Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta
Adéla Orlová
OCHRANA SPOTŘEBITELE VE VZTAHU K BANKÁM Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce:
Katedra:
JUDr. Petr Kotáb
Finančního práva a finanční vědy
Datum vypracování práce:
28.12.2008
1
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala JUDr. Petru Kotábovi za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce.
Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených.
____________________
V Novém Jičíně dne 28.12.2008
Adéla Orlová 2
OBSAH PŘEHLED POUŽITÝCH ZKRATEK .......................................................................................4 1. PRÁVO OCHRANY SPOTŘEBITELE – OBECNÉ VYMEZENÍ...............................5 1.1. ÚVOD, ZÁKLADNÍ VYMEZENÍ POJMŮ ...................................................................................5 1.2. OBECNÉ ZÁSADY.................................................................................................................8 1.3. PRAMENY PRÁVA ..............................................................................................................11 2. OCHRANA SPOTŘEBITELE PODLE BANKOVNÍCH PŘEDPISŮ .......................13 2.1. BANKA – JEJÍ VZNIK, DĚLENÍ A ČINNOST ...........................................................................13 2.2. BANKOVNÍ REGULACE ......................................................................................................17 2.2.1. Pravidla pro řídící a kontrolní systém..................................................................18 2.2.2. Kapitálová přiměřenost ........................................................................................18 2.2.3. Pravidla angažovanosti ........................................................................................19 2.2.4. Pravidla nabývání, financování a posuzování aktiv .............................................20 2.3. DOHLED NAD FINANČNÍM TRHEM......................................................................................22 2.3.1. Bankovní dohled ...................................................................................................22 2.3.2. Dohled v oblasti ochrany spotřebitele ..................................................................24 2.4. INFORMAČNÍ POVINNOST ..................................................................................................26 2.5. BANKOVNÍ TAJEMSTVÍ ......................................................................................................27 2.6. POJIŠTĚNÍ VKLADŮ............................................................................................................28 2.7. PLATEBNÍ STYK.................................................................................................................30 2.7.1. Hotovostní platební styk........................................................................................31 2.7.2. Bezhotovostní platební styk...................................................................................32 2.7.3. Elektronický platební styk.....................................................................................32 2.8. FINANČNÍ ARBITR .............................................................................................................33 3. OCHRANA SPOTŘEBITELE PODLE NEBANKOVNÍCH PŘEDPISŮ..................39 3.1. ZÁVAZKOVÉ PRÁVO SMLUVNÍ ...........................................................................................39 3.1.1. Vznik platné smlouvy ............................................................................................40 3.1.2. Změna, zánik a zajištění závazků ..........................................................................43 3.1.3. Spotřebitelské smlouvy..........................................................................................45 3.1.4. Jednotlivé druhy smluv .........................................................................................47 3.2. ODPOVĚDNOST .................................................................................................................52 3.2.1. Odpovědnost za škodu ..........................................................................................53 3.2.2. Správněprávní odpovědnost..................................................................................55 3.2.3. Trestněprávní odpovědnost...................................................................................56 3.3. OCHRANA SPOTŘEBITELE A HOSPODÁŘSKÁ SOUTĚŽ .........................................................57 4. ZÁVĚR ..............................................................................................................................59 PŘÍLOHA .................................................................................................................................63 SEZNAM LITERATURY........................................................................................................65 RESUMÉ...................................................................................................................................67 ABSTRACT................................................................................................................................68
3
PŘEHLED POUŽITÝCH ZKRATEK
LZPS
Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod
ObchZ
Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník
OZ
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
OSŘ
Zákon č. 90/1963 Sb., občanský soudní řád
TZ
Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon
ZB
Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách
ZCP
Zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech
ZČNB
Zákon č. 6/1995 Sb., o České národní bance
ZEP
Zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu)
ZFA
Zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi
ZOS
Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele
ZPS
Zákon č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech (zákon o platebním styku)
ZSÚ
Zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb.
ATM
Bankomat
BRKI
Bankovní registr klientských informací
CRÚ
Centrální registr úvěrů
ČNB
Česká národní banka
EHS
Evropská unie
EPP
Elektronické platební prostředky
ES
Evropská společenství
ESD
Evropský soudní dvůr
EU
Evropská unie
OECD
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD z angl. Organisation for Economic Co-operation and Development)
OSN
Organizace spojených národů
TČ
Trestný čin
4
1. Právo ochrany spotřebitele – obecné vymezení 1.1. Úvod, základní vymezení pojmů Ochrana spotřebitele jako zákazníka je předmětem zájmu už od nepaměti. Prosazovala se zejména ve smluvním právu a měla za cíl zabránit zneužívání silnější pozice obchodníkem. Příkladem zde mohou být středověké praktiky spočívající v trestání nepoctivosti obchodníků formou jejich máčení v železném koši ve Vltavě. Samotný pojem spotřebitel a spotřebitelské právo jako zvláštní oblast práva se však v České republice začala prosazovat poměrně nedávno. Přispěly k tomu politické a hlavně ekonomické změny, které zasáhly Evropu v průběhu 80. a 90. let minulého století. S přechodem na demokratický právní systém došlo k oživení soukromoprávních vztahů založených na autonomii vůle stran. V těchto vztazích pak začalo docházet ke zneužívání silnější pozice tzv. „profesionálů“, kteří využívali znalost dané oblasti závazkového vztahu k získání výhod na úkor slabší strany, tedy spotřebitele. Na tuto situaci postupem času zareagoval zákonodárce, který začal nesourodou oblast ochrany spotřebitele korigovat pomocí kogentních ustanovení napříč právním řádem. Vznikla z toho zvláštní oblast práva, kterou však nemůžeme pokládat za samostatné odvětví, neboť ochrana spotřebitele je materií, která prostupuje celou oblastí práva, a nalezneme ji jak v právu soukromém1, tak veřejném2. Ochrana spotřebitele je také jedním z hlavních cílů politiky České republiky: „Vláda si klade za cíl zajistit, aby byla ochrana spotřebitele v České republice na úrovni srovnatelné s nejvyspělejšími státy EU a aby odpovídala potřebám 21. století. Uplatňovaný režim bude nadále zajišťovat spotřebitelům dostatečnou ochranu a poskytovat jim za tím účelem odpovídající nástroje, přičemž budou podporovány otevřené, konkurenceschopné a inovativní trhy. Spotřebitelé proto musí být vybaveni schopnostmi, znalostmi, informacemi a důvěrou ve svá spotřebitelská práva…3“ V evropském právu se zájem o ochranu spotřebitele dostává do popředí již v 70. letech minulého století. Základním dokumentem prosazujícím tuto koncepci se stal Předběžný program EHS o ochraně spotřebitele a informační politice (1974), avšak po dlouhou dobu byla tato politika prosazována pouze nevýslovně v podobě překážek vnitřního trhu. Do primárního práva se pojem spotřebitel dostává až v roce 1986 v Jednotném evropském aktu4 a jako samostatná oblast práva zavádí ochranu spotřebitele teprve Maastrichtská smlouva5. V současné době je právo ochrany spotřebitele jednou ze stěžejních oblastí politiky ES a jeho úpravu můžeme nalézt v nepřeberném množství sekundárního práva a to především směrnic. Vzhledem k velkému rozsahu této oblasti a složitosti dané problematiky bude evropská úprava ochrany spotřebitele v této práci odsunuta na vedlejší kolej a ponechána k hlubšímu prozkoumání dalším zájemcům. Ochrana spotřebitele je tedy moderní, dynamicky se rozvíjející oblastí práva, směřující k posílení postavení spotřebitele na trhu a k zajištění a udržování přiměřené ochrany jeho mezinárodně uznávaných práv. Spotřebitel v rámci běžného života vstupuje do nejrůznějších vztahů, využívá nepřeberného množství služeb a nakupuje rozličné výrobky. Tato oblast práva je tedy velmi rozsáhlá a, jak již bylo řečeno výše, prolíná celým právním řádem. Předkládaná práce se proto zaměřuje jen na vymezený úsek tohoto práva a to ochranu 1 2 3
4 5
Základním předpisem v oblasti ochrany spotřebitele je občanský zákoník, tedy předpis soukromého práva. Zde má významnou úlohu zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Koncepce spotřebitelské politiky na léta 2006 - 2010, http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/koncepce-a-politiky/koncepce-spotrebitelske-politiky-naleta/1000502/38451/. Čl. 100a, nyní čl. 95 Smlouvy o založení ES. Čl. 129a, nyní čl. 153 Smlouvy o založení ES.
5
spotřebitele v oblasti bankovnictví. Avšak z důvodu velkého rozsahu tohoto tématu bude práce zaměřena pouze na úsek obchodního bankovnictví, nikoli tedy na investiční činnost bank, a to i z důvodu, že tato regulace se vztahuje nejen na banky, ale i jiné nebankovní subjekty. V moderní době hraje banka významnou roli v životě každého člověka a využívání bankovních služeb je dnes běžnou součástí chodu společnosti. Vzhledem k velkému počtu bank působících na českém trhu a složitosti a rozmanitosti jimi poskytovaných služeb se stává ochrana spotřebitele v této oblasti podstatnou součástí právní úpravy. Cílem je „zajistit klientům bank poskytování kvalitnějších informací, lepší přehlednost a srovnatelnost těchto informací a snížit bariéry přechodu z jedné banky do druhé“6. Při poskytování bankovních služeb vznikají mezi bankou a jejími klienty závazkové vztahy. Jestliže je klientem banky spotřebitel, pak tyto vztahy označujeme jako spotřebitelské. Subjekty těchto vztahů jsou tedy na jedné straně dodavatel, na druhé spotřebitel. Vymezení pojmu dodavatel nalezneme hned v několika právních předpisech, kdy ne všechny právní předpisy striktně dodržují danou terminologii, a namísto dodavatele používají pojmy jako prodávající nebo věřitel: • „Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.“ (§ 53 odst. 2 OZ) • „Prodávajícím je podnikatel, který spotřebiteli prodává výrobky nebo poskytuje služby.“ (§ 2 odst. 1 písm. b) ZOS) • „Dodavatelem je každý další podnikatel, který přímo nebo prostřednictvím jiných podnikatelů dodal prodávajícímu výrobky.“ (§ 2 odst. 1 písm. e) ZOS) • „Věřitelem je fyzická nebo právnická osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo sdružení takovýchto osob.“ (§ 2 písm. c) ZSÚ) V našem případě stojí na straně dodavatele banka. Banka je instituce, která se zabývá peněžními a úvěrovými obchody, umožňuje volný pohyb peněz v ekonomice a zprostředkovává využívání volných zdrojů. Z hlediska právního vymezení je bankou dle § 1 odst. 1 ZB právnická osoba se sídlem v České republice, založená jako akciová společnost, která přijímá vklady od veřejnosti a poskytuje úvěry a která k výkonu těchto činností má bankovní licenci. Z této definice vyplývá hned několik podstatných náležitostí, které banka musí splňovat. Především se jedná o právnickou osobu, tedy umělou entitu, která je založena ve formě akciové společnosti. Podrobnou úpravu akciové společnosti nalezneme v obchodním zákoníku, který uvádí také její definici: „Akciovou společností je společnost, jejíž základní kapitál je rozvržen na určitý počet akcií o určité jmenovité hodnotě. Společnost odpovídá za porušení svých závazků celým svým majetkem. Akcionář neručí za závazky společnosti.“ (§ 154 odst. 1 ObchZ) Zvolení akciové společnosti jako formy obchodní společnosti pro banky není náhodná. Banky hrají velmi významnou úlohu v ekonomice každého státu a případný kolaps některé z nich je způsobilý ohrozit hospodářskou i politickou stabilitu státu. Proto je třeba jejich vznik i fungování dostatečně regulovat, aby se těmto negativním okolnostem předcházelo. Podrobná úprava akciové společnosti tomuto napomáhá. Dalším předpokladem je, že se jedná o banku, která má sídlo na území České republiky. Může jí být i pobočka zahraniční banky, důležité však je, aby se jednalo o skutečné sídlo, tedy místo, kde je umístěna správa právnické osoby a kde se veřejnost může s právnickou osobou stýkat (sídlo v subjektivním smyslu - § 19c odst. 2 OZ). 6
Poziční dokument Ministerstva financí ČR, http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/bank_sektor_cr_16933.html?vd=1.
6
Definice dále zmiňuje dvě základní činnosti, které banka provádí, a to přijímání vkladů od veřejnosti a poskytování úvěrů. Aby banka mohla poskytovat své služby, musí k tomu mít zvláštní povolení - bankovní licenci. Bankovní licenci je oprávněna udělovat při splnění zákonných podmínek Česká národní banka. Zákon o bankách přímo uvádí, že bez licence nesmí nikdo přijímat vklady od veřejnosti, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak (§ 2 odst. 1 ZB). Naproti tomu k poskytování úvěru z vlastních zdrojů licence není třeba. V případě dalších činností, které banka může vykonávat, je třeba u každé z nich, aby ji měla v bankovní licenci jednotlivě povolenu. Při splnění všech těchto podmínek pak můžeme hovořit o bance ve smyslu zákona o bankách. Druhým subjektem spotřebitelského vztahu je spotřebitel. Jako slabší subjekt trhu si tento zaslouží přiměřenou ochranu sebe a svých práv. Je tedy důležité vědět, kdo se skrývá pod pojmem spotřebitel. Naše vnitrostátní právo nabízí podobně jako u dodavatele vícero definic, přičemž jsou zde určité odlišnosti: • „Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.“ (§ 52 odst. 3 OZ) • „Spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy o finančních službách uzavírané na dálku nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.“ (§ 54a odst. 4 OZ) • „Spotřebitelem je fyzická nebo právnická osoba, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než podnikání s těmito výrobky nebo službami.“ (§ 2 odst. 1 písm. a) ZOS) • Spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti a v jejíž prospěch je spotřebitelský úvěr sjednán.“ (§ 2 písm. b) ZSÚ)7 Dle obecné definice v občanském zákoníku může být spotřebitelem jak fyzická, tak i právnická osoba. Avšak v rámci jednotlivých speciálních úprav je spotřebitel často vymezen pouze jako osoba fyzická. Naproti tomu právo ES až na výjimky vymezuje spotřebitele právě jako osobu fyzickou8 a také ESD v rámci interpretace pojmu spotřebitel výslovně uvádí, že spotřebitelem ve smyslu směrnice 93/13/EHS může být pouze fyzická osoba. Členské státy ES však provádí směrnice chránící spotřebitele přísněji, což jim umožňuje „princip minimálního standardu“9. Zásadní podmínkou však je, že se osoba považuje za spotřebitele pouze tehdy, jestliže „nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti“ nebo „nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami“. Občanský zákoník používá výraz obchodní a jiná podnikatelská činnost, avšak český právní řád tyto pojmy závazně nevymezuje. S ohledem na definici spotřebitele v zákoně o ochraně spotřebitele můžeme pojmy obchodní činnost a jiná podnikatelská činnost subsumovat pod výraz podnikání. Zákonodárce zde pouze v souladu se směrnicí 93/13/EHS rozlišuje prodej (obchodní činnost) od ostatních činností spadajících pod definici podnikání (jiná podnikatelská činnost).10 Podnikáním ve smyslu § 2 odst. 1 ObchZ se rozumí „soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost 7 8
9 10
Další vymezení pojmu spotřebitel: § 2 písm. d) zákona č. 127/2005 Sb. a pojmu konečný spotřebitel: § 2 písm. d) zákona č. 676/2004 Sb., § 2 odst. 2 písm. c) bod 4 zákon č. 458/2000 Sb. Například směrnice 85/577/EHS, směrnice 87/102/EHS nebo směrnice 93/13/EHS, výjimkou je pak směrnice 90/314/EHS. Čl. 153 odst. 5 SES: „Opatření přijatá podle odstavce 4 nebrání zachovávat nebo zavádět přísnější ochranná opatření. Tato opatření musí být slučitelná s touto smlouvou. Jsou oznamována Komisi.“ Blíže Selucká, M.: Ochrana spotřebitele v soukromém právu. 1. vydání. C. H. Beck, Praha 2008, s. 39-45.
7
za účelem dosažení zisku“. Spotřebitelem může tedy obecně být i podnikatel, ale jen za podmínky, že nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. S ohledem na zaměření této práce je třeba se zabývat tím, zda je výše popsané vymezení pojmu spotřebitel dostatečné. V současné době působí na českém trhu více než tři desítky bank a tyto poskytují nejrůznější finanční služby. Ve vedení bank jsou vysoce kvalifikované a odborně vzdělané osoby, které mají v této oblasti dlouholetou zkušenost. Navíc jsou to právě banky, které si ve většině případů diktují podmínky uzavření smlouvy, ať už v podobě formulářových smluv nebo obchodních podmínek. Na druhé straně pak stojí klienti bank s jejich často malými znalostmi a nevelkými zkušenostmi. Je otázkou, zda si ochranu poskytovanou spotřebiteli jako osobě, která nejedná za účelem podnikání, nezaslouží i jiné osoby, které v rámci své podnikatelské činnosti jednají. Drobní podnikatelé, jakož i některé obchodní společnosti především osobní povahy mají ve vztahu k bankám obdobné postavení jako běžný spotřebitel, neboť jejich znalosti a zkušenosti v oblasti bankovnictví jsou často srovnatelné, a ne každý podnikatel si může dovolit platit finančního odborníka, který by zajišťoval jeho zájmy v této oblasti. Za zamyšlení stojí, jakým způsobem by se dal výše popsaný problém řešit. Jednou z možností je rozšířit pojem spotřebitel o další subjekty. Problematické však je, jakým způsobem nastavit podmínky pro klasifikaci subjektu jako spotřebitele a jak se vypořádat s různými potřebami jednotlivých odvětví práva na vymezení tohoto pojmu. Mohlo by se stát, že pro jedno odvětví práva by byl pojem vymezen zbytečně široce a pro jiné zase moc úzce. Najít určitý kompromis je tedy velmi složitým problémem. Další možností je vytvořit speciální úpravy ochrany spotřebitele pro různé oblasti práva, které by přesně vyhovovaly jejich požadavkům. Z pohledu bankovnictví by se mohla uplatnit jako kritérium pro odlišení spotřebitele od jiného klienta banky profesionalita. Toto kritérium by mohlo být upřesněno stanovením druhu vzdělání, které postačuje k označení osoby za profesionála v oblasti bankovnictví, popř. finanční oblasti, nebo určité délky praxe v této oblasti. Problematické však je, jakým způsobem by si tuto skutečnost měla banka ověřovat, nebo jakým způsobem nastavit mechanismus pro rozlišení spotřebitele od ostatních osob. Zajímavou je také otázka, zda za spotřebitele označit i osobu příjemce peněžních prostředků v případě úpravy platebního styku. Příjemce jako subjekt, který se vyskytuje na druhé straně transakce, pouze přijímá peněžní prostředky, avšak i ten by měl mít nárok na určité informace ohledně přijatých peněžních prostředků a také vyvstává otázka řešení nevyžádaného plnění a komplikací s tím spojených. Vytvoření zvláštních oblastí ochrany spotřebitele pro jednotlivá odvětví práva by však vedlo k ještě většímu roztříštění již dnes nejednotné úpravy ochrany spotřebitele, což by vedlo ke špatné přehlednosti této úpravy a tím i k jejímu menšímu účinku. Účelem této práce však není dobrat se řešení daného problému, ale pouze se zabývat přesně vymezenou částí práva ochrany spotřebitele. Pro oblast bankovnictví se tedy s úzkým vymezením pojmu spotřebitel v českém právu vypořádáme zavedením dalšího pojmu – klient, tj. subjekt, který vstupuje do právního vztahu s bankou. Dále se budeme zabývat ochranou, kterou poskytuje právní řád klientům bank s rozlišením oblastí, které upravují ochranu jen ve vztahu ke spotřebiteli. 1.2. Obecné zásady Význam obecných zásad v právu je velký. Jejich funkcí je především napomáhat správnému výkladu a aplikaci práva. Dále pak v případě mezer v právu mohou tyto posloužit k jejich zaplnění a také slouží ke sjednocování práva, neboť nové právní normy by měly být vytvářeny v souladu s nimi. Zásady rovněž hrají významnou roli v oblasti pedagogiky a nemalou funkci plní i v oblasti ochrany spotřebitele. Nejdůležitější zásady zde formulovala 8
již rezoluce Valného shromáždění OSN č. 39/24811 v roce 1984. V této rezoluci nazývané také jako Směrnice na ochranu spotřebitele jsou zachyceny tyto zásady: - zákaz nepoctivého jednání a diskriminace, - zákaz klamání spotřebitele, - zajištění přístupu k podstatným informacím, - zákaz ovlivňování spotřebitele nezákonnými postupy. Všechny výše zmíněné zásady nalezneme i v českém právu, především v právních předpisech správního práva. Jedná se především o zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Problematika ochrany spotřebitele v oblasti bankovnictví zasahuje do různých odvětví práva. Nejedná se tedy pouze o právo finanční, ale i právo občanské, obchodní a další. Každé toto odvětví práva má pak své specifické zásady, které jsou přizpůsobeny potřebám dané oblasti, a je třeba se vždy zabývat tím, zda se konkrétní zásada dá vztáhnout i na ochranu spotřebitele. Obecněji jsou vymezeny zásady, které rozlišují oblast soukromého a veřejného práva. Tyto zásady pak napomáhají při rozlišování, zda se jedná o vztahy soukromoprávní či veřejnoprávní, neboť hranice mezi těmito oblastmi práva je často neostrá. Základem jsou však zásady ústavní, na kterých je právní řád postaven a které jsou společné všem odvětvím práva. Ústavní zásady, které jsou relevantní pro ochranu spotřebitele, jsou obsaženy především v Listině základních práv a svobod. Ta vymezuje základní lidská práva a poskytuje jim nejvyšší právní ochranu. Dle čl. 1 LZPS jsou základní práva a svobody „nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné“. Omezit základní práva a svobody lze pouze na základě zákona a v jeho mezích (čl. 4 odst. 2 LZPS). Zákonná omezení však musí platit stejně pro všechny případy, které splní stanovené podmínky, a při jejich omezování musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a nesmí být zneužívána k jiným účelům (čl. 4 odst. 3, 4 LZPS). Důležitou zásadou pro ochranu spotřebitele je zásada „každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“ (čl. 2 odst. 3 LZPS). Klient banky by dle tohoto ustanovení neměl být zatěžován nepřiměřenými požadavky a tlačen do závazků, které nejsou v jeho zájmu a zákon je nevyžaduje. Velmi často uplatňovanou zásadou v právu ochrany spotřebitele je i zákaz diskriminace obsažený v čl. 3 LZPS. Účelem je odstranit obchodní praktiky, které zvýhodňují některé spotřebitele před jinými. Banka by tedy měla přistupovat ke svým klientům jako k rovným subjektům a neměla by některým poskytovat výhody (pozitivní diskriminace) a jiné znevýhodňovat (negativní diskriminace). V případě shodných nebo obdobných smluv by měl mít klient banky možnost uzavřít ji při splnění stejných podmínek jako jiný klient, nejde však o vytvoření jakési povinnosti uzavírat se všemi klienty smlouvy totožné. Zajímavým je i čl. 7 LZPS ve spojení s čl. 10 LZPS. Tato ustanovení zakotvují zásadu nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí, zákaz zásahu do soukromí a dále zákaz shromažďování, zveřejňování a jiného zneužívání osobních údajů. Ochrana osobních údajů je jednou z důležitých oblastí spotřebitelského práva a její poměrně ucelenou úpravu nalezneme v zákoně č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Banka při poskytování svých služeb přichází dnes a denně do styku s velkým množstvím osobních údajů svých klientů a její povinností je zajistit jejich dostatečnou ochranu. Významnou je tato ochrana především v případě internetového bankovnictví. V moderní době představuje internet rychlou a snadnou cestu, kterou může klient banky spravovat svůj účet z pohodlí svého domova. Zásadním 11
Plné znění rezoluce: http://daccessdds.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/462/25/IMG/NR046225.pdf?OpenElement.
9
problémem však je dostatečné zabezpečení internetového bankovnictví, neboť při provádění různých příkazů dochází k přenosu důležitých osobních údajů, které můžou být v nesprávných rukou zneužity. Pro ochranu spotřebitele je dále podstatnou zásada obsažená v čl. 17 LZPS: „Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.“ Omezit ji lze jen zákonem, je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Pro správné rozhodování spotřebitele je dostatek informací rozhodný. Proto také základem práva ochrany spotřebitele je zakotvení povinnosti potřebné informace poskytnout. I v oblasti bankovnictví tomu není jinak a banka je povinna informovat své klienty o stanovených skutečnostech. Za zmínku dále stojí zásada svobody sdružování (čl. 20 LZPS), která je základem pro sdružování spotřebitelů v různých sdruženích na jejich ochranu. Tato sdružení pak pomáhají spotřebitelů hájit jejich zájmy a poskytují jim cenné informace o jejich právech. Základní zásady z oblasti procesního práva nalezneme v článcích 36 a 37 LZPS. Především se jedná o zásadu „každý má právo domáhat se svého práva před nestranným a nezávislým soudem“. Právo na soudní ochranu je jedním ze základních lidských práv a významným prostředkem ochrany spotřebitele. Tato ustanovení dále zakotvují rovnost subjektů při jednání před soudem, nebo také rovnost zbraní. Zásadu rovnosti nepřímo naplňuje právo na právní pomoc a právo na tlumočníka. Pro třetí část této práce pak můžeme vymezit další zásady, které se vztahují k ochraně potřebitele, neboť je tato část zaměřena na oblast soukromého práva. Jsou zde především řešeny vztahy vznikající mezi bankou a jejími klienty, které můžeme označit jako soukromoprávní. Jedná se zejména o tyto zásady: - autonomie vůle, - rovnost subjektů, - zákaz zneužití občanských práv, - pacta sunt servanda, - zásada souladu s dobrými mravy. Zásada autonomie vůle je jednou ze stěžejních zásad soukromého práva. Pro sféru závazkového práva je vyjadřována v podobě zásady smluvní svobody. Tato se realizuje v různých podobách, především má subjekt právo zvolit si, zda do závazkového vztahu vstoupí, nebo nikoli. Dále se jedná o svobodu zvolit si spolukontrahenta, obsah smlouvy a její formu. Kontrakční svoboda však není bezbřehá, neboť je omezena kogentními normami a dobrými mravy. Samotná autonomie vůle by totiž mohla vést k poškozování druhého subjektu a to by vedlo k nespravedlnosti. Tato zásada je významná také proto, že v případě závazkového vztahu mezi bankou a jejími klienty je to často právě banka, která závazně určuje obsah smlouvy. Klient banky by měl mít vždy možnost důkladně se seznámit s textem smlouvy, případně obchodními podmínkami banky, a vyjádřit svobodně svou vůli v podobě uzavření, nebo naopak odmítnutí smlouvy. V praxi však banky často zneužívají svého silnějšího postavení a vytváří na klienta určitý psychický tlak, aby získali jeho podpis. Charakteristickým rysem soukromého práva je rovnost subjektů v soukromoprávních vztazích, která je také považována za základní princip pro dělení právního řádu na právo soukromé a veřejné12. Ve spotřebitelských vztazích je tato rovnost narušena a spotřebitel je chápán jako slabší strana. K dosažení rovnosti v těchto vztazích přistoupil zákonodárce k jejich regulaci. Otázkou však je, jak nastavit kritéria pro hodnocení slabosti, a kde je hranice 12
Zoulík, F.: Soukromoprávní ochrana slabší strany. Právní rozhledy, č. 3, 2002, s. 109.
