Postoj k přírodě v hnutích s pedagogickým zaměřením. Lenka Dočkalová

Postoj k přírodě v hnutích s pedagogickým zaměřením

Lenka Dočkalová

Bakalářská práce 2014

ABSTRAKT Práce je v teoretické části zaměřena na přetváření vzhledu a funkce krajiny jako místa pro prostor k lidskému ţivotu a reflektuje vývoj vnímání přírody během staletí. Je provedena analýza textů různých hnutí týkající se jejich vztahu k přírodě a je poukázáno na nebezpečí odklonu od ní. Dále je přiblíţený pohled Junáka na výchovnou funkci přírody v ţivotě člověka a na principy a metody formující skautský kolektiv. V empirické části bylo osloveno šest junáckých vůdců a zjištěny jejich osobní zkušenosti a názory vycházející z práce s dětmi a mládeţí. Závěr práce shrnuje poznatky z komparace textů akvalitativního výzkumu a zamýšlí se nad významem získaných faktů pro sociální pedagogiku. Klíčová slova: krajina, příroda, civilizace, turistika, tramping, woodcraft, skauting, pokora, slib, Junák, vůdce, oddíl, druţina, indián, rytířství, tábor, výchovný prostředek, hra, praktické schopnosti, rukodělné činnosti, romantika, přátelství, mezilidské vztahy, sebezdokonalování, prevence, zdravotní znevýhodnění, sociální pedagogika.

ABSTRACT In its theoretical part is this thesis focused on reshaping of appearance and function of the landscape as space for human life, and it reflects the development of perception of nature accross the centuries. I perform an analysis of various movements texts that deal with their relation to nature, and the danger of deflection from nature is pointed out. Furthermore, I give insight into the Junak’s view of educational role of nature in human life and of the principles and methodes that form the Scout group. In the empirical part, I have interviewed six Scout leaders and found out their personal experience and opinions that are based on their work with children and youth. The conclusion of the thesis summarizes the findings from texts comparation and from the qualitative research and it ponders on mening of the findings for social pedagogy. Keywords: landscape, nature, civilisation, turism, hiking, woodcraft, scouting, humility, promise, Junak, leader, group, indian, knighthood, camp, educational tools, game, practical skills, handicraft activities, romantics, friendship, human relationships, sedf-improvement, preventiv, handicaps, social pedagogy.

Poděkování Ráda bych poděkovala své rodině a přátelům za trpělivost, obětavou pomoc a podporu při mém studiu. Děkuji panu PhDr. Mgr. Antonínu Dolákovi, Ph.D. za metodickou pomoc, za rady během psaní bakalářské práce a za vstřícnost, s jakou přistupoval k mým dotazům.

„Až bude pokácený poslední strom, až bude poslední řeka otrávená, až bude chycena poslední ryba, tehdy poznáme, že peníze se nedají jíst.“ Varování kmene Cree

Prohlašuji, ţe odevzdaná verze bakalářské práce a verze elektronická nahraná do IS/STAG jsou totoţné. V Třebíči 13. 4. 2014

Lenka Dočkalová

OBSAH ÚVOD .................................................................................................................................... 8 1 VNÍMÁNÍ PŘÍRODY A KRAJINY ....................................................................... 10 1.1 PROMĚNY KRAJINY A PŘÍRODY ............................................................................. 10 1.2 VÝVOJ VZTAHU K PŘÍRODĚ .................................................................................. 12 1.3 PŘÍRODA JAKO CESTA I CÍL ................................................................................... 16 2 JUNÁK – ČESKÝ SKAUT ...................................................................................... 21 2.1 CHARAKTERISTIKA JUNÁKA ................................................................................. 21 2.2 PRINCIPY JUNÁKA ................................................................................................ 23 2.3 JUNÁCKÉ VÝCHOVNÉ METODY ............................................................................. 25 2.4 JUNÁCKÝ KOLEKTIV ............................................................................................. 27 I PRAKTICKÁ ČÁST ................................................................................................ 30 3 EMPIRICKÁ ČÁST................................................................................................. 31 3.1 PROJEKT EMPIRICKÉHO VÝZKUMU ....................................................................... 31 3.2 ROZHOVOR Č. 1 – PŘEMA ..................................................................................... 31 3.3 ROZHOVOR Č. 2 – TERKA ..................................................................................... 36 3.4 ROZHOVOR Č. 3 – JIRKA ....................................................................................... 39 3.5 ROZHOVOR Č. 4 – ŠOTEK ...................................................................................... 43 3.6 ROZHOVOR Č. 5 – MNĚJÉŠA ................................................................................. 47 3.7 ROZHOVOR Č. 6 – SPACÁK ................................................................................... 50 4 VYHODNOCENÍ ROZHOVORŮ ......................................................................... 55 5 VÝZNAM PRO SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKU ....................................................... 58 ZÁVĚR ............................................................................................................................... 59 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY.............................................................................. 60 VÝZKUMNÉ OTÁZKY ................................................................................................... 62

UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií, Institut mezioborových studií Brno

8

ÚVOD Mezi naléhavé problémy současnosti patří řešení situací, které pro společnost vyvstaly odcizením se přírodě, pomalému procesu trvajícímu desítky let a vedoucímu k nezpůsobilosti naší či světové společnosti zvládat výsledky pustošení globálního ekosystému. Schopnost české společnosti proměňovat sebe sama ţádoucím způsobem za posledních dvacet let klesá, dle Jakuba Patočky, spoluzakladatele hnutí DUHA, jsme se v podobně zbědovaném stavu jako společnost neocitli od počátku normalizace.1 V době adorace informačních technologií a upadajících duchovních hodnot, komunikace a mezilidských vztahů v rodině i v celé společnosti, nám právě příroda můţe podat záchranný kruh a toho jsou si vědomy různá hnutí a organizace, jako je například Junák, Hnuti DUHA a woodcraft, ale i tremping, které cestu k návratu do přírody můţou ukázat. Slavomír Laca se vyjadřuje o vlivu prostředí na výchovu, o nutnosti rozvíjení vztahu k lidem, přírodě, sobě samému i prostředí, ve kterém člověk existuje, stejně tak o nutnosti směřování výchovy k posílení tolerance, humanizace a solidarity.2 Důvodem, proč jsem se pro toto téma rozhodla, je vztah rodiny, ze které pocházím a které jsem součástí, k přírodě, volnosti a lásce ke všemu ţivému. Velký vliv na mě měla také četba knih Jaroslava Foglara a E. T. Setona. K organizaci Junák mám blízko díky synovi, který se aktivně podílí na vedení třebíčského oddílu. V bakalářské práci bude kladena otázka: Jak různá pedagogická hnutí a organizace vnímají přírodu, jakou jí přisuzují hodnotu a jak v nich probíhá socializace jedince. Zda sociálněpedagogické myšlenky lze najít a splnit ve výše zmíněných organizacích, zda nejsou jen abstraktními pojmy, ale i konkrétními činy. Jakými myšlenkami se tyto skupiny vymezují, jak posilují sociální vazby i sounáleţitost a jak upozorňují na lidskou zakotvenost v přírodním prostředí. Cílem teoretického výzkumu bakalářské práce bude zjištění, jaký vliv měla i má příroda na člověka a jak se během staletí vyvíjelo její vnímání společností. Bude provedena textová analýza vývoje chápání přírody i různých typů krajiny jako celku, kulturního

1

Kouřil, V. Rozhovor s Jakubem Patočkou: Umíněně se vydáváme po nesprávné cestě. Sedmá generace, ročník XVIII., č. 6, s. 43-47. 2 Laca, S. Sociální pedagogika, Brno: IMS, 2011, ISBN 978-80-87182-19-2, s. 69.


9

vývoje krajiny a estetických stránek přírody. Budou poloţeny otázky, jaký postoj k přírodě zaujímají různá hnutí. Práce bude podrobně zaměřena na organizaci Junák, na její postoj k přírodě, hodnoty jí přidělované, na myšlenkové základy, principy a metody výchovy ve skautingu, podporující mravní rozvoj, seberozvoj i socializaci jedince. V empirické části bude proveden kvalitativní výzkum mezi vůdci Junáka, s cílem zaměřit se na jejich osobní zkušenosti a názory vycházející z práce s dětmi a mládeţí a na vztah k přírodě ve spojení s pedagogickou praxí. Také bude provedeno zjištění, jak se skautské myšlenky promítají do běţného ţivota i jak ovlivňují socializaci jedince. Praktickým přínosem bakalářské práce budou informace slouţící pro volnočasové pedagogické aktivity.


1

10

VNÍMÁNÍ PŘÍRODY A KRAJINY

1.1 Proměny krajiny a přírody Není moţné oddělit krajinu od přírody, není moţné oddělit jakýkoliv objekt od slunce, mraků, vzduchu, světla, vţdy se jedná určitým způsobem o vyváţený, či nevyváţený celek vnímaný v různých dobách a kulturách různě, tak jak se vyvíjelo estetické vnímání ve vztahu k přírodnímu krásnu i k celé krajině.3 Stanislav Komárek se domnívá, ţe je člověk svým dědičně daným psychickým vyladěním vázán na krajiny „savanové“, jakoţto na dávnou vzpomínku svého afrického původu. Ty krajiny, které jsou vesměs vnímány člověkem jako příjemné na pohled i jako místo k ţití, jsou vesměs staré kulturní regiony, kde se po staletí spolu prolínaly lidské a přírodní sloţky.4 Ideální krajina, viděna očima středověkého člověka, byl Eden s Rajskou zahradou. Jednalo se o harmonickou formu přírody zaplněnou ovocnými stromy s ovocem zářivých barev, libých vůní, s vodními prameny a loukou posetou drahokamy. Ráj byla nedosaţitelná idea, a tak se pozornost začala obracet k zahradám pozemským, z počátku uţitkovým, později tvořených pro potěšení oka i z představy uskutečnění biblického Ráje na Zemi s květy, ptáčky, kašnami a trávníky. Lidská ruka tak začala měnit venkovní svět, křesťané se obraceli k přírodě se stále větším zájmem a ve větší míře a právě zahrady se stávají tehdejším prototypem krásné přírody.5 Renesance toto dovedla k dokonalosti pomocí sloţitého přetváření krajiny v labyrinty, fantastická

zákoutí,

zahrady doplněné

architektonickými

a

sochařskými

prvky

a převedením geometrie a perspektivy do prostoru v šachovnicovém členění zahrad. Právě smyslová zkušenost vycházející z přírody dala postupně vzniknout vědeckému poznávání přírodních objektů. Barokní zboţnost přinesla zasazení architektury do krajiny jako celku, kláštery, kostely a boţí muka podél cest daly české krajině nový, malebný vzhled. Francouzské parky navázaly na geometrii renesančních zahrad, dovedly ji k vrcholu dokonalosti a jejich

3

Stibral, K. Proč je příroda krásná? Praha: Dokořán, 2005. ISBN 80-7363-008-7, s. 13 (dále citováno jako Proč je příroda krásná?). 4 Komárek, S. Příroda a kultura. Praha: Academia. 2008. ISBN 978-80-200-1582-2, s. 237 (dále citováno jako Příroda a kultura). 5 Proč je příroda krásná?, s. 35.


11

umělost a kulisovost se stala znakem kultivovanosti. Vedle Panen Marií adorujících a Jeţíšků v mandorle probíhá pokrok v zemědělské a průmyslové výrobě, ve vědě i technice a nastává industriální expanze. Člověk potřebuje stále více a stále větší prostor k ţivotu, rostoucími městy se mění vzhled krajiny, lesy ustupují civilizaci a lidská ruka se začíná na krajině podepisovat v tom negativním smyslu. Přesto některá místa zasáhl v minulosti člověk s velkým citem pro krajinu a zároveň s myšlenkou praktického vyuţití. Tak tomu je v případě močálovité třeboňské pánve, kde před čtyřmi sty lety vtiskl ráz současného rybníkářského kraje Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. Postavení největšího rybníku v naší zemi, Roţmberka, trvalo osmi stům rybníkářů a dělníků pět let. Dodnes zde stojí duby, zpevňující a zacelující hráz. UNESCO vyhlásila tento kraj za biosférickou rezervaci.6 Realismus vidí krajinu takovou, jaká ve skutečnosti je, viditelnou, jednoduchou, prostou. Demografický růst, urbanizace a agrárně industriální revoluce v 19. století uvolnila pracovní síly pro průmysl a vedla k růstu ţivotní úrovně bez ohledu na ţivotní prostředí. Vedle obrovských přesunů stavebních a těţebních materiálů uvolňujících cesty pro ţeleznice a silnice, měla na měnící se reliéf krajiny také vliv kaţdodenní mravenčí práce rolníků a zemědělců, po staletí trvající zápas o půdu sniţující její geodiverzitu. Obrovskou proměnou prošly i řeky, například pro větší splavnost Vltavy, a tím i podpořením obchodu, byly odstřelovány skály a odstraňovány z koryta kameny. 7 Stejně tak tomu bylo u Sázavy a Dyje. Z toků zmizely kdysi tak četné říční ostrovy a slepá ramena. Stabilita luţních lesů, existujících díky vysoké spodní vodě a záplavovému systému, dávající půdě dostatek kyslíku, mizí s regulovaností vodních toků. Přesto se tento unikátní ekosystém, nazývaný Moravská Amazonie, u nás stále ještě nachází na soutoku Moravy a Dyje. Mnoţstvím nejrůznějších vodních biotopů: jezírek, tůní, rybníčků a kanálů v kombinaci s dostatkem ţivin a teplým klimatem jiţní Moravy tak vytváří území s velkou druhovou rozmanitostí vlhkomilných rostlin i stromů, včetně řady endemických druhů.8 Po první světové válce se u nás začíná mezi architekty a přírodovědci mluvit o potřebě

6

Nevrlý, M. Nejkrásnější sbírka. Liberec: Skauting, 1998. ISBN 8085421-22-4, s. 63 (dále citováno jako Nejkrásnější sbírka). 7 Cílek, V. Krajiny vnitřní a vnější. Praha: Dokořán, 2002. ISBN 80-86569-29-2, s. 97 (dále citováno jako Krajiny vnitřní a vnější). 8 Gregorová, Ţ. CHKO Soutok: boj o luţní lesy. Sedmá generace, ročník XXII. č. 4, s. 14-18.


12

plánovat prostor k zástavbě a předejít tak ţivelnému rozrůstání zastavěné krajiny. Tento přístup viděl v krajině hlavně domovinu, odkaz našich předků, který je potřeba chránit a předat potomkům. Václav Cílek se pokusil o definice domovské krajiny: „Člověk je doma v jedné krajině. Někteří obsáhnou dvě či tři krajiny, ale ne víc… Ale přesto potřebujeme jezdit do ciziny - kvůli srovnání, kvůli poznání malosti domova i uvědomění si, kam patříme.“9 Oproti tomu Milostav Nevrlý apeluje ve své Nejkrásnější sbírce národních parků a chráněných krajinných oblastí na milovníky přírody, aby tyto české i slovenské kraje prošli, poznali, a zaloţili si tak svou vlastní nejkrásnější sbírku a netouţili po cizích krajích dřív, neţ poznají a zamilují si vlastní.10 Kraj jako bytost vzniká z praktického, filozofického i duchovního rozměru, který do něj vloţila jednak příroda, jednak generace těch, kteří krajinu kultivovali a následně vyuţívali. A v malebných krajinách se také lépe ţije, lidé je více chrání, čelí jejich ničení, nepodléhají tolik lhostejnosti, anonymitě a krajina vrůstá do srdce. Spojují se zde energie ţivých i mrtvých. Hřbitovy byly dle Cílka do josefínských reforem právě takovým společenstvím, leţely ve středu obce a kosti předků dávaly jasně najevo splynutí s hlínou a zemí. Svým duchem spojovaly komunitu s místem, přítomnost s minulostí, zakořeněnost rodů, jistotu vlastního odpočinku i smíření.11

1.2 Vývoj vztahu k přírodě Příroda ve své volné divoké stránce je stále stejná, a přece viděná po staletí různými způsoby, jak se vyvíjelo nazírání na ni. Ve starém Řecku nebyl kaţdodenní ţivot zemědělců, rolníků a pastevců hodný obdivu a zájmu, nepřinášel tu pravou moudrost. Oproti tomu Římané chovali k zemědělství, a tím i k práci a ţivotu na venkově úctu. Prostý ţivot rolníka či pastevce se odehrával daleko od ruchu měst, daleko od bojů a válek, v blízkosti idylického klidu přírody. Přesto zde nenalezneme opěvování přírody pro ni samu, ani jako celek, jedná se spíše o radost z místa, kde je člověk šťastný a kam se rád navrací.12 V starověkých i „necivilizovaných“ společenstvích závisel na kaţdém jednotlivci osud

9

Krajiny vnitřní a vnější, s. 214. Nejkrásnější sbírka, s. 18. 11 Krajiny vnitřní a vnější, s. 120. 12 Proč je příroda krásná?, s. 19. 10


13

světa i vlastního kmene, nikde nebylo zaručeno ani samozřejmé, ţe zítra vyjde Slunce, ţe řád světa potrvá. Tancem, amulety, modlitbou, oběťmi si bylo třeba vyprosit déšť, úrodu a spokojenost bohů. Nehospodárné zacházení s přírodními zdroji i s lovnou zvěří patřilo k tabuovým zákazům. Seton vyzdvihuje indiánovo učení, jeho způsob ţivota, myšlení, pokoru a odpovědnost vůči sobě i přírodě, tedy to, co naše civilizace potřebuje. “…Indián je apoštolem života v přírodě“.13 Středověký člověk se lesů a pralesů obával, příroda jako celek kladla nástrahy lidskému ţivotu, a proto vycházky do ní spojené s obdivováním přírodních krás nemají ve středověkém postoji k přírodě místo. Pro ty, kteří byli odkázáni na rozmary počasí, denně zakoušeli nepřístupnost lesů, strţí a zvláště pak hřebenů hor, pro ty byla nepřítelem. Tento postoj se liší od čínského pojetí, které vycházelo ze souladu lidských zákonů se zákony vesmíru a přírody, kde zkušenost s vnímáním přírodních krás má dlouhou historii vycházející z rovnováhy jednotlivých sil či prvků. Středověký postoj k přírodě stále přetrvává u těch, kteří jsou kaţdý den v pohybu, na odchodu, na útěku. V reportáţi o evropských Romech kočujících jako jejich dávní předci zaznívá protest proti rumunské, bulharské a francouzské politice nízké tolerance, proti demolování nelegálních tábořišť a proti deportacím.14 Právě neagrární povaha romské společnosti přispěla velkou měrou k jejich odmítání většinou. Romové oddělují přírodu a kulturu tak, jak je potřeba oddělit čisté „doma“, od nečistého „venku“. Ostře zde kontrastuje vnitřek obydlí od exteriéru zavaleného odpadky. Pro spišské Romy je les nebezpečným místem, kde lidská moc slábne a kde je moţné potkat duchy zemřelých. Přesto rytmy a zákonitosti přírody hrají v ţivotě romských osad důleţitou roli, ale spíš se jedná o odlišné pouto.15 Také Seton se zmiňuje o nečinění si nároků na půdu, stromy, vody v řekách, ale i o tom, ţe ač obklopen přírodou, indián nepustošil to, čemu dnes říkáme přírodní zdroje. Píše o indiánských zvycích, kdy kaţdé ráno vzdával indián dík za ranní světlo, svůj ţivot a sílu. Píše o ohni, symbolu Velkého Ducha, o obětech Matce Zemi, skrze niţ Bůh dává jídlo.16

13

Seton, E. T. Poselství rudého muţe. Praha: Chvojkovo nakladatelství, 1997. ISBN 80-901622-9-0, s. 50 (dále citováno jako Poselství rudého muţe). 14 Redakce NP. Byl to jenom úděl? Nový Prostor 2013/425, s. 18-19. 15 Pelikán, V. Ušlechtilí divoši ze spišských osad? Sedmá generace, ročník XIX., č. 3, s. 22-24. 16 Poselství rudého muţe, s. 26.


