Přeložila: RENATA HEITELOVÁ Rick Yancey: Pátá vlna Vydání první Copyright © 2013 by Rick Yancey All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a. s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2013 jako svou 1821. publikaci Přeloženo z anglického originálu The 5th Wave vydaného nakladatelstvím G. P. Putnam´s Sons, an imprint of Penguin Young Readers Group, New York, v roce 2013 Český překlad © 2013 Renata Heitelová Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Přebal a vazba © 2013 by Allied Integrated Marketing Ilustrace na přebalu © 2013 by Allied Integrated Marketing Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba:
, s. r. o., Český Těšín
Veškerá práva vyhrazena Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozširována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-811-8 BARONET Praha 2013
Rick Yancey
PÁTÁ VLNA
Pro Sandy, jejíž sny mě inspirují a jejíž láska přetrvává
Kdyby nás někdy navštívili vetřelci z jiné planety, myslím, že výsledek by byl podobný, jako když Kryštof Kolumbus poprvé přistál u amerického pobřeží. To nedopadlo moc dobře pro domorodé Američany. – Stephen Hawking
Poděkování Napsání románu je možná osamělý zážitek, ale převést ho do podoby skutečné knihy není, a byl bych dokonalý hlupák, kdybych si nárokoval všechno uznání. Obrovský dluh mám vůči týmu z vydavatelství Putnam za jejich nekonečné nadšení, které se ještě zvýšilo, jak projekt přerostl naše očekávání. Velké díky patří Donu Weisbergovi, Jennifer Besserové, Shante Newlinové, Davidu Briggsovi, Jennifer Lojové, Paule Sadlerové a Sarah Hughesové. Byla doba, kdy jsem byl přesvědčen, že má redaktorka, neporazitelná Arianne Lewinová, vyvolávala démonické duchy usilující o mou tvůrčí zkázu, pokoušela mou trpělivost a zatlačovala mě do přízračných mezí mých schopností, jak to všichni skvělí redaktoři dělají. Navzdory mnoha přepisům, nekonečným revizím a bezpočtu změn Ari nikdy neztratila víru v můj rukopis – a ve mě. Mému agentu Brianovi DeFiore by měla být udělena medaile (nebo alespoň pěkný, vkusně orámovaný certifikát) za neobvyklé zvládání mého autorského pocitu úzkosti. Brian patří mezi tu nejvzácnější rasu agentů, kteří nikdy nezaváhají, když mají s klientem putovat tím nejhlubším houštím. Vždycky byl ochotný – neříkám dychtivý – naslouchat, podržet za ruku a číst čtyři sta sedmdesátou devátou verzi stále se měnícího rukopisu. On by nikdy netvrdil, že je nejlepší, ale já budu: Briane, jsi nejlepší. Děkuji Adamu Schearovi za profesionální vyřizování zahraničních práv k románu a zvláštní díky patří Matthewu Snyderovi z CAA za navigování tím podivným, nádherným a nepochopitelným světem filmu a za to, že zapracoval svými tajemnými schopnostmi s úžasnou inspirující efektivitou dřív, než byla kniha vůbec dokončena. Přál bych si, abych byl alespoň z poloviny tak dobrý spisovatel, jaký on je agent. Spisovatelova rodina nese během psaní knihy mimořádné břímě. Upřímně nevím, jak to někdy zvládali – ty dlouhé noci, mrzuté ticho, prázdné pohledy, pomatené odpovědi na nikdy nevyřčené otázky. Svému synu Jakeovi dlužím srdečné díky za to, že poskytl svému starouškovi perspektivu mládeže a obzvlášť slovo „šéf“, když jsem ho nejvíc potřeboval. Neexistuje nikdo, komu dlužím víc než své ženě Sandy. Za zrod této knihy může pozdně noční konverzace naplněná stejnou radostnou směsicí veselosti a obav, která je charakteristická pro mnoho našich pozdně nočních konverzací. A dále velice zvláštní debata o několik měsíců později, kdy jsme porovnávali invazi mimozemšťanů s útokem mumie. Ona je můj nebojácný průvodce, můj nejlepší kritik, můj nejvášnivější fanoušek a můj nejdivočejší obhájce. Je také můj nejlepší přítel. Zatímco jsem psal tuto knihu, přišel jsem o drahého přítele a společníka, svého věrného psa jménem Casey, jenž čelil všem útokům a bojoval o každý centimetr prostoru po mém boku. Budeš mi chybět, Casi.
PRVNÍ VLNA: Temnota DRUHÁ VLNA: Divoké vlny TŘETÍ VLNA: Nákaza ČTVRTÁ VLNA: Tlumič
PRŮNIK: 1995 Neprobudí se. Ráno spící žena nepocítí nic než mírné znepokojení a neochvějné tušení, že ji někdo pozoruje. Za necelý den neklid pomine a ona na něj zapomene. Vzpomínka na sen se jí bude držet o něco déle. Ve snu na ni zpoza okna hledí obrovskýma, bíle lemovanýma očima velká sova. Neprocitne. Ani manžel vedle ní. Svalí se na ně stín, ale ze spánku je nevyruší. Ani dítě v ženině lůně, pro něž si stín přišel, neucítí nic. Průnik nenaruší pokožku, neznesvětí byť jen jedinou buňku jejího těla či těla plodu. Celé to skončí za necelou minutu. A stín zmizí. Zůstal tu jen muž, žena, dítě v jejím těle a vetřelec spící uvnitř dítěte. Žena a muž se ráno vzbudí, dítě o několik měsíců později, až přijde na svět. Vetřelec v něm bude spát dál a neprobudí se několik let. V té době si už matka na neklid a sen ani nevzpomene. Když o pět let později zajdou s dítětem do zoo, žena spatří stejnou sovu jako ve snu. Nepochopí, proč ji ten pohled tak znepokojuje. Není první, komu se zdá o sově v temnotě. A není ani poslední.
I POSLEDNÍ HISTORIČKA 1 Mimozemšťané jsou hloupí. Nemluvím o skutečných mimozemšťanech. Jiní nejsou hloupí. Jiní jsou tak daleko před námi, že je to jako srovnávat nejhloupějšího člověka s nejchytřejším psem. Nemá to cenu. Ne, já mluvím o mimozemšťanech v našich vlastních hlavách. O těch, které jsme si vymysleli, o takových, jež si vymýšlíme od doby, co jsme si uvědomili, že ta jiskřivá světla na obloze jsou slunce jako to naše a že kolem nich také obíhají planety, jako je ta naše. Chápete, takoví ti mimozemšťané, jaké si rádi představujeme, že nás napadnou, lidem podobní mimozemšťané. Viděli jste je snad milionkrát. Snesou se z oblohy v létajících talířích nad New York a Tokio a Londýn nebo pochodují krajinou v obrovských strojích, které vypadají jako mechaničtí pavouci, a vyhazují všechno kolem do povětří a pokaždé, opravdu pokaždé, lidstvo odloží stranou svoje půtky a sjednotí se, aby tu hordu vetřelců porazilo. David zabije Goliáše a všichni (kromě Goliáše) se můžou šťastně vrátit do svých domovů. Taková blbost. Asi jako kdyby šváb vypracoval plán, aby porazil botu, která na něj každou chvíli dopadne. Nemůžu si to nijak ověřit, ale vsadím se, že Jiní věděli, jak si lidé mimozemšťany představují. Zřejmě jim to přišlo zatraceně vtipné. Určitě se smáli na celé kolo. Pokud mají smysl pro humor… nebo ústa. Museli se smát, stejně jako se smějeme my, když pes provede něco zcela roztomilého a hloupého. Ach, ti roztomilí, hloupí lidé! Myslí si, že přemýšlíme jako oni! Není to rozkošné? Zapomeňte na létající talíře, malé zelené mužíčky a obrovské mechanické pavouky chrlící smrtící paprsky. Zapomeňte na epické bitvy s tanky a stíhačkami a na konečné vítězství nás bojovných, nezkrocených, neohrožených lidí nad hejnem vetřelců s hmyzíma očima. Je to asi tak daleko od pravdy, jako je jejich umírající planeta vzdálená od té naší živé. Pravda je taková, že jakmile nás našli, byl s námi amen.
