslávská mládež, o kterou se především opírá a kterou je nesen dnešní režim federativní, lidové republiky jugoslávské (…) Proto by byla chyba, kdyby kdokoliv se domýšlel, že dnešní vládní systém v Jugoslávii ještě pevně nezakotvil, neboť každý režim, který je nesen novou, mladou generací, přicházející právě do svých nejlepších let, nebo který si dovede tuto generaci získat má veškeré předpoklady pro to, aby byl trvalý a byl režimem konsolidačním. Běda naopak tomu politickému systému, který si mládež nedovedl získat.“ Čerstvě uzavřená československo-jugoslávská spojenecká smlouva podle Drtiny „odpovídá nejenom naší tradiční předválečné politice za nynějších změněných poměrů ovšem, ale odpovídá také a především nynější naší praktické politice slovanské.“ Drtinovo prohlášení lze vnímat jako opatrné přiznání utilitárnosti přátelství s novým jugoslávským režimem. ANM, f. Drtina Prokop (1900–1980), krab. 2, inv. č. 104, interview s dr. Prokopem Drtinou – 13. května 1946. 488 Jednalo se o článek v listu Demokrat z 19. května 1946 o nesvobodných podmínkách jugoslávských voleb, kritické texty uveřejňovalo další periodikum Demokratické strany s názvem Čas. Podobně se profiloval i Lidovecký Nový národ a Svobodný směr Národních socialistů. SELINIĆ, S.: Jugoslovensko-čehoslovački odnosi, s. 212–213. Podobně se měl projevovat hlavní národně-socialistický časopis Svobodné slovo, a další lidovecké listy Lidová demokracie a Vývoj. KAPLAN, K.: Československo, s. 229. 489 Tamtéž. 487

~ 108 ~

1947 se celou záležitostí zabývala i československá vláda. Na svém 115. zasedání se po delší debatě rozhodla pověřit smíšenou komisi Ministerstva spravedlnosti, vnitra, zahraničních věcí a informací, aby prozkoumala možná zákonná opatření proti psaní tisku, které je škodlivé spojeneckým zemím. 490 K dalšímu rozhodnutí v této věci již, s ohledem k záhy proběhnuvšímu komunistickému převratu v únoru 1948, nestačilo dojít. Jistá nevraživost vůči novému jugoslávskému režimu se vyskytovala i mezi československým obyvatelstvem. Doklady o něm jsou přítomné ve zprávách, které zpět domů zasílaly jugoslávské autority zodpovědné za akci vzdělávání jugoslávských učňů v Československu. Zejména v katolickém prostředí Slovenska se tak jugoslávští učni dozvídali, že „Tiso je lepší, než Tito.“ Jugoslávský dorost, jenž se pod vlivem ateistické propagandy stranil náboženských obřadů, měly děsit hrozby místních Slováků, že „si s nimi žádná dívka nevyrazí, pokud nebudou chodit do kostela.“ I v českých zemích si Jugoslávci čas od času vyslechli poznámky typu „vy všichni jste komunisti, u vás je diktatura, Tito je diktátor.“ Ve většině případů se jugoslávskému dorostu nicméně dostalo přátelského přijetí bez negativních konotací. Chybí taktéž zprávy o tom, že by na tyto chlapce bylo pohlíženo skrze prsty z jiných než z politických důvodů, například z národnostně podmíněné xenofobie.491 Tyto zmínky ukazují na existenci určitého proudu ve veřejném mínění i mezi běžným obyvatelstvem, který se odchyloval od oficiálně proklamovaného bezprostředního přátelství mezi oběma zeměmi. Mnozí Čechoslováci, a to nejen ti veřejně činní, považovali Jugoslávii za zemi s omezenými politickými i jinými svobodami. Podle vyslance Lípy byl ostatně strach z nesvobody jedním ze stimulů, který vedl v Jugoslávii žijící Čechoslováky k odchodu do Československa.492 Jedná se nicméně o řídce zaznamenávané projevy veřejného mínění, které měly minimální vliv na oficiální politiku. Případný výzkum tohoto fenoménu, onoho „lidového rozměru“ československo-jugoslávských vztahů, obrazu druhého národa a země mezi obyvatelstvem, tedy ve zkratce paralelních náhledů na spojeneckou zemi existujících vedle oficiálních názorů, by se ovšem velmi pravděpodobně musel potýkat s problematickou pramennou základnou.

