MEXICKÉ DRAMA. Willi Meinck

1

2

Willi Meinck

MEXICKÉ DRAMA Dobrodružné příběhy aztécké dívky Černé orchidey a jejího druha Opeřeného jelena, velikého zvěda Obsidiánového hada a španělského generála, kapitána Corteze, který si se svými žoldnéři podmanil bohaté Mexiko.

ALBATROS PRAHA

3

Translation © Julie Heřmanová, 1975 Illutrations © Josef Duchoň, 1975

4

Yn quexquichcauh maniz cemanahuatl ayc pollihuiz yn itenyo yn itauhca in Mexiko Tenochtitlan Chimalpain

Dokud svět světem bude stát, živá zůstane památka slávy a hrdinství Mexika-Tenochtitlánu

5

I. DÍL PŘISTÁNÍ

6

1. Mladší sestra Z chrámu božstva Huitzilopočtliho hřímal velký buben. Po obsidiánově temném zrcadle jezera Texcoco1 klouzalo pět kánoí. Kněz Hříchů si navlékl obřadní roucho, na rámě zavěsil váček s tabákem a vyšel na nádvoří. Hvězdy už pohasly a z rákosí se přihnal vítr. Přes hřebeny hor se plazil do údolí ranní úsvit. Nadešel den zvaný „aligátor“ v měsíci Velkého bdění. Temně, naříkavě burácel velký buben a jako těžká rosa kanuly slzy po matčině tváři. Opeřený jelen procitl. Matka vyšla na dvůr drtit kukuřici. „Proč pláče má drahá matka?“ otázal se hoch. Otec se vztyčil, přehodil si přikrývku přes ramena a horní cípy svázal na hrudi. „Bolest je ten královský orel, který jí trhá srdce,“ odpověděl. Pokročil ke dveřím a zahleděl se do slunečního kotouče. Hory na druhém břehu byly žluté a červené a bahenní cypřiše se chvěly v ranním chladu. „Máš dobré srdce, můj milý synu, jsi poslušný a žiješ v radosti. Zasloužíš si, abys byl povolán sloužit co posel. Dnes ti povím, proč tvá matka pláče. V roce zvaném ‚třináct dům‘, v měsíci Velkého bdění, přišla na svět pod znamením aligátora tvá mladší sestra. Bylo to děvčátko jako světluška, něžné a přítulné, naše radost. Milovali jsme ji, jak jen rodiče mohou své dítě milovat. Byla samý smích, jako rolnička, a když povyrostla, skotačila na louce a honila se za motýly. Žili jsme šťastně, až přišel rok ‚tři kamenný nůž‘, kdy tvá mladší sestra dosáhla tří let. Tenkráte se potoky vsákly do země, řeky vyschly, břehy jezera rozpukaly jako suché bláto a řeka, která napájela 1

Čti teskoko

7

kukuřičná pole, se ztratila pod kamenným mostem.“ Otec usedl na rohož a nehnutě zíral před sebe. Rybáři, ptáčníci a čihaři veslovali ke svým lovištím. Z Xochimilka1, proslulého svými zahradami, připlouvaly čluny, vrchovatě naložené zeleninou a ovocem. Oněch pět kánoí, které pluly od Texcoka, zamířilo k ústí chrámového kanálu. Přivážely náklad dříví pro chrám božstva ohně. Opeřený jelen sklonil hlavu. „Proč jsi mi o ní nikdy nevyprávěl, otče? Kde je?“ Otec mlčel. Tvář měl zachmuřenou, pohled vzdálený. Teprve po dlouhé chvíli odpověděl: „Jedné noci se na nebi ukázalo špatné znamení. Vypadalo to jako zář ranních červánků, pak jako ohnivý jazyk, jako šlehající ohnivé stéblo. Oheň šlehal zprvu doširoka, pak se ale vzepjal a jako šíp vyletěl do výše, rovnou do středu nebes, a odtud padal v krůpějích k zemi jako krvavý déšť. Plamen se ukázal napřed na východě a plné sily dosáhl o půlnoci. Až do rozednění se vzpínal ohnivými jazyky do výše. Teprve jitřní zář vycházejícího slunce nad ním zvítězila. Znamení se pak ukazovalo po celý týden. Ano, v roce zvaném ‚tři pazourek‘ se plamen ukazoval noc co noc po celý dlouhý týden. Lidé křičeli strachem, když jej uzřeli. Ohromeni děsem tloukli se na ústa dotazujíce se: ‚Co to má znamenat?‘ Tenkrát, když se ono zlé znamení objevilo na nebi, bylo ti právě pět let.“ „Nepamatuji se, otče.“ „Jedli jsme tehdy hořké trávy a žvýkali bláto. Horší bídu než v onen nešťastný čas jsme ještě nezažili! Můj mladší bratr, kněz Hříchů, přišel jednou do našeho domu s knězem božstva Tlaloka a řekl mi: ‚Můj milý starší bratře, nelekej se! Včera, když jsme sbírali obětiny, dali jste nám květiny a kopál2. Chodili jsme dům od domu, abychom mohli přinést božstvu obětní 1

Xochimilco čti šočimilko. Pokud jde o transkripci cizích jmen, píšeme všechny geografické názvy v původní transkripci používané v mapách. Jména kmenů, osobní jména apod. v transkripci fonetické, pokud jde o jména indiánská; španělská jména píšeme španělsky. Pozn. překl. 2 Vonná pryskyřice. Pozn. překl.

8

dary. Božstvo deště však není spokojeno; sedí na Orlí hoře a tváří se zle. Plné kádě stojí před ním, ono je však nevylévá, protože se hněvá. Přinesli jsme mu kuličky z kukuřičného těsta a srdce obětovaných jinochů. To vše je málo. Vaše oběti také nestačí. Země žízní, rostliny schnou, ptáci padají mrtví ze stromů a i my také brzo pomřeme!‘ Tak mluvili kněží. Zůstali stát přede dveřmi a já jsem se otázal: ‚Co máme ještě obětovat? Což nevidíte, že nic víc nemáme?‘ Tu ukázali na tvou mladší sestru, která seděla na rohoži a hrála si s fazolemi. Bílé pláště kněží byly potřísněny temnými skvrnami a vlasy jim splývaly v rovných praméncích na ramena. Můj mladší bratr, kněz Hříchů, vzal mou milou dcerušku za ruku a odváděl ji do chrámu, aby ji ozdobil k oběti. Pověsili jí květy kolem krku, ručky jí ovinuli řetězy z květin, na hruď položili květinová pouta a na hlavu vsadili věnec. Pak jí dali kuličky z kukuřičného těsta a krocaní maso a ovoce, kolik jen chtěla. Příštího rána se odebrali kněží božstva deště k jezeru a nařezali rákosí pro svůj chrám. A když zapadlo slunce, odnesli naši milou dcerušku na nosítkách pokrytých květy na břeh jezera a posadili ji do člunu přebohatě ozdobeného liliemi. Kněží božstva deště přinesli orlí misku se srdci obětovaných jinochů. Nato veslař odrazil s člunem od břehu. A lidé, kteří tam stáli, plakali a naříkali. Když loďka doplula doprostřed jezera, vyrazil veslař ze dna dřevěný špalík. Kněží zpívali obětní žalmy, bubny vířily, lasturové trubky vřeštěly a člun s naší milou dceruškou klesal ke dnu.“ Opeřený jelen naslouchal až dosud bez hnutí; teď povstal a uvázal si kolem boků bederní pás. Měl štíhlé jemné údy, celé tělo jako odlité z mědi, na pažích a nohou pevné šlachy a pružné svaly, černé, do modra přecházející vlasy mu splývaly až na ramena, hruď měl vyklenutou jako bojovník, který dovede vrhat oštěpem velikou silou. Položil otci paži kolem ramene, chtěl ho utěšit: „Má mladší sestra žije v domě Slunce, je tam, kde dlí duše statečných. Je jí tam dobře, milý otče, a jednoho dne se v podobě kolibříka vrátí na zem.“ Matka je zavolala k jídlu. Od ohniště, na němž vřela moučná 9

polévka, sem táhl pach připálené mouky a kouře. Vedle hliněného hrnce ležely zlatožluté kukuřičné klasy. Nad zalesněnými stráněmi stoupalo slunce a naříkavé volání bubnů zmlklo.

2. Božstva mlčí Kněz Hříchů stál před chrámem. Z chrámové pyramidy vysoko nad městem pohlížel přes jezero do dálky k jihu; viděl, jak v čistém ranním vzduchu stoupá ze zasněženého vrcholu sopky Bílá paní kolmo k nebi sloupek dýmu. U nohou mu leželo město na jezeře, spojené hrázemi s pevninou. V noci pršelo a déšť spláchl prach ze stěn domů. Kněz odvrátil zrak od přívětivého obrazu a vešel do svatyně. Na podstavcích se tyčily sochy Tezkatlipoky a Huitzilopočtliho, nejmocnějších božstev Anahuaku1, země ležící mezi moři. Byly vytesány z kamene a pohled na ně vzbuzoval hrůzu a děs. Chrámové stěny byly až ke stropu zastříkané krví a na obětních miskách ležel kopál a včera obětovaná srdce válečných zajatců. Knězi po levici stála socha Tezkatlipoky s úzkým potměšilým obličejem, protaženým do medvědí mordy; vševidoucí oči božstva svítily temným leskem drahokamů, hruď mu obepínal pletenec podivných tvorů s hadími ocasy. Černé vlasy měl spjaty zlatým páskem a v ruce držel kulaté zrcadlo. Po pravici knězově stála socha Huitzilopočtliho s širokou rozšklebenou tváří, masitými rty a vypoulenýma očima, jež zmrazovaly hrůzou. Tělo božstva bylo pokryté zlatem a posázené démanty. V ruce drželo luk a šíp. Jeho věrný druh, jenž ochraňuje 1

Anahuac (čti anahuak) – země u vody, je tzv. mexické údolí uprostřed pevniny mezi Pacifikem a Atlantikem, rozlehlá náhorní planina kolem několika slaných jezer, oddělená od mořského pobřeží řetězem hor vysokých až 5393 m (Orizaba). Pozn. aut.

10

válečníky v boji, mu stál po boku. Kněz Hříchů se hluboko poklonil modlám a promluvil k Tezkatlipokovi: „Ty, jenž znáš veškeré myšlenky a propůjčuješ všecky dary! Ty, jenž jsi vševědoucí, ten, z jehož moci žijeme! Co noční vítr procházíš ulicemi města, odhaluješ narušitele zákonů a tvrdě je trestáš, jak si zasluhují. Pro modlitby trpících však máš ucho otevřené.“ Vrhl se k zemi a obličejem se dotkl kamenné podlahy. Plášť se mu svezl z ramenou a náhle ho zamrazilo, když pocítil chlad na holých stehnech. „Hleď, tuším, že se blíží neštěstí, a strach mě svírá,“ promlouval k božstvu. „Noc co noc se ozývá městem nářek plačící ženy, která o půlnoci bloudí ulicemi. Lká a žalostně volá daleko slyšitelným hlasem: ‚Mé drahé děti, musíme uprchnout z tohoto města do bídy a hladu!‘ Marně se táže: ‚Mé děti, kde mám s vámi hledat útočiště?‘“ Kněz pozvedl hlavu a před očima měl v zorném poli obří nohu božstva. „Pověz mi, Vševědoucí, co to vše znamená?“ naléhal v tupém zoufalství. „Montezuma, náš mocný vládce, jenž je jako temný bavlník skýtající stín, jehož se bojí nepřátelé jak dravého zvířete, Montezuma, jemuž patří nejvyšší pocty a všechna úcta lidu, sedí smuten ve svém paláci a slzí. Jeho statečné srdce je trýzněno pochybnostmi a jeho tvář zbrázděná mukou vzplane hněvem, když se táže hadačů a mudrců: ‚Proč mi nedovedete vyložit, co jsem viděl ve snu? Viděl jsem tvory, podobné lidským bytostem, tvory s dvěma hlavami na jednom těle. Hnali se vpřed a bojovali.‘ Vladař rozlícen dupe nohou, srší hněvem, šíří kolem hrůzu a děs. Komu je život milý, jde mu raději z očí. Ted však slyš, Vševědoucí, co se stalo včera, když si mne Montezuma, náš pán, dal zavolat do Černého paláce. Vstoupil jsem do jeho zářícího jasu, do jeho temného stínu. Seděl v křesle, vyvýšen nad ostatními. Svlékl jsem sandály a jedl prach ze země u jeho nohou. ‚Povstaň,‘ vybídl mne, ‚a slyš, co se stalo. Vylož mi, co ti vyjevím, jinak tě dám popravit.‘ 11

Muži, kteří loví ryby v jezeře, chytili ptáka s popelavě šedým peřím. Podobal se jeřábu. Přinesli mi jej do Černého paláce. Pták nesl na hlavě v chocholce peří zrcadlo. Bylo uprostřed provrtáno a otvorem zářilo noční nebe. Ač bylo poledne, svítily hvězdy a Mamalhuatzli, křesač ohně, zářil v otvoru zrcadla. Na vlastní oči jsem viděl to neblahé znamení, a když jsem podruhé nahlédl do zrcadla, spatřil jsem v dálce bitevní pole. Mužové ve vyřízených řadách jako stébla rákosu se rychle blížili. Byli vyzbrojeni do boje a jeli na hřbetech jelenů. Když jsem se chtěl potřetí podívat do zrcadla, pták s popelavě šedým peřím už zmizel.‘ Tak mluvil Montezuma, vůdce svého lidu, a plakal, zkrušen zlým znamením. Pověz mi, Vševědoucí, co to vše znamená? Ó pověz, co máme činit, abychom odvrátili neštěstí?“ Kněz Hříchů rozpřáhl paže a tloukl čelem do kamene. Stále rychleji se řinula slova z jeho rtů. Pak vyčerpán ustal, čekal na odpověď. Náhle ho obklopilo hluboké bzučící ticho. Srdce mu tlouklo jako zvon. Do chrámu svítilo slunce a z temného kouta vyběhla krysa, vyrazila ven a zmizela. Roztřesen chladem zahalil se kněz do pláště. Božstva k němu shlížela ze své nadlidské výše a mlčela.

3. Cizinec Uplynul měsíc Velkého bdění a podivný nepokoj se šířil Anahuakem. Nikdo to nesměl vědět, a přece to věděli všichni: Quetzalkoatl, bílé božstvo, přistál na břehu moře. O svátku božstva soli, kdy se ženy zdobily květinami, řekl otec Opeřenému jelenovi: „Dnes bych měl chuť na ryby. Vezmi si vidlici a udičku a nachytej nám k večeři čerstvé ryby.“ Opeřený jelen vzal sedmizubé kopí, keser a udici, na hlavu si 12

nasadil čelenku z volavčích per a na dno kánoe uložil luk a šípy. Odrazil od břehu a zamířil k mostu, který spojoval čtvrť ptáčníků se čtvrtí zlatníků. Jel kolem dlouhé bílé zdi otcovského domu. Matka stála na azotei, ploché střeše bílého domu, a zalévala květiny, jejichž dlouhé šlahouny splývaly po zdech jako zelení hadi. Sem, do nového domu na východním břehu ostrova, se rodina přestěhovala z chatrče v západní čtvrti města již před jedenácti lety. Otec byl umělec-ozdobník, dovedl osobitým způsobem upravovat vyoraná ptačí péra, drahé zboží, které kupci přiváželi zdaleka do hlavního města. Zdobil vladařova roucha drahocenným kolibřím peřím, zhotovoval vějíře z červenavých volavčích per, okrašloval štíty zelenými pery ptáka quetzala1 a péry vytepanými ze zlata a stříbra. Otec nabyl svou prací slušného jmění a Montezuma si ho velice vážil. Na mostě, k němuž Opeřený jelen směřoval, stál mladý válečník kmene Otomí, statečných obyvatel hor. Přes rameno měl zavěšený luk a po boku dřevěný kyj, posázený obsidiánovými2 čepelemi. Pozvedl ruku k pozdravu a promluvil: „Pojď blíž, mládenče, nepotřebuješ pomocníka k rybaření? Rád půjdu s tebou.“ Opeřený jelen zabrzdil veslem a pomalu klouzal s kánoí pod oblouk mostu. „Buď vítán, statečný bojovníku, kdo jsi?“ „Postrach pro nepřátele, bratr pro přítele.“ „Máš-li chuť chytat ryby, vezmu tě rád s sebou.“ Opeřený jelen zamířil ke břehu a počkal, až bojovník nastoupí. Byli vzdáleni, jen co by kamenem dohodil, od ústí kanálu do jezera. Slunce pálilo a po hladině se honil mírný větřík. Za šedým pásem rákosí směrem na východ bylo vidět skromné domky obcí, které patřily k Texcoku. Hustě lemovaly břeh a jako ptačí hnízda se 1

Quetzal (čti ketcal) – zool. Calurus (krásnochvost) je velmi vzácný pták, domovem v Guatemale a nejbližších zemích. Zdobit se quetzalím peřím měli právo jen nejpřednější indiánští hodnostáři. Pozn. překl. 2 Obsidián – aztécky itztli, (vyslov itctli), sopečné sklo, tmavý, velmi tvrdý nerost, který se dal vybrousit do jemného ostří. Pozn. překl.

13

přilepily i na svahy hor. Směrem na jih se rýsovaly proti slunci černé kontury cypřišů na květinových ostrovech Iztapalapanu1 a na západě se vřezával do jezera ostrov hory Kobylek2. Voda byla oživena spoustou kánoí. Jako divoké kachny pluly v hejnech na obzoru či stály u břehu připoutány ke kůlům, nebo se nehlučně míhaly po hladině, obratně se vyhýbajíce jedna druhé. Město se svými domy a paláci, tancem a zpěvem a produkcemi kejklířů, s vyvoláváním prodavačů na tržištích za nimi zapadlo, a jak se vzdalovali od břehu, připadalo jim to, co denně vídali kolem sebe, jako něco nezvykle pozoruhodného. Opeřený jelen řídil loďku mocnými záběry vesel k Tepetzinku3. „Odkud přicházíš, statečný Otomí, naše řeč zní cize z tvých úst,“ zeptal se hosta. „Anahuac je velký. Přicházím od pobřeží, z velikých lesů, kde se potulují medvědi a plíží jaguáři.“ Opeřený jelen na něho bystře pohlédl. Zdálo se mu, že ze slov cizincových zní posměch. Host odložil opasek a kyj a lhostejně pohlížel před sebe. Byl menší sporé postavy, široký v ramenou. Vlasy měl na temeni pevně svázané a z ostře řezané tváře vystupoval velký nos. V dolním rtu měl vsazen zlatý šperk a v uších drahocenné náušnice. Když dopluli k otcovu lovišti, uvázal mladý Indián kánoi ke dvěma kůlům, zaraženým hluboko do dna. Bylo tu ticho, koldokola nikde jediná loďka. Rákosí šelestilo ve větru, voda byla průzračná jako křišťál a ryby těkaly ve zmatku kolem, než si zvykly na stín lodi. Host vytáhl z kánoe udičky a Opeřený jelen se postavil na příď, sedmizubé kopí v ruce. Mladému chlapci, který vyrostl v jezerním městě, byl Tenochtitlán středem světa. Ze všech světových stran sem proudili kupci a poslové. Každého dne přinášely průvody nosičů povinné 1

Iztapalapan – čti istapalapan – město na jižním břehu jezera Texcoco. Pozn.

aut. 2 3

Hora Kobylek leží západně od Tenochtitlánu (čti tenočtitlánu). Pozn. aut. Tepetzinco čti tepetcinko.

14

15

dávky z podmaněných zemí. Město se hemžilo kejklíři, vykladači snů, hadači, zpěváky a obchodníky. Proč nosí tento bojovník odznak kmene Otomí, když je jiného rodu? Je to snad špeh, který na něm chce vyzvídat? Opeřený jelen soustředěně pozoroval hladinu vody. Jeho bdělým očím nic neušlo. Podél břehu plula v rákosí velká ryba s mechově zeleným hřbetem. Průzračná voda se čeřila a jiskřila a nad žlutým dnem kroužily světelné skvrny. Vše se chvělo v nehlučném pohybu. Hoch si vzpomněl na pověsti, které proletěly této noci městem jako netopýři. Nikdo se neodvažoval vyslovit je nahlas, všichni se báli hněvu vladaře, který přestrojen za obyčejného kramáře se v noci potuloval ulicemi, aby se dověděl, co o něm lidé mluví. „Přicházíš od pobřeží?“ „Už jsem ti řekl.“ Opeřený jelen bodl kopím do vody, pocítil zásah a vytáhl mrskající se rybu. Pazourkovým nožem ji usmrtil a hodil do koše, vystlaného trávou a vonnými bylinami. Cizinec promluvil: „Jsme tu sami. Chceš-li, povím ti, co jsem viděl, když jsem stál na písečné duně na mořském břehu.“ „Vypravuj, cizinče, poslouchám tě.“ „Viděl jsem podivné věci. Stál jsem se svým starším bratrem na písečné duně, a tu vidíme, jak šest věží pluje po moři. Blížily se zvolna ke břehu a uhýbaly hned na tu, hned zas na druhou stranu. Nikdy předtím jsme nic tak podivného nespatřili, přestože neustále břeh pozorujeme a jsme bdělí. Připlížili jsme se nablízko, a tu bylo jasně vidět, že věže jsou dřevěné a na nich lidé. ‚Odkud přicházejí ti lidé?‘ ptám se bratra. ‚Snad se nevynořili z mořského dna?‘ Bratr mi dal znamení, abych byl zticha. ‚Copak nevidíš, kdo to je?‘ zašeptal. Umlkl jsem a dával dobrý pozor, co se bude dít. Z jedné věže spustili na hladinu člun a pluli v něm tak blízko, že jsme slyšeli jejich hlasy. Napočítali jsme asi patnáct mužů. Měli v rukou dlouhé pruty, vyhodili síť a až do soumraku lovili ryby. Někteří měli na sobě modré pláště, jiní červené nebo černé, i zelené. Tu a tam měl některý 16

i ošklivý hnědý plášť z agávových vláken1, jako nosíme u nás, a jeden byl bez pláště. Na hlavách měli červené šátky nebo ohnivě červené čepice a dva měli kulaté klobouky, asi na ochranu před sluncem. Vytáhli síť a pluli zas zpátky ke svým věžím, které stály nehnutě na vodě. Měli velmi světlou kůži, mnohem světlejší než my, a dlouhé vousy; ale vlasy jim sahaly jen k uším.“ Otomí se odmlčel. V rákosí to zašelestilo; divoké kachny čvachtaly bahnem k vodě. Na nebi stale ještě nebylo ani mráčku. Kolem člunu se blýskala ve vodě hejna drobných, jen jako prst dlouhých bílých rybiček. Opeřený jelen odpověděl: „Quetzalkoatl, božstvo š bílou tváří, se vrátil na zem. Lidé si to povídají, když je nikdo neposlouchá. Z Tlillanu Tlapallanu,2 kde v šíř i v dál se modrá voda vlní a bílé třtiny šelestí, kde šumí bílé rákosí a zrají bílé pastviny, kde bílý písek běží do dáli a vánek houpá pestré vločky bavlníku, kde plují mořské růže a září všemi barvami, kde v stínu ukryta je kouzelná míčovna, z Tlillanu, Tlapallanu, ze země jitřních červánků se vrátil k nám, aby ztrestal nehodný lidský rod.“ „Je tomu tak, jak pravíš, můj milý mladší bratře. Což nežijeme v roce ‚jedna třtina‘? Před dávnými, dávnými časy, rovněž v roce 1

Agáve americana, indiánsky maguey (čti magej). Z jejích vláken se vyráběl druh papíru, zkvašená šťáva dávala opojný nápoj pulque (čti pulke). Z pevných vláken se tkaly hrubší látky a provazy, z trnů se dělaly jehlice. Pozn. překl. 2 Bájná země ranních červánků. Pozn. aut.

17

‚jedna třtina‘, opustil Quetzalkoatl zemi a proměnil své srdce v hvězdu a v roce ‚jedna třtina‘ se zase navrátil. A nyní nastane velký soud. Velký náčelník ztratí svou říši a přijde o vládu. Zažije nesmírné útrapy a pronásledování a ve chvíli, kdy vykročí z tohoto života do onoho druhého, nastane doba, kdy jeho služebníci budou zavrženi a vyhlazeni a dobro, které vykonal, upadne v tmu zapomnění. Pak mu nezbude již ani zrnko vladařské moci, jeho říše se rozpadne, neboť nemá pevnosti; náš život jest nám propůjčen božstvem, Quetzalkoatl je jeho dárcem, a jakmile si ho bude žádat, musíme se ho vzdát.“ Opeřený jelen hodil kopí do člunu a odpověděl: „Buď zticha, Otomí! Kdo tak mluví, patří do vězení.“ Hostův obličej se zachmuřil. Napřáhl ruku, a jako by hrozil, ukázal na město: „Tento strašlivý vládce, který celému světu naháněl hrůzu, stal se celému světu postrachem. Všichni se před ním třesou, budí jen úzkost a děs. Každého, kdo by ho sebenepatrněji urazil, dá usmrtit. Viny, za které nechává lidi trpět, jsou většinou vylhaná, vymyšlená nařčení.“ Hoch se rychle rozhlédl kolem. Nikde v blízkosti nebyl jediný člun. Zvedl kopí se sedmi zuby a pevně sevřel prsty ratiště. Naráz mu bylo jasné, proč mu cizincova řeč zněla tak cize. Vzpomněl si, jak před několika měsíci přijelo do Tenochtitlánu poselstvo obchodníků z Tlaxcaly;1 přivezli bavlnu a pláště a přáli si vyměnit je za sůl, které byl v Tlaxcale nedostatek. Montezuma zboží zabavil a kupce dal vyhnat ze země. Nosiči této kupecké výpravy však byli prodáni do otroctví na velkém trhu v Tlaltelolku.2 Od té chvíle vzplála s novou silou stará zášť mezi Tenochtitlánem a Tlaxcalou. Neznámý byl docela jistě zvěd, kterého vyslali Tlaxcalští. Má asi vyzvědět, co se v Tenochtitlánu povídá o přistání bílých božstev na pobřeží. Tento muž podnikl svízelnou cestu přes hory, aby zde, v Tenochtitlánu, rozséval mezi obyvatelstvem neklid a nejistotu. Opeřený jelen věděl, že mu hrozí nebezpečí a že si musí pomoci lstí, má-li vyváznout živý. Ale mužova řeč ho rozlítila. 1 2

Tlaxcala čti tlaskala. Tlaltelolco čti tlaltelolko.

18

„Tvá řeč zní jako krákot havrana,“ odpověděl. Ruka neznámého se pohnula a sevřela rukojeť kyje. Náhlá vlna strachu zaplavila chlapce, ale přehnala se tak rychle, jak přišla. Sklonil kopí a zamířil ozubeným hrotem na cizincovo hrdlo. V té chvíli se z rákosí vynořily tři čluny a v nevelké vzdálenosti propluly kolem. Hoch zapudil myšlenku volat o pomoc. Čluny pluly podél břehu a zanedlouho zmizely v rákosové zátočině. Cizinec rychle přidřepl k zemi a hmátl po ratišti kopí. Opeřený jelen se naklonil a udeřil. Otomí vyrazil hlasitý výkřik a vrhl se na chlapce. Kánoe se prudce zakymácela a oba spadli do vody. Hoch se ponořil pod soupeřovo tělo, doufaje, že se mu podaří uniknout do rákosí. Otomí ho však dohonil. Chytil chlapce za vlasy a vlekl ho ke kánoi. Z poraněné paže mu kapala krev. „Budeš-li křičet, zabiju tě,“ vyhrožoval. „Zabij mne!“ Otomí sňal lano, jímž byla kánoe přivázána, a chlapce spoutal. Hoch s námahou potlačil hněv nad tímto ponížením. Nechtěl zemřít, proto byl zticha. Chtěl se stát statečným bojovníkem a pomstít potupu, kterou mu Otomí způsobil. Svázaný do kozelce ležel teď na dně člunu a upřeně zíral na bílou oblohu. Slyšel, jak vlny pleskají o boky kánoe, cítil pach ryb a vůni trávy. Cizinec zabral veslem a zamířil kolem rybářského ostrova do úzké zátočiny. Tam vynesl chlapce na břeh zarostlý rákosím a položil ho do stínu košatého akátu. „Tady si můžeš křičet jak chceš,“ poznamenal, „nikdo tě neuslyší.“ Opeřený jelen otočil hlavu. Kolem kvetly blatouchy, v rákosí kvákaly žáby a v odpoledním slunci mu tančil nad hlavou roj komárů.

19

4. V paláci velkého náčelníka Když spadl soumrak, končily se i slavnosti uspořádané k poctě božstva soli. Strážci s pochodněmi, vyzbrojeni holemi, vyháněli lidi z uliček kolem paláce. Před dvaceti branami se postavily noční stráže – válečníci temných tváří. Nikdo se k nim neodvážil přiblížit. U přístavní lávky chlapcova otce Pětihlavého hada, umělce ve zpracování per, stály uvázány kánoe, které se vrátily po marném pátrání po Opeřeném jelenu. Jeho zmizení způsobilo v celé čtvrti rozruch. Ale jak se připozdívalo, zavládl v ulicích opět klid. Jen otec nenalézal pokoje a přecházel po břehu jezera sem a tam; dělal si výčitky, proč poslal syna na ryby. Matka seděla v domě na rohoži zkrušena hořem; její bolest byla tak veliká, že už neměla slzy. V hodině, kdy město propadlo spánku, vydal se Montezuma na obchůzku nočním palácem. Bál se tíživých snů, které ho pronásledovaly, sotva semkl víčka. Také vytrvalé bolesti hlavy ho trápily už dlouhé měsíce. Nyní ho doprovázel náčelník Jaguáří spár, jeho synovec, kterému důvěřoval. Montezuma byl štíhlý a svalnatý, ale když se necítil pozorován, ztrácel přímé držení a jeho kroky ztěžkly únavou, jako by nesl veliké břemeno. Lesklý a bohatý černý vlas mu splýval až na ramena, pod hladkým čelem temně zářily těžkomyslné oči s podivně nepřítomným pohledem. Nosil zlatý šperk vetknutý do rtu a zlaté náušnice, také holeně na nohou měl zlaté. Přes plášť z pestré péřové mozaiky měl přehozenou modrou síť, posetou drahokamy. Byla hodina před půlnocí. Montezuma vystoupil se svým průvodcem na střechu paláce. Dole se mezi stromy a záhony květin leskla zrcadlová hladina rybníků a odrážela hvězdnaté noční nebe. Jaguáří spár byl vyčerpán, ale přemáhal únavu, neboť miloval svého panovníka1 a také se ho bál. Pro krásu měsíční noci a její tajuplné kouzlo neměl ani za mák pochopení. Byl to bojovník, jeden z 1

Panovníka nazývali Aztékové tlatoani a byl zpravidla volen z rodu s vladařskou tradicí. Musel to být zkušený válečník, statečný a odvážný muž. Pozn. překl.

20

nejstatečnějších; před nedávném v bitvě proti Huastékům zajal šest nepřátelských bojovníků. V kleci pro divoká zvířata zařval jaguár. Odpověděl mu žalobný ptačí hlas. Pak bylo zas ticho. Přiblížili se dva bojovníci z vladařovy tělesné stráže. Jejich kožené sandály zaskřípaly na písku. Prošli osvětlenou branou vnitřního nádvoří a zmizeli ve stínu parku. Ve světle se zablýsklo obsidiánové ostří jejich kyjů. Montezuma je sledoval pohledem. Náhle se prudce otočil, pohlédl ostře na náčelníka a pravil: „Můj synovče, můj milovaný, tobě mohu důvěřovat, tobě, Jaguáří spáre, mohu svěřit to, co skrývám před ostatními. Quetzalkoatl, bílé božstvo přistál na pobřeží velkého moře. Viděl jsem ho ve snu a šel jsem k němu. Stál na hoře, vysoko nad zemí; když jsem mu podával kvetoucí haluze, nevzal je, a když jsem k němu promluvil, neodpověděl mi. Proměnil se v královského orla a trhal mi srdce, drápy a zobákem mi rozdrásal nohy. Pak jsem viděl, jak se opláchl v moři, vznesl se přes pahorky k horským hřebenům a proměnil se v srdce hor. Procitl jsem pln hrůzy a dal jsem zavolat vykladače snů. Co znamená tento sen, tázal jsem se. Poradili se mezi sebou a odpověděli mi, že orel v tomto snu znamená, že Quetzalkoatl zničí můj dům a můj rod; jaguár znamená, že rozboří naše město a srovná je se zemí. Třetí sen však, v němž se Quetzalkoatl promění v srdce vody, země a hor, znamená, že získám nazpět svou zem a budu jí opět vládnout.“ Montezuma vypadal přepadlý a celý žlutý, když domluvil. Náčelník Jaguáří spár si to s úzkostí uvědomil, když vrhl na vladaře kradmý pohled. Obličej velkého náčelníka byl bez života, jako maska, jen černé oči v něm žhnuly a ruce nepokojně hladily leštěné dřevo zábradlí. Jaguáří spár se domníval, že bledé měsíční světlo, které proniká větvovím bavlníku, činí Montezumovu tvář tak mrtvou. Hledal slova, jimiž by strýce povzbudil, ale nic ho nenapadalo. Rty vladařovy se tiše pohybovaly a náčelník slyšel, jak mluví k božstvům: „Co bude s námi? Co se stane? Kdo vytrvá s pevným srdcem? Ach, bývával jsem silný, teď však cítím stíny smrti. Srdce mé jest plné úzkosti, hoří mi v hrudi, jako by se ponořilo do pepřové 21

vody. Přijde náš pán k nám?“ Velký náčelník vzhlédl k pyramidě hlavního chrámu, skryté za houštím stromů, a pravil: „Běž, můj milý synovče, a podívej se, zda přišli již poslové z Cuetlaxtlanu.1 Jsou-li tu, chci je vidět. Neotálej, můj milovaný synovče, přiveď mi je ihned, přijmu je v Hadím domě.“ Náčelník Jaguáří spár odkvapil splnit náčelníkův rozkaz. Montezuma zatleskal, aby přivolal sluhy, čekající dole na schodišti. Byli to synkové urozeného rodu z podmaněných provincií, kteří musili setrvat na jeho dvoře jako rukojmí. Přinesli nosítka ozdobená zelenými péry a drahokamy a pomohli vladaři nastoupit. Osm mladíků je pozvedlo na ramena a neslo rozlehlými síněmi a komnatami do Hadího domu v postranním křídle vedle zbrojnice. Stěny palácových síní byly obloženy mramorem, stropy z cedrového dřeva podpíraly sloupy, kolem nichž se vinula těla hadů, mistrně vytesaná z kamene; místo hadích hlav měli masky nebo lidské obličeje s ústy dokořán rozšklebenými k bolestnému skřeku. Na hliněných miskách s třemi nožkami doutnala vonná kůra vzácných stromů, oheň pod nimi byl chráněn zlatými stínidly. Někdy se jako stín vynořila ze tmy matná postava, hodila kousek kůry na oheň a zase zmizela. Vladařovy komnaty byly pomalovány pestrými barvami, na podlaze ležely rozprostřené koberce, na stěnách byla rozvěšena bavlněná roucha, mozaiky z ptačích per a závěsy utkané z králičí srsti. Zatímco osm jinochů neslo palácem nosítka s modrými nebesy z ptačího peří, pospíchali čtyři další před nimi a postavili na rohož křeslo pro velkého náčelníka. Panny z dvorské družiny přinesly vodu na opláchnutí rukou, podávaly ručníky a vodu, jež kapala z náčelníkových prstů, zas zachycovaly do mělkých misek. Postavily před něho zlaté poháry s nápojem z kakaových zrn, okořeněným vanilkou, včelím medem a pepřem a pokrytým vonnou čepicí z pěny. Ježto náčelník s oblibou pojídal v noci sladkosti, přinesly na stůl koláčky a vaječná jídla. Pak ohradily vladaře pozlacenou stěnou, aby ho nikdo nemohl pozorovat 1

Čti kuetlaštlan.

22

při jídle, a vzdálily se do vedlejší místnosti. O půlnoci se náčelník Jaguáří spár vrátil. Dotkl se dlaní země a dlaň pak políbil. Postavil se ke stěně, a stěží popadaje dech po rychlé chůzi, oznamoval strýci: „Vysoký a mocný vladaři, byl jsem v Domě poslů a slyšel jsem, že poslové byli již v Iztapalapanu. Ubírají se teď k tobě, ó pane, a co nevidět tu budou.“ Montezuma prudce vyskočil, zavadil o stěnu, jež ho oddělovala a srazil ji hlučně na zem. V očích se mu zračil strach, kterým jako by probleskovala naděje. „Proč tu stojíš jako zkamenělý? Zavolej vysokou radu starších, můj milý synovče. Nechť přijde z chrámu velekněz Hadí žena,1 zavolej i náčelníka Domu oštěpů, strážce vápna a náčelníka uprchlíků z jihu. A nezapomeň zpraviti i kněze Hříchů. Všichni nechť se dostaví, aby vyslechli poselství, také Quatemozin, Střemhlavý orel.“ Když Jaguáří spár odkvapil a Montezuma osaměl, začal nepokojně přecházet po místnosti. Dvorské panny se jen mihly kolem, aby odklidily stůl, a panoši čekali na vhodný okamžik, aby odnesli stěnu. Nikdo se neodvažoval do blízkosti vladaře, který mumlal nesrozumitelná slova. Olejové lampy hořely, ohně planuly a vítr zanášel do paláce vůni země a květin.

5. Návštěva o půlnoci Rádcové se dostavili do paláce v témže okamžiku, kdy přišlo i poselstvo. Pozdravili se navzájem a společně kráčeli do poradní síně, kde je Montezuma očekával. Podoben bohu seděl na trůnním křesle pod blankytnými nebesy z ptačího peří. Pinotl, místodržící v Cuetlaxtlanu, a náčelník Tentlile se vrhli 1

Nejvyšší hodnostář po vladaři, zároveň nejvyšší soudce a strážce pokladu. Pozn. překl.

23

před vládcem na zem. Oděvy měli po dlouhém putování ještě pokryté prachem. „Ó pane náš, vznešený náčelníku, usmrť nás! Toto jsme viděli a toto jsme učinili. Jak jsi nám přikázal, postavili jsme stráže na pobřeží, a když nám bylo oznámeno, že se blíží plovoucí věže, pustili jsme se na kánoích dolů po proudu. Tam, kde tvoji prastrýcové střeží tvou říší, před tváří moře, jsme spatřili své pány, božstva!“ Montezuma pevně sevřel opěradla. Obličej měl jako z kamene, nikdo nemohl tušit, jaké myšlenky se mu honí hlavou. Jeho náčelníci a rádcové, kteří skryli svůj drahocenný oděv pod obyčejnými plášti z vláken, agáve, sklonili hlavy. Po dlouhé chvíli konečně Montezuma promluvil: „Povstaňte, moji milí bratři! Máte za sebou strastiplnou cestu, jste unaveni. Odpočiňte si. Poslyšte však, co vám pravím! Povězte mi vše, co jste viděli, na nic nezapomeňte, jinak vás pohřbím v kobkách svého paláce a vaše ženy a děti dám usmrtit, vaše domy vyvrátím ze základů a celý váš rod vyhladím.“ Poslové se zvedli ze země. Místodržící Pinotl, hubený muž se lstivýma očima, promluvil: „Vše, co přikážeš, ó pane, chceme trpělivě nést. Věz však, že naše srdce jsou ti nakloněna. Byli jsme na cestě dlouhé dny a noci, abychom ti podali zprávu. Přinášíme ti též dary, které jsme pro tebe přijali. V největším chvatu jsme dorazili do Xicalanka1, jen krátce si odpočali a již zase kvapili dál do Cuetlaxtlanu. Tam teprve jsme si dopřáli trochu oddechu. Vybízeli nás: ‚Zůstaňte tu aspoň den, jen co naberete sil.‘ Odpověděli jsme však: ‚Nikoli, musíme dál, neseme zprávu našemu pánu Montezumovi. Musíme ho co nejdřív zpravit o tom, co jsme viděli; neboť jsou to věci strašlivé, které ještě nikdy nikdo nespatřil.‘“ Montezumovi poklesly ruce a ten, kdo se odvážil vrhnout pohled na jeho tvář, četl v ní velký úlek. „Je-li tomu tak, jak tvrdíte, děkuji vám. Vše, co nám zvěstujete, 1

Xicalanco čti šikalanko.

24

nechť zůstane tajemstvím, o němž ať nepadne ani slůvko, vše ať zůstane skryto, zahaleno mlčením. Jste náčelníci mého vlastního domu a mého paláce, vám důvěřuji víc než všem ostatním, neboť jste mi vždy říkali pravdu. Teď jděte, vyberte čtyři zajatce, potřete je vápnem a přiveďte sem. Budeme volat k božstvům o záštitu a ochranu. Vezměte ty nejvznešenější, ty obětujme všemocnému Huitzilopočtlimu, jenž nás vždy ochraňujž!“ Náčelníci a rádcové odešli. Když se vrátili se zajatci, seděl Montezuma na stolci v trůnní síni nehybný jako socha z kamene. Kněží přinesli obětní kámen a orlí misku. Před vladařovýma očima byli obětováni čtyři zajatci. Kněží jim obsidiánovým nožem otevřeli hrud a krví vytrysklou ze srdcí postříkali posly, neboť vykonali nebezpečné poslání. Viděli bílé cizince, jejich oči patřily do bílých tváří, jejich ústa promlouvala s božstvy. Když byly odneseny mrtvoly a obětní nářadí odklizeno, přikázal náčelník poslům, aby mu podali zprávu. Nechť řeknou vše, nic nezamlčí, nikdo ať se neodváží je přerušit. Pinotl postoupil krok vpřed a začal vyprávět: „Naložili jsme dary do svých kánoí a pádlovali dolů do Xicalanka. Tamodtud jsme se drželi stále podél pobřeží, až jsme spatřili plovoucí věže. Zamířili jsme k nim. Spatřili jsme ženu, která vypadala jako žena našeho plemene z vznešeného aztéckého rodu. Zavolala na nás: ‚Odkud přicházíte? Kdo jste?‘ Odpověděli jsme: ‚Jsme Aztékové. Přicházíme z Tenochtitlánu,‘ Chvíli se domlouvala s božstvy, která stála kolem ní, a pak se zas obrátila k nám: ‚Kdo ví, je-li to pravda. Možná že si z nás tropíte žerty!‘ Když pak bílí mužové přestali pochybovat o našich slovech, přikázali spustit háky do našich kánoí a přitáhnout nás blíž. Hodili nám provazový žebřík, takže jsme se mohli vyšplhat nahoru. Ze skupiny mužů postoupil jeden na krok vpřed. Jeho tvář se nám zdála světlejší než tváře ostatních a jeho oči žhnuly jako plameny. Vrhli jsme se před ním na zem a jedli prach ze země u jeho nohou. Pak jsme vstali a čekali. Cizinci se smáli a mluvili jeden přes druhého, až 25

je ten velký náčelník přiměl k mlčení. Tázal se nás ústy oné ženy: ‚Přicházíte-li opravdu z Tenochtitlánu a jste Aztékové, jak se jmenuje váš náčelník?‘ Ulekli jsme se a odpověděli pokorně: ‚Nechť se bílému božstvu zlíbí nás vyslechnout. Montezuma se jmenuje náš pán. Poslal nás, abychom ti složili hold. Tvé město Tenochtitlán je pod jeho záštitou a on ti vzkazuje, že synové Slunce se před tebou sklánějí.‘ Vyložili jsme dary z kánoí, rozprostřeli před náčelníka bílých cizinců rohož a na ni položili dary: modrý plášť se sluncem, plášť s pohárem a plášť vyšívaný orlím prachem, plášť s dotykem vánku, plášť s vodním vírem a plášť s dýmajícím zrcadlem. Pak jsme ho ozdobili šatem Quetzalkoatla. Na čelo jsme mu vsadili čelenku z jaguáří kožešiny a bažantích per, se zeleným kamenem uprostřed čela, přes ramena mu přehodili plášť s červeným lemem a na nohy připevnili malé zlaté rolničky. Podali jsme mu zlatý štít, uprostřed provrtaný, zdobený po okraji péry ptáka quetzala a nahoře s chocholem z quetzalího peří; podali jsme mu zakřivenou hůl božstva větru, která nese na rukojeti hrozen z bílých kamenů, a pár lehoučkých sandálů, hebkých jako z pěny. Pak jsme mu upevnili na bedra křížové zrcadlo a na plášť zavěsili jasně znějící rolničky. ‚To je vše?‘ zeptal se nás. ‚Takto u vás vítáte hosty? Je toto, co jste přinesli, váš dar na uvítanou?‘ Odpověděli jsme: ‚To je vše, co jsme ti přinesli, ó náš pane.‘ Tu sňal ten velký náčelník všechny ozdoby, plášť odhodil na zem a poručil, aby nás uvrhli do řetězů. Pak přikázal, aby nařídili chrlič ohně, kulatou tlamu z tvrdého kovu, která je připevněna na plovoucí věži v přímém směru na břeh. Dva muži přiskočili k té nestvůře a najednou to zahřmělo a zaburácelo. Z jícnu vyšlehl oheň a vyvalil se dým! Strom na břehu to roztříštilo na třísky a jeden pahorek se sesul jako při zemětřesení. Plovoucí věž se až zakymácela. Bělavý oblak kouře páchnoucí po síře stoupal do vzduchu. Všechno se s námi zatočilo, smysly nás opouštěly, tak strašlivé bylo to, čeho jsme byli svědky. Cizinci se smáli a tím nás vzkřísili zas k životu. Sňali nám řetězy, dali nám napít vína a předložili nám jídlo. 26

Teprve nyní jsme zas přišli k sobě. Nato se k nám zas obrátil ten velký náčelník a promluvil ústy indiánské ženy: ‚Poslyšte nyní, co mi bylo o vás řečeno. Vy Aztékové prý jste udatní bojovníci. Je pravda, že jeden jediný váš bojovník dovede zahnat na útěk deset až dvacet nepřátel? Rád bych věděl, je-li to pravda, chtěl bych si vyzkoušet, jak jste silní a stateční. Chopte se těchto mečů a oštěpů! Zítra za úsvitu změříme své síly v souboji muže proti muži. Budeme spolu bojovat. Uvidíme, kdo padne k zemi.‘ Odpověděli jsme: ‚Je to vskutku pravda, ó pane, že my, synové Slunce, jsme stateční bojovníci a naši nepřátelé mají z nás velký strach. Nám však nebylo přikázáno, abychom proti vám bojovali. Toho se nesmíme odvážit. Splnili jsme své poslání a odevzdali vám dary; nechte nás tedy v pokoji odejít, jinak se Montezuma rozhněvá a dá nás usmrtit.‘ Na to odpověděla ona žena: ‚Nikoli, musí se stát tak, jak si přeje náš pán. Chce vidět, jak umíte bojovat, neboť až ve Španělsku se mluví o tom, jací jste silní a odvážní válečníci. Proto posnídejte záhy, ještě za ranního šera, a připravte se k boji.‘ Mlčeli jsme, abychom bílého náčelníka zbytečně nedráždili. Přinesli nám dary a pustili je po provazech do kánoí. Nato pravil ten velký náčelník s černým plnovousem: ‚Posílám vašemu pánu Montezumovi toto křeslo, aby do něho usedl, až k němu přijedu, a tuto čepici, aby jí ozdobil svou hlavu. Ty nádherné zelené a žluté korále a všecko ostatní mu však posílá náš císař a pán ze Španělska na znamení své zvláštní přízně. Za to očekávám, že mi váš pán Montezuma pošle vzkaz, kdy a kde bych ho mohl vyhledat.‘ S těmito slovy se s námi rozloučil. Sešplhali jsme zas do svých kánoí a jako o závod jsme pádlovali pryč. Napínali jsme všechny síly, abychom byli co nejdříve odtud. Kvapem jsme dorazili do Chicalanka, a když se nás tam ptali, co jsme viděli, mlčeli jsme. Hned následujícího jitra jsme se vydali do Tenochtitlánu. Velký a mocný vladaři, nyní jsme ti vše pověděli. Ano, je pravda, že cizinci, o nichž nic nevíme, přistáli na břehu velkého moře.“ Místodržící Pinotl a náčelník Tentlile ustoupili zpět do kruhu 27

rádců a sluhové přinesli do sálu dary: vyřezávané křeslo, kabátce a pláště, přílbu z tvrdého kovu a zelené a žluté korále. Montezuma se usmíval; oči mu zajiskřily a náčelníci očekávali, že přikáže hodit dary cizáků do jezera. Když se však vztyčil, viděli, jak je vyčerpán a jak je skleslý. Smích mu zmizel ze rtů a oči ztratily tvrdý lesk. Záchvěv zlosti byl jen planým zablýsknutím na vladařově tváři. S povzdechem promluvil: „Co se s námi stane? Kdo bude stát pevně, až se neštěstí snese na náš lid? Marně hledám spánek, který mě míjí, a žádný žert, žádná kratochvíle mě nemohou oblažit. Řekněte mi, moji milovaní otcové, co máme dělat? Nechť vystoupí jeden po druhém a řekne mi, co jest nám činiti, abychom zabránili neštěstí.“ První vstoupil do kruhu velekněz Hadí žena, náčelníkův zástupce. Promluvil: „To, co jsme slyšeli, je zlé. Jestliže Quetzalkoatl sestoupil na zem, musí být jeho srdce na nebi vyhaslé. Leč kdykoli vyjdu do hvězdné noci, vidím Jitřenku stále ještě na nebi. Kdo ví, kdo jsou ti lidé? Musíme proti nim vyslat kouzelníky a soví muže1.“ Jako druhý vystoupil před vládce strážce vápna. Pravil: „Protože je nikdo nezná, musíme k nim vyslat zvědy. A Huitzilopočtlimu Všemocnému, obětujeme všechny zajatce, které ještě máme v klecích.“ Třetí, který vystoupil před vladaře, byl náčelník hlavní zbrojnice. Domu oštěpů. Mluvil takto: „Ó náš pane a veliký náčelníku, přikaž mi, abych již zítra rozdělil zbraně našim válečníkům. Musíme proti cizincům bojovat, byť by to byly i božské bytosti.“ Jako čtvrtý promluvil náčelník uprchlíků z jihu: „Co se však stane, obrátí-li své ohnivé jícny na naše města a vesnice? Budeme ztraceni. Musíme se pokusit zmásti jim cestu pomocí našich kouzelníků a sovích mužů.“ Pátý se přihlásil ke slovu náčelník Jaguáří spár: „Nelekejme se jich, náš vysoký a mocný pane! Svolej své Orly a Jaguáry a přikaž jim, aby zahnali cizince zpátky do velkého moře.“ Šestý byl Quatemozin, Střemhlavý orel, nejmladší mezi rádci. Pro 1

soví muži – druh kouzelníků; pozn. překl.

28

svůj jazyk byl stejně obáván jako pro svůj těžký kyj. Pokročil vpřed a promluvil: „Cesta od mořského břehu do Tenochtitíánu je plna nebezpečí. Poruč, ó pane, a budeme po cizincích slídit jako vlci. Potáhnou-li soutěskami, počíháme si na ně na vrcholcích hor a odtud je napadneme. Tu teprve uvidíme, jsou-li to božstva, či lidé jako my.“ Kněz Hříchů stál trochu stranou, neboť nepatřil k těm nejvyšším. Byl zván k poradám, jen když se vladaři zlíbilo. Kněz byl ctižádostivý a těžce nesl, že ho Montezuma nevyzval, aby i on řekl své mínění. Velký náčelník seděl ztuha opřený v křesle. Prsty pravé ruky probíraly průsvitně zelené a žluté korály, uložené v košíčku před ním. Nemohl se vzmužit k žádnému rozhodnutí. Vše, co slyšel, leželo na něm jako těžké břímě. Hlava ho bolela, unavená mysl nepracovala. Kdesi hluboko v srdci cítil, že nebude už pro něho pokoje. Staré proroctví se naplňuje: V roce „jedna třtina“ se vrátil Quetzalkoatl, aby dosedl na svůj trůn. Pohled Montezumův se vrátil ze sedmi slují minulosti zpět. Dotkl se tváří rádců a utkvěl pak na rouchu kněze Hříchů, jako by odtud očekával příliv síly a pomoci. Neočekávaně promluvil: „Žasnu nad těmi žlutými a zelenými ušlechtilými tyrkysy, které mi byly poslány. Nechť je strážce pokladů pečlivě uschová. Ať je chová pod zámkem, avšak pozor, ztratí-li se jen jediný z nich! Zaplatí zaň životem. Jděte teď, moji draze milovaní bratři! Potěšili jste mě, že jste přišli. Ty, kněže Hříchů, ještě zůstaň! Jděte do svých domovů, moji milovaní bratři, a odpočívejte!“ Náčelníci se obrátili k odchodu. Střemhlavý orel okamžik váhal, než vykročil ze světla a zmizel v pološeru. Vladař ho však nezavolal zpět, a tak i on vyšel do noci. Kněz Hříchů hrdě vztyčil svou nepatrnou postavu, polichocen, že Montezuma si vybral jeho. Zapomněl na pokoření, které právě pociťoval. Teď se už nikdo neodváží dívat se na něho svrchu. „Přistup blíž, kněže, pojď blíž! Ty budeš mým důvěrníkem, tobě povím vše. Leč běda ti, zradíš-li mne! Dám tě usmrtit a tvou hlavu 29

nabodnout na kopí.“ „Můj vzácný a vznešený pane,“ odpověděl kněz Hříchů. „Srdce se mi svírá, když tě slyším takto mluvit, neboť každý můj počin sleduje jen tvé blaho. Nikdy bych nemohl jednat obmyslně, neboť ty jsi ten velký mluvčí, jemuž nic nezůstane skryto.“ Dotkl se dlaní země a políbil ji. Vladař shlížel k němu z výše svého trůnu a trpký úsměv se mu chvěl na rtech. „Slyš mé rozhodnutí,“ řekl pak. „Přichystej se na dlouhou cestu. Vezmi s sebou dostatek zásob, vejce, ovoce, bílé kukuřičné klasy a vše, co cizinci mohou potřebovat a co s radostí uvítají. Vezmi s sebou i zajatce. Kdož ví, snad bílá božstva dychtí po krvi? Najdi si ty nejmoudřejší věštce, nejosvědčenější kouzelníky a nejobávanější soví muže, které jen seženeš. A nezapomeň také vzít s sebou písaře, aby zachytili podoby těch bílých božstev na papír a plátno. Jdi a vše dobře připrav! Pinotl a Tentlile tě doprovodí k místu, kde cizinci táboří. Náčelník Jaguáří spár bude vaším vůdcem. Vyřiď mému milému synovci, že si přeji s ním mluvit. Pak povolej do Černého paláce nejlepšího krejčího, nejlepšího zlatníka a nejlepšího umělce ve zpracování ptačích per. Pospěš si, můj milý kněze, a vykonej rychle mé příkazy!“ Kněz se spěšně vzdaloval, kvapem minul klece s dravými zvířaty a ptačí domky, záhony květin i rybníky, v nichž plaval měsíc.

6. Černá orchidea Tepetzinco, rybářský ostrov, ležel osaměle na jezeře, zarostlý koldokola hustým rákosím. Tu a tam stála rákosová chýše s rybářským náčiním a sítěmi pro rybáře a ptáčníky, kteří sem za dne připlouvali z města na lov. Na východním břehu bylo usazeno několik rodin v ubohých, z hlíny uplácaných chatrčích. Lidé, kteří tu bydlili, byli známi jako zloději, zabijáci a soví muži a ostatní 30

obyvatelé se jich stranili. Opeřený jelen viděl, jak slunce klesá za obzor. Stíny noci ho zahalily; na bažinatou louku se sneslo zaprášené lesní káně a nevšímajíc si ho sedělo tu hodnou chvíli. Komáři mu pobodali obličej, ruce a nohy a had se k němu připlazil a stočil se mu na hrudi; ležel tu jako na kopečku hlíny, a ne na živém člověku. Hoch se se zatajeným dechem bránil učinit sebemenší pohyb a tiše vyčkával; pak sebou prudce hodil a hada setřásl. Had zasyčel a odplazil se. Větvovím stromu prosvěcovala jasná noc. Hvězdy jiskřily, na ozářené louce se černalo křovisko, v trávě to chvílemi zašelestilo. Světlušky podobné nepatrným hvězdičkám poletovaly nízko nad zemí. Pouta utažená v zápěstí mu působila bolest. Marně se namáhal, aby je aspoň trochu uvolnil. Paže a nohy mu už zdřevěněly. Přemohla ho únava a chlapec upadl do spánku, plného těžkých snů. „Ťjú, ťjú,“ zanaříkal docela blízko ptáček. „Ťjú, ťjú.“ Opeřený jelen se probudil. Co ho to vzbudilo? Pozvedl hlavu z trávy a rozhlédl se kolem. „Ťjú, ťjú,“ ozvalo se zdálky. Spánek ho neposílil. Co se se mnou stane, jestli tu bídně zahynu? přemítal zkormouceně. Propadnu se do věčné temnoty říše mrtvých! S úděsem si představil hrůzy, které ho tam očekávají. Ne, za nic! Zemře jako bojovník v bitvě a vstoupí do domu Slunce, do kvetoucí čarodějné zahrady, kde se duše statečných obveselují zpěvem a hrou. Vzepřel se, aby posledním vypětím sil zpřetrhal pouta, ale provazy se mu jen hlouběji zařízly do masa. Rozhodl se, ač měl veliký strach ze zabijáků a sovích mužů, že zavolá o pomoc. Znovu a znovu znělo jeho volání do noci. Vyděšení ptáci mávali křídly, žáby hlasitě kvákaly, plazící se had zašustil v trávě a kdejaký tvor se probudil ze spánku. Hoch vyčerpán umlkl. Překulil se na břicho a otřel si zpocené čelo o trávu. Náhle bylo ticho, ticho, jež nahání děs. Přestože vzduch byl teplý, spoutaný chlapec se třásl chladem, neboť bažinatá půda ho studila. Měl pocit, že se k němu tiše, tichounce plíží smrt. Ledový chlad mu stoupal z nohou do stehen a celé tělo ztuhlo. 31

Hodil sebou na záda. Aby zahnal chmurné myšlenky, začal hlasitě zlořečit neznámému Otomíovi, který ho tak záludně přepadl, a co měl síly, vykřikoval do tmy nevybíravé nadávky: „Ty udavači, ty hubo nectná, ty dubová palice…! Jen počkej, až budu mít volné ruce… Lebku ti rozpůlím! Stáhnu z tebe kůži zaživa!“ Ulevilo se mu. Hledal šťavnatější nadávky: „Ty špióne, ty smraďochu smradlavá! Ty slepičí trepko, ty ďáblův učedníku…“ Jak nabíral dech k dalšímu výbuchu, zaslechl zblízka jasný hlas: „Co tak nadáváš? Kde je tu kdo?“ Měsíc prosvětlil noc, na louce stála dívka. Opeřený jelen si zoufale pomyslil, že ho mámí šalebný sen nebo s ním démoni Tzimitli provádějí své kejkle. Děvče stálo po kotníky ve vlhké trávě. „Jsi nemocen?“ zeptalo se tiše. Hoch ji teď zřetelně rozeznával. Ne, opravdu se nepodobala démonu z podsvětí. Oči jí zvědavě blýskaly, ústa měla maličko pootevřená. V obličeji se rýsovaly pěkné plné rty a rovný jemný nos. Přes čelo měla uvázanou žlutou čelenku, která jí spoutávala vlasy. Opeřený jelen se otočil na bok. Děvče ucouvlo krok dozadu. „Tak pomoz mi přece! Cožpak nevidíš, že jsem svázaný?“ „A neuděláš mi nic?“ „Co bych ti udělal?“ Váhavě se přiblížila. „Máš nůž?“ zeptal se hoch. Dívka zavrtěla hlavou. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se. „Opeřený jelen. A ty?“ „Černá orchidea.“ „Vytáhni mi z opasku nůž a přeřízni pouta!“ Dívka poklekla a vytáhla z opasku pazourkový nůž. „Kdybych chtěla, mohla bych tě zabít,“ řekla. Hoch jí hleděl do očí. Měly zelenavý přísvit a uprostřed zářily černé zřítelnice. Což jestli je to přece jen démon Tzimitl a vysaje mu krev? „Tak mě zab!“ vybídl ji vzdorovitě. „Máš strach?“ zeptala se. „Ne!“ 32

33

Zasmála se a přeřízla provazy. Hoch se protáhl a zasténal. Ústa se mu zkřivila, jen stěží zadržoval slzy. „Pomohu ti,“ nabídla se. Poklekla v trávě a hladila mu a hnětla oteklé kotníky. Bolest pozvolna ustávala a hoch mohl zas pohybovat nohama i rukama: ale když se postavil, zjistil, že je mu slabo. Opřel se o kmen, aby neupadl. „Jak ses dostal sem, na Tepetzinco?“ vyptávala se dívka. Hoch jí vyprávěl o neznámém muži, kterého pokládal za bojovníka z řádu Orlů nebo Jaguárů. Dívka ho pozorovala s plachým obdivem. „Daruji ti oděv z kolibřího peří,“ sliboval jí. „Z kolibřího peří?“ ptala se nedůvěřivě. Podíval se na ni a teprve teď si povšiml jejího chatrného oblečení. „Nechci žádný dar,“ řekla na to dívka. „Můj otec pracuje pro nejvyššího náčelníka,“ vykládal jí Opeřený jelen. „Až mu řeknu, jak jsi mi pomohla, dostaneš od něho ty nejkrásnější šaty… Doveď mě k vám domů!“ „Ne!“ odmítla dívka. „Nechceš mě už vidět?“ „Matka není doma.“ „Kdepak je?“ „Na slavnosti božstva soli.“ „Je kněžkou?“ Dívka neodpovídala. Najednou bylo zas velmi ticho. Šustot v rákosí a lehounké zaharašení činily ticho ještě hlubším. Opeřený jelen si vzpomněl na špatnou pověst obyvatel ostrova. Ale tato dívka byla dobrá, to cítil, a byla i ve svém chudém šatě krásná. Seděla v trávě a zírala němě před sebe. Rád by byl řekl něco, co by ji zas rozveselilo. „Moje matka není kněžkou,“ odpověděla nakonec. „Potlouká se po tržištích. A tváře má nalíčené. Nosí květiny ve vlasech a prochází se po břehu jezera. A můj otec leží opilý pod střechou z rákosí. Když se probudí, bije mě nebo mě bodá ostrými trny.“ Náhle vyskočila. „Tvé dary nepotřebuji,“ vykřikla. „A taky tě nechci už vidět.“ 34

„Počkej, počkej ještě!“ volal za ní hoch. Dívka však běžela tak rychle, že jí nemohl stačit. „Černá orchideo!“ zavolal na ni. Běžela kolem rybníka a za nízkým keřem se zastavila. „Potřebuji člun, slyšíš, kánoi!“ volal na ni. Dívka ukázala k břehu jezera. „Tam v křoví!“ Žáby vyrušené z dřímoty se rozkvákaly a zase umlkly. Jako kouzlem rozplynula se postava dívky v měsíční záři, jako by tu nikdy nebyla. A přece, něco tu z ní zůstalo. V hustém rákosí stála kánoe přivázaná ke kůlu a pádlo bylo v rákosové chýši na břehu. Noc zněla jako lastura, opakující vlnobití moře. Chlapci stoupala v hrudi píseň: Cinteotl, ó božstvo kukuřičných polí, vítr si hvízdá v tvém domě. Zeleným svitem se blyští drahokamy, tvé květy voní roníce skvosty, jež padají na zem. Ó Černá květino, daruji ti šat krásnější, než je šat knížecí! Kdo se odváží tě udeřit, tomu vrátím ránu, kdo se tě dotkne trnem. zemře mou rukou! Ó raduj se, božstvo, z našich květin a zelených listů!

7. Dary pro bílé muže Zamyšlen přecházel kněz Hříchů po své komnatě. Bydlel v kalmekaku, kněžském domě, kde se jinoši ze vznešených rodin učili číst obrázkové písmo a malovat je a kde se jim dostávalo též 35

vyučování v naukách o božstvech a lidech. Kalmekak byla protáhlá budova v blízkosti hlavního chrámu s malými komůrkami, rozloženými vpravo i vlevo od chodby. Komnata kněze Hříchů byla nádherně vyzdobena. Vše, co se mu podařilo získat, sem snesl: pestré bavlněné závěsy na stěny, jaguáří kůže, dvě truhly pobité stříbrem, vykuřovadlo na třech nožkách, ozdoby rtů z jantaru zasazeného do zlata, masky, drahocenná ozdobná péra, kaučukové míče a skvostné oděvy. Kněz byl malé postavy, jeho sny však vzlétaly vysoko. Přecházel komnatou po jaguářích kůžích, které tlumily jeho kroky. Jak dychtil po tom, vyšplhat se co nejvýš! Kdo by mu v tom chtěl zabránit, se zlou by se potázal; a kdo mu prokázal pomoc, s vděkem počítat nemohl. Kdykoli pomyslil na svého staršího bratra, který nabyl velkého majetku, sevřelo se mu srdce závistí a myšlenka, jak by se zmocnil bratrova bohatství dědictvím, mu nedávala spát. První krok za tímto cílem už podnikl, když přiměl cizího muže, jemuž prozradil důležitou zprávu, aby odklidil z cesty bratrova syna, Opeřeného jelena. Proto byl tohoto časného rána klidný a sám se sebou spokojený. Přinesl oběť božstvům a očekával jejich přispění. Ulice města a kanály byly liduprázdné, když se vydal do čtvrti kameníků, aby splnil králův příkaz. „Montezuma, náš vznešený pán, si přeje tě vidět. Vydej se k němu do černého paláce, milý otče!“ tlumočil věhlasnému kameníkovi králův vzkaz. Kameník si pomalými pohyby třel rozespalé oči, zvolna se probíral ze spánku. Přes nízkou knězovu postavu hleděl do dvora a odpověděl: „Děkuji za vyřízení. Jakmile vystoupí slunce tamhle nad tu střechu, odveze mě otrok k vladařovu paláci.“ Kněz Hříchů zabočil pak do ulice zlatníků. Zamířil do nejpěknějšího domu, zařízeného jako dům bohatého obchodníka. „Vznešený Montezuma si přeje tě vidět. Běž k němu do Černého paláce!“ Zlatník s nápadně štíhlýma jemnýma rukama se lehce uklonil. „Dík za vzkaz, můj milý kněže. Posaď se v mém domě a pojez

36

atolli1. Také tamalli2 ti mohu předložit, budeš-li si přát.“ Kněz poděkoval za pozvání a vyšel z domu. Přešel most a ocitl se ve čtvrti mistrů ozdobníků, umělců ve zpracovávání okras, šperků a oděvů z drahocenného ptačího peří. Když viděl, že je bratr doma, zpomalil kroky. Mistr tohoto váženého cechu, Pětihlavý had, byl muž střední postavy, spíš podsaditý, svalnatý. Když procházel pevným, a přitom svižným krokem ulicemi, lidé se po něm se zalíbením ohlíželi. Nebyl to jen vyhlášený mistr svého řemesla, ale také vynikající přeborník v míčových hrách a ve vrhu oštěpem. Když zaslechl, že se blíží kroky, rozběhl se k vratům. „Ach to jsi ty, můj milý mladší bratře,“ vítal ho zklamaně a neklidným pohledem přeletěl ulici až k ohybu. Jezero se koupalo v jitřní záři. Z jižní strany se blížily první čluny, rybáři pádlovali ke svým lovištím. Nikdo! Žádná naděje, že by se syn objevil. „Co se stalo, můj milovaný starší bratře? Srdce mě bolí, když tě vidím zarmouceného. Rychle mi pověz, co tě trápí, abych mohl poprosit Všemocného o pomoc.“ Z vnitřního dvora sem zazníval nářek matky. Pětihlavý had si setřel slzy s obličeje. „Včera k polednímu jsem ho poslal na jezero. Našeho dobrého a vděčného syna, skromného a tichého, matčinu pýchu a radost jsem poslal na jezero. Řekl jsem mu: ‚Dnes bych měl rád ryby k večeři. Vezmi si vidlici a udičku, můj drahý synu, a nachytej nám ryb.‘ Sedl do kánoe, vyjel na loviště a dosud se nevrátil. Prohledali jsme s pochodněmi celé jezero, všude jsme po něm pátrali a nikde ani památky… Jako by se zem po něm slehla nebo voda nad ním uzavřela!“ Kněz Hříchů zkřížil paže na prsou a sklopil zrak. „Ó můj milovaný bratře, postihl tě velký zármutek. Přišel jsem za tebou, abych ti vyřídil vzkaz, že náš vznešený a mocný pán tě očekává. A nyní se dovídám, že tvůj poslušný syn zmizel. Hledali jste ho 1 2

polévka z kukuřičné mouky. Pozn. překl. knedlíčky z krocaního masa. Pozn. překl.

37

opravdu všude? Dovol, ať vejdu dále, abychom společně uvážili, co by se dalo podniknout. Chci udělat vše, abych zmírnil tvou bolest.“ Vešli do domu. Slunce stoupalo po skále a osamělá kánoe zamířila do kanálu. Opeřený jelen zhluboka nabral dech. Pádlování ho unavilo a myšlenky se mu rozlétaly jako motýli. Vodní hladina bylá klidná a hladká a z hlubiny svítily jemné barvy ranních červánků! Hoch ponořil pádlo a přibrzdil. Už viděl most a zaslechl matčin pláč. Všecka únava z něho naráz spadla. A když kánoe, zanechávajíc za sebou pěnivou brázdu, proletěla pod mostem, vyrazil radostný výkřik. Otec ho sevřel do náručí. Matka tiskla synovy ruce, položila si je na čelo a děkovala duchům, že se její prvorozený vrátil. Umyla ho a rány mu potřela mastí. Také kněz Hříchů vystoupil ze stínu stromu a pozdravil synovce. Uprostřed dvora se sesedli kolem stolu. Matka prostřela šátek na kamennou desku a přinesla snídani. Opeřený jelen vyprávěl, co se mu přihodilo, a prosil otce, aby mu zhotovil pro Černou orchideu šat z kolibřího peří. „Všecko dostaneš, můj statečný synu. Vyber si ten nejkrásnější oděv z kolibřího peří a přived tu milou dívku k nám, abych ji mohl okrášlit tím nejlepším, co mám. Teď však musím odejít, Montezuma mě očekává. Pojez svou snídani, můj milý synu, a odpočiň si, než přijdu.“ Pětihlavý had povstal od stolu a odešel do světnice, aby se převlékl. Kněz položil chlapci ruce na ramena a pravil: „Můj milý synovče, z velkého nebezpečí tě zachránil vševidoucí Tezkatlipoka. Velké jsou činy božstev a nikdo nemůže uhádnout jejich záměry. Posměchem stihají zbabělce, statečnému však pomáhají.“ Opeřený jelen srkal z misky horkou moučnou polévku a přikusoval křupavé kukuřičné placky. Ještě nikdy mu tak nechutnalo. Kněz Hříchů se k němu sklonil a pošeptal mu do ucha: „Slyš, můj milý synovče, co ti povím, a uzavři to v svém srdci. Náčelník mě posílá jako zvěda na pobřeží velkého moře. Chceš-li, můžeš mě doprovázet na této cestě.“ 38

39

Chlapec k němu vzhlédl. Ruka, kterou právě nesl k ústům kukuřičnou placku, klesla. Jaký šťastný den! Kněz Hříchů pozvedl varovně pravici a hleděl chlapci dlouho upřeně do očí. Pak se vztyčil a bez rozloučení odešel. „Copak, nechutná ti, synáčku?“ zeptala se matka. „Ale ano,“ odpověděl hoch nepřítomně. Radost ustoupila neodbytně dorážejícím pochybám. Proč strýc tak náhle odešel? Hoch věděl, že matka nemá. v lásce svého švagra, kněze Hříchů. Někdy měl pocit, že se ho bojí. Nemluvila o tom, ale on cítil a věděl, jak bude těžké dosáhnout svolení k cestě na pobřeží velkého moře. A Černá orchidea? Cožpak jí neslíbil šaty z kolibřího peří? Odešel do komory a ulehl na rohož. Soumrak jej vtáhl do svých stínů, a když matka vklouzla do světničky, spal hlubokým pevným spánkem. Starostlivě ho přikryla pokrývkou. Buben zaduněl a zajatci byli vyhnáni z klecí. Bojovníci je vedli městem na chrámové nádvoří. Ze všech světových stran sem směřovaly zástupy lidu. Muži šli se svěšenými hlavami. Těžší než smrt pod obsidiánovým nožem kněží bylo čekání na smrt. Nyní věděli, že přišel den, kdy zhasla poslední nepatrná naděje. Mistr Pětihlavý had kráčel podle dlouhého průvodu zajatců, a když viděl jejich vyhaslé pohledy, naplnil ho smutek. Před bránou do Černého paláce narazil na oba řemeslníky, kameníka a zlatníka, kteří byli jako on předvoláni před Montezumu. Co jen od nás chce? lámal si hlavu kameník. Pětihlavý had pronesl zasmušile: „Je mi tak divně, jako by nás čekalo neštěstí.“ Zlatník mlčel. Bojovník tělesné stráže je dovedl do Domu poslů, kde měli vyčkat, až je velký náčelník zavolá. Sluhové jim přehodili přes ramena hnědé pláště a odnesli jejich sandály. Hrbáč, dvorní šašek, protáhl svůj vrásčitý obličej v trpkou grimasu. Bosi předstoupili pak před náčelníka, vrhli se před ním na kolena a jedli prach ze země u jeho nohou. „Povstaňte a přistupte blíž, moji milí otcové,“ přikázal Montezuma. „Hned vám povím, proč jsem vás dal zavolat. Avšak 40

střežte se říci o tom komukoli byť i jen jediné slovo. Jestliže byste tak učinili, znamená to, že vaše domy budou vyvráceny ze základů, váš majetek propadne zkáze a vás, vaše ženy a děti i vaše příbuzné stihne smrt. Všichni zemřete.“ Náčelník hleděl na řemeslníky milostivým pohledem. Dnes se cítil lépe než minulé noci. Hlavu měl lehkou a strach před bílými božstvy už ho tak netížil. „Každý z vás má za úkol zhotovit několik předmětů a učiníte tak zde, v mém paláci, pod mým dozorem a zcela tajně. Který z vás je zlatník?“ Zlatník se hluboce poklonil. „Ty vyrobíš náhrdelník,“ poručil Montezuma, „zlatý řetěz z jemných článků, čtyři prsty širokých, z nichž každý bude mít uprostřed zasazený bohatý smaragdový šperk a také po stranách budou viset smaragdové přívěsky jako náušnice. Pak vytepáš ze zlata několik náramků, a také z nich budou splývat zlaté řetízky. A pracuj s větrem o závod.“ Řezači kamenů přikázal: „A ty, můj milý otče, vybereš drahocenné kameny a vytesáš z nich holeně se zlatými rolničkami, k tomu uděláš ze zlata pár dvojitých náramků na ruce a nohy a posázíš je tyrkysy. A za třetí: dostaneš z Domu pokladů kámen jadeit a vytesáš z něho hůl s hadem. Neváhej tak učinit, jinak se rozhněvám a zle se ti povede.“ K mistru Pětihlavému hadovi pravil: „Ty mi vyrobíš dva velké vějíře z volavčích per. Uprostřed ať mají na líci zlatý půlměsíc, na rubu zlaté slunce, vyleštěné do takového lesku, až budou oči přecházet. Korunu ze zlata a z mořských lastur ozdobíš modrozelenými péry, pak zhotovíš čepici z jaguáří kožešiny, ozdobenou péry z tetřívčího ocasu a plášť pošitý orlím prachem a kolibřím peřím. Nuže, pospěšte si nyní, moji milí otcové, a nikde se nezdržujte, můj šašek vás doprovodí.“ Vydali se podél hradební zdi k dílnám, které chránil před zvědavými pohledy plot z proutí a vchod hlídali strážci. Hrbáč přinesl duté třtiny naplněné zlatým prachem, otýpku 41

ozdobných per, smaragdy a drahokamy; a zatímco se po tři dny rozléhalo městem sténání obětí a mrtvoly byly shazovány z chrámových stupňů a obětující kněží se už vysílením sotva drželi na nohou, pracovali tři vybraní mistři na dárcích pro bílá božstva, na darech, jež měly ukázat bohatství a moc velkého Montezumy. Čtvrtého dne odpoledne vyslali řemeslníci ke králi rychlého posla s prosbou, aby přišel do dílen. Když Montezuma vstoupil, prokázali mu poctu a Pětihlavý had promluvil: „Pane, naše dílo je skončeno. Prosíme tě, abys přezkoušel naši práci.“ Montezuma si prohlížel dílo řemeslníků. Dlouho soustředěně pozoroval jednotlivé kusy. Pak pravil: „Vidím, že jste mi dobře porozuměli. Vykonali jste znamenitou práci. Vaše výrobky se mi líbí, jsem s vámi spokojen.“ Pokynul dvornímu bláznovi a přikázal: „Přines zde mým drahým otcům vzácné látky, pro mé drahé stařenky pláště, košile a bavlnu, paprikové lusky, kukuřici, tlučený mák a boby, každému rovným dílem.“ Hrbáč odkvapil a dal přinést vybrané věci před bránu paláce. Kameník, zlatník i mistr ozdobník, Pětihlavý had, si opatřili nosiče a s bohatou odměnou se vrátili domů. Toho odpoledne vládlo ve městě větší ticho než obvykle. Přestože se na Velkém tržišti v Tlaltelolku shromáždili obchodníci jako každého týdne, jejich hlasy zněly tlumeněji, jejich pohyby byly zdrženlivější a pohledy zamyšlenější. Uliční dlažba pálila v slunečním žáru a voda v kanálech páchla. Na stromy v palácovém parku se snesli velcí černí ptáci. Seděli bez hnutí a upřeně zírali do dálky přes jezero. Teprve kvečeru zas vzlétli a zamířili na západ. A lidé z Tenochtitlánu hleděli za nimi se strachem v srdci.

8. Neblahý den Večer před cestou se Opeřený jelen vykradl tajně z domu. Strýc 42

mu slíbil, že ho vezme s sebou i bez dovolení rodičů. O půlnoci se měl dostavit před knězův dům tam, kde stojí kamenný obraz Quetzalkoatlův. Uložil své věci do člunu, z komory přinesl luk a oštěp a zastrčil do toulce šípy s kamennými hroty. Pak vzal poutničkou hůl zděděnou po otci a odvázal lano z přístavního kůlu. Kánoe tiše klouzala podél bílé stěny rodného domu dál do jezera. A přistála v opuštěném koutě Tepetzinka. Den, který se teď chýlil ke konci, nesl znamení „šest kamenný nůž“ a byl zasvěcen Quetzalkoatlovi. Jako předcházející dny týdne „jedna třtina“, „dvě ocelot“, „tři orel“, „čtyři sup“ a „pět pohyb“, platil i tento den za neblahý. Kdo se v tomto znamení narodil, ať již to byl člověk urozený, nebo prostý muž z lidu, nemohl očekávat žádnou přízeň osudu. Jeho život prý znamená jen tolik, co pouhé zavanutí větru, říkali kněží a vykladači znamení, vítr ho smete. Proto když se narodilo dítě v některém z těchto dnů, nedostalo jméno dřív, než uplynulo několik dalších dní. Teprve když nadešel den zvaný „sedm déšť“, oslavovalo se narození dítěte a bylo mu dáno jméno. Neboť tento den měl znamení soucitu, mírnosti, shovívavosti. Kdo tohoto dne přišel na svět, platil za dítko Štěstěny. Jako by na něho padal blahodárný déšť a v jeho krůpějích mu pršelo štěstí. Opeřenému jelenu však tento neblahý den nepřinesl zatím nic zlého. Naopak mu pomohl při útěku z domova; neboť rodiče se toho dne vypravili na člunu přes jezero na návštěvu k příbuzným. Ale přesto mu nebylo lehko u srdce. V noční tmě pociťoval tísnivě svou osamělost a slzy se mu draly do očí. Představoval si, jakou bolest způsobí otci, jak bude matka naříkat. Nedovedl však odolat mocnému lákadlu, že uvidí bílé cizince, i když ho z toho setkání jímal strach. Kánoe se blížila k ostrovu. Bylo tma a dusno a příď člunu vřezávala do hladiny rozčeřenou brázdu. Zabočil do zátočiny a pádloval tichou vodou ke břehu, hledaje bezpečné místo k přistání. Jaká škoda, že s sebou nemá šaty z kolibřího peří, protože otec musel pracovat pro velkého náčelníka a nemohl připravit slíbený dárek pro Černou orchideu. Hoch se brodil mělkou vodou na břeh. Naslouchal žabímu 43

koncertu, vdechoval vlhký pach bahnité louky a hned poznal temný obrys akátu, v jehož stínu ležel opuštěný a spoutaný. Pustil se kolem rybníka až ke stezce, která vedla k rybářským chýším. V chůzi ucítil dotek dýky, kterou měl ukrytou v opasku. Náhle se zastavil. Jako by byl zaslechl tlumené výkřiky! Naříká to raněné zvíře? Nebo je to člověk? Naslouchal ve střehu. Rákosí stálo černé a mlčící, ve skličujícím dusnu se nepohnulo ani stéblo. Opeřený jelen si zul sandály a bos běžel dál. Když vyběhl na volné prostranství, zaslechl podruhé, jako by někdo zasténal. Tichý nářek se nesl z chatrče pod bahenním cypřišem. Přikradl se nablízko a odhrnul roztrhaný závěs ve dveřích. To, co spatřil v matném světle olejového kahance, mu vzalo dech. Černá orchidea, jeho zachránkyně, ležela sténajíc na zemi. Opilý muž klečel nad ní, jednou rukou jí svíral šíji a druhou ji bodal ostrým trnem agáve do obnažených zad, až jí krvavé stružky stékaly po kůži. Opilec vyrážel nesrozumitelné nadávky a děvče sténalo bolestí. Hoch skočil dovnitř, chopil surovce za rameno a strhl ho k zemi. Muž sebou zmítal na všecky strany, pak znenadání chytil chlapce za nohu a prudkým trhnutím ho povalil na zem. Vrhl se na něho. Levou rukou mu obemkl hrdlo a pevně je svíral prsty. Opeřený jelen se snažil vymknout se mu, ale čím víc se namáhal, tím pevněji ho soupeř tiskl. Hoch se dusil, lapal po dechu. V hlavě mu dunělo, jako by do ní bušil kladivem. Přepadl ho strach ze smrti. Vzchopil se a obořil se pěstmi na protivníka. Teď už mu v hlavě dunělo tak silně, že měl pocit, že se mu rozskočí. Svaly mu povolily, pohyby zemdlely. Kolem to zahučelo, jako by ho unášel mocný proud. Dívka zděšeně vykřikla. Její hlas ho přivedl opět k vědomí. Pocítil bodavou bolest ve spáncích a náhle věděl s neúprosnou jistotou, že je konec, že sotva ještě sebere síly k poslednímu výpadu. Vytáhl dýku z opasku a bodl. Tlak na jeho hrdle povolil. Muž se zapotácel a se zkroucenými prsty se zhroutil kupředu. Hoch zasažený padajícím, byl stržen k zemi; uvolnil si pravou ruku a bodl podruhé. Zaslechl výkřik, pak zachroptění. Mužovo tělo se skulilo na bok. Opeřený jelen zvedl dívku a vyběhl s ní do noci. Teprve na břehu 44

jezera se zastavili a ohlédli se nazpět. Slabý záblesk světla ozařoval vchod do chýše. „To byl tvůj otec?“ zeptal se hoch. „Ano.“ „Proč tě tak mučil?“ „Nevím.“ Zachvěla se a hledala jeho ruku. „Je mrtev?“ otázala se. „Zabil jsem ho,“ odpověděl. „Byl by zabil tebe.“ „Je ti ho líto?“ chtěl vědět. Neodpověděla. Bylo to hrozné, ale vskutku nepociťovala žádnou lítost. A když spatřila pruh světla ve dveřích, přepadl ji znovu strach, že by mohl vstát a zas ji mučit. „Snad ještě žije?“ řekla. „Půjdeme zpátky?“ zeptal se chlapec. „Ne!“ Vytáhli kánoi z rákosí a pádlovali přes jezero. Kolem bylo temno a ticho. Na nebi se stahovaly mraky. Slyšeli zpěv a hudbu. Po jezeře se pohyboval plující ostrov, osvětlený pochodněmi. Pod baldachýnem tam seděl syn náčelníka z Texcoka a bavil se pohledem na tančící dívky. Hořící pochodeň spadla do vody a zhasla. Opeřený jelen pádloval rychleji. Až strážcové zadují do lasturových trub, musí být před kněžským domem. Poprosil dívku, aby na něho počkala v domě jeho rodičů, než se vrátí ze své cesty; děvče však úzkostně tvrdilo, že se bojí a že by raději zemřela. Když přivazoval kánoi ke kůlu, zůstala sedět skrčena na dně. Sklonil se k ní a spatřil teď její záda, zohavená ranami. Sevřela ho lítost a umínil si, že se svěří strýcovi. Vešli do domu, v otcově dílně našli pro děvče nějaké šaty a uličkami zlatníků běželi, jak nejrychleji mohli ke chrámu. Dva strážci zkřížili před nimi oštěpy a zabránili jim vstoupit. Teprve když Opeřený jelen pronesl heslo, směli vejít do brány. Z chrámové pyramidy se rozlehlo volání lastur: půlnoc! Neblahý den „šest kamenný nůž“ patřil minulosti a začínal mírný, shovívavý den zvaný „sedm déšť“. 45

Na obrovském chrámovém nádvoří, obehnaném vysokými zdmi, shromáždily se nejrůznější oddíly bojovníků. Pochodně zaháněly tmu a horliví běžci pobíhali od jednoho oddílu ke druhému. Dvě stě Orlů a Jaguárů, převlečených za cestující obchodníky, nastoupilo tu k ochraně nosičů, kouzelníků, sovích mužů a zajatců určených k obětování. Zbraně měli ukryté v záhybech širokých plášťů a v dlouhých poutnických holích, které byly k poctě božstev ovinuty pomalovanými proužky papíru. Nad otevřeným ohněm se pekl krmený pes. Dvě stařeny škubaly krocany; vyňaly z nich vnitřnosti a maso hodily do kotle s vařící vodou. Mladá Indiánka odtrhávala ze stonků vonné listy na přípravu nápoje. Nosič přinesl celou náruč květů až ke kamenným schodům, vedoucím nahoru ke svatyni. Jinoši z kněžského domu brali od něho tuto „ozdobu božstev“, nádherné květiny nejrůznějších druhů a skvělé, líbezné vůně: srdcovky, kvetoucí klasy, bílé květy kakaovníku, vraní oko, žlutý květ tabáku a kvítko, na něž narazíš na každém kroku, kvetoucí třtinu. Kladli opatrně květ vedle květu na vlhké rákosí a v koších je odnášeli k chrámům a sypali k nohám božstev na kamennou dlažbu. Celý chrámový okrsek se podobal vojenskému táboru, který se ve vší tichosti připravuje k neočekávanému výpadu. Každý se snažil pohybovat se v největší tichosti. Muži se dorozumívali šeptem, šeptem se nesly povely náčelníků od úst k ústům. Kdo potřeboval udělat několik kroků, stáhl si sandály. I běžci se pohybovali bosi. A tanečníci, kteří se k uctění dne zvaného „sedm déšť“ shromáždili před kamenným obrazem Quetzalkoatlovým, tančili mlčky. Pouze soví muži, tábořící poněkud stranou, popíjeli kořalku pulque a nenamáhali se být tiše. Ani bojovníci kmene Otomí, jimž byla svěřena strážní služba, si netroufali blíž k otrhaným mužům a ženám, kteří sem byli přivlečeni z jeskyň a podzemních děr. I ti nejstatečnější bojovníci měli strach před čarodějnou mocí těchto lidí nenávidějících lidský rod, těchto upírů, kteří, jak se o nich vyprávělo, přiváděli lidi svými medicínami a projímadly na onen svět nebo je nechali vykrvácet. Když v noci prováděli své rejdy, dovedli proměnit člověka v psa, v krocana, v sýčka nebo ve výra. Montezuma, velký 46

vládce, však přikázal, aby je vzali s sebou, neboť bude s užitkem, uškodí-li jejich kouzla cizincům. Otomíové si teď s nimi užili, protože se ta sebranka opíjela na každém kroku a tropila výtržnosti, kdy a kde se jí zamanulo. Před kněžským domem se shromáždili i kouzelníci a sčítači dní. Kouzelníci byli vážní důstojní muži, žádní mluvkové, znali všeliká tajemství a věděli velmi dobře, oč jde. Lidé jim prokazovali úctu, viděli v nich ostražité hlídače a bdělé strážce. Svým čarodějnickým uměním povolávali dobro a zabraňovali zlu. Také sčítači dnů, kteří vynikali neobyčejnou pamětí, patřili k vážným lidem. Čítali v knihách a zabývali se psaním obrázkového písma. Podle kalendáře odhadovali osud, přesně počítali dni a ověřovali si výsledky. Montezuma, vznešený vládce, dal je povolat, aby pozorovali cizince a vše, co jim bude připadat pamětihodné, zaznamenali na pruhy bavlněného plátna. Vedle vchodu do kněžského domu stála socha boha Quetzalkoatla, ozdobená květinami. Jeho obličej pokrytý zelenou hadí maskou skýtal hrůzyplný pohled, když naň dopadla zář pochodní. Tanečníci se s hlubokou vážností zvolna pohybovali v kruhu, těžkými neohebnými kroky, jako strnulé kmeny stromů. Z vykuřovadel stoupaly modré obláčky dýmu a rozplývaly se v řídkou mlhu. Volání lasturových trub umlklo. Náčelník Jaguáří spár nařídil zvědům, aby se připravili k odchodu. Kněz Hříchů stál v hloučku s náčelníky Pinotlem a Tentlilem a rozhlížel se kolem, zřejmě někoho hledal. Když spatřil Opeřeného jelena s dívkou, vykročil jim v ústrety. „Přicházíš pozdě, milý synovče,“ vytkl mu. Všiml si dívky a zeptal se: „Kdo je to?“ „Chtěl jsem tě poprosit, abys ji vzal s sebou, milý strýce.“ „Odkud přichází?“ „Z Tepetzinka. Zabil jsem jejího otce.“ Kněz si oba mladé lidi zkoumavě prohlížel. Černá orchidea se zachvěla pod jeho pohledem. „Co to má znamenat?“ zeptal se. „Byl to opilec a mučil ji.“ 47

48

Kněz se obrátil k děvčeti. „Kdo byl tvůj otec?“ „Člověk k ničemu, ó pane, ve dne vyspával a v noci se vloupával do cizích domů!“ „To, co jsem slyšel, je dost neobyčejné, můj milý synovče,“ odpověděl kněz. „Zajdi do mé komory a přines mi mou poutničkou hůl!“ „A co dívka?“– „Promluvím si s ní ještě.“ Hoch uposlechl. Pokývl děvčeti a běžel do domu. Dlouhá chodba byla osvětlena. Byl tu před třemi dny, kdy navečer navštívil strýce v jeho komnatě. Zastal ho sedícího se zkříženýma nohama na rohoži. Jeho rty se nezvučně pohybovaly. Promlouval s božstvy a synovce jako by ani nezpozoroval. Opeřený jelen čekal uctivě u dveří. Viděl poprvé strýce bez kněžského šatu, oděného jen bederním pásem, a podivil se pevné stavbě jeho těla. Strýc byl sice o hlavu menší než on, ale hruď, ramena a paže měl svalnaté a vypracované jako válečník, který se dlouho cvičil v zacházení se zbraní. Toho večera se Opeřený jelen dověděl datum dne, kdy výprava vyrazí na cestu. Šel tak jako před třemi dny pomalu chodbou ke knězově komnatě. Nešlo mu z hlavy, proč si strýc přeje mluvit s Černou orchideou o samotě, odsunul závěs, vešel dovnitř a hledal knězovu poutničkou hůl. Ve výklenku stála socha božstva deště Tlaloka a před ní hořela olejová lampička. Pozlacené masky na stěnách hleděly na jinocha prázdnýma očima. Vzpomněl si na muže, kterého zabil, a bál se. Ale strach brzy pominul, zahnán vědomím, že jednal správně. Hůl v komoře nebyla. Což ho strýc obelhal? Opeřený jelen se styděl za toto podezření, nemohl se však zbavit neklidu. Což jestli strýc poslal děvče pryč? Rozběhl se chodbou nazpět a uviděl ho, jak rozmlouvá s náčelníky. Dívka tu nebyla. Tanečníci se také rozešli a ohně uhasly. Z vykuřovadel stoupaly tenké sloupky dýmu. 49

„Jsi zařazen do oddílu zvědů,“ oznámil mu kněz Hříchů. „Pospěš si, můj milovaný synovče! Ostatní jsou již u brány a čekají na tebe.“ Opeřený jelen zůstal stát. Bylo pro něho ctí být zařazen ke zvědům, ale rozhodl se, že neodejde, zůstane-li Černá orchidea ve městě. „Kde je dívka?“ zeptal se. Kněz Hříchů se na něho chladně podíval. V jeho pohledu nebyl ani stín přízně. „Děvče je v dobrých rukou,“ odpověděl. „Uslyšíš o ní.“

9. Strach Noc byla tichá a lidé v Tenochtitlánu spali. Leckdo si povzdechl ve skličujícím dusnu a sny, které tato noc lidem seslala, byly tíživé i úsměvné, krátké nebo dlouhé, skromné či ctižádostivé. Jen nemnozí věděli, co se děje za zdmi chrámového okrsku. – Palácovými zahradami pospíchal kdosi, kdo nenacházel pokoje, kdo však dobře znal všecky cestičky. Byl oblečen do šatu cestujícího kupce. Prošel kolem rybníků a pospíchal k bráně, vedoucí do chrámového prostoru. Na strážce, který mu chtěl zastoupit cestu, se osopil: „Nedotýkej se mne, nebo tě dám usmrtit.“ Když strážný poznal známý hlas, ulekl se a ustoupil vládci z cesty. „Ó odpusť, pane,“ vypravil s námahou z hrdla. Vladař převlečený za kupce šel dál, od oddílu k oddílu, naslouchal, co lidé mluví, a vrýval si do paměti jejich obličeje. Těm, kdo si ho včas nepovšimli, uklouzlo tu a tam neopatrné slůvko. Kdo ho poznal, zalekl se a ztratil řeč. Zvěst, že se tu objevil Montezuma, se šeptem nesla od úst k ústům a lidem zmírala slova na rtech. Jen soví muži hlučeli dál, popíjeli pulque z velkých džbánů a cpali se psím masem a kukuřičnými plackami. Necenili si života a z vladaře neměli strach. Montezuma vnímal ticho, jež ho naráz obklopilo, sotva se kde 50

objevil, jako hrozbu božstev. Chtěl pryč, utéci před jejich hněvem, ukrýt se před nimi někde v tmavé jeskyni. Opilý smích sovích mužů ho znechucoval, netroufal si však je ztrestat. Ohlížel se, zda uvidí někde svého milého synovce, náčelníka Jaguáří spár. Ten nikdy neklesal na duchu, byl statečný a odhodlaný. Tu spatřil kněze Hříchů a pokynul mu. Přikázal, aby vybral nejctihodnějšího z kruhu kouzelníků a sčítačů dní a ten nechť vypráví báji o Quetzalkoatlovi. Kněz Hříchů povolal lidového baječe, řečeného Odpočívající štít, nejlepšího vypravěče z celého kraje. Vešli do Domu jinochů a rozžehli lampy. Montezuma usedl na rohož velekněze. „Řekli ti, co od tebe chci slyšet,“ promluvil. „Nic nezamlč! Pronikni do hlubin minulosti svými slovy a neboj se. Osvětli temné hlubiny nebo je ponech v šeru, pověz však vše, co uvidíš.“ Básníkovo srdce se zachvělo, obličej však zůstal klidný a muž zapomněl na krutou jiskru, již zahlédl v náčelníkových očích. Jeho slova jako by připlouvala z veliké dálky: „Před dávnými a dávnými časy, v roce zvaném ‚jedna třtina‘, se zrodil bůh Quetzalkoatl. Jeho obličej byl bílý jako z vápna. Čtvrtého dne po jeho narození jeho milá matka opustila tento svět. Když dospěl do jinošského věku, vytáhl s otcem do války. Osvědčil se v boji a přivedl domů mnoho zajatců. Avšak jeho strýcové, tři hadi z mraků, otce usmrtili. Tu se rozhněval velikým hněvem a všecky zahubil. Nasypal na ně červeného pepře a vmetl je do plamenů. Pak se vypravil k severnímu břehu jezera a za několik dní si podmanil Chalco1. Toltékové ho požádali, aby přišel do jejich hlavního města Tuly; zvolili si ho pak za náčelníka a nejvyššího kněze. Quetzalkoatl zde postavil modrý dům z tyrkysů, růžový dům z mušlí a zelený z peří ptáka quetzala. O půlnoci se vydal k vodnímu paláci na řece a modlil se k božstvům devatera na sobě navrstvených nebes. Jako zápalné oběti používal jadeitu, tyrkysu a červených mušlí. Obětoval jim ptáky, motýly a hady, které usmrcoval. Démoni se mu proto posmívali a chtěli ho svést, aby božstvům obětoval také lidi. Quetzalkoatl však odmítl, neboť své poddané miloval. ‚To se nikdy 1

Čti čalko.