10
mezi naplňováním zásady rovnosti a nepřiměřeným zásahem do smluvní svobody. Zásada rovnosti a smluvní svobody tedy stojí vedle sebe a je třeba je udržovat v rovnováze. V případě zásady zákazu zneužití občanských práv se jedná o soulad práv s jejich společenským určením. Někdy je také spojována se zásadou zákazu šikany, která zakazuje chování, jež má jediný cíl škodit jinému. Šikanu považujeme za protiprávní chování, přestože zde formálně nedochází k překročení hranice subjektivního práva. Zásadu zákazu zneužití občanských práv je možné nalézt v § 3 OZ: „výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy“. Pro závazkově právní vztahy je významnou zásada pacta sunt servanda, neboli smlouvy se mají dodržovat. Zákonné vyjádření nalezneme v § 493 OZ: „závazkový vztah nelze měnit bez souhlasu jeho stran, pokud tento zákon nestanoví jinak“. Zde je třeba zmínit problematiku jednostranné změny smlouvy ze strany banky. Jak již bylo zmíněno výše, banky často zneužívají svého silnějšího postavení a vnucují klientům své podmínky. Klient však s jednostrannou změnou smlouvy nemusí souhlasit. Právo je totiž nástrojem v rukou schopných, neboli vyjádřeno prostřednictvím zásady římského práva vigilantibus iura scripta sunt, což znamená bdělým náležejí práva. Již na několika předchozích místech byl zmíněn pojem dobré mravy. Český právní řád neobsahuje vymezení tohoto pojmu, běžně je však chápán jako soubor obecně sdílených, uznávaných a respektovaných základních norem určujících chování lidí ve smyslu poctivosti, slušnosti a morálky. Zásada souladu práv s dobrými mravy je známa již z římského práva a stala se významným nástrojem zmírňování tvrdosti práva. Soudci díky této zásadě mají prostor pro uplatňování pravidel slušnosti a přirozené spravedlnosti. 1.3. Prameny práva Prameny práva můžeme vymezit jako „formy, v nichž je právo obsaženo, v nichž je třeba hledat právní normy, a které jsou tedy bezprostředním pramenem poznání práva“13. Společnými znaky jsou jejich forma, závaznost a vynutitelnost. V rámci systematiky právního řádu můžeme rozlišovat právní normy podle jejich právní síly. Na vrcholku pomyslné pyramidy stojí ústavní zákony, které tvoří tzv. ústavní pořádek. Ústava České republiky vymezuje základní uspořádání státu a jeho vztah k občanům. Nalezneme v ní i samostatnou hlavu věnovanou ČNB. Naproti tomu Listina základních práv a svobod zakotvuje především obecné zásady práva, jak již o tom bylo pojednáno výše. Zákonodárný sbor kromě ústavních zákonů vytváří i zákony „obyčejné“. Tyto mají nižší právní sílu než ústavní zákony, ale vyšší než právní předpisy orgánů moci výkonné, které jsou naopak v naší pyramidě na posledním stupínku. Předmětem zájmu této práce je ochrana spotřebitele a to v oblasti bankovnictví. Bankovní sektor je upraven řadou právních předpisů, které řadíme zejména pod obor finančního práva. Právo ochrany spotřebitele však prolíná celým právním řádem a zasahuje jak do práva soukromého, tak i veřejného. Proto je tato práce rozdělena do dvou základních částí. Na jedné straně stojí ochrana spotřebitele z pohledu právní úpravy činnosti bank (dále jen „bankovní předpisy“) a na druhé straně se pak jedná o ostatní právní předpisy zakotvující ochranu spotřebitele, které se dají na banku vztáhnout (dále jen „nebankovní předpisy“). V případě bankovních předpisů mluvíme spíše o ochraně klientů bank, v některých případech i z užšího pohledu jen o ochraně vkladatelů, jak je tomu například u pojištění 13
Boguszak, J., Čapek, J.: Teorie práva. Codex Bohemia, Praha 2001, s. 36.
11
vkladů. Bankovní předpisy upravují především činnost bank, zakotvují různé povinnosti a pravidla, kterými se banky musí řídit a které zaručují správné fungování a zdraví bank. Jedná se tedy nejčastěji o jakousi nepřímou ochranu klientů bank. Jejich hlavním cílem je zajistit stabilitu bank, předcházet a bránit vzniku jejich finančních potíží a tím zajišťovat důvěru klientů v bankovní sektor. Mezi bankovní předpisy patří především: • zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, • zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, • zákon č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech (zákon o platebním styku), • zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, • zákon č. 254/2004 Sb., o omezování plateb v hotovosti, • vyhláška ČNB č. 62/2004 Sb., kterou se stanoví způsob provedení platebního styku mezi bankami, zúčtování na účtech a technické postupy bank při opravném zúčtování, • vyhláška ČNB č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry. Přímou ochranu bankovním klientům poskytuje zákon o finančním arbitrovi, který přináší ochranu v přesně stanovených případech. Zákon o bankách chrání klienty zejména zavedením informační povinnosti, bankovního tajemství a určitým způsobem i formou pojištění vkladů, jak je o tom pojednáno níže. Jistou ochranu nalezneme i v zákoně o platebním styku, avšak celkově převažuje pouze nepřímá ochrana klientů v rámci pravidel obezřetného podnikání bank a dohledu. Nebankovní předpisy upravují především smluvní vztahy, které mezi bankami a jejich klienty vznikají, a s tím související povinnosti v případě porušení smluvních závazků. Tato oblast je z pohledu ochrany spotřebitele velmi významná, neboť každý spotřebitel uzavírá během svého života nespočet různých druhů smluv a řeší povinnosti z těchto smluv vyplývající. Tak tomu je i v případě vztahu klient – banka. Další oblastí je ochrana v rámci hospodářské soutěže, kde jsou spotřebitelé chráněni před nekalými praktikami soutěžitelů, zejména před zneužitím jejich dominantního postavení a před nekalou soutěží. Mezi nebankovní právní předpisy řadíme zejména: • zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, • zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, • zákon č. 90/1963 Sb., občanský soudní řád, • zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., • zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, • zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, • zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, • zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže. Samozřejmě se nejedná o vyčerpávající přehled právních předpisů a to ani v oblasti bankovnictví, ani v případě ochrany spotřebitele. Snahou je zde pouze vytvořit jistý rámec, poskytnout určitou představu, jaká právní úprava se k dané oblasti vztahuje.
12
2. Ochrana spotřebitele podle bankovních předpisů 2.1. Banka – její vznik, dělení a činnost „Obchodní banka je podnik specializovaný na obchodování s penězi, resp. s peněžním kapitálem (s kapitálem v peněžní formě), a spolu s tím na mnoho dalších služeb spojených s úschovou a pohybem peněz (peněžního kapitálu).“14 Ve srovnání s ostatními podniky však má banka řadu specifických rysů projevujících se v jejím postavení a celkovém významu v ekonomice. Právnímu vymezení tohoto pojmu jsme se věnovali podrobně již v předchozí kapitole, kde byly rozebrány i jednotlivé základní podmínky, které banka musí dle zákona o bankách splňovat. Banka je obchodní společností založenou ve formě akciové společnosti. Pro vytvoření obchodní společnosti jsou zapotřebí dva kroky – založení a vznik. Tyto jsou upraveny v obchodním zákoníku, avšak pro banku jsou stanoveny další a přísnější požadavky. Aby banka byla bankou, potřebuje k tomu zvláštní oprávnění, které má podobu bankovní licence. Bankovní licenci uděluje Česká národní banka na dobu neurčitou a tato licence není převoditelná na jiné osoby. Ve vztahu k bankovní licenci můžeme rozlišovat tyto druhy bank: • „česká“ banka – banka se sídlem na území ČR, • zahraniční banka – působí na území ČR prostřednictvím své organizační složky (pobočky) a bankovní licence jí byla udělená ČNB, • banka v režimu jednotné licence – bankovní licenci získala v některém z členských států EU a může podnikat v oblasti bankovnictví i na území jiných členských států, • banka se sídlem na území 3. států, na kterou se na základě mezinárodní smlouvy pohlíží jako na banku z členských států EU15, • obchodní zastoupení (reprezentace) zahraniční banky – provozování činností, které nemají charakter trvalé hospodářské činnosti. ČNB si v případě bank, které mají sídlo na území EU nebo EHS, obligatorně před udělením licence vyžádá stanovisko orgánu dohledu v daném členském státě. Banka však musí již v okamžiku podání žádosti o licenci splňovat některé požadavky. Především musí předložit návrh stanov a dále výše jejího základního kapitálu musí být minimálně 500 000 000 Kč a minimálně v této výši musí být základní kapitál tvořen peněžitými vklady. Naproti tomu v obchodním zákoníku je požadavek na základní kapitál akciové společnosti o poznání nižší – tedy alespoň 2 000 000 Kč v případě společnosti založené bez veřejné nabídky akcií a nejméně 20 000 000 Kč v případě společnosti založené s veřejnou nabídkou akcií. Tento zvýšený požadavek na základní kapitál u bank je opodstatněný, neboť je to právě banka, které její klienti svěřují své celoživotní úspory a vkládají do ní důvěru. Základní kapitál banky také plní kromě zakladatelské funkce i funkci počátečního financování činnosti banky a především se jedná o jakousi pojistku v případě krytí ztrát. Další důležité požadavky pro vznik banky nalezneme v § 4 odst. 5 ZB: „Pro udělení licence musí být splněny tyto podmínky: a) průhledný a nezávadný původ základního kapitálu a dalších finančních zdrojů banky, jejich dostatečnost a vyhovující skladba, b) splacení základního kapitálu v plné výši, c) způsobilost osob s kvalifikovanou účastí (§ 17a odst. 4) na bance k výkonu práv akcionáře při podnikání banky,
14
15
Kolektiv autorů.: Bankovnictví v České republice. Bankovní institut, Praha červen 2000, s. 29 V současné době zatím neexistuje žádná taková mezinárodní smlouva.
13
d) odborná způsobilost, důvěryhodnost a zkušenost osob, které jsou na základě pracovní nebo jiné smlouvy navrhovány v bance na výkonné funkce, s nimiž je spojena pravomoc a odpovědnost vymezená stanovami (dále jen „vedoucí zaměstnanci banky“), e) technické a organizační předpoklady pro výkon navrhovaných činností banky, funkční řídící a kontrolní systém banky, f) obchodní plán vycházející z navrhované strategie činnosti banky podložený reálnými ekonomickými kalkulacemi, g) průhlednost skupiny osob s úzkým propojením s bankou, h) úzké propojení v rámci skupiny podle písmene g) nebrání výkonu bankovního dohledu, i) ve státě, na jehož území má skupina podle písmene g) úzké propojení, nejsou právní ani faktické zábrany k výkonu bankovního dohledu, j) sídlo budoucí banky musí být na území České republiky.“ Předpoklady zmíněné v předchozím odstavci jsou nastaveny tak, aby měla banka solidní a pevný základ pro budoucí působení. Především se zkoumá původ, dostatečnost a složení základního kapitálu. Jde zde o snahu zabránit vstupu peněz z trestné činnosti do bankovního podnikání. Nezbytností je také splacení základního kapitálu v plné výši. Podobně se posuzují i tzv. lidské faktory. Osoby, které mají v budoucí bance zastávat pozice na klíčových řídících pozicích, musí být odborně způsobilé, důvěryhodné a zkušené. Odborná způsobilost a zkušenost jsou kritéria, která lze ohodnotit na základě dosaženého vzdělání a následné praxe. Naproti tomu důvěryhodnost osoby se posuzuje o poznání hůře. Nezbytností je, aby osoba nebyla v minulosti odsouzená za úmyslný trestný čin. ČNB si pro posouzení tohoto požadavku může vyžádat opis z evidence Rejstříku trestů a to u fyzických osob, které jsou zakladateli banky nebo jsou navrhovány na vedoucí zaměstnance banky (§ 4 odst. 7 ZB). Další důležitou skutečností jsou technické a organizační předpoklady pro výkon navrhovaných činností banky. Banka musí mít funkční řídící a kontrolní systém a obchodní plán, který bude vycházet z navrhované strategie a bude podložen reálnými ekonomickými kalkulacemi. Zákon také stanoví povinnost zajistit průhlednost skupiny osob s úzkým propojením s bankou. Úzké propojení je vymezeno v § 4 odst. 6 ZB. Všechny tyto požadavky kladené na banku jsou nastaveny tak, aby předcházely možným budoucím problémům banky. Jedná se tedy o jakousi nepřímou ochranu jejich budoucích klientů. Z důvodu ochrany klientů banky je také upraveno použití pojmů „banka“ a „spořitelna“ v obchodní firmě (§ 3 ZB). Zákon stanoví, že tyto pojmy, jejich překlady nebo slova od nich odvozená smí užívat v obchodní firmě pouze právnická osoba, které byla udělena licence. Výjimku představují situace, kdy ze souvislostí vyplývá, že daná osoba se nezabývá přijímáním vkladů od veřejnosti a poskytováním úvěrů. Tato osoba tedy není způsobilá vyvolat u veřejnosti zdání, že jedná na základě bankovní licence. Příkladem může být krevní banka, kde již název napovídá, že tato nemá s „klasickou“ bankou podle zákona o bankách nic společného. Další výjimkou je pak situace, kdy osoby používají obchodní firmu nebo název zavedený nebo uznávaný zákonem nebo na základě mezinárodní smlouvy. Speciální úpravou je zákon č. 87/1995 Sb., který obsahuje úpravu spořitelních a úvěrních družstev a přesně vymezuje, jakou podobu obchodní firmy smějí tyto právnické osoby užívat. Mezinárodní smlouvou je použití pojmu „banka“ umožněno například u těchto institucí: Světová banka pro obnovu a rozvoj, Mezinárodní investiční banka, atd. V případě, že osoba poruší zákaz užití těchto pojmů ve své obchodní firmě, je ČNB oprávněná uložit jí pokutu a to až do výše 50 milionů Kč (§ 26 odst. 1 písm. e) ZB). Tím však není dotčena odpovědnost podle jiných právních předpisů (§ 26 odst. 10 ZB). ČNB má také právo zasáhnout v případě, že u zakládané banky existuje nebezpečí záměny s obchodní firmou jiné již existující právnické osoby nebo její organizační složky. ČNB může v takovém případě požadovat, aby banka svou navrhovanou obchodní firmu změnila. Podobně je tomu u poboček 14
zahraničních bank, kdy ČNB může žádat změnu v podobě rozlišovacího dodatku k obchodní firmě, jestliže tady existuje nebezpečí záměny. Úprava obchodní firmy banky je tedy nastavena tak, aby klient na první pohled věděl, zda se jedná o banku - finanční instituci, která má bankovní licenci a může poskytovat bankovní služby, nebo jde o jinou zákonem o bankách neregulovanou právnickou osobu. Zákon brojí proti klamání klienta především v oblasti poskytování úvěrů jakožto činnosti, která není vyhrazená jen bankám, a klient by se zde mohl nechat snadno zmást. Pro správný výběr banky je třeba, aby se klient aspoň zjednodušeně orientoval v jednotlivých druzích bank. Především musí vědět, zda je daná osoba podřízená zákonu o bankách či ne. Takto rozlišovat banky lze prostřednictvím obchodní firmy, jak již bylo popsáno výše. Pro orientaci klienta však mohou být trochu problematické výjimky, které může zakotvit právní řád, neboť se od něj vyžaduje určitá znalost právní úpravy v dané oblasti. Banky dále můžeme dělit podle těchto kritérií: a) funkce banky, b) struktura bankovních produktů, c) rozsah poskytovaných služeb. Ad a) Podle toho, zda banka plní makroekonomickou nebo mikroekonomickou funkci, rozlišujeme od sebe centrální banku od bank obchodních. V České republice zastává úlohu centrální banky ČNB a její právní úpravu nalezneme v zákoně č. 6/1993 Sb., o ČNB. Tento zákon vymezuje ČNB jako „ústřední banku České republiky a orgán vykonávající dohled nad finančním trhem“. Jedná se o veřejnoprávní subjekt, jehož hlavním cílem je zajistit cenovou stabilitu. ČNB dále podporuje obecnou hospodářskou politiku vlády a to v souladu se zásadami udržitelného hospodářského růstu a otevřeného tržního hospodářství. Bližší vymezení cílů ČNB nalezneme v ustanovení § 2 ZČNB. Na druhé straně pak stojí obchodní banky, které plní funkci mikroekonomickou. Obchodní nebo také komerční banky se zabývají především poskytováním svých služeb klientům a základem je obchodování s cizími zdroji. Ad b) Zákon o bankách vymezuje rozsah služeb, které jsou banky oprávněny svým klientům poskytovat. Podle struktury těchto služeb můžeme rozlišovat 2 skupiny bank: banky univerzální a specializované. Univerzální banky předkládají svým klientům širokou nabídku produktů. Univerzálnost se tedy vztahuje ke struktuře bankovních služeb. Tyto banky pak mohou být zaměřeny na vybrané skupiny klientů. Některé banky se zaměřují na podnikající fyzické a právnické osoby, jiné na spotřebitele. I v rámci těchto dvou skupin pak mohou být klienti rozlišováni na běžné a prestižní, vztahy na krátkodobé a dlouhodobé, atd. Specializované banky se zaměřují buď na určité druhy služeb (investiční banky, spořitelní, hypotéční, aj.), anebo na klienty z vybraného sektoru hospodářství (zemědělství, zahraniční obchod, aj.). Důvodem, proč se některé banky orientují jen na určitou oblast bankovní činnosti, je především náročnost poskytovaných služeb v podobě zvláštních znalostí v dané oblasti, odborné kvalifikace zaměstnanců a požadavků na objem kapitálu banky. Ad c) Dalším způsobem dělení bank je podle rozsahu poskytovaných služeb na banky maloobchodní, velkoobchodní a smíšené. Pro maloobchodní bankovnictví (retail banking) je typické poskytování služeb prostřednictvím sítě poboček. Tyto banky uzavírají standardizované obchody a provádí velké množství relativně malých operací. V běžném životě jsou to právě tyto banky, se kterými klient přichází do styku. Naproti tomu velkoobchodní bankovnictví (wholesale banking) se někdy označuje jako „svět velkého byznysu“. Banky provádí obchody ve velkém měřítku a dochází zde k přesunům značných částek depozitních peněz. Jedná se především o nové banky, které vstupují na náš trh ze zahraničí.
15
Přehled různých druhů bank však tímto výčtem rozhodně nekončí a při hlubším zkoumání by se dala na toto téma popsat nejedna stránka. Také specifika některých druhů bank by stála za podrobnější rozebrání, v této chvíli a vzhledem k zaměření práce si ale vystačíme jen s tímto zjednodušeným popisem. Podobně i téma činnosti bank je velmi rozsáhlé a složité, nicméně se zde omezíme pouze na stručný přehled, který bude sledovat linii zákona o bankách. Již v definici banky jsou zahrnuty dvě základní činnosti, které banku jako podnikatele charakterizují (§ 1 odst. 1 ZB) – příjímání vkladů od veřejnosti a poskytování úvěrů. V dalším odstavci přináší zákon vymezení pojmů vklad a úvěr. Vkladem se rozumí svěřené peněžní prostředky jakožto závazek vůči vkladateli na jejich výplatu. Pojmovým znakem je tedy přislíbení vrácení původní částky, nikoli výnos. Právní úprava rozlišuje různé formy vkladů: • vklady na běžných účtech (§§ 708 – 715a ObchZ), • vklady na vkladových účtech (§§ 716 – 719b ObchZ), • vklady na vkladních knížkách (§§ 778 – 785 OZ), • vklady na vkladních listech (§ 786 OZ), • vklady v rámci stavebního spoření (zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření). Úvěrem se rozumějí v jakékoliv formě dočasně poskytnuté peněžní prostředky. V případě poskytnutí úvěru vniká mezi bankou a klientem závazkový vztah, jehož základem je smlouva o úvěru (§§ 497 – 507 ObchZ). Podobně jako vklady můžeme rozlišovat i různé druhy úvěrů a jako kritérium lze zvolit účel úvěru, stanovenou délku poskytnutého úvěru, způsob čerpání, aj. Systematizací těchto přístupů lze vytvořit určitý přehled základních druhů úvěrů16:
Banka může vykonávat i další činnosti za podmínky, že je má povoleny v bankovní licenci. Jsou jimi: • investování do cenných papírů na vlastní účet, • finanční pronájem, • platební styk a zúčtování, • vydávání a správa platebních prostředků, například platebních karet a cestovních šeků, • poskytování záruk, • otvírání akreditivů, • obstarávání inkasa,
16
Obrázek a bližší vymezení viz Dvořák, P.: Bankovnictví. Vysoká škola ekonomická, Praha 1998, s.108.
16
poskytování investičních služeb podle zvláštního právního předpisu, s tím, že se v licenci uvede, které hlavní a doplňkové investiční služby je banka oprávněna poskytovat a ve vztahu ke kterým investičním nástrojům podle zvláštního právního předpisu, • finanční makléřství, • výkon funkce depozitáře, • směnárenská činnost, • poskytování bankovních informací, • obchodování na vlastní účet nebo na účet klienta s devizovými hodnotami a se zlatem, • pronájem bezpečnostních schránek. V důsledku ustanovení § 1 odst. 3 písm. o) ZB ztrácí výčet bankovních činností svou taxativní povahu. Banka totiž může kromě výše zmíněných činností vykonávat i další, které s nimi souvisí. Nespornou výhodou je, že objeví-li se nějaká nová, zákonem nepředpokládaná bankovní činnost, toto ustanovení ji umožní v licenci povolit. Banka tedy nemůže poskytovat jiné služby, než které má povoleny v bankovní licenci. V licenci mohou být povolené činnosti omezeny formou vymezení jejich rozsahu a dále jsou zde stanoveny podmínky, které musí být splněny před zahájením dané činnosti. Výjimku ze zákazu vykonávat jiné než povolené činnosti zakotvuje § 1 odst. 4 ZB. Jedná se o činnosti pro jiného, jestliže souvisejí se zajištěním jejího provozu a provozu jiných bank, finančních institucí a podniků pomocných bankovních služeb, nad nimiž banka vykonává kontrolu. •
2.2. Bankovní regulace Bankovní systém je považován za jednu z nejvíce regulovaných oblastí ekonomiky. Důvodů pro zavedení bankovní regulace je hned několik. Především jde o zajištění bezpečnosti a spolehlivosti bankovního systému, podpory efektivnosti jeho fungování a zabezpečení alespoň minimální ochrany klientů banky a jejich dostatečné informovanosti. Samozřejmě se najdou i tací, kteří brojí proti jakékoli regulaci a prosazují zásadu volné ruky trhu, avšak v současné době je oblast bankovnictví předmětem regulace ve všech vyspělých státech světa. Bankovní regulaci můžeme vymezit jako soubor právních pravidel, které omezují nebo bankám vnucují určitý způsob chování. Banky se musí řídit jak zákony, nařízeními a vyhláškami, tak i opatřeními ČNB. Veškerá tato regulace je nastavena tak, aby zajistila „zdraví“ bankovního sektoru. Někdy se tato pravidla označují jako pravidla obezřetného podnikání bank a mají pokrýt úvěrová, likvidní, depozitní a další rizika, se kterými se banka může potýkat. Jde zde především o důvěru každého občana, který svěří své peněžní prostředky bance, ale i každého podniku a celé společnosti. Pravidla obezřetného podnikání mají chránit nejen banku jako podnikatele před úpadkem, ale také její klienty, a ve velkém měřítku i celou ekonomiku. Jsou to právě problémy v oblasti bankovnictví, které se staly příčinou nejedné finanční krize. Nástroje bankovní regulace jsou zaměřeny na minimalizaci rizik při správě svěřených prostředků, zajištění efektivnosti a transparentnosti rozhodování a formalizaci administrativních a technických požadavků. Většina těchto pravidel je převzata z různých mezinárodních standardů, které vychází z doporučení Basilejského výboru pro bankovní dohled nebo ze směrnic Evropských společenství. V českém právu je tato oblast regulována zákonem o bankách a podrobně pak vyhláškou ČNB č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry. V souladu s touto vyhláškou můžeme k základním nástrojům bankovní regulace přiřadit především tato pravidla: • pravidla pro řídící a kontrolní systém, 17
• • • •
kapitálovou přiměřenost, pravidla angažovanosti, pravidla pro nabývání, financování a posuzování aktiv, uveřejňování informací17.
2.2.1. Pravidla pro řídící a kontrolní systém Základem řádného fungování každé banky je její funkční a efektivní řídící a kontrolní systém, jehož součástí je stanovení předpokladů pro řádnou správu a řízení společnosti, vytvoření systému řízení rizik a vnitřní kontroly (§ 8b odst. 1 ZB). Systém musí být nastaven tak, aby byl ucelený a přiměřený charakteru, rozsahu a složitosti činností banky. Při jeho naplňování banka postupuje s ohledem na svou velikost, způsob řízení, počet zaměstnanců a vývoj prostředí, v němž banka podniká. Dohled nad celým tímto systémem vykonává dozorčí rada nebo kontrolní komise, která alespoň jednou ročně vyhodnocuje fungování celého systému. Také představenstvo hraje v této oblasti důležitou roli. Kromě jiného je jeho povinností vyhodnocovat celkovou strategii, strategii řízení rizik, strategii související s kapitálem a kapitálovou přiměřeností a strategii rozvoje informačních systémů. Nezbytností je i zajištění aktuálnosti, spolehlivosti a ucelenosti informačních systémů. Součástí řídícího a kontrolního systému je i soustavné řízení rizik, při kterém se zohledňují všechna významná rizika a rizikové faktory. Faktory ovlivňující míru rizika můžeme dělit na vnější a vnitřní, přičemž se přihlíží jak k aspektům kvalitativním, tak i kvantitativním. V rámci řízení rizik si banka stanoví postupy pro rozpoznávání, vyhodnocování, měření a sledování rizik z důvodů jejich omezování a předcházení jejich vzniku. Banka sleduje především úvěrové, tržní, operační riziko, riziko likvidity a koncentrace a stanovuje různé strategie, metody a zásady jejich řízení a limity, které nesmí být překročeny a které signalizují problémy banky. Blíže jsou požadavky na krytí jednotlivých rizik zakotveny v přílohách k této vyhlášce. Pro případ krytí rizik banka také udržuje přiměřenou výši kapitálu. Důležitou součástí předcházení rizik je i vytvoření funkčního systému vnitřní kontroly. Kontrolní činnost se musí stát běžnou součástí chodu každé banky. Banka stanoví funkční mechanismy pro kontrolu dodržování právních i vnitřních předpisů, kontrolu schvalování a autorizace transakcí, průběhu činností, atd. Banka je dále povinna zajistit trvalý a účinný výkon vnitřního auditu, který bude nezávislý na veškerých výkonných činnostech banky. Banka v rámci zhodnocení fungování řídícího a kontrolního systému vypracovává zprávu o ověření řídícího a kontrolního systému auditorem, kterou je povinna předložit ČNB k posouzení. 2.2.2. Kapitálová přiměřenost Riziko nesolventnosti nebo také kapitálové riziko spočívá v tom, že banka nebude schopna pokrýt vzniklé ztráty ze svého kapitálu nebo-li že tržní hodnota veškerých aktiv klesne pod hodnotu závazků. Nová koncepce kapitálové přiměřenosti vychází z dokumentu Basel II vydaného Basilejským výborem pro bankovní dohled a přináší jisté změny. Cílem zavedení požadavků na kapitálovou přiměřenost je snaha o přenesení podnikatelských rizik z věřitelů na akcionáře, zajištění stability bankovního systému a vytvoření srovnatelných konkurenčních podmínek v bankovním podnikání. Kapitálová přiměřenost představuje 17
Úprava informační povinnosti je zařazena níže a to z důvodu, že se jedná o přímou ochranu klientů banky v rámci zákona o bankách.
18
pro banku povinnost udržovat určitou minimální výši kapitálu vzhledem ke stanoveným kapitálovým požadavkům. Vyjádřeno matematicky, kapitálová přiměřenost (KPř) je představována zlomkem, v jehož čitateli je kapitál banky (K) a ve jmenovateli součet kapitálových požadavků k úvěrovému, tržnímu a operačnímu riziku (KPÚR, KPTR, KPOR): KPř =
KPÚR
K + KPTR + KPOR
Kapitál banky se skládá ze tří částí: Tier 1 – původní kapitál, Tier 2 – dodatkový kapitál, který se snižuje o odčitatelné položky, a Tier 3 – dodatkový kapitál ke krytí tržních rizik18. Vyhláška dále podrobně vymezuje kapitálové požadavky k úvěrovému, tržnímu a operačnímu riziku. Kapitálový požadavek k úvěrovému riziku představuje největší podíl na celkových kapitálových požadavcích – zhruba 90 %19 a vztahuje se, podobně jako kapitálový požadavek k tržnímu riziku, na obchodní i investiční portfolio banky. Obchodním portfoliem jsou nástroje za účelem obchodování a dosažení zisku z cenových rozdílů či rozdílů úrokových měr a nástroje sloužící k zajištění. Investičním portfoliem jsou pak všechny ostatní nástroje. Do výpočtu kapitálové přiměřenosti byl přidán nový požadavek v podobě kapitálového požadavku k operačnímu riziku. Operační riziko přestavuje riziko ztráty vlivem nedostatků či selhání vnitřních procesů, lidského faktoru nebo systémů a riziko ztráty vlivem vnějších skutečností včetně rizika v důsledku porušení či nenaplnění právních předpisů. Pro výpočet jednotlivých kapitálových požadavků existuje více přístupů, kdy výše zmíněná vyhláška stanoví podmínky pro užívání těchto základních a speciálních přístupů a určuje speciální přístupy, k jejichž používání a změně je třeba souhlasu ČNB. 2.2.3. Pravidla angažovanosti Dalším pravidlem obezřetného podnikání bank je i angažovanost bankovního portfolia. Cílem regulace je zajistit dostatečné rozlišení bankovních obchodů ve vztahu k různým klientům a tím omezit případné ztráty plynoucí z platební neschopnosti klienta a minimalizovat dopad těchto ztrát na vkladatele. Rozlišujeme angažovanost obchodního a investičního portfolia. Zákon pravidla angažovanosti vymezuje jako (§ 13 ZB): „pravidla, která omezují výši aktiv a podrozvahových položek vůči osobě nebo skupině osob v závislosti na kapitálu“. Banka dodržuje pravidla angažovanosti na individuálním základě a ve stanovených případech také na základě konsolidovaném. Angažovaností obchodního portfolia vůči osobě nebo ekonomicky spjaté skupině osob se rozumí součet dlouhých expozic, kterými jsou: úrokové a akciové pozice, expozice vůči fondům kolektivního investování, pozice vyplývající z volných dodávek, rozdíly mezi vypořádací cenou a aktuálním tržním oceněním cenných papírů, cizích měn a komodit, pokud představují ztrátu, expozice z repo obchodů, půjček či výpůjček z cenných papírů a komodit a expozice derivátů, maržových obchodů a transakcí s delší dobou vypořádání. Dlouhé expozice se označují kladným znaménkem oproti krátkým expozicím, které jsou značeny záporně. Do angažovanosti obchodního portfolia se nezahrnují odčitatelné položky od kapitálu.