NA, f. KG, sv. 146, zápis 115. schůze vlády 15. listopadu 1947. Všechny tyto výroky citovány podle SELINIĆ, S.: Jugoslovensko-čehoslovački odnosi, s. 262–263. Jugoslávští učni byli domácím režimem vnímáni jako vizitka Nové Jugoslávie a o jejich pobytu byly proto pořizovány detailní zprávy, které zachycovaly jak projevy přízně, tak zmíněné případy ne zcela přátelského přijetí původu ze stran Čechoslováků. Jedná se o ojedinělé doklady o náladách a pocitech obyvatel Československa vůči jugoslávskému režimu. 492 AMZV, f. PZ, BH 1945, č. j. 226/dův/45, zpráva o touze krajanské veřejnosti v Jugoslávii po návratu do Československa z 10. srpna 1945. 490 491

~ 109 ~

4.5 Zhodnocení československého postoje k jugoslávským nekomunistům po druhé světové válce Pro československý vztah k Jugoslávii byl konec druhé světové války málo významnou událostí. S výjimkou fyzické obnovy bělehradského vyslanectví na konci dubna 1945 byly veškeré zásadní svazky ustaveny již v průběhu posledního válečného roku. Také postoj Československa k jugoslávské opozici byl mezi roky 1945–1948 určován v první řadě politikou přijatou za války. Různé odklony od této linie, byly v první řadě vyvolány větším množstvím a širším spektrem jedinců, kteří se československo-jugoslávských styků po válce účastnili. Jednalo se o diplomaty, politiky a vojáky, ale i novináře, pracovníky bezpečnostních složek, umělce, církevní činitele, ale i další, „běžné“ obyvatele Československa a Jugoslávie. Této široké škále účastníků kontaktů obou zemí odpovídá i jistá pestrost či nevyhraněnost jejich názorů. Takto vzniklé odlišnosti od oficiální politiky přátelství mezi oběma režimy zůstaly ovšem pouze izolovanými odchylkami. Snahy některých Čechoslováků o podporu protikomunistické opozice ve spřátelené zemi, byť se jednalo téměř výlučně o podporu morální, byly nepatrné a také nekoordinované. Jednoznačná podpora československé vlády novému jugoslávskému režimu nebyla v průběhu let 1945–1948 ohrožena ani jedním z několika případů neshod a sporů, které s sebou nesla obchodní a politická mezistátní jednání. Osud domácí jugoslávské nekomunistické opozice či zahraniční, nebyl navíc příčinou ani jediné takové rozepře. Možnost podpořit demokratizaci jugoslávské politické kultury Československo nevyužilo. Ve srovnání s druhou polovinou předchozí dekády, kdy byla opozice klíčem k obnovení jugoslávské podpory Československa, bylo nyní v československém zájmu podporovat establishment, s nímž sdíleli mohutný geopolitický opěrný bod v podobě Sovětského svazu.