14

V Rolfovi zálesákovi je praktický příklad indiánského postoje k ţivé přírodě, v tomto případě k ulovenému jelenovi. Kdyţ Rolf ulovil jelena, Quonab vše, co nemohli spotřebovat, zanechal liškám, avšak pánevní kost zavěsil na strom a přivázal k ní tři barevné tkanice, aby Velký Duch byl potěšen a seslal dobrý lov. Potom, oslovuje hlavu, pravil: „Bratříčku, odpusť nám! Je nám líto, že jsme tě zabili. Ale pohleď! Uctili jsme tě červenými stužkami“.17 18. století se stalo počátkem obdivu moderního člověka k přírodě jako celku uchopitelného smysly. Byl to obdiv k přírodě divoké, volné, nespoutané a neokázalé, nepřetvořené lidskou silou, k horám a lesům.“Vysoké, srázné hory, kde zemské síly jsou mohutné a neklidné, kdy mysl člověka je uchvácena, ba ustrašena srázy a propastmi, a kde myšlenky a proudy na sebe narážejí, jsou vnímány jako klasická romantická krajina velkých emocí a náhlých vznětů.“18 Romantické vnímání přineslo kromě oslavy rozervaných skal, rozbouřených vln a cest do vlastního nitra, kategorii ošklivosti ve vztahu k přírodě, jak ţivé, tak i neţivé. Krajině mohlo být vytýkáno málo, nebo mnoho stromů, nebo přílišná plochost, horám děsivá strmost a divokost. Tím Stibral připomíná, ţe romantismus nebyl sentimentalismus, vnímal i odvrácené stránky krajiny a přírody. Přesto nelze opomenout názor, ţe ošklivé jsou pouze výtvory lidí, a tak je kritika přírody vlastně kritikou díla Boţího.19 A byl to romantismus, který stál u zrodu turismu, „dobyvatelského fenoménu“, spojeného s počátky vzniku ekologického myšlení a ochrany přírody. Postupně stále zdevastovanější průmyslová krajina, marné útěky před civilizací, to vše způsobilo, ţe je „divoká“ příroda stále více oceňovanou hodnotou. Miroslav Nevrlý vypráví v Karpatských hrách o cestách po rumunských horách, stráních, dolinách, o místech dávno neexistujících v podobě, jaké byly v polovině 20. století, kdy bílé vápencové skály, vodopády, tmavé smrkové lesy a horské hřebeny zůstaly, ale mnohé vsi s trpasličími domky, samoty, ovčí chodníky, pstruhové říčky a prameny, k nimţ vedly jen zvířecí pěšiny, vzaly za své pod tlakem civilizace. Vypráví ale také o cestách do našeho vnitřního světa, o touze, lásce, svobodě, o ţivotních hodnotách i o tom, jak dokáţeme, či nedokáţeme svůj vlastní ţivot sami

17

Seton, E. T. Rolf zálesák. Praha. Nakladatelství J. Otto, 1927. ISBN neuvedeno, s. 129. Krajiny vnitřní a vnější, s. 148. 19 Proč je příroda krásná?, s. 103. 18


15

proţít.20 Jiţ v 18. století volalo Rousseauovo učení po nutnosti návratu k „zlatému věku harmonie člověka s přírodou“, po záchraně původního, nedotčeného světa, po záchraně i sebe sama před pocitem vykořenění a odcizení se přírodě. Stanislav Komárek se vyjadřuje o současné společnosti, jmenovitě o funkci masmédií, jednak negativně, jako o zdroji informací „obskurních obsahů“, ale vyjmenovává i jejich, podle něho pozitivní stránky: „…svým neustálým proplachováním diváckých duší „archetypálními“ obsahy jsou vhodnou náhražkou jinak chybějícího strachu, lásky, boje, rozmanitých vášní a agresí, a tím, zdá se, brání vzniku nové světové války úspěšněji nežli všechny odzbrojovací komise…“21 A tak lze na otázku, zda je současná průmyslová civilizace úpadková, odpovědět kladně, ale Jan Patočka váhá s odpovědí jak z důvodů historického, tak lidského. V konceptu lidských moţností není schopnost ubránit se zplošťování a odvykání myšlení v hlubším, zásadním smyslu slova. Zůstává nuda, náhraţky plnohodnotného ţivota, a člověk je tak ničen z vnějšku i zevnitř a připravován o svou jedinečnost. Příroda pro člověka představuje pouhou zásobárnu surovin, a soustavným vytěţováním se tak sám stává součástí soukolí vedoucího ke konečné bezradnosti. Na druhé straně povaţuje Patočka civilizaci za místo, kde je moţný ţivot v rovnosti šancí a bez násilí. Vzniká předpoklad pro pochopení dějin, poučení se z předcházejících epoch, z jejich duchovních problémů a nevyřešených témat.22 Nový obor ekologická logistika, studující vztah logistiky k ochraně ţivotního prostředí, je jedním z pokusů, jak ozdravit planetu sníţením emisí. Ekologizace by se tak přenesla i do přepravního podnikání, příkladem můţe být centrum ve švýcarském Oftringenu, logistický uzel a místo, kde se koncentruje zboţí, které je přístupné co nejširší škále přepravních prostředků označených certifikací EMS, environmentálně zodpovědného řízení. A majitel biopekařství pravděpodobně raději najme dopravce, který pouţívá ekologicky vhodnější strategie a technologie, protoţe tímto přístupen můţe zase přitáhnout podobně orientovaného zákazníka. Přesto i největší optimisté povaţují reálný posun k šetrnějšímu provozu za běh na dlouhou trať, ozývají se názory na kosmetický charakter celého projektu, a zda také nejde o greenwashingové pokrytectví.23

20

Nevrlý, M. Karpatské hry. Liberec: Vestri, 2006. ISBN 80-903029-5-5, s. 7. Příroda a kultura, s. 247. 22 Patočka, J. Kacířské eseje o filozofii dějin. Praha: Academia, 1990. ISBN 80-200-0263-4, s. 125. 23 Jindra, Š. Ekologistika on the road. Sedná generace, ročník XXII., č. 4, s. 12-13. 21


16

Člověk prý, dle představy nazývané psychologický egoismus, volí to, co se mu jeví jako pro něj nejvýhodnější, jedná bez ohledu na druhé i bez ohledu na dlouhodobější záměr. Erazim Kohák to vysvětluje sobeckým genem, díky němuţ je altruistické chování nepřirozené a dokonce škodlivé pro obě dvě strany.24 Opačný názor zastává britský ochranářský aktivista Sid Thomas, radikál, vedoucí kampaně proti lovu ţraloků, velryb, tuleňů, proti ohroţení korálových útesů. Na otázku, co ho nutí jít do přímých akcí, odpovídá: „Já tomu říkám gen soucitu. Myslím, že je to normální genetická mutace, že si neseme soucit v DNA“.25

1.3 Příroda jako cesta i cíl Jan Keller, vyjadřuje svůj názor na české ekologické hnutí, které povaţuje za mrtvé, stejně jako hnutí protiglobalizační. Autorita environmentálního hnutí, dle něj, poklesla na nulu a ekologické hnutí má v současnosti horší pověst neţ na přelomu 80. a 90. let, kdy s nimi část veřejnosti spojovala naděje do budoucnosti. Ekologické problémy se naopak zvětšily růstem spotřeby, Keller mluví o její „historicky bezprecedentní demokratizaci“. Vývoj naší společnosti se ubírá opačným směrem neţ environmentalisty proklamovaná potřeba uskrovnění se, a ekologická stopa se tím naopak zvyšuje.26 Také hnutí DUHA jako nejvlivnější česká ekologická organizace varuje před proměnou lesů v továrnu na dřevo, před skutečností, ţe současný zdravotní stav lesů je horší neţ před dvaceti lety a prosazuje nový lesní zákon zajišťující zdravé hospodaření, výběrné kácení, větší výsadbu a ochranu vzácných šelem. „Díky nám byl zamítnut návrh na odstřel kriticky ohrožených rysů, pomohli jsme odvrátit návrhy na odtržení tisíců hektarů území od Národního parku Šumava a zabránili kácení ve zbytcích jedinečných pralesů. Iniciativou Velká výzva prosazujeme nový zákon, který závazně stanoví, že Česko bude snižovat závislost na drahých fosilních palivech.“27 Jiţ šestnáct let pořádá kaţdoročně Hnutí DUHA akce nazývané Týdny pro les, týkající se ochrany a obnovy zdravých lesů a krajiny. Oslovuje studenty i pracující a pro ty, kteří chtějí pomoci přírodě vlastníma rukama i se něco nového dozvědět, nabízí tak netradiční

24

Kohák, E. Svoboda, svědomí, souţití. Praha: SLON, 2004. ISBN 80-86429-35-0, s. 86. Šimůnková, T. Rozhovor se Sidem Thomasem: V naší DNA je gen soucitu. Sedmá generace, ročník XXII., č. 5, s. 30- 31. 26 Kouřil, V. Rozhovor s Janem Kellerem: Co můţe být radostnější neţ ţít v pravdě? Sedmá generace, ročník XXII., č. 3, s. 42-45. 27 www.hnutiduha.cz 25


17

dovolenou. Díky Týdnům pro les je moţné zvládat i náročnější práce, na které nemají menší sdruţení peníze, ani dostatek pracovníků. Tyto spolupráce jsou nejlepší dlouhodobé, účastníci se v následujících letech mohou vracet a vidět, jakým způsobem se místo vyvíjí. Přírodě blízký les udrţuje v krajině potřebnou diverzitu, je odolnější neţ hospodářsky spravovaný les, dokáţe se sám obnovovat, vytváří přirozené klima bez teplotních výkyvů a díky zadrţování vody sniţuje nebezpečí povodní. Jak totiţ dochází ke změnám vzhledu krajiny, vzniká potřeba nejen chránit mizející původní přírodu, ale i tvořit nové antropogenní prostředí sniţující negativní dopad civilizace.28 Chránit přírodu je nutností kvůli ní samé, kvůli ţivlům a ţivotu, ale také kvůli sobě a budoucím generacím. Miloslav Nevrlý píše o Zadní zemi, o lesích pokrývajících víc neţ 70% plochy Labských pískovců, kde jsou na některých místech tisíce padlých a ztrouchnivělých stromů, pokácených a neodvezených, porostlých malými semenáčky, kde dojem pralesa umocňují kapradiny a zelené příšeří. Z tohoto kraje vymizeli koncem minulého století tetřevi, ale hnízdí zde sokoli stěhovaví a černí čápi, po téměř dvou stech letech se vrátili bobři, lososi a do čistých zarybněných vod i vydry. Kraj Zadní země milují trempové, přátelé labských plchů, pod skalnatými převisy tráví noci, k ţivotu jim stačí málo. I zde se psala trempská historie, pálení ohňů v lese v chráněné krajinné oblasti bylo trestné, státní hranice blízko, trempská osada Red River, místa pro potlachy, ostrovy svobody,… vydrţeli jen ti nejzdatnější a nejzapálenější, v lese a ve skalních neolitických obydlích nejskrytější. „Ráno trempové vymetou oharky z táboráku a na uhrabané ohniště položí zelenou smrkovou větvičku jako stopu malachitového ptáčka.“29 Trempové jezdili spát pod širák, nebo, jak tomu bylo u trempů na řece Jihlavě, přespávalo se se souhlasem mlynáře v mlýnských stodolách. Jeden ze zakládajících členů „T. O. Havaj“ Hanťa vzpomíná na čtení rodokapsů a kníţek s kovbojskou, trempskou a skautskou tématikou, kdy hrdinům záviděli svobodu, volnost, statečnost a odvahu, to byla pro ně ta největší lákadla. V „T. O. Albatros“ měli oblíbený náročný pochod 100 km za 24 hodin, pořádali velké vandry a vzpomínají na „kanadu“, na kruté vtípky tehdy pěstované ve velkém. Řeka Jihlava je i v současné době cílem vandrů, potlachů i zajímavých akcí. Od osmdesátých let, kdy zde vznikla trempská společnost „Hudsons Bay Company“,

28 29

Jindra, Š. Duha v jesenickém lese. Sedmá generace, ročník XXII., č. 5, s. 16-19. Nevrlý, M. Chvály Zadní země. Liberec: Vestri, 2002. ISBN 80-90302-91-2, s. 29.


18

vysázeli trempové v kaţdoročních akcích společně s kamarády sto tisíc stromků v různých koutech Vysočiny a stále pomáhají při údrţbě chráněného území. Osadníci z „T. O. Ztracenci“ také potvrzují, ţe jejich aktivity jsou často spojené s přírodou, ţe se nejedná jen o divoké pitky kolem ohňů.30 V některých osadách se dodrţuje obřad Modlitebního kamene, kdy se při vstupu i při odchodu z lesa pokládá oběť na kámen jako poděkování za moţnost vstupu na lesní území, kterému vládne trempský Bůh Pajda, snad příbuzný pohanského boha Peruna. Tento původně indiánský zvyk vypovídá o původu myšlenek trempského hnutí, které, i kdyţ třikrát zakázané, trvá u nás i na Slovensku víc neţ devadesát let.31 Většina prvních trempů, na počátku dvacátých let nazývaných Divokými skauty, byla původně členy skautské organizace, ale jejich touha po svobodě se s tehdejším skautským hnutím, s jeho organizovaností a symboly neslučovala. Ţádná pevná organizace totiţ neodpovídala jejich představám o svobodě, volnosti a romantice. Uţ před válkou se jezdilo na Berounku, Starou řeku, kde ve vápencových kaňonech hořely ohně, stavěly se sruby,… byli to předváleční praví trempové s třásněmi a stetsony. Seběhli na Kačák, do Kódské rokle do Údolí děsů, do jedné z nejstarších trempských osad, pamatující v 20. letech začátek trempského hnutí.32 Bob Hurikán vysvětluje, proč trempovat: Unavené tělo i mysl se tím osvěţí po celotýdenní práci díky zdravému ovzduší a „primitivismu“ indiánské romantiky a umoţňuje jít hlouběji ke kořenům vlastního já. Trempové tak přenesli do dnešní doby romantiku, táboření a také důraz na samostatnost, druţnost, kamarádství, sebekázeň a lásku k přírodě.33 A jiţ zmíněná touha po svobodě, volnosti a romantice se úzce pojí s lesní moudrostí a zálesáckou dovedností, na které je postaveno hnutí woodcraft. E. T. Seton, otec woodcraftu, nazval svou organizaci mládeţe „Woodcraft Indians“, Indiáni lesní moudrosti a v ní postavil za vzor právě indiána. Měla čelit nástrahám civilizace pomocí indiánské cesty sebezdokonalování při aktivním pobytu v přírodě. To, jaký úspěch jeho filozofie měla i má dodnes, je vlastně popřením, ţe by byl pouhým snílkem. 30

Kolektiv autorů. Tramping na řece Jihlavě. Dolní Kounice: redakce časopisu Oslavské boudy, 2008. ISBN neuvedeno, s. 111. 31 www.stopar.cz 32 Nejkrásnější sbírka, s. 50. 33 Hurikán, B. Dějiny trampingu. Praha: Vydavatelství a nakladatelství novinář, 1990. ISBN 80-7077-432-0, s. 10.


19

Za toho byl povaţován Miloš Seifert, nadšený propagátor woodcraftu a pedagog, věřící, ţe přímé pozorování ţivých tvorů a rostlin vyvolá u studentů zájem a respekt, který vyústí v potřebu přírodu chránit. Vedl studenty k pozorování ptáků, kreslení květin a stromů, k diskuzím o vypozorovaných záhadách přírody, k obdivu a pokoře k ní. Úkol učitele viděl v učení se dívat, pozorovat, slyšet a vnímat všemi smysly, chodit s otevřenýma očima a učit chránit přírodu i veškerý ţivot. Jeho překlady Setonových myšlenek daly za vznik českému woodcraftu i skautingu a podnítily zájem o indiánskou tématiku mezi tehdejší mládeţí. Přesto, nebo právě proto byl povaţován za utopistu, nepřítele moderní civilizace, za pomatence, byl hanobený a zatracovaný.34 Indiánovo krédo obsahuje návod šlechetného ţivota, kde povinností je usilování o dosaţení dokonalého lidství, seberozvíjení, zasvěcení sluţbě lidu, víry v další ţivot, v nesmrtelnost duše. Ze všech ctností si indián nejvíce váţil odvahy, cílem výchovy bylo učinit člověka umírněným, ale nebojácným a schopným obstát v kaţdé situaci a těţké chvíli. Indián cítil hlubokou a trvalou lásku k zemi a k půdě, na které ţil on a jeho lid po celé generace. Sváděl o ni zoufalý boj a pokládal za ni ţivot.35 Ve svých povídkách o zvířatech se Seton snaţil přiblíţit čtenářům americkou divočinu, ţivot i zvyky zvířat, podílet se na jejich pozorování a díky tomuto poznání si zvířata i stále více mizející přírodu zamilovat. V příbězích jsou ukryté pravdy, které Seton přímo nesděloval, a proto je třeba číst mezi řádky. V kaţdém případě přináší poznání a rozvíjí touhu jít po nových cestách, sledovat stopu a naučit se znát les i jeho obyvatele.36 Liga lesní moudrosti je zaloţena na myšlence, ţe zájem o ţivot v přírodě zůstane chlapcům a děvčatům, i kdyţ vyrostou. Za ustálené měřítko zvolil Seton „orlí pera“ jako poctu za výkon a „mistrovství lesní moudrosti“ udělující se za všestranné dovednosti v daném oboru. Vytvořil celý systém zkoušek, ve kterých si kaţdý můţe, dle svého talentu i zájmu, najít svoje téma, ve kterém uspěje. Dle Setona je polovina našich nemocí v mysli a polovina v domech. Nestačí jen děti a mládeţ vzít do přírody, je třeba je naučit chápat táboření jako druh umění a nabídnout jim moţnost sportu a studia přírody. K zvládnutí těchto dovedností měla slouţit Kniha lesní moudrosti, ve které Seton shromáţdil a v hlavních rysech načrtl indiánský způsob ţivota, dovednosti a myšlení tak,