51

nestane!‘ prohlásil. Nato se démoni radili, jak by ho vylákali z domu. ‚Připravíme pro něho pulque,‘ poradil Zrcadlový jinoch. ‚Opijeme ho, aby se mu duch zatemnil a, už se mu nezachtělo sloužit božstvům.‘ Quetzalkoatl však odolal pokušení. A v tomto čase se stalo, že objevil veliký poklad; zelené drahokamy, pravé tyrkysy, žlutý, a bílý kov, zelené peří ptáka quetzala, mušle a modrá péra tyrkysových ptáků. Nalezl také rozmanité druhy kakaa a bavlny. Ukryl se uvnitř svého domu obehnaného mnohonásobnými valy a jeho bojovníci ho střežili. Vynikal takovou dovedností, že ve všem, čeho se chopil, byl mistrem. Tu opět přemýšleli démoni, kterak by ho mohli uvrhnout do zkázy. A tak vyslali k němu jednoho dne mistra ozdobníka, který dovedně upravoval ptačí péra. Ten zavolal na Quetzalkoatla: ‚Vyjdi ven, vznešený jinochu! Tvoji poddaní tě touží spatřit. Nuže vzhůru, ozdobím tě, jak se sluší na vladaře!‘ Nato vyšel Quetzalkoatl ze svého domu. A promluvil: ‚Učiň tak, můj strýče. Ukaž mi, co dovedeš!‘ Mistr mu udělal tyrkysovou hadí masku, vzal červenou hlinku a pomaloval mu rty a bradu. Žlutou barvou mu namaloval na obličej mříž a nasadil mu hadí zuby. Pak mu přistřihl vousy na bradě a záda mu pokryl peřím z tyrkysových ptáků a červenými volavčími péry. Když se teď Quetzalkoatl podíval do zrcadla, připadal si velmi krásný. Opustil místa, kde byl chráněn věrnými strážci. Před domem potkal božstvo pulque Toltekatla a ten mu nabídl nápoj. ‚Ne, nemám chuť,‘ odmítl Quetzalkoatl. ‚Což kdyby mě omámil, nebo dokonce usmrtil!‘ ‚Jen okus‘, pobídl ho Toltekatl. ‚Štípe příjemně do jazyka a chutná znamenitě!‘ Quetzalkoatl si namočil do číše malíček. Nápoj mu zachutnal a už byl lapen: ‚Dobrá, strýče, napiji se.‘ Vypil čtyři číšky, a když byl opilý, přišel Zrcadlový hoch a posmíval se mu: ‚Zpívej, synáčku, zazpívej si pohřební písničku!‘ Tu se vztyčil Quetzalkoatl a zazpíval: 52

‚Nikdo teď odtud neodcházej! Ach, kéž bych mohl zůstat i já; musím však, musím odejít do Tlillanu Tlapallanu, do výhně ohnivé!‘ Povstal a shromáždil své válečníky. Časně, za ranního šírání se vydali hledat zemi červené a černé barvy. Putovali sem a tam, ale nikde se jim nezalíbilo. Konečně v roce zvaném ‚jedna třtina‘ dorazili až na pokraj nebeských vod. Quetzalkoatl si oblékl slavnostní šat a na tvář nasadil tyrkysovou hadí masku. S pláčem promluvil: ‚Jsme u cíle. Žijte blaze, moji milí strýcové. V roce ‚jedna třtina‘ jsem se narodil, v roce ‚jedna třtina‘ odcházím a v roce ‚jedna třtina‘ se navrátím.‘ S těmito slovy se vrhl do nebeského ohně. Z popela zakrátko vylétly červené volavky, světle žlutí mladí papoušci, kolibříci a quetzalové, až se nakonec vzneslo na nebesa i červené srdce Quetzalkoatlovo a proměnilo se v jitřenku. Odtud vystřeluje nyní šípy svých paprsků na zem. Dosáhne-li znamení ‚jedna aligátor‘, zasahuje starce a stařeny, vstoupí-li však do znamení ‚jedna třtina‘, střílí na náčelníka. A nikdo neujde šípům jeho paprsků.“ Odpočívající štít umlkl. Vypravoval tuto báji, jak ji znal z rukopisů otců. Řekl plnou pravdu, nic nezamlčel. Pokojně stál před vladařem, připraven žít nebo zemřít, jak se vládci zlíbí. Venku zaburácel hrom. Těžké veliké kapky se tříštily o střechu a čerstvý vítr se proháněl síní. Montezuma si zakryl obličej dlaněmi a řekl: „Cítím smrtelný strach, svírá mě strašlivá úzkost. Jedinou noc nemohu zamhouřit oka. Náčelníci mi radí, abych proti cizincům bojoval. Smím však pozvednout zbraň proti bohům?“ Osvobozující déšť se lil z nebes, z mraků vystřelovaly blesky, provázené dunivými údery hromu. Bouřka připomněla Montezumovi onen den před sedmi léty, kdy byl zvolen velkým náčelníkem. Před chrámem božstva války Huitzilopočtliho přijal dvanáct voličů a moudrý Nezahualpilli, náčelník Texcoka, pronesl hold. Jeho slova si 53

Montezuma podnes uchoval v srdci: „Kdo by pochyboval o tom, že aztécká říše dosáhla vrcholu své slávy, vždyť božstva jí dosadila za vladaře muže, jehož zjev naplňuje každého bázní a úctou. Raduj se, šťastný národe, že máš nyní vládce, který ti bude spolehlivou oporou, otcem ve strázních osudu a nad bratra v lásce a soucitu; toho, jehož vznešená duše odvrhne všecky nízké rozkoše smyslů a záhubné tlení – netečnosti. A ty, přeslavný náčelníku, nepochybuj o tom, že božstva, která tě obtížila tímto břemenem, propůjčí ti i sílu, abys pod ním neklesl; že božstva, jež byla v minulých dobách tak dobrotivá, sešlou na tvou hlavu ještě hojnější požehnání a udrží tě ještě po mnohá léta naplněná slávou pevně na vladařském trůně.“ Tenkrát mu byla božstva nakloněna svou přízní a Montezuma vedl Aztéky od vítězství k vítězství. Pouze náčelníci z Tlaxcaly a několika pevností na horských hřebenech dosud vzdorovali útokům jeho Orlů a Jaguárů. Z podmaněného území se všecky nejdrahocennější statky odvážely do hlavního města. Za Montezumovy vlády se Tenochtitlán stal bohatým městem, jeho chrámy se zaskvěly novým leskem a počet lidských obětí vzrostl neslýchané. Bouře se vzdalovala. Odpočívající Štít a kněz Hříchů se zastavili ve stinném sloupoví. Básníkova mysl hledala útěchu v minulosti, kněz Hříchů se snažil číst v náčelníkově tváři. Výřezem vchodu bylo vidět hvězdnaté nebe a zvenčí sem zaléhaly hlasy kolemjdoucích válečníků. Déšť ustával. Montezuma vdechoval bouří pročištěný vzduch a jeho zmučené srdce nabývalo odvahy. Oddálil dlaně od obličeje a promluvil: „Budou-li se vás cizinci ptát, jak vypadá váš pán, zda je to dítě, nebo jinoch, zda muž plný síly, či bělovlasý stařec, odpovězte jim: ‚Je to muž v nejlepších mužných letech a s láskou hladí hlavy dětí.‘ A jestliže řeknou: ‚Chceme spatřit jeho tvář,‘ pak jim odevzdejte dary a odpovězte: ‚Zůstaňte, kde jste, neboť cesta k němu je obtížná a na každém kroku číhá nebezpečí.‘“ „Staň se, jak přikazuješ, ó pane,“ odpověděl kněz. „Nebo mám snad prchnout, skrýt se před nimi, uschovat se někde v jeskyni? Je vůbec nějaké místo, které jim zůstalo utajeno?“ „Jsou lidé, kteří znají cestu, jež vede na sever do říše mrtvých,“ 54

pravil kněz Hříchů. „Nebo cestu na východ do domu Slunce, nebo cestu na jih do říše božstva deštů, nebo cestu na západ, která tě dovede do chrámu božstva kukuřice Cinteotla. Tam se můžeš utéci a skrýt se, ó pane.“ Montezuma seděl se zkříženýma nohama na rohoži. Po dlouhém rozvažování promluvil sám k sobě:. „Rád bych odešel do Domu kukuřice. Tam bych se uzdravil. Věštci však mě učinili nejistým a slabým a slova náčelníků uvrhla mé srdce do pochybností.“ Povstal a promluvil: „Nikdo se nesmí dovědět to, co jste slyšeli. Jediné slovo nesmí přejít přes vaše rty, jinak zemřete. Odevzdejte božstvům dary a pošlete kouzelníky a soví muže do jejich tábora. Pospěšte si, moji milí otcové, a brzy se navraťte!“

10. Znamení Slunce dopadalo kolmo na prašnou vojenskou silnici, která se táhla podél jezera z Iztapalapanu do Chalka. Opeřený jelen pochodoval v předvoji zvědů. Sluneční paprsky ho bodaly do šíje a kůže na ramenou mu zrudla. Vystoupil na návrší a ohlédl se nazpět na Tenochtitlán. Zřetelně rozeznával pyramidy a chrámy, paláce a zahrady, domy a chýše, mosty a kanály. Jako podle pravítka se táhly přes jezero pevné hráze. Na vodě plynulo bezpočtu kánoí jako vrbové listí, napadané do jezera, a na březích se řadily k sobě vesnice a města chráněná temnými horami. Viděl ostrov Tepetzinco, zdálky nebyl o nic větší než zaťatá pěst. Lidé na něm vypadali jako drobné tečky, a ne jako nebezpeční loupežníci; to, co tam přednedávnem zažil, mu připadalo nesmírně vzdálené. Když pochodoval poledním žárem, vyvstával mu ve vzpomínkách znovu a znovu dívčin obraz a strach o ni mu kazil radost z dobrodružné cesty. Rád by byl mluvil s knězem Hříchů a požádal ho o odpověď. Byl však přidělen oddílu zvědů a nesměl opustit své místo. 55

Oddíly válečníků následovaly za sebou ve vzdálenosti padesáti kroků. V čele kráčel náčelník Jaguáří spár, za ním štítonoš Opeřený jelen. Míjeli řady zaprášených agáve, jež rostly po obou stranách silnice. Mezi těmito obrovskými rostlinami stáli muži s dlouhými rourami, vysávali šťávu z listů a přelévali ji do hliněných džbánů. Opeřený jelen vstoupil teď do lesního stínu. Obklopily ho rozložité duby, vysoké cedry a zasmušilé jedle. Na pěšině, vedoucí podél vojenské silnice, čněly ze země kořeny a z vápencového štěrku vyrážely plazivé rostliny. Blížil se večer. Hoch si připadal jako v nějaké daleké kouzelné zemi, a tak mocně toužil po moři a po setkání s těmi bílými božstvy, že nemohl myslet na nic jiného. Představoval si je jako vousaté zarostlé obry, kteří se pohybují na vysokých, sloupům podobných nohách, nebo je zas viděl na hřbetech podivných zvířat, která se řítila vpřed jako obrovské vlaštovky. Široké sluneční paprsky procezené korunami stromů osvětlovaly vějíře kapradin, jež pokrývaly zem jako předivo ze zlatozelených per quetzala. Páchlo tu zetlelé listí, uschlé jehličí a vlhké podhoubí. Oddíly stoupaly namáhavým pochodem k horskému průsmyku. Řídký vzduch ztěžoval dýchání, zpěv ptáků umlkl. Dosáhli skalní homole porostlé trávou a nízkým křovím. Opeřený jelen spatřil nyní obě sopky, které často při jasném počasí obdivoval z Hadí hory v Tenochtitlánu. Teď stály těsně před ním, téměř na dosah. Jejich vrcholy zahalené do sněhových plášťů zářily ohnivě v zapadajícím slunci. Z jícnu Velkého vulkánu stoupal k nebi sloupek dýmu. Po náhorní rovině se proháněl studený vítr. Hoch vytáhl z tlumoku dvě bavlněné přikrývky a svázal je dohromady na levém rameni. Byl unaven namáhavým pochodem a toužil po odpočinku. Náčelník Jaguáří spár však mu přikázal, aby vyhledal místo vhodné k táboření a oznámil to ohňovým signálem. Stmívalo se již, když sestupoval horským průsmykem cestou do Calpanu1; na nočním nebi zazářily první hvězdy. Zakopával o vyčnívající kořeny, zaplétal se do úponků lián, znovu se zvedal a klopýtal po kamenité stezce dolů. Srpek měsíce a odraz teď 1

Calpan čti kalpan.

56

neviditelné sopky mu svítily na cestu. Došel do chráněného údolí s horským potokem, shrabal suché roští na hromádku, rozdělal oheň a dal svým spolubojovníkům znamení. Oddíly rozbily tábor, rozdělily si strážní službu a ulehly ke spánku na suchém listí. Vzduch zde byl lehký a příjemný; horské lesy chránily údolí před sněhovými vánicemi a krupobitím, které zuřily nejvíce kolem sopek. Podél potoka rostly žluté blatouchy a vraní oka skrývala své černé plody ve vysoké trávě. Zvědové vstali za ranního šera a vydali se na pochod. V dálce svítil vrchol sopky zvané Bílá paní. Indiáni věřili, že na jejím zasněženém vrcholu sídlí duchové zlých vladařů, kteří tu po smrti zakoušeli krutá muka; a podzemní hukot sopek je prý ohlasem jejich zoufalého křiku, který proráží z hlubin země navenek, Proto se tam Indiáni neodvažovali. Druhý den byl pro Opeřeného jelena ještě namáhavější. Jaguáří spár ho podvakrát poslal s rozkazy zpět k hlavnímu voji, takže večer měl za sebou dvakrát tak dlouhou cestu jako ostatní. Naděje, že spatří Černou orchideu, se nesplnila a také se nenaskytla příležitost, aby promluvil se strýcem. Ale náčelník s ním byl spokojen a chválil ho, že je rychlý běžec, válečník, který dělá čest svému jménu. Večer, když skončila služba, usnul, jako když ho do vody hodí, sotva se natáhl na zem. Také třetího dne nebylo času, aby po dívce pátral. Před bránami Choluly1 mu Jaguáří spár přikázal, aby tlumočil náčelníkovi aztécké posádky, usazené v západní čtvrti města, toto poselství: „Tvůj starší bratr Jaguáří spár, vyslanec našeho pána Montezumy, tě zdraví, můj statečný bratře. Projdeme nepoznáni ulicemi města. Ty však nezapomeň zůstat ochranou a štítem Aztéků. A zajisti si, ať se stane cokoli, tajný východ.“ Opeřený jelen si pospíšil, aby rozkaz vyřídil. Slyšel už mnoho o ctihodném městě a toužil uvidět je na vlastní oči. Vyprávělo se, že bůh Quetzalkoatl se na své cestě k pobřeží zastavil v Cholule a setrval tu plných dvacet let, aby její obyvatele vycvičil v umění, jak zpracovávat kovy a jak vyrábět jemné hrnčířské zboží. 1

Cholula čti čolula.

57

Již zdaleka viděl Opeřený jelen vysoké špičaté sloupy vztyčené na Quetzalkoatlovu počest, a když sešel dolů k řece, spatřil město obehnané pevnými kruhovými hradbami. Cholula ležela v žírných polích a bujných zahradách a nad úrovní jejích střech se tyčilo více než sto chrámových staveb. Na nejvyšším místě uviděl hořet před Quetzalkoatlovou svatyní věčné obětní světlo, které pohasínalo jen jedenkrát za celý rok na dobu pěti neblahých dnů. Leč hoch neměl mnoho času k obdivu krásného města. Napil se říční vody a připojil se k poutníkům, kteří ze všech stran země proudili k Cholule. Před západní bránou narazil na dlouhý průvod nosičů; přinášeli daně a desátky pro Montezumovu pokladnici a pro náčelníky z Texcoka a Tlacopanu1, Montezumovy spojence. Průvod nosičů šel v přesném pořádku a Montezumovi úředníci dbali na to, aby nikde nedocházelo ke zmatku. V čele průvodu kráčeli nosiči s nákladem kukuřice, bobů, kakaa, soli, semen, červeného pepře, zhuštěné agávové šťávy, Včelího medu a se svazky silně vonících rostlin; pak následovali nosiči s otýpkami fíkového lýka a balíky agávového papíru, s jantarem, kopálovou pryskyřicí, kaučukovými míči, s prachovým peřím, s kožkami ptáků, s balíky kožešin, zlatých řetězů a se šňůrami nefritových korálů, s drůzami horského křišťálu, s váčky zlatého prachu, pláty zlatého plechu, svazky zlatých tyčí, s tyrkysy, mořskými mušlemi, sekyrami a bronzovými rolničkami; po nich následovali nosiči s žoky surové bavlny, s pokrývkami a plášti, s ozdobnými péry a válečnickou výzbrojí; konec dlouhého průvodu uzavírali nosiči se dřevem na otop, s trámy a deskami, s bambusovými tyčemi, otýpkami rákosí na výrobu šípů, pomalovanými nádobkami z tykve, pletenými rohožemi, sedačkami a vápnem. Pod stráží aztéckých dozorců a válečníků dopravovali nosiči veškeré toto bohatství svých provincií do Tenochtitlánu. Se zasmušilými tvářemi pochodovali svou cestou a Opeřený jelen netrpělivě čekal, až přejdou a on bude moci konečně proklouznout 1

Tlacopan čti tlakopan.

58

západní bránou do města. Co nejrychleji doručil náčelníku aztécké posádky poselství, přijal pozdravy pro náčelníka Jaguáří spár a vydal se na cestu, aby včas dosáhl shromaždiště, ležícího stranou od vojenské silnice, kde se sejde s ostatními. Pozdě odpoledne dohonil předvoj na horské hranici Tlaxcaly. Náčelník Jaguáří spár přikázal svým bojovníkům, aby postupovali nanejvýše obezřetně a udržovali neustále spojení s hlavním vojem. Aby se vyhnuli nepřátelskému území, musili se dát obtížnou cestou přes hory. Pomocí lan se přepravili přes hlubokou propast a na noc rozbili tábor v cedrovém lese. Opeřený jelen se nemusil účastnit nočních stráží, neboť měl jiné povinnosti. Probudil se až za ranního úsvitu. Mlha se zvolna zvedala, vznášela se mezi kmeny stromů a rozplývala se, ještě než dosáhla korun. Bylo tu hluboké konejšivé ticho a nikdo nezpozoroval, že tlaxcalští zvědové vytrvale sledují předvoj Jaguárů. Když se Opeřený jelen probudil, spatřil na pokrývce stočený proužek bavlněné látky převázaný vláknem lýka. Zastrčil jej do pláště, poodešel stranou, usedl na omšený kámen a rozvinul úzký pruh látky. Byl pomalován obrázkovým písmem. Kdo mu posílá sdělení? Hoch znal jen několik málo značek; vždyť měl být teprve koncem roku přijat do Domu jinochů, kde se vedle ostatních nauk bude učit také čtení a psaní. Přesto se mu podařilo po chvíli rozmýšlení dopis rozluštit. Jen poslednímu znaménku nerozuměl. Bylo nezřetelně namalováno a následovalo za postavou kněze, která představovala jeho strýce, kněze Hříchů. Pisatel dopisu měl asi málo času a svinul bavlněný proužek dřív, než barva uschla, a tak se stalo, že se poslední obrázek rozmazal. Podobal se značce některého dne a mohl znamenat stejně dobře jaguára jako vítr, jelena, či smrt nebo králíka. Opeřený jelen by byl nejraději vyskočil a pověděl aspoň vojínovi, který obcházel táborem a budil ostatní, že dostal psaní. Cožpak záleží na nečitelném písmenku za obrazem kněze Hříchů? Ať si znamená co chce! Psaníčko bylo od Černé orchidey. Byla zařazena do zadního voje a sdělovala mu, že ho dnes večer vyhledá v táboře. Hůl s dlouhým 59

stínem od zapadajícího slunce Znamenala, že přijde v hodině večerního soumraku. Hoch pevně stočil bavlněný proužek a zastrčil si jej do opasku. Díval se, jak se mlha rozplývá, a připomněl si akátový strom v Tepetzinku, kde dívku poprvé spatřil. Tenkrát ho vysvobodila z pout a pak utekla, protože se styděla přijít k jeho rodičům. Připomněl si také onen večer, kdy zabil dívčina otce. Přestože uplynulo od té doby jen několik dní, připadalo mu, jako by děvče znal už dávno z dětství. Byla mu blízká, jako by byla jeho sestrou, kterou znal pouze ze smutného zpěvu své matky. Mladší sestra přebývá teď v domě Slunce. Ale Černá orchidea je zde, na zemi, a je tu docela, docela blízko. Bude ji ochraňovat a zabije každého, kdo by jí chtěl ublížit. Tichý šelest narušil předivo myšlenek. Rozhlédl se po křoví, divoce bujícím mezi stromy, a měl pocit, jako by tam kdesi někdo číhal. Divoké zvíře? Nebo člověk, který po něm slídí? Tu zapraskala větvička, jak se vzdalovaly spěšné kroky. Hoch skočil do křoví a razil si cestu houštím a vysokou trávou. Na nevysokém návrší se rozhlédl po okolí a viděl, jak přes volný prostor běží muž. Hlasitě vykřikl, napjal luk a vystřelil. Síp proletěl kolem prchajícího a zabodl se do trávy. Aztéčtí zvědové vyrazili na jeho pokřik do lesa, prohledali celé okolí, nenašli však nic podezřelého. Mezi stromy povykovaly opice a házely po vojínech suché větve; papoušci vřeštěli a kolibříci se míhali vzduchem jako kaučukové míče. Náčelník Jaguáří spár naléhal, aby se rychle nastoupilo k pochodu. Poslal dva bojovníky zpět k hlavnímu voji, aby upozornil na nebezpečí a nabádal k bdělosti. Opeřenému Jelenu, který by byl rád tento úkol převzal, však přikázal, aby zůstal na místě. Přestože tábor hlavního voje byl od stanoviště předvoje vzdálen pouhou hodinu, nevrátili se oba vyslaní bojovníci ani k polednímu. Po únavném pochodu se zvědové utábořili u pomalu tekoucího potoka, kde měli připravit pro nosiče Montezumových darů lanový můstek. Vyčerpáni namáhavým pochodem, seděli na bahnité půdě a posilovali se kukuřičnými plackami a sušeným masem, zapíjeli jídlo teplou vodou a jen tu a tam si vyměnili sporé nerudné slovo. 60

Takové horko jako zde v Tenochtitlánu nikdy nezažilí. Bylo to umrtvující, vlhkostí prosycené vedro jako v pařeništi! A sluneční paprsky, jež se prodraly hustými korunami stromů, pálily jako oheň! Než se vydali na další pochod, dostavilo se několik válečníků od hlavního voje; hlásili, že byla nalezena těla obou vyslaných bojovníků s useknutými hlavami. Jaguáří spár vyslechl zprávu s kamenným obličejem a přikázal poslům, aby zůstali u předního voje. Příbuzní zabitých začali zpívat píseň pomsty, avšak v skličujícím parnu po několika krocích zpěv umlkl. Přešli řeku a natáhli přes ni lanový můstek s posuvným košem na náklady. Několik mužů zapadlo do bahna, ostatní je vytáhli po lanech. Oddíl zvědů šplhal po příkrém úbočí, a jak se dostával do vyšší polohy, vystřídal vedro chladný horský vzduch a na vrcholu vanul čerstvý osvěžující vítr. Z temene hory se otevírala do daleka nádherná vyhlídka. Na západě se tyčil Velký vulkán a Bílá paní; pohled na jejich zasněžené vrcholy vzbuzoval i v prostých vojácích nábožný obdiv k velkolepé kráse přírody. Na východní straně se táhl horský hřeben s třemi sopkami. Vysoké hory vrhaly své stíny na náhorní planinu Tlaxcaly a chránily ji proti špatnému počasí i proti nepříteli. Montezuma se v prvních letech své vlády pokoušel podmanit si tuto malou zemi, která již po desetiletí vzdorovala aztéckým panovníkům. Jeho syn vytáhl proti Tlaxcale se silným vojskem utržil však porážku. V urputném boji padl i vojevůdce aztéckého vojska. Rok nato se podařilo Montezumovi spojit válečné síly zemí, jež sousedily s Tlaxcalou, a pod vedením svého synovce, mladého náčelníka Jaguářího spáru vyslal znovu vojsko proti Tlaxcale. Tlaxcalští uprchli před obrovskou přesilou do hor a shromáždili své bojovníky ve skrytém údolí. Nečekaně pak vyrazili z úkrytu a po těžkém vyčerpávajícím boji vyhnali nepřítele ze svého území. Obyvatelé této horské země vedli život plný odříkání. Aztécká vojska jim odřízla cestu k úrodným provinciím, takže již celých padesát let se musili obejít bez bavlny, kakaa a soli. Byli odkázáni výhradně na plodiny vlastní země, především na kukuřici, zeleninu a 61

agáve, na výtěžky lesního lovu a na dovednost svých řemeslníků. Přesto žili spokojeněji než národy, které se Montezumovi podařilo si podmanit, neboť ty nesly těžké břímě daní a nejrůznějších poplatků, z nichž mohli náčelníci vést nákladný a rozmařilý život ve svých městech. Tlaxcalští byli hrdi na to, že si uchovali nezávislost, a vychovávali své děti ve smrtelné nenávisti vůči Aztékům. Náčelník Jaguáří spár se rozhlížel po pláni, kde byl kdysi se svým vojskem poražen. Účastnil se mnoha bojů ve všech krajích země a zajatců, které přihnal do Tenochtitlánu, bylo bezpočtu. Tím víc ho jitřila vzpomínka na porážku, kterou zde utržil. Se zasmušilým pohledem ukázal na osadu stulenou v líbezném údolí a pronesl jako obžalobu:. „Tam žijí vrahové vašich bratří.“ Bojovníci se shlukli kolem náčelníka a žádali, aby jim dovolil pomstít smrt padlých. Také Opeřený jelen se chtěl účastnit odplaty, a snad by byl proto obětoval i setkání s Černou orchideou. Jaguáří spár vyslal do údolí dvacet bojovníků, Opeřenému jelenu však přikázal, aby zůstal po jeho boku. Kvečeru viděli zvědové, jak z chýší v údolí stoupají sloupy dýmu. Čekali, kdy se vrátí válečníci z trestné výpravy, nedočkali se však. Nevrátil se ani jediný! Když se schylovalo k večeru, netušil ještě Opeřený jelen, že díky příkazu svého náčelníka již podruhé ušel jisté smrti. Netrpělivě čekal, až spadne soumrak. Chtěl jít dívce naproti, a proto požádal náčelníka, aby ho poslal k hlavnímu voji; jako důvod udal, že by se rád setkal se strýcem. Náčelník, znepokojený ztrátou dvaceti mužů, jeho prosbu odmítl. Měl hocha rád a chtěl ho chránit před nebezpečím. Jak se slunce sklánělo k západu, rostla v chlapci úzkost, když si představil, že dívka jde sama nočním lesem. Bude s to najít cestu podle značek na stromech? A jak se bude bránit, napadne-li ji jaguár nebo medvěd? Vymýšlel si tisíceré nebezpečí a bylo mu stále hůř. Když slunce zapadlo a zvědové připravovali noční tábor, dostavili se k přednímu voji náčelníci Pinotl a Tentlile s knězem Hříchů, aby se s Jaguářím spárem poradili o změněné situaci. Oznámili mu, že jim uprchli tři nosiči do Tlaxcaly a soví muži že nechtějí jít dál, nedostanou-li tolik kořalky, kolik si žádají. Kněz Hříchů se pozdravil 62

se synovcem a projevil přání sejít se s ním po poradě. Večer se vrátili také zvědové, kteří marně pátrali po zmizelých dvaceti bojovnících. Oznámili, že osada je vypálena a obyvatelé ji opustili. Po vyslaných bojovnících však nenašli žádnou stopu. Zatímco se náčelníci radili, čekal Opeřený jelen na dívku. Byl docela blízko tábora a bedlivě naslouchal, neozve-li se dívčin hlas. Den už zhasl v zelenavém soumraku a hlasy zvířat umlkly. Hoch běžel cestičkou, kterou si vojáci proklestili sekerami a noži. Na nedaleké výšině se zastavil a zavolal dívčino jméno. Žádná odpověď. Kolem byla hustá, až černá tma. Vzrostlé koruny stromů zastiňovaly pohled ke hvězdám. Hustým listovím se prodíralo slabé světlo a probleskovalo mezi kmeny. Náhle si uvědomil v blízkosti jakýsi pohyb a očima vytušil matné obrysy postavy. Aniž si byl jist, byl přesvědčen, že je to Černá orchidea. Tiše zavolal její jméno. Běžela mu vstříc a objala ho. Přitáhl ji k sobě a přitiskl si ji pevně na hruď. Zvolna se mu vyvinula. Šli vedle sebe zmateni a šťastni, že se jejich ruce dotýkají. Rozmlouvali spolu, aniž věděli, o čem mluví. Pak umlkli, každý se oddal svým myšlenkám a děkovali božstvům, že jim dopřála toto setkání. Až budu mít za sebou čtyři bitvy a zajmu čtyři nepřátele, postavím si dům a Černá orchidea se stane mou ženou, spřádal hoch sen o své budoucnosti. Pak si nasadím peřím ozdobenou čelenku a půjdeme spolu na slavnost řemeslníků. Bude nosit ty nejkrásnější šaty a ty nejdrahocennější šperky. Ach, kéž bych byla v předním voji u zvědů! toužila dívka. Pekla bych pro něho králíky na otevřeném ohni a připravovala mu měkké lůžko a chránila jeho klidné spaní před útoky moskytů. Bílé božstvo lásky procházelo lesem a ostříhalo mladý pár před hady, kteří stočeni v houští číhali na kořist. Zatímco hoch s dívkou chodili po lese, náčelníci s knězem Hříchů seděli kolem táborového ohně a pokuřovali z dýmek. Širokoplecí pevně stavěný Jaguáří spár, hubený místodržící Pinotl, mladý Tentlile a malý kněz Hříchů. Zvědové spali na zemi ještě prohřáté sluncem, zbraň po boku, připraveni vyskočit při 63

prvním varovném výkřiku. Dva bojovníci hlídkovali kolem tábora. Hoch s děvčetem se ukryli za kmenem stromu a pozorovali čtyři postavy u ohně. „Je nebezpečný jako zmije,“ pravilo děvče. Opeřený jelen cítil, jak se zachvěla. „Neboj se, moje malá sestřičko,“ chlácholil ji. Uklidnila se. Vždyť Opeřený jelen, o něhož se strachovala, byl s ní, nic zlého ho nepostihlo. Cítila však, že mu hrozí nebezpečí. „Střež se kněze Hříchů,“ prosila chlapce. „Má něco zlého na mysli.“ Objal jí kolem ramen a uklidňoval ji: „Je to můj strýc a slouží všemocnému Huitzilopočtlimu.“ „Není každý dobrý, kdo slouží božstvům,“ zašeptala. „Pamatuješ se na onu noc, kdy tě poslal, abys mu přinesl poutničkou hůl? Odběhl jsi do kněžského domu a zůstala jsem s ním sama. Rozmlouval se mnou přívětivě, odvedl mne ke kouzelníkům a sčítačům dní a oznámil mi, že je mám doprovázet jako služka. Včera večer si mě dal zavolat. Zastavili jsme se k odpočinku na Motýlí hoře. Posadil se do stínu černého bezu, takže jsem mu neviděla do obličeje. Jeho hlas jsem však vnímala docela zřetelně. Byl chladný a přitom lichotivý a já jsem se ulekla, když vyslovil tvé jméno… Buď tiše, můj milý bratře, nepřerušuj mě! Tázal se mě, zda si nepřeji, aby vrah mého otce byl postaven před náčelníkův soud. Ukázala jsem mu jizvy na svém těle a pověděla mu, jak se mnou otec zacházel. Tu mne obvinil jako bezectnou dceru, která chrání vraha vlastního otce. Bránila jsem se prudce tomu nařčení. Náhle se však jeho hlas změnil. Opět zněl přívětivě. Kněz se mi snažil namluvit, že mě jen zkoušel. Ale vyklonil se ze stínu a tu jsem viděla v jeho očích lež. Musíš mi věřit, můj milý bratře; poznám s jistotou, když někdo mluví jedno, a myslí druhé. Přikázal mi, abych mlčela a o této rozmluvě se nikomu ani slovem nezmínila. Neuposlechla jsem ho, běžela jsem hned k vypravěči Odpočívajícímu štítu, kterému z plna srdce důvěřuji, a prosila ho o radu. Ten ctihodný muž mi napsal pro tebe varování a spolehlivý posel ti je tajně odevzdal.“ 64

Zadýchána rychlou řečí, zmlkla a přivinula se k chlapci. Náčelníci a kněz stále ještě seděli kolem ohně. Nad světlinou zajiskřily hvězdy. Opeřený jelen se upamatoval na bezděčný strach, který pociťovala jeho matka pokaždé, kdykoli se objevil kněz Hříchů. Přesto nechtěl věřit, že by si strýc mohl přát jeho smrt. Což jestli dívku opravdu jen zkoušel? Děvče cítilo jeho pochyby. Snažilo se ho přesvědčit. „Věř mi, je samá faleš a kuje jen zlé plány. Nespustila jsem ho z očí, a když se odpoledne vzdálil z tábora, plížila jsem se za nim. Pročpak jde zpátky, když ostatní jdou vpřed? ptala jsem se. U Hadí brány se náhle vynořil z houští muž oblečený jako vesničan z hor. Nesl na zádech náklad chia1, a když viděl přicházet kněze, hodil otep na zem. Přiblížila jsem se k nim. Rozmlouvali spolu jako lidé, kteří jsou si rovni. Bohužel nerozuměla jsem jejich slovům, protože mluvili velmi tiše a stále se opatrně rozhlíželi. Muž měl vlasy svázané na temeni, aby mu nepadaly do čela, a na pravé paži měl obvaz. Když se rozloučili, nechal svůj náklad ležet na zemi a dal se stezkou po křovinatém svahu, která vede dolů k Tlaxcalským.“ Dívka se náhle zarazila. Náčelníci a kněz právě skončili své rokování. Povstali a rozešli se. Objala Opeřeného jelena a šeptala mu do ucha: „Ó můj milý, milý bratře! Dej pozor, ať se ti nic nestane!“ Pak se prudce otočila a běžela pryč jako tehdy na ostrově, když chtěla utéci jeho nepříjemným otázkám. Zmizela ve tmě a slova, která jí chtěl ještě povědět, mu jen zněla ve vědomí. Hledal suchou větvičku, aby ji přihodil na oheň. Teď věděl, co znamenal poslední obrázek na psaníčku od Černé orchidey. Bylo to znamení dne smrti a varovalo: Měj se na pozoru před knězem Hříchů! Hoch házel chrastí na oheň a přemýšlel o tom, co mu dívka řekla a co si asi o ní myslí strýc. Aby neuváděl dívku do nebezpečí, potlačil svůj hněv a rozhodl se, že nedá knězi znát, že něco tuší, a bude s ním mluvit lstivě, tak jako mluví on. Zašel za ním, aby mu pomohl 1

Chia (čti čia) – mexická bylina, druh šalvěje; semen se používá k výrobě nápoje. Pozn. překl.

65

připravit ze suchého mechu a listí pohodlné lůžko. „Slyšel jsem o tobě chválu, můj milý synovče,“ uvítal ho kněz Hříchů. „Všecky příkazy jsi vykonal k plné spokojenosti.“ Jeho hlas zní chladně a vemlouvavě, pomyslil si Opeřený jelen. Nebo se klamu? Ruka, jež spočívá na mém rameni, je přátelská a jeho oči hledí na mne s blahovůlí. „Tvoji rodiče tě dobře vychovali. Jsi uctivý a hluboce skláníš hlavu před svými příbuznými. Slyš, co ti chci povědět, a důvěřuj mi. Dívka Černá orchidea je v táboře hlavního voje, ale její rozum se od oné noci zakalil. Obviňuje tě, že jsi jí zabil otce. Vyhýbej se proto setkání s ní, můj milý synovče!“ Opeřený jelen zíral nehybně do plamenů. Nejraději by byl střásl knězovu pravici se svého ramene. Ústa měl sevřená a obličej nepřístupný. Je to lhář, má zlé srdce, říkal si v duchu. Je jako temný kout ve zdi, jako začazený hrnec. Chce mě oklamat, musím ho přelstít. S lhostejnou tváří řekl: „Nelitoval jsi námahy, můj milý strýče. Tvá slova jsou útěchou mému srdci, dodávají mu síly a pevnosti. Úctyplně a dobrotivě jednáš s lidmi. Tvá slova uzavřu ve svém srdci. Děkuji ti, můj milý strýče. Nechť se ti nemoci vyhýbají, navrať se ve zdraví domů.“ Kněz Hříchů spokojeně ulehl na lože a zachumlal se do kožešinové přikrývky. Opeřený jelen se natáhl blízko ohně na zem. Mnoho se událo toho dne a myšlenky mu ve zmatku kroužily hlavou, než usnul. Viděl ve snu, jak k němu přichází Černá orchidea, slyšel její hlas: „Dej pozor, ať se ti nic nestane, můj milý, milý bratře!“

11. Tanec válečníků Montezuma rád pojídal paštičky z plodů moře, nepohrdl také tuňákem osmaženým v oleji. Když dostal chuť na tuto výtečnou rybu, byl dán kouřový signál od jednoho Domu poslů ke druhému a 66

již během čtyřiadvaceti hodin byla ryba na královské tabuli. Dopravovali je na nosítkách v podlouhlých koších z palmového listí, vyložených kořennými bylinkami. Aby ryba zůstala cestou svěží, ponořovali ji do ledové vody horských potoků. Stávalo se, že mnohý z běžců se během své pouti zhroutil. Aby se vznešený vladař nehněval pro zpoždění, běželi vždy dva muži současně, a tak nebyla dodávka zvláštní lahůdky pro vládce ohrožena. S ještě větší rychlostí však docházely do hlavního města zprávy ze všech konců aztécké říše. Již podle šatu běžců mohli lidé poznat, o jakou zprávu jde. Jestliže poslové nesli zvěst o vítězství a o dobytí nových území, oblékli bílý bederní pás s ohnivě červeným lemem a čelenku z červených volavčích per. Jestliže však přinášeli nepříznivé zprávy o porážkách a ztrátách, byli oděni jen hnědým bederním pásem z vláken agáve a v téže barvě měli i čelenku, zdobenou stračím peřím. Tajná poselství, jako byly například události na výpravě zvědů, přinášeli běžci, oblečení v obyčejný občanský šat, aby nebyli nápadní. Náčelník Jaguáří spár poslal během pochodu už třikrát Montezumovi zprávu, dosud však nedostal z hlavního města žádný příkaz. Zvědové byli vzdáleni jen pouhých několik hodin od písečných dun na pobřeží a od rolníků, kteří bydleli ve skromných chýších na úpatí hor, se dověděli, kde cizinci mají své ležení. Výprava zvědů překonala již velmi obtížný kus cesty od hranic Tlaxcaly až k pobřeží, a to ve velmi rychlém pochodovém tempu. Náčelník Jaguáří spár přikázal nyní další odpočinek, aby se mohl připravit na setkání s podivnými cizinci. Aztécká výprava ztratila v posledních dnech již jedenáct nosičů: některé skosila nemoc, někteří se utopili nebo zřítili ze skály při přechodu přes dravou horskou řeku. Kromě toho uprchlí z tábora čtyři zajatci, kteří měli být obětováni. Za to byli dva válečníci, jimž byla svěřena stráž zajatců, zbičováni. Jeden z nich ležel v posledním tažení, druhý se pozvolna zotavoval. Kvečeru přinesl Montezumův běžec příkaz nastoupit neprodleně ke spěšnému pochodu. Vladař zapřísahal náčelníka, aby se choval k cizincům s největší uctivostí, aby se vystříhal jakéhokoli střetnutí a 67

diplomatickou taktikou se vynasnažil přimět je k návratu do oné pohádkové země, ze které přišli. Aztécký tábor byl rozložen mezi dvěma pahorky uprostřed bujného houští vonných keřů a divokých květů. Na pyramidě z mohutných kvádrů, již pohlcené pralesem, stál polozřícený chrám, svědectví o tom, že kdysi tu bývala větší osada. Kamenitým korytem se vinula horská říčka s pramenitou vodou. V této roční době byla již značně vyschlá, takže voda sotva stačila potřebám tábora. Poprvé za osmidenního pochodu spojil se na tomto místě zadní voj s jádrem výpravy a s předvojem zvědů. Oddíly se usadily k odpočinku v zanedbaném kakaovém háji, který je za dlouhých slunečních dnů jen nedostatečně chránil před úpalem. V řadách zvědů byla patrná nejistota a hluboká sklíčenost. S úzkostí v srdci očekávali setkání s bílými božstvy, která sem přijela přes moře na plovoucích věžích. A když se snesl soumrak, napjatě čekali, ukáže-li se nějaké znamení. Zamlklí bojovníci se usadili v hustém kruhu kolem kouzelníků a sčítačů dní. Mlčky naslouchali zvukům noci, s luky připravenými k výstřelu, s kyji po boku. Uprostřed sevřeného kruhu vyšlehávaly ze zuhelnatělého klestí drobné plamínky. Náhle se ozval řev dravé zvěře. A ihned nato se nesl kruhem náčelníků napjatý šepot. Někteří si namlouvali, že slyšeli hlas flétny. Přepadl je strach, neboť je známo, že ten, kdo zaslechne hlas flétny, zajde potupnou smrtí otroka. Jiní se zas domnívali, že slyší noční údery Tezkatlipokovy sekery; ozývala se hned tu, hned tam, a tropila si z nich asi žerty. Ze zdí polozbořeného chrámu se pak docela zřetelně ozval sýček. Válečníci si ucpávali uši, aby neslyšeli posla z říše smrti. „Noční sýček, ó běda! Běda!“ naříkali. Jasnovidci vyskočili z lůžek, obořili se pěstmi na staré zdivo a vykřikovali: „Koukej zmizet, ty potvoro se scvrklou tváří, stěhuj se jinam se svými čarami! Nebo jsi už vykloval tu lebku, ze které se máme napít? Jen si volej, volej, my za tebou nepůjdem, ty mámidlo!“ Když všecko zas utichlo, vystoupil z kruhu bojovníků, nehybně dřepících jako šedé balvany kolem ohně, jeden z nižších velitelů a 68

požádal kněze Hříchů, aby připravil vše k oběti. Kněz jako nejzkušenější ve službě bohům, měl jim říci, co mají učinit, aby zabránili následkům zlých znamení. Nosiči spali tvrdým spánkem, zmoženi námahou předchozích dní. Jenom muž s obvazem na paži dosud bděl. Soví muži seděli ve svých dřevěných klecích a zajatci určení k obětování byli pevně přivázáni ke kmenům, úplně vysíleni viseli v provazech a v mátožných snech snili o svobodě. Také pětice špehů z Tlaxcaly, které aztéčtí vojáci zajali na pochodu, stála tu v poutech se svěšenými hlavami. Kněz Hříchů přikázal bojovníkům, aby přinesli hole k obětnímu tanci, a sčítačům dní a kouzelníkům nařídil, aby nastříhali papír do úzkých proužků. Náčelníci se připojili k tanečníkům. Pohybovali se v rytmu udávaném údery bubnu a chřestidel, těžkýma nohama vydupávali rytmus a nemotorně pohybovali tělem. Předzpěvák vytleskával rukama takt. Tančili tanec válečníků s kamennými koulemi, zvaný „Sing“, a když předzpěvák zapískal na prsty, přešli do divokého tance starých Huastéků, kteří nemírně holdovali pití, a pustili se do tance stále rychlejšího a rychlejšího, ohánějíce se holemi. Po dalším zahvízdnutí předzpěváka byl huastécký tanec vystřídán tancem kmene Otomí; tanečníci se divoce vymršťovali, vzpínali se k vysokým skokům a hlučně se poplácávali po zádech a po hrudi. Na tábořišti se v chumlu lidí pohybovala přihrblá postava. Muž se náhle vztyčil, rozhlédl se kolem a pozorně sledoval tanec válečníků. Byl to onen nosič s obvazem na paži, který si před několika dny naložil nosidlo po utečenci a táhl s vojenskou výpravou dál. Plížil se kolem spících těl do stínu křoví až k uvázaným zajatcům. Strážci konali právě obchůzku táborem a velice litovali, že se nemohou účastnit tance. Nosič se zavázanou paží využil příhodného okamžiku, přiblížil se k zajatcům a přeřízl pěti Tlaxcalským pouta. Mezitím kouzelníci a sčítači dnů rozstříhali papír do dlouhých pruhů, namočili je do okru a obtočili kolem tyče, zasvěcené božstvu ohně. Nato nabodli na hůl hroudu kaučuku a nad ohněm ji zapálili. Rozehřátou masu rozetřeli na papír, naznačili ústa a nos a místo očí zasadili dva oblázky. To byl obraz božstva ohně. 69

70

Kněz Hříchů přikázal, aby mu přinesli křepelku. Utrhl jí hlavu a vrhl do ohně. Když vykonal tuto oběť, propíchl si jehlou z jaguáří kosti ušní lalůčky a vytrysklou krví postříkal obličej božstva ohně. Na to si probodl jazyk, zachytil krev do dlaně a rozstříkl ji na východ, kde vychází slunce, pak na západ, kam jde slunce spát, na sever do země trní a na jih do země hadů a mraků. Když bylo vše vykonáno, postavil se před obraz božstva ohně, třikrát se hluboce poklonil a volal: „Nechť jsi stále stejně silný, ty, muži z jaguára, jenž přebýváš v pupku země. Ó přijď, pane čtyř světových stran, a přijmi naše obětní dary, které jsou tvým majetkem, tvým posvátným vlastnictvím! Ó, stalo se snad, že jsme tě někdy urazili?“ Nato vhodil do ohně celou náruč papírových pásků, až plamen jasně vzplanul, vzal kuličku pronikavě vonícího bílého kopálu a položil ji na hořící papír. Když kopál zapraskal a zkroutil se, zaradoval se kněz a oznámil bojovníkům: „Pán ohně nám věnuje svou přízeň. Vskutku dojdeme tam, kam se obrátíme!“ Černá orchidea byla po dobu přítomnosti žen ve výpravě přidělena k zadnímu voji, který měl na starosti zásobování. Žena, která se starala o vaření, byla dobrosrdečná, tlustá a náramně řečná, neustále povídala o všem, a o ničem, zatímco její pomocnice škubaly drůbež a stahovaly zabité psy, zavinovaly kukuřičné placky do zeleninových listů a do polévky štědře sypaly červený pepř, připravovaly pečivo se stočenými konci a hnětly kukuřičné těsto, Černá orchidea neustále běhala od kuchyně k řece a zase zpátky a nosila vodu. Pokaždé když sestupovala se džbánem k řece, bleskla jí hlavou naděje, že tam uvidí Opeřeného jelena. A když šla úzkou pěšinkou v houští nazpátek, doufala, že se náhle vynoří za keřem a řekne: „Nelekej se, moje milá, malá sestřičko. Pojď, posaď se ke mně!“ Neviděla ho od onoho nočního setkání v lese. Když někdy narazila na kněze Hříchů, blahovolně jí pokynul, jako by se nic nestalo. A tak ce někdy tázala sama sebe, zda se tenkrát nemýlila. Nadešla nádherná noc. Souhvězdí Ohnivce jiskřilo na obloze a vzduch byl prosycen vůněmi. Zaslechla temné údery bubnu a břeskné zvuky chřestidel. A viděla tanec válečníků, kteří divokými 71

skoky přeskakovali oheň. Byl mezi nimi i Opeřený jelen? Což ani za mák netouží po své malé sestře? Poklekla a nabrala vodu do džbánu. Zcela blízko se mihlo přes oblázky pět stínů a zmizelo v houští. Dívka skloněná nad vodou si jich nepovšimla. V měsíčním světle spatřila ve vodě rozvlněné obrysy svého obličeje. Bála se tajuplného vábení vody a úderem oblázku rozbila obraz ve vodním zrcadle. Opeřený jelen si umínil, že dnes půjde za svou dívkou, ale náčelník Jaguáří spár ho vyslal se třemi válečníky na výzvědy. A když se vrátil, usedl do kruhu bojovníků, aby si trochu odpočinul, a sledoval obětní obřady. Náčelník Tentlile ho vybídl, aby se připojil k tanečníkům a Opeřený jelen tuto poctu neodmítl. Tančil s ostatními válečníky, tloukl se v rytmu tance do prsou a do zad, až mu kůže zkrvavěla, poddal se opojení z pohybu a v divokém víření na Černou orchideu docela zapomněl. Údery bubnu mu duněly v uších, chřestidla řinčela a plameny vysoko šlehaly. Mohutně se odrazil a proletěl ohnivými sloupy, aniž pocítil bolest nebo žár. Válečný tanec ho opojil, zapomněl na přítomnost, zdálo se mu, že je na bitevním poli, obklopen nepřáteli. Nepřátelské šípy ho zraňovaly, hroty oštěpů ho probodávaly. A pronikavé skřeky, vrývající se do uší, byly výkřiky raněných, které srazil svým kyjem. Náhle umlkly bubny, dozněla chřestidla. Zhroutil se na zem a upadl do propasti hlubokého zapomnění. Dva muži ho odtáhli od ohně a položili k ostatním, které již dříve sklátilo bezvědomí. Když se probudil, bylo dávno po tanci. Buben ležel opřený o kmen stromu, chřestidla se válela po zemi a oheň uhasl. Opeřený jelen se dovlekl na lůžko, a když se pozdě v noci Černá orchidea nad ním sklonila, neviděl ji.

12. Bílá božstva Zpráva o útěku pěti zajatců, určených k oběti, jen zvýšila 72

sklíčenost, jež vládla v táboře. Mnozí se domnívali, že to způsobili zlí duchové, a uspali strážce, aby zajatci mohli uprchnout. Náčelník Jaguáří spár svolal bojovníky a promluvil k nim: „Neztrácejte odvahu, moji synové, moji stateční bojovníci! Což jste zapomněli, jak jsme spolu chodili po divokých stezkách jelenů a jaguárů? Co nám pomůže plané mudrování? Přišli jsme sem, abychom dělali čest našemu vznešenému vladaři. Běda tomu, kdo má srdce zbabělé. Modlete se k Huitzilopočtlimu, nejmocnějšímu z božstev. Nepodléhejte malomyslnosti! Beze strachu se utkejte se smrtí, moji milovaní synové! Hlavu vzhůru, uvidíte, že dobudeme největší slávy. Jen odvahu, moji synové!“ Pověřil náčelníka Tentlileho a Opeřeného jelena, aby zjistili umístění cizineckého tábora a ihned se vrátili nazpět. Oba válečníci se dali na východ podél řeky, která nepospíchajíc protékala krajinou, a obešli bahnitou louku. Zastavili se pod stromem, jehož kmen se vysoko tyčil k nebesům. Vyšplhali se do košaté koruny a uviděli v mořské zátoce tábor cizinců. Pohled na pobleskující rozčeřenou hladinu, na níž stály vysoké dřevěné věže, byl tak neočekávaný a ohromující, že Opeřený jelen v té chvíli téměř zapomněl, proč sem přišel. Také náčelník Tentlile, který viděl plovoucí věže již podruhé, se podivil, jak to, že se ještě nepotopily do moře. Připlížili se nablízko a z úbočí porostlého vějířovitými palmami a kaktusy pozorovali tábor cizinců. Ležel nechráněný mezi dunami v planoucím slunci; sestával asi ze dvou set chýší a uprostřed čněl do výše špičatý stan náčelníka. Opeřený jelen si představoval cizince jako obry, a teď ke svému údivu zjistil, že nejsou o nic větší než obyčejní lidé, a tajný strach, který ho během pochodu neustále pronásledoval, ho opustil. Nebylo by přece nic snadnějšího než tábor obklíčit a vetřelce zničit! Zalekl se té smělé myšlenky a připomněl si, že cizinci vládnou čarodějnými silami. Jsou to snad opravdu božstva, která se proměnila v lidi, aby se mu vysmála? Chýše byly spletené z větví a podepřené trámy, některé pokryté bavlněnými pokrývkami nebo plátnem. K svému údivu hoch zpozoroval, že v nevelké vzdálenosti od tábora pracuje celá skupina 73

mužů a žen z okolních osad. Připravovali jídlo pro cizince. Někteří přinášeli vodu, jiní sekali dříví nebo dělali jiné pomocné práce. Viděl také, jak podél pobřeží přicházejí domorodí nosiči, přinášejí ovoce, vejce a kukuřici a beze strachu se pohybují mezi cizinci. Vypadalo to tu téměř jako v aztéckém válečném táboře až na to, že by se Aztékové neusadili takto mezi otevřenými písečnými pahorky, vystaveni pohledům nepřátelských zvědů, ale ukryli by se někde ve stínu stromů. Bylo mu však divné, že cizí vojáci, kteří stáli na stráži, byli upjati až po krk do podivného šedého lesklého kovu. Z téhož kovu byly i jejich meče, kopí a štíty. Někteří z nich měli přes pravé rameno přehozenou hůl, dole poněkud tlustší, jako kukuřičný klas, jiní měli na zádech pověšený luk, ale žádné šípy k němu. Nebo snad Opeřený jelen žádné neviděl? To nejpodivuhodnější na jejich výzbroji byly helmice. Podobaly se přílbám aztéckých božstev, neměly však žádnou ozdobu z peří. Také oděv ostatních válečníků, kteří nestáli na stráži, zakrýval celé tělo od hlavy až k patám. Proč ukrývají své tělo? Bojí se snad větru nebo slunce, či snad skrývají něco nečistého? Jen obličeje jim vykukovaly z odění, tváře zcela bílé jako z vápna, orámované světlými vlasy a dlouhými žlutými vousy. Ne, to nebyla žádná zábavná podívaná, ani ze vzdálenosti dvojího výstřelu z luku. Byli to cizinci, nepatřili sem. Opeřený jelen pozoroval ty bílé skvrny se zamlženými obrysy a něco se v něm vzpíralo. Nechápal, proč žádný z cizinců nemá na sobě sebemenší ozdobu z ptačích per. Připadali mu oškliví ve srovnání se syny Slunce, kteří byli štíhlí a otužilí a spojovali v sobě sílu jaguára s rychlostí jelena. Zatímco se mu myšlenky o překot hrnuly do hlavy a zase odcházely, nezapomněl na svůj úkol, neboť jen špatný zvěd zanedbá svou povinnost a tím přivolá nebezpečí nebo se třese před nepřítelem. Dobrý zvěd musí být rychlý a hbitý, musí dovést odhalit slabiny nepřítele, s rozmyslem uvážit každý krok a ničím se nedat překvapit. Když je třeba, musí rychle udeřit a šířit kolem sebe strach a hrůzu, a je-li k tomu příležitost, získat i zajatce. Hoch měl oči jako ostříž. Dovedl v mžiku obhlédnout celek, pak 74

zaostřil pohled a zachycoval záběr za záběrem. Ukládal si je do paměti a řadil za sebou jako obrázkové písmo na agávový papír, pestré a přesné záznamy, aby mohl kdykoli podat spolehlivou zprávu. Už nepociťoval nějakou zvláštní úctu před cizinci, kteří se ve svém nemotorném odění pohybovali jako medvědi, a bylo mu líto, že se nesmí víc přiblížit, aby zajal některou z těch křídových tváří. Toho se však nesmí odvážit, neboť Montezuma přikázal, aby nejednali s cizinci jako s nepřítelem, ale odevzdali jim dary. A když potom ze svého úkrytu za dunou, vzdáleného od ležení jen co by oštěpem dohodil, uviděl vyrazit ty jelení muže, znovu si připomněl zlé pověsti, které slyšel. Byl zpočátku tak zmaten, že zapomněl spočítat, kolik jich bylo. Naplněn strachem hleděl na nevídaný zjev mužů na zvířatech. Cizinci seděli na podivných tvorech vyšších než jeleni. Zdálo se jako by byli přirostlí na jejich hřbetech. Taková zvířata hoch ještě neviděl, nikdy o nich neslyšel, ani ve starých bájích svého lidu. Podobala se nejspíš obrovským jelenům, ovšem bez paroží, ale s úděsnýma, velkýma nehybnýma očima. Náčelník těchto jeleních mužů, který postoupil o několik kroků vpřed, měl vlasy jako zlato a spadaly mu v dlouhých zvlněných pramenech až na ramena a jeho kovová košile byla ozdobena stříbrným kováním. V záplavě slunečního jasu zářila jeho kadeřavá hlava jako zlatá čepice jinocha Slunce. Oba Aztékové se přitiskli k zemi a opatrně číhali v řídkém porostu trávy. Šestnáct jeleních mužů s oštěpy, meči a šípy proletělo kolem nich, jako když se přežene vítr. Jejich náčelník „Slunce“ se náhle otočil a zavolal na ostatní drsnou nesrozumitelnou řečí. Jezdci prudce přitáhli kožené řemeny, jež třímali v ruce, a sklonili se vpřed. Strhli jelenům hlavy nazad, ti obnažili zuby, a vyrážejíce divoké skřeky, uháněli mocnými skoky k táboru. Náčelník Tentlile upozornil Opeřeného jelena na chrliče ohně, rozestavené kolem ležení a namířené kulatými choboty do širé krajiny. Podobaly se hladkým dutým kmenům, ale zřejmě byly zhotoveny z téhož šedého kovu jako ostatní zbraně cizinců. Spočívaly mezi dvěma dřevěnými kotouči velikosti kalendářních 75

kamenů, které Montezumovo poselstvo přineslo cizincům jako dar. Náhle zaslechli za sebou hlasitý štěkot a spatřili v nízkém porostu hlouček šesti nebo sedmi mužů. Obrovští psi skákali před nimi s vyplazenými jazyky a kouleli ohnivýma očima. Měli skvrnitou srst, připomínající kůži jaguára. Skákali sem a tam a s vyplazenými jazyky pátrali po zemi. Oba zvědové se odplazili do úžlabiny hustě porostlé kaktusy a ukryli se za dva ostnaté keře. Přitisknuti k zemi, slyšeli, jak muži přešli kolem. Opeřený jelen zvedl hlavu, a tu vidí, jak jeden ze psů zůstal za ostatními, přitiskl čenich do trávy a chytil stopu. Náčelník Tentlile tichým hvízdnutím hocha upozornil, aby zůstal ležet. Slyšeli hlasitý dech zvířete a viděli, že se pes nerozhodně zastavil. Hoch cítil, jak mu srdce bije až v hrdle, až ve spáncích zněly jeho údery. Doufal, že se ten jaguáří pes otočí a odskáče za ostatními, ale ke své hrůze viděl, že běží přímo na něho. Odkulil se stranou a vytáhl nůž. Zdola mu připadalo zvíře ještě větší a nebezpečnější. Kousek před keřem, se pes přikrčil a skočil. Narazil na nůž, který Opeřený jelen svíral v dlani. Těžké psí tělo mu dopadlo celou vahou na rameno. Hoch je setřásl a odplížil se k Tentlilemu. Ujistili se, že cizinci nic nezpozorovali, a utekli se pod ochranu blízkého lesa. V zamyšlení se vydali nazpátek, cestou, kterou šli právě před hodinou. Mokrá louka čpěla močálem a v slunečních paprscích se nad ní rojily mraky hmyzu, v zeleném houští se míhali papoušci jako pestrobarevné skvrny. Opeřený jelen se bránil komárům, kteří mu vytrvale útočili na hruď, ramena a záda a zabodávali se mu i do obličeje. Vše, co dnes viděl, bylo tak rozporné, jako z jiného světa, že mu vůbec nebylo do řeči. Byl rád, když konečně uviděl aztécký tábor, kde bylo vše tak důvěrně známé. Připadal si, jako by se probudil ze zlého zakletí. Náčelník Jaguáří spár vyslechl zprávu zvědů a povolal ostatní náčelníky s podřízenými veliteli k poradě. Usnesli se, že okamžitě pošlou do tábora cizinců soví muže. Kněz Hříchů byl pověřen promluvit s nimi, neboř on jediný byl s to přimět je, aby ho vyslechli, aniž ho zasypali přívalem nadávek. Přikázal otevřít klece a vypustit 76

je ven. Vyřítili se jako hladová zvířata, domáhali se jídla, a hlavně kořalky pulque, a s křikem se motali jeden přes druhého. Kněz Hříchů dal přinést kukuřičné placky a maso a slíbil jim, že dostanou velké džbány vína, jestliže dokáží polapit cizince do osidel svých čar. Tito pomatení divoši se hltavě cpali jídlem a pokusil-li se kdo k nim přiblížit, zavrčeli na něho jako zvířata a hrozili pěstmi. Rozcuchané vlasy jim splývaly až na ramena a z úst jim prýštila pěna. Vyběhli do lesa, aby si nasbírali pro svá kouzla černé a červené mravence, žáby a myši. Zvědové si oddechli, když ta soví havěť konečně zmizela v lese, přesto však s nepokojem čekali, s jakou se navrátí. Podaří se jim uškodit cizincům svými kouzly a čarami? Celé dopoledne se Aztékové připravovali k slavnostnímu odevzdání darů. Složili je na jednom místě, spočítali a rozdělili. Zásoby jídla a nápojů byly uloženy do košů, bavlněné proužky na psaní zpráv nastříhány a do nádobek ze želvoviny nasypána barevná hlinka. Bojovníci se oblékli do oděvů, jaké nosí kupci, svá kopí ovinuli papírem a obsidiánem posázené kyje ukryli v širokých záhybech plášťů. V táboře vládlo velké vzrušení, všichni mluvili páté přes deváté, a tak si nikdo ani nevšiml, když jeden nosič, který chodíval s obvázanou paží, zmizel na krátkou dobu z tábora. Teď už obvaz nenosil, neboť rána, způsobená sedmihrotým bodcem, se zahojila, V odlehlém místě se setkal s jedním tlaxcalským zvědem, který stopoval aztéckou výzvědnou výpravu, a předal mu zprávu pro náčelníka Šikotenkatla. S uspokojením pohlížel za vzdalujícím se Tlaxcalanem, neboť věděl, že jeho zpráva bude již zítra na místě. Opeřený jelen využil zmatku v táboře a pokusil se vyhledat Černou orchideu. Našel ji mezi ženami, v zadním voji. Sdělila mu, že po polední přestávce bude opět provázet sčítače dní a jako služebnice básníka a vypravěče zvaného Odpočívající štít, má ho doprovodit do tábora cizinců. Sešli k řece. Dívka si opřela džbán o bok a šla mlčky po chlapcově boku. Uplynulá noc jí nešla z mysli. Teď si dělala starosti, že včera neprozřetelně rozbila svůj obraz ve vodním zrcadle. Co ji k 77

tomu přimělo? Proč to jen udělala? Snad proto, že se cítila osamocená a chtěla přemoci svou touhu? Včera o půlnoci, když zaduněly temné hluboké údery bubnu, přišla za Opeřeným jelenem a pokusila se ho probudit. Přála si, aby to věděl, ale slova jí nešla ze rtů. V noci je lehčí udělat to, co si srdce přeje, než za dne. Teď jí jde po boku a vypráví, co viděl: jak na moři stojí dřevěné věže a ti cizí lidé skáčí na jelenech. Nepochyboval o tom, že cizinci jsou božské bytosti, a dívka měla nejasné tušeni, že ji očekává něco zlého. Naslouchala jeho řeči a v duchu se jí vybavil mlhavý obraz bílého božstva, jak sedí na trůnním křesle, ozdobeném červenými volavčími péry, s nohama na jaguáří kůži. Na tváři měl zelenou hadí masku z tyrkysu, s hadími zuby. Viděla, jak jí pokynul očima. Představa se však vzápětí rozplynula. Dívka se sklonila se džbánem nad vodu a zalekla se bledého odrazu své tváře. Opeřený jelen si vzpomněl na rozmluvu se strýcem a chtěl se dívce svěřit, ale bylo již pozdě. Tlustá kuchařka stála nahoře u ohniště a lála děvčeti, že nenese vodu. Tak zůstala nevyřčená slova, která si připravil v hodinách osamění. „Ať tě nic zlého nepotká, moje milá malá sestřičko!“ volal za ní. Bylo už k poledni, když se soví muži vrátili. Hlučeli, smáli se na celé kolo a nemotorně tančili těžkopádnými kroky, až byl celý tábor vzhůru nohama. Všecko jejich čarování nebylo nic platné, na bílé cizince nestačili. Mravenci zalezli do písku, žáby skákaly sem a tam a myšky se rozutíkaly na všecky strany a ani nezapískly. „Bílí muži se smáli, až se ohýbali, a přikázali služebníkům, aby jim nalili vína,“ vyprávěli s křikem soví muži. Náčelník Jaguáří spár je dal zahnat do lesa a každému, kdo by se opovážil vrátit se do tábora, pohrozil zabitím. Pozdě odpoledne, když sluneční žár už ochabl, vydali se na cestu. V čele kráčel kněz Hříchů obklopen sluhy, kteří nesli nádoby se zapáleným vonným kořením. Za nimi šli náčelníci ve slavnostních oděvech, ozdobení nádhernými čelenkami z peří. Pak následovali bojovníci s válečnými zajatci uprostřed, za nimi nosiči s dary, 78

kouzelníci a sčítači dní a ke konci průvodu nosiči s krocany, kukuřičnými plackami, ovocem a rozmanitým pečivem, jakož i květinami k slavnostní tabuli. Vykročili ze stínu lesa do sluncem zaplavené roviny. Před nimi se doširoka prostíralo moře zalité červánky zapadajícího slunce. Dřevěné věže stály nehnutě na moři; jen při pozornějším pohledu bylo znát, že se trochu kymácejí. Průvod Aztéků se zvolna pohyboval k velitelskému stanu. Z vykuřovadel stoupal vonný dým a šířil se v měkkých obláčcích. Kněz Hříchů kráčel vzpřímený a prosil svá božstva o pomoc. Cizinci vyšli z chýší, smáli se a žertovali a prohlíželi si dary. Stan jejich vojevůdce stál na okrouhlém prostranství. Vchod byl zavěšen pestře tkanou pokrývkou a nad zahrocenou střechou stanu vlála korouhev. Jaguáří spár přikázal nosičům, aby položili dary k nohám bílých mužů, připravili slavnostní tabuli a obětovali zajatce na počest bílého náčelníka, který dosud nevyšel ze stanu. Koldokola celého prostranství stáli shromážděni cizí válečníci. Když spatřili nádherné šperky a velký stříbrný kotouč kalendáře, který představoval Měsíc, a zlatý kotouč znázorňující Slunce, vydraly se jim výkřiky obdivu. Aztékové vrhli tu a tam skrytý pohled na cizince, zejména na muže s bledými obličeji a světlými vlasy; nevypadalí všichni tak cizokrajně, někteří z nich byli opálení a měli tmavé vlasy. Po nějaké chvíli se objevil vojevůdce cizinců, obklopen svými náčelníky a doprovázen krásnou mladou ženou. Poslům odumřela slova na rtech. V kruhu vládlo naprosté ticho, a jestliže se někdo zasmál, znělo to nevhodně. Poslové Aztéků si ihned uvědomili, že před nimi stojí bílý náčelník, o kterém již tolik slyšeli. Byl zahalen do tmavočerveného soukenného pláště, který mu splýval až k nohám. Obličej měl bílý, nedotčený sluncem, vlasy dosahovaly jen k uším a krátká bradka k ohryzku. Nos měl lehce zahnutý s hlubokou vráskou na kořeni a velké planoucí oči. Na hlavě měl posazený nízký klobouk. Bílý cizinec si povzneseně prohlížel aztécké posly a každý sklopil 79

oči pod jeho pohledem. Dotázal se něco ženy po svém boku, která byla mladá a krásná jako dcera z aztéckého vznešeného rodu. Naslouchala mu s nakloněnou hlavou a promluvila pak: „Můj pán se vás táže, od koho mu nesete poselství? Vítá vás a prosí, abyste se u něho po nějakou dobu pozdrželi.“ Kněz Hříchů zahoupal vykuřovadlem a mumlal modlitby. Odpočívající štít usedl na rohož, kterou jeho služebnice Černá orchidea před ním rozestřela, vytáhl psací náčiní a pustil se do malování, aby zachytil podobu bílého boha. Náčelník Jaguáří spár se poklonil, dotkl se třikrát rukou země a pak si ji přiložil k čelu. „Slyš nás, bílý božský cizince! Tvůj poddaný Montezuma, náš mocný náčelník, který vládne městu Tenochtitlánu, ti posílá pozdravení. Vyslal nás k tobě. Zde u tvých nohou leží to, co ti poslal; neboť jsi zažil za své cesty velké útrapy a strázně. Zdaleka ses zase navrátil do svého domova a synové Slunce ti vzdávají hold. Prokaž nám laskavost, pojez s námi toto skromné občerstvení.“ Na rychlý pokyn náčelníka chopili se kněží dvou zajatců, bleskurychle je povalili na zem a jedním úderem obsidiánového nože jim otevřeli hruď. Kněz Hříchů vyňal ještě tepající srdce z těla a postříkal jídlo drahocennou krví. Mezi cizinci, kteří jako přimrazeni přihlíželi oběti, se zvedla vlna odporu. Rozběhli se k chatám pro zbraně a ten, kdo měl meč po boku, tasil jej z pochvy a hnal se k aztéckým poslům. Také bílý náčelník byl zřejmě pohněván. Zadržel však zdviženými pažemi své muže a jeho slova zjednala klid. „Ať už je konec tomu hanebnému zabíjení!“ obrátil se na Aztéky. „Odkliďte mrtvé a jídlo odneste. Pohled na ně se nám hnusí. Nikdy už nedovolíme páchat to, co jste právě učinili před našima očima.“ Aztéčtí náčelníci pohlíželi bezradně jeden na druhého. Co to znamená, že božstvo pohrdá jejich obětí? Měli snad obětovat pavouky a myši? Je snad krev takové havěti drahocennější? Jaguáří spár přikázal, aby jídlo odklidili a přinesli jiné. Pak se posadili k božstvu na rohož a naslouchali, co jim řekne. „Zapomeňme tedy na to, co jsme viděli,“ promluvil bílý náčelník. „Nyní se dovíte, kdo jsme a odkud přicházíme. Jsme poddaní 80

81

velkého císaře Karla Španělského, nejmocnějšího vladaře na zemi, jenž vládne velmožným šlechticům. Na jeho příkaz přicházíme do této země, neboť již dávno nás došly zvěsti o mocném vladaři, který tu sídlí. Přišli jsme, abychom mu osobně předali pozdrav našeho císaře.“ Náčelník Jaguáří spár rozvažoval. Přání bílého náčelníka mu zkřížilo plán. Montezuma žádal, aby zadržel cizince, a bude-li možno, pohnul je k návratu. Odpověděl: „Sotvaže jsi přistál na pobřeží velkého Montezumy, již chceš s ním mluvit? Napřed snad přijmeš jeho dary a předneseš nám svá přání.“ „Dary jsou bohaté a vzácné a velice nás potěšily,“ odpověděl cizinec. „Jak vidím, to velké kolo tam, je ze zlata. Máte ještě víc tohoto ušlechtilého kovu ve své zemi?“ Ukázal na kalendářní kámen, jehož lesklý kotouč představoval slunce, a v jeho očích se zablýskl odlesk žlutého kovu. Opeřený jelen stál s Černou orchideou za aztéckými náčelníky a zděsil se lačného planoucího pohledu bílého božstva. Aztécký náčelník odpověděl: „Máme sdostatek tohoto kovu. Přijmi v přátelství dary našeho pána Montezumy. Nepomýšlej však na návštěvu u něho, neboť cesta k němu je namáhavá a nebezpečná.“ Božstvo mlčelo. Z jeho bílého obličeje se nedalo vyčíst, zda se usmívá, či hněvá, neboť vous mu zakrýval koutky úst. Aby ho přivedl do lepší nálady, ukázal Jaguáří spár na přílbu jednoho cizího válečníka. „Tato čepice by se asi mému pánovi líbila, protože se podobá přílbě všemocného Huitzilopočtliho.“ Bílý náčelník se však nedal odradit. „Namáhavá cesta nás neleká. Překonali jsme větší svízele. Snad si nemyslíš, že jsme přistáli na pobřeží, abychom hned zas odjeli? Nikdy bychom se nemohli vrátit na oči svému císaři, aniž bychom Montezumu osobně nepozdravili.“ Černá orchidea zachytila pohled ženy, která stála za vojevůdcem cizinců a překládala mu slova poslů. Zdálo se jí, že se na ni usmívá. Sklopila oči a obrátila se k Odpočívajícímu štítu, který všecko, co 82

viděl, zachycoval kresbami na plátno: záliv s dřevěnými věžemi, kulaté zapadající slunce, bílé božstvo se skvrnitým psem u nohou a půvabnou tlumočnici. Když byl hotov, poznamenal do rohu znak roku „jedna třtina“, znak měsíce „tři had“ a znak dne „čtyři ještěrka“ a uchystal si další pruh plátna. Kouzelníci mumlali vskrytu svá zaříkadla, netroufali si však tváří v tvář bílému náčelníku přát mu něco zlého. Omezili se jen na to, že vzývali démony větru, aby odváli cizince pryč z jejich země. Když náčelníci pojedli a okusili vína, odvedl božský cizinec aztécké posly k svému božstvu, prostému dřevěnému kříži, na němž viselo tělo dobrotivého boha s rozpjatými pažemi a obličejem trpitele. „To je jediný a všemocný Bůh,“ vysvětlil bílý cizinec, „a jeho moc je větší než všech aztéckých božstev dohromady. Tento všemocný Bůh pohrdá oběťmi a přijímá jen modlitby.“ Ačkoliv náčelníkům připadalo podivné, že by to smutné božstvo na kříži mohlo být mocnější než jejich strašlivý patron války Huitzilopočtli, naslouchali bílému cizinci zdvořile. Vskrytu se však usmívali a ulehčilo se jim; jak může „bůh“, který pohrdá lidskými oběťmi, nadchnout své poddané k velkým válečným činům? Což může něco dokázat bez statečnosti rudých lidských srdcí, tepajících na orlí misce? A co by se asi stalo kdyby tento mírný „bůh“ cizinců byl nucen bojoval se strašlivými a mocnými božstvy Aztéků? Bez váhání tedy Aztékové poklekli, jak jim poručil hubený kněz se znamením kříže na plášti. Dívali se přes skloněné hlavy cizinců, naslouchali drmolení jejich modliteb a byli tomu mírumilovnému bohu ze srdce rádi. Někteří začali dokonce pochybovat, zda vůdce cizinců, který s ostatními brumlal modlitby, je vskutku božského původu. Když povstal a odebral se s nimi na blízké návrší, nepřipadaly jim už jeho oči tak velitelské jako předtím. Jejich pochybnosti však zakrátko vzaly zasvé. Znenadání uslyšeli od písečných dun hřmění hromu, až padli leknutím na zem a tloukli se ve zmatku na ústa. Jen náčelník Jaguáří spár a Tentlile zůstali vzpřímeni stát a němě zírali na chrliče ohně, z nichž sršely jiskry, nesla se oblaka bělavého kouře a vylétaly černé koule. Zasáhly ve značné dálce několik osamocených stromů a rozdrtily je na třísky. 83

Krásná tlumočnice pozvedla Černou orchideu ze země a chlácholila ji. Ptala se, z kterého města pochází a kde jsou její rodiče. Dívka však na ni pohlížela se strachem a nebyla s to vypravit ze sebe slovo. Trvalo celou chvíli, než se rozptýlila oblaka dýmu nad chrliči ohně. Bílý cizinec ukázal k pobřeží a dal oznámit aztéckým poslům, že jeho jezdci teď předvedou jízdní útok, který smete každého nepřítele. Muži na jelenech, jak je Aztékové nazývali, cválali z večerních červánků přímo na aztéckou skupinu náčelníků. Oblékli si drátěné košile, ozbrojili se kopími a chránili se štíty. Meče jim visely až na boky jelenů. Včele jel korouhevník a mával sem a tam žerdí s pestře vyšívaným šátkem. Po něm následoval, několik kroků před ostatními jezdci, vojevůdce na ohnivém rezavě rudém zvířeti. Na jeho povel zvedli jezdci kopí a pustili se do trysku. Jeleni zařičeli, pot jim stékal po bocích, od úst odletovaly chomáče pěny a podkovy rozvířily mraky prašného písku. Před aztéckými náčelníky udělali velký oblouk a pádili za zvuku zvonců a válečného pokřiku do planoucího večerního nebe. Bílý vousáč se spokojeně smál a šel si teď s Montezumovými posly prohlédnout dary, vystavené před jeho stanem. Aztékové kráčeli za ním kolem dřevěného kříže a úkosem pohlíželi na trpícího boha, který je sledoval smutným pohledem. Po dunění chrličů ohně a divokém nájezdu jeleních mužů nevěděli, co si mají myslet o tomto prý Jediném a Všemocném, jehož poddaní mají v rukou tak obrovské síly, že mohou sami způsobit hromy a blesky, kdy se jim zachce. Tlumočnice mluvila s velitelem a ukázala na dívku, Černou orchideu, která nesla před svým pánem psací náčiní. Opeřený jelen kráčel po boku náčelníka Jaguářího spáru. Všichni zasmušile mlčeli a sotva si všímali svého okolí. Jen dva zvědové, kteří měli za úkol zjistit přesně sílu cizinců, měli oči všude. Také kněz Hříchů a onen nosič se sedmi jizvami na paži se pozorně rozhlíželi kolem sebe a bedlivě sledovali vše, co se dělo. Velitel chválil drahocenné dary a předal poslům několik šňůr korálů a oděvy pro Montezumu. Pak přikázal, aby mu přinesli přílbu, 84

která vzbudila podiv náčelníka Jaguářího spáru, a zajímal se, zda má zdejší zlato stejné složení a vlastnosti jako zlato ve Španělsku. Potěšilo by ho, kdyby mu mocný Montezuma z tohoto důvodu vrátil přílbici naplněnou zlatými zrny, pak ji velmi rád pošle králi darem. Ke konci projevil ještě přání, aby mu poslové zanechali v táboře mladou služebnici aztéckého malíře, neboť doně Marině, jeho tlumočnici, se dívka velmi líbí a přála by si ji pro sebe za služebnou. Opeřený jelen se zalekl, když Černou orchideu odvedli do tábora cizinců. Šla kolem něho se sklopenýma očima a zastavila se až před krásnou Malinče (tak znělo indiánsky jméno doni Mariny), která jí položila ruku na rameno a laskavě s ní rozmlouvala. Dívka naslouchala melodickému hlasu, aniž vnímala smysl slov. Nyní přišlo to zlé, čeho se už dávno obávala. Opeřený jelen učinil prudký pohyb, jako by chtěl dívku zavolat zpět, ale nepodlehl citu a jednal podle rozumu, který mu pravil, že není možné odmítnout přání bílého božstva získat dívku jako služebnici. Stál jako přimrazený, když viděl Černou orchideu jen pár kroků před sebou. Stále ještě rozeznával každý tah v jejím obličeji a nikterak nemohl pochopit, že ji vidí naposled. Přál si, aby opětovala jeho pohled a přitom se bál jejích očí. Dívka však stála bez účasti vedle tlumočnice, a když Aztékové opustili tábor, šla odevzdaně za svou novou paní do chaty vedle kapitánova stanu.