~ 110 ~

Závěr Předkládaná magisterská diplomová práce mapuje celkem téměř deset let československého postoje k relevantním jugoslávským nekomunistickým silám. Na základě pramenů československé a částečně též jugoslávské provenience a příslušné odborné literatury zobrazuje proměny podob československého vztahu k politické garnituře Královské Jugoslávie v průběhu druhé světové války. Pozornost je nicméně věnována i období následujícímu, kdy se, v Československu zvolna a v Jugoslávii pak prudce, zvyšovala moc komunistů, pro které byly nekomunistické síly obou zemí principiálními protivníky. Poměr Československa k Jugoslávii procházel ve sledovaném časovém úseku zásadními proměnami. Byl podmíněn v první řadě proměnami reálné moci, kterou obě státní tělesa disponovala a také měnícími se perspektivami, které před vládami obou zemí ležely. Zatímco byla československá exilová vláda v roce 1940 organizována v podobě provizorního státního zřízení pod ochranou Britů, Jugoslávie v téže době stále fungovala jako suverénní stát. V závěru války přinesla obnova Československa návrat velké části dříve uprchnuvších politiků zpět do čela země, zatímco na jejich jugoslávské protějšky z Londýna doma čekala v nejlepším případě role druhých houslí v komunisty ovládaném státním aparátu. Velká část z nich se však do země již nevrátila. Vztah československých exilových politiků k jugoslávskému establishmentu v době druhé světové války byl utvářen jejich recepcí událostí v Mnichově v roce 1938, respektive reakce Jugoslávie na mnichovskou dohodu. Slovo „Jugoslávie“ je vhodné na tomto místě zdůraznit. V očích Edvarda Beneše a Huberta Ripky, dvou hlavních tvůrců československé politiky k Jugoslávii za války, byla totiž celá země do určité míry vinna tím, že Československu nebyla v závěru září 1938 poskytnuta dostatečná pomoc a že nacistické Německo pokračovalo ve své imperiální politice. Jugoslávská vláda po většinu druhé poloviny 30. let pod vedením Milana Stojadinoviće pracovala na mírových vztazích s Německem. Konala tak i za cenu přijetí Československu nepříznivé politiky a reprezentovala přitom celou zemi, a tedy i silnou a s Československem solidární opozici. Tito činitelé, které Československo podle svých možností dříve podporovalo, se však, podle Čechoslováků, nezachovali loajálně ani rozumně, když umožnili své vládě v další existenci i po Mnichově. Opoziční síly v čele s armádou byly aktivizovány až jugoslávským přistoupením k Německem vedenému Paktu tří velmocí, což Edvard Beneš pokládal za pozdní vystřízlivění. Skutečnost, že k němu nedošlo o dva a půl roku dříve v době, kdy mohlo pomoci předejít Mnichovu (který znamenal pro mnohé Čechoslováky, a zejména pro Edvarda Beneše doživotní osobní trauma), zakalovala vztahy mezi oběma vládami po celou dobu jejich společného exilu. Tvořila významnou část československé nedůvěry k jugoslávskému exilu. Kromě minulých křivd byl poměr obou vlád v exilu určován jejich soudobou situací a vyhlídkami. Zatímco Čechoslováci spěli od provizornosti k emancipaci v očích svých spojenců a od rozbrojů k upevnění struktury svého státního zřízení, jugoslávská exilová vláda se nacházela v de facto permanentní krizi. Jejími příčinami byly rozpory mezi reprezentanty jednotlivých národností, mezi

~ 111 ~

vojáky a civilisty, mezi politiky autoritativně a demokraticky orientovanými a konečně mezi příznivci a odpůrci doma se rozmáhajícího paralelního odbojového hnutí partyzánů. S tělesem postiženým takovým množstvím chronických problémů, které nadto neměly důvod po válce nepokračovat, bylo obtížné jakkoliv spolupracovat. K tomuto závěru, k němuž již na podzim 1941 dospěli hlavní mentoři Jugoslávců Britové, se československá exilová vláda dopracovala díky řadě soukromých, úředních, přímých i zprostředkovaných informací a údajů. Neschopnost královské vlády řešit své dlouhodobé i bezprostřední problémy považovali Čechoslováci za natolik nebezpečnou pro poválečný vývoj, že vzali za vděk i jejím sílícím konkurentem. Došlo k tomu záhy poté, co se Edvard Beneš přesvědčil o úmyslu i možnostech partyzánů zachovat to, co sám považoval za podstatné: Jugoslávii jako jednotný stát bránící národnostním rozporům na západu Balkánu. Jakmile k tomu na přelomu let 1943 a 1944 došlo, spolupráce s exilovou vládou byla odsouzena k postupnému zániku. Přetrvalo však ostražité pozorování procesu absorpce jugoslávského exilového státního zřízení do nových národně-osvobozeneckých vládních orgánů. Poválečná československá politika vůči Jugoslávii byla založena na spolupráci s novým režimem bez ohledu na svobody, které svým občanům garantoval či upíral. Nová Jugoslávie dávala najevo svůj kladný vztah k Československu a byla ochotna s ním podepsat spojeneckou smlouvu i proti případnému útoku Německa či jeho spojenců, tedy takovou, k jaké se předešlá jugoslávská garnitura nikdy neodhodlala. Obě země se nyní zahraničněpoliticky opíraly o blízký Sovětský svaz, v němž viděly garanci své geopolitické bezpečnosti. Opozice složená z předválečných politiků byla naproti tomu rozvratným prvkem bez vlastního kladného programu či funkční alternativě k té Jugoslávii, kterou Titem vedená komunistická strana v rámci Národní fronty hodlala vybudovat. A tak s výjimkou několika případů morální podpory v tisku a ve státním aparátu nenašla jugoslávská opozice v Československu oporu. Jugoslávští politici v emigraci pak byli vnímáni jako přímá, nicméně nepříliš závažná hrozba novému státu, a tedy i československým zahraničněpolitickým zájmům. Na tomto poválečném postoji československého státu k jugoslávské nekomunistické opozici se podepsaly veškeré již zmíněné aspekty: dosavadní bilance nyní opozičních politiků, jejich soudobá neperspektivnost a zájem na jugoslávskému režimu příznivé zahraniční politice.

