Pojetí svobody v Patočkově negativním platonismu

Pojetí svobody v Patočkově negativním platonismu I. Patočkova studie Negativní platonismus1 byla znovu vydaná v roce 2007 u příležitosti 100. nedožitých narozenin autora. Autor text dokončil již v roce 1953. Patočka svou studii věnuje brněnské filosofce Boženě Komárkové k jejím 50. narozeninám, a to ve formě příspěvku do sborníku. Studie je, formálně vzato, rozdělena do pěti oddílů, které jsou označeny římskými číslicemi. Patočka v Negativním platonismu předvádí mj. dějiny metafyziky, přičemž kapitola I pojednává o pozitivismu a marxismu (dialektickém humanismu), jež jsou jakýmisi výhonky metafyzického myšlení; kapitola II se zabývá otázkou vzniku metafyziky, čímž jsou také zkoumány starší dějiny metafyziky; kapitola III v sobě skýtá Patočkovo vymezení se vůči logickému pozitivismu – Patočka zde představuje své pojetí svobody; v kapitole IV hovoří o zkušenosti svobody jakožto základu metafyziky v jejím historickém vzniku a vývoji; kapitola V pak v sobě obsahuje úvahy o ideji, chórismu a svobodě.

II. (I) Od počátku 19. století se má ve filosofii za to, že metafyzické období skončilo. Metafyzičnost se ve filosofii stává výtkou. Za metafyzické je označováno každé filosoféma, které přesahuje meze pozitivní vědy. Metafyzika v tradici byla naukou o celku, z čehož plyne otázka, v čem se metafyzika liší od filosofie.2 Metafyzika je v této době považována za stav, v němž lidský duch nedovede zachytit plnou realitu. Patočka na tomto místě upozorňuje na problematičnost pozitivistického přístupu na jedné straně, Hegela a hegelismu na straně druhé.3 Výsledkem obou těchto směrů je pak 1

Patočka na přelomu 40. a 50. let pod titulem Negativní platonismus systematicky koncipuje vlastní filosofickou pozici. Stejnojmenná studie obsahuje její myšlenkové jádro. Patočka, J., Negativní platonismus, Praha, OIKOYMENH 2007, s. 70–71. 2

Patočka, J., Negativní platonismus, s. 7–9.

3


-1-

integrální humanismus: „Metafyzika je abstraktní formulace theologických myšlenek, které ve světle lidsky úspěšného ovládání přírody i vyrovnávání a organizování společnosti zmizí.“4 Ani pozitivismus, ani dialektický humanismus však nejsou hotovy s otázkou celku. Požadujeme-li ve všem vědeckou objektivnost, vede to k obětování autonomie života a jeho vztahu k celku. Avšak držíme-li se ve všem celku, pak to naopak vyúsťuje v obětování vědeckého detailu. Patočka nesouhlasí s tím, že by metafyzika měla být pouze sekularizovanou theologií, zdá se, že i protimetafyzická moderní filosofie v sobě metafyziku obsahuje.5 (II) Vznik metafyziky je otázkou historickou. Koncepce metafyziky se zakládá jak filologicky, tak filosoficky. Dějiny historie vzniku metafyziky nemáme z toho důvodu, že nemáme dějiny nejstaršího období řecké metafyziky.6 Již v době presokratovské byla vlastním problémem základní pravda, odhalenost (λήθεια). V této době však ještě nebyla věda ve smyslu soustavné odborné teorie – ta vzniká až v 15.–16. století. Původní filosofie vůbec říkala málo o univerzu, nepodávala žádnou soustavu světa. V Sókratově osobě u Platóna máme jakousi ,verzi‘ tohoto filosofického ,pravědění‘. Platón je pak tvůrcem metafyziky. 7 Sókratés je signem filosofie jako takové, není pouze moralista, ale především filosof, tj. je dispozicí vědění určitého druhu. Toto vědění je

4

Patočka, J., Negativní platonismus, s. 10.