85

II. DÍL U CÍLE

86

1. Rozmluva na břehu potoka Na pobřeží veliké boží vody se konečně strhla bouře. Blesky sjížděly do země, hrom rachotil a mohutné šumění provázelo příval vod. Nad širou krajinou se prostírala tma jako by nastala noc. Teď se však živly utišily a vlny blýskaly jako rybí šupiny, nebe se rozzářilo tyrkysovými barvami a z konců světa, tam, kde se země dotýká nebes, se vyklenula duha. Cizinci se vyhrnuli z chat a stanů, kam zalezli před bouřkou, a tančili radostí, jako by i oni byli vyznavači božstva deště a chtěli se mu za dávno toužené osvěžení poděkovat. Neustálé nesnesitelné horko a pronásledování komárů činilo je mrzutými a podrážděnými. Byli unavení a neteční a rozkazy svého kapitána vykonávali jen s nechutí. A když se jednoho dne nedostavili nosiči s potravinami a obyvatelé pobřeží zpočátku tak důvěřiví byli stále zdrženlivější a neochotnější, leckterý z vojáků proklínal celý tenhle dobrodružný podnik. V uplynulých dnech nebylo pro Obsidiánového hada nikterak nesnadné vmísit se mezi místní obyvatele, kteří přicházeli do tábora a zase z něho odcházeli, a tak téměř zapomněl na nepříjemnou nehodu, která ho nedávno postihla. Dnes však mělo mu být připomenuto, že od onoho utkání na jezeře Texcoco, byl poznamenaný, že si nemohl troufat navštívit dvakrát totéž místo bez obavy, že bude poznán. Zranění na paži, které mělo podobu sedmihroté vidlice, bylo tak neobvyklé, že si ho každý ihned povšiml. Pomohl si tím, že si paži obvázal, to však byla jen dočasná pomoc z nouze. Zvěd si musí s každým novým převlečením navléknout i novou tvář. Když nese zbroj bojovníka Montezumových Orlů nebo Jaguárů, musí si vést panovačně a povzneseně jako pyšný Azték; sčesá-li si vlasy jako Huasték, pak musí umět holdovat pití jako oni a vyprázdnit s nimi nejméně pět číší, musí s nimi tančit a zpívat a v 87

zápase buď zvítězit nad protivníkem, anebo čestně podlehnout. Vystupuje-li jako vznešený občan, musí zapomenout na skromnost a pokoru, a když se co nosič prohýbá pod břemenem, nesmí se prozradit panovačností. Jak může však člověk, který představuje dnes vznešeného pána a zítra nosiče, nést tak nápadné poznamenání na paži? Obsídiánový had se už nějakou dobu potloukal kolem tábora cizinců a soustředěně pozoroval chatu aztécké tlumočnice Malinče. Byl by rád vykonal úkol, který mu uložil jeho statečný bratr Šikotenkatl, válečný náčelník Tlaxcalských; jakési temné tušení ho varovalo, že jeho zemi hrozí neštěstí. Po tom, co zde viděl, nevěřil, že by tito cizinci vskutku byli božské bytosti, i když mu mnohé na nich připadalo neobyčejné. Byli veselí, mnoho mluvili a hodně se smáli. Často stáli seskupení v hloučku a hlasitě švadronili jako staré báby, když na potoce perou prádlo! Božstva jeho lidu byla zcela jiná, strašlivá na pohled a nemluvila; promlouvala jedině ústy kněží. Když si představil tlaxcalské božstvo války, jehož socha trůnila v přítmí chrámu vysoko nad příbytky obyčejných lidí, připadali mu tito veselí cizinci téměř bezelstní. Přesto je nepodceňoval, zažil, co dovedou způsobit jejich chrliče ohně, kterým říkali kanóny, a věděl také, že jejich kopí a meče jsou tvrdší zbraně než oštěpy a ozubené kyje jeho lidí. Kromě toho měli ještě jednu strašlivou zbraň, která vrhala proti nepříteli hromy a blesky z kovové roury podobné bambusové holi. Vojsko těchto cizinců nebylo sice početné, mělo však mnohem účinnější zbraně. Jak zjistil, měli cizinci pět set vojáků, šestnáct jezdců, dvaatřicet střelců, kteří stříleli z podivných luků, a třináct mužů vyzbrojených strašlivými kovovými holemi. Kromě toho měli jedenáct chrličů ohně a mnoho potravy, jíž je krmili. Konečně se objevila aztécká tlumočnice se svou služebnicí, Černou orchideou. Vyšly z chýše, a on si rychle hodil otýpku dříví na ramena a kráčel proti nim. Nebyl si ještě jist, pokusí-li se promluvit s tlumočnicí, možná že bude lepší mluvit pouze se služkou. Malinče byla půvabná a moudrá indiánská dívka a Obsídiánový 88

had by se byl rád dověděl, proč slouží cizincům. Dobře si všiml, že večer šla do kapitánova stanu. Mluvila jazykem Nahuů, ovládala však i jazyk kmenů žijících na jihu; byla dokonce s to dorozumívat se i drsnou řečí cizinců. Zastavil se, odložil otýpku a utíral si z čela krůpěje potu, Malinče s dívkou byly vzdáleny jen několik kroků. Po bouři se na obloze klenula mnohobarevná duha: hrála všemi barvami, od modrozelené do sytě zelené a šedozelené, přecházela pak v oranžovou, zlatožlutou, žlutou a dál v morušovou a měděnou, v masovou červeň až do fialové, modré a fialkové modři. Duha se podobala široké, do oblouku vzepjaté silnici, po které chodí slunce, mostu nad světem, zářícímu dvanácti barvami krocaních per. Uličky v táboře byly úzké. Obsidiánový had ustoupil ženám z cesty a poznamenal, ukazuje na oblohu: „Nechť tě nikdy neopouští veselá mysl, moje milá, mladá dámo. Podívej se, jaká nádherná duha se ukázala!“ Mladá žena si prohlížela muže, oděného jen bederním pásem. Neměl žádné označení hodnosti. Zvěd se usmál a s potěšením hleděl na krásnou ženu, na jemný ušlechtilý obličej s pyšným obočím, pod nímž zářily klidné oči, které dovedly spočinout dlouhým soustředěným pohledem. Její služebnice Černá orchidea se zastavila krok za svou paní. Vše, co se tu dalo, jí bylo lhostejné. Od chvíle, kdy byla rozloučena s Opeřeným jelenem, žila ze dne na den bez jakéhokoli zájmu. V noci sice snívala o útěku, ale když se ráno probudila, veškerá odvaha byla tatam. „Jaké neobyčejné zranění!“ poznamenala Malinče. „Nepřišel jsi k nám snad s aztéckým poselstvem?“ Obsidiánový had si vsadil otýpku na ramena a odpověděl: „Člověk ledaskde přijde k úrazu, vznešená paní. Na cestě obyčejného nosiče roste mnoho trnitých keřů.“ Beze spěchu vykročil dál, neustále ve střehu, připraven prodat draze svůj život. Včera večer pověsili cizinci jednoho ze svých vojáků. Když se tělo Španěla houpalo na provaze, vyskočil náhle důstojník zvaný „Slunce“ na lešení a provaz přeřízl. Nato se strhla 89

mezi generálem a plavovlasým důstojníkem prudká hádka a oba se pak v hněvu rozešli. Obsidiánový had přešel nevelké prostranství, kde se včera konala poprava. Cítil na zádech pátravé pohledy indiánské tlumočnice. Rychle odhadl okolí, mezi dunami ležela navršená hromada dříví. Nebylo to daleko – patnáct, deset, pět kroků! Směrem k pobřeží nebylo nikde záchrany. Kdyby Malinče vzbouřila hlídky, mohl by se nanejvýš pokusit doběhnout napříč táborem k okraji lesa. Avšak vyhlídka, že unikne pronásledovatelům, byla jen nepatrná. Jako bys chtěl trefit vlaštovku v letu! Obsidiánový had odhodil otýpku a muži, který klímal u hromady dříví, vytrhl z ruky sekeru. Když Černá orchidea zaslechla poznámku své paní o nosičově zranění, přelétla muže netečným pohledem. Ale i kdyby si ho byla všimla důkladněji, nebyla by v něm poznala vesničana s otýpkou chia, který se na Motýlí hoře sešel s knězem Hříchů. Tehdy měl vlasy vyčesané nahoru, dnes mu spadaly až na obočí. Duhové barvy se pomalu rozplývaly a bledly. Malinče stále ještě pozorovala muže, teď se otočila a vybídla svou společnici: „Půjdeme se ještě trochu projít, viď, má mladší sestro.“ Vyšly z tábora do krajiny a seběhly po svahu duny k potoku, rozvodněnému po bouřce. Prudký déšť naplnil kamenité koryto až po okraj. Rostly tu u vody květiny neobyčejně sytých barev a pronikavě voněly. Slunce vysávalo krůpěje vody ze stébel trávy a vytvářelo kolem nich jemňoučký mlžný závoj. Usadily se pod splývavými větvemi smuteční vrby a naslouchaly zpěvu ptáků i konejšivé melodii potoka. Jak bylo příjemné sedět u osvěžující vody, poddat se sladké nečinnosti a mlčky se dívat do hučících žlutých vln! Malinče po chvíli promluvila: „Jsi stále tak smutná, a když na tebe promluvím, ani mě neposloucháš. Ublížila jsem ti snad?“ „Ó ne, má vznešená paní, jsi na mě velmi hodná,“ odpověděla dívka. „Jak bych si mohla stěžovat, dáváš mi krásné šaty a jsi na mne laskavá, často mě pohladíš.“ Snažila se skrýt své hoře. Proč by o něm mluvila? Malinče se k ní 90

vpravdě chovala, jako by byla její starší sestra, ale dívka jí přece jen nedůvěřovala, vždyť slouží cizincům! Vojáci s bílou kůží v ní vzbouzeli strach a nikterak nemohla pochopit, proč jim Malinče tak přátelsky pomáhá. Paní uhodla její myšlenky. „Divíš se tomu, že sloužím cizincům,“ navázala zas hovor. „Chci ti tedy povědět příběh svého života, má milá sestřičko. Není tomu tak dávno, kdy jsem drtila na kameni metate1 kukuřici anebo nosila těžké kameny na stavbu. Jako dítě jsem prožila šťastné dětství a netušila jsem, jaký krutý osud mě jednou čeká. Ráda jsem si hrála s míčem, pobíhala po zahradě a byla stále veselá, vždyť mi nic nescházelo. Bydleli jsme v městě na řece Coatzacualco2, která odděluje území jednoho kmene od druhého. Můj otec byl bohatý člověk a velice mě miloval. Měl dobré srdce, dovedl rázně jednat, přitom byl uvážlivý a předvídavý. Jednou jsem za jeho přítomnosti uhodila v zlosti malou dcerušku jednoho našeho otroka. Otec ke mně přistoupil a přidržel mi před tváří dvoustranně leštěné zrcadlo, abych poznala, jak špatně jsem se zachovala. Pokáral mě a dal mi do budoucna ponaučení. Často k nám přijížděli po řece cestující kupci s nákladními čluny, a tu jsem byla neustále kolem nich, naslouchala jejich řeči a učila se jí rozumět a vodila je k nám do domu. Matce se to líbilo, neboť se ráda strojila a ráda viděla v domě hosty. Jednoho dne přišel ke mně otec, hleděl mi dlouze do očí a řekl: ‚Buď statečná, má drahá milovaná dceruško. Dnes v noci musím odejít. Lidé z Tenochtitlánu se tlačí do naší krásné země, kde je mnoho potůčků a řek a vysoké hory; vytáhli proti nám, ničí naše osady a odvádějí naše jinochy, aby je obětovali svým bohům. Musíme tyto zlé lidi vyhnat z naší země. Umyj si ústa a ruce, mé drahé dítě, a neplač, moje smaragdová panenko, a vyhýbej se špíně a prachu.‘“ Malinče se odmlčela a zamyslela se. Kolik let jí bylo tenkrát? Pět, nebo šest? Černá orchidea pozorně naslouchala. Zažila něco 1

Metate – kamenná deska, na níž se oválným protáhlým kamenem drtí kukuřičná zrna. Pozn. překl. 2 Čti koatcakualko.

91

podobného jako ona? Jak by se jí ulevilo, kdyby jí otevřela své srdce. Malinče pohladila dívku po hlavě. „Na světě je mnohem víc smutného než krásného, moje mladší sestřičko. Možná že je nejlíp na všecko zapomenout.“ „Vyprávěj dále, moje dobrá paní,“ prosila ji dívka. „Cizí bojovníci obsadili naši zem. Můj otec padl na hoře, které se dnes říká hora Lebek. Pamatuji se, jak jsem tenkrát plakala. Matka mě vzala za ruku a odvedla do komory. Jeden rok zachovávala smutek, pak se znovu provdala. Na mne zapomněla, jako bych pro ni nebyla na světě, a když jsem si samotinká hrála na řece, neměla o mě strach. Později, když se jí narodil synáček, stala jsem se jí přítěží, a tu začala rozvažovat o tom, jak by mohla získat pro chlapce můj dědický podíl, který mi právem náležel. V té době jedné z našich otrokyň zemřela dceruška a matka mě v noci odvedla k cestujícím kupcům. Ráno položila mrtvolku cizího dítěte do mé komůrky a s nářkem vykládala, že jsem v noci zemřela. Kupci, kterým mne svěřila, veslovali přes řeku a putovali dál. Tam mě prodali jednomu náčelníkovi, a když po mnoha těžkých letech přistáli Španělé na pobřeží Yucatanu1 a zvítězili nad tamními lidmi, byla jsem vybrána jako jedna z dvaceti otrokyň, které měly být poslány cizincům darem. První týdny byly zlé. Vojáci si dovolovali vůči nám drsné žerty a žádali od nás, abychom jim myly nohy. Naslouchala jsem jejich slovům a učila se jim rozumět jako v dětství, když jsem se učila řeči cizích kupců. Jednoho dne si mě dal zavolat Hernando Cortez2, jejich kapitán, a učinil ze mne svou tlumočnici. Od té doby se mi vede dobře, moje sestřičko. I tobě se dobře povede, dokud zůstaneš u mne.“ Náhle se z tábora ozval hlas trubky. Černá orchidea i Malinče vyskočily a rozběhly se domů. Trubky troubily k pochodu. Obsidiánový had, který sledoval obě ženy k potoku, ležel v křoví a viděl, jak běžely po svahu do tábora. Rozvažoval, má-li Cortezovu 1 2

Yucatan čti jukatan. Čti ernando kortés.

92

tlumočnici chytit a odvést, nechtěl však vzbudit v cizincích podezření. Dokud nevěděl, jaké mají úmysly, bylo moudřejší vyčkat. Malinče s dívkou běžely kolem něho vzhůru po svahu. Již zdaleka viděly zář ohně a slyšely volání. Vojáci rozbíjeli svá obydlí, dřevo házeli do plamenů a připravovali se na další pochod, který Cortez neočekávaně nařídil. Po dlouhých třech týdnech, které strávili v nesnesitelném horku mezi písečnými dunami, byli šťastni, že potáhnou na nové tábořiště.

2. Moudrý tlouštík Předvoj cizinců pochodoval podél pobřeží. Obsidiánový had pozoroval od pokraje lesa zadní voj, který na voru přepravoval děla od břehu k dřevěné věži, k níž je vojáci lany připoutali. Po opětovaných pokusech se šedé obludy náhle zdvihly mezi změtí lan a tyčí a dřevěné věže se plavně vznesly ve větru i se zátěží děl jako skořápky z lehké kůry korkového dubu. Jezdci klusali před pěším oddílem. Seděli pevně na hřbetech jelenů, kteří jako by tančili. V pozadí se lesklo moře. Vrhalo pěnivý příboj proti skalám a v měkkých vlnách se rozlévalo po písku. Prudké slunce oslepovalo oči. Tu a tam stály skupiny štíhlých palem s temnými vějíři listů. Na západě se však táhl vysoký horský hřeben s bílým kuželem sopky. Pozvolna se krajina měnila. Cesta se klikatila křovím mezi kakaovníky a palmovými háji, až dorazila k řece, rozvodněné nedávnými dešti. Cizinci putovali kus po břehu, osvěženi pohledem na šťavnaté louky, lemující oba břehy. Výzvědná hlídka hlásila, že se přibližují k vesnici, která je však zcela opuštěná, nikde živé duše. Ležela přímo na břehu, jako na dlani, a vojsko cizinců tam mohlo bez obav vkročit. Domy byly polozbořené a na návsi bujelo býlí. Také schody k chrámové pyramidě už byly nepohodou zvětralé a zarostlé houštím. 93

Domorodé božstvo se z chrámové pyramidy posměšně šklebilo na vojáky, kteří si s úděsem všimli velké hromady lidských lebek před chrámem. Na břehu leželo ještě několik rozbitých kánoí. Cortez přikázal, aby je vojáci opravili a pustili se po nich přes řeku. Během celého pochodu nepotkali ani živáčka a také zvědové nespatřili kromě srnčí zvěře, bažantů a jiných zvířat žádnou stopu po lidech. Je možné, že by tento úrodný kraj byl neobydlený? Cizinci se utábořili pod širým nebem a kolem ležení postavili stráže. Po nudných dusných týdnech na pobřeží, kde si připadali jako pohřbení, se jim teď volně dýchalo pod košatými stromy. A když se k nim kvečeru dostavilo poselstvo, vedené dvaceti náčelníky a provázené sluhy a nosiči, kteří přinášeli drůbež, kukuřičné placky a ovoce, rádi zapomněli na všechny trampoty. Poslové byli oblečeni do bavlněných oděvů ozdobených barevnými péry a odznaky hodností. Zlaté šperky v nose a uších měli posázené drahokamy a na protknutém dolním rtu měli připevněné tenké zlaté plíšky. Představili se, že patří ke kmeni Totonaků, který přebývá ve více než třiceti městech a vesnicích a je s to postavit vojsko v počtu sto tisíc mužů. Před nějakým časem přepadli jejich zemi Aztékové; od té doby musí každého osmdesátého dne posílat daně a dávky do Tenochtitlánu. Vyřizovali, že jejich náčelník vítá cizince v zemi Totonaků a prosí, aby ho zítra navštívili v jeho paláci v Cempoale1. Omlouvá se, že jim nemůže sám vyjít vstříc, ježto mu jeho tělesný objem brání v každém pohybu. Poslové přednesli své poselství dobře stylizovanou řečí. Kvečeru se rozloučili a zanechali cizincům nosiče a sluhy na pomoc při dalším pochodu. Španělé vyrazili na cestu do Cempoaly hned za jitřního úsvitu. Krajina zde byla tak půvabná, že jim připadalo, jako by putovali zemským rájem. Zelené louky se střídaly s lesy, v nichž se kolem kmenů vinulo červené divoké víno a proplétaly se liány s nádhernými vonnými květy. Strakatí papoušci vřeštěli mezi větvemi 1

Cempoala čti sempoala.

94

a nádherní motýli tančili nad květinami. Celou cestu je neustále provázel zpěv ptactva. Připadali si, jako by se octli v nejkrásnějším kraji své domoviny. Již během dopoledne dorazili do blízkosti města. Po obou okrajích silnice se táhly ovocné sady a pečlivě obdělaná pole. A všude mezi nimi byly vysázeny záhony s nádhernými květinami a jako pestrobarevné bavlněné pokrývky se prostíraly mezi kukuřičnými poli záhony rajských jablíček a fazolí. Ženy a muži přátelsky pozdravovali cizince a zdobili je věnci a řetězy z květů. Dokonce se nebáli ani jelena, na němž jel náčelník cizího vojska, a ověnčili mu šíji věncem z aster. Ženy byly oblečeny do šatů z tenké bavlny, potištěné barevnými vzory, rovněž muži se na uvítanou cizinců oblékli do slavnostních rouch. Jezdci, kteří jeli kus cesty před ostatními, první spatřili město. Bílá stavení, nakupená v rozlehlé kotlině, svítila v slunci oslnivou bělí. Jeden z jezdců, zmaten tímto nevídaným pohledem, odcválal nazpět, aby hlásil generálovi, že domy v Cempoale jsou z ryzího stříbra. Vojáci se mu vysmáli, ale když zakrátko i oni uviděli město, přesvědčili se na vlastní oči, že vskutku vypadá jako stříbrné. Domy skutečně pobleskovaly stříbrným svitem v zeleni zahrad a hájů. Ba i předměstské domky, slepené z průlinčitých cihel nebo uplácané z hlíny, s pevnými střechami z palmových listů, byly pečlivě natřeny vápnem, že zářily jako z drahocenného kovu. Ačkoli Cempoalští vítali cizince vpravdě přátelsky, vtáhli Španělé do městské brány v bojovém pořádku, v sevřených řadách, každý okamžik připraveni bránit se náhlému přepadení. Obyvatelstvo vítalo hosty obdivnými výkřiky, zřejmě nechovalo žádné záludné úmysly. I mladí domorodí bojovníci měli v rukou místo zbraní květiny. Slyšeli už od kramářů a nosičů o Španělích, kteří přistáli na pobřeží nedaleko odtud, a mnozí z nich se dokonce odvážili podívat se z uctivé vzdálenosti na cizí tábor. Proto pohled na pochodující cizí vojsko nenaháněl Cempoalským strach, spíše v nich vzbouzel určité naděje: pobízeli děti, aby běžely podle vyřízených řad vojáků. Náčelníkův palác byl postaven na vyvýšeném místě, hned za 95

96

čtvercovým tržištěm, a byl obehnán nízkou zdí. Ke vstupní bráně vedlo široké kamenné schodiště. Když se Španělé shromáždili v nádvoří a rozestavili se podle generálova povelu, sešel k nim po schodech, namáhavě se kolébaje z nohy na nohu, náčelník Cempoaly, vysoký a náramně tlustý muž. Byl to takový těžkopádný obr, že se musil při chůzi opírat o ramena dvou náčelníků ze své družiny. Na tržišti, kde se shromáždili cempoalští občané, zavládlo teď napjaté ticho, plné očekávání. Náčelník měl rozměklý tučný obličej s chytráckýma očima, brada se mu ztrácela v mohutných záhybech tuku a Totonakové si o něm vyprávěli, že se vyzná nejen v Domě tmy, ale i v Domě světla. Proto mu jeho poddaní přezdívali Moudrý tlouštík a přicházeli k němu z celého širého okolí, aby ho žádali o radu. Když uviděli poprvé podivné cizince, jak přistáli na pobřeží, přikvačili k němu celí vyděšení. A moudrý vladař je uklidnil: „Když potáhnou kolem nás, asi tomu božstva chtějí; a jestliže přijdou k nám, snad si božstva přejí, aby nám pomohli proti našim trýznitelům.“ Jinoši z vladařovy družiny rozprostřeli na zem rohože a na ně postavili pletené trůnní křeslo s červenými nebesy z barevných per. Tlouštík uvítal náčelníka cizinců vstoje a pokynul, aby mu sluhové předali dary: bavlněné pokrývky, pláště a šperky. Potom ho vybídl, aby se se svými válečníky ubytoval dole v budovách okolo chrámu a odpočinul si po strastiplném, namáhavém pochodu. Jeho mohutný hlas duněl, jako by vycházel z bubnu, a jeho řeč byla předivem laskavých slov. Po slavnostním uvítání před náčelníkovým palácem vtáhli vojáci do chrámového prostoru, doprovázeni služebnicemi a nosiči, kteří jim přinesli jídlo a pití. Pro vzácné hosty vyklidili knězi komory v nízkých budovách, postavených kolem čtvercového nádvoří. Cortez přikázal rozestavit noční hlídky a děla postavil tak, aby při nenadálém útoku mířila na bránu a hradby. Pod trestem smrti zakázal svým vojákům, že nesmějí opustit chrámový areál. Když byly všecky přípravy k noclehu hotovy, snesl se rychlý 97

soumrak. Nad nádvořím osvětleným planoucími pochodněmi zavládl večerní klid. Nebe se rozhvězdilo a z pyramidy hlavního chrámu zněly údery bubnů. Kdo neměl právě hlídku, odešel do své komůrky nebo do některé chrámové síně a uložil se ke spánku, šťastný, že má střechu nad hlavou a pokrývku, na niž se může natáhnout. Přátelské uvítání místního obyvatelstva značně zlepšilo náladu španělských vojáků; nejeden nespokojenec se dostal do smířlivé nálady a mnozí se s uspokojením oddali příjemným snům. Když už tady na nejzazší hranici aztécké říše je tolik lesku a bohatství, jak to asi vypadá v jejím středu, v pohádkovém hlavním městě Aztéků, v Tenochtitlánu? Následujícího dne dopoledne vydal se Cortez s padesáti ozbrojenci k návštěvě vladaře v jeho paláci. Poručil vojákům, aby zaujali postavení pod kamenným schodištěm, a sám s jedním z velitelů a s tlumočnicí vešel do vnitřního nádvoří. Moudrý tlouštík seděl v křesle pod nebesy z barevných ptačích per a přikázal, aby pro hosty přinesli dvě sedadla. Na prostřené dlouhé tabuli stály zlaté číše s čokoládou. Služky přinesly pečivo a masové knedlíčky, z nichž vladař jedl s náramnou chutí a ve velikém množství. Dával přinášet stále další a další pokrmy a paštiky a srdečně pobízel hosty, aby si brali. Mnohomluvně vychvaloval bohatství a krásu své země a zmínil se také o temných stínech, které se shlukly nad jeho milovaným národem. Totonakové jsou poddanými přísného Montezumy, pro jehož dvůr musí odvádět to nejlepší ze své země: pět set nosičských nákladů kakaa, tisíc džbánků včelího medu, dva tisíce žoků surové bavlny, čtyři tisíce otýpek ozdobných per a mnoho a mnoho jiných drahocenností. Když se zpěčovali plnit požadavky aztéckých výběrčích poplatků, dal aztécký vladař odvést z Cempoaly nejkrásnější jinochy a dívky do Tenochtitlánu a obětovat je jako zajatce bohům. Tlouštík s chutí okusoval šťavnaté krocaní stehno a přitom žalostivě naříkal nad osudem svého dobrého, pracovitého lidu; nezapomněl však chytrýma očkama sledovat tvář cizího kapitána, aby poznal, jaký účinek mají jeho slova. 98

Cortez jedl střídmě a čas od času se napil ze zlaté číše lahodného pěnivého nápoje, vráska nad kořenem nosu se prohloubila a obočí viselo šikmo nad šedýma očima. Oznámil hostiteli, že ho vyslal španělský císař Karel V., který sídlí na druhé straně velikého moře a je ještě mnohem mocnější než Montezuma. Totonakové by se měli utéci pod jeho ochranu a přijmout náboženství pravého boha pod znamením svatého kříže. Udiven poslouchal tlouštík, že náboženství těchto cizinců přísně zakazuje lidské oběti a uznává pouze jednoho jediného „boha“ za všemocného pána na zemi i na nebi. Zapomněl dokonce na jídlo, a když cizinec horlil proti totonackým božstvům a prohlásil, že nestrpí žádné lidské oběti v cempoalských chrámech, roztřásly se mu měkké tváře pohoršením. Prudce odhodil kost z krocaního stehna do mísy a utřel si tuk z plných rtů. Když poněkud ovládl hněv, odpověděl, že ho řeč jeho vzácného hosta velmi bolí. On sám nechce nikterak vystupovat proti jedinému bohu cizinců, žádá však také, aby nebyl vyvoláván hněv domácích božstev, která dávají jeho zemi déšť a sluneční paprsky a chrání ji před nebezpečenstvím. Cortez na jeho řeč neodpověděl, ale ptal se, zda-li Totonakové, jejichž pohostinství si velice váží, netouží po tom, potrestat Montezumovu krutost. Jestliže Totonakové dopřejí sluchu jeho slovům, pomůže cempoalskému vladaři svrhnout panství nenáviděných Aztéků.

3. Obojetná hra Zatímco Malinče doprovázela Corteze jako tlumočnice do náčelníkova paláce, Černá orchidea zůstala doma, v kněžském domě. V uplynulé noci měla sen; zdálo se jí, že ji Opeřený jelen volá k sobě. Viděla ho, jak leží nemocný pod stromem. Šedivá stařena dřepěla vedle něho na zemi, brumlala zaříkadla a pak vysypala na 99

zem hrnec kukuřičných zrn. Zrna se nerozkutálela, zůstala všechna v jedné kupce. „Což jestli zemře?“ zašeptala dívka. Stařena shrábla kukuřičná zrna do hrsti a ohlodávala je bezzubými dásněmi. Pak je hodila do modré misky z dýně, nabrala vody z jezera, tou je zalila a misku přikryla víčkem. Když víčko po chvíli sňala, plavalo jedno zrno vedle druhého na vodě a stařena oznámila dívce: „Nebude už stonat. Nezemře.“ Znova si vybavovala v mysli pásmo snových obrazů, jež byly tak podivuhodně živé, že je dívka chvílemi pokládala za skutečnost. Byla ráda, že její paní dnes ráno odešla do paláce. Měla aspoň čas všecko uvážit. Zdá se, že sen přece jen neznamená nic zlého. Přesto by se byla ráda s někým poradila, a už se přikláněla k myšlence, že se svěří své paní. To, co jí doňa Marina vyprávěla o svých osudech, ji velmi dojalo a jen se divila, že nepociťuje k své paní, která jí projevila takovou důvěru, ani za mák příchylnosti. Něco jí v tom bránilo, varovalo ji, aby nebyla příliš důvěřivá. Malinče byla paní, ona jen služka. Čím víc se obírala svým snem, tím byla neklidnější. Kukuřičné orákulum sice vyřklo, že Opeřený jelen se uzdraví, ale proč leží nemocný na lůžku? Co ho postihlo? A nemůže tento sen snad znamenat, že mu hrozí nebezpečí právě od jeho strýce, kněze Hříchů? Náhle v ní všecko, co ji už dávno skličovalo, znovu ožilo a pocítila tak silnou touhu po milém druhovi, že by byla nejraději vyběhla ven a šla ho hledat. Přiměla se však ke klidu, zvládla své vzrušení a snažila se přenést do přítomnosti. Vedle lůžka doni Mariny se lesklo zrcadlo vybroušené z pyritové destičky. Držadlo bylo z umně vyřezávaného dřeva a představovalo klečícího bojovníka, jak vzpíná do výše zaťaté pěsti. Dívka vzala zrcadlo a podržela je proti slunci, které sem volně proudilo širokým oknem. Vzpomínala na pochod úrodnými obdělanými poli, přemýšlela o zemi Totonaků a velmi přátelském uvítání ve městě a znovu nabyla odvahy. Usmála se na svůj obraz v zrcadle a rozhodla se, že se odváží útěku do Tenochtitlánu. Vmísila se mezi služebnice, které právě zametaly dvůr, a bystře 100

pozorovala bránu. Strážní, dva ztepilí Španělé s černými vousy, dostali příkaz nedovolit nikomu z Aztéků průchod. Pouze lidé z Cempoaly, kteří zásobovali španělský tábor vodou a potravinami, směli vejít dovnitř a zase ven, Dívka se připojila ke skupině venkovanek, které byly jako ona oděny bederním šátkem, a s tlukoucím srdcem prošla kolem strážných. Plachým pohledem zavadila o jejich kovové hole, znala dobře, co dovedou tyto nevinně vyhlížející zbraně. Na pochodu do Cempoaly vypálil jeden španělský voják blesk ze své hole a vzápětí na pokraji lesa klesl k zemi nádherný královský jelen. Kráčela podle bílé chrámové zdi a bázlivě se ohlížela, zda ji některá z těch smrtonosných holí neohrožuje. S úlevou zjistila, že se k ní strážní obrátili zády. Aby se trochu rozptýlila, počítala stíny chodců šikmo dopadající na zem. Teprve v ulici mistrů papírníků, vzdálené už hodný kus od chrámu, polevil v ní strach. Tanečním krokem šla dál a ani si nevšimla, že ji sleduje Obsidiánový had. Měl na sobě bederní pás v barvě Totonaků a jako cempoalští válečníci si navlékl přes kotníky sedm tepaných měděných kruhů. Aby skryl své zranění, pomaloval si paže žlutými pruhy, takže každý, kdo ho potkal, mohl mít za to, že se vyzdobil k obětní slavnosti. Cempoalské ulice byly dnes oživenější než za ostatních všedních dnů. Dnes proudil bránami hustý zástup venkovanů, neboť rolníci přinášeli na trh zeleninu a ovoce. Někteří přišli zdaleka také proto, aby se podívali na ty záhadné cizince. Obsidiánový had se nedal zmást tímto lidským mraveništěm, Sledoval čichem zkušeného zvěda služebnou doni Mariny a čekal jen na příhodný okamžik. Dívka pokračovala v chůzi od ulice mistrů papírníků ke čtvrti zlatníků v blízkosti západní brány. Ztratila se ve spleti domů, nakupených jeden na druhém, zbudovaných z kamene nebo z průlinčitých cihel a zastíněných vysokými stromy. Před kovolijnou seděl na zemi chlapec s obličejem začerněným sazemi a hnětl kus hlíny, do níž přimísil jemný prach z dřevěného uhlí, a formoval z masy tenké černé desky, které pokládal na slunce, aby uschly. Mistr si položil přes kolena prkno a vyrýval měděným 101

rydlem do připravené desky podobu ryby. Kolem ležely na zemi destičky s malými kraby, s želvami a ještěrkami, které zpodobil tak věrně, že jim ani ta nejnepatrnější drobnost nechyběla. Ve dvoře hořel oheň pod tavícím kotlíkem. Otrokyně právě kladla do plamene otýpku dříví a dávala pozor, aby hutný žlutý kov potažený šedou blánou nepřekypěl. Dům byl až na konci ulice. Dívka se nerozhodně zastavila. Byla by se ráda malého učedníka zeptala na cestu k západní bráně, ale bála se vzbudit podezření svou aztéčtinou. Totonakové vyslovují svou řeč měkčeji, zpěvněji než Aztékové, a přestože mnohá slova jsou v obou jazycích totožná, aztécká výslovnost tu zněla jako cizí řeč. Dívka se obrátila a pustila se nazpátek a tu jí spadlo ze stromu k nohám ptáčátko. Ulekla se a pohlédla vzhůru do koruny stromu. Vítr pohyboval větvemi a ptáci zpívali. Nic nesvědčilo o tom, že by tu řádila kočka nebo jiný dravec. Zvedla ptáčka, byla to malá pěnkava, a zahřívala ho svým teplým dechem. Ptáče se zachvělo, zatřepalo nožkama a zemřelo. Chlapec na ni něco zavolal a také mistr řekl několik účastných slov. Dívka šla s ptáčkem v ruce pomalu dál a nevšímala si, co se kolem děje. Mohlo ji na útěku potkat horší znamení? To maličké ptáče jí padlo k nohám jako z nebe. Chtějí ji snad božstva varovat? Povšimla si už její paní, že služebnice zmizela? Možná že ji už hledá ve městě? Jaký trest ji asi čeká, bude-li přistižena venku za chrámovým prostorem? Tyto otázky ji pobízely ke spěchu. Svírala ptáčka v dlani a doufala, že nějakým zázrakem obživne. Ach, kéž by byla neodešla! Běžela teď opuštěným parkem, kde na zanedbané louce vyrostly květiny dosahující výše člověka a zase nizoučké jako dětský malíček. Byla teď ve městě květin uprostřed květinové země, která jí připomínala nádherné záhrady Montezumovy v Chapultepeku1. Když ještě žila s rodiči ve skalní jeskyni, docházela tam do vladařova parku a udržovala v pořádku cestičky. Jak byla vzrušena, myšlenky se jí neustále mátly a proplétaly: pták, který leží mrtvý na okraji cesty, znamená svízel a trápení. Kdo 1

Chapultepec čti čapultepek.

102

ho spatří první, je ztracen; ať se vrtne tam či sem, zlý osud ho pronásleduje na každém kroku. Budou ho pomlouvat a klást mu pasti pomocí slov. Padne do rukou špatným lidem a bude usmrcen. Náhle pocítila odpor k mrtvému ptáčeti a rychle rozhodnuta odhodila je do křoví a rozběhla se pryč. Obsidiánový had jí zastoupil cestu, s otázkou: „Copak tě tak rozrušilo, moje milá dcerko? Proč se celá třeseš?“ Chytil ji oběma rukama za ramena. Vyprostila se mu a pátrala očima v jeho širokém obličeji, který v ní vzbuzoval důvěru. Zahlédla v něm něco známého. Chvilku přemýšlela a uvědomila, že je nějak podobný onomu nosiči, který oslovil její paní v táboře na pobřeží. Bylo jí zatěžko rozlišovat od sebe bílé obličeje cizinců, které jí připadaly všecky stejné. Naproti tomu u svých krajanů si ihned uvědomila každou nápadnost v jejich zjevu. Když se svou paní potkala toho nosiče v táboře, byla tak sklíčena svým zármutkem, že mu sotva věnovala pozornost; teď si ho ale pozorně prohlížela. A tu jako by se jí v hlavě rozbřesklo, vzpomněla si na rolníka, který tenkrát nesl náklad chia a shodil ho rázně z ramen, jakmile uviděl kněze Hříchů. Neměl převázanou paži? A nemluvila doňa Marina o jeho nápadném zranění? Byl tenkrát ten rolník a později ten nosič jedna osoba? Dotkla se pohledem žlutých pruhů na jeho paži a zaznamenala na ní ony podezřelé jizvy. Ne, nebylo pochyby, tento cizinec, kterého už několikrát potkala, byl zvěd. Co však měl co činit s knězem Hříchů? Trhla sebou, aby se mu vymkla, ale Obsidiánový had ji zadržel pevným stiskem paže. Všiml si její nedůvěry a viděl také její pátravý pohled zjišťující jizvy na paži. „Počkej a poslyš, co ti řeknu, moje malá dceruško! Nežádám od tebe nic špatného. Jestliže mi pomůžeš, budu tvým ochráncem, ale zavoláš-li na mě lidi, musím tě usmrtit.“ Mrtvé ptáče leželo v křoví. Zlý osud přikvapil rychleji, než dívka očekávala. Odevzdala se osudu a naslouchala slovům indiánského zvěda. Žádal, aby se vrátila do tábora cizinců a každý den mu donášela zprávy, co se tam děje. Nechť má oči a uši otevřené a řekne 103

mu vše, co se doví od své paní. Potřebuje vědět, kam se cizinci vydají, kdy chtějí vyrazit do Tenochtitlánu a kterou cestu si zvolí. Zda jsou Montezumovi příznivě nakloněni, nebo chovají k němu nepřátelství a co promlouval Malinče1, jejich vůdce, v paláci Moudrého tlouštíka. Obsidiánový had jí slíbil, že jí zůstane nablízku, a když se s ni bude chtít setkat, dá jí znamení. Dívka mu slíbila, že splní jeho požadavky; choval se k ní otcovsky a vzbudil v ní důvěru. Kromě toho se cítila příliš nešťastna, než aby mu mohla odporovat. Odešli z tohoto opuštěného místa a jako otec s dcerou se ubírali ulicemi, kde bylo o tržním dnu neobyčejně živo a rušno. Prodavači křiklavě nabízeli ořechy, ovoce, květiny, pečivo, bavlněné přikrývky a otroky; ranhojiči vázali podpěry pod zlomené paže nebo nohy, otvírali boláky, dávali prostředky k dávení nebo pouštěli nemocným žilou; lazebníci se bavili se svými zákazníky; košíkáři, hrnčíři a mědirytci konali mlčky a pozorně svou práci; kejklíři vyhazovali oštěpy do vzduchu a vypravěči bájí opěvovali slavné činy velkých náčelníků. Bylo to tu jako v Tenochtitlánu, chyběly jen nesčíslné kanály a slaný dech jezera Texpoka. Když přišli k velkému tržišti, narazili na skupinu pěti vznešeně oblečených Aztéků. Sluhové je ovívali vějíři a odháněli od nich mouchy. Obsidiánový had zadržel dívku. Počkali, až Aztékové, kteří nesli v rukou kytice květů a nikoho neuznali za hodna svého pohledu, přešli kolem. „Buď tiše,“ mumlal zvěd a jako ostatní i on sklonil uctivě hlavu. Aztékové měli vlasy namazané slunečnicovým olejem a na temeni svázané do pevného uzlu. Byli to čtyři válečníci v hodnosti podvelitelů a jeden muž středních let s odznakem vysokého úředníka-výběrčího poplatků. Když se Moudrý tlouštík dověděl o jejich příchodu, pospíšil jim s náčelníky města vstříc, aby je uvítal. Výběrčí poplatků přišel v neobvyklou dobu; vždyť teprve před dvěma měsíci byly odeslány tributy pro Montezumu. Moudrý tlouštík se ustaraně ptal, co má tato návštěva znamenat. 1

Malinče nazývali domorodci dobyvatele Corteze, přenášejíce na něho indiánské jméno doni Mariny. Pozn. překl.

104

Nedověděl se snad Montezuma o pobytu cizinců v Cempoale? A co by teprve řekl ten krutý vládce, kdyby věděl, o čem on, cempoalský vladař jednal s Malinčem ve svém paláci? Vyklonil se z nosítek, které neslo šest jinochů, a přikázal své družině, aby přísně pomlčela o všem, co se týká cizinců. Strážní na trhu zaháněli zvědavce a vyčistili čtyřhranné prostranství pro uvítání nových hostů. Byl slunečný den a Moudrý tlouštík se potil až až. Jeho služebníci mu otírali obličej a šíji ručníky namočenými v růžové vodě. Omluvil se ctihodným vyslancům mocného Montezumy, že je musí vzhledem, ke své tělnatosti uvítat vsedě, a pozdravil vážené otce ozdobnými slovy, která přednášel tlumeným hlasem. Lidé z Cempoaly dovedli ocenit vytříbené slovo, a tak jeho skvěle stylizovaná řeč vyvolala ve všech posluchačích nadšený obdiv, který projevili voláním souhlasu. Výběrčí poplatků však nepohnul ani svalem v tváři. Jeho oči hleděly tvrdě, neúprosně: jistoty mu dodávala skutečnost, že dva dny cesty odtud v Chalapě1 má za zády silnou posádku aztéckých Orlů a Jaguárů, Kromě toho byl zvyklý uvažovat v číslicích a nikterak se nebál cizinců, kteří teď pobývali ve městě. Oznámil vladaři Cempoaly, že Montezuma je nanejvýš rozhořčen přátelským uvítáním cizinců ve městě a žádá, aby mu bylo nejrychlejší cestou posláno dvacet jinochů a dvacet dívek, kteří budou na usmíření uražených božstev Aztéků obětováni k poctě božstva ohně. Montezuma se bude oběti účastnit osobně. Kromě toho žádá navíc čtyři tisíce žoků surové bavlny, tři tisíce džbánů včelího medu a tisíc pytlů kakaových zrn. Moudrý tlouštík se rozplýval v hlasitém nářku a lidé kolem začali nespokojeně reptat. Div ne s pláčem ujišťoval vladař, že je zhola nemožné sehnat další dávky po tak krátké době. Kde má vzít dvojnásobné množství kakaových zrn, trojnásobné množství včelího medu a dvojnásobný počet žoků bavlny, které Montezuma žádá navíc? Obsidiánový had pozorně naslouchal a pošeptal dívce, aby 1

Chalapa čti čalapa.

105

pospíšila do tábora cizinců a pověděla své paní o příchodu aztéckých úředníků. Výběrčí poplatků se nikterak nedal obměkčit nářkem vladaře ani nevolí občanů. Hrdým krokem šel dál a nikdo si netroufal pozvednout proti němu ruku. Moudrý tlouštík však nemeškal a ihned poslal zprávu do tábora cizinců o nehorázných požadavcích Montezumových. Jeho posel přišel právě ve chvíli, kdy přispěchala i dívka Černá orchidea. Děvče se protáhlo kolem hlídky a běželo přes dvůr ke kněžskému domu. V rozruchu, který vznikl, si nikdo nevšiml jejího odchodu ani příchodu. Když vešla do příbytku své paní, doňa Marina právě odcházela ke Cortezovi, aby mu tlumočila tlouštíkův vzkaz. Malinče zažila poprvé, že Hernando Cortez propadl divokému hněvu. Rozlomil v ruce husí brk a mrštil kalamářem o zeď. Poslovi, který před ním polekán ucouvl, přikázal: „Pověz svému pánu, že velký císař Karel Pátý nás poslal do této země, abychom učinili přítrž každému útisku jakož i odporným lidským obětem, jestliže Aztékové vyžadují takové oběti, ať je tvůj pán beze všech okolků uvrhne do vězení.“ Pak již klidným hlasem dodal, aby zatčené přivedli k němu, že se jeho vojáci postarají o jejich zabezpečení. Tlouštík však váhal uposlechnout Španělovy rady. Obával se Montezumovy pomsty, avšak lidé na tržišti i několik jeho rádců naléhali na něho tak dlouho, až přikázal Aztéky zajmout a uvrhnout do pout. Výběrčí poplatků se pokusil o útěk, když viděl rozlícený dav, ale vzápětí byl chycen a sklidil důkladný výprask. Pak mu přivázali ruce k tělu a na krk mu položili oprátku. Aztéčtí vojáci, kteří ho provázeli, pozvedli kyje a postavili se na odpor. Jeden byl zabit. Ostatní tři byli přemoženi a i oni dostali provaz na krk a byli potupně vedeni městem k vězení. Cempoalští si teď vylili veškerou svou nenávist a zlobu na pyšných Aztécích. Mstili se teď na zajatých za všecko pokoření a ponížení, které musili snášet. A na hlavu nepřítomného Montezumy 106

se sypaly nenávistné nadávky. „Kde je ten zloduch?“ „Sem s ním, ať ho roztrháme na cucky.“ „Je to zloděj všech zlodějů!“ „Kuje jen pikle a zradu!“ „Lační po krvi jako upír!“ „Má srdce psí!“ „Jen ať se ukáže, ať něco utrží, ten vrah!“ Ženy plivaly zajatcům do tváří, tloukly je a rvaly je za vlasy. I děti se snažily jim nějak ublížit. Cempoalští trestali tak troufalost utlačovatelů a byli by je utrýznili k smrti, kdyby se do věci nebyli vložili Španělé a nevzali Aztéky sami do vazby. Hernando Cortez si svolal důstojníky a oznámil jim, že příštího jitra vyrazí do Chiahuitzlanu1, osady v blízkosti Cempoaly. Dostal zprávu, že flotila, která na jeho rozkaz zdvihla kotvy, aby vyplula podél pobřeží hledat kotviště pro trvalý přístav, našla příhodné místo nedaleko osady Chiahuitzlanu. Generál navrhuje, aby na tomto místě, v úrodné rovině nedaleko pobřeží bylo založeno první španělské město a z tohoto opěrného bodu byla podniknuta výprava do vnitrozemí. Výmluvnými slovy rozvinul před svými posluchači ctižádostivý plán velkého výboje. Jako vždy, když šlo o závažné rozhodnutí, vyjádřil Cortez své myšlenky působivou řečí. Měl bystrý mozek a velikou ctižádost. Nezamlčel nesmírné obtíže, které se postaví jeho nepatrné hrstce do cesty, nezapomněl však vznešenými slovy vyzvednout slávu, která dobyvatele čeká, a důrazně připomenout zlato, které jim bude odměnou. Důstojníci byli srozuměni s plánem velitele; hořeli netrpělivostí, aby co nejdříve spatřili poklady Tenochtitlánu, o nichž už získali svůdnou představu, když viděli dary Montezumova poselstva. Doufali, že získají obrovskou válečnou kořist, která jim a jejich rodinám umožní bezstarostný život ve vlasti. Proto byli odhodláni všeho se odvážit a ve svém nadšení již viděli vlát španělskou vlajku nad hlavním městem aztécké říše. 1

Chiahuitzlan čti čiavitclan.

107

Když důstojníci odešli, přikázal Cortez, aby mu tajně přivedli zajaté Aztéky. Přeřízl jim pouta a ústy tlumočnice je ujistil, že nesouhlasí s krutým jednáním, které si vůči nim Totonakové dovolili. Dopomůže jim k útěku, i kdyby tím přivolal na svou hlavu hněv cempoalského vládce, a prosí je, aby o tom vyrozuměli velkého Montezumu. Je sice dotčen tím, že aztécký panovník jim nedodává do tábora na pobřeží už žádné potraviny, přesto však doufá, že bude v Tenochtitlánu přátelsky uvítán, aby mohl vznešenému Montezumovi vyřídit pozdravy svého pána, španělského císaře Karla Pátého. Výběrčí poplatků poděkoval za tuto blahovolnou řeč a slíbil, že uvědomí svého pána o velkorysém jednání náčelníka Malinče. Jakmile bude mít nepřátelské město za zády, pošle ihned rychlého posla k vladaři. Chráněni nocí a oddílem Španělů, vydali se čtyři Aztékové do Chiahuitzlanu, kde je posadili na palubu španělské lodi. Jitřní vítr se opřel do plachet a hnal loď podél pobřeží. Po nedlouhé plavbě, když se octli z dosahu moci Totonaků, je Španělé vysadili na břeh a pustili na svobodu. Aztékové neztráceli čas a vydali se bez meškání do Tenochtitlánu, aby svému pánu Montezumovi podali zprávu o velkodušnosti španělského náčelníka a o své podivuhodné plavbě po moři. Odchod Španělů z Cempoaly do Chiahuitzlanu se zdržel návštěvou Moudrého tlouštíka, který se již v časných ranních hodinách objevil s nádherně vystrojeným průvodem před chrámovým nádvořím. Přivedl Španělům darem osm totonackých panen, aby jim projevil vděčnost za jejich spravedlivé jednání, a poprosil náčelníka Malinče, aby ho i nadále podporoval proti Montezumovi, jehož veliký hněv by přinesl lidem z Cempoaly asi těžký úděl. Sedm panen, vesměs dcer nejudatnějších náčelníků, je určeno pro jeho přední bojovníky, osmá, tlouštíkova neteř, která je dědičkou rozsáhlého pozemkového panství, je určena samotnému náčelníkovi. Dále Moudrý tlouštík prosil, aby mu byli vydáni aztéčtí zajatci, neboť rada náčelníků se usnesla, že si je ponechá ve městě jako rukojmí. Na jeho pokyn postoupilo všech osm panen v čele s jeho 108

baculatou neteří před cizince. Dívky, plny očekáváni, jak budou novými pány přijaty, zůstaly na znamení své oddanosti stát s rukama zkříženýma na prsou a hluboce skloněnými hlavami. Cortez vyslovil dík za vzácný dar osmi panen, které byly přebohatě ozdobeny zlatými šperky, děkoval laskavými slovy a jenom litoval, že zajatce už nemůže tlouštíkovi odevzdat. Neboť v noci se vyvlékli z pout, která byla zřejmě jen nedbale nasazena, a uprchli. Španělova zpráva zarmoutila totonacké náčelníky i ostatní totonacké občany, kteří dali najevo nesouhlas nespokojeným mručením, ale při pohledu na ozbrojené vojáky si netroufali projevit svůj hněv hlasitěji. Všichni si dělali naděje, že nenávidění Aztékové budou obětováni o nadcházející slavnosti božstva s modrým bederním šatem. V této napjaté chvíli se neteř Moudrého tlouštíka neočekávaně udeřila rukama do obličeje a s hlasitým pláčem se vrhla k nohám svého nového pána. Také ostatní panny propukly naráz v hlasitý pláč. Cortez hleděl překvapen na vzlykající děvče, jehož zlaté náramky se ztrácely v tučných záhybech paží, a pokynul svým důstojníkům, aby děvče pozvedli. Zatímco se dva Španělé lopotili s tlustou pannou, postoupil kupředu španělský kněz, oblečený do černé sutany, a zašeptal Cortezovi něco do ucha. Moudrý tlouštík kývl na děvčata, a všech osm panen naráz umlklo. Nato se obrátil ke Cortezovi a prosil ho, aby dar, který mu Totonakové nabízejí, přijal, neboť jinak se budou dívky cítit uražené a začnou znovu naříkat. Generál bystrým okem přehlédl své vojsko. Vojáci stáli v přesném pořádku v půlkruhu, uprostřed pěší oddíl, na levém křídle muži s mušketami a na pravém děla s obsluhou. Jezdci pod vedením Pedra de Alvarada, kterému domorodci přezdívali ‚Slunce‘, čekali netrpělivě na povel k pochodu. Indiánská tlumočnice Malinče stála po Cortezově boku, připravena překládat jeho slova. Podle výrazu generálova obličeje 109

poznala, že dospěl k rozhodnutí. Jeho oči, které až dosud hleděly laskavě, se obrátily nyní s výhružným bleskem k indiánským náčelníkům. Cortez promluvil: „Děkujeme vám za projev oddanosti, který přinášíte našemu pánu, císaři španělskému. Bohužel nemůžeme tento přátelský dar přijmout, dokud se nevzdáte své pohanské modloslužby, především obětování lidí a pojídání lidského masa.“ Ukázal na vychrtlého kněze, který přikývl na souhlas, a pokračoval: „Páter Olmedo pokřtí panny, které jste přivedu, a poučí je o pravé křesťanské víře; teprve pak je můžeme dát našim důstojníkům za pravoplatné manželky. Od vás jako našich spojenců však žádáme, abyste se odřekli falešné víry a místo těch příšerných model dosadili do svých svatyň obrazy pravé víry.“ Moudrý tlouštík se uhodil prudce na ústa a po vzrušené poradě se svými náčelníky odpověděl: „To, co od nás požaduješ, pane, je nemožné. Chceme učinit vše, abychom si získali vaši důvěru, ale naše božstva nech na pokoji a nežádej od nás věci, které zahubí naše štěstí a zničí náš život.“ Širokým gestem ukázal na své poddané, kteří setrvávali v bezdechém mlčení, a dodal hlasem, jenž duněl jako z bubnu: „Jak jen můžeš mým milovaným synům a dcerám způsobit takovou potupu? Což nevíš, že naše božstva okamžitě zahubí každého, kdo by si troufal se jich dotknout? Přestaň se svými rouhavými řečmi, pane, nebo se ti zle povede!“ Malinče ještě nepřeložila slova cempoalského vládce, když před shromážděné Indiány předstoupil páter Olmedo a spustil velké kázání. Stál před nimi hubený, černě oděný a oči mu plály svatou horlivostí jako dvě pochodně. Když ale nechtěl ustát v řečnění, začali být Indiáni netrpěliví a volali: „Ta pochodeň ať už je zticha!“ „Tak už dost!“ „Nechte nám naše božstva!“ „Kdo se jich dotkne, toho stihne trest!“ Tu překypěl Cortez zlostí a rozkřikl se na Indiány: „Jacípak jste to naši přátelé – nepřátelé jste, když pohrdáte naší radou, která vám 110

může přinést jen požehnání. Neodvažujte se nám protivit, nebo jste propadli životem!“ Cempoalští občané se rozběhli na všechny strany. Kdo z mužů bydlel v blízkosti, byl za chvíli zpátky se zbraní. Seřadili se do oddílů a čekali na povely válečných náčelníků. Zamračení a odhodlaní stáli proti Španělům těsně jeden vedle druhého na malém náměstí a stále jich přibývalo. Přicházeli stále noví a noví bojovníci. Moudrý tlouštík vyskočil s námahou ze svých nosítek, obrátil se k tlumočnici a zapřísahal ji, aby přemluvila svého pána k návratu. Cortez dal povel připravit děla a obrátil se k důstojníkům: „Nechtějí-li poslechnout po dobrém, ať pocítí můj hněv. Strhněte modly z oltářů!“ „Strhněte modly!“ volali důstojníci. „Strhněte modly!“ Předávali si vojáci povel od úst k ústům. Padesát vojáků se vyřítilo chrámovými vraty do nádvoří, rozbili mříže a řinčíce zbraněmi stoupali vzhůru po strmém schodišti. Totonačtí kněží rozlíceni hněvem vyhrnuli se ze svých obydlí. Tmavé oděvy měli ještě postříkané krví, jak obětovali, a vlasy jim spadaly v nepořádku na ramena, takže se podobali démonům Tzimitli. Nad vzrušeným davem se rozléhaly jejich výkřiky, vyzývající válečníky, aby chránili své bohy před cizinci. Hernando Cortez dal příkaz zajmout vládce Cempoaly a jeho náčelníky a žádal na nich, aby obyvatelstvo přivedli k rozumu. Jestliže jen jeden jediný šíp bude vystřelen proti Španělům, ani jediný občan Cempoaly nezůstane naživu. A město bude zničeno, že po něm zbude jen spáleniště. Moudrý tlouštík zapřísahal se vzrušenými gesty Corteze, aby zavolal své vojáky nazpátek, neboť božstva se budou strašlivě mstít a rouhače zahubí. V tomto nebezpečném okamžiku, kdy stačil jeden neuvážený pohyb, aby došlo ke strašlivému krveprolití, vystoupila před totonacké občany Malinče, Cortezova indiánská tlumočnice. Její hluboce vážný obličej působil uklidňujícím dojmem na rozvášněné mysli. Jako by sám rozum předstoupil před lidi v postavě této ženy. Malinče pravila: „Zabraňte svému neštěstí, moji drazí krajané. 111

Slyšeli jste přec, jak mocné jsou zbraně bílých válečníků. A učiníte-li si z nich nepřátele, kdo vás pak ochrání před vojsky ukrutného Montezumy?“ Moudrý tlouštík se kolébal ke svým nosítkám a s hlubokým povzdechem klesl do křesla. Když uslyšel z vrcholu chrámové pyramidy výkřiky španělských vojáků, zastřel si tvář rukama. Jeho poddaní stáli jako omráčeni. Nemohli odvrátit pohled od toho, co se nyní dělo. Bylo to strašlivé a nepochopitelné. Sochy božstev se řítily s praskotem a rachotem dolů po příkrém schodišti. Narážejíce na schody, rozbíjely se na kusy. Po schodech se kutálely, přemetávaly a poskakovaly paže, nohy, trupy a hlavy božstev a pod pyramidou se hromadila kupa trosek. Úzkostný vzdech se vydral z tisícerých úst, tvář davu, složená z nesčíslných očí, uší, nosů a úst se zkřivila bolestí. Černá orchidea se neodvážila zvednout hlavu. Svírala ji strašlivá úzkost, byla do hloubi duše otřesena. Také Malinče vedle ní se všecka chvěla. Neboť ona zradila svá božstva. Páter Olmedo ji pokřtil a ona se nebránila. Bůh na kříži a svatá Panna jí byli blízcí, neboť trpěli stejně, jako trpěla ona. V tomto okamžiku však jako by v ní opět ožily dávné zážitky z dětství. A jako Černá orchidea i ona se bála hněvu těch, kteří vládli přírodním silám i lidským osudům. Zakrátko vyšlehne z hradeb města jasný plamen, vznese se k nebi a křídla orlů budou spálena. Nato hustá tma zahalí ulice města jako dům mrtvého a ohnivé rudé míče se budou řítit tmou, ničíce vše na své cestě. Nic se však nestalo. Vojáci jásali a křičeli. S vítězným pokřikem rozpoltili veliký chrámový buben. A jako poslední svrhli ze stupňů sochu ženského božstva s modrým bederním šatem; hnali se za zuráženými údy, kopanci je shazovali níž, až zbytky dřevěného těla ležely dole vedle ostatních svržených božstev, Nato zažehli za bolestného křiku množství, které se náhle probudilo ze strnuti, obrovský oheň a v něm těla božstev spálili. Kdo ještě doufal, že násilníky stihne boží trest, ztratil teď, když k nebi stoupaly sloupy dýmu z ostatků božstev, veškerou naději. Lidé z Cempoaly se přesvědčili, že jejich bohové nemohou všemocným 112

cizincům nikterak ublížit. A tu požádali svého vladaře, aby obnovil spojenectví se Španěly. Páter Olmedo přikázal, aby chrám očistili od obětní krve a stěny vybílili. Téhož odpoledne dal postavit ve velkém chrámu, kde ještě před málo hodinami sídlilo totonacké božstvo války, křesťanský oltář s křížem a obrazem svaté Panny a sloužil před ním mši. V nádvoří chrámu a na kamenném schodišti byla hlava na hlavě, všichni občané Cempoaly se tu shromáždili. Třebaže nerozuměli jedinému slovu, byli dojati k slzám a hlasitě vzlykali. Španělský kněz, tentokrát v bílém kněžském hávu, vykonával s nadšenou horlivostí mešní obřady. Jeho hlas zněl jako stoupající a zas odeznívající zpěv, jako by každého z přítomných vyzýval, že nikdy nesmí zapomenout na tento veliký den. Po bohoslužbě bylo osm totonackých panen slavnostně pokropeno vodou a odevzdáno španělským důstojníkům. Cortez daroval tlouštíkovu neteř, bohatou dědičku velkých pozemků, svému světlovlasému důstojníkovi, kterému domorodci přezdívali Slunce. Provázen Indiánkou Malinče, sestupoval dolů po schodech a s uspokojením pravil k totonackým náčelníkům: „Nyní poznávám, že jste skutečně naši přátelé, a slibuji vám svou ochranu. Nebojte se již Montezumy. Jen ať Aztékové zkusí vás napadnout, zničím je do posledního muže.“ Když se vojáci seřadili k pochodu, vykradla se Černá orchidea z tábora a na odlehlém místě se setkala s Obsidiánovým hadem. Byla ještě velmi vzrušena a překotnými slovy mu vyprávěla, co se stalo minulého dne. Zvěd jí trpělivě naslouchal a pronikavě jí hleděl do očí, jako by pochyboval, zda mu říká pravdu. Zpráva o tajném propuštění zajatých Aztéků ho zřejmě velmi vzrušila. Dívka si uvědomila, že toto její sdělení je pro něho nejdůležitější. Muž ji pohladil po vlasech, pochválil ji, ale zřejmě byl myšlenkami daleko. Pomalu, podtrhávaje každé slovo, jí řekl: „Půjdu nyní k svému milovanému bratru Šikotenkatlovi, velkému válečníku z řádu Oholených, a ten je zkrotí. Musí se to bez meškání dovědět. Ty však, mé milé děvče, dávej pozor na vše, co ti tvá paní svěří. V několika dnech se zas vrátím, buď jen zdráva, má milá dcerko. Zasloužíš si, 113

abys byla hýčkána a milována.“ Usmál se na ni a zmizel v úzké uličce. Jeho laskavá slova se jí podivně dotkla. Hleděla za ním a cítila, že učiní vše, co od ní požaduje.

4. Velký zvěd Nadešel den zvaný „šest kamenný nůž“ a toho dne se v horách rozpoutala divoká bouře s krupobitím. Zuřila nejhůř kolem skály Nosičů. Obrovské kroupy bubnovaly do skalních stěn a rozbíjely se v propastech; vichr ohýbal stromy, které rostly nechráněné na svazích. Obsidiánový had se oběma rukama zachytil na ostré hraně skalní stěny. Pustil se do Tlaxcaly nejkratší cestou přes hory a bouře ho zastihla nečekaně. Vítr mu roztrhal plášť a kroupy ho bičovaly do zad a do ramenou. Přitiskl se tělem na studený kámen. Bouře se přihnala znenadání a také tak znenadání asi odejde. Nesmí se vzdát, i když tu byl opuštěný jako osamocený strom. Chtěl se bránit jako les s tisíci kořeny a tisíci korunami. Šikotenkatl, velký náčelník Tlaxcalských, se musí dovědět za každou cenu a včas o obojaké hře cizinců, kteří se staví jako Montezumovi nepřátelé, ve skutečnosti však usilují o vladařovu přízeň. Prudký závan větru vytrhl mohutný strom z půdy a mrštil jím do volného prostoru. Obsidiánový had viděl, jak padá do propasti; on však byl člověk, a tedy silnější než strom, silnější než les. V jeho žilách tekla rudá krev a srdce v hrudi bušilo prudkými údery. Mohl myslit a snít. Kéž by mi božstva propůjčila sílu mého milovaného lidu, který v kotlinách hor seje kukuřici, z níž jeho ženy připravují každodenní pokrm; z bavlny předou a tkají plátno a mužové dovedou házet kopím po nepříteli. Po skalních stěnách se řinula ledová voda. Mužovy ruce ztuhly; 114

necítil prsty a celé tělo od prsou až po kotníky bylo bezcitné. Byl jenom člověk, slabší než les, neboť byl sám. Sám, vystaven divokému živlu, a láska jeho lidu, který vyslovoval jméno velkého zvěda Tlaxcaly s úctou, ho nemohla uchránit před hněvem bohů. Čekal na veliké ticho, které přicházívá po divoké bouři. Nebo se snad připravoval na slavné ticho smrti? Byl jenom člověk a mohl propadnout zoufalství: „Ó božstva, vzývám vás, pomozte mi!“ Anebo mohl žádat v hněvu: „Zahubte ty vápenné tváře, vy nemohoucí! Proč dopouštíte, aby vás tupili? Vydejte je smrti, rozprašte jejich shnilé kosti po krajině. Utopte je v horských propastech!“ Tma kolem něho houstla. Bouře dál kvílela. Jeho prsty se zaťaly do kamene a nohy hledaly na úzké skalní římse pevnější oporu. Démonové Tzimitli dřepěli na jeho zádech a mátli mu smysly, takže si připadal, jako by se znovu octl v dávných dobách dětství. Tento klam byl tak mocný a živý, že zapomněl na bouři a krupobití. Vrhl jen letmý pohled do propasti a uvědomil si, že nemá vyhlídky. Strž byla bezedná a na skalní stěně čněl jen tu a tam ojedinělý výstupek. Asi dvacet kroků pod ním vyrůstal ze skalní průrvy strom. Když ještě svítilo slunce, viděl hluboko pod sebou listnatý les s mohutnými pevnými korunami. Prsty mu povolily, nohy ztratily oporu. Cítil, že ztrácí síly, a poslední myšlenka patřila mladšímu bratru, štítonoši náčelníka Šikotenkatla. Můj bratře, můj milovaný bratře, teď nadešla už poslední hodina, hodina rozloučení. Musím odejít z tohoto života a vkročit do onoho druhého. Zatímco se jeho zkřehlé prsty uvolňovaly, slyšel už u samého ucha nářek nad mrtvým: Zvěde Orlího města Tlaxcaly, začíná pro tebe veliký mír. Slyš nářek tvých osiřelých synů a dcer. Ó Obsidiánový hade, oko a ucho země, kde najdeme opět záštitu, když je nám světlo odňato? Bylo mu téměř příjemné podřídit se neodvratnému, ale nenávist k těm bílým tvářím a věrnost Šikotenkatlovi, mocnému ochránci země, mu vrátily síly. Zaťal prsty s novou silou do skály a tělo přitiskl ke 115

stěně. Věděl dobře, že je to jen krátké oddálení konce, a proto se odvážil k zoufalému činu. Prudce se otočil a po hlavě se vrhl do koruny stromu, který rostl pod ním ze skály. Větve ho zachytily, takže ani nepocítil bolest při nárazu. Několik kroků níže vyčnívala ze skály římsa porostlá křovím a pod ní strom. Obsidiánový had padal a padal. Sukovité větve ho zraňovaly na rukou a nohou a krvácel z nespočetných ran na prsou. Přesto nezavřel oči, až dopadl na koruny stromů v propasti. Teprve když se propadl větvemi na pevnou zem, ztratil vědomí. Ležel mezi kořeny obrovitého stromu. Kmeny stromů kolem něho se ohýbaly pod nápory větru a sténaly. Kam se schovali ptáci? Kam utekli srnci a jeleni? Trvalo to ještě celou věčnost, než se vítr utišil. Pozvolna, jako by se mu nechtělo, se ukázalo slunce a osvětlilo spoušť, kterou bouře způsobila. Všude ležely vyvrácené stromy, ulámané větve, haluze s temně zeleným jehličím, orvané listí a poraněné kmeny jako roztříštěné sloupy. Zavládl podivuhodný klid, přerušovaný nesmělými hlasy ptáků. Z úkrytu vylezl medvěd, temně zabručel a běžel dál. Motýl na lodyze květu se pokoušel rozepnout křídla. Z jeskyně vzácných ptáků quetzalů vyšel mladý muž s mladou ženou; našli si tam úkryt před bouří a teď uviděli pod stromem nehybné tělo člověka, který se zřítil ze skalní stěny. Obsidiánový had ležel bez hnutí se zavřenýma očima, ale v tváři ještě zůstal odlesk myšlenky a snu. Mladý muž mu podržel pod nosem jemné peříčko, jehož vlákénka se zachvěla. Nebo se to jenom závan vzduchu přehnal přes stébla trávy? Slunce svítilo do propasti. Jak je to podivné, pociťovat jeho teplo po tak dlouhé tmě! Mladá žena přinesla z jeskyně dva koše s houbami. Muž nasbíral větve a osekával je, aby z nich udělal nosítka. Lesem se nesl ohlas úderů sekery. Položili těžké tělo na nosítka a odnášeli zraněného do vesnice zvané U skalního pramene nedaleko hranic tlaxcalského území. Obyvatelé byli mírumilovní rolníci a lovci, kteří se nepřátelili ani s Aztéky, ani s Tlaxcalskými nebo Totonaky. Žili stranou obchodních 116

cest u horského potoka, který i v době sucha byl napájen z nikdy nevysychajícího pramene ve skále. Staří pamětníci vypravovali, že před dávnými léty se v jeskyni ptáků quetzalů ukrýval před aztéckým vládcem náčelník z Texcoka; odtud vytáhl do osady Velkých síní a s mocným vojskem dobyl zpět svého panství. Ve vsi nezpůsobila bouře žádné velké škody. Rodiny bydlely většinou v podzemních děrách, které vyhloubili již jejich předkové, a několik málo chat leželo v chráněné úžlabině, nad níž se bouře jen přehnala. Přerazila pouze jeden vykotlaný dub. Když mladý pár houbařů donesl nosítka na náves, přispěchaly sem ženy i děti a shlukly se kolem. Také rolníci, kteří se již chystali na cestu k svým políčkům, aby se podívali, jaké škody jim způsobilo krupobití, se obrátili zpět a obklopili kruhem raněného. Děti byly úplně zticha a jejich starostlivé babičky s dlouhými nosy se navzájem ubezpečovaly, že muž je stejně už mrtvý a že to znamená neštěstí, přinesou-li do vsi někoho, kdo je po smrti. Bylo by lepší odnést ho bez meškání na pohřebiště a spálit na hranici. Starosta obce se obrátil k mladé ženě, která s bratrem přinesla raněného do vsi. „Doběhni k prameni, milá dcero, a přived sem kouzelníka, ať se podívá, je-li v něm ještě život, či ne.“ Ženy si mezi sebou tiše šeptaly a muži odháněli děti. Všichni byli spokojeni, že se v jejich jednotvárném životě něco událo. Slyšeli už o bílých cizincích, kteří teď pochodují vojenskou silnicí do vnitrozemí; tato zvěst je vyburcovala z netečného míjení dní. Rok „jedna třtina“ přinesl zlaté časy kouzelníkům a hadačům, kteří ještě nikdy nenacházeli tolik ohlasu, jako v právě uplynulých měsících. Každý čekal na něco nebývalého a netrpělivě toužil po mimořádných událostech. A tak se ptali jeden druhého, co asi přimělo tohoto cizího muže, aby se odvážil nebezpečného sestupu po skále, místo aby šel hladkou rovnou silnicí, a vyslovovali nejrůznější dohady. Jeden z malých Indiánků se zvědavě přitočil k nehybné postavě zraněného, ale matka ho s hrůzou odtáhla zpátky. Vesnický kouzelník a zároveň ranhojič byl muž temné pleti, 117

zamračený a nerudný, a ženy ve vsi měly z něho strach. Před léty sem přišel z Tlaxcaly a povídalo se, že byl vyhnán z města, protože měl na svědomí nějaký zločin. Byl však výborný znalec bylinek a koření, kamenů a kořínků a dovedl srovnávat zlámané kosti, a tak se směl ve vsi usadit. Byl to vypočítavý člověk, který dovedl zjistit druh nemoci z vázání a rozvazování uzlů na šňůře, a dal si za to vždy bohatě zaplatit. Ze svých příjmů ranhojiče si vydržoval tři ženy. Kromě toho měl dva otroky, syny chudých místních osadníků, kteří si u něho odpracovávali dluh, a jednu otrokyni na mletí kukuřičné mouky na metate. Prohlédl povrchně zraněného a zjistil, že v něm není ani stopy života. Zástup kolem nespokojeně zabručel, protože všichni viděli, že prohlídku provedl ledabyle. Kdyby byl cizinec zámožným mužem, byl by si dal ranhojič jinak záležet. Když ona mladá žena, která našla zraněného, požadovala, aby ho kouzelník prohlédl důkladněji, rozhorlil se tento mistr lékařských věd a odpověděl důrazně: „Což pochybuješ o výroku božstva? Když ti říkám, že je mrtvý, tak je mrtvý.“ Lidé se rozmrzele rozcházeli. Jen několik žen se tu ještě chvíli zdrželo, aby ukojily zvědavost a politovaly toho statného muže, kterého skosila smrt. Dva jinoši odnesli cizince na pohřebiště a položili do jeskyně, aby byl chráněn před supy, kteří už čekali, černí a hladoví, na výšině, kde tisíciletý cedrový háj zůstal nedotčen bouří. Blížil se večer a na cestu k pohřebišti se kladly temné stíny. Obloha se potáhla temnými červánky a tmavě zelené košaté koruny cedrů se zdály černé jako uhel. Obsidiánový had, veliký zvěd, ležel teď v bezvědomí, jako mrtvý. Jediná myšlenka mu uvázla v paměti: musí vyřídit důležitou zprávu a toto vědomí udržovalo ještě srdce v pohybu. Možná že bez tohoto příkazu povinnosti by byl zemřel. Zasténal z těžkého bezvědomí a neslyšel, jak se tvrdé zobáky supů zatínají do hromady kamení navršené před vchodem. Pohnul se, musí přece mluvit s Šikotenkatlem! Všecka vůle k životu se upjala na toto jediné slovo: Šikotenkatl! 118

Když se už zešeřilo, pravila Šamotzin bratrovi: „Pořád se na mě dívá. Nevím, co to má znamenat. Měl přece zavřené oči, když jsme ho našli, a přesto pořád cítím, že se na mě dívá.“ „Měli jsme ho pohřbít hned na místě, kde jsme ho našli,“ odpověděl bratr. „Lidi nám mají za zlé, že jsme přitáhli do vsi mrtvého.“ „I nech je povídat! Kdybych se nebála, šla bych se podívat na pohřebiště. Doprovoď mě, můj milý bratře,“ Potřásl s nesouhlasem hlavou. „Jen zůstaň tady, sestřičko. Stejně je mrtvý.“ Mladá žena vyšla z chaty a rychlým krokem proběhla vesnicí, neboť nastala již hodina mezi soumrakem a tmou. Strach ji poháněl, a tak rychle zdolala výstup na výšinu. Za každým krokem tušila na pokraji cesty mátožnou postavu z jiného světa, nebo dokonce strašidlo smrti, které má hlavu z dýně a v ní dvě žhnoucí světla. Byly to však jen světlušky, které si klidně poletovaly kolem. Supi vystřelili do výše a opět se spustili na hromadu kamení. Šamotzin se s křikem proti nim rozběhla a mávajíc rukama odháněla je. Avšak tito černí pomocníci smrti zůstali sedět a upřeně hleděli na ženu prastarýma očima. Byla šílená strachem, a kdyby byla teď nezaslechla zasténání, byla by se obrátila zpátky do vsi. Celá se třásla, když s námahou odsunula kameny před vchodem do jeskyně a vlezla dovnitř. Co jí dodalo síly, že to vykonala? Celé odpoledne měla před očima obličej cizího muže. A když ji v jedné chvíli přemohla únava a na okamžik si zdřímla, viděla ho ve snu; viděla cosi světlého, co se vznášelo bez obrysů a beze slov. Usmála se a nevěděla, proč je náhle tak šťastná. Dotkla se mužova těla. Pocítila v prstech sotva znatelné teplo, sklonila se a naslouchala na jeho hrudi. Zraněný se nehýbal, jeho ústa zůstala němá. Byl to jen klam? Zadržela dech a ucítila lehounký tep srdce. „Neberte ho k sobě, ó bohové všemocní!“ zamumlala. Navršila opět kamení před vchodem a zahnala supy. Když jednala, opustil ji strach. Pustila se do vsi, aby přivolala pomoc. Do chýše 119

podél cesty zavolala: „Žije! Cizinec žije!“ Kdo už spal, protřel si oči, aby se probudil. Je to možné? Ten mrtvý, že není mrtvý? Každý pospíchal, aby byl co nejdřív na pohřebišti, aby se přesvědčil o zázraku. A když lidé uviděli, že Šamotzin mluvila pravdu, ovládla je zlost na nedbalého kouzelníka. Odnesli zraněného do chýše mladé ženy. Slíbila, že ho bude ošetřovat, a lidé se plni rozhořčení rozběhli ke kouzelníkovu obydlí. „Dejte mu pořádný výprask, tomu mluvkovi a vychloubači!“ křičela jedna žena. „Kdepak vězí ten mistr černokněžník?“ „Zacpěte mu tu jalovou držku!“ osopili se na něho ostatní. A už ho měli v parádě, důkladně mu namleli, a když trochu ochladli, hodili ho do ledového potoka. Starosta však nařídil. „Vytáhněte ho, ať nám ještě nezamoří vodu!“ Když se tak stalo, rozešli se lidé spokojeně do svých jeskyněk a chat a ulehli. Byla doba žní a příštího dne je čekala práce na polích. Uplynul týden. Kouzelník zemřel na následky studené koupele a jeho ženy si mezi sebou rozdělily veškeren majetek. Na kukuřičných polích se jakžtakž vztyčily těžké stvoly postižené krupobitím a lidé mohli řezat klasy. Od poutníků se dověděli, že bílí bozi opustili Naulinco1 a pochodují dál směrem na západ. V ranním šeru dne zvaného „jedna had“ seděla Šamotzin naplněna podivnou nadějí u lůžka nemocného. Tento den byl dnem šťastných žen, matkám přinášel útěchu a odvahu a pannám splňoval tajná přání. Mladá žena doufala, že raněný, jehož srdce nyní tlouklo silněji, se probere z mdloby, ale byla to marná naděje. Teprve po několika dnech přišel Obsidiánový had k vědomí. Otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. Paže a nohy měl tak lehké, že je ani necítil. Ležel někde v šerém soumraku a naslouchal ženskému zpěvu: „Ranní červánky vzcházejí nad horami. Probuď se! Přichází den. 1

Naulinco, čti naulinko, město nedaleko pobřeží Mexického zálivu. Pozn. aut.

120

Slyšíš hlas ohnivého tetřeva? A spatřils už ohnivou vlaštovku? Vidíš ohnivého motýla, jak létá nad žlutými poli?“ Byl to sen? Náhle si vzpomněl: Šikotenkatl! A přítelovo jméno vyvolalo z hlubin zapomnění, co se stalo. Pokusil se vztyčit na lůžku, ale ruce měl příliš slabé, aby se na ně vzepřel. S výkřikem zklamání se zhroutil zpátky na lůžko. Šamotzin odhrnula záclonu, která chránila místnost před sluncem, a viděla, že se nemocný probudil. Uhodila se oběma rukama do čela a zvolala: „Ó já nedbalá! Starám se o něho jako kukačka o mladé.“ Poklekla u lůžka a zeptala se, co by si nemocný přál k jídlu. „Kdo jsi?“ zeptal se jí muž. „Jmenuji se Šamotzin! Přinesu ti něco k jídlu.“ Chtěla pospíšit ven, ale muž ji zavolal zpět. Cit mu pravil, že této mladé ženě může důvěřovat. A konečně neměl na vybranou. „Chceš mi pomoci?“ zeptal se. „Nemluv tak mnoho, cizinče.“ „Slyš mě, moje milá sestro,“ zašeptal. „Vydej se do Tlaxcaly a přiveď mi sem náčelníka Šikotenkatla!“ Sklonila se nad jeho obličejem a zašeptala: „Tak a teď spi!“ „Při – ve – deš ho?“ Přikývla. Tu zavřel oči a zase usnul. Šamotzin si rychle sbalila věci na cestu a doběhla ještě na pole a poprosila bratrovu ženu, aby se o nemocného až do jejího návratu postarala.