~ 112 ~

Prameny

Archivní prameny 







Archiv bezpečnostních složek (Kanice). o

fond Ústředna státní bezpečnosti (ÚSB).

o

fond Odbor politického zpravodajství Ministerstva vnitra (OPZMV).

o

fond Hlavní správa vojenské kontrarozvědky (HSVK).

o

fond Různé bezpečnostní spisy po roce 1945.

Archiv Kanceláře prezidenta republiky (Praha). o

fond Kancelář prezidenta republiky 1919–1947 (KPR).

o

fond Kancelář prezidenta republiky 1948–1962.

o

fond Tajné (T).

Archiv Ministerstva zahraničních věcí (Praha). o

fond Londýnský archiv (LA).

o

fond Londýnský archiv – důvěrný (LA-D).

o

fond Osobní spisy 1919–1945 (OS).

o

fond Generální sekretariát a kabinet J. Masaryka a Vl. Clementise (GS).

o

fond Teritoriální odbory (TO).

o

fond Jugoslávie – zastupitelský úřad Bělehrad (JUZUB).

o

fond Politické zprávy 1919–1977 (PZ). 

Bělehrad 1945, 1946, 1947 (BH).



Záhřeb 1946–1950 (ZH).

Archiv Národního muzea (Praha). o

fond Bechyně Rudolf (1881–1948).

o

fond Drtina Prokop (1900–1980).

o

fond Beneš Edvard (1884–1948).

~ 113 ~





Archiv Ústavu Tomáše Garrigua Masaryka (Praha). o

fond Edvard Beneš II (EB II).

o

fond Edvard Beneš IV/2 (EB IV/2).

Národní archiv (Praha). o

fond Předsednictvo ministerské rady – Londýn (PMR-L).

o

fond Ministerstvo vnitra – Londýn (MV-L).

o

fond Klement Gottwald 1938–1954 (KG).

o

fond Zahraniční tiskový archiv (ZTA).

o

fond Úřad předsednictva vlády – běžná spisovna (ÚPV-BS).

Další nepublikované prameny 

Příručka o navázání diplomatických styků a diplomatické zastoupení Československa v cizině a cizích zemí v Československu 1918–1985. (nepublikovaná interní příručka AMZV, bez ISBN, bez uvedeného autora) Praha 1987.

Publikované pramenné edice 

Acta occupationis Bohemiae et Moraviae. Dokumenty z historie československé politiky 1939– 1943. Svazek I. (= AOBM I). Eds. Libuše Otáhlová, Milada Červinková. Praha 1966.



Československá zahraniční politika v roce 1942 I (= ČZP42 I). Eds. Jan Němeček, Jan Kuklík, Helena Nováčková, Ivan Šťovíček. Praha 2010.



Československo-sovětské vztahy v diplomatických jednáních 1939–1945. Díl 2, červenec 1943 – březen 1945. (= ČSVDJ II). Eds. Jan Němeček, Helena Nováčková, Ivan Šťovíček, Miroslav Tejchman. Praha 1999.



Jugoslavija 1918/1988 : tematska zbirka dokumenata (= JTZD). Eds. Branko Petranović, Momčilo Zečević. Beograd 1988.



Od uznání prozatímní vlády do vyhlášení válečného stavu Německu. Svazek I (= OUVDVN I). Eds. Jan Němeček, Jan Kuklík, Helena Nováčková, Ivan Šťovíček. Praha 2006.



Od uznání prozatímní vlády do vyhlášení válečného stavu Německu. Svazek II (= OUVDVN II). Eds. Jan Němeček, Jan Kuklík, Helena Nováčková, Ivan Šťovíček. Praha 2009.