18
19
Přesné vymezení položek Tier 1, Tier 2 a Tier 3 obsahuje vyhláška ČNB č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry (§ 55 a násl.). Zdroj: ČNB: Význam ratingů pro stabilitu finančního sektoru, http://www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/clanky_rozhovory/media_2008/cl_08_080926c.html.
19
Pro určení, zda je třeba počítat kapitálový požadavek k riziku obchodního portfolia, je třeba nejprve určit zbytkovou angažovanost vůči osobě. Ta je vyjádřena jako rozdíl mezi angažovaností investičního portfolia odpovídající limitu podle § 182 dané vyhlášky a angažovaností investičního portfolia vůči osobě po případném vyloučení expozic z angažovanosti. Jestliže je součet krátkých a dlouhých expozic vůči osobě menší, než zbytková angažovanost vůči osobě, kapitálový požadavek k riziku angažovanosti se rovná nule. V opačném případě se tento požadavek stanovuje podle postupu upraveném v dané vyhlášce. Jestliže má instituce pohledávky, které by obdržely rizikovou váhu nejvýše 20 % podle standardizovaného přístupu, násobí se součet krátkých a dlouhých expozic navíc koeficientem 0,2. Angažovaností investičního portfolia vůči osobě nebo ekonomicky spjaté skupině osob se rozumí jakákoliv expozice představovaná aktivem v jeho účetní hodnotě před snížením o opravné položky nebo podrozvahovou položku v účetní hodnotě bez odečtení rezerv, vždy bez aplikace rizikových vah nebo konverzních faktorů. Vyhláška dále stanoví, co se do angažovanosti investičního portfolia nezahrnuje, které expozice jsou z angažovanosti vyloučeny, limity angažovanosti obchodního portfolia či požadavky na osobní a majetkové zajištění. 2.2.4. Pravidla nabývání, financování a posuzování aktiv Banky a pobočky zahraničních bank jsou dále povinny udržovat trvale svou platební schopnost (§ 14 ZB). V rámci toho jsou především povinny dodržovat stanovená pravidla likvidity a bezpečného provozu. Tato pravidla upravují minimální výši likvidních prostředků ve vztahu k aktivům a pasivům, omezení a podmínky pro některé druhy úvěrů nebo investic, vkladů, záruk a závazků, nabývání, financování a posuzování aktiv a omezení a podmínky pro měnové pozice. Podrobně je nabývání, financování a posuzování aktiv bankou stanoveno v části šesté výše zmíněné vyhlášky. Banka zejména nesmí některé druhy aktiv vůbec nabývat a to s ohledem k zvláštnímu vztahu některých osob k bance. Jedná se o nabývání podílu nebo podřízené pohledávky na osobě, která má kvalifikovanou účast na bance, účastnických cenných papírů vydaných osobou mající na bance kvalifikovanou účast a nabývání podílových listů podílového fondu, který je obhospodařován nebo byl vytvořen investiční společností, která je osobou mající na bance kvalifikovanou účast. V druhém případě tohoto zákazu jsou však vyhláškou stanoveny výjimky, ve kterých případech je možné tyto účastnické cenné papíry nabývat. Podobně jsou nastavena pravidla i pro financování některých druhů aktiv. Pravidla pro posuzování aktiv vychází z kategorizace vybraných expozic investičního portfolia do několika kategorií. Předmětem kategorizace jsou expozice investičního portfolia představované pohledávkami vzniklými z výkonu činnosti vyplývajících z bankovní licence. Těmito pohledávkami z finanční činnosti jsou zejména poskytnuté úvěry, pohledávky z finančního leasingu, z vkladu, ze záruk, akreditivu a faktoringu a dále pohledávky na pořízení cenných papírů na dobu delší než 30 kalendářních dnů, pohledávky vzniklé z prodeje cenných papírů s odkladem splatnosti prodejní ceny na dobu delší než 30 kalendářních dnů nebo nevypořádaných do 30 dnů po stanoveném dni vypořádání. Výčet je zde pouze demonstrativní, což vyplývá z použitého výrazu „zejména“ (§ 194 odst. 1 této vyhlášky). Naproti tomu mezi pohledávky z finančních činností nepatří pohledávky vzniklé z držení cenných papírů, z derivátů a pohledávky z jiných než finančních činností. Podle rizikovosti banky rozdělují jednotlivé pohledávky do různých skupin na základě stanovených kritérií. Jedná se o tyto kategorie pohledávek: 20
Přitom pod výrazem selhání dlužníka rozumíme situaci, kdy lze předpokládat, že dlužník pravděpodobně nesplní svůj závazek řádně a včas, aniž by věřitel přistoupit k uspokojení své pohledávky ze zajištění, nebo alespoň jedna splátka jistiny nebo příslušenství jakéhokoliv závazku dlužníka vůči věřiteli je po splatnosti déle než 90 dnů (§ 49 odst. 1 této vyhlášky). Jednotlivé pohledávky můžeme vymezit s ohledem na finanční a ekonomickou situaci dlužníka takto: • standardní pohledávky - bezproblémové pohledávky, u kterých všechny splátky jistin i příslušenství probíhají včas a nejsou po splatnosti déle než 30 dní nebo žádná z pohledávek za dlužníka nebyla v posledních 2 letech z důvodu zhoršení jeho finanční situace restrukturalizovaná, • sledované pohledávky - pohledávky, u kterých je velká pravděpodobnost, že jistiny i příslušenství budou splaceny v plné výši, kde však dlužník plní své povinnosti se zpožděním delším než jeden měsíc a kratším než 90 dní a žádná pohledávka nebyla v posledních 6 měsících z důvodu zhoršení finanční situace dlužníka restrukturalizovaná, • nestandardní pohledávky - pohledávky, u kterých je velká pravděpodobnost, že budou splaceny aspoň částečně, ale splátky jistiny nebo příslušenství jsou hrazeny s problémy, avšak ne po splatnosti déle než 180 dní, • pochybné pohledávky - pohledávky, jejichž splacení v plné výši je velice nepravděpodobné, existuje však naděje na jejich částečné splacení, dlužník plní své povinnosti s problémy se zpožděním více než 180 dní, ale méně než 360 dní, • ztrátové pohledávky - pohledávky, jejichž úplné splacení je nemožné. Předpokládá se alespoň částečné splacení ve velmi malé částce nebo, že nebude pohledávka vůbec uspokojena. Dále se za ztrátovou považuje pohledávka po splatnosti déle než 360 dnů a pohledávka za dlužníka, na jehož majetek je prohlášen konkurs, ledaže jde o pohledávku za majetkovou podstatu vzniklou po prohlášení konkursu. Pokud dojde ke znehodnocení pohledávky, banka provede úpravu ocenění. Jestliže banka pohledávku nebo její část, která odpovídá ztrátě ze znehodnocení, neodepíše, tvoří k pohledávce na tuto ztrátu opravnou položku. Čtvrtletně pak banka posuzuje dostatečnost a odůvodněnost vytvořených opravných položek. Ke stanovení výše ztráty ze znehodnocení se používají různé metody, přičemž se využívá diskontování očekávaných budoucích peněžních toků, koeficientů, nebo statistických modelů. Blíže k tomuto viz §§ 202 – 204 vyhlášky o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry.
21
2.3. Dohled nad finančním trhem V minulých letech byl dozor nad finančními činnostmi rozdělen mezi několik institucí, které si určitým způsobem rozdělily pravomoc. Od 1. dubna 2006 však došlo k unifikaci a dohled nad celou oblastí finančního trhu byl svěřen pouze ČNB, která kromě bankovního dohledu vykonává i dohled nad kapitálovým trhem, pojišťovnictvím, penzijním připojištěním, družstevními záložnami, devizový dohled a dohled nad institucemi elektronických peněz. Banky tedy nejsou podřízeny pouze bankovnímu dohledu, ale s ohledem na vykonávané činnosti se na ně mohou vztahovat i další druhy dohledu. V důsledku sjednocení dohledu byl zřízen v rámci ČNB sedmičlenný Výbor pro finanční trh, který sleduje a projednává obecné koncepce, strategie a přístupy k dohledu nad finančním trhem, nové trendy na finančním trhu, v jeho dohledu a regulaci a systémové otázky finančního trhu a výkonu dohledu nad ním. 2.3.1. Bankovní dohled Bankovní dohled je tedy svěřen ČNB jako centrální bance státu a podléhají mu všechny banky a pobočky zahraničních bank, které působí na území České republiky. Obecně můžeme bankovní dohled vymezit jako dozor nad dodržováním omezujících a přikazujících pravidel a vyvozování důsledků z jejich porušení. Jeho základní právní úpravu nalezneme v zákoně o ČNB a v zákoně o bankách. Bankovní dohled můžeme dělit na základě růžných kritérií. Podle rozsahu bankovního dohledu rozlišujeme: • bankovní dohled na individuálním základě (§§ 25 – 26b ZB), • bankovní dohled na konsolidovaném základě (§§ 26c – 26h ZB), • doplňkový dohled nad osobami ve finančních konglomerátech20. Na základě formy provádění dohledu jej dělíme na dohled na místě a kontrolu na dálku. Účelem bankovního dohledu je prostřednictvím kontroly působit ke snižování rizik spojených s bankovními činnostmi, zejména jejich předcházením i řešením jejich následků. Důležitou je také zpětná vazba, která by se měla projevit při tvorbě nových a zdokonalování stávajících pravidel. Proto jsou poznatky z bankovního dohledu cenné i při tvorbě nových zákonů. Dále by pak měl působit na zvětšování transparentnosti v činnosti bank, zajistit podávání úplných, pravdivých a nezkreslených informací a zpřísnit tlak na banku při zjištění nedostatků. ČNB v rámci dohledu vykonává různé činnosti, jejichž přehled je obsažen v zákoně o ČNB. Dohled zahrnuje: a) rozhodování o žádostech o udělení licencí, povolení a předchozích souhlasů podle zvláštních právních předpisů, b) kontrolu dodržování podmínek stanovených udělenými licencemi a povoleními, c) kontrolu dodržování zákonů, jestliže je k této kontrole ČNB zmocněna, a kontrolu dodržování vyhlášek a opatření vydaných ČNB, d) získávání informací potřebných pro výkon dohledu podle zvláštních právních předpisů a jejich vymáhání, ověřování jejich pravdivosti, úplnosti a aktuálnosti, e) ukládání opatření k nápravě a sankcí podle tohoto nebo zvláštních právních předpisů, f) řízení o správních deliktech a přestupcích. Ze zákona o bankách plyne, že bankovní dohled se vztahuje nejen na bankovní činnost samotnou, ale v určitém rozsahu i na zakladatele banky, osoby s kvalifikovanou účastí na bance, členy statutárního orgánu a další vedoucí zaměstnance banky. Zákon dále zakotvuje 20
Právní úpravu nalezneme v zákoně č. 377/2005 Sb., o doplňkovém dohledu nad bankami, spořitelními a úvěrními družstvy, institucemi elektronických peněz, pojišťovnami a obchodníky s cennými papíry ve finančních konglomerátech a o změně některých dalších zákonů (zákon o finančních konglomerátech).
22
povinnost mlčenlivosti u osob provádějící bankovní dohled. Tyto osoby jsou povinny zachovávat mlčenlivost o všech údajích, které získali v souvislosti s výkonem svého povolání, zaměstnání nebo funkce. Třetím osobám mohou poskytovat jen informace v souhrnné podobě, ale jen za předpokladu, že nelze identifikovat konkrétní banku nebo osobu. Tato povinnost trvá i po skončení povolání, zaměstnání či funkce. Zákon dále stanoví situace, za kterých se poskytnutí informací nepovažuje za porušení povinnosti mlčenlivosti. Jedná se zejména o poskytnutí informací v rámci plnění úkolů bankovního dohledu, nucené správy nebo soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí učiněném v souvislosti s bankovním dohledem, nebo v obdobném řízení před mezinárodním orgánem. Další výjimka je stanovena ve prospěch osob a orgánů plnících zákonem stanovené funkce v České republice nebo ve státech Evropské unie. Důležitost povinnosti zachovávat mlčenlivost je spatřována hlavně v tom, že veřejnost reaguje velmi citlivě na informace o finanční situaci banky, a únik těchto informací může bance způsobit nemalé problémy, případně i ztráty. V případě nedostatku v činnosti příslušných osob, poskytuje zákon ČNB poměrně širokou škálu možností pro zjednání nápravy. Jedná se o opatření k nápravě a pokuty, které však nemohou být uplatňovány ukvapeně a svévolně, neboť je ČNB ukládá ve správním řízení, které může být podrobeno soudnímu dohledu. ČNB tedy může v rámci bankovního dohledu: a) vyžadovat, aby daná osoba ve stanovené lhůtě zjednala nápravu, b) změnit licenci vyloučením nebo omezením některých činností v ní uvedených, c) nařídit mimořádný audit na náklady banky nebo pobočky zahraniční banky, d) zavést nucenou správu, e) uložit pokutu do 50 000 000 Kč, f) snížit základní kapitál banky za účelem úhrady ztráty o částku odpovídající ztrátě po jejím zúčtování s rezervními a dalšími fondy za předpokladu, že ztráta přesahuje 20 % vlastního kapitálu banky, g) zakázat nebo omezit provádění operací s osobami, které jsou spjaty úzkým propojením s bankou nebo které jsou součástí stejného konsolidačního celku jako banka nebo mají k bance zvláštní vztah, h) požadovat zvýšení kapitálu nad předepsanou úroveň, zejména pokud má banka neúčinné uspořádání, strategie, postupy nebo mechanismy a uložení opatření podle písmen a) až g) se jeví jako nedostatečné k dosažení nápravy v přiměřeném čase. Všechna tato opatření a pokuty může ČNB uložit, jestliže u banky nebo pobočky zahraniční banky zjistí nedostatky. Co se rozumí pod nedostatkem v činnosti stanovuje § 26 odst. 3 ZB. Jedná se o porušení podmínek vyplývajících z udělení licence, porušování nebo obcházení právních předpisů, které se na kontrolované osoby vztahují, provádění obchodů poškozujících zájmy vkladatelů nebo ohrožujících bezpečnost či stabilitu banky. Dále je ČNB oprávněná sankcionovat dané osoby, jestliže jsou řízeny osobami s nedostatečnou odborností či důvěryhodností, jestliže jejich souhrn rezerv a opravných položek nepostačuje k pokrytí rizik nebo v případě, že jejich základní kapitál poklesne pod předepsanou minimální výši základního kapitálu, atd. Při ukládání opatření ČNB přihlíží hlavně k intenzitě a povaze závadného stavu, aby opatření vedlo k účinné a efektivní nápravě. V případě uložení pokuty zákon stanoví, že tím není dotčena odpovědnost podle jiných právních předpisů. Zcela samostatně je v zákoně upraveno opatření v podobě nucené zprávy, kterou je ČNB oprávněna zavést za situace, kdy nedostatky v činnosti banky ohrožují stabilitu celého bankovního sektoru a akcionáři nepodnikli potřebné kroky k odstranění nedostatků. Informace, že je banka v nucené správě, se zapisuje do obchodního rejstříku. V případě závažných nedostatků v činnosti banky, které přetrvávají, může ČNB dospět až k rozhodnutí o odnětí licence. 23
Zvláštní opatření k nápravě jsou stanovena v případě porušení kapitálových požadavků. Jestliže kapitál banky na individuálním základě klesne pod dvě třetiny kapitálových požadavků, uloží ČNB bance povinnost zvýšit základní kapitál nebo pořizovat jen aktiva s rizikovou váhou nižší než 100 % nebo nezískat žádný podíl na jiné právnické osobě ani žádnou právnickou osobu nezaložit. Dále může bance zakázat poskytovat úvěry osobám se zvláštním vztahem k bance nebo poskytovat úrokové sazby z vkladů převyšující současné běžné úrokové sazby z vkladů srovnatelných částek a se srovnatelnou splatností. Současně s těmito opatřeními může ČNB uložit i některé z opatření zmíněných v předchozím odstavci. Zákon o bankách přináší také úpravu bankovního dohledu na konsolidovaném základě, kdy však nejde o dohled nad jednotlivými osobami v konsolidačním celku ani nemá nahrazovat bankovní dohled na individuálním základě. Jeho podstatou je sledování a regulace rizik u konsolidačních celků z důvodu omezení rizik, kterým je banka vystavena v důsledku její účasti v tomto celku. Hovoříme-li o konsolidačním celku, pak se jedná o jednu ze tří jejich podob: • skupina (zahraniční) ovládající banky, • skupina finanční holdingové osoby, • smíšené holdingové osoby. Jednotlivé pojmy jsou pak vymezeny v § 26d ZB. Banky zahrnuté do konsolidačního celku jsou povinny dodržovat požadavky na řídící a kontrolní systém, pravidla pro uveřejňování informací a pro stanovení kapitálu a kapitálových požadavků, strategie a postupy pro vyhodnocování a změny vnitřně stanoveného kapitálu, dále pak pravidla angažovanosti, omezení kvalifikovaných účastí a požadavky na operace v rámci konsolidačního celku. Těmto osobám je také uložena povinnost pravidelně nebo na vyžádání sdělovat ČNB potřebné informace. Jestliže ČNB zjistí nedostatky při bankovním dohledu na konsolidovaném základě, je oprávněna požadovat jejich nápravu, nařídit mimořádný audit na náklady ovládající osoby nebo zakázat či omezit provádění operací s osobami, které jsou součástí stejného celku. Podle povahy zjištěného nedostatku může také uložit pokutu a to až do výše 50 000 000 Kč. Pro úplnost je třeba se ještě zmínit o doplňkovém dohledu, který ČNB vykonává nad bankami působícími ve finančních konglomerátech. Finančním konglomerátem je skupina společností poskytujících za zvláštních podmínek produkty a služby v různých oblastech finančního trhu. Přesnou definici přináší ustanovení § 4 odst. 1 zákona o finančních konglomerátech. Při doplňkovém dohledu ČNB sleduje a reguluje rizika na úrovni finančního konglomerátu. Protože je finanční konglomerát složen z různých společností, nad kterými vykonávají dohled i jiné orgány než ČNB, zřizuje zákon tzv. koordinátora, jehož úkolem je zajistit účinný výkon doplňkového dohledu a spolupráci mezi orgány dohledu. Zákon také umožňuje uložení opatření k nápravě a vymezuje různé správní delikty v této oblasti. 2.3.2. Dohled v oblasti ochrany spotřebitele ČNB jsou také svěřeny jisté pravomoci v oblasti ochrany spotřebitele. ČNB zejména vykonává dohled nad dodržováním povinností stanovených občanským zákoníkem pro uzavírání smluv o finančních službách uzavíraných na dálku (§ 54a OZ). Při uzavírání těchto smluv se využívá různých prostředků komunikace na dálku, které umožňují uzavřít smlouvy bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran. Těmito prostředky jsou telefon, fax, email, internet atd. Jedná se o rychlou a snadnou formu uzavírání smluv, avšak často rizikovou z důvodu nedostatku informací. Proto občanský zákoník přesně stanovuje, jaké informace a v jakém rozsahu jsou banky o svých službách povinny poskytnout, a dále zavádí širší možnost odstoupení od smlouvy ze strany spotřebitele. Blíže k této problematice v třetí části práce. 24
Poměrně novou pravomocí ČNB je dohled nad dodržováním zákazu používání nekalých obchodních praktik zavedenou zákonem č. 36/2008 Sb. Co se chápe pod pojmem nekalé obchodní praktiky vysvětluje zákon o ochraně spotřebitele (§ 4 odst. 1): „Obchodní praktika je nekalá, je-li jednání podnikatele vůči spotřebiteli v rozporu s požadavky odborné péče a je způsobilé podstatně ovlivnit jeho rozhodování tak, že může učinit obchodní rozhodnutí, které by jinak neučinil.“ Bankám je při nabízení a poskytování svých služeb zakázáno užívat těchto nekalých praktik. Zákon pak označuje za nekalé obchodní praktiky klamavé a agresivní.21 Ustanovení § 44a odst. 3 ZČNB svěřuje ČNB právo uložit opatření v případě protiprávního jednání. Zjistí-li ČNB při provádění dohledu podle předchozích odstavců porušení nebo bude mít důvodné podezření na porušení společného zájmu spotřebitelů22 bankou, která se dopustila protiprávního jednání, zakáže jí pokračovat v tomto jednání. ČNB dále dohlíží na dodržování zákazu diskriminace spotřebitele, jež vyplývá z ustanovení § 6 ZOS. Ten zakazuje bankám diskriminovat spotřebitele při poskytování svých služeb. Obecný zákaz diskriminace je zakotven již v Listině základních práv a svobod, jak bylo uvedeno výše. ČNB na svých webových stránkách vymezuje diskriminaci jako „úmyslné či nedbalostní rozlišování, vyloučení, omezení nebo zvýhodnění na základě diskriminačních důvodů“. Mezi diskriminační důvody řadíme rasu, pohlaví, náboženství atd. Dalším oprávněním ČNB je dohled nad dodržováním povinnosti banky informovat spotřebitele o ceně poskytovaných služeb formou vhodného zpřístupnění. Tyto informace musí být v souladu s cenovými předpisy23. Informace zejména nesmí vzbuzovat zdání, že cena je nižší než ve skutečnosti, stanovení ceny závisí na okolnostech, přestože nezávisí, či jsou v ceně zahrnuty složky, které se ve skutečnosti platí zvlášť. Dále se nesmí zdát, že cena byla nebo bude zvýšena, snížena nebo změněna, i když tomu tak není, nebo že vztah mezi cenou a užitečností nabízené či srovnatelné služby je takový, jaký ve skutečnosti není. Toto zdání nesmí vyvolávat ani okolnost, že informace je neúplná nebo chybí. Všechna výše zmíněná pravidla se vztahují i na způsob stanovení ceny. ČNB je v rámci dohledu nad oblastí ochrany spotřebitele povinna přijímat a prověřovat podněty od spotřebitelů. Pro vyřizování těchto podnětů a stížností má ČNB zřízený speciální orgán – odbor ochrany spotřebitele ČNB, který přijímá od spotřebitelů podněty jak v písemné, tak i v elektronické podobě. Jestliže při prověřování přijatých podnětů zjistí nedostatky v činnosti banky, uloží jí ve správním řízení opatření k nápravě nebo určitou sankci. ČNB takto může zabránit bezprostřednímu ohrožení majetku spotřebitele. Jestliže však podnět vzešel z důvodů, které vyplývají ze smluvního vztahu klienta s bankou, není tento podnět pro něj řešením. Stěžovatel se nestává účastníkem správního řízení a není oprávněn ani nahlížet do spisu. Má pouze právo vědět, zda byl podnět vyřízen, nebo shledán nedůvodným. Prostředkem ochrany soukromých zájmů spotřebitele pak zůstává soud.
21
22
23
Podrobné vymezení pojmů klamavé obchodní praktiky a agresivní klamavé praktiky viz §§ 5 a 5a ZOS, popř. příloha 1 a příloha 2 tohoto zákona. Čl. 3 písm. k) Nařízení ES č. 2006/2004, o spolupráci mezi vnitrostátními orgány příslušnými pro vymáhání dodržování zákonů na ochranu zájmů spotřebitele („nařízení o spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele“): „Pro účely tohoto nařízení se rozumí „společnými zájmy spotřebitelů“ zájmy více spotřebitelů, kteří jsou nebo mohou být poškozeni protiprávním jednáním.“ Plné znění tohoto nařízení: http://www.cnb.cz/m2export/sites/www.cnb.cz/cs/legislativa/predpisy_spotrebitel/download/EP_narizeni_2 004_2006_cz.pdf § 13 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb. a § 5 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 580/1990 Sb., kterou se provádí zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění vyhlášky č. 580/1992 Sb.
25
2.4. Informační povinnost Uveřejňování včasných, přesných a dostatečných informací je základem pro efektivní regulaci a transparentnost bank. Uveřejněné informace o složení akcionářů, struktuře konsolidačního celku, jehož je banka součástí, o činnosti a finanční situaci banky a o jejím způsobu řízení a kontrole rizik jsou rozhodné také z pohledu snížení asymetrie informací ve vztahu ke vkladatelům a jiným bankovním klientům a posilují důvěru veřejnosti v bankovní systém. Požadavek na uveřejňování informací je tak součástí právní úpravy nejen v České republice, ale i ve světovém měřítku. „Také Basilejský výbor pro bankovní dohled považuje transparentnost za jeden ze základních kamenů zdravého a bezpečného bankovního sektoru.“24 Informační povinnost zavádí i základní dokument regulující bankovní sektor, tj. zákon o bankách. V § 11 ZB nalezneme tuto povinnost hned v několika podobách. Banky a pobočky zahraničních bank jsou povinny zejména informovat ve svých provozních prostorách písemně a v českém jazyce o podmínkách pro přijímání vkladů, poskytování úvěrů a dalších bankovních obchodů a služeb a o své účasti v platebním systému. Dále musí informovat výslovně a srozumitelně o vztahu svých služeb k pojištění vkladů včetně limitů pro výplatu jedné oprávněné osobě, o způsobu výplaty náhrad z Fondu pojištění vkladů a o způsobu uplatnění nároku u tohoto Fondu. Výčet údajů, které jsou předmětem informační povinnosti, rozsah a způsob jejich uveřejňování je stanoven vyhláškou č. 123/2007, o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry. Tato vyhláška ukládá bankám povinnost uveřejňovat požadované údaje v českém jazyce na své internetové adrese v podobě datového souboru vhodného ke stažení, a to v běžně používaném formátu. Banky uveřejňují požadované údaje ve čtvrtletní periodicitě, pobočky zahraničních bank pouze ročně. Údaje, které jsou předmětem této vyhlášky a které mají banky povinnost pravidelně uveřejňovat, jsou: • údaje o osobě, složení akcionářů nebo členů, o struktuře konsolidačního celku, jehož je banka součástí, o své činnosti a finanční situaci na individuálním základě, • údaje o plnění pravidel obezřetného podnikání na individuálním základě, • údaje o plnění pravidel obezřetného podnikání na konsolidovaném základě, • údaje ve zkráceném rozsahu o plnění pravidel obezřetného podnikání, • údaje uveřejňované pobočkou zahraniční banky.25 Ze zákona o bankách (§ 23), výše zmíněné vyhlášky (§ 210 odst. 2) i zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví (§ 21a odst. 1) vyplývá povinnost uveřejnit výroční zprávu, jejíž nedílnou součástí je účetní závěrka ověřená auditorem. Banka musí uveřejňovat na své internetové adrese aspoň poslední výroční zprávu. Širokou informační povinnost mají banky také ve vztahu k ČNB. Jde zejména o informace a údaje, které jsou předmětem bankovní regulace a jenž ČNB požaduje v rámci prováděného dohledu. Účelem je tedy zajistit snadnou, účinnou a efektivní kontrolu nad regulovanými subjekty. Banka má dále povinnost informovat centrální banku i o případných problémech, které jí hrozí, aby tato mohla zasáhnout v podobě různých opatření a příkazů ke zlepšení situace v dané bance. Banka v případě, že poruší povinnost poskytnout informace, se dopouští
24 25
Babouček, I. a kol.: Bankovní regulace a dohled. Bankovní institut, Praha listopad 2002, s. 109. Přesné vymezení obsahu údajů v tomto výčtu viz Příloha č. 24, Příloha č. 25, Příloha č. 26, Příloha č. 27 a Příloha č. 28 k vyhlášce č. 123/2007 Sb.
26
správního deliktu a to i tím, že informace je opakovaně neúplná nebo nesprávná. ČNB může za tento správní delikt uložit bance pokutu až do výše 1 000 000 Kč. 2.5. Bankovní tajemství Další důležitou povinností, jejíž dodržování je od banky vyžadováno, je i bankovní tajemství. Jeho význam je spatřován zejména v zajištění ochrany osobních údajů každého klienta banky. Bankovní tajemství se vztahuje na všechny bankovní obchody, peněžní služby bank, včetně stavů na účtech a depozit (§ 38 odst. 1 ZB) a znamená povinnost banky nesdělovat bez výslovného souhlasu klienta žádné informace o něm, pohybech a stavu prostředků na jeho účtu a o službách, které využívá. Institut bankovního tajemství je významný především z pohledu důvěryhodnosti banky, neboť i ta je jedním z kritérií při výběru banky nebo rozhodnutí ji změnit. Jestliže se klient rozhodne svěřit své peněžní prostředky určité bance, předpokládá od ní zachovávání jisté diskrétnosti ohledně jeho peněz a nakládání s nimi. Proto v případě nedodržení bankovního tajemství může dojít k narušení křehké důvěry mezi klientem a bankou, které může vést až k odchodu klienta k jiné bance. Výjimky z bankovního tajemství, kdy banka musí poskytnout informace i bez souhlasu klienta, jsou upraveny v ustanovení § 38 ZB. Banka je povinna podat zprávu o záležitostech, týkajících se jejího klienta, i bez jeho souhlasu jen na písemné vyžádání: • soudu pro účely občanského soudního řízení, • orgánu činného v trestním řízení za podmínek stanovených v zákoně č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), • finančních orgánů ve věci daňového řízení, • finančnímu arbitrovi rozhodujícímu podle zvláštního právního předpisu, • Ministerstva financí za podmínek, které stanoví zákon o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu nebo zákon o provádění mezinárodních sankcí, • orgánů sociálního zabezpečení ve věci řízení o pojistném na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, které klient dluží, • zdravotních pojišťoven ve věci řízení o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, které klient dluží, • soudního exekutora pověřeného provedením exekuce podle zvláštního zákona, • úřadu práce ve věci řízení o vrácení finančních prostředků poskytnutých klientovi ze státního rozpočtu; to platí i pro vymáhání těchto prostředků, • Národního bezpečnostního úřadu, zpravodajské služby nebo Ministerstva vnitra při provádění bezpečnostního řízení podle zvláštního zákona, • a další. Důvodem pro stanovení těchto výjimek je zajistit hladké plnění povinností těchto orgánů, jestliže jsou dané informace nezbytné k dosažení účelu řízení. Specifickým institutem je Bankovní registr klientských informací (dále jen „BRKI“), prostřednictvím něhož se banky mohou vzájemně informovat o bankovním spojení, identifikačních údajích o majitelích účtů a o záležitostech, které vypovídají o bonitě a důvěryhodnosti jejich klientů. Tento registr je provozován společností Czech Banking Credit Bureau, a.s., nebo-li právnickou osobou, na níž mohou mít majetkovou účast pouze banky. V současnosti se jedná o pět bank: Česká spořitelna, a.s., Československá obchodní banka, a.s., GE Money Bank, a.s., UniCredit Bank Czech Republic, a.s. a Komerční banka, a.s. V rámci tohoto systému je plně zajištěna ochrana bankovního tajemství podle zákona o bankách, jakož i ochrana osobních údajů podle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních 27
údajů. Na základě sdílených informací pak banky rozlišují „dobré“ klienty od „špatných“ a tyto informace napomáhají bankám při rozhodování o poskytnutí úvěru a jeho výše. Pozitivně tento systém působí hlavně na „dobré“ klienty, kterým může napomoci k získání nového úvěru. Pro klienty bank je dále k dispozici klientské centrum, na které se bankovní klienti mohou obracet se svými žádostmi. Předně mohou žádat o výpis z BRKI, jaké údaje jsou o nich zpracovány, a dále slouží jako místo pro podání stížností klientů v souvislosti s údajnými nepravdivými či nepřesnými informacemi zpracovávanými v registru.26 Na druhé straně pak stojí Centrální registr úvěrů (dále jen „CRÚ“) provozovaný ČNB. Tato informační databáze zpracovává údaje ve stejném rozsahu jako výše zmíněný BRKI, rozdíl je v tom, že BRKI je registrem soukromým a ČNB se nijak nepodílí na jeho provozu ani nad ním neprovádí dohled. Další odlišností je, že CRÚ eviduje údaje o právnických osobách a podnikajících fyzických osobách, avšak BRKI o osobách fyzických. V CRÚ jsou evidovány veškeré úvěrové pohledávky bez ohledu na to, zda jsou spláceny či ne. Jedná se o registr úplný, neboť všechny banky i pobočky zahraničních bank mají povinnost předávat do registru údaje o svých klientech. Dále je v zákoně stanoveno právo klienta požadovat informace, které jsou o něm v databázi vedeny, a to za podmínky úhrady věcných nákladů. V současné době cena výpisu z CRÚ činí 400 Kč. 2.6. Pojištění vkladů Pojištění vkladů je jednou z nejdůležitějších oblastí ochrany klientů banky, přesněji bankovních vkladatelů. Úpravu nalezneme v části třinácté zákona o bankách a tento zákon zároveň zřizuje Fond pojištění vkladů jako právnickou osobu, která se zapisuje do obchodního rejstříku. Systému pojištění vkladů se účastní všechny banky a pobočky zahraničních bank, které jsou povinny přispívat ve stanoveném rozsahu. Předmětem pojištění jsou všechny vklady jak fyzických, tak i právnických osob v české nebo cizí měně, včetně úroků. Dále jsou pojištěny kreditní zůstatky na běžných, termínovaných a vkladových účtech nebo na vkladních knížkách a vklady potvrzené vkladovým certifikátem, vkladním listem nebo jiným obdobným dokumentem. Naopak pojištění se nevztahuje na pohledávky z vkladů bank, finančních institucí, zdravotních pojišťoven a státních fondů a na pohledávky, které může banka zčásti zahrnout do svého kapitálu. Zcela vyloučeny jsou i směnky a jiné cenné papíry. Při vedení účtu nebo jiné formě přijetí vkladu je banka povinna zabezpečit identifikaci vkladatele a tyto údaje vést ve své evidenci. Identifikačními údaji jsou: • u fyzických osob jméno, příjmení, adresa a rodné číslo, a nebylo-li přiděleno, datum narození, popřípadě identifikační číslo, • u právnických osob obchodní firma nebo název právnické osoby, její sídlo a u tuzemských právnických osob též identifikační číslo. Všechny tyto identifikační údaje pak musí být uvedeny ve smlouvě o účtu, ve vkladní knížce, na vkladovém certifikátu, vkladním listu či jiném obdobném dokumentu a jsou předmětem bankovního tajemství. V současné době finanční krize je pojištění vkladů jedním z aktuálních témat a to nejen ve finanční sféře. Otázky, jimiž se společnost nejvíce zabývá, jsou především rozsah pojištění a míra spoluúčasti vkladatele. Platná úprava zaručuje vkladateli náhradu ve výši 100 % ze všech vkladů u jedné banky, kdy však maximum tohoto součtu je stanoveno na 50 000 EUR. Došlo tedy k navýšení stropní částky na dvojnásobek a zrušení spoluúčasti vkladatelů. Tato změna má za následek, že je z Fondu pojištění vkladů kryto 97 % vkladů všech 26
Více informací na http://www.cbcb.cz/.
28
oprávněných osob. Úprava EU navíc umožňuje posunutí tohoto limitu až na 100 000 EUR. Vzhledem k působení zahraničních bank na českém trhu prostřednictvím jednotné evropské licence je některým českým klientům – vkladatelům poskytnuta i záruka vyšší. Vždy však musí vycházet z požadavků práva EU.27 Právní úprava: Česká: 100 % hodnoty vkladů, max. 50 000 EUR Irská: 100 % hodnoty vkladů, max. 100 000 EUR (vztahuje se na fyzické osoby a malé podniky) Nizozemská: Do výše 100 000 EUR vkladu 100 % Britská: 100 % z prvních 50 000 britských liber hodnoty vkladu pro fyzické osoby a podle české úpravy 90 % hodnoty vkladů do max. výše 25 000 EUR pro právnické osoby Polská: 100 % hodnoty vkladů, max. 50 000 EUR Německá: 90 % hodnoty vkladů, max. 20 000 EUR Rakouská: 100 % hodnoty vkladů, max. 100 000 EUR pro fyzické osoby, 90 % hodnoty vkladů max. do výše 50 000 EUR u malých kapitálových a osobních společností a 90 % hodnoty vkladů max. do výše 20 000 EUR u ostatních subjektů (velké společnosti jsou však z tohoto systému vyňaty) Francouzská: 100 % hodnoty vkladů, max. do výše 70 000 EUR
27
28 29 30
31
32 33
34
Banky: Česká spořitelna28, ČSOB, GE Money Bank, Komerční banka, atd. Citibank29
ING Bank30 HSBC31
mBank32 Deutsche Bank33 Oberbank34
CALYON35
Tabulka obsahuje přehled zahraničních bank, které působí na území České republiky prostřednictvím jednotné licence. Tento výčet však není úplný. Chybí zde islandská právní úprava (Straumur-Burdaras Investment Bank), neboť ta je vzhledem k hluboké finanční krizi v této zemi nejistá. Česká spořitelna: http://www.csas.cz/banka/content/inet/internet/cs/Pojisteni_vkl.pdf. Citibank: http://www.citibank.cz/czech/homepage/files/guarantee_cz.pdf ING Bank: http://www.ing.cz/cz/tiskove-centrum/tiskove-zpravy/pojisteni-vkladu-na-sporicim-uctu-ingkonto.html. HSBC: http://www.hsbc.cz/1/2/cs/about-us/HSBC-in-Czech/general-information, Ochrana klientů pojištění vkladů. mBank: http://mbank.cz/pruvodce/bezpecnost/. Deutsche Bank: http://www.db.com/en/content/company/deposit_protection.htm?gcpgeneral=ENG_link_from_stability_sub site_snippet_to_deposit_protection. Oberbank: http://www.oberbank.cz/obkhome/index.htm, Vklady u Oberbank jsou jisté!.
29
S problematikou pojištění vkladů je však spojeno určité riziko označované jako tzv. morální hazard. Tento pojem se stává aktuálnějším i díky zmíněnému zavedení 100 % záruky. Díky této plné garanci jsou lidé motivováni k provádění riskantnějších investic a jejich obezřetnost se rapidně zmenšuje. Banka je v rámci pojištění vkladů povinna z každé uložené částky odvést kousek do Fondu, čímž snižuje svůj výnos. Tím dochází i ke zmenšení úroku nabízeného klientům za poskytnutý vklad a to vede k pobídce, aby se klienti poohlídli po výnosnější investici, která je však často mnohem rizikovější. Paradoxně stát touto úpravou podporuje nezodpovědné chování. V období finanční krize se však k této regulaci často přistupuje i z důvodu, aby se předešlo jinému jevu, který může mít za následek pád bank a prohloubení krize – tzv. run na banku. Jedná se o situaci, kdy klienti bank hromadně vybírají své vklady z důvodu obavy o budoucí solventnost banky. Tímto chováním naopak urychlují krizi v bance a mohou být hlavní příčinou jejího bankrotu. Zvýšením garance jsou tedy klienti uchlácholeni a jejich „odliv“ není tak markantní. Je tedy otázkou, jak moc jsou tyto zásahy státu pro klienta banky přínosem. Náhrada za pojištěnou pohledávku z vkladů je klientům bank poskytována Fondem pojištění vkladů. Náhrada se oprávněné osobě poskytne poté, co Fond obdrží písemné oznámení ČNB nebo orgánu bankovního dohledu domovského státu o neschopnosti banky dostát závazkům oprávněným osobám za zákonných a smluvních podmínek. Toto oznámení musí být vydáno nejpozději do 21 dní od rozhodné skutečnosti a Fond musí oprávněným osobám vyplatit náhradu do 3 měsíců od vydání zmíněného oznámení. Prodloužit danou lhůtu může pouze ČNB po dohodě s Ministerstvem financí v mimořádných případech o další 3 měsíce a to maximálně dvakrát. Za své existence Fond vyplatil náhrady v 16 případech (12 řádných a 4 dodatečné výplaty) v celkové výši 25,479 mld. Kč36. Banky, které nejsou schopny dostát svým závazkům, musí s Fondem spolupracovat, především mu poskytnout potřebné podklady pro výplatu náhrad. V případě nesplnění této povinnosti může být bance uložena pokuta až do výše 500 000 Kč a to i opakovaně. 2.7. Platební styk Jednou ze základních služeb, které banky svým klientům poskytují, je i realizace platebního styku, nebo-li hotovostních a bezhotovostních přesunů peněžních prostředků mezi klienty a to jak v rámci jednoho státu, tak i v zahraničí. Kromě toho banky nabízejí i další služby s platebním stykem spojené, jako jeho zajištění, různé záruky a následné financování, které mají jejich klientům usnadnit život. Základem právní úpravy platebního styku je především zákon č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech (zákon o platebním styku). Významnou je i vyhláška ČNB č. 62/2004 Sb., kterou se stanoví způsob provedení platebního styku mezi bankami, zúčtování na účtech a technické postupy bank při opravném zúčtování. Z pohledu smluvní úpravy se zde použije dále obchodní zákoník a úpravu šeku jako prostředku bezhotovostních plateb nalezneme v zákoně směnečném a šekovém č. 191/1950 Sb. Platební styk můžeme definovat jako „vztah mezi plátcem a příjemcem, který je uskutečňován v určitých formách buď přímo mezi nimi nebo prostřednictvím peněžního 35
36
CALYON: http://www.calyon.com/global-presence/czech-republic.htm, Calyon, S.A., organizační složka – Information disclosure. Fond pojištění vkladů.: Výroční zpráva za rok 2007, s. 7: http://www.fpv.cz/dokumenty/fpv_vyrocni_zprava_2007.pdf.
30
ústavu“37. Podle způsobu placení můžeme platební styk dělit na hotovostní a bezhotovostní. Dalším možným způsobem členění je z hlediska teritoriality na tuzemský (v rámci národní ekonomiky), zahraniční (mezi tuzemskými a zahraničními subjekty) a přeshraniční (mezi tuzemskými a zahraničními subjekty ze zemí Evropského hospodářského prostoru do výše 50 000 EUR) platební styk. Mezi plátcem a příjemcem vzniká právní vztah, jehož charakter je čistě soukromoprávní a jehož obsahem je uskutečňování různorodých operací bankou na příkaz svého klienta. 2.7.1. Hotovostní platební styk V případě hotovostního platebního styku se jedná o formu placení, pří které dochází k příjmu a výdaji hotových peněz – bankovek a mincí. Může být uskutečňován jak fyzickými a právnickými osobami, tak i bankami. Hotovostní platby nelze omezit pouze na jejich tradiční pojetí, tj. placení v hotovosti mezi dvěma nebankovními subjekty v obchodech, restauracích a jinde. Dalšími formami mohou být například složení hotovosti ve prospěch účtu příjemce, výběr hotovosti, šek k výplatě nebo výběr peněz prostřednictvím platební karty. Jde tedy o celou řadu dalších podob, prostřednictvím kterých může bezhotovostní platební styk probíhat. Z hlediska bezhotovostního platebního styku je důležitá zejména ochrana peněz, především bankovek a to vzhledem k jejich vyšší nominální hodnotě. I trestní zákon stanovuje odpovědnost v případě trestného činu padělání a pozměňování peněz a trestného činu udávání padělaných a pozměněných peněz. Pro znesnadnění padělání jsou bankovky vybaveny celou řadou moderních ochranných prvků. Některé z nich jsou patrné na první pohled a mají tak chránit „obyčejné“ lidi před padělky, neboť jejich kontrolou lze částečně tomuto nebezpečí předcházet. S hotovostními platbami je spojena také snaha zabránit nelegálním operacím s hotovými penězi, především „praní špinavých peněz“. Zákonodárce k tomuto přistupuje formou stanovení různých opatření. Zákon č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti zavádí reguli, podle které musí veškeré platby, které překračují částku 15 000 EUR, být provedeny bezhotovostní platbou. Bezhotovostní platbou se dle tohoto zákona rozumí platba provedená bezhotovostním převodem peněžních prostředků na území České republiky prostřednictvím peněžního ústavu v české nebo cizí měně. Povinnost se však nevztahuje na platby daní, poplatků, cla, mzdy, důchodů z důchodového pojištění, platby určené k úschově peněz u notáře, výplaty pojistného plnění ze soukromého pojištění a další jasně specifikované platby. Dalšími zákony upravující hotovostní platební styk, jsou devizový zákon č. 219/1995 Sb. a zákon č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti. Z pohledu spotřebitele jsou však tato opatření spíše přítěží, protože na ně nabalují další povinnosti, které musí dodržovat, nebo které musí banka po nich jako svých klientech vyžadovat, a přitom jim nepřináší žádný přímý prospěch. 2.7.2. Bezhotovostní platební styk Čím více je hospodářství určité země rozvinutější, tím více dochází k nahrazování plateb v hotovosti bezhotovostním platebním stykem. Bezhotovostním platebním stykem rozumíme převod peněz od jednoho subjektu k druhému prostřednictvím jejich účtů, ať už běžných nebo jiných. Základní podmínkou pro jeho realizaci je tedy existence klientského účtu na obou
37
Máče, M.: Platební styk – klasický a elektronický. GRADA, Praha 2006, s. 27.
31
stranách transakce. Právní úpravu smluv o běžném a vkladovém účtu nalezneme v obchodním zákoníku, jejichž podrobnější charakteristikou se budeme zabývat níže. Základní úpravu bezhotovostních plateb však nalezneme v zákoně o platebním styku, který přináší zejména zvýšení ochrany klienta banky a posílení právní jistoty účastníků platebního styku. Přispívá k tomu zavedení široké informační povinnosti, kterou má banka vůči svým klientům, a to jasnou a srozumitelnou formou. Významné je také zavedení lhůt pro provádění převodů (§ 8 ZPS). K prodloužení těchto lhůt může dojít jen na základě zákonných důvodů. Příkladem je § 6 zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů. V případě nedodržení těchto lhůt zavádí zákon odpovědnost banky v podobě úroku z prodlení, který se vypočítá z částky převodu. Jedná se o objektivní odpovědnost s možností liberace. Banka se zprostí této povinnosti, prokáže-li, že nedodržení lhůty způsobil příkazce nebo příjemce převodu, nebo k tomu došlo v důsledku nepředvídatelné překážky38. Tím není dotčena odpovědnost za škodu. Významné je pro klienty bank i další ustanovení zákona - § 10 ZPS. Ten stanoví zákaz provádění srážek z převáděné částky. Důvodem je záruka pro klienta, že částka dojde příjemci v plné výši a banka si z ní nestrhne poplatek za poskytnutou službu. Jestliže však dojde ke stržení určité částky bankou, bude ji muset na žádost příkazce vrátit na vlastní náklady a bez jakýchkoliv srážek. Ochrana je poskytována i v případě neúspěšného převodu, kdy má příkazce nárok na vrácení částky převodu, úroky z prodlení i vrácení ceny za provedení převodu, jestliže ji už zaplatil. Vznikne-li mezi bankou a jejím klientem spor týkající se platebního styku, může se klient obrátit na finančního arbitra, popř. na soud. 2.7.3. Elektronický platební styk Elektronický platební styk je hitem současné doby, neboť umožňuje přístup k využívání bankovních služeb 24 hodin denně sedm dní v týdnu. Přizpůsobuje se tak potřebám moderní doby a umožňuje vzdálený samoobslužný přístup k účtu v plném rozsahu. Klient tedy může bankovní služby využívat z pohodlí svého domova nebo i v jiných situacích, avšak bez fyzické návštěvy pobočky banky. Z pohledu využití produktů elektronického bankovnictví a v souladu se zákonem o platebním styku lze rozdělit elektronické platební prostředky na: • prostředky vzdáleného přístupu k peněžním hodnotám, • elektronické peněžní prostředky. Zatímco v případě prostředků vzdáleného přístupu se jedná pouze o nové možnosti využití klasických platebních prostředků, elektronické peněžní prostředky jsou zcela novým druhem prostředků, které uchovávají peněžní hodnotu v elektronické podobě – elektronické peníze. Z pohledu subjektů, kteří se na elektronickém platebním styku podílí, rozlišujeme na jedné straně vydavatele – banky, pobočky zahraničních bank, ČNB a další subjekty, a na druhé straně držitele jako osoby užívající elektronické platební prostředky. Pro zajištění důvěry ve vztahu vydavatel - držitel při elektronickém bankovnictví je zásadním jeho dostatečné zabezpečení. Povinnost zajistit ochranu informačních systémů lze dovodit z úpravy bankovního tajemství a ochrany osobní údajů, avšak přímá regulace této oblasti zatím neexistuje. Banky přikročují k zabezpečování elektronického bankovnictví zejména z toho důvodu, že si chtějí udržet důvěru svých klientů, popř. i nalákat nové na „bezpečné“ bankovnictví. Tím vznikají určitá pravidla, kterým se banky podřizují dobrovolně bez hrozby sankce za jejich porušení. Je otázkou, od jakého okamžiku tato pravidla zakotvit i do právního 38
§ 13 ZPS.
32
řádu či zda vůbec. Pro zabezpečení svého elektronického bankovnictví využívají banky nejrůznějších ochranných prostředků, jako jsou různá hesla, šifrování či PIN kódy (Personal Identification Number). Při komunikaci s bankou může také klient využívat institut elektronického podpisu. Zákon rozumí elektronickým podpisem „údaje v elektronické podobě, které jsou připojené k datové zprávě nebo jsou s ní logicky spojené a které slouží jako metoda k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě“ (§ 2 písm. a) ZEP). Jedná se o asymetrický šifrovací algoritmus, který má zaručit bezpečnou identifikaci klienta. Jestliže však bylo elektronického platebního prostředku užito bez fyzického předložení, nebo bez identifikace klienta některým z výše uvedených způsobů, a prohlásí-li klient, že tento elektronický platební prostředek neužil, má právo na neprodlené vrácení odčerpaných peněžních prostředků (§ 18 ZPS). Klient má dále právo žádat o výměnu elektronických peněz za peníze v nominální hodnotě a banka provede tuto službu, aniž by si za ni účtovala cenu s výjimkou nákladů nezbytných k provedení výměny. Banka si pro výměnu elektronických peněz může stanovit jejich minimální výši, která ale nesmí přesáhnout částku 10 EUR a to i v jiné měně odpovídající této hodnotě. Všechny podmínky, které banka pro zpětnou výměnu požaduje, musí být jasně a srozumitelně stanoveny v obchodních podmínkách banky. V případě vzniku sporu v oblasti elektronického bankovnictví při vydávání a užívání elektronických platebních prostředků se klient může obrátit na zvláštní orgán pro řešení těchto sporů. Tím je finanční arbitr a bližší pojednání o něm nalezneme níže. Tento institut však nebrání bankovnímu klientu obrátit se pro ochranu svých práv na soud. 2.8. Finanční arbitr Finanční arbitr je institut, který byl zřízen v České republice poměrně nedávno, a to zákonem č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi s účinností k 1.1.2003. Došlo k tomu z důvodu harmonizace českého práva se směrnicí Evropských společenství č. 97/5/ES, o přeshraničních platbách. Jedná se o zvláštní orgán, jehož předmětem činnosti je tzv. mimosoudní vyrovnávání sporů v přesně vymezené oblasti. Přestože hraje významnou úlohu v ochraně klientů vůči bankám, veřejné povědomí o tomto institutu je zatím pramalé. Určité zlepšení v podobě intenzivnější mediální činnosti bylo spatřeno v první polovině letošního roku, kdy během této doby přijal finanční arbitr již 306 podnětů (55 návrhů, 132 písemných dotazů a 119 telefonních podnětů) oproti 370 za celý loňský rok.39 Arbitr má být pro klienty bank vhodně, účinně a rychle fungujícím a z hlediska nákladů nenáročným prostředkem řešení sporů mezi finančními institucemi a jejich klienty. Klasická soudní ochrana zde není v mnoha případech dostatečně efektivní, neboť náklady sporu velmi často převyšují spornou částku a složitost soudního řízení je pro spotřebitele odrazující.40 Působnost finančního arbitra je vymezena v ustanovení § 1 odst. 1 ZFA. Finanční arbitr rozhoduje spory mezi osobami, které provádějí převody peněžních prostředků, a jejich klienty při provádění převodů peněžních prostředků, včetně převodů, které byly provedeny bez příkazu klienta, opravného zúčtování a inkasní formy placení na území České republiky, jestliže výše předmětné částky nepřesahuje ke dni podání návrhu částku 50 000 EUR. Další oblastí, která je předmětem jeho činnosti, jsou spory mezi osobami, které vydávají elektronické platební prostředky a držiteli elektronických platebních prostředků při jejich 39 40
Zdroj: Finančního arbitra využilo více lidí. Bankovnictví, 8/2008, s. 3. Citace z obecné části důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona o Finanční arbitráži – tisk 1097/0, Poslanecká sněmovna, 2001, elektronická verze: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=3&CT=1097&CT1=0
33
vydávání a užívání. Na tento popis působnosti finančního arbitra můžeme nahlížet hned z několika úhlů: • z hlediska osobního tak, že se pravomoc arbitra vztahuje na spory mezi osobami, které provádějí převody peněžních prostředků, a jejich klienty a dále na spory mezi osobami, které vydávají elektronické platební prostředky, a držiteli elektronických platebních prostředků, tj. na spory mezi soukromými osobami, • z hlediska věcného tak, že se musí jednat o spory z taxativně definovaných typů transakcí prováděných na účet klienta resp. držitele elektronického platebního prostředku osobami, které provádějí převody peněžních prostředků, resp. vydávají elektronické platební prostředky, • z hlediska právní povahy arbitrem řešených věcí tak, že má pravomoc k rozhodování právních sporů týkajících se soukromoprávních vztahů mezi zákonem definovanými osobami; nutnou podmínkou je, aby ve sporu, který má rozhodovat, byla dána pravomoc českého soudu ve věcech soukromého práva, • z hlediska procesních prostředků, které arbitr používá tak, že řízení před ním je fakultativní a návrhové, • z hlediska postavení arbitra jako orgánu, který rozhoduje, se jedná o rozhodování orgánu veřejné moci, který není soudem, byť má jisté atributy nezávislosti, a který v řízení postupuje podle zákona o finančním arbitrovi a subsidiárně podle správního řádu, přičemž výsledkem je individuální správní akt, který je závazný a nuceně vykonatelný. Mezi pravomoci finančního arbitra také patří podle § 23 ZFA ukládání pokut. Pokuty může arbitr uložit za nesplnění povinností, které pro instituci vyplývají ze zákona o finančním arbitrovi, a to dle povahy a závažnosti porušení zákona až do výše 1 000 000 Kč i opakovaně. V původním znění zákona o finančním arbitrovi bylo v § 23 odst. 2 zakotveno, že „arbitr uloží pokutu ve výši 10 % sporné částky, nejméně však 10 000 Kč, instituci, která podle pravomocného nálezu porušila povinnosti stanovené zvláštním právním předpisem“. Toto ustanovení však vyvolalo řadu problému z pohledu jeho interpretace41, proto došlo zákonem č. 57/2006 Sb. k jeho nové formulaci a přesunutí do oblasti „řízení před arbitrem“ - § 17a ZFA. Nyní už není uložení povinnosti zaplatit sankci vázáno na porušení povinnosti, ale na vydání nálezu, kterým arbitr vyhovuje návrhu navrhovatele. Cenné informace ohledně fungování a přínosech institutu finančního arbitra může podat statistika z předchozích let jeho činnosti. Ohledně četnosti řešených případů docházelo od roku 2003 k postupnému nárůstu případů, ať už oprávněných či neoprávněných, avšak po roce 2005 došlo ke zlomu a jistému poklesu – viz graf č. 1. Jak již bylo zmíněno výše, rok 2008 by mohl znamenat určité zlepšení, přesto se však zdá, že povědomí o činnosti a pravomocích finančního arbitra je mezi občany České republiky pramalé. Z pohledu výsledků řešených případů převažuje rozhodnutí ve prospěch instituce, nikoli navrhovatele, což může být způsobeno různými faktory, především asi lepší orientací bank v této oblasti, ale i poskytováním neúplných či nejasných informací klientům banky atp. Také četnost jiných způsobů řešení sporů než vydáním pravomocného nálezu není zanedbatelná. Těmito způsoby jsou zejména zastavení řízení z důvodu zpětvzetí návrhu nebo jeho přerušení z důvodu prohlášení konkursu. Počet podaných námitek v jednotlivých letech kopíruje křivku počtu řešených případů. Grafické znázornění těchto informací viz graf č. 2. Protože je však řízené před arbitrem svou povahou správním řízením, jako takové podléhá soudní kontrole. V období 2003 – 2007 byly podány 4 žaloby na zrušení rozhodnutí arbitra o uložení pokuty 41
Podrobné pojednání o této problematice viz rozsudek NSS, spisová značka: 2 Afs 176/2006 – 96, elektronická verze: http://195.39.33.40/main.aspx?cls=anonymZneni&id=11261&mark=wqcgMjMgesOha29uYSDEjS4gMjI5L zIwMDI%3d.
34
za nesplnění informační povinnosti a 9 žalob na zrušení rozhodnutí o uložení pokuty za porušení povinnosti na základě pravomocného nálezu arbitra. Z celkového počtu 322 oprávněných sporů řešených před arbitrem se tedy ocitlo pouze 9 z nich u soudu. Z pohledu předmětu činnosti řeší finanční arbitr nejčastěji (asi 2/3 z celkového objemu sporů) spory ohledně použití EPP a to jak u obchodníků, tak i v bankomatech – ve vzájemném poměru jsou tyto dvě oblasti poměrně vyrovnané. Jiné problémy s EPP jsou zbytkovou kategorií, jejíž rozsah je poměrně zanedbatelný. Problémy s převody peněžních prostředků představují pouze třetinu z celkového počtu řešených případů. Přehled vzájemného poměru jednotlivých oblastí činnosti finančního arbitra podle prvních pěti let jeho fungování je přiblíženo v příloze k této práci.42 Graf č. 1: Počet řešených případů v letech 2003 - 2007
150 45 56
100
Neoprávněné případy 28 25
50
102
39
Oprávněné případy
74
67
52
27 0 2003
2004
2005
2006
2007
Graf č. 2: Srovnání jednotlivých způsobů řešení oprávněných případů v letech 2003 2007 60
54
50
37
40
29 32
30
18
20 10
3
6
17
13
31
27 21
22
20 20
17
15 14
12
2
0 2003
2004
2005
Nález ve prospěch navrhovatele Jiné řešení případu 42
2006
2007
Nález ve prospěch instituce Uplatnění námitky
Všechny informace uvedené v tomto odstavci i všechny přiložené grafy vycházejí z informací uvedených ve Výroční zprávě 2003, Výroční zprávě 2004, Výroční zprávě 2005, Výroční zprávě 2006 a Výroční zprávě 2007, které finanční arbitr uveřejňuje na svých internetových stránkách.
35
Z pohledu personálního složení kanceláře finančního arbitra jsou v této instituci v současné době obsazeny tyto pozice: • finanční arbitr – rozhoduje ve věci předložených sporů, • zástupce finančního arbitra – zastupuje finančního arbitra v době jeho nepřítomnosti, řeší sporné případy a připravuje materiál pro jejich rozhodnutí, • metodik specialista – provádí šetření ve věci řízení před arbitrem a připravuje věcné a odborné podklady pro rozhodnutí arbitra ve věci, posuzuje podané návrhy z hlediska jejich přípustnosti a připravuje podklady pro jejich vyřízení, poskytuje navrhovatelům na základě jejich žádosti pomoc při sepsání, podání nebo doplnění návrhu na zahájení řízení, • právní expert – provádí šetření ve věci v řízení před arbitrem a připravuje věcné a odborné podklady pro rozhodnutí arbitra ve věci, posuzuje podané návrhy z hlediska jejich přípustnosti a připravuje podklady pro jejich vyřízení, poskytuje navrhovatelům na základě jejich žádosti pomoc při sepsání, podání nebo doplnění návrhu na zahájení řízení, • specialista – přijímá veškerou korespondenci došlou arbitrovi prostřednictvím internetu, poskytuje žadatelům základní informace týkající se podání návrhů na zahájení řízení před arbitrem, • odborný sekretář – poskytuje žadatelům základní informace týkající se podání návrhů na zahájení řízení před arbitrem (tato funkce není v současné době obsazena). Výčet činností, které jednotlivé osoby vykonávají, je zde však omezen pouze na oblast řízení před finančním arbitrem, neboť ta je předmětem našeho zájmu. Z výše stanoveného vyplývá, že konečná rozhodnutí činí pouze finanční arbitr nebo jeho zástupce. Ostatní osoby se podílí na řízení pouze formou přípravy různých podkladů, popř. formou poskytování informací žadatelům. Avšak tím se okruh osob podílejících na činnosti arbitra nevyčerpává, jak vyplývá z jednotlivých výročních zpráv. Mezi externí osoby podporující tuto instituci patří soudní znalci a odborníci z oblasti platebního styku a oblasti vydávání a užívání EPP a dále advokáti. Počet těchto osob se pohybuje od 3 do 10 lidí ročně, avšak ne všechny výroční zprávy tento údaj obsahují. Přestože je tedy oblast působnosti finančního arbitra vymezena poměrně úzce, i tak tato instituce využívá dalších osob. V souvislosti s personálním zabezpečením kanceláře finančního arbitra je třeba zmínit i každoroční růst nákladů na platy, mzdy a ostatní sociální náklady, které během pěti let vzrostly o více než 3 miliony Kč – viz graf č. 3. S tím souvisí i problematika financování této instituce, které plyne z rozpočtu ČNB. Tímto způsobem jsou hrazeny prostředky na činnost arbitra, podobně i plat a jiné požitky a dále administrativní zajištění výkonu činnosti arbitra (§ 1 odst. 2 ZFA). Avšak o výši finančních prostředků rozhoduje Poslanecká sněmovna, což vyvolává jistou nepřehlednost a může vést k zbytečnému plýtvání veřejných prostředků. To můžeme dovodit i z růstu nákladů, které finanční arbitr na svou činnost vynaložil během let 2003 až 2007 – viz graf č. 3. Stálo by za úvahu zamyslet se nad možností vytvořit institut finančního arbitra jako soukromoprávní osobu, jejíž financování by mohlo být řešeno formou spoluúčasti bank na nákladech činnosti arbitra, neboť rychlé a efektivní řešení sporů s bankovními klienty je i v jejich zájmu. Formou zapojení většího počtu bank na financování činnosti arbitra by se zabránilo při řešení sporů nadržování určité bance. Navíc soukromý sektor slibuje zajištění větší hospodárnosti a efektivity činnosti arbitra.
36
Graf č. 3: Přehled nákladů na výkon činnosti finančního arbitra v letech 2003 - 2007 Miliony Mzdy, platy a ostatní sociální náklady
12 10
Provoz objektů a zařízení
8 6
Správní činnost
4 2
Celkové náklady
0 2003
2004
2005
2006
2007
Dalším problémem je rychlost řešení problémů. Finanční arbitr rozhoduje spory formou nálezu43, proti němuž je však přípustný opravný prostředek v podobě námitky. Námitku může podat jak banka, tak i její klient. Dále se pak mohou sporné strany obrátit i na soud, jestliže nesouhlasí s rozhodnutím arbitra. Z tohoto důvodu se na první pohled rychlé řízení může snadno protáhnout a zkomplikovat. Jednou z možností je řešení těchto sporů prostřednictvím rozhodce, nebo by mohly být svěřeny obecným soudům a stanovena přiměřená lhůta k zajištění větší rychlosti řízení. Posledním bodem, jenž je třeba zmínit, je otázka, zda je okruh pravomocí svěřených arbitrovi dostatečně široký. V oblasti finančních služeb, které banka poskytuje, mohou vznikat a vznikají i spory, které nespadají pod kompetenci finančního arbitra, avšak potřeba na jejich rychlé řešení je stejně důležitá. Rozšíření kompetencí finančního arbitra prosazuje i současný finanční arbitr44. Konečné slovo však nakonec budou mít naši zákonodárci, na jejichž vůli bude záležet.
43
44
Průměrná délka řízení před arbitrem do vydání pravomocného nálezu je 100 dní, zdroj: Výroční zpráva 2003, Výroční zpráva 2004, Výroční zpráva 2005, Výroční zpráva 2006 a Výroční zpráva 2007, přístupné na internetové adrese: http://www.finarbitr.cz/cs/vyrocni-zpravy.html. Blíže on-line rozhovor finančního arbitra pro časopis Ekonom: http://ekonom.ihned.cz/c4-1008485023905690-40W000_d-ptali-jste-se-financniho-arbitra.
37
3. Ochrana spotřebitele podle nebankovních předpisů 3.1. Závazkové právo smluvní „Závazkové právo lze charakterizovat jako systémovou část občanského práva, která upravuje jednotlivé formy společenské směny hodnot mezi specifickými subjekty.“45 Na rozdíl od věcného práva, jsou závazkové vztahy relativní, to znamená, že působí zásadně a pouze mezi stranami právního vztahu (inter partes). Naproti tomu pro věcná práva je charakteristické, že působí vůči všem (erga omnes), jsou tedy absolutní. Nejčastějším důvodem vzniku závazkového právního vztahu je smlouva. Smlouva je dvoustranný, resp. vícestranný právní úkon, k jehož vzniku je třeba shodného projevu vůle dvou, resp. více smluvních stran ohledně celého obsahu smlouvy. Základní funkcí smlouvy je zajistit realizaci nejrůznějších osobních, hospodářských a jiných potřeb a požadavků v souladu s individuálními zájmy jednotlivců. Smlouva je tedy i základní právní skutečností, na jejímž základě probíhá činnost banky ve vztahu k jejím klientům (§ 37 odst. 1 ZB). Bankovní činnost realizuje banka na základě různých smluvních typů, které však mají společný základ spočívající v obecné úpravě smluv. Platná smlouva bez vad je také základem důvěry ve vztahu banka - klient. Tato oblast práva je významná i z pohledu ochrany spotřebitele. Právě zde může banka jako profesionál využít svých zkušeností a větších znalostí dané problematiky na úkor svých klientů. Tomu se snaží zákonodárce předcházet závaznou regulací smluvního práva. Základní úpravu závazkových právních vztahů nalezneme v občanském zákoníku. Tento právní předpis obsahuje obecná pravidla pro vznik, změnu a zánik smluv, pro jejích zajištění i úpravu spotřebitelských smluv a jednotlivých smluvních druhů. Jedná se o obecný právní předpis, který je k ostatním právním předpisům v oblasti soukromého práva ve vztahu subsidiarity. To znamená, že úprava obsažená v občanském zákoníku se použije jen tehdy, jestliže ve zvláštním předpise není tato problematika řešena jinak. Z pohlednu závazkového práva je významným i obchodní zákoník. Zvláštní úpravu týkající se smluv, jejichž předmětem jsou cenné papíry, pak nalezneme v zákoně o cenných papírech a určitá omezení smluvního práva pro banky jsou obsažena v zákoně o bankách. Již v první části této práce bylo pojednáno o významu obecných zásad v právu. Na tomto místě se tedy zaměříme pouze na dva hlavní principy, které se v českém smluvním právu uplatňují - princip smluvní volnosti a princip „smlouvy se musí plnit“. Princip smluvní volnosti vyjadřuje, že nikdo nesmí být k uzavření smlouvy nebo její změně či zrušení nucen. Banka tedy nemůže své klienty k ničemu donucovat a podobně nemá ani banka povinnost uzavřít smlouvu o poskytování bankovních služeb. Výjimkou může být povinnost vyplývají z již uzavřené smlouvy – smlouva o smlouvě budoucí. Ze smluvní volnosti lze dále dovodit, že strany smlouvy mohou mezi sebou uzavřít jakoukoliv smlouvu – ať už pojmenovanou či nepojmenovanou46, pokud tato nebo plnění v ní upravené nejsou zákonem zakázány. V případě nepojmenovaných smluv se vyžaduje, aby jejich obsah byl dostatečně určitý (§ 259 odst. 2 věta druhá ObchZ). Omezení pak může vyplývat ze zákona, kdy například zákon o bankách omezuje volnost bank při nabývání účasti na jiných právnických osobách. Také ČNB má pravomoc omezit nebo vyloučit smluvní svobodu bank formou opatření na základě zákona o bankách. S principem smluvní volnosti úzce souvisí rozlišování norem
45 46
Fiala, J. a kol.: Občanské právo hmotné. Doplněk, Brno 1993, s. 192. Pojmenované smlouvy jsou ty, které upravuje jako jednotlivé druhy smluv občanský a obchodní zákoník. Oporu v zákoně pro nepojmenované smlouvy nalezneme v § 491 OZ ve spojení s § 51 OZ.
38
na dispozitivní a kogentní.47 Taxativní výčet norem donucující povahy nalezneme v § 263 ObchZ, který se vztahuje na část třetí ObchZ nazvanou Obchodní závazkové vztahy. Smluvní strany tedy nemohou tato ustanovení vyloučit pod hrozbou neplatnosti. V občanském zákoníku není situace tak jednoznačná, protože ten žádné ustanovení obdobného charakteru neobsahuje. Zde je stěžejním § 2 odst. 3 OZ, který říká: „Účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit.“ Princip „smlouvy se musí plnit“ (pacta sunt servanda) je dalším základním principem uplatňujícím se ve smluvním právu. Dobrovolné plnění smluv je podstatou nejen smluvního práva, ale i tržní ekonomiky a bankovní etiky. Jestliže smluvní strana uzavírá smlouvu s úmyslem ji později nesplnit, jde o hrubé porušení dobrých mravů a poctivého obchodního styku. Zároveň tento princip vyjadřuje nemožnost jednostranně smlouvu změnit nebo od ní odstoupit, pokud to zákon nebo dohoda účastníků výslovně nepřipouští. Což je z pohledu klienta velmi důležitou zásadou, neboť právě jednostranná změna smlouvy ze strany banky je častou příčinou nejrůznějších problémů. Proto je vždy nutné, aby se klient banky se smlouvou důkladně seznámil. Následkem neplnění závazků ze smluv je vznik právní odpovědnosti a ztráta dobrého jména klienta nebo banky. Z tohoto důvodu je podstatné, aby smluvní strany důkladně zvážily, zda budou schopny dostát svým závazkům. 3.1.1. Vznik platné smlouvy Aby smlouva platně vznikla a byla pro strany závazná, musí být splněny zákonem stanovené požadavky, které strany nemohou smlouvou vyloučit. Jedná se o tyto náležitosti: • subjekty smlouvy, • vůle účastníků uzavřít smlouvu, • projev vůle stran při uzavírání smlouvy, • předmět smlouvy, • obsah smlouvy. V našem případě jsou subjekty smlouvy na jedné straně banka a na druhé její klienti. Aby mohly smluvní strany smlouvu uzavřít, musí mít způsobilost k právům a povinnostem i způsobilost k právním úkonům. U banky jako právnické osoby je tento předpoklad splněn již v okamžiku jejího vzniku. Naproti tomu u bankovních klientů je tomu v závislosti, zda se jedná o fyzickou nebo právnickou osobu. Banka si tuto skutečnost ověřuje prostřednictvím občanského průkazu, pasu či výpisu z obchodního rejstříku nebo jiné evidence. Nedostatek způsobilosti má za následek neplatnost smlouvy. Smlouvou se zakládá mezi smluvními stranami závazkový právní vztah. Zde pak subjekty označujeme jako věřitele a dlužníka a to podle jejich právního postavení ve vztahu. V případě smlouvy o úvěru je banka věřitelem a klient dlužníkem, u smlouvy o vkladovém účtu je tomu obráceně. Základní podmínkou pro uzavření platné smlouvy je svobodná a vážná vůle všech smluvních stran prostá omylu a jde-li o smlouvy podle občanského zákoníku, nesmí být ovlivněna ani tísní. Především nesmí být klient banky k uzavření smlouvy žádný způsobem donucován a to ani formou psychického nátlaku. Také jejich vůle musí být vážná a to ohledně celého obsahu smlouvy. Jestliže však některá ze smluvních stran nemá vážnou vůli uzavřít smlouvu, ale nedá to žádným způsobem najevo, nemá to žádný právní význam, jedná se 47
Dispozitivní normy – normy, od nichž se účastníci dohodou odchýlit, a které se používají pouze tehdy, pokud se účastníci nedohodnou jinak. Kogentní normy – normy, od nichž se účastníci smlouvy odchýlit nesmějí pod sankcí neplatnosti takového ujednání.
39
o tzv. mentální rezervaci. V případě omylu rozlišujeme omyl podstatný a nepodstatný, kdy pouze podstatný omyl vede k neplatnosti smlouvy. Takovým podstatným omylem může být omyl ohledně výše úroků z poskytnutého úvěru. Aby měla vůle právní význam, musí být navenek řádně projevena. Projev vůle musí být zejména určitý a dostatečně srozumitelný. Další náležitostí je forma, která musí odpovídat dikci zákona. Český právní řád vychází zásadně z principu neformálnosti smluv. Smlouva pak může být uzavřena ústně, písemně nebo jiným způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, co chtěl účastník smlouvy projevit48. Jestliže však zákon vyžaduje, aby smlouva byla uzavřena ve stanovené formě, stává se tato forma předpokladem vzniku platné smlouvy. V případě bankovních služeb jsou tyto smlouvy uzavírány zásadně v písemné formě a ta je zachována i tehdy, jestliže je právní úkon učiněn telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila. To se týká především internetového bankovnictví, které se v současné době prosazuje čím dál tím víc. Předmětem smlouvy je plnění, na kterém se smluvní strany dohodly. Plnění musí být především fakticky i právně možné. Služby, které banky svým klientům poskytují, jsou zejména služby finančního charakteru. Jejich předmětem jsou tedy peníze - věci druhově určené a uplatní se zde zásada genera perire non censentur (věci druhově určené nemohou zaniknout). Proto zde není faktická nemožnost relevantní. V případě nemožnosti právní jde o plnění nedovolené. Jedná se o takové plnění, které je v rozporu se zákonem, zákon obchází nebo se příčí dobrým mravům. Příkladem mohou být nepřiměřeně vysoké úroky. Obsahem smlouvy jsou jednotlivá práva a povinnosti smluvních stran. K tomu, aby smlouva byla platně uzavřena, však nestačí, aby se smluvní strany shodly na podstatných částech smlouvy. Musí jít o dohodu na celém jejím obsahu. V obsahu smlouvy můžeme rozlišovat tyto složky: • podstatné (essentialia negotii), • pravidelné (naturalia negotii), • nahodilé (accidentalia negotii). Z pohledu bankovního klienta patří mezi podstatná ustanovení smlouvy zejména přesné vymezení finančních požadavků, které jsou na klienta kladeny. Určení sumy, kterou si klient od banky půjčuje, nebo naopak které bance na určitou dobu poskytuje, nevyvolává ve většině případů žádné pochyby. Mnohem problematičtější jsou však různé bankovní poplatky a úroky, které se ve smlouvách uzavíraných s bankami hojně vyskytují. Bankovní poplatky patří k jednomu z nejdiskutovanějších témat v oblasti bankovnictví a to i mezi běžnou veřejností. Právní podklad pro bankovní poplatky nalezneme v § 709 odst. 2 písm c) ObchZ: „výši nebo způsob stanovení výše platby a způsob, jakým tuto úplatu majitel účtu bance zaplatí, popř. ujednání, že úplata nebude bankou požadována. Výši úplaty lze sjednat i odkazem na ceník banky.“ Úplata poskytovaná bance může být tedy stanovena konkrétní částkou, způsobem jejího určení nebo odkazem na ceník banky. Jestliže je však ve smlouvě konkrétně určená úplata, má tato přednost před ceníkem. V současné bankovní praxi však převažují právě odkazy na ceník, což bankám poskytuje možnost jejich jednostranné změny. Banky nemají volnou ruku ani v určení výše bankovních poplatků. Přestože náš současný právní řád neobsahuje výslovné omezení přípustné výše bankovních poplatků, jistými limity jsou jak zásada poctivého obchodního styku (§ 265 ObchZ), tak i zákaz jednat v souladu s dobrými mravy (§ 39 OZ). Otázkou je, zda toto obecné omezení
48
Tzv. konkludentní čin – například kývnutí hlavy nebo poskytnutí plnění na základě návrhu smlouvy.
40
smluvní volnosti postačuje k ochraně před jejich přemrštěností49. Podobný, ne-li horší stav je i v oblasti smluvních úroků. Problémem je především pramalé právní vědomí veřejnosti, která si požadavek na soulad smlouvy s dobrými mravy jen málokdy spojuje s podmínkou platnosti samotné smlouvy. Většinou funguje pouze jako jakási pojistka ex post, která dává možnost soudci nevyhovět žalobním požadavkům banky v podobě placení přemrštěného úroku50. Z pohledu bankovních obchodů jsou důležité také obchodní podmínky51, neboť se staly běžnou součástí bankovní praxe. Občanský zákoník se o obchodních podmínkách zmiňuje pouze na jednom místě v případě smluv uzavíraných formou užití elektronických prostředků v rámci úpravy spotřebitelských smluv (§ 53a odst. 3 OZ). Jejich úpravu však nalezneme v obchodním zákoníku (§ 273 ObchZ). Ten hovoří o všeobecných podmínkách, které byly vypracovány odbornými nebo zájmovými organizacemi52, a jiných obchodních podmínkách. V případě všeobecných podmínek stačí pouhý odkaz na ně, aby se staly součástí smlouvy. Naproti tomu u jiných obchodních podmínek (pod tento pojem můžeme zařadit obchodní podmínky jednotlivých bank) je třeba, aby byl klientovi banky jejich obsah znám nebo byly tyto ke smlouvě přiloženy. Významným je i druhý odstavec tohoto ustanovení, který stanoví, že „obchodní ujednání ve smlouvě mají přednost před zněním obchodních podmínek“. To se týká i případných změn obchodních podmínek. Z pohledu bankovních klientů je však tato úsporná úprava značně nedostačující. Problematickou se především jeví jednostranná změna obchodních podmínek bankami. Banky v úvodní nebo závěrečné části svých obchodních podmínek zpravidla stanoví, že jsou oprávněny je průběžně měnit a doplňovat s ohledem na vývoj ekonomiky a v souladu s jejich obchodní politikou. K takovéto změně však může banka přistoupit i vícekrát ročně. Zároveň pak slibují, že o nich bude klient vhodným způsobem informován. Tímto způsobem je nejčastěji jejich zveřejnění v provozních prostorách a na webových stránkách bank, v lepším případě o tom informují klienta na jeho výpisu. Na to navazuje další ustanovení stanovující, že pokud klient v předepsané lhůtě neprojeví písemně svůj výslovný nesouhlas, stávají se pro něj nové obchodní podmínky závazné53. Tzn., že závaznost nových obchodních podmínek pro klienta je spojena s jeho nečinností, tedy mlčením. To může přinést klientu banky nejedno překvapení a způsobit nemalé těžkosti. Otázkou je, zda by se problém vyřešil zavedením povinnosti vyžádat si výslovný souhlas klienta banky se změnou, neboť obchodní podmínky bank jsou poměrně složitým dokumentem, ve kterém se běžný klient se základními znalostmi v této oblasti orientuje jen stěží.
49
50
51
52
53
V denním tisku jsou potenciální klienti bank poměrně často informováni, že úroveň bankovních poplatků je ve srovnání s okolními státy jednou z nejvyšších (Např.: http://www.podnikatel.cz/aktuality/nejvyssibankovni-poplatky-maji-klienti-v-cr/, http://www.penize.cz/43502-je-dobre-ze-kdu-csl-upozornila-navysoke-bankovni-poplatky). Přesto jsou však ochotni tyto poplatky platit a je spíše výjimkou, že se obrátí v této věci na soud. Srov. Pelikán, R.: Několik poznámek k problematice půjčování peněz spotřebitelům. Právní rozhledy, č. 3, 2008, s. 87 – 88. Podrobné pojednání o tomto tématu viz Marek, K. – Žvačková, L.: Obchodní podmínky, obchodní zvyklosti a výkladová pravidla. ASPI, Praha 2008. Příkladem zde mohou být Vzorové obchodní podmínky pro vydávání a užívání elektronických platebních prostředků, které vypracovala ČNB jsou součástí úředního sdělení ČNB ze dne 4. prosince 2002 jako jeho příloha. Srov.: Všeobecné obchodní podmínky GE Money Bank, a.s., bod 351. Změny podmínek, elektronická verze: http://www.gemoney.cz/documents/cz/GEMB-obchodni-podminky-01-07-2008.pdf, Všeobecné obchodní podmínky České spořitelny, a.s., bod 3. Právo na změnu VOP, elektronická verze: http://www.csas.cz/banka/content/inet/internet/cs/VOP_2007_07_01.pdf, Všeobecné obchodní podmínky Raiffeisenbank a.s., bod 1.7., elektronická verze: http://www.rb.cz/attachements/pdf/obecnedokumenty/vop/vop-web-oe-co48-01-08-new.pdf, a další.
41
Úprava obchodních podmínek však není omezena pouze na občanský a obchodní zákoník. Tomuto tématu se věnuje i zákon o bankách, avšak nejedná se o obchodní podmínky ve smyslu § 273 ObchZ. Banky jsou především povinny své klienty informovat o podmínkách přijímání vkladů a poskytování úvěrů (§ 8 odst. 1 ZB). Za porušení této povinnosti je ČNB oprávněna bance přikázat zjednání nápravy ve stanovené lhůtě či jí uložit pokutu až do výše 50 000 000 Kč (§ 26 ZB). Další úpravu přináší zákon o platebním styku, který v rámci stanovení podmínek účinnosti příkazu k převodu stanoví, že banka může ve svých obchodních podmínkách zakotvit některé další povinnosti pro příkazce. V rámci části třetí tohoto zákona je stanovena povinnost vydavatele elektronických platebních prostředků informovat o svých obchodních podmínkách v dostatečném předstihu (§ 17 ZPS). Dále pak musí v těchto obchodních podmínkách informovat klienty, zda tyto odpovídají vzorovým obchodním podmínkám ČNB (§ 18 ZPS), a jaký je obsah případných odchylek. To je důležité, neboť podmínky vypracované ČNB mají především zaručit ochranu držitelům elektronických peněz. Klient banky se tedy může spolehnout, že v obchodních podmínkách, které jsou v souladu se vzorovými, nebude žádné ustanovení, které by mohlo být pro něj z různých pohledů nepříznivé. Jestliže se však banka odchýlí od tohoto vzoru, klient bude mít okamžitě přehled o provedených změnách a může si na ně dát větší pozor. Nezbytnou náležitostí obchodních podmínek vydavatele elektronických peněz je i jasné a srozumitelné stanovení podmínek pro jejich zpětnou výměnu (§ 20 odst. 3 ZPS). Zákon porušení výše zmíněných povinností kvalifikuje jako správní delikty (§ 34a odst. 2 písm. a) a b) ZPS) a ČNB za ně může uložit pokutu až do výše 1 000 000 Kč. Pro úplnost je třeba poznamenat, že jistou zmínku o obchodních podmínkách můžeme nalézt i v prováděcích předpisem k tomuto zákonu.54 Na samotném začátku uzavření smlouvy je návrh na její uzavření, neboli oferta. V našem případě bude navrhovatelem zpravidla banka, přestože iniciativu k uzavření smlouvy jako první nejčastěji vyvine budoucí nebo stávající klient banky. Je tomu tak proto, že již samotný návrh musí obsahovat určité náležitosti, jejichž formulace je pro klienta, přestože má určitou představu o svých požadavcích, nelehká. Aby došlo k platnému uzavření smlouvy, musí klient přijmout její návrh. Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu nabývá účinnosti. Od tohoto momentu jsou smluvní strany vázány právy a povinnostmi ze smlouvy vyplývající. 3.1.2. Změna, zánik a zajištění závazků Problematika změny, zániku a zajištění závazků je neodmyslitelnou součásti smluvního práva a její podrobnou úpravu nalezneme v občanském zákoníku. Jisté změny, ale i odchylnou úpravu přináší obchodní zákoník pro obchodní závazkové vztahy. Tato oblast práva je zevrubně rozebrána v mnoha publikacích, proto se zaměříme pouze na vybrané části. Ke změně závazku může dojít v průběhu trvání závazkového právního vztahu. Změna se může týkat buď smluvní strany nebo obsahu smlouvy. Nejčastěji dochází právě ke změně obsahu smlouvy a to prostřednictvím dohody obou smluvních stran. Nepříjemnosti však může způsobit jednostranná změna smlouvy ze strany banky. Ta se může týkat jak samotné smlouvy, tak i obchodních podmínek, jak o tom bylo pojednáno výše. V případě změny obsahu smlouvy bankou bez vědomí klienta má tento právo se proti tomu bránit, neboť zákon jednostrannou změnu smlouvy nedovoluje. Klient banky má v takovém případě nárok na 54
Vyhláška č. 92/2006 Sb., kterou se stanoví náležitosti žádosti o povolení k vydávání elektronických peněz (§ 2 odst. 3 písm. g)) a vyhláška č. 62/2004 Sb., kterou se stanoví způsob provádění platebního styku mezi bankami, zúčtování na účtech u bank a technické postupy bank při opravném zúčtování (§ 3 odst. 8).
42
náhradu škody, která mu tím vznikla, a banka musí na své náklady uvést stav do původní podoby. Zde se však hodí zmínit římská zásada vigilantibus iura, tedy že práva náležejí bdělým. Proto je třeba, aby se klient skutečně ozval a prosazoval aktivně svá práva, což se v české praxi vidí spíše výjimečně. Změnu obsahu závazku vyvolává i prodlení dlužníka či věřitele. Dlužník je v prodlení, jestliže svůj dluh nesplní řádně a včas. Jak již bylo výše zmíněno, v postavení dlužníka může být jak banka, tak i její klient. V případě peněžitého plnění má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění také úroky z prodlení, není-li povinen platit poplatek z prodlení (§ 517 odst. 2 OZ). Toto ustanovení občanského zákoníku je dle judikatury55 považováno za kogentní, což zvyšuje jeho význam z pohledu ochrany spotřebitele a úplatní se i u smluv označovaných za absolutní obchody. Jejich výši stanoví nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku. Výše úroků z prodlení tedy odpovídá ročně výši repo sazby stanovené ČNB zvýšené o sedm procentních bodů. Se zánikem účinnosti smlouvy je spojen i konec závazkového právního vztahu mezi smluvními stranami. Z pohledu dosažení hospodářského cíle je nejžádanějším způsobem zániku závazku splnění. V případě ostatních způsobů zániku rozlišujeme, zda k němu došlo na základě jednostranného či dvoustranného projevu vůle, nebo zcela nezávisle na lidské vůli. Kromě obecné úpravy zániku závazků se tato problematika vyskytuje i v případě úpravy jednotlivých smluv. Z pohledu jednostranného ukončení závazkového vztahu se jedná o institut odstoupení od smlouvy, který je součástí úpravy smlouvy o úvěru (§§ 505 až 507 ObchZ). Tato ustanovení obchodního zákoníku jsou však dispozitivní a stanoví možnost odstoupit od smlouvy v případě zániku nebo zhoršení zajištění závazku, a jestliže je klient v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné déle než tři měsíce. Odstoupení od smlouvy je také upraveno v závislosti na porušení účelového určení úvěru. Tato forma ukončení závazkového vztahu je však hojně využívána v rámci úpravy spotřebitelských smluv a stala se nedílnou součástí prostředků ochrany slabší smluvní strany, jak je o tom pojednáno níže. Dalším způsobem zániku závazku je i výpověď, kterou nalezneme i u smlouvy o běžném účtu (§ 715 ObchZ). Úprava výpovědi v rámci této smlouvy se týká jak banky, tak i jejího klienta. Klientem však může být smlouva písemně vypovězena kdykoli, i když byla uzavřena na dobu určitou. Naproti tomu k účinnosti zániku smlouvy výpovědí banky dochází až ke konci měsíce, který následuje po měsíci, v němž byla výpověď klientovi doručena. Okamžitou výpověď může banka podat jen v návaznosti na podstatné porušení smlouvy klientem. Banky se však mohou od tohoto ustanovení odchýlit formou smluvního ujednání, neboť se jedná o dispozitivní ustanovení (§ 263 odst. 1 ObchZ). Jediným kogentním ustanovením zde je § 715a ObchZ, který řeší osud smlouvy o běžném účtu v souvislosti se smrtí klienta. Smrt věřitele i dlužníka je předmětem obecné úpravy zániku závazků. V případě smrti klienta – majitele účtu však k zániku smlouvy nedochází a banka v této pozici musí postupovat podle dikce zákona. Pro osoby, které jsou oprávněny nakládat s peněžními prostředky na účtu, je ale často nepříjemná skutečnost, že v průběhu dědického řízení jsou prostředky na účtu „zmraženy“ a tyto osoby jsou tak odříznuty někdy i po dobu několika měsíců od jejich jediného zdroje financí, což může vést k vzniku jejich složité životní situace. Zajištění závazků je nedílnou součástí úpravy smluvního práva a jeho účelem je posílit postavení věřitele. Kromě zajišťovací funkce mohou plnit zajišťovací prostředky i funkci 55
Např. rozhodnutí NS sp. zn. 33 Odo 1117/2003.
43
uhrazovací a to v případě, že dlužník neplní řádně a včas. Jedná se o nový závazkový právní vztah, který má však akcesorickou povahu, je tedy závislý na trvání hlavního závazku. Zajištění může být jak věcné, tak i osobní povahy, a banka se může v tomto vztahu nacházet na třech různých pozicích – banka jako věřitel, dlužník, nebo poskytovatel záruky. Banka se v pozici věřitele nachází v případě smlouvy o úvěru. Z pohledu praxe je požadavek na zajištění závazku nejčastěji kladem u úvěrů hypotéčních, naopak u spotřebitelských úvěru jde spíše o jev výjimečný. K zajištění pohledávky banky se zpravidla využívá zástavního práva, ručení nebo fiduciární cese a jejich úpravu nalezneme v občanském, u ručení i v obchodním zákoníku. Pro klienta banky jako dlužníka však zajištění závazku představuje další zátěž, kterou musí kromě dluhu nést. Nemusí zde jít pouze o zátěž hmotného charakteru, ale také o nutnost zajistit si vhodný a dostatečný zajišťovací prostředek. V případě banky – dlužníka je významným institutem zákonné pojištění vkladů, neboť dává klientům banky jistou záruku vrácení aspoň určité části jejich peněžních prostředků. Zcela specifické je postavení banky v rámci bankovní záruky (§§ 313 – 322 ObchZ). Z podstaty tohoto zajištění vyplývá, že poskytovatelem této záruky musí být vždy banka (ručící banka). Dále však může hrát jakousi roli prostředníka, tzn., že záruku věřiteli pouze zasílá (avizující banka) a plní určitou funkci poradní a konzultační. V neposlední řadě může banka přebrat stejný závazek jako banka ručící, stává se pak bankou potvrzující a věřitel může požadovat plnění od obou bank. Bankovní záruka vzniká písemným prohlášením banky v záruční listině, že uspokojí věřitele do výše určité peněžní částky podle obsahu záruční listiny, jestliže dlužník nesplní svůj závazek nebo jestliže budou splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině. V případě, že banka plnila, je dlužník povinen jí toto plnění nahradit. 3.1.3. Spotřebitelské smlouvy Úprava spotřebitelských smluv je obsažena v ustanoveních části první hlavy páté občanského zákoníku56. Tato úprava je poměrně nová a byla přidána dvěmi novelizacemi zákonem č. 367/2000 Sb. a zákonem č. 135/2002 Sb. Stalo se tak z důvodu nutnosti přizpůsobit české právo právu ES. Tyto novelizace jsou tedy implementací čtyř směrnic ES: • Směrnice Rady č. 93/13/EHS, o nekalých podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, • Směrnice Rady č. 85/577/EHS, o ochraně spotřebitele při smlouvách sjednaných mimo obchodní provozovnu, • Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 97/7/ES, o ochraně spotřebitele z hlediska smluv sjednávaných na dálku, • Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 94/47/ES, o ochraně spotřebitele při prodeji nemovitostí s právem děleného užívání.
56
Úprava spotřebitelských smluv je v občanském zákoníku zařazena pod část první nazvanou obecná ustanovení, která se zabývá především obecnými otázkami, jakými jsou občanskoprávní vztahy a jejich ochrana, účastníci občanskoprávních vztahů, zastoupení, právní úkony, atd. OZ má však zvláštní osmou část věnovanou závazkovému právu, která kromě obecných ustanovení o závazkových právních vztazích obsahuje i úpravu jednotlivých druhů smluv. Zařazení spotřebitelských smluv do části první OZ je však nešťastné. Nejenže to narušuje logickou strukturu zákona, ale dochází tak i k zpochybnění obecné zásady lex specialis derogat legi generali. Spotřebitelské smlouvy, přestože nejsou zvláštním druhem smluv, spadají do oblasti závazkového práva a tato úprava se vztahuje jak na smlouvy pojmenované, tak i na nepojmenované a to za podmínky, že jsou smluvními stranami dodavatel a spotřebitel. Zařazením do obecných ustanovení OZ dochází k absurdní situaci, kdy úprava spotřebitelských smluv může být derogována ustanoveními zvláštní osmé části OZ v rámci aplikační přednosti, přestože by jí měla být tato úprava za stanovených podmínek nadřízena.
44
Zákon vymezuje spotřebitelské smlouvy jako smlouvy, jejichž smluvními stranami jsou na jedné straně dodavatel a na druhé spotřebitel. Podrobnému výkladu obou pojmů jsme se věnovali již v úvodní části, kde jsou uvedeny i definice obsažené v občanském zákoníku. Spotřebitelské smlouvy však nejsou novým smluvním typem, nýbrž se jedná o souhrnné označení smluv uzavíraných mezi těmito subjekty. Patří mezi ně jak smlouvy podle občanského zákoníku, tak i smlouvy upravené jinými právními předpisy včetně obchodního zákoníku, jak vyplývá z ustanovení § 262 odst. 4 ObchZ, a dále i všechny smlouvy nepojmenované. Vždy však musí být splněná podmínka v podobě stanovených subjektů smlouvy. Spotřebitel je také chráněn v případě volby práva, kterou umožňuje obchodní zákoník ve svém ustanovení § 262 odst. 1 OZ, neboť přestože se vztah řídí obchodním zákoníkem, nelze vyloučit použití ustanovení chránící spotřebitele. V režimu spotřebitelských smluv rozlišujeme smlouvy uzavírané pomocí prostředků komunikace na dálku (specifickými jsou pak smlouvy o finančních službách), smlouvy uzavírané mimo prostory obvyklé k podnikání a smlouvy o užívání budovy nebo její části na časový úsek. Z pohledu banky jsou pro ni relevantní smlouvy o finančních službách uzavírané na dálku a mimo prostory své provozovny. Ochrana spotřebitele ve spotřebitelských smlouvách je postavena na 3 pilířích: 1) základem je stanovení zákazu některých ujednání, která jsou v rozporu s požadavkem dobré víry a znamenají nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, 2) druhým bodem je zavedení informační povinnosti ze strany dodavatele a to včetně obsahu informací a určení okamžiku, kdy je třeba tyto informace poskytnout, 3) posledním prostředkem ochrany je zavedení zvláštních případů práva na odstoupení od smlouvy. Ad 1) Úprava vztahující se k tomuto tématu je obsažena v ustanoveních §§ 55 a 56 OZ a jedná se obecnou úpravu působící na všechny spotřebitelské smlouvy. Ujednání spotřebitelských smluv se především nemůže odchýlit od zákona a to v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel sám se pak nemůže tohoto práva vzdát nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Logická je zde kogentnost těchto ustanovení, jinak by jejich obsah ztrácel význam. Dojde-li k nejasnostem o významu některého ustanovení smlouvy, její obsah a obsah jednotlivých ustanovení se pak vykládá ve prospěch spotřebitele. Pro názornost zákon předkládá demonstrativní výčet některých nepřípustných ujednání, kterých se musí banka ve vztahu ke klientu – spotřebiteli vystříhat (§ 56 odst. 3 OZ). Jedná se např. o ustanovení, že banka nemůže vůči němu jednostranně změnit obchodní podmínky bez důvodu sjednaného ve smlouvě. O obchodních podmínkách bylo pojednáno již výše, avšak ve vztahu ke spotřebiteli je zde toto striktnější ustanovení, které může při jeho znalosti umožnit účinnější obranu spotřebitele. I zde však musí být spotřebitel „bdělý“ a aktivně hájit svá práva, neboť je v tomto případě stanovena neplatnost pouze relativní. Tzn., že nepřípustná smluvní ustanovení jsou platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti. V případě, že nepřípustná ujednání ovlivňují i další části smlouvy, může se dovolat neplatnosti celé smlouvy. Jestliže se spotřebitel dovolá neplatnosti úspěšně, je právní úkon neplatný od samého počátku (ex tunc). Toto právo se promlčuje dle obecné úpravy s promlčecí dobou 3 let (§ 101 OZ). Relativní neplatnosti právního úkonu se tedy není třeba dovolávat v soudním sporu, stačí se dovolat vůči ostatním účastníkům právního úkonu57. Ad 2) Informační povinnost je v občanském zákoníku stanovena jak v rámci úpravy spotřebitelských smluv, tak i u jednotlivých smluvních druhů. Toto zdvojení má své 57
Srov. SR č. 6/1996, Krajský soud v Hradci Králové: „Relativní neplatnosti právního úkonu vymezené v ustanovení § 40a OZ není zapotřebí se dovolávat v samotném soudním sporu. Postačí, když ten, kdo je takovým právním úkonem dotčen a kdo ji přitom nezpůsobil, se relativní neplatnosti dovolá mimosoudně projevem adresovaným účastníkům právního úkonu.
45
odůvodnění, neboť spotřebitelskými smlouvami mohou být i smlouvy podle jiných právních předpisů, kdežto informační povinnost v rámci určitého smluvního druhu je omezena jen na tento druh smlouvy. Dostatek informací je důležitý hlavně z pohledu rozhodnutí, zda bankovní klient - spotřebitel vstoupí do právního vztahu s bankou či nikoli. Také v průběhu existence jsou informace o právech spotřebitele významné. Z tohoto pohledu můžeme rozlišovat předsmluvní povinnost, smluvní povinnost a smluvní povinnost po uzavření smlouvy. Předsmluvní informační povinnost je podrobně upravena zejména u smluv o finančních službách uzavíraných na dálku (§ 54b OZ). Tyto informace musí být spotřebiteli poskytnuty v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy a týkají se jak dodavatele, nabízených finančních služeb a smluv o finančních službách, tak i možných způsobů mimosoudního řešení sporů či možných náhrad z garančních fondů. Smluvní povinnost je stanovena v § 57 odst. 2 OZ, dle kterého dodavatel musí upozornit spotřebitele o právu odstoupit od smlouvy nejpozději při uzavření smlouvy. Avšak i po uzavření smlouvy informační povinnost trvá. Spotřebitel má právo obdržet kdykoli během trvání smlouvy na svou žádost smluvní podmínky v tištěné podobě. Důležitou součástí informační povinnosti je i určení vlastností těchto informací. Jde zde především o požadavek na jejich jasnost a srozumitelnost, jak to zakotvuje například směrnice 93/13/EHS. V rámci úpravy spotřebitelských smluv je zakotven v § 53 odst. 3 OZ, který se vztahuje k distančním smlouvám. Obecně však tento požadavek vyplývá již z úpravy právních úkonu. Podmínkou platnosti právního úkonu je jeho určitost a srozumitelnost (§ 37 odst. 1 OZ). Ad 3) Odstoupení od smlouvy je specifickým institutem, který v rámci ochrany slabší smluvní strany zvýhodňuje spotřebitele tak, že mu dává možnost odstoupit od smlouvy bez uvedení důvodů nebo je odstoupení stanoveno jako sankce za porušení povinnosti ze strany dodavatele. Naopak jestliže je ve smlouvě dáno právo odstoupit od smlouvy bance nebo naopak spotřebitel je tohoto práva zbaven, může se jednat o nepřípustné ujednání, jak to vyplývá z ustanovení § 56 odst. 3 písm. e) a i) OZ. V případě úpravy smluv o finančních službách uzavíraných na dálku je tématu odstoupení od smlouvy věnován celý jeden paragraf - § 54c OZ. Lhůta je v tomto případě 14 denní a spotřebitel nesmí být stíhán sankcí smluvní pokuty a může odstoupit bez uvedení důvodů. Lhůta začíná běžet dnem uzavření smlouvy nebo okamžikem, kdy spotřebitel obdrží smluvní podmínky nebo banka splní svou informační povinnost, nastal-li tento den po uzavření smlouvy. U smluv uzavřených mimo prostory obvyklé k podnikání má spotřebitel právo odstoupit od smlouvy hned v několika případech: • do 14 dnů od jejího uzavření, • do 1 měsíce, jestliže nedošlo dosud k plnění, • do 1 roku od jejího uzavření, pokud nebyl nejpozději při uzavření smlouvy písemně upozorněn na právo od smlouvy odstoupit. Banka je pak povinna vrátit spotřebiteli zaplacené finanční částky do 30 dnů od odstoupení, což se vztahuje k oběma typům spotřebitelských smluv. 3.1.4. Jednotlivé druhy smluv Banky se svými klienty vstupují dnes a denně do nejrůznějších smluvních vztahů, které vznikají jak na základě smluv pojmenovaných, tak i nepojmenovaných. Téměř všechny smlouvy uzavírané s bankami mají písemnou podobu a je proto nanejvýš žádoucí, aby je klient nepodepisoval automaticky, bez toho, aby se s jejích obsahem dostatečně seznámil. Vzhledem k tomu, že banka se svými klienty může uzavírat nejrůznější druhy smluv, vybereme zde pouze zlomek z nich, který je však základem činnosti bank: a) Smlouva o úvěru, b) Smlouva o běžném účtu, 46
c) Smlouva o vkladovém účtu. Úpravu všech těchto zmíněných smluv nalezneme v obchodním zákoníku a řadíme je mezi tzv. absolutní obchody, tzn., že vztahy vzniklé na základě těchto smluv se bez ohledu na povahu účastníka závazkového právního vztahu řídí obchodním zákoníkem (§ 261 odst. 3 písm. d) ObchZ). Avšak v případě klienta – spotřebitele se dále na tento právní vztah vždy použijí i ustanovení vztahující se na spotřebitele a poskytující mu ochranu. Ad a) Smlouva o úvěru Jedním z hlavních aspektů, které charakterizují banku, je i poskytování úvěrů. Pro banku jako finanční instituci je poskytování úvěrů jednou z hlavních náplní její činnosti (§ 1 odst. 1 písm. b) ZB). Klient – v našem případě spotřebitel, který se rozhodne půjčit si u banky peníze, s ní musí vstoupit do závazkového vztahu a to formou uzavření smlouvy o úvěru. Smlouva o úvěru je vymezena v ustanoveních §§ 497 až 507 ObchZ, základní zákonná definice zní: „Smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Vedle smlouvy o úvěru existuje i smlouva o půjčce, jejíž úpravu nalezneme v občanském zákoníku. Tyto smlouvy se od sebe liší hned v několika aspektech. Základním rozdílem je, že smlouva o půjčce je smlouvou reálnou, dochází zde k jejímu naplnění až poskytnutím smluveného plnění, kdežto smlouva o úvěru je smlouvou konsensuální a tedy k jejímu uzavření postačuje přijetí smlouvy oběma smluvními stranami. Druhým významným rozdílem je, že úroky jsou u smlouvy o úvěru pojmovým znakem této smlouvy, kdežto v § 658 odst. 1 OZ se říká, že v případě peněžité půjčky lze dohodnout úroky. Z tohoto vyplývá i třetí rozdíl a to, že v případě smlouvy o půjčce lze sjednat i nepeněžité plnění (§ 658 odst. 2 OZ). V definici smlouvy o úvěru je naopak stanoveno výhradně peněžité plnění. Vzhledem k tomu, že je banka právnickou osobou a poskytování peněžních prostředků je účelem jejího podnikání, nelze na závazkové vztahy mezi bankou a jejími klienty ustanovení o smlouvě o půjčce vůbec použít. Základním právem vyplývajícím z definice smlouvy o úvěru (§ 497 ObchZ) je právo žádat banku o poskytnutí peněžitých prostředků do určité stanovené částky v termínu ve smlouvě určeném. Jestliže není termín uplatnění nároku stanoven, může se spotřebitel na banku obrátit až do doby, než některá strana smlouvu vypoví (§ 500 odst. 1 ObchZ). Délka výpovědní lhůty může být stanovena ve smlouvě, v ostatních případech se použije ustanovení § 500 odst. 2 ObchZ, kdy spotřebitel může smlouvu vypovědět s okamžitou účinností, kdežto banka až ke konci kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž byla výpověď spotřebiteli doručena. Povinností spotřebitele je vrátit poskytnuté peněžní prostředky v měně, ve které byly spotřebiteli poskytnuty (§ 498 ObchZ), a ve sjednané lhůtě, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o jejich vrácení bankou požádán. Další významnou povinností spotřebitele je platit úroky za poskytnutí úvěru (§ 502 ObchZ). Úroky je spotřebitel povinen platit ve sjednané výši, kdy nesmí přesáhnout nejvyšší přípustnou výši stanovenou zákonem nebo na základě zákona. V případě, že nejsou úroky ve smlouvě sjednány, je spotřebitel povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla spotřebitele v době uzavření smlouvy. Zde se naskytuje otázka, kde má spotřebitel své sídlo, neboť tohoto pojmu se užívá v případě právnických osob. Závazek platit úroky se stává splatný spolu se závazkem vrátit použité peněžní prostředky (§ 503 ObchZ). V případě, že je lhůta pro vrácení poskytnutého peněžitého plnění delší než rok, jsou úroky splatné koncem každého kalendářního roku. Při jednotlivých splátkách jsou však splatné v den splatnosti každé splátky i úroky za tuto splátku. 47
Z opačného pohledu pak zákon dává bance právo, aby poskytnuté peněžní prostředky účelově vázala (§ 501 ObchZ). Příkladem zde může být úvěr na investice nebo překlenovací úvěr na překlenutí přechodného nedostatku finančních prostředků. Další práva a povinnosti banky vyplývající ze základních ustanovení o smlouvě o úvěru podle obchodního zákoníku odpovídají povinnostem a právům spotřebitele uvedeným výše. Kromě obecné úpravy smlouvy o úvěru můžeme v našem právním řádu najít i zvláštní úpravu a to úpravu tzv. spotřebitelského úvěru58. Upravuje ho zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., který implementoval směrnici Rady 87/102/EHS o sbližování zákonů a dalších právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru, ve znění směrnice 90/88/EHS a směrnice 98/7/ES. Důvodem úpravy spotřebitelského úvěru na evropské úrovni bylo především sblížení právních úprav členských států tak, aby nedocházelo ke zkreslování hospodářské soutěže, omezování pohybu zboží a služeb a aby se posílila ochrana spotřebitele na tomto úseku, a to stanovením některých kogentních pravidel reflektujících slabší postavení spotřebitele ve vztahu k profesionálnímu poskytovateli úvěru, v našem případě ve vztahu k bance. V § 2 ZSÚ jsou vymezeny základní pojmy vztahující se k tomuto zákonu, tedy spotřebitelský úvěr, spotřebitel, věřitel a roční procentní sazba nákladů. Definice spotřebitelského úvěru zní: „Spotřebitelským úvěrem je poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, například ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit.“ Nesmíme však zapomenout na její negativní vymezení, které z této definice určité platby vylučuje. Zákon taxativně stanoví pět příkladů vyloučení plateb z definice spotřebitelského úvěru: úvěr na koupi, výstavbu, opravu a údržbu nemovitosti, nájemní smlouvy, které nejsou leasingem, bezúročné a bezúplatné úvěry, úvěry na průběžné poskytování služeb, které může spotřebitel platit formou splátek. Významně je spotřebitelský úvěr dále okleštěn jak výší peněžitého plnění, tak i dobou splatnosti. Z § 1 odst. 2 písm. e) a f) ZSÚ vyplývá, že spotřebitelský úvěr je jen takový úvěr, ve kterém je sjednáno peněžité plnění v rozmezí od 5.000 Kč do 800.000 Kč a jehož splatnost je delší než 3 měsíce nebo při splatnosti 12 měsíců přesahuje 4 splátky. Právní úprava smlouvy o spotřebitelském úvěru má řadu ochranných prvků. Obligatorně je stanovena písemná forma smlouvy o spotřebitelském úvěru (§ 4 odst. 1 ZSÚ). V § 4 odst. 2 ZSÚ nalezneme další povinné náležitosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. Ve smlouvě musí 58
Určitým problémem je začlenění této úpravy do právního řádu. Nabízí se hned dvě možnosti. První je přiřazení tohoto zákona k obchodnímu zákoník a to jako zvláštního zákona k ustanovením smlouvy o úvěru. Druhou možností je kvalifikovat daný zákon jako zvláštní úpravu k ustanovením občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách. Řešení této otázky je významné z toho hlediska, že daný zákon neupravuje materii spotřebitelského úvěru vyčerpávajícím způsobem. Naopak ponechává široké pole pro použití obecných ustanovení o závazcích, která jsou však v občanském a obchodním zákoníku značně rozdílná. Další rozdíl nalezneme v případě sporů ze smlouvy - místní příslušnost soudu. Podle § 84 OSŘ je místně příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje, tedy žalovaného. V případě obchodních věcí si lze však místní příslušnost soudu písemně dohodnout (§ 89a OSŘ). Zde by nejčastější volbou byl smluven soud podle sídla banky. Logičtější se pak zdá zařadit smlouvu o spotřebitelském úvěru pod občanský zákoník a to z následujícího důvodu: V § 2 písm. a) ZSÚ, kde je spotřebitelský úvěr vymezen, se říká, že je to poskytnutí peněžních prostředků například ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci. Jak je již výše zmíněno, smlouva o půjčce je obsažena v ustanoveních občanského zákoníku. Argument tedy, že spotřebitelský úvěr je jen zvláštní formou klasického úvěru dle ustanovení obchodního zákoníku o smlouvě o úvěru, zde neobstojí, neboť tento má širší definici, než vymezení úvěru v obchodním zákoníku. Naopak v § 52 OZ nalezneme vymezení spotřebitelských smluv, kdy jsou to smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Pod toto široké vymezení lze zahrnout i definici smlouvy o spotřebitelském úvěru.
48
být uvedena roční procentní sazba daně a to způsobem, který je stanoven v příloze zákona. Dále podmínky, za kterých může být tato roční procentní sazba daně ve smlouvě upravena, maximální výše úvěru, výše splátek, jejich počet a časové rozvržení splátek. Ve smlouvě musí být stanoveny jednotlivé platby nebo způsob jejich výpočtu (spadají sem i platby uvedené v § 2 písm. a) bodech 1 až 5, budou-li placeny spolu se spotřebitelským úvěrem). Smlouva musí upravovat i právo na splnění úvěru před stanovenou lhůtou, podmínky pro předčasné ukončení smluvního vztahu a způsob placení. Tyto náležitosti pak mají spotřebiteli poskytnout dostatečnou ochranu v závazkově právním vztahu s bankou. Ad b) Smlouva o běžném účtu Základní úpravu smlouvy o běžném účtu obsahují ustanovení §§ 708 až 715 ObchZ. Hned v prvním paragrafu nalezneme i vymezení samotného pojmu smlouva o běžném účtu, to zní: „Smlouvou o běžném účtu se zavazuje banka zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, přijímat na zřízený účet vklady a platby a uskutečňovat z něho výplaty a platby.“ Stranou smlouvy je tedy na jedné straně vždy banka. Pro banku jsou vklady a platby přijímané od jejich klientů jedním z cizích zdrojů. Zákon o bankách v definici banky stanovuje, že základní činností banky je i přijímaní vkladů od veřejnosti. Zde taky zjistíme, co můžeme považovat za vklad: “Vkladem se rozumí (ovšem jen pro účely tohoto zákona) svěřené peněžní prostředky, které představují závazek vůči vkladateli na jejich vrácení.“ Obchodní zákoník však ve svém vymezení smlouvy o běžném účtu používá také výraz platba. Rozdíl mezi vkladem a platbou je ve způsobu, jakým jsou peněžní prostředky vloženy na účet. Vklady jsou tedy hotovostním a platby bezhotovostním způsobem. Podobně pak rozlišujeme výplaty a platby. Smlouva o běžném účtu musí mít vždy písemnou formu (§ 708 odst. 2 ObchZ). V § 709 ObchZ jsou stanoveny další náležitosti smlouvy. Banka musí vždy přesně identifikovat osobu, se kterou smlouvu o běžném účtu sjednává. Zákon stanovuje přesné údaje jak o právnické osobě, tak o fyzické osobě, které musí být ve smlouvě uvedeny. Zde samozřejmě musí banka dodržovat ochranu osobních údajů v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb. Smlouva může obsahovat také informace, které osoby jsou oprávněné nakládat s peněžními prostředky na účtu a způsob nakládání s nimi, výši nebo způsob stanovení výše úrokové sazby, období splatnosti úroků, které banka platí ze zůstatku peněžních prostředků na účtu jeho majiteli, popřípadě ujednání, že úroky nebudou placeny. Dále může smlouva obsahovat lhůty, v nichž bude banka oznamovat majiteli účtu provedené peněžní transakce a výši zůstatku peněžních prostředků na účtu. Smluvní strany pak mohou ve smlouvě dohodnout i formu tohoto oznámení, např. ve formě doručování výpisů z účtu prostřednictvím nositele poštovní licence nebo v elektronické podobě. Fakultativně lze ve smlouvě stanovit výši nebo způsob stanovení výše úplaty a způsob, jakým tuto úplatu majitel účtu bance zaplatí, popřípadě ujednání, že úplata nebude bankou vyžadována. Výše úplaty lze sjednat i odkazem na ceník banky. V případě, že budou tyto fakultativní náležitosti ve smlouvě upraveny, popř. v přílohách smlouvy, je třeba, aby se s nimi spotřebitel podrobně seznámil. Nejsou-li výše úplaty ani způsob jejího stanovení sjednány ve smlouvě, je majitel účtu dle § 710 odst. 4 ObchZ povinen platit úplatu obvyklou v době provedení služby. V § 709 odst. 3 ObchZ, který je zároveň jedním z obligatorních ustanovení smlouvy o běžném účtu, nalezneme legislativní zkratku „nakládání s účtem“, což znamená uzavření a změnění smlouvy o běžném účtu anebo ukončení vztahu založeného smlouvou. Nakládat s účtem je oprávněn majitel účtu. Jiná osoba může nakládat s účtem jen na základě zvláštní plné moci udělené majitelem účtu, na níž je jeho podpis úředně ověřen. Toto ověření není třeba, jestliže je plná moc udělena před bankou. Od osob oprávněných nakládat s účtem je 49
třeba odlišovat osoby oprávněné nakládat s peněžními prostředky na účtu, jak bylo zmíněno výše. Tyto osoby mají pouze právo nakládat s peněžními prostředky, ale neovlivní závazkový vztah založený smlouvou. Dle obligatorního ustanovení § 710 odst. 2 ObchZ jsou těmito osobami jen ty osoby, které jsou uvedeny v podpisových vzorech předaných majitelem účtu bance. Jiné osoby pak jen za podmínek stanovených ve smlouvě. Podpisové vzory musí mít náležitosti plné moci. Úpravu zastoupení na základě plné moci a tedy i náležitosti plné moci nalezneme v §§ 31 až 33b OZ. Banka je oprávněna nakládat s peněžními prostředky na účtu, stanoví-li tak zákon nebo smlouva o běžném účtu. Smlouva o běžném účtu zakládá tzv. synallagmatický závazkový vztah, tedy vztah, ze kterého vyplývají pro obě smluvní strany jak práva, tak i povinnosti. Tyto jsou upraveny v § 710 ObchZ. Banka je povinna přijímat na účet vklady a platby uskutečněné ve prospěch majitele účtu a z peněžních prostředků na účtu uskutečňovat podle příkazu majitele účtu nebo oprávněných osob výplaty nebo platby majiteli účtu nebo jím určeným osobám. Jestliže majitel účtu splnil požadavky stanovené zákonem a smlouvou o běžném účtu, je banka povinna tyto platby provést řádně a včas. Za běžný účet ve smyslu tohoto zákona je považován jak účet sporožirový, tak i účet kontokorentní. Tato možnost je předpokládaná i v § 711 ObchZ, který stanoví, že banka provede do určité částky příkazy k platbám, i když k tomu není dostatek peněžních prostředků na účtu, za podmínky, že tak stanoví smlouva o běžném účtu. V případě, že nejsou ve smlouvě upravena práva a povinnosti smluvních stran, řídí se vztah úpravou smlouvy o úvěru. Jedná se tedy o zvláštní typ smíšené smlouvy, kdy na jejím základě dochází ke zřízení běžného účtu klienta banky s možností přečerpání kreditního zůstatku do zůstatku debetního. Ad c) Smlouva o vkladovém účtu Smlouva o vkladovém účtu je upravena v ustanoveních §§ 716 až 719b ObchZ. Jako předchozí smlouvy se řadí k takzvaným absolutním obchodům, neboť spadá pod režim § 261 odst. 3 písm. d) ObchZ. Ve vztahu ke smlouvě o běžném účtu je tato smlouva jakousi zvláštní úpravou. Tomu napovídá i odkaz v § 719b ObchZ na přiměřené použití ustanovení týkajících se smlouvy o běžném účtu. Základní ustanovení smlouvy o vkladovém účtu nalezneme v § 716 odst. 1 ObchZ: „Smlouvou o vkladovém účtu se zavazuje banka zřídit od určité doby v určité měně účet pro jejího majitele a platit z peněžních prostředků na účtu úroky a majitel účtu se zavazuje vložit na účet peněžní prostředky, přenechat jejich využití bance na dobu určitou nebo na dobu neurčitou s předem stanovenou výpovědní lhůtou.“ Vkladový účet je tedy poskytován bankou a ta je vždy jednou stranou smlouvy. Ve smlouvě musí být obě strany smlouvy přesně specifikovány. Smlouva může být uzavřena jak na dobu určitou, tak i na dobu neurčitou s předem stanovenou výpovědní lhůtou. Smlouva o vkladovém účtu obsahuje závazek majitele účtu vložit na svůj účet peněžní prostředky a přenechat je k využití bance. Banka se pak zavazuje zřídit účet pro svého klienta od určité doby a v určité měně a dále platit majiteli účtu úroky z peněžních prostředků vložených na účet. Toto jsou podstatné obsahové náležitosti smlouvy o vkladovém účtu a v případě absence některé z nich by byl právní úkon neplatný pro neurčitost podle § 37 odst. 1 OZ. Právní vztah vzniká na základě písemné smlouvy mezi bankou a jejím klientem, v našem případě spotřebitelem. Písemná forma je obligatorní náležitostí smlouvy (§ 716 odst. 2 ObchZ). Další náležitosti, které smlouva o vkladovém účtu může obsahovat, nalezneme v § 716a ObchZ. Toto ustanovení má dispozitivní charakter a v něm uvedený výčet je tedy pouze demonstrativní. Stejně jako u smlouvy o běžném účtu zde rozlišujeme osoby oprávněné nakládat s peněžními prostředky na účtu a osoby oprávněné nakládat s účtem. Ve smlouvě 50
pak majitel účtu jako osoba oprávněná nakládat s účtem může stanovit, které osoby budou oprávněné nakládat s peněžními prostředky na účtu (§ 716a písm. a) ObchZ). Ze smlouvy o vkladovém účtu plynou pro obě smluvní strany různá práva a povinnosti. Ty základní nalezneme v úvodním ustanovení, jak již bylo zmíněno výše. Majitel účtu má právo na úroky z peněžních prostředků na účtu. Smluvní strany si ve smlouvě mohou stanovit výši nebo způsob stanovení výše úrokové sazby a období splatnosti úroků, které banka platí ze zůstatku na účtu jeho majiteli (§ 716a písm. b) ObchZ). V případě, že není výše úrokové sazby nebo způsob jejího stanovení ve smlouvě o vkladovém účtu stanoveny, činí úroková sazba polovinu lombardní sazby stanovené Českou národní bankou ke dni, k němuž se úroky připisují k zůstatku peněžních prostředků na účtu (§ 718 odst. 1 ObchZ). Úroky z peněžních prostředků na účtu náleží majiteli účtu ode dne, k němuž byly peněžní prostředky ve prospěch jeho účtu připsány, do dne, který předchází dni, k němuž byly peněžní prostředky z účtu majitele odepsány nebo k němuž byly vyplaceny (§ 718 odst. 4 ObchZ). Hlavním rozdílem mezi smlouvami o běžném a vkladovém účtu je, že u vkladového účtu je jeho majitel povinen nechat peněžní prostředky po nějakou dobu k dispozici bance. Smluvní strany si mohou mezi sebou tedy dohodnout, zda a za jakých podmínek může majitel účtu nakládat s peněžními prostředky na účtu před uplynutím doby určené ve smlouvě nebo před uplynutím výpovědní lhůty (§ 716a písm. d) ObchZ). V případě, že majitel účtu nakládá s těmito prostředky před stanovenou dobou nebo před uplynutím výpovědní lhůty, nárok na úroky zaniká, nebo se sníží způsobem stanoveným ve smlouvě o vkladovém účtu. Účinky zániku nebo snížení nároku na úroky se týkají pouze úroků z částky, u níž nebyla dodržena výpovědní lhůta (§ 717 odst. 1 ObchZ). Smlouva o vkladovém účtu může být sjednána na dobu určitou, delší nebo kratší jak rok. Jsou-li peněžní prostředky vloženy na dobu kratší než jeden rok, jsou úroky splatné po uplynutí lhůty, po kterou jsou peněžní prostředky vázány na účtu, nebo po účinnosti výpovědní lhůty (§ 718 odst. 2 ObchZ). Je-li lhůta, po kterou mají být peněžní prostředky vázány na účtu, delší než jeden rok, je banka povinna na žádost majitele účtu úroky vyplatit po uplynutí kalendářního roku (§ 718 odst. 3 ObchZ). Nebyla-li smlouva o vkladovém účtu sjednána na dobu určitou, jsou úroky splatné nejpozději koncem každého kalendářního roku (§ 718 odst. b) ObchZ). Smlouva o vkladovém účtu může vyloučit právo majitele účtu nakládat s peněžními prostředky před uplynutím doby, po kterou jsou tyto peněžní prostředky vázány na účtu (§ 717 odst. 2 ObchZ). Majitel účtu se může s bankou dohodnout o opakovaném prodlužování doby určené ve smlouvě (§ 717 odst. 3 ObchZ). Jestliže je smlouva o vkladovém účtu uzavřena na dobu neurčitou, je třeba, aby byla ve smlouvě stanovena i výpovědní lhůta. V případě, že výpovědní lhůta není ve smlouvě sjednána, lze dovodit, že se přiměřeně použijí ustanovení smlouvy o běžném účtu (§ 719a ObchZ). Zde je stanoveno, že majitel účtu i banka může smlouvu písemně vypovědět kdykoliv. Rozdíl je ve výpovědní lhůtě. V případě výpovědi ze strany majitele účtu zaniká smlouva doručením výpovědi bance (§ 715 odst. 1 ObchZ). U banky smlouva zaniká s účinností ke konci kalendářního měsíce, který následuje po měsíci, v němž byla výpověď doručena majiteli účtu (§ 715 odst. 2 ObchZ). 3.2. Odpovědnost Odpovědnost je obecný pojem, který můžeme vnímat jak z pohledu morálky – morální odpovědnost, tak i z pohledu práva – právní odpovědnost a ta nás nyní bude zajímat. I v rámci práva je však pojem odpovědnost používán v různých souvislostech jako synonymum jiných pojmů, např. ručení, závazek aj. Nejčastěji se odpovědnost definuje jako sekundární právní 51
povinnost, která vznikla subjektu, jenž porušil primární právní povinnost vyplývající pro něj ze zákona nebo z jiné právní skutečnosti. Jde v podstatě o sankci, která je ukládána za porušení primární povinnosti. Právní odpovědnost můžeme obecně rozlišovat na soukromoprávní (odpovědnost za škodu) a veřejnoprávní (odpovědnost deliktní – správněprávní a trestněprávní odpovědnost). Odpovědnost je i významným nástrojem ochrany spotřebitele, i každého klienta banky. 3.2.1. Odpovědnost za škodu Odpovědnost za škodu je soukromoprávní odpovědností, která je upravena v občanském, ale i obchodním zákoníku. Speciální úpravu obsahuje i zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku. Zde je však předmětem zájmu výrobek „jako jakákoli movitá věc, která byla vyrobena, vytěžena nebo jinak získána bez ohledu na stupeň jejího zpracování a je určena k uvedení na trh“ (§ 3 tohoto zákona). Proto není tento zákon pro nás relevantní, neboť služby, které banka svým klientům poskytuje, nelze vztáhnout pod zmíněnou definici výrobku. Základem úpravy odpovědnosti za škodu je stanovení obecné právní povinnosti v podobě prevence a předcházení vzniku škody (§ 415 OZ). Každý, tedy i banka a její klienti, si musí počínat tak, aby nedocházelo ke škodám a to jak na majetku, což je z našeho pohledu rozhodující, tak i na zdraví, přírodě a životním prostředí. Na to navazuje zakotvení tzv. zakročovací povinnosti, nebo-li ten, komu hrozí škoda, je povinen zakročit k jejímu odvrácení přiměřeným způsobem (§ 417 OZ). Jestliže takto neučiní, ponese sám část škody. Tato pravidla se projevují i ve vztahu banka - klient. Preventivní jsou i opatření v rámci boje proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, která je banka povinna dodržovat. Občanský zákoník dále obsahuje úpravu obecné odpovědnosti za škodu a odpovědnost speciální. Klient může vůči bance uplatnit odpovědnost obecnou, neboť speciální je zaměřena na specifické činnosti, které se však na banku nevztahují. Jedinou výjimkou by mohlo být ustanovení § 424 OZ – odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Již v předchozím textu bylo zmíněno, že soulad smlouvy s dobrými mravy je podmínkou platné smlouvy. V případě bankovních smluv by se jednalo zejména o ustanovení ohledně výše úroků a všech druhů poplatků. Obecná právní odpovědnost je založena na čtyřech předpokladech: • protiprávní úkon, • škoda, • příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem a vznikem škody, • zavinění. O protiprávní úkon banky jako právnické osoby se bude jednat tehdy, jestliže bude škoda způsobena při činnosti banky těmi, které k této činnosti použila. Zpravidla se bude jednat o zaměstnance banky. Ke škodě musí dojít při činnosti banky. Jednání, z něhož škoda vznikla, musí mít tedy věcný, časový a místní vztah k činnosti této banky. Banka by neodpovídala pouze v případě, že by šlo o tzv. exces, kdy by odpovědnost nesl sám zaměstnanec. Protiprávním úkonem může být jak aktivní konání (např. poruší bankovní tajemství tím, že poskytne předmětné údaje nepovolané osobě), tak i nekonání – opominutí (např. neprovede převod, přestože klient banky splnil všechny podmínky). Dalším předpokladem vzniku odpovědnosti je škoda. Škodou se rozumí majetková újma, kterou lze objektivně vyjádřit všeobecným ekvivalentem, tj. penězi59. Hradí se skutečná škoda 59
R 55/1971.
52
a ušlý zisk, kdy při stanovení jejich výše se vychází z ceny v době poškození. Primárně se tedy hradí škoda v penězích, avšak požádá-li o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do původního stavu. Problematické je, že naše soudy ke stanovení výše škody přistupují velmi restriktivně. Nahrazuje se jen škoda nepochybně prokázaná a nevztahuje se např. na ztrátu naděje. Jestliže už je klient banky v řízení úspěšný, dočká se jen náhrady toho, co měla banka plnit dobrovolně, což je hodně málo. Klient v případě soudního sporu nejenže na začátku má výdaje ohledně advokáta a soudního poplatku, ale čeká ho i někdy poměrně dlouhá nejistota v podobě výsledku sporu a především odklad plnění. To tvoří poměrně rozsáhlou nemajetkovou újmu, která však nebude klientu banky nikdy nahrazena. Zákon totiž zakotvuje náhradu nemajetkové újmy pouze u škody na zdraví. To je častou příčinou, proč jednotlivec často raději přetrpí bezpráví, než aby se obrátil na soud. Řešením by bylo zavedení jisté formy zadostiučinění. Tím by došlo nejen k motivaci klienta banky, aby častěji využíval soudní ochrany svých práv, ale i banky, neboť ta by byla motivována naopak k předcházení takovým situacím a zajišťování spokojenosti klienta. Příčinnou souvislost neboli kauzální nexus lze chápat jako vztah mezi protiprávním úkonem a škodou, kdy podmínkou vzniku škody je právě tento protiprávní úkon. Důkazní povinnost v případě těchto tří předpokladů má právě klient, který musí bezpečně prokázat jak vznik škody, tak i to, že k jejímu vzniku došlo v souvislosti s protiprávním úkonem banky. Posledním předpokladem je zavinění. Právní úprava odpovědnosti za škodu je založena na principu presumpce zavinění a je na škůdci, aby prokazoval opak. V našem případě je na bance, aby prokázala, že zavinění není na její straně, popř. že je zde i spoluodpovědnost klienta. V takovém případě by se výše škody stanovila podle poměru jejich zavinění. Pro stanovení rozsahu náhrady škody je také důležité rozlišení jednotlivých forem zavinění – úmyslu a nedbalosti60. Soudu je poskytnuto tzv. moderační právo, neboli se mu dává možnost z důvodů zvláštního zřetele hodných náhradu přiměřeně snížit (§ 450 OZ). Soud především přihlíží k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby. Tuto možnost však soud nemá v případě škody způsobené úmyslně. Důležitou je z pohledu klienta banky i náhrada škody obsažená v obchodním zákoníku (§§ 373 – 386 ObchZ). Tato úprava se použije v případě uplatnění nároků na náhradu škody způsobené porušením některé z povinností obsažených v obchodním zákoníku. Jedná se například o škodu způsobenou nekalosoutěžním jednáním banky či porušením povinností vyplývajících ze smluv upravených tímto zákonem. Na rozdíl od obecné odpovědnosti podle občanského zákoníku se v tomto případě jedná o odpovědnost objektivní. Tzn., že odpovědnost vzniká bez ohledu na zavinění. Avšak nejedná se o absolutní odpovědnost, neboť obchodní zákoník stanovuje možnost liberace. Liberační důvod vymezuje § 374 ObchZ: • vznik překážky nastal nezávisle na vůli povinné strany, • překážka znemožňuje plnění alespoň přechodně, • překážka není v době vzniku závazku objektivně předvídatelná, • překážka je v době určené ke splnění rozumnými prostředky neodvratitelná nebo nepřekonatelná. Všechny tyto předpoklady musí být splněny současně. Dalším rozdílem od úpravy obsažené v občanském zákoníku je, že v tomto případě nemá soud možnost snížit náhradu škody za žádných okolností. Obchodní zákoník navíc upravuje speciální oznamovací povinnost (§ 377 odst. 1 ObchZ): „Strana, která porušuje svou povinnost nebo která s přihlédnutím ke všem okolnostem má 60
Zavinění rozlišujeme na úmyslné a nedbalostní a tyto pak dále na úmysl přímý a nepřímý a nedbalost vědomou a nevědomou. Blíže §§ 4 a 5 trestního zákona.
53
vědět, že poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinna oznámit druhé osobě povahu překážky, která jí brání nebo bude bránit v plnění povinnosti, a o jejích důsledcích.“ Tato informace musí být klientovi sdělena bez zbytečného odkladu. Důsledkem porušení oznamovací povinnosti je vznik odpovědnosti za škodu. S odpovědností za škodu úzce souvisí i úprava smluvní pokuty. Tu nalezneme jak v občanském, tak i v obchodním zákoníku. Podstatou smluvní pokuty je většinou peněžní plnění, které je jedna ze smluvních stran v případě porušení její povinnosti vyplývající ze smlouvy povinna poskytnout. Nejčastěji má smluvní pokuta zajistit řádné a včasné plnění smlouvy. Smluvní pokutu lze sjednat pouze písemně a strany se musí dohodnout na její výši nebo způsobu určení výše smluvní pokuty61. Její základní funkcí je především paušalizovat náhradu škody. Tam, kde věřitel uplatní smluvní pokutu, pak není oprávněn požadovat náhradu škody. Výjimkou může být smluvní ujednání o této možnosti. Obchodní zákoník v rámci částečné úpravy smluvní pokuty pak dává právo soudu nepřiměřeně vysokou pokutu snížit a to s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Jako krátkou poznámku k tomuto tématu je třeba zmínit ještě institut bezdůvodného obohacení (§§ 451 – 459 OZ). Jedná se o tzv. kvazidelikt a jeho základem je získání majetkového prospěchu neoprávněnou osobou. Takové situace vznikají i v bankovnictví, především v případě převodu z účtu na účet, kdy obohaceným je jeden klient banky na úkor jiného. Avšak i banka může být v roli obohaceného, např. jestliže srazí klientovi nesmluvené poplatky. V takovém případě má obohacený povinnost vrátit vše, oč byl bezdůvodně obohacen. 3.2.2. Správněprávní odpovědnost Správněprávní odpovědnost je speciální odpovědností, která se vztahuje k určitému odvětví práva. Přichází tedy v úvahu, jestliže dojde k narušení společenských vztahů chráněných správním právem a jestliže správní právo takovou odpovědnost ve svých normách předvídá. Tak je tomu i v případě bank. ČNB v souvislosti s bankovním dohledem vystupuje jako správní úřad a jsou jí svěřeny i určité kompetence v této oblasti v podobě ukládání opatření k nápravě a sankcí. Důležité je také rozlišovat mezi odpovědností vyplývající z norem správního práva a odpovědnost za porušení norem správního práva. V prvním případě se jedná o odpovědnost předvídanou správním právem a v těchto normách je i řešen postup správních orgánů a sankce za porušení. V druhém případě jde o odpovědnost širší, kdy může dojít ke kumulaci více odpovědností – nejen správněprávní, ale i soukromoprávní a trestněprávní. Základem správněprávní odpovědnosti ve vztahu k bankám je zákon o bankách, který vymezuje nedostatky v činnosti banky a zavádí opatření k nápravě a pokuty. Podobně v části deváté zákona o ČNB nalezneme úpravu opatření k nápravě a správních deliktů v rámci dohledu nad finančním trhem. I další bankovní právní předpisy obsahují úpravu správních deliktů podle zaměření toho kterého zákona, např. zákon o platebním styku (§§ 34a – 34b), zákon o finančních konglomerátech (§§ 30 – 31), atd. Z pohledu nebankovních právních předpisů můžeme zmínit zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích (§ 24 – přestupky na úseku podnikání)62, zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (§§ 21 – 24b – úkoly veřejné 61
62
Zajímavou problematikou je i stanovení způsobu určení výše smluvní pokuty v závislosti na délce prodlení. Blíže k tomuto tématu viz Pelikán, R.: Několik poznámek k problematice půjčování peněz spotřebitelům. Právní rozhledy, č. 3, 2008, s. 88. Problematika odpovědnosti právnických osob je zde řešena stejně jako u odpovědnosti trestněprávní – viz další bod této práce.
54
správy), zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (§ 13 - dozor nad dodržováním zákona). Z pohledu bankovního klienta však cesta správněprávní odpovědnosti není příliš vhodná a přínosná. Klient má možnost obrátit se na ČNB s různými podněty a stížnostmi a ČNB je povinna tyto podněty přijímat a prověřovat. Avšak zjistí-li ČNB nedostatky a uloží ve správním řízení určitá opatření k nápravě nebo sankce, nevede to k řešení problémů, které má klient s bankou. Klient totiž není v takovém případě v postavení účastníka řízení a proto nemůže nahlížet do spisu, natož jinak zasahovat do řízení. Právní řád mu poskytuje pouze právo dozvědět se, zda byl jeho podnět vyřízen, nebo byl naopak shledán nedůvodným. V širším kontextu můžeme shledat přínos správní odpovědnosti v tom, že dojde k nápravě nežádoucí situace, a tím k zlepšení pozice banky, což samozřejmě má kladný význam i pro klienty banky. Jedná se však o nepřímou ochranu klienta, jak již o tom bylo pojednáno v předchozí části této práce. Je tedy vždy třeba, aby se klient obrátil na civilní soud. 3.2.3. Trestněprávní odpovědnost Trestní odpovědnost je odpovědností uplatňovanou veřejnoprávními normami a jejím základem je „souhrn podmínek, při jejichž splnění vzniká trestní odpovědnost pachatele, kterou je míněna povinnost strpět za spáchaný trestný čin sankce stanovené trestním zákonem v rámci trestněprávního vztahu, který vznikne spácháním trestného činu mezi pachatelem a státem“63. V případě trestní odpovědnosti se však uplatňuje zásada ekonomie trestní represe, což znamená, že tato se použije jen tam, kde mírnější druhy odpovědnosti nepostačují. Z pohledu ochrany spotřebitele, popř. klienta banky je důležitou otázkou trestní odpovědnost právnických osob. Přestože tak trestní zákon výslovně nestanoví, může být pachatelem trestného činu v současném českém právu pouze osoba fyzická. Dopustí-li se trestného činu banka jako právnická osoba, bude za tento trestný čin odpovídat osoba, která za ní či jejím jménem jednala, nikoli tedy banka samotná. Přestože je neexistence trestní odpovědnosti právnických osob pro kontinentální právo typická, v současné době intenzita diskuzí na toto téma neustále stoupá. Nejčastějšími otázkami pak jsou, které právnické osoby by měly podléhat trestní odpovědnosti, za jaké trestné činy, jak vyřešit otázku zavinění, vymezení druhů sankcí vztahující se na právnické osoby a v neposlední řadě také procesní otázky v podobě řízení proti právnické osobě.64 Pro zavedení trestní odpovědnosti právnických osob jsou především různé mezinárodní organizace jako Rada Evropy, Organizace spojených národů či Evropská společenství, které argumentují, že v rámci činnosti právnických osob dochází k tak závažným protispolečenským jednáním, že jejich následky nelze ponechat mimo rámec trestního práva. Nabízejí se však i argumenty proti zavedení této odpovědnosti, např. tresty, které by pro právnické osoby připadaly v úvahu, je možné použít již nyní. Jistý příkladný výčet sankcí určených pro právnické osoby nalezneme v druhém protokolu k Evropské úmluvě o ochraně finančních zájmů ES: zbavení nároků na veřejné dávky a subvence, dočasné či trvalé vyloučení z komerčních aktivit, soudní dohled či likvidace právnické osoby. V České republice byla tato otázka předmětem jednání v roce 2004, kdy byl vládou předložen návrh zákona o trestné odpovědnosti právnických osob. Ten však byl již v prvním čtení Poslaneckou sněmovnou zamítnut. Také v rámci přípravy rekodifikace trestního práva bylo toto téma hojně diskutováno, avšak ani zde se trestní odpovědnost právnických osob zatím neprosadila. 63 64
Šámal, P. – Púry, F. – Rizman, S.: Trestní zákon – komentář. C. H. Beck, Praha 2004, s. 21. Podrobně k tomuto tématu viz Jelínek, J.: Trestní odpovědnost právnických osob jako předmět zkoumání. Kriminalistika č. 1/2008, elektronická verze: http://www.mvcr.cz/clanek/trestni-odpovednost-pravnickychosob-jako-predmet-zkoumani.aspx.
55
V současné době je tedy myslitelná pouze trestní odpovědnost fyzické osoby – zaměstnance banky. To však znamená, že v takovém případě může klient banky u trestního soudu požadovat náhradu škody pouze po této fyzické osobě – v tzv. adhezním řízení. Jestliže se klient banky připojí jako poškozený k trestnímu řízení, ve výsledku to pro něj znamená, že mu bude buď škoda přiznána, nebo bude odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Výhodou tohoto způsobu nárokování náhrady škody je, že klient banky v takovém případě nemusí platit žádné soudní poplatky a že soud nikdy nezamítne jeho návrh. Avšak není jisté, že toto řízení bude konečným řešením sporu a navíc může požadovat škodu pouze po této fyzické osobě, kdežto v případě civilního řízení může žalovat i banku jako právnickou osobu. Uplatněním náhrady škody vůči bance se pak zvyšují šance klienta na dobytnost tohoto nároku. 3.3. Ochrana spotřebitele a hospodářská soutěž Hospodářská soutěž je specifickou oblastí obchodního práva, jejíž úpravu nalezneme v §§ 41 – 52 ObchZ a dále zvláštní úpravu v zákoně č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže. Její zneužití má přitom dvě podoby - nedovolené omezování hospodářské soutěže a nekalou soutěž. Nedovoleným omezování hospodářské soutěže rozumíme její vyloučení, omezení a jiné narušení, nebo, za podmínek stanovených zákonem, její ohrožení. Z pohledu nedovoleného omezování hospodářské soutěže je pro spotřebitele přínosem zejména to, že tato úprava zajišťuje stabilitu trhu a tím mu poskytuje nepřímou ochranu. Mnohem významnější je však regulace nekalé soutěže. Nekalá soutěž je oblastí práva, která má soukromoprávní charakter. Vymezení nekalé soutěže nalezneme v ustanovení § 44 ObchZ, které se skládá z generální klauzule a dále demonstrativně upravených speciálních skutkových podstat. „Nekalou soutěží je jednání v hospodářské soutěže, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Nekalá soutěž se zakazuje.“ (§ 44 odst. 1 ObchZ) Zejména je důležité si uvědomit, že se zde nezkoumá rozpor s dobrými mravy obecně, ale s dobrými mravy soutěže. Dále pak ani pouhé způsobení újmy soutěžiteli, popř. spotřebiteli ještě nevypovídá o nekalém charakteru soutěžního jednání. Jestliže někdo způsobí jinému hospodářskou újmu, která je však považována za soutěžně slušné jednání, nelze z toho vyvozovat protiprávnost takového jednání. Aby se jednalo o nekalou soutěž, není nutný vznik újmy. Možnost, že újma bude způsobena, však musí být možností reálnou, nikoli tedy nepravděpodobnou.65 V druhém odstavci zmíněného paragrafu je generální klauzule doplněna demonstrativním výčtem: • klamavá reklama, • klamavé označování zboží a služeb, • vyvolávání nebezpečí záměny, • parazitování na pověsti podniku, výrobků či služeb jiného soutěžitele, • podplácení, • zlehčování, • srovnávací reklama, • porušování obchodního tajemství, • ohrožování zdraví spotřebitelů a životního prostředí. Neboť i oblast hospodářské soutěže je hojně upravena v jiných publikacích, zaměříme se pouze na klamavou reklamu, které se banky často dopouštějí.
65
Blíže rozsudek NS sp. zn. 32 Cdo 139/2008.
56
Klamavou reklamou je zákonem definována jako „šíření údajů o vlastním nebo cizím podniku, jeho výrobcích či výkonech, které je způsobilé vyvolat klamavou představu a zjednat tím vlastnímu nebo cizímu podniku v hospodářské soutěži prospěch na úkor jiných soutěžitelů či spotřebitelů“ (§ 45 odst. 1 ObchZ). Údaje může banka šířit jak mluveným, tak i psaným slovem, tiskem, vyobrazením, fotografií, rozhlasem, televizí či prostřednictvím jiného sdělovacího prostředku. Banka ke klamání spotřebitelů a dalších svých klientů využívá zejména televizi a rozhlas, ale i své internetové stránky. Banky klamou své klienty především uváděním neúplných cen svých služeb, nabízením výhod, které jsou však podmíněny jistou záměrně neuvedenou skutečností, nebo nedostatečnou aktuálností informací poskytovaných na internetových stránkách banky. Klamavá reklama pak vede k tomu, že klienti uzavírají s bankou i smlouvy, které by za jiných okolností neuzavřeli. Banka může klamat i uváděním informací, které jsou sice pravdivé, avšak vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byly tyto informace poskytnuty, mohou uvést bankovního klienta v omyl. Výsledkem klamavé reklamy banky je nakonec ve většině případů velké rozčarování jejich klientů v okamžiku, kdy zjistí všechny relevantní skutečnosti. Jak se tedy proti takovému chování bank bránit? Obchodní zákoník na prvním místě stanovuje restitutio in integrum, neboli návrat v předešlý stav. Klient se tak může domáhat, aby se banka nekalého jednání zdržela a odstranila závadný stav. Toto právo může uplatnit také právnická osoba, která je oprávněná hájit zájmy soutěžitelů nebo spotřebitelů, např. Sdružení ochrany spotřebitelů. Kromě toho je klient oprávněn žádat i přiměřené zadostiučinění, které může být poskytnuto i v penězích, náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení. Důkazní břemeno, že se nejedná o nekalé jednání, leží na bance. Avšak závažnost a rozsah škody nebo jiné újmy musí vždy prokazovat žalobce a to i v případě, že se jedná o spotřebitele. Klientu je zde poskytnuta ochrana ve formě soudního řízení. Na rozdíl od uplatnění náhrady škody je v tomto případě klientu nabízena mnohem širší paleta možností. Nejenže může požadovat, aby se banka nekalého jednání zdržela, popř. odstranila závadný stav, a nahradila škodu, ale má dále právo žádat i přiměřené zadostiučinění. Čímž se zvyšuje možnost plné náhrady újmy, která klientu banky takovým jednáním vznikla. Pořád zde však máme problém zdlouhavosti soudního řízení, které musí osoba přetrpět, jestliže se chce dovolat svých práv. To může být příčinou, proč se nechá spousta bankovních klientů nakonec odradit a možnost soudní ochrany nevyužije.
57
4. Závěr Rozsah právní ochrany spotřebitele jako klienta banky je poměrně široký a to ať už se jedná o ochranu přímou, nebo nepřímou. Bankovnímu klientu je poskytována ochrana v převážné většině případů, kdy využívá nabízených bankovních služeb, a to nejrůznějšími formami. Úmyslně byla v této práci opominuta oblast investičního bankovnictví, avšak i zde bychom našli instituty chránící příjemce těchto služeb. To však neznamená, že je právní úprava v této oblasti přehledná a dostatečná a že jsou bankovní klienti na základě této úpravy dostatečně chráněni. Jakož i v jiných odvětvích práva, i zde je jedním ze základních problému častá změna a novelizace právních předpisů v dané oblasti. Jestliže má být zásada neznalost práva neomlouvá účinná, musí mít občané možnost se s touto úpravou dostatečně „sžít“. Avšak současný trend v českém zákonodárství v podobě neustálého schvalování nových právních předpisů tomuto moc nenapomáhá. Naopak dochází ke snižování důvěry veřejnosti v právní řád, jejich menší orientaci v platné právní úpravě a celkově se pro ně stává daná problematika náročnější. Tento trend je navíc umocněn tím, že Česká republika jako člen Evropské unie je povinna harmonizovat české právní předpisy s evropskou úpravou. Tím dochází k neustálému nárůstu nových norem a oslabuje se tím právní jistota. To vše platí i pro oblast bankovnictví a ochranu klientů. Nejenže je samotná oblast pro „obyčejného“ člověka velmi složitá, ale navíc díky neustálým změnám i značně nepřehledná. Dalším problémem je tedy složitost formulací norem v právních předpisech a celkového uspořádání právního řádu. Oblast bankovnictví je sama o sobě komplikovanou oblastí ekonomiky, k jejímuž pochopení je třeba alespoň částečná orientace v některých ekonomických pojmech. Kromě toho se bankovní klient musí vypořádat i se strukturou a způsobem vyjádření právních pravidel. To samozřejmě komplikuje jeho pozici. Nejenže zákonodárce při formulaci právních předpisů používá spíše složitější větné konstrukce, ale i rozdrobenost právní úpravy v zákonech a prováděcích právních předpisech způsobuje nepřehlednost celé právní úpravy. Z pohledu ochrany bankovního klienta, resp. spotřebitele je však důležité, aby tento znal svá práva a byl schopný je účinně prosazovat a bránit. V takovém případě je podstatné, aby byla tato práva klientů upravena uceleně, jednoduše a jasně a aby případné odkazy byly konkrétní a přesné. Toto však české právo nesplňuje. Příkladem z oblasti bankovních předpisů může být úprava poskytování informací klientům, kdy v zákoně o bankách nalezneme jen opravdu úspornou úpravu s odkazem, že podrobnosti stanoví ČNB vyhláškou (§ 11a odst. 9 ZB). O jakou vyhlášku ČNB se však jedná, se už ze zákona nedozvíme a název samotné vyhlášky66 nijak nenaznačuje, že tuto úpravu vyhláška obsahuje. Podobný problém pak můžeme nalézt i v nebankovních předpisem. Zde je třeba poukázat na roztříštěnost právní úpravy smluv, kterou nalezneme hned na několika místech a to jak v rámci jednoho zákona, tak i v několika různých právních předpisech. Navíc i v právních kruzích existuje polemika nad tím, kam zařadit úpravu spotřebitelského úvěru a zda je zařazení úpravy spotřebitelských smluv do obecných ustanovení občanského zákoníku zrovna šťastné. Jak se má tedy osoba, která není „zběhlá“ v právu, v tomto propletenci orientovat? Kromě pochopení právních norem je nezbytné, aby měli klienti bank i dostatečné finanční a ekonomické znalosti. Době, kdy si lidé své úspory schovávali doma pod madrací, již odzvonilo a současným trendem v moderní tržní ekonomice je „život na dluh“. Avšak ten s sebou nese jistá rizika a potřebu dostatečného uvážení jednotlivých rozhodnutí. Nicméně 66
Vyhláška ČNB č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry.
58
finanční gramotnost v České republice je poměrně nízká. Přestože v právních předpisech nalezneme vymezení některých ekonomických pojmů, rozhodně se nejedná o vyčerpávající výčet. Klient banky si tedy musí tyto informace vyhledat jinde. Ani české školství není finančnímu vzdělávání příliš nakloněno, a přitom právě základní vzdělání by mělo člověka vybavit potřebnými informacemi k zvládnutí samostatného života. Jisté zlepšení této situace snad přinese plán nastíněný v dokumentu Systém budování finanční gramotnosti na základních a středních školách67, jehož realizací se zabývá Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy s podporou České národní banky, která se zhostila úkolu vypracovat ucelenou učební pomůcku v oblasti ekonomické a finanční gramotnosti. Také dostatek informací je pro bankovního klienta z pohledu učinění uváženého a správného rozhodnutí zásadní. Nejenže je tedy povinnost banky poskytovat určité informace svým klientům rozdrobena na mnoha místech, ale v dnešní době internetu zákon neustále klade důraz na poskytování informací hlavně v prostorách banky, nikoli tedy na jejich internetových stránkách. Kromě zavedení povinnosti zveřejňovat informace na obou těchto místech, by dále mělo být stanoveno, že odkaz na tyto informace musí být uveden na úvodní webové stránce banky s jasným označením, že se jedná o „povinné informace“. Otázka aktuálnosti těchto informací může být řešena stanovením povinnosti určité pravidelné aktualizace a dále uváděním data poslední revize daných informací. Také v souvislosti s působením zahraničních bank na českém trhu je třeba zmínit problém jazykové bariéry, kdy ne všechny zahraniční banky, které působí na území České republiky v rámci jednotné licence, poskytují předepsané informace v českém jazyce. Druhou stránkou je pak kvalita poskytovaných informací a to především z pohledu jejich jasnosti a srozumitelnosti. Základní otázku, kterou si každý bankovní klient při využívání bankovních služeb vždy položí, je: „Kolik mě to bude stát?“ a právě tyto informace jsou pro klienta velmi citlivé. Jedná se o údaje ohledně bankovních poplatků, úroků a úroků z prodlení či smluvních pokut atp. Avšak v případě bank jsou často tyto informace dosti nejednoznačné a v některých případech se jednat také o klamavou reklamu. Proto by měla být této problematice věnována zvýšená pozornost především formou kontroly, zda jsou informace klientům poskytovány v podobě, která je pro ně jednoznačná, srozumitelná a dostatečná. Z pohledu bankovního klienta by dále mohly být přínosem určité např. čtvrtletní zprávy, které by porovnávaly bankovní služby a ceny za tyto služby u všech bank působících na českém trhu. Tyto zprávy by však musely být vypracovávány institucí, která požívá důvěry bankovních klientů a která není nijak závislá na komerčních bankách, např. ČNB. Elektronické bankovnictví je v současné době jednou z nejrychleji se rozvíjejících forem poskytování bankovních služeb, avšak i zde číhají na klienta banky jistá rizika. Proto je třeba se k němu ještě na chvíli vrátit. Jedná se především o rizika spojená se zabezpečením dat vyměňovaných mezi bankou a klienty a to ať už prostřednictvím telefonu, internetu nebo jinou formou. Banka je povinna chránit údaje týkající se jejich klientů (v rámci úpravy bankovního tajemství, popř. ochrany osobních údajů podle zákona o ochraně osobních údajů), leč nenalezneme úpravu, která by jim předepisovala, jakým způsobem mají být tyto údaje chráněny v rámci elektronického bankovnictví. Avšak banky s cílem zajistit si důvěru bankovních klientů dbají na dostatečné zabezpečení těchto komunikačních cest dobrovolně a samostatně. Problém je tedy jinde. Jedná se zejména o zabezpečení soukromých počítačů bankovních klientů, které je často nedostatečné a může vést ke zneužití v podobě získání těchto údajů nepovolanou osobou. Bankovní klient však nemá kde získat informace, 67
Jedná se o společný dokument Ministerstva financí, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Ministerstva průmyslu a obchodu, elektronická verze: http://www.msmt.cz/uploads/soubory/zakladni/SP_SBFG_2007_web.pdf.
59
jak účinně ochránit svůj počítač před nájezdem internetových pirátů. Banky vyzdvihují své prostředky zabezpečení elektronického bankovnictví, avšak poskytování rad svým klientům v této oblasti se vyhýbají. Je proto otázkou, zda by ČNB v rámci ochrany spotřebitele, popř. všech bankovních klientů nemohla zveřejňovat informace, jaké minimální prostředky jsou schopny klientům zajistit bezpečné využívání možností elektronického bankovnictví. Kde jinde by měly tyto informace klienti získávat? Ochrana bankovního klienta, resp. spotřebitele v oblasti bankovnictví má i další úskalí, která byla zmíněna v jednotlivých částech této práce, proto by bylo nadbytečné je na tomto místě znovu opakovat. Proto se zaměřme na dohlednou budoucnost. Jistý přínos slibuje nová směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2007/64/ES o platebních službách na vnitřním trhu68, kdy lhůta k její transpozici je stanovena na 1.11.2009. Tato zavádí nový pojem platební instituce jako poskytovatele platebních služeb a přináší určité zajímavé změny. Nejenže často používá pojem spotřebitel, což pro české bankovní předpisy není zrovna typické, ale na některých místech se zmiňuje o možnosti rozšíření ochrany dosud poskytované pouze spotřebitelům i na tzv. mikropodniky69. To by mohlo určitým způsobem řešit otázku poměrně úzkého pojetí pojmu spotřebitel pro oblast bankovnictví, jak o tom bylo pojednáno v první části této práce. Dalším okruhem, kterým se směrnice zabývá, je poskytování informací. „V zájmu průhlednosti by měla tato směrnice stanovit harmonizované požadavky, které mají uživatelům platebních služeb zajistit nezbytné a postačující informace týkající se jak smlouvy o platebních službách, tak platebních transakcí.“70 Směrnice zajišťuje spotřebitelům předběžné, i průběžné informace během trvání právního vztahu a to bezplatně. Dále směrnice přináší úpravu neautorizovaných a nesprávně provedených platebních transakcí, pravidla v případě podvodného použití karet či úpravu odpovědnosti. Celkově by směrnice mohla být přínosem, avšak bude záležet na způsobu její transpozice zákonodárcem. Je však důležité si uvědomit, že se jedná pouze o úpravu platebních služeb, tedy ne celou oblast bankovnictví. Posledním důležitým bodem je vydobytí práva. I zde má česká úprava jisté nedostatky, které ztěžují možnost spotřebitele – bankovního klienta chránit efektivně svá práva. Jestliže již bankovní klient zná svá práva a dojde zde k jejich porušení bankou, jen velmi spoře se tento obrací na soud pro poskytnutí ochrany. Některé problémy v této oblasti byli již naznačeny výše v části věnující se odpovědnosti. Zejména se jedná o rozsah náhrady vzniklé škody, kdy se hradí pouze skutečná škoda a ušlý zisk. Klient banky tedy nemá nárok na žádné zadostiučinění, které by zde bylo na místě vzhledem k poměrně dlouhé nejistotě a stejně dlouhému odložení plnění. Rychlost soudního řízení je proto druhým významným problémem českého soudnictví. Všechny tyto faktory způsobují, že jen málo bankovních klientů se v okamžiku křivdy učiněné vůči nim ze strany banky aktivně brání. Řešením je zrychlení soudních řízení například stanovením pevných lhůt a zavedení náhrady i nemateriální újmy. Takto na papíře se nastíněné řešení zdá být velmi jednoduché, avšak o zrychlení českého soudnictví se mluví už nějaký čas a prozatím se viditelné výsledky nedostavují. Druhou možností je poskytnutí ochrany bankovním klientům jiným způsobem. Touto možností může být také institut finančního arbitra. Problematické však je poměrně úzké vymezení jeho pravomocí. Nicméně ani rozšíření pravomocí arbitra nemůže zakrýt další negativa, která v současné době tato úprava obsahuje. K nedostatkům úpravy činnosti finančního arbitra patří především problematika financování tohoto institutu a dále skutečnost, že se lze v případě nesouhlasu s nálezem arbitra obrátit na soud, což může 68 69
70
Elektronická verze: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/32007L0064_CS.pdf. Definici mikropodniku nalezneme v doporučení Komise 2003/361/ES ze dne 6. května 2003 o definici mikropodniků a malých a středních podniků. Bod 21 úvodního ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2007/64/ES o platebních službách na vnitřním trhu.
60
způsobit zdlouhavost řešeného sporu. Všechny tyto nedostatky mají za následek snížení účinnosti institutu finančního arbitra. Proto by si i tento institut zasloužil ucelenou, ale hlavně promyšlenou změnu. Celkově je úroveň práva upravujícího možnost hájit své zájmy nedostačující a značně tím snižuje význam ostatní právní úpravy. Na závěr je třeba v souvislosti s ochranou spotřebitele ve vztahu k bankám zmínit otázku, zda je tato zvláštní ochrana vůbec žádoucí a potřebná. Na toto téma existuje spousta názorů – jedni prosazují zásadu volné ruky trhu, jiní naopak souhlasí s paternalistickou politikou státu. Názorným příkladem dilematu obou těchto pojetí je úprava pojištění vkladů, kdy na jedné straně stojí snaha zabránit odlivu bankovních klientů v případě krize (run na banky), na druhou stranu však chlácholení klientů způsobuje jejich menší obezřetnost a větší riskování (morální hazard)71. Jde tedy o velmi subjektivní problém, který nemá jednoznačné řešení. Zvolíme-li variantu nakloněnou poskytování zvláštní ochrany spotřebiteli, měla by pak být podmíněna kvalitní právní úpravou, neboť účinnost práva jde ruku v ruce s právě jeho kvalitou.
71
Blíže k tomuto tématu viz druhá část této práce, úsek zaměřený na pojištění vkladů.
61
PŘÍLOHA Srovnání počtu oprávněných případů podle oblastí sporů v roce 2003
22%
Převody peněžních prostředků Použití EPP v ATM
33%
30%
15%
Použití EPP u obchodníka Jiné problémy s EPP
Srovnání počtu oprávněných případů podle oblastí sporů v roce 2004
14%
Převody peněžních prostředků Použití EPP v ATM
24%
24% 38%
Použití EPP u obchodníka Jiné problémy s EPP
Srovnání počtu oprávněných případů podle oblastí sporů v roce 2005
7% 30%
Převody peněžních prostředků Použití EPP v ATM
34%
29%
Použití EPP u obchodníka Jiné problémy s EPP
62
Srovnání počtu oprávněných případů podle oblastí sporů v roce 2006
15% 29%
Převody peněžních prostředků Použití EPP v ATM
29% 27%
Použití EPP u obchodníka Jiné problémy s EPP
Srovnání počtu oprávněných případů podle oblastí sporů v roce 2007
13% 25%
Převody peněžních prostředků Použití EPP v ATM
35%
27%
Použití EPP u obchodníka Jiné problémy s EPP
63
SEZNAM LITERATURY Knihy a odborné publikace Bakeš, M. a kol.: Finanční právo. C. H. Beck, Praha 2006. Barák, J. a kol.: Zákon o bankách – Komentář a předpisy související. Linde, Praha 2003. Boguszak, J. – Čapek, J.: Teorie práva. Codex Bohemia, Praha 2001. Dvořák, P.: Bankovnictví. Vysoká škola ekonomická, Praha 1998. Dvořák, P.: Bankovnictví pro bankéře a klienty. Linde, Praha 2005. Dědič, J. – Kotoučová, J. – Marčanová, J. – Spirit, M.: Bankovní právo. Bankovní institut, Praha červen 1996. Horová, O.: Ochrana spotřebitele. Vysoká škola ekonomická, Praha 2004. Hulva, T.: Ochrana spotřebitele. ASPI, Praha 2005. Kalinová, M. – Kotoučová, J. – Kříž, R. – Spirit, M. – Švarc, Z.: Právní základy finančních služeb. Bankovní institut, Praha červen 2002. Kolektiv autorů.: Bankovnictví v České republice. Bankovní institut, Praha červen 2000. Kotoučová, J. - Švarc, Z.: Ochrana spotřebitele (Vybrané otázky právní úpravy). Vysoká škola ekonomická, Praha 2007. Lér, L.: Regulace činnosti bank. Bankovní institut, Praha listopad 1997. Máče, M.: Platební styk – klasický a elektronický, GRADA, Praha 2006. Marek, K.: Smluvní obchodní právo – kontrakty. Masarykova univerzita, Brno 2008. Polouček, S. a kol.: Bankovnictví. C. H. Beck, Praha 2006. Revenda, Z.: Bankovní regulace a dohled. Vysoká škola ekonomická, Praha 1995. Selucká, M.: Ochrana spotřebitele v soukromém právu. C. H. Beck, Praha 2008. Schlossberger, O. – Soldánová, M.: Platební styk. Bankovní institut, Praha květen 2005. Šámal, P. – Púry, F. – Rizman, S.: Trestní zákon – komentář. C. H. Beck, Praha 2004. Uklein, J. – Blažek, J.: Bankovnictví. Doplněk, Brno 1997. Zdražil, M.: O ochraně spotřebitele. Linde, Praha 2000. Časopisy Jelínek, J.: Trestní odpovědnost právnických Kriminalistika, č. 1, 2008.
osob
jako předmět
zkoumání.
Lisse, L.: Finanční arbitr de lege ferenda. Právní rozhledy, č. 7, 2008. Pelikán, R.: Několik poznámek k problematice půjčování peněz spotřebitelům. Právní rozhledy, č. 3, 2008. Redakce: Finančního arbitra využilo více lidí. Bankovnictví, č. 8, 2008. Zoulík, F.: Soukromoprávní ochrana slabší smluvní strany. Právní rozhledy, č. 3, 2002. 64
Internetové zdroje www.bankovnipoplatky.com www.businessinfo.cz www.caylon.com www.cbcb.cz www.citibank.cz www.cnb.cz www.csas.cz www.czech-ba.cz www.db.com www.dolceta.eu www.ekonom.ihned.cz www.finarbitr.cz www.fpv.cz www.gemoney.cz www.hsbc.cz www.ing.cz www.mbank.cz www.mfcr.cz www.mpo.cz www.msmt.cz www.mvcr.cz www.nssoud.cz www.oberbank.cz www.penize.cz www.podnikatel.cz www.psp.cz www.rb.cz www.spotrebitel.cz www.spotrebitele.info www.un.org
Bankovní poplatky.com Oficiální portál pro podnikání a export CAYLON CBCB – Czech Banking Credit Bureau Citibank Česká národní banka Česká spořitelna Česká bankovní asociace Deutsche Bank Group Dolceta – Online Consumer Education Ekonom Finanční arbitr České republiky Fond pojištění vkladů GE Money Česká republika HSBC ING mBank Ministerstvo financí České republiky Ministerstvo průmyslu a obchodu Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Ministerstvo vnitra České republiky Nejvyšší správní soud Oberbank AG Peníze.cz Podnikatel.cz Parlament České republiky – Poslanecká sněmovna Raiffeisenbank Spotřebitel.cz SOS: Sdružení obrany spotřebitelů United Nations
65
RESUMÉ Ochrana spotřebitele ve vztahu k bankám Ochrana spotřebitele je formou státní regulace, která chrání zájmy spotřebitelů jako slabší smluvní strany. Tato práce je zaměřena pouze na úzkou část - ochranu spotřebitele ve vztahu k bankám. Úvodní část se zabývá vymezením jednotlivých stran spotřebitelského vztahu – spotřebitel a banka jako dodavatel. Pojem spotřebitel je obsažen v několika zákonech. Zákon o ochraně spotřebitele definuje spotřebitele jako „fyzickou nebo právnickou osobu, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než podnikání s těmito výrobky nebo službami“. Z důvodu úzkého vymezení pojmu spotřebitel používá tato práce druhý pojem bankovní klient. Banka je vymezena v zákoně o bankách a můžeme ji definovat jako právnickou osobu se sídlem v České republice, založenou jako akciová společnost, která přijímá vklady od veřejnosti a poskytuje úvěry a která k výkonu těchto činností má bankovní licenci. Také zde můžeme najít přehled obecných zásad a právních předpisů, které souvisí s ochranou spotřebitele v oblasti bankovnictví. Další část se zabývá ochranou spotřebitele podle bankovních předpisů. Těmito předpisy jsou například zákon o bankách, zákon o České národní bance, zákon o platebním styku nebo zákon o finančním arbitrovi atd. Nejprve tato práce popisuje vznik banky, její jednotlivé druhy a bankovní činnost. Ochranu spotřebitele můžeme dělit na přímou a nepřímou. Mezi nepřímou ochranu řadíme bankovní regulaci a dohled nad finančním trhem. Pravidla bankovní regulace stanovují hlavní principy činnosti bank a jejich cílem je omezit různá rizika, která bankám hrozí. Dohled nad bankami vykonává Česká národní banka. Důležitým institutem je informační povinnost jako přímá forma ochrany spotřebitele. Dostatek informací je nezbytný pro správné rozhodnutí bankovního klienta. Osobní údaje klientů jsou chráněny prostřednictvím bankovního tajemství. V současné době finanční krize je velmi důležitou úpravou i pojištění vkladů. Tento institut zaručuje vkladatelům, že nepřijdou o své vklady. Dalším významným bodem je úprava platebního systému, který rozlišujeme na hotovostní, bezhotovostní a elektronický. Platební systém je důležitou součástí běžného života a proto je zde institut finančního arbitra, který poskytuje klientům ochranu v případě splnění stanovených podmínek. Druhá velká část se zabývá ochranou spotřebitele podle nebankovních předpisů. Hlavním tématem je smluvní právo. Práce rozebírá vznik, změnu, zánik smluv a jejich zajištění ve vztahu ke spotřebiteli. Speciální oblastí jsou spotřebitelské smlouvy a tato úprava se vztahuje na všechny smlouvy, ve kterých je na jedné straně spotřebitel. Občanský a obchodní zákoník dále upravují jednotlivé druhy smluv. Z bankovních smluv tato práce rozebírá hlavní z nich: smlouvu o úvěru, smlouvu o běžném účtu a smlouvu o vkladovém účtu. Dalšími tématy jsou odpovědnost a ochrana spotřebitele v hospodářské soutěži. Na závěr tato práce shrnuje celkové poznatky v dané oblasti. Klíčová slova: Spotřebitel, banka, bankovní klient
66
ABSTRACT Consumer Protection in Relation to Banks Consumer protection is a form of governmental regulation, which protects the interests of comsumers as a weaker contracting party. This work is focused just on part of it, namely on the protection of consumers in relation to banks. The preamble deals with the determination of individual parties in consumer relation – consumer and bank as a supplier. The concept consumer is included in several acts. Consumer Protection Act defines a consumer as “a natural person or a legal entity that purchases products or uses services for other purposes than enterprising with those products or services”. Because of specific determination of the concept “consumer“, in this work another concept is used, namely a bank client. Bank is deteminated by the Banking Act and as a legal entity with its registered seat on the territory of the Czech Republic, established as a joint-stock company which accepts personal deposits and grants loans, and which has a banking licence for performing these activities. It also provides a survey of general principles and legal regulations connected with consumer protection in the area of banking. The next part is concerned with the consumer protection according to banking regulations. These regulations are the Banking Act, the Czech National Bank Act, the Payment System Act, the Financial Arbiter Act and the like. At first the work describes the establishment of a bank, individual sorts of banks and banking activities. Consumer protection can be classified as direct and indirect. The indirect protection comprises banking regulation and supervision of financial market. The rules of banking regulation determine main principles of bank activities, and their purpose is limiting different risks by which banks are endangered. It is the Czech National Bank that exercises supervision over banks. An important institution is the information duty as direct form of customer protection. Sufficient information is necessary for correct decisions of bank clients. Personal data of clients are protected through bank secret. In current economic crisis, deposit insurance became very important. This institution guarantees the depositors the safety of their deposits. Another relevant point is the regulation of the payment system, which is divided into cash, non-cash and electronic. The payment system is an important part of common life, and therefore there is an institution of a financial arbitor in order to protect clients, provided the given conditions have been met. Another large part deals with consumer protection by non-banking regulations. The main subject matter is law of contract. The present work analyzes conclusion, alteration, and termination of contracts and its security in relation to the consumer. Costumer contracts are a special area and this regulation refers to all contracts in which one party is a customer. Civil and Commercial Codes regulate individual types of contracts. The present work analyses main types of bank contracts: credit contract, current account contract and bank deposit contract. Other themes are liability and costumer protection in economic competition. In conclusion this work sums up overall knowledge in the given area. Keywords: Consumer, bank, bank client
67