2 Někdy si myslím, že jsem možná poslední člověk na Zemi. Což by znamenalo, že jsem i poslední člověk ve vesmíru. Vím, že to zní hloupě. Nemohli zabít všechny… zatím. Ovšem chápu, že se to může nakonec stát. Ale pak mě napadne, že přesně tohle Jiní chtějí, abych si myslela. Pamatujete na dinosaury? Takže pravděpodobně nejsem poslední člověk na Zemi, ale jsem jeden z posledních. Docela opuštěná – a zřejmě tak i zůstanu – dokud se přese mě nepřevalí Čtvrtá vlna a nespláchne mě. O tom přemýšlím v noci. Však víte, ve tři ráno, kdy vás napadají ty nejděsivější myšlenky.
Když se schoulím do klubíčka, vystrašená tak, že nedokážu zavřít oči, topím se ve strachu tak hlubokém, že si musím připomenout, abych se nadechla a mé srdce nepřestalo bít. Když mi mozek vypne a začne se zadrhávat jako poškrábané cédéčko. Sama, sama, sama, Cassie, jsi sama. Tak se jmenuju. Cassie. Nikoli Cassie jako Cassandra. Ani jako Cassidy. Cassie jako Cassiopeia, souhvězdí pojmenované podle královny, jež sedí připoutaná k židli na severní obloze. Byla krásná, ale pyšná, a tak ji na nebe za trest za její vychloubání připoutal bůh moře Poseidón. V řečtině její jméno znamená: „Ta, která vyniká se slovy.“ Moji rodiče o tom mytologickém významu neměli ponětí. Prostě jim to jméno přišlo krásné. I v době, kdy jsem byla mezi lidmi, kteří mě nějak oslovovali, mi nikdy nikdo neřekl Cassiopeio. Jen můj otec, když si ze mě dělal legraci, to pronášel s hrozným italským přízvukem: Kasíopío. Šílela jsem z toho. Nepřišlo mi to vtipné ani roztomilé a začala jsem kvůli tomu své jméno nesnášet. „Jsem Cassie!“ křičela jsem na něj. „Jenom Cassie!“ Teď bych dala cokoli za to, abych ho to slyšela pronést ještě jednou. Když mi bylo dvanáct – čtyři roky před jejich Příchodem – dal mi táta k narozeninám teleskop. Jeden chladný podzimní večer, když byla jasná obloha, ho sestavil na dvorku a ukázal mi to souhvězdí. „Vidíš to obrácené M?“ zeptal se. „Proč to pojmenovali Cassiopeia, když to má tvar obráceného M?“ chtěla jsem vědět. „M jako co?“ „No… nevím, asi jako nic,“ odpověděl s úsměvem. Máma mu vždy tvrdila, že je to jeho nejpěknější výraz, takže se usmíval často, obzvlášť poté, co začal plešatět. Chápete, aby přitáhl pozornost cizích očí níže. „Takže to může znamenat cokoli, co bys ráda! Co takhle moudrá? Nebo milionová? Nebo milá?“ Položil mi ruku na rameno, zatímco jsem koukala skrz čočky na pět hvězd zářících ve vzdálenosti přes padesát světelných let od nás. Vnímala jsem na tváři tátův dech, teplý a vlhký v tom studeném suchém podzimním vzduchu. Jeho dech tak blízko, hvězdy Cassiopeie tak strašně daleko. To zní šíleně. Jsem blázen? Přišla jsem o rozum? Jen v případě, že existuje někdo jiný normální, můžete o někom říct, že je šílený. Jako dobro a zlo. Když je všechno dobré, není dobré nic. No tedy. To zní, no… šíleně. Blázen – nový normální. Asi se ale můžu nazývat bláznem, protože existuje jedna další osoba, se kterou se můžu srovnávat: já. Ne já, jaká jsem teď, třesoucí se ve stanu hluboko v lese a bojící se byť jen vystrčit hlavu ze spacáku. Ne tato Cassie. Mluvím o Cassie, jaká byla před Příchodem, předtím než Jiní zaparkovali své mimozemské zadky na orbitě. Ta dvanáctiletá já, pro niž představovaly největší problémy malé pihy na nose a kudrnaté vlasy, které nešly zkrotit, a pěkný kluk, co ji viděl každý den, ale přesto netušil, že existuje. Ta Cassie, která se snažila smířit s bolestivou skutečností, že je jenom dobrá. Dobře vypadá, dobře se učí. Dobrá v karate a ve fotbale. V podstatě jediné zvláštní na ní bylo její divné jméno – Cassie jako Cassiopeia, o které nikdo nemá ponětí – a schopnost dotknout se špičkou jazyka svého nosu; dovednost, jež ztratila svou působivost na druhém stupni základní školy. Ta stará Cassie by mě asi považovala za blázna. A ona je rozhodně blázen podle mě. Občas na ni řvu, na tu dvanáctiletou holku, sklíčenou
kvůli vlasům nebo divnému jménu nebo kvůli tomu, že je jenom dobrá. „Co to děláš?“ křičím na ni. „Copak nevíš, co tě čeká?“ Není to ale fér. Skutečně to nevěděla, nemohla to vědět a to bylo její štěstí. Tolik mi chybí; víc než kdokoli, pokud mám být upřímná. Když brečím – když si dovolím brečet – brečím pro ni. Nepláču kvůli sobě, pláču kvůli té Cassie, která už není. Zajímalo by mě, co by si Cassie o mně myslela. O Cassie, která zabíjí.
3 Nemohl být o moc starší než já. Osmnáct, možná devatenáct. A kruci, klidně by mu mohlo být i sedm set devatenáct. Uplynulo pět měsíců, a já si stále nejsem jistá, jestli je Čtvrtá vlna člověk nebo nějaký druh hybrida, či dokonce samotní Jiní, ačkoli se mi nelíbí myšlenka, že Jiní vypadají stejně jako my, mluví jako my a krvácejí jako my. Ráda si představuju, že Jiní jsou… zkrátka jiní. Byla jsem na své týdenní výpravě pro vodu. Nedaleko mého kempu teče potok, ale mám strach, že může být kontaminovaný, buď chemikáliemi, kejdou nebo mrtvým tělem či dvěma výše proti proudu. Nebo otrávený. Připravit nás o čistou vodu by byl vynikající způsob, jak se nás rychle zbavit. Takže si jednou za týden hodím přes rameno svou věrnou M16 a vyrazím z lesa na mezistátní silnici. Tři kilometry na jih, u výjezdu číslo 175, stojí čerpací stanice s prodejnou smíšeného zboží. Naložím si tolik balené vody, kolik dokážu unést, což není moc, protože voda je těžká, a vrátím se na silnici a do relativního bezpečí stromů, jak nejrychleji to jde, než padne noc. Za soumraku se jde nejlépe. Za soumraku jsem nikdy neviděla letoun. Tři nebo čtyři během dne a mnohem víc v noci, ale nikdy během stmívání. Když jsem vklouzla do rozbitých dveří čerpací stanice, hned jsem věděla, že je něco jinak. Neviděla jsem nic zvláštního – obchod vypadal přesně jako před týdnem: stejné stěny pomalované graffiti, převrácené police, podlaha pokrytá prázdnými krabicemi a zaschlými krysími výkaly, otevřené vykradené pokladny a vydrancované chladničky na pivo. Stejný odporný zapáchající binec, kterým jsem procházela každý týden v posledním měsíci, abych se dostala do skladu za prosklenými chlaďáky. Proč lidi sebrali pivo a limonády, peníze z pokladen a trezoru a loterijní tikety, ale nechali tu dvě palety pitné vody, bylo mimo mé chápání. Co si asi mysleli? Přichází apokalypsa z vesmíru! Rychle popadni pivo! Stejná pohroma zkažených věcí, stejný smrad z krys a shnilých potravin, stejný přerývaný vír prachu v ponurém světle pronikajícím sem skrz špinavá okna, každá nemístná věc na svém místě, nenarušená. A přesto. Něco bylo jinak. Stála jsem mezi rozbitým sklem u dveří. Neviděla jsem to. Neslyšela jsem to. Nic jsem ani necítila. Ale věděla jsem to. Něco bylo jinak. Už je to dlouho, co lidé představovali kořist. Stovky tisíc let nebo tak. Ale hluboko v našich genech je ta vzpomínka pohřbená: vědomí gazely, instinkt antilopy. Vítr šeptající v trávě. Stín mihnuvší se mezi stromy. A promlouvá k nám hlásek: Ššš, je to blízko. Blízko.