34

Kupka, M. Miloš Seifert-advokát přírody. Sedmá generace, ročník XXII., č. 4, s. 21-23. Poselství rudého muţe, s. 46. 36 Seton, E. T. Děti divočiny doma. Praha: Walden, 1924. ISBN neuvedeno. 35


20

aby je zpřístupnil dětem, mládeţi i dospělým. A ve Svitku březové kůry píše o zákonech lesní moudrosti, o moţnosti nápravy špatných výchovných metod a zábavy pomocí myšlenek woodcraftu, o smysluplné náplni volného času všech věkových kategorií. „Lesní moudrost říká všem, kdož by chtěli poznat tajemství lesů, sílu, kterou dává služba, a tajnou stezku, která vede k nejvyššímu úspěchu: pojď, snaž se pochopit smysl sněmovního kruhu, sněmovního ohně a kmenového přátelství. Když se naučíš tohle, tvoje srdce získá i všechno ostatní tak samozřejmě, jak se tvoří křišťál v tvrdé skále. To všechno nám dává lesní moudrost. To všechno znamená skutečné lidství.“37 Současné pojetí Ligy lesní moudrosti se od Setona neodklonilo, stále povaţuje indiána za ideálního hrdinu, muţného a statečného, který společně s kouzly obřadů, kmenových zvyků, pestrých šerp a „orlích per“ rozvíjí citové vnímání přírody i celého světa, působí na podvědomé sloţky osobnosti a je dobrou inspirací pro oddílovou činnost. Není tedy útěkem od skutečného ţivota v civilizaci, ale prostředkem, jak nejlépe plnit cíle, které se jmenují „Čtyři světla“, jsou zaţehnutá z velkého ústředního ohně „Lesní moudrosti“ a naplňuje se v nich: čistota jedince i ochrana přírody, pokora a pravdomluvnost, odváţnost a mlčenlivost, laskavost a ochota pomoci. Zásady woodcraftu zmiňují význam kruhu táborového ohně, význam rozvoje síly, mrštnosti, důvtipu, šikovnosti, význam táboření jako „spásy před shonem přepracovaného světa“.38

37 38

Seton, E. T. Kniha lesní moudrosti. Praha: Olympia, 1970. ISBN neuvedeno, s. 143 www.woodcraft.cz


2

21

JUNÁK – ČESKÝ SKAUT

2.1 Charakteristika Junáka V roce 1914 mělo skautské hnutí v Čechách i na Moravě dobré vyhlídky pro zaloţení první skautské organizace. Jako skautský odbor ve Svazu českých spolků a přátel pro tělesnou výchovu mládeţe existoval jiţ dva roky, ale aţ nyní se stal nezávislým právním subjektem. Byl ustanoven jako spolek Junák-Český skaut, do vedení byli zvoleni významní školští pracovníci, zemští inspektoři, pedagogové a vrchním vůdcem se stal prof. A. B. Svojsík.39 O Junáku napsal: „ Těžko posoudit, kdo má o které odvětví skautingu větší zásluhy, zda Seton, nebo Baden-Powell. Jisto jest, že ona romantičnost, poetičnost a láska k přírodě jsou především zásluhou Setonovou, kdežto pořádek, kázeň, organizace jsou zase dílem Baden- Powellovým.“40 Vedle disciplíny a organizace byla další Baden-Powellovou myšlenkou moţnost velkého bratrství mladých lidí bez rozdílu původu, rasy a vyznání. Jako důstojník slouţící v Indii viděl, jak jazykové znalosti mohou zmenšit propast mezi dvěma kulturami, jak mohou být klíčem k vzájemnému pochopení mládeţe, která nemá, na rozdíl od dospělých, takový problém překonat rozdíly kulturního prostředí. Přestoţe ve svých dopisech píše o znepokojení nad nesmyslnou válkou Anglie proti Búrům a Zuluům, které poznal jako pohostinné a srdečné lidi, byl to on, kdo se podílel na výcviku speciálních zvědů schopných vyhodnotit stopy nepřítele a donést podrobné informace z nepřátelského tábora. Nazval je skauty.41 Činnost Junáka nepřerušila ani válečná atmosféra, myšlenkou v té době byla ochrana národního rázu skautingu a sbírání zkušeností. Symbolem zůstala černá psí hlava nakreslená pro Junáky Mikolášem Alšem. Jiţ v první polovině minulého století mysleli skauti na ochranu ţivota rostlin, zvířat a stromů, ke kterým měli přímo posvátný vztah. A aby měli v lásce svoji vlast, museli se naučit ji poznávat, nejdřív v místě bydliště, později v jeho širším okolí a k tomu slouţily motivační hry a akce, které byly o prázdninách často realizovány formou putovních táborů.

39

Plajner, R. Zavátou junáckou stezkou. Praha: Junák, 2001. ISBN 80-86109-63-1, s. 31 (dále citováno jako Zavátou junáckou stezkou). 40 Šantora, R. a kol. Skautské století. Praha: Junák, 2012. ISBN 978-80-204-2622-2, s. 20 (dále citováno jako Skautské století). 41 Hansen, W. Vlk, jenţ nikdy nespí. Praha: Scouarch, 1994. ISBN 80-901049-1-6, s. 61.


22

Šestým článkem junáckého zákona se stala ochrana přírody a přírodního prostředí trvalou a podstatnou částí výchovného programu, skauti skládali zkoušky z pozorování i teoretických znalostí přírodovědných disciplín.42 Lesní moudrost znamená znalost přírody a ţivota v ní a R. Baden-Powell povaţoval za nejkrásnější stránku skautského ţivota táboření a všeobecně pobyt v přírodě, dobrodruţství spojené s putováním, sledování zvěře ne pro její zabíjení, ale pro pozorování v přirozeném prostředí a studování jejich zvyků spojené se všímáním si okolí. „Měj na paměti, že pro skauta, je-li ve společnosti jiných lidí, je ostuda, jestliže z nich někdo spatří něco, ať již malého či velkého, blízko či daleko, vysoko nebo nízko, co on sám předtím nezpozoroval.“43 Dvacetiletý Jaroslav Foglar popisuje ve svém deníku kaţdodenní táborové příběhy, jako jízdu najatým ţelezničním vagonem a stavění tábora, vznik Svazu Třinácti, jehoţ členové museli dodrţovat třináct pravidel, a také jak probíhal denní táborový program se skautskými činnostmi i zábavou, jak si vařili, jak volili „vytrvalce“ v práci, ve spaní, v brečení,… také koupání v čisté Sázavě, noční hlídky, večerní vyprávění. „Další tři dny uběhly bez jakýchkoliv zvláštních příhod. Bylo krásné počasí, koupali jsme se, vystavěli stan pro zásoby a zřídili dvířka ke všem stanům. Byl zhotoven vor z připlavených kmenů…“44 Druhá světová válka byla pro Junáka prvním zastavením s konfiskací majetku a výslechy, výchova v Junáku přímo směřovala k odbojové činnosti a toho si byli Němci vědomi. Po válce

a

po

smrti

zakladatele

skautingu

Roberta

Baden-Powella,

přijel

do Československa plukovník J. S. Wilson, ředitel mezinárodní skautské kanceláře, odborník na ţivot v přírodě, a chtěl si ověřit připravenost skautských vůdců. Byl s výsledky spokojen a tehdy potvrdil nezávislost Junáka na politických stranách i skutečnost, ţe je nevládní a demokratický. Junák se tak stal opět v dalších letech pro diktaturu nepohodlný.45 Po rozpadu socialistické soustavy naráţela nově vzniklá organizace na nedostatek schopných a charakterních lidí pro řídící skautské funkce a také na pochybnosti ze strany

42

Zavátou junáckou stezkou, s. 43. Baden-Powell, R. Skauting pro chlapce. Praha: Junák, 2007. ISBN 978-80-86825-21-3, s. 23. (dále citováno jako Skauting pro chlapce). 44 Foglar, J. Tábor Svazu Třinácti. Praha: Junák, 1999. ISBN 80-86109-22-4, s. 13. 45 Zavátou junáckou stezkou, s. 177. 43


23

vyspělých západních demokracií, které viděly míru mravní a společenské destrukce způsobené léty ţivota v totalitním reţimu a obávaly se, zda se český Junák můţe stát plnoprávným členem světového skautského společenství. Proto byla v Sedmibodovém prohlášení obsaţena formule, týkající se nestrannosti organizace a vázající se k myšlenkám a zásadám R. Baden-Powella a A. B. Svojsíka.46 A byly to zásady, podle kterých měli být chlapci vychovávaní pro mírový ţivot, tak, aby se z nich stali odpovědní občané a dobří lidé. V okolních zemích se skautingu chopili hlavně vojenští činitelé, ale pro český skauting je charakteristické, ţe u jeho kolébky stáli pedagogové. Svojsík, který vstoupil na skautskou stezku v roce 1911, rozpoznal, a jeho cesta do Anglie to potvrdila, ţe nejde o rozšíření tělesné výchovy, ale o zcela nový a zásadní systém výchovy mládeţe.47 Přes velké a opakované úsilí A. B. Svojsíka, který viděl v osobním setkání T. G. Masaryka se světovým náčelníkem příleţitost, jak posílit význam tehdejšího Svazu Junáků, R. Baden- Powell nikdy Československo nenavštívil. Všeobecně se ale toto setkání očekávalo ve třicátých letech, po propůjčení Řádu bílého lva Baden–Powellovi prezidentem republiky. V té době u nás probíhaly velkolepé Tábory slovanských skautů s mezinárodní účastí, kterým předcházela tři světová jamboree, a také o dvacet let dříve mnohem skromnější, ale pro československého Junáka důleţité Svojsíkovy tábory, které začínaly jako pedagogický pokus vyuţít pobyt v přírodě k badenpowellovské výchově k dobrému občanství a které slouţí jako jeden z nástrojů skautské výchovy dodnes.48

2.2 Principy Junáka Prvním junáckým principem je povinnost hledat v ţivotě vyšší hodnoty neţ materiální. Rozvinuté svědomí, ke kterému skautská výchova směřuje, dokáţe uplatňovat mravní normy při řešení náročných situací, nebo při situacích vyţadujících statečnost, obětavost a vytrvalost. Povinnost vůči Bohu a duchovní dimenze je vyjádřena ve slibu a zákonu a je moţné si ji představit jako tři etapy na cestě chápání: správně jednat, aktivně prosazovat energii dobra, obracet se ke kaţdé bytosti a nabízet jí své přátelství.49

46

Zajíc, J. a kol. Myšlenkové základy skautingu. Praha: Junák, 2001. ISBN 80-86-109-73-9, s. 19 (dále citováno jako Myšlenkové základy skautingu). 47 Skautské století, s. 19. 48 Zavátou junáckou stezkou, s. 84. 49 Zajíc, J. a kol. Kdo jsem. Praha: Junák. 2008. ISBN 978-80-86825-32-8, s. 11.


24

Druhý princip zakládá povinnost vůči vlasti a ostatním lidem, bez rozdílu národnosti a sociálních skupin, zavazuje úctou a láskou k bliţním i k přírodě. Důleţitým místem pro výchovu dětí v dobré občany je fungující oddíl, kde druţinový systém učí základním demokratickým principům a spolupráci, kde jsou vedeni k zájmu o dění kolem sebe a kde se učí schopnostem ho aktivně ovlivňovat. Třetí princip se týká povinnosti vůči sobě pomocí systému postupné sebevýchovy obsahující jak osobní rozhodnutí, tak dodrţování kodexu etického chování. Jsou to hodnoty, na kterých skauting funguje a na kterých by měla být zaloţena i celá společnost. 50 Mezinárodní přátelství lze navázat na jamboree, kam poprvé v roce 1920 sezval skauty celého světa Baden-Powell a kde se kaţdé čtyři roky setkávají zástupci skautů a skautek téměř ze všech zemí světa, aby na této velké společenské události tábořili, pracovali a soutěţili. Skauti tak zjistí, co mají s ostatními společného, co rozdílného a „že poselství hodnot se uchytilo nejenom v české kotlině, ale i na úpatí And, nebo na ostrově Šikokú“.51 A. B. Svojsík připomíná, ţe návrat k přírodě po vzoru prvních osadníků, domorodců a objevitelů, návrat k zdravému primitivismu a výchova školou práce je pro skauty tím nejlepším vzorem i pobídkou. Za stejně důleţité povaţuje mládeţ získat pomocí důvěry, úcty a lásky a teprve potom přistupovat k nenásilné výchově pomocí správných a prospěšných zásad, probouzet samostatnost a podnikavost, podporovat duševní, morální i fyzické schopnosti dětí a mládeţe. Skautování povaţuje za nejpřirozenější cestu, jak rozvíjet schopnosti a vlohy, jak nenásilnou formou si v přírodě ověřovat získané teoretické poznatky, jak vychovávat jedince v soucitného člověka a také odvrátit nebezpečí negativních stránek společnosti.52 Baden-Powell v příběhu vypráví o potřebě „odkopnout ne ze slova nemožné“, o překonání nesnází pomocí vůle vytrvat a o poučení se z chyb. „Nikdy jsem nenarazil na neúspěšné mladé lidi mezi těmi, kteří vyrazili s opravdovým přáním pracovat a schopných držet se své práce, jednat přímo a neopíjet se.“53 Také Svojsík připomíná skutečnost, ţe ti, kteří se jako skauti naučili ţít ve volné přírodě, být odkázáni sami na sebe a sami si pomoci v nepříznivé situaci, se lépe začleňují

50

Klápště, P. a kol. Svět kolem nás. Praha: Junák. 2008. ISB N 978-80-86825-31-1, s. 23. Zahraniční odbor Junáka. Mezinárodní rozměr skautingu. Praha: Junák. 2005. ISSN 1210-9827, s. 30. 52 Základy junáctví, s. 61. 53 Skauting pro chlapce, s. 269. 51


25

do společnosti a získávají zaměstnání. Souvisí to se skromností a podnikavostí, kterou se naučili během táboření. Zkušený táborník si dokáţe maličkostmi zpříjemnit ţivot v přírodě, zná způsoby, jak se chránit před zimou, deštěm, jak zbudovat z větví místo k přenocování, jak si uchovat dobrou náladu. Na táborech je pracovní tvořivost nejen podporována, je přímo nutná jak po praktické stránce, tak po výchovné a vzdělávací, protoţe slovní poznatky často rychle z paměti vyprchají, ale praktické schopnosti, pokud jsou dobře osvojené, zůstanou. 54

2.3 Junácké výchovné metody „Osamělé noční ohně mně byly nade vše. Také hry jsem miloval, hry osamělých na cestě, divoký zpěv po lesích, při kterém jsem se zalykal radostí… Sem s tebou, hedvábný bratříčku, blaženější je dávat než brát! Ale nejdůležitější je probudit touhu. Otevřít oči. Nadchnout. To je nejtěžší úkol. Ostatní už záleží jenom na tobě.“55 Václav Břicháček povaţuje hru za nedílnou součást skautského ţivota, poukazuje na oblast výchovy v minulosti zanedbávanou, vztahující se k hledání a rozvíjení organizačních talentů, z kterých by v budoucnu mohli vyrůst manaţeři. Do her doporučuje začlenit prvky pracovních činností, nejlépe takových, které zvelebí klubovnu, okolí bydliště, pomůţou přírodě, nebo které jsou potřeba při stavbě tábora. Tím se vytváří nejen dovednosti, ale i styl práce. Skauti i skautky si tak ověřují, co umějí, co je baví, k čemu se hodí, a to jim můţe pomoci při výběru školy nebo budoucího povolání. „Při hrách se snadno zamění cíle a prostředky. Hry by měly být pro vůdce vždy jen účinným výchovným prostředkem. Stane-li se hra sama o sobě cílem, pak to bývá závažná chyba. Něco jiného však hra znamená pro děti. Pro ně je zcela přirozeně hra cílem, chceme vyhrát, být první a dokonalí, ale přitom dodržet pravidla a hrát čestně.“56 Jak vyzkoušet postřeh, všímavost a bystrost, jak vymyslet hru, aby měla smysl, shrnul Vladimír Rogl do své kníţky, která je určena hlavně pro skautské druţiny, ale i pro jednotlivce: Například v lese, kde kaţdý z hráčů běţí stejnou trasu, si musí všímat toho, co do lesa nepatří, jako třeba na kmeni dubu jehličnaté větve, smrkové šišky na borovici, houby na keři, a to není nic jednoduchého, kdyţ se běţí na čas. V kníţce jsou

54

Základy junáctví, s. 405. Karpatské hry, s. 7. 56 Břicháček, V. Skautské putování po stezce ţivotem. Praha: Fons, 1995. ISBN neuvedené, s. 98. (dále citováno jako Skautské putování). 55


26

rady pro stopování, jak se je učit ve sněhu a potom teprve v hlíně a s tím souvisí orientace v terénu, jakýsi „ptačí kompas“ i zkušenost, jak najít správný směr. Dost obtíţné se jeví určování světových stran podle letokruhů, rostlin a včelích úlů, nehledě na Jiţní kříţ, který u nás není vidět. Znalost topografických značek Rogl doporučuje si nacvičit v klubovně pomocí topografického domina, které si kaţdý oddíl můţe sám vytvořit a namalovat a které později usnadní v terénu práci s mapou.57 Co můţe zpestřit oddílovou činnost i motivovat k větší snaze i výkonům, je bodování. Kaţdý měsíc je vyhlášen vítěz i pořadí dalších závodníků a začíná bodování nové. Body se dají získat docházkou a dochvilností, za výsledky závodů a soutěţí, za splnění domluvených věcí, za skautské znalosti a dovednosti, za splnění povinností. A stejně tak se i strhávají. Rozvíjí se tak nejen zručnost, schopnost a odvaha, ale také odpovědnost, zdvořilost a mravnost.58 Protoţe ke skautskému programu patří průzkumné městské hry, často se odehrávající za tmy, jsou si skautští vůdci vědomi nebezpečí číhající jak ve výklencích a průchodech, tak na silnicích. Vlčata a světlušky se učí důleţitá telefonní čísla a dopravní předpisy. A protoţe dobrý skautský oddíl neupadá začátkem zimy do spánku, učí vůdcové, jak se zachovat při bloudění, kdy nejlepší ochranu před vichřicí a vánicí poskytuje les. Na zimních výpravách, pokud je dostatek sněhu, druţiny zkouší stavbu bivaku a skutečně zjišťují, ţe se vnitřní teplota postupně zvyšuje a vichřice se dovnitř nedostane a ţe má sníh dobré izolační vlastnosti.59 Miloš Zapletal zve ve své knize na objevitelské výpravy pro všechna roční období a pro všechny, co chtějí zaţít své vlastní dobrodruţství a zahlédnout to, co je pro mnohé skryté. Nenásilnou formou vychovává k ochraně přírody, radí, jak opustit tábořiště, aby ho neobjevil ani bystrý stopař, jak voláním, světlem nebo pískáním přivolat pomoc,… ale hlavně dává návody, jak pozorovat. Mnoţství druhů trav na palouku, stavbu travního stébla, kolik párů tykadel má plzák a jak dlouhou vzdálenost urazí za pět minut, kolik bukvic obsahuje jedna číška, a radí ochutnat bílé jádro, všimnout si, jak poštolka ze vzduchu útočí na kořist, zachytit několika tahy tuţkou její stínový obrys,… Radí:

57

Rogl, V. Správnou stopou. Praha: Cesty, 2000. ISBN 80-7181-388-5, s. 43 (dále citováno jako Správnou stopou). 58 Foglar, J. Kronika ztracené stopy. Praha: Naše vojsko, 1970. ISBN neuvedeno, s. 159 (dále citováno jako Kronika ztracené stopy). 59 Břicháček, V. a kol. Buď připraven. Liberec: Skauting, 1998. ISBN 80-85421-26-7, s. 31 (dále citováno jako Buď připraven).