5. Rozsudek Když Montezuma přesídlil z Černého paláce na západní břeh jezera, padal studený déšť. Zanechal v paláci celý dvůr, vzal s sebou 121

kromě několika služebnic a sluhů pouze ty své rádce, kterým důvěřoval. Toto letní sídlo, paláce a pavilóny, celý velký park, vodovod, který vedl od pramenů Ještěrčí hory do sídelního města, byly kdysi postaveny stovkami tisíc pilných rukou. Mistři všech možných řemesel, stavebníci a umělci sehnaní ze všech konců velké říše vybudovali tento ráj podle přání nejvyššího pána. Tenkrát byl Montezuma ještě muž činu, který v čele svých náčelníků pronikl až na vzdálené pobřeží západního moře. Dnes však, v neblahém roce, kdy věštba hlásila neštěstí, v roce zvaném „jedna třtina“, to byl unavený člověk a všechna radost ze života ho opustila. Jeho štíhlá postava se nahrbila a vlasy na spáncích prošedly. A když procházel kvetoucí zahradou po skrytých cestičkách na břeh jezera, podobal se spíše nosiči sehnutému pod těžkým břemenem než mocnému náčelníkovi. Pružný krok lovce a svižné držení těla už dávno ztratil. S námahou zvedal nohy a hlavu neudržel vztyčenou. Už ani palácový hrbáč ho nedovedl rozesmát svými nápady, ani trpaslíci svým tajtrlictvím. Náčelníky Střemhlavého orla a Jaguáří spár, kdysi své nejbližší důvěrníky, zřídkakdy teď povolával k sobě. Tím větší vliv měl na něho kněz Hříchů, který mu znovu a znovu musil vyprávět o svém setkání s bílými božstvy. Vladařovo srdce svíralo chmurné tušení, věštby o pádu říše mu nedopřávaly klidu a z celé duše toužil jen po tom, odejít do domu božstva kukuřice, do země, kam se vrací slunce. Neměl však už odvahu se rozhodnout, a tak jen trpně čekal na zprávy poslů, kteří noc co noc a den co den uháněli po ulicích Tenochtitlánu. Když se dověděl o svržení božstev v Cempoale, všecek otřesen vykřikl: „O jakých strašlivých zločinech se to zde dovídám? Což nemohu mít chvilku klidu? Ne, musím si pospíšit a opustit palác. Nikdy se ještě něco podobného nestalo. Co jen tomu řeknou naši bozi? Proč mlčí? Jsou snad bílí bozi silnější než Huizilopočtli, Všemocný, a Tezkatlipoka, Vševidoucí?“ Střemhlavý orel a Jaguáří spár mu naléhavě radili, aby konečně vyslal proti Španělům silné vojsko a na příhodném místě se s nimi utkal. Montezuma však neposlouchal jejich rady a rozhodl se 122

očekávat cizince v hlavním městě, ať už se stane cokoli. Ještě než přesídlil do Chapultepeku, nařídil knězi Hříchů, aby svolal na palácové nádvoří všechny známé kouzelníky; byli vysláni proti vetřelcům, aby jim škodili svými kouzly, šířili mezi nimi nemoce a rozsévali smrt, nebo je aspoň přiměli k návratu. A protože nesplnili svou povinnost, přikázal, aby všichni byli usmrceni, jejich majetek zabrán a ženy a děti prodány do otroctví. Jediný z kouzelníků, básník zvaný Odpočívající štít, byl trestu ušetřen. Tento moudrý pěvec však požádal Montezumu: „Pane, jsem stár. A když tito lidé, kteří se ničím neprovinili, mají zemřít, chci je následovat.“ Montezuma na to odpověděl: „Neprobouzej ve mně hněv, ctihodný muži. Nikdo nezná zpěvy mého milovaného lidu lépe než ty. Proto musíš zůstat tak dlouho naživu, až božstva rozhodnou, abys byl odvolán.“ Od té doby putoval bělovlasý pěvec bez oddechu od jednoho tržiště k druhému; jednou ho viděli v Tlaltelolku, zítra v Tlacopanu, pozítří v Xochimilku, a když zpíval staré zpěvy o náčelnících, kteří opovrhovali svými poddanými, shlukli se posluchači kolem něho jako stvoly rákosu a žádný z Montezumových donašečů se nesměl přiblížit. Lidé z Tenochtitlánu a okolních osad věděli, jak se náčelník změnil; jak je nerozhodný a váhavý, neboť vše, co se událo v paláci, pronikalo jeho zdmi navenek. Z toho, co řekl, nic nezůstalo utajeno. Brebtavé služebnictvo vynášelo i nejtajnější jeho výroky na tržiště. Jeden den řekl Montezuma: „Postavte se nepříteli se zbraněmi, bojujte proti němu, mojí stateční Orli a Jaguáři, vystřelujte své šípy, zabíjejte napořád.“ Minul den a on přikazoval: „Předávejte si je z ruky do ruky a pečujte o ně, jako by to byli naši vlastní otcové. Prokazujte jim úctu, neboť kdo ví, co by nám mohli způsobit.“ Vládcův strach z cizinců, kteří se krok za krokem blížili k hlavnímu městu, se přenesl na poddané. Jakmile uzřeli spěšného posla, spustili křik, který se rozléhal po náměstích a ulicích jako hlas 123

zvonů. Tloukli se do úst a hnáni strachem opouštěli svou práci. Muži i ženy se seskupovali do hloučků a se slzami v očích si sdělovali zlé zprávy. Otcové hladili své děti a naříkali: „Ó běda, mé milované děti, co bude s vámi, až sem přijdou ti zlí cizinci!“ A matky volaly zoufale: „Co strašlivého ještě uvidíte, mé ubohé děti? Kéž byste se byly raději nenarodily!“ Země vyprahlá dlouhým vedrem dychtivě sála vláhu. Její jizvy se zacelily, byla zas hladká tam, kde popukala jako hliněná váza. Rozdrobený povrch zvláčněl a spojil se v úrodnou poddajnou nivu. Lidé si oddechli, protože obávané sucho bylo zažehnáno. Nebylo nutné otevřít městské sýpky s kukuřicí jako v létě roku „jedenáct kamenný nůž“, kdy v Tenochtitlánu umírali děti i starci hladem, kdy ptáci padali mrtví v letu a zvěř utekla hluboko do lesů. Kdo neměl nic důležitého na práci, odebral se do chrámu božstva deště Tlaloka a děkoval mu za milostivou přízeň. Rok „jedna třtina“ sliboval, že bude zelený a úrodný a lidé by bývali šťastni, kdyby nebylo strachu z bílých cizinců, kteří se nezadržitelně blížili. Mistr ozdobník Pětihlavý had pádloval za tohoto nádherného vlahého dne, který nad horami rozestřel šedý šátek deště, směrem na Tepetzinco. Opeřený jelen byl po svém návratu zatčen a obviněn, že se vloupal do obydlí ctihodného rybáře, pokusil se ho zavraždit a dopustil se krádeže. Královští soudcové ho odsoudili ke krutému trestu, který měl být vykonán na úsvitu příštího dne. Soudcové žádali, aby obžalovaný byl potrestán smrtí jako obyčejný polní zloděj, kamennou koulí mu měla být roztříštěna hlava. Vrchnímu soudci, který Opeřeného jelena obhajoval, se však podařilo odvážnou a skvěle sestavenou řečí přimět soudce ke zmírnění rozsudku. Protože obžalovaný byl ještě velmi mlád, spokojili se tím, že ho odsoudili ke ztrátě levé nohy. Když Pětihlavý had přišel s touto zprávou domů, matka se s výkřikem úzkosti vrhla k němu. Pak klesla ve mdlobách. Od té chvíle leží na rohoži svěřena péči staré otrokyně od kamenného drtidla, 124

nebo nenacházejíc klidu bloudí po stavení sem a tam, zoufale hladí synovo lůžko a zpívá už téměř zapomenuté ukolébavky. Toto tiché přecházení a tlumený zpěv byly pro nešťastného otce nesnesitelnější než hlasitý nářek. Nemohl věřit, že jeho kdysi tak poslušný a dobromyslný syn, jehož láskyplné srdce znal, by se byl odvážil takového odsouzeníhodného činu. Co mu bude platné všechno jmění a majetek, když bude mít doma zmrzačeného chlapce, na kterého budou sousedé ukazovat prstem. V této tísni vyhledal mladšího bratra, kněze Hříchů, a prosil ho, aby požádal náčelníka o milost pro svého synovce. Kněz ho utěšoval a přislíbil, že udělá vše, co je v jeho moci, aby uchránil chlapce před krutým trestem. Ovšem, poznamenal, sotva co pořídí u Montezumy, který pod vlivem špatných zpráv trpí neustále těžkými bolestmi hlavy a je v bezútěšné náladě. Pětihlavý had zabočil do rákosové zátoky a vytáhl kánoi na břeh. Déšť mu bubnoval na ramena a zmáčel mu prsa a záda. Vzduch byl prosycen vlhkostí a sotva bylo lze rozeznat, kde začíná nebe a kde jezero; vše bylo jediná šedá clona. Sůl v roklině byla prosáklá vodou. Květiny otevřely své kalichy blahodárné vláze, připraveny nabídnout prvnímu slunečnímu paprsku všechny své barvy od svítící běli až k sametově měkké motýlově temné modři. Pětihlavý had zamířil k chatě mezi cypřiši. V ruce nesl dřevěnou kouli a uzel s nádherným pláštěm z quetzalích per, který původně zhotovil pro velkoobchodníka z Chalka. Před vchodem zůstal stát a zavolal: „Vyjdi ven, ctihodný rybáři!“ Nedočkal se však odpovědi, proto odhrnul stranou promočený hadr, který sloužil jako závěs, a vešel dovnitř. V chýši bylo pološero. Na zemi u převráceného džbánu ležel na břiše muž a spal. Rákosovou střechou kapal dovnitř déšť. Vzduch páchl kysele po vykvašené agávové šťávě. „Probuď se!“ promluvil na něho Pětihlavý had. Muž se otočil a zívl. „Kdo jsi? Proč přicházíš do mé chaty?“ Viděl přísné oči, které se na něho upíraly, všiml si dřevěné koule 125

v ruce vetřelce a couvl. Voda mu kapala na husté vlasy. Potřásl hlavou, aby srovnal rozcuchanou kštici, a jako na obranu zvedl ruce před obličej. Pětihlavý had se rozhlédl po místnosti, kde kromě několika hrnců a děravého pláště nebylo zhola nic. „Měl jsi někdy ve své mizerné chýši něco cenného?“ zeptal se muže. Ten se zasmál a spustil paže dolů. „Po něčem cenném se tu marně ohlížíš. Když máš na něco takového zálusk, můj vážený bratře, musíš se namáhat do domu boháčů.“ Pětihlavý had pokročil vpřed. „A to se opovažuješ tvrdit, že tě můj syn oloupil o všechny šperky, ten dobrý a mírný chlapec, který měl vždy pokojné a měkké srdce?“ Muž se otočil a ukázal návštěvníkovi jizvu na zádech. „Dej mi pokoj s tvým mírumilovným synáčkem. Jen se podívej, tady na tu jizvu po dýce, která mě málem připravila o život. Moc se tu nerozkřikuj. Tady ve své chýši jsem já pánem, koukej vypadnout, nebo zavolám o pomoc!“ Pětihlavý had pohlížel na muže očima plnýma smutku a opovržení. Od synova zatčení stala se s ním velká změna. Už si nezpíval při práci, ke každému byl nedůvěřivý. Jak večer ulehl, po celou noc hloubal o tom, proč Opeřený jelen odešel z domu bez rozloučení. Nesvědčí to o tom, že má něco na svědomí? Tušil, že to nějak souvisí s Černou orchideou, dcerou tohoto zpustlého rybáře. Ježto však soudcové ani jemu, ani zkušenému obhájci nedovolili promluvit s obžalovaným, zůstala tato věc zahalena tajemstvím. Někdy cítil, že kdesi v pozadí tu jedná ruka někoho velmi mocného, nemohl však zanic připadnout na to, kdo by to byl. Znal sice některé lidi, kteří nebyli jeho rodině právě nakloněni a jemu, uznávanému mistru, záviděli jeho značné výdělky; přesto nemohl připadnout na nikoho, kdo by mu mohl přát takové neštěstí. Opeřený jelen byl během soudního jednání až podivuhodně mlčenlivý, a když jednou začal mluvit, přerušil ho vrchní soudce příkrými slovy. Přesto když se mluvilo o krádeži, vyskočil hoch s 126

tvářemi planoucími hněvem a vykřikl; „Jak jen můžete věřit tomu lháři, vzácní pánové. Ach, kéž bych ho byl přece jen zabil!“ Obhájce stálo značné úsilí, aby zahladil nepříjemný dojem, který vyvolala prudká slova obžalovaného. Během soudního vyšetřování navštívil otce přítel rodiny a radil mu, aby vyhledal vrchního soudce a bohatým dárkem ho naklonil k milostivému rozsudku. Kde jsou ty časy, mínil, kdy býval úplatný soudce trestán smrtí? V dnešní době mají tito vzácní pánové všichni nataženou dlaň. Pětihlavý had však odmítl tento názor, příčilo se to jeho cti poctivého řemeslníka. Teď však litoval a byl ochoten věnovat celý svůj majetek, aby milovaného syna zachránil. S hrůzou si vybavil v paměti případy, kdy obžalovaný, odsouzený ke ztrátě ruky nebo nohy, zemřel při vykonání trestu, jestliže kat neprovedl svou práci dost odborně. Snad by bylo dobře aspoň kata obměkčit dárkem. Uvědomil si opět nebezpečí, které se mu zdálo neodvratné, a rozhodl se, že dojde-li ke kruté exekuci, opustí s rodinou Tenochtitlán a odstěhuje se někam daleko, kde ho nikdo nezná. V této náladě si téměř přál, aby už sem přišli ti bílí cizinci, o kterých se všude mluvilo. Ať zničí město a Montezumu, který nezná než sebe, ať svrhnou z trůnu. Copak je tomuto krutému povýšenci po tom, jaké hoře svírá srdce matky a do jakého zoufalství uvrhl otce? Ještě nikdy v životě nebyla jeho mysl zmítána tak rozpornými úvahami. Jako by ho bozi rozdvojili do dvou bytostí, Zatímco jedna soustředěně naslouchala hlasům svého nitra, vnímala druhá nadávky opilého rybáře, který teď odvrhl všechen strach. „Co tu okouníš s tou tváří jako tykev? Tady jsem pánem já, ty obejdo. Skoč do vody anebo uteč do hor! Co mi máš co poroučet, ty, otec zloděje a vraha?“ Pětihlavý had zesinal. Muž mluvil dál, ale jeho slova už šla mimo. Jen jediná věta utkvěla pevně v mozku zdeptaného otce: „Otec zloděje a vraha.“ Chápal teď, že je možno zabít člověka, a nebýt vrahem. Bylo to něco podobného, co tenkrát přimělo Opeřeného jelena, aby bodl dýkou? Koule mu vypadla z ruky. Odkopl džbán a popadl muže 127

prudkým hmatem za obě ramena. „Řekni pravdu!“ vyrvalo se mu chraplavě z hrdla. Rybář otevřel naběhlá víčka a přemítal, je-li účelné, aby učinil doznání. Sklouzl lačným pohledem po uzlu s pláštěm, který Pětihlavý had přinesl. Měl také žízeň a rád by si byl přihnul ze džbánku. Což kdyby vzal své obvinění zpátky aspoň pokud jde o krádež? Zalekl se však, když pomyslil na následky. Tím by přece uvedl v pochybnost celou svou výpověď a kněz, který ho ponoukl k žalobě, byl tisíckrát nebezpečnější než otec jinocha, který ho v návalu hněvu div nezabil. „Co to pomůže, můj vzácný bratře, když mi ublížíš?“ odpověděl. „Jsem chudý člověk. Ten šperk patřil mé ženě, která se jako povětrná ženština potuluje po tržištích. Našla mě ležet s ranou v zádech a ptala se po šperku. ‚Běž k soudcům a přines mi ho zpátky!‘ naléhala. Co jsem měl dělat – naparádila se, vetkla si květiny do vlasů, obličej si natřela suchou hlinkou, na tváře naplácala barvu krvavé nopálové vši, zuby si nabarvila v barvě kukuřičných vousů, kolem boků uvázala pestrou zástěru a vlasy si stočila de vysokého uzlu jako roh. Vrtěla zadkem ta nabarvená čubka, kroutila se přede mnou a pohazovala hlavou jako jelen. Pak mi vypila poslední zbytek ovocného vína a běžela k soudu.“ „Co je ti, milý bratře? Proč odcházíš?“ Otec Opeřeného jelena běžel mokrou trávou k zátoce a odstrčil kánoi do vody. Déšť padal v tenkých provázcích, které při dopadu tvořily na hladině souběžné kruhy. Docela blízko narazil na plovoucí ostrov; zdálo se mu, že slyší v šumění deště zpěv, provázený šustěním rákosí. Večer se rychle blížil, přicházela tklivá hodina, kdy světlo uhasíná. Pětihlavý had poklekl u lože své ženy, která vyrážela ze spánku nesrozumitelná slova, a pozoroval zažloutlý, jakoby ne její obličej. Poslední nadějí byla už jen milost náčelníka Montezumy. Montezuma seděl v této době v pavilónu básníků a upřeně zíral do soumraku, jak se pomalu snáší na jezero. Služebnice mu přinesly 128

jemnou, modravě opalizující rybu, obloženou čerstvými bylinami a malými purpurově červenými třešněmi. Montezuma pozoroval hbité pohyby jejich rukou a odměnil dívky nádherně tkanými šátky, které právě dostal z Papantly. Déšť ho poněkud rozveselil a panny, které ho plaše pozorovaly, zahlédly na jeho rtech záblesk úsměvu. Připravily stůl pro tři osoby a pak spěšně vyklouzly z místnosti; věděly dobře, jak rychle se mění nálada vznešeného vládce. Pavilón básníků byl otevřen k jezeru. Za jasného počasí bylo odtud vidět město s horami v pozadí. Stěny, potažené látkou utkanou z králičí srsti, vypadaly jako ojíněné jemným chmýřím. Byly tu v nádherných barvách zobrazeny květiny, ptáci a motýli jako ve volném prostoru a dodávaly pavilónu lehkost a průzračnost, jako by nestál na skalnaté půdě, ale vznášel se ve vzduchu. Uprostřed místnosti stál huehuetl, buben, kolem kterého usedali filozofové a básníci, když je Montezuma pozval, aby mu zpívali staré zpěvy z dávnověku a přednášeli filozofické verše. Montezuma přikázal palácovému hrbáči, aby odevzdal služebníkům, poslům a hlídačům dary. Jakmile byl o samotě, neměl stání. Přecházel sem a tam a nedůvěřivě nahlížel do koutů, zda se někde neskrývá špeh. Představy hrozícího nebezpečí ho přepadly dnes znovu s neobyčejnou silou; byl proto rád, když náčelník Jaguáří spár a kněz Hříchů sňali přede dveřmi sandály a vstoupili. Dal si je povolat, aby mu jako už několikrát v minulých dnech vyprávěli o svém setkání s bílými božstvy. Pobídl je, aby usedli. Jaguáří spár zaváhal a také kněz Hříchů zůstal okamžik nerozhodně stát. Právo sedět s Montezumou bylo vyhrazeno jen spojeneckým náčelníkům z Texcoka a Tlacopanu. Teprve když je znovu vybídl, usedli z obou stran po jeho boku a čekali, až jim služebnice přinesou rybu a příkrmy. Montezuma je oslovil: „Víte, proč jsem vás dal zavolat. Už jste mi mnohé věci řekli, avšak pověděli jste mně, který jsem oporou státu, vše co viděly vaše oči a slyšely vaše uši? Nic jste nezamlčeli?“ V jeho hlase zněla hrozba. Kněz Hříchů se ujal slova. Montezuma se naklonil vpřed a dychtivě naslouchal. Sluhu, který hlásil příchod 129

posla, odeslal nevrle pryč. Po zprávě, kterou mu podal kněz, musel také náčelník Jaguáří spár opakovat to, co už několikrát pověděl. Protože nebyl tak obratný v řeči jako kněz, jeho zpráva vladaře nudila a Montezuma si z dlouhé chvíle pohrával s nožem. Zmínka o Opeřeném jelenu mu připomněla rozsudek nad obžalovaným. Přerušil náčelníka a tázal se, zda byl trest už vykonán. Jaguáří spár odpověděl záporně a prosil o svobodu pro jinocha, který mu věrně sloužil jako zdatný štítonoš. „Slyš mě, ó pane! Dej mi ho do služeb. Je mladý a je pravda, že udělal chybu. Přesto však se může stát statečným bojovníkem!“ Setmělo se již. Sluhové přinesli pochodně a také pánev se žhavými uhlíky. Montezuma vyslechl prosbu jen na půl ucha. A protože ho náhle přepadla únava, byl by snad náčelníkově prosbě vyhověl. Tu požádal o slovo kněz Hříchů: „Je to sice můj synovec a měl jsem ho ze srdce rád, avšak uvaž, pane, jak hrozného činu se dopustil. Kdo propadne zlému, zaslouží tvrdý trest.“ Náčelník Jaguáří spár si změřil kněze temným pohledem. Malá, ale pevná postava knězova byla napjata jako oblouk luku Montezuma se zvedl a sluha mu přehodil přes ramena blankytný, tyrkysy pošitý plášť. Tiše a naléhavě šuměl déšť. Snesla se bezhvězdná noc. Po obou stranách cesty stáli nemluvní nosiči pochodní. Montezuma odeslal zpět jinochy, kteří na něho čekali s nosítky. „Bodá mě v hlavě tisíce jehel,“ stěžoval si. „Doveď mě do ložnice, můj milý kněže!“ Tenochtitlánské vězení bylo umístěno na východním břehu jezera. Byla to podélná zelená budova uprostřed s vysokým výčnělkem, který trčel nad střechou jako obrovský náhrobek. Byla postavena na podpěrných kůlech na bahnité půdě a poněkud se nachylovala nad vodu. Celé průčelí bylo pokryto vrstvou plísně, která v noci strašidelně světélkovala. Lodě a nákladní čluny směly se přiblížit jen k proutěnému plotu ve vodě, vzdálenému od břehu, co by oštěpem 130

dohodil. Kdo by se byl odvážil blíž, vydával se všanc šípům vystřelovaným z ochozu. Uvnitř byla budova podélně rozdělena dlouhou chodbou. Napravo i nalevo byly cely, těsné špinavé klece, v nichž se k smrti unavení vězňové opírali o zeď anebo seděli na podlaze z udusané hlíny. Opeřený jelen byl vězněn v jedné cele s dvěma ostatními, s čalouníkem a s rybářem, kterému se v jeho kruzích přezdívalo Slimáčí strejc. Čalouník se prohřešil tím, že nahlas spílal Montezumovi, a za to měl být časně ráno popraven. Slimáčí strejc, muž se špičatým liščím čenichem, který nabízel na tržišti raky, želvy, úhoře, mloky, pulce a platýse, byl odsouzen pro podvod k veřejnému bičování. Opovážil se totiž prodávat dešťovky zapečené v těstě za račí paštičky. Opeřený jelen seděl se zavřenýma očima opřený o zeď vedle čalouníka, který čas od času zalomil prsty velkých rukou, až zapraskaly. Slimáčí strejc si jim přidřepl k nohám a promlouval k nim vzhůru. Nikdo ho však neposlouchal. Když umlkl, postrádali jenom zvuk jeho hlasu. „Usnul jsi, můj mladý bratře?“ zeptal se čalouník Opeřeného jelena. „Ne, nespím,“ odpověděl hoch. Na chodbě se ozvaly kroky. Opeřený jelen už necítil dotek stěny, upadl do spánku. Viděl se, jak po jedné noze skáče ulicí. Děti ho pronásledovaly a smály se mu. „Hele, zloděj!“ volaly za ním a házely po něm kamením. Ale Černá orchidea je zahnala a soucitně se na něho usmívala. Odvrátil se a odskákal. Tu jde proti němu bílý muž s přistřiženou bradkou, na obličeji má tyrkysovou hadí masku. Oči se mu otáčejí v důlcích jako ohnivá kola. Shořel v plameni a jeho srdce se vzneslo k nebi… Pozvedl oči a spatřil otce, jak stojí před ním v cele a přináší mu šat z kolibřího peří… Pak se viděl, jak vesluje na jezeře a na břehu stojí Černá orchidea. Skočil do vody, aby vytáhl kánoi na břeh, a tu si všiml, že má jen jednu nohu. Čalouník vyrazil hluboký vzdech. „Nechci umřít!“ hlesl. 131

Opeřený jelen se ulekl. Hmatal si rukama po stehnech. A už tu byla znova ta strašlivá představa, která ho trýznila od vynesení rozsudku: kat mu řeže nohu. Ne, neviděl to, bylo to jen povědomí o tom, co ho čeká, protože se v něm všechno vzpíralo převést tuto myšlenku v obraz. Ale již pouhá myšlenka byla tak krutá, že ho jímala hrůza. Kroky na chodbě se vzdálily a jediná naděje uletěla. Dveřní otvor byl zahrazen dubovými trámy, ale špehýrka, vytesaná místo okna do zdi, nebyla širší než dlaň. Ale přece jen prosakovala do cely slabá zář světla. Něco bylo jiné než před chvílí, něco se změnilo. Přestalo pršet a Slimáčí strejc usnul. Zhroucený dřepěl na zemi jako ubohý raneček, hlava mu bezvládně visela dolů. Venku možná zářily na nebi hvězdy nebo snad svítil měsíc. Dokud pršelo, bylo tma jako v pytli. Noc jako stvořená k útěku, příznivá uprchlíkům, nepříznivá pronásledovatelům! Čalouník teď usnul. Jeho velké ruce se uvolnily. Snil krásný sen o prostém životě: jak jde do práce, loučí se s dětmi a večer se vrací, usedne ke stolu a pohlíží do klidné tváře své ženy. Opeřený jelen slyšel pokojné oddechování a přál si; aby i on se propadl do bezedna hlubokého spánku. Viděl tanec válečníka, jak poskakuje na jedné noze jako kobylka. Díval se na tanec Udatných před bitvou! Plížil se kukuřičnými poli k nepříteli. Viděl jednonohého mrzáka, jak metá oštěpem. Na chodbě se rozlehly kroky. Přešly! Už brzo začne svítat. Kdybych byl raději zemřel, pomyslil si hoch. Náhle proniklo do cely světlo. Stěny se rozestoupily a vězeň se octl v síni, jejíž strop spočíval na mocných sloupech. Čas se zastavil, nezbývalo už ani hodiny, ani minuty. Také stíny se zastavily. Mezi sloupy procházely důvěrně známé postavy: otec, s pýchou vyprávějící o bitvě u pohřebiště lebek, jediné, kterou zažil, matka drobné postavy s jemnými údy a trochu smutná, jak ji měl v paměti, Černá orchidea se smíchem na rtech. A její hlas: „Mám tě zabít?“ A pak hudba. Hluboké dunivé údery bubnu, vzrušující třeskot dýňových chřestidel, úsečné bubnování a vzlyk fléten, přivolavačů 132

deště. A k tomu zpěv. Když vystoupila z kruhu panen, nesla na šíji, hebčí než prachové peří, náhrdelník z opražených zrn kukuřice. Ohebná jako had tančila kolem válečníků. Stáli okouzleni její krásou a žádný z nich si netroufal pošeptat jí lichotivé slůvko. Věncem z lučních kvítků si ozdobila černý vlas. Opeřený jelen věděl, že sní; věděl také, že byl uzavřen do vězeňské cely, měl však kouzelnou moc odsouzenců k smrti: lidi, které miloval, viděl před sebou jako živé. Na chodbě zaduněly kroky. Před jeho celou se zastavily! Prší, přemítal náčelník Jaguáří spár. Vesla nebude slyšet, když je ponořím do vody. Noc je příznivá pro útěk. Za svítání by musel být už v Ayotzinku. Cesta na hrázi je příliš nebezpečná. Tam na každém mostu, na každém přechodu stojí stráže. Po silnici se z města nikdo nedostane. Nechám mu kánoi. Je mladý a vytrvalý, a dostane-li se do Chalka, je v bezpečí. Zabočil na jezero a pádloval podél břehu směrem k jihu. Domy se ztrácely ve tmě. Jejich stěny čistě omyté deštěm jen matně svítily tmou. Vysoká vězeňská zeď byla osvětlena pochodněmi, stejně i prostranství před věží, kde znuděné hlídky zíraly upřeně do noci. Náčelník Jaguáří spár si za pochodu k pobřeží oblíbil svého štítonoše a nevěřil, že by se byl dopustil činu, za který byl odsouzen. Znepokojoval ho osud toho mladého odvážného chlapce a slova kněze Hříchů, který si získal vladařovu důvěru, jen posílila jeho podezření, že kněz usiluje svému synovci o život. Vydal se z Chapultepeku k Černému paláci, aby v Domě poslů 133

vyslechl nejnovější zprávy o pohybech nepřítele. Nato se odebral do katovny, umístěné hned za klecemi s divokými zvířaty v Domě oštěpů. Od sluhy se dověděl, že kat byl povolán do kněžského domu. To vše ho jen utvrdilo v rozhodnutí osvobodit chlapce bez ohledu na to, jaké následky bude jeho čin mít. Náčelníkův poměr ke strýci Montezumovi se v posledních týdnech změnil. Jaguáří spár byl dříve naprosto oddán svému pánu a každý jeho rozkaz bez váhání splnil. Avšak od chvíle, kdy poznal Montezumovu slabost a váhavost, nerozuměli si již. Obával se, že je vladař stižen těžkou nemocí, která ochromuje jeho vůli. Déšť ustal, najednou bylo ticho; zmlklo šumění deště, toto vytrvalé ukolébávání, které činí údy těžké. Kdo by byl věřil, že déšť potrvá jenom půl dne? Nebo to byla jen krátká přestávka? Náčelník pohlédl k obloze. Mraky odpluly a za nějakou chvíli se vynořil v ještě vlhkém vzduchu úplněk, žlutý jako dýně, obklopený věncem nesmělých hvězd. Ve vodě se odrážela měsíční cesta, uprostřed ní černá kánoe. Město tu leželo, jako by se bylo právě vynořilo z jezera. Domy a chrámové pyramidy byly zality stříbrným měsíčním světlem. I nevzhledná budova vězení vypadala v pohádkovém svitu snesitelně. Jaguáří spár přivázal kánoi ve stínu zdi ke kůlu, k pasu si zavěsil kyj a dal se břehovou ulicí. Musí se dát jinou cestou, myslil na chlapce. Kánoí na Texcoco a odtud do hor. A tam se může schovat někde ve vesnici kmene Otomí. Strážní na něho zavolali, aby zůstal stát, a přiložili šípy na tětivu. Řekl své jméno a poručil, aby otevřeli bránu. Zaváhali. Náčelník Jaguáří spár byl obáván i milován. Pomyslili si však, že bude lepší, aby v této věcí rozhodl dozorčí věznice. „Běž dolů a svolej hlídky!“ řekl starší ze strážných. Vězení mělo kromě trojích dveří, které vedly k vnitřnímu dvoru, zvenčí pouze tento jediný vchod. Ještě nikdy se nikomu nepodařilo odtud uprchnout, dokonce ani v hladovém roce, kdy vězňové pobili skoro všechny hlídky. Velitel stráže, urostlý šlachovitý válečník, který v bitvě ztratil oko, odsunul těžkou závoru a otevřel bránu. Dvě pochodně 134

osvětlovaly vstup. Po obou stranách stály hlídky s kyji a kopími, připraveny vrhnout se na vetřelce, jakmile by velitel dal povel. Náčelník prošel kolem nich a nařídil jim: „Zavřete vrata, moji bdělí Jaguáří!“ Jednooký se na ně obořil: „Copak nevidíte, kdo nám prokazuje čest svojí návštěvou? Jděte do strážnice, já vás zavolám!“ Strážní běželi podél cel a zmizeli na konci dlouhé chodby, osvětlené svazkem pochodní. „Vynaložil jsi velkou námahu, můj vznešený pane,“ obrátil se k náčelníkovi velitel stráže. „Doveď mě na místo, kde budeme sami, můj statečný bratře!“ Zapraštělo dřevo. Pak bylo zase ticho a odsouzenci, kteří naslouchali každému zvuku, propadli opět svým podivuhodným snům, až se znova jejich sluchu dotkl ohlas kroků a trámy v dveřním otvoru zaskřípaly. Velitel stráže vyvolal Opeřeného jelena ven, ale Slimáčího strejce, který také dychtivě vyskočil, zatlačil zpátky do cely. Zadrnčelo to, když zasunul těžkou závoru. Opeřený jelen zamrkal ospalými víčky proti světlu. Zatím nic nechápal, oslepen září pochodní. Snad se mu jen něco zdá? Tu poznal svého náčelníka. Ne, nezdá se mu to, stalo se něco nepochopitelného, zázrak! Jaguáří spár objal chlapce. Jeho oči hleděly vážně a slavnostně. „Přísahej při všemocném Huitzilopočtlim, který tě usmrtí, jestliže selžeš, přísahej, že nejsi žádný bídný zloděj!“ „Přísahám, pane, při jménu Huitzilopočtliho: ať mě Všemocný usmrtí, nemluvím-li pravdu.“

6. Velká rada v Tlaxcale Obsidiánový had, o jehož hrdinských činech vyprávěli lidoví zpěváci, sice zvítězil nad smrtí, ale příliš pozdě se probral z 135

bezvědomí. A to bylo neštěstím pro Tlaxcalu, tuto nezávislou horskou zemi v Anahuaku. Když Šikotenkatl dostal od Šamotzin zprávu o osudu svého přítele, vydal se ihned do vesnice U skalního pramene a dal zraněného dopravit do Tlaxcaly. Po celé dny seděl u jeho lože a poháněl lékaře k větší horlivosti, aby nemocného probudili k vědomí. Náčelník Šikotenkatl, syn starého tlaxcalského pohlavára, byl urostlý muž rozložitých ramen, asi pětatřicetiletý, s širokým obličejem a důstojným vystupováním. Z jeho kyje šel strach; stejně však byla obávána jeho bezuzdná prudkost, která v situacích, jež vyžadovaly více uvážlivosti než slepé odvahy, způsobila již mnohou škodu. V boji byl vždy v prvních řadách a také od svých bojovníků vyžadoval vypětí všech sil. Zatímco se Obsidiánový had zmítal mezi životem a smrtí, přinášeli zvědové zprávy o podivných a znepokojujících událostech kolem cizinců, kteří byli vzdáleni pouhých několik dní od východní hranice tlaxcalského území. Když zničili indiánské chrámy v Cempoale, pochodovali cizinci do Chiahuitzlanu a tam za pomoci totonackých zemědělců a řemeslníků založili město, které nazvali Villa Rica de Vera Cruz1, což znamená Bohaté město pravého kříže. Bylo postaveno ke cti jejich dobromyslného boha, kterého prý kdysi, jak se vypravuje, nepřátelé přibili na dřevěný kříž. Před pochodem do vnitrozemí potopili cizinci své dřevěné věže a tento nepochopitelný čin provedli v noci pod ochranou tmy. Velká rada Tlaxcaly byla zmatena. Cožpak se ti cizinci chtějí navěky usadit v jejich krásném Anahuaku, který se prostírá od jednoho moře k druhému? A jak mají rozumět tomu, když jejich černobradý vůdce všude hlásá, že sem byl poslán z veliké dálky, aby učinil přítrž Montezumovým loupežím a lidským obětem a aztéckého náčelníka učinil poddaným svého císaře? Jednání cizinců bylo obojetné a nepochopitelné. Jednou přijímali dary nenáviděného vládce Aztéků a posílali mu přátelská poselství, podruhé mu hrozili za jeho zády strašlivými tresty. Byli Šikotenkatlovi hádankou, kterou, ač se velice namáhal, nedovedl 1

Čti vilja rika de vera kruz..

136

rozluštit. Proto netrpělivě čekal, až se jeho přítel Obsidiánový had probudí z hlubokého spánku. Kdyby bylo po jeho, byl by postavil proti početně nepatrnému vojsku Španělů, posílenému jen tisícem totonackých válečníků, silné mohutné vojsko. Nechápal váhání čtyř starších tlaxcalské Velké rady, ani jejich rádců, kteří uvěřili pověstem, že cizinci jsou nadpřirozené bytosti a že je nelze žádnou mocí v jejich počínání zastavit. Po první známce života ve vesnici U skalního pramene se Obsidiánový had neprobudil k vědomí. Nevypadal však jako člověk těžce nemocný, spíše jako šťastný spáč. Obličej měl klidný, široké čelo hladké a bez mráčků. Šamotzin se ani na chvíli nehnula od jeho lůžka. Přivedla Šikotenkatla s nosiči do vesnice U skalního pramene a vrátila se s nimi zase do Tlaxcaly. Od chvíle, kdy našla Obsidiánového hada před jeskyní ptáků quetzalů, cítila, že ji poutá k bezmocnému muži hluboký soucit, jaký ještě nikdy nepoznala. Probudil se v ní velký cit mateřské něhy a nedala se zviklat ani předhůzkami, které jí činil bratr, ani jízlivými řečmi švekruše. Jakmile byl Obsidiánový had mimo nebezpečí, chtěla se vrátit do rodné vsi a tiše snášet pomluvy a posměšky vesnických žen. V noci se vroucně, beze slov modlívala k bohům, aby nemocného nechali žít; a když s ním byla sama, uléhala vedle něho, aby ho zahřála svým mladým tělem. Ve dne sedávala stulena u jeho lůžka, plna něžné pozornosti, a sledovala počínání lékařů, kteří mu pouštěli žilou, podávali léky a natírali prsa popelem nebo rostlinným olejem. Když Obsidiánový had konečně otevřel oči, usmál se na ní jako na blízkou známou tvář, vztyčil se poněkud na lůžku a ptal se, jak dlouho spal. Pak ji požádal, aby zavolala Šikotenkatla. Uvědomila si, že po dlouhém bezvědomí nabyl náhle nepochopitelným způsobem sil, a věřila, že se tak stalo zásahem božstev; uvařila mu polévku, kterou s chutí snědl. Když přišel náčelník Šikotenkatl a objal probuzeného přítele. 137

Šamotzin si tiše svázala uzlíček a opustila dům. Bylo to v odpolední hodině. Celý týden trpělivě proseděla v Tlaxcale u lůžka nemocného, aniž věděla, je-li venku zamračeno či svítí-li slunce. Vyšla teď do ulic udivena světlem, které ji náhle obklopilo. Pustila se cestou k domovu; byla smutná a zároveň šťastná, a nač upřela zrak, vše se svítilo nebývalým jasem. Šikotenkatl vyslechl, co mu přítel sdělil o obojaké hře cizinců, a věděl, že se Obsidiánový had odvážil nebezpečného sestupu po skále, aby mu včas donesl zprávu. V prvním návalu hněvu chtěl spěchat do Velké rady, která zasedala v Síni úmluv a právě přijala poselstvo čtyř vznešených občanů z Cempoaly. Obsidiánový had ho však zadržel a nabádal k rozvaze. Radil mu, aby přemohl svou zlobu a skryl ji, než nadejde pravý okamžik. Nemocnému se vrátila chuť k životu. Po dlouhém půstu pojídal teď se zdravým hladem kukuřičné knedlíčky s krocaním masem a zapíjel je osvěžujícím nápojem. Chtěl co nejrychleji nabýt sil a nejraději by byl vstal a účastnil se rozhodující porady o dalším osudu Tlaxcaly. Jeho zranění nebyla však ještě zhojena. Lékaři mu přiložili dlahy na obě nohy, neboť při pádu si na několika místech zlámal kosti. Naštěstí mohl pohybovat aspoň rukama a cítil se lépe, než se lékaři vůbec odvážili doufat. Naléhal na Šikotenkatla, aby neztrácel čas a jednal, jak se domluvili. Když dopověděl, klesl vyčerpán na lůžko a upřel oči ke stropu, ozdobenému složitě propleteným vzorem. Ležel v náčelníkově domě v komnatě, kterou znal od dětství. Jak často tu s Šikotenkatlem sedávali a společně osnovali své plány! Služebnice tiše vešla a utřela mu pot z čela. Udiveně se zahleděl do cizího obličeje a tázal se, kde je Šamotzin. „Šamotzin odešla? Do své vesnice?“ Pokusil se upamatovat na ni, ale nedovedl zaplnit mezeru ve své paměti, která zela mezi prvním a druhým procitnutím. Poprvé i podruhé viděl nad sebou skloněnou líbeznou tvář mladé ženy, šťastnou a rozveselenou. A měl pocit, jako by ji byl vídal často a častokrát. Vešli dva Šikotenkatlovi válečníci s dotazem, zda je připraven. 138

Přikývl. Když ho v důstojném doprovodu nesli městem, zastavovali se tlaxcalští občané, a kdo právě měl v ruce květiny, položil mu je na pokrývku. Proč Šamotzin odešla bez rozloučení? přemítal zasmušile. Bylo však třeba soustředit myšlenky na poradu; a proto nechal odpověď na otázku, která ho znepokojovala, otevřenou. Nezapomene však na ni, počká jen na příznivější okamžik. Veliká rada, která se shromáždila v Síni úmluv, sestávala ze čtyř starších rady, náčelníků spojeneckých kmenů, které sjednaly mezi sebou před mnoha lety úmluvu, a z nižších hodnostářů, kteří z výtěžků svých pozemků zásobovali dvůr a tabuli nadřízených a ve válce byli povinni vojenskou službou. Náčelník Šikotenkatl byl synem váženého a uznávaného náčelníka kmene, starého pohlavára Šikotenkatla, kterému říkali Lstivý, protože měl levé oko zakryté víčkem, jako by je lstivě mhouřil. Říkalo se o něm, že je mu už sto let, ale jak je doopravdy starý, nikdo nevěděl. Jeho slovo platilo, a kdo ho měl na své straně, mohl být jist, že jeho záležitosti budou mít příznivý průběh. Když se náčelník Šikotenkatl s opožděním objevil v Síni úmluv a zaujal své místo pod znamením otcovského domu, volavky sedící na skále, přinesli právě služebníci dary od cizinců: čepici z tmavě rudého sukna, meč z tvrdého, v Anahuaku neznámého kovu a zbraň, která se podobala luku, ale při střelbě musela být pravou paží opřena o hruď. Čtyři cempoalští poslové položili dary k nohám shromážděných, aby každý měl příležitost si je v klidu prohlédnout. Pak pokročil nejstarší z nich krok vpřed a předal starším rady dopis od Hernanda Corteze. Nabídl se, že přednese obsah oněch zvláštních znamínek, která vypadala jako stopy kolibřích nožek na papíře. Cortez psal, že slyšel o mnohaletém boji, jímž se Tlaxcala bránila aztécké přesile, a že se obdivuje statečnosti Tlaxcalských. Přichází do země proto, aby zlomil moc utiskovatelů a obyvatele Anahuaku osvobodil od tíživých břemen, která musí platit Montezumovi. To je důvod, proč žádá Tlaxcalské, aby mu dovolili volný průchod zemí. 139

Šikotenkatl mladší nezapomněl na radu svého přítele a potlačil prudkou nevoli. Po krátké poradě se starší rady usnesli, že dary cizinců přijmou. Aby získali čas na uváženou, požádali mluvčího cempoalského poselstva, aby sdělil Velké radě podrobnosti ze života cizinců. Nejstarší z Totonackých, který se obával nepříznivého přijetí, rád vyhověl jejich přání. Tlaxcalští, kteří dovedli mistrně tajit své pocity, pozorně naslouchali. A když zpozorovali, že začíná naprázdno tlachat, ještě ho pobízeli povzbudivými výkřiky a souhlasným přikyvováním k novým výlevům řečnického umění. „Mají ve svém táboře obrovité zvíře, které po celou noc vyje,“ vykládal posel. „Vypadá jako pes, ale je divoký jako jaguár. Poštvou ho na každého, kdo vzbudí jejich hněv. Také si přivezli hřímající zbraně, a koho chtějí, toho usmrtí. A jejich koně jsou rychlí jako jeleni. Nikdo jim neuteče.“ Náčelníci pokyvovali hlavami a pravili k Lstivému, který seděl ospale v křesle: „Pak tedy jsou ti cizinci přece jen božské bytosti?“ „A na to jste přišli teprve teď?“ pokračoval posel horlivě. „Neslyšeli jste ještě nic o jejich vítězství na mořském pobřeží, kde porazili bojovníky z Tabaska1? A nevíte, že zajali Montezumovy úředníky a naše božstva svrhli z oltářů? Radíme vám, stateční synové Tlaxcaly, jednejte s nimi přátelsky, neboť oni znají i vaše nejtajnější myšlenky.“ Po této mnohomluvné poznámce požádal Šikotenkatl mladší o slovo a zvolal, sotvaže mu bylo uděleno: „Dejte si pozor, nepotrvá to dlouho a my svrhneme ta vaše takzvaná božstva a uvidíme, zda jsou opravdu tak mocná, jak tvrdíte. Potom ale zúčtujeme s vámi, vy Montezumovi kumpáni!“ Tato slova známého náčelníka vyvolala velké vzrušení. Jen Lstivý se svým popelavým obličejem, který byl mimo hranice stáří i mládí, seděl klidně a bez hnutí na své stolici. Pouze převislé víčko na levém oku se trochu zachvělo a z pravého šlehl ostříží pohled po užaslých Totonacích. Když zavládlo opět ticho, vyzval poselstvo, aby se obhájilo; neboť jsou-li skutečně 1

Tabasco (čti tabasko), území na pobřeží Mexického zálivu. Pozn. aut.

140

kumpáni Montezumovi, musí je jako odvěké nepřátele svého lidu zavřít do klecí zajatců určených k obětování. Mluvčí Totonaků ujišťoval, že cizinci, se kterými se spojili, chtějí zkrotit pyšného Montezumu; neboť jak jinak lze vysvětlit, že zajali v Cempoale nenáviděné aztécké výběrčí poplatků? Šikotenkatl mladší se pohrdavě smál a tázal se, jak je možně, že zatčení Aztékové již téže noci mohli uprchnout z rukou cizinců? Dal znamení svým bojovníkům, kteří stáli připraveni u vchodu, a ti přinesli do síně Obsidiánového hada a nosítka postavili k ohřívadlu s řeřavým uhlím. Jeden z bojovníků zašeptal svému pánu do ucha poznámku, která ho přiměla, že neutajil výkřik překvapení. Obsidiánový had se rozhlédl po kruhu přítomných a uviděl mnohou známou tvář. Členové Velké rady poctili příchod zvěda důstojným mlčením. Lstivý stařec se dokonce zvedl na poctu muže, o jehož moudrosti a statečnosti vyprávěli básníci na tržištích. Požádali jej, aby shromážděným sdělil vše, co ví o obojetném jednání cizinců. Obsidiánový had vyprávěl o jejich licoměrnosti a radil shromáždění, aby proti nim postavilo silné vojsko, ještě než dosáhnou hraničních opevnění. Tu se přihlásil k slovu Šikotenkatl mladší a sdělil shromáždění, že na to je už bohužel pozdě, neboť právě dostal zprávu, že cizinci překročili hranici území Tlaxcaly. Žádal náčelníky naléhavými slovy, aby bez prodlení povolali do zbraně své válečníky a mocným útokem zničili drzé vetřelce, kteří si troufali bez pozvání vkročit do jejich milované země. Čtyři poslové z Cempoaly využili rozruchu, který vyvolala tato slova, a opustili Síň úmluv. Bez překážek se dostali ven a pospíšili si, aby se dostali za městskou bránu, než je stihne hrozící trest. Když se vzrušení v Síni úmluv utišilo, obrátily se všechny oči na starého náčelníka Šikotenkatla s otázkou po jeho mínění. Stařec povstal a pronesl hlasem znějícím jako zvon, který bylo slyšet i v nejvzdálenějším koutě: „Slyšte mou radu, moji milovaní orlové! Nechť se vykladači znamení a věštci dotáží bohů, co máme činit v této hodině nebezpečí. Mezitím ty, Šikotenkatle, svolej své bojovníky a vytáhni proti cizincům. Jsou-li to smrtelní lidé, pobij je! 141

Přived mnoho zajatců. Nelze-li je však potřít, přijmeme je zde a uchlácholíme jejich hněv.“ Ozvalo se volání souhlasu, neboť všichni byli přesvědčeni, že udatní Tlaxcalští z roviny a otomíjští válečníci z hor, kteří patří k Šikotenkatlovu domu, nepřítele porazí.

7. Noční úvahy Vojáci Hernanda Corteze pochodovali v bojovém pořádku po vojenských silnicích na západ. Statečně snášeli palčivé slunce, polykali prach a mezi zuby drtili kletby. Do jakého dobrodružného podniku se to dali zlákat? Během pochodu od pobřeží do hor ztratili již dvacet vojáků, aniž by je trefil jediný indiánský šíp. Zdolalo je vysílení a nemoci. Jako výsměch zněla teď mnohým ohnivá řeč generála Corteze: „Kamarádi, pohleďte na náš prapor! Je na něm kříž a ten nás dovede k vítězství. S odvahou kupředu! Bůh nám dá pravou sílu!“ Neustálá pohotovost během pochodu vyčerpávala Španěly víc, než kdyby se byli s nepřítelem utkali v otevřené bitvě. Cítili na sobě nepřátelské pohledy obyvatel a toužili, aby se stalo něco, co by je zbavilo této nejistoty. Když na pochodu narazili na Dům poslů, který nesl Montezumovo znamení, celá posádka před nimi v mžiku a beze stopy zmizela a nedala si ani tolik práce, aby uhasila oheň pod měděným kotlíkem. Španělé neustále pociťovali, že jsou obklopeni zvědy a špehýři a každý jejich pohyb je pozorně sledován. Cortezovo vojsko sestávalo nyní z tří set osmdesáti mužů pěších a z patnácti jezdců. K tomu ovšem nutno připočíst tisíc totonackých válečníků a několik set nosičů, kteří při dopravě těžkých zbraní bezcestným krajem v horách konali generálovi neocenitelné služby. V nově založeném městě Villa Rica de Vera Cruz zůstala španělská posádka v počtu sto mužů. Lstivým tahem si Cortez zajistil poslušnost vojska, když dal tajně v noci potopit až na jednu všecky 142

lodi a tak znemožnil vojsku cestu zpět po moři. Vojákům nezbylo než pochodovat vpřed a doufat jedině v ochranu boží a ve šťastnou hvězdu svého generála. V této neveselé náladě se Španělé blížili 3. září roku 1519 k hranici území Tlaxcaly. Jeden totonacký náčelník z Domu šípů jim radil, aby se vyhnuli Tlaxcale a dali se na Cholulu po silnici, která vede podél tlaxcalské hranice. Cortez však trval na tom, že se chce setkat s Tlaxcalany, kteří, jak slyšel, jsou zapřisáhlí odpůrci Montezumovi. Kvečeru se před nimi vynořila pomezní pevnost, která čněla jako obrovský skalní masív v krajině, porostlé jen nuzným rostlinstvem. Tlaxcala byla malé, avšak hustě obydlené území, obklopené horami a skalními hřbety, v nichž byl jen úzký průchod směrem k východu. Na tomto místě postavili Tlaxcalští napříč přes údolí pomezní val z obrovských kvádrů, které byly tak dokonale spojeny maltou, že každý nástroj, který by je měl zdolat, by se na nich otupil. Cortez, který jel v čele pěších oddílů, poručil zastavit, po obou stranách silnice postavit děla a namířit je na pevnost, čekal, až se jeho zvědové vrátí. Přišli a hlásili, že pevnost je bez posádky a jen asi půl míle odtud spatřili malý oddíl ozbrojenců v počtu třiceti až čtyřiceti mužů. Generál se obával léčky, a tak přikázal jezdcům, aby jeli napřed, a kladl jim na srdce, aby se pokud možno vyhnuli krveprolití. Mají se však přece jen pokusit získat několik zajatců. On sám je bude následovat s pěšími. Náčelníkům totonackých bojovníků přikázal, aby zajišťovali zadní voj. Bylo krátce před západem slunce. Na západní obloze plály červánky a horký vzduch jako by se mezi horami tetelil. Kopyta koní rozvířila vyprahlou silnici a za oddílem jezdců se táhl dlouhý ohon prachu. Z rozkvetlých křovisek po obou stranách silnice stoupala silná vůně podobná vůni heřmánku. „Santiago! Santiago!“ vykřikli jezdci, doufajíce, že Indiáni skloní zbraně před strašlivým pohledem na koně řítící se proti nim. Indiáni z kmene Otomí, věrní spojenci Tlaxcalanů, kteří sídlili ve skalnatých horských končinách, v prvním okamžiku couvli; když se 143

však někteří z nich octli v nebezpečí, postavili se na odpor. Házeli oštěpy po koních a obratně uskakovali před jejich kopyty. Neočekávaný odpor přivedl jezdce do varu. Jako zběsilí bodali na všecky strany píkami a oháněli se meči, takže zabili pět Indiánů, a pak se pustili za ostatními, kteří ustoupili. Tu se náhle rozlehl strašlivý válečný pokřik a již stáli proti značnému počtu nepřátelských válečníků, kteří se na ně hrnuli z úkrytů z obou stran údolí. Krupobití šípů padalo na prsa i záda obrněných Španělů. Poranění koně řičeli a tlačili se vyděšeni na sebe, takže jezdci nebyli s to je obrátit. Jeden kůň klesl k zemi. Španělé se bránili, jak to šlo, ale byli by asi podlehli divokému náporu, kdyby se byl v rozhodné chvíli neobjevil Cortez se svými pěšáky, kopiníky a arkebuzníky. Španělé vykřikovali své válečné heslo: „Santiago!“ To však zaniklo v náhlém přítmí, kterým prošlehly výstřely z arkebuz1. Mezitím již přispěchali dělostřelci a postavili děla, připravená k palbě, na návrší. Také totonačtí spojenci Španělů se seřadili k boji. Otomíové se v pořádku stáhli nazpět a nezanechali na poli bitvy jediného mrtvého nebo zraněného. Nenadále, jako se objevili, zase zmizeli v horách. A ježto se už snesl soumrak, přikázal Cortez, aby vojáci Indiány nepronásledovali. V jednom z bočních údolí si pak Španělé rozbili na noc tábor a po návrších rozestavili hlídky. Měli několik raněných a ztratili jednoho koně. Jako každý večer během pochodu do vnitrozemí uléhali vojáci se zbraní po boku. Zapálili ohně, kolem nichž se ozývalo sténání zraněných. Tak tedy došlo k tomu, co očekávali a čeho se obávali: k prvnímu střetnutí s nepřítelem. Tušili, že to je teprve začátek nekonečných bojů. Budoucnost byla nejistá, cíl však byl lákavý: zlato a moc! Cortez přislíbil každému vojáku bohatý příděl na kořisti. A proto přes všechny strasti tažení bylo vojsko odhodláno ho následovat. Dívka Černá orchidea ležela na lůžku, které si připravila z listí a 1

Arkebuza, česky půlhák, palná zbraň, dlouhá těžká ručnice, používaná v 16. a 17. stol. Střílelo se z ní olověnými nebo železnými kulemi ráže asi 20 mm. Nosila se přes rameno. Pozn. překl.

144

haluzí pod košatým stromem, ale spánek ji míjel. Její paní odešla do stanu ke Cortezovi a vrátí se teprve k ránu. Dívka s doňou Marinou zůstala během hoje v zadním voji a slyšela válečný pokřik jen zdálky. Když se setmělo, viděla, jak u táborového ohně zemřel jeden z raněných. Vzpomínala na jeho bledý obličej, který náhle znehybněl, na vytřeštěné oči, které se leskly v záři ohně jako dva oválné kousky obsidiánu. Jeho smrt se jí nijak nedotkla. Španělé jí zůstali cizí, i když jí její paní říkala, že to nejsou žádná božstva, ale lidé jako ona. Přesto jí zůstali vzdáleni, jako byla vzdálena ta cizí země za mořem, odkud přišli. Neměla ráda ty bílé cizince, ale také k nim necítila nenávist; neměla však ani chuť rozumět jejich řeči. Sdílela s nimi útrapy pochodu a každý den čekala na smluvené znamení indiánského zvěda, který jí v Cempoale zabránil v útěku. Stále ještě doufala, že zas uvidí toho muže se sedmi jizvami na paži. Od chvíle, kdy se od své paní dověděla, že Španělé pochodují na Tenochtitlán, nepomyslela již na útěk. Bylo jistější putovat s cizinci než vydat se sama na dalekou cestu. Když jí vybyla volná chvilka, přidružila se k totonackým bojovníkům, přinášela jim pití, nebo si usedla k nosičům u táborového ohně a naslouchala jejich povídání. Vedla takto vlastně bezstarostný život, takový, jaký doma v Tepetzinku nikdy nepoznala. Měla trudné dětství u svých nedbalých rodičů. Pokud si jen mohla vzpomenout, musila pracovat od slunka do slunka, pomáhat na cizích polích při trhání rajských jablíček anebo při žatvě kukuřice, aby matka mohla zaplatit dluhy a otec si mohl koupit víno z agáve. Zemědělci a otroci pracující na polích jí byli bližší než rodiče. Teprve oné památné noci, kdy se setkala s Opeřeným jelenem, poznala radost, která dříme snad v každém lidském srdci. Mezi větvemi stromů viděla zářit hvězdy. Obloha se dotýkala země, jako by se nořila do vůně trávy a listí. Koldokola bylo tma, jen táborové ohně planuly a hvězdy svítily jako tehdy, když se procházela s Opeřeným jelenem v nočním lese. Nedovedla si představit, co bude zítra a pozítří. Má asi pravdu její paní Malinče, jak ji po indiánském způsobu nazývala, když říká, že 145

cizinci nejsou božské bytosti. Živili se jako Aztékové kukuřičnými plackami, vejci a sladkými i kyselými plody: ovocem zvaným guave, hruškami rostoucími na trnitých stromech, plody avocada i jiným ovocem, kterému se zde dařilo. Také pro své „jeleny“ nacházeli tu šťavnatou píci, výhonky rákosí a vonné trávy. Byli to dozajista lidé, neboť se smáli a proklínali a umírali jako všichni ostatní. A Tenochtitlán byl až na konci dlouhé, předlouhé cesty, kterou ještě musí urazit. Měli strašlivé zbraně, přesto však dívka pochybovala, že by se kdy dostali až tam. Roztřásl ji noční chlad, a tak se zahalila až po krk do pokrývky. Proč Opeřený jelen nepřišel zpátky? Byl to její velký bratr, statečný a dobrosrdečný hoch. Každou noc, když se nedostavoval spánek, čekala na něho. Doufala v skrytu, že jednoho dne usedne vedle něho u ohniště a budou spolu očekávat stařenu, která sváže cípy jejich oděvů jedním uzlem.1 Kam odešel? Je snad opět v Tenochtitlánu a zapomněl na ni? Pospíchala k němu přes hory a doly a nepočítala své kroky; a on možná pádluje po jezeře a na ni nečeká. Šla za ním po celé anahuacké zemi a nevěděla, zda ho najde v tom velkém městě Tenochtitlánu. Vzpomínala na rozmluvu s knězem Hříchů a připomněla si nenávist v jeho hlase, když vyslovila jméno Opeřeného jelena. Kde je Opeřený jelen teď? Co se mu stalo? Srdce se jí sevřelo. Někdo přicházel; zůstal nerozhodně stát, pak zavolal její jméno. Dívka se vztyčila. Ve slabé záři ohně stál štíhlý Ortillo2, španělský chlapec s bílou pletí, který se nemohl vyrovnat ostatním vojákům v jejich drsných kratochvílích. Tušila, že se cítí osamocen jako ona, přesto ji nic k němu netáhlo. Podobal se děvčeti svou něžnou kůží a dívka nesnášela pokorný výraz v jeho velkých temných očích. Často ji tajně sledoval; byl učenlivý jako papoušek a věrně opakoval slova, pochycená od totonackých válečníků. Dívka se na něho dnes zlobila, že ji vyrušil v jejím zamyšlení, ale protože patřil ke Španělům, neodvažovala se ho odehnat. 1 2

Svatební obřad. Pozn. překl. Čti ortiljo.

146

Ortillo si k ní přisedl, aby jí pověděl, že je krásná. Hleděla mimo něho a mlčela. Nemusela se ho bát, a proto ji bylo lhostejné, shledává-li ji krásnou, nebo ne. Věděla, že u ní nějakou chvílí posedí a pak zesmutnělý odejde, když mu neodpoví. Svou přítomností v ní vyvolával ještě živější obraz Opeřeného jelena. Ten byl statečný a rozhodný. Vzbuzoval úctu a strach, jak se sluší na toho, který jednou bude velkým bojovníkem. Dva vojáci přešli kolem řinčíce zbrani a zavolali na Španěla. Ortillo se ulekl, jako by musel vrátit ránu. Dívka zas ulehla na lůžku, přetáhla si pokrývku přes ramena a zavřela oči. A chlapec u ní seděl až do ranního úsvitu.

8. Bitva o Tecoac1 Hlídky obcházely ležení. Šly od muže k muži a každým zatřásly, aby se probudil. Vojáci se mrzutě zvedali. Údy měli těžké od námahy předchozích dnů a myšlenky ponuré jako to šedé ráno, do kterého byli probuzeni. Strach a únava se jim vkradly do duší a těl jako nemoc. Neočekávali nic dobrého od nadcházejících hodin. Když posnídali a vykonali ranní modlitbu, seřadili se a vyrazili po vojenské silnici na západ. Zabitý kůň za noci beze stopy zmizel. Na místě, kde padl, stál kámen s nějakým nápisem. Španělé teď táhli osadou s nuznými chýšemi a jeskynními příbytky. Tuto do dálky roztaženou ves její obyvatelé opustili. Cortez přikázal vojákům, aby neničili obydlí, a pod trestem smrti zakázal jakékoli plenění; doufal ještě stále, že získá Tlaxcalské za spojence proti Montezumovi. Za vsí narazili na čtyři posly z Cempoaly, kteří se ukrývali v lese. Pověděli Cortezovi, jak hanebně s nimi jednala Velká rada v Tlaxcale, a varovali ho před úskočnými Tlaxcalany, kteří během noci 1

Čti tekoak.

147

svolali proti němu obrovské vojsko. Zabité tělo ukořistěného koně Tlaxcalští rozčtvrtili a poslali po vesnicích jako znamení, že „jeleni“ bílých cizinců jsou zranitelní. Cortezův dopis, podkovy a dary obětovali svým božstvům; slíbili jim také srdce zajatců, jež získají v dalších bojích. Poslové vyprávěli, že tlaxcalští bojovníci jsou pevně přesvědčeni, že nad cizinci zvítězí. Paní Malinče ještě nepřeložila zprávu poslů do konce, když se ozvalo teskné dunění válečných bubnů a ječivé zvuky mušlí, přehlušované strašlivými skřeky válečného pokřiku, který vyrážel z tisícerých hrdel a naháněl hrůzu španělským vojákům. Z šedého neveselého jitra se vynořovali tlaxcalští válečníci. Rojili se po obou stranách silnice, vystřelovali své šípy a metali oštěpy. Pohled na Indiány v jejich válečném pomalovaní s vlajícími chocholy per na hlavách vzbuzoval větší strach než účinek jejich zbraní, které v prvním vzrušení vystřelili příliš brzo. Hernando Cortez přehlédl pozorným okem rovnou planinu, uvědomil si, nakolik je jeho vojsko připraveno k boji, a poručil zachovat klid. Z jeho nehybného obličeje nemohl nikdo vyčíst, jak velice je překvapen nepřátelským postojem Tlaxcalanů. Doufal, že si je získá jako Totonaky, a nyní byl překvapen jejich útočností a rozhodností. Jejich počet nebyl s to odhadnout. Vnitřní hlas mu pravil, že první utkání s tlaxcalským vojskem bude mít rozhodující význam. Jestliže nyní selže, je se svým nepatrným vojskem ztracen. Seděl s kamennou tváří na koni, který netrpělivě tančil na místě a pohazoval hlavou. Vedle něho stála v obdivuhodném klidu krásná Malinče. Cortez vyslal k nepřátelskému houfu, který byl i při svém pohybu vzorně uspořádán, tři zajatce s nabídkou míru. Mezitím dal postavit děla do palebných postavení a arkebuzníci si připravili své zbraně. Velitelova duchapřítomnost dodala vojákům odvahy. Očekávali útok rychle se blížících indiánských válečníků se soustředěnou pozorností a čekali na rozkazy důstojníků, kteří opět napjatě sledovali, kdy vydá povel Cortez. Když tři zajatci došli k tlaxcalskému vojsku, zastavil se útok Tlaxcalských pouze na několik okamžiků; nato vyrazili s 148

pronikavým pokřikem znovu kupředu a zasypali Španěly krupobitím šípů a oštěpů. Cortez se rychle rozhodl. Dal povel k útoku: „Santiago a na ně!“ Hromobití děl otřásalo vzduchem, do toho třeskaly výstřely z pušek a působily v hustých řadách Indiánů strašlivou spoušť. Bitevní pole se naráz pokrylo mrtvými a raněnými. Tlaxcalští poprvé pocítili účinek děl a arkebuz a v hrůze se obrátili na útěk. Zadržely je však rozhodné povely náčelníků, a muži se opět seřadili na dostřel šípů proti nepříteli a tlačili jezdce do soutěsky. Podruhé zasáhla děla a arkebuzy do boje. Další pěší oddíl hnal Indiány po obou stranách silnice a jezdci si probili volnou cestu vpřed a pronásledovali prchající. Vojáci v těžké zbroji, provázeni smečkami chrtů a buldoků, opojených krvavým dechem boje jako jejich páni, se hnali vpřed, vítězství před očima. Psi s nataženými čenichy štěkali, vyli a ryčeli a sápali se Indiánům na hrdla. Z tlam jim visely chuchvalce pěny. Černá orchidea sledovala divokou vřavu s očima rozšířenýma hrůzou. Neočekávaně se dostala se svou paní do zmatku bitvy, když oddíl otomíjských Indiánů napadl zadní voj. Malinče položila dívce ruku na rameno a přitáhla ji k sobě, ale děvče se jí vymklo a zkřížilo paže přes prsa. „Proč skrýváš přede mnou své srdce?“ zeptala se jí Malinče tichým hlasem. „Což jsem ti kdy ublížila?“ Kolem nich uháněli psi, podobni hrůzostrašným bytostem z podsvětí, s planoucíma, krví podlitýma očima a s vyceněnými tesáky. Dívka viděla Tlaxcalské padat pod kulemi z arkebuz, viděla, jak se jeden zraněný válečník vztyčil a zemřel s kyjem v napřažené ruce. Vojáci pronásledovali Tlaxcalské, ti se však v nepřehledném terénu znova seřadili do boje. Na jednom návrší klečeli střelci s kušemi1 a arkebuzníci a vystřelovali již jen ojedinělé rány. Děla umlkla a válečný křik se vzdálil. „Má milá dcerko, co mám dělat?“ ptala se Malinče zoufale. „Proč 1

Samostříl neboli kuše je středověká mechanická střelná zbraň, která se vyvinula z luku. Střílelo se z ní krátkými šípy 35-40 cm, které měly opeřené střeliště s kovovým hrotem. Byla to zbraň převážně pěchotní. Pozn. překl.

149

150

se vrhají do jisté smrti?“ Sotva dořekla, rozlehl se znova z mnoha tisíců hrdel strašlivý válečný pokřik, provázený temnými údery válečného bubnu a pronikavým vřeštěním píšťal. Bledý obzor náhle oživl pestrou směsí bílých a žlutých barev, Černá orchidea uviděla podsaditou postavu Šikotenkatla, velkého náčelníka, jak stoupá z návrší provázen praporečníkem, který pyšně nesl odznak volavky na skále, znak rodu Titkala, a skvělou družinou jeho obávaných bojovníků. Stál nahoře na skále ten velký náčelník a přehlížel bitevní pole. Zasmušilý bojovník, který pohrdá smrtí. Muž zkázy! Černá orchidea čekala na útok, který uvede do zmatku bílé tváře a smete je k zemi. Nepociťovala strach, nevyhýbala se kamenům ani oštěpům, které indiánské vojsko shora metalo. Cortez čelil nebezpečí s rozvahou. Dal zatroubit signál, oznamující konec pronásledování, povzbuzoval malodušné, stíhal výsměchem zbabělce a dal povel mocným útokem odrazit nepřítele zpět. Za dunění děl vyrazil na svém koni do čela útočného klínu. „Santiago a na ně!“ znova zaznělo bojovné heslo Španělů, přehlušil je však válečný pokřik Tlaxcalských. Cortez se neuhýbal ranám. Jeho příklad dodával odvahy vojákům, kteří přesto, že jim kamení vrhané shora a indiánské oštěpy zahrazovaly cestu, přece jen dosáhli temene návrší. Vojevůdce Šikotenkatl se vrhl proti jezdcům, rozmáchl se k mohutné ráně a zranil koně, který před ním klesl na kolena a zhroutil se. Náčelník vyrazil výkřik radosti a zvolal: „Tak se stane každému z vás!“ Když však zvedl kyj, aby udeřil jezdce, viděl že je sám uprostřed španělských vojáků, kteří ho ze všech stran ohrožovali. Zachytil štítem několik úderů kopí, prosekal se z obklíčení a dohonil krváceje z mnoha ran své otomíjské bojovníky. Zatímco vlny boje stoupaly a klesaly, nastala na obloze změna, které si zatím nikdo nepovšiml. Šedé mraky se rozdělily a v půlkruhu se shlukly nad obzorem. Na rozjasněné obloze zazářilo slunce s 151

takovou silou, až oslňovalo zrak. Otomíové i Tlaxcalští je uvítali výkřiky radosti. Španělé však sténali v neúprosném žáru slunečních šípů, které rozpalovaly jejich kovová brnění. Vyčerpáni ucouvli a byli by jistě v divokém útěku uprchli z bitvy, kdyby je byl Cortez nezadržel. Po opakovaném útoku dobyli temene návrší, odkud mohli svými děly ovládnout celou náhorní rovinu, pokrytou nepřehlednými vlnami otomíjských a tlaxcalských bojovníků. Cortez seskočil z koně, pobízel dělostřelce k rychlé práci a dbal na to, aby arkebuzníci nevystřelili předčasně. Věděl, že to je poslední vypětí, jehož jsou jeho vyčerpaní vojáci ještě schopni. Teď musí zasadit Indiánům rozhodující ránu, která jim vezme chuť k dalšímu útoku. Obdivoval se statečnosti nepřítele, který utrpěl tak velké ztráty, a myslel i v této zoufalé chvíli na to, že musí vynaložit vše, aby získal Tlaxcalské za spojence. Sledoval očima nádherně oblečeného vojevůdce Tlaxcalských a přikázal střelcům, aby soustředili oheň na něho a na ostatní náčelníky, kteří se také odlišovali od ostatních hodnostními odznaky. Oheň zasahoval husté řady Indiánů jako údery blesku a rozkolísal jejich útok. Osm náčelníků padlo pod španělskými kulkami a na zemi ležel nepřehledný počet mrtvých a raněných. Šikotenkatl zůstal nezasažen, přestože na něho španělská děla zaměřila svou palbu. Velké ztráty statečných Otomíů a Tlaxcalských přiměly ho k ústupu. Zatímco čtyři stovky bojovníků odrážely útok Španělů, jádro vojska ustupovalo zpět, bralo však všechny raněné a mrtvé s sebou. Byl to mlčenlivý, zatvrzelý ústup, který probíhal před generálovýma očima, spíš hrozba, která visela ve vzduchu, naplněném ještě divokým válečným pokřikem. Cortez se obával úskoku, dal tedy zatroubit signál k soustředění vojska. Boj trval již od ranních hodin do pozdního odpoledne a vojáci klesali únavou. Mnozí se zhroutili na zem a zůstali ležet v brnění jako želvy. Bitevní pole bylo pokryté zdupanou trávou, po níž se proháněl vítr. Nebe vysílalo na pláň kruté bílé světlo. Králík vyběhl z úkrytu a 152

kličkoval pres zpustošené pole. Voják Pedro de Moron, těžce zraněný, kterému Šikotenkatl zabil koně, se s námahou vztyčil a propukl v nepříčetný smích. Španělé pochodovali se svými spojenci do Texcoaku, odkud, jak hlásili totonačtí špehové, všechno obyvatelstvo uprchlo, a skýtal tedy Španělům ochranu před nenadálým útokem. Vysílení bojovníci se namáhavě vlekli do záře večerních červánků. Podobali se spíš poraženému vojsku než voji vítězů. Cortez však nepřipustil, aby svěsili hlavy. Projížděl na zpoceném koni od jednoho konce ke druhému a nalézal mnoho nadšených slov pro hrdinství svých vojáků. Jeho energie a jeho výmluvnost se zdály být nevyčerpatelné. To byly kleště, které je držely pohromadě. Teprve když byl sám ve stanu, když dal již všechny nutné příkazy a pokyny, povolil únavě. Zavřel oči a okamžitě usnul. Vojáci se utábořili na chrámovém nádvoří. Raněným byly obvázány rány a všichni notně vyhládlí po přestálém boji se sytili krocaním a psím masem. Bylo ho tu naštěstí dost. Páter Olmedo svolával vojsko k večerní modlitbě. Mocným hlasem děkoval Bohu za záchranu z nejvyšší nouze. Po večerní mši si přisedl k důstojníkům Pedrovi de Alvarado a Diazu de Castillo1 a pochutnával si na jemném psím stehýnku, neboť i on náležitě vyhládl v zápalu vášnivých modliteb. Z hor zafoukal studený vítr. Vojáci se zimomřivě choulili do pokrývek. Patnáct indiánských zajatců dřepělo lhostejně v poutech na otevřené plošině chrámu; nevnímali zlořečení strážných, rozhořčených nad tím, že se kvůli nim nemohou vyspat. Černá orchidea obvazovala se svolením Malinče raněné Totonaky. Mlčky naslouchala jejich chvástání, jímž si navzájem dokazovali, jak statečně si vedli v boji. Cítila jen smutek, srdce ji bolelo. A když se k ní v té chvíli přiblížil Ortillo se svou bílou tvářičkou, zlostně ho odehnala. Cortez nemohl zapomenout na zvláštní pocit, který se ho zmocnil při pohledu na prázdné bojiště a na ústup Tlaxcalských, který vnímal jako hrozbu. Proto hned příštího jitra uložil Pedru Alvaradovi, aby se 1

Čti días de kastiljo.

153

sedmi jezdci, deseti arkebuzníky a dvěma sty mužů prozkoumali okolí. Alvarado se vrátil po několika hodinách ve výborné náladě a hlásil, že kraj je hustě obydlený. Přivedl dvacet zajatců, mužů i žen. Generál jim sňal pouta a nařídil, aby jim přinesli jídlo a nějaký oděv. Když se trochu občerstvili, mluvil s nimi přátelským tónem a poslal je do ležení Totonaků, kde se mohli volně pohybovat. Zároveň odeslal dva zajaté náčelníky do Šikotenkatlova ležení s poselstvím, v němž ujišťoval, že má jen mírumilovné úmysly. Poslové se vrátili kvečeru ve sklíčené náladě. Šikotenkatl jim nařídil, aby tlumočili vetřelcům jeho vzkaz, že už brzo očekává Španěly v paláci svého otce, aby si o slavnosti míru pochutnali na jejich mase. A z jejich ještě teplých srdcí se bude kouřit na obětních oltářích hlavního chrámu. Cortez zamyšleně naslouchal jejich řeči. Na poradě se svými důstojníky se dověděl, že vojáci reptají a že si zvolili deputaci sedmi mužů, která s ním chce mluvit. Tu přemohl strašlivou únavu, která mu spoutávala údy, a dal si zavolat oněch sedm mluvčích. Ti se bez meškání dostavili a byli velice udiveni, když je přivítal s vyrovnaným klidem, neboť očekávali výbuch nespoutaného hněvu a měli připravenou vzdornou odpověď. Generál je blahovolně vybídl, aby přednesli své stížnosti. Mluvčí delegace, vysoký štíhlý voják, pokročil vpřed, a neovládaje neklidný pohled, těkající sem tam, promluvil: „Vojáci jsou k smrti vyčerpáni a žádají, abyste nás vyslechl. Vždyť je to vskutku pokoušení Pána Boha, máme-li s naším vysíleným vojskem postupovat ještě dál. Jsme na tom hůř než tažný dobytek, ten si aspoň večer lehne a v klidu odpočívá. A konečně nám připadá trochu opovážlivé chtít přetrumfnout muže, jako byl Alexandr Makedonský, který by si na takové šílenství nikdy v životě netroufal. Proto radíme k návratu na pobřeží, dřív než bude pozdě.“ Zdálo se, že Cortez nebere jejich slova nikterak na lehkou váhu. Jeho mlčení vojáky znepokojilo. Konečně promluvil, aniž se pozastavil nad troufalým tónem, jímž byla stížnost přednesena. „V tom, co jste řekli, je mnoho pravdy, moji páni, vím to vše velmi dobře. Žádný Španěl nebyl až dosud vystaven takovým útrapám jako 154

vy. Ale je také pravda, že si získáme větší slávu než Alexandr Veliký. Srdce mi buší radostí, když vidím vaši statečnost, vaše udatné činy, k nimž nám Bůh neodmítl své přispění, Uvidíte, že nám pomůže i dál. Což se můžete vážně domnívat, že by nám ústup mohl nějak prospět? Nikoliv, naopak! Montezuma se bude radovat z naší zbabělosti a požene proti nám do války všechny národy. Proto zapomeňme na Kubu a její lákadla. Důvěřujme v Boha a v sílu našich paží!“ Vojáci zřejmě nespokojeni postrkovali kamaráda, aby vyjádřil jejich nevoli, neboť generálova řeč je nezbavila pochybností. Voják pokračoval: „Jak jsme mohli být tak domýšliví a domnívat se, že porazíme Aztéky, kteří si podmanili celou obrovskou zem. Vojáci vidí, že jste se zmýlil. Po té strašlivé bitvě vědí všichni, jaké hrůzy nás čekají, a chtějí raději všeho nechat.“ Tu teprve popadl Corteze hněv: „Jak jste mohli zapomenout na to, že je lepší se ctí padnout než žít v hanbě? Jděte a vyřiďte ostatním, že takové řeči nechci už slyšet. Kdo odepře splnit rozkaz, stihne ho hanebná smrt!“ Tato hrozba vojáky umlčela. Obrátili se k odchodu a jen v skrytu si pak dovolili proklínat svého generála. Když se slunce sklonilo k západu a nehrozil nový útok, poslal Cortez na radu Malinče do Tlaxcaly dva posly k stoletému Šikotenkatlovi zvanému Lstivý. Nabízel podruhé mír a přátelství proti společnému nepříteli Montezumovi. Bude-li však Tlaxcala v nepřátelství pokračovat, potře všechny Tlaxcalské a jejich vesnice a města srovná se zemí. Generál s napětím očekával příští den, který podle hlášení totonackých zvědů přinese ještě těžší zkoušky než bitva předešlého dne. Šikotenkatl mladší soustředil proti Cortezovi obrovské vojsko. Pod jeho velením bylo teď pět válečníků s vojskem, jehož počet bylo těžko odhadnout. Cortez spal tuto noc pouze několik hodin. Procházel ležením, dozíral na hlídky a ověřoval si stav zbraní a děl. Nevlídné jitro procitlo s náhlým chladem. Španělé musili vyjít z ochrany chrámových zdí v Tecoaku. Dokonce i zranění si připjali zbraň a zařadili se do útvarů. Slunce vystoupilo nad horami a stálo 155

tiše na bledém nebi. Uvítal je ledový vítr. Totonačtí válečníci mrzli ve svém nedostatečném oděvu, ale i Španělé se třásli zimou ve svém brnění. Přesto jim byla neočekávaná zima milejší než žhoucí slunce při včerejší bitvě. Vojáci se obávali nejhoršího a byli odhodláni draze prodat svůj život, neboť věděli, že zpátky už nemohou. Cortez dosáhl svého cíle. Jeho nepočetný hlouček bojovníků projevoval nyní zasmušilé odhodlání, které posílilo jeho pevnou rozhodnost vydat ze sebe to poslední, nebo padnout. Pochodovali jen slabou čtvrthodinku. Již za prvním návrším uviděli nepřátelské vojsko, slyšeli údery bubnů, troubení mušlí a vřeštění píšťal. Nepřehledné množství válečníků s bohatou válečnou výzdobou pestrobarevných per na hlavách se vlnilo až k obzoru. Kam jen oko dohlédlo, vzdouval se mnohobarevný les peří. Generál postavil své oddíly do čtverhranu a přikázal jim stát jako zeď, používat s rozvahou a obratně zbraní a bez rozkazu se nedat strhnout k pronásledování nepřítele. Jízda zůstala v záloze, aby mohla kdykoli v nebezpečné chvíli zasáhnout do boje. Tlaxcalští se valili ze všech stran, metali oštěpy a kameny, vystřelovali mračna šípů a padali pod zničujícím ohněm děl a arkebuz. Přesto se vždy s novou, zoufalou odvahou zas postavili a byli by jistě Španěly obrátili na útěk, kdyby byla včas nezasáhla jízda se svými hrůzostrašnými „jeleny“. Také Totonakové, kteří odráželi krupobití šípů a oštěpů jen svými štíty, se vrhali se zoufalým odhodláním do boje. Cortez se svými důstojníky přiměli vojáky k poslednímu mocnému vypětí sil. Šlo především o obsluhu děl, neboť dělostřelci vyčerpáním klesali. Žlutý oblak síry se vznášel ve vzduchu a ztěžoval dýchání. Ještě nikdy španělé netoužili, aby se už snesl soumrak, jako tohoto sychravého, nevlídného perného a památného dne. Vítr se utišil, ale nebylo tepleji. Odpoledne ztratily řady Cortezových vojáků svou pevnost a začaly kolísat přes veškerou snahu, kterou vynakládal Cortez a jeho důstojníci. Ani jezdci nemohli přimět své vysílené koně k útoku. Ale tu konečně ochabl i nápor Tlaxcalských, kteří v ohni děl a pušek 156

ztratili své nejudatnější náčelníky. Na rozkaz Šikotenkatlův se stáhli k ústupu. Španělská jízda je pronásledovala jenom naoko, neboť jezdci se sotva drželi v sedlech. Podruhé se uložili Španělé k spánku pod ochranou chrámových zdí. Nedostali se ani o krok vpřed, ztratili jednoho muže, který zemřel, a měli šedesát raněných. Leč přes všechnu únavu a vyčerpání měli lepší náladu než po první bitvě s Tlaxcalskými; věděli teď, že je možné odolat jejich náporu. Vzývali radostně Boha a děkovali mu vroucími modlitbami za záchranu z těžké nouze. Mrtvého vojáka pohřbili v podzemní síni, a aby žádný Indián nezpozoroval, že jsou smrtelní, zazdili vchod a zaházeli jej zemí. Večer zasedala Velká rada v Tlaxcale. Kněží a náčelníci, zpraveni o nepříznivém průběhu bojů, truchlili nad ztrátou tak velkého počtu udatných bojovníků. Naslouchali slovům obou poslů vyslaných Cortezem a neprojevili ani náznak souhlasu nebo odmítnutí. Šikotenkatl, zvaný Lstivý, seděl bez hnutí v křesle, jako by v něm život už vyhasl. Dal povolat z města všechny vykladače snů a znamení i věštce a přikázal jim, aby vyzkoumali, zda tyto strašlivé cizince lze porazit v boji nebo je-li pravda to, co tvrdí občané Cempoaly, že to jsou božské bytosti. Věštci se horlivě oháněli svým čarodějnickým náčiním a vykladači snů a znamení se skláněli nad měsíčním kalendářem a tiše rokovali. Když se uradili, prohlásili, že cizinci jsou lidé z masa a krve a živí se stejně jako ostatní smrtelníci. Ježto však veškeré své síly dostávají od slunce, mohli by být poraženi v noci, neboť po západu slunce jsou slabí a bezmocní. Členové Velké rady se zaradovali nad tímto výrokem. Poslali náčelníkovi vojska rozkaz, aby v noci pod ochranou tmy přepadl ležení vetřelců. Nazítří Šikotenkatl tajně shromáždil vybrané oddíly svých Otomíů a v noci přitáhl tiše, jist vítězstvím, k Tecoaku. Ale španělské hlídky bděly a udeřily na poplach. Po krátké chvíli se vyřítili vojáci z kněžských příbytků, kde spali v plné zbroji, a vrhli se proti útočníkům. Strhl se rozhořčený boj před chrámovou zdí, ale teprve když zasáhli jezdci a střelci, musili Otomíové ustoupit. Jejich 157

stínům podobné postavy skýtaly v polích jasně ozářených měsícem daleko viditelné cíle. Měli těžké ztráty na útěku a jejich pronásledovatelé v šedém kovu svých pancířů jim připadali jako netvoři z jiného světa. Velká rada přijala nečekanou zprávu o neúspěchu nočního boje s velkým znepokojením. A když se příštího dne objevili Cortezovi vyslanci potřetí, naslouchali členové rady pozorně jejich slovům. Cortez hrozil, že všechny Tlaxcalské rozdrtí, nepřestanou-li ihned s nepřátelstvím. Tu se zvedl stoletý stařec, předsedající radě, velmož rodu Titkala. Jeho bezvládné oční vičko se chvělo a ostříží pohled zdravého oka spočíval na tvářích ostatních členů rady, kteří mu bez dechu naslouchali. Věděli, že nyní dojde k rozhodnutí, které bude mít dalekosáhlé následky. Zapomněli na varování Obsidiánového hada, který ležel v horečce v domě mladého Šikotenkatla. Dotázali se svých božstev, nedostali však odpověď. Prastarý náčelník byl teď jejich ústy, jejich uchem, jejich vůlí. Co poradí, to ať se stane. Stařec stál již na prahu jiného života, byl více než pouhý člověk. Jeho obrazy ze dřeva nebo z kamene stály jíž v chrámech vedle božstev. Starý Šikotenkatl promluvil: „Již mnohokrát, moji drazí synové Orla, nabízeli nám cizinci mír a přátelství. Viděli jste vždy znovu, že zajali lidi naší země a zase je propustili. Co máme činit? Máme je snad přijmout v přátelství? Otomí je statečný válečník, a přece se ukázal bezmocný. Jediným pohledem, bleskem svých hromů a svých ohnivých tlam ho zahnali. Potřikrát jsme na ně zaútočili s velkou silou a nebyli jsme s to je zdolat. Nyní přicházejí a nabízejí znova mír a přátelství. Lidé z Cempoaly nás ujišťují, že cizinci jsou zapřísáhlými nepřátelí vladaře Montezumy. Vy všichni dobře víte, že Aztékové jsou i naši odvěcí nepřátelé, že už po celé století každým rokem vždy znovu propuká válka a že jsme uvězněni ve své vlastní zemi tak, že si nemůžeme koupit ani sůl, ani bavlnu. Proto bude dobře, abychom cizince již déle nedráždili. Moji milovaní synové, přijměme je přátelsky a staňme se jejich spojenci 158

bez ohledu na to, jsou-li z božského rodu, nebo pouzí lidé.“ Všichni shromáždění vyslechli starcovu řeč přikyvujíce na souhlas, až na několik mladších náčelníků, kteří nerozhodně vrtěli hlavami. Velká rada Tlaxcaly rozhodla zastavit nepřátelství a vyslala spěšného posla s příslušným příkazem do ležení tlaxcalského vojska. Mladý Šikotenkatl byl bez sebe nad tou zprávou. „Děkuju pěkně za váš hanebný mír,“ vykřikl rozhořčeně, „vždyť jich už padl pěkný houf a jeden jejich jelen je mrtvý. V příští bitvě je všecky zničím.“ Když posel čtyř náčelníků rady přinesl zprávu o neposlušnosti válečného náčelníka, zprostila rada bojovníky přísahy věrnosti, kterou složili vzpurnému veliteli. Mladý Šikotenkatl plný nenávisti vůči vetřelcům vyslal do Tecoaku poselstvo, které přinášelo kukuřičné placky, ovoce, kopálovou pryskyřici, papoušci péra a čtyři prastaré ženy jako dary vojevůdci Španělů se vzkazem: „Toto vše vám posílá náčelník vojska Šikotenkatl. Jste-li božského původu, jak se nám říká, tedy obětujte tyto čtyři ženy a okuste, jak chutnají jejich srdce. To musíte udělat sami, neboť my neznáme vaše obětní zvyklosti. Jste-li božstva mírumilovná, přijměte darem kopál a drahá pera. Jste-li však lidé jako my, najezte se placek a ovoce.“ Cortez byl roztrpčen výsměšným poselstvím. Mezitím se však dověděl, že Velká rada v Tlaxcale je nakloněna k vyjednávání, a rozhodl se, že nepřátelskému vojevůdci udělí krutou lekci. Přikázal, aby pochytali několik Tlaxcalských, kteří se potulovali v blízkosti španělského ležení, sedmi z nich dal utnout ruce a poslal je Šikotenkatlovi s odpovědí: „Tak bude u nás potrestán každý, kdo přijde se zlým úmyslem. Dva dny ještě zde počkáme na Šikotenkatla; třetího dne přijdeme a jeho hnízdo vykouříme. Nejsme božstva, jsme lidé. Avšak lidé takového ražení, kteří si nedopřejí pokoje ve dne ani v noci, dokud jejich nepřítel nebude poražen. Pamatujte na to a proste o mír.“ Během celého dne byli španělští vojáci v nejvyšší pohotovosti. Rozbili svůj tábor před osadou a všude postavili hlídky. Cortez si nebyl jist, co se stane po jeho vyzývavém vzkazu. Přál si vroucně, aby mu konečně přinesl mír; byl si velmi dobře vědom toho, že bez 159

spojenectví s udatnými Tlaxcalany se mu nikdy nepodaří porazit aztéckého vladaře. Uplynul den, uplynula noc. Nic se nestalo. Kraj spočíval opuštěný a zapomenutý pod paprsky vycházejícího slunce, a kdyby nebylo zahrad a chrámů, zdál by se neosídlený. Tu se přihnali dva jezdci a hlásili, že po hlavní cestě z Tlaxcaly se pohybuje směrem k Tecoaku dlouhý průvod nosičů s potravinami a dary. Zpráva se šířila od úst k ústům a vyvolala v unavených a roztrpčených vojácích bouři nadšení. Zapomněli na všechny strázně a oběti a chválili moudrost svého generála. Hernando Cortez šel ale do svého stanu, aby se připravil k důstojnému přijetí poslů míru.