Nevzpomínám si, kdy jsem sundala M16 z ramene. V jedné minutě mi visela za zády, v další jsem ji držela v rukou, odjištěnou, hlavní dolů. Blízko. Nikdy jsem z ní nevystřelila na nic většího, než byl zajíc, a to byl jen pokus, abych zjistila, jestli tu pušku můžu použít, aniž bych si odstřelila vlastní část těla. Jednou jsem vystřelila nad hlavy smečky divokých psů, kteří se až příliš začali zajímat o můj kemp. Jednou skoro přímo nahoru, když jsem zahlédla malou zářící skvrnku zeleného světla, což byla jejich mateřská loď plující tiše po Mléčné dráze. Fajn, přiznávám, že to byla hloupost. Stejně tak jsem mohla postavit billboard s velkým šípem mířícím na mou hlavu a pod to napsat: HALÓ, JSEM TADY! Po experimentu se zajícem – roztrhalo to toho chudáka na kousky, přeměnilo ho to na nerozpoznatelnou změť rozedraných vnitřností a kostí – jsem se vzdala nápadu, že budu používat pušku k lovu. Dokonce jsem ani necvičila střelbu na cíl. V tichu, které nastalo po zásahu Čtvrté vlny, zněly výstřely ze zbraně jako atomový výbuch. Přesto jsem považovala M16 za nejlepší z nejlepších kamarádek. Vždy byla při mně, dokonce i v noci, schovaná se mnou ve spacím pytli, spolehlivá a věrná. Při Čtvrté vlně nemůžete věřit lidem, že jsou stále lidé. Ale můžete věřit tomu, že vaše zbraň je pořád vaše zbraň. Ššš, Cassie. Je to blízko. Blízko. Měla jsem zdrhnout. Ten malý hlásek mi hlídal záda. Hlásek byl starší než já. Je starší než nejstarší člověk, co kdy žil. Měla jsem na něj dát. Místo toho jsem pozorně naslouchala tichu v opuštěné prodejně. Něco bylo blízko. Maličko jsem ukročila ode dveří a rozbité sklo mi pod nohama mírně zakřupalo. A potom to Něco vydalo zvuk, cosi mezi zakašláním a zasténáním. Ozvalo se to ze zadní místnosti za chladničkami, kde ležela moje voda. V té chvíli jsem nepotřebovala starý hlásek, aby mi říkal, co mám dělat. Bylo to očividné, žádný hlavolam. Uteč. Ale já neutekla. Nejdůležitější pravidlo při Čtvrté vlně zní: nevěř nikomu. Nezáleží na tom, jak vypadají. Jiní jsou v tomhle velice chytří – tak dobrá, jsou chytří ve všem. Nezáleží na tom, jestli vypadají dobře, říkají správné věci a chovají se přesně tak, jak byste čekali. Copak o tom nesvědčí smrt mého otce? Dokonce i když je ten cizinec malá stará dáma milejší než vaše pratetička Tilly objímající bezmocné kotě, nemůžete vědět jistě – nikdy to nevíte jistě – jestli není jednou z nich a jestli za kotětem neschovává nabitou pětačtyřicítku. Není to nemyslitelné. A čím víc o tom přemýšlíte, tím představitelnější se to stává. Malá stará dáma musí zmizet. Je to tvrdé, a kdybych o tom příliš přemýšlela, odplazila bych se do spacáku, zavřela se v něm a pomalu umřela hlady. Pokud nemůžete nikomu důvěřovat, pak nemůžete důvěřovat vůbec žádnému člověku. Raději se smiřte s tím, že tetička Tilly je jednou z nich, než abyste riskovali, že jste narazili na jednu z přeživších. Zatraceně ďábelské. Trhá nás to na kousky. Kvůli tomu nás můžou snadněji ulovit a vyhladit. Čtvrtá vlna z nás dělá samotáře, připravuje nás o sílu kolektivu, pomalu šílíme z izolace, strachu a strašidelného očekávání nevyhnutelného.
Takže jsem neutekla. Nemohla jsem. Ať už je to jeden z nich, nebo nějaká tetička Tilly, musela jsem bránit svoje teritorium. Jediný způsob, jak zůstat naživu, je zůstat sám. To je pravidlo číslo dvě. Vydala jsem se za zvukem vzlykavého kašle, nebo kašlavého vzlykání, nebo jak tomu chcete říkat, a došla až ke dveřím do zadní místnosti. Zadržovala jsem dech a stála na špičkách. Dveře byly pootevřené na takový kousek, že bych se tam dokázala protáhnout. Přímo přede mnou u zdi stál kovový regál a po pravé straně podél chlaďáků vedla dlouhá úzká chodba. Tady vzadu nebyla žádná okna. Jediné světlo, které se sem dostalo, byl ten mírně oranžový svit pohasínajícího dne za mými zády, zatím dost jasný na to, aby házel můj stín na špinavou podlahu. Přikrčila jsem se; můj stín taky. Za roh chlaďáků do chodby jsem neviděla. Ale slyšela jsem někoho – nebo něco – jak na vzdáleném konci chodby kašle, sténá a vzlyká. Buď je těžce zraněný, nebo hraje, že je těžce zraněný, napadlo mě. Buď potřebuje pomoc, nebo je to past. Od Příchodu je už život na Zemi takový. Je to svět buď/anebo svět. Buď je jedním z nich a ví, že jsi tady, nebo není jedním z nich a potřebuje tvou pomoc. Tak či tak, musela jsem vstát a zahnout za roh. Tak jsem vstala. A zahnula za roh.