27

„Dívej se!“60 „Květiny jsou v naší Ztracené stopě něčím posvátným. Neutrhneme zbytečně ani jednu, trháme jen pro svou sbírku, nebo do Zálesáckých knih.“ Tak nabádá Jaroslav Foglar k ochraně přírody, k zbytečnému neničení rostlin a naopak vede k jejich poznávání tím, ţe si kaţdý můţe zvolit „erbovní květinu“ jako svůj osobní znak a dozvědět se o ní co nejvíce.61 Jsou dvě činnosti, u kterých vydrţí vlčata nejdéle: pohybové hry a kdyţ naslouchají poutavému vyprávění. Obojí by nemělo chybět na ţádné schůzce, stejně tak jako střídání her s klidnou činností, křiku s tichem a také s drţením se moudra: v nejlepším přestat a začít něco jiného. „Černý vlas měl ve svém srubu několikeré shozené parohy svého jelena. Když se na ně díval, říkal si: Jsme si tak podobní. On shazuje parohy, narůstají mu větší a krásnější. Já se učím rok za rokem lépe znát život v lese a zároveň sílím.“62

2.4 Junácký kolektiv Rudolf Plajner se zmiňuje o humanitní práci Junáka za první světové války, o sbírce peněz, oblečení a potravin pro postiţené rodiny, na jejich osvědčení se v roli organizátorů, stráţců bezpečnosti a hlídek první pomoci. „Obětavá služba bližním, uložená junákům jak jejich zákonem, tak slibem, je jedním ze základních pilířů junácké etiky. Nikdo z nás, členů velké skautské rodiny, se jí nemůže a také nesmí vyhnout.“63 Současný Junák vychází ze situace v Česku, kde stovky tisíc dětí mají nějaké zdravotní znevýhodnění, kde ţijí děti ze sociálně slabých rodin, etnických menšin a kde ţijí děti cizinců. Zabývá se tématem práce s těmito dětmi, od sběru informací a okolností, které provázejí znevýhodněné dítě, přes opatření směřující k začlenění dítěte do oddílu, aţ po nastavení takových podmínek, aby oddíl fungoval i nadále podle dosavadních standardů. Také parafrázuje skautské heslo: „Buď připraven“, aby kaţdý vedoucí, na základě informací, byl schopen odpovědět na otázku: „Jsem připraven na práci s dítětem s tímto typem znevýhodnění ve svém oddíle?“64

60

Zapletal, M. Výpravy za dobrodruţstvím. Praha: Albatros, 1986. ISBN neuvedeno, s. 208. Kronika ztracené stopy, s. 149. 62 Hájek, P. S vlčaty krok za krokem, rok za rokem, Liberec: Skauting 1996. ISBN 80-85421-17-8, s. 159. 63 Plajner, R. Úsvit českého junáctví. Praha: Junák, 1992. ISBN 80-85209-25-X, s. 164. 64 Zeman, V. a kol. Z nevýhody výhoda. Praha: Junák, 2011. ISBN neuvedeno, s. 8. (dále citováno jako Z nevýhody výhoda). 61


28

Díky tomu, ţe je Junák téměř v kaţdém městě, má moţnost vyhledávat děti, které potřebují podporu, a můţe tak najít svou novou roli pro 21. století. Druţinový systém je také vhodným prostředkem ke smazávání sociálních a kulturních rozdílů, v týmu je důleţitý kaţdý člen se všemi dovednostmi, které umí. „Překvapilo mne zjištění, že posádky se začínají mezi sebou hádat. Někdy to vyhlíží jako takové dobírání, rejpání, které nemá v úmyslu nic špatného. Ale byly i projevy nevraživosti. To mne zneklidnilo.“ Mirko Vosádka vypráví o vodáckém skautském oddíle, kde bylo třeba řešit konflikt mezi nováčky, u kterých se ještě nevytvořila vazba spolupráce. Ve skautském oddíle se v případě neúspěchu nějaké akce nehází vina na jednotlivce, spíš se mluví o tom, jak se příště půjde na věc, aby se neúspěch neopakoval. Kamarádství je budováno na důvěře a úctě člověka k člověku, nikoliv na vyuţívání partnera pro svůj prospěch.65 U dětí s postiţením je třeba dát pozor, aby nedošlo na úkor ostatních dětí k přílišnému přizpůsobování, aby se tyto děti naučily ţít mezi ostatními, protoţe ne vţdy je moţné program optimálně upravit. Také se doporučuje rozlišit, v čem má dítě potíţe a co můţe úspěšně splnit, třeba i v delších časových limitech, čím se zamezí zbytečným úlevám a zároveň se připraví prostředí pro motivaci, pozitivní hodnocení a podporu sebevědomí. S celou oblastí znevýhodnění pracují skautské stezky rozdělené do stupňů „Cest země, vody, vzduchu a ohně“, ve kterých děti plní úkoly spojené s „růzností světa“: Historicky si připomínají památky vázající se k různým národnostem i událostem týkajících se odlišného náboţenství či menšin na našem území, učí se přijímat bez posměšků a předsudků odlišnost lidí, snaţí se ze své řeči vymazat slova dávající nálepky, vtipy týkající se předsudků a podobně.66 Ukazatelem toho, jestli se vývoj ke sluţbě a pomoci druhým ubírá správnou cestou, nebo jestli zaostává, je výčet kompetencí pro jednotlivé věkové skupiny: vlčata a světlušky si mají všímat, kdyţ lidé z jejich okolí něco potřebují, a pomoci dle svých moţností, skauti a skautky se by se měli pravidelně zabývat tím, jak druhým dělat radost, roveři a rangers se snaţí zapojit do dobrovolnických akcí, podílí se na integrování těch členů, kteří jsou ze sociálních nebo etnických důvodů nějakým způsobem znevýhodněni.67

65

Vosádka, M. Z deníku kapitána, Praha: Leprez, 1997. ISBN 80-86061-07-8, s. 229. Z nevýhody výhoda, s. 106. 67 Šimková, S.; Zajíc, J. Můj kamarád. Praha: Junák, 2013. ISBN 978-80-86825-84-7, s. 95. 66


29

„…Pro děti, které svůj systém hodnot teprve hledají a tvoří si jej, je užitečné, aby takový přehled toho, co je a není správné, měly daný z vnějšku. Pomůže jim se rozhodovat a později si na jeho základě samy určit, co považují za „zákony“ svého života. Proto je vhodné, aby se děti skautský zákon naučily a prožily jeho praktický dosah…“ 68 Skauting funguje v úzkém kolektivu lidí, kteří se znají řadu let a mají společné záţitky, ale přesto i zde můţe nastat nebezpečí šikany a skauting předchází těmto negativním jevům preventivním zařazováním aktivit pracujících se sebedůvěrou i s posilováním dobrého ducha celého oddílu. Ona ta hranice mezi pocity různých lidí je velice tenká. Co jeden povaţuje za hru, vnímá druhý úplně jinak. V tomto opět fungují jasně nastavená a společně dodrţovaná oddílová pravidla.69 Vůdce skautského oddílu by měl věnovat větší péči těm dětem, které jsou nápadné nekázní, agresivitou, nebo těm, jejichţ chování se bez zjevných příčin mění k horšímu. Nejlepší prevencí, jak předcházet nejrůznějším poruchám, je aktivní ţivotní styl, nabídka zajímavého programu, přátelské vztahy a skupinový „tlak“ pozitivním směrem, podpora zájmů dětí a mládeţe a také otevřený přístup k drogové problematice, dostatek odborných informací, důvěra a osobní příklad těch, kteří se na vedení podílejí.70 Petr Hájek nastavuje zrcadlo vůdci vlčácké smečky, ve kterém se odráţí intuitivní chápání dítěte, schopnost přizpůsobit se dětské hře a obraz chlapce, kterým stále, aspoň v koutku duše, vůdce zůstal. Přestoţe cíle vzdálené jsou mnohdy vznešené, touţí dětská mentalita po blízkých cílech a ty je moţné plnit právě dennodenními dobrými skutky a také zamyšlením se, jak co nejúčinněji pomáhat. Ve škole, doma, cestou, mezi kamarády, v přírodě. Nemusí být veliké, jejich síla je v mnoţství a soustavnosti.71 Václav Břicháček povaţuje za úkol skautského vůdce udrţovat a posilovat dětské ideály, udrţovat pozitivní vztahy mezi dětmi a skauty i skautky převést přes mnohá úskalí do roverského věku. „Přitom nedopustit, aby si děti osvojovaly zdánlivě snadné cesty, vedoucí k životu bez ideálů, bez duchovní náplně, mířící ke konzumnímu životnímu stylu a k prostřednosti.“72

68

Voňavková, V. a kol. Tichou poštou, Praha: Junák, 2005. ISSN 1210-9827, s. 15. Z nevýhody výhoda, s. 90. 70 Buď připraven, s. 173. 71 S vlčaty krok za krokem, rok za rokem, s. 10. 72 Skautské putování, s. 100. 69


I. PRAKTICKÁ ČÁST

30


3

31

EMPIRICKÁ ČÁST

3.1 Projekt empirického výzkumu Empirická část je kvalitativním výzkumem, bude obsahovat šest rozhovorů, které jsem prováděla na konci roku 2013 a začátku roku 2014 a které se týkají práce v skautské organizaci Junák. Účastníci jsou aktivní členové Junáku, ve většině případů jiţ od dětství, a k vedení se dostali přirozenou cestou, protoţe Junák si sám vychovává vůdce ze svých členů.

Účastníci

mají

různě

bohaté

zkušenosti

vycházející

z délky

působení

na vůdcovských pozicích.

3.2 Rozhovor č. 1 – Přema Z účastníků je nejstarší, je mu třicet pět let a pracuje ve Zlíně jako středoškolský učitel. Ve skautingu působí jiţ řadu let, celkem devět let vede oddíl, kde začínal na pozici rádce druţiny, tedy malé skupinky kluků šesti aţ osmičlenné a posléze přešel k vedení celého oddílu, který sdruţuje dvě druţiny a několik jeho vrstevníků. Posláním skautingu je vychovávat dobré občany a ctnostné lidi. Jak do toho podle vás zapadá kladný postoj skautského hnutí k přírodě? Čím je příroda tak důležitá pro formování osobnosti člověka? Kladný postoj k přírodě je naprosto zásadní součást skautské výchovné metody. Příroda je proto tak důleţitá, ţe ve městě člověk můţe snadno nabýt dojmu, ţe technika všechno vyřeší, ţe stačí někam zavolat nebo nějaký přístroj zapnout, případně popohnat a všechno bude klapat. V přírodě se velice jednoduše stane, ţe člověk musí snášet nepohodlí, ţe všechno nejde tak, jak si sám naplánoval, a právě to ho nutí se sám postarat, dbát o svoje věci, všímat si kolem sebe, předvídat, prostě být připraven tak, jak to skauti mají koneckonců ve svém slibu. Také lze pocítit, ţe příroda má nad člověkem stále navrch, a učí tak pokoře, sebepřekonání a tak podobně. A právě ten pocit, ţe všeho lze docílit snadno, pocit, který občas dnešní společnost má, je zhoubný, protoţe kliknout a získat záţitek zdaleka není totéţ co propotit tričko a při tom ten záţitek získat. Jaké používáte v oddíle výchovné vzory? Nejedná se jen o idealizování přírodních národů a s nimi spojené falešné romantiky?


32

Nepochybně si přírodní národy, jmenovitě indiány, idealizujeme, o tom není sporu. On není důvod si myslet, ţe jsou to lepší lidé jen proto, ţe ţijí v přírodě. Oni jsou lepší právě v tom, o čem jsem před chvilkou hovořil, díky jisté schopnosti vidět, kdyţ se dívají, postarat se, předvídat, nenechat se zaskočit a tak dále. Jaké pozorujete změny v chování a jednání dětí a mládeže během vašeho výchovného působení ve vztahu k přírodě? Těch změn si samozřejmě nelze nevšimnout, já jsem si ţádnou statistiku nikdy nedělal, ani to není nutné, ta změna je skutečně patrná na první pohled. I kdyţ dnes pro tu nejmladší generaci většinou není příroda příliš interaktivní, v tom počítačovém smyslu to myslím, a také je nepohodlná. Dnešní generace nemá potřebu příliš znát svoje okolí, nemluvě o tom poznávání přírodním. Řada dětí je schopna vyprávět například o pralese neuvěřitelné podrobnosti, protoţe viděly v televizi dokument, ale v ţivotě nebyly v lese za městem, třeba. Chybí tady takzvaná území nikoho, kam by partičky děcek mohly pronikat na svých dobrodruţných výpravách a objevovat vzdálené světy. Rodiče jsou často rádi, ţe se děcka nepoflakují nikde venku, ţe je mají doma pod dozorem, a neuvědomují si, ţe právě tím své děti ochuzují o podstatný rozměr poznávání světa. Skauting tedy zprostředkovává styk s přírodou, pozoroval jste nějakou konkrétní změnu, co se týče osobnosti, nějaký konkrétní projev při aspoň tomto částečném spolužití s přírodou? Je to problematické, jde o to, ţe některé ty děti jsou natolik spokojené s tím, co mají doma a co jim poskytuje právě ta moderní technická společnost, ţe se je nepodaří nikdy přesvědčit o moţnosti jiného nazírání na svět nebo o moţnosti získání záţitků kontaktem s přírodou. Na druhou stranu, kdyţ děcko pochází třeba z rodiny, kde se občas do toho lesa vyrazí, tak tam ten skauting můţe jednoznačně prospět a otevřít moţnosti, které by doma třeba neměli. A potom existují jednotlivci, a těch je skutečně velmi málo, kteří se nechají přesvědčit, kteří uvěří těm starším, kteří o tom vykládají, a pak na to skutečně sami přijdou také. Jaké pozorujete změny v chování a jednání v kolektivu během skautské výchovy? Já jsem zapomněl před chvilkou říct jednu podstatnou věc, to, co jsem říkal, neplatí pro všechny, je to takový trend, ale netroufnu si soudit, jestli se to týká poloviny populace, nebo devadesáti procent, nebo ještě nějakého jiného čísla, takţe to, co říkám, rozhodně není bez výjimek.


33

A s tím kolektivem je to tak: Jak jsem říkal, dnešní děti jsou daleko raději doma a rodiče to v zásadě vítají a s tím právě souvisí, ţe se velice málo setkávají s vrstevníky. Dneska sice existují dětské party, je to psychologicky daná potřeba, tomu se člověk asi vývojově nevyhne, ale velice často vznikají ve virtuálním světě, v online hrách, nebo jiných prostředích, a kdyţ k tomu připočteme mnoţství jedináčků a neúplné rodiny, tak je velice pochopitelné, ţe ty děti se nemají kde naučit omluvit, kde se naučit vycházet v kolektivu, a právě v tom je ta druţina naprosto neocenitelná, samozřejmě pokud to všichni dostatečně chápou a pokud je to na úrovni jejich věku a vývoje správně vysvětlováno. Protoţe to je kromě školní třídy velice často jediná moţnost, jak se dostat mezi vrstevníky, a školní třída, jak známo, často trpí všelijakými, ne úplně ideálními vztahy. Takţe pak ten skaut můţe být jedinou moţností a je třeba velice dbát na to, aby se třeba ty školní nešvary nepřenášely do druţiny v případě, ţe je v druţině více spoluţáků z jedné třídy, tam je potřeba si toho hodně všímat, ne snad okatě působit, to by mohlo být kontraproduktivní, ale musí na to prostě rádce dávat pozor. Dřív se na táboře tábořilo, nyní se více hrají hry. Souhlasíte s tímto tvrzením? A jestli ano, jaké to má výhody a nevýhody z hlediska vaší práce i výchovných výsledků? Je to přesně tak, jak je otázka poloţena, asi bych to sám od sebe takto neformuloval, nenapadlo by mě o tom přemýšlet. Výhod pár se najít dá, ale takovýto program sestavený převáţně z her je v podstatě v organizaci jednodušší, má to nějaký rámec, děti se naţenou do nějakého herního území, vysvětlíte pravidla, hraje se tak, jak to hráčské zaujetí vyţaduje, a pak se jdou všichni věnovat něčemu dalšímu, je to v tomhle tom kaţdopádně jednodušší. Další věc, kterou by šlo povaţovat za výhodu, ale je to takové dvousečné, je to, ţe on ten vedoucí nemusí být ţádný zkušený táborník, kdyţ se po něm na táboře chtějí jenom hry. Ve skutečnosti se tam ale ty děti mnoho nenaučí. A to uţ přecházím k těm nevýhodám, protoţe zejména ty městské, neřkuli panelákové děti, si nemají kde sáhnout na nějakou manuální činnost, nebo najít nějaký způsob, jak si zvýšit svou zručnost, a tak jsou o to ochuzeni potom i na táboře, který býval v hodně dávných dobách dost často naplněný více prací, neţ nějakou volnočasovou činností, ale to je opravdu asi dávnověk. A pak tady tahle ta moţnost, ţe si děti pořád jen hrají, podporuje právě ten trend bavit se v kaţdou chvíli a také to, ţe práce není úplně in, a i to, ţe dostávají prakticky hotová řešení, vysvětlí se jim pravidla, takţe nemusí moc nic samy vymýšlet. Samozřejmě existují hry, kdy to takhle není. Ale velice často jsou tyto hry v menšině a také se stává, ţe dětem dělá potíţe, aby chvilku dávaly pozor, kdyţ se vysvětlují pravidla,