9. Bludné cesty Opeřený jelen putoval hladový horami. Kromě bederního pásu, který si roztrhal o trnité křoví, neměl nic než sílu svých paží a nohou. To však bylo málo v době, kdy každý byl naplněn úzkostí a myslil jen na sebe. Bylo to však mnoho, protože se mohl radovat, neboť unikl katovi. Když vesloval při svitu měsíce přes jezero do Texcoka, měl stále na paměti slova náčelníka Jaguářího spáru. „Střež se Montezumových špehů a svého strýce, kněze Hříchů!“ Ta slova ho činila bdělým a nedůvěřivým, a proto se, pokud bylo možné, vyhýbal lidem. Ale potřeboval je, vždyť nemohl žít jako zvíře, a tu je pak pozoroval pátravýma očima, které už ztratily bezelstný jas mládí. Vzpomínal na předky svého lidu, kteří před dávnými léty přišli ze země sedmi slují, aby si našli nový domov. Měli ochočené psy, žili společně ve velkých rodinách a živili se lovem a sbíráním plodů. Kořist patřila všem společně, ale kožešina ulovené zvěře připadla vždy lovci, který ji skolil. Páni psů se usídlili v blízkosti Solného jezera a naučili se obdělávat půdu. Jejich náčelník Dvojitý kukuřičný 160

klas si podmanil mnohé národy. Pak přišly do země kmeny Tepaneků a Otomíů, po nich teprve Aztékové. Již tehdy byli rozděleni do dvou skupin, kmene Tenočků a Tlaltelolků. Lidé z kmene Tenočků spatřili jednoho dne na břehu jezera orla s hadem v zobáku. Seděl na nopálu mezi dvěma velkými balvany. Uvítali to jako dobré znamení, a na tom místě se usídlili. Kmen Tlaltelolků si vybral za své sídlo ostrov v jezeře na úpatí nevysokého pahorku. Z těchto dvou osad vyrostlo pak město Tenochtitlán. Opeřený jelen měl za sebou strastiplnou cestu přes hory a musil se protloukat, jak se dalo. Ve vesnici u Coatepeku pracoval týden u barvíře králičích koží, který se ho neptal, odkud přichází a kam jde. Pomáhal mu rozvěšovat králičí kůže nad ohněm, plavit je v louhu a máchat v kádích s různými barvivy. Nebyla to vždy příjemná práce, zejména když musil z kůží oškrabovat páchnoucí zbytky masa. Ale když je pak viděl rozvěšené na dvoře ve všech možných barvách, v oranžové, v barvě opálu, v modré, zelené a hnědé, když je mnul mezi prsty a byly hebké jako kachní prach, byl spokojen, že koná užitečnou práci. V jedné větší vesnici pomáhal starému mistrovi, který žil osaměle v nízké chatrči, dělat pláty na ohniště. Mísil kamnářskou hlínu, přidával do ní, aby se dobře vázala, pyl z květů rákosu, promísenou hmotu válcoval a povrch uhlazoval bambusovým stvolem. Pak pláty kladl do hrnčířské pece a dbal na to, aby kouř dobře odcházel, načež oheň zhasil. Neměl ještě velké zkušenosti, a tak se stalo, že se pláty zlámaly nebo popraskaly. Mistr unaveně sledoval jeho práci, ale učedníkova neobratnost ho tak rozlítila, že ho ještě téhož večera vyhnal z domu. Ještě hůř pochodil u prodavače léčivých prostředků, který na tržištích nabízel ke koupi bylinu zvanou mušlové zelí, zemní kakao, ocasy potkaní vačice, výkaly skunka, náplasti na hlavu a mast z housenek. Když Opeřený jelen stavěl na poli pasti na vačice, sklapla ostře nabroušená čepel a zasekla se mu do hřbetu ruky. Protože nemohl několik dní pracovat, udal ho jeho zaměstnavatel u náčelníka obce jako poběhlíka. Patrně doufal, že mu hoch, který se bez pána potuloval po kraji, 161

připadne jako otrok. Opeřený jelen však vytušil z jeho licoměrné účasti, co má asi v úmyslu, a včas zmizel. Cestou do Choluly se doslechl o dalším postupu bílých cizinců. Zpráva o strašlivých bojích u Tecoaku se rozšířila rychlostí větru po celé zemi. Lidé v hrůze očekávali to nejhorší, vázali do uzlů skromný majetek, aby, až bude třeba, odešli i s rodinami do hor. Kamkoli se Opeřený jelen vrtl, všude narážel na nedůvěřivé pohledy. „Kdopak jsi, ty potulný chlapče, co chodíš v roztrhaných šatech?“ „Koukej se klidit odtud, darmošlape!“ „Nejsi snad uprchlý otrok?“ „Dej si pozor, ať nesklidíš důkladný kopanec!“ Urážlivá slova se ho dotýkala. A když se octl o samotě, přemohl ho pláč nebo jen mlčky zatínal pěsti. Sliboval si, že se stane velikým odvážným válečníkem a získá vysoká vyznamenání. Na polích dýmaly podzimní ohně. Opeřený jelen viděl, jak se dlouhé jazyky kouře plazí nízko nad rolemi, v ústech cítil chuť spáleniny a popela a v teskné náladě se utíkal do vzpomínek. Celé jeho neštěstí začalo tenkrát, když ho ten cizí Otomí spoutal a položil pod akát. Ale pak se tam najednou objevila dívka Černá orchidea a zeptala se ho s výsměchem: „Co tak nadáváš? Kde je tu kdo?“ A potom šli spolu nočním lesem. Všude číhalo nebezpečí, ale bílá vládkyně měsíce je ochraňovala. Připadalo mu, když na dívku teď vzpomínal, že štěstí a neštěstí jsou sestry; neboť k šťastným vzpomínkám se přidružily mučivé pochybnosti. Viděl ji se žlutou stuhou na čele, jak se prochází ležením cizinců a bál se, že už na něho dávno zapomněla. Co jí mohl teď nabídnout? Tenkrát jí slíbil šaty z nejjemnějšího kolibřího peří! Jak byl domýšlivý! Ani suchou kukuřičnou placku by jí nemohl dát. Snad dostala od své paní krásnější oděv a všichni se po ní ohlížejí? Hoch se vyhnul na své pouti široké vojenské silnici do Choluly, po které postupovaly dlouhé řady nosičů s plným nákladem a kde se to hemžilo žebráky a kněžími. Volil raději skryté stezky. 162

163

Často narazil na vesnici nebo osamělou usedlost. Zelenina byla již sklizena a kukuřičné klasy otrhány. Svázané do otýpek o sedmi palicích visely před vchodem do domu. Na každém poli však zůstal stát vždy jeden vysoký stvol kukuřice i s klasy. Opeřený jelen usedl k odpočinku na Holubičí hoře v křoví černého bezu. Tu vidí, jak vycházejí z chrámu tři kněží s učedníky. Vytrhali osaměle stojící kukuřičné stvoly a se zpěvem a tancem táhli kolem něho. Udělal si okénko ve větvích bezu a zvědavě je pozoroval. Vesnice ležela před ním jako na dlani se svými chatrčemi a stromovím, s chrámovou výšinou a špýchary; viděl, jak mládenci odnášeli vytrhané kukuřičné stvoly na míčové hříště, oblékli je do pestrých šatů a klaněli se jim jako kukuřičným božstvům. Kněží přinesli obětní dary, které vybrali od vesničanů, a předložili je v dřevěných mísách božstvům. Hoch byl hladový a měl žízeň; už dva dny se živil jen jahodami a houbami a pil vodu. Jak by však mohl podlehnout žádosti a sníst kukuřičným božstvům jejich dary? Což si může troufat, aby okusil ten znamenitý nápoj z kukuřičné mouky, který sem mládenci přinesli ve velkých džbánech? Po úbočích hor se řinuly proudy slunečního světla a rozlily se po celém údolí. Domy a zahrady jako by pluly v zlatém rybníce. Zlaté světlo se přelévalo sem a tam a vesnické kachny se důležitě kolébaly v jeho teplé záři. Den se chýlil k večeru. V suchém listoví zašuměl vítr a pohrával si s oděvem kukuřičných božstev, která stála opuštěna na míčovém hříšti. Hoch zaslechl hlasy a viděl, že sem přicházejí tři dívky. Nesly talíře s pěti druhy pečiva. Vpředu šlo asi sedmileté děcko, černé vlasy mělo svázané do jednoho hustého pramene. Za ním šla dívka se stuhou na čele a dlouhé vlasy jí volně splývaly na ramena. A jako poslední kráčela panna s vlasy pevně stočenými kolem hlavy. Šly tak blízko kolem Opeřeného jelena, že ho vůně čerstvého pečiva udeřila do nozder. Dívky měly na pažích a nohou nalepená červená pera. Na tvářích měla každá dvě krůpěje pryskyřice, posypané rozdrcenými zrníčky síry. Opeřený jelen se zhluboka 164

nadechl. Jak nádherně voní kukuřičné placky! Na každé z nich ležela usmažená žába s modře namalovanou tlamou. Její nemotorné tělíčko bylo oblečeno do ženské sukničky. Stačilo jen vztáhnout ruku a ukojil by hlad. Musil však zůstat nezpozorován. Byl psanec, odsouzený k hladovění a k žízni. Když dívky už dávno odešly, stále ještě cítil tu neodolatelnou vůni čerstvého pečiva. Zanechaly je na dřevěných talířích s ostatními dary napospas větru a bohům. Po večeři přicházeli lidé z vesnice a zapálili ve čtyřech rozích míčového hřiště obětní ohně. Opeřený jelen naslouchal hudbě fléten a bubnů a díval se, jak se baví mladí vesničtí chlapci: stříleli z luků, metali oštěpy, sypali po zemi kukuřičná zrna, tančili a zkoušeli své síly v zápase. Bylo už tma, citelně se ochladilo a obloha ztemněla do tmavé modři s černými skvrnami. Ze země stoupala vlhkost. Opeřený jelen se neměl čím přikrýt. Stočil se do klubíčka, přitiskl paže k tělu a usnul. Na nějakou chvíli propadl spánku. Pak hudba umlkla a tu cítil, jako by se něco kolem něho změnilo. Vztyčil se, třel si ztuhlé údy, až se zahřál, a protáhl se. Rád by byl věděl, jak je pozdě. Toužil po světle, i kdyby to byl jen bledý odlesk záře, Tma však pohltila slunce a jitro bylo daleko. Na míčovém hříšti doutnaly čtyři uhaslé ohně. Povalovaly se tu pestré proužky papíru a rozházené kosti. Hoch se připlížil k doutnajícímu ohništi a ohříval se při posledních oharcích. Kukuřičná božstva a obětní dary, které sem dívky přinesly, byly už odneseny. Popadla ho nepřekonatelná chuť po čerstvém pečivu a hnala ho nahoru na chrámové návrší. Bylo mu lhostejné, zda tam někdo hlídá, nebo ne. Vyparáděné stvoly kukuřice stály ve výklenku po boku ochranného božstva vesnice, jehož podobu nemohl ve tmě rozeznat. Placky asi leží před orlí miskou! Lezl po čtyřech za jejich vůní a hmatal po zemi, až narazil na dřevěné talíře. Jedl hltavě, cpal si placky velkými kusy do úst a polykal je nerozkousané. Tu ho zcela neočekávaně přepadla hrůza z tajemné blízkosti božstva. Chytil rychle, co nahmátl, a se dvěma plackami v rukou se 165

řítil po svahu dolů, klopýtal, upadl, znova se vztyčil, až doběhl do vsi. Z knězova obydlí zaslechl hněvivý hlas. Dýchal neslyšně a naslouchal do noci. Hlas umlkl. Plížil se vesnicí bez hluku, bos. Dal se stranou, po polní cestě kolem křovisek černého bezu, a odtud chtěl dál, jen co začne svítat. A tu mu přinesl vítr ohlas sotva postřehnutelného pohybu, tlumený šepot, jakýsi šustot v bavlníkových keřích, a zas jako když zadrhne látka o kůži; vnímal zvonění kamenných ostří a pocinkávání mědi, pohyb tisíců paží a nohou. Noční vzduch se chvěl dechem nespočetných úst. Hoch se přikrčil, nehýbal se, jen otáčel hlavu na všecky strany. Ne, nebylo úniku. Ze všech stran se k němu blížily plíživé kroky a stále zřetelnější šepot hlasů. Dovrávoral k nejbližšímu stromu, upustil chleby do trávy a vyšplhal se do koruny. Dole táhlo obrovské vojsko aztéckých válečníků z hlavního města Tenochtitlánu. Slyšel tiché povely, které se nesly dál řadami vojsk. Tyto známé zvuky ho dojímaly; a myšlenka, že Montezumovi Orli a Jaguáři se konečně postaví vetřelcům do cesty, ho naplňovala zadostiučiněním. Byl hrdý na to, že patří ke statečným synům Slunce. Muži deptali trávu tisícerými kroky a na polích zanechávali za sebou znatelnou stopu. Před vesnicí se rozdělili a obešli ji, aby nevzbudili spáče. Noc neměla konce, zdálo se, že trvá déle jen proto, aby učinila tajuplné vojsko neviditelným. Opeřený jelen se bránil spánku, chvílemi propadal zmatenému snění. Zmalátnělé tělo ochabovalo, brada mu sklesla na hruď. Konečně usnul v nepohodlné pozici, opřený o rozeklané větve stromu. Probudil se pozdě. Slunce už vyšlo a spřádalo nad zemí jiskřivá vlákna. V trávě ležely zlatožluté placky, nedotčené kroky táhnoucích bojovníků. Několik mužů přišlo od vesnice. Zkoumali stopy a hoch naslouchal jejich řeči. V tichu jasného jitra rozuměl každému slovu. „Přišli, a my jsme je ani neslyšeli,“ řekl jeden a zasmál se. Ostatní však zůstali vážní a neodpověděli. Nebyl žádný důvod k 166

smíchu. Obrátili se zpátky do vesnice a vzbudili ženy. Otevřeli špýchary s kukuřicí a nosili mouku a otepi roští k pecím, kde rozdělali oheň. Bylo třeba napéci velké množství placek. Opeřený jelen se dal cestou k městu. Kde zůstali špehové Aztéků? Neviděl je v tom množství lidí, kteří přicházeli od Choluly nebo šli směrem k ní, nezaslechl jejich řeč. Jako by se nic zvláštního nedělo. Město Cholula přerostlo hradby a rozlilo se do roviny malými přičaplými domky a vzpřímenými vysokými sýpkami ze dřeva nebo z hlíny. Hrnčíři si namáčeli citlivé ruce umělců do vody, dávali hlíně tvar váz, hrnců, džbánů, mís a talířů, které pak stavěli na dřevěné mřížky, aby uschly na slunci. Řezači kamene vylamovali z mateřské skály vzácné odrůdy ametystu, jadeitu a tyrkysu, opracovávali a leštili je brusičským pískem a bambusem, až svítily jasnými barvami. Umělci-ozdobníci, kteří pracovali s ptačím peřím, seděli před svými dílnami, přiřezávali na prkně péra a zhotovovali štíty nebo péřové košile s odznaky náčelníků. Všední život města plynul klidně, bez vzrušení. Přišlo to, co tušili, nebylo však jisté, zda tak zůstane. Každý si uvědomoval, že cizinci, ať už jsou to božstva, nebo ne, jsou zde, ve zdech města. Každý věděl také, že pouhou půlhodinku odtud, směrem na východ, táboří v úžlabině vojsko Tlaxcalských, kteří se už odpradávna svářili s Cholulskými a byli připraveni podporovat své španělské spojence. Jejich přední hlídky měly obsazená návrší kolem tábora a vedli velkohubé řeči. Nikdo z chodců kromě Opeřeného jelena neměl tušení o nočním příchodu Montezumových Orlů a Jaguárů, jejichž voje se ukrývaly v lesích jen dvě hodiny odtud na západ. Podzimní slunce zářilo jako v letní den a pálilo do hemžení davu, kde mezi kramáři, kupci, nosiči a kněžími bylo nápadně mnoho vznešeně oblečených paní s dětmi a sluhy. Sluhové, obtíženi velkými uzly šatstva a potravin, vzbuzovali dojem, že provázejí své pány na útěku. Opeřený jelen se připojil ke skupině poutníků a vyslechl od sdílných mužů prošlých světem nejnovější zprávy. Nebylo právě 167

příjemné pobývat v jejich blízkosti, páchli nevábně. Nemyli se od chvíle, kdy se vydali na pouť ke svatostánku Quetzalkoatlovu, ani si nestříhali vlasy. I oni nemluvili o ničem jiném než o bílých cizincích. A protože to byli darmošlapové, bylo jim mnohé známo, neboť žebravý život jim skýtal nejen chléb a někdy i maso, ale i tu či onu tajnou zvěst. Tak se Opeřený jelen dověděl, že se cizinci po bojích u Tecoaku čtrnáct dní zotavovali v Tlaxcale, kde je obyvatelstvo bohatě zásobilo potravinami a oděvem. Dostali také hojné dary a v jednom chrámu postavili kříž a zavěsili obraz své svaté paní. Velitel vojska, náčelník Šikotenkatl, na otcův příkaz požádal cizince o přátelství a nabídl jim své vojsko k boji proti Montezumovi, úhlavnímu nepříteli svého lidu. Poutníci kráčeli po kamenném mostě, který před léty postavili zajatí Huastékové. Opeřený jelen zůstal pozadu za poutníky a přemítal, má-li se odvážit do města ve svém ubohém roztrhaném šatě. Co by mu asi řekla Černá orchidea, kdyby ho takto uviděla? Toužil ji spatřit, a protože ráno snědl obě placky, cítil se silný a plný odvahy. Toužil po ní, ale zároveň se na ni mrzel. Copak je nějaká kněžna, aby jím opovrhovala? Vzpomínal, jak byla chudičce oblečena tenkrát, když s ním utíkala z ostrova. Vždyť měla na sobě jen nuznou zalátanou sukničku. Z mostu si prohlížel město s mnoha chrámovými věžemi, nad nimiž vévodila mohutná pyramida Quetzalkoatlovy svatyně. Poprvé sem vstoupil před dvěma měsíci, když nesl náčelníku aztécké posádky pozdrav a vzkaz od náčelníka Jaguářího spáru: „Zajisti si vždy, ať se stane cokoli, tajný východ!“ Tehdy byl váženým poslem, dnes byl méně než žebrák. Seběhl dolů k řece, ponořil obličej do vody, tekoucí písečným a oblázkovým korytem, a polykal chladivé doušky. Pak zamířil k městu s pevným úmyslem pamatovat na náčelníkovu radu a zajistit si vždy tajný východ. Západní brána byla otevřena. Zástupy lidí proudily bez překážky do města a zase ven. Na městských hradbách stáli čtyři strážní a hlídali bránu. Bděle, s 168

napjatou pozorností sledovali proudění davu, jakoby v každém okamžiku očekávali, že se pokojný obraz naráz změní. Opeřený jelen byl trochu nesvůj pod zkoumavými zraky stráže a spěšně proklouzl kolem strážního domku. Teprve když zmizel v proudu lidí, cítil se zas volnější. Město Cholula mělo širokou hlavní ulici, která vedla v přímém směru od západu k východu. V téže době, kdy Opeřený jelen kráčel k ležení cizinců, vyšla Černá orchidea z obydlí Španělů. Paní Malinče ji poslala s důležitým vzkazem do domu náčelníka kopiníků. Dívka se loudala netečně ulicí a netušila, že její přítel je blízko. Opeřený jelen šel opatrně, stále ve střehu, musil se mít na pozoru před Montezumovými špehy a před úklady obchodníků s otroky. Šli oba po téže hlavní ulici v protisměru, vzdáleni ještě hodný kus od sebe. Hoch zůstal tu a tam v proudu lidí stát a naslouchal, o čem se mluví. Slyšel, jak si ženy vypravují, že v noci sestoupily z mraků na zem mladé nebešťanky, prý aby očarovaly děti v mateřském těle. Zanedlouho narazil na hlouček těhotných žen, které všechny mířily k chrámu nebešťanek. Nesly klece s pestrými zpěvavými ptáky, kolem prsou měly ovinuté kaučukem potištěné pruhy papíru, sypaly písek na křižovatce, mumlaly zaklínadla a rozmanitými oběťmi se snažily obměkčit obyvatelky nebes. Některé jim přinesly vybraná jídla nebo opojné nápoje a také bílý kopál pro vykuřovadla kněží. Kolemjdoucí prokazovali ženám úctu, skláněli se mlčky před tklivou krásou obličejů prozářených mateřstvím. Také Opeřený jelen se dotkl rukou země a pak si hřbet ruky položil na čelo. Myslil na svou matku, v jejímž těle spočíval jako jádro ořechu ve skořápce. Jak rád by zas uslyšel její tichý hlas: „Leží se ti dobře, můj milý chlapče? Nemám ti přinést pokrývku?“ Hoch a dívka byli od sebe vzdáleni už jen několik desítek kroků. Byli by se jistě už spatřili, kdyby tu nebylo tak rušno. Dívka se ptala prodavače sandálů, kde bydlí náčelník kopiníků. Ukázal na ulici vedoucí dolů, k západní bráně. Šla pomalu dál a v halasném hemžení tržiště si připomněla, co jí onehdy řekl jeden tlaxcalský bojovník: „Cholulští jsou všichni zrádci: jsou silní jako 169

170

Aztékové, jsou to přátelé Aztéků.“ Vzpomínala, jak se její paní vrátila od Corteze všecka zamyšlena. Generál přijal čtyři Montezumovy posly, kteří ho jménem svého vladaře naléhavě žádali, aby upustil od návštěvy hlavního města. Varovali ho, že Aztékové jsou bojovný lid a Montezuma nemůže zaručit cizincům bezpečnost. Cortez jim odpověděl, že je překvapen vrtkavostí jejich náčelníka, který ho předevčírem ještě srdečně zval k sobě. Nechť Montezumovi oznámí, že se ničím nedá odradit od dalšího pochodu na Tenochtitlán. Černá orchidea se zastavila, neboť napříč přes cestu tu kopali příkop. Záda kopáčů se leskla v slunci jako měděná. Stál nad nimi cholulský bojovník a pobízel je k rychlejší práci. Když se ho kolemjdoucí ptali, k čemu má příkop sloužit a nač ty zašpičatělé kůly, odpověděl, že o tom nesmí mluvit. Kramáři se vzrušeně dohadovali, co to má znamenat, a řemeslníci v okolních dílnách nechali práce a zamyšleně pokyvovali hlavami. Všichni si dělali starosti, neboť i na střechách velkých obytných domů bylo vidět nebývalý ruch. Tesaři stavěli všude ochranné stěny a sluhové přinášeli kamenný štěrk do dvorů obehnaných zdmi. Přes veškeré utajování bylo zřejmé, že se město připravuje k obraně. Najednou, jako na neslyšitelný povel, který se nesl od jednoho kramáře ke druhému, se živý ruch na tržišti naráz zastavil. Lidé na chvíli ustali v práci, každý zůstal, kde právě stál, jeden se podíval na druhého a pak se bez řeči rozcházeli do svých domovů. Rozléhalo se hlasité volání, lidé sháněli nosiče, kteří dřepěli ve stínu a hráli v kamínky. Kramáři skládali své krámky a nakládali zboží do dřevěných nůší. Opeřený jelen byl v nastalém zmatku zatlačen stranou. Jeden z kramářů, vesničan, který prodával košťata, ho zavolal ke svému stánku a naložil mu na záda obrovskou otep vrbových košťat a žádal ho, aby mu pomohl dostat se včas domů. Shrbený pod břemenem, které sice nebylo těžké, ale objemné, následoval hoch muže do vsi. Viděl jen na krok před sebe, a jak šel schýlený, míhaly se mu před očima nohy chodců jdoucích před ním. 171

Byl už v lepší náladě, protože doufal, že dostane slušnou odměnu. Snad oběd? Nebo bude-li mít štěstí, nějaký odložený plášť či jiný kus oděvu? Černá orchidea a Opeřený jelen se minuli; jako by je božstva oslepila mhou. Nenašli cestu k sobě, přestože se bezmála mohli dotknout rukama. V největším nebezpečí prošli nepozorovaně jeden vedle druhého. Byla hodina před polednem. Těhotné ženy již dokončily pobožnost v chrámu nebešťanek. Nevěděly, co se mezitím stalo v ulicích. Byly však stejně zahleděny do sebe, na vlastní tělo, v němž klíčil plod. Metaři zametali hlavní ulici a oddíl ozbrojených bojovníků odváděl do chrámu dva zajatce a pět dětí. Před chrámem boha války stáli kněží připraveni k obětnímu obřadu a očekávali je.

10. Skok střemhlav V zemi Anahuaku nic nemohlo zůstat dlouho utajeno. Výroky věštců a zpěvy básníků nacházely všude živnou půdu jako semena vraního oka odvátá větrem. Proto mnozí lidé věděli, jaký strach má Montezuma z bílých cizinců, kteří byli už jen tři dni cesty vzdáleni od náčelníkova sídla. Provincie Montezumovy říše byly navzájem spojeny jako hrubě tkaný šátek; když se na některém místě prodřel, našel se vždy někdo, kdo díru zas vyspravil. Kněz Hříchů se vypravil do Choluly, aby si ověřil, jak se konají bohoslužby v chrámu Huitzilopočtliho. Byl zklamán ve své ctižádosti, neboť Montezuma mu nesvěřil úřad velekněze v chrámu boha Tezkatlipoky. Roztrpčovalo ho, že se ani o krok nepřiblížil k svému cíli dosáhnout hodnosti velekněze v Tenochtitlánu. K vladaři pociťoval teď nenávist. Ale protože nebyl schopen velkých citů ani velkých vášní, byla i tato nenávist jen povrchní. A kdyby se jeho ctižádostivé přání splnilo, obrátila by se naráz v oddanost. 172

Již od příchodu bílých mužů na pobřeží kněz tušil, že dojde k převratům. Proto již před několika měsíci vyhledával spojeni s Tlaxcalskými a v této chvíli byl na cestě do Choluly, aby zjistil, co zde může pro svůj cíl vykonat. Bylo mu lhostejné, pod jakou vládou se stane veleknězem. Kdo mu k tomu dopomůže dřív, tomu bude sloužit. Mrzelo ho sice, že se mu jeho plán tentokrát nezdařil, nevzalo mu to však odvahu. Nikdy se nevzdával toho, co si předsevzal, a protože neoplýval mimořádnou fantazií, neznal ani strach. Měl namířeno k paláci strážce Domu oštěpů. Již po mnoho let usiloval o to, navázat známosti s mocnými osobnostmi této země. A proto když přednedávnem pobýval v Cholule, prokázal náčelníkovi Domu oštěpů přátelskou službu při koupi pozemků. Prkenně vzpřímený kráčel širokou hlavní ulicí. V každodenním všedním dění převládalo nyní úzkostné očekávání. Kněz Hříchů pozoroval přípravy k obraně města s dvojakými pocity. Ptal se sám sebe, bude-li pro něho prospěšné, jestliže cizinci budou rozdrceni před branami hlavního města, nebo zda bude pro něho příznivější, zvítězí-li nad Orly a Jaguáry, kteří na ně číhají v záloze. Dlouho o tom rozvažoval z té i z oné stránky a doufal, že v Cholule najde odpověď na své otázky. Chtěl být na místě ve chvíli, kdy se bude rozhodovat. Palác náčelníka Domu oštěpů stál ve velkém parku, který sahal od ulice až k hlavnímu chrámu, a byla to táž budova, kam se ubírala i Černá orchidea. Neměla však jednat s náčelníkem, nýbrž navštívit jeho třetí ženu, která se svými služebnicemi a sluhy obývala v paláci západní křídlo. Ulice byla teď téměř liduprázdná. Před vchodem do paláce stáli dva strážní. Dívka zahlédla nevysokou postavu kněze Hříchů a zpomalila krok. Zprvu se domnívala, že se mýlí; pak si rychle uvědomila vše, co se stalo, a poslušná náhlého nápadu, pospíšila knězi vstříc. Snad bude vědět něco o Opeřeném jelenovi, nebo má pro ni dokonce od něho vzkaz? Bylo už poledne. Kněz vystoupil ze stínu cypřiše. Viděl štíhlou 173

dívku, ale nepoznal ji. Černá orchidea byla oblečena do bavlněné řízy, kterou jí darovala její paní Malinče. Na krku měla zlatý řetěz s tyrkysy, které z něho visely jako zelené krůpěje. Vznešený oděv změnil celý její zjev. Nic na ní už nepřipomínalo knězi to chudě oblečené děvče, které mu Opeřený jelen představil. Jakési tušení náhle varovalo Černou orchideu, aby se nedala poznat. Zvolnila chůzi ještě víc a nechala kněze vstoupit prvního. Kněz prošel vnitřním nádvořím a pak hlavním vchodem do paláce. Dívka ho sledovala pohledem. Uprostřed nádvoří byla studna, z níž služebnice právě čerpala vodu. Dívka se zeptala, kde bydlí třetí manželka náčelníkova. Setkání s knězem jí znova vyvolalo v mysli vzpomínku na hlavní město. Možná že už za tři dni tam bude a snad bude mít možnost promluvit si s Opeřeným jelenem? Byla si jista, že pokud je pod ochranou své mocné paní, nikdo jí neublíží. Co si však počne, budou-li Španělé poraženi? Poprvé od chvíle, kdy pobývala u cizinců, ji znepokojila tato myšlenka. Její život byl nyní podivně spjat se životem Španělů. Kdyby se byla sama pustila do Tenochtitlánu, byla by vydána věřitelům svých rodičů. A to znamenalo, konat po celý život otrockou práci někde v cizí rodině. Avšak jako služebnice doni Mariny mohla být přivedena k rodičům Opeřeného jelena v krásném oděvu a mohla v nich vzbudit zalíbení. Spěšně prošla přijímací síní, kde byl příjemný chládek. Pak ji přes několik tichých dvorů služebnice uvedla do stinné, bohatě vyzdobené komnaty, která voněla růžovou vodou. Třetí manželka náčelníka Domu oštěpů seděla pod nebesy ze zeleného ptačího peří. Byla to obtloustlá žena s obličejem stále nastrojeným k pláči a vedla mnoho řečí. Nechala se ovívat svým nejstarším synem, jako by to byl nějaký sluha. Černá orchidea vyřizovala, že její paní Malinče lituje, že nemůže přijmout pozvání třetí manželky náčelníka Domu oštěpů, protože je přísně střežena a nemá žádnou možnost opustit španělské ležení. Paní se uhodila hřbetem ruky do čela a spustila: „Ó moje holubičko, co mi to tu povídáš! Seber se a vyřiď své paní, ať uteče do 174

bezpečí, než bude pozdě. Kde vládne dnes ještě radost a potěšení, štěstí a veselí, tam zítra nastoupí vládu smrt a tma. Vyřiď paní Malinče, aby ještě dnes v noci opustila místo Obsidiánového větru, který rozmetá ty vousaté zloduchy na všecky světové strany. Můj milovaný syn je okouzlen jejím půvabem a bude ji ochraňovat v našem domě.“ Pak se rozpovídala řečí plnou temných náznaků, z níž vysvítalo, že Španělé budou v Cholule rozdrceni. Zapřísahala Černou orchideu, aby se se svou paní odebrala do jejího paláce. Její nejstarší syn je udatný bojovník a učiní vše, co ona mu radí. Malinče bude s ním určitě spokojena. Poslušný syn se polichocen usmíval a horlivě mával vějířem sem a tam. Černá orchidea se rozloučila a slíbila, že vzkaz vyřídí. Venku si zhluboka vydechla. V tomto příjemném městě všude kvetly květiny a za bílými zdmi, které chránily dvory obytných domů, rostly štíhlé cypřiše, kaktusy a stinné listnaté stromy. Cholula byla krásné město s širokými, pravidelně rozloženými ulicemi, s mnoha zahradami a celou sítí zavodňovacích příkopů. Kvetl zde obchod i řemeslo a aztécká posádka jakžtakž s obyvatelstvem vycházela. Urození žili v blahobytu a ti chudší přece jen mohli darovat těm mnohým žebrákům, kteří zaklepali u jejich domů, nějakou maličkost. Náčelník města přidělil Španělům k obývání chrámové budovy ve východní čtvrti města. Kněžské byty byly prostorné a vojáci byli až do dnešního dne bohatě zásobováni potravinami, teplými pokrývkami a nápoji. Teprve dnešního rána nepřišli nosiči s obvyklými dodávkami potravin a také služebnictvo se dnes nedostavilo. Cortez vyslal posla do městské rady s příkazem, aby byly ihned poslány potraviny. Také projevil přání promluvit si s oběma předsedy Velké rady. Na tuto žádost dostavil se k poledni do španělského ležení hlouček starých vetchých mužů. Přinesli pár otýpek dřeva a vodu ve špinavých džbánech a sdělovali, že kukuřičné sýpky jsou prázdné. Předseda Velké rady prosí za omluvení, neboť nemůže přijít pro 175

nemoc. Cortez, který se od svých totonackých špehů dověděl o válečných přípravách ve městě, dostal právě zprávu, že nedaleko čeká v záloze aztécké vojsko. Nařídil svým vojákům nejvyšší obezřetnost a učinil veškerá opatření proti nečekanému přepadení. Prohlédl Montezumovu dvojakou hru a chtěl si získat jistotu. Když se dověděl od Malinče, že jí třetí manželka náčelníka Domu oštěpů radí k útěku, nabyl jistoty, že zítřejší den přinese rozhodnutí. Byl připraven jednat. Rázným zásahem nažene nepříteli strach. Černá orchidea pověděla své paní také, že viděla kněze Hříchů, který je důvěrným rádcem Montezumovým. Cortez naslouchal této zprávě s napjatou pozorností. Přikázal oddílu Tlaxcalských, kteří se převlečeni za kupce potulovali městem, aby aztéckého kněze zajali a přivedli mu ho. Protože znal nenávist mezi oběma městy, žádal důrazně, aby s knězem bylo jednáno ohleduplně. Tlaxcalští se dověděli prostřednictvím jednoho služebníka, že kněz opustil palác náčelníka Domu oštěpů ihned po obědě. Viděli ho na plošině Huitzilopočtliho chrámu a počkali, až sejde po širokém kamenném schodišti z pyramidy. Vstup do chrámového nádvoří nebyl střežen, neboť hlídky byly staženy do sídla aztécké posádky. A tak se mohli Tlaxcalští bez překážky dostat na chrámové nádvoří a kněze Hříchů zajmout. Pohrdavě si měřili jeho drobnou postavu, když se však na ně podíval studenýma neohroženýma očima, přešel je smích. Nepotřebovali mu hrozit, nebo dokonce použít násilí. Když slyšel, že velitel cizinců si přeje s ním mluvit, následoval je bez odporu. Cestou nepromluvil ani slova. A když došli ke dveřím generálova obydlí, propustil je, jako by to byli jeho sluhové. Vešel ke Cortezovi a poklonil se, dotýkaje se rukou země. Měl na sobě dlouhou řízu s kněžským kabátcem a váček na tabák z tvrdé kůže bez jakékoli ozdoby. Cortez, který seděl u jednoduchého stolu, povstal, opřel se o ruce a nepatrně se uklonil. Malinče se postavila vedle něho a čekala na jeho první slova. Tvář měla vážnou a v pohledu, který spočíval na Cortezových rtech, byla skryta obava. 176

„Zlé věci se dějí,“ promluvil Cortez. „Město kuje zradu. Dal jsem tě sem přivést, neboť vím, žes důvěrníkem Montezumovým. Na střechách se stavějí ochranné stěny a v ulicích se kopou příkopy se špičatými kůly, které mají zneškodnit naše koně. Táži se tě, co to vše znamená? Má snad tvůj pán Montezuma prsty v této hře? Neboj se říci pravdu! Bohatě tě odměním. Obelžeš-li mě však, budeš trpět strašlivá muka. Kdo dal rozkaz k tajnému přepadení?“ Kněz slyšel tato slova z úst ženy, jejíž krása na něho nepůsobila. Co říkala, ho naplnilo zadostiučiněním. Byl teď rád, že se vydal do Choluly. Konečně se uskutečňuje to, po čem toužil: stal se prostředníkem při velkém rozhodnutí. S opovržením myslel na Montezumu, který žalostně pobíhá po svém paláci. On však tu stojí tváří v tvář obávanému muži, o němž se neví, je-li to božstvo, nebo člověk. A jeho slova váží víc než slova velkého náčelníka. „My kněží nemáme strach před smrtí,“ odpověděl. „Montezuma, můj pán a král, byl nanejvýš udiven, že jste strávili tak dlouhý čas u těch ubohých a proradných Tlaxcalských, kteří se nehodí ani k tomu, aby byli našimi otroky. Je pravda, patřím k vladařovým důvěrníkům, kteří v noci mají stráž u jeho hlavy. A když usne, budím ho a pravím mu: ‚Přišli ti, které jsi odeslal, pane. Slyš, jakou zprávu ti přinášejí.‘“ Cortez ho přerušil připomínkou, že na své otázky žádá jasnou odpověď. Na to se kněz rozhodl, že bude mluvit bez okolků. Pravil: „Srdce našeho pána se nemůže rozhodnout. Jednou přikáže, abyste byli důstojně přijati v jeho hlavním městě, podruhé přikáže opak. Nyní mu naše božstva Tezkatlipoka a Huitzilopočtli radí, aby vás rozdrtil v Cholule. Nedaleko odtud čeká dvacet tisíc bojovníků, aby vás zničili.“ Knězova řeč potvrdila Cortezovi to, co se dověděl od svých špehů. Přikázal, aby byl kněz obdarován, a pod hrozbou nejvyšších trestů mu zakázal zmínit se komukoli i jen slovem o této rozmluvě. Kněz Hříchů se důstojně rozloučil a odebral se do chrámu Huitzilopočtliho, aby povolal k odpovědnosti jednu z kněžek, která 177

plnila své povinnosti nedbale. Šňůru skleněných korálů a látky, které dostal za své sdělení, dal odnést do Domu oštěpů, doufaje, že tím zastřel všechny stopy své zrady. Hernando Cortez po důkladné poradě se svými důstojníky, k níž přizval také vůdce spojeneckých Tlaxcalských a Totonaků, zaslal oběma představeným cholulské městské rady, rozhodčímu o tom, co je nahoře, a rozhodčímu o tom, co je dole, poselství. Obsahovalo krátké sdělení, že se španělský vojevůdce příštího dne chystá vytáhnout do hlavního města Tenochtitlánu a žádá, aby mu byli posláni nosiči. Kvečeru se začalo stahovat k bouři. Nad horami blýskalo a hřmělo, jako by Quetzalkoatl rozevřel dlaň a z každého jeho prstu se řinuly proudy deště, rozdělily se ve větru a v ledových přívalech zaplavily celý kraj kolem Choluly. Ve městě způsobil déšť jen nepatrné škody. Cholulští bojovníci, kteří seděli připraveni ve svých ubytovnách, jásali nad tímto příznivým znamením. Slyšeli od svých kněží, že mocný Qutzalkoatl utopí jejich nepřátele. A kdyby v boji proti bílým mužům a Tlaxcalským upadli do tísně, nechť jenom seškrabou omítku ze zdi pokryté obětní krví v komoře hlavního chrámu a v tom okamžiku zaplaví ničivý příval vod nenáviděné vetřelce a zničí je. Opeřený jelen byl ukryt před bouřkou v chýši prodavače košťat, který mu poskytl přístřeší. Vesnice byla vzdálena dobrou hodinu cesty od Choluly, ležela v Měsíčním údolí; bylo už pozdě, aby se vrátil do města. V kramářové rodině ho přijali vlídně a na noc mu připravili lůžko na dvoře v kůlně. Poprvé od chvíle, kdy musel utíkat, cítil se v bezpečí. Děkoval božstvům, že ho sem dovedla. Byla nádherná noc. Hvězdy svítily a kolem měsíce, který byl právě v půli, se shlukly mraky. Opeřený jelen ulehl k spánku. Střechou z vrbového proutí proráželo dovnitř slabé světlo. Ve snu ho vyděsil zuřivý štěkot a musel se bránit divoké šelmě, která byla napůl jaguár, napůl pes, a sápala se mu po hrdle. Tlaxcalští seděli kolem táborových ohňů a pletli věnce z kavylu. Na velkém chrámu plálo Quetzalkoatlovo ohnivé znamení. 178

Městské chrámy se tyčily vysoko nad černými domy. V příkopech pleskala voda a v řece plaval obrovský kmen. Lasturové trubky oznamovaly nástup noční hlídky. Pak už žádný zvuk nenarušil ticho a nadešel den, kdy lidé jako za dávných časů umírali skokem střemhlav. Za ranních červánků se Opeřený jelen vydal k městu. Prodavač košťat mu na rozloučenou daroval starý plášť. Hoch se připojil k pěti cholulským válečníkům, kteří měli stejnou cestu. Viděl, jak ze stavení a dvorců vycházeli mladí i staří muži, všichni ozbrojeni. Slunce vystupovalo na obloze a Opeřený jelen spatřil na břehu řeky ležení Tlaxcalských. Jeden z hloučku pravil: „Vidíte tu chamraď, ty tlaxcalské zbabělce, ty nenapravitelné lotry. Přitáhnou nám do země cizí vetřelce a nechají se od nich ochraňovat!“ „Jen ať se ti bradatí netvoři opováží nás napadnout,“ dodal druhý. „Pak uvidíme, jsou-li tak mocní. Náš Quetzalkoatl je při nás a toho se jim nepodaří porazit. Jen ať si přijdou, ti ubožáci! Čekáme na ně, vždyť jsou k smíchu se svou nadutostí. Musí to být blázni nebo šílenci, když spoléhají na ty zrádce z Tlaxcaly, na ty nafouklé bubliny, kteří se za nimi táhnou jako posedlé ženské. Jen ať přijdou ti zaprodanci, kteří propadli svému strachu!“ Teď se vmísil třetí a rozhořčeně, s odstínem smutku v hlase, řekl trpká slova: „Ó ti zbabělí žebráci, jak se mohli tak rychle obrátit jako peníz na dlani? Jak se mohli vydat těm cizím divochům do rukou? Dali všanc nesmrtelnou slávu, kterou si kdysi vydobyli jejich hrdinní předkové. Ti měli ještě v žilách krev, čistou krev zděděnou po starých Teočičimécích, praotcích našich kmenů. Co z nich bude, z těch neblahých zrádců? Počkáme a uvidíme, jak náš Quetzalkoatl ztrestá své nepřátele!“ Takové řeči vedli muži mezi sebou a Opeřený jelen jim v srdci přitakával. Shromáždili se pod skupinou stromů a hoch šel dál podél kruhové hradby k ležení cizinců. Předhonil dlouhý průvod nosičů, který snad ani neměl konce. Lákavá vůně čerstvě pečených 179

kukuřičných placek a krocanů, určených pro cizí vojáky, stoupala do průzračného ranního vzduchu. V čele průvodu kráčeli oba starší Velké rady s důstojnou družinou svých náčelníků a značným počtem vybraných bojovníků. Pán nad tím, co je nahoře, kráčel ve slavnostním oděvu velekněze a pán nad tím, co je dole, byl oblečen do pláště tyrkysové barvy, posázeného drahokamy. Hernando Cortez je očekával v sedle na koni. Dal rozkaz, aby bylo vpuštěno dovnitř tolik lidí, kolik jen velké nádvoří pojme. Čím větší tlačenice, tím příznivější podmínky pro jeho plán. Přelétl okem hemžení nosičů a válečníků, kteří se tlačili jeden na druhého, zastavil se očima na obou představených rady a změřil si je zlověstným pohledem. Generálovo srdce se nezachvělo, bez slitování hleděl na polonahá nechráněná těla Indiánů. Malinče jediná z indiánského lidu věděla, že se Cortez dovede i usmívat. Ostatní věřili v jeho božskou jsoucnost. Ať tedy mají za to, že je stihl boží soud. Vše bylo připraveno, aby byl vykonán rozsudek, který Cortez včera vynesl. Děla stála připravena venku, mimo chrámový prostor. Jícny mířily na tři vchody do města. V nádvoří stáli vojáci v bojovém pořádku, v plné zbroji se štíty a meči. Mezi nimi vždy ve vzdálenosti dvaceti kroků byli připraveni střelci s arkebuzami a kušemi. Pod chrámovými schody čekala v pohotovosti jízda pod velením Pedra de Alvarado. Opeřený jelen se dostal s proudem nosičů do nádvoří. Cizinci nebyli dnes malicherní, kdo chtěl dovnitř, ten směl vstoupit. Hoch se protlačil hustým davem, hustším než na nejživějším tržišti. Přitom vládl všude až úzkost vzbuzující klid. Nikdo se neodvažoval promluvit hlasité slovo. Nosiči odložili břemena a bázlivými pohledy si měřili vojáky, oblečené do lesklého kovu, jejichž obličeje už nic neskrývaly. Četli v nich své odsouzení a v duchu vzývali Quetzalkoatla, aby ochránil jejich životy. Opeřený jelen se už nesnažil najít Černou orchideu. Tušil, že je někde v komorách kněžského domu, jehož vchody střežili Španělé, 180

takže se tam nemohl dostat. Cítil se jako spoután tím, co se tu dělo. Chtěl vědět, co bude dál. A tato touha v něm přehlušovala úzkostné vzdechy jeho krajanů. Když Malinče vyšla z domu, ozýval se kolem ní jen šepot. Kráčela ke Cortezovi uličkou mezi davem lidí, která se beze zvuku před ní otevřela. Pán nad tím, co je nahoře, zahájil cvičeným jazykem svůj proslov na rozloučenou se Španěly, ale Cortez mu pokynul, aby mlčel. Strohým pohybem ruky ho zarazil a ujal se sám slova: „Vy, pánové z Choluly, proč ukládáte o náš život? Čím jsme si to zasloužili? Nebo se snad domníváte, že neznáme vaše tajné myšlenky? Přišli jsme k vám v přátelství jako ke všem národům a hlásali jsme vám učení, které může zachránit vaše duše a váš život učinit krásným. A vy? Vy jste si na nás naostřili zbraně a připravili okovy a uvedli už do varu kotle, v nichž chcete uvařit naše těla. Vaše zrada se však obrátí proti vám a vaši bohové vás už nezachrání. Podle práva a zákona našeho císaře Karla Španělského zasloužíte smrt!“ Po těchto slovech zdvihl Cortez ruku. Výstřel z pušky dal znamení k zahájení božího trestu proti množství shromážděnému ve dvoře, které přes všecka temná tušení nebylo připraveno na to, co teď nastalo. Arkebuzníci vypálili salvu a střelci na povel vysílali z kuší mračna šípů do shluku hlasitě křičících lidí. Každý výstřel smetl několik těl. Oba představení rady stáli jako ochromeni ve svém slavnostním odění uprostřed dvora. Jejich krajané se vrhli k východům, šplhali po hradební zdi, ale meče a píky Španělů je dostihly, kamkoli se vrtli. Teď vyrazila jízda a hnala se přes kupy mrtvol, aby povraždila ještě ty, co zůstali na živu. A v dalším okamžiku zahřměla děla a zášlehy jejich blesků zadržely zástupy Cholulských, kteří proudili zvenčí na pomoc obklíčeným. Vzápětí se na druhé straně zdí rozehřměl válečný pokřik Tlaxcalských. Aby je bylo možno rozeznat od Cholulských, kteří nosili podobné zbraně i odznaky, měli na hlavách věnce z vousatého kavylu. Vrhli se proti prchajícím a podporováni Španěly tlačili je do 181

úzkých postranních uliček. Cholulští se bránili do posledních sil. Celé hodiny trval boj, než se zatlačeni přesilou stáhli za zdi hlavního chrámu. Španělé s Tlaxcalskými je pronásledovali, až jim nezbyla jiná cesta než sto dvacet schodů vzhůru k plošině chrámové pyramidy. Kněží proklínali nepřátele a vzývali Quetzalkoatla, který ze svého vysokého sídla nad městem přihlížel jejich mukám. Volali, aby zničil neblahé cizince. Do krvava si odřeli nehty, jak holýma rukama škrabali omítku, když se pokoušeli vylomit kameny ze zdi, nebo čekali s bezmocně svěšenýma rukama na zázrak. Marná naděje! To, v co doufali, se nedostavilo. Nic se nestalo. Z děr ve zdi nevytryskly přívaly vod, aby zničily nepřítele. Jejich mocný Quetzalkoatl mlčel. Zatímco kněží ztratili všecku naději, hlouček neohrožených bojovníků se postavil na odpor. Bok po boku stáli ve čtverhranu, metali dolů kameny a vystřelovali zápalné šípy. Úlomky kamene srazily leckterého z útočníků k zemi, ale šípy se bez účinku odrážely od španělských pancířů. Dole v nádvoří chrámu, bylo po boji. Všude se válely mrtvoly padlých. A španělští vojáci se teď tlačili hlava na hlavě na schodišti chrámové pyramidy. Kovové zbraně zvonily a blížil se už okamžik, kdy stateční Cholulští vyčerpají poslední síly. Kněží začali zpívat píseň nářku. Vyvlekli ze svatyně sochu Quetzalkoatlovu a svrhli ji do hloubky. Pak si strhali oděv z těla, zapálili jej na věčném ohni a hořící látkou podpalovali dřevěné ozdoby chrámu. Nazí, zpívajíce v podivném zanícení staré žalozpěvy, vrhali se po hlavě z pyramidy. Také bojovníci, kteří zůstali naživu, zemřeli smrtelným skokem; jen jediný z nich, zasažený nepřátelskou kulkou na okraji srázu, klesl mrtev u svatyně. Cholula hořela! A vítězové táhli ulicemi vraždíce a loupíce. Když se chýlilo k večeru, přikázal Cortez Tlaxcalským, aby se stáhli do svého ležení. Španělé se nyní usídlili v paláci náčelníka Domu oštěpů. Zde přijal Cortez delegaci cholulských náčelníků; přišli sem z okolních sídlišť, aby prosili o milost pro zajatce, které generál vydal Tlaxcalským. Cortez vyslechl s klidnou tváří cholulské poselstvo. Přišlo mu se svou žádostí velmi vhod. Po strašlivé řeži bylo teď prospěšné, aby 182

183

velkomyslně odpouštěl. Poslal k tlaxcalským spojencům hlouček jezdců s příkazem, aby zajatci byli propuštěni. A tak ještě než slunce zapadlo, vrátil se dlouhý průvod mužů, žen a dětí do svých vypleněných příbytků. Opeřený jelen byl při prudkém útoku zasažen španělskou kulkou a klesl v bezvědomí na kámen. Zůstal ležet pod kupou mrtvých těl. Teprve pozdě večer nabyl vědomí a jen s námahou se dostal na volný prostor. Kulka mu přerazila klíční kost a prošla levou lopatkou ven. Třásl se zimou, byl nahý. Vzal z nějakého mrtvého plášť, zahalil se do něho, a hmataje podél zdi, dostal se k východu. Chýše prodavače košťat byla odtud vzdálena asi hodinu cesty. Zraněnému působil každý krok bolest. Jen tu a tam zahlédl na ulici plachý stín domácího člověka. Temná obloha těžce visela nad obzorem, neviděl na ní jedinou hvězdu. Přitiskl si dlaň na ránu, z níž prosakovala krev. Toužil po tichém útočišti, kůlně pod střechou spletenou z vrbového proutí, kde by v bezpečí spočinul. Potácel se ulicemi a v hlavě mu naléhavě znělo zas a zas varování: Zajisti si vždy, ať se děje co se děje, tajný východ!

11. Proměněný Uplynul den. Nad lesem stoupala planoucí rudá zář. Slunce zapadalo. Z pecí se šířila vůně čerstvě pečených placek a pach kouře. Lidé z okolních osad odnášeli jídlo do lesů, kde Montezumovo vojsko čekalo na nepřítele. Nepřehledné bylo aztécké vojsko, nespočetné jeho množství; stálo připraveno k boji jako podzimní vítr, odhodláno k smrti jako pestrobarevné listí padající ze stromů. Přišel večer a válečníci hleděli se srdcem sevřeným úzkostí k západu. V křoví poletoval pták vactli1, šedý opeřenec, jehož hlas zněl jako smích. Jen zřídka se dal spatřit lidskému oku! 1

Čti vaktli.

184

V této hodině se v Tenochtitlánu třpytilo jezero v posledních paprscích slunce, zde v lese bylo už tma. Vactli se smál a vykřikoval: „V pravý čas! V pravý čas!“ Tu se bojovníci zaradovali, neboť to znamenalo, že se nemají čeho obávat, že sklidí v boji čest a slávu, získají zajatce a budou povýšeni v hodnosti. Radovali se však předčasně. Vzápětí propukl šedě opeřený vactli v příšerný chechtot, který se obrátil ve vzlyk a skončil v křeči. Bojovníkům, kteří ho zaslechli, přeběhl mráz po zádech, neboť tento zlověstný smích znamenal, že jsou zataženi do nebezpečné hry, že brzy zemřou. „Co věšíte hlavy?“ obořil se na ně jeden z nižších velitelů. „Asi se vám něco zdálo! Měli jste snad zacpané uši, když volal v pravý čas, v pravý čas! Je to tak, nebo to není tak, moji stateční synové Orlů?“ „Je to tak,“ odpovědělo chabě několik ojedinělých hlasů. Večer pomalu ustupoval noci. Náčelník Jaguáří spár přecházel před svým přístřeškem sem a tam, neboť očekával rozkaz k útoku, či snad sedí Montezuma s kněžími v pavilónu básníků a nemůže se rozhodnout? Dnes ráno se dostavil do ležení rychlý posel se zprávou: „Tobě, náčelníku Jaguáří spáre, přikazuji nevstupovat do města Choluly, ať se tam děje co se děje. Zůstaň v záloze! Pronásleduj nepřítele, jakmile vstoupí do hor, a rozdrť ho! To ti přikazuji já, tvůj pán, velký náčelník Montezuma!“ Statečný nebojuje rád ve tmě. V noci odpočívá, aby byl ráno připraven k otevřenému boji. Kde však zůstali zvědové, které Jaguáří spár vyslal do Choluly? Proč se nevrátili? Očekával je už po poledni. Pak poslal ještě zvlášť rychlého běžce, aby zjistil, kde zůstali. Když se vojsko v lese uložilo ke spánku, vrátil se běžec z města a hlásil, že všichni aztéčtí zvědové jsou do jednoho povražděni. Náčelník probuzený z krátkého spánku naslouchal strašlivé zprávě o masakru v Cholule a přísahal vrahům pomstu. Krutou, krvavou pomstu! Příštího jitra je přepadne a pak ať zakusí to, čeho se dopustili na Cholulských. Přísahal Španělům pomstu za všecky povražděné. Pomstu za zhanobení Quetzalkoatla! Noc plynula. Krátce před úsvitem byl náčelník probuzen podruhé: 185

přikvačil posel, nesoucí zprávu z Montezumova letohrádku. Byl poslední ze štafety patnácti běžců a jen s námahou vyrážel z úst slova poselství. Bylo tak zdrcující, že náčelník zoufale vykřikl: „Ó kdybys byl raději nedoběhl! Proč tě cestou nesežrala dravá zvěř! Ó kéž by mě byl tento hanebný rozkaz nikdy nedostihl!“ V marném hněvu, který nedovedl ovládnout, tloukl se pěstí do prsou. Dal ihned svolat náčelníky vojska a sdělil jim obsah králova rozkazu, jenž zněl: „Já, Montezuma, ti přikazuji, abys šel bílým bohům z cesty. Vzdal se rychle s mými statečnými syny Orlů a Jaguárů. Nejednej svévolně, odpykal bys takový čin smrtí! Vrať se neprodleně zpět! JSOU NEPŘEMOŽITELNÍ! Slyš pozorně, co ti řeknu. Tak radí vševidoucí Tezkatlipoka! Také Huitzilopočtli, Všemocný, si tak přeje. Učiň, co ti přikazuje tvůj pán a vladař, jinak zničím do základu tvé domy a dám usmrtit tvou rodinu.“ Náčelníci naslouchali poselství bez hnutí, jen tu a tam se ozvalo nesouhlasné zabručení. Nikdo si však netroufal říci jediné slovo proti. Montezumovy rozkazy byly zákonem! Mlčky se rozešli, aby nařídili svým oddílům připravit se na zpáteční pochod. Bojovníci si zavěsili luky na záda, připásali si kyje, zvedli na ramena dalekonosné oštěpy a na lýtka si připevnili chrániče. Slunce ještě nevystoupilo na obzor a vítr již odnášel do vesnic zprávu, že Orlové a Jaguáři pochodují zpátky na západ. Sotva postřehnutelné našlápnutí, tlumený šepot, jakýsi šustot v bavlníkových keřích, pak drhnutí látky o kůži, zvonění kamenných ostří a pocinkávání mědi, pohyb tisíců paží a nohou se chvělo vzduchem. Šli mlčky. Ani slovo neprohodil jeden k druhému, aby ženy z vesnic, které jim přinášely jídlo, nezpozorovaly, kam směřují. Vyhýbali se širokým vojenským silnicím. Šli ztěžka, znaveným krokem; ze srdcí jim vyprchala všechna radost. Lépe by bylo padnout v bitvě, říkali si mnozí. Když dosáhli horského hřebene, opřel se vichr do jejich řad a rozzuřila se bouře. Synové Orlů a Jaguárů se 186

zahalili do plášťů a sestupovali po druhé straně svahů do údolí. Kam přišli, v každé osadě, v každé usedlosti hleděli na ně lidé ohromeni, zdrceni. Jako by se země pohnula, jako by se půda třásla pod nohama, jako by šlehaly plameny požárů. Montezuma se uzavřel na den a noc s nejvyššími kněžími a vzýval božstva o pomoc. Když uslyšel, že se cizinci dali na pochod z Choluly, poslal jim dary z palácové pokladnice. Montezumovi poslové zastihli španělský voj na Místě cedrů mezi Velkým vulkánem a sopkou Bílá paní. Vůdce poselstva předstoupil před Corteze, tlumočil mu Montezumův pozdrav a odevzdal dary. Vystupoval tak důstojně ve svém skvostném úboru, že se Španělé domnívali, že to sám Montezuma je přišel uvítat. „Je to Montezuma?“ dotazovali se svých tlaxcalských zvědů. „Ne, to není on, ó vznešení! To je Střemhlavý orel, mocný aztécký vojevůdce jménem Quatemozin.“ Cortezova odpověď byla stejně krátká jako vyslancův pozdrav. Během několika dní dorazí do města a osobně předá velkému náčelníkovi poselství španělského císaře. Tvrdý výraz Španělovy tváře poněkud zvlídněl, když uviděl zlaté praporce, do zlata zasazené perly a vějíře z quetzalích per, které mu Montezuma poslal darem. Jako očarováni stáli vojáci před skvostnými dary. Tlačili se jeden přes druhého, smáli se a jako opilí se navzájem překřikovali. Shlukli se kolem zlata jako houf opic, obličeje jim žhnuly, oči planuly a srdce se chvěla žádostí a touhou. Sahali po zlatě, zkoušeli jeho pravost v zubech, chamtivě se přehrabávali ve zlatých řetězech. Střemhlavý orel pozoroval vojáky v důstojném postoji s rukama zkříženýma na prsou. Nechápal jejich nepříčetné počínání. Co pro ně znamená žlutý kov? Propadají opojení, jako by vypili pohár pulque nebo se najedli omamujících plodů. Dokonce i jejich vůdci, Malinče, jak mu Indiáni říkali, přenášejíce na něho indiánské jméno doni Mariny, plál v očích podivný lesk, když se díval na šperky, pobleskující v slunci. Pohledy obou se setkaly: chladně pozorující indiánského 187

náčelníka a vzrušený, zlatem opojený španělského generála. Oběma blesklo poznání: jsou nepřátelé a nepřáteli zůstanou. Cortez přikázal přivést koně a zavolal na vojáky. Jen zdráhavě odcházeli od zlata, seřadili se k pochodu do oddílů a žádostivě pozorovali, jak jsou bohaté dary nakládány na záda nosičů. Cortezův panoš Ortillo přivedl koně. Generál se vyšvihl do sedla a obrátil se k doně Marině: „Pověz Montezumovým vyslancům, že jejich dary přijímáme. Táhli jsme do Choluly, byli jsme však hanebně podvedeni. Protože však máme moc číst tajné myšlenky, poznali jsme zavčas zrádce a ztrestali je po zásluze. Tvrdili, že jednají na Montezumův rozkaz, my však jim nevěříme a ničím se nedáme zastavit na své cestě do Tenochtitlánu.“ Střemhlavý orel ovládl hněv nad povýšenou řečí vetřelce, který si počínal v cizí zemi jako pán. Mlčky se uklonil a vydal se nejkratší cestou k hlavnímu městu, aby Montezumovi neprodleně podal zprávu. Na své cestě se aztécké poselstvo setkalo se starým pěvcem Odpočívajícím štítem. Byl oblečen jako občan z Chalka, ale kolem hrudi měl osmkrát ovinutý provaz z trávy. Když uviděl přicházet průvod, zůstal stát uprostřed silnice. Střemhlavý orel pozdravil bělovlasého pěvce. Odpočívající štít se napřímil z hlubokého úklonu a hleděl vysokému náčelníkovi bez bázně do očí. Zdvihl paže k nebi a pravil zvučným hlasem: „Ó Aztékové, je konec, je po nás veta. Svou nedbalostí jsme připustili, aby nás neštěstí dostihlo. Je konec naší vlády. Kdo nám ještě pomůže? Kam se v širém světě máme obrátit? Ó nešťastníci, vzmužte se!“ Po těchto slovech usedl na pařez, vyrvaný vichřicí ze země. Kvečeru se sem přiblížil průvod kouzelníků a kněží, které Montezuma vyslal proti cizincům, aby se naposled pokusili zahnat je svými kouzly a kejkli. Odpočívající štít povstal a vyšel vstříc kněžím, kteří houpali nádobkami s kadidlem a mumlali zaklínadla. V návalu hněvu strhal ze sebe trávové provazy a hodil jim je pod nohy. „Posílá vás Montezuma? Chcete jít do jisté smrti?“ 188

Kněží ucouvli, průvod se zastavil. „Proč znovu přicházíte do těchto míst?“ dotíral na ně Odpočívající štít. „Co ještě chcete, milovaní bratři? Co chce Montezuma ještě podniknout proti cizincům? Už mu hrůza ochromila údy, nebo konečně přišel k rozumu? Dopouštěl se hříchů, zavíral lidi do vězení. Vraždil je. On je vinen, že moji bratří byli zahaleni do umrlčích rouch. Hrál s lidmi falešnou hru a klamal je. Teď se však už nebude moci dlouho skrývat. Kam by také mohl odejít? Cožpak je ptákem, aby uletěl? Chce se snad zarýt do země, nebo se ukrýt v jeskyni? Je ještě pánem svých smyslů? Napáchal mnoho chyb, teď se třese a žebrá; nemůže se však vyhnout cizincům, nemůže jim jít z cesty, neboť proniknou až k němu, budou mu hledět do tváře a naslouchat, co mluví.“ Kněží a kouzelníci se ulekli starce; znali ho jako básníka, který přednášel své zpěvy s důstojným klidem a střídmým hlasem. Jak docela jinak znějí teď jeho slova! Jak naléhavě promlouvá jeho hlas k jejich srdcím. Jako by ústy básníka mluvila k nim božstva. Je to snad sám Tezkatlipoka, který jim vyšel vstříc v postavě ctihodného pěvce? Vrhli se před ním na kolena, jedli prach ze země u jeho nohou, pokorně se k němu modlili a vzývali ho o pomoc. Pak povstali ze země, připravili mu obětiště, navršili ze země malou pyramidu a na ní mu uchystali měkké lůžko z trávy. Ctihodný stařec, Proměněný, neboť jeho ústy promlouvala božstva, muž, který jim vkročil do cesty, aby je varoval, ukázal rukou k východu a pravil: „Běda vám, moji milí. Zavřete oči, neopovažujte se pozvednout zrak! Přicházejí v houfech, jež se vzdouvají jako vlny; Moře lesku jsou jejich netopýří hole, jejich kovové košile a přílby. Řinkot jejich mečů je mořský příboj. Jsou odění kovem a jsou někteří mezi nimi skrznaskrz kov, kterým nepronikne šíp ani kopí. Jsou nezranitelní, silní lidé, kteří vzbouzejí hrůzu. Prach se zvedá pod jejich krokem a jejich skvrnití psi pádí před nimi, zastaví se pak a plazí se před pány v prachu; s pěnou u huby se vrhají na nepřátele a trhají je na kusy.“ 189

Stařec jako by rostl před jejich očima, jeho hlas teď hřímal: „Proč tu stále ještě stojíte bezradní a nemohoucí? Tenochtitlánu bude už brzo konec. Konec jednou provždy. Vraťte se domů, odveďte do bezpečí své ženy a děti, než bude pozdě. Obraťte se! Hleďte směrem k Tenochtitlánu! Uvidíte, co ho čeká!“ Kněží i kouzelníci hleděli jako očarováni směrem k hlavnímu městu. Před nimi se vznášel Tenochtitlán, jako by plul v oblacích. Paláce hořely! Chrámy stály v jednom plameni! Božiště a svatyně, kněžské domy, obytná stavení a sýpky se staly potravou plamenů a z hlavního chrámu duněl temný rachot velkého bubnu a svolával syny Orlů a Jaguárů do boje. Hleděli na hrůzný obraz a jako smyslů zbaveni nevěděli, co mají dělat. Slova jim umlkla na rtech, jako by jim někdo smyčkou zadrhl hrdlo. Černý mrak kouře zahalil slunce a valil se k východu. Hořící město zmizelo. Na cestě leželo osm zpřetrhaných trávových provazů a po starci nikde ani památky. Jeden z kněží promluvil tiše pln nábožné úcty: „To nebyl obyčejný člověk. Sám Tezkatlipoka nás varoval. Proč tu ještě stojíme? Pusťme se nejrychlejší cestou nazpět, ať Montezuma zví co nejdříve, co jsme viděli.“ „Náš pán nás všecky ztrestá smrtí jako tenkrát naše bratry,“ ozval se jeden starý muž. „Ale musíme mu sdělit, co nám bylo zjeveno.“ S úzkostí v srdci se vydali na zpáteční cestu. Sestupovali po úbočí hor dolů k jezeru a už zdálky slyšeli bubny z chrámu Kolibříka. Lidé je obklopili, muži i ženy se vyptávali, jak pořídili. Bránili se dotěrným otázkám a zaháněli děti, které běžely před nimi po široké cestě po hrázi. Podzimní slunce zářilo jasem a na jezeře se vzdouvaly bílé hřebeny vln. V Chapultepeku se dověděli, že jejich velký náčelník a pán je očekává v hlavním chrámu. Ulekli se v domnění, že mají být obětováni. Montezuma s knězem Hříchů, který se před několika dny vrátil z Choluly, a s veleknězem Hadí ženou vystoupil k svatyním Huitzilopočtliho a Tezkatlipoky a setrval tam na modlitbách. Nyní stál na plošině před chrámem, rukama se opíral o orlí misku a shlížel 190

dolů na město. Oči měl oživené téměř veselým leskem. Svěží vítr mu chladil čelo a odvál mučivé bolesti hlavy a pohled na čeřící se jezero konejšil neklidnou mysl. Zde ve výši se cítil vzdálen všech starostí. Modlitba ho posílila. Ať se stane cokoli, byl připraven odevzdat se svému osudu. Jakmile však uslyšel, že ho na chrámovém nádvoří očekávají poslové, znova ho přepadl neklid, který ho už po dlouhou dobu poháněl z jednoho konce města na druhý, z Černého paláce do Chapultepeku, z Chapultepeku do otcovského paláce, odtud na statky v Xochimilku a zas zpátky do Černého paláce. Nastoupil do nosítek a pobídl nosiče k rychlejšímu běhu. Velký buben duněl z pyramidy a oznamoval, že velký náčelník odchází z obydlí božstev. Montezuma přijal své vyslance v Domě hada, postranním křídle Černého paláce, které sousedilo s chrámovým nádvořím. Tam se již shromáždili rádcové a náčelníci. Také Kakamatl, král z Texcoka, Montezumův oblíbenec, se dostavil. Kněží a kouzelníci vyprávěli, co slyšeli a viděli. A v domnění, že je čeká smrt, ježto se vyhnuli cizincům, vylíčili setkání se starým pěvcem v nejčernějších barvách. Montezuma jim dychtivě naslouchal, přerušoval je netrpělivými otázkami a upadl pak v skličující mlčení. Náhle vyskočil silně vzrušen, jako by si teprve nyní ujasnil smysl toho, co slyšel, vztáhl ruce k nebesům a vzýval božstva. Slova modlitby byla tak zmatená, že se v nich nikdo nevyznal. Po nějaké chvíli sklesl zpátky do křesla a rozhlížel se kolem sebe, jako by procitl z tíživého snu. Jeho pohled se zastavil na zaprášeném oděvu poslů. Stáli před ním bosi a čekali na jeho rozsudek. Leč králův obličej, dosud zachmuřený temnými obrazy, se náhle vyjasnil a nabyl oné tiché pokory, se kterou se jeho důvěrníci už častěji u něho setkali. Mdlým pohybem ruky pokynul poslům, aby se vzdálili, a promluvil: „Jsme Aztékové! Má naše jméno skutečně zaniknout? Ó vznešení, co můžeme ještě učinit? Želím ubohých starých mužů a žen, je mi líto dětí, které ještě nemají rozum. Kdo je může zachránit? Máme odejít vzhůru do nebetyčných hor? Máme tu všechno zanechat 191

a uprchnout? Leč všecko je marné, moji milovaní synové, už jsme spolkli jed. Ať dojde k sebestrašnějším událostem, nezbývá nám než vše trpělivě snášet.“ Střemhlavý orel položil pravici na rukojeť kyje a postoupil o krok vpřed. Nechápal, proč Montezuma váhá, znal ho již jako mladého válečníka a vážil si ho pro jeho statečnost a lstivost v boji. Cizinci měli mocné zbraně, ale byli malí počtem. Bylo možno je porazit. Zapřísahal velkého náčelníka, aby povolal do zbraně všechny válečníky a bleskovým úderem ze zálohy na Místě štítonošů zničil vetřelce, dříve než jim jejich tlaxcalští spojenci přispěchají na pomoc. Jeho řeč byla přijata přítomnými náčelníky se souhlasem, u kněží se však setkala s odporem. Ti živili v králi temné předtuchy a odrazovali ho od boje. Spor se vlekl až do pozdního večera a každá strana setrvala při svém mínění. Sluhové vklouzli do sálu a zapálili pochodně. Ulice bzučely tichým hovorem. Lidé postávali v hloučcích a zasmušile pohlíželi k náčelníkovu paláci. Něco se přec musí stát! Montezuma však propustil rádce, aniž učinil rozhodnutí. Matky uložily děti k spánku a otcové zkoušeli zbraně. Dlouho do noci zůstali shromážděni ve dvorech, vyprávěli si staré pověsti z válečných utkání a vzpomínali na podivuhodné příhody. Teprve k půlnoci uhasla poslední světla v Tenochtitlánu.

12. Setkání Dny, jež zbývaly do příchodu cizinců, strávil Montezuma v úpěnlivých modlitbách, obklopen kněžími, kteří mu byli vždy po ruce při jeho rozmluvách s božstvy. Jednoho rána, když se modlil před obrazem Huitzilopočtliho v chrámovém přítmí, zpozoroval, že se ruka božstva pohnula, jako by Všemocný chtěl svrhnout na zemi 192

jitřní hvězdu. Zaslechl hlas, který mu šeptal: „Nech je vejít do města a pak je rozdrť!“ Montezuma ucouvl, zapotácel se. Modré a žluté barvy na masce božstva mu splývaly před očima a byl by klesl, kdyby ho byl kněz Hříchů nezachytil. Po tomto projevu božské vůle poručil velký náčelník všem urozeným mužům na jižním břehu jezera, všem urozeným z Iztapalapanu, Mexicotzinka, Culhuacanu a Huitzilopochka1, aby přijali cizince s úctou a prokazovali jim co největší pohostinnost. Odebral se s nejbližšími důvěrníky do Jaguáří síně naproti obrovskému ptačímu domu a netrpělivě očekával zprávy, docházející v krátkých přestávkách. Cizinci se blížili k hlavnímu městu jen pozvolna. Tlaxcalští špehové prozkoumávali krajinu po obou stranách silnice a zajišťovali každý úsek pochodu. Cortez se svým průvodem přenocoval v Amecamece a odtud pokračoval v cestě po silnici, vedoucí v přímé lince do Cuitláhuaku2. Stále blíž a blíž byl den, kdy vstoupí do Tenochtitlánu. Ve městě vládla podivná nálada. Matky nepouštěly děti ven a každý, kdo si potřeboval něco opatřit, spěchal, aby zas byl doma. Lidé, zalezlí ve svých obydlích, propadli žalu nad zlým osudem, který božstva připravila svému lidu. „Buď proklet náš život,“ naříkali. „Je s námi konec, zanedlouho budem patřit tváří v tvář smrti.“ Jak Montezuma přikázal, všechna knížata na jižním břehu jezera se podrobila cizincům. Ze všech stran přicházeli obyvatelé plovoucích zahrad a přinášeli jim dary: zeleninu, placky, ovoce, krocany, oděvy a umělecké předměty. Chovali se vůči cizím válečníkům s bázlivou zdrženlivostí. Montezumovi zvědové, kteří sledovali Cortezův průvod, ukládali si do paměti každou podrobnost. V čele cizinců jel na koni praporečník se zástavou z drahocenné tkaniny a kolem něho divoce skákal houf skvrnitých psů. Za ním jel Cortez a tři kapitáni. Generál seděl na ohnivém ryzáku, rezavém 1

Mexicotzinco čti mešikotcinko, Culhuacan čti kulvakan, Huitzilopochco čti vitcilopočko. 2 Amecameca čti amekameka, Cuitláhuac čti kuitlávak.

193

„jelenu“, jak se domnívali domorodci. Seděl zpříma v sedle a jeho ostrému pohledu nic neušlo. Chvílemi se otočil a vrhl pátravý pohled dozadu. Za těmito čtyřmi jezdci pochodoval přední voj. Muži v brnění nesli na ramenou kožené štíty. Jejich tasené meče se blýskaly ve slunci. Pod druhým praporem jelo dvanáct jezdců. Štíty měli přehozené na zádech a kopí s lesklými kovovými hroty připravená k bodnutí. Meče se dotýkaly boků „jelenů“, kteří kopyty vířili prach na cestě. Ve třetím praporu šli střelci z kuší. Samostříly měli připravené pod paží a toulce napěchované krátkými silnými šípy. Čtvrtý prapor tvořili střelci s obávanými arkebuzami. Někteří nesli kovové roury přes ramena, jiní je drželi ve vodorovné poloze v podpaží. Za pěšími oddíly drkotaly po silnici chrliče ohně, lehká děla – falkonety1, tažené tlaxcalskými nosiči. Pak následoval oddíl s nákladem a za ním spojenecké vojsko Tlaxcalských s vlnícími se chocholy z peří. Každému praporu, který čítal asi čtyři sta padesát mužů, byl přidělen velitel postavený na roven náčelníkům v hodnosti Oholených2. Kráčel v čele a vykřikoval rozkazy. Cizinci si s údivem prohlíželi dřevěné domy, chatrče slepené z hlíny, paláce, zeleninové záhony, květinové zahrady a stinné parky na pevnině nebo uprostřed vody. Při pohledu na paláce a chrámy Tenochtitlánu, který se náhle před nimi vynořil v zářící nádheře, připadali si, jako by vstupovali do pohádkové říše. Vojsko Tlaxcalských v počtu asi tisíc mužů křepčilo v divokém válečném tanci a zmítalo se jako vzdouvající vlny. Tlaxcalští vojáci byli oblečeni do vatovaných prošívaných kazajek, nesli štíty, luky a kyje. Z toulců trčely opeřené šípy s ozubenými dřevěnými nebo obsidiánovými hroty. Jedna setnina Tlaxcalských byla ozbrojena dalekonosnými oštěpy s vrhacími 1

Falkonet – malé dělo přenosné nebo na kolech; vystřelovalo železné koule o váze do tří liber. Pozn, překl. 2 Jestliže bojovník přivedl bez pomoci druhých z boje čtyři zajatce, byl přijat vladařem, který ho dal ostříhat jako náčelníka dohola. Pozn. překl.

194

prkénky, jiná měla kopí zhotovená podle vzoru španělských zbraní. Tlaxcalští, rozjaření, že táhnou zemí nenáviděného nepřítele, vyráželi divoký válečný pokřik, hvízdali a ječeli, třásli v divokém rytmu rameny, pažemi a hlavami, vrhali se k zemi a zas se vymršťovali vysoko do vzduchu. Jejich vojsko vedené zasmušilým Šikotenkatlem se podobalo dlouhému opeřenému hadu, jehož pestrobarevné tělo se sune trhavými pohyby kupředu. Hernando Cortez seděl zamyšleně v sedle, v krátkém odstupu za praporečníkem. Silnice ústila do široké temné brány, vstupovala do bílého města, protínala je a pokračovala pak po umělé hrázi přes jezero do Tenochtitlánu. Vše v této pohádkové zemi bylo úměrné a pravidelné, zřejmě dílo dovedných a pečlivých rukou. Domorodci vítali vojevůdce cizinců jako božstvo a jejich vladař Montezuma se chystal k jeho slavnostnímu uvítání. U cíle! Opojný pocit vítězství Corteze omámil. Něco podobného prožíval kdysi dávno před ním Alexandr Makedonský, Caesar anebo legendární rytíř Amadis1. Znovu pocítil všecky útrapy a strázně té předlouhé cesty ze Španěl až ke vstupu do tohoto velkolepého města. Je zde, na dosah splnění svých ctižádostivých plánů, na dosah bohatství a moci. Již viděl ve svých rukou zlatý poklad Aztéků, cítil se vladařem v říši mezi dvěma oceány. Aztécký panovník mu prokazoval úctu jako bohovi a jeho sláva dosahovala až k císařskému dvoru španělské říše. Prudkým trhnutím přitáhl uzdu a nasadil koni ostruhy. Ryzák se vzepjal, uhodil předními kopyty do vzduchu a uháněl obrovitými skoky vpřed až před praporečníka. Domorodci v hrůze couvali před jezdcem na koni nebo stáli neschopni pohybu s otevřenými ústy, někteří v panickém strachu prchali do svých příbytků. Před vstupem do Iztapalapanu zarazil Cortez koně. Jako vrostlý do země čekal bez hnutí, až se přiblíží první oddíl. Praporečník ho minul s udiveným pohledem a Alvarado ho upozornil na hlouček slavnostně oděných mužů, kteří se teď zvolna blížili. Cortez během této krátké jízdy urazil v mysli předlouhou cestu a teď se vrátil zas 1

Amadis de Gaula, zvaný Lví rytíř, hrdina stejnojmenného rytířského románu z 15. stol. Pozn. překl.

195

196

do skutečnosti. Indiánské poselstvo vystupovalo tak důstojně a s takovou nádherou, jakou Španělé dosud nespatřili. Čtyři náčelníci, podle odznaků vysocí hodnostáři, pozdravili Corteze a prosili ho, aby milostivě přijal pozdrav od Kakamatla, vládce v Texcoku, synovce velkého Montezumy. Kakamatl se objevil v nosítkách ozdobených zlatem, stříbrem, drahokamy a vzácnými péry všech možných barev; nesli je čtyři náčelnicí, kteří měli v okolí velké statky. Pomohli svému pánu vystoupit, zametli půdu před jeho nohama a úctyplně ustoupili krok zpět. Cortez seskočil z koně a pokročil provázen doňou Marinou vstříc vyslanci. Kakamatl se uklonil a oznámil, že přichází na příkaz svého pána velkého Montezumy se svými náčelníky, aby doprovodil Malinče do města a byl mu všemožně nápomocen. Bylo už pozdě odpoledne, když Španělé v mírné záři podzimního slunce vkročili do Iztapalapanu. Vojáci zemdlení dlouhým pochodem zapomněli na únavu. Pošťuchovali se, oči navrch hlavy, obdivovali nádherné zahrady s kamennými podobami zvířat, vchody do domů ozdobené sloupy, mosty a kanály s kamennou obezdívkou. Jaké bohatství se asi skrývalo v bílých domech a palácích a jak snadné bylo se ho zmocnit po tak dlouhém odpírání! Jako jejich generál i oni podlehli opojení dobyvatelů a musili se bránit pokušení, aby se se zbraní nevrhli na lup. Černá orchidea šla po boku své paní. Když před sedmi týdny přišla do města přes Iztapalapan, byl už večer a domy vroubící hlavní ulici po obou stranách stály v soumraku šedé, bezbarvé. Dnes svítilo slunce a vysoké stromy zastiňovaly cestu. Blízkost hlavního města dívku vzrušovala, nemohla se už dočkat, kdy uvidí Opeřeného jelena. Představovala si shledání v nejkrásnějších barvách, nebyla však s to zaplašit bezděčné obavy a úzkost. Což jestli na ni zapomněl? Což stalo-li se mu něco zlého? Kakamatl zavedl Španěly do paláce náčelníka Iztapalapanu do budovy vystavené z mohutných kamenných kvádrů s ozdobnými 197

dřevěnými sloupy. Podlahy v paláci byly vyloženy pletenými rohožemi a stěny potažené bavlněnými tkaninami, na nichž byli znázorněni skákající jeleni, jaguáři, králíci, želvy, ptáci a květiny. Palác ležel uprostřed velkého parku na břehu jezera. Ovocné stromy, cypřiše a cedry vrhaly hluboký stín na klikaté cestičky. Den se již chýlil ke konci, ještě se však nesnesl soumrak. Generál učinil veškerá bezpečnostní opatření a šel se projít stinným parkem. Šel sám. Obklopilo ho nádherné ticho. Slunce zapadalo a Cortez stál na břehu jezera a hleděl na to, jak se Tenochtitlán, šedý a vážný, zvolna noří do soumraku. Pomyslil na Montezumu, který ho očekává kdesi v kamenném moři hlavního města, a připravoval si pozdravná slova. Stanul u cíle svých tužeb? Nenalezl konečnou odpověď. Mnohé v této zemi mu bylo nepochopitelné. Nic tu nebylo s konečnou platností spolehlivé; vždycky zbývalo něco nejistého, nezjistitelného. Cortez slyšel ohlas svých kroků na kamenné dlažbě, a když pohlédl na jezero, připadalo mu, že se z hukotu vln ozývá utajená hrozba. Následujícího jitra, sotva se rozednilo, hlásili královi špehové, že Španělé vyrazili z Iztapalapanu. Montezuma seděl v přijímací síni na trůnním křesle ozdoben nádhernými šperky. Na nohou měl sandály se zlatými podrážkami. Včera usnul brzo po večerní modlitbě a děkoval božstvům, že ho ušetřila zlých snů. V dobré míře, téměř vesele očekával cizince. Blížili se po hrázi jako šedý, pevně stmelený čtverhran. Dosáhli už předměstí Choloka1, osud se tedy naplnil. Veškerá nejistota pominula. Montezuma povstal se svými náčelníky, aby cizince uvítal. Před jeho nosítky kráčela řada kněžek v modrých šátcích přes bedra. Ve vlasech měly květinové věnce a kolem šíje girlandy z květin, v rukou nesly pomalované tykve naplněné vonnými květy. Pak následovali služebníci z Černého paláce a nesli dary na uvítanou: zlaté řetězy zdobené drahokamy a přívěsky z perel, chrániče na lýtka posázené drahokamy a jiné drahocenné předměty. 1

Choloco čti čoloko.

198

Když lidé uslyšeli, že Montezuma vítá cizince jako hosty, vyšli z domů a postavili se v řadách po obou stranách silnice. Za chvíli už byla na kanále loďka na loďce, všechny ozdobené květy. Přestože se v ulicích a na náměstích shromáždilo velké množství lidí, vládlo všude neobvyklé ticho. Bubny a chřestidla, flétny a lasturové rohy zůstaly tiché a jen tlumený hovor se nesl nad tisícihlavým množstvím. Na křižovatce, kde silnice pokračovala přímou čárou do Huitzilanu, se oba průvody, Montezumův a válečný šik Španělů, setkaly. Stály proti sobě na protilehlých březích palácového kanálu. Kněžky se rozestavily po obou stranách cesty a pozdvihly do výše tykve s květinami. Montezuma sestoupil z nosítek. Opíral se o rámě jednoho ze svých rádců a zvolna kráčel pod baldachýnem k mostu. Před ním šel náčelník z Texcoka, náčelník z Tlacopanu, místodržící z Tlaltelolka a velekněz zvaný Hadí žena. Pak následovali další přední náčelníci a váleční náčelníci z celé země. Zametali před svým panovníkem silnici a rozestřeli na ni vzácné tkaniny. Když Cortez uviděl baldachýn ozdobený zeleným peřím a stříbrným a zlatým vyšíváním, přejel rychle přes most a seskočil z koně. Montezumovi průvodci stáli se sklopenýma očima; jen nejpřednější z nich, kteří byli spřízněni s panovníkem, směli mu hledět do tváře. Montezuma se usmíval. Pohled na vousaté muže mu už nenaháněl strach. Stalo se to, co předpověděly staré spisy. Znal postavu vojevůdce z mnoha kreseb. Viděl ten obličej s velkýma planoucíma očima na mnoha obrázcích, které nakreslili jeho písaři. Velký náčelník sáhl do květinové vázy, vyňal z ní věnec z květin a ozdobil hosta, který přišel ze země jitřní záře. Posadil mu na hlavu věnec, kolem hrudi mu ovinul květinový řetěz a na šíji zavěsil řetěz ze zlata. „Jsi Montezuma?“ tázal se Cortez. „Je to pravda, že jsi náčelník Montezuma?“ „Ano, to jsem já!“ Cortez hleděl náčelníkovi do tváře a před jeho mírným úsměvem zůstala nevyslovena hladká slova, která si připravil. Povzneseně a 199

zdrženlivě, s panovačným pohledem a přísně staženými rty se náčelníkovi představil. Dnes ráno se ještě obával; že se dal vlákat do pasti. Toto přátelské uvítání však rozptýlilo všecko podezření. Cortez už nepochyboval, že ten štíhlý, maličko sehnutý muž, je panovníkem Aztéků, a jeho instinkt mu pravil, že od Montezumy se nemá čeho obávat. Montezuma pokročil až k němu, zahleděl se mu do obličeje, uklonil se a pravil: „Ó náš pane, zakusil jsi velké útrapy cestou, přišel jsi znaven a vyčerpán, nyní však jsi ve své zemi, ve svém městě, v Tenochtitlánu. Zaujmeš své místo na rohoži v trůnním sále, místo, které jsem pro tebe jen krátkou chvíli opatroval. Tvoji poddaní, kteří střežili trůn k tvému příchodu, náčelníci Itzkoatl, Montezuma starší, Ašajakati, Tizok a Ahuitzotl odešli do říše stínů. Panovali v Tenochtitlánu jako tvoji zástupci, jejich meče a štíty ochraňovaly tvůj lid. Ó, kdyby věděli, jak se v mých dnech naplňuje osud! Kéž by se aspoň jeden z nich vrátil a s údivem popatřil na osud svých potomků, které tu zanechal! Ó, kéž by jejich oči patřily na nás! Kéž by viděli to, co vidím dnes já; neboť neprocitám ze spánku, není to sen, že tě vidím svýma očima, že hledím do tvé tváře! Těžké starosti tížily mou hlavou. Pět dní, deset dní, celou dlouhou řadu dní jsem žil v obavách a hleděl k neznámé zemi, k mrakům a mlhám, z nichž jsi se zjevil. Moji předkové předpověděli, že se vrátíš, že navštívíš své město, že zaujmeš své místo na rohoži a v trůnním křesle. A nyní je to skutečnost. Zažil jsi velké strázně, jsi zmožen únavou, snesl ses z nebes. Odpočiň si, ó pane, navštiv svůj palác! Buď vítán ve své zemi!“ Doňa Marina přeložila náčelníkovu řeč do španělštiny. Cortez pozorně naslouchal a děkoval bohu, že mu stará věštba, vzešlá ze vzdálených hlubin minulosti, přispěla na pomoc. Vzal řetěz skleněných perel, navlečených na jemně vonící šňůře, a zavěsil jej Montezumovi kolem šíje. Když v návalu radosti jej chtěl ještě obejmout, postavili se ostatní náčelníci mezi ně a zabránili mu v 200

příliš velké důvěrnosti. Cortez odpověděl: „Jak nepatrně se ti můžeme odměnit za dobrotu, ó pane, kterou nám prokazuješ. Ano, přicházíme od východu slunce. Náš mocný císař Karel Španělský se doslechl o tvé velikosti a lesku a vyslal nás, abychom ti tlumočili jeho pozdrav a tvým poddaným přinesli zvěst o Ježíši Kristu, o jeho požehnaném životě a smrti na kříži a o stvoření světa Bohem Otcem. A nyní stojím vskutku zde a mé srdce překypuje radostí, že mi bylo dopřáno uvidět tak velkého vladaře.“ Montezumův pohled utkvěl na krásné Malinče, pak se přenesl na Corteze a ztratil se kdesi v dálce. Osudný den přišel a nic zlého se nestalo. Nesměle se začínaly ozývat bubny, pak se vmísily jemné zvuky fléten a vážný zpěv obrovského množství. Kněžky sypaly na cestu květiny a velký náčelník opět nastoupil do nosítek. Kakamatl doprovodil španělské vojsko k paláci Velkých síní, který kdysi obýval Montezumův otec Ašajakatl. Byl postaven zcela blízko černého paláce podél boční fronty hlavního chrámu. Stěny byly čerstvě natřené a vstup do pokladnice, kde byly uloženy královské šperky, byl naspěch zazděn. Bylo tu vzdušno, čisto a všude jasné světlo. Na podlahách ležely rohože a podušky k nočnímu odpočinku. Cortezovy komnaty byly vyzdobeny nádhernými kožešinami. Když se vojáci posílili u bohaté tabule, objevil se Montezuma se svým průvodem. Cortez mu šel vstříc až doprostřed síně. Náčelník uchopil jeho ruku a ozdobil ji drahocenným náramkem z masivního zlata, posázeným drahými kameny. Služebníci přinesli ozdoby z drahocenného kovu a skvostné oděvy a rozložily je před udivenými vojáky. „Odpočiň si se svými bratry,“ přál Montezuma svému hostu a odebral se do svatyně, aby strávil noc na modlitbách.