4 Ležel opřený o zadní stěnu asi šest metrů ode mě, dlouhé nohy natažené před sebou a jednu ruku si tiskl na břicho. Měl na sobě maskáče a černé vysoké boty, pokrývala ho špína a krev. Ta krev byla všude – na zdi za ním, v kaluži na studeném betonu pod ním, nasáklá do uniformy, rozmazaná ve vlasech. V poloviční temnotě byla černá jako asfalt a temně se leskla. Ve druhé ruce měl zbraň a tou mi mířil na hlavu. Dělala jsem totéž. Pistole proti pušce. Prsty na spoušti – jak já, tak on. To, že na mě mířil zbraní, nic nedokazovalo. Možná byl opravdu zraněný voják a myslel si, že já jsem jednou z nich. Nebo možná ne. „Odlož zbraň,“ vychrlil na mě. To sotva. „Odlož zbraň!“ zakřičel, nebo se snažil zakřičet. Hlas měl nakřáplý a chrčel, jak se mu krev dostala z vnitřností do úst. Stekla mu přes spodní ret a zachytila se na zarostlé bradě. Zuby se mu rudě leskly. Zavrtěla jsem hlavou. Stála jsem zády ke světlu a modlila se, ať nevidí, jak moc se třesu, a ať nezahlédne v mých očích strach. Tohle nebyl žádný zatracený zajíc, dost hloupý na to, aby přihopkal do mého kempu jedno nedělní ráno. Tohle byl člověk. Nebo jestli nebyl, aspoň tak vypadal. Se zabíjením se to má tak, že nevíte, jestli to dokážete udělat, dokud to opravdu neuděláte. Řekl to už potřetí, ale ne tak hlasitě jako podruhé. Spíš jako prosbu. „Odlož zbraň.“ Ruka, v níž držel pušku, sebou škubla. Ústí hlavně kleslo k podlaze. Ne o moc, ale moje oči
už si na přítmí přivykly, takže jsem viděla, že po hlavni stéká krev. Vzápětí mu zbraň z rukou vyklouzla. Dopadla mezi jeho nohy a ostře zadrnčela. Prázdnou ruku si položil s dlaní otočenou ven nad rameno. „Dobrá.“ S krví v ústech se napůl usmál. „Teď ty. Zavrtěla jsem hlavou. „Druhou ruku,“ pobídla jsem ho. Doufala jsem, že můj hlas zní silněji, než jsem se cítila. Kolena se mi třásla, paže mě bolely a točila se mi hlava. Bojovala jsem navíc s tím, abych sebou netřískla o zem. Nevíte, jestli to dokážete udělat, dokud to neuděláte. „Nemůžu,“ hlesl. „Druhou ruku.“ „Jestli tou rukou pohnu, obávám se, že mi vypadnou střeva.“ Opřela jsem si pušku o rameno. Potila jsem se, třásla se a pokoušela se přemýšlet. Buď/anebo, Cassie. Co se chystáš udělat, buď/anebo? „Umírám,“ prohlásil zcela objektivně. Na tuhle vzdálenost jeho oči jen odrážely světlo. „Takže to buď můžeš ukončit, nebo mi pomoct. Vím, že jsi člověk –“ „Jak to víš?“ vyhrkla jsem prudce, než mi tu umře. Jestli byl skutečný voják, možná ví, jak poznat rozdíl. Byla by to mimořádně užitečná informace. „Protože kdybys nebyla, už bys mě zastřelila.“ Znovu se usmál, ve tvářích se mu udělaly dolíčky a v tu chvíli mi došlo, jak je mladý. Jen o pár let starší než já. „Chápeš? Podle toho to poznáš i ty.“ „Poznám co?“ Do očí mi vhrkly slzy. Jeho zraněné tělo se mi třepotalo před očima jako odraz v pokřiveném zrcadle. Ale neodvážila jsem se uvolnit sevření pušky, abych si protřela oči. „Že jsem člověk. Kdybych nebyl, zastřelil bych tě.“ To dávalo smysl. Nebo to dávalo smysl, protože jsem chtěla, aby to dávalo smysl? Možná upustil zbraň, aby mě přiměl upustit tu mou, a až to provedu, vytáhne druhou zbraň schovanou v maskáčích a kulka pozdraví můj mozek. Tohle s námi udělali Jiní. Nemůžete s někým společně bojovat bez důvěry. A bez důvěry není naděje. Jak vyčistíte Zemi od lidí? Zbavíte lidi jejich lidskosti. „Musím vidět tvou druhou ruku,“ vyhrkla jsem. „Povídal jsem ti –“ „Musím vidět tvou druhou ruku!“ Hlas se mi zlomil. Nedokázala jsem si pomoct. Ztratil nervy. „Pak mě teda budeš muset zastřelit, ty čubko! Prostě mě zastřel a bude to za mnou!“ Hlava mu spadla na stěnu, otevřel ústa, vytrysklo z něj hrůzostrašné, trýznivé zakvílení a odráželo se o stěny, podlahu a strop a udeřilo mě do uší. Netušila jsem, jestli řve bolestí, nebo proto, že si uvědomil, že ho nezachráním. Vzdal se naděje, a to vás zabije. Zabije vás to dřív, než zemřete. O hodně dřív. „Když ti ji ukážu,“ vydechl a houpal se dopředu a dozadu na zakrváceném betonu, „když ti tu ruku ukážu, pomůžeš mi?“ Neodpověděla jsem. Neodpověděla jsem, protože jsem pro něj žádnou odpověď neměla. Neměla jsem to naplánované, postupovala jsem vteřinu po vteřině. Tak to rozhodl za mě. Nechtěl je nechat vyhrát, aspoň to si dnes myslím. Nechtěl přestat doufat. Kdyby ho to zabilo, zemřel by alespoň i s tím kouskem lidskosti, jež v něm zůstala. Šklebil se a pomalu odtáhl levou ruku. Z denního světla už moc nezbývalo, sotva šlo vidět,
a ten zbytek světla jako by unikal pryč od něj, kolem mě a ven pootevřenými dveřmi. Ruku měl celou pokrytou napůl zaschlou krví. Jako by nosil rudou rukavici. Pohasínající světlo dopadlo na jeho zakrvácenou ruku a přeskočilo podél ní na cosi dlouhého, úzkého a kovového. Můj prst na spoušti sebou škubl, a když jsem vyprázdnila zásobník, puška mě praštila do ramene, hlaveň mi poskočila v ruce a z velké dálky jsem slyšela křik. Ale to nekřičel on, to jsem křičela já a všichni, kteří zbyli, pokud vůbec někdo zbyl. My všichni bezmocní, zoufalí, hloupí lidé jsme křičeli, protože jsme to pochopili špatně, všechno špatně, žádný roj mimozemšťanů se nesnesl z oblohy v létajících talířích, ani tu nepochodovaly velké kovové stroje jako z Hvězdných válek, neexistoval žádný roztomilý malý vrásčitý E. T., který si chtěl jen utrhnout několik listů, sníst bonbonky z burákového másla a odjet domů. Takhle to neskončí. Takhle to zdaleka neskončí. Skončí to tak, že pozabíjíme jeden druhého za prázdnými chlaďáky na pivo v pohasínajícím světle pozdního letního dne. Šla jsem honem k němu, než zmizí i ten poslední zbytek světla. Ne proto, abych zjistila, jestli je mrtvý. To jsem věděla. Chtěla jsem se podívat, co to držel v zakrvácené ruce. Byl to krucifix.