34

a to je také způsobeno tím, ţe jen konzumují program, aniţ by se namáhaly nějak se zamyslet. Co si myslíte o tom, že v současné době potřebují děti i mládež stále nové a nové podněty pro udržení pozornosti a jak při tom postupujete? Tak to je velká otázka, kterou si klade i současná pedagogika, je to takový začarovaný kruh, děti jsou roztěkané, potřebují nové podněty, kdyţ dostávají neustále nové, nenaučí se soustředit, a proto jsou roztěkané a opakuje se to celé dokola. Ony jsou z domu zvyklé na klipovitou zábavu a aktivity, jako jsou nějaké rukodělky nebo posezení u ohníčků, většinou ani nemají šanci, aby je oslovily. Vedení tady v téhle té situaci musí být důsledné a vytrvalé, my totiţ svádíme boj s velice mocným soupeřem, já uţ jsem to před chvilkou zmiňoval, kliknout někde a vidět to hned je velice lákavé a rychle se na to zvyká, velice dobře vím, o čem mluvím, a tak ti vedoucí musí neustále vysvětlovat a zdůvodňovat, dávat těm dětem zpětnou vazbu, upozorňovat: tak teď jsme to prostě zaţili nějak, mysleli jste si původně, ţe to nebude o ničem, a najednou, dívejte se, jak vás to bavilo, a právě dávat ten pocit nebo upozornit na ten pocit dobře stráveného času, byť třeba původně se na to ty děti tvářily odmítavě. Lze, při běžném provozu, zvládnout v oddíle práci s dítětem s problematickým chováním, nebo dokonce s postižením? Tak v prvé řadě je třeba tyto věci rozdělit, postiţení a problémové chování jsou dvě naprosto různé situace. Ale v obou případech to závisí čistě na osobnosti rádce a jeho pedagogického nadání, já záměrně nepouţívám slovo schopnosti, protoţe to musí mít člověk „od pánaboha“, to se nedá moc naučit, začnu tím postiţením, tam je to trošku jednodušší, protoţe stačí, aby si rádce troufnul, a pak kdyţ se ta druţina sama rozhodne, ţe chce mezi sebe takové jedince přijmout, pak to fungovat pravděpodobně bude a ve chvíli, kdy oni skutečně poučeně přijmou toho dotyčného mezi sebe, tak pak je velice snadná cesta k tomu, aby to mělo ten výchovný efekt. Oni budou pomáhat, jsou známy případy, kdy ta druţina funguje naprosto perfektně a ten dotyčný, třeba s tělesným postiţením, nejen ţe tu druţinu nebrzdí, ale je velice často přínosný daleko víc, neţ by se zpočátku čekalo. Trošku jiné je to u jedince s problematickým chováním, tam si v prvé řadě musí troufnout ten rádce, ale zároveň musí na sobě dotyčný problémový jedinec upřímně chtít pracovat. Tam se nedá ani jedna strana do ničeho nutit, rodiče přicházejí obvykle za vůdcem oddílu,


35

jestli můţou umístit do oddílu své dítě, které je takové či makové, ve skutečnosti to není na tom vůdci, aby to rozhodl, skutečně to musí být ten, který kaţdý týden na té schůzce bude s dotyčným dítětem pracovat, protoţe ten bude v první linii a ten musí mít věci pevně pod kontrolou. V čem vidíte největší nebezpečí, co konkrétně může ztížit chod družinky? Pokud by se totiţ některých těchto podmínek nepodařilo dosáhnout, pokud by si rádce třeba přestal být jistý, ţe to zvládá, anebo kdyby druţina časem přestala být přesvědčená, ţe toho dotyčného mezi sebou chtějí, tak je veliké nebezpečí, ţe to tu druţinu rozloţí celou. Je to snad dobře rozváţit na začátku, ale u těch dětí s postiţením, kdyţ je druţina přijme jako členy mezi sebe, tak se to, myslím si, nestává. Ale můţe se stát, ţe ten dotyčný problémový jedinec, který původně všechno odkývá jako houpací kůň, tvrdí ţe jo, ţe o tom problému ví a ţe s tím bude něco dělat, tak se můţe ukázat, ţe s tím nedělá vůbec nic, ţe nejen ţe se nesnaţí, ale ţe je mu to docela jedno, tak tam je právě potřeba zakročit docela rychle a ač to teď bude znít škaredě, zbavit se tady toho rozkladače dřív, neţ začnou z kolektivu odcházet ostatní děti. Představujete si pod tím problematickým chováním syndrom ADHD, nebo něco jiného? Můţe to sem patřit. Syndrom ADHD je taková nálepka, pod kterou se dneska skryje všechno moţné, ale chápu, ţe mohou být děti, které jsou od přírody trošku jinak disponované. To, čemu se dřív říkalo lehká mozková dysfunkce, bylo, podle mě, výstiţnější označení neţ ADHD, kterému plno lidí nerozumí, ale zároveň ze své praxe vím, ţe velice často se touto nálepkou omlouvá prachsprostá nevychovanost. A to se dá rozlišit, chvilku to sice trvá, ale kdyţ si toho člověk všímá a pak to můţe konzultovat s pozorováním ještě dalšího dospělého, tak to velice často rozliší. A ještě se vrátím k této otázce, zda je možné pohlížet na přítomnost takového dítěte jako na přínos podněcující ohleduplnost, přátelství, pomoc druhým a solidaritu mezi dětmi a mládeží? Já jsem uţ na to v podstatě odpověděl: ano, jestli-ţe se všichni rozhodnou, ţe to chtějí, ţe se nikdo nikoho nikam nesnaţí manipulovat, tak to můţe mít tenhle ten efekt. Klade totopříliš velké nároky na vedoucího? Klade, samozřejmě, nikdo nemůţe tvrdit, ţe ne. Vţdycky je to náročnější, neţ mít druţinku ze samých ideálních dětí.


36

3.3 Rozhovor č. 2 – Terka Deset let je vedoucí smíšeného třebíčského oddílu Zvonečci, kde jsou v současné době děti od první do páté třídy. Sama do Junáka přišla v září 1990, kdy začala chodit do první třídy, a jak říká, skaut ji neuvěřitelně zformoval a ovlivnil. Posláním skautingu je vychovávat dobré občany a ctnostné lidi. Jak do toho podle vás zapadá kladný postoj skautského hnutí k přírodě, a čím je právě příroda tak důležitá? Výchova ke kladnému vztahu k přírodě je důleţitá hlavně v dětském věku, kdy se k dětem dostává spousta podnětů, ale těch týkajících se přírody je stále míň a míň, hlavně u městských dětí. Myslím si, ţe člověk by měl poznat, z čeho vychází, co je mu blízké, a tím, ţe se dostane do kontaktu s přírodou, má i moţnost dostat se blíţ k sobě, a zároveň i k těm ostatním lidem, kteří jsou tam s ním, protoţe ho neruší ţádné okolní vjemy. Ideální je vytvořit vztah k přírodě co nejdříve, aby se děti přírody nebály, jako se bojí toho, co neznají, a my můţeme to poznání zprostředkovat, aby získaly k přírodě vztah. Aby věděly, co mají chránit, a aby to chtěly chránit samy od sebe, protoţe jim to není cizí. Je moţné to udělat jen tak, ţe je vezmeme ven, aby si konkrétní věci mohly samy osahat, protoţe ve městě se k tomu běţně nedostanou, i kdyţ máme zelené město a do přírody je celkem blízko. Máte za vzory indiány? A jestli ano, nejedná se o jejich idealizování a s nimi i spojenou falešnou romantiku? Náš oddíl se indiánskou kulturou inspiruje, ale kromě toho, ţe vyzdvihujeme takové ty jejich ideální vlastnosti, tak se snaţíme těm děckám ukázat, na základě historických událostí, jak to ve skutečnosti doopravdy bylo, takţe si myslím, ţe jenom neidealizujeme, kdyţ uţ tu tématiku pouţíváme. Chceme, aby si udělaly samy o tom svůj vlastní úsudek, ne jenom to, co nám předkládá dobrodruţná literatura. Ale musím přiznat, ţe ideál toho indiána je hodně motivační, a kdyţ se vyuţívá s rozumem, tak slouţí svému účelu. My ale nepouţíváme jenom indiány, máme motivací na výběr spoustu a v poslední době jsme se dostali k tomu, ţe se za kaţdou cenu nesnaţíme ty činnosti motivovat nějakou hrou. Pokud skupina vyuţívá hru na všechno, tak občas ty obyčejné činnosti ztrácí prostor, takţe se hry snaţíme uţívat rozumně, aby děti nadchly, ale zároveň aby neztratily pojem o tom, co je hra a co je realita.


37

Jaké pozorujete změny v chování a jednání dětí a mládeže během vašeho výchovného působení ve vztahu k přírodě? V poslední době probíhá ta osvěta i ve škole, kde se zabývají environmentální výchovou, a i v rodinách jsou děti informovány, ne samozřejmě ve všech, ale u těch našich dětí ten zájem je, takţe to nevychází jenom od nás. My se snaţíme vypíchnout ty věci, které se nám zdají důleţité, a pokud je dítě u nás delší dobu, tak je vidět změnu toho vztahu a někdy se podaří také zmírnit jejich fobii z nějakého zvířete nebo hmyzu. A kdyţ jim zpřístupníme ten ţivot venku v lese během našich výprav a táborů, tak se přestanou bát samotného lesa, samotného prostoru a uţ se nebudou nikdy chovat stejně jako na začátku, protoţe mají víc informací o těchto věcech a dokáţou si je srovnat do souvislostí. Vědí například, jak fungují potravní řetězce, vidí to přímo v lese, nemají to jen z učebnice nebo z kníţky o zálesáctví a tu osobní zkušenost si více pamatují. A s tím je spojená i ta ohleduplnost, je potom vidět, ţe si to vzaly za své, ţe kdyţ o těch věcech něco vědí, tak se je i snaţí chránit. Ale nedá se to vztáhnout ke všem dětem, i kdyţ u většiny to tak funguje. Jaké pozorujete změny v chování a jednání dětí v kolektivu, jak se vyvíjí vztahy? Tam je sloţitější cesta, protoţe netrávíme spolu tolik času jako třeba v rodině a ve škole, tak je to na dlouho, ale myslím si, ţe děti jsou vnímavé, a kdyţ je pak začneme upozorňovat na různé situace a konflikty a začneme je řešit, tak o tom přemýšlí a často se pak při další podobné situaci dostanou do role pozorovatele a vědí, jak by se měly zachovat. U nás probíhá stále nějaká diskuze, názory se tříbí a děti se stávají ohleduplnějšími a vnímavějšími, ty dílčí cíle jsou rozhodně vidět. Souhlasíte s tím, že se na táboře dřív tábořilo a nyní se více hrají hry? Jaké to má výhody a nevýhody z hlediska vaší práce i výchovných výsledků? Za mého dětství to táboření a hry byly vyrovnané, potom přišla doba, kdy nastoupily různé zajímavé motivace, fantazy, pohádkové příběhy, kdy ta hra najednou převládla, a všechno na tom táboření, všechno na tom pobytu bylo podřízené té motivaci. Na jednu stranu to ulehčovalo, ţe jsme kaţdou činnost mohli tímto vysvětlovat, třeba ţe indiáni šli na dřevo, aby si mohli uvařit, a my to budeme dělat stejně, ale na druhou stranu je to sloţitější v tom, ţe člověk musí do důsledků promyslet všechny detaily té motivace, takţe jestli to chceme dělat celý den, tak musíme celý den chodit v indiánském obleku, aby to mělo smysl, oslovovat se indiánskými jmény a to je na přípravu pro vedoucí dost vyčerpávající. Pokud se ale nadchnou děti i vedoucí, tak to funguje, pokud to ale není dotaţené do konce, tak to


38

ztrácí efekt. Teď jsme se v oddíle dostali do fáze, kdy nám to začíná vadit a snaţíme se dostat k tomu, abychom jim zprostředkovali reálné záţitky, aby měly radost z toho samotného pobytu na táboře. Motivační hru máme, ale všechno jí nepodřizujeme, oddělujeme ji od táboření, při kterém si vyzkouší to, co si doma, ve škole, ale ani na schůzkách nezkusí, například zpracování dřeva, přípravu jídla, nebo to, ţe jdou spát do lesa, a to je pro ně dobrá zkušenost. Také jsme zjistili, ţe kdyţ jsme jako děti hráli pořád podle Foglara a Zapletala, zdálo se nám to ohraný, tak pro tyto děti je to najednou zajímavý, protoţe to neznají, jsou to pro ně nové podněty. Takže třeba čerpáte z Kroniky ztracené stopy? I z ní nebo ze starých skautských časopisů. Ale nejdůleţitější je učení vzorem vůdce, můţeme sice čerpat z různých zdrojů, z knih, z časopisů, ale hlavně se musíme chovat a ţít tak, aby to naše děti chtěly dělat také tak. Kdyţ si vzpomenu na svoje dětství, tak nejdůleţitější byl pro mě v oddíle příklad vedoucích, jejich přítomnost a ţe s námi ty věci sdíleli a proţívali je s námi. A jak je to s počítači a další spotřební elektronikou, nekonkurují vaší práci? My máme v oddíle děti do jedenácti let a jejich rodiče jim nedovolují trávit třeba u počítače většinu volného času, všichni mají ještě další zájmy, krouţky, myslím si, ţe teď máme štěstí na členy, mají široký záběr, nevím o nikom, kdo by trávil odpoledne na počítači. Starší kluky samozřejmě počítače zajímají, a tak se snaţíme toho vyuţít, na schůzku bereme počítač, vyhledáváme na internetu, nechceme je od toho odtrhnout, ale snaţíme se ukázat, jak lze počítač vyuţít pro tu danou věc, kterou děláme. Do budoucna bych byla ráda, kdybychom jim zpřístupnili různý skautský weby, které jsou zajímavé, je tam spousta nápadů a informací pro ně. Takţe se nesnaţíme je od počítače odtrhovat a konkurovat mu a hrát si s mobilem na skautské schůzce je nenapadne, tam dělají jiné věci a na tábor si ho brát nemají, takţe zatím to nedělalo problém, který by se musel řešit. Asi jejich rodiče skaut uznávají a vědí, co obnáší, a i doma podporují skautské myšlenky? Předpokládám, ţe tam nějaké sympatie jsou. Lze, při běžném provozu, zvládnout v oddíle práci s dítětem s problematickým chováním, nebo dokonce s postižením? A máte s touto problematikou osobní zkušenosti? V oddíle není u ţádného člena diagnostikovaná porucha chování a ani děti s postiţením jsme nikdy neměli. Myslím, ţe to zvládnout jde, a povaţuju to za rozhodně přínosné, ale


39

záleţí na tom, jestli na to má oddíl kapacitu lidí, protoţe kdyţ si představím, při tom, jak fungujeme teď, ţe bychom tam měli třeba dítě s omezením pohybu, které bychom chtěli zapojit do programu, asi bychom to velmi zvaţovali, jestli by to nebylo kontraproduktivní. Je na to ale možné pohlížet jako na přínos podněcující ohleduplnost, přátelství, pomoc druhým a solidaritu mezi dětmi a mládeží? Co se týče kolektivu, tak by přítomnost dítěte s postiţením byla obohacující a naším děckám by ta skutečnost ohromně prospěla, protoţe i kdyţ s nimi pořád mluvíme o tom, ţe máme být tolerantní a bez předsudků, tak dokud nedojde k tomu osobnímu kontaktu a spolupráci, tak si to nikdo nedokáţe představit. Jestli tomu dobře rozumím, tak by přítomnost dítěte s postižením byla v oddíle problematická. Čím by ztěžovala chod družinky a práci vedoucího? V oddíle jsou vedoucí většinou studenti, takţe bojujeme s časem, a aby byl výsledek pozitivní, museli bychom mít jednoho člověka, který by se tomu dítěti věnoval jako asistent a splňoval ten speciální poţadavek pozornosti. My se na schůzkách hodně střídáme, máme osmnáct dětí, zaskakujeme za sebe a i tyto změny by úplně ke klidu nepřispívaly. Jinak by program vytvořit šel, na vedoucího to samozřejmě větší nároky klade, ale ty výstupy by převáţily, vyplatilo by se to. Všechny věci by dělat nešly, z hlediska bezpečnosti nebo komunikace, ale třeba by to motivovalo vedení, ţe by se kvůli neslyšícímu naučili znakový jazyk, to by bylo obohacující pro celý oddíl.

3.4 Rozhovor č. 3 – Jirka Jirkovi je dvacet sedm let, do Junáka začal chodit jako školák, v současné době vede ve Zlíně skautské středisko a ve Zlíně je i místopředsedou okresní skautské rady. Na celorepublikové úrovni je zástupcem roverů. Posláním skautingu je vychovávat dobré občany a ctnostné lidi. Jak do toho podle vás zapadá kladný postoj skautského hnutí k přírodě? Určitě ten přírodní prvek je ve skautské výchově velmi podstatný a není to jenom chození do přírody a poznávání přírody, příroda je tam jako zástupná věc, zástupný objekt, který pomáhá zvláště těm oddílům a druţinám, které nepatří k věřícím, získávat to povědomí, ţe kolem nás je něco, co nás přesahuje. Vlastně první skautský princip hovoří o povinnosti k vyšším zásadám a člověk se musí naučit to vnímat, musí dospět k tomu poznání, ţe svět


40

není jen to hmotné kolem nás, co vidíme, co si můţeme osahat, ale ţe je tady něco vyššího co nás přesahuje, no a právě příroda je, myslím si, právě ideálním prostředím pro to, aby bylo moţno této znalosti, tohoto stupně poznání dosáhnout. Čím je příroda tak důležitá pro formování osobnosti člověka? Uţ jsem to vlastně načal, je to, myslím si, velmi podnětné výchovné prostředí, a kdyţ to vezmu i z toho víc praktičtějšího pohledu, ne jenom z toho duchovního, tak v té přírodě uţ malé děti nachází spoustu podnětů a právě ta rozmanitost dokáţe člověka stimulovat vlastně k poznávání na několika různých úrovních. Kdyţ jsou děti vrţeny do přírody, dokáţou se jenom tím poznáváním zabavit a současně je to i určitý druh vzdělávání. Jaké používáte výchovné vzory ve vztahu k přírodě? Nejedná se o idealizování přírodních národů a s nimi spojené falešné romantiky? Určitě jedním z prvků skautské výchovné metody je vyuţívání nějakého symbolického rámce, takţe kdyţ, zvláště v České republice, se mnoho skautských oddílů odkazuje k indiánům a „indiánštině“, tak do jisté míry je to právě kvůli té romantice, kvůli něčemu, co bylo dřív a moţná se nám to líbí a přijde nám to zajímavé. Ale vůbec bych tady nemluvil o nějakém idealizování, opravdu z té vlastní zkušenosti vím, ţe příroda je natolik obsaţná a mocná, ţe nejenom mládeţ, která dospívá a poznává ten svět, ale i pro dospělého člověka je to strašně velký zdroj inspirace, a kdyţ to takhle srovnám, tak se nedivím tomu, ţe se častokrát odkazujeme právě na moudrosti těchto přírodních národů, ať uţ je to jejich způsob ţivota, nebo nějaké morální hodnoty. Jaké pozorujete změny v chování a jednání dětí a mládeže během vašeho výchovného působení ve vztahu k přírodě? Ve vztahu k přírodě… a nevím, jestli tuto otázku pojmu správně, ale myslím si, ţe odpovídám na to, jakým způsobem vnímám, jak se děti chovají k přírodě, jak se děti chovají v přírodě, co se v přírodě dozvídají. Ale tady si myslím, ţe nějakého poctivého srovnávání by se dalo dosáhnout u těch opravdu malých dětí, které nejsou ještě moc zasaţeny nějakou výchovou, protoţe jsem přesvědčen o tom, ţe děti na začátku svého poznání vychází z dost podobných základů a jejich veškerý další vztah, ať uţ je to k přírodě nebo ke všemu dalšímu, je závislý na tom předcházejícím vývoji. Čili jestli v dnešní době mají děti horší vztah k přírodě a méně chodí do přírody a méně je ta příroda