201

III. DÍL ZKÁZA

202

1. Obsidiánový had Ve vsi U skalního pramene už podzim zbarvil listí dožluta. Časně ráno visely na stéblech trávy bohaté kapky rosy a z potoka stoupala pára. Žeň byla sklizena a půda připravena pro jarní setbu. Ženy se večer scházely ve společenském domě, předly a tkaly a vedly zlomyslné řeči o Šamotzin. Co měly také v takovém zapadákově dělat? Polní práce byly skončeny a muži líčili v horách na zvěř. Zatímco se celá země chvěla vnitřním nepokojem, do horské vsi jen zřídkakdy pronikla nějaká zvěst. A tak ženám nezbývalo, než bavit se na účet muže, který spadl z nebe, Semlely živé mrtvé, přičemž nicotnosti se nadouvaly do obrovských rozměrů, zatímco velké věci se smrskávaly v pouhé nic, takže nikdo už nedovedl rozlišit pravdu od lži. „Je s ním zle,“ šeptala jedna. Druhá věděla víc: „Prý zemřel.“ Třetí mínila, že se už dávno uzdravil. A všecky byly zajedno v tom, že je to hanba, aby mladá žena z jejich vesnice utíkala za mužským do Tlaxcaly. Tak míjely dny a noci bez velkých událostí. Vrbové větve visely ze stromů jako žluté plameny; jejich úzké listy se sypaly do vody a proud je unášel dál. Večer dne zasvěceného aligátorovi vyhledaly ženy z vesnice kněze, aby se s ním domluvily o přípravách na svátek božstva deště. Jak docela jinak by probíhal jejich rozhovor, kdyby byly jen tušily, že v této hodině kdosi prochází jejich vesnicí a nese čísi useknutou hlavu. Posel přicházel od pobřeží. Rozhodl se jít raději oklikou přes zapadlou vesnici U skalního pramene, aby se vyhnul Tlaxcalským. Při náhodném setkání s vesnickou stařenkou odpověděl na její 203

zvědavou otázku, že nese do Tenochtitlánu tykev, ze které bude mít král Montezuma jistě velkou radost. Stařena bydlela u vesnického koupaliště, tam, kde se voda horského potoka hromadí v hluboké černé tůni, kterou proud vymlel v žulové skále. Právě když si brala hůl, aby honem roznesla novinku po vsi, pocítila nepřekonatelnou únavu. Sklesla na lůžko a vzápětí usnula. O půlnoci se smrt dotkla jejího čela. Božstva si ji vzala k sobě a nikdo už se od ní nedozví, že viděla muže, který nesl na zádech tykev pro Montezumu. Šamotzin seděla u ohně před chýší svého bratra a tu vidí, že se z hor snášejí ke vsi supové. Kdykoli spatřila ty velké černé ptáky, vzpomínala na onen večer na pohřebišti. A také když ji cesta vedla kolem jeskyně, kde hnízdili nádherní quetzalové, vzpomínala na Obsidiánového hada. Vlastně na něho myslela neustále. Patřil k jejímu každodennímu životu tak jako bratr nebo rodičovský dům, v němž vyrostla. To, o čem rozmlouvaly ženy při tkaní, ji znepokojilo. Žije? Uzdravil se, nebo zemřel? Dělala si výčitky, že ho opustila příliš záhy. Supové kroužili kolem koupaliště, pak se spustili k vodě, až se téměř dotýkali hladiny; jejich rychlé stíny klouzaly po zemí a zas se prudce vznesly do výše, aby se širokým obloukem znovu vrátily. Šamotzin hodila do ohně smolnatý kořen. Její touha byla zcela prostá: Kéž by byl Obsidiánový had zdráv! Proč se však slétají supové nad koupalištěm? Měla by vstát a podívat se; zůstala však sedět s rukama v klíně, až jí zazněl v uších ženský nářek. Tichá smrt stařenky už byla objevena. Kvečeru se muži vrátili z lovu. Dívčin bratr přinesl srnce a v lovecké síti králíka a divokou kachnu. Na dvoře předal kořist obratným rukám žen. Šamotzin stáhla obě zvířata, maso rozřezala a odevzdala je švagrové, která je připraví k naložení. Bratr přihlížel jejich práci a vyprávěl, co se dověděli lovci cestou domů od kolemjdoucích kramářů. Ti vyprávěli, že na pobřeží došlo ke krvavé bitvě, že aztécké vojsko zvítězilo nad bílými muži a získalo mnoho zajatců. 204

Šamotzin naslouchala jen jedním uchem, a když byl čas k spánku, zapomněla přiložil na oheň. Bratr si všiml její nedbalosti a domlouval jí. „Co se s tebou jen děje, moje milá sestřičko?“ ptal se. „Bývalas čiperná a hbitá, nebylo třeba ti něco vytýkat. Teď ale není žádné potěšení dívat se na tvou práci.“ A švagrová se přidala: „Jdi si za ním do Tlaxcaly, když se ti u nás už nelíbí.“ V noci slyšela Šamotzin, jak v horách skučí vichřice. Jak je příjemné být pod střechou v teplé chýši! Rodná ves, to byl celý její život, začátek i konec jejích dní a mezitím byla velká neukojená touha. Když byla ještě dítětem, přepadli jejich vesnici válečníci cizího kmene. Několik žen, které měly čas se ukrýt v polích, zůstalo naživu. Ale muži se postavili útočníkům na odpor a byli zabiti nebo odvlečeni jako zajatci. Šamotzin se s bratrem schovala v lese. Když se kvečeru odvážili domů, byli cizí válečníci už pryč. Obě děti truchlily nad smrtí otce a matky, kteří byli s ostatními povražděnými obyvateli spáleni na pohřebišti. Od této události žily ve vsi jen ženy s dětmi. Šamotzin zůstala v rodné chýši sama s bratrem. Pracovala na poli, vysázela si květinovou zahrádku, pečovala o domácí oheň a chodila do lesa na houby a na jahody nebo sbírala roští na topení. O dlouhých zimních večerech sedávala s ženami a dívkami ve společenském domě a naslouchala nevyčerpatelným zkazkám o bozích a lidech. A když se bratr oženil, zůstala v jeho chýši. V horách řádila vichřice, ale ve vsi U skalního pramene, stulené v úžlabině, nebylo po větru ani potuchy. Jen tu a tam se snesla sprška listů z větví, zašustilo suché kukuřičné listí nebo kojot zavyl v křoví, jako by byl zasažen šípem. Šamotzin naslouchala předivu svých myšlenek, jak jí zvolna táhly hlavou. Vesnice ležela stranou velkých vojenských cest. Přednedávnem se ze skály zřítil tlaxcalský zvěd a narušil tichý běh jejího života. A dnes večer, když se muži vrátili z lovu, vyprávěli o krvavé bitvě. 205

Dívka si vzpomněla: bratr byl nespokojen, že nenaslouchala pozorně jeho vyprávění. A švagrová jí řekla: „Jdi si za ním do Tlaxcaly, když se ti u nás už nelíbí.“ Myšlenky se jí pletly, cítila, jak ji zmáhá únava. To, co ji skličovalo, pozbylo důležitosti, obklopila ji tma se svými sny. V této podzimní noci bez měsíčního svitu a jiskření hvězd šel posel s useknutou hlavou dál svou cestou. Od chvíle, kdy ztratil svého společníka, který se stal obětí aligátora, když plavali přes řeku, nesl své břemeno s pověrčivou hrůzou. Useknutá hlava s divokýma očima byla veliká jako tykev a kolem úst se kadeřil hustý černý vous. Ani mezi Huastéky, těmi nabubřelými chlastouny pulque, bys nenašel chlapa s tak velikou hlavou. V blízkosti pohraničního valu tlaxcalského území si posel dopřál hodinu odpočinku. Ale pak se dal cestou, která vedla stranou hranic. Vichřice chvílemi roztrhala shluky mračen a tu se pak hory ozářily slabým světlem a jejich sněžné vrcholy zasvítily. Zpráva o vítězné bitvě Aztéků předešla již posla. Šikotenkatlovi válečníci obsadili hranice. Zvědové křižovali krajinou a hlídkovali. Když posel putoval za ranního šera Měsíčním údolím, zpozorovali ho dva válečníci, kteří skryti za skalním výčnělkem hlídali cestu. V mžiku byli dole, muže spoutali, a když se dost nadivili vousaté hlavě, rozhodli se, že zajatce dopraví do Tlaxcaly k Obsidiánovému hadovi. Tohoto rána vstal Obsidiánový had dříve než obvykle. Přestěhoval se zas do otcovského domu a s velkým úsilím se snažil vyhnat ze sebe slabost, která mu ještě vězela v údech. Pouštěl se na dlouhé toulky po kraji, cvičil se ve střelbě z luku, ve vrhu oštěpem a v míčové hře. Pozvolna se mu vracely síly a tak si předsevzal, že jak jen bude s to, vydá se do Tenochtitlánu. Na posledním zasedání Veliké rady si uvědomil, že stoletá moudrost prastarého Šikotenkatla, vyvěrající z hlubin minulosti, již nestačí na nejnovější události; a vojevůdce Tlaxcalských, mladý Šikotenkatl, který byl teď se svým vojskem v Tenochtitlánu, by mohl svou prudkostí dodat událostem nežádoucí spád. Proslýchalo se, že Španělé vyloupili Ašajakatlovu pokladnici a 206

Montezumu zajali. Šikotenkatlovi poslové hlásili, že se Španělé chovají vůči tlaxcalským bojovníkům s nadutou povýšeností a že jim přiznali jen nepatrný podíl na kořisti. Včerejšího večera dostal Obsidiánový had hlášení o vítězství aztéckého vojska na pobřeží. S obavami myslil na to, co se stane, sklidí-li Španělé porážku i v Tenochtitlánu. Neměl cizince v lásce, bylo by mu bývalo milejší, kdyby se byli jeho Tlaxcalští s nimi nespřáhli. Ale v této chvíli závisela bezpečnost Tlaxcaly na spojeneckém svazku se Španěly a bylo nutno udržet Aztéky za každou cenu dál od tlaxcalských hranic. Slunce se vyšvihlo nad horský hřeben a zachytilo se ve větvoví stoletého dubu, který tu byl zasazen k poctě božstva války Kamaštliho. Vzduch byl lehký a vlahý a Obsidiánový had si dal snídani přinést na dvůr. Jen stěží si mohl podle zpráv špehů učinit jasný obraz o událostech. Až dosud se rozhodoval vždy jen tehdy, když se na vlastní oči přesvědčil, jaká je skutečnost. Při dlouhé nemoci však mu nezbývalo než spoléhat se na práci špehů. Netrpělivě očekával každou zprávu a jeho rozvážný klid byl někdy zkalen pochybnostmi. Přesto zůstal pro své přátele spolehlivým rádcem; neprozradil nikdy hluboký nepokoj, který ho skličoval, a jestliže si někdo naříkal na vrtkavost bohů, domlouval malomyslnému a dodával mu odvahy. Nezapomněl ani na tu mladou ženu, která vysedávala u jeho lůžka, když ležel v bezvědomí. Zřetelně se mu v mysli vybavoval její obličej a měkký pohled očí a často si kladl otázku, proč odešla od něho bez rozloučení. Vždyť neměl ani možnost odměnit se jí za její obětavou péči! Čím častěji na ni vzpomínal, tím vděčnější byl svému strážnému duchu, který mu v těžké chvíli poslal tuto oddanou družku. Také hadači, kteří předpovídali budoucnost, potvrdili mu, když se na ně obrátil o radu, že den, zvaný „jedna ještěrka“, kdy se probral z bezvědomí, je šťastný den. Tehdy spatřil svou ošetřovatelku poprvé. Vesnice U skalního pramene byla vzdálena jen dva dny chůze od Tlaxcaly; chce-li se vydat za Šamotzin, musí tak učinit dřív, než stíny zahalí krásnou zemi anahuackou. Připomněl si, jak cizinci svrhli 207

indiánská božstva v Cempoale a s jakou krutostí ztrestali svými mocnými zbraněmi Cholulské. A nyní v Tenochtitlánu, jak se zdá, spějí události k neblahému konci. Měl pocit, že Španělé a Tlaxcalští sedí v hlavním městě jako myši v pasti. Tenochtitlán – to není Cholula; je otázka, zda by Španělé se svými spojenci byli s to čelit útoku Aztéků v nepřátelském městě. Přišla služebnice, aby odklidila pohár a talíř s kukuřičnými plackami. Obsidiánový had hleděl na hbité pohyby dívčiných rukou a myslil na to, že by bylo dobře mít v domě ženu jako Šamotzin. A jak byl zvyklý se rychle rozhodovat, začal se bez meškání chystat na cestu do vsi U skalního pramene. Otec byl i v této časné ranní hodině již v práci a pobízel tovaryše k dílu. Bylo mu už sedmdesát, ale přesto pracoval od časného rána až do soumraku. Obsidiánový had se právě chystal zajít k němu, když zaslechl za zdí kroky a hlasy. Otevřel vrata a tu vidí oba tlaxcalské špehy s aztéckým zajatcem uprostřed. Zajatý Azték byl nevysoké šlachovité postavy a jeho tvář byla tak všední a nenápadná, že by ji člověk sotva podržel v paměti. Měl na sobě jen ubohé oblečení, jaké mívají nosiči; bederní pás a roztrhaný plášť. Byl tak zmožen dlouhým pochodem a zdeptán samotou, když po smrti svého druha šel sám a sám s useknutou hlavou v ranci, že velmi ochotně odpovídal Obsidiánovému hadovi na jeho otázky, a když vyprávěl o bitvě na pobřeží, líčil její průběh mnohomluvně, s chlubnou chvástavostí. Náčelník aztéckého vojska Jaguáří spár vytáhl s několika sty bojovníky z Tenochtitlánu k pobřeží. Zastavil se v několika městech, kde byly aztécké posádky, a připojil je k svému vojsku. Nikdo jaksepatří nevěděl, jedná-li z vlastního popudu, nebo na rozkaz Montezumův. Táhl se svým vojskem vesnicemi Totonaků a nikde nenarazil na odpor; před hradbami Cempolay se zastavil a poslal dovnitř výběrčí poplatků, kteří byli odtud před několika měsíci vyhnáni. Když cempoalská Velká rada odmítla zaplatit žádané tributy a obrátila se na španělské spojence s žádostí o pomoc, dal Jaguáří spár příkaz k boji. Velitel španělské posádky, která zůstala v počtu 208

osmdesáti mužů ve Villa Rica de Vera Cruz, poslal Totonackým čtyřicet vojáků, tři střelce s kušemi a dva arkebuzníky se dvěma malými děly. Náčelník Jaguáří spár se obořil se svým vojskem, které už delší dobu připravoval na toto střetnutí, ze všech stran na nepřítele a nedopřál Španělům času, aby mohli s výhodou použít svých mocných zbraní. Sotva děla poprvé zahřímala, byla v mžiku obklopena aztéckými bojovníky a jejich obsluha, se musila co nejrychleji stáhnout zpět. Tento odvážný velitel nadchl své bojovníky k největší udatnosti. Kde hrozilo nebezpečí, tam se objevil se svým kyjem a zasazoval rány oběma rukama. Totonakové utekli do lesů a Španělé po divokém úprku dostihli města. Aztékové pronásledovali nepřítele a byli by ho asi pobili do posledního muže, kdyby Španělům nebyla pomohla jejich „bílá paní“1. Zjevila se v čele jednoho oddílu vojáků a svým nadpřirozeným zjevem nahnala pověrčivým Aztékům strach, takže spěšně ustoupili. Po bitvě zůstalo na bojišti plno nepřátelských mrtvol. Aztékové kopanci obraceli mrtvá těla z boku na bok a zasypávali je kletbami. Přesvědčili se, že cizinci jsou právě tak smrtelní jako oni sami a legenda, že to jsou nepřemožitelná božstva, se rozplynula jako dým. Náčelník Jaguáří spár přikázal, aby jednomu padlému vojákovi se širokým hrubým obličejem byla useknuta hlava a na důkaz vítězství poslána Montezumovi. Posel, který sám také v bitvě bojoval, neskrblil chválou, když líčil hrdinské činy Orlů a Jaguárů. Když se ho Obsidiánový had otázal, proč nepobili celý nepočetný hlouček nepřátel, odpověděl, že byli zahnáni strašidelným zjevením „bílé paní“. Objevila se nenadále na hradbách v dlouhé vlající říze a svýma planoucíma očima ochromila i ty nejudatnější bojovníky. Je to asi ta jejich svatá Panna, božská ochránkyně Španělů. Zamyšleně pozoroval Obsidiánový had useknutou hlavu. Přikázal, aby zajatému Aztékovi donesli vodu a kukuřičnou placku, důkladně ho vyslechl a pak ho dal zavřít do klece zajatců, kteří byli určeni k 1

„Bílá paní“ Španělů – je míněna Panna Maria, svatá Panna. Pozn. překl.

209

210

obětování o svátku mrtvých na konci sedmnáctého měsíce Tititlu. Přichystal si, co bude potřebovat na delší cestu, a pak zašel za otcem do dílny a požádal ho o rozmluvu. Vyšli do zahrady a Obsidiánový had oznámil sedmdesátiletému starci, který dosud vzpřímený kráčel vedle něho, že se musí neprodleně vydat do Tenochtitlánu. To, co se právě teď dověděl, nutí ho, aby neztrácel ani okamžik. Má však jednu prosbu: aby mu otec dal dovolení k ženitbě a poslal dvě dohazovačky do vsi U skalního pramene. Otec, radostně překvapený tímto rozhodnutím, syna objal a s tajnou obavou v srdci mu požehnal na cestu do nepřátelského tábora. Když Obsidiánový had procházel dvorem a slyšel z dílny klepot kladívek a skřípání brusičského kamene, napadlo ho mimoděk, kdy se asi vrátí. Kolikrát už takto odcházel z domova a kolikrát se vracel? Někdy byl pryč celé dlouhé měsíce. Jeho tři sestry si už mezitím založily vlastní domácnost a matka za jeho nepřítomnosti zemřela. Sousedé o něm říkali, že je oddaný syn, který by pro otce skočil do ohně. Obsidiánový had stoupal po mírném svahu cestou mezi lukami. Viděl odtud otcovský dům s obílenou zdí kolem dvora a zahrady, která ostře svítila v prudkém slunečním světle. Mezi poli a loukami byly roztroušeny selské usedlosti, čím blíž k městu, tím hustěji. Pohled na lidské příbytky v úsměvném kraji mu připomněl velkou odpovědnost, kterou převzal. Odvrátil pohled a pustil se po svahu zpět. V tlaxcalských ulicích voněly čerstvě upečené placky a lidé beze spěchu šli po své práci.

2. Zlato Po příchodu Španělů se život ve městě pozvolna vpravil zas do obvyklých kolejí. Minuly dny plné nejistoty a to, čeho se mnozí obávali, se nedostavilo. Blesk nerozpoltil zemi, ani nevyšlehly plameny do nitra nebes, ani krvavý oheň nedštil své krůpěje do 211

vroucích vod jezera. Božstva seděla dál ve svých svatyních nad městem a nečinně přihlížela počínání cizinců. Vrátil se zas každodenní všední život, pro bystré ucho byl však naplněn jakýmsi přespřílišným spěchem. To, co se dříve konalo jako samozřejmost, probíhalo teď s neobvyklým halasem. Lazebníci vykřikovali naplno vtipy, které jindy šeptali jen do ucha; potulní kramáři řinčeli od rána do večera svými zvonečky; hadači a věštci vyvolávali zaříkadla s troufalostí dvorských šašků; kejklíři vyhazovali oštěpy do nevídané výšky a nechali si ostrými hroty probodat paže a stehna, aniž hnuli brvou; obchodníci s květinami, až dosud známí svou velkorysostí, zvýšili ceny a prodavači vonných bylinek, kterým se často spílalo, že se třesou na groš, dvorně nabízeli mladým ženám své zboží darem. Na velkém tržišti v Tlaltelolku se v davu tísnilo mnoho žen s nabarvenými tvářemi. Hlasitě mlaskaly, když žvýkaly pryskyřici tzitli1 a dýchaly kolemjdoucím do obličeje. Jejich dech voněl růžovou vodou a kůži měly lesklou a vláčnou od jemné masti. Chovaly se vyzývavě, a byly vyšňořené jako váleční zajatci kteří ozdobeni květinami, umírali jako oběť božstvům. Vábily muže sladkými pohledy, významně pomrkávaly víčky, dráždily kolemjdoucí neomalenými žerty a měly náramné potěšení, podařiloli se jim vyvolat hádku nebo rvačku. V dílnách uměleckých řemeslníků, ve špýcharech, kde se uchovávaly potraviny, v pekárnách a u řezníků se pracovalo jako obvykle. Všichni tito lidé vyčkávali, jak se věci vyvinou, neboť si byli vědomi, že v době nouze bude jejich práce ještě žádanější než v normálních časech. Teď, když první zkoušku přečkali bez úhony, doufali, že jim, ani jejich rodinám nehrozí v budoucnu nic zlého. Pouze v domě mistra Pětihlavého hada, výrobce ozdobného zboží z ptačích per, se usídlil žal. Matku dohnaly starosti a strach o syna, který je v cizině ve stálém nebezpečí a snad se už nikdy nevrátí, až k sebevraždě. A z otce se stal od té doby nedůvěřivý, zatrpklý, do sebe uzavřený muž. Kněz Hříchů doufal, že neštěstí zdrtí jeho staršího bratra, ale tato 1

Čti citli.

212

naděje se nesplnila; stejně zůstalo nesplněné jeho ctižádostivé přání stát se oblíbencem a důvěrníkem Španělů. Nevzdával se však, chtěl se za každou cenu povznést ze svého podřízeného postavení. Slídil všude, kam přišel, a snažil se učinit užitečným. Protože mu nebylo jasno, kdo bude dál panovat v Tenochtitlánu, neprojevoval ani souhlas, ani odpor a byl v každém svém jednání mimořádně opatrný. Španělé se mezitím zařídili v Ašajakatlově paláci jako doma. Po celý den proudily dlouhé řady nosičů bránou paláce dovnitř a zase ven. Muži přinášeli Španělům vodu, píci pro koně a jídlo, vše ve velkém množství. Obyčejní vojáci byli ubytováni ve třech odděleních velkého sálu, důstojníci v náčelníkových komnatách. Španělé se s obdivem dotýkali drahocenných ozdob, kradli drahokamy a zlato a jeden před druhým ukradené schovával. Večer vysedávali kolem pánví se žhavým uhlím a žádostivě si vyprávěli o velkém pokladu, který je tu prý někde v tajné skrýši uložen. Palác byl obehnán cihlovou zdí, která však v případě potřeby neskýtala valnou ochranu. Cortez dal v obou nádvořích postavit děla připravená k palbě a vyžadoval od stráží, které dnem i nocí hlídkovaly v zahradě kolem paláce i v budově, co největší ostražitost. Tlaxcalští rozbili své ležení v severní části paláce, nedaleko klecí s divou zvěří. Někteří z nich, kterým byla dlouhá chvíle, se odvážili vstoupit do poradních síní, ale španělští vojáci je vyprovodili s náležitým výpraskem. Od té chvíle byl poměr mezi spojeneckými vojáky napjatý. Obě ležení byla přísně oddělena; jen několika tlaxcalským špehům bylo dovoleno hranici překročit. Doňa Marina bydlela v komnatě sousedící s generálovou a její služebná Černá orchidea, byla ubytována v komoře vedle soudní síně, tam, kde byl před několika měsíci vyřčen rozsudek nad Opeřeným jelenem. Cortez přikázal, aby se v sále, který mu sloužil jako přijímací síň, nikdo ničeho nedotkl. U dveří stály hlídky, které zabránily vstoupit každému nepovolanému. Bylo proto vyloučeno, aby Černá orchidea tajně odešla ze své komůrky; vždy musila projít kolem hlídek. Od chvíle, kdy se ocitla v paláci, toužila dostat se do města, neboť stále doufala, že se setká s Opeřeným jelenem. Její paní byla v 213

posledních týdnech velmi náladová a dala jí znát, že už není se svou služebnicí spokojena. A dívka se tudíž neodvážila prosit ji o dovolení, aby si mohla vyjít ven. Již po čtyři dny byla uzavřena v paláci a její povinností bylo plnit náročná přání své paní. Neustále pobíhala mezi svou komůrkou a komnatou doni Maríny; a pokaždé, když procházela soudní síní, ztuhla strachem a hrůzou. To, co líčil Odpočívající štít ve svém vyprávění, spatřila nyní na vlastní oči. Uprostřed sálu stála obrovská třínožka na uhlí, kde ještě před několika dny planul věčný oheň. Po pravé straně zasedal nejvyšší soudní dvůr; stála tu dvě křesla pro soudce. Místo koberců byly na podlaze rozprostřeny jaguáří kůže a kožešiny z pum, jakož i pokrývky z peří královského orla, na něž směl vstoupit pouze náčelník a oba nejvyšší soudci. Jedno z křesel, o něco vyšší než druhé, se symbolem božstva Huitzilopočtliho bylo ozdobeno zlatem, tyrkysy i jinými drahokamy. Před křesly stál nízký stůl a na něm ležel kulatý štít, obsidiánový kyj a luk s toulcem plným šípů. Na zbraních spočívala umrlčí lebka s velkým smaragdem na čele a péřovou ozdobou, odznakem božstva Huitzilopočtliho. Druhá soudní stolice byla rovněž skvostně vyzdobena, byla však nižší. Jako nad stolicí určenou božstvu klenula se i nad ní nebesa z peří se znakem velkého náčelníka. Tam usedal Montezuma v kruhu svých knížat a náčelníků pří důležitých poradách nebo soudních líčeních. Když musil potvrdit rozsudek smrti, přistoupil k soudní stolici božstva, pravici položil na temeno lebky a do levé ruky vzal zlatý šíp. Kdo stanul před tímto soudním dvorem, před nímž se třásli strachem a hrůzou obyvatelé celého širého Anahuaku, jen zřídka vyvázl životem. Pátého dne se naskytla Černé orchideji konečně příležitost vyjít si po boku své paní z paláce. Cortez žádal Montezumu o dovolení prohlédnout si v Tlaltelolku trh a svatyni boha Huitzilopočtliho. Provázen důstojníky a oddílem vojáků v plné zbroji, opustil v dopoledních hodinách ochranné zdi paláce. Před hlavní bránou očekávali Španěly Montezumovi vyslanci, které jim náčelník přidělil 214

za průvodce: byli to Kakamatl, Quatemozin a několik náčelníků v nižších hodnostech. Černá orchidea šla vedle své paní a pár kroků za nimi sledoval Cortezův panoš Ortillo. Dívce už nebyl nepříjemný plachý obdiv chlapce, který se v krátké době naučil její mateřské řeči. V posledních týdnech, kdy jí bývalo dost krušno, potěšilo ji, měla-li tohoto nenáročného druha po boku. Přicházíval k ní někdy do komůrky, přinesl nějaký malý dárek a vyprávěl o zemi, odkud přišel. Kroky vojáků duněly na kamenné dlažbě. Cesta k tržišti v Tlaltelolku vedla severním směrem přes tři dřevěné mosty. Na plochých střechách obytných domů se tísnili obyvatelé Tenochtitlánu a přihlíželi průvodu cizinců. Pohled na obrněné válečníky, které znali z mnoha pověstí a popisů, je uváděl do zmatku. Když však uviděli, že nehrozí žádné nebezpečí, vyšli ze dvorů a postranních uliček, ponechali cizincům volnou cestu a jen šeptem si vyměňovali poznámky. Když přešel Cortez s vojáky poslední most, zavlnilo se před ním v neustálém pohybu moře barev. Mezi nespočetnými stánky se hemžilo nepřehledné množství lidí. Avšak před vysokou postavou Quatemozina, Střemhlavého orla, se otvírala v davu široká volná cesta, kterou se sunuli Španělé vpřed jako masivní šedý blok. Pochodovali řinčíce zbraněmi, obklopeni něčím nepochopitelně cizím; propadali pocitu, jako by se nepohybovali po pevné půdě skutečnosti, jako by to vše byl jenom sen. I Cortez byl překvapen rozlehlostí a barevnou nádherou tržiště, proti němuž pobledly i nejslavnější výroční trhy v Medině del Campo, v Seville1 nebo v Madridu. A myšlenka, jak si podmanit se svým nepatrným hloučkem vojáků toto veliké lidnaté město, znepokojovala ho dnes více než jindy. Obrovská plocha tržiště byla rozdělena podle druhu zboží. Každé zboží mělo své určené místo, a došlo-li někde ke sváru, zjednala městská stráž pořádek. Provinilec byl bez meškání odveden před tržní soud, který ho ihned na místě potrestal. Byly tu vystaveny na prodej předměty ze zlata a stříbra, klenoty, 1

Medina del Campo čti medyna del kampo, Sevilla čti sevilja.

215

mozaiky z peří, otroci a otrokyně, kteří buď stáli volně, nebo byli přivázáni; na zemi byly rozloženy pokrývky z bavlny a rozmanité, nádherně vybarvené tkaniny; dlouhé řady nízkých pultů byly obtíženy lany a motouzy, hrnčířským zbožím, obuví a kožešinami, krámky s potravinami oplývaly zeleninou, nejrůznějšími bylinkami, drůbeží, zvěřinou, medovými koláči a jinými sladkostmi; stály tu lavice, stoly a špalky dřeva – vše co přinesli do města řemeslníci z celého Anahuaku, bylo možno koupit zde, na velkém tržišti v Tlaltelolku. Za levné zboží se platilo kakaovými zrny od dvaceti do osmi tisíc kusů, za dražší se nabízely pokrývky z bavlny a ptačí brka naplněná zrnky ryzího zlata. Tržiště bylo umístěno uprostřed kanálů, po nichž se dopravovalo zboží. Kánoe a nákladní pramice byly namačkány jedna vedle druhé tak hustě, že se dalo přes ně přejít z jednoho břehu kanálu na druhý. Přes husté hemžení davu měli Španělé dost místa k pochodu vpřed; lidé před nimi ustupovali a rozmluvy umlkaly, zatímco se ze vzdálenějších míst tím hlasitěji ozývaly hlasy a volání. Nalíčené ženy, které žvýkaly pryskyřicí tzictli a zvučně mlaskaly, protlačily se davem a bez zábran si cizince prohlížely. Byla mezi nimi i matka Černé orchidey. Vyzývavě se pohupovala v bocích a kroužila břichem vlnivými pohyby. Rozšířené zřítelnice jí blýskaly po požití omamných bylin. Běžela několik kroků podle španělských vojáků, až ji jeden ze strážců na tržišti chytil za vlasy a stáhl zpátky. Dívka slyšela, jak křičí a jak se vzpírá; sklonila rychle hlavu, aby nebylo vidět její náhlé uzardění. Po boku jí šel Ortillo, opojený jako ostatní bohatstvím trhu, který se před ním do nedohledna prostíral. Nebylo tu nikoho, k němuž by se mohla utéci pod ochranu. Ještě před okamžikem napjatě číhala na vhodnou příležitost, jak by zmizela v davu, teď ji však naráz odvaha opustila. Ten ostýchavý chlapec s bílou pletí ji právě upozornil na skupinu kejklířů, kteří předváděli nebezpečné kousky s kyji. Dívka sledovala dráhu černých obsidiánových čepelí, které svištíce vylétaly do vzduchu a zase se snášely k zemi. Vzpomněla si, jak jí tenkrát v Cempoale padl k nohám ten malý ptáček a vzal jí veškerou odvahu k 216

útěku; a zároveň se jí vynořil v mysli onen muž se sedmi jizvami na paži, který jí řekl: „Jestliže mi pomůžeš, budu tvým ochráncem.“ Jak to, že se už neobjevil? „Buď zdráva, mé milé dítě, zasloužíš si, abys byla milována a hýčkána.“ Nezapomněla na tato slova, která jí řekl na rozloučenou. Španělé prošli tržištěm. Hluk tisícerých hlasů zvolna slábl. Černá orchidea kráčela za svou paní, přešly most. Vonělo tu dříví a zvadlé květiny, které někdo zahodil do vody. Již zdálky bylo vidět vysoko na pyramidě plošinu s oběma svatyněmi. Vanul jižní vítr, a v řídkém, modravém vzduchu se zdálo, že se vznášejí nad zemí. Střemhlavý orel zavedl Corteze a důstojníky Orlí bránou na chrámové nádvoří, kde je očekávalo šest kněží a dva náčelníci. Pozdravili generála a sdělili mu, že Montezuma dlí právě ve svatyni Huitzilopočtliho. Cortez vstoupil na široké schodiště, jehož sto a čtrnáct stupňů mířilo příkře k nebesům. Vojáci ho následovali a postavili se na plošině do čtverhranu. Montezuma vyšel z chrámu. Opíral se o ramena dvou kněží a pozdravil se s Cortezem před obětním kamenem páchnoucím prolitou krví. Pak ho provedl po plošině a ukazoval mu odtud památnosti Tenochtitlánu. Cortez si ukládal do paměti obraz města a snažil se představit si, co by si počal tam dole se svými čtyřmi sty vojáky, kdyby došlo k boji. Tím, že město bylo postaveno na jezeře, které je obklopovalo ze všech stran, rozvětvené do bezpočtu průplavů, bylo možno každou větší budovu přeměnit v pevnost. Zřetelněji než v minulých nocích si ujasnil, že musí něco podniknout, dříve než si lidé v této životem kypící metropoli zvyknou pohledu na Španěly. A protože byl zvyklý své plány bezohledně uskutečňovat, necouvl před žádným zločinem. Aby provedl své záměry, neváhal použít všech prostředků; i tentokrát byl rozhodnut prosadit svou vůli. Zaměřil vážný zkoumavý pohled na Montezumu a ústy tlumočnice dal najevo přání prohlédnout si svatyni. Vladař se poradil s kněžími a pak ho zavedl do chrámu, kde stály obrovité sochy obou božstev ovinuté blýskavými těly hadů. 217

Otvorem střechy pronikalo dovnitř trochu světla. Božstva měla na šíjích zavěšené náhrdelníky s přívěsky v podobě lidských obličejů a srdcí, vytepaných ze zlata a stříbra a zdobených modrými kameny. Před oltářem stály dvě třínožky s miskami a na nich srdce zajatců, obětovaných den předtím. Když vyšli z temné svatyně do oslňujícího denního světla, rozezněl se posvátný buben. A Cortez, ještě všecek omámený tím, co viděl, promluvil k Montezumovi: „Nechápu, jak vladař, tak moudrý jako ty, dosud nerozpoznal, že tyto modly nejsou žádní bohové, nýbrž výtvory pekla. Dovol nám, abychom zde, nahoře vztyčili náš svatý kříž a obraz svaté Panny a pak uvidíš, jak se vaše falešná božstva budou třást.“ Montezuma zbledl, jeho postava se napřímila. Vzápětí se však nachýlil, všecka rozhodnost ho opustila. Pohlédl směrem ke chrámu, jako by odsud očekával pomoc. Náčelníci se shlukli kolem něho do půlkruhu a Střemhlavý orel mu něco zašeptal. Montezuma ho odstrčil a odpověděl generálovi temným hlasem: „Malinče, přišel jsi do naší země a já jsem tě uvítal jako přítele. Proč však urážíš naše božstva? Kdybych byl věděl, že se tvá ústa budou takto rouhat, věz, že nikdy bych ti naši svatyni neukázal. Naše božstva byla k nám vždy spravedlivá a dávala nám zdraví, vítězství a potravu. Vše, čeho jsme si přáli, nám darovala. Střež se vyřknout ještě jednou podobná slova!“ Zatímco doňa Marina překládala, dorozuměl se Cortez se svými důstojníky. Páter Olmedo ho nabádal k opatrnosti a radil, aby se posvátného chrámu nedotýkal. Cortez přikývl, neboť důležitější než svrhnout aztécká božstva bylo zmocnit se vrtkavého panovníka. Taková příležitost jako dnes se již nenaskytne. Chrámová plošina byla obsazena osmdesáti vojáky v plné zbroji a dole v Ašajakatlově paláci čekali dělostřelci na smluvené znamení. V duchu děkoval bohu, že učinil tato opatřeni, a tasil meč. Ukázal na Montezumu a přikázal: „Chopte se ho!“ Vojáci se vrhli na náčelníka, každý by ho byl rád zajal první. Kněží a aztéčtí náčelníci, kteří přišli neozbrojeni, použili nastalého zmatku a s křikem se rozprchli. Pouze Střemhlavý orel chránil 218

Montezumu holýma rukama: když však zaslechl třesk výstřelů a hned nato ohlušující hřmění chrličů ohně, zůstal stát jako bleskem zasažený. Potyčka na plošině byla v krátkém okamžiku rozhodnuta. Montezuma a starý, vetchý vládce Tlaltelolka, kterému se nepodařilo včas uprchnout, se octli v zajetí. Dva vojáci pevně svírali Střemhlavého orla, dva ostatní se pokoušeli navléci mu pouta. Tu ho opustilo strnuti, které ho tak náhle ochromilo: odmrštil vojáky od sebe a mocnými skoky zmizel z plošiny. Dva arkebuzníci zvedli zbraň, Cortez jim však zakázal střílet. Také nařídil, aby se jednalo s Montezumou na cestě k paláci se všemi ohledy. Viděl, že obrovské množství lidí na tržišti se po prvním zahřmění děl dalo do prudkého pohybu a prchalo na všecky strany. Vojáci se seřadili do čtyřstupů a pochodovali v přísném pořádku, oči ve střehu, tasené meče v rukou, po kamenném schodišti dolů z pyramidy. Montezuma šel v jejich středu, zasmušilý, plný obav. Na nádvoří chrámu nebylo človíčka, také ulice byly jako vymetené. Nad městem jako jedovatý opar visel strach, a přestože svítilo slunce, nastalo takové ticho, jako by byla noc. Malinče objala Černou orchideu kolem ramen a přitiskla se k ní. Kráčela opatrně, opírajíc se o svou služku, a dívka zpozorovala na postavě své paní, že čeká dítě. Vojáci kleli a nadávali, protože generál jim nedovolil zastavit se na tržišti. Lup byl na dosah, jen se vrhnout na opuštěné bohatství! Cortez však přikázal dát se nejkratší cestou přímo k paláci Ašajakatlově. Tam ho čekala zpráva, kterou přinesl tlaxcalský zvěd o porážce posádky ve Villa Rica de Vera Cruz. Nyní byl dvojnásob rád, že zajal Montezumu. Dal mu sejmout pouta a obořil se na něho s výčitkami, že dal svým oddílům na pobřeží rozkaz, aby vytáhly proti Španělům do boje. Montezuma upadl na okamžik do rozpaků. Pak odpověděl, že nikdy takový rozkaz nevydal, a prosil Corteze, aby ho zbavil hanby zajetí a místo něho vzal co rukojmí jeho syna a dvě jeho dcery. Slíbil, že velitele, který se odvážil bojovat proti Španělům, povolá ihned k 219

zodpovědnosti. Cortez mezitím dostal zprávu, že v městě je klid. Na lidi padla taková hrůza, jako by se jim zatemnily smysly po požití jedovatých hub. V soudní síni, tam, kde potvrdil tolik rozsudků smrti, seděl Montezuma a pokorně žebral, aby byl propuštěn ze zajetí. Avšak Cortez a jeho důstojníci zůstali neoblomní. „Již v Cholule jsme měli být přepadeni,“ odpověděl mu Cortez. „A teď kují tvoji poddaní novou zradu. Nechci proto vyvolat válku, také nechci zničit město. Ubytujeme tě s veškerými poctami u nás, v tvém vlastním paláci. Budeš-li se však vzpouzet, je tvůj život ohrožen a pak uspořádáme soud, který bude horší než ten v Cholule. Jen se podívej na meče mých důstojníků!“ Nato se Montezuma odevzdal svému osudu a slíbil, že učiní vše, co od něho Malinče žádá. Cortez ho doprovodil do paláce a ujistil ho, že mu nebude zkřiven ani vlas na hlavě, splní-li přání Španělů. Dovolil mu dokonce povolat k sobě část dvora a konat nejdůležitější vladařské povinnosti. Když Montezuma vyslovil souhlas se všemi jeho požadavky, směl ještě téhož dne odpoledne přijmout své náčelníky a hodnostáře. Seděl jako duchem nepřítomný na vladařské soudní stolici a roztržitě si pohrával se zlatým šípem. Po oné orlí vznešenosti, která ho kdysi vyzvedla na vladařské křeslo, nezbylo ani stopy. Mluvil tichým hlasem. Ruce mu spočívaly mdle a bez pohybu v klíně. Když se ho Střemhlavý orel tázal, zda přikáže, aby se vytáhlo proti cizincům do pole, odpověděl, že z vůle božstva zůstane hostem Španělů. Kdo se odváží jednat proti jeho rozkazu, vyvolá strašlivý soud nad městem. Proto prosí své náčelníky, aby uklidnili poddané a o něho si nedělali starosti. Blížil se večer: v ulicích bylo liduprázdno, jako by se městem plížili jaguáři. Ani posvátný buben se neozval v hodině, kdy slunce zapadá. Jediná kánoe nevyplula na kanály. Na jezeře byl klid, jen voda tiše pleskala. Přišla noc. Strach se vkradl do příbytků lidí a číhal na ně i ve snách. Příštího rána se nedostavili do paláce nosiči s potravinami. Padl na ně takový strach, že se žádný nechtěl vydat v nebezpečí. Tu 220

přikázal Cortez aby byli povoláni aztéčtí náčelníci a hodnostáři a ústy Montezumovými jim sdělil, co Španělé požadují: kukuřičné placky, pečené krocany, vejce, čerstvou vodu, dříví a uhlí, leštěné číše, malé i velké džbány a hrnčířské zboží všeho druhu. Když indiánští, pohlaváři viděli, jak se Montezuma stará o blaho cizinců, popadl je hněv. Vladař z Texcoka a Střemhlavý orel opustili soudní síň a vypověděli Montezumovi poslušnost. Přes odpor náčelníků však dostali Španělé vše, co žádali. Hned druhého dne přinesli nosiči zboží do nádvoří, položili je na dlažbu, a třesouce se strachem, rozběhli se domů. Když však uplynulo několik dnů a nedošlo k žádnému násilí, zvykli si a usoudili, že cizinci obyčejným lidem nic zlého neudělají; viděli, že se španělští vojáci rádi zasmějí a s oblibou si s nimi zažertují. Jednomu nosiči odvázali bederní pás, druhého polili vodou a třetímu zas ostříhali vlasy, takže najednou vypadal jako velký náčelník v hodnosti Oholených. Cortez se svými důstojníky vykonal každého rána návštěvu u Montezumy a tázal se, jak se mu vede. Vyprávěl mu o zázracích Ukřižovaného a vladařské vznešenosti císaře Karla V. a snažil se mu přiblížit křesťanskou víru Španělů. Někdy se k náčelníkovi dostavil i páter Olmedo a nadšeně k němu promlouval o všemocné vůli Boha, který v sedmi dnech stvořil svět a je mocnější než všechna božstva Anahuaku. Přestože Montezuma povolně ustupoval ve všech ostatních věcech, pokud šlo o víru, byl neoblomný. Zůstal věrný víře ve svá božstva; důstojníci, kteří v noci hlídkovali u jeho lože, viděli ho často na modlitbách. Nyní, když Španělé měli panovníka ve svých rukou, vzrůstala v nich žádost po pokladech, uložených v obou palácích. Živil ji i Montezuma, neboť odměňoval každou sebemenší pozornost drahocennými dary. Byl neustále obklopen důstojníky i vojáky, kteří předstírali zájem o aztécké zbraně, štíty a hodnostní odznaky, chválili skvostné ozdoby na jeho oděvu a vyptávali se ho sporými slovy, kterým se naučili, nebo pouze gesty na Ašajakatlův poklad. Jednoho rána se dostavil Cortez doprovázen několika důstojníky a nižšími veliteli k Montezumovi a připomněl mu, že je načase, aby 221

svému pánu, španělskému císaři, poslal dlužné dávky. Vzali ho do svého středu, chopili ho za ruce a za ramena, semkli se kolem něho v pevném kruhu a tak dlouho na něho dotírali, až souhlasil, že jim ukáže, kde je poklad jeho otce Ašajakatla uložen. Obličeje Španělů planuly nezřízenou žádostivostí, dokonce i Cortez ztratil svou důstojnou sebevládu. Pak jim ukázal zazděný vchod do pokladnice. Jeden z vojáků vylomil cihly a vchod uvolnil. Ostatní netrpělivě odhazovali kameny, nedočkavě vířili vápenný prach, nedbajíce, že si pošpiní oděv. Hlukem byli přivábeni další vojáci, a když jim Cortez přikázal, aby šli po své práci, neuposlechli. Španělé drželi Montezumu jako v kleštích; snad se obávali, že jim zabrání v lupu. Náčelník ale jen upíral oči k zemi a nechal je řádit. Nezmohl se na nejmenší odpor, byl zcela bez vůle. Třpyt skvostů připravil Španěly téměř o rozum. Třásli se v zlaté horečce, jako by propadli zlé nemoci. Vyráželi zmatené výkřiky, pobíhali sem a tam, v horečném opojení si poklepávali navzájem na ramena, a co popadli, odvlékali do nádvoří: zlaté pancíře, perlové náhrdelníky, zlaté půlměsíce používané jako nosní přívěsky, zlaté holeně na lýtka, náramky a čelenky ze zlata, odznaky hodností, ozdoby z peří, vzaté válečníkům z Tabaska, štíty z různých materiálů, zlaté šperky božstev a veškeré osobní klenoty náčelníka Ašajakatla od zlatých opánků až po čelenku, posázenou drahokamy. Vynesli zlato, skvosty a drahokamy na dvůr, nakupili je na dvě hromady, a co nemohli potřebovat, házeli do ohně, v němž zlato roztavili a odlili do prutů a cihel. Ze zelených a rudých drahokamů si vybrali jen ty nejkrásnější. Mezitím přišli také Tlaxcalští a hrabali se v drahocennostech, které na ně zbyly. Cortez vyčkal, až oheň na nádvoří dohořel a vojáci už neměli nic na práci. Pak je vyzval, aby šli na svá místa, neboť je třeba rozdělit kořist. Každý dostane svůj spravedlivý díl. Nabádal je k obezřetnosti, líčil jim, co by se stalo, kdyby je nepřítel náhle přepadl. Dal přísný rozkaz k co největší ostražitosti v příštích hodinách, neboť snadno by mohli přijít o veškeré bohatství, které právě získali. Vojáci však přes tato důrazná slova setrvali na místě. Nemohli se 222

nabažit pohledu na zlato, nebyli s to, odtrhnout oči od žlutého kovu. Zlaté pruty ležely navrstvené na sobě a v zapadajícím slunci vyzařovaly vražedný třpyt, který pronikal všemi póry. Generál pohrozil, že kdo neuposlechne, bude uvržen do řetězů. Jeho hrozby byly však málo platné. Teprve když slíbil, že kořist bude rozdělena ještě této noci, odebrali se vojáci zdráhavým krokem do svých ložnic. Když se setmělo, ještě dlouho vzdorovali spánku. Zlato je pronásledovalo i ve snu. Co chvíli vyskočil některý z lůžka vyrážeje z úst nesouvislá divoká slova. Příštího jitra se ještě za svítání hlásili o svůj podíl na kořisti, neboť noc je naplnila nedůvěrou. Mlčky zírali na rozdělené bohatství. Cortez oddělil pětinu pro císaře, pětinu pro sebe, pětinu pro místodržícího z Kuby a další pětinu pro posádku města Villa Rica de Vera Cruz, pro pátera Olmeda, důstojníky a na výzbroj. Nevelký zbytek, který zůstal na čtyři stovky vojáků, činil nakonec v propočtu ne více než sto pesos na hlavu. Toto nespravedlivé dělení vyvolalo mezi vojáky takové pobouření, že Cortez musil vynaložit veškerou výmluvnost, aby je udržel na uzdě. Upozornil je na další poklady v mexické zemi, zejména v Montezumově paláci, a ujistil je, že při další kořisti bude pamatováno podílem zlata a drahokamů na každého z nich. V hádce o kořist se dva důstojníci dostali do sebe a ostatním se jen s největším úsilím podařilo je roztrhnout. Cortez nařídil, aby byli spoutáni a uvězněni, později si je však usmířil velkorysými dary. Jeden z vojáků, zřejmě poněkud pomalé mysli a při loupení ne tak hbitý jako ostatní, propadl při pohledu na ty spousty zlata trudným myšlenkám. A když se ho kamarád zeptal, proč věší hlavu, odpověděl zasmušile: „Tak vidíš, Cortez a císař se mohou utopit ve zlatě a mně doma umírá žena a dítě hladem.“ Když se o tom Cortez dověděl, dal si vojáka zavolat a daroval mu celou polovinu zlatého prutu. Také ostatní nespokojence uchlácholil tajnými dary, takže se mu pozvolna podařilo obnovit zas pořádek; byl si však vědom, že nespokojenost bují dál, a to nejen mezi jeho vojáky, ale i mezi tlaxcalskými spojenci. 223

Nezbývá než rychle skoncovat s nečinným životem v paláci! Ukazovaly se již náznaky, že se lidé ve městě vzpamatovali z hrůzy po Montezumově zajetí. Musí něco podniknout: buď celou řadu rychlých zastrašujících výpadů, nebo jeden jediný mocný násilnický úder, který nažene strach celé zemi. Cortez dlouho přemýšlel, nenacházel však uspokojivé řešení. Vyslal tedy napřed tři výpravy do vzdálenějšího okolí, aby prozkoumaly bohatství země, a rozhodl se vyčkat, jak se situace v Tenochtitlánu vyvine.

3. Černá orchidea Ve vzpomínkách na Opeřeného jelena se děvčeti proplétal sen se skutečností, vytrácely, se z nich reálné obrysy. Neúčastně vykonávala své povinnosti a trpělivě snášela proměnlivé nálady své paní. Lhostejně jí poděkovala za dárek, perlový náhrdelník z královského pokladu. Když za ní, přišel Ortillo, nechala ho mluvit, co chtěl, ale vzápětí zapomněla, co jí říkal. Jednoho dne narazila ve dvoře na hlouček válečných zajatců a poznala mezi nimi vysokého aztéckého náčelníka Jaguáří spár. Byl spoután na rukou i nohou. Dověděla se, že ho Montezuma vydal Španělům. Indiánského náčelníka však zajetí nezkrušilo. Chodil vzpřímený, opovrhuje každým projevem soucitu. Jeho odsouzení a potom smrt v plamenech hluboce na dívku zapůsobily. Pociťovala obdiv a úctu k jeho veliké statečnosti. Když stál na hořící hranici, vmetl Montezumovi, který byl na rozkaz Cortezův popravě přítomen, v tvář své opovržení. Černá orchidea se vmísila mezi mlčící zástupy shromážděné na nádvoří. Teď konečně měla odvahu provést to, co už dávno zamýšlela. Neboť platí prastará pravda, že smrt hrdiny burcuje lid ke 224

statečnosti. Byl to nezvyklý pocit, být zase svobodná po tak dlouhé době. Přecházela od hloučku k hloučku a naslouchala hněvivým řečem, U Orlí brány se protlačila hustým kruhem mužů a žen a tu rozeznala zvučný hlas bělovlasého pěvce. Odpočívající štít promlouval k lidem: „Nevěřte na jejich ukřižovaného boha! Naše božstva jsou mocnější. Což jste zapomněli na jejich dílo, jak byli stvořeni lidé a dána jim sytá potrava? Montezuma, který dnes líže prach z obuvi cizáků, zavíral před vámi knihy černé a rudé barvy proto, aby zem mohla být udržována v temnotě zakletí. Poslyšte tedy z mých úst, na čem se božstva uradila, když stvořila nebe a zemi. Stalo se tak na hoře bohů. Vládkyně vody pravila: ‚Rostliny jsou nalité šťávou a květiny v plném květu, země je však smutná a pustá. Kdo na ní bude přebývat, ó božstva?‘ Hvězdonoš vzhlédl ke Quetzalkoatlovi a vyslovil mínění všech: ‚Tobě, vládče větrů, důvěřujeme. Sestup dolů, do říše mrtvých, a přines odtud kostičku z drahého kamene.‘ Quetzalkoatl se vydal k vládci podsvětí a takto k němu promluvil: ‚Přišel jsem k tobě pro kostičku z drahého kamene.‘ ‚Dobrá, zaduj tedy do mé lasturové trubky,‘ odpověděl pán podsvětí. Quetzalkoatl troubil a troubil, co mu jen stačil dech, ale mušle se neozvala. Nevydala jediný tón. Nato povolal Quetzalkoatl na pomoc červy. Ti vlezli do závitů mušle a vybrali z ní všechen nános, jímž byla ucpána. Podruhé zatroubil Quetzalkoatl. A nyní se mušle rozezněla tak mocným hlasem, že vládce podsvětí se už nezdráhal kostičku vydat. Přinesl ji zabalenou v šátku. ‚Řekněte mu, božstva, aby ji tu nechal,‘ vzýval k nebi. Quetzalkoatl však odpověděl: ‚Nikoli, odnesu si ji.‘ Vzal kostičku, zabalil ji do pokrývky a vystoupil z podsvětí na boží světlo. ‚Opravdu, Quetzalkoatl odnáší kostičku pryč,‘ zvolal vládce podsvětí. ‚Nastražte na něho past, Všemocní!‘ Tezkatlipoka zaslechl jeho nářek. Uchopil své zrcadlo a propálil 225

jím díru do země. A Quetzalkoatl zakopl a zřítil se do ní. Ztratil vědomí; a když opět přišel k sobě, viděl, že je kostička rozlámaná na mnoho drobných kousků. Propukl v pláč a žaloval svému strážnému duchu: ‚Ó můj Nahualli, rozlámal jsem kostičku z drahého kamene. Co se stane?‘ ‚Ať se stane co se stane,‘ odpověděl mu strážný duch. ‚Posbírej všechny úlomky a dones je k staré vladařce do Tamoanchanu1.‘ Quetzalkoatl sesbíral všechny úlomky do šátku a donesl je staré vladařce do Tamoanchanu. Stařena je všecky do posledního rozdrtila na prášek a ten pak nasypala do misky ze vzácného kamene, která byla rozdělena na dvě poloviny: ženskou a mužskou. Quetzalkoatl si zabodl trn do jazyka a krev nechal kapat do misky. Když takto vykonal pokání, zavolal vládkyni vody a Hvězdonoše a řekl jim: ‚Uroňte i vy svou krev do misky!‘ Když učinili, jak jim Quetzalkoatl nařídil, tu z jedné poloviny misky vystoupil muž a z druhé žena. Quetzalkoatl pravil k nim: ‚Stvořili jsme vás z prachu vzácného kamene a z krve bohů. Z naší bolesti jste zrozeni. Teď jděte a zalidněte zemi!‘“ Odpočívající štít nechal poklesnout vztažené ruce a schýlil hlavu. Bílý vlas mu spadal až na ramena. A jeho oči spatřily, co druhým zůstalo skryto. „Moji milovaní vnuci, moji potomkové, nevěřte cizincům, kteří přišli, aby zničili naši zem. Zavrhněte zrádce Montezumu, který vydal nepříteli svého statečného synovce. Nebojte se už toho slabocha! Dobrý vladař je jako stinný strom. Je svým poddaným štítem a pavézou. Montezuma je však zlý démon, zloduch zbabělé mysli!“ Několik mužů z náčelníkovy tělesné stráže začalo reptat; žádali, aby hanobitel vznešeného Montezumy byl jat, ale nenašel se nikdo, kdo by s nimi souhlasil. Lidé se shlukli kolem nich, odebrali jim zbraně, zbili je a nechali ležet pod stromem; neboť Aztékové viděli smrt velkého válečníka slavného jména Jaguáří spár a krutý úděl 1

Tamoanchan čti tamoančan.

226

227

hrdiny je zburcoval k statečnosti. Náměstí před palácem se rychle prázdnilo. A když sem přikvačily stráže z Černého paláce, které zdálky zpozorovaly, že se tu lidé srocují, rozprchl se dav do okolních ulic. Strážní si naložili raněné bojovníky na ramena a donesli je k ranhojiči do Hadího domu. Černá orchidea šla v hlubokém zamyšlení. Došla až do čtvrti řezačů kamene. Před několika měsíci běželi touto cestou o půlnoci s Opeřeným jelenem do chrámu. Bílé, důkladně stavěné domy svědčily o blahobytu a zajištěném životě. Z větší části byly postaveny z kamene, dopraveného z lomů v Texcoku. Poznala most vedoucí do čtvrti výrobců péřových ozdob, smělý oblouk z cedrového dřeva, který se dal v době nebezpečí zdvihnout. K oběma břehům se od mostu táhla pevná lana až k dubovým kůlům, zaraženým hluboko do země. Do očí jí padla podivuhodně rozvětvená koruna v zahradě jednoho domu; připadala jí známá. Vrhla rychlý pohled do dvora, stála tam dílna s plochou střechou. Ano, za touto zdí přebýval Opeřený jelen. To je jeho kánoe, jež stojí před vchodem, s tou připlul tenkrát na Tepetzinco. Náhle ji opustila všechna odvaha, netroufala si vejít do domu. Počká raději, snad hoch vyjde ven. Nahnula se přes zábradlí mostu a plivla do vody. Těžká šňůra perel jí volně spadala s šíje. Přetrhla ji a hodila perly ukradené z pokladu do líně tekoucí vody kanálu. Z paměti se jí vynořila slova básníka. Vládkyně vody pravila: Rostliny jsou nalité šťávou a květiny v plném květu, země je však smutná a pustá! Kdo na ní bude přebývat, ó božstva? Jako slzy skanuly perly do průplavu. Dívka hleděla do vody a vidina strašlivé smrti indiánského náčelníka se jí zas zpřítomnila. Jeho duše jistě už dlí v domě Slunce; ano, i Opeřený jelen by dovedl takto zemřít: s prokletím zrádce na rtech! 228

S hrůzou pomyslila na provazy, jimiž by ji spoutali, kdyby jim padla do rukou. Což mohla očekávat milost od Malinče, která nosí pod srdcem Cortezovo dítě? Pod mostem vesloval mladičký rybář s vidlicí na ryby a sítí. Zavolal na ni a dívka si uvědomila, že světlo nad jezerem pobledlo. Soumrak se zvolna skláněl a zachycoval se na větvích stromů. Ze zahradních vrátek vyšel na břeh muž a pohlížel do dálky k jezeru. Byl střední postavy a tělo měl svalnaté, jako vytesané z kamene. Držení těla a vážný obličej připomněly dívce Opeřeného jelena. Uhodla, že je to jeho otec. Pátral očima po kanálu a Černá orchidea náhle věděla, že se tu něco stalo. Netroufala si ho vyrušit a počkala, až se obrátil a zašel zas do dvora. Zatímco nerozhodně stála na mostě, blížila se po břehu hlídka, čtyři vojáci, ozbrojení dlouhými bidly s háky, luky a šípy. Dívka je nezpozorovala. Šla zpočátku váhavě, pak rychleji dolů k břehu cestou podle svahu. Potkala mladou ženu s košíkem na ruce, která vyšla z domu Opeřeného jelena. Byla to otrokyně, která v mistrově domácnosti měla na starosti drcení kukuřice na mlecím kameni. Teď pospíchala domů, do chýše na břehu jezera. Dívka se od sdílné ženy dověděla, jaké neštěstí postihlo rodinu jejího pána. Zamrazilo ji, když si představila, jak kat vykonává rozsudek na nevinném chlapci. Bylo to příliš kruté. Zakryla si tvář rukama a rozplakala se. Když se trochu uklidnila, popošla k vrátkům, ale zas zaváhala. Jak má předstoupit před jeho otce? Nebude se domnívat, že ona je vinna synovým neštěstím? A nebylo tomu vskutku tak? Vzpomněla si na první setkání s Opeřeným jelenem a umiňovala si, že před přísnou tváří otce poví jen čistou pravdu; jeho syn není žádný zloděj, ale statečný hoch s čistým srdcem. Setmělo se již. Nebe se uzavřelo a v trávě se rozezněl večerní koncert cikád. Dívka zaslechla kroky a spatřila stínovité postavy vojáků s dlouhými bidly. Ostré zahvízdnutí projelo večerním tichem. Skočila do kánoe a roztřesenýma rukama se pokoušela uvolnit lano z kůlů. Podařilo se jí stáhnout smyčku jen nedbale uvázanou a 229

odrazit loďku od břehu. Hák dlouhého bidla ji zavadil o rameno a bidlo plesklo do vody. Dívka je rychle zachytila a zápolila s ním jako s veslem. Držela se uprostřed kanálu a musila se hluboko sklánět nad vodou, aby bidlo zarazila do dna. Jezero leželo před ní v dvojitém světle západu. Ne, nebylo východiska! I kdyby dostihla jezera, bez pořádného vesla pronásledovatelům neunikne. Vojáci ji vyzvali, aby vystoupila na břeh. Kdyby neměli nařízeno přivést služebnici doni Mariny živou, byli by dívku několika šípy usmrtili. Před ústím do jezera se kanál rozšiřoval a byl poněkud mělčí. Měla teď před sebou širé jezero, vdechovala jeho důvěrně známý pach, neměla však žádnou naději, že se zachrání. Rozvažovala, má-li volat o pomoc. Ale kdo jí pomůže? Lidé jsou večer zalezlí doma a nestarají se o pronásledované. Vojáci kleli a vyhrožovali jí. Dívčin úzkostný křik se široko daleko rozléhal večerním tichem. Rákos byl skosen a kánoe se odrážela jako černá skvrna od matně pobleskující vody jezera. Dívka ztichla. Ne, nebála se smrti. Ať přijde, bude-li nevyhnutelná. Bála se však krutého trestu. Věděla, jak tvrdě trestají Španělé své vlastní lidi, a ze zkušenosti se přesvědčila, že zabít pár Indiánů je pro ně totéž, co postřílet hejno krocanů. Když první z pronásledovatelů skočil do vody, vykřikla zoufale o pomoc. Odhodila bidlo, vytáhla z pásu dýku a bodla po mátožné postavě na boku lodi. Muž uskočil a dívka sklesla na dno člunu. Vzápětí se jí hák bidla zaklesl kolem šíje. Byla stržena do vody a po rákosovém strništi vlečena na břeh. Voják ji vytáhl za vlasy nahoru a hodil ji na krk koženou smyčku. Pak ji udeřil do tváře a tázal se, kde nechala svůj perlový náhrdelník. Neodpověděla a tu ji rozezlen postrčil hákem bidla kupředu. Zavrávorala a ucítila na krku vražedný stisk. Před očima jí bleskl oheň. Ubožák připoutaný k tomuto strašlivému nástroji trpí hrozná muka, nevyrovná-li svůj krok s krokem mučitele. Aby zmírnila svírání kožené smyčky na krku, vzepřela se do záklonu a srovnala svůj krok podle muže. Bolest byla teď aspoň snesitelná. Byla velmi tmavá noc a cesta městem neměla konce. Nad hranicí před Ašajakatlovým palácem stále ještě visel ve vzduchu pach 230

spáleniny. Jeden z mužů uvolnil koženou smyčku na dívčině krku a stáhl pouto z dlouhého bidla. Noční strážce jí posvítil pochodní do obličeje a dovedl ji do poslední z dlouhé řady prázdných klecí. Dívka sklesla na špinavou podlahu a zůstala ležet bez hnutí. Zmocnila se jí mdloba, z níž se pak přenesla do blahodárného spánku. Neslyšela ani řev divoké zvěře, necítila ani, když začalo pršet z černého mraku. Po nějaké chvíli déšť ustal. Nebe jako by odplulo daleko od ostrova a hvězdy vysílaly do noci své třpytné signály.

4. Na činampách Na cestě do Tenochtitlánu dohonil Obsidiánového hada rychlý posel, který mu přinesl příkaz tlaxcalského stařešiny zvaného Lstivý: Nechť se neprodleně vrátí do Tlaxcaly, aby se účastnil důležitého rokování Velké rady. Chvíli váhal, pak se však přece rozhodl, že naléhavému příkazu vyhoví. Vliv stoletého starce byl stále ještě značný a jistě by mělo neblahé následky, kdyby bral jeho slova na lehkou váhu. Toho dne, kdy se nečekaně vrátil domů, přibyla právě Šamotzin ze své rodné vsi do Tlaxcaly. A večer, když přišel ze zasedání Velké rady, přinesli mu slavnostně ozdobenou nevěstu do domu. Prastará Indiánka ji přivlekla na zádech a usadila při záři pochodní před oltář domácích duchů. Obsidiánový had usedl vedle nevěsty a poprosil otce, aby svázal dohromady cípy jejich oděvů. Když se tak stalo, dostalo se jim poučení o povinnostech muže a ženy v manželství; pak jedli a pili se sezvanými příbuznými a ranní hodiny strávili v chrámu ženského božstva, oděného modrou suknicí. Na svatební pobožnosti a obětování křepelky byly podle náboženského obřadu předepsány čtyři dny. Pátého dne opustil Obsidiánový had Tlaxcalu. Šamotzin zůstane v domě jeho otce, a to ho naplňovalo radostí a jistotou. Teprve během svatebního veselí se 231

dozvěděl od dívčina bratra, jak ho onoho osudného dne, když se zřítil ze skály a ležel bez známky života, ochránila před slétajícími se supy. Znal ji až dosud jen jako obětavou ošetřovatelku, jako tu, jejíž milá tvář ho po dlouhém bezvědomí zase spjala se životem. „Kdo jsi?“ „Šamotzin. Přinesu ti něco k jídlu.“ „Chceš mi pomoci?“ „Nemluv tolik, cizince!“ Myslíval často na tyto sporé věty, které si vyměnili po jeho prvním procitnutí z dlouhého bezvědomí, a děkoval božstvům, že mu poslali v hodině nejvyšší nouze tuto líbeznou a statečnou družku. Když podruhé opouštěl Tlaxcalu, převlečen za cestujícího kupce, vystoupil na blízkou horu a z jejího vrcholu se naposled rozhlédl po tlaxcalských domech. Pevně sevřel v ruce poutnickou hůl, kterou k poctě božstvům ozdobil papírovými pásky a zamyslil se nad účelem své cesty. Jak se vyvinou události v Tenochtitlánu? Co ho tam čeká? Zdálo se, že na posledním zasedání Velké rady stoletý stařešina vytušil, proč se Obsidiánový had vypravil do Tenochtitlánu. Zprávy z hlavního města aztécké říše nevěstily nic dobrého: bylo nebezpečí, že dojde ke střetnutí mezi tlaxcalským náčelníkem Šikotenkatlem a Cortezem. „Lstivý“ stařec však pokládal za rozumné, zachovat spojencům věrnost. Jeho nenávist vůči Aztékům byla téměř sto let stará. V boji proti Aztékům na bitevním poli mezi Orlí a Jaguáří horou ztratil dvacet synů; dvanáct jich padlo na bojišti a osm bylo obětováno v hlavním městě nepřítele. I Obsidiánový had nenáviděl Aztéky, ale stejně silně pociťoval nebezpečí, hrozící ze strany Španělů; stanou-li se jednou pány v Anahuaku, co bude dál? Zastaví se pak před hranicemi Tlaxcaly? Obával se, že by se pokusili podmanit si i jeho rodnou zem. V noci, než došel do Tenochtitlánu, měl podivný sen: viděl, jak vysoko na obloze pluje obrovské hejno supů, které se pak sneslo na pole pokryté mrtvolami. Země se otevřela, vyšlehly z ní mocné plameny a mraky dýmu vystupovaly z jejího nitra a spálily roli. Pak hrůzu vystřídal jiný sen. Viděl se jako malý chlapec, běžel s pláčem k matce, viděl, jak mu otevírá vstříc láskyplnou náruč. Tu se však 232

snesla shůry obrovská kobylka, vyrazila proti němu a on klesl mrtev k zemi. Všechna tato znamení, věštící zkázu, nutila ho k zamyšlení; umínil si, že bude bdít, oči nastražené, leč stále na pozoru, aby se neunáhlil, a i svého přítele Šikotenkatla bude nabádat k opatrnosti. Došel do hlavního města Aztéků jen několik hodin předtím, než vojáci zajali Černou orchideu. Na jižním břehu ostrova se v chýši spolehlivého přítele převlékl a vyslal posla do paláce k Tlaxcalským. Ten se vrátil za noci se zprávou, že Šikotenkatl mu pošle hned zrána dvacet mužů, kteří ho doprovodí do Ašajakatlova paláce. Než usnul, rozvažoval o tom, co by mohl ještě podniknout, aby získal jasný obraz o situaci. Myslel na své dřívější potulky po ostrově a vzpomněl si na kněze Hříchů, který mu ještě před krátkou dobou dodal cenné zprávy. Bude dobré navázat opět spojení s tímto malým zrádcem, je-li ještě naživu. Usnul. Pršelo a noc plynula. Zaslechl tichý hovor a pocítil, že se blíží den. Před chatou čekal oddíl tlaxcalských bojovníků. Vyskočil z lůžka a vyšel ven. Slunce se právě vyhouplo nad horské lesy. Ranní šero ustoupilo a v záplavě jitřního světla se jasně rýsovaly svahy hor nad východním břehem. Tohoto jitra byl vzduch jasný a čirý a nesl šepot hlasů daleko přes vodu. A palácovou zahradou se rozléhal zoufalý křik Černé orchidey, přivázané ke kůlu. Cortez vyřkl tvrdý rozsudek. Byl ve špatné náladě a nepopřál sluchu prosbě doni Mariny o mírnější trest. Jen bozi vědí, jaké sny měla Černá orchidea této noci! Když přišli dva vojáci s provazy, ležela stočena do klubíčka na zemi a mírně se usmívala. Procitla a úsměv jí zemřel na rtech. Vyděšena, dala se bezmocně odvléci hrubýma rukama vojáků ke kůlu. Sotva vnímala slova, jež zavadila o její ucho, když ji táhli po zemi a ona drhla nohama o oblázkovou cestu, viděla míjet koruny stromů a zahlédla bledý, slzami skropený obličej Ortillův. Bylo to jako sen, ale nebyl to sen. A dívka to věděla. Doma odevzdaně snášela zlé, zraňující řeči matky i týrání otce, ale to, co ji teď očekávalo, bylo horší než vše, co kdy zakusila. Jeden z vojáků měl na zápěstí zavěšenou černou knutu, upletenou z kůže. Tou 233

šlehali koně a trestali lidi. Od počtu a pádnosti ran záviselo, skončí-li trest smrtí. Dívka naštěstí nevěděla, ku kolika ranám ji Cortez odsoudil. Cítila svírání provazů, když ji vázali ke kůlu a myslila na statečné činy náčelníka Tenočtzina, který kdysi vedl Aztéky do boje. Jako by hledala posilu, vzpomínala v okamžiku největšího ponížení, když ji připoutávali na rukou a nohou ke kůlu, na staré zpěvy svého lidu. Strach z černé kožené knuty jí vzal dech, zavřela oči. Ostrá bolest prvního úderu, který jí dopadl na záda, zahnala vidinu minulosti. Celé tělo se stáhlo v křeči. Slyšela Ortillův žalostný nářek, otevřela oči, viděla tváře lidí a vykřikla. Křičela, co měla síly, až její křik probudil divoká zvířata v klecích. Řev pum a jaguárů přivolal vojáky, kteří se povalovali v ubytovnách. Seskupili se kolem a zajímali se, kolik ran má dívka dostat. „Sto ran?“ Odpověď je uspokojila. Stálo zato, aby se postavili a přihlíželi. Vzduch byl čistý a vlahý a krůpěje rosy se třpytily v ranním slunci. Bylo by to tiché nadějné ráno, kdyby jen to indiánské děvče na kůlu tak nekřičelo. Černá orchidea nechtěla zemřít. Proto si rozkousala rty, když bolest stoupala a klesala a žhnula na jejích zádech. Jak se druhý voják chopil knuty a s novou silou udeřil, ztratila vědomí. Přišla zase k sobě, a protože bolest byla nad lidské síly, vydržela ji. Nechtěla zemřít. Pociťovala nepřekonatelnou nenávist vůči Malinče i vůči Cortezovi a vykřikovala svým mučitelům do tváře kletby a nadávky. Pochopové bili a počítali! Nerozuměli slovům, jež se drala z krvácejících dívčích rtů. Ale pro Černou orchideu bylo každé slovo pilířem, na němž mohla spočinout. I když visela v bezvědomí v poutech, plála v ní živá nenávist. Vojáci počítali a bili, až byl rozsudek vykonán. Zahřáli se! Utírali si krůpěje potu z čela a zakrvácené knuty 234

235

vláčeli v trávě, aby je očistili. Pak rozřízli provazy a dívka bezvládně klesla vedle kůlu. I dravci se utišili, jejich řev umlkl a vojáci si šli pro snídani. Oddíl tlaxcalských bojovníků, které Šikotenkatl vyslal pro svého přítele, provázel velikého zvěda do paláce; Obsidiánový had měl na sobě odznak odpovídající jeho hodnosti náčelníka čtyř set bojovníků. Prošli bránou zvanou Zelená paní do palácového parku. Cortez dal zbudovat tento vchod pro své spojence, kteří měli ležení u Ptačího domu, aby nemuseli procházet obydlím Španělů, když odcházeli do města. Také kolony nosičů, které obstarávaly zásobování Tlaxcalských, procházely bránou Zelená paní. Kůl, k němuž byla přivázána Černá orchidea, stál uprostřed travnatého prostranství mezi oběma leženími. Obsidiánový had se dnes poprvé octl v Ašajakatlově paláci. A ježto byl zvyklý všude na novém místě rychle zaznamenat každou podrobnost ve svém okolí, všiml si ihned klečící postavy španělského chlapce, schýlené u kůlu. Poručil svým průvodcům, aby byli zticha a zůstali stát na cestě, stíněné dlouhou řadou stromů. Hoch se s pláčem skláněl nad nehybně, ležící dívkou. Z jedné ptačí klece se ozývalo zuřivé pokřikování papoušků. V sousední seděli na bidle dva zasmušilí skalní orli. Obsidiánový had vykročil po trávě ke kůlu. Nikdo ze Španělů nebyl na blízku kromě toho chlapce s bílou pletí. Hoch k němu zvedl obličej a prosil ho o pomoc. Ze slov, přerušovaných vzlykotem, se Obsidiánový had dověděl, co se stalo. Mlčky pozoroval zhroucenou postavu u svých nohou a nevěřil, že by bylo možno dívku ještě zachránit. Zasmušil se. Proč ji španělé tak tvrdě potrestali? „Pomoz jí,“ prosil Ortillo. Obsidiánový had pohlédl k nízkým budovám, které obývali španělé. „A budeš mlčet?“ zeptal se. „Ano! Ano!“ Indiánský zvěd se schýlil, zdvihl nehybnou postavu ze země, a když zahlédl dívčinu tvář, poznal služebnici doni Mariny. 236

Tlaxcalští bojovníci ho vzali do svého středu, takže ho nikdo nemohl spatřit a dovedli ho do Šikotenkatlova stanu. Náčelník pozdravil přítele a pomohl mu ukrýt dívku před Španěly. Stará Indiánka, která svými bylinkami vyléčila již mnoho raněných bojovníků, prohlédla dívku, ležící stále ještě v bezvědomí. Potřela jí rozsekaná záda balzámem, přiložila na ně chladivé listy a převázala. Pak si dřepla do rohu místnosti a brumlala zaříkadla. Obsidiánový had se každodenně vyptával, jak se nemocné daří. Třetího dne Černá orchidea procitla z bezvědomí, ale nechápala, co se s ní stalo, nevěděla, kde je. Slyšela hlasy a pokusila se zvednout hlavu. Ozvalo se v ní vzdálené tušení toho, co se s ní dělo. „Spi!“ zamumlal tichý hlas. „Spi!“ Oči se jí znovu semkly, cítila jen, že se něco vedle ní pohnulo. Stařena se schýlila nad lůžkem a slyšela tiché oddechování. Když se Obsidiánový had dověděl, že je děvčeti lépe, rozhodl se odvést ji co nejdříve z paláce. Jestliže by ji někdo dovedl svou péčí uzdravit, pak je to Šamotzin. Vzpomněl si, v jakém byl beznadějném stavu, když se zřítil ze skály, a pevně věřil, že i Černá orchidea zůstane naživu, bude-li mít pevnou vůli. Lehoučké pohupování probudilo dívku z hlubokého spánku. Nepatrně pohnula hlavou a s údivem zjistila, že je obklopena mlčícími neznámými bojovníky a že se vznáší jako pták v oblacích. Opustila už její duše tělo a je na cestě k domu Slunce? Záda ji nesnesitelně pálila. Snažila se upamatovat, co se stalo, ale tu ji přepadl záchvat mučivého kašle a znovu se pohroužila do spánku. Vojáci rozvázali popruhy nosítek a uložili nemocnou do kánoe. Obsidiánový had usedl k pádlu. Opatrně se odrazil od břehu a počkal, až i ostatní čluny byly na vodě. Měl v úmyslu dopravit Černou orchideu po vodě do Xochimilka, osady květinových zahrad, a odtud ji pod ochranou setniny tlaxcalských vojáků poslat dál do Tlaxcaly. Vítr vanul od severu a urychloval plavbu. Drželi se v dohledu hrázové cesty a kvečeru dopluli do Xochimilka. Dívka ani nevnímala rytmické houpání vln a zůstala ležet se 237

zavřenýma očima, i když ji vynesli na břeh a přivázali k nosítkům. Vojáci povečeřeli a připravili se na noční pochod. Obsidiánový had je doprovodil až k jižní bráně města a dlouho se za nimi díval, až zmizeli ve večerním soumraku. S tichým smutkem myslil na děvče, které se mu stalo svým osudem ještě bližší. V zamyšlení mimoděk opakoval slova, která jí řekl kdysi na rozloučenou v Cempoale: „Zasloužila bys být milována a hýčkána. Buď zdráva, moje milá dcerko!“ Zvolna se snášela mlha. Obsidiánový had si přehodil plášť přes ramena a cípy zavázal na hrudi. Zbraň a hodnostní odznak zanechal v chýši na ostrově, přístupném pouze zasvěceným. Sladké jezero v Xochicalcu1 bylo po celé své ploše pokryto čtvercovými plovoucími ostrůvky zvanými činampy, vory svázanými z proutí, na které již před desítkami let dědové dnešních obyvatel navršili rákosí a bahno a do něho nasázeli květiny a stromoví. Na okrajích těchto plovoucích zahrad rostly štíhlé vrby, jejichž husté kořání drželo pohromadě půdu. Květinové zahrady a zeleninová pole na vorech přinášely bohatou úrodu. I v dobách velkého sucha nepotřebovaly zavlažování a snadno se obdělávaly. Rolníci kypřili půdu jednoduchými rýči zvanými koa a hnojili ji bahnem, které čerpali z kanálů hustě vázanými sítěmi. Vládce Xochimilka, hlavního města této tiché kvetoucí končiny spředené z vody a země, patřil k nejbohatším lidem v zemi. Obsidiánový had se znamenitě vyznal v labyrintu ostrovů a kanálů, jako by se tu byl narodil. Skočil do kánoe a pádloval spletí úzkých vodních cest. Všude to páchlo bahnem a hnijícím listím a do toho omamně voněly květiny. Mlha hustá jako mléko sahala muži, který stál vztyčený v člunu, až po kolena. Obsidiánový had přivázal kánoi ke kmeni stromu a přitáhl si plášť pevně k tělu. Bylo teď citelně chladno, a měsíční půle osvětlovala ztichlou krajinu. Chlad se snášel z hor do náhorní planiny a zaháněl obyvatele plovoucích ostrůvků do příbytků. Další kánoe se přiblížila k výběžku břehu, kde čekal Obsidiánový had. Kněz Hříchů vyskočil na břeh a tichými slovy pronesl pozdrav. 1

Xochicalco čti šočikalko.

238

Zvěd ho vedl skrytými stezkami k chýši, která mu už často sloužila jako útočiště a místo tajných schůzek. Na své cestě musili překračovat kmeny stromů, napůl potopených ve vodě, přeskakovat příkopy a přebrodit močálovitý úsek, v němž bezpočet žab pořádalo svůj nelibozvučný koncert. Přestože bylo chladno, bzučela kolem celá mračna komárů. Kněz Hříchů si ukládal do paměti všecky příznačné body, které mu usnadní zpáteční cestu, bude-li třeba obejít se bez pomoci tohoto Tlaxcalského: zmrzačený strom, tři kůly čnějící z vody a vysoký džbán kukuřičného špýcharu s žebříkem, na němž chyběly spodní příčky. I v slabém svitu měsíce byla patrná zanedbanost a opuštěnost této odlehlé činampy. Před vchodem do chýše stála miska s vodou a v ní kamenný nůž – ochrana proti sovím mužům a čarodějům i proti onomu zlému kouzelníkovi, který se za noci vkrádá do domů a slídí po slabostech lidí. Obsidiánový had zažehl v chýši oheň a němým posunkem pokynul knězi Hříchů na místo u ohniště. Sloupek kouře stoupal vřetenovitě k střešnímu otvoru a šířil smolnou vůni dřeva. Zakrátko bylo v malé chýši útulně a teplo. Oba muži odložili pláště a seděli nějakou chvíli mlčky proti sobě, v tvářích nepohnutý klid. Plameny vrhaly po místnosti narudlé světlo. Kněz Hříchů seděl zpříma. Jeho nahý trup, s ozdobou z quetzalích per na prsou, byl od pasu až po čelo napjatý jako struna. Ve srovnání s širokými mohutnými rameny Obsidiánového hada vyhlížel jako atleticky stavěný chlapec. Setkali se poprvé před několika měsíci. Kněz Hříchů netušil, že Obsidiánový had je onen veliký zvěd Tlaxcalských. Viděl v něm jen podřízeného špeha, který jedná na pokyn někoho mocnějšího. Po prvních ohledávajících větách, které vyměnili, činil mu předhůzky, proč neusmrtil Opeřeného jelena, jak to od něho žádal. Obličej jeho protějšku se zachmuřil, Obsidiánový had cítil, jak mu v sedmi jizvách na paži tepe krev. Tenkrát byl nucen přistoupit na onu špinavou podmínku, neboť nutně musil získat zprávu z 239

nejbližšího okolí Montezumova, rozhodující slovo o svobodě či otroctví Tlaxcaly. Proto se sblížil s knězem Hříchů. Dosáhl cíle, dověděl se od něho, co potřeboval. Dnes byl silnější než ten malý zrádce, kterým opovrhoval. Měl spolehlivé zprávy, že veškeré knězovo úsilí dosáhnout vyšší kněžské hodnosti zůstalo bez výsledku. Byl si také vědom, jak užitečný může být neúspěšný ctižádostivec. Mlčky vyslechl knězovy výtky, přiložil dříví na oheň a nedal znát, co se v něm děje. Jeho zdrženlivost byla na místě, neboť kněz Hříchů mu naznačil, že je za patřičnou odměnu ochoten sdělit mu důležité tajemství. Mluvili opatrně, vyčkávali, čas plynul a jejich rozmluva se podobala potyčce, při níž se vystřelovaly věty jako šíp ze zálohy. Před vchodem do chýše něco zašustilo. Sýčkové naříkali, jako když dítě pláče, a do chýše zavanulo chladem. Po nějaké chvíli mužům došla slova. Seděli proti sobě číhajíce, kdo s koho. Obsidiánový had vyslovil to, co muselo být vyřčeno: vnadidlo i hrozbu, hrozbu i vnadidlo! Kněz Hříchů sáhl do váčku, který mu visel na opasku. Vytáhl dvě trubky, jednu podal Obsidiánovému hadovi a zapálil tabák o žhavé chrastí. Nato promluvil: Vyprávěl, jaké rozhořčení propuklo u mladších náčelníků po upálení aztéckého vojevůdce. Rovněž vyloupení palácového pokladu nadělalo hodně zlé krve. Španělé vztáhli ruku nejen na Ašajakatlův poklad, ale vyplenili i Montezumovo Totocalco1, a získané drahocennosti si tajně mezi sebou rozdělili. Potřebovali tři noci, než všecky poklady odvlekli. Kněz Hříchů vtáhl kouř a zase jej vydechl. Smrt náčelníka ho nedojala. Ale když pomyslil na ukradené poklady, bylo mu, jako by byl sám oloupen. Stále ještě doufal, že ho Montezuma velkoryse odmění. Náčelník však zřejmě zapomněl na jeho služby a místo něho zasypával dary své nejhorší nepřátele. Rozezlen připomněl si kněz pokorná slova, která pronesl Montezuma ke Cortezovi: „Přijmi tyto mé poklady jako daň, kterou 1

Čti totokatko.

240

ti dluží má země. A budeš-li psát svému císaři a pánu, připiš: ‚To vše ti posílá tvůj věrný sluha Montezuma.‘ K tomu bych rád přidal ode mne osobně několik vzácných drahokamů a jiné šperky, které zůstaly ještě v mých komnatách. Odpusť, že všecky tyto dary jsou tak nepatrné. Nemám však nic více, všechno jste už dostali.“ Kněz Hříchů zíral nehybně do plamenů. Naklonil se poněkud vpřed. Božstva věštila, že v roce zvaném „jedna třtina“ přijdou do země mužové od slunce východu a budou vládnout Tenochtitlánu. Myšlenka na tuto věštbu božstev mu pomohla zvítězit nad posledními pochybnostmi. Nemá přece smysl ještě otálet. Kdo se zavčas nespojí se silnějším, padne. Vyklepal popel a saze z dýmky a vrhl rychlý pohled ke dveřím, za nimiž číhala noc. Náhle si uvědomil nebezpečí, do něhož se vydal. Vzýval bohy o ochranu a utěšoval se, že jeho nebezpečné podniky skončily až dosud příznivě. Teprve minulý týden dal zcela bez hluku odstranit otce Černé orchidey, když se mu stal obtížným. A služebnice doni Mariny, které se tak obával, zmizela záhadným způsobem ihned, jak byl na ní vykonán trest. Obsidiánový had cítil, že nyní nastal pravý okamžik. „Mluv, kněze,“ vybídl muže. „Můj statečný bratr velký náčelník Šikotenkatl z Oholených uslyší tvá slova.“ Kněz Hříchů zkřížil ruce na prsou. Jeho úzké rty se otevřely, začal mluvit. Pověděl Obsidiánovému hadu o tajné schůzce spiklenců minulé noci. Kakamatl, vladař v Texcoku, se rozhodl, že učiní konec řádění Španělů, a po mnoha pokusech se mu podařilo svolat nejmocnější náčelníky z okolí k tajné schůzce. Sešli se na opuštěném ostrově a vyslechli s nepohnutými obličeji, co jim Montezumův synovec Kakamatl řekl v hněvivém proslovu: „Hanba a opovržení každému, kdo se bratří s cizinci! Hanba a opovržení Montezumovi, protože už dávno nepřikázal, aby byli zničeni, ba přivedl je dokonce do hlavního města, jako by mu od nich plynulo jen dobré. Nic jiného, než že ho čárami dostali do své moci. Vztáhli ruku na naše poklady, urážejí naše božstva. Tak to nesmí už jít dál. Vy, náčelníci, moji milovaní bratři, mi poskytněte pouhé čtyři dni a vetřelci budou ležet 241

na zemi. Pomozte všichni a rozdrtíme je.“ Slova mladého Kakamatla vyvolala na jedné straně živý souhlas, na druhé rozhodný odpor. Teprve po dlouhém sporu se většina shromážděných vyslovila, že přispějí vládci Texcoka vojenskou pomocí. Rada náčelníků měla pak rozhodnout o hodině a místu boje. Když kněz Hříchů domluvil, oheň v chýši již uhasl. Nastoupilo dlouhé ticho. Kněz naklonil hlavu a zkoumal v tváři svého protějšku, jaký účinek měla jeho slova. Bylo mu zima v studeném proudu vzduchu, který pronikl dovnitř, ale nepřehodil si plášť přes ramena, ani nepřiložil dříví na oheň. „V pořádku, kněže,“ přerušil ticho Obsidiánový had. „Dostaneš svou odměnu. Buď neustále ve střehu a oznam mi vše, co uslyšíš. Chceš-li ještě v noci zpátky do Tenochtitlánu, pojď se mnou; chceš-li zůstat na činampě, uchystej si zde lůžko.“ Kněz Hříchů se rozhodl, že stráví noc v chýši na ostrově. Obsidiánový had vytáhl zbraň ze skrýše, pevně svázal cípy pláště na prsou a kolem těla si ovinul šátek, aby necítil chlad. S hlubokým pohrdáním myslil na Montezumovy náčelníky a poddané obce, kteří nebyli s to spojit se k zničujícímu úderu proti vetřelcům. Kráčel po mokré louce k černému bahnitému kanálu. Mlha se již rozplynula a měsíční půle plula nad Jeskynní horou. Obsidiánový had sešoupl kánoi do vody a pádloval opuštěnou činampu k jezeru Texcoco.

5. Tanec k poctě božstev Rok „jedna třtina“ se chýlil ke konci. Nadešlo pět nadpočetných dnů, které nemají jména. O půlnoci byly zhašeny ohně a město se ponořilo do tmy. Kněz Hříchů vyčkal na činampě, než se Obsidiánový had vzdálil. Potom, poslušen náhlého vnuknutí, vydal se na cestu do Tenochtitlánu. A hned následujícího dne se mu 242

podařilo sdělit Montezumovi v skrytu zprávu o Kakamatlově spiknutí. Náčelník zbledl a velmi se ulekl, že se hlavní město stane dějištěm krvavého boje. A zatímco se Obsidiánový had ještě radil s Šikotenkatlem, co podniknout, dozvěděl se Cortez zatepla od Montezumy, jaké nebezpečí mu hrozí. Generál neprodleně vyslal svého posla do Texcoka s výstrahou texcockému vládci, že nezanechá-li svého buřičství, zaplatí za ně životem. Na důkaz své dobré vůle nechť se dostaví s ostatními pohlaváry k veřejnému holdování mocnému španělskému císaři, Karlu Pátému. Kakamatl se poslovi vysmál do obličeje a vzkázal Cortezovi, že má už dost jeho licoměrnosti; jeho císaře že nezná a ani o to nestojí. Nato si dal generál zavolat Montezumu a podal mu svůj návrh, že by s pomocí aztéckého vojska zaútočil na Texcoco se svými Španěly. Náčelník požádal o nějaký čas na rozmyšlenou a přikázal svým přátelům v Texcoku, kteří mu ještě zachovali věrnost, aby zajali Kakamatla a přivedli ho do hlavního města. Našlo se vskutku dost závistivých náčelníků, kteří žehrali na texcockého vládce a slibovali si, že od jeho nástupce dosáhnou mnohých výhod. Proto byl Montezumův rozkaz vykonán. Zajali Kakamatla při obědě a přivedli ho s ostatními spiklenci, kterých se mohli zmocnit, do černého paláce. Montezuma vydal buřiče Cortezovi a náčelníkem v Texcoku jmenoval mladšího bratra Kakamatlova. Knězi Hříchů byl za jeho služby svěřen vrchní dozor nad kněžími a kněžkami božstva kukuřice Xilone. Tím se mu značně zvýšily příjmy a vzrostla jeho moc nad lidmi. Přiblížil se nyní o krok k svému cíli stát se veleknězem v hlavním městě Tenochtitlánu. Od Tlaxcalských dostal za odměnu padesát plášťů. Obsidiánový had ovšem nevěděl, že kněz zradil dvakrát. Poslední den tohoto roku se nad městem strhla bouře. Zničila část pobřežních hrází, smetla mnoho chat, zpřevracela čluny a roztrhala ploty a sítě čihařů na jezeře. Kněží vykládali toto zuření živlů jako hrozbu božstev proti vetřelcům, uhnízděným v Ašajakatlově paláci, kteří se opovážili vztyčit na plošině hlavního chrámu vedle svatyně 243

aztéckých božstev křesťanský kříž a obraz jejich bledé paní. Jeden z kněží Vitznauak, známý pod jménem Dva třtina, který vykonával svůj vysoký úřad v chrámu Vševidoucího, prý slyšel z úst božstva sdělení, že Tezkatlipoka a Hutzilopočtli opustí v hněvu hlavní město, jestliže Aztékové nevyženou cizince a nesvrhnou jejich falešná božstva. Začalo se časně smrákat. Vichřice se nad očekávání rychle utišila. Kněží, vykonavatelé zápalných obětí, se oblékli do šatů božstev. Vykonali své modlitby a vydali se na cestu k chrámu božstva ohně. Všude, kudy šli, shromažďovali se lidé na plochých střechách domů a dbali, aby nikdo z rodiny nezůstal dole na zemi. Těhotné ženy a děti si navlékly na tváře masky z agávových listů, aby jim pohled na oheň neuškodil. Nikdo nesměl upadnout do spánku anebo i jen zavřít oči. Matky nedaly dětem usnout a foukaly jim do obličeje, když se jim únavou zavírala očka, neboť věřily, že se promění v myši, zmeškají-li pohled na posvátný oheň. Obloha byla zatažena těžkými mraky a hladina jezera se s hukotem vzdouvala. Šedé hřebeny vln narážely na břeh, při nárazu se rozbíjely a plavně sklouzaly zas nazpět. O půlnoci vyšlehl na vrcholu pyramidy oheň a zazářil takovým jasem, jako by vyšlo slunce. A lidé v Tenochtitlánu i všude ve městech, vesnicích a na ostrovech kolem hlavního města vyráželi vítězné výkřiky radosti, roztrhávali si ušní lalůčky a vystřikovali z nich kapky krve směrem k ohni. Noční hodiny až do svítání všichni strávili v radostné náladě. Všude planuly ohně. Z chrámů duněly údery posvátných bubnů. Mužové oděli nové pláště, ženy si navlékly nové suknice a kazajky. Vichřice byla zapomenuta, zapomenuty byly i škody na jezerních hrázích a na kanálech. Když se slunce vyhouplo na obzor, matky vytáhly z pecí sváteční pečivo, potřely je medem a podaly dětem. A když vystoupilo k poledni, proudily davy mladých i starých k chrámům, aby přihlížely, jak ozdobení otroci a váleční zajatci zemřou pod nožem kněží, obětováni božstvu ohně. Zvěst o zjevení Vševidoucího, kterého se dostalo knězi Vitznauakovi zvanému Dva třtina, se šeptem šířila ulicemi. Lidé 244

naslouchali varovným slovům božstva a připravovali se jednat podle jeho vůle. Od onoho dne, kdy byl popraven náčelník Jaguáří spár a zajat Kakamatl, který je se svými druhy vězněn v žaláři cizinců, nebo snad není už naživu, začalo to vřít i mezi prostým lidem v Tenochtitlánu. V některých chrámech byly vystaveny kamenné podoby obou hrdinů a lidé je uctívali a stále zdobili čerstvými květy. Pršelo jen zřídka, a když přišlo jaro roku zvaného „pazourkový nůž“, byla země ztvrdlá na kámen, takže rolnící a zemědělští dělníci jen s velkou námahou kypřili půdu dřevěnými rýči. Kněží, kteří noc co noc bedlivě pozorovali hvězdy, věštili hladový rok. V měsíci zvaném „stromy se stěhují“ tlačili se lidé s žalostným nářkem k chrámu boha deště, přinášeli mu bohaté oběti a třeli si kručící břicho o stěnu postního domu. Také v následujícím měsíci nespadla žádná vláha. Bílé nemilosrdné slunce svítilo na ztvrdlou zemi a suchý vítr vál nad krajinou. V měsících Malého a Velkého bdění, kdy musí být kukuřice zaseta, hemžilo se všude zemědělskými dělníky. Pobíhali dům od domu, od chýše k chýši, aby se dali najmout na práci. Měl-li otec syny zdatné siláky a pracovité dcery, prodával je bohatým držitelům půdy. Ve dvorech skrblíků však zůstávala uzavřena vrata na závoru a vše, co se jen hodilo k jídlu, se uschovalo: zatuchlá kukuřice z loňského roku, vousy z kukuřičných klasů, květy nopálu, dřeň z agáve, uvařeně, bodlinaté listy agáve, agávový med a klíčky fazolí. A aby bylo vskutku všeho využito, vylupovala se pro zlé časy i hořká semena lebedy. Sucho trvalo dál. Dokonce i na činampách ztvrdla políčka. Jen tu a tam vyrazily mezi býlím kukuřičné klíčky a vytáhly se v tenoučké neduživé rostlinky, které ale pod palčivými paprsky rychle uvadaly. Po celou tuto dobu zůstávali Španělé v paláci. Vysílali své špehy do města a ti přinášeli zprávy, jaké tam vládne zvláštní, skličující ticho, jak slyšeli tajně pronášené kletby a hrozby, jak houfně dochází k násilnickým činům a vraždění a v chrámech není konce lidským obětem. Chudí strádali hladem a bohatí slavili na plovoucích 245

ostrovech jarní květinové slavnosti. Kněz Hříchů přesídlil do svatyně Mecatlan do chrámu božstva kukuřice Xilone a účastnil se porad nejvyšších kněží, Jeho ústy bylo sděleno Montezumovi, že božstva rozhodla o záhubě cizinců. Náčelník upadl do velikého zmatku a vzkázal Cortezovi, že si přeje s ním mluvit v naléhavé záležitosti. Generál se dostavil, provázen sedmi důstojníky a oddílem vojáků. Čelo měl hluboce zbrázděné, vypadal zestárlý. Montezuma hleděl na něho smutnýma očima a pravil: „Pohleď, Malinče, víš, jak tě miluji. Dal jsem ti svou krásnou dceru, jež je tak plna půvabu; dal jsem pro tebe otevřít špýchary s kukuřicí, abyste měli dostatek potravy. Nyní však jsou zásoby na dně a naše mocná božstva Tezkatlipoka a Huitzilopočtli rozhodla, že máme proti vám bojovat a zahnat vás zpátky přes moře. Proto vás, pánové, prosím, opusťte město, je-li vám život milý, dříve než začnou mluvit zbraně.“ Cortez poděkoval za výstrahu a radil se se svými důstojníky. Byli si vědomi nebezpečí, které kvapem narůstalo, a hledali východisko. Nezůstalo jim utajeno, že se ve městě potulují pěvci a buřiči, kteří štvou lid proti cizincům. Teď se k nim připojila ještě hrozba mocných kněží, která v době hladu a zmatků jistě nezůstane bez odezvy. Názory důstojníků se různily. Někteří byli pro rychlý zpáteční pochod do Villy Ricy de Vera Cruz, druzí žádali náhlý krvavý útok, po němž by následovalo kruté zúčtování jako v Cholule. Zejména Pedro de Alvarado, kterého Indiáni pro jeho krásné zlaté vlasy nazývali Slunce, žádal hněvivými slovy, aby buřiči byli přísně potrestáni. Generál se rozhodl pro lest. Nepomýšlel na to, vzdát se Tenochtitlánu a stále ještě doufal, že si s Montezumovou pomocí podmaní hlavní město Aztéků. Ačkoli náčelníkova autorita velmi utrpěla, nebyla jeho moc ještě zničena. Nyní šlo o to, získat čas a soustředit síly k rozhodujícímu úderu. Cortez vyslal ještě téhož dne rychlé posly do Tlaxcaly a do Cempoaly, žádal potraviny a posily pro spojenecká vojska. Kvečeru si dal povolat náčelníka a sdělil mu, že vbrzku opustí hlavní město. 246

Ježto však nemá lodi, na nichž by se mohl vrátit přes moře, nechť mu Montezuma pošle předem na pobřeží dostatečný počet tesařů ke stavbě lodí. Je také nucen, jakmile se vydá se svým vojskem na zpáteční cestu, vzít Montezumu s sebou, neboť ho chce představit svému pánu, velkému španělskému císaři. Jestliže však Aztékové pozvednou proti němu zbraně během stavby lodí, pak je vyhladí do posledního muže a Tenochtitlán vyvrátí ze základů. Při této rozmluvě byl přítomen pouze panoš Ortillo jako tlumočník. Doňa Marina ležela ve své komnatě, neboť již brzo očekávala narození dítěte. Montezuma se zalekl, když slyšel, že má opustit svou zemi. Dlouhou chvíli stál bez hnutí, v očích měl nevýslovný smutek, nebyl schopen slova. Bloudil očima po síni a nikde nenacházel spočinutí. Na odpor nepomýšlel; co mohl podniknout proti bílým mužům, kteří ho lstivým přátelstvím a hrozbami donutili k povolnosti? Kdykoli se k němu donesl ohlas jejich drsné řeči nebo ze dvora zazněl jejich smích, měl jazyk jako ochromený. V hloubi duše věděl, že ať jsou ti cizinci božského rodu, nebo ne, přece se jako božstva chovají: jsou stejně nenasytní a jako ona neznají slitování! Montezuma byl znaven, sužoval ho strach. Světlo olejové lampy ho bodalo do očí. Chtěl zpátky do temnoty, do tmy sedmi slují, do minulosti. Toužil po spánku a útěšných snech. „Dobře, Malinče,“ odpověděl. „Stane se, jak si přeješ.“ Slíbil, že vyšle tesaře na pobřeží a že se pokusí oblomit božstva oběťmi. Doprovázen strážci opustil síň. Jeho vyhublá postava se nachýlila. Panoš Ortillo hleděl za ním a slzy mu tryskly do očí. I Cortez zůstal stát v ponurém zamyšlení; boj, který mu teď připadal nevyhnutelný, si vyžádá veškeré síly jeho vůle. Několik dní po této rozmluvě vyvstalo Španělům nové nebezpečí. Na mořském pobřeží přistálo devatenáct lodí s posádkou v počtu tisíc sedm set vojáků vyzbrojených třiceti děly. Vyslal je do Mexika, Velasquez1, španělský guvernér na Kubě, s rozkazem zajmout Corteze a přivézt ho nazpět. Guvernér záviděl Cortezovi jeho úspěch 1

čti velaskez.