5 To byl poslední člověk, jehož jsem viděla. Teď už mohutně padá listí a noci jsou chladné. Nemůžu už zůstat v těchhle lesích. Před letouny mě nekryje listí, nemůžu riskovat rozdělání ohně – musím odsud vypadnout. Vím, kam musím jít. Vím to už dlouho. Dala jsem slib. Takový slib, který neporušíte, protože pokud ano, zlomíte tím zároveň i něco v sobě, možná to nejdůležitější. Ale povídáte si pro sebe. Říkáte si věci jako: Nejdřív musím něco vymyslet. Nemůžu vlézt do jámy lvové bez plánu. Nebo: Je to beznadějné, nemá to žádný smysl. Čekala jsi příliš dlouho. Ať už jsem dřív neodešla z jakéhokoli důvodu, měla jsem odejít tu noc, co jsem ho zabila. Nevím, jaké měl zranění; nekontrolovala jsem jeho tělo ani nic takového, a to jsem měla, přestože jsem byla vyděšená. Možná se zranil při nehodě, ale pravděpodobnější bylo, že ho někdo – nebo něco – střelilo. A jestli ho někdo nebo něco střelilo, bylo to stále tam někde venku… pokud ho/to voják s krucifixem nezabil dřív. Nebo byl jedním z nich a ten krucifix byl trik… Další způsob, jakým si Jiní pohrávají s vaší hlavou: nejisté okolnosti vaší jisté zkázy. Možná taková bude Pátá vlna – zaútočí na nás zevnitř, přemění naše vlastní mysli ve zbraně. Možná ten poslední člověk na Zemi nezemře hlady ani ozářením, ani jako potrava divokých šelem. Možná ten poslední, co zemře, bude zabit posledním přeživším. Fajn, Cassie, tímhle směrem se raději nepouštěj. Ačkoli zůstat tady je sebevražda a musím dodržet slib, odejít odsud se mi upřímně nechce. Tenhle les mi byl domovem hodně dlouho. Znám tady každou cestičku, každý strom i keř. Šestnáct let jsem žila v jednom domě a nepovím vám, jak přesně vypadal dvůr za domem, ale popíšu do detailu každý list a větev v tomto lese. Nemám tušení, co se nachází za lesem a těmi
třemi kilometry silnice, po které chodím každý týden pro zásoby. Domnívám se, že je to všude víceméně stejné: opuštěná města páchnoucí kejdou a hnijícími mrtvolami, vypálené domy, zdivočelé kočky a psi, hromadné havárie, jež se táhnou kilometry po dálnici. A těla. Spousta a spousta těl. Balím se. V tomhle stanu jsem žila dlouho, ale je příliš mohutný a já potřebuju cestovat nalehko. Jen to nejnutnější. Luger, M16, náboje a lovecký nůž jsou na seznamu nejvýše. Beru s sebou spacák, balíček s první pomocí, pět láhví vody, tři krabice tyčinek Slim Jim a několik konzerv sardinek. Před Příchodem jsem sardinky nenáviděla. Teď mi opravdu chutnají. Co hledám jako první, když vejdu do obchodu s potravinami? Sardinky. Knihy? Jsou těžké a zabírají místo v už tak plném batohu. Ale mám knihy ráda. Měl je rád i můj otec. Náš dům byl zavalen knihami od přízemí po půdu. Poté co Třetí vlna usmrtila víc než tři a půl miliardy lidí, táta sebral každou knihu, kterou našel. Zatímco my ostatní jsme sháněli pitnou vodu a jídlo a zásobili se zbraněmi do poslední bitvy, o níž jsme tušili, že nastane, můj táta na dětském vozíku mého mladšího bratra svážel domů knihy. To ohromující množství ho nevyvedlo z konceptu. Skutečnost, že se počet lidí na planetě snížil za čtyři měsíce ze sedmi miliard na pár stovek tisíc, neotřásla jeho přesvědčením, že naše rasa přežije. „Musíme myslet na budoucnost,“ trval na svém. „Až tohle skončí, budeme muset vystavět skoro každý aspekt civilizace.“ Solární baterku. Kartáček a zubní pastu. Až nadejde můj čas, opustím tento svět alespoň s čistými zuby. Rukavice. Dva páry ponožek, spodní prádlo, cestovní balíček pracího prášku, deodorant a šampon. (Odejdu čistá. Viz výše.) Tampony. Stále si dělám starosti s jejich zásobou a jestli se mi podaří sehnat další. Plastový sáček s fotkami. Táta. Máma. Můj bráška Sammy. Babička a děda. Lizbeth, moje nejlepší kamarádka. Jedna fotka s krásným klukem Benem, vytržená z ročenky, protože Ben byl můj budoucí přítel a/nebo/možná budoucí manžel – aniž by to tušil. Sotva věděl, že existuju. Znala jsem několik lidí, které znal i on, ale byla jsem pro něj holka v pozadí, za několika vrstvami, které nás oddělovaly. Jediná špatná věc na Benovi byla jeho výška – byl asi o patnáct centimetrů vyšší než já. No, teď už vlastně dvě věci: jeho výška a skutečnost, že je mrtvý. Mobilní telefon. První vlna ho usmažila a není možné ho dobít. Vysílače nefungují a stejně není komu zavolat. Ale chápete, je to můj mobil. Kleštičky na nehty. Zápalky. Nerozdělávám oheň, ale možná budu potřebovat něco spálit nebo vyhodit do povětří. Dva zápisníky s linkovaným papírem, jeden fialový, jeden červený. Mé oblíbené barvy. Jsou to moje deníky. Tvoří součást mé naděje. Ale jestli jsem poslední a neexistuje už nikdo, kdo by si je přečetl, možná si je přečtou mimozemšťané a budou přesně vědět, co si o nich myslím. Pokud jsi mimozemšťan a tohle čteš: POLIB MI PRDEL. Ovocné žvýkačky, už bez pomerančových. Tři balíčky mentolových žvýkaček. Poslední dvě lízátka. Mámin snubní prsten. Sammyho ošuntělý starý medvídek. Není teď můj, to ne. Ani s ním nespím nebo tak. To je vše, co se mi do batohu vejde. Zvláštní. Zdá se, že je toho moc, ale přitom to není
dost. Sotva zbývá prostor na pár knih v měkké vazbě. Huckleberryho Finna nebo Hrozny hněvu? Básně Sylvie Plathové nebo Sammyho Shela Silversteina? Plathová asi není dobrý nápad. Je to příliš depresivní. Silverstein je pro děti, ale rozesměje mě. Nakonec si vezmu Huckleberryho (to se zdá přiměřené) a Kde cesta končí. Brzy na shledanou, Shele. Nastup si, Jime. Hodím si batoh přes jedno rameno, přes druhé zavěsím pušku a mířím po cestičce k silnici. Neohlížím se. U poslední řady stromů se zarazím. Šestimetrový násep podél pruhu vozovky směřujícího na jih je zaneřáděný porouchanými vozidly, hromadami oblečení, roztrhanými pytli s odpadky, spálenými vraky tahačů s návěsy vezoucími cokoli od mléka až po naftu. Vraky jsou všude kolem, některé mají jen rozbité nárazníky, jinde jsou vidět hromadné bouračky, které se táhnou po silnici kilometry daleko. Ve všem tom rozbitém skle se odráží paprsky ranního slunce. Žádná těla tu nezůstala. Vozidla tu stojí od První vlny, jejich vlastníci je však dávno opustili. Při První vlně mnoho lidí nezahynulo. Masivní elektromagnetický pulz zasáhl atmosféru přesně v jedenáct dopoledne desátého dne. Táta odhadoval, že zemřelo tak půl milionu lidí. Dobrá, půl milionu vypadá jako hodně, ale v rámci celé populace to je trocha. Za druhé světové války zahynulo asi stokrát tolik lidí. A měli jsme čas se na to připravit, ačkoli jsme nevěděli přesně, na co se připravit. Od chvíle, kdy jsme získali první satelitní obrázky mateřské lodi míjející Mars, do zásahu První vlny uběhlo deset dní. Deset dní chaosu. Bylo vyhlášeno stanné právo, proběhlo zasedání OSN, konaly se průvody a večírky, nekonečně se diskutovalo na internetu a každá televizní stanice i rádio nonstop vysílaly o jejich Příchodu. Prezident promluvil k národu – a vzápětí se schoval do bunkru. Rada bezpečnosti měla uzavřené krizové zasedání. Spousta lidí práskla do bot jako naši sousedi Majewští. Odpoledne šestého dne naložili obytný karavan vším, čím se dalo, a vyrazili po silnici. Připojili se k hromadnému odchodu někam jinam, protože být někde jinde jim bůhvíproč připadalo bezpečnější. Tisíce lidí se vydaly do hor… nebo do pouště… nebo do mokřad. Chápete, někam jinam. Pro Majewské se tím místem stal Disney World. A nebyli jediní. V Disney Worldu těch deset dní před elektromagnetickým úderem trhali rekordy v návštěvnosti. Táta se zeptal pana Majewského: „Proč do Disney Worldu?