Vlade Kraljevine Jugoslavie u Drugom svetskom ratu (= VKJDSR). Ed. Kosta Nikolić. Beograd 2008.

~ 114 ~



Zápisy ze schůzí československé vlády v Londýně I (1940–1941) (= ZSČV I). Eds. Jan Němeček, Ivan Šťovíček, Helena Nováčková, Jan Kuklík. Praha 2008.



Zápisy ze schůzí československé vlády v Londýně II (1942) (= ZSČV II). Eds. Jan Němeček, Ivan Šťovíček, Helena Nováčková, Jan Kuklík. Praha 2011.



Zápisy ze schůzí československé vlády v Londýně III.1 (leden–červen 1943) (= ZSČV III.1). Eds.: Jan Němeček, Ivan Šťovíček, Helena Nováčková, Jan Kuklík, Jan Bílek. Praha 2012.



Zápisy ze schůzí československé vlády v Londýně III.2 (červen–prosinec 1943) (= ZSČV III.2). Eds. Jan Němeček, Ivan Šťovíček, Helena Nováčková, Jan Kuklík, Jan Bílek. Praha 2013.

Deníkové záznamy 

ČECHUROVÁ, Jana – KUKLÍK, Jan – ČECHURA, Jaroslav – NĚMEČEK, Jan (eds.) – OPOČENSKÝ, Jan: Válečné deníky Jana Opočenského. Praha 2001.



GROL, Milan – VIŠNJIĆ, Filip (ed.): Londonski dnevnik : 1941–1945. Beograd 1990.

Memoáry 

BENEŠ, Edvard – HAUNER, Milan (ed.): Paměti II. Od Mnichova k nové válce a novému vítězství. Praha 2007.



DRTINA, Prokop: Československo, můj osud. Svazek I, kniha 2. Praha 1991.



FEIERABEND, Ladislav Karel: Politické vzpomínky. Svazek II. Brno 1994



JOVANOVIĆ, Dragoljub: Političke uspomene. Knjiga deveta : opozicija – robija. Beograd 2008.



KOPECKÝ, Jaromír – NĚMEČEK, Jan (ed.): Ženeva. Politické paměti 1939–1945. Praha 1999.



KOPECKÝ, Jaromír: Paměti diplomata. Praha 2004.



KORBEL, Josef: Tito’s Communism. New York 1951.

Časopisy a věstníky 

Čechoslovák (1941, 1942, 1943, 1944).



Úřední věstník Československý (1941).

Další primární literatura (dobové publikace, soubory projevů, memoranda, programy) 

BENEŠ, Edvard: Nová slovanská politika. Londýn 1943.

~ 115 ~



BENEŠ, Edvard: Šest let exilu a druhé světové války. Řeči, projevy a dokumenty z r. 1938–1945. London 1945.



BENEŠ, Edvard: Tři roky druhé světové války : projevy a dokumenty z r. 1938–42. Londýn 1942.



Declaration by Free Yugoslavs in Exil : Memoradum Yugoslavia’s role in the European confederation and sommon struggle against Communism. Hague 1948.



DRTINA, Prokop: A nyní promluví Pavel Svatý. Londýnské rozhlasové epištoly z let 1940–1945. Praha 1945.



Košický vládní program. Program nové československé vlády národní fronty Čechů a Slováků. Praha 1974.



MASARYK, Jan: Volá Londýn. Praha 2000.



RIPKA, Hubert: Československo v nové Evropě. London 1945.



The Trial of Dragoljub-Draža Mihailović : Stenographic Record nad Documents from The Trial of Dragoljub-Draža Mihailović. Belgrade 1946.

~ 116 ~

Literatura Knižní monografie a články 

ALEXANDER, Stella: Church and State in Yugoslavia since 1945. Cambridge 2008.



BRANDES, Detlef: Exil v Londýně : 1939–1943 : Velká Británie a její spojenci Československo, Polsko a Jugoslávie mezi Mnichovem a Teheránem. Praha 2003.



CRAMPTON, Richard: The Balkans since the Second World War. London – New York 2002.



DANILOVIĆ, Rajko: Upotreba neprijatelja. Politička suđenja u Jugoslaviji 1945–1991. Beograd 2010.



DEJMEK, Jindřich: Diplomacie Československa. Díl II., Biografický slovník československých diplomatů (1918–1992). Praha 2013.