247

248

a naloupené bohatství a obžaloval ho ze svévolného jednání, neboť se dověděl, že Cortez poslal za jeho zády císaři podrobnou zprávu o svých činech a přiložil darem i drahocenné zlaté šperky. Velení loďstva svěřil Velasquez Pamfilu Narvaezovi, který měl ještě z dřívějška s Cortezem nevyřízené účty. Montezuma se od svých špehů ihned dověděl o přistání španělského vojska a tato zvěst ho uvedla do ještě většího zmatku, zároveň však v něm probudila naději, že může nastat nečekaná změna. Vyslal proto tajně na pobřeží k Narvaezovi posly s bohatými dary. Admirál posly milostivě přijal a odeslal zpátky se zprávou, že přijel na rozkaz svého císaře, aby vysvobodil Montezumu ze zajetí a celou zemi z těžkých útrap, do kterých ji uvrhl ten loupežník Cortez. Generál se ovšem prostřednictvím tlaxcalských zvědů dozvěděl o všem, co se dělo na pobřeží. Narvaez pronikl se svým vojskem, aniž narazil na odpor, až do Cempoaly a s velkým halasem oznámil, že přišel, aby potrestal toho lotra Corteze. Jeho vojáci bez zábran loupili a plenili ve městě a sám jejich velitel obral tlustého vládce Cempoaly o drahocenné látky a šperky; kromě toho si přivlastnil dcery náčelníků, které Moudrý tlouštík kdysi věnoval Cortezovi darem. Obsidiánový had se v této nové situaci sešel s náčelníkem vojska Šikotenkatlem a s náčelníky oddílů k poradě, jíž se účastnili i někteří náčelníci z Cempoaly. Po důkladné úvaze a dlouhých řečech se nakonec jednomyslně usnesli, že budou Corteze dál podporovat. Měli dva důvody k tomuto rozhodnutí? odrazovalo je především jednání nových vetřelců, kteří si počínali jako lupiči a násilníci, a ovšem i smrtelná nenávist Tlaxcalských proti Montezumovj, jehož poslové zasypali Narvaeze drahocennými dary, tu sehrála svou roli. Velká rada v Tlaxcale schválila rozhodnutí vojenských náčelníků a vyslala do aztéckého hlavního města nosiče s potravinami a posilami pro Corteze. Generál byl nyní od rána do večera na nohou. Jeho vráskami zbrázděné čelo se vyhladilo, neboť měl zase pole pro svou nevyčerpatelnou činorodost. Když ztroskotal pokus domluvit se s Narvaezem po dobrém, připravoval se na boj. Zajistil si drahými dary věrnost důstojníků a vojáků, když začali kolísat, a plamennými 249

řečmi je získal pro své plány. Vůči Montezumovi se choval zdrženlivě, ale nedal nikterak najevo, že ví o jeho tajném spojení s Narvaezem. Jednoho dne ho náčelník požádal o rozmluvu, v níž Cortezovi sdělil: „Malinče, vidím tvé důstojníky a vojáky stále v pohybu a ty sám mě navštěvuješ jen zřídkakdy. Mladý Ortillo mi právě řekl, že máte v úmyslu vytáhnout do pole proti svým bratřím, kteří přijeli přes moře, a že ponecháte k mé ochraně pouze Alvarada, řečeného „Slunce“. Vysvětli mi, proč se to vše děje, a pověz mi, zda ti mohu být nějak užitečný, neboť věz, že mě zkrušuje velká starost o tebe. Ti, proti kterým chcete táhnout, jsou ve velké přesile; i oni vzývají kříž a vaši svatou Pannu. Kromě toho říkají, že byli posláni, aby vás ztrestali jako zrádce vašeho císaře. Hleď, Malinče, ničemu z toho nerozumím a hlava se mi div nerozskočí, když o tom rozvažuji.“ Cortez na to odpověděl: „Děkuji ti za tvou starost. Až dosud jsem mlčel jen proto, abych tě neznepokojoval, velký náčelníku. Zajisté i oni, kteří přišli, jsou křesťané a poddaní našeho mocného císaře; jestliže však říkají, že jsme jednali proti jeho rozkazům, pak je to hanebná lež. Náš císař a pán vládne nad širými zeměmi, jež se od sebe velmi různí. My sami pocházíme ze Staré Kastilie, jež leží v samém srdci Španělska, oni však z velmi vzdáleného kraje, kde panují drsné mravy i drsná řeč. Nad těmito muži, byť by jich bylo sebevíc, zvítězíme s pomocí našeho pána Ježíše Krista. Proto tě prosím, abys za mé nepřítomnosti žil s Alvaradem v míru a přátelství.“ Den po této rozmluvě vyrazil Cortez s dvěma sty šedesáti vojáky a důstojníky po jižní hrázi do Xochimilka. Slunce nemilosrdně pálilo a nebe bez jediného mráčku, žhoucí a kruté, sálalo jako už celé měsíce neměnným jasem. Nad jezerem kroužily dva páry orlů, plující stíny, které se proměňovaly v žhavý plamen a zlato, jakmile se jejich křídla naklonila šikmo k slunci. Širá vodní hladina byla v palčivém vedru nehybná a jen několik rybářských člunů stálo bez hnutí v rákosí. Pedro de Alvarado vystoupil s oddílem vojáků na plošinu hlavního chrámu a hleděl za vzdalujícími se kamarády, až zmizeli v dálce. Byl by rád táhl s nimi, ale Cortez ho přesvědčil, že je jediný, 250

kdo je s to zvládnout nebezpečnou situaci v Tenochtitlánu až do jeho návratu. Zůstalo mu třiaosmdesát vojáků a sedm děl, která byla postavena na nově navršených valech kolem Ašajakatlova paláce. Plynuly dny a noci, navenek klidné, a přece plné utajené činnosti. Obsidiánový had sledoval hlouček Cortezových vojáků, aby mohl pozorovat průběh událostí z největší blízkosti. Náčelník vojska Šikotenkatl se zdržel v Tlaxcale, připraven vyrazit se silným vojskem buď k pobřeží, nebo zpět do hlavního města Aztéků, podle toho, kde bude jeho pomoci více zapotřebí, čtyři sta Tlaxcalských zůstalo s Alvaradem v Tenochtitlánu. Pedro de Alvarado nebyl ve své kůži. Den ze dne, stále důrazněji ho znepokojovalo tušení, že se chystá něco nebezpečného. Byl nedůvěřivý a podrážděný. Jeho halasná otevřenost, kterou si získal důvěru Indiánů, byla tatam, nořil se stále víc v neradostné hloubání. Zesílil stráže kolem Montezumy a jen několika spolehlivým důvěrníkům dovolil přístup do jeho komnat. Jedním z nich byl kněz Hříchů, kterému se postupné podařilo hrát roli zprostředkovatele mezi Montezumou a Alvaradem. Téměř denně se objevoval v paláci, a když se zas vracel do chrámu, vždy si odnášel v plášti nějaký dárek od náčelníka a v mysli si opakoval slova uznání, jimiž španělský důstojník oceňoval jeho služby. Podával Alvaradovi zprávy o všech událostech signalizujících povstání a slunil se v lesku svého diplomatického umění. Tak se Alvarado jednoho dne dověděl, jak nebezpečně pobuřuje lid svými písněmi starý pěvec Odpočívající štít a jaký živý ohlas nacházejí jeho slova. Básník vyprávěl o hrdinských činech známých náčelníků, kteří se zvedli se svým lidem proti ujařmení a cizí nadvládě. Nikdy nezapomněl zmínit se ke konci svého zpěvu o Montezumově zradě a o smrti velikého válečníka zvaného Jaguáří spár, udatného bojovníka, jednoho z Oholených. Staré zpěvy hluboce dojímaly srdce posluchačů, a když stařec umlkl, sypaly se kletby na hlavu Španělů i slabošského Montezumy. Alvarado si umínil, že básníka zajme a dá ho popravit. Když pak dostal hlášení jednoho špeha, že Odpočívající štít zpívá na květinovém trhu, vydal se tam s oddílem vojáků a dal obklíčit místo, 251

kde se domníval, že se stařec skrývá v davu. Zástup se rychle rozptýlil a lidé snadno unikli řídkým řetězem španělských vojáků. Po zpěváku jako by se zem slehla. V tvářích Indiánů četl Alvarado skrytý posměch a mlčenlivé rozptýlení davu mu připadalo nebezpečnější než otevřená proklínání a hrozby. Odpočívající štít zmizel beze stopy a Alvaradovi nezbylo než vrátit se s nepořízenou do paláce. V noci se rozpoutala vichřice, celá náhorní rovina s Tenochtitlánem se otřásala v prudkém vichru a z roztrhaných mraků se řinuly proudy deště na žíznící zemi. Přišel však pozdě, jen nepatrná část zaschlých rostlin se ještě zachránila. Alvarado nezamhouřil oka na svém lůžku, naslouchal burácení větru a bubnování silných proudů vod na kamennou dlažbu nádvoří a přemítal, jak potlačit buřičské nálady Aztéků. Byl by také rád využil generálovy nepřítomnosti, aby shrábl něco z pokladů, které tu jistě ještě jsou. Vzpomněl si na nedávnou rozmluvu s Cortezem, v níž mu generál vyjevil svůj plán, jak si představuje podmanění Tenochtitlánu: buď zdrtí obyvatele řadou zastrašujících násilných činů, nebo pouze jediným rázným úderem, který by uvrhl celou zemi do strachu. Alvarado jako by dostal v posledních týdnech novou tvář. Cítil odpovědnost, která na něm spočívala, a ta dodala jeho tahům tvrdosti. Chodil s kamennou tváří, a jen když se cítil nepozorován, uvolnily se mu rysy obličeje a zas se podobal někdejšímu veselému kumpánovi, kterému se jeho vojáci obdivovali a kterého si i Indiáni oblíbili. Měsíc Velkého bdění se chýlil ke konci. Blížila se slavnost Toškatl, která se konala každým rokem k poctě božstva Huitzilopočtliho s neobvyklou nádherou. Montezuma dostal od Alvarada dovolení, že smí vzhledem k přípravě slavnosti přijmout návštěvu několika kněží. Alvarado se vyptal kněze Hříchů na všechny podrobnosti, jak bude slavnost probíhat, a když slyšel, že tanečníci přijdou ozdobeni nejdrahocennějšími zlatými šperky, aby vzbudili přízeň božstva, začal se živě o slavnost Toškatl zajímat. Slíbil, že se v udanou hodinu dostaví na nádvoří, kde budou 252

uspořádány tance k poctě božstva. V předvečer svátku shromáždili se kněží a kněžky svatyně Huitzilopočtliho na chrámovém nádvoří; jinoch vybraný za oběť, válečný zajatec neobvykle krásného růstu, který byl po dobu jednoho roku uctíván jako předobraz boha, se připravoval na smrt. Ve čtyřech rozích nádvoří byly zapáleny ohně. Kněží přinesli dřevěná nosítka a kněžky uhnětly těsto z rozemletých semen lebedy. Na kostře, spletené z větví kolibřího stromu, bylo z těsta zformováno tělo božstva Huitzilopočtliho a postaveno na dřevěná nosítka. Když se božstvo takto zrodilo, polepili mu hlavu prachovým peřím, přes obličej namalovali modré a žluté pruhy a teď ho začali zdobit: do uší zavěsili náušnice ve tvaru hada, mozaikovou technikou sesazeného z drobných tyrkysů, na hlavu posadili špičatý klobouk z různobarevných per, na záda připevnili ozdobu ze žlutých papoušcích per, do nosu zabodli zlatý šíp a nehty na nohou pokryli plátky tepaného zlata. Pak božstvo zahalili do černého pláště z kopřivových vláken, který byl na pěti místech ozdoben orlími pery, navlékli mu kazajku s vyšívanými obrázky lidských uší, srdcí, jater, střev, rukou a nohou. Na to dostal bederní pás z širokého a dlouhého pruhu drahocenného papíru vyrobeného ze stromové kůry a pomalovaného modrými proužky. Krátce před půlnocí, ještě než se na plošině pyramidy rozezněl posvátný buben, přineslo šest kněží krvavý prapor s kamenným nožem na špici žerdě. Dva další nesli bambusový štít, ozdobený na čtyřech místech chocholy z orlích per. Nakonec ovinuli božstvu pravou paži čtyřmi pruhy kojotí kožešiny a na bambusový štít připevnili čtyři šípy, z nichž splývaly modré a žluté proužky papíru a šelestily v nočním větru. Jakmile zaduněl první úder bubnu, vztyčili podobu božstva na podstavec a zahalili ji bavlněným šátkem. Když se velekněz přesvědčil, že všechny přípravy jsou vykonány, snížily se plameny ohně v rozích nádvoří. Všechen život jako by naráz odumřel a na shromážděné dolehl smutek konečného rozloučení s vybranou obětí. Dívky, které byly po celý rok družkami jeho her, ozdobily jinocha znamením božstva, jehož po celý rok 253

ztělesňoval, a když vyšlo slunce, doprovodily ho na břeh jezera. Jinoch nastoupil s úsměvem do člunu, kde ho už očekávali kněží. Za svítání se do chrámového okrsku dostavili, vedeni veleknězem, váleční náčelníci, vysocí hodnostáři a náčelníci mladých bojovníků. Obraz božstva byl odhalen a nyní se objevili tanečníci, kteří se čtrnáctidenním půstem připravovali na slavnost a položili mu k nohám s pozlacenými prsty pečivo z rozemletých semen lebedy a pustili se do tance. Byl to prastarý obřadní tanec zvaný tyrkysový had. Tanečníci byli ozdobeni drahocennými šperky a také staří náčelníci, přihlížející tanci z čestných míst, měli na sobě skvostné ozdoby ze zlata, drahých kamenů a quetzalích per. Chvíli předtím, než začal tanec, přišel Montezuma s malou družinou svých důvěrníků a usedl pod baldachýn trůnního křesla. Byl to strhující pohled na pružné postavy tanečníků, vířící v rychlém rytmu hudby. Prováděli svůj tanec jako přesně stanovený obřad. Mrštně se otáčeli, vyskakovali, dusali nohama, třásli celým tělem, přidřepávali k zemi, odráželi se vysoko do vzduchu a stupňovali tempo podle stále rychlejšího rytmu bubnů a chřestidel. Bronzová těla se v rychlém pohybu jen blýskala a mnohým tanečníkům se rozpoutaly vlasy, svázané do džbánkovitého uzlu. Během dopoledne se shromáždily na obrovském chrámovém nádvoří husté zástupy lidu. Před kněžskými domy stály stráže, aby udržovaly dav v patřičné vzdálenosti. Každému, kdo by se chtěl protlačit blíž, uštědřily pár důkladných ran sukovicí z borové větve. Kdo měl potřebu ulevit si od přebytečné vody, odložil síťový plášť a péřovou ozdobu a odešel za potřebou do vzdáleného koutku. Troufal-li si nějaký výrostek, který neměl ještě právo nosit účes mladých válečníků, tlačit se příliš dopředu, obořili se na něho s křikem: „Koukej, ať už jsi pryč, uličníku! Napřed dokaž, že umíš polapit zajatce. Ať se tu už neukážeš!“ Ve chvíli, kdy slunce, vysoké a žhoucí, stálo nad hlavní svatyní, když se tanečníci za povzbuzujících výkřiků diváků točili v divokém víru a odráželi se se vzpaženýma rukama od země a jako šípy se vymršťovali do výše, přišli vrahové. Přišli, aby se dopustili ohavného násilí, aby zneuctili posvátný úkon a lupem se zmocnili zlatých 254

šperků, jimiž se nic netušící, bezbranní lidé ozdobili k slavnosti. Vedl je Pedro de Alvarado, kterému Indiáni pro jeho veselou povahu a plavé vlasy říkali Slunce. Teď byla jeho tvář tvrdá a uzavřená. Meče vojáků řinčely v taktu s jejich těžkým krokem, neboť přišli oděni v brnění; jako mohutná vlna zněl jim vstříc slavnostní zpěv obrovského množství. Obsadili Orlí bránu u Malého paláce, bránu Na rákosovém ostrohu a, bránu Zrcadlového hada. Pak vpochodovali na nádvoří a postupovali davem, ohánějíce se píkami a železnými meči; rány těžkých mečů a bodce kopí dopadaly na překvapené, neozbrojené lidi, ohromené nenadálým útokem. Vše, co se tu dělo, bylo chladnokrevně uváženo. Španělští vojáci přivykli během pobytu v této zemi vraždění, a protože se cítili být nadřazeni drsnému indiánskému lidu, konali své krvavé řemeslo důkladně a krutě. Oddíl vojáků s Alvaradem v čele si proklestil krvavou cestu davem a obklíčil taneční prostor. Náhlý úder meče oddělil rámě bubeníkovo od těla a hrot oštěpu mu protkl hruď, Zatímco se dva vojáci chopili na smrt zbledlého Montezumy a odváděli ho do bezpečí, vrhli se ostatní na mladé tanečníky a přes těla padlých se hrnuli k čestným vyvýšeným místům; bez zábran zabíjeli a opojeni krví bodali a sekali do těl vysokých pohlavárů, rvali jim drahocenné šperky s šíjí, strhávali nádherný oděv. Kněz Hříchů, strážce chrámu božstva kukuřice, utekl hned, jak nastalo vraždění, do kněžského domu a ukryl se ve své komnatě pod hromadou jaguářích kůží. Až sem, do odlehlého zákoutí, zaléhaly výkřiky a sténání raněných. Když Španělé vkročili do obydlí kněží, přitiskl se tak pevně k zemi, že si ho lupiči slídící po pokladech ani nepovšimli. Nohou, pokrytou železnými pláty, odkopl voják ranec kožešin z cesty a hnal se dál. Páčili truhly, vybírali z nich šperky a zlaté náčiní, strhávali ze stěn vše, co jim připadalo cenné. Teprve když jim paže umdlené vražděním klesaly únavou, nastal klid. Alvarado odpochodoval se svými vojáky, rozjařenými krvavou řeží, zpět do paláce a tam se zabarikádoval. Kněz Hříchů vyklouzl z úkrytu. Spěšným krokem míjel kupy mrtvých a raněných, rychle dosáhl chrámového schodiště, ztěžka 255

popadaje dech vystoupil na plošinu pyramidy a vrhl se na zem před sochami božstev, aby jim vroucími modlitbami poděkoval za zázračné zachránění. Nehybné obličeje Tezkatlipoky a Huitzipočtliho hleděly nezúčastněně přes něho do dálky. A tvář svaté Panny na obraze, střeženém starým vojákem, zářila mírným úsměvem, plným odpuštění. Městem se rychle roznesla zvěst o strašlivém krveprolití a zneuctění posvátného obřadu a lid na ni odpověděl válečným pokřikem a výzvami k boji. „Ó náčelníci! Ó Mexičané!“ znělo ulicemi. „Pospěšte sem! Pospěšte sem, všichni udatní bojovníci! Připněte si odznaky vojenských hodností, uchopte štít, oštěp, kyj a luk a připravte šípy do toulců! Mnoho náčelníků leží mrtvých, jsou zabiti, je po nich veta. Ó Mexičané, ó náčelníci, slyšte náš válečný pokřik a odpovězte na naši výzvu k boji!“ Ve všech čtyřech městských okresích se shromažďovaly setniny bojovníků a pochodovaly k náměstí před hlavním chrámem. Šípy, dalekonosnými oštěpy a trojzubými vidlicemi se obořili na sídlo Španělů, Ašajakatlův palác; jako obrovitý žlutý stín sneslo se krupobití rákosových šípů na nepřítele. Španělé se svými spojenci očekávali útok, skryti za předprsněmi, které postavili ve výši zdí. Stříleli na útočící z arkebuz a samostřílů. Pak zahřměla děla a přehlušila válečný pokřik Aztéků; černé koule, dopadající do hustého chumlu aztéckého vojska, rozkolísaly hradbu indiánských těl. Alvarado využil chvíle ochromení a povolal náčelníka z Tlaltelolka, aby promluvil k útočníkům. Itzquauhtzin vystoupil na předprseň a jeho hlas zazněl nad ztichlým množstvím: „Ó Mexičané, ó Tenočkové, ó Tlaltelolčané, slyšte hlas svého pána, krále Montezumy! Zanechte boje proti Španělům, odložte oštěpy a štíty! Proti španělským zbraním nic nezmůžeme. Chrliči ohně nás kosí jako stébla kukuřice a koule prorážejí naše těla. Proto vás prosí váš pán Montezuma, jehož nohy jsou spoutány řetězy, abyste složili zbraně a vrátili se ke svým ženám a dětem.“ Sotva Itzquauhtzin dokončil svou řeč, zvedl se nový příval 256

válečného pokřiku. Jeden z aztéckých náčelníků pokročil vpřed a zvolal: „Cože říká ten zrádce Montezuma? Jeho rozkazy už neplatí!“ Napjal šíp na tětivu a vystřelil proti Itzquauhtzinovi. Štít španělského vojáka však zachránil tlaltelolského náčelníka před smrtí. Válečný pokřik sílil a rozlícení Aztékové útočili, přestože měli velké ztráty, znova a znova na španělské opevnění. Boj se protáhl až do úplné tmy. Hlavně děl byly tak rozpálené, že nebylo možno se jich dotknout, a koule způsobily útočníkům strašlivé ztráty. Aztékové si po boji naložili své mrtvé na ramena a donesli je na taneční dvoranu hlavního chrámu. Tam je položili k jejich povražděným bratrům na obrovskou hranici a zapálili pod ní oheň. Plameny šlehaly vzhůru až ke svatyni božstev a mraky dýmu se válely nad těžce zkoušeným městem.

6. Útěk Nebyl to jen zbabělý útok na tanečníky božstev, ač vyvolal hrozivou odvetu, jenž rozhodl o dalším osudu Aztéků, nýbrž událost, k níž došlo v touž dobu na půvabném lučním svahu u Cempoaly. Bylo pozdní odpoledne a ze zatažené oblohy se lilo proudem. Cortez shromáždil své důstojníky a vojáky a promluvil k nim. Přestože byli posluchači promoklí na kůži, naslouchali dychtivě jeho slovům. „Přátelé, nebezpečenství a útrapy, jimž musíme čelit od chvíle, kdy jsme přistáli na pobřeží, se vryly hlubokými jizvami do našich srdcí a myslí. Padesát vojáků zaplatilo smrtí věrnost svému císaři. Jsme poseti ranami a nenalézáme chvíli oddechu, abychom je vyhojili. Mám vám připomenout jména? Tlaxcala, Cholula, Tenochtitlán – nic než smrt a nebezpečí…! Co však nás čeká po všem tom utrpení? Pln záště a nenávisti přichází Pamfilo Narvaez, jehož znáte. Spílá nám zbabělých lotrů a štve Montezumu ke vzdoru a vzpouře proti nám. Kdo by nepodlehl hněvu v takové chvíli? Teď jde, přátelé, ne o to, 257

258

hájit životy, ale obhájit čest. Proto jsem opustil brány Tenochtitlánu. Důvěřuji v boží pomoc a spoléhám na vaše zdravé pěsti. Dnes v noci musíme dostat do rukou osmnáct děl z Narvaezova hlavního stanu. Ti, kdo zajmou Narvaeze, budou zvlášť odměnění. Kdo se ho chopí první, dostane tři tisíce, další dva a třetí tisíc pesos. Vím dobře, že Narvaez má čtyřikrát více lidí než já. Nejsou však zvyklí válčit, mnozí jsou nemocní, a navíc nejsou spokojeni se svým velitelem. Kromě boží pomoci spoléhám na vaši statečnost. Pak je naše vítězství jisté. Lépe je však zemřít v boji než žít v hanbě!“ Vojáci přijali generálova slova s bouřlivým souhlasem a nadšeně se shlukli kolem něho. A španělské heslo „Espiritu Santo!“ se hrozivě neslo nad řadami vojska. Boj začal podle Cortezova plánu uprostřed noci. Silný oddíl jeho vojáků se přikradl až k řece, přemohl hlídky a pronikl do města. Střídající se pršky deště a tmavá noc byly příznivy útoku na Narvaezův hlavní stan umístěný na chrámové pyramidě. Z osmnácti děl mohla zaútočit jenom čtyři, a Narvaezova jízda, tísněná soustředěným útokem ze všech stran, byla neúčinná. Když měli v rukou děla, zaútočili Cortezovi vojáci po chrámovém schodišti na vrchol pyramidy. Narazili však na odhodlaný odpor. Uprostřed rozlícené bitky se náhle rozlehl hlasitý bolestný výkřik a vzápětí Narvaezův hlas: „Svatá Panno, jsem zraněn do oka!“ Jeden Cortezův voják rychle podpálil slaměnou střechu svatyně a druhý se chopil Narvaeze, který se opíral o stěnu a tiskl si ruce na zraněné oko. Voják, který založil požár, se postavil na okraj plošiny a vykřikl mocným hlasem: „Sláva císaři a jeho vojevůdci Cortezovi! Vítězství patří nám!“ Všichni ostatní, kteří se rychle nahrnuli do chrámu, volali: „Vítězství! Vítězství! Narvaez padl!“ Menší skupiny, které se ještě v několika chrámech bránily, byly přemoženy a odvedeny s ostatními zajatci. Tři Narvaezovi důstojníci a jeden praporečník padli; Cortez ztratil v boji pouze čtyři vojáky. Na obou stranách však bylo mnoho raněných. Měsíc vyšel z mraků. Jeho sinalé světlo ozařovalo pláň bojiště s loukami a křovisky a odráželo se v řece, rozvodněné deštěm. Ranění 259

sténali a vítězové nemohli pomýšlet na oddech. Narvaez žádal, aby mu poslali ranhojiče. Když mu přiložili obvaz, vešel do stanu Cortez. Admirál ho uvítal trpkými slovy: „Toto vítězství už za něco stojí, že, pane kapitáne Cortezi!“ „Zajisté,“ odpověděl generál. „Děkuji bohu za vítězství a za získání tolika statečných bojovníků. Nebyl to však můj nejobtížnější čin v této zemi.“ Uprostřed vítězného jásotu došla do tábora zvěst o událostech v Tenochtitlánu. Zprávy, které se střídaly v rychlém sledu, hlásily: „Tenochtitlán se vzbouřil!“ „Sedm mužů je mrtvých!“ „Alvarado je ve svém stanu ohrožen požárem!“ „Žádáme okamžitou pomoc!“ Generálovi se konečně podařilo přesvědčit stále ještě váhající Narvaezovy důstojníky a vojáky, že bude pro ně výhodné, budou-li bojovat pod jeho velením. A tak mohl vytáhnout s vojskem, čítajícím tisíc tři sta mužů, usilovným pochodem na Tenochtitlán. Již po několika dnech dosáhl Tlaxcaly, kde uspořádal přehlídku vojska. Měl nyní pod svým velením tisíc padesát vojáků ozbrojených píkami a meči, devadesát jezdců, osmdesát mužů ozbrojených samostříly a osmdesát arkebuzníků. K tomu získal jedenadvacet děl s dostatečnou zásobou střeliva a nákladní vozy se vší potřebnou válečnou výzbrojí. Cortez si se zlostným uspokojením ověřil, že ho místodržitel na Kubě, pan Diego Velasquez, vyzbrojil, jak nejlépe mohl. Přehlídka v Tlaxcale na náměstí před hlavním chrámem zapůsobila na tlaxcalské spojence hlubokým dojmem. Oba nejvyšší pohlaváři Tlaxcalských se dali na nosítkách donést ke Cortezovu stanu a ozdobili ho věncem upleteným z mladých kukuřičných klasů. Stařešina zvaný Lstivý ve svém proslovu, který byl provázen souhlasným přikyvováním členů Velké rady, slavnostně přislíbil věrnost španělským spojencům a Cortezovi se zavázal, že ho bude během boje zásobovat potravinami. Také se nabídl, že pošle do Tenochtitlánu vojenské oddíly, vybrané z nejudatnějších válečníků. Přívětivé přijetí v Tlaxcale posílilo Narvaezovy vojáky v jejich rozhodnutí svěřit se Cortezovu vedení. Očekávali, že dobudou 260

snadného vítězství svými mnohem mocnějšími zbraněmi a vysokým válečnickým uměním a že se vrátí domů s nákladem zlata a drahocenností. Poslední zprávy hlásily, že Aztékové zanechali divokých útoků na Alvaradův stan a spokojili se tím, že zastavili Španělům dovoz vody a potravin. Cortezovo vojsko provázené silnými tlaxcalskými oddíly dosáhlo po devíti dnech pochodu Texcoka. Toto velké město na východním břehu jezera bylo v horkém letním slunci jako vymřelé. Byl to pro vojáky skličující pohled na pusté ulice a náměstí; nikde nebylo živáčka, nikdo nepospíchal, aby Španěly uvítal. Také v Tenochtitlánu je nikdo nepozdravil. Jakmile se objevil přední voj, zmizelo z ulic i těch pár lidí, kteří z nějakého důvodu byli venku nebo postávali ve dveřích domů. Cortez přikázal co největší ostražitost; měl pocit, jako by po něm slídilo na tisíce nepřátelských očí. Oddíly pochodovaly v přísném vojenském pořádku ke svému bydlišti, kde je už Alvaradovi vojáci toužebně očekávali, a nyní je provinile vítali. Cortez činil Alvaradovi prudké výtky pro jeho neuvážené jednání a příkře ho zarazil, když se pokoušel svůj neblahý čin nějak omluvit. Generál byl v tak mizerné náladě, že si ani nevšiml Montezumy, který ho přišel na nádvoří uvítat, a když náčelník k němu přistoupil, obrátil se k němu zády a rozmlouval s jedním ze svých důstojníků, který měl na starosti ubytování vojáků. Cortez tušil, že ho očekávají těžké chvíle, a ani zpráva, že mu doňa Marína porodila syna, ho nepřivedla do lepší nálady. Jádro Cortezova vojska se ubytovalo v sousedním dvoře a Narvaezovi vojáci v přilehlých staveních. Byli tak zklamáni ledovým přijetím v Tenochtitlánu, že většina z nich dospěla k závěru, že měli raději zůstat na pobřeží. Podle Cortezových slov očekávali, že budou při vstupu do hlavního města Aztéků zahrnuti nejskvostnějšími dary. A teď nebylo ani co do úst, takže mezi Narvaezovými vojáky zavládla nanejvýš stísněná nálada; ba i kameny na nádvoří a věkovité stromy se svými mlčícími korunami jim připadaly nepřátelské. Noc uplynula v klidu. Generál si osobně ověřil stav hlídek, a když zjistil, že dva dělostřelci usnuli u svých děl, dal je spoutat do řetězů. 261

Následujícího rána jim domluvil a poslal je zpátky k jejich oddílu, aniž je potrestal. Tato nezvyklá mírnost přiměla mnohého, aby se zamyslil. Jedna nesnáz stíhala druhou: tlaxcalský zvěd přinesl zprávu, že průvod nosičů se zásobami z Tlaxcaly byl u Iztapalapanu přepaden. Cortez nařídil; aby byl okamžitě pověřen zásobováním veškerého vojska sám Montezuma. Odpoledne se dostavili ke Cortezovi dva vznešení aztéčtí náčelníci a prosili ho, aby přijal jejich pána Montezumu k naléhavé poradě. Avšak generál, vyčerpaný celodenním dozorem při opevňovacích pracích, se na ně obořil: „Ať si jde váš náčelník k čertu, když není s to zajistit zásobování a nedává nám nic k jídlu.“ Kolemstojící důstojníci, znepokojeni hněvem svého vždy tak uvážlivého vůdce, radili mu k větší shovívavosti a připomněli mu mnohá dobrodiní, která jim Montezuma prokázal. Cortez dotčený jejich výtkami upadl v ještě větší zlost. „Co to do vás k čertu vjelo!“ rozkřikl se na ně, „že najednou chcete držet s tímhle psem, který napřed vězí pod jednou dekou s Narvaezem, a teď nás tu chce vyhladovět?“ Obrátil se znovu k nehybně stojícím indiánským náčelníkům a s hrozbou v hlase jim řekl: „Pospěšte k svému pánu a sdělte mu, že vyvrátím Tenochtitlán ze základů, jestliže okamžitě nezařídí, abychom dostali jídlo a vodu.“ Oba náčelníci vyslechli mlčky jeho slova a mlčky se vzdálili. Cortez však nenalézal klidu; znepokojen přecházel z místa na místo. Když slunce zapadlo za obzor, vystoupil na předprseň a dlouho hleděl přes město k jezeru, které planulo ve večerních červáncích hrozivé, krvavé, jako by ztělesňovalo smrtelnou nenávist aztéckého lidu. Aby učinil konec mučivé nejistotě, vyslal následujícího jitra zkušeného důstojníka kapitána Diega da Ordaz se čtyřmi sty muži na průzkum. Byli ještě v dohledu Cortezova hlavního sídla, když se na ně vrhli aztéčtí bojovníci; při tomto útoku se ukázalo, že celé město je po zuby ozbrojeno. Krupobití šípů, oštěpů a kamení se na ně sesypalo ze střech a z domů; osm vojáků bylo usmrceno a téměř 262

všichni ostatní zraněni. V témže okamžiku zahájil Quatemozin, který běžel s napřaženým oštěpem před svými vojáky, divoký útok na zdi Cortezova stanu. Na volném prostranství před dlouhou zdí paláce se vlnilo celé vzedmuté moře ohnivých barev. Vlny péřových chocholů stoupaly a klesaly, válečné bubny duněly, lasturové trubky vřeštěly a jek válečného pokřiku otřásal vzduchem. Útokem bylo smeteno čtyřicet sedm vojáků, kteří stáli nechráněni na předprsni. Dvanáct mužů bylo okamžitě mrtvo. Zranění byli odvlečeni do bezpečí, do palácové zahrady. Marně sténali a naříkali, vzývali všemohoucího Boha a proklínali Corteze. Nikdo neměl čas se o ně starat, neboť náhlý útok vyžadoval, aby každý jednotlivec napjal všecky síly v boji. Velitel průzkumného oddílu se probil s vypětím posledních sil zpátky do hlavního stanu, ale zanechal za sebou třiadvacet mrtvých. Generál stál na předprsni a chladnokrevně pozoroval, jaké spousty působí palba jeho děl a arkebuz mezi Indiány. Všude, kde hrozilo nebezpečí, byl v okamžiku na místě, nabádal k obezřetnosti a svým nadšením obracel zas kupředu ty, kteří couvali. Když se několik Aztéků vyšplhalo na boční zeď, aby otevřeli klece s divokou zvěří, povolal rychle na pomoc oddíl Tlaxcalských a zahnal útočníky na útěk. Boj trval celý den a Cortez s hrůzou viděl, že se Aztékové nedají zastrašit pustošivou palbou. Poznal, jak mocná je jejich nenávist; divoké výkřiky, nadávky a kletby, jež se sypaly na Cortezovu hlavu, nebraly konce a útok přes značné ztráty, které utrpěli, neochaboval. Útočníci házeli hořící pochodně přes zeď paláce, až se jim podařilo podpálit střechu zbrojnice. V každém domě, v každém dvoře byly připraveny celé hromady šípů a oštěpů. Teprve, když se setmělo, stáhli se útočníci zpět. Noční hodiny proběhly v klidu. Zatímco Španělé měli plné ruce práce, aby uhasili oheň a neudusili se v dýmu, aztéčtí bojovníci se ukryli v domech. V obvyklou hodinu se rozduněly nad městem údery posvátného bubnu; a všude na návrších kolem jezera planuly ohňové signály. Aztékové mlčky setrvávali u svých padlých bratří, kteří leželi v 263

plné válečné výzbroji připraveni k pohřbení. V dlouhých řadách spočívali jeden vedle druhého a pokrývali dlažbu od Orlí brány až ke schodišti božstev. Kněží a otroci tu navršili pět obrovských hranic. Za ranního šera byli mrtví spáleni. Aztéčtí bojovníci se pak shromáždili k novému boji na svých stanovištích; znovu a znovu útočili na Ašajakatlův palác a jejich válečný pokřik se rozléhal ještě mohutněji než včera. Zatím veškeré obyvatelstvo, starci, otroci a ženy, pracovalo na kanálech; prohlubovali dno, zarovnávali boční stěny, aby byly srázné, zaráželi do dna zašpičatělé kůly, strhali přechody, zkoušeli pevnost lan na zdvihacích mostech a do ulic navršili obrovské hromady země nebo rychle vystavěli zdi, aby znesnadnili nepříteli průchod. Aztéčtí bojovníci hustě obklíčili hlavní stan Španělů a dávali dobrý pozor, aby jim nikdo nemohl dodat jídlo ani vodu. Všecky cesty a kanály byly bedlivě střeženy. V trvajících bojích, které přinesly obyvatelům Tenochtitlánu opojení ze spravedlivé války, se však ukázal i její rub, neboť za oběť padlo mnoho nevinných. Jednoho dne zadrželi dva strážní skupinu rolníků, kteří jim připadali podezřelí, protože byli oblečeni do kožešin a rty měli protknuté ozdobami z horského křišťálu. Když z nich strhali kožešiny, vykutálely se na zem mladé kukuřičné klasy a kukuřičné placky. Muži prosili úpěnlivě o milost a vysvětlovali, že jejich páni z Chinantly1 je poslali se zbožím na trh. Strážní je však prudkými údery kyjů do hlavy usmrtili a jejich těla hodili do kanálu. Od této události, která se rychle roznesla po celém městě, vzrůstala mezi lidmi vzájemná nedůvěra; kdo měl chuť zabít druhého, stačilo, aby jen řekl: „Nejsi také jeden z těch Montezumových nohsledů?“ Nebo byl-li příliš zbabělý, aby odpůrce usmrtil vlastní rukou, ukázal na něho prstem a vykřikoval: „Hleďte, to je také jeden z ničemů, který přináší špatná poselství, a pouští k Montezumovi jeho kumpány!“ Nato se ti, co byli ozbrojeni, na něho vrhli a u tloukli ho. Postavení Španělů se zhoršovalo den ze dne, a kdyby byli neměli po svém boku Tlaxcalské, dávno by se byli museli vzdát. Protože 1

Chinantla čti činantla.

264

nedostatek potravin byl u obležených stále citelnější, vydal se Obsidiánový had jednoho dne časně zrána do města. Převlékl se za aztéckého Jaguára a pustil se po hrázi do Iztapalapanu. Podařilo se mu projít, neboť hlídky se daly oklamat jeho sebevědomým vystupováním. Ve vesničce u Tlalmanalka1 ho očekávala setnina tlaxcalských bojovníků a celý průvod nosičů s nákladem potravin. Tlaxcalský zvěd, zkušený ve válečné lsti, přepadl se svými bojovníky tři osady horských Otomíů a vyloupil jejich zbrojnice. Tlaxcalští bojovníci si připjali uloupené zbraně, vzali nosiče, převlečené za horské venkovany, do svého středu a pustili se na nákladních kánoích od jižního břehu jezera k Tenochtitlánu. Aztécké hlídky na ně přátelsky kývaly z hráze, protože je pokládaly za otomíské spojence v boji proti Španělům. Obsidiánový had přistál s čluny u vězení, jež leželo poněkud stranou od paláce, a zavedl svůj oddíl do bitevní vřavy. Dostali se tak až k boční zdi, obsazené Tlaxcalskými. Obsidiánový had dal smluvené znamení a skočil první vpřed. Jeho bojovníci i nosiči se vrhli za ním a většina z nich se dostala včas do vnitřního dvora přes tři dřevěné mosty, které obležení bleskurychle spustili přes zeď. Tento šílený kousek uvedl Aztéky do varu. Zesílili svůj nápor a zmocnili se jednoho mostu, který nebyl včas vytažen. Na předprsni došlo k rozhořčenému boji, který rozhodl rázným zásahem Šikotenkatl s dvaceti svými nejlepšími bojovníky ve prospěch obránců. Zatímco zuřila bitka u boční zdi, dověděl se Cortez, že se dostavili nosiči s potravinami, a dal bez meškání zabavit větší část zásob pro sebe. Po skončené bitce spěchali Šikotenkatl s Obsidiánovým hadem v plné zbroji do ležení Španělů. Když jim hlídka chtěla zabránit v přístupu, zvedli kyje a vynutili si cestu ke Cortezovým komnatám. Šikotenkatl požadoval hněvivými slovy polovinu potravin. Cortez potlačil hněv nad vpádem dvou tlaxcalských náčelníků, neboť věděl, že bez jejich podpory by byl ztracen. Vymluvil se, že došlo k omylu, a slíbil, že žádaný podíl pošle zpět. Nedodržel však slovo. Poslal Tlaxcalským jen skrovný díl z 1

Tlalmanalco čti tlalmanalko.

265

dodaného zboží. Chystal se příštího dne proniknout k hlavnímu chrámu a doufal, že Šikotenkatl zapomene v žáru boje na jeho hamižnost. Avšak náčelník Tlaxcalských dozíral s Obsidiánovým hadem na každou kukuřičnou placku, která byla navrácena ze španělského ležení; a do jejich nevůle vůči Cortezovi se mísilo teď i pohrdání nad jeho jednáním. V noci poráželi tlaxcalští válečníci staré stromy v palácové zahradě a kmeny odvlékali na lanech do nádvoří Španělů. Tam pod vedením lodního tesaře Lopeze postavili čtyři obranné věže se střílnami pro děla a arkebuzy; do každé se vešla posádka v počtu pětadvaceti mužů. Věže byly namontovány na kola a pomocí dlouhých ojí se mohly pohybovat na všechny strany. Výpad Španělů a Tlaxcalských způsobil v prvním okamžiku zmatek v řadách Aztéků a dělová palba z věži je zahnala nazpět. Rychle se však vzpamatovali a použili k obraně kolových domů postavených na jezeře a odtud zasypali nepřítele kamením a šípy. Jízda bojující pod vedením Alvarada utrpěla velké ztráty, neboť sotvaže vyrazila k výpadu a jezdci zaútočili kopími, naskákali aztéčtí bojovníci do vody a odtud zasazovali jezdcům i koním citelné rány oštěpy a šípy. Po dlouhotrvajícím boji pronikli Španělé se svými spojenci k Orlí bráně. Cortez přikázal, aby nechali silně poškozené ochranné věže stát a soustředili se k útoku na hlavní chrám. Quatemozin mezitím shromáždil kolem sebe své nejudatnější bojovníky a přísahal, že uhájí aztéckou svatyni. Úderná skupina Španělů dobyla Orlí brány, vylomila otvor ve zdi a namířila děla do palebného postavení. Quatemozin stál na úpatí chrámového schodiště. Svým těžkým kyjem, jímž mával oběma rukama, zaháněl útočníky. Krvácel na pravé paži a na čele. Přes zmatek boje neztrácel přehled, a když viděl, že nezastaví útok dole, obsadil se svými bojovníky horní plošinu chrámu. Kněží a jejich pomocníci přitáhli na obranu svatyně dřevěné trámy a těžké válce z dubových kmenů. Přes krupobití šípů stoupali Španělé stupeň po stupni vytrvale vzhůru po schodišti božstev, ostřelováni z každé římsy, z každého 266

výklenku. V první řadě postupovali v bojovém pořádku střelci, na povel nabíjeli arkebuzy, zapálili doutnák a vystřelili. Tlaxcalští válečníci je chránili svými štíty a těly. Ve druhé řadě šli střelci s kušemi, ve třetí ozbrojenci s meči a štíty a ve čtvrté řadě kopiníci se svými dlouhými netopýřími píkami. Quatemozin je nechal dojít až nablízko, pak zaútočil. Španělé ustoupili o deset stupňů níž a ztratili devatenáct mužů. Mnohem větší však byly ztráty Tlaxcalských, kteří nebyli chráněni kovovou zbrojí. Nadešlo poledne a slunce stálo kolmo nad chrámovou pyramidou. Dunění válečných bubnů, ječení lasturových rohů a ryk válečného pokřiku pronikaly až dolů do města. Cortez sice dosáhl se svým oddílem chrámové plošiny, nebyl však s to zlomit odpor obránců. Pronikl k prostoru před svatyněmi, kde byl postaven oltář s obrazem Matky boží. Španělská svatyně však už nebyla na místě. Tu všecek rozlícen nařídil rozbít chrám Huitzilopočtliho a Tezkatlipoky. Než však mohly vyšlehnout plameny, byli španělští vojáci obklíčeni a jen několika málo se podařilo uniknout zuřivým výpadům Quatemozina a jeho bojovníků. Nečekaně se rozezněl nad bojištěm posvátný buben. Jeden z kněží bleskurychle vyběhl po úzkých schůdcích nahoru a obrovskou silou udeřil na napjatou jaguáří kůži. Mocné, daleko znějící údery bubnu znásobily bojový elán Aztéků. Cortez nařídil ústup. Vojáci se jako o závod pustili po schodech dolů a na úpatí pyramidy se postavili do bojového čtverhranu. Ustupujíce před dotíráním aztéckých bojovníků, dosáhli jen s největším úsilím pozdě odpoledne paláce. Toho dne ztratili čtyřicet šest mužů a ztráty jejich spojenců šly do set. V noci si generál povolal důstojníky k válečné poradě. Uznávali, že jejich postavení je zoufalé. Mnozí z Narvaezových vojáků ztratili hlavu a proklínali Corteze, že je vlákal do tohoto beznadějného dobrodružství. Tváře důstojníků byly poznamenány naprostým vyčerpáním. Usnesli se, že požádají o mír a opustí město. Cortez byl nucen dát s těžkým srdcem souhlas; žádné jiné cesty nebylo. Ale i v této těžké hodině, kdy všichni pomýšleli jen na vysvobození ze smrti a nebezpečí, zůstal neoblomný ve své vůli 267

podmanit si město. Poslal Ortilla k Montezumovi se sdělením, aby vybídl Aztéky k zastavení nepřátelství. Panoš zastihl náčelníka ve stísněné náladě. Tváře měl vpadlé a oči upíral do prázdna. „Co chce ještě Malinče ode mne?“ stěžoval si. „Nechci už žít, nechci už o ničem slyšet. Cožpak neví, že za nového náčelníka byl zvolen můj synovec Cuitlahuatzin, pán Iztapalapanu? Nyní vám už nemohu pomoci, toto město se teď stane vaším hrobem.“ Když byla jeho odpověď Cortezovi přetlumočena, přikázal Ortillovi, že nesmí prozradit ani slovo z tohoto jednání. Vyčkal příznivého okamžiku a druhého dne v dopoledních hodinách dal přivést Montezumu na střechu Domu poslů, aby promluvil k lidu. Útočníci se zarazili, když nečekaně spatřili svého nejvyššího náčelníka; ale když Montezuma pozvedl ruce a chtěl mluvit, zanikla jeho slova ve válečném pokřiku Aztéků. „Smrt vrahům!“ „Smrt lupičům!“ „Smrt hanobitelům našich bohů!“ Šípy svištěly z tětiv a kameny se odrážely od předprsně, španělé se kryli štíty. Montezuma klesl k zemi, krváceje z několika ran. Čtyři dny nato vynesli dva zajatí aztéčtí bojovníci mrtvého náčelníka z paláce. Dva další následovali, nesouce mrtvolu Itzquauhtzina, pána Tlaltelolka. Montezuma podlehl svým zraněním a Itzquauhtzin byl usmrcen ranou dýky, která zasáhla srdce. Bojovnici donesli mrtvé na břeh kanálu a položili je před pomníkem želvy. Pod hvězdným nebem Tenochtitlánu, města, v němž vládl osmnáct let, byl Montezuma spálen. Zvědavci shromáždění kolem hranice potřásali hlavami a bručeli slova plná prudkých výtek. „Zde leží vladař, jehož se všichni báli. Svého synovce Jaguáří spár, bojovníka velkomyslného a udatného, 268

hanebně zradil. Nás všechny zradil, ten nectný chlap!“ Tak zněly kletby lidu, pronášené skřípajícími zuby. Itzquauhtzinova mrtvola byla ozdobena květy a v kánoi poslána do Tlaltelolka, jehož obyvatelé, nyní osiřelí, velmi truchlili nad ztrátou svého náčelníka. Se slzami v očích ho doprovázeli na jeho poslední cestě. Nikde se neozvalo jediné špatné či znevažující slovo o zemřelém. Lidé si navzájem dosvědčovali: „Mnoho vytrpěl náš pán. Montezumovou vinou trpěl Itzquauhtzin, správce Domu oštěpů. Co vše po celá ta léta pro nás snášel, protože Montezuma byl naším vladařem!“ Přinesli vladařskou korouhev a ozdoby z papíru a položili před mrtvého dary a jídlo. Pak přistoupilo šest nejvznešenějších náčelníků, vyzdvihli ho na ramena a nesli k náměstí U orlí misky. Tam byl Itzquauhtzin za všech poct, jež mu příslušely, spálen na hranici. Postavení obležených se zhoršovalo den ze dne. Pozabíjeli všecku dravou zvěř, uškrtili vzácné ptáky, vykradli ozdobné rybky z jezírek a tajně si je pekli na ohni. Pokus o výpad, jehož se odvážil početný oddíl vojska, se nezdařil. Španělé při něm ztratili dvacet mrtvých a nedobyli jediný most. Nadešel den, jenž šedivý a mlhavý přitáhl z hor. Slunce zůstalo pohrouženo v mracích. Odpoledne začalo pršet a bylo tak zataženo, jako by po celou noc nemělo přestat. Cortez dal v soudní síni vyrovnat pruty zlata a přikázal naložit na záda osmdesáti tlaxcalských nosičů a sedmi poraněných koní tolik zlata, kolik jen unesou. Nato si zavolal svého tajného písaře a štáb svých důstojníků a oznámil jim: „Dnes v noci vyrazíme. Jste svědky, že více z našeho zlata nemohu zachránit. Zde leží bohatství y hodnotě sedmi set tisíc pesos. Z toho nechť si vezme každý voják, kolik chce, aby poklad nepadl do rukou těch pohanských psů. Bůh nás ochraňujž!“ O půlnoci opustili Španělé ve vší tajnosti svá obydlí. Čtyři sta 269

Tlaxcalských a sto padesát Španělů mělo chránit pochod dlouhého šiku vojska. Dvě stě tlaxcalských vojáků a osmdesát Španělů mělo na starosti dopravu děl. V čele předního voje neslo padesát tlaxcalských nosičů narychlo sbitý dřevěný most. Obloha byla pokryta temnými mraky. Pršelo a teplý vzduch prosycený vlhkostí tlumil každý zvuk. Vojsko táhlo podél dlouhé řady domů. Položili most na spálené zbytky starého, překročili kanál a vstoupili na cestu po hrázi vedoucí do Tlacopanu. Narvaezovi vojáci se potili pod tíhou zlatých prutů a vojáci z Cortezových oddílů si vyčítali, že si nenabrali víc. Ježto se zatím nic nedělo, domnívali se, že přehnali svou opatrnost. Déšť padal v tenkých šikmých čárách a město halila mlha. U druhého kanálu stál uprostřed zahrady tichý dům. Obílené zdi jen matně prorážely tmou. V komoře zaplakalo dítě, ale hustá mlha pohltila jeho nářek. Z domu vyběhla žena, aby nabrala vody z kanálu. Sklonila se nad hladinou, pak se vztyčila a naslouchala. Zaslechla nezvyklé zvuky: cosi jako přidušený šepot, do toho zaskřípění, pak jako když se něco valí a kutálí. Jakýsi obrovský hadí trup se sunul po hrázové silnici blíž a blíž. Tu uzřela, jak se ze tmy vynořil přízračný stín dvou jezdců a zaječela, co měla síly: „O moji stateční bratři, ó náčelníci, pospěšte sem rychle, ó bojovníci!“ Rána mečem ji srazila k zemi, ale její volání se doneslo až do výše nejbližšího chrámu. Strážní udeřili do bubnů a opakovali varovné výkřiky ženy ležící teď bezvládně: „Ó náčelníci, naši nepřátelé táhnou pryč. Chopte se zbraní, nasedněte do válečných člunů! Zahraďte jim cestu! Nepusťte je přes mosty!“ Dřímající město bylo naráz vytrženo ze spánku. Do deštivé noci zaburácel válečný pokřik. Po obou stranách cesty po hrázi se voda v mžiku hemžila aztéckými kánoemi. Sotva Aztékové zhlédli nepřítele, zasypali ho krupobitím šípů, metali proti němu oštěpy s ozubenými dřevěnými hroty. Quatemozin se vyřítil v čele svých bojovníků na cestu. U Toltéckého kanálu napadl oddíly prchajících, stísněné v hustém chumlu; neměly ani čas vypálit ze svých zbraní. Dobyl na nich dřevěný most a zahnal je do kanálu. 270

Přísný vojenský pořádek španělských a tlaxcalských oddílů byl tentam. Bránily se teď v hloučcích, jak je náhoda sehnala dohromady, a každý bojoval sám za sebe. Nebylo mezi nimi soudržnosti a ochranu jim skýtala pouze tma s neustále se řinoucím deštěm. Zoufalé výkřiky a kletby v cizí řeči se nesly nad jezerem. Vojáci odhazovali zlaté pruty a cihly, zbavovali se zbraní. Teď šlo jen o to, zachránit holý život. Cortez s několika důstojníky a vojáky na koních přeskakoval v divokém úprku mosty a hráze, až dosáhl pevniny. Hnal se vpřed přes všechny překážky: kdo nestačil, toho zanechal jeho osudu. Mnoho Španělů i jejich spojenců se střemhlav zřítilo do kanálů. Ti, kdo spadli poslední, se však vydrápali po tělech lidí i koní na druhý břeh. Když noc začala blednout, shromáždily se zbytky poraženého španělského vojska v Tlacopanu. Ze zadního voje zahynulo dvacet jezdců a sto pěších. Alvarado se sedmi Španěly a osmi Tlaxcalskými se probil z města, ale krvácel z těžkých ran; hlásil generálovi, že ani jediný z těch, kdo zůstali pozadu, není naživu. Ukázalo se slunce. Nad vodou se převalovala mlha a na zčeřeném jezeře se pohupovaly kánoe vítězných Aztéků. Postupně se mlha rozplynula. Růžové světlo se prodralo clonou deště, který vytrvale, tiše padal k zemi. Aztékové vytáhli své mrtvé z Toltéckého kanálu, naložili je do kánoí a pádlovali k městu. Také mrtvoly Španělů, koně, děla, meče, píky, přílbice a štíty, samostříly, cihly zlata, zlaté náhrdelníky a drahokamy byly vytaženy z jezera. Bojovníci pátrali rukama i nohama po kořisti, nakládali si těžká břemena na záda a vlekli je do svých domovů. Padlé Španěly svlékali a naházeli do rákosí. Mrtvá těla tam ležela jako bílé výhonky agáve, zlato jim nepřineslo žádné požehnání.

271

7. V Měsíčním údolí Vazač košťat, u něhož Opeřený jelen nalezl útočiště po krveprolití v Cholule, se nazýval Nemon. Byl jeden z těch, komu, podle výroku sčítačů dní, bylo osudem určeno zůstat po celý život chudým a nešťastným. Pokud šlo o chudobu, zdálo se, že se předpověď splnila; ale nikdo v celé vesnici by nemohl říci, že je Nemon nešťastný člověk. Byl stále veselé mysli a měl přívětivou, tichou a pilnou ženu. A před několika měsíci mu osud poslal v Opeřeném jelenu zdatného pomocníka. Jednoho rána našel těžce zraněného chlapce na prahu chýše. Ustlal mu rychle lůžko v jediné místnosti, kterou se ženou obýval; sami se přestěhovali na dvůr do dílny pod rákosovou střechou. Od této chvíle měli syna, o kterého se starali s láskyplnou péčí. Vypiplali ho z nemoci a nepřáli si nic víc, než aby už navždy zůstal s nimi. Když Nemon sedával s Opeřeným jelenem na čistě umeteném dvorku a vázal vrbové proutí, rád vypravoval chlapci o velkém putování předků. Staré pověsti přizpůsobil svému okolí tak přesvědčivě, že se Opeřený jelen musel domnívat, že se všechny přihodily v Nemonově rodném kraji, v Měsíčním údolí. Horské údolí, kterému se říkalo Měsíční, bylo vzdáleno asi dvě hodiny cesty od Choluly a bylo obklopené věncem temných hor. Ve Vrbině, Nemonově rodné vsi, byl uprostřed rybník, ve kterém se o Velkém svátku žní zrcadlil měsíc na třech místech. V bájích, které Nemon vyprávěl, byl jeden příběh, který chlapec slyšel už tolikrát, že jej znal téměř nazpaměť. Zapradávna, když kmeny putovaly z místa na místo, řekl Kamaštli ke Quetzalkoatlovi: „Což nevidíš, že tvorové, které jsi stvořil, trpí hladem?“ Quetzalkoatl mu odpověděl: „Ovšemže vidím, že se dosyta nenajedí. Sbírají bylinky, trhají ovoce ze stromů a někdy chytí králíka. Přesto zůstávají malí a slabí.“ Hvězdonoš a Vládkyně vody přisvědčili. A božstva deště se připojila: „Potřebují výživnou stravu. Musíš se vydat do Měsíčního údolí a tam hledat Kukuřičnou horu.“ 272

A tak se Quetzalkoatl vydal na cestu, aby hledal Kukuřičnou horu. Potkal červeného mravence, a ten vlekl těžký náklad kukuřičného zrní. Zeptal se ho: „Odkud máš tu kukuřici? Pověz, kdes ji vzal.“ Červený mravenec neodpověděl. Quetzalkoatl se zeptal podruhé. Nato mravenec řekl: „Tamhle na Kukuřičné hoře.“ Quetzalkoatl se proměnil v černého mravence a dal se dovést ke Kukuřičné hoře. Vyhrabali do ní díru a z díry se vysypala kukuřičná zrna. Quetzalkoatl přinesl zrna božstvům. Všemocní je rozkousali, obraceli na jazyku a pravili: „Z takové potravy budou lidé velcí a silní. Ale jak to jen uděláme s Kukuřičnou horou?“ Quetzalkoatl ji chtěl odnést na zádech, ale nemohl ji pozvednout, ba nemohl s ní ani hnout. Tu mu poradila Vládkyně vody: „Ať ji Hvězdonoš rozštípne,“ Hvězdonoš si povolal zelené, bílé, žluté a červené bůžky deště a počkal, až se snesli shůry a usedli kolem hory. Pak rozetnul horu silným bleskem vedví a pravil k nim: „Vezměte kukuřici, vezměte boby, lebedu, šalvěj, a amarant1, vezměte vše, co je k jídlu, a doneste to lidem, aby vyrostli velcí a silní.“ Božstva deště vzala všechna ta semena a roznesla je po celé zemi, jak jim Hvězdonoš poradil. Lidé se naučili obdělávat zem, rostli velcí a silní a děkovali božstvům, že se jim postarala o výživnou potravu. Kdykoli Opeřený jelen vzpomněl osudného večera, kdy Španělé přepadli Cholulu a zhanobili svatyni Cholulských, vždy znovu prožíval hrůzu, která se mu nesmazatelně vryla do paměti. Strašnější než krveprolití na chrámovém nádvoří byl pro něho pád božstva. Musil se dívat, jak se socha Quetzalkoatlova, vyřezaná z ebenového dřeva, kutálí po stupních posvátného schodiště, a nakonec se prudkými nárazy rozbíjí na kusy. Hlava s hadí maskou se oddělila od trupu a skutálela se Opeřenému jelenu k nohám jako tykev, vzhlížejíc k němu s rozšklebenými ústy. Ještě dlouho potom ho pronásledovala strnulá tvář božstva a někdy v něm vzbouzela otázku, proč Quetzalkoatl onoho večera cizince nerozdrtil. 1

Amarant – aztécky huauhtli (čti vautli), v době dobytí Mexika významná rostlina, jejíž semena se drtila na mouku. Pozn. překl.

273

Zalekl se sám sebe, že pochybuje o všemohoucnosti božstva, jež v minulosti vykonalo tak závažné činy. Kde se v něm vzala troufalost, že chce proniknout do tajemství božského jednání? Což Nemonova zkazka nedokazuje, že osud lidí spočívá v rukou božstev? Bohudíky prostý život v tichém údolí, který prospěl chlapci na duchu i na těle, vykonal své. Rány se zahojily a pochybnosti o všemohoucnosti božstev se rozplynuly. Vše, co až dosud zažil, událo se bez jeho přičinění. Doma plynul jeho život rovnoměrně a klidně, budoucnost viděl jasně před sebou. Ráno se vzbouzel láskyplným matčiným zavoláním, pak pomáhal otci v dílně přiřezávat ptačí pera nebo se vydal na jezero nasekat rákos či nalovit ryb. Také se pilně cvičil ve střelbě lukem, v házení oštěpem nebo ve hře míčem. Počítal najisto, že bude přijat do Domu jinochů, kde se mu dostane vojenské výchovy. Božstva však určila jinak. Místo aby si v boji vysloužil válečnický účes, nosil stále ještě dlouhé vlasy mladíka, který dosud neulevil jediného zajatce. A v Měsíčním údolí sotva dosáhne cíle, po němž toužil: získat pět zajatců, aby byl ctěn jako velký starší bratr. Leč i přes nepříznivý osud, který ho jako štvance honil světem, neztrácel nadějí, nevzdával se. A když ho přepadl stesk po rodičích, utěšoval se představou, jak se jednou s velkou slávou vrátí do Tenochtitlánu. Doba, v níž mu bylo souzeno žít, byla poznamenána příchodem bílých cizinců; skýtala však dosti příležitosti, aby se osvědčil jako chrabrý bojovník. Jednoho dne mu božstva dají své znamení. Opeřený jelen si toužebně přál, aby směl s Nemonem na trh do Choluly; chlapci, vyrostlému ve velkém rušném městě, chyběl pouliční shon a hlučný povyk mnoha lidí, ryčné výkřiky kupců, nabízejících na tržišti své zboží. Ale jeho laskavý pěstoun ho nikdy nevzal s sebou. Montezuma má všude své pochopy, domlouval mu, a kdyby náhodou na některého narazil, mohlo by být takové setkání osudné. A tak ubíhal týden po týdnu v podzimním vyrovnaném klidu. Listí opadávalo na hladinu rybníka a žluté splývající pruty smutečních vrb jako by prořídly; bylo skrz ně vidět. Nemon daroval chlapci bavlněný plášť, aby mu nebylo zima, když si vpodvečer 274

vyjde ven. Vesnice se chystala oslavit svátek sýčků. Také Opeřený jelen se vypravil s vesnickými mládenci do lesa pro mladé urostlé stromky, jež budou poraženy na svítilny pro Dům tanců. Když se pozdě večer dali na zpáteční cestu, zůstal trochu pozadu. Posadil se pod mohutný strom, zahleděl se na hvězdnaté nebe a hloubal o tajemství svého osudu, který ho takovým neobvyklým způsobem svedl s Černou orchideou. Začalo to tenkrát v Tepetzinku, když ho napadl ten nepravý Otomí, a vedlo daleko do neznáma, jež bylo dosud skryto tmou budoucnosti. Věřil s jistotou, že se jednoho dne s dívkou zas uvidí. Když byl sám, jako teď v noci, viděl ji před sebou jako živou: v chatrči na ostrově, pak na pochodu k pobřeží a naposled, když se loučili ve španělském ležení. Všechny ty vzpomínky mu skládaly jako střípky mozaiky její obraz, který mu zůstal tak blízký, jako by žila někde v sousední vesnici, a ne bůhvíkde. Opeřený jelen seděl na svahu hory. Hlasy mladíků se už ztratily v dálce a studený vítr z hor mu chladil ramena. Dole v údolí probleskovala hladina rybníka. Nikdo nevěděl, jak je hluboký. Lidé si vyprávěli, že na dně sídlí vodní příšera, která stahuje děti do hloubky, když se neopatrně přiblíží k jeho okraji. Pod mohutným stromem, jehož vzdušné kořeny, spletené do neprostupného houští, visely až na zem, se prý kdysi setkal Hladový vlk, vladař Texcoka, se svým přítelem Kolibřím perem a řekl mu; „Hleď, můj udatný synovče, lidé v Měsíčním údolí mi zůstali věrni. Pomohou mi dobýt zpět mou zem.“ Opeřený jelen upadl do snění, v něm se splétalo vyprávění veselého Nemona, jehož příběhy se odehrávaly vesměs v Měsíčním údolí, s jeho vlastními tužbami. Náhle se krajina před jeho očima jakoby proměnila, a on viděl Černou orchideu, jak se prochází po zelené louce v nádherném šatu náčelnické dcery. Byla obklopena zástupem služebnic a čekala na něho. On měl vlasy sestříhané do účesu válečníka a na ramenou plášť ze síťoviny, posázený bílými mušlemi. Právě se mu dostalo vysokého vyznamenání; smí nosit čestné jméno – Vůdce Orlů! 275

Černá Orchidea se usmívala a šla mu vstříc. Když ji chtěl obejmout, vidina zmizela a on si uvědomil, kde je. Za ztemnělými pruty smuteční vrby rozčeřenými nočním vánkem se zablesklo souhvězdí Ohnivce a na větvičce nad rybníkem visel zářivý půlměsíc. Opeřený jelen se zvedl a natáhl si plášť na ramena. Nemon mu kdysi řekl, že snu, který se člověku zdá pod tímto stromem, se přičítá mimořádný význam. Rozhrnul clonu větví a chtěl udělat krok vpřed, ale couvl před jakýmsi stínem, který se mihl kolem něho a snesl se dolů do údolí. Byla to sova v honbě za králíčkem? Nebo strašidlo Tlakaneškimilli? Opeřený jelen se řítil po srázné cestě dolů, aby se přesvědčil, co to bylo. Bál se, ale nebyl zbabělý. V tomto strašidle se zjevoval bůh Tezkatlipoka, a kdo je spatřil, musil je rychle odehnat, protože by jinak zakrátko zemřel nebo byl obětován jako otrok. Měsíc svítil tak jasně, že stromy vrhaly ostré černé stíny. Opeřený jelen se zastavil na pokraji lesa a vzpomínal, co všechno slyšel o strašidle Tlakaneškimilli. Kdo není smělého srdce, je jako ochromený, setká-li se s ním, a dá se jako nepříčetný na útěk. Kdo je však srdnatý a udatný bojovník, pustí se za ním do hluboké noci, bude je pronásledovat, a jestliže se mu ukáže, popadne je ze vší síly rukama a řekne mu: „Konečně tě mám! Tak promluv, ničemo! Chytil jsem tě a už tě nepustím. Budeš už konečně mluvit?“ „Nech mě, to bolí. Pusť mě, a já ti dám vše, po čem tvé srdce touží.“ „A co mi dáš?“ „Pohleď, dám ti trn.“ „Ne, nechci. Co bych si počal s trnem?“ „Jen si ho vezmi, přinese ti blahobyt. Všecko štěstí, co je na světě, ti daruji a budeš ho užívat na zemi!“ Obraz za obrazem se mu honil hlavou, ale hoch hleděl upřeně do tmy: tu jako by stříbřitě šedý třpytný závan se kmitl nočním tichem. Pustil se střemhlav do lesa, klopýtl o kořen stromu, ale naráz vyskočil a hmataje po kmenech prodíral se houštím. Větve mu drásaly obličej, ruce a nohy, trhaly plášť. Sotva si toho všímal. Hnal se za stříbřitě lesklým třpytem, který před ním světélkoval, za štěstím 276

nebo snad za smrtí. Dostal se na stezku vyšlapanou zvěří, jež vedla k napajedlu. Na světlince se na okamžik zastavil, aby se nadechl, sklonil se nad tryskající pramen a ponořil rozpálený obličej do vody. Na tomto místě, jak vypravoval Nemon, sídlila trpaslice s umrlčí hlavou na ramenou. Je prý to stvoření tak maličké, že není větší než hrnec na vaření, ale dovede ochromit zlým pohledem, a kdo se s ní setká, propadne jisté smrti. Studená voda mu ochladila rozpálený mozek. Zvedl se a rozhlédl se kolem. Měsíc se už schoval, ale hoch věděl, že jeho půle visela na špičce větvičky nad vesnickým rybníkem. A pablesk jeho svitu prokmitával i na mýtinku. Voda se řinula z pramene po zaoblených omšelých kamenech. Opeřený jelen už se nebál. Jemné zvonění v uších znělo jako dobré poselství. Zahnal strašidlo a s ním i všechen strach. Běžel za stříbrošedým světlem, za snem, který se mu zdál pod oním stromem. Vše, co zažil, vnímal jako příslib blížícího se setkání s Černou orchideou, a kdyby se byl srazil se strašidlem, byl by mu řekl: „Nechej si svůj trn! Dej mi ale znamení, kde bych ji našel!“ Několik kroků od pramene vyrovnal před několika dny hranici dříví. Naložil si na ramena tlustou větev a pustil se na zpáteční cestu. Větev z tvrdého dřeva byla těžká, že se pod ní až prohýbal a rány utržené v Cholule ho silně, bolely. Vyrovnával však váhu břemene pružným krokem a za ranního šírání došel konečně do vsi, před novou chýši z nepálených cihel, kterou s Nemonem postavili. Vazač košťat vystrčil hlavu ze dveří a s údivem se ptal: „Kdepak ses potloukal celou noc? A jak to vypadáš, copak jsi tropil…? Ten krásný plášť…! Jaký nepokoj tě to jenom honí, můj milovaný synu!“ Opeřený jelen se jen usmíval; věděl, že se Nemon nedovede na něho zlobit. Co měl také odpovědět? Počkal, až pěstoun stáhl střapatou hlavu zpátky a uložil se k spánku. Zima tála a mizela v jarním slunci. Měsíční kraj se proměnil v širou kvetoucí louku, která sahala od údolí až ke svahům hor. Pozvolna zmizel i sníh z horských vrcholů. 277

Pouze na sopce, jejíž ledovec se leskl na východní straně, zůstal ležet po celý rok. Prošlo jaro, šťastná doba, již Opeřený jelen prožil u Nemona a jeho ženy, která ho mlčky rozmazlovala. V létě se začala tichým šepotem šířit po celém Anahuaku zvěst, která rozechvěla srdce všech. Zpráva o Montezumově smrti pronikla do nejodlehlejších koutků země. A po ní následovaly další zvěsti o vzpouře Aztéků proti obrněným bílým mužům; kupci, kteří táhli údolím, vyprávěli o urputných bojích v Tenochtitlánu. Jednoho dne se vrátil vazač košťat z Choluly všecek rozrušen a vyprávěl ženě, že Španělé jsou poraženi a v divokém útěku prchají do Tlaxcaly. Opeřený jelen vyslechl tichý šepot pěstounů a věděl, že nyní nadešla hodina, kdy musí zpátky. Děkoval bohům za šťastný obrat a za poledního žáru pospíšil do svatyně, zbudované na nevysokém pahorku na pokraji vesnice. Zde byl sám se svou radostí a nemusil ji skrývat před svými laskavými hostiteli, neboť pro ně znamenala bolest. Vesnické božstvo bylo ve srovnání s všemocným Huitzilopočtlim jen obyčejný malý bůžek, jehož moc nebyla nikterak velká, ale jako chlapcův přímluvce mohl donést jeho modlitbu dál, k vyšším božstvům. Opeřený jelen se vrhl na zem, dotkl se nohy božstva a vroucně k němu promlouval: „Ó dobrotiví, z jejichž milosti žijeme, děkuji vám! Dali jste mi vše, co jsem potřeboval k životu a čím jsem nabýval síly: svou lásku a radost! Osiřelý hoch jsem byl, a vy jste se mě ujali. A zahnali jste bílé démony. Nyní tedy smím zas domů, ó dobrotiví! Ó, jak vám děkuji! 278

Učiním vše, co mi přikážete, abych konal ve vašem příbytku na Hadí hoře. Budu mést podlahu a zapálím oheň. Vše, co mi přikážete, vykonám, ó božstva!“ Zatímco se takto modlil, vyvstal před ním z hlubin paměti obraz města, ve kterém vyrostl, a do radosti nad blízkým návratem se vmísil podivný nepokoj. Byl dlouho pryč a za jeho nepřítomnosti se mnoho událo. Zašel do lesa a teprve kvečeru se vrátil domů. Pěstoun byl sám ve dvoře, jeho žena odešla do sousední vsi navštívit sestru. Mlčky podal Opeřenému jelenu uzlík s oděvem a se zásobou potravy na cestu, toulec plný šípů, luk a kyj posázený obsidiánovými hroty. Pak ho objal a rozloučil se s ním: „Vidím, žes dostal jinou tvář, můj milovaný synu. Už brzo budeš nosit vlasy ostříhané, jak přísluší bojovníkům. Zůstaň zdráv a šťastnou cestu!“ Když se hoch příštího jitra chystal na cestu, Nemon už byl na řece a řezal vrbové proutí. A tak se mohl Opeřený jelen rozloučit jen s mrtvými věcmi, které si oblíbil. Byl by rád zanechal svým milým pěstounům něco na památku, neměl však nic cenného. Než vyšlo slunce, prošel se ještě naposled vsí a utěšoval se nadějí, že se jednoho dne vrátí. Líbezné ticho Měsíčního údolí, skrytého mezi horami, ho zkonejšilo. Byl silný a ztepilý jako bambusový stvol, ale tvář měla rysy toho, jenž poznal hořkost utrpení a sladkost uzdravení.

8. Návrat Od vpádu cizinců do země se přestalo dbát na udržování silnice, jež vedla z vnitrozemí k pobřeží. Divoké býlí prorůstalo mezi dlažebními kameny, a když se spustil déšť, na mnoha místech stála 279

voda ve žlutých loužích. Opeřený jelen měl už za sebou namáhavý úsek mezi Sněžníkem Bílá paní a Velkým vulkánem a nyní sestupoval z hor do údolí. V noci byl silný déšť. Ještě teď bylo nebe potaženo černými mraky; a kdykoli se mezi nimi prodralo slunce, bodaly jeho paprsky jako hadí uštknutí. Krajina po obou stranách silnice se zdála bezútěšná svou nehybností. Kaktusy a ostnaté křoví dosahující obrovitého růstu pokrývaly žlutou půdu a louže, které se utvořily v dolících, páchly hnijícím bahnem. Silnice se vinula v zatáčkách; táhla se šedožlutá do dálky před osamělým poutníkem, který zrychlil kroky, aby ještě před soumrakem dosáhl vzdáleného lesa. Od vesničky, skryté v mělké úžlabině, jejíž chýše byly vzdáleny jen na dostřel šípu od silnice, přicházel muž. Opeřený jelen zůstal stát na křižovatce a počkal, až cizinec dojde. Doufal, že se doví něco nového o Španělích, kteří, jak slyšel, se probili do Tlaxcaly. Ale poutník, zahalený do ošumělého hnědého pláště, zřejmě neměl náladu pouštět se do delšího hovoru. Řekl chlapci, že přichází z hor a chce se dostat přes Amecameku do Iztapalapanu, kde má pěkný dům a rozsáhlé pozemky. Měli stejnou cestu, a vydali se tedy společně dál. Muž měl vlasy oholené, jako nosí staří válečníci; také podle zbytků pomalování v obličeji dalo se soudit, že mu přísluší hodnost velitele menšího oddílu. Bylo jen podivné, že kromě dřevěné koule na řemeni nemá jinou zbraň. Když se kvečeru usadili k odpočinku v polorozbořeném Domě poslů, vyprávěl Opeřenému jelenu příběh svého života. Účastnil se tažení aztéckých vojsk, jež pronásledovala vojska cizinců, prchající z Tenochtitlánu. Nedaleko vsi Otumpanu došlo k bitvě. Španělům se podařilo probít se z obklíčení a probojovat si volnou cestu na východ. Bojovníci Orlů a Jaguárů utrpěli v nepříznivém postavení velké ztráty a bratr tohoto válečníka byl v boji usmrcen. Bojoval a padl po jeho boku. Přes veškerou snahu nepodařilo se staršímu bratrovi mladšího zachránit, a dal se tedy bez něho na ústup. Proto nesmí nyní po dva roky obléci drahocenný plášť, ani nosit barevný bederní pás a je mu zakázáno vstoupit do Orlího domu bojovníků. Byl vyloučen z vojska. Musí teď beze zbraně, v obnošeném plášti z agávových vláken putovat po 280

iztapalapanských silnicích a lidé si budou na něho ukazovat prstem. Muž zřejmě mluvil pravdu a nic nepřikrašloval. Přesto však nevzbudil jeho osud v mladém posluchači ani za mák účasti. Kdo opustí bratra v boji, zaslouží si nejtvrdší trest. Hoch se uložil k spánku a nevěnoval už bývalému válečníkovi žádnou pozornost. Příštího jitra vstal časně zrána a vydal se na další pouť. Znova se spustil déšť. K polednímu se vyjasnilo a na obzoru se ukázal okraj lesa, táhnoucího se v měkkých vlnách od západu k východu. Opeřený jelen věděl, že za horským hřebenem se prostírá náhorní planina, uprostřed s jezerem, na jehož ostrovech leží město Tenochtitlán. Pocítil dotek domova a jako kdysi, když za časného jitra lovíval ryby, ovanul ho slaný dech jezera. Vzbudil v něm nejasnou předtuchu dobrého i zlého, která mu už nedopřála pokoje. A když následujícího dne uviděl z porfyrové skály Jeskynní hory modré obrysy Tenochtitlánu, rozbušilo se mu srdce v hrudi jako vířící buben. Vnímal důvěrně známou krajinu s čeřícím se jezerem obklopeným horami jako něco neskutečného, a teprve když přemohl vzrušení a řekl si s veškerým úsilím rozumu, že se nyní opravdu po dlouhém putování navrátil domů, vytryskly mu slzy radosti. Silnice do Ayotzinka1 byla oživena mnoha cestujícími kupci, kteří přinášeli své zboží do měst k Velkému svátku mužů. Byli vesměs v dobré náladě a živým hovorem si krátili cestu. Po ústupu bílých vetřelců rozproudil se znova obchod na trzích a život se zvolna vracel do svých kolejí. Opeřený jelen se zdržel v Ayotzinku jen krátkou dobu. Nebyl si jist, zda mu dosud nehrozí nebezpečí jako viníku, odsouzenému soudem náčelníka, a proto se vyhýbal přímé cestě po hrázové silnici a dal se raději kolem sladkého jezera Chalka. Přenocoval v rybářské osadě na jezeře Texcoku a příštího jitra tam vyměnil husí brk naplněný zlatým prachem, který mu Nemon podstrčil do ranečku, za vysloužilou starou kánoi. Než se pustil dál, dotázal se vesnického kněze, jaký den je dnes, Byl by si přál vrátit se ve šťastném znamení. Když mu bylo sděleno, že den zvaný „jedna králík“ platí za příznivý, s veselou myslí 1

Ayotzinco čti ajotcinko.

281

nastoupil do své kánoe. Pádloval k malému neobydlenému ostrovu Tepetonu, kde si dal kánoi trochu do pořádku, a navo plul dál směrem na Tepetzinco. Byl to dlouhý úsek, který musel překonat v dusném vedru pod žhnoucími paprsky slunce, Položil raneček šatů na rákosovou slámu a dával dobrý pozor, aby se nenamočil. Také zbraně, až na obsidiánovou dýku, kterou ukryl v opasku, uložil na dno kánoe. Tělo se mu jen blýskalo v poledním slunci a obě jizvy na levé straně hrudi a na zádech, které si odnesl z boje v Cholule, zrudly jakoby namalované živou červení. Čím víc se blížil k Tepetzinku, tím neklidněji mu tlouklo srdce. Kánoe zanechávala ostře rýsovanou stopu, která se pak rozplynula v rozčeřené vodě, ale hned zas nová vyvstávala za zádí člunu. Opeřený jelen zabočil do rákosí, zbraně a uzel nechal na dně loďky a brodil se mělčinou na břeh. Předsevzal si, že bude jednat s rozvahou. Na chvíli ulehl do trávy a vyčkal, až se mu uklidnil dech a srdce zas pravidelně tlouklo. Převrátil se na břicho a pozoroval, jak vítr pohybuje stébly trávy. Všecko v něm zpívalo. Do zvonivých tónů cikád se mísily ptačí hlasy a spojovaly se s nimi v nádherný mnohohlasý koncert. Zvedl se, uřízl si kus rákosové třtiny a zarazil ji jako značku do bahnité půdy. Jak daleko jen dohlédl, od břehu až k pahorku, nespatřil člověka. Opatrně se plížil k chýši pod bahenním cypřišem; byla stále ještě tak zanedbaná jako onoho večera, když odtud odvezl Černou orchideu. Jen roztrhaný závěs ve vchodu chyběl. A když se odvážil dovnitř, zjistil, že je chýše opuštěná. Zamyšlen se dal zpátky ke břehu. Vytáhl třtinu z trávy a hodil ji do vody. Den zvaný „jedna králík“ zdál se být opravdu šťastným dnem; muž, jehož se musil obávat, zmizel z ostrova. Přesto byl Opeřený jelen zklamán, neboť doufal, že se aspoň dozví, je-li Černá orchidea naživu. Byl na vahách, co má teď podniknout. Sem, do Tepetzinka, ho přihnala touha a naděje, že snad uvidí Černou orchideu. Nebyla to velká oklika, neboť ostrov nebyl příliš vzdálen od města. Hned za hřebenem kopců se tyčily paláce, chrámy a domy Tenochtitlánu se zahradami a kanály. Vyšplhal se na vysoký akát a 282

odtud spatřil za zvlněným hřbetem kopců vrchol chrámové pyramidy. Slunce se chýlilo k západu, který už číhal v lehké mlze za horou Kobylek, a hoch se oddal blaženému klamu, že je všecko jako dřív, že si jenom vyjel na ryby a je čas vrátit se domů. Matka už ho asi úzkostně vyhlíží a otec bručí: „Kde jenom vězí ten lehkovážný chlapec!“ Opeřený jelen pádloval kolem ostrova, a když se náhle před ním vynořil zářivý obraz města, naplnil ho pocit tichého štěstí. Zamířil člun do ústí chrámového kanálu a pádloval, jak nejrychleji mohl. A zatímco se slunce klonilo níž a níž, město před jeho očima se proměnilo, vystupovalo růžové z jezera a teď jako by připlouvalo blíž a blíž, až ho s něžným kolébáním vzalo do náruče. Nebyl sám na jezeře; stejnou cestou směřovalo ke břehu mnoho dalších člunů. A vše bylo zase tak, jak to dávno důvěrně znal; nic se nezměnilo, ne, nic nesmělo být změněno! Zapadající slunce ho oslňovalo a jen nezřetelně rozeznával tmavou postavu, jež stála na lávce, vyhlížejíc do dálky. Teď se rozběhla podél kanálu, viděl, jak muž zvedá paže, zůstává stát na břehu, a tu ho již zavolal jménem. „Otče!“ vykřikl Opeřený jelen. Pak znovu, tiše: „Milý otče!“ Vyskočil z kánoe do mělké vody. Otec mu šel opatrně vstříc, jako by se bál našlápnout na špičatý kámen. Objal syna, ale nebyl s to promluvit slovo. „Ó všemocní!“ šeptal dojat. „Ó božstva!“ Večerní vánek odháněl kánoi od břehu. Opeřený jelen byl zase doma. Víc než rok tu byl marně očekáván. Kanál byl mezitím rozšířen a ze dna dosud čněly kůly na ochranu před nepřátelským útokem. Ledacos se změnilo. Z mostu, který spojoval čtvrť ozdobníků se čtvrtí řezačů kamene, zbyly na břehu jen dubové podpěry. Hoch kráčel po otcově boku. Vyrostl, byl širší v ramenou a ztratil dětský výraz tváře. Šli podél dlouhé zdi, za níž stál rodný dům a zahrada. Ze zdí, kdysi zářivě bílých, se odlupovalo vápno a na mnoha místech zely holé cihly. 283

Proč otec mlčí? Proč jde najednou tak ztěžka a pomalu? „Kde je má drahá matka?“ zeptal se Opeřený jelen. Vešli do dvora a hoch si rychlým pohledem uvědomil nezvyklý nepořádek. Před dílnou byla na zemi naházena hromada rozřezaných brků, mlecí kámen nebyl očištěn a na desce stolu stály ještě zbytky večeře. Otec se k němu obrátil: „Přišel jsi pozdě, můj milovaný synu. Tvá matka je mrtva.“ Opeřený jelen zapomněl, že se právě vrátil domů; zapomněl, odkud přišel a co hledal. Nemohl promluvit, nemohl se pohnout. Matka, jeho něžná laskavá matka je mrtva? Dal se vést do domu a slyšel, jak mu otec domlouvá: „Buď silný, můj chlapče. Je v říši Mictlan1, tam, kde dlí náčelníci i obyčejní lidé. Co nám pomůže, poddáme-li se žalu, co nám pomůže, budeme-li mlčet? Možná že nějaký zlý čaroděj s námi sehrál svou hru. Duch říše mrtvých si přál, aby se skončilo její utrpení. Nic nám už nepomůže, osiřeli jsme. A ona přebývá v zemi, jejíž brány jsou zavřeny. Seber veškerou sílu, můj milý synu. Utěš se! A poděkujme všemocným, že tě ochránili!“ Otec podržel louč v žáru uhelné pánve a zapálil ji. Pak zavolal otrokyni, která obstarávala domácnost, a poručil jí, aby napekla kukuřičných placek a namíchala kakaový nápoj s medem, vanilkou a pepřem. Moje drahá matka je mrtva! vytrvale znělo chlapci hlavou. Usedli na rohož a otec vyprávěl, jak každý večer čekal na břehu jezera a vyhlížel ho. Ve světnici zavoněla pryskyřice a jedlové jehličí. Louč prskala, ale zář ohně se neslyšně míhala po stěnách. Je v říši Mictlan, tam, kde dlí náčelníci i obyčejní lidé! opakoval si Opeřený jelen. Dověděl se od otce, že mu už nehrozí nebezpečí, že se už žádný kat nechystá useknout mu nohu. Teď byli v nebezpečí lidé, podezřelí z toho, že pomáhali Montezumovi a cizákům. Jeho strýc, kněz Hříchů, zmizel ihned, jakmile Španělé opustili město, a nikdo 1

Mictlan (čti miktlan) – podsvětí, říše zemřelých. Pozn. překl.

284

nevěděl, byl-li zabit, nebo se mu snad podařilo z Tenochtitlánu uprchnout. Otrokyně přinesla vonící kukuřičné pečivo a kakao s vysokou vrstvou pěny. Opeřený jelen jedl jen málo, přestože měl hlad po namáhavé plavbě přes jezero. Vyprávěl otci, co všecko zažil, a pokoušel se přivyknout myšlence, že tu matka už není. Seděli tak spolu do půlnoci. Radost ze shledání vážila málo ve srovnání s těžkým smutkem, ale byla tu a činila jej snesitelnějším. Což lze dělat něco proti vůli božstev? Chlapce nakonec přemohla únava. Slyšel ještě, jak mu otec slibuje, že bude pátrat po Černé orchideji. Pak se mu semkla víčka a usnul.

9. Setkání Když Opeřený jelen druhého dne procházel městem, nacházel všude stopy bojů, ale také horečnou činnost; nosiči přinášeli dřevo a kamení, všude se pracovalo na obnově. Ze čtyř městských čtvrtí byli posláni tesaři, aby znova postavili stržené mosty. V chrámovém kanálu stáli kopáči po prsa ve vodě, vyhazovali bahno a vytrhávali ze dna zahrazovací kůly. O Velkém svátku mužů bylo celé město vyzdobeno květinami. Zatímco se v okolních vesnicích chystali na svátek Mladé kukuřice, měli v Tenochtitlánu plné ruce práce, aby dopravili kukuřici ze společných zásobáren k pecím. Na náměstích a v chrámových nádvořích se oslavovalo osvobození od bílých démonů. Kněží připevňovali božstvům masky z tyrkysové mozaiky, posadili jim na hlavy diadémy z drahocenných per ptáka quetzala, na šíje zavěsili náhrdelníky a skvosty a oblékli je do plášťů z červeného volavčího peří, zelených quetzalích per a z černých perutí orlů i ze žlutozeleného papouščího peří. Pětihlavý had vystoupil se synem ke svatyním Tezkatlipoky a 285

Huitzilopočtliho, aby obětovali všemocným božstvům na památku drahé zesnulé dva pláště z tetřívčího peří. Opeřený jelen se vyptával poutníků, kteří přišli ze vzdálených krajů, zda neslyšeli o děvčeti, které bylo služebnicí doni Mariny a beze stopy zmizelo ze španělského ležení, ale nikdo o ní nevěděl. Přesto jen velmi zřídka propadal beznaději; a kdyby nebyl věděl, jak nutně ho otec potřebuje, byl by se vydal do Tlaxcaly a byl by tam u Španělů pátral po Černé orchideji. Poprosil otce o šat z kolibřího peří, který mu kdysi pro dívku slíbil. Pětihlavý had pracoval na něm po čtyři týdny, a když jej pověsil na slunce, aby vyschl, viděl Opeřený jelen, že je to nejkrásnější šat, jaký kdy vyšel z dovedných otcových rukou. Skvěl se jásavými barvami. Žádná dívka, ani dcera vznešeného náčelníka neměla krásnější a drahocennější oděv. Měsíc zasvěcený mocnému Huitzilopočtlimu, v němž se lidé obdarovávají květinami, uplynul bez zvláštních událostí. Škody způsobené na stavbách byly odstraněny, a kdo procházel nyní ulicemi nebo na člunu projížděl mezi zahradami, viděl jen nepatrné stopy po bojích, které tu ještě před krátkou dobou zuřily. Jako by tu ti bílí démoni nikdy nebyli! Jenom z tichých rozhovorů lidí bylo možno vytušit strach, aby se nevrátili. V Černém paláci nebylo konce slavnostem. Nový náčelník vysedával se svou družinou u dlouhých hostin a ženy, které se s planoucími tvářemi oháněly v kuchyni kolem nesčíslných hrnců, nevěděly co dřív. Muži jedli a popíjeli, a v jejich žaludcích mizelo vše, co jim sloužící nosili. Nevěnovali sluchu varování válečného náčelníka Quatemozina, který je zapřísahal, aby se raději věnovali bojovému výcviku a nemařili čas nekonečným oslavováním vítězství. Španělé uprchli z Tenochtitlánu, ale zanechali po sobě záludnou nemoc, proti níž zůstávaly všechny modlitby neúčinné. V posledních dnech měsíce neustále rostl počet lidí stižených horečkou a zmalátnělých nepřekonatelnou únavou. Nemocní si stěžovali na bolesti hlavy a na pálení v jícnu; kůže na těle se jim podlévala vodou; hlava, obličej, krk a prsa se pokryly rudými puchýřky, naplněnými 286

světlou tekutinou. Ty se pak zanítily, přičemž horečka stoupala a nemocný trpěl strašlivými bolestmi. Mnoho lidí zemřelo na tuto nemoc, již nazývali neštovice, nebo osleplo. Nemoc se nezastavila před chýší ani před palácem. Pronikla všude. Mnoho lidí zemřelo také hladem, protože se o ně neměl kdo starat. Nakonec onemocněl i náčelník a veškeré umění ranhojičů a zaříkání kouzelníků a kněží nic nepomohlo. Ciutlahuatzin skonal po krátkém vladaření. Po jeho smrti byl zvolen hlavním náčelníkem statečný válečný náčelník Quatemozin. Když zuřila tato nebezpečná nemoc, uzavřel Pětihlavý had vrata svého domu a synovi zakázal i jen vkročit do města. Nechtěl, aby po všech strázních, které potkaly jeho rodinu, zas ještě nové hoře se vloudilo do domu. Opeřený jelen se podrobil otcovu příkazu. Pomáhal v dílně a po práci se cvičil ve střelbě lukem a v házení oštěpem. Znalosti, které získal při práci v Měsíčním údolí, přišly mu teď vhod, když opravoval a bílil dům. Také zahradu uvedl brzo do pořádku. Šedesát dnů zuřila krutá nemoc v Tenochtitlánu, pak pomalu ustupovala Náčelník Quatemozin svolal všechny válečníky schopné boje, vypravil se s nimi k Jeskynní hoře a s oddíly konal pravidelná cvičení. Přiměl obyvatele okolních měst a vesnic, aby zas přesně odváděli daně a dávky a dbal na to, aby špýchary byly plné kukuřice a zbrojnice plné zbraní. Cvičení se opakovala každý měsíc. Opeřený jelen bojoval vždy po otcově boku. Počínal si obratně při střelbě z luku a oštěpem s jistotou zasahoval pohyblivý cíl; byl svižný a hbitý. Bez váhání skákal ze strmých svahů na Jeskynní hoře. Jeho velitel ho vyznamenával mezi mladými bojovníky a hoch by snad býval docela šťasten, jen kdyby se byla objevila aspoň stopa po Černé orchideji. Patero neblahých dnů zvaných Nemontemis uzavřelo rok, pojmenovaný „dva kamenný nůž“, který přinesl tolika rodinám v Tenochtitlánu hlad a smrt. Nadešel osudný rok zvaný „tři dům“. Španělé posíleni tlaxcalským vojskem podnikali ze svého tábora v Tlaxcale loupežné výpravy a získali mnoho zajatců, kterým pak 287

vypalovali znamení otroků na čelo. Aztéčtí zvědové hlásili náčelníkovi, že bílí cizinci konají přípravy k novému útoku na Tenochtitlán. V horských lesích Tlaxcaly dal Cortez kácet stromy, jež byly pak dopraveny do jeho hlavního stanu v Texcoku. Říkalo se, že z nich budou postaveny obrovské válečné kánoe, podobné plovoucím věžím, na jakých cizinci připluli přes moře. Na tisíc tlaxcalských řemeslníků pracovalo pod vedením bradatého španělského tesaře na stavbě jednotlivých dílů. Celý oddíl vojáků byl vyslán do smrkových lesů kolem Huexotzinka1, aby sbíral z kůry pryskyřici k tmelení sbitých fošen. Quatemozin sledoval válečné přípravy nepřítele s napjatou pozorností a každý zvěd, který přinesl důležité zprávy, byl bohatě odměněn. Vyslal deset oddílů svých Orlů a Jaguárů, každý o čtyřech setninách, na pomezí země a v hlavním městě vyhlásil stav obrany. Když Španělé se svými spojenci postoupili k Texcoku a odtud podnikli výpad na Iztapalapan, setkali se před bránami města s rozhořčeným odporem. Teprve kvečeru dobyli odlehlou čtvrť města, postavenou na pevnině. Aztékové se však ve svém vodním městě, postaveném na ostrovech a kůlech, opevnili k obraně. Španělé a Tlaxcalští strávili před Iztapalapanem nepokojnou noc. Musili uhasit táborové ohně a postarat se potmě o své zraněné. Znova a znova vyplouvaly aztécké válečné kánoe s lučištníky do kanálu, ostřelovali španělské ležení a zasypávali nenáviděné vetřelce potupnými nadávkami. „Kdo jste, vy ničemní lenoši, povězte, co dovedete?“ „Umíte snad stavět domy nebo sázet kukuřici?“ „Jen loupit a drancovat, to je vaše řemeslo!“ „Jste banda zlodějů a vrahů, která utekla svému císaři z vězení!“ „Jste odporná havěť, vždyť i vaše maso chutná hořce jako žluč!“ Hodinu před východem slunce zaplavil Iztapalapan obrovský příval vody. Aztékové otevřeli své jezerní nádrže. Voda zatopila ulice a zničila Španělům střelný prach pro děla a pušky. Mnoho Tlaxcalských, kteří nedovedli plavat, utonulo. Quatemozin přikázal troubit do lasturových trub k útoku a zahnal nepřítele do hor. Jen s 1

Huexotzinco čti vešotcinko.

288

velkou námahou dosáhl Cortez svého hlavního stanu v Texcoku. Vítězná noc v Iztapalapanu vyvolala v Tenochtitlánu nesmírnou radost a důvěru v budoucnost. Kněží se ve slavnostním průvodu odebrali do chrámu a vznášeli děkovné modlitby k Huitzilopočtlimu, který vdechl udatnost do srdcí bojovníků a rukám, které třímaly zbraně, dodal nepřemožitelné síly. Jediný Azték nebyl během celého boje zraněn do zad. Tohoto slavnostního dne uviděl Opeřený jelen v davu lidí muže, který vzbudil jeho pozornost. Něco v jeho sporé postavě mu připadalo známé. Jejich pohledy se setkaly a oba muži usilovně pátrali v paměti. Staršímu, který byl oblečen jako nosič, prvnímu blesklo v očích poznání. Odložil břemeno a hbitě se vmísil do průvodu kněží, který putoval s rozhoupanými vykuřovadly přes náměstí; protlačil se až k Orlí bráně. Opeřený jelen ho však nespustil z očí. Nebyl si zcela jist, zda tento nosič je onen nepřátelský zvěd, který ho tenkrát v člunu napadl. Proto si řekl, že neztropí povyk, dokud nebude s určitostí vědět, je-li jeho podezření opodstatněné. Naštěstí měl s sebou šíp a luk a po boku kyj a lano. Vzpomněl si, že onoho Otomíje zranil tenkrát na paži sedmihrotou vidlicí na ryby, a jeho pádná rána asi zanechala stopy. Kdyby se mu podařilo strhnout z neznámého plášť, měl by jistotu. Muž zmizel za sochou jeskynního medvěda, který stál vlevo od obrovského kamenného orla, a vynořil se opět u prvních krámků prodavačů květin. Opeřený jelen ho měl stále na očích a viděl, že muž se dal směrem ke chrámovému kanálu. Pronásledovaný vrhl rychlý pohled nazpátek, a když zjistil, že ho Opeřený jelen sleduje, šel dále pružnými lehkými kroky. Podobal se spíše lovci, který sleduje stopu, než nosiči břemen. Mladík se protlačil davem na volnější prostor. Připadalo mu, že po celou dobu vlastně čekal na toto shledání. Jako bleskem si uvědomil, jaký řetěz událostí následoval po jeho střetnutí s vyzvědačem: setkal se s Černou orchideou, pak ho stihl rozsudek hlavního soudu, načež následoval útěk z vězení; v Cholule byl těžce zraněn a posléze našel útočiště v Měsíčním údolí. Celý jeho život se od setkání s tímto 289

mužem od základů změnil. Přidal do kroku. Chování muže jen posilovalo jeho podezření. Přiblížil se k němu co nejvíce a zavolal na něho, aby zůstal stát. Muž rychle zabočil doprava a snažil se dostat se co nejrychleji po hrázi do labyrintu kolových staveb. Avšak Opeřený jelen, který tu znal každý kout, získal další náskok. Položil šíp na tětivu a vystřelil, aby pronásledovaného varoval. Šíp proletěl muži nad hlavou a zabodl se do rákosí. Hoch byl silně vzrušen. Jako každý mladý bojovník toužil po tom, získat svého prvního zajatce. A zde byl nepřátelský zvěd, který bez ohledu na to, kde byl polapen, platil tolik, co válečný zajatec. Muž se náhle zastavil. Jeho oči hleděly bez bázně na Opeřeného jelena, který pokročil s kyjem v ruce vpřed. Přiskočil k neznámému, strhl mu plášť z ramen a poznal sedmihrotou jizvu. Kruh se uzavřel, V Tenochtitlánu to začalo, v Tenochtitlánu to skončí. Opeřený jelen zajatce svázal a položil mu provaz kolem krku. Muž se nebránil, ale nepromluvil ani slovo. Z jeho chování vyzařovala podivuhodná důstojnost. To nebyl nosič, jeho hruď bojovníka byla poznamenána hlubokými jizvami, „Kdo jsi?“ zeptal se hoch. „Sejmi mi pouta a doveď mě ke Quatemozinovi!“ Opeřený jelen přitáhl provaz a ucítil odpor. Muž stál pevně, jako vrostlý do země, „Poslyš, co ti řeknu, Opeřený jelene!“ promluvil. Hoch poněkud povolil provaz. Odkud znal cizinec jeho jméno? A proč žádal, aby ho dovedl k náčelníkovi? Hleděl do jeho klidné a nehybné tváře a uvažoval, zdali ho snad nechce přelstít, „Následuj mě, cizinče!“ poručil mu. Muž nahrbil záda, napjal svaly, vzepřel paže a nenadálým prudkým pohybem roztrhl pouta. Opeřený jelen napřáhl kyj. Hrudník zajatce se mocně zvedal a zase klesal a tělo se pokrylo krůpějemi potu. Ruce mu visely volně podle těla; jenom oči prozrazovaly, že je připraven ke skoku. Bleskem se otočil na stranu a kyj sjel těsně podle jeho pravé paže, „Počkej!“ zadržel ho muž. „Slyš, co ti vzkazuje Černá orchidea!“ 290

Opeřený jelen napjal luk a položil šíp na tětivu, Jestliže zajatec udělá nejmenší pohyb, protne mu hruď šípem. „Kde je?“ zeptal se. Muž ztěžka dýchal. Opeřený jelen přemýšlel: je možné, že cizinec, který chce mluvit s Quatemozinem, ví, kde se nalézá Černá orchidea? Luk se mu zachvěl v ruce a tětiva trochu povolila. Kdo byl tento muž? Měl nesmírnou sílu, když dovedl přetrhnout pouta, a byl tak mrštný, že uhnul smrtonosné ráně. Je to snad nějaký kouzelník, který ho chce očarovat? Muž dýchal pokojněji, napětí v něm povolilo, když viděl, že hoch nechal luk klesnout. Zvedl ze země plást, který spadl do trávy, a přehodil si jej přes ramena. Jeho oči vzhlédly k chlapci vážně a bez nenávisti a jejich naprostý klid se přenesl na odpůrce. „Kdo jsi?“ zeptal se znovu Opeřený jelen. „Obsidiánový had! Slyš, můj mladý statečný bratře, co ti řeknu. Černé orchideji se daří dobře. Je zdráva a nic jí nechybí. Je potěšením a ozdobou našeho domu, ale naše milá dcerka je smutná a touží po tobě. Řekla mi: ‚Uvidíš-li ho v Tenochtitlánu, dej mu toto znamení!‘“ Opeřený jelen rychle vztáhl ruku po svitku bavlněné látky ovázané lýkem, který mu Obsidiánový had podal. Nato zavěsil luk na rameno a šíp zastrčil do toulce. Jako vždy, když se dělo něco významného, viděl kolem sebe s nezvyklou zřetelností každou maličkost. Pozoroval, jak brouk putuje lesem trávových stébel, v závanu větru ucítil nečistý pach vody a měl pocit, jako by jezero uplývalo pryč od něho. Rozvázal lýko a rozvinul bavlněný proužek. Byl pomalován obrázkovým písmem. Poslední znamínko bylo trochu rozmazané. Následovalo hned za postavou kněze a mohlo znamenat buď jaguára, vítr, jelena, smrt, nebo králíka. Opeřený jelen držel v ruce psaníčko, které mu poslala Černá orchidea za pochodu k pobřeží. Nyní už věděl, že onen rozmazaný znak za postavou kněze znamenal smrt. Poslední věta dopisu zněla: Tvůj strýc, kněz Hříchů, usiluje o tvou smrt! Teď už to nebylo důležité. Důležité bylo, že Černá orchidea uchovala pro něho tento dopis. 291

Šel dál podle muže do stínu pod stromem. Opatrně zas svinul bavlněný proužek a opakoval svou otázku: „Kdo jsi?“ „Obsidiánový had!“ „Mluvíš pravdu?“ Muž neodpověděl. Hleděl zamyšlen přes vodu a připomněl si den, kdy poražené španělské vojsko přitáhlo do Tlaxcaly. Starý náčelník Šikotenkatl srazil tenkrát svého syna ze stupňů nádvoří, protože žádal, aby Tlaxcalští povstali proti cizincům. S hněvem v srdci naslouchal Obsidiánový had slovům stoletého pohlavára: „Povězte, moji milí vnukové, zda byla kdy naše země tak bohatá jako nyní, kdy mezi námi přebývají cizinci? Nyní nemáme už nedostatek soli, bavlny ani zlata; naši udatní válečníci jsou v družině bílých mužů vysoce ctěni. Pravda, mnoho jich padlo v tom pyšném Tenochtitlánu, dosud však platí stará věštba, že přijdou mužové od východu a budou panovat. Proč kuje válečný náčelník Šikotenkatl zradu, která může být jen začátkem našeho konce? To by bylo zpozdilé jednání. Je naší povinností, abychom se zocelili k boji proti odvěkému nepříteli.“ Nato zvolila Velká rada Čičimetkatla vrchním velitelem tlaxcalského vojska. Obsidiánový had však zůstal věren svému příteli, mladému Šikotenkatlovi. Po porážce Španělů u Iztapalapánu jejich nenávist vůči bílým vetřelcům jen vzrostla, a když se dověděli, že oba vysocí tlaxcalští pohlaváři se dali pokřtít od kněze v černé sutaně, rozhodli se, že nabídnou Quatemozinovi spojenectví. Opeřený jelen neměl tušení, jaké myšlenky se honí hlavou jeho zajatce. Cizinec však v něm přes svůj prostý oděv vzbuzoval důvěru a byl by se rád dověděl, proč ho tenkrát v kánoi napadl. Posadili se na zem a Obsidiánový had vypravoval, proč naoko přijal návrh kněze Hříchů, aby zabil jeho synovce. Hoch naslouchal vzdálenému dunění bubnů, slyšel, jak se vlny s hukotem lampu o kůly v jezeře a viděl kroužit odpadky na špinavých vlnách jezera. Rozuměl teď Obsidiánovému hadovi. V jeho jednání nebylo nic nečestného. Zvědovi v nepřátelské zemi byl dovolen každý prostředek, jestliže šlo o to, získat důležité zprávy. Tím hanebnější ovšem bylo jednání kněze Hříchů a Opeřený jelen si předsevzal, že zabije toho zrádce, je-li ještě naživu. 292

„Co mi radí můj starší bratr?“ zeptal se uctivě Opeřený jelen. „Černá orchidea se k tobě vrátí. Jen božstva však vědí, co bude zítra a pozítří. Zůstaň v Tenochtitlánu a čekej na ni, můj statečný mladý bratře. Přijde k tobě, jakmile se božstvům zlíbí.“ Povstal a obrátil se tváří k městu. Ohlasy slavnosti už zmlkly. Po hrázové cestě přicházeli lidé; ženy ve svátečních šatech a muži se zbraněmi, které nyní stále nosili při sobě. Opeřený jelen dovedl Obsidiánového hada k černému paláci. Quatemozin přijal s poctou posla válečného náčelníka Šikotenkatla, a když ho vyslechl, ihned svolal válečnou radu nejvyšších náčelníků. Navrhoval, aby nabídka Šikotenkatlova byla přijata, avšak nenávist vůči odvěkému nepříteli – Tlaxcale, vězela příliš hluboko v srdcích Aztéků. Po dlouhých poradách odmítla válečná rada nabízené spojenectví a žádala, aby Šikotenkatlův posel zemřel na obětním oltáři. Život Obsidiánového hada, zavřeného v páchnoucí komůrce palácové stráže, by býval zpečetěn, kdyby byl tlaxcalský zvěd nenašel v Quatemozinovi mocného ochránce. Náčelník přikázal, aby byl zajatec propuštěn, neboť musí donést náčelníku Šikotenkatlovi odpověď aztécké válečné rady. Obsidiánový had opustil Černý palác krátce před půlnocí. Čtyři náčelníkovi tělesní strážci ho doprovázeli až ke křižovatce na cestě po hrázi, která vedla od bran města do Iztapalapanu. Byli by s radostí zabili tlaxcalského zvěda, neodvážili se však jednat proti královskému příkazu. Obsidiánový had mlčky snášel jejich nadávky, a když jeden ze strážců namířil na něho šípem, jako by ho chtěl ještě v posledním okamžiku usmrtit, obrátil se k němu lhostejně zády a pokračoval dál v cestě na Iztapalapan.

10. Na jezeře Texcoco Nekonečné kolony nosičů, prohýbajících se pod těžkými břemeny, 293

postupovaly od horského sedla do nížiny. Deset tisíc Indiánů dopravovalo součástky lodí z Tlaxcaly do Texcoka. Za neustálého pobíhání dozorců vlekli se utrmácení lidé nepřetržitě po dva dny a dvě noci po horských cestách, než uviděli blýskat se v dálce hladinu Texcockého jezera. Černá orchidea se přidružila k několika ženám na konci kolony. Když dostala od Obsidiánového hada zprávu, že Opeřený jelen na ni čeká, bez váhání se rozhodla, že opustí pohostinný dům v Tlaxcale a vydá se za ním. Tiše se rozloučila s Šamotzin; nebylo to lehké loučení, obě věděly, že dojde k osudným událostem, jež postihnou Tlaxcalské i Aztéky. Nadešla doba, kdy jednotlivec byl bezbranný. To zakusila i Černá orchidea, když opustila kolonu a vydala se sama na další pouť. Kruh kolem Tenochtitlánu se nepozorovaně uzamkl. Krutá Montezumova vláda zasela všude tolik nenávisti vůči Aztékům, že když nyní Quatemozin žádal od poddaných, aby platili dávky a daně, narazil ve vesnicích na houževnatý odpor. Kdekoli se nyní aztécká dívka octla, sledovaly ji nevraživé pohledy plné nedůvěry. Uvázala si kolem beder nenápadnou jednobarevnou sukénku, a když se kvečeru ochladilo, přehodila si přes ramena hrubý plášť z agávových vláken. Po dlouhé době uviděla zas hladinu jezera, která se jí v řídkém vzduchu zdála být na dosah, a propukla v pláč. Před očima se jí prostírala širá kotlina s pokojnými městy a tichými vesničkami; byla by mohla spočítat chrámy v Tenochtitlánu, kdyby nebyla tak vzrušena. Náhle se jí vrátila i trpká vzpomínka na potupu, kterou jí zde připravili Španělé. Do Tlaxcaly přišla nemocná a zlomená na duchu, a nebýt obětavé péče Šamotzin, nebyla by se nikdy uzdravila. Rychle však zahnala chmurné vzpomínky na španělský kůl a poddala se veselejším představám, v nichž si malovala shledání s Opeřeným jelenem. Chtěla do večera dojít do vesnice ležící na jižním břehu slaného jezera proti Tepetonu a ráno se vydat zas dál do Tenochtitlánu. Možná že ji dobří lidé vezmou na některý nákladní člun, který veze zboží do Tenochtitlánu a projíždí chrámovým kanálem na trh do Tlaltelolka. 294

Cesta se klikatila mezi zelenými poli kukuřice. Vstřícný vítr ji vanul přímo do tváře a rozkolébal vysoké stvoly, které jí sahaly až po ramena. Šepot větru přerušily náhle drsné výkřiky a zmatený halas a již uviděla, jak ženy a děti s pokřikem běží přes silnici a zděšeně hledají útočiště ve vysoké kukuřici. V divokém úprku lámaly kukuřičné klasy a jako slepé se řítily s napřaženýma rukama střemhlav vpřed. Pole byla najednou plna tlaxcalských válečníků. Černá orchidea ucítila kouř spáleniny a s hrůzou uviděla, že se za ní ženou čtyři ozbrojení jezdci. Rozběhla se do pole a padla na zem; pak se opatrně plížila dál, až na okraji hořící vesnice narazila na oddíl tlaxcalských vojáků a byla zajata. Také ostatní ženy, které unikly píkám jezdců, dostaly se i s dětmi do zajetí a byly zahnány do vsi na chrámové nádvoří. Vesnice ležící v údolí byla nyní obklíčena silným oddílem tlaxcalských válečníků, kteří ze svého ležení přepadali okolní osady. Muže, kteří se jim postavili na odpor, pobíjeli, ženy a děti odváděli do zajetí. Černá orchidea musila konat práci, kterou velitel oddílu požadoval od žen. S několika mladšími ženami nosila z nedalekého lesa dříví na oheň. Za soumraku vzplály všude, kam jen oko dohlédlo, táborové ohně a nepřehledné množství těchto planoucích hvězd zářilo na svazích okolních hor. Ženy si nakládaly těžké otepi na záda a odnášely je do vsi. Černá orchidea byla ráda, že aspoň nepadla do rukou Španělům. Přisedla k ohni, kde matky konejšily děti, a zahalena do popelavého agávového pláště, tiše jim naslouchala. Děti naříkaly a vzlykaly, ale laskavé hlasy matek dodávaly dívce zdání záštity. Byla teď vzdálena pouhý den cesty od Tenochtitlánu a věřila, že se jíž příštího dne shledá s Opeřeným jelenem. Nebylo by bývalo lepší uposlechnout Obsidiánového hada, když jí radil, aby ještě nějaký čas počkala? Nikoli, nelitovala svého rozhodnutí. Utěšovala ji myšlenka, že je teď Opeřenému jelenovi nablízku. Co znamenal jeden den putování, bude-li zase volná? Slyšela, že zajaté ženy budou převedeny do ležení u Texcoka, a umínila si, že cestou uprchne. Vyrazili na cestu ještě za ranního šera, za drsných nadávek vojáků 295

a nářku dětí. Dívka marně hledala během rychlého pochodu příležitost k útěku. Unavené a hladové došly zajaté ženy pozdě odpoledne do hlavního ležení Tlaxcalských, kde je přidělili jednotlivým oddílům. Byly přísně střeženy. Koldokola ležení byl postaven vysoký plot z vrbového proutí, který měl před aztéckými špehy skrýt přípravy k útoku. Černá orchidea se dotazovala po Obsidiánovém hadovi, ale bylo jí řečeno, že už přes týden není v ležení. Také válečný náčelník Šikotenkatl přednedávnem zmizel. Říkalo se, že byl odvolán do hlavního stanu Španělů v Texcoku a zpátky se už nevrátil. Když dívka zjistila, že její dotazy po Obsidiánovém hadovi vzbuzují nedůvěru, raději mlčela; jak snadno by se mohlo stát, že by ji jako vyzvědačce roztříštili hlavu dřevěnou koulí. A tak jí nezbylo nic jiného než od rána do večera konat těžkou práci na drtiči kukuřice. Klečela na zemi a kamenným válečkem drtila na mlecím kameni zlatožlutá zrna na hrubou mouku. Ztrácela důvěru, že se jí podaří uprchnout, a když nadešel večer, byla tak vyčerpána, že neměla ani odvahu pomyslit na útěk. Ale přišlo zas nové jitro, a když se před ní zalesklo v dálce jezero a Tenochtitlán vystupoval z ranní mlhy, nabývala znovu naděje a pozorně číhala na vhodnou příležitost. Z hovorů, které zachytila, věděla, že stavba třinácti španělských brigantin v Texcoku bude co nejdříve dokončena. Musila počítat s brzkým výpadem Španělů proti hlavnímu městu, a proto si střádala zásobu potravin, aby na útěku přes hory nemusila vyhledávat lidská obydli. Čím více se blížil den, kdy vojska měla vyrazit na pochod, tím více povolovaly stráže v bdělosti. Černá orchidea učinila všechny přípravy, a když nadešlo jitro toho dne, který si určila k útěku, vstala s pevným odhodláním z lůžka. Hodila hrst zrní na mlecí kámen a oběma rukama je drtila válečkem na mouku. Bylo horko a její nahá ohnutá záda se matně leskla v prudkém slunci. Přehodila si přes ně plášť a vlasy, které se jí rozletovaly na všechny strany, svázala do uzlu. Dvě ženy nesly právě kolem dýmající měděný kotel, ohlédla se po nich a uvědomila si, že v ležení 296

panuje jakýsi neobvyklý neklid. Hloučky bojovníků se seskupovaly kolem jednotlivců, kteří jim se vzrušenými gesty sdělovali novinu. Jejich zpráva zapůsobila jako úder hromu a naráz vyburcovala vojáky z ospalého poledního odpočinku. Černá orchidea se připlížila k jedné skupině a skryta za kmenem stromu naslouchala. Slyšela hněvivé výkřiky, jejich smysl jí však unikal, a tak se odvážila blíž. Nikdo jí nevěnoval pozornost, když usedla na zem pod nízké křoví. Dech se v ní zatajil, když pochopila, co se událo ve španělském hlavním stanu. Oči se jí zalily slzami a srdce se bolestně sevřelo při pomyšlení na statečnou dobrou Šamotzin, která v této chvíli ještě nic netušila. Jak snese tu strašlivou pohromu? Dnes dopoledne byl pověšen na náměstí v Texcoku válečný náčelník a tlaxcalský vojevůdce Šikotenkatl. Voják, který zprávu tlumočil, dodal, že nějaký aztécký kněz nevelké postavy zradil náčelníka Cortezovi. A veliký zvěd Obsidiánový had si s hloučkem tlaxcalských vojáků probil cestu k náměstí a usmrtil přitom pět Španělů svým kyjem. Pak byl těžce zraněn, přemožen a oběšen vedle svého přítele Šikotenkatla. Černá orchidea hleděla strnule na šedou zem pod sešlapanou trávou; připomněla si vážný obličej s širokým čelem a klidnýma očima a nemohla se smířit s představou, že z nich život vyprchal. Obsidiánový had ji zachránil ze spárů Španělů; a sám teď padl jejich rukou, ale dříve než mohli učinit konec jeho životu, pět z nich srazil k zemi. Zemřel tak, jak žil: bez bázně, s neohroženým srdcem. Dívka se obdivovala jeho statečnosti a věrnosti a hluboce dojata se náhle rozhodla: půjde zase zpátky do Tlaxcaly, neboť Šamotzin nesmí být sama ve svém hoři. Vstala a vrátila se k zajatkyním, které ve stínu stromů jedly svůj skromný oběd. Seděly tiše kolem ohně, bez jediného slova. Všemocní na ně uvalili těžký osud, nesluší se však reptat. Uložily se do trávy a usnuly. Jen Černá orchidea zůstala vzhůru a pozorovala, co se děje kolem. Ječivé tóny lasturových trub volaly k nástupu; bojovníci pospíchali v plné válečné zbroji na nástupiště. I hlídky opustily svá místa u vysokého plotu. Vrchní velitel Cičimetkatl vyšel ze stanu se 297

svými náčelníky a zaujal místo uprostřed vojska, nastoupeného ve čtverhranu. Hlavním vchodem vpochodoval do tlaxcalského ležení silný oddíl španělských vojáků a postavil proti spojencům čtyři děla do palebného postavení. Černá orchidea využila nastalého zmatku, kdy se ozývalo stále hlasitější reptání Tlaxcalských, a proklouzla kolem vojáků. Kousek běžela, zase se plazila mezi křovím a stromy, až dosáhla plotu, přeřezala proutí ostrou kamennou čepelí a vzniklou skulinou proklouzla ven. Rozhlédla se kolem a naslouchala. Podiv nad tím, že je náhle venku z ležení a že je volná, byl silnější než strach, že by ji mohli chytit. Vyprostila roztrhaný plášť z plotu a ujistila se, že ji nikdo neviděl. Mezitím se neklid v ležení utišil, v každém případě už nic neslyšela. To, co se tam nyní dělo, připadalo jí náhle nedůležité. Byla volná, mohla se dát na východ nebo na západ. Jeden den cesty k Opeřenému jelenovi! Tři dny cesty do Tlaxcaly! Rychle seběhla dolů po svahu. Mezi úbočím se táhlo kamenité říční koryto. Sklonila se nad zurčící horskou vodou a chladila si rozpálený obličej. Zvolna se vztyčila. Vzdát se shledání s Opeřeným jelenem připadalo jí teď, když byla na svobodě, mnohem těžší než v zajetí; ale již bylo rozhodnuto. Pustila se podél řeky k východu a vystoupila opět nahoru, když večerní červánky už ztemněly nad jezerem. Bylo to jako kdysi v Cholule: Každým krokem, který udělala, vzdalovala se od Opeřeného jelena.

11. Obrana Jako těžké břímě visela nad Tenochtitlánem předtucha blížícího se neštěstí; neboť obyvatelé věděli, že Španělé staví v Texcoku válečné lodi s obrovskými orlími perutěmi. Rovněž jim bylo známo, že se Cholulští podrobili Španělům, k nimž se připojují i další spojenci z mnoha okolních osad. Jak začal padat soumrak, rozhostilo se v městě 298

ochromující ticho. Ženy postávaly v hloučcích ve dvorech svých domů, marně se bránily pláči a zoufale laskaly děti, zavinuté v pokrývkách. „Co nás jen čeká? Co strašlivého ještě zažijeme?“ Tak naříkaly matky, tiskly se k sobě jako vyděšené slípky a vyprávěly si o špatných znameních, která viděly v posledních dnech: vačice jim přeběhla přes cestu; divoký králík jim zaběhl do chýše; mračno černých mravenců táhlo přes dvůr; ve stáji skunk vrhl mladé; červený pavouk pinaviztli se usadil na kameni ohniště a noční sova na ně strašidelně houkala z hřebene střechy. Zatímco ženy lamentovaly, muži prohlíželi zbraně. Vyměnili ozubená ostří na kyjích, na rákosové šípy nasadili nové hroty z pazourků a horlivě ostřili hroty kopí. Také Opeřený jelen a Pětihlavý had se připravovali na nadcházející bitvu. V noci spali se zbraní po boku, a jakmile začalo svítat, vystoupili na střechu. Za jasného rána viděli daleko až na holé vrcholy hor čnějící z ozubené hradby tmavých lesů. Od chvíle, kdy se Opeřený jelen dověděl od Obsidiánového hada, že Černá orchidea žije v Tlaxcale, čekal ji každý den doufaje, že k němu připluje přes jezero. Strávil mnoho hodin na střeše domu a sledoval očima každou kánoi, která zamířila do chrámového kanálu, dokud nezjistil, že na ní vesluje buď cestující kupec, nebo rybář, či rolník, který veze na trh zeleninu. Bavlněný proužek s obrázkovým písmem nosil stále při sobě uložený v opasku a nádherný plášť z kolibřího peří uschoval do skrýše v podzemí. Jednoho jitra ohlásily kouřové signály na pahorcích kolem Tenochtitlánu, že nepřítel vyrazil z Texcoka. Několik hodin nato volaly ječivé tóny lasturových trub na poplach a válečné bubny na Hadí hoře se rozduněly. Opeřený jelen a Pětihlavý had procházeli naposled domem, poklonili se ochranným duchům a vrata zatarasili silným trámem. Z ulice zaléhal dovnitř ohlas rázných kroků a vzrušené hlasy. Připojili se k zástupu bojovníků, jenž směřoval k nástupišti řezačů kamene, zlatníků, tavičů mědi a výrobců péřových ozdob. Tam se zařadili do svých oddílů a čekali, až zazní povel k pochodu. 299

300

Náčelník Quatemozin přesídlil z hlavního stanu v Černém paláci dále na jih do prostorného kupeckého domu. Dal strhnout most v Choloku a za ním navršit hromady kamení. Vojska čtyř městských okrsků obsadila hráze a cesty na nich. Měli značné zálohy, takže mohli každou chvíli povolat posily. Na západním břehu jezera a mezi kolovými stavbami po obou stranách těchto cest bylo připraveno na osm tisíc válečných kánoí. Aztéčtí zvědové pozorně sledovali pohyb nepřítele. Hodinu co hodinu dostavovali se rychlí běžci do hlavního stanu v Choloku, takže Quatemozin byl neustále přesně informován o síle, výzbroji a postavení nepřítele. Španělské vojsko čítalo při zahájení útoku čtyřiaosmdesát jezdců, šest set padesát pěšáků, sto devadesát arkebuzníků a střelců z kuší. Bylo rozděleno do tří stejně silných oddílů a každému z nich byl přidělen pomocný oddíl Tlaxcalských v počtu deseti tisíc mužů, kromě toho bylo v záloze připraveno vojsko o dvaceti tisících mužů z Choluly, které zůstalo v Texcoku u posádek lodí. Čtyři dni po zahájení útoku obsadily tři oddíly španělských vojsk Iztapalapan, Coyohuacan1 a Tlacopan. Podařilo se jim zničit vodovod, vedený od Chalputepeku po hrázi do Tenochtitlánu, a tím podvázat zásobování města sladkou vodou. Když se Španělé pokusili proniknout po hrázi z Tlacopanu do Tenochtitlánu, byli aztéckými bojovníky krvavě odraženi a zahnáni zpět. Quatemozin nařídil, aby nebyly podnikány žádné výpady. Chtěl rozdrtit nepřítele soustředěným náporem svých Orlů a Jaguárů ve chvíli, až se odváží dotknout se obranné linie města. Díky jeho předvídavé péči byly zásobárny plné potravin a zásobování vodou obstarávaly kánoe, které v noci ještě bez překážky křižovaly jezero. Tři dny po porážce španělských oddílů na cestě po hrázi u Tlacopanu oznámily kouřové signály, že z texcockého zálivu vyplulo třináct španělských brigantin. Zvědové hlásili, že každá má posádku čítající dvanáct střelců a dvanáct veslařů. Náčelník Quatemozin sledoval plavbu lodí z plošiny u chrámu božstva deště. Stalo se to dne zvaného „jedenáct květina“ v měsíci Velkého bdění. Na východním břehu ostrova byla připravena hlavní síla válečných 1

Čti kojovakan.

301

kánoí. Španělské lodi rozepjaly plachty a poháněny větrem letěly k Tenochtitlánu rychlostí, jež v lidech vzbuzovala hrůzu. Když se octly uprostřed jezera, vítr se náhle utišil. Nastoupilo úzkostné horečné ticho. Aztéčtí kněží nařídili na znamení díků bít do posvátného bubnu a v chrámech Tezkatlipoky a Huitzilopočtliho zpívali děkovné modlitby. Na králův povel odrazilo od břehu loďstvo v počtu čtyř tisíc válečných kánoí. Vyrazily ze svého úkrytu a utvořily na hladině útočný klín. Když se přiblížily na doslech ke španělským lodím, zadul znova svěží vítr. Španělé roztáhli plachty, dali se rychle do pohybu a vypálili z děl. Vyrazili do shluku aztéckých kánoí a celý útvar roztříštili. Lehké čluny se rozbíjely o tvrdý povrch lodních fošen a bojovníci, kteří měli co dělat, aby se ubránili vlnám, byli bezmocní proti palbě děl. Obyvatelé Tenochtitlánu sledovali boj lodí ze střech svých příbytků a pohled na dřevěné věže španělských brigantin jim naháněl hrůzu a děs. Přestože měli už o nich představu z mnoha zpráv a popisů, skutečnost byla daleko strašlivější. Co zmohly malé válečné kánoe proti těmto pohyblivým lodním obrům, jejichž orlí perutě zachycovaly vítr, proti korábům, které rychle měnily postavení a zanechávajíce za sebou rozpěněnou stopu, vždy znova chrlily oheň a bez překážky křížem krážem brázdily hladinu jezera! Zdály se jim nebezpečné jako divocí netvorové z neznámého světa. Španělé zničili téměř polovinu aztéckých válečných kánoí a zbytek, rozptýlený na obrovské ploše, zahnali nazpět pod ochranu kolových staveb. Po bitvě na jezeře uplynulo několik dní bez větších bojů. Španělské lodi kotvily v zátokách v Tepetonu. Cortez přikázal prokopat hráz mezi Cholokem a křižovatkou do Coyohuacanu a vyslal dvě lodi vyzbrojené děly k západnímu břehu jezera. Přesídlil nyní se svým hlavním stanem z Tepetonu na skalní výběžek za Coyohuacanem, který mu skýtal výborný rozhled. Pátého dne vyrazily na jezero všechny španělské brigantiny a zamířily k jižní hrázové silnici. Současně z Iztapalapanu zahájilo útok vojsko, složené z třiceti jezdců, osmnácti mušketýrů, sto padesáti kopiníků a deseti tisíc Tlaxcalských. 302

Sotva zaujaly lodi určená postavení po obou stranách hrázové cesty, vyrazilo vojsko, podporované posilami z Coyohuacanu, směrem k prvnímu kanálu. V čele vlála obrovská korouhev z drahocenné tkaniny se znakem španělského císaře. Nato následoval prapor arkebuzníků, střelců s kušemi a dvě děla. Pestrobarevné péřové chocholy a pomalovaná těla tlaxcalských bojovníků se vlnily jako dva strakatí ohniví hadi po obou stranách obrněného šiku Španělů, a teprve daleko vzadu zanikaly v rozvlněném barevném moři tlaxcalských setnin. Dvanáct vojínů vytrvale bušilo do bubnů a pískalo na dřevěné píšťaly. Údery bubnů a pronikavé vřeštění píšťal zanikly ve hřmění děl a v ohlušujícím řevu válečného pokřiku. Quatemozin se vrhl se svými Orly a Jaguáry do nerovného boje proti plovoucím pevnostem. Jak Španělé se svými spojenci, tak i Aztékové na druhé straně utrpěli veliké ztráty. Quatemozin ustoupil přesile a stáhl se se svými bojovníky po nejisté dřevěné stezce na druhý břeh. Španělský útok se zastavil před kanálem. Tlaxcalští se rozběhli do bludiště kolových staveb a odnášeli z předměstských chýší všecko, co jim připadalo jakžtakž cenné: pokrývky, kožešiny, hodnostní odznaky, dřevěné bubny, chřestidla a píšťalky, pláště i sváteční oděvy. Protože v těchto chudých předměstských chýších sotva by se nalezlo zlato nebo klenoty, Španělé se drancování neúčastnili. Cortez přikázal, aby chýše, které byly postaveny většinou ze dřeva a rákosí, byly bez prodlení spáleny. Vítr zanášel pach spáleniny přes jezero. V noci se doutnající trámy zřítily do jezera, kde je rozpěněná voda uhasila. Příštího jitra rozbili Španělé palbou z děl hradbu, kterou Aztékové navršili z kamení. Dvě brigantiny zasáhly do boje a způsobily nesmírnou spoušť mezi válečnými kánoemi Aztéků, které vyrazily na jezero v obrovském množství. Přesto se útočníkům nepodařilo dostat se přes kanál. Třetího dne se za příznivého větru přiblížilo ke břehu deset lodí a začaly ostřelovat jižní čtvrti města. Účinek dělových salv byl tak strašlivý, že obránci města utíkali do ulic, hledajíce ochranu před palbou. Nato zasypali Španělé kanál cihlami, trámy, otýpkami rákosí a hroudami země a po tomto mostu vyslali za prchajícími jízdu. 303

Před druhým mostem nastoupila setnina řezačů kamene a výrobců péřového zboží, čekající v záloze. Opeřený jelen stál připraven po otcově boku. Když uviděl, jak se na ně řítí obrněná jízda, měl na krátký okamžik pocit, že je úplně sám, a nejraději by se byl někde ukryl. Ale vzápětí ho malomyslnost opustila. Stál teď ve střehu, napjatý jako struna, a sotva zazněl povel, vrhl se do útoku. Aztécké šípy dorážely na pancíře jezdců a jejich kyje s dvojitou ozubenou čepelí citelně poranily několik koní. Pětihlavý had shodil jednoho jezdce ze sedla a usmrtil ho. V nebezpečné chvíli zasáhly do boje pěší oddíly Španělů a jejich spojenců a umožnily ohrožené jízdě ústup. Opeřený jelen vyrazil jednomu tlaxcalskému veliteli kyj z ruky a mrštil jím o zem, Zajatce svázal, odebral mu hodnostní odznak a toulec se šípy a předal ho knězovým pomocníkům, kteří sbírali zajatce pro obětní oltář. Pak se rozběhl zase vpřed a po otcově boku zahnali s ostatními bojovníky nepřítele ke kanálu. V noci vytrvale cvrčely cikády v tenochtitlánských zahradách, vítr čeřil rákosí a odnášel smuteční zpěv žen, které nalezly mezi padlými bojovníky své muže. Táhlý teskný nápěv svíral srdce úzkostným smutkem. Opeřený jelen byl v prvních řadách jinochů, kteří ukořistili zajatce, a náčelník oddílu, širokoramenný vysoký muž, ho oslovil: „Dostal jsi novou tvář, můj milý synovče; zasloužíš si, aby ti byla prokázána pocta.“ Opeřený jelen dostal nádherný barevný plášť, měděnou čelenku s péřovou ozdobou a směl si od nynějška stříhat vlasy do válečnického účesu. Jak byl šťasten této noci, jak rád by byl ukázal Černé orchideji své vyznamenání! Jasně si uvědomoval, že obránce města čekají ještě tvrdé boje, ale věřil ve šťastný konec. Když se uložil k smrti unavený na rohož, sen mu přinesl setkání s Černou orchideou. Byla oblečena do slavnostního oděvu z kolibřího peří a on si ji odváděl jako svou ženu do otcovského domu. Útočníci postupovali po hrázových cestách jen pomalu vpřed, neboť naráželi na vytrvalý odpor. Náčelník Quatemozin podnikal nenadálé útoky a s velkým důvtipem řídil obranné boje. Neustále udržoval nepřítele v napětí, takže Španělé byli nuceni být dnem i nocí na stráži. Sotvaže se jim podařilo některý kanál s námahou 304

zasypat, Aztékové jej znovu prorazili a učinili neschůdným. Čím déle se válka protahovala, tím nesnadnější bylo zásobovat město. Špýchary se vůčihledě prázdnily a kánoe, které měly v noci přivážet další zásoby, často nedopluly na místo určení, neboť španělské lodi neustále křižující jezero je poslaly ke dnu. Po jednom dni, kdy několikrát došlo k prudkým bojům a setnina řezačů kamene a výrobců péřových ozdob ztratila deset mužů padlých a dvacet šest raněných, dal si náčelník povolat Pětihlavého hada a vyznamenal ho odznakem válečného náčelníka. Otec Opeřeného jelena usmrtil tři Španěly a včasným zásahem zachránil svou setninu, která upadla do léčky. Jeho odvaha strhla i malomyslné, takže se oddílu podařilo uniknout z obklíčení. Quatemozin předal Pětihlavému hadovi vedení čtyřsetniny a na příští noc ho pověřil nebezpečným úkolem. Kvečeru se rozpršelo. Nízko visící mraky zkrátily den. Náčelník Pětihlavý had číhal v záloze s třiceti válečnými kánoemi, vybavenými nejlepšími veslaři a s bojovníky skrytými v rákosí. Opeřený jelen, pyšný na svého otce, si předsevzal, že bude bojovat stejně udatně jako on a zaujal místo v jedné ze dvou kánoí, maskovaných jako nákladní zásobovací čluny. Déšť zvolna prosakoval zamlženým vzduchem a hladina jezera jen matně pobleskovala. Krátce před půlnocí zaslechly hlídky ve svém úkrytu jakési táhlé zvuky a daly signál. Zazněl krátký tlumený hvizd a nákladní čluny vypluly nehlučně na jezero. Ostrý zrak Opeřeného jelena rozeznal v mlze dvě věže, jež se jako přízraky pohybovaly vpřed. Vyrazil smluvený výkřik. Na španělských lodích se ozvaly hlasy, vesla rychleji zabrala a brigantiny se pustily za indiánskými kánoemi; několik šípů vypuštěných ze samostřílů plesklo do vody zcela blízko indiánských člunů. Sotva se Španělé octli v blízkosti zálohy, vyrazily aztécké kánoe z úkrytu a rychle pádlovaly k lodím. Strhl se krátký urputný boj. Jedna z lodí uvázla mezi pobřežními kůly a nemohla se hnout. Aztékové se vyšplhali po jejích bocích a polovinu posádky pobili. Také kapitán lodi padl pod ranou aztéckého kyje. Zbytek posádky se zachránil na druhou brigantinu, které se podařilo v temnotě uniknout. 305

Pětihlavý had přikázal ukořistěnou loď zapálit. Mokré dřevo jen ztěžka chytalo. Teprve k ránu se loď vzňala a plála jako obrovská pochodeň. Aztéčtí bojovníci ve městě, vyburcováni požárem z nočního klidu, pozdravovali s jásotem své druhy a pustili se na břehu do válečného tance. Loď stála v plameni a voda kolem se téměř vařila. Vypadalo to, jako by slunce vystupovalo z jezera. Zkáza nepřátelské lodi zdvojnásobila síly obránců. Quatemozin dal prorazit v hrázi široký a velmi hluboký kanál, do něhož byly po obou stranách zaraženy špičaté kůly, jež zabraňovaly vstupu lodí. Potom zaútočil s mocným vojskem na Španěly jižně od Choloka, načež se v panickém útěku náhle obrátil zpět, přes nově vyhloubený kanál. Španělé se svými spojenci ho pronásledovali po vodě. Quatemozin je však očekával na náměstí Kamenné želvy a napadl je se silným vojskem ukrytým v okolních dvorech. Tento neočekávaný výpad přiměl Španěly k ústupu, který se u nebezpečné průrvy v hrázi změnil v divoký úprk. Marně se snažil Cortez zastavit prchající výkřiky: „Stát, vy zbabělci! Držte se!“ Aztékové zahnali nepřítele do vody a šedesát Španělů zajali. Cortez utržil lehké zranění na noze a jen s námahou se zachránil na druhý břeh. Po této bitce nastoupilo hrůzyplné ticho. Zajatí Španělé, tlaxcalští a cholulští bojovníci, obyvatelé Texcoka a Xochimilka, kteří upadli do zajetí, byli vedeni ulicemi města a na chrámové plošině pomazáni vápnem a ozdobeni peřím. Temné údery posvátného bubnu duněly z Hadí hory, ječení lasturových trub se neslo do dálky a kněží vlekli zajatce k obětním kamenům. Španělé pohlíželi ze svého válečného ležení úzkostně k Hadí hoře, která se vysoko tyčila nad mořem domů. Byl ještě bílý den a vše, co se dělo na plošině chrámové pyramidy, bylo zřetelně vidět.

12. Nářek Blížil se velký Svátek mužů a postavení obránců bylo stále horší. 306

V Tenochtitlánu bylo nahromaděno obrovské množství válečníků s rodinami a zásobování bylo stále obtížnější. Španělé a jejich spojenci změnili taktiku. Postupovali již jen krok za krokem, bořili domy palbou svých děl, opevňovali dobytá postavení a nedali se svést k žádnému neuváženému útoku. Brigantiny, posílené ještě kánoemi spojenců z Xochimilka, ovládly jezero. Nebylo už žádné možnosti dopravit do Tenochtitlánu potraviny nebo vodu. Obyvatelstvo města trpělo hladem a žízní. Kukuřice se vydávala už jen bojovníkům. Za temných nocí zmizeli všichni krocani i psi a na ještěrky, vlaštovky a krysy byly pořádány honby. Sotva vyrazila zelená kukuřice, byla snědena, i bahenní ostřice, ozdobné hrachory a nádherné lilie sloužily za potravu. Lidé chytali i světlušky, poletující za soumraku v zahradách, a hltavě si cpali měkké broučky do úst. Odporný zápach spáleniny naplňoval vzduch. Lidé pekli, smažili a vařili vše, co se jen hodilo k jídlu. Z hladu žvýkali cáry jelení kůže nebo bláto. I trpké a hořké býlí přišlo vhod, aby zahnalo hlad. Obyvatelstvo trpělo strašlivou nouzí. Ale tisíckrát horší než hlad byla žízeň. Ve městě byla jen jediná studně v okrsku hlavního; chrámu, ale již před několika týdny z ní voda zmizela. Nezbylo než chytat dešťové kapky do hliněných misek a hrnců a čerpat ustátou slanou vodu z jezera. Ze špatné vody lidé onemocněli a mřeli. Zdálo se, že jejich utrpení už dosáhlo vrcholu. Smrtelný kruh kolem města se stále zužoval. Nepřítel pronikl až do předměstských okresů a snadno odrážel obránce, vyčerpané hladem a žízní. Přesto bojovali Orli a Jaguáři dál. Povzbuzovali malomyslné ve svých řadách a stíhali posměchem zbabělce, kteří se chtěli vzdát: „Lépe být pohřben pod troskami než dát nepříteli příležitost, aby si na nás vymýšlel to nejhroznější mučení nebo z nás učinil otroky.“ Opeřený jelen byl také vyhublý na kost a vzdal se už veškeré naděje, že někdy uvidí Černou orchideu. Co by také hledala v tomto městě odsouzeném k smrti a zkáze? Bylo lepší, zůstane-li v bezpečí. Jednoho dne mu podal otec, náčelník Pětihlavý had, dvě hrsti kukuřice a pohár plný dešťové vody. „Jez a pij, můj milovaný synu!“ poručil mu. „A pak jdi na Malý kopálový trh a tam na mě čekej!“ 307

Hoch naráz vypil vodu do dna, pak vzal do úst jedno žluté kukuřičné zrno a rozkousal je. Všecko se s ním zatočilo, jak ho opojila chuť potravy. Zamlženýma očima viděl pole se vztyčenými vysokými stvoly kukuřice v plném květu a jejich zelenožluté vousy mu vlály před očima jako přízraky. Opřel se o zeď a čekal, až ho přejdou mrákoty. Bylo po poledni a lidé bezútěšně zírali k nebi. Slunce nemilosrdně žhnulo, jeho oslňující kotouč visel nehybně na obloze a bodal ostrými paprsky. Koldokola na vzdáleném obzoru se na věnci temně modrých hor nakupilo pásmo bílých oblaků. Tlalok spal a na déšť nebyla naděje. Náměstí před Orlí bránou bylo zpustošeno bojem. Včera odpoledne pronikl hlouček jezdců do chrámového okrsku a podpálil kněžské domy. Opeřený jelen spatřil uprostřed trosek starého muže; vlekl se unaveně opuštěným sloupořadím a praménky bílých vlasů mu splývaly z hlavy, Když přišel blíž, hoch poznal starého pěvce Odpočívající štít. Oči mu horečně plály ve vyhublém obličeji, jeho zpěv však ještě nezmlkl. Stařec se potácel mezi sloupy, pak se zastavil, opíraje se rukou o dřík sloupu. Napřáhl pravici vpřed a jal se promlouvat do prázdna podivuhodně jasným hlasem: „Válka rdousí Tenočky, válka rdousí Tlaltelolky. Zdi lehly popelem, vzduch zčernal dýmem a vražedný oheň probleskuje tmou. Náš žalostný křik volá do nebes, naše slzy, těžké bolestí, padají k zemi, kouř přikrývá zkázu. Kdo to však přichází? Ó, toť Quatemozin, poslední náčelník! Město stojí v plamenech. Voda zhořkla 308

a potrava ztrpkla. To Ipalnemhuan se rozhněval, neboť on dává život, on ho i odnímá. Plačte mí přátelé! Jsme sraženi k zemi, ležíme v troskách. Viděli jsme, jak teče krev. A hoře vládne tam, kde krása a odvaha bývaly domovem.“ Odpočívající štít sklesl Opeřenému jelenu do náruče a obrátil oči k příbytkům bohů: „Což se vám znechutili vaši služebníci, rozhněvali jste se na věrné sluhy, vy, kteří dáváte život? Však hle, kdo přichází? Toť Quatemozin, poslední náčelník!“ Opeřený jelen si připomněl otcův příkaz: „Běž na Malý kopálový trh!“ Nevěděl, co má činit. Což smí zanechat vyčerpaného starce bez pomoci? Zpěvy básníků byly posvátné. A zemřou-li jejich tvůrcové, je konec. Nemohl však ztrácet čas. Svlékl si plášť a svinul jej jako podušku. Pak vzal starého muže, odnesl ho do stínu sloupu a do klína mu nasypal kukuřičné zrní. Když došel na Malý kopálový trh, byli už Orli i Jaguáři shromážděni na nádvoří Soudního paláce. Náčelník Pětihlavý had stál pod stromem se svými veliteli setnin. Španělé se spojenci prorazili už ke kanálu na jižní straně a ostřelovali město z děl. Koule přeletovaly přes Hadí horu a dopadaly na tržiště v Tlaltelolku. Opeřený jelen sešplhal do koruny stromů a hlásil, že přichází 309

náčelník. Quatemozin vystoupil se svou družinou na plochou střechu soudní budovy na Malém kopálovém tržišti a pozoroval, co se děje v nepřátelském ležení. Tlaxcalští bojovníci zasypávali kanál kamením, cihlami, dřevěnými trámy a rozbitými sloupy a Španělé se připravovali k útoku. S velkým povykem vířili prach, hrozili pěstmi a vykřikovali přes prázdné náměstí hrozby ve své drsné řeči. Quatemozin poslal jednoho muže do nádvoří pro náčelníka Pětihlavého hada. Pevně tesaná tvář starého bojovníka s ostrým pohledem bystrých očí vyzařovala odhodlání, jeho svalnatá postava se napjala a napřímila. Dva náčelníci přinesli šperky a zbraň zemřelého náčelníka Ahuitzotla. Quatemozin odevzdal náčelníku Pětihlavému hadovi odznak sovy s Quetzalím peřím a předal mu posvátné kopí velkého Ahuitzotla. Oslovil ho: „Jdi, vznešený náčelníku, nechť vzbouzíš strach, můj udatný bratře! Nos s důstojností peří vzácného ptáka a pevnou rukou metej posvátné kopí hrdinného Ahuitzotla. Vězí v něm obrovská síla Huitzilopočtliho. A sova v quetzalím peří nechť vzbouzí úžas a hrůzu na každém kroku. Udatně bojuj oštěpem, v němž tkví síla Huitzilopočtliho. Toť ohnivý šíp, ohnivý had! Běda však, upustíš-li ho na zem! Metej jím s veškerou silou svých svalů a miř nepříteli přesně na hruď, protkni jej ostřím! A zabiješ-li jednoho odpůrce nebo dva, bude to znamením, že nás božstva zachrání.“ Po těchto slovech předal Quatemozin náčelníku Pětihlavému hadovi vrchní velení nad vojskem Orlů a Jaguárů, kteří byli připraveni v domech na Malém kopálovém trhu. Opeřený jelen přihlížel poctě svého otce, avšak nevěděl přesně, co to vše znamená. Jen jedno mu bylo jasné: že to, co se tu děje, je něco velkého, něco, co se stane jen jednou v životě. Jeho otec přijal z rukou nejvyššího náčelníka toto mimořádné vyznamenání. Předlouhá péra ptáka quetzala, jež mu v měňavých barvách splývala z hlavy přes ramena, odlišovala ho od ostatních bojovníků. Jeho postava jako by naráz vyrostla a obličej strnul, pokrytý až k ústům soví maskou, posetou drahokamy. 310

Pětihlavý had vyhledal očima syna a pokynul mu. Pak opustil nádvoří a vydal se k poslednímu domu před kanálem, vzdálenému pouhých sto kroků od stanoviště nepřítele. Vystoupil na plochou střechu doprovázen čtyřmi náčelníky. Nádherné quetzalí peří vlající ve vzduchu a drahocenný šperk se blýskaly na slunci a přitahovaly pohledy všech. Španělé po něm vystřelili z kuší, ale Pětihlavý had se jen úsečně zasmál a pohrozil jim pěstí. Když došlo k útoku, vyřítil se se svými bojovníky na nepřítele a dva Španěly probodl kopím. Pevně svíral posvátný oštěp v ruce, nedal mu padnout na zem. Všude, kde se vynořil, dávali se nepřátelé na útěk a třásli se hrůzou, jako by se na ně valila celá hora. Pětihlavý had, nyní Sova v quetzalím peří, pronikl tak hluboko do řad nepřítele, že nikdo z jeho bojovníků mu nestačil. Octl se nenadále úplně sám. Nepřátelé ho obklíčili a pokoušeli se mu vyrvat posvátné kopí z ruky. Obratně se chránil štítem před útočníky, dorážejícími ze všech stran, bleskurychle se otáčel v kruhu a zadržoval rány; náhle však byl zasažen ranou meče do hrdla. V tom okamžiku vyrazil strašlivý indiánský válečný křik, vznesl kopí vysoko nad hlavu a probil si se štítem volnou cestu. Jeden z jeho náčelníků ho zachytil těžce zraněného; přesto však stále pevně třímal oštěp. Odnesli ho do zahrady u soudního dvora na kopálovém tržišti. K jeho loži přišel i sám Quatemozin. Tvář Pětihlavého hada se náhle změnila a náčelník žádal tichým hlasem, aby mu přivedli syna. Na bojišti se rozhostilo náhlé ticho. Nepřítel ustoupil a ani z té či oné strany nebyl podniknut žádný útok. Opeřený jelen přišel z bojiště a sklonil se nad otcem. Umírající ho hladil po hlavě a promlouval k němu: „Můj synu, můj milovaný Orle, kde najdeš někoho z naší krve, kdo by se tě ujal? Kdo z našeho lidu zůstane ještě naživu? Dnes nadešel můj poslední den, musím se s tebou rozloučit. Snažně tě prosím: nezapomeň nikdy, že jsi Tenočka!“ Náčelník Pětihlavý had zemřel, když se slunce sklonilo k západu. Čtyři náčelníci ho nesli na pohřebiště. Byl ještě oděn nádhernou soví maskou s quetzalím peřím a kopí velkého náčelníka Ahuitzotla spočívalo po jeho boku. Lidé procházeli kolem mrtvého těla 311

statečného náčelníka a vzdávali mu poctu. Když vyšlo slunce, předali jeho tělo plamenům a Opeřený jelen, který celou, noc probděl u otce, tiše šeptal slova nářku nad zemřelým: „Nadešel ti nyní počátek požehnaného klidu, milovaný otče, A já jsem osiřel; vzali mi světlo mých očí, vzali mi otce. Ano, nikdy nezapomenu, že jsem Tenočka. Chci pomstít tvou smrt, můj milovaný otče!“ Následující dny plynuly v klidu. Jen tu a tam se strhla menší bitka, ale děla vytrvale hřímala; ostřelovala město a domy kolem Velkého tržiště rozbíjela na trosky. Cortez seděl pod pestrým slunečním stanem na terase Mlžného domu a přihlížel, jak se jeho vojáci chystají k novému útoku. Doňa Marina mu stála po boku; a když se dostavil posel, který měl být vyslán do tábora obránců, tlumočila mu slova svého pána. Posel byl kupec s Texcoka, který měl v Tenochtitlánu dům. Když přecházel po Malém kopálovém tržišti, zajala ho aztécká hlídka a dovedla ke Quatemozinovi. Muž se celý třásl, obával se, že ho stihne náčelníkův hněv. Přesto přednesl Cortezovo poselství, aniž cokoli zamlčel. „Bůh a vojevůdce Malinče vzkazují Quatemozinovi a ostatním urozeným, že jim už nezbývá ani za mák naděje. Pohleďte, vládcové Tlaxcaly, Huexotzinka, Choluly, Chalka, Texcoka, Xochimilka, Mizquikaí1, Cuitlahuaku a Culhuacanu se všichni k němu připojili. Což nemáte slitování s dětmi, starci a ženami? Co chcete ještě dělat? Je rozhodnuto! Bůh a Malinče vám vzkazují, abyste jim vydali všechny ženy se světlou kůží, všechno zlato, drahokamy a šperky, kukuřici, drůbež, vejce a kukuřičné placky. To je poslední nabídka, kterou vám činí. Obyvatelstvo Tenochtitlánu se musí teď rozhodnout. Buď se vzdá, nebo bude vyhlazeno.“ Quatemozin vyslechl poselství se zachmuřeným čelem a srdce se mu sevřelo, protože neviděl žádné východisko. Radil se se svými válečnými náčelníky a knížaty, kteří mu zachovali věrnost. „Co máme činit, moji stateční bratři?“ tázal se. „Co bylo v lidských silách, jsme vykonali. Nepřítel vládne nad jezerem se svými 1

Mizquico čti miskiko.

312

313

loďmi a my trpíme hlad a žízeň.“ Válečná rada se usnesla dotázat se věštců, co je psáno v knihách. Moudří mužové luštili znamení a srovnávali je s postavením hvězd. Nato vystoupil nejstarší z nich a promluvil: „Slyš, vznešený náčelníku, naše slova: za čtyři dny uplyne osmdesát dní od chvíle, kdy nás napadli bílí démoni. Nech uplynout ještě tyto čtyři dny. Snad z vůle Huitzilopočtliho nás pak už nic zlého nestihne.“ Král přikázal řídit se podle rady věštců. Slíbil, že bude bránit město do poslední kapky krve. Pohlaváři a váleční náčelníci mu přísahali věrnost a vrhli se se svými Orly a Jaguáry do nového boje. Ženy bojovaly po boku mužů. Ozdobily se válečnými odznaky, odvážně metaly kopí a veškerou silou dorážely na nepřítele. Boje trvaly celý týden, a teprve pak se podařilo Španělům a jejich spojencům přinutit hladem a žízní vyčerpané aztécké vojsko k ústupu. Nepřítel se teď dral ze všech stran do města a postupoval k velkému tržišti v Tlaltelolku. Španělští vojíni prohledávali domy a chrámy, pátrali po zlatě a drahokamech a jejich spojenci zatím brali v domech vše, nač přišli: domácí nářadí, oděvy, pokrývky, pláště, hodnostní odznaky a péřové ozdoby. Domy už stály bez střech, zdi zrudly krvi zavražděných, a i voda v kanálech se zbarvila do červena jako jirchářský louh. Všude ve dvorech a v ulicích ležela mrtvá těla mužů, žen a dětí, kteří zemřeli po zranění nebo hladem. Když Španělé rozstříleli památník před Orlí bránou a podpálili chrám, vyvraždili kněze a aztécká božstva svrhli ze stupňů pyramidy, nastal velký útěk z města. Obyvatelé chýší, postavených na kůlech, kteří měli ještě kánoe schované v rákosí, se v noci pokusili uniknout přes jezero. Jiní se zase skryli až po prsa ve vodě, když se objevili loupeživí nepřátelé, nebo se zachycovali trámů plujících po jezeře a raději zahynuli v hlubině, než by padli do rukou vražedníkům. Mladší ženy si pomazaly tvář blátem, navlékly na sebe roztrhané pokrývky a místo košil staré hadry. Děti si přivázaly na záda a směřovaly severní

314

hrázovou cestou k Tepeyacaku1. Děti plakaly strachem, ale některé se smály, protože si myslely, že je to hra, když takto putují ulicemi. A jejich nebohé matky pozbyly už poslední naděje, ale nemohly zemřít, dokud jejich děti ještě dýchaly. Všechny brány z města byly v rukou Španělů. Španělští vojáci prohledávali prchající, každého, kdo byl podezřelý, usmrtili a z proudu lidí si vybírali mladé muže a ženy a vypalovali jim na tváře znamení otroka. Neustále se dotazovali po zlatě. Oči se jim leskly jako v horečce; zlato, jen zlato chtěli a neměli slitování s ženami a dětmi, které umíraly na okraji silnice. Quatemozin shromáždil své poslední Orly a Jaguáry na tržišti v Tlaltelolku. Opeřený jelen byl po otcově smrti zařazen do náčelníkovy tělesné stráže. Bojoval statečně, zabil mnoho nepřátel a byl zraněn. V boji před Orlí bránou ztratil hodnostní odznak a jeho vatovaný krunýř, který ukořistil na jednom tlaxcalském bojovníkovi, visel mu v cárech z těla. I oděv velkých náčelníků a starých válečníků byl samý cár a mnozí se jen s námahou drželi na nohou. V roce zvaném „tři dům“ v měsíci Darování květů za dne zvaného „jedna had“ dobyli Španělé se svými spojenci po rozhořčeném boji, který trval od ranních hodin do pozdního odpoledne, prostor tržiště v Tlaltelolku, poslední obranu Tenochtitlánu. Vojska Orlů a Jaguárů byla poražena, nad velkými náčelníky dosaženo vítězství a Quatemozin zajat. Také Opeřený jelen, který až do konce bojoval po náčelníkově boku, padl do zajetí. Z bojovníků, kteří po devadesát tři dny hájili Tenochtitlán, zbylo naživu jen pramálo. Po bitvě postavili Španělé v Ašajakatlově paláci trůn s nebesy a přivedli zajatého aztéckého velkého náčelníka před Corteze a jeho tlumočnici Malinče. Quatemozin hleděl nepříteli přímo do očí a pravil: „Učinil jsem vše, co bylo v mých silách, abych zachránil své území před tvýma rukama. Ale štěstí se ode mne odvrátilo. Prosím tě, vezmi si můj život. Učiň konec panství Aztéků. To tě moc nestojí, neboť mé město jsi už zničil a můj lid povraždil.“ Cortez žádal od Quatemozina zlaté pruty, které tu minulého roku při útěku musil zanechat, ale náčelník mu neodpověděl. A když ho 1

Tepeyacac čti tepejak.

315

pak připoutali ke kůlu a pálili mu chodidla, nevyšlo z jeho úst jediné slovo. Jeho tělo se svíjelo v mukách, obličej se zkřivil bolestí, ale oči hleděly s opovržením na mučitele. Zatímco aztécký náčelník byl připoután ke kůlu, zněly ulicemi města zoufalé výkřiky bezmocných žen a dětí. Zajatí obyvatelé, kteří byli zahnáni na náměstí a velká nádvoří, hleděli strnule na trosky svých domovů. Španělé s náramnou horlivostí pobíhali městem a tahali se o kořist, kterou se jim podařilo najít ve skrýších: zlaté praporce, zlaté přílby, přezky a zlaté destičky z náprsních šperků. Prohledávali i mrtvé, pátrajíce v jejich oděvu, stahovali jim s paží zlaté náramky. Vymáhali také kukuřičný chléb, drůbež a pitnou vodu, především však víno z agáve, aby ještě vybičovali opojení z vítězství. Jídlo však nenašli. Země byla všude rozryta, nikde bylinka nebo kořínek, všechno bylo vytrháno, i kůra ze stromů sloupána a nikde krůpěj vody, kterou by bylo možno pít. Svým spojencům přenechali Španělé quetzalí péra, zelené drahokamy, jadeit a tyrkysy. Když začal padat soumrak, zavřeli zajatce do klecí a stanovili cenu za hlavu, odstupňovanou podle pořadí: mladí muži, mladé dívky, kněží, chlapci a děvčátka. Zapálili pochodně a v jejich světle hráli v kostky o zlato a zajatce. Opeřený jelen, který měl jen cáry místo oděvu, byl prodán za misku kukuřice a pět placek z pýrové mouky. Španělský voják ho za to výkupné přenechal jednomu Tlaxcalskému. Noční vítr už vanul přes jezero, avšak zoufalé výkřiky ve městě neustávaly. Opeřený jelen, kterého zavřeli ještě se dvěma zajatci do mědilíjny v Černém paláci, se natáhl na hromadu dřevěného uhlí a usnul. Také oba jeho společníci spali. Tlaxcalský bojovník, majitel zajatců, zahradil pro jistotu vchod dřevěnou mříží. Strčil ještě dovnitř hlavu a naslouchal klidnému oddechování spících. Když se přesvědčil, že tvrdě usnuli, odešel do Ptačího domu, kde jeho setnina oslavovala vítězství divokým tancem. Opeřený jelen měl neklidný spánek. Převaloval se z boku na bok, slyšel zřetelně posvátný buben volající do boje a nebyl s to rozlišit, je-li to skutečnost, či pouhý sen. Podvědomá vůle ho donutila probudit se. Temné údery bubnu se náhle přiblížily, bolestně 316

dorážely, až protrhly clonu spánku. Jako by mu v uších praskl bubínek! Procitl a všecek zmámený se vztyčil! Pomalu nabýval jasného vědomí. Slyšel radostný zpěv tanečníků a dřevěnou mříží zahlédl míhat se zář ohně. Tenochtitlán hořel! Vzpomněl si na nesčíslné zástupy zajatců, kteří měli tvář poznamenanou cejchem otroka. Kdyby vítězové byli měli dostatek rozžhavených razidel, byl by i on jedním z nich. Všemocní ho však uchránili této potupy. Připomněl si otcova slova: „Nikdy nezapomeň, že jsi Tenočka!“ Umiňoval si, že raději zemře, než by byl otrokem. Probudil oba zajatce a společně vylomili mříž. Vyšplhali se na zeď a rozešli se každý na jinou stranu, neboť na útěku je lépe být sám. Opeřený jelen se plížil labyrintem kolových staveb. Chýše byly vypáleny. Musil se vyhýbat mrtvým tělům na břehu, brodil se mělkou bahnitou vodou, až došel k široce rozvětvenému stromu, kde se ještě přednedávnem setkal s Obsidiánovým hadem. Od té doby uplynula celá věčnost. Jak je to dávno, co stál na střeše otcovského domu a vyhlížel Černou orchideu! Během bojů nezbýval čas na vzpomínání. Všechna přání a touhy jako by beze stopy zmizely, ve skutečnosti však byly hluboko zamknuty v jeho nitru, nedaly mu padnout a povzbuzovaly ho k činu. Opřel se o strom, aby sebral síly. Trápil ho hlad i žízeň a rány na pažích pálily; nedopřál si však odpočinku. Chrámový kanál ústil do jezera, které leželo před ním zdánlivě klidné. Ale v rákosí se mohly skrývat hlídky a v domech, které ještě neležely v troskách, se jistě usídlili nepřátelští vojáci. Hoch běžel přikrčený po břehu. Napil se z louže, ale hned zas doušek vyplivl, voda chutnala slaně a páchla bahnem. Dešťová voda z minulé noci byla už dávno vypita nebo se vsákla do země. Tam, kde stávaly kdysi mosty, vedla přes kanál mokřinatá cesta. Opeřený jelen se skrčil za tlustým kůlem a naslouchal do noci. Příbytky výrobců péřových ozdob byly všechny zničeny palbou z lodních děl. Vládlo tu mrtvé ticho, přehlušované jen nepřetržitým cvrkotem cikád, který nebral konce. Od jezera zavanul vítr Opeřenému jelenu přímo do obličeje; přinášel pach trávy a dýmu. Na temném nočním nebi se rozjiskřily hvězdy. Tu a tam vytryskl náhle 317

vítězný zpěv. Hoch opustil úkryt za dubovým kůlem a vlekl se dál; byl smrtelně unaven, ale neuvědomělá touha ho hnala domů. Kam by se byl také obrátil? Cesta přes jezero byla uzavřena, všude číhaly nepřátelské lodi a kánoe. A pustit se po hrázových cestách znamenalo buď jistou smrt, nebo otroctví. Když vkročil na cestu přes zasypaný kanál, propadl se po kolena do bahna. Z poslední síly se vyhrabal nahoru. Dovlekl se k otcovskému domu, dírou ve zdi se protáhl do zahrady, klesl na zem a zůstal bez hnutí ležet. Ráno, když vítězové vrávoravým krokem vycházeli z domů na břeh, aby si ochladili opuchlé obličeje, jeden z tlaxcalských bojovníků zakopl o otrhaného chlapce. Hoch si přitáhl kolena k hrudi a v okamžení zas usnul. Tlaxcalský pátral v zahradě, nepadne-li mu přece něco do ruky. Na toho Aztéka, řekl si, má ještě dost času, aby ho poslal k předkům. Pod hromadou rákosí našel vchod do podzemní skrýše a vynesl z ní na denní světlo kromě jiných cenných věcí nádherný oděv z kolibřího peří. Byl tak překvapen touto neočekávanou vzácnou kořistí, že vyrazil jen radostný výkřik a pustil se do vítězného tance. Když ho opojení přešlo, sbalil úlovek do uzlu, hodil si ho na záda a zamířil k otvoru ve zdi, kterým vlezl dovnitř. Viděl, že hoch dosud spí v trávě, a připomněl si, že ho chtěl zabít, ale přešla ho už všechna chuť. Překročil nehybné tělo a zapomněl na ně. Sluneční paprsky se zabodávaly kolmo do jezera a jejich bílý odraz neklidně tančil po hladině. Ze zahrazení mezi Tepetzinkem a Tenochtitlánem vyplula kánoe a zamířila do chrámového kanálu. Opeřený jelen byl stále ještě pohroužen do hlubokého spánku. Vysoko nad ním slunce zvolna putovalo po obloze a halilo ho do svého horkého pláště, dokud se k němu nepřiblížil stín rozvětveného stromu. Opeřený jelen však necítil ani žár slunce, ani chladivý dotek stínu. Dýchal velmi slabě. Hlavou mu táhly sny, zajiskřily a odplynuly jako sluneční skvrny na jezeře a hoch netušil, jak blízké je jejich splnění. V kánoi, která měla tvar trochu menšího nákladního člunu, seděla Černá orchidea se dvěma tlaxcalskými válečníky z domu 318

Obsidiánového hada. Před měsícem se vydala na cestu z Tlaxcaly a marně se pokoušela dostat do Tenochtitlánu. Díky Šamotzin, která jí dala jako průvodce dva silné Tlaxcalany, byla ušetřena mnohých nesnází. V drahém oblečení, jako mladá dívka ze vznešené tlaxcalské rodiny, s vlasy učesanými jako nosí tlaxcalské dívky, prošla šťastně táborem vítězů. Kánoe se octla uprostřed proudu, Černá orchidea stála na přídi a se smutným srdcem hleděla na město v troskách. Očima hledala dům Pětihlavého hada, ale nemohla se vyznat v hromadách sutin. Včera připlula s oběma Tlaxcalany na kánoi od jižního břehu jezera do Tepetzinka. Tlaxcalští spojenci si udělali z ostrova zajatecký tábor. Z rodin rybářů, pokud zavčas neuprchli, nikdo už nežil. Rákosová chýše, v níž Černá orchidea přebývala s rodiči, byla spálena na popel, jen bahenní cypřiš tu čněl zmrzačený, roztříštěný bleskem. Dívka prošla se svými průvodci celý tábor, ale po Opeřeném jelenu nebylo nikde ani památky. Kánoe se blížila ke břehu. Dívka se s hrůzou odvracela od mrtvých těl, ležících ve vodě. Poznala pobřežní cestu a košatou korunu stromu, která rozestřela své nespočetné větve nad rozstřílenou zdí. Nekonečný smutek spočíval na této čtvrti města. Bylo bezvětří, vzduch se ani nezachvěl. Stvoly rákosu stály rovné, vztyčené a jejich uschlé listy ani nezašelestily. Dívka ztratila už všechnu naději, a přece se jí srdce rozbušilo divokými tvrdými údery. Něco, co si neuvědomovala, způsobilo toto vzrušení. Vyskočila z člunu a rozběhla se podél zdi. Vnímala jen jako ve snu zpěv ptáků a bzukot hmyzu; proklouzla rozbitými vrátky a dlouhým neklidným pohledem přelétla liduprázdné prostranství plné trosek. V zahradě byla půda rozryta hladovýma rukama. Na ostnatých listech kaktusů, jež rostly podél zdi, ležela tlustá vrstva prachu. Ve stínu stromu uviděla skrčenou chlapeckou postavu. Hoch ležel na zemi, skloněnou hlavu opřenou o ruku, Srdce jí začalo nepravidelně tlouci, krev se jí vehnala do hlavy. Ještě než se sklonila nad spícím, věděla s jistotou, že našla Opeřeného jelena, a tu ji náhle zalilo chvějivé ticho. Všechny pochybnosti byly naráz tytam, jako by byla nikdy neztratila naději, 319

že ho uvidí. Ležel v zahradě a spal a ona k němu přišla přes jezero. Hladila ho po hlavě, jemně ji otočila tváří vzhůru. Dotýkala se ho pozornými něžnými pohyby, neboť viděla, že je raněn a že potřebuje péči. Přinesla náruč rákosí a připravila mu měkké lůžko. Pak si k němu přisedla a čekala, až procitne. Den se chýlil ke konci a pomalu nastával večer. Dívka tu seděla tiše pod stromem, ale duchem byla daleko. Vybavovala si znova v mysli celou tu dlouhou cestu, kterou urazila. Nedovedla teď zanic pochopit, jak to, že už nevěřila, že se kdy s Opeřeným jelenem setká. Rozestřela na zem bílý šátek a položila naň placky a pečené krocaní stehno; do trávy postavila koš s rajskými jablíčky, džbán vody, med, kakaovou mouku a pepř. Obsidiánový had ji ochraňoval i po své smrti. Jeho bojovníci hlídali zahradu. Obrovské postavy dvou Tlaxcalanů tu stály na stráži a běda vetřelcům, dychtícím po kořisti; musili odtáhnout s nepořízenou. Nebo se snad duše Obsidiánového hada vtělila do pestrého motýla, který tu usedl na kámen? Dívka přikryla chlapce svým pláštěm. Večerní červánky zbledly a motýl se ztratil v soumraku. Ulehla vedle spícího do trávy, opřela si hlavu do dlaní a pozorovala jeho propadlý obličej. Náhle se jí zmocnil strach, že se chlapec neprobudí. Všecka se třesouc, naslouchala, jak slabě dýchá. Naklonila se k němu, zavolala ho jménem a zatřásla s ním. Hoch se probudil a spatřil v matném soumraku dvě temné oči, které naň hleděly rozšířenými zřítelnicemi, uviděl čisté čelo, rovný nos, ústa, jemnou bradu, až se nakonec vynořila ze tmy celá něžná tvář Černé orchidey. Byla zcela blízko, její rty se pohybovaly a říkaly něco, co nechápal. Ani sebou nepohnul, aby nezahnal zjevení, ale čím déle se na ně díval, tím zřetelnějšího tvaru nabývalo. A když dívka vzala jeho hlavu do rukou a položila svou tvář na jeho, poznal, že to není sen. Ucítil teplo její kůže, a tu ho již zahalila clona dlouhých dívčích vlasů, Černá orchidea! Ovinula mu paži kolem ramen, jemně ho přiměla, aby se posadil, a dala mu do ruky kukuřičnou placku. Zakousl se do ní, vychutnával její sladkost i drsnost hrubého kukuřičného těsta i pachuť kouře, který sem vítr 320

přivanul. Nemohl se od jídla odtrhnout, jedl a jedl, až nezbyl ani drobeček. Podala mu ještě hrst rajských jablíček a maso, připravila kakaový nápoj a tichým hlasem mu vyprávěla, odkud přišla, jak ho hledala a jak ho dnes našla v zahradě. Naslouchal jí beze slov, šťastný a mlčící. Co jí také mohl vyprávět o bojích? Což neviděla podle jeho ustřižených vlasů, že mu přísluší čestné jméno Vůdce Orlů? Což nepoznala podle jeho zranění, že nebyl zbabělcem? Dívka seběhla dolů k jezeru a nabrala vodu. Omyla ho, obvázala mu ránu a dala mu nový oděv. V noci leželi vedle sebe a vysoko nad nimi se na nebi chvěl třpyt hvězd. Slyšeli tichý dech jezera, slyšeli, jak vítr šelestí v koruně stromu. Slyšeli i cizí nenáviděné hlasy a opilý zpěv a prosili božstva, aby stála při nich na útěku. Opeřený jelen vykládal dívce, jak se jeho milovaný otec, slavný náčelník Pětihlavý had, utkal s nepřítelem, jak bojoval v soví masce s quetzalím peřím. Hoch byl ještě velmi vyčerpán a jeho hlas zněl tiše, jako zdálky; zakrátko usnul. A Černá orchidea naslouchala jeho pokojnému dechu. Procitla pod dotekem žlutých paprsků ranního slunce. Oba Tlaxcalané již spustili kánoi na vodu a přichystali ji k odplutí. Dívka připravila snídani a probudila spícího chlapce. V časných hodinách dne zvaného „smrt“ opustili zpustošené otcovské město, a protože měli na sobě oděv a zbraně tlaxcalských spojenců, nikdo je nezadržel. Přistáli v tiché zátoce na jih od Texcoka. Zde se Opeřený jelen a Černá orchidea rozloučili se svými průvodci a pustili se po cestě do hor. Vyhýbali se osadám a vesnicím a dali se raději strmou stezkou po úbočí hory, jejíž vrchol čněl výše než ostatní. Opeřený jelen ukázal směrem k východu, tam, kde leží Měsíční údolí. Tam bude jejich domov, tam budou žít. Mezitím se snesl soumrak, a když se ohlédli zpět k jezeru, Tenochtitlán se už propadl do tmy. A širá zem, 321

jak před nimi ležela, připadala jim nekonečně veliká.

322

323

324

325

326

OBSAH 1. DÍL PŘISTÁNI 1. Mladší sestra 2. Božstva mlčí 3. Cizinec 4. V paláci velkého náčelníka 5. Návštěva o půlnoci 6. Černá orchidea 7. Dary pro bílé muže 8. Neblahý den 9. Strach 10. Znamení 11. Tanec válečníků 12. Bílá božstva

9 12 14 21 24 31 36 43 50 55 65 71

II. DÍL U CÍLE 1. Rozmluva na břehu potoka 2. Moudrý tlouštík 3. Obojetná hra 4. Velký zvěd 5. Rozsudek 6. Velká rada v Tlaxcale 7. Noční úvahy 8. Bitva o Tecoac 9. Bludné cesty 1O. Skok střemhlav 11. Proměněný 12. Setkání

87 93 99 112 119 132 138 143 136 167 175 186

327

III. DÍL ZKÁZA 1. Obsidiánový had 2. Zlato 3. Černá orchidea 4. Na činampách 5. Tanec k poctě božstev 6. Útěk 7. V Měsíčním údolí 8. Návrat 9. Setkání 10. Na jezeře Texcoco 11. Obrana 12. Nářek

199 207 219 225 236 250 264 272 277 285 289 297

328

KNIHY ODVAHY A DOBRODRUŽSTVÍ Řídí Eva Dolejšová Svazek 135

Willi Meinck

MEXICKÉ DRAMA Dobrodružné příběhy aztécké dívky Černé orchideje a jejího druha Opeřeného jelena, velikého zvěda Obsidiánového hada a španělského generála, kapitána Corteze, který si se svými žoldnéři podmanil bohaté Mexiko. Ilustroval Josef Duchoň. Graficky upravil Jan Žbánek. Mapku kreslil Vladimír Vokálek. Z německého původního vydání Untergang der Jaguarkrieger, vydaného nakladatelstvím Kinderbuchverlag v Berlíně, přeložila Julie Heřmanová. Odborně revidoval dr. Václav Šolc. Vydal jako svou 4826. publikaci Albatros, nakladatelství pro děti a mládež, v Praze roku 1975. Odpovědná redaktorka Eva Dolejšová. Výtvarný redaktor Zdeněk Kudělka. Technický redaktor Karel Krch. Ze sazby písma Baskerville vytiskla Stráž, tiskařské závody, n. p., Plzeň, závod Vimperk. 20,89 AA (text 18,74, ilustrace 2,15), 20,97 VA. Náklad 40000 výtisků. 1. vydání. Brožovaný výtisk 21,– Kčs. 13-845-75 14/64 Vázaný výtisk 26,– Kčs

329