41

zajímá, tak si myslím, ţe to není proto, ţe by prostě byly jiné neţ ty dřívější děti, ale ţe v rámci výchovy nebo společenské situace je tady tenhle rozměr jejich osobnosti rozvíjen menší měrou. Ten rozdíl, jak si pamatuju své dětství a jak to vidím u těch dnešních dětí, které máme v oddíle, rozhodně patrný je, ale myslím si, ţe není dán těmi dětmi, ţe by děti byly jiné, ale ţe je dán tou výchovou, která je směřuje k něčemu jinému. Jaké pozorujete změny v chování a jednání v kolektivu během skautské výchovy? Změny by se nějaké vytypovat daly, ale dřív fungovaly víc ty dětské party, skupinky kluků holek, později moţná i smíšené, které se potkávaly, protoţe chtěly, tohle se v prostředí skautských oddílů rozehrává stále, ale uţ to není tak přirozené. Z pohledu toho vůdce, nestačí jen tu skupinku naťuknout a ukázat směr, ale musí je v tom kolektivu trošku víc vést a trošku víc sledovat to, jak ten kolektiv vnímají, a postupně je do něho vtahovat. Ale to bych přisuzoval tomu dnešnímu trendu různých technických vymoţeností a různých nových způsobů komunikace, kdy vlastně děti i kdokoliv z nás má velice snadnou moţnost komunikovat s ostatními i na dálku bez nějakého osobního setkání. A samozřejmě při takovéto komunikaci rozvoj nějakých sociálních dovedností jde trošku stranou, a to určitě poznat je, ale opět podobně jako u toho vztahu k přírodě to vnímám jako důsledek té dnešní doby a těch moţností, které jsou a které děti vyuţívají. Dřív se na táboře tábořilo, nyní se více hrají hry. Souhlasíte s tímto tvrzením? Určitě, a tahle ta otázka není první, co se s ní potkávám, uţ jsem se s ní setkal několikrát a sám jsem se nad tím několikrát zamýšlel a rozhodně tohle platí. Jaké to má výhody a nevýhody z hlediska vaší práce i výchovných výsledků? Co se týká výhod z hlediska práce, tak tam mně napadá asi to, ţe vychovatel nebo vedoucí má větší moţnost ovlivnit to, čemu se ty děti nebo mládeţ budou věnovat. To, ţe se oni nezabaví sami, ale je pro ně aktivně připravován nějaký program, tak má, podle mě, větší dopad na to směrování jejich rozvoje. Nevýhoda samozřejmě z pohledu toho vedoucího je ta, ţe ho to stojí úsilí a vlastně častěji se stane, ţe je nějaký program prostě připravený a vedoucí si s tím dá nějakou práci a pak to prostě nevyjde. Zatímco kdyţ se prostě tábořilo, tak se stavěl stan nebo nějaká stavba v lese, a pokud by takovýto program nevyšel, nebyla to z pohledu toho vedoucího ztráta tak velká, nestálo to takové úsilí, které by přišlo nazmar.


42

A co se týká těch výchovných výsledků, je to určitě do jisté míry opět ovlivněné tím, ţe můţu, pokud aktivně pro ty děti vytvářím program, lépe směrovat ten jejich vývoj a můţu, v uvozovkách, lépe jejich vývoj kontrolovat. Ale obávám se, ţe tím pádem ztrácíme určitý rozměr výchovy, kdy dokáţeme ty děti rozvinout k týmové spolupráci, ke komunikaci a k řešení krizových situací, ale uţ méně je v dnešní době rozvíjíme v nějaké manuální zručnosti, a kdyţ to tak řeknu, k selskému rozumu, k uvaţování o jednoduchých věcech. Co si myslíte o tom, že v současné době potřebují děti i mládež stále nové a nové podněty pro udržení pozornosti a jak při tom postupujete? Myslím si o tom (smích), ţe je to pravda, ţe potřebují stále nové a nové podněty. Vnímám to také tak, ţe děti v dnešní době, kdyţ jsou v nějakém oddíle, tak očekávají, ţe prostě pro ně bude připravovaný program a uţ méně jsou schopné si nějaký program vytvářet samy. A tam bych zase hledal příčinu někde u těch komunikačních technologií. Kdyţ se děti dřív potkávaly, tak těch moţností neměly tolik, a prostě je ta situace donutila k tomu, naučit se zabavit samy. Kdeţto v dnešní době je to spíš z jejich strany očekávání, co teďka přijde. A je to náročnější pro toho vedoucího jak ve správné volbě programů, tak i v délce přípravy. Lze, při běžném provozu, zvládnout v oddíle práci s dítětem s problematickým chováním, nebo dokonce s postižením? To téma inkluze znevýhodněných jedinců je v Junáku v poslední době docela frekventované, dokonce na celostátní úrovni vznikla skupina lidí, kteří se tím zabývají a organizují různé semináře, workshopy, přednášky, na kterých právě představují moţnosti toho, jak s takovými dětmi v oddíle pracovat, a znám i případy takovýchto oddílů, které s nějakým takovým dítětem pracují, takţe jsem určitě zastáncem toho, ţe to jde zvládnout, ale určitě to s sebou přináší určité komplikace a těch si to vedení musí být vědomo a musí je přijmout a chtít je překonat. Rozhodně je to náročnější a můţe to fungovat jenom v tom případě, kdy vedoucí si je plně vědom důsledku toho rozhodnutí, ţe takového člena v oddíle bude mít. Je na to možné pohlížet jako na přínos podněcující ohleduplnost, přátelství, pomoc druhým a solidaritu mezi dětmi a mládeží? Určitě, zaţil jsem to na čekatelském kurzu, kde byli čtyři neslyšící skauti, a průběh toho kurzu byl úplně jiný, ale nebyl horší. Na začátku to „oťukávání“ bylo delší, bylo potřeba nějakým způsobem překonat bariéru jejich postiţení a některým se to podařilo zvládnout


43

víc, některým míň, ale myslím si, ţe ať uţ to dopadlo jakkoliv, tak to všechny posunulo minimálně na úrovni poznání toho, co obnáší reálně s takovým člověkem vycházet a fungovat. A moţná i na úrovni, ţe si ujasnili právě svůj postoj k práci se znevýhodněnými nebo v tomto případě s dětmi se sluchovým postiţením, a třeba teď mají jasno, ţe by do toho nešli, nebo naopak jsou z toho nadšeni a vidí v tom spoustu pozitiv a mohla to pro ně být zkušenost, která můţe dál do budoucna ovlivnit jejich fungování i vzdělávání. Takže to není jen idea v praxi nesplnitelná, ztěžující chod družinky a kladoucí příliš velké nároky na vedoucího? Nesplnitelná rozhodně není, těch případů je spousta, které dokazují, ţe to znevýhodnění lze překonat. Rozhodně to vedoucím práci neulehčuje, asi spíš ztěţuje, ale je to zase něco za něco. Je určitě potřeba vyvinout větší úsilí k tomu, aby ta druţina fungovala správně, ale o to bohatší členové té druţiny jsou v tom, co se naučí. Ţe se naučí s takovým člověkem vycházet a fungovat a spolupracovat a brát ho jako sobě rovného, ţe to není někdo, na koho by měli pohlíţet spatra. Nároky na vedoucího to skutečně klade, ale není to problém, pokud si to vedoucí uvědomí a dokáţou reálně zhodnotit svoje moţnosti, jestli jsou schopni dostát těmto nárokům.

3.5 Rozhovor č. 4 – Šotek K Junáku se dostal, kdyţ začal chodit do první třídy, prošel si dobou vlčete, potom, po nějakých drobných neshodách s vedoucími, v Junáku skončil, bylo to v problémovém věku, kdy se většina lidí láme, jestli budou v Junáku pokračovat, nebo odejdou. Po dvou letech se mu podařilo ke skautingu vrátit, aktivně se zapojil do spoluvedení a následně začal vést samotný oddíl. Nyní studuje na vysoké škole ve Zlíně, kde vede chlapeckou druţinu přibliţně desetiletých dětí. Takže kolik let přibližně už vedete? Vedu od svých patnácti let, coţ znamená osm let. Posláním skautingu je vychovávat dobré občany a ctnostné lidi. Jak do toho podle vás zapadá kladný postoj skautského hnutí k přírodě? Myslím si, ţe pokud člověk dělá něco pro přírodu dobrovolně a navíc, tak ho to rozvíjí a dělá to z něj lepšího člověka. A Junák má přitáhnout mladé lidi k přírodě, kde je člověk


44

odkázán sám na sebe, kde ho to určitým způsobem osvobozuje, osamostatňuje a pokud nám přírodní prostředí nabízí tuto samostatnost, je dobré toho vyuţít. Čím je příroda tak důležitá pro formování osobnosti člověka? Pro mě je třeba úţasný pocit být sám v lese, mít čas na přemýšlení, nejsou tam rušivé elementy jako zvuky města, je tam ticho, klid, člověk má čas na sebe, na přemýšlení. A čím příroda přímo ovlivňuje vývoj vašich svěřenců? Jaký má na ně vliv? Většina městských dětí se například bojí jít sama do přírody a myslím si, ţe děti, které jsou vedeny Junákem, mají k přírodě jiný vztah, daleko radši hrají hry svázané s lesem, při kterých se pohybují v přírodě a cítí se tam dobře. Jaký máte názor na idealizování přírodních národů a s nimi spojené falešné romantiky? Moje znalosti v tomto ohledu nejsou hluboké, ale o falešné romantice bych nemluvil, je to něco skutečného, ale to můţe poznat jen člověk, který se snaţil se v přírodě aspoň krátkodobě ţít, je to něco, co se těţko popisuje, nicméně noční oheň, který zahřeje jak fyzicky, tak psychicky, je určitě romantický, ale zároveň pravý a skutečný. A váš názor na braní indiánů za vzory? Kaţdý vzor, jedno v podstatě jaký, pokud nikoho nepohoršuje, můţe být dobrý, ať se jedná o indiány, kteří nám pomůţou se něčemu naučit a děti motivují, nebo třeba středověké rytíře, kaţdý oddíl má něco, čeho se drţí. Ti indiáni jsou rozhodně vhodní, protoţe z jejich moudrosti historicky skauting vychází, i kdyţ někteří lidé mohou oponovat, ţe se jednalo o krvelačné válečníky a podobně, ale já proti tomuto vzoru nic nemám. Jaké pozorujete změny v chování a jednání dětí a mládeže během vašeho výchovného působení? Během mého působení, kdy jsem se současnou druţinou, se druţina jistým způsobem pozměnila, děcka se naučila nějaké základy chování, neskákat do řeči, kdyţ se něco vysvětluje, neodbíhat, taková ta základní pravidla chování, která se rozhodně v ţivotě hodí. A ve vztahu k přírodě? Nebojí se jiţ do lesa, dokonce jsou schopni tam jít i v noci. Jaké pozorujete změny v chování a jednání v kolektivu během skautské výchovy?


45

Kdyţ člověk kouká na tu skupinku dětí, tak vidí, ţe se mezi nimi formuje někdo, kdo jejich hru řídí, a není to vedoucí, je to někdo z jejich středu, kdo je silnější. Je zde vidět, ţe si děcka vzájemně pomáhají, a to, ţe dělají něco spolu, jim rozvíjí sociální vazby. Dřív se na táboře tábořilo, nyní se více hrají hry. Souhlasíte s tímto tvrzením? Pravděpodobně ano, co si vzpomínám já jako úplně malé vlče, tak hry jsme nehráli téměř ţádné, to, co je teď nahrazováno hrami, bylo orientované na turistiku, hodně jsme jezdili na výlety, museli jsme se postarat sami o sebe a člověk také musel sám za sebe víc udělat. Tábor si musel zaslouţit. Jaké to, že se víc hrají hry, má výhody a nevýhody z hlediska vaší práce i výchovných výsledků? Hry jako takové v podstatě usnadňují výchovu dětí, protoţe dnešní děcka jsou zvyklá na to, ţe je neustále někdo baví, ţe doma je to televize, počítač, ale sama se nerozvíjí, a proto by bylo velmi těţké najednou po nich chtít, aby se zabavila sama, nejspíš bychom o většinu těchto dětí přišli. Proto je dobré jim vše podat formou hry, kdy se baví a přitom do nich nenásilnou formou vtlačit i to, co potřebujeme. Není to asi úplně stoprocentní metoda, nicméně uţ Komenský řekl: „Škola hrou.“ Já na tom nic tak špatného nevidím. Vidíte nějakou nevýhodu v tom, že se méně táboří? Tábor, který je připravován s herním rámcem, dá vedoucím daleko víc času na přípravu, ale kdyţ to chceme dělat a chceme to dělat kvalitně, tak uţ to asi dneska jinak nejde a ani nemá cenu o tom debatovat. Co si myslíte o tom, že v současné době potřebují děti i mládež stále nové a nové podněty pro udržení pozornosti a jak při tom postupujete? To je pravda, ţe děti mají problém s udrţením pozornosti, pokud se třeba vysvětluje hra delší dobu, nevydrţí celé vysvětlení pravidel, někdo z dětí se snaţí odtrhnout, upoutat na sebe pozornost, a to chce pečlivě si připravit, co chci dětem říct dopředu a shrnout to několika málo krátkými větami. V případě, ţe potřebuji vysvětlovat něco delší dobu, je nutné to přerušovat krátkými aktivitami, které děti rozptýlí a ony jsou potom schopny pozornost udrţet. Lze, při běžném provozu, zvládnout v oddíle práci s dítětem s problematickým chováním, nebo dokonce s postižením?


46

S dítětem s postiţením nemám zkušenost, nicméně děti s problematickým chováním v druţině mám. Chce to důslednost, často jednat s rodiči, domlouvat se s nimi, co po dítěti vyţaduji, ale problém je, ţe u některých z těchto dětí rodiče kolikrát nespolupracují, protoţe skauting pro ně není plnohodnotným rozvojem dítěte, je jen jedním z mnoha krouţků, spíše jen jeden z těch méně prioritních. Jde to, podle vás, zvládnout? Jde to zvládnout, ovšem chce to důslednost a ke kaţdému tomu dítěti přistupovat individuálně. Pokud připravuji schůzku a vím, ţe je tam dítě, které nebaví například běhat, musím se soustředit na to, abych na kaţdou schůzku dal i nějakou aktivitu, kde není běh, něco na přemýšlení, kde se třeba sedí a co ho zaujme, nebo naopak, pokud dítě nevydrţí sedět u stolu, pak mu musím nabídnout něco jiného. Je možné na přítomnost takového dítěte pohlížet jako na přínos podněcující ohleduplnost, přátelství, pomoc druhým a solidaritu mezi dětmi a mládeží? Pokud to bereme z pohledu kolektivu, pak to opět rozvíjí sociální cítění skupiny, pokud mám ve skupině jednoho dva, kteří se na sebe snaţí strhnout pozornost, pak toto umoţňuje vykrystalizovat ve skupině dětí jakousi silnou vůdčí osobnost, která tomu vedoucímu nějakým způsobem pomůţe, zachová se jako „šestník“, coţ by, v rámci vlčat, tak mělo i fungovat. Je ovšem potřeba dávat pozor na to, aby to nepřerostlo například v šikanu. V čem vidíte odlišnost chování problematických dětí od běžného chování? Například, kdyţ začnu vysvětlovat hru, tak mají v tu chvíli největší potřebu vás něčím vyrušit, udělat vtípek, strhnout na sebe pozornost, rozdivočit ostatní děti. Potom mám v druţině dítě, které neudrţí myšlenku déle neţ deset minut, je potřeba mu vše neustále připomínat a nejedná se o to, ţe by se zapomnělo ve hře, jedná se například o jednoduché činnosti na táboře, kdy je poslán, aby si sundal mikinu, protoţe je horko, a on se dvacet minut nevrací, a kdyţ se po něm „vyhlásí pátrání“, tak sedí ve stanu a neví, proč tam šel. Takže v praxi je to podle vás možné? Nebo je to jen idea těžko splnitelná, ztěžující chod družinky a kladoucí příliš velké nároky na vedoucího? Nároky určitě kladené větší jsou, ale není to nesplnitelné. Skauting je pro všechny, to je to rytířské na skautingu, pro mě je skauting hodně o rytířství, tento rámec se mi líbí víc neţ „indiánština“ a je rytířské chránit slabé a přijímat je do svého středu a pomoci jim někam se rozvíjet. Myslím si, ţe to rozvíjení je oboustranné, protoţe tak, jak mají ti silnější vedle


47

sebe slabé, tak to bude fungovat i ve skutečném dospělém ţivotě, kde nejsou všichni jenom silní a také to rozvíjí vztahy v kolektivu. A z vašeho pohledu vedoucího? Uţ jsem řekl, ţe mi to přináší časovou náročnost navíc, je delší příprava na schůzky, nelze jít na schůzku nepřipraven, nelze program „vařit z vody“, program musí býtdopředu připraven, pokusit se zaujmout, nadchnout, pokud ne všechny, tak aspoň naprostou většinu, a nesmí se zapomínat ani na děti, které jsou odlišné.

3.6 Rozhovor č. 5 – Mnějéša V třebíčském Junáku byl vlčetem, skautem i roverem, nyní je ve Zlíně, kde studuje, vedoucím roverů a současně tam vede chlapeckou druţinu. Posláním skautingu je vychovávat dobré občany a ctnostné lidi. Jak do toho podle vás zapadá kladný postoj skautského hnutí k přírodě? A čím je příroda tak důležitá pro formování osobnosti člověka? Podle mě důleţitá je a je důleţitá tím, ţe učí člověka pokoře, a jestliţe k ní přistupujeme z toho pohledu těch prosebníků, myslím lidí, kteří ji nevládnou, ale ţijí s ní, tak v ní fungují ta pravidla, která jsou ve společnosti trochu jiná. U ní pořád, abyste něco získala, musíte udělat nějakou tu poctivou práci a v tomhle učí takové ty základní ţivotní pravdy. Můžete to zkusit trochu rozvést? Jsou dvě základní věci, kterými podle mě přispívá: Jednak ta pokora, o které jsem se uţ zmínil, a potom, to mám jak já, tak i lidé z mého okolí, ţe v ní bereme dost inspirace. Spousta lidí, nebo skoro kaţdý koho znám, odpočívá aktivně, většinou formou turistiky. Je to vypadnutí z městského stereotypu, příroda přináší něco jiného, neţ najdeme v civilizaci. To je ten druhý aspekt, ta inspirace a slouţí také k oddechu. Ale nejdůleţitější je pokora a to, ţe nám příroda ukazuje, ţe má sílu, ţe v ní funguje to: „Bez práce nejsou koláče“. Jaké používáte výchovné vzory ve vztahu k přírodě? Nejedná se jen o falešnou romantiku? Do určité míry se o to skutečně jedná, mluví se často o kouzlu ohňů a podobně a ve spojitosti s tímto se třeba doporučovalo, ţe by se malá děcka neměla brát na čundry, protoţe to zaţijí v mládí a pak se jim to uţ nebude líbit. Jeden z těch argumentů je ten, ţe je to jenom nová věc, která se můţe okoukat a která je pro ně teď zajímavá, ale stejně jako


48

všechno zevšední. Potkávám ale i staré lidi, kterým to koukání do plamenů pořád něco navozuje, takţe tohle tak trochu neplatí. A co idealizování přírodních národů? Znáte to z vašeho oddílu? Jo, to se u nás děje, protoţe jsme ovlivněni právě Setonem a Seton si za ideál člověka zvolil právě indiána, a tak to idealizování rozhodně funguje, ale nemyslím si, ţe by to bylo nutně špatně, protoţe člověk by měl k nějakému ideálu vzhlíţet a je samozřejmé, ţe nikdo není bez chyb, ani indiáni, ale to braní jich za vzor je svým způsobem prospěšné. Takţe ano, je to idealizování a ano, není to špatně. Jaké pozorujete změny v chování a jednání dětí a mládeže během vašeho výchovného působení ve vztahu k přírodě? Tam je asi nejzajímavější věc, ţe do určitého věku děti vůbec nebaví ten pobyt v přírodě jako takový. Mám to spojené s putováním: Malé děti třeba zajímá, kam dojdeme a co budeme dělat, ale vůbec si nevychutnávají cestu a přírodu okolo a tohle se v určitém věku zlomí. To je skoro jak zázrak, ţe od určitého věku se lidé baví jenom tou cestou, tou přírodou, takţe se tam nějaká ta radikální změna stává, otázka je, jestli je to věkem, nebo kvůli skautské výchově, nebo je to souhra. Jinak co se týká vztahu k přírodě, snaţíme se je učit kladnému vztahu, hlavně po stránce recyklace, také kdyţ vidí zaneřáděný kout přírody, tak aby věděly, ţe je to špatně, a to se podle mě do určité míry daří. Výsledky této práce asi neuvidíme zítra nebo za týden, ale snad, kdyţ to do nich budeme teď trošku hustit, tak z nich nevyrostou lidé, kteří pak se starou lodičkou nepojedou na skládku někam do lesa. Funguje to, i kdyţ to není hned vidět. Jaké změny v chování a jednání pozorujete v kolektivu, jak se ty děti vyvíjí? Kdyţ jsme v přírodě, tak tam třeba táboříme a přímo to táboření má podle mě jasný vliv na kolektiv, protoţe tam se musí dva domluvit, aby spolu vařili, musí si rozdělit stan, rozdělit věci, čímţ uţ je nutná nějaká komunikace, nějaké plánování, a to ty děti posouvá. Na začátku kaţdý nese spoustu zbytečností a je různé dohadování, ale jak spolu jezdí častěji, tak to negativní ustupuje a všechno je víc v pořádku. Takţe nějaký vývoj ve dvojicích je. A co se týče celého kolektivu, tak určitě ten pobyt u táborového ohně je nějak spojuje, to cítí kaţdý, kdo tam sedí. A jaké změny pozorujete při běžném týdenním setkávání na schůzkách?


49

Prvním cílem, kdyţ jsme zakládali novou druţinu, bylo právě provázat vztahy, aby po půl roce uţ odcházela z těch schůzek skupinka dětí, které se rády potkávají, kterým to něco přináší, aby to pro ně byla motivace chodit do Junáka, a myslím si, ţe to přátelství je jedna z největších motivací. Takţe, co se týče propojení kolektivu, tak na to má skaut velký vliv, tam nechodí jako jednotlivci, ale jako kamarádi, kteří se rádi vídají i mimo schůzky, coţ svědčí o tom, ţe tam nějaké vztahy vznikly. Dřív se na táboře tábořilo, nyní se více hrají hry. Souhlasíte s tímto tvrzením? A jestli ano, jaké to má výhody a nevýhody z hlediska vaší práce i výchovných výsledků? Nevýhoda je jednoznačně taková, ţe kdyţ se hrají hry, tak ty hry se musí připravit, coţ je šíleně moc práce, takţe ten čas je právě ta nevýhoda. Také se tak trochu ztrácí do pozadí to, ţe se ty stany samy nepostaví, ţe tam uţ nehraje prim ta práce, která je sama o sobě výchovná a která je podle mě dost důleţitá. Je to tedy nevýhoda v tom, ţe v samotném táboření něco bylo, něco se předávalo, jen to nebylo tak vidět. Do těch her, coţ je naopak ta výhoda, se dají zabalit věci, které je chceme naučit: úcta ke starším, ohleduplné chování, ale ztrácí se ten vztah k práci, třeba to, ţe dokáţu sám nebo s kamarády něco vyrobit ze dřeva a ono to opravdu funguje, to je podle mě krásný pocit, který je přínosný a způsobuje radost z práce. My tohle trochu upozaďujeme za hry, a to vţdy není úplně dobře. Co si myslíte o tom, že v současné době potřebují děti i mládež stále nové a nové podněty pro udržení pozornosti a jak při tom postupujete? S tím si nejsem jistý, jestli úplně souhlasím, nemůţu posoudit, jestli dřív děti nepotřebovaly také pořád podněty. Je pravda, ţe to, co za symbolický rámec fungovalo před sto lety, to znamená idea toho zálesáka a skautského zvěda, to v dnešní době neplatí. V dnešní době musíme mít nějaké fantazy rámce, musí tam být ten Aragorn, Gimly a podobně, takţe tohle se muselo změnit, ale to je pochopitelné, ţe dnešní děti mají jinačí vzory, jsou tu ti komiksoví superhrdinové, ale co se týče podnětů, není to tak kritické. Nejvíc se to projeví na táboře, kde je musím zaměstnat celý den. Uţ jsem si ověřil, ţe kdyţ jim dám nějakou práci a nechám na nich, aby si to samy rozhodly, tak jsou schopné pracovat v kolektivu a jsou schopné se tím zabavit. Na schůzkách se snaţí společně vyblbnout, ale to je přirozené, protoţe se vidí jednou za týden. Spíš to beru jako nadávání, ţe: „Za nás to bylo jiné, byli jsme hodnější…“ Ale v reálu to asi nebude úplně pravda.


50

Lze, při běžném provozu, zvládnout v oddíle práci s dítětem s problematickým chováním, nebo dokonce s postižením? Podle mě to lze zvládnout, ale ne v kaţdém oddíle. Chce to fungující kolektiv, který je zaběhnutý a věci v něm fungují hladce, protoţe ať je to dítě s jakýmkoliv postiţením, je to určitá komplikace pro toho vedoucího, musí dělat něco navíc a tyto věci nemůţe řešit, pokud zároveň řeší přeţití oddílu. Já si třeba teď nedovedu představit, ţe by mi do druţinky chodilo třeba neslyšící dítě nebo dítě s mentálním postiţením, protoţe jsem na ty děti samotný a nevím, jak bych to zvládal, ale věřím, ţe nějaký zkušenější vedoucí to zvládat můţe. Je možné na přítomnost takového dítěte pohlížet jako na přínos podněcující ohleduplnost, přátelství, pomoc druhým a solidaritu mezi dětmi a mládeží? O tom jsem se bavil s kamarádkou, která má v druţince hyperaktivní dítě, ţe ostatní děti, kdyţ se jim to dobře podá, to umí pochopit a začnou se k tomu dítěti jinak chovat. Vidí, ţe je to nějaká forma nemoci, ţe za to nemůţe, ţe mu mají pomáhat a ne se mu smát, coţ je v myšlení dětí obrovský skok. Ale není do jednoduché a já se dost divím, ţe se to té mojí kamarádce povedlo. Pro děti, které takové problematické dítě do kolektivu přijmou, to má obrovský význam do dalšího ţivota, úplně jiné nahlíţení na postiţení, a to je pro ně velký přínos. Vy osobně zkušenosti nemáte? Mám jedno potvrzené ADHD a x-krát nepotvrzené tasmánské čerty (smích). Tato idea je tedy v praxi splnitelná, ale jaké nároky klade na chod družinky a na vedoucího? Ano, je to za určitých podmínek v praxi splnitelné, ale rozhodně ne pro kaţdého, klade velké nároky na vedoucího, a jak jsem jiţ řekl, já osobně bych si na to teď netroufl, ale znám dobré vedoucí, kteří by to zvládli.

3.7 Rozhovor č. 6 – Spacák Skautuje od první třídy, tedy přibliţně dvacet čtyři let a něco přes deset let je vůdkyní třebíčského roje Sasanek. Vystudovala pedagogiku a pracuje v Brně v romském středisku.


51

Posláním skautingu je vychovávat dobré občany a ctnostné lidi. Jak do toho, podle tebe, zapadá kladný postoj skautského hnutí k přírodě? Obecně u nás máme přírodu jako prostředek pro výchovu k vyšším hodnotám u dětí a tím i k výchově dobrých občanů. A čím se to ve vašem oddíle vyznačuje? Jak pomocí přírody děti formujete? Děti, které k nám přicházejí jako nováčci, nejsou většinou naučené z domu, nebo ze školy základním věcem, jako je ochrana přírody nebo čistota okolí, coţ je úplný základ a to je také úplný začátek, na kterém začínáme pracovat. Napřed se dětem připomíná, aby v přírodě nenechávaly odpadky, potom si to děti připomínají navzájem a poslední fáze je, ţe uţ jim to nikdo připomínat nemusí, samy tu přírodu zanechávají lepší, neţ jaká byla, kdyţ do ní vkročily. To se potom promítá ještě dál, ty děti po letech, co u nás stráví, uţ dělají pro přírodu něco víc, pracují na nějakých projektech. Celý podzim jsme se se staršíma holkama zabývaly výrobou ptačích krmítek, které jsme potom umístily po Třebíči i s informacemi, co se do krmítek můţe dávat a co ne. Děcka tou praxí i tím, ţe aktivně pomůţou, ţe sama něco vymyslí a vyrobí, vztah k přírodě získávají. Hodně oddílů používá indiány a indiánštinu jako symbolický rámec, je to i ve vašem oddíle, a pokud ano, nejedná se o jejich přehnané idealizování a o falešnou romantiku? Povaţuji to za obecný předsudek o skautingu, ale tak to ve skutečnosti není. Náš oddíl je navázán na přírodní národy i na indiány, a to právě z důvodů se přimknutí k přírodě a k té prostotě přírodního člověka, protoţe v dnešní době konzumu ta příroda i přírodní národy můţou dětem ukázat, ţe hodnoty jsou někde jinde. Ale obecně skauting není zabalen do nějakého idealizování přírodních národů. Záleţí na vůdcích oddílů, k čemu oni tíhnou. Kdyţ někdo bude zaměřený na středověk, budou děcka spíš orientovaná na historii a budou pouţívat prvky ze středověku. My třeba táboříme v týpí, v klubovně máme totemy, indiánskou symboliku i indiánské rituály se nám promítají do programu, ale to není překáţka, abychom nemohli pouţívat i jiné motivační rámce. Takţe i kdyţ spíme na táboře v týpí, bývá třeba motivačně zaměřený jinak, měli jsme táborovou hru o mimozemšťanech, jiný rok ze středověku, jiný ze současnosti, aby se to hodně lišilo, protoţe některé děti jezdí na kaţdý tábor, tak proto ta pestrost. Jaké pozoruješ změny v chování a jednání dětí a mládeže během tvého výchovného působení ve vztahu k přírodě?


52

Vedeme děti k tomu, aby přírodu poznávaly, učí se znát rostliny, zvířata, pouţíváme různé klíče i lupy k pozorování a určování a hodně dětí, které třeba měly odpor k různým ţivočichům, na ně změní názor, kdyţ je blíţ poznají. Přijdou do oddílu děti, které mají přírodu rády, ale přijdou i takové, které k ní nemají ţádný vztah, uvidí brouka, zašlápnou ho, uvidí mravence, zašlápnou ho,… a potom je potřeba s nimi pracovat, vysvětlíme jim uţitečnost toho tvora, jeho ţivot a tím, ţe se na něj podívají zblízka, mu dají jakoby šanci a často se to v nich zlomí a stávají se těmi největšími badateli a ochránci přírody. S tím samozřejmě souvisí práce v klubovně, na výpravách, na táborech. Jaké změny v chování a jednání pozoruješ v kolektivu, jak se ty děti vyvíjí? Za těch deset let, co děti vedu, je zde návaznost dětí, kdy nové dítě je vychováváno těmi, co jsou zde jiţ dřív, takţe my jsme tomu dali ten začátek, formujeme zvenku, ale jádro výchovy spočívá v tom, ţe se vychovávají děti navzájem. Jak k poznání, tak k ochraně přírody a k lidským hodnotám. Dřív se na táboře tábořilo, nyní se více hrají hry. Jaké to má výhody a nevýhody z hlediska tvojí práce i výchovných výsledků? To je záleţitost kaţdého oddílu, u nás je to vyváţený, my naopak hodně táboříme a hry jsou jakoby doplňkem. Chceme, aby si děti na táboře hlavně sáhly na praxi, aby se naučily vařit v kotlíku, aby vykopaly sociální jámu, oni opravdu dělají všechno, co vzhledem ke svému věku zmůţou, samozřejmě vţdy záleţí na sloţení tábora. Kdyţ je jim víc neţ patnáct roků, chodí ty tábory uţ samy stavět, vţdy je to o tom, aby se naučily, nějakou zálesáckou činnost v praxi. A myslíš si, že v současné době potřebují dětii mládež stále nové a nové podněty pro udržení pozornosti, jak konkurujete počítačům a chytrým telefonům? Chodí sem děti, které, a to vím na sto procent, kdyţ přijdou ze schůzky, tak si pustí facebook a my je snaţíme aspoň tlačit k tomu, aby mezi sebou komunikovaly v rámci druţiny a domlouvaly se, co si mají nachystat na schůzku a tak podobně. Kdyţ uţ na tom tráví ten čas, aby ho trávily nějak smysluplně a účelně. Ale jestli konkurujeme, nebo nekonkurujeme… tady jsou děcka podle toho, jaké mají zájmy, kdyţ budou mít zájem výhradně o IT technologie, tak sem třeba vůbec nepřijdou, nebo přijdou, zkusí dvě schůzky a odejdou, a někdo si to třeba zkusí a zůstane deset let. A více se dětem, co se týká udržení pozornosti, věnovat nemusíte?


53

Jak nové děti vplují do kolektivu, kde jsou nastavena určitá pravidla, tak je přijmou a jsou schopné se přizpůsobit, a nebo, kdyţ jim to nevyhovuje, přestanou chodit, ale to jsou opravdu výjimky. A pokud je problém třeba s pozorností, tak to jsou děti, které mají nějakou poruchu. A na to bych se chtěla zeptat, jestli lze, při běžném provozu, zvládnout v oddíle práci s dítětem s problematickým chováním, nebo dokonce s postižením? Junák má přímo odbor, který se jmenuje „Skauting pro všechny“ a zabývá se tím, jak nabídnout skautování různě znevýhodněným dětem. Ať uţ se jedná o děti s tělesným, duševním postiţením nebo s poruchami chování nebo se sociálním znevýhodněním. Byla jsem na semináři a mluvili tam lidé, kteří mají v oddíle nevidomé, chodí na výpravy a zvládají to. Pokud oddíl chce pracovat s takovými lidmi, tak si tu cestu najde. Ty máš nějakou osobní zkušenost s dětmi s postižením? S dětmi s tělesným a duševním postiţením osobní zkušenost nemám, ale máme děti s ADHD a jde především to od rodičů vědět a domlouvat se s vedením oddílu. V rámci porad míváme menší školení, jak k těmto dětem přistupovat, protoţe holky, které s námi ten oddíl vedou, jsou patnáctiletý aţ osmnáctiletý a nemají velké zkušenosti a my je vedeme k tomu, jak s těmito dětmi pracovat, ţe je třeba střídat hodně činností. Jsou to i takové hlouposti, jako kdyţ se rozdávají papíry nebo pastelky, vybírají se nějaké práce, tak to dát za úkol právě tomu dítěti a i to je změna činnosti. A co se týká začlenění do kolektivu, tak to funguje. Je na to tedy možné pohlížet jako na přínos podněcující ohleduplnost, přátelství, pomoc druhým a solidaritu mezi dětmi a mládeží? Jak na to děti reagují? Z pohledu dětí jsou ti, kteří trpí poruchami pozornosti, méně čitelní neţ děti se zdravotním problémem, spíš je berou jako zlobivé. Kdyby tam naopak bylo dítě, dám příklad na vozíčku, tak je to z pohledu vedoucích mnohem náročnější, ale ostatní děti budou reagovat vstřícněji. Viděly by to jako pomoc, jako dobrý skutek. V tom je rozdíl pohledu vedoucího a dítěte. Těţko vysvětlím osmileté holčičce, ţe kamarádka má poruchu pozornosti a proto zlobí, ale kdyţ kamarádka nemůţe chodit a my ji budeme vozit na výpravy, tak to je mnohem lépe pochopitelné a dá se s tím i s menšími dětmi pracovat. Takže je tato idea v praxi splnitelná, ale neztěžovala by příliš chod družinky a jaké by byly nároky na vedoucího?


54

Jak se hledají způsoby, jak zabavit dítě s ADHD, tak by se musel najít způsob, jak přizpůsobit program dítěti s postiţením, jak přizpůsobit výpravu. Měli jsme dítě s poruchou zaţívacího traktu, nemohlo jíst nějaké potraviny, rodiče, protoţe se setkávali například ve škole s odmítavým postojem, nás s tím nechtěli obtěţovat a dítě nepouštěli nikam jinam neţ na schůzky. My jsme to ale vzali jako výzvu, na výpravách jsme přizpůsobili jídelníček právě potřebám tohoto dítěte a šlo to. Myslím si, ţe bychom nikoho neodmítli, ale naopak bychom hledali nové cesty.


4

55

VYHODNOCENÍ ROZHOVORŮ

V úvodu bakalářské práce byla položena otázka, zda v hnutích s pedagogickým zaměřením je příroda opravdu tak důležitá, jestli hraje v rozvoji dětí a mládeže významnou roli a jakým způsobem je aplikovaná ve výchovném procesu. Přema, vypovídá, ţe kladný postoj k přírodě je zásadní součástí skautské výchovné metody, nutí člověka „být připraven“, coţ koresponduje se skautským slibem a také tyto postoje učí pokoře. Idealizování indiánů i přírodních národů připouští, ale připomíná jejich schopnost „vidět, když se dívají“ a nenechat se v přírodě zaskočit nepředvídatelnými událostmi, tedy vlastnostmi, které se ve skautingu cení, a je dobré si je vzít za vzor. Vliv přírody i skautské druţiny na děti vidí hlavně v rozvíjení socializace, schopnosti přizpůsobit se kolektivu, spolupracovat, omluvit se… Je to setkávání s vrstevníky tváří v tvář, ne jenom virtuálně. A příroda dává moţnost jiného nazírání na svět, díky nepohodlí nutí k sebepřekonání, ale záţitek je potom o to cennější. Terka povaţuje za důleţité začít s výchovou ke kladnému vztahu k přírodě co nejdříve, aby se děti přírody nebály, ale poznaly ji a chránily. Příroda pomáhá, skrze pochopení sebe, přiblíţit se i k druhým lidem a přináší ukotvení ve vlastním ţivotě. Inspirace indiánskou kulturou k tomu přispívá, vyzdviţení jejich ideálních vlastností je motivační, jen děti nesmí ztratit pojem, co je hra a co realita. Vliv kolektivu vidí hlavně v moţnosti diskuzí o problémech, na základě kterých se názory tříbí, a děti potom dokáţou vzniklou situaci zváţit a zachovat se vhodným způsobem. Jirka vidí přírodu jako zástupnou věc při získávání povědomí o přesahu lidského bytí, je to ideální prostředí, jak najít v ţivotě jiné hodnoty neţ materiální a také příroda přinášející poznání a vzdělávání na různých úrovních. Souhlasně se Šotkem nevidí ve vyzdvihnutí moudrosti přírodních národů a jejich morálních hodnot idealizování, ale symbolický rámec pro skautskou práci. Stejně jako Terka vidí potřebu působit na co nejmladší děti, dnešní děti nepovaţuje za méně citlivé a zvídavé vůči přírodě, neţ byly ty dřívější, přisuzuje to spíš nepodnětné výchově a společenské situaci. Také, souhlasně s Přemou, poukazuje na moţnosti druţiny a vůdce vtáhnout děti do kolektivu, kde „na živo“ komunikují a rozvíjí sociální dovednosti.


56

Šotek nachází v přírodě klid a místo na přemýšlení, ale i moţnost ověření si vlastních schopností a dovedností. Domnívá se, ţe Junák zprostředkovává hlavně městským dětem její poznání, zbavení se strachu z ní i rozvíjení pozitivního vztahu k přírodě. Ve „své družině“ tento pokrok vidí, stejně jako rozvoj sociálních vazeb a pravidel chování. Mnějéša, stejně jako Přema, poukazuje na pokoru, kterou příroda učí, a souhlasí s nutností ideálu ať indiánského, nebo jiného. Na dětech si všímá, jak se jejich vztah k přírodě mění z hlediska putování, jak postupně vnímají cestu a ne jenom cíl, jak se učí chápat smysl ochrany přírody, ale připouští, ţe je to běh na dlouhou trať. Na kolektiv má podle něho velký vliv táboření, děti se musí mezi sebou domlouvat, spolupracovat a rozdělit si povinnosti. Za největší motivaci chodit do Junáka povaţuje přátelství, děti do něj nechodí jako jednotlivci, ale jako kamarádi. I Spacák poukazuje na přírodu jako na důleţitý výchovný prostředek, v druţinách se děti k dobrému vztahu k přírodě vychovávají navzájem, starší učí mladší. Oddíl je motivačně navázán na přírodní národy, ale za idealizování to sama nepovaţuje, protoţe to posiluje přimknutí k přírodě i k jiným hodnotám neţ ke konzumu. V Junáku probíhá výchova dětí i mládeže formou her a ty mnohdy táboření a tábornické činnosti upozaďují. Práci jako edukační prostředek vyzdvihoval Baden-Powell, Svojsík i Jaroslav Foglar, manuální zručnost považovali za nutnost jednak při táboření a „zálesáctví“, ale i jako důležitou hodnotu pro další život. Přema, Jirka, Terka i Mňějéša tento problém vidí, manuální činnosti, jako je práce se dřevem, vaření, stavění stanů, se u dětí neprohlubují a tím schází i radost z povedené práce. Přema i Terka upozorňují na důleţitost vzoru vůdce, na jeho důslednost a vytrvalost, ale i sdílení záţitků s dětmi. Spacák vidí podstatu výchovného působení v druţinovém systému, kde jsou nastavena určitá pravidla a jedinec je tím podrţený a formovaný, symbolický herní rámec se vyuţívá k tomu, aby se děti s oddílem sţily a rozvinul se u nich zájem a odpovědnost. Šotek a Jirka nepovaţují hry za nic špatného, naopak pomocí nich lze nenásilnou formou směrovat a kontrolovat vývoj dětí, a také se obávají, ţe ti, kteří se sami nezabaví, by při změně „pravidel“ začali z oddílu odcházet. Na jejich výpověď nepřímo navazuje Terka i Spacák, kdy na otázku, jestli IT technologie nekonkurují jejich „přírodnímu zaměření“, shodně odpovídají, ţe facebook i internet vyuţívají jako zdroj druţinové komunikace a nápadů pro druţinovou činnost.


57

Jak ve skautském zákonu, tak v principech i ve slibu, která z principů vychází, se mluví o povinnosti být prospěšný a pomáhat jiným. Je to jeden ze základních pilířů junácké etiky vztahujícímu se k sociálnímu rozměru skautingu: „Učím se tím, že to dělám.“ Spacák i Jirka upozorňuje na odbor „Skauting pro všechny“, který nabízí skautování znevýhodněným dětem přijetím do oddílu, nikoliv z nějakého soucitu a nucení, ale proto, ţe kaţdý člověk je nějakým způsobem odlišný a skauting učí děti i mládeţ k toleranci a citlivému reagování na druhého člověka. Přema zdůrazňuje potřebu pedagogického nadání vůdce a shodně se všemi účastníky tvrdí, ţe děti s postiţením druţinu nebrzdí, naopak jsou přínosné, a inkluzi do oddílu povaţuje za moţnou. Ale stejně jako ostatní nemá s těmito dětmi osobní zkušenost a u dětí s ADHD, moţná i proto, ţe je pedagog z povolání, připomíná skutečnost, ţe tato diagnóza často omlouvá „prachsprostou nevychovanost“ a myslí si, ţe pokud by někdo takový začal kolektiv rozkládat, je třeba spolupráci s ním přerušit a neriskovat zánik druţiny. Shodně s Jirkou připomíná nutnost velkého zváţení ze strany vedoucích, uvědomění si důsledků, ujasnění si postoje k znevýhodněným dětem a potom teprve udělat rozhodnutí. Terka i Mnějéša přiznávají, ţe jejich oddíl by v současné době, pro nedostatek vedoucích, dítě s postiţením nezvládl, ale stejně tak si jsou oni i ostatní účastníci vědomi, ţe děti by osobní kontakt s dítětem s postiţením obohatil. „Našim děckám by ta zkušenost ohromně prospěla, protože i když s nimi pořád mluvíme o tom, že máme být tolerantní a bez předsudků, tak dokud nedojde k tomu osobnímu kontaktu a spolupráci, tak si to nikdo nedokáže představit.“ Šotek, Mnějéša i Spacák druţině problematické děti mají, přiklání s k důslednosti, domluvě s rodiči, ale Šotek dodává, ţe ti často nespolupracují. U těchto dětí je na schůzkách třeba individuální přístup a kombinovaná herní činnost. Přema, Mnějéša a Spacák vidí rozdíl v chápání dětí v oddíle, kdy kamaráda s postiţením by nejspíš přijali bez problémů, ale na dítě s ADHD se dívají, jako na „zlobivé“. Účastníci shodně vypovídají, ţe jakékoliv vybočení z „normálu“ klade na vedoucí větší nároky, ale také rozvíjí v druţině rytířství ve smyslu ochrany slabých i zpětnou vazbu, kdy je rozvíjení oboustranné a vztahy se v kolektivu utuţují. Pokud totiţ děti takového vrstevníka přijmou, je to obrovský skok a přínos do jejich dalšího ţivota.


5

58

VÝZNAM PRO SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKU

„… Ale nejdůležitější je učení vzorem vůdce, můžeme sice čerpat z různých zdrojů, z knih, z časopisů, ale hlavně se musíme chovat a žít tak, aby to naše děti chtěli dělat také tak. Když si vzpomenu na svoje dětství, tak nejdůležitější byl pro mě v oddíle příklad vedoucích, jejich přítomnost a že s námi ty věci sdíleli a prožívali je s námi.“ (Terka) Domnívám se, ţe právě to probuzení nadšení je rozhodující, je to „dar od pánaboha“, kterým disponují dobří pedagogové, to „něco“, co se naučit nedá, ale co je pro výchovu, pro její smysl a výsledek rozhodující a podstatné. V Junáku se začíná u jednotlivce, který se učí principy dobrého ţivota a skrze jeho dobrovolný zájem o vlastní rozvoj i rozvoj nejbliţších lidí je moţné dosáhnout zlepšení celé společnosti. Sociální pedagogika přímo zasahuje do skautského programu projektem „Skauting pro všechny“, který hledá cesty inkluze znevýhodněných dětí do oddílů, nebo přímo působí na výchovu v druţinách vedoucí k citlivosti pro aktuální stav druhého a ke správnému vyhodnocení toho, co nám svým chováním či situací chce sdělit. Zde se také hodně mluví o komunikaci mezi lidmi a o vytváření otevřeného a vstřícného postoje k druhým. Stejně tak, jak je ve skautském společenství podporována lidskost, tak můţe, i díky přírodě plnící funkci výchovného prostředku, pomoci zvládnout konflikty člověku při hledání sebe samého, při jeho sebezdokonalování a tím mu přinést lepší kvalitu ţivota a v budoucnosti výrazně ovlivnit a minimalizovat moţné rozpory mezi jedincem a společností. V junáckém desateru z roku 1912 je obsaţen příkaz k plnění kaţdodenních dobrých skutků, ne bezmyšlenkovitě, ale s rozhodnutím: „Co je mou povinností, co prospěje druhým lépe?“ Na to navazuje současný skauting hledáním nových přístupů k podpoře dětí a mládeţe, k smazávání rozdílů z hlediska vzhledu, původu, rasy, národnosti, víry… jedna z hlavních skautských myšlenek zní: „Být otevřeni všem, kteří chtějí žít podle skautského slibu a zákona.“ Jsem přesvědčená, ţe tyto úkoly, které si skauting předsevzal, mohou opravdu iniciovat postupné změny ve společnosti, protoţe skautování se děje téměř ve všech zemích světa a vychází z předpokladu, ţe mladí lidé mají v sobě obrovskou sílu seberozvoje a tím i schopnost měnit věci a dění kolem sebe.


59

ZÁVĚR Nevím, do jaké míry se mi podaří udrţet patřičný odstup a objektivně zhodnotit tuto práci, protoţe skautské myšlenky jsou mi blízké a snaţím se je ve svém ţivotě pouţívat. Díky tomu, ţe jsem si mohla zvolit téma související s přírodou a následně se jím zabývat, jsem získala na mnohé věci i situace jiný pohled i vysvětlení. V první kapitole teoretické části se mi podařilo zjistit, jak se měnil u člověka k přírodě vztah, jak z obav z neznámé divočiny přešel k obdivu, aby, kdyţ si její krásy plně uvědomil, člověk opět pocítil strach, tentokrát z jejího zničení. Díky analýze reprezentativních textů trempingu, woodcraftu i Hnutí Duha jsem objasnila její nezastupitelnou hodnotu v ţivotě člověka i společnosti. Osobně povaţuji za nutnost přírodu chránit, aktivity Hnutí Duha povaţuji vesměs za přínosné a nemůţu posoudit jeho boj proti vedení NP Šumava týkající se kůrovce, kdy, podle Hnutí Duha, nerespektuje ochranu divoké přírody s jejími proměnami, ale na straně druhé má podporu starostů šumavských obcí, tedy lidí, kteří jsou této lokalitě nejblíţ. V druhé kapitole jsem argumentační analýzou smyslu a poslání Junáka vymezila jeho aktivní přístup k výchově dětí i mládeţe formou činností a her v přírodě i působení na sociální sloţku člověka. Skauting vidí v kaţdém unikátní lidskou bytost s vlastními potřebami a touhami, nehledě na sociální postavení, národnost či vyznání. V empirické části jsem, na základě kvalitativního výzkumu, získala výpovědi označující přírodu jako zástupný i praktický prostředek výchovy a také nezbytnost symbolického rámce pro skautskou práci, bez ohledu na skutečnost, jestli se jedná o vzor indiána, rytíře nebo postavy z fantazy příběhu. Určitá glorifikace přírody přišla do českého skautingu s myšlenkami E. T. Setona, zapustila hluboké kořeny a obrousila radikálnější, téměř vojenskou, Baden-Powelovu výchovu vedoucí k dobrému občanství. Účastníci, přes svoje odlišné zkušenosti, shodně potvrzují nutnost přiblíţení přírody dětem co nejdříve, jít v jejím poznávání vzorem a propojit hru s praktickými činnostmi, tedy to, co do skautingu Seton i Baden-Powell vloţil a na čem skautský systém výchovy staví. Někdo můţe namítnout, ţe skautování se podobá „hře na vojáčky“ plné disciplíny a zbytečně omezujících příkazů, ale vţdy záleţí na vůdci oddílu, na jakou stranu výchovy se přikloní, protoţe návod jak rozvíjet, kultivovat jedince a učit ho ţít tak, aby mezilidské vztahy budoval, nikoliv ničil, má skauting a s ním i český Junák dokonalý.


60

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY Baden-Powell, R. Skauting pro chlapce. Praha: Junák, 2007. 300 s. ISBN 978-80-8682521-3 Břicháček, V. a kol. Buď připraven. Liberec: Skauting, 1998. 176 s. ISBN 80-85421-26-7 Břicháček, V. Skautské putování po stezce ţivotem, Praha: Fons, 1995. 162 s. ISBN neuvedeno. Cílek, V. Krajiny vnitřní a vnější. Praha: Dokořán, 2002. 231 s. ISBN 80-86569-29-2 Foglar, J. Kronika Ztracené stopy. Praha: Naše vojsko, 1970. 226 s. ISBN neuvedeno. Foglar, J. Tábor Svazu Třinácti. Praha: Junák, 1999. 55 s. ISBN 80-86109-22-4 Hansen, W. Vlk, jenţ nikdy nespí. Praha: Scouarch, 1994. 144 s. ISBN 80-901049-1-6 Hájek, P. S vlčaty krok za krokem, rok za rokem. Liberec: Skauting 1996. 192 s. ISBN 8085421-17-8 Hurikán, B. Dějiny trampingu. Praha: Vydavatelství a nakladatelství novinář, 1990. 225 s. ISBN 80-7077-432-0 Klápště, P. a kol. Svět kolem nás. Praha: Junák, 2008. 112 s. ISBN 978-80-86825-31-1 Kohák, E. Svoboda, svědomí, souţití. Praha: SLON, 2004. 216 s. ISBN 80-86429-35-0 Kolektiv autorů. Tramping na řece Jihlavě. Dolní Kounice: redakce časopisu Oslavské boudy, 2008. 204 s. ISBN neuvedeno. Komárek, S. Příroda a kultura. Praha: Academia, 2008. 307 s. ISBN 978-80-200-1582-2 Laca, S. Sociální pedagogika. Brno: Institut mezioborových studií, 2011. 211 s. ISBN 97880-87182-19-2 Nevrlý, M. Chvály Zadní země. Liberec: Vestri, 2002. 152 s. ISBN 80-90302-91-2 Nevrlý, M. Karpatské hry. Liberec: Vestri, 2006. 160 s. ISBN 80-903029-5-5 Nevrlý, M. Nejkrásnější sbírka. Liberec: Skauting, 1998. 160 s. ISBN 8085421-22-4 Patočka, J. Kacířské eseje o filozofii dějin. Praha: Academia, 1990. 136 s. ISBN 80-2000263-4 Plajner, R. Úsvit českého junáctví. Praha: Junák, 1992. 288 s. ISBN 80-85209-25-X Plajner, R. Zavátou junáckou stezkou. Praha: Junák, 2001. 215 s. ISBN 80-86109-63-1 Rogl, V. Správnou stopou. Praha: Cesty, 2000. 159 s. ISBN 80-7181-388-5 Seton, E. T. Děti divočiny doma. Praha: Walden, 1924. 201 s. ISBN neuvedeno.


61

Seton, E. T. Kniha lesní moudrosti. Praha: Olympia, 1970. 349 s. ISBN neuvedeno. Seton, E. T. Poselství rudého muţe. Praha: Chvojkovo nakladatelství, 1997. 84 s. ISBN 80901622-9-0 Seton, E. T. Rolf zálesák. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1927. 486 s. ISBN neuvedeno. Stibral, K. Proč je příroda krásná? Praha: Dokořán, 2005. 202 s. ISBN 80-7363-008-7 Strauss, A. a Corbinová, J. Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice: Albert, 1999. 196 s. ISBN 80-85834-60-X Šantora, R. a kol. Skautské století. Praha: Junák, 2012. 253 s. ISBN 978-80-86825-72-4 Šimková, S.; Zajíc, J. Můj kamarád. Praha: Junák, 2013. 130 s. ISBN 978-80-86825-84-7 Voňavková, V. a kol. Tichou poštou. Praha: Junák, 2005. 28 s. ISSN 1210-9827 Vosátka, M. Z deníku kapitána. Praha: Leprez, 1997. 304 s. ISBN 80-86061-07-8 Zahraniční odbor Junáka. Mezinárodní rozměr skautingu. Praha: Junák, 2005. 88 s. ISSN 1210-9827 Zajíc, J. a kol. Kdo jsem. Praha: Junák, 2008. 112 s. ISBN 978-80-86825-32-8 Zajíc, J. a kol. Myšlenkové základy skautingu. Praha: Junák, 2001. 85 s. ISBN 80-8610973-9 Zapletal, M. Výpravy za dobrodruţstvím. Praha: Albatros, 1986. 360 s. ISBN neuvedeno. Zeman, V. a kol. Z nevýhody výhoda. Praha: Junák, 2011. 118 s. ISBN neuvedeno.

Časopisy: Sedmá generace. Brno: Hnutí DUHA, ISSN 1212-0499 Nový Prostor. Praha: Nový prostor, občanské sdruţení, ISSN 1213-1911

Internetové stránky: www.hnutiduha.cz www.stopar.cz www.woodcraft.cz


62

VÝZKUMNÉ OTÁZKY 1. Posláním skautingu je vychovávat dobré občany a ctnostné lidi. Jak do toho, podle vás zapadá kladný postoj skautského hnutí k přírodě? A/ Čím je příroda tak důleţitá pro formování osobnosti člověka? B/ Nejedná se, co se týká výchovných vzorů, jen o idealizování přírodních národů a s nimi spojené falešné romantiky? 2. Jaké pozorujete změny v chování a jednání dětí a mládeţe během vašeho výchovného působení: A/ ve vztahu k přírodě B/ v kolektivu 3. Dřív se na táboře tábořilo, nyní se více hrají hry. A/ Jaké to má výhody a nevýhody z hlediska vaší práce i výchovných výsledků? B/ Co si myslíte o tom, ţe v současné době potřebují děti i mládeţ stále nové a nové podněty pro udrţení pozornosti a jak při tom postupujete? 4. Lze při běţném provozu zvládnout v oddíle práci s dítětem s problematickým chováním, nebo dokonce s postiţením? A/ Je na to moţné pohlíţet jako na přínos podněcující ohleduplnost, přátelství, pomoc druhým a solidaritu mezi dětmi a mládeţí? B/ Je to jen idea v praxi nesplnitelná, ztěţující chod druţinky a kladoucí příliš velké nároky na vedoucího?

Postoj k přírodě v hnutích s pedagogickým zaměřením. Lenka Dočkalová

Recommend Documents