DEJMEK, Jindřich: Edvard Beneš. Politická biografie českého demokrata. Prezident republiky a vůdce národního odboje (1935–1948). Praha 2008.



DEJMEK, Jindřich: Vyslanecká mise Josefa Korbela v komunistické Jugoslávii : (příspěvek k československo-jugoslávským vztahům 1945–1948). Slovanské historické studie 32, 2007, s. 113– 129.



DJILAS, Aleksa: The contested country. Yugoslav unity and Communist Revolution 1919–1953. Harvard 1996.



JOVANOVIĆ, Dragoljub – JOVANOVIĆ, Nadežda (ed.): Ljudi, ljudi…medaljoni 94 političkih, javnih, naučnih i drugih savremenika. Beograd 2005.



KALOUS, Jan: Štěpán Plaček. Život zpravodajského fanatika ve službách KSČ. Praha 2010.



KAPLAN, Karel: Československo v poválečné Evropě. Praha 2004.



KOCIÁN, Jiří: Československá strana Národně socialistická v letech 1945–1948 : organizace, program, politika. Brno 2002.



KOŘALKOVÁ, Květa: Vytváření systému dvoustranných spojeneckých smluv mezi evropskými socialistickými zeměmi (1943–1949). Praha 1966.



KOUTEK, Ondřej: Prokop Drtina. Osud československého demokrata. Praha 2011.



KUKLÍK, Jan – NĚMEČEK, Jan: Cesta k oduznání Mnichova za druhé světové války. In: Mnichovská dohoda. Cesta k destrukci demokracie v Evropě. Praha 2004, s. 132–144.



KUKLÍK, Jan: Vznik Československého národního výboru a prozatímního státního zřízení ČSR v emigraci v letech 1939–1940. Praha 1996.



MAREK, Pavel – BUREHA, Volodymyr: Pravoslavní v Československu v letech 1918–1953: příspěvek k dějinám Pravoslavné církve v českých zemích, na Slovensku a na Podkarpatské Rusi. Brno 2008.

~ 117 ~



MOLNAR, Christopher: The Radicalisation of the Croatian Émigré Community in West Germany. In: Protikomunistický odboj v strednej a východnej Európe. Zborník z mezinárodnej vedeckej konferencie Bratislava 14.–16. novembra 2011. Bratislava 2012, s. 784–794.



MORAVEC, František – BROD, Toman (ed.): Špion, jemuž nevěřili. Praha 2002.



NIKOLIĆ, Kosta: Saveznici i pokreti odpora u Jugoslavii (1941–1945). Beograd 2009.



PALEČEK, Pavel: Ministr Hubert Ripka a jeho osobní archiv: inventář osobního fondu : dokumenty. Brno 2000.



PAVLOVIĆ, Momčilo: Za Tita ili za kralja. Izbori za ustavotvornu skupštinu 11. novembra 1945. Beograd 2007.



PAVLOWITCH, Stevan: Unconventional perceptions of Yugoslavia. New York 1985.



PELIKÁN, Jan: Hospodářská spolupráce Československa s Jugoslávií v letech 1945–1949. Praha 1990.



PERIĆ, Ivo: Vladko Maček : Politički portret. Zagreb 2003.



PETRANOVIĆ, Branko: Istorija Jugoslavije 1918–1978. Beograd 1981.



PETRANOVIĆ, Branko: Národní fronta v politické struktuře Jugoslávie (1944–1946). In: Národní fronta a komunisté : Československo, Jugoslávie, Polsko 1938–1945. Praha 1968.



PETRANOVIĆ, Branko: Odnosi jugoslovenske i čehoslovačke vlade u emigraciji 1941–1945. Vojnoistorijski glasnik 41, 1990, č. 3, s. 49–71.



PIRJEVEC, Jože: Jugoslávie 1918–1992. Vznik, vývoj a rozpad Karadjordjevićovy a Titovy Jugoslávie. Praha 2000.



PLACHÝ, Jiří: Československý podíl na spojenecké pomoci při výstavbě jugoslávských jednotek v letech 1944–1945. Příspěvek k československo-jugoslávským vztahům. Slovanský přehled 96, č. 1– 2, 2010, s. 161–167.



PLENČA, Dušan: Međunarodni odnosi Jugoslavije u toku drugog svjetskog rata. Beograd 1962.