“ A pan Majewski odpověděl: „No, děti tam nikdy nebyly.“ Obě jeho děti studovaly na univerzitě. Catherine byla v prváku na Baylor a vrátila se den předtím. Zeptala se mě: „Kam pojedete vy?“ „Nikam,“ odtušila jsem. A ani jsem nikam jet nechtěla. Stále jsem přesvědčovala samu sebe, že se ta bláznivá věc s mimozemšťany vyřeší, nevěděla jsem jak, možná podpisem mezigalaktické mírové smlouvy. Nebo jsem doufala, že se tu jen zastaví a naberou si vzorky půdy a odjedou domů. Nebo že tu jsou jen na prázdninách, jako když Majewští jedou do Disney Worldu. „Musíte odsud vypadnout,“ nabádala mě. „Jako první zaútočí na města.“ „Asi máš pravdu,“ uznala jsem. „Nikdy by je nenapadlo odstranit Magické království.“ „Jak bys radši umřela? Schovaná pod postelí nebo při jízdě na horské dráze?“ Dobrá otázka. Táta říkal, že se svět rozděluje na dvě skupiny: uprchlíky a usedlíky. Uprchlíci mířili do hor – nebo na horskou dráhu. Usedlíci zabedňovali okna, dělali zásoby konzerv a munice a televizi
měli nonstop naladěnou na CNN. Od nevítaných mimozemských hostů jsme za těch prvních deset dní neobdrželi žádnou zprávu. Nekonala se žádná světelná show. Nikdo nepřistál na trávníku, žádní mužíčci s hmyzíma očima a s hlavou jako zadnice ve stříbrných skafandrech se nedožadovali, abychom je odvedli k našemu vůdci. Nepouštěli nám žádnou hudbu jako univerzální jazyk. A neodpověděli na náš vzkaz. Něco jako: „Ahoj, vítejte na Zemi. Přejeme vám příjemný pobyt. Prosíme, nezabíjejte nás.“ Nikdo nevěděl co dělat. Uvědomovali jsme si, že vláda asi ano. Vláda měla plány pro všechny případy, takže jsme předpokládali, že má i plán, jak si poradit s E. T., když přijede bez pozvání a neohlášený jako podivný bratranec, se kterým se nikdo v rodině nechce bavit. Někdo se uhnízdil, někdo vyletěl z hnízda. Někdo se oženil, někdo rozvedl. Někteří počali dítě, jiní spáchali sebevraždu. Pohybovali jsme se jako zombie, bez výrazu a jako na baterky, nedokázali jsme přijmout závažnost toho, co se děje. Stěží se tomu teď dá uvěřit, ale moje rodina stejně jako velká většina lidí pokračovala v každodenním běžném životě, jako by přímo nad našimi hlavami neprobíhala ta nejneuvěřitelnější událost v lidské historii. Máma a táta chodili do práce, Sammy do školky a já do školy a na fotbalový trénink. Bylo to tak obyčejné, až to bylo divné. Na konci prvního dne viděli všichni, kterým bylo přes dva roky, mateřskou loď zblízka asi tisíckrát. Velký šedozelený zářící kolos velikosti Manhattanu obíhal asi čtyři sta kilometrů nad Zemí. NASA oznámila, že plánuje vytáhnout raketoplán ze skladu a pokusí se o kontakt. To je dobrý plán, mysleli jsme si. To ticho je ohlušující. Proč přiletěli miliardy kilometrů, jen aby nás pozorovali? To je neslušné. Třetí den jsem si vyšla ven s klukem jménem Mitchell Phelps. Tedy technicky vzato jsme jen šli ven. Rande se kvůli zákazu vycházení konalo vzadu za naším domem. Cestou k nám se stavil pro pití ve Starbucks. Seděli jsme na terase, popíjeli kafe a předstírali, že nevidíme tátův stín, jak přechází sem a tam po obývacím pokoji. Mitchell se přistěhoval do města pár dní před Příchodem. Seděl za mnou na hodině světové literatury a já udělala tu chybu, že jsem mu půjčila zvýrazňovač. Vzápětí mě pozval na rande, protože když vám holka půjčí zvýrazňovač, zřejmě si myslí, že jste sexy. Nevím, proč jsem kývla. Nebyl moc hezký ani nijak zvlášť zajímavý, až na to, že tu byl nový. Ale hlavně to nebyl Ben Parish. Nikdo takový nebyl – pouze Ben Parish, a to byl celý problém. Třetí den jste buď mluvili celou dobu jen o Jiných, nebo jste se pokoušeli o nich nemluvit vůbec. Já spadala do té druhé skupiny. Mitchell patřil do té první. „Co když jsou to lidé?“ zeptal se. Netrvalo to dlouho, co po Příchodu všichni konspirační šílenci začali mluvit o utajovaném vládním projektu nebo o tajném plánu způsobit mimozemskou krizi, aby nás vláda mohla připravit o naše svobody. Domnívala jsem se, že tudy Mitchell míří, a povzdychla si. „Co je?“ zeptal se. „Nemyslím lidi jako my. Myslím tím, co když jsou to lidé z budoucnosti?“ „A je to jako v Terminátorovi, jo?“ Obrátila jsem oči v sloup. „Oni zastavili vzpouru strojů. Nebo to možná jsou stroje. Možná je to Skynet.“ „To si nemyslím,“ zamítl můj návrh, jako bych to myslela vážně. „Jde o dědečkův paradox.“ „Cože? A co je sakra dědečkův paradox?“ Řekl to totiž, jako by předpokládal, že vím, co je dědečkův paradox, a pokud to nevím, jsem hlupák. Nesnáším, když to lidé dělají. „Oni – tedy my – se nemůžeme vrátit v čase a všechno změnit. Kdyby ses vrátila zpátky
v čase a zabila svého dědečka dřív, než ses narodila, pak by ses v daném čase nemohla vrátit, abys zabila svého dědečka.“ „Proč bys měl chtít zabít svého dědečka?“ Otáčela jsem brčkem v jahodovém frappucinu, abych způsobila ten unikátní pískot brčka ve víčku. „Smysl toho je, že cestování v čase mění historii,“ poznamenal. Jako bych to byla já, kdo chtěl hovořit o cestování v čase. „Musíme se o tom bavit?“ „A o čem jiném by ses chtěla bavit?“ Obočí mu vystřelilo vzhůru. Mitchell měl velice husté obočí. Byla to jedna z prvních věcí, které jsem si na něm všimla. Také si kousal nehty. To byla druhá věc, které jsem si všimla. Péče o nehty vám poví o člověku hodně. Vytáhla jsem telefon a napsala Lizbeth: POMOZ MI. „Bojíš se?“ chtěl vědět. Snažil se získat mou pozornost. Nebo chtěl utěšit. Hleděl na mě velice upřeně. Zavrtěla jsem hlavou. „Jen se nudím.“ To byla lež. Samozřejmě že jsem se bála. Věděla jsem, že se chovám jako bídák, ale nemohla jsem si pomoct. Nevím, proč jsem na něj byla naštvaná. Možná jsem ve skutečnosti měla vztek na sebe, že jsem souhlasila se schůzkou s klukem, o něhož jsem vlastně neměla zájem. Nebo jsem se možná na něj zlobila kvůli tomu, že není Ben Parish, což nebyla jeho chyba. Ale i tak. S CIM POMOCT? „Je mi jedno, o čem si chceš povídat,“ prohlásil. Díval se směrem k růžím, točil sedlinou kávy v kelímku a kolenem pod stolem pohupoval nahoru a dolů tak vehementně, že se můj kelímek třásl. MITCHELL. Věděla jsem, že víc vysvětlovat nemusím. „Komu píšeš?“ RIKALA JSEM TI AT S NIM NECHODIS „Tu neznáš,“ odsekla jsem. NEVIM PROC JSEM REKLA JO „Můžeme někam zajít,“ navrhl. „Co takhle do kina?“ „Je zákaz vycházení,“ připomněla jsem mu. Nikdo nesměl na ulici po deváté večer kromě armádních vozidel a záchranky. TREBA BUDE BEN ZARLIT „Jsi naštvaná nebo tak něco?“ „Ne,“ odsekla jsem. „Říkala jsem ti, že se nudím.“ Otráveně našpulil rty. Nevěděl, co na to říct. „Jen jsem se pokoušel přijít na to, co jsou zač,“ vysvětlil. „Ty a všichni ostatní na celé planetě,“ poznamenala jsem. „Nikdo to ve skutečnosti neví a oni nám to neřeknou, tak všichni jen sedí a hádají a vymýšlejí teorie, a stejně je to k ničemu. Možná je to vesmírem cestující rasa myší z planety Sýr a přišli si pro náš speciální uzený.“ BP NEVI ZE EXISTUJU „Víš, že je to trochu neslušné, aby sis s někým psala, zatímco se snažím si s tebou povídat?“ Měl pravdu. Schovala jsem telefon do kapsy. Co se to se mnou děje? divila jsem se. Ta stará Cassie by nic takového neudělala. Už tehdy mě Jiní měnili v cosi odlišného, ale chtěla jsem předstírat, že se nic nezměnilo, obzvlášť ne já. „Slyšelas o tom, že se staví přistávací plošina?“ zeptal se. Znovu se vrátil k tématu, které mě nebavilo. O tom jsem slyšela. V Údolí smrti. Slyšíte správně: Údolí smrti.
„Osobně si nemyslím, že je to chytrý nápad,“ pokračoval. „Rozprostřít uvítací červený koberec.“ „Proč ne?“ „Už jsou to tři dny. Tři dny, po které odmítají veškerý kontakt. Kdyby byli přátelští, proč by nás už nepozdravili?“ „Možná jsou ostýchaví.“ Namotávala jsem si vlasy kolem prstu, mírně jsem za ně tahala, ale tak, aby bolest nebyla nepříjemná. „Jako bývají nováčci,“ doplnil, sám nováček. Být nováček nemůže být snadné. Měla jsem pocit, jako bych se měla omluvit za své neslušné chování. „Chovám se hrozně,“ přiznala jsem. „Omlouvám se.“ Zmateně se na mě zahleděl. Mluvil o mimozemšťanech, ne o sobě, a já mu vzápětí pověděla něco o sobě, což bylo úplně mimo téma. „To je v pohodě,“ pronesl. „Slyšel jsem, že na rande moc nechodíš.“ Au. „Co dalšího jsi slyšel?“ Jedna z těch otázek, na které nechcete znát odpověď, ale stejně se zeptáte. Usrkl latté skrz tu malou dírku ve víčku. „Nic moc. Nijak jsem se nevyptával.“ „Někoho ses zeptal a ten ti řekl, že moc nerandím.“ „Jen jsem se zmínil, že tě chci pozvat na rande, a někdo mi řekl, že jsi fajn, ať to zkusím. Zeptal jsem se, jaká jsi, a dozvěděl se, že milá, ale že si prý nemám dělat moc velké naděje, protože jsi zakoukaná do Bena Parishe −“ „To ti řekli? Kdo tohle rozhlašuje?“ Pokrčil rameny. „Nepamatuju si, jak se jmenuje.“ „Byla to Lizbeth Morganová?“ Zabiju ji. „Neznám její jméno,“ odpověděl. „Jak vypadá?“ „Má dlouhé hnědé vlasy a brýle. Myslím, že se jmenuje Carly, nebo tak nějak.“ „Neznám žádnou…“ Kristepane. Nějaká Carly, kterou dokonce ani neznám, ví o mně a Benu Parishovi – nebo spíš, že mezi mnou a Benem není nic. A jestli to tuší Carly, tak to vědí zřejmě všichni. „No, stejně kecá,“ vyhrkla jsem. „Nejsem zabouchlá do Bena Parishe.“ „Nezáleží mi na tom.“ „Ale mně na tom záleží.“ „Tohle mi moc nevychází,“ prohlásil. „Cokoli řeknu, tě buď nudí, nebo tě to naštve.“ „Nejsem naštvaná,“ odsekla jsem rozzlobeně. „Dobrá, tak ne.“ Ne, měl pravdu. A já se měla zachovat správně a povědět mu, že ta Cassie, kterou poznal, není už taková, jaká bývala před Příchodem; Cassie, která by neublížila ani komárovi. Nebyla jsem připravená přiznat pravdu: Příchodem Jiných se nezměnil jen celý svět. Změnili jsme se my. Já se změnila. Od chvíle, co se objevila mateřská loď, jsem se vydala po cestě, která skončí vzadu v obchodě za prázdnými chlaďáky. Ta noc s Mitchellem byla pouhým začátkem mé evoluce. Mitchell měl pravdu v tom, že se tu Jiní nezastavili jen proto, aby nás pozdravili a zeptali se, jak se nám daří. Večer před První vlnou se na obrazovce CNN objevil světově uznávaný
přírodovědec, jeden z nejchytřejších lidí na světě (to se objevilo na obrazovce na řádku pod jeho hlavou: jeden z nejchytřejších lidí na světě), a řekl: „Jejich mlčení mě nepovzbuzuje. Nenapadá mě žádný příznivý důvod, proč by to dělali. Obávám se, že můžeme spíš čekat něco podobného, jako když Kryštof Kolumbus poprvé přistál u amerického pobřeží, než scénu z Blízkých setkání třetího druhu, a všichni víme, jaký to mělo dopad na domorodé Američany.“ Obrátila jsem se na otce a pronesla: „Měli bychom na ně poslat atomovku.“ Musela jsem zvednout hlas, aby mě vnímal přes zvuk televize – táta vždycky během zpráv zesílil hlasitost, aby slyšel přes máminu televizi zapnutou v kuchyni. Ráda se dívala na stanici TLC, zatímco vařila. Říkávala jsem tomu Válka dálkových ovladačů. „Cassie!“ Tak jsem ho šokovala, že se mu palce v bílých sportovních ponožkách zkroutily. Vyrostl na Blízkých setkáních a E. T. a Star Treku a totálně naletěl myšlence, že Jiní nás přišli osvobodit před námi samotnými. Už žádné hladomory a žádné války. Odstraní nemoci. Odhalí nám tajemství vesmíru. „Nechápeš, že tohle může být další vývojový stupeň? Obrovský skok kupředu. Obrovský.“ Objal mě, aby mě uchlácholil. „Máme všichni velké štěstí, že u toho můžeme být.“ A potom nenuceně dodal, jako by mluvil o opravě toustovače: „Krom toho nukleární zbraň velkou škodu ve vesmírném vakuu nezpůsobí. Není tam nic, co by rozneslo nárazovou vlnu.“ „Takže ten šílenej vědec v televizi má jen hubu plnou sraček?“ „Jak to mluvíš, Cassie,“ napomenul mě. „Má právo na svůj názor, ale to je všechno. Jen názor.“ „Ale co když má pravdu? Co když ta věc tam nahoře je jejich verze Hvězdy smrti?“ „Že by cestovali přes půl vesmíru, jen aby nás vyhodili do povětří?“ Pohladil mě po noze a usmál se. Máma zesílila televizi v kuchyni. Táta zvýšil hlasitost v obývacím pokoji na dvacet sedm. „Dobře, ale co když jsou to intergalaktičtí nájezdníci, jak o tom mluví?“ chtěla jsem vědět. „Možná sem přišli, aby Zemi dobyli, a nás strčí někam do rezervace, zotročí nás…“ „Cassie,“ přerušil mě. „Jen proto, že se něco může stát, to ještě neznamená, že se to stane. Tak či tak jde jen o spekulace. Toho chlápka. Moje. Nikdo netuší, proč tu jsou. Není stejně tak pravděpodobné, že sem urazili takovou cestu, aby nás zachránili?“ Čtyři měsíce poté, co vyslovil tu myšlenku, byl otec mrtvý. Ohledně Jiných se spletl. Mýlila jsem se i já. A jeden z nejchytřejších lidí na světě se zmýlil taky. Nešlo jim o to nás zachránit. A nechtěli nás ani zotročit a nacpat do rezervací. Chtěli nás zabít. Všechny.
6 Dlouho jsem zvažovala, jestli cestovat za dne, nebo v noci. Temnota je lepší, pokud se obáváte Jiných. Ale denní světlo je výhodnější, když chcete spatřit letoun dřív, než on zaměří vás. Letouny se objevily v závěru Třetí vlny. Mají tvar jako cigareta a matnou šedou barvu. Kloužou hbitě a tiše tisíce metrů vysoko. Někdy přeletí přes oblohu bez zastavení jako blesk. Jindy krouží nad hlavami jako káně. Dokážou se otočit na místě a náhle se zastavit, zpomalit z rychlosti zvuku na nulu za méně než sekundu. Tak jsme poznali, že nepatří k nám.
Věděli jsme, že jsou bez posádky (či bez Jiných), protože jeden z nich spadl několik kilometrů od našeho uprchlického tábora Popelník. Jakmile prolomil zvukovou bariéru, ozvala se hlasitá rána, a když se řítil k zemi, rvalo to uši. Když vyryl pruh do nedalekého kukuřičného pole, země se nám pod nohama zachvěla. Průzkumný tým vyrazil na místo dopadu, aby to zkontroloval. Tak fajn, nebyl to ve skutečnosti tým, jen táta a Hutchfield, chlápek, který vedl tábor. Vrátili se zpět se zprávou, že ta věc je prázdná. Věděli to určitě? Možná se pilot katapultoval. Táta povídal, že letoun byl vybaven zařízením a pro pilota tam nebylo místo. „Pokud nejsou vysocí pět centimetrů.“ To všechny rozesmálo. Jako by se tím ta hrůza zmenšila, když nás napadlo, že Jiní jsou prťaví mužíčci. Rozhodla jsem se cestovat přes den. Tak bych mohla jedním okem pozorovat oblohu a druhým zem. Dopadlo to nakonec tak, že jsem pořád pohybovala hlavou nahoru a dolů, ze strany na stranu, pak znovu vzhůru jako fanoušek na rockovém koncertě, až se mi z toho dělalo zle od žaludku. Nocí se ale potulovalo něco dalšího, co mi dělalo starosti. Divocí psi, kojoti, medvědi a vlci, co sem přitáhli z Kanady, možná dokonce lev nebo tygr, kteří utekli ze zoo. Já vím, já vím, zní to jak z Čaroděje ze země Oz. Tak mě zastřelte. A ačkoli by to nebylo o moc nadějnější, stejně si myslím, že bych měla větší šanci uspět proti jednomu z nich za denního světla. Nebo i proti jednomu z našich, pokud nejsem poslední. Co když narazím na dalšího přeživšího, který se rozhodne, že nejlepší postup je napodobit vojáka s krucifixem, ať už potká kohokoli? A teď řeším problém: jak mám v takovém případě nejlépe postupovat já? Mám střílet na potkání? Mám počkat, jak se zachovají, a riskovat, že zemřu první? Není to poprvé, co se divím, proč jsme sakra nevymysleli nějaký kód nebo tajné potřesení rukou nebo tak něco, než se tu objevili – něco, podle čeho bychom poznali, že jsme ti dobří. Nemohli jsme tušit, že se tu objeví, ale věděli jsme celkem jistě, že dříve či později sem přijdou. Je obtížné plánovat, s čím se vytasí příště, když to, co přijde, není to, co čekáte. Budu se snažit je spatřit jako první, rozhodla jsem se. Ukryju se. Žádné zúčtování. Žádní další vojáci s krucifixy! Den je jasný a vítr nefouká, ale je chladno. Nebe bez mráčku. Jdu dál, pohybuju hlavou nahoru a dolů, ze strany na stranu, batoh mi poskakuje na rameni, puška na druhém, kráčím po vnitřním okraji středové čáry, která odděluje pruh mířící na jih od jízdního pruhu mířícího na sever. Vždy po pár krocích se zastavím, abych se otočila dokola a zkontrolovala terén za sebou. Hodina. Dvě. A neušla jsem víc než kilometr a půl. Nejstrašidelnější věc, strašidelnější než opuštěná auta, vrzání zmačkaného kovu a rozbité sklo lesknoucí se v říjnových slunečních paprscích, strašidelnější než odpadky a rozházené svinstvo podél půlicí čáry – většinu z toho zakrývá po kolena vysoká tráva, takže ten pás země vypadá hroudovitě, jakoby posetý vředy – nejstrašidelnější věc je to ticho. Bzučení se vytratilo. Pamatujete na ten všudypřítomný bzukot, ne? Jestli jste nevyrostli na vrcholku hory nebo nebydleli celý život v jeskyni, bzukot byl pořád kolem vás. Takový byl život. Bylo to jako žít u moře. Ten neustálý zvuk, jež vydávaly všechny věci, které jsme vytvořili, abychom měli život jednodušší a zábavnější. Mechanický zvuk. Elektronická symfonie. Bzukot všech našich věcí a nás všech. Je pryč. Teď je tu zvuk Země, než jsme si ji podrobili. Někdy si ve stanu, pozdě v noci, myslím, že můžu slyšet, jak se hvězdy sunou po obloze.
Takové je to ticho. Po chvíli je to víc, než dokážu snést. Chce se mi křičet z plných plic. Chci zpívat, řvát, dupat, tleskat rukama, cokoli, abych dala světu vědět, že existuju. Můj rozhovor s vojákem byla první slova, která jsem řekla nahlas, po několika týdnech. Bzukot utichl desátý den po Příchodu. Seděla jsem na třetí vyučovací hodině a psala textovku Lizbeth, poslední textovku, kterou jsem kdy odeslala. Už si přesně nepamatuju, co v ní stálo. Jedenáct dopoledne. Teplý slunný jarní den. Den jako stvořený pro čmáranice a snění, den, kdy jste si přáli být kdekoli jinde než na hodině matiky paní Paulsonové. První vlna se přivalila bez zvláštních fanfár. Nic dramatického. Žádný šok ani úžas. Světla jednoduše zhasla. Zářivka nad paní Paulsonovou taky. Můj mobil zčernal. t