5


6


7

Patočka, J., Negativní platonismus, s. 15–17. Patočka v počátcích řeckého myšlení spatřuje zásadní proměnu sókratovského postoje v platónský idealismus. Ullmann, T., Negativní platonismus a problém zjevování, In: Myšlení Jana Patočky očima dnešní fenomenologie, Praha, FILOSOFIA 2009, s. 165. K vydání připravil Ivan Chvatík. Ullmanův příspěvek je přeložen z anglického originálu ‘Negative Platonism and the Appearance-Problem’ Zuzanou Fořtovou. Kulturní krize, které jsme nyní svědky, je důsledkem metafyziky, která se zrodila společně s Platónovou teorií idejí – tato krize je způsobená tím, že naše kulturní porozumění světu je dodnes touto teorií určováno. Tamt., s. 166. Platónova filosofie je dle Patočky nemyslitelná bez Sókrata, neboť Platón vyrostl z reflexe nad Sókratem. Sókratovi je připisována role zakladatele filosofie, v Platónovi je spatřováno metafyzické pokřivení původní filosofické intence. Ritter, M., Patočka mezi Sókratem a Platónem. K interpretaci negativního platonismu, In: Reflexe č. 34, 2008, s. 82–83. Dále název článku zkracuji jako Patočka mezi Sókratem a Platónem.

-2-

charakterizováno jako ,vědění nevědění‘. Sókratés je veliký tazatel, zápasník v dialektické diskusi.8 V této souvislosti se Patočka také poprvé zmíní o svobodě: „Nemohl by být (Sókratés) tím absolutně suverénním protivníkem, kdyby nebyl úplně svobodný, kdyby byl poután na něco konečného na zemi či na nebi. Sókratova suverenita je v tom, že je absolutně volný, či že se ustavičně uvolňuje ode všech pásek přírody, tradice, cizích i vlastních schémat, majetku fyzického i duchovního.“9

Sókratés je ten, který se projevuje vztahem k celku, zároveň je tím, kdo odhaluje jeden ze základních rozporů člověka, jímž je právě tento vztah a nemožnost vyjádřit jej ve formě běžného, konečného vědění. Sókratés svou novou pravdu formuluje nepřímo, ve formě otázky, skeptické analýzy, negace všech konečných tezí.10 „Nevědoucnost je forma vědoucnosti, nové vědění je ve vyšším smyslu pozitivní, v domnělé nevědomosti se odhaluje pravé vědění pevnější než cokoli na zemi a na nebi.“11 Hlavním prostředkem této interpretace je reflexe na λόγο. Tato reflexe je základem nauky o idejích. V ideji tkví princip hierarchického pořádku, idea je pramenem absolutní pravdy, všeho jsoucího, všeho života. Výchova je tím, co člověka vede až k ideji. Svoboda ve státě je svobodou k pravdě, svoboda je zde společensky spravovaná.12 Metafyzika je předpokladem a předchůdcem theologických tezí. V moderní době byla theologie podrobena kritice dobového ducha, tj. kritice nové vědy a filosofie. Matematická rigoróznost není ani adekvátní náhradou staré celkovosti, ani cestou k ní. Objevuje se tak dvojí kritika: theologie se 8

Patočka, J., Negativní platonismus, s. 17–18. „Sókratés je Patočkou představen jako filosof otázky, jako filosof, který se táže po smyslu a který usiluje o areté, aniž by byl schopen říci, co je oním nejzazším, oním dobrem, které člověk hledá. Sókratés, který se omezuje na lidské dobro a který nikdy nevytvoří žádnou doktrínu, ,zůstává v nevědění, v omezení, v konečnosti‘“. Ritter, M., Patočka mezi Sókratem a Platónem, s. 84. Sókratés je první, kdo vznáší otázku po lidském dobrém, a proto jej můžeme považovat za zakladatele humanismu. Tamt., s. 88. 9


10


11


12


-3-

chce osvobodit od metafyzické a antropologické travestie (zesměšnění); filosofie existence je projevem boje proti antropologismu. V této dvojí kritice je obsažen boj proti integrálnímu humanismu, je to nový způsob překonávání metafyziky.13 (III) Metafyzika de facto nemá samostatný předmět, neexistuje nic jako metafyzické faktum. Vzniká úkol vytvořit nemetafyzický jazyk, který by nesváděl k nesrozumitelným metaforám a fikcím – mezi takové fikce patří veškeré staré metafyzické pojmy jako je například pojem substance, kauzalita, jsoucno či ,být‘. Avšak společně s odstraněním těchto metafyzických pojmů mizí možné předměty metafyzické zkušenosti, metafyzické reflexe.14 Tím dle Patočky dochází v moderní etapě k antinomii: „Metafyzika chtěla být vědou o absolutním objektu, ale pro samou vůli k absolutnosti a objektivitě to nepřivede k žádnému objektu vůbec.“15 Negativní platonismus se pokouší o nalezení skutečného smyslu metafyziky bez objektivních entit, které by byly na vyšší úrovni, pokouší se o metafyziku bez absolutních zákonů. Metafyzické objekty jsou pouhou fikcí, tato fikce je způsobená schématy našeho jazyka.16 „Metafyzické fikce vznikají, protože se poddáváme schématům jazyka.“17 Pozitivismus má za to, že filosofie nemluví o univerzu, nýbrž o jazyce. V pozitivismu je tak člověk uzavřen do mezí jazyka. Náš život v jazyce je dokladem toho, že jsme v distanci vůči danému; předmětné vědění je svou povahou necelkové.18 Pro Patočku je jazyk historie – jazyk není dán, ale tvoří se akty našeho úsilí, člověk chápe a vnímá stále nový a nový význam. Historičnost 13


14


15


16

Ullmann, T., Negativní platonismus a problém zjevování, s. 166.

17

Ullmann, T., Negativní platonismus a problém zjevování, s. 166. Metafyzika má i pozitivní stránku, kterou spatříme, odhlédneme-li od jednotlivých věcí. Fenomenologie i filosofie jsou pro Patočku aktem tohoto odhlédnutí. Metafyzika tak neodkrývá žádný nový svět, ale zkušenost, jíž my samy jsme. Metafyzika se vztahuje k jednotlivým strukturám našeho konkrétního světa. Tamt., s. 167. 18


-4-

struktury je možná díky tomu, že člověk je vůči sensuálním datům uvolněn, že je svobodný. Uvolněnost vůči smyslovým datům se projevuje tím, že tato data musí být interpretována, že musí vejít do našich jazykových, logických schémat, konkrétněji řečeno, musí být vytvořeny logické konstrukce. To, co nám dovoluje mluvit o věcech, je pouhá abstraktní jednota. Podle Patočky má každá věc svůj smysl a obsah mimo sebe, přičemž každá teze, tím pádem celá řeč, má časový horizont, který je člověku vlastní. Tento časový horizont je horizontem pokračující zkušenosti.19 „Základní zkušenost lidské bytosti jako historického tvora20, zkušenost, o které nemohou nikdy rozhodovat smyslová data, řeč, kterou nelze tedy logicky transponovat ve výroky o smyslových datech, je totiž zkušenost o svobodě. Tato „zkušenost“ má proti smyslové tu zvláštnost, že není zkušeností o žádném faktu, o žádném předmětu, konstatovatelném z různých hledisek, přístupném různým pozorovatelům, o věci, k níž možno se vždy znova vracet a která je součástí kontextu jiných věcí. Svoboda je nicméně věcí zkušenosti: je to zkušenost rizika, které lze podstoupit, nebo je možno [se] vyhnout. Tato zkušenost není pasivní, vnucující se zkušenost, jako je jí celá smyslovost; neboť zkušenost, kterou máme, je vždy zároveň zkušeností, která má nás.21

Ačkoliv zkušenost svobody není zkušeností o nějakém faktu či předmětu, je svoboda věcí zkušenosti.22 Svoboda je zkušeností rizika, které můžeme buď podstoupit, nebo se mu vyhnout. Zkušenost svobody není tak všeobecná, ani samozřejmá jako je pasivní sensuální zkušenost. Sensuální zkušenost je tím, co zkušenost svobody předchází. Zkušenost svobody je

19


20

Sókratés je podle Patočky tím, kdo člověka objevuje jako bytost nehotovou, bytost, která se má dotvářet – pro takovou bytost má pak smysl dění, člověk je bytost historická. Ritter, M., Patočka mezi Sókratem a Platónem, s. 89. 21


22

Ullmann předkládá Patočkovu charakterizaci svobody ve třech ohledech: 1. Člověk je bytost, která má se svobodou zkušenost, přičemž zkušenost svobody není vztažena k žádnému faktu, objektu či stavu věcí. Zkušenost svobody se vždy vztahuje ke konkrétní situaci. 2. Svoboda je negativní, protože v sobě skýtá nespokojenost se smyslovým. 3. Zkušenost svobody je vždy zkušeností celkovou. To jsou důvody, proč tuto zkušenost máme považovat za zkušenost transcendence, která opět není nečím nadsmyslovým. Svoboda není omezena ani na morální, ani na existenciální oblast lidského života. Ullmann, T., Negativní platonismus a problém zjevování, s. 167–168.

-5-

zkušeností dobytí, získání svobody. Svoboda není žádné faktum, ani datum.23 Zkušenost o svobodě tkví v neuspokojení v daném a sensuálním, proto lze říci, že pro zkušenost svobody jsou podstatné, rozhodující „negativní zážitky“. Zkušenost o svobodě je zkušenost celková, je to zkušenost transcendence. Zkušenost svobody je méně rozšířena, než zkušenost pasivní, nicméně je faktem, jenž se týká člověka. Svoboda je něčím, bez čeho by člověk nebyl člověkem. Svoboda si tak činí nárok na všechny lidi. 24 (IV) V základu historického vzniku a vývoje metafyziky byla právě zkušenost svobody. Sókratés tuto myšlenku formuluje za pomocí myšlenky nevědoucího vědění, avšak do vlastní metafyziky vkročí až Platón. Platón svobodu využívá jako transcensus od smyslového k transcendentnímu jsoucnu. Dialektika je tím, co dovoluje vzestup od sensuálního k nadsmyslovému, ale také sestup od nadsmyslového k sensuálnímu.25 Důvod, proč se metafyzika nemůže ustavit jako věda, leží v povaze zkušenosti o svobodě a transcendenci. Zkušenost svobody není zkušenost, která by měla kladný obsah. Jinak řečeno, zkušenost svobody je bez substrátu, tzn. bez konečného a kladného obsahu.26 Zkušenost svobody má původně negativní ráz, tj.: „ráz distance, vzdálenosti, překonávání každé předmětnosti, obsahovosti, před-stavovosti, substrátovosti.“27 To vše se pak projevuje celkovostí této zkušenosti. Interpretace lidské zkušenosti, zkušenosti historických bytostí v jejím celku, není možná jinak než od zkušenosti svobody, nikdy se neděje pouze od pasivní zkušenosti předmětné.28 23

Patočka, J., Negativní platonismus, s. 43. Podle Patočky se nelze na svobodu dívat prizmatem determinismu, proto odmítá představu svobody jakožto libovůle, dále pak představu svobody jakožto absenci přírodního determinismu. Kauzalita je totiž jednou z hlavních metafyzických fikcí. Patočka nesouhlasí s rozpolcením člověka na smyslovou (tělo) a nadsmyslovou (mysl) část. Svobodní jsme jako smyslové bytosti, svobodní jsme ve smyslovém světě. Ullmann, T., Negativní platonismus a problém zjevování, s. 167. 24


25


26


27


28


-6-

(V) Žádný čistě logický argument nedostačuje na to, aby vysvětlil platónskou teorii separovaných idejí. V moderních pokusech interpretovat ideu29 jako čistě myšlenkový prostředek výkladu zkušenosti vede k mnohem podřadnějšímu, koordinovanému postavení ideje. Moderní výklady pak u idejí nedovedou pochopit především chórismos, tedy oddělenost idejí od naší reality, od světa věcí a lidí. Chórismos je však důležitý fenomén, který nelze jen tak umlčet. Chórismos není mezera, která by oddělovala dvě říše, které jsou spojeny v něčem třetím, původně to je oddělenost bez druhého předmětného oboru. Chórismos je absolutní oddělení, je to oddělení samo pro sebe. Tajemství chórismu je pro Patočku totéž co zkušenost svobody. Chórismos je proto symbolem svobody.30 „Jinými slovy, tajemství chórismu je totéž co zkušenost svobody: zkušenost distance vůči reálným věcem, smyslu nezávislého na předmětném a sensuálním, který získáváme obrácením původního, „přirozeného“ směru života, zkušenost obrození, „druhého narození“, vlastní všemu duchovnímu životu, známá člověku náboženskému, zasvěcenci umění a v neposlední míře filosofovi. Pro filosofii je zkušenost svobody tím, co ji zachraňuje od možného rozptýlení v znalostech konečných, předmětných, jednotlivých, co jí dává a zaručuje její autonomii. Vezmeme-li tedy metafyzicky ideu jako zkratku chórismu a ten jako symbol svobody, pak je možno říci, že filosofie pojetím ideje stojí a padá a že nikdo nepochopí filosofii, komu není přístupná idea.“31

Ideu, pokračuje Patočka, nelze v přísném smyslu svobodě postavit naroveň. Ideu je ve svobodě nutno ještě překonat. Idea je absolutní předmět,

29

Patočka se chce vyvarovat dvěma extrémům: první z nich má za to, že vše, co se ukazuje, je konečnou ideální strukturou základních zákonů (v Platónově případě idejemi); druhý z nich tvrdí, že v bytí není nic stálého. Podle Patočky je zapotřebí vzdát se snu o metafyzice, která pojednává o poslední, stabilní a věčné struktuře bytí jako takového – tato představa je vlastní prvnímu extrému. V druhém extrému je obsaženo vzdání se jakýchkoliv pravidel a ideálně-logické formy. Ullmann, T., Negativní platonismus a problém zjevování, s. 168–169. 30

Patočka, J., Negativní platonismus, s. 53–54. Pro to, abychom dali metafyzice smysl, bude nutno zbavit se platónské koncepce chórismu. Patočka popírá oddělení smyslové a logicko-ideální části zkušenosti. Ullmann, T., Negativní platonismus a problém zjevování, s. 169. „Ideální význam není odlišný od pole zjevování, nýbrž je jeho součástí.“ Tamt., s. 169. 31


-7-

je Tvarem o sobě, idea je tím, co dává vidět, spatřovat v duchovním významu.32 Člověka činí historickým, když rozlišuje mezi tím, co je dáno a tím, co je ve způsobu nespokojenosti v tom, co je přítomné. Historická bytost se opírá o minulé, čímž překonává dané a přítomné. To je však podmíněno silou odstupu od danosti a přítomnosti – v tom je síla osvobození od ryze předmětného a daného, v tom je síla ideje.33 Idea je původcem a pramenem všeho lidského zpředmětňování. Původněji je ale silou odpředmětňování a odrealizování. V ideji pramení všechny naše schopnosti boje proti pouhé realitě, propukají v ní veškeré schopnosti negace. Idea není ani species, ani genus – duchová zkušenost svobody ukazuje na jednotu. Idea je symbolem svobody34, jež je nejhlubším určením člověka. Svoboda není něčím člověku vnějším, tato zkušenost se odehrává přímo v něm. Lidská svoboda není ničím jiným, než druhou stranou transcendence ideje. Idea není původně ani předmět, ani pojem, ale je mocí distance vůči jakémukoliv možnému předmětu. Je to non-realita; je to něco, co je podstatné pro pochopení lidské zkušenosti o svobodě.35 Platónova idea je výzvou k člověku, aby se postavil do středu univerza a

ovládl

jej.

Platonismus

tak

ukazuje

důstojnost

člověka,

jeho

nepřekročitelnou mez. Platonismus se sice vzdává nároku na vědecký systém, avšak zároveň poukazuje na pravou úctu k vědě a její autonomii.36 Negativní platonismus je na jednu stranu: „prekérní postavení filosofie,

32


33


34

Co znamená, že je idea symbolem svobody? Idea a chórismos se nerozplývají v pojmu svobody. Analýza pojmu svobody si zavedení pojmu ideje vyžaduje, vynucuje. Ideu nelze převést na svobodu, stejně tak jako chórismos nelze převést na svobodu. Idea není zkratkou svobody, ale chórismu, v chórismu je cosi více, než ve svobodě. Ritter, M., Patočka mezi Sókratem a Platónem, s. 93. 35

Patočka, J., Negativní platonismus, s. 56–66. Idea je pozitivně neuchopitelná, kladně a obsahově formulovatelná také není. Ritter, M., Patočka mezi Sókratem a Platónem, s. 96. Idea pro Patočku není něčím nad-smyslovým či nad-přirozeným. Idea je tím, co věci umožňuje spatřovat. Umožňuje spatřovat to, co je něco více oproti tomu, co je smyslově dáno. Idea tak náleží k časovosti a historii, nikoliv k věčnosti. Ullmann, T., Negativní platonismus a problém zjevování, s. 169. 36


-8-

která se nemůže opřít o nic na zemi ani na nebi“37, na druhou stranu člověku zachovává filosofii očištěnou od metafyzických nároků.“38

III. Sókratés je svobodný, protože není poután na nic konečného na zemi či na nebi. V tomto smyslu je také absolutně volným, je nespoutaným jak fyzicky, tak psychicky. V Sókratově nevědění se odhaluje vědění, které je pevnější než cokoliv na zemi a na nebi. Historičnost souvisí s uvolněností od smyslových dat, souvisí se svobodou. Pro Patočku je lidská bytost bytostí historickou. Základní zkušenost této bytosti je zkušenost svobody, tedy taková zkušenost, o níž nemohou rozhodovat smyslová data. Zkušenost svobody není zkušenost, která by se dotýkala faktů či předmětů, není něčím, k čemu bychom se mohli neustále navracet, i přesto je věcí zkušenosti, je to zkušenost rizika. Tato zkušenost není člověku pasivně dána, člověk se o ni musí aktivně zasazovat. Svoboda není nahlédnutelná, dosažitelná prizmatem determinismu. Je však věcí zkušenosti, protože ji zakoušíme jako smyslové bytosti, které jsou ve smyslovém světě. Zkušenost svobody souvisí s neuspokojením s tím, co je sensuálně dáno, tedy s tím, co je dáno pasivně. Je to zkušenost transcedence, která činí člověka člověkem. Zkušenost svobody nemá pozitivní obsah – tím, co je pro ni rozhodující, jsou „negativní zážitky“, sama má negativní ráz, je to ráz distance, vzdálenosti. Chórismos je pro Patočku absolutním oddělením, oddělením, které je samo pro sebe. Tajemství chórismu je tímtéž, co zkušenost svobody. Chórismos je zkušeností svobody. Patočka svým výkladem chórismu popírá

37

Kant, I., Grundlegung der Metaphysik der Sitten, in: Patočka, J., Negativní platonismus, s. 68. 38

Patočka, J., Negativní platonismus, s. 68. Obecný rámec nového Patočkova programu – programu negativního platonismu – je tak nastíněn třemi proměnami: 1. proměnou metafyzického stanoviska, 2. proměnou funkce svobody, 3. proměnou konceptu ideje. Ullmann, T., Negativní platonismus a problém zjevování, s. 169–170.

-9-

smyslové a logicko-ideální oddělení zkušenosti, čímž dává stranou platónskou koncepci chórismu, metafyzice propůjčuje nový smysl. Idea je zkratkou chórismu – chórismos je symbolem svobody –, a proto ten, kdo nepochopí ideu, její význam, ustane před branami filosofie. Ve svobodě je však nutno ideu ještě překonat. Idea je tím, co dává vidět v duchovním smyslu. Síla ideje je v odstupu od danosti a přítomnosti, je to síla osvobození od předmětného a daného. Idea je silou odpředmětňování, odrealizování. Idea je stejně jako chórismos symbolem svobody. Idea a chórismos se v pojmu svobody nerozplývají – ani idea, ani chórismos nejsou na svobodu převoditelné. Idea je zkratkou chórismu, v chórismu je cosi více, než je ve svobodě. Idea stejně jako chórismos jsou pro pochopení lidské zkušenosti o svobodě zcela klíčové. Idea umožňuje spatřovat něco více, oproti tomu, co je pouze smyslově dáno.

Veronika Orendáčová

- 10 -

Pojetí svobody v Patočkově negativním platonismu

Recommend Documents