RADOJEVIĆ, Mira: Češko-srpska saradnja tokom drugog svetskog rata. In: Od Moravy k Moravě II. Z historie česko-srbských vztahů. Nový Sad 2011.



RADOJEVIĆ, Mira: Izbeglička vlada kraljevine Jugoslavije i jugoslovenska državna idea. In: Drugi svjetski rat 50 godina kasnije. Podgorica 1997, s. 215–226.



RADOJEVIĆ, Mira: Milan Grol. Beograd 2014.



SELINIĆ, Slobodan: Jugoslovensko-čehoslovački odnosi : (1945–1955). Beograd 2010.



SOVILJ, Milan: Cesta československých uprchlíků do Jugoslávie. In: SKLENÁŘOVÁ, Sylva (ed.): České, slovenské a československé dějiny 20. století VI. Ústí nad Orlicí 2012, s. 21–33.



SOVILJ, Milan: Českoslovenští důstojníci v Jugoslávii během německého útoku v dubnu 1941. In: Válečný rok 1941 v československém domácím a zahraničním odboji. Praha 2012, s. 59–67.



TEJCHMAN, Miroslav: Balkán ve válce a v revoluci 1939–1945. Praha 2008.

~ 118 ~



TEJCHMAN, Miroslav: Československo-jugoslávské vztahy v letech druhé světové války. Slovanské historické studie 14, 1984, s. 84–120.



TEJCHMAN, Miroslav: Britská politika v Jugoslávii a vojenský převrat z 27. 3. 1941. Slovanský přehled 67, 1981, č. 3, s. 261–269.



TEJCHMAN, Miroslav: Iniciativy čs. vojenské zahraniční služby na Balkáně v letech 1939–1941. In: ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Zlatica – HOFMAN, Petr (Eds.): Československá vojenská zahraniční služba v letech 1939–1945. Praha 2008, s. 167–173.



TERZIĆ, Milan: Moć i uticaj vojne diplomatije : misije Vladimira Velebita 1943–1945. Beograd 2012.



TERZIĆ, Milan: Prevaga pragmatizma : prilog razumevanju britanskojugoslovenskih odnosa u Drugom svetskom ratu. Vojnoistorijski glasnik 61, 2011, č. 1, s. 45–65.



TERZIĆ, Milan: Titova vještina vladanja : maršal i maršalat 1943–1953. Podgorica 2005.



TICHÝ, Antonín: Směr Bělehrad. In: Z počátků odboje 1938–1941. Praha 1969, s. 377–448.



TOMASEVICH, Jozo: Četnici u drugom svjetskom ratu 1941–1945. Zagreb 1979.



ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Zlatica: Zapomenutá elita. Českoslovenští vojenští diplomaté v letech 1938–1945. Praha 2011.



ŽIVKOVIĆ, Nikola: Stanje u jugoslovenskoj privredi neposredno posle Drugog svetskog rata. In: Balkan posle drugog svetskog rata : zbornik radova sa naučnog skupa = The Balkans after the Second World War: collection of works from the scientific conference. Beograd 1996, s. 51–54.

Internetové zdroje 

ŽERJAVIĆ, Vladimir: Manipulations with World War II Victims in Yugoslavia (dostupné na http://hic.hr/books/manipulations/index.htm; přístup dne 15. května 2015).

~ 119 ~

Obrazová příloha Všechny fotografie jsou uloženy v ANM, f. Beneš Edvard (1884–1948), krab. 34 pod inventárním číslem 340a.

„Král Petar navštívil prezidenta Beneše dne 13. září 1941“ Autor fotografie: Erich Auerbach.

~ 120 ~

Fotografie z vojenské přehlídky na počest krále Petra ve skotském Leamingtonu dne 21. dubna 1942. Autor fotografií: Erich Auerbach.

Edvard Beneš se vítá s Petrem II. Zcela vpravo stojí Jan Šrámek.

~ 121 ~

~ 122 ~

Zleva do prava: Slobodan Jovanović, Petar II., Edvard Beneš, Jan Šrámek.

~ 123 ~

Král Petar II. hovoří s československým vojákem Vladimírem Slavíkem.

~ 124 ~

Zleva do prava: Edvard Beneš, Petar II., Václav Podhora.

~ 